Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-09 05:33:49

Dvě nové památky UNESCO u nás. Co konkrétně se tedy chrání?

Na seznam památek UNESCO se dostaly další dvě pamětihodnosti z ČR, čímž se jejich počet rozrostl na 13. Naposledy na něj byly v roce 2003 zapsány Třebíč – Židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa, nyní přibyly Hornické památky v saském a českém Krušnohoří a Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem. Co ale konkrétně v Krušných horách a proč je nově chráněno? Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem představuje území, které spojuje unikátní národní kulturní památku, jež dokládá staletý chov a výcvik jedinečného plemene – starokladrubského koně a její širší kontext v souvisejících obcích – Kladruby nad Labem, Selmice, Semín. Toto vzácné plemeno barokních galakarosiérů v ní bylo vyšlechtěno a krajina mu byla v minulých staletích „ušita na míru“. Je to jedno z mála míst na světě, kde jsou cíleně nepřerušeně chováni a cvičeni kočároví koně, a to jako součást národního kulturního dědictví.  Krajina byla postupně upravována tak, aby vyjadřovala svůj účel – šlechtění koní. Proto se 3 hlavní osy krajiny kříží nikoliv (jako obvykle) ve vstupu do císařského paláce, ale ve vstupu do monumentálních stájí, kde se také kříží trasy hřebců a klisen v rámci provozu hřebčína. Na tyto osy navazuje rastr pastvin vymezený stromořadími a malebný krajinářský park Mošnice, ozdobený cizokrajnými stromy vysázenými tak, aby vytvářely prostorové iluze. Vlastní císařský zámek je nenápadný, trochu stranou a schovaný za stromořadím. Kompozice krajiny tak záměrně zdůrazňuje svůj primární účel – chov vzácných koní. Důležitou součástí hodnot krajiny je vodní systém, který byl po staletí zlepšován tak, aby krajině zajistil funkční udržitelnost. Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří, jak zní oficiální název společné česko-německé nominace, tvoří 22 součástí, z nichž 17 se nachází na území Saska a pět v českém Krušnohoří. Českou část reprezentují Hornická krajina Jáchymov, Hornická krajina Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Rudá věž smrti, Hornická krajina Krupka a Hornická krajina Mědník. Společně tyto komponenty dokládají obrovský vliv, který měla těžba a zpracování rud na obou stranách pohoří na rozvoj hornictví a hutnictví po celém světě.  Zdůvodnění výjimečné světové hodnoty Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří je podloženo mimo jiné světově významnými vynálezy a inovacemi v oblasti báňských a hutních technologií, které se zvláště v 16. století, ale i později úspěšně šířily z Krušných hor do celé Evropy i zámoří, a o globální význam Krušných hor pro rozvoj báňské legislativy, administrativy a školství, ale také měnových systémů. To dokládá i příběh jáchymovského tolaru, z nějž se na více než 300 let vyvinulo celoevropské platidlo a který dal název i americkému dolaru. Díky více než 800 letům téměř soustavné těžby a zpracování rud vznikla v Krušných horách jedinečná hornická krajina s unikátními montánními památkami v nadzemí i podzemí a s hustou sítí specifických horních měst, která nemá ve světě obdoby. Tyto památky dokládají způsoby těžby a úpravy různých rud ve všech obdobích od 12. až do 20. století, především pak rud stříbra, cínu, kobaltu, železa a naposledy uranu. Hornická krajina Jáchymov  Je jen málo měst na světě, jež sehrála tak zásadní roli v rozvoji hornictví a hutnictví jako Jáchymov, který se krátce po svém založení v roce 1516 stal na krátkou dobu nejvýznamnější oblastí těžby stříbra v Krušných horách, v Evropě i ve světě. Jáchymov je všeobecně považován za jednu z kolébek vzniku věd o hornictví, metalurgii, mineralogii a ložiskové geologii, jejichž základy položil v 16. století jáchymovský městský lékař Georgius Agricola. Jeho rozsáhlé kompendium „De re metallica libri XII" (Dvanáct knih o hornictví, 1556) lze pokládat za první ucelený vědecký spis o hornictví a hutnictví, který jako základní učebnice montánních věd sloužil v Evropě i ve světě po více než 200 let. Jáchymovské báňské řády z 16. století měly zásadní význam pro podobu báňské legislativy až do 19. století.  Díky obrovské produkci stříbra měl Jáchymov obrovský význam také pro vývoj měnových systémů v Evropě i na celém světě. Jáchymovské stříbrné tolary, ražené ve zdejší mincovně od roku 1520 po vzoru saských guldengroschů, se staly celoevropským synonymem pro velké obchodní stříbrné mince a od poloviny 16. století daly základ tolarovému systému, který se v řadě zemí Evropy uplatňoval až do konce 19. století. Z názvu jáchymovského tolaru je odvozeno i jméno nejrozšířenější světové měny – amerického dolaru. S rozvojem těžby stříbra v Jáchymově v 16. století je spojena řada vynálezů a inovací v oblasti dobývacích metod, čerpání důlních vod, úpravy a hutnění rud, které byly přejímány v jiných krušnohorských i vzdálenějších důlních revírech. Patří k nim zvláště mihadla, čerpací stroj vynalezený v Jáchymově v roce 1551, který nacházel široké uplatnění v řadě evropských hornických regionů až do 19. století. V roce 1716 bylo v Jáchymově založeno první státní hornické učiliště na světě, které se stalo modelem pro vznik obdobných školských zařízení v habsburské monarchii i jinde v Evropě. Těžbu rud stříbra, ale také kobaltu, vizmutu a niklu v okolí Jáchymova od 16. do konce 19. století dokládá nesčetné množství montánních památek, k nimž patří především rozsáhlé haldové a pinkové tahy, vodohospodářské systémy a podzemní dobývky. Bouřlivý vývoj a bohatství města v 16. století se projevily i výstavbou mnoha pozdně gotických a renesančních budov, jako jsou například kostel sv. Jáchyma, kostel Všech svatých, Královská mincovna, radnice a mnohé hodnotné patricijské domy.  Hornická krajina Jáchymov dokládá rovněž význam Krušných hor pro těžbu a využití uranu. Uranová ruda smolinec byla jako tehdy bezcenná známá už horníkům v 16. století, v roce 1727 byl jáchymovský smolinec poprvé vědecky popsán a v roce 1789 z něj byl připraven nový prvek nazvaný uranit. Od 40. let 19. století začalo v Jáchymově poprvé na světě systematické dobývání uranové rudy, jež zde byla poprvé ve větším měřítku využívána nejdříve k výrobě uranových barev. Poté, co Marie Curie-Sklodowská a její manžel Pierre izolovali v roce 1898 z jáchymovské suroviny nové prvky radium a polonium, měl Jáchymov až do první světové války na výrobu radia světový monopol. V roce 1906 zde byly také založeny první radonové lázně na světě, využívající zdejší radioaktivní důlní vodu k léčbě poruch pohybového aparátu. Největší rozmach těžby uranových rud zažil Jáchymov po druhé světové válce, kdy zdejší uran, vyvážený vesměs do Sovětského svazu, posloužil k výrobě první ruské atomové bomby odpálené v roce 1949. Poválečné období je neodmyslitelně spojeno se zřizováním táborů nucených prací ve 40. a 50. letech, které dokumentují smutné období zneužití odpůrců komunistického režimu pro těžbu suroviny určené ke zbrojním účelům. Hornická krajina Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná Rozlehlá reliktní hornická krajina v okolí horních měst Abertamy, Horní Blatná a Boží Dar poskytuje vynikající důkazy o metodách rýžování a následně hlubinné těžby různých ložisek cínových rud od 16. do 19. století. Jedinečným prvkem zdejší hornické krajiny jsou sejpy u Božího Daru, jež svědčí o obrovském rozsahu rýžování cínovce v nejvyšších partiích Krušných hor. V důsledku těžby mocných strmých greisenových žil vznikly v 16.–18. století gigantické povrchové dobývky a podzemní komory, které nemají obdobu v rámci nominovaného statku ani jinde ve světě; jejich příkladem jsou Vlčí jámy na Blatenském vrchu, důl Červená jáma na Hřebečné a podzemí dolu Mauritius na Hřebečné. Zcela jiný typ cínového ložiska byl dobýván na Zlatém Kopci u Božího Daru, kde těžbou polymetalických skarnů s obsahem rud cínu, železa, mědi a zinku vznikly v 16. století rovněž unikátní podzemní komory. Dodnes funkční, téměř 13 km dlouhý Blatenský vodní příkop představuje nejvýznamnější báňské vodohospodářské dílo v české části Krušných hor, které bylo vybudováno pro potřeby cínových dolů v okolí Horní Blatné v letech 1540-1544. Horní město Horní Blatná je jedním z nejnázornějších příkladů krušnohorských renesančních horních měst budovaných plánovitě na zelené louce na počátku 16. století, jde o jediné horní město v Krušných horách založené plánovitě kvůli těžbě jiných než stříbrných rud. Hornická krajina Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná podává prostřednictvím nadzemních i podzemních montánních památek zejména na Bludné u Horní Blatné a na Zlatém Kopci u Božího Daru výmluvné svědectví také o způsobu těžby železných rud z obou hlavních typů krušnohorských železorudných ložisek – z křemenných žil s krevelem (hematitem) i ze skarnových ložisek, kde byl hlavní dobývanou rudou magnetit, a to od 16. až do 20. století.  Rudá věž smrti Rudá věž smrti u Ostrova je národní kulturní památkou České republiky připomínající dobu masivní těžby uranové rudy na Jáchymovsku. Areál, jemuž dominuje sedmipatrová věž z červených cihel, sloužil v letech 1951–1956 jako ústřední úpravna a třídírna uranové rudy vytěžené nejen na Jáchymovsku, ale i v dalších uranových revírech tehdejšího Československa. Jde o poslední částečně zachované zařízení na úpravu uranové rudy v Krušných horách. Rudá věž smrti zároveň dokládá utrpení politických vězňů, kteří byli v 50. letech 20. století vězněni za nelidských podmínek v jáchymovských táborech nucených prací. Místo bylo součástí pracovního táboru Vykmanov II zřízeného v roce 1951, ve kterém bylo internováno na 300 politicky zvláště nepohodlných vězňů. Rudá věž smrti byla jedním z nejnebezpečnějších pracovišť na Jáchymovsku, neboť všichni, kteří tu pracovali bez jakýchkoli ochranných pomůcek, se dostávali do bezprostředního styku s radioaktivním materiálem. Hornická krajina Krupka Středověké horní město Krupka a okolní reliktní hornická krajina poskytují vynikající důkaz o exploataci různých druhů cínových ložisek od 13. do 20. století. Zdejší hornická krajina je výjimečná mimořádnou hustotou pozdně středověkých až raně novověkých důlních děl, jejichž rozmístění bylo diktováno charakterem ložiska a tehdejšími báňskými zákony. Krupka jako nejstarší cínová hornická oblast v Krušných horách přispěla k rozvoji a transferu technik dobývání cínových rud v Krušných horách a ve střední Evropě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Obrovské množství pozůstatků pozdně středověké a raně novověké těžby cínových rud se nachází zejména v důlním revíru Steinknochen severně od Krupky, ale také v revírech Knötel, Preisselberg a na Komáří hůrce. Mnohem mladší štola Starý Martin dokládá důlní techniky používané při dobývání cínových a wolframových rud ​​ve druhé polovině 19. a ve 20. století. S hornictvím úzce souvisí vznik historického horního města Krupka, které představuje jeden z nejlépe dochovaných souborů stavebních památek na české straně Krušných hor. Dominantou města je hrad Krupka ze 14. století, vysoký umělecký a památkový význam mají rovněž gotický městský kostel Nanebevzetí Panny Marie s přilehlou hornickou zvonicí, gotický kostel sv. Ducha, renesanční kostel sv. Anny a historické měšťanské domy. Hornická krajina na vrchu Mědník Morfologicky nápadný vrch Mědník s barokní kaplí Neposkvrněného početí Panny Marie z roku 1674 na svém vrcholu je mimořádný výjimečnou koncentrací autentických důlních děl dokládajících různé způsoby těžby železných a měděných rud z tvrdých skarnových hornin po dobu více než čtyř století. Na jediném místě se zde nacházejí pozůstatky kolem 80 větších i menších štol a jam z 15. až 19. století, četné odvaly hlušiny i povrchové dobývky. Část podzemí Mědníku je přístupné prostřednictvím štoly Panny Marie Pomocné s velmi dobře zachovanými doklady ruční ražby a rozšiřování podzemních prostor pomocí metody sázení ohněm.

