Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-01-06 10:00:53

Myšlenky nelze ignorovat a knihy nevydávat. Jenže zásadní knihy u nás často nevycházejí.

Před lety jsem se rozhodl doplnit si vzdělání a číst především knihy, které u nás nevyšly. Zejména o ekonomii a společnosti. Otevřely se mi uplně nové obzory. Jména, která jsem znal okrajově. Takový J. Stiglitz (Nobelova cena za ekonomii 2001). V češtině vyšly 3 knihy. Spíše ty okrajové. Jeho popularizační práce věnované ekonomii nerovnosti a globalizaci česky nejsou. David Harvery: vyšla jedna kniha, stěžejní díla jako Stručná historie neoliberalismu nebo Stav postmoderny nevyšly. Ano, je to moderní marxista, ale česky se nedozvíte, že jeho kritika současného vývoje neoliberální demokracie je zajímavá a pádná. Robert Reich: vyšlo Dílo národů, ale chybí Záchrana kapitalismu. Reichova analýza současného kapitalistického systému a jeho dopadu na nerovnost je často citována v diskusích o ekonomické nerovnosti a sociální spravedlnosti. Je dobré, že od jihokorejského ekonoma Ha-Joon Changa vyšly dvě knihy, ale jeho zásadní Kicking Away the Ladder: Development Strategy in Historical Perspective v češtině nevyšla. Přitom je to Changova kritika tradičních názorů na ekonomický rozvoj a politiku. Od Mariany Mazzucato nevyšlo nic. Její The Entrepreneurial State: Debunking Public vs. Private Sector Myths byla pro mě šok. Vyargumentovaná kniha, která ukazuje, jak za řadou ekonomických úspěchů stály pobídky státu. A že role státu ve stimulaci ekonomiky je důležitá. od nobelisty Paula Krugmana naštěstí česky vyšla jeho zásadní Návrat ekonomické krize. Jeho nejnovější Arguing with Zombies vyšla 2020, česky zatím není, ale to zpoždění je běžné. Krugman, i když je do leva, je u nás vcelku populární, asi proto, že je opravdu čtivý. A pojďme na další nobelisty: R. Thaller (nobelovka 2017) má vydané obě knihy, jak Šťouch, tak Neočekávané chování. Cenu dostal za behaviorální ekonomii a knihy jsou super. Pokud vás zajímá ekonomika chování a rozhodování lidí, jděte do nich, ale to už předpokládám máte i Kahnemana (Melvilové ho udělali perfektně). Robert Shiller (Nobelovka 2013 za empirickou analýzu cen aktiv) má česky tři knihy, ale staré, ne Irrational Exuberance a nebo poslední Narrative Economics: How Stories Go Viral and Drive Major Economic Events. Ale je vidět, že cenová analýza se publikuje ráda a dobře. Amartya Sen (Nobelovka 1998 za příspěvky k ekonomii blahobytu a sociální volby) má jednu knihu česky, Etika a ekonomie, což jsou tři přednášky. Její stěžejní díla česky nevyšla. Daren Acemoglu má česky druhou knihu, ta mu právě vychází, Úzký koridor (s J. Robinsonem), který navazuje na Proč státy selhávají. Asi je jasná tematika, jinak se ale v ostatních knihách věnuje teorii růstu a vlivu moderních technologií na růst. Profesor MIT, obojí čtěte. Elinor Ostrom, Nobelovka 2009 za teorii společných zdrojů. Enormně důležitá kniha Governing the Commons. Česky nevyšla žádná její práce. Mohl bych pokračovat. Od autorů, kteří mají Nobelovku za ekonomii toho u nás vyšlo málo. I z tohoto průřezu, natož z mojí tabulky knih je patrné, že vychází především věci věnované chování, trhu, oceňování. Kritcké práce o neoliberalismu podstatně méně i když od Varoufakise třeba 2 knihy a ten už je braný jako silná levice. Jeho stěžejní díla ovšem česky také nejsou. Jeho Hovory k dceři o ekonomii si ovšem dejte. Je to důležité? Je. Uniká nám velký směr ekonomie a společenských věd: nerovnost, chudoba. Neumíme o něm diskutovat, uvažovat. Díky za české “klasiky” žánru Pavla Pospěcha, Ondřeje Prokopa, Tomáše Sedláčka. Myšlenky označujeme za levicové, za fuj, za komunismus. Tak čtěte. Co je za tím? Podle mě hlavní dva důvody jsou, že v českém vnímání jde o okrajová témata (nerovnost, chudoba, rozdělená společnost, to přeci nám nehrozí), takže se tomu nikdo nevěnuje. Ve skutečnosti je to ale naše stěžejní téma pro dalších dvacet let, jenže místo toho, abychom stavěli na tom, co už někde někdo odpracoval, budeme vymýšlet kolo, až si problému všimneme. Takže zase pozdě. Čili čtenáři to nepožadují, autoři to nevydávají. Má to řešení? Má. Nějakou pobídku k vydání. Ať již státní (ano, stát podporuje řadu literatury) nebo soukromou. Pamatuju se, jak jsem nějakým drobným příspěvkem podpořil vydání jedné libertariánské ekonomické knihy a libertariáni mě pak propírali v diskusích, proč jsem to asi udělal. Důvod je pořád stejné: silné myšlenky mají zaznít a máme vědět, jak se k nim vztahujeme, jaké máme vůči nim argumenty, případně zda autor neměl v něčem pravdu. Nelze je ignorovat, neposlouchat je, protože to je právě to, na čem dneska dojíždíme a čím si rozdělujeme společnost.

Čas načtení: 2020-09-14 17:32:08

Festival Den architektury nabídne na začátku října návštěvy běžně nepřístupných budov po celé České republice

Cyklovyjížďka po broumovské skupině kostelů, cesta korytem řeky Bílé a Lužické Nisy v Jablonci nad Nisou, výprava po tzv. brněnském „Bronxu“, architektonická bojovka v Olomouci, objevování turistických pastí v hlavním městě nebo bývalé židovské čtvrti v Dobříši či návštěva bývalé továrny Nová Perla proměňující se na kulturní centrum. Na to od 1. do 7. října láká jubilejní desátý ročník festivalu Den architektury. Festival představí moderní architekturu i historické skvosty, budovy známé i stojící v pozadí pozornosti, ale i celé osady a čtvrti ve více než stovce měst a obcí v Čechách i na Slovensku. Připomene hned několik významných architektonických osobností minulosti jako jsou Adolf Loos, Josef Gočár, Otakar Novotný či Jaroslav Fragner (za jeho stavbami návštěvníci zamíří do Kolína i do Prahy). Zvláštní sekci věnuje současným projektům Zdeňka Fránka. Pestrým programem, který nabízí více jak 300 akcí a zve na místa veřejnosti běžně nepřístupná nebo je představuje v nových souvislostech, se prolíná hned několik témat. Hlavní z nich jsou pro letošní rok sociální aspekty a ekologie. Se Dnem architektury se tak kromě kvalitních domů současné a moderní architektury můžete vydat třeba i do nemocničních areálu, domů sociální péče, škol ale i do vyloučených lokalit a bývalých dělnických kolonií. Ekologická linka festivalu zavede návštěvníky do enviromentálních center nebo šetrných budov, ale sleduje i proměny krajiny či význam říčních toků pro města. „Chceme poukázat na úlohu architektury i urbanismu ve společnosti, ať už se to týká životního prostředí a udržitelnosti rozvoje, funkčnosti veřejných staveb a prostorů nebo proměn jednotlivých lokalit jak po společenské stránce, tak z hlediska architektury,“ dodává zakladatelka a ředitelka Dne architektury, architektka Marcela Steinbachová. V programu Dne architektury lze vybírat ze zdarma přístupných exkurzí do běžně nepřístupných budov s názvem Hurá dovnitř!, cyklovyjížděk, přednášek nebo workshopů, které probíhají pod vedením architektů, historiků a dalších odborníků na daná témata. Nabídku doplňují přednášky, diskuse nebo divadelní představení věnované architektuře. Na vybrané akce je potřeba rezervace předem. Den architektury nabízí i program pro děti a první český architektonický filmový festival Film a architektura, jenž letos po deváté přinese na plátna kin zejména zahraniční snímky, věnované architektuře a urbanismu. Kompletní program je k dispozici ZDE. Hlavní sociální téma Dne architektury se v programu odráží z nejrůznějších úhlů pohledu. Nabízí exkurze do vyloučených lokalit, například do tzv. brněnského Bronxu, na ostravskou Bedřišku či pražskou Plzeňskou ulici. Den architektury zavede i do bývalé brněnské dělnické kolonie Divišově čtvrti. Sociálnímu bydlení se bude věnovat nejen z pohledu architektů, ale i sociálních pracovníků. Důležité podtéma je i dostupnost bydlení, například v Žilině budou hledat inspiraci ve výstavbě z doby první republiky. Pozornost program věnuje i městské infrastruktuře a kvalitě městského života. Zcela mimořádně se v rámci festivalu mohou zájemci podívat do zajímavých nemocničních areálů v Jihlavě, Praze, Liberci nebo Mladé Boleslavi či do ostravského domu s pečovatelskou službou Gajdošova. Program zahrnuje i návštěvy sportovišť, sokoloven, dětských hřišť či městských lázní. Za pozornost v rámci Dne architektury stojí i návštěvy bývalých židovských čtvrtí v Dobříši, Mnichově Hradišti nebo slovenském městě Šaštín-Stráže. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-03 11:05:51

