Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-19 08:00:00

Dětská hvězda Jedné rodiny: Valentýna Bečková má budoucnost jasnou

Mladá herečka Valentýna Bečková září v oblíbeném seriálu Jedna rodina, přestože jí je pouhých 11 let. Veřejnost ji často označuje jako "Tomáše Holého v sukni". S herectvím Valentýna začala v útlém věku a talent rozhodně nezapře. Teď na sebe prozradila, jak se učila herecké texty, když ještě neuměla číst. V rozhovoru promluvila i o tom, kam by ráda nasměrovala kariéru a jak zvládá časově náročné natáčení se školou. Kdo je její nejoblíbenější herecký kolega a s jakým režisérem si nejvíce rozuměla? Podívejte se na celý rozhovor.

Čas načtení: 2024-04-02 11:30:00

Bouřil se proti všemu. Před sto lety se narodil geniální herec Marlon Brando

Marlon Brando byl jeden z nejcharismatičtějších a nejtalentovanějších herců, jaké kdy měla filmová kamera možnost snímat. Expresivním, až do morku kosti prožitým herectvím boural konvence. Herectvím ale opovrhoval a hovořil o něm jako o hloupé a dětinské činnosti.

Čas načtení: 2024-06-29 07:00:01

Seriál Ulice už nebude jako dřív. Tyhle postavy po prázdninách neuvidíte

Lucie Vondráčková mnoha divákům Ulice přivodila neklidné spaní. Intrikánka Soňa ale podle všeho barrandovské ateliéry opustí, nebo se její role minimálně umenší. Důvod je logický, zpěvačka a herečka se stala jednou z prvních potvrzených tváří letošní taneční soutěže StarDance. A skloubit tréninky a přímé přenosy s natáčením, to by byl pořádný oříšek. Už poslední díly nedávno skončené sezóny ukázaly, že se Soně propadá půda pod nohama a její pozice přestává být tak jednoznačná, jak dlouho byla. „Scenáristé si dělali prostor k tomu, aby buď rovnou oznámili, že ze školy po letních prázdninách odešla, nebo měli ‚munici‘ k tomu, aby Vondráčkovou v ději brzy upozadili,“ vysvětlil Rousek. Chyby v seriálech Ulice a ZOO jsou obrovské. A Lež na pláži nudí trapností a neumětelstvím Číst více Zřejmě definitivní sbohem Pokud jde o Adélu Gondíkovou, ta měla podle zákulisních informací předem domluveno, kolik času bude natáčení věnovat. Konkrétně mělo jít o osm měsíců. Její postava Hany se zřejmě přesune do domu s pečovatelskou službou, kde bude dál svádět svůj boj s Parkinsonovou chorobou. Ovšem už bez „dozoru“ kamer. Po pěti letech už nebudeme vídat Báru Klímovou, respektive Elišku Bašusovou. Se svým přítelem Brunem (Jaroslav Blažek) odjela do Dánska. „Zatímco Blažek má dveře zpátky otevřené a je možné, že se s přítelkyní rozejde, vrátí se do Česka, a tedy i do děje, v případě Bašusové je to nejspíš definitivně tečka za jejím účinkováním v seriálu.“ Konec s herectvím a nejistá budoucnost Další jistotou je konec dvou mužů. Matyáš Valenta, který byl v Ulici od samého začátku a v seriálu dospěl z kluka v chlapa, končí s herectvím. Jeho postava Františka tak „zmizela“ do Holandska, kde bude mít blíž k synovi. A stejně tak definitivní tečku udělal za svým vystoupením v Ulici Arnošt Goldflam alias Vilda Burda. „Ten si podle mého názoru hodně oddychl, že to má za sebou. Několikrát si postěžoval, že natáčení s Jaroslavou Obermaierovou nebylo zrovna ideální. A v tomto ohledu není jediný,“ uvedl Rousek. Temné mraky se stahují i nad Anežkou Rusevovou. Podle informací našeho webu od zdroje z televize Nova se zdá, že herečka dostane také výrazně méně prostoru, možná dokonce skončí úplně. Už v posledních dílech měla její postava problémy s nemocnou dcerou a řešila, kdo a jak bude vést bistro. Zde bude asi prostor pro Obermaierovou, která se vrátí jako zachránkyně rodiny. Vědci našli ztracený svět! Dlouhou řeku byste na tomto místě opravdu nečekali Číst více Vrací se Tereza Jordánová i s maminkou A teď tedy ke slíbeným návratům. Už poslední díl před letními prázdninami hodně napověděl. Na seriálovou svatbu Gábiny Pumprové (Aneta Krejčíková) dorazila Patricie Solaříková. Půvabná blondýnka byla stejně jako Valenta v Ulici od první klapky, pak ho na pár let opustila. Teď se vrací a její postava Terezy Jordánové dostane slušnou porci minut od prvního poprázdninového dílu. Herečka alespoň přijde na jiné myšlenky, v reálném životě řeší rozvod s Tiborem Pagáčem. Není to ale všechno. Takovou malou seriálovou bombičkou je i návrat Terezy Brodské coby Báry Jordánové. „Nedohodla se s Primou na podmínkách, za kterých by točila její nový seriálový projekt. Nova se chopila příležitosti a podle všeho úspěšně,“ doplnil pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Lucii Vondráčkové nevyšel další vztah? Na bouři jako s Plekancem to ale nemá.

Čas načtení: 2025-01-24 16:09:36

Asi končím s herectvím, říká Josh Brolin. Duna si podle něj zasloužila nominaci na Oscara za režii

Duna: Část druhá sice má nominace na pět Oscarů včetně Nejlepšího filmu, režiséra Denise Villeneuva ale akademie opět vynechala. Stejně jako další. Článek Asi končím s herectvím, říká Josh Brolin. Duna si podle něj zasloužila nominaci na Oscara za režii se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2023-11-10 11:00:53

Celebrity s titulem. Kdo ze slavných se může pochlubit vysokoškolským diplomem? Gerard Butler i Eva Longoria

Právník, chemický inženýr, kineziolog nebo elektrotechnik? V porovnání s herectvím nebe a dudy, ovšem i tyto obory mají celebrity v malíku. A není se co divit, vždyť se jejich studiu intenzivně věnovaly!