Čas načtení: 2021-03-29 07:49:46

Přísně střežené tajemství. Jezuité věřili na bohyně z ohně

Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur je jedinou muzejní institucí v České republice, která je cele zaměřena na hmotný i duchovní odkaz neevropských civilizací. Trvale tak upozorňuje na nezastupitelné místo mimoevropských národů ve světových dějinách. „Porcelán je zásadním vynálezem, který Čína dala světu,“ říká vedoucí sbírkového oddělení Helena Heroldová.   Můžete přiblížit vaši sbírku? V našich depozitářích je uchováno na tři tisíce ukázek keramiky a porcelánu. Máme neolitickou keramiku i porcelán z 20. století. Naše sbírka představuje průřez historií výroby keramiky a porcelánu v Číně. Například na jedné z neolitických keramických nádob najdete zřetelné otisky prstů člověka, který ji vyrobil. Máme také starověké malované nádoby. Potom nejstarší glazované s šedavými a hnědými polevami. Z čínského středověku máme nádoby, ale i větší plastiky, například koně či velblouda, glazované žlutou, hnědou, zelenou či modrou polevou. Dále máme řadu ukázek takzvaných seladonových polev, které mají zelenkavou barvu. Ty byly oblíbené v arabských zemích. Do Evropy se vozil modro-bílý porcelán. Ten můžete jako luxusní předměty vidět na zátiších evropských malířů již od 17. století. Nejvíce ukázek porcelánu je z 18. a 19. století. Jednak jde o nádoby s jednobarevnými polevami – červenou, zelenou, modrou –, jednak o porcelán malovaný barevnými emaily, které zobrazují figurální a žánrové scény. Sbírky obsahují též isingské čajové nádobí z červenavé hlíny, nacházející se na jihovýchodě země. A máme i několik ukázek produkce porcelánu z druhé poloviny 20. století.   Kde takové exponáty získáváte? Většina těch, které máme, do muzea přišla v padesátých a šedesátých letech, kdy se k nám dostaly starší sbírky ze soukromých majetků. V menšině jsou předměty získané již na konci 19. nebo na počátku 20. století.   Dárci nefungují? Nebo dražby? Dárci se objevují, ale jedná se obvykle o drobnosti. Hodně lidí má doma porcelán, který se dovážel z Číny na konci 19. a začátku 20. století. Takový můžete vidět třeba v obchodech se starožitnostmi. Abychom takovou věc koupili, musí být něčím zajímavá. Třeba jsme získali mističku z modro-bílého porcelánu z 19. století, kde je zobrazena zajímavá scéna – cvičení v lukostřelbě. Je tam znázorněn terč a lukostřelec v typickém postoji, neboť lukostřelci v Číně používali jinou techniku než současní sportovní střelci. Pokud jde o dražby, důležitá je akviziční politika muzea. Nemůžeme získat nebo nakoupit všechno, co je na trhu, jak to třeba bývalo v dobách, kdy muzea vznikala. V současné době pečlivě vybíráme.   V čem je čínský porcelán výjimečný? V první řadě tím, že ho vůbec Číňané vymysleli! Porcelán je úžasný materiál. Máme ho dnes spojený hlavně s jídelním nebo kuchyňským nádobím, ale uplatňuje se v architektuře a stavebnictví, medicíně a elektrotechnice, a to kvůli svým fyzikálním a chemickým vlastnostem, zejména odolnosti. Materiály na základě porcelánu využívá i vesmírný výzkum. S výrobou porcelánu byly v Číně spojeny i změny ve výrobních postupech. Dílenská výroba probíhala tak, že dělník opakoval jen jeden krok výrobního procesu. Jak se vyrábí celý výrobek, věděl jen mistr. Když se objevil porcelán v Evropě, užívání nádobí z porcelánu mělo značný vliv na společenské chování. Pití čaje, kávy a čokolády bylo společenskou událostí, kolem které se vytvářela určitá etiketa. Jak má vypadat interiér, kde se takové nápoje pijí, jak se k takové příležitosti oblékat, jak se mají lidé k sobě chovat a o jakých tématech je možné hovořit. Takto se v 18. a 19. století utvářely společenské salony a veřejné kavárny.   Proč vlastně Číňané nepoužívají pro specifický druh keramiky pálené za vyšší teploty označení „porcelán“? Ve slovníku sice najdete termín pro „porcelán“, ale Číňané na rozdíl od nás pojmenovávají typy výrobků podle regionů, dílen nebo vzhledu a pro ty poté mají vlastní termíny. Tajemství výroby porcelánu bylo pečlivě střeženo.   To se nemohlo stát, že by se nějaký dělník třeba prořekl? Výroba porcelánu se děla v dílnách, které byly skutečně rozsáhlé. Dělníci vykonávali vždy jen určitý úkon. Výrobky se používaly nejen v samotné Číně, ale vyvážely se do arabských zemí, jihovýchodní Asie i do Evropy, kde poptávka po nich velmi rostla. Porcelán byl symbolem luxusu. Jezuité, kteří v Číně velmi úspěšně působili a dodávali evropským panovnickým dvorům zprávy o této zemi, se snažili do tajemství výroby proniknout, ale ne vždy se to dařilo. A Číňané je úspěšně sváděli na scestí, o výrobě si vymýšleli různé legendy a Evropané jim je často věřili. Mnohdy ale prostě jen špatně interpretovali reálné poznatky. O výrobě porcelánu pak v Evropě referovali i tak, že v ohni se objevuje božstvo nebo bohyně, bez jejichž pomoci by se zboží nevypálilo. Nebo z neznalosti materiálů předávali chybné informace. Na druhou stranu ale do Evropy dodávali informace o organizaci výroby a prodeje, životě dělníků v dílnách a o městech, kde se dílny nacházely. Takové informace například neunikly Adamu Smithovi, zakladateli moderní ekonomie, když formuloval princip dělby práce.   Kudy tedy vedla cesta čínského porcelánu do českých zemí? Porcelán zprvu dováželi do Evropy Portugalci, avšak jejich obchodní teritoria záhy přejala Holandská východoindická společnost, založená roku 1602, která obchodovala se zeměmi dnešní Indonésie, jihovýchodní Asie, s Čínou a Japonskem. V prvních letech sedmnáctého století se na nizozemském trhu objevil čínský porcelán ze dvou zabavených portugalských obchodních lodí. Ačkoli byl dovozový porcelán v Evropě znám již dříve, dosud představoval pouze luxusní zboží, které si mohly dovolit jen bohaté šlechtické rody. Zmíněné dvě zásilky však zahájily masový dovoz čínského porcelánu do Evropy. O tom, že se čínský porcelán dostal až do Prahy, svědčí archeologický nález nádherné čínské porcelánové misky, která byla objevena v Praze na Starém Městě. Restaurátorům z Národního památkového ústavu se podařilo ze střepů slepit téměř celou nádobu, pocházející z 16. století.   Jak vypadal první porcelán dovážený do Evropy? První porcelán se v Evropě objevil ve čtrnáctém století. Evropa znala po dlouhou dobu jen nádobí ze dřeva, kovu a keramiky. Jakmile se ale začal dovážet ve velkém, ihned si získal oblibu. Hojně se dovážel porcelán s modrými malovanými dekory na bílém podkladu. Kobaltová modř se nanášela na nepálený podklad, který byl posléze pokryt průhlednou glazurou a vypálen za vysoké teploty. Dekory a tvary vycházely nejen z domácího prostředí, ale i z islámských výrobků, což ukazuje na prolínání ekonomických a kulturních vlivů v Asii. Zajímavé ale je, že exportní porcelán působí mnohdy poněkud neumělým dojmem. Dekory jsou jen jakoby načrtnuté, skoro by se dalo říct až odbyté. Jedna z teorií, proč tomu tak je, tvrdí, že takový porcelán původně nebyl ani určen k obchodním účelům, ale sloužil jako zátěž v lodích, které vozily daleko cennější komodity – hedvábí a koření. Podle jiných ale prostě takhle obvyklé výrobky v té době vypadaly.   Nevedl obchod s v té době tak luxusním zbožím ke snaze o výrobu padělků? Spíše napodobenin. Dokud nebyla technologie výroby porcelánu v Evropě známá, vyráběla se keramika pokrytá hustou bílou polevou, která se malovala typickými modrými dekory napodobujícími čínské zboží. Skutečný porcelán se evropští mistři naučili vyrábět až počátkem 18. století, a to až poté, co odhalili ono tajemství, tedy správné použití kaolinu. První porcelánové výrobky z evropských dílem napodobovaly velmi přesně čínské zboží. Postupně se začaly objevovat variace na čínská témata a nakonec vlastní tvary a dekory.   Lze tedy vůbec jednoduše rozeznat falzum od originálu? Nepomohou k určení pravosti výrobku značky, obvykle umístěné na jeho spodní části? Ty proslulé značky na čínském porcelánu mohou být přeceňované i značně podceňované. Někdy se to bere „vždyť je tam značka“ nebo se naopak jakákoli značka už předem odmítne. V každém případě nám však značky vyprávějí příběh toho kterého předmětu. Značku obvykle tvoří název éry panovníka, což udává dataci, nebo se používaly symboly – například dvojitý kruh či list. Značky mohou být modré, ale i červené, jsou zhotovené kobaltem pod polevou nebo emailem na polevě, jsou psané štětcem, oražené razítkem, tištěné nebo i vyražené či vyškrábané do hrubší hmoty nanesené na spodek nádoby. Nebo nemusí být výrobky značeny vůbec. Zboží z doby dynastie Ming (1368–1644) již nese jména éry panovníků, a to v podobě, jak ji známe i u následující dynastie Čching (1644–1911): „Vyrobeno v éře té a té za dynastie velkých Mingů (Čchingů).“ Ve dvacátém století se objevují značky a nápisy latinkou nebo s rokem výroby v čínských znacích. Problém nastává v tom, že se na počátku 20. století vyráběly napodobeniny staršího porcelánu i se značkami, které na první pohled vypadají skutečně jako pravé z dané doby. Potom se tedy zkoumá, jestli odpovídá barva, jak jsou psané jednotlivé znaky nápisu, zkrátka hledá se cokoli, co buď potvrdí, nebo nepotvrdí pravost značky. Odborníci studují značky na porcelánu dlouhá léta, porovnávají jednotlivé výrobky a jejich značky, vedou odborné diskuse. Zejména na trhu se starožitnostmi může hrát chybně určená značka velkou roli.   Čínský porcelán měl i vliv na design známých cibuláků... Je to tak. Asi všichni pamatujeme ze svého dětství typické modro-bílé talíře, hrnky... Tento dekor má původ u modro-bílého porcelánu z doby dynastie Čching. Je dokladem mezinárodního obchodu a kulturních vlivů mezi Asií a Evropou. Nejprve se v Míšni vyráběly napodobeniny modro-bílého porcelánu z Číny. Motiv skalky, z níž vyrůstá keřík s pivoňkami a granátovými jablky, se postupně proměnil tak, jak ho známe nyní. Z pivoňky se stala růže a z granátového jablka – cibule.   Jak Evropané v 17. a 18. století, kdy se u nás porcelánu začíná dařit, vnímali Čínu? Vzdělaní Evropané v 17. a 18. století Čínu poměrně dobře znali ze zpráv misionářů. Byla to pro ně ideální země dokonalého společenského řádu. Zejména osvícenští filozofové měli v Číně určitý vzor. Líbilo se jim například, že zemi spravovala úřednická vrstva. Úředníci byli vybíráni na základě státních zkoušek, osvícenci tam tedy neviděli šlechtu, jak ji znali z Evropy. V té době už byly k dispozici překlady čínské filozofie a některé myšlenky se dostaly do děl dobových evropských filozofů. První evropské porcelánové výrobky byly přesnými kopiemi čínského porcelánu, ovšem velmi záhy začali evropští tvůrci vymýšlet vlastní dekory. Například Johann Gregor Herold byl na počátku 18. století zásadní osobností ve výrobě porcelánu v Evropě. Byl to designér a malíř a v Míšni maloval typické hravé scény s postavami Číňanů, fantastickými ptáky, zvířaty a květinami.   A fungovalo to i naopak? Objevil se evropský vliv v Asii? Samozřejmě. Je to krásně vidět na předmětech z 18. a 19. století. Objevují se například tvary, které přišly z Evropy a byly původně čínské kultuře cizí. Například šálek s ouškem a podšálkem. Čínské misky na čaj ouška neměly. Nebo zlacené okraje nádob či soubory na čaj nebo kávu čítající tácek, šálky a konvičku. Čínské motivy se objevovaly v evropském rokoku a rokokové prvky zase u císařského dvora v Číně. Čínští řemeslníci zhotovovali podle pokynů evropských zákazníků nádobí a předměty zdobené šlechtickými erby či jezuitskými a zednářskými symboly. Porcelán zkrátka nádherně ukazuje, jak kultury světa byly a jsou propojené a jak se navzájem ovlivňují   Náprstkovo muzeum Původní soukromé muzeum zřídil v roce 1874 český vlastenec, mecenáš, politik a národní buditel Vojta Náprstek v bývalém rodinném pivovaru a palírně destilátů jakožto České průmyslové muzeum. Posléze se sbírky profilovaly jako národopisné a později se jeho aktivity zaměřily na mimoevropské kultury. Muzeum má velmi obsáhlý sbírkový fond, z něhož je pro veřejnost zpřístupněna pouze jeho malá část. Muzeum se nyní připravuje na rozsáhlou rekonstrukci. Budou vybudovány nové depozitáře pro muzejní sbírky. Budova na Betlémském náměstí bude celá určena pro novou muzejní expozici, která bude otevřena v roce 2027.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-07 13:02:02

George Steiner: Na Modrovousově hradě (ukázka z knihy)

