Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-02 17:36:34

Plzeň venku v lize podruhé v řadě zvítězila

Plzeň venku v lize podruhé po sobě zvítězila, 2:0 udolala Mladou Boleslav a vrátila se na druhé místo fotbalové ligy.

Čas načtení: 2020-05-14 09:25:50

Spisovatelka Hana Hindráková: Afrika je v mé mysli domovem

Je to už patnáct let, kdy se spisovatelka Hana Hindráková poprvé vydala do africké Keni. Tehdy ještě jako dobrovolnice. Země jí natolik přirostla k srdci, že z jejího prostředí napsala už šest knih. Za řadu z nich získala významná ocenění. Ta zatím poslední, Svítání nad savanou, v sobě propojuje kouzlo černého kontinentu a společenského tance.   Kdy jste v sobě objevila touhu psát?  Stát se spisovatelkou je můj splněný dětský sen. Ve čtvrté třídě na základní škole jsem začínala s psaním poezie, v osmé třídě jsem napsala první román. Přestože mi ho nakladatelství nevydalo, pokračovala jsem dál a psala. Když se mi totéž stalo o pár let později, ve čtvrtém ročníku střední školy, hodně mě to zklamalo a demotivovalo. Říkala jsem si, že druhé odmítnutí už zřejmě vypovídá o tom, že nemám talent. Smířila jsem se s tím, že se budu živit něčím obvyklejším, šla jsem studovat VŠE, obor cestovní ruch a rozvojové země a psát jsem přestala. K psaní jsem se vrátila až díky Africe. Z cest jsem měla spoustu vlastních zážitků a potkala jsem i mnoho lidí, jejichž příběhy byly tak silné, že by vydaly na knihu.   Jak byste se coby spisovatelka definovala? Primárně jsou mé knihy určeny pro dospělé, ale během besed na školách jsem zjistila, že už mě čtou i žáci osmých a devátých ročníků. Mile mě to překvapilo. Většinou jsou mými čtenářkami ženy.    Čím vás vlastně zlákala Afrika? Přišlo to hned?  První slovo, které mě napadá, je DOMOV. V Keni už jsem byla sedmkrát, mám tam spoustu přátel, částečně se domluvím i jejich jazykem svahilštinou, mám ráda tu místní syrovost, ten kontakt se životem. Keňa si mě ale získala postupně. Když jsem se vrátila z první cesty, řekla jsem, že už nikdy víc.    Proč? Začátek byl vcelku drsný. Přece jen to bylo mé první setkání se subsaharskou Afrikou, s chudinskými čtvrtěmi a naprosto odlišnou mentalitou. První návštěvu chudinské čtvrti si stále pamatuji v jasných barvách, přestože od té doby uplynulo patnáct let. Byl to šok, nechtěla jsem se na to dívat. Chodila jsem tam se sklopenou hlavou a snažila se ten den nějak přežít. Jakmile jsme se s kamarádkou vrátily na ubytování, rozbrečely jsme se. A přestože ani jedna alkohol nevyhledáváme, vypily jsme celou lahev vodky. Také mi hodně vadilo, že místní ve mně viděli jen chodící bankomat… stále mě někdo cizí oslovoval, ať mu dám triko, brašničku, peníze atd. A já jsem přitom byla dobrovolník, který dal za cestu veškeré úspory a jel spasit Afriku. Přišlo mi to od nich hrozně nefér. Až později jsem pochopila, že oni za to vlastně nemohou. Uvědomila jsem si, že kdybych byla na jejich místě, v zemi, kam proudí spousta neuvážené humanitární a rozvojové pomoci, v zemi, kde běloši stále něco rozdávají, tak bych se jich také zeptala, jestli mi něco nedají.   Který zážitek v Africe vás nejvíc dostal? Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo seznámení se s Josephem, hlavním hrdinou knihy Nezlomný a s chlapci z jeho centra pro děti ulice. Musím říct, že mě stále fascinuje Josephova láska k životu po tom, co všechno prožil a čím vším si prošel. Příběh vypráví o tom, jak se z nejvyhlášenějšího kriminálního živlu stal pilíř keňské společnosti. Joseph založil a vede centrum pro děti ulice, kde se stará o více než stovku kluků, kteří by jinak živořili na ulici. Děti ulice jsou v Keni hodně diskriminované. Lidé je nepovažují ani za lidské bytosti, spíš za něco odporného, co ani nemělo vzniknout, co patří někam do stoky, nebo na skládku. Neuvědomují si, že to bylo třeba sedmileté dítě, které chodilo do školy, najednou mu zemřeli rodiče a ono se o sebe muselo postarat samo. Dělala jsem s dětmi mnoho rozhovorů a ony mi říkaly, že nejdřív zkusily žebrat. Jenomže nikdo jim nic nedal. Vyprávěly, jak měly obrovské morální dilema, když musely začít okrádat slušné lidi. Ale neměly na výběr. Kniha ukazuje, že děti ulice nejsou hyeny, ale hyeny z nich udělá právě až ta ulice. A to si spousta lidí bohužel neuvědomuje a dává to za vinu dětem samotným. Tato kniha loni na podzim dokonce vyšla v Keni v nakladatelství Moran Publishers a já jsem tam letěla na její křest.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Také všechny vaše další knihy jsou věnovány velmi vážným tématům. Jak jste se k nim dostala? Ke zmíněnému tématu dětí ulice jsem se dostala přes našeho fotografa, který s nimi strávil měsíc na ulici a potom s jejich svolením pořídil fotografie, které sloužily k informování veřejnosti o této problematice. Rovněž tak kniha Děti nikoho. K tématu falešných léků jsem se dostala jenom náhodou. Původně jsem chtěla psát o falšování HIV testů, a když jsem to zadala do vyhledávače, jeden z odkazů směřoval k falešným lékům. Začala jsem si o tom zjišťovat víc informací. Nejdříve jsem nemohla vůbec uvěřit, že některé z léků distribuované především z Číny, dále z Indie a také jednotlivých afrických zemí mohou obsahovat jed na krysy, leštidlo na parkety, rtuť, nemrznoucí kapalinu a další jedy a chemikálie. Ale ono to bohužel tak skutečně je, přestože bych si přála, aby to byla fikce. Zjistila jsem, že se o tom příliš moc neví, a tak jsem se rozhodla zakomponovat toto téma do napínavého příběhu, který vyšel pod názvem Smrtící byznys. Beta čtenář mé knihy mi řekl, že už jsem to s tou fikcí skutečně přehnala. Také tomu nemohl uvěřit.    Kromě tak závažných témat, díky nimž jste získala i řadu ocenění (1. místo v soutěži Mám talent pořádané nakladatelstvím Euromedia, nominace na knihu roku na Databázi knih), jste se věnovala i tématům na první pohled možná méně závažným. Třeba čarodějnictví... O čarodějnictví, které je hlavním tématem knihy Očarovaná, jsem se zajímala odjakživa, ale při prvních cestách se mi stále nedařilo něco o tom zjistit. Místní lidé mi pořád dokola opakovali, že to jsou pohádky, a že v Keni nic takového nefunguje. Když jsem tam byla popáté, tak už byli mí přátelé otevřenější a já zjistila, že čarodějnictví se v Keni praktikuje, ale protože je postavené mimo zákon, tak se o tom nemluví. Nebo jen za zavřenými dveřmi a už vůbec ne s cizinci. Přes známé se mi potom podařilo domluvit si rozhovor s čarodějem. Udělal si na mě dvě hodiny čas a vyprávěl mi, jak za ním lidi chodí, když chtějí získat lásku, uzdravit se, přivolat zpátky někoho, kdo je opustil. A u toho mi ukazoval různé druhy bylinek a popela, které při rituálech používá.    A uvěřila jste v jeho moc? Nevím, jestli v to přímo věřím, ale rozhodně mám k tomu obrovský respekt. Myslím si, že není dobré si s tím zahrávat. Když jsem byla v roce 2014 v Keni, málem jsem to i vyzkoušela. Den před návštěvou čaroděje jsem se totiž dozvěděla, že mi umřel táta, kterého jsem měla moc ráda. A tak mě napadlo, že požádám čaroděje, aby mi dal něco na smutek, protože mi bylo opravdu zle. Řekl mi, že na to používá speciální bylinku, kterou sbírá v západní Keni a nemá ji s sebou. Takže jsem to nakonec nevyzkoušela.    Váš zatím poslední již osmý román Svítání nad savanou je oproti předchozím velmi odlehčený. Tanec a Afrika – jak to jde k sobě? Potřebovala jsem si napsat nějakou romantiku, abych si po dvou těžkých tématech – falešných léků a života na ulici – trochu odpočinula. Knihu s propojením těchto dvou témat jsem chtěla napsat už před několika lety, ale stále se mi nedařilo vymyslet vhodné propojení těchto dvou naprosto odlišných světů. Afrika je můj druhý domov a tanec odjakživa miluji. Věnuji se závodně standardním tancům v seniorské kategorii.   Jednou z postav, které v knize vyvolávají emoce čtenářů, je i česká taneční legenda Zdeněk Landsfeld. Jak vaši knihu hodnotí? Myslíte si, že jeho proslulé leč velmi drsné „hlášky“ unese i člověk neseznámený s tanečním světem? S panem Landsfeldem se mi spolupracovalo skvěle a jeho historky z tanečního prostředí mě opravdu pobavily. A musím říct, že mě velmi potěšilo, jak pozitivně knihu hodnotil. Od něj je to opravdu poklona. Co se týče jeho hlášek, tak hůře na ně reagují lidé z tanečního prostředí než lidé, kteří to prostředí neznají. Což je překvapivé. Čekala jsem, že to bude právě naopak.   Dokáže podle vás Evropan pochopit Afriku?  Na to se neodvažuji odpovědět. V Keni jsem sice strávila hodně času, ale pořád je spousta otázek, na které nedokážu odpovědět. Lidé v Keni jsou velmi přátelští, pohostinní a příliš neplánují do budoucna. Což je dané tím, že musí řešit, za co koupí večeři ten den, tudíž je úplně jedno, co bude za měsíc.   Jste maminkou pětiletého chlapce. Neuvažovala jste někdy o adopci dítěte z Afriky? O reálné adopci dítěte z Afriky jsem kdysi uvažovala. Nakonec se ale ukázalo, že by to bylo nesmírně administrativně a finančně náročné.    Cítila jste při svých cestách na černý kontinent někdy strach? Kdy jste se nejvíc bála?  Úplně největší strach zažívám v letadle, protože mám panickou hrůzu z létání. Pokaždé, když přistanu v Keni, se mi hodně uleví. Tím nechci říct, že se v Keni vůbec nebojím, ale tam je to spíš takový racionální strach nebo obezřetnost. Ale hodně jsem se bála, když jsem v západní Keni dostala malárii. Tehdy jsem si myslela, že to nepřežiji. Měla jsem horečky, byla jsem v bezvědomí, nemohla jsem mluvit a lékař mi během půl hodiny stanovil tři diagnózy – malárii, zápal plic a břišní tyfus. A pak poslal mé keňské přátele na trh pro léky, protože je neměl v nemocnici k dispozici. A já jsem po chvíli dostala obrovskou tachykardii – to se stává, když je lék falešný a obsahuje něco, co by obsahovat neměl, jak jsem již o tom mluvila a popisovala v knize... Na většinu nemocí jsem očkovaná a na malárii beru antimalarika. Snažím se tak snížit na minimum riziko, že se něco stane. Ale někdy má člověk prostě smůlu.   A váš manžel se o vás nebojí? Nebo cestuje s vámi? S manželem jsem se seznámila v době, když už jsem do Afriky létala, takže věděl, do čeho jde. Myslím, že se o mě nebojí. V Keni byl dvakrát a říkal, že mu to stačí. Ne že by se mu tam nelíbilo, ale není to pro něj srdeční záležitost. Takže společně cestujeme na jiná místa než do Keni.   Co vám vaše cesty do Afriky daly a vzaly?  Rozhodně mě posunuly. Zejména změnily můj názor na rozvojovou pomoc. Ze začátku jsem byla nadšeným dobrovolníkem, který chtěl spasit celou Keňu, když ne celou Afriku a nyní jsem spíš jejím odpůrcem. Díky cestám do Afriky jsem si rozšířila obzory, našla si nové přátele a podívala se i na zajímavá místa. A zažila spoustu věcí, přestože ne vždy byly pozitivní. Ale jak se říká, zážitek nemusí být dobrý, hlavně, když je silný.   Svým projektem Dárky s myšlenkou pomáháte chudým lidem v Keni. Jak tento projekt vznikl, vyvíjel se a žije?  Projekt Dárky s myšlenkou vznikl po tom, co jsem se rozhodla skončit s rozvojovou pomocí, u níž jsem měla pocit, že víc škodí, než pomáhá a způsobuje závislost rozvojových zemí na vyspělém světě. A protože mám v Keni hodně přátel, začala jsem přemýšlet, jak bych mohla pomáhat. Napadlo mě, že bych s nimi mohla zkusit obchodovat. Měla jsem dvě podmínky. Za prvé, aby to byl opravdu obchod, a ne charita a za druhé – chtěla jsem nakupovat přímo od výrobců, ne přes zprostředkovatele. Z předchozího působení jsem měla v chudinských čtvrtích kontakty na tzv. self-help groups, svépomocné skupiny HIV pozitivních žen, nezaměstnaných matek atd., o nichž jsem věděla, že vyrábí krásné a originální náušnice, přívěsky, náhrdelníky, klíčenky i náramky. Před dvěma lety jsem od nich poprvé zkusmo nakoupila a šperky vzala s sebou na besedy. Prodaly se hned, a tak jsem s nimi začala obchodovat pravidelně. Nakonec jsem si založila ještě internetový obchod www.darkysmyslenkou.cz a nyní obchoduji s pěti skupinami. Věnuji se tomu dva roky a mám pocit, že to má větší smysl než jakákoliv pomoc.   Lze se v Česku psaním uživit? Já jsem od loňského roku na volné noze a vcelku to jde, když tedy nepočítám současnou situaci, kdy jsem zůstala úplně bez příjmu. Živím se kombinací psaní knih, článků pro časopisy, filmy a besedami. Kdybych se vrátila zpátky do obchodní firmy, kde jsem předtím pracovala, určitě bych měla vyšší plat, ale takhle mohu dělat to, co mě baví. Když píšu nebo jedu na besedu, nemám pocit, že bych pracovala. A jsem za to moc ráda.   Už víte, o čem bude nová kniha? V současné době mám tři nové náměty a jako první vyjde zřejmě druhý díl Svítání nad savanou. Tentokrát se bude úplně celý děj odehrávat v Africe, ale ani tanec nebude chybět. Napsaly si o něj samy čtenářky, a protože teď mám spoustu času na psaní, tak jsem se do něj pustila. {/mprestriction}  Hana Hindráková (38) založila v roce 2008 neziskovou organizaci Fair a v rámci projektů rozvojové spolupráce se dostala sedmkrát do africké Keni. Prostřednictvím beletrie upozorňuje jako autorka na problémy černého kontinentu. V roce 2012 debutovala románem Děti nikoho, který se zařadil mezi nejprodávanější knihy nakladatelství Alpress v únoru 2013 a byl nominovan do užšího výběru dvaceti knih na knihu roku 2012 na Databázi knih. Byl také přeložen do angličtiny. S rukopisem knihy Karibu Keňa vyhrála soutěž Mám talent pořádanou nakladatelstvím Euromedia (2012). V lednu 2014 jí vydalo nakladatel-ství Alpress román Dobrovolnice, o rok později, v únoru 2015 román Očarovaná. V roce 2016 jí vydalo nakladatelství Grada román Lovci lebek. V září 2017 vyšel v nakladatelství Alpress román Smrtící byznys, v listopadu 2018 román Nezlomný a v únoru 2020 román Svítání nad savanou. Román Nezlomný byl přeložen do angličtiny a v září 2019 vyšel v keňském nakladatelství Moran Publishers.

