Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-25 16:00:01

Denisa Nesvačilová se konečně dostala ze spárů nevěrníka a má novou lásku

Nového partnera přiznala sama Denisa Nesvačilová. Je asi logické, že herečka ze seriálu ZOO není příliš sdílná. Potom, co se dělo po rozchodu s Petrem Kolečkem, se jí nikdo nemůže divit. „Nejprve byla za tu zlou, protože jí lidi měli za zlé, že scenáristu odvedla od Anety Vignerové a jejich syna Jiříka. Pak se to ale obrátilo a byla za chudinku, když jí Kolečko sliboval hory i s horákama, ale tajně si vzal její konkurentku. Byl to klasický milostný trojúhelník se vším všudy a ona odešla jako poražená,“ vysvětlil Rousek. Je veřejně známé, že exmilenec s Nesvačilovou plánoval romantickou dovolenou, místo toho se ale natřel zmizíkem a za pár dní vyšlo najevo, že si vzal Vignerovou. Zrzavá herečka to samozřejmě nesla velmi těžce. Nahromaděný stres dokonce spustil vážné zdravotní problémy v podobě atopického ekzému. Vignerová mluví o lásce. Lidé se smějí, že Kolečko určitě strávil svatební noc s Nesvačilovou Číst více Kolečko je za zlouna Dlouho se pak zdálo, že si Nesvačilová do srdce jen tak někoho nepustí. „Sem tam se sice mluvilo o nějakém románku, ale nic vážného. Navíc kdo ví, jak to bylo. Ale teď je to prý vážné. Denisa se dokonce nechala slyšet, že by si střihla veselku. Což je docela posun od doby, kdy se chtěla na všechno vykašlat a odjet někam, kde ji nikdo nezná. Na druhou stranu je logické, že se z bolesti dostávala dlouho. Teď to ale vypadá, že se ze spárů nevěrného Kolečka dostala, už nad ní nemá žádnou moc, přenesla se přes všechna příkoří. A je spokojená.“ Navíc už není za tu, která ničí rodinu, tohle jí lidé evidentně odpustili. Největší kritiku tak sklízí Kolečko. „Tak krásná žena jste! Ale on je otřesný,“ komentují například lidé fotku Vignerové a scenáristy na jejím instagramovém profilu. Někteří dokonce ani nejdou daleko pro urážky a Kolečka nazývají ko*otem apod. „To, co udělal, mu nemohlo projít. Hlavně ženy se do něj pouštěly a pouštět budou ještě hodně dlouho. Je prostě prototypem chlapa zrádce, který má ženy jen pro zábavu,“ uvažoval Rousek. Okusila vlastní medicínu Hodně lidí si myslí, že Kolečko nevydrží ani s Vignerovou. „Podvede ji. Udělal to jednou a udělá to znovu. Takový chlap se nedá převychovat ani předělat. Nejjednodušší je s ním nebýt, holka by si ušetřila mnoho bolesti,“ řekla našemu webu Denisa Králová z Prahy. Podobně se vyjadřovaly i další ženy, které jsme oslovili. Virus ptačí chřipky H5N1 mutuje a přizpůsobuje se. Přenáší se i na člověka Číst více Nutno ale říct, že ani Nesvačilová není žádný svatoušek. Svého času randila například s Vilémem Postráneckým, synem slavného herce Václava Postráneckého. Zamilovala se ale do režiséra Daniela Pánka a bylo po lásce. „Tenkrát to bylo docela rychlé. Prostě srdci poručit nejde. Jenže nakonec okusila vlastní medicínu – Pánek od ní odešel za Denisou Pfauserovou. Pak ještě byla s hudebníkem Janem Melíškem, až jí do cesty vstoupil Kolečko. Jak to dopadlo, to už dnes víme,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Josef Kemr tajil nemanželské dítě. S partnerkou se hádal a Hrušínského ignoroval.

Čas načtení: 2024-03-09 12:34:46

Uběhne rok od utajené svatby Anety Vignerové a Petra Kolečka. Modelka kolem výročí s manželem mlží

Za pár dnů oslaví manželé Aneta Vignerová a Petr Kolečko první výročí svatby. Utajená veselka, se kterou se modelka pochlubila až po dvou týdnech, se konala 14. března 2023. Tajnému obřadu předcházely velmi turbulentní zvraty v jejich vztahu. I když se už zdálo, že se rodiče čtyřletého Jiřímu k sobě nevrátí, opak byl pravdou. Pár všem vytřel zrak jen několik dní poté, co se scenárista Kolečko ruku v ruce zúčastnil předávání cen Český lev s herečkou Denisou Nesvačilovou. Tajnou svatbou dali manželé všem najevo, že se milostné kolečko zastavilo. Redakce ŽivotvČesku.cz modelku kontaktovala s dotazem, jak plánují s manželem oslavit první výročí svatby. Do vydání článku však někdejší miss neodpověděla. O utajených svatbách promluvila pro ŽivotvČesku.cz psycholožka Radana Rovena Štěpánková.

Čas načtení: 2025-06-03 11:34:07

Magnetické kolečko od FIXED je skvělým pomocníkem. K čemu všemu se hodí?