Na Modrovousově hradě je knižní esej předního amerického intelektuála George Steinera, který v něm hledá souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby, tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holokaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.   Ukázka z knihy:   NESMÍRNÁ „ENNUI“   „Několik poznámek k redefinici kultury“ – čtenář jistě pozná přímý odkaz na esej Poznámky k definici kultury (1948) T. S. Eliota. Žádné poutavé čtení to není. Jedná se o dosti ponurý text, napsaný tváří v tvář barbarství tehdejší doby, o skutečných příčinách a formách oné nelidskosti toho však příliš neříká. Přesto si zaslouží pozornost, přinejmenším proto, že pochází z pera mimořádně vnímavého pozorovatele. K otázkám a výzvám, jež zaměstnávaly Eliotovu mysl při obhajobě tradičního řádu, se budu v následujícím eseji průběžně vracet.   Snad vyjma ryze biologických determinant nejsme ve skutečnosti ovlivňováni reálnou minulostí, nýbrž tím, jak minulost vnímáme, jak si ji představujeme. Naše představy mají častokrát status pečlivě vybraných a strukturovaných mýtů. Podobně jako v případě genetické informace se nám obrazy a symbolické rekonstrukce minulosti vštěpují do paměti a formují naši vnímavost. Každé nové dějinné období se zrcadlí v obrazech vlastní minulosti a její živoucí mytologii nebo v minulosti vypůjčené z jiných kultur. O vlastním smyslu, identitě, o pokroku či úpadku se uvažuje ve světle toho, jak to bylo předtím. Ozvěny, na jejichž podkladě se společnosti snaží vymezit rozsah, strukturu a autoritu vlastního hlasu, přicházejí zezadu. Ve hře jsou evidentně složité mechanismy, jež vycházejí z neuvědomované, avšak životně důležité potřeby zachování kontinuity. Společnost zkrátka potřebuje mít své předchůdce. Tam, kde chybí takovýto přirozený vývoj, kde společenství nově vzniklo nebo bylo po dlouhém údobí života v rozptýlení a podmanění znovu sjednoceno a obnoveno, tam zajišťují patřičnou minulost intelektuálové a umělci. „Dějiny“ amerických černochů a moderního Izraele jsou toho dobrým příkladem. Ten nejpůvodnější motiv však může být čistě metafyzický. Většina dějinných epoch totiž vykazuje společný rys, jímž je vědomí existence více či méně vzdáleného zlatého období, kdy vše bylo takřka ideální, kdy člověk souzněl se svým přirozeným okolím. Mýtus o pádu, o vyhnání člověka z ráje přesahuje hranice jednotlivých náboženství, je univerzální. Stěží bychom hledali civilizaci – a možná i individuální vědomí –, jež by neobsahovala stopu připomínající nějakou vzdálenou katastrofickou událost. Někde se něco muselo pokazit, že byl člověk donucen opustit „tajemný posvátný hvozd“ a v potu tváře se lopotit a plahočit světem, bez možnosti návratu k přirozenému modu bytí. I v soudobé západní kultuře, nebo lépe „postkultuře“, hraje tato představa promarněné idyly velmi důležitou roli. Tentokrát se však jedná o idylu relativně nedávnou a sekulární povahy. Vědomí toho, že žijeme v překotné době plné chaosu, násilí a mravní otupělosti, že v umění čelíme zásadnímu rozpadu hodnot, že jako společnost zabředáváme do stále většího barbarství, že se řítíme do nového „období temna“, v němž civilizace, tak jak jsme ji znali, může zaniknout nebo na malém ostrůvku přežívat jako skanzen – tyto pocity strachu, natolik živé a hojně živené, že nám pronikly do morku kostí, čerpají svou aktuálnost a zdánlivou nevyvratitelnost na základě srovnání. Moderní pochybovačství a sebemrskačství živí vědomí existence konkrétních věků, jež se jeví jako „zlaté“. Tato představa je natolik rozšířená a platná, že ji běžně přecházíme bez povšimnutí. Jinými slovy: naše zakoušení a hodnocení přítomnosti, často tolik negativistické, probíhá neustále na pozadí toho, čemu říkám „mýtus devatenáctého století“ nebo také „vysněná zahrada liberální kultury“. Tuto zahradu bylo dle obecného smýšlení a cítění možno najít v Anglii a západní Evropě v období přibližně od dvacátých let 19. století do roku 1915. Jak tomu často bývá, i zde je údaj o počátku spíše výsledkem obecné shody než jedné konkrétní události, zato konec tohoto dlouhého léta lze stanovit s apokalyptickou přesností. A podobně přesně můžeme určit i hlavní rysy této zahrady – vysoká úroveň tradiční vzdělanosti, vláda zákona, omezená, ale neustále se rozšiřující a zdokonalující forma zastupitelské demokracie, diskrétnost a velká míra soukromí v osobních záležitostech, relativně bezpečné ulice, všeobecně rozšířená víra v ústřední ekonomickou a civilizační roli umění, vědy a techniky, mírumilovné soužití národních států (až na několik lokálních konfliktů panovalo od bitvy u Waterloo po Sommu nepřetržité období míru), dynamická, lidsky řízená součinnost opatření umožňujících šplhat po společenském žebříčku, ale i udržet etablované postavení, spořádané mezigenerační soužití, autorita ve vztahu mezi otcem a synem (třebaže občas rozrušována přirozenými revoltami), poučenost v oblasti sexuality, stále však obecně uznávaná a dodržovaná norma cudnosti atd. Ve výčtu těchto rysů by se jistě dalo pokračovat dál, to ale není mým záměrem. Šlo mi o to ukázat, že dohromady vytváří symbolický obraz kýženého bohatství a prosperity, jenž s naléhavostí mytického vzoru ovlivňuje naše vnímání okolního světa. S tímto ideálem se setkáváme porůznu podle okruhu našich zájmů. Rodiče „ví“, že existovala doba, kdy vládly přísné mravy a děti na slovo poslouchaly. Sociolog „ví“ o městské kultuře vysoce imunní vůči hrozbám anarchie a nepředvídatelným výbuchům násilí. Nábožensky založený člověk a moralista „ví“ o dřívější době s pevným hodnotovým řádem. Každý z nás si dokáže dát dohromady příslušné medailonky – o spořádané domácnosti, s patřičnou mírou soukromí a služebnictvem, o nedělních procházkách v čisťounkých a upravených sadech, o latině vyučované na základní škole a ušlechtilém duchu vyššího vzdělávání, o existenci skutečných knihkupectví a o poučených debatách v parlamentu. Sečtělý člověk „ví“, že existovala doba, kdy závažné literární a akademické počiny vycházely v nákladech adekvátních jejich důležitosti a učenosti, třebaže jejich tržní hodnota nebyla nikterak závratná. Stále mezi sebou najdeme spoustu těch, kteří s nostalgií vzpomínají na ono báječné léto roku 1914 a kultivovanější, lidštější svět 19. věku, jehož výšin se nám již nepodařilo znovu dosáhnout. Právě v porovnání s tímto azurovým nebem nám připadá, jako by to dnešní bylo permanentně potaženo popelavým suknem. Když ovšem podrobněji prozkoumáme, z čeho tento pocit vychází, zjistíme, že mnohokrát se tak děje na základě čistě smyšlených nebo přinejlepším přikrášlených skutečností, že naše pojetí 19. století je výplodem představivosti Dickense či Renoira. Budeme-li naslouchat historikům, zejména těm radikálního ražení, rychle poznáme, že v těch opravdu podstatných záležitostech je ona „vysněná zahrada“ pouhou fikcí. Při detailnějším pohledu se totiž ukáže, že bezvadná schránka vybroušeného chování a obecné zdvořilosti ve skutečnosti zakrývala četné trhliny v podobě společenského vykořisťování, že buržoazní sexuální mravnost byla víceméně jen pozlátkem maskujícím pro měšťáka tolik příznačné pokrytectví, že ideály klasické vzdělanosti naplňovala jen hrstka vyvolených, že bezpečnost předměstí (faubourg) a veřejných parků závisela přímo na tom, do jaké míry se podařilo ukočírovat frustrované obyvatele chudinských čtvrtí. S trochou úsilí si každý může zjistit, jak ve viktoriánské Anglii doopravdy vypadal běžný pracovní den v továrně či na jaká čísla se v důlních oblastech na severu Francie v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století šplhala dětská úmrtnosti. Každý si může ověřit, že stabilita a intelektuální bohatství života střední a vyšší střední třídy byly během onoho dlouhého liberálního léta přímo podmíněny ekonomickým a posléze i vojenským ovládnutím rozsáhlého území, jemuž se dnes říká rozvojový nebo třetí svět. To vše je zjevné, a dáme-li prostor racionální úvaze, jsme ochotni si to také uvědomit. A přesto stále tíhneme k mytologii a raději dáváme přednost nám libé a našemu cítění poplatnější představě o kdysi ušlechtilé, nyní pustošené zahradě. Do jisté míry je za tuto nostalgickou náladu zodpovědné samo devatenácté století. Z dobových prohlášení by se dala sestavit antologie chlouby a samolibosti. Oslavný tón, jenž podbarvuje Tennysonovu báseň Locksley Hall, není výjimkou, zaznívá nesčetněkrát na mnoha různých místech a napříč odlišnými obory. Známé je Macaulayovo chvalořečení nových možností vědy v eseji o Baconovi z roku 1837:   It has lengthened life; it has mitigated pain; it has extinguished diseases; it has increased the fertility of the soil; it has given new securities to the mariner; it has a furnished new arms to the warrior; it has spanned great rivers and estuaries with bridges of form unknown to our fathers; it has guided the thunderbolt innocuously from the heaven to earth; it has lighted up the night with the splendour of the day; it has extended the range of human vision; it has multiplied the power of human muscles; it has accelerated motion; it has annihilated distance; it has facilitated intercourse, correspondence, all friendly offices, all dispatch of business; it has enabled man to descend the depths of the sea, to soar into the air, to penetrate securely into the noxious recesses of the earth, to traverse the land in cars which whirl along without horses, to cross the ocean in ships which run ten knots an hour against the wind. There are but a part of its fruits, and of its first-fruits; for it is a philosophy which never rests, which has never attained, which is never perfect. Its law is progress.   Díky vědě se prodloužila délka života a zmírnila bolest, podařilo se najít lék na některé dříve nevyléčitelné nemoci, zvýšila se úrodnost půdy, námořníkům se zajistila větší bezpečnost a armádě výkonnější zbraně, postavily se mosty, o nichž se našim předkům ani nesnilo, podařilo se uzemnit blesk, osvětlit noční ulice, znásobit možnosti lidského oka a sílu lidských svalů, zrychlením pohybu se umenšily vzdálenosti a zvětšily možnosti vzájemného kontaktu a korespondence, zdokonalil se obchod, státní správa, člověku se podařilo ponořit hlouběji do moře, vystoupat výše do nebes, bezpečně proniknout do zrádných útrob země, cestovat po souši ve vozech netažených koňmi, plout oceány rychlostí deset uzlů za hodinu… A to vše je pouze začátek, první ovoce, předzvěst dalších sklizní, neboť věda se nikdy nezastaví, nikdy se neuspokojí, vždy bude mířit dál. Jejím zákonem je pokrok.   Apoteóza ze závěru druhého dílu Fausta, Hegelovo pojetí dějin s učením o sebeuvědomování ducha, Comteův pozitivismus, filozofický scientismus Clauda Bernarda – to vše je v různých obměnách vyjádřením bezmezné důvěry v čirá, nezpochybnitelná fakta. Dnes na tuto důvěru pohlížíme tak trochu nevěřícně s ironickým úšklebkem. Ale i v jiných dobách se pěly ódy. Představa ztracené soudržnosti, pevného středu, disponuje daleko větší autoritou než historická pravda. Fakty ji lze popírat, ale nikoliv odmyslet, neboť je spojena s jistými psychologickými a mravními potřebami. Coby dialektická protiváha nám umožňuje uchopit vlastní postavení v dějinách, a tím nám dává pocit sebejistoty. Vše naznačuje, že je to proces organický. Obyvatelé Římské říše se podobně ohlíželi za utopickou počestností z období republiky; ti, kteří ještě stačili poznat ancient régime, cítili, jako by se v pozdějších letech propadli zpátky do pravěku. Z toho, co bylo kdysi snovou, ideální představou, se v přítomnosti může stát noční můra. Nehodlám zde tento proces vyvracet nebo vykládat „autentický obraz“ liberální minulosti. Pouze navrhuji, abychom „léto 1815–1915“ vnímali z trochu jiné perspektivy. Nikoliv jako symbolickou epochu, jejíž počestnost a báječnost máme chápat jako mravní měřítko, jako obžalobu našeho stavu kultury a společnosti, nýbrž naopak jako skutečný zdroj těchto těžkostí. Má teze zní, že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež nás nutí přehodnotit pojetí kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti v onom dlouhém období míru 19. století.   Pozornost chci zaměřit na motiv ennui. Anglické boredom ani německé Langweile – snad s výjimkou Schopenhauerova pojetí – nevystihují všechny vrstvy významu; italské la noia je již o něco přesnější. Mám tím totiž na mysli stav mnohonásobné frustrace a kumulované zahálky (désoeuvrement), stav, kdy vědomí entropie podemílá vitalitu a elán, kdy opadá energické nadšení, kdy upadá v rutinu. Po určité době se při setrvačnosti či nečinnosti začne do krve pozvolna a nepozorovaně vylučovat jed, způsobující jízlivou apatii, horečnatou letargii, již lze přirovnat k oné nepatrné, přesto paralyzující závrati člověka (výstižně ji v Biographia Literaria popisuje Coleridge), když jde potmě po schodech a naprázdno prošlápne. Přibližných pojmů a obrazů se nabízí celá řada, nejpřiléhavějším vyjádřením je patrně Baudelaireův „splín“ coby kombinace přehnaného, nejisté očekávání – ale očekávání čeho? –, únavy a omrzelosti:   Rien n’égale en longueur les boiteuses journées, Quand sous les lourds flocons des neigeuses années L’ennui, fruit de la morne incuriosité, Prend les proportions de l’immortalité. — Désormais tu n’es plus, ô matière vivante! Qu’un granit entouré d’une vague épouvante, Assoupi dans le fond d’un Sahara brumeux; Un vieux sphinx ignoré du monde insoucieux, Oublié sur la carte, et dont l’humeur farouche Ne chante qu’aux rayons du soleil qui se couche.   Nic není delšího než strašní dnové zimy, když sněhem závějí jdou kroky kulhavými a Nuda nesmírná, plod nezvědavosti, se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti. – Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly, jenž, lady obklopen, se v hrozných píscích tulí kdes uprostřed Sahary vždy ponořené v mlhách! Ztracená stará sfinx, jež není na mapách, jež, věčně mrzutá, se dává do zpívání jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání.   „Vague épouvante“ (lady obklopen), „humeur farouche“ (věčné rozladění, mrzutost) – tato spojení bychom měli mít na zřeteli. Chci tím zdůraznit skutečnost, že ona žíravá ennui byla stejně tak neodmyslitelnou součástí kultury 19. století jako neochvějný optimismus pozitivistů a whigů. A netýkalo se to pouze plesnivějících duší služek, jak lapidárně vystihl Eliot. Bahenní plyn nudy a otupělosti se plíživě šířil společností, přičemž trápil i nejvyšší kruhy společenského a intelektuálního života. Ke kaž­dému textu, v němž se v benthamovském duchu hlásá smělá důvěra v meliorismus, bychom našli protikladné vyjádření bytostné nudy. V roce 1851 se koná Světová výstava, toho samého roku ovšem také vychází kniha básní plných tesklivé, podzimní nálady, pro něž zvolil Baudelaire název les Limbes (Limby). Osobně považuji za nejvýmluvnější a nejproročtější protest 19. století Gautierovo „plutôt la barbarie que l’ennui!“ (raději barbarství než nudu!). Pokud dokážeme pochopit příčiny tehdejší zvrácené touhy po chaosu, dokážeme lépe porozumět našemu současnému stavu a tomu, jak se s ideálem velké minulé doby vyrovnáváme. Žádný soupis citací ani statistik nám neoživí to vzrušení a dojetí, tu touhu po dobrodružství vyvolanou událostmi mezi lety 1789 až 1815. Ve hře bylo tehdy mnohem víc než politická revoluce a válka, třebaže bezprecedentního geografického a společenského rozsahu. Francouzská revoluce a Napoleonské války – la grande épopée – doslova zrychlily tempo vnímaného času. Postrádáme sice relevantní studii o tom, jak se dějinami měnilo vnitřní nazírání času a jak to ovlivňovalo rytmický vzorec vnímání, máme ale spolehlivé důkazy, že lidé, kteří zažili 90. léta osmnáctého století a první dekádu století devatenáctého a zároveň ještě pamatovali tempo života za starého režimu, pocítili znatelnou akceleraci času a vůbec celkové schopnosti myšlení. Odrazem této zásadní změny je například rozhodnutí republikánského režimu začít používat zcela nový kalendář a letopočet nebo Kantovo údajné opoždění při ranní procházce, když dorazily zprávy o pádu Bastily. Dokonce i lidé tehdejší doby hovoří o tom, jak se každý následný rok politických bojů a společenských nepokojů vyznačoval rozdílnou grafickou podobou. 1789, Quatrevingttreize, 1812 – to nejsou pouze příslušné letopočty, nýbrž zásadní dějinné předěly bytí doprovázené proměnami historického uspořádání krajiny natolik mohutnými, že se takřka okamžitě staly legendami. (Jelikož hudba je z podstaty věci vůči proměnám časovosti velice citlivá, nebude jistě od věci prozkoumat z dějinné a psychologické perspektivy revoluční tempi, jež ve svých symfonických a komorních skladbách v příslušných letech rozvinul Beethoven.) Spolu s tímto accelerandem souvisí i jisté „zhuštění“ prožitků lidského života. Je obtížně uchopit to slovy, ale podíváme-li se na dobovou literaturu a osobní záznamy, je tento fenomén dobře patrný. Navýsost platným se zdá být moderní reklamní všelék „žít intenzivněji“. Až do Francouzské revoluce a následných pochodů a přesunů napoleonských armád, od La Coruñi po Moskvu, od Kaira po Rigu, byla historie převážně privilegiem a terorem několika vybraných jedinců. Běžný člověk stál stranou, jako ostatní sice zažíval útrapy různých přírodních katastrof a nemocí, ale ty se povětšinou přehnaly jako přílivová vlna, aniž si někdo uvědomoval jejich historický význam. Až během událostí mezi lety 1789 až 1815 došlo k radikální změně: najednou i běžný občan bez politických ambicí, starající se výhradně o vlastní živobytí, vnímá skutečnost, že kolem kráčí dějiny. Levée en masse, všeobecná mobilizace revolučních armád nebyla pouze nástrojem dlouhotrvajícího válčení a indoktrinace společnosti či překonáním starých konvencí tradičního způsobu válčení, jehož se účastnil vždy jen omezený počet profesionálních vojáků. Jak výstižně poznamenal Goethe, když pozoroval bitvu u Valmy, armáda složená z lidu, a obecně pojetí národa ve zbrani, znamená, že historie se stala záležitostí kaž­dého. Napříště se budou v západní kultuře den co den napjatě očekávat aktuální zprávy – o trvalé krizi a nenávratné ztrátě pastorálnosti 18. století viz De Quincy a jeho popis poštovních dostavníků pádících Anglií, aby do všech koutů roznesly zprávy o posledním dění ve Španělské válce za nezávislost. Kdekoliv běžný občan pohlédne nad živý plot své zahrady, spatří špičky bajonetů. Když Hegel dokončil Fenomenologii ducha, jež je mistrným záznamem nové intenzity bytí, noční ulicí se ozýval dusot koňských kopyt z Napoleonovy eskorty směřující k Jeně. Rovněž nám chybí dějiny budoucího času (na jiném místě se pokusím ukázat, jakým způsobem by vnitřní gramatika mohla pracovat). Je však jasné, že revoluční a napoleonské dekády přinesly hlubokou pocitovou změnu ve vnímání určitosti naděje. Očekávání pokroku, osvobození – jak na osobní, tak společenské rovině –, jež bývalo ponejvíce zbožným přáním chiliastů, leželo najednou na dosah ruky. Velké metafory obrody a nového stvoření objevující se v učení o druhém příchodu, po němž má na zemi zavládnout mír a spravedlnost, začaly ve světle dramatických události nabývat konkrétních reálných rozměrů. Pojednou se zdálo, že v utopických vizích věčně zmiňovaný „zítřek“ je vlastně pondělí ráno. Když si pročítáme dekrety vydané Národním konventem a jakobínským režimem, skoro nás jímá závrať z toho, co všechno se zdá být možné. A to tady a teď – již v příští hodině má nastat ten slavný okamžik, kdy se podaří vymýtit nespravedlnost, pověrčivost, chudobu, kdy svět konečně svlékne a odhodí starou kůži. U Saint-Justa se pod budoucím časem skrývá vždy ta nejbližší budoucnost. Pokud bychom chtěli zjistit, jakým způsobem ovlivnilo ono „vtrhnutí“ naděje senzibilitu tehdejšího člověka, stačí si přečíst Wordsworthovo Preludium nebo Shelleyho básně. Dovršení lze pak nalézt v Marxových ekonomických a politických spisech z roku 1844. Od chvíle, kdy člověk poznal křesťanství, se necítil být tak blízko okamžiku, kdy skončí noc, kdy znovu vyjde světlo. Zrychlení času, nová vášnivost a vnímání dějin, pocit blízkosti mesiášské budoucnosti přispěly i ke změně tónu sexuálních vztahů. Patrná je již ve Wordsworthových básní o Lucy nebo v Předmluvě k Lyrickým baladám (Lyrical Ballads) z roku 1800, jež obsahuje pronikavé poznámky o sexuálním apetitu. Těžko lze tento nový tón porovnávat s jinými díly, pomyslně leží kdesi mezi Swiftovým Deníkem psaným Stelle (Journal to Stella) a Keatsovými dopisy Fanny Brawneové. Nebo si vezměme Hazlittovo pozoruhodné Liber Amoris (1823) – z dřívějších epoch neexistuje dílo, v němž bychom našli podobně drásavé a sebekritické vyjádření milostné lásky. Ve hře je přitom spousta faktorů: „sexualizace“ krajiny, v níž konkrétní počasí, roční období i denní doba symbolizují určitou milostnou náladu; nutkání prožít milostný akt jako ten nejintimnější okamžik účasti na tvořivém principu bytí a zároveň se o to podělit se čtenářem. Můžeme se jen domnívat, co za tím mohlo stát: snad částečná emancipace žen a jejich postavení v politice, snad kolaps formální zdrženlivosti a zdvořilostních konvencí, jež v ancien régime určovaly způsob chování a jednání příslušné společenské vrstvy. Mezi rozšířením a zintenzivněním milostné lásky a dynamikou revoluční vřavy v Evropě vskutku existuje spojitost. Obecně však tento jev, jehož vrcholem je amalgám milostné lásky a dějin, zůstává spíše v pozadí jako něco mystického a jen těžko uchopitelného. Vědomí, že naše sexualita je do značné míry postromantická, že mnohé z našich konvencí se zakládá na přehodnocení erotična podle Rousseaua a Heineho, nám zde příliš nepomůže. Pokud ale tyto skutečnosti spojíme dohromady, můžeme oprávněně konstatovat, že v Evropě během relativně krátkého časového údobí došlo k pozoruhodné proměně vnímání a hodnot, jež nemá obdoby v žádné jiné nám známé epoše. Hegel tak mohl prohlašovat, že dějiny samy vstupují do nové éry, že klasické období dějin je minulostí.   Přirozeně následovalo dlouhé období reakce a pasivity. Dle příslušné politické orientace jej můžeme vnímat buďto jako století útisku ze strany buržoazie, jež potlačila Velkou francouzskou revoluci a napoleonskou výstřednost, jelikož to pro ni znamenalo ekonomické výhody, nebo jako sto let postupně expandujícího liberalismu a civilizovanosti. Až na několik spasmických záchvatů revoluční nálady, jež se ovšem vždy podařilo potlačit (1830, 1848 a 1871), a na hrstku drobných válečných konfliktů lokálního rázu (krymská či pruská válka), si Evropa užívala stoleté období míru, jež utvářelo ráz společnosti západního světa a jež stanovilo kritéria kultury, které jsme ještě donedávna považovali za vlastní. Pro ty, kdo zažili tuto změnu na vlastní kůži, bylo ono vyčpění revolučního napětí značně vysilující a zdrcující zkušeností. Právě v období bezprostředně následujícím po bitvě u Waterloo je třeba hledat kořeny oné „nesmírné ennui“, o níž již v roce 1819 Schopenhauer hovořil jako o chorobě plíživě požírající člověka nového věku.   George Steiner (1929–2020) byl americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších intelektuálů druhé poloviny 20. století. Jeho celoživotním zájmem byl vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holokaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou například Language and Silence (1970), After Babel (1975, česky Po Bábelu, 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky 2011) nebo právě přítomný svazek, vydaný původně v roce 1971.   Nakladatelství Dauphin, 2020, překlad Michal Kleprlík, 1. vydání, 168 stran.

Čas načtení: 2019-11-20 16:27:12

Národní galerie má novou stálou expozici: Umění dlouhého století

Expozice 1796–1918: Umění dlouhého století ve Veletržním paláci spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice. Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek. Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou. Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi univerzum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století. Sbírková expozice 1796–1918: Umění dlouhého století ze sbírek Národní galerie Praha chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně, než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923. Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naši současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-09 06:26:23

Proměna dámského oděvu: od korzetu ke kalhotám

Na přelomu 19. a 20. věku prodělal ženský oděv přerod jako nikdy předtím. Z těsných korzetů a neforemných krinolín či turnýr se postupem času vytvořily volnější sukně a halenky. Emancipované ženy také inklinovaly k maskulinnímu, pohodlnějšímu stylu oblékání, jehož dominantními prvky jsou kalhoty, vesty a saka. Svůj podíl na tom měla, kromě většího zapojení „něžného pohlaví“ do pracovního procesu, i vzrůstající obliba sportu a dějinné okolnosti (válka), při kterých došlo k značnému rozšíření nošení uniforem ženami – tedy oděvu typicky mužského. Oblečení mělo od pradávna především funkci praktickou. Mělo chránit jeho nositele před chladem, žárem či jinou nepřízní počasí a usnadňovat mu pohyb i jiné lidské činnosti s tím spojené. Je tedy až s podivem, kolikrát v historii vešlo do módy to či ono nepraktické uspořádání šatu, které mělo především demonstrovat stav a hmotné zajištění jeho nositele. Ženský oděv v době baroka, který nosily aristokratky či bohaté měšťanky, nabral monumentálních rozměrů s monstrózně velkými krinolínami a zdraví škodícími korzety, které se udržely po celé 19. století. Korzet V 19. století se velmi rychle formuje třída patricijských rodin – tzn. měšťanstva, které vznáší vlastní požadavky na nákladnost a okázalost oděvu. Důležitou roli hraje také rozvíjející se textilní průmysl, ať už jsou to textilní manufaktury, krejčovské salony, kloboučníci, obuvníci či obchodníci s textiliemi. Více než kdykoliv předtím se také v tomto období setkáváme s deformací postavy pomocí šněrovačky. Krejčovské umění se stále více zdokonaluje, k čemuž po přelomu století přispívá i rozšíření šicího stroje. Módní diktát volá po stažení figury. „Něžné pohlaví“ je ochotno se dobrovolně sešněrovávat, což prokazatelně ničí jeho zdraví – deformuje hrudní koš a stlačuje vnitřní orgány. To, že ženy pravidelně omdlévají na procházkách či odpoledním čaji, patří k běžnému koloritu dne. Dáma tak může ukázat svoji křehkost a bezbrannost a nechat se zachránit od pohledného kavalíra, jenž je sám upjatý v příliš těsných kalhotách i nákrčníku. Takový muž, dobře oblečený, je vždy připraven svoji múzu zachránit a poskytnout jí první pomoc, když na ni jdou mdloby. Chemise Na přelomu 18. a 19. století celou Evropu ovládnou šaty, později nazývané chemise, které jsou blízké antickému nešitému oděvu a původně byly odvozeny z praktické košile pro kojící matky. Tvoří tak důležitou odbočku od korzetového diktátu. Přichází do módy v době porevoluční, tzn. po Velké francouzské revoluci, kdy obecně panuje nevlídnost vůči všemu, co připomíná okázalost francouzského dvora. Toto období tedy zcela zavrhuje mohutnou krinolínu a nákladnou paruku, jinak obvyklé součásti oděvu movitých nositelek. Problémem chemise však bylo užití příliš vzdušných a lehkých materiálů, mnohdy absence rukávů, a tedy nehřejivosti šatů, jež byly oblékány i v zimním období. Chybějící textilie v horní části těla tak byla nahrazována dlouhými rukavicemi či šálami a kožešinovými boa. Oděv tedy nedeformoval postavu, avšak jeho nošení končilo velice často nachlazením a na počátku 19. století také četně i úmrtím nositelky. Krinolína a turnýra Od 30. let 19. věku se tedy opět vrací móda korzetů a krinolín. Ženský oděv se v této době stává ještě složitějším, zatímco ten mužský se jeví střídmý a praktický. Na muže čekají velké úkoly – ať již politické či hospodářské, kdežto ženám je určena výhradně starost o domácnost či reprezentace rodiny na veřejnosti. Samotný pohyb v tomto ustrojení činil mnohým dámám značné obtíže. Ženy se tak musely naučit ladnosti pohybů – tzn. běžné chůzi, vystupování a nastupování do kočárů, jak se s krinolínou vhodně posadit atd. Tvar krinolíny se postupem času více a více zvětšuje. Nejdříve připomíná tvar kopule, později spíše pyramidy s dolním průměrem až dva metry. Nákladnější modely mívají i vlečku, a tím se postupně proměňuje ideální dámská silueta, ze které se později vyvinou šaty s turnýrou, česky nazývané honzík. Úzká ženská silueta s dominantní dlouhou úzkou sukní je v zadních partiích doplněna vycpávkami. Jsou buď jednodílné nebo dvoudílné, skládající se z vycpané sukně a živůtku nebo kabátku. Turnýru nejdříve nosí nejvyšší společenské vrstvy, až postupně proniká i do řad měšťanstva. Na venkově se ještě dlouho do 70. a někdy i 80. let 19. století udržuje zvyk tehdy již staromódní krinolíny. Konec 19. věku je už ve znamení štíhlé dámské siluety bez honzíku, stále ještě stažené v pase, s dlouhou sukní, složitým účesem a módním kloboukem, avšak časy se mění, a tím se částečně začíná proměňovat i móda. Reformní tendence 19. století Již v průběhu této éry můžeme na solitérních osobnostech sledovat nošení maskulinního oděvu. V Čechách je to například herečka Katynka Krákorová, milenka Vojty Náprstka, jež si zkrátila vlasy a nosila košili s vázankou. Později k pánskému střihu oblečení inklinovala lékařka Anna Bayerová či Zdenka Braunerová, která pravidelně pohoršovala „počestné“ obyvatele Roztok jízdou na kole v kalhotách, kde měla ateliér. Právě rozvoj sportu výraznou měrou přispěl k reformě oděvu a rozšíření obliby nohavic či krátkých kalhotek. Roku 1851 navrhla Amelia Jenks Bloomer nohavice odvozené z tureckých kalhot, stažené u kotníků, přes které byla přehozená kratší sukně. Podle Bloomerové se jim říkalo „Bloomers“. Oděv však nevzbudil zájem široké veřejnosti a byl spíše terčem vtipů a vděčným námětem pro dobové karikaturisty. Na přelomu 19. a 20. století s popularitou cyklistiky vzrůstal i počet žen, nosící různé typy nohavic, jelikož v dlouhé sukni nebyla jízda na bicyklu prakticky možná. Podobně i jiné typy sportovních aktivit přispěly ke zkracování sukní a později jejich úplným nahrazením za krátké kalhoty, které umožňovaly volný pohyb či dokonce cvičení na nářadí. Praktické oblečení Přelom 19. a 20. století se již nese v duchu postupného odpoutávání od korzetové módy. Stále více a více žen nosí blůzu a sukni, či kostým. V době první světové války se ženy ještě více aktivně zapojily do pracovního procesu či se dokonce podílely na práci pro armádu. Ženy se také staraly o nemocné v běžných či polních špitálech a nemocnicích. A i zde nosily většinou uniformy, složené z jednoduchých bílých šatů, připomínajících zástěru. V této době již také celá řada žen přijala práci telegrafistek či poštovních úřednic, kde však stále ještě odívaly volnější variantu korzetových šatů. Poválečná léta V době po první světové válce se výrazně prosazují šaty pohodlného volného střihu. Sukně se zkracuje ke kolenům, stejně tak se zkracují i účesy. Základem šatníku nové moderní ženy se stává trojdílný komplet, skládající se ze sukně, vesty či saka a pulovru. Tzv. dámský kostým vešel ve známost především díky Coco Chanel, která brojila proti složitým korzetovým šatům a nepraktičnosti oblékání. Slavná návrhářka spojila propracovanou krejčovinu s kvalitními britskými látkami – jako byly tvíd a vlněné textilie. Vyšla z pánských sportovních oděvů a upravila je pro dámskou figuru. Inspirovala se i lodními kabátci, košilemi, pruhovanými tričky a upravila také před sto lety populární šaty ve stylu chemise. Módu představila jako přístupnou pro všechny sociální skupiny, a tím částečně zmizely nákladné oděvy jakožto symbol bohatství a moci. Bylo to tedy jakési demokratické oblečení, symbolizující nástup nové doby. Mnoho žen také začalo zcela běžně nosit kalhoty jako denní součást svého oděvu. V první polovině 20. století se světovou propagátorkou maskulinní módy stala herečka Marlene Dietrich, jež se v pánském oblečení objevovala nejen ve svých filmech, ale nosila ho i v osobním životě. Historie milovní čtenáři se více o proměnách módy v éře modernizace mohou dozvědět na přednášce Reforma oděvu. Ta se koná 19. prosince 2019 v 18 hodin v Náprstkově muzeu jako doprovodný program výstavy o ženské emancipaci Vlastním hlasem, jež je přístupná do konce roku 2019. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-07 10:54:06

