EUR 24,240 
|| 
JPY 13,134 || 
USD 21,010 || Mistr pohádek, režisér a tvůrce trilogie Slunce, seno… nebo komedie Babovřesky Zdeněk Troška má po měsících zase skvělou náladu a je plný elánu. Od léta ho trápilo zdraví, teď je ale zpět v plné síle.
Čas načtení: 2024-07-23 11:00:01
Režisér Zdeněk Troška v Dijonu. Málem mu unikla francouzská maturita
Nejslavnější hoštický rodák absolvoval pražskou FAMU – obor filmová a televizní režie. Předtím však studoval ve Francii, jak se dočteme na www.zdenektroska.cz. „Střední školu absolvoval ve francouzském Dijonu na Lycée Camot, kde také odmaturoval.“ Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí U maturity to ale neměl jednoduché, protože přišel tenkrát pozdě. Měl ale velké štěstí, když v učebně čekala paní profesorka, která vypadala jako studentka. Troška se domníval, že také čeká na zkoušku, ale to se přepočítal. Začal jí tykat a zeptal se: „Promiň, prosím tě, tady mají ty maturity z němčiny?“ A kde prý je zkoušející. A mladičká pedagožka mu sdělila, že ho bude zkoušet ona. Troškův Kameňák je dno. Uráží Čechy, ti si přesto otevřou lahváče a vesele chrochtají Číst více Byl z toho v šoku a omlouval se za své zpoždění. „Vyprávěl jsem jí, že jsme měli zdržení, zatímco ona mne uklidňovala, že je to v pořádku.“ Následovala zkouška dospělosti. Měl za úkol pracovat na cizojazyčném textu, což mu nečinilo velké problémy. Doslova perlil a dostal jedničku. Profesorka se domnívala, že je Němec, neboť mluvil jako rodilý mluvčí. On ji ujistil, že žádný Němec není a že asi umí především proto, že se učil. Proč přišel pozdě Vietnamky – žabky, kterým se tak říkalo v 70. letech. Víkend před maturitou trávil na chalupě v Alpách se svými francouzskými přáteli. Termín maturity z němčiny měl v pondělí v 11 hodin dopoledne. Z Alp vyrazili brzy ráno, ale jako z udělání se jim porouchalo auto. „K maturitě jsem tedy doletěl na poslední chvíli v tričku, pruhovaných texaskách a s vietnamkami na nohách,“ vysvětluje v knize Trapasy slavných. Měl strach, že má průšvih a že zmeškal maturitu. Troška vzpomínal na Růžičkovou a Jiráskovou: Sprostá slova i nevraživost Číst více Pointa ve vinárně Když potom po zkoušce zašel s mladou profesorkou do vinárny, oběma se očividně ulevilo. Po přípitku se mu mladá učitelka svěřila: „Já se vám musím k něčemu přiznat. Víte, vy jste na mne mluvil takovou němčinou, s takovým přízvukem, že jsem vám skoro vůbec nerozuměla, a abych se neztrapnila, tak jsem vám raději napsala jedničku!“ Tato historka svědčí o tom, že Zdeněk Troška se v životě nikdy neztratil, a zároveň kolem sebe stále rozdává radost, pohodu a humor. Bere život tak, jak jde, a s potížemi se vyrovnává s přehledem. „Všechno ještě není tak špatné, jak nám to někdy připadá. Život přece není černá kronika,“ vysvětluje v knize Trapasy slavných. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vzestup a pád Mariky Gombitové. Přes těžký úraz zpívala dál.
\nČas načtení: 2025-01-04 16:00:00
Helena Růžičková: V životě skvělé herečky se odrážely světlé i stinné stránky české komedie
"Helena Růžičková, filmová hvězda, zemřela," oznamovala na titulní straně MF Dnes. Režisér Zdeněk Troška byl emotivní: "Helena se stala členem každé rodiny v této republice, symbolem češství v tom dobrém slova smyslu." Připojil se i prezident: "Všichni jsme ji měli rádi, bude nám chybět." Příliš silná slova? Jistě - HELENA RŮŽIČKOVÁ byla významnou komediální herečkou. V jejím životě a práci se ale odrážejí jak světlé, tak stinné stránky české filmové komedie. A také to, jak nepřesně dokáží média někoho prezentovat. Helena Růžičková zemřela 4. ledna 2004.
\nČas načtení: 2025-01-06 05:00:00
Troška se kurýruje kvůli Synkové (†80): Dát sbohem jí musím
Režisér Zdeněk Troška (71) se celé dny pečlivě kurýruje. Pohřby sice vůbec rád nemá a moc na ně nechodí, na posledním rozloučení s Janou Synkovou (†80) ale v žádném případě nemíní chybět.
\nČas načtení: 2025-02-25 15:54:08
Rodinný film Bota jménem Melichar měl premiéru v roce 1983. Od té doby se režisér snímku Zdeněk Troška s hlavním protagonistou Davidem Rauchem alias Radimem Dochlebou neviděl. Až loni na podzim došlo na velmi příjemné setkání s ústřední dvojicí, tedy ještě s herečkou Reginou Řandovou, jež ztvárnila školačku Jolanu. Zatímco Regina Řandová se herecké profesi věnuje celý život a dodnes je vidět na televizních obrazovkách, David Rauch našel své poslání za kamerou. "Dělá asistenta režie a produkce, ale herec to byl moc dobrý, v Botě to byla jeho první role," popsal pro ŽivotvČesku.cz Zdeněk Troška s tím, že setkání po 41 letech s »Dochlebou« ho velice potěšilo.
\nČas načtení: 2025-09-03 15:40:00
Trošku (72) zradilo zdraví: Nález na zádech! Bude to běh na dlouhou trať
Režisér slavných komedií Slunce, seno... nebo Babovřesky Zdeněk Troška šokoval své příznivce oznámením, že má podlomené zdraví. Podstoupil operaci a kvůli dlouhé léčbě zrušil plánované revue v O2 areně.
\nČas načtení: 2025-09-05 05:00:00
Režisér Zdeněk Troška (72): Detaily o zvláštní chorobě!
Slzy v jeho očích vyděsily všechny, kdo vyrostli na jeho pohádkách a komediích. Zdeněk Troška (72) ale teď svým fanouškům vzkázal, že za boulí vyoperovanou z jeho zad se neskrývá obávaná rakovina. A Blesk z dobře informovaných zdrojů zjistil, co jej tak strašně vyčerpává.
\nČas načtení: 2025-09-06 05:00:00
Nemocný režisér Zdeněk Troška (72): Vdechl jsem zákeřnou bakterii!
Legendární režisér Zdeněk Troška (72) prochází těžkým obdobím. Po nedávné operaci a boji se zákeřnou bakterií se cítí na dně svých sil. V exkluzivním rozhovoru promluvil o tom, co ho trápí, proč odmítá lukrativní nabídky a jaké má plány do budoucna. Jeho slova jsou plná upřímnosti, ale i smutku.
\nČas načtení: 2025-10-03 14:55:00
Nemocný režisér Troška (72): Měsíc ticho a teď…
Oblíbený režisér Zdeněk Troška (72) před časem přiznal fanouškům, že na tom není zdravotně dobře. Pak se po něm zdánlivě slehla zem, ale nyní se opět ozval! Co s odstupem vzkázal všem příznivcům?
\nČas načtení: 2025-10-11 05:00:00
Návrat Zdeňka Trošky: Porazil zákeřné bacily! Nesmí do kontaktu s lidmi
Už je fit! Režisér Zdeněk Troška (72), který nedávno kvůli zdravotním problémům bez náhrady zrušil svá vystoupení v pražské O2 areně, se vrací na scénu. Musí ale dodržovat přísná protiinfekční opatření!
\nČas načtení: 2025-10-11 06:55:00
Nemocný Zdeněk Troška ještě nemá vyhráno: Zákaz přiblížení!
Už je fit! Režisér Zdeněk Troška (72), který nedávno kvůli zdravotním problémům bez náhrady zrušil svá vystoupení v pražské O2 areně, se vrací na scénu. Musí ale dodržovat přísná protiinfekční opatření!
\nČas načtení: 2024-08-20 15:28:00
Český stavitel solárních elektráren v Chile se podělí s investory, část majetku přesouvá do fondu
Společnost Solek Holding byznysmena Zdeňka Sobotky přesunula část svého portfolia solárních elektráren do fondu kvalifikovaných investorů MW investiční fond SICAV. Fond otevřený pro širší okruh investorů díky této transakci získal 49procentní podíl na portfoliu solárních elektráren, které Solek postavil a vlastnil na území Chile. Vyplývá to z tiskové zprávy společnosti Solek.
Čas načtení: 2025-03-31 17:30:00
Solek je v insolvenci. Vaz firmě zlomilo snížení výkupních cen v Chile a vysoké zadlužení
Jedna z firem české skupiny Solek, která se zaměřuje na stavbu solárních elektráren v zahraničí, podala sama na sebe insolvenční návrh. Solek byznysmena Zdeňka Sobotky si dlouho udržoval image úspěšné české společnosti, současně však zápasil s vysokou zadlužeností přesahující 6 miliard korun.
Čas načtení: 2026-02-26 06:05:00
Investoři, plačte. Z padlé energetické firmy získáte nazpět jen 0,2 % pohledávek
Měli pověst úspěšné české firmy, která prorazila v oboru výstavby solárních elektráren v Jižní Americe. Nyní se ukazuje, že je to černá díra, ve které věřitelé přišli o více než 5 miliard korun. Znalecký posudek totiž určil hodnotu majetku zkrachovalé společnosti Solek Holding na pouhých 83,4 milionu korun.
