Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-06-16 19:58:01

Šílená babička: Užijte si ukázku zdarma!

TAKŽE S I TO ZR E K A P I TU LUJME. . . Mamka obvykle nic neplánovala dál než na pár hodin dopředu. Člověk by měl žít přítomností, říkala často. Divím se, že jsem vůbec vystudovala, jelikož i samotná příprava jsou vlastně plány. Ale na to mamka tvrdila, že jsem přirozeně inteligentní (pochopitelně po ní), tudíž se mohu jakémukoliv cíli postavit čelem, a pokud do něho vložím svou maximální vnitřní energii, které mám prý požehnaně (opět narážka na genetiku), vždy to dopadne k mému nejlepšímu prospěchu. To znamená, že i když fakticky podle obecných měřítek neuspěju, podle těch přirozených byl jakýkoliv výsledek tím nejlepším a vždy o něčem vypovídal. Například o tom, že bych se měla ubírat jiným směrem. „Vesmír ti napovídá, že tohle není pro tebe, protože už má připraveného něco lepšího.“ A také: „Minulost je tu pro ponaučení a budoucnost ještě neexistuje. Proto musíš žít přítomností. Vše ostatní už není, nebo teprve bude.“ Pravdou je, že když jsem byla dítě, všechno, co mamka dělala, ta moudra, která říkala, mi vlastně strašně sedla a vyhovovala. Díky nim jsem se ze svých nezdarů vždy dost rychle oklepala. Možná právě proto to byl ten nejhlavnější důvod, že když jsem to ráno odcházela, tak nějak jsem cítila, že vše bude v pohodě. Vždyť bylo dohodnuto, že pojedou jen do Stéblové. Budou se cachtat v písáku, a až se vrátím z práce, budou už zase vzorně sedět na gauči u televize, plavky budou viset na šňůře na balkoně a pod nimi nejspíš moje mamka v tureckém sedu naruby. Odcházela jsem tedy naprosto v klidu. A jak za mnou zaklaply dveře, mamka dopila zbytek smrduté tekutiny (určitě to bylo strašně zdravé). Venca zatím vytahoval děti z postele a svým mokrým jazykem jim omyl spící obličeje. Takový krásný budíček jim já nemohu nikdy dopřát, protože v žádném případě nejsem roztomilý slintající pes, jenž se srandovně batolí po dlažbě, ale pouze nejlepší matka na světě, což při mém ranním buzení nedokážou ocenit. Ale je jasné, že kdybych je budila olíznutím přes jejich krásné měkké dětské tvářičky, no, už ta představa nikomu nepřijde tak skvělá. K tomu by určitě Vojta ještě pištěl něco ve smyslu: „Fuj, to je hnus!“ A hnal by se s takovým pokřiveným útrpným výrazem hned umýt. Taky výhra. Aspoň by vstal. Při představě, že psi olíznou všechno, myjí se i tam a strkají čumák i tam a všichni víme, co to jedno i druhé tam pokaždé znamenalo, tak vážně nechápu, že jsou pejskaři tak naměkko, když je ta samá uslintaná růžová lopata přetáhne přes obličej. Jako pečlivá matka vždy s příručním vysavačem pro každý drobek a s dezinfekcí ve spreji na kuchyňské lince, v koupelně, na záchodě, v dětském pokoji a ložnici se znovu ježím a stěží ovládám, zatímco se mi v hlavě promítá drastický film naprosto nechutných bakterií, které vítězoslavně tančí na mém morálním pohřbu. Takže potomci vstali z postele, babi jim připravila míchaná vajíčka, protože snídaně musí být výživná a bohatá na bílkoviny. Obě moje děti to běžně odmítají jíst, protože vajíčka lezou slepicím ze zadku a v takto připraveném stavu jim navíc připomínají již zrecyklované jídlo. Ale vzhledem k tomu, že se do toho samého s vervou pustil i Venca, až se mu žlutě prášilo od huby, Janča a Vojta se se stejnou radostí vrhli na svou porci, kterou si vytunili notnou dávkou kečupu a pepře. Následně babi ze své tašky vytáhla dva malé balíčky, kterými se z pochopitelných důvodů předchozího večera přede mnou nechlubila, jelikož bych mohla mít námitky. Moje mamka, která žije jen přítomností, už i v ní předjímá, jak se její dcera v budoucnosti zachová. To není žádná věda, když se známe. Děti sice obvykle reagují na měkké dárky s určitou nelibostí, ale je třeba připomenout, že je předávala moje mamka – a od ní by nečekaly nic nudného. Obě děti tedy vyfasovaly batikovaná trika vlastní výroby, která pro ně pár dní předtím svázala provazy a nabarvila. Po jejich hrudích a zádíčkách se tak paprskovitě rozprskávaly modré, růžové a světle zelené pruhy té nejdivočejší chemické květiny hrající si na nejsvobodnější s přírodou spjatý živel. Následně jim předala několik smývatelných tetování, jimiž si ozdobily paže od zápěstí až po ramena. Naštěstí vždy jen na jednu ruku. „Tu druhou si pak vymalujete sami vlastními obrázky,“ dodala. „A kam jedeme, babi?“ zeptala se Janča. „Na jedno místo, kam jsem jezdívala s vaší maminkou, když ještě byla malá.“ Ve vlaku se naše batikovaná parta stala středem pozornosti. Nejen kvůli křiklavému hippie zjevu, ale také proto, že babi vytáhla ukulele a spustila květinovou hymnu San Francisco, kterou se Venca snažil doprovázet štěkotem a vytím, jak nejlépe uměl. Obě děti klátily nohama a pobrukovaly, jako by toho všeho byly součástí již od narození. Naštěstí to bylo jen dvě zastávky, tudíž přídavky se nekonaly, nicméně jejich narychlo založená kapela sklidila od ostatních aplaus a moje mamka pochopitelně pochvalu, jaká je úžasná babička, kterou by mým dětem mohli všichni závidět. Vencovi jaksi působilo problémy vyskočení z panťáku, ale Janča se soucitně ujala pomoci. Natahovala ruce, aby jí skočil do náruče. Pes to sice pochopil, ale v důsledku jeho krkolomnosti a hmotnosti oba žuchli na zem. Venca pak radostně, jak to zvládl, ještě chvíli přešlapoval předními tlapami po jejím břiše, mrskal ocasem, následně ji přišlápnul i zadními tlapami, než se zastavil na cestě. „Jsi v pořádku?“ zeptala se nejlepší babička na světě. „Jasně!“ vykřikla radostně Jana, postavila se a oklepávala si předek, kde ji předtím promačkával svérázný bígl, zatímco zadek měla od lopatek po lýtka od kamínků celý šedivý, ale co oči nevidí… Paní průvodčí ještě zamávala, dveře panťáku se zavřely a tři výtečníci pokračovali v cestě. „Tady dřív byla pěkná pěšinka. Tudy jsme se dostávali na jedno tajné místo, o kterém ostatní neměli ani tušení,“ říkala babi, „a tak jsme měli prostornou čistou pláž jen pro sebe.“ A vedla vnoučata krajinou zarostlou keři, včetně pichlavého ostružiní, které se jim šlahouny omotávalo kolem nohou. „Babi! Ta masožravá kytka ulovila Vojtu!“ křičela Jana. Moje matka se ohlédla, aby spatřila na konci své řady, jak Vojta hrdě jako chlap ani nedutá, i když měl na krajíčku a kvůli ostružiní se nemohl pohnout z místa. „Počkej!“ vykřikla rázně, jako když dává povel psovi, vytáhla z postranní kapsy kraťasů skládací nůž a pustila se do odřezávání větví. Nebylo pochyb, že si tak u dětí zvýšila prestiž na úroveň akčního hrdiny, který si za všech okolností ví se vším rady. A kdyby tu na ně náhodou zaútočila divá zvěř, tak nebylo pochyb ani o tom, že by nad ní babi rázně zvítězila. S vysokou pravděpodobností by jí k tomu stačila jen jedna ruka, zatímco tou druhou by nožem odsekávala liány útočné masožravé rostliny. Všechno vypadalo bezvadně. Dokud nedorazili na plánované místo, které se nejspíš za ty roky profláklo, a z romantické osamělé krajinky se stal plac osázený turisty. V tomto dni naštěstí jen jedním karavanem, dvěma lehátky, slunečníkem a hlavně odpadky, ponejvíce zmačkanými plechovkami od piva a limonád. Zklamání z dětských tvářích babi obratem vysála akcí zvanou „Odnes špínu zpátky do korýtka“. Do odhozeného pytle opatrně nasbírali to, co se válelo všude kolem, zatímco Venca s vyplazeným jazykem odpočíval ve vysoké trávě u kraje cesty. Jakmile měli splněno, vydali se směrem ke karavanu, jehož osazenstvo zatím v klidu trávilo svou dovolenou venku. Jakýsi muž s výrazným obvodem pasu, kvůli němuž si nemohl vidět ani na špičky bot, se hluboko propadal do lehátka. V ruce držel plechovku piva, v uších měl vražená sluchátka. Pravděpodobně si z mobilu pouštěl hudbu. Přes sluneční brýle by stejně nebylo poznat, jestli místy sleduje svou družku ve vodě, nebo prostě jen usnul, neboť ani ta ruka s plechovkou se nehýbala. Vojta hlídal, Jana číhala v zákrytu za karavanem, hned vedle Venca. A babi vyrazila s pytlem, který měla v úmyslu vysypat uvnitř u jejich jídelního stolu. Jenže evidentně nikoho nenapadlo, že břicho mobilního domova hlídá ospalý rotvajler. V klidu odpočíval a lhostejně ignoroval všechny okolní vzruchy, protože si byl jistý efektem prvního dojmu, jakmile by na nezvaného hosta vycenil své obrovské bílé špičáky. Více v knížce 🙂 Martina Boučková, Šílená babička, nakladatelství Cosmopolis, 2024. Anotace: Rodiče si nevybereš, někdy se před nimi ani neschováš.Lucie potřebuje o prázdninách pohlídat děti. Předpokládá, že ideálním řešením by mohla být jejich babička, jenomže… její máma je tak trochu jiná!Zůstalo v ní totiž kus nespoutaného rebelství z mládí, které strávila v době, kdy hippie zažívalo největší…

Čas načtení: 2026-01-31 20:12:34

Nebojte se, pokud vyhraju volby, stát rozhodně šetřit nebude, slibuje Orbán

Maďarský premiér sází na štědré dotace a daňové úlevy, zatímco ekonomika stagnuje a rating země klesá. Analytici však varují, že bez ohledu na výsledek dubnových voleb bude muset příští vláda drasticky utahovat opasky.

Čas načtení: 2024-12-18 04:39:05

Jak na online casino: Efektivní dovednosti vs. štěstí?

Jak na online casino: Efektivní dovednosti vs. štěstí? redakce St, 12/18/2024 - 04:39 Zábava Klíčová slova: kasino vklad 1 EURO mezinrodnonlinecasino.com webová stránka zahranicneonlinekasina.com Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Štěstí jako hlavní faktor při hraní Již od počátku existence casin je známo, že už podle samotného jména hazardní hry jsou casino hry pouze záležitostí štěstí. Ve většině casino her máte pevně stanovené šance na výhru, které v mnoha případech nelze nijak ovlivnit. Například automaty fungují na algoritmech, které mají pevně dané odměny a procentuální šanci na výhru. Tato šance na výhru je variabilní a může se například zvyšovat s větší prosázenou částkou na automatu, obecně však ale platí, že hraní na automatech. U většiny klasických casino her jsou pevně dané šance na výhru. Mezi tyto hry patří například kostky, baccarat nebo ruleta. Vaše šance na výhru u rulety jsou také variabilní v závislosti na druhu rulety, přičemž čím vyšší počet nul na ruletě, tím nižší šance na výhru. Obecně tedy platí, že všechny tyto casino hry mají šanci na výhru nižší než 50%, a je u nich tedy největším faktorem štěstí. Dalším druhem casino her, u kterých je hlavním faktorem štěstí, jsou online hry, které běžně najdete například v crypto casinech. Mezi tyto hry patří plinko, kolo štěstí a crash. Asi největší výhodou u těchto her je možnost nastavení šance na výhru a tedy snížení rizika na úkor výše výhry.. Pokud se tedy nechcete tolik spoléhat na štěstí a nebo pouze riskovat více, jsou tyto hry dobrou volbou. Dovednosti pro hraní casino her Jak již bylo zmíněno výše, je známo, že casino hry jsou záležitostí štěstí. I přesto se lze naučit jak hrát určité hry, abyste zvýšili svoji šanci na výhru. Tyto znalosti hraní vyžadují pokročilé a nebo velmi vysoké znalosti samotné hry a jejích pravidel. Níže si zmíníme hry, u kterých můžete svými dovednostmi ovlivnit svoji výhru. Jedna z nejpopulárnějších her mezi profesionálními gamblery je blackjack. Jedná se o karetní hru, která funguje podle jednoduchých pravidel. Jelikož zde probíráme online casina, nelze na blackjack využít taktiku počítání karet, jelikož karty v online casinu jsou vždy náhodné. Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou se musíte před hraním blackjacku naučit, je základní strategie. Tato strategie udává všechny možné číselné kombinace a ideální kroky při hraní. Naučením se základní strategie zvýšíte drasticky svoji šanci na výhru, jelikož tato strategie je matematicky vypočítaná a nijak nelze šanci na výhru zvýšit. Při hraní se základní strategií má i přesto casino stále výhodu o asi jedno procento. Další karetní hrou, u které lze ovlivnit svoji šanci na výhru, je poker. V tomto případě se opět potýkáme s nevýhodou fyzického casina, takže nelze využít taktik psychologie a čtení oponentů pro vlastní zisk. Stejně jako u blackjacku je i u pokeru důležité znát hodnotu jednotlivých kombinací karet, abyste maximalizovali svoji šanci na výhru.   Poslední možností, u které jsou znalosti asi nejcennější, je online sázení. Při online sázení je velmi důležité mít co nejvíce vědomostí o zápasech a hráčích, abyste mohli předpovědět šance na výhru. Celkově tedy u online sázení můžete drasticky ovlivnit svoji šanci na výhru, pokud máte dostatečné znalosti o týmech a hráčích pro zjištění výhod a nevýhod a také výsledku zápasu. I přes to, že u online sázení můžete drasticky ovlivnit svoje šance, stále se jedná o hazardní hraní a nezajišťuje vaši výhru.   Závěr Celkově je tedy hraní v online casinech závislé na vašich šancích na výhru a ve většině her se vám nepodaří štěstěnu podvést. Pokud hrajete online casino hry pouze pro zisk, může pro vás být vhodné si nastudovat jednotlivé strategie pro ty nejvýdělečnější hry. Pokud se vám ale podaří při hraní pomocí strategie vyhrát značné částky, pamatujte, že se stále jedná o většinové štěstí. V současné době moderních online casin jsou tyto stránky provozovány tak, aby byly výdělečné, a tím pádem jsou šance na výhru pro hráče nižší. Výhodou je avšak nutnost transparentnosti casina a poskytovatelů výherních automatů, takže si je vždy možné dohledat vaši šanci na výhru v jednotlivých automatech. Přidat komentář foto pixabay.com Je hraní v casinu pouze o štěstí a nebo lze získat dovednosti, které zvýší vaši šanci na výhru? V tomto článku naleznete hry, u kterých lze vaši šanci na výhru ovlivnit, abyste mohli například vytěžit co nejvíce, když provedete minimální vklad. Pokud chcete hrát s nízkými vklady a maximalizovat svoji šanci na výhru, určitě vás zaujme tento seznam, který vám ukáže, jak provést kasino vklad 1 euro. Tento seznam je i pro Čechy užitečný a poskytne vám možnost hrát v casinech s nízkými limity. Pokud chcete využít svoje nově získané vědomosti pro hraní, zvažte například zahraniční casina, která najdete na mezinrodnonlinecasino.com. Tento seznam vám poskytne ty nejlepší casina pro Českou republiku. Samozřejmostí jsou v tomto případě i zahraniční kasina pro Slováky, které poskytuje v přehledném seznamu webová stránka zahranicneonlinekasina.com. Tyto casina jsou ověřená a byla jim přidělena mezinárodní licence.