Čas načtení: 2020-02-05 10:43:09

Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru... Ukázka z knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí

Nový výbor z příběhů velšského vizionáře, který věřil, že „hmota je ve skutečnosti příšernější než duch“, přináší 13 dosud českému milovníkovi imaginativního hororu neznámých povídek a nový a úplný překlad legendární novely Bílý lid. Mezi povídkami jsou i novinářské skici, které propojují (ne)obyčejný svět Machena novináře se snovým světem mistra makabrózní prózy, jehož tvorbu obdivoval i H. P. Lovecraft. Vybrané prózy vznikaly mezi polovinou 90. let 19. století a polovinou 30. let století následujícího a odehrávají se mezi „divadelně strašidelným“ Londýnem plným troglodytů a Walesem, kde za nocí zní řeč čarodějnic, Tylwyth Teg. Jak praví jedna z Machenových postav: „Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru...“   Ukázka z knihy:   MACHENŮV PROSTUPNÝ SVĚT Slávu, nikoliv pouhou proslulost, Arthura Machena, velšského básníka temné fantastiky, poprvé mimo anglickojazyčné milieu – pomineme-li aristokratické snažení Machenova ctitele a současníka básníka Paul-Jeana Touleta – zvěstovali Jacques Bergier a Louis Pauwels v Jitru kouzelníků. Výbor z jeho povídek jsem sestavil a přeložil za vydatné pomoci Martina Mrskoše a Milana Žáčka. Lze bez nadsázky říci, že bych se, coby neinstitucionalizovaný adept, této práce překladatele nezhostil nebýt sugestivního apelu – milovat a zprostředkovávat čtenářům imaginativní literaturu –, který mi dala kniha Vyprávění nočních hubeňourů.             Nyní, když jste tento malý žert strávili, dovolím si být vážný. Každý, kdo četl tu úžasnou knihu, míním nyní Jitro kouzelníků, zažil extázi a možná i vytržení a jeho cesta se začala ubírat jiným směrem. Netvrdím, že dobrým, neboť ta kniha je plná neskutečných a velkohubých prohlášení, ale její řeč je plná víry v budoucí dobrý a přátelský svět. Poprvé jsem ji četl, když mi bylo šestnáct let, a vím, že autoři občas žvaní, často se mýlí a někdy jsou úplně na hlavu padlí, není divu, svět, věda, lidstvo se pustili jinou cestou: Jacques Bergier a Louis Pauwels tu knihu vydali v roce 1959 a světe div se – navzdory všem nadějím, zklamáním a neviditelným válkám –, svět je stále na světě. A protože jsou omylní a věří poesii, jelikož pro ně je krystal ve zkumavce právě tak jasný jako duše, objevují Machena, autora, či snad mága, v té chvíli dokonce i v Británii opomíjeného. „Čarodějnictví a svatost, to jsou jediné skutečnosti,“ citují Machena... – a stačila tato jediná věta a byl jsem ztracen. Jejich pátrání v Machenově díle je přivedlo ke komickému a pravdivému přiznání: „Při veškeré skromnosti a s vědomím vlastní nepatřičnosti můžeme říci, že se nám stalo to, co se stává nejslavnějším žonglérům a co je odlišuje od jejich druhů v obratnosti, totiž že v průběhu jejich nejlepších výkonů začnou předměty žít vlastním životem, unikají jim a začnou vyvádět nepředvídatelně smělé kousky.“ A tak jsem tu cestu smělých kousků sledoval. Obden jsem se ptal v knihkupectví, jestli mají Machena, a nemohl jsem pochopit, že vyšly – tehdy – jen dvě knihy: Velký bůh Pan a Bílí lidé, a že v Teplicích je nemají a seženu je učiněnou náhodou v Plzni, v nádražním bistru. Ano, moji jitřníci nelhali. Navždy mi to změnilo život a dítě ve mně vyhrálo. Ale nechci zde hlásat víru v antipatický svět, jen rád přiznávám, jak silná je Machenova poesie a jak věrohodný je machenovský svět.             V našem výboru uvádíme Machenovy důležité povídky „Děti tůně“ a „Zářící pyramida“ i jeho poslední povídku „Rituál“. Poslední věta povídky „Změna“ dala název celému výboru. Také povídky či glosy označované jako non-fiction jsou právě tak exaltované a plné víry ve svět absurdní, komický a trochu strašidelný jako jeho vlastní fantasie. Novelu Bílí lidé jsem přeložil znovu pod názvem Bílý lid; spolu s jejím prvním překladatelem Jaroslavem Kučerou se domníváme, že nový překlad vnese do té záhady více světla.             Neškodí se vyznat ani z vlastních chyb. Omlouvám se čtenářům, že jsem v knize Vyprávění nočních hubeňourů (2013) mylně uvedl sbírku povídek Arthura Machena Svatá hrůza (1946) jako román. V Jitru kouzelníků je naopak uveden román Bílý prach, ve kterém jsme rozpoznali kapitolu románu Tři podvodníci „Vyprávění o bílém prášku“, která je nicméně často vydávaná v machenovských výborech či v antologiích hororových povídek.             Tak mě napadá, když všichni porevoluční překladatelé doznávají, že k básníkovi přišli prostřednictvím Jitra kouzelníků, jak ho potom objevili Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic z Moderní revue? Patrik Linhart, Duchcov, srpen 2019   *   PODIVNÝ PŘÍPAD EMILY WESTONOVÉ Existují jisté styčné body mezi aférou Grimaldiho bratra a zmizením a znovuobjevením Emily Westonové ve Staffordu v letech 1849 až 1850. Emily Westonová byla jediným dítětem Samuela Westona, majitele obchodu a zprostředkovatele v tomto příjemném městě, které se tak šťastně liší od jiných staffordshirských měst závislých na hrnčířské výrobě. Westonův obchod byl v jedné ze zapadlých čtvrtí Staffordu poblíž budovy divadla z 18. století; velmi skromně působící místo, jak si vzpomínám, když jsem je viděl před asi pětadvaceti lety, s vyklenutým oknem děleným do malých tabulek skla. Nabídka zboží byla rozmanitá: plátky slaniny, velké sýry, mopy a košťata, lojové svíčky visící z trámu u stropu, krysí pasti, čaj v kanystrech a pár pytlů mouky. Ve skutečnosti, jak mi sdělil starý muž, můj informátor, typické smíšené koloniály v malých venkovských městech vynášely kupodivu velmi solidní sumy peněz. Zde, za malým temným krámkem v úzké ulici, žili Weston, jeho dcera Emily a stará služebná, která byla u rodiny téměř čtyřicet let. V roce 1849 bylo Emily třiadvacet let a byla považována za ne snad přímo krásnou, ale rozhodně atraktivní dívku. Měla výtečné vlastnosti, zpívala na kúru farního kostela a nadto jí byl příznivě nakloněn syn nejvýznamnějšího lékárníka ve městě. Mladík se honosil jménem Elgie. Jedné prosincové noci roku 1849 oznámila otci, že jde na cvičení sboru, které v kostele začínalo v devět hodin. Šlo o nový štědrovečerní chorál Neboť se nám narodí dítě a varhaník byl poněkud nervózní, pokud šlo o sóla. Takže večeře – chleba, sýr, máslo a děrovaný malinový koláč – byla podávána v půl deváté namísto obvyklé deváté hodiny, pět minut před devátou Emily vyrazila do kostela, což odpovídalo času na cestu od Westonova obchodu. Mary Williamsová, stará služka, ji měla vyzvednout o desáté hodině. Mary však na poslední chvíli zdržely nějaké domácí povinnosti, a tak se ke kostelu dostala osm nebo deset minut po desáté. Všechna okna byla temná a děkan zamykal dveře. Služebná předpokládala, že Emily šla domů jinou cestou.             „Ve skutečnosti,“ řekl děkan, „dnes večer na cvičení nebyla. Měli jsme za to, že je nemocná. Říkáte, že z domova odešla, aby se na cvičení dostavila včas?“             Emily Westonová ten večer domů nepřišla. Nebyla po ní nalezena jediná stopa. Jistá žena si myslela, že osoba, která ji poblíž kostela po deváté míjela, byla Emily, ale osvětlení Staffordu v těch dobách mělo velmi daleko k dokonalosti a závoj, který byl hojně nošen, značně ztěžoval určení totožnosti, pokud ji přímo neznemožňoval. Míjel týden za týdnem a Emily nikde. Její otec nabídl odměnu sto liber komukoliv, kdo dívku najde, živou či mrtvou – a stále žádný výsledek. Policie byla právě tak bezmocná.             Uplynul téměř rok – tuším, že bez tří dnů –, když se Emily Westonová vrátila, jak vždy tvrdil její otec. Byla už pozdní noc – pro tuto domácnost –, ve skutečnosti tak po půl desáté, když starý Weston, který vysedával nad nějakými účty, uslyšel jemné zaklepání na dveře. Služka Mary Williamsová už byla nejméně hodinu a půl v posteli, a tak šel Weston ke dveřím a pomalounku odtáhl petlice, sundal řetěz a odemkl. Mezitím odložil svíčku na pult. V matném světle spatřil ženu stojící na prahu. Popadl svíčku a zvedl ji s pohledem upřeným na postavu před sebou. Všiml si, že žena je nákladně oděná v hedvábí a kožešinách, ale nepoznal ji.             „Kdo jste?“ zeptal se starý muž. „A co pro vás mohu s potěšením udělat? Je trochu pozdní večer.“             Žena nadzvedla svůj závoj.             „Otče,“ zvolala, „cožpak mě nepoznáváte?! Já jsem Emily.“             „Ani potom,“ dušoval se muž později, „jsem ji hned nepoznal. Všechno, co měla na sobě, bylo tak nádherné, perly, diamanty, prostě všechno, takže jsem jen stěží mohl uvěřit, že to je Emily. Ale když se na mě usmála, měl jsem jistotu hned, vtáhl jsem ji dovnitř, zapálil druhou svíčku v salonu a začal jí klást všechny možné otázky, které mě napadaly. Ale vše, co řekla, bylo: ‚Počkejte chvilku, otče, počkejte. Všechno vám vypovím, ale mám za sebou velmi dlouhou cestu a cítím se unavená.‘“             Samuel Weston byl z dceřina návratu radostí celý bez sebe. Byl natolik vzrušený, jak vypověděl, že nevěděl, co dělat. Sotva „věřil vlastním očím“ a trval na tom, že zaklepe na pana a paní Dalesovy, sousedy a staré přátele, kteří bydleli o dva vchody vedle. Podle své výpovědi zahlaholil na pana Dalese, když se tento dobrý muž konečně přišoural k oknu své ložnice, že se hned musí obléknout a jít dolů, protože Emily se vrátila. Oba přátelé se dostavili po delší době, značně rozespalí a – jak prohlásili – „zmatení“, načež pan Weston otevřel láhev velmi starého sherry, které chystal pro zvláštní příležitost, a celá společnost seděla pospolu do hluboké noci. Nakonec se návštěvníci odebrali na svá lůžka a pan Weston políbil svou dceru na dobrou noc. Ta prohlásila, že vše se dozví ráno.             Nyní se zdá podivné, že Weston, který klepal na Dalesovy, nemohl probudit starou služebnou, nicméně tak to vskutku bylo. Když příštího jitra sešel starý pán ke snídani, bylo jako obvykle prostřeno jen pro jednoho.             „Copak je s tebou, Mary?“ otázal se. „Nevíš, že se Emily vrátila domů? Prostři na její místo a řekni jí, že snídaně je připravená.“             Stará Mary Williamsová vykřikla a omdlela. Pan Weston vyběhl po schodišti a zaklepal na dveře své dcery. Nedočkal se žádné odezvy, a když vešel dovnitř, pokoj byl prázdný. V posteli nikdo nespal. A Emily Westonovou už nikdy nikdo neviděl. A je tu ještě jedna nezvyklá okolnost. Dalesovi prohlásili, že pokud si dobře pamatují, starý pán svou dceru nezmínil. Měli za to, že jim oznámil cosi jako „Přivedl jsem někoho, koho byste rádi viděli…“, ale jistí si nebyli. Pamatovali si, že se setkali s překrásnou dámou, nádherně oblečenou, která byla velmi příjemná a vyprávěla o daleké zázračné zemi, kde pobývala, nemysleli si však, že to je Emily, ačkoliv pan Dales prohlásil, že „měla její pohled“.             To je vše. Nabízí se zde jisté vysvětlení, ale nechám je na vynalézavosti čtenáře.   Arthur Machen (1863–1947) byl velšský spisovatel, kočovný herec, novinář a okultista. Vystudoval Hereford Cathedral School, svá studia lékařství nemohl dokončit kvůli své chudobě. Pracoval jako úředník a novinář. Kniha Velký bůh Pan získala Machenovi ohromnou popularitu a proslavila jej coby představitele nové dekadentní vlny po boku Wilda či Stevensona.   Přeložil Patrik Linhart, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 254 stran.   Nakladatelství Malvern zve na uvedení knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí v pátek 7. února 2020 od 19.30 v Božské Lahvici (Italská 13, Praha 2 – Vinohrady). Knihu uvede překladatel Patrik Linhart. Čtení a performance Bohuslav Vaněk-Úvalský a Petr Stejskal. Přednášku o imaginativní literatuře pronese Ivan Adamovič. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-10 21:23:31

