Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-13 12:15:40

Jak vybavit malé prostory ve vaší domácnosti a dosáhnout maximálního efektu?

Jak vybavit malé prostory ve vaší domácnosti a dosáhnout maximálního efektu? redakce Út, 02/13/2024 - 12:15 Nábytek a Zařízení Klíčová slova: dekorativní polštáře taburety designová křesla Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Výběr sedačky nebo křesla V malém prostoru je klíčové vybrat takový kus nábytku, který není vizuálně těžkopádný. Minimalistické designy s čistými liniemi a prodyšnými materiály, jako je síťovina nebo tenká kůže, pomáhají prostoru dýchat. Co se týká barev, je třeba si uvědomit, že světlé barvy mohou prostor rozjasnit a opticky ho zvětšit. Samotné materiály by měly být příjemné i při delším sezení. K čemu by vám bylo takové designové křeslo, když bude nepohodlné? Závěsné prvky a poličky Když není moc volného místa na zemi, proč nevyužít stěny? Závěsné dekorace jako jsou malé police, nástěnné umění nebo závěsné rostliny přidávají vertikální rozměr a zároveň šetří podlahový prostor. Ovšem i zde si dávejte pozor. Nic se nemá přehánět. Závěsné prvky by měly být pečlivě umístěny a doplňovat celkový design místnosti. Taburety nabídnout multifunkční řešení Když vybíráte taburet, zaměřte se na jeho design, který by měl být jednoduchý a kompaktní. Skvělou volbou jsou modely multifunkční. Poskytují místo pro ukládání knih, časopisů nebo dalších drobností. Při výběru barvy a materiálu se pokuste sladit s nábytkem a ostatními prvky v místnosti. Taburety jsou také skvělé jako dočasný odkládací stolek nebo sedadlo při návštěvách. Osvětlení Vybírejte svítidla, která nezabírají mnoho místa, jako jsou podlahové lampy s tenkým stojanem nebo nástěnná svítidla. Světla by měla být směřována tak, aby zdůraznila klíčové prvky místnosti. Zdroje světla rozložte rovnoměrně po místnosti. Vytvoříte tak nejen vyvážený a pohodlný prostor, ale také dosáhnete alespoň optické zvětšení. Dejte šanci zrcadlům Jsou totiž nejen užitečným, ale i dekorativním prvkem, který se hodí i jinam než jen do koupelny. Pomohou opticky zvětšit prostor a přidat mu hloubku. Ale, jak je co nejlépe umístit? Máme pár tipů. Velké zrcadlo naproti oknu může odrážet přirozené světlo a zároveň nabídnout krásný výhled. Zrcadla mohou být také umístěna tak, aby odrážela klíčové prvky místnosti, jako jsou umělecká díla nebo specifické dekorace. Určitě to stojí za zkoušku! Polštáře udělají také více, než se může zdát Výborným způsobem, jak přidat barvu, texturu a pohodlí do vašeho malého prostoru je zakomponovat do něj dekorativní polštáře - umístit je můžete jako doplněk na gauč či křeslo. Díky relativně nízké ceně a malé velikosti s nimi můžete snadno experimentovat nebo je jednoduše měnit podle sezóny nebo nálady. Ani zde ovšem nezapomínejte na funkčnost! Polštáře by neměly být pouze estetické, ale měly by nabízet i dostatečné pohodlí. Obzvláště důležitá je kvalitní výplň, která si drží svůj tvar. Barvy a textury Je naprosto důležité nalézt mezi nimi správnou rovnováhu. Příliš mnoho silných barev nebo vzorů může prostor přeplnit, zatímco příliš málo může působit naopak nevýrazně. Vytvoření takové barevné palety, která kombinuje neutrální tóny s několika výraznějšími akcenty, může prostoru dodat hloubku a zároveň ho stále dokáže udržet svěží a otevřený. Co se týká samotných textur, zde je ideální kombinace hladkých a hrubých povrchů pro dokonalý dojem.   S těmito tipy můžete při zařizování malého prostoru vytvořit prostředí, které je nejen funkční a pohodlné, ale také esteticky přitažlivé a přívětivé. A to jste pravděpodobně hledali, pokud jste došli až sem.   Zdroj foto 1: sepy / Adobestock.com Zdroj foto 2: vladdeep / Adobestock.com Přidat komentář Zdroj foto 1: sepy / Adobestock.com Zdroj foto 2: vladdeep / Adobestock.com V malých místnostech má každý volný centimetr čtvereční svou hodnotu. Zařídit takový prostor a vytvořit funkční, esteticky přitažlivé, a přitom ne přeplněné místo dá tedy dost práce. V tomto článku se vám dnes pokusíme poradit, jak optimalizovat daný prostor, aniž byste se museli vzdát stylu, funkčnosti nebo pohodlí.

Čas načtení: 2024-02-16 06:00:00

Test sadbovacích médií

Ve spolupráci s growmarket.cz jsme připravili experiment, jehož cílem je zjistit, které ze sadbovacích médií je nejvhodnější pro výsev. Zajímaly nás jejich klady a zápory a také to, jak klíčení a raná fáze růstu ovlivní pozdější vitalitu rostlin. První fáze První fáze testu probíhala celkem jedenáct dní. První den byl výsev, jedenáctý den přesazení do květináče se zemním substrátem. Test probíhal ve sterilizované místnosti na záplavové vaně s teplotou vzduchu okolo 22 °C. Konstantní teplotu kořenového prostoru jsme zajistili výhřevnými podložkami. Vlhkost v místnosti jsme zvyšovali ultrazvukovým zvlhčovačem. Přesto bylo pro dosažení požadované vlhkosti zapotřebí použít průsvitné víko plastového skleníku. Pro osvětlení jsme zvolili CMH technologii (keramické výbojky). Abychom zajistili homogenní rozptyl světla, použili jsme dvě svítidla, každé s výbojkou 315 W. Díky tomu byl rozdíl nejnižší a nejvyšší naměřené hodnoty pouhých 10 milimolů. Zalévali jsme ručně dle potřeby jednotlivého média. Test jsme navrhli tak, aby měla všechna media stejné podmínky. Druhá fáze Ve druhé fázi jsme přesadili čtyři nejvitálnější rostliny z každé skupiny do stejného substrátu, abychom mohli posoudit, která ze skupin bude lépe prosperovat. I nadále tedy budeme sledovat a zaznamenávat rozdíly ve vývoji. O tom podrobněji v příštím vydání. Tabulka s celkovými výsledky Hodnotíme jako ve škole 1–5, jedna nejlepší. Míra klíčivosti má pravděpodobně nízkou vypovídací hodnotu vzhledem k relativně malému testovanému ... The post Test sadbovacích médií appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2020-04-09 20:51:00

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma. Dobrovolně jsme se do omezeného režimu s čtyřletým synem totiž uchýlili už v pátek 13. 3. (celostátní omezení pohybu pak přišlo od 16. 3). Obvykle na pátky třináctého zrovna nevěřím. Ovšem tenhle březnový přinesl opravdu hodně nového. A tak se chci ohlédnout, co to vlastně všechno v mém (potažmo našem – rodinném) případě je a bylo... Jakožto těhotná (šestý měsíc) matka malého dítěte kloubící dohromady tři různé pracovní úvazky jsem v úterý 10. března v sedm ráno po cestě do práce pociťovala těžký tik v pravém oku. Bylo toho na mě v poslední době příliš. Středeční uzavření škol přineslo skutečnost, že dvě z mých pracovních aktivit odpadly. Asi se tudíž nelze divit, že prvotní dojem byla úleva. Tolik restů a najednou tolik času je udělat, výhled na cca dva týdny volna, jak nám řekli ve škole... Takže v naší „počáteční fázi“ hrály hlavní roli trio relax, zahrada a domácnost. „Čistka“ ve skříních, (konečně) nalezení a vyprání těhotenského oblečení pro další měsíce, umytá okna, poryté, připravené záhony, setí semínek... Do toho krásné počasí a hry s naším drahým čtyřleťákem. Konečně na něj mám čas! Užívám si ho, jak můžu, než se narodí očekávané miminko a změní nám celý rodinný chod a systém... Volám starším členům rodiny, správně sluníčkově s nimi rozprávím... Zároveň občas komunikace stran třetí pracovní aktivity, zejména rušení schůzek s klienty. Dobrá nálada a pohoda. Nebudu přece kvůli nějakému viru ztrácet optimismus. Detaily jako nákupy potravin online se dají dobře zvládnout. V hovorech s kamarádkami jsem veselá. Předěl přichází v podobě ohlášení největšího mediálního packala všech dob, tehdy vedoucího krizového štábu, pana Prymuly, že budeme mít dva roky zavřené hranice. To na mě padla černá „deprese“ spojená s pocitem „konec světa tak, jak ho známe“. Dobře vím, že krize je šance a že v ní je záhodno spatřovat příležitost. Jsou ale i momenty, kdy propadám úzkosti. Jak se v tom všem neztratit? Jak ochránit sebe (s nenarozeným miminkem) a rodinu, jak se o ně (po)starat v takové divné době, kdy se láme věk? Uvědomuji si, že jsme v jakémsi předělu dějin, tohle období jednou bude zmiňováno v učebnicích (budou-li kdy ještě jaké). Prožívám narušení základních jistot ohledně toho, co lze vůbec ještě v životě očekávat. Taky vnímám, že jsme na tom relativně dobře. Hypotéka malá, práce relativně stálá a perspektivní, vidina rodičovského příspěvku, snad se s tím nějak vypořádáme... Průběžně chystám výbavičku pro malé – peru, věším, žehlím, ukládám... Zároveň už to doma začíná být dlouhé. Více nastartovávám pracovní aktivity online, ač jsem si to dříve neuměla představit bez osobního kontaktu, nakonec to jde nad očekávání dobře. Hodně peču, hlavně jsem se dostala ke kynutému těstu, kterému jsem se vždy instinktivně vyhýbala. Domácí bagety, houstičky, ciabatta, koláče. I na sušenky došlo (kynuté nebyly :D). V rozhovoru s nejlepší kamarádkou konstatujeme, že se nám oběma daří adaptace na změněné podmínky. Užíváme si radost z toho, co jde. Tu mi opět kazí řeči páně Prymuly /promiňte, potřebuju někam zacílit agresi a tudíž nějakého „ďábla“, takže tentokrát to opět schytá on/, kterýžto prohlásí, že „změnil názor a je třeba populaci promořit“. Jsem naprosto zastáncem asertivních práv, mezi které právo změnit názor jednoznačně patří. Ale když někdo kormidluje stát v období krize, co tu nebyla desetiletí, měl by fakt víc přemýšlet nad tím, co říká. První moje myšlenka v souvislosti s tímto tvrzením je „takže to všechno doteď, všechny ty zákazy, to bylo zbytečné??! Nebo k čemu to teda jako bylo??!“ Zároveň se začínám více cítit ohrožená. Těhotné ženy mají slabší imunitu. A hlavně nikdo neví, co prodělání nemoci v těhotenství může způsobit nenarozenému dítěti stran psychomotorického vývoje. Je to nová věc, studie logicky proto nejsou... Umírají i mladší lidé, nejenom senioři... Mám starost o manžela a syna... Doteď jsem se cítila doma aspoň relativně v bezpečí. Ale návrat do práce – dvě velké školy plné dětí? Nespoléhám na to, že by mi neschopenkou pomohla má těžce neempatická gynekoložka, kterážto i přes současnou situaci trvá na tom, abych se (z mého pohledu zcela zbytečně) účastnila kontrol v těhotenské poradně (s tím, že „současná epidemiologická situace bude trvat ještě půl roku“) – a ona mi nutně potřebuje změřit tlak a cukr v moči a slyšet ozvy dítěte. Sakra, mám pohyby a cítím se ok, to to nestačí? Proč??? Já mám ksakru strach! Nevidím důvod zbytečně se vystavovat riziku, jezdit do velkého města, chodit na polikliniku, čekat s dalšími lidmi v čekárně, vidět se se zdravotníky, kteří kdovíjaké mají kontakty, do toho tam ještě tahat syna, kterého nechci logicky dávat k babičce... Jsem z toho všeho unavená. Doplnili jsme domácnost prostřednictvím online nákupů – dopřála jsem si hlavně hrnec na chleba a pár dalších drobností do kuchyně. Nějaké knížky, hlavně pro syna... Chystáme se na Velikonoce, vyrábíme výzdobu, peču ještě víc než předtím. S kamarádkama občas nějaký videohovor. S klienty jich teď bylo víc, postupně se tenhle způsob práce učím a uvědomuji si, že se mi třeba bude hodit na mateřské jako forma přivýdělku. Bylo by asi dobré udělat změny na webu a skočit po hlavě do té nové podnikatelské příležitosti, ale s rostoucím břichem to není úplně optimální – i kdybych uspěla, nebudu na to mít čas, protože miminko. Vadí mi, že se téhle možnosti nemůžu úplně chytit za pačesy. Měla bych aspoň, do čeho se teď položit... Možná to stejně aspoň částečně udělám. Je mi smutno. Nevím, kdy to skončí a co se z toho všeho vynoří. Potřebovala bych „mít se čeho chytit“ a to je nedostatkové zboží. Takže je to vlastně pořád stejný jako na začátku. Nezbývá než doufat. Chovat se zodpovědně v míře, v které to jde. Modlit se, meditovat, milovat... Jo, a jíst. V druhém těhotenství bohužel zjevně přiberu víc než v tom prvním, protože co si upeču, taky v míře nemalé sním...;) PS: V závěru psaní tohoto článku si připadám jako blázen. Zanedlouho se lidem otevřou úřady. Takže manžel domů infekci tak jako tak vbrzku přinese. Jak v téhle situaci z mindsetu role oběti? Poradíte?

Čas načtení: 2020-08-07 13:02:02

George Steiner: Na Modrovousově hradě (ukázka z knihy)