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-22 19:01:52

Propad prodejů vyvolává radikální kroky: Tesla opět drasticky snižuje ceny svých vozů!

Tesla reaguje na pokles prodejů a rostoucí konkurenci z Číny dalším výrazným snížením cen svých modelů po celém světě. Tento krok zvyšuje tlak na konkurenty, ale bude stačit k tomu, aby akcie Tesla otočily svou negativní trajektorii? Článek Propad prodejů vyvolává radikální kroky: Tesla opět drasticky snižuje ceny svých vozů! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-06-11 09:14:59

Zem vyzerala 2-milióny rokov dozadu drasticky inak. Bola vystavená „chladným medzihviezdnym mračnám“. Takto to tu vyzeralo!

Výskumníci z Boston University naznačujú, že pred približne dvoma miliónmi rokov mohla Slnečná sústava prejsť cez medzihviezdny oblak materiálu, ktorý zmenil klimatické podmienky ... The post Zem vyzerala 2-milióny rokov dozadu drasticky inak. Bola vystavená „chladným medzihviezdnym mračnám“. Takto to tu vyzeralo! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-07-11 10:00:48

Tesla v problémech: Její podíl na trhu elektromobilů se drasticky snížil!

Druhé čtvrtletí letošního roku bylo pro trh elektromobilů rekordní. Podíl dlouho dominující Tesly ale klesl pod 50 %. Co na to akcie? Článek Tesla v problémech: Její podíl na trhu elektromobilů se drasticky snížil! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-09-02 16:08:39

Jednoduchý trik môže drasticky predĺžiť zdravie lítium-iónových batérií

Lítium-iónové batérie sú najpoužívanejším typom batérií v priemysle a ako experti informujú, prvé nabitie batérie tohto typu je oveľa dôležitejšie, než si myslíš. ... The post Jednoduchý trik môže drasticky predĺžiť zdravie lítium-iónových batérií appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-11-29 12:51:18

Black Friday v podání Huawei. Drasticky zlevňují hodinky, sluchátka a další

Vánoce se již kvapem blíží a je proto nejvyšší čas začít řešit dárky. Mezi ty hlavní bude určitě u většiny z nás patřit elektronika, a to ať už mobilní telefony, nebo nositelná, chytrá elektronika v podobě například hodinek. Čínský Huawei má na našem trhu velmi slušnou nabídku a my vám…Přečtěte si celý článek: Black Friday v podání Huawei. Drasticky zlevňují hodinky, sluchátka a další

Čas načtení: 2025-06-12 11:53:01

Nová metóda extrakcie lítia drasticky znižuje náročnosť a emisie vytvorené počas ťažby

Lítium je mimoriadne dôležitý kov, ktorý využíva ľudstvo na výrobu nabíjateľných batérií, ktoré poháňajú smartfóny, laptopy, elektromobily a väčšinu ďalších zariadení. Lítium je ... The post Nová metóda extrakcie lítia drasticky znižuje náročnosť a emisie vytvorené počas ťažby appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-10-23 12:21:50

Apple má ďalší problém: iPhone Air je PREPADÁK, výroba sa drasticky znižuje. Čo bude ďalej?

"iPhone Air čelí nízkej popularite kvôli kompromisom v dizajne, kratšej výdrži batérie a vysokej cene, čo môže ohroziť jeho budúcnosť v portfóliu Apple." The post Apple má ďalší problém: iPhone Air je PREPADÁK, výroba sa drasticky znižuje. Čo bude ďalej? appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2026-03-08 20:02:08

Konec levné elektroniky? Tento technologický král drasticky zdražuje kvůli globálnímu “RAMageddonu”

Apple skokově zdražil nové MacBooky, i když jejich výkon roste jen pozvolna. Důvodem je globální „RAMageddon“: extrémní zdražení pamětí, které drtí výrobce a investorům ukazuje, kdo dnes řídí trh. Článek Konec levné elektroniky? Tento technologický král drasticky zdražuje kvůli globálnímu “RAMageddonu” z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2008-02-19 21:16:00

Hyundai Accent

Hyundai Accent 1.5 CRDi Hyundai Accent v celé své kráse Design Ten se oproti starší verzi změnil. Přední světla byly vyměněny za dominantnější, ale spíše převládá přední spoiler. Hyundai Accent má méně drasticky zakončenou záď, kde jsou umístěny výrazně sdružené světlomety. S litými koly se vůbec ...

Čas načtení: 2022-04-28 11:31:37

Tak se přece jen dohodli: Musk kupuje Twitter

Milí čtenáři, musím nyní porušit svůj slib, že příští článek bude o Německu. Situace se totiž náhle vyvrbila na zcela jiné (mírové) frontě, ke které jsem předtím napsal pár komentářů. Představenstvo Twitteru vyslovilo souhlas s Muskovou nabídkou na převzetí firmy za 44 miliard dolarů. Vypadá to tedy, že velká sociální síť opravdu změní majitele. To mimo jiné potvrzuje původní odhad, že „jedovatá pilulka” (poison pill), kterou představenstvo odsouhlasilo předtím, byla opravdu jenom taktikou, jak celý proces trochu zpomalit a získat čas ke konzultacím. Samotní členové představenstva mezi sebou téměř žádný podíl na Twitteru nevlastní (výjimkou je zakladatel firmy Jack Dorsey, jehož podíl těsně převyšuje dvě procenta) a patrně potřebovali znát názor významných akcionářů. Je možné, že k ochotě akceptovat Muskovu nabídku přispěl i současný dramatický propad akcií „sousední” firmy Netflix. Netflix sice není přímým konkurentem Twitteru (zabývá se vysíláním filmů po internetu), ale stejně spolu bojují o čas a pozornost lidí. Jeho současný propad je náznakem, že žádný technologický gigant nemá své místo na výsluní jisté. Co teď s Twitterem bude? Z Twitteru téměř jistě zmizí z burzy cenných papírů, což je jev u velkých firem vzácný, ale nikoliv neslýchaný. Není ovšem jisté, zda se Musk stane – či dlouhodobě zůstane – jediným a výlučným vlastníkem Twitteru. Nemusí, může do společnosti snadno někoho přibrat. Soukromé firmy neobchodované na burze, které nechtějí zveřejňovat údaje o svém hospodaření, smějí mít v USA nanejvýše dva tisíce investorů. (Takovým investorem ovšem nemůže být kdokoliv, kvalifikovaný investor musí splňovat určitá pravidla.) Opětovný návrat Twitteru na burzu je velmi nepravděpodobný. Musk se totiž obecně netají tím, že uvádění technologických firem na burzu považuje za riskantní pro jejich další vývoj. Vnější akcionáři, kteří se s firmou osobně neztotožňují a jde jim hlavně o výdělek, často tlačí na krátkodobé finanční výsledky i za cenu nahlodávání dlouhodobých perspektiv růstu. To může vést například k ořezávání nákladů na vývoj nebo k propouštění drahého (ale kvalitního) personálu. Takové to katování kostů za každou cenu, se kterým se asi i nejeden našinec setkal. Podíváme-li se na současné dvě Muskovy vlajkové firmy, SpaceX není přesně z tohoto důvodu obchodována na burze vůbec, kdežto automobilka Tesla sice ano, ale Musk si v ní ponechává blokační menšinu 22 procent (podle pravidel Tesly musíte dát pro důležitá rozhodnutí dohromady 89,5 procenta hlasů!), aby akcionáři nemohli měnit dlouhodobé směřování firmy bez ohledu na něj. Pročistí se Twitter? Zajímavější než burza jsou ale technické a sociální aspekty věci. Jedním z charakteristických postupů velkých technologických firem jsou „pokusy na lidech”. Uvnitř firmy se vymyslí nějaká nová vlastnost a následně se testuje v různých regionech, přičemž v centrále sledují, zda ta změna měla žádoucí účinek – například jestli se s její pomocí prodalo více reklam – nebo ne. Někdy jde i o dost nepříjemné změny, které narušují uživatelský komfort a jsou také předmětem adekvátně naštvaných, ale bezmocných diskusí. (Ve světle skutečnosti, že hlavním zákazníkem sociálních sítí jsou zadavatelé reklamy a prostý uživatel je spíše prodávané zboží, je ovšem takový postup až nepříjemně logický. Zboží se přece taky nikdo neptá, jestli chce ležet v supermarketu na třetí nebo na čtvrté polici, a jestli na něj přespříliš svítí slunko. Zboží do takových věcí nemá co kecat.) Musk zatím naznačuje, že Twitter pod jeho vedením by byl daleko „komunitnější”: několikrát otevřel na svém profilu hlasování, ve kterém se uživatelé mohli vyjádřit, jaké novinky chtějí a jaké ne. Zásadní změnou by mělo být i takzvané „otevření algoritmu” (open sourced algorithm). Právě algoritmus, který vám servíruje na obrazovku (feed) to, co na ní vidíte, je totiž tou nejkontroverznější technickou složkou sociálních sítí. Panuje široké podezření, podpořené i výsledky různých pokusů, že tyto algoritmy jsou dnes vysloveně optimalizovány k tomu, aby svoje uživatele „rozesíraly”. Potřebují upoutat vaši pozornost na co nejdelší dobu – aby vám mohly podstrkávat reklamy, samozřejmě – a to se nejlíp dělá vztekem a podrážděním. Otevřený algoritmus, o kterém Musk mluvil, by patrně tak zákeřně manipulativní nebyl, a mohlo by to vést k tomu, že by se síť trochu samovolně pročistila; to nejhorší chování už by nebylo algoritmicky odměňováno a automaticky posouváno navrch. Zároveň by ale nový algoritmus musel být dostatečně odolný vůči vnější manipulaci, ať už ze strany různých spammerů prodávajících viagru, nebo firem / režimů / organizací snažících se pohnout veřejným míněním pomocí robotických účtů (botů) a koordinovaných kampaní. Zkombinovat tyto dvě vlastnosti dohromady není nijak jednoduchý úkol a první týdny pokusů budou připomínat spíš chaos než co jiného. Toto je pravé digitální bojiště, ve kterém budou mít znepřátelené strany vysokou motivaci najít využitelné díry v systému. Podíváme-li se na podobné oblasti IT světa, jako je například antivirový software nebo potlačování spamu v elektronické poště, ani po třiceti letech vývoje se nedá říci, že by bylo úplně dobojováno. Toto je tedy těžký úkol; na druhou stranu, ve svých jiných firmách prokázal Musk poměrně solidní schopnost přitáhnout mladé talentované inženýry a motivovat je do práce i něčím jiným, než jsou peníze. („Poletíme na Mars!”). Pokud vyhlásí nějaké nové tažení pod heslem „Vybudujeme první svobodnou sociální síť!”, je možné, že se mu podaří naverbovat do Twitteru talenty, které takové úkoly dokážou vyřešit. V softwarově inženýrské komunitě se s libertariánstvím flirtuje docela dost, o lidi tedy nouze nebude. Jednou z věcí, které se přitom budou muset také stát, je předělání současného obchodního modelu Twitteru na něco únosnějšího. Celý ten model, kdy se prodávají reklamy a samotná služba je zadarmo, byl ještě před deseti lety oslavován jako záblesk génia. V posledních letech se ale ukazuje, že dělat z uživatelů zboží vede k těžko řešitelným patologiím. Z toho plyne, že se právě uživatelé musejí stát zákazníky; jinými slovy, že budou muset aspoň za některé služby Twitteru platit. Jestli si na takovou změnu dokáže internetová komunita zvyknout, toť otázka. Být zbožím je sice ponižující, ale taky levné. Co bude některé lidi nesmírně dráždit? Poslední zajímavé téma, možná to nejdůležitější. Podle jakých pravidel se bude na Twitteru napříště mazat? (A to zahrnuje jak jednotlivé příspěvky, tak i blokování celých účtů.) Toto je asi nejtěžší věc k řešení, u které si myslím, že možná ani samotný Musk úplně nedoceňuje, do jaké bezedné bažiny emocí leze. V rámci sousloví „sociální síť” totiž není důležité to slovo „síť”, ale to druhé slovo „sociální”, a Musk je přitom poněkud stereotypní technologický nerd. Bez moderace Twitter fungovat nemůže a vyhnout se při moderování, byť jen neúmyslnému použití dvojího metru, bude velmi, velmi obtížné. Z hlediska Američanů je samozřejmě zajímavé to, jestli Muskův Twitter obnoví účty Donalda Trumpa, Alexe Jonese nebo třeba satirického časopisu Babylon Bee. Problém má ale celosvětový přesah. Uživatelé Twitteru žijí po celé planetě, místní zákony o svobodě projevu (či spíš jejím opaku) se od sebe drasticky liší, interakce mezi lidmi překračují hranice a do toho všeho panuje nedostatek moderátorů, kteří by ovládali příslušné jazyky. Zajímavý příklad z nedávné doby: Twitter zablokoval účet známého nizozemského protiislámského politika Geerta Wilderse poté, co Wilders na Twitteru odpověděl pákistánskému premiérovi Šehbazu Šarífovi zprávou, která byla velmi nelichotivá vůči islámu: „To, co poškozuje premiéra Šehbaze, je násilnost netolerantní ideologie zvané islám, fatvy a výhrůžky smrtí ze strany lidí z Pákistánu, kteří se inspirovali u falešného proroka Mohameda. Vždycky si vybereme svobodu před mohamedánstvím. A vy nikdy nezvítězíte.” Zdroj: VOLKSKRANT.NL V Pákistánu by nepochybně šlo o rouhání a člověku, který by se odvážil něco takového veřejně napsat, by hrozil trest smrti za urážku proroka – tedy pokud by jej předtím nezlynčoval zuřivý dav poštvaný nějakým imámem. V Nizozemsku je to nejspíš zcela legální výrok; právě Wilders má v tomto ohledu bohaté zkušenosti se soudy a ví, jak se pohybovat „před hranou”. Twitter označil tento příspěvek za nenávistné chování, což odporuje jeho současným vágním zásadám komunity, a Wilderse potrestal zablokováním. Jenže tím vyvolává dojem, že ve vzniklém mediálním konfliktu se sociální síť de facto postavila na stranu Pákistánu a jeho poněkud středověkých představ o rouhačství, a nadřadila je nad tradiční západní náboženské svobody, které právě i to právo rouhat se jiným bohům zahrnují. Můj odhad je, že na budoucím Muskově Twitteru by ten příspěvek zůstal. Ale to je právě to, co bude některé lidi nesmírně dráždit.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-03-29 09:08:32

