Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-15 17:39:00

Počasí v Česku láme teplotní rekordy. Nejtepleji bylo v Jihočeském kraji

Rekordní hodnoty teplot naměřili meteorologové ve čtvrtek na několika místech napříč republikou. V Českých Budějovicích vystoupala teplota na 16,3 stupně Celsia. Znamenalo to překonání rekordu z roku 1998. Denní maxima pak padla na dalších třech jihočeských stanicích. Uvedla to Renata Uhlíková z českobudějovické pobočky Českého hydrometeorologického ústavu. Podobně teplo podle ní bývá v květnu.

Čas načtení: 2024-02-14 15:00:00

dTest si posvítil na tavené sýry. Jak jsou na tom s obsahem nežádoucích látek?

V loňském roce uplynulo už sto let od chvíle, kdy se v jihočeských Vodňanech začaly vyrábět tavené...

Čas načtení: 2020-09-30 17:39:10

Michaela Klevisová: Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní

Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka, které jí vynesly knihy s kriminalistou Bergmanem, jehož nejnovější případ Drak spí, vyšel letos, je velkou milovnicí koček a právě jím věnovala také tři knížky. Díky otci spisovateli a mamince novinářce má Michaela Klevisová psaní v genech.   Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste na jejím okraji v rodině spisovatele a dramatika Vladimíra Klevise a novinářky. Jak vzpomínáte na své dětství a jak vás ovlivnilo psaní rodičů? Také jste chtěla psát? Rodiče pořád něco psali a bavili se o tom. Táta se přátelil se spoustou spisovatelů, scházeli se u nás doma a povídali si o svých rukopisech. Takže mi dlouho připadalo, že když někdo řekne „jdu pracovat“, znamená to, že bude něco psát. Pamatuju si, jak mě jednou na návštěvě u kamarádky šokovalo, že nemají doma ani jeden psací stůl. Naši měli každý jeden a já svůj vlastní dostala ve čtyřech letech. V pěti jsem se sama naučila číst a psát – rukou i na psacím stroji. Dodnes mám schovaný rukopis o morčatech, samozřejmě plný hrubek, který jsem naťukala na stroji ještě dřív, než jsem šla do první třídy. V pubertě jsem se ale od téhle linie odklonila, vyrostlo ze mě totiž hodně živé a společenské dítě. Neuspokojovalo mě sedět doma a číst si nebo psát příběhy. Raději jsem chtěla něco zažívat, potřebovala jsem zábavu, akci, lidi, přírodu – jezdila jsem s partou na vandry, chodila ke koním. Tehdy jsem se chtěla stát třeba veterinářkou, psycholožkou, fotografkou… Na žurnalistice jsem si pak vybrala specializaci fotografická tvorba. Ale stejně jsem se nakonec k psaní vrátila, asi zvítězily geny…   Vystudovala jste žurnalistiku a v tomto oboru také stále působíte a píšete o knižních novinkách a psychologické články pro Cosmopolitan. V roce 2007 jste jako spisovatelka debutovala detektivní knížkou Kroky vraha s kriminalistou Bergmanem. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby? Měla jsem období, kdy jsem hodně četla klasickou britskou detektivku. P. D. Jamesovou, Ruth Rendellovou, Dicka Francise… Pak jsem jednou v knihovně zjistila, že už mám od svých oblíbených autorek a autorů všechno přečtené. Z toho vzešlo rozhodnutí zkusit něco v tomhle stylu napsat sama. Tak vznikly Kroky vraha. A protože jsem za svoji prvotinu hned dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku, byla to velká motivace napsat další krimi příběh. Od začátku mě ale při psaní mnohem víc než linie o vyšetřování baví psychologická rovina. Ráda popisuju osobní životy postav a jejich vzájemné vztahy, důvody, proč se chovají tak, jak se chovají. Knihu začnu psát vždy až ve chvíli, kdy mám do hloubky zpracované postavy, jejich charakteristiky a příběhy. Vražda stojí na okraji, popisuju ji velmi věcně a stručně, stejně jako její vyšetřování. Hlavní jsou lidé a jejich osudy. Snažím se, aby byli opravdoví a čtenář měl při čtení pocit, že je osobně zná. Takže jsem si už mockrát kladla otázku, jestli jsem nakonec neudělala chybu, když jsem se pustila do psaní detektivek. Už dlouho mě láká napsat prostě román bez kriminální linie. Právě s ním začínám.   