Aktuální Zprávy

Než se vila v Plzni stala památkou, nový majitel ji zboural

Systém prohlašování staveb za kulturní památky má podle památkářů trhliny. Majitelé budov se vůbec nemusí dozvědět, že ministerstvo kultury projednává návrh na jejich prohlášení. Kvůli tomu byla zbourána například Čočkova vila v Plzni. Zdlouhavé bylo řízení i v případě hospodářského dvora v Planinách na jižním Plzeňsku.

---=1=---

Čas načtení: 2020-12-24 14:13:12

Odkud pochází tradice českých betlémů? (z archivu LtN)

Světová betlémářská tradice vznikala z několika vzájemně se doplňujících pramenů. Jednalo se o uctívání místa Kristova narození a následnou úctu k ostatkům odtud přivezeným. Inspirací jistě byly vánoční duchovní hry, které vznikaly zhruba od 10. století, ale nejčastěji uváděným impulsem byl počin sv. Františka z Assisi, který roku 1223 ve skalní jeskyni u italského Greccia nechal postavit jesle, přivedl k nim osla a volka a nechal zde sloužit půlnoční mši pod širým nebem. Původ stavění betlémů nalézáme tedy v církevním prostředí. Nejstarší typy byly malovány na deskové obrazy, později se figury v životní velikosti oddělily a vystoupily do popředí. Z Itálie byly betlémy šířeny do Německa a následně do celé střední Evropy. Z kostelů a katedrál se v průběhu 17. století betlémy přemístily do šlechtických a měšťanských sídel. Pro tvůrce těchto souborů byla charakteristická záliba v drahých a neobvyklých materiálech – hedvábí, vosku, drahých kovech, perleti, slonovině atp. Co způsobil císařův zákaz První zpráva o postavení jeslí v Čechách, takových, které nebyly provedeny reliéfní technikou či malbou, pochází ze záznamů jezuitů, kteří je v roce 1560 postavili v kostele sv. Klimenta v Praze, ve starší literatuře je uváděn i rok 1562. To bychom letos slavili 450. výročí této události. Betlémy se začaly v kostelech stavět v dalších krajích Čech a Moravy, kolem roku 1570 v okolí Prahy, v roce 1580 v Litomyšli, v roce 1650 v Hradci Králové atd. Z kostelů se betlémy šířily, zejména v 18. století, do zámeckých kaplí, měšťanských domácností i na venkov. Po roce 1780 paradoxně přispěl k rozvoji lidového betlémářství císař Josef II. svým zákazem stavět jesle v kostele, neboť tuto záležitost chápal jako jev církve nedůstojný. V 18. a zejména v 19. století se stavění jesliček mezi prostým lidem velmi rozšířilo a rozvoj lidového betlémářství vyvrcholil počátkem 20. století. Zvyk stavění jesliček přetrvával hlavně v lidové tradici. V posledním období zhruba dvaceti let jsme svědky jeho nového rozkvětu. Nejvíce po doporučení papeže Pavla VI. obnovit tradici stavění jesliček v moderních křesťanských rodinách, neboť betlém vyjadřuje podstatu vánočních svátků mnohem lépe než vánoční stromeček s mnoha dárky – symboly spotřební hojnosti. České betlémářství se rozvinulo do bohatých forem a dosáhlo zcela specifického pojetí, které velmi poetickou formou včlenilo do jesliček krásnou českou krajinu s bohatou přírodou. Majitel jesliček mnohdy nebyl jejich tvůrcem, často se figurky do jesliček kupovaly a majitel sám stavěl scenérii a kulisy. Mnohdy byly betlémy zhotovovány na objednávku. Skuteční lidoví betlemáři si jesle nebo jejich části s láskou a fantazií tvořili sami. Často je scenérie narození Páně rámována pravou zimní středoevropskou vánoční náladou. Dodnes v Čechách existuje celá řada betlémářských center a oblastí s odlišnými typy jesliček. Zde se obvykle betlémy začaly vytvářet a stavět podle jednoho modelu. Betlémáři se tak významně ovlivňovali, že se léty vytvářel zcela typický