Čas načtení: 2019-12-29 09:06:03

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Horáková, Ráž, Šulc, Richterová, Podhradský, Antošová, Huptych

S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury. Nejvýraznějšími zážitky z české kultury pro mě letos byly seriál Most! Petra Kolečka a Jana Prušinovského a film Štěpána Altrichtera Národní třída podle scénáře Jaroslava Rudiše. Oba počiny mě potěšily mimo jiné tím, čím se sobě navzájem podobají. A sice přirozeným herectvím a autentickými dialogy, což obojí v české kinematografii posledních let postrádám. Možná díky tomu, že ve zmíněných dílech vystupují postavy z takzvaného okraje společnosti, se herci i tvůrci dokázali osvobodit od divadelního herectví, deklamované češtiny a neživotné spisovnosti, kvůli kterým na mě tuzemská produkce ve srovnání se současnou světovou tvorbou často působí jaksi ochotnicky.  Pavla Horáková, spisovatelka   Za nejvýraznější kulturní událost přesahující z minulého roku do roku 2019 považuji retrospektivní výstavu FRANTIŠEK KUPKA 1871–1957, kterou připravila Národní galerie Praha ve spolupráci se zahraničními partnery ve Valdštejnské jízdárně. Zhlédlo ji více než 80 tisíc návštěvníků. Roman Ráž, spisovatel a kunsthistorik   V letošním roce mne nejvíce zaujalo nové studiové album Vladimíra Mišíka s názvem Jednou tě potkám. Vydalo ho malé vydavatelství 100promotion, produkoval Petr Ostrouchov (mimo jiné též spoluautor jednoho textu). Mišíka zde nedoprovází skupina Etc..., ale mladí muzikanti, o dvě generace mladší než zpěvák sám. A jde o jedinečné dílo: autorsky, hudebně, interpretačně, koncepčně. Je to nepochybně nejosobnější Mišíkovo album, zpovědní, bilanční a autobiografické. Několik textů zde napsal Mišík sám, doplněny jsou zhudebněnými básněmi Františka Gellnera, Bohuslava Reynka, Jiřího Ortena, Jana Skácela, Václava Hraběte, Evy Mišíkové, Tomáše Belka a Pavla Zvěřiny. Album tvoří celek s dokonale promyšlenou kompozicí. Je to stavba, z níž žádná cihla nemůže být vyňata. Důležitou součástí alba je vynikající přebal a obsažný booklet – grafické dílo Karla Halouna a Luďka Kubíka. Pro mne to je jedno z nejdůležitějších českých alb tohoto desetiletí, jímž se Mišík ve zralém věku přiřadil k těm zpěvákům, kteří ve stáří vydávají jedny z nejcennějších plodů svého talentu: Johnnymu Cashovi (American Recordings), Leonardu Cohenovi (You Want It Darker) či Bobu Dylanovi (The Tempest). Jan Šulc, redaktor a editor   V tomto roce mě z české kultury nejvíc zaujalo, že potkávám a pozoruji o poznání větší množství lidí než v letech minulých, kteří své bližní vidí, vnímají, vzájemně se usmívají a často oslovují. I když se neznají, pomohou, jeden druhému něco svěří, jakousi radost sdílejí i legraci si dělají. Třeba v autobusu. Nejvíc na Tabooku, festivalu malých nakladatelů. Každý tam potkal, koho měl potkat, poznal, koho měl poznat. Mezi knižními stánky i v sálech během čtení pobíhaly děti, rušily – a nikomu nevadily.  Z knížek, které jsem letos stačila přečíst s radostí a zaujetím, jmenuji Ostrovy Dory Kaprálové. Povídky o konkrétních místech, lidech, událostech. Zní lehce o tvrdých věcech, jsou moudře vzdušné, empatické a vždycky taky jaksi vzdorují. Svět je v nich bláznivý, ale pořád ještě náš, tedy lidský.  Sbírku básní Ivana Wernische Penthesilea jsem si na první čtení zapsala do kánonu české poezie. Ve verších žijí sny, dávné paměti, pohádky, imaginace, pověsti, příběhy skutečné, poučné, exotické, děsné, divadelní, absurdní. Řeč se někdy splétá s nesrozumitelnými slovy, třeba cikánskými. Melodie a rytmy proměňují v poezii zvláštní moudrosti, hlouposti, zprávy i posměchy, ve kterých se skrývají nepojmenované pravdy. V této knížce budu bydlet a cítit se doma, v bezpečí i v nebezpečí. I když něžná jaksi není. Velmi cenná je kniha, kterou nikdo naráz nepřečte, zato ji myslím budou všichni často brát do rukou, probírat, pročítat, konzultovat: Český literární samizdat 1949–1989. Obsáhlý svazek, pečlivá kolektivní práce vzniklá pod vedením Michala Přibáně o literatuře mimo komerční zájmy, o literatuře, která se nebála, byla svobodná a nehleděla, kdo bude tleskat a co vydělá. O těch, kdo ji na vlastní riziko tiskli, vázali, šířili a četli. Čest každému, kdo na jejích stránkách nechybí.  Sylvie Richterová, spisovatelka   1. TABOOK spolu s městem Tábor. Není to jen letos, letos mě to teprve došlo naplno. TABOOK není samozřejmost, je to událost výjimečná, ojedinělá a krásná. Její organizátoři dokázali to, o co se jiní jen vzdáleně snaží, spojit vysokou kulturu s mladistvou hravostí, profesionalitu s nenucenou uvolněností. Patří jim za to dík. A stejně tak městu Tábor, z komunistické díry po palcátu se proměnilo ve svěží a krásné město, plné úsměvu a ochoty. Kdepak Praha zastydlých hipsterů, TABOOK a Tábor. 2. Isabelle Faust, 18. 5. 2019, Pražské jaro, Rudolfinum, Johann Sebastian Bach: Sonáty a Partity pro sólové housle BWV 1001–1006. Neuvěřitelně ukázněný projev na hony vzdálený emocionálním interpretacím ve stylu Gidon Kremer. Koncert, ze kterého mrazilo, dokonalost, která za svou dokonalostí nechala vhlédnout do nádhery jiného vesmíru. Právě jsme slyšeli čistou hudbu, okomentoval koncert multižánrový genius Michal Hrubý a šel na pivo. 3. Nil, úvod, fra 2018. Zázračná poezie, zjevení. Poezie teď a tady, „kvantová poesie“. Doplněno krásnou fotografií slovenského básníka Erika Jakuba Grocha a jeho krásného Mini Morrise. Kniha, kterou vlastním mnohokrát, neb tuším, že je třeba ji šířit, kniha, kterou se však bojím dávat, neb je ponorná, dlouho trvá, než k sobě připustí, pak však šumí, bublá a klokotá kdesi v duši a za duší mnoho měsíců. Kniha nebezpečná. Kniha par excellence. Kniha nerecenzovaná. Elegance grafické úpravy pak činí ze sešitku estetickou událost, skutečnou knihu. Daniel Podhradský, nakladatel   1. A začne to bzučet – mimořádné vystoupení jazzové zpěvačky Jany Koubkové a Severočeské filharmonie Teplice. Bylo pojaté jako pocta surrealistickému básníkovi Milanu Nápravníkovi, na jehož text Koncert z knihy Básně, návěstí a pohyby, psané v letech 1958–60, složil hudbu klavírista Ondřej Kabrna. Kabrnova „soudobka“ s využitím nástroje zvaného Martenotovy vlny mě do sebe doslova vsála, stejně jako Nápravníkovy verše střídavě recitované, deklamované či frázované hlasem Jany Koubkové, která má prý místo hlasivek plechy (jak mi špitl do ucha jistý, vedle mě sedící bluesový kytarista). Standing ovation na závěr bylo naprosto zasloužené! 2. Výstava 40 let Vokna s podtitulem Underground a disent na Ústecku v Muzeu města Ústí nad Labem – tedy 40 let undergroundového časopisu, který je v našich zeměpisných šířkách o deset let starší než demokracie. 3. Televizní seriál Most! – bez dalšího komentáře. Svatava Antošová, spisovatelka a publicistka   Nejvíc mě oslovila kniha Jana Němce Možnosti milostného románu. Miroslav Huptych, básník a výtvarník {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-13 20:08:37