Čas načtení: 2026-04-24 08:54:50
Solární byznys v Chile padl. Češi, kteří koupili dluhopisy Soleku, nedostanou skoro nic
Tento příběh začal jako pohádka o české společnosti, která uspěla jako stavitel solárních elektráren v Jižní Americe. Končí však děsivým hororem pro tisíce věřitelů. Ti totiž získají nazpět jen 1,3 procenta ze své původní investice. Velký balík peněz na pádu skupiny Solek prodělaly také některé „těžké váhy“ českého byznysu.
Čas načtení: 2026-01-28 10:49:22
Piráti vytáhli do boje proti Macinkovi košilemi. Bude to stačit?
Opozice ve Sněmovně znovu žádá vysvětlení aféry kolem zpráv ministra zahraničí Petra Macinky (Motoristé) pro prezidenta Petra Pavla. Hrad je zveřejnil a zprávy pokládá za pokus o vydírání. Pětice opozičních stran žádá, aby postup ministra zahraničí jasně odmítl premiér Andrej Babiš (ANO) a omluvil se za něj.
Čas načtení: 2024-06-06 22:45:52
Sklárna Moser má již druhého nositele rytířského Řádu umění a literatury
Společnost Moser slaví významné ocenění. Její mistr sklář Zdeněk Drobný převzal 6. června 2024 při ceremonii z rukou francouzského velvyslance v České republice rytířský Řád umění a literatury. Titul, který uděluje Ministerstvo kultury Francie, putuje do karlovarské sklárny již podruhé. Stejný měl doposud jen jeden jediný sklář v České republice. V roce 2020 ho obdržel
Čas načtení: 2019-09-23 16:58:34
Autor světoznámé Písně pro Kristinku by letos oslavil 100 let
Červená aerovka, Píseň pro Kristinku nebo Ten umí to a ten zas tohle – to je jen malý výčet hitů, které vzešly z pera hudebního skladatele, režiséra a rozhlasového redaktora Zdeňka Petra (21. 9. 1919 – 5. 12. 1994), který by letos oslavil sto let. Zdeněk Petr se narodil jako jediný syn v rodině truhlářského dělníka závodů Tatra v Kopřivnici. K hudbě ho přivedl otec, nadšený amatérský muzikant a jeden ze zakladatelů Pěveckého sdružení v Kopřivnici. Díky přátelství s Václavem Pokorným se Zdeněk Petr dostal na začátku 2. světové války do Prahy, kde našel zaměstnání v nakladatelství R. A. Dvorského. Zde se setkal s řadou známých osobností té doby, mj. i s Karlem Vlachem, díky kterému se později dostal i ke spolupráci se slavnými V+W. První jejich společnou prací byla hudba k muzikálu Divotvorný hrnec, který V+W přivezli z USA. Poté, co se změnou režimu Dvorského nakladatelství zaniklo, našel Zdeněk Petr práci v Československém rozhlase jako redaktor. Strávil tu 12 let, než odešel do Státního hudebního vydavatelství Supraphon, odkud se po šesti letech vrátil znovu do rozhlasu, tentokrát už jako hudební režisér a zůstal zde až do svého odchodu do důchodu v roce 1980. Během svého života složil hudbu k desítkám písní a řadě divadelních představení, zejména muzikálů. Jejich výčet najdou zájemci v knize a na www.hudba-pritelkyne.cz. Spolupracoval například s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, textaři Ivo Fischerem či Vladimírem Dvořákem a jehož písničky zpívaly všechny hvězdy naší populární hudby jako například Waldemar Matuška, Václav Neckář či Marta Kubišová. O svém životě, prvních hudebních krůčcích i o lidech, s nimiž měl tu čest spolupracovat, vypráví Zdeněk Petr ve své autobiografické knize s názvem Hudba přítelkyně, jejíž druhé rozšířené vydání vydal minulý měsíc Radioservis, a. s. Kniha je k dostání v distribuční síti Radioservisu a na internetu. Rozsáhlé dílo, které Zdeněk Petr během svého života napsal, přiblíží zájemcům výstava s názvem Zdeněk Petr: Ten umí to a ten zas tohle, která je až do 27. října 2019 k vidění v Muzeu Fojtství v Kopřivnici, kde se Zdeněk Petr narodil. Od 2. listopadu se pak výstava přesune do Prahy, kde ji budou moci zájemci zhlédnout až do 31. prosince v podkroví Werichovy vily na Kampě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-21 11:30:25
Toulky českou minulostí pokračují patnáctým dílem nazvaným Zlatý věk české literatury
Petr Hořejš (*1938) ukončil po třech desetiletích práci na cyklu Toulky českou minulostí čtrnáctým dílem v roce 2016, kdy se dobral vzniku samostatného Československa. Nyní přichází s dílem patnáctým dílem nakladatel, prozaik, překladatel a autor science fiction Zdeněk Volný (*1946), a aniž by to jakkoli bylo zohledněno tiráží, podtitul na obálce zní Zlatý věk české literatury. Oním věkem autor míní období let 1815–2018, které už sice, to je pravda, „probíral“ Petr Hořejš, ale vyňata odsud a zpracována zevrubněji je literární vrstva. Zatímco Petr Hořejš směřovat svým zájmem k historii jako takové, jeho následovník se nyní může „v klidu“ soustředit pouze na literaturu. A nutno podotknout, že při četbě není znalost předchozích částí nutná. Na druhou stranu je přínosem srovnat výlety do písemnictví obou autorů, přičemž najdeme i sekvence, které již Petr Hořejš zpracoval detailněji. Zdeněk Volný své vyprávění rozdělil na osm kapitol. První a druhá se týkají Rukopisů královédvorského a zelenohorského, které už byly zkoumány šestým svazkem Toulek, a jak Zdeněk Volný připomíná, sehrály Rukopisy (oba nalezeny roku 1817) zásadní „iniciační a mobilizační“ úlohu v českých dějinách. Ať už jsou pravé, nebo ne (sám se přiklání spíše k první variantě). Třetí část Věrnost životu je o Máchovi, Boženě Němcové, Nerudovi, Vítězslavu Hálkovi, Jakubu Arbesovi, o Borovském, Sabinovi, Antalu Staškovi. A kupříkladu přesné zasazení Nerudy a Arbese do topografie Prahy, Malé Strany a Smíchova fascinuje. V další kapitolách (mj. Lež romantismu a pravda románu) potkáme Viléma Mrštíka, Matěje Anastazia Šimáček, Adolfa Heyduka, Karla Klostermanna, Ignáta Herrmana, Jiráska, Zikmunda Wintera, Josefa Holečka, Karla Václava Raisi i Josefa Kocourka, autora Zapadlých vlastenců 1932. Také jsou zohledněni Svatopluk Čech, Jindřich Šimon Baar, Karel Matěj Čapek-Chod. Josef Karel Šlejhar je tu zmiňován nikoli jen co autor novely Kuře melancholik, za jeho ústřední dílo je označen už jeho první román Peklo. Názvem odkazuje na Danta, peklem 19. století však je cukrovar. Obsáhlý román zachycuje v souvislém vyprávění jeden jediný den nejmenovaného továrního kontrolora žijícího spořádaným životem. Muž se těší na večerní setkání milovanou Marií, dělnicí ve stejném cukrovaru, a „nekonečnou“ cestou putuje továrnou – další odkaz na Božskou komedii. Pod vlivem své vyvolené začíná vidět na pracovištích živé dělníky, které přehlížel jako pouhé bezejmenné stíny, uvědomuje si všechna příkoří, která se v továrních zdech dnes a denně odehrávají, a dochází mu, jak cukrovar ničí dělníkům zdraví a jakým krutým způsobem se k nim chovají bezcitní nadřízení. Přesto je továrna mnohým z nich doslova vším. Milují ji. Je jejich krutou živitelkou. „Román prostoupený Šlejharovým temným pohledem na svět však nechce šokovat,“ píše Volný. „Naopak. Je to dílo plné soucitu s trpícími. Jenže autor při svém nepřikrášleném pohledu na svět dobře chápe, že co peklo jednou pohltí, už nikdy nevydá.“ V další části knihy o literárních salonech se „sejdeme“ s Palackým či Rettigovou, s Františkem Ladislavem Riegerem, Josefem Františkem Fričem, Juliem Zeyerem, Annou Marií Tilschovou i řada dalších dam. Také s indologem Vincencem Lesným. Ženám jsou věnovány tři finální kapitoly Labutě pějí česky, Dcery múzy Kalliopé a Průvan v červené knihovně. Stojí před námi Karolína Světlá, její mladší sestra Žofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Teréza Nováková, Růžena Svobodová, Hana Kvapilová, Božena Benešová, Gabriela Preissová, Růžena Jesenská, důležité jsou ale i mužské postavy: Arne Novák, František Xaver Svoboda a František Xaver Šalda. A Jan Svatopluk Machar. Za sto tři knihou zachycených let se postavení češtiny proměnilo „z degradovaného jazyka v plnohodnotnou řeč, kterou bylo nutno respektovat, ačkoli emancipační snahy narážely zejména na vídeňský odpor,“ píše Zdeněk Volný. „Podle toho vypadal i tvůrčí program českých literátů, spisovatelů a básníků. Zpočátku si nestavěli žádný vyšší cíl, než češtinu rehabilitovat a dosáhnout jejího celospolečenského uznání. Později, zejména po vydání Máchova Máje, se už mohla česká tvorba sebevědoměji připojit k hlavním dobovým, moderním literárním směrům, romantismu a později realismu. A koncem tohoto překotného období dostala literatura i svůj politický program, postavila se za vznik samostatného státu.“ Zdeněk Volný však zdůrazňuje, že Toulky nikdy neměly ambice zasahovat do odborných historických diskusí a jsou určeny široké čtenářské obci. Uzavírá pak velmi přívětivý tok svého poutavého vyprávění citací Šaldových slov o Boženě Benešové a její knize o sirotě Věře Lukášové. Uzavírá ale jen prozatím a dodá, že snad okolnosti dovolí, aby se v budoucnosti vrátil. Zdeněk Volný: Toulky českou minulostí. Patnáctý díl. Pro Liberorum s. r. o vydalo nakladatelství Petr Hořejš – VIA FACTI. Praha 2019. 216 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-07-06 09:22:55
