Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-26 06:33:51

Výčepní kohouty z Plzně šíří lásku k ležáku po světě. Reklamu si neplatí, proslavily se přes Instagram

Pípy od české firmy Lukr sdílejí na sociálních sítích sládci po celém světě. Pak se k nim sjíždějí, aby správně načepovali hladinku, šnyt či mlíko. Článek Výčepní kohouty z Plzně šíří lásku k ležáku po světě. Reklamu si neplatí, proslavily se přes Instagram se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2012-08-14 00:00:00

adidas Originals Micro Pacer OG / Na podzim v obchodech

Tenisky adidas Originals typu Micro Pacer se proslavily především díky odvážným tvarům a také technologii, kterou skrývá jazyk. Tento rok se rozhodli designéři adidas Originals oprášit tento hot kousek a shrnout tak jeho působivou historii. Představujeme vám tedy sneakers adidas Originals Micro Pa ...

Čas načtení: 2010-07-31 00:00:00

Nike SB Léto 2010 / Kotníkové tenisky Nike

Tlustý jazyk je zpět v tomto měsíci! Pokud se vysloví tato specifická část obuvi, jistě se vám ihned vybaví skate model Nike SB Dunk Low. Přesně tyto tenisky se proslavily větším jazykem, který vám poskytne větší pohodlí při jízdě na skatu. Dnes vám představujeme chystané sneakers Nike SB řady Dunk ...

Čas načtení: 2014-11-17 00:00:00

Ikonické kabelky, které ovládly svět!

Birkin od Hermès, Speedy od Louis Vuitton nebo Chanel 2.55, to jsou ikonické kabelky, které se budou nosit stále a stále. Jsou to kabelky slavných módních návrhářů, které se proslavily po celém světě. V čem tkví kouzlo těchto ikonických kabelek, které si zamiloval celý svět a každá žena touží mít al ...

Čas načtení: 2011-10-31 16:30:00

Spodní prádlo Represent Exclusive!

Firma Represent opět přichází s něčím novým, a to tentokrát s úplně novými boxerkami. Boxerky tuto firmu, dá se říct, proslavily, ale za jedenáct let své existence si stačila vydobýt přední místo mezi prodejci skateové a streetové módy u nás a daří se ji i úspěšně prorážet na zahrničním trhu. Boxerk ...

Čas načtení: 2010-10-16 00:00:00

Chcete napodobit styl Carrie Bradshaw? Tylová sukně to zařídí!

Seriál Sex ve městě, potažmo jedna z jeho hlavních hrdinek Carrie, ovlivnil za své šestileté působení na obrazovkách svět módy naprosto nepřekonatelně. Hlavní hrdinky masově propagovaly boty návrháře Manolo Blahnika, New York proslavily jako město módy a inspirovaly tvůrce budoucích filmů z módního ...

Čas načtení: 2013-04-11 05:00:00

Crysis 3 - závěr trilogie v hi-tech grafice

Crysis 3 je závěrem trilogie, jež proslavily tři faktory. Dech beroucí grafika, využívání možností vašeho nanoobleku a konečně alespoň do jisté míry sandboxový styl hraní. Třetí díl to však nemá ani trochu jednoduché. Konkurence v žánru stříleček je obrovská, jak si tedy stojí nejnovější počin Cryte ...

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2020-07-02 21:37:42

K 90 výročí narození spisovatele Oty Pavla vyšla rozsáhlá audiokniha jeho povídek