Vašim hlavním literárním hrdinou je šéf pražského oddělení vražd Josef Bergman, který své zapeklité případy řeší také v knihách Zlodějka příběhů, Dům na samotě, Ostrov šedých mnichů, Zmizelá v mlze, Sněžný měsíc a nejnověji Drak spí. Měla jste nějaký předobraz, podle kterého jste začala psát kriminalistu Bergmana? Je vám něčím blízký? Vždycky mi byl sympatický inspektor Adam Dalgliesh z knih P. D. Jamesové, jeho klid a úroveň. Také jsem měla ráda seriál Vraždy v Midsomeru, uklidňovala mě stylizovaná atmosféra anglického venkova i rozvážný inspektor Barnaby. Chtěla jsem také mít ve svých knihách inteligentního, klidného, vyrovnaného a empatického vyšetřovatele bez vnitřních démonů, ovšem ne kopii výše zmíněných detektivů, ale opravdového a uvěřitelného českého kriminalistu. Představila jsem si člověka, se kterým bych dokázala dlouhodobě vycházet, a vyšel mi z toho Bergman. Je mi blízký tím, že si na nic nehraje, je sám se sebou srovnaný, je schopen empatie a pokory vůči životu. Vyzařuje přirozenou autoritu, aniž by dělal velká gesta, dokazoval si svou sílu a trousil obhroublé hlášky. Jsem s ním moc spokojená, ráda se k té postavě vracím.   Podle čeho mu „vybíráte“ případy, které bude řešit, buď doma se svými podřízenými kapitánem Adamem Danešem a kapitánkou Sylvii Sedlákovou, nebo soukromě na dovolené? Obvykle ze všeho nejdřív vymyslím prostředí, kde se bude děj odehrávat. Až pak přemýšlím, co by se tam mohlo stát. Nápady obvykle přicházejí intuitivně, najednou si představím určitou postavu a výsek jejího života nebo nějaký její myšlenkový pochod, aniž bych přesně věděla, odkud to ke mně přišlo. Občas mě inspiruje nějaká zpráva v médiích, tak to bylo třeba v případě Sněžného měsíce. Věděla jsem, že chci napsat příběh z Beskyd, kde mě fascinují staré roubenky v horách, ve kterých ještě staří lidé žijí prostým stylem života, na jaký jsou zvyklí. Je to mizející svět, který jsem chtěla zachytit. Zápletka se ale nakonec zrodila na základě článku o tom, že pytláci v Beskydech postřelili rysici, která následně zemřela hlady, a zůstala po ní v lesích koťata. Z frustrace a zoufalství z lidské bezohlednosti a bezcitnosti vykrystalizoval nápad napsat detektivku, ve které půjde mimo jiné i o pytláctví. Trochu jiné to bylo s poslední detektivkou Drak spí – nápad na příběh z jihočeských Sudet jsem nosila v hlavě už řadu let. Vždycky jsem ale nakonec rozepsala jinou detektivku. Tím pádem jsem na rozmýšlení toho příběhu měla opravdu hodně času, což mu, myslím, nakonec prospělo.   V roce 2008 jste za svoji prvotinu Kroky vraha získala Cenu Jiřího Marka pro nejlepší detektivní knihu roku a stala jste se nejmladší držitelkou tohoto ocenění v ČR. Stejnou cenu vám vynesl taky váš třetí román Dům na samotě. Co to pro vás znamená? Obě ceny mě motivovaly k dalšímu psaní. Jinak jsem se totiž zpočátku setkávala s obrovským despektem vůči žánrové literatuře. Lidé se mě ptali, proč jsem se rozhodla psát „jen“ detektivky, nebo mi nějaký novinář sdělil, že se mu moje knížka sice líbí, ale krimi literaturu ze zásady nerecenzuje. To bylo frustrující. Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní. Já se přitom od začátku snažila o kvalitní literaturu.   Kromě detektivek jste napsala také tři knížky plné příběhů „o kočkách a jejich lidech“ – Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo. Jak se vám „kočičí příběhy“ psaly a bude něco nového? Kočičí příběhy pro mě byly vyloženě za odměnu – pustila jsem se do nich, protože jsem si potřebovala odpočinout od detektivního žánru a všeho negativního, co k němu patří. Kočky miluju, život bez nich si neumím představit. Ráda poznávám podobně střelené lidi, povídám si s nimi a zjišťuju, jak moc máme společného. Nedávno jsem se třeba u regálu s kočičím krmením v samoobsluze dala do řeči se starší paní. Povídaly jsme si tam snad čtvrt hodiny a oběma nám bylo líto, že už musíme jít. Rozjasnilo mi to den. Příběhy vyslechnuté při podobných setkáních jsem si roky zapisovala, přidala k nim svoje vlastní a udělala z nich tři knížky. Než nashromáždím další, potrvá to asi ještě několik let. Nejde to uspěchat.   