Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-09-05 06:37:09

Martin Hudec: Česko-německá literární výměna je zatím dost jednostranná

Před více než dvaceti lety se zrodila instituce, která se rozhodla prohlubovat vzájemné porozumění mezi Čechy a Němci. O dosavadních aktivitách Česko-německého fondu budoucnosti, jeho aktuálních projektech i plánech do budoucna jsme hovořili s germanistou Martinem Hudcem.   Česko-německý fond budoucnosti, založený v roce 1997, si klade za cíl „stavět mosty mezi Čechy a Němci“. Co konkrétně si pod tím máme představit?  Zcela konkrétně ve třech číslech: za 20 let jsme částkou přes 60 milionů eur podpořili na 11 000 česko-německých projektů. Podporujeme především školní a kulturní výměnu a spolupráci na úrovni občanské společnosti včetně nejrůznějších setkávání. Jde nám o to, aby díky naší podpoře bylo možné realizovat projekty, které spojují lidi z obou zemí a umožňují jim se vzájemně poznat a respektovat. Fond budoucnosti přispívá i na obnovu památek, vysokoškolská stipendia a vědecké a publikační záměry.   V čele fondu stojí český ředitel Tomáš Jelínek a německá ředitelka Petra Ernstberger, znamená to, že o aktivitách nadace v té které zemi rozhoduje vždy pouze jeden z nich? Fond budoucnosti je sice bilaterální instituce s českým a německým ředitelem, a stejně tak jsou Češi a Němci zastoupeni ve správní radě i mezi zaměstnanci, ale naše poslání je jednotné a agendu si podle státní hranice nedělíme. Sídlo fondu a celé jeho exekutivy je v Praze, zde jsou zpracovávány a hodnoceny všechny grantové žádosti a odtud jsou řízeny i další aktivity fondu směřující do obou zemí.   Vy máte na starost podporu kulturních a vědeckých projektů a také vydávání tištěných publikací. Jaký druh projektů mezi (úspěšnými) žádostmi převažuje a kam obvykle jde nejvíce peněz? Úspěšné jsou především takové žádosti, které přispívají k česko-německému porozumění, a projekty založené na česko-německé spolupráci, důležitý je i inovativní přístup, kreativita a přínos podpořených projektů. Konkrétně pak záleží na té které projektové oblasti: u kulturních projektů nám jde především o vzájemné zprostředkování kulturních fenoménů obou zemí i prezentaci zástupců současné kultury, od amatérských hudebních souborů až po špičkové německé divadlo. U vědeckých a publikačních projektů je pro nás zásadní zdokumentování myšlenkového světa, vědeckého výzkumu a kulturních aktivit lidí z Německa a Česka, stejně jako náhled do literatury sousední země a jejích nejrůznějších žánrů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Když zůstaneme u literatury, které faktory mají největší vliv na výsledné rozhodnutí ohledně vaší případné podpory? A kdo všechno o ni vlastně může žádat? Žádat mohou jak nakladatelé či nejrůznější – například vědecké – organizace, tak i fyzické osoby, tedy například samotní autoři z obou zemí. Nejzásadnější kritérium pro naši podporu jsem už zmínil v předešlé odpovědi, určitě ale platí, že chceme především přispět ke zprostředkování současné literatury, zásadní je pro nás přitom nejen kvalita textu a překladu, ale i to, že tak přispějeme k bližšímu porozumění života v sousední zemi.   Letos jste byli jedním z partnerů prezentace České republiky jako hostující země na lipském knižním veletrhu. V čem konkrétně vaše přítomnost na veletrhu, popřípadě spoluúčast na českém programu spočívala? České hostování v Lipsku jsme vnímali jako velkou šanci pro českou kulturu a pro prohloubení česko-německého dialogu nejen v oblasti literatury, což je jedním z našich důležitých cílů. Proto jsme se také hned od počátku snažili přispět k jeho úspěšné realizaci – rád jsem se v této souvislosti podílel na práci dramaturgické rady, která měla hostování ČR v Lipsku na starosti –, i k posílení česko-německé literární výměny. Již v březnu 2018 jsme vypsali mimořádnou podporu projektům, které měly přispět k lepšímu poznání a posílení role české literatury a českého jazyka v Německu.  To vše i s ohledem na fakt, že česko-německá literární výměna na rozdíl od velmi rozvinuté kulturní spolupráce lidí z obou zemí probíhá dost jednostranně a současná česká literatura se v konkurenci se silnou nabídkou zahraničních titulů na německém knižním trhu prosazuje jen s velkými obtížemi. Mimořádná podpora se týkala nejen překladů do němčiny, ale i čtení českých autorů a dalších literárních projektů, cílili jsme též na podporu německé bohemistiky. Celkem jsme v rámci naší výzvy podpořili na 20 projektů celkovou částkou 150 000 eur. V průběhu veletrhu v Lipsku jsme pak měli tři velmi úspěšné, různorodé akce: kontaktní setkání pro všechny ty, kteří mají nápady, jak česko-německé vztahy v oblasti kultury dále rozvíjet, pódiovou diskusi s Jaroslavem Rudišem přímo na veletrhu a především „Večer s Vladimírem Holanem“ – česko-německou edici, která patří k našim nejzásadnějším literárním projektům, představil její spoluvydavatel, profesor slavistiky Urs Heftrich (rozhovor s ním přinesly Literární noviny 4/2019; pozn. PN) a překladatelka Věra Koubová. Čtení básní pak hudebně doprovodil izraelský pianista Gilead Mishory.    Mezi aktuálně schválenými projekty čistě literární akce ani publikace příliš nefigurují, zaujala mě však akce s názvem Reality Czech. Německo-české literární setkání. O co se jedná? Z tohoto projektu mám obzvláštní radost, ukazuje totiž to, co pro nás bylo a je po hostování v Lipsku zásadní: tedy kontinuitu i rozšíření česko-německých aktivit na literárním poli. V případě „Reality Czech“ se jedná o řadu čtení a diskusí se 12 českými a německými spisovateli v Berlíně. V rámci třídenního setkání budou autoři z Prahy a Berlína spolu s publikem diskutovat o aktuálních podmínkách pro psaní i roli literatury v kulturně-politickém a společenském diskursu a poznají také nové performance a publikační formáty z Prahy a Berlína. Program bude sestávat z panelové diskuse v kooperaci s fakultou slavistiky na Humboldtově univerzitě, dvou večerů autorských čtení, několika moderovaných diskusí / open talks a výstavy nezávislých literárních časopisů vydávaných v uplynulých 30 letech. Z mého pohledu je přitom nejzásadnější pestrý mix různých setkávacích a prezentačních formátů: dojde zde nejen ke klasickým čtením, která širší veřejnosti umožní vhled do současné české literatury, ale i k následným diskusím o nových cestách a možnostech zprostředkovávání a šíření literatury.   Podpoříte také vznik a následné vydání německého překladu knihy Petra Balajky Ottla, která česky vyšla loni zásluhou Nakladatelství Franze Kafky. Co vás přimělo k finanční podpoře v tomto konkrétním případě? Je to svým způsobem logický protipól k naší podpoře českého vydání všech tří svazků Stachovy kafkovské biografie v nakladatelství Argo. Přišlo nám vhodné pomoci zprostředkovat knihu českého autora německým čtenářům, nadto pojednávající o osobě a tematice, o které se dosud příliš nevědělo. Tím mám na mysli nejen Ottlu jako Kafkovu „nejmilejší sestru“, ale i tematizaci posledního roku jejího života v Terezíně, následnou deportaci do Osvětimi a její dobrovolné rozhodnutí spojit svůj osud s dětmi z Białystoku, které jako zdravotní ošetřovatelka provázela, i když pravděpodobně tušila, že to znamená cestu na smrt.   Když se podíváme na rok 2017, podpory se dočkalo 40 publikací, ovšem beletrie mezi nimi příliš zastoupena nebyla (6x próza, 2x poezie) a převažovaly tituly odborné. Jedná se o tradiční poměr? A čím je to způsobeno?  Ten poměr se lehce mění, dosud ale platilo, že převažují žádosti o podporu vědeckých publikací, což je dáno tím, že tyto projekty jsou často navázány na vědeckou česko-německou spolupráci v nejrůznějších oblastech – většinou se jedná o podporu vydání česko-německých sborníků z akcí podpořených fondem. O nelehké cestě českých autorů na německý knižní trh jsem již hovořil, sám jistě dobře víte, že ani u nás není mnoho nakladatelů, kteří by se na náročnější německou beletrii či poezii zaměřovali. Chci ovšem zmínit i to, že v roce 2018, tedy již během příprav na Lipsko, bylo mezi 50 podpořenými publikacemi 8 knih beletristických a 8 titulů z oblasti poezie. V tomto smyslu doufám a věřím, že impulsy vzešlé z našeho hostování v Lipsku budou mít delší trvání, naše podpora v této oblasti samozřejmě pokračuje i nadále.   V loňském roce mezi podpořenými projekty figurovala řada akcí či děl vztahujících se k tzv. osmičkovým rokům, letos jistě nebude nouze o projekty spjaté s třicetiletým výročím sametové revoluce.  Je to tak, už v prvním pololetí letošního roku fond podpořil celou řadu projektů, které tematizují 30. výročí politického převratu v roce 1989, a to v obou zemích. Těší nás, že aktéři občanské společnosti chápou toto výročí i jako příležitost lépe si uvědomit, co nás v Evropě spojuje, a soustředit na to pozornost. Tak například pražská Asociace pro mezinárodní otázky a Evropská akademie Berlín chtějí v rámci „Evropských týdnů svobody“ prostřednictvím nejrůznějších inovativních formátů zprostředkovat širší veřejnosti v Německu, Česku a Polsku povědomí, že události roku 1989 byly významné nejenom v národním nebo bilaterálním kontextu, ale že je třeba je zároveň vnímat jako součást příběhu celoevropského úspěchu. Řada projektových partnerů hledá v souvislosti s výročím pádu železné opony i možnosti intenzivního dialogu s pamětníky. Jako například drážďanské Mitteleuropa-Zentrum při Technické univerzitě a spolek Veřejný sál Hraničář z Ústí nad Labem, kteří hodlají provést řadu rozhovorů s pamětníky z oblasti Drážďan a Ústí a tematizovat při tom jejich životní situaci před a po roce 1989. Dalším příkladem projektu, který se zabývá třicetiletým výročím politického převratu roku 1989, je česko-německý kabaret, založený v roce 2018 v Praze jako první svého druhu. Ve svém novém programu „Téma 2.0“ se bude zabývat tématem pádu železné opony a následného období politické transformace až do současnosti.    Již čtvrtým ročníkem letos pokračuje vámi pořádaná soutěž o Česko-německou novinářskou cenu. Co vás vedlo k jejímu založení a jakou prestiž si za dobu své existence toto ocenění získalo u nás a v Německu? Smyslem této ceny je podpora jednak kvalitní a nezávislé žurnalistiky, jednak česko-německých vztahů nezatížených předsudky. Během posledních dvaceti let od podpisu Česko-německé deklarace a vzniku Fondu budoucnosti se vztahy mezi Čechy a Němci sice významně zlepšily, ovšem bez kvalitní žurnalistiky by vzájemné poznání a pochopení toho druhého bylo zajisté na nižší úrovni.  Česko-německou novinářskou cenou proto oceníme novinářky a novináře, kteří jdou proti trendu rychlého, povrchního zpravodajství a nespokojují se s jednoduchými odpověďmi a populistickou zkratkovitostí. V době narůstající manipulace s fakty a názory je zodpovědná žurnalistika tohoto typu obzvlášť důležitá.  Naštěstí existuje na obou stranách hranice značný počet novinářek a novinářů, kterým stojí za to se intenzivně a dlouhodobě tématy sousední země zabývat. Myslím, že si cena za dobu své existence vybudovala dobré renomé. Od počátku jsme kladli důraz na její nezávislost: o vítězích rozhoduje porota složená z předních žurnalistů z obou zemí, které nominují naše partnerské organizace Deutscher Journalistenverband a Syndikát novinářů ČR. Vyhlášení vítězů je vždy velkou a podnětnou podívanou. Letos předání cen plánujeme na 1. listopadu do Lipska a jako hlavní řečník vystoupí bývalý německý novinář a disident a současný šéf úřadu pro dokumentaci Stasi Roland Jahn. Mezi soutěžícími i vítězi byli dosud vždy zastoupeni jak žurnalisti z nejvýznamnějších médií z obou zemí, tak i novináři na volné noze a nezávislé produkce a my věříme, že to tak bude i nadále. Cíle naší ceny jsou totiž stále aktuálnější.  {/mprestriction}  Martin Hudec (*1974) absolvoval magisterské i doktorské studium germanistiky na Johann Wolfgang Goethe-Universität ve Frankfurtu na Mohanem. V Česko-německém fondu budoucnosti, kde je zodpovědný za oblast publikací a stipendií, působí od roku 2003.