Literární vyhlídky (3. až 9. února)

Nadcházející týden přinese kromě oslav 200. výročí narození Boženy Němcové řadu dalších literárních akcí – od autorských čtení (hned několikrát se představí Dora Kaprálová) přes knižní křty (například svazku próz Arthura Machena Temnota nepomíjí) po besedy a diskuse (třeba na téma „Poezie včera, dnes a zítra“). Na závěr jako obvykle přinášíme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY   3. 2. Praha / 17.00, Werichova vila V únoru uplyne devět let od úmrtí Arnošta Lustiga, jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů, jejichž životním tématem je holokaust. Spisovatelka Markéta Mališová představí rukopis připravované knihy o tomto klasikovi české literatury. Praha / 19.00, Kampus Hybernská Literární večery mají ve Škole zotavení dvouletou tradici. Ten nejbližší proběhne u příležitosti vydání zimního čísla časopisu Zámezí s tematikou Humoru. Večerem provází Jan Škrob a zvláštním hostem bude básník Jonáš Hájek.   4. 2. Praha / 13.00, Památník národního písemnictví (Strahovský klášter) Památník národního písemnictví pořádá u příležitosti 200. výročí narození Boženy Němcové přednáškové pásmo věnované životu a dílu největší české spisovatelky 19. století. Přednášky budou doprovázet ukázky dobových fotografií a historických materiálů z písemné pozůstalosti B. Němcové, která patří k nejvýznamnějším fondům ve sbírce Literárního archivu PNP. V rámci programu vystoupí Magdaléna Pokorná („Spisovatelka Božena Němcová a český literární život 40. let 19. století“), Dorota Lábusová s Helenou Šebestovou („Digitalizace osobního fondu Boženy Němcové v Literárním archivu PNP“), Yvetta Dörflová („Ty děti mně největší starost dělají…“) a Hana Taudyová („Muži v životě Boženy Němcové“). Praha / 18.30, prostor39 Setkání s výtvarnicí a autorkou komiksů Toy_Box a křest její Komiksové učebnice komiksu (Paseka 2019) a nového vydání komiksového románu Moje kniha Vinnetou. Praha / 19.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka) Představení 89. čísla časopis Analogon s tématem Ocas romantismu. Program nabídne vystoupení Ivana Horáčka („Milion chvilek pro romantismus“) a Jana Švankmajera („Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech – ukázka z románu“). Moderuje František Dryje. Praha / 19.30, kavárna Fra Hostem večera bude Zofia Bałdyga, polská básnířka, bohemistka a překladatelka. Vydala básnické sbírky Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Překládá nejnovější českou a slovenskou poezii do polštiny, soustředí se především na tvorbu autorů narozených v 70. a 80. letech. Její básně v českém překladu Ondřeje Zajace byly publikovány časopisecky (Psí víno, Tvar). V posledních letech píše poezii také česky. Praha / 19.30, Božská Lahvice Poezie včera, dnes a zítra. Panelová diskuse s předními básníky a básnířkou a zároveň osobami utvářejícími českou literární scénu o proměnách české poezie v uplynulém roce a jejích vyhlídkách do roku následujícího. Diskutovat přijdou šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar Adam Borzič, organizátor kulturního života v Domě čtení Josef Straka a editorka literární internetové platformy Ravt a literární kritička Jitka N. Srbová. Večer moderuje Matěj Senft.   5. 2. Pardubice / 17.00, Krajská knihovna v Pardubicích Setkání se spisovatelkou a překladatelkou Alenou Mornštajnovou, jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek, která napsala mj. úspěšné romány Hana a Tiché roky. Kladno / 17.30, Středočeská vědecká knihovna v Kladně Přednáška Jiřího Miky věnovaná pozoruhodné kladenské osobnosti, nájemci kročehlavského pivovaru a inženýru chemie Otakaru Zacharovi (1870–1921), mezi jehož zájmy patřily kromě výroby dobrého piva také alchymie, spiritismus, výtvarné umění, divadlo a literatura. Díky němu zavítal do místního pivovaru malíř Mikoláš Aleš, jeho zásluhou se veřejnost mohla seznámit se starými alchymickými spisy. Přednášku doplní obrazový materiál a ukázky z knihy Jiřího Miky Mezi alembikem a spilkou. Plzeň / 19.00, Kačaba Autorské čtení Přemysla Krejčíka z jeho knihy Malej NY (Host 2019), románu o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda.   6. 2. Praha / 17.30, Božská Lahvice Křest básnické sbírky Michala Maršálka Arménská klávesnice (Dauphin 2019). Autorské čtení bude spojené s vernisáží kreseb a ilustrací Jindry Vikové. Pořadem bude provázet hudba – Jan Jiráň z divadla Ypsilon, Vít Janota a Michal Hrubý. Brno / 18.00, Moravské zemské muzeum (Dietrichsteinský palác) Představení monografie Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020). Kdo by z dětství neznal Ferdu Mravence, pana Hlemýždě, pana Cvrčka, Berušku či brouka Pytlíka? Tento kouzelný hmyzí svět a mnohé další stvořil před více než osmdesáti lety významný český spisovatel, kreslíř a ilustrátor Ondřej Sekora. Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti. Mezi jeho nejznámější postavičky patří Ferda Mravenec a brouk Pytlík. Jejich příběhy jsou nejen zábavné, ale obsahují zároveň i poučení a z každého plyne mravní ponaučení. K loňskému 120. výročí narození tohoto velmi oblíbeného autora přichází Tomáš Prokůpek a kolektiv s ojedinělou a ucelenou monografií, která dopodrobna mapuje Sekorův život a dílo. Čtenáři mají také příležitost seznámit se s dosud nepublikovanou Sekorovou výtvarnou tvorbou. Pardubice / 18.00, Klub 29 (malá scéna Divadla 29) Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Domu čtení Aleš Palán. Je jedním ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, vedl též kurzy tvůrčího psaní a byl ředitelem nakladatelství Kalich. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesiu Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Rozhovory se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku 2018. V roce 2019 vydal kromě prózy Miss Exitus další úspěšnou knihu Jako v nebi, jenže jinak / Nová setkání se samotáři Čech a Moravy. V listopadu minulého roku vyšla též jeho kniha Návrat do divočiny. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Petr Placák představí svou novou knihu Křesťanský zápas o českou věc – Působení opata Opaska a organizace Opus bonum v čs. exilu (Argo, ÚSTR 2019), věnovanou jedné z nejpozoruhodnějších protikomunistických iniciativ, které se díky své otevřenosti podařilo na katolické půdě spojit v odporu proti pražskému normalizačnímu režimu nejrůznější proudy exilu – od konzervativců přes liberály a zelené k exkomunistům, příslušníky české šlechty, stejně jako stoupence čs. undergroundu, katolíky a evangelíky, nebo aktivisty židovského původu. Hosty budou spisovatel Ivan Binar, Dana Němcová, vídeňský hostinský Jiří Chmel a redaktor Rádia Svobodná Evropa Martin Schulz. Na závěr zazpívá hymnu exilu Dáša Vokatá. Praha / 19.00, Galerie Ščigol Autorské čtení poezie Jakuba Řeháka, autora tří básnických sbírek (Světla mezi prkny, 2008; Past na Brigitu, 2012; Dny plné usínání, 2016) a nositele ceny Magnesia Litera za poezii. Spolu s Miloslavem Topinkou vybral Nejlepší české básně 2010. Jako recenzent spolupracuje s literárním obtýdeníkem Tvar, kulturním týdeníkem A2 nebo revue Souvislosti. Píše esejisticky laděné texty, zabývající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konkrétním dílům důležitých básníků. Z poslední doby například statě věnované Tristanu Tzarovi, Ladislavu Novákovi či Petru Královi. Pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze, kde rovněž žije. Uvádí Robert Wudy. Praha / 20.00, Potrvá Na další košt literatury přijaly pozvání česky hovořící autorky pocházející ze zahraničí – Sofija Kordić (Chorvatsko), autorka románu Hypofýza v exilu (překlad Jakub Novosad), a Elena Buixaderas (Španělsko), autorka sbírky Koperníkovy hvězdy (překlad Tereza Riedlbauchová a Denisa Škodová).   7. 2. Praha / 19.00, Divadlo na Vinohradech (velká scéna) Premiéra inscenace Zmoudření Dona Quijota v režii Martina Čičváka. Viktor Dyk napsal básnické drama vyhrocující rozpor mezi idealismem a pragmatismem, tvořícími dva všudypřítomné póly českého společenského myšlení. Moudrý blázen Don Quijote rozlišuje kontrast dobra a zla a věří tomu, že zlo je možné ve světě porazit. Jeho víra v dobro a důvěra k lidem je idealistická, stejně jako rytířská láska k neexistující ženě. Pragmatický svět přece dobře ví, že nic v něm není černobílé. Jen blázen by krvácel pro neuskutečnitelné hodnoty... Hradec Králové / 17.30, NUUK Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. Praha / 19.30, Božská Lahvice Uvedení knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí (Malvern 2019). Knihu uvede překladatel Patrik Linhart. Čtení a performance Bohuslav Vaněk-Úvalský a Petr Stejskal. Přednášku o imaginativní literatuře pronese Ivan Adamovič.   8. 2. Praha / 16.30, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – Klubovna) Touhou po autenticitě, hledáním vlastního hlasu, scházením neotřelých cest… no zkrátka každou větší „kreativitou k trvalé IN validitě“, s tvorbou do blázince a zase zpátky! V rámci programu vystoupí se svými texty: – Sára Báchorová je čerstvě plnoletá holka s dlouhou minulostí. Píše o problémech ve společnosti, drogách, tabuizovaných tématech. Jejím cílem je rozšířit povědomí o psychických poruchách jako jsou poruchy příjmu potravy, deprese, spánkové paralýzy a další a ukázat tak lidem, jak křehká dokáže být lidská psychika. Ví, o čem mluví, sama má za sebou pět hospitalizací na psychiatrii. – Věra Dumková je prokletá básnířka a autorka erotické literatury. Vzděláním učitelka češtiny a hudební výchovy. Střídala různá zaměstnání, publikovala časopisecky i knižně, má za sebou četná autorská čtení. Představitelka ztracené generace. – Kateřina Málková píše, aby posvětila svět. V jejích básních lze proto hledat určitý „haiku moment,“ pokud to není rovnou haiku. Vystudovala anglistiku-amerikanistiku na filosofické fakultě a jako dárek k promoci jí vyšla kniha Zlá škola. Ještě předtím studovala psychologii, ale nebylo jí doporučeno pokračovat. Tenkrát se ještě věřilo, že člověk s duševním onemocněním by se neměl v žádném případě stát psychologem. Nyní pracuje jako peer mentorka a peer lektorka ve spolku Dobré místo. Publikuje na FEST-WEBu Offtheroad, v časopisech Na scestí a Zámezí. – Pavel Oulík bydlí v Praze, kde tráví čas prací peer konzultanta a psaním. V Londýně vystudoval ekonomii a business, později se živil prací v nakladatelství. Píše rád a často – jeho práce je možné najít na FEST-WEBu Offtheroad či v magazínu Na scestí a Zámezí. – Tereza Saxlová vystudovala FF UK obor filozofie-logika. Od 27 let trpí schizoafektivní poruchou. V posledních pěti letech se hodně věnovala divadlu pro lidi se zkušeností s duševní nemocí. Soustavněji začala psát básně v roce 2015, povzbuzena literární dílnou Dobrého Místa. V současnosti pracuje v téže organizaci jako peer lektorka. – Martin Šaffek vystudoval bakalářský stupeň filosofie na ÚFAR FF UK, magisterský stupeň nedokončil. Pracuje jako knihovník. Je aktivistou v různých levicových a kritických organizacích. Má diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. Básně píše příležitostně. – Tomáš Vaněk, autor melancholických, erotických a experimentálních textů debutoval v roce 2019 knihou Hra na život. Vystudoval srovnávací literaturu, pracuje na novinářských projektech v oblasti duševního zdraví. Čelákovice / 18.00, U Kubelků Křest prozaické knihy Michaely Kalivodové Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019). Útrapy dětství a mládí ale mohou mít tolik podob a ve svých maskách se tak rády vrací, aby potrápily zas a znovu. Není nakonec jistější spolehnout se na to, že klid a štěstí přijde až s dospělostí? Nebo to i v době osobní zralosti bude zase ta stejně smutná písnička? Anebo jsme jen přehnaně pesimističtí? A stačí si pro společný život najít někoho, s kým si rozumíme, nebo je třeba k sobě pasovat, jak zpívá kapela Mandrage, jako šrouby a matice? Na rozhovor s autorkou se můžete těšit v příštím Bibliu.   9. 2. Praha / 15.00, Knihovna na Vinohradech Cukrárna u Šilhavého Jima – divadelní představení z Divokého západu pro chlapce i dívky od šesti let a jejich rodiče, vyprávějící příběh o síle literatury a přátelství, o desperátech a statečné knihovnici, která se pokouší přivábit zálesáky k četbě. Během představení si děti na vlastní kůži vyzkoušejí boj s živly, lekci plížení, zpěv drsňáckých písní a mnoho dalšího. Hra vznikla podle stejnojmenné knihy Marka Tomana (Baobab 2018, oceněno Zlatou stuhou 2019) a měla již mnoho desítek úspěšných repríz v knihovnách, ve školách a na festivalech.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY   Flannery O’Connorová: Tajemství a mravy (přeložil Marcel Arbeit, Argo 2019) Tajemství a mravy, soubor přednášek a esejů věhlasné jižanské prozaičky Flannery O’Connorové, který po její smrti sestavili její přátelé Robert a Sally Fitzgeraldovi, působí i dnes jako pronikavá sonda odhalující nešvary spisovatelů, čtenářů i učitelů literatury. O’Connorová se sžíravou ironií kritizuje čtenářský vkus, který se od přelomu 50. a 60. let 20. století, kdy její texty vznikaly, nijak nepozvedl, vtipně vysvětluje začínajícím autorům, čeho se mají při psaní povídek a románů vyvarovat, a na příkladech ukazuje, že se učitelé literatury nejvíce ze všeho bojí literatury samé. Kniha, z níž v jednom ze svých sporadických rozhovorů citoval i Cormac McCarthy, je jedním ze zásadních amerických literárněvědných textů a to, že jeho autorka nebyla profesí literární teoretička, je jen ku prospěchu věci: jednotlivé texty se vyznačují stejnou živostí podání a ostrým, průrazným stylem jako autorčiny prózy.   Michal Jareš, Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (Paseka 2020) Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů a její popularita neklesá ani v současnosti. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Typické je pro ně ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného velkého detektiva. Mnohdy jejich příběhy psali uznávaní spisovatelé, knížka předních znalců však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. První podrobné shrnutí dějin kriminálního žánru v českých zemích ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.   Michal Topor, Josef Vojvodík (eds.): Čtení o Otokaru Březinovi. Kritika a zjevení (Institut pro studium literatury 2020) Antologie představuje Otokara Březinu – jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie – prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 1895–1903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (1895–1901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova „obrazu“, především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 1949–1968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.   Bianca Bellová: Mona (čte Lenka Krobotová, Audiotéka a Host 2020) Ona je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým. Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.   Petr Stančík: Andělí vejce (čte Lukáš Hlavica, Audioberg 2020) Román Petra Stančíka se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor. Audiokniha byla natočena ve studiu DAMU pod vedením režiséra Dimitrije Dudíka. Hlavní role se zhostil Lukáš Hlavica. Autorem originální hudby je Kryštof Marek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2026-01-26 16:17:00