Harrisona Forda proslavily dvě role, ale bylo by nespravedlivé spojovat ho pouze s nimi

Věhlas získal jako hrdinný archeolog Indiana Jones pachtící se za mýtickými artefakty se šarmem a ironickým nadhledem. Neméně vysokou popularitu mu vynesla role galaktického pašeráka Hana Sola z původní trilogie Hvězdných válek. Jenže Harrison Ford, který právě slaví 77. narozeniny, není „pouze“ Indianou Jonesem a Hanem Solem – jeho příjemně civilní herectví vdechlo život řadě dalších nezapomenutelných postav. Jen sama Akademie ví, proč mu nikdy neudělila Oscara. Mezi filmem a tesařinou Harrison Ford se narodil 13. července 1942 v Chicagu. Zatímco jeho otec pocházel z irské katolické rodiny, matčini židovští prarodiče přišli do Spojených států až z běloruského Minsku. Po absolvování středoškolských studií se mladý Harrison přihlásil na univerzitu Ripon College ve Wisconsinu, aby tam studoval filozofii a angličtinu. Studium těchto dvou oborů ho ale příliš nebavilo, mnohem větší zalíbení našel v dramatu, které si zvolil jako vedlejší předmět. Na základě velmi špatných studijních výsledků se tedy po čase rozhodl univerzitu opustit a zkusit se živit herectvím. Jenže prosadit se ve filmovém a divadelním světě nebylo pro pacifisticky založeného mladíka, který se tak tak vyhnul válce ve Vietnamu, vůbec nic jednoduchého. Prvním filmem, v němž se objevil, byla kriminální komedie Vyloupení banky v L. A. (1966), ale upřímně řečeno, kdo si dnes na něj ještě vzpomene? V zapomnění upadla také jeho role v dramatu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point (1970). A tak se Ford, který byl již v té době otcem dvou dětí, začal živit jako tesař. Tím získal určitou nezávislost a mohl si další své role vybírat o něco pečlivěji. Zahrál si jak v mysteriózním thrilleru Francise Forda Coppoly Rozhovor (1974), tak v hořké komedii George Lucase Americké graffiti(1973). Právě spolupráce s o dva roky mladším Lucasem se ukázala jako klíčová – Americké graffiti se staly velikým hitem, a tak Lucasovi už nic nebránilo v tom, aby mohl realizovat svůj vysněný projekt. A Forda učinit jeho důležitou součástí. Frajer z předaleké galaxie Oním projektem byly samozřejmě Hvězdné války (1977). Velkolepá fantasy představila divákům zbrusu nový svět z předaleké galaxie. A jeho obyvatelem byl i cynický pašerák Han Solo. Původně měl prý tuto postavu ztvárnit Burt Reynolds, Lucasova volba však nakonec padla na Forda. A jeho Han Solo nakonec zastínil všechny ostatní postavy, Lukea Skywalkera, kolem kterého se celá zápletka točila, nevyjímaje. Z Harrisona Forda se tak krátce před jeho pětatřicátými narozeninami stala skutečná hvězda. Po úspěchu Hvězdných válek se Harrison Ford pokoušel prosadit i prostřednictvím jiných rolí, jeho úsilí se však zprvu nesetkávalo s příliš velkým diváckým nadšením. Z válečných dramat Oddíl 10 z Navarone (1978) a Hanover Street (1979) upoutalo pozornost pouze to první, díru do světa neudělala ani solidní westernová komedie Rabín a zloděj (1979). Pro mnoho diváků bylo naopak překvapením, když se Ford objevil v Coppolově válečném podobenství Apokalypsa (1979) – jeho natáčení ale odstartovalo ještě před Hvězdnými válkami, tedy v době, kdy ještě nikdo netušil, jak slavný herec jednou z Forda bude. Během první poloviny 80. let se Harrison Ford vrátil k postavě Hana Sola ve filmech Impérium vrací úder(1980) a Návrat Jediho (1983). A to za velké divácké přízně: Han Solo byl prostě frajer, který trousil suché hlášky, pilotoval nejrychlejší loď v celé galaxii a získal srdce krásné princezny. Harrison Ford ovšem Hanu Solovi brzy pořídil neméně slavného „bratříčka“. „Tomu ty říkáš archeologie?“ Nekonvenční archeolog Indiana Jones se stejně jako Han Solo zrodil ve fantazii George Lucase. Pod režijním dohledem Stevena Spielberga mu původně měl vdechnout život Tom Selleck, náhoda ale zase jednou zafungovala ve Fordův prospěch. Výsledek? Postavu Indiany Jonese z Dobyvatelů ztracené archy(1981) si diváci doslova zamilovali, možná ještě víc než postavu Hana Sola. A byl-li Indiana Jones zprvu inspirován postavou Jamese Bonda, inspiroval se Bond později Indianou Jonesem. Dobyvatelé ztracené archy se setkali s úspěchem, který musel příjemně zaskočit i samotného Lucase, Spielberga a Forda (byli dokonce nominováni na Oscara za nejlepší film). A tak se Indiana Jones objevil během 80. let na plátnech kin ještě dvakrát, a to ve filmech Indiana Jones a Chrám zkázy (1984) a Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989). V ruce bič, na hlavě fedora a na rtech ironická hláška: Indiana Jones se stal Fordovou životní rolí. Ve filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava navíc Ford vytvořil nezapomenutelnou hereckou dvojici se Seanem Connerym. Charismatickému Skotovi, který se v 60. letech proslavil coby James Bond, byla svěřena (přestože je o pouhých dvanáct let starší než Ford) role Indyho otce, roztržitého a zároveň pedantského knihomola, který rozhodně není zvyklý na to, že mu někdo usiluje o život („Mně se to děje pořád,“ odsekne Indy v jedné scéně). Jejich společné putování za Svatým grálem původně mělo být posledním Indyho dobrodružstvím. Další obzory Bylo by nespravedlivé spojovat si jméno Harrisona Forda pouze s rolemi Hana Sola a Indiany Jonese. Už mezi Dobyvateli ztracené archy a Návratem Jediho zazářil Ford v existenciální sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner (1982). Ta se ovšem v době svého vzniku stala finančním propadákem a ani sám Ford na ni příliš rád nevzpomíná (se Scottem si zrovna dvakrát nesedli). Postupem času se ale Blade Runner stal pro mnoho diváků kultovní záležitostí a dnes bývá dokonce označován za jednu z nejlepších sci-fi všech dob. Obrovským přínosem byla pro Fordovu kariéru spolupráce s australským režisérem Peterem Weirem. Z té totiž vedle psychologického dramatu Pobřeží moskytů (1986), v němž Ford ztělesnil první ze svých „temných“ postav, vzešel i romantický thriller Svědek (1985). Coby zásadový policista John Book, který chrání život malého chlapce a musí se s ním po nějaký čas skrývat mezi amenity, podal Ford natolik přesvědčivý výkon, že si za něj málem odnesl Oscara. Více se dosud zlaté sošce nepřiblížil, ale třeba tu „oscarovou kletbu“ ještě někdy prolomí. O spolupráci s Harrisonem Fordem však jevili zájem i další renomovaní režiséři. Mike Nichols s ním natočil romantickou komedii Podnikavá dívka (1988) a melodrama Myslete na Henryho (1991), Roman Polanski mysteriózní thriller 48 hodin v Paříži (1988). Jedinečnou hereckou příležitost pak Fordovi nabídl Alan J. Pakula – roli státního zástupce Rustyho Sabiche, který je pověřen vyšetřováním vraždy své kolegyně a milenky, ve vynikajícím právnickém thrilleru Podezření (1990). Herecká stálice Během 90. let se Harrison Ford „zabydlel“ v rolích rodinně založených chlápků, kteří se pod vlivem okolností stávají akčními hrdiny. Tím byl i jeho Jack Ryan, tajný agent CIA, jehož si zahrál ve filmech Vysoká hra patriotů (1992) a Jasné nebezpečí (1994). Zatímco v prvním z nich překazil plány teroristům z IRA, v tom druhém se stal trnem v oku kolumbijskému drogovému kartelu. Nezapomenutelný byl ovšem Ford především jako chirurg Richard Kimble, který v mimořádně inteligentním thrilleru Uprchlík (1993) pátrá po vrahovi své milované ženy. Uprchlík je bezpochyby jedním z nejlepších filmů 90. let a Ford za něj získal nominaci na Zlatý glóbus. Komu jinému než Harrisonu Fordovi by prošla role amerického prezidenta, který je přepaden ruskými teroristy na palubě svého vlastního leteckého speciálu – a který je všechny do jednoho porazí? Ford ji ztvárnil v akčním velkofilmu Air Force One (1997) a diváci (zejména ti američtí) se do kin doslova hrnuli. Neúspěchem naopak skončila Fordova spolupráce s režisérem Sydneym Pollackem – hitem se nestala ani romantická komedie Sabrina (1995), ani melodrama Náhodné setkání (1999). Propadák se bohužel vyklubal i z thrilleru Tichý nepřítel (1997), v němž Forda opět režíroval Alan J. Pakula. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v romantické komedii Šest dní, sedm nocí (1998) Ford naplno využil svůj zralý šarm, duchařský thriller Pod povrchem (2000) už po něm vyžadoval pravý opak. V něm totiž pod režijním dohledem Roberta Zemeckise ztvárnil svou první ryze zápornou roli – a diváků u toho rozhodně nebylo málo. Zato výborné drama z dob studené války K-19: Stroj na smrt (2002) v kinech doslova paběrkovalo. Snad i proto, že v něm Ford, miláček Ameriky, hrál postavu kapitána sovětské jaderné ponorky. Horší ovšem je, že se Ford občas objeví v nějakém tom vyloženě špatném filmu (Firewall – 2006, Kovbojové a vetřelci – 2011, Špionáž – 2013). Velké návraty V posledních letech jsme svědky Fordova návratu k jeho nejslavnějším rolím. Jako první přišel na řadu Indiana Jones. Film Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008) slavil úspěch, přesto byla část diváků zklamaná a informace o chystaném pátém dílu v nich budí spíše obavy (údajně nás čeká v roce 2021). Daleko smutnější byl nicméně návrat Hana Sola ve filmu Star Wars: Síla se probouzí (2015) – galaktického frajera v něm totiž stihl nečekaně tragický osud. Zato pokračování Blade Runnera nazvané Blade Runner 2049 (2017) překonalo i ta nejoptimističtější očekávání – film byl přijat mimořádně příznivě. Ford se však nedávno objevil i v jiných kvalitních filmech, ať už to bylo drama Imigranti (2009), sci-fi Enderova hra (2013) nebo romance Věčně mladá (2015). Zvláštní zmínku si pak – na rozdíl od třetích Expendables, v nichž spíše jen hostoval – zaslouží komedie Hezké vstávání (2010). Coby bručounský reportér Mike Pomeroy byl Ford neuvěřitelně zábavný, jen výsledné tržby této skutečnosti příliš neodpovídaly. Je-li někdo hoden označení filmová hvězda, pak je to právě Harrison Ford. Nezbývá než doufat, že k nim ještě pár dalších přidá – a že se povede i páté dobrodružství Indiany Jonese. Zatím sice ještě nevíme, po jakém pokladu bude Indy pátrat tentokrát, jedno je ale jisté: miliony diváků na celém světě našli svůj poklad v Harrisonu Fordovi.