Autor: agnes Datum: 06.07.2024 09:22:55 Příjmení:Surname:RousRousJméno:Given Name:ZdeněkZdenekJméno v originále:Original Name:Zdeněk RousFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:poručík2nd LieutenantAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:23.09.1911 Bystřička / 23.09.1911 Bystricka / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:02.09.1939 Deblin / 02.09.1939 Deblin / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- letecký pozorovatel- Air ObserverJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- zahynul při nepřítelském náletu na letiště Deblin- spolu s mpor. Kurkou a por. Šándorem první padlý československý letec v zahraničním odboji- was killed in an enemy raid on Deblin airfield- along with 1st Lt. Kurka and 2nd Lt. Šándor the first Czechoslovak airman killed in the foreign resistanceSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:bystricka.kotrla.comhttps://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Roushttps://www.vets.cz/vpm/zdenek-rous-1005/www.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/1218
Čas načtení: 2024-09-15 09:23:20
Autor: agnes Datum: 15.09.2024 09:23:20 Příjmení:Surname:HytkaHytkaJméno:Given Name:ZdeněkZdenekJméno v originále:Original Name:Zdeněk HytkaFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:kapitán in memoriamCaptain in memoriamAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:inženýr in memoriamMSc in memoriamŠlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:20.09.1919 Opava / 20.09.1919 Opava / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:14.07.1941 záliv Luce, Wigtownshire 14.07.1941 Luce bay, Wigtownshire Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- palubní radiotelegrafista ve výcviku- Wireless Operator in trainingJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - zahynul při havárii během cvičného letu na letounu Fairey Battle Mk.I (N2060), který v mlze narazil do pobřržních skalisek a zřítil se do zálivu Luce - died in a crash during a training flight on a Fairey Battle Mk.I (N2060), which crashed into rocks in the fog and crashed into Luce BaySouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu. 7. část, Černá kronika československého letectva v RAF 1940-1945. Cheb: Svět křídel, 2004. ISBN 80-86808-12-2.https://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/878www.vuapraha.czencyklopedie.brna.czhttps://www.vets.cz/vpm/zdenek-hytka-1926/www.cwgc.org
Čas načtení: 2026-01-17 12:19:20
Hřibovo očekávané vítězství. Pirátské lodi bude šéfovat dál
Předsedou Pirátů bude nadále Zdeněk Hřib. Strana si jej dnes zvolila na celostátním fóru v Prachaticích, kde porazil místostarostu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz Davida Witosze. Hřib, jenž je předsedou od podzimu 2024, uspěl hned v prvním kole volby. Získal 469 hlasů ze 611. Witosze podpořilo 257 hlasujících.
Čas načtení: 2021-03-12 18:15:44
Trojalbulm Zdeňka Svěráka nabídne 24 hodin nahrávek z průběhu několika desítek let
U příležitosti životního jubilea Zdeňka Svěráka vychází trojalbum, kde pod názvem Skoro všechno naleznou dospělí i dětští posluchači souhrn nahrávek jeho autorské a interpretační tvorby (kromě nahrávek Divadla Járy Cimrmana), které v průběhu desítek let vznikaly pro Supraphon. V neděli 28. března oslaví dramatik, scenárista, herec, autor písňových textů a spisovatel Zdeněk Svěrák pětaosmdesátiny. Vydavatelství Supraphon připravilo při této příležitost připravilo komplet 3CD-MP3, který obsahuje bezmála čtyřiadvacet hodin nahrávek z průběhu několika desítek let. „Jako mladý redaktor Československého rozhlasu jsem se pokusil napsat nedělní pohádku. Jmenovala se Tři auta a natočil ji v roce 1963 režisér Jan Fuchs. Mou první povídku přečetl na mikrofon František Filipovský. Jmenovala se Ruina musí být opředena. Obě události byly tehdy svátkem nejen pro mě, ale i pro mé rodiče, kteří se mnou u rádia poslouchali,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák A dodává: „Zvuková podoba literatury a divadla je kouzelná věc. Hodně posluchačů si ji dopřává před spaním – říkají, já s vámi usínám, a jiní hlavně za volantem. Jednou jsem spěchal z chalupy na divadelní zájezd a zkrátil jsem si cestu úzkou asfaltkou lesní správy. Najednou vidím, že cestu tarasí mohutný vůz s drapákem, který nakládá kmeny napadené kůrovcem. Zastavil jsem a povídám člověku, který to ovládal: ‚Co s tím uděláme? Já strašně spěchám. ' On se usmál a řekl: ‚Když mi podepíšete všechna cédéčka s Cimrmanem, tak vám uhnu. ' Měl je v kabině, a tak jsem je podepsal.“ Komplet Zdeněk Svěrák – Skoro všechno je rozdělený do tří alb. První dvě CD shromažďují povídky, které během let publikoval v knižní podobě a pak je sám načetl. Tři ze Svěrákových povídek čtou také Dana Kolářová a Libuše Šafránková. Třetí CD přináší to, co Zdeněk Svěrák vytvořil pro děti. Pohádky, písničky a operky, často ve spolupráci s Jaroslavem Uhlířem, v nichž se představují desítky skvělých interpretů. Svěrák ke své tvorbě pro děti říká: „Pro děti jsem se rozhodl psát s pocitem, že nejsem zralý na to, abych dospělým čtenářům měl co říci. První knížkou, vlastně útlým sešitem, se stal poučný příběh Proč malíři nestačí plnovous. Později mi při psaní pro děti pomohla skutečnost, že jsem se stal otcem a mé dvě děti vyžadovaly na noc takzvané vyprávění z hlavy. Věděl jsem, co je baví a při čem se nudí.“ Trojalbum Zdeněk Svěrák – Skoro všechno vychází na 3CD-MP3 i v digitálních formátech. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-04-16 18:38:20
Autor: agnes Datum: 16.04.2024 18:38:20 Příjmení:Surname:DondaDondaJméno:Given Name:ZdeněkZdenekJméno v originále:Original Name:Zdeněk DondaFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:plukovník (in memoriam)Colonel (in memoriam)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:15.08.1921 Rakovník / 15.08.1921 Rakovnik / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:31.12.1944 Lovendegem 31.12.1944 Lovendegem Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three) - radiotelegrafista/palubní střelec- stíhací pilot - Wireless Operator/Air Gunner- Fighter pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - po odlétání operačního turnusu na pozici palubního radiotelegrafisty/střelce v řadách 311. perutě absolvoval pilotní a stíhací výcvik- zemřel v nemocnici na následky těžkého zranění při pokusu o nouzové přistání v Belgii při návratu z operačního letu pro nedostatek paliva jeho letounu Supermarine Spitfire F Mk.IXC (MH354 DU-J) - after flying an operational tour as a deck Wireless Operator/Air Gunner in the No. 311 Squadron, he completed pilot and fighter training- died in hospital from severe injuries sustained during an attempted emergency landing in Belgium while returning from an operational flight due to lack of fuel in his Supermarine Spitfire F Mk.IXC (MH354 DU-J)Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: 5. část (1944). Cheb: Svět křídel, 2003. ISBN 80-86808-01-7. https://www.vets.cz/vpm/zdenek-donda-3504/www.facebook.comrafaci.czwww.vuapraha.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/739
Čas načtení: 2024-06-29 09:32:58