Na Modrovousově hradě je knižní esej předního amerického intelektuála George Steinera, který v něm hledá souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby, tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holokaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.   Ukázka z knihy:   NESMÍRNÁ „ENNUI“   „Několik poznámek k redefinici kultury“ – čtenář jistě pozná přímý odkaz na esej Poznámky k definici kultury (1948) T. S. Eliota. Žádné poutavé čtení to není. Jedná se o dosti ponurý text, napsaný tváří v tvář barbarství tehdejší doby, o skutečných příčinách a formách oné nelidskosti toho však příliš neříká. Přesto si zaslouží pozornost, přinejmenším proto, že pochází z pera mimořádně vnímavého pozorovatele. K otázkám a výzvám, jež zaměstnávaly Eliotovu mysl při obhajobě tradičního řádu, se budu v následujícím eseji průběžně vracet.   Snad vyjma ryze biologických determinant nejsme ve skutečnosti ovlivňováni reálnou minulostí, nýbrž tím, jak minulost vnímáme, jak si ji představujeme. Naše představy mají častokrát status pečlivě vybraných a strukturovaných mýtů. Podobně jako v případě genetické informace se nám obrazy a symbolické rekonstrukce minulosti vštěpují do paměti a formují naši vnímavost. Každé nové dějinné období se zrcadlí v obrazech vlastní minulosti a její živoucí mytologii nebo v minulosti vypůjčené z jiných kultur. O vlastním smyslu, identitě, o pokroku či úpadku se uvažuje ve světle toho, jak to bylo předtím. Ozvěny, na jejichž podkladě se společnosti snaží vymezit rozsah, strukturu a autoritu vlastního hlasu, přicházejí zezadu. Ve hře jsou evidentně složité mechanismy, jež vycházejí z neuvědomované, avšak životně důležité potřeby zachování kontinuity. Společnost zkrátka potřebuje mít své předchůdce. Tam, kde chybí takovýto přirozený vývoj, kde společenství nově vzniklo nebo bylo po dlouhém údobí života v rozptýlení a podmanění znovu sjednoceno a obnoveno, tam zajišťují patřičnou minulost intelektuálové a umělci. „Dějiny“ amerických černochů a moderního Izraele jsou toho dobrým příkladem. Ten nejpůvodnější motiv však může být čistě metafyzický. Většina dějinných epoch totiž vykazuje společný rys, jímž je vědomí existence více či méně vzdáleného zlatého období, kdy vše bylo takřka ideální, kdy člověk souzněl se svým přirozeným okolím. Mýtus o pádu, o vyhnání člověka z ráje přesahuje hranice jednotlivých náboženství, je univerzální. Stěží bychom hledali civilizaci – a možná i individuální vědomí –, jež by neobsahovala stopu připomínající nějakou vzdálenou katastrofickou událost. Někde se něco muselo pokazit, že byl člověk donucen opustit „tajemný posvátný hvozd“ a v potu tváře se lopotit a plahočit světem, bez možnosti návratu k přirozenému modu bytí. I v soudobé západní kultuře, nebo lépe „postkultuře“, hraje tato představa promarněné idyly velmi důležitou roli. Tentokrát se však jedná o idylu relativně nedávnou a sekulární povahy. Vědomí toho, že žijeme v překotné době plné chaosu, násilí a mravní otupělosti, že v umění čelíme zásadnímu rozpadu hodnot, že jako společnost zabředáváme do stále většího barbarství, že se řítíme do nového „období temna“, v němž civilizace, tak jak jsme ji znali, může zaniknout nebo na malém ostrůvku přežívat jako skanzen – tyto pocity strachu, natolik živé a hojně živené, že nám pronikly do morku kostí, čerpají svou aktuálnost a zdánlivou nevyvratitelnost na základě srovnání. Moderní pochybovačství a sebemrskačství živí vědomí existence konkrétních věků, jež se jeví jako „zlaté“. Tato představa je natolik rozšířená a platná, že ji běžně přecházíme bez povšimnutí. Jinými slovy: naše zakoušení a hodnocení přítomnosti, často tolik negativistické, probíhá neustále na pozadí toho, čemu říkám „mýtus devatenáctého století“ nebo také „vysněná zahrada liberální kultury“. Tuto zahradu bylo dle obecného smýšlení a cítění možno najít v Anglii a západní Evropě v období přibližně od dvacátých let 19. století do roku 1915. Jak tomu často bývá, i zde je údaj o počátku spíše výsledkem obecné shody než jedné konkrétní události, zato konec tohoto dlouhého léta lze stanovit s apokalyptickou přesností. A podobně přesně můžeme určit i hlavní rysy této zahrady – vysoká úroveň tradiční vzdělanosti, vláda zákona, omezená, ale neustále se rozšiřující a zdokonalující forma zastupitelské demokracie, diskrétnost a velká míra soukromí v osobních záležitostech, relativně bezpečné ulice, všeobecně rozšířená víra v ústřední ekonomickou a civilizační roli umění, vědy a techniky, mírumilovné soužití národních států (až na několik lokálních konfliktů panovalo od bitvy u Waterloo po Sommu nepřetržité období míru), dynamická, lidsky řízená součinnost opatření umožňujících šplhat po společenském žebříčku, ale i udržet etablované postavení, spořádané mezigenerační soužití, autorita ve vztahu mezi otcem a synem (třebaže občas rozrušována přirozenými revoltami), poučenost v oblasti sexuality, stále však obecně uznávaná a dodržovaná norma cudnosti atd. Ve výčtu těchto rysů by se jistě dalo pokračovat dál, to ale není mým záměrem. Šlo mi o to ukázat, že dohromady vytváří symbolický obraz kýženého bohatství a prosperity, jenž s naléhavostí mytického vzoru ovlivňuje naše vnímání okolního světa. S tímto ideálem se setkáváme porůznu podle okruhu našich zájmů. Rodiče „ví“, že existovala doba, kdy vládly přísné mravy a děti na slovo poslouchaly. Sociolog „ví“ o městské kultuře vysoce imunní vůči hrozbám anarchie a nepředvídatelným výbuchům násilí. Nábožensky založený člověk a moralista „ví“ o dřívější době s pevným hodnotovým řádem. Každý z nás si dokáže dát dohromady příslušné medailonky – o spořádané domácnosti, s patřičnou mírou soukromí a služebnictvem, o nedělních procházkách v čisťounkých a upravených sadech, o latině vyučované na základní škole a ušlechtilém duchu vyššího vzdělávání, o existenci skutečných knihkupectví a o poučených debatách v parlamentu. Sečtělý člověk „ví“, že existovala doba, kdy závažné literární a akademické počiny vycházely v nákladech adekvátních jejich důležitosti a učenosti, třebaže jejich tržní hodnota nebyla nikterak závratná. Stále mezi sebou najdeme spoustu těch, kteří s nostalgií vzpomínají na ono báječné léto roku 1914 a kultivovanější, lidštější svět 19. věku, jehož výšin se nám již nepodařilo znovu dosáhnout. Právě v porovnání s tímto azurovým nebem nám připadá, jako by to dnešní bylo permanentně potaženo popelavým suknem. Když ovšem podrobněji prozkoumáme, z čeho tento pocit vychází, zjistíme, že mnohokrát se tak děje na základě čistě smyšlených nebo přinejlepším přikrášlených skutečností, že naše pojetí 19. století je výplodem představivosti Dickense či Renoira. Budeme-li naslouchat historikům, zejména těm radikálního ražení, rychle poznáme, že v těch opravdu podstatných záležitostech je ona „vysněná zahrada“ pouhou fikcí. Při detailnějším pohledu se totiž ukáže, že bezvadná schránka vybroušeného chování a obecné zdvořilosti ve skutečnosti zakrývala četné trhliny v podobě společenského vykořisťování, že buržoazní sexuální mravnost byla víceméně jen pozlátkem maskujícím pro měšťáka tolik příznačné pokrytectví, že ideály klasické vzdělanosti naplňovala jen hrstka vyvolených, že bezpečnost předměstí (faubourg) a veřejných parků závisela přímo na tom, do jaké míry se podařilo ukočírovat frustrované obyvatele chudinských čtvrtí. S trochou úsilí si každý může zjistit, jak ve viktoriánské Anglii doopravdy vypadal běžný pracovní den v továrně či na jaká čísla se v důlních oblastech na severu Francie v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století šplhala dětská úmrtnosti. Každý si může ověřit, že stabilita a intelektuální bohatství života střední a vyšší střední třídy byly během onoho dlouhého liberálního léta přímo podmíněny ekonomickým a posléze i vojenským ovládnutím rozsáhlého území, jemuž se dnes říká rozvojový nebo třetí svět. To vše je zjevné, a dáme-li prostor racionální úvaze, jsme ochotni si to také uvědomit. A přesto stále tíhneme k mytologii a raději dáváme přednost nám libé a našemu cítění poplatnější představě o kdysi ušlechtilé, nyní pustošené zahradě. Do jisté míry je za tuto nostalgickou náladu zodpovědné samo devatenácté století. Z dobových prohlášení by se dala sestavit antologie chlouby a samolibosti. Oslavný tón, jenž podbarvuje Tennysonovu báseň Locksley Hall, není výjimkou, zaznívá nesčetněkrát na mnoha různých místech a napříč odlišnými obory. Známé je Macaulayovo chvalořečení nových možností vědy v eseji o Baconovi z roku 1837:   It has lengthened life; it has mitigated pain; it has extinguished diseases; it has increased the fertility of the soil; it has given new securities to the mariner; it has a furnished new arms to the warrior; it has spanned great rivers and estuaries with bridges of form unknown to our fathers; it has guided the thunderbolt innocuously from the heaven to earth; it has lighted up the night with the splendour of the day; it has extended the range of human vision; it has multiplied the power of human muscles; it has accelerated motion; it has annihilated distance; it has facilitated intercourse, correspondence, all friendly offices, all dispatch of business; it has enabled man to descend the depths of the sea, to soar into the air, to penetrate securely into the noxious recesses of the earth, to traverse the land in cars which whirl along without horses, to cross the ocean in ships which run ten knots an hour against the wind. There are but a part of its fruits, and of its first-fruits; for it is a philosophy which never rests, which has never attained, which is never perfect. Its law is progress.   Díky vědě se prodloužila délka života a zmírnila bolest, podařilo se najít lék na některé dříve nevyléčitelné nemoci, zvýšila se úrodnost půdy, námořníkům se zajistila větší bezpečnost a armádě výkonnější zbraně, postavily se mosty, o nichž se našim předkům ani nesnilo, podařilo se uzemnit blesk, osvětlit noční ulice, znásobit možnosti lidského oka a sílu lidských svalů, zrychlením pohybu se umenšily vzdálenosti a zvětšily možnosti vzájemného kontaktu a korespondence, zdokonalil se obchod, státní správa, člověku se podařilo ponořit hlouběji do moře, vystoupat výše do nebes, bezpečně proniknout do zrádných útrob země, cestovat po souši ve vozech netažených koňmi, plout oceány rychlostí deset uzlů za hodinu… A to vše je pouze začátek, první ovoce, předzvěst dalších sklizní, neboť věda se nikdy nezastaví, nikdy se neuspokojí, vždy bude mířit dál. Jejím zákonem je pokrok.   Apoteóza ze závěru druhého dílu Fausta, Hegelovo pojetí dějin s učením o sebeuvědomování ducha, Comteův pozitivismus, filozofický scientismus Clauda Bernarda – to vše je v různých obměnách vyjádřením bezmezné důvěry v čirá, nezpochybnitelná fakta. Dnes na tuto důvěru pohlížíme tak trochu nevěřícně s ironickým úšklebkem. Ale i v jiných dobách se pěly ódy. Představa ztracené soudržnosti, pevného středu, disponuje daleko větší autoritou než historická pravda. Fakty ji lze popírat, ale nikoliv odmyslet, neboť je spojena s jistými psychologickými a mravními potřebami. Coby dialektická protiváha nám umožňuje uchopit vlastní postavení v dějinách, a tím nám dává pocit sebejistoty. Vše naznačuje, že je to proces organický. Obyvatelé Římské říše se podobně ohlíželi za utopickou počestností z období republiky; ti, kteří ještě stačili poznat ancient régime, cítili, jako by se v pozdějších letech propadli zpátky do pravěku. Z toho, co bylo kdysi snovou, ideální představou, se v přítomnosti může stát noční můra. Nehodlám zde tento proces vyvracet nebo vykládat „autentický obraz“ liberální minulosti. Pouze navrhuji, abychom „léto 1815–1915“ vnímali z trochu jiné perspektivy. Nikoliv jako symbolickou epochu, jejíž počestnost a báječnost máme chápat jako mravní měřítko, jako obžalobu našeho stavu kultury a společnosti, nýbrž naopak jako skutečný zdroj těchto těžkostí. Má teze zní, že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež nás nutí přehodnotit pojetí kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti v onom dlouhém období míru 19. století.   Pozornost chci zaměřit na motiv ennui. Anglické boredom ani německé Langweile – snad s výjimkou Schopenhauerova pojetí – nevystihují všechny vrstvy významu; italské la noia je již o něco přesnější. Mám tím totiž na mysli stav mnohonásobné frustrace a kumulované zahálky (désoeuvrement), stav, kdy vědomí entropie podemílá vitalitu a elán, kdy opadá energické nadšení, kdy upadá v rutinu. Po určité době se při setrvačnosti či nečinnosti začne do krve pozvolna a nepozorovaně vylučovat jed, způsobující jízlivou apatii, horečnatou letargii, již lze přirovnat k oné nepatrné, přesto paralyzující závrati člověka (výstižně ji v Biographia Literaria popisuje Coleridge), když jde potmě po schodech a naprázdno prošlápne. Přibližných pojmů a obrazů se nabízí celá řada, nejpřiléhavějším vyjádřením je patrně Baudelaireův „splín“ coby kombinace přehnaného, nejisté očekávání – ale očekávání čeho? –, únavy a omrzelosti:   Rien n’égale en longueur les boiteuses journées, Quand sous les lourds flocons des neigeuses années L’ennui, fruit de la morne incuriosité, Prend les proportions de l’immortalité. — Désormais tu n’es plus, ô matière vivante! Qu’un granit entouré d’une vague épouvante, Assoupi dans le fond d’un Sahara brumeux; Un vieux sphinx ignoré du monde insoucieux, Oublié sur la carte, et dont l’humeur farouche Ne chante qu’aux rayons du soleil qui se couche.   Nic není delšího než strašní dnové zimy, když sněhem závějí jdou kroky kulhavými a Nuda nesmírná, plod nezvědavosti, se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti. – Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly, jenž, lady obklopen, se v hrozných píscích tulí kdes uprostřed Sahary vždy ponořené v mlhách! Ztracená stará sfinx, jež není na mapách, jež, věčně mrzutá, se dává do zpívání jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání.   „Vague épouvante“ (lady obklopen), „humeur farouche“ (věčné rozladění, mrzutost) – tato spojení bychom měli mít na zřeteli. Chci tím zdůraznit skutečnost, že ona žíravá ennui byla stejně tak neodmyslitelnou součástí kultury 19. století jako neochvějný optimismus pozitivistů a whigů. A netýkalo se to pouze plesnivějících duší služek, jak lapidárně vystihl Eliot. Bahenní plyn nudy a otupělosti se plíživě šířil společností, přičemž trápil i nejvyšší kruhy společenského a intelektuálního života. Ke kaž­dému textu, v němž se v benthamovském duchu hlásá smělá důvěra v meliorismus, bychom našli protikladné vyjádření bytostné nudy. V roce 1851 se koná Světová výstava, toho samého roku ovšem také vychází kniha básní plných tesklivé, podzimní nálady, pro něž zvolil Baudelaire název les Limbes (Limby). Osobně považuji za nejvýmluvnější a nejproročtější protest 19. století Gautierovo „plutôt la barbarie que l’ennui!“ (raději barbarství než nudu!). Pokud dokážeme pochopit příčiny tehdejší zvrácené touhy po chaosu, dokážeme lépe porozumět našemu současnému stavu a tomu, jak se s ideálem velké minulé doby vyrovnáváme. Žádný soupis citací ani statistik nám neoživí to vzrušení a dojetí, tu touhu po dobrodružství vyvolanou událostmi mezi lety 1789 až 1815. Ve hře bylo tehdy mnohem víc než politická revoluce a válka, třebaže bezprecedentního geografického a společenského rozsahu. Francouzská revoluce a Napoleonské války – la grande épopée – doslova zrychlily tempo vnímaného času. Postrádáme sice relevantní studii o tom, jak se dějinami měnilo vnitřní nazírání času a jak to ovlivňovalo rytmický vzorec vnímání, máme ale spolehlivé důkazy, že lidé, kteří zažili 90. léta osmnáctého století a první dekádu století devatenáctého a zároveň ještě pamatovali tempo života za starého režimu, pocítili znatelnou akceleraci času a vůbec celkové schopnosti myšlení. Odrazem této zásadní změny je například rozhodnutí republikánského režimu začít používat zcela nový kalendář a letopočet nebo Kantovo údajné opoždění při ranní procházce, když dorazily zprávy o pádu Bastily. Dokonce i lidé tehdejší doby hovoří o tom, jak se každý následný rok politických bojů a společenských nepokojů vyznačoval rozdílnou grafickou podobou. 1789, Quatrevingttreize, 1812 – to nejsou pouze příslušné letopočty, nýbrž zásadní dějinné předěly bytí doprovázené proměnami historického uspořádání krajiny natolik mohutnými, že se takřka okamžitě staly legendami. (Jelikož hudba je z podstaty věci vůči proměnám časovosti velice citlivá, nebude jistě od věci prozkoumat z dějinné a psychologické perspektivy revoluční tempi, jež ve svých symfonických a komorních skladbách v příslušných letech rozvinul Beethoven.) Spolu s tímto accelerandem souvisí i jisté „zhuštění“ prožitků lidského života. Je obtížně uchopit to slovy, ale podíváme-li se na dobovou literaturu a osobní záznamy, je tento fenomén dobře patrný. Navýsost platným se zdá být moderní reklamní všelék „žít intenzivněji“. Až do Francouzské revoluce a následných pochodů a přesunů napoleonských armád, od La Coruñi po Moskvu, od Kaira po Rigu, byla historie převážně privilegiem a terorem několika vybraných jedinců. Běžný člověk stál stranou, jako ostatní sice zažíval útrapy různých přírodních katastrof a nemocí, ale ty se povětšinou přehnaly jako přílivová vlna, aniž si někdo uvědomoval jejich historický význam. Až během událostí mezi lety 1789 až 1815 došlo k radikální změně: najednou i běžný občan bez politických ambicí, starající se výhradně o vlastní živobytí, vnímá skutečnost, že kolem kráčí dějiny. Levée en masse, všeobecná mobilizace revolučních armád nebyla pouze nástrojem dlouhotrvajícího válčení a indoktrinace společnosti či překonáním starých konvencí tradičního způsobu válčení, jehož se účastnil vždy jen omezený počet profesionálních vojáků. Jak výstižně poznamenal Goethe, když pozoroval bitvu u Valmy, armáda složená z lidu, a obecně pojetí národa ve zbrani, znamená, že historie se stala záležitostí kaž­dého. Napříště se budou v západní kultuře den co den napjatě očekávat aktuální zprávy – o trvalé krizi a nenávratné ztrátě pastorálnosti 18. století viz De Quincy a jeho popis poštovních dostavníků pádících Anglií, aby do všech koutů roznesly zprávy o posledním dění ve Španělské válce za nezávislost. Kdekoliv běžný občan pohlédne nad živý plot své zahrady, spatří špičky bajonetů. Když Hegel dokončil Fenomenologii ducha, jež je mistrným záznamem nové intenzity bytí, noční ulicí se ozýval dusot koňských kopyt z Napoleonovy eskorty směřující k Jeně. Rovněž nám chybí dějiny budoucího času (na jiném místě se pokusím ukázat, jakým způsobem by vnitřní gramatika mohla pracovat). Je však jasné, že revoluční a napoleonské dekády přinesly hlubokou pocitovou změnu ve vnímání určitosti naděje. Očekávání pokroku, osvobození – jak na osobní, tak společenské rovině –, jež bývalo ponejvíce zbožným přáním chiliastů, leželo najednou na dosah ruky. Velké metafory obrody a nového stvoření objevující se v učení o druhém příchodu, po němž má na zemi zavládnout mír a spravedlnost, začaly ve světle dramatických události nabývat konkrétních reálných rozměrů. Pojednou se zdálo, že v utopických vizích věčně zmiňovaný „zítřek“ je vlastně pondělí ráno. Když si pročítáme dekrety vydané Národním konventem a jakobínským režimem, skoro nás jímá závrať z toho, co všechno se zdá být možné. A to tady a teď – již v příští hodině má nastat ten slavný okamžik, kdy se podaří vymýtit nespravedlnost, pověrčivost, chudobu, kdy svět konečně svlékne a odhodí starou kůži. U Saint-Justa se pod budoucím časem skrývá vždy ta nejbližší budoucnost. Pokud bychom chtěli zjistit, jakým způsobem ovlivnilo ono „vtrhnutí“ naděje senzibilitu tehdejšího člověka, stačí si přečíst Wordsworthovo Preludium nebo Shelleyho básně. Dovršení lze pak nalézt v Marxových ekonomických a politických spisech z roku 1844. Od chvíle, kdy člověk poznal křesťanství, se necítil být tak blízko okamžiku, kdy skončí noc, kdy znovu vyjde světlo. Zrychlení času, nová vášnivost a vnímání dějin, pocit blízkosti mesiášské budoucnosti přispěly i ke změně tónu sexuálních vztahů. Patrná je již ve Wordsworthových básní o Lucy nebo v Předmluvě k Lyrickým baladám (Lyrical Ballads) z roku 1800, jež obsahuje pronikavé poznámky o sexuálním apetitu. Těžko lze tento nový tón porovnávat s jinými díly, pomyslně leží kdesi mezi Swiftovým Deníkem psaným Stelle (Journal to Stella) a Keatsovými dopisy Fanny Brawneové. Nebo si vezměme Hazlittovo pozoruhodné Liber Amoris (1823) – z dřívějších epoch neexistuje dílo, v němž bychom našli podobně drásavé a sebekritické vyjádření milostné lásky. Ve hře je přitom spousta faktorů: „sexualizace“ krajiny, v níž konkrétní počasí, roční období i denní doba symbolizují určitou milostnou náladu; nutkání prožít milostný akt jako ten nejintimnější okamžik účasti na tvořivém principu bytí a zároveň se o to podělit se čtenářem. Můžeme se jen domnívat, co za tím mohlo stát: snad částečná emancipace žen a jejich postavení v politice, snad kolaps formální zdrženlivosti a zdvořilostních konvencí, jež v ancien régime určovaly způsob chování a jednání příslušné společenské vrstvy. Mezi rozšířením a zintenzivněním milostné lásky a dynamikou revoluční vřavy v Evropě vskutku existuje spojitost. Obecně však tento jev, jehož vrcholem je amalgám milostné lásky a dějin, zůstává spíše v pozadí jako něco mystického a jen těžko uchopitelného. Vědomí, že naše sexualita je do značné míry postromantická, že mnohé z našich konvencí se zakládá na přehodnocení erotična podle Rousseaua a Heineho, nám zde příliš nepomůže. Pokud ale tyto skutečnosti spojíme dohromady, můžeme oprávněně konstatovat, že v Evropě během relativně krátkého časového údobí došlo k pozoruhodné proměně vnímání a hodnot, jež nemá obdoby v žádné jiné nám známé epoše. Hegel tak mohl prohlašovat, že dějiny samy vstupují do nové éry, že klasické období dějin je minulostí.   Přirozeně následovalo dlouhé období reakce a pasivity. Dle příslušné politické orientace jej můžeme vnímat buďto jako století útisku ze strany buržoazie, jež potlačila Velkou francouzskou revoluci a napoleonskou výstřednost, jelikož to pro ni znamenalo ekonomické výhody, nebo jako sto let postupně expandujícího liberalismu a civilizovanosti. Až na několik spasmických záchvatů revoluční nálady, jež se ovšem vždy podařilo potlačit (1830, 1848 a 1871), a na hrstku drobných válečných konfliktů lokálního rázu (krymská či pruská válka), si Evropa užívala stoleté období míru, jež utvářelo ráz společnosti západního světa a jež stanovilo kritéria kultury, které jsme ještě donedávna považovali za vlastní. Pro ty, kdo zažili tuto změnu na vlastní kůži, bylo ono vyčpění revolučního napětí značně vysilující a zdrcující zkušeností. Právě v období bezprostředně následujícím po bitvě u Waterloo je třeba hledat kořeny oné „nesmírné ennui“, o níž již v roce 1819 Schopenhauer hovořil jako o chorobě plíživě požírající člověka nového věku.   George Steiner (1929–2020) byl americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších intelektuálů druhé poloviny 20. století. Jeho celoživotním zájmem byl vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holokaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou například Language and Silence (1970), After Babel (1975, česky Po Bábelu, 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky 2011) nebo právě přítomný svazek, vydaný původně v roce 1971.   Nakladatelství Dauphin, 2020, překlad Michal Kleprlík, 1. vydání, 168 stran.

Čas načtení: 2019-08-01 11:36:24

Volby v Řecku ukázaly, že se tato země vrací k bipartijnímu systému se silnými vůdčími osobnostmi

V řeckých předčasných volbách zvítězila konzervativní Nová demokracie pod vedením Kyriakose Mitsotakise, teď už nového řeckého premiéra. „Naší povinností je sjednotit řecký lid,“ řekl bezprostředně po zveřejnění výsledků. Historička a specialistka na Řecko Kateřina Králová říká, že depolarizace řecké veřejnosti nejspíš zůstane jen politickou frází. Kdo je nový premiér a kam tedy bude Řecko pod jeho vedením směřovat?   Nový premiér říká, že si „uvědomuje situaci, ve které země je“. V jaké situaci tedy teď Řecko je? Jak naznačují ekonomická měřítka, Řecko je ve výrazně lepší situaci, než tomu bylo za posledních několik let. Zdá se dokonce, že by Řecko mohlo krizi postupem času zcela překonat. To samozřejmě neznamená, že je země venku z úzkých. Situace v Řecku není pouze záležitostí ekonomickou nebo hospodářskou, ale do velké míry také sociální a kulturní. Pokud se země nachází v současné době – po deseti letech krize – v situaci, v níž ekonomické ukazatele rostou, neznamená to, že krize nezanechala na obyvatelích značné šrámy. Naopak, stala se klíčovým faktorem ovlivňujícím obyvatelstvo Řecka. Tyto jizvy se budou hojit relativně dlouho.   Jaká je z toho cesta? Mohl by to vůbec změnit, nebo pomoci změnit, nějaký politik? Podíváme-li se na Evropu jako takovou, vidíme, že prochází krizí. O Řecku se říká, že je kolébkou evropské civilizace, může fungovat jako jazýček na vahách. Země, v níž se velice brzy projevují symptomy evropských problémů. Počátkem krize se Řecko politicky radikalizovalo. Ke slovu se dostala a u voličů uspěla uskupení na okraji politického spektra. Současné volby ale ukázaly, že extrémně pravicové strany se už těší daleko menší podpoře nebo se rozpadly, a SYRIZA, původně levicový rebel Evropy, která je k mému překvapení až dodnes označována za radikální levici, se přerodila v relativně běžnou mainstreamovou stranu politického levého středu.  Dnes se v Řecku nicméně projevují jiné problémy. Za prvé to jsou extrémně se rozevírající sociální nůžky, dále se v politice hodně začaly odrážet problémy týkající se environmentalismu a životního prostředí. A za třetí otázka občanské zodpovědnosti. Přestože v českém měřítku se může zdát volební účast přes 50 % vysoká, pro Řecko je co do parlamentních voleb snad nejnižší vůbec.    Jméno nového premiéra by mohlo vyvolat dojem, že se řecká politika navrací do „starých dobrých kolejí“ moci dynastií a klanů. Vidím to podobně, pod řeckým sluncem se zkrátka neděje nic nového, jen už není „zelené“. Tím narážím na dříve etablovanou politickou stranu PASOK, která se vlastně od pádu vojenské junty v polovině 70. let střídala u moci s Novou demokracií (ND), dnes vítěznou politickou stranou. PASOK, která se u voleb jen zřídka dostala pod hranici 30 % hlasů, ale ztratila svůj potenciál. Její místo zřejmě převzala SYRIZA, a jak někteří odborníci předpokládali, vracíme se v případě Řecka k bipartijnímu systému. V řecké realitě to není nic nového a jako historička se na situaci nedívám jen optikou posledních desítek let tzv. politické konsolidace po pádu vojenské junty, ale z perspektivy 19. století. Už tehdejší stranický systém byl bipartijní, navíc založený na silných a charismatických politických osobnostech. To dnes svým způsobem opět vidíme jak v osobě Alexise Tsiprase a podobným směrem se ubírá i Kyriakos Mitsotakis. Ten navíc naplňuje model tradičních hodnot a rodinných vazeb (nepotismu).    Během kampaně říkal nový premiér: „Nedívejte se na mé jméno, nýbrž na můj životopis.“ Jsou podle vás diplomy z amerických univerzit a praxe v bankovnictví zárukou slibovaných ekonomických reforem? Ani zahraniční diplomy nejsou v řecké realitě nic nového, podíváme-li se jen na Giorgose Papandrea či jeho otce Andrease Papandrea, zakladatele strany PASOK. Téměř všichni „velcí mužové“ řecké politiky měli nebo mají tituly ze zahraničí. Zkušenost ze zahraničí je nutno vnímat v trochu jiném měřítku, než jsme v našich zeměpisných šířkách a výškách zvyklí. Řecko má dějiny spojené s osmanskou říší, které chybí evropská univerzitní tradice. Řecké elity tedy tradičně studovaly v Paříži, Vídni, Mnichově ale také v ruské Oděse. Takže politik s diplomy a zkušenostmi z Ameriky nebo západní Evropy je něco, co je v Řecku naprosto běžné a nepřináší žádné novum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Řecká ekonomika mírně roste, nicméně podle analytiků (Oxford Economics) se na předkrizovou úroveň dostane až v roce 2033. Mitsotakis slibuje, že to změní. Mají takové vize naději na úspěch? Nejsem ekonomka, ale ekonomika stagnuje ve více zemích. Je otázkou, nakolik bude stabilní Evropa jako taková. Kartami míchá Brexit, otázka nacionalismu a národních politik. Dále nesmíme přehlížet vliv Ruska, který jsme – a to bylo podle mě velmi nové – zaregistrovali v Řecku v rámci volebního úspěchu strany Řecké řešení, které je jasně proruskou a Ruskem finančně podporovanou politickou stranou a v řeckém parlamentu získalo hned deset křesel. Řekla bych tedy, že tyto a podobné vnější vlivy budou vývoj v Řecku výrazně ovlivňovat.  Země navíc zůstává od zbytku Evropy reálně velmi oddělená geograficky, což je jasné, když se člověk podívá na mapu, ale také kvůli svým sousedům: jak vypjatá byla před pár týdny situace v Albánii kolem lokálních voleb, v jakém politickém marastu se nachází semiautoritativní Turecko, nebo jaké problémy má se svobodnými médii Bulharsko. Ani po Prespanské dohodě mezi Athénami a Skopje o názvu Severní Makedonie, která se nicméně stále nachází vně Evropské unie, si netroufám tvrdit, že vztahy obou zemí jsou trvale stabilizované. Řecko je tedy skutečně velmi izolované. Plus se nadále potýká s tzv. migrační krizí, která je jednak způsobena příchodem běženců z Afriky a Blízkého východu, ale také jejich setrváním uvnitř řeckých hranic, kde de facto končí hranice Schengenu. Tyto desítky tisíc běženců bez výhledu na normalizaci a získání právního statusu samozřejmě k sociálně-ekonomické stabilizaci zrovna nepřispívají. Imperativem pro řeckou politickou reprezentaci je a bude snížení nezaměstnanosti, avšak v programu Nové demokracie jasný plán nevidím a z úst premiéra jsem žádný recept neslyšela. To, co Nová demokracie slibuje, se v podstatě příliš neliší od toho, co řeckým občanům před pár lety slibovala SYRIZA a co slibuje řecká politická scéna obecně. Řecký volič se ale v současné situaci rozhodl dát příležitost a podpořit konzervativnější a tradičnější politickou stranu – i když tedy nijak výrazně. Rozdíl osmi procent mezi SYRIZA a Novou demokracií, přičemž obě strany vyšplhaly nad 30 %, není zase natolik velký. Otázka vytváření nových pracovních míst je spojená také s návratností těch Řeků, kteří v rámci tzv. „brain-drainu“ ze země odešli. To považuji za jednu z velkých výzev, jejíž řešení musí jít ruku v ruce s celkovou restrukturalizací ekonomického prostředí. Řekové tradičně spoléhají na to, že by to měl být právě ten stát, který se o ně postará. A tady se dostáváme do začarovaného kruhu a vracíme se k občanské zodpovědnosti: aby se stát mohl starat, musí se občan ujmout svých povinností a musí je plnit. Tohle nezachrání žádná zahraniční investice. Ostatně v rámci privatizace nastartované Tsiprasem už významné investice ze zahraničí přicházely a situaci zásadně nezměnily.   Řecko má stále 18procentní nezaměstnanost, mezi mladými lidmi do 25 let je to dokonce 40 %. Jak se řecká omladina dívá na nástup konzervativců? Kvantitativní výzkum nálad v řecké společnosti jsem zatím nezaznamenala, mohu tedy vycházet jen z toho, jak mladí volí. Nicméně pořád nevíme, jestli je tento trend dlouhodobý, nebo je jejich hlas protestní, a jak se tedy bude mladý řecký volič chovat v příštích volbách. Ty se v Řecku konají mnohem častěji než u nás, za posledních deset let proběhly šestkrát. Silným politickým sloganem konzervativního spektra je rodina a rodinná pouta. Volební sentimenty mladých lidí jsou ostatně také velmi úzce spojeny s preferencemi jejich rodičů. Logicky, protože když mladí nemají práci, zůstávají u rodičů. A dále je otázkou, jak se vůbec dívat na řecké statistiky – tedy například počítáme-li mezi 40 % nezaměstnaných také vysokoškoláky včetně těch, kteří studují nebo studují už druhou nebo třetí vysokou školu, a co je případně důvodem toho dalšího studia. Myslím si, že obraz řecké reality je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá, a je potřeba brát v úvahu, na co slyší voliči střední a starší generace a jak se v řecké společnosti posouvá žebříček hodnot.   Jaký je vlastně profil Nové demokracie? U Nové demokracie je patrný tradiční konzervativní diskurz na notu rodiny, církve a národa – homogenního, řeckého, pravoslavného, jak je ústavně definován – rodiny a církve. Ostatně to bylo vidět i během inaugurace současného premiéra, který opět složil přísahu na bibli za účasti pravoslavné církve právě v duchu symfonie státu a církve. Tu naopak Tsipras jako jediný porušil. SYRIZA však nepředstavila pro voliče dostatečně poutavý a nosný politický diskurz. Místo marxistického socioekonomického narativu třídního boje, jak se dalo od tehdy radikální levice očekávat, založila svou rétoriku na politicko-historické polarizaci dané traumatem řecké občanské války (1946–1949). Ten ale už řeckou společností očividně dostatečně nerezonuje.  Zatímco konzervativní diskurz zůstává víceméně nezměněn, je otázkou, jestli se levicový diskurz bude v řecké společnosti a politice dále vyvíjet jako polarizační ve smyslu perpetuální občanské války, případně jestli rozevírající se sociální nůžky přispějí k obratu směrem k socioekonomickému třídnímu boji. Nebo zda bude naopak integrační a depolarizační. V tomto směru jsme ale bohužel zatím nezaznamenali v podstatě žádné politické úspěchy, a to nemyslím jen Řecko, ale Evropu vůbec. Navíc, pokud jde o politickou depolarizaci – nejen rétoriku – mívá často spíše autoritativní než demokratizační nádech.   Co způsobilo pád premiéra Tsiprase a Syrizy? The Economist nazval období vlády Syrizy doslova centrifugou. Byl Tsipras opravdu jen takový střelec od boku? Dá se opravdu mluvit o pádu? SYRIZA přeci získala 31 %, což je ztráta 4 % v kontextu velmi složité politické a ekonomické situace, a navíc v kontextu tzv. migrační krize. Přijde mi, že tato ztráta a porážka bývá relativně chybně interpretována. Naopak bych řekla, že se SYRIZA stabilizovala. Může samozřejmě dojít k dalším změnám, které evropskými i globálními kartami zamíchají mnohem více, ale v současnosti mám pocit, že se SYRIZA etablovala na místní politické scéně jako jedna ze dvou stran už zmiňovaného bipartijního stranického systému.   Bude SYRIZA silnou opozicí? Vidíte pro ni politického partnera? V řeckém politickém systému to není tak, že každá strana získá počet parlamentních křesel úměrný počtu hlasů. Vítězná strana dostává v 300členném parlamentu „bonus“ 50 křesel, který teď Novou demokracii vynáší velmi vysoko. Takže i kdyby se spojily všechny politické strany, nedosahují počtu hlasů, které může mít jednotná Nová demokracie. Na druhou stranu je nutné říct, že přilákala mnoho voličů radikálně pravicového zaměření. Zanikla strana Nezávislí Řekové, do parlamentu se nedostala extremistická strana Zlatý úsvit. Takže je otázkou, jak samotná Nová demokracie s extremistickými voliči naloží a nakolik zůstane stabilní, jak zvládne nivelizovat tlaky na nacionalismus a radikalismus.   Vidíme tam nějaké výraznější osobnosti, které by mohly vyčnívat z opozičních lavic? Na to je ještě hodně brzy. Veřejná diskuse se v podstatě točí téměř výhradně kolem dvou řeckých premiérů, minulého a současného. Do politiky se ale například vrátil Janis Varufakis (MeRA25), bývalá Tsiprasova pravá ruka a někdejší ministr financí. Vnímám jej ale spíše jako celebritu. Myslím si, že se nejvýraznějšími řeckými politiky s (vy)pěstěnou image silných charismatických lídrů stanou právě Tsipras a Mitsotakis.   Pryč od silných řeckých mužů. V nové vládě jsou jen dvě ministryně. To je v Řecku skutečně tak tragický nedostatek političek? Spíš chybí fokus. Fokus na situaci genderové vyrovnanosti, přestože Mitsotakis několikrát zopakoval, že se pokusil zlomit genderovou nevyváženost v rámci strany a kandidátek tak, aby nejméně 40 % kandidujících byly ženy. Často podotýká, že to se mu podařilo, ale tvrdí, že ženy nebyly nakloněné tomu, aby se v politice více angažovaly. Můj názor na tohle je velice vyhraněný. Můžeme to samozřejmě odehrávat na rovině tradiční a přijmout Mitsotakisova tvrzení, podle mě ale situace není tak jednoduchá. Mám pocit, že když se chce, všechno jde, ale ono se prostě moc nechce.   Jaké jsou jeho hlavní úkoly bezprostředně po nástupu do funkce? Slibuje, že některé věci se změní v krátkém časovém horizontu. Na řeckou politiku není recept v krátkém časovém horizontu. Máme před sebou léto. To s sebou jistě ponese další příliv běženců, který opět v posledních letech narůstá. Efektivně kontrolovat Egejské moře členěné stovkami ostrovů a ostrůvků není snadné. Zajistit chod země tak, aby z neuvěřitelného hospodářského náporu, který ji vždy v létě díky vábničce plážového turismu čeká, vytěžila co nejvíce a zároveň aby pokud možno zůstaly pod kontrolou problémy s tím spojené, především bezpečnostní a environmentální, je teď v podstatě zásadním úkolem. Z mého skromného pohledu je reálně nemožné chtít víc, skutečná politika začne zase až po letní sezóně. {/mprestriction}  Kateřina Králová (*1976) je historička, která se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje Řecku, střední a jihovýchodní Evropě. Od roku 2017 působí jako vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Čas načtení: 2024-02-21 10:00:01