krajový styl. Jedná se zejména o podhůří Orlických hor a Krkonoš, zejména okolí Vrchlabí a Nové Paky, Železného Brodu, oblast Krušných hor, Příbramsko, okolí Ústí nad Orlicí a České Třebové, Svitavsko s nedalekou Poličkou, Třebíčsko, okolí Jihlavy a Třešti, Šluknovsko, okolí Litvínova, slezskou oblast, Opavu, Nový Jičín, Příbor a řadu dalších. Na materiálu nezáleží Význam slova betlém chápeme v našem prostředí jako vyobrazení narození Páně blízké jevištnímu provedení, sestavené ze samostatných dílů s možností proměn. Svatou rodinu doplňují průvody darovníků, pastýřů, kteří se přišli Ježíškovi poklonit a po 6. lednu i sv. Tři králové s bohatým doprovodem. Pokud v českém jazyce používáme výraz jesle nebo jesličky, jedná se o scénu jen s Pannou Marií, sv. Josefem a Ježíškem uloženým v jeslích, někdy s volkem a oslíkem. Betlémy můžeme rozlišovat jako práce lidových či profesionálních tvůrců, betlémy pevné, přenosné (ty se buď nosily ve skříňkách na popruhu na koledu jako betlémy obchůzkové, nebo byly v drobném provedení umístěny pod skleněným poklopem, případně v ozdobné hlubší či mělčí prosklené skříňce). Jesličky můžeme členit podle materiálů použitých na jejich zhotovení, podle oblastí, ve kterých vznikaly, případně podle doby vzniku atd. Rozlišujeme betlémy chrámové a lidové, zvláštní kapitolou jsou ty mechanické. Nejznámějším z mechanických betlémů je dodnes Třebechovický Proboštův betlém, který byl vyhlášen národní kulturní památkou, ale vystaven bude opět po opravě v příštím roce. Snadné je rozlišení podle materiálů, v našem prostředí těmi nejzákladnějšími jsou lipové dřevo (naprostá většina soudobých nepolychromovaných betlémů, ale také figury již zmíněného Proboštova betlému), dřevo smrkové, pokud jde o známé králické figurky, pestře malované. Tradičním materiálem je papír, případně textil, jako základ následného použití pro dotvoření figur tzv. kašírováním. Příkladem jsou velmi dobře známé Krýzovy jesličky z Jindřichova Hradce. Betlémy malované na papírovém kartonu vznikaly zejména v okolí Ústí nad Orlicí a České Třebové, také v severních Čechách, v okolí Jihlavy a Třebíče. Velmi dobře známé jsou jesličkové tištěné papírové archy určené k vystřihování. Ty se objevily v polovině 19. století z produkce městských tiskáren. Velké oživení zájmu o betlémy přinesla první výstava betlémů v Praze v roce 1907. Inspirovala řadu předloh v lidovém tónu, například vznikly dodnes oblíbené jesličky Mikoláše Alše a Josefa Weniga. Nyní jsou známé betlémy z materiálů, které sice nepovažujeme za tradiční, ale radost dětem i dospělým přinášejí stejnou. Jsou to například keramické betlémy – dnes materiál zcela obvyklý a často používaný k modelování i řadou amatérských nadšených tvůrců, podobně jako betlémy z těst – například z chlebového (obvyklé pro Příbramsko, tzv. chlebáčci), slaného těsta zvaného německy salzteig (například práce Jiřiny Vyčichlové z Hronova Poříčí), případně kynutého obřadního těsta, zejména se jedná o oblíbené betlémy perníkové. Uhlí bylo typické pro hornické oblasti, známé jsou půvabné betlémy porcelánové, které vznikaly z odpadu v místech výroby porcelánu (záp. Čechy). Malé a půvabné cínové betlémy vznikají dodnes. Spíše již jen v muzeích můžeme nalézt betlémy z vosku. Betlémy skleněné jsou dodnes typické pro Železnobrodsko. Existují i novodobé materiály, jiné kovy než cín, modurit, pryže, různé příze, netkané textilie a řada dalších. Text vyšel v Literárních novinách 51-52/2012. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-15 16:14:59