Magnetické kolečko FIXED MagPlate přináší jednoduchý způsob, jak k telefonu připojit praktické doplňky. V létě nejen při cestování ho oceníte víc než kdy jindy.Přečtěte si celý článek: Magnetické kolečko od FIXED je skvělým pomocníkem. K čemu všemu se hodí?

Čas načtení: 2026-05-26 13:16:15

Drápky na prsty od Sex and Mischief = růžově zlaté drápky pro smyslné škrabkání (RECENZE)

Jsou hračky, které nepotřebují vibrovat, pulzovat, přisávat se ani se párovat s aplikací, aby změnily atmosféru v místnosti. A tyhle Sex and Mischief špičky na prsty jsou přesně ten případ. Na první pohled vypadají jako elegantní kovový doplněk, skoro až ozdoba k nějakému temnějšímu kostýmu, ale jakmile si je nasadíte, velmi rychle pochopíte, že tohle […] Článek Drápky na prsty od Sex and Mischief = růžově zlaté drápky pro smyslné škrabkání (RECENZE) je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Svazovali jsme naši subinku provazy a páskou na bondage – TEST I neurologové si užijí sexuálních hrátek – Wartenbergovo kolečko (TEST) Masivní svorky na bradavky – jen pro milovnice BDSM? RECENZE