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-08 10:18:45

Sedm lekcí z koronaviru

Pandemie koronaviru se v mnoha bodech zásadně liší od předcházejících krizí, které Evropská unie překonala. Virus změní společenství států a před jednotlivé země postaví jednu tragickou otázku. „V jakých zvláštních časech žijeme,“ napsal mi můj španělský přítel. Ano, zvláštní jsou skutečně. Nevíme, kdy pandemie skončí, nevíme, jak skončí, a nyní můžeme jen spekulovat o dlouhodobých politických a hospodářských důsledcích. V čase krize jsme infikováni nejistotou. Ale tato krize má přinejmenším sedm lekcí, kterými se odlišuje od předchozích. 1. Tou první, kterou můžeme už nyní určit, je skutečnost, že koronavirus si na rozdíl od finanční krize v letech 2008/2009 vynutí návrat silného státu. Po krachu Lehman Brothers věřili mnozí pozorovatelé, že nedůvěra v trh vyvolaná krizí povede k větší důvěře v stát. Nebyla to žádná nová koncepce. 1929 po vypuknutí světové hospodářské krize požadovali lidé silné státní zásahy, aby se vyrovnalo selhání trhu. V sedmdesátých letech minulého století tomu bylo naopak: Lidé byli zklamáni ze státních zásahů a věřili znova trhu. Paradoxem 2008–2009 je, že nedůvěra v trh nevedla k volání po větších státních zásazích. Nyní ale koronavirus přivede stát ve velkém rozsahu zpět. Lidé spoléhají na vládu, že organizuje kolektivní obranu proti pandemii, a spoléhají se na vládu, i když jde o záchranu narušeného hospodářství. Efektivita vlády bude nyní měřena podle její schopnosti změnit denní návyky lidí. 2. Druhou lekcí je, že koronavirus nechá znovu obnovit mýtus hranice a přispěje k tomu, že role národního státu uvnitř Evropské unie opět posílí. Je to už vidět na uzavření mnoha hranic a na tom, že všechny vlády v Evropě se nyní koncentrují na vlastní obyvatelstvo. Za normálních poměrů by členské státy nerozlišovaly mezi národnostmi pacientů v jejich zdravotním systému, ale v této krizi dostávají pravděpodobně přednost před ostatními vlastní občané (vztaženo nejen na přistěhovalce z jiných regionů světa, ale také na Evropany s pasy EU). Koronavirus tedy posílí nejenom nacionalismus jako takový, ale i etnický nacionalismus. Aby přežili, budou vlády vyzývat občany stavět zdi nejenom mezi státy, ale také mezi jednotlivými osobami, protože nebezpečí infekce vychází z lidí, kteří se nejčastěji potkávají. Největší riziko představuje ne ten cizí, ale ten nejbližší.  3. Třetí lekcí, kterou nám epidemie koronaviru poskytuje, se vztahuje k důvěře v odborné znalosti. Finanční krize a imigrační krize v roce 2015 vyvolala v obyvatelstvu velkou nespokojenost s experty. Tento stav, který v uplynulých deseti letech byl velkým úspěchem populistických politiků, se mění. Mnoho lidí je velmi ochotno věřit expertům a naslouchat vědě, když se jedná o jejich vlastní život. Dá se to už poznat na rostoucí legitimitě, kterou krize propůjčila odborníkům, bojujícím proti viru. Profesionalita je opět v módě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} 4. Čtvrtá lekce je záležitostí interpretace, ale je přesto velmi důležitá. Bohužel umožnil koronavirus zvýšit atraktivitu autoritářství velkých dat, která používala čínská vláda. Jistě je možné čínské vedení vinit z nedostatečné transparentnosti, protože pomalu reagovalo na šíření viru. Ale schopnost a efektivita čínského státu, s jakou reagoval na pohyby a chování občanů, je ohromující. V současné krizi občané stále srovnávají opatření vlastní vlády a jejich účinnost s opatřeními jiných vlád. Neměli bychom se divit, když Čína vyjde z této krize jako vítěz a USA jako poražený. 5. Pátá lekce se týká krizového managementu. Vlády se v zacházení s hospodářskými krizemi, utečeneckou krizí a s teroristickými útoky naučily, že jejich největším nepřítelem je panika. Pokud by lidé po teroristickém útoku museli dlouhé měsíce měnit svoje denní zvyky a nemohli opouštět svoje domovy, dosáhli by tím teroristé svých cílů. Totéž platí o finanční krizi 2008/2009: Pokud by občané tehdy změnili svoje chování, byly by náklady krize ve většině případů vyšší. Poselství těch, kteří rozhodují, proto bylo: Zachovejte klid! Žijte dále! Ignorujte riziko! A nepřehánějte! V dnešní krizi ale musí vlády svoje občany vyzvat ke změně chování tím, že mají zůstat doma. Úspěch vlád do značné míry závisí na jejich schopnosti přesvědčit občany, aby dodržovali pokyny. „Žádnou paniku!“ je v krizi s koronavirem falešné poselství. Aby se podařilo pandemii utlumit, měli by lidé propadnout panice – a změnit drasticky svůj životní způsob. 6. Šestou lekcí je, že koronavirus bude mít silný vliv na mezigenerační konflikty. V souvislosti s debatami o klimatické změně a riziky s ní spojenými vyčítala mladší generace starším, že jsou příliš egoističtí a neuvažují vážně o budoucnosti. Koronavisus tuto dynamiku obrací: Starší občané jsou mnohem náchylnější k této infekci a cítí se ohroženi mladšími generacemi, aby změnili svůj životní způsob. Tento mezigenerační konflikt by se mohl přiostřit, pokud by krize trvala dlouho. 7. Sedmou lekcí je, že vlády budou v určitém okamžiku nuceny k rozhodnutí, zda zabrání pandemii a zničí ekonomiku, anebo akceptují ztrátu mnoha lidských životů, ale zachrání hospodářství. Krize ovšem zdánlivě potvrdila obavy antiglobalistů: Uzavřená letiště a lidé v izolaci by mohli znamenat konec globalizace. Paradoxním způsobem by ale mohla nová antiglobalistická hybnost oslabit ty populistické aktéry, kteří – i když mají v mnohém pravdu – nenabízejí žádná řešení. Krize s koronavirem také dramaticky změní reakci Evropské unie i na všechny krize, se kterými byla v uplynulém desetiletí konfrontována. Rozpočtová disciplína už není ani v Berlíně ekonomická mantra a neexistuje žádná evropská vláda, která by se nyní zasazovala za otevření hranic pro uprchlíky.  Je nutné vyčkat, jak přesně se tato krize projeví na budoucnosti evropského projektu. Už teď je ale jasné, že koronavirus zpochybnil některé základní předpoklady, na kterých Evropská unie stojí. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel z měsíčníku Cicero. Původně vyšel text na ecfr.eu, což je European Council on Foreign Relations (ECFR). Ivan Krastev se narodil 1. 1. 1965 v bulharské Lukovici. Vystudoval univerzitu v Sofii. V současnosti řídí Centrum pro liberální stra-tegii v Sofii a je také členem vídeňského Ústavu pro vědu o lidech. Zde vede výzkum budoucnosti demokracie. Působil ještě v řadě dalších vědeckých institucí v Evropě. Od roku 2015 píše pravidelně sloupky pro mezinárodní vydání New York Times. Letos v březnu obdržel cenu Jeana Améryho za evropskou esejistiku. Jeho hlavním dílem z poslední doby je esej After Europe (Soumrak Evropy), kterou vydal v roce 2017 a zabývá se především rozdělením Evropy nejen na Sever a Jih, ale také na Západ a Východ, což by podle jeho názoru mohlo evropský kontinent politicky roztrhnout. Zodpovědné jsou za to podle něj elity, které se odtrhly od přání a názorů většinové společnosti, především v otázce migrace.  Krastev patří k nejvlivnějším veřejným intelektuálům současné Evropy a jeho brilantně formulované paradoxy nacházejí ohlas také ve Spojených státech. V přístupu k hodnocení současné západní společnosti nepřestává upozorňovat na dvojznačnost revolucí, které proběhly ve druhé polovině dvacátého století a vytvářely dnešek. Zaprvé upozorňuje, že lidskoprávní problematika nastolená v šedesátých letech má v důrazu na osvobozené individuum vliv na sociální soudržnost a negativně ovlivňuje takové entity, jako jsou národ, stát nebo rodina. Zadruhé ukazuje, jak liberalismus osmdesátých let měl kromě zjištění, že stát neví všechno líp, také negativní důsledky v růstu ekonomické nerovnosti. Zatřetí se snaží doložit, že konec studené války znamenal kromě obrovské úlevy a nadějných očekávání také konec strachu politických elit, které ke svému vládnutí už nepotřebují občany, jejichž tlaku se předtím obávaly kvůli udržení vnitřní stability tváří v tvář komunismu. Pokud jde o krizi demokracie, vidí rizika v tom, že až dosud vždy znamenalo rozšíření demokracie také snížení majetkové nerovnosti, což probíhá v současné době přesně naopak. K volání po větší transparentnosti jako záchraně demokracie podotýká, že i tady je proces dvojznačný: větší světlo způsobuje také větší stín. Moderní vládnutí je podle něj managementem nedůvěry. 

Čas načtení: 2026-03-30 10:19:00

5G technologie od T-Mobile pomáhají ČZU měřit uhlíkovou stopu kampusu

Praha 30. března 2026 (PROTEXT) - Chytré senzory, privátní 5G síť a moderní nástroje datové analýzy umožňují České zemědělské univerzitě (ČZU) v Praze detailně měřit spotřebu energií a automaticky počítat uhlíkovou stopu celého kampusu nebo jen vybraných budov. Projekt vznikl ve spolupráci s největším mobilním operátorem T-Mobile a jeho cílem je zpřístupnit data o spotřebě energií a emisích, nejen univerzitě, ale také studentům a veřejnosti.Česká zemědělská univerzita patří k největším univerzitním kampusům v Česku a tématům udržitelnosti a energetické efektivity se věnuje systematicky. Dlouhodobá spolupráce se společností T-Mobile Czech Republic vychází z memoranda z května 2021. To předpokládá vybudování komplexně digitalizovaného kampusu a dalších univerzitních pracovišť na nejnovější privátní 5G technologii a s využitím IoT platformy.   „Energetická efektivita je základní podmínkou dalšího rozvoje kampusu ČZU. Nejčerstvějším příkladem udržitelného projektu je nová budova pro dětské skupiny, vycházející vstříc požadavkům na stavbu s nulovými emisemi,” zdůrazňuje kvestor ČZU Jakub Kleindienst, a doplňuje: „Chytré senzory a další nástroje vedoucí k úsporám energie jsou jedinou možnou cestou k udržitelné budoucnosti. Proto považuji projekt společnosti T-Mobile za další významný krok v rámci přechodu z běžného kampusu na experimentální prostor budoucnosti, na němž s nimi dlouhodobě spolupracujeme. Využití špičkových technologií řadí ČZU mezi nejmodernější univerzity u nás i ve světě. A propojení high-tech kampusu se vzděláváním studentů i výzkumem je jedinečnou kombinací, která umožňuje připravovat kvalitní odborníky schopné řešit výzvy, jimž bude společnost čelit v následujících desetiletích.” Díky moderní infrastruktuře chytrého měření a online přenosu dat má ČZU nyní k dispozici přesná a aktuální ekologická data, která umožní lépe plánovat spotřebu energií v rámci celkového provozu areálu. Projekt kombinuje instalaci senzorů, přenos dat přes 5G síť, počítání osob, výpočet uhlíkové stopy i pokročilou vizualizaci v jednom integrovaném systému.  Jak měření funguje Na různých místech kampusu byla instalována IoT čidla, která monitorují spotřebu energií ve všech budovách. Naměřená data jsou v krátkých intervalech přenášena přes rozšířenou privátní 5G síť vybudovanou společností T-Mobile. „Tato data se následně přenášejí do datové platformy. Webová aplikace je odebírá, ukládá do databáze a vizualizuje, a to od aktuálních hodnot po denní, měsíční a roční přehledy. Na základě naměřených spotřeb probíhá výpočet uhlíkové stopy vybraných budov i celého kampusu,“ popisuje metodiku výpočtu Jakub Kopecký, ředitel pro Průmysl 4.0 ve společnosti T-Mobile. Součástí projektu je také systém IP kamer připojených přes 5G síť, které počítají průchod osob. Díky těmto datům lze uhlíkovou stopu přepočítávat na jednotlivé uživatele a zpřesnit tak hodnoty podle reálného využití budov. „Emise CO₂ jsou zobrazovány v různých časových intervalech a úrovních agregace, díky čemuž je možné analyzovat trendy v čase, porovnávat objekty mezi sebou a podporovat informovaná rozhodnutí v oblasti udržitelného provozu,“ dodává k metodice výpočtu Kopecký. Výsledky měření jsou prezentovány v přehledném dashboardu, který umožňuje sledovat aktuální stav i dlouhodobé trendy.  Data jsou zároveň dostupná v mobilní aplikaci My ČZU v samostatné sekci zaměřené na energie a udržitelnost. Součástí mobilní aplikace je také vizualizace v rozšířené realitě, která umožní návštěvníkům zobrazovat data o uhlíkové stopě přímo v areálu kampusu. Pro akademickou sféru projekt představuje živou infrastrukturu – studenti i výzkumníci mají k dispozici reálná data pro výuku, analýzy a experimenty v oblasti energy managementu, uhlíkové stopy i moderních komunikačních technologií. Projekt slouží nejen jako ukázka moderních technologií v praxi, ale také jako inspirace pro města, obce či další instituce, které hledají způsoby, jak řídit energetiku a uhlíkovou stopu na základě reálných dat. Kombinace IoT měření, 5G konektivity a datové analytiky ukazuje, jak lze efektivně vyhodnocovat spotřebu energií, snižovat ekologickou stopu a plánovat udržitelný provoz areálů.  Operátor s ČZU spolupracuje i na dalších projektech. Vedle pokrytí kampusu privátní 5G sítí i na dlouhodobém projektu Chytré lesní krajiny, který pomocí technologií jako jsou právě 5G sítě a IoT zkoumá přírodní děje.  Zdroj: T-Mobile  

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2025-01-10 07:00:01

Srovnání, jak si žijeme v Praze a jak si žijí ve světě. Nejsme na tom tak zle

Je pravda, že nejdražší město pro život na světě je Curych. A co se týká životních nákladů, na dalších místech najdeme Lausane, Ženevu, Basilej a Bern. Mezi ně se hrdinně vklínil jen New York až za nimi se se krčí extra drahé San Francisko! Brno lepší než Praha nebo Londýn a mnohem lepší než Budapešť V první řadě je třeba říci, že Brno je na tom lépe než Praha. Sice jen o půl bodu, mezi velkými městy je Brno 94. se 172 body a Praha 97, když má o půl bodu méně. A hůř se mají třeba San Franciscu nebo Las Vegas nebo Birmingham. Daleko za Prahou je také Londýn, Toronto nebo většina Polských měst, jako Varšava, Krakov či Poznaň. A stovku míst hůře jsou také Budapešť nebo Athény. Podrobný přehled zde: Quality of Life Index by City 2025 Nejbohatější města Pojďme se podívat na nejbohatější města, jejichž obyvatelé největší kupní sílu. Asi nás nepřekvapí, že boháči žijí v Basileji, ve městě mezi Švýcarskem, Francií a Německem a ve středisku farmaceutického a hodinářského průmyslu. Hned po Švýcarech mají plné kapsy Američané ze Seattlu a Atlanty. Pak se vracíme zpět do Evropy do Lucemburku a litujeme, že už nemáme nic společného s králem Janem. Lucemburčané jsou čtvrtí nebohatší měšťané na světě. A pak zase plejáda amerických měst jako St. Louis, Austin, Cincinnati. Vlastně 22 nejbohatších měst najdete v USA nebo ve Švýcarsku. A kde se žije nejlépe, když ne v Brně? Přece v Haagu v Holandsku. A druhé nejkvalitnější živobytí je také v Nizozemí, v Groningenu. Následuje bohaté Lucembursko a švýcarská města. V žebříčku nejkvalitnějšího prostředí pro život jednoznačně vede Evropa, Benelux a Švýcarsko a Dánsko. Naopak málokdy by chtěl žít v nigerijském Lagosu nebo v Manile na Filipínách. Dobře na tom nejsou ani brazilská  egyptská města. Index kvality života Samozřejmě nejde o to, jestli vás má někdo rád, jde výhradně o to, jak se ve městě žije.  Což je samozřejmě souvislé i se slušností a bezpečností, třena na Donbase je teď zle ekonomicky i lidsky. Index kvality života ve městech (Quality of Life Index by City 2025) se skládá z několika ukazatelů a z poměru mezi kupní silou bezpečností indexem zdraví obyvatel města životními náklady cenou nemovitostí indexem dopravní obslužnosti znečištěním ve městě počasím Vše se srovnává s New Yorkem (USA), ten má index 100. Což neznamená, že se tam žije nejlépe, New York je až 190. místě, skoro sto míst za Brnem! Co znamená co Index životních nákladů (bez nájmu): Tento index ukazuje relativní ceny spotřebního zboží, jako jsou potraviny, restaurace, doprava a služby. Nezahrnuje náklady na bydlení, jako je nájem nebo hypotéka. Například město s indexem životních nákladů 120 je odhadováno o 20 % dražší než New York (bez nájmu). Index nájmu: Tento index odhaduje ceny nájmů bytů ve městě ve srovnání s New Yorkem. Pokud je index nájmu 80, naznačuje to, že průměrné ceny nájmů v daném městě jsou přibližně o 20 % nižší než v New Yorku. Index potravin: Tento index poskytuje odhad cen potravin ve městě ve srovnání s New Yorkem. Numbeo používá váhy položek ze sekce „Trhy“ k výpočtu tohoto indexu pro každé město. Index restaurací: Tento index porovnává ceny jídel a nápojů v restauracích a barech s těmi v New Yorku. Index životních nákladů včetně nájmu: Tento index odhaduje ceny spotřebního zboží, včetně nájmu, ve srovnání s New Yorkem. Místní kupní síla: Tento index ukazuje relativní kupní sílu ve městě na základě průměrné čisté mzdy. Domácí kupní síla 40 znamená, že obyvatelé s průměrnou mzdou si mohou dovolit průměrně o 60 % méně zboží a služeb ve srovnání s obyvateli New Yorku s průměrnou mzdou. Jak se mají Češi? V Praze jsou hospody plné Pohledem turisty, který přiletěl do Prahy se máme báječně, hospody jsou tu plné Čechů, pivo a víno teče proudem, v hospodách se obědvá i večeří. To na západě není zvykem, v Anglii výjimečné. Ale třeba v Glasgowě si večer v hospodě také nesednete. Ale nejí se, hlavně se opije pivo a whiska (stojí přibližně stejně). Na venkově je situace jiná, hospody jsou u nás prázdnější, ale oproti Německu je jich v přepočtu na člověka zásadně víc. Za západní hranicí přežily už jen ty „lepší“ třeba ve Skotsku na venkově prostě „puby“ nejsou, nízká kupní síla je nenechala přežít. V Česku spotřebitelský index důvěry v budoucnost v posledních třech měsících nad 100 procent. Jak se opravdu mají Češi a co si myslí o budoucnosti ČSÚ (Český statistický úřad) vydává indikátor důvěry. Ten se měří měsíčně a v procentech ukazuje, jak Češi věří v budoucnost. Zjednodušeně se dá říci, že důvěra v budoucnost například loni v prosinci klesla o necelé procento, přesto zůstala extrémně vysoká, mezi skoro 97% a u spotřebitelů je dokonce nad 100 procenty!