Čas načtení: 2019-07-13 19:26:03

Legendy stříbrného plátna: Laurence Olivier exceloval ve filmu i na divadle

Jen málokterý jiný herec se přiblížil svým fanouškům takovým způsobem, jakým se to na sklonku života podařilo Laurenci Olivierovi. Jeho kniha pamětí s příznačným názvem Hercova zpověď zachycuje s obdivuhodným nadhledem nejen Olivierův osobní život (počínaje nelehkým dětstvím), ale také jeho prakticky celou divadelní kariéru. Té filmové je v ní věnována podstatně menší pozornost, neboť Olivierovým domovem bylo především divadlo, my bychom ale na ni rozhodně zapomínat neměli, protože zahrnuje bezpočet dalších nezapomenutelných rolí. Však byl také Olivier hned desetkrát nominován na Oscara, přičemž jednu z těchto nominací se mu podařilo i proměnit. A samozřejmě to byla ta, kterou získal za svého jedinečného Hamleta... Hercem z rozhodnutí otce Laurence Olivier přišel na svět 22. května 1907 v Dorkingu jako nejmladší dítě reverenda Gerarda Kerra Oliviera a jeho ženy Agnes Louise. Není bez zajímavosti, že jeho předci z otcovy strany byli gaskoňští hugenoti, kteří emigrovali do Anglie na sklonku 17. století. „Lehká nechuť, kterou otec ke mně pocítil při prvním pohledu, mu vydržela, jak se mi zdálo a jak o tom byla dozajista přesvědčená matka, celé mé dětství, až do mých dvanácti let, kdy moje nebe, moje naděje, můj celý svět, moje zbožňovaná maminka zemřela. Tehdy jsem poznal, že velké utrpení může někdy nějakým záhadným způsobem vyvolat nečekanou sílu. Přimykal jsem se k této víře celý svůj život a vždycky za nejstrašlivějších okolností mi poskytovala malý, uzounký ostrůvek, kde jsem si mohl na chvilinku odpočinout, propůjčovala mi okamžik síly jako doušek kyslíku, který cítíme při hlubokém nadechnutí. Právě v této době mi má jediná sestra Sybille (psáno prosím francouzsky jako všechna naše jména) sdělila, že byla u toho, když se blížil matčin konec, a slyšela, jak matka přiměla otce ke slibu, že bude ke mně, jejímu nejmenšímu děťátku, co nejhodnější. Slyšela, jak jí otec slibuje, že udělá všechno, aby splnil její poslední přání, a jak čas ubíhal, uvědomoval jsem si určité příznaky této snahy,“ napsal pak Olivier ve svých memoárech. Byl to právě přísný, leč zásadový reverend Olivier, kdo svému synovi určil kariéru herce. Byl si vědom jeho úspěchů ve školních inscenacích Shakespearových her (Julius Caesar, Zkrocení zlé ženy), a tak dospívajícího Larryho poslal v roce 1924 do Ústřední školy kultury řeči a dramatického umění v Londýně. Svého rozhodnutí litovat nemusel, neboť ji jeho syn absolvoval jako jeden z nejlepších studentů. Jedna věc ale byla herectví studovat a druhá se herectvím živit. A to pro mladého Oliviera nebylo vůbec nic lehkého – jelikož se mu nějaký čas nedařilo najít stálé zaměstnání, musel se spokojit jen s vedlejšími rolemi a přivydělávat si jako pomocný inspicient či asistent scény. Situace se změnila ve chvíli, kdy získal angažmá v Birminghamském repertoárovém divadle, na jehož prknech ztělesnil hlavní role ve hrách jako Strýček Váňači Dobrý konec vše napraví. „Dvacátá léta přivedla na prkna generaci herců, k níž jsem patřil i já, která podlehla magickému vlivu „přirozených“ herců v čele s Charlesem Hawtreyem a potom Geraldem du Maurier. Namluvili nám – a my jim uvěřili – že realistické hraní je vlastně realistické chování; tito skvělí herci nás obalamutili. Jejich vliv na nás byl katastrofální. Přijali jsme za své přesvědčení, že hraní není vůbec hraní, ale prostě „bytí“. Neměli jsme dost zkušenosti, abychom si uvědomili, že tito skvělí umělci dovedou skrýt svou zvláštní techniku. Po období neposlouchatelných představení a mystifikovaného obecenstva jsme byli nuceni tuto vysoce specializovanou školu odvrhnout a zanechat ji odborníkům,“ uvedl s odstupem let Olivier ve svých pamětech. Když se v roce 1930 ženil s herečkou Jill Esmondovou, byl už poměrně známým a respektovaným divadelním hercem. Cesta do Hollywoodu Na počátku 30. let se Laurence Olivier pokusil prorazit také ve světě filmu – tentokrát ale ještě neuspěl. Mohl si zahrát v historickém dramatu Královna Kristýna, byl z něj ale nakonec vyhozen, protože úmyslně urazil jeho hlavní hvězdu, „božskou“ Gretu Garbo. A tak se po účasti v několika zapomenutých filmech (Příliš mnoho darebáků – 1930, Žlutý lístek – 1931, Cesta na západ – 1932) vrátil z Hollywoodu zpátky domů, kde se mu herecky dařilo podstatně lépe. Poté, co exceloval na divadle v roli Romea, zaujal v domácím snímku Jak se vám líbí (1936). Následovalo dobrodružné drama Požár nad Anglií (1937), které symbolizovalo zlom především v Olivierově osobním životě. Jeho hereckou partnerkou v něm totiž byla půvabná Vivien Leighová, z níž se posléze stala partnerka životní. Když se Olivier rozváděl s Jill Esmondovou, aby se mohl konečně oženit s Vivien Leighovou, měl už za sebou úspěšný „reparát“ v Hollywoodu. V romantickém dramatu Williama Wylera Na Větrné hůrce (1939), stejnojmenné adaptaci románu Emily Brontëové, exceloval coby „temný“ a rozervaný Heathcliff – a výsledkem byla první oscarová nominace. Další následovala o rok později, a sice za mysteriózní thriller Alfreda Hitchcocka Mrtvá a živá (1940), v němž Olivierovi připadl part tajemného šlechtice Maxe de Wintera (autorkou literární předlohy téhož jména byla Daphne Du Maurierová). Nepovšimnuta však nezůstala ani austenovská adaptace Pýcha a předsudek (1940) a společně s ní i Olivierův ušlechtilý pan Darcy. „V té době se hraní na divadle a hraní ve filmu pokládalo za dvě zcela odlišná řemesla, dokonce odlišné profese. Dnes víme, že to není v žádném případě pravdivé