EUR 24,370 || 
JPY 13,048 || 
USD 20,802 || Praha - Fotbalisté pražské Sparty v 17. ligovém kole doma velmi nečekaně prohráli s Pardubicemi 2:4. Na vedoucí Slavii tak ztrácejí už pět bodů. Dařilo se naopak Liberci, který v souboji o čtvrté místo...
Čas načtení: 2025-01-11 20:30:00
Teplice bez Knapíka: posila ze Sparty bude nadstandardní, hledá se záložník
Teplicím se proměnila defenziva. Rozhodně víc, než vedení severočeského klubu čekalo. V sobotu v přípravě proti Pardubicím (3:0) naskočili vedle sebe noví a mladí stopeři Denis Halinský a Dalibor Večerka. „S prvním zápasem si poradili až překvapivě dobře,“ pochvaloval si trenér Zdenko Frťala, jenž by mohl v kádru přivítat ještě jednu posilu.
\nČas načtení: 2026-03-05 20:49:07
Loni v létě překvapivě zamířil na exotickou štaci do skotského Glasgow, kde ale paběrkoval a zdálo se, že jeho kariéra se dostala do slepé uličky. V lednu ovšem pro zkušeného hokejového útočníka Richarda Jarůška přistálo laso ze Zlína a brněnský rodák se Beranům za šanci odvděčuje. Ve druhém utkání předkola play off Maxa ligy proti Pardubicím otevřel skóre a pomohl k výhře 5:4, díky níž si Zlín vynutil páteční třetí rozhodující klání na ledě soupeře v Chrudimi (od 18.00 h).
\nČas načtení: 2026-04-19 20:37:00
Plzeň v průšvihu. Padla doma s Pardubicemi a komplikuje si boj o třetí místo
Fotbalisté Plzně ve 30. kole první ligy doma překvapivě podlehli Pardubicím 0:1 a nadále si komplikují boj o třetí místo v tabulce. Západočeši v nejvyšší soutěži potřetí za sebou nezvítězili a před závěrečným kolem základní části ztrácejí ze čtvrté příčky bod na třetí Jablonec.
\nČas načtení: 2026-04-19 20:30:00
Plzeň podlehla Pardubicím a komplikuje si boj o třetí místo
Plzeň - Fotbalisté Plzně ve 30. kole první ligy doma překvapivě podlehli Pardubicím 0:1 a nadále si komplikují boj o třetí místo v tabulce. Západočeši v nejvyšší soutěži potřetí za sebou nezvítězili...
\nČas načtení: 2024-02-20 17:17:40
Mansory se podíval na zoubek Porsche 911 Turbo S. Překvapivě se držel při zdi
Mansory patří mezi úpravce, jejichž práci nepřehlédnete. Nebojí se velkolepých zásahů do designu a řada lidí si tak myslí, že jeho úpravy jsou v kategorii těch mírně cirkusových. Ovšem v případě Porsche 911 Turbo S to nijak nepřehnali. Řada z vás jistě namítne, že Porsche 911 Turbo S nepotřebuje žádné úpravy. Že je dokonalé tak, jak je. Asi … Mansory se podíval na zoubek Porsche 911 Turbo S. Překvapivě se držel při zdi Pokračovat ve čtení »
Čas načtení: 2026-01-03 14:27:00
Český jezdec Milan Engel má za sebou povedený vstup do Dakarské rallye. Krátký prolog měřil 22 kilometrů a Engel v něm zajel 27. čas. V [...]