Čas načtení: 2025-05-12 14:11:00

Digitální technologie mezi investory sílí, roli poradců ale dál vnímají jako klíčovou ukázal průzkum Amundi

Praha 12. května 2025 (PROTEXT) - Tři čtvrtiny retailových investorů (73 %) hledají informace o investování a odborné poradenství online.77 % využívá digitální investiční platformy – v průměru v nich drží 50 % svého portfolia.Úroveň využívání digitálních investičních platforem je vysoká ve všech věkových skupinách – u osob 51-60 let je to více než dvě třetiny.Nejvyšší prioritou pro drobné investory je finanční zajištění na stáří, ale pouze každý čtvrtý (23 %) je na dobré cestě k dosažení tohoto cíle.Společnost Amundi, přední evropský správce aktiv, zjišťovala, jak drobní investoři přistupují k investování online – od využívání online platforem až po to, kde hledají informace a s kým se radí. Průzkumu se zúčastnilo 11 000 retailových investorů z různých demografických skupin a z 25 zemí světa.Digitální investování není výsadou pouze mladších investorů; naopak, stále více lidí napříč různými věkovými skupinami se zapojuje do této formy investování. Více než tři čtvrtiny respondentů (77%) investují alespoň část svého portfolia prostřednictvím digitálních platforem nebo aplikací, přičemž téměř třetina z nich investuje výhradně online.Mezi jednotlivými zeměmi ale existují výrazné rozdíly: například investoři ve Finsku (95%), Brazílii (89%), Švédsku (89%) a Jižní Koreji (89%) využívají digitální nástroje více než ti v Thajsku (46%), Japonsku (64%) nebo Francii (65%). V Česku zatím investoři digitální platformy využívají méně, jejich obliba ale stoupá. Podle průzkumu agentury STEM/MARK, který pro Amundi uskutečnila před koncem loňského roku, investuje téměř třetina Čechů (31,5%) přes bankovní nebo nebankovní investiční aplikaci.Průzkum Amundi také potvrzuje, že digitální investice se neomezují pouze na mladší populaci - 68% osob starších 50 let investuje digitálně. Toto číslo je vyšší u mladších investorů, takže lze předpokládat, že s jejich přibývajícím věkem bude podíl digitálních investic dál narůstat.Široká škála digitálních zdrojů informacíTéměř tři čtvrtiny drobných investorů (73%) dnes získávají informace nebo rady ohledně investování prostřednictvím digitálních kanálů. V Evropě je tento podíl mírně nižší (69%), naopak v Asii dosahuje 76 %. Zajímavé je i to, odkud lidé čerpají: 38% respondentů se obrací na influencery, které znají z televize, rádia, podcastů, blogů nebo sociálních sítí. Naopak 31% dává přednost oficiálním webovým stránkám poskytovatelů investičních služeb.Z konkrétních platforem má mezi drobnými investory největší vliv YouTube, který sleduje 72 % z nich. Následuje Instagram (49%) a Facebook (46%). Evropští investoři se na influencery obracejí méně často – obzvlášť ve věkové skupině 51 až 60 let.V Česku podle průzkumu STEM/MARK čerpá informace a rady z online kanálů více než 80% respondentů. Nejčastěji sahají po webových stránkách bank, investičních společností nebo specializovaných finančních portálech. Méně častým zdrojem jsou internetové diskuse (11%) nebo influenceři na YouTube (13,5%). Třetina dotázaných (32,6%) se obrací na investičního poradce.Hybridní model poradenství posiluje finanční plánování a investiční jistotuZ průzkumu vyplývá, že více než polovina investorů (54%) nemá sestavený dlouhodobý plán. Ti, kteří ho mají, však čtyřikrát častěji uvádějí, že si věří ve schopnost dosáhnout finančního zajištění na stáří – ve srovnání s těmi, kteří plán nemají. Výrazný rozdíl se ukazuje i u investorů, kteří využívají profesionální poradenství, ať už osobní, nebo digitální. Ti mají téměř třikrát častěji sestavený investiční plán než ostatní, což podtrhuje význam odborného vedení při plánování budoucnosti. V České republice je zájem o poradenství relativně vysoký. Podle dat agentury STEM/MARK konzultuje své investice alespoň občas 65,5 % drobných investorů s finančním poradcem.Naopak investoři, kteří spoléhají výhradně na digitální technologie (19%), obvykle profesionální poradenství nevyužívají. Právě u této skupiny se častěji objevují pochybnosti o vlastních rozhodnutích (62% oproti 69%) a menší jistota ohledně dosažení investičních cílů.Celosvětový průzkum Amundi zároveň ukazuje, že investoři oceňují lidský přístup, zejména pokud jde o dlouhodobé finanční plánování. Rostoucí zájem o digitální nástroje ale ukazuje, že budoucnost patří hybridnímu modelu poradenství, který dokáže propojit to nejlepší z obou světů a lépe odpovídat na různorodé potřeby drobných investorů.Důchod jako hlavní investiční cíl, ale stále nedostatečně zohledněný v alokacíchNa otázku, co investory ve světě nejčastěji vede k investování, respondenti nejčastěji uváděli snahu zajistit si pohodlný důchod (41%). Hned za tím následovala motivace dosáhnout co nejvyššího výnosu (39%). Čeští investoři vnímají priority trochu jinak – hlavním důvodem je snaha ochránit úspory před znehodnocením (51,8%), zatímco zajištění na stáří je až na druhém místě (41,6%), ukázal průzkum STEM/MARK.Zajímavé také je, že ačkoliv si dvě třetiny investorů (66%) věří, že dělají správná rozhodnutí, výrazně méně z nich (26%) je skutečně na cestě k dosažení příjmů, které by jim zajistily komfortní důchod. Jedním z důvodů může být i to, že více než polovina respondentů (54%) nemá sestavený dlouhodobý finanční plán, který by jejich rozhodování podpořil a dal mu strukturu.Fannie Wurtzová, Head of Distribution & Wealth Division, uvedla: „Druhé vydání naší studie Decoding Digital Investment přináší řadu postřehů pro každého, kdo se snaží lépe pochopit měnící se chování a očekávání investorů. Výsledky zároveň potvrzují zásadní roli profesionálního poradenství – investiční plán má téměř třikrát více těch, kteří využívají podporu odborníka, ať už osobně, nebo digitální formou. Digitální kanály se nadále rozvíjejí po celém světě, ale právě kombinace lidského přístupu a technologií, tedy hybridní model poradenství, je klíčem k tomu, jak efektivně naplňovat dlouhodobé investiční cíle.“ O společnosti AmundiAmundi, přední evropský správce aktiv, který patří mezi 10 největších světových hráčů[1] , nabízí svým 100 milionům klientů – retailových, institucionálních i firemních – kompletní škálu spořicích a investičních řešení v rámci aktivní i pasivní správy, v tradičních nebo reálných aktivech. Tato nabídka je rozšířena o IT nástroje a služby, které pokrývají celý hodnotový řetězec spoření. Amundi, dceřiná společnost skupiny Crédit Agricole, kótovaná na burze, v současné době spravuje aktiva v hodnotě více 2,2 biliony eur[2] .Díky svým šesti mezinárodním investičním centrům[3], možnostem finančního a mimofinančního výzkumu a dlouhodobému závazku k odpovědnému investování je společnost Amundi klíčovým hráčem na poli správy aktiv.Klienti Amundi využívají odborných znalostí a poradenství 5 500 zaměstnanců ve 35 zemích.Amundi, a trusted partner, working every day in the interest of its clients and societywww.amundi.cz [1] Zdroj: IPE "Top 500 Asset Managers" zveřejněno v červnu 2024, na základě spravovaných aktiv k 31/12/2023.[2] Údaje Amundi k 31/12/2024.[3] Boston, Dublin, Londýn, Milán, Paříž a Tokio.   

Čas načtení: 2022-06-01 17:53:54

Česká centra představí Vize pro Evropu

PRAHA Vize pro Evropu. To je motto, pod nímž se u příležitosti českého předsednictví Evropské unii představí deset síťových projektů, které ve spolupráci se zahraničními i českými partnery připravila Česká centra. Všechny spojuje téma budoucnosti Evropy. Projekty jsou postaveny na třech hlavních liniích: udržitelnost, inovace a kreativita. Zřejmě nejsilnějším motivem je právě téma udržitelnosti, které zpracovává například projekt SDGs: Innovations for a Sustainable Future. Výstava ukazuje, jak se českým vědcům a inovátorům daří naplňovat cíle udržitelného rozvoje. Projekt Laboratoř budoucnosti zkoumá udržitelný design, na udržitelnost městských komunit veřejného prostoru se zaměřil projekt Street Meets (Mural) Art. Chybět ale nebudou ani mezinárodní verze tradičních projektů Českých center, jako jsou Noc literatury nebo Evropské dialogy Václava Havla. Podle generálního ředitele Českých center Ondřeje Černého se do programu zapojí všech sedmnáct evropských a sedm mimoevropských zahraničních center. Osobnosti, které se projektů zúčastní, se setkávají v projektu Visions for Europe, kdy prostřednictvím minutových videí představují svou osobní vizi Evropy a svůj přínos pro ni. „Naším hlavním cílem bylo vytvořit program, který není ryze český, ale je skutečně evropský. Nepředstavujeme v prvním plánu české osobnosti a úspěchy, byť ty jsou v projektech samozřejmě obsaženy. Jde nám především to, přihlásit se k zodpovědnosti za sdílená evropská témata a pokusit se přispět k hledání jejich řešení,“ přiblížil vedoucí programu Českých center při předsednictví EU Tomáš Sacher. V této souvislosti se do popředí pozornosti dostává České centrum v Bruselu, kde budou po celý červenec vedle sídla Evropské komise vlát velkoformátové prapory českých a evropských umělců. „K této prestižní instalaci jsme přizvali i umělce u Ukrajiny,“ nastínila ředitelka Českého centra Brusel Jitka Pánek Jurková. Předání předsednické štafety od Francie se uskuteční formou běhu, který má být poctou manželům Zátopkovým. „České předsednictví v Radě EU vnímáme jako důležitou platformu z hlediska zahraniční prezentace v oblasti politické, obchodní i kulturní diplomacie. Díky atraktivnímu programu Českých center, který jsme společně přichystali, můžeme Česko představit jako vyspělou demokratickou zemi otevřenou zahraniční spolupráci, která není lhostejná k závažným mezinárodním otázkám,“ uvedl ministr zahraničních věcí Jan Lipavský.

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2024-03-04 11:11:56

Jak se natáčela „budoucnost“ s auty v českém filmu Bod obnovy? S počítači i kaskadérem za volantem

Zvládli byste udělat ze současného auta takové, které bude vypadat jako nové ještě v roce 2041? Tvůrci sci-fi detektivky Bod obnovy to dokázali i s pomocí vozů Škoda. Co vše s auty museli dělat a jaký současný trend v automobilovém designu odhadli už před lety? Píše se rok 2041. Lidé, kteří zemřou nepřirozenou smrtí, mají … Jak se natáčela „budoucnost“ s auty v českém filmu Bod obnovy? S počítači i kaskadérem za volantem Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2019-09-05 06:37:09

Martin Hudec: Česko-německá literární výměna je zatím dost jednostranná

Před více než dvaceti lety se zrodila instituce, která se rozhodla prohlubovat vzájemné porozumění mezi Čechy a Němci. O dosavadních aktivitách Česko-německého fondu budoucnosti, jeho aktuálních projektech i plánech do budoucna jsme hovořili s germanistou Martinem Hudcem.   Česko-německý fond budoucnosti, založený v roce 1997, si klade za cíl „stavět mosty mezi Čechy a Němci“. Co konkrétně si pod tím máme představit?  Zcela konkrétně ve třech číslech: za 20 let jsme částkou přes 60 milionů eur podpořili na 11 000 česko-německých projektů. Podporujeme především školní a kulturní výměnu a spolupráci na úrovni občanské společnosti včetně nejrůznějších setkávání. Jde nám o to, aby díky naší podpoře bylo možné realizovat projekty, které spojují lidi z obou zemí a umožňují jim se vzájemně poznat a respektovat. Fond budoucnosti přispívá i na obnovu památek, vysokoškolská stipendia a vědecké a publikační záměry.   V čele fondu stojí český ředitel Tomáš Jelínek a německá ředitelka Petra Ernstberger, znamená to, že o aktivitách nadace v té které zemi rozhoduje vždy pouze jeden z nich? Fond budoucnosti je sice bilaterální instituce s českým a německým ředitelem, a stejně tak jsou Češi a Němci zastoupeni ve správní radě i mezi zaměstnanci, ale naše poslání je jednotné a agendu si podle státní hranice nedělíme. Sídlo fondu a celé jeho exekutivy je v Praze, zde jsou zpracovávány a hodnoceny všechny grantové žádosti a odtud jsou řízeny i další aktivity fondu směřující do obou zemí.   Vy máte na starost podporu kulturních a vědeckých projektů a také vydávání tištěných publikací. Jaký druh projektů mezi (úspěšnými) žádostmi převažuje a kam obvykle jde nejvíce peněz? Úspěšné jsou především takové žádosti, které přispívají k česko-německému porozumění, a projekty založené na česko-německé spolupráci, důležitý je i inovativní přístup, kreativita a přínos podpořených projektů. Konkrétně pak záleží na té které projektové oblasti: u kulturních projektů nám jde především o vzájemné zprostředkování kulturních fenoménů obou zemí i prezentaci zástupců současné kultury, od amatérských hudebních souborů až po špičkové německé divadlo. U vědeckých a publikačních projektů je pro nás zásadní zdokumentování myšlenkového světa, vědeckého výzkumu a kulturních aktivit lidí z Německa a Česka, stejně jako náhled do literatury sousední země a jejích nejrůznějších žánrů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Když zůstaneme u literatury, které faktory mají největší vliv na výsledné rozhodnutí ohledně vaší případné podpory? A kdo všechno o ni vlastně může žádat? Žádat mohou jak nakladatelé či nejrůznější – například vědecké – organizace, tak i fyzické osoby, tedy například samotní autoři z obou zemí. Nejzásadnější kritérium pro naši podporu jsem už zmínil v předešlé odpovědi, určitě ale platí, že chceme především přispět ke zprostředkování současné literatury, zásadní je pro nás přitom nejen kvalita textu a překladu, ale i to, že tak přispějeme k bližšímu porozumění života v sousední zemi.   Letos jste byli jedním z partnerů prezentace České republiky jako hostující země na lipském knižním veletrhu. V čem konkrétně vaše přítomnost na veletrhu, popřípadě spoluúčast na českém programu spočívala? České hostování v Lipsku jsme vnímali jako velkou šanci pro českou kulturu a pro prohloubení česko-německého dialogu nejen v oblasti literatury, což je jedním z našich důležitých cílů. Proto jsme se také hned od počátku snažili přispět k jeho úspěšné realizaci – rád jsem se v této souvislosti podílel na práci dramaturgické rady, která měla hostování ČR v Lipsku na starosti –, i k posílení česko-německé literární výměny. Již v březnu 2018 jsme vypsali mimořádnou podporu projektům, které měly přispět k lepšímu poznání a posílení role české literatury a českého jazyka v Německu.  To vše i s ohledem na fakt, že česko-německá literární výměna na rozdíl od velmi rozvinuté kulturní spolupráce lidí z obou zemí probíhá dost jednostranně a současná česká literatura se v konkurenci se silnou nabídkou zahraničních titulů na německém knižním trhu prosazuje jen s velkými obtížemi. Mimořádná podpora se týkala nejen překladů do němčiny, ale i čtení českých autorů a dalších literárních projektů, cílili jsme též na podporu německé bohemistiky. Celkem jsme v rámci naší výzvy podpořili na 20 projektů celkovou částkou 150 000 eur. V průběhu veletrhu v Lipsku jsme pak měli tři velmi úspěšné, různorodé akce: kontaktní setkání pro všechny ty, kteří mají nápady, jak česko-německé vztahy v oblasti kultury dále rozvíjet, pódiovou diskusi s Jaroslavem Rudišem přímo na veletrhu a především „Večer s Vladimírem Holanem“ – česko-německou edici, která patří k našim nejzásadnějším literárním projektům, představil její spoluvydavatel, profesor slavistiky Urs Heftrich (rozhovor s ním přinesly Literární noviny 4/2019; pozn. PN) a překladatelka Věra Koubová. Čtení básní pak hudebně doprovodil izraelský pianista Gilead Mishory.    Mezi aktuálně schválenými projekty čistě literární akce ani publikace příliš nefigurují, zaujala mě však akce s názvem Reality Czech. Německo-české literární setkání. O co se jedná? Z tohoto projektu mám obzvláštní radost, ukazuje totiž to, co pro nás bylo a je po hostování v Lipsku zásadní: tedy kontinuitu i rozšíření česko-německých aktivit na literárním poli. V případě „Reality Czech“ se jedná o řadu čtení a diskusí se 12 českými a německými spisovateli v Berlíně. V rámci třídenního setkání budou autoři z Prahy a Berlína spolu s publikem diskutovat o aktuálních podmínkách pro psaní i roli literatury v kulturně-politickém a společenském diskursu a poznají také nové performance a publikační formáty z Prahy a Berlína. Program bude sestávat z panelové diskuse v kooperaci s fakultou slavistiky na Humboldtově univerzitě, dvou večerů autorských čtení, několika moderovaných diskusí / open talks a výstavy nezávislých literárních časopisů vydávaných v uplynulých 30 letech. Z mého pohledu je přitom nejzásadnější pestrý mix různých setkávacích a prezentačních formátů: dojde zde nejen ke klasickým čtením, která širší veřejnosti umožní vhled do současné české literatury, ale i k následným diskusím o nových cestách a možnostech zprostředkovávání a šíření literatury.   Podpoříte také vznik a následné vydání německého překladu knihy Petra Balajky Ottla, která česky vyšla loni zásluhou Nakladatelství Franze Kafky. Co vás přimělo k finanční podpoře v tomto konkrétním případě? Je to svým způsobem logický protipól k naší podpoře českého vydání všech tří svazků Stachovy kafkovské biografie v nakladatelství Argo. Přišlo nám vhodné pomoci zprostředkovat knihu českého autora německým čtenářům, nadto pojednávající o osobě a tematice, o které se dosud příliš nevědělo. Tím mám na mysli nejen Ottlu jako Kafkovu „nejmilejší sestru“, ale i tematizaci posledního roku jejího života v Terezíně, následnou deportaci do Osvětimi a její dobrovolné rozhodnutí spojit svůj osud s dětmi z Białystoku, které jako zdravotní ošetřovatelka provázela, i když pravděpodobně tušila, že to znamená cestu na smrt.   Když se podíváme na rok 2017, podpory se dočkalo 40 publikací, ovšem beletrie mezi nimi příliš zastoupena nebyla (6x próza, 2x poezie) a převažovaly tituly odborné. Jedná se o tradiční poměr? A čím je to způsobeno?  Ten poměr se lehce mění, dosud ale platilo, že převažují žádosti o podporu vědeckých publikací, což je dáno tím, že tyto projekty jsou často navázány na vědeckou česko-německou spolupráci v nejrůznějších oblastech – většinou se jedná o podporu vydání česko-německých sborníků z akcí podpořených fondem. O nelehké cestě českých autorů na německý knižní trh jsem již hovořil, sám jistě dobře víte, že ani u nás není mnoho nakladatelů, kteří by se na náročnější německou beletrii či poezii zaměřovali. Chci ovšem zmínit i to, že v roce 2018, tedy již během příprav na Lipsko, bylo mezi 50 podpořenými publikacemi 8 knih beletristických a 8 titulů z oblasti poezie. V tomto smyslu doufám a věřím, že impulsy vzešlé z našeho hostování v Lipsku budou mít delší trvání, naše podpora v této oblasti samozřejmě pokračuje i nadále.   V loňském roce mezi podpořenými projekty figurovala řada akcí či děl vztahujících se k tzv. osmičkovým rokům, letos jistě nebude nouze o projekty spjaté s třicetiletým výročím sametové revoluce.  Je to tak, už v prvním pololetí letošního roku fond podpořil celou řadu projektů, které tematizují 30. výročí politického převratu v roce 1989, a to v obou zemích. Těší nás, že aktéři občanské společnosti chápou toto výročí i jako příležitost lépe si uvědomit, co nás v Evropě spojuje, a soustředit na to pozornost. Tak například pražská Asociace pro mezinárodní otázky a Evropská akademie Berlín chtějí v rámci „Evropských týdnů svobody“ prostřednictvím nejrůznějších inovativních formátů zprostředkovat širší veřejnosti v Německu, Česku a Polsku povědomí, že události roku 1989 byly významné nejenom v národním nebo bilaterálním kontextu, ale že je třeba je zároveň vnímat jako součást příběhu celoevropského úspěchu. Řada projektových partnerů hledá v souvislosti s výročím pádu železné opony i možnosti intenzivního dialogu s pamětníky. Jako například drážďanské Mitteleuropa-Zentrum při Technické univerzitě a spolek Veřejný sál Hraničář z Ústí nad Labem, kteří hodlají provést řadu rozhovorů s pamětníky z oblasti Drážďan a Ústí a tematizovat při tom jejich životní situaci před a po roce 1989. Dalším příkladem projektu, který se zabývá třicetiletým výročím politického převratu roku 1989, je česko-německý kabaret, založený v roce 2018 v Praze jako první svého druhu. Ve svém novém programu „Téma 2.0“ se bude zabývat tématem pádu železné opony a následného období politické transformace až do současnosti.    Již čtvrtým ročníkem letos pokračuje vámi pořádaná soutěž o Česko-německou novinářskou cenu. Co vás vedlo k jejímu založení a jakou prestiž si za dobu své existence toto ocenění získalo u nás a v Německu? Smyslem této ceny je podpora jednak kvalitní a nezávislé žurnalistiky, jednak česko-německých vztahů nezatížených předsudky. Během posledních dvaceti let od podpisu Česko-německé deklarace a vzniku Fondu budoucnosti se vztahy mezi Čechy a Němci sice významně zlepšily, ovšem bez kvalitní žurnalistiky by vzájemné poznání a pochopení toho druhého bylo zajisté na nižší úrovni.  Česko-německou novinářskou cenou proto oceníme novinářky a novináře, kteří jdou proti trendu rychlého, povrchního zpravodajství a nespokojují se s jednoduchými odpověďmi a populistickou zkratkovitostí. V době narůstající manipulace s fakty a názory je zodpovědná žurnalistika tohoto typu obzvlášť důležitá.  Naštěstí existuje na obou stranách hranice značný počet novinářek a novinářů, kterým stojí za to se intenzivně a dlouhodobě tématy sousední země zabývat. Myslím, že si cena za dobu své existence vybudovala dobré renomé. Od počátku jsme kladli důraz na její nezávislost: o vítězích rozhoduje porota složená z předních žurnalistů z obou zemí, které nominují naše partnerské organizace Deutscher Journalistenverband a Syndikát novinářů ČR. Vyhlášení vítězů je vždy velkou a podnětnou podívanou. Letos předání cen plánujeme na 1. listopadu do Lipska a jako hlavní řečník vystoupí bývalý německý novinář a disident a současný šéf úřadu pro dokumentaci Stasi Roland Jahn. Mezi soutěžícími i vítězi byli dosud vždy zastoupeni jak žurnalisti z nejvýznamnějších médií z obou zemí, tak i novináři na volné noze a nezávislé produkce a my věříme, že to tak bude i nadále. Cíle naší ceny jsou totiž stále aktuálnější.  {/mprestriction}  Martin Hudec (*1974) absolvoval magisterské i doktorské studium germanistiky na Johann Wolfgang Goethe-Universität ve Frankfurtu na Mohanem. V Česko-německém fondu budoucnosti, kde je zodpovědný za oblast publikací a stipendií, působí od roku 2003.

