EUR 24,170 || 
JPY 13,041 || 
USD 20,888 || Od západu k nám dnes dorazil déšť. Ten se vyskytuje na západě i na horách, prší například na hřebenech Šumavy a Krušných hor. V noci na zítřek se déšť rozšíří i do ostatních hor, sněžení se neudrží ani na hřebenech.
Čas načtení: 2024-04-17 09:53:00
Zima se vrátila v plné síle. Do víkendu na horách nasněží až 30 centimetrů
Po předchozích velmi teplých dnech se na vrcholky českých hor vrátila zima. V Krkonoších v noci napadlo několik centimetrů sněhu a teploty klesly pod nulu. Na Sněžce bylo ve středu ráno minus šest stupňů Celsia. Do víkendu na horách nasněží až 30 centimetrů, nejvíc právě na Šumavě a v Krkonoších. V noci na čtvrtek hrozí mráz i v nížinách, může spálit květy stromů.
\nČas načtení: 2024-04-17 09:57:00
Zima se vrátila v plné síle. Do víkendu na horách nasněží až 30 centimetrů
Po předchozích velmi teplých dnech se na vrcholky českých hor vrátila zima. V Krkonoších v noci napadlo několik centimetrů sněhu a teploty klesly pod nulu. Na Sněžce bylo ve středu ráno minus šest stupňů Celsia. Do víkendu na horách nasněží až 30 centimetrů, nejvíc právě na Šumavě a v Krkonoších. V noci na čtvrtek hrozí mráz i v nížinách, může spálit květy stromů.
\nČas načtení: 2024-04-29 13:56:00
Prvomájový polibek pod rozkvetlou třešní? Letos to nezachrání ani výprava do hor
/ANKETA/ Na rozdíl od předchozích tří let nezvládneme letos prvomájový polibek pod rozkvetlou třešní v nížinách ani ve středních polohách. Tak brzký nástup jara a rychlost růstu vegetace jsme v Česku nezažili desítky let. Vzhledem k tomu, že letošní nástup jara začal s pětitýdenním předstihem a jeho průběh byl velmi „aprílový“, třešně v nížinách a středních polohách rozkvetly s výrazným předstihem. Jak to tedy na první máj vyřešíte vy s polibkem pod třešní? Hlasujte v anketě.
Čas načtení: 2024-05-01 12:56:16
Prvomájový polibek pod rozkvetlou třešní? Letos to ani výprava do hor nezachrání!
Na rozdíl od předchozích tří let nezvládneme letos prvomájový polibek pod rozkvetlou třešní v nížinách ani ve středních polohách. Vzhledem k tomu, že letošní nástup jara začal s 5týdenním předstihem a jeho průběh byl velmi ,,aprílový", třešně v nížinách a středních polohách rozkvetly s výrazným předstihem. Později došlo k výraznému ochlazení, vývoj... ...
Čas načtení: 2024-05-01 12:35:18
Prvomájový polibek pod rozkvetlou třešní? Letos to ani výprava do hor nezachrání
Na rozdíl od předchozích tří let nezvládneme letos prvomájový polibek pod rozkvetlou třešní v nížinách ani ve středních polohách. Vzhledem k tomu, že letošní nástup jara začal s 5týdenním předstihem a jeho průběh byl velmi „aprílový“, třešně v nížinách a středních polohách rozkvetly s výrazným předstihem. Později došlo k výraznému ochlazení, vývoj vegetace se trochu přibrzdil a květy třešní bychom …
Čas načtení: 2024-11-19 08:10:04
První výhled počasí na Mikuláše: Konzultantka Dagmar Honsová nastínila, zda bude na sněhu
Vloni chodil Mikuláš ve sněhu na celém našem území, avšak v předchozích letech přinesl 5. prosinec sníh pouze v roce 2010. Letos to na sněhovou pokrývku v nížinách bohužel nevypadá. "Po výrazném ochlazení ve druhé polovině tohoto pracovního týdne a sněžení i v nížinách přinese přelom tohoto a příštího týdne výrazný nárůst teplot vzduchu – ty budou stoupat i přes 10 °C v maximech. Na začátku prosince se opět ochladí, ale nejvyšší odpolední teploty se budou zřejmě stále pohybovat kolem 5 °C," uvedla meteoroložka Dagmar Honsová pro ŽivotvČesku.cz v rámci své pravidelné předpovědi počasí a blíže upřesnila vývoj v následujících dnech.
Čas načtení: 2024-12-21 12:39:23
Počasí vánočního týdne: V hlavní roli bude inverze
"Na počátku vánočního týdne bude převládat velká oblačnost se sněžením nebo sněhovými přeháňkami, v nížinách i déšť se sněhem. Od čtvrtka se plně dostaneme pod vliv mohutné oblasti vysokého tlaku vzduchu a čeká nás inverze. Díky teplému jižnímu proudění ve vyšších vrstvách atmosféry naměříme nejvyšší teploty na horách, kde bude krásně slunečno. Oproti tomu v nížinách bude zataženo nízkou oblačností a mlhavo," vylíčila meteoroložka Dagmar Honsová pro ŽivotvČesku.cz a následně svou předpověď rozvedla více do detailu.
Čas načtení: 2025-01-24 04:30:00
Teplé počasí přinese na hory oblevu. Výrazné ochlazení je zatím v nedohlednu
Česko čeká teplý víkend. Denní teploty mohou v jihozápadních a severozápadních Čechách při rozplynutí mlhy vystoupat i nad deset stupňů Celsia. Na horách tak začne výrazně ubývat sněhu. V nížinách a tam, kde se udrží mlha, bude o dost chladněji. Inverzní počasí má podle meteorologů vydržet i začátkem příštího týdne. Od středy se má začít ochlazovat a na horách i sněžit. V nížinách ale mrznout zatím nebude. Velkou změnu rázu počasí nepředpovídají zatím meteorologické modely ani pro únor.