Ve čtvrtek 2. července by 90. narozeniny oslavil spisovatel Ota Pavel, který předčasně zemřel v roce 1973 ve věku nedožitých čtyřiceti tří let. K tomuto výročí vydává Supraphon na 2CD-MP3 i v digitálních formátech audioknihu, která obsahuje bezmála devět hodin nahrávek ze sedmdesátých až devadesátých let i zcela nové nahrávky z knihy Povídky ze šuplíku publikované teprve v roce 2004 při souborném vydání celého díla Oty Pavla v nakladatelství Slávky Kopecké. V audioknize Ota Pavel – Povídky Sedm deka zlata, Smrt krásných srnců, Kapři pro wehrmacht, Jak jsem potkal ryby, Moje první ryba či Zlatí úhoři v interpretaci Vlastimila Brodského, Rudolfa Hrušínského, Jiřího Sováka a Miroslava Horníčky. V kompletu je i dramatizace Pohádky o Raškovi z roku 2011, kde v režii Jana Jiráně hrají Josef Somr, Petr Vacek, Simona Stašová, Jaroslava Kretschmerová či Jiří Lábus. „Při editorské práci na Sebraných spisech Oty Pavla jsem objevila mnoho neznámých novinových článků autora, četnou korespondenci s bratry a především pak skvělé povídky, které za života spisovatele nevyšly v autorizované podobě, jen všelijak zmrzačené tehdejšími cenzurními zásahy. S pokorou a trvalým obdivem jsem tehdy uspořádala tuto pozůstalost do knížky Povídky z šuplíku,“ uvedla nakladatelka Slávka Kopecká ke knížce, ze které pro „výroční“ audioknihu bylo nahráno jedenáct povídek v podání mladých herců Radúze Máchy, Igora Orozoviče a Miloslava Königa. Judaistka, publicistka a vysokoškolská pedagožka Věra Tydlitátová u příležitosti vydání audioknihy napsala následující text. Planeta plná řek pro Otu Pavla Ota Pavel vydal několik knih už v šedesátých letech, kdy jeho hlavním žánrem byla sportovní reportáž. Již v této dosud poněkud opomíjené oblasti dokázal, že je citlivým pozorovatelem a zapáleným milovníkem sportu a jeho nadčasových hodnot. Věřil v očistnou moc sportovního úsilí, v jeho schopnost proměňovat člověka a dělat jej lepším. Sám byl aktivním sportovcem, krátce dokonce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale brzy u něj převládlo psaní. V letech 1949–1956 byl sportovním redaktorem v Československém rozhlase, mezi lety 1956 a 1957 v časopise Stadion a několik let v armádním týdeníku Československý voják. V roce 1964 doprovodil svým komentářem fotografickou publikaci horolezce Viléma Heckela Hory a lidé. Další dvě knihy se sportovní tématikou, Dukla mezi mrakodrapy vydaná rovněž v roce 1964 a Plná bedna šampaňského z roku 1967 jej už proslavily. K tématu sportu se vrátil ještě v roce 1974 knihou Pohádka o Raškovi. Nicméně opravdovým průlomem v jeho tvorbě byla řada autobiografických povídek z dětství, vzpomínky na hochštaplerského tatínka Lea, ustaranou maminku Hermínu, převozníka Proška a řadu lidí žijících okolo Berounky spolu s řekou a s rybami. A také na temná léta války, kdy tatínek a bráškové Jiří a Hugo byli v koncentráku, prošli tábory Terezín a Osvětim-Březinku a absolvovali pochody smrti a malý Ota se protloukal spolu s maminkou hladem, úzkostí a smutkem, kterým jeho dětství předčasně skončilo. Tento vrchol Pavlovy prózy tvoří knihy Smrt krásných srnců z roku 1971 a Jak jsem potkal ryby z roku 1974. Po válce se rodina opět shledala a všichni se radovali z míru a z nové doby, o níž si mysleli, že bude spravedlivější a šťastnější. Ota pracoval jako horník v Dubí u Kladna, pak absolvoval obchodní a jazykovou školu, maturitu složil v roce 