Čas načtení: 2022-02-21 20:27:15

Děda Miliarda, jak by mohla vypadat dětská knížka

Můj děda byl hrnčíř. I když je jasné, že ve skutečnosti byl mnohem víc. Říkal si “děda Miliarda”. To proto, že se jmenoval Jarda a byl miliardový. Stal se mou inspirací pro vytvoření dětského příběhu, knížky, která má 82 normostran. Původní verzi jsem napsala před mnoha lety; zhruba ve stejné době jako Tajemství dědečkova deníku. Dostalo se jí pěkného hodnocení v agentuře Mám talent a také od beta čtenářů. Rozšíření a další revize proběhla ve dvou etapách, naposledy v 2019. Následně také rukopis získal velmi pěkný ohlas v nakladatelství Mladá Fronta, kde setrval téměř dva roky. Ačkoliv jsme již vyhledávali i ilustrátora a vypadalo to na dobré cestě, nakonec k publikování nedošlo. Paní redaktorka Hana Vildová ke knížce uvedla: “Rukopis jsme projednávali a bohužel byl zamítnut, protože se bude dětská literatura v MF zásadně omezovat, moc se omlouvám, že to tak trvalo, kdyby to bylo na mně, rozhodla bych se jinak. Opravdu se omlouvám, moc mě to mrzí.” (12.10.2021) Podívejte se tedy aspoň na první kapitolu. A snad se někdy knížka dočká svého vydání. Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. Jak je to se Šamšulkou Na první pohled to bylo jedno z úplně obyčejných rán, do jakých jsme vstávali nesčetněkrát. Tereza klečela na židli a přes ledově chladná okna dětského oddělení v krajské nemocnici pozorovala prokřehlé lidi, jak se zimou choulí do kabátů a huňatých čepic. Někteří si skrývali brady a tváře do vysokých límců a dlouhých pletených šál. Až taková mrazivá zima byla, že když chtěli něco říci, z úst jim vycházela pára v podobě průsvitně bílých obláčků. Tváře měli červené, stejně jako uši, pokud si pořádně nenasadili čepici. V nemocničním pokoji zatím vládla Únava a Vyčerpání. Dvě neviditelné vlezlé víly, které stále hledají příležitost, aby si směly někoho svým objetím podmanit. Obě jsou si podobné jako sestry. Křehounké bytůstky, které se lehce nadnášejí nad zemí. Jejich drobná chodidla ještě nikdy nepocítila tvrdost podlahy, ani je nepošimrala stébla trávy. Únavy světle modré oči vyzařují z její bělostné pokožky jako osamělé pomněnky uprostřed sněhové přikrývky. Až ke kolenům jí spadají bílé vlnité vlasy s několika světle modrými melíry. Jakoby se tenké vodopády horských pramenů prodíraly sněžnou krajinou. Mnohokráte jsme již slyšeli, jak její tvář byla právě tou z posledních, kterou zesláblí horolezci spatřovali na nejvyšších vrcholcích hor, když se jejich těžké boty propadávaly do hlubokého sněhu a oni už mysleli, že nemají žádnou naději. Kolébala je svým krásným úsměvem k poslednímu spánku stejně falešně, jako starověké Sirény zbloudilé námořníky. Je nebezpečné podlehnout její půvabné tvářičce v tak bohem zapomenutých končinách, kde líčka už tak ztvrdla chladem, že je ani mráz nepoštípe. A madam Vyčerpání, jako by jí z oka vypadla. A přesto je svým způsobem odlišná. Její pleť je našedlá a vlasy v barvách černošedé. Při pohledu na ni člověk otvírá ústa a hluboce zívá. Cítí, jak ho tíží víčka, klesá hlava a tak bolí, jako by nesla obrovský balvan. Těžknou i ruce a nohy a celé tělo je najednou zcela neunositelné. Každý už určitě zažil ten pocit, kdy je téměř nezvládnutelné udělat jediný krok. Jako by nebylo ani možné se pohnout z místa. A největší úlevou by bylo jen si lehnout, oddechovat a spát. Tereza dýchala na okno. Na skle se díky páře vykouzlilo kolečko, které se zvětšilo v neforemnou mlžnou mapu. Pohledem skrz svět za zdmi dětského oddělení vypadal rozmazaný a pokřivený. Sledovala tak skrz šmouhu třeba postaršího pána v klobouku, který se opíral o svou hůlku. Jenže přes ten flíček jako by se rázem proměnil ve zkřivenou příšeru s protaženým pařátem, který se po Tereze natahoval a chtěl jí stáhnout do světa křivých věcí a myšlenek. Trpělivě se dívala, jak se k ní vehementně přibližuje a z očí mu plápolají vymyšlené plamínky hněvu, protože přece příšery nemohou být přátelské, a pak hned o chvilku později, jak obrázek opustil kolečko páry na okně, byl zase zpátky ve skutečném chladném světě normálních věcí. Odešel z té zadýchané mapy a kráčel dál pomalu po chodníku. On vlastně takhle šel po celou dobu a nemohl ani tušit, jak si ho před chvilkou Tereza představovala. Opíral se o svou hůlku, na okamžik se zastavil a pak se zčistajasna zadíval nahoru do oken prvního patra. Dívá se na mě? Ulekla se Tereza. Copak to mohl vědět? Pro jistotu se stejně přikrčila, aby nebyla z venčí vidět. Spíš však starce přilákala ta dětská zvědavá tvář, než by tušil, co se skrývá za Terezčinou fantazií. „Měla bys jít spát,“ podotkla mamka. Seděla na protější židli u stolu, který byl potažený pruhovaným omyvatelným ubrusem. Moc čistý ale nebyl. Zůstalo na něm několik otlačených koleček z hrníčků. „Nechce se mi.“ „Ale celou noc jsi probděla.