William Somerset Maugham: O údělu člověka (ukázka z knihy)

Ve svém díle O údělu člověka vytvořil William Somerset Maugham jeden z prvních románů lékaře, které dosáhly ve 20. století značné  obliby u čtenářů i autorů po celém světě. Maugham, handicapovaný koktavostí a homosexuálními sklony, ho plánoval již od svých 23 let, od doby lékařské praxe v nemocnici sv. Tomáše. Jeho hrdina Philip Carey, senzitivní medik a pak lékař postižený tělesnou vadou, zcela zřetelně vychází z Maughamových vlastních životních prožitků, avšak v klikatém třicetiletém vývoji jeho života se zároveň odrážení problémy a rozpory celé tehdejší mladé generace, která „již nevěřila v Boha“, ale ještě ze „starého zvyku Bohu děkovala za to, že v něho přestala věřit“. Základní myšlenkovou i citovou atmosférou Maughamova románu je skepse, převládající mezi evropskou inteligencí v dusném období před výbuchem války. Autor otevřeně pitvá nitro svého hrdiny, jeho komplex méněcennosti, jeho závistivost nebo krutost, jeho sobectví a krajní individualismus, vystřídaný zoufalým pocitem osamělosti, i jeho závislost na morálně rozkolísané ženě. Philip je tak soustředěn na sebe, že mu sociální zájmy zůstávají cizí. Přesto se vykupuje díky své houževnatosti a vědomím společenského uplatnění. O značný ohlas románu v USA se zasloužila recenze prozaika a novináře Theodora Dreisera. Na Maughamovo dílo později navázaly dobově oblíbené romány o lékařích (Arrowsmith Sinclaira Lewise). Podobně jako někteří jeho současníci – Herbert George Wells či John Galsworthy – navazuje i Maugham na tradice realismu 19. stol., avšak v románě O údělu člověka neobyčejně silně akcentuje psychologickou a světonázorovou problematiku. V Čechách zatím vyšel tento román pouze jednou, a to v roce 1964. "Přestože osobní zkušenost a vlastní prožitek v románu jasně převažují, nešlo Maughamovi o román výlučně autobiografický. Pravda autorova života a konfabulace se dokonale prolínají. V třiceti letech vnitřních bojů, vítězství, proher a krizí Philipa Careyho obráží se totiž generační problémy celé epochy přelomu století. Obraz doby, kterou poznáváme jakoby skryti v nitru člověka, který ji sám žil, je možná to nejcennější, co nám Maughamovo dílo skýtá," napsal tehdy v doslovu Radoslav Nenadál. Ukázka z knihy Den začínal tmavým a kalným ránem. Mraky se těžce ploužily po nebi a v sychravém vzduchu se hlásil sníh. Služebná vešla do pokoje, kde spalo dítě, a rozhrnula záclony. Bezděky pohlédla na protější dům se sádrovými ozdobami a parádním vchodem na hlavním průčelí a přistoupila k dětské postýlce.     „Vzbuď se, Philipe!“ řekla.      Stáhla z chlapečka přikrývku, vzala ho do náručí a nesla dolů. Byl ještě rozespalý.      „Maminka po tobě touží.“ Dole otevřela dveře do pokoje a odnesla dítě k posteli, na níž ležela žena. Byla to jeho matka. Vztáhla paže a chlapeček se k ní přitulil. Neptal se, proč ho probudily. Žena ho políbila na oči a hubenýma drobnýma rukama hladila teplé tělíčko v bílé flanelové noční košilce. Přitiskla ho k sobě.      „Chce se ti spát, miláčku?“ zeptala se.      Hlas měla tak slabý, jako by se už ozýval z veliké dálky. Chlapeček neodpověděl, jen se spokojeně usmál. Byl přešťastný v té velké teplé posteli, v objetí těch měkkých paží. Tulil se k mamince, jako by se chtěl ještě zmenšit, a ospale ji políbil. Za chvíli zavřel oči a tvrdě usnul. K posteli se přiblížil lékař.     „Ach, nechte mi ho ještě!“ poprosila úpěnlivě.      Lékař neodpověděl a vážně se na ni zadíval. Žena věděla, že si chlapečka bude smět u sebe nechat jen chvíli, a znovu ho políbila, pohladila ho po celém tělíčku až k nožkám, pravou sevřela v ruce a ohmatala na ní všech pět prstíků, pak mu zvolna pohladila levou nožku. Zasténala. „Copak?“ zeptal se lékař. „Unavilo vás to.“      Zavrtěla hlavou – nemohla promluvit a slzy se jí řinuly po tvářích. Lékař se nad ní sklonil.      „Dejte mi ho.“      Byla velmi slabá, nemohla odporovat jeho žádosti, a tak mu dítě nechala. Lékař je podal chůvě.     „Radši ho zas položte do postýlky.“      „Prosím.“      Odnesla chlapečka, který pořád ještě spal. A tu se matka rozplakala, jako by jí to mělo srdce utrhnout.      „Co s ním bude, s chudáčkem?“  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Ošetřovatelka, najatá na měsíc, se ji snažila uchlácholit, a za chvíli pláč ustal, z vyčerpání. Lékař přistoupil ke stolu na druhé straně pokoje, na němž pod plachetkou leželo tělíčko mrtvě narozeného děťátka. Zdvihl plachetku a podíval se. Z postele na něj nebylo vidět, bránila tomu zástěna, ale žena uhodla, co tam dělá.      „Holčička, nebo chlapeček?“ zeptala se šeptem.      „Zase chlapeček.“ Žena už mlčela. Chůva se za chvíli vrátila. Přistoupila k posteli. „Mladý pán Philip se vůbec neprobudil.“      Ticho. Lékař nemocné znovu změřil tep.      „Tak se zdá, že tu zatím nejsem nic platný. Přijdu zas po snídani.“      „Já vás vyprovodím, pane doktore,“ řekla chůva.      Mlčky šli po schodech dolů. V hale doktor zůstal stát.      „Vzkázala jste pro švagra paní Careyové, že?“      „Ano, pane doktore.“      „Nevíte, v kolik hodin tu bude?“      „Nevím, pane doktore. Čekám telegram.“     „A co s chlapcem? Snad byste ho raději měli poslat pryč.“     „Slečna Watkinová říkala, že si ho vezme k sobě.“      „Kdo to je?“      „Jeho kmotra, pane doktore. Myslíte, že se z toho paní Careyová dostane?“      Lékař zavrtěl hlavou.      O týden později Philip seděl na podlaze v salonku u slečny Watkinové v Onslow Gardens. Pokoj byl zaplněn těžkým nábytkem a na každé pohovce ležely tři velké polštáře. I v každé lenošce byl polštář. Ty všechny si vzal a z lehkých pozlacených židlí s vyplétaným sedátkem si vymyslel a snadno postavil jeskyňku, aby se v ní mohl schovat před indiány, kteří číhali za okenními závěsy. Přiložil ucho k podlaze a poslouchal, jak se stádo buvolů žene prérií. Tu zaslechl, že se otvírají dveře, a zatajil dech, aby ho nikdo nenašel. Ale něčí ruka prudce odtáhla židli a polštáře spadly.      „Jen počkej! Slečna Watkinová se na tebe bude zlobit!“ „Ahoj, Emmo!“      Chůva se shýbla a políbila ho, pak začala natřásat polštáře a dávat je zpátky na místo.      „Mám už jít domů?“ zeptal se.      „Ano, přišla jsem si pro tebe.“      „Ty máš nové šaty.“ Tehdy, v roce osmnáct set osmdesát pět, se nosily honzíky. Ty šaty byly z černého sametu, s úzkými rukávy a svislými rameny a na sukni s třemi širokými kanýry. Chůva přišla v černém kukaňovém klobouku, uvázaném na sametové stužky. Chvíli se rozmýšlela. Otázka, kterou čekala, se neozvala, a tak nemohla dát odpověď, na jakou se připravila.      „Ty se ani nezeptáš, jak je mamince?“ řekla nakonec.      „Jé, já jsem zapomněl! Jak je jí?“      Teď už měla odpověď připravenou.      „Mamince je dobře a je šťastná.“      „To jsem rád!“      „Maminka je pryč. Už ji neuvidíš.“      Philip nerozuměl, jak to myslí.      „A proč?“      „Maminka je v nebi.“      Dala se do pláče a Philip se také rozplakal, ačkoli pořád nechápal. Emma byla vysoká, kostnatá žena se světlými 14 vlasy a širokým obličejem. Pocházela z Devonshiru, a přestože mnoho let sloužila v Londýně, stále měla protáhlou výslovnost. Vlastním pláčem se ještě víc rozlítostnila a přitiskla si chlapečka k srdci. Bezděčně ho politovala, že je připraven o jedinou lásku na světě, která je úplně nesobecká. Je to hrozné, že se ho mají ujmout cizí lidé. Ale za chvilku se vzpamatovala.    „Čeká na tebe strýc William, chce s tebou mluvit,“ řekla. „Jdi se rozloučit se slečnou Watkinovou a půjdeme domů.“      „Já se s ní nechci rozloučit,“ odpověděl a instinktivně utajil pláč.      „Tak dobře – běž si tedy nahoru pro klobouček.“ Doběhl si pro něj, a když se vrátil dolů, Emma tam na něho čekala. V pracovně za jídelnou slyšel něčí hlasy. Zůstal stát. Věděl, že tam slečna Watkinová a její sestra rozmlouvají se známými, a pomyslel si – bylo mu devět let –, že by ho litovaly, kdyby k nim šel.      „Asi bych slečně Watkinové přece jen měl dát sbohem.“      „Udělal bys dobře,“ odpověděla Emma.      „Jdi tam a řekni jim, že přijdu.“      Chtěl tu příležitost co nejlíp využít. Emma zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Slyšel ji, jak říká:     „Slečno Watkinová, mladý pán Philip by se s vámi rád rozloučil.“      Rozmluva ihned zmlkla a Philip přikulhal do pokoje. Henrietta Watkinová byla statná žena s brunátným obličejem a obarvenými vlasy. Když si tehdy někdo barvil vlasy, vyvolávalo to poznámky, a když si je přebarvila Philipova kmotra, často o tom doma slýchal všelijaké řeči. Žila se starší sestrou, která se klidně smířila se svým stářím. Měly na návštěvě dvě dámy, které Philip neznal – zvědavě se na něho podívaly.      „Ubožátko!“ zvolala slečna Watkinová a popadla ho do náručí. Dala se do pláče. V tu chvíli teprve pochopil, proč nebyla doma na oběd a proč má na sobě černé šaty. Nemohla promluvit.      „Musím domů,“ řekl za chvilku. Vymanil se jí z náručí a ona ho znovu políbila. Pak přistoupil k její sestře a také jí dal sbohem. Jedna z cizích dam se zeptala, zda ho smí políbit, a Philip jí to vážně dovolil. Ačkoli měl pláč na krajíčku, bystře a s příjemnými pocity vnímal dojem, jaký vzbudil, a rád by byl zůstal trochu déle, když se s ním tolik nadělá, ale uvědomoval si, že by už měl jít, a tak se vymluvil, že na něho čeká Emma. Vyšel z pokoje. Emma si zatím odskočila do suterénu popovídat s přítelkyní, počkal na ni tedy nad schody. Zaslechl hlas Henrietty Watkinové.      „Jeho matka byla má nejlepší přítelkyně. Nesnesu pomyšlení, že je mrtvá.“      „Nemělas chodit na pohřeb, Henrietto,“ namítla její sestra. „Já věděla, že tě to rozčílí.“      Pak slyšel jednu z těch cizích. „Chudáček malý, je to hrozné, že zůstal na světě tak docela sám. A kulhá, jak vidím.“      „Ano. Má koňskou nohu. Jeho matku to velmi rmoutilo!“      Tu se Emma vrátila. Zavolala drožku a řekla kočímu, kam má jet. 3Přijeli k domu, kde zemřela paní Careyová – v Kensingtonu, v neutěšené ctihodné ulici mezi Notting Hill Gate a High Street – a Emma zavedla Philipa do salonu. Jeho strýc tam psal děkovné dopisy za darované věnce. Jeden se k pohřbu opozdil a ležel v lepenkové krabici na stole v hale.      „Prosím, mladý pán Philip,“ řekla Emma.      Pan Carey zvolna vstal a podal chlapečkovi ruku. Teprve pak ho napadlo, aby ho políbil na čelo. Byl podprůměrného vzrůstu, náchylný k tělnatosti, a nepřistřižené vlasy nosil rozprostřené po olysalé hlavě, aby mu zakryly pleš. Obličej měl vyholený a nebylo těžké si představit, 16 že v mládí mohl být hezký. U řetízku k hodinkám mu visel zlatý křížek.      „Teď budeš bydlet u mne, Philipe. Jsi rád?“      Když se přede dvěma roky Philip vystonal ze spalniček, poslali ho na faru, ale zapamatoval si líp tamější podkroví a velkou zahradu než strýce a tetu.      „Jsem.“      „Musíš teď mě a tetu Louisu považovat za své rodiče.“      Chlapci se trochu zachvěla ústa, zarděl se, ale neodpověděl.      „Tvá maminka mi tě nechala na starost.“     Pan Carey dost těžko nalézal vhodná slova. Když dostal zprávu, že švagrová umírá, ihned se rozjel do Londýna, ale cestou nemyslel na nic jiného, než jaký to do jeho života vnese nelad, bude-li úmrtím švagrové donucen vzít si na starost jejího synka. Byl už starý, hodně přes padesát, a třicet let ženatý, ale zůstali s manželkou bezdětní – nijak se netěšil, že u nich bude pobývat chlapec – možná hlučný a nevychovaný. Švagrovou nikdy neměl moc rád.      „Zítra si tě odvezu do Blackstablu.“      „Emmu také?“      Chlapeček jí vložil ručku do dlaně a ona mu ji stiskla.      „Emma bohužel musí pryč,“ řekl pan Carey.      „Ale já chci, aby Emma jela se mnou.“ Philip se rozplakal a ani chůva se neubránila pláči. Pan Carey se na ně bezradně zadíval.      „Snad byste nás měla s mladým pánem Philipem na chvíli nechat samotné.“     „Prosím, důstojný pane.“      Philip se jí pevně držel, ale mírně se mu vyprostila. Pan Carey si ho posadil na koleno a jednou paží ho objal.      „Nesmíš plakat. Jsi už velký, nehodí se, abys měl chůvu. Musíme se postarat, aby ses dostal do školy.“      „Já chci, aby Emma jela se mnou,“ opakoval chlapeček. „To stojí hodně peněz, Philipe. Tvůj otec jich moc nezanechal – věru nevím, kam se poděly. Musíš si dát pozor, abys neutratil zbytečně ani penny.