1960. Tatínek Leo se vrhl nadšeně do budování socialistické vlasti, otřes z procesů padesátých let a absurdní hospodaření v družstvu jej však zlomily. Komunisté velmi rychle otevřeli oči všem naivkům. Povídky Běh Prahou a Prase nebude, byly právě pro tyto vzpomínky na vystřízlivění ze snu o spravedlivé společnosti zcenzurovány a po dobu komunismu nesměly vyjít. Přesto se skromný Ota Pavel stal legendou, a i když tomu sám nechtěl uvěřit, měl tisíce oddaných čtenářů. Nad jeho povídkami se nestyděli plakat ani chlapi. Až do sametové revoluce se Pavlova zakázaná díla šířila mezi lidmi v opisech jako samizdat a všechny necenzurované texty Oty Pavla vyšly až v roce 1991 v souboru Zlatí úhoři. Povídky Oty Pavla však byly už za komunistů po mnoha obtížích zfilmovány pod názvy Zlatí úhoři v hlavní roli s Vladimírem Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem. Pamětníci shodně dosvědčují, že Ota Pavel byl velmi citlivý člověk, neobyčejně sebekritický, co se týká psaní, tvořil těžko a mnohokrát přepisoval, ale ke druhým lidem byl neuvěřitelně laskavý. Když mu návštěvník pochválil cokoliv v bytě, Ota mu tu věc okamžitě daroval i přes odpor obdarovávaného. Po mnoho let udržoval navzdory vzdálenosti exilu pevné a hluboké přátelství s Arnoštem Lustigem, ten nyní po Otově smrti vydal knihu vzpomínek Okamžiky – Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla. Těžko říci, zda to byla vrozená dispozice, nebo soustavný a vysilující tlak poměrů jak za války, tak za komunismu, které musely na každého senzitivního člověka působit destruktivně, ale u tohoto geniálního spisovatele vyvolaly těžkou duševní poruchu, maniodepresivní psychózu. Při jejím náhlém záchvatu v roce 1964 na zimní olympiádě se Ota Pavel pokusil podpálit statek v horách nad Innsbruckem. Sám o tom píše v epilogu knihy Jak jsem potkal ryby toto: „Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mne to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staletí vykotlané zuby.“ Teprve po letech Jiří upřesnil, co se tehdy vlastně stalo. Ve sbírce povídek Oty Pavla Povídky ze šuplíku je na str. 21 zveřejněn fiktivní dopis Jiřího Pavla zesnulému bratru Otovi Aby lidé byli lidmi: „Dozvěděl jsem se a přečetl tu hrůzu a hnus před několika týdny, po třiceti sedmi letech. Neměl jsem o tom nikdy ani tušení…. V Innsbrucku, po hokejovém zápase se Švédy, kteří naši prohráli, jsi přišel do šatny, jako už často předtím. Hráči seděli skleslí, zoufalí, že pojedou domů bez medaile. Tys však věděl, že nemají pravdu, že skutečně získali bronz. Snažil ses jim to vysvětlit, říkals, jak je to fajn. Nevěřili ti. A jeden, prý bojovník a průšvihář řekl: "Ty Žide, jdi do plynu!"“ Ukázalo se, že sport očistnou moc nemá a nečiní lidi lepšími. Tato hrozná věta zlomila duševní zdraví Oty Pavla. Kvůli své těžké nemoci spisovatel musel odejít roku 1966 do invalidního důchodu. Opakovaně pobýval v psychiatrických léčebnách a prožíval peklo hlubokých depresí, z nichž se pokoušel vypsat, a hledal útěchu v rybaření. Vyprávěl o tom, že by se chtěl po smrti dostat na planetu, kde jsou jen řeky, rybníky a moře plné ryb. Zemřel předčasně 31. března 1973 v Praze ve věku nedožitých čtyřiceti tří let na srdeční infarkt. Nyní už nahazuje udici někde v čirém proudu plném žlutobílých kvítků lakušníku na své vlastní planetě a je šťastný. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-03 12:46:37