Kde všude nacházíte inspiraci pro psaní? Vlastně na každém kroku. Pozorně poslouchám, co si lidé vyprávějí, jak na sebe vzájemně reagují, domýšlím si jejich vztahy, problémy, osudy… Večer si pak zapisuju, co mi během dne blesklo hlavou – v tu chvíli se to třeba do momentálně psané knihy nehodí, ale jednou se z toho může stát důležitá pasáž do další knížky. Baví mě psát příběhy z různých míst – při práci pak v duchu vlastně cestuju. Je to ideální způsob, jak strávit zimu: sedět u počítače, ale v duchu se při tom toulat třeba v Holandsku nebo Norsku u moře, po kopcích v Beskydech nebo po lesích v České Kanadě. Jednou věcí jsem si ale téměř jistá: nejspíš nikdy nenapíšu příběh z centra velkého města. Není to totiž moje oblíbené prostředí a především ho moc dobře neznám. Sice jsem vyrostla v Praze, jenže v klidné periferní čtvrti se zahradami. S kamarádkami jsme po škole lítaly po lese, nejspokojenější jsem byla u prarodičů na venkově. A v dospělosti jsem nikdy nebyla kavárenský typ. V centru Prahy jsem moc času nestrávila, spíš jím jen občas z nutnosti rychle proletím. Často se mě lidi ptají, kdy pošlu Bergmana vyšetřovat na Malou Stranu nebo Staré město. Tak to asi nikdy.   Patříte mezi nejoblíbenější autorky detektivek. Jaká jste čtenářka vy? Obdivujete P. D. Jamesovou, která stvořila detektiva Adama Dalglishe... P. D. Jamesovou jsem hodně četla mezi dvacítkou a třicítkou, všechny její knihy jsem slupla několikrát. Ovšem od doby, co detektivky sama píšu, už je moc nečtu. A současná krimi produkce plná nesmyslného násilí až sadismu je mi vyloženě odporná. Mám své oblíbené autory, ke kterým se vracím, to je třeba irský prozaik William Trevor, podle mě geniální autor s citem pro detail a atmosféru příběhu. Byl jedním z laureátů na Nobelovu cenu za literaturu, přitom u nás je docela podceňovaný, v češtině nevyšly zdaleka všechny jeho knihy. Baví mě dánská prozaička Helle Helle, norský autor Per Petterson, norská autorka Hebjorg Wassmo. Vlastně jsou to samí severští autoři, možná to má něco společného s mojí láskou k severským zemím. Všichni jsou důkazem, že severská literatura nemusí být ani trochu drsná a krutá, ale může být plná citu a emocí. A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna? Byly doby, kdy jsem byla opravdu přepracovaná. Psala jsem měsíčně deset až dvanáct článků pro časopis, překládala knihy z angličtiny, do toho psala své vlastní, ze všech stran na mě doléhaly termíny. Když jsem se loni tři měsíce nemohla vyhrabat z obyčejné virózy, šla jsem do sebe a uvědomila si, že někde musím polevit. Od roku 2017, kdy mi vyšla kniha Zmizela v mlze, už bych se bývala uživila jen jako spisovatelka, ale setrvačností jsem dál jela ve starých kolejích. Tak jsem si řekla: A dost. Dnes už píšu pro časopis jen pár článků pro radost a věnuju se hlavně svým knihám. Je to úleva. Období, kdy intenzivně píšu od rána do noci a myslím jenom na příběh, může vystřídat několik týdnů, kdy jenom odpočívám. Ideálně na zahradě s kočkami nebo na procházkách po lese. Když potřebuju přivolat inspiraci, vyrazím chodit do přírody sama. Právě při procházkách anebo taky za volantem auta ke mně přichází úplně nejvíc nápadů na další knihy. Anebo když topím v kamnech na dřevo. Nevím proč, ale když škrtnu sirkou a poslouchám, jak oheň začíná praskat, vždycky hned začnu přemýšlet nad knížkou, kterou právě píšu.   Michaela Klevisová se narodila v Praze 22. 6. 1976. Otec spisovatel Vladimír Klevis a maminka Naďa byla novinářkou. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Píše do časopisů. Věnuje se překladům beletrie z angličtiny. Píše detektivky s kriminalistou Bergmanem. Dvakrát obdržela Cenu Jiřího Marka.  

