Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-29 15:50:34

8. dubna - Mezinárodní den Romů

8. dubna - Mezinárodní den Romů redakce So, 03/29/2025 - 15:50 Ostatní - Svátky a Oslavy Klíčová slova: 8. dubna Mezinárodní den Romů romská vlajka romská jídla romská kultura Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Kultura a tradice Romů Romové jsou rozptýleni po celém světě, přičemž největší komunity se nacházejí v Evropě, zejména v zemích jako je Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Slovensko, Česká republika, ale také v Indii, kde mají svůj původ. Romové mají bohatou kulturu, která zahrnuje hudbu, tanec, jazyk (romštinu) a řadu tradičních řemesel, jako je kovářství nebo výroba nástrojů. Mezinárodní den Romů se stává příležitostí k oslavám jejich kultury, ale i k reflektování problémů, které tato komunita čelí. I dnes jsou Romové často vystaveni diskriminaci, chudobě, a to jak v oblasti bydlení, tak i v přístupu k vzdělání, zdravotní péči nebo zaměstnání. Kolik je na světě Romů? Odhady počtu Romů na světě se liší, ale odhaduje se, že na celém světě žije přibližně 12 až 15 milionů Romů. Největší počet Romů se nachází v Evropě, konkrétně v Rumunsku, Bulharsku, Maďarsku a na Slovensku. Romové jsou také přítomní v dalších částech světa, včetně USA, Kanady a Latinské Ameriky. Jak Romové slaví Mezinárodní den Romů? Romové slaví Mezinárodní den Romů různými způsoby, a to jak v soukromí, tak i na veřejnosti. V mnoha zemích probíhají kulturní akce, koncerty, výstavy a besedy, které mají za cíl informovat širokou veřejnost o romské kultuře, historii a problémech, kterým Romové čelí. V některých zemích jsou organizovány protesty a demonstrace, které mají za cíl upozornit na problémy diskriminace a sociálního vyloučení Romů. Některé komunity také využívají tento den k tomu, aby připomněli důležité historické události, jako jsou perzekuce Romů během druhé světové války, kdy mnoho Romů zahynulo v nacistických koncentračních táborech. Pro Romy je tento den i příležitostí k oslavení své identity a kultury, a to nejen v Evropě, ale i v dalších oblastech světa, kde tvoří menšiny. Symbolika dne Romská vlajka, která je často vyvěšována na Mezinárodní den Romů, má velký symbolický význam. Je rozdělena na dvě poloviny: modrou a zelenou, přičemž modrá symbolizuje nebe a zelená zemi. Uprostřed je červené kolo, které symbolizuje romskou cestovatelskou tradici a pohyb, a zároveň odkazuje na kolo osudu. Význam pro společnost Mezinárodní den Romů je také příležitostí k větší reflexi o postavení Romů v současné společnosti. Zatímco některé komunity slaví tento den s radostí a hrdostí, pro jiné je to spíše den smutku a připomínky těžkých časů, kterým Romové čelili a čelí. Tento den tedy slouží nejen jako oslava, ale i jako připomínka potřeby změny v přístupu k romské menšině ve společnosti. Romská vlajka Romská vlajka má hluboký symbolický význam a je důležitým znakem romské identity a kultury. Byla přijata na Prvním mezinárodním kongresu Romů v roce 1971, který se konal v Londýně, a od té doby je používána po celém světě jako symbol romské národnosti. Vlajka je nejen nástrojem pro vyjádření jednoty romské komunity, ale také připomíná její historické kořeny a tradice. Popis romské vlajky Romská vlajka je rozdělena na dva horizontální pruhy: · Horní modrý pruh symbolizuje nebe a svobodu. Modrá barva se často spojuje s představou nekonečného prostoru a volnosti, což je důležité pro romskou historii kočovného života. · Dolní zelený pruh představuje zem a úrodnost, tedy spojení s přírodou a půdou, což má také význam pro romskou kulturu, která byla často v minulosti spjata s prací na poli a přírodními cykly. Uprostřed vlajky se nachází červené kolo (takzvaný "kolotoč"), které je klíčovým symbolem romské identity: · Kolo symbolizuje cestu a kočovný způsob života, který byl historicky charakteristický pro mnoho romských komunit. Kolo je také symbolem pohybu, změny a cykličnosti, která odráží jak historický životní styl, tak i cyklus života samotného. · Červená barva kola symbolizuje odhodlání, sílu a spojení s minulostí. Historie a význam vlajky Romská vlajka byla navržena a přijata během mezinárodního kongresu Romů v roce 1971, kdy byla vyhlášena Mezinárodní romská unie (IRU). Tento kongres byl významným milníkem v historii romské komunity, protože došlo k vytvoření jednotné organizace, která měla za úkol podporovat práva Romů a zlepšovat jejich postavení na celosvětové úrovni. Vlajka je tedy nejen symbolem národní identity, ale i symbolem romské solidarity a mezinárodního sjednocení. Dnes ji často vidíme vyvěšenou při oslavách Mezinárodního dne Romů, na různých romských festivalech a demonstracích, kde vyjadřuje hrdost na romskou kulturu a historii. Kultura a identita Romská vlajka je také významným symbolem při protestech proti diskriminaci Romů a při usilování o uznání jejich práv na celosvětové úrovni. Je to znak, který spojuje Romy po celém světě a vyjadřuje jejich touhu po uznání a respektu. V zemích, kde Romové čelí předsudkům a vyloučení, je romská vlajka také znamením odporu a boje za rovnost. Oblíbené recepty Romů Romská kuchyně je plná chutí a tradic, které se předávají z generace na generaci. V mnoha případech je jídlo spojené s rodinnými a komunitními oslavami. Mezinárodní den Romů je tak skvělou příležitostí k tomu, abychom si připomněli nejen kulturní dědictví Romů, ale i jejich kulinářskou tradici, která je stejně rozmanitá a chutná jako samotná romská kultura. Cigánská pečienka · Jedno z nejznámějších a nejpopulárnějších romských jídel, zejména v České republice. Jedná se o smažený vepřový řízek, který je často podáván s bramborami a zeleninovým salátem. Může se připravovat s různými marinádami a kořením, což mu dává specifickou chuť. Pirohy · Pirohy jsou jedním z oblíbených jídel romských rodin. Jde o těstovinové kapsičky, které jsou plněné různými ingrediencemi, například bramborami, sýrem, zelím nebo masem. Pirohy se mohou podávat vařené nebo smažené a často jsou součástí rodinných oslav nebo svátků. Langoš · Langoš je tradiční pokrm, který se v mnoha zemích střední a východní Evropy podává jako rychlé občerstvení. Je to smažené těsto, které se často podává s česnekem, kysanou smetanou a strouhaným sýrem. Langoše mají svůj původ v Maďarsku, ale i Romové si je oblíbili. Zelňačka · Tento kyselý a vydatný polévkový pokrm je oblíbený v romské kuchyni, zejména v chladnějších měsících. Je založený na kysaném zelí, bramborách a různých druzích masa, jako je klobása nebo vepřové. Je to jídlo, které zahřeje a zasytí. Rizoto · Romové často připravují různé verze rizota, které může obsahovat maso, zeleninu nebo i uzeniny. Rizoto je oblíbené pro svou jednoduchost a možnost přizpůsobit ho podle dostupných surovin. V některých variantách se k rizotu přidává také luštěniny, které z něj dělají výživné jídlo. Babiččiny koláče · Tradiční sladké pečivo, které se často připravuje na svátky nebo oslavy. Může obsahovat různé náplně, jako je tvaroh, povidla, mák nebo ořechy. Koláče jsou oblíbeným dezertem na romských rodinných sešlostech a oslavách. Guláš · Guláš je tradiční pokrm, který se v romské kuchyni objevuje ve mnoha variantách. Romové ho často připravují s různými druhy masa, jako je hovězí, vepřové nebo kuřecí, a dochucují ho paprikou, cibulí a dalšími kořeními. Guláš se podává s knedlíky nebo chlebem a je oblíbený zejména na společenských akcích. Přidat komentář foto pixabay.com Mezinárodní den Romů se slaví 8. dubna každého roku. Tento den byl poprvé vyhlášen v roce 1990 na konferenci Romů v polském městě Wrocław. Datum 8. dubna bylo vybráno na památku prvního mezinárodního kongresu Romů, který se konal v roce 1971 v Londýně. Na tomto kongresu byla ustanovena Mezinárodní romská unie a zároveň byla přijata romská hymna "Gelem, gelem" a romská vlajka. Hymna i vlajka symbolizují romskou jednotu a identitu.