Čas načtení: 2025-01-24 04:30:00
Teplé počasí přinese na hory oblevu. Výrazné ochlazení je zatím v nedohlednu
Česko čeká teplý víkend. Denní teploty mohou v jihozápadních a severozápadních Čechách při rozplynutí mlhy vystoupat i nad deset stupňů Celsia. Na horách tak začne výrazně ubývat sněhu. V nížinách a tam, kde se udrží mlha, bude o dost chladněji. Inverzní počasí má podle meteorologů vydržet i začátkem příštího týdne. Od středy se má začít ochlazovat a na horách i sněžit. V nížinách ale mrznout zatím nebude. Velkou změnu rázu počasí nepředpovídají zatím meteorologické modely ani pro únor.
Čas načtení: 2026-01-16 09:22:22
Pozor, bude to klouzat. Inverze o víkendu přinese námrazu, pak přijde tuhý mráz
Víkend bude v nížinách ve znamení šedé inverze, mlh a kluzkých cest, varuje pro ŽivotvČesku.cz meteoroložka Dagmar Honsová. Po ránu hrozí náledí, mrznoucí mlhy a v okolí Českomoravské vrchoviny i námraza, místy navíc zesílí vítr. Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) zároveň upozornil na výrazné rozdíly teplot napříč republikou. Od pondělí se však má nízká oblačnost začít rozpouštět i v nížinách – přibude slunce, ale zároveň přituhne až k ranním -10 °C, na sněhu i k -15 °C.
Čas načtení: 2024-02-11 11:34:18
Před námi je další výrazně nadprůměrný týden, teploty budou blízko 10 °C
V novém týdnu nás čeká opět teplotně výrazně nadprůměrné počasí. Zatímco v tom končícím alespoň jeden den sněžilo i mimo hory, v tomto nadcházejícím se zima v nížinách připomene jen jediným ránem se slabým mrazem. Jinak bude počasí připomínat spíše jaro.
Čas načtení:
Aktuální lyžařské zájezdy 2020
Máme tady nový rok 2020 a vypadá to, že spolu s ním přišla i ta pravá zima. Teploty pomalu klesají i v nížinách pod bod mrazu a horská střediska mohou konečně začít naplno zasněžovat své sjezdovky. Ta
Čas načtení: 2013-11-13 00:00:00
dTest: Co obout na letošní zimu?
Také před letošní zimou zkoušel německý magazín dTest pneumatiky, celkem 32 sad bylo zkoušeno v náročných podmínkách horských průsmyků i v nížinách, na sněhu, ledu, mokru i na suchu. Nejlepším se stal Continental, nejvyšší kilometrový nájezd byl opět u značky Michelin. Vývoj kráčí mílovými kroky L ...
Čas načtení: 2020-02-10 07:00:13
Existuje mnoho bestiářů a všelijak pojatých. Vybírá-li se pouze z toho, co se urodilo na zdejších luzích, nutno připomenout dosti zevrubný Bestiář (2003) Luboše Antonína (má 376 stran), ale zaujme i méně objemný Fantastický bestiář (1996) Jana Bauera, který není tak zevrubný, zato však analyzuje i podivuhodnou zvířenu autorů jako Tolkien, Sapkowski, Zelazny, Pratchett, Ende a Lewis Carroll. Jsou však i jiná a zcela výjimečná pojetí bestiářů: v literárně pro něj značně plodném roce 1924 pracoval grafik Josef Váchal střídavě na Krvavém románu a Ďáblově zahrádce aneb Přírodopisu strašidel. Bestiáře mají vždy být bohatě ilustrovány (což Váchal dodržel), a to například přímo obrázky z dávných knih, asi jako Augustova-Pejmlova kniha Draci a obři (1947). Náleží sem také různé soupisy strašidel a jakýmsi „socialistickým pandánem“ k Ďáblově zahrádce se stali Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel (1961) od Radovana Krátkého (1921–1973). Ten sice svými příměry tvrdě dusí pověrčivost, ale to nám celkem nevadí, protože kniha stojí a padá s nesmírně působivými ilustracemi Miroslava Váši. I kvůli umu toho malíře byla pietně reeditována roku 2015. Známý mistr vtipu Neprakta zase roku 1992 vyzdobil Tajemný svět strašidel Jiřího Pechy a beletrizovanou encyklopedií všech bestií a strašáků někdejšího českého venkova (viz třeba ohnivý pes) byli už Dva nezbedníci (1947) Josefa Jahody – s obrázky Františka Rolečka. Odborněji jsme poučováni rozsáhlou kapitolou Bytosti neskutečné z Vondráčkova a Holubova slavného díla Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (1968) nebo četnými hesly Nakonečného Lexikonu magie (1993). Velmi důkladně je pojata také Přehlídka tajemna Martina Stejskala v jeho Průvodci po magických místech Československa (1991, rozšířené vydání s titulem Labyrintem míst klatých vyšlo roku 2011) a neměli bychom zapomenout na edici Garuda nakladatelství Volvox Globator, v níž byly svého času vydány vedle jiných i překlady knih Od létajících žab po okřídlené hady (1999, Karl P. N. Shuker), Mořské příšery (2000, Richard Ellis) nebo O Dracích (2006, Ash DeKirková). Ryzím bestiářem bude samozřejmě vždycky Borgesova Fantastická zoologie (1968, česky poprvé 1988), ale taky dost zvíme z Ecových knih. Popisovaná a zobrazovaná tu mytická stvoření (bazilišci, draci či sirény) předkládali světu nejčastěji cestovatelé, učenci a spisovatelé. Aristofanés, Aristotelés, Hérodotos, Strabón, Platón i Plinius. Téma bestiářů ale dost nebezpečně klouže mezi pohádkami bratří Grimmů a líčením naprosto přirozených lidských ras či zvířecích druhů. Zkoumání jen domněle vysněných zvířat se pak věnuje kryptozoologie, jejímž českým doyenem je cestovatel Jaroslav Mareš (*1937). A nyní česky vyšel i překlad Fantastického bestiáře cestovatelů editovaný Dominique Lannim, který do svazku přispěl kromě shrnujícího úvodu čtyřmi hesly o „ještěrkách z mysu Dobré naděje“ a kmenech Hotentotů a Kafrů. Lanni získal doktorát z francouzské literatury na Sorbonně a je docentem na maltské univerzitě a členem Centre de recherche sur la