“      Den předtím pan Carey navštívil právního zástupce rodiny. Philipův otec byl lékař s dobrou praxí, podle jeho platu v nemocnici se dalo usuzovat na zajištěnou existenci, a tak faráře překvapilo, když se po jeho náhlém úmrtí na otravu krve zjistilo, že ovdovělé manželce nezanechal téměř nic víc než svou životní pojistku a tolik, co mohl vynést pronájem jejich domu v Bruton Street. To bylo před půlrokem; paní Careyová měla už tehdy choulostivé zdraví, a když poznala, že je těhotná, ztratila hlavu a pronajala dům prvnímu zájemci, který se namanul. Nábytek uložila do skladu, a aby se před narozením děcka vyvarovala zbytečných problémů, najala si na rok zařízený dům, kde podle farářova názoru platila hanebně vysokou činži. Ale nebyla zvyklá hospodařit s penězi, a tak nedovedla své výdaje přizpůsobit změněným poměrům. To málo, co měla, jí bůhvíjak proklouzlo mezi prsty, takže po zaplacení všech výloh zbývalo Philipovi na živobytí jen něco přes dva tisíce liber, než bude schopen vydělávat si sám. Tohle všechno se Philipovi nedalo vysvětlit – pořád plakal.      „Jdi radši k Emmě,“ řekl pan Carey, neboť tušil, že chůva dovede chlapečka utěšit líp než kdo jiný.      Philip se beze slova svezl strýci z kolena, ale pan Carey si ho přidržel.      „Pojedeme zítra, protože v sobotu si musím připravit kázání, a tak Emmě vyřiď, že ti má sbalit věci dnes. Můžeš si odvézt všechny hračky. A jestli si chceš vzít něco na památku po tatínkovi a mamince, můžeš si vybrat na každého jednu upomínku. Všechno ostatní se prodá.“      Chlapec vyklouzl z pokoje. Pan Carey nebyl vůbec zvyklý pracovat a jen s nechutí se ujal vyřizování korespondence. Na psacím stole z jedné strany ležela hromádka účtů a ty ho roztrpčovaly. Hned po smrti paní Careyové objednala Emma v květinářství spousty bílých květů do pokoje, v němž mrtvá ležela. Taková marnotratnost! Ta Emma si ale dovoluje! Beztak by ji propustil, i kdyby nebylo té finanční tísně.      Ale Philip k ní přiběhl, schoval si obličej na jejích prsou a plakal, jako by mu mělo puknout srdce. A ona ho s pocitem, že je skoro její vlastní dítě – ujala se ho, když mu byl měsíc –, utěšovala něžnými slůvky. Slibovala, že za ním občas zajede, že na něho nikdy nezapomene, a vyprávěla mu o tom kraji, kam měl odjet, i o svém domově v Devonshiru – její otec vybírá mýtné na silnici do Exeteru, mají doma v chlívku prasátko a krávu a té krávě se zrovna narodilo telátko –, až Philip zapomněl na pláč, tak ho vzrušilo pomyšlení na blízkou cestu. Za chvíli ho postavila na zem, protože měla moc práce, a on jí pomáhal rozkládat své šatstvo na posteli. Poslala ho do dětského pokoje pro hračky a za chvilku si tam už blaženě hrál.      Ale samota ho nakonec omrzela a vrátil se do ložnice, kde už mu Emma rovnala věci do velikého plechového kufru. A tu si vzpomněl, jak mu strýc říkal, že si může vzít po tatínkovi a mamince něco na památku. Pověděl to Emmě a zeptal se jí, co si tedy má vzít.      „Jdi se podívat do salonu, co by se ti líbilo.“      „Je tam strýček William.“      „To nevadí. Teď jsou to tvoje věci.“      Philip se loudal dolů a uviděl dveře do salonu otevřené. Pan Carey už tam nebyl. Philip zvolna obcházel kolem dokola. Bydleli v tom domě jen krátce, takže v něm pro chlapečka jen máloco mělo zvláštní význam. Byl to pokoj cizích lidí a neviděl tam nic, co by ho zaujalo. Ale věděl, co tam je maminčino a co patří domácímu, a za chvilku se rozhodl pro malé hodiny, o nichž maminka jednou před ním řekla, že se jí líbí. S těmi se tedy dost bezútěšně vrátil nahoru. U dveří do matčiny ložnice se zastavil a poslouchal. Nikdo mu sice neřekl, že tam nesmí, ale tušil, že by asi neudělal dobře, kdyby tam vešel – dostal trochu strach a srdce se mu znepokojeně rozbušilo, ale zároveň cítil nutkání otočit klikou. Udělal to velice jemně, jako by ho uvnitř neměl nikdo slyšet, a pak zvolna strčil do dveří. Chvilku postál na prahu, než se odvážil dál. Strach ho přešel, ale vypadalo to tam nějak divně. Zavřel za sebou dveře. Rolety byly stažené a v chladném světle zimního dne se v pokoji šeřilo. Na toaletním stolku ležely kartáče a ruční zrcátko paní Careyové a na tácku její vlásenky. Na poličce nad krbem stála jeho fotografie vedle tatínkovy. Chodíval do toho pokoje, i když tam maminka nebyla, ale nyní se mu zdál jakoby jiný. Židle vypadaly nějak zvláštně. Postel byla odestlaná, jako by tam měl v noci někdo spát, a na polštáři ležela složená noční košile.    Philip otevřel veliký šatník, stoupl si na špičky, vzal z něho tolik šatů, kolik mohl pobrat do náručí, a zabořil do nich obličej. Ucítil z nich voňavku, již maminka užívala. Pak vytahoval zásuvky plné maminčiných věcí a prohlížel si je; mezi prádlem byly sáčky s levandulí, měly svěží a příjemnou vůni. Cizost se z pokoje vytratila a zdálo se mu, jako by si maminka teprve před chvílí vyšla na procházku. Brzy se zas vrátí a přijde k němu nahoru do dětského pokoje na čaj. Bylo mu, jako by na rtech ucítil její políbení.      Není pravda, že ji už nikdy neuvidí! Není to pravda zkrátka proto, že to je nemožné. Vylezl na postel a položil si hlavu na polštář. Ležel tam úplně bez hnutí. 4Philip se s pláčem rozloučil s Emmou, ale cesta do Blackstablu ho bavila, a než tam dojeli, smířil se s osudem a rozveselil. Pan Carey svěřil jejich zavazadla nosiči a vydal se s Philipem pěšky na faru – trvalo jim to něco přes pět minut, a když tam došli, Philip se najednou upamatoval na zahradní vrátka: z pěti latěk, červená, lehce se v závěsech otvírala sem i tam, takže se na nich mohl, ale nesměl, vozit dozadu a dopředu. Zahrádkou prošli k domovním dveřím. Ty byly jen pro návštěvy, pro neděli a zvláštní příležitosti, třeba když farář odjížděl do Londýna nebo se odtamtud vracel. Obvykle se chodilo do domu a z domu postranními dveřmi a vzadu byly ještě jedny pro zahradníka a pro žebráky a tuláky. Dost velký dům ze žlutých cihel a s červenou střechou, postavený v církevním slohu asi před čtvrtstoletím, měl hlavní vchod jako chrámový portál a v saloně gotická okna.      Paní Careyová věděla, kterým vlakem přijedou, a čekala v salonu, až uslyší klapnout vrátka. Ihned jim šla ke dveřím naproti.      „Tady je teta Louisa,“ řekl pan Carey, jakmile se ukázala. „Běž a dej jí hubičku!“      Philip se k ní kulhavě rozběhl – měl přece koňskou nohu – a najednou se zarazil. Paní Careyová byla malá a scvrklá, stará asi jako její muž, s obličejem plným hlubokých vrásek a s bleděmodrýma očima. Šedivé vlasy měla nakroucené do prstýnků podle módy z jejích mladých let. Byla v černých šatech a jako jedinou ozdobu nosila na krku zlatý řetízek s křížkem. Měla ostýchavé chování a jemný hlas.      „Šli jste pěšky, viď, Williame?“ řekla téměř vyčítavě, když manžela líbala. „Já na to zapomněl,“ odpověděl a pohlédl na synovce. „Nevadilo ti, žes musel jít pěšky?“ zeptala se chlapce.      „Ne. Já chodím všude pěšky.“ Jejich rozhovor ho trochu překvapil. Teta ho vyzvala, aby šel dál, a vstoupili do haly vydlážděné červenými a žlutými dlaždičkami, v nichž byl střídavě vytlačen řecký kříž a Beránek Boží. Z haly vedlo vzhůru okázalé schodiště z leštěného smrku se zvláštním pachem – dodatečně vestavěné, protože když se dělaly nové lavice pro kostel, zbylo naštěstí dost dřeva. Sloupkové zábradlí zdobily symboly čtyř evangelistů.      „Dala jsem zatopit v kamnech, myslela jsem, že vám bude po cestě zima,“ řekla paní Careyová.      Ve velikých černých kamnech v hale se totiž topilo, jen když bylo velmi špatné počasí a když měl farář rýmu. Když měla rýmu paní Careyová, nikdy se v nich netopilo. Uhlí bylo drahé. A pak, služebná Mary Ann to neměla ráda, když všude hořelo v kamnech. Jestli chtějí mít zatopeno všude, budou si muset vzít ještě jednu služebnou. Pan a paní Careyovi jsou v zimě pořád v jídelně, tam jim jeden oheň stačí. Ani v létě si nedovedli odvyknout, do salonu si tedy chodil jenom pan Carey v neděli odpoledne zdřímnout. Ale každou sobotu si dal zatopit v pracovně, potřeboval si sepsat kázání.      Teta odvedla Philipa nahoru do malinké ložnice s vyhlídkou na příjezdovou cestu. Hned před oknem byl veliký strom, na nějž se Philip upamatoval, poněvadž měl spodní větve tak nízko, že se na něj dalo vyšplhat hodně vysoko.      „Malý pokojíček pro malého chlapečka,“ řekla paní Careyová. „Nebudeš se bát spát o samotě?“     „Vůbec ne!“      Poprvé byl na faře s chůvou a paní Careyová s ním neměla příliš co do činění. Zadívala se teď na něho trochu nesměle.      „Dovedeš si sám umýt ruce, nebo ti je mám umýt já?“      „Dovedu se mýt sám,“ odpověděl sebejistě.      „Dobrá, tak se na ně podívám, až přijdeš dolů na čaj.“      Neměla o dětech ponětí. Když se rozhodlo, že Philip bude u nich v Blackstablu, paní Careyová se hodně napřemýšlela, kolik péče mu má věnovat – nesmírně jí záleželo na tom, aby splnila svou povinnost; ale když už tam byl, viděla, že se ho ostýchá, zrovna tak jako on jí. Doufala, že nebude hlučný a nevychovaný, protože nevychované a hlučné chlapce její muž nemá rád. Omluvila se Philipovi, že ho nechá o samotě, za chvilku se však vrátila, zaklepala na dveře, ale nevešla dovnitř, jen se ho zeptala, jestli si umí sám nalít vodu do umyvadla.      Potom šla dolů a zazvonila k čaji. Souměrná jídelna měla z obou stran okna s těžkými závěsy z červeného rypsu a uprostřed velký stůl, na jednom konci stála okázalá mahagonová kredenc se zrcadlem a v protějším rohu harmonium. U krbu stála z každé strany velká honosná židle potažená tlačenou kůží a s háčkovanou dečkou na opěradle: jedna s postranními opěradly, té se říkalo „manžel“, druhá bez nich, a té se říkalo „manželka“. Paní Careyová nikdy nesedala v křesle – tvrdila, že nerada sedí moc pohodlně a stejně má pořád hodně co dělat, proto má radši židli. A že kdyby u její židle byla postranní opěradla, třeba by se jí z ní nechtělo vstávat.      Když tam přišel Philip, farář právě prohrabával oheň a ukázal mu dva pohrabáče. Jeden byl velký, vyleštěný, až se blýskal, neopotřebovaný, a říkalo se mu farář; a druhému, mnohem menšímu, který zřejmě prošel už mnohokrát ohněm, se říkalo kaplan.      „Na co čekáme?“ zeptal se pan Carey.      „Řekla jsem Mary Ann, aby ti uvařila jedno vejce. Myslela jsem, že budeš mít po cestě hlad.“      Paní Careyová se domnívala, že jízda vlakem z Londýna do Blackstablu je velmi únavná. Sama se málokdy vydávala na cesty, protože prebenda vynášela jen tři sta ročně, a když její muž potřeboval dovolenou, jezdil si sám, pro dva peníze nestačily. Moc rád se účastnil církevních sjezdů a obvykle si to dovedl zařídit tak, že se jednou za rok podíval do Londýna; jednou byl v Paříži na nějaké výstavě a dvakrát nebo třikrát ve Švýcarsku. Mary Ann přinesla vejce a usedli ke stolu. Židle byla pro Philipa moc nízká a pan Carey ani jeho žena nevěděli, co si počít.      „Podložím mu pár knih,“ navrhla Mary Ann.      Vzala z harmonia velikou Bibli a modlitební knihu, z níž farář předčítal modlitby, a položila je na Philipovu židli.      „Ale, Williame, nemůže přece sedět na Bibli!“ namítla pohoršeným tónem paní Careyová. „Nemohly by se mu přinést nějaké knihy z pracovny?“      Pan Carey o té otázce chvíli uvažoval.      „Snad by to pro jednou tolik nevadilo, Mary Ann, jestli dáte modlitební knihu navrch. Knihu obecných modliteb sepsali lidé, jako jsme my. Nemůže si dělat nárok na božský původ.“      „Na to jsem nepomyslela, Williame,“ řekla teta Louisa. Philip se uvelebil na knihách, farář se před jídlem pomodlil a usekl vršek vejce.      „Tu máš,“ řekl a podal jej Philipovi. „Můžeš si ten vršek sníst, jestli chceš.“ Philip by také chtěl vejce jenom pro sebe, ale nenabídli mu je, a tak si vzal, co mohl.      „Jak nám snášely slepice, co jsem byl pryč?“ zeptal se farář.      „Moc špatně, představ si – jen jedno dvě vejce denně.“      „Jak ti chutnal ten vršek, Philipe?“ zeptal se strýc.      „Děkuji, moc.“    „V neděli odpoledne ho dostaneš zas.“ Pan Carey měl vždycky v neděli k čaji vejce naměkko, aby se posilnil před večerními bohoslužbami. William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával. První úspěchy mu přinesla jeho dramata, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Odsouzen k útěku (1932) a Julie, ty jsi kouzelná (1937). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii. Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nově v edici Pozdní sběr zatím vyšly jeho romány Poslední půlšilink (2017), Barevný závoj (2017), Veselice (2018) a Na ostří nože (2018). Z anglického originálu Of Human Bondage, vydaného nakladatelstvím William Heinemann Ltd. v Londýně roku 1956, přeložila Jarmila Fastrová, nakladatelství PROSTOR, 2019, v českém jazyce vydání druhé, brožovaná, 744 stran.

