EUR 24,370 ||
JPY 13,048 ||
USD 20,802 || Manchester - Fotbalistu Wolverhamptonu Ladislava Krejčího při gólu do sítě Manchesteru United v úterním utkání anglické ligy překvapilo, že ho nikdo nehlídal. V rozhovoru pro klubovou televizi si svou...
Čas načtení: 2025-12-31 18:24:00
Krejčího překvapilo, že ho při gólové hlavičce na Old Trafford nikdo nehlídal
Manchester - Fotbalistu Wolverhamptonu Ladislava Krejčího při gólu do sítě Manchesteru United v úterním utkání anglické ligy překvapilo, že ho nikdo nehlídal. V rozhovoru pro klubovou televizi si svou...
\nČas načtení: 2025-12-31 19:04:02
Krejčího překvapilo, že byl při gólu na Old Trafford volný. Teď si věří na West Ham
Fotbalistu Wolverhamptonu Ladislava Krejčího při gólu do sítě Manchesteru United v úterním utkání anglické ligy překvapilo, že ho nikdo nehlídal. V rozhovoru pro klubovou televizi si svou druhou trefu v Premier League, kterou zařídil hostům remízu 1:1, pochvaloval. Doufá, že suverénně nejhorší tým sezony bude na bodu z Old Trafford stavět.
\nČas načtení: 2023-01-31 07:43:10
Rozhovor se spisovatelkou Janou Štrausovou
Knihy Jany Štrausové o dětech nové doby jsou prostě fascinující. Ocení je rodiče opravdu odlišných dětí, zvýšeně citlivých až přecitlivělých, odlišných ve svém vnímání či chování. Rodiče v těchto knihách najdou laskavá slova, vysvětlení vnímání jejich dětí. Navíc vás Jana Štrausová zavede až k zážitkům s dětmi velice tajuplnými, mystickými. Mezi nebem a zemí. A tak se i já zeptám: nepatříte mezi ty, kterým děti vyprávěly naprosto samozřejmě o tom, čím kdysi byly, kým a kde žily? Pokud vás něco tak tajemného potkalo, je to kniha také pro vás! Autorka je terapeutkou a pedagožkou, přičemž obě profese spojila a doslova ve svých knihách předala to, co si v hlavičkách tyto děti nosí. A je to fascinující čtení… Děti nového věku vyšly v roce 2020, následuje druhá kniha Poselství dětí nového věku. Co Vás nejvíce překvapilo na následných dopisech, kterými Vám lidé dávali vědět, „Ano, tohle jsem prožil taky!?! To ve Vás muselo vyvolat ohromné emoce? Pro mne je to tolik let již tak přirozený projev u dětí, že mne to už nepřekvapuje. Každopádně odezva byla skutečně až překvapující. Měla jsem velikou radost, že se tyto projevy u dětí dějí i mnoha ostatním lidem, v mnoha rodinách a v různých situacích. Jen, ne každý si troufnul o tom promluvit, aby jejich dítě nebylo vnějším světem označeno za „divné“. Kniha vlastně zbořila toto zažité „tabu“, což bylo dáno také hlavně minulým režimem. Dříve bylo zřejmé, o čem je možno mluvit a o čem je lépe raději mlčet. Dnes jsou lidé v tomto aspektu mnohem sdílnější. To mne velmi těší. Četba ze mne vydloubla pocit, který jsem mívala jako dítě, jako tušení něčeho, co mi ale nebylo příjemné a šlo velmi do existenciální hloubky. Snad tímto potvrzuji, že děti skutečně mohou být napojené na pocity z minulosti. Napadlo mne, jestli některé psychické obtíže v dětském věku (deprese, úzkosti) bez jiné příčiny v tomto životě nemohou mít kořen v nějaké nejasně cítěné události z minulých životů? Ano. Samozřejmě to se může stát. A také se to děje. Uvedu příklad. Můžeme mít zdánlivě neopodstatněný strach ze tmy. Může nám kdokoliv, cokoliv vysvětlovat a nám to nepomáhá. Duše si pamatuje traumatický zážitek, který se odehrál právě ve tmě. Různé psychické obtíže mohou pramenit ze zážitků z minulosti. Zjistit skutečnou kořenovou příčinu nebývá ale jednoduché. Totéž se týká různých fobií. Strach z výšky, strach z vody, z uzavřených prostor atd. To vše má svou příčinu obvykle někde v minulosti, kdy jsme například zemřeli pádem z výšky, utopili jsme se, či jsme byli zazděni zaživa, což nebylo v minulosti nic neobvyklého. I s těmito problémy se někdy setkávám s klienty v poradně. Nikdy nevím, co se nám otevře za téma a z jakého časoprostoru se vynoří. Vždy ale vyplave na světlo pouze to, co je duše již připravena zpracovat. To je v režii vesmíru. Co je pak principem takové terapie odstranění těch fóbií? Mohu to zmírnit i sama navozováním pocitu, že v tomto životě jsem v bezpečí? Principem terapie je zvědomění příčiny, kdy dochází obvykle k pochopení proč se mi to děje. Každému to jde z úrovně vědomí, ve které se nachází. Jak chápe vesmírné zákonitosti, jak je ochoten se měnit, přijímat situace, odpouštět sobě i druhým, pouštět emoce, atd. Každému může vyhovovat jiný druh terapie. Pokud někomu pomůže sebe ujištění, že v tomto životě je již v bezpečí, tak to je to nejlepší, co se může stát. Je důležité k tomu ještě dodat, že příčina může být i obrácená, tedy že chorobné strachy se mohou objevovat i z toho důvodu, že my jsme zapříčinili něčí smrt svým chováním či rozhodnutím. Duše ví, co si nese z minulosti za zážitek a vše, co jsme kdy nechali pocítit druhým, si dříve či později sami odžijeme. Záleží na tom, zda je člověk opravdu rozhodnutý jít do hloubky sebe samého a do pravdy o sobě. Pak má jakákoliv terapie vždy smysl. Překvapilo mne, jak děti reagují na minulé životy, i svou smrt, v podstatě pozitivně nebo věcně. Čím to je? Ano, je to tak. Děti vypráví o minulých životech, včetně zážitků smrti opravdu naprosto věcně a s klidem, bez jakýchkoliv projevů emocí. V hloubce své duše vědí, že smrt je stejně přirozená součást života jako život sám. Je to jako by vyprávěly nějaký zhlédnutý film, ve kterém hrály svou roli a tento film skončil. Děti nemají ještě žádné předsudky, proto v jejich vyprávění není žádné hodnocení, žádné závěry, žádné analýzy rozumu. Jejich sdělení jsou čistá, spontánní a naprosto přirozená. S jakým nejzajímavějším příběhem jste se setkala, nebo který Vás opravdu hodně dojal? Nejvíce mne dojalo vyprávění pětileté holčičky, která si pamatovala detaily ze života v koncentračním táboře. Vyprávěla mamince, jak šla s ostatními spoluvězni do plynu. Detailně popsala okamžik smrti své i lidí okolo sebe. Tento příběh je v mojí druhé knize a tento mne velmi dojal až k pláči. Ano, ten si z knihy pamatuju. Jak mají maminky reagovat, když malé dítě začne něco takového povídat? Naprosto přirozeně. V klidu dítě vyslechnout. Bez komentářů a pochybností, že si dítě vymýšlí. Dítě to potřebuje jen sdílet, nic více nechce. Jeho duše si může ještě něco zpracovávat na podvědomé úrovni a mluvení a sdílení jí pomáhá tím projít. Obvykle to časem samo odezní. Přístup dospělých k dítěti v těchto situacích je zcela zásadní. Pokud dítě nemá nikoho, kdo ho s důvěrou vyslechne, může se uzavřít do sebe a začít trpět psychickými problémy. Nahromaděné nepochopení a nevyjádřené emoce způsobují nemoce a dítě se cítí na to všechno, co se odehrává v jeho nitru a čemu často samo nerozumí, samo. Proto je přijetí toho, co nám dospělým může připadat jako neuvěřitelné, velice důležité. Děkuji za krásný rozhovor a trošku jiný náhled do dětské duše. Kdy se mnohdy i díky dětem otvírá i duše naše, duše rodičů. Renata Petříčková Foto: Jana Štrausová, Eminent