“ „Za to já nemůžu,“ mračila se Tereza. Copak to je fér nutit člověka, aby šel spát, když je bílý den? Zlobila se. Ale pojďme si ji lépe představit: Za pár měsíců jí bude deset roků, má dlouhé tmavě hnědé vlasy a modré oči. Radši by na posteli skákala, než v ní spala. Spíš ji napadají otázky: Kdo ví, jak pružné jsou matrace v nemocnicích? Vyzkoušel už to někdo? Než aby někoho poslouchala. Do háje s poslušností! Pořád se něco nesmí, a něco dalšího musí. To Tereza by zavedla docela jiný pořádek. Vstávat brzy ráno? A proč? Ať si vstává, komu se chce. Do školy by se chodilo až na desátou, to už je člověk dobře vyspalý. Ale vlastně nakonec proč by se někam muselo? Vždyť ona ani nemá zapotřebí, aby do nějaké školy chodila. Tak to je. Když by někdo řekl: Terezko, to bys přece taky mohla být hloupá! Má hned pohotovou odpověď: kdepak mě mamka všechno naučí! Mamka taky chodila do školy, už to všechno zná, tak proč by jí to, co je potřeba, nemohla učit ona? Však oni si doma společně vystačí. Ona, mamka, taťka a k tomu si pořídí spoustu koček! To jsou totiž ta nejúžasnější zvířata na světě. A k dalším pravidlům. Proč si třeba uklízet pokoj? Jaký to má smysl, když se tam hned udělá nový nepořádek? To by nemohla nic dělat, aby tam zůstalo uklizeno. Proč má potom všechny ty hračky? Děti by si měly s hračkami hrát, ne je uklízet. To jim akorát tak zkazí náladu z hraní! Na světě je spousta zbytečností a špatně vymyšlených věcí a div je, že na to dospělí ještě nepřišli! Venku možná konečně napadne trochu víc sněhu, protože vločky se trpělivě snášejí z nebe a brzy se jistě rozsype celá nebeská peřina. A Tereza se má chystat na koulování a ne ležet v nevábném nemocničním pokoji. Nebo kdyby jí mamka aspoň vzala do nemocnice tablet. Čas by líp utíkal. Jenže na to nebylo v noci ani pomyšlení. Mamka, ta by měla jít taky spát. Kdepak Tereza! Ne nadarmo se říká, že děti mají o hodně víc energie než dospěláci. Však to Tereza vidí: mamce se pod očima táhnou fialovo šedé kruhy, opírá si bradu a kdyby to zdravotnímu personálu nevadilo, hned by si lehla do postele místo Terezy. „Tady nikdy neusnu,“ dodala Tereza ve chvíli, kdy mamce málem spadla brada na stůl. „To si jenom myslíš. Počkej, až tě zmohne únava. Já už sotva očima šilhám.“ Neviditelná víla se otočila směrem k matčiným slovům. A pak se lehce připlížila k jejím zádům. A začala ji hladit po vlasech. „Nepleť se mi tu,“ špitla víla Vyčerpání. „Podívej se na ty nádherné hluboké kruhy pod očima. A jak už ani nemůže udržet hlavu! A ani mi to nedalo moc práce.“ „Doufám, že ji nenapadne dát si…“ šeptala Únava. „Dala bych si kafe,“ podotkla mamka. „Přivolalas to,“ zlobila se Vyčerpání. „Terezko, skočím si na konci chodby do automatu. Budu moct ráda, když si lehneš do postele.“ Jenže tenhle pokoj vůbec není hezký. Je celý bílý a na zdech je vidět každý hrbol. Postele jsou kovové s nažehleným vypnutým povlečením, až to vypadá, jako by tu ležela prkýnka místo peřin. Přineste mi barvy, napadlo Terezu, hned bych tu zdi vymalovala jinak. Doprostřed bych nakreslila obrovského Tyranosaura. A v zástupu doktory a zdravotní sestry, jak ho obvazují celými kilometry obinadel. Někdo by stál na štaflích a strkal mu ještě do tlamy teploměr, a jiný se mu osvětleným zrcátkem na čele díval do ucha, jestli ho má vyčištěné, a vzadu by stála zdravotní sestra s obří injekcí a rošťáckým úsměvem od ucha k uchu. „Už je to lepší,“ dodala mamka, sotva se vrátila do pokoje. „Kruci,“ zamračila se Vyčerpání. „Nepodíváme se do jiného pokoje, Únavo?“ A obě víly zmizely. „Proč ještě nejsi v posteli?“ „Vypadá to tady hrozně. To se nemůžeme vrátit domů? Můžu přece ležet tam, ne?“ „Musíš tu zůstat na pozorování. A já tu s tebou budu ještě chvilku a pak už budu muset jet.“ „Tak to ne, mami, přece mě tu v tomhle bílém vězení nenecháš samotnou!“ „Do oběda určitě zůstanu a dost možná, že tě zítra už pustí.“ Položila se na tvrdou matraci. Na téhle asi jen tak skákat stejně nepůjde. „Co to máš?“ Mamka vytáhla z kabelky malou hračku. Byl to ošuntělý hubený králíček v pruhovaném pyžamu. Podala ho Terezce. Na chvíli se chtěla zatvářit, že jí taková stará obyčejná hračka nezajímá, jenže tohle je se Šamšulkou jinak. To není jen tak kdo ví jak obyčejná hračka. Když tátovi byli čtyři roky,  ležel v nemocnici kvůli operaci palce. Nemohl s ním hýbat. A tehdy mu jeho tatínek, dnes by to byl Terezčin děda, přinesl Šamšulku. Ona si na ten příběh pamatuje, vyprávěl jí ho několikrát. Nikdo tam s ním tenkrát nemohl v pokoji zůstat a protože byl malý, tak se prostě bál. A jeho táta mu tehdy řekl, že mu králíček pomůže s uzdravováním. Ten čas pak utíkal rychleji a on si opravdu myslel, že Šamšulka má na jeho brzkém propuštění velký podíl. Když se díváte na tu hračku, vypadá jinak než ostatní hračky z regálu v obchodech. Ty jsou prostě všechny dokonalé a barevné a lákavé. Ale tahle je křehká a dívá se na vás takovýma upřímnýma mrňavoučkýma očima, jako by sama potřebovala něčí pomoc. Je tak ošoupaná! Jenže je neopustitelná! Protože nese v sobě obrovský příběh. Ona si pamatuje, jak její dnes téměř dvoumetrový táta byl ještě malým klukem, jak rostl, jak si ji spolu s ostatními hračkami dával vedle sebe na polštář. Ona viděla i Terezčina dědu. Jenže Terezka ho nikdy nepoznala. Odešel dřív, než se narodila. Ale Šamšulka ho znal. Proto není Šamšulka jen tak obyčejná hračka. Ta tu musí s nimi zůstat napořád. Pak táta vyrostl a jednou ho dal Terezčině mamce. A aniž by si to uvědomil, daroval jí jednu z nejcennějších věcí, co měl. A možná že žádná taková jiná věc už ani není. POKRAČOVÁNÍ ZDE Martina Boučková Líbila se vám ukázka? Můžete mi napsat: facebook, e-mail admin@superrodina.cz, Instagram níže. Děkuji. Martina Boučková