Čas načtení: 2024-05-08 10:01:03

Disaster Pony – vize jazzové budoucnosti?

DISASTER PONY je nová jazz/EDM kapela z Toronta. V polovině března vydala na libozvučně znějící značce Lovetown Records eponymní debutové album. A to nejen digitálně a na CD, ale také na vinylu. Tuto jazzovou úderku založil a vede Gordon Hyland, saxofonista, multiinstrumentalista (na albu hraje ještě na syntezátory i klavír) a skladatel. Základní sestavu tvoří ještě Adam Hindle (bicí, perkuse) a Ian Docherty (kytara, zvukový design). Doplňují je významnou měrou baskytarista Andrew Roorda, klávesák Simeon Abbott a bubeník Mike Brushey. V […] The post Disaster Pony – vize jazzové budoucnosti? first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Disaster Pony – vize jazzové budoucnosti?

Čas načtení: 2025-07-29 15:13:00

BlackLine jmenuje Grega Hughese členem představenstva a rozšiřuje tak své odborné znalosti v oblasti podnikového softwaru a strategického růstu

Los Angeles 29. července 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - BlackLine, Inc. (Nasdaq: BL), platforma pro finanční operace připravená na budoucnost pro oddělení finančního ředitele, dnes oznámila jmenování Grega Hughese do své správní rady s účinností od 25. července 2025. Hughes, zkušený manažer v oblasti podnikového softwaru, přináší desítky let zkušeností s vedením strategické transformace ve velkém měřítku.Hughes naposledy působil jako generální ředitel společnosti Veritas, vedoucího globálního podniku v oblasti ochrany dat a dalšího kritického softwaru. Pod jeho vedením společnost Veritas obnovila růst ročně se opakujících výnosů, úspěšně přešla na nový model cenového předplatného a vytvořila a rozšířila cloudové podnikání. Transformace společnosti Veritas vyvrcholila fúzí podnikání v oblasti ochrany dat se společností Cohesity, která se zabývá bezpečností a správou dat s využitím umělé inteligence. Hughes nadále působí v představenstvu sloučené společnosti.Kromě svých výkonných funkcí přináší Hughes také významné zkušenosti z představenstva veřejně obchodované společnosti. V letech 2011 až 2017 působil v představenstvu LogMeIn, veřejně obchodované společnosti zabývající se kolaborativním softwarem.Hughesovo jmenování následuje po příchodu Sama Balajiho, bývalého generálního ředitele společnosti Deloitte Consulting, do představenstva BlackLine v červnu 2025. Hughes a Balaji společně přinášejí desítky let zkušeností s výkonným vedením v oblasti podnikového softwaru, poradenství, kybernetické bezpečnosti a digitální transformace. Takto doplňují již tak zkušený a angažovaný tým představenstva, který i nadále hraje klíčovou roli při řízení růstu a inovační strategie společnosti BlackLine.„Jsme velice rádi, že můžeme Grega přivítat v představenstvu společnosti BlackLine," řekl Owen Ryan, spoluzakladatel a předseda představenstva společnosti BlackLine. „S příchodem Grega a Sama do již tak silného a strategického představenstva prohlubujeme své odborné znalosti v oblasti podnikových technologií, globálních operací a transformace ve velkém měřítku. Kolektivní vedení a zkušenosti našeho představenstva jsou mohutným přínosem při pokračování v realizaci naší strategie a poskytování dlouhodobé hodnoty našim zákazníkům a akcionářům."„Gregovy zkušenosti s odborným řízením společností a vedením v kritických momentech z něj dělají ideálního kandidáta pro BlackLine," dodala Therese Tuckerová, spoluzakladatelka a výkonná spoluředitelka BlackLine. „Rozumí tomu, co je potřeba k vybudování a rozvoji platforem, které určují danou kategorii, a jsem nesmírně ráda, že ho mohu přivítat v našem týmu, který pokračuje v inovacích pro finanční oddělení."„Společnost BlackLine vybudovala diferencovanou platformu s významnými příležitostmi do budoucna," řekl Greg Hughes. „Je mi ctí stát se členem představenstva a těším se na spolupráci s ostatními členy představenstva a vedoucím týmem, abych pomohl prosazovat strategii společnosti a podporovat její pokračující dynamiku jako vedoucího hráče ve své kategorii v oblasti finančních operací."O společnosti BlackLineBlackLine, Inc. (Nasdaq: BL), platforma připravená na budoucnost pro finanční oddělení, podporuje digitální transformaci financí tím, že organizacím poskytuje přesné, efektivní a inteligentní finanční operace.Komplexní platforma BlackLine řeší klíčové procesy, včetně zaznamenávání a vykazování a dále fakturací a inkasa, a umožňuje jednotná a přesná data, zefektivněné a optimalizované procesy a přehled v reálném čase díky viditelnosti, automatizaci a umělé inteligenci. Osvědčený kolaborativní přístup společnosti BlackLine zajišťuje nepřetržitou transformaci, která přináší okamžité výsledky a trvalou hodnotu. Díky osvědčené historii inovací, špičkovým investicím do výzkumu a vývoje a bezpečnostním postupům na světové úrovni spolupracuje s BlackLine více než 4400 zákazníků z různých odvětví, aby vedli své organizace do budoucnosti.Další informace naleznete na stránkách blackline.com.Kontakt pro média:Samantha Darilekviceprezidentka pro komunikacisamantha.darilek@blackline.comKontakt pro investory:Matt Humphriesseniorníviceprezident pro vztahy s investorymatt.humphries@blackline.comUpozorněníTento dokument obsahuje prohlášení o budoucnosti. Tato prohlášení se mohou týkat (ale nejsou na ně omezena) očekávání budoucích provozních výsledků nebo finančních výkonů společnosti BlackLine, Inc., výpočtu určitých klíčových finančních a provozních ukazatelů, kapitálových výdajů, zavádění nových řešení nebo produktů, expanze na nové trhy, dodržování předpisů, plánů růstu a budoucích operací, technologických schopností a strategických vztahů, jakož i předpokladů týkajících se výše uvedeného. Prognózy jsou ze své podstaty předmětem rizik a nejistot, z nichž některé nelze předvídat ani kvantifikovat. V některých případech lze prognózy identifikovat podle terminologie, jako jsou „může", „bude", „měl by", „mohl by", „očekávat", „plánovat", „předpokládat", „věřit", „odhadovat", „předpovídat", „zamýšlet", „potenciální", „by", „pokračovat", „pokračující" nebo záporné formy těchto výrazů či jiné srovnatelné termíny. Neměli byste se nadměrně spoléhat na jakákoli výroky o budoucnosti. Prohlášení o budoucnosti by neměla být chápána jako záruka budoucích výkonů nebo výsledků a nemusí být nutně přesným ukazatelem doby, kdy budou tyto výkony nebo výsledky dosaženy, pokud se tak vůbec stane.Prognózy jsou založeny na informacích dostupných v době jejich zveřejnění a/nebo na přesvědčení a předpokladech vedení společnosti v daném okamžiku ohledně budoucího dění a podléhají rizikům a nejistotám, které mohou způsobit, že skutečné výsledky se budou výrazně lišit od těch, které jsou uvedeny nebo naznačeny v prognózách. Vzhledem k těmto rizikům a nejistotám se mohou události a okolnosti ohledně prognóz diskutované v této prezentaci nenaplnit a skutečné výsledky se mohou podstatně lišit od těch, které jsou předpokládány nebo naznačeny ve výrocích o budoucnosti. Tato rizika a nejistoty jsou podrobněji popsány v části „Rizikové faktory" v dokumentech, které pravidelně předkládáme Komisi pro cenné papíry (SEC) a které jsou k dispozici na našich webových stránkách http://investors.BlackLine.com a na webových stránkách SEC www.sec.gov. S výjimkou případů, kdy to vyžaduje zákon, se společnost BlackLine nezavazuje veřejně aktualizovat nebo revidovat jakékoli výroky o budoucnosti, ať už v důsledku nových informací, budoucího vývoje nebo z jiných důvodů.Kromě toho výroky typu „domníváme se" a podobné věty odrážejí naše přesvědčení a názory na dané téma. Tyto výroky vycházejí z informací, které máme k dispozici k datu této prezentace, a ačkoli se domníváme, že tyto informace tvoří rozumný základ pro takové výroky, mohou být tyto informace omezené nebo neúplné a naše výroky by neměly být vykládány tak, že jsme provedli vyčerpávající šetření nebo přezkoumání všech potenciálně dostupných relevantních informací. Tato prohlášení jsou ze své podstaty nejistá a investoři by se na ně neměli nadměrně spoléhat.Kromě finančních údajů podle amerických účetních standardů GAAP obsahuje tento dokument také některé finanční ukazatele, které nejsou v rámci GAAP, včetně výnosů, hrubého zisku, hrubé marže, volného cash flow, nákladů na prodej a marketing, nákladů na výzkum a vývoj, všeobecných a administrativních nákladů, ztrát z provozní činnosti a provozních marží (ztrát). Tyto ukazatele, které nejsou v rámci GAAP, doplňují ukazatele finanční výkonnosti připravené v souladu s GAAP, nenahrazují je a ani jim nejsou nadřazené. Finanční ukazatele, které nejsou v rámci GAAP a které používáme, se mohou lišit od finančních ukazatelů, které nejsou v rámci GAAP a které používají jiné společnosti.Logo - https://mma.prnewswire.com/media/325382/blackline_company_logo.jpg  PROTEXT 

Čas načtení: 2024-06-29 09:00:02

Jak bude vypadat svět za sto let? Některé historické předpovědi vycházejí, jiným se smějeme

Z pohledu našich předků vlastně dnes žijeme v budoucnosti. V té krásné budoucnosti, kdy měla auta létat a všude na světě měl být mír, protože lidé jsou už přece na takové úrovni, že chápou důležitost svých rozdílností a zvládnou se domluvit i bez boje. Země má své superrychlé dvojče. Mohlo by nás ochránit před klimatickými katastrofami Číst více Filmem k trvalému míru Opravdu? Tak v tom nám naši předci hodně fandili. Bohužel. Třeba takový tehdejší hollywoodský magnát D. W. Griffith předpokládal, že to budou právě filmy, které pomohou nastartovat a uhájit světový mír. „V roce 2024 bude nejdůležitější věcí, k níž kinematograf ve velké míře pomůže, to, že odstraní z tváře civilizovaného světa všechny ozbrojené konflikty,“ domníval se podle Akron Beacon Journal. Inu, filmů máme dost, ale že bychom kvůli tomu přestali válčit, na to zatím ještě nedošlo.  Války nebudou destruktivní?  Když už Griffith připustil, že by se přece jen lidé nedohodli ani za sto let a rozhodli se vyřídit si účty násilnou cestou, měl k tomu také svoji vizi, s níž bychom se snad ještě s trochou tolerance mohli smířit. „Chci tím říci, že v té době bude případná válka, pokud něco takového bude ještě existovat, vedena na přísně vědeckém základě, přičemž prvek fyzické destrukce bude zcela odstraněn.“ Kdybychom to tak dokázali, asi by se nikdo nezlobil.  Smrt a mučení podle Baekelanda Docela jinak viděl svět v roce 2024 prezident Americké chemické společnosti profesor Baekeland, který naopak varoval před vzrůstající agresivitou národů, což ve spojení s dokonalými zbraněmi už tehdy vnímal jako velké varování pro celé lidstvo. „Smrt a mučení obyvatel nastane, ať už budou v noci dřímat ve svých postelích, nebo ať si čtou noviny ve svých pohodlných klubech nebo se modlí v kostele. Nebude žádný způsob, jak ochránit ženy nebo děti, staré nebo nemohoucí,“ předpovídal tehdy velmi temnou budoucnost, kterou my nyní žijeme.  Jazz jako klasika Stejně jako dnes, každý tehdy vnímal další století ze svého pohledu, a tak se třeba ruský houslista Kochanski zaměřil právě na hudbu budoucnosti, kterou spatřoval v jazzu – tehdy začínající hudební formě, jíž mnozí opovrhovali a zvláště v náboženských kruzích byla považována za pokleslý žánr, který vede mládež do záhuby. „Jazzová hudba je mocnou silou pro rozvoj hudby v Americe a za sto let bude přijímána jako klasická,“ řekl tehdy pro Great Falls Tribune, která jeho myšlenky otiskla 10. února roku 1924, a dnes můžeme potvrdit, že se ve své mírumilovné předpovědi nemýlil.  Den, kdy všechno skončí, se možná blíží. Skotský Nostradamus měl jasno Číst více Bez koní, zato s magistrálou Biolog Furlong z Kalifornské univerzity se obával vyhynutí koní v souvislosti s rozvojem automobilismu, k čemuž bohužel také nemáme tak daleko, i když tuto magickou hranici snad jako lidstvo překročit nedovolíme. Pro švédského architekta Bjorksona byla podle NZHarald města budoucnosti plná jednokolejek, pohyblivých chodníků, nákupních zón a rychlostních silnic, které povedou jejich středem. Že by skutečně nahlédl do budoucnosti a viděl pražskou magistrálu?  Homeoffice podle Archibalda Lowa Jako jedna z nejděsivějších předpovědí se pak jeví ta, kterou zformuloval Archibald Low. Hovoří vlastně o homeoffice, tedy formě práce z domova, kterou bychom nemohli vykonávat bez něčeho tehdy tak nepředstavitelného, jako je internet. „V budoucnu budeme nepochybně schopni podepsat naše šeky rychlým přenosem pohybu; budeme schopni vystopovat zločince, posílat jejich otisky prstů a provozovat mnoho druhů obchodů, které v současnosti vyžadují naši tělesnou pozornost,“ napsal v knize Wireless Possibilities. Nenaskakuje vám z toho husí kůže? Zdroj: autorský text KAM DÁL: Cestovatel časem varoval před událostmi dalších měsíců: Problémy z Ameriky, ale i mluvící draci.