Čas načtení: 2013-10-02 00:00:00
Poznámky ze země sluncem spálené
Po roce znovu na Slovensko. A to by bylo tak všechno, co se s loňskem shodovalo. Tehdy jsme jeli v autíčku Kočerů, letos sami vlakem. Změnilo se i složení - kromě ostřílených pardálů Kuby, Kláry a Ondry vyrazila na Campfest ještě Bětka S., Markéta V., Jéňa P. a Kája K. Walk off the Earth Ukulele Cesta začala být zajímavá hned kus za Berounem. Vlak zde kohosi srazil a my čekali, až to páni policisté vyřeší a vlaky znovu začnou jezdit. Čekali jsme a čekali. I ukulele jsme vytáhli, abychom se moc nenudili, a přemýšleli, jak to uděláme s navazujícími spoji. Začalo se totiž ukazovat, že je nestíháme. Ze slibovaných dvaceti minut se stala půlhodinka, z půlhodinky hodinka a nakonec bylo zpoždění rovných sto minut. Od průvodčího jsme dostali potvrzení o zpoždění a truchlili nad svými koupenými místenkami. Cesta byla dlouhá Co se dalo dělat, nastoupili jsme do dalšího vlaku, našli pár volných míst a se svými krosnami se do vagónu vtěsnali. Průvodčí na nás koukali překvapeně, ale byli rozumní a rychle pochopili, že to opravdu není naše vina - to že jedeme špatným vlakem. Dále už cesta probíhala poklidně až do Žiliny, kde jsme z vlaku vyskočili, abychom učinili jeden z posledních přestupů - a můj úplně poslední. Opouštěl jsem zbytek výpravy o něco dřív, v Ružomberoku, abych se vydal přímo do kopců Velké Fatry. Campfest mne letos dostatečně nenalákal a tak jsme si řekl, že radši projdu další kus světa, ve kterém jsem ještě nebyl. A tak vám ani nemohu vyprávět, jak se letošní Campfest povedl. Prý tam bylo zase o něco víc lidí a nahluchlí zvukaři to z reprobeden pouštěli zase o něco víc nahlas. Velká Fatra Já hodil civilizaci za hlavu a svižně stoupal po červené pryč z města. Moc jsem nekoukal na mapu a říkal si, že červená je vždycky nejlepší. Když jsem za chvíli hekal do opravdu prudkého stoupáku, začal jsem si říkat, jestli by se mi po té modré, co vede o trochu níž pěkně po vrstevnici, nešlo lépe. Velká Fatra poprvé… Vylezl jsem na kopec Velká skála a po krátkém zvažování jsem se rozhodl, že to v příštím sedle zkusím. Dostat se z hřebenu dolů pod kopec prudkým srázem bylo trošku o ústa, ale z výsledku jsem byl potěšen - modrá byla krásná lesní pěšinka, vedoucí velmi zvolna do kopce. Šlo se krásně. Žádné hekání jako předtím. Z Hrabovského potoka jsem doplnil vodu a za chvíli už stoupal pod vlekem na horu Malinné (1.209). Zrovna zapadalo slunce a vůbec bylo pěkně. Pak ale začal les a v něm šero a já přemýšlel nad tím, kam hlavu složit. Zaneprázdněn uvažováním jsem přestal dávat pozor na cestu a zakrátko už bloudil po lesích. Podařilo se mi to totiž záhadným způsobem sejít z modré a kdyby to dolů k Čutkovskému potoku nebyl takový krpál, asi bych slezl až tam. …a podruhé Když jsem se zase našel, neměl jsem moc chuť pokračovat dlouho dál a tak jsem u laviček v sedle pod Vtáčnikom rozbil tábor. Trochu mne překvapilo, že zanedlouho po cestě, která sedlem vedla, projelo auto. Houby divočina. Další den jsem vyrazil poměrně brzy, což se později ukázalo jako dobré rozhodnutí. Byl jsem na suchu a pramen pod Vtáčníkom se mi nalézt nepodařilo. I po ránu bylo docela teplo, ale cesta vedla povětšinou lesy a tak voda ani tolik nescházela. Nabral jsem ji až v potoku před Smrekovicou. Po druhé snídani jsem pokračoval dále po zelené směrem k Rakytovu (1.567). Výšlap nahoru mi dal docela zabrat, ale stál za to. A pak zas dál až ke Grúňu, kde se mi podařilo z pěkného pramene doplnit vodu. Šlo se dobře. Lidí jsem potkával málo, zvláště ve srovnání s Tatrami, kde jich byly mraky. Dokonce tak málo, že jsem v salaši Mandolína spal sám. Trochu zvláštní pocit. Zase jsem byl bez vody. Pramen jsem nenašel, vracet se mi nechtělo a tak jsem snídani zapil posledními doušky vody a vydal se po červené dál. Od Ostredoku (1.592) začalo lidí přibývat a kolem Križné (1.574) už to byla hotová dálnice. Já se vydal směrem ke Králově studni, kde jsem doufal, že nějakou vodu najdu. Byla tam. Sice ubohý čůrek, který ani náhodou velká plechová koryta zaplnit nedokázal, ale alespoň něco. Naplnil jsem, co jsem mohl a pustil se zpátky. V tom horku, které panovalo, se voda opravdu hodila. Připadal jsem si trochu jako továrna na sůl. Plánoval jsem, že přespím pod Repišťom, ale z údajné chaty zbyla jenom střecha a tak jsem pokračoval dál. Cesta už zase vedla většinou lesy a tak se horko dalo vydržet. To byl ale asi jediný pozitivní bod, protože jinak bylo putování utrpením. Cesta vedla nahoru dolu a znovu a zas a když už jsem šplhal asi na pátý kopec, abych z něj zase slezl, měl jsem toho docela dost. Navíc se mi v hlavě bez ustání honil Ježíšek od Nohavici. Na Motyčské hole (1.292) jsem se utábořil, uvařil polévku a kochal se hvězdami. Další den byl zase horký, ale naštěstí už mne nečekala žádná velká štreka. Potřeboval jsem jenom dojít do Donoval, kam odpoledne měl přijet zbytek bandy a odkud jsme měli vyrazit do Tater. Seběhl jsem ze Zvolenu (1.403) a u potoka, který tekl přes cestu se umyl. Bylo úžasné ze sebe smýt všechnu tu sůl a prach. V Donovalech jsem se usídlil před kostelem, kde jsem poslouchal katolické chorály a kontroloval Facebook na zdejší veřejné wifi. Do kostela se seběhly snad celé Donovaly. Stálo se i venku. Pro