Kim si prohlédl sochy pro památník vojákům zabitým ve válce proti Ukrajině

Severokorejský vůdce Kim Čong-un si přišel prohlédnout sochy věnované severokorejským vojákům bojujícím za Rusko v Kurské oblasti proti ukrajinským silám. Sochy jsou určené pro nové muzeum věnované vojenským operacím KLDR v zahraničí.

Čas načtení: 2026-01-26 16:17:00

Kim si prohlédl sochy pro památník vojákům zabitým ve válce proti Ukrajině

Severokorejský vůdce Kim Čong-un si přišel prohlédnout sochy věnované severokorejským vojákům bojujícím za Rusko v Kurské oblasti proti ukrajinským silám. Sochy jsou určené pro nové muzeum věnované vojenským operacím KLDR v zahraničí.

Čas načtení: 2024-01-21 12:00:00

Čekání na kulinární bibli

Knížky pro děti věnované jídlu mají až na pár výjimek zastaralý text a amatérskou grafiku. Najít něco chytrého, objevného a výtvarně povedeného není zrovna snadné

Čas načtení: 2020-11-27 09:05:06

Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě

Děsivá zkušenost historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem  Světoznámý historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy NEMOCNÁ AMERIKA. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Jeho aktuální a inspirativní dílo vydávají v českém překladu společně Paseka & Prostor. Timothy Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, málem zemřel na sepsi. I přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize NEMOCNÁ AMERIKA. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Timothy Snyder proslul jako bystrý vykladač nejzrůdnějších projevů historických totalitních systémů a kritik politických metod potlačujících svobodu a lidská práva. Ve své nové knize píše o událostech, které se dotýkají nás všech, a z osobní zkušenosti čerpá pro další ze svých úderných občanských apelů. Mezi prosincem 2019 a březnem 2020 se autor v prostředí několika amerických nemocnic obtížně vracel do života od hranic smrti. Zážitek, k němuž vůbec nemuselo dojít, způsobilo fatální zanedbání zdravotní péče. Historik však neviní lékaře ani zdravotní sestry, nýbrž zdravotní systém a rozvíjí četné argumenty pro zásadní změnu amerického zdravotnictví a jeho přiblížení evropskému modelu. Českému čtenáři bude znít líčení amerického zdravotnictví, ovládaného byznysem, jako varování. Právě tento systém může spolu s erozí demokratických institucí podle Snydera za selhání v boji s koronavirovou pandemií. Lidé umírají proto, že jsme zapomněli na jednu z podstatných hodnot, na solidaritu: „Ke svobodě potřebujeme zdraví a pro zdraví potřebujeme jeden druhého.“ Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, např. Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění. Ukázka z knihy str. 20 Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících ro ku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila. Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají.5 Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers.6 Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně. Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého. Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém. Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným. Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu. Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest. Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví. Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu. TZ

Čas načtení: 2009-11-24 22:00:00

Jak si co nejlépe zorganizovat čas, aneb jak to všechno stihnout - 14. část

„Členění aktivit v rámci timemanagementu“ Domnívám se, že pokud jste přečetli dosavadní články, věnované plánování času, tak již máte slušné znalosti na to, abyste si s přehledem dokázali lépe zorganizovat vlastní život. Dovolím si znovu připomenout, že je důležité uvědomit si vlastní priority a sl ...