Autor: agnes Datum: 29.06.2024 09:32:58 Příjmení:Surname:KotheraKotheraJméno:Given Name:ZdeněkZdeněkJméno v originále:Original Name:Zdeněk KotheraFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:plukovník in memoriamColonel in memoriamAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:16.03.1919 Tetín / 16.03.1919 Tetin / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:27.04.1942 Lamanšský průliv27.04.1942 English ChannelNejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- stíhací pilot- fighter pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - během služby si připsal 1 vzdušná vítězství- pravděpodobně sestřelen nepřátelským stíhačem během operačního letu nad Francií na letounu Supermarine Spitfire Mk.VB (W3758/ON- ), havaroval v moři- jeho tělo bylo mořem vyplaveno 27.6.1942 v Nizozemsku - scored 1 aerial victories during his service- probably shot down by enemy fighter during operational flight over France on Supermarine Spitfire Mk.VB (W3758/ON- ), crashed in the sea- his body was washed up in the sea on 27.6.1942 in the NetherlandsSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: 3. část (1942). Cheb: Svět křídel, 2001. ISBN 80-85280-77-9.www.tetin.czhttps://www.vets.cz/vpm/zdenek-kothera-434/www.rafaci.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/994https://www.cwgc.org/search-results/?Term=kothera
Čas načtení: 2008-03-24 00:00:00
Je pondělí velikonoční, prázdniny jsou u konce a naše Šumava Tour také, takže je správný čas napsat co se o prázdninách dělo a na co se nezapomnělo. Naše výprava začala z Nýrska dne 20.3.2008, ve čtvrtek, přesně v 12:20 přijetím vlaku na nádraží. Vlakem přijeli vlastně všichni členové "ultras" výpravy až na mě. Po měsíčním plánování a organizování se náš počet ustálil na čtyřech. A tak jsme vyrazili přes Nýrsko až k Hájkům, Jarmila nám měla dělat doprovod první den. Později na mě tlačila ať o ní sem nepíšu, ale svoboda tisku je svoboda tisku a novařina nemá tabu, má holt smůlu. A tak jsme vyrazili. Přes Pajrek na Hraničář, z Hraničáře na Zadní Chalupy a dál až na Stateček pod Ostrým. Trochu nás zaskočilo počasí. I v Nýrsku, kde celou zimu nenapadl pořádně sníh, ho bylo dost a čím jsme se dostávali výš a dál sněhu rychle přibývalo. Ale což, bylo celkem pěkně a šlo se ještě dobře. Později odpoledne začalo přituhovat a chvílemi i sněžilo. Foukal dost nepříjemný vítr a my razili cestu sněhem. Docela to znavovalo, a když jsme došli na Stateček, věděli jsme, že dál už nepůjdeme. Jarmila s Johanou se chtěly vyspat v teple doma a museli ještě dojít asi šest kilometrů do Hamrů. Prý jsme Jarmilu totálně zničili, ale… (co to? Že by to Jarmila nějakým způsobem odmazala text? Zmizel :D ). Na Statečku byl (a snad ještě je) pěkná bouda se dvěmi stěnami. Výhled byl krásný, před námi leželo Hamerské údolí, ale jak to tak bývá, foukalo z údolí a foukalo dovnitř. Začala nám být zima a tak jsme na nic nečekali a začali jsme vařit čaj a večeři. K večeři měla být polívka, ale jaksi díky mým zmrzlým rukám vzniklo další památeční jídlo. Do polívky jsme chtěli přidat trochu těstovin a tak jsem je tam sypal a najednou byl pytlík prázdný a hrnec plný. Teď se projevilo naše kuchařské umění… Možná někoho překvapí, že neslité těstoviny s pár buřty jsou poživatelným jídlem. Ale jsou! Byla hrozná zima a tak jsme zalezli do spacáků a snažili se usnout. Taková zima, jako mi byla v tu noc, jsem ještě nezažil. Protože sněžilo a zároveň foukalo, do přístřešku bylo naváto hodně sněhu a naše spacáky na tohle nejsou stavěné. Ale i ten sníh by se dal vydržet, horší to bylo s větrem. Vždy když se mi podařilo zahřát si spacák na přijatelnou teplotu, přišla vždy nová vlna studeného vzduchu, a ve spacáku byla zase zima. Nevím jak se mi podařilo dočkat rána, myslím, že jsem mohl spát hodinku maximálně dvě. Ráno jsem se klepal ve snaze zahřát se, ale nějak to nefungovalo. Někdy po ránu zavolal Zdeněk. Měl nás doprovázet další den, a tak bylo potřeba dohodnout podrobnosti. Pak jsme si uvařili čaj, namazali chleba s paštikou a vyrazili, protože byla hrozná zima a chůze zahřívá. Asi v osm hodin jsme Stateček opustili a vydali se směrem k Černému jezeru. Sněhu neubylo, ba naopak přibylo a my se jím brodili dál. Největší smůlu, dá-li se tomu tak říct, měl Kyšák, protože jako jediný měl skvělý nápad vzít si návleky a tak vyšlapával cestu. Husím pochodem, ščítajíc kilometr za kilometrem, jsme šli dál, nejdříve k Černému jezeru a pak na Špičák. Asi kilometr před ním jsme se setkali se Zdeňkem, který nám na běžkách vyrazil naproti. Na Špičáku jsme k němu zalezli do auta, domluvili další detaily a vypili dvě termosky s čajem a snědli tofife. Pak přišla naše slabá chvilka, kdosi totiž navrhl, že by nám Zdeněk mohl odvézt batohy až na Javornou, kde budeme spát a protože jsme byly vyčerpaní, strpěli jsme tu potupu a dále to vypadalo spíš jako školní výlet než drsný puťák. To kdyby viděl Jenda, ten by nám dal. (Edit po dvou letech: nedal, už taky vyměkl) A zase jsme šli, ze Špičáku na Hofmanky, z Hofmanek změrem na Gerlovu Huť, ale až tam jsme nedošli, odbočili jsme a šli cestou necestou až na Javornou. Na Javorný to byl jedním slovem luxus. Když jsme si vytahali věci z batohů a dali je sušit, bylo teprve kolem čtvrté odpoledne a my znavení seděli v pokoji, jsme občas něco četli, občas hráli šachy a občas koukali do blba. Později, někdy kolem sedmé, šly Lenka s Jáňou připravit večeři. Měl to být puding. Nevím jak to vypadalo během přípravy a asi to vypadalo hrozně, protože když to bylo hotové, koukali na nás jako by čekali, že proti tomu budeme mít řeči. Ale nakonec to bylo dobré, až to překvapilo. Večer a vlastně půlku noci jsme jako staří karbaníci mastili pokera. Hrál s námi i Zdeněk, ze začátku se vymlouval, že už si nepamatuje jak se to hraje a nakonec nás téměř obral. Spát jsme šli někdy po půlnoci, spíš až k jedné. Ráno Zdeněk odjížděl časně, musel jet do práce a tak když jsme se v osm hodin vybatolili z teplých spacáčků byl už hodinu pryč. Ke snídani byly chleby se sýrem a salámem. Jediná věc, pro kterou by na nás na Javorné nemuseli vzpomínat v dobrém je naše snaha používat termokonvici. Trochu jsme s tím zacházeli jak pravěcí lidé s počítačem a pak to teklo všude, jenom je tím správným otvorem. Zhruba v deset hodin jsme vyrazili směr Velhartice. Ač jsme měli poměrně přesné informace kudy se vydat povedlo se nám si zajít. Naštěstí to tam Kyšák alespoň přibližně znal a tak jsme to střihli azimutem. Jak to tak bývá, byl v cestě les a v něm asi pět potoků. Tak takhle to asi vypadá při prozkoumávání Sibiře. Nakonec jsme ale natrefili na správnou cestu a mohli jít dál. No mohli, ale raději jsme to lehce obešli, před námi byl pes, který vypadal dost agresivně. Díky Bohu že se do nás nepustil. Přes hory a doly, přes sedmero řek a lesů jsme se dostali do Velhartic. Spát jsme měli u Kryštofa doma, tedy na hradě. Bylo ale jen něco po poledni a tak jsme ještě vyrazili zdolat Borek. Pod argumentem, že je to půlhodinka tam, půlhodinka zpátky s námi šli i Jáňa s Lenkou. Trochu se to protáhlo, a to kvůli nápadu zahrát si na stopovanou. Nakonec ze stopované byla tak trochu shledávaná, protože přesto že les byl celkem velký, nebyl problém narazit na druhého člověka. Dnes jsme večeři měli na starosti s já s Kryštofem, během rekordního času se nám podařilo vytvořit oběd o dvou chozích, nejdříve francouzká polévka, pak bramborová kaše se salámem a cibulkou. Dokonce se to dalo i jíst. V jediné co jsme doufali, že nám to vaření nepřišijí na pořád, ale to asi nehrozí. O zábavu se do večeře postarala hra Česko, spousta otázek o České republice, ale byli jsme rádi, že známe odpověď na každou pátou. Víte třeba jak se liší postup ve výrobě červeného a bílého vína? V hroznech to není. Pokud nevíte, zkuste se zeptat třeba strejdy Gůgla. Zadejte třeba "rozdíl mezi výrobou červeného a bílého vína". K večeři jsme nám milá hostitelka namazala rohlíky s dobrou pomazánkou, a ikdyž jsme byli ještě syti z pozdního oběda, zmizelo toho docela hodně. Celou dobu jsme byli zamlí, Kyšák správně poznamenal, že to tam chvílema bylo jak na hřbitově. Asi nám chyběli rozkecávači jako Markéta nebo Bětka. Během večeře jsem tradičně zabavoval hádankami. Jsou už starší a poměrně známé, ale pro ty kteří je ještě neslyšeli: Šašek a král V jednom království žije král a šašek. Král nenávidí šaška, šašek nenávidí krále. Až se jednoho dne rozhodnou, že se otráví. Nemůžou ale kupovat jedy ve vesnici, protože by se to mezi lidmi hned rozneslo a na zámku je jen dvanáct jedů. Jsou označeny podle síly, od jedničky až po dvanáctku, nejsilnější jed je dvanáctka. Jedy jsou ale speciální, pokud vypijete jed a hned poté