Čas načtení: 2018-09-21 10:00:11
Agent A – adventura v přestrojení a se zajímavými logickými hádankami
Na začátku této adventury uslyšíte: „Agente A, posíláme vám nový úkol z velitelství. Nepřátelský agent známý jako Ruby La Rouge má políčeno na naše tajné agenty. Najděte ji a chyťte ji“. A tak se do toho pustíte. Vaše první kroky v této hře vás přivedou k obrovské vile, domově tajné agentky Ruby La Rouge. A vaším prvním úkolem […] Příspěvek Agent A – adventura v přestrojení a se zajímavými logickými hádankami pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: Shapik: The Quest – roztomilá adventura ve stylu Machinaria ke stažení zdarma Alice: Polepšovna pro čarodějky – pohádková adventura pro náctileté a v českém jazyce The Silent Age – Adventura se silným příběhem a cestováním časem Gemini Rue je temná sci-fi adventura pro Android ve stylu Blade Runnera Dead Synchronicity – Překvapivě temná point-and-click adventura pro Android
Čas načtení: 2018-08-31 10:00:36
Znáte tento: Otázka: „Nevíš náhodou, proč mi můj antivir neustále hází ten nový film do karantény?“ Odpověď: „Hmm, těžko říct… Nehraje v něm Trojan?“ … nebo tento: Alenka v říši divů: <div><div><div><div>ALENKA</div></div></div></div> … a co tento: Co jsme si mysleli v roce 1999: „To nemám šanci v životě zaplnit ten 10 GB harddisk…“ Co si myslíme […] Příspěvek Odysseus Kosmos: Adventure Game – klasická point-and-click adventura pro geeky a milovníky zajímavých řešení pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: Dead Synchronicity – Překvapivě temná point-and-click adventura pro Android Stylová adventura The Inner World právě vyšla na Android Gemini Rue je temná sci-fi adventura pro Android ve stylu Blade Runnera (Nová hra) Little Big Adventure je remake PC klasiky z devadesátých let Broken Sword: The Serpents Curse – nový trailer pro pokračování úspěšné adventure hry zveřejněn
Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00
Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.
Čas načtení: 2020-02-02 09:37:33
Tvůrce science fiction, pilný překladatel, zručný modelář a jachtař, námořní kapitán, spoluautor slovníku i spisovatel non fiction, tím vším je František Novotný (*1944), autor knih Bradburyho stín (1991), Křižník Thor (2012) anebo Valhala (2014). Výsledkem jeho poutí ve stopách klasických románů Arthura Ransoma se stal průvodce Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek (2012). Ale nejprodávanější jeho prací zůstává adaptace Robinsona (2005) a není tedy divu, že se na něj nakladatelství Albatros obrátilo, když se rozhodlo pro zadaptování Kormidelníka Vlnovského, další slavné robinsonády. Tu napsal (a již roku 1841 poprvé vydal) kapitán Frederick Marryat (1792–1847). Přinejmenším v našich končinách jde o jeho nejznámější dílo a poprvé v Čechách vyšlo již roku 1846, byť jenom jako překlad německé adaptace. A tento převod nepořídil žádný Jára Cimrman, nýbrž Josef Václav Zimmermann. Už ten taky vymyslel od té doby přebíraný název Kormidelník Vlnovský, respektive nazval své dílo Miloslaw Wlnovský, brémský kormidelník. Kniha byla populární v celé Evropě, a protože zohledňuje osudy rodiny a nikoli jen jedince (jako je Crusoe), mnozí čtenáři ji milovali víc než dílo Defoeovo. I z toho důvodu je překvapivé, že doposud ani jedinkrát nevyšla s ilustracemi „krále dobrodružství“ Zdeňka Buriana (1905–1981). Stalo se tak až nyní. Frederick Marryat psal někdy poněkud kostrbatě a jeho takřka třicet knih navíc už poněkud zastaralo. A když Albatros získal práva na ilustrace, vyvstala otázka, nakolik je únosné reeditovat román v původním tvaru. Nezdálo se už nutné počešťovat dál jména objevujících se zde lodí a vystupujících tu