Čas načtení: 2020-12-13 18:34:56

Iva Procházková: Zkušenost odchodu z vlasti, z důvěrně známého kruhu přátel bych do-poručila každému

Literární tvorba pro dětské čtenáře vynesla spisovatelce Ivě Procházkové řadu literárních ocenění jak doma, tak v zahraničí. Již několik let se věnuje detektivní tvorbě. Začalo to scénářem k seriálu Vraždy v kruhu, kde se poprvé objevil komisař Holina, který se později stal i hrdinou románů Muž na dně, Dívky nalehko a Doteky zabitých (vyjdou v roce 2021).   Narodila jste se v Olomouci, ale od tří let vyrůstala v Praze v rodině spisovatele a scenáristy Jana Procházky. Jak vás to ovlivnilo a co vás přivedlo k psaní? Pamatujete svůj první literární výtvor?  Samozřejmě, že to byl tatínek, kdo mě přivedl k psaní. Už tím, že rád mluvil o literatuře, měl velkou, neustále doplňovanou knihovnu a radil mi, co mám číst. Když jsem ve třinácti začala psát básničky a krátké povídky, dávala jsem mu je k posouzení. Vyjadřoval se k nim, nijak mě nešetřil a tím mi pomáhal zbavovat se chyb začátečníka. Bohužel to netrvalo dlouho – zemřel, než jsem dosáhla plnoletosti.   Po gymnáziu jste dál studovat nemohla, takže jste prošla řadou zaměstnání a přitom sporadicky publikovala. A v roce 1980 vydala knížku Komu chybí kolečko?. Proč jste si vybrala psaní knížek pro děti? A kde jste nacházela inspiraci? Literatura pro děti byla v době totality trochu v závětří. Spisovatelé, kterým nebylo dovoleno publikovat pro dospělé, směli tu a tam vydat dětskou knížku. Vládnoucí garnitura tím chtěla zmenšit jejich vliv na společnost a paradoxně jim tím umožnila působit na nejmladší generaci a podílet se na jejím formování. Já jsem mezi psaním pro tu či onu čtenářskou skupinu nerozlišovala. Bylo mi dvaadvacet, dětství a dospívání teprve nedávno odeznělo, pořád jsem z něj hodně čerpala. Komu chybí kolečko? je knížka plná mých vlastních zážitků. Psala jsem ji s velkou chutí. Uvědomila jsem si přitom, že mě tvorba pro děti baví a umožňuje mi otevírat ve vlastním nitru šuplíčky, které by jinak zůstaly zavřené. Inspiraci jsem nacházela nejen ve svém dětství, ale později především u svých dvou dcer a syna. Každá dětská knížka, kterou jsem napsala, je spojena s někým z nich a s tématy, která se v jejich životě vyskytla. Později mi inspiraci dodávala vnoučata.   Šestkrát jste obdržela cenu Zlatá Stuha a sedmou za přínos dětské literatuře. Knížky Nazí a Myši patří do nebe získaly Magnesii Literu, v Německu jste dostala za Čas tajných přání Deutscher Jugendliteraturpreis. Máte také nominaci na Cenu Astrid Lindgrenové a dvě nominace na Cenu Hanse Christiana Andersena. Co to pro vás znamená? V době, kdy jsem ty ceny dostávala, to pro mne bylo něco jako pochvalné poklepání na rameno, viktorka nebo zdvižený palec. Spisovatelské povolání je dost osamělé a někdy i doprovázené pochybnostmi. Člověk se bojí, že neobstojí. Každá pochvala znamená povzbuzení a důležitou motivaci. Některé z těch cen byly spojené s finanční dotací, ta má u mladých či začínajících autorů samozřejmě také význam.   Již nějakou dobu se věnujete psaní pro dospělé – Penzion na rozcestí, Otcové a bastardi, už zmíněné krimi romány nebo loni vydaný thriller Nekompromisně. Proč jste si vybrala detektivní žánr? A co další kniha? Dá se říct, že detektivní žánr si vybral mě. Před několika lety mi přišla nabídka z televize napsat detektivní seriál. Mám detektivky ráda. Odjakživa. V pubertě jsem – často na úkor školních povinností – z toho žánru přečetla všechno, co bylo k mání. Jeden z mých nejoblíbenějších autorů byl George Simenon, jehož příběhy jsou vlastně odrůdou společenských a psychologických románů. V podobném duchu píše i řada skandinávských autorů. Je mi to blízké. Vymyslela jsem si komisaře Holinu, vybavila jsem ho nevšedním rodokmenem a rozporuplnými vlastnostmi, na nichž se dají budovat zápletky, a protože se sama už třicet let věnuji astrologii, vnukla jsem mu zájem o tuhle prastarou vědu. Výsledkem je osobnost, se kterou mě těší trávit čas.   A co kniha Tanec trosečníků (v Německu dostala cenu Friedricha Gerstäckera), která vám před pár měsíci vyšla ve druhém vydání? Netýká se náhodou pandemie? Opravdu je to náhoda, i když jsem ten příběh napsala už v roce 2006. Měla jsem tehdy takovou utkvělou představu, možná to byla dokonce vize, že celosvětová pohroma v podobě nakažlivé nemoci musí přijít. Bylo to temné a zároveň vzrušující pomyšlení: svět na pokraji zkázy, všeobecně uznávané hodnoty a instituce se hroutí, nic nefunguje, lidé se začínají chovat jako zvířata. Ozbrojená zvířata. Přežije jen hrstka jedinců. Jaký bude jejich život po kolapsu civilizace? To byly myšlenky, které mi při psaní seděly v zátylku. S dnešní epidemií korony to na první pohled nemá nic společného, ale v některých bodech se moje fantazie zkřížila s realitou. Hlavně v tom, jak se člověk staví k extrémním situacím, jak na ně reaguje mocenský systém a jakým psychickým stavům nás různé zákazy a příkazy vystavují. I to, jak se v tom těžkém období spousta lidí vrátila sama k sobě a přiklonila k nekonzumním radostem.   