Ženy s paletou v 19. století

Výtvarnice musely v průběhu 19. věku čelit nejen svojí tradičně slabší sociální pozici, ale i nemožnosti studovat na akademiích. První významnější umělkyně začátku století jsou tak diletantky aristokratického původu. Později se na poli výtvarné tvorby výrazně uplatňují ženy, které pocházejí z uměleckého prostředí – dcery svých otců. Kolem poloviny století vzrůstají počty malířek především díky novým možnostem edukace v této oblasti, jakými jsou výuka kreslení na soukromých ústavech pro dívky. Avšak odepření akademického vzdělání dívkám vedlo po celé 19. století k odlivu umělkyň do zahraničí, kde mohly svobodně studovat a později i nalézt uplatnění. Ženy se v 19. století také tradičně setkávaly s požadavkem na tvorbu „specifického ženského umění“, které by se nějakým způsobem odlišovalo od toho „mužského“. Později postupně docházelo k pozvolnému „povýšení“ tradičních rukodělných ženských prací (tzv. výšivka či malba na porcelán) k zařazení do sektoru výtvarného umění – tzv. užitého umění. Dnes se například textilní výtvarnictví běžně vyučuje na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a jeho význam není zpochybňován. Až roku 1904 proběhla anketa týkající se ženského uměleckého studia na pražské akademii, která se setkala s rozporuplnými reakcemi. K tehdejším velkým odpůrcům studia žen patřily přední umělecké osobnosti, jako byli Vojtěch Hynais či Hanuš Schwaiger. Josef Václav Myslbek připouštěl osoby „něžného pohlaví“ pouze jako hospitantky, ne tedy v řádném studiu. Jedním z argumentů bylo tvrzení, že ženy možnosti studia na akademii „zneužijí“ a místo toho, aby se věnovaly malbě květin či ornamentů, „tedy tématům jim vlastním“, budou zkoušet kresbu historických námětů či dokonce aktů, což podle dobových norem nepříslušelo jejich naturelu. Dvojí morální standard byl tedy i na počátku 20. století stále v kurzu a ženy se otevření pražské akademie výtvarných umění dočkaly až s příchodem první republiky, kdy nastala skutečná rovnost pohlaví a získaly i volební právo. Možnosti uměleckého vzdělávání dívek v průběhu 19. století nebyly velké. Kolem poloviny století vzrůstají počty malířek především díky výuce kreslení na soukromých vzdělávacích ústavech pro dívky. Jedním z příkladů je výuka kreslení v Budči, škole založené Karlem Slavojem Amerlingem, kde ji ve 40. letech vedl tehdy v Praze pobývající slovenský malíř Josef Božetěch Klemens. Kreslení bylo později vyučováno i na Průmyslové dívčí škole, o jejíž založení se přičinila Marie Riegrová Palacká, dále na Městské dívčí škole či roku 1871 založené Obchodní a průmyslové škole dívčí, jež byla součástí Ženského výrobního spolku s čelními představitelkami – Karolínou Světlou a Žofií Podlipskou. Svoji vlastní školu kreslení pro dívky měla i Amálie Mánesová, sestra Quida a Josefa Mánesa a dcera Antonína Mánesa, který ji přesvědčil, aby se nevěnovala figurální tvorbě tak, jak ona sama si přála, ale aby svůj štětec zasvětila malbě krajinných scenérií. Amálie Mánesová se svými bratry nejen tvořila, ale také se o ně starala a rezignovala na svůj osobní život. Odmítla nabídku k sňatku se sochařem Václavem Levým, u kterého se domnívala, že chce beztak jen těžit z jejího rodového jména a raději zůstala svobodná a bezdětná. Velké osobnosti malířské tvorby lze mezi ženami hledat v generaci narozené po druhé polovině 19. století. Jsou jimi nepochybně Zdenka Braunerová, malířka a designérka Marie Luisa Kirschner, v Itálii žijící Antonie Brandejsová, jejíž díla se dnes na aukcích běžně prodávají za šesticiferné částky, či Helena Emingerová nebo Hermína Laukotová. Mnohé výtvarnice se nikdy neprovdaly, což byl i případ předčasně zemřelé Pepy Mařákové, dcery vynikajícího krajináře Julia Mařáka. Josefína Mařáková rozvíjela svůj talent především na poli figurální tvorby. Známý je její dvojportrét, na kterém zobrazuje sebe s paletou v ruce, obracející se pohledem na svého otce u malířského stojanu. I přesto, že mezi její mecenáše patřil například Josef Hlávka, stojí její dílo ve stínu jejího slavného a váženého otce, profesora pražské akademie, který ji v její tvorbě podporoval a byl jejím prvním učitelem. Avšak krátký život, který jí byl dán, a doba, v níž se narodila, neumožnila vetší rozvinutí jejího talentu a nenalezla tak širší ocenění u laické i odborné veřejnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V osobním životě byla snad šťastnější Anna Boudová Suchardová, česká malířka květin, keramička a textilní výtvarnice, jež byla dcerou sochaře Antonína Suchardy a sestrou sochařů Stanislava a Vojtěcha Suchardy. Vdala se za výtvarníka a profesora kreslení na kladenském gymnasiu Aloise Boudu a byla matkou známého ilustrátora Cyrila Boudy. Podobně na tom byla Berta Libscherová Havlíčková, provdaná za právníka Františka Liebschera, která se věnovala zejména pedagogické činnosti. Stojaté vody pražského rybníčku rozvířila ke konci 19. století výstava berlínské dekadentní malířky Anny Costenoblové s názvem Tragédie ženy, jež představovala osobitým způsobem touhy i erotické představy něžného pohlaví a značně tak zamávala s tradičním vnímáním „ženského světa“. Exhibice zaznamenala rozporuplné reakce, a to i u žen kritiček. Zatímco spisovatelka Teréza Nováková na stránkách Ženského listu projevila značné pochopení pro tvorbu této autorky, Renáta Tyršová spatřovala ve výstavě úpadek kultury. Skutečně první výstava českých žen výtvarnic se poté konala až roku 1911 v Turnově, kde byly zastoupeny jak žijící, tak zesnulé tvůrkyně, mezi nimi nechyběla ani výše zmíněná Amálie Mánesová či Zdenka Braunerová. Uměnímilovní čtenáři se mohou o tematice žen v umění dozvědět více na přednášce Výtvarné umělkyně 19. století v českých zemích v Náprstkově muzeu 26. září v 18 hod. Přednáška se koná jako doprovodný program k výstavě Vlastním hlasem, která se zaměřuje na představení emancipace žen ve společnosti.

Čas načtení: 2022-03-01 09:08:15

Mír Ukrajině!

Necelý týden po útoku Ruska na Ukrajinu je na věcnou veřejnou diskusi brzy. Ve válce totiž více než múzy mlčí rozum. Přesto můžeme učinit tento drobný krok na cestě nalézt příčiny současné situace. Jejich poznání by časem mohlo pomoci vyhnout se obdobným tragédiím, jako je ta právě probíhající na Ukrajině. Tak tedy – ponechme emoce politikům a davu… Omyly strany míru Špatná prognóza zpravidla vyrůstá z chybné analýzy. V čem byly základní analytické chyby obránců míru? * Ti, kteří věřili, že Rusko na Ukrajinu nezaútočí, do svých analýz vkládali přání. Přesvědčení to bylo chybné, vždy tu byla varianta, že Kreml dá povel k útoku. Válka je sice ultima ratio, až ten poslední z nástrojů, ale poslední neznamená neexistující. * Nedůvěra vůči mainstreamovým sdělovacím prostředkům a informacím zpravodajských služeb byla a je oprávněná. Nelze si však bez analýzy myslet, že opak sdělení České televize je vždy pravdou. * Nelze tvrdit, že jádrem mezinárodních vztahů je poměr sil, a zároveň použití síly nekriticky vylučovat. Politologové, zvláště ti, kteří popisují geopolitiku, nesmí nikdy zapomínat, že čím delší je hluboká krize, tím pravděpodobnější je použití síly. Také v 21. století. * Víra v informace o tom, že se útok nechystá, které šířila Moskva, byla založena na prostoduchém předpokladu, že Kreml nemůže lhát. Pravdou ale je, že slovní kamufláž k válce patří a je naivní kterémukoliv politikovi v krizové situaci bezvýhradně věřit. Je nutné mít na paměti klasickou definici, kterou na počátku 17. století pronesl anglický diplomat Henry Wotton: „Vyslanec je čestný gentleman poslaný do zahraničí, aby lhal pro dobro své země.“ * Argument, že obsazení Ukrajiny by bylo pro Rusko příliš ekonomicky nákladné, byl správný. Byl však nadhodnocen ze dvou důvodů. Předně nad významem ekonomiky zvítězila vize vojenského ohrožení Ruska, které napojením Ukrajiny na infrastrukturu NATO dramaticky naroste. Zároveň svoji roli sehrála ničím nezdůvodnitelná představa, že úspěšní státníci vždy jednají racionálně. * Ani lidé, kteří vědí, že analýzu nelze nahradit analogiemi, nesmějí zapomínat, že historie je učebnicí politiky. V některých dějinných událostech jsou skryty zákonitosti, které politickým rozhodnutím vnucuje prostor či sebeobrana etnika. Sbírání ruských zemí Rusko několikrát ve svých dějinách provádělo to, čemu se říká „sbírání ruských zemí“. Ten nejznámější případ začal poté, kdy se Rurikovci v Moskevském knížectví zbavili tatarského jha. Začali tehdy pod svou vládu připojovat ruská knížectví, v nichž vládli Rurikovci. Pak nastalo „sbírání ruských zemí“, které kdysi byly součástí rurikovské Kyjevské Rusi, ale spadaly dílem pod Polsko-litevskou unii, dílem tou či onou formou pod Osmanskou říši. Až v 60. a 80. letech 18. století vojáci a diplomaté Kateřiny Veliké připojili Kyjev k Ruskému impériu. Přibližně v téže době Rusko získalo vítězstvím nad Osmanskou říší celé severní pobřeží Černého moře včetně Krymu. Ruští panovníci se při „sbírání ruských zemí“ dovolávali rodinného dědictví i pravoslavného charakteru Rusi. Vnímali ale také logiku otevřeného území. I dnešní politici v Moskvě vědí, jak snadno do tohoto prostoru ve 13. století pronikli Švédové, Němci a Estonci – dokud je Alexandr Něvský nezastavil. Na přelomu 16. a 17. století to byli Poláci, kteří se probojovali až do Moskvy. V 16. století Moskvu vypálili krymští Tataři. Švédského krále zastavil Petr Veliký u Poltavy, města ležícího v dnešní Ukrajině. Otevřeným prostorem z dnešní Litvy a Běloruska zamířil začátkem 19. století do Moskvy Napoleon. Ve 40. letech obdobnou cestou k Moskvě vyrazil Hitler. S ohledem na tyto skutečnosti přerostlo „sbírání ruských zemí“ nejen v imperiální ambice, ale i v hledání bezpečné západní hranice Ruska. Jeho součástí se stalo obsazení Pobaltí, ale i čtveré dělení Polska. To poslední v podobě smlouvy Molotov–Ribbentrop pracovalo s hraniční čárou navrženou Brity, která byla potvrzena Jaltskou konferencí; dodnes je západní hranicí Litvy, Běloruska i části Ukrajiny. Ukrajinská sebeidentifikace Ukrajinci jsou etnikum, které se utvářelo ze stejného základu jako Rusové, ovšem po pádu Kyjevské Rusi v jiném politickém, částečně náboženském a kulturním prostředí. Etnogeneze ukrajinského národa je nepopiratelná, byť tomu někteří politici nevěří. Občanství dnešní Ukrajiny má ale jinou povahu. Týká se státu, jehož hranice jsou nepřirozené, stejně jako je umělý fakt, že Ukrajinská sovětská socialistická republika patřila k zakládajícím členům OSN. Patří k povaze současného konfliktu na Ukrajině, že čím větší nenávist k sovětskému dědictví, tím posvátnější vztah k hranicím Ukrajiny, které vznikly až díky Sovětskému svazu. Mnohokrát bylo napsáno, že východní a jižní hranice Ukrajiny nemá historické kořeny, že se nekryje s etnickým rozhraním – nejde po linii, která se alespoň pokouší respektovat, kde je více etnických Ukrajinců a kde je více etnických Rusů. Nemluvě o osudu smíšených rodin. Ukrajinské etnikum bylo politicky rozpolceno vztahem k Západu a Rusku snad od prvního okamžiku své sebeidentifikace. Tradičně, přesněji od druhé poloviny 17. století, bývá ukrajinská politická scéna vnímána jako rozdělená na levobřežní a pravobřežní – na východ od řeky Dněpru je prý promoskevská, na západ probruselská, dříve propolská nebo prošvédská. Toto štěpení mohou symbolizovat dvě historické postavy: * Bohdan Chmelnický (1595–1657). Proces sjednocování jádra dnešní Ukrajiny s Ruskem začal sérií povstání kozáků proti nadvládě Polsko-litevské unie na levobřežní Ukrajině. Vzpoury vyvrcholily zvolením Chmelnického hetmanem a připojením zemí záporožského vojska k Rusku. Záporožské kozáctvo spojoval z jedné strany odpor k jakékoliv nadvládě, z dru­hé pak oddanost pravoslaví. Válečná štěstěna v boji s katolickým Polskem byla vrtkavá, a tak Chmelnický požádal ruského cara o ochranu. Pro­tože Moskevské carství mělo tehdy své starosti, odpověděl car až na třetí žádost. Ne náhodou Arsen Jaceňuk, který po svržení prezidenta Viktora Janukovyče zastával funkci premiéra, spojil asociační dohodu Ukrajiny a Evropské unie s potřebou napravit chybu, kterou prý spáchal ataman Bohdan Chmelnický připojením Ukrajiny k Rusku – a hovořil o sovětské intervenci na Ukrajině a v Německu roku 1945. * Ivan Mazepa (1639–1709). Pocházel z pravoslavné rodiny, studoval ale mimo jiné na jezuitské koleji ve Varšavě, hlásil se k pravoslaví a k Pravoslavné katolické a apoštolské církvi. Určitý čas pracoval na polském královském dvoře. Jako kozácký hetman vládl levobřežní Ukrajině i Kyjevu, během protipolského povstání i pravobřežní Ukrajině. Při útoku Švédů na Rusko se přidal na stranu švédského krále. Bitvu u Poltavy ale Švédové prohráli – a Mazepa uprchl do Moldavského knížectví. Ukrajinský nacionalismus se radikalizoval ve 20. letech minulého století. Události 2. světové války využili banderovci k vlastním brutálním etnickým čistkám, masakrům tisíců Židů, Rusů, Poláků. Ukrajinská jednotka SS se účastnila i potlačení Slovenského národního povstání. Od léta 1945 až do poloviny roku 1948 pronikali banderovci i do Československa, kde docházelo ke krvavým ozbrojeným střetům. V roce 2010 obdržel Stepan Bandera titul Hrdina Ukrajiny; v roce 2011 bylo toto rozhodnutí zrušeno. Rozbitím Sovětského svazu rozpor mezi východní hranicí Ukrajiny a etnickým předělem dostal politické vyjádření. Ukrajinsky mluvící západ země povětšině hlasoval pro kandidáty na prezidenta, kteří byli orientováni na Západ; rusky mluvící voliči z východu a černomořského pobřeží hlasovali pro východní orientaci. Názorně to přibližují informace z posledních prezidentských voleb, které nebyly pod vlivem násilí – voleb prezidenta v roce 2010. Právě druhé kolo svým bipolárním charakterem nejvýrazněji ukazuje rozdílnou orientaci. Nikdo, kdo alespoň trochu zná dějiny Ukrajiny a umí číst volební výsledky, nemohl podléhat iluzi, že jen prozápadní nebo jen provýchodní orientace přinese Ukrajině stabilitu. Po celých třicet let ukrajinské samostatnosti byl pro Ukrajinu nejlepším řešením neutrální status. Ovšem i nestabilní Ukrajina se může někomu jevit jako výhoda. Preventivní válka V době vlády prezidenta Viktora Juščenka došlo v letech 2006 a 2009 k pokusům uspořádat na Krymu společné vojenské cvičení ukrajinských vojáků s vojáky USA. Protesty místních obyvatel zablokovaly auta s americkými vojáky na silnicích a ti se museli vrátit na lodě. Nakonec situace vyústila ve zvolení ne právě schopného prorusky orientovaného prezidenta Viktora Janukovyče – a jeho svržení. Situace se zradikalizovala na domácím i zahraničním poli. Krym byl Ruskem anektován. Na východě Ukrajiny začalo ozbrojené povstání těch, kdo se odmítli podřídit nové vládě v Kyjevě. Mezinárodní postavení Ruska se ještě více zkomplikovalo. * Občanská válka na Donbasu dostala rozměr tzv. proxy war – války mocností v zastoupení, a to především USA a Ruska. Dohoda Minsk II z roku 2015 sice nabídla řešení především v podobě požadavku přímých jednání Kyjeva s povstalci a příslibem autonomie etnicky specifických oblastí, ale nikdy nebyla naplněna. I když nelze upřít Paříži a Berlínu občasnou snahu tlačit na Kyjev, aby dodržel své závazky, vždy se po chvíli vedení Ukrajiny znovu vrátilo k hledání vojenského řešení boje s „teroristy“. Také ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, zpočátku na mír orientovaný, podlehl tlaku nacionalistů a zájmům Washingtonu. Osm let zabíjení na východě Ukrajiny nebralo konce… * Roztahování NATO, tedy vojenské infastruktury USA, směrem k ruské hranici pokračovalo. Dokonce i poté, kdy Rusko předložilo USA návrhy na dohodu o bezpečnostních zárukách, propachtovala si armáda USA dvě letiště na Slovensku. V Rusku převládl pocit, že dohoda se Západem není možná – mnohé nasvědčovalo tomu, že i bez přijetí Ukrajiny do NATO bude Kyjev usilovat o vojenské základny USA na svém území. Požadavek neutrální Ukrajiny dostával v Kremlu existencionální rozměr. Situace se dostala na samou dřeň politiky – spor kolem Ukrajiny se týká prostoru a etnika. Když se nadměrně stlačuje ocelová pružina, posléze se vymrští. Když v politice selhávají všechny kulturní prostředky při obraně životních zájmů, může se zdát, že zbývá jen ten atavistický – válka. Etologové studující chování zvířat znají pojem „obranná agrese“: když mávnete třeba i jen na malou kočku, lekne se a sekne po vás drápem. Jenže to je reflexivní akt, ne dílo rozumu. A rozum v politice potřebujete mimo jiné proto, abyste se nenechali vlákat do pasti. Ukrajinská armáda je ve srovnání s ruskou beznadějně slabá. Zdá se ale, že Kreml podcenil výměnu kádrů v ukrajinské armádě i „pedagogické“ úspěchy nacionalistů při práci s veřejností, a to zvláště u mladé generace. Navíc asi nedocenil politické důsledky emigrace po roce 2014 do Ruska (v Rusku žije přibližně 1,9 milionu Ukrajinců; údaje o emigraci po změně režimu se velmi liší). Ta vedla ke snížení vlivu Ruska mezi ukrajinskou veřejností. V této chvíli se nabízejí tři hlavní scénáře koncovky: * Dosazení nové vlády v Kyjevě, která bude mít nesmírné problémy se stabilizací země, a to zvláště na západě. Ukrajina by se stala neutrální, ovšem hrozba, že Rusko uvízne na západní Ukrajině obdobně jako Američané v Afganistánu, je reálná. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. * Rozdělení Ukrajiny na prozápadní západ a proruský jih a východ. Vytvoření Novoruska má tradici, bezpečnostní zisk bude ale minimalizován radikalizací protiruských nálad na Západě, a to včetně vojenských opatření. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. * Rusko se stáhne z Ukrajiny. Nastanou velké problémy se stabilizací Ruska, změna vlády není vyloučena. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. Mnohé nasvědčuje tomu, že na této válce prodělá Rusko i Evropská unie – a zisky opět shrábne Washington. Sankce plné sebepoškozování štěpí globalizaci a vedou ke vzniku paralelních světů. Spravedlivý mír  Čím dříve starost o bezpečnost Ukrajiny od generálů převezmou diplomaté, tím lépe. Ať už válka na Ukrajině dopadne jakkoliv, požadavkem všech humanistů stále zůstává spravedlivý mír. Ten vyžaduje zcela novou bezpečnostní architekturu Evropy, kde zajišťování bezpečí jednoho státu nebude na úkor bezpečí státu jiného. Jenže k tomu jsou zapotřebí kompetentní, emocím nepodléhající politické elity. A racionální chování veřejnosti, která nepodléhá davové psychóze. Jsou-li ale toto předpoklady pro spravedlivý mír, potom budoucnost nevypadá příliš nadějně.   Převzato z webu !Argument. 