postav. Kniha s originálním titulem Masterman Ready by ale nejspíše zapadla, proto byl vymyšlen název, který lépe evokuje vztah mezi starým a zkušeným námořníkem (hrdinou napoleonských válek) a odkázanou naň rodinou Seagraveových: Strýček námořník. Hlavou rodiny Williamem Seagravem učinil Marryat až překvapivě manuálně neobratného farmáře, kterého je v jeho pojetí spíše „bílý límeček“, neschopný mnoho vykonat. Veškeré práce proto řídí a z valné části je připraven udělat „strýček“ Ready. A pokud mu kdokoli asistuje, bývá to nejstarší Seagravův syn. „Vnucuje se myšlenka,“ vyvozuje Novotný, „že Marryaat si australského farmáře představoval jako majitele panství v Anglii.“ V naší verzi je proto Seagrave burzovním makléřem, navíc podvodným. Jak se totiž posléze vyjeví, do Austrálie byl vypovězen bohatými příbuznými své ženy, aby ututlali skandál. „Jeho manuální neobratnost je pak logická,“ je si Novotný jist. „Též je zdůvodněno, proč by se takový nepraktický člověk, natož s rodinou, vypravil na opačný konec světa, kam se ještě nedávno museli deportovat trestanci, neboť z pohledu tehdejších Angličanů by se do Austrálie dobrovolně vydal jen šílenec.“ S tím byl provázán problém s nepřekročitelnými propastmi mezi třídami raně viktoriánské Anglie. Nepřicházelo tenkrát, jak je doloženo, vůbec v úvahu, aby se vzdělaný člověk vyšší kasty přátelil s chudým námořníkem. Také v Marryatově verzi to je víc než patrné. Paní Seagravová se chová jako dáma z lepší společnosti a autor románu sice byl původně kapitánem, ale také synem poslance. František Novotný váhal, nakonec však vznešené vystupování dámy zdůraznil. Její zaslepenost i opovrhování Readym vnášejí do textu další vrstvu napětí. Může tím pádem dojít ke zvratu, když si „lady“ počne uvědomovat lidské kvality „ordinérního“ námořníka; a protože angličtina umí velice přesně odstupňovat společenské postavení, je kormidelník v Novotného knize zprvu Ready, ale posléze „pan Ready“. Proto také starý námořník zprvu chlapci Willymu vyká a oslovuje jej „pane Williame“, zatímco na konci knihy je tomu naopak. Už v Robinsonovi (rovněž ilustrovaném Burianem) udělal Novotný podstatné změny. I v přítomné knize nově promyslel především „příběh v příběhu“, vložené životopisné vyprávění „Mastermana Readyho“, sestávající hlavně z popisu překvapivě suchozemského putování Afrikou. Snad autor využil nepoužitý náčrt k jinému, nikdy nerealizovanému dílu, ale Ready přece je člověk moře. Takže Novotný ho udělal mimo jiné účastníkem bitvy u Trafalgaru. Scény jsou sice zpřeházeny, ba vynechávány (postihlo to celou první kapitolu), ale nevadí to. Děj je teď přehlednější a příběh má výraznější logiku. Navíc Novotný přizpůsobil text Burianovým ilustracím. Ne vždy jej „kopírovaly“ a jakkoli byl legendární malíř pečlivý, pracovitý i odpovědný, příběhem se jednoduše spoutat nedal. Novotný také mimo jiné přepracoval líčení obrany srubu, na který útočí „divoši“. Jde o sekvence, jimiž se inspiroval už Stevenson, když pro nevlastního syna vymýšlel Poklad na ostrově, ale také on musel boj zvěrohodnit. Jak František Novotný zdůrazňuje, trosečníci by byli pobiti hned při prvním náporu, kdyby se vše odehrálo, jak to líčí naivní kapitán Marryat. A tak... „Místo toho, aby stříleli střílnami v kolové hradbě, což je při obvodu šedesáti metrů a počtu tří střelců nesmysl, zaujímají centrální postavení v opevněném srubu uprostřed a pálí na divochy v okamžiku, kdy jsou nejzranitelnější. Když přelézají palisádu. Tento princip je de facto převzat z Ostrova pokladů, avšak vylepšen použitím ručních granátů. Ty se během 18. století rozšířily natolik, že se staly speciální výzbrojí gardových pluků a tzv. granátníků, a je to zbraň, kterou by za dané situace mohly použít ženy i děti.