Čas načtení: 2019-07-14 08:53:32

Vzpomínky Stanislava Komárka jsou svědectvím pro budoucí čtenáře

Vzpomínky Stanislava Komárka jsou jistým vzorem pro psaní pamětí, i když to autor nezamýšlel. A každé kvalitní psaní (i to jeho) tkví do vysoké míry v umění odhadnout, co vynechat. Platí to také u dvousvazkových pamětí Městečka a města Stanislav Komárek, přičemž autor dokázal aspekty vlastního života řádně prokádrovat. A některé docela pominout. Komárek ve svých pamětech zcela vynechal oblast sexu, což není tak nezvyklé, ale také víru či nevíru v boha a různé ryze pracovní detaily kariéry a vědecké dráhy. Některé další momenty však opominul prostě z toho důvodu, že již jsou rozpuštěny v jeho románech Opšlstisova nadace (2002), Černý domeček (2004) a Mandaríni (2007). Zúročil i vlastní specializaci biologa, prokázal nadhled nad vlastní životní dráhou (nedoceněn se jistě necítí), učinil jen tak mimochodem poklonu Arthuru Koestlerovi a úspěšně si poradil s rankem všech těch kvalifikací, které nikdy nestudoval, například s etnologií. Stanislav Komárek rozhodně při psaní ví, co dělá, a sotva kdy napíše zbytečnou větu. Zažil toho tolik, že má odkud čerpat, a jen jeho vzpomínky do šestého roku vydaly na desítky stránek. Ne všechny, pravda, se do výsledné autobiografie dostaly. Její první svazek přitom končí teprve maturitou. Následuje svazek druhý, ve kterém lze autora provázet studii biologie na Přírodovědecké fakultě UK přelomu 70. a 80. let. Pak nastupuje do práce, dokonce je mu přidělen byt, ale on se rozhodne emigrovat, přičemž onen moment přichází jako ozáření bleskem, a to uvnitř autobusu mířícího z Jindřichova Hradce do Budějovic. Stanislav Komárek si vybral k exilu Vídeň a roku 1983 se tam přes Itálii krkolomně dostal. Označuje to za největší dobrodružství svého jinak klidného života, ale sami při četbě váháme, zda se nepodceňuje. Procestoval mnoho koutů světa, jak o tom píše nejen v této, ale i v jiných i v jiných svých knihách. Sám autor vyvrací i různé mýty o tom, kdo jej snad v emigraci podpořil či zda nebyl agentem a jeho útěk aktem naprogramovaným StB. Vlastní titul knih Městečka a města není žádným obecným vyjádřením, ale označuje konkrétní místa. Prvý ze svazků Městečka se totiž odehrává hlavně v jeho původním bydlišti Kardašově Řečici a v rodném Jindřichově Hradci, ve druhém dojde na Vídeň i Prahu. Jde o čtyři základní lokality, ve kterých měl či má životní základny. A protože se narodil roku 1958, odvíjejí se jeho vzpomínky od počátku let šedesátých, aby zahrnuly taktéž vyprávění jeho rodičů i prarodičů o poměrech od začátku dvacátého století. Nechybí přitom náhled na způsob někdejšího chovu dobytka, využití jihočeských rybníků, na lokální lidové znalosti živočichů a rostlin, na dělení rolí v rodinách, někdejší práci dětí, folklór a stravovací zvyklosti, lidovou medicínu a průběh církevního roku. Ve druhém ze svazků se pak stává