Čas načtení: 2021-07-05 17:30:22

Národní muzeum vystaví vyznamenání Františka Ferdinanda d’Este, která měl na uniformě při atentátu v Sarajevu

Kolekce devíti řádů a vyznamenání, které měl následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este v okamžiku atentátu spáchaném Gavrilo Principem spáchal v Sarajevu na sobě, vystaví Národní muzeum. Na předmětech jsou stále ještě patrné stopy krve následníka trůnu. Soubor předmětů nevyčíslitelné historické hodnoty bude poprvé v historii trvale vystaven v nové expozici Dějiny 20. století, kterou Národní muzeum zpřístupní veřejnosti 23. července.  Řádové dekorace a vyznamenání lesknoucí se na hrdle a prsou následníka rakousko-uherského trůnu v onen tragický den, byly pouze výběrem z mnoha řádů a vyznamenání, které František Ferdinand d´Este za svůj život obdržel. Jedná se o domácí, rakouská vyznamenání charakterizující arcivévodu jako důstojníka císařské armády a následníka trůnu. Po skončení vojenských manévrů měla delegace 28. června naplánovanou návštěvu Sarajeva. Ke smrtícímu atentátu došlo během cesty na městskou radnici. Vražda arcivévody a jeho těhotné manželky Žofie Chotkové šokovala celou Evropu. Vyšetřování se snažilo propojit atentátníky s oficiálními představiteli Srbska a atentát se tak stal záminkou pro vyhlášení války Srbsku a začátkem první světové války. Řádové dekorace a vyznamenání se zaschlou krví Františka Ferdinanda d´Este jsou jedinečnou památkou na přelomový okamžik dějin 20. století a vzácným souborem předmětů světového významu. Konkrétně Národní muzeum v expozici Dějiny 20. století představí Náhrdelní insignii rytíře Řádu zlatého rouna, Hvězdu velkokříže řádu svatého Štěpána, Kříž suverénního řádu Maltézských rytířů nošený členy I. třídy, tzv. profesními rytíři, Vojenský záslužný kříž s brilianty, Vojenskou záslužnou medaili – Signum laudis, Vojenský služební kříž pro důstojníky II. třídy za 35 odsloužených let, Vojenskou jubilejní pamětní medaili pro ozbrojenou moc, Vojenský jubilejní kříž a Pamětní medaili na mořskou plavbu z let 1892 – 1893. V roce 1921 byl na základě zvláštního zákona majetek potomků po Františkovi Ferdinandovi d´Este a jeho manželce Žofii bez náhrady vyvlastněn. V roce 1963 zachránilo Národní muzeum exempláře rakousko-uherských vyznamenání, vyřazených z fondů zámku Konopiště a určených k roztavení ve Státní zkušebně pro drahé kovy. Následně se ukázalo, že jde o historicky nesmírně cenné památky. Tyto řády a vyznamenání, jež budou v rámci expozice Dějiny 20. století vystaveny, mají pojistnou hodnotu celých pět milionů korun. Vzhledem k jejich unikátnosti je však jejich cena jen těžko vyčíslitelná. František Ferdinand d´Este byl rakouským, uherským a českým korunním princem. Narodil se 8. prosince 1863 ve Štýrském Hradci. Jeho otec arcivévoda Karel Ludvík byl mladším bratrem císaře Františka Josefa I., matka Marie Anuciáta byla princezna z rodu neapolských Burbonů. František V. ustanovil nezletilého Františka Ferdinanda svým univerzálním dědicem. Tímto se František Ferdinand zařadil mezi velice zámožné příslušníky Habsburského domu. Po smrti korunního prince Rudolfa se stal František Ferdinand d’Este roku 1896 oficiálně následníkem habsburského trůnu. V Praze se seznámil s mladou hraběnkou Žofií Chotkovou z Chotkova a Vojína, příslušnicí staré české šlechtické rodiny. Jejich sňatek byl z rodového hlediska nerovnocenný a proti byl zejména sám císař František Josef I. Sňatek proběhl stranou veřejnosti. Společně se usadili na Konopišti a proměnili ho v jedno z nejlépe a nejmoderněji zařízených šlechtických sídel ve střední Evropě. Vyznamenání Františka Ferdinanda d´Este budou umístěna v části příchodu do prvního prostoru expozice prezentujícího dějiny zázemí a válečného pole první světové války. Ta jako zlomový okamžik, který připravil kulisy 20. století, celé dějinné vyprávění expozice otevírá. Vyznamenání jsou hmotným symbolickým dokladem vládnoucí dynastie, jakož i počátku rozpoutání válečného konfliktu roku 1914, jehož výsledky proměnily hranice i další běh dějin dvacátého století, jehož příběh celá expozice vypráví. „Národní muzeum v následujících měsících pro veřejnost otevře čtyři stálé expozice, které budou veřejnosti prostřednictvím tisíců vzácných předmětů vyprávět velkolepé příběhy dějin i přírody. První z těchto expozic, která své návštěvníky přivítá již za měsíc, budou Dějiny 20. století. První tak rozsáhlá a komplexní expozice věnovaná našim moderním dějinám v České republice. Na téměř dvou tisících metrech čtverečních budeme našim návštěvníkům vyprávět příběh bouřlivého 20. století, připomínat jeho zlomové okamžiky, ale i příběhy a životy obyčejných lidí. Století, které předznamenaly právě výstřely v Sarajevu,“ říká generální ředitel Národního muzea Milan Lukeš. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-07-07 06:03:33