V roce 1983 jste s manželem a dvěma dětmi emigrovala do Rakouska. V 1986 jste přesídlili do západoněmecké Kostnice, založili autorské divadlo Schlauer Kater a v roce 1988 jste se usadili v Brémách a spolupracovali s divadlem Theater im Packhaus. Psala jste divadelní hry a knížky pro děti. Jak vzpomínáte na toto období? Byla to pro mě klíčová doba. Jak v osobním životě, tak i v tvorbě. Emigrací jsem si uvědomila, kdo vlastně jsem. Vytržená ze svého domácího prostředí jsem v sobě začala objevovat rysy, o nichž jsem předtím neměla tušení. Zkušenost odchodu z vlasti, z důvěrně známého kruhu přátel do takzvané ciziny bych doporučila každému. Je to životní lekce k nezaplacení. Člověk se zbaví starých myšlenkových vzorců a chtě nechtě opustí mnoho zvyků, které si myslel, že potřebuje, ale ve skutečnosti ho omezovaly. V novém prostředí se musí nově definovat. Často se nemá o co opřít a musí se spolehnout jen sám na sebe. Moje tehdejší psaní bylo intenzivní. Když jsem například psala drama o A. P. Čechovovi, byl pevně stanovený termín premiéry, ačkoli jsem ještě neměla ani řádek a věděla jsem, že za pět týdnů musím provést nezbytné rešerše, hru vymyslet, napsat v němčině a včas skladateli dodat texty šansonů, aby k nim mohl zkomponovat hudbu. Na váhání a pochybnosti nezbýval čas. Nevím, jestli to bylo na úkor kvality, ale člověk si tím budoval nezbytnou sebedůvěru – tu jsem předchozím životem v totalitním Československu nezískala.   Po návratu do Čech jste napsala kromě Vražd v kruhu řadu dalších scénářů – Doktor pro zvláštní případy, Komu šplouchá na maják, Město bez dechu, Naše děti… Jak se vám psal scénář podle vaší knížky Uzly a pomeranče? Byl to jeden ze scénářů, do kterých jsem se pustila, třebaže jsem ještě neměla producenta. V duchu jsem ten příběh jasně viděla a cítila jsem, že se hodí pro filmové plátno. Můj muž, režisér Ivan Pokorný, mě v mém pocitu podporoval. Strávila jsem nad scénářem „Uzlů“ jedny letní prázdniny a užila jsem si je stejně, jako bych místo za psacím stolem seděla v sedle a spolu s hlavním hrdinou divoce jezdila na koni po loukách Lužických hor. Asi ta moje nespoutaná nálada do scénáře prosákla, protože nakonec se našel producent a můj muž film, podle mě s velkým citem pro protagonisty příběhu, natočil. Loni si z filmového festivalu v Bruselu odnesl zvláštní cenu mladých diváků, kteří nám v besedě po promítání svěřili, že jsou to hlavně silné emoce, kterými si je náš snímek získal.   „Kdo čte, nenudí se, protože má vždycky o čem přemýšlet,“ říkala vaše babička Marie. Řídila jste se tím? Jaká jste čtenářka vy? Máte oblíbené autory nebo žánr? Čím jsem starší, tím víc čtu literaturu faktu. Někdy mi pomáhá při sběru materiálu pro vlastní práci, jindy si doplňuji znalosti hlavně z historie a geopolitiky. Beletrii čtu vedle toho permanentně jak českou, tak světovou. Právě jsem dočetla Cenu facky od Josefa Holcmana. Oč je ta knížka tenčí, o to má její výpověď větší sílu. Totéž platí o útlém románu Jmenuji se Maryte litevského autora Alvydase Šlepikase, který jsem zhltla předtím. Je to místy velmi smutná četba, ale silná. Nemohla jsem se odtrhnout.   A co čas na odpočinek? Je vám práce také koníčkem? Někdy je pro mě psaní povinnost, někdy koníček. Sem tam se u ní trápím, ale často se bavím tak, že zapomenu na únavu. Je to ten nejlepší mentální trénink. Dokud mi mozek bude sloužit, tak nepřestanu psát.    Iva Procházková se narodila 13. června 1953 v Olomouci, dětství a dospívání strávila v Praze. Její otec byl spisovatel a scenáristka Jan Procházka, je sestrou spisovatelky Lenka Procházková. Napsala knihy pro děti a mládež: Červenec má oslí uši, Eliáš a babička z vajíčka, Hlavní výhra, Jožin jede do Afriky, Kam zmizela Rebarbora?, Karolína, Tanec trosečníků… Dostala šest Zlatých stuh za beletristické knihy pro děti a mládež (Čas tajných přání, Pět minut před večeří, Soví zpěv, Kryštofe, neblbni a slez dolů!, Myši patří do nebe, Uzly a pomeranče) a v roce 2019 Zlatou stuhu za celoživotní přínos dětské literatuře. S manželem režisérem Ivanem Pokorným vychovali tři děti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-03 15:07:12