Čas načtení: 2019-07-19 10:28:12

Od Berlínské zdi k Berlínskému příkopu

Bývalý Reichstag, dnes tedy Bundestag, leží v samotném centru Berlína. Ve jménu zvýšení bezpečnosti před ním nyní má být vykopán 10 metrů široký a 2,5 metru hluboký příkop. Návštěvníci by do budovy chodili tunelem z nového turistického centra. „Nový bezpečnostní koncept – více bezpečnosti pro poslance i pro tři miliony návštěvníků budovy ročně, navíc přinese estetický pokrok,“ praví Berliner Morgenpost. Pěkně optimisticky a pozitivně. Jenom bude holt uprostřed Berlína jáma na mamuty. Tou samou dobou vyšla zpráva o policejní razii v Kolíně nad Rýnem a v Düren, cílem byli islámští radikálové včetně jednoho konvertity, který se předtím nechal slyšet, že je připraven vstoupit do „nejvyššího ráje“, což v náboženství míru zní jako závažná hrozba. Určitou souvislost obou zpráv bych viděl, však to nebyla první taková razie. Ale máme-li být féroví, nejde jen o salafisty a jejich přátele. Posílily i domácí extrémní skupiny. Od Antify nelze čekat, že by útočila zrovna na Bundestag, když tam má tolik kamarádů; od pravých Hitlerových pohrobků by se to ovšem čekat dalo, vzhledem k tomu, jak silně pohrdal jejich vůdce „parlamentní žvanírnou“. Hrozba politicky motivovaného násilí zkrátka vede k opevňování symbolu německé demokracie. Pro mne osobně jsou tyhle velké stavby v Berlíně určitým symbolem předělu. Komunistický blok ve střední a východní Evropě měl namále už celá 80. léta, ale zřetelným a viditelným symbolem jeho konce se stal až pád berlínské zdi. Betonování berlínského příkopu je pro mne naopak viditelným symbolem konce éry naivního liberalismu; závěrečné vysvědčení pro „Wir schaffen das“ z konce léta 2015. Oficiálně to heslo pochopitelně nikdo zpět nevezme, ale doplní jej: stále to ještě zvládáme, ale za příkopem se to zvládá o něco lépe. Dosud jsou tam zátarasy, ale přenosné zátarasy jako by byly slibem budoucího dne, kdy je bude možno odstranit. Příkop je podstatně permanentnějšího charakteru. Příkop před budovou, na jejímž průčelí stojí velký nápis Dem deutschen Volke, čili „Německému lidu“, v jistém smyslu odráží i obtížný vztah německých politických elit k samotnému pojmu „Volk“, čili „lid“. Nacistická říše tenhle termín zneužívala. Nyní je tedy naopak v módě tvrdit, že nic jako „lid“ v identitárním smyslu vlastně neexistuje, že je to jen totalitní pojem a nebezpečný konstrukt – to je například podstatou dlouhé eseje Roberta Habecka, potenciálně prvního kancléře za Zelené, podle níž jediná správná definice „lidu“ jsou všichni občané SRN. (To by mě zajímalo, jestli to ti právě pozatýkaní radikálové viděli stejně.) {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na závěr malá osobní vzpomínka. Na německých portálech moc jako čtenář nekomentuji, ale občas přeci. Na vrcholu Willkommenskultur před čtyřmi lety jsem na Die Welt pod jeden článek napsal poznámku, že „Selhání vnější bezpečnosti se nutně projeví na bezpečnosti vnitřní.“ Nic víc tam nebylo, ani slovíčko. Komentář byl během pěti minut pryč a jednoslovné zdůvodnění moderátora znělo „Hetze“ („štvaní“). A to byl přitom Welt, na německé poměry pravicový plátek. Poučení z krizového vývoje? a) v atmosféře morální hysterie se pojmy jako „štvaní“ a „nenávist“ stávají ještě pružnějšími než guma ve značkových čínských trenclích, proto by v žádném případě neměly přecházet do zákoníků; b) sice jsem měl nejspíš pravdu, ale k čemu mi to je; ani ten komentář tam zpátky nikdo nevrátí.

Čas načtení: 2019-07-09 13:59:20

Celkem 26 kunsthistoriků podepsalo memorandum proti stavbě Mariánského sloupu v Praze

Memorandum k obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, které s tímto kokem nesouhlasí a které bylo adresováno vedení hlavního města, podepsalo 26 kusthistoriků, mezi nimi například Milena Bartlová z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, předseda Klubu Za starou Prahu Richard Biegel, bývalý ředitel Národní galerie Jiří Fajt či Vít Vlnas z Katolické teologické fakulty UK. Text přinášíme v plném znění.   Vážený pane primátore, vážené členky a členové Rady hl. města Prahy, obracíme se na Vás jako představitelé odborných uměleckohistorických institucí a vysokoškolských pracovišť ve věci diskutované obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. V poslední době aktivity zastánců obnovy výrazně stouply a my – v obavách, aby již dříve vyslovené a odborně podložené argumenty nezapadly ve vzrušené atmosféře – chceme znovu připomenout důležitá a bohužel opomíjená fakta, která v často zjednodušených či dokonce zavádějících prohlášeních nezaznívají. Celá záležitost má jak svou ideovou, či spíše ideologickou rovinu, tak rovinu odbornou, památkovou a uměleckohistorickou. Obecně se však dotýká kulturního principu úcty k naší minulosti, obavy z manipulace historického vědomí, a proto musí každé rozhodování v této věci zohlednit zásadní, neautentický a moderní zásah do cenné podoby historického centra hlavního města Prahy.Od zastánců obnovy reprezentovaných Společností pro obnovu mariánského sloupu opakovaně slýcháme, že sloup byl vztyčen po ukončení třicetileté války na památku úspěšné obrany Starého a Nového Města proti švédským obléhatelům na samém konci války v roce 1648. Toto tvrzení však opomíjí řadu dalších okolností, které vznik a vnímání sloupu v době jeho vzniku a v průběhu času ovlivnily. Zastánci vůbec nepřihlíží k tomu, že umělecké dílo – jímž Mariánský sloup nepochybně byl – na sebe navrstvilo řadu významů, které jsou dány historickými, kulturními, lokálními i uměleckými okolnostmi jeho vzniku. Tuto vrstvu významů, které se váží k Mariánskému sloupu, nelze pro jejich aktuální promlouvání do současné debaty opomenout a rádi bychom je stručně shrnuli. Mariánský sloup přikázal císař Ferdinand III. postavit na Staroměstském náměstí a výslovně si přál, aby byl proveden podle vzoru vídeňského sloupu stojícího od roku 1647 před jezuitským kostelem na náměstí Am Hof. Při vysvěcení vídeňského sloupu císař zasvětil Panně Marii jako vládkyni a patronce sám sebe, své potomky, lid rakouských zemí a vojsko. Náboženský akt se tak posunul do roviny politicko-ideologické deklarace. Když císař žádal o použití formy vídeňského sloupu v Praze, přenášel tak do českého prostředí stejné ideové koncepty. V Praze však tato nábožensko-politická deklarace tzv. rakouské zbožnosti (pietas Austriaca) začala žít vlastním životem, a to zejména díky místu zvolenému pro stavbu sloupu. Rozhodně nebylo vybráno náhodou. Prostor Staroměstského náměstí je totiž místem mimořádné historické paměti. Stavbou sloupu se Habsburkové chtěli vypořádat s jejím podstatným dílem a deklarovat zde své vlastní vladařské nároky i rekatolizační program, jehož symbolem se zde stala postava Panny Marie. Aktuálního genia loci prostoru náměstí vytvářely v prvé řadě dvě dominanty: radnice, tedy politické centrum Starého Města pražského fungující zde od středověku, symbolizující v devíze Praga caput regni autoritu města, kterou Habsburkové od 16. století systematicky omezovali. Na opačné straně náměstí se tyčilo další místo střetu ¬ kostel Panny Marie před Týnem, chrám utrakvistické církve mající své kořeny v českém husitství. Po Bílé hoře byl z průčelí kostela svržen kalich ‒ symbol utrakvismu a nahradila jej socha Panny Marie. Instalace těchto, a dalších monumentů v prostoru Staroměstského náměstí tedy znamenala proces rituální očisty města a země od nekatolické minulosti a ztělesňovala zahájení symbolické rekatolizace tohoto klíčového prostoru. Tento exkurz zřetelně vypovídá o tom, že mariánský sloup představoval již v okamžiku svého vzniku triumfální výraz habsburské monarchistické ideologie opírající se o program militantní katolické protireformace. Tento ideologický koncept zdaleka přesahoval rámec pouhé paměti na úspěšnou obranu Starého a Nového města v roce 1648. Tomuto radikálně rekatolizačnímu významovému programu odpovídala i podoba jednotlivých soch Mariánského sloupu: Panna Marie na vrcholu byla zpodobena jako tzv. Panna Marie Neposkvrněného početí, která byla symbolem obnovy (v českém prostředí často násilné) katolické víry. Andělé, umístění v přízemí sousoší, byli zpodobeni v boji s ďábly a dalšími příšerami. Ty byly jako bytosti temna a zla v dobové symbolice a aktuálním protireformačním kontextu chápány jako pokoření nekatoličtí „kacíři“. Tedy stejně, jako političtí nepřátelé Habsburků – tj. české nekatolické stavy poražené na Bílé hoře. Pražský Mariánský sloup tedy nebyl jen memoriální památkou, ale také symbolem expanzivní habsburské katolickoprotireformační propagandy. V tomto kontextu je zřejmé, že v žádném případě nemůže fungovat jako deklarace ekumenického smíření mezi církvemi.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vedle těchto historických a kulturních argumentů proti obnově mariánského sloupu stojí dále důvody čistě praktické. Od zastánců obnovy slýcháme, že nový sloup bude kopií barokní památky. K tomu, aby bylo možné vyrobit kopii původního originálu je však zapotřebí jeho podrobná obrazová a fotografická dokumentace, případně musí dochované zbytky barokní památky poskytnout dostatek podkladů pro zhotovení kopie. Bohužel ani dochovaná dokumentace, ani zbytky originálu tuto možnost nenabízejí. Zobrazení na grafických listech jsou velmi nepřesná a fotografie zhotovené před destrukcí sloupu jsou jen pohledy z dálky nedovolující rekonstrukci detailů. Částečně je dochována jen postava Panny Marie a jedna andělská skupina, další dvě jsou pro kopii díky velmi torzálnímu dochování nepoužitelné a poslední z nich je opět nevhodná protože jde o volnou repliku či spíše napodobeninu zničeného barokního originálu, pořízenou v 19. století. Kopírovat tedy není podle čeho. Výsledná tzv. kopie tak má vůči svému baroknímu vzoru jen minimální autentický vztah. Argumentovat proto úctou k významné barokní památce a její obnovou je tedy zcela liché a nepravdivé. Zamýšlené dílo je novým, současným vstupem do historického prostředí města a jako takové by mělo být posuzováno. Jakkoliv je otázka kvality uměleckého díla subjektivně definovaná, přesto s rozhodností opřenou o naši profesionální zkušenost oprávněně tvrdíme, že podoba soch není v žádném případě taková, aby obstála v náročném prostředí Staroměstského náměstí. Pokud by se instalovala, stala by se jen zcela nevěrohodnou, banální atrakcí. Vážený pane primátore, obracíme se na Vás s výzvou, aby příslušné orgány města nepřipustily tzv. obnovu Mariánského sloupu v podobě navrhované Společností, která je kontroverzním podnikem plánovaným pro mimořádně citlivé místo veřejného prostoru města. Jistě lze v dnešní době (např. digitálních rekonstrukcí) hledat jiné, důstojné prostředky připomenutí existence a celé škály významů této památky. Jako zástupci odborné obce věříme, že budete našemu apelu věnovat pozornost a samozřejmě nabízíme podrobnější doložení našich argumentů.