Dopady války „tam nahoře”

Dmitrij Rogozin, šéf ruské státní agentury Roskosmos, je známý svým občasným velkohubým vystupováním na Twitteru. Když například Spojené státy roku 2014, po ruské invazi na Krym, zaváděly sankce proti Rusku, doporučil jim, aby „dopravovaly své astronauty na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) pomocí trampolíny”. Tehdy totiž už raketoplány nelétaly (poslední byl vyřazen z provozu roku 2011) a žádný nový stroj schopný provozu s lidskou posádkou ještě USA neměly k dispozici. Takže američtí astronauti „jezdili nahoru” pouze díky ruskému Sojuzu. Samozřejmě to bylo chvástání, protože Američané tehdy platili za dopravu jednoho člověka na ISS a zpět dobrých 70 milionů dolarů a tato cenovka se postupně zvýšila až na 90 milionů dolarů; to byl příliš dobrý byznys, než aby se jej Roskosmos jen tak zbavoval, a ve srovnání s dneškem byly tehdejší sankce mírné. Létalo se tedy dále a Sojuzem se na ISS a zpátky svezla ještě řada Američanů. Dnes už USA náhradu mají, je to loď Dragon určená pro čtyři osoby. Nicméně Rogozin nedávno pohrozil temným osudem samotné Mezinárodní kosmické stanici: že prý se Rusové mohou postarat o to, aby se nekontrolovatelným způsobem zřítila zpátky na Zemi. A jelikož jsem dostal pár dotazů, jestli je něco takového možné, podíváme se na tuto Rogozinovu hrozbu důkladněji. A přidáme k ní několik dalších pozorování o budoucnosti v kosmu. Je čas řešit náhradu ISS Stručně: i když má Rogozinova hrozba reálný základ, úplně bezprostřední nebezpečí nám nehrozí. Rozebereme-li situaci podrobněji, tak ISS, nejdražší struktura světa, obíhá ve výši 400 kilometrů nad Zemí. Z hlediska nás lidí už tam panuje prakticky dokonalé vakuum, ve kterém by člověk bez skafandru nepřežil. Ale ve skutečnosti to není tak vysoko, aby tam ještě nebyly nějaké zbytky vzduchu. Sice velmi, velmi řídké, ale stejně jich je dost na to, aby tu obíhající stanici nepatrně zpomalovaly. A důsledkem toho zpomalování je, že se stanice neustále pomaličku přibližuje k Zemi. Kdyby se tenhle proces nechal jen tak běžet, ISS by se zhruba po roce někde opravdu zřítila. Kde přesně, to se dopředu ani nedá moc odhadnout. Mohla by to klidně být i obydlená oblast, včetně České republiky. A vzhledem k tomu, že ISS váží zhruba tolik, co desetivozový rychlík, samozřejmě nikdo nestojí o to, aby mu spadla na hlavu. Ani po kouskách ne. (Původně celistvý objekt by se při vstupu do atmosféry stoprocentně roztrhal na kusy odporem vzduchu.) Aby tenhle problém nenastal, „popotahuje se” celá stanice co chvíli zase trochu o něco výš, asi jako když si člověk popotahuje padající kalhoty. K tomu se používají právě ruské lodi, dočasně připojené ke stanici. Rusové by tedy teoreticky mohli svoji hrozbu splnit i prostou pasivitou: odletět a už se nevrátit, a řešte si to sami. To je to, čím hrozí Rogozin i za cenu ztráty vlastní ruské investice, protože Rusko se na stavbě ISS významně podílelo. Nicméně, jak už řečeno, ten proces orbitálního poklesu by nějakou dobu trval, odhadem jeden rok. Za tu dobu by ostatní země mohly improvizovat, například se pokusit o to, „popotáhnout” stanici pomocí čtyř nákladních lodí Cygnus a Dragon. Ty jsou sice podstatně slabší než Sojuzy, ale kdyby se od stanice oddělila její ruská část, patrně by to stačilo. Druhá možnost zní drasticky, ale zas tak drastická ve skutečnosti není: celou stanici obětovat a navést ji cíleně do oceánu, kde její zřícení nikoho neohrozí. Ona už vlastně ani neměla být v provozu, její původní životnost se počítala na 15 let. V současné době se konec činnosti ISS odhaduje na rok 2030, ale prodlužovat to nejspíše nepůjde a ani teď si v NASA nejsou úplně jisti, zda stanice do roku 2030 vůbec vydrží; poslední analýza prý hovořila o roku 2028. Celá struktura totiž stárne. Vesmírné prostředí je k ní nemilosrdné. Při svém oběhu kolem Země zažívá stanice ohromné kolísání teplot – na denní straně se její povrch rozpálí až na 120 stupňů, kdežto ve stínu Země panuje stejně silný mráz. K tomu připočtěte radiaci, vakuum, přirozené stárnutí takových materiálů, jako jsou gumová těsnění. Počítačové vybavení z 90. let mezitím také zastaralo. Od určité chvíle už takto zestárlá ISS nemusí být úplně bezpečná pro lidské posádky. Pozvolné „odcházení” jejích životně důležitých systémů je v podstatě jistotou. Nikdo přesně neví, kdy bude hranice únosného rizika překročena, ale jelikož o smrt svých astronautů žádná země nestojí, veškerá rozhodnutí budou činěna konzervativně. Což znamená, že je nejvyšší čas začít řešit její náhradu. O čemž se hovořilo už nějakou dobu před válkou. Rusové přestávají být významnými hráči No dobrá, to je ISS, jejíž osud se teď může vyvíjet různými směry. Co další následky, které plynou z roztržení stávajících vztahů mezi Roskosmosem a západními státy? Na trhu s komerčními lety do vesmíru, což znamená vypouštění satelitů, ztráceli Rusové podíl už předtím. Zhruba do roku 2013 byli významnými hráči, pak je ale dohnala a předehnala hlavně americká společnost SpaceX, jejímž raketám Falcon 9 nejsou Sojuzy schopné cenově konkurovat. Sojuz dokáže startovat za daleko horšího počasí než Falcon 9, ale to je spíš otázka trpělivosti. Jedinou skutečně vážnou nevýhodou Falconu 9 je omezená velikost satelitů, které lze s jeho pomocí vynášet. Samotná raketa je totiž „tenká jako tužka”, aby bylo možno ji převážet po dálnici. A to znamená, že se i s tahačem musí vejít pod dálniční mosty. Tím je ovšem její průměr omezen na 3,5 metru a na takto tenkou raketu nemůžete nasadit příliš široký náklad. Jednou z firem, která teď přechází od Roskosmosu ke SpaceX, je londýnský OneWeb, což je vlastně konkurent; OneWeb totiž buduje kosmický internet, podobný projektu Starlink. Nicméně společnost SpaceX se přesto rozhodla konkurenční satelity vynášet. Asi nejde jenom o altruismus. Firma SpaceX už dorostla do takových rozměrů, že jednoho dne by se o ni mohly začít zajímat antitrustové úřady, a vlídné chování ke konkurenci jí v takovém případě může pomoci. Každý problém je příležitost O jednu věc určitě svět kosmické techniky přijde, a to je využití ruských raketových motorů RD-180 na amerických raketách. Tato kombinace fungovala dobře po řadu let. Američané měli v plánu postupně nahradit ruské motory svými, konkrétně modelem BE-4 od Bezosovy firmy Blue Origin. Jenže vývoj motorů BE-4 má několikaleté zpoždění a zatím není úplně jasné, kdy a zda vůbec budou k dispozici. Tím se zdržuje i celý projekt nové rakety jménem Vulcan, která by jinak už nejspíš létala. (Firma Blue Origin je vůbec zajímavým příkladem toho, že za peníze nekoupíte všechno. Ačkoliv existuje už od roku 2000 a finančně ji zaštiťuje nejbohatší člověk světa, její technické výsledky za téměř čtvrt století nejsou nic moc. Na rozdíl od Muska má Bezos velký problém s tím, sehnat a udržet si ve firmě mladé inženýrské talenty.) Mezinárodní spolupráce ve vesmíru určitě touto válkou značně utrpěla. Na druhou stranu, každý problém je zároveň příležitost. Soukromé kosmické firmy – nejen ty americké – teď budou mít možnost předvést, co v nich vězí, a s čím novým dokážou přijít na trh.