klíčovým vztah se Zdeňkem Neubaurem, s nímž Komárek po převratu zakládal Katedru filosofie a dějin přírodních věd. Memoáry končí rokem 2000, kdy podle jeho vnímání ustaly prudší společenské změny, aby nastoupila monotónnější doba konzumně-digitálního bezčasí, na jejíž hodnocení je podle jeho názoru brzy. Zde se domnívám, že přece jen převážilo jeho osobní intenzivní vnímání a že stabilita onoho času není zase tak jednoznačná. Komárkův život se ovšem v jistém věku zklidnil. Má dar psát zajímavě a dar stručnosti, za pokrytectví považuje, označují-li někteří věk již těsně po šedesátce za předčasný k sepsání pamětí. Nikdo neznáme „hodiny ani dne“, jak Komárek připomíná. A je si jist, že se jeho kniha patrně bude číst s větším zájmem až za nějakých třicet let. Doby, kdy „všichni“ něco věděli jako samozřejmost, a doby, kdy už neví nikdo nic, se totiž „překlapují“ překvapivě rychle. Je proto třeba předat svědectví, i když on sám si je vědom, že žil bez výraznějších kontaktů s politickými špičkami. Ale o to víc je úspěšný při zachycování genia loci anebo dnes už zašlých společenských praktik. Vynechal, pravda, příhody, které by se zdály být běžným čtenářům moc neuvěřitelné, a mnohem objemnější, necenzurovaná verze jeho pamětí leží v trezoru Nakladatelství Academia. Zveřejněna bude po jeho smrti. Zpola žertem dodává: „Eventuální zájemce o ni bych prosil o trpělivost a snahu neurychlovat její vydání pomocí nějakého radikálního zásahu – až tak otřásající čtení, aby se to vyplatilo, to nebude.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jak podotýká, „porod“ pamětí odkládal, ale nebylo to možné dělat dlouho. On sám přitom zná buddhistický termín kléša-rága, který znamená vnitřní překážku v další cestě, která se dá odstranit právě jen pomyslným porodem. A protože je vědec, začal z gruntu a směrem od přírody. Nepostrádáme tudíž ani samostatné sekvence o slepicích, husách, psech, kočkách, prasatech a včelařství a dojde na kapitoly Tradiční vztah ke zvířatům a rostlinám a na ně vázaný folklór, Změny ve fauně a flóře severního Třeboňska za posledních sto let, Specifika starého Rakouska ve srovnání s dneškem, Církevní rok v městečku, Komunistický roční cyklus, Struktura společnosti za minulého režimu, Životní styl a radosti minulého režimu, Panelák v životě českého lidu a Povaha roku 1968. Ve druhém svazku i na oddíly Organizace vědy za minulého režimu, Kolej Albertov, Praha normalizační, Armáda za minulého režimu, Sexuální život za minulého režimu, Uprchlický tábor anebo Vídeň jako fenomén. Jako pravý gentleman však Komárek v této vydané verzi pamětí s výjimkami jmenuje jen osoby, o kterých lze psát v jednoznačně kladných souvislostech. Tyto vzpomínky jsou knihami, které budou zajímavé i po sto letech i díky autorově schopnosti vytřídit podstatné. Jako by Komárek vstupoval do kůže nadaného mimozemšťana, který je náhle požádán o pohled na svět. Ten je neotřelý a spolu s redukcí jedněch detailů naopak nacházíme detaily jiné, mnohým z nás samozřejmé. Ale už za dvacet let by jim většina rozumět nemusela. Zvláštní je ovšem i autorova pokora, s níž vyjadřuje nad svým životem ve finále radost - a s níž závěrem provolá třikrát „díky“   Stanislav Komárek: Města a městečka. Memoáry. Ve dvou svazcích vydalo nakladatelství Academia. Praha 2019. 