littérature des voyages. Fantastický bestiář s ním dohromady dalo 42 autorek a autorů, mezi kterými ty české reprezentuje Josef Schovanec, a dílo shrnuje dávné i modernější představy o bájných monstrech. Představy lidí, ale také „pouze“ spisovatelů jako byli Homér, Lúkianos, John Milton, Edgar Allan Poe, Charles Nodier, Jules Verne, Apollinaire, Tennyson, Lovecraft, C. S. Lewis, Carlo Collodi, Marcel Aymé, Italo Calvino, Vercors, Julien Green či Astrid Lindgrenová. Bestiář stojí určitě za přečtení, přestože navzdory skvělému obrazovému doprovodu bohužel nemohou mnohá hesla, a to zvláště ta o notoricky známých entitách, naplnit veškerá očekávání. Probíranými stvořeními nejsou jen Kyklopové, kentauři, pták Noh, mořský had, severští trollové a „Lochneska“. Někdy se ukazuje, že se jedná o poněkud nesourodou tematiku a třeba sněžného muže není snadné srovnávat s mužem ohnivým, o kterém si vyprávěli sedláci v českých nížinách. Ale je fakt, že oba stejně patří do kabinetu kuriozit, které podstatně ovlivnily kulturu. Ukázka z knihy Opičí člověk „Opice, tato prazvláštní stvoření, z nichž se přírodě zřejmě zlíbilo vytvořit hrubou karikaturu člověka,“ píše Cuvier. Již od starověku člověka fascinovala především její anatomická podobnost s lidmi. Aristotelés se zabýval polovičatým charakterem opice, která se člověku podobá, ale přesto se od něj liší. Je přece obdařena „podstatou, jež je blízká jak člověku, tak i čtyřnohým zvířatům“. Život velkých primátů v jejich přirozeném prostředí však popisuje jen velmi málo cestopisů, přičemž cestovatelé, kteří v 17. a 18. století objevovali africké pobřeží, ve svých dílech zaměňují opice s původními obyvateli. Nicolaas Tulp jako první pitval šimpanze, jehož nazýval „satyrem“. Kategorie lidí, opic a antropoidních druhů vedle sebe podle přírodovědců svorně sousedily a chyby v taxonomii pramenily právě z tohoto problematického zaměňování obou říší: „Je pravda, že v důsledku svých přírodovědných zásad jsem nikdy nedokázal rozlišit mezi člověkem a opicí,“ přiznal roku 1764 Linné. Z tohoto spletení pojmů se shodou náhod zrodil hybridní stvoření: opičí člověk. Teprve po dalších průlomových objevech v paleontologii a geologii a hlavně po impulzu v podobě rozvíjejícího se transformismu a později darwinismu se podařilo dokázat možnost postupného přechodu mezi zvířetem a člověkem, což opice a další antropoidy vyneslo na výsluní. V lékařském slovníku z roku 1865 se již člověk definuje jako „živočich, savec z řádu primátů“, Darwin opatrně připomíná „nesmazatelnou stopu nízkého původu“. Člověka a další biologové, kupříkladu Thomas Huxley a Erns Haeckel, prostřednictvím teorie o pithecanthropovi potvrzují zvířecí původ člověka. „Tatáž podsaditá a masivní kostra, tatáž široká ramena, tentýž způsob držení paží, tatáž třesoucí se brada spadající až k zarostlému trupu.“ Král opic a profesor Challenger ze Ztraceného světa Conana Doyla si nakonec nemají co závidět... Do rozvášněných debat o otázce lidského původu se s radostí zapojí i krásná literatura, ať už formou cesty „do středu Země“, rozpoutání „Boje o oheň“ (stejnojmenný román J. H. Rosnyho) anebo vybájených nestvůr fantastických forem a tvarů. Toto „zcela nové stvoření“, jež stojí „přesně uprostřed mezi člověkem a zvířetem“, v sobě podle Julese Verna kombinuje ty nejodvážnější vědecké hypotézy. Fantazii se meze nekladou od „strašlivého čtyřrukého netvora“ až po „rudého chocholáče“ z románu Pierra Boitarda, lidskou zkamenělinu z čtvrtohorních dob před velkou potopou a chlupatého a zavalitého tvora izolovaného od světa ve vesnici v korunách stromů někde v neprobádané části Afriky (Vernova Ves ve vzduchu). Příběhy o ztracených světech z konce 19. století jsou jakousi exotickou ozvěnou hledání původu lidstva a vidiny chybějícího vývojového článku, po němž se neustále pátrá. Rozostření hranice mezi člověkem a zvířetem vedlo k nové definici druhu, jež se dotkla jak stránky filozofické, tak sociální. Ve chvíli, kdy se lidská bytost stane výplodem náhody a její původ se ztrácí kdesi ve vzdálené minulosti, se totiž začne rozpadat také její identita. „Nepřirozená zvířata“ u Vercorse ukazují, že je nemožné „stanovit hranice tvora s racionální duší“. Zde máme nepochybně před očima jeden z hlavních důvodů, z nichž pramení bájná síla opičího muže, „ikony“ moderního věku a postavy na pomezí lidskosti, která jako King Kong, Tarzan či Bigfoot vniká stále hlouběji do džungle románů a filmů, jež jí byly věnovány a vystihují zneklidňující křehkost naší podstaty... Napsala Sandrine Schianová. Kahau Kahau nosatý je asijská opice na pokraji vyhynutí, charakteristická svým měkkým a objemným nosem. Jsou známy dva druhy: kahau mentavejský z ostrovů Pagai (který má kratší rypáček otočený nahoru) a kahau nosatý. Dlouhý, ohebný a měkký nos se vyskytuje u samců i u samic, jeho velikost u samců je pro samice vyhledávanou předností a podstatným kritériem při páření: čím delší a červenější „nos“, tím větší má kahau šanci najít si sexuální partnerky. Postupem času se tento nos prodlužuje, až jim natolik překryje ústa, že jej musí poodstrčit, aby se mohli normálně najíst! Kahau je atypická opice jednak vzhledem k velikosti svého přívěsku nosového, ale také kvůli usměvavému výrazu ve tváři a pruhu hnědé srsti v místě obočí, které jí dodávají dosti... lidský