Putovní výstava o relikviáři svatého Maura navštíví Paříž a Belgii

Mezinárodní výstavní projekt Devět století společné historie připravený Národním památkovým ústavem pojednávající o relikviáři svatého Maura a o spojení českého města Bečov nad Teplou a belgického Florennes se od 18. září 2020 představuje v předpremiéře v Českém centru v Paříži v rámci Dnů evropského dědictví. Jde o první prezentaci výstavy, která se v září příštího roku objeví v rodišti relikviáře v belgickém Florennes. Bilingvní česko-francouzská výstava nabízí návštěvníkům prostřednictvím výstavních panelů a haptického modelu relikviáře seznámení se s poutavou historií vzniku a osudu relikviáře a také blízký kontakt s uměleckým řemeslem přelomu 12. a 13. století. Součástí výstavy je i výtvarná dílna zaměřená na techniky a postupy použité při výzdobě památky. Výstava bude v Českém centru v Paříži přístupná od 18. do 20. září 2020. Devět století společné historie zlatnického skvostu a významné románské památky uchovávající ostatky sv. Maura, sv. Timoteje, sv. Apolináře a sv. Jana Křtitele propojuje v čase a prostoru belgické město Florennes a český Bečov nad Teplou. Místo vzniku s místem, které si frankofonní vévodský rod tradičně prokrálovsky orientovaný zvolil po Velké francouzské revoluci za své nové rodové sídlo. Relikviář sv. Maura byl vyroben mezi lety 1225–1230 na zakázku benediktýnského kláštera ve městě Florennes. Právě po Velké francouzské revoluci byl klášter ve Florennes zrušen, a relikviář se tak ocitl v sakristii farního kostela mezi nepotřebným nábytkem. Od církevní rady jej roku 1838 odkoupil tehdejší majitel bečovského panství Alfréd de Beaufort-Spontin, který jej nechal opravit. Roku 1888 byl relikviář zapůjčen na výstavu do Bruselu a roku 1889 jej Beaufortové nechali přemístit na svůj zámek v Bečově nad Teplou. V roce 1945, po vydání tzv. Benešových dekretů, museli Beaufort-Spontinové opustit republiku. Relikviář byl uschován do zásypu podlahy hradní kaple Navštívení Panny Marie. V roce 1984 projevil zájem o odkoupení blíže neurčené historické památky ukryté na území Československa obchodník ze Spojených států Danny Douglas. K vyjednávání byl přizván také tým kriminalistů, kterému se zhruba po roce podařilo odhalit identitu předmětu. Pátého listopadu 1985 byl relikviář v zásypu hradní kaple objeven. Důsledkem nevhodného uložení ve vlhké zemi byl relikviář ve velmi špatném stavu. Restaurátorské práce naplno započaly v roce 1991 a trvaly jedenáct let. Od roku 2002 je relikviář svatého Maura trvale vystaven opět na zámku Bečov nad Teplou. Je výjimečnou zlatnickou památkou na území České republiky. Co do hodnoty, je tento předmět srovnatelný s korunovačními klenoty. „Cílem interaktivní výstavy, jejíž první zastavení je v Českém centru v Paříži, je seznámit širokou zahraniční veřejnost s fenoménem mimořádné památky evropského významu,“ uvádí k výstavě kurátor a kastelán státního hradu a zámku Bečov nad Teplou Tomáš Wizovský. Projekt bude v podobě putovní výstavy až do roku 2022 prezentován široké laické i odborné veřejnosti mimo svůj domov v České republice. Dvojjazyčná česko-francouzská výstava se postupně dále objeví v belgickém Namuru, Europarlamentu v Bruselu a v rodišti relikviáře v belgickém Florennes v září příštího roku. Slavnostní zakončení putovního výstavního projektu se plánuje v Bečově nad Teplou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-29 18:00:01

Hollywoodský herec Karel Roden hostí na svém zámku stovky lidí. Proč se pustil do pěstování borůvek?