Čas načtení: 2022-03-11 08:43:12

O armádě, která bojuje stejně, jako cvičí

Současné nepříliš velké úspěchy ruské invaze na Ukrajině vzbuzují v mnoha lidech otázku. Je ta ruská armáda opravdu v tak žalostném stavu, nebo jde jen o elaborátní strategii, při které jdou nejdřív na jatka ty nejhorší jednotky a teprve pak bude následovat opravdová ofenziva tvrdých chlapů a nejlepšího vybavení? Tu druhou spekulaci jsem v poslední době slyšel asi osmkrát. Hodně lidí si nechce připustit možnost, že by velká ruská armáda byla takový papírový tygr. Nuže, myslím si, že situaci lépe pochopíme, půjčíme-li si k uvažování dva poznatky, které se neustále opakují na blogu ACOUP, což je jednomužný projekt profesora vojenské historie Breta Devereauxe. Jeho autor se specializuje na Římany, ale rozsah má očividně široký a ony se ostatně také některé ty věci opakují už od doby faraónů. První Devereauxova lekce: každá armáda odráží společnost, ze které vznikla V podstatě to ani nejde jinak. Jestliže jde o mnohonárodnostní říši (Rakousko-Uhersko), bude i její vojsko mluvit mnoha jazyky a velení s tím musí počítat. Jestliže jde o zemi s vysokým procentem negramotných (Afghánistán), nemůžete předpokládat, že si vojáci za domácí úkol přečtou manuál. Chudé země budou mít hůře vybavenou armádu než bohaté, výjimky jako trestuhodně zanedbaný Bundeswehr jen potvrzují pravidlo. Italští vojáci budou určitě víc pít víno a zpívat, od Finů se to čekat nedá, ale jako národ osamělých lovců budou mít zase skvělé snajpry (a vskutku). Británie coby mořeplavecký stát má silné námořnictvo. Japonci, poslušní do roztrhání těla, bojovali za druhé světové války (i předtím) až suicidálním způsobem. Decentralizovaní Švýcaři si dodnes udržují miliční model armády. A ruský voják bude nepochybně tolerovat nedostatek jídla a zimu lépe než jeho kolegové ze západu, ale zase asi zažil od svých spolubojovníků dost šikany na to, aby pak některé z nich třeba s chutí nechal ve štychu, nastane-li k tomu příležitost. No, a teď se tedy podívejme na Rusko. Putinovo Rusko je stát, ve kterém byli oligarchové politicky tvrdě zkroceni, ale ekonomicky se jim stále daří. Dokud jsou poslušní, můžou si hrabat, jak se jim zachce. Ruská ekonomika z velké části stojí a leží na vývozu nerostných surovin, což je obor, který má tendenci přitahovat spíš mafiány než mozky – všude na světě. Propast mezi tím, jak bohaté je Rusko na všechny možné druhy přírodních surovin, a mezi životní úrovní běžného Rusa, je také docela dramatická. Jiné státy založené na podobném principu (ropná království) sice taky mají tisíce princů a boháčů, ale snaží se aspoň přerozdělit zisky z prodeje ropy mezi zbytek svých občanů natolik, aby byla jejich životní úroveň uspokojivá a nelákalo je to k nějakému džihádu apod. To v Rusku neplatí, tam je mezi vládnoucí vrstvou a řadovým Rusem poměrně značná propast a vždycky byla. Takže taková propast bude i v armádě. Může být armáda funkční, když zbytek státní struktury je zkorumpovaný? Proč by měla tvořit nějakou ojedinělou výjimku? Koneckonců těch peněz, které se v ní točí, je hodně – ideální terč pro to, pořádně ji vytunelovat a nějak to zakamuflovat před carem, který sedí daleko, předaleko a do provincií zas tak dobře nedohlédne. Druhá Devereauxova lekce: každá armáda bojuje tak, jak předtím cvičila Zase, v podstatě to nejde jinak. Ve vysoce stresové situaci upadají lidi do zajetých postupů (je to pořád lepší než zpanikařit). Před pár dny vyšel velmi dlouhý článek na serveru RUSI, který rozpitvává záhadně slabou přítomnost ruského letectva na bojišti. Jeho gró zní, že Rusové cvičí svoje piloty v podstatně menším rozsahu než NATO, které vydává za cvičení obrovská množství peněz. Žádné desítky letadel ve vzduchu naráz, které by musely koordinovat svoji činnost s pozemním vojskem a námořnictvem, žádné realistické nasazení protileteckých zbraní, ale jen daleko jednodušší úkoly typu „leťte někam ve dvou a svrhněte bombu na označený cíl”. Pak ale samozřejmě v ostrém boji nemůže to letectvo předvádět stejné výkony, jako když koaliční jednotky rozbily roku 1991 Husajnovu armádu napadrť. Cvičení jsou drahá. Chcete-li simulovat opravdu velké operace, nemůže to být nějak řádově levnější než vést tu válku pár dní doopravdy. Množství vystřílené munice a spáleného paliva je fantastické, stejně tak opotřebení strojů; jedna letová hodina vrtulníku nebo stíhačky vyjde na statisíce korun. Aspoň vám v rámci cvičení nikdo tu techniku skutečně neničí, ale i tak je to velmi drahý špás. A Rusko má přitom HDP srovnatelné s Itálií čili poměrně malou mocností. Respektive před sankcemi mělo. Itálie si už dávno nemůže dovolit vést velké pozemní války sama, leda v rámci NATO. (Ano, na paritu kupní síly je Rusko bohatší než Itálie, ale zas takový drastický rozdíl to není.) Pak ale ta ruská armáda nemůže být moc dobře vycvičená. Z principu, nejsou na to peníze a ta armáda je přitom poměrně velká, tudíž se ty peníze ještě rozřeďují. Klidně je možné, že by se teď Rusům na Ukrajině dařilo lépe, kdyby svého času tu armádu osekali třeba na třetinu její současné velikosti, ale dopřáli té zbylé třetině prvotřídní výcvik a vybavení. Tanková dopravní zácpa Když jsem napsal článek, ve kterém byla fotka tlustého pilota ze sestřeleného Suchoje, dostal jsem od řady čtenářů verbální výprask, že je to povrchní, stupidní, podle jednoho člověka nelze soudit celou armádu atd. Nuže, ano, mohl jsem si to odpustit, ale některé věci by se neměly stát ani jednou nebo sporadicky, a taková obezita v kokpitu stíhačky patří mezi ně. Pokud třeba potkáte elektrikáře, který olizuje dráty v otevřené zásuvce, nesvěřujte mu proboha svůj dům, i kdyby vás ujišťoval, že to dělá jen každého 1. srpna a zbylých 364 dnů v roce se chová normálně. Takové věci se prostě nemají stávat vůbec. Ukážeme si nyní dvě videa obsahující chyby, na které člověk nemusí být žádný Guderian, von Clausewitz ani Devereaux, aby je viděl. První z nich, tanková kolona na předměstí Kyjeva napadená Ukrajinci. (Zvuk je z hovoru, který údajně Ukrajinci odposlechli.)   Vidíte tu „dopravní zácpu” zhruba patnácti vozidel v čase 0:20 a dále? To by se vůbec nemělo stávat. Nikdy. Toto je zastavěné území, poměrně nepřehledné, z každé boudy na vás může vylézt nějaký ten zahradní skřítek se sv. Javelinem na rameni a udělat z vás sekanou. Nikdy nevíte, čím vším nepřítel disponuje a co se proti vám chystá použít. A základní zásada je, že si ta vozidla v takové situaci mají udržovat určitý odstup. Jinak by se mohlo stát i to, že jeden zásah z nějaké těžší zbraně poškodí nebo zničí ne jedno, ale dvě či více vozidel naráz. Toto by správně měli mít ti tankisté nadrilováno až do podvědomých reflexů. Nemají. Ještě si navíc v takové skrumáži navzájem překážejí a ze čtvrtého či pátého vozidla nemají moc šanci vidět, co se děje před nimi, přitom v relativně malé vzdálenosti kolem 50 metrů. Z tanků se obecně kouká dost blbě a správně by je v zastavěném území měla doprovázet početná pěchota, sledující právě to, jestli z těch zahradních bud nevylézají nepřátelští skřítkové. Není tam. Kde je? Jak se chytit do pasti Další video, nejspíš od doněckých nebo luhanských separatistů. Rusové vesměs sebrali svým vojákům mobily, takže většina videí z druhé strany je od separatistů. Nakonec ale prašť jako uhoď, ti separatisté bojují po ruském způsobu a jsou vycvičeni Rusy. Video je pěkně chaotické a hodně skáče, málokdo by dokázal držet rovně mobil, když se po něm střílí. Ale stejně chvílemi uvidíte, že ta silnice je v některých úsecích lemovaná zátarasem z ostnatého drátu. To není běžný prvek ukrajinského venkova. To tam ten nepřítel nachystal, aby vám v daném místě znemožnil z té silnice utéct a rozptýlit se po okolní krajině. Takovým místům, připraveným k nemožnosti úniku, se v anglické hantýrce říká kill zone, a překlad snad ani není potřeba. Žádný kompetentní velitel do něčeho takového dobrovolně nevleze, leda by měl superjistotu, že už žádný nepřítel v okolí nezbyl. Tato jednotka vpochodovala do celkem zjevné kill zone za bílého dne a taky to předvídatelným způsobem schytává. No nic, konec videí. Armády odrážejí společnosti, ve kterých vznikly, a bojují tak, jak jsou vycvičeny. A současná válka na Ukrajině z toho není žádnou výjimkou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-17 20:11:03

Inflace, ta neosobní lež – II.

Milí čtenáři, jakmile vyšel první díl tohoto článku, ozval se mi jeden z vás a poněkud zkritizoval můj výběr cen energií coby reprezentativního problému spojeného s inflací. Zdražují totiž i potraviny, bydlení a tak dále. No dobrá, měl jsem k tomu nějaký důvod, a to byla „palebná příprava” na druhý díl článku. Mám totiž za to, že zrovna zvyšující se ceny energií můžou sehrát v inflační situaci roli „startéru”. Až se začne přidávat na mzdách... Začneme triviálním pozorováním s netriviálními důsledky: v severní půlce Evropy bývá v zimě zima, někdy značná. Nevíme, jak to s tou zimou bude letos. Bude-li mírná, nemusí se nic zvláštního dít, ale bude-li studená, může nastat následující scénář. (Stejně se musím „štípat”, abych uvěřil tomu, že v roce 2021 řešíme v Evropě tuhost zimy, ale to je cena za současný energetický mix.) Takže ten hypotetický, leč zcela dobře možný scénář. Krutá zima, vysoké ceny energií, a někdy v únoru či v březnu přijdou „seveřanským” odběratelům takové faktury za teplo a elektřinu, že už to začne přesahovat mez tolerance jejich rodinných rozpočtů. Lidé mají tendenci přizpůsobovat své výdaje svým příjmům, tudíž rezervy v jejich cashflow nebývají kdovíjak vysoké. Bydlení není levné nikde, řada středostavovských rodičů na Západě posílá svoje ratolesti do draze placených soukromých škol (protože ve státní škole hrozí přílišné, eh, kulturní obohacení ze strany spolužáků) atd. Co v takové chvíli ten příjemce faktury udělá? Přijde za svým zaměstnavatelem a řekne: „Toto už nejde, všechno zdražilo, potřebuji větší výplatu.” Kdyby panovala bída, mohl by se mu zaměstnavatel vysmát a odpovědět: „Budeš makat i za málo, člověče nevděčná, a budeš rád, že máš vůbec nějakou práci.” Jenže pracovní trhy v severní půlce Evropy jsou poslední roky spíš ve stavu, kdy je zaměstnanců nedostatek. Aneb, jak to před pár týdny řekl jeden můj známý: „Vždycky byl problém sehnat chytré lidi, ale teď už nejsou ani blbci.” Tím pádem ten zaměstnavatel nemá moc na výběr a bude mu muset opravdu přidat, aby nepřišel o kvalitního člověka a nevyzobnula mu jej konkurence. A přidá nejspíš nejen jemu, ale všem, nebo aspoň všem na srovnatelné pracovní pozici – aby to někdo nedal k soudu jako diskriminaci. Přidat jednomu a ostatním nikoliv by bylo moc destabilizující pro poměry na pracovišti. Takové přidávání na mzdách ovšem něco stojí, a ne každá firma je ochotna na takové extra výdaje „vyplácat” veškerý zisk, pokud vůbec takového zisku dosahovala. Tiskárnu na peníze samozřejmě taky nemá, takže logickým řešením je zdražit vlastní prodávané služby a zboží. V normální situaci by to bylo trochu riskantní, ale jestliže už stejně v celé zemi panuje atmosféra, že „zdražuje skoro všechno”, možná to trh nějak skousne. Jenže tím se zase posílí inflace čili ztráta kupní síly peněz. A někde jinde se jiní zaměstnanci a podnikatelé, kteří až dosud „drželi hubu a krok”, podívají na nové ceníky a usoudí, že teď musejí zdražit oni. A to zase rozhodí rozpočty jiných firem a zaměstnanců atd. atd. Tomu se, přátelé, říká inflační spirála, a pokud už se jednou rozjede, je extrémně těžké ji nějak zastavit. A rozjede-li se opravdu, můžeme pak veškerá vysvětlení ECB a podobných institucí o tom, že současná inflace je jen dočasná „špička v trendu” a brzy zase poklesne, políbit na rozloučenou a hodit do kamen. Nu, a ceny energií jsou pro takovou spirálu docela dobrý startér, protože na energiích se, zvlášť v zimě, nedá moc šetřit. Zmrznout nechcete a do práce taky jezdit musíte. V 70. letech 20. století byl prudký nárůst cen ropy spojen právě s takovou epizodou zvanou „stagflace” (= stagnace + inflace, úžasná kombinace, není-liž pravda?) Takže: pokud chcete odhadnout budoucí vývoj inflace, nevěnujte tolik pozornosti oficiálním prohlášením a sledujte raději vývoj mezd. Pokud začnou firmy ve Švédsku nebo v Nizozemsku přidávat svým zaměstnancům 10-15-20 procent, bude to „červená vlajka” jako hrom. Nástroj pro krocení inflace zůstane nevyužitý Běžným a popravdě asi jediným skutečně osvědčeným způsobem, jak tlumit už rozjetou inflaci, je zvýšení úrokových sazeb. To je v moderních ekonomikách úkol centrálních bank. Zvýšení úrokových sazeb není „opatření zadarmo”, může zchladit ekonomiku příliš a vyvolat recesi. Nicméně v případě potřeby se to dělá, například ČNB letos zvýšila úrokové sazby v červnu (málo), v září (středně) a v listopadu (docela razantně). Jenže Evropská centrální banka, nejdůležitější centrální banka v tomto koutě světa, nemá na rozdíl od ČNB k nějakému zvyšování úrokových sazeb politický prostor. Teoreticky tedy ano, je to nezávislá instituce, ale prakticky musí být extrémně opatrná, protože zvýšení úrokových sazeb v eurozóně by mohlo poslat do kolen silně zadlužené státy, jako je třeba Itálie. Vezmeme si teď tu Itálii jako vzorek problému, ale podobné problémy by mělo Španělsko, Francie, Belgie atd., jen v trochu menším měřítku. Nízké úrokové sazby umožňují Itálii, aby i přes své vysoké absolutní zadlužení (155 procent HDP!) nevydávala příliš mnoho peněz na placení úroků. Obsluha italského státního dluhu se v současné době pohybuje mezi třemi až čtyřmi procenty HDP, zatímco v časech slabé liry to bylo i více než 10 procent. Kdyby Evropská centrální banka zvýšila úrokové sazby podobně, jako to učinila naše ČNB, znamenalo by to, že by Itálie najednou nevydávala za obsluhu dluhu pouhé tři čtyři procenta svého HDP, ale třeba šest nebo sedm procent. To by byl drastický rozdíl a znamenal by nutnost: a) buď škrtat na sociálních výdajích, které už jsou v Itálii beztak dost seškrtané; nebo b) vzít si další půjčky na splácení úroků, což je klasická a většinou dost rychlá cesta do pekel; nebo c) sdělit investorům, že tentokrát nic nedostanou, a tomu se říká insolvence. A jelikož všechny tři scénáře jsou pro fungování EU explozivní, plyne mi z toho, že se nikdo ve Frankfurtu do žádného zvyšování úrokových sazeb nepohrne. Tím pádem ovšem zůstane nejúčinnější známý nástroj pro krocení inflace – nevyužitý. K tomu, abych předpověděl následky této očekávané pasivity přesně, mi schází ona příslovečná křišťálová koule. Mohu jen zopakovat větu ze závěru včerejšího prvního dílu: co se inflace příští rok týče, doufám v osm procent, ale duševně se raději připravuji na pětadvacet.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-08-14 18:04:33