Čas načtení: 2024-01-26 00:00:00

ČR: Rokycany – neprávom opomínané mesto

Aj napriek svojej polohe a dlhej histórii sú Rokycany turistami často opomínané. Mesto a okolie je ale skvelým miestom pre jednodenný výlet. Lákadlom môže byť napríklad Vojenské múzeum na demarkačnej línii – najväčšie neštátne múzeum venované vojenstvu v ČR alebo chrám Panny Márie Snežnej. Námestiu dominuje rokoková radnica s vežou a hodinami a okolo môžete vidieť zachované barokové meštianske domy, ktoré dotvárajú atmosféru mesta. V neďalekom okolí sa môžete vydať do funkčného vodného hámru v Dobřive alebo na rokokový pútnický kostolík Navštívenia Panny Márie na pahorku nad obcou Litohlavy. Poďte sa s nami prejsť mestom.   Text a video: Matouš Vinš Hudba: freemusicarchive

Čas načtení: 2011-12-23 09:07:00

Jirous a Havel, výjimečné osobnosti, nesouměrné pocty

V neděli zemřel Václav Havel. K jeho úmrtí, životu a významu pro český stát se vyjádřila řada českých i světových osobností. Česká média každý den chrlí články, vzpomínky a dokumenty, věnované jeho odkazu, Česká televize v den úmrtí vysílala speciální „havlovské“ Události. Od středy do pátku pak potrvá státní smutek. Osobnost takového významu, jako je Václav Havel, si pozornost samozřejmě zaslouží. Otázkou je míra – to ovšem není téma, kterým bych se chtěla v tomto sloupku zabývat.

Čas načtení: 2024-02-12 14:29:00

Středoškoláci si otestovali, jak rozumí médiím a zpravodajství

Ostrava 12. února 2024 (PROTEXT) - Studenti středních škol mají za sebou první kolo Mediální olympiády, národní soutěže v mediální a informačnígramotnosti. Průměrná úspěšnost v testu byla 49 %, což je vzhledem k jeho obtížnosti dobrý výsledek. Nejvíce správných odpovědí zaznamenaly otázky na pojmy clickbait, dopamin či na propagandu o „americkémbrouku“, nejvíce soutěžící potrápila teorie manipulativních metod nebo vlastnické struktury českých médií. Finalisté se setkají 26. a 27. března v Ostravě.Mediální olympiáda přilákala na 2500 zájemců ze všech 14 krajů České republiky. Průběžné výsledky ilustrují, jak si dnešní mladí lidé dokážou poradit s ověřováním důvěryhodnosti různých mediálních sdělení. Do soutěže se přihlásilo 713 týmů středoškoláků z 258 škol a zapojilo se 315 pedagogů, přičemž v ČR máme celkem 1280 středních škol.Společnost Scio, která je partnerem celé Mediální olympiády, se postarala o technické řešení on-line testování. „On-line kolo Mediální olympiády proběhlo naprosto hladce. Žádný ze stovek týmů se nesetkal s jakýmkoliv technickým problémem. Naše zákaznické centrum kontaktovaly jednotky účastníků s běžnými organizačními dotazy. Testové rozhraní si s počtem soutěžících poradilo zcela bez potíží, ostatně Národní srovnávací zkoušky dávají našim serverům zabrat mnohem více. Ihned po skončení olympiády proběhlo vyhodnocení a výsledky jsme organizátorům předali do druhého dne," uvádí Jáchym Vintr, Product Owner testovací platformy ScioLink.On-line vědomostního testu se v rámci 1. kola soutěže nakonec zúčastnilo 643 družstev. Zatímco technické řešení olympiády na platformě ScioLink se obešlo bez zádrhelů, jiné organizační či technické problémy znemožnily účast 10 % zájemců.Nejlépe z celé ČR si se 40 otázkami v limitu 30 minut poradili gymnazisté z Krnova. Nejvíce správných odpovědí zaznamenaly otázky na pojmy clickbait, dopamin či na propagandu o „americkém brouku“. Lze říci, že přecházejí do obecného povědomí. Naopak dotazy na konfirmační zkreslení, tzv. biasy, se ukázaly jako nejobtížnější a správně na ně dokázala odpovědět pouze 3 % soutěžících. Podobně studenty zaskočily definice žurnalistických žánrů či databáze Českých elfů.Test, který zvládli studenti v 1. kole Mediální olympiády, si nyní může na webových stránkách soutěže vyzkoušet kdokoliv.Hlavním pořadatelem Mediální olympiády je Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace Moravskoslezského kraje. „Musím ocenit, že se do soutěže věnované mediálnímu vzdělávání zapojilo opravdu veliké množství studentů z Moravskoslezského kraje, a navíc se skvělými výsledky. V prvním celorepublikovém kole se mezi deset nejlepších dostalo šest týmů z našeho regionu. To je obrovský úspěch, který může být důkazem, že se náš kraj skutečně významně posunul od těžkého průmyslu k novým technologiím. Všem našim nadaným středoškolákům gratuluji a týmu, který postoupil do finále, držím palce. Velmi si vážím práce našich pedagogů, kteří se s elánem věnují rozvoji dovedností mladých lidí,“ konstatuje Lukáš Curylo, náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pro kulturu a památkovou péči.Na pořádání Mediální olympiády se podílí Ostravská univerzita a Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK a Wikimedia CZ. Akce se koná pod záštitou prezidenta ČR Petra Pavla, ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové, europoslance Luďka Niedermayera, rektora Ostravské univerzity Petra Kopeckého, MŠMT a NÚKIB.„Panuje obecná shoda, že rozvíjet ve školách kritické myšlení je nezbytné; mediální vzdělávání má být prioritou. Každodenní realita ovšem za psanými plány zaostává, ačkoliv je mediální výchova průřezovým tématem Rámcových vzdělávacích programů. Pomáháme to měnit. Mediální olympiáda má ambici přitáhnout k mediální a informační gramotnosti více soustavné pozornosti pedagogů i studentů a zábavnou soutěžní formou je v tématu vzdělávat,“ říká organizátorka Pavlína Tassanyi z Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě.Do finále Mediální olympiády postupuje z každého kraje jeden tým. V březnu se finalisté osobně sejdou před odbornou porotou, aby vyřešili několik pestrých disciplín. Vítězové svůj úspěch oslaví zájezdem do Evropského parlamentu ve Štrasburku. Mediální olympiáda 2024: základní faktaOrganizátoři: Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, p.o., Ostravská univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK, Wikimedia CZZáštity: Prezident ČR Petr Pavel, ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová, poslanec Evropského parlamentu Luděk Niedermayer, rektor Ostravské univerzity Petr Kopecký, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnostMediální partner: Česká televizePartneři: SCIO, Ecomail, Nadační fond nezávislé žurnalistiky, Safer Internet Centrum ČR, Čeští elfové, JSNS.CZ, Kecy&Politika podcast, Svět techniky OstravaPrůběžné výsledky: Výsledky 1. kola Mediální olympiády 2024: Kompletní pořadí podle krajů, Absolutní pořadí, Pořadí podle typu školPodrobné informace: www.medialniolympiada.cz ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2021-12-13 18:03:16

Co obětovat pro pravdu a lásku? Česká televize připomene deset let od smrti Václava Havla