Čas načtení: 2025-05-29 11:17:58

Merkelová se vrátila, varuje, že bez otevřenějších hranic může být Evropa „zničena“

Bývalá německá kancléřka Angela Merkelová se vrátila s poselstvím: Evropa může být „zničena“, pokud i nadále nedovolí milionům „neevropanů“ zaplavit blok. (Foto: Flickr) Merkelová minulý týden... Článek Merkelová se vrátila, varuje, že bez otevřenějších hranic může být Evropa „zničena“ se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-10-28 19:02:04

Uprchlice se vrátila zpět do Sýrie kvůli LGBT vlajce v Dánsku

Salma Naddaf, populární influencerka s více než 10 miliony sledujících, opustila Dánsko a vrátila se do Sýrie. (Foto: Youtube / Salma Naddaf) 36letá žena,... Článek Uprchlice se vrátila zpět do Sýrie kvůli LGBT vlajce v Dánsku se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2026-04-18 10:00:00

Krize na Blízkém východě: Írán sděluje, že kvůli blokádě USA opět uzavřel Hormuzský průliv

  V prohlášení zveřejněném íránskými médii operační velení íránské armády uvedlo, že průliv se „vrátil do původního stavu“Írán sděluje, že kontrola nad Hormuzským průlivem se vrátila do „původního stavu“ kvůli blokádě USAÍrán oznámil, že kontrola nad Hormuzským průlivem se „vrátila do původního stavu“ v souvislosti s pokračujícím sporem s USA ohledně námořní blokády íránských přístavů.V prohlášení zveřejněném íránskými médii označilo operační velitelství íránské armády, Khatam Al-Anbiya, pokračující blokádu USA za „pirátství“ a uvedlo: „Z tohoto důvodu se kontrola nad Hormuzským průlivem vrátila do původního stavu a tato strategická vodní cesta je pod přísným vedením a kontrolou ozbrojených sil.„Dokud USA neobnoví úplnou svobodu plavby pro plavidla z Íránu do jakékoli destinace a z jakékoli destinace zpět do Íránu, bude situace v Hormuzském průlivu přísně kontrolována a zůstane v původním stavu.“To ještě více prohlubuje zmatek ohledně statusu této klíčové vodní cesty, kterou před válkou procházela pětina celosvětových dodávek ropy. Včera Írán a Donald Trump oznámili, že průliv byl znovu otevřen pro lodní dopravu, ale americký prezident uvedl, že americká blokáda „zůstane v plné síle“, dokud Teherán nedosáhne dohody s Washingtonem, mimo jiné i ohledně svého jaderného programu.