Česká televize točí Chataře. Rodinný seriál o lidech, kteří chtějí pohodu, i kdyby je to mělo stát život

V chatové oblasti Nižbor na Berounsku se potkali Martin Myšička, Ivana Chýlková, Radek Holub, Pavla Beretová, Josef Polášek, Jana Švandová, Tomáš Hanák a mnoho dalších, aby zde natočili nový seriál České televize. Scénáře ke třinácti dílům napsal dvojnásobný držitel Českého lva Petr Kolečko, režie se ujal Radek Bajgar, tvůrce komedií Teroristka a Teorie tygra. Pracovní název právě vznikajícího rodinného seriálu je Chataři. Do chatové osady Záhoří jezdili už jejich dědové, rodiče a budou do ní jezdit i jejich děti. Platí tu neměnná pravidla a tradice. Přesto, že svět se mezitím změnil. Někdo zbohatl, někdo naopak. Stali se z nich pravičáci i levičáci, Pražáci i Moraváci, liberálové i milovníci tradičních hodnot. Vzdálili se sobě na hony. Neshodli by se v práci, u televizního programu ani u voleb. Především proto, že by se vůbec nepotkali. Každý totiž žije ve své sociální bublině. Podle toho to ostatně od pátku do neděle v osadě vypadá.  „Mě baví, že na chatě se potkají lidi z různých sociálních vrstev. Mohou mít úplně odlišnou práci, jiné vzdělání, příjmy, jsou tu voliči všech stran – jenže na chatě je to prostě jedno. Tedy většinou. Ostatně seriál charakterizujeme sloganem: Tady bude pohoda, i kdyby nás to mělo stát život!“ říká kreativní producent Josef Viewegh a prozrazuje: „Trochu zvláštní na projektu bylo, že Petr Kolečko sám nikdy nechatařil. Ale naštěstí je jednou z hlavních postav ajťák, takový mimoň, přes kterého ostatní chataře nahlížíme. Samozřejmě, že si chataření postupně zamiluje. No a to samé se stalo Kolečkovi, letos má chatu pronajatou na celé léto, stal se z něj normálně chatař.“ „Hraju Davida Srovnala. Ajťáka, programátora z Prahy. Manželka Ivana nám pronajala na sezónu chatu, abych prý přišel na jiné myšlenky a abychom mohli být v přírodě, v lese, u vody, u potoka, rozdělat si oheň v krbu a hlavně zažít tu chatařskou pohodu. David k tomu všemu moc vztah nemá, dělá to vlastně kvůli Ivaně,” říká ke své nové roli Martin Myšička. Další chatařkou je Helena Rubalová. „Je to manželka Milana Rubala, což se dá říci, že je také její veliká charakteristika. Kadeřnice a trochu i kosmetička z Jihlavy, která umí velmi dobře ovlivňovat chod místní osady, aniž by si toho kdokoliv všiml,” komentuje svou postavu Petra Nesvačilová. Rodina Južanova má zase velké tajemství před ostatními chataři. „Divák tajemství od začátku zná a humor pramení z toho, jak úporně rodina tajemství střeží. Južanovi jsou jako jediní z Moravy, přísně katolická rodina a ve vztazích k ostatním vzorkům společenství tak dochází k řadě vtipných momentů, až na hraně žánru komedie a tragédie,” říká Igor Bareš. Všechny scény třináctidílného rodinného seriálu s množstvím situačního slovního humoru se až do října natáčí v chatové osadě v Nižboru u rybníků. Filmaři využívají tamní přírodu, včetně nedaleké Berounky. „Doháníme několikatýdenní skluz. Musíme dotočit, než napadne sníh. Letnímu počasí se musíme přizpůsobit, rozhodně ho netvoříme, tak leda si můžeme pokropit okno vodou. Déšť točíme, když prší, na soumrak si počkáme, až zapadne slunko. Natáčecí plán bude holt o trochu pružnější, nějak tím prokličkujeme,“ uzavírá režisér Radek Bajgar. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-26 13:04:00

Narozeninová party u Vignerové s Kolečkem: Malého oslavence mejdan zmohl!

Pro syna cokoliv! Nejmladší Kolečko (4) miluje akčního hrdinu Spider-Mana, a tak na narozeninové oslavě byl všude. Aneta Vignerová (36) připravila opravdu parádní oslavičku, která Jiříka natolik zmohla, že usnul na židli. 

Čas načtení: 2024-02-27 14:13:00

Kolečko překvapil: Chci do StarDance! V tanci jsem skoro profík

Že by soutěž StarDance získala svou první hvězdu pro novou sérii? Scenárista Petr Kolečko (39) účast v pořadu v minulosti hned několikrát odmítl, teď ale změnil názor! 

Čas načtení: 2024-03-04 10:30:00

Režisér Petr Kolečko: První vyznání manželce Vignerové! Proč ji nechtěl obsadit?

Režisér Petr Kolečko (39) se veřejně o svém soukromí nebaví, přesto pro Blesk udělal výjimku. Co pro něj jeho manželka Aneta Vignerová (36) znamená a budou slavit první výročí své tajné svatby?

Čas načtení: 2024-04-18 11:00:00

Módní show Kovaříkové: Vignerová hvězdou večera! Kolečko se přemohl

Když modelka otevře a zavře přehlídku, tak je módní návrhářkou považována za hvězdu. A takové cti se na show Tatiany Kovaříkové dostalo Anetě Vignerové (36). V hledišti nechyběl její manžel Petr Kolečko (40). 