Nostradamus varuje před světovou válkou, odborníci radí, kam se schovat. Bezpečí bude jen málokde

Co se vlastně může stát, pokud jedna země neudrží jaderné zbraně (a nejen ty jaderné) v jejich relativně bezpečném úkrytu? Odpověď je nasnadě. I přes veškerý pud sebezáchovy by s největší pravděpodobností došlo k dalšímu globálnímu konfliktu, zvláště jednalo-li by se o boj mezi Ruskem a NATO, případně za připojení dalších velmocí, jako je Čína. Světová válka by byla nevyhnutelná.  Nostradamus viděl katastrofu, která se týká i Česka. Potvrdil to generál Šedivý a další Číst více Nejsme tak daleko od války Nikdo si takový scénář raději nepředstavuje, on je však bohužel reálnější, než si přejeme. Na změny, které může posun politické situace přinést, by se měly připravovat nejen celé státy, ale i samotní lidé. Alespoň tak hovoří odborníci. Například britský ministr obrany Grant Shapps v lednu konstatoval, že se svět nachází na prahu třetí světové války.  Kam utéct před světovou válkou v Evropě?  Odborníci tedy raději předem dali hlavy dohromady, aby se zamysleli nad tím, kde by bylo možné takovou katastrofu s největší pravděpodobností přežít. Asi se nikdo nebude divit, že jde hlavně o území značně vzdálená centru všeho dění, jako jsou tropické ostrovy nebo naopak ta nejchladnější místa naší planety. Kdybychom se chtěli co nejúspěšněji „schovat“ přímo v Evropě, mnoho míst na výběr nám nezbývá. Podle deníku The Sun by se jednalo v podstatě jen o Grónsko a pak také možná o tradičně neutrální Švýcarsko. Je však otázkou, zda by někdo v případě skutečně globálního válečného konfliktu na tuto švýcarskou opatrnost bral ohledy. Malý a mírumilovný Dobrou možností je také Island, tedy ostrov mezi Velkou Británií a Grónskem, o němž je známo, že jde o jedno z nejmírumilovnějších území na celém světě. Jeho velkou výhodou je také relativní soběstačnost v podobě dostatku přírodních zdrojů. Je tedy z velké části nezávislý na okolních státech a nemusel by se stát terčem útoku. To je ale z těch stále ještě relativně blízkých útočišť patrně vše.  Zima, ale bezpečí?  Ti z Evropanů, kteří by se rozhodli za bezpečím cestovat daleko a nevadí jim ani neobyčejně chladné počasí, by mohli podle Daily Mail snad boje přečkat na Antarktidě nebo v neobydlených částech severu Ruska či Kanady. Jde ale o to, jakou možnost by jim tamní podmínky nabízely a o kolik by si polepšili.  Exotický ráj plný uprchlíků Teplomilní uprchlíci by mohli mít trochu větší výběr, ale i tak by jistě v označených místech byla brzy hlava na hlavě. Stejně jako Island také Indonésie je neutrální a dlouhodobě zalitá mírem a má shodně s dříve jmenovaným ostrovem možnost zásobit své obyvatele z vlastních zdrojů. To by se ale při možné invazi uprchlíků jistě brzy změnilo. Jak by to vypadalo potom? Raději si to ani nepředstavujme.  Atentát na Putina rozpoutá světovou katastrofu: Věštec Irlmaier vidí světovou válku a zničenou Prahu Číst více Ostrovy daleko v oceánu Podobně by na tom mohly být také ostrovy Tuvalu, Fidži nebo Nový Zéland, uvádí server Visit World, a z pevninských států jde o jihoamerické státy Chile a Argentina. Jak by na tom byla třeba taková Austrálie? Druhá světová válka se jí sice z velké části vyhnula, v té případné budoucí jí už ale vědci takovou naději nedávají. Přece jen je součástí Commonwealthu.  Teorie je to zajímavá, praxe by jistě byla jiná Otázkou samozřejmě zůstává, jak by bylo možné se v případě vypuknutí světového konfliktu přesouvat z místa na místo a nakolik by zmiňované státy byly ochotny přijímat přívaly uprchlíků. Sami víme, jak velké problémy dělá některým Čechům přítomnost lidí z válkou týraných států. Dalším problémem hlavně na zmiňovaných ostrovech by se jistě brzy stal nedostatek zdrojů, které sice tamnímu obyvatelstvu stačí, ale několikanásobek lidí by jistě neuživily.  I když jsou tedy vytipována relativně nejbezpečnější místa na zemi, patrně nám nezbývá nic jiného než si přát a dělat vše pro to, abychom nikdy nemuseli o takových možnostech ani uvažovat.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Novodobý Nostradamus: Předpověděl smrt královny, nyní varuje před "nukleární apokalypsou".

Čas načtení: 2022-12-23 07:02:17

I dopady malých těles mohou do podpovrchového oceánu na Europě přinášet nové chemikálie

Nový výzkum ukazuje, že i relativně malé impakty mohou obohacovat podpovrchový oceán na Europě. Doposud se uvažovalo, že objekt dopadající na povrch Europy, musí být relativně velký, aby pronikl přes několik kilometrů tlustou ledovou slupku do nitra tohoto měsíce u planety Jupiter. Nové simulace nyní ukazují, že i menší tělesa, která proniknou zhruba jen do poloviny slupky, mohou podpovrchový oceán obohacovat o různé chemikálie a základní stavební bloky živých organismů.

Čas načtení: 2021-12-02 18:57:08

Energie je civilizace. Co je pak její nedostatek?

Václav Smil je jedním z našich krajanů, kteří jako by naplňovali heslo, že doma prorokem nebudeš. Za mořem jej berou vážně miliardáři a vrcholoví politici, zatímco v České republice zůstává relativně neznámý. Do češtiny bylo přeloženo pouze šest jeho knih, ačkoliv jich vydal čtyřicet. Jednou z těch nepřeložených knih je „Energy and Civilization“, bichle jen o něco tenčí než Pán prstenů. Před pár měsíci jsem na ni narazil v jedné čajovně a vypůjčil si ji ke čtení. Byla to dlouhá práce, protože jeden důvod neznámosti Václava Smila mezi širší veřejností na vás vykukuje už z prvních stránek. Žádnou autorskou lehkost do vínku nedostal, nebo ji snad nepovažuje za podstatnou. Píše spíš učebnicovým stylem, poměrně těžko stravitelným. Obtížné čtení je ovšem více než vyváženo tím, že kniha je nabitá informacemi. O použití energie v různých souvislostech se dozvíte všechno, i s bohatými citacemi směřujícími k primárním zdrojům. A tím nemyslím jenom průmyslové použití energie, i když tomu je samozřejmě věnována většina textu. Kniha rozpitvává do detailů i zemědělství, kterému se koneckonců po dlouhá staletí věnovala valná většina lidí. Dozvíte se, kolik kilojoulů mohli staří zemědělci získat ze které plodiny, kolik těch kilojoulů sežrala tažná zvířata, jak se rovnice změnila s účinnějšími verzemi pluhů, kolik energie se spotřebovalo na setí, pletí, sklizeň… Není to typický úhel pohledu na historii, ale – odhlédneme-li tedy od suchého stylu psaní – je nanejvýš zajímavý. Kdybych měl tuto více než pětisetstránkovou knihu shrnout do jednoho odstavce, vypadal by asi takto: „Lidstvo strávilo drtivou většinu své existence ve stavu energetické bídy. Neustále balancovalo na úzké hraně mezi chabými přebytky, které umožňovaly aspoň základní rozvoj měst a řemeslné výroby, a mezi akutním nedostatkem, který většinou přešel v hladomor. I ty nejvyspělejší civilizace historie spoléhaly na fyzickou dřinu celých zástupů otroků, poddaných a zvířat, protože nic lepšího a spolehlivějšího k dispozici nebylo. Teprve s vynálezem motorů, počínaje tím parním, se životní úroveň lidí začala zásadně zlepšovat. Energie je civilizace je energie a tak dále, pořád dokola.” Protijaderný fanatismus zeleného hnutí: reakce na neexistující hrozbu Malé odbočení, které je ale ve skutečnosti k věci, jenom to nebude na první pohled zřejmé. Napsal mi můj bývalý spolužák a spolubydlící z koleje MFF UK, Honza R.: „Naše společnost se v následujících letech zásadně změní. Nebude to kvůli katastrofálnímu výbuchu sopky, dopadu asteroidu, invazi Marťanů, extrémním výkyvu klimatu nebo nějakým morem. Bude to autoimunitní čistě psychologickou reakcí společnosti na fakticky neexistující ohrožení. A změní se především kvůli omezení cestování osob, a tím zprostředkovaně i zboží a informací. Bude to nakonec slušnej sešup, který naše růstová civilizace už pár set let nezažila. Uvidíme, jestli po ní zbydou aspoň pyramidy nebo nějaké pěkné sochy.“ Kolega tím myslí současnou covidovou krizi, ale upřímně si myslím, že na ni se relativně brzy zapomene. Ne tedy v úplně krátkém časovém horizontu, to ne; ale široká vzpomínka na covid nejspíš zemře s lidmi, kteří jej zažili, a někdy v roce 2200 se malé děti o covidu učit nebudou. Lidstvo totiž vůbec nerado vzpomíná na epidemie. Všimněte si, jak málo se o nich dozvíte ve škole. Raději se věnujeme bitvám, objevným výpravám, rozvoji průmyslu a dalším událostem, které byly pod naší kontrolou a dají se k nim přiřadit konkrétní lidské tváře. Naproti tomu infekční breberky nám trochu narušují iluzi vlastní všemocnosti, a tak se jejich účinky na vývoj světa poněkud ignorují. A to i přesto, že nebýt třeba takového Justiniánova moru, dost možná by tehdejší Byzantinci dokázali obnovit římskou říši v jejím původním územním rozsahu – a dějiny Evropy by vypadaly úplně jinak. Mimo jiné by jistý pán jménem Mohamed a jeho následovníci narazili při své expanzi na daleko nebezpečnější a lépe organizované protivníky. Ale Honzova věta „o autoimunitní, čistě psychologické reakci společnosti na fakticky neexistující ohrožení” docela dobře sedí na protijaderný fanatismus zeleného hnutí. A na ten se podle mého názoru vzpomínat bude i v tom roce 2200, asi podobně, jako i my dodnes vzpomínáme na čarodějnické procesy, které sužovaly naši civilizaci v raném novověku. Ono to, co na těch původních čarodějnických procesech bylo strašidelné, byla právě skutečnost, že jim předsedali vzdělaní a inteligentní lidé, a ne nějací negramotní primitivové z vesnic, kteří hráli pouze (důležité, ale pomocné) role přisluhovačů, biřiců, udavačů, katů atd. V zemích, kam se tato myšlenková infekce rozšířila, se jí nakazila právě elita společnosti, takže původně sporadický problém nabyl místy až masových rozměrů, nedal se jen tak zastavit a do justičního vraždění odsouzených osob se zapojovaly všechny dostupné zdroje raně novověkých států – které už tehdy byly řádově větší než cokoliv, co dokázal napáchat běžný pouliční dav. Návrat k barbarství U protijaderné křížové výpravy, na kterou se vydaly evropské zelené strany, sice nedochází k masakrům čarodějů, ale jinak tam jistou podobnost vidím. Na čele šturmu jsou zase vzdělaní a vlivní lidé, jenom teď útočí na energetické zásobování našeho kontinentu a snaží se zlikvidovat zdaleka nejspolehlivější zdroj elektřiny, který má naše moderní civilizace k dispozici. Update 1. 12. 2021 v 16:00. Jeden čtenář mi e-mailem vytknul, že čarodějnice byly fiktivní problém, kdežto třeba ukládání vyhořelého jaderného paliva je zcela reálná potíž. Pozor, to tehdejší čarodějnictví byl dost široký pojem, který kromě vysloveně nadpřirozených činností typu kouzel a létání na koštěti zahrnoval i všelijaké podezřelé bylinkaření (výrobu lektvarů) nebo v extrémním případě i travičství a výrobu různých jedů na zakázku. Nedá se říci, že úplně všechno vždycky bylo vymyšlené od A do Z, spíš jde o celkovou prolhanost a zvrhlost systému, který se odrazil od nějaké drobnosti a následně vynucoval po obviněných přiznání k různým šílenostem, mnohdy i mučením. Zkuste se porozhlédnout po Černé knize města Velké Bíteše; už jsem ji léta neměl v ruce, ale jestli si dobře pamatuji, byl tam zaznamenán minimálně jeden čarodějnický proces. A také tam ta přiznání sahala od vaření nějakých lektvarů, „aby krávy lépe dojily”, což se na pověrčivém venkově stát mohlo (byť o účinnosti takových produktů lze pochybovat), až po krmení čerta smetanou, což se určitě nedělo. Konec update. Jaderné elektrárny dokáží dodávat vysoké procento svého nominálního výkonu, i když v ČR hodnoty 92,5 procenta nedosahujeme. (Česky se tomu říká koeficient ročního využití instalovaného výkonu a například Dukovany jej mají na úrovni 85 procent.) Naproti tomu právě soláry a větrné turbíny, které mají být budoucností evropské energetiky, mají procento využití výkonu dost špatné, což znamená nutnost je masivně zálohovat, a to jak větší a plošnější výstavbou jich samotných, tak jinými zdroji, třeba plynem. Ke kapacitním bateriím schopným pokrývat spotřebu celých států po dlouhé dny je totiž ještě zatraceně daleko. (Představte si, že by to takto fungovalo třeba v ocelářství – že by jednotlivé ocelárny vyráběly jen na 25 až 30 procent své kapacity a těch fabrik by pak bylo potřeba třikrát či čtyřikrát více na tentýž celkový objem vyrobené oceli. To by Ostrava sahala až někam k Frýdku.) A pozor – nízké procento ročního využití je jenom jedno číslo, ale v něm se skrývá ještě fantastická nestabilita dodávky, hlavně u větru, protože u slunce se dá aspoň spoléhat na to, že v létě svítí více a v zimě míň. Německé křivky využití zdrojů vypadají takto (modrá = vítr, červená = fotovoltaika, černá = bioplyn). Jistě vás tedy „potěší”, že nadcházející německá vláda se dohodla na další masivní výstavbě větrníků, pro které mají být rezervovány dvě procenta plochy celého Německa, o dost více, než současných zhruba 0,8 procenta Mají přitom být odbourány různé zákonné překážky; co přesně to bude znamenat pro lokální ochranu přírody, lesů, živočišných druhů atd., to se ještě ukáže v praxi. Osobně bych tipoval, že důsledkem takové masivní výstavby bude to, že „zuby” na grafu využití větrné energie budou ještě větší a skákavější, hlavně v tom absolutním měřítku (množství skutečně dodané elektřiny). Německo není zas tak rozlehlé, aby jej nemohlo „přikrýt” jedno velké bezvětří nebo jedna velká vichřice naráz. Když je energie totéž co civilizace, co jsou pak takové pokusy o destabilizaci její výroby? Napadají mě slova „návrat k barbarství”. Evropská unie není pupkem světa Hlavní naději na nějakou racionalitu vidím, upřímně řečeno, hlavně v tom, že Německo je možná pupkem EU, ale EU není ani přibližně pupkem světa. K vědeckotechnickému rozvoji došlo i v jiných oblastech naší planety, takže i kdyby se EU pod zeleným nátlakem z Berlína rozhodla k čemukoliv, otázky dalšího rozvoje jaderné energetiky se budou řešit jinde. Ta zásadní věc, která by potřebovala řešit, je přitom cena. Současný model výstavby jaderných elektráren je opravdu příliš drahý. Z toho můžou mít radost ty firmy, které vystavují průběžné faktury, ale běžný volič už z toho takovou radost nemá. A vysoká cena za nové jaderné zdroje nejspíš také přispěla k tomu, že Mgr. Johann z Hamburku (abychom jej odlišili od netitulovaného Johanna volícího nějakou ošklivou stranu) hlasoval pro další pokrývání Německa větrníky. To samozřejmě není nijak nový problém a ve světě také už vzniklo několik desítek programů snažících se vytvořit takzvané malé modulární reaktory. Zjednodušeně řečeno, šlo by o malé jaderné zdroje přepravovatelné i běžným kamionem, které by se daly vyrábět v továrně po desítkách a po stovkách podle stejného mustru. Velkovýroba je přitom hlavní způsob, jak snížit jednotkovou cenu; náklady na výzkum, vývoj a licencování se pak dají „rozpustit” mezi ony desítky a stovky výrobků. Ale tomu musí předcházet právě ten výzkum, vývoj a licencování, a to je vzhledem k citlivé povaze věci velmi dlouhý proces. Upřímně doufám, že se některý ten záměr zdaří. „Želízek v ohni” je celkově vzato dost, aspoň jeden úspěch by z toho být mohl. (Dokonce i v ČR máme dva malé projekty: jeden v ÚJV Řež a druhý v Ostravě-Vítkovicích.) Zároveň to ale ještě nikdy neměla žádná nová technologie tak těžké. Žádnou totiž nesledovalo tolik nepřátelských očí, připravených při prvním náznaku problémů spustit hlasitý křik a zatlouct ji do země. Bezpečnostní nároky na budoucí malé reaktory jsou enormně vysoké, možná dokonce nereálně vysoké. Při srovnatelných požadavcích na bezpečnost by některé jiné branže (letectví, kosmonautika) nevznikly vůbec a v lékárně byste nenašli většinu dnes běžně dostupných léků. Před pár dny jsem na Netflixu narazil na film o životě polské vědkyně Marie Sklodowské-Curie. Jí samotné nakonec její vlastní objevy pomohly do hrobu – aplastická anémie, které podlehla, byla skoro určitě důsledkem příliš velké dávky radioaktivity absorbované za léta práce bez ochranných prostředků. Stejně by mě ale zajímalo, co by si o tom našem kolektivním strachu myslela dnes.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-11-17 13:10:30