Tři poučení z první světové války

Rád bych se zastavil u jedné knihy, na kterou jsem před pár dny narazil a neodtrhl jsem se od ní, dokud jsem ji neměl za sebou. Jmenuje se „Tanec běsů“, vyšla v angličtině a pojednává o létě 1914. Její autor, válečný historik Michael Neiberg, se ale nesoustřeďuje na „obvyklé podezřelé“, tj. vladaře, prezidenty, politiky. Zajímá jej hlavně to, jak tu krizi a začátek války viděli běžní lidé. A má některé pozoruhodné postřehy, na které by se dalo navázat i dnes. Neumíme odhalit pravou krizi Za prvé, prvních pár týdnů od zavraždění Franze Ferdinanda se snad nikdo na světě nevzrušoval možností, že by z toho mohlo být něco většího než diplomatická šarvátka. Rakousko-Uhersko bylo sice „také mocnost“, ale ve skutečnosti nepříliš významná, jejíž ambice se omezovaly na bezprostřední okolí. Samotný následník trůnu byl v královských kruzích Evropy považován za problematického, protože si vzal pouhou hraběnku (morganatický sňatek), tudíž z pohledu následnictví šlo o slepou uličku. Pohřeb obou manželů byl naprosto minimalistickou záležitostí, které se ani neúčastnil vládnoucí císař František Josef I. a která se konala daleko od Vídně. Hraběnce Chotkové bylo totiž vzhledem k jejímu nízkému titulu odepřeno spočinutí v habsburské rodové hrobce. Tehdejší pozorovatelé soudili, že náhlé odstranění konopišťského pána z nástupnické linie vlastně nebylo v nejvyšších kruzích Rakouska-Uherska považováno za takovou katastrofu, jak se prezentovala navenek. Evropa měla za sebou několik relativně nedávných krizí, například dvě marocké (první a druhá), a i když se kolem nich verbálně harašilo zbraněmi, vždycky to nějak urovnali diplomaté z povolání. Totéž se čekalo i tentokrát a po většinu července se v novinách i ve vládních kabinetech řešily úplně jiné věci než následky vraždy v Sarajevu. Velká Británie měla vážný problém v podobě otázky irské samosprávy (Home Rule), což byla naprosto explozivní záležitost, u které po velmi dlouhé době hrozila vzpoura vlastní armády a jejíž dědictví se koneckonců táhne až do dnešních časů. Kromě Irů zabíraly prostor v britských novinách také sufražetky, bojující o volební právo žen. Ty uměly udělat na ulicích tu správnou show a reportéři z toho pochopitelně byli v sedmém nebi. Už jen kvůli těm scénickým fotkám. Sousední Francie byla v červenci 1914 zase plně ponořena do soudního procesu, ve kterém se paní Henriette Caillaux, ex-manželka bývalého premiéra Caillauxe, hájila před porotou kvůli vraždě editora novin Le Figaro. Advokát, na rozdíl od sufražetek, nasadil obrannou linii „ženy přece nedokážou ovládat své emoce tak dobře jako muži“ a porota ten argument akceptovala. Osvobodili ji právě v den, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Ačkoliv rakousko-uherské ultimátum Srbsku drasticky vybočovalo z tehdejších diplomatických konvencí, a to jak superkrátkou lhůtou 48 hodin, tak tvrdými požadavky, stejně se ještě lidem po celé Evropě nechtělo věřit, že by takový místní konflikt mohl přerůst v něco vážnějšího. Značné množství lidí se nacházelo na dovolené v „nesprávné“ zemi a když se válka vynořila na obzoru, měli potíž se vůbec dostat domů. Týkalo se to i „velkých ryb“: tak třeba srbský maršál Putnik, budoucí velitel obrany své vlasti, se v červenci 1914 nacházel v lázních v Budapešti a nebýt velkomyslného gesta císaře Františka Josefa, domů by se ani nedostal. Ponaučení: neumíme spolehlivě identifikovat, která krize přejde a která přejde v něco daleko vážnějšího. Co se zrovna rozebírá v novinách a co bude skutečným problémem, to jsou dvě různé věci. Podceňujeme problémy Za druhé, když už samotný „tanec běsů“ přece jen začal, domnívali se jeho účastníci, že bude aspoň krátký. Německý císař Vilém II., do té doby zvaný „Friedenskaiser“ (mírový císař), sliboval svým vojákům, že budou doma dříve, než ze stromů opadá listí; někteří tedy opravdu byli, ale v rakvi. Podobná naivita panovala i jinde, od hlav států až po řadové vojáky. Jediným výrazným pesimistou byl britský ministr zahraničí Edward Grey, který se už na začátku srpna 1914 v soukromém rozhovoru nechal slyšet, že „v celé Evropě zhasínají světla a za našich životů už se znovu nerozsvítí“. Ale ani on to neřekl veřejně a jeho přesný, i když temný odhad následujícího vývoje vyšel najevo až roku 1925. Proč tak fatálně špatný odhad? Lidé jsou obecně neúměrně optimističtí, co se vlastních vyhlídek na úspěch a dalších pozitivních událostí týče. Evropa roku 1914 byla zvyklá na mír, který už tou dobou (mimo Balkán) trval přes čtyřicet let, a málokterý Evropan dokázal docenit, jak velký pokrok za tu dobu udělala vojenská technika. Odborníci ale informace o účinnosti nových zbraní měli, a to přímo z praxe. Relativně krátce předtím, v letech 1904-5, spolu totiž na Dálném východě bojovaly Rusko a Japonsko, a tento konflikt místy nápadně připomínal budoucí zákopovou válku na západní frontě; například takové obléhání a dobývání Port Arthuru se od pozdějších scén z Flander nijak nelišilo. Západní mocnosti měly na bojištích rusko-japonské války svoje pozorovatele, ale generální štáby jako by nevzaly tyto zkušenosti v potaz. Ze zpětného pohledu si musíte klást otázku, které problémy podceňujeme my. Já si myslím, že jedním z nich je dekarbonizace, do které se teď EU chce tak energicky pustit. I tam totiž máme určité zkušenosti. V roce 2003 sliboval tehdejší spolkový ministr životního prostředí Jürgen Trittin Němcům, že přechod na obnovitelné zdroje energie vyjde jednu domácnost na cenu „jednoho kopečku zmrzliny měsíčně“. Už v roce 2016 bylo patrné, že tu cenu podcenil sedmnáctinásobně. Tak schválně, na kolik peněz nakonec ten ohlášený Green Deal vyjde? Cenzura nezajistí důvěru veřejnosti Třetí a poslední zastavení: když válka opravdu propukla, začaly se státy snažit o co největší kontrolu nad prouděním informací. Jinými slovy, cenzura jako bič. V novinách i ve frontové korespondenci. (rádio ještě neexistovalo). Novinářská činnost byla všelijak omezována a ve státech jako Německo a Rakousko-Uhersko se brzy smrskla na otiskování oficiálních komuniké; cokoliv jiného znamenalo pro redakci problémy. Podobně jako dnes se cenzoři trochu přepočítali ve své představě, že lidé budou nemastné-neslané úřední zprávy jen tak poslušně konzumovat. Ve Švýcarsku vycházely necenzurované noviny ve francouzštině a v němčině, které se pašovaly do Francie, Německa i rakouských Tyrol; americké noviny, i když přes oceán dorážely se značným zpožděním, sloužily zase Britům. Kdo se k cizím novinám nedostal, šířil aspoň fámy, protože fantazie pracovala. Tak například po Británii se ještě roku 1914 rozšířila informace, že z Ruska dorazilo milion carských vojáků, kteří mají pomoci s obranou Spojeného království. Na rozdíl od mnoha dalších záhadných kachen se v případě této zprávy podařilo aspoň vystopovat její pravděpodobný původ. Britská vláda si totiž tou dobou objednala v Rusku dvě stě tisíc vajec; někdo ale zaměnil vejce za vojáky a někdo další vynásobil jejich počet pěti, aby dostal hezké, zaokrouhlené číslo. Co se cenzury týče, poměrně brzy si obyvatelstvo válčících států povšimlo ještě jedné věci. Když v novinách panovalo dlouho nápadné ticho, dost často to znamenalo, že domácí či spojenecká vojska dostala na frontě „nakládačku“. Během několik měsíců se tenhle výklad ustálil a jakákoliv pauza v oficiálním zpravodajství se začala brát jako důkaz porážky určené k ututlání. Přitom někdy se opravdu stalo, že situace na frontě se vyvinula do patu, o kterém nebylo co psát; jenže vlády snažící se manipulovat vlastním obyvatelstvem ztratily důvěru, kterou nahradila částečně oprávněná paranoia. Aby ne, když někde tam, odkud nechodily žádné pořádné zprávy, sloužili rodinní příslušníci. Dnes naštěstí nemáme válku, ale řekl bych, že v digitálním prostoru nás čeká opakování celého tohoto cyklu. Ať už válečné vlády nebo technologičtí obři, obojí mají velikou moc; ale nemůžou si žádnou silou zajistit důvěru těch dole. Ta se nedá ani koupit, ani vynutit bodákem.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-25 12:18:17

O nenávisti a o budování vzdušných zámků, ve kterých nelze žít. Odpověď na komentář Jana Moláčka v Deníku N