Čas načtení: 2024-03-31 19:00:01

Jak si o Velikonocích pojistit štěstí i peníze? Hledejte vejce se dvěma žloutky. V USA to mají jinak

Zapomeňte na Vánoce, to právě Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem! Oslavují Ježíšovo zmrtvýchvstání a jsou tradičním symbolem vítání jara, nových začátků a energie. Na stolech najdete každoročně voňavého beránka, perfektně zdobené kraslice i kočičky, které jsou symbolem palmové ratolesti. Lidé jimi vítali přicházejícího Ježíše Krista. Nesmí chybět pomlázka a vajíčka, takový zajíček se však pravděpodobně přidal až později. A to i proto, že má svůj původ zřejmě v pohanských rituálech, nikoliv křesťanských.  Velikonoce jsou svátky lihu: Opilci na silnice nepatří, vybíráme alkohol tester Číst více Toužíte po velkém bohatství? Máte příležitost! Pokud si každoročně říkáte, k čemu jsou všechna ta vajíčka, zpozorněte! Ať vás ani nenapadne je podcenit. Jsou totiž symbolem blahobytu, hojnosti a štěstí. Zní-li jedno z vašich novoročních předsevzetí, že letos už konečně budete bohatí, je darované velikonoční vejce rozhodně dobrý první krok. Nejde přitom o nic nového. Tradice darování vajíček sahá až do 12. století, kdy je duchovní rozdávali lidem v kostele a ti je pak doma v kruhu rodinném snědli. Legendy praví, že pokud právě na Velikonoce naleznete vejce se dvěma žloutky, čeká vás opravdové bohatství. Zamysleli jste se vlastně někdy nad tím, jak vůbec název tohoto svátku vznikl? Nehledejte za tím žádnou vědu. Malou nápovědou vám v češtině budiž to, že právě na Moravě a Slezsku se pro Velikonoce používá také pojmenování „veliká (či velká) noc“. Anglický název „Easter“ je odvozen od jména bohyně jara Ostary, jinak také Eostre. Velikonoce se blíží: Recept na lahodný mazanec z tvarohu se bude hodit Číst více Pomlázku spleťte z vrbových proutků Jako milovníci tradic máte možná velikonoční pomlázku ještě o něco raději než vánoční stromeček. Na většině vesnic se hodování pomlázkou drží stále, ve větších městech se tradiční zvyklosti už ale pomalu opouští. Historie pomlázky sahá přitom až do 14. století a navíc byla pravděpodobně součástí jarních veselí už dávno předtím. Spletená má být z vrbových proutků, kterým nechybí bílá stuha, ty ostatní barevné přidají ženy a dívky. V koutech naší republiky má mnoho pojmenování. Někde ji znají jako houdovačku, binovačku, hodovačku, mrskačku, sekačku, šlehačku, namrkut, šlerkust, šmigust, karabinu, kocar nebo třeba pamihod. Muži ženy už celá staletí vyšlehávají, aby byly krásné, zdravé, svěží a plodné. A v dávných dobách muži nezapomínali ani na své milenky! To by pravděpodobně většina dnešních žen neocenila, co myslíte? Pletení pomlázky je každopádně vhodné započít na Bílou sobotu, ve stejný den by se měla také barvit a zdobit velikonoční vajíčka. Pomlázka je často přímo chloubou svého majitele, muži se předhání, kdo přijde na Velikonoční pondělí s tou větší a robustnější. Posouzení, zda jde o sílu ega, či vrbových proutků, necháváme na vás. Co by měl vědět každý český rodič: Expertka promluvila, co se stane spolu se začleňováním ukrajinských dětí do škol Číst více V USA mají pro čokoládu přísná pravidla Například v Římě utichají po celý svatý týden kostelní zvony, ve Velké Británii se panovník setkává se staršími občany, kterým daruje peníze. V Norsku se velkolepé oslavy shlukly do tradičního čtení thrillerů a detektivek, populární je i odpočinek u televize a sledování filmů. Ve Francii se na Velikonoce ve městě Haux vyrábí tradiční omeleta pro tisíce lidí.  V USA to však pojímají daleko velkolepěji. Prezident tradičně pozve děti k Bílému domu, kde hledají ukrytá čokoládová vajíčka. Kdo by však čekal ta mléčná Kinder, nechť se nechá vyvést z omylu. V USA jsou zakázána proto, aby dítě nespolklo hračku, která se v nich ukrývá. U darovaného čokoládového zajíce si však více než tři čtvrtiny Američanů myslí, že by měli nejdříve sníst jeho uši. Takže – jíst, či nejíst? Zdroj: countryliving.com, english-heritage.org, carnivalarts.org.uk KAM DÁL: Kdyby byl Bob s Bobkem hraným seriálem, jejich vztah by se zdál podezřelý.

Čas načtení: 2024-06-08 16:14:13

Když král pláče, internet má žně. Michael Jordan se svým memem stal i symbolem zmaru a smutku

Z proslovu během přijetí do Síně slávy se stala natolik silná internetová senzace, že na ni reagoval i on sám. Jeho pláč se stal symbolem. Článek Když král pláče, internet má žně. Michael Jordan se svým memem stal i symbolem zmaru a smutku se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-04-09 22:39:39

Ukřižování Ježíše Krista je symbolem lidské pitomosti

Svět je mnoho tisíciletí v krizi která je ekonomická a ideologická, ukřižování Ježíše Krista je symbolem lidské pitomosti a takových pitomostí dělají lidi na světě neustále velmi mnoho a nikdo to neřeší. Studoval jsem pečlivě minulost u ekosystému a u člověka, je to pořád o tom že za chyby se draho platí a komu není… Číst dále »Ukřižování Ježíše Krista je symbolem lidské pitomosti

Čas načtení: 2025-12-13 08:00:01

Betlém jako znak Vánoc a narození Ježíška. Pár slov z historie a co v něm nesmí chybět

První Betlémy vznikaly v kostelech v románském období. Časté materiály, ze kterých byly zhotoveny, byly dřevo, keramika, vosk, sklo, chlebová střída, korek, papírovina a textil. Jesličky „představují vlastně klanění pastýřů, andělů a králů ... Matka boží, dítě i všichni kolem stojící a okolo se vznášející jsou drahocenně vyšňořeni, na jejich parádu vynakládá každý dům velké částky,“ citují Goetheho autoři knihy Evropské Vánoce. Já bych rád k Betlému Slovo jesle v různých jazycích: Praesepe z latiny, crèche z francouzštiny, greppia z italštiny, crib z angličtiny, krippe z němčiny, jaslice z chorvatštiny, jasełka z polštiny. Základním symbolem všech Betlémů světa jsou nepochybně jesle neboli krmelec pro zvířata ve chlévě, kam Panna Maria položila své děťátko. Betlém samotný má vždy jednotné uspořádání a má několik částí. Nejdůležitějším prvkem je Svatá rodina - Ježíšek, Maria, Josef, osel a volek a anděl zvěstovatel. Rozšířenou scénu pak tvoří pastýři s ovečkami, kteří bývají zpravidla na levé straně. Pak jsou tu tři králové s doprovodem na pravé straně. Celou scénu dokresluje křoví tvořené darovníky, hudebníky a stromy, zvířata a kulisy.  „Marii se naplnil čas k porodu a porodila svého prvorozeného syna. Zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo,“ píše se v Novém Zákoně. Příběh zrození Krista pak vypráví snad každý Betlém z jakékoliv historické etapy a ve všech zemích světa. Panna Maria bývá zpravidla vyobrazena v symbolické červeném šatu a modrém plášti. Její starý muž Josef buď klečí u Ježíška v jesličkách nebo stojí se svící a opírá se o hůl. Vůl a osel pak vzdávají úctu k dítěti. Jsou ty dva pastýři, z nichž první reaguje na anděla a zvedá hlavu a ruku a druhý se opírá o pastýřskou hůl.  Výstavy betlémů v roce 2022: Adventní čas s trochou umění Číst více Příběh s jesličkami V roce 1223 na Štědrý večer v lese u vsi Greccio Umbrii se světec František z Assisi zasloužil o jesličky, které tvořilo korýtko se senem a součástí byli též postavičky volka a osla. Nádherný artefakt měl takový úspěch, že se sem hrnuli lidé ze všech stran, přičemž František z Assisi zde kázal o Dítěti z Betléma. Dal si za cíl posílit takto křesťanskou víru, což se mu nadmíru podařilo. Nebyl to ale první Betlém, co kdy byl. Jeho význam ovšem spočívá v tom, že se stal inspirací a podnětem pro další cestu řádu minoritů či františkánů, kteří se stali věrnými podporovateli a šiřiteli jesliček. Český unikát, který nemá ve světě obdoby. Mechanický betlém je ten úplně největší Číst více My tři králové jdeme k vám U žádného Betléma nikdy nesměli chybět tři mudrcové či mágové přinášející dary. V minulosti je malíři zobrazovali často v dlouhých kalhotách a s čapkami na hlavě. Latinsky se jim říkalo Caspar, Balthasar, Melchior. Jednak představovali tři stadia lidského věku a význam měly i jejich dary. Nejstarší z nich byl v historii symbolem královské důstojnosti, mudrc středního věku byl spojován se symbolem božství a ten nejmladší plnil funkci symbolu utrpení.  V betlémech byli vždy zajímaví andělé v bílé říze, kteří jako poslové Boha zvěstují narození Ježíše. Často se vznášejí a muzicírují. Nad betlémem se často objevuje anděl s cedulkou Gloria in excelsis Deo. Ačkoli se Betlémy v průběhu staletí proměnily, jejich věčné jádro – příběh lásky a nového začátku – s námi rezonuje stejně silně dnes jako před stovkami let. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vánoční nadělení od Remi Wolf. Nedávno si půjčila píseň „Last Christmas“ od legendárních Wham a měla epochální úspěch.

Čas načtení: 2026-02-05 21:00:39

Ukřižování Ježíše Krista je symbolem lidské pitomosti

Svět je mnoho tisíciletí v krizi která je ekonomická a ideologická, ukřižování Ježíše Krista je symbolem lidské pitomosti a takových pitomostí dělají lidi na světě neustále velmi mnoho a nikdo to neřeší. Studoval jsem pečlivě minulost u ekosystému a u člověka, je to pořád o tom že za chyby se draho platí a komu není… Číst dále »Ukřižování Ježíše Krista je symbolem lidské pitomosti

Čas načtení: 2007-06-29 00:00:31

Nike Air Jordan – kruté basketbalové oblečení a boty!