Ukázka z knihy Petera Lehra Historie pirátství: Od vikingů po somálské lupiče

Kniha popisuje historii pirátství od samého počátku až po současnost, kdy je omezeno jen na některé lokality. Popisuje způsoby přepadávání lodí, přístavů nebo vesnic a měst na pobřeží i to, jak se tyto strategie vyvíjely s příchodem nových technologií, politických spojenectví apod. Vyvrací romantické představy o pirátech, které byly vytvořeny mnoha příběhy a hollywoodskými filmy. Kniha také přináší portréty nejslavnějších pirátů, mapy a kresby lodí.   Ukázka z knihy   ČÁST I izolované oblasti, od 700 do 1500   připojení ke zlotřilému řádu Proč si lidé zvolí stát se pirátem nebo privatýrem, proč se rozhodnou pro kariéru námořního lupiče? Většina romantických filmů a románů o pirátech nevšímavě opomíjí ošklivou pravdu, že pirátství bylo – a v mnoha přímořských oblastech stále je – velmi nebezpečné povolání, ohrožující přinejmenším zdraví samotného piráta. Člověk, který se pro tuto kariéru rozhodl v minulosti, tak patrně učinil s nadějí na rychlé zbohatnutí. Mnohem pravděpodobněji ho však čekalo utonutí, vyhladovění, úmrtí na kurděje, malárii, mor či jinou z mnoha exotických a tehdy ani nepojmenovaných chorob, doživotní zmrzačení při nehodě či v boji, zabití v bitvě nebo umučení k smrti řadou velmi nepříjemných způsobů, po dopadení mohl zemřít na popravišti nebo shnít ve vězení. Je tedy důležité mít na paměti, že volba pirátství za povolání nemusí být vždy motivována romantickými představami ani láskou k dobrodružství.      Za rozhodnutím stát se pirátem obvykle stála jedna ze dvou hnacích sil. Za prvé neutěšené postavení zavdávající oprávněný důvod ke stížnostem, jako je bída či chudoba, nezaměstnanost, drsnéživotní podmínky a obecně bezútěšná a beznadějná budoucnost. A za druhé nenasytná touha po bohatství nebo vidina snadno vydělaných peněz. Mocným motivačním faktorem býval rovněž útěk před spravedlností. „Moře vždy sloužilo jako útočiště nezákonných a kriminálních společenských živlů.“ Přesná směsice zmíněných prvků nezávisela ani tak na zeměpisné oblasti, ale spíše na místních okolnostech, které se v průběhu času mohly podstatně měnit.      V době pozdního středověku, tedy mezi roky 1250 a 1500, existovaly ve Středomoří oblasti, které se těšily hospodářskému růstu, což podnikavým jedincům, zejména velmi zručným řemeslníkům, nabízelo řadu dokonale legálních příležitostí. Na druhé straně bylo možné narazit na místa, kde vládla stagnace a růst nezaměstnanosti ještě urychloval zvyšující se počet obyvatelstva, na oblasti, kde charakteristickou chudobu zhoršovaly neustálé nájezdy a protiútoky různých námořních mocností a jejich loďstev, často podporovaných privatýry – nebo korzáry –, soukromými osobami vybavenými licencí (oficiálním vládním pověřením k vedení kořistnické činnosti na moři), jakož i piráty bez licence. V křesťanských oblastech na středomořském pobřeží profitovaly zavedené námořní mocnosti jako Benátky, Janov a Pisa z prudce rostoucího obchodu s byzantskou říší a s hlavními přístavy muslimských říší, například s Alexandrií, i s přístavy na pobřeží Černého moře, například s Kaffou (dnešní Feodosija). Benátští, janovští a pisánští kupci bohatli na vzácném zboží, mezi něž patřily drahokamy, hedvábí, koření, porcelán, zlato, stříbro, kožešiny a otroci, a spolu s nimi bohatli i alexandrijští a byzantští obchodníci.      Pokud se občané zmíněných vzkvétajících přístavních měst rozhodli pro pirátství, činili tak nejčastěji z touhy po zbohatnutí a stávali se hlavně korzáry, licencovanými piráty. Není překvapením, že se mezi piráty hlásili zejména občané ze spodních příček společenského žebříčku, kteří měli vstupem do tak rizikové profese nejmíň co ztratit, zato mohli nejvíc získat. Například v případě přístavů Bidžája (Alžírsko) a Trapani (Sicílie) se do pirátských aktivit na „zkrácený úvazek“ zapojovali „lidé skromného původu“ jako dělníci, maloobchodníci nebo řemeslníci, rybáři a námořníci. Na ostrovech podél námořních tras nuzně se protloukající chudobní rybáři a rolníci určitě sledovali dychtivýma očima těžce naložené obchodní lodě. Tato místa byla obvykle odříznuta od ekonomického pokroku a často se stávala cílem loupeživých nájezdů korzárů, kteří zde lovili otroky a odváželi s sebou vše, co mohlo posloužit jako zdroj zisku. Nikoho nepřekvapí, že se žalostné životní podmínky a touha po bohatství spojily a daly na těchto místech vzniknout pirátským základnám, z nichž některé přežily až do devatenáctého století.      I v severoevropských vodách stály tvrdé životní podmínky za vznikem  a vzestupem volně  organizovaných pirátských a privatýrských flotil námořních lupičů, známých nejprve jako „vitaliáni“ (německy Vitalienbrüder, volně přeloženo bratři živitelé) a později jako „likedeeleři“, které na přelomu čtrnáctého a patnáctého století operovaly v Baltském a Severním moři. Vdůsledku neustálých námořních válekv této části Evropy byly vypleněny mnohé přímořské oblasti a tuhý feudální řád na pevnině držel poddané v pevném područí. Není divu, že mnozí chudí rolníci a nádeníci, kteří nevlastnili ani kousek půdy, se ve třináctém a čtrnáctém století přesouvali do měst v naději na lepší život. Tam však zjistili, že jejich bída se v relativní anonymitě města ještě prohloubila. Platilo to zejména v případě státu Řádu německých rytířů, který se rozkládal na částech území dnešního Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Ruska a Švédska. Ovládal ho katolický vojenský řád, který se až do počátku patnáctého století podílel na křížových výpravách proti pohanským kmenovým královstvím a knížectvím.      V té době byly akty pirátství v Baltském moři poměrně časté a docházelo k nim ze stejných důvodů jako v jiných koutech světa: hustý námořní provoz nabízel bohatou kořist a neustále se měnící politická spojenectví přímořských států znemožňovala ustavení a účinné dodržování námořního práva. Například již v roce 1158 obyvatelstvo dánských pobřežních oblastí Jutska a Sjællandu uprchlo v důsledku neustálých nájezdů do vnitrozemí a nechalo za sebou neobdělávanou a nechráněnou půdu. „Všude vládla sklíčenost, nikdo nemohl spoléhat na zbraně ani na pevnosti.“ Vévoda Jan z Meklenburku (do vévodského stavu jej roku 1348 v Praze povýšil Karel IV.) nabídl v rámci války, kterou koncem čtrnáctého století vedl proti dánské královně Markétě, privatýrské pověření prakticky každému, kdo si o ně řekl. Tím jen dále otevřel stavidla a do té doby neorganizovaní piráti se sdružili do velkých flotil. Převážně námořní válka Meklenburska proti Dánsku vyžadovala stavbu nových lodí, pro něž bylo třeba zajistit posádky. A protože válka přinášela naději na rozsáhlé drancování a plenění, hrnuly se do meklenburských přístavů zástupy dobrodruhů a zoufalců vesměs severoněmeckého původu, dychtivých nechat se najmout. Dětmarova Kronika je popisuje těmito slovy:   V tomto roce [1392] se shromáždil neukázněný a vzpurný dav dvořanů, měšťanů z mnoha měst, úředníků a sedláků, kteří nazvali  sami sebe  vitaliáni. Tvrdili, že vyrazí proti královně Dánska, aby osvobodili švédského krále, jehož uvěznila, a že nebudou nikoho zajímat ani plenit, pouze podpoří zbožím a pomocí ty [z Meklenburska], kdo budou bojovat proti královně.   Svému slibu se vitaliáni zpronevěřili, ohrožovali „celé moře a všechny kupce, přátele i nepřátele“. Vitaliáni ani jejich nástupci likedeeleři se – podobně jako jiné velké organizované pirátské skupiny – neobjevili znenadání a zčistajasna. Můžeme jen spekulovat, zda tyto muže vedla touha po bohatství, nebo zoufalé životní podmínky, aby se stali námořními lupiči, neboť nikdo z těch zástupů povětšinou negramotných a nevzdělaných lidí nezanechal paměti. Je však pravděpodobné, že oba zmíněné faktory poháněly četné obyvatele hanzovních měst, aby se dali na pirátství. Volání meklenburského vévody po privatýrech jim znělo jako vábení sirén. Nabízelo naději na únik ze spárů bídné chudoby a na zbohatnutí – nebo alespoň na smrt při snaze získat lepší postavení. Ještě pochopitelnější je, že se k vitaliánům přidávali i stávající námořníci. Podmínky úmluvy sice mohly zahrnovat ustanovení, že meklenburští privatýři budou placeni pouze z kořisti, přesto naděje na obohacení při rabování byla jistě svůdná. Pokud se kapitán rozhodl připojit se k pirátskému bratrstvu, posádka ani nemusela přestoupit na jiné plavidlo. Rozdíl mezi obchodní a pirátskou či privatýrskou lodí spočíval jen v tom, že ta druhá uvedená mívala lepší posádku i výzbroj.      Názvy, pod nimiž tyto aliance námořních lupičů vešly ve známost, jsou dostatečně výmluvné. Podle některých názorů vděčí vitaliáni, bratři živitelé, za své pojmenování jednomu z úkolů, jimiž byla tato skupina privatýrů pověřena. Roku 1390 dostali příkaz zásobovat, tedy živit, vyhladovělé obyvatele Stockholmu, když dánský nepřítel odřízl město od zásobovacích tras. Přijatelnější vysvětlení zní tak, že název bratři živitelé odkazuje na skutečnost, že si tito privatýři zajišťovali obživu vlastními  silami.  Odkaz na „bratry“ nebo „bratrstvo“ naznačuje vzájemnost, když už ne rovnost. Tento prvek je výraznější v pojmenování (ve středověké dolnoněmčině) Likedeelern, které se vyskytuje v soudobých německých pramenech kolem roku 1398 a znamená „rovnocenní podílníci“. V dobách striktního hierarchického rozdělení společnosti, kdy všichni měli vědět, kde je jejich místo, je kvazi socialistická představa rovnocenného podílu bez ohledu na původ sama o sobě výzvou předhozenou politickým elitám – aristokracii, církvi a mocným hanzovním obchodníkům.      Zajímavé je, že to nebyli pouze utlačovaní, kdo se ve středověku rozhodli pro pirátskou nebo privatýrskou dráhu. Kariéra piráta nebo privatýra lákala dokonce i šlechtu a často z velmi podobných důvodů: uniknout životu v chudobě a strádání, do něhož je uvrhl nepřející osud. Chudoba šlechticů byla samozřejmě relativní a mnozí urození zřejmě vyrazili na moře spíše z touhy po dobrodružství než pro cokoliv jiného. Zůstává ovšem neměnným faktem, že mnoho jedinců urozeného původu se stalo piráty nebo privatýry z donucení. Tak například v Itálii čtrnáctého století se běžně stávalo, že v důsledku častých násilných srážek mezi různými městskými státy i mezi jednotlivými frakcemi uvnitř těchto států byla řada vysoce postavených rodin nucena uprchnout ze svých domovských měst. Snažily se udržet své postavení (nebo spíš prostě přežít) tím, že se daly na pirátství a lupičství. Kolem roku 1325 napadaly ghibellinské galéry vyplouvající z Janova konvoje obchodních lodí, plenily a loupily. V roce 1464 se pirátem, a to velmi neblaze proslulým, stal dokonce janovský vévoda a arcibiskup Paolo Fregoso, když jej političtí nepřátelé vyhnali z města. Italští vyhnanci ovšem nebyli jediní příslušníci šlechty, na něž tehdy dolehly zlé časy. Když nečekané uzavření míru v roce 1302 vedlo k obrovské nezaměstnanosti mezi vojáky a žoldnéři, trpěli i katalánští rytíři. Mnozí se uchýlili pod vlajku jistého Rogera de Flor, bývalého templáře, který se po vyloučení z řádu pro údajné krádeže stal pirátem. S námořními nájezdy měl bohaté zkušenosti, neboť se od svých osmi let plavil na templářských lodích a z plavčíka to dotáhl až na velitele galéry. Tato skupina profesionálních žoldnéřů, známá pod názvem (Velká) Katalánská kompanie, působila po většinu čtrnáctého století převážně ve východním Středomoří buď jako privatýři, nebo jako piráti – podle toho, zda bojovali pro nějakého pána, nebo pro sebe.      Situace vitaliánů v Baltském moři byla koncem téhož století jen mírně odlišná. Mnozí příslušníci nižší šlechty v tomto regionu strádali ve stavu infausta paupertas neboli „nešťastné chudoby“, a to navzdory možnostem a ambicím svého původu. Většina z nich byla závislá na příjmech z půdy, kterouvlastnili, abylitakvelmizranitelnívpřípadech agrárních krizí, kdy ceny zemědělských výrobků klesaly na samotné dno. Tito šlechtici představovali typický důsledek oněch nejistých válečných časů, ovšem na rozdíl od jiných skupin chudiny měli jednu dobře zpeněžitelnou výhodu – byli zocelení častými válkami, v nichž bojovali, takže prokazovali neobyčejné bojové schopnosti. Navíc svým ubohým postavením ospravedlňovali své loupení a drancování jakožto „drobný“ nebo „odpustitelný“ hřích, který na nich nezanechá žádné stigma. Potvrzuje to i soudobé rčení: „Ruten, roven, det en is gheyen schande, dat doynt die besten von dem lande.“ (Potulka a loupež neznamená hanbu, dělají to i ti nejlepší ze všech zemí.) Bylo tedy jen logickým krokem rozšířit loupení ze souše i na moře.      Většina šlechticů, kteří se dali k pirátům, se na rozdíl od „obyčejných“ lidí stala veliteli. Vyškrábali ze dna truhlice posledních pár zlatek, koupili loď, vyzbrojili ji a najali posádku z řad svých bojem zocelených přívrženců v nikoliv liché naději, že jim pár úspěšných nájezdů vynaložené prostředky bohatě vrátí. Jiní, ještě chudší šlechtici, byli natolik zběhlí a zruční ve válečném umění, že se stali pirátskými veliteli, aniž by si napřed museli pořídit loď. To byl i případ dvou mnichů žebravého řádu, kteří se stali vůdci vitaliánů.      Není známo, co tyto dva „svaté“ muže přimělo připojit se k námořním lupičům, ale překvapivě nešlo o první „klášterníky“, řádové bratry, kteří se stali piráty. Mnich Eustach, známý také jako Černý mnich, se narodil jako Eustache Busket ve francouzském Boulogne-sur-Mer při pobřeží Lamanšského průlivu někdy kolem roku 1170 do vznešené rodiny – jeho otec Baudoin patřil k předním šlechticům tohoto přímořského kraje. Mladíkovi se zřejmě dostalo řádného rytířského i námořnického výcviku, jeho pozdější pozoruhodné činy jako privatýra a piráta naznačují, že první zkušenosti získal jako korzár ve Středomoří. Není jasné, proč se rozhodl vstoupit jako mnich do benediktýnského kláštera. O něco zřejmější jsou důvody, proč duchovní službu opustil. Když odmyslíme zvěsti o údajných zločinech, hnala jej touha pomstít smrt svého otce, jehož zabil jiný šlechtic. Po krátkém působení jako bandita ve svém rodném kraji dobře využil nabyté korzárské dovednosti a kolem roku 1204 se připojil k privatýrům anglického krále Jana, který vedl dlouhou a úpornou válku proti francouzskému panovníkovi Filipu II. Téměř deset let Eustach napadal francouzské koráby a útočil na francouzské pobřeží Lamanšského průlivu. Za svou polonezávislou základnu si zvolil ostrov Sark – k velké mrzutosti obyvatel nedalekých anglických přístavů Hastings, New Romney, Hythe, Dover a Sandwich (známých jako Cinque Ports, Pět přístavů), kteří byli rovněž vystaveni jeho drancování. Když se proti Eustachovi v letech 1212 a 1213 postavil anglický dvůr, rychle změnil strany a ve francouzských službách napadal anglické lodě a pobřeží. Jeho osud se naplnil 24. srpna 1217 v bitvě u Sandwiche, když se anglickým námořníkům podařilo proniknout na palubu jeho lodi poté, co napřed oslepili francouzské protivníky tím, že jim nasypali doočí nehašené práškové vápno.„Naskákali na Eustachovu loď a mimořádně krutě se vypořádali s jeho muži. Pochytali všechny barony a mnicha Eustacha zabili. Usekli mu hlavu a bitva okamžitě skončila.“      Nebyl jediný člen církevního řádu, který porušil svaté sliby a vydal se na dráhu piráta. Na druhé straně zeměkoule najdeme jiné zbloudilé, tentokrát buddhistické mnichy, kteří učinili totéž. Například jistý Sü-chaj vedl mnoho let poklidný život jako vzdělaný a uznávaný mnich ve slavném Tygřím klášteře nedaleko Chang-čou. Avšak roku 1556 se z neznámých důvodů náhle rozhodl, že opustí klášter a přidá se k pirátům Wo-kchou, kteří v letech 1440 až 1570 aktivně působili ve Východočínském a Jihočínském moři. Dobře využil svých znalostí náboženský chrituálů, liturgických žalmů i věšteckého umění as jejich pomocí si získal „věrnost své posádky, která ho nazývala ,generálem, jehož seslala nebesa, aby zpacifikoval oceány‘“. Ale stejně jako křesťanští duchovní, kteří se připojili k pirátům v Severním a Baltském moři, i on představoval spíše výjimku než pravidlo. Wo-kchou, což doslova znamená „japonští bandité“, verbovali své členy převážně mezi Japonci, Číňany a Malajci, hnanými buď  touhou po zbohatnutí, nebo chudobou. Většinu tvořili zkušení čínští námořníci, kteří dříve sloužili ve válečném nebo obchodním loďstvu. Proud rekrutů zesílil po schválení tvrdého omezení či přímo zákazu námořního obchodu a rozpuštění mocného námořníholoďstva dynastie Ming, které pod velením admirála Čeng-chea brázdilo vody Indického oceánu mezi roky 1405 a 1433.      Náhlá změna čínské námořní politiky měla za následek tisíce nezaměstnanýcha strádajících námořníků, kteří se zoufale snažili najít nové uplatnění. Mnozí obchodníci se rozhodli pokračovat ve svém, nyní již prakticky nezákonném podnikání a zapojili se do pirátství – buď aktivně organizováním nájezdů, nebo pasivně obchodováním s kradeným zbožím. Nejmocnějším mezi těmito kupci-piráty byl jistý Wang Č’, původně bohatý a vážený obchodník se solí. Základnu si zbudoval na ostrově Kjúšú pod ochranou japonských feudálních pánů a z ní ovládal stále rostoucí pirátskou říši, aniž by se sám aktivně podílel na nájezdech a plundrování. V jeho případě proběhl přerod z uznávaného obchodníka v obávaného piráta nedobrovolně: zákaznámořníhoobchoduzničiljehopodnik, který na mořeplavbě závisel. Neměl prostě jinou možnost.   bůh to tak chce Stát se pirátem bylo mnohem snazší, pokud se k tomu nevztahovalo žádné společenské stigma. Některé přímořské národy – například Vikingové, kteří za raného středověku (od osmého století) napadali pobřeží britských ostrovů, Irska i evropské pevniny, nebo ve stejné době, ale na druhé straně zeměkoule takzvaní Orang Laut (Mořští lidé), kteří pocházeli od Malackého průlivu – pokládaly nájezdné lupiče za vznešené válečníky, kteří zasluhují úctu a obdiv. V těchto kulturách patřila účast na pirátských nájezdech ke způsobům, jak získat nejen reputaci, ale také bohatství.      Pro členy válečnické společnosti, kteří se chtěli osamostatnit jako nezávislá feudální knížata, byly nejdůležitější tři prvky. Museli si vydobýt pověst neohrožených bojovníků, získat do svých vojů dostatečný počet otroků-bojovníků a nashromáždit bohatství. Platilo to zejména pro Vikingy:   Bohatství u Vikingů neznamenalo pasivní hromadění zlata a stříbra, ukrytého kdesi v jámě nebo v truhlici, ale spíše je představovalo postavení, spojenectví a styky. Skandinávské komunity v období Vikingů tvořily otevřený systém, v němž musel každý jedinec či rodina soustavně bránit svou pozici vůči ostatním, kteří si  s ním byli teoreticky rovni.   Universum 2020, z anglického originálu Pirates: A New History, from Vikings to Somali Raiders přeložil Dalibor Míček, vázaná, 360 stran, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-10 11:24:49

Literární vyhlídky (10. až 16. února)