vzhled. Tato opice se nám podobá fyzicky stejně jako ostatní naši příbuzní z řádu primátů, navíc ale také společensky, na rozdíl od jiných opic, jež se vyhledávají jen v období páření. Žijí v malých skupinkách po patnácti až třiceti jedincích často stejného pohlaví (což je u primátů poměrně překvapivé, protože samci mezi sebou obvykle vedou lítý boj o to, kdo ovládne ostatní a stane se vůdcem) a samice kahau má vždy jen jedno mládě, o které se stará až do jeho dospělosti. Co však kahau odlišuje od ostatních opic, a naopak jej trochu přibližuje k člověku, je jeho schopnost v případě hrozícího nebezpečí plavat, zadržet dech a udržet stav apnoe po dlouhé minuty (to dokáže jen trénovaný člověk). Z tohoto důvodu se nikdy nezdržuje dál než šest set metrů od nejbližšího vodního toku. Stejně jako člověk, umí kahau využívat určité škály zvuků, které při komunikaci různě moduluje, od řevu přes zvláštní výkřiky podobné troubení auta až po chrochtání a bručení. Jedním z nejslavnějších kahau je opice, která se objevuje v albu komiksové řady Tintinova dobrodružství Let 714 do Sydney od Hergého, a to v šesti okéncích, kde si poručík Allan z primáta otevřeně utahuje a napodobuje „frňák“ opice a svého šéfa Roberta Rastapopoulouse, jednoho z úhlavních Tintinových nepřátel. Napsala Justine Lanniová. Kolektiv 42 autorů a Dominique Lanni (ed.): Fantastický bestiář cestovatelů. Z francouzského originálu Bestiaire fantastique des voyagers přeložila Jana Žůrková. Argo. Praha 2019. 384 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-26 18:52:20
Aleš Palán: Návrat do divočiny (ukázka z knihy)
Aleši Palánovi loni vyšla kniha Raději zešílet v divočině, která přinesla osm rozhovorů se šumavskými samotáři. Pak přišel se souborem rozhovorů s dalšími samotáři, tentokrát z různých koutů republiky, v knize Jako v nebi, jenže jinak. A původním šumavským samotářům je věnována jeho novinka Návrat do divočiny. Texty Aleše Palána v nové knize popisují vznik původní knihy i její netradičně velký dopad na čtenáře. Autor se vrací k jednotlivým postavám či spíše zpovídaným osobnostem a vypráví řadu okolností, pobočných historek, včetně vlastního náhledu. Jan Šibík v knize spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly. Ukázka z knihy Úvodem Čtvrté místo Dělal náročnou práci v rušném prostředí, a tak toužil po klidu. Pořídil si polosamotu s nevelkým pozemkem. Protože si to mohl dovolit, začal skupovat okolní pole a lesy. Nechtěl na nich hospodařit, pronajímal je nebo nevyužíval, ale chtěl mít pojistku, aby mu tam nikdo nic nepostavil či nepodnikl. Potřeboval nejen ticho a klid, ale chtěl mít zároveň jistotu, že to tak zůstane. Práci si zařídil tak, aby většinu dní trávil v této idyle, do města zajížděl, jen když opravdu musel. A na nákupy, sem tam na koncert. Jednoho dne se všechno změnilo. I když vlastnil v okolí spoustu hektarů, kam dohlédl, bylo jeho, nad čáslavským letištěm pravomoc neměl. Padlo rozhodnutí a změnily se 24 letecké koridory, mému nebohému kamarádovi začaly nad hlavou svištět gripeny. Velmi nízko, přistávaly a vzlétaly, hluk to byl šílený. Když stroje přelétávaly nad jeho stavením, mohli jsme od sebe stát na zápraží na metr a museli jsme řvát, abychom se vůbec uslyšeli. Jak vidno, tenhle příběh se neodehrál na Šumavě, ale s hrdiny knihy Raději zešílet v divočině má tento můj známý přece jen cosi společného. Bytostnou potřebu klidu, snad i samoty, v jeho případě jen občasné. On kvůli ní vydělal spoustu peněz a nainvestoval je do pozemků, mí šumavští přátelé zvolili skrytost a ústraní. Nežijí v něm romantické životy. Nemám na mysli jen dlouhou a mrazivou šumavskou zimu. Být sám, spoléhat se jen na sebe, nemít po ruce nikoho, s kým si můžu pokecat a rozptýlit se, to ani v létě nemusí být žádný med. Je to způsob života, který je náročný, ale když ho jeden zvládne, může mu přinést mnoho kvalit, dokonce pocit naplněného života. Koukat, jak pomalu zapadá slunce, připravit si dříví na zimu, procházet starými cestami, které zarůstají, to je činnost, která má obsah. Také někteří šumavští samotáři se obávají „gripenů“, v jejich případě třeba záměru radnice zřídit poblíž jejich obydlí cyklostezku. Ano, to je všechno: cyklostezka. Člověk z města by nad tím mávl rukou, ale pro samotáře skrytého po desetiletí v lese je to mezidruhová invaze. Prostředky na výkup lesa nemají, doufají tedy, že na trasu pro velocipedisty nezbudou peníze, a pokud snad ano, hodlají přemýšlet, kde najít nové místo, ještě skrytější. Pořád taková jsou. Nějakých tři sta metrů od horské samoty jednoho mého známého vede Šumavou turistická značka. Ne páteřní červená, snad žlutá, málo frekventovaná trasa, která spojuje nevyhledávané cíle, jiné v okolí ani nejsou. Je tu jen nedotčená příroda, odlehlé partie, které jsou v očích zdejšího samotáře narušovány občasnými kroky turistů. Značená cesta směřuje k mohutnému dubu, ze stínu pod ním je vidět chalupa. Na první pohled vypadá nevábně, metrové kopřivy, volně pobíhající zvířata, na plaňkovém plotě lebka. Ne sice lidská, ale přece jen. Tohle teritoriální chování je němou stopkou: Nepřibližuj se! Chodci se nepřibližují, ale po trase stejně procházejí. Mému známému to vadí, jen to pomyšlení, že by přece jen mohli narušit jeho území. Vyprávěl mi, že jedno jaro to už nevydržel. Vzal tedy barvu