jed s vyšším číslem, např. pětku a potom desítku, jedy se neutralizují. Král vezme tedy všechny sudé jedy (2, 4, 6, 8, 10, 12) a šašek všechny liché. Pak se pozvou na sklenici vína. Nejdřív král naleje šaškovi, pak šašek králi a nakonec nalejí každý sobě aby mohli jedy zneutralizovat. Šašek přežil, král zemřel. Jak to šašek provedl? Další hádanka se mi líbí méně, nejspíš proto, že jsem na ní sám nedokázal přijít a musel jsem se nechat poddat. Poprava a kuličky Král má ve vězení těžkého zločince a jednoho dne má být popraven. Král ale rád pobaví lid a tak dá vězni šanci, bude si moct tahat z pytlíku, pokud vytáhne bílou kuličku bude omilostněn, pokud černou zemře. Vězeň se ale od kata, kterému se ho zeželí, že král ho podvede a do pytlíku dá pouze dvě černé kuličky. Vězeň však nemá šanci sehnat si bílou kuličku včas a tak ho odvedou na popraviště a on si tahá. Co musí provést aby mohl přežít? Poté co byly hádanky rozluštěny nastal opět známý problém, co dál? Tak trochu jsem s tím počítal a rozhodl jsem se vyzkoušet tzv. psychologickou hru o Abigail a Gregorym. Nějak jsem si ale nemohl vzpomenout na jména a tak se postavy jmenovali Jessica, Jerry apod. Hra probíhá tak, že se ze začátku vypráví příběh. Poté se každý člověk ztotožní s libovolnou jemu sympatickou postavou z příběhu a před ostatními se snaží obhájit svoje chování, samozřejmě tak aby odpovídalo příběhu. Ostatní mu můžou pokládat otázky. Obhajování pokračuje, každý další však nesmí popřít to co řekl ten před ním. Nakonec si to postavy mezi sebou můžou vyříkat, většinou se do toho lidi vžijou tak, že to býva docela zajímavé. Zde si můžete přečíst příběh: Krokodýlí řeka V malém království žili ve městě dva milenci, Abigail a Gregory. Prostředkem města tekla velká řeka, žili v ní krokodýli a přes řeku se dalo dostat jen jedním mostem. Nebo lodí. Gregory žil na jedné straně, Abigail na druhé, denně k sobě přes most chodili. Jednoho dne však přišla velká voda. A co hůř, Gregory byl na smrt nemocný a neměl nikoho kdo by byl s ním. Ani Abigail se k němu nemohla přes rozbouřenou vodu dostat, protože voda strhla i most. Jediný kdo by se mohl s lodí dostat na druhou stranu byl starý námořník Slag. Ten už padesát let čekal na velkou vodu a deno-denně vytahoval svojí pramici vysoko na břeh aby mu ji velká voda neodnesla, jako jiným. A tak se Abigail vypravila za ním a požádala ho, aby ji převezl na druhou stranu. Slag souhlasil, avšak s jednou podmínkou, že se s ním Abigail stráví noc. Abigail nesouhlasila, utekla k matce a žádala ji o pomoc. Matka však na ni neměla právě čas, a tak ji skoro ani nevyslechla a řekla jí, nechávám rozhodnutí na tobě, věřím že se rozhodneš správně. Abigail probrečela celý den i noc, ale protože se k ní dostaly zprávy, že se Gregorymu přitížilo, nakonec souhlasila se Slagovou podmínkou. Ten se s ní vyspal a příštího rána ji odvezl na druhý břeh. Abigail se konečně dostane k Gregorymu. Stará se o něj tak dlouho, dokud se neuzdraví. Trápí jí však kvůli její nevěře svědomí a Gregorymu řekne co se musela učinit, aby se k němu dostala. Gregory pro ni však nenajde pochopení, rozzuří se a Abigail vyžene. Ta jde s pláčem ke svému starému příteli Sindibadovi, všechno mu řekne. Ten, i když ho Abigail prosí, ať to nechá plavat, jde za Gregorym a surově ho zmlátí. Hra nemá předurčený výsledek, může se stát, že lidé hru nepochopí, nebo naopak jí začnou moc prožívat, nám se ale povedla celkem pěkně. Nic ale netrvá věčně a po hře zase nastala situace co dál. Pak přišel šílený nápad na hru, ve které by se vlastně vymíšlela detektivka hráči by museli přijít na to kdo je vrah. Nápad zajímavý, ale tak jsme příběh překomplikovali, že už jsme opravdu nevěděli jak dál. Většina hry probíhala tak, že já s Kyšem jsme na chodbě přemýšleli jak příběh posunout dál, vypadalo to asi tak, že jsme proti sobě chodili a občas se někdo chytl za hlavu, pak jsme zase chodili a nakonec jsme se museli vrátit na začátek příběhu. Ale nápady jsme měli zajímavé, to se musí nechat, možná podle toho jednou sepíšu detektivku, kdo ví? Další hra byla podobná, ale úplně otočená. Nakonec skončila tak, že jsme se všichni jenom smáli a vraha, či spíše vrahy se určit nepodařilo. Ono taky zjistit kdo z příbuzenstva zabil tetičku v Himalájích, když všechny stopy shoří a jediný policista je také podezřelý, protože je její synovec, není snadné. Bylo už pozdě, ještě chvilku jsme pak hráli stolní fotbálek a šli zase někdy po půlnoci spát. Když to tak počítám, v průměru jsme se naspali méně než pět hodin za noc. Taky jsme toho moc nevypili, ale přežili jsme to. Ráno jsme vstávali někdy po osmé, snídani jsme opět měli připravenou, prostě luxus, mazanec s bochánky, co můžeme chtít víc. Byla neděle a vlastně i poslední den, i když to ze začátku bylo plánováno i na pondělí. Je ale dobře, že jsme skončili už v neděli, všechno bylo jednoduší. Poslední naše trasa byla krátká z Velhartic do Kolince, kde jsme se měli rozdělit. Kryštof s Jáňou ale odbočili moc brzo a tak se jim ještě poslední den podařilo zajít si. Měli jít na beránka do Mlázov. Večer byli ale už doma, takže jejich zacházka asi moc dlouhá nebyla. Lence odjížděl vlak z Kolince v dvanáct, mě zhruba o dvě hodiny později a bylo teprvé něco po jedenácti, takže byl čas dát si trochu cukru. Byla i nápad udělat si karamel, ale to jsme zavrhli, protože by nás z čekárny asi hnali, kdyby viděli jak si vaříme bílý prášek na vařiči. Nejsem si jistý jestli by nám veřili, že je to jenom cukr. A tak jsme zůstali u cukru. Pak už jenom vlakem bekhoum, vybalit zasmrádlé oblečení z batohů a hurá do vlastních postýlek. No hurá, mám chuť sem napsat něco jako v článku o Golden Well, ale nechci se opakovat a tak napíši radši takové krátké shrnutí mých pocitů z celé akce. Celý to bylo dost na rychlo, plánovat se to začalo měsíc před Velikonoci, s Božím požehnáním se nám podařilo všechno sehnat a zařídít. Když jsem čekal na nádraží až výprava přijede nějak jsem tomu pořád nemohl uvěřit, že se to povedlo. Když pak přijeli, nemohl jsem tomu uvěřit ještě víc. Jak šel čas trochu mi začalo vadit, že věci nevycházejí tak jak jsem si je představoval. Když se teď na to podívám zpět, vidím, že kdyby to proběhlo tak jak jsem to já měl naplánováno, patrně by jsme někde umrzli v závějích, takže chvála Pánu i za to. Takže jednoduché ponaučení zní: Čím více lpíš na vlastních plánech, tím déle bude trvat, než pochopíš že to Bůh s tebou myslí dobře i když ti nevycházi všechno podle tvých představ.
Čas načtení: 2019-10-18 18:23:00
Filmový festival pro děti a mládež Juniorfest uvede 36 filmů v české premiéře
Dvanáctý ročník Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež Juniorfest bude od 8. do 14. listopadu hostit pět měst Plzeňského kraje: Plzeň, Domažlice, Dobřany, Horšovský Týn a Přeštice. Přijedou na něj David Morse, Zdeněk Svěrák a Ondřej Vetchý. Hvězdným hostem zahajovacího večera 8. listopadu v Domažlicích bude David Morse, který převezme nejvyšší festivalové ocenění za celoživotní přínos světové kinematografii – Zlatou rafičku. Hollywoodskou star proslavil především kultovní snímek Zelená míle (1999), kde si po boku Toma Hankse či Sama Rockwella zahrál roli vězeňského dozorce Brutuse Howella. David Morse diváky zaujal také coby detektiv Michael Tritter v televizním seriálu Dr. House. Šestašedesátiletý americký herec, letos podruhé nominovaný na cenu Emmy za ztvárnění George Washingtona v minisérii HBO John Adams (2008), během svého pobytu na festivalu zavítá také do Dobřan a Plzně. V multikině CineStar v Plzni v sobotu 9. listopadu od 19:30 osobně představí film Zelená míle, který patří k nejlépe hodnoceným filmům všech dob. Projekci bude předcházet moderovaná diskuse s Davidem Morsem. Na slavnostní zahájení festivalu v Domažlicích se bude promítat v distribuční předpremiéře film Fany a pes (2019). Animovaný film vypráví příběh dvanáctileté Fany, která se stará o Sputnika, psa své nejlepší kamarádky Sophie. Ta odjela s maminkou na letní prázdniny do Maďarska, jenže na začátku školního roku se už Sophie do třídy nevrátila – jako mnoho jiných po pádu Berlínské zdi v listopadu 1989 odešla s maminkou na Západ. Fany se odvážně vydává kamarádku hledat, aby jí Sputnika vrátila. Stane