Královna skla a oceli. Česká televize uvede dokument o architektce Evě Jiřičné

Dokumentární portrét nejvýraznější představitelky české architektury Evy Jiřičné nabídne divákům ČT art ve středu 4. března ve 20:20. Bezmála hodinový snímek vznikl v brněnském televizním studiu v režii Jany Chytilové. Bývá označována za královnu skla a oceli, a to podle svých nejoblíbenějších stavebních materiálů. Dokumentární film s názvem Eva Jiřičná představuje vnitřní a umělecký svět zlínské rodačky, která patří ke špičce světové architektury. Přesto je více známá ve světě než u nás. Snímek si všímá jejích pochybností, radostí, inspirací, neuvěřitelné energie a touhy tvořit a být maximálně platnou. Zároveň odráží i její osobní a profesní život. Eva Jiřičná je nositelkou řádu Britského impéria, Státní ceny za architekturu a mnoha dalších prestižních vyznamenání. Štáb natáčel zejména v Londýně, Praze a ve Zlíně. Zaznamenal klíčové stavby, které Jiřičnou proslavily. Po dobu jednoho roku sledoval tvůrčí režim a pracovní nasazení architektky od počátečních návrhů až po kontrolní dny na stavbách. Mohl i nahlédnout do designových butiků, které navrhla, do londýnského Victoria and Albert Museum či se s Jiřičnou vypravit do Brightonu, kde vytvořila slavný přístav. „Pro Evu Jiřičnou je to klíčový projekt, který ovlivnil celou její další kariéru, proto mu věnujeme dostatečný prostor i v našem dokumentu,“ říká režisérka Jana Chytilová a podotýká, jak velmi si přála, aby se s Evou Jiřičnou jeli i s kamerou do těchto míst podívat. „Povedlo se. Na místě si člověk uvědomí, co všechno tato na pohled křehká žena dokázala. Brighton Marina je toho důkazem,“ dodává režisérka. Vyprávění dokumentu je orámováno životem architektky a těžkými životními zkouškami, kterými si prošla. Zaznamenává významné okamžiky jejího života, ať jsou to její vzpomínky na rodný Zlín, nedobrovolnou emigraci, prosazení se v typicky mužském světě, vztahové problémy, tvůrčí krize a přešlapy. Reflektuje její profesní i lidský návrat ke kořenům a předávání svých zkušeností nastupující generaci. „Evu Jiřičnou představujeme především jako člověka,“ zdůrazňuje dramaturg Martin Polák a dodává: „Zároveň si ale všímáme pro ni tak typického unikátního architektonického řešení prostoru. K tomu využíváme všech dostupných obrazových materiálů, od fotografií, stavebních plánů, studiové vizualizace či útržků z natočených dokumentů. Mnohé z nich dosud nebyly veřejnosti představeny.“ Otec Evy Jiřičné byl významným architektem baťovského Zlína. Sama se původně chtěla stát profesorkou chemie, na přání otce však vystudovala architekturu na ČVUT v Praze. V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, ale československé úřady jí zabránily v návratu a de facto ji tak donutily k nedobrovolné emigraci. Zpátky se nedostala dlouhých 22 let a svého otce už nikdy neviděla. V Anglii se postupně vypracovala v jednu z nejvýraznějších osobností interiérového designu a architektury. Po pádu železné opony již jako renomovaná architektka přijíždí do rodné země, kde ji téměř nikdo nezná a její dílo tady vzbuzuje silné a rozdílné reakce. K nejznámějším stavbám Evy Jiřičné u nás patří například budova Univerzity Tomáše Bati a Kongresové centrum ve Zlíně. Podílela se na výstavbě a rekonstrukcích několika historických budov včetně Pražské křižovatky nebo Oranžérie v Královské zahradě na Pražském hradě, ale také bytových i komerčních objektů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-06 15:07:32

Vojtěch Razima, ředitel společnosti Kverulant.org: Ptáme se, zda za rozhodnutími politiků nejsou skryté zájmy