a značky v širším okolí zamaloval. Neosvědčilo se to. Turisté bloudili, zdržovali se tu déle, koukali pod stromem do mapy, pár se jich dokonce odhodlalo dojít se zeptat na cestu. Klub českých turistů značení obnovil, rychle nanesená barva možná opršela, a kroky návštěvníků tudy vedou pořád. V porovnání s jinými trasami je jich velmi málo. Tím ale mého známého neuchlácholíte, on nežije někde jinde, on je tady. O tohle soužití nestál, nevyhovuje mu. Skrytý svět šumavských samotářů je drsný, a přitom zranitelný. Změnit by se mohl snad už jen jeho pozorováním. Když jsem chystal knihu Raději zešílet v divočině, byl jsem si toho vědom. Někteří samotáři jsou snadno dohledatelní, většina ale ne. U několika je to v podstatě nemožné, do knihy jsem dal jen velmi rámcové vodítko, občas i drobné topografické pastičky. Nechtěl jsem, aby se z šumavských samot stala druhá Žítková. Po bezmála dvou letech od vydání knihy rozhovorů mohu snad říct, že se to podařilo. Jedinečné a fascinující prostředí horských samot, chýší a maringotek se pootevřelo – a zase uzavřelo. Ti, kteří o kontakty nestojí, si svou odloučenost udrželi. Ozvali se mi mailem manželé, že identifikovali místo, kde přebývá Mirek Sedláček – rekordman v délce pobytu, muž, který mezi jehličnany prožil více než půl století. Dušovali se, že jeho soukromí rozhodně narušit nehodlají, že tam nepůjdou, jen ode mě chtěli potvrdit výsledek svého pátrání. S ulehčením jsem jim mohl oznámit, že bod, který vytyčili, je asi sedm kilometrů daleko od Mirkova domu. Nenašli ho. Občas se mě někdo zeptá, kde vlastně žije Tony, Ruda, Martina, ale já držím bobříka mlčení. Jen jednou jsem se setkal s člověkem, který ta místa opravdu identifikoval. Bylo to v Berouně. Před besedou za mnou přišel muž s mapou, na které měl jednotlivé „poustevny“ vyznačeny s obdivuhodnou přesností. (Až na ty, kde není vůbec čeho se chytit, jako třeba u Rudy, o kterém jsem po domluvě s ním napsal jen to, že žije kdesi na Šumavě.) Dotyčný to měl správně. Byl se svým pátráním spokojený a já taky, když prohlásil, že tohle mu stačí, informace dál šířit nebude a ani on sám na ta místa zajít nehodlá. Odlehlost láká a divočina ještě víc. I když se tam nedokážeme či nechceme odstěhovat, tušíme, že tento svět nám má co nabídnout. — Říká se, že literatura ztrácí svůj někdejší vliv, není určující společenskou platformou a vlastně nesvede změnit život ani jednomu konkrétnímu čtenáři. Může pro něj být partnerem, rádcem, kamarádem a to je až až. Ano, je to tak, ale knize Raději zešílet v divočině se i ta změna podařila. Alespoň v několika málo případech, o kterých vím. Znám čtenářku, která týden po dočtení rozhovorů s šumavskými samotáři dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů daleko na Šumavu. Vím o jiné, která se roky odhodlávala odstěhovat se z města na polosamotu – ta jí dosud sloužila jako víkendová chalupa. Když byla se čtením v půlce, udělala to. Ta změna přitom nemusí směřovat jen k užšímu kontaktu s přírodou. Jeden můj známý pod dojmem četby opustil dlouhodobě nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze společný dojem z mé knihy. Ozvali se mi lidé, že knihu umisťují mezi své nejmilejší na poličku nad postel – a já mohl jen poděkovat a varovat je, že je to pěkně těžká bichle. Ozvala se mi čtenářka, která prý přečetla knihu šestkrát za sebou. Nebo nečtenář, co prohlásil, že neví, kolik knih v životě přečetl, moc jich určitě nebude, posledních deset let rozhodně žádnou – ale Raději zešílet v divočině doslova zhltl. Ozvala se mi i paní, že by chtěla s některým ze samotářů žít, jestli bych jí nemohl domluvit schůzku. Pochopil jsem, že je jí poměrně jedno, s kterým by to bylo, a rande jsem nesjednal. Kamarádka mě informovala, že se o knize bavily ženské v kadeřnictví na malém městě, podepsat si ji ode mě nechal i opravář aut – to své jsem zhuntoval na šumavských lesních cestách. Když na jaře 2019 začaly protibabišovské demonstrace, mezi hesly požadujícími jeho demisi se objevil i transparent s nápisem Raději zešílet v divočině. Když mi někdo na Facebooku tuto fotku poslal, pokládal jsem to za fake, až později, když snímků s tímto transparentem z metra i z Václaváku přibylo, pochopil jsem, že tento slogan vystoupil z úzce literárního kontextu a má ambici zlidovět, žít si po svém. Jsem rád, že se kniha skvěle prodává, ale ještě víc mě těší podobné příběhy. Za důležitý pokládám i fakt, že na besedách potkávám čtenáře různého věku i společenského postavení. Nejsou tu zdaleka jen hipsteři či ekologičtí nadšenci, přijdou lidi z paneláků či ajťáci, kteří se půdy holou rukou dost možná nedotkli roky. Kniha se líbí lidem na společenském okraji i těm, kteří jsou velmi úspěšní. Nad knihou se shodnou i občané nejrůznějších politických preferencí. To vše je pro mě nečekané a vítané: kniha pojednávající o čemsi zcela okrajovém propojuje společenské bubliny. Lidi spojuje. — Rozhovory s šumavskými samotáři – i tyhle eseje – provázela v přípravných fázích má dvě opomenutí, lépe řečeno mé fatální selhání. U Raději zešílet v divočině jsem zapomněl na fotky, u téhle knihy dokonce – byť se to zdá v podstatě nemožné – na text. Skutečně se to stalo. Nejprve k těm fotkám. Když jsem oslovil nakladatele Aleše Lederera, zda by neměl chuť vydat knihu, ze které neviděl ani písmeno, měl jsem