Čecha trochu neobvyklý jev. Nízké Tatry Připraveni vyrazit, Donovaly Odpoledne zbytek skutečně dorazil. Kuba s úpalem. Po občerstvení zmrzlinou jsem vyrazili směr Nízké Tatry. Největší horka už naštěstí byla pryč a cesta zase vedla chvíli lesem. V dobré náladě jsme vyběhli na Kozí chrbát a zase z něj sběhli, abychom se utábořili v Hiadelském sedle. Kuba sice na Kozí chrbát vzpomíná nerad, ale to bylo dáno spíš jeho současným stavem než čímkoli jiným. Výhled na Kozí Chrbát V útulně v sedle bylo lidí tak akorát. Spalo se nahoře i dole. V prostřed noci přišla pěkná bouřka a průtrž mračen a ti, co spali dole, strávili noc zabalení v pláštěnkách. U nás nahoře tu a tam kapalo, ale jinak se vyspat dalo. Ráno bylo příjemně. Vlahý vzduch po dešti se krásně vdechoval a tak i stoupání na Prašivou (1.652), Malou (1.720) a Velkou Chochuli (1.753) bylo snesitelné. Kuba už se z úpalu oklepal a do kopců běhal jako první, my ostatní supěli za ním. Kocháme se pohledem na krajinu před Velkou Chochulou Vzduch se ale ohříval víc a víc a za pár hodin už bylo utrpení jít pod žhavým srpnovým sluncem. Užívali jsme si každý stín, na který jsme narazili. A že jich moc nebylo. Kuba vychutnává odpočinek ve stínu Na útulňu pod Chabencom jsme dorazili v rozumném čase. Umyli se, uvařili večeři, zahráli pár kol kenta a anonyma a chystali se jít spát. Ne však chatár, který s pár hosty popíjel a pouštěl si muziku na plný pecky. Já, poučen z cesty do Skotska, jsem nasadil špunty a za chvíli už spal. Co se v tu noc dělo, znám jenom z vyprávění. Holkám neudělalo dobře ostré horké sluníčko a skončily s podobným úpalem, jako Kuba před nimi. A tak střídavě vybíhaly z chaty, úpěly a zbavovaly se večeře. A do toho chatár se svojí muzikou. Když už toho na Bětku bylo moc, vzbudila ho, protože mezitím usnul na stole a poprosila, jestli by nemohl ten kravál vypnout. On na to, že jestli se jí to nelíbí, ať se sbalí a vypadne. To se jí pochopitelně nechtělo a tak radši zalezla do spacáku a snažila se noc nějak přežít. Kdesi v Tatrách Ráno vypadaly obě holky dost zbědovaně. Chatár už vystřízlivěl a opřekot se omlouval a dával rady, co máme dělat. Nakonec nám vrátil i část peněz a kdybychom chtěli, asi by nám vrátil i mnohem víc. Podle plánu jsme měli před sebou pořádnou štreku. Chtěli jsme totiž dojít až na Ramžu - platit za ubytování na Chopoku nebo na Štefáničce se nám nechtělo. Teď byly naše představy ohroženy a my připraveni k sestupu do údolí, pokud by to dál nešlo. Ochočení kamzíci kus za Chabencom Vyrazili jsme. Ne úplně brzo, ale také ne úplně pozdě. Horko už docela bylo a při výstupu na Chabenec (1.955) jsme se pořádně zapotili. S vidinou lanovky na Chopoku v dáli jsme ukrájeli ze zbývající cesty. Za Polanou (1.890), kterou jsme raději obešli zespoda, začala pravá horská dálnice. Míjeli jsme davy turistů, které sem vyvezla lanovka, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Možná i proto jsme skoro běželi, abychom to měli rychle za sebou. Výhled při cestě Výhled na Děreše Na Chopoku (2.000) jsme dali delší pauzu na odpočinek. Já si odlovil kešku, Kuba vyběhl na vrchol a holky usnuly. Ďumbier jsme z časových důvodů oželeli, i když nám to bylo trochu líto. Na druhou stranu jsme mohli o to déle posedět před Štefáničkou u sklenice kofoly, kterou jsme koupili za vrácené peníze z Ďurkové. Vyčerpaná Bětka odpočívá u Štefáničky Holky už se trochu oklepaly a tak se pokračovalo ve veselé náladě. I přes to horko. Polovinu těl už jsme měli dokonale spálenou. Do Čertovici jsme dorazili k večeru a řekli jsme, že už to na tu Ramžu přece jenom dojdeme. Do osmi tam budem! Krajina před sestupem do Čertovici Do osmi jsme tam nebyli. Ale opravdu jsme tam dorazili. S krásnými třiceti kilometry horským terénem v nohách. Další přespávající v útulně jen kroutili hlavami. Na Ramže bylo plno. Na holky zbyly poslední dvě volná místa a my s Kubou spolu s půltuctem dalších horalů spali venku. Noc byla poklidná a ráno jsme nikam nechvátali - slíbili jsme si zasloužený odpočinek. Holky se z útulni vybelhaly, teprve když poslední skupina odešla. Snídaně na Ramže V klidu jsme posnídali a před polednem se vydali za dalším dobrodružstvím. Bylo vedro. Vzduch se ani nehnul a my se prodírali přes prales popadaných stromů a větví, abychom vylezli na Homolku. Pot z nás tekl proudem Pekelně nás pálily spálené půlky těla a když jsme se museli prodírat ostrými větvemi kleče, jeden by bolestí brečel. Seběhli jsme do sedla Priehyba, kde jsme dohonili skupinu, která z Ramži vycházela před námi. Obsadili jsme břehy potoka, který v oněch místech teče. I tekoucí voda se nám zdála býti dost teplá, ale i tak bylo příjemné zase smýt pot, prach a sůl z těl. Osvěženi jsme vyběhli na Velkou Vápenicu v rekordním čase a za zpěvu "Oh, Freedom" jsme dorazili až k útulně Andrejcová. Západ slunce u Andrejcové Ani nás nepřekvapilo, že bylo zase plno. Naštěstí to nevypadalo, že se něco přižene a i kdyby, dovnitř bychom se taky nějak vešli. Uvařili jsme si polévku, pojedli kaši a s plnými břichy a hvězdnou oblohou nad hlavou šli spát. Dovnitř jsme se se nevešli Ráno jsme zase nikam nechvátali a zase vyráželi jako poslední. Horko bylo pořád, ale už ne takové, jako dny před tím. Výstup na Královu Holu jsme si užívali. Netrvalo dlouho a už jsme sbíhali dolů směrem na Pusté Pole. U chalupy Pod Košariskom jsme se brzy odpoledne utábořili, máchali se v potoce a dojídali zásoby. Taky jsme odháněli medvědy naším brnkáním na ukulele. Zasloužený odpočinek na Králově Hole Následující den jsme se s menšími obtížemi dostali do Popradu. Autobusová zastávka v Pustých Polích je dosti svérázná, ale i tak se nám autobus zastavit podařilo. Slasti přírodní koupele Jak bývá naším zvykem, naše cesty ve městě směřovaly nejdříve do obchodu. Na plánovaný průzkum Popradu nedošlo, protože se přihnala bouřka s lijákem, který vydržel celé odpoledne. A pak hurá domů. Trochu nás překvapilo, že musíme ve studentovi platit za zavazadla. Cesta byla poklidná a v ranních hodinách jsme rozlámaní vylézali na Florenci. Nestačilo? Tak koukněte na video.