Vojtěch Razima byl mimo jiné zpravodajským důstojníkem BIS a Služby pro odhalování korupce Policie ČR, konzultantem ve společnosti Deloitte či bezpečnostním ředitelem Komerční banky. V roce 2009 založil organizaci Kverulant.org, o.p.s, která mimo jiné přiměla Českou obchodní inspekci zveřejňovat benzinové pumpy s nekvalitním palivem.   Proč jste si zvolili pro vaši organizaci název Kverulant? V češtině má, myslím, toto slovo tak trochu negativní nádech. Souhlasím s vámi, že určitý negativní náboj tam může být. Jako bychom chtěli někomu jen okopávat kotníky. Po deseti letech naší činnosti jsme tomu názvu ale snad dali i pozitivnější význam. Pro nás je kverulant ten, kdo se ptá. Ostatně to pochází z latinského kvere, ptát se. A tak se ptáme: A je to opravdu takhle správně? A to, co nám říkáš jako politik, není to náhodou proto, že tě za to někdo platí? A nemáš tam nějaké skryté zájmy? Proto jsme kverulanti, takoví šťouralové. Ale samozřejmě ctíme právní řád, jsme systémoví lidé.   Když jsem se podíval na vaši profesní dráhu, našel jsem tam řadu významných funkcí ve státní správě, v bankovnictví i v průmyslu. Co vás vedlo k tomu, že jste se vydal do nejistých vod neziskové organizace? Myslel jsem si, že mne to bude docela bavit.   A potvrdilo se to? Určitě ano. A navíc jsem v České republice neviděl takovou organizaci, která by se zabývala tím, co dnes dělá Kverulant. Aby si vytkla nějaký konkrétní cíl a nedala tak dlouho pokoj, až by se jí podařilo dosáhnout konkrétní změny. V roli šťouralů působí novináři, ale jejich úkolem není být účastníkem sporu. Principiálně by měli o problému jen referovat. A tím to většinou končí, protože nemají čas se tomu věnovat dlouhodobě. Pak jsou tu také neziskové organizace, které si ale často pletou svoji roli s těmi novináři. Také něco napíší a tím to také skončí. Ale neziskovky by primárně neměly psát novinové články, protože ony bývají účastníky toho kterého sporu. Podle mého názoru by měly říci, že tohle je jejich pozice, a pak může přijít novinář, který se zeptá i druhé strany. Takhle to prostě doposud nikdo nedělal, dokud jsme nepřišli my.    Jak si vybíráte témata? Pro nás stojí otázka trochu jinak. Ne jak si vybíráme témata, těch je opravdu dost, ale na co máme kapacitu. Určitým společným jmenovatelem pro téma, které vybereme, je, že se jedná o významnou záležitost, má dosah na celou republiku a nikdo tomu zatím nevěnoval pozornost. Občas to chce i mít trochu odvahu. Viz například náš boj proti billboardům, kde stát vlastně nedokázal prosadit svoje zákonné rozhodnutí. Teď už je prakticky vyhraný, ale zpočátku to tak určitě nevypadalo. Když jsme se do tohoto tématu pouštěli, byl to byznys, ve kterém se točily miliardy korun ročně. A ti lidé, kteří se tomu věnovali, teď přemýšlím, jak je nazvat… Prostě nebyli to zrovna hodní lidé. Proto zdůrazňuji, že to chtělo určitou odvahu.   Ty billboardy vás tak trochu proslavily, protože jsou hodně vidět. Co nás ve skutečnosti opravdu poprvé proslavilo – a dnes si to už skoro nikdo nepamatuje – byla kauza kvality benzínu a nafty. Česká obchodní inspekce pravidelně měřila kvalitu benzínu a nafty na jednotlivých čerpacích stanicích. Ale zároveň nikomu neřekla, které čerpací stanice kontrolovala a kde měli špatnou kvalitu paliv. My jsme si řekli, že se tyto informace z nich pokusíme dostat na základě zákona o přístupu k informacím. Jejich reakce byla, že nám to nedají. A nedají! Dokonce jsme se s nimi soudili. A pak nás napadlo, že to zkusíme trochu jinak. Jeden měsíc jsme se zeptali, kde všude měřili. To nám kupodivu dali. Další naše otázka byla, kdo všechno prošel v pořádku. Pak už stačilo ty dva soubory porovnat a hned jsme měli hříšníky. České obchodní inspekci už nezbylo nic jiného než ten náš seznam komentovat. S jednou jedinou malou chybou byl správný. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Reakce na vaše zjištění asi nebudou u těch kritizovaných příliš nadšené. Přitom by Česká obchodní inspekce měla mít v tomto případě, který jste popisoval, zájem na zveřejnění. Také jsme tomu nerozuměli. Říkali jsme si, jestli za tím není korupce. Ale ty velké řetězce čerpacích stanic, které by asi na korupci mohly dát dost peněz, měly většinou kvalitu pohonných hmot v pořádku. Podle našich zkušeností se jedná o zhruba dva důvody. Ten první je určitá zaťatost. Když to nemusíme zveřejňovat, tak to prostě zveřejňovat nebudeme. Ten druhý důvod už byl více racionální. Spočíval v tom, že Česká obchodní inspekce je organizovaná po krajích. Docházelo k tomu, že některé krajské inspektoráty dávaly za stejné pochybení drakonicky vyšší pokuty než v jiných krajích. Ještě to občas přetrvává, ale už ne v takovém měřítku. Když jste třeba měl chybu v hodnocení kvality paliva o 1,5 stupně, což je malý prohřešek a prakticky to nikdo v provozu nezaznamená, někde dávali pokuty 250 tisíc a jinde třeba jen 20 tisíc. Ptáte se, jak reagovali? Většinou jako obvykle. Jste nikým nevolená neziskovka, která jen parazituje. Ty serióznější čerpací stanice ale kvitovaly, že se výsledky kontrol zveřejnily, protože se mohly odlišit od těch, které opravdu přimíchávaly nekvalitní palivo. Jsme přesvědčení, že se díky této naší kauze kvalita pohonných hmot zlepšila. Pokud máme věřit České obchodní inspekci, máme za poslední čtyři roky nejlepší benzín v Evropě.   Zažíváte pocit úspěchu? Zadostiučinění? Ano, nechci to skrývat. Jen mne trochu mrzí, že si to dnes už skoro nikdo nepamatuje. Byla to jedna z našich prvních kauz a tehdy jsme ten úspěch nedokázali využít k tomu, abychom oslovili více našich potenciálních příznivců a dárců.   Jak vůbec financujete svou činnost? Když jsme se poprvé setkali, použil jsem výraz sponzor, ale s tím jste nesouhlasil. To je pravda. Sponzor je podle mého názoru někdo, kdo za svůj dar očekává protislužbu. Třeba formou reklamy. Něco takového my nemůžeme nabídnout. Naši činnost financujeme z darů. Těch drobných je více než 1 500. Máme dárce, kteří nám posílají pravidelně sto korun měsíčně, nebo jednorázově pět set korun. Mezi dárci jsou i typické české střední firmy, kterým se líbí, co děláme, a rozhodnou se, že nás podpoří. Jejich motivace je, že platí daně a nelíbí se jim, jak stát s vybranými daněni hospodaří. A jsou tu ještě peníze od nadací, což jsou také firemní peníze, ale nedostáváme je přímo. Jsem velmi hrdý na to, že nebereme peníze z veřejných rozpočtů, protože o nich do značné míry rozhodují politici. Jak chcete ministrovi vnitra klást nepříjemné otázky, proč vypisuje tendr na vysílačky za miliardy korun, které ale nikdo nepotřebuje, a pak s ním vyjednávat někde o grantech na protikorupční činnost? To prostě nejde!    V aktuálním tištěném vydání Literárních novin najdete kauzy řešené organizací Kverulant.org, jako byl například největší tunel v dějinách českého IT či fingovaná soutěž Generálního ředitelství cel na nákup předražených vysílaček. Webové stránky Kverulanta jsou ZDE.