Přesně deset let uplyne v sobotu 18. prosince ode dne, kdy ve věku pětasedmdesáti let navždy odešel bývalý prezident, dramatik a disident Václav Havel. Jeho odkaz připomene Česká televize ve speciálním vysílání v průběhu tohoto týdne. Připraveny jsou dvouhodinové vydání Události, komentářů věnované prvnímu polistopadovému prezidentovi očima významných osobnosti, televizní premiéra životopisného dramatu Havel režiséra Slávka Horáka i tematické medailonky. „Havel je hraný film, ne učebnice, a jak říkají všichni velcí vypravěči – ‚Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu‘,“ zdůrazňuje režisér Slávek Horák a dodává: „Státníka Havla a prezidentský portrét v tomto vyprávění nečekejte.“ Horák společně s Rudolfem Suchánkem napsal scénář vycházející ze skutečných historických událostí, které jsou však nadále rozvíjeny s autorskou svobodou. Snímek se soustřeďuje na Havlův bouřlivý osobní život, jemuž dominuje boj za pravdu a správnou věc, pronásledování, věznění, ale také milostné vztahy, vlastní pochyby a humor. V centru všeho je pak neobvyklý, a o to silnější vztah s manželkou Olgou ztvárněnou Aňou Geislerovou. Koprodukční snímek České televize nominovaný na čtrnáct Český lvů se odehrává v letech 1968 až 1989, zachycuje tedy proměnu Václava Havla od dramatika šedesátých let přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vůdčí osobnost sametové revoluce a celosvětovou ikonu. „Václav Havel je pro mě osobností, jejíž vhled je pořád úžasně současný a moderní. Víc, než jsem si myslel. Jsem rád, že jsem ho díky přípravě na natáčení mohl pro sebe znovuobjevit,“ říká Viktor Dvořák, jenž se v roli Havla představí divákům čtvrtou adventní neděli na Jedničce. Jako první ale na dekádu od odchodu výrazné osobnosti novodobých českých dějin upozorní premiéra česko-amerického snímku Umění disentu na programu ČT art, a to ve čtvrtek 16. prosince. Následně, v pátek, se bude výročí věnovat zejména zpravodajská Čtyřiadvacítka. Kromě pravidelných vstupů z Piazzetty Václava Havla u Národního divadla v průběhu celého dne je připraveno i speciální vysílání večerních Událostí, komentářů, v němž budou na prvního porevolučního prezidenta vzpomínat osobnosti, jako jsou Dagmar Havlová, Jan Burian, Ladislav Špaček nebo Michael Žantovský. V sobotu 18. prosince připomene program Dvojky dění kolem ztráty prezidenta dokumentem Poslední odcházení Václava Havla režisérky Moniky Le Fay, na nějž naváže přímý přenos zádušní mše za Václava Havla z Katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Večer pak bude patřit záznamu představení Audience s Josefem Abrhámem a Pavlem Landovským v režii Jiřího Menzela, a to na stanici ČT art. Výročí prezidentova úmrtí současně připomenou medailonky 10 let bez Václava Havla. Speciál se vrací v čase a odhaluje génia loci míst spojených s jeho osobností. Hlavními protagonisty příběhů tedy nejsou lidé, ale pět konkrétních míst. Divák se tak ocitne před pankráckou věznicí v roce 1989, v Divadle Na zábradlí v 60. letech a na Hrádečku v 70. letech minulého století. Každým z příběhů diváka provede dobový očitý svědek. Projekt bude částečně dostupný také v novém iVysílání v podobě tematických výběrů na hlavní stránce. Václavu Havlovi, jeho životu, dílu a nezastupitelné politické roli, se bude věnovat také vzdělávací portál ČT edu. Pro studenty, učitele i další zájemce jsou na webu od pondělí 13. prosince připraveny náměty do výuky, pracovní listy, filmové archivy i vzdělávací videa.   Pořady k 10 letům od úmrtí Václava Havla 16. prosince 22:00 ČT art – Umění disentu (režie James D. La Sueur) 23:45 ČT art – Prezidentova račí chůze (připravil: Oliver Malina Morgenstern) 17. prosince 22:40 ČT art – Pocta Václavu Havlovi (režie: Rudolf Vodrážka) 21:00 ČT24 – 10 let bez Václava Havla: První polistopadový prezident očima významných osobnosti minulosti i současnosti (speciál Události, komentáře) 18. prosince 9:35 ČT2 – Dopisy Olze (režie: Michal Hýbek) 10:00 ČT2 – Poslední odcházení Václava Havla (režie: Monika Le Fay) 11:00 ČT2 – Requiem za Václava Havla (režie: Jaroslav Rásocha) 12:35 ČT2 – Proč Havel? (režie: Vojtěch Jasný, průvodce: Miloš Forman) 14:15 ČT2 – Krásný ztráty (režie: Tereza Kopáčová) 20:15 ČT art – Audience (režie: Jiří Menzel) 21:45 ČT3 – Motýl na anténě (režie: Ladislav Smoljak) 22:30 ČT3 – Vernisáž (režie: Ivan Rajmont) 19. prosince 14:10 ČT2 – V objetí dalajlamy (režie: Viliam Poltikovič) 14:40 ČT2 – Václav Havel a Dominik Duka: společný výslech (režie: Ladislav Cmíral) 20:10 ČT1 – Havel (režie: Slávek Horák)

Čas načtení: 2021-09-22 10:28:09

Národní technické muzeum otevřelo výstavu o podnikateli Jindřichovi Waldesovi, sběrateli a mecenáši kultury

Národní technické muzeum (NZTM) otevřelo výstavu Jindřich Waldes. Podnikatel, sběratel, mecenáš, kterou uspořádalo ve spolupráci se Státním oblastním archivem v Praze (SOA). Výstava vznikla při příležitosti 80. výročí úmrtí Jindřicha Waldese a na základě výzkumu rozsáhlého archivního materiálu poprvé prezentuje osobnost Jindřicha Waldese a historii jeho firmy v uceleném obrazu. Návštěvník výstavy se seznámí se životními osudy Jindřicha Waldese a s rozvojem jeho firmy, která se z malé dílny vyvinula ve světově proslulou firmu se řadou výrobních filiálek v zahraničí. „Historii a činnost firmy dokládá bohatý obrazový materiál, například fotografie továrny, výrobků, reklam či plánů budov, dosud nepublikovaných, které se nám podařilo nashromáždit. Výběr letošního roku pro uspořádání výstavy nebyl náhodný, neboť v červenci tomu bylo právě 80. let, co Jindřich Waldes zemřel, a v příštím roce uplyne 120 let od založení firmy, která funguje pod změněným názvem do dnešních dnů,“ říká autorka výstavy Hana Králová z NTM. Jedná se o první z větších výstupů dlouhodobého projektu Národního technického muzea a Státního oblastního archivu v Praze, na jehož konci je plánováno vydání odborné monografie o osobě Jindřicha Waldese a jeho firmě „Waldes a spol.“ Na třiceti panelech se návštěvníci seznámí s původem rodiny Waldes a životními osudy Jindřicha Waldese zahrnujícími nejen první pracovní zkušenosti, ale i dlouhou podnikatelskou dráhu zakončenou bohužel smutným koncem. Ve světle pozornosti stojí také jeho bohatá sběratelská a mecenášská činnost. Neopomíjí ani rozsáhlou kolekci uměleckých děl českých autorů, které Jindřich Waldes za svůj život nashromáždil či Muzeum knoflíků, u jehož zrodu stál, nicméně cílem bylo upozornit na jiné méně známé aspekty jeho života. „Poprvé se zde prezentuje činnost sportovního klubu Waldes, zasahujícího do řady sportovních odvětví, který byl ve svých počátcích spjatý s klubem Bohemians. Členy klubu A. F. K. Waldes byla řada tehdejších československých reprezentantů, včetně Josefa Herdy, stříbrného medailisty z olympijských her v Berlíně. Zcela unikátní a ve světě jedinečný počin pak představoval První pražský pánský pletací klub Waldes, založený za účelem propagace waldesových aerodynamických jehlic, kde bylo možné potkat muže pletoucí šály, čepice či svetry,“ podotýká za autory výstavy Martin Sovák ze SOA. Jedním z ústředních motivů výstavy je vybudování Waldesova hospodářského koncernu. Historie firmy „Waldes a spol.“ je zachycena na výstavních panelech ve všech přelomových období 20. století, tedy v době založení firmy na sklonku habsburské monarchie, v období první světové války, po vzniku nové Československé republiky, ale i v době okupace a v poválečném vývoji. Celý výzkum, tedy i výstava, je postavena na rozsáhlém archivním studiu velkého množství nezpracovaných archiválií.  „Národní technické muzeum se dlouhodobě věnuje vědeckému výzkumu historie průmyslových firem a významných podnikatelských rodin u nás. Řada našich firem dosáhla v minulosti evropského či dokonce světového věhlasu a mnohé jsou v nprovozu až do dnešních dnů. Odborných prací o jejich historii či o podnikatelích, kteří stáli za jejich zrodem, je však velmi poskrovnu. Muzeum proto uspořádalo mezinárodní konference věnované osobě Josepha Hardtmutha či podnikatelské rodině Ringhofferů, připomnělo rozsáhlým projektem Made in Czechoslovakia úspěchy československého průmyslu v jubilejním roce 2018 a nyní otevřelo výstavu věnovanou osobnosti a podnikatelským úspěchům Jindřicha Waldese,“ dodává generální ředitel NTM Karel Ksandr. Výstava je pro návštěvníky přístupná ve 2. foyer Národního technického muzea do 31. ledna 2022.