Jen málokterý herec si skutečně může vybírat role podle svého a dovolí si odmítnout ty, které se mu buď nezdají být ideální pro jeho typ, nebo mu zkrátka nepřipadají dostatečně kvalitní. Karel Roden si ale dává velký pozor na to, kterou nabídku přijme a kterou raději odloží pro někoho jiného. A protože má opravdu dobrý „čich“ na dobré scénáře, můžeme si být téměř jisti, že pokud jeho jméno najdeme v titulcích, půjde o kvalitní podívanou, která často přečká desetiletí. Terezu Brodskou rodiče jako kojence odložili. Rozhodnutí své slavné matky dodnes nemůže pochopit Číst více Herec, nebo šlechtic? Přesto se herec nenechá omezovat jen nabídkami, které přicházejí jak z Česka, tak i ze zahraničí, a rozhodl se podnikat i v jiných oblastech. Už v roce 2006 koupil tehdy zchátralý zámek Skrýšov a pustil se do jeho rekonstrukce. A protože to vzal doslova od podlahy, může se nyní svým návštěvníkům chlubit krásně opravenou památkou, která si jistě vyslouží slova chvály i od znalců. A to není všechno. Protože je Karel Roden známým milovníkem vína, zřídil si na svém zámku velkorysý sklep, kde je dost místa na všechny unikátní lahve z jeho sbírky. Koně, krávy a – borůvky Co by ještě mohlo úspěšnému herci chybět? K zámku jaksi samozřejmě patří koně, a tak je zde také najdeme, ale i bez nich by bylo podnikání Karla Rodena bohaté. Kromě chovu zajímavého plemene skotu, který se běžně pohybuje hlavně na irských pastvinách a jehož historie sahá až do doby kamenné, se pustil dokonce do pěstování borůvek. Že jste ještě neslyšeli o borůvkovém poli? Pak je načase navštívit Skrýšov a alespoň nahlédnout přes plot. Pro borůvky jen to nejlepší Pravdou je, že se rostlinky skrývají ve fóliovnících, které jim na šesti hektarech nabízejí nejen ochranu před případnými nájezdníky, ale také ideální podmínky pro růst a zrání plodů. Mnoho kroků je zde automatizováno, včetně zálivky. „Je to trošku složitější, než jsem si původně myslel,“ okomentoval Karel Roden péči o borůvky, které považuje nejen za zdravé, ale také za krásné keře. Proč se pustil právě do pěstování borůvek? Farma, která k zámku patří, není tak rozsáhlá, aby nabídla dost velký výdělek z méně intenzivního hospodaření. Proto její majitel hledal plodinu, která bude dostatečně rentabilní – a volba padla právě na borůvky, které jsou schopné z velké části „uživit“ provoz celého areálu. Do propastí a zpět: Život zpěváka Petra Muka skončil moc brzy. Jeho smrt je pro mnohé dodnes záhadou Číst více Stovky hostů na zámku O tom, jak to na zámku a v jeho okolí vypadá, se mohou každoročně přesvědčovat i stovky návštěvníků, kteří zajdou na jeden z jazzových večerů do skrýšovské jízdárny. V září tohoto roku to bude už po pětadvacáté, je tedy zřejmé, že i tahle aktivita se setkala se zájmem. Soukromí je tabu O rekonstrukci jeho zámku se veřejnost může dozvědět víc než o jeho soukromém životě, a tak před časem všechny překvapila zpráva o jeho utajené svatbě, k níž došlo v roce 2020. Tehdy se herec oženil s Laurou, matkou svých dvou dětí, Sofie a Karla. Ještě než ale našel rodinné zázemí po boku ženy, s níž jej už dříve pojilo rodičovství, žil nejprve s herečkou Ivanou Chýlkovou a později s Janou Krausovou ze stejné branže. Svoje partnerky si vyměnili s Janem Krausem v polovině devadesátých let, a zatímco Jan Kraus s Ivanou Chýlkovou spolu žijí dodnes, Karel Roden s Janou Krausovou nakonec zvolili jiné životní cesty. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Josef Kemr tajil nemanželské dítě. S partnerkou se hádal a Hrušínského ignoroval

Čas načtení: 2024-07-26 12:40:00

Památková ochrana brněnské Mosilany: záchrannou akci spustil demoliční plán

Část areálu někdejší textilní továrny Mosilana v Brně bude kulturní památkou. O zpamátnění rozhodli pracovníci ministerstva kultury v uplynulých dnech. Návrh na prohlášení za kulturní památku poslali památkáři resortu poté, co majitel areálu představil záměr demolice minimálně některých budov v bývalé Mosilaně.

Čas načtení: 2024-09-09 13:29:00

Zdevastovaná rezidence biskupů se mění v zámek. Zajímal se o něj i britský autor detektivek

Ještě na začátku tisíciletí patřil mezi nejvíce zdevastované a nejohroženější památky v zemi. Zámku ve Stvolínkách na Českolipsku se ale postupně vrací původní krása. Za památkou přitom nestojí bohatý majitel nebo církev, opravuje ji sama obec Stvolínky, která má všehovšudy 330 obyvatel.

Čas načtení: 2024-09-11 00:00:00

Filmovou hvězdu zavraždili, její dům od Lloyda Wrighta je kulturní památkou

První dům z litého betonu v Los Angeles, který postavil syn nejslavnějšího amerického architekta Lloyda Wrighta, vlastnily největší hvězdy. Dnes je historicko-kulturní památkou. Jeho první majitel skončil tragicky, herec Ramón Navarro, který se díky roli ve filmu Ben Hurr stal v Hollywoodu superhvězdou, byl ve svém dalším domě ubit k smrti.