I zapřísáhlý odpůrce sportu zná jméno Michaela Jordana. Tahle basketbalová legenda propůjčila před lety své jméno sérii oblečení, botů a doplňků, které vyrábí firma Nike. Air Jordan by Nike je symbolem basketballu, symbolem legendy a stylu. Kruté oblečení, doplňky a přes 20 modelů sneakers. Tohle v ...

Čas načtení: 2019-05-23 00:00:00

Společnost Baldinini CZ: již dvacátý rok u nás!

Boty Baldinini se již dávno staly symbolem. Pro někoho luxusu, ale pro všechny symbolem pohodlí a elegance. Špičkový design, nevšední materiály a šikovnost italských ševců předávaná z otce na syna celých sto let – tomu se říká tradice! A společnost Baldinini CZ nyní slaví na českém trhu jubilejní dv ...

Čas načtení: 2012-03-24 16:00:00

Trendy potiskem mohou být i hvězdy!

Hvězda jako taková může být symbolem mnoha věcí. Například ji můžeme brát jako něco ohromného a zářivého nebo něco slavného, romantického i drsnějšího. Hvězda je také symbolem kvality, kdy se dětem ve škole dává jednička s hvězdičkou nebo je tak označována kvalita hotelů. Ať bereme hvězdu jakkoli, j ...

Čas načtení: 2020-11-26 22:09:22

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz čtvrtý: Dnešní byrokraté a politici islamisty nezastaví

Střílení bezvěrců samopalem v rukou muslima ve Vídni 2. listopadu 2020 je ten typ nepříjemnosti, kdy říká, že útok byl náhlý a tajná služba a státní aparát z řady příčin zaspaly. Totéž se stalo při vyšetřování v USA po 11. září. Zajištění bezpečnosti 11. září 2001 bylo kritizováno jako nekompetentní s velkými rezervami ve zpravodajské činnosti a v koordinaci bezpečnostních složek. Domnívám se, že do jisté míry neprávem. Bezpečnostní opatření tehdy byla průměrná a průběžná. Tedy samozřejmá. Nelze přitom zapomínat, že o činnosti zpravodajských služeb se takřka nic nedozvíme. Co funguje v režimu utajení, směruje aktivity včas na správné místo mnohdy jen nahodile a generuje chybná hodnocení a rozhodnutí. Mnoho náhodných selhání, opomenutí, povrchních analýz, nekompetentních a pasivních přístupů ke zdrojům informací, ale i přílišná horlivost v nevhodný okamžik, pak může vytvářet obraz útoku z 11. září jako konspirativní akce umožňující teroristům, aby učinili něco, co lze využít jako záminku k dramatickým bezpečnostním opatřením a odvetám, které by jinak nebyly státním aparátem realizovatelné. Kritika bezpečnostních služeb je všedním jevem I v Rakousku se objevila kritika postupu bezpečnostních orgánů. Rakouský ministr vnitra Karl Nehammer si 6. listopadu 2020 oficiálně povzdychl, že se při nakládání s informacemi tajných služeb (ohledně atentátníka z Vídně) staly nepřijatelné chyby. Převedeno do češtiny: Úřady měly informaci o tom, že se střelec Kujtim Fejzulai pokusil v létě v Bratislavě koupit munici do samopalu alias do útočné pušky. Spolkový úřad pro ochranu ústavy a boje proti terorismu sice zkontroloval totožnost pachatele, ale nepodnikl žádné další kroky. Minimálně by soudní orgány, pokud by informaci dostaly, mohly rozhodnout, zda mladík neporušil podmínku. Rakouské úřady také věděly, že Fejzulai byl v létě v kontaktu se dvěma osobami z Německa sledovanými v Rakousku z popudu německé kontrarozvědky: Dva radikálové z Osnabrücku v červenci několik dní strávili u Fejzulaie v jeho vídeňském bytě. Na obhajobu tajných služeb je nutné uvést, že lidí, jako byl střelec Fejzulai, žijí v Rakousku stovky či spíše tisíce a kapacita jejich monitorování je omezená. Fejzulai nepředstavoval islamistickou super hvězdu, spíše nervózní myš. Ale promarněným závažným signálem byla snaha koupit na Slovensku střelivo. Na druhou stranu šlo zároveň o signál, že jde o naprostého blba – chtěl si koupit náboje v oficiální prodejně bez zbrojního pasu. Takovou hloupost by přece skutečný terorista nikdy neudělal! No, vždycky je něco poprvé… Reakce: Policejní cvičení v EU Islámské komunity s islamistickými skupinami jsou již tak rozsáhlé, že se nejen rakouská, ale i administrativy dalších západních států EU vyhýbají tvrdším opatřením. Teprve po vídeňském střílení chtějí rakouské orgány najednou zavřít dvě mešity. Politickou a bezpečnostní mravopočestnost mešit přitom rakouská vláda mohla řešit již dříve, ale kdo by si chtěl zahrávat s muslimy? Jejich organizace, i mezinárodní, by spustily doslova frontální řev, a s nimi i rakouské multikulturní a promigrační spolky. Nezapomínejme, že státní orgány (tedy úředníci) kdekoliv na světě chtějí přežívat pokud možno s co nejmenší mírou komplikací. Po každém teroristickém útoku následují standardní policejní manévry, ale opatření jsou stále stejná, tedy s minimálním účinkem: Posilují se některé bezpečnostní zákony, policie dostane nová pracovní místa. To není kritika státních a bezpečnostních orgánů, ale pouze konstatování stavu. I když řadu útoků islamistů se tajným službám daří v zárodku odhalit, úspěchy jsou většinou cíleně utajovány. Po krvavém útoku začne policie a případně i armáda střežit důležité objekty a místa shromažďování občanů. K podobné mobilizaci bezpečnostních složek dochází i v dalších státech EU. Jde o prevenci pro případ, kdyby se k podobnému útoku odhodlali napodobitelé. Příkladů z minulosti přitom není málo. Třeba v minulých týdnech: * 25. září 2020. Paříž, Francie: Dva lidé jsou ubodáni k smrti a dva zraněni před bývalou redakční budovou Charlie Hebdo. * 4. říjen 2020. Drážďany, Německo: Syřan zaútočil nožem na dva homosexuály. Předtím byl zatčen pro podezření z terorismu, ale znovu propuštěn. Mrtvý. * 16. říjen 2020. Paříž, Francie: Učitelovi Samuelovi Patymu sťal hlavu 18letý původem Čečenec za to, že ve škole ukazoval karikatury Mohameda. * 29. říjen 2020. Nice, Francie: Terorista zaútočí nožem v bazilice Notre-Dame de Nice. Zabije tři lidi a pokusí se oběti setnout hlavu. * 2. listopad 2020. Vídeň, Rakousko: V centru města střílí 20letý sympatizant IS. Čtyři mrtví, 22 zraněných. Z dlouhodobého hlediska jsou současná i halasně vyhlašovaná budoucí opatření de facto pouze policejním cvičením v rámci EU. Po velkých nebo mediálně velmi sledovaných útocích vlády států EU vždy deklarují, že přitvrdí protiislamistická opatření a tajné služby zintenzivní mezinárodní spolupráci. Všechny iniciativy pak ale postupně přecházejí do pracovního volnoběhu. A po dalším mediálně sledovaném útoku vlády opět vytáhnou před médii bobříka spolupráce a intenzivnějších opatření. Například prezident Emmanuel Macron letos uvedl, že chce ve Francii zakročit nejen proti džihádistům, ale také proti širšímu islamistickému podhoubí, které mnohdy má místo i v oficiálních mešitách. Do roka a do dne z toho bude opět volnoběh. Zpravodajské služby budou i nadále v defenzivě kvůli nedostatku informací z muslimské komunity. I proevropští muslimové na radikály ze svých řad neradi upozorňují ze strachu z pomsty vůči jejich rodině. V Rakousku, kterému dnes vyčítají laxnost vůči islamismu, jsou přitom dál než ve Francii alespoň v tom, že zde již bylo zakázáno financování muslimských organizací/spolků ze zahraničí. Ale chybí jeho skutečná kontrola. Pokud se tomuto financování a přijímání imámů ze zahraničí, nebude k dispozici ani nejmenší stupeň prevence islamistických tendencí. Bez radikálních opatření bude policejní úsilí víceméně bezvýsledné. Nemalá část muslimského obyvatelstva by je ale vnímala jako vyhlášení občanské války. Stačí hysterie, jaká propukla po pár siláckých větách prezidenta Macrona o nutnosti systematického boje proti islamismu a přísnější kontroly vnějších hranic Schengenského prostoru. Paradoxy předstírání islamistů Velmi zajímavým fenoménem byla pomoc tří mužů lidem ohroženým při střelba mladého islamisty ve Vídni. Palestinský zaměstnanec rychlého občerstvení Osama Joda a zápasníci MMA Recep Gultekin (21) a Mikail Özen (25) společně pomohli postřelenému policistovi a starší ženě. Přitom byl údajně útočník zhruba 20 metrů od nich. Turci Mikail Özen a Recep Gültekin se ze dne na den stali za svou odvahu opěvovanými hrdiny. Pro rakouskou multikulturně scénu bylo příjemné, že jsou rakouskými státními občany, oba se narodili ve Vídni. „My muslimové tureckého původu nenávidíme jakýkoli druh teroru… Stojíme za Rakouskem, stojíme za Vídní, respektujeme Rakousko,“ nechal se slyšet Özen krátce po atentátu na videu pro sociální sítě. Všem třem na vídeňské radnici poděkoval starosta Vídně Michael Ludwig. Psali o nich v řadě zahraničních médií jako příklad toho, že teror nemá s islámem nic společného, jde o činy extremistů. Oba Turky pozval k sobě i turecký velvyslanec v Rakousku Ozan Ceyhun. Telefonicky jim blahopřál i turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který je označil za „posly míru a krásy“. Hrdinové však měli smůlu, že internet má sloní paměť. Jakmile se jejich fotografie objevily v médiích, ihned vešlo ve známost, že oba vyjadřovali sympatie muslimským extremistům a schvalovali teroristické útoky. Jde o rozkošný důkaz, jak odolné je podhoubí islámského terorismu. Přímo z turecké komunity se k médiím dostala videa a příspěvky ze sociálních sítí. V jednom z příspěvků komentuje Gültigen teror z 19. prosince 2016, kdy islámský terorista Anis Amri v ukradeném voze na berlínském vánočním trhu zabil 11 lidí a předtím zavraždil řidiče. „Vůbec mi není líto, co se v Berlíně stalo,“ napsal Gültegin krátce po tomto atentátu. Skutečné názory také ukázal Facebook u Özena, který ukazoval ruku s prsty sevřenými do takzvaného „vlčího pozdravu“, symbolu extremistické organizace Šedí vlci. V Rakousku už je dva roky zakázán podobně jako nacistické „hajlování“. K fotografii rakety, určené k boji v syrském městě Afrín, napsal: „Od nás k tobě poletí raketa pro zrádce v Afrínu. Doufám, že budeš mít na svědomí mnoho mrtvých, i děti.“ Özen i Gültigen sice příspěvky ze svých profilů na sociálních sítích odstranili, ale z internetu se jim je zcela vymazat nepodařilo. Jejich skutečné názory kolují po sítích třeba se současným prohlášením Gültigena: „Teror nemá náboženství, teror nemá národ. Bez ohledu na to, zda Žid, křesťan nebo muslim, všichni držíme pohromadě. Modlete se za Vídeň.“ Internet se pro „hrdiny“ stal pastí. Jejich islamistické názory představují projevy etnické pýchy a zároveň i pohrdání až nenávistí vůči evropskému obyvatelstvu. Některé organizace i politici situaci žehlili tím, že to od nich byla jen mladická nerozvážnost. Özen na sociálních sítích odmítl, že by zdravil „vlčím pozdravem“ jako symbolem extremistů. Jako sportovec a zápasník chtěl prý jen vyjádřit, že je „silný jako vlk“. „S Šedými vlky nemám nic společného,“ tvrdil. Pro pochopení islámského/islamistického terorismu není ani tak podstatné, že ve Vídni střílel nějaký mladý muslim. Důležitý je spíše příběh, jak se Mikail Özen a Recep Gültekin ze dne na den stali za svou odvahu opěvovanými hrdiny, a zároveň se ukázalo, co si skutečně myslí. Mezi těmito dvěma „příběhy“ nevidím žádný rozpor. Když došlo ke střelbě, oba mladí Turci a Palestinec jednali instinktivně. Sami se stali cílem, protože se střílelo jejich směrem, do míst, kde pracovali. V tu chvíli začali být součástí napadené skupiny, projevila se v nich skupinová solidarita. Zraněný policista nebyl symbolem prohnilé liberálně křesťanské společnosti nevěřících psů, ale jedním z napadených. Pomohli by komukoliv, kdo to v tom okamžiku potřeboval. Teprve později jim někdo řekl, nejenže byli odvážní, ale ještě k tomu ukázali, že ne všichni muslimové jsou střelci smrti. Nevadí jim, že to o nich hovoří, naopak toho využijí. Özen a Gültekin fandili islamistům, patří do mnohamilionové armády muslimských sympatizantů tvrdého islamistického postupu proti evropským nevěřícím psům, ale jsou prezentováni jako prototypy muslimské spolupráce s EU. Ale chybička se vloudila. Internet vyplivl jejich skrytou identitu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2020-02-11 17:52:48