Čas načtení: 2021-12-04 19:31:45

B. M. Horská: Lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé

Je autorkou detektivní série Inspektorka Elen Jollyová, která má zatím tři díly – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti a další příběh se sympatickou anglickou policejní inspektorkou s českými kořeny, má již nějakou dobu rozpracovanou. Kniha Brouk ji vynesla Cenu Jiřího Marka a sama autorka píšící pod pseudonymem B. M. Horská je jedním z porotců literární soutěže o Cenu Havrana, za nejlepší detektivní povídku. Řadu let žila v Anglii a do Čech se vrátila před rokem a za svůj domov dnes, jak přiznává, považuje především Evropu.   Dočetla jsem se, že pocházíte z Plzně. Jaké bylo vyrůstat v západočeské metropoli? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Možná u mě pozitivní vzpomínky vytlačily ty negativní, ale vyrůstala jsem spokojeně. Určitě jsme nebyli nějaká tichá rodina. Hodně se mluvilo. Příbuzní vyprávěli o svých životních zkušenostech, často o různých útrapách z války a po válce, politických perzekucích, ale také o partách, ve kterých jezdili na motorkách stanovat na Šumavu. Motorky byly velmi důležité v životě maminky, která jezdila v padesátých letech terénní závody. Myslím, že jsem ty příběhy ráda poslouchala a ukládala do paměti, ale tehdy jsem raději žila svůj život – navštěvovala jsem různé kroužky, v dětství jsem závodně plavala, později jsem hrála košíkovou, jezdili jsme na hory. Bavilo mě číst knížky včetně detektivek i malovat. Myslím, že jsem hledala stále něco nového, co mě zaujme. V dětství jsem chtěla být archeoložkou jako Heinrich Schliemann a když už on objevil Troju, najít ještě něco jiného. Jenže záhy jsem si v hodinách dějepisu uvědomila, že nemám dobrou paměť na data. Plány jsem změnila a s kamarádkou jsme se snažily stát se v Praze filmovými herečkami. Nepřijali nás ani do konkurzu, s vysvětlením, že jsme byly ještě děti a z Plzně a natáčení s námi by bylo komplikované. Nápadů jsem měla hodně. Na gymnáziu mě hodně dlouho držela touha studovat psychologii na filozofické fakultě v Praze. Psycholožkou jsem se nakonec nestala, ale na psychologii postav se v knížkách snažím nezapomínat.   Co vás přivedlo k tomu, že jste vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze? Přestože mě rodiče nikdy neříkali, jaký obor mám studovat, nedoporučovali mi hlásit se na filozofickou fakultu z politických důvodů, protože bych měla malou šanci se tam dostat. Nakonec jsem podala přihlášku na přírodovědeckou fakultu, protože v přírodních vědách není žádná ideologie.   Ve studiu jste pak pokračovala krátce v Itálii, a hlavně v Anglii, a to v technicky orientovaných oborech. Vyzkoušela jste řadu zaměstnání, vedla jste malou laboratoř, pracovala jako servírka, překladatelka, editovala odborné texty a vysokoškolské učebnice, pracovala v administrativě výzkumného programu a byla i výzkumnice. Jak vás tato zaměstnání ovlivnila a kdy nastal zlom začít psát knížky? V Itálii jsem nestudovala, bydlela jsem rok s manželem a dětmi ve Florencii v době mateřské dovolené. Kromě navštěvování kurzu italštiny a florentských památek jsem tehdy moc času na jiné věci neměla. Moderní italská historie je plná záhadných momentů a protichůdně interpretovaných události, které často souvisí s organizovaným zločinem a politickým terorismem. Obdivuji sílu některých lidí, jako je například Roberto Saviano, temné síly rozkrývat a psát o nich. Takže i když mám Itálii moc ráda a ráda tam jezdím, je to také země, kterou mám spojenou se specifickou formou zločinu a historickými mystérii. Mezi Italy mám i velmi milé a blízké kamarády, téměř rodinu. Díky nim se tam chci po každé návštěvě znova vrátit. Ze Sicílie pochází komisař Montalbano, který je mi sympatický, protože má smysl pro spravedlnost a miluje dobré jídlo. Příběh mé knížky Rukavičky smrti se částečně odehrává na Sicílii a jídlo je také důležitou součástí děje. V období, než jsem napsala a vydala první knihu Pach smrti, jsem se hodně pohybovala mezi Českem, Velkou Británií a Itálií. V každé z těch zemí mám kamarády a dobré známé, se kterými udržuji kontakty. Vždycky mě hodně bavilo pozorovat rozdíly mezi tím, jak média v každé zemi různě informují nebo dokonce neinformují o stejných událostech a také poslouchat, jak v různých zemích lidé různě reagují na témata a události, které nás obklopují. Takže ta vlastní zaměstnání a činnosti mé psaní do jisté míry ovlivnily. Jako bývalá chemička mám v knihách určitě slabost pro různé jedy, ale hodně mě také ovlivnila komunikace s lidmi v různých prostředích, včetně těch pracovních. Myslím, že lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé. Zlom směrem k psaní nastal v době, kdy jsem se vzpamatovávala z osobní krize, která způsobila, že jsem se nemohla soustředit. Pomáhalo mi to, že jsem pracovala rukama. Po nějaké době mi to asi přestalo stačit, začal mě napadat příběh, který jsem si zapisovala. Manžel mě stále povzbuzoval, abych psala dál, až z toho vznikla první kniha. Možná na mě mělo vliv i to, že v té době se v Británii zahraniční detektivky staly hitem. V Británii moc literatury napsané v jiných jazycích než v angličtině nevychází. V knihkupectvích jsou jen dvě procenta překladových knih (ve Francii je to 40 procent a u nás ještě víc), ale detektivky se staly výjimkou. Hlavně ty skandinávské, ale i italské a islandské. Pro mě byly atraktivní v tom, že ty knihy a seriály kombinovaly napínavé příběhy s důležitými společenskými trendy a událostmi z moderní historie, díky nimž jsem se o místech, kde se odehrávaly, hodně dozvěděla. Tohle mě inspirovalo a uvědomila jsem si, že mám zkušenosti z několika zemí, které mi umožňují dělat něco podobného.   V roce 2013 jste se představila jako spisovatelka pod pseudonymem B. M. Horská. Proč jste si vybrala pseudonym a co znamenají iniciály B. M.? Používání pseudonymu se mi líbí a vyhovuje mi. Psaní knih člověka hodně pohltí a myslím i trochu změní. Mně pseudonym pomohl oddělit psaní knih od ostatních součástí mého života, které musely dál pokračovat. Pseudonym mi dává jistou míru svobody při psaní a mé občanské povolání není spojováno s mými knížkami. Mám dvě paralelní identity občanskou a autorskou – a to považuju za výhodu. Kdo mě zná osobně, mému pseudonymu i iniciálám rozumí, ale jinak jejich původ, myslím, není důležitý. Původně jsem chtěla pseudonym jiný a v mužském rodě, ale nakladatelství na něj nechtělo přistoupit. Takže to byl vlastně opak situace, kdy některé spisovatelky v 19. století musely psát pod mužskými pseudonymy, aby jejich knihy vůbec mohly vyjít.   První knížka ze série Inspektorka Elen Jollyová, která je Angličanka s českými kořeny, vyšla v roce 2013 pod názvem Pach smrti, a román je, jak jste v jednom rozhovoru řekla, první, který jste dotáhla do konce, protože před ním jste něco začala psát, ale nedokončila. Pak vyšly tituly Brouk a Rukavičky smrti. Proč jste si vybrala detektivní žánr, a dočkáme se dalšího napínavého příběhu s Elen? A je vám Elen něčím blízká? Pro mě detektivka představuje společenský román. Začala jsem psát v době, kdy v Anglii v televizi běžel seriál o detektivu Wallanderovi (podle knih Henninga Mankella) ve švédštině a s titulky. To byla velmi neobvyklá věc, která přitáhla mou pozornost. Většina Angličanů nemá ráda pořady v původním znění. Naprostá většina filmů a seriálů pochází z anglofonních zemí. Tenhle seriál byl mimořádně oblíbený. Ukazoval měnící se Švédsko neotřele, bez romantizování a stereotypů z reklam, prostřednictvím kterých jsme švédskou společnost byli zvyklí vnímat. Samotný detektiv Kurt Wallander je běžný člověk s citovým životem a zdravotními neduhy. Pak jsem si Mankellovy knihy přečetla a hodně mě jako autorku ovlivnily. Mám už dlouho rozepsanou další knihu, tak pevně věřím, že ji dokončím. Také to chci kvůli Elen, pro kterou mám slabost. Žije dlouho v cizině a je taková trochu opuštěná a vykořeněná. Nechci ji v takové situaci opustit.   Knížka Brouk vám vynesla Cenu Jiřího Marka a vy sama působíte jako porotce literární soutěže o Cenu Havrana. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit? Jako porotkyně Ceny Havran jsem několikrát hodnotila povídky zaslané do soutěže. Snažím se o to, abychom k hodnocení v porotě přistupovali zodpovědně. Představuji, si, že do soutěže posílám povídku já sama a jak bych sama chtěla, aby k ní porota přistupovala. Porotci neznají jména autorů povídek, které hodnotí. Do soutěže se přijímají povídky s různou úrovní a vypsaný styl nebo začátečnická úroveň se poznají. Proto samotný styl není pouze jeden ukazatel úspěšnosti v soutěži. Důležité je najít nápad, příběh, který mě zaujme. U každé povídky se sama sebe ptám, zda mě příběh zaujal natolik, že ji chci dočíst do konce, zda je příběh dost napínavý.   Jak to máte s četbou? Ráda také čtěte detektivky nebo si vybíráte raději jiný žánr? Detektivky mám ráda, ale dřív jsem jich přečetla víc. Knihy čtu na základě recenzí v médiích nebo doporučení od přátel. Hodně mě zaujala neapolská sága Eleny Ferrante, což je, mimochodem, také pseudonym. Hlavní hrdinky jsou vlastně vrstevnice mojí maminky. Opět jsem srovnávala – na jedné straně dospívání žen v chudé části Neapole a vzpomínky mojí mámy na dospívání v Plzni.   Jelikož řadu let žijete v Anglii v Milton Keynes, co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Můj domov je tady, v Česku, protože jsem se před rokem z Anglie odstěhovala. Nicméně po letech přejíždění ze země do země, přemýšlení a psaní o rozdílech v různých kulturách za svůj domov považuji především Evropu.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Mám několik konkrétních míst, kde se odreaguji a nacházím vnitřní klid. S věkem ho hledám stále intenzivněji. Ta místa mají blízko k přírodě. Strávit čas s dobrými přáteli je k nezaplacení, stejně jako zajít s manželem na výstavu nebo na koncert rockové hudby. Ráda pohovořím s našimi dospělými dětmi a jejich kamarády. Zajímá mě, jak mladí vidí svět. Vždy to tak nebylo, ale stále častěji mě ta setkání naplňují optimismem.   B. M. Horská pochází z Plzně. Vystudovala přírodovědeckou fakultu UK v Praze a v Anglii pokračovala ve studiu v technicky orientovaných oborech. Vystřídala různé profese. Je autorkou detektivního cyklu Inspektorka Elen Jollyová – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti. Knihu Brouk v audioverzi namluvila herečka Lucie Fiona Šternerová. Dostala Cenu Jiřího Marka za knihu Brouk. Působí také jako porotce v literární soutěži cen Havran. Řadu let žila s rodinou v Anglii v Milton Keynes a v roce 2020 se vrátila do Čech.

Čas načtení: 2021-04-30 16:51:50

Plzeňská madona opustila po 76 letech katedrálu sv. Bartoloměje

Nejvzácnější a po staletí nejuctívanější umělecké dílo v Plzni – Plzeňská madona – byla zapůjčena Západočeské galerii v Plzni na výstavu Nad slunce krásnější. Plzeňská madona a krásný sloh. Opuková socha, vytvořená ve svatovítské katedrální huti Petra Parléře před rokem 1384 pro farní kostel sv. Bartoloměje v Plzni, se záhy stala ikonou a ochranitelkou města Plzně. Lidé věřili v její přímluvnou moc ve veřejných i soukromých záležitostech. Tento význam sochy Plzeňské madony byl historicky aktualizován v dobách společenských krizí či epidemií, a v tomto smyslu je znovu aktuální i dnes, kdy po 76 letech opustila Plzeňská madona katedrálu sv. Bartoloměje a byla přemístěna do galerie, aby návštěvníci výstavy mohli spatřit její krásu z bezprostředního pohledu. Převoz sochy se uskutečnil v pátek 30. dubna dopoledne. Odborná transportní společnost Artex za spolupráce a supervize restaurátora Davida Blahouta sochu Madony v katedrále umístila do přepravního boxu. Na cestu ji přišel vyprovodit také biskup Tomáš Holub, který těsně před převozem pohovořil o jejím duchovním významu. Pak následoval převoz ve speciálně upraveném autě proti otřesům do výstavní síně Masné krámy.  Plzeňská madona bude vystavena po dobu 10 dnů. Shodou okolností se zápůjčka uskutečňuje v květnu, který je oslavován jako mariánský měsíc. Socha bude vystavena ve výstavní síni Masné krámy od 20. do 29. května v běžné otevírací době 10-18 hodin. „Myslím, že uskutečnění této výstavy v této době je skutečný zázrak. Plzeňská madona je celá staletí inspirací pro obrovské množství dalších Madon, které můžeme také obdivovat na výstavě Nad Slunce krásnější v Masných krámech. Dlouhé generace našich předků nemohly pohlédnout do očí Plzeňské madony z takové blízkosti, jako můžeme my právě teď. Je to fascinující. Přeji si, aby její krása byla také pro nás inspirací a nadějí v této nelehké době,“ říká plzeňský biskup Tomáš Holub. Socha Plzeňské madony byla objednána pro mariánský oltář kostela sv. Bartoloměje, umístěný pravděpodobně před chórem kostela, v ose hlavního oltáře. V 17. století byl mariánský oltář přesunut z původního umístění do levé části chóru a v 18. století byla Madona přenesena na nový, pozdně barokní hlavní oltář. V roce 1883 byl tento oltář nahrazen novogotickým oltářem Josefa Mockera, na kterém je socha umístěna dodnes. V roce 1941 bylo provedeno několik odlitků sochy. Plzeňská madona byla během války současně fotografována a přemístěna dočasně do bezpečí Plaského kláštera. Po válce v květnu 1945 se vrátila zpět na hlavní oltář katedrály. Nyní na krátkou dobu opustila svůj domov u příležitosti výstavy v Masných krámech, aby se vrátila do niky na hlavním oltáři na slavnostní otevření katedrály sv. Bartoloměje 2. června. „Jsem potěšen, že se podařilo uskutečnit zápůjčku Plzeňské madony v novém termínu tak, aby představení originálu sochy bylo vrcholem výstavy v jejím závěru. Při náročné přípravě výstavy Nad slunce krásnější jsme očekávali rekordní zájem návštěvníků i odborné veřejnosti, ovšem skutečnost je jiná, protože jsme museli mít po čtyři měsíce uzavřené výstavní síně, což bylo nešťastné právě pro tuto expozici,“ říká Roman Musil, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Výstava Nad slunce krásnější. Plzeňská madona a krásný sloh je nejnáročnějším projektem Západočeské galerie z odborného i finančního hlediska za posledních několik let. Výstavní a badatelský záměr iniciovala možnost prezentace sochy Plzeňské madony v souvislosti s obnovou interiéru katedrály sv. Bartoloměje. Příprava výstavy trvala více než sedm let a Plzeňská madona je zde představena v širokých náboženských, politických a kulturněhistorických souvislostech závěru vlády Karla IV. a počátku vlády Václava IV. jako jeden z prototypů madon krásného slohu. Západočeská galerie v Plzni otvírá své síně 4. května. Výstava Nad slunce krásnější. Plzeňská madona s krásný sloh bude k vidění až do 6. června 2021. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-23 14:04:32

Zlovolné načasování odebrání dítěte

Sleduji zblízka trápení Bibiany, matky samoživitelky s třemi dětmi, nedávno podmínečně propuštěné z vězení, statečně překonávající těžkosti návratu na svobodu. Jako by nestačilo, že je nepřijatelná pro většinu pronajímatelů bytů a zaměstnavatelé nestojí o nekvalifikovanou Romku, nejvíce nesnází jí způsobily sociální pracovnice Jana Součková a Lucie Čermáková z OSPOD Praha 5. Nakonec s potížemi získala malý byt a práci, ale jejich brutálnímu zásahu do rodinného života neunikla. Znemožnily jí umístit problematického 14letého Romana do vhodného zařízení, z něhož by se na noc vracel domů. Musela jej odvést do Diagnostického ústavu, odkud po pár dnech uprchl. Je již téměř měsíc nezvěstný, i když po něm pátrá policie.  O případu jsem psal již dvakrát, ale hrůznost případu mě nutí, abych se k němu vrátil. Zlovolnost počínání sociálních pracovnic vynikne z pohledu na chronologii událostí. Dne 2. listopadu 2020 se vrátila pěstounka z výkonu dvouměsíčního trestu, který si vysloužila za způsob, jakým pečovala o svěřené děti. O dva dny později vydal Obvodní soud pro Prahu 5 na návrh Městské části Praha 5 usnesení o předběžném opatření, jímž umožnil umístění Romana do Diagnostického ústavu. Nepravomocné předběžné opatření lze použít k řešení naléhavé situace. Všechny důvody pro jeho svěření do ústavní péče mají původ ve výsledcích pěstounské péče. Dne 19. listopadu se nečekaně vrátila na svobodu Bibiana. Tím padl prvotní důvod pro svěření jejích dětí do pěstounské péče. Matka nemá žádnou vadu, pro kterou by neměla vychovávat své děti. Je naprosto přirozené, že se o ně okamžitě začala starat v mezích svých možností. I když je to k nevíře, mezi ní a dětmi nedošlo během dlouhého odloučení k odcizení. Nicméně sociální pracovnice jí hned při prvním setkání stresovaly sdělením, že jí děti stejně vezmou a díky jim žije v trvalém stresu i nadále.  OSPOD však zůstal dlouho nečinný. Pěstounka sice čelila dalšímu trestnímu stíhání a dnes jej už znovu ve vězení, ale stále je pěstounkou de iure. Děti jsou formálně v péči pěstounů, ale ve skutečnosti žijí s matkou a daří se jim výborně. Jsou milé a dobře vychované. Dne 22. ledna 2021 došlo k jednání mezi sociálními pracovnicemi na straně jedné a Bibianou podporované zmocněncem. Jana Součková zdůvodňovala nutnost umístění Romana do Diagnostického ústavu téměř výlučně jeho zápornými projevy z doby jeho života s pěstounkou. Dokonce tvrdila, že jej chrání před nebezpečím, že by utrpěl úraz při školní rvačce. V té době ovšem nechodil do školy. Zdržoval se převážně u matky, nepáchal žádné nepřístojnosti. Neměl s kým se prát. Nikoho neohrožoval. Ochranu v žádném případě nepotřeboval. Neexistovala situace, která by vyžadovala naléhavé řešení. Ze strany matky se dámám dostalo upozornění, že prvotní důvod k odebrání dětí matce pominul a její právo na péči o vlastní děti a právo dětí na matčinu péči jsou pod silnou právní ochranou. Matka nemůže za to, že za dva měsíce nedokázala napravit všechny následky neblahého působení pěstounky a nepochybně měla dostat šanci, aby si v rodině zjednala sama pořádek. Všechny kroky, které v tomto směru podnikla, vedly správným směrem. Nepoučitelné inženýrky dětských duší ale setrvaly na svém a daly příkaz pěstounce, aby 26. ledna dodala Romana do Diagnostického ústavu. Odvedla jej tam nakonec matka. Sociální pracovnice tak zneužily svou moc nikoli v zájmu dítěte, ale za účelem potrestání matky za hříchy pěstounky a za to, že si dovolila prosazovat svůj názor. Jenže víme, jak to dopadlo: Roman z ústavu po pár dnech uprchl. Nastal stav ohrožení jeho zdraví, života a mravní výchovy. Nevím, zda dámy Jana Součková a Lucie Čermáková mají vlastní děti. Zeptal jsem se na to jejich zaměstnavatele postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, protože mi je znám kritický názor bývalé ombudsmanky Anny Šabatové na bezdětné sociální pracovnice. Úřad mi odepřel informaci. Ať je to tak nebo jinak, zamýšlím se, zda se dámy dokážou vžít do pekla, které prožívá matka, jež díky jejich bezohlednosti téměř měsíc neví, co se děje s jejím dítětem. Nemohou se hájit, že nemohly takový vývoj předvídat. O rok starší Romanův bratranec strávil v jejich oblíbeném zařízení půldruha roku. Třikrát uprchl. Při třetím útěku se chtěl uchýlit k matce (kam jinam má utéci dítě v maléru), ale doslova v patách za ním přišli policisté a vzali jej do vazby. Už má za sebou jeden odsuzující rozsudek a druhého se dočká za pár dní. Nejspíš poputuje do věznice pro mladistvé ve Všehrdech. Díky péči Jany Součkové a Lucie Čermákové jej možná Roman bude časem následovat. Znám osobně všechny Bibianiny děti včetně Romana, který je poněkud problémový. Sledoval jsem jeho vývoj od matčina návratu a troufám si tvrdit, že by se pod jejím vedením velmi brzy „srovnal“. Díky péči sociálních pracovnic se z něj ale možná stane kriminálník, a to je méně tragická varianta možného vývoje událostí. Zatím mi nezbývá než doufat, že se odněkud vynoří živ a zdráv. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-29 14:56:40