už podstatnou část rozhovorů nahraných, některé dokonce zpracované 30 a autorizované. Oslovit mi zbývalo jen posledního, osmého respondenta. Pěkných pár měsíců jsem už otravoval šumavské solitéry, kteří teoreticky neměli mít nejmenší zájem s někým cizím mluvit, zejména ne s chlapem, co hodlá tohle povídání zveřejnit – a přesto se mnou mluvili. V průběhu toulek Šumavou jsem pochopil, že se nechci bavit jen o alternativním životním stylu, ale o samotářském životě v přírodě, o skrytosti a mlčení. Několik alternativců žijících v rodinách či v jejich torzech jsem tedy ponechal jejich ústraní a do knihy je nezařadil. Jsou jistě rádi. Aleš Lederer tehdy na mou nabídku kývl a hned se optal, jaké budou v knize fotky. A já si uvědomil, že jsem na fotky naprosto zapomněl. Byla to zhruba má dvacátá kniha rozhovorů a ve všech předchozích fotografie byly. Protože jsem se s Šumaváky bavil o jejich současném prožívání odloučenosti a minulost jsme zmiňovali jen tehdy, když jsme potřebovali ukázat cestu k přítomnosti, věděl jsem, že fotky z jejich mládí v knize mít nechci. Ostatně: většina samotářů takové snímky ani nemá. Nedošlo mi ovšem, že snímky ze současnosti v knize být musí. Jen co nakladatel svou otázku vyslovil, pochopil jsem, jakou jsem spáchal pitomost. Dostal jsem se k lidem žijícím ve skrytu, sblížil se s nimi, přesvědčil je, aby se svým příběhem vyšli na světlo, o žádném focení ale z mé strany nepadlo ani slovo. Nemohlo padnout, protože jsem o tom neuvažoval. Takže co teď? Pojedu za každým z nich znovu a budu jim vysvětlovat, jaký jsem pitomec, že jsem na fotky zapomněl a nyní bych potřeboval, aby mi kývli ještě jednou, nejen na slova, ale nově i na obrázky? Vyzbrojen civilizační podezíravostí jsem došel k závěru, že by mě mí přátelé na Šumavě mohli podezírat ze salámové metody: „Nejdřív chce rozhovor a teď ještě focení. Co bude chtít příště?“ Nebudou si o mně myslet, že jsem s nimi skoulel nějakou habaďúru? Aleš Lederer do toho mého uvažování vyslovil jméno Jan Šibík, jestli bych byl pro, kdyby ho zkusil ke spolupráci oslovit. Souhlasil jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si představoval ty trapné chvíle na Šumavě, které možná povedou k nedorozumění či nedejbože k rozkmotření. Kdo by přece věřil tomu, že otřískaný autor knižních rozhovorů zapomene na fotky? Myslím, že bych v tomto stavu kývl Alešovi na jakékoliv jméno, ale Honza Šibík byl dobrá volba. Velmi dobrá. Je hbitý a pozorný, profík každým coulem, svět zapadlých šumavských samot a maringotek dokázal čtenářům přiblížit věrně a empaticky. Tomu ale musel předcházet souhlas mých respondentů. Vydal jsem se tedy za nimi, vysvětlil jsem jim, jaký jsem vůl a že bych ještě potřeboval fotky – a žádný z nich, opravdu ani jeden, a to ani na okamžik, mě nepodezíral z nějaké taktiky. Pochopili, že jsem selhal – a pro selhání oni mají tykadla. Následně jsem na skrytá místa dorazil už s Honzou Šibíkem a kniha mohla dál vznikat. Když se snažím přijít na to, proč je Raději zešílet v divočině tak úspěšné a proč kniha tak zasáhla i mě samotného, pokouším se uvažovat dál než za ta nejpravděpodobnější vysvětlení. Slýchám, že je to tím, jak zde akcentuji život v přírodě. Budiž, tomu se ale věnuje celá řada titulů, cestopisů, průvodců, vzpomínek… Nebo to prý bude tou samotou a přirozenou duchovností, která ji v horách provází. I titulů o duchovním růstu člověka v ústraní je ale docela dost, knihy o rozvoji osobnosti zažívají setrvalý zájem těch, kteří se chtějí někam posunout. Jsem ostatně jedním z nich. Myslím, že jsem se v Raději zešílet v divočině nevědomky dopustil jiných kvalit. Jednou z těch, kterou ve své knize, a zejména ve svých respondentech spatřuji, je cosi, čemu říkám kvalita prohry. Pokusím se to vysvětlit. Naše společnost je založena na soutěživosti a na úspěchu. Počítá se jen vítězství, ve sportu maximálně příčky na stupínku, kdo je čtvrtý, má prostě smůlu. Prohra, pokud vůbec k něčemu, je prý dobrá jen k tomu, abychom se příště víc snažili… Já si to ale nemyslím, podle mě je prohra přirozenou součástí našich dnů. Pokud budeme do krajnosti otevření – a mí šumavští přátelé takoví většinou bývají – připustíme si, že drobným prohrám jsme vystaveni dennodenně. Na někoho se zbytečně utrhneme, něco nás zamrzí, zapomínáme na své blízké, odkládáme věci… Zásadním prohrám se minimálně párkrát za život nevyhne žádný z nás. Všichni prohráváme, ale ne všichni si to dovedeme připustit. Tuhle vzácnou dovednost mě učí někteří šumavští samotáři, oni jsou totiž mistry v prohrách, prohrávat dokážou velmi dobře. To nemyslím jako ironii, vyslovuji to s hlubokým obdivem. Prohra je podle mého mínění kvalitou sama o sobě, nejde jen o poučení pro příště – i když to taky. Prohra a její uvědomění si prostě napomáhá plnosti našich životů, bez ní by nebyly kompletní. Je snadné tuhle kvalitu přehlédnout, ale soudím, že „mí“ Šumaváci ji nepřehlížejí. Že pro ni mají plné pochopení. Proto mě nepodezřívali z žádné taktiky, když jsem za nimi dodatečně přijel s tím, že potřebuju, aby se ještě nechali vyfotografovat. Pochopili, že jsem zrovna prohrál, že jsem chyboval, a že je to normální. A normální je taky takovému člověku vyjít vstříc. Žádný z nich neřekl: „To je skvělý, že sem přijede někdo s foťákem.