Teď už máme na pašeráky aneb Jak může prosperita posilovat migraci

Jedna z věcí, která poněkud zamořuje debatu o imigraci do Evropy, je tendence příznivců Willkommenskultur prezentovat ty nově příchozí lidi jako oběti chudoby, války, násilí, diskriminace, zotročování a následně morálně odsuzovat každého, kdo jim nechce automaticky přispěchat na pomoc. K tomu občas uslyšíte průpovídku o tom, že kdyby Evropa pomáhala řešit problémy přímo na místě, třeba bychom dnes nebyli tak obohacováni. Částečně tomu nahrává skutečnost, že po několika nocích strávených někde v lese bude víceméně každý vypadat jako bezdomovec, i kdyby to před týdnem byl ředitel Živnobanky. Tím se bezprostřední vizuální dojem, že přece musí jít o ubožáky, posiluje. Kdyby dotyční přestali aspoň na chvíli házet kameny po Polácích a tvářili se adekvátně sklesle, videonahrávky by byly jednoznačně na jejich straně. To je ovšem poněkud v rozporu se skutečností, že cena za „běloruskou cestu“ se odhaduje mezi 12 a 15 tisíci eur na osobu (Deutsche Welle) a turecké „šedé pasy“ vycházely na pět až osm tisíc eur, než policie příslušný úřednický kartel rozbila (RTL). I kdyby se na to skládala celá rodina, je to dost peněz. Výrazně více, než co si v souvislosti s rozvojovým světem představujeme. Mám opačnou hypotézu: chudáky u hranic nevidíme víceméně vůbec. Ti opravdu musejí utíkat pěšky nebo na rezavém náklaďáku, což znamená, že dorazí nanejvýš do sousedního státu. K tomu, zaplatit si letenku přes čtvrt světa a následně služby pašeráků (ať státních či soukromých), potřebujete být docela ve vatě. A logický důsledek této hypotézy, velice nepříjemný, je ten, že jak bude životní úroveň v rozvojovém světě růst, bude si tuhle službu moci dovolit podstatně více lidí. Jinými slovy, ne chudoba, ale umírněná prosperita bude hybatelem další migrace. A vůbec, pojďme se podívat na Bangladéš. Je to zajímavý studijní případ. Jak se žije v Bangladéši? Bangladéšané tvoří významné procento v některých migračních proudech směřujících do Evropy. Podle zpráv OSN (například PDF zde) je jich na africko-italské cestě mezi 16 až 18 procenty, takže jsou tam buď vůbec nejčastější nebo druhou nejčastější státní příslušností. Řecko nedávno označilo Bangladéš za bezpečnou zemi a oznámilo záměr vracet Bangladéšany připlouvající z Turecka takříkajíc šmahem. Přitom podíváte-li se na mapu nebo glóbus, z Bangladéše je to do Evropy zatraceně daleko. Tak co se vůbec děje v Bangladéši? To dost záleží na tom, jakou sadu fakt si vyberete k prezentaci. Vypravěč hlubokých lidských příběhů bude líčit situaci asi takto: „Bangladéš začal svoji existenci jako jedna z nejchudších zemí světa, navíc značně poničená brutální osvobozovací válkou proti Pákistánu. V bývalé britské kolonii žije přes 160 milionů lidí, jejich domovy jsou ohroženy budoucím stoupáním mořské hladiny a častým výskytem tornád. Dělníci a dělnice jsou vykořisťováni. Politicky je země nestabilní a trpí i kriminalitou, jsme tedy povinni jim otevřít náruč bez ptaní.“ Fakticky se tomu líčení nedá nic vytknout, ale existují i jiná fakta, která se do obrázku trpící země tolik nehodí. Bangladéš silně investoval do vzdělání mladé generace a daří se mu poměrně radikálně snižovat negramotnost (mezi lety 2007 a 2019 spadla z téměř poloviny obyvatelstva na čtvrtinu). Celkem 98 procent bangladéšských dětí dnes dokončí základní školu. V redukci hmotné bídy jde o jednu z nejúspěšnějších zemí na světě. Průměrná doba dožití vzrostla na 73 let a průměrný počet dětí na ženu klesl letos konečně pod dvě, což už jsou víceméně evropské hodnoty. Ekonomický růst Bangladéše je setrvale vysoký a předhání i Čínu, HDP na hlavu se během posledních deseti let více než zdvojnásobilo. Stát není – na rozdíl třeba od Pákistánu – vysloveně zamořen islámským fundamentalismem, i když svoje problémy v tomto směru také má. Dívky mají otevřený přístup ke vzdělání včetně vysokého a na středních školách už dokonce tvoří mírnou většinu. Šaríjské principy se udržují v rodinném právu, ale brutální tělesné tresty typu sekání rukou a kamenování jsou dávno zakázány. Země má velmi silný textilní průmysl, což historicky bývá první průmyslové odvětví, které zahajuje celkovou industrializaci ekonomiky (tahle závislost už funguje od 18. století, první byl Manchester). Vzhledem k tomu, že leží hned u moře, a to na půl cesty mezi Evropou a Čínou a nedaleko od miliardové Indie, je o snadnou dopravu a odbyt tamních výrobků postaráno. Dosud celkem nízké mzdy a skutečnost, že Bangladéš nemá žádné mocenské ambice na světové scéně, znamenají, že země bude mít při stěhování levné výroby z Číny (která začíná být příliš drahá, a navíc strategicky riskantní) značnou výhodu. Pokušení migrace Tohle všechno už nezní tak pesimisticky, což? Z hlediska vývoje v rozvojovém světě je Bangladéš vlastně vzorný žák. V případě zlepšování tamních podmínek nejde o náhodný výkyv, ale o dlouhodobý trend udržující se minimálně od roku 2000. Pokud se něco nestane a Bangladéš se bude vyvíjet stejným způsobem jako dosud, někdy kolem roku 2060 to bude země se stejnou životní úrovní jako Tchaj-wan nebo Jižní Korea. Ty taky začaly extrémně nízko a šly nahoru po velmi podobné trajektorii. Dnes jsou to průmyslové a vědeckotechnické velmoci, které musíme prosit o to, aby vyráběly pokud možno ještě více čipů. Nicméně Bangladéšané nám stejně zaplňují čluny do Evropy, kdežto Korejci a Tchaj-wanci tak v roce 1970 nečinili. Co to? Moje vysvětlení zní, že důvodem je právě kombinace relativně levné a frekventované letecké dopravy se snadnou dostupností informací o tom, jak je jinde skvěle. To dřív nefungovalo a mladí Korejci či Tchaj-wanci neměli možnost tak snadno migrovat jinam. Leč jste-li dnes dvacetiletý Mohamed z Dháky, stačí vám chvíle surfení na smartphonu k tomu, abyste docela dobře věděl, že Dháka má k Mnichovu, co se životní úrovně týče, pořád ještě daleko. A v tu chvíli si buď můžete vybrat, zda a) dalších čtyřicet let strávíte budováním prosperity ve své zemi a užijete si lepšího životního standardu jako stařešina (možná, pokud se nic nezvrhne), nebo b) si zaplatíte ty pašerácké služby a budete žít ve vyspělé a bohaté zemi hned. A vzhledem k tomu, že vaše vlast už není tak chudá, jako dřív bývala, si všechny ty poplatky a úplatky můžete dovolit. V takové situaci by bylo divné, kdyby si všichni vybrali možnost a). A vzhledem k tomu, že Bangladéšanů je opravdu 160 milionů, tak i relativně malé procento těch, kdo zvolí b), znamená početné zástupy zájemců o život v Evropě. Netvrdím, že bychom měli sabotovat ekonomický rozvoj třetího světa. Naopak, jen ať se jim daří a ať rostou. Ale čekat od toho, že migrační tlaky oslábnou, to mi přijde jako naivní myšlenka. Naše hranice budeme muset zabezpečit tak jako tak.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-08-14 18:04:33

Tři poučení z první světové války

Rád bych se zastavil u jedné knihy, na kterou jsem před pár dny narazil a neodtrhl jsem se od ní, dokud jsem ji neměl za sebou. Jmenuje se „Tanec běsů“, vyšla v angličtině a pojednává o létě 1914. Její autor, válečný historik Michael Neiberg, se ale nesoustřeďuje na „obvyklé podezřelé“, tj. vladaře, prezidenty, politiky. Zajímá jej hlavně to, jak tu krizi a začátek války viděli běžní lidé. A má některé pozoruhodné postřehy, na které by se dalo navázat i dnes. Neumíme odhalit pravou krizi Za prvé, prvních pár týdnů od zavraždění Franze Ferdinanda se snad nikdo na světě nevzrušoval možností, že by z toho mohlo být něco většího než diplomatická šarvátka. Rakousko-Uhersko bylo sice „také mocnost“, ale ve skutečnosti nepříliš významná, jejíž ambice se omezovaly na bezprostřední okolí. Samotný následník trůnu byl v královských kruzích Evropy považován za problematického, protože si vzal pouhou hraběnku (morganatický sňatek), tudíž z pohledu následnictví šlo o slepou uličku. Pohřeb obou manželů byl naprosto minimalistickou záležitostí, které se ani neúčastnil vládnoucí císař František Josef I. a která se konala daleko od Vídně. Hraběnce Chotkové bylo totiž vzhledem k jejímu nízkému titulu odepřeno spočinutí v habsburské rodové hrobce. Tehdejší pozorovatelé soudili, že náhlé odstranění konopišťského pána z nástupnické linie vlastně nebylo v nejvyšších kruzích Rakouska-Uherska považováno za takovou katastrofu, jak se prezentovala navenek. Evropa měla za sebou několik relativně nedávných krizí, například dvě marocké (první a druhá), a i když se kolem nich verbálně harašilo zbraněmi, vždycky to nějak urovnali diplomaté z povolání. Totéž se čekalo i tentokrát a po většinu července se v novinách i ve vládních kabinetech řešily úplně jiné věci než následky vraždy v Sarajevu. Velká Británie měla vážný problém v podobě otázky irské samosprávy (Home Rule), což byla naprosto explozivní záležitost, u které po velmi dlouhé době hrozila vzpoura vlastní armády a jejíž dědictví se koneckonců táhne až do dnešních časů. Kromě Irů zabíraly prostor v britských novinách také sufražetky, bojující o volební právo žen. Ty uměly udělat na ulicích tu správnou show a reportéři z toho pochopitelně byli v sedmém nebi. Už jen kvůli těm scénickým fotkám. Sousední Francie byla v červenci 1914 zase plně ponořena do soudního procesu, ve kterém se paní Henriette Caillaux, ex-manželka bývalého premiéra Caillauxe, hájila před porotou kvůli vraždě editora novin Le Figaro. Advokát, na rozdíl od sufražetek, nasadil obrannou linii „ženy přece nedokážou ovládat své emoce tak dobře jako muži“ a porota ten argument akceptovala. Osvobodili ji právě v den, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Ačkoliv rakousko-uherské ultimátum Srbsku drasticky vybočovalo z tehdejších diplomatických konvencí, a to jak superkrátkou lhůtou 48 hodin, tak tvrdými požadavky, stejně se ještě lidem po celé Evropě nechtělo věřit, že by takový místní konflikt mohl přerůst v něco vážnějšího. Značné množství lidí se nacházelo na dovolené v „nesprávné“ zemi a když se válka vynořila na obzoru, měli potíž se vůbec dostat domů. Týkalo se to i „velkých ryb“: tak třeba srbský maršál Putnik, budoucí velitel obrany své vlasti, se v červenci 1914 nacházel v lázních v Budapešti a nebýt velkomyslného gesta císaře Františka Josefa, domů by se ani nedostal. Ponaučení: neumíme spolehlivě identifikovat, která krize přejde a která přejde v něco daleko vážnějšího. Co se zrovna rozebírá v novinách a co bude skutečným problémem, to jsou dvě různé věci. Podceňujeme problémy Za druhé, když už samotný „tanec běsů“ přece jen začal, domnívali se jeho účastníci, že bude aspoň krátký. Německý císař Vilém II., do té doby zvaný „Friedenskaiser“ (mírový císař), sliboval svým vojákům, že budou doma dříve, než ze stromů opadá listí; někteří tedy opravdu byli, ale v rakvi. Podobná naivita panovala i jinde, od hlav států až po řadové vojáky. Jediným výrazným pesimistou byl britský ministr zahraničí Edward Grey, který se už na začátku srpna 1914 v soukromém rozhovoru nechal slyšet, že „v celé Evropě zhasínají světla a za našich životů už se znovu nerozsvítí“. Ale ani on to neřekl veřejně a jeho přesný, i když temný odhad následujícího vývoje vyšel najevo až roku 1925. Proč tak fatálně špatný odhad? Lidé jsou obecně neúměrně optimističtí, co se vlastních vyhlídek na úspěch a dalších pozitivních událostí týče. Evropa roku 1914 byla zvyklá na mír, který už tou dobou (mimo Balkán) trval přes čtyřicet let, a málokterý Evropan dokázal docenit, jak velký pokrok za tu dobu udělala vojenská technika. Odborníci ale informace o účinnosti nových zbraní měli, a to přímo z praxe. Relativně krátce předtím, v letech 1904-5, spolu totiž na Dálném východě bojovaly Rusko a Japonsko, a tento konflikt místy nápadně připomínal budoucí zákopovou válku na západní frontě; například takové obléhání a dobývání Port Arthuru se od pozdějších scén z Flander nijak nelišilo. Západní mocnosti měly na bojištích rusko-japonské války svoje pozorovatele, ale generální štáby jako by nevzaly tyto zkušenosti v potaz. Ze zpětného pohledu si musíte klást otázku, které problémy podceňujeme my. Já si myslím, že jedním z nich je dekarbonizace, do které se teď EU chce tak energicky pustit. I tam totiž máme určité zkušenosti. V roce 2003 sliboval tehdejší spolkový ministr životního prostředí Jürgen Trittin Němcům, že přechod na obnovitelné zdroje energie vyjde jednu domácnost na cenu „jednoho kopečku zmrzliny měsíčně“. Už v roce 2016 bylo patrné, že tu cenu podcenil sedmnáctinásobně. Tak schválně, na kolik peněz nakonec ten ohlášený Green Deal vyjde? Cenzura nezajistí důvěru veřejnosti Třetí a poslední zastavení: když válka opravdu propukla, začaly se státy snažit o co největší kontrolu nad prouděním informací. Jinými slovy, cenzura jako bič. V novinách i ve frontové korespondenci. (rádio ještě neexistovalo). Novinářská činnost byla všelijak omezována a ve státech jako Německo a Rakousko-Uhersko se brzy smrskla na otiskování oficiálních komuniké; cokoliv jiného znamenalo pro redakci problémy. Podobně jako dnes se cenzoři trochu přepočítali ve své představě, že lidé budou nemastné-neslané úřední zprávy jen tak poslušně konzumovat. Ve Švýcarsku vycházely necenzurované noviny ve francouzštině a v němčině, které se pašovaly do Francie, Německa i rakouských Tyrol; americké noviny, i když přes oceán dorážely se značným zpožděním, sloužily zase Britům. Kdo se k cizím novinám nedostal, šířil aspoň fámy, protože fantazie pracovala. Tak například po Británii se ještě roku 1914 rozšířila informace, že z Ruska dorazilo milion carských vojáků, kteří mají pomoci s obranou Spojeného království. Na rozdíl od mnoha dalších záhadných kachen se v případě této zprávy podařilo aspoň vystopovat její pravděpodobný původ. Britská vláda si totiž tou dobou objednala v Rusku dvě stě tisíc vajec; někdo ale zaměnil vejce za vojáky a někdo další vynásobil jejich počet pěti, aby dostal hezké, zaokrouhlené číslo. Co se cenzury týče, poměrně brzy si obyvatelstvo válčících států povšimlo ještě jedné věci. Když v novinách panovalo dlouho nápadné ticho, dost často to znamenalo, že domácí či spojenecká vojska dostala na frontě „nakládačku“. Během několik měsíců se tenhle výklad ustálil a jakákoliv pauza v oficiálním zpravodajství se začala brát jako důkaz porážky určené k ututlání. Přitom někdy se opravdu stalo, že situace na frontě se vyvinula do patu, o kterém nebylo co psát; jenže vlády snažící se manipulovat vlastním obyvatelstvem ztratily důvěru, kterou nahradila částečně oprávněná paranoia. Aby ne, když někde tam, odkud nechodily žádné pořádné zprávy, sloužili rodinní příslušníci. Dnes naštěstí nemáme válku, ale řekl bych, že v digitálním prostoru nás čeká opakování celého tohoto cyklu. Ať už válečné vlády nebo technologičtí obři, obojí mají velikou moc; ale nemůžou si žádnou silou zajistit důvěru těch dole. Ta se nedá ani koupit, ani vynutit bodákem.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-26 05:35:39

It is, as it is aneb O české zahraniční a spojenecké politice

Evropská politika je už od starých Římanů politikou mocenských bloků, jenom ta těžiště moci se různě přesouvala. Co my s tím? Na začátku článku osobní přiznání, které je na místě, a kterému stejně internetoví kádrováci pátrající po třídním nepříteli neuvěří. Dneska se veřejná sféra všelijak dělí na rusofily, eurofily atd. V téhle kategorizaci jsem něco jako ani ne bílá, ale fialová vrána, protože kdybych se měl nějak popsat, bylo by to slovem anglofil. Není to zrovna jednoduchá láska, protože Británie nám Čechům nebyla nijak spolehlivým spojencem; on ten jejich pragmatismus je někdy k naštvání. Navíc je nutno si přiznat, že ta země má máslo na hlavě, co se historického útlaku různých skupin týče – a tím nemyslím jenom klasické kolonie, ale i vnitřní třídní strukturu, kdy jeden Angličan mohl být druhému zlým a nepříjemným pánem. Bohužel to do jisté míry přežívá dodnes, třeba ve formě povýšeného distancu, který dnes projevují někteří příslušníci univerzitně vzdělaných elit k nativní dělnické třídě („gammons“). Ale nějak si nemohu pomoci. Lásku si nevybíráte a určité britské ideály jsou mi blízké, třeba odpor k centralizaci nebo stále ještě přežívající respekt k politické různorodosti a schopnosti debatovat. Třeba výměnu lídrů zvládají britské politické strany daleko lépe než německá CDU, která jako by měla z názoru své vlastní členské základny strach: demokracie ano, ale ne zase příliš, prosím. I proto mě mrzí a štve nálada, která po brexitu zavládla v kontinentální EU, a se kterou se dost často setkávám například na německých diskusích – takové to Gott strafe England. Zrovna Němci, kteří mnohdy považují EU za pomyslný vrchol historie lidstva a jsou adekvátně hrdí na to, že zásadně přispěli k její existenci, často naprosto nechápou, že by z tak nádherného a vznešeného společenství mohl někdo dobrovolně odejít. Pak přirozeně reagují na toto rozhodnutí pohrdavě a nepřátelsky, asi jako náhle opuštěný manžel: referendum o tak důležitých otázkách je z principu špatná věc, nevzdělaní pitomci zmanipulovaní Putinem nebo Murdochem zasadili vážnou ránu ideálu sjednocené Evropy, teď si to šeredně ekonomicky odskáčou a dobře jim tak atd. Myšlenka, že s tím sjednocováním se to dá přehnat a že i v běžné milující rodině si jednotlivci chtějí zachovat určitou míru osobní autonomie, se proti tomuto postoji jen těžko vysvětluje. Nicméně když už jsem tedy ten anglofil, sáhnu do anglické politické tradice a vypůjčím si slova krále Eduarda III., abychom o nich mohli přemýšlet. Eduard toho jména třetí byl velký válečník, který mimo jiné připravil Francouzům drtivou porážku u Kresčaku (a tím také způsobil náhlé střídání na českém trůně). Králem byl celkem padesát let, a i když Anglii za jeho vlády vymetl černý mor, jeho země přesto neupadla do bídy. Nikdo jej nemůže podezírat ze slabosti, neschopnosti, výmluv, lokajské mentality, podřízenosti komukoliv a tak dále. Ale ve veškeré své královské moci byl Eduard také realista, jehož heslem prý bylo typicky anglicky stručné „It is, as it is.“ Věci jsou tak, jak jsou. No dobrá, co by aplikace takového hesla znamenala pro Českou republiku roku 2021? A stejně důležitě – co by neznamenala? Začněme z čistě pragmatického hlediska. Středoevropský prostor je svou geografií předurčen k tomu, aby spolu jednotlivé národy intenzivně obchodovaly. Už za pravěku se do Čech vozila sůl, protože té máme proklatě málo a přitom to v těch dobách byl nejsnazší způsob, jak konzervovat potraviny. Zato jako z udělání jsou dvě významná solná ložiska hned u našich sousedů (Hallstatt a Wieliczka), takže výsledkem byl čilý obchodní styk už v dobách, kdy se tu mluvilo úplně jinými jazyky než dnes. Dnes je ten obchodní styk samozřejmě mnohonásobně větší než za keltských knížat. Tím pádem střední Evropa tvoří přirozeně propojený prostor, ze kterého nemůžete vyseknout žádnou jeho část, aniž byste všem zúčastněným způsobili závažné problémy. Dokonce i komunistická ČSSR, která silně omezovala pohyb osob přes hranice mocenských bloků, byla podstatně méně restriktivní, pokud se jednalo o pohyb zboží. Ono to zkrátka jinak nešlo. Z tohoto hlediska funguje jednotný evropský trh zhruba tak, jak má. Naproti tomu si neumím představit, jak by fungovalo nějaké idealistické společenství Slovanů, což je myšlenka, která v našem prostoru průběžně ožívá a zase usychá už někdy od začátku 19. století. A to ani v případě, že by mezi námi neležela mocenská historie poslední stovky let, okupace roku 1968, sovětská hegemonie atd. I kdyby toho všeho nebylo, tak vazby mezi námi, Makedonií, Ruskem atd. jsou řádově slabší, protože se nacházíme daleko od sebe a naše kultury jsou formovány úplně jinými vlivy. Poláci, Češi a Slovinci jsou tak trochu poněmčení, na Slováky a Chorvaty měla masivní vliv uherská říše. Jižnější balkánské národy byly pod natolik dlouhou a tvrdou vládou Turků, že část těch původních obyvatel konvertovala k islámu, což je náboženství v ČR silně nepopulární – pochybuji, že by někdo stál o sousedy z Gornji Maoči, vesnice se salafistickými sklony, i kdyby jim nakrásně po slovansku rozuměl. Ukrajina byla po většinu své existence bojištěm mezi několika soupeřícími mocenskými vlivy (Litevci, Poláci, Tataři, Rusové) a dodnes je úměrně tomu nejednotná. Ruský stát, s možnou výjimkou města Petěrburgu, které do něj úplně nezapadá, se vyvíjel svým specifickým způsobem a osciloval mezi osvícenou despocií a despocií bez jakýchkoliv stop osvícení. To jsou tak zásadní rozdíly, že je nepřeklenete žádným příbuzným jazykem. Viz také: Jugoslávie, Československo, dva daleko menší státy postavené na podobném etnickém idealismu, u kterých se ale zkrátka ty historické rozdíly projevily jako fatální. Na rozdíl třeba od Čech, Moravy a Slezska, které postupem času splynuly natolik, že se už ani samy nevnímají jako nějaké zásadně odlišné politické a kulturní jednotky. Suma sumárum: Eduard III. by nám nejspíš po prostudování strategické situace řekl, že czexit je na rozdíl od brexitu neperspektivní. Roztrhaná síť smluv by se tak jako tak musela nahradit něčím dost podobným, v něčem možná lepším, ale v jiném zase horším. Tak, teď jsem naštval hromadu lidí, kteří mi začnou psát e-maily o tom, jaký jsem zaprodanec Bruselu. Přejdu tedy plynule k naštvání těch druhých, aby to aspoň pršelo z obou stran. Když slejvák, tak pořádný. Být členem nějakého společenství neznamená zaujmout podřízený a ponížený postoj a sedat na zadek před každým výplodem, který z centrály přijde. Není žádný důvod k tomu, abychom v rámci EU nebyli adekvátně asertivní. Bohužel se zdá, že naše vlády to jaksi neumějí. Pak je ale otázka, zda nás více štve ten Brusel, nebo náš vlastní vztah k němu. Malá odbočka, zase k popíchnutí jiné části čtenářů. Když jsem na sklonku minulého století přišel na studia do Prahy, dost mě v tamních pravicových kruzích překvapila existence jakési podivně podřízené mentality vůči Němcům. Netýkalo se to zdaleka každého, ale i tak jsem neustále potkával lidi, kteří by docela dobře mohli hrát v té scéně z filmu Kurvahošigutntág, kde vesničané stojí v pozoru a uctivě nahlas zdraví to panstvo, které jede kolem. Bohužel se to týkalo i vzdělaných lidí v solidním postavení. (Kdo o tom jevu pochybujete, vzpomeňte si na ten kult osobnosti, který provázel kandidaturu Karla Schwarzenberga na prezidentský úřad. Tehdy jsem se za to patolízalství některých známých vysloveně styděl.) To byla pro mě velká novinka, to jsem z Ostravy neznal, tam fungovaly mezinárodní vztahy zcela jinak. Nejbližšími sousedy byli Poláci a Slováci, se kterými se dalo občas popít, občas pobít, ale ani jeden z těch národů se před těmi ostatními nijak nehrbil. Idioti se samozřejmě našli na všech stranách, ale celkově byla ta atmosféra daleko vyrovnanější. Bohužel si myslím, že naši dnešní evropskou politiku určuje spíš to přihrbení a z něj plynoucí resentimenty, a že bychom si měli systematicky kultivovat větší sebevědomí. Podíváte-li se třeba na rakouského Sebastiana Kurze, ten to zvládá na výbornou. Přitom Rakušanů je ještě míň než nás. Jsou sice o něco bohatší, ale zároveň mají určitý mindrák z rozpadu staré monarchie; ale přesto si Kurz v Bruselu prosadí, co chce, takže „öxit“ přestal být tématem. Není jej potřeba. Velice podobně jsou na tom i Dánové. Je jich pět milionů, takže vůči sousednímu Německu jsou to trpaslíci. Přitom jsou zároveň svojí zeměpisnou polohou také předurčeni k tomu, aby museli s bezprostředními sousedy uzavírat nějaké ty smlouvy a koalice. Ale nenechají si například diktovat azylovou a migrační politiku od někoho jiného. To, že Švédi propadli omamné pitomosti “humanitárního velmocenství” a Němci si potřebují psychologicky vykompenzovat svoji nacistickou historii překmitnutím do druhého extrému, Dány prostě nezajímá. Proč bychom neměli postupovat stejně jako oni? Protože jsme chudí, ozve se hlásek zpod stolu. Kuš a zpátky pod stůl! Nepochybně máme menší HDP na hlavu než mnozí jiní, ale žádný Čad to tady taky není a nejsme v situaci žebráka, který čeká na hozenou minci. Podřízenost je především stav mysli. It is, as it is. Cizí národy nezměníme, jsou formovány svojí historií a životními zájmy právě tak jako my. Co bychom ale mohli změnit, je náš vlastní přístup k věcem. Nakreslit si červené linie, za které nejsme ochotni couvnout v žádném případě; mohla by mezi ně patřit třeba jaderná energetika, azylová a migrační politika, možnost dělat relativně nezávislou zahraniční politiku vůči třetím státům (Británie, Izrael). A prostor před červenými liniemi by byl ponechán k vyjednávání podle principu „něco za něco“. Nejlepším základem pro dobré vztahy je reciprocita, a nikoliv očekávání něčí milosti jen proto, že je bohatší a větší. (Mimochodem, přesně tentýž princip reciprocity uplatněný vůči pronikání islámského vlivu do Evropy by Saúdům a spol. silně zkomplikoval život.)  Věřím, že starý moudrý Eduard by s takovým postupem souhlasil. Ono to tak nevypadá, ale za jeho časů nebyla Anglie žádnou mohutnou velmocí. Obyvatel měla relativně málo a ekonomicky také nedisponovala tou silou jako později za průmyslové revoluce.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-25 21:08:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz třetí: Nic zvláštního se nestalo