Jan Moláček, komentátor Deníku N, napsal před pár dny text Pseudoobhájci svobody slova ji utloukají dvojím metrem. Nenávist je ale nenávistí vždy, který v závěru zcela explicitně naráží na Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP) a to i odkazem na její stránky. Bohužel, jak je to u Deníku N zvykem, jejich články bývají zavřené za paywallem pro předplatitele. To znamená, že neseženete-li si někoho, kdo by vám tento komentář „odemknul“, neuvidíte plný rozsah textu, na který reaguji. To je jedna z velkých chyb paywallů pro předplatitele, které vytvářejí uzavřené zahrádky s vysokými zdmi a posilují vznik názorových bublin. (Na druhou stranu v tom teď jede skoro každé médium, tudíž těžko si stěžovat jen specificky na Deník N.) Jelikož na článek mají v Deníku N copyright, nemohu z něj zde přetisknout nějaké velké kusy, maximálně se můžu snažit parafrázovat jeho obsah a okořenit jej pár krátkými citacemi. Nuže, „výcuc“ páně Moláčkovy argumentace, doslovné citáty jsou tučnou kurzívou. * V Londýně pořvávali propalestinští aktivisté z aut různá násilná hesla. (Autor to explicitně nezmiňuje, ale jednalo se mimo jiné o „znásilněte Židům dcery“). * Významní politici to okamžitě odsoudili, londýnská policie zapojila ihned do akce vrtulník, konvoj vypátrala, zatkla a obvinila čtyři muže. * To je podle autora nepochybně správně. (Cituji: Až potud všechno v pořádku. Politici i úřady v Londýně zareagovali přesně, jak je v podobných případech třeba. Nelze jim než zatleskat.) * Nápadné prý je ale hrobové mlčení všech samozvaných „obhájců svobody slova“, kteří toto nijak nekritizovali, kdežto osob šířících nenávist vůči uprchlíkům, muslimům nebo gayům se zastávají. Kdyby tam podle autora seděl Tommy Robinson se svými kamarády a křičeli by „fuck the Muslims“, reakce samozvaných obhájců svobody slova na něj by ale byla přesně opačná. * Dalších několik odstavců se týká Dominika Duky a jeho žaloby proti brněnskému divadlu, které urazilo jeho náboženské cítění. Ta byla podle autora hlavním pokusem omezit svobodu slova v ČR za poslední dobu. * A závěrečný odstavec si dovolím ocitovat skoro celý: O svobodu slova v pravém smyslu, tedy o prostor a nástroje k otevřené a férové diskusi, jim totiž nejde. Chtějí pravý opak – bojí se hlasů, proti nimž nemohou v takové diskusi obstát. Především hlasů legitimně požadujících rovnost dosud podřízených, diskriminovaných a znevýhodněných. Ty mají zaniknout v záplavě nenávisti, které – a ničemu jinému – se pseudoobhajoba svobody slova snaží otevřít stavidla naplno. No, kde vůbec začít? Nejsme povinni komentovat všechno Psychoanalýza po internetu je rozšířený jev. Kdekdo o vás ví, co si myslíte a co chcete, a to lépe než vy sám. Jistota o temných záměrech těch druhých roste úměrně tomu, čím méně je skutečně znáte, a vrcholí v případě, že jste toho člověka nikdy osobně nepotkali. Nicméně pokrytectví je závažná námitka, tak se tedy budu věnovat meritu věci. Výčitka „hrobového mlčení“ je mimo. Ani Jan Moláček, ani Marian Kechlibar, ani kdokoliv další nejsou schopni komentovat všechno, dokonce ani všechno, co se semele v oblasti, která je zajímá. Nejen všechno, ba ani polovinu, třetinu, čtvrtinu ne… Ono se toho v dnešním širém světě, dokonce i v České republice, děje příliš mnoho na to, aby to jeden člověk nebo i jedna malá organizace stihli pokrýt. (Dokonce bych nesměle nadhodil myšlenku, že vlastně nikdo, ani ten nejslavnější novinář, by neměl propadat pokušení vyjádřit se úplně k čemukoliv. Brouk Pytlík nebyl Ondřejem Sekorou zamýšlen jako životní a profesní vzor. Ale to je trochu jiné téma a nebudeme se u něj zdržovat.) Naprostá většina publicistů, mne nevyjímaje, má i nějaké další životní zájmy a aktivity, tudíž nedokáže zpracovat ani deset procent témat vhodných ke zpracování. Devadesát procent by zůstalo nepokryto i tehdy, kdybyste byli naprosto neutrální bytosti, které nemají žádné vnitřní sympatie a antipatie, které to netáhne žádným směrem více než jiným (a to nejspíš nezvládal ani Buddha). Největším přirozeným omezením je právě kapacita, které mají jednotliví smrtelní lidé poměrně málo a musejí s ní nějak hospodařit, nechtějí-li totálně odstřelit kvalitu vlastní práce. Netýká se to jen svobody slova. Například jsem teď nenapsal žádný článek o šťavnatém tématu pohraničních strkanic s migranty v severoafrickém španělském městě Ceuta. Byla to zajímavá událost, která by si zasloužila rešerše ve španělském i marockém tisku, ale já jsem to prostě nestihl. Jestlipak z toho někdo usoudí, že mě téma migrace přestalo zajímat? Nebo že jsem dokonce tiše přešel na stranu Caroly Racketeové a svým mlčením signalizuji sympatii k těm, kdo tu hranici překračují? Nepřestalo a nepřešel, jenom jsem prostě musel věnovat čas něčemu jinému, urgentnějšímu. Nemám tušení, zda se k tomu tématu budu ještě moci vrátit; svět se mezitím nezastavil a budou se objevovat nová témata. (Sním o tom, že jednoho dne bude SOSP mít desetkrát tolik spolupracovníků co Deník N a bude moci řešit opravdu všechno, co se na našem rybníčku svobody projevu strhne. Ale zatím jsme víceméně čtyři a každý z nás čtyř dělá ještě něco jiného – ani jeden „full-time zaměstnanec“!) Osobně jsem na poličku témat, na která systematicky kašlu, zařadil mimo jiné všechny záležitosti týkající se lokálních církví a jejich hodnostářů. Jsem bytostný duchovní skeptik, kterého jakékoliv organizované náboženství vždycky v životě naprosto míjelo, a který považuje prorůstání církví s politikou za něco, co škodí oběma stranám. Proto nebudu řešit žádné věci kolem kardinála Duky ani nekardinála Halíka (jmenováni svými nejdůležitějšími tituly), byť vím, že některé lidi to zajímá a komentář by uvítali. Nicméně téma kolize islámu se západními společnostmi mě zajímá hodně a vyjadřuji se k němu relativně často. Tak co tedy s tlupou jedinců projíždějících se Londýnem a pokřikujících hesla o znásilnění židovských dcer? To je hlavní důvod, proč jsem si tentokrát ten čas našel a proč vlastně tuto reakci píšu. Stačí jedny volby, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám Žádné tleskání londýnské policii, o kterém Jan Moláček píše, by se v mém případě nekonalo. Honit vrtulníkem někoho za to, že něco hnusného pokřikoval, mi sedí spíš k husajnovskému Iráku nebo k Číně než k teoreticky liberálnímu západnímu státu, i když ten liberalismus se nám poslední dobou čím dál víc sbližuje s autoritářstvím, až z některých úhlů pohledu přestává být rozlišitelný vůbec. Přesvědčení, že takové věci se budou dít vždycky jen špatným lidem pronášejícím špatné věci a že se určitě nikdy nestane, že by zásahová jednotka vykopla dveře u vás v redakci, je pak v případě novináře z povolání poněkud krátkozraké. Stačí jedny volby k tomu, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám. Tady se vždycky vyplatí vzít toho politika, kterého nesnášíte nejvíce, a představit si, že tenhle druh pravomoci má v rukou. Brrr, že? Na trestnost samotného londýnského incidentu nemám jednoznačný názor, protože nevím, jak daleko či blízko bylo k tomu, aby dotyční mohli svoji výhrůžku realizovat. Moje osobní preferovaná hranice pro trestnost verbálního projevu se pohybuje někde kolem amerického kritéria incitement to imminent lawless action („podněcování k bezprostřední nezákonné činnosti“), které považuji za dobře zkonstruované a osvědčené v mnohaleté právní praxi za oceánem. Bohužel toto kritérium neuplatňuje ani Velká Británie, ani Česká republika, v obou případech jsou zákony podstatně tvrdší. V případě Británie mi to může být jedině líto, je to jejich věc. V ČR bych ale rád přispěl ke změně. Úkolem státu není potlačovat projevy emocí Kdybychom tedy žili v mém ideálním světě, v případě londýnských křiklounů by rozhodoval právě pojem imminent, čili bezprostřední, bezprostředně hrozící. Byli ti dotyční v pozici, že měli reálnou možnost své výhrůžky téměř ihned realizovat? Dejme tomu v židovské čtvrti a bez přítomnosti policie, která by tomu zabránila? Pokud ano, byli by za hranou zákona. Pokud nikoliv, nechť řvou. Ano, nechť řvou … Na rozdíl od mnoha liberálů dneška si nemyslím, že by mělo být úkolem státu potlačovat projevy jakýchkoliv emocí, a to včetně té tabuizované nenávisti. Dokonce tento trend umělé sanitizace verbálního prostoru považuji za velmi nebezpečný, podobný tomu, když se rodiče snaží vychovávat své děti ve sterilním domově a venku otírají každou houpačku dezinfekcí. To, že vás někdo nenávidí, je docela užitečná, potenciálně dokonce život zachraňující informace. Zastánci kriminalizace verbálních projevů říkají, že od výhrůžek vede cesta k pogromům. Já si myslím, že potlačením zjevných výhrůžek si zajistíte leda tak to, že ten budoucí pogrom vás zasáhne nečekaně. Víceméně všechny západoevropské státy se snaží potlačovat hate speech zákonem, ale k žádnému rozkvětu lásky a porozumění mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva to nevedlo. Paralelní společnosti jsou vidět na každém rohu. Samozřejmě, reakce zastánců je nadále posilovat příslušné zákony; znáte to s tou definicí šílenství, která mluví o dělání těch samých věcí a očekávání jiných výsledků? Z pohledu hypotetického londýnského Žida bych chtěl mít jasný přehled o tom, jestli sdílím životní prostor s lidmi, kteří chtějí znásilnit moje dcery, kolik jich je, kde hlavně žijí, kolik dalších jim tleská a povzbuzuje je atd. Rovněž bych chtěl vědět, kteří jiní lidé takové myšlenky opravdu, z vlastního přesvědčení odmítají – a ne jenom proto, aby si pro ně nepřišla verbální policie. Ale nyní jako ten londýnský Žid můžete pouze odhadovat, čí zdvořilé vystupování je opravdové a čí je jenom přetvářkou kvůli hrozbě represe. Náhubek nasazený zákonem vás připravil o důležitou informaci a o schopnost se na základě ní rozhodovat. Umožnit reálným emocím, a to včetně nenávisti, se ukázat veřejně, je bezpečnější než budovat vzdušné zámky založené na lži. V tomto případě jde o lež o harmonické, navzájem se obohacující multikulturní společnosti, pod níž ale stále hnisají tisícileté konflikty, ještě důkladně posílené zvýšenou pohyblivostí obyvatelstva a snadnou komunikací napříč planetou. „Nejlepší dezinfekce je sluneční světlo“ (Louis Brandeis, americký soudce) a sluneční světlo má v tomto případě podobu svobody projevu, která nejlíp ukáže, jak vypadají reálné, nikoliv vysněné poměry kolem nás. Na ty se pak dá nějak reagovat. Zakázat lidem určité projevy je pak něco jako přelepit si na palubní desce auta určité kontrolky černou lepenkou, aby vás jejich svícení neznervózňovalo. Tím se ten motor nespraví. Odvrácenou stránkou této svobody je v tomto případě uvědomění, že navzájem se obohacující multikulturní společnost je opium lidstva, nebo aspoň jeho intelektuální vrstvy. A to je velmi bolestivé a nevítané uvědomění. Kdyby se každý antisemita v Londýně mohl bez zábran veřejně vyjádřit, možná by se londýnská židovská komunita raději odstěhovala do Izraele, protože by si jej vyhodnotila jako bezpečnější. Kdyby se každý turecko-kurdský, arménsko-ázerbajdžánský nebo indicko-pákistánský konflikt ihned otevřeně přenesl do londýnských kanceláří a dílen, poněkud by to zpochybnilo prozíravost těch politiků a intelektuálů, kteří hlásají, že v různorodosti je síla a jediným problémem ohrožujícím budoucí Utopii jsou zaostalí evropští nacionalisté. A jejich důvěryhodnost by utrpěla šrámy. Nevím, kolik procent policejní a justiční aktivity v historii lidstva bylo vynaloženo na zakrytí problémů a děr v dominantních ideologiích různých států, ale málo to nebude. Současné požadavky na potlačování projevů nenávisti na mě působí jako instance téhož jevu. Svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje Ještě jedna závěrečná poznámka k nenávisti, tak často skloňované v současném tisku a televizi. Ve fyzice platí zákon zachování hmoty. Psychologie tak tvrdé zákony nemá, ale ze současné publicistiky mám dojem, že zákon zachování nenávisti platí taky. Pokud se jedna forma stane tabu (dejme tomu otevřený rasismus), přeorientují se konformní jedinci na jinou, společensky stále akceptovatelnou, ale se zachováním intenzity prožitku. Dost nápadné je, že současní bojovníci proti nenávisti nejsou žádné pozitivní hippie-typy, které by objímaly stromy a čistily kolemjdoucím čakry. Společensky přijatelnou je i v liberálních kruzích nenávist politického charakteru: blbí voliči strany X a politika Y, kéž by je covid schvátil. Lidi, kteří se tomuhle oddávají nejvíce, vás poučí o tom, že nesmíte tolerovat netoleranci (což je drasticky zjednodušený výklad daleko složitější a méně jednoznačné myšlenky Karla Poppera). Ale stejně si při pohledu na tu vášeň kladete otázku, proč o tom svém „drajvu“ aspoň na chvíli nezapochybují. Negativní myšlenky a emoce jsou přece naprosto běžné i mezi lidmi, kteří sami sebe považují za pokrokové. I ten páně Moláčkův článek je psán ze zřetelně negativní perspektivy. Nedokážu přesně určit, jestli je to odpor, nenávist, hnus, pohrdání, nebo nějaká procentuální směsice všeho naráz, ale to, že „nás“ (SOSP) nemá rád a připisuje nám ty nejhorší možné motivy konání, je patrné každému, kdo si to přečte. Celým tím textem dává najevo, jak nás nesnáší. Kdyby měl být konzistentní, musel by teď nasadit náhubek sobě samotnému. Politické přesvědčení sice není vrozená a neměnná vlastnost, ale politicky motivované konflikty měly v historii Evropy podobné následky jako konflikty motivované etnicky či nábožensky. Pokud jsou projevy nenávisti z principu špatně a nebezpečné, proč by ta politická měla mít výjimku? Jestliže součástí logiky potlačování nenávisti je argument, že například popírání holokaustu může vést k dalšímu holokaustu, neměl by vedle něj stát argument, že rozněcování nenávisti mezi levicí a pravicí povede k dalšímu opakování španělské občanské války…? Byla snad ta španělská občanská válka něčím podstatně lepší, že si ji můžeme dovolit riskovat znovu? Aby bylo jasno, já si to nemyslím. Vztah mezi negativními emocemi a násilnými konflikty nepovažuji za takto jednoduchý. Dokonce si myslím, že negativní emoce můžou sloužit jako užitečný varovný mechanismus, který další eskalaci včas zabrání. A považuji za zcela správné, že pan Moláček nemusí předstírat, že mě má rád. Přeji mu maximální možnou svobodu projevu, ještě větší, než jakou teď podle zákonů České republiky oba máme. Ale pokud si to někdo opravdu upřímně myslí, pak jediným logickým závěrem je jít objímat ty stromy a nenavážet se do druhých lidí, ať už z jakéhokoliv důvodu. Pokud opravdu někdo věříte v to, že veřejné projevy negativních emocí k nějakým lidem – nenávist, pohrdání atd. – mohou vést až k násilí, občanské válce a popravčím četám, nepodílejte se na tom. Jinak se těžko můžete vyvyšovat nad jiné. Nic jako svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-12 19:40:06