Čas načtení: 2024-02-22 18:30:00

„Mým největším vítězstvím ve formuli 1 bylo, že jsem to přežil." Před 75 lety se narodil slavný jezdec Niki Lauda

Jezdecká legenda, kterou proslavily tři tituly mistra světa formule 1 a 25 vyhraných velkých cen, ale i nezlomná vůle, díky které se za volant vrátil po hrůzostrašné nehodě, při níž málem uhořel v kokpitu. Idol, jehož obrázky si z časopisů vystřihovali kluci po celém světě, kteří snili o vavřínech a slávě s vůní benzinu. To byl legendární rakouský jezdec Niki Lauda. Dnes si připomínáme 75 let od jeho narození.

Čas načtení: 2024-02-25 08:00:04

Cítí, že jsou si jeden druhému předurčeni

Třebaže Orlanda Blooma (47) proslavily role v hollywoodských trhácích jako Piráti z Karibiku nebo Pán prstenů, je rodákem z anglického města Canterbury a ke svým britským kořenům s... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz

Čas načtení: 2024-02-25 21:55:00

Kovářova kobyla? Bendigova návrhářka nechtěně ukázala bradavku. Její kolegyně předvedly přírodní i silikonové vnady

Návrhářku Debbie Brown proslavily její extravagantní modely, které rádi oblékají zejména mladí umělci. Stala i dvorní návrhářkou Jana Bendiga. Právě v jejím modelu zpěvák vyrazil na Českého slavíka, kde došlo k incidentu s posypáním moukou.

Čas načtení: 2024-02-26 10:31:35

Zemřel herec Chris Gauthier

Ve 48 letech zemřel kanadský herec Chris Gauthier. Proslavily ho role mimo jiné v seriálech Bylo nebylo, Heureka - Město divů či Agentura Jasno. Hrál také v desítkách filmů. Informaci o jeho skonu v pondělí zveřejnila společnost TriStar Appearances.

Čas načtení: 2024-02-28 20:05:30

Přemýšlíte, čím obdarovat blízkého? Darujte mu medaili s vyrytým jménem!

O Češích se říká, že jsou malým národem velkých jmen. A něco na tomto tvrzení bude. Osobností, které český národ proslavily, není zrovna málo. Božena Němcová, Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Jan Amos Komenský, Ema Destinová a celá řada dalších, podle kterých spousta lidí pojmenovala své potomky. Pravdou ale je, že každé jméno je […]

Čas načtení: 2024-04-02 14:00:00

Alex a host: Jako režisér jsem spíše inspirátor. Divadlo vytváříme s herci dohromady, říká Roman Štolpa

Roman Štolpa je herec, scenárista a režisér. Proslavily ho hlavně seriály jako Rodinná pouta, Velmi křehké vztahy nebo Slunečná. Klasickou činohru dělal v divadle Radka Brzobohatého, srdce mu ale nejvíc bije pro muzikály.

Čas načtení: 2024-04-14 12:00:40

Takhle má vypadat špičkový Huawei P70. Internetem koluje první fotografie

Víme, jak bude vypadat Huawei P70 Čínský výrobce vsadí na odvážný trojúhelníkový modul fotoaparátu Opět visí otazníky nad použitým čipsetem Společnost Huawei v tomto týdnu představila několik novinek, mezi nimi například výkonný a lehký notebook MateBook X Pro 2024. Čínská firma ale nezapomíná ani na produkty, které ji nejvíce proslavily, tedy smartphony. Přestože jejich vývoj a výrobu komplikují americké sankce, Huawei se nevzdává a připravuje nový vlajkový telefon pojmenovaný Huawei P70. Víme, jak bude vypadat. Přečtěte si celý článek Takhle má vypadat špičkový Huawei P70. Internetem koluje první fotografie

Čas načtení: 2024-04-16 13:15:00

Roberto Cavalli: To nejlepší z dílny zesnulého módního génia

Svět módy zasáhla před víkendem smutná zpráva. Zemřel italský módní návrhář Roberto Cavalli. Proslavily ho výrazné vzory a inovativní přístup k látkám. Prohlédněte si jeho kolekce plné zdánlivě nesourodých materiálů, zvířecích potisků a divokých barev.

Čas načtení: 2024-04-26 00:00:00

Schumannovi se v Česku léčili a koncertovali. Pěvkyně jejich písně doplní o širší severský pohled

Příjemná zvonivá barva hlasu a perfektní technika s výborným citem pro výraz i text jsou devízami švédské pěvkyně Miah Persson. Svým lyrickým sopránem vytvořila téměř prototypy subretních mozartovských rolí, které ji světově proslavily. Letos...