Čas načtení: 2009-02-25 00:00:00
Jaké bylo Bludiště II. - rozhovor s týmem
A další informace o Bludišti vyplouvají na hladinu. Tentokrát rozhovor s nešťastníky, kteří okusili stres ze soutěžení na vlastní kůži. Ponechalo to na nich následky? Přesvědčte se sami… Jaké pocity jsi měl(a) z toho, když jsi se dozvěděl(a), že budeš soutěžit v Bludišti? Karel: Nejdříve jsem se lekl, ale potom jsem si řekl, že to může být zajímavé. Martin: Žádné zvláštní. Nijak mě to nevzrušovalo. Jitka: Ze začátku jsem byla ráda a těšila jsem se, ale jak se to blížilo… Juda: Rozhodně mne to nepotěšilo, ale byla to věc, se kterou jsem se musel smířit. Asi stejně jako s návštěvou u zubaře. Čekal(a) jsi, že tě třída vybere? Kdo byli tví favorité? Karel: Sebe jsem mezi čtyřmi vybranými rozhodně nečekal. Na svůj papír jsem napsal Martina Hezoučkého, Judu Kaletu, Markétu Votavovou a Marii Zieglerovou. Martin: Jo, čekal jsem to. Jitka: Spíš ne, říkala jsem si že by to teoreticky mohlo bát možný ale, že spíš ne. Mými favority byli Juda Kaleta, Martin Hezoučký, Kája Pučelík pak třeba Markéta Votavová či Abeba Jánská Juda: To že mně ve třídě vyberou, jsem tak trochu čekal. Jinak jsem hlasoval pro všechny z družstva, místo sebe bych nasadil Martina Wirtha. Kdy jsi pocítil(a) nejvíc stresu? Proč? Karel: V prvním díle před tajenkou. Prohrávali jsme o dost bodů a věděl jsem, že když tajenku neuhodneme prohrajeme. Martin: Asi před otázkami, když už se to točilo potřetí. Jitka: Nejhorší bylo když jsme jeli ráno na první natáčení tak v autobusu. Nevěděla jsem jak to bude probíhat, ale když jsem dorazili tak to ze mě opadlo. Juda: Možná by si někdo řekl, že nejhorší je zavěšovat v posledních sekundách bludišťáky, tak jako se to povedlo mně, ale tam na to člověk nemá čas myslet. Takže asi v prvním díle před tajenkou. Proč ses do Bludiště (ne)těšil(a)? Karel: Bylo to pro mě něco úplně nového a zajímalo mě, jak to zvládnu, takže jsem se docela těšil. Martin: Moc jsem se netěšil, hlavně na tu dlouhou cestu autobusem. Jitka: Těšila - něco nového a snad i super zážitek. A netěšila protože jsem se bála, že to všem zkazím. Juda: Protože mi od začátku celá soutěž připadala hodně o náhodě. Je to o tom, jaké máte štěstí na otázky a jaké štěstí mají učitelé. Jak moc by sis na svůj tým před Bludištěm vsadil(a)? Karel: Určitě moc ne. Martin: Radši nic. Jitka: Středně. Doufala jsem že bychom mohli párkrát vyhrát, ale obávala se, že se tak nestane. Juda: Osobně jsem čekal, že po prvním díle pojedeme domů. Překvapilo tě ve studio něco? Dělalo se něco jinak, než jsi čekal(a)? Karel: Překvapilo mě natáčení jednoho momentu několikrát. Martin: Ne. Ne. Jitka: Překvapila mě velikost studia, bylo strašně vysoké, ale jinak docela malé. Síť po které jsme lezli se tím pádem zdála opticky nižší. Také jsem byla mile překvapena štábem a moderátor byl taky super. Juda: Docela mně zarazilo, když jsem viděl, že ani zkušený moderátor není bez nervů a že se často zapotí, když něco opakuje třeba po páté. Jaké byly tvé pocity po první výhře? Karel: Měl jsem radost a byl jsem překvapený. Martin: Tak byl jsem rád. Asi protože jsme nemuseli jet hned domů. Jitka: Jelikož byl náš první soupeř dost namyšlený a neodpustil si pár narážek, tak jsem byla ráda že jsme jim to natřeli . A taky už bylo jasné, že neodjedeme domů se stoprocentní ostudou. Juda: Asi největší radost mi dělalo to, že se díky nám ostatní „ulejou“ o pár dalších hodin ve škole. Jaký díl byl pro tebe nejnáročnější? Karel: Rozhodně první. Soupeř byl velice dobrý. Martin: První, tak bylo tam hodně stresu. Jitka: První díl byl takový plný překvapení, ale nejnáročnější byl asi druhý, protože se natáčel chvilku po prvním, ve studiu bylo horko a byli jsme unavení. Juda: Tak tady už je odpověď jasná – i když na nervy čas nebyl, náročné to bylo: překážka a zavěšování v druhém díle. Jaký díl sis nejvíce užíval(a) a proč? Karel: Třetí, protože už jsem věděl co nás čeká. Martin: Třetí. Asi díky soupeřům. Jitka: První díl mne vyloženě bavil, v posledním díle už zase o tolik nešlo, protože jsme se zúčastnili už všech natáčení a nebylo již kam postoupit. Juda: Asi jako všichni ostatní ten třetí, hlavně proto, že nebylo co ztratit, domů bychom jeli tak jako tak. Zopakoval(a) by sis bludiště? Proč? Karel: Asi ano, protože jsem si kromě nervů užil i spoustu legrace. Martin: Jo, protože jsme neměli školu. Jitka: Myslím že ano, protože jsme si užili i spoustu srandy. Vyfotila jsem se taky s Romanem, zalezla po síti, což bylo úplně super. Zhoupla jsem se na houpačce. Juda: Jednou a dost. Rozhodně mi to stačilo, i když zkušenost to byla zajímavá.
Čas načtení: 2020-02-23 10:51:19
Jediná kapka whiskey aneb Budu mít na pohřbu plačky? Budou pro mě ronit?
Je mnoho i písemně doložených názorů spisovatelů a myslitelů na knihu Jamese Joyce Plačky nad Finneganem. Například Nabokov ji přirovnává ke chrápání ve vedlejší místnosti, ten obraz se mi líbí, i když Plačky moc ne. Připadají mi nějak křečovité, asi jako ten Kaplan, co má třídu rád. Ale o to tu teď nejde. Žádný z těch názorů se ovšem netýká původní irské balady, která byla pro Joyce předlohou– přitom ta se mi líbí nejvíc. (Balada – komedie?) Ten příběh je o jediné životodárné kapce whiskey. Při pohřební hostině (anglicky wake, což ovšem znamená také „probuzení“, tento význam se ale většinou v překladech nezohledňuje) do úst mrtvého těla ukápla whiskey, načež mrtvý ožil. (Wikipedie) Když jsem si uvědomil, že tedy rakev s mrtvým musela být v místnosti, kde se pláč a hodování odehrávalo, vzpomněl jsem si na jednu svou starou známou a napsal jsem jí, aby mi napsala, jak to vlastně bylo. A za pár dní mi přišel dopis: …včera ten můj trouba přišel na skrýš v kredenci, kam před ním schovávám penízky, naštěstí jen na tu malou skrýš, velkou nenajde. Vázičku vyprázdnil, peníze propil a přitáhli ho na práh kumpáni jistě hodně po půlnoci. Položili ho, opřeli o vrata a zmizli. Otevřela jsem mu, padnul dovnitř. Měla jsem v ruce velkou vařečku na vyváření prádla, že mu jich pár nasolím, ale pak mi ruka klesla. Už takhle má dost a bůhví jak ho ráno budu budit do práce. A tam jít musí. Druhý den odešel v klidu, pak i děti a já myslela na řezníka, že mu dlužím a že dlužím i za látku Madlence na kabátek. A kde to teď vzít? Prala jsem prádlo a zašívala jsem, když přišla Pipsi z hájenky, abych s nima šla brečet na Finnův pohřeb. Ten moula lez lízlej na lešení a spadnul z něho. Jak může bejt dobrej zedník takhle blbej… Kolik nás bude, ptala jsem se jí a potom – a dá mi někdo něco? Odpověď byla dobrá, dluhy z toho, co dostanu za pláč zaplatím, a ještě něco málo zbyde. – Tak chceš? Ptala se Pipsi. Tak ano, řekla jsem, ano, chci. Ano. Nejvíc mě překvapilo co? Že tam s náma bude bulit ta kráva Gerty, to ne, to jsem čekala, ale že vystaví nebožtíka v rakvi přímo na pohřební hostině mě překvapilo. To se běžně nedělalo. Musela jsem se jít podívat a Finn ani moc mrtvě nevypadal, jen se nehejbal. Jenže tuhej byl a už mi nikdy nestrčí ruku zezadu pod sukni, ani mi nebude tajně hladit nohy, nepodívá se, chudáček, těma očima, modrýma jak otevřený nebe …no a to už jsem brečela, ani jsem nepotřebovala tu cibul co jsem mnula rukou v kapse zástěry. Anna na mě překvapeně koukla a začala bulit taky a za chvilku už jsme koncertovaly a slaně kapaly svorně, všechny čtyři. Jestli pak si ten parchant občas šáhnul i na ty druhý, napadlo mě, víš, ty… Ale co, řekla jsem si, teď už je to jedno. Potom chlapi chodili k rakvi a Finnovi připíjeli. Nás si moc nevšímali. Taky na nás toho nebylo moc ke koukání, brečící ženský celý v černým, černej hlouček. Poslední šel k rakvi zrzavej Orm s