“ Některé nesrovnalosti nicméně v románu – starém takřka 180 let – ponechal i František Novotný. „Ošetřit“ je ani nebylo možné, musel by knihu celou psát znovu. Přesunout příběh i zeměpisně. Loď totiž u Marryata ztroskotá mezi Kapským Městem a Austrálií, což je o oblast, kde ostrovy nikdy nebyly. I kdybychom však jeden takový autorovi odpustili (a proč ne?), určitě by nemohlo jít o korálový atol. Ale Marryat to tvrdí. Nejblíž fiktivní trasy leží Kokosové ostrovy, ale i ty nejméně dva tisíce mil severněji. Autor navíc při popisech kombinuje atol s bývalou sopkou a divochy předvádí (spolu s Burianem) jako Polynésany. Ve skutečnosti by muselo jít například o domorodce z Malediv. František Novotný se závěrem se zamýšlí, proč kniha přetrvala. Jediné vysvětlení vidí v charakteru titulní postavy, která je už v původním textu zachycena živě a věrohodně. Ready sice v mládí chyboval, jak se přizná tváří v tvář děcku, ale nyní si to uvědomuje. Kromě toho má smysl pro povinnost a vnímá závazky vůči lidem ve svém okolí. Má i vřelý a přitom velmi normální vztah k chlapci, kterého vlastně celou dobu nenásilně učí. A jemuž neplánovaně imponuje. Podobně snad bude imponovat i některým dnešním dětem, byť se kniha tak dobře jako Robinson prodávat nebude. V mnohém je přitom lepší. A František Novotný nám s jistotou říká, že Ready v sobě má právě onu mravní sílu, která „v dnešní západní civilizaci tak žalostně chybí“. A ctí hodnoty, které se dokonce dnes ostouzejí. Originály mistrných Burianových kreseb i kvašů jsou uloženy v Památníku národního písemnictví a v knize jsou zveřejněny poprvé. Frederick Marryat: Strýček námořník. Podle románu Fredericka Marryata Kormidelník Vlnovský vypráví – s přihlédnutím k anglickému vydání Masterman Ready (2014) – František Novotný. Doslov František Novotný. Odpovědný redaktor Ondřej Müller. Albatros. Praha 2018. 364 stran. Pro čtenáře od devíti let. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-05-01 19:30:50
Gadget týdne: kapesní herní mašina Pocket S, která běží překvapivě na Androidu
V dnešním Gadgetu týdne se podíváme na herní konzoli o velikosti telefonu Ayaneo Pocket S Nabízí velmi výkonný čipset Snapdragon, 6″ displej a velikou baterii Zároveň má každý možnost získat zařízení se slevou, než se podívá do ostrého prodeje V minulých epizodách našeho seriálu Gadget týdne jsme se zaměřovali hlavně na vychytávky vhodné pro práci, ať už manuální, případně kancelářskou. Nyní se ale podíváme na striktně oddechové zařízení – kapesní herní konzoli přecpanou výkonem, která běží – pro někoho možná překvapivě – na systému Android. Přečtěte si celý článek Gadget týdne: kapesní herní mašina Pocket S, která běží překvapivě na Androidu
Čas načtení: 2024-05-28 14:15:24
Fotíte si během jízdy cizí nehodu? Můžete za to dostat překvapivě vysokou pokutu
Na řadu řidičů působí cizí dopravní nehoda, kolem které jedou, jako magnet. Někteří jen přibrzdí, aby se podívali, jiní po očku nahlédnou, co se děje a další se vůbec nestydí vytáhnout telefon a nehodu fotit nebo natáčet. Všechny tři varianty jsou ale špatně, tou třetí si řidiči navíc koledují o pokutu. V úterý 15. května se […]
Čas načtení: 2024-11-30 12:00:54