Bolestná touha po harmonii – S Peterem Becherem nad životopisem Adalberta Stiftera

Kniha Adalbert Stifter. Touha po harmonii, kterou napsal německý literární historik a spisovatel Peter Becher, představuje v úvodu dva portréty Adalberta Stiftera: z prvního se na nás usmívá úspěšný autor a uznávaný malíř, druhý portrét je jeho posmrtná maska, ztělesněné vyčerpání a zmar, pravděpodobně tvář sebevraha. Becher zachytil Stifterův život ve čtivé, bezmála napínavé biografii, jejíž český překlad byl v prosinci slavnostně pokřtěn v Horní Plané, kde se tento autor roku 1805 narodil.    Stifterovo jméno je v Rakousku, v Německu i u nás známé, má svoje muzea a památníky, jmenují se po něm turistické stezky, ale paradoxně jen málokdo čte a zná jeho dílo. Z vaší knihy se dozvíme, že Stiftera už někteří jeho současníci kritizovali kvůli rozvláčnosti a nedostatku dramatičnosti. Může ještě vůbec něčím oslovit dnešní čtenáře?  Já si myslím, že Stiftera můžeme číst i v dnešní době, a to tvrdí nejen literární vědci jako například Martin Swales, ale i mnozí spisovatelé, pro které je ztělesněním moderního nedějového autora. Víte, psát senzační, akční příběhy je poměrně jednoduché. Ale mnohem těžší je tvořit prózy, které vycházejí z pečlivého, hlubokého pozorování, volit určitý rytmus, slovosled… To opravdu neumí každý.    Neumí to každý psát, ale ani to neumí každý číst. To je pravda a já jsem přesvědčený, že by se ze Stifterových děl rozhodně neměl dělat kánon. Čtenáři by mu měli přijít na chuť sami. Kdo si k němu dokáže najít cestu, objeví nový svět. Například v románu Pozdní léto se strašně dlouho nedozvíme jména hlavních postav, ale o to víc autor tyto postavy pozoruje a prokresluje. A to je Stifterův estetický princip: pozorovat a popisovat.   Co vy sám máte z jeho díla nejraději? Mám rád například Hvozd, ale i jeho vídeňské črty, které nejsou tak známé. Je zajímavé číst, jak v roce 1844 popisuje vídeňské výkladní skříně, tehdejší novinku, a přemýšlí o jejich podobě, moderně řečeno o principech reklamy. Skoro jako současný kritik psychologie prodeje!   Zaujalo mě, že měl Adalbert Stifter i v jiných ohledech vlastně moderní názory, které nám dnes mohou být blízké. Přikládal velký význam vzdělání, jako školní rada se hodně zasazoval o vzdělávání dívek. Dokonce pro ně sám vymyslel vzdělávací program. A vzpomeňte si na jeho povídku Brigita, jejíž hrdinkou je naprosto emancipovaná žena, kterou Stifter vylíčil velmi pozitivně.    Adalbert Stifter měl dramatický osud. Zažil uznání a slávu, ale i finanční nesnáze a rodinnou tragédii, když si jeho adoptovaná dcera vzala život. Podařilo se vám proniknout k němu blíž, zjistit, jaký doopravdy byl? Stifter rozhodně nebyl jednoduchý člověk, jeho osobnost měla mnoho vrstev. Přestože zažil jako umělec velký vzestup a jeho díla měla úspěch, trpěl velkými pochybnostmi. Když se stal školním radou v Linci, přineslo mu to finanční zajištění, ale byla to náročná práce, která ho do značné míry vyčerpávala. Dnešní terminologií bychom řekli, že zažil syndrom vyhoření. Stres, který zaháněl jídlem, alkoholem a doutníky, se podepsal na jeho zdraví.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se vlastně pustil do psaní jeho biografie? Měl jste pocit, že je jeho obraz neúplný, případně ideologicky zkreslený? Měl jsem k tomu dva důvody. Jednak jsem byl přes třicet let výkonným ředitelem Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově, a když člověk pracuje v takové instituci, musí o Adalbertu Stifterovi něco vědět. A druhý důvod je zcela konkrétní – v Mnichově žil profesor Ferdinand Seibt, historik, který mi nabídl, abych napsal Stifterovu biografii pro nakladatelství Pustet v Řezně. Poprvé vyšla v jubilejním Stifterově roce 2005.   Bylo ještě vůbec možné zjistit o Stifterovi něco nového?  Vždycky lze přijít s něčím novým, protože záleží na perspektivě, z níž se k tomu kterému autorovi přibližujete. Já jsem se rozhodl, že budu vycházet ze svých vlastních putování po Stifterových stopách. To znamená, že jsem nepřistupoval ke Stifterovi abstraktně, ale že pro mě byla základem krajina, kterou jsem procházel a kterou musel kdysi procházet i Adalbert Stifter.    Tedy i krajina na pomezí Čech, Rakouska a Německa, Šumava se Stifterovým obeliskem pod Plechým…  Víte, že tu dříve byla železná opona a že jsme se z naší strany nemohli ke Stifterovu obelisku dostat. Bylo to uzavřené vojenské pásmo. Ale nemohli se tam dostat ani naši čeští přátelé, protože i pro ně to bylo uzavřené hraniční pásmo, pro změnu zase z druhé strany. A najednou, v létě roku 1990, jsme se u Stifterova obelisku všichni setkali. To byl pro mě iniciační zážitek.   Mnichovský Spolek Adalberta Stiftera se nevěnuje jen literatuře, ale také česko-německým vztahům. Pamatuji si doby, kdy se Stifter stal přímo symbolem česko-rakousko-německého sblížení. Vy jste se ale musel ve své knize vyrovnat i s tím, že byl v jisté době naopak symbolem německého nacionalismu.  K tomu bohužel opravdu došlo. Stifter byl svého času adorován německými nacionalisty jako čistě německý autor, to se zdůrazňovalo a tak se jeho dílo také interpretovalo. Jenže to byl ideologický pohled. Lidé, kteří čtou Stifterovy prózy nezaujatě, musí dospět k jiným závěrům.    V tom měl Stifter asi trochu smůlu, protože v Čechách byl naopak vnímán jako ryze německý autor, přestože napsal i román z českých dějin, Vítka.  To je typické právě pro resentimenty, které vznikaly na obou stranách. A byl to krásný úkol, projít těmito resentimenty a překonat je. Díky tomu jsme se potkali a Adalbert Stifter se stal symbolickou postavou pro nové vzájemné porozumění.   Vy jste členem českého PEN klubu. Účastníte se aktivně českého literárního života? Ne, jsem spíše čestným členem, částečně i proto, že neumím moc dobře česky. Za člena českého PEN klubu jsem byl přijat v roce 1992. Byl to tehdy dárek k mým čtyřicetinám a byla to pro mě obrovská čest. Velmi jsem se přátelil s Jiřím Stránským, který nedávno zemřel, toho jsem si opravdu hodně vážil. Rád také vzpomínám na schůzky tzv. Wlastenců, když byl ještě naživu Ludvík Vaculík, tam se vždycky zpívaly staré české lidové nebo zlidovělé písničky, které jsem se taky naučil. Chodil jsem na ty schůzky vždycky, když jsem byl v Praze. S českým PEN klubem udržuji kontakty dodnes, a když jsem byl před časem v Praze na měsíčním stipendijním pobytu, účastnil jsem se i zasedání PEN klubu.   Sledujete současnou českou literaturu?  Ano, ale spíš jen v překladech. Mám rád knihy Jáchyma Topola a líbí se mi i prózy Jaroslava Rudiše.    A vaše vlastní tvorba? Píšete něco nového? Pracuji na románu, jehož děj se odehrává mezi Českými Budějovicemi a Horní Planou, ale nechci nic prozrazovat, bude to překvapení.    Nedávno jste skončil ve funkci ředitele Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově a odešel jste do penze. Ustupuje tak do pozadí i váš zájem o tohoto autora?  Ne, v žádném případě! Skončil jsem sice ve funkci výkonného ředitele, ale podařilo se mi najít výbornou následovnici Zuzanu Jürgens. Byl jsem také zvolen prvním předsedou Spolku Adalberta Stiftera, takže jsem i nadále stifterián. {/mprestriction}  Autorka je novinářka a pracovnice Jihočeského muzea.   Peter Becher je německý literární historik, prozaik a editor. Byl výkonným ředitelem Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově (1986–2018), členem Česko-německého diskusního fóra (2000–2012) a Českého PEN klubu (od roku 1992 dodnes). Zabývá se tématem česko-německých literárních vztahů. Autor pořadů pro Bavorský rozhlas, esejistických knih (např. Mezi Mnichovem, Prahou a Vídní, 1995; Lev z Vyšehradu, 2012), editor několika sborníků. S Ludvíkem Vaculíkem napsal dvojjazyčnou publikaci Ach, Stifter (Mnichov 1991). Autor monografie Adalbert Stifter: Touha po harmonii. Biografie (2005), která vyšla zásluhou Lenky Hůlkové roku 2019 česky v nakladatelství Srdce Vltavy a v překladu Václava Maidla, doplněná o malou galerii Stifterových obrazů a bibliografii Adalbert Stifter v českých překladech.