Nadcházející týden nabídne kromě autorských čtení a knižních křtů i několik zajímavých diskusí (mimo jiné o Rukopisech královédvorském a zelenohorském nebo s autory nakladatelství Argo) a také brněnskou premiéru dramatizace Miltonova Ztraceného ráje. Na závěr jako vždy připojujeme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY 10. 2. Praha / 17.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – malý sál) Na letošní rok připadá dvojité výročí: dvě stě let od narození autorky a sto šedesát pět let od prvního vydání Babičky. Přednáška Marty Němcové bude věnována literárním postavám zmíněné knihy. Co vlastně víme o jejich skutečném osudu a době, ve které žili? Jak se zrodil kult tohoto národního eposu? Kolik má doposud vydání v tuzemsku i v zahraničí? Přednáší badatelka a sběratelka Marta Němcová, která vydala k letošnímu dvojímu výročí jubilejní vydání Babičky s vlastním autorským dodatkem (kniha bude na místě k dostání). Praha / 19.00, Display Křest knih Digitální █████ etnografický slovník a Instituce a divák. – Digitální █████ etnografický slovník od Dalibora Knappa je první česká kniha o digitálním kolonialismu. Autor pomocí etnografických metod zkoumá situaci těla v digitálním prostoru, který absorboval staré mocenské struktury a rámce a rozvinul je do nových forem násilí, dominance a vykořisťování. Cílem publikace Instituce a divák od Kariny Kottové je pokusit se alespoň parciálně zmapovat probíhající proměnu institucionálního přístupu k divákům a zaměřit se na postoje současných uměleckých institucí, jako jsou muzea umění, galerie, nebo centra pro současné umění. Ústředním tématem knihy je divácký prožitek umění, jeho podoba a závažnost v kontextu uměleckého provozu. Autorku zajímá, jak se proměny v institucionálním myšlení promítly do skutečného vnímání a postojů diváků, jaké jsou charakteristiky dnešní divačky a diváka, jaká mají očekávání a jak lze se znalostí těchto informací pracovat v konkrétní institucionální praxi.   11. 2. Praha / 17.00, sídlo českého PEN klubu (NK ČR – Klementinum) Literární večer s česko-německou spisovatelkou a publicistkou Alenou Wagnerovou k její sbírce povídek Cestou životem (Prostor 2018). V cyklu povídek, které oživují stíny 20. století, najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, jež odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Praha / 17.00, Ústav pro českou literaturu AV ČR V horním přednáškovém sále ÚČL se bude konat přednáška Hany Šmahelové na téma „Proměnné a konstanty v paradigmatu dějin literatury 19. století“. Cílem přednášky je připomenout některé výrazné tendence v pojímání dějin novodobé české literatury a otevření otázek, které se sebou nese začleňování literatury do širokého pole kultury a jejích nadnárodních aspektů. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do KJM básník, prozaik a překladatel Pavel Kolmačka. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / 19.30, kavárna Fra Básník a překladatel Radek Malý čte Ilanu Shmueli a básně z nové sbírky. Spolu s autorem čte Julia Miesenböck. Ilana Shmueli (1924–2011) prožila válečná léta v černovickém ghettu, po válce emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Byla přítelkyní Rose Ausländerové a v mládí i Paula Celana, se kterým se znovu setkala v Paříži roku 1965. Po letech intenzivní korespondence se stala Celanovou průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a dvě sbírky poezie. Praha / 19.30, sídlo Hudebního informačního střediska a redakce HIS Voice Jan Štolba, Štěpán Pečírka a Josef Straka jsou básnické duše – recitátoři, básníci, literární teoretici i provozovatelé. Pod nenápadnou hlavičkou „Interpretace textů: Štolba, Straka, Pečírka“ provozují pásmo recitace a zpěvu textů vlastních i půjčených v kombinaci s filmy a saxofonem. Je to báječně poetické a v dobrém tak trochu starosvětské.   12. 2. Praha / 17.00, Národní knihovna ČR (Klementinum) Už devadesát pět let chrání dříve Pražský, poté Československý a nyní Český PEN klub svobodu slova a tisku. S tímto úmyslem PEN 15. února roku 1925 Karel Čapek založil a stal se jeho prvním předsedou. Na jeho místě se pak vystřídaly osobnosti jako Anna Marie Tilschová, Vítězslav Nezval, Adolf Hoffmeister, Jiří Mucha, Ivan Klíma nebo Jiří Stránský, čestným předsedou PEN klubu byl také Václav Havel. Výstava „95 let PEN klubu“ je rozšířenou verzí projektu z roku 2015, vznikla díky spolupráci s Literárním archivem Památníku národního písemnictví a představuje dosud nezveřejněnou korespondenci, dokumenty a fotografie z činnosti organizace. Vernisáž výstavy se uskuteční 12. února, výstava potrvá do 28. března. Praha / 17.00, Knihovna Václava Havla Diskuse na téma „Česká mystifikace – Rukopisy královédvorský a zelenohorský v nás“. Čím to, že jedním z klíčových symbolů při utváření moderní české identity se staly mystifikace, a navíc reprezentovaly Čechy i v Evropě 19. století? Měli pravdu ti soudobí publicisté, kteří naopak tvrdili, že celé české obrození stojí na lži? Jak se s mystifikacemi Češi setkávali a potýkali a v čem je zkušenost tohoto střetu užitečná i dnes v 21. století, kdy se nadčasová národní identita opět stává politickým tématem, a objevují se nové techniky, jak ji manipulativně využít? O (nejen) českých historických fikcích a mystifikacích, jejich roli a vyrovnávání se s nimi v umění a veřejném životě diskutují Miroslav Pudlák, autor opery Sasíci v Čechách aneb marnost boje proti RKZ, a Markéta Dlábková (NG ČR), Dalibor Dobiáš (ÚČL AV ČR), Milan Ducháček (ÚSD AV ČR) a Tomáš Masař (FF UK), spoluautoři monografie Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění (Academia 2019). Pořadem provází Eliška Černá (Deník N). Praha / 18.00, galerie a knihkupectví Xaoxax Uvedení nového čísla Revue Pandora (37/2019). Číslo s ilustracemi a v grafické úpravě Nikoly Müllerové přináší poezii, prózu, úvahy, výtvarné umění, recenze a detektivku. Texty a obrazy autorů: A. Pleštilová, L. Marvan, D. Bárt, P. Bučková, J. Kučera, P. Novotný, E. Maqe, M. Kaplan, B. Malakutiová, R. Ansáríová, T. Martinec, J. Mach, J. Eipell, P. Kopecký, P. Ctibor, A. Krestovský, P. Horký, J. Štolba, V. Novotný, P. Ligocký, L. Zářecký, P. Kupcová, K. Kalina. Na programu bude představení čísla, malířské tvorby J. Eipella, drobná čtení tří tvůrců, ale také bohatá diskuse.   13. 2. Praha / 17.00, Bar Behind the Curtain Křest audioknihy Adelheid. Po stejnojmenné knize Vladimíra Körnera a její filmové adaptaci Františkem Vláčilem zpracovalo příběh o vzniku a zániku nestandardního vztahu na pozadí poválečného pohraničí vydavatelství Tympanum v interpretaci Igora Bareše. Pozvání přijali Vladimír Körner, Igor Bareš a ilustrátorka obálky Toy_Box. Praha / 18.00, Knihkupectví Ostrov Uvedení nové knihy Viktora Karlíka Literatura / Literature (Revolver Revue 2020). Promluví Jiří Brabec, Michael Špirit a Marek Vajchr. Plastiky a objekty Viktora Karlíka z let 2012–2019, jež tato česko-anglická kniha představuje, jsou výtvarnými prácemi, které souvisejí s literaturou jako součástí kultury a inspirovaly je osobnosti a díla některých básníků, spisovatelů či filozofů pro autora podstatných. Autorem fotografií děl z Karlíkovy Literatury je Ondřej Přibyl, knihu graficky upravila Josefina Karlíková, představené plastiky, objekty a jiné práce doprovázejí texty historiků a teoretiků umění a literatury Petra Jindry, Michaela Špirita a Marka Vajchra. Praha / 18.30, Café Sladkovský Komiksové album Singl (Labyrint 2020) uvede autor Jiří Franta a jeho hosté. Dvousetstránkový komiks nás zavádí do světa pražského třicátníka, který zrovna přišel o dlouhodobou přítelkyni. Co to znamená být singl v době, kdy všichni kolem zakládají rodiny? Je to štěstí, nebo prokletí? Co dělat? Vzpomínat na minulost, hledat sám sebe, snažit se redefinovat svou existenci? Mnoho otázek, málo odpovědí. Singl si svobodu nevybral, ale má jí. A díky ní zažívá příběhy, které by jinak nezažil. Podivuhodný výlet do Říma s kamarádem, který se nevydaří, jak měl. Krátký, zato intenzivní vztah s rasistickou fanynkou Baníku. A mnoho dalších obrazů, které se mu objevují v hlavě jako vzpomínky při očistné plavbě arktickým mořem. Singl je zkrátka jako ledovec, který čeká, až do něj narazí osudový Titanic. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večera s názvem „Čerstvý vítr v plachtách Arga“ se zúčastní pětice českých prozaiků publikujících v nakladatelství Argo, kteří představí svá aktuální díla. Spisovatelé budou dále diskutovat o revolučních proměnách způsobu/kvantity/kvality našeho čtení a vlivu nových čtenářských návyků na autorskou tvorbu, o potřebě fantaskna v reálném životě, o nutnosti napadání piedestalu realistického románu a o potenciálu povídky, o motivaci a spisovatelské vášni. Debatu s Kateřinou Blažkovou, Pavel Bušta, Vráťa Kadlec, Igorem Malijevským a Michalem Vrbou bude moderovat redaktorka týdeníku Reflex Kateřina Kadlecová. Praha / 19.00, Goethe-Institut Praha Sem a tam. Další překladatelský čtvrtek v knihovně, tentokrát s překladatelem Radovanem Charvátem, Terezou Semotamovou coby moderátorkou a zvláštním hostem Janem Roskovcem. Hovořit budou o knize Patricka Rotha Východ slunce: Kniha Josefova (Volvox Globator 2018), která vypráví neuvěřitelný příběh Josefa z Nazaretu jako zoufajícího si člověka, líčí jeho hlubokou víru a neposlušnost vůči Bohu. Román zároveň pátrá po možnosti nového počátku. – Radovan Charvát je překladatel z němčiny a angličtiny, více se zaměřuje na literaturu německy mluvících zemí, zejména díla Thomase Bernharda, Roberta Walsera, Roberta Musila nebo W. G. Sebalda. Jan Roskovec učí novozákonní biblistiku na Evangelické teologické fakultě UK a je ředitelem Centra biblických studií UK a AV ČR.   14. 2. Zlín / 18.30, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně Další poetické setkání z cyklu Básníci v Prostoru Zlín, tentokrát s Ivanem Motýlem a pořadem Tluče bubeníček, tluče na tep srdce k výstavě Jiřího Karáska ze Lvovic – Barevné květy uschly v tón jak ze skla. Na večer se vzpomínkami na Jana Balabána přijali pozvání Petr Čichoň, Petr Hruška a Daniel Balabán.   15. 2. Brno / 19.00, Městské divadlo Brno Premiéra inscenace Ztracený ráj (Zpráva o člověku) v režii Dodo Gombára. Dramatizace proslulé epické jevištní básně Johna Miltona ze 17. století o prvotním hříchu člověka, v níž autor položil mnoho otázek, na které i po staletích chceme a potřebujeme znát odpovědi. Příběh odkazující ke starozákonní knize „Genesis“, k vyhnání z Ráje člověka Bohem poté, co byla porušena smlouva, poté, co člověk naváděn pokušením, příslibem rozkoše a poznáním podlehne...   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Jan Čep: Meditace (Centrum pro studium demokracie a kultury 2020) Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize (ukázku si můžet přečíst ZDE), jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut Meditací zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů této edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Kniha by mohla výrazně proměnit čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.   Marek Lollok: Kritika v pohybu. Literární kritika a metakritika 90. let 20. století (Masarykova univerzita Brno 2019) Monografie vychází z autorovy stejnojmenné dizertační práce obhájené v roce 2018 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity: zabývá se českou literární kritikou 90. let 20. století, zejména v té podobě, v jaké se projevovala v literárních a kulturních časopisech dané doby. V osmi kapitolách (včetně metodologické úvodní a syntetizující závěrečné) v širokém kontextu představuje nejvýraznější tendence tehdejšího, značně dynamického myšlení o literatuře, včetně jeho soudobé reflexe (metakritiky). Konkrétně se předmětem zkoumání stávají například retrospektivní a anticipační pohledy na českou literaturu, kritika „postmoderní“, kritika katolická, křesťanská, respektive spirituální a tzv. spory o autenticitu; samostatně jsou analyzovány také ohlasy vybraných prozaických knih. Ve svém celku tak publikace předkládá ucelený, plastický obraz literárněkritických a metakritických snah sledované periody, přičemž mnohá z témat identifikovaných v dobové diskuzi, jsou – jak se ukazuje – směrodatná dodnes.   Novinář Karel Havlíček a jeho evropské ohlasy (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2019) Karel Havlíček (1821–1856), dodnes symbol českého novinářství, prožil stejně jako mnozí jeho vrstevníci zásadní životní zlom v době revoluce roku 1848, ač s jeho žurnalistickým dílem přichází do české společnosti „nový svět“ již v polovině čtyřicátých let 19. století, kdy se ujal redakce Pražských novin. Publicistika získávala v té době ve veřejném prostoru zásadní význam. V rámci projektu zkoumajícího publicistiku a korespondenci Karla Havlíčka se tým řešitelů a přizvaných autorů věnuje v této kolektivní monografii Havlíčkově novinářské tvorbě, jejímu dobovému kontextu a jejímu ohlasu. První část publikace nejprve sleduje Havlíčkovu redakční praxi (úpravy čtenářských dopisů zaslaných k otištění, strategie získávání a udržování autorů), poté se zaměřuje na ztvárnění dobové církevní problematiky na stránkách Národních novin a nakonec představuje publicistickou tvorbu dvou Havlíčkových současníků, J. K. Tyla a I. L. Kobra, a vztah jimi redigovaných periodik k novinám Havlíčkovým. Druhá část se soustřeďuje na konkrétní polemiky s Havlíčkovou publicistikou vedené v dobovém krakovském deníku Jutrzenka. Poté podává komplexní zprávu o reflexi Havlíčkova díla a jeho osobnosti v prostředí tří menších národně se emancipujících společenství: u Slovinců, Lužických Srbů a Finů; ve všech případech přitom pokrývá období od poloviny 19. až po první dekády 20. století. Havlíčkova publicistika, vycházející z představy novin jako svědomí vlasti, představuje stále aktuální reflexi zjitřené doby i nadčasovou výzvu k demokratickým občanským postojům.   Petra Dvořáková: Vrány (čtou Veronika Khek Kubařová a Andrea Černá, OneHotBook 2020) Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?   Datho Turašvili: Džínová generace (čtou Vladimír Hauser a Kateřina Jebavá, Větrné mlýny 2020) Faktograficky laděný román Džínová generace vypráví o tragické události ne tak dávné gruzínské historie. Dne 18. listopadu 1983 se skupina mladých lidí pokusila unést letadlo společnosti Aeroflot mířící z Tbilisi do Leningradu. Jejich cílem bylo vynutit si přistání v Turecku a uniknout tak bezvýchodnému životu v Sovětském svazu. Únos se nezdařil, vyžádal si několik nevinných obětí a jeho organizátoři neušli exemplárním trestům. Názor na jejich čin dodnes rozděluje gruzínskou společnost, podobně jako je tomu u nás v případě útěku bratrů Mašínových. Příběh únosců v džínách v podání Datha Turašviliho se však těší ohromnému čtenářskému zájmu nejen v Gruzii, ale i v řadě západních zemí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-09 11:00:01

Po stopách psance Robina Hooda: Historik vysvětlil, jak to s ním doopravdy bylo

Příběh Robina Hooda je po staletí oblíbený u lidí všech generací. Psanec se objevil v knihách, básních, divadelních hrách, filmech, televizních pořadech a videohrách. A 700 let po první zmínce v anglické literatuře popularita Robina Hooda nijak neklesá. Podívejme se na původ příběhu, jak se vyvíjel v čase, a položme si zásadní otázku – byl to skutečný člověk? „Pojďme si rovnou upřímně říct – nebyl. Alespoň ne takový, jaký je nám vykreslován,“ uvedl pro Čtidoma.cz Dalibor Moravec. Kde se tedy vzal, jaká je jeho historická role? Středověký původ Robina Hooda Nejstarší psaná zmínka o Robinu Hoodovi je v básni Williama Langlanda ze 14. století Piers Plowman. „Robin Hood je zde zmíněn jen tak mezi řečí, ale předpoklad, že by ho čtenáři znali, naznačuje, že byl v té době již lidovým hrdinou. Někteří věří, že jméno Robin Hood bylo pro psance ve středověku běžné, a existují důkazy, které tuto teorii podporují. Již v 60. letech 13. století se jména ‚Robehod‘, ‚Robinhood‘ a ‚Robbehod‘ objevují na seznamech soudců od Berkshire po York,“ vysvětlil Dalibor Moravec. Český Robin Hood visel sedm let na háku. Loupežník Zoul byl ve své době celebritou Číst více Robin Hood ve světle reflektorů Nejstarší dochovanou baladou, kde je Robin Hood hlavní postavou, je Robin Hood a mnich, napsaná v 50. letech 14. století. Příběh přináší několik prvků, které se později staly nedílnou součástí legendy. „Patří mezi ně prostředí Nottinghamu a Sherwoodského lesa, šerif z Nottinghamu, Malý John a další.“ A jako by se náhle otevřela stavidla a Robin Hood se stal senzací. Balady a básně jako Host Robina Hooda, Robin Hood a Potter a Robin Hood a šerif z Nottinghamu představily Willa Scarleta a přívětivého Friara Tucka. Dozvěděli jsme se také více o tom, že Robin Hood upřednostňuje mazanost a triky před hrubou silou. „V těchto raných baladách však není žádná zmínka o tom, že by kradl bohatým a chudým dával. Ani není jasné, proč by měl být urozeného původu. Oboje se přitom stalo velmi důležité. V 15. století byli Robin Hood a jeho skupina stále drsnými lupiči, kteří se snažili naloupit co nejvíc a byli prezentováni jako obyčejní lidé, rozhodně ne jako šlechtici,“ uvažoval Dalibor Moravec. Legenda se vyvíjí a máme tu šlechtice Bylo to v tudorovských dobách, kdy byl Robin Hood povýšen do šlechtického stavu. V dílech Anthonyho Mundaye „The Downfall of Robert Earl of Huntingdon“ a „The Death of Robert Earl of Huntingdon“ z roku 1598 a 1601 máme první zmínku o tom, že Robin Hood byl urozeného původu. Už to tak zůstalo. Následující díla také přišla s myšlenkou že Robin Hood byl věrným vojákem krále Richarda I., po jehož boku bojoval v křížových výpravách. To přidalo do příběhu Richardova bratra, prince Johna, a vytvořilo pro psance trojici padouchů, proti nimž bude bojovat – prince Johna, šerifa z Nottinghamu a sira Guye z Gisbourne, který byl představen v dětském příběhu pocházejícím z 50. let 17. století. Robin Hood jako opravdový hit V tu dobu se staly velmi populární tzv. broadside balady (levné výtisky, šlo o jednotlivé listy papíru s příběhem, písní nebo básní vytištěnými na obou stranách). Do tkaniny legendy byly vetkány nové události, jako například slavná bitva Robina Hooda s Malým Johnem. V 17. století byla na seznam přidána další postava – pěvec Alan-a-Dale. V roce 1795 se Robin Hood konečně stal altruistickým psancem, kterého známe a milujeme – byla vydána kniha Josepha Ritsona Robin Hood: Sbírka všech starověkých básní, písní a balad, které se nyní vztahují k onomu slavnému psanci. Jeho květnatá vyprávění zasáhla veřejnost natolik, že od té doby okrádá bohaté, aby dával chudým. Ztracené světy nejsou jen mýty. Jak je to s legendárními zeměmi jako Atlantida? Číst více V 19. století byl příběh poprvé speciálně upraven pro děti. Bylo publikováno několik verzí, nejpozoruhodnější jsou Veselá dobrodružství Robina Hooda Howarda Pylea z roku 1883. „Pyle se nezvykle vyhýbal myšlence, že by Robin Hood byl šlechtic, ale kromě toho je v legendě přítomno mnoho známých prvků. Pyle dokonce nechal Robina Hooda a jeho muže na konci svého románu omilostnit Richardem Lví Srdce, což je myšlenka, která se znovu objevila ve 20. století.“ Moderní Robin Hood Ve 20. století film a televize vdechly nový život příběhu Robina Hooda. Od raných němých filmů, jako byl Robin Hood a jeho veselí muži z roku 1908, až po klasický swashbuckler z roku 1938 Dobrodružství Robina Hooda s Errolem Flynnem v hlavní roli. Od Douglase Fairbankse v tiché klasice Robin Hood z roku 1922 po Kevina Costnera ve filmu Robin Hood: Princ zlodějů z roku 1991. Od stárnoucího Robina, kterého hrál Sean Connery ve filmu Robin a Mariana z roku 1976, po prohnanou kreslenou lišku v Disneyho Robinu Hoodovi. Přidejte k tomu plejádu nových knih, hraček, deskových a počítačových her a legendě o Robinu Hoodovi nehrozí, že by se v dohledné době zapsala do historie jako příběh, který už nikoho nezajímá. I když je hezké si představit, že v Sherwoodském lese se kdysi skrýval charismatický psanec, s největší pravděpodobností tomu tak nebylo. „Ano, mohl existovat zloduch tohoto jména, což je dokonce velmi pravděpodobné. Ale nejspíš nešlo o takového kabrňáka, jak je nám v různých variantách předkládán. Je někde na úrovni krále Artuše. Otázka je – vadí to někomu?“ dodal pro Čtidoma.cz Dalibor Moravec. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Z odsouzeného vraha celebrita, ze které ženy omdlévají. Češi vzpamatujte se, Kajínek není Robin Hood.

Čas načtení: 2024-08-19 12:13:34

Unikát z 5. století: V Holešově se odkrylo archeologické naleziště

Vůbec největší modernizace továrny na cukrovinky Sfinx v Holešově na Zlínsku je téměř hotová. Posledním úkolem byla úprava parkoviště, které se nachází na druhé straně silnice. Při něm pracovníci stavby narazili na archeologické naleziště. Dle archeologů jde o ojedinělý nález na střední Moravě. Unikát z 5. století nyní detailněji zkoumají.   Holešovská továrna Nestlé Sfinx

Čas načtení: 2022-03-11 10:00:50

V Národním muzeu ožily dějiny. Nová expozice poprvé ukáže naši historii od středověku až po 19. století

V Národním muzeu se právě otevřela další zcela nová expozice s názvem Dějiny, která atraktivním způsobem zachycuje minulost českých zemí od 8. století až do první světové války. Na celkové ploše 1300 m2 je vystaveno na dva tisíce exponátů, které společně vypráví příběh naší historie. Jedná se tak o u nás zcela ojedinělý muzejní projekt jak rozsahem, tak i množstvím sbírkových předmětů ilustrujících tak dlouhý časový úsek. Od nejmenších předmětů středověkých šperků nebo drobných artefaktů dokumentujících každodenní život lidí až po největší exponát v podobě arcibiskupského kočáru z 18. století, který lze s trochou nadsázky označit za Mercedes své doby. Za posledních osm měsíců tak Národní muzeum otevírá čtvrtou rozsáhlou stálou expozici. Expozice Dějiny nabízí v celkem sedmi sálech domácím i zahraničním návštěvníkům zcela jedinečnou možnost zorientovat se v dějinách na našem území natolik, aby pochopili nejen události jako takové, ale i souvislosti mezi nimi a mohli si utvořit celistvý obrázek naší minulosti. Středověk s raným novověkem propojuje téma náboženské víry, raný novověk s moderním 19. stoletím a jeho hlavním mottem pokroku zase téma objevování a poznávání světa pomocí vědy. Příběh dějin spojuje několik rovin informací. Hlavní snahou autorů bylo poukázat na souvislosti a připomenout vztah našich předků k tomuto území. Začínáme sice již v 9. století a končíme stoletím 19., ale mnohé z témat jsou ryze aktuální i dnes a budou i nadále. Expozice poukazuje na téma hranic a budování státu, na téma identity – ať již náboženské, zemské či národní – jazykové. Významnou roli hraje i fenomén střetu způsobeného touhou po vlivu a moci – tak často končícímu ve válečných událostech. V mikropohledu dějin tak návštěvník může sledovat středověké dobývání Křivoklátu, stejně jako velké dějiny v případě turecké expanze v 16. století nebo širší souvislosti bitvy u Kolína v 18. století. Naše území se velmi brzy na počátku středověkých dějin dostalo do dlouhodobě stabilních hranic, uvnitř kterých se odvíjí bouřlivý náboženský vývoj a později i stejně tak bouřlivý vývoj národní. Je to silný příběh vztahu k místu, k půdě, k vlasti. Ať již jde později o uvědomělý příběh český, německý či židovský. Všechny tyto odstíny a rozdíly expozice postihuje. Zdůrazňuje i souvislosti vztahu k sousedním územím a celkům, včetně staleté spolupatřičnosti našeho území k širším státním celkům. „Národní muzeum během několika málo měsíců otevírá již svou čtvrtou stálou expozici. Tentokrát jednu z nejdůležitějších, nejvýznamnějších a dnes také z nejaktuálnějších. Expozice Dějiny návštěvníka provede našimi složitými dějinami od vzniku českého státu až do počátku první světové války. Ukáže zlomové, významné, ale i tragické okamžiky naší historie, na které bychom neměli zapomínat a seznámí s důležitými souvislostmi. Muzeum ji otevírá ve své Historické budově na Václavském náměstí, která se stala nejen jedním ze symbolů naší státnosti, ale též svědkem brutální okupace v roce 1968,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. V jednotlivých sálech expozice návštěvník rozhodně nepřehlédne jejich architektonické dominanty. Po vstupu do prvního sálu uvidí velkou obrannou zeď středověkého hradiště, do jejíž druhé strany jsou zabudovány vitríny s ukázkami impozantního bohatství středověkých archeologických nálezů z českého území. Ve stejném prostoru se pak nachází také stavba rotundy s tématem příchodu křesťanství. V dalším sále je dominantní kompozice obrovského kříže demonstrujícího náboženský konflikt mezi katolictvím a protestantstvím. Pro navození atmosféry baroka byla v následujícím sále vytvořena stylizovaná kaple s ukázkami sochařského umění své doby. V dalším prostoru je zcela nepřehlédnutelný kočár pražského arcibiskupa Viléma Florentina ze Salm-Salmu znázorňující symbol tehdejší technické vyspělosti a dynamiky. Vrchol této práce s architektonickými prvky pak návštěvník nalezne v poslednímu sálu 19. století, kterému dominuje velký model budovy Národního muzea, instituce, která sehrála významnou roli v našich dějinách a ovlivnila jejich vývoj. Z něj pak návštěvník vejde do monumentálního Panteonu Národního muzea, aby se rozloučil s obdobím monarchie a vykročil do 20. století, jehož expozici najde v Nové budově Národního muzea. Jednotlivá historická období do jednoho příběhu propojují velkoformátová videa, která nejen vytváří dobovou atmosféru a líčí souvislosti, ale též návštěvníka vtahují do jednotlivých historických událostí. Prožije tak například průběh staroměstské exekuce roku 1621 nebo se ocitne uprostřed bitvy u Kolína roku 1757. Pro velké i malé návštěvníky je připravena i celá řada interaktivit. Potěžkají si tak například středověký meč či palcát, vyzkouší si, jak by jim slušela přilba nebo si prohlédnou nejrůznější štíty s vyobrazenými erby. V expozici se nachází i množství vzácných předmětů. Mezi takové patří například nejstarší dochovaná soška hlavy Jana Žižky z roku 1515, unikátní soubor obrazů ze slavnostní dekorace u příležitostí svatořečení Jana Nepomuckého v Římě a v Praze roku 1729, keramická zdobná dlaždice s vůbec prvním vyobrazením Českého lva z 13. století, horoskop Albrechta z Valdštějna, Slavnostní uniforma rakousko-uherského polního maršála z majetku císaře Františka Josefa I., cestovní kufříkový klavír Emy Destinnové nebo sádrový odlitek lebky Karla Hynka Máchy.