Čas načtení: 2021-09-14 09:01:02

Kocourek zapomenutý

Jestli čekáte vyprávění o opuštěném zvířátku, pak jste tady dobře. Ale happy end se konat nebude. V pondělí 13. září uplynulo 120 let od narození novináře a rozhlasového reportéra Františka Kocourka. Jistě, většině dnešních občanů to jméno řekne už málo, dokonce i novinářům, kteří by na něj při tom mohli být právem hrdi. Rovnou v hlavě zažeňte slovo staromilství, jestli se vám teď cpe na mysl. Franta Kocourek byl totiž moderní ve své době, jako je dnes v té naší málokdo. Když začal Peroutka vydávat svoji Přítomnost, byl Kocourek u toho. Když se začal vzmáhat rozhlas, nechyběl. Dneska by to byl youtuber, nebo spíš oblíbený podcaster. A stále je inspirativní. Třeba rozhlas nechápal jen jako mašinu na zprávy, noblesní koncerty a hovory s tvářemi z televize, ale chtěl být s mikrofonem u toho, potkat aktéry dění, zažít události pro posluchače na druhé straně, zprostředkovat svět těm, kteří u toho být nemohli. Prostě reportér v původním smyslu slova. Nejen investigativec řešící kauzy, nejen zprávař hledící si nedosažitelné vyváženosti, nejen moderátor kladoucí do omrzení podobné otázky podobným hostům. Svět kolem sebe, i tehdy rozdělený, nejednotný, složitý, se snažil zpřítomnit posluchačům, byl v jeho podání barevný a zajímavý. Kocourek dovedl dát profesi novináře vůni, chuť a drama. Studoval ve světě, v Paříži, Berlíně. Nemyslel si, jako i dnes ti největší z dnešních novinářů, že k profesionalitě stačí praxe a ne povědomí o oboru. Navíc se tak Kocourek dostal za obzor českého kotlíku a viděl dál a víc. Reportoval o tom, i když to třeba ve třicátých letech v Německu nebylo zrovna pěkné pokoukání. Ale i to je inspirativní a nutné pro dnešek, mít dost svých zkušených a vzdělaných lidí venku, aby nám mohli říct, co se tam děje a kdo tam co tropí. Ve zlém, i dobrém, abychom nejen věděli, ale mohli i pochopit. Známé jsou jeho reportáže z krizových let 1938 a 1939 jako třeba přenos z vojenské přehlídky na Václavském náměstí po příjezdu wehrmachtu do Prahy. Černá vrána letící nad vojsky se stala symbolem, který Kocourka dostal do potíží. Kocourek ale i tak mluvil k lidem a dával jim naději, třeba v tom, že když nemáme už stát, musíme chránit aspoň svoji řeč. Erik Tabery o Kocourkovi napsal k letošnímu výročí pěkný text, ale tím vzpomínání na jednu ze zásadních postav české žurnalistiky v zásadě končí. I jeho domovský rozhlas na svého Kocourka zapomněl, zdá se, docela. Dvojka v rubrice věnované výročím Příběhy z kalendáře připomněla nekulaté narozeniny herce Radka Brzobohatého. Plus, který by měl ke Kocourkovi jako novináři asi nejblíže, v Portrétech dal přednost spisovateli Františku Zavřelovi, autoru filmové komedie Dědečkem proti své vůli. Osobností Plus byl zpěvák Michal Prokop. Vltava, snad že byl Kocourek „jen“ novinář, raději hovořila s grafickým designérem. Radiožurnál pohostil herce Igora Bareše. Kocourek nikde. A přitom klidně by rozhlas mohl letošní rok vyhlásit rokem Franty Kocourka. Přes budovu na Vinohradské natáhnout jeho portrét a zaštítit se jeho brilantní žurnalistikou jako odkazem, který je mu tak drahý. Vrátit nejen jméno, ale i výkon takového člověka do našeho prostoru. Mohl by s Kocourkem podcastovat nejen jeho staré reportáže, ale hledat témata stejně barvitá a nová s dnešními novými Kocourky. Ale i ty by bylo možno a nutno hledat, třeba v nějaké rozhlasové soutěži Franty Kocourka. Mohl by udělat aplikaci S Kocourkem po Česku, protože se toho něco najezdil a nareportoval. Pro domo by klidně mohl ocenit své nejlepší ne už cenou poněkud nabubřele nazvanou Cena generálního ředitele, ale už provždy jim dávat Cenu Franty Kocourka. Mohl by dostat svého významného předchůdce do her, četeb, dokumentů, mohl by, jak řekl o rozhlase sám Kocourek, „dostat křídla nevídaná“. Jen kdyby odkaz neproměnil v klanění u vrbiček, ale ve vědomé navazování. U Kocourka je na co navazovat. O státu a jeho lidech zhusta vypovídají i takové detaily jako výročí, která si připomíná. Rozhlas před pár dny mohutně slavil půlkulatiny Hany Zagorové. Kocourek zůstal ve stínu. Těžko to vyčítat, je to jen škoda. Dnešní dramaturgové za to vlastně ani nemohou, neslyšeli mnohdy o Kocourkovi mnoho. Vyrostli v době, kdy se o něm nemluvilo, a sami pak vytvořili dobu, která se k němu nevracela. A tak slaví své celebrity, které pamatují a mají rádi. Oni i jejich publikum. František Kocourek byl umučen v květnu 1942 v koncentračním táboře Birkenau. Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2021-08-13 17:36:50

Šílenství je stráž noci. Erika Bornová vystavuje v Colloredo-Mansfeldském paláci

Po pěti letech od konání své poslední autorské výstavy v Galerii Václava Špály prezentuje nové práce Erika Bornová (1964). Název výstavy v Colloredo-Mansfeldském paláci (GHMP) Šílenství je stráž noci odkazuje k verši z básnického cyklu Kniha hodinek Rainera Maria Rilkeho, estéta, nevyrovnaného samotáře, neurotika, svůdce i exaltovaného básníka. Bornová je sice spojována v první řadě s médiem prostorovým – tedy se sochou, ale v posledních deseti letech se stále častěji vrací k malbě, disciplíně, kterou vystudovala, avšak na dlouhou dobu opustila. Bornová tak na výstavě na jedné straně navazuje na své předchozí práce na pomezí sochařství a malby věnované významným, avšak často rozporuplným a rozpolceným historickým osobnostem. Skrze jejich osudy ukazuje, jak křehká je hranice mezi „normalitou“ a bláznovstvím, mezi genialitou a poblouzněním stejně jako mezi oddanou láskou, závislostí a zničující posedlostí a že nepříčetnost je lidské existenci blíže, než by si racionalizovaná moderní společnost byla ochotna připustit. Stěžejní částí výstavy Šílenství je stráž noci jsou ale práce na papíře: více než 60 akrylových autoportrétů malovaných s obsedantní náruživostí v období autorčiny dočasné a částečné ztráty zraku a fantaskní, velkoformátové „portréty“ podmořských rostlin a živočichů, které ukazují bizarní krásu lidským okem neviditelného světa. Ve výrazně imaginativních velkoformátových kresbách, z nichž nejdelší dosahuje sedmi metrů, se Bornová nechala volně inspirovat rostlinami a roztodivnými těly bezobratlých vodních živočichů, skrytých lidskému oku v hlubinách moří a oceánů anebo viditelných pouze pod mikroskopem. Výstava v Galerii hlavního města Prahy ukazuje Eriku Bornovou jako vypravěčku silných, mnohoznačných příběhů, která s groteskní nadsázkou reflektuje banalitu života, s náruživostí sobě vlastní se snaží rozklíčovat složité předivo lidské představivosti a snů a se vší vážností ohledává komplikovaný vztah člověka ke světu, k druhým, k sobě samotnému i k přírodě. Jak sama uvádí, v případě jejího aktuálního zájmu o přírodu jde – částečně i o environmentální – reakci na klimatické změny postihující každého z nás a celou planetu, o „únik z betonu a virů do přírody a do světa, který je pro člověka neuchopitelný.“ Erika Bornová (1964) studovala malířství na Akademii výtvarných umění v Praze (1983–1988). Její rané práce byly ovlivněny neoexpresionismem „nových divokých“ a postmodernou; jimi se v době pozdní normalizace prezentovala na neoficiálních výstavách Konfrontace. Od devadesátých let se věnovala výhradně sochařství (od drobných objektů až po monumentální figurální plastiky), a to v materiálu, který byl v umění v podstatě nevyužitý – polystyrenu. Zároveň začala využívat jiné, veskrze nesochařské a často kýčovité materiály (kožešiny, šupiny, peří, celofán, bižuterní kamínky), které jejímu dílu vtiskávají subverzní pop(art)ově ironický podtón. Bornová ve svém díle dlouhodobě tematizuje mezilidské vztahy, ženskou identitu, fetišizaci ženského těla stejně jako osamocení člověka uprostřed moderní společnosti. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Alšovy jihočeské galerie, Galerie Klatovy – Klenová, Muzea umění a designu v Benešově a v řadě soukromých sbírek v České republice i v zahraničí, včetně Collett Prague – Munich a. s. a Wanniek Gallery. Retrospektivní česko-anglickou monografii Křehké monumenty, která shrnuje vývoj tvorby Eriky Bornové a její výstavní aktivity, vydalo v roce 2016 nakladatelství KANT. Jeho péčí nyní vychází rovněž dvojjazyčná publikace Šílenství je stráž noci ke stejnojmenné výstavě v Colloredo-Mansfeldském paláci s texty Martiny Pachmanové a Otto M. Urbana. Výstava v Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze potrvá do 31. října. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-07 14:13:42

Vzpomínkou na likvidaci tzv. Terezínského rodinného tábora bude koncert Ivy Bittové ve Veletržním paláci