Čas načtení: 2019-11-02 14:59:44

O pocitech z Procitů bez vágní pocitologie

Skoro 600 stran má svazek Procity „z pera“ Jana Kameníčka a právem ho zvěme bilančním. Sumarizuje celou desítku jeho knih (přesněji řečeno devět) vydaných mezi roky 1988–2014, nicméně texty byly více či méně pozměněny. K jedenkrát napsanému se Kameníček vracel, mnohé opětovně moduloval a dohnětl. Některé dílčí úpravy byly diktovány potřebou včlenit starší do nového, mohutnějšího koryta. Stálo to za to? Ano! A z obdobných důvodů a pro duplicitu motivů byly ze souborů Daidalova zoufalství a Ikarovy monology naopak vypuštěny tři povídky: Příběh u bytné; Kocourku můj, já pro tebe pláču a Generál a komorník. Jan Kameníček (*1955) ve svém žití zprvu jako témata akcentoval hudbu a osudy jejích předních tvůrců, ale dnes je zřejmé, že nezáleží na tom, zda pátral po osudech reálných či fiktivních. Společným jmenovatelem jsou pocity viny, latentní postižení z pomyslných křížů snímaných postav, vzestupy a propady, apatie, deziluje, vzchopení se, boj. Něha, vášeň, pomyslné i totálně hmatatelné křivdy, zoufalství jako kontrapunkt štěstí. Nad tím vším klenoucí se duhy životní konečnosti. (Ukázku z knihy nejdete ZDE.) Jak začít knihu, když je celým životem Za dozajista nejvhodnější úvod do objemného svazku byla posléze vyvolena sbírka teď už jen jedenácti povídek Daidalova zoufalství, a to včetně finálního textu Hrobník, přeloženého zatím do tří evropských jazyků. Dílu, které nedávno získalo působivou audio-podobu, tu předchází próza Kiaraan, jež je variantou na báj o Daidalovi a Ikarovi. A jako by se skrz tento příběh vynořil z pěn i dávný Hemingwayův rybář. Ale až PO ulovení ryby. Žije si na pobřeží – s vnukem – a vnuk loví taky, i když pouze v rámci dětské hry. A během každodenního čekání na Kiaraana. Volá ho na pláž, k čemž užívá lastur i vlastní ruce, ale tu vstupuje na scénu muž jménem Fresco a mikrosvět se v tu ránu stane symbolem makrosvěta, v němž si vůdci (oblečení, jak jinak, v beránčím rouše) osobují právo vycvičit mladé a nevinné chlapce pro nespravedlivý, samoúčelný boj. Každoroční slavnost doprovodí za největších veder kohoutí zápasy a celičké to pouze maskuje blížící se válku. Jak rád by děd vnukovi vnukl iluzi, že před vášní dospělého násilí půjde uletět a že chlapec opravdu může uniknout za Kiaraanem. Ale on uniknout nemůže. A samo dítě pochopí, že jde o hladivou iluzi. Hrobník, nikoli však Sabinův Už zmíněný, takřka dne již klasický Hrobník, je snově působícím příběhem, námětově blízkým povídkám Howarda Phillipse Lovecrafta či Neila Gainmana, ale... Styl je jiný a metaforičnost značná. A poněkud morbidní povídka je navíc v tom nejlepším smyslu fuksovská. Titulnímu hrdinovi hrobničení zůstalo údělem a setkávání s mrtvými samozřejmým. Co pamatuje, dotýkal se těl bez života. Je submisivní, s mrtvolami navazuje až nepřiměřený fyzický kontakt, jak mu to však také vštěpoval otec – už od třetího roku života. A hrobničení je „velkým posláním“, což mu zase vštěpovala matka. Rodina hřbitovní enklávu milovala a kontrastem k pohřbům se posléze stává mladíkova svatba. Skutečně však se v tomto případě jedná o kontrast? Úděl hrobníka je tu rozhodně spíš údělem zahradníka a nelze přece hovořit o nekrofilii, když rod jen vždy opatroval „zahrádku krás“. V neobyčejně hutném textu nechybí ani rituální pohřbení kočky, při kterém se tu jedině lze stát mužem. Alespoň hrdina to tak cítí. Po otcově smrti vnímá pak osvobození, protože hřbitov nově patří jemu. Režíruje své námluvy s půvabnou návštěvnicí a vložením drobné legendy získává děsivý příběh jímavější hloubku. Ale otcův stín syna pronásleduje a hřbitov lze opustit jen s touto novou a otcem zajisté už nevybranou chotí. Jenže... Venku mají moc veselé filmy a nelze tam proto žít. Ostatně skutečné emoce umí hrobník jenom napodobovat. A otec tu je (upozorněme) svébytnou variantou titulního hrdiny Spalovače mrtvol, avšak pointa bude jiná a s vlastní, neúprosnou logikou metafory zla v některých rodinách. Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov Za tento soubor povídek je do Procitů vsazena sbírka dnes již pouze tuctu příběhů Ikarovy monology, a to včetně úvodní úpravy Cocteauova textu Lidský hlas a finálního Příběhu lidského hlasu. Příběh s bratrem ta kniha sází na jistou citaci z Bellowova Herzoga a poté v Procitech následuje i (mottem z Franze Kafky uvedená) kniha Mínotaurův ostrov. Její součástí je přepracování textu Příběh u bytné a původně zde šťastně fungoval doslov Františka Kautmana, do kterého filozof napsal: „Je to už řádka let, muselo být těsně po listopadu 89, nebo jaro 1990, kdy jsme seděli my tři, já, doktor Radkin Honzák a Jan Kameníček, a probírali další společenský vývoj. Kameníček se zničehonic zahleděl na krabičku zápalek (byli v té době oba vášniví kuřáci) a zcela nepochopitelně pronesl: Od této chvíle se už nebudeme dívat na tuto krabičku z jednoho úhlu, ale ze všech stran. – Stejný přístup pak volil pro variace pohledů na hrdinu.“ Ani slovo navíc! Rovněž Kameníčkovy knihy jsou jakýmisi krabičkami, i když utvářenými ze slov, přičemž sotva některé bývá navíc. Taktéž Mínotaurův ostrov jako by byl psán jedinou větou. Jde o dřeň nerealizovaného románu, ale méně, tuší čtenář, znamená více. Z psychologického hlediska se autor obírá problematiku dominance a submisivity, zde v konstelaci babička – matka – chůva. Duše trojice se doplňují, vypravěči ony dámy během jeho dospívání vytvářejí nejen „půvabné pondělky“. Ty posléze vyruší tatínek a i na otce Kafkova se odkazuje. Jak totiž Jan Kameníček ví, Kafův táta vlastně nebyl „kruťas“. Ale ani hrdina Ostrova nevnímá hlavu rodiny vysloveně negativně: miluje je, byť si neváží úrovně jeho inteligence. O čem je tedy nakonec tento příběh? Také o blížícím se konci dětství. A v jedné z mála klíčových chvil se tatínek opět projeví jako silná osobnost: to když chůvu vykáže do „méně důvěrných“ kolejí. Co mu však přitom bohužel nedochází? Že tím právě ztratil syna. Příběh o Mínotaurovi je bezpochyby příběh modelový a umně vsazený do historického období po Únoru. Docházelo k nuceným nastěhováváním nájemníků a matka a syn Brůžkovi se tak díky státu vplíží do života zde představené rodiny. Ti dva jsou přitom i pomyslný odraz vypravěčova vztahu k matce. Kameníčkovy precizní texty jsou vesměs metaforami, symboly a zhuštěninami. Přesto či proto krajně věrohodně reflektují lidství. Předkládá-li nám však přitom přetavené sekvence vlastního života, to se neptejme. A byly snad autorovi terapií? Opět nemístný dotaz. A Mínotaurův ostrov dokonce má i svůj happy end, byť ve skutečnosti nešťastný. Predestinace a Praha Roli v Kameníčkových příbězích hrávají více anebo méně odhalené rodové predestinace a je zajímavé, že zároveň často i prostředí Prahy. Konkrétní ulice, náměstí, schodiště, čtvrti, domy... Také novela o „ostrově“ se sune realitou místopisu i dějin, a to zhruba od momentu Gottwaldovy smrti a měnové reformy... Je však zvláštní, nakolik vypravěč pohlíží na děje teprve z pozdějších let života. Své běsy právě díky tomu předvádí s pocitem, že pro něj svět typu „bude, bude“, už skončil. A skrz dům tu zobrazený je kniha provázána s autorovou trilogií Čas rozpustilých písní. Působivost klíčových chvil se navíc umocňuje tím, že se k nim – spolu s hrdinou – vždy dobíráme ještě i podruhé a dokonce potřetí. Opětovná viděná jsou třeba: osvětlí problém definitivně. Je to kvalitní autorský tah a básnivá proklamace. Procity nato obsahují do jedenadvaceti kapitol rozčleněné (a citací ze Seiferta předznamenané) podobenství Rekviem za kantora Bacha. Také o této Kameníčkově prvotině už bylo mnohé napsáno. Přišla ze světa hrdinů, mezi něž patří i