Čas načtení: 2024-09-13 00:00:00

Automatické mlýny v Pardubicích prošly neskutečnou proměnou. Podívejte se

Automatické mlýny jsou jednou z prvních staveb architekta Josefa Gočára. Monumentální mlýnskou budovu na břehu Chrudimky v centru Pardubic, která je národní kulturní památkou, zachránil majitel a architekt Lukáš Smetana. V roce 2023 byla dokončena proměna obilného sila od ateliéru Prokš Přikryl architekti.

Čas načtení: 2025-06-03 12:08:07

Spor o památkovou ochranu hřebčína u soudu. Žaloba míří proti rozhodnutí ministra

Řešily ho už obě parlamentní komory včetně dvou ministrů. Nyní se spor o budoucnost hřebčína v Napajedlích na Zlínsku dostal k Městskému soudu v Praze. Stojí za tím menšinový majitel hřebčína Libor Hlačík, jemuž se nelíbí březnový verdikt ministra kultury Martina Baxy. Zastánci hřebčína chtějí, aby byla památkou nejen budova.

---===---

Čas načtení: 2024-02-20 18:22:35

Chemapol v pražských Vršovicích památkou nebude. Developer tu tak může postavit byty

Budova dostavěná na počátku sedmdesátých let má ze svého původu už jen málo, Interiéry byly zničeny, fasáda dostala duhovou barvu. Článek Chemapol v pražských Vršovicích památkou nebude. Developer tu tak může postavit byty se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-05-07 17:25:00

Mladečské jeskyně

Mladečské jeskyně leží nedaleko Mladeče v Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. Labyrint zdejších vápencových jeskyň není jen úchvatnou přírodní památkou, ale také památkou historickou - díky nálezům koster a artefaktů pravěkých lidí.

Čas načtení: 2025-03-12 11:02:08

FOTO: Průhonický park rozkvetl. Za nektarem vylétly dlouhozubky, které připomínají kolibříky

Průhonický park, který je Národní kulturní památkou a památkou UNESCO, začínají zdobit první jarní květy. Návštěvníci zde mohou mimo jiné obdivovat šafránové koberce nebo křehký žlutý jasmín nahokvětý. Při práci lze pozorovat také důležité opylovače - dlouhozubku svízelovou, která se trochu podobá kolibříkovi, a obří samotářskou včelu drvodělku fialovou. Park je v průběhu března otevřený od sedmi hodin ráno do šesti hodin večer.

Čas načtení: 2025-03-18 12:40:05

Hřebčín kulturní památkou, pastviny nikoliv. Podraz, reagují zastánci chovu

Ministr kultury Martin Baxa potvrdil původní rozhodnutí svého resortu z loňského roku o tom, že hlavní budovy hřebčína v Napajedlích budou kulturní památkou. Tím současně zamítl rozklady obou majitelů areálu. Většinovým je firma Sygnum, která chtěla, aby památkou byly jen dvě stáje. Menšinovým Libor Hlačík, jež usiloval o to, aby byl pod památkovou ochranou celý areál, včetně pastvin či sýpky.

Čas načtení: 2025-03-18 12:38:00

Hřebčín kulturní památkou, pastviny nikoliv. Podraz, reagují zastánci chovu

Čas načtení: 2025-03-19 23:02:01

Bývalý hřebčín Napajedla dostal šanci od senátorů, měla by o něm podle nich jednat vláda

Senátoři ve středu podpořili záchranu bývalého hřebčína v Napajedlech na Zlínsku. Ten byl v minulosti hlavním chovatelem dostihových koní. Poslední dva vítězové Velké pardubické pocházejí právě odtud. Projednávání v Senátu se ve středu také vůbec poprvé zúčastnili zástupci hřebčína. Podle Senátu by se kulturní památkou měly stát také pastviny, které ministerstvo kultury odmítlo kulturní památkou uznat.

Čas načtení: 2025-03-20 10:00:00

Hřebčín v Napajedlech získal status kulturní památky. Okolní pastviny však ne

Ministr kultury Martin Baxa (ODS) potvrdil prohlášení hřebčína v Napajedlech na Zlínsku kulturní památkou. Zamítl tak rozklady vlastníků areálu hřebčína proti loňskému prvoinstančnímu prohlášení památkou. Rozhodnutí je konečné a lze proti němu podat pouze správní žalobu k soudu. Chov anglického plnokrevníka v Napajedlech ukončil svou činnost v lednu 2023. Petici za záchranu chovu koní v napajedelském hřebčíně podpořili poslanci i senátoři.