se tak svědkem pohnutých událostí, které změní budoucnost celé země. Zlatou rafičku převezmou také Zdeněk Svěrák a Ondřej Vetchý. Stane se tak v Erbovním sále Státního hradu a zámku Horšovský Týn – v pondělí 11. listopadu od 18:00 hodin herec, režisér, spisovatel a scenárista Zdeněk Svěrák, ve středu 13. listopadu od 17:30 hodin herec Ondřej Vetchý. Oceněné umělce mohou festivaloví návštěvníci potkat i v dalších dnech. Zdeněk Svěrák uvede v pondělí 11. listopadu v plzeňském DEPO2015 film Obecná škola (1991), Ondřej Vetchý se setká s veřejností 14. listopadu v Domažlicích během projekce S čerty nejsou žerty (1985). Mezinárodní soutěž celovečerních animovaných filmů nabídne šest snímků v české premiéře. Pro nejmladší je určena estonsko-litevská koprodukce Lotte hledá draky (2019); snímek, který byl letos uveden v soutěžní sekci Generation Kplus německého Berlinale. Film na Juniorfestu osobně představí jeden z dvojice režisérů. Britský snímek Krtkův úspěšný výkop (2018) odvypráví příběh malého krtka, který se chce stát fotbalistou. Tento film pokračuje v tradici britské animace kombinující loutkový animační styl a typický anglický humor. Festivalový program dále uvede novinku Marona vypráví svůj příběh (2019), letos v červnu zařazenou do soutěže na nejvýznamnějším festivalu animovaných filmů Annecy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mezinárodní soutěž snímků pro děti a mládež 5–11 let promítne šest premiérových filmů. Velmi ambiciózním snímkem je například Rodinná pověst o vlkovi (2019), která poukazuje na téma smrti, jemuž se dětské filmy většinou vyhýbají. Soutěžit bude také nová česká pohádka Hodinářův učeň (2019), kterou do domažlického kina Čakan v sobotu 9. listopadu doprovodí delegace v čele s režisérkou Jitkou Rudolfovou, herečkou Janou Plodkovou, hercem Jiřím Žáčkem a dalšími tvůrci. Hostem projekce nizozemského snímku Cirkus Noel (2019) bude představitelka hlavní dětské role. Mezinárodní soutěž filmů pro mládež v kategorii 12–16 let představí britskou absurdní komedii 2:hod (2018), ale i drsný švédský příběh Naivní mladé srdce (2018), pojednávající o brzkém rodičovství dospívající mládeže. Součástí festivalového víkendu bude indický snímek Šachový princ (2019) s Gérardem Depardieu v hlavní roli. Film byl natočen podle pravdivých událostí; vypráví příběh malého šachového génia Fahima, jenž společně se svým otcem odchází z rodné země, aby se stal profesionálním hráčem. V rámci speciálních večerních projekcí budou k vidění snímky oceněné na renomovaných evropských festivalech. Například film Nevia (2019), který byl uveden v sekci Orizzonti na letošním filmovém festivalu v Benátkách a jehož hrdinkou je dívka žijící na předměstí Neapole. Život Nevie komplikuje nejen místo jejího bydliště, ale i pohlaví. Zdá se, že ze světa mužů není úniku… Také thriller Zlomyslná (2019) zaznamenal v zahraničí značný úspěch. Kamarádky ze střední Kim, Abby, Feline a nováček Pippa se rozhodnou strávit posledních několik dní před závěrečnými zkouškami na odlehlé chatě v Ardenách. Po večírku se třemi kluky z nedaleké chaty zmizí jedna z dívek, ostatní jsou kvůli silnému sněžení uvězněny bez telefonního signálu. To, co mělo být zábavným dívčím víkendem, se brzy změní v živé peklo. MFF Juniorfest od roku 2017 v rámci informativní nesoutěžní sekce prezentuje i české dokumentární snímky. Ústředními tématy tentokrát jsou ústavní péče o odložené romské děti, politika, sport, ale například i ornitologie. Netradiční dokument František svého druhu (2014) přináší pohled na vášnivého ornitologa v důchodu. Čechy milovaný lední hokej získal na oblibě i v jednom z nejméně pravděpodobných států – v africkém Maroku. Právě tam se vydává tým z Náchoda. Je jasné, že pravidla hokeje jsou stejná napříč všemi kulturami, jak je to ale v běžném životě ukáže divákům Letní hokej (2019). Celkem šest let strávila režisérka Jana Boršková s „herci“ z dětského domova v Letech. Její dokument Pasažéři (2018) poukazuje na slabiny ústavní péče, která se sice dokáže postarat o děti v době jejich dospívání, ale na přechod do dospělého života je bohužel nepřipraví. Součástí festivalového programu je také dokument Iluze (2018) a osmiminutový film Attention Economy: 39 minut po zvolení prezidenta (2018) sledující údajný kolaps jednoho z členů volebního štábu současného prezidenta Miloše Zemana. Nesoutěžní sekce Zaměřeno na Polsko představí kolekci jedenácti animovaných a hraných polských snímků. Chybět nebude u nás dobře známý třináctidílný seriál Dlouhá bílá stopa (1982), na televizních obrazovkách naposledy uvedený před třiceti lety. Sekce věnovaná polské kinematografii byla koncipována ve spolupráci s Jerzym Moszkowiczem, ředitelem filmového festivalu Ale Kino!. Do výběru se dostaly jak novodobé počiny, například Dvojité trable (2017), tak ty starší jako je Cesta za úsměv z roku 1972. Polská animace je v programu festivalu zastoupena dvěma celovečerními filmy Prosím, slone (1979) a Jacek a Placek (1993). Více ZDE.
Čas načtení: 2024-02-28 13:00:01
Zdeněk Svěrák dostal za film Na samotě u lesa neuvěřitelnou odměnu. Nebyla jeho, tak přišel trest
Koho by nepotěšila výplata dvakrát tak velká, než jakou původně čekal? Bohužel tahle situace se většinou odehrává jen ve snu. Zdeňku Svěrákovi se ale tahle nečekaná událost skutečně stala, a to když mu na účet přišla odměna za film Na samotě u lesa. Prý to tehdy považoval za opravdu štědré prémie, ale skutečnost byla docela jiná. Skvělý Václav Postránecký: Políbil jeviště Národního divadla a odešel zemřít. Svoji smrt tušil Číst více Nemusíme si ho ani pouštět Na samotě u lesa je jeden z nejúspěšnějších filmů české kinematografie a diváci dobře vědí, proč jej mohou sledovat stále znovu a znovu. Nejznámější hlášky brzy po jeho premiéře zlidověly, ale většinu dialogů si dnes dokážeme „přehrát“ i sami, aniž bychom si film pustili. To se podaří jen ve skutečně výjimečných případech. Otec Lavička a jeho honorář Velký podíl na tom má samozřejmě vynikající herec Zdeněk Svěrák, spoluautor scénáře, který napsal s Ladislavem Smoljakem, a zároveň představitel jedné z hlavních postav, otce Lavičky, jak zjistíme například na webu České televize. Ten se snaží pro rodinu získat víkendovou oázu klidu, romantiky i čistého vzduchu pro děti. Jak to všechno dopadlo, víme asi každý. A co se dělo po poslední klapce? Zajímavé věci… Dostal zaplaceno dvakrát Zdeněk Svěrák mohl mít z filmu opravdu velkou radost. Za prvé jej jistě těšil obrovský úspěch díla, jehož byl spoluautorem, a za druhé ho musela zahřát u srdce veliká odměna, která k němu po natáčení doputovala. Problém byl v tom, že se někdo zkrátka spletl a vyplatil dvojnásobek skutečné sumy, jak uvádí na svém webu také TV Nova. Herec se ale patrně domníval, že jde o příplatek za úspěch snímku, a o výši honoráře nediskutoval. Kdo by to také udělal? Studená sprcha Studená sprcha tak přišla až o několik let později. Tehdy se totiž při kontrole účetnictví na tuhle nesrovnalost přišlo. Co teď? Vracet, nebo si to odpracovat? Volba padla na druhou možnou variantu a Zdeněk Svěrák dostal úkol: napíše další scénář, který si u něj televize vlastně už předplatila. A tak se také stalo. Herce Jana Třísku obvinili z únosu dvou dětí. Utekl, i když tady měl velký majetek Číst více Trest vynesl nominaci na Oscara Tomuto omylu vlastně můžeme poděkovat za další vynikající příspěvek do české filmotéky. Scénář, který Zdeněk Svěrák, mimo jiné autor mnoha knih i kratších literárních děl, „za trest“ později dodal, se stal podkladem pro natočení filmu Vesničko má středisková. Z nouze tak vzniklo dílo, které bylo dokonce nominováno na Oscara. Stejně jako byl skutečným příběhem Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka inspirován film Na samotě u lesa, přispěla realita také ke vzniku dalšího geniálního scénáře. Předobrazem mentálně zaostalého Otíka se totiž stal skutečný závozník řidiče, který ke Svěrákovým na chatu přivezl písek. A protože tento autor dokáže beze zbytku využít všech možností, jak do scénáře vtělit odraz obyčejného lidského života, stal se i Otík nesmrtelnou postavou. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Chromý topič vyprodává divadelní sály. Karel Plíhal ještě nedohrál.