Studio Ndemic překvapivě oznámilo a zároveň rovnou vydalo pokračování stretegické pecky Plague Inc. Novinka se jmenuje After Inc. a budete se v ní snažit obnovit civilizaci po zombie apokalypse V App Store je hra k dispozici za 2 dolary, v Google Play je ke stažení zdarma, přičemž prémiovou verzi pořídíte za 90 korun Herní studio Ndemic pořádně překvapilo své fanoušky nečekaným oznámením a rovnou i vydáním pokračování strategického hitu Plague Inc. Namísto pochmurného pandemického simulátoru jde o podstatně pozitivněji laděný titul, který na svého předchůdce navazuje vskutku originálním způsobem – hráči se tentokrát budou snažit obnovit civilizaci, kterou v předcházejícím díle s pomocí smrtících virů přeměnili na armádu nemrtvých. Hra s výmluvným názvem After Inc. je k dispozici pro iOS a Android, s verzí pro počítače se počítá na příští rok. Přečtěte si celý článek Mobilní strategie Plague Inc. dostala překvapivé pokračování. Cílem je obnovit civilizaci po konci světa
Čas načtení: 2025-01-09 12:00:01
Nadvakrát ohebný Samsung má datum vydání. Dočkáme se překvapivě již brzy
Představení nového typu skládačky v podání Samsungu se údajně již blíží Dočkat bychom se měli ještě v letošním roce Podle všeho ale půjde pouze o limitovanou verzi s omezenou dostupností Jedním z velkých témat loňského roku, alespoň co se týče chytrých telefonů, bylo představení nadvakrát ohebného smartphonu společnosti Huawei s názvem Mate XT. Čínský gigant totiž dotáhl do zdárného konce projekt, o kterém přemýšlí nejeden velký hráč na trhu, v čele se Samsungem. Jihokorejská firma experimentuje s ohebnými displeji už nějaký ten pátek a je poměrně překvapivé, že si toto prvenství nechala vyfouknout velkým rivalem na poli skládaček. Jak to tak ale vypadá, představení Mate XT nezůstane dlouho bez odezvy. Přečtěte si celý článek Nadvakrát ohebný Samsung má datum vydání. Dočkáme se překvapivě již brzy
Čas načtení: 2025-03-05 15:00:14
Xiaomi ukázalo koncepty externích objektivů pro smartphony, fungují překvapivě dobře
Xiaomi na MWC ukázalo koncept externích objektivů pro chytré telefony Celý systém funguje překvapivě dobře, má ale několik „ale“ Jestli se někdy dostane do prodeje je záhadou S experimenty na poli mobilní fotografie se na veletrhu MWC v Barceloně v letošním roce bez nadsázky roztrhl pytel. Po konceptu Realme se s dalším pokusem přihlásil i konkurent Xiaomi, který již dříve zkoušel něco podobného. Čínský gigant ale na to jde tentokrát jinak – jejich Modular Optical System si spíše bere inspiraci ze staršího řešení od Sony, které svého času vyrábělo externí objektivy, které šlo bezdrátově spojit s chytrým telefonem. Ačkoli japonská společnost tyto objektivy nakonec skutečně dostala do prodeje (a při jejich výrobě zužitkovala své zkušenosti s fotoaparáty), velký komerční úspěch nezaznamenaly. Přečtěte si celý článek Xiaomi ukázalo koncepty externích objektivů pro smartphony, fungují překvapivě dobře
Čas načtení: 2025-03-19 06:00:00
Překvapivé změny v kognici u dlouhodobého užívání konopí
Krátkodobé negativní účinky konopí na kognitivní funkce jsou již známé, ale studií zkoumajících dlouhodobé změny v kognici je nedostatek. Cílem bádání dánských vědců bylo prozkoumat vztah mezi užíváním konopí a poklesem kognitivních funkcí souvisejícím s věkem od rané dospělosti do pozdního středního věku. Muži, kteří v minulosti užívali konopí, vykazovali od rané dospělosti do pozdního středního věku menší úbytek kognitivních funkcí. Práci publikovali v časopise Brain and Behaviour a dozvídáme se, že studie se zúčastnilo 5 162 mužů narozených v letech 1949 až 1961. Zhoršení kognitivních funkcí bylo definováno jako rozdíl v hodnotě IQ v rané dospělosti a v pozdním středním věku (cca 45–65 let). Muži, kteří v minulosti užívali konopí, vykazovali od rané dospělosti do pozdního středního věku poněkud překvapivě menší úbytek kognitivních funkcí ve srovnání s muži bez anamnézy užívání konopí. Věk zahájení ani četnost užívání nebyly mezi uživateli významněji spojeny s větším poklesem kognitivních funkcí v souvislosti s věkem. The post Překvapivé změny v kognici u dlouhodobého užívání konopí appeared first on Magazín Konopí.