268 + 284 stran.   Z kapitoly Uprchlický tábor: Byl jsem, stejně jako všichni čeští spoluexulanti, přesvědčen, že odcházím v poslední moment a že v exilu strávím celý život. Kdyby mi nějaká Sibyla tehdy prorokovala, že se vrátím už za sedm a půl roku, hlasitě bych se jí smál, kdyby říkala, že se v této době v Československu obnoví kapitalismus a toto vstoupí později i do NATO a Evropské unie a Komunistická strana Sovětského svazu bude zakázána jako zločinecká organizace, říkal bych jí, že už bylo hloupých vtipů dost, a kdyby do třetice předpovídala, že za patnáct let nás bude jistý bývalý kosmonaut zastupovat v europarlamentu, asi bych jí dal facku, protože v legraci má být nějaká míra. Přitom by měla naprostou pravdu. A proto i ty, milý čtenáři, pomysli, že s největší pravděpodobností nastanou věci, kterých se vůbec nenaděješ, ba i takové, na které se ti zdá šílenstvím vůbec pomyslit…Museli jsme se povinně zaregistrovat u jedné podpůrné organizace pro uprchlíky, na výběr jich bylo několik desítek. Ihned mne zkontaktoval Ivan Medek z American Fundof Czechoslovak Refugees a pokoušel se mne pro svou organizaci získat – neznal jsem ho, ale shoda jmen mi nějak napověděla, že by to mohl být syn generála Medka, známého legionáře. Netušil jsem, že jako chudý čerstvý emigrant má z každé získané dušičky nějakou provizi a že žádná z těchto organizací pro uprchlíky nic nedělá, takže je to prašť jako uhoď. To bych mu papír rád podepsal a mohli jsme si zajít na kávu do kantýny. Protože jsem však usoudil, že podpůrné organizace zřejmě budou něco zcela klíčového, a co se moc nabízí, představuje jistě nějakou past, asi hodinu a půl jsem se usilovně bránil a pak se zaregistroval u kterési jiné. Když jsme se pak s Ivanem Medkem v českých klubech ve Vídni potkávali (tou dobou už byl korespondentem Hlasu Ameriky), vždycky jsme se této komické příhodě smáli…Velký lágr byl svět sám pro sebe, se svou černou ekonomikou a paralelními mocenskými strukturami, člověk se do nich zaplést ovšem nemusel. Celou řadu emigrantů k tomu vedla spíš sociální izolace a touha po společnosti, ať už byla, jaká chtěla. Paradoxně se duševní svět introvertovaného jedináčka, který je z povahy věci už ve vlastní rodině i domovině poněkud sám, k emigraci mimořádně hodí. Člověk může být klidně stejně osamělý i v Rakousku a to, že je cizinec, mu vlastně dává trochu bianko šek být jiný a divný. Vystačit si sám a nemoci svůj svět s nikým sdílet, jsem byl po léta zvyklý. Biologie něčemu podobnému říká preadaptace.