Jiná forma bankrotu aneb O odpouštění dluhů

Nová Bidenova administrativa zvažuje odpuštění části studentských dluhů. Je to tak trochu úvaha ze zoufalství. Stávající systém je totiž patrně neudržitelný, ale co s ním? Jen, co se prostřídaly stráže v Bílém domě, přišla řada na úvahy o tom, že součástí úlev, které by měly pomoci ekonomice postižené covidem, by mohlo být odpuštění části dluhů na školném. Nejsou to zrovna malé dluhy, protože jen federální kase dluží 42 milionů Američanů celkem 1,54 bilionu dolarů; což je mimochodem za posledních pětadvacet asi osminásobný růst, a to i se započtením inflace. Pak jsou tu také soukromé půjčky na školné, jejichž objem je ovšem podstatně menší, jen něco přes 130 miliard dolarů. K nim ale bezprostřední moc Washingtonu nesahá, takže odpouštěcí debaty se točí hlavně kolem půjček federálních, které beztak tvoří asi 92 procent celé pyramidy studentských dluhů. Vysoké školy se v Americe obecně kloní doleva, školné je ale vesměs považováno za pravicový nástroj. Jak se tedy stalo, že převážně levicové instituce „ždímají“ svoje studenty skrze pravicové poplatky, a přitom z toho není (nebo aspoň zatím nebyla) revoluce, i když horkých hlav je na kampusech plno? Toto je jedna z těch otázek, na kterou jen tak neodpovíte, ale i tak si uvažování o ní zaslouží hezkých pár odstavců. Systém zralý na bankrot Začněme u konkrétních čísel a vývoje. Prudký růst školného v USA není pseudoproblém, na kterém by se točilo pár umanutých aktivistů. Naopak – nárůst školného výrazně překonává inflaci i růst průměrných mezd, dokonce i růst cen nemovitostí; jediným srovnatelně rostoucím sektorem jsou náklady na zdravotní péči. Fuč jsou ty časy, kdy bylo možné si na studium vydělat brigádami přes léto. Dnes jde v případě lepších škol o investici srovnatelnou s nákupem rodinného domu. Přitom je zajímavé, že i když náklady na školné razantně rostou, o platech běžných profesorů se to říci nedá. A nejen to, klasických kariérních míst (tenure-track), která směřují k profesorskému křeslu, v mladších generacích postupně ubývá a naopak počet učitelů fungujících na různé částečné úvazky a méně výhodné smlouvy roste. Ať na tom procesu vydělává kdokoliv, akademici to podle všeho nejsou. Ponoří-li se člověk do (často velmi zahořklých a zaťatých) on-line diskusí mladých Američanů o školném, shledá, že žádná univerzální shoda o příčinách vývoje nepanuje, ale několik bodů se opakuje velmi často. A tyto body dávají dohromady obrázek systému, který je popravdě na hromadný bankrot více než zralý. Posuďte sami. Když paraziti převládnou Bod první: jelikož osmnáctiletí maturanti nemají žádnou kreditní historii a většinou ani žádný majetek, který by mohli použít jako zástavu, měli by na normálním trhu problém půjčit si nějakou větší částku. Pro toho, kdo nemá bohaté nebo aspoň slušně zajištěné rodiče, by to byla těžko překonatelná překážka. Proto taky 92 procent peněz na školné půjčuje federální vláda. Jenže taková zdánlivá vstřícnost má vždycky háček, v tomto případě skutečnost, že dluhů na školném se nezbavíte ani osobním bankrotem, který je jinak v USA poměrně běžný (kolem 0,3 – 0,6 procenta populace ročně, podle toho, jak se vyvíjí ekonomika). Roku 2005 se tento princip rozšířil i na soukromé půjčky na školné, čímž běžné banky přestaly mít jakoukoliv motivaci zkoumat bonitu žadatele. Nicméně jedna věc se s mladými studentíky táhne, a to je poměrně vysoká úroková sazba. Za „špatnou“ sazbu se prý považují hodnoty přes 10 procent, čísla pod sedm jsou „snesitelná“. Samozřejmě, ono i pět procent úroku je ve skutečnosti docela dost, jenže lidský mozek nevnímá exponenciální křivku příliš intuitivně, což je jednou z příčin, proč se tolik lidí zadluží mimo svoje reálné možnosti splácet. Na školném i mimo něj. Bod druhý: mezi jednotlivými vysokými školami prý panuje poměrně intenzivní soupeření o nové studenty, zejména pak o ty zahraniční, kteří s sebou přinášejí nejvíce peněz. A jedním z prvků tohoto „závodu ve zbrojení“, kterým se školy ucházejí o budoucí studenty, jsou amenities čili vybavení, které přímo nesouvisí s poskytovanou výukou, ale jehož kvalita má přesvědčit uchazeče k tomu, že právě zde a ne jinde budou mít tu nejlepší college experience, „zážitek ze studia“. Co se tím míní? Špičkové koleje, tělocvičny, stadiony, gurmánské stravování, školní kina, plazmová televize na každém pokoji, lázně a sauny, mikrobusové linky jezdící po kampusu, abyste nemuseli moc chodit pěšky atd. Podle všeho je to opravdu významná konkurenční výhoda! O akademickou úroveň výuky se zajímá méně uchazečů než o to, v jak hezkém prostředí budou studovat, a lepší vybavení přitáhne více studentů. (Článek s výzkumem na toto téma.) Pro člověka odchovaného na „katově šlehu“ z čerstvě postkomunistické menzy to zní jako ráj na zemi, že? Jenže ráje na zemi prostě nejsou, nebo se v nich vždycky skrývá aspoň kousíček pekla. Na rozdíl od staré postele na větrem protahovaném Strahově jsou tyto luxusní podmínky hodně drahé. A student si je v pozdější etapě života zaplatí i s úroky, což mu zkomplikuje život způsobem, který si v těch osmnácti letech, kdy si vybíral školu podle prvního dojmu, patrně ani nedovedl představit. Tahle značně opožděná zpětná vazba je problém. Systémy, kde následky přicházejí velmi dlouho po příčinách, mají tendenci se destabilizovat. Špičkové vybavení kampusů má ještě jeden důsledek. K provozování a údržbě takových zařízení je potřeba další personál, čímž se dostáváme ke dnešnímu poslednímu bodu. Bod třetí: přebujelá administrativa. Jak? Drasticky. Úřednická místa rostla v posledních desetiletích daleko dramatičtěji než počet studentů a učitelů. (Článek ve Forbesu, druhý, třetí z Wall Street Journal, čtvrtý z New York Times). Tentýž problém mají ve Velké Británii, kde roku 2015 měly dvě třetiny univerzit více administrativních pracovníků než učitelů. Určité procento tohoto nárůstu má racionální zdůvodnění. Například takové IT oddělení, které roce 1970 patrně vůbec neexistovalo, má dnes se správou počítačových sítí dost práce a musí k tomu zaměstnávat nějaké kvalifikované pracovní síly. Ale o ty nejspíš nejde. Horší je to už s lidmi, kteří se starají právě o výše zmíněná luxusní zařízení typu zimních stadionů a saun. A pak je tu ještě kategorie zajisté nejvíce oblíbená mezi ctěnými čtenáři – ony vysloveně ideologické pozice, jako jsou různí proděkani pro diverzitu apod. Forbes píše, že Michiganská univerzita utrácí za „diverzitní“ pracovní místa zhruba 14 milionů dolarů ročně. Vychází to na 300 dolarů na studenta a semestr, což je částka, jejíž ušetření by sice dluhovou krizi nevyřešilo, ale zanedbatelná také není. Pravicově zaměřený blog Campus Reform zmapoval platy v této profesi a nejlépe placený diverzitní úředník, viceprezident Virginské univerzity pro různorodost a rovnost, má na výplatní pásce pěkných 349 tisíc dolarů ročně. Dobrý kšeft, nicht wahr? (V téhle souvislosti člověka napadne, zda to nakonec není tak, že každá společnost si časem vytvoří něco jako klerikální vrstvu, která žije z desátků poddaných a zároveň je poučuje o tom, jakých hříchů se ve svých bídných životech dopouštějí a co mají dělat pro své vykoupení – zejména pak poctivě platit další desátky.) Nicméně přemnožení administrátorů se zdaleka neomezuje jen na diverzitní sekor a skutečnost, že k nárůstu jejich počtu docházelo i za hospodářské krize po roce 2008, znepokojovala i tradičně liberální The Atlantic. A obří rozpočet rektorátu Kalifornské univerzity (686 milionů dolarů ročně pro více než tisíc zaměstnanců, kteří neučí) přiměl před pár lety kalifornské úřady k finančnímu auditu univerzity, i když Kalifornie je klasická bašta demokratů. Kdybych měl být drsný, řekl bych, že i v přírodě se ke každému hostiteli najde parazit a točí-li se v nějakém rozpočtu stamiliony, těžko zabránit určitému typu jedinců, aby se na něj snažili přicucnout. Stává se to v soukromém sektoru právě tak jako ve státním; ale většina soukromých firem daleko rychleji narazí na „meze možného“ a buď další infestaci zastaví, nebo se zhroutí. Pokřivené motivace Co říci na závěr? Možná, že byl původní záměr dobrý, ale tenhle systém podléhá Darwinovi a časem se vyvinul do něčeho, co vypadá naprosto neprůstřelně. Všichni významní hráči mají všelijak pokřivené motivace. Statisíce lidí je na současných poměrech existenčně závislých a budou silně lobbovat proti jakýmkoliv změnám, které by je mohly ohrozit. A studenti, kteří de facto nesou celou tuto vachrlatou konstrukci na svých ramenou, vesměs nemají ani zkušenosti, ani včasnou zpětnou vazbu potřebnou ke kvalitnímu rozhodování; v okamžiku, kdy je splátky úvěrů skutečně zasáhnou, už je příliš pozdě měnit podle toho své chování. A – paradox ze všech největší, na který bych rád výslovně upozornil některé české pravicové politiky a myslitele – systém školného vytvořil neuvěřitelný rezervoár slušně placených míst pro institucionální levici, která víceméně opanovala celý univerzitní sektor, což asi původním záměrem nebylo. Inu, Darwin, nikoliv Newton. Docela by mě zajímalo, kdy nastane nějaká ta typicky darwinovská krize daná vyčerpáním zdrojů. Je patrné, že tenhle proces nemůže pokračovat donekonečna, a to, co nemůže pokračovat donekonečna, jednoho dne skončí. Ale nevěřím, že by vše skončilo právě navrhovaným odpuštěním dluhů; i tam bude totiž mít rozhodující slovo Darwin a jeho pomocníci jménem „nečekané následky“.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-24 15:11:04

Celibát katolických kněží by měl být zrušen, píše ve své nové knize církevní historik Hubert Wolf