Schafferův Salieri, a titulní postava ve střetu s pragmatismem fakticky podléhá. Dále v Procitech najdeme prózu Dům, text Konvikt, rozsáhlou novelu Vacant, formou deníku psaný Vznik románu v sonátové formě (uvedený mottem ze Saula Bellowa) a experiment En ten tý ny, který uvozuje Sókratova úvaha o jeskyni. Celkem obsahují Procity přesně třicet próz o nejrozmanitější délce, přičemž nejkratší je – formou dopisu napsaný – Příběh matky z Ikarových monologů a nejrozsáhlejší zůstává novela v šestatřiceti kapitolách Vacant (2005). Některé tyto texty zcela pohlcují. Tak třeba i strohá, ale mistrná povídka Daidalos, jedna z vůbec prvních, co byly Kameníčkovy zveřejněny časopisecky. Chlapec zde v rodině vnímá nemoc i blížící se smrt a finále se stává jedinečným obrazem. A jsme tak dovedeni k symbolické vizi o svobodné šanci každého. „Jediným skutečným filozofickým problém je sebevražda,“ řekl ostatně klasik, a hle, zde je svoboda nahrazena ujařmením. Skrze zvuk zvonku, světlo, stín, chuť... vplouváme do bytosti školáka a do jednoho rána v činžáku. Jsme svědky konce jistého života a odhalíme tu souvislost s výtvarnými díly. Strýc byl malíř, ale je i Daidalem z jednoho z pláten, zatímco svět se vyjeví coby koncipovaná soutěž, ve které závodí nevinní sami se sebou. Daidalos je text lidského nitra a klaun kresby se stává symbolem zlověstné předtuchy. Chlapci z této povídky posléze mrzne úsměv na rtu a cestička s brašnou a ke škole už nikdy nebude klauniádou. Bude to vzlyk Jinou z prvních Kameníčkem zveřejněných povídek byl Výlet – a Marcelu Proustovi by se možná líbil. I jemu přece stačily vůně, drobnůstky, detail, aby vzpomínky vykročily na pochod. U Kameníčka oproti tomu vše roztáčí rozjitřená mysl chlapce, pro kterého je stěhování velkou událostí. A nábytek světem skrýší. I těch v paměti. Světlo, tma, zima, horko, barvy z vyřezané lví tlapy, pach domova. A fyzická potřeba dojít si na malou, vše otevírá noc, v níž hoch – přece – skončí přimknutý k matce a v její posteli. Jako by sestupoval do lůna, do prenatálního období ulit. „Kamínek, kdesi zasazený a připomínající časy klidu.“ A neskončila ještě noc a už se lze ptát, ze kterého nádraží ráno odjedou. A kam! Děsivou pointu totiž přináší teprve poslední věta. Jiná z povídek, a to Příběh u holiče, je hororem a současně psychologickou „nuancí na břitvu“. Někteří pak pamatujeme z dětství až nevysvětlitelnou nelibost z přílišné blízkosti holiče, která je tady shrnuta v jediné, polo-imaginární gesto. Příběh z prádelny akcentuje zase bič a erotiku, děsuplný zůstává i v celé své kruchtě strohosti. Jen zdánlivá je pak jeho nedořečenost, neboť se zde vypoví víc, než by vypověděly dlouhé a všelijak „barvené“ stránky o pomyslném ptáčeti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zhmotněným snem pro vícero interpretací je Příběh o bílém závěsu, dílo věnované smrti a spánku, ale nejen jim. A Příběh matky je jakousi mělčinou s vyobrazením její divné obrany před osočením rodu poté, co syn kamsi odešel. Ona i švagr nepociťují žádnou vinu, ale vina je jimi naopak transponována do života syna. Anebo ani to není celá pravda a skutečně se jí umně zbavoval, když ji vyvolával v druhých? Formu dopisu má Příběh s dopisem a zahrnuje taky tuto klíčovou větu: „Ostatně kdo neumí lhát, ať raději nevypráví, říká se.“ V další povídce Putzi Hanfstaengl hraje hrdina Vůdci oblíbeného Beethovena tak dlouho a tak dobře, až se mu cítí být roven. Je však vykázán. A próza Malý pan Friedmann předvádí jako básníka zaměstnance pohřebního ústavu, který se ani moc nestydí si přisvojit i Holanovy verše. Tím se však již dostáváme k částem Kameníčkovy Biblické trilogie a Ježíšovo ukřižování sledujeme očima lotra jménem Kozel – v příběhu Den poslední, den první. Do tří jazyků přeložený příběh Domu (toho „labyrintu světa“) jako by psal Edgar Poe místo Pádu domu Usherů, pokud by znal Kafkův Proces. Dům je panoptikem, nájemníci často jen loutkami. Mohou za to? Jestliže ne, proč hierarchizují? Proč plni konvencí zabíjejí nudu zásadami, falší. Proč nejsou sami sebou? Zbyly by snad jen dutiny? „Nejsi v davu, nejsi nic,“ říká se i v próze Konvikt, této alegorii na citový život odříznutého vězně, kterému je sugerováno, že je vězněm dobrovolným. A je skutečně tak obtížné se nezařadit do davu v ruce s aktovkou? Ve finále je odkaz i na Příběh ptačího krále z Ikarových monologů. Další rozsáhlá novela Vacant je podobenství uvedené citací z lékařského slovníku, podle kterého se mentální anorexie definuje jako snaha zastavit vlastní vývoj. Jsme ve městě ze snu, hledáme, ale má to smysl? Nerodí se děti, nelze ani psát! Jde o fuksovský text, kde je tématem i zkoušení čehosi, co se může hodit, ale ještě není třeba to praktikovat. Novela ilustruje tyranii, ba ďábelství, ale i hovoří o smysluplnosti umění. A roční doby jdou zde v kontrastu s ustrnutím v čase a lékařská věda plká mimo mísu a své pravé místo a Marek mění hůl v hada a hada zase v hůl. Prchněme z podobného města! Je kam prchnout? Vznik románu v sonátové formě jsou – snad – zápisky šílence, ale hudebnost je tu nesporná. Začíná se 15. březnem. Plyne čas a v říjnu další rok si vypravěč konečně vzpomene na jeden pro něj podstatný Kafkův dopis, ve kterém se tvrdí, že nikdo okolo neviděl překážky tak, jak je vnímal sám Kafka. Opakovanými pokusy o sebeanalýzu vypravěče připomíná text díla Ladislava Klímy. Muž zde hovoří se svým lékařem, ale nepřipadá mu, že lékař chápe jeho stavy. To dílo upomíná i na Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha a ptá se: „Skutečně se psaním vymaníme z iluze?“ Tak se ptal již Franz Kafka a poeovská samota tu byla vypravěči vnucena. Anebo ji snad vyhledával? Pokud ano, odkdy? Otázkami roste paranoia a opět narazíme na motiv šachové partie, který vkliňuje Jan Kameníček do řady povídek. Text končí jiným 15. březnem a hrdina mezitím už přijal smrt zaživa, aby spatřil i její důsledky. Dodejme už jen: v chronologickém řazení a podle dat prvních vydání sestává svazek Procity z přepracovaných verzí knih Rekviem za kantora Bacha, Dům, Vznik románu v sonátové formě, En-ten-tý-ny. Konvikt, Daidalova zoufalství, Vacant, Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov.   Spisovatel a scenárista Jan Kameníček (*1955), absolvent Střední průmyslové školy stavební, studoval na Pražské konzervatoři obor violoncello, působil v Československém rozhlase a od roku 1980 je ve svobodném povolání. Z matčiny a zrovna tak tatínkovy strany je z rodin kulturně podnětných, společensky významných, tvůrčích. K příbuzným patří publicistka-překladatelka Marie Fantová, slavný architekt Josef Fanta, překladatelka Eva Horlivá, fotografka Dagmar Hochová, filozof Vladimír Hoppe... Také Jan Kameníček, byť je charakteristicky skromným mužem, náleží k téže plejádě. Nezačínal obrovsky, jako spíš odpovědně. Psal prózy, s přítelem z konzervatoře Svatoslavem Gosmanem vybrušovaly hry i televizní scénáře. Některé jeho první rukopisy vyšly samizdatově a následně po různých překvapujících aluzích na klíčové životní momenty některých figur světové hudební scény (Johann Sebastian Bach, Ferenc Liszt) vplynula jeho tvorba jako po nějaké řece mezi břehy existencionality – i literární kritika tak registruje v jeho personě (a duši oné osobnosti) evropského pokračovatele existencialistů. Jeho dílo je, byť nikoli doposud kompletně, přeloženo do angličtiny, němčiny či polštiny.   Knihu Procity uspořádala a ediční poznámku napsala Magdalena Wagnerová. Podstatnou zásluhu na její realizaci má Jan Šavrda. Vydalo nakladatelství Dybbuk. Praha 2019. 560 stran

Čas načtení: 2024-02-29 17:00:01

Zešedivěla Marie Antoinetta přes noc? Moderní medicína si posvítila na slavnou legendu