Příběh dvacetiletého muslima, který ve Vídni 2. listopadu 2020 zastřelil čtyři lidi a přes dvacet zranil, je na první pohled plný absurdit, které ve skutečnosti jsou samozřejmé. a) Jeho rodiče jsou považováni za bezproblémové lidi z naprosto normální rodiny. b) Jejich syn Kujtim Fejzulai se radikalizoval jako dospívající v mešitě ve vídeňské čtvrti Ottakring a byl zadržen cestou do Sýrie za džihádisty. c) Za to byl odsouzen k 22 měsícům vězení, v prosinci 2019 byl předčasně propuštěn – přesvědčil úřady o své deradikalizaci. d) V místě bydliště se choval slušně, v den vražedného útoku seniorce z domu pomohl s taškami plnými nákupu a měl dobrou náladu. Pokud se někomu zdá tento soubor informací poněkud absurdní, zdání klame. Je to celkem všední životopis mladého teroristy. Taková normální rodinka Vídeňský vrah je typický evropský islamistita z druhé (nastupuje již i třetí) přistěhovalecké generace. Tito lidé jsou relativně dobře integrovaní a nejsou spokojeni se sociální situací, cítí se na okraji, ačkoliv se již narodili v Evropě. Ale narodili se cizincům, přistěhovalcům. Identifikovali se s islamisty, kteří jim představují náhradní rodinu, se kterou si rozumí. Pokud jde o vídeňského rozsévače smrti, jeho rodiče emigrovali ze Severní Makedonie do Rakouska, kde si vyrobili spokojené dítě, dobře se učilo a skvěle hrálo fotbal. Jako každé dítě i toto se dostalo do období „systémové psychické poruchy“, jak lze s jistou nadsázkou nazvat pubertu. Na učilišti začal sympatizovat s islámským hnutím. Rodina dvacetiletého atentátníka pochází z vesnice Čelopek v Severní Makedonii. Proto měl vrah rakouské i severomakedonské občanství. Na Svobodné Evropě se objevilo povídání lidí z vesnice, odkud pochází rodina vraha, říkali například: „My tady Kujtima vůbec neznáme. Narodil se a žil ve Vídni v Rakousku. Ale znám dobře jeho rodiče a rodinu. A to nejsou žádní kriminálníci. V žádném ohledu,“ svěřil se reportérům RFE/RL islámský duchovní z Čelopku. Další lidé vypověděli o rodině: „Jsou to milí lidé. Byl jsem překvapen, když jsem slyšel ty zprávy… Nic takového bych od lidí z této rodiny neočekával. Tu osobu neznám. Ale na té rodině není nic špatného. Nikdo z vesnice proti nim nic nemá.“ Lze předpokládat, že rodiče o islamistickém magoření synáčka nic nevěděli, nanejvýš tušili, že „nějak blbne“. Vyplývá to i z informace, že rakouská kontrarozvědka BVT byla na vraha upozorněna, když ho matka v roce 2018 ohlásila jako nezvěstného. Měla o něho strach a měla proč. Ukázalo se, že se chce nechat zabít a sám zabíjet, protože byl na džihádistické pouti do Sýrie za radikály z IS. Čili příběh albánského muslima severomakedonské rodinné výroby z rakouské porodnice je všedním příběhem relativně tuctového islamistického vraha. Převýchova jako sázka do loterie „Byl to mladík, který hledal své místo ve společnosti a šel zjevně do nesprávné mešity. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl stát zabijákem,“ popsal podle BBC obhájce vídeňského radikála alias vraha Nikolaus Rast svého někdejšího klienta. Radikalizace mladíka vyvrcholila dvěma pokusy o útěk do Sýrie k Islámskému státu. Po tom druhém, kdy ho policie zadržela v hotelu na turecko-syrské hranici, a po deportaci do Rakouska, skončil před soudem. „V květnu 2019 byl můj klient odsouzený na 22 měsíců vězení za trestný čin teroristického spolčení, protože se chtěl připojit k Islámskému státu,“ vysvětlil jeho obhájce Rast pro německý deník Bild. Z vězení byl předčasně propuštěn kvůli jeho pozitivní prognóze do budoucnosti. Mysleli si, že je vyléčený. Očividně se mu podařilo oklamat lidi, řekl advokát. Podmínečné propuštění se jeví jako vážná chyba. Selhal stát, prý šlo o laxní přístup při převýchově. Ve skutečnosti se nic zvláštního nestalo. Otázka nápravy či převýchovy je zcela individuální záležitostí. Nezáleží na vychovatelích, psycholozích a podobných zaměstnancích v sociálně-pedagogickém systému. Jde o člověka, který je jimi grilován. Mladík byl na konci periody postpubescence. Psycholog Václav Příhoda v 2. díle Ontogeneze lidské psychiky psal o postpubescentech od 15 let do vyspělosti ve 20 roku života. Podle něj se v tomto období života u mladého člověka projevuje nadšení a zájem o nové, a co považuje za důležité, srovnává s ustálenými životními formami. Příhoda, ač to bylo v době socialismu, vyzdvihuje, že po vyučení šli mladí v 19. a začátkem 20. století na zkušenou do střední Evropy. Tím upozorňuje, že pestrá zkušenost, včetně zklamání z lidí, které tovaryš na zkušené poznal, mladému člověku pomohlo orientovat se… V různých kulturách zhruba od 15 do 20 let mladíci procházeli iniciačním obřadem. Rytířův syn od 15 let dostal meč, meč byl předtím posvěcen, bylo to spojeno se slávou a z dítěte se stal panoš. V 21 letech jako rytíř dosáhl plnoletosti. V obecnějším smyslu katolická církev k tomuto účelu měla biřmování, podobnou roli zastávaly i cechy. Neboť přinášely osvobození od rodiny, znamenaly společenskou a pohlavní svobodu. Samozřejmě to bylo spojeno s různými formami slavnostního týrání. Z těchto obřadů se udržel dodnes žert „dát hobla“, píše Příhoda. Něco jako iniciaci zažil švarný mladý vídeňský vrah také v islamistické mešitě ve Vídni. „Postpubescent, tedy človíček po 15 roku života, někdy přerůstá (fyzicky) své rodiče, a pokud pokračuje ve studiu, vzniká též „sebeklam učenosti, který ovlivňuje jejich společenské chování,“ uvádí Příhoda. Proto je revolta vůči rodičům a autoritám samozřejmý jev a „vzájemným neporozuměním mezi generačními vzdálenostmi, jakož i neuspokojeností energického dorostence s jakousi zatuchlostí a malostí primární společnosti.“ „V rodině se děje v malém, co se projevuje v národě ve velkém: mladí zamítají světový názor starých s příkrou bezohledností,“ píše Příhoda a dodává: „Přesto, že postpubescent již ve vědeckých otázkách prochází vědomím o nehotovosti a poměrnosti pravdy, zachovává si jeho myšlení o obecných problémech povahu absolutnosti, takže provokuje silným přesvědčením. Právě tato jednostrannost působí, že se úsudek vyslovený s absolutní platností zvrátí při setkání s novým faktem nebo s hlubokým zážitkem. Postpubescent pak snadno přeskočí ze silného přesvědčení k opačnému. “ Postpubescent se podle Příhody „snaží i o utváření pevného názoru na společnost, na třídu, na národ, na stát a na lidstvo. Také zde chce dojít samostatně k vlastnímu přesvědčení. Není si ovšem vědom, že je formován těmi, jejichž autoritu svrhuje, i těm, k nimž nabyl důvěry.“ Z výše citované je zřejmé, proč se nejvíce revolucionářů (bez ohledu na to jakou ideu právě milovali) rekrutovalo z mládeže v tomto věku. Proto se nelze divit ani tomu, že šel pozdější vídeňský vrah na zkušenou do světa. Někdo si vybere zelený boj proti klimatickým změnám, jiný džihádistickou báji realizovanou tehdy v Sýrii. Na otázku, jak se vlastně mladík dostal k Islámskému státu, odpověděl jeho bývalý advokát: „Bylo mu tenkrát osmnáct a měl hlavu plnou nesmyslů…“ Podobně se odtrhují od svých celospolečensky poslušných (spořádaných) rodičů potomci dlouhodobě usazených migrantů a ve svých mladických duších si zakládají virtuální islámský stát v EU. Nemají zkušenost rodičů, že z nehostinného místa, odkud utekli, i přes relativní chudobu se mají v Evropě lépe. Mladí chtějí prostor bohatých namyšlených a líných evropských pitomců ovládnout ve jménu Alláha. Jak rozkošná představa, že někteří by byli za to schopní i zemřít. V Islámském státu a Al-Kaidě mají svůj virtuální vzor. V Afghánistánu vidí, že odpor proti křesťanským psům se vyplácí, a satanská Amerika musí z Afghánistánu táhnout, odkud přišla… Jak dlouho u islamistických představ mládež vydrží, záleží na tom, kdy je nějaká jiná idea nebo lukrativní nabídka zkorumpuje do jiného modelu uvažování. Imáni a islamističtí aktivisté se snaží, aby zapálení pro Alláha vydrželo v mládeži nejen v mládí, ale i po 30. roce života. Proto za petrodolary se v západních zemích EU staví další a další mešity. Pokud jde o zpackanou převýchovu vídeňského teroristy, nestalo se nic zvláštního. Pokud má člověk zavřený za mřížemi v hlavě určitou legendu, kterou považuje za nejdůležitější směr svého myšlení, převýchova po této legendě sklouzává do nicoty. Nenáboženská pouze sociálně-psychologická převýchova u mladých delikventů bývá více úspěšná, protože mladý člověk se naučí ovládat sociálně výhodné dovednosti, se kterými potom lépe proplouvá džunglí světa dospělých. Horší to je u lidí, kteří se upnuli na nějakou náboženskou ideu. Ta je iracionální. Nelze ji sociálně-psychologickými sbíječkami z mozku člověka odtesat nebo převrstvit jinými dovednostmi. Onu psychologickou sbíječku by nejprve musel mladý člověk pustit přes závoru náboženské ideje. V nejobecnějším smyslu vězení člověka trestá především traumatem, že musí určitý čas zahnívat na blbém místě s blbými lidmi a pod dohledem uniformovaných a pro vězněného blbých dozorců. Pohodlná část vězňů se za mříže již nevrátí, protože se tam dostali jaksi nechtěně – neplatili alimenty, v opilosti přejeli člověka, někomu poněkud nadměrně rozbili hubu atp. Když noční můra ve vězení skončí, vrátí se zpět ke svému všednímu životu. Další skupina se poučila, že musí udělat všechno proto, aby dál žila co nejpohodlnějším životem a policie na ně neměla – to neznamená, že by striktně všichni zanechali trestné činnosti. Třetí skupina využije všech možných prostředků, aby se ve vězení dále poučila ve svém zločineckém řemesle, má čas přemýšlet o svých chybách a nových možnostech, chová se velmi spořádaně, uctivě, a vychovatelé mají z takových vězňů radost. O to dříve jsou z vězení venku na podmínku. Když opustí brány věznice, propuštěný si oddechne, popřeje v duchu všem bachařům a vychovatelům ve věznici, aby do rána chcípli, a s vyšší mírou poučenosti a opatrnosti jde konat to, co považuje pro sebe za nejrozumnější. To platí v rovině kriminální i ideologické. Po propuštění z vězení, ve kterém strávil budoucí terorista Kujtim necelý rok, měl nařízenou terapii ve sdružení Derad, které se zabývá takzvanou deradikalizací. „K tomu musel vyhledat pomoc probačního úředníka. Jenže se mu ho podařilo oklamat, protože něco zjevně nefungovalo. Jinak by se tak hrozný čin nestal,“ doplnil obhájce Rast. Pokud advokát říká, že „něco zjevně nefungovalo“, není třeba přičítat vinu probačnímu úředníkovi či sdružení Derad. Mladík na obou místech říkal to, co oni chtěli slyšet, oni byli spokojeni a mladý nadějný islamista měl klid. Aneb do hlavy člověka nevlezete, leda při pitvě. Člověk s dostatečnou mírou vědomé opatrnosti vychovatele a různé sociálně-psychologické terapeuty zahalí do mlhy jejich spokojenosti. Bude jim říkat, co chtějí slyšet. Pokud nepřijde policie nebo kontrarozvědka s reálnými informacemi o podezřelé činnosti sledované osoby, je džihádem navoněná lidská bytost pro bezpečnostní orgány neviditelná. Proto bych v probační a resocializační úrovni chyby spíše nehledal. Slušnost především Nic zvláštního ani není na tom, že neviditelný mladík kromě epizod s cestou na zabíjecí safari do Sýrie, ve svém chování nevybočoval z šedi průměru. Proto není nic zvláštního na svědectví sousedky, že šlo o milého usměvavého mladého muže. Proto jsme se mohli dočíst, že „Gordana Nikolicová potkala Fejzulaie přibližně šest hodin před tím, než se ozbrojený vydal do ulic rakouské metropole s úmyslem vraždit. „Vystoupila jsem v domě z výtahu, když zrovna scházel ze schodů. Hned ke mně spěchal, aby mi pomohl s taškami. Řekla jsem mu, že jsem v pohodě, ale on trval na tom, že mi pomůže a odnesl nákup až před dveře mého bytu,“ cituje britský Mirror seniorku. Po celou dobu se usmíval, vypadal šťastně a měl povídavou náladu. „Dělá se mi špatně z toho, že o chvíli později zabíjel lidi," svěřila se starší žena, která ho potkala v pondělí ve dvě hodiny odpoledne…“ Ale proč by neměl mít dobrou náladu? Vždyť byl plný toho, jak s vídeňskou sebrankou, která se bezbožně poflakuje po kavárnách a hospodách, pěkně zatočí, až se rozřehtá jeho samopal. A že může přitom náhodou zastřelit i muslimy? Nic jiného si nezaslouží, když se paktují s nevěřícími psy po kavárnách a hospodách. Kujtim Fejzulla se choval podobně jako každý slušný terorista. Ctil řád všedního dne místa, kde pobýval. (Podobně nenápadně a slušně se chovali i atentátníci předtím, než 11. září vlítli do newyorských mrakodrapů a do jednoho křídla válečnického Pentagonu.) Na posvátný čas odplaty se převlékl ze všedního oblečení (měl předtím na sobě sportovní bundu a černé volné kalhoty) slavnostní, respektive smuteční oblečení – byl celý v bílém. Měl u sebe pro svůj posvátně vražedný úkol dost munice do samopalu (útočné pušky), ale výsledek jeho snažení byl naštěstí dosti chabý – jenom čtyři mrtví a 22 zraněných. Neboť s výzbrojí a dostatkem munice mohl za sebou nechat desítky mrtvých. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k „malé účinnosti“ silně ozbrojených teroristů uvedl: „Ve vojenské nemocnici v Kábulu bylo začátkem března 2017 zabito 49 osob a zhruba 90 osob zraněno. … Střelci s automatickými zbraněmi mohou být teoreticky velmi úspěšní, protože mají dostatek munice. V kábulské nemocnici útočníci zasáhli asi 140 osob, ale shodou náhod jich zemřela jenom zhruba třetina. V nemocnici bylo asi 400 lůžek. Ani při střelbě automatickými zbraněmi není fatální účinek většinou mimořádně velký, protože dochází ke střelbě bez míření. Střelec se nesoustředí na mířenou střelbu, protože je ve stresu. Provádí cosi zcela mimořádného, s vědomím, že je jenom otázkou času, kdy bude zastřelen.“ Proto dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai v chaotické střelbě zastřelil jenom několik lidí.   Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-16 18:48:43

Americké volby III. – co bude dál?

Milí čtenáři, dostávám hodně dotazů na to, jak vidím aktuální vývoj v USA a co by se mohlo stát v nejbližších čtyřech letech. Zde tedy shrnutí toho, co považuji za méně či více pravděpodobné – a proč. První otázka: může se Trump vrátit v roce 2024? Další volby jsou za čtyři roky, to bude Bidenovi těsně pod 82 let (narozeniny slaví 20. listopadu) a Trumpovi 78 let. Žádná mladá kuřátka to tedy nebudou a zvlášť u Bidena pochybuji, že by kandidoval ještě jednou. Pokud se bude Trump chtít vrátit do hry, musí nejdříve získat republikánskou nominaci. Ve vrchních patrech strany nikdy moc silnou pozici neměl, jeho nejsilnějším prvkem byla podpora „odspoda“, částečně realizovaná pomocí velkých mítinků (rallies). To se teď v době covidové nedá pořádně dělat. Ale pokud poté, co ten pandemický problém pomine nebo se aspoň zmenší, začne DJT zase jezdit po Americe a pronajímat si stadiony, bude to znamení, že se chystá na další kolo. A naopak; pokud nic takového neudělá, přenechal tu vysokou hru definitivně jiným. Takže na konečný verdikt počkejte dva roky. Pracující vrstva (včetně Hispánců) je zajímavým volebním rezervoárem pro republikány Trumpova administrativa po sobě tak jako tak zanechává několik trvalých stop. Probrat bychom mohli aspoň tři. Obměněný Nejvyšší soud, kde zasedli tři relativně mladí soudci konzervativního střihu: Neil Gorsuch (53 let), Brett Kavanaugh (55 let) a Amy Coney Barrettová (48 let). Ti budou nejspíš vykonávat svůj mandát zhruba další čtvrt století, ne-li déle (Barrettové předchůdkyně Ginsburgová zemřela v 87 letech věku v úřadě), takže jejich vliv na budoucí podobu USA bude značný. U Nejvyššího soudu končí řada zásadních sporů (volební právo, různé formy diskriminace včetně té takzvaně pozitivní, držení a nošení zbraní, občanské svobody a svoboda projevu, imigrační pravidla) a jeho judikáty mají tendenci „přehazovat výhybky“ amerického práva na desítky let dopředu. Dalším trvalejším efektem je uvědomění republikánů, že pracující vrstva (včetně Hispánců) je zajímavým volebním rezervoárem pro jejich stranu. Naprostá hysterie panující dnes v USA kolem barvy pleti poněkud zakrývá skutečnost, že ty skutečně hluboké příkopy v americké společnosti jsou (pro nedostatek lepšího slova) třídního charakteru. A tím nemám ani tolik na mysli peníze, jako skutečnost, že světy pobřežních elit a vnitrozemské populace ve „flyover country“ se vzájemně vzdálily tak, že už na sebe ani nedokřiknou. Toho, že ta vnitrozemská populace se od oněch mluvících hlav v CNN cítí odcizena, budou nejspíš využívat i další republikánští politici. Třetí položka možná některé čtenáře nevěřícně pobaví, ale součástí trvalejšího dědictví Trumpovy administrativy bude podle mě vznik Space Force, vesmírných sil, coby separátní ozbrojené síly rovnocenné těm starším (Army, Navy, Marine Corps, Coast Guard, Air Force). Tohle si myslím, že Trump odhadl velmi dobře. Po letech stagnace se zase jednou rozjely závody v kosmických technologiích a jen tak se nezastaví. A dominance na oběžné dráze a případně i za ní bude mít zásadní dopad na rovnováhu sil dole na Zemi. Představte si například něco jako právě budovanou síť Starlink, ale osázenou navíc kamerami s vysokým rozlišením, které neustále chrlí ony gigapixely nasbíraných dat zpátky do centrály. To by byl špionův sen. A takové systémy se už dnes realizovat dají, jenom potřebujete dostatečně levnou dopravu na orbit, abyste ty desetitisíce družic dokázali za rozumné peníze vynést nahoru – na čemž se pracuje. Samozřejmě, že Čína a spol. nebudou chtít zůstat pozadu; ostatně do klubu zemí vysílajících lidské posádky do vesmíru se chce kvalifikovat i Indie (projekt Gaganyaan, který už značně pokročil). No, takže Space Force. Ani demokrati ji neořežou, na to je moc zajímavá pro ten silně rozrostlý vojensko-průmyslový komplex navázaný na armádní utrácení. Ještě navíc se její vznik dobře trefil do doby, kdy například klasické stíhačky začínají být poněkud zastaralé a jejich nákup těžko zdůvodnitelný. Zato oběžná dráha, Měsíc atd. působí znovu sexy. Demokraté budou muset kousnout do kyselého jablka Dobrá, zpátky z vesmíru sem dolů, k přízemnějším věcem. Jak se bude vládnout nové administrativě? Odpověď na tuto otázku silně závisí na tom, jak dopadne druhé kolo senátních voleb v Georgii, které se koná 5. ledna 2021, a také zvláštní volby rozhodující o druhém georgijském křesle, jejichž druhé kolo se koná v ten samý den. Jde tedy celkem o dva senátory. Georgia je převážně republikánský stát, ale s velmi významnou černošskou menšinou (skoro třetina obyvatel), která zase tvoří spolehlivý voličský blok demokratů. Kdyby republikáni vyhráli aspoň jedno z těchto dvou křesel, podrželi by si většinu v Senátu. Je pravděpodobné, že se republikáni pokusí maximálně mobilizovat své georgijské voliče – pod sloganem, že když už bude v Bílém domě Joe Biden, právě Senát musí sloužit jako brzda různých ambicí typu Zeleného Nového dealu. Rozdělení prezidentského úřadu, Senátu a Sněmovny reprezentantů mezi obě strany je poměrně běžné, naopak mít pod kontrolou všechny tři instituce (trifecta) se vítězné straně podaří jen občas. Zdá se, že Američanům rozdělená vláda vyhovuje; například midterm elections, konané v polovině prezidentského mandátu, obvykle vedou k oslabení prezidenta a posílení opozice (typicky k nim totiž chodí spíš opoziční voliči). Od druhé světové války se stalo jen jednou, že by prezidentova strana v midterm elections posílila v obou komorách Kongresu, za George W. Bushe roku 2002, zato však 13krát v obou komorách křesla ztratila. Pokud tedy Bidenova administrativa začne s menšinou v Senátu – což záleží právě na výsledku georgijských voleb v lednu – je to dost nevýhodná pozice, která se v roce 2022 po midterm elections může ještě zhoršit. Ve stavu rozdělené moci toho prezident zas tak moc nezmůže a jeho schopnost vládnout pak záleží na ochotě dělat kompromisy s opozicí, případně přesvědčovat jednotlivé senátory. Z republikánských senátorů je ke spolupráci s demokraty nejvíce nakloněná senátorka za Maine Susan Collinsová, která provozuje velmi samostatnou politiku a spolehnout se na ni nemůžou ani jedni, ani druzí. I proto by pro republikány bylo výhodné získat obě georgijská křesla. Collinsová je ovšem posledním republikánským senátorem z Nové Anglie, navíc doma oblíbeným; není divu, že se jí strana drží. V souvislosti s převzetím moci a jmenováním nových ministrů budou muset demokraté kousnout do kyselého jablka a dořešit otázku, jak moc prostoru chtějí přepustit Alexandře Ocasio-Cortezové a silně levicovému křídlu kolem ní. Progresivní levice má ohromnou sílu v médiích a v akademické sféře, ale v reálných volbách bývá slabá; širší americký elektorát nemá pro tenhle typ politiky, s výjimkou několika velkoměstských okrsků, pražádné sympatie. Bez fixace na Trumpa a jeho prohřešky nespojuje progresivní levici a centristy prakticky nic, takže boj o to, kdo bude mít v budoucí administrativě svoje lidi, bude asi adekvátně tvrdý. Už teď obviňují centristé Cortezovou a její melody girls z nepotěšujících výsledků v kongresových volbách. V nerozhodných okrscích, kde jsou síly obou stran vyrovnané, prý byla asociace se socialismem či s myšlenkou defundovat policii těžkou volební překážkou. Levičáci naopak vyčítají centristům nedostatek zápalu a nových myšlenek. Osobně si sice nemyslím, že opětovné ohřátí sto let starých konceptů znárodňování kdečeho se dá nazvat novými myšlenkami, ale každému jeho perspektivu… Tlak z Washingtonu, aby se evropské země více staraly o svoji vlastní obranu, nepomine Trochu volnější ruce bude mít prezident v zahraniční politice, jejíž zaměření se v posledních desetiletích pozvolna stěhuje po glóbu. Kdysi to byla Evropa, později Blízký a Střední východ, teď hlavně východní Asie. Myslím si, že naděje evropských politiků, že Bidenova administrativa k nim bude nějak zásadně přátelštější než Trumpova, jsou tak trochu sebeiluzí. Verbálně budou nepochybně jejich vztahy hladší a daleko diplomatičtější, určitě si nebudou vyměňovat ťafky po Twitteru. Sílící orientace USA na Asii ovšem není dána osobními sympatiemi, ale měnícími se poměry ve světě. První důvod je ekonomický. V širokém pásu od Indie po Japonsko a Indonésii, potažmo Austrálii, žijí přes tři miliardy lidí, asi osmkrát tolik než v EU. Jsou zatím výrazně chudší než Evropané, ale řada těch zemí silně ekonomicky roste. Masivně se tu rozrůstá střední třída a navíc jsou tamní národy vesměs v průměru mladší než národy evropské, které vzhledem ke svému stárnutí musejí čím dál větší část svého bohatství utrácet za sociální služby a nezbývá jim tedy tolik peněz k nákupu drahých hraček či služeb z ciziny. V jižní a východní Asii má tenhle charakter zestárlé mocnosti zatím jenom Japonsko. A jelikož USA je stále ještě především země velkého businessu, americkým zájmem bude vydělat na těchto rostoucích trzích co nejvíce peněz. To znamená věnovat jim pozornost – politicky, diplomaticky, ekonomicky a možná i vojensky. Čímž se dostáváme ke druhému důvodu, proč bude muset Bílý dům v následujících letech věnovat lví podíl své pozornosti právě Asii. Právě tam roste Americe skutečně velký soupeř v podobě Číny, ale zároveň i potenciálně velmi silný spojenec v podobě Indie, která je do anglosféry ekonomicky i osobně integrovaná. (Hodně indických boháčů, podnikatelů, vědců i dalších elit studovalo v Británii či v Americe.) Už přes dvě stě let, nejpozději od bitvy u Trafalgaru, vládnou světovým oceánům anglosaské mocnosti, které za ta staletí mj. nasbíraly ohromné penzum institucionálních zkušeností. Provozovat blue water navy, která dokáže operovat na opačné straně planety, není jednoduché a například Němci se k tomu nepřiblížili ani na vrcholu svého suchozemského impéria. Jenže Čína poslední dobou do svých námořních sil investovala poměrně dost peněz a vypadá to, že mít vlastní blue water navy je jejich strategickým cílem. Na to budou Američané nuceni nějak reagovat. Kdyby tak neučinili, mohli by svoje dlouhodobé investice do budování vojenských koalic a zahraničních námořních základen rovnou odepsat, protože máloco oslabí pozici dosavadního hegemona více než neochota reagovat na zjevnou výzvu. Nutnost postavit se rostoucímu čínskému vlivu je jedna z mála věcí, na které se demokrati a republikáni dokážou shodnout. (Letos se vysloveně předháněli v tom, kdo bude tvrdší.) Osobně si nemyslím, že to bylo běžné politické divadélko, ale že nám před očima vzniká pravý thukidydovský konflikt, polarizace světové scény mezi „starého hegemona“ a „nového vyzyvatele“, která v historii běžně vedla k válečným konfliktům. Nepříliš potěšující perspektiva, ale Konec historie se zkrátka nekonal a nová administrativa bude nucena podle toho jednat. Což mimo jiné pro evropské země znamená, že tlak z Washingtonu, aby se více staraly o svoji vlastní obranu a více investovaly do svých armád, nepomine. Nebude sice vyjadřován tak zjevným a tvrdým způsobem jako za Trumpa, ale na jeho podstatě se nic nezmění. Na světě přibylo potenciálních bojišť a ani Amerika nemá prostředky a chuť k tomu, udržovat svoji přítomnost všude naráz. A z pohledu takového Jihočínského moře působí Evropa jako relativně klidné závětří, které tolik pozornosti a nákladů zkrátka nepotřebuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-25 07:11:44