Petra Braunová: Kdyby svět zůstal bez elektroniky, děti by více četly

Na svém kontě má čtyři desítky knih pro kluky a holky, mládež i dospělé. Loni vydala knihu pro děti Eda se nedá a v současné době píše Petra Braunová pro změnu knihu pro dospělé pod názvem Ibka. Knížky nejen ráda píše, ale také ráda čte a sbírá.   Pocházíte z Prahy z rodiny vystudovaného právníka, který pracoval na poště, a maminka byla švadlenkou. Jste nejmladší ze tří sester. Jak jste prožívala období, kterému mnozí říkáme nejkrásnější, období dětství? Na dětství vzpomínám velmi ráda. Pamatuji si spoustu detailů, a to i z velmi raného období. Málokdo mi věří, že bych si mohla pamatovat střípky z doby kolem dvou let. Moje dětství bylo svobodné, lítali jsme s kamarády široko daleko, nikdo nás nehlídal tak, jako je to dnes. Samozřejmě, že jsme se občas dostali do nebezpečných situací, ale bylo nás hodně, celá parta, takže jsme si dokázali poradit. Například když jedna z nás zapadla do čerstvého betonu v základech Michelské pekárny, která se tehdy stavěla. Chvíli jsme se všichni smáli, jak se propadala níž a níž, ale pak jsme pochopili, že jde do tuhého. Letěli jsme k baráku a křičeli do oken z plna hrdla o pomoc. Vyběhl jeden pán, byl trochu při těle, utíkal s námi těch několik set metrů, funěl, ale osmiletou sousedku vytáhl. Byl v takovém šoku, že nám ani nevynadal. V betonu zůstaly její červené holínky. Dělníci se druhý den jistě nestačili divit.   Někde jste přiznala, že jste nebyla vyhraněná a zajímalo váš všechno a nic. A byl to tatínek, kdo vás nasměroval na střední ekonomickou školu. A po sametové revoluci vám doporučil jít „na zkušenou“ do světa a vy jste se ocitla ve Francii, kterou jste procestovala. Pak jste se vrátila do Čech a vystřídala řadu zaměstnání – pracovala v obchodě, dělala uklízečku, účetní, hlídala děti, pracovala v redakci… Jak na ten čas vzpomínáte? Co vám to dalo? Poznala jsem mnoho lidí, povah a názorů. Vzpomínám na to jako na velkou zkušenost, školu života. Rozdílnost lidská je neuvěřitelná. Vzpomínám si například, že jsem po maturitě pracovala v Praze v jedné kanceláři, chodila jsem v sukni a lodičkách. Koketovala jsem s každým, bavilo mě to. Potřebovala jsem si přivydělat, a tak jsem využila nabídku a v té samé kanceláři jsem po odchodu kolegů uklízela. Když jsem pytel s odpadky nesla do suterénu do popelnice, jeden kolega, právě ten, který mě nejčastěji bral na oběd, se pro něco vracel a uviděl mě. Poprosila jsem ho, jestli by mi nenadzvedl víko popelnice, pytel byl dost těžký, nesla jsem ho oběma rukama. A ten člověk, který mě ještě v poledne směroval do své ložnice, se ode mě mlčky odvrátil, nepomohl mi. Ve Francii se mi moc líbila mužská galantnost, opravdu se tam chovají lépe, ani na vesnici jsem tam nepotkala žádného „burana“. Ale zase člověk nikdy neví, jestli vás díky vrozené či naučené zdvořilosti mají opravdu rádi či ne.   Bylo vám třicet let, když jste debutovala knížkou pro děti Rošťák Oliver, který je také hrdinou pokračování Rošťák Oliver a Marice čarodějka a Rošťák Oliver a korále pro mořskou vílu. V psaní jste se našla a jak jste jednou přiznala, baví vás vymýšlet postavy. Pracujete na nové knížce? Opravdu mě moc baví si vymyslet figuru, která vás poslouchá, má vlastnosti, které jí dáte, a vrhne se do situací, které si vymyslíte. V tuhle chvíli, během pandemie, která mě paralyzovala asi jako hodně lidí, jsem docela dlouho nic nepsala, až v posledních týdnech se ve vzpomínkách vracím právě do dětství a zkouším psát příběh mojí nezapomenutelné originální maminky. Bude to po delší době čtení pro dospělé. Kniha bude mít název Ibka. To je přezdívka, kterou jí dala vnoučata. Všichni máme na mámu neuvěřitelné vzpomínky, i když odlišné. Byla to výjimečná žena, prakticky nikdy nedospěla (smích). Takový Petr Pan v sukni.   Na svém kontě mátě čtyři desítky publikací, z nichž většinu jste věnovala dětem, jako je i nejnovější Eda se nedá. Pro děti pořádáte besedy, kurzy psaní, hrajete s nimi divadlo. Co vás na práci pro děti a s dětmi baví? Snad proto, že si tak dobře pamatuji vlastní dětství, mám k dětem blízko. Do určitého věku, zhruba do třetí, čtvrté třídy, jsou děti báječná stvoření. Baví mě jejich výmysly, jejich názory, představa o životě. Baví mě jejich fantazie, dokážou si hrát s kostkami, a přitom skutečně vidí dům, dokážou si kreslit šeredné panáky, a přitom vidí nádherné princezny… Ráda si s nimi povídám jako bych byla stejně stará, jedině tak vás ochotně zapojí do svého života. A je úsměvné, jak se pak bouří, když začnu být přísná a vyžaduji například dodržování pravidel. Proto jim ta pravidla říkám hned na začátku. A neustoupím. Bohužel hodně dětí nezná důslednost, a tak bývají diskuse náročnější. Menší děti však velmi brzy pochopí, jak je důležitá. Mám ale zkušenost, že úderem třinácti let se dítě promění jako mávnutím proutku. Chce být dospělé za každou cenu. Takové dítě nepřemlouvám, pouštím ho do světa. Věřím, že to, co se mnou prožilo, nezapomene a třeba v dospělosti ocení.   Napsala jste také knížky pro dospělé (Pozorovatelka, Kalvárie), biografické knihy – Barvy života a Nejsem žádná lvice s Kamilou Moučkovou, Nina – životní příběh herečky Niny Divíškové. Jaká byla spolupráce s těmito dámami? Spolupráce s oběma byla velmi dobrá, ačkoli každá z nich byla jiná. Kamila byla velmi společenská, její vyprávění bylo velmi obsáhlé a podrobné. Nina je více uzavřená, přesto velmi vstřícná. Víceméně mě často odkazovala na své kolegy, kteří se se mnou ochotně sešli a vyprávění doplnili podle svých zážitků s Ninou. Taky proto je každá kniha psaná jiným způsobem. Ale obě dámy jsou velké osobnosti, byla radost se s nimi setkávat. Jsou to přesně ty bohémky, které vás odkážou na vlastní lednici či minibar, zatímco sedí v křesle, kouří, prohlížejí fotografie a vzpomínají. Kamila nedávno zemřela a já vím, že mi bude nadosmrti chybět.   Knížky vám vynesly několik literárních ocenění a v jednom rozhovoru jste řekla, že si nejvíce vážíte cen od dětí, protože děti jsou nejlepšími kritici na světě… Ano, o tom jsem přesvědčená. Děti jasně a hned poznají, co je dobré a co ne. Kdyby svět zůstal bez elektroniky, děti by jistě více četly. Ale ani dnes čtenáři nemizí, jen je potřeba je hýčkat, hledat a podporovat ve čtení. Děti milují příběhy, jen nejsou ochotné, po zkušenostech s chytrými telefony, samy věnovat čas písmenkům, která se nehýbají (smích).   Někde jste prohlásila, že od dětství velice ráda čtěte a již v pěti letech jste si sama přečetla pohádku O zvědavém štěňátku. Co ráda čtěte? Máte oblíbeného autora? To je pravda. Čtu téměř pořád, čtu cokoli, jsem obklopená knihami, sbírám pozůstalosti. Mám stovky nádherných knih, klasiků českých i světových. Nezajímají mě ale ženské „romány“, to sladkobolné vyprávění o lásce všeho druhu. Neohrnuji nad tímhle žánrem nos, ale mě jednoduše nebaví. Taky se ztrácím v detektivkách, obvykle nikdy nepochopím, proč je vrah zrovna ten a ten. V poslední době jsem se vrátila k Čapkovi a jeho ženě Olze Scheinpflugové. Pokud se po smrti duše scházejí, tyhle dva budu ve vesmíru hledat. Ze zahraničních autorů zbožňuji Holanďana Fabricia.   Před časem jste koupila starou, zchátralou školu, kterou se vám podařilo zrekonstruovat. Budete v ní pořádat, když to situace dovolí, besedy, divadlo, kurzy psaní pro děti? Ano, a velmi se na to těším. V domě už proběhlo mockrát setkání se zajímavými osobnostmi, a pokud zrovna není pandemie, schází se tu můj dětský divadelní spolek. Dům má dobrou atmosféru, je starý, kamenný a moudrý. Jsem tu často sama, přestože v přízemí stojí rakev (smích), ale vůbec se nebojím, protože vím, že dům mě má rád. Vracíme ho s vlastními dětmi a přáteli do původní podoby, vybořili jsme příčky a vše umělé, co se sem během desítek let dostalo. Erb nade dveřmi nese datum 1822, ale podle základů a podle kroniky je budova mnohem starší, minimálně o dalších sto let. Fascinuje mě, že jsem v místnostech, kde se pohybovali lidé docela jiného vyznání, nosili docela jiné šaty, měli život zcela odlišný. To si říkám hlavně zrána, když musím přikládat do kamen či vynášet popel (smích). Snažím se té době přiblížit co nejvíc, přemluvila jsem své dcery a necháváme si šít dobové šaty! Mimochodem rakev, přestože skutečná, je rekvizita, do pohádky O Sněhurce. Je plná dřeva. Občas posílám děti z divadelního kroužku pro dřevo do rakve. A víte, že je to velmi baví? Sice se vrací udýchané, maximálně se dvěma polínky, ale ještě žádné neodmítlo (smích).   A co čas na odpočinek? Umíte vypnout a nic nedělat? No jéje. Velmi často tu usedám s hrnkem kávy, hledím do stropu a přemýšlím. Jestli to, co dělám, má smysl. Věřím, že ano.   Petra Braunová se narodila v Praze jako Petra Šatoplechová 31. ledna 1967 a má starší sestry Renatu a Hanku. Vystudovala střední ekonomickou školu. Napsala na čtyři desítky knih, pro kluky a holky, mládež i dospělé. Obdržela několik literárních ocenění: Výroční cenu vydavatelství Albatros (Tramvaj plná strašidel, Dům doktora Fišera), Zlatou stuhu (Česká služka aneb Byla jsem au-pair), 3. místo v anketě SUK vyhlášené Národní knihovnou (Kuba nechce číst, Ztraceni v čase), nominace na Zlatou stuhu (3333 km k Jakubovi). Z cest po Francii napsala knihy Česká služka aneb Byla jsem au-pair a Česká služka aneb Byla jsem au-pair po dvaceti letech. Má tři dospělé děti: Olivera, Marii a Johanku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2024-03-05 17:10:39

Macron v Praze: Válka se vrátila, nesmíme být zbabělí

Francouzský prezident Manuel Macron je na návštěvě Prahy, aby objasnil postoj své země k českému plánu na nákup zbraní pro Ukrajinu mimo Evropu. (Foto:... Článek Macron v Praze: Válka se vrátila, nesmíme být zbabělí se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-03-11 14:31:08

Mikaela Shiffrinová sa na svahy vrátila vo veľkom štýle, vyhrala slalom v Aare a spečatila zisk malého glóbusu

11.3.2024 (SITA.sk) - Fenomenálna americká reprezentantka Mikaela Shiffrinová sa po 44 dňoch vrátila do kolotoča Svetového pohára v zjazdovom lyžovaní. Súťaží sa ešte o štyristo bodov V nedeľu sa do seriálu vrátila slalomom SP vo švédskom Aare vo veľkom štýle, v oboch kolách.....