Čas načtení: 2024-07-07 11:49:27

Tajemsví úspěšných specializací v budoucnosti?

Povoláním budoucnosti je umělec pro řemeslníky zde už práce za mzdu díky robotům nebude. Téma budoucnosti zaměstnání je velmi zajímavé a často diskutované. Technologie, včetně robotizace a automatizace, mění pracovní trh a vytváří nové výzvy i příležitosti. Myšlenka, že v budoucnosti nebude pro řemeslníky práce za mzdu kvůli robotům, je jedním z možných scénářů. Existuje …Pokračovat ve čtení Tajemsví úspěšných specializací v budoucnosti?

Čas načtení: 2025-04-03 09:41:00

Vítej, budoucnosti. Endoskopický systém ELUXEO® 8000

Ratingen (Německo) 3. dubna 2025 (PROTEXT/GlobeNewswire) - FUJIFILM vítá novou éru možností endoskopieTým FUJIFILM Healthcare Europe s potěšením oznamuje evropské uvedení svého pokročilého endoskopického systému ELUXEO® 8000* s novými terapeutickými možnostmi, řízením pracovních postupů a lepší kvalitou obrazu. Jedná se o první z celé řady nových a připravovaných inovací, které budou uvedeny na trh v rámci iniciativy "VÍTEJ, BUDOUCNOSTI“."Jsme rádi, že můžeme oznámit uvedení své nové endoskopické platformy a řady inovací na podporu důležité práce endoskopistů v celé Evropě. Těšíme se na cennou zpětnou vazbu od svých zákazníků, protože společně pracujeme na posílení budoucnosti endoskopické technologie.“– Takemasa Kojima, výkonný ředitel společnosti FUJIFILM Healthcare EuropeVÍTEJ, BUDOUCNOSTI.Díky našemu konstrukčnímu umění, řemeslné zručnosti a více než devadesátiletému dědictví v oblasti zobrazování nově stanovujeme možnosti endoskopie a vítáme novou éru možností pro EndoSolutions. Tým společnosti FUJIFILM Healthcare vyvinul řadu nových technologií, které mají za cíl změnit cestu endoskopie od screeningu až po léčbu. Ty budeme představovat postupně v průběhu příštích dvou let.→ Připojte se k seznamu odkazů „Vítej, budoucnosti“, abyste byli informováni o nových verzích:https://www.healthcare-eu.fujifilm.com/welcome-future/?utm_source=Press_Release_EWF1&utm_medium=CTA_Button&utm_campaign=ELUXEO%C2%AE+8000+Endoscopy+System NOVÉ LÉČEBNÉ MOŽNOSTI – ENDOSKOPICKÝ SYSTÉM ELUXEO® 8000ELUXEO® 8000 se zaměřuje na nové možnosti v pokročilých léčebných scénářích. Nový režim ACI (Amber-Red Color Imaging) podporuje nejen detekci zdrojů krvácení, ale může být přínosem i při mini-invazívních endoskopických výkonech typu ESD a EMR apod. Studie s endoskopickou komunitou stále probíhají. První ohlasy mezinárodních odborníků však dávají najevo, že režim ACI poskytuje lepší viditelnost jednotlivých vrstev během zákroků, a mohl by tak endoskopistům pomoci předcházet krvácení, jak je podrobně uvedeno níže v jejich poznámkách:"Myslím, že použití (ACI) k identifikaci svalové versus podslizniční roviny vás po celou dobu udržuje ve správné rovině a činí ESD (endoskopickou submukózní disekci) bezpečnější a rychlejší. Sníží se tím nesnáze začátečníků při zaučování a ESD se stane dostupnější.“ – Profesor Pradeep Bhandari MBBS, MD, DRCP, profesor gastroenterologie, Portsmouth Hospitals University NHS Trust."ACI je významným krokem vpřed ve funkcích, které poskytují endoskopy Fujifilm. Je velmi užitečný nejen pro třetí prostor, ale obecně pro pokročilé léčebné postupy...A v této situaci je ACI ještě důležitější, protože zdůrazňuje detaily a kontrast mezi sliznicí, podsliznicí a svalovinou a také umožňuje velmi pěkné zvýraznění cév... díky této funkci je ACI velmi důležité z klinického hlediska, z hlediska výsledku a z hlediska bezpečnosti.“ – Profesor Alessandro Repici, ředitel oddělení digestivní endoskopie ve výzkumné nemocnici Humanitas v Miláně, Itálie."Přidání ACI je podle mého názoru pro terapii klíčové, protože umožňuje lidem, i těm, kteří mají zkušenosti například s resekcí tkáně, ESD, provést zákrok, řekl bych rychleji, s podobným bezpečnostním profilem. Je tomu tak díky optickým vlastnostem, které umožňují lépe rozpoznat rovinu a preventivně řešit krvácení.“ – Dr. David J. Tate MA, MBBS, MRCP, intervenční endoskopista a gastroenterolog, Univerzitní nemocnice v Gentu, Belgie.SPRÁVA PRACOVNÍCH POSTUPŮ – ENDOSKOPICKÝ SYSTÉM ELUXEO® 8000Systém ELUXEO® 8000 je zaměřen na efektivitu pracovních postupů a je navržen tak, aby podporoval lékaře v jednodušším a produktivnějším každodenním klinickém pracovním procesu. Nástroje pro správu pracovních postupů, které jsou součástí nového řešení, mají za cíl zajistit lepší použitelnost díky propojeným systémům a integraci dat. Během zákroků to může například znamenat zabránění náhodné dvojí insuflaci vzduchu a CO2** nebo umožnění irigace vodou stisknutím jediného tlačítka.OVLÁDÁNÍ PROSTŘEDNICTVÍM DOTYKOVÉHO TABLETU – ENDOSKOPICKÝ SYSTÉM ELUXEO® 8000Výraznou novinkou v této verzi je volitelný patnáctipalcový dotykový tablet s uživatelsky přívětivým rozhraním navrženým tak, aby umožňoval intuitivnější způsob ovládání procesoru. Pomocí tohoto řešení mohou lékaři zaznamenávat snímky a videa DICOM kompatibilní pro dokumnetační účely. Společnost FUJIFILM plánuje další vývoj tohoto produktu s cílem dále zlepšit konektivitu a schopnost shromažďovat inteligentní informace.KOMBINACE VĚDOMOSTÍ Z RENTGENOVÉHO A ULTRAZVUKOVÉHO ZOBRAZOVÁNÍ – ENDOSKOPICKÝ SYSTÉM ELUXEO® 8000Ve společnosti FUJIFILM věříme ve využívání svých znalostí a mezioborových zkušeností k neustálému zlepšování řešení pro zdravotnictví. Jako odborníci na zobrazování jsme se při transformaci svých budoucích endoskopických řešení inspirovali alternativními oblastmi zobrazování v rámci svého portfolia. Díky kombinaci odborných znalostí z oblasti rentgenu a ultrazvuku byla kvalita zobrazení v přístroji ELUXEO® 8000 povýšena na nový standard. Použití naší nejmodernější technologie trojí redukce šumu (3NR) z propojených zobrazovacích specializací s rozšířeným dynamickým rozsahem vedlo ke zlepšení ostrosti a vylepšené optimalizaci jasu v blízkém i vzdáleném poli.Spolu s naším nejnovějším snímačem CMOS a standardním rozlišením 4K dosahuje kombinace přístroje ELUXEO® 8000 s našimi nově vydanými endoskopy řady 800 dosud nejčistšího a nejjasnějšího endoskopického obrazu."Řada Eluxeo 8000 je úžasný nový procesor, který nejenže přináší lepší zobrazování, šité na míru pro rozšířenou diagnostiku, včetně nejmodernějšího propojeného barevného zobrazování a zobrazování v modrém světle, vyzkoušeného jak pro detekci, tak pro charakterizaci, ale také se velmi dobře hodí k zobrazování ve velmi vysokém rozlišení 4K pomocí čipů CMOS a nejpůsobivějšího ACI určeného pro endoskopii ve třetím prostoru.“– Prof. Edward John Despott MD FRCP FJGES MD(Res), konzultující lékař a intervenční endoskopista a gastroenterolog, The Royal Free London a The Wellington Hospital.* Název výrobku ELUXEO® 8000 processor: EP-8000** Tato funkce vyžaduje náš insuflátor CO2 GW-100 s certifikací MDR.NAVŠTIVTE SPOLEČNOST FUJIFILM V BARCELONĚ NA ESGE DAYS 20253.- 5. dubna, stánek č. 04.Připojte se k týmu FUJIFILM Healthcare Europe v Barceloně na ESGE Days 2025 a poznejte budoucnost endoskopie!Zúčastněte se našeho oborového sympozia, kde se dozvíte více o vědeckých poznatcích, které stojí za našimi inovacemi, a nechte se poučit od mezinárodních odborníků světové třídy o jejich zkušenostech.ZAPIŠTE SI DO KALENDÁŘE: Navštivte ESGE Days | European Society of Gastrointestinal Endoscopy, kde si můžete prohlédnout úplný seznam akcí a poznamenat si je do kalendáře.DALŠÍ INFORMACEZůstaňte v obraze díky zpravodajům, událostem a upozorněním na vydání produktů z iniciativy FUJIFILM Healthcare Europe „VÍTEJ, BUDOUCNOSTI“: https://www.healthcare-eu.fujifilm.com/welcome-future/?utm_source=Press_Release_EWF1&utm_medium=CTA_Button&utm_campaign=ELUXEO%C2%AE+8000+Endoscopy+System .KONTAKTUJTE NÁSChcete se dozvědět více informací nebo máte dotaz na náš tým?Kontaktujte nás níže.Stefan Bachmeier, marketingový manažer pro endoskopické systémy, FUJIFILM Healthcare Europestefan.bachmeier@fujifilm.comFujifilm, hrdě po vašem bokuSpolečnost Fujifilm je již více než 90 let celosvětovým inovátorem v oblasti zdravotní péče a zobrazování. Její inovativní endoskopická řešení jsou navržena tak, aby zlepšila dostupnost zdravotnických služeb pro pacienty, včasnou diagnostiku a léčbu, které mají trvalý pozitivní účinek na naši společnost. Díky našim znalostem, nadšení a inspiraci umožňujeme odborníkům na endoskopii, aby ve své každodenní práci dosáhli co největší změny zlepšováním kvality života pacientů a přínosem ke zdravější společnosti.Společně obohacujeme životy a dáváme světu více úsměvů!Hrdě po vašem boku,Tým společnosti FUJIFILM Healthcare EuropeFotografie doprovázející toto oznámení je k dispozici na adrese https://www.globenewswire.com/NewsRoom/AttachmentNg/b151161d-8ba2-4d4b-b014-4490effc3dcc . 

Čas načtení: 2025-05-13 13:37:00

Virtuální výstava Osaka 2025 je plně hratelná videohra

Ósaka 13. května 2025 (PROTEXT) - Světová výstava v Ósace, megavýstava s názvem "Designing Future Society for Our Lives“, chce od 13. dubna do 13. října přivítat očekávaných 28 milionů návštěvníků. Ale on-line virtuální výstava Osaka Virtual Expo by mohla přilákat více než 250 milionů lidí, předpokládá reportér Matt Shaw z Forbesu. Jeho pohled zveřejnil newsletter Mezinárodního úřadu pro výstavnictví (BIE). V případě, že jeho odhad vyjde, překoná Ósaka s pomocí virtuální reality hned čtyřikrát rekord návštěvnosti z Expa v Šanghaji z roku 2010.Masové veřejné události definovaly a nově definovaly náš moderní svět. Expo 2025 v Ósace se koná 174 let od legendární výstavy v Londýně v roce 1851, kde se zrodila moderní architektura v podobě skleněného a železného "Křišťálového paláce“, a 55 let od výstavy Expo 1970 v Ósace, kde byly veřejnosti poprvé představeny bezdrátové telefony, elektromobily a pohyblivé chodníky. Zůstává jednou z nejpozoruhodnějších přehlídek umění, architektury a techniky 20. století, připomíná Shaw.V roce 2020 byla dubajská výstava kvůli covid-19 nuceně on-line, a digitální verze přilákala přibližně 250 milionů lidí z celého světa. Fyzický areál o rozloze 4,38 km2 v Dubaji byl znovu vytvořen a přenesen do obývacích pokojů návštěvníků pomocí Street View a 360stupňových snímků Google Maps poté, co byla akce odložena kvůli pandemii.Expo v Ósace je však první zcela virtuální výstavou s plnohodnotnou, speciální aplikací pro videohry.Tyto typy on-line prostředí byly novinkou před globálním uzavřením v roce 2020, kdy se náhle rozšířily a staly se okamžitě nesnesitelnými, protože každá výstava měla verzi v prohlížeči. Facebook naskočil na vlnu a přejmenoval se na Metu. Velmi rychle se ukázalo, že metaverze není místem, kde by lidé chtěli trávit významnou část času nakupováním nebo vysedáváním. Jenže když se tato on-line prostředí udělají správně, vynikají v tom, že znovu vytvářejí výstavy a rozšiřují jejich dosah. Nyní návštěvníci nemusí cestovat do Ósaky, aby zažili alespoň část výstavy. A mohou žít dlouho poté, co budou fyzické pavilony vyřazeny z provozu a rozebrány.Ósaka je již nyní lídrem v adaptaci nových technologií. Letošní výstava se koná na Jumešimě, umělém ostrově v nedalekém Ósackém zálivu, zatímco virtuální výstava žije on-line a lze si ji stáhnout jako aplikaci na počítačích, mobilních zařízeních a Meta Quest 2 nebo 3. Hratelné digitální verze pavilonů a místností sponzorů jsou rozmístěny na dvanácti ostrovech, včetně "Ostrova harmonie“, "Ostrova pokroku“ a "Ostrova setkání“. Návštěvníci jsou vyzváni, aby "objevili zcela novou verzi“ sebe sama, a mohou získávat skiny, sbírat kořist, používat vybrané emotikony a sbírat odznaky v "průvodci“ návštěvou každého pavilonu.Hra je z větší části plynulá. Často je možné nechat se frustrovat mapou a cítit se mírně ztraceně. To je možná dobrá vlastnost, protože je to známý pocit při účasti na velké akci. Funkce "warp“ funguje dobře mezi jednotlivými ostrovy, ale v rámci každého ostrova umožňuje zážitek z prostoru, aby obsah výstavy (videa, diapozitivy, statické obrázky), zůstal prostorově uspořádaný. Nástroje, jako je vložené video a obrázky nebo choreografický pohyb trojrozměrným informačním prostorem, poskytují designérům a vypravěčům vylepšené on-line médium, v němž mohou prezentovat myšlenky a vizuální vyprávění. Odolává dokonalé, jednoduché hladkosti webových stránek nebo neúprosnému, plochému rozhraní kanálů sociálních médií.Celou lokalitu obklopuje klikatý, průsvitný prstenec modrého světla, který spojuje jednotlivé ostrovy. Jde o digitální, hravou verzi monumentálního Velkého prstence japonského architekta Sou Fudžimota s místním cedrem sugi a cypřišem hinoki ve 3D mřížce, která odkazuje na japonské chrámové vzory. Tato hybridní fyzická a digitální strategie je v souladu s cíli japonské národní strategie "Společnost 5.0“, což je vize budoucnosti posílené internetem věcí (IoT), umělou inteligencí (AI), robotikou, velkými daty a biotechnologiemi.Stejně jako na minulých výstavách a veletrzích – nejznámějším je New York 1934, kde GM vystavoval film "Futurama“ – je i zde v centru pozornosti sen o městě postaveném kolem automobilů a firemních pavilonů. Japonský poskytovatel telekomunikačních služeb NTT - producent virtuální expozice – předvádí několik technologických novinek včetně FeelTech, nositelného zařízení, které umožňuje uživatelům sdílet smyslové vjemy prostřednictvím signálu 6G. Předvedli také futuristické koncepty, jako je telepatie pro psy, kteří mohou komunikovat se svými majiteli. V pavilonu "Město budoucnosti“ měla japonská společnost Kawasaki, která se zabývá mobilitou, působivou expozici zahrnující vodíkové motory, koncepty vlakových kabin s robotickými číšníky a jezdícího koňského robota Cor-leo. Virtuální návštěvníci mohli na reálném výstavišti v Ósace sledovat přistávání a vzlety velkých dronů v přímém přenosu z Vertiportu Expo.Mezi dalšími firemními exponáty vynikala podmořská expedice japonské energetické společnosti Niterra, která vedle propagačního obsahu představovala své nejnovější inovace v oblasti výzkumu a vývoje, často s rozsáhlými informacemi na digitálních plakátech. Nápojový konglomerát Suntory měl zábavnou hru, v níž si hráči mohli vzít nápoje z automatu, připít si na ně a recyklovat plechovky nebo lahve. Výrobce bavorského dřeva Asahi předvedl svůj les, kde se dřevo těží udržitelným způsobem.Fyzický pavilon japonské oceánské neziskové organizace NERI v Ósace tvoří soubor kopulí navržených japonským architektem Šigeru Banem. Virtuálně jde o podvodní zážitek, kde želva vysvětluje problémy a úspěchy správy oceánů. V pavilonu "Budoucnost života“ byly vystaveny futuristické vize zdravotní péče, vzdělávání, mobility a různých dalších aspektů života v budoucnosti, které vytvořily společnosti ve spolupráci s umělci.Bylo zde také několik abstraktnějších zážitků, jako například pavilon null^2, tajemný konceptuální zážitek, a pavilon Japonsko, kde se avatar hráče proměnil v hromadu potravinového odpadu (cílem minihry je přejít na biostravu). Dokonce jsem si udělal selfie s Gundamem v životní velikosti, který žije virtuálně v Ósace. Better Co-Being je řada pavilonů v Ósace, z nichž jeden navrhl laureát Pritzkerovy ceny SANAA. On-line se jedná o nejabstraktnější zážitek, s minimalistickou verzí éterické mřížové struktury od SANAA, která se vznáší mezi "lesem klidu“.To vše se týká budoucnosti. Budoucnosti toho, jak žijeme, jak se spojujeme a jak spravujeme přírodu. Minulé veletrhy, až do roku 1970, měly zásadní význam pro definování toho, co bude dál, a to jak v architektuře, tak v technologiích. Jsou však dnešní expozice futurismem minulosti? Co je dnes "budoucnost“? A jakou roli hrají tyto expozice při jejím konstruování a vysílání? Jsou gee-whiz technologické inovace stále aktuální, jako byly elektrická žárovka nebo výtah? Nebo je ósacká virtuální výstava "kladivem, které hledá hřebík“, stejně jako samotné metavesmíry?Osobně si myslím, že rozšíření zážitků z této výstavy do celého světa má velkou hodnotu, a doufám, že se bude rozšiřovat i v roce 2030 - včetně dalších národních pavilonů, uzavírá Matt Shaw z Forbesu.Kontakt:Igor Zárubamanažer projektuzaruigor@gmail.com Tento text je součástí projektu informování o české účasti a dění na Expo 2025 v gesci Protext ČTK. 