Slavnostní pietní koncert Památníku ticha v podobě hudební meditace Ivy Bittové věnované vzpomínce na definitivní likvidaci tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau (BIIb) se uskuteční v pondělí 12. července v 18 hodin ve Velké dvoraně Veletržního paláce. Likvidace obyvatel objektu BIIb proběhla v roce 1944 ve dvou vlnách, 8. března a 10. až 12. července, o život přišlo celkem téměř 7500 vězňů. Vstup na pietní koncert je zdarma. Vzpomínka Památníku ticha na březnové události spojené s největší jednorázovou masovou vraždou v historii Československa byla letos opět limitována opatřeními proti pandemii, aktuální červencové výročí je tak nadějí pro návrat veřejných akcí na místa paměti spojená s pražskými transporty. Velká dvorana Veletržního paláce se rozezní hudebními tóny v podání houslí a hlasu zpěvačky, houslistky a herečky Ivy Bittové. „Setkání a proplétání s různými styly a tradicemi odlišných etnik je formou a reflexí mého dnešního hudebního i osobního vyjádření. Mé hudební myšlenky jsou založeny na vnímání a naslouchání vnitřního hlasu a komunikaci s přírodou. K tomu je zapotřebí ticho, odpočatá mysl a pozitivní atmosféra. To vše pak lze přenést do hudební volné formy. Přes posluchače chci vyslat vibrace, nové rezonance a myšlenky dále do vesmíru. Zosobnění přítomnosti na koncertě je důležitá hodnota společného prožitku,“ říká Iva Bittová. Likvidace tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi měla v první etapě téměř čtyři tisíce obětí. Byla to největší jednorázová genocida československých občanů v naší historii. Ve druhé vlně 10. až 12. července 1944 zahynulo 3500 zbylých vězňů a tábor BIIb byl zlikvidován. Šlo o konec falešné naděje, kterou dostaly židovské rodiny, jež sem byly deportované postupně od září 1943. Koncertem otvírá Památník ticha veřejný dialog k letošnímu podzimu, kdy připomene osmdesát let od zahájení židovských deportací a založení ghetta Terezín. Ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze na podzim Památník ticha chystá například výstavu fotografií klasika české fotografické školy Pavla Diase nazvanou Torzo, vzpomínky pro budoucnost, jež bude k vidění v bubenské nádražní hale a v Domě U Černé Matky Boží. Dne 27. května podepsal ministr kultury Lubomír Zaorálek zřizovací listinu nové státní příspěvkové organizace Památník ticha. Tak vznikla po dlouhých přípravách nová instituce, která má za poslání především přestavbu nádrží Bubny. Tato instituce postupně převezme aktivity dosud zajišťované obecně prospěšnou společností Památník šoa Praha včetně její sbírky a projektového vývoje. Ministr Zaorálek novou státní příspěvkovou organizaci oficiálně vyhlásí na úvod koncertu.  „Když jsme založili neziskovou společnost pro revitalizaci nádraží Bubny, tak jsme plánovali, že nádraží v jeho novém kulturním významu otevřeme pro veřejnost k 75. výročí prvního pražského transportu v roce 2016. Nyní jsme o pět let dále. Památník ticha má své meziroční aktivity vzpomínkové i vzdělávací, ale nad investicí do jeho přestavby probíhají stále nekonečné diskuse se státní správou. Nezbývá než věřit, že nová státní instituce bude v administrování státních financí pro již vyvinutý projektový záměr úspěšnější,“ říká Pavel Štingl z Památníku ticha.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-12 09:00:36

Český rozhlas Vltava nabídne čtyři přímé přenosy z festivalu Pražské jaro

Vybrané koncerty ze 76. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro zprostředkuje posluchačům Český rozhlas Vltava. Jarní svátek hudby startuje za účasti publika živě na Vltavě 12. května od 20 hodin s tradičním úvodním programem – symfonickou básní Má vlast Bedřicha Smetany. Ve dnech 17. a 26. května na festivalu vystoupí také Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Symfonická báseň Má vlast Bedřicha Smetany tentokrát zazní v unikátní interpretaci souboru Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem. Atmosféra Pražského jara naplní i následujících šest týdnů, na které si Vltava připravila další tři přímé přenosy, čtyři záznamy koncertů a dva speciály věnované interpretační soutěži a historických snímkům z rozhlasového archivu. Vybrané koncerty přenášené online bude i letos opět moderovat herec a hudebník Jan Budař. Český rozhlas Vltava také exkluzivně nabídne záznam koncertu Bavorského rozhlasového symfonického orchestru s dirigentem Jakubem Hrůšou a altistkou Gerhild Romberger. Orchestr, jehož letošní vystoupení na festivalu Pražské jaro bylo bohužel zrušeno, odehraje připravený program v domovském Mnichově. Díky vltavskému vysílání mohou být posluchači přesto u toho. Vltava nabídne posluchačům následující přímé přenosy z festivalu Pražské jaro vždy od 20.00: 12. 5.  Zahajovací koncert festivalu. Hraje Collegium 1704, řídí Václav Luks. 15. 5.  Huelgas Ensemble a Polyfonní závěť Josquina Desprez. 17. 5.  Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Ilanem Volkovem a klavíristou Janem Bartošem 3. 6.    Závěrečný koncert festivalu. Hraje Česká filharmonie, zpívá Petr Nekoranec (tenor), řídí Marg Wigglesworth. Kompletní program festivalu Pražské jaro je k dispozici zde. Společně s jedinečnými hudebními zážitky nabízí festivalové rádio Českého rozhlasu Vltava a Pražského jara i ohlédnutí za vítězi interpretační soutěže Pražského jara z let 2019, 2018 a 2017. Pro národní barvy to byly ročníky úspěšné, protože alespoň v jedné z kategorií daného ročníku získal ocenění umělec z České republiky, a posluchači si mohou připomenout jejich výkony z II. kola soutěže. Pražské jaro se odrazí i ve slovesných pořadech. Český rozhlas Vltava uvede hru Hany Roguljič nazvanou lakonicky Vítězslava. Osud české hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové přiblíží nejenom její herecká představitelka Magdaléna Borová. Jiný životní příběh z hudebního světa nabídne řada přímo nazvaná Osudy, která zprostředkuje vyprávění houslisty Ivana Štrause. A za hudební múzou se Vltava ohlédne i v dopolední četbě, například s Leošem Janáčkem nebo Claudem Debussym. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-15 12:56:01

O děsivé zkušenosti historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem vypráví kniha Nemocná Amerika

Historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, musel i přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize Nemocná Amerika. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Během svého pobytu v nemocnici zažil Snyder pacienty s příznaky podivné infekce dýchacích cest. Tehdy ještě oficiálně žádný koronavirus v USA nebyl a samozřejmě na něj nebyl nikdo testován. Snyder popisuje následné selhání amerického zdravotnického systému a Trumpovy administrativy tváří v tvář pandemii. Výsledkem je znepokojivý portrét systému, v němž je pacient poslední prioritou.   Ukázka z knihy Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících roku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila.      Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají. Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers. Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně.      Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého.      Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém.      Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným.      Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu.      Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest.      Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví.      Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu.   Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, například Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění.   Z anglického originálu Our Malady: Lessons in Liberty from a Hospital Diary, vydaného nakladatelstvím Crown v New Yorku roku 2020, přeložila Johana Ringelová, 184 stran, vydaly Nakladatelství Paseka a nakladatelství Prostor 2020.

Čas načtení: 2020-07-30 14:50:33

Milan a Věra Kunderovi věnovali svoji knihovnu i s archivem Moravské zemské knihovně v Brně

Milan Kundera se společně se svou manželkou Věrou rozhodl věnovat svoji knihovnu i s rozsáhlým archivem Moravské zemské knihovně (MZK) v Brně. Na podzim tohoto roku by mělo být vše převezeno z pařížského bytu manželů Kunderových do MZK, kde bude čtenářské a odborné veřejnosti sloužit ke studiu i pro vědecké účely. Tato léta budovaná knihovna zahrnuje knižní dílo Milana Kundery publikované v češtině i ve více než čtyřiceti světových jazycích, a bude nadále rozšiřována na základě dohody se správci autorských licencí o další česká i zahraniční vydání. Součástí věnované knihovny je i exkluzivní archiv obsahující články psané Milanem Kunderou, články o něm, kritiky Kunderových knih sbírané v průběhu let jeho vydavateli u nás i v zahraničí, množství výstřižků z novin, autorizované fotografie nebo i kresby z ruky Milana Kundery. Tento archivní materiál bude čtenářům MZK přístupný primárně v digitální podobě. Rozhodnutí Milana Kundery uvítal ministr kultury Lubomír Zaorálek, který dar označil za mimořádnou kulturní událost a dodal: „Milan Kundera vždy tvrdil, že autor a nikdo jiný je absolutním pánem svého díla. A tak to, že se právě tuto svou celou tisícisvazkovou knihovnu rozhodl věnovat české instituci, je obrovskou událostí. Vidím v tom velikou symboliku. Vždyť to budeme my, kdo bude mít k tomuto dílu nejblíže a zároveň tento dar snad ukazuje, že i Milan Kundera měl a má nejblíže k této zemi.“ Milan Kundera v souvislosti s darem uvádí: „Myslím, že knížky patří do knihovny, takže je logické, že je do Moravské zemské knihovny dávám.“ MZK s manželi Kunderovými dlouhodobě spolupracuje, v loňském roce připravila například reprezentativní výstavu Milan Kundera neztracen v překladu či vydala česko-francouzskou publikaci Dílo Milana Kundery v překladech, která mimo jiné obsahuje bibliografii Kunderova překladového díla.  Už před několika lety se zrodila rovněž myšlenka převzetí knihovny a jejího badatelského zpřístupnění. „Dar knihovny Milana Kundery je nejenom vzkazem českým čtenářům, ale vlastně i komentářem jeho vztahu k Brnu, tedy k jeho rodišti. A Moravská zemská knihovna je institucí, která si zaslouží tento dar spravovat,“ komentuje událost ředitel MZK Tomáš Kubíček. Po kompletním soupisu a katalogizaci knihovny má MZK v plánu během příštího roku sbírce vyhradit místo v samostatné studovně, která ponese označení Knihovna Milana Kundery. Ta se stane základem kulturní značky, pod níž bude nejenom k dispozici knihovna sama, ale současně se v rámci ní budou pořádat autorská čtení, debaty se spisovateli, odborné diskuse o literatuře i kultuře, a to nejenom o české, ale i o světové. Tedy přesně v duchu Kunderova světového významu.  Věra Kunderová při příležitosti věnování knihovny připomněla, že na podzim se čeští čtenáři mohou těšit na vydání překladu Kunderova posledního románu Slavnost bezvýznamnosti v brněnském nakladatelství Atlantis. Prozradila také, že Milan Kundera právě připravuje s překladatelkou Annou Kareninovou k českému vydání román Nevědění.  A v brněnském Národním divadle se na 23. října tohoto roku chystá obnovená premiéra Kunderova absurdního dramatu Majitelé klíčů z roku 1962.