velkým panákem, pěkně už naťuknutej, svítily mu oči a jak Finnovi připíjel, ušplíchla mu kapka whisky a dopadla mrtvýmu rovnou na pusu. A já jsem ti měla najednou pocit, že chudák Finn není mrtvej, že se začne pomalu hejbat a chlapi mu pomalu pomůžou z truhly ven… A von Finn se pak doopravdy začal pomalu hejbat, nejprve zamrkal jak kulihrášek a já jsem vyjekla a zatahala jsem za rukáv toho svýho, aby se otočil a podíval a všichni čuměli co se děje… Pak k nám přišel strejda z dědiny, té horní, Finnův příbuzný a dal nám peníze, o který už jsem se začala bát. A vlastně nás pak skoro vyhnal pryč… To ostatní už asi znáš, ty muj starej známej a milej… Martine. Píšu ti, jak vidíš, nejen z dálky, až z Irské země, to myslím jako hlínu, teď, ale i proti času. A i když zedník Finn pak po „smrti smrťoucí“ ještě žil a dělal hezkých pár let, tobě dám jednu dobrou radu – když jsi lízlej, nelez na lešení! Tak to vidíte. Dopis sem dávám skoro celý, až na dvě trochu citlivá místa, která se mi nepodařila dobře upravit pro mravopočestnou mládež a proto jsem je vyjmul. Ale odkud, to vy asi ani nepoznáte. A pro ten krásný dopis jsem se rozhodl vzít si Joyce znovu na noční stolek a občas před spaním otevřít, zalistovat. Ale ouvej! Hned první večer jsem vážně uvažoval, jestli bych chtěl mít na pohřbu plačky a v noci se mi zdálo, že o tom jednám s Thomasem Mannem. „Milý hochu“, řekl mi kupodivu, vždyť to, co bude potom, Tam, už vám může být jedno. Ano, tím koncem končí všechny konce. Technická poznámka: Thomas Mann (a jiní němečtí spisovatelé) se stal při svém útěku před nacisty českým občanem. Je to tedy náš, český nositel Nobelovy ceny míru za literaturu, abyste věděli. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-08-01 15:52:16
Památkářská blamáž: o odstranění graffiti na Karlově mostě se měli poradit se specialisty
Mlčeti zlato, říká přísloví a nejeden politik lituje, že se jím neřídil. A nyní je už pozdě radit jednomu restaurátorovi, aby se tohoto pravidla držel také. Protože pak by dnes nevypadal jako člověk, který chce mermomocí vytáhnout z obecního peníze za práci, kterou ani příliš neovládá. Příběh je známý, takže stručně: Dva opilí dementi z Německa 15. července posprejovali kus pilíře Karlova mostu, byli chyceni, usvědčeni a doufejme, že budou i potrestáni (odmítli podmíněné tresty a pokutu dané soudním příkazem, takže se uskuteční soud). Památkáři pak začali trochu dlouze rozhodovat o tom, jak bude nápis odstraněn. „Nechceme, aby došlo k dalšímu mechanickému poškození, proto bude způsob odstranění po chemické stránce, tedy rozpouštědly. Ano, dalo by se do toho jít mechanickým způsobem, ale došlo by k narušení kamene do hloubky, a viděli bychom tam i tu stopu, kde poškození bylo. Prostředky jsou takové, aby rozmyly a rozpustily daný prostředek. Existuje celá škála různých emulzí, které naměkčují poškozený povrch. Kromě těchto rozpouštědel existují i další alternativní způsoby, jako je například laser,“ vysvětloval Martin Pácal, vedoucí odboru péče o památkový fond Národního památkového ústavu. Dodal, že restaurátoři odebrali vzorky k expertize, aby znali složení použitých sprejů. Smlouvu s TSK na odstranění nápisu na 40 tisíc korun pak podepsal restaurátor Jan Mjartan, který s tím chtěl být hotov do 15. srpna. Slavností zahájení odstraňování nápisu 28. července pak ukázalo, že vyjádření památkářů bylo jen obecným shrnutím dostupných postupů. Nerozhodlo o nějaké konkrétní metodě: restaurátor se zkrátka rozhodl vyzkoušet různé chemické prostředky a kartáček. "V tomto případě to nezabralo," říkal o jednom v reportáží České televize (jeden doporučuje shlédnout ZDE obě videa ČT). Takže vlastně šlo o metodu pokus-omyl. Česká tisková kancelář se zmínila o jeho výroku, že nechce odhadovat, zda na kamenech zbudou po sprejích stíny. Jeden není v problematice odstraňování graffiti vzdělán, ovšem celý odbornický nádech spojený s laboratorními zkouškami a dlouhým čekáním dostává prostě pravou českou patinu: "Zkusíme a uvidíme". Jenže hned druhý den byl nápis pryč a nikdo nevěděl, kdo to udělal A teď přichází ten nejlepší moment celé historky. Památkáři najednou nepotřebovali žádné laboratorní rozbory, o tom, jak byl nápis odstraněn, měli jasno na první pohled. Tedy památkáři, spíše jeden konkrétní, se kterým byla uzavřena smlouva na odstranění onoho graffiti. "Poškození mostu je nepozorovatelné, protože chemie, kterou někdo na vyčištění nejspíše použil, vnikla do kamene," řekl Majrtan 29. července serveru iROZHLAS.cz s tím, že to nemohlo být proudem vody, protože tak silný proud vody, který by to mohl dokázat, by kámen poškodil. „To už jsme v sobotu zkoušeli a zdálo se, že je to velice rezistentní. A kdyby to byla horká parní vapka, ta taky nedává takový výkon. Musel by mít přístroj, který neznáme." Jenže, když se později přihlásil ke svému činu specialista na odstraňování Miloslav Černý (který použil právě parní vapku) a komentoval počítání restaurátora a jeho kolegyně ("Když jsem tady v sobotu byl a viděl jsem, že používají přípravek Graffiti Stop 2, který je to nejlevnější, co můžete koupit v každé drogerii, tak mě to překvapilo.“), Mjartan už k další diskusi ztratil chuť: "Server iROZHLAS.cz položil několik dotazů hlavnímu restaurátorovi Janu Mjartanovi, který měl odstranění nápisu oficiálně na starosti. Ten ale jakýkoli komentář odmítl." Technická správa komunikací zjistila, že při odstraňování graffiti Miloslavem Černým k poškození zdiva nedošlo. Ovšem šéf magistrátních památkářů Jiří Skalický si neodpustil rozmazávat ono pověstné lejno na botě dále: „Tak jako si každý nemůže na národní kulturní památku jen tak čmárat, totéž platí i o odstranění čmáranic.” Počká si prý na zprávu od restaurátora. Takže se všichni budeme bavit za pár měsíců, až – co by taky mohl napsat jiného – Mjartan bude zdůrazňovat, že most by nenávratně poškozen. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jeden si rovněž myslí, že by nápisy z památek měli odstraňovat odborníci. Jen si není jist, že těmito odborníky jsou opravdu památkáři, když se navíc ukazuje, že ten, koho pověřili, nepozná běžné čištění a spekuluje o záhadných chemikáliích. A když navíc vyberou delší, složitější a dražší způsob odstranění grafitti, zavání to trochu snahou být nepostradatelnými za každých okolností. Připomeňme, že Technická správa komunikací už jednou graffiti z mostu odstraňovala: měla to hotové druhý den a jeden nezaznamenal zděšení památkářů, že by byly poškozeny nějaké kameny. Každopádně stojí za úvahu, zda jsem se kvůli jistému fachidiotství (kdy má člověk tendenci všechno interpretovat prizmatem svého úzce vymezeného oboru), se tu nešlo s bazukou na komára. Prostě musíme všechno odborně prověřit a udělat to co nejsložitěji, protože všechno ostatní by bylo polovičaté a stejně tomu kromě nás nikdo nerozumí. Anebo, což je bohužel pravděpodobnější, je to prostě projev letitého systému "brácha na bráchu". Jak totiž napsal na svůj fcb profil primátor Zdeněk Hřib: "Záhy poté, co se objevilo graffiti na Karlově mostě, mě oslovila společnost, která Praze nabídla vyčištění pilíře Karlova mostu profesionální laserovou technikou, a to zcela ZDARMA na počkání. Můj tým tento návrh obratem předal dál. Bohužel laserové čištění bylo zamítnuto ze strany Oddělení památkové péče na magistrátu. Z jejich pohledu by totiž mohlo dojít k neodbornému odstranění graffiti. Věřil jsem, že nepovedený nápis bude brzo odstraněn a bude zvolena ta nejlepší metoda pro ochranu tak významné kulturní památky, jakou je Karlův most. Proto mě velice překvapilo, že na čištění mělo být použito běžné čistidlo a kuchyňský kartáč."