Katolická církev zavazuje své kněze k životu bez manželství a bez pohlavního styku. To má však fatální vliv na nedostatek kněží. Odhaduje se, že od šedesátých let se jich na celém světě vzdalo svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Stále více farností už nemá vlastního faráře. Kniha münsterského církevního historika Huberta Wolfa Celibát podrobuje celibát analýze. Sleduje historii celibátu, zpochybňuje jeho ospravedlnění a nachází důvody, proč by měl být zrušen.  Wolf v knize Celibát zaměřil svoji pozornost na problematiku tohoto mocenského nástroje katolické církve. „Jeden z důvodů k celibátu, o němž se zřídka hovoří otevřeně, je stabilizování hierarchického systému katolické církve. S mužem, který by měl ženu a děti, by církevní vrchnost nemohla hýbat jednoduše jako se šachovou figurkou a přesouvat ho celé roky bez udání důvodů z jednoho místa na druhé,“ píše Wolf. „V dnešní době je tato poslušnost sice povýšena na spirituální úroveň, jenže zůstává stejně jako dříve nevysloveným nosným sloupem systému katolické církve.“ Wolf poukazuje na to, že celibát v římskokatolické církvi nebyl vždy jedním ze základních aspektů kněžství, a připomíná, že apoštolové a poté biskupové, kněží a jáhni, již byli povoláni Ježíšem a posléze řídili vývoj rané církve, byli obvykle ženatí. Celibát se začal výrazně prosazovat až 300 let po Kristu. Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, respektive na přelom 19. a 20. století. Celý klerický systém katolické církve je podle Wolfa zpochybnitelný: katolická církev jako absolutní monarchie je výmyslem devatenáctého století, jenž za současných podmínek ztrácí svou důvěryhodnost. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu.   Ukázka z knihy 1 Tabu padlo Nedostatek kněží a obvinění ze zneužívání nutí Vatikán začít mluvit o celibátu. Řím, 4. dubna 2014. Papež František poskytuje audienci biskupovi brazilské diecéze Xingu Erwinu Kräutlerovi. Oba muži si navzájem políbí ruku a prsten, jak je v Jižní Americe při pozdravu zvykem. Atmosféra je víc než uvolněná a biskup informuje papeže o situaci původního obyvatelstva v Amazonii: devadesát procent křesťanských obcí jeho diecéze nemůže v neděli pravidelně slavit eucharistii, sedmdesát procent tak může dokonce činit jen třikrát do roka, protože prostě nejsou kněží. Poté Kräutler vypráví Františkovi o vysvěcení jedné kaple v odlehlé farnosti, kam sám jako biskup odcestoval. Když se otevřely dveře malého kostelíka, ocitl se Kräutler v šoku, protože tu chyběl oltář. Okamžitě upozornil na to, že slavnost eucharistie přece stojí v centru víry i katolického života v obci; na to mu představená obce odpověděla, že to ví samozřejmě taky. „Jenže my tu máme slavnost eucharistie dvakrát třikrát do roka … takže žádný oltář nepotřebujeme.“ Pro těch několik případů se může dát dovnitř stůl.      Biskup a papež se shodnou na tom, že „se tu něco rozpadá“, že v oblasti Amazonie dochází k „fatálnímu odvykání eucharistii“. Jednatřicet kněží se nemůže na území větším než Spolková republika Německo starat o osm set křesťanských obcí. František a biskup zvažovali možnosti řešení. Kräutler připomíná návrh jihoafrického biskupa Fritze Lobingera, aby byly obce bez kněze v budoucnu vedeny kolektivně jakýmisi teams of elders, variantou rady starších, a tyto muže a ženy „pak rovněž vysvětit na kněze, aby mohli spolu se svou obcí také slavit eucharistii.“ Řeč přijde i na téma viri probati – tedy ženaté muže, kteří se osvědčili v manželství i povolání a kteří by měli být vysvěceni na kněze. Audience končí slavnou papežovou větou, aby mu biskupské konference připravily „odvážné“ návrhy.      Soukromá audience v této atmosféře a otevřený rozhovor o nedostatku kněží, celibátu a svěcení ženatých kněží a vdaných žen by za předchůdců papeže Františka byly sotva možné. Celibát byl považován za „zářící drahokam“ v koruně církve, jenž principiálně nesměl být zpochybňován. Dobří katolíci se o něm nebavili. V debatě mezi pastýři a nejvyšším pastýřem beztoho nebyl tématem. Kdo se odvážil byť jen promluvit o povinnosti kněžského celibátu, tomu bylo rychle upřeno právo na pravověrnost. To bylo téma pro kritické teology, pro „neoficiální církev“, pro kněze-odpadlíky, kteří se vzdali svého úřadu kvůli ženě, pro ženy kněží, pro děti kněží a v neposlední řadě pro romány a filmy.      Intimní vhledy do sexuálního života andělů v sutaně a s kolárkem jsou zárukou řvavých titulků nejen bulvárního tisku. Filmy a filmové série o kněžích, kteří se musejí rozhodnout mezi láskou k nějaké ženě a láskou k Bohu, se stávají výnosnými trháky. Katolická církev by tento problém ráda zamlčela, faktem ale je, že svůj úřad kvůli nutnosti dodržovat celibát opustilo mnoho tisíc kněží po celém světě. Pokořujícímu procesu zbavení kněžských povinností a převedení do laického stavu se přitom podrobí jen minimum z nich. Jenom tímto procesem, probíhajícím na úrovni diecéze a vedeném římskou Kongregací pro bohoslužbu a řád svátostí, jež nakonec předkládá papeži své doporučení oficiálního rozhodnutí, lze konstatovat neplatnost svěcení a kněz může být navrácen do laického stavu. Teprve poté je knězi – již coby laikovi – dovoleno uzavřít platný církevní sňatek.      Odhaduje se, že se od šedesátých let vzdalo na celém světě svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent kněží. Jenom v Německu by to bylo, vycházíme-li z celkového počtu okolo 14 000 duchovních, několik tisíc. Oficiální čísla nejsou, což je příznačné, k dispozici. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, kněžské semináře doslova vymírají, řada diecézí nemá proto mnoho let vlastní kněžské svěcení. Studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Pastorační situace se mezitím drasticky zhoršila, stále více farností už nemá vlastního faráře. Těch několik málo zbývajících duchovních si stále častěji připadá jako „pastorační velkopodnikatelé, cestující se svátostmi a držitelé celibátu“. Místo aby přemýšleli o podmínkách přístupu k úřadu, hledají biskupové spásu ve stále větších duchovních jednotkách, pastoračních prostorech a katolických spolcích – nebo v kněžích z Indie, Polska a Afriky, kteří přicházejí z naprosto odlišného kulturního okruhu a jen zřídka dostatečně ovládají němčinu.      Jinak tomu bylo ještě na druhém vatikánském koncilu, který probíhal v letech 1962 až 1965. Tehdy se biskupové, minimálně během neveřejných diskusí v příslušných komisích, zeširoka dohadovali o spojení celibátu s kněžským úřadem a uvažovali o flexibilnějším pojímání závazku celibátu. Když však poté chtěli pojednávat o celibátu na koncilním plénu samotném, zasáhl papež Pavel VI. a dal zřetelně najevo, že pokládá za nevhodné mluvit o něm veřejně. Tímto krokem papež znemožnil biskupům shromážděným na koncilu, aby o tématu rozhodovali, a toto rozhodnutí strhl na sebe. Rok a půl po konci koncilu prohlásil papež, odvolávaje se na jemu náležející učitelský úřad, zcela lapidárně, „že stávající závazek celibátu musí být také i nyní spojen s kněžským úřadem“.      Němečtí biskupové se měli zcela držet tohoto předpisu. Typické je jejich chování během synody ve Würzburgu, která se konala jako „společná synoda biskupství Spolkové republiky Německo“ od roku 1971 do roku 1975 s cílem realizovat závěry druhého vatikánského koncilu. Poté, co došlo během katolického dne v Essenu roku 1968 k bouřlivým sporům mezi katolickými laiky a německými biskupy kvůli naléhavým a nezbytným reformám – šlo zejména o povolení antikoncepční pilulky, její regulaci a odstranění závazku celibátu –, chtěli biskupové na würzburské synodě dostat všechno znova pevně pod kontrolu.      Když synoda připravovala závěr týkající se pastorační služby v obci, objevil se nepřeklenutelný rozpor mezi většinou synody a německými biskupy. Laikové argumentovali tím, že se katolická církev v Německu nachází, pokud jde o pastoraci, v nouzové situaci, protože je příliš málo kněží a mnoho duchovních má „lidské problémy“ s celibátem. Požadovali proto svěcení viri probati. Německá biskupská konference nato povolila o zamýšleném závěru vůbec diskutovat jenom v „závislosti na tom, že bude otázka přístupu ženatých mužů ke kněžství“ prozatím pominuta. V závěrečném textu samém musela proto synoda vysvětlit, že na podkladě pokynu německých biskupů z 13. dubna nesmí „v této otázce přijmout žádné rozhodnutí“. Zcela obecně se tam proto mluvilo o přezkoumání nových přístupů ke kněžství a zazněla formulace: „Obecně se proto uznává, že si výjimečné a nouzové pastorační situace mohou žádat svěcení mužů, kteří se osvědčili v manželství a povolání.“      A tak němečtí biskupové úspěšně nasadili náhubek, předepsaný Pavlem VI., také laikům. Ani na velkých sebeprezentacích německého laického katolicismu, na katolických dnech, se už po würzburské synodě téma prakticky neobjevilo. Pokud vůbec přišlo na přetřes, pak spíše během „katolického dne zespoda“.      Jenže celibát nebyl tématem pouze v Německu. Na skoro všech národních synodách po druhém vatikánském koncilu bylo slyšet hlasy požadující svěcení ženatých mužů na kněze, od Jižní Ameriky přes Švýcarsko a Rakousko až po Nizozemsko. Na rozdíl od Německa se nizozemští kardinálové důrazně vyslovili pro to, aby byli „ženatí muži připuštěni ke kněžskému úřadu a kněží, kteří byli vyloučeni kvůli sňatku, byli znova navráceni svému úřadu“. Řím reagoval ostře, nizozemské biskupy usadil, krok za krokem vyměnil celý episkopát země a nahradil ho zastánci celibátu. Strategie Říma nakonec vyšla.      Převažující většina biskupů se totiž v následujících desetiletích držela kurií předepsané linie, jak dokládá množství pastýřských listů, prohlášení a rozhovorů. Podpory se jim dostávalo především od Jana Pavla II., jenž opakovaně podtrhoval, že církev bude trvat na „drahokamu“ celibátu, a všechny námitky proti svobodnému stavu kněží odmítal jednoduše s argumentem, že jsou „cizí evangeliu, tradici i učení církve“. Objevily se jen osamocené výjimky jako např. rottenburský biskup Georg Moser, jenž připustil vótum své diecézní synody z let 1985/86, v němž byl vznesen požadavek k Německé biskupské konferenci, „aby znova promyslela kněžské svěcení mužů osvědčivších se v manželství a povolání a podnikla nezbytné kroky“.      Padesát let bylo téma zrušení příkazu celibátu a alternativních přístupů ke kněžství přinejmenším pro hierarchii katolické církve tabu. Podíváme-li se přece jen na několik náhodně zvolených vyjádření vrchních katolických pastýřů z října 2018, jako bychom se ocitli v alternativním filmu: kardinál státní sekretář Pietro Parolin, druhý muž ve Vatikánu, vysvětluje v rozhovoru z 2. října 2018, že „celibát kněží … lze docela dobře zpochybnit“. Parolin zdůraznil, že církevní učení není monolit, nýbrž „živoucí organismus, který roste a vyvíjí se“. Už v roce 2013 potvrdil, že celibát nepředstavuje „žádné dogma“, nýbrž „tradici církve“, pročež je diskuse o něm veskrze možná. Předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx žádal 5. října 2018 v Římě u příležitosti zahájení magisterského studijního programu Safeguarding of Minors, aby se o celibátu vedla otevřená debata. Arcibiskup mnichovský a freisinský uvedl skandál se zneužíváním jako příčinu toho, že se církev musí v poctivé diskusi postavit mnoha otázkám, k nimž patří „zneužívání moci a klerikalismus, sexualita a sexuální morálka, celibát i výchova kněží“. Arcibiskup bamberský Ludwig Schick uvedl 8. října 2018, že je možné uvažovat o dispenzi od celibátu; osvědčení muži by mohli být tímto způsobem zbaveni překážky manželství, jež stojí v cestě svěcení. A dokonce apoštolský nuncius v Německu, arcibiskup Nikola Eterović, prohlásil v jednom interview pro Herder Korrespondenz: „Celibát není tabu.“ On osobně je sice proti odstranění celibátu, ale „v této otázce“ neexistuje „žádné jednoznačné řešení. Musíme prostě diskutovat o tom, co je pro církev nejlepší.“      Pokud jde o důvody, proč by se tak najednou mělo diskutovat o tomto tématu, můžeme na základě vyjádření kardinálů a biskupů uvést konkrétně především tři motivy: nutnost vyrovnat se se skandály vyvolanými sexuálním zneužíváním, potřebu odstranit prudce narůstající nedostatek kněží a zmírnit systémovou a strukturální krizi katolické církve.      Výzvy papeže Františka k odvážným návrhům se chopili alespoň latinskoameričtí biskupové z oblasti Amazonie. V Římě půjde na podzim roku 2019 na biskupské synodě s názvem „Amazonie – nové cesty pro církev a komplexní ekologii“ rovněž o katastrofální nedostatek kněží na severu Brazílie. Biskupové by měli navrhnout kněžské svěcení minimálně ženatých mužů. Bude-li se debatovat také o připuštění žen k církevním úřadům, není zřejmé.      Tabu padlo. V katolické církvi se má opět otevřeně a bez předsudků debatovat o svobodném stavu kněží i o odstranění závazku celibátu – a sice v celé církvi počínaje papežem přes kardinály, biskupy, teoložky i teology až po věřící. V tomto smyslu je třeba následujícím tezím z církevních dějin rozumět jako příspěvku vyzývajícímu k poctivé diskusi ve smyslu „platonsko-aristotelské a scholastické praxe argumentace“, podle níž „je nějaké mínění označeno jako ‚teze‘ pouze tehdy, je-li zastáváno někým, kdo je připraven je racionálně obhájit“.   Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. jako příklad uveďme knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vyšly knihy Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic a Konkláve. Tajemství papežské volby.   Z německého originálu Zölibat. 16 Thesen, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck. v Mnichově roku 2019, přeložila Daniela Petříčková, 200 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-06-16 17:25:35

Krátký příběh novináře Lee Fanga aneb Proč je horší být kacířem než nevěřícím

Lee Fang pracuje jako reportér pro online magazín The Intercept. Politicky je spíš doleva, jenže v tom „spíš“ se skrývá nepříliš kladný vztah k dnešní fixaci levice na rasové a jiné identity. Ve svých třiatřiceti už za sebou má úspěchy, z nichž asi největším je odhalení nezákonného financování kampaně Jeba Bushe v primárkách roku 2016. To loni skončilo vysokou pokutou pro republikánský Politický akční výbor (PAC). Vlastně by levice měla být ráda, že tak schopného člověka má. Jenže Fang se dopustil masivní hereze tím, že na Twitteru zveřejnil dvouminutový rozhovor s jedním černochem z Kalifornie. (Zpovídaný muž jménem Max vlastně není 100% černoch, sám říká, že je míšenec, ale že vypadá jako černoch.) Kamenem úrazu je to, že si dotyčný pán stěžuje na vysoké násilí uvnitř černošských komunit, na to, že mu zavraždili dva bratrance, a že Black Lives Matter (BLM) toto téma naprosto ignoruje a soustřeďuje se jen na policejní násilí. Proč na černých životech záleží, jen když je vezme běloch? ... Kdyby mě dnes večer zabil běloch, bylo by to v celostátních zprávách, ale pokud mě zabije černoch, nebude se o tom vůbec mluvit. Prásk! Twitterová sféra věčně podrážděných progresivců explodovala zuřivostí na adresu svého kolegy. Obrovská kriminalita v černošských čtvrtích, jejíž míra drasticky přesahuje cokoliv, co dokáže provést americká policie (rok 2016: 2570 vražd mezi černochy, policie za rok 2017 zabila 223 černochů) se nedá označit za fake news, na to je až moc dobře zdokumentovaná. Jenže ve valné většině velkých měst s těmi nejnotoričtějšími ghetty vládnou už léta demokrati a připoutávat pozornost na to, že pod jejich vládou kriminalita jen kvete, je ze strany progresivců považováno za hate fact. Také Leemu Fangovi vzápětí začali řádně mýt hlavu na sociálních sítích, jak už to bývá v poslední době zvykem. A tu hlavu také požadovali. Fang si nakonec dokázal uhájit svoje pracovní místo dlouhou a poníženou omluvou, ve které vysvětluje, že vyrůstal v problémové čtvrti a otázka endemického násilí v ghettech se jej osobně dotýká. Z tónu téhle omluvy trochu zamrazí, člověk z ní má pocit, jako by ji diktoval rukojmí, kterému někde v jeskyni pod Hindúkušem talibanci míří na hlavu samopalem a filmují jej u toho. Matt Taibbi, jiný prominentní komentátor, použil Fangův příběh coby základní motiv článku Americký tisk ničí sám sebe. Cituje v něm i Maxe, toho černocha, jehož výpověď celý skandál odstartovala: „Nechápu, že ho chtěli vyhodit z práce kvůli něčemu, co jsem řekl. Vždyť to ani nebyl Leeův názor. Byl to můj názor.“ Inu, takhle, pane Maxi, fungují lidé, kteří vědí všechno nejlíp. Včetně toho, jaké máte mít coby černoch názory a kdy je máte říkat nahlas a kdy ne. Bojují za vaši rovnoprávnost přesně tak, jak si ji definovali na vysoké škole v protirasistickém klubu. A vy jim to svojí svéhlavostí kazíte. Ale ještě víc jim to kazí Lee Fang, protože ten jeho Twitter sleduje 167 tisíc lidí, kteří ty vaše reakcionářské projevy měli možnost slyšet. Tak pěkně mlčte a nechte lepší lidi dělat Dobro, oni tomu rozumí víc než vy a jednoho dne vás toho rasismu určitě zbaví. Konec sarkasmu, kdyby to někdo nepochopil. Výprask, který od svých vlastních soukmenovců utrpěl Lee Fang, je další ilustrací pseudonáboženského charakteru moderního pokrokového hnutí. K sektám patří obvykle i pronásledování odpadlíků a kacířů (heretiků), kteří ohrozili čistotu ideologické linie. Nesouhlas, nebo i jen drobná myšlenková odchylka, je v takovém vidění světa druhem zrady. A zrádci jsou odedávna nenáviděni více než pouhý řadový nepřítel. Pokud jste rozumným člověkem v čím dál více se fanatizující skupině, vaše postavení je nezáviděníhodné. Vaše sociální vazby, i kdyby to nebyla úplná bublina, jsou vesměs zakotveny mezi lidmi, kteří budou mít strach se vás tváří v tvář takovému útoku zastat, aby podezření z rasismu neulpělo i na nich. To musí bolet dvojnásob, je to podraz od přátel, kterým jste věřil. Citát z rozhovoru v podobné kauze, který vyšel na blogu Legal Insurrection a v němž profesor William A. Jacobson popisuje poměry na Cornellově univerzitě: „Něco takového jsem nikdy neviděl. Chci říci, tohle je tak daleko od politické korektnosti, to je skoro totalitní mentalita, ve které všechno, co řeknete, a všechno, co uděláte, je sledováno. A pokud se nedržíte stranické linie naprosto přesně, budete ostrakizován a budou na vás útočit. Což je přesně to, co se stalo.“ A na otázku, zda se ještě najdou klasičtí liberálové, kteří hájí právo profesora Jacobsona na svobodu projevu: „No, ještě jich zbylo docela dost, ale vždycky mluví velmi tiše. Hovoří s vámi tlumeným tónem a za zavřenými dveřmi. Na kampusech panuje velmi represivní atmosféra… Bývalo to tak, že dokud člověk sklonil hlavu a řešil jenom svoje věci, mohl jaksi ujít pozornosti davu. To už ale není pravda. Ta studentská skupina, která po mně jde, má na svých Facebookových stránkách “Ticho je násilí”. To je naprosto šílené.” Je to naprosto šílené, je. Ale na druhou stranu, to jsou přesně ta semínka zkázy celého systému šílenství. Vsadil bych se, že i Lee Fang už si připravil plán B v podobě kariéry nezávislého žurnalisty. A ani slavný Cornell si nebude moci získat dobré mozky, pokud tam natrvalo zavládne inkviziční atmosféra. Být mladým odborníkem, stokrát si rozmyslím, než nastoupím do instituce, jež se takhle zvrhla. Bylo by to jako dobrovolný nástup do vězeňské cely. A propos … trocha britského humoru: „Dobrý den, my jsme vaše popravčí četa!“ Jenže popravčí čety z Twitteru smích neznají. Základním vybavením moderního online pokrokového válečníka je obličej sešklebený neléčitelným vztekem. A křeč ve zpocených prstech, které vyťukávají na klávesnici další požadavek ke společenské likvidaci osoby X či Y.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}