hodnocení; pravda je mnohem subtilnější. Obě profese vyžadují stejné ingredience, ale v různých proporcích. Trvalo by několik let práce plné dohadů, než by se došlo k přesnému rozdílu; v každé oblasti existuje mnoho jemných variací podle charakteru herce. Trvalo mi mnoho let, než jsem se naučil hrát ve filmu; aspoň prvních deset bylo děsivě diletantských, z čirých předsudků a nevědomosti. Potom bylo nutné se znovu naučit hrát na jevišti, ztělesnit sice pravdu vyžadovanou filmem, přitom však snížit míru teatrálnosti,“ vzpomínal později Olivier coby autor svých memoárů. Válka a Shakespeare Diváci se na Oliviera hrnuli jak do kina, tak do slavného divadla Old Vic, kde kombinoval Shakespearovy hry s freudovskou psychoanalýzou. Jeho šťastný pobyt v Hollywoodu však brzy ukončila válka. Poté, co svému synovi z prvního manželství zajistil bezpečný pobyt na americké půdě a po boku Leighové ztělesnil admirála Nelsona v patriotisticky laděném historickém dramatu Lady Hamiltonová (1941), vrátil se Olivier zpět na britské ostrovy, aby se mohl plně zapojit do obrany své vlasti. To mu ale nakonec nebylo umožněno v takové míře, jak by si představoval: přestože úspěšně absolvoval letecký výcvik, válečných bojů se zúčastnit nemohl (některé zdroje uvádějí, že kvůli věku, jiné, že kvůli horšímu sluchu). Natočil tedy alespoň několik propagandistických filmů (v jednom z nich hrál postavu sovětského vědce), vystupoval v rozhlase a angažoval se ve vojenském estrádním souboru. Už během války Laurence Olivier dokázal, že ze Shakespearovy hry lze udělat velký filmový hit. Vydal se do neutrálního Irska, aby tam jako herec, režisér, producent a spoluscénárista natočil Jindřicha V. (1944). Práce to byla nelehká, ale s jejím výsledkem byli spokojeni jak diváci, tak kritici – a Olivier byl za svůj herecký výkon znovu nominován na Oscara. Pro zlatou sošku si však došel až o čtyři roky později a stalo se tak, jak už bylo zmíněno, díky Hamletovi (1948). Toho Olivier pojal jako „středověký film noir“ a ona jedinečná atmosféra, kterou mu vtiskl (úmyslně se točilo na černobílý formát), funguje na diváky dodnes. Hamletnakonec získal čtyři Oscary (kromě ceny za nejlepšího herce získal také cenu za nejlepší film, za režii byl Olivier „pouze“ nominován). Zopakovat tento úspěch se Olivier pokusil v polovině 50. let s Richardem III.(1955), ale neúspěšně A to i navzdory skutečnosti, že byl jako kulhavý, zákeřný a mstivý York jedním slovem fascinující. Na sklonku 40. let to vypadalo, že Laurence Olivier snad ani nemůže být šťastnější. Měl krásnou ženu, Oscara i šlechtický titul, společně s Ralphem Richardsonem a Tyronem Guthriem navíc stál v čele divadla Old Vic. Pak ale u Vivien Leighové propukla těžká duševní choroba (maniodepresivní psychóza) a kdysi spokojené manželství se rázem změnilo v očistec. Olivier se ho sice snažil zachránit, leč marně. Během turné v Austrálii a na Novém Zélandu se také dozvěděl, že byl z vedení Old Vic odvolán. Po celá 50. léta však dokázal nepřízni osudu čelit: řídil divadlo St. James, které si v roce 1950 pronajal, a natočil pár dalších zajímavých filmů (Carrie – 1952, Žebrácká opera – 1953, Pekelník – 1959). Vedle již zmíněného Richarda III.se pak podepsal pod ještě jeden autorský počin, romantickou komedii Princ a tanečnice (1957). Spolupráce s problémovou Marilyn Monroeovou se mu ale ve finále příliš nevyplatila... Nový život Přestože se Olivier snažil o zdraví i kariéru Vivien Leighové pečovat, jak nejlépe dovedl, rozpadu svého druhého manželství nakonec zabránit nedovedl. Začátkem 60. let ale pro něj už svět zase byl veselejším místem. Zahrál si nejen ve veleúspěšném Spartakovi (1960) Stanleyho Kubricka, ale především v dramatu Komik (1960), za nějž získal další oscarovou nominaci (pro úplnost dodejme, že Komik byl adaptací stejnojmenné divadelní hry, kterou si sám Olivier objednal u Johna Osbornea). V roce 1961 se pak (po rozvodu s Leighovou) oženil s herečkou Joan Plowrightovou, s níž už zůstal až do konce svého života a která mu dala tři děti (syna Richarda a dcery Tamsin a Julii-Kate). A aby toho štěstí nebylo málo, stal se Olivier v roce 1963 ředitelem Královského národního divadla, přičemž v této funkci strávil deset mimořádně plodných let. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Během 60. a 70. let se sice Olivier potýkal s řadou vážných zdravotních problémů (včetně rakoviny prostaty), herectví se ale s úspěchem věnoval i nadále. Kromě toho, že svou účastí ozdobil hned několik slavných velkofilmů (Bitva o Británii – 1969, Mikuláš a Alexandra – 1971, Příliš vzdálený most – 1977), předvedl další nezapomenutelné kreace ve snímcích Slídil (1972), Maratónec (1976) a Hoši z Brazílie (1978). Všechny mu vynesly oscarovou nominaci, přičemž největší pozornost dnes budí ta z thrilleru Maratónec: coby sadistický nacista Szell byl Olivier vážně děsivý. Ani 80. léta nebyla obdobím, kdy by se Laurence Olivier odebral do zaslouženého důchodu. Kromě dokončení svých pamětí si také zahrál třeba v kultovní fantasy Souboj Titánů (1981) či dobrodružném velkofilmu Bounty (1984). Jakmile se ovšem tato dekáda nachýlila ke svému konci, odešel Laurence Olivier na věčnost. Stalo se tak 11. července 1989, nedlouho po natočení jeho posledního filmu, dramatu Válečné requiem (1989) – a krátce předtím, než jeho nástupce Kenneth Branagh uvedl do kin svého Jindřicha V.(sám si pak Oliviera zahrál ve snímku Můj týden s Marilyn). Popel Laurence Oliviera, velkého herce, který bude navždy žít v srdcích miliónů diváků na celém světě, je uložen v koutě básníků ve Westminsterském opatství.