Jak společnost rozděluje nedostatkové statky v době pandemie

Současná epidemie koronaviru zvýraznila důležitou otázku: jak přidělovat zdravotní péči a zdravotnický materiál. Jaká jsou tedy kritéria rozdělování? Tento problém je součástí širší problematiky, před kterou stojí společnost: jakými mechanismy rozdělovat mezi svými občany nedostatkové zdroje a na jakých principech by mělo toto rozdělování stát. Ekonomie se zabývá alokací nedostatkových zdrojů nekoordinovaným způsobem (trhem), zatímco politologie se zaměřuje na rozdělování státem, která probíhá skrze daňový systém záměrně a koordinovaně. Přesto ve společnosti existuje oblast institucí, která zůstala do velké míry mimo pozornost obou zmíněných věd a v níž alokaci důležitých statků provádí relativně autonomní, tzv. lokální instituce. Ty mohou být omezeny směrnicemi z centra (státu), přesto mají autonomii stanovit si vlastní preferovaný systém rozdělování. Příklady typů statků, které tyto instituce rozdělují a otázky ohledně principů rozdělování, které si tyto instituce v době pandemie a v jiných situacích kladou, jsou následující: Kdo a na základě jakých principů dostane nejdříve roušky a respirátory? Kdo a na základě jakých principů dostane ledvinu k transplantaci? Kdo a na základě jakých principů bude přijat na výběrovou školu? Kdo a na základě jakých principů bude propuštěn? Komu a na základě jakých principů bude přiznána adopce dětí? Je třeba se zorientovat ve velmi spletité síti rozličných principů rozdělování těchto statků. Životní šance občanů v moderních společnostech nezávisí pouze na rozhodnutích trhů nebo státu (vlády), ale také na alokacích, které provádí relativně autonomní instituce (od přijímání do mateřské školky až do domova důchodců). Život občana se tak dá popsat jako „setkávání se“ s institucemi, které mají moc mu přidělit či odmítnout statky, o které žádá. Některá rozhodnutí jsou pro občana bezvýznamná (zda dostane od univerzity přidělené parkovací místo), některá jsou však zásadní (zda obdrží nedostatkové zdravotní statky či povolání do armády v době války). Při slově „životní šance“ by měl sociální a politický vědec zbystřit pozornost. Sociální a politické vědy v rámci výzkumu sociální stratifikace zkoumají s odkazem na Maxe Webera životní šance jedinců v závislosti na jejich postavení na trhu. Je třeba si ale být vědom důležitého faktu, že životní šance lidí v moderní společnosti nejsou dané jen jejich postavením na trhu, ale jsou v nemalé míře ovlivněny i rozhodováním lokálních institucí. Domnívám se, že tento aspekt by neměl být ve výzkumech opomíjen. Principy lokálního rozdělování V rámci principů lokálního rozdělování můžeme rozlišit šest kategorií, které instituce používají (spravedlivě i nespravedlivě) při rozdělování nedostatkových statků. A/ První kategorii tvoří čtyři rovnostářské principy. 1/ Absolutní rovnost. Někteří filozofové ji vidí jako výchozí bod pro rozdělování: pokud není důvod proti, statky by se měly dělit rovným dílem. I když neexistuje shoda ohledně toho, zda rovnost je spravedlivá, je často opěrným bodem pro řešení konfliktů. Tyto rovnostářské principy však mohou být podpořeny i utilitárně. Když je celkový užitek maximalizován rovným rozdělením statku. Rovné rozdělování nedělitelného statku může být dosažena také tím, že se nedá nikomu. 2/ Lepší řešení je však rozdělovat zdroje na základě loterie, která dá každému občanu stejnou šanci statek získat. V dnešních společnostech se loterie používá například při výběru občanů do poroty a při povolávání do armády. Je však zajímavé, že dnes se obecně tento princip používá velmi málo a v souvislosti s alokací nedostatkových zdravotních statků se zavedení tohoto principu, pokud je mi známo, nediskutovalo. Přitom je v něm obsažena silná morální hodnota – rovnost všech lidí – jelikož rozděluje statky nestranně (nezaujatě). 3/ Rotace je princip, kdy každý dostane přidělený statek či závazek na určitou dobu podle předem daného řádu. Uplatňuje se při svěřování dětí do péče rozvedených rodičů nebo v podnicích při přidělování žádaných termínů dovolených. 4/ Rovné odchýlení od určité hranice. Mnoho otázek lokálního rozdělování se týká potřeby omezit celkovou produkci nějakého statku, např. mléka a s tím související mléčné kvóty, emise plynů apod. B/ Druhou kategorii tvoří principy časové 1/ Čekání ve frontě se používá při přidělování širokého množství statků (od spotřebního zboží, přes zdravotní péči až po přijímání na vysoké školy). Oproti pořadníku je ztrátou času, protože tam stačí jen poslat nebo ohlásit svůj požadavek. Přes tuto svoji zjevnou neefektivnost je přesto vysoce ceněno co do principu férovosti. Obětování času čekáním ve frontě je nahlíženo jako zásluha a ochota čekat jako míra potřebnosti daného statku. Tento princip, v souvislosti s dnešní koronavirovou krizí, však nevypadá však příliš atraktivně, protože se používá jen v těch případech, kdy neexistuje zásadní (životní) rozdíl mezi vyšší a nižší potřebností příjemců daného statku 2/ Pořadník se používá jako princip rozdělování např. operací nebo místa v mateřské školce. Přijetí k vyšetření u lékařů-specialistů je často řešeno zapsáním se do pořadníku, zatímco přístup k vyšetření u praktických lékařů se řeší čekáním ve frontě. Stejně jako při čekání ve frontě, doba čekání je znamením zdravotní potřebnosti (nemoc se časem zhoršuje). Pořadník nevyžaduje nákladné a kontraverzní rozhodování. 3/ Seniorita je kritérium při rozdělování statků a závazků, které se vztahující k práci: povýšení (nejstarších) a propuštění (nejmladších). C/ Třetí kategorii tvoří principy definované statusem: věk, pohlaví, rasa, občanství, místo residence, povolání. Věk se často bere jako pozitivní i negativní kritérium. Staří si zaslouží vyšší prioritu při rozdělování životně důležitých zdravotních statků kvůli tomu, co dali společnosti. Argument zní: úsilí předchozí generace nám umožnilo těšit se z mnohem většího životního standartu, než měla sama tato generace. Na druhé straně je zde však i protiargument: staří lidé by měli mít nižší prioritu, protože více života zachráníme tím, když přidělíme nedostatkový zdravotní statek mladým. V současné situaci se při rozdělování zdravotní péče (statků) bere věk jako negativní kritérium – za podmínky, že příjemci mají stejnou potřebu dané péče (k tomuto kritériu se dostaneme později). Gender – ženy nebyly dříve povolávány do armády, při evakuacích v případě katastrof měly přednost a také se jim i přednostně přidělovaly děti při rozvodu apod. Naopak zase nesměly volit, děti dostával přednostně do opatrování otec a byly vyloučeny z některých druhů povolání apod. Sexuální orientace – praktikuje se jako vyloučení v rozmanitých kontextech (například v některých zemích nemohou být homosexuálové přijati do armády) apod. Etnický status – různým minoritním skupinám bylo často upíráno právo volit, vstoupit do armády, zapsat se na školu či ucházet se o určité povolání apod.  Občanství, rodinný status, místo bydliště a povolání dokumentuje například to, že v 80. letech mělo mnoho transplantačních center v USA limity na počet transplantací ledvin, které bylo možné provést cizincům. D/ Jedná se pravděpodobně o nejdůležitější kategorii principů rozdělování, ale schází nám obecné jméno pro tuto kategorii. Patří sem potřeba, efektivnost a dřívější přispění. a/ Potřeba je dána nízkou úrovní, definovanou nějakým kritériem. Říká nám například, že bydlení by se mělo přidělit těm, kteří žijí v nejhorších podmínkách, lékařská péče je přednostně směřována k těm, kteří jsou na tom zdravotně nejhůře. Tento princip je dnes v souvislosti epidemií koronaviru výrazně prosazován jako první kritérium při rozhodování o distribucí lékařské péče. b/ Efektivnost nám říká, že statek by se měl alokovat těm, kterým nejvíce zvýší užitek, definovaný nějakým kritériem. Někdy jde stejným směrem jako předchozí (tj. potřeba) - nejvíce se blaho zvýší u nejhůře postižených. Někdy však jde i proti – potřební jsou na tom tak špatně, že nezískají ze statků nejvíce užitku. Měly by být ledviny transplantovány nejtěžším případům anebo těm, kteří s největší pravděpodobností přežijí? Právě toto druhé kritérium se v dnešní krizi aplikuje. Obecně se uvádí, že většinou jsou jednotlivé principy upřednostňovány různými kategoriemi aktérů. Aktéři prvního řádu (v tomto případě nemocniční úředníci) se starají především o efektivní využití zdrojů, zatímco aktéři druhého řádu (v tomto případě lékaři) dávají přednost nejakutnějším pacientům. Domnívám se, že v současné situaci však obě kategorie aktérů postupují stejně – jde jim o efektivitu alokace, kterou je pravděpodobnost přežití pacienta. c/ Někdy jsou statky alokována podle toho, zda aktér nějakým způsobem dříve přispěl k tvorbě společensky ceněných cílů. Například po druhé světové válce byli demobilizováni přednostně ti vojáci, kteří na tom byli v bodovém ohodnocení za válečné zásluhy nejlépe. E/ Další kategorií jsou principy založené na moci – a to buď peněz (kupce) nebo vlivu. Zde je třeba si však uvědomit, že pokud bohatí získají statek úplatkem, není to klasifikováno jako tento princip rozdělení, protože v tomto případě došlo k porušení oficiálních principů, které byly zavedeny institucí k alokaci daného statku.  Na závěr je třeba konstatovat, že zkoumání principů lokální spravedlnosti se vzpírá generalizaci – ty jsou do velké míře vytvářeny na základě výjimek, kompromisů a jedinečných rysů, kterým se dá porozumět jen odkazem na specifický historický kontext jejich vzniku. Bude proto zajímavé sledovat, které principy rozdělování prvků zdravotních péče se objevují a budou objevovat, a to nejen u nás, ale v různých zemích a kulturách, v kontextu současné koronavirové pandemie.    Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o rozdělování nedostatkových zdrojů z evropské perspektivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-18 07:37:32

Jak na koronavirovou pandemii reaguje Rusko

Rusko se v důsledku současné krize dostalo v západních zemích na okraj mediálního zájmu. Kromě jeho pomoci Itálii a USA a obvinění z rozvracení Evropské unie, které se v březnu objevilo v oficiálním dokumentu Evropské služby pro vnější činnost, z mediálního mainstreamu prakticky vymizelo. Epidemie koronaviru se týká také Ruska. Podívejme se na to, v jaké situaci nákaza Rusko zasáhla, jaké přednosti či nevýhody oproti západnímu světu ve vztahu k momentální situaci má a jaký přístup ruské vedení zvolilo k zvládnutí krize. Ekonomický kontext koronavirové krize Ruská ekonomika se dlouhodobě potýká s problémy vnitřního i vnějšího charakteru. V důsledku angažmá na Ukrajině musí Rusko čelit ekonomickým sankcím ze strany západních zemí, které kromě bezprostředních negativních dopadů v podobě recese vedly k revizi ekonomických, obchodních i politických vazeb a většímu důrazu na národní soběstačnost. Ruským subjektům se výrazně omezily možnosti vstupu na mezinárodní finanční trhy, a tudíž možnosti externího financování. To sice na jednu stranu limitovalo rozvoj firem, na stranu druhou je to tlačilo ke snižování vlastního zadlužení, což v obdobích krize představuje nespornou výhodu. Míra zadluženosti ruských soukromých firem již klesla pod úroveň 50 procent k HDP. Podobný trend je možné pozorovat i v případě státního dluhu, jehož výše vůči HDP se pohybuje kolem 15 procent (průměrný státní dluh v zemích EU ke konci loňského roku činil více než 80 procent HDP, Česká republika je na tom lépe s hodnotou 29 procent). Současný útlum hospodářské činnosti tak z hlediska finančních závazků mnohem silněji dopadne na západní firmy a státy než na jejich ruské konkurenty. K tomu je třeba připočíst fakt, že mezi zranitelnější jednoznačně patří malé a střední podniky spíše než velké obchodní korporace. V Rusku je přitom podíl malých a středních podniků s méně než 250 zaměstnanci na tvorbě HDP roven pouhé pětině, zatímco v rozvinutých západních ekonomikách se hodnota zpravidla pohybuje mezi 50 a 60 procenty. Sektor malých a středních podniků je v zemi navzdory rétorice vlády, která se přinejmenším deklaratorně snaží soukromé podnikání podporovat, dlouhodobě málo rozvinutý. Jeho místo zaujímají velké podniky s vazbami na stát či přímo podniky se státní majetkovou účastí, které se s ekonomickým propadem vyrovnají snadněji než drobní podnikatelé. Rusko má navíc značné finanční rezervy. V Ruském fondu národního bohatství byly v březnu naakumulovány prostředky ve výši 7,3 procenta HDP, plynoucí z výnosů z prodeje ropy. Nedávný propad její ceny tak neznamená bezprostřední riziko. Tím není ani postupný růst inflace, k němuž přispívá výrazné oslabování rublu. V současnosti se totiž inflace nachází na rekordně nízkých hodnotách kolem 2,5 procenta. Epidemie přichází v době, kdy Rusko čelí řadě problémů, jak nahodilých, tak strukturálních a dlouhodobých. Tyto obtíže se za současné situace paradoxně mohou stát výhodou, protože působí protikrizově. Ve srovnání s posledními třemi krizemi z let 1998, 2009 a 2015 je nyní země v lepší výchozí situaci – má značné rezervy, relativně nízké dluhy, široký prostor pro stimulaci ekonomiky jak ze strany vlády, tak centrální banky – a v neposlední řadě i psychickou odolnost. Vývoj krize krok za krokem První dva případy nakažených se v zemi objevily 31. ledna, a to u čínských turistů. Ještě před tím nicméně vláda přijala první opatření zaměřená na čínské občany. 30. ledna byla uzavřena celá hranice s Čínou dlouhá 4 300 kilometrů. Začátkem února začalo být omezováno dopravní spojení mezi oběma velmocemi, probíhala evakuace ruských občanů z Číny a 20. února bylo rozhodnuto o plošném zákazu vstupu Číňanů na území federace. Zpočátku tak restriktivní opatření směřovala výhradně proti asijskému sousedovi. To se začalo měnit v průběhu března, a to s ohledem na negativní vývoj v dalších částech Eurasie. Ruská vláda přikročila k postupnému omezování kontaktů s ostatními zeměmi a současně zachovávala poměrně volný režim uvnitř Ruska samého. Prezident přitom ponechal značnou míru volnosti jednotlivým subjektům federace tak, aby přijímaná opatření co nejvíce korespondovala se stavem a potřebami jednotlivých regionů. V první půli března došlo k výraznému omezení dopravních spojů se státy Evropské unie. K nelibosti Alexandra Lukašenka vláda 16. března rozhodla o uzavření hranice s Běloruskem, s nímž Rusko od roku 2000 tvoří unii, a to v reakci na benevolentní přístup běloruského vedení k šíření epidemie. Dva dny nato byl zásadně omezen vstup cizinců na území federace, což vyvrcholilo 30. března, kdy byly hranice uzavřeny prakticky pro všechny včetně ruských občanů. Výjimek zůstalo zachováno jen několik – týkají se například diplomatů, řidičů kamionů či obyvatel Doněcké a Luhanské lidové republiky s ruskými pasy. Opatření směřující dovnitř země se v řadě ohledů podobají těm, které známe z ostatní Evropy. Postupně byl omezován společenský život a fungování státních, veřejných i soukromých institucí, ať už jde o muzea, divadla, kina, školy, sportovní akce či firmy. Dne 18. března vláda přijala usnesení, jež umožňuje blokaci dezinformací týkajících se koronaviru ve sdělovacích prostředcích a následné odebrání licence. Do problémů se tak záhy dostala soukromá rozhlasová stanice Echo Moskvy, když zveřejnila informaci o vysokém počtu obětí, který se diametrálně odlišoval od oficiálních statistik. Od 30. března pak trvá „období pracovního klidu“ s prozatímní platností do konce dubna; fungovat mohou pouze státní úřady, zdravotnická zařízení, obchody s potravinami, lékárny, finanční instituce a několik dalších. Přesto podle dostupných údajů nemalá část lidí pokračuje, nakolik to okolnosti umožňují, v práci z domova. Právě 30. březen je dnem, kdy se zvýraznil restriktivní trend. V hlavním městě byla vyhlášena sociální izolace závazná pro všechny. Ven se tak lidé dostanou jen v závažných a odůvodněných případech, jako je nákup nezbytného zboží, cesta k lékaři či do práce. Premiér Michail Mišustin zároveň vyzval regionální vlády, aby zvážily zavedení opatření po vzoru Moskvy. Zpřísňování opatření časově koresponduje se zrychlením v počtu případů nakažených a zemřelých. Zatímco se po celý únor oficiálně neobjevil žádný nový případ, a země tak evidovala jen dva zmíněné nemocné čínské turisty, od března začínají čísla růst, byť ve srovnání s jinými zeměmi jen pozvolna. Ještě 15. března bylo v Rusku jen 63 nakažených, 27. března už počet nemocných překonal tisícovou hranici se čtyřmi obětmi a od konce měsíce počty v absolutních číslech skokově narůstají (v procentuálním vyjádření se nicméně nové případy spíše snižují). K 13. dubnu Rusko evidovalo 18 328 nakažených a 148 zemřelých. Navzdory vzestupnému trendu vláda na federální úrovni nepřikročila k vyhlášení výjimečného stavu. Odložila sice na neurčito celonárodní referendum o změnách ústavy, které bylo původně naplánováno na 22. dubna, nadále však počítá s oficiálními akcemi u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války, kam se chystá i český prezident. Bude také zajímavé sledovat, jak v největší pravoslavné zemi na světě proběhne slavení Velikonoc, které letos připadají na 19. duben. Pozoruhodné je, že patriarcha Kirill vyzval věřící, aby za současné situace do chrámů nechodili. Oslava hlavního křesťanského svátku by se v takovém případě nesla podobně jako v západních zemích v hodně zvláštním duchu. Ruské vedení se sice zpočátku zaměřovalo na restriktivní opatření s cílem zabránit šíření epidemie, nejpozději od poloviny března však začalo promýšlet nezbytné kroky sociálního a ekonomického rázu, jejichž smyslem je maximálně zmírnit dopady na jednotlivce i firmy a udržet v chodu národní hospodářství. Vláda vyhlásila „daňové prázdniny“ pro nejvíce postižená odvětví, dočasně zrušila povinnost odvodů sociálního a zdravotního pojištění, schválila měsíční příspěvky na děti (ošetřovné), moratorium na splátky úvěrů, posunula termín podání daňového přiznání, pozastavila finanční kontroly podnikatelů, připravila úvěrové programy se státní garancí či bezúročné půjčky určené na pokrytí mezd pro zaměstnance na půl roku. Potud se ekonomická opatření prakticky neliší od těch českých. Na rozdíl od české vlády však ruský prezident navrhl jít cestou navyšování daňové zátěže. Prozatím navrhl zavedení třináctiprocentní daně na úroky z výnosů z vkladů a cenných papírů, jejichž hodnota přesahuje milion rublů, což momentálně odpovídá zhruba 330 tisícům korun. O poznání kontroverznější je návrh na patnáctiprocentní zdanění dividend plynoucích do zahraničí. To by totiž vyžadovalo revizi mezinárodních smluv. Prezident už se nechal slyšet, že v případě nesouhlasu ze strany zahraničních partnerů daň zavede jednostranně, což by bezesporu nezůstalo bez odpovědi. Pro Rusko je největším rizikem koronavirové epidemie nikoli hospodářský propad, nýbrž epidemiologická či zdravotní stránka a následné sociální konsekvence. Nepříliš vysoká úroveň tamního zdravotnického systému a veřejného zdraví obecně totiž může vést k relativně vysoké úmrtnosti i při nepříliš výrazném průběhu epidemie. Pokud se však ruským lídrům nevymkne situace z rukou a neudusí na delší dobu restrikcemi ekonomiku, může z krize vyjít v lepším stavu než leckterá západní země.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 13:10:09