Čas načtení: 2024-03-12 13:00:01
Legendární herec malých rolí Zdeněk Srstka: Soused vypráví o posledních letech jeho života
Zdeněk Srstka byl velký nejen tělem, ale také srdcem. Zdánlivě hromotluk, kterého také jeho konstituce k takovým filmovým rolím předurčovala, naplno odhaloval svoji křehkou duši v pořadu Chcete mě?, kde se spolu s Martou Kubišovou snažili pomáhat zvířatům bez domova. To byl sice možná vrchol jeho televizní kariéry, ale tou dobou měl za sebou mnohem větší úspěchy. Málokdo ví, že se ve svých dvaadvaceti letech stal bronzovým medailistou na mistrovství Evropy ve vzpírání a o tři roky později skončil v první desítce na olympiádě v Římě. Sportovní založení se mu pak hodilo i v jeho herecké kariéře. Facka za oscarový film: Josef Somr urazil vlastního otce. Poslední roky života byly trápením Číst více Kaskadér s laskavým srdcem Nedostával hlavní role, v mnoha filmech ani nepromluvil, přesto by naše kinematografie nebyla bez jeho působení úplná. Jeho kaskadérské kousky, ale i menší role zvláště v nezapomenutelných komediích dodaly snímkům nejen České televize tu pravou tečku svojí pravdivostí a zjevnou dobrosrdečností, s níž ztvárňoval i role drsňáků. Jinak to ani neuměl. Vzpomeňme takové snímky, jako je Rozpuštěný a vypuštěný (pamatujete, kdo byl průvodcem po kachní farmě? Ano: Kachny, kachny, kachny…), Adéla ještě nevečeřela, Fešák Hubert a desítky dalších filmů. Mezi sousedy měl dobrou pověst „Zdeňka Srstku jsem poznal jako velmi příjemného a sdílného člověka, bydlel u nás v sousedství,“ vzpomíná na herce dodnes pan Petr. Ve svém okolí byl herec oblíbený, což jistě vycházelo z jeho srdečné povahy. „Když se pan Srstka u nás v Újezdě nad Lesy podruhé oženil, hodně se o tom mluvilo. Já jsem ho potkával už v době, kdy na tom nebyl zdravotně tak špatně, a vždy byl velmi otevřený,“ potvrdil pan Petr, jehož totožnost je redakci známá. Syn to dotáhl na ředitele zlaté kapličky O tom, že měl Zdeněk Srstka herectví pravděpodobně v genech, svědčí i kariéra jeho jediného syna Jiřího, který se vydal po otcově stopách, ale ve svojí divadelní kariéře došel ještě mnohem výše, dokonce až do ředitelského křesla Národního divadla, kde zůstal více než osm let na přelomu tisíciletí. Později měl ale jiné starosti. Musel se věnovat svému otci, který se ke konci života ze silného sportovce proměnil v nemocného nepohyblivého muže. Jeho syn s vnukem se tedy podle informací z okolí Srstkova domu k němu nastěhovali, aby pomáhali jeho druhé ženě s péčí o otce a dědečka. Přijímal život se vším všudy Když se pomalu začalo schylovat ke konci hercova života, dostihly jej následky jeho adrenalinových pohybů bohaté kariéry. To mu ale neubíralo na optimismu a pokoře, s níž svůj osud přijímal. „Potkával jsem ho třeba na nákupech a dal se s ním do řeči. I když už bylo vidět, že je nemocný, tak měl stále dobrou náladu, hovořili jsme o obyčejných věcech i zvířatech, která pan Srstka miloval, ale také o jeho filmových rolích,“ dokládá Srstkův soused jeho skutečnou lásku k němé tváři. „Loučili jsme se s tím, že jsem panu Srstkovi popřál hodně zdraví, ten mně opáčil, že by si ho jen přál více,“ popsal jedno z posledních setkání se svým slavným sousedem pan Petr. Zdeněk Svěrák dostal za film Na samotě u lesa neuvěřitelnou odměnu. Nebyla jeho, tak přišel trest Číst více Těžké poslední měsíce V posledních měsících života už Zdeňka Srstku viděl jen málokdo. Stal se prakticky nepohyblivým a potřeboval celodenní péči svých nejbližších. Jen díky nim také nedošlo k tragédii, k níž se schylovalo jednoho mrazivého dne, kdy se odhodlaný herec vydal sám do zahrady. Bohužel upadl a nebyl schopen se sám zvednout. Jen péče manželky, která si brzy všimla jeho nepřítomnosti, a pomoc ostatních jej zachránily před umrznutím. Zdeněk Srstka zemřel v létě roku 2019 po roce stráveném mezi zdmi svého domu. Ačkoliv nikdy vlastně nebyl zcela profesionálním hercem, zůstala po něm na stovka drobných rolí, které nám nedovolí na něj zapomenout. Zdroj: autorský článek, respondent KAM DÁL: Smutek těžce nemocného Saturnina: Kvůli nehodě, ohni a politice ztratil Oldřich Vízner všechny bratry.
Čas načtení: 2008-02-22 00:00:00
Protože se mi skoro po týdnu nervy dostatečně zklidnily z přechodu z přírody do školy, což je šok opravdu veliký, rozhodl jsem se neodkládat dál napsání tohoto článku. A tak sem píšu mé vzpomínky na letošní lyžák. Ten týden hrozně rychle utekl a nějak jsem si vůbec nestihl zapamatovat některé trasy a mám to v hlavě trochu pomotané, takže kdyby tento článek četl někdo s lepší pamětí než já, ať se nebojí napsat pořádně kritický komentář, ve kterém mě zprdne, že takhle to přece vůbec nebylo. Píšu tak jak vzpomínám a občas něco trochu přibarvím. Vůbec celý tenhle lyžák byl hodně na rychlo. Nevím, čím to bylo, asi tím že prázdniny byly letos dost brzy. Prostě jsem ještě týden před odjezdovou sobotou neměl boty na běžky a spacák. Naštěstí Hájkovi měli boty správné velikosti, mně padnoucí a tak jsem měl první starost odbytou. Sehnat spacák nebylo vlastně ani tak těžké, ba dokonce to nebylo ani potřeba, protože jsem z informací od Jendy věděl, že jsou na chatě erární spacáky. Ale spát v erárním spacáku se mi nechtělo, kdo ví, kdo v něm spal přede mnou a tak jsem si spacák půjčil. V pátek večer jsem si zabalil a přichystal se na zítřejší odjezd. Jel jsem jako obyčejně s Johanou. Den začal poměrně jako obyčejně. Vstal jsem v šest hodin, nasnídal se a vytáhl běžky ze sklepa. Pak jsem naposledy před odjezdem zapnul počítač. V tu chvíli se mi vůbec nikam jet nechtělo, raději bych sedět celý týden u počítače a nudil se, ale bylo dobře, že už nešlo couvnout. A tak jsem nahodil batoh na záda, maminka mi udělala křížek, jak se zpívá v písničce Českýho chleba, a vylezl jsem před panelák. Bylo asi za dvě minuty sedm, přijet pro mě měli přesně v sedm. A tak jsem čekal. Čekám pět minut - nikdo nikde. Čekám dalších pět minut, máti vykoukne z balkónu jestli už jsem odjel a když vidí že ne, volá Hájkům, kde jsou. Ti už byli na cestě, tradičně se zpožděním, letos vlastně úmyslným. Cestou jsme měli vyzvednout ještě Kryštofa ve Velharticích, ale byl trochu marod a tak se rozhodl přijet na lyžák až o pár dní později. Proto bylo zbytečné jet tak brzy, ale mně se to jaksi nestihlo říct a tak jsem tam venku čekal čtvrt hodinky v zimě. No co, já jsem zvyklý (a jestli ne, tak si alespoň zvyknu, budu to potřebovat). Pak konečně přijeli, já si dal lyže a batoh do auta, přičemž Johana poznamenala, že ho mám každý rok menší a jelo se. Vyjeli jsme tedy směrem na Železnou Rudu, měli jsme tam mezi-zastávku, nabírali jsme Kláru. I nadále cesta pokračovala v klidu a my mohli vzpomínat na to, co už jsme všechno s touhle partou zažili. Bylo toho dost, a tak jsme se mohli zabavit až do chvíle, kdy jsme dojeli na Horskou Kvildu. Byli jsme tu výjimečně včas, do srazu v devět zbývaly ještě dvě minuty. Měli jsme se sejít před chatou pana Musila, ale teď která to je? Tipoval jsem to na tu chatu, ve které jsme také jednou na lyžáku byli. A tak jsme zastavili na parkovišťátku před ní. Proti nám stálo auto s českobudějovickou značkou. V ní seděli dva lidé a tak si nás lehce prohlíželi, my je samozřejmě také. Minuta po deváté, nikde nikdo. "A je tohle opravdu chata pana Musila?", ptá se Zdeněk. My mlčíme, protože si tím nejsme jistí. A tak se rozhodne, že projedeme Horskou Kvildu až na konec a budeme se dívat po Jendovo autu. Projedeme až na konec, ale auto nikde. Jsme trochu bezradní a tak dáme na chytrou radu: "Za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne". Vedle auta právě prochází starší pán, Zdeněk říká, že ten to tu určitě bude znát, stahuje okénko a ptá se na chatu pana Musila. Chyba lávky, pán to tu podobně jako my moc nezná. Ale poradí nám, že se máme zeptat v hájovně, která je o pár metrů dále. Popojedeme a Zdeněk se jde zeptat. Vrátí se lehce zmaten, protože narazil na dívku ve věku Johany a poznamenává, že její popis byl lehce pubertálně zmaten a že teda jako nic neví. Nevadí, vracíme se zpátky a znovu se pozorně díváme po autech. Opět nic a tak znovu zaparkujeme na stejném místě jako před tím. Proti nám pořád sedí dva lidé v autě. "Hale, vždyť to je Lenka", vykřikne Johana. A skutečně, proti nám sedí dva dobře známí lidé, Vašek s Lenkou. Do teď nechápu jak jsme je předtím nemohli poznat. Stane se… Za chvíli se věci začnou dávat do pohybu. Po silnici k nám přijíždí auto, které na tu stranu před chvílí jelo a ouha, zase patří k nám. Za chvíli jsou tu už všichni i Jenda s Michalem a my můžeme vyrazit na cestu ke Zlaté studně, je to blízko, asi tři kilometry. A tak jsme se dostali až na chatu. Musím poznamenat, že mě hodně nepříjemně překvapila. Honza sice říkal, že je to na nás až moc luxusní, ale takhle moc jsem to přece jen nečekal. Byla to téměř chalupa, pořádný starý barák. Zatímco ji Jenda a Michal prozkoumávali, my se vydali k potoku, který tekl asi půl kilometru dolů ze