Čas načtení: 2020-07-08 06:42:26

Spisovatelka a moderátorka Zuzana Maléřová: Miluji banality, maličkosti, drobky pod stolem na velké hostině

Psaní se věnuje od dětství. Na svém kontě má dvě desítky knih a tu poslední nazvanou Houslový klíč si nadělila ke svým narozeninám. Její zhudebněné texty nazpívala na svém CD její dcera Alžběta Bohdanová, a jako rozhlasová moderátorka Zuzana Maléřová svými pořady posluchače vyprovází v noci ke spánku a ráno zase probouzí.   K letošním půlkulatinám jste si nadělila dvacátou knížku Houslový klíč, ke které grafiku obálky dělal váš syn Jeroným Bohdan, který se také jako ilustrátor podílel na knize O květině. Někde jste řekla, že je z vašich knih nejbarevnější. V čem to spočívá? Je jistým ohlédnutím životním, ale i žánrovým. Příběhy mnoha lidí známých i neznámých jsou prokládány úvahami, glosami, básněmi i písňovými texty, vzpomínkami, které nás podrží v těžkých časech. Jmenuje se Houslový klíč, což je úvodní kapitola knihy, která odkazuje k mému dětství, ve kterém neustále zněly písničky. Vyrostla jsem ve valašských horách, pod horou Radhošť a u sochy Cyrila a Metoděje jsem zase stále měla na očích, „že na počátku bylo slovo.“ Nějak se to ve mě spojilo a kdykoliv píšu, slyším ho jako hudbu. Syn studuje grafický design v Dánsku a ten houslový klíč ukryl na obálce do listů lilie. Jako symbol počátku. Písně, života, zápasu…   Co pro vás znamená psaní? Je to práce, koníček, terapie…? Je to profese. A je štěstí, když ji člověk cítí jako součást všeho, co jmenujete, a ještě něco navíc. Schopnost sdílet s lidmi jejich prožitky, klást otázky, vytvářet příběhy, které spojují v jedno rozum a víru, zastavují čas. Určitá nostalgie mé povahy, a tudíž i mého psaní je pak vyvážena černým humorem a přímočarostí. A co úplně miluji, jsou banality, maličkosti, drobky pod stolem na velké hostině. Působíte také jako rozhlasová moderátorka a v ČRo uvádíte pořady Dobré jitro, Glosy nebo Noční Mikrofórum. Který je vám nejbližší? Je to už třicet let, co jsem jako mladá autorka zasedla k mikrofonu mezi elitu osobností, která tehdy provázela autorská nedělní rána. Zůstala ve mě ta síla výpovědí, které jsme v ranních hodinách k posluchačům vysílali. Nechci se tomu zpronevěřit ani dnes, a tak každé mé vysílání je vlastně malá knížka. Chodím po světě, sbírám zážitky a zamykám je v sobě. Psaním je zhmotním a pak přijde ráno, otevřu zámek a zážitky osvobodím. No a začnu sbírat znovu, abych měla příště co předat. Při psaní je člověk sám, a i nedělní rána v rozhlase jsou druhem samoty, i když veřejné. Všude kolem ticho a klid, jen já a mistr zvuku, který se mnou vysílá a silné tušené propojení s posluchačem. Začínáte ve tmě a tři hodiny jdeme za světlem. Naproti tomu Noční Mikrofórum je setkání s konkrétním člověkem, jeho příběhem a společně s mým hostem vlastně zavíráme den. V rozhlasové práci tedy vyprovázím posluchače ke spánku a zase je probouzím. Tyhle časy přesně vyhovují mé povaze, to je můj „houslový klíč."   Jako textařka jste se představila na debutovém CD O lásku dál vaší dcery Alžběty Bohdanové. Co vás přivedlo k psaní textů písní? A jak se vám psalo pro vlastní dceru? Je to trošku jinak, mé první verše už vyšly v knize Dopis Cyranovi, ve které byla závěrečná část nazvaná Dopisy ve verších. Byly tam mimo jiné i čtyři básně jako životní nálady čtvero ročních období, věnované jako dárek k osmnáctinám mé dcery. V té době už zpívala a její kytarista a skladatel Vratislav Zochr krásně texty zhudebnil, například „zimní“ Odpuštění je má srdeční záležitost. Přidal se k němu Jan Jiráň z Ypsilonky, který skvěle muzikantsky vystihl „podzimní" Dlouhý let a pak už jsem psala texty přímo pro ně a samozřejmě především pro zpěvačku, která měla jasnou představu, že chce texty básnické a symbolické. Pro mě byla radost pozorovat, jak precizně nakládá s češtinou a s náročnou interpretací textovou i hudební. Titulní píseň O lásku dál pak vznikla jako „rozhovor" mladé dívky se zralou ženou, která už je „o tón výš, o lásku dál". Duet s Alžbětou nazpívala herečka Martina Randová, a pokud se ptáte na spolupráci matky a dcery, možná je ukryt právě v tomto textu, kde mne Martina zastoupila.   Díky lásce ke zvířatům jste chtěla být zvěrolékařkou, nakonec jste se rozhodla pro psaní. Kde nacházíte inspiraci? O čem ráda píšete? V mé prvotině Život je kulatý byl v ní dopis určený Stelle Zázvorkové. Vlastně její příběh na pár stránkách. Jak mi řekla, pro ni v mnohém přelomový, některé věci jsem pojmenovala poprvé. Když jsem psala zmiňovanou knihu Dopis Cyranovi, napsala jsem ten dopis po třiceti letech Stelle znovu. Vlastně stejný, proměněný jen mými odžitými třiceti lety života. Naše setkání jsem pak završila v jedné z kapitol Houslového klíče. Tím chci říct, že téma mého psaní zůstává stále stejné. Život a jeho souvislost s tvorbou na jakémkoliv „hřišti", vše modifikováno pouze narůstající životní zkušeností.   V letech 1990 až 1997 jste byla tiskovou mluvčí ND a v letech 2004 až 2007 divadlo Viola uvádělo vaše autorské projekty Celá viola tvé duše a Ticho v květu violy. Nelákalo vás hrát také divadlo? To ne, dokonce mne zaskočila dcera, když se vydala spolu se zpíváním i na hereckou dráhu. Úplně jsme s mužem nejásali, nicméně dnes si její představení užíváme, když vidíme její vášeň a schopnost zhostit se velkých náročných úkolů. Já jsem i přes veškerou komunikativnost svým založením spíš uzavřenější člověk, který zhmotňuje na papír své myšlenky a otázky a mám radost, když mé texty inspirují herce k jejich interpretaci.   Jak to máte s četbou vy? Preferujete jednoho autora či žánr, nebo máte ráda rozmanitou tvorbu? Určitě rozmanitou, autorem řekla bych mých citů je Ota Pavel, ale to mimo jiné proto, že psal krásně o sportovcích a já vyrostla ve sportovní rodině a nikdy jsem ta pouta k vášni například pro fotbal nepřetrhala, o čemž svědčí i mé knihy Příběhy z tribuny či Proč kluci milují fotbal. Četla jsem již od svých pěti let, sama jsem si s velkou taškou chodila půjčovat knihy do místní knihovny, každý pátek jsem dostala od rodičů desetikorunu, půjčení jedné knihy stálo padesát haléřů. Místní knihovnice se zřejmě domnívala, že nosím knihy pro celou rodinu, a tak se nedivila, když jsem si v první třídě půjčila třeba Balzacův román Lesk a bída kurtizán. Především jsem ale ve školním věku poznala valašskou spisovatelku Marii Podešvovou, která mne přijala za svou „adoptivní“ vnučku. Podepisovala se mi „tvá bábi ze Soláně“ a já jsem z toho krásného soláňského vrchu, na kterém stál a dodnes stojí impozantní srub manželů Podešvových, poprvé uviděla velký svět. Jezdily za nimi na návštěvu úžasné osobnosti – skladatelé, malíři, spisovatelé, překladatelé, herci, sportovci. Před srubem stála lavička, věděla jsem, že je to „ta“ Lavička Jiřího Mahena. Bábi říkala, že je to místo, kde se slétají géniové, aby hovořili s člověkem. Já jsem však chtěla překročit brány těch hor a svěřila jsem se fotografce Evě Fukové, když se z americké emigrace konečně mohla podívat zpět do krajiny dětství, na Soláň, za svou mámou a tátou. Tehdy mi řekla: „Je dobré odejít, když se můžeš vracet.“ Vracím se stále, svědectvím je i kniha Houslový klíč.   Zuzana Maléřová (1965) debutovala knihou Život je kulatý, kterou napsala během studií žurnalistiky na UK v Praze. Vynesla jí Cenu literárního fondu. Od té doby napsala dvacet knih jako například Počítání času, Křehké otázky, Šťastná hodina, Jak potkat děti, Proč kluci milují fotbal, Příběhy z tribuny, Dopis Cyranovi či Kdy se dotknout dospělosti. Na svých projektech spolupracuje s Českou televizí (v rámci cyklu (Ne)obyčejné životy natočila 11 dokumentárních filmů například o Stanislavu Zindulkovi, Lubomírovi Kostelkovi, Martě Kubišové či Marii Drahokoupilové) a Českým rozhlasem (například úvahová Dobrá jitra, Noční Mikrofórum, Glosy v ČR Dvojka, Nedělní siesta v ČR Regina).