Čas načtení: 2019-07-25 20:46:29
Kapitánka Carola Racketeová z lodi Sea-Watch 3: Salvini není člověk, kterého bych ráda potkala
Kapitánka Carola Racketeová (31) v obsáhlém rozhovoru pro týdeník Der Spiegel popisuje dny na moři s 53 zachráněnými na palubě lodi Sea-Watch 3, její roli jako protihráče italského ministra vnitra Salviniho a nepovolený vjezd do přístavu v Lampeduse. Paní Racketeová, pro mnohé jste se stala hrdinkou, která hodně riskuje, aby zachraňovala životy, pro jiné jste obrazem nepřítele. Jak vidíte svoji roli vy? Překvapilo mne, jak se všechno stalo velmi osobní. Mělo by se přece jednat o věc samotnou. O selhání Evropské unie spravedlivě rozdělit zachráněné a společně převzít tuto zodpovědnost. O to by mělo jít, ne o jednotlivé osoby, jako jsem já, které se náhodně dostávají do popředí. To není situace, kterou bych si přála. Já jsem nakonec jen zaskočila za kolegu, který byl původně pro tuto plavbu naplánován. Jak jste prožívala ty poslední dny? Bylo to těžké. Byli jsme téměř 17 dní na lodi s uprchlíky. Když jsme vpluli do italských výsostných vod před Lampedusou, a když jsme věděli, že nemůžeme plout dál, převzali od nás deset neodkladných medicínských případů. Pak to vše pokračovalo. Pak jste byli velmi dlouho před Lampedusou. Přemýšleli jsme, co teď máme dělat. Nejdříve jsme podali rychlý protest proti italskému zákazu vjezdu, který byl ale okamžitě zamítnut. Potom jsme to zkoušeli u Evropského soudu pro lidská práva. 34 zachráněných a já jako kapitánka jsme podali stížnost, ale to bylo na dlouho. Jaká byla na palubě Sea-Watch 3 situace? Každým dnem byla zdravotní a hygienická situace horší. Pak jsme dostali zamítavý rozsudek. Všechno vypadalo bezvýchodně. Měli jste přímé kontakty s italskou pobřežní stráží? Najednou bylo nutné provést zdravotní evakuaci, protože jeden z našich pasažérů onemocněl a musel okamžitě opustit palubu. Zavolali jsme námořní záchrannou službu a Italové byli během dvou hodin u nás, i když jsme byli mimo italské výsostné vody. To šlo rychle, ale byla to výjimka. Jak to? Každý den jsme odesílali zdravotní zprávy na záchrannou centrálu do Říma, holandským úřadům, pod jejichž vlajkou loď pluje, a do přístavu v Lampeduse. Ale nikdo nás neposlouchal, nikdo neodpovídal. Jedině z Říma jsme se dozvěděli, že naše zprávy poslali na italské ministerstvo vnitra. Tím to končilo. Naši lékaři přestávali rozumět světu. Také politicky se nic nedělo. Sea-Watch odeslala zprávy na Maltu, do Francie, stále jsme se dotazovali na německém ministerstvu zahraničních věcí. A nebyly vůbec žádné reakce? Vždycky říkali, že něco udělají. Ale nerýsovalo se žádné řešení, nic konkrétního. Překvapilo vás to? Bylo mi jasné, že to bude těžké. Problém přerozdělování je už věčnost neřešený. Zhruba jeden rok je to stejné u všech záchranných lodí. Vždycky se jednalo o to, kdo ty lidi vezme. U každé lodi se o tom znovu diskutuje. Takže vám to bylo od počátku vaší mise jasné? Pokračujeme, protože je to nezbytné. Ale pochopitelně jsme odplouvali se Sea-Watch 3 s vědomím, že nikdo nechce uprchlíky přijímat. Ani Tunisko, které evropské vlády rády vidí jako bezpečnou alternativu. Když jsme byli na moři, stála nákladní loď „Mare Dive“ se 75 uprchlíky 15 dní před Tuniskem. Ale Tunisané se nechtějí stát dalším odkládacím přístavem. Nikdo tyhle lidi nechce. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak si máme představit život na palubě? Uprchlíci jsou prakticky zavřeni. Je málo místa. Většina lidí spí na palubě ve stanech, každý má vlněnou deku. Máme tři přenosné toalety. Na sprchování máme málo vody, je to možné jen za několik dní. Dříve tuto loď provozovala společnost Lékaři bez hranic, tehdy měli lidi na palubě jen na tři dny. Na delší dobu to vlastně není zařízené. Jak se to projevovalo na náladě? Nemohli jsme těm lidem nic slíbit. Nikdo je nechtěl přijmout. Tato beznaděj se často mísila s posttraumatickými poruchami. Mnohým byla narušena jejich lidská práva, byli mučeni, prodáni, museli pracovat v otrockých podmínkách, zažili sexuání násilí. Chtěli jsme jim zprostředkovat jistotu, ale čím déle to trvalo, tím víc jsme ztráceli důvěru těchto lidí. Vjezd do přístavu v Lampeduse jste také odůvodňovali tím, že máte na palubě lidi se sebevražednými sklony. Někteří vykládali lékařskému týmu o předcházejících sebevražedných pokusech a sami žádali: Dávejte na mne pozor, daří se mi špatně. Týkalo se to především tří osob. Co to pro vás znamenalo? Na začátku mise jsme si s týmem stanovili červené linie a diskutovali o tom, kdy budeme muset vjet do přístavu. Když byly tyto linie překročeny, tak jsme tam vjeli. Co bylo těmito červenými liniemi? Mnozí pasažéři museli být ošetřeni specialisty. Měli jsme podezření na tuberkulózu. Něco takového nemůžeme na palubě ani zjistit, ani léčit. Jiným jsme mohli dávat jen tablety proti bolesti, bez diagnózy. Téměř všichni potřebovali psychologickou péči, ale neměli jsme žádného psychologa. Když držíte lidi dva týdny v takové situaci, je to výbušné. Co tomu říkaly italské úřady? Finanční policie byla u nás na palubě a kontrolovala naše dokumenty. Říkali, kapitánko, nevzrušujte se tolik. Nějaké řešení přijde, čekejte. Tak jsem si myslela, ok, ještě počkáme. Také poslanci italského parlamentu, kteří byli u nás na palubě, nám dávali naději, že běží rozhovory mezi Francií, Německem a Portugalskem. Salvini řekl, že když se najdou státy ochotné uprchlíky přijmout, můžeme přistát. Co se dělo v posledních hodinách před přistáním v Lampeduse? V předvečer jsme měli další zdravotní evakuaci. Jeden pasažér musel urychleně na kliniku, měl velké bolesti, jednalo se zřejmě o ledvinové kameny. Od toho okamžiku už byla situace neudržitelná. Pocit lidí byl: Musíme nejprve všechny hodit přes palubu, aby se něco stalo? Také posádka už neměla sílu. Každým dnem to bylo náročnější a nakonec jsme už ztráceli naději. Mezitím jednaly evropské vlády dále o tom, kdo koho přijme? To mi také říkali poslanci: Řešení je na dosah, v příštích hodinách ho budete mít. Nechtěla jsem vjíždět do přístavu, nechtěla