Čas načtení: 2024-02-25 10:53:00

Potvrzeno. Jaro přišlo mnohem dřív, u Lhenic už kvetou chráněné bledule

Na většině Česka už rozkvétají jarní květiny. A je to dřív než obvykle. Podle biometeorologů z Českého hydrometeorologického ústavu za to může tzv. suma efektivních teplot, která je letos o 10 až 40 °C nad normálem. Nejinak tomu je v údolí potoka Melhulka nedaleko jihočeských Lhenic, které zaplavily bílé květy bledulí jarních. 

Čas načtení: 2024-02-27 18:08:08

Jídelny a menzy opět zdražují, jihočeské tržiště se zatím moc neosvědčilo

Pryč jsou doby, kdy se děti ve školních jídelnách snadno najedly za dvacet korun. Už před rokem mohli vedoucí jídelen navýšit cenu za obědy až na 54 korun za porci. I když takové hodnoty zatím nepanují, velká část jihočeských jídelen zdražila. Na vině jsou zdražení potravin a o poznání vyšší ceny energií.

Čas načtení: 2024-03-04 06:35:00

Jihočeská vlastivěda: Prachatice se staly „Českým Norimberkem“ díky početné komunitě příchozích z Itálie a Švýcarska

Kulturní rozkvět bavorského města Norimberk z něj na přelomu 15. a 16. století učinil centrum německé renesance. Tento umělecký sloh vznikl původně v Itálii, odkud se posléze šířil do dalších evropských zemí. Jedním z jihočeských měst, kam renesance v 16. století záhy pronikla, byly i Prachatice.

Čas načtení: 2024-03-07 06:35:00

Jihočeská vlastivěda: Hrazánky jsou větší než Hrazany. Zdrobnělina v názvu obce nemusí vždy odpovídat skutečnosti

Zaměřme pozornost na dvojice jihočeských obcí, jejichž názvy se odlišují pouze tím, že jeden je zdrobnělinou toho druhého. Ne vždy se tato sídla nacházejí vedle sebe, takže spolu vlastně ani nemají nic společného.

Čas načtení: 2024-03-07 06:43:00

Zprávy z jižních Čech: Zemědělci jedou do Prahy protestovat proti vládě. Desítky traktorů se vypravily také z jihu Čech

Desítky jihočeských traktorů vyjely protestovat do Prahy. Zemědělci chtějí upozornit na to, že vláda podle nich neřeší jejich problémy. Ti, kteří to mají do hlavního města daleko, vyrazili osobními auty a dodávkami.

Čas načtení: 2024-03-08 06:00:29

South Of Heaven Open Air Festival 2024

Metalový festival SOUTH OF HEAVEN v jihočeských Zbytinách, oznamujeme... | Zbytiny - (2024-07-05 13:00:00 - 2024-07-06 00:00:00)

Čas načtení: 2024-03-11 12:39:33

Insolvenční správce z Českých Budějovic připravil věřitele o 67 milionů

Osmasedmdesátiletý insolvenční správce z Českých Budějovic připravil podle jihočeských kriminalistů věřitele, kteří doufali v uspokojení svých závazků u krachujících společností, celkem o desítky milionů korun.

Čas načtení: 2024-03-13 05:30:00

Legendární Slunce, seno, jahody se po 40 letech vrátí do Hoštic!

Generacemi milovaná legendární komediální trilogie Zdeňka Trošky Slunce, seno… se po 40 letech vrátí na místo činu, přímo do jihočeských Hoštic! Stane se tak u příležitosti 40. výročí od premiéry filmu Slunce, seno, jahody, v sobotu 6. července. Hoštice se doslova přes noc převléknou do podoby, jak je známe z filmu, aby opět přivítaly jak režiséra Zdeňka Trošku, tak i hlavní herecké hvězdy.

Čas načtení: 2024-03-20 16:36:01

Hitem sezony památek na jihu Čech se stane nově otevřená barokní lékárna

V Českém Krumlově zpřístupní Bellarii, hradní lapidárium chystají na Zvíkově a hlavně ve Zlaté Koruně přibude barokní lékárna. To jsou některé z novinek na jihočeských památkách. Nová sezona začne 28. března. Návštěvníci si letos při vstupu do státních hradů a zámků také připlatí, Národní památkový ústav (NPÚ) navýšil cenu vstupenek po dvou letech.