Čas načtení: 2025-04-16 16:30:01
Čínský robot svými kousky boří internet! Je překvapivě obratný a pomáhá mu AI
Robot Mini π od čínské společnosti High Torque Robotics nabízí překvapivě pokročilé technologie Umí nejen chodit a tančit, ale má také vlastní kloubové motory umožňující 12 stupňů volnosti Robota si lze pořídit za 7 600 dolarů, tedy přibližně 200 tisíc korun s daní Robotika je v poslední době na vzestupu a s příchodem umělé inteligence se její rozvoj ještě více urychlil. Stavba vlastních robotů už není jen výsadou několika firem s velkými rozpočty, ale do hry se stále více zapojují další subjekty, jenž by rády vyrobily vlastního robota pro různé účely. Internetem nyní koluje video robota s názvem Mini π od čínské společnosti High Torque Robotics, který nejednoho zájemce o robotiku překvapilo. Přečtěte si celý článek Čínský robot uchvátil internet, je překvapivě obratný a pomáhá mu umělá inteligence
Čas načtení: 2025-07-15 11:18:04
Nemusíte prodat ledvinu, abyste měli na skládací iPhone. Bude překvapivě dostupný
Prodejní cena skládacího iPhonu by nakonec nemusela být tak přemrštěná, jak mnozí odhadovali. Jeho výrobní cena je totiž překvapivě příznivá.Přečtěte si celý článek: Nemusíte prodat ledvinu, abyste měli na skládací iPhone. Bude překvapivě dostupný
Čas načtení: 2025-09-20 14:00:01
Tato auta si nejlépe drží cenu. Vítězí překvapivě prémiové značky, ale i Dacia či Citroën
Která auta si i po třech letech udrží nejvyšší hodnotu? V žebříčku překvapivě nechybí Dacia či Citroën vedle Porsche nebo Mercedesu.
Čas načtení: 2025-12-02 06:41:14
Takhle se dělá hit: Zootropolis 2 dobývá svět, její cesta na vrchol překvapivě vede přes Čínu
Koncem minulého týdne do kin dorazila nová animovaná disneyovka Zootropolis: Město zvířat 2. Má úžasný úspěch, překvapivě díky Číně. Článek Takhle se dělá hit: Zootropolis 2 dobývá svět, její cesta na vrchol překvapivě vede přes Čínu se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2026-02-25 06:30:54
Herní Wolverine dostal překvapivé datum vydání. Velkým obloukem se vyhne GTA 6
Společnost Sony oznámila datum vydání patrně největší letošní exkluzivní hry pro PlayStation Marvel’s Wolverine od věhlasného studia Insomniac Games dorazí překvapivě brzy – hráči se dočkají už 15. září 2026 Velká příběhová hra od Sony tak dorazí více než dva měsíce před vydáním GTA 6, se kterým se tak nebude prát o pozornost hráčů Společnost Sony ve včerejších podvečerních hodinách přispěchala s překvapivým oznámením, které potěší zejména fanoušky PlayStationu. Očekávaná komiksová hra Marvel’s Wolverine od studia Insomniac Games dorazí exkluzivně na PS5 nečekaně brzy, a to už 15. září 2026. Oblíbený člen X-Menů se na konzoli objeví více než dva měsíce před vydáním GTA 6 – obě příběhové hry tak dostanou dostatek prostoru, aniž by se musely prát o pozornost hráčů. Přečtěte si celý článek Herní Wolverine dostal překvapivé datum vydání. Velkým obloukem se vyhne GTA 6
Čas načtení: 2026-03-16 12:00:39
Březnové novinky od Applu překvapily svojí přívětivou cenou Firma z Cupertina si u vybraných produktů dovolila zvyšovat kapacity pamětí bez nárůstu ceny MacBook Neo má ambici převrátit odvětví počítačů naruby Nikdy jsem nevlastnil žádný produkt Apple. Jednak jsem nikdy nechtěl být otrokem ekosystému jedné značky a přijít tak o svobodu vybírat si zařízení podle chuti, a také bych si případný nákup nedokázal obhájit – mimo zlatou cupertinskou klec se vždycky daly najít produkty se zajímavějším poměrem ceny a výbavy. Cenotvorba jablečných technologických novinek z minulých týdnů mi do hlavy nasadila červíka, který začíná druhý argument pomalu nahlodávat. Navzdory dramatickému zdražování pamětí se Apple držel při stanovování cen svých březnových novinek překvapivě při zemi a konkurence má důvod mít se na pozoru. Přečtěte si celý článek Apple si nevšiml, že paměti zdražují? Jeho březnové novinky jsou až překvapivě levné