Čas načtení: 2024-05-15 07:00:00

EVOLVEO TwinVerti - ergonomická myš, eliminuje syndrom karpálního tunelu

Vertikální ergonomická myš EVOLVEO TwinVerti umožní úchop, který účinně omezuje dopady syndromu karpálního tunelu a zbavuje uživatele bolesti zápěstí při práci s myší na počítači. Pomocí funkce SmartWap je možné s touto myší pracovat střídavě na třech zařízeních. Ergonomická myš EVOLVEO TwinVerti nabízí tři volitelné úrovně rozlišení (800/1200/1600 DPI) a její barevné LED podsvícení lze individuálně nastavit. Ergonomická myš EVOLVEO TwinVerti je vybavena optickým snímačem PAW3205, má dvě samostatná navigační tlačítka pro pohyb vpřed a vzad, posuvné kolečko pro vertikální posun, rolovací kolečko pro horizontální posun a sedm tlačítek. Použité mechanické spínače mají životnost tři miliony kliknutí.

Čas načtení: 2024-09-04 09:24:00

Noční můra Vignerové a Kolečka: Syn (4) upadal do kómatu!

Zažili to, čeho se děsí všichni rodiče! Aneta Vignerová (36) a Petr Kolečko (40) museli rozhodnout, zda syna Jiříka (4) poslat na operaci! Jelikož ale kvůli nosním mandlím upadal až do kómatu, nakonec na riskantní zákrok kývli!

Čas načtení: 2024-10-15 13:00:00

Kolečko a Vignerová v New Yorku: Cena pro Ivetu!

Po všech těch peripetiích, jimiž si jejich vztah prošel, působí teď modelka Aneta Vignerová (36) a režisér Petr Kolečko (40) skutečně zamilovaně. Aktuálně se tento pár nachází v New Yorku, kde si neodepírají vůbec nic, co jim „velké jablko“ nabízí...

Čas načtení: 2024-10-22 11:32:28

KOMENTÁŘ: DoKolečka dokola. Vážně si teď někdo znovu naivně koupí lístky na Winter Games?

Pointy reklamních klipů – a nutno říct, že povedených – jim sepisoval známý scenárista Kolečko. Ještě před deseti dny zveřejnili sestavu hvězdného týmu legend, aby naposledy ponoukli diváky k nákupu vstupenek, jenže pak udělali své tradiční kolečko a celou akci přesunuli na svatého Dyndy. A tak si v prosinci na pražské Letné můžete dopřát spaní pod širákem, ale rozhodně tu neočekávejte „nezapomenutelné hokejové zážitky“, jak sami pořadatelé na stránkách stále označují Winter Hockey Games.

Čas načtení: 2024-11-15 05:00:00

Aneta Vignerová o Petru Kolečkovi: Nevěra a bezpráví! Nedá se na to připravit

Ačkoliv od té doby uplynul už nějaký ten čas, na těžké životní období, kdy si našel dnes už její manžel Petr Kolečko (40) milenku, půvabná modelka Aneta Vignerová (37) nezapomíná. V jednom ze svých posledních rozhovorů přiznala, jak velkou oporou jí byly sociální sítě...

Čas načtení: 2025-03-16 17:30:00

Aneta Vignerová: Otevřeně o druhém dítěti! A tajemství jména

Už téměř dva roky má Miss České republiky z roku 2009 v občanském průkazu jméno Aneta Kolečko Vignerová (37). Divoké období, během kterého se několikrát rozešli a znovu dali dohromady, se modelka s otcem společného syna Jiříka (5) Petrem Kolečkem (40) rozhodli završit svatbou. Blesku Aneta prozradila, jak vzpomíná na tajný obřad a jak budou slavit výročí. Svěřila i to, jak vychází se syny Petra Kolečka z předchozího manželství, které má scenárista ve střídavé péči. A řeč byla i o případném dalším dítěti.    

Čas načtení: 2025-06-14 16:40:59

Označení iPhone od MagSafe nabíječky je čím dál tím víc viditelné

iPhone 16 Pro mám 9 měsíců během kterých jej používám v originálním obalu Beats a nabíjím jej přes MagSafe 2. generace. Vše co používám jsou tedy originální produkty od společnosti Apple. Přesto se mi již po pár týdnech používání objevilo okolo loga Applu na zadní straně telefonu viditelné kolečko. Již tehdy jsme o tom informovali, ovšem bylo to v době, kdy bylo kolečko ještě jen nepatrně viditelné a bylo to spíš k zasmání než něco, […]

Čas načtení: 2025-07-04 16:47:00

Kolečko zaskočil ve vysílání svou manželku: Jsem buřtík, prohlásil

Pozvání do pořadu TALK! s Rebeccou Diatilovou přijali modelka Aneta Kolečko Vignerová a její manžel, scenárista Petr Kolečko. Promluvili nejenom o tom, jako jaké jídlo se identifikují, ale také o tom, jak tráví volný čas, nebo o Kolečkově novém filmu.

Čas načtení: 2025-07-09 15:10:00

Kolečko o novém filmu: Doufám, že otupí předsudky o fotbale. Co říká na Priskeho návrat?

Už 17. července vstoupí do kin nový snímek z fotbalového prostředí s názvem Kouzlo derby. Režisérem a scénáristou snímku je dvojnásobný držitel Českého lva Petr Kolečko, který se mimochodem podílel i na seriálu Okresní přebor nebo Vyšehrad. „Kouzlo derby je především o fotbale a jeho kultuře,“ říká pro Ligu naruby a iSport úspěšný scénárista a vášnivý fanoušek Sparty.