“ Prohlásili spíš: „Tak teda jo…“ Poměrně neochotně, ale přece jen. A to stačilo – nejen Honzovi Šibíkovi, ale i té plnosti. A jak to bylo s tou mou druhou prohrou, kdy jsem zapomněl napsat text? V tom už nenacházím příliš velké ponaučení, spíš hořkou anekdotu, co všechno se taky může autorovi stát, či spíš nestát. Když jsme se s Alešem Ledererem a Honzou Šibíkem – a samozřejmě taky se sedmi šumavskými solitéry – dohodli, že po roce od vydání knihy začnou vznikat nové fotky a v návaznosti na Raději zešílet v divočině nová kniha, asi se mi zatměl mozek. Pochopil jsem totiž, že mám napsat jen nový stručný úvod, jinak že vyjdou staré rozhovory s novými fotkami. Z nakladatelského hlediska by to byla pitomost, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomil. Jan Šibík jezdil několik měsíců na Šumavu a pořizoval nové snímky – a já nedělal nic. Když se mě nakladatel optal, kdy budu se svými texty hotov, nechápavě jsem odvětil: „S jakými texty?“ Prostě jsem zapomněl napsat tuhle knihu… Konečně mi došlo, že úvod má být mnohem obsáhlejší než pár odstavců a že nemá smysl znovu tisknout již vytištěné rozhovory, ale je třeba, abych napsal cosi o svém životě s mými šumavskými přáteli, o tom, co mi pobývání s nimi dalo, co si o nich myslím, čím mě fascinují, proč je mám tak rád. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a pustil se do psaní. Tento reparát nyní držíte v rukách. I já se prostě učím prohrávat… — Odborník by mě možná opravil, ale osobně mám dojem, že z marketingového hlediska je na knize setkání s šumavskými samotáři špatně úplně všechno. Pokud si vybírám respondenta ke knižnímu rozhovoru, měl by to být člověk aspoň trochu známý, ne? Šumavské solitéry zná jen málokdo, o některých neví dokonce ani lidé ve velmi blízkém okolí. Tak dobře se skrývají. Z hlediska ohlasu je důležité, aby téma knihy s člověkem rezonovalo. Pokud bych dělal rozhovor o zdraví, jídle či sexu, spojitost se svou osobou by v tom mohl najít snad každý. Ale v radikální odloučenosti? Jak ta rezonuje u čtenářů z měst a vesnic, kteří se třeba někdy cítí osamělí, ale přesto pobývají ve společnosti? A odstěhovat se do lesa bez elektřiny a bez vody – nemluvím o teplé vodě, mluvím o vodě jako takové – rozhodně neplánují. A že by někdo chtěl okopírovat model, jakým žije třeba Martina Kyselová nebo Mirek Sedláček? To je nemožné. Jde o tak jedinečné osobnosti, že žádná nápodoba není možná. Marketingovým handicapem mohla být ostatně i sama Šumava. Ne že by nejrozsáhlejší české pohoří nemělo dost příznivců, sám se mezi ně počítám, ale přece jen: kniha ze Šumavy je vlastně regionální literaturou. Copak příběhy odtud mohou zajímat obyvatele Liberce, Znojma či Vsetína? A přesto je zajímají. Co to v čtenářích tak silně zaznívá? Myslím, že to nebude jen česká láska k outsiderům nebo lépe řečeno ke zdánlivým outsiderům. Jsme zemí Švejka a Cimrmana, ale přestává už podle mého názoru platit, že jsme zemí plebejců. Jedním z původců nosného hlasu knihy Raději zešílet v divočině bude zřejmě žitá změna, kterou většina mých respondentů (snad všichni kromě Klišíků, kteří se ve své chalupě narodili) udělala. Ta změna byla radikální: spálili za sebou všechny mosty, v nížinách či vrchovinách nechali rodiče, partnera, někdy děti… Někteří zdánlivě zmizeli z povrchu zemského. Čtenáři nechtějí udělat tak radikální změnu, ale zřejmě jim stačí vědět – ne: stačí to nám –, že je to možné. Třeba se odhodláme ke změně menší, ale pro nás neméně důležité. Přestěhovat se do vedlejší obce, změnit něco v zaměstnání, ve vztahu, v sobě – to zejména. — Když dělám knižní rozhovor, pokouším se nic nevědět, o dotyčném si nic nemyslet. Všechno, co budu chtít, kam bych toužil náš hovor nasměrovat, by mě i jeho jen omezovalo. Ano, kdybych se hodně snažil, mohl bych získat to, co jsem si naplánoval. Ale byl by to velmi zúžený pohled, nic jiného bych nedostal, pominul bych celou šíři světa. Pro jedno bych ztratil všechno. Dobré odpovědi se nedají získat jakýmkoliv snažením a přípravou, ty se dají jen dostat, pokud je člověk totálně nepředpojatý a soustředěný. V knize Raději zešílet v divočině zaznívají názory, postoje a prožitky šumavských samotářů. Tak to má být. Přesto jsem si i já, postupem času a při dalších návštěvách, začal něco myslet. O odlehlosti, o nich, o sobě… Knihou Návrat do divočiny se v tom pokouším vyznat. Snad ji mí šumavští přátelé přijmou jako malou pozornost. Něčemu třeba přitakají, nad jiným se rozesmějí… Třeba i nade mnou, vůbec mi to nevadí. Šumavští samotáři jsou vyhraněné osobnosti. Měli odlišné důvody k odchodu do divočiny, jiným způsobem ji prožívají a jiné věci od ní očekávají. Neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů. Cokoliv o nich bych chtěl zobecnit, mýlil bych se už v samotném základu. Každý z nás je jiný, říká se. Budiž. Ale Šumaváci jsou ještě mnohem jinačejší. Přesto mají něco společného. Je to skutečnost opravdového života, plného a vědomě prožívaného. Nedokážu to říct líp než indický jezuita Anthony de Mello. (Ostatně: v podstatě nic nedokážu říct jako on.) Vypůjčím si tedy kousek jeho meditace z knihy K pramenům. „Myslím na situace, v nichž ožívám, a na situace, ve kterých jsem mrtvý. Myslím na doby, kdy jsem se neodvažoval riskovat, kdy jsem žil v pohodlí a bezpečí: to byly časy, kdy jsem stál na místě. Pak myslím na doby, kdy jsem se odvažoval