Čas načtení: 2014-05-05 00:00:00
Osobní vypravěč. Silně subjektivní a nespolehlivý. #TeorieLiteratury Vstávám. Ve škole myšlenky daleko. Ani Krásnooká je neuhlídá. Pátá. Utíkám z práce. Dokupuji energetickou stravu a promrzám při čekání na autobus. Melancholie šedivého dne. Nikam se mi nechce. V Strakonicích na čas. Jde i Vašek. Pavlův kamarád se nepřidává. Vyrážíme ve čtyřech. Prší. Cesta se ztrácí za stěrači. Start ve Vimperku. Spousta vojáků a maskovaných civilistů. Nemají mne seznamu. Prý jestli poručík Kaleta. Start. Uprostřed brigády. Průvod se trhá. Za Vimperkem už skoro sami. Mlha. Neprší. Na Veselce se svítí. Známou cestou k Boubínu. Koštujeme erární energiťák. Chemickej sajrajt. Přelézáme ohradu obory. Poprvé. Ztrácíme se a jdeme azimutem. Máme špatný směr. Vašek vyndavá buzolu. Jdeme na jih. Během pár set metrů otočka o sto osmdesát stupňů. Nechápu. Jdeme na jih. Přelézáme ohradu obory. Podruhé. Prodíráme se hustníkem. Mokřiny, smrčky, potůčky. Přelézáme ohradu obory. Potřetí. Přelézáme plůtek do lesní školky. Přelézáme ven ze školky. Světla baterek v dálce. Přelézáme ohradu obory. Počtvrté. Jsme na červené. Řešíme s Jirkou teologii a českou reformaci. Chvíli tápeme pod Bobíkem. Objevuji nové svaly v koleni. Jde se ale překvapivě dobře. Mám krásně čisto v hlavě. Předbíháme pár zelenáčů. Teda, těch v zeleném. Vylézáme z lesů. Zima a mlha. Neprší. První čekpojnt. Židovský hřbitov Volary. Svítá. Ženu dopředu. Fůra kilometrů před námi. Začínáme potkávat lidi z druhé strany. Nejsme ještě za půlkou. Zvláštní jak to v člověku je. Staré vzpomínky, šrámy, síly, jizvy. Blanice, hrad Hus. Snídaně. Stoupání na odpočatých svalech. Objevuji nové části kotníků. Jde se ale překvapivě dobře. Prší. Křišťanovický rybník. Nepříjemná sedmnáctka na ukazateli. Šlapeme po asfaltu. Pavel začíná pokulhávat. Možná to nebyl dobrej vtip, tu štreku pěšky jít. 1 Neprší pořád stejně. Občas prší víc. Přecházíme přes Blanici a stoupáme. Pavel přemýšlí o konci. Vylézáme před Husincem. Přestalo pršet. Husinec a druhá kontrola. Prej jsme borci. Pavel dává oraz, pokračujeme ve třech. Po státovce na Vimperk. Poslední třetina. Ženu vepředu. Jde se pořád ještě dobře. Suchá lavička na autobusové zastávce a voják vynořivší se odnikud. Pořád po státovce. Zlom. Už se nejde dobře. Mlha. Auta se objevují pár metrů před námi. Řidiči mají radost. Chodidla na odpis. Nejenom moje. Uhybáme ze státovky na Buk. Z Vyšovatky chceme po polňačce do Pravětína. Věřím si a když cesta zmizí, pokračuji podle intuice. První les. Sníh. Pole a hustá mlha. Druhý les. Vylézáme před Veselkou. Nálada pod bodem mrazu. Klesáme. Nohy trpí. Vimperk. Už jen cílové stoupání. Narovnat se, nasadit úsměv a nekulhat. Dostáváme medaili. Zalézáme do auta a čekáme. Přichází Pavel. Nečekaně brzo. Oklepal se a málem nás dohnal. Směr Strakonice, cesta utíká. Loučíme se jako skupinka invalidů. Odkulhávám do Billy pro večeři. Koukám, že stíhám dřívější autobus. Rychle nastupuju a žjištuju, že jede na druhou stranu. Přebíhám! ke správnému autobusu. Vypadám patrně zoufale. Paní mi vedle sebe uvolňuje místo bez požádání. V blaženosti podřimuju. Snažím se rozhýbat nohy a dostat se do metra. Povedlo se. Asi přemístili kolej nebo stanici metra. Cesta je třikrát delší. Moje nohy bych vám nepřál mít. Natožpak mýt. I bambusové ponožky mohou smrdět. Nemůžu chodit. Buším to zahorka do počítače. Číst to po sobě nebudu, na chyby a překlepy vám kašlu. Dobrou noc. Cestou za tebou, Marien, CD Folk žije! 2013. ↩
Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00
Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka
Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