Čas načtení: 2024-03-08 09:00:01

Kráska ze seriálu ZOO v slzách: Vztah Pecháčkové s Bilinou byl asi velký omyl

„V českém filmovém a televizním průmyslu se objevuje mnoho mladých talentů, ale jen několik z nich má potenciál stát se opravdovou hvězdou. Michaela Pecháčková je jednou z těch, kdo si tento status může slibovat. Už od mladého věku se věnuje herectví, zpěvu a tanci, což ji předurčilo k rozmanité a slibné kariéře,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz image kouč Pavel Filandr. Snad ji ale nesemele nešťastná láska. Opustí ji Bilina jako bývalou přítelkyni? V seriálu ZOO kolem sebe Michaela Pecháčková a Šimon Bilina chodili tak dlouho, až to dali dohromady, a vypadá to, že jsou spokojeni. Alespoň takové informace kolují v zákulisí českého showbyznysu. Jenže je možné, že krásné blondýnce jednou spadnou růžové brýle, které může mít v počáteční fázi zamilovanosti. Co se bude dít pak, je otázka. Konec legendy českého filmu? Ivu Janžurovou trápí zdraví, zásadní roli asi hrají její dcery Číst více Image kouč - Jeho hlavním zaměřením je konzultovat s klientem oblékání (včetně poradenství o nákupu), osobní styl, řeč těla a etiketu. - Vede klienta procesem zhodnocení jeho životního stylu, pomáhá mu změnit celkovou image. Charismatický herec totiž ještě nedávno chodil s herečkou Hanou Drozdovou, se kterou plánoval budoucnost, a dokonce se spekulovalo o brzké veselce. Najednou je však všechno jinak, místo Drozdové asi zaujala právě Pecháčková. Možná ji opustil právě kvůli své nové lásce. Udělá to začas znovu? Někteří lidé už dnes tvrdí, že jejich dlouhodobý vztah by byl velký omyl, po kterém by herečce zůstaly jen oči pro pláč. S herectvím to myslí vážně Samozřejmě by byla velká škoda, kdyby Pecháčková kvůli lásce třeba i obětovala slibně rozjetou kariéru. „V současné době je Michaela studentkou Pražské konzervatoře, oboru herectví, což svědčí o jejím odhodlání a touze dále se ve svém oboru zdokonalovat. Její filmová a televizní kariéra začíná být stále bohatší,“ usmívá se Filandr. Odborník upozorňuje na seriály jako Ordinace v růžové zahradě nebo ZOO, kde si získala srdce diváků. A samozřejmě i spoustu obdivovatelů. „Tyto role ukázaly její schopnost ztotožnit se s postavami a předat jejich příběhy divákům s přesvědčivostí a emocionální hloubkou.“ Pohřební rituály slonů jsou neuvěřitelně propracované. Hlavně když jde o mláďata Číst více Může se stát velkou osobností Kromě televizních rolí se Pecháčková objevila i v divadelních produkcích, například v Divadle Broadway ve hře Okno mé lásky nebo v Divadle Semafor ve hře Alenka, Alice a voda živá. „Tyto zkušenosti jí umožnily rozšířit její herecké spektrum a ukázat její schopnost adaptace na různé herecké styly a žánry,“ upozorňuje Filandr, který si myslí, že mladá herečka má před sebou velmi slibnou kariéru. „Její talent, odhodlání a všestrannost ji činí jednou z nejslibnějších mladých hereček na české scéně. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je na počátku své cesty, její dosavadní úspěchy naznačují, že má všechny předpoklady stát se významnou osobností českého filmu a divadla. Bude zajímavé sledovat její další kroky a objevovat, jaké nové výzvy a role ji čekají. Jedno je jisté, Michaela Pecháčková je jméno, které bychom si měli pamatovat,“ doplnil pro Čtidoma.cz Pavel Filandr. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Drsné popravy historie: Snědení hmyzem zevnitř zaživa kupodivu není to nejhorší.

Čas načtení: 2024-03-13 19:20:00

Zemřel herec z Hvězdných válek. Jeho role byla nezapomenutelná

Ve věku 85 let zemřel britský filmový a divadelní herec Michael Culver. Za svou kariéru zazářil v desítkách rolí, nejvíce se však zapsal do paměti rolí kapitána Needy z Hvězdných válek. V pozdějších letech však s herectvím přestal a začal se věnovat aktivismu.

Čas načtení: 2024-03-15 13:51:53

Vrátil se z podsvětí, aby se pomstil. Vyšel první trailer remaku kultovní Vrány, vzbudil mnoho vášní

Komiksová adaptace Vrány z roku 1994 se do paměti zaryla estetikou, herectvím a tragickým osudem Brendana Leeho. Nový remake se vydal překvapivým směrem. Článek Vrátil se z podsvětí, aby se pomstil. Vyšel první trailer remaku kultovní Vrány, vzbudil mnoho vášní se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-19 08:00:01

Proč lidé nenávidí Evu Burešovou? Tohle jim vadí nejvíc!

Eva Burešová ze seriálu ZOO už několikrát neunesla hejty, kterými ji někteří lidé častovali zejména na Instagramu. „Ukázat bříško je špatně. Nechtít ukázat je špatně. Sdílet svůj život je špatně. Chránit si soukromí je špatně. A teď mě ještě v poslední dny baví: Ukázat holé bříško je velmi, velmi, velmi špatně. Ale vytahovat pivní pupky hned, co vyjde sluníčko, je velmi v pořádku,“ napsala například před časem v jedné z odpovědí. Později ještě dodala, že nenávistné komentáře píšou hlavně ženy. Mají pocit, že je primadona Pravdou je, že to herečka mnohdy nemá jednoduché. „Lidé jí vyčítají, že je moc hubená, pak že přibrala, že má mastné vlasy nebo že si je myje příliš často. Člověk by se z toho pomalu zbláznil. Na druhou stranu právě Eva Burešová jde těmto komentářům často naproti,“ podotkl pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Slavná herečka Dana Medřická přišla o syna. Láska se šlechticem jí zachránila život, ne na dlouho Číst více Naráží na to, jak se brunetka prezentuje. Není to tak dávno, co šla za vedením televize Prima s tím, že chce okamžitě skončit. Nakonec si to rozmyslela. „Podobné hvězdné manýry ale u ní nebyly poprvé. Před pár měsíci vykřikovala, že končí s herectvím a otevře si krámek s kouzelnými kameny. Samozřejmě, že to nikdy neudělá, protože si dobře uvědomuje, že jí showbyznys přináší spoustu peněz. A ano, s tím je spojená popularita, někdy i velmi nepříjemná.“ Podle fotografa se ale herečka nesmí divit, že na ni někteří lidé mají spadeno. „V jejich očích je primadona, které všechno projde. Kdyby oni šli za svými šéfy, že končí, tak by prostě dostali výpověď a nikdo by se s nimi nemazal. Mají pocit, že Burešová je něco víc. A pak si ještě přečtou komentáře na internetu, kde se herečka do někoho, byť právem, opře. A oheň je na střeše.“ Jak jim tohle může procházet? Herečce podle všeho nijak nepřidává ani partner. Přemek Forejt je taktéž velmi populární, a aby toho nebylo málo, pro někoho kontroverzní. „Stačí si vzpomenout na jeho reklamu na McDonald’s. Člověk jeho profesních kvalit se snížil na úroveň kuchaře ze závodní jídelny. Samozřejmě to záměrně přeháním, opět jsme ale u toho, že veřejnost dostala pocit, že za prvé pro peníze udělají cokoli a za druhé že ani taková věc nijak neotřese pověstí jeho luxusní restaurace v Olomouci. A lidé se ptají – jak je to možné?“ glosoval některé skutečnosti Rousek. Služba vlasti za komunistů: Vystřízlivělý zběh podepíral svou ozbrojenou eskortu, vzpomíná pamětník Číst více Na popularitě jim zřejmě nepřidává ani to, že Forejt se často a rád prezentuje tím, co má, například drahými vozy. Koho by pak zajímalo, že jde o spolupráci s firmami a že vůbec nemusí být jeho? „Přesně tak. A pozor, z mé strany to absolutně není soud Burešové a Forejta. Mohu jim být ukradený, navíc si myslím, že mají právo žít tak, jak uznají za vhodné. Jen se snažím vysvětlit, proč na ně část veřejnosti nahlíží jako na rozmazlené hvězdy. Jestli s tím něco udělají, je na nich,“ dodal pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Kofein je droga a může způsobit vážné zdravotní problémy. Týká se to hlavně některých skupin lidí.

Čas načtení: 2024-04-24 11:30:51

Nela Boudová už ví, jak najít smysl života

Už dlouho se neživí jenom herectvím. Nela Boudová (56) se čím dál častěji věnuje také takzvanému koučinku. Pravidelně létá na indonéský ostrov Bali, kam si bere i své klienty. Ty s... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz

Čas načtení: 2024-05-15 18:54:00

Herecké vrcholy Vlastimila Harapese (†77): Charismatická tvář, ale předabovaný hlas!

S herectvím začal uznávaný tanečník a baletní mistr Vlastimil Harapes (†77) už v době svých studií. Před kameru se hodil – a aby také ne, když měl přitažlivou a ostře řezanou tvář, hluboké oči, šlachovité tělo a charisma až na půdu. Jak on sám vzpomínal na své herecké úspěchy?

Čas načtení: 2024-05-24 07:30:00

KVÍZ: Jiřina Bohdalová vtipná i dramatická. Dokážete poznat její slavné role?

V polovině května si premiéru odbyl snímek Svatá, zatím poslední film, ve kterém exceluje herečka Jiřina Bohdalová. S herectvím začala již v roce 1937, když jí bylo šest let, její kariéra tak trvá již neuvěřitelných 87 roků. A stále nekončí. Na kontě má celou řadu úspěšných filmů, seriálů, pohádek či večerníčků. Jak dobře její herecké i dabingové role znáte? Vyzkoušejte náš kvíz. A jako vždy, galerii si proklikejte až po vyplnění testu.

Čas načtení: 2024-05-24 07:30:00

KVÍZ: Jiřina Bohdalová vtipná i dramatická. Dokážete poznat její slavné role?

V polovině května si premiéru odbyl snímek Svatá, zatím poslední film, ve kterém exceluje herečka Jiřina Bohdalová. S herectvím začala již v roce 1937, když jí bylo šest let, její kariéra tak trvá již neuvěřitelných 87 roků. A stále nekončí. Na kontě má celou řadu úspěšných filmů, seriálů, pohádek či večerníčků. Jak dobře její herecké i dabingové role znáte? Vyzkoušejte náš kvíz. A jako vždy, galerii si proklikejte až po vyplnění testu.

Čas načtení: 2024-05-24 07:30:00

KVÍZ: Jiřina Bohdalová vtipná i dramatická. Dokážete poznat její slavné role?

V polovině května si premiéru odbyl snímek Svatá, zatím poslední film, ve kterém exceluje herečka Jiřina Bohdalová. S herectvím začala již v roce 1937, když jí bylo šest let, její kariéra tak trvá již neuvěřitelných 87 roků. A stále nekončí. Na kontě má celou řadu úspěšných filmů, seriálů, pohádek či večerníčků. Jak dobře její herecké i dabingové role znáte? Vyzkoušejte náš kvíz. A jako vždy, galerii si proklikejte až po vyplnění testu.

Čas načtení: 2024-06-10 08:37:36

Vzpomínáme: Dnes by oslavil narozeniny Vladimír Dlouhý (†52)

Život a kariéra Vladimír Dlouhý, narozený 10. června 1958 v Praze a zemřelý 20. června 2010 ve stejném městě, byl významným českým hercem. Známý především díky svému mimořádnému talentu a vynikajícím hereckým výkonům, si získal uznání diváků i kritiky. S herectvím začal již v dětském věku, když si v roce 1970 zahrál ve filmu režiséra […]

Čas načtení: 2024-06-14 12:35:00

Ulice: Matyáš Valenta končí s herectvím a hledá štěstí jinde. Důvodů má několik

František zmizel z Ulice, aby mohl rok studovat v Amsterodamu. Nyní to ale nevypadá, že by se po uplynutí dané doby měl vrátit. Jeho představitel Matyáš Valenta se totiž rozhodl seknout s herectvím úplně a místo toho se věnovat jiným oborům.

Čas načtení: 2024-06-20 11:10:22

Vladimír Dlouhý: Vzpomínáme na tohoto vynikajícího českého herce

Mládí a začátky kariéry Vladimír Dlouhý, narozený 10. června 1958 v Praze, byl významným českým hercem, který se proslavil svým mimořádným talentem a bohatou paletou uměleckých výkonů. S herectvím začal již v dětství, když se poprvé objevil ve filmu režiséra Kachyniho „Už zase skáču přes kaluže“ v roce 1970. Tato role mu vynesla první ocenění […]

Čas načtení: 2024-06-24 18:07:00

Uzlinka z Pelíšků je těhotná. Silvie Maryško čeká první dítě

Silvie Maryško (39), která se ještě coby Koblížková proslavila rolí Uzlinky ve filmu Pelíšky, je těhotná. Novinku oznámila v pořadu Na kafeečko, který má premiéru 30. června. Bývalá dětská hvězda s herectvím už skončila a nyní pracuje jako dabingová produkční.