Marie Antoinetta, rakouská arcivévodkyně a později francouzská královna, je jednou z nejvýraznějších postav světové historie. Její život byl plný luxusu, intrik a politických zvratů, ale také utrpení a tragického konce. Kdyby jen věděla, že její jméno bude znát v pozdějších dobách každý. Nebo snad právě po tom toužila, aby o ní jednou mluvil celý svět a nikdy nebyla zapomenuta? Cesta na smrt, ukončená popravou gilotinou během francouzské revoluce, je symbolem pádu monarchie a přelomového období ve francouzských dějinách. A nejen to. Lidé zemřou zbytečně, tvrdí Nostradamus i další věštec. Česko čekají velké změny Číst více Pomluvy a plýtvání státní pokladnou Pověstná kráska byla narozena jako dcera císařovny Marie Terezie a císaře Františka I. Štěpána. Později si vzala francouzského dauphina Ludvíka Augustina, pozdějšího Ludvíka XVI. Tato politická aliance měla posílit vztahy mezi Rakouskem a Francií, avšak po smrti Ludvíka XV. v roce 1774 se Marie Antoinetta stala francouzskou královnou v období, které bylo pro Francii čím dál těžší. A to ještě netušila, co ji opravdu čeká. Oběť sňatkové politiky vlastní matky tak musela začít rychle jednat. Nebylo to bez obtíží a nakonec ji to stálo život. Již od začátku jejího panování byla Marie Antoinetta kritizována pro svůj extravagantní životní styl a nedostatečný zájem o politické záležitosti. Říká se, že byla obviněna z plýtvání státními financemi a ignorování potřeb chudých, lidé ji začínali skoro nenávidět. Její pověst byla také poškozena skandály a pomluvami, které se kolem ní stále více šířily. Oblíbenost Marie Antoinetty mezi francouzským lidem rapidně klesala, což bylo ještě podníceno ekonomickými obtížemi a hladomorem, které sužovaly zemi. Sama britská autorka Antonia Fraser v knize Marie Antoinetta tohle vše ale vyvrací. Podle ní byla naopak královna velmi útlocitná a nikdy neřekla, že pokud lid nemá na chleba, má jíst koláče. Ten výrok pochází z díla Vyznání od Jeana Jacquese Rousseaua, které vyšlo, když byla Marie Antoinetta ještě malá. Dokonce měla své matce Marii Terezii napsat dopis, ve kterém se jí svěřila, že bez ohledu na vlastní útrapy si uvědomuje, že pro francouzský lid musí tvrdě pracovat. Jako jediná z královské rodiny prý také odmítala ničit obilná pole rolníků jízdou na koni.  Marie Antoinetta vydala čtyřletého syna na smrt, aniž by o tom věděla. Žil mezi vlastními výkaly Číst více Vězení, hrůza a vznik legendy Vrcholným bodem jejího pádu byla Francouzská revoluce v roce 1789, kdy byla monarchie zrušena a král Ludvík XVI. a Marie Antoinetta byli uvězněni. Během svého věznění byla Marie Antoinetta oddělena od svých dětí a čelila neustálým výslechům a ponižování. Její postavení se ještě zhoršilo po neúspěšném pokusu o útěk z Francie v roce 1791, což vedlo k obvinění z velezrady. Dne 16. října 1793 byla Marie Antoinetta odsouzena k smrti gilotinou. Její poprava proběhla v Paříži dne 16. října 1793. Přestože se snažila zachovat si důstojnost, její smrt byla pro mnohé symbolem pádu monarchie a konec éry starého režimu. Marie Antoinetta odcházela z tohoto světa ve věku pouhých 37 let.  Legendy o tom, že jí zešedivěly vlasy, nejsou ale pravděpodobně založené na pravdě. Web Heathline přinesl informaci, že stres sám o sobě náhlé zešedivění nezpůsobuje, ačkoliv se to samé traduje například o Thomasi Moorovi, který je spojen s příběhem Anny Boleynové. Chronický stres ale k postupnému šedivění přispět může, a tak není vyloučené, že Marie Antoinetta šedivá při popravě byla, nedošlo k tomu ale přes noc. I tak ale vznikl „syndrom Marie Antoinetty“, který ukazuje právě na náhlé zešedivění a pravděpodobně dává nezapomenout na noc, která byla tragickým vyústěním bouřlivého života krásné královny. Zdroj: bigen-usa.com, iflscience.com, ncbi.nlm.nih.gov KAM DÁL: Záletná spisovatelka Božena Němcová: Konec spekulací, o jejím původu je konečně jasno.

Čas načtení: 2024-03-22 09:00:01

Bolest legendární herečky Termerové: Málem přišla o manžela, rakovinu nechtěla přijmout

Do Morise Issy se slavná česká herečka zamilovala během studií na DAMU. On chodil na JAMU a dostal ji svým neotřelým romantickým vyznáním. „Lenka je trdlo a potrat hedvábnej.“ Lenka Termerová později vzpomínala, že slovo „trdlo“ se mu prostě líbilo a „potrat hedvábnej“ byl odkaz na dílo Bohumila Hrabala, kterého měli oba rádi. Režim ale jejich lásce nepřál. A vlastně ani jeho rodiče, kteří si přáli, aby se synek vrátil domů. Naštěstí to neudělal, dnes je z něj úspěšný režisér a Termerová o muže svého života nepřišla. Utajená svatba a rakovina Nebyl to ale jediný problém. Jejich svatba totiž proběhla v podstatě v utajení, měla na hlavě paruku, aby ji nikdo nepoznal, a byli na ní pouze její a jeho bratr. Navíc herečka byla v pokročilém stádiu těhotenství. Veselky se však neúčastnili ani její rodiče. „Brali jsme se v Hradci Králové, kde se všichni znají. Mého manžela milovali, ale báli se ostudy. Hostinu tedy uspořádali, ale nepřišli,“ vysvětlovala Termerová. Tragédie Jana Třísky: Záhadnou smrtí si splnil sen, dodnes se ale spekuluje o sebevraždě Číst více Další zásadní moment jejího života přišel v roce 2009, když jí lékaři diagnostikovali rakovinu prsu. „V rodině s ní nikdo problém neměl. Napřed jsem si tedy říkala, že jde o omyl, odmítala jsem si připustit, že nemoc mám.“ Prokázala ale obrovskou sílu a vůli a i za pomoci manžela potíže překonala. Dnes se zase může smát a rozdávat energii. Co z ní dělá opravdovou ikonu? Image kouč - Jeho hlavním zaměřením je konzultovat s klientem oblékání (včetně poradenství o nákupu), osobní styl, řeč těla a etiketu. - Vede klienta procesem zhodnocení jeho životního stylu, pomáhá mu změnit celkovou image. Kariéru začala Lenka Termerová v roce 1947 v Hradci Králové. „Postupně se propracovala na samotný vrchol českého hereckého nebe. Nejenže získala prestižní ocenění Český lev za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Děti noci, ale stala se také milovanou tváří českých obývacích pokojů díky své roli v seriálu Velmi křehké vztahy,“ vypočítával pro Čtidoma.cz odborník na český showbyznys a image kouč Pavel Filandr. Ale co dělá z Lenky Termerové opravdovou ikonu? „Je to především její jedinečný osobní styl a image, které jsou neodmyslitelně spjaty s její uměleckou prací. Herečka je známá svou elegancí a smyslem pro detail. Ať už se objevuje na červeném koberci, nebo je zachycena paparazzi při běžném dni, vždy vypadá nepřehlédnutelně a stylově.“ Stala se symbolem odvahy a síly Jedním z aspektů, kterými Termerová inspiruje, je podle odborníka její schopnost transformace. „Po diagnóze rakoviny prsu se musela vypořádat nejen se zdravotními problémy, ale i s velkými změnami svého vzhledu. S holou hlavou se stala symbolem odvahy a síly, což ještě více zdůraznilo její neuvěřitelné charisma a schopnost zůstat věrná sama sobě bez ohledu na okolnosti,“ má jasno Filandr. V Česku se asi dají najít diamanty z konce období křídy. Na zem tryskaly v obřích gejzírech Číst více Jedním dechem dodává, že její přístup k módním trendům a osobnímu stylu je stejně odvážný a inovativní jako její herecké výkony. „Nikdy se nebojí experimentovat s novými trendy, ale zároveň si zachovává osobitý rukopis, který je vždycky elegantní a sofistikovaný. Zkrátka Lenka Termerová je ceněna nejen díky svému hereckému talentu, ale i stylu, který se stal inspirací pro mnohé ženy napříč generacemi.“ Její schopnost přizpůsobit se a zůstat relevantní, jak ve své umělecké práci, tak v osobním stylu, je skutečně obdivuhodná. „Ve světě, kde je často obtížné udržet si originalitu, zůstává Lenka Termerová ikonou, která ukazuje, že pravá krása a styl jdou ruku v ruce s odvahou být věrný sám sobě,“ doplnil pro Čtidoma.cz Pavel Filandr. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Naděje v boji s Parkinsonovou chorobou: Pomáhat mohou nanokrystaly zlata v mozku.

Čas načtení: 2024-04-16 19:11:53

USA byly pro Čechy vždy symbolem naděje, zatímco žili v lži, shrnul Fiala

Premiér Petr Fiala při návštěvě v USA vystoupil také v Hudsonově institutu. Mimo jiné promluvil o transatlantických vztazích, válce na Ukrajině a česko-americkém spojenectví. „Vaše země pro nás byla vždy symbolem naděje. Skutečným symbolem svobody,“ pronesl Fiala v proslovu s tím, že v USA žije zhruba 1,8 milionu Čechů: „To je důvod, proč má USA největší českou komunitu v zahraničí.“

Čas načtení: 2024-04-16 20:44:54

USA byly pro Čechy vždy symbolem naděje, zatímco žili ve lži, shrnul Fiala

Premiér Petr Fiala při návštěvě v USA vystoupil také v Hudsonském institutu. Mimo jiné promluvil o transatlantických vztazích, válce na Ukrajině a česko-americkém spojenectví. „Vaše země pro nás byla vždy symbolem naděje. Skutečným symbolem svobody,“ pronesl Fiala v proslovu s tím, že v USA žije zhruba 1,8 milionu Čechů: „To je důvod, proč má USA největší českou komunitu v zahraničí.“

Čas načtení: 2024-04-16 20:44:00

USA byly pro Čechy vždy symbolem naděje, zatímco žili ve lži, shrnul Fiala

Premiér Petr Fiala při návštěvě v USA vystoupil také v Hudsonském institutu. Mimo jiné promluvil o transatlantických vztazích, válce na Ukrajině a česko-americkém spojenectví. „Vaše země pro nás byla vždy symbolem naděje. Skutečným symbolem svobody,“ pronesl Fiala v proslovu s tím, že v USA žije zhruba 1,8 milionu Čechů: „To je důvod, proč má USA největší českou komunitu v zahraničí.“