stráně. Měli jsme v něm slíbené ranní koupele, z čehož jsme všichni trnuli hrůzou. Od potoka jsme se raději vrátili zpátky do chaty, kde jsme se rozházeli do pokojů a ubytovali. Ne úplně doslova, jak správně řekl Pavel: "Budeme tu jen týden, tak proč si vybalovat". Večerní vycházka byla na Zhůří. Krásný západ slunce, škoda že nemám fotky. Když jsme se dost pokochali a také nám začala být zima, jeli jsme zpátky na Horskou Kvildu, odkud jsme ráno vyjeli. Vůbec se nám tam popravdě nechtělo, ale museli jsme vrátit boby, na kterých jsme táhli na chatu proviant. Cesta byla dobrá, z kopečka, někde až příliš, sněhu moc nebylo, pády byly tvrdé. Z Horské Kvildy zase na Zlatou studnu a hurá do chaty na večeři. Zde je první temná díra v mé paměti, co bylo k večeři si nemůžu vybavit. Další temná díra v mé paměti je celý další den. První den mám ještě docela jasný, ale co bylo druhý? To si nějak nevzpomínám. Počkejte, možná se rozednívá. Nejspíš jsem měl službu. Doufám, že se nepletu, a že to bylo opravdu v neděli. Službu v kuchyni jsme měli vždy na den po dvojici. Já měl tu smůlu, že ke mě Jenda přiřadil zrovna Johanu. Té se totiž udělalo už v sobotu večer špatně a já tak měl službu sám, protože Johana se dostávala z nemoci. Nebylo to vlastně úplně nejhorší. Všichni se nade mnou jaksi slitovali a já tak měl málo práce. Vlastně jsem jenom topil. Dopoledne jsme měli takové polní shromáždění, z toho si taky moc nepamatuji. S mou pamětí je to asi hodně špatné. Další dny si vybavuji jen hodně mlhavě a tak napíšu jen to co bylo nejzajímavější a v paměti mi to uvízlo. První taková událost je následujícího dne. Den jako každý jiný. Až do večeře. Službu měla Markéta s Aničkou, ale ty za to, co se stalo vlastně nemohly. Překvapivě za to mohl Jenda. K večeři měla být pochoutka, spousta pudingu. Vše probíhalo dobře, dokud ho nechtěli osladit. Jenda si vzpomněl, že v jídelně na stole nějaký zbytek cukru, a tak aby nemusel načínat nový, pytlík ležící na stole do pudingu vysypal. To neměl dělat. Na pytlíku byl totiž nápis "Sůl", ale to Jenda nějak přehlédl a proto bylo v pudingu půl kila soli. Nedokážete si představit, co je to za humus. Ještě že jsme všichni otrlí. Byli jsme taky hodně unavení, večeře měla být odměnou za uraženou vzdálenost. Ten den jsme na běžkách uběhli našich rekordních 41 kilometrů. V úterý jsme měli kratší výlet, protože jsme byli po včerejšku hodně unavení. Vyjeli jsme krásnou vycházkovou rychlostí na Přilbu a odtud okruhem zase zpátky do chaty. Odpoledne se hrál fotbal. No fotbal, spíš ragby, všichni jsme z toho byli dost pomlácení. Hrát fotbal na sněhu, ve kterém se nedá pořádně běhat s malým gumovým míčkem je dost záhul. A co bylo horší, hrálo se o službu. Resp. tým který prohrál, si mezi sebou střihal a kdo zůstal nakonec měl ve čtvrtek službu. I přes velkou snahu a celkové převaze nad soupeřem nás shodou okolností jsme nakonec prohráli 6:10. Ve středu jsme si měli připravit program pro malé děti, které byli na již zmiňované chatě pana Musila. Když jsme tam přišli, zírali na nás, jako kdybychom snad ani nebyli lidé. To jsme po těch pár dnech v přírodě vypadali tak strašně? Cítili jsme se asi, tak jako zvířata v zoologické. Ale na co jsme se všichni těšili, byla pořádná večeře. A ta taky byla. Jiřinka nás nezklamala a její guláš, či co to bylo, byl vynikající. Nový hit lyžáku byl poker. Poker se naučili skoro všichni a tak když šli malí spát, my ještě chvíli seděli v jídelně a hráli poker o sirky. Bohužel jsme nedohráli, čekala nás ještě cesta zpět do chaty. Ještě předtím než jsme se odtamtud odebrali nastalo kámennůžkopapírování o čtvrteční službu. A tak jsem jaksi chytil službu ještě na jeden den. Pak jsme se po tmě vydali zpátky na chatu. Ve čtvrtek mi začal opět den o hodinu dřív. Tenhle den si pamatuji docela přesně a tak vás budu chvíli nudit dlouhými detaily. K snídani jsme měli chleba se sýrem nebo s nugetou, k pití jako obyčejně čaj. Po snídani jsme se vydali zase známou trasou k Horské Kvildě. Tam jsme nasedli do Michalova auta a jeli na Modravu. Trasa byla naplánována k Poledníku. Na Poledník jsme skutečně dojeli a přálo nám i počasí, výhled dobrý, byl vidět i Velký Javor. Potom zase zpátky, jako obvykle oklikou zpět. Jednu událost si pamatuji docela přesně. Stala se totiž docela nečekaná věc, vedoucí si z nás vystřelili. Na jednom rozcestí se hodně dlouho rozmýšleli kam jet, jestli do kopce nebo z kopce. My si samozřejmě přáli jet z kopce, ale když se vedoucí jednou rozhodnou tak s nimi nikdo nehne. Ale překvapivě se jelo z kopce. Dole bylo další rozcestí, kde se opět dlouho čekalo a nakonec vedoucí přišli s nemilou zprávou. Jeli jsme špatně. Vzali jsme to vážně, nepamatuji případ, kdy by si z nás vedoucí takhle vystřelili. Už jsme chtěli začít stoupat, ale to už se Honza s Michalem zasmáli dost a my mohli pokračovat dál. Samozřejmě jsme byli na správné trase. Veselý byl poslední sjezd, už ani nevím proč, ale byl dost prudký a nám se jaksi podařilo skoro všem lehnout na zem. A komu se to nepovedlo tam, lehnul si o kus dál. Celý tábor se konala jedna velká bitva a to vroubkařů proti mazáčům. Bitva, kdy ani jedna strana nebere žádné argumenty, které jí nevyhovují. Samozřejmě, lepší jsou vroubky (co myslíte že mám :), ale zkuste o tom přesvědčit někoho se zarytými představami. Ani nám nechtěli uvěřit, že i Bauer má vroubky, jen to tají aby nebyl za amatéra. Nevěřili a tak se dál dřeli s pracným mazání, kterému začali odborně říkat strukturované, a pak je z toho boleli ruce, měli puchýře či podobné věci. V pátek se konala taková speciální hra, jmenovala se lov na jelena a spočívala v tom, že jsme byli rozděleni na dvě družstva, po pěti a po šesti lidech. Každá skupina měla jednoho postřeleného jelena (my Michala) a toho jsme jako nelítostní lovci museli pronásledovat. Pozor jsme si museli ovšem dát na znepřátelené eskymáky (rozuměj strážce národního parku). Jelena se nám ulovit podařilo a tak jsme to oslavili polívkou v restauraci a pekárně Kvilda. Návštěvu můžu doporučit, mají tam skvělé koblihy. Pak, plně nasycení a v dobré náladě, jsme se vydali cestou po magistrále do Horské Kvildy. Tam jsme se opět měli spojit s malými a pak závodit v biatlonu. Ještě před rokem, na Jizeře, jsem se při podobném závodu hnal jako blázen, skončil třetí a pak mi bylo celý den na nic, tak jsem letos raději zvolil mírnější tempo. Večer byl hodně zajímavý, ale tohle téma nechám na jindy, je to na dlouhý povídání. A ráno se pak už jenom balilo, uklízelo, zametalo, mylo a tak podobně. Pak zase na Horskou Kvildu a domů. Civilizace, voda, topení, elektřina, kdo si myslí že má všechno, nechť ví že nemá skoro nic, protože i bez toho co má, to může být lepší.
Čas načtení: 2022-02-14 18:13:32
Povídky a jedna báseň Zdeňka Svěráka vychází v audioknižní podobě
Za dosavadní nahrávky knih Povídky, Nové povídky, Strážce nádrže a Po strništi bos získal Zdeněk Svěrák zlaté a platinové desky. Nyní v audioknižní podobě vyjde jeho nejnovější kniha Povídky a jedna báseň. Povídky a jedna báseň je třetí knihou povídek, ve které, jak s nadsázkou píše Zdeněk Svěrák, spojka „a“ má být tak nenápadná, že sugeruje skvělé čtení, prostě „povídky jedna báseň“. V několika z nich zde otevřeně vystupuje sám autor či jeho rodinní příslušníci. Jedním z dalších hrdinů je poslední československý stíhač, který se zúčastnil bitvy o Británii. Setkáme se zde také s detektivním odhalením dávného zločinu a celý soubor zakončuje věštecká báseň, jíž v říjnu roku 1989 předpověděl Svěrák vše, co pak o měsíc později následovalo. „Těsně před sametovou revolucí jsem šel k Václaváku a slyšel bušení kladiv, jak staví zase lešení pro funkcionáře, že tam bude oslava 28. října. Tím inspirovaný jsem o tom napsal báseň, jak tu tribunu odnese lidský dech. A ono se to za měsíc stalo! Nejsem básník, ale tohle byla výjimečná situace, kdy jsem si řekl, že tento pocit se dá vyjádřit básní ve volném verši,“ uvedl Svěrák. „Svým literárním dílem si Zdeněk Svěrák plní dávné přání z mládí být spisovatelem. Úspěch u čtenářů i posluchačů svědčí o tom, že své sny uskutečnil dobře. Nejen autorsky, ale i interpretačně dodává svému výtečnému vyprávění jemné nuance v přesvědčivosti postav. Půvab této Svěrákovy práce spočívá v umění přesného vyjádření a vždy překvapivém závěru. Právem může být jeho dílo srovnáváno s tvorbou našich největších povídkářů,“ uvedla producentka Supraphonu Naďa Dvorská. Atmosféru audioknihy Povídky a jedna báseň opět dotvořil svou hudbou Jaroslav Uhlíř. Na 3CD i digitálně titul vychází v pátek 18. února. „Jsem rád, že se audioknihy za poslední roky tak rozšířily, protože lidi mají málo času na čtení a často tráví dny třeba za volantem, kde si mohou literaturu užít tímhle způsobem,“ dodává k vydání Povídek a jedné básně v podobě audioknihy Svěrák, který v roce 2018 obdržel Zvláštní cenu Asociace vydavatelů audioknih za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova.