Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-09-01 06:28:09

Útok á la 11. září mohou naplánovat zítra třeba i v Bruselu

Republikánský senátor za Jižní Karolínu Lindsey Graham již několikrát varoval prezidenta USA Donalda Trumpa, že odchod amerických vojáků z Afghánistánu povede k „dalšímu 11. září“. Tvrdí, že „když se zeptáte naší zpravodajské komunity... co by se stalo Americe, kdybychom stáhli (z Afghánistánu) všechny naše síly… řeknou bez váhání, že to povede k dalšímu 11. září.“  Na otázku, kolik vojáků má v Afghánistánu zůstat, Graham odpověděl: „Kolem 8 600. Jít níže by bylo opravdu riskantní.“ Prezident Trump nakonec prohlásil, že takový počet vojáků USA v Afghánistánu je v pořádku, a k dalšímu snižování jednotek se nevyjádřil, protože se z toho stalo explozivní téma. Trumpovi teď stačí zmenšit počet oficiálních amerických vojáků, aby získal volební body.  Americké síly nikdo nespočítá Ve skutečnosti ale nevíme, kolik válečnických jednotek v Afghánistánu je. V šedé zóně tam působí nejméně stovky kontraktorů čili civilistů, tedy bývalých vojáků a policistů ze Západu, kteří suplují vojáky USA a NATO. Nejasný je též status „armády CIA“. Jde o polovojenské jednotky, snad v počtu od šesti až deseti tisíc afghánských žoldnéřů. Američané je využívali již koncem roku 2001, když zaútočili v Afghánistánu na Tálibán. Milice také umožnily USA provádět v letech 2002–2003 pátrací a úderné operace ve východní a jihovýchodní části země, ačkoliv tam měly USA jenom omezený počet armádních jednotek. K demobilizaci miličních jednotek (skupin) a jejich začlenění do oficiální afghánské armády došlo jenom velmi omezeně. Sami Američané viděli v milicích dobře využitelné spojence proti Tálibánu. Samotní vůdci milic zájem na demobilizaci neměli. Zajímavější je poskytovat ochranu těm, kdo platí, ať to jsou USA, afghánská vláda, kmenoví stařešinové či různé podnikatelské mafie. Pod péčí CIA jsou i afghánské jednotky NDS: V roce 2015 CIA pomohla afghánskému Národnímu ředitelství bezpečnosti (NDS) zřídit nové afghánské polovojenské jednotky pro boj proti partyzánům. CIA byla ale také kritizována, že rozšiřuje tajné operace v Afghánistánu a vysílá malé týmy zkušených důstojníků a kontraktorů spolu s afghánskými silami k lovu a zabíjení Tálibánců, i když na to jsou lépe vybaveni vojáci.  Otázkou je, zda Trumpovo prohlášení, že v Afghánistánu musí zůstat silná zpravodajská přítomnost USA, zahrnuje do zpravodajské komunity i oficiálně neexistující jednotky financované a řízené CIA. Také nevíme, do jaké míry při jednání Tálibánců s USA je debatována demobilizace jednotek řízených CIA. Útok z 11 září: staré metody, lepší organizace Proto je Grahamovo varování před stažením amerických vojáků z Afghánistánu pózou. K dalšímu 11. září může dojít kdykoliv. K samotné přípravě útoku na mrakodrapy v New Yorku a na Pentagon nebylo potřeba nic víc než základna, na kterou mohou v poklidu přicházet kurýři. Důležitý je plán. K tomu stačí skupina chytrých lidí. Stejně musí 80 procent „práce“ teroristé provést až v perimetru budoucího cíle útoku. Že vojenské opuštění Afghánistánu povede k „dalšímu 11. září“, je hloupost. V Pákistánu mají džihádisté rozsáhlé oblasti, které již dlouhodobě využívají, tisíce domů a stovky madras, kde se může sdružit nepozorovaně skupina teroristů. Symbolika 11. září se přeceňuje. Je proti morálce doby považovat teroristické útoky z 11. září 2001 za všední násilné činy nevymykající se z běžného teroristického „pracovního“ průměru. Ve skutečnosti byly útoky tohoto typu očekávané. Odborníci věděli, že se jim pravděpodobně nedá zabránit. Také věděli, že aktivita teroristů od devadesátých let stoupá, ale jenom v muslimské oblasti. Separatistické snahy v různých oblastech světa proti tamní dosavadní státní moci jsou jen průběžnými problémy. Letecký útok byl očekávaným projevem zvyšujících se technických možností teroristů. Přesto nebyl výjimečný, šlo o typický teroristický útok s minimem inovací, který pouze byl organizačně daleko složitější: Nejednalo se o zaparkování aut naložených výbušninou, ale o synchronizovaný únos několika letadel. Útok se zdařil jen částečně – cíle dosáhla pouze tři ze čtyř unesených letadel. A pouze dva údery letadel do dvou mrakodrapů byly dostatečně ničivé. Náraz letadla do Pentagonu měl sotva průměrný účinek a ještě k tomu jen na velmi malou část stavby. V dubnu 2004 se v americkém tisku objevil rozhovor (tradičně s nejmenovaným představitelem státní moci) o tom, že varování před útokem bez zcela konkrétních stop mohla být jen rámcová. CIA prý již od roku 1995 varovala před nebezpečím atentátů, které by mohli v USA provést muslimští extremisté jako mstu za podporu poskytovanou USA Izraeli a za americkou vojenskou přítomnost v Saúdské Arábii. Varování byla údajně obsažena ve výroční zprávě CIA za rok 1995 a v následujících zprávách. I když zpráva za rok 1995 ještě neuváděla zakladatele mezinárodní teroristické sítě Al-Káida Usámu bin Ládina, upozorňovala na možnost, že muslimští extremisté zaútočí na letadla a na symbolická místa v New Yorku a ve Washingtonu. Zpráva se prý výslovně zmiňovala o newyorském Wall Streetu a o jeho finančních institucích a také o úředních budovách, jako Bílý dům ve Washingtonu. Jednalo se o obecné prognózy, o samozřejmé vidění hrozeb, o průběžné obavy. Příliš mnoho varování Desetičlenná nezávislá komise vyšetřující okolnosti teroristických útoků z 11. září byla zřízena až v roce 2004, ale již předtím se vědělo, že neexistují natolik pádné argumenty, aby Američané vpadli vojensky na území vzdáleného Afghánistánu. Bin Ládin byl sice v Afghánistánu, ale útočníci z 11. září vůbec Afghánistán jako zázemí nepotřebovali. Jejich zázemím byla naopak oblast západní atlantické civilizace. Ředitel zpravodajské služby CIA George Tenet před komisí na otázku, proč vláda nepodnikla žádné konkrétní kroky, když ke konci července 2001 bylo zřejmé, že se chystají mnohočetné teroristické útoky proti americkým cílům, odpověděl, že americká špionáž předpokládala útoky, které budou směřovat spíše proti americkým zájmům na Blízkém východě. Například deník The New York Times 10. února 2005 informoval, že americký Federální úřad pro letectví (FAA) byl řadu měsíců před teroristickými atentáty z 11. září 2001 mnohokrát varován před nebezpečím únosů letadel a sebevražedných útoků, a to částečně dokonce vlastním bezpečnostním oddělením. Na varování však nijak nereagoval a v praxi odbavování cestujících na amerických letištích se nic nezměnilo. FAA dostala jen v období od dubna 2001 do 10. září 2001 celkem 52 různých upozornění, v nichž je zmiňována teroristická organizace Al-Káida nebo její vůdce Usáma bin Ládin. Úřad se však více věnoval problematice odstraňování zpoždění v letecké dopravě než její bezpečnosti a kontrole provozu. FAA obvinění z podcenění těchto varování odmítl s tím, že varování byla příliš nejasná a neumožňovala přijmout konkrétní opatření. Obecná varování nezkvalitní činnost bezpečnostního systému. Nemají motivační charakter, naopak se berou jako běžná informační kulisa. Útok může přijít odkudkoliv Pokud Američané opustí Afghánistán, bezpečnostní hrozba se tím nezvětší, ani nezmenší. Organizace (skupina) může připravovat útok na jakýkoliv cíl kdekoliv, kde má vhodné zázemí. To se nachází pro džihádisty dnes i v Bruselu, v sídle EU. Jakákoliv větší městská komunita (ghetto) muslimů v sobě pohodlně skryje skupinu potichu plánující teroristický útok. Jak poznáte mezi lidmi teroristu? Nijak. Kdekoliv v EU muslimové vytvořili velké enklávy. Proto džihádisté nepotřebují k plánování útoků již Afghánistán nebo Pákistán. Mají své komunity v EU. A pokud se rozhodnou, že k takovému útoku dojde, těžko teroristy někdo zastaví, pokud bude skupina dodržovat základní pravidla: Na organizaci útoku začne pracovat skupina lidí, která není nijak napojena na teroristické organizace a vyhýbá se styku s lidmi z takového prostředí. Bude mít zajištěné financování od osob, které splňují kritéria bodu a). Jejich komunikace bude probíhat jenom osobně bez využití internetu a telefonu, i bez písemného styku. Tím budou akceptovat, že příprava akce bude velmi zdlouhavá, bez použití komunikačních výhod dnešní doby, aby bezpečnostní služby neměly šanci přípravu útoku odhalit. Pozorováním míst možného útoku vytipují prostor, který má nejslabší systém ochrany, ačkoliv to na první pohled tak nevypadá: Každý řídící systém pracuje dlouhodobě na organizační volnoběh, vykazuje průměrné aktivity, tedy i průměrný sběr, vyhodnocování a předávání informací. To platí také o činnosti bezpečnostních služeb. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Průměrná bezpečnostní činnost vzbuzuje i iluzi vývoje zaváděním technických inovací a přijetím opatření reagujících na stížnosti a zjištěné chyby. Průměrná činnost neškodí systému, ale nemusí vést k jeho rozvoji. Většinu energie spotřebovává v rámci vyhledávání a řešení běžné (průměrné) odchylky od norem bezpečnosti. Zcela mimořádné ohrožení nemusí systém zachytit, protože jeho signály se na první pohled mohou jevit jako všední aktivity. Proto bylo možné úspěšně provést letecký útok dopravními letadly na dva mrakodrapy a Pentagon. Ani všední míru kontroly pasažérů na letištích 11. září 2001 nelze nikomu vytýkat. Vyšší stupeň ostrahy byl nepřijatelný, protože nehrozilo konkrétní nebezpečí. K útoku mohlo dojít kdekoliv a kdykoliv. Kromě toho by i zvýšená ostraha nemusela na letištích vést 11. září k identifikaci teroristů před vstupem do letounů. Pronesení plastových nožů by ani při zvýšené ostražitosti nemuselo být problémem. Po 11. září 2001 jsou sice bezpečnostní orgány USA a dalších států vysoce motivovány v boji proti teroristům. Přesto stále rozsáhlejší činnost se dostává do roviny „hektického volnoběhu“. Systém si zvykl na vyšší obrátky, na komplexnější analýzy možných signálů nebezpečí. Proto k novému 11. září nepotřebují odhodlaní teroristé jako základnu Afghánistán. Stačí jim pro plánování teroristické akce jako základna třeba i Brusel nebo Berlín…

Čas načtení: 2025-01-31 16:04:16

Bitcoin překonal 106 000 dolarů! Tyto faktory však brání dalšímu růstu

Přestože Bitcoin od začátku roku vzrostl přibližně o 13 % a dosáhl nového historického maxima, jeho cena se i nadále drží kolem 105 000 dolarů navzdory dalším pozitivním zprávám. Jaké faktory brání dalšímu růstu? Článek Bitcoin překonal 106 000 dolarů! Tyto faktory však brání dalšímu růstu z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2008-10-31 00:00:00

Ostrovský orientační běh 2008

Prý mám něco napsat. Něco o orienťáku. Prý si to možná i někdo přečte. A tak píšu. Ano o orienťáku – není to úplně košer slovo, kontrola pravopisu protestuje, ale to protestuje i u slova košer, té se prostě moc věřit nedá. Abych vás nemátl a uvedl na pravou míru, trochu to objasním. Orienťák, orientační běh, případně ještě Ostrovský o. b. je akce o podzimních prázdninách, koná se většinou v severních Čechách. Během tří dnů a jedné noci oběhnete stejný počet závodů. Orientační běh je totiž velmi zajímavý sport, při kterém dostanete na startu mapu (speciální – velké malé měřítko a trochu odlišné značky než u klasických map), chopíte se buzoly (speciální kompas s vychytávkami) a běžíte po trati s kontrolami, které musíte proběhnout. Samozřejmě v co nejkratším čase – i když to tak u někoho nevypadá, je to závod. A tak jsme i my občas běhali, ale mnohem více chodili a koukali bezradně do mapy. Někdy i radně (pěkné slovo, co?), ale to opravdu málokdy. Nebudu to protahovat, obecnou představu máte a zbytek si domyslíte. Tak jsem tedy v sobotu 25. října vyrazil, abych se v Praze setkal se zbytkem Tchoříků a společně pak vyrazili nahoru na sever Čech – do Cvikova. Neslyšeli jste o tomhle městě? Ani se vám nedivím. I světa znalý pan učitel Chvojka, který byl dokonce za Velkou louží (o čemž nám rád vypravuje), se podivil a nechal si to dvakrát zopakovat (a i tak mi moc nevěřil a tvrdil, že jedu do Jizerek). Do Prahy jsem dorazil poměrně snadno. I výluka mezi Plzní Valchou a hlavním nádražím mne nerozházela. V Praze se mi dokonce podařilo najít zbytek party dřív než oni mne (mohl za to McDonald, ale to je celkem detail). Na autobusové zastávce v Holešovicích jsem našel Jirku v obležení známých batohů. Mimochodem je to IT kolega, což občas zbytek, to jest Lenka s Jáňou, nesl těžce – počítačoví (skoro) odborníci jsou prý často nepochopitelní a nenormální. Nebojte, já jim nevěřím. (Jo, kecám, je to pravda [editace 22.11.2009]). Za chvilku se vrátily i ony dvě, ale to už jsme byli rozjetí a počítače nešlo dost dobře zastavit. No, možná na té nenormálnosti trocha pravdy je – to se ukázalo zvlášť při odtajnění počtu ztrávených hodin té věcičky (možná časožrouta). Nahoru na sever se jelo QuickBusem, ve kterém vyhrávala Top 200 Hitparáda, my podřimovali, poslouchali Waldemara Matušku a sledovali krajinu kolem. Venku se počasí rapidně zhoršovalo – v Praze svítilo sluníčko, už u Mělníka byla mlha a lezavo. Vystoupili jsme v Novém Boru a čekali společně s Markem a Ájou (doufám, že to nepletu, jména si moc dobře nepamatuji a nápověda – psaní od Jáni – mi nepomohla, páč to tam vůbec není zmíněno), dalšími běžci a pak jeli místním spojem až do Cvikova. Severní Čechy jsou podle názoru mnohých hrozné, musím se přiznat, že mi Cvikov velmi připomínal Ukrajinu – moc jsem nefotil, takže to musím popsat. Pár pěkných baráků by se tam našlo, ale vedle nich máte zavřené továrny, rozpadající se dřevěné domečky a samoobsluhu s Vietnamci. Po šesté hodině večer se město vyprázdnilo a nepotkali jste ani živáčka. Ubytovaní jsme byli v základní škole, do třídy jsme se nacpali k domácím – k Ostrovákům, dobře jsme udělali, bylo veselo. Pak tu byli ještě Royal Rangers a Pražáci – přesně to po mně nechtějte, prostě si to nepamatuji a mohl bych to splést, což by se mi vůbec nelíbilo. Ještě ten večer, či spíše noc, kdy jsme přijeli, byl na programu noční závod. Běhalo se po dvojicích a ve dvou kategoriích – já s Jirkou v kategorii K2 a Lenka s Jáňou v kategorii K1. Samozřejmě čím vyšší číslo tím delší trať, větší obtížnost. Můžu se jen nepatrně zmínit o tom, že jsme se s Jirkou a ještě s Petrem a Ájou, které jsme potkali cestou, topili v bažinách, padali ze strmých srázů a lezli po příkrých skalách. Nalezli jsme celkem sedm kontrol. První po hodině, druhou po stejné době, ale třetí už po půl hodince, čtvrtou asi za patnáct minut a pak to jelo skvěle. Jenže pak byla skoro půlnoc a závod byl ukončen již někdy před hodinou, možná i víc. A tak jsme to otočili a vrátili se zpět do Cvikova. Sice jsme byli diskvalifikováni, ale přežili jsme to. Co zažili holky psát nemůžu, překvapivě jsem u toho nebyl a tak si raději přečtěte povídání od Jáni. Jediné co by stálo za to zmínit je to, že doběhli jako první. My jsme se vrátili tedy někdy po půlnoci, celé osazenstvo už vesele chrápalo, samozřejmě na pár výjimek – pořadatelé si nás mohli odškrtnout s povzdechem o tom, že konečně můžou jít spát. Ráno jsme pozorovali naše sousedy – Ostrováky. Zjistili jsme, že jsou nezdravě aktivní a že od časného rána pobíhají, snídají, uklízejí, nu prostě jsou nezvykle živí. My je pozorovali z teplých spacáků, nechápali jejich spěch a pronášeli něco o nemoudrosti takovýchto počinů. Přes den se běhali štafety. Měl jsem to štěstí, že se se mnou na poslední chvíli prohodila Jáňa a já tak neběžel s pošuky, kteří chtějí vyhrávat, ale s baťůžkáři, kteří jsou mi nesporně sympatičtější – s těmi, kdo to moc neprožívá, raději si užívá krajiny a přírody a je rád, když najde všechny kontroly co nejsnáze. Nemusel jsem se tak moc stresovat a doběhl jsem v průměrném čase. Už jsme nějakou tu chvíli čekali u ohně a nahřívali si a sušili co se dalo, když se vrátil Jirka. Prý se zasekl u první kontroly, ale pak už to šlo samo. Odpoledne jsme prospali, ani nevíte, jak snadné je si na takový odpolední spáneček zvyknout. To neodoláte, najednou to na vás padne a spíte. A pak vás budí průvodčí, ale to sem vůbec nepatří. K večeru jsme se probrali a přesunuli se do sousední vesnice na večeři. V Cvikově totiž není jediná normální restaurace a to není můj ani náš výmysl, ale potvrdil nám to i jeden domorodec. Myslím, že jediný, kdo si jídlo trochu užil, jsem byl já. Mohl bych poznamenat, že z domova jsem zvyklý ještě na větší patlaniny, aneb citace Hurvínka, hezčí ale bude, když řeknu, že jsem nenáročný člověk a polívka a knedlíky s něčím, co mělo být kuře na paprice mi nevadí, i když se to svému názvu moc nepodobá. Ostatní to protrpěli a přesně tipovali, že zítra bude rizoto a pozítří guláš. A jak to tak na podobných akcích bývá (zvlášť na těch křesťanských), dalším bodem našeho programu byl večerní program. Teď si nejsem jistým ani tím co se mám psát, ani tím jak to mám psát, aby to pochopil co možná každý. Asi použiji jako příklad mou sestřenici. Ta se totiž dala nedávno ke katolíkům. Proč ne k protestantům? Jednoduchý důvod, existují totiž odstrašující případy - náboženství, zákonitost, morálka a kdo ví co ještě v jednom člověku, bohužel v drtivé většině jsou to právě protestanté. A tak je prý katolická církev v mnohém volnější. Pěkným úkazem tohoto jevu je Verunka H. Když se táta díval na fotky a náhodou ji tam zahlédl, poznamenal něco o tom, že je to pěkný případ. Večerní program měla na starost právě ona a hned po první její otázce jsme s ní byli my, Tchoříci, na kordy. Na otázky ve stylu „Co vzít na Ostrovský orientační běh?“ nebo „Co si vzít do baťůžku do Božího království?“ se totiž nesmí odpovídat moc upřímně, mnohem lepší je to ve frázích. Ale to mi nedovedeme, ani to umět nechceme. My jsme se drželi stranou a ani jsme nechtěli moc své názory propagovat – trochu jsme vytušili, že tady pro to není ta správná půda. I nám, křesťanům od narození, Bible jako nejnutnější věc na Orienťák nepřipadá. Kdyby se Ostrováci dozvěděli, že sebou Bibli vůbec nemám, v lepším případě by mne prohlásili za kacíře, v horším ukamenovali. (Po roce můžu říct, že po orienťáku jsem bezděky začal tahat Bibli všude. Ale vůbec ne kvůli tomu… [Editace 22.11.2009]) Ani na druhou otázku jsme nedokázali odpovědět dobře. I po zpřesnění otázky (co byste si chtěli brát do Nebe? Snad nic, ne?) a změně na „Co potřebuješ v životě k cestě do Nebe?“, jsme správně odpovědět nedokázali. Když jsme totiž řekli, že nám k tomu stačí Ježíš, Verunka nás tvrdě usadila, nevěřícím a nechápajícím hlasem se nás zeptala, jak bychom se o něm asi chtěli dozvědět? Pokud se vás tedy bude někdy Verunka ptát, správná odpověď je v první řadě opět Bible, pak pokora, láska a nedivil bych se kdyby tam dali také píli a velkou snahu. V této chvíli jsem rezignoval a šel jsem to zajíst čokoládou a trochu to rozdýchat. Nicméně jsme přežili do konce programu a byli s milostí propuštěni. Další den se konal takzvaný Expedičák – závod po družstvech, nejdříve klasický orienťák s tím, že je potřeba posbírat různé body a podle nich pak dál postupovat. S naším umem, zkušeností a odhodlaností (fuj, nesmrdí tady něco?) se nám podařilo zvítězit. Jak to probíhalo? Do skupiny jsme dostali dvě mapy – jednu k posbírání bodů, druhou k jejich plnění. Proč by se ale měli čtyři lidé hnát s jednou mapou? Jediným logickým krokem bylo se rozdělit. Paní na obecním úřadě nám ochotně okopírovala mapu, ani úplatek si nevzala a my tak mohli být dvakrát rychlejší. Půlku trasy prošla Jáňa s Lenkou, druhou půlku já a Jirka. Po dvou závodech už jsme byli o něco zkušenější a tak nám to šlo opravdu rychle. Drobný problém měla naše druhá půlka, aby to nebylo totiž tak jednoduché, ve vymezeném území mezi kontrolami nás chytali pořadatelé (nepřátelští už ani nevím co) a ti nám po chycení museli dát úkol. Jirkovi a mně se podařilo všem uniknout, Lenka s Jáňou už takové štěstí neměli a museli skládat žalozpěv. Během hodinky a pár minut byly všechny body nalezeny, instrukce vyfoceny nebo opsány a my tak mohli vyrazit na druhý okruh. Tak trochu se mi zdá, že kolem Cvikova není nic jiného než hrozné srázy a bažiny. První stanoviště totiž bylo na konci rybníka v bažince, u troj-stromu a termitiště. Podle mapy jsme tam trefili pěkně, v bažince se také topilo pěkně, ale ani po velmi dlouhé době nebylo nic nalezeno. To už jsme trochu propadali trudnomyslnosti. Drobnou chybkou totiž bylo, že rybníček byl o pár set metrů jinde. Stane se. Druhým cílem bylo tuším vyhlídka U Naděje. Zkušenosti z předchozích táborů a akcí nám radily spolehnout se trochu na domorodce a nechat si poradit. Jedna paní nás poslala na milimetr přesně k danému bodu. Pak azimutem k další Naději, tentokrát k vesnici. Měl tam někde čekat Petr M. s překvapením, podařilo se nám ho nalézt ale jen díky radě Radka Čermáka, který nás poslal po fáborkách. Petr M. čekal v útulné jeskyňce zbylé po nějakém lomu. Trochu jsme se ohřáli u ohně, posilnili se a vydali se dál. Možná by stálo za zmínku, že pokud si představíte opravdu hnusné počasí, uhádnete přesně takové počasí, jako v ten den a vlastně v celý pobyt bylo. Stručně a jasně, aby mne každý chápal (prý se i to stává) bylo hnusně, často pršelo, zima, co víc si přát. Při přecházení dalších řek a potůčků téměř všichni, až na Lenku, kašlali na vodu a brodili se jako to šlo. Další místo s úkolem jsme našli snadno a tím sranda skončila. Mapu jsem totiž do ruky dostal já, což byl jeden problém, lehce se mi podařilo ztratit, nakonec jsme se zase našli, a i když jsme si byli na sto procent jistí, že jsme na správném místě, kontrola nikde. Hledali jsme dlouho a když jsme i přesto nemohli nic najít, popošli jsme po silnici asi kilometr ke Svatému Jánu, abychom se přesvědčili, že jsme tam byli opravdu dobře. Hledali jsme ještě pár minut a pak to vzdali a klesli na nejnižší úroveň. Učinili jsme jednu z těch věcí, kterými se vůbec nechlubím, ale na druhou stranu, dobře jsme udělali. Přehlasovali jsme rebely Lenku a zavolali Ostravákům a nechali si poradit, kde kontrola zhruba je. Taky že jsme ji pak našli. Byli jsme na správném místě, hledali jsme správným směrem, problém byl jen v tom, že pytlík s papírky byl schován v jakémsi vyvráceném kořeni a fáborek, který ho měl označovat spadl a rozmáčel se, prý pak vypadal jak kus toaleťáku. Pak jsme se rychle vydali k dalšímu bodu naší cesty – k hradu jehož jméno jsem zapomněl. Vzkaz měl být u stromu s budkou, jo jenže ouha, stromů s budkou tam bylo asi pět. A to už se šeřilo. Vzkaz byl až nahoře u hradeb, kde ho také Lenka objevila. Pak jsme šli a běželi z kopce dolů. Tma byla čím dál tím větší, občas jsme si svítili Jirkovou baterkou a s obtížemi hlídali turistické značky. Poslední kontrola měla být ve skále nedaleko území, ve kterém jsme dopoledne hledali instrukce k dalšímu pokračování expedičáku. Téměř zázrakem jsme natrefili na správnou skálu, na správné místo a snadno jsme papír našli. A pak rychle zpátky do Cvikova a do školy. Vyhráli jsme, to nám nikdo nevyvrátil, i když se o to hodně snažili. (Přídavek po roce - neuznali to vůbec, ale letos z nás měli alespoň respekt :). ) Ostrováci totiž nemohli najít onu krásnou kontrolu u rybníka a tak se vrátili do školy, polovina z nich vzala baterky a šla hledat znovu v autech. Když jsme se vrátili, trochu jsme uvažovali nad tím, že bychom přece jen ještě zkusili jít na večeři – třeba se polepšili a přijít o nějaký skvělý steak nebo hranolky jsme nechtěli. Vrchol všeho bylo ale oznámení ze shora, že dnes nemáme na večeři vůbec chodit, polévka je prý stejná jako včera a rizoto hrozně rozvařené. Naše vítězství bylo snadno popřeno večerním programem, který na závod navazoval, mnohem důležitější než splnění úkolu a rychlost je totiž scénka hodnocená nám nenakloněnými dušemi. Věděli jsme, že v tomhle nemáme šanci, že nás prostě nepochopí a tak jsme zahráli jen tak z povinnosti a se shovívavým úsměvem jsme pozorovali bouřlivý potlesk při srdceryvném výstupu ostrovského pěveckého sboru, který nacvičil píseň o osvobození Cvikova. Na víc než na remízu to ale neuhádali a nám dobrý pocit nikdo nevzal. Další den se běžel poslední závod, závod jednotlivců, my ale nechtěli nic riskovat, bažiny, skály a tak víte, a raději jsme vyrazili po dvojicích. Časy nijak závratné nebyly, my se o to ani moc nesnažili, takže to nějak nevadilo. Odpoledne jsme opět prospali a večer jsme vyrazili do města, najít nějakou hospodu nebo restauraci, v které by se dalo dobře najíst. Po zoufalém hledání a nenalézání jsme se zeptali jednoho domorodce a ten prohlásil, že tu nic takového není. Nakonec si to rozmyslel, a poslal nás kilometr na konec města k celkem solidní restauraci. Ale ouha, úterý a středa zavřeno. Dnes je úterý? Tak nám nezbylo nic jiného, než koupit brambůrky, kofolu a gumové medvídky na benzínce. Co bylo večer za program si moc dobře nevzpomínám, asi nebylo nic, jen organizační upřesnění. Večer jsme měli sto chutí zakončit povedenou akci klasicky, dlouhým ponocováním, hraním pokeru a tak podobně. To jsme ale tvrdě narazili na ostrovskou stěnu. Prý, že zítra vstávají a že se chtějí vyspat. A nikde jinde místo nebylo. Skončilo to debatováním po tmě ze spacáčku, dokonce i Ostrováci se drželi a Milan nás poprosil až po dost dlouhé době, jestli bychom nechtěli už spát. Tomu se říká respekt, a to nás bylo asi pětkrát méně. (Kecám, jsou jen dobře vychovaný, nic víc v tom nebylo [22.11.2009]) Ráno se nám popravdě vůbec vstávat nechtělo, právě z rána pochází jedna skvělá dokumentační fotka. Uvidíte na ní jednu zmuchlanou neurčitou věc, z jedné strany bílou z druhé stříbrnou. Pro nezkušené, je to alumatka. Asi tři milimetry tlustá, prostě ideální pro spaní, že? Už hodně dlouho ji sebou vozí Lenka a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat. Právě tato fotka je ale usvědčující, dobře je z ní poznat jak vytlačuje svého bratra z pěkné tlusté a měkké karimatky. Že by začínala vítězit pohodlnost na hmotností a objemem? ("a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat…" - Nevyspí se, už před půlrokem to vzdala, teď tahá karimatku, jo, jo, sice gramy navíc, ale to pohodlí… [22.11.2009]) Během pár minut jsme byli prouzení a sbalení a zase jsme sledovali Ostrováky jak tam všemožně pobíhají a mysleli jsme při tom na to, jak jsme mohli ještě chvíli spát. Školu jsme opustili za pár minut, vzali jsme útokem místní pekárnu a potom i cukrárnu, autobus nám totiž jel až za pěkně dlouhou dobu. V patřičný okamžik jsme se z teplé cukrárny zvedli a vydali se zase do deště a zimy. Čekali jsme a čekali, pár autobusů přejelo, pak ještě jeden a my lehce opaření zjišťujeme, že to byl ten náš. Za pár minut jel ale další a tak se vlastně nic nestalo. Ze Svoru jsme jeli opět QuickBusem do Prahy, v Praze jsme pojedli hranolky a zmrzlinu v McDonaldu, kde jsem také veselou společnost opustil a vypravil se na hlavní nádraží. Pak zase vlakem až do Klatov a hurá domů. Další vryt na pažbu k úspěšným akcím. Jo a kolik vlastně zbývá dní do jarních prázdnin?

Čas načtení: 2022-04-11 17:03:33

Elon Musk a Twitter – obtížné manželství, které je přesto asi potřeba

Milí čtenáři, odhlédneme na chvíli od té zcela konkrétní války, která se nám odehrává téměř za humny (a že je těžké odtrhnout od ní pozornost!), a podíváme se na chvíli někam jinam, do sféry válek kulturních a informačních. Nejbohatší podnikatel světa vstoupil do jedné z nejvýznamnějších sociálních sítí. Co z toho bude? V majetkové a řídící struktuře Twitteru totiž došlo k zajímavé změně. Elon Musk, momentálně nejbohatší člověk světa, koupil ve Twitteru devítiprocentní podíl. Nestálo jej to ani moc peněz, pouhé tři miliardy dolarů; to je pro něj asi tolik, jako kdybychom si my, běžní smrtelníci, zajeli na dovolenou do Chorvatska. Podle dohody s komisí SEC může dokupovat ještě další akcie, ale maximálně do 14,9 procenta celé firmy. Případné rozšíření podílu nad tuto mez by podléhalo dalšímu souhlasu SEC. Devět procent vypadá jako téměř zanedbatelný podíl, ale není. Ve skutečnosti se tím Musk stává největším individuálním akcionářem Twitteru; tak například bývalý ředitel Jack Dorsey vlastní dnes jen něco přes dvě procenta akcií firmy, kterou kdysi spoluzaložil – a přišel loni o své ředitelské místo na základě iniciativy poměrně malého investora, kterým byla firma Elliott Management. Musk také prakticky ihned získal křeslo v představenstvu (board of directors), které reprezentuje zájmy akcionářů. To už je konkrétní funkce s konkrétním vlivem. Z pohledu Twitteru je to menší zemětřesení, protože Musk předtím firmu opakovaně kritizoval za její přístup ke svobodě projevu. Bude se tedy snažit prosadit v Twitteru svoje, daleko liberálnější, standardy? Je to rozhodně možné. Pojďme ale o situaci chvíli uvažovat trochu šířeji. Musk nezapadá do klasického korporátního kapitalismu Elon Musk je poněkud zvláštní jedinec. Přitahuje jak nekritické obdivovatele, tak i zarputilé hatery, kteří jsou schopni sepsat nenávistný a pohrdavý komentář snad i o tom, jakou si dnes vzal košili. Svého nejmladšího syna pojmenoval X Æ A-Xii, což úplně nesvědčí o jeho duševní vyrovnanosti, a na Twitteru, kde má desítky milionů sledujících, se pouští do bizarních bitev, které občas končí i u soudu. Na druhou stranu Musk velmi zřetelně nezapadá do atmosféry klasického korporátního kapitalismu, kde šedivé myši v šedivých oblecích pronášejí do kamer přesně ty slogany, které jim P.R. oddělení poslalo ráno e-mailem, a nařizují přebarvit profilové fotky svých firem na sociálních sítích podle potřeby. Když Musk něco nebo někoho kritizuje, nebere si servítky. Má sklony k libertariánství a vypadá to, že si coby imigrant z Jižní Afriky (vyrostl za apartheidu) cení tradičních amerických svobod více než mnozí místní rodáci, kteří se začali klonit k představě, že je to spíš nebezpečné břemeno zděděné po starých mrtvých bílých mužích. Také je to workoholik, který sedí na (příliš?) mnoha židlích naráz. Ale minimálně dvě firmy, SpaceX a Teslu, vypiplal ze skromných počátečních rozměrů do významných celosvětových hráčů. SpaceX svého času (2002) založil a Teslu koupil v době, kdy to ještě byla zcela neznámá pidifirma (2004). Právě tahle schopnost táhnout podniky kupředu je asi důvodem, proč Muskův vstup do Twitteru akceptovali, i když kulturně do kalifornského prostředí naprosto nezapadá. Twitter má totiž problém. A dlouhodobý problém k tomu. Slabý Twitter, silný Facebook Twitter je při bližším pohledu ještě zvláštnější fenomén než Elon Musk. Za uplynulá léta nabyl kulturního vlivu, který mě upřímně vytáčí, protože vedl k důkladné infantilizaci jeho častých uživatelů. Novinářů je na Twitteru disproporčně mnoho a pohybujete-li se tam příliš často, snadno nabydete (mylného!!!) dojmu, že twitterový dav je nějaké reprezentativní zrcadlo světa a nejdůležitějším tématem roku je použití správných zájmen v konverzaci. Pak vás skutečné výsledky voleb zarážejí, matou a děsí, a hledáte rozhodující vliv nějakého Putina i tam, kde třeba není, protože jak je jinak vysvětlit? A to ani nechci rozvrtávat skutečnost, že je úplně šílené, když žurnalisté z povolání produkují články na téma „ministr M napsal na Twitteru X, a oni mu odpověděli Y, ach bože, to je hrozné!” a dostávají za ně nejspíš také zaplaceno. To bych čekal tak možná od méně čtených hobby-blogů, ale ne od serverů, které si říkají zpravodajské. Leč takové deformace mediálního prostoru jsme si navykli považovat za novou normu – a Twitteru samotnému to jistě vyhovuje. Nicméně přes tento kulturní vliv Twitter jako firma zřetelně stagnuje, zvlášť v porovnání s dalšími sociálními sítěmi. Od doby vstupu na burzu (2014) jeho tržní hodnota kolísala nahoru a dolů, ale v současné době je dokonce o něco nižší než tehdy, takže člověk, který do něj investoval roku 2014 nebo 2015, fakticky o peníze přišel (kvůli inflaci). To není něco, co byste čekali od velké sociální sítě, která vznikla v té nejlepší možné době, kdy se začínaly masivně šířit chytré telefony. A ve srovnání s Facebookem, jehož tržní hodnota se za podobné období zněkolikanásobila, je pokulhávání Twitteru velmi zřetelné. Proto také teď mohl Musk koupit skoro desetinu celého Twitteru za pouhé tři miliardy dolarů. Firma je hospodářsky poměrně slabá. Má značné tržby, poslední dobou dosahující pět miliard dolarů ročně, ale přesto moc nevydělává a asi pět let v kuse byla dokonce ve ztrátě. Dividendy zatím nevyplatila nikdy, což bývalo v IT světě běžné, ale pomalu se to mění. Není moc lákavé do takové společnosti investovat. Kdyby příčinou špatné ziskovosti byly velké investice do budoucnosti, byl by obrázek jiný, ale Twitter jako by zkameněl i v tomto ohledu. Nové funkcionality je málo a počet uživatelů už léta stagnuje na neuspokojivých 330 milionech lidí. (Facebook má skoro desetkrát tolik!) Pro dlouhodobou perspektivu firmy je extrémně znepokojující, že nepřitahuje mladé uživatele, mezi kterými dávno kraluje TikTok. Toto je asi hlavní důvod, proč je nyní Musk jedním z členů představenstva ve firmě, kterou tak veřejně kritizoval. Má to tam provětrat a dát zkostnatělé struktuře nějaký impuls k dalšímu rozvoji. Osobně bych čekal, že minimálně současný ředitel Parag Agrawal bude muset odejít. Nemá zas tak moc zkušeností, a i když v čele firmy nestojí dlouho (od listopadu 2021), předtím byl několik let technickým šéfem (CTO), takže zodpovědnost za současnou stagnaci leží částečně i na něm. Pokud ale Muskův příchod do Twitteru bude znamenat méně zákazů a méně mazání, bude jistě zábavné sledovat, kolik lidí opustí svůj dosavadní postoj „soukromá firma si u sebe přece může dělat, co chce” a začnou volat po tuhé regulaci s tím, že „není možné tak důležitý kanál nechat na hraní excentrickým miliardářům”. Neopustili-li jste ještě sociální sítě jako já, sbírejte screenshoty, abyste jim když tak jejich názorový zvrat mohli připomenout. Taky je to infantilní, ale aspoň je to sranda.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-05-25 12:18:17

O nenávisti a o budování vzdušných zámků, ve kterých nelze žít. Odpověď na komentář Jana Moláčka v Deníku N

Jan Moláček, komentátor Deníku N, napsal před pár dny text Pseudoobhájci svobody slova ji utloukají dvojím metrem. Nenávist je ale nenávistí vždy, který v závěru zcela explicitně naráží na Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP) a to i odkazem na její stránky. Bohužel, jak je to u Deníku N zvykem, jejich články bývají zavřené za paywallem pro předplatitele. To znamená, že neseženete-li si někoho, kdo by vám tento komentář „odemknul“, neuvidíte plný rozsah textu, na který reaguji. To je jedna z velkých chyb paywallů pro předplatitele, které vytvářejí uzavřené zahrádky s vysokými zdmi a posilují vznik názorových bublin. (Na druhou stranu v tom teď jede skoro každé médium, tudíž těžko si stěžovat jen specificky na Deník N.) Jelikož na článek mají v Deníku N copyright, nemohu z něj zde přetisknout nějaké velké kusy, maximálně se můžu snažit parafrázovat jeho obsah a okořenit jej pár krátkými citacemi. Nuže, „výcuc“ páně Moláčkovy argumentace, doslovné citáty jsou tučnou kurzívou. * V Londýně pořvávali propalestinští aktivisté z aut různá násilná hesla. (Autor to explicitně nezmiňuje, ale jednalo se mimo jiné o „znásilněte Židům dcery“). * Významní politici to okamžitě odsoudili, londýnská policie zapojila ihned do akce vrtulník, konvoj vypátrala, zatkla a obvinila čtyři muže. * To je podle autora nepochybně správně. (Cituji: Až potud všechno v pořádku. Politici i úřady v Londýně zareagovali přesně, jak je v podobných případech třeba. Nelze jim než zatleskat.) * Nápadné prý je ale hrobové mlčení všech samozvaných „obhájců svobody slova“, kteří toto nijak nekritizovali, kdežto osob šířících nenávist vůči uprchlíkům, muslimům nebo gayům se zastávají. Kdyby tam podle autora seděl Tommy Robinson se svými kamarády a křičeli by „fuck the Muslims“, reakce samozvaných obhájců svobody slova na něj by ale byla přesně opačná. * Dalších několik odstavců se týká Dominika Duky a jeho žaloby proti brněnskému divadlu, které urazilo jeho náboženské cítění. Ta byla podle autora hlavním pokusem omezit svobodu slova v ČR za poslední dobu. * A závěrečný odstavec si dovolím ocitovat skoro celý: O svobodu slova v pravém smyslu, tedy o prostor a nástroje k otevřené a férové diskusi, jim totiž nejde. Chtějí pravý opak – bojí se hlasů, proti nimž nemohou v takové diskusi obstát. Především hlasů legitimně požadujících rovnost dosud podřízených, diskriminovaných a znevýhodněných. Ty mají zaniknout v záplavě nenávisti, které – a ničemu jinému – se pseudoobhajoba svobody slova snaží otevřít stavidla naplno. No, kde vůbec začít? Nejsme povinni komentovat všechno Psychoanalýza po internetu je rozšířený jev. Kdekdo o vás ví, co si myslíte a co chcete, a to lépe než vy sám. Jistota o temných záměrech těch druhých roste úměrně tomu, čím méně je skutečně znáte, a vrcholí v případě, že jste toho člověka nikdy osobně nepotkali. Nicméně pokrytectví je závažná námitka, tak se tedy budu věnovat meritu věci. Výčitka „hrobového mlčení“ je mimo. Ani Jan Moláček, ani Marian Kechlibar, ani kdokoliv další nejsou schopni komentovat všechno, dokonce ani všechno, co se semele v oblasti, která je zajímá. Nejen všechno, ba ani polovinu, třetinu, čtvrtinu ne… Ono se toho v dnešním širém světě, dokonce i v České republice, děje příliš mnoho na to, aby to jeden člověk nebo i jedna malá organizace stihli pokrýt. (Dokonce bych nesměle nadhodil myšlenku, že vlastně nikdo, ani ten nejslavnější novinář, by neměl propadat pokušení vyjádřit se úplně k čemukoliv. Brouk Pytlík nebyl Ondřejem Sekorou zamýšlen jako životní a profesní vzor. Ale to je trochu jiné téma a nebudeme se u něj zdržovat.) Naprostá většina publicistů, mne nevyjímaje, má i nějaké další životní zájmy a aktivity, tudíž nedokáže zpracovat ani deset procent témat vhodných ke zpracování. Devadesát procent by zůstalo nepokryto i tehdy, kdybyste byli naprosto neutrální bytosti, které nemají žádné vnitřní sympatie a antipatie, které to netáhne žádným směrem více než jiným (a to nejspíš nezvládal ani Buddha). Největším přirozeným omezením je právě kapacita, které mají jednotliví smrtelní lidé poměrně málo a musejí s ní nějak hospodařit, nechtějí-li totálně odstřelit kvalitu vlastní práce. Netýká se to jen svobody slova. Například jsem teď nenapsal žádný článek o šťavnatém tématu pohraničních strkanic s migranty v severoafrickém španělském městě Ceuta. Byla to zajímavá událost, která by si zasloužila rešerše ve španělském i marockém tisku, ale já jsem to prostě nestihl. Jestlipak z toho někdo usoudí, že mě téma migrace přestalo zajímat? Nebo že jsem dokonce tiše přešel na stranu Caroly Racketeové a svým mlčením signalizuji sympatii k těm, kdo tu hranici překračují? Nepřestalo a nepřešel, jenom jsem prostě musel věnovat čas něčemu jinému, urgentnějšímu. Nemám tušení, zda se k tomu tématu budu ještě moci vrátit; svět se mezitím nezastavil a budou se objevovat nová témata. (Sním o tom, že jednoho dne bude SOSP mít desetkrát tolik spolupracovníků co Deník N a bude moci řešit opravdu všechno, co se na našem rybníčku svobody projevu strhne. Ale zatím jsme víceméně čtyři a každý z nás čtyř dělá ještě něco jiného – ani jeden „full-time zaměstnanec“!) Osobně jsem na poličku témat, na která systematicky kašlu, zařadil mimo jiné všechny záležitosti týkající se lokálních církví a jejich hodnostářů. Jsem bytostný duchovní skeptik, kterého jakékoliv organizované náboženství vždycky v životě naprosto míjelo, a který považuje prorůstání církví s politikou za něco, co škodí oběma stranám. Proto nebudu řešit žádné věci kolem kardinála Duky ani nekardinála Halíka (jmenováni svými nejdůležitějšími tituly), byť vím, že některé lidi to zajímá a komentář by uvítali. Nicméně téma kolize islámu se západními společnostmi mě zajímá hodně a vyjadřuji se k němu relativně často. Tak co tedy s tlupou jedinců projíždějících se Londýnem a pokřikujících hesla o znásilnění židovských dcer? To je hlavní důvod, proč jsem si tentokrát ten čas našel a proč vlastně tuto reakci píšu. Stačí jedny volby, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám Žádné tleskání londýnské policii, o kterém Jan Moláček píše, by se v mém případě nekonalo. Honit vrtulníkem někoho za to, že něco hnusného pokřikoval, mi sedí spíš k husajnovskému Iráku nebo k Číně než k teoreticky liberálnímu západnímu státu, i když ten liberalismus se nám poslední dobou čím dál víc sbližuje s autoritářstvím, až z některých úhlů pohledu přestává být rozlišitelný vůbec. Přesvědčení, že takové věci se budou dít vždycky jen špatným lidem pronášejícím špatné věci a že se určitě nikdy nestane, že by zásahová jednotka vykopla dveře u vás v redakci, je pak v případě novináře z povolání poněkud krátkozraké. Stačí jedny volby k tomu, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám. Tady se vždycky vyplatí vzít toho politika, kterého nesnášíte nejvíce, a představit si, že tenhle druh pravomoci má v rukou. Brrr, že? Na trestnost samotného londýnského incidentu nemám jednoznačný názor, protože nevím, jak daleko či blízko bylo k tomu, aby dotyční mohli svoji výhrůžku realizovat. Moje osobní preferovaná hranice pro trestnost verbálního projevu se pohybuje někde kolem amerického kritéria incitement to imminent lawless action („podněcování k bezprostřední nezákonné činnosti“), které považuji za dobře zkonstruované a osvědčené v mnohaleté právní praxi za oceánem. Bohužel toto kritérium neuplatňuje ani Velká Británie, ani Česká republika, v obou případech jsou zákony podstatně tvrdší. V případě Británie mi to může být jedině líto, je to jejich věc. V ČR bych ale rád přispěl ke změně. Úkolem státu není potlačovat projevy emocí Kdybychom tedy žili v mém ideálním světě, v případě londýnských křiklounů by rozhodoval právě pojem imminent, čili bezprostřední, bezprostředně hrozící. Byli ti dotyční v pozici, že měli reálnou možnost své výhrůžky téměř ihned realizovat? Dejme tomu v židovské čtvrti a bez přítomnosti policie, která by tomu zabránila? Pokud ano, byli by za hranou zákona. Pokud nikoliv, nechť řvou. Ano, nechť řvou … Na rozdíl od mnoha liberálů dneška si nemyslím, že by mělo být úkolem státu potlačovat projevy jakýchkoliv emocí, a to včetně té tabuizované nenávisti. Dokonce tento trend umělé sanitizace verbálního prostoru považuji za velmi nebezpečný, podobný tomu, když se rodiče snaží vychovávat své děti ve sterilním domově a venku otírají každou houpačku dezinfekcí. To, že vás někdo nenávidí, je docela užitečná, potenciálně dokonce život zachraňující informace. Zastánci kriminalizace verbálních projevů říkají, že od výhrůžek vede cesta k pogromům. Já si myslím, že potlačením zjevných výhrůžek si zajistíte leda tak to, že ten budoucí pogrom vás zasáhne nečekaně. Víceméně všechny západoevropské státy se snaží potlačovat hate speech zákonem, ale k žádnému rozkvětu lásky a porozumění mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva to nevedlo. Paralelní společnosti jsou vidět na každém rohu. Samozřejmě, reakce zastánců je nadále posilovat příslušné zákony; znáte to s tou definicí šílenství, která mluví o dělání těch samých věcí a očekávání jiných výsledků? Z pohledu hypotetického londýnského Žida bych chtěl mít jasný přehled o tom, jestli sdílím životní prostor s lidmi, kteří chtějí znásilnit moje dcery, kolik jich je, kde hlavně žijí, kolik dalších jim tleská a povzbuzuje je atd. Rovněž bych chtěl vědět, kteří jiní lidé takové myšlenky opravdu, z vlastního přesvědčení odmítají – a ne jenom proto, aby si pro ně nepřišla verbální policie. Ale nyní jako ten londýnský Žid můžete pouze odhadovat, čí zdvořilé vystupování je opravdové a čí je jenom přetvářkou kvůli hrozbě represe. Náhubek nasazený zákonem vás připravil o důležitou informaci a o schopnost se na základě ní rozhodovat. Umožnit reálným emocím, a to včetně nenávisti, se ukázat veřejně, je bezpečnější než budovat vzdušné zámky založené na lži. V tomto případě jde o lež o harmonické, navzájem se obohacující multikulturní společnosti, pod níž ale stále hnisají tisícileté konflikty, ještě důkladně posílené zvýšenou pohyblivostí obyvatelstva a snadnou komunikací napříč planetou. „Nejlepší dezinfekce je sluneční světlo“ (Louis Brandeis, americký soudce) a sluneční světlo má v tomto případě podobu svobody projevu, která nejlíp ukáže, jak vypadají reálné, nikoliv vysněné poměry kolem nás. Na ty se pak dá nějak reagovat. Zakázat lidem určité projevy je pak něco jako přelepit si na palubní desce auta určité kontrolky černou lepenkou, aby vás jejich svícení neznervózňovalo. Tím se ten motor nespraví. Odvrácenou stránkou této svobody je v tomto případě uvědomění, že navzájem se obohacující multikulturní společnost je opium lidstva, nebo aspoň jeho intelektuální vrstvy. A to je velmi bolestivé a nevítané uvědomění. Kdyby se každý antisemita v Londýně mohl bez zábran veřejně vyjádřit, možná by se londýnská židovská komunita raději odstěhovala do Izraele, protože by si jej vyhodnotila jako bezpečnější. Kdyby se každý turecko-kurdský, arménsko-ázerbajdžánský nebo indicko-pákistánský konflikt ihned otevřeně přenesl do londýnských kanceláří a dílen, poněkud by to zpochybnilo prozíravost těch politiků a intelektuálů, kteří hlásají, že v různorodosti je síla a jediným problémem ohrožujícím budoucí Utopii jsou zaostalí evropští nacionalisté. A jejich důvěryhodnost by utrpěla šrámy. Nevím, kolik procent policejní a justiční aktivity v historii lidstva bylo vynaloženo na zakrytí problémů a děr v dominantních ideologiích různých států, ale málo to nebude. Současné požadavky na potlačování projevů nenávisti na mě působí jako instance téhož jevu. Svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje Ještě jedna závěrečná poznámka k nenávisti, tak často skloňované v současném tisku a televizi. Ve fyzice platí zákon zachování hmoty. Psychologie tak tvrdé zákony nemá, ale ze současné publicistiky mám dojem, že zákon zachování nenávisti platí taky. Pokud se jedna forma stane tabu (dejme tomu otevřený rasismus), přeorientují se konformní jedinci na jinou, společensky stále akceptovatelnou, ale se zachováním intenzity prožitku. Dost nápadné je, že současní bojovníci proti nenávisti nejsou žádné pozitivní hippie-typy, které by objímaly stromy a čistily kolemjdoucím čakry. Společensky přijatelnou je i v liberálních kruzích nenávist politického charakteru: blbí voliči strany X a politika Y, kéž by je covid schvátil. Lidi, kteří se tomuhle oddávají nejvíce, vás poučí o tom, že nesmíte tolerovat netoleranci (což je drasticky zjednodušený výklad daleko složitější a méně jednoznačné myšlenky Karla Poppera). Ale stejně si při pohledu na tu vášeň kladete otázku, proč o tom svém „drajvu“ aspoň na chvíli nezapochybují. Negativní myšlenky a emoce jsou přece naprosto běžné i mezi lidmi, kteří sami sebe považují za pokrokové. I ten páně Moláčkův článek je psán ze zřetelně negativní perspektivy. Nedokážu přesně určit, jestli je to odpor, nenávist, hnus, pohrdání, nebo nějaká procentuální směsice všeho naráz, ale to, že „nás“ (SOSP) nemá rád a připisuje nám ty nejhorší možné motivy konání, je patrné každému, kdo si to přečte. Celým tím textem dává najevo, jak nás nesnáší. Kdyby měl být konzistentní, musel by teď nasadit náhubek sobě samotnému. Politické přesvědčení sice není vrozená a neměnná vlastnost, ale politicky motivované konflikty měly v historii Evropy podobné následky jako konflikty motivované etnicky či nábožensky. Pokud jsou projevy nenávisti z principu špatně a nebezpečné, proč by ta politická měla mít výjimku? Jestliže součástí logiky potlačování nenávisti je argument, že například popírání holokaustu může vést k dalšímu holokaustu, neměl by vedle něj stát argument, že rozněcování nenávisti mezi levicí a pravicí povede k dalšímu opakování španělské občanské války…? Byla snad ta španělská občanská válka něčím podstatně lepší, že si ji můžeme dovolit riskovat znovu? Aby bylo jasno, já si to nemyslím. Vztah mezi negativními emocemi a násilnými konflikty nepovažuji za takto jednoduchý. Dokonce si myslím, že negativní emoce můžou sloužit jako užitečný varovný mechanismus, který další eskalaci včas zabrání. A považuji za zcela správné, že pan Moláček nemusí předstírat, že mě má rád. Přeji mu maximální možnou svobodu projevu, ještě větší, než jakou teď podle zákonů České republiky oba máme. Ale pokud si to někdo opravdu upřímně myslí, pak jediným logickým závěrem je jít objímat ty stromy a nenavážet se do druhých lidí, ať už z jakéhokoliv důvodu. Pokud opravdu někdo věříte v to, že veřejné projevy negativních emocí k nějakým lidem – nenávist, pohrdání atd. – mohou vést až k násilí, občanské válce a popravčím četám, nepodílejte se na tom. Jinak se těžko můžete vyvyšovat nad jiné. Nic jako svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-22 11:28:48

Dřív mu věřil DiCaprio, teď ho potopil youtuber. Henrik Fisker je na cestě k dalšímu automobilovému debaklu

Automobilka Fisker se nedávno stala terčem nelichotivé recenze, její problémy jsou ale mnohem větší než jen auto s nedotaženým softwarem. Článek Dřív mu věřil DiCaprio, teď ho potopil youtuber. Henrik Fisker je na cestě k dalšímu automobilovému debaklu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-05-04 06:30:18

Po Wrexhamu jde Ryan Reynolds s parťákem pomoct dalšímu klubu. Po ruce má i Zoufalou manželku

Filmový Deadpool a jeho parťák Rob McElhenney koupili část malého týmu v Mexiku. Jeho marketingový potenciál rozvinou s dalšími hvězdami šoubyznysu. Článek Po Wrexhamu jde Ryan Reynolds s parťákem pomoct dalšímu klubu. Po ruce má i Zoufalou manželku se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-08-26 16:09:17

Nvidia míří k dalšímu rekordnímu čtvrtletí! Pošle akcie TSMC a Micron ke hvězdám?

Vyvolá nadcházející zpráva o výsledcích společnosti Nvidia další boom akcií umělé inteligence, nebo naznačí jejich zpomalení? Zjistěte, jak by to mohlo ovlivnit další technologické giganty TSMC a Micron! Článek Nvidia míří k dalšímu rekordnímu čtvrtletí! Pošle akcie TSMC a Micron ke hvězdám? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-10-29 07:54:59

Auta na LPG míří v Česku k dalšímu rekordu

Letos již bylo registrováno více nových aut na LPG než za stejné období roku 2022, který byl zatím rekordní. Nepolevuje ani zájem o dodatečné přestavby na LPG. The post Auta na LPG míří v Česku k dalšímu rekordu first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2024-11-05 12:13:41

Pohon na LPG míří k dalšímu rekordu. U přestaveb stále častěji figurují nové firemní vozy

Letos již bylo registrováno více nových automobilů na LPG než za stejné období roku 2022, který byl zatím rekordní. Nepolevuje ani zájem o dodatečné přestavby na LPG. Podle odborníků se ale mění spektrum zákazníků. Na LPG stále častěji přecházejí firmy, které realizují přestavby nových vozů ve flotile. Poslední tři roky byly co do počtu registrací […]

Čas načtení: 2025-03-24 17:30:26

Pohádkový svět Betalice: Nová inspirace pro nadšence

Pohádkový svět Betalice: Nová inspirace pro nadšence redakce Po, 03/24/2025 - 17:30 Zábava Klíčová slova: Mladá fronta DNES nejlepší kasino ať už hrajete na počítači nebo mobilu Betalice herní svět Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Příběh "Alici" v digitálním kabátě: Pohádková inspirace pro kreativce Betalice vstoupilo na českou scénu s ambicí představit něco víc než jen klasické kasino – přineslo přes 500 her inspirovaných ikonickou pohádkou "Alica v říši divů". Na herní svět si můžete vyzkoušet tituly jako "Zrcadlový labyrint," kde vás čekají propracované animace a bonusové mise, nebo "Čajový dýchánek Kloboučníka," který kombinuje humor s interaktivními prvky. Podle Czech Gaming Forum 60 % lidí, kteří hledají zábavu s příběhem, nachází v takových hrách podněty pro svou zvědavost – je to jako otevřít knihu, kde každá stránka přináší nové možnosti. Pro hobbyisty, kteří rádi sbírají inspiraci z různých zdrojů, může být tento pohádkový svět digitálním plátnem, na kterém si mohou hrát s vlastními nápady. Představte si, jak byste mohli přenést tyto pohádkové motivy do svých vlastních projektů – třeba vytvořit tematickou deskovou hru inspirovanou "Alicí" nebo navrhnout dekorace s motivy Kloboučníka pro svůj domov. Betalice není jen o hraní, ale o objevování světa, který může podnítit vaši tvořivost. Každá hra je malým uměleckým dílem – například "Srdcová královna" vás vtáhne do napínavých momentů s vizuály, které by mohly inspirovat i fotografy nebo výtvarníky. Tento přístup dává platformě rozměr, který přesahuje běžné kasino a oslovuje ty, kdo rádi experimentují. Bonusy jako motivace k objevování: Odměny za vaši zvědavost Betalice nabízí víc než jen hry – přináší systém odměn, který může motivovat každého, kdo rád zkoumá nové možnosti. Startovní balíček zahrnuje 100 % bonus na první vklad až do 10 000 Kč a 50 roztočení zdarma – ideální začátek pro ty, kdo chtějí prozkoumat pohádkový svět platformy. K tomu přidává týdenní cashback 10 %, což podle interních dat Betalice zvyšuje aktivitu hráčů o 15 % – pro hobbyisty je to jako malá odměna za jejich zvědavost. Na nejlepší kasino si můžete vyzkoušet jackpotové hry s výhrami přesahujícími milion korun – třeba "Královský poklad," kde každý spin může odhalit nejen výhru, ale i nový pohled na digitální zábavu. Tyto bonusy nejsou jen o penězích – jsou to nástroje, které vás povzbuzují k dalšímu objevování. Například turnaje s cenami do 50 000 Kč, které Betalice pořádá každý měsíc, přidávají soutěžní prvek – můžete si představit, jak byste výhru využili na svůj další projekt, ať už jde o nákup materiálu na tvoření nebo cestu za inspirací. Podle Hospodářských novin podobné pobídky zvyšují zájem o objevování her o 15 % – pro ty, kdo rádi zkoumají, je to způsob, jak spojit zábavu s odměnou. Kreativní prvky ‘Alici’: Detaily, které oslovují Hry Betalice nejsou jen o mechanice – jsou plné detailů, které mohou inspirovat. "Čajový dýchánek Kloboučníka" vás přivítá s interaktivními prvky – například bonusové kolo, kde sbíráte čajové šálky, může podnítit nápad na vlastní tematickou sbírku. "Ruletka Královny" zase nabízí pohádkový vizuál s animacemi, které by mohly inspirovat nadšence do výtvarného umění nebo digitální grafiky. Každá hra je jako malý svět – například "Srdcové eso" přináší napětí a estetiku, která může oslovit ty, kdo rádi tvoří příběhy nebo scénáře. Pro hobbyisty, kteří mají rádi detailní práci, jsou tyto hry studnicí nápadů – můžete si představit, jak byste převedli pohádkové motivy do svých vlastních výtvorů, ať už jde o malbu, modelářství nebo scénář pro stolní hru. Betalice tak nabízí víc než jen zábavu – je to zdroj inspirace, který může rozšířit váš kreativní repertoár. Technologie pro plynulé objevování Technologická stránka Betalice je stejně důležitá – rychlé servery a bezpečné prostředí zajišťují, že objevování pohádkového světa běží bez překážek. Podle interních dat si platformu od března vyzkoušelo přes 12 000 hráčů, kteří ocenili její spolehlivost – ať už hrajete na počítači nebo mobilu, vše funguje hladce. Pro hobbyisty, kteří rádi zkoumají digitální platformy, je to klíčový prvek – žádné zpoždění, jen plynulé prozkoumávání. Betalice jako nový impuls pro nadšence Betalice nekončí u "Alici" – plánuje rozšířit nabídku o další tematické hry, například s českými pohádkovými motivy, což může oslovit ty, kdo rádi objevují nové příběhy. Platforma tak může být mostem mezi digitální zábavou a osobními zájmy – například inspirací pro vytvoření vlastního pohádkového modelu nebo příběhu. Podle Mladá fronta DNES hledají lidé v zemi nové cesty, jak rozvíjet své koníčky – Betalice s "Alicí" nabízí prostor pro ty, kdo chtějí prozkoumávat a tvořit v digitálním prostředí, ať už jde o inspiraci pro výtvarné projekty, scénáře nebo jen objevování nových světů. Jak Betalice mění pohled na koníčky Pro hobbyisty není Betalice jen kasino – je to digitální prostor, kde se mísí příběh, technologie a odměny. Ať už jste sběratel příběhů, tvůrce obsahu nebo jen zvědavý nadšenec, platforma nabízí něco, co může rozšířit váš obzor – od pohádkových detailů po soutěžní prvky, které vás mohou motivovat k dalšímu objevování. V roce 2025 může Betalice být nejen zdrojem zábavy, ale i inspirací pro váš další projekt – a to je něco, co stojí za pozornost. Přidat komentář foto https://images.pexels.com/photos/30512644/pexels-photo-30512644.jpeg?auto=compress&cs=tinysrgb&w=1260&h=750&dpr=2 Pro nadšence, kteří hledají nové způsoby, jak rozvíjet své zájmy, přineslo online kasino Betalice od března 2025 do Česka něco neobvyklého – pohádkový svět "Alici v říši divů" přetvořený do digitální podoby. Tato platforma nenabízí jen hry, ale i prostor pro objevování příběhů a detailů, které mohou inspirovat ty, kdo rádi zkoumají nové světy a přetvářejí je podle své fantazie. Jak může Betalice obohatit váš koníček a přinést nový impuls do vašeho volného času v roce 2025? Pojďme se podívat na to, co tato novinka nabízí a jak může zapadnout do světa hobbyistů. Článek obsahuje reklamní sdělení. 

Čas načtení: 2025-03-27 15:17:00

Fiala odmítá odklad Dukovan: Smlouvu podepíšeme, nečekáme na další vládu!

Premiér Petr Fiala (ODS) odmítl výzvu opozičního hnutí ANO, aby jeho vláda nechala podpis kontraktu na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany dalšímu kabinetu. Jakmile bude smlouva domluvená, podepíše ji, řekl předseda vlády. Návrhl vznesl místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček, podle něhož by měla vláda přenechat podpis smlouvy dalšímu kabinetu, který vzejde z podzimních voleb.

Čas načtení: 2025-05-02 09:46:34

Iluze pokroku nás láká k dalšímu kroku

Dlouho je zde snaha mnohé sjednotit jako třeba; peníze, jazyky, pravidla, zákony, ideologie atd. prý je to složité, a tak to nejde tvrdí ti co mají moc, jenže v přírodě je vše sjednoceno, a tak zde nejsou zbytečné problémy. Vidím řešení v tom, že nahradíme tělo a duši za počítač a program, člověk to byla… Číst dále »Iluze pokroku nás láká k dalšímu kroku

Čas načtení: 2025-06-02 17:03:38

Nadechuje se zlato k dalšímu výraznému růstu? Experti promluvili!

Cena zlata se aktuálně drží nad hranicí 3 300 USD za unci. Podle expertů by však žlutá komodita mohla pokračovat v růstu! Jaké faktory za tím stojí a co se nyní vyplatí sledovat? Článek Nadechuje se zlato k dalšímu výraznému růstu? Experti promluvili! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-08-25 16:01:30

Vystartují akcie v září k dalšímu růstu? Historie naznačuje, že ano!

Analytici obecně očekávají, že Fed v září konečně přistoupí ke snížení úrokových sazeb. Takový krok by měl spustit další akciovou rally, ze které bude profitovat celý akciový trh! Článek Vystartují akcie v září k dalšímu růstu? Historie naznačuje, že ano! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-10-06 08:16:16

The Capitals | Útok zleva i zprava. Von der Leyen čelí dalšímu pokusu o sesazení

The Capitals přináší jedinečný přehled událostí z Bruselu a evropských zemí. The post The Capitals | Útok zleva i zprava. Von der Leyen čelí dalšímu pokusu o sesazení appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-12-04 11:36:25

Meta čelí dalšímu vyšetřování Bruselu. Tentokrát kvůli AI ve WhatsAppu

Evropská komise zahájila antimonopolní vyšetřování americké společnosti Meta Platforms, a to kvůli zavedení funkcí umělé inteligence (AI) do komunikační aplikace WhatsApp a možnému omezování konkurence. The post Meta čelí dalšímu vyšetřování Bruselu. Tentokrát kvůli AI ve WhatsAppu appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2026-05-09 19:00:25

Tato akcie akcie explodovala o 696 %. Analytici stále věří dalšímu růstu!

Micron Technology poprvé v historii dosáhl tržní hodnoty 760 miliard dolarů. Akcie letí výše spolu s dalšími firmami z oboru. Co stojí za jejich úspěchem? Článek Tato akcie akcie explodovala o 696 %. Analytici stále věří dalšímu růstu! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2026-05-25 14:36:00

Český FaceUp ohlašuje další investici, 110 milionů Kč použije na rozvoj produktu

Praha 25. května 2026 (PROTEXT) - Česká technologická platforma FaceUp, která pomáhá firmám budovat etickou kulturu a předcházet rizikům, získala v investičním kole Series A celkem 5 milionů dolarů (přes 110 milionů Kč). Společnost, která začínala jako studentský projekt proti šikaně, dnes chrání přes jeden a půl milionu zaměstnanců i studentů po celém světě a investici hodlá využít na posílení produktu i stávající pozice na trhu.Na rozdíl od nástrojů sloužících primárně ke splnění regulatorních požadavků, FaceUp (dříve NNTB – Nenech to být) zaznamenává vysokou míru reálného využití uvnitř organizací. Platforma kombinuje bezpečné upozorňování na rizika a problémy, ochranu whistleblowerů, AI etickou linku, interní vyšetřování, řešení obdržených podnětů a dotazníkové nástroje do jednoho systému. Firmám tak pomáhá zachytit podvody, porušování předpisů i závažné mezilidské problémy dřív, než přerostou v právní spory, finanční ztráty nebo poškození dobrého jména.FaceUpu důvěřuje přes 3 600 organizací ve více než 70 zemích světa, včetně globálních korporací jako Mercedes-Benz, Heineken, Sephora, Zendesk či KFC. Systém aktuálně chrání přes jeden a půl milionu zaměstnanců i studentů a pomohl zpracovat více než 44 000 podnětů. Ty se týkaly jak interních podvodů a porušování předpisů, tak závažných mezilidských problémů, jako jsou šikana nebo sexuální obtěžování na pracovišti či ve škole.Investiční kolo vedl chorvatský fond Fil Rouge Capital za účasti JIC Ventures, Venture to Future Fund a Gi21 Capital. Výrazně se zapojili i stávající investoři Jiří Hlavenka, Tilia Impact Ventures (s podporou fondu InvestEU) a Reflex Capital spolu se skupinou andělských investorů a zaměstnanců. Aktuální kolo Series A je v pořadí již třetí investicí do společnosti, přičemž celková částka se vyšplhala na 9 milionů dolarů, přibližně 210 milionů Kč. Valuace rychle rostoucího startupu, v jehož čele stojí dvaceti šestiletý Jan Sláma, David Špunar a Pavel Ihm, se tímto kolem vyšplhala nad půl miliardy korun.Investice Series A ve výši 5 milionů dolarů bude sloužit k dalšímu rozvoji platformy FaceUp, která již dnes působí globálně a konkuruje zavedeným GRC leaderům. Nové prostředky podpoří rozvoj systému v komplexní modulární a bezpečný celek, který pokryje celou agendu ethics & compliance manažerů. Společnost se dále zaměří na posílení pozice v segmentu velkých korporací a akceleraci růstu na trzích v USA a UAE, kde poptávka po moderních compliance platformách roste nejrychleji.„FaceUp řeší palčivou potřebu v oblasti compliance a správy společností – a to produktem, který je škálovatelný a vysoce relevantní napříč trhy. Tým prokázal silnou exekuci: z jednoho úzkého případu užití vybudoval globální SaaS platformu s jasným product-market fitem. Těší nás, že je můžeme podpořit na cestě k dalšímu mezinárodnímu růstu a rozvoji jejich produktu,“ uvádí za hlavního investora Roger Blott, zakládající partner Fil Rouge Capital.„Většina produktů v tomto odvětví pomáhá splnit regulatorní požadavky, ale chybí jim reálné využití a přidaná hodnota pro business. FaceUp se v organizacích aktivně využívá, což vytváří dlouhodobou hodnotu a v konečném důsledku rozhodne o tom, kdo v této kategorii zvítězí," vysvětluje zapojení fondu Venture to Future Fund Miriama Hanout, manažerka investic a členka správní rady.„Není mnoho českých firem, které se v těžkém B2B SaaSu dokázaly prosadit globálně. FaceUp takovou firmou je, prodává úspěšně v desítkách zemí, na všech kontinentech. Dokazuje navíc, že SaaS není mrtvý, jak se někdy uvádí. V citlivém odvětví, ve kterém působí, se totiž zákazníci potřebují opřít nejen o samotný produkt, ale hlavně o spolehlivého partnera s dobrou reputací a prvotřídním zabezpečením dat. Proto jsem se rozhodl zúčastnit se investice i v tomto kole,” vysvětluje investor Jiří Hlavenka, který už FaceUp spolu se Scio v minulosti podpořil.Radim Kocourek, managing partner JIC Ventures, dodává: „S Honzou a týmem FaceUp spolupracujeme od samých začátků – ze studentského projektu na JICu vybudovali jednu z nejrychleji rostoucích technologických firem v Česku s přítomností ve více než 70 zemích. FaceUp dnes nabízí nejlepší řešení pro bezpečné oznamování neetického jednání a firemní compliance na trhu. Potenciál firmy do dalších let je mimořádný.”„FaceUp dokázal proměnit oblast compliance z pouhého zaškrtávání políček v proaktivní systém využívající umělou inteligenci v reálném čase. Jejich inovativní přístup s naší investiční strategií v Gi21 Capital dokonale koresponduje. Jsme hrdí na to, že můžeme Honzu a jeho tým podporovat v globálním rozšiřování jejich klíčové infrastruktury, která přispívá k vytváření bezpečnějších a etičtějších pracovišť,” zapojuje se Damir Špoljarič, Managing Partner, Gi21 Capital.Jan Sláma, spoluzakladatel & CEO FaceUpu uzavírá: „Mám z této investice obrovskou radost. Umožní nám růst ještě rychleji směrem k naší vizi: stát se předním světovým řešením pro etická a bezpečná pracoviště. Pomůže nám nejen zvýšit naše ARR, rozšířit tým a posílit produkt, ale především podpořit ještě více organizací po celém světě v posilování důvěry, etiky a integrity, zatímco efektivně chrání svou pověst, zaměstnance či studenty, finance a kulturu.“ O FaceUpuFaceUp je český technologický startup založený Janem Slámou, Davidem Špunarem a Pavlem Ihmem. V roce 2017 vznikla školní nezisková verze jeho produktu NNTB zaměřená na boj proti šikaně, o tři roky později se spustila komerční varianta určená pro firmy po celém světě, kterým pomáhá plnit požadavky v oblasti whistleblowingu, compliance a budovat etickou firemní kulturu. Platformu v současnosti využívá více než 3 600 organizací z celého světa. Zakladatelé za své projekty v oblasti sociálního podnikání získali řadu ocenění, nejnověji titul Začínajícího podnikatele roku 2025 od EY, druhé místo mezi českými a čtvrté mezi středoevropskými firmami v žebříčku Deloitte Technology Fast 50 2025 nebo Deloitte Impact Star v roce 2024. V roce 2024 získal FaceUp investici 70 milionů korun na podporu další expanze v roce 2026 následovala investice přesahující 110 milionů korun.www.faceup.com/en Zdroj: FaceUp  

Čas načtení: 2026-06-03 13:00:26

Trh ovládla panika. Investoři se zajišťují proti dalšímu propadu Bitcoinu

Po dvou měsících klidu se na kryptoměnový trh vrací strach. Cena Bitcoinu prudce klesla k 66 000 USD a investoři sčítají ztráty. Přijde brzy volný pád až k 60 000 USD? Článek Trh ovládla panika. Investoři se zajišťují proti dalšímu propadu Bitcoinu z webového portálu Finex.cz.