Čas načtení: 2025-05-09 08:30:16

Automatické mlýny v Pardubicích: Technická zajímavost z roku 1910 je dnes kulturní památkou

Kousek od centra Pardubic, na břehu řeky Chrudimky, stojí velké cihlové budovy. Kdysi patřily k nejmodernějším mlýnům v zemi. Už nějakou chvíli se mlýn nevyužívá k produkci mouky, ale prostor se místo toho proměnil na kulturní centrum otevřené lidem, kreativitě a novým nápadům. The post Automatické mlýny v Pardubicích: Technická zajímavost z roku 1910 je dnes kulturní památkou first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-11-30 21:02:36

Akropolis - prohlídka - Nejznámější řecká památka

Athénská Akropole je nejznámější a nejnavštěvovanější památkou Řecka. Je to živé svědectvím o zlatém věku starověkých Athén. Akropole není jen nejdůležitější památkou Athén, ale zároveň je považována za symbol celé západní civilizace.Akropole byla vybudována ve starověku a tvořila dlouhou dobu politické, náboženské i kulturní centrum starověkého Řecka. Monumentální stavba byla postavena na výrazném skalním pahorku a spolu se svým hlavním chrámem (Parthenónem) dodnes tvoří hlavní dominantu města Athény. Pro svou mimořádnou historickou hodnotu byla v roce 1987 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.

Čas načtení: 2021-06-11 15:20:08

Jedna z nejstarších přehlídek psů letos představuje barbeta, laekenoise a biewera

Poprvé ve 145leté historii soutěžní přehlídky psů byla tato prestižní akce přesunuta z tradičního místa sportovního paláce manhattanské Madison Square Garden do zahrad novogotické usedlosti zvané Lyndhurst Mansion, která je americkou národní kulturní památkou. Důvodem ke změně místa byly obavy pořadatelů ze šíření covidu-19. Přehlídka se také obešla bez veřejnosti. Všichni lidští účastníci soutěže museli mít potvrzení o očkování. Jedním z vrcholů každoroční klubové výstavy je uznání některých nových nebo staronových plemen. Jakmile je uznáno americkým Kennel Clubem, je způsobilé prezentovat se na výstavách. Letos o zápis usilují plemena psů laekenois, barbet a biewer teriér.

Čas načtení: 2023-12-22 11:23:00

Betlémská kaple - Symbol husitské hnutí

Betlémská kaple je gotická kaple na Betlémském náměstí v Praze. Byla postavena v letech 1391–1394 a byla určena pro kázání v českém jazyce. Kázal zde mistr Jan Hus a další husitští kněží. Kaple byla významným centrem husitského hnutí a Husovy reformní činnosti. Hus byl nakonec upálen na hranici v roce 1415, ale jeho kázání v Betlémské kapli pokračovala i po jeho smrti. Kaple byla centrem husitských vzpour a byla opakovaně vypalována a opravována. Dnes je Betlémská kaple významnou historickou památkou a jedním z nejvýznamnějších míst českých dějin.

Čas načtení: 2024-02-02 13:11:00

Skleníky v Květné zahradě v Kroměříži opět zdobí desítky rozkvetlých kamélií

Kroměříž – Skleníky v Květné zahradě v Kroměříži, která je památkou UNESCO, po roce opět zdobí desítky rozkvetlých kamélií. Od soboty si je budou moci návštěvníci prohlédnout díky tradiční výstavě....

Čas načtení: 2010-06-14 23:00:00

Jizvy: jak se jich zbavit?

Jizvičky jsou někdy díky Bohu jedinou památkou na nepříjemné události. I těchto posledních vzpomínek se však můžeme často zbavit, a to beze zbytku. Předcházejte jizvičce, dokud je to možné Není nic lepšího než prevence, toto platí i u jizev. Pokud je to možné, je vzniku jizev třeba předcházet. U v ...