Čas načtení: 2024-03-25 16:06:00

Na konferenci Retail Summit mohou návštěvníci vyzkoušet obchod budoucnosti řízený moderními technologiemi

Praha 25. března 2024 (PROTEXT) - Česká společnost Analytics Data Factory společně se svými partnery představuje na konferenci Retail Summit "Obchod budoucnosti". Na téměř 70 metrech čtverečních mohou návštěvníci konference na vlastní kůži vyzkoušet, jak může vypadat nakupování s využitím nejmodernějších technologií. Modelový obchod je vybaven řešením s umělou inteligencí pro sběr a vyhodnocení dat v reálném čase, kompletním samoobslužným systémem, inteligentními regály schopnými rozpoznat demografické parametry nakupujících nebo vzdáleně řízenými digitálními cenovkami.Aliance partnerů Analytics Data Factory, Gondella, Diebold Nixdorf, RN Servis, NOV a SamoBot na konferenci představila svá technologická řešení poskládaná do jednotného celku v podobě modelové prodejny budoucnosti. V té probíhá většina procesů automatizovaně, s ohledem na úsporu času, energií a ekologický provoz. Umělá inteligence na základě získaných dat dokáže v reálném čase nejen optimalizovat provoz samotné prodejny, ale také zajistit zákazníkům personalizovaný nákupní zážitek."Podařilo se nám vytvořit alianci firem, která je schopna obchodním řetězcům společnými silami nabídnout kompletní řešení moderního obchodu budoucnosti na míru přesně dle jejich potřeb. Ze správného propojení technologií od různých dodavatelů tak provozovatel obchodu dokáže získat maximální užitek. Využití moderních řešení a umělé inteligence má v oblasti retailu velký potenciál, dokáže výrazně zjednodušit a zrychlit řadu procesů, ale také získat cenná data pro další rozvoj podnikání," vysvětluje Radim Kašpárek, COO společnosti Analytics Data Factory."Technologické trendy a inovace se promítají do všech oblastí retailu včetně tak základních věcí, jako je regálové vybavení prodejen. Chytré regály umožňují integrovat nové technologie a z pasivní součásti prodejny se tak stávají aktivním nástrojem, který dokáže optimalizovat provoz celé prodejny," doplňuje Dalibor Bosák, General Manager Gondella Czech Republic.V rámci aliance se na Retail Summitu představí následující firmy a řešení:Food SaveUmělá inteligence v rámci řešení Food Save na základě kamerového snímání v reálném čase vyhodnocuje získané informace a proaktivně doporučí další kroky. Dokáže vyhodnotit celou řadu scénářů, ať už jde o nutnost doplnění zboží, odstranění vadných artiklů nebo pokyn k úklidu snímané plochy.GondellaModulární regálové řešení s možností recyklace až trojnásobně prodlužující životnost a umožňující integraci moderních technologií. V rámci modelové prodejny budou k vidění také technologie s anonymním sběrem demografických dat o nakupujících nebo integrované tensometry hlídající úbytek zboží v regálu.RN servis EURN servis EU, s.r.o. pro své zákazníky, přední české maloobchodní řetězce (Coop, JIP, Flop, Hruška atd.), navrhuje a realizuje prodejny na klíč. Společnost tak pomáhá plnit vize tradičních prodejců, aby se nakupování stalo potěšením.SamoBotSamoBot poskytuje kompletní hardwarové i softwarové vybavení pro nonstop provoz samoobslužných obchodů, fitness center i ubytování. Nabízí vlastní technologie pro výdejní boxy, vyvíjí a integruje samoobslužná řešení na míru nejen pro obchod.Diebold NixdorfSpolečnost poskytující nejkomplexnější maloobchodní řešení v oboru, od POS systémů, samoobslužných řešení a interaktivních kiosků až po řešení správy peněz. Diebold Nixdorf integruje technologie pro řešení výzev ve všech maloobchodních segmentech.NOVŘešení pro vzdáleně řízené digitální cenovky s inkoustovým displejem a baterií s životností několik let.Retail Summit je největší retailovou akcí v České republice. Tématem letošního jubilejního 30. ročníku je "Opening Minds & Markets". Ve dnech 25. - 27. 3. se v Kongresovém centru v Praze bude hovořit o nových konceptech, myšlenkách, přístupech, trendech, inovacích a obchodních modelech budoucnosti.O společnosti Analytics Data FactoryAnalytics Data Factory je na českém trhu dodavatelem a správcem řešení postavených na analytických technologiích společnosti SAS včetně veškerého navazujícího ekosystému, jako je hardware, operační systémy, databáze, vývojový a verzovací software, messaging infrastruktura nebo big data platformy. Analytics Data Factory se primárně specializuje na oblasti, ve kterých dle referencí poskytuje služby na špičkové úrovni. Jedná se především o oblast aktivního řízení vztahu se zákazníky v reálném čase (CRM), prevence vzniku podvodů v reálném čase, zpracování signálů a rozpoznávání obrazu v reálném čase, pokročilé analytiky na velkých a streamovaných datech, stabilizace a refaktoring / reverzní inženýrství a migrace a stabilizace systémových a integračních platforem. Mezi klienty patří Komerční banka, Česká podnikatelská pojišťovna, pojišťovna Kooperativa, Home Credit, a další. Více informací o společnosti je k dispozici na www.byadf.cz.   

Čas načtení: 2024-05-27 15:00:01

Charizmatický pastor obracel nejhorší mladistvé gangstery. Jaké nemravnosti předvídal pro dnešní dobu?

„Viděl jsem devíti-, deseti- a jedenáctileté děti, které byly zfetované kokainem. Šel jsem po 42. ulici a ony prodávaly crack. Len Bias, slavný basketbalista, právě zemřel na předávkování crackem a ten, kdo to prodával, křičel: ‚Hej, mám to, co zabilo Lena.‘ Plakal jsem a modlil se: ‚Bože, musíš na tomhle pekelném místě dát povstat svědectví.‘ Odpověď nebyla taková, jakou jsem chtěl slyšet: ‚No, to město přece znáš. Už jsi tu byl. Udělej to ty.‘“ Co viděl pastor David Wilkerson v budoucnosti?  - celosvětovou recesi - přírodní katastrofy - morální špínu - vzpouru dětí proti rodičům - sjednocování církví…  Takto vzpomíná na noc, která mu změnila život, pastor David Wilkerson. V roce 1986 se o půlnoci procházel po 42. ulici a srdce mu pukalo nad tím, co viděl. V té době se na Times Square pohybovaly hlavně prostitutky a pasáci, uprchlíci, narkomani a podvodníci, otevřená byla živá peep show… Pastor David volal k Bohu, aby udělal něco, cokoliv, na pomoc fyzicky zbídačeným a duchovně mrtvým lidem, které viděl. Tento zážitek jej přiměl k tomu, že založil organizaci Teen Challenge, která pomáhá mladistvým narkomanům a působí i u nás. Avšak dělat odvážné věci na základě vnuknutí a pomáhat mladistvým narkomanům a gangsterům začal mnohem dřív. Obrácení zabijáci David Wilkerson se narodil v rodině kazatelů charizmaticky orientované letniční církve. Vyrůstal v domě „plném Biblí“. Sám začal kázat již ve 14 letech a později působil jako pastor v malých církvích v Pensylvánii. Vedl nudný, ale zajištěný život, dokud v roce 1958 neuviděl v časopise fotografii mladistvých členů gangu u soudu. Pohled na tyto násilníky mu nedal spát. Jak později napsal, tehdy pocítil, že v něm Duch svatý probudil soucit a přivedl ho do New Yorku, aby tam kázal. Skutečný Kmotr z Corleone: Sicilská bestie, která změnila Cosu Nostru Číst více Na okraji společnosti Wilkerson začal duchovně působit mezi těmi, které společnost neviděla a kterým pozornost věnovala jenom policie: mezi mladistvými narkomany a gangstery. Pod vlivem jeho kázání se mnozí obrátili a přijali Ježíše. Jedním z nich byl i Nicky Cruz, portorikánský vůdce gangu Mau Maus, který řekl, že během svého členství v gangu ubodal 16 lidí. Poté, co se Cruz a několik dalších členů Mau Maus obrátili ve víře, šli na policii a dobrovolně odevzdali všechny své pistole a nože. Šokovaní policisté uvedli, že kdyby viděli, jak se k nim skupina blíží, pravděpodobně by mladíky postříleli. Nicky se později sám stal kazatelem a jedním z nejbližších Davidových spolupracovníků. Mezi gangy Wilkersona nejvíce proslavila kniha, kterou napsal o svém působení mezi gangy. Jmenuje se Dýka a kříž a vyšla v roce 1963. Byl podle ní natočen i film. Kniha byla mezi křesťany známá i u nás. Komunisté ji tolerovali možná proto, že odhalovala kulturu násilí a zločinu v kapitalistické velmoci. Obsahuje ale též spoustu zvláštních náhod a šťastných konců. Hranice sexuální morálky se posunují Wilkersonova schopnost vnímat nadpřirozenou inspiraci se projevila ještě jedním zajímavým způsobem. V roce 1973 měl vizi budoucnosti, kterou popsal ve svém kázání. Současného, korektně smýšlejícího člověka možná odradí, jak Wilkerson tepe toleranci současné doby k pornografii a LGBT. Ale odmyslíme-li si tento křesťanský fundamentalismus a uvědomíme-li si, jak se Wilkersonovo prostředí a názorové klima lišilo od dnešního, zjistíme, že mu předpovědi docela vycházejí a jeho pohoršení je naprosto pochopitelné. Budoucnosti věří jen málokdo O všepronikající nemravnosti budoucích časů hovořili též mnozí středověcí vizionáři. Jeden z nich například viděl naprostou Sodomu a Gomoru v tom, že v budoucnosti budou ženy jezdit na koni obkročmo, nad čímž by se dnes nikdo nepozastavil. Hranice toho, co se považuje za normální, se neustále posunují. Od Wilkersonových proroctví nás dělí pouhých 50 let. Tak rychlá a zásadní proměna společenského postoje k homosexualitě nebo bezprecedentní rozšíření tvrdé pornografie musely tradičně věřícímu člověku v 70. letech připadat naprosto šílené. Sledování pornografie zlepšuje život seniorům Číst více Pět jasných vizí Své vidění Wilkerson vylíčil v pěti hlavních bodech:  1. Celosvětová recese způsobená ekonomickým zmatkem. „Ve své vizi jsem viděl nanejvýš několik dalších tučných, prosperujících let a pak ekonomickou recesi, která ovlivní životní styl všech námezdních pracovníků na světě… Využijte několik příštích dobrých let, které vám zbývají, k přípravě na finanční krizi. Udělejte si doma pořádek, protože přicházejí těžké časy.“ 2. Přírodní katastrofy. „Celosvětové katastrofy, jichž jsme právě teď svědky, vidím jako porodní bolesti v přírodě, které budou stále častější a intenzivnější.“ 3. Záplava morální špíny v Americe. „Naše novinové stánky zaplaví taková špína, že časopis Playboy bude vypadat jako puritánská slátanina. To znamená, že v hodinách sexuální výchovy na školách se budou používat animované kreslené filmy a filmové dramatizace pohlavního styku…“ A to si Wilkerson ještě neuměl představit internet. 4. Děti se budou bouřit proti rodičům. Děti se vášnivě obrátí proti svým rodičům, budou pohrdat jejich pokrytectvím. Budou utíkat z domu, zabíjet své rodiče… „Od dětí se ani nebude očekávat, že by s rodiči komunikovaly. Budou žít pod jednou střechou, ale budou jako nepřátelé ve válce, kteří žijí v příměří.“ 5. Sjednocování církví. Svaz liberálních protestantů se politicky spojí s římskokatolickou církví. Tento mocný svaz se bude angažovat v různých sociálních programech, ale jeho činnost bude v mnoha ohledech protikřesťanská a politická. Wilkersona nejvíce rozhořčoval vstřícný postoj této církevní unie ke gayům a lesbičkám: Neméně pohoršující pro něj bylo, když viděl budoucí televizní komediální pořady, které si budou stále odvážněji dělat legraci z Krista a všech pravých křesťanů. Strom se pozná po ovoci O těchto předpovědích, o křesťanském fundamentalismu nebo o organizovaném náboženství vůbec si každý může myslet svoje. Jestliže ale taková víra dokáže měnit vlky v beránky a gangstery ve spořádané občany, pak před ní klobouk dolů. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Odborníci našli plyn, který může změnit svět. Je úplně všude, jen ho nevidíme, říkají

Čas načtení: 2024-06-30 16:07:31

Role lidí v budoucnosti se radikálně změní

Ze starých knih a starých filmů poznáváme minulost, současnost poznáváme neustále je jako náš stín, jenom o budoucnosti nic nevíme a naše představy o ní jsou naivní a většinou k ničemu. Tvůj text je zajímavý a nabízí hluboké zamyšlení nad tím, jak vnímáme čas a jak se vztahujeme k minulosti, současnosti a budoucnosti. Čas je neúprosný …Pokračovat ve čtení Role lidí v budoucnosti se radikálně změní

Čas načtení: 2024-07-09 12:05:47

Umělá inteligence ve zdravotnictví: Diagnostika a léčba budoucnosti

Pokud vás trápí nějaký zdravotní neduh, je jasným řešením návštěva lékaře. Ale bude to tak i za pár let? Někteří věří, že umělá inteligence brzy bude schopna z velké části nahradit právě služby doktorů či lékařských sester. Jisté je, že technologie budou ve zdravotnictví pomáhat stále víc a víc – otázkou je jen, jak moc a co to bude pro nás, pacienty, znamenat. Technologie vládnou už dnes Už dnes se technologie do zdravotnictví zapojují velmi intenzivně. Probíhá například testování sanitky s 5G připojením, která je také vybavena brýlemi pro virtuální realitu nebo speciálními haptickými rukavicemi. To, co se zdálo být naprostým sci-fi, je možná blíž, než si myslíme. Přesnější diagnostika Je takřka jisté, že již v blízké budoucnosti bude umělá inteligence pomáhat například při diagnostice v samotných ordinacích. Sebelepší a zkušenější lékař totiž nemůže znát všechny příznaky či nemoci, zatímco umělá inteligence může pracovat s ohromným množstvím dat, která dávají významnější šanci na co nejpřesnější diagnózu během pár minut. Již dnes výzkumy ukazují, že umělá inteligence dokáže být při odhalování rakoviny o 90 % rychlejší než člověk. Navíc může pracovat bez přestávek a bez nároku na mzdu nebo potřeby odpočívat. I vy můžete třeba hned teď požádat ChatGPT o zdravotní konzultaci a vyzkoušet si služby diagnostiky pomocí umělé inteligence na vlastní kůži. Pro zdraví i krásu Umělá inteligence své místo bezpochyby najde i v rámci estetické chirurgie. Nejen že vám bude schopna navrhnout řešení vašeho problému přesně podle vašich představ, ale dříve či později bezpochyby zvládne provádět také zákroky – a to daleko precizněji než jakýkoliv chirurg. Je třeba se obávat? Ačkoliv má mnoho lidí z umělé inteligence strach, ve skutečnosti je to neuvěřitelná příležitost, kterou by byla hloupost nevyužít. Proč se bránit něčemu, co dokáže přinést tolik pozitiv – a to nejen ve zdravotnictví, ale i mnoha jiných oborech? Chyťte příležitost za pačesy a naučte se s umělou inteligencí... Čtěte více Příspěvek Umělá inteligence ve zdravotnictví: Diagnostika a léčba budoucnosti pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-11-06 09:02:12

Błoto – podhoubí jazzu budoucnosti?