Čas načtení: 2021-03-03 17:12:51

Národní knihovna hlásí unikátní objev: fragment šesti skladeb ze 13. století

Digitalizace rukopisů uložených v trezorech Národní knihovny České republiky přinesla unikátní objev. Kodex z 15. století v sobě ukrývá vzácný fragment šesti dvojhlasých skladeb, zkomponovaných ve 13. století v okruhu pařížské katedrály Notre-Dame. Jde o nález, který významně dokreslí obraz dějin evropské středověké hudby. V jednom z rukopisů z fondu Národní knihovny, jejichž digitalizáty byly v poslední době publikovány na portálu digitální knihovny Manuscriptorium.com, se podařilo identifikovat zlomky polyfonních skladeb z repertoáru, který vznikl v prostředí nově postavené gotické katedrály Notre-Dame v Paříži ve vrcholném středověku. Tento repertoár zahrnoval skladby komponované pro dva až čtyři hlasy, které poprvé v historii evropské hudby pracovaly s pravidelným rytmem, notovým zápisem. Jejich provádění vyžadovalo špičkové interprety. Důkazem o jedinečnosti tohoto objevu je fakt, že se do dnešní doby dochovaly pouze tři obdobné rukopisy ze 13. století a několik drobných fragmentů. První dva kodexy jsou uloženy v knihovně ve Wolfenbüttelu, z nichž první byl sepsán kolem roku 1230 pro katedrálu v St Andrews ve Skotsku, a druhý pochází z poloviny 13. století pravděpodobně z Paříže. Třetí rukopis je dnes uložen ve Florencii a byl podle posledních spekulací pořízen na objednávku Ludvíka Svatého pro pařížskou Sainte Chapelle roku 1248. Nejedná se o kompletní polyfonní skladby, ale pouze o její fragmenty, konkrétně o dva dvojlisty, které byly vevázány do rukopisu z 15. století. Původní hudební kodex byl s největší pravděpodobností sepsán rovněž v Paříži, jak a kdy se dostal do Čech, však bude teprve potřeba vysvětlit. Tento, dnes velmi vzácný notovaný rukopis byl v pozdním středověku použit coby materiál na vazbu knihy pro člena pražské univerzity. „V tehdejší době šlo o běžný jev, že byly staré a nepotřebné rukopisy využívány pro výrobu vazeb aktuálních knih. Tento náš rukopis z 15. století obsahuje v pozdním středověku oblíbený a rozšířený spis o zemědělství italského učence Petra de Crescentiis nazývaný Ruralia commoda,“ doplňuje vedoucí Oddělení rukopisů a starých tisků Jan Vojtíšek. „Význam tohoto objevu pro hudbu středověkých Čech a Evropy je nedocenitelný. Pro české dějiny se jedná o první skutečný doklad této hudby vůbec. Možný raný kontakt Čech s touto hudbou vnáší zcela nové světlo na hudební kulturu v době posledních Přemyslovců a z pohledu tohoto repertoáru bude nutno znovu studovat a přehodnotit hudební doklady z první poloviny 14. století,“ říká k objevu docentka Hana Vlhová-Wörner. Pojednání o nejstarších českých dějinách hudby v Čechách bude tedy podle ní potřeba v následujících letech zásadně přeformulovat. Na zlomky upozornil v polovině února letošního roku Dominique Gatté ze Štrasburku, který se systematicky věnuje evidenci fragmentů v nově digitalizovaných rukopisech z evropských fondů. Studia fragmentů se okamžitě ujali členové projektu Staré mýty, nová fakta: české země v centru hudebního dění 15. století (projekt GAČR-EXPRO, www.smnf.cz), pro které nález přináší cenný materiál k pochopení hudební kultury husitských Čech v celé její šíři, tedy i z pohledu „skartace“ starého, a tedy již nepotřebného zpěvního materiálu. Vědecké bádání se nyní zaměří na studium fragmentů a jejich co nejpřesnější dataci, na okolnosti jejich použití jako vazebního materiálu, a konečně na možné scénáře cesty rukopisu s organy z Paříže do Čech a s tím související identifikaci instituce, ve kterém se tento repertoár mohl pěstovat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-18 13:16:16

Výstava v Olomouci odkrývá poklady chrámových inventářů – bohoslužebná roucha

Mešní roucha byla vždy trochu ve stínu sochařských nebo malířských děl – lidé je totiž mohli zahlédnout jen při bohoslužbě. Přitom v olomoucké katedrále sv. Václava se za několik staletí nashromáždila bohatá sbírka parament (bohoslužebných oděvů), jejichž původ lze hledat už v 15. století. Některé z nich nesou i silný příběh: roucho ušité z čabraky tureckého generála či parament použitý při korunovaci Marie Terezie na českou královnu. Díky projektu Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého se podařilo alespoň částečně dohledat dávné dárce či okolnosti vzniku rouch a část jich vystavit. Hlavní část expozice je v kryptě katedrály sv. Václava v Olomouci, doplňují ji menší instalace ve stálé expozici Arcidiecézního muzea a v Arcibiskupském paláci. Krypta dómu sv. Václava V kryptě katedrály je výběr obřadních textilií od 15. do konce 19. století. Vzácně dochovaným rouchem je kasule z nádherného modrého sametu s vyšívaným křížem s postavou Panny Marie, sv. Františkem a Bernardinem Sienským, která se v inventáři katedrály objevuje v roce 1654, i když její původ je mnohem starší. Na tkaninách i výšivkách 17. století, kdy střední Evropa znovu čelila tureckému nebezpečí, je zřetelná orientální inspirace. „Je zde také roucho, které bylo nejspíš přešito z ukořistěné čabraky – či podobné textilie – tureckého generála z bitvy u Morgersdorfu (Szentgotthárdu) v roce 1664,“ říká autor výstavy Radek Martinek. Asi vůbec nejznámějším souborem je bohatě vyšívaný parament biskupa Jakuba Arnošta Liechtensteina (†1745), který biskup použil v roce 1743 při pražské korunovaci habsburské panovnice Marie Terezie českou královnou. Arcidiecézní muzeum Olomouc Intenzivní kontakty olomouckých biskupů 17. a 18. století s Itálií a hlavně s Římem, jako hlavním duchovním i politickým centrem katolického světa, připomíná menší instalace ve stálé expozici Arcidiecézního muzeu. Skutečným unikátem je liturgická souprava z červeného hedvábí protkávaného stříbrem s výšivkami andělů s nástroji Kristova umučení (Arma Christi) vyhotovená v polovině 17. století v okruhu papežských dílen. Toto výjimečné dílo ukazuje vytříbený vkus, ambice i finanční možnosti olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna (†1695). Arcibiskupský palác Komorní výstavní prostor v Arcibiskupském paláci je věnován příkladům novověkých textilií 19. a počátku 20. století, kdy začaly vznikat firmy specializované na výrobu bohoslužebných rouch. Zejména v době episkopátů arcibiskupů Bedřicha Fürstenberka (†1892) a Theodora Kohna (†1915) obohatily inventář katedrály nákupy textilií od věhlasných vídeňských i římských paramentních firem. V českých zemích se o obnovu církevního umění významně zasloužila Akademie křesťanská, která vznikla v Praze v roce 1875. Měla specializovanou dílnu (tzv. paramentní ústav) na zhotovování bohoslužebných rouch v moderním duchu podle návrhů předních domácích umělců. Od počátku 20. století s ní spolupracoval i architekt a dekoratér Josef Fanta (†1954). Například pro poutní chrám na Svatém Hostýně navrhl kasuli s výšivkou madony a s bohatou křesťanskou i národní symbolikou. Vznikla v roce 1925 a dnes představuje působivý doklad domácí vyšívačské tradice. Součástí výstavy je i katalog od kolektivu autorů pod vedením Jitky Johnové. Obsahuje padesát nejzajímavějších liturgických oděvů, které se v minulých staletích v katedrále při bohoslužbách používaly. Výstava začíná 20. června a potrvá do 29. srpna (Arcibiskupský palác), 27. září (Arcidiecézní muzeum Olomouc a 28. září (Krypta katedrály sv. Václava). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-04 15:55:12

Anne Delaflotte Mehdevi: Osvícenství potřebujeme, aby se uskutečnila ekologická, sociální a politická proměna

Francouzská spisovatelka Anne Delaflotte Mehdevi strávila sedmnáct let v Praze, kde spolu s americkým manželem provozovala mezinárodní knihkupectví U Knihomola. Ve svém sedmém románu Divadlo světla (Argo, přeložila Danuše Navrátilová, ukázku si můžete přečíst ZDE) se zabývá příběhem Slávka Sýkory, který se v Praze a v Kuksu 18. století věnuje osvětlování tehdejších divadel. Stavovské divadlo, Nosticovo divadlo, Šporkovo divadlo… protestanti, katolíci a Židé; román nasvěcuje poněkud opomíjený úsek českých dějin. Divadlo světla vyšlo nejprve francouzsky.    Má ten Slávkův příběh něco společného s vaším pobytem v Praze? Chtěla jsem si trochu přivlastnit českou historii, abych lépe porozuměla tomu, kde jsem žila celou první část svého dospělého života a kde se narodily mé děti.   Projevila se ta zkušenost nějak v jejich životě? Mé tři syny to nezměnilo, ani nemohlo. Narodili se tady, žili tady celé své dětství a ještě později. Pravidelně se sem vracejí. Jeden z nich tady znovu po nějaké době žije. Jsou to Pražané a zároveň Franko-Američané, to je jejich identita.    Jak vás vlastně napadl ten Slávkův příběh? Nebo je to spíše příběh města? Příběh divadla?  Zkusila jsem přemýšlet nad celou českou historií, nad tím, co tuto zemi vytváří. Zdálo se mi, že Praha, stejně jako český jazyk, jsou očividně dvě pevné kotvy její identity. Proto ten román musel být ukotvený v Praze. Sedmnácté století bylo stoletím hrůz, v devatenáctém století, tam se vyjádřila moderní česká identita. Řekla jsem si, že bych se mohla vydat na projížďku osmnáctým stoletím. Tehdy se očividně hrálo o všechno. Hned jsem si představila, že Slávek by se mohl zabývat tím, že by osvětloval divadelní představení. Možná mě to napadlo, protože Češi si představují nejen sedmnácté století, ale také osmnácté století jako století stínů. Abych ty stíny zahnala, představila jsem si, že Slávek bude jakýmsi sochařem světla.   Je osobnost Slávka Sýkory vymyšlená? Nebo je inspirovaná někým skutečným? Je úplně fiktivní. Chtěla jsem, aby byl půvabný. Aby něco vyzařoval. A aby to byl mrzák… Pardon.   Přes svůj handicap ale začne pracovat v divadle, stará se o světlo. Pro váš román je důležitý fenomén světla – světla jako divadelního osvětlení, ale i světla intelektuálního. Fascinuje vás doba osvícenství? Nefascinuje, ale tato naše evropská tradice je mi blízká. Na druhou stranu, nejsem bez sebe z eura, nepodporuji všechny naše zkušenosti, jak bych mohla? Evropané ve velké míře vytěžili z naší civilizace to temné, ovšem osvícenství, to je její světlá stránka.   V čem? Evropa osvícenství, to je kontinent, kde se život podrobuje zkoumání. Tak ji definoval Patočka, o tom snil. V osmnáctém století spolu intelektuálové, vědci a lidé u moci vášnivě komunikovali, vyměňovali si názory z jedné země do druhé. Znalosti se šířily celou společností tehdejší doby, ve Francii například prostřednictvím Diderotovy a d´Alembertovy encyklopedie.   Myslel jsem právě na osvícenství jako na dobu racionality (i hrabě Špork v románu vystupuje jako racionalista). Je pro vás dnešní Evropská unie dědicem osvícenců? Racionalita, která určuje úsudek, jistě, tento přístup je v osvícenství ten hlavní. Mám ale strach, že EU vlastně pro nás pro všechny znamená, že jsme dědictví tohoto přístupu ztratili. Na druhou stranu, stačilo by několik mužů a žen s dobrou vůlí, morálně a intelektuálně důvěryhodných, kteří by dokázali připomenout základy, tedy základy Václava Havla, Simone Veilové, Hannah Arendtové, v jejich různých podobách, aby je oživili. Je třeba, aby se znovu vynořily autority, jako jsou ty, které jsem připomněla. Pak se dokážeme společně pohnout kupředu.   Jak by takový pohyb vpřed mohl vypadat? Dnes je třeba pokračovat v osvícenství, ale bezpochyby se méně zaměřovat na Evropu. To je dnes to „přirozené“, v měřítku světa, pro nějž musíme najít řešení. K tomu potřebujeme zralé občany, kteří nepletou dohromady emancipaci s hloupou a šílenou destrukcí, kteří jsou schopni myslet na vzdálenou budoucnost. Osvícenství potřebujeme, aby se uskutečnila ekologická, sociální, politická proměna. Aby bylo možné dál žít v demokraciích, kde se respektují práva minorit, nebo kde se v digitalizovaném světě zachovává svoboda jednotlivců.   O radikální změnu se svým způsobem pokouší hnutí žlutých vest. Vy byste chtěl spojovat osvícenství se žlutými vestami? Určitá podobnost tu existuje, bezpochyby v síle hnutí, v radikalitě požadavků, jak změnit skutečnost. Hnutí žlutých vest vyjadřuje v podstatě velmi racionální požadavky, jako by opakovalo nároky osvícenství, například že společnost by měla pomoci chudým pracujícím. Pokud věříme, že jsme demokracie, zdá se to být velice legitimní a koherentní požadavek. Ovšem další požadavky toho hnutí mají podle mě k racionalitě a toleranci, a tedy k osvícenství, velmi daleko.   Máte k divadlu obecně a zvláště k baroknímu divadlu nějaký vztah? K divadlu? Po pravdě vlastně nevím, proč se k němu vždy dostanu. Víc mých románů se tím nebo oním způsobem vztahuje k nějakému divadelníkovi. Vytvořila jsem dokonce postavu, která je návrhářem divadelních opon a na konci svého života modeluje, vyrábí miniaturní divadla. Možná pro mě román znamená něco jako divadelní scénu.   Jaká je proporce fikce a reality ve vašem popisu historie pražských divadel a divadla na Šporkově Kuksu? Co se týká doby Šporkova divadla, opírala jsem se o práce amerického muzikologa Daniela Freemana. Ohledně Stavovského a Nosticova divadla jsem použila různé zdroje, ze kterých jsem vytěžila všechny ty konkrétní informace. Doufám, že jsem se někde nedopustila přešlapu. Jsem si jistá, že pokud se to stalo, laskaví čtenáři mě na to upozorní.   Lze váš román číst jako oslavu vzdělanosti, knih a divadla? Ano. Slávek stráví hodně času tím, že se snaží zapamatovat si všechno, do čeho ho zasvěcuje jeho učitel, otec František, obdivovatel „kacíře“ Komenského během sedmi let, kdy má na starosti tento úkol.  Můj román, doufám, také nabízí způsob, jak vnímat hudbu. Ale také je poctou věrné lásce, přátelství, i lásce, která trvá příliš krátce. Takhle Slávek totiž prožívá to, co má před očima. Slávek je čestný člověk, který si uvědomuje relativitu, komplexnost věcí, vysvětluje nám je, zpochybňuje, a pořád si udržuje svůj humor, přes všechny zkoušky. Není si jistý ničím. Kromě toho, že jeho město trvá věčně.   Ve vašem románu jsou i zmínky o příběhu Šimona Abelese, židovského chlapce, který byl podle legendy zavražděn svým otcem kvůli příklonu ke křesťanství. Víte o pochybnostech, jež doprovázejí ten příběh? Pravděpodobně šlo spíše o propagandistické zneužití práva… Když si vezmu, jak antisemitské bylo tehdejší prostředí a nakolik toužila mocná katolická církev po mučednících, naprosto by mě nepřekvapilo, kdyby právo přišlo v tomto případě zkrátka.    V románu také popisujete rozdělení tehdejší společnosti na katolíky a protestanty. Existuje něco podobného v současné Francii? Vnímám správně, že váš román fandí překonávání rozdílů, nejen těch náboženských? Ano, pro mě je priorita všechno, co napomáhá tomu, aby život zůstal životem a aby byl ještě lepší. A tenhle můj sklon se přirozeně projevuje v mých románech. A Francie? Její náboženské rozdělení? Rozdělení na protestanty a katolíky je mi velmi vzdálené. Jsem ateistka, pocházím z regionu, který vnímám jako docela pohanský (z Burgundska, pozn. MT). Žena z Alsaska nebo z Vendée by se na to určitě dívala jinak. Víte ale, že ve Francii právě probíhá velmi aktuální debata, která nás rozděluje, a ta se týká soužití islámu se světským prostředím. Světský stát je přitom pro naši republiku opravdu to zásadní.    Autor je spisovatel.   Anne Delaflotte Mehdevi (*1967, Auxerre v Burgundsku) vystudovala mezi-národní právo a diplomacii v Paříži. V New Yorku se seznámila se svým manželem, budoucím spisovatelem Alexanderem Mehdevim. V roce 1993 se za ním přestěhovala do Prahy, kde v roce 1994 otevřeli knihkupectví s cizojazyčnou literaturou. Porodila tu a vychovala tři syny, kteří vyrůstali v Praze a navštěvovali české školy. První její román La relieuse du gué vyšel v roce 2008 a v roce 2011 ve slovenském překladu s názvem Knihárka z Bergeracu. Z korespondence, kterou si vyměňovala s kamarádkou, českou spisovatelkou Lenkou Horňákovou-Civade, provdanou za Francouze a žijící v Provence, vznikla kniha, kterou v češtině vydalo v roce 2013 nakladatelství Lidové noviny. V roce 2011 se s rodinou přestěhovala do města Manosque v Provence. {loadmodule mod_tags_similar,Související}