Čas načtení: 2014-04-18 14:10:00

Kostel sv. Kateřiny u Štramberku je vzácná konzerva a Památka roku

Štramberk - Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska vyhlásilo Památkou roku 2013 obnovu vzácně dochovaného napůl zděného a dřevěného kostela svaté Kateřiny ve Štramberku ze 14. století. Je to jedna z nejstarších církevních staveb v Moravskoslezském kraji. Jejímu zachovalému gotickému rázu prospělo paradoxně to, že od roku 1935 byla zavřená a pomalu chátrala. Díky tomu byla totiž ušetřena necitlivých rekonstrukcí, které byly v socialistické éře běžné.

Čas načtení: 2024-02-17 08:20:04

Zavřené muzeum láká na prohlídky, chce se pochlubit nově opravenou budovou

Nevšední možnost prohlídky připravilo Oblastní muzeum v Litoměřicích pro zájemce, kteří by se chtěli podívat do nově zrekonstruované budovy staré radnice, kde sídlí. Muzeum jako takové je sice ještě pořád zavřené, ale návštěvníci si mohou projít interiéry vzácné renesanční stavby, která byla na podzim prohlášena národní kulturní památkou.

Čas načtení: 2022-04-11 17:36:33

Ministerstvo kultury prohlásilo Dům Zlatý jelen v Karlových Varech za kulturní památku

Dům Zlatý jelen v Karlových Varech je jedním z posledních dochovaných objektů, které reprezentují období barokní až klasicistní zástavby města Karlovy Vary. V posledních letech prošel objekt citlivou obnovou. Pod dohledem památkové péče došlo během obnovy k radikálním změnám, které budově vrátili její původní barokní vzhled. Konstrukce domu je jednou z mála ukázek původního stavebního vývoje měšťanských domů lázeňského centra Karlových Varů. Po vyhodnocení všech podkladů dospělo MK k závěru, že dům Zlatý jelen svými hodnotami architektonickými, historickými i urbanistickými splňuje podmínky pro prohlášení věci za kulturní památku. Rozhodnutí nabylo právní moci v únoru letošního roku. Dům Zlatý jelen je jedním z posledních dochovaných objektů, jež reprezentují období barokní až klasicistní zástavby města Karlovy Vary. Podle dendrochronologické analýzy lze budovu datovat do let 1789 – 1790. Objekt se zachoval ve svém hmotovém řešení, ve většině historických konstrukcí, v původní vnitřní dispozici a s celou řadou uměleckořemeslných prvků jako jsou výplně okenních a dveřních otvorů včetně kování. V posledních pěti letech prošel dům kompletní rekonstrukcí, která velmi citlivě navrátila budově původní vzhled. Hrázděná konstrukce, do nedávné doby skrytá pod omítkou, byla odhalena a opravena dle původního charakteru. Rovněž hrázděné štíty a sedlová střecha byly zrekonstruovány do původní podoby. Veškeré opravy byly provedeny s požitím tradičních technologií a postupů. Dřevěné prvky jsou ručně tesané, výplně jsou provedeny z dřevěných špánů s použitím hliněné mazanice. Střecha je pokrytá ručně štípaným šindelem. Zachované hodnotné uměleckořemeslné prvky byly repasovány nebo restaurovány. Dům je z památkového hlediska ukázkou vzorně provedené obnovy. Budova zaujímá též významnou urbanistickou polohu. Svým umístěním v samém jádru města, ve svahu nedaleko od hlavní promenády, dokládá původní rozvržení historické zástavby a zhodnocuje území Městské památkové rezervace Karlovy Vary. Pozemek, na kterém dům Zlatý jelen čp. 358 stojí, a který se stává rovněž kulturní památkou, je s budovou historicky spjat, tvoří s ní jeden nedílný celek a jeho památkové hodnoty se odvíjejí od památkových hodnot této stavby.

Čas načtení: 2021-07-05 17:30:22

Národní muzeum vystaví vyznamenání Františka Ferdinanda d’Este, která měl na uniformě při atentátu v Sarajevu