Polská formace BŁOTO, jež sama sebe označuje jako „nějaký divný zablácený future-jazz“, vydala nové album. Dostalo příznačný titul „Grzybnia“ (Podhoubí) a světlo jazzového světa spatřilo 11. října na značce Astigmatic Records. Hudba kvarteta Błoto je hluboce zakořeněna v brutálních hip-hopových groovech, odkazujících volně k soundu devadesátých let. Hudba je to vskutku špinavá a nekompromisní, spočívající na elektro-akustických polyrytmech, najazzlém pianu a místy až freejazzovém saxu. Radikálnost hudby koresponduje s atmosférou doby. Doby klimatických změn, vyostřeného sociálního rozdělení, nenávistných projevů, bujícího nacionalismu, […] Zobrazit celý článek Błoto – podhoubí jazzu budoucnosti?

Čas načtení: 2025-05-21 19:45:00

Mikrořasa chlorela – superpotravina budoucnosti, která mění svět zdraví i věd

Chlorella, mikroskopická sladkovodní řasa, si získává stále větší popularitu díky svým výjimečným nutričním hodnotám a zdravotním benefitům. Tato „superpotravina“ nabízí nejen podporu zdraví, ale i ekologický potenciál a využití ve vesmírných misích. Přečtěte si, proč je chlorella považována za potravinu budoucnosti. Co je chlorella? Chlorella je jednobuněčná sladkovodní řasa, která obsahuje neuvěřitelné množství živin, jako jsou bílkoviny, vitamíny, minerály a chlorofyl. Její buněčná stěna je však přirozeně příliš tvrdá, a proto musí být mechanicky narušena, aby lidské tělo mohlo využít všechny její benefity. Nutriční poklad chlorelly Chlorella je právem označována za jednu z nejkomplexnějších potravin na světě. Obsahuje: Kompletní bílkoviny: Všechny esenciální aminokyseliny. Vitamíny: Zejména vitamín B12, C, E a K. Minerály: Železo, hořčík, vápník, draslík a další. Omega-3 mastné kyseliny: Podporující zdraví srdce a mozku. Chlorofyl: Přírodní detoxikant. Antioxidanty: Bojují proti volným radikálům. Zdravotní benefity chlorelly Pravidelná konzumace chlorelly přináší mnoho zdravotních výhod: Detoxikace organismu: Pomáhá odstraňovat těžké kovy a jiné toxiny. Podpora imunity: Stimuluje tvorbu bílých krvinek. Zlepšení trávení: Podporuje střevní mikroflóru. Snížení cholesterolu: Pomáhá regulovat hladinu LDL cholesterolu. Zvýšení energie: Díky vysokému obsahu bílkovin a vitamínů. Zajímavosti z výzkumu: Chlorella a rakovina Výzkumy naznačují, že chlorella může mít pozitivní vliv na prevenci a podporu léčby rakoviny. Některé studie ukazují, že bioaktivní látky v chlorelle, jako jsou antioxidanty, mohou pomáhat chránit buňky před poškozením volnými radikály, které jsou často spojovány s vývojem rakovinných buněk. Další výzkum naznačuje, že pravidelná konzumace chlorelly může posilovat imunitní systém tím, že stimuluje aktivitu buněk NK (Natural Killer), které jsou zodpovědné za ničení rakovinných buněk. Chlorella také obsahuje látky, které podporují apoptózu (přirozené odumírání poškozených buněk), což je klíčový mechanismus v boji proti rakovině. Jedna z japonských studií navíc prokázala, že pacienti s rakovinou, kteří užívali chlorellu během chemoterapie, měli méně vedlejších účinků, jako jsou únava a nevolnost. To naznačuje, že chlorella může pomáhat regenerovat organismus během náročných léčebných procesů.Queen Euniké Life: Česká chlorella v tobolkách pro vaše zdravíVěděli jste, že český výrobce Queen Euniké Life přináší na trh chlorellu v tobolkách, která je zpracována tak, aby vaše tělo mohlo maximálně využít její blahodárné účinky? Tato sladkovodní řasa, bohatá na vitamíny, minerály a antioxidanty, je vyráběna pod přísným farmaceutickým dohledem, bez konzervantů a chemických přísad. Díky tomu je nejen šetrná k vašemu zdraví, ale také vhodná pro osoby s různými intolerancemi. Queen Euniké Life tak spojuje sílu přírody s precizností české výroby, aby podpořil vaše zdraví přirozenou cestou. Ekologický potenciál chlorelly Chlorella je udržitelným zdrojem potravy budoucnosti. Rychle roste, nevyžaduje velké množství vody ani půdy a při svém růstu absorbuje oxid uhličitý a produkuje kyslík. Tím přispívá ke snižování uhlíkové stopy a může být alternativou ke konvenční živočišné produkci. Chlorella a vesmírné mise Chlorella je zkoumána kosmickými agenturami, jako je NASA, díky své schopnosti produkovat kyslík a absorbovat oxid uhličitý. Díky své nutriční hodnotě je ideálním zdrojem potravy pro astronauty během dlouhodobých vesmírných misí. Může být klíčovou součástí systémů podpory života na Marsu nebo vesmírných stanicích. Na co si dát pozor při užívání chlorelly? Přestože je chlorella považována za bezpečnou, může u některých lidí vyvolat vedlejší účinky, jako jsou zažívací potíže nebo alergické reakce. Doporučuje se začít s menšími dávkami a postupně je zvyšovat. Důležité je vybírat kvalitní produkty od ověřených výrobců. Závěr: Chlorella jako klíč k budoucnosti Chlorella není jen superpotravina – je to symbol spojení zdraví, vědy a udržitelnosti. Její schopnost podporovat zdraví, přispívat k ekologii a být součástí kosmických misí z ní činí potravinu budoucnosti. Zařaďte chlorellu do svého jídelníčku a podpořte nejen své zdraví, ale i udržitelnější přístup k životu na Zemi.

Čas načtení: 2025-06-18 11:33:00

Společnost Bitget se připojuje ke koalici UNICEF Game Changers Coalition a zajišťuje vzdělávání v oblasti blockchainu 300.000 osobám

Victoria (Seychely) 18. června 2025 (PROTEXT/GlobeNewswire) - Přední kryptoměnová burza Bitget a společnost UNICEF Luxembourg oznamují společné partnerství s cílem zajistit dívkám přístup k digitálním a technologickým dovednostem.Bitget, přední kryptoměnová burza a společnost zaměřená na Web3, zahájila tříleté partnerství se společností UNICEF Luxembourg s cílem pomáhat mladistvým rozvíjet digitální dovednosti a gramotnost v oblasti blockchainu.Součástí partnerství je zapojení společnosti Bitget do koalice Game Changers Coalition (GCC) vedené organizací UNICEF Office of Innovation (OOI). Podpora ze strany společnosti Bitget pomůže oslovit 300.000 osob z řad dospívajících dívek, rodičů, mentorů a učitelů se znalostmi v oblasti blockchainu, a to v následujících osmi zemích: Arménii, Brazílii, Indii, Jihoafrické republice, Kambodži, Kazachstánu, Malajsii a Maroku.Skrze toto partnerství může vzdělávací divize společnosti Bitget, Bitget Academy, pomoci s vývojem prvního interaktivního online i prezenčního školicího modulu UNICEF zaměřeného na blockchain, který staví na rozvíjení dovedností učitelů i mladistvých v oblasti vytváření videoher. Jedná se o vítané zařazení do studijního plánu, který v současné době využívají stovky tisíc lidí. Podpora ze strany společnosti Bitget navíc pomůže rozšířit dosah koalice do deváté země.„Toto partnerství je odrazem našeho sdíleného přesvědčení, že digitální dovednosti jsou zásadním hybatelem pro inkluzi a lepší příležitosti,“ vysvětluje Sandra Visscher, výkonná ředitelka UNICEF Luxembourg. „Spolupráce se společností Bitget má do rukou mladistvých vložit nástroje, znalosti a sebevědomí potřebné pro utváření vlastní budoucnosti. Inovace by měla být hybatelem inkluze, otvírat nové dveře, rozšiřovat obzory a zajistit dostupnost technologií všude a pro všechny.“Ve snaze podpořit toto poslání se bude společnost Bitget snažit představit program UNICEF také předním vývojářům blockchainových protokolů ze světa Web3, kteří se následně mohou zapojit do této výukové iniciativy. Tito přispěvatelé se mohou stát budoucími mentory a partnery, ale také přinášet nové pohledy a možnosti pro blockchainové technologie.„Nově vznikající technologie by neměly být dostupné výhradně jen privilegovaným skupinám. Je třeba je představit včas a všem. Blockchain, díky jeho možnostem využití ve skutečném světě a potenciálem pro společenské dobro, je jedním z nejefektivnějších nástrojů, který můžeme předat naší mladší generaci, a se kterým tito mohou vytvářet produkty transformující pohled na moderní společnost. Projekt Blockchain4Her původně vznikl jako forma poslání posílit postavení stovek žen a postupně se rozrostl v globální iniciativu s úmyslem vzdělávat tisíce dívek. Právě pro tento druh škálování a vliv byl blockchain vytvořen,“ vypráví Gracy Chen, CEO ve společnosti Bitget.Dospívající dívky a mladé ženy v zemích s nízkým a středním příjmem každoročně kvůli nedostatečnému přístupu k internetu a digitálním dovednostem ve srovnání s mužskými vrstevníky přicházejí o ekonomické příležitosti v hodnotě 15 miliard USD. 90 procent pracovních míst v současné době vyžaduje digitální kompetenci a koalice Game Changers Coalition tak reaguje na naléhavou potřebu potírat rozdíly v digitálních dovednostech mezi oběma pohlavími.Společnosti Bitget a UNICEF společně pracují na sestavení škálovatelného a inkluzivního modelu, prostřednictvím kterého se mladým ženám dostane nástrojů pro formování a lepší orientaci v digitální ekonomice budoucnosti.V rámci koalice Game Changers Coalition se společnost Bitget připojuje k Global Video Game Coalition, Micron Foundation a architektům ekosystému „Women in Games“ se společným cílem do roku 2027 oslovit 1,1 milionu dívek a zajistit jim možnosti vzdělávání a rozvoje dovedností.S pomocí divize Bitget Academy a díky podpoře iniciativy Blockchain4Her v hodnotě 10 milionů dolarů plánuje společnost Bitget vzděláváním žen již od raného věku zvedat digitální gramotnost a finanční nezávislost.Iniciativa Blockchain4Her společnosti Bitget již dříve podporovala ženy formou mentorských programů, finančních příležitostí a poskytování vzdělávacích prostředků.Společnosti Bitget a UNICEF Luxembourg společně usilují o to, aby nové generace dívek měly k dispozici znalosti a dovednosti potřebné k aktivnímu zapojení se do rozvíjející se krypto ekonomiky.O společnosti BitgetSpolečnost Bitget je přední světová kryptoměnová burza a společnost zaměřená na Web3. Byla založena v roce 2018. Burza Bitget, která obsluhuje více než 120 milionů uživatelů ve více než 150 zemích a regionech, se snaží pomáhat uživatelům obchodovat chytřeji díky své průkopnické funkci kopírování transakcí a dalším obchodním řešením a zároveň nabízí přístup k cenám Bitcoinu, Etherea a dalších kryptoměn v reálném čase. Peněženka Bitget Wallet, dříve známá jako BitKeep, je přední soukromá kryptopeněženka podporující více než 130 blockchainů a miliony tokenů. Nabízí multi-chain obchodování, staking, platby a přímý přístup k více než 20.000 DApps. Přímo v ní jsou integrovány i pokročilé swapy a přehledy o trhu.Společnost Bitget hraje přední roli v rozvoji adopce kryptoměn prostřednictvím strategických partnerství, například jako oficiální krypto partner nejlepší fotbalové ligy světa, LALIGA, na trzích Blízkého východu, jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky, a také jako globální partner tureckých národních sportovců Buse Tosun Çavuşoğlu (mistryně světa ve wrestlingu), Samet Gümüş (zlatý medailista v boxu) a İlkin Aydın (volejbalová reprezentantka), aby inspirovali světovou komunitu k přijetí budoucnosti kryptoměn.Další informace najdete zde: Web | Twitter | Telegram | LinkedIn | Discord | Bitget WalletDotazy médií zasílejte na adresu media@bitget.comUpozornění na riziko: Ceny digitálních aktiv podléhají výkyvům a mohou vykazovat značnou volatilitu. Investorům se doporučuje alokovat pouze prostředky, o které si mohou dovolit přijít. Hodnota každé investice může být ovlivněna a je možné, že nedosáhnete svých finančních cílů nebo nebudete schopni získat zpět svou hlavní investici. Vždy byste měli vyhledat nezávislé finanční poradenství a pečlivě zvážit osobní finanční zkušenosti a situaci. Výkonnost v minulosti není spolehlivým ukazatelem budoucích výnosů. Společnost Bitget nenese žádnou odpovědnost za případné ztráty. Nic z toho, co je zde uvedeno, nelze považovat za finanční poradenství. Další informace naleznete v našich Podmínkách používání.O společnosti UNICEFSpolečnost UNICEF působí ve více než 190 zemích a teritoriích s cílem oslovit nejvíce znevýhodněné děti a budovat lepší svět pro každé dítě. Společnost UNICEF Luxembourg tyto globální snahy podporuje navazováním partnerství v soukromém sektoru a formou dobrovolných příspěvků. Dále se na národní úrovni zasazuje o dodržování práv dětí se zaměřením na potlačování nerovností, prosazování rovnosti pohlaví, řešení chudoby dětí, podporu duševní pohody a zajištění lepší spravedlnosti pro každé dítě.Právní prohlášení: Společnost UNICEF nepropaguje žádnou firmu, značku, produkt ani službu. Toto partnerství se zaměřuje výhradně na podporu vzdělávacích iniciativ pro děti. Další informace najdete zde: webové stránky | Facebook | Instagram | x.com | LinkedIn S dotazy pro média se obracejte na: UNICEF Luxembourg, Paul Heber, vedoucí pro komunikaci | T (+352) 448715 | M (+352)691198105O koalici Game Changers CoalitionKoalice Game Changers Coalition navazuje na stávající snahy společnosti UNICEF zajistit dívkám přístup k digitálním a moderním dovednostem prostřednictvím portfolia Skills4Girls zahrnujícího 22 zemí a s oslovením téměř 6 milionů dívek. Game Changers Coalition je platformou společnosti UNICEF, která zaštituje sektor videoher a technologií s cílem zajistit pro tuto i nastupující generaci dívek přístup k dovednostem nezbytným a žádaným v oblasti vědy, techniky, inženýrství, umění a matematiky (STEAM z anglického Science, Technology, Engineering, Arts, Math), se kterými se mohou stát programátorkami, designérkami a lídry inkluzivnější, rozmanitější a bezpečnější digitální budoucnosti. Další informace najdete zde.Fotografie k tomuto oznámení je k dispozici na adrese https://www.globenewswire.com/NewsRoom/AttachmentNg/dca4a7d2-2081-410b-a351-04aecf1ed228/cs 

Čas načtení: 2025-07-28 14:03:58

Intimní otázky, které si položit s partnerem a prohloubit vzájemné pouto

Po letech vztahu i manželství můžete mít pocit, že mezi vám uhasla jiskra a vzájemné pouto se povolilo. S následujícími intimními otázkami ale dokážete znovu probudit to, co vás k sobě kdysi svedlo. Připravte si půdu Než se rozhodnete svému partnerovi položit náhodou otázku z následujícího seznamu, vytvořte si pro to ty správné podmínky. Jestliže ji na něj vyhrknete poté, co dorazí domů z práce, ve chvíli, kdy budete na cestě do supermarketu pro potraviny nebo těsně před spaním, nedočkáte se pravděpodobně takové odpovědi, která by se vám líbila. Kouzlo intimních otázek totiž spočívá již v samotném prostředí, které k jejich pokládání vytvoříte. Naplánujte si s partnerem společný večer, zapalte si svíčky, klidně si najijte sklenku vína a pusťte se do pokládání otázek. Otázky o budoucnosti Ať už jste spolu tři roky, pět nebo třeba deset let a víc, určitě často přemýšlíte nad společnou budoucností. To je zcela přirozené. Aby ale nedošlo k tomu, že se v budoucnosti se svým protějšek odcizíte, položte si následující otázky o společných cílech a snech. Otázky o minulosti Kromě budoucnosti se nebojte zabrousit ani do minulosti. Možná stále existují věci, které o tom druhém nevíte. Následující otázky vám dovolí lépe se poznat, protože zjistíte více informací o dětství toho druhého a také o prostředí, v kterém jste oba vyrůstali. Otázky o lásce Jakmile za sebou budete mít zahřívací otázky, nebojte se přejít k tématům, které souvisejí s vaším vztahem a případně čelit odpovědím, které se vám možná nebudou líbit. Pikantní otázky Pokud jiskra mezi vámi pohasíná zejména v ložnici, možná je načase něco změnit. Jestli o svém milostném životě příliš nemluvíte, začněte. Následující otázky vám pomohou otázky o sexu nastartovat. Otázky zaměřené na emoce Intimitu prohloubíte také otázkami o emocích. Dokážete svému partnerovi otevřeně říct, co si myslíte a co prožíváte? Neskrývejte před sebou... Čtěte více Příspěvek Intimní otázky, které si položit s partnerem a prohloubit vzájemné pouto pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2025-10-31 09:00:00

Bůh je Bohem živých, ne mrtvol, a život, který dává a proč ho dává, je v pohnutí soucitem

Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, jak říká Ježíš Kristus, je Bohem živých a ne mrtvých. Není to Bůh mrtvol na hřbitově, Bůh pověr o tom, jak mrtvoly vstávají z hrobů, Bůh vzpomínek a vydlabávaných dýní, Bůh strachu z démonů a tmy. Naši zemřelí žijí před námi, v budoucnosti. Láska navazuje na minulost, ale dívá se do budoucnosti, žije v budoucnosti, protože je životem a ne smrtí, budoucností a ne minulostí.