jsem porušovat zákon. Posílili jsme hlídky na palubě, aby si nikdo nic neudělal. To bylo ve čtvrtek večer. V pátek jsem se probudila v šest hodin a ptala jsem se poslanců, kde je to řešení? Přirozeně neexistovalo. A to už jsem nevěděla, jak dál. Prostě to dál nešlo. Nemohla jsem garantovat bezpečnost na palubě. A co potom? V pátek odpoledne opět přišla na palubu finanční policie a předala mi papíry, ve kterých stálo, že jsem vyšetřována kvůli nepovolenému vplutí do italských teritoriálních vod a pomoci k nepovolenému vstupu do Itálie. Vzali si s sebou palubní deník a chtěli odejít. Zeptala jsem se jich: A co mám dělat s těmi 40 zachráněnými? Vezmete si je, prosím, s sebou? Odpověděli, že o tom nic nevědí. Z Berlína jsem se dozvěděla, že Salvini blokuje řešení. Další noc s uprchlíky jsem si nemohla vzít na zodpovědnost, a tak jsem se rozhodla přistát. Když jste vplouvala do přístavu…. ….vjela nám do cesty finanční policie s modrým světlem. Velmi pomalu jsme vpluli, zastavili jsme loď, otočili ji, protože se přistává pozpátku. Tehdy jsem uviděla, že se člun finanční policie postavil doprostřed mola, aby nám zabránil tam přistát. To, že jsme se srazili, nebyl útok na válečnou loď, byla to nehoda. Počítala jste s tím, že vás zadrží? Něčeho takového jsem se obávala. Jak s vámi potom zacházeli? Úředníci byli přátelští. Po osmi hodinách na finanční policii jsem byla převezena do uprchlického tábora uprostřed ostrova. Tam je jediná policejní úřadovna, která může provádět identifikaci zadržených. Tam už také na podlaze seděli naši zachránění, a když mne uviděli, tleskali. Odebrali otisky prstů a dostala jsem domácí vězení. V pondělí jsem pak musela i s lodí k výslechu na Sicílii. Co jste řekla soudkyni, která rozhodovala o vazbě? Vysvětlila jsem jí moje důvody a srážku s lodí finanční policie jsem vysvětlila z mého pohledu. Pak jsem dostala další domácí vězení. Všimla jste si toho vzrušení kolem vaší osoby v posledních dnech, toho označování za hrdinku i té nenávisti? Skoro vůbec ne. Byla jsem ráda, že jsem se nemusela zabývat tím, co říkají ostatní. Jak se s touto hrdinskou rolí vypořádáváte? Po mladé klimatické aktivistce Gretě Thunbergové jste teď ikona bojovníků za migranty. To mi ještě ne úplně došlo. Jsem ostatně člověk, který raději něco dělá, než mluví. Domnívám se, že tato akce promluvila dostatečně. V úterý večer soudkyně rozhodla o vašem propuštění. Překvapivě akceptovala skoro ve všech bodech naši argumentaci. Také napsala, že jsme nevpluli do italských výsostných vod ilegálně, protože nejsme žádní převaděči a zákaz platí jen pro ně. Jak to teď půjde právně dál? Teď půjde o pomoc při ilegálním vstupu do země a vplutí do teritoriálních vod. V podobných případech, pokud vím, tato obvinění byla stažena. Ale může to trvat měsíce. Líbí se vám být označována za protihráčku ministra Salviniho? Nesleduji jeho vyjádření. Ale vím, jak Itálie volila v evropských volbách a že hodně Italů jeho politiku podporuje. Ale i v Itálii je hodně projevů solidarity. Země je rozdělená. Co byste mu ráda řekla, kdybyste stála proti němu? Salvini není člověk, kterého bych ráda potkala. Jeho politika porušuje lidská práva. Způsob, jakým se vyjadřuje, postrádá respekt a není vhodný pro špičkového politika. Jak si vysvětlujete, že si Salvini vybral právě vás? Každý, kdo se plaví jako kapitán na záchranných lodích, ví, že může být kriminalizován. Zvláštní na tomto případě je, že to bylo tak extrémní. Pozoruhodné bylo už řetězení souvislostí: Už když jsme měli uprchlíky na palubě, prosadil Salvini dekret, kterým se zakazovalo záchranným organizacím vplouvat do italských přístavů. Ve středu jsme je zachránili, italský parlament v urychleném řízení dekret schválil v pátek a krátce poté on-line zveřejnil. Byl za tím velký politický tlak, že to šlo tak rychle. Podporovalo vás Německo dostatečně? Cítím se být osamocena. Jsou samozřejmě jednotlivci, kteří chtějí pomoci. Například města, která chtějí přijmout naše uprchlíky. Pak to ale ztroskotalo na ministrovi vnitra Seehoferovi, kterému se nechtělo nabídky měst přijmout. Můj dojem je, že na národní a mezinárodní úrovni nechce nikdo opravdu pomoci. Předávali si to jako horkou bramboru a my jsme nakonec zůstali zde se 40 zachráněnými na palubě. Co by se muselo udělat na politické úrovni, aby se situace zlepšila? Potřebujeme řešení, jak v Evropě přijímat lidi, kteří k nám prchají. A solidárně je rozdělovat. Dublinský systém, který přenechává odpovědnost zemí za hranicemi na nich, není spravedlivý. A do té doby, než se najde řešení? Jsem zvědavá, jak to půjde dál se záchrannými loděmi, které jsou stále ještě na moři a zachraňují uprchlíky. Co teď bude se Sea-Watch 3? Vycházím z toho, že naši loď propustí. Pak musíme provést nějaké technické práce a znovu vyplujeme. Je jenom těžké najít kapitána, který na sebe vezme to riziko. Udělala byste to znovu? V tomto okamžiku mi advokáti radí to nedělat. Ale pokud by obvinění proti mně byla odvolána, jela bych znovu. {/mprestriction} Přeložil Miroslav Pavel. Carola Racketeová (*8. května 1988, Preetz, Německo) je lodní kapitánka, která pracuje pro německou záchrannou organizaci Sea-Watch. V červnu 2019 byla zatčena, protože přistála se záchrannou lodí s migranty bez povolení v italském přístavu Lampedusa. Bakalářkou námořních věd a mořské dopravy se stala v roce 2011 na námořní škole Univerzity aplikovaných věd Jade v Elsflethu a následně získala kapitánskou licenci od Německé spolkové námořní a hydrografické agentury. V roce 2018 obdržela magisterský titul ochranářského managementu na anglické univerzitě Edge Hill. Dva roky byla navigační důstojnicí vědeckých expedic do Arktidy a Antarktidy pro Institut Alfreda Wegenera pro polární a mořský výzkum. Krátce působila v Kropotského přírodní rezervaci na Kamčatce jako dobrovolnice, pak pracovala jako bezpečnostní důstojnice monacké společnosti ultraluxusních lodí Silversea Cruises. Dále působila jako druhá důstojnice lodí Greenpeace pro britský arktický dohled. Její loď Sea-Watch 3 pluje pod nizozemskou vlajkou.
Čas načtení: 2024-06-09 21:40:19
Na Slovensku možno extrémne zmeny počasia nie sú tak bežné ako v iných kútoch sveta, ale aj napriek tomu, sa môžeme občas stretnúť s ... The post Prekvapilo vás počasie? Tieto aplikácie na predpoveď počasia patria medzi najlepšie. Určite ich vyskúšajte! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2024-10-31 13:00:38
Nintendo mile překvapilo. Hráčům nově nabídne streamování hudby
Zatímco fanoušci netrpělivě vyhlížejí novou konzoli od Nintenda, japonský herní gigant udělal něco zcela nečekaného. Představil novou streamovací službu, která nestreamuje hry, jak by se čekalo, ale hudbu. Aplikace služby Nintendo Music je k dispozici pro Android i iOS. Nintendo Music je pro Android i iOS Proti Spotify a Apple Music…Přečtěte si celý článek: Nintendo mile překvapilo. Hráčům nově nabídne streamování hudby
Čas načtení: 2024-11-06 07:34:59
S jedním z nejúspěšnějších tvůrců obsahu v Česku jsme se projeli obřím BMW X7. Auta německé provenience pro něj vždy byla jasná volba. Článek Překvapilo mě, jak je tohle obří BMW živé, říká Čestmír Strakatý. Úspěch na Herohero? Ať si to každý zkusí se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-02-24 10:00:58
První jízda s novinkami Škoda Octavia RS a Škoda Kodiaq RS: Tohle nás překvapilo!
Škoda v nedávné minulosti představila vrcholné výkonnější verze s označením RS pro dva své modely. A my jsme škodovky Octavia RS po faceliftu i Kodiaq RS nové generace před pár dny vyzkoušeli. Podívali jsme se s nimi na klikaté chorvatské okresky, ale i na závodní okruh. A byli jsme opravdu překvapení. Navigace: Strana 1: Škoda […]
Čas načtení: 2025-03-30 19:07:27
Vedci vložili do myší „ľudský jazykový gén“. To, čo sa potom dialo, ich prekvapilo
Človek je dnes jediným tvorom na Zemi, ktorý sa môže pýšiť komplexným jazykom. Vďaka nemu môžeme zdieľať s inými nielen naše skúsenosti, ale ... The post Vedci vložili do myší „ľudský jazykový gén“. To, čo sa potom dialo, ich prekvapilo appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2025-07-12 20:00:00
Xiaomi překvapilo celý svět. Stabilní Android 16 už stahují miliony lidí
Xiaomi všechny překvapilo a začalo bez většího ohlášení distribuovat stabilní verzi nejnovějšího Androidu. Čínská společnost se tak stává prvním výrobcem mimo Google, který přináší Android 16 svým uživatelům, a to včetně nové verze své nástavby HyperOS 2.3. Xiaomi 15 a 14T Pro na čele pelotonu Podle portálu Xiaomi Time bylo Xiaomi 15 prvním zařízením, které […] Celý článek si můžete přečíst na Xiaomi překvapilo celý svět. Stabilní Android 16 už stahují miliony lidí
Čas načtení: 2025-08-18 16:56:01
7 000 mAh za pár korun. Xiaomi nás překvapilo skvělým telefonem jen za 3 490 Kč
Xiaomi láká na telefony Redmi 15 a 15C, které zaujmou obří baterií a nízkou cenou. Díky akci je pořídíte od 2 690 Kč jen do konce srpna.Přečtěte si celý článek: 7 000 mAh za pár korun. Xiaomi nás překvapilo skvělým telefonem jen za 3 490 Kč
Čas načtení: 2025-08-28 14:22:15
Největší české herní studio překvapilo. Jejich milionové vojáky a zombies doplní vesmírné autíčko
Arma, DayZ, Operace Flashpoint… Všechny tyhle velké hry od studia Bohemia Interactive brzy doplní roztomilé autíčko v Cosmo Tales. Článek Největší české herní studio překvapilo. Jejich milionové vojáky a zombies doplní vesmírné autíčko se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-09-12 22:21:27
Sweet TV prekvapilo: Do ponuky pridalo nový detský kanál úplne ZADARMO (čo všetko ponúka)
"Sweet TV pridáva kanál Talking Tom Shorts s obľúbenými animovanými postavičkami pre deti, dostupný bez poplatkov, s humorom a obsahom pre celú rodinu." The post Sweet TV prekvapilo: Do ponuky pridalo nový detský kanál úplne ZADARMO (čo všetko ponúka) appeared first on AndroidPortal.sk.
Čas načtení: 2025-12-02 18:22:17
Ruské nasadenie upraveného dronu Shahed‑136, na ktorom bola zaznamenaná upevnená raketa vzduch‑vzduch R‑60, predstavuje jeden z najnečakanejších krokov v doterajšom vývoji bezpilotných zbraní. ... The post Po smiešnych „spätných zrkadlách“ Rusko prekvapilo oveľa drastickejšou zmenou: Shahedy sa stali skutočne obávanými protivníkmi appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2025-11-26 09:00:35
Výstrahy po celém Slovensku: To, co se děje venku, překvapilo i odborníky
Počasí znovu zkouší celé Slovensko Po sněhu přišel déšť, po dešti povodně a dnes i výrazné ochlazení. Slovensko se ani dnes nedočká klidnějšího počasí. Silné srážky zaplavily cesty i chodníky a studený vzduch může během dne měnit déšť zpět na sníh. Kombinace srážek, větru a rychlého odtoku vody vytváří napjaté podmínky na velké části území. […] The post Výstrahy po celém Slovensku: To, co se děje venku, překvapilo i odborníky first appeared on electropiknik.cz.
Čas načtení: 2024-02-17 08:10:00
Měla jsem neuzavřenou kapitolu. Soukalová o nečekané poctě: Dojali mě
Když se dozvěděla, že by právě ona měla být uvedena do biatlonové Síně slávy, byla překvapená. Gabriela Soukalová by tam z Čechů nominovala jiné. Ale ona jako jediná Češka splňuje kritéria pro tuto poctu. I když ji trochu překvapilo, že se tohoto ocenění dočkala už tak brzo. „Já měla pocit, že tam jsou jen starší lidi,“ usmívala se v závěru slavnostního večera. Při této příležitosti také zavzpomínala na své úspěchy a na to, jak si často připadala nedokonalá. A když už to bylo v Novém Městě na Moravě, nemohla chybět ani píseň v jejím podání.
Čas načtení: 2024-02-16 00:00:00
GLOSA: Jak Bolek Polívka věštil vysokou inflaci
Lednová inflace v meziročním vyjádření spadla na 2,3 procenta a konečně je jen kousíček nad dvouprocentním cílem centrální banky. Na to, jak víc než dva roky zpátky nevídaně rychlé zdražování překvapilo celé Česko, vzpomíná vedoucí ekonomické rubriky iDNES.cz Tomáš Ventura.
Čas načtení: 2024-02-15 14:35:00
Hořká tečka mise "užitečného idiota". Do amerického moderátora si kopnul i Putin
V interview, které připomíná spíše monolog šéfa Kremlu, přistupoval značně shovívavě. To údajně překvapilo i samotného Putina.