Česko v karanténě a v Evropě

Epidemie má v českých zemích zatím relativně mírný průběh a co je důležitější, poměrně málo se u nás na COVID-19 umírá. Nesporně se pozitivně projevila dlouhodobá tradice všeobecného zdravotního a nemocenského pojištění, díky které máme solidní kapacity nemocnic včetně intenzivní péče a plicních ventilátorů, ale také rovněž napříč sociální stratifikací společnosti podchycené chronické nemoci zvyšující riziko vážného průběhu nemoci COVID-19. Česká republika patří mezi ty země Evropské unie, které poměrně rychle omezily volný pohyb obyvatel, zavřely obchody, divadla, knihovny a školy a zavedly povinné nošení roušek mimo vlastní domácnost. Zřejmě jsme si tím koupili čas, aby se mohlo připravit zdravotnictví, a můžeme dosti odůvodněně doufat, že čeští lékaři proto nezažijí strašlivé rozhodování svých italských, španělských a francouzských kolegů, koho léčit a koho uspat, protože pro všechny není dost přístrojů, ochranného materiálu a sil. Zvolili jsme tak pustošivé ekonomické ztráty, abychom ochránili ty, které COVID-19 zabíjí: staré lidi a lidi chronicky nemocné. Volbu sice formálně učinila vláda a politická reprezentace, ale jejich rozhodnutí by neznamenalo téměř nic bez masivního souhlasu společnosti; tak masivního, že před ním v prvních dvou týdnech zmlkli i ideologičtí fanatici volného trhu. Působivý symbol – domácí šití roušek Protiepidemická opatření by do značné míry zůstala na papíře, kdyby je naprostá většina obyvatel České republiky dobrovolně a pečlivě nedodržovala. Policie by je nedokázala při masivním porušování vynucovat. Ovšem, je zde ve hře strach o sebe a své nejbližší, ale mnohem více působí odpovědnost vůči druhým. Byl bych v pokušení hledat kořeny této dobrovolné disciplíny v přežívající středoevropské úctě k vědeckým autoritám, těm lékařským zvláště, dokonce i v českém ambivalentním vztahu k byrokracii, v oné překvapivé směsi posměšného odstupu a nevykořenitelného očekávání odborné způsobilosti vyšší byrokracie. V prvních dnech epidemie se lidé spontánně organizovali, dobrovolnická pomoc zajistila ohroženým seniorům, že nemuseli zbytečně riskovat a vycházet na ulici, ve většině měst a obcí najednou efektivně fungovala bezkonfliktní spolupráce ad hoc iniciativ a místních samospráv. Dělo se to všude v Evropě, české země ale dodaly jeden působivý symbol – domácí šití roušek. Trochu ve stínu tohoto symbolu zůstal mnohem zajímavější fenomén: v zemi, ze které po desetiletí mizí s výjimkou několika segmentů průmyslová výroba, se aktualizovala industriální tradice a začaly se vyvíjet a vyrábět chytré přístroje a ochranné pomůcky, někdy doslova na koleně, jindy v průmyslovém poloprovozu. Bylo by krásné uvěřit, že procitnutí potenciálu solidarity a vynalézavosti přežije. Krásné a pošetilé. Katastrofa jen na chvíli oslabila imperativy trhu a administrativně-politického systému. Brzy přijde normalizace, ostatně je dnes už vlastně v běhu. Trh určí, že se výroba v Česku nevyplácí, a když, pak ji nemohou organizovat slabé české firmy, ale jen dostatečně mocné nadnárodní korporace, a státní i samosprávná byrokracie začne opět pohlížet na spontánní iniciativy jako na potížisty. Obávám se, že se nevyhneme ani obvyklé reakci těch, kteří, protože je zklamala iluze o příslibu nové solidarity, popřou jako iluzi i onen obrovský význam, který měla spontánní solidarita v první fázi boje s pandemií. Jedno zlo, které dost často provází epidemie, COVID-19 do Čech a na Moravu nepřinesl. Nedošlo ke stigmatizaci některé z menšin jako nebezpečného nositele nákazy. Ve veřejném prostoru zašla v tomto ohledu zřejmě nejdál reportáž ČT, která spíše z hlouposti než zlého záměru překřtila COVID-19 na „čínskou nemoc“. Obecně xenofobové a rasisti v prvním měsíci epidemie spíše mlčeli, a pokud se strach z nemoci lokálně přetavoval do nenávisti, zaměřovala se zvláště v menších sídlech vůči lidem v cestovatelské karanténě a obyvatelům hlavního města. Vysoké riziko pro Evropskou unii Evropské systémy solidárních pojištění, státem iniciovaná územní struktura nemocnic a zdravotnických zařízení, relativně masivní a obvykle značně centralizovaný administrativní hygienický systém jednotlivých národních států, tato typicky evropská kombinace působí dokonce i při zohlednění nejpostiženějších evropských států (Italie, Španělska a Francie) jako nejvhodnější forma organizace umožňující minimalizovat ničivé dopady epidemií. Zvláště pokud ji doplní spontánní solidarita jednotlivých národních společenství. Přes uvedené sympatické rysy, respektive právě pro ně přináší současné evropské řešení vysoké riziko pro Evropskou unii. Vždyť to trvalo jen dva krátké březnové týdny a unijní státy oddělily téměř nepropustné hranice. Evropská komise se sice na chvíli pokusila trendu vzdorovat, ale jaksi nevýrazně a rezignovaně. A ovšem zbytečně, vždyť ty hranice vytvořila právě výše popsaná efektivní organizace zdravotnictví a administrativních prostředků, která začala potlačovat epidemii. Tato organizace se vždy plně váže na příslušný národní stát a také ona tak významná spontánní solidarita rostla z národně-občanského principu. Státy Evropské unie přijímaly rozhodnutí o uzavření svých hranic s rozpaky, donuceny mocí faktického. Pokud tu a tam někdo vyslovil obavu z xenofobie, s níž šovinističtí populisté demonstrují uzavíráním hranic nutnost chránit „naše“ před „cizáky“, pak se to levicovým a liberálním publicistům přihodilo spíše jako podmíněný ideologický reflex; a v souvislosti s EU působila tato obava nepřípadně, téměř směšně. Teprve Trumpovo populisticko-šovinistické hledání viníka toho, proč USA v boji s epidemií tak selhaly, a jeho výčet Číny, nezodpovědných Evropanů a nakonec „pročínské“ Světové zdravotnické organizace připomněly, že figura vytváření nepřítele zůstává nadmíru nebezpečná. Většina Evropanů považuje dočasné pozastavení volného přeshraničního pohybu osob za dobře odůvodněnou nezbytnost. Přes racionalitu rozhodnutí a jeho konsenzuální uznání je ovšem uzavření hranic vše, jen ne nevinné. V malé České republice postihlo zavření hranic přinejmenším desítky tisíc lidí – pendlerů dojíždějících za prací přes hranice. Nemáme ani tušení, o kolik lidí se jednalo v celé Evropské unii. Jde přitom jen o špičku ledovce; Evropu dnes pokrývá hustá síť nejrůznějších forem, ve kterých jednotlivci nacházejí obživu a odbornou realizaci, a tato síť se nedokáže z měsíce na měsíc přizpůsobit realitě tvrdých státních hranic. Totéž se týká zásobování a služeb. Tak jako u napadených jedinců posiluje nebezpečnost koronaviru předchozí chronické onemocnění, v případě Evropské unie dodává ataku pandemie smrtící potenciál chronicky neřešený problém prohlubování integrace. A právě jako přesvědčený stoupenec Evropské unie musím přiznat, že se jedná o smrtící kombinaci. Nejvíce postižené jsou nejzadluženější země Až přejde epidemie, zůstane nejistota, všichni budeme vědět, že se kdykoli může objevit nový vir a hranice se opět uzavřou. Tato nejistota nebude mimo jiné dobrá pro byznys, a proto zůstává otevřená šance, že by vznikla dostatečně silná evropská hygienická služba, unijní hmotné zásoby a krizový epidemický fond, snad i dohoda o vzájemné kooperaci při epidemii v některých zemích Evropské unie. Šance nevysoká, ale existuje. Lze dodat, že v USA zachytily statisticky významně vyšší podíl Afroameričanů a nejchudších vrstev mezi oběťmi epidemie, různé evropské systémy solidárního pojištění obdobnou distribuci dopadů nemoci do značné míry úspěšně eliminovaly. Mnohem beznadějněji vypadá jiný malér, který epidemie nemoci COVID-19 aktualizovala. Itálii, Španělsko a Francii postihla epidemii mimořádně ničivě a shodou okolností se zároveň jedná o tři v rámci Evropské unie mimořádně zadlužené země. Rozhodně nelze očekávat, že by v příštích letech mohly plnit maastrichtská kritéria. Itálie proto zcela racionálně obnovila diskusi o eurobondech, unijních dluhopisech. Jedná se o tržně zcela konformní řešení, které by dalo zemím Jihu možnost financovat svůj dluh za příznivějších podmínek, aniž by jim přitom poskytlo prostor pro nějaké nezodpovědné plýtvání. Itálie ovšem narazila na tvrdé odmítnutí. Uvažuje se sice o Marshallově plánu 2, ale podmínky, které se pro jeho využití zatím rýsují, by zahnaly Itálii pod podobnou kuratelu, pod kterou se před deseti lety ocitlo Řecko. Výčet trhlin v Evropské unii, které epidemie nemoci COVID-19 nemilosrdně nasvítila, by mohl pokračovat ještě dlouho bod za bodem. Působil by stále beznadějněji. Vnucovala by se otázka: Proč by Evropská unie v době strmého propadu světového hospodářství měla dokázat to, co nevyřešila v těch nejoptimálnějších podmínkách? Kupodivu, ta otázka vede k poměrně optimistické odpovědi: Protože ta řešení se mohla v Evropské unii v optimálních podmínkách odkládat.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-07 08:07:07

Rektor UK Tomáš Zima: Je třeba co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření

„Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost,“ napsal ve výzvě adresované „všem, kteří rozhodují“ rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Jeho prohlášení přinášíme v plném znění. „Obracím se na Vás jako lékař, občan a rektor Univerzity Karlovy, který je čím dál více znepokojen vývojem a hrozícími důsledky současných opatření přijatých ve věci boje s onemocněním označovaným jako COVID-19. Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost. Hrozí způsobit obrovskou vlnu nezaměstnanosti, sociálního zmaru a existenčních problémů pro statisíce lidí. Problémů, jejichž důsledky budeme řešit desetiletí. Jsem přesvědčen, že máme ještě poslední možnost zatáhnout za záchrannou brzdu a pokusit se Českou republiku co nejvíce ochránit před pádem do hluboké ekonomické propasti, která by vedla k naplnění smutných prognóz a drastickému úpadku všech oblastí našeho života na dlouhé roky dopředu. Je nezbytně nutné okamžitě a zásadně přehodnotit přijatá opatření státu, jejich další trvání, přiměřenost, efektivitu a především plošnost uplatňování. Vidím pro to několik důvodů, založených na faktech, datech a číslech – nikoli na emocích. 1. Hlavní obavy státních orgánů, které se uchýlily k plošným karanténním opatřením, se opírají o propočty rychlého, exponenciálního nárůstu těžkých případů, které by mohly překročit kapacitu zdravotnického systému a způsobit kolaps péče. Tuto obavu lze, alespoň u nás, již dnes zmírnit s ohledem na aktuální vývoj. Zcela jistě se na tom podílel včasný zásah státu. Zda to bylo díky masivním a drastickým opatřením paralyzujícím život a chod společnosti, či zda se na tom podílely i jiné faktory, bude možno zhodnotit s chladnou hlavou až v časovém odstupu. Pozitivním efektem je obrovská mobilizace a zapojení obyvatel, ochota pomoci a podílet se aktivně na zvládnutí ohrožení. 2. Koronavirům je připisován na celém světě značný počet úmrtí. Řada parametrů je však vypočítána nestandardně, velký počet zemřelých neumírá výhradně v přímém důsledku koronavirové infekce, ale v souvislosti s řadou závažných onemocnění či vážně oslabené imunity. Celková letalita infekce COVID-19 bude po zhodnocení celého průběhu vypadat jinak, než je dnes prezentováno. 3. Zdravotnictví v ČR díky nasazení všech zdravotníků je v současném stavu schopno zvládnout větší nápor pacientů, než jsme byli svědky. Paradoxně nyní funguje řada zdravotnických zařízení na zlomek kapacity, dochází k zanedbání péče u ostatních pacientů s neakutními, ale přesto velmi závažnými onemocněními. COVID-19 nezastavil ostatní nemoci, jen na jejich řešení a léčení nezbývá kapacita. A to může být pro zdraví spousty lidí fatální. 4. Nynější situace má tedy negativní dopad na celkové zdraví obyvatelstva – odkládají se diagnostické a léčebné úkony, operace i preventivní návštěvy lékaře. Pandemie zastavila velkou část zdravotnictví. Hospodářský propad zřejmě přinese snížení prostředků pro zdravotnictví, ale současné odkládání výkonů se může následně projevit předčasným úmrtím řady lidí. 5. Objektivní data nasvědčují tomu, že v ČR i v okolních zemích je šíření viru pomalejší a průběh onemocnění lehčí s minimálními počty smrtelných průběhů. Příčiny tohoto příznivějšího stavu se snaží objasnit odborníci, a může na to mít i vliv nošení roušek na místech, kde je více osob. 6. Země, které nepřijaly metodu nejpřísnější, tedy úplné karantény (např. Švédsko, Japonsko a Jižní Korea) vykazují relativně podobné výsledky ochrany obyvatel jako země s nejpřísnějšími a život a ekonomiku ochromujícími opatřeními. Srovnávání mezi jednotlivými zeměmi je metodicky velmi obtížné a často i nesrovnatelné, pro naprosto rozdílné zdravotnické systémy (organizace a úroveň zdravotnictví, počet lůžek atd.) a i z hlediska termínu zavedených opatření. 7. Pohybujeme se v oblasti často polovičatých informací. Došlo k obrovskému a soustavnému strašení národa a občanů, řada médií ve snaze o senzaci za každou cenu, často bez ohledu na fakta či dopady, často bez etického rozměru, bohužel podávají velmi často tendenční obraz infekce lokálně i globálně. A tak, ať už vědomě či nevědomě, zvyšují obavy a paniku ve společnosti. To vše má vliv na společenskou psychiku a ohrožuje to duševní zdraví nejzranitelnější části populace. 8. Daleko fatálnější následky pro nás, pro Českou republiku, bude mít ochromení našeho a světového hospodářství. Např. americká Federal Reserve Bank předpokládá v USA až 30procentní nezaměstnanost. Ta ovšem velmi rychle poroste v řadě zemí. Celosvětový cestovní ruch, který se i v ČR významně podílí na zaměstnanosti a tvorbě HDP, bude zdevastován téměř úplně. Mezinárodní měnový fond hovoří o nejhorší krizi v dějinách lidstva. 9. Státní pomoc, ať už bude jakkoliv masivní, nezabrání poklesu ekonomiky a životní úrovně lidí. Promyšlený plán a jasná dlouhodobá strategie státu je ovšem základním předpokladem, abychom se pokusili ty největší škody alespoň ztlumit. Lidé musí dál uživit své rodiny, mít z čeho platit nájem, hypotéky a další životní náklady. 10. Volba mezi uvolněním drastických a doufejme krátkodobých opatření a dalším pokračováním karantény není volbou mezi penězi a životy. Je volbou mezi hypotetickými hromadnými oběťmi koronavirové infekce a jistými oběťmi ekonomického úpadku společnosti. Bohužel, i přes sílící zoufalá varování a katastrofické prognózy vývoje naší země a společnosti stále postrádáme kvalifikovaný plán státu, jeho strategii či alespoň odpovědi na základní otázky: Kdy, jak a jaká přijatá opatření skončí? A co bude dál? S čím mohou občané počítat? Jsem přesvědčen, že máme ještě čas jednat a přijmout rozhodnutí, abychom se společně pokusili hrozící důsledky co nejvíce zmírnit. Je podle mě nutné: 1. Co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření – do konce dubna zrušit většinu omezení s výjimkou hromadných akcí, ochrany rizikových skupin (důchodci) a karantény pozitivně testovaných osob. 2. Navýšit na maximum testovací kapacity, uskutečnit co nejdříve testování náhodného reprezentativního vzorku pro objektivní zjištění, kolik osob se setkalo s COVID-19. 3. Zásadně zvýšit a zjednodušit podporu OSVČ, zejména v oblasti živnostníků, řemesel a služeb, cestovního ruchu, kultury a těch, kteří byli zasaženi opatřeními maximální měrou. Tato odvětví na sebe navazují další velké počty lidí, kteří jsou ohroženi ztrátou zaměstnání. 4. Přijmout rychlá, nekomplikovaná a plošná opatření v daňové oblasti – odklady, daňové prázdniny, a další. 5. Zajistit občanům možnost dlouhodobých odkladů splátek úvěrů na bydlení či nájmů v momentě, kdy se dostanou vlivem dopadů koronavirové krize do existenčních potíží a platební neschopnosti. 6. Postupně uvolnit cestování alespoň do sousedních zemí s relativně nízkou úrovní nákazy do konce letošního května. A postupně uvolňovat cestování podle aktuální epidemiologické situace v jednotlivých státech. 7. Ochránit statisíce občanů, kteří spadli či spadnou do dluhových pastí a exekucí, a nastupující ekonomický propad by pro ně byl zcela likvidační. Lze například přistoupit k zcela mimořádnému prodloužení splátek či k částečnému oddlužení. 8. Rychle přijmout zákon proti lichvářským půjčkám a nestandardním nákupům, abychom zabránili zneužívání krize různými „šmejdy“. Jako pro člověka, který se celý život pohybuje ve zdravotnictví, jsou pro mě děsivá některá zjištění, za kolik jsou leckde pořizovány předražené ochranné pomůcky a další prostředky. 9. Zveřejnit seznam všech položek a věcí – včetně cen a částek, které stát ve stavu nouze nakupoval v objemu miliard korun bez výběrových řízení. Maximální transparentnost a srozumitelnost všech kroků státu v krizi je zcela zásadní. 10. Zajistit, aby nedošlo ke škrtům v oblasti vzdělávání, vědy a výzkumu. Právě věda se ukazuje jako jedna z klíčových disciplín, která je pro boj s podobnými pandemiemi nepostradatelná. Tato nemoc je především příběhem vědy a výzkumu. Společně s těmito kroky je nutné rychle připravit jasnou a srozumitelnou strategii pro záchranu ČR pro další měsíce a roky, která bude výsledkem společné práce těch nejlepších expertů a špičkových odborníků v oblastech ekonomie, hospodářství a sociální politiky. Koronavirus není možné vymýtit, bude tu s námi asi ještě minimálně několik let. Musíme se snažit minimalizovat letální dopady – a to jak přímé, tak nepřímé. Pokud se rozhodneme pro dlouhodobou karanténu a izolaci země, budou důsledky pro lidské životy devastující – vysoká nezaměstnanost, sociální dopady, nárůst kriminality a radikalizace společnosti. Jsem přesvědčen, že jsme ve zcela zásadním okamžiku moderních dějin naší země. Teď je čas na odpovědná rozhodnutí, která by ale neměla v žádném případě být v rozporu s naší Ústavou a demokratickými principy. Měli bychom se k hrozícímu kolapsu postavit čelem a řešit jej společně s nasazením veškerých sil ve prospěch dobré budoucnosti našich občanů, společnosti i země. A hlavně mít jasný plán a srozumitelnou strategii. Všichni občané našeho státu potřebují vidět jasný směr a jistotu a cítit, že jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Přeji nám všem především pevné zdraví, odpovědná rozhodnutí a co nejvíce síly a vzájemné podpory v těchto těžkých časech." {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-06 15:58:55

Arnošt Marks: Země, kde spolupracují vědci, inženýři a umělci, jsou úspěšné

Kdo si hraje na vlastním písečku, nepřežije 21. století. Separace společenských, technických a přírodních věd je krátkozraká. A bez umělecké kreativity se žádná z těchto oblastí sama neprosadí. Jak by to mohlo fungovat v praxi, naznačuje proděkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Arnošt Marks.   Mnohdy jsou smysl, společenský účel a význam spolupráce umělců a vědců pouze předmětem mnoha iluzí a přehnaných očekávání. Jak byste hodnotil současnou situaci v této oblasti u nás? Pro naši úvahu si vymezme pole, kde múzy věd, výzkumu, technologií, humanitních oborů a umění působí společně vedle sebe. Výdaje na vědu a výzkum v České republice tvoří necelá dvě procenta HDP, přičemž polovinu poskytují soukromé podniky. Česká republika se ve všech možných souvisejících parametrech zařazuje mírně pod průměr EU a zaostává za vyspělými zeměmi. Nemůžeme být s tímto stavem spokojeni. Zásadní dobrá zpráva ale je, že po sametové revoluci vedle konsolidované akademie dorostla také první vrstva soukromých majitelů malých a středních firem se zájmem o technologie, vědu a umění a skupina dalších zámožnějších svobodných občanů. Tito spolu s akademiky mají de facto odpovědnost za budoucnost této země a jsou velice důležití.   Bylo vůbec po roce 1989 na co v této oblasti navazovat? Ne náhodou bylo antiintelektuální chování komunistických mocipánů zaměřené na zničení takovýchto vztahů. Konali selektivně a devastace se týkala různých oborů v různé míře. Schopnost provádět mezinárodní aktivity v umění, vědě a výzkumu pěstovali velmi náhodně, svévolně a podřizovali je pouze svým zájmům. Konali tak v neposlední řadě z čistě geopolitických a koloniálních důvodů, organizovali eliminaci a izolaci českých zemí od Západu a jeho duchovních, vědeckých a kulturních elit. Důsledky této devastace je cítit dodnes. České akademické prostředí se z této a dalších hrůz 20. století zotavuje a vychází z izolace, jak dokládají mnohé analýzy. Zotavujeme se ale pomaleji, než bychom si přáli. V logickém tempu generační obměny postupně znovu dochází k zapojování do mezinárodní spolupráce a živé interakce na evropské a světové úrovni.  Český akademický svět již dospěl do stavu své technické a finanční konsolidace. Za posledních deset až patnáct let bylo do něj kromě přibližně dvou set miliard korun ze státního rozpočtu investováno ještě přes sto miliard korun z evropských zdrojů.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Česká republika jako jedna z průmyslových zemí ale nemá žádné veřejné specializované kapacity aplikovaného výzkumu, ústavy, které by se soustředily na výzkum v sektorech, které jsou klíčové pro dlouhodobý společný a na sebe navazující rozvoj ekonomiky, technologií a vědy. Nemáme ani specializované instituce na interakci mezi vědou, uměním a technologiemi. Proč? Máte pravdu! Takové instituce existují nejen ve většině velkých úspěšných technologicky orientovaných ekonomikách. Jde o ústavy jako národní laboratoře v USA, MIT, Aalto University ve Finsku, Frauenhoferovy ústavy v Německu, ITRI na Tchaj-wanu ... Propojení umění, designu a vědy a technologického výzkumu je bohužel u nás mnohdy oddělováno a fragmentováno, administrativou jsou tyto oblasti vnímány jako izolované. Aplikovaný výzkum a umělecká činnost spojené s ekonomikou a technologiemi jsou zatím volně rozprostřeny do veřejných vysokých škol a ústavů Akademie věd. Ale měl by být jimi atakován i náš každodenní život. Krajina výzkumu je tedy zatím uspořádána kontra-intuitivně. Chceme-li udržet krok s vyspělými světovými ekonomikami, musí se to během několika let změnit.   V současné době působíte jako proděkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni, kde máte odpovědnost za mezinárodní spolupráci a projekty, které se týkají vztahů mezi uměním, technologiemi a inovacemi. Jaká je zde situace v této oblasti? Od založení Ústavu umění a designu, který byl předchůdcem Fakulty Ladislava Sutnara, si byl jejich zakladatel, děkan docent Mištera, dobře vědom toho, co se v této oblasti bude odehrávat. V podstatě to, o čem mluvíme, zakódoval mezi hlavní cíle a priority nově vznikající fakulty. Od samého počátku dochází v této oblasti k realizaci zajímavých projektů. Nejen s institucemi a firmami u nás, ale i se zahraničními partnery. Mezinárodní aktivity fakulty směřujeme k synergii, která dlouhodobě posiluje postavení školy a absolventům zprostředkovává porozumění a schopnosti obstát ve světě designu, technologií, umění, komunikace a tvorby v příštích desetiletích. Zanedbatelné pro tuto oblast není ani to, že už od roku 2005 provozujeme každoročně mezinárodní letní školu, kde se setkávají pedagogové i studenti doslova z celého světa. Pedagogové a studenti fakulty získali na základě kontaktů, v relativně krátké historii fakulty, významná mezinárodní ocenění, ale i zakázky pro svoji tvorbu.    Je to výhoda, že Fakulta Ladislava Sutnara jako umělecká škola je součástí převážně technické univerzity s dlouhodobou tradicí? Je to pro takovou spolupráci veliká výhoda. Fakulta je součástí univerzity s excelencí v oborech spojených s mobilitou, energetikou, matematickými obory a mnoha novými technologiemi. Dle hodnocení za rok 2016 je univerzitou s nejvyšší absolutní investicí z evropských fondů na žáka v ČR a je hodnocena nad evropským průměrem ve vybraných inženýrských, matematických a technických oborech. Je tedy s kým a na čem spolupracovat přímo v Plzni. Od svého založení vychází fakulta z odkazu Ladislava Sutnara a má ve svých aktivitách zakódován i díky jemu étos spojující obory technické, design, výtvarné umění a originální výtvarné hodnoty. Je neméně důležité, že docent Mištera dokázal na fakultě vybudovat tým plný nejen českých výtvarných a pedagogických veličin, ale navíc máme vedle našich klíčových ateliérů i špičková technologická pracoviště přímo na naší univerzitě. Vezmeme-li v úvahu ještě i širší historický kontext Plzně, v němž nalezneme svět strojírenství a průmyslu Škodových závodů, Loosovy interiéry, Křižíka, Sutnara… Máme na co navazovat, pokračovat ve stopách našich předchůdců. Jsou tu nejen finanční, pedagogické, technické, vědecké podmínky, ale i inspirace – genius loci.   Studentům se tedy dostane nejen kvalitního výtvarného vzdělání, ale i možnosti už během studia se zapojit do zajímavých aktivit a realizací i v zahraničí. Budou tak připravení na vstup do profesního života? Nebudeme si nalhávat, že budoucnost našich studentů a školy bude v 21. století nějak jednoduchá. Prosperita ČR v tuto chvíli stojí na relativně úspěšném modelu z 90. let 20. století, který upřednostňoval převážně průmyslovou výrobu s nižší přidanou hodnotou – zásadně závislou na dodávání komponentů našim německým sousedům. Vedle významné části ekonomiky závislé na dodávání komponentů existuje vrstva několika stovek firem, často spíše menších, které tento stereotyp prolamují a jsou často spojeny se špičkovým designem a vědou. Dramatické změny jsou na společenském obzoru v demografii, technologiích v oblasti mobility, energetiky, urbanismu v IT, v bio vědách jsou na denním pořádku. Jejich parametry, rozměry ani rychlost ale nejsou známy. Vedle společenskovědních oborů jsou umělecké obory cestou, jak společnosti pomáhat při osahávání budoucnosti. Designéři a umělci musí nejen asistovat při těchto změnách, ale budou jejich integrální hybnou silou. Už i proto musí naše fakulta vedle kvalitního uměleckého vzdělání vybavovat naše absolventy i schopností obstát v budoucím světě, ať již budou působit kdekoliv. Lehké to ale mít nebudou! Současnost nikomu z nás nedává jednoduchá, nenáročná řešení.   Kdo dnes patří mezi nové partnery fakulty v této oblasti? Můžete uvést konkrétní příklady?  Máme vytyčená teritoria a budoucí partnery hledáme mezi špičkami a těmi, co vědí, co je odolnost a hájení silného postavení ve světě kvality. Inspirujeme se u partnerů, kteří jsou nám kulturně a hodnotově blízcí a osvědčili v historii schopnost se prosadit nejen jako velcí „hráči“, ale i jako poměrně malé, bezvýznamné či dokonce ohrožené entity. Tato schopnost efektivně se chopit vlastního osudu a úspěšně se prosadit na globální scéně je pro nás aktivně volenou inspirací. Mezi naše nové partnery patří například Holon Institute of Technology z Izraele, který byl založen jako neuniverzitní technologický institut podle vzoru interdisciplinární legendy MIT v USA. Izraelská vláda zřídila tuto instituci na hranicích vědy, kultury, technologií a umění se záměrem kultivovat excelentní řešení pro stát Izrael a systematicky připravovat studenty pro výzvy budoucnosti a kultivovat synergii mezi inženýrskými obory, vědou, uměním a kulturou. Zvláště explicitní  chápání širšího elementu kultury jako významného parametru, který je integrální součástí i inženýrských řešení, je nejen pro naši fakultu, ale i naše partnery na plzeňské univerzitě, jako je Nové technologické centrum, Fakulta aplikovaných věd, ale i celou naši univerzitu inspirující. Dalším partnerem je univerzita NCKU z města Tchaj-nanu na jihu Tchaj-wanu. Západočeská univerzita s ní začíná spolupracovat na přípravě společných projektů na hranici budoucí mobility a výzev pro městské prostředí. Tchajwanská univerzita leží v území, které čelí významné změně klimatu ve městech, vlně monzunů a tajfunů. Proto spolupracuje s celou sítí globálních hráčů na klimatických adaptacích pro města. Rozhodli se proto svoji akademickou sféru budovat a strategicky propojovat s nejlepšími akademickými pracovišti ve Spojených státech. Dnes obě země diverzifikují tuto orientaci a ohlížejí se po evropských partnerech. Nicméně jejich schopnost prakticky číst potřeby a trendy trhů, kterou se naučili při své „závislosti“ na USA, je jim možné jen závidět a učit se od nich. Pro naši univerzitu to jsou ideální partneři pro společné projekty spojené s budoucností interaktivity, mobility a designu v takovémto prostředí. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a publicista.   Mgr. Arnošt Marks, Ph.D., MSc. (*1967) studoval na Karlově univerzitě a na univerzitě v Cambridge. Mimo jiné působil jako náměstek pro vědu, výzkum a inovace místopředsedy vlády, jako místopředseda Rady vlády pro výzkum a inovace, ředitel projektu CEITEC Masarykova univerzita, Brno, Vysoké učení technické, Brno a Akademie věd. Působil na Ministerstvu pro místní rozvoj i jako předseda Národního výboru pro kreativní průmysly. V současné době je proděkanem pro tvůrčí činnost na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni a má zde odpovědnost za mezinárodní spolupráci a projekty pro vztahy mezi uměním, technologiemi a inovacemi.