Čas načtení: 2026-03-05 12:06:57

Světový kult bicích, hlas budoucnosti i držitelé Grammy. Groove Brno píše další kapitolu a začíná vyprodaným koncertem

Groove Brno vstupuje do svého 19. ročníku ve velkém stylu. Festival, který si za téměř dvě dekády vybudoval pověst dramaturgicky nekompromisní značky s mezinárodním přesahem, zahájí sezonu už 14. března 2026 — a hned první koncert je beznadějně vyprodaný. Španělský baskytarový fenomén Vincen García, jehož návrat byl oznámen už v prosinci, vyprodal koncert dlouho dopředu a potvrzuje, že publikum Groove Brno ví, proč chodí objevovat. Jarní část festivalu ale nabízí mnohem víc, publikum se může těšit na skutečné hudební události světového formátu. […] Zobrazit celý článek Světový kult bicích, hlas budoucnosti i držitelé Grammy. Groove Brno píše další kapitolu a začíná vyprodaným koncertem

Čas načtení: 2024-01-08 17:35:25

Vizualizace interiéru, nahlédněte do budoucnosti

V dnešní době, kdy je estetika interiéru jedním ze stylů moderního života, hraje vizualizace interiéru klíčovou roli při vytváření harmonického a příjemného prostoru. Kombinací moderní technologie, kreativity a funkčnosti vzniká digitální umění, které nám umožňuje prozkoumat a tvarovat naše domovy ještě před tím, než vstoupíme do fyzické reality. Vizualizace se tak stává nepostradatelným nástrojem při tvorbě prostorů, které odrážejí naše osobní preference a potřeby. Podívejme se na to, jak může vizualizace interiéru společně s digitálním uměním přetvářet naše představy o tom, jak by měl vypadat náš domov. Přizpůsobte svůj domov pomocí VR Tento způsob je, pro vytváření digitálních reprezentací prostorů, které umožňují designerům a klientům lépe porozumět a představit si konečný vzhled a atmosféru interiéru, klíčovým. Můžete se setkat s vizualizací v podobě tradičních nákresů a 2D plánů, až po virtuální realitu (VR). V posledních letech se stala významným nástrojem pro vizualizaci interiéru. Místo klasických nákresů a fotografií máte nyní možnost ponořit se do prostoru pomocí VR brýlí. To umožňuje lepší porozumění měřítku, proporcím a barevným kombinacím, než by bylo možné jen z pohledu na plátno nebo monitor. Dává nám možnost prozkoumat každý detail interiéru před tím, než budou provedeny reálné změny. Můžete si prohlédnout styly nábytku, barvy stěn, osvětlení a další doplňky tak, jak byste je viděli ve skutečnosti. Tato technologie poskytuje také prostor pro okamžité úpravy a experimentování s různými designovými prvky. Kombinujte, tvořte, upravujte Prozkoumejte různé styly, kde se můžete zaměřit na detaily. Například moderní styl, který razí teorii minimalistického designu a použití inovativních materiálů, provence nebo romantický venkovský styl, kde uvidíte jak se hodí rustikální nábytek, pastelové barvy a vintage doplňky k vašemu domu. Můžete kombinovat a upravovat, ještě před realizací. Vizualizace vs. realita Pomocí této technologie získáte realističtější pohled na prostor, což vám umožní přesnější rozhodování o designových prvcích. Dostanete okamžitou zpětnou vazbu, díky které se můžete... Čtěte více Příspěvek Vizualizace interiéru, nahlédněte do budoucnosti pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2011-11-03 00:00:00

Rozhovor: Robert Nieto

Od minulého rozhovoru s Jeffem Michelmannem uběhlo skoro už půl roku. Teď tu máme konečně další. Je trochu z jiného soudku. Představí se nám Robert Nieto, malíř, který by šel asi nejlépe zařadit kamsi mezi naivní umění. Ne každému se takové malby líbí. Pokud by však patříte mezi nás, kterým se takové věci líbí, můžete si prohlédnout celou Robertovu galerii na jeho webových stránkách. Můžeš se nám krátce představit? Odkud jsi, kde jsi studoval, kde v současnosti pracuješ… Tak, je mi 28 let a žiji v Barceloně, kde také pracuji. V současnosti jako návrhář webových rozhraní, jejich použitelnosti a přístupnosti ve společnosti Omatech. V menší míře dělám také různé ilustrace a malby krajin. Ne úplně na profesionální úrovni, přestože doufám, že se tomu budu moci jednou věnovat naplno - je to moje pravá vášeň. Musím ale připustit, že mám rád i práci, kterou teď dělám - design webových aplikací, a přestože bych se chtěl více věnovat malování, asi bych nechtěl opustit ani tuto práci. Studoval jsem na škole designu a umění v Barceloně, jmenuje se IDEP. Ta mi doslova otevřela oči a já tam mohl proniknout do mnoha oblastí z designu, ilustrace a výtvarných umění. Později jsem sám začal dělat online workshopy v rámci známé školy Gnomon. V té době jsem se skutečně ponořil do světa scénografie, krajin a koncepčního umění. Také jsem si doplnil znalosti ohledně základních pojmů a technik digitální ilustrace. To mě všechno vedlo k tomu, abych sám začal procvičovat a zkoušel napodobovat slavné ilustrátory. Pomalu jsem si pak začal uvědomovat, že se i moje technika zlepšuje. A tak je tomu do dnes, učím se a zlepšuji každý den. Jak jsi se dostal k tomu, co děláš - k malování? Táhlo tě to k tomu vždycky, nebo jsi se pro to rozhodl až později? Mnoho mladých to má pouze za zábavu a moc nevěří tomu, že by u toho vydrželi celý život. Bylo těžké se rozhodnout pro umění? Jak už jsem řekl, neživím se tím, ale doufám, že jednoho dne budu. Baví mě to. Jestli mne to k malování vždy táhlo? Vždy mne umění a design uchvacovalo, ale až od chvíle, kdy jsem to začal skutečně studovat a objevovat všechny možnosti a cesty, které mi otevírá, rozhodl jsem se mu věnovat celý svůj život. Předtím, než jsem se zaměřil na krajiny a abstraktní ilustrace, jsem dělal vektorovou grafiku. A přestože to mám i rád a stále tak i tvořím, jsou mi bližší krajiny a víc mne i uspokojují výsledky. Je to odlišný typ práce, mnohem více podobný tradiční malbě a myslím, že mi klade daleko větší výzvy, než zvládání nějakých vektorů. Jak vlastně vzniká tvůj obraz? Jak jsi řekl, maluješ většinou krajiny - jak se taková krajina zrodí? Máš dlouho předtím, než začneš malovat, ten pohled v hlavě, nebo je to blesková záležitost? Trochu od obojího. Někdy mi krajina vzniká pomalu v mysli, jindy zas spustím Photoshop a krajina se zrodí z pár náhodných křivek po virtuálním plátně. Jakýkoliv abstraktní tvar se dá velmi snadno v krajinu přeměnit. Také se stává, že mám chuť malovat a nemám žádnou inspiraci - nic mne nenapadá. Pak si procházím různé internetové fotogalerie a pátrám v vnuknutí a většinou ho nacházím. Někdy je to kombinací barev, která mne zaujme. Jindy zajímavá kompozice nebo pouhý detail, díky němuž mne něco napadne a můžu z toho začít tvořit. Zajímalo by mne, jestli se za obrazy skrývá i nějaký příběh. Občas do nich zasadíš osamělého poutníka. Kdo je to? Představa tebe samotného ve vysněných krajinách? Ve svých ilustracích vidím vždy jako hlavní prvek samotnou scénu. Příběh vypráví cesta do neznáma, vzdálená tvrz nebo vodopád, ze kterého vzniká řeka. Naproti tomu jsou postavy až druhotné nástroje, kteří vyjadřují všechno ostatní. Chci, aby divák toužil zjistit, kam ona cesta vede, odkud teče řeka nebo aby si dokonce představil sebe samotného. Putujícího touto krajinou. To je důvod, proč nedávám tolik důrazu na začlenění postav do svých prací. Nechci aby se stali tím hlavním, určitě ne. Spíše aby byli jakýmisi náhodnými kolemjdoucími. Sebe si za tyto postavy nedosazuji, ale i tak bych rád své krajiny navštívil a mohl je poznat z první ruky, naživo… Co pro tebe malování znamená? Pomáhá ti od stresu, od každodenních problému, od těžkých chvil? Jak se cítíš, když tvoříš? Malování je pro mne odpočinkem a uklidněním - svým způsobem je to forma meditace. Při tvorbě se soustředíš a to tě trochu odnese od reality do světa barev, tvarů a kompozice. Upoutáš tím svou mysl v mnoha směrech. A když dokončuješ malbu, vidíš výsledek a díky tomu se cítíš dobře, to ti dá sílu pokračovat. Je to jako když je sportovec po tréninku, cítí se v pohodě a dobytý energií. Tvoříš za pomoci moderních technologií, na počítači a patrně máš tedy i techniku celkem rád. Jak jsi se k tomuto typu umění dostal? Někteří lidé považují za počítačovou grafiku za jakési pseudo-umění, představa srovnání digitálních maleb s klasickými malíři je děsí. Co si o tom myslíš? Začínal jsem právě na tradičním umění a během studií jsem si vyzkoušel mnoho různých uměleckých technik, od akvarely přes kvaš, akryl a tuš třeba až k přetisku a graffiti. Pomalu mne to ale táhlo spíše digitální tvorbě. Vždy mne zajímaly nové technologie a dosud mi toto nadšení pro techniku vydrželo, rád se dozvídám o nových věcech, jak v digitálním umění, tak i se vším ostatním, co trochu s moderní technikou souvisí. První tablet pro kreslení jsem měl asi v 16 letech, ale to byla hrozná bída ve srovnání s tím, co existuje dnes a příliš jsem si ho neoblíbil. Mohl jsem ale díky němu experimentovat a získat tak první zkušenosti. Později jsem získal svůj první Wacom, nejnižší typ, ale i tak to bylo úplně něco jiného, než můj první tablet. Zjistil jsem, že na něm mohu vytvářet prakticky stejné věci, jako jsem mohl pomocí klasické malby, ale s tou výhodou, že není potřeba žádný čas na přípravu a na úklid, žádné míchání barev, připravování plátna, čištění štětců, sušení… a zdálo se mi to mnohem všestrannějším a příjemnějším. To je důvod, proč jsem se zcela rozhodl pro digitální tvorbu. Nemyslím si, že by to bylo nějaké pseudo-umění nebo něco méně než klasické umění. Je to pouze jiná technika se svými výhodami a nevýhodami jako všechny ostatní, které využívají odlišné nástroje. Konec konců umění není o specifické technice nebo konkrétním typu plátna. Vážím si dobře vytvořené práce, ať už je to pomocí kvaše nebo pomocí Photoshopu. Vše vyžaduje cit pro barvy, pro kompozici, téma a techniku a jak už jsem řekl, každý způsob má své výhody i nevýhody. Líbí se ti to, co vytvoříš? Někteří lidé nejsou věčně spokojeni s tím, co namalují a to je možná nutí se zlepšovat. Jiní se zlepšují pouze proto, že dělají to, co je baví. Jak to máš ty? Mám rád vše, co vytvořím. Mám i své oblíbené ilustrace, ale v podstatě mám rád všechny svá díla. Může to být tím, že všechno co takto dělám, dělám pro sebe. Také tím, že je to postavené na tom, co se mi líbí a na tom, co mám na scenériích a krajinách rád. Samozřejmě pokud se podívám na své výtvory okem odborníka, musím přiznat, že jsou i díla, která neodpovídají na sto procent mým představám. Je tu ale i důvod, proč sám sebe považuji za malíře krajin a proč nechci být malíř malující postavy, architekturu nebo kola - přestože bych to zvládl, není to nic, co by mne nějak fascinovalo a co bych rád tvořil. Doufám, že pokud mi někdo časem nabídne práci, budou to krajiny, na které se zaměřuji a ne něco jiného. Samozřejmě nevylučuji možnost, že někdy v budoucnosti začnu malovat i něco jiného, ale nyní mám rád, to co dělám a chci u toho i zůstat. Už jsi to trochu nakousl, ale možná by nebylo na škodu se dozvědět trochu více - kde nacházíš inspiraci? Máš nějaké oblíbené malíře? Místa? Nebo třeba knihy, podle kterých své světy maluješ? Mnoho inspirace nacházím v počítačových hrách a ve filmech, protože poslední dobou je víc a víc umění. Umění, kterým jsou například vytvářeny scény… Hry jako Uncharted, Skyrim nebo Assassin’s Creed - hry na kterých pracovali koncepční umělci jako Raphael Lacoste, Dylan Cole, Andreas Rocha… Ti jsou pro mě velkými vzory i zdrojem inspirace. A samozřejmě, i v knihách. Poslední, kterou jsem četl, je “Píseň ledu a ohně”. Mnoho scenérií z této knihy jsem i ztvárnil. Třeba ilustraci “El valle de Arryn y el Nydo de Águilas”. A mám v plánu i další. Také bych časem rád udělal nějaké k “Pánu Prstenů”. Dalším skvělým zdrojem inspirace jsou galerie na DeviantArtu, kde se nachází mnoho skvělých umělců z celého světa a kde jsou také dobří kritici. Již zmínění - Dylan Cole, Raphael Lacoste a další - zde zveřejňují svá díla a je skvělé, že tak máme přístup i k jejich nejnovějším pracím. Ještě bych zmínil hru “Magic” - dobrý zdroj pro nalezení inspirace k malbám. Máš nějaké plány do budoucnosti? Sice se asi málokdo ze čtenářů v blízké době dostane do Španělska, ale stejně: neplánuješ třeba nějakou výstavu? Do budoucnosti bych se chtěl dále zlepšovat, vylepšovat techniku a dělat věci lépe a lépe. Doufám, že jednoho dne se stanu skutečným profesionálem a budu moci žít pouze ze své tvorby. Výstavu zatím žádnou v plánu nemám. Ale kdybyste měli kdokoli zájem, každopádně se ozvěte! A poslední otázka - co bys poradil těm, kteří jsou na začátku? Těm, kteří by se rádi v životě věnovali umění, ale nemají k tomu dost odvahy. Co by jim mohlo pomoci se zlepšit? Patřím mezi ty, kteří si myslí, že umělcem se člověk musí narodit, ale na druhou stranu, nikdo z nás se nenarodil perfektní. Je to vše o trénování a procvičování, o tom být do toho zapálený a obětovat tomu svůj čas. Během doby co jsem studoval na IDEPu, jsem poznal lidi, kteří nebyli zpočátku schopni namalovat jediný dobrý obrázek, ale procvičováním, studováním a zanícením se dostali na stejnou úroveň, jako ostatní. Možná i na lepší. Všechno je to o tréninku. Takže, tomu kdo se zajímá o svět umění by mělo být jednoduše řečeno, aby se učil, díval na práce ostatních, účastnil se seminářů, škol… Ale to všechno vyžaduje vytrvalost a trpělivost. Bude se častokrát stávat, že věci nepůjdou tak, jak byste si je představovali. Postupně ale uvidíte, aniž byste si to uvědomovali, že se zlepšujete. Uvidíte, že vydaný čas se vyplatil a to vám dá chuť pokračovat.