Čas načtení: 2024-03-25 16:46:00

Kordová po pauze získala desátý titul a je opět golfovou světovou jedničkou

Po sedmitýdenní pauze se americká golfistka českého původu Nelly Kordová vrátila na okruh LPGA dalším vítězstvím. Dcera bývalého tenisty Petra Kordy vyhrála Fir Hills Seri Pak Championship v kalifornském Palos Verdes Estates a oslavila desátý triumf v prestižním americkém seriálu. Vrátila se díky tomu do čela světového žebříčku, kde byla naposledy loni v srpnu.

Čas načtení: 2024-03-25 17:53:41

Kordová po pauze získala desátý titul na LPGA Tour a je opět golfovou jedničkou

Po sedmitýdenní pauze se americká golfistka českého původu Nelly Kordová vrátila na okruh LPGA dalším vítězstvím. Dcera bývalého tenisty Petra Kordy vyhrála Fir Hills Seri Pak Championship v kalifornském Palos Verdes Estates a oslavila desátý triumf v prestižním americkém seriálu. Vrátila se díky tomu do čela světového žebříčku, kde byla naposledy loni v srpnu.

Čas načtení: 2024-04-29 13:00:01

Co se stalo s Christiane z My děti ze stanice ZOO? Drogové drama stále pokračuje

V rozhovoru z roku 2013 Christiane na otázku, proč nikdy nepřestala užívat nelegální drogy, vysvětlila: „Nikdy jsem se jich nechtěla vzdát. Nic jiného jsem neznala. Rozhodla jsem se žít jiný život než ostatní lidé…“  Život jde dál. I s heroinem Slavná kniha, která vyšla v roce 1978, končí tím, že Christiane byla nucena přestěhovat se k příbuzným na venkov. Matka totiž byla přesvědčena, že Christiane byla k užívání drog „svedena“. Christiane si ovšem myslela své: „Neznám nikoho, kdo by byl prakticky proti své vůli sveden. Většina mladých lidí přijde k heroinu úplně sama, když je na to připravená.“ Navíc když se člověk odhodlá, může si heroin obstarat kdekoli, jak se dočteme v knize. Nicméně v novém prostředí dívka překonávala svou závislost a snažila se začít normální život. V roce 2013 autorka vydala navazující knihu, v níž vylíčila své osudy až do své současnosti. V témže roce se v rozhovoru vyjádřila takto: „Doufám, že Můj druhý život odradí lidi od braní drog víc než moje první kniha… Jsem si docela jistá, že ano. Popisuje, kolik bolesti jsem v životě prožila, a vysvětluje, že zemřu velmi brzy a bolestivou smrtí.“ Drogy, které dělají z lidí zombíky. Závislost v první vteřině a uspávadlo koní Číst více Bouřlivé mládí Christiane nikdy nezapadla do ideálního venkovského světa své babičky. Místo toho se přestěhovala do společného bytu s hvězdami punkové hudby v hamburské čtvrti St. Pauli a vyzkoušela si zpěv a herectví. Není divu, že se v takovém prostředí brzy setkala s heroinem a jeho magické přitažlivosti prostě nedokázala odolat ani po letech abstinence: „To je skvělý, fakt skvělý, říkala jsem si… Jak mi to chybělo, celé ty roky… zdá se ti, že je to nejkrásnější pocit na světě… V tu chvíli jsem si byla jistá, že do závislosti nespadnu znovu. Protože to bylo příliš skvělý. Když už si musíš píchat, neužíváš si to tak… už necítíš rauš, musíš si píchat zas a zas, aby ses cítil normálně, a musíš bojovat s absťákem. A to už jsi v pr*eli…“ A přesně v takovém stavu už brzy zase lítala. A navíc se „spřátelila“ s novou drogou – kokainem. Disneyland pro feťáky V letech 1982–1985 žila Christiane v Curychu u rodiny Keelových, majitelů nakladatelství Diogenes. Anna Keelová si s ní náramně rozuměla – přála si poznat slavnou dívku, protože její příběh byl jedinou knihou, kterou její dva synové kdy četli. V rodině se Christiane zkoušela zajímat o umění, chodila do opery a setkávala se s významnými lidmi. Záhy však poznala, že toto není její svět. O to více ji to táhlo na Platzspitz, který popsala jako Disneyland pro feťáky. Tehdy představoval největší otevřenou drogovou scénu v Evropě, kde se denně scházelo až 3000 feťáků z celého světa: „Sedí na koberci z injekčních stříkaček, na květinových záhonech, za keříky a vpichují si jehly do žil na pažích a nohách před zvědavými pohledy kolemjdoucích. Někteří si strhávají oblečení, aby našli neporušenou žílu na těle plném hnisavých boláků. I v zimě. Píchají se do třísla, do krku, protože jiné žíly už jsou zanícené. Polonahá těla leží venku – zmodralá zimou, někteří jsou mrtví.“ Kapitola končí tím, že Christiane je postavena před soud, protože ji párkrát přistihli s heroinem. Nakonec ji pošlou do vězení, které popisuje jako svého druhu lék. Cítila se tam prý svobodněji než kdekoliv na svobodě. Prokletí řeckých bohů Christiane utekla před svou minulostí do Řecka. Tam se zamilovala do pohledného Řeka, který se kdysi jako teenager přidal k hippies a nyní cestoval po řeckých ostrovech ve stopách Odyssea. Vroucně se milovali a žili divoce a svobodně. Vařili si na táborovém ohni a spali v chatrčích nebo pod hvězdami na pláži. Ale tento rajský život nemohl skončit dobře. I její přítel totiž vyzkoušel drogy hippies, včetně heroinu, a tak je časem oba dostihla minulost. Po rozchodu se Christiane vrátila do Berlína. Nyní ji sužovala těžká cirhóza jater, bolest a osamělost. Objevily se u ní i myšlenky na sebevraždu. Matkou na jedničku Přes všechny své excesy jednu věc Christiane zvládla výborně. Ve svých 34 letech, po potratech a interrupcích, se stala opravdovou a milující matkou. „Byla to jediná věc, která se mi kdy podařila,“ řekla o svém synovi, který je její největší láskou a jedinou skutečnou šancí, jakou kdy dostala: „Od prvních okamžiků byl Phillip krásný. Ve chvíli, kdy jsem ho uviděla a on zakřičel, jsem byla nejšťastnější člověk na světě. Neexistují slova, která by to popsala. Ta malá bytůstka, která mě potřebovala, byla tady. A on byl teď všechno, co jsem potřebovala já. Všechno ostatní mi bylo ukradené.“ Opět ta minulost Bohužel, ani tuto příležitost nedokázala využít. Tentokrát jí však štěstí nevzala drogová závislost, protože už léta se léčila v substitučním programu a dostávala jen malou dávku metadonu. Opět se jednou snažila utéct před svou pochybnou slávou, a protože syn si přál žít v místě s podobnou kulturou a počasím jako v Berlíně, rozhodla se pro Amsterdam. Když chlapce odhlásila ze školy v Německu, spustili z úřadu pro péče o mládež poplach a syna jí odebrali. Christiane se podařilo získat ho zpět a s pomocí pochybného přítele uprchnout do Holandska. Tam jí brzy došly peníze. Vrátila se zpět do Berlína a lidé z úřadu, kteří měli za to, že do Holandska utekla kvůli lepší dostupnosti drog, jí s pomocí policejní síly odeberali syna z vlaku. Příběh, který budil mladé ze spaní. My děti ze stanice Zoo byl nejlepší antidrogovou kampaní Číst více Když se vám zhroutí svět Christiane se zhroutil svět: „Úplně jsem se sesypala. Řvala jsem tak, že jsem musela zůstat doma celé týdny. Měla jsem tak oteklé oči od pláče a z nevyspání, že jsem se styděla jít na ulici.“ To, že by mohla syna získat zpět, ji v tu chvíli nenapadlo, a proto si ještě téhož dne píchla drogu: „Z dlouhého seznamu mých stupidních rozhodnutí byl návrat k heráku to nejpitomější ze všech. Jednou mi Kai Hermann řekl: ‚Kdybys teď dokázala dodat čistý vzorek moči, mohli bychom zvrátit rozhodnutí střediska péče o dítě a zažalovat všechna média.‘ Jenomže já jsem něčeho takového nebyla schopná.“ Syna se jí ale podařilo získat do péče o dva roky později v roce 2010. Přesto závěr knihy nepůsobí moc optimisticky. Christiane bojuje s vážnou nemocí. Obává se, že jí brzy selžou játra a jednoho dne se zcela otráví. Tento stav je důsledkem hepatitidy C, kterou se před mnoha lety nakazila z infikované jehly. Tentokrát to snad vyjde Vlastně je velkým úspěchem, že Christiane stále žije. Podle poslední zprávy, kterou lze o naší hrdince nalézt na internetu, byla v roce 2013 součástí skupiny bezdomovců závislých na heroinu, kteří se scházeli na berlínském Hermannplatzu. V roce 2016 její partner, který rovněž patřil do této party, zemřel v důsledku užívání heroinu. Christiane poté se skupinou přerušila kontakt a přestěhovala se do útulku pro bezdomovce. Když jej v květnu 2023 opouštěla, prohlásila: „Stěhuji se do země, kde jsem vždy chtěla být… Můžu zestárnout na malém statku s kravami a prasaty.“ Chce tam zůstat čistá. Tak jí držme palce, aby jí to konečně vyšlo. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Železná panna: Hrozné utrpení, na které se nevydržel nikdo dívat.

Čas načtení: 2024-05-03 07:15:00

Zlatá labuť: Bára vtrhne do Labutě s nožem a Gruberová chce ukrást Aleně dítě

Po Evě už zůstalo v obchodě jen pietní místo. Chystá se pohřeb. Do práce se vrátila Anna Mauerová. Petr Kučera rozhodl, že všichni zaměstnanci, kteří chtějí jít na pohřeb Evy, dostanou v práci volno. Bára se vrátila domů.

Čas načtení: 2024-05-03 13:30:57

TikTok slaví. Síť získala nová práva na hudbu Taylor Swift, Coldplay a dalších

Na TikTok se od května vrátila hudba umělců z Universal Music Group Obě strany našly společnou řeč v otázce finančních podmínek a regulace AI Sociální platforma musí zaručit, že generativní AI nebude ohrožovat autorská práva muzikantů Zlé se k dobrému obrací. Tak nějak by se dala shrnout situace na platformě TikTok, kam se po třech měsících vrátila hudební knihovna interpretů publikujících pod hlavičkou Universal Music Group (UMG). Uživatelé zase mohou své příspěvky ozvláštnit hudbou těch největších současných muzikantů, jako je Taylor Swift nebo The Weeknd. Přečtěte si celý článek TikTok slaví. Síť získala nová práva na hudbu Taylor Swift, Coldplay a dalších

Čas načtení: 2024-05-04 11:42:03

Taylor Swift se i přes zákaz vrátila na TikTok. Pak její deska proslavila hospodu a strhla počítadla

Universal se s čínskou sociální sítí domluvil na nových podmínkách a vrátil na ni hudbu největších hvězd. Někdo byl ale přece o krok napřed. Článek Taylor Swift se i přes zákaz vrátila na TikTok. Pak její deska proslavila hospodu a strhla počítadla se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-06-12 18:00:37

Apple je zpět. Umělá inteligence jej vrátila na trůn nejhodnotnější firmy světa

Nejhodnotnější firmou světa je opět Apple Akcie firmy z Cupertina vystřelily vzhůru po představení Apple Intelligence Apple přebírá žezlo po 5měsíčním vládnutí Microsoftu Umělá inteligence doslova ovládá hodnotu největších technologických firem. Loni se společnosti Apple a Microsoft přetahovaly o pozici nejhodnotnější firmy světa, na přelomu roku se však Microsoft utrhl a svému kalifornskému soupeři ukázal záda. Burza vyjadřovala znepokojení nad tím, jak se Apple vyhýbá trendu umělé inteligence, zatímco jeho konkurenti si v této oblasti budují výrazný náskok. Přečtěte si celý článek Apple je zpět. Umělá inteligence jej vrátila na trůn nejhodnotnější firmy světa