Čas načtení: 2024-03-21 14:16:57

V autě jedoucím po D3 byly drogy, úřadoval psí šampion Button

Dvacet gramů pervitinu a 800 gramů efedrinu převážel řidič osobního auta, kterého na dálnici D3 u Českých Budějovic zastavila hlídka jihočeských celníků. Drogy v autě vyčenichal desetiletý belgický ovčák Button, mezinárodní šampion ve vyhledávání drog z roku 2022.

Čas načtení: 2024-03-22 19:00:00

Dopolední host: Rybičky nejsou hloupé. Dobře vědí, kdo se o ně stará, a navazují kontakt, popisuje akvaristka

Akvaristika je diagnóza, říkají s úsměvem členové Spolku jihočeských akvaristů Akvatera České Budějovice. Do svého klubu se sjíždějí každý měsíc z celého kraje a vyměňují si zkušenosti i odchované rybky. Kdo k této vášni jednou přičichne, už u ní prý zůstane.

Čas načtení: 2024-03-22 20:14:59

Oběť faulu i teatrální pád, Daňo sál Motoru krev. Kandidát na Oscara, rýpou Jihočeši

Jan Štencel a Marko Daňo? Tihle dva by si po čtvrtém duelu čtvrtfinále play off hokejové extraligy mezi Českými Budějovicemi a Třincem na pivo asi zrovna nezašli. Během zápasu, který domácí Motor nakonec ovládl 4:1 a snížil stav série na 1:3, se několikrát dostali do křížku. A slovenský útočník v barvách Ocelářů to (nejen) od jihočeských fanoušků pořádně schytával.

Čas načtení: 2024-03-23 00:00:18

Upozornili jsme na rozbité úseky silnic, silničáři všechny opravili

Na začátku března MF DNES zmapovala stav jihočeských silnic po letošní zimě. Rozbité a plné výmolů byly vozovky především ve městech a obcích. Redakce následně vybrala tři poškozená místa a upozornila na ně cestáře prostřednictvím soukromých e-mailů. Výsledek? Do týdne měly všechny úseky asfaltové záplaty.

Čas načtení: 2024-03-26 22:12:45

Dva kapři a dost. V jihočeských revírech začal platit přísnější rybářský řád

V jihočeských vodách a revírech musejí rybáři počítat s několika zásadními změnami rybářského řádu. Nově je omezen počet ulovených dravých ryb. A lidé, kteří si ponechají dva kapry, musí ukončit denní lov. Konkrétní podmínky se v jednotlivých krajích liší.

Čas načtení: 2024-03-28 09:00:00

Máme rádi zvířata: Výzkum v zatopených jezerech po těžbě, malé šelmičky v myslivecké mluvě a lov ryb na plavanou

V magazínu Máme rádi zvířata uslyšíte první část povídání o výzkumu jihočeských vědců na zatopených jezerech po těžbě hnědého uhlí v severních Čechách. Další díl myslivecké mluvy zaměříme na malé šelmičky a na závěr se se zkušeným sportovním rybářem vydáme na lov ryb na plavanou. K poslechu zve Martin Hlaváček.

Čas načtení: 2024-04-03 14:00:00

Výlety: Jihočeský Hněvkovický mlýn je na Vltavě jediným mlýnem s původním dochovaným vybavením

Všimli jste si někdy, že prakticky v každé pohádce je mlynář kladnou postavou a mlýn bývá příjemným stavením? Tedy pokud není opuštěný. To se v něm pak zpravidla usadí čerti. Podle potomka mlynářského rodu Královců a Koubků - Karla Koubka z jihočeských Hněvkovic je kladný pohled daný tím, že mlynáři bývali nositelé pokroku a lidé vážení a ctění, bez kterých se ostatní zkrátka neobešli.