Čas načtení: 2019-12-03 15:50:38

Michal Kosinski: Facebook je fantastický pro demokracii

Profesor Michal Kosinski z univerzity Stanford vlastně mohl přispět k vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Jen nepřímo, ale od roku 2016 musí s touto výčitkou žít. Profesor Kosinski je psycholog, který pomocí analýzy dat proniká do našich srdcí a hlav. Celá historie začala v polovině roku 2010. Tehdy Kosinski ještě pracoval v renomovaném centru pro psychometrii na univerzitě v Cambridgi. Vyzkoumal, že algoritmy mohou s pomocí jen několika lajků, které dáme na Facebooku, sestavit rozsáhlý osobní profil uživatele. Tuto metodu později použila firma Cambridge Analytica v upravené podobě pro Trumpovu kampaň při zpracování neoprávněně získaných osobních dat uživatelů Facebooku. To se prozradilo na jaře loňského roku v aféře kolem této firmy. Pobouření nad lehkovážným zacházením Facebooku s daty uživatelů bylo velké. Michal Kosinski byl do této záležitosti nedobrovolně vtažen. Dnes tento rodilý Polák vyučuje a bádá na univerzitě Stanford.   Pane profesore, vyzýváte k tomu, abychom se vzdali soukromé sféry. Co to pro člověka vlastně znamená? Po největší část dějin lidstva nic takového jako soukromá sféra neexistovalo. Žili jsme v malých skupinách na savaně a neexistovala žádná možnost odtud odejít. Všechno, co se v tomto společenství odehrávalo, bylo na očích všem. Podobně je tomu – a to až do dneška – na venkově. Teprve život ve městech nám umožnil mít soukromou sféru. Má to určité výhody proti životu ve skupině na savaně. Pokud bychom například zastávali názory, které tato skupina nesdílí, asi bychom z ní byli vyloučeni. Městský život naproti tomu nabízí ochranu anonymitou, a tím enormní svobody.   Máme se těchto svobod vzdát? Především bychom měli přestat s tím, že posuzujeme tuto tematiku černobíle. Individuum ve venkovském společenství je asi méně svobodné, ale toto společenství drží pohromadě určitý druh sociálního tmelu: Neakceptovatelné chybné chování může být relativně rychle rozpoznáno a sankcionováno. V městském životě tento sociální tmel není tolik přítomný a lidé mají sklon k chybnému chování, například ke krádežím. Ale naproti tomu mají více svobody. Vždy je to ale kompromisem. Musíme si být vědomi toho, že neexistuje žádná cesta zpátky.    Proč není žádná cesta zpět?  Rostoucí zemědělství mělo pro společnost kromě výhod také velmi vysoké náklady. Lidé se mohli na jedné straně dostatečně živit a obyvatelstvo rostlo. Na druhé straně vedl usedlý způsob života k tomu že častěji docházelo k válkám. Rolníci nemohli před nepřáteli utéct, protože by museli opustit svoji půdu. A byli také vystaveni působení špatného počasí, kterému se také nemohli vyhnout. A tak to bylo a je i s mnoha novými technologiemi. Přinášejí nám i nevýhody. Usedlé venkovské obyvatelstvo se nemohlo znovu stát nomády, už k tomu bylo příliš velké.   Znamená to, že musíme napřed projít dlouhou cestou potíží, než se nové technologie jako Big Data nebo umělá inteligence vyplatí? Ano, pocítíme stinné stránky těchto technologií. Ale není cesty zpátky, ani pro Evropu. Co se stane podle vašeho názoru v Číně, Rusku nebo USA? Tuto chybu už Evropa jednou udělala, a to je důvod, proč firmy jako Google nebo Facebook nejsou v Evropě, nýbrž v USA. A protože USA chtějí jít v oblasti regulace cestou Evropy, přejdou tyto firmy do Číny, anebo tam budou zakládány. Když nebudeme dávat pozor, budou brzy Američané a Evropané využívat čínské technologické služby, protože budou díky generovaným množstvím dat prostě lepší. Americe a Evropě hrozí v digitalizaci prohra, protože se snaží chránit něco, co se už ochránit nedá: soukromou sféru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co dostaneme za to, když se vzdáme svojí soukromé sféry? Nové služby a produkty, které jsou založeny na sběru dat, enormně obohatí náš život. Přirozeně to působí strašidelně, když jsou shromažďována naše genetická data, ale na druhé straně mohou být naše nemoci snadněji rozpoznány a léčeny. Místo toho, abychom bojovali proti nevyhnutelnému, měli bychom to spoluvytvářet.   Jak máme spoluvytvářet společnost, ve které nám naše data už nepatří? Problém není v tom, že naše osobní data už nejsou skryta v bankách dat, nýbrž v tom, co lze s nimi dělat. Pojišťovací koncerny by mohly například využívat DNA, aby vyloučily zákazníky s genetickými vadami z pojišťovací ochrany. Pokud by ovšem bylo toto odvětví regulováno tak, že by k pojištění všech zákazníků bylo zavázáno, bylo by i v zájmu pojišťoven bránit zájmy zákazníků a pomáhat jim co nejlépe vyřešit jejich zdravotní riziko. Kolik lidských životů by bylo možné zachránit, kolik dětí ochránit, pokud by byl možný přístup k vyhledávaným dotazům u Googlu. Když se tam někdo ptá po metodách, jak se zabít, nebo když se tam dítě vyptává, zda je normální, že ho dospělý osahává na genitáliích, bylo by možné předejít sebevraždám i zneužívání. Ale dal by se přirozeně očekávat obrovský křik ochránců dat.   Ale tím bychom se rychle vydali směrem k dohlížitelskému státu. V diskusích panuje velká licoměrnost. Nesmíme tato data využívat, abychom zachránili životy. Ale Facebook a Google je používat mohou, aby nám prodávaly nejrůznější zbytečnosti.   Pojďme se bavit o blížících se prezidentských volbách v USA v příštím roce. Obáváte se, že voliči mohou být přes sociální sítě manipulováni kandidáty, jinými politiky, nebo dokonce temnými silami ze zahraničí? Ne, sociální sítě jsou pro demokracii fantastické. Strach z toho, že například Facebook se může stát nástrojem masové manipulace, je dalším příkladem toho, jak se dnes rozhořčujeme nad problémy, které neexistují, a necháváme stranou ty, které jsou skutečné. Vezměme tzv. fake news. Přirozeně existují falešné zprávy. Je jich dokonce víc než dříve, protože je kdokoliv může umístit na internet a pak je přes sociální sítě stokrát i milionkrát dál šířit. Otázka ovšem je, zda občan v průměru těmto falešným zprávám věří více než v minulosti. Lidé jsou dnes tak dobře informováni jako nikdy předtím. Přirozeně jsou i dnes čas od času opačné tendence, jak například ukazují kampaně proti očkování. Ale trend je jednoznačný.   Vycházíte tedy z toho, že je také mýtem, že se lidé přes internet a platformy, jakými jsou Facebook a Twitter, radikalizují? Ano, celosvětové ankety o hodnotách a názorech ukazují, že se lidé obecně pohybují směrem k podpoře lidských práv, k demokracii anebo pro práva homosexuálů. A to mimo jiné kvůli informacím, které jsou k dispozici na internetu. To je obrovský pokrok.   Když se ale podíváte na Ameriku a na populismus, je tam vidět určitý rozpor. Tak se podívejte padesát let zpátky! Tehdy jsme měli v Evropě ještě železnou oponu. To bylo skutečné rozdělení. Anebo se podívejte na Ameriku. Není to tak ještě dlouho, kdy v této zemi existovala skupina občanů – Afroameričané, kterým byla odpírána plná občanská práva. Toto zásadní rozdělení bylo překonáno. Dnes Amerika diskutuje o tom, zda má zdravotní pojištění pokrývat 80 nebo 100 procent obyvatel. To jsou ty jemnosti. Pochopitelně se dnes velmi hlasitě diskutuje. Ale to souvisí s tím, že přístup ke komunikačním kanálům prostřednictvím sociálních sítí a internetu se všeobecně demokratizoval.   Ve vašich výzkumech jste prokázal, že je potřeba jen několik málo dat k tomu, aby byly stanoveny základní vlastnosti jednotlivé osobnosti. Jak velké odhadujete nebezpečí, že tyto poznatky budou v příštím americkém volebním boji zneužity a že kandidáti nebo zahraniční aktéři se pokusí individuálně zaměřenými falešnými informacemi provést „výplach“ mozku? To je směšné. Dobrá věc je, že se politici mohou na každého jednotlivého voliče obrátit s individuálním poselstvím. Představte si, že by politik měl možnost ve volebním boji zaklepat na každé dveře a začít s občanem hovořit. To není v reálném životě možné, ale na Facebooku a dalších sociálních sítích to jde. Proto jsou sociální sítě dobré pro demokracii.   Jaká jsou skutečná rizika, která v diskuzi podle vašeho názoru přehlížíme? Ignorujeme nebezpečí, že algoritmy naši demokracii kompletně mění. Představme si dva politiky. Ten jeden používá algoritmy, aby předal svoje volební poselství, ten druhý ne. Ten první s velkou pravděpodobností volby vyhraje. Vítěz voleb bude algoritmy používat i nadále, aby prosadil svoji politickou agendu. A tím bude úspěšnější než ten politik, který algoritmy nepoužívá. Na základě dat pak budou algoritmy stále lepší. Jednoho dne to povede k tomu, že politici přestanou být aktéry, ale stanou se jen rozhraním pro algoritmus, který bude samostatně jednat a rozhodovat. Totéž se může stát šéfům koncernů, generálům a lékařům: Ti všichni dobrovolně odevzdávají svoje rozhodovací pravomoci. To je enormní riziko.   Kam to povede? Především nám hrozí nebezpečí, že společnost bude řízena algoritmy a ne lidmi. Za druhé bychom následovali algoritmy, kterým bychom už nerozuměli. Naše mozky nejsou vybaveny pro komplexitu algoritmů. Přijde čas, kdy algoritmy budou přijímat rozhodnutí, která jsou pro nás jako homo sapiens velmi špatná, a my, lidé, tato rozhodnutí budeme přesto provádět.   To se poslouchá jako sci-fi. To je už částečně teď realitou. Když přijímá centrální banka rozhodnutí o úrocích, základem jsou algoritmy, které vycházejí z terabytů dat. Obchodníci na Wall Streetu zakládají svoje koupě a prodeje akcií už nyní převážně na algoritmech.   Vy jako psychiatr také používáte algoritmy, abyste z dat určil osobnost člověka. Důvěřujete tomu? Je velmi jednoduché jen z několika dat vypočítat, zda někdo trpí depresemi. Jak ale algoritmy k tomu závěru došly, to pochopím často až po týdenním, někdy i měsíčním zkoumání, ačkoliv jsou to relativně jednoduché algoritmy. A teď si představte inženýra u Googlu. Ten chce prostě jen vytvářet stále lepší algoritmy. Pravděpodobně jej nezajímá, jak algoritmus dospěje k rozhodnutí. A to je velmi nebezpečné.   Jak můžeme snížit riziko, abychom nebyli jednoho dne řízeni algoritmy? Nejdříve musíme toto riziko rozpoznat a přestat se do krve hádat o fake news a radikalizaci. A musíme se smířit s tím, že není žádné cesty zpět. Je stále více dat, algoritmy jsou stále lepší a my je bude stále více využívat. Pokrok se nedá zastavit. Nakonec budeme muset požadovat, aby umělá inteligence byla transparentní a srozumitelná.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Michal Kosinski (*8. května 1982, Varšava) je polský psycholog a působí jako profesor na univerzitě Stanford. Jeho výzkum se zaměřuje na individuální rozdíly v chování, preferencích a výkonu. Konkrétně se zajímá o mechanismy propojující psychologické zvláštnosti (jako je osobnost) se širokou škálou organizačních a sociálních výsledků, včetně pracovního výkonu, zaměstnání, spotřebitelských preferencí a ideologie. To zahrnuje kromě chování také jazyk i sledování rysů obličeje. Kosinski provádí svůj výzkum pomocí řady výpočetních metod, včetně strojového učení, těžby dat a observačních studií, do nichž jsou zapojeny miliony účastníků.

Čas načtení: 2024-03-28 09:00:00

Proč má Estonsko nejlepší školy v Evropě?

Jak se z malé, relativně chudé země stala vzdělávací velmoc? Kreativita, autonomie a plné přijetí digitální éryDnešním tématem hodiny sci-fi na státním gymnáziu Pelgulinna je film Blade Runner. Čtvrtky jsou "dobrovolnými" vyučovacími dny, kdy si studenti tohoto gymnázia v estonském hlavním městě Tallinnu mohou vybrat z řady předmětů; dnes se koná například kurz práv a demokracie, programování a tvůrčího psaní v angličtině. Sedm sedmnáctiletých studentů v hodině sci-fi se  právě dodívalo na 30 minut filmu a chystají se o něm diskutovat. "Mluvili jsme o jungovských archetypech, osobnosti a superegu," říká Triin, jedna ze studentek, dokonalou angličtinou. "Bylo to pro mě opravdu užitečné, abych pochopila různé aspekty lidského bytí a jak vytvářet hlubší charaktery." Studovali také knihu Brave New World a film 2001: Vesmírná odysea. Během několika minut  se studenti dotknou dějin USA, dětské práce, empatie a dalších témat. Já taky. Jak se Estonsko, malá země, která je ve srovnání s většinou zemí EU relativně chudá, stalo vzdělávací velmocí?

Čas načtení: 2024-04-21 14:00:01

Izraelská pevnost na podvozku tanku drtí teroristy z Hamásu: Obrněný transportér Nakpadon

V případě Nakpadonu hovoříme o vylepšené verzi obrněných vozidel Nagmashot a Nagmachon. Nakpadon zapadá do mozaiky velmi dobře chráněných vozidel, která tvoří osu vyspělé izraelské pozemní techniky, a vojenští a političtí představitelé tradičně kladou na tento aspekt prvotní důraz. A je to právě těžký obrněný transportér Nakpadon, který patří k vozidlům, jež jsou v této kategorii jedna z nejlépe chráněných, k čemuž bezesporu přispívá skutečnost, že mají zesílené kompozitní pancéřování, jak uvádí web Tank Historia. Ochrana na prvním místě V ochraně Nakpadonu pak vynikne i boční reaktivní pancéřování třetí generace, takže má zvýšenou schopnost přežití. Neopomnělo se zapracovat rovněž na zvýšené ochraně proti minám a improvizovaným výbušným zařízením (IED – improvised explosive devices). Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více Na novém vozidlu se začalo pracovat v roce 1993. Nakpadon je užíván izraelskou armádou v limitovaném počtu pro zvláštní účely a operace. Obrněný transportér byl navržen jako prozatímní řešení vedoucí k pozdějšímu představení vozidla Nameru, které je mnohými vojenskými odborníky považováno za nejodolnější obrněný transportér na světě. Izraelský transportér na podvozku britského tanku Výroba začala v devadesátých letech, 50tunový Nakpadon je integrován s podvozkem britského tanku Centurion. Posádku tvoří dva lidé, výsadek je až 10 vojáků. Stroj pohání dieselový motor o výkonu 900 koní (671 kW). Vzhledem ke své hmotnosti může Nakpadon vyvinout rychlost 50 km/h, dojezd činí 400 km. Motor je silnější, aby vyvážil hmotnost stroje. Stejná motorová jednotka pak pohání i izraelský tank Merkava Mk1. Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více Na druhé straně vyšší hmotnost přesto přináší vozidlu určité limitace na moderním bojišti. Vzhledem ke své hmotnosti a rozložitosti má při relativně nízké rychlosti omezenou pohyblivost v městském terénu. Pokud hovoříme o výzbroji vozidla, je vybaveno 3–4 kulomety FN MAG ráže 7,62 mm, sekundární zbraň pak tvoří granátomet Mk 19, respektive minomet ráže 60 mm. Některé Nakpadony mohou mít zabudovány kulomety vyšší ráže – 12,7 mm. Najdou se i nedostatky I když není Nakpadon nejrychlejším prostředkem, postrádá nejmodernější a mohutnější výzbroj, nezahrnuje věž ani velkorážní zbraň, která by způsobila nepřáteli velké a viditelné škody, kompenzuje si to právě vynikající ochranou vozidla a silným pancéřováním. Právě z tohoto důvodu mohl Nakpadon relativně nerušeně operovat v libanonské občanské válce v zóně, kde intenzivně zuřila palba, nebo v Pásmu Gazy. Tam ve spolupráci s dalšími izraelskými vozidly likvidoval pozice teroristických komand z hnutí Hamás. Není bez zajímavosti, že několik Nakpadonů bylo příslušníky Hamásu ukořistěno, jak uvedl server Army Recognition. Tak či onak, v Pásmu Gazy i jinde projevily vysokou odolnost proti protitankovým střelám i přímým výbuchům min, které posádka neměla téměř pocítit. Rusko, NATO, nebo Čína: Kdo má nejvíce jaderných zbraní? Číst více Nespornou výhodou pro Izrael je, že disponuje kromě Nakpadonu dalšími výkonnými obrněnými transportéry, s nimiž se Nakpadon může doplňovat. Řeč je například o vozidlu Achzarit, Nagmachon nebo Namer. Takže pokud nebude moci být nasazen do boje jeden typ, může jej suplovat druhý. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti.

Čas načtení: 2024-04-26 15:13:47

Jak upéct nadýchanou bublaninu s mraženým ovocem?

Jak upéct nadýchanou bublaninu s mraženým ovocem? redakce Pá, 04/26/2024 - 15:13 Dezerty a Moučníky 1 - 1000 Kč Lehké 30 minut a více Klíčová slova: bublanina recept bublanina hrníčková bublanina s ovocem Co je potřeba Potřebovat budeme pár surovin, které má každý většinou doma ve spíži. Také nejsou příliš drahé, jestliže je ovoce domácí, vyjde bublanina relativně levně. 2 hrnky polohrubé mouky 1 hrnek krupicového cukru 1 hrnek mléka ½ hrnku oleje nebo másla Prášek do pečiva 2 vajíčka Ovoce nerozmražené, čerstvě vytažené z mrazáku dle vašich možností Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Postup Nejdříve smícháme suché části těsta, tedy mouku, cukr a práškový cukr. Přidáme mléko, olej a vajíčka. Vše řádně promícháme, aby vzniklo lité těsto bez hrudek. Následně si plech vymažeme tukem a vysypeme hrubou moukou, kdo chce, může použít i pečicí papír. Rozehřejeme troubu na 170 °C. Na plech vylijeme všechno těsto a posypeme jej rovnoměrně zmraženým ovocem. Aby nepropadávalo až ke dnu, můžeme jen nejdříve jemně posypat hrubou moukou. Zůstane nahoře, bude propečené a kolem nebudou mokvavé skvrny, jako tomu bývá, když ovoce obalíme v cukru. Nakonec vložíme do trouby a pečeme asi 30 minut, dle trouby. Zda je těsto propečené poznáme díky špejli, na které po vytažení z buchty nesmí zůstávat těsto. Bublanina je oblíbená jak dospělými, tak dětmi. Tato je velmi rychlá a snadná, těsto poměrně sladké, proto se k němu hodí i rybíz, který je relativně kyselý. Kdo chce, může před podáváním posypat práškovým cukrem. Stejně tak se na tuto bublaninu hodí i ovoce zavařované nebo čerstvě utržené. Pokud se chystáte péct na jaře, kdy nová úroda ještě není, jistě budete s kombinací těsta a mraženého ovoce spokojeni. Přidat komentář foto a text REDAKCE Je duben a spousta z nás má v mrazáku stále drobné ovoce z loňské sezony. Ať už vám na zahrádce uzrál černý či červený rybíz, angrešt nebo třeba maliny, vše můžete použít do výborné a snadné bublaniny. Zvládnou ji i větší děti a věřte, že vám bude chutnat nejvíc druhý nebo třetí den po upečení, kdy už bude krásně proležená.