riskovat, dělat chyby, prohrávat a být bláznem, být terčem kritiky ostatních, kdy jsem se klidně uváděl do nebezpečí, že mi někdo ublíží, nebo že někomu způsobím bolest. To jsem byl naživu! Život je pro hazardní hráče. Zbabělci umírají. Musím se naučit přijímat vše, co mi život přináší, potěšení i bolest, žal i radost. Neboť zavřu-li se před bolestí, má schopnost prožívat radost zmizí – stávám se otupělým a v tom spočívá strnulost a smrt. Život jde ruku v ruce se změnou. Co se nemění, je mrtvé. Mrtví lidé v sobě mají zakořeněný strach ze změny. Jaké změny se v mém životě odehrály za posledních šest měsíců? Jaké změny mě čekají dnes? Končím toto cvičení a pozoruji přírodu kolem sebe: je tak pružná, tak plynoucí, křehká, nestálá, vystavená smrti – a tak živá! Pozoruji ji dlouho, hodně dlouho.“ Tolik Anthony de Mello. Něco podobného by ale mohli říct i mí šumavští přátelé. Ne, oni o tom většinou nemluví, oni to žijí. Pokouším se po nich opičit {loadmodule mod_tags_similar,Související} Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Šibík (1963), reportážní fotograf cestující po celém světě, autor fotografií ke knize Raději zešílet v divočině. Dvacet let byl vedoucím fotooddělení a obrazovým redaktorem časopisu Reflex a je nositelem mnoha ocenění, například v soutěži Czech Press Photo či World Press Photo. Jan Šibík je zároveň laureátem Ceny 1. června udělované městem Plzeň za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv. Jeho aktivity, jako jsou Podejte ruce dětem ze Sierry Leone či Chci ještě žít!, překračují hranice fotografie a poukazují ke společenské odpovědnosti člověka, jenž se pohybuje v problematických oblastech světa. Daniela Matulová (1989), fotografka opakovaně zaznamenávala uprchlickou krizi, těžkou práci žen a dětí či přeživší ženy napadené kyselinou. Dokumentovala jednu z nejuzavřenějších komunit světa v jeruzalémské čtvrti Me’a Še’arim a spolupodílela se na fotografiích ke knize Raději zešílet v divočině. Nakladatelství Prostor 2019, 400 stran, první vydání
Čas načtení: 2024-03-02 05:00:00
V březnu 1984 soudruzi slíbili 350 tisíc trenýrek. Ale chyběla čočka a filé
První měsíc jara 1984 ještě pořád přál lyžařům, i když se v nížinách oteplilo – natolik, že na Nových Mlýnech roztál led a nádrž začala vydávat denně další stovky metráků ryb uhynulých kvůli jedům uniklým z chemičky Jungbunzlauer v rakouském Pernhofenu. Panovalo sucho, a tak čistých vod, které by ekologickou havárii mírnily, se nedostávalo. Na to, že je vláhy málo, si stěžovali samozřejmě i zemědělci, kterým začaly jarní práce. A kontroly – přinejmenším na Slovensku – ukázaly, že stav závlahových systémů v družstvech a na statcích je katastrofální. Čas přitom kvapil – vždyť výlohy a nástěnky se ani nestačily vzpamatovat z tíhy plakátů k vítěznému únoru a už dostaly naloženu další porci, tentokrát k MDŽ. A od únosu československých občanů v Angole už uplynul rok a že bylo to jaro, bez sobotních směn Národní fronty se to neobešlo.
Čas načtení: 2024-03-04 15:02:00
V druhej polovici tohto týždňa nad ránom mráz prechodne aj v nížinách Synoptická situácia sa v najbližších dňoch nad Európou z nášho pohľadu výraznejšie zmení. Nad severnou časťou kontinentu zmohutnie tlaková výš, ktorej stred sa bude v noci na...
Čas načtení: 2024-03-05 05:09:00
Kdo uzdraví naše lesy a pole? Chytří hospodáři
Naše krajina churaví. Ačkoli horské lesy jsou povětšinou zdravé, zejména v nížinách umírá život v půdě, kterou postupně splachuje voda do řek. Taková krajina bude obtížně odolávat klimatické změně. Musíme začít myslet progresivně, hospodařit regenerativně a zavádět agrolesnické postupy. A musíme si uvědomit, jak moc naše města potřebují zeleň.
Čas načtení: 2024-03-07 11:48:27
??Výstraha ČHMÚ na mráz ve vegetačním období ??V noci na pátek (8. 3.) se na většině území ČR vyjasní a teploty v místech se slabým větrem klesnou na -1 až -5 °C. Vzhledem k tomu, že v nížinách již rozkvétají ovocné stromy (meruňky),
Čas načtení: 2024-03-22 05:04:00
Nový test letních pneumatik. Překvapením v žebříčku je korejská značka
Poslední březnový den skončí povinnost mít na zasněžené nebo zledovatělé silnici nasazené zimní pneumatiky. Tedy ty, které jsou označené symbolem horských štítů, případně písmeny M+S. Ovšem ti řidiči, kteří třeba ještě pojedou lyžovat do Alp, by s přezouváním měli zatím počkat. Ti, kteří ale jezdí hlavně ve městech a v nížinách, se můžou již začít objednávat do pneuservisů. Přinášíme navíc tipy na typy pneumatik, které stojí za to koupit, i na ty, které naopak nebrat. Známe i výsledek testu brzdné dráhy pneumatiky Tomket.
Čas načtení: 2024-04-05 08:00:00
Nejsilnější pylový alergen - bříza - již kvete
Nejsilnější pylový alergen - bříza - již kvete! ? Ke konci minulého týdne již začala pylová sezóna břízy. Ta v nížinách rozkvetla s měsíčním předstihem vzhledem k nezvykle vysokým teplotám vzduchu. Zároveň krásně
Čas načtení: 2024-04-11 16:11:00
Z léta opět do mrazů. V příštím týdnu bude i sněžit, varují meteorologové
Léto se ještě zdaleka neblíží. Upozorňují na to meteorologové a dodávají, že podle všech modelů do Česka příští týden přijde studený oceánský vzduch. Teploty budou přes den v nížinách maximálně dosahovat deset stupňů Celsia. Na horách je nutné brát v potaz i vydatné sněžení, které se může dostat i do nížin.