Kolekce devíti řádů a vyznamenání, které měl následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este v okamžiku atentátu spáchaném Gavrilo Principem spáchal v Sarajevu na sobě, vystaví Národní muzeum. Na předmětech jsou stále ještě patrné stopy krve následníka trůnu. Soubor předmětů nevyčíslitelné historické hodnoty bude poprvé v historii trvale vystaven v nové expozici Dějiny 20. století, kterou Národní muzeum zpřístupní veřejnosti 23. července. Řádové dekorace a vyznamenání lesknoucí se na hrdle a prsou následníka rakousko-uherského trůnu v onen tragický den, byly pouze výběrem z mnoha řádů a vyznamenání, které František Ferdinand d´Este za svůj život obdržel. Jedná se o domácí, rakouská vyznamenání charakterizující arcivévodu jako důstojníka císařské armády a následníka trůnu. Po skončení vojenských manévrů měla delegace 28. června naplánovanou návštěvu Sarajeva. Ke smrtícímu atentátu došlo během cesty na městskou radnici. Vražda arcivévody a jeho těhotné manželky Žofie Chotkové šokovala celou Evropu. Vyšetřování se snažilo propojit atentátníky s oficiálními představiteli Srbska a atentát se tak stal záminkou pro vyhlášení války Srbsku a začátkem první světové války. Řádové dekorace a vyznamenání se zaschlou krví Františka Ferdinanda d´Este jsou jedinečnou památkou na přelomový okamžik dějin 20. století a vzácným souborem předmětů světového významu. Konkrétně Národní muzeum v expozici Dějiny 20. století představí Náhrdelní insignii rytíře Řádu zlatého rouna, Hvězdu velkokříže řádu svatého Štěpána, Kříž suverénního řádu Maltézských rytířů nošený členy I. třídy, tzv. profesními rytíři, Vojenský záslužný kříž s brilianty, Vojenskou záslužnou medaili – Signum laudis, Vojenský služební kříž pro důstojníky II. třídy za 35 odsloužených let, Vojenskou jubilejní pamětní medaili pro ozbrojenou moc, Vojenský jubilejní kříž a Pamětní medaili na mořskou plavbu z let 1892 – 1893. V roce 1921 byl na základě zvláštního zákona majetek potomků po Františkovi Ferdinandovi d´Este a jeho manželce Žofii bez náhrady vyvlastněn. V roce 1963 zachránilo Národní muzeum exempláře rakousko-uherských vyznamenání, vyřazených z fondů zámku Konopiště a určených k roztavení ve Státní zkušebně pro drahé kovy. Následně se ukázalo, že jde o historicky nesmírně cenné památky. Tyto řády a vyznamenání, jež budou v rámci expozice Dějiny 20. století vystaveny, mají pojistnou hodnotu celých pět milionů korun. Vzhledem k jejich unikátnosti je však jejich cena jen těžko vyčíslitelná. František Ferdinand d´Este byl rakouským, uherským a českým korunním princem. Narodil se 8. prosince 1863 ve Štýrském Hradci. Jeho otec arcivévoda Karel Ludvík byl mladším bratrem císaře Františka Josefa I., matka Marie Anuciáta byla princezna z rodu neapolských Burbonů. František V. ustanovil nezletilého Františka Ferdinanda svým univerzálním dědicem. Tímto se František Ferdinand zařadil mezi velice zámožné příslušníky Habsburského domu. Po smrti korunního prince Rudolfa se stal František Ferdinand d’Este roku 1896 oficiálně následníkem habsburského trůnu. V Praze se seznámil s mladou hraběnkou Žofií Chotkovou z Chotkova a Vojína, příslušnicí staré české šlechtické rodiny. Jejich sňatek byl z rodového hlediska nerovnocenný a proti byl zejména sám císař František Josef I. Sňatek proběhl stranou veřejnosti. Společně se usadili na Konopišti a proměnili ho v jedno z nejlépe a nejmoderněji zařízených šlechtických sídel ve střední Evropě. Vyznamenání Františka Ferdinanda d´Este budou umístěna v části příchodu do prvního prostoru expozice prezentujícího dějiny zázemí a válečného pole první světové války. Ta jako zlomový okamžik, který připravil kulisy 20. století, celé dějinné vyprávění expozice otevírá. Vyznamenání jsou hmotným symbolickým dokladem vládnoucí dynastie, jakož i počátku rozpoutání válečného konfliktu roku 1914, jehož výsledky proměnily hranice i další běh dějin dvacátého století, jehož příběh celá expozice vypráví. „Národní muzeum v následujících měsících pro veřejnost otevře čtyři stálé expozice, které budou veřejnosti prostřednictvím tisíců vzácných předmětů vyprávět velkolepé příběhy dějin i přírody. První z těchto expozic, která své návštěvníky přivítá již za měsíc, budou Dějiny 20. století. První tak rozsáhlá a komplexní expozice věnovaná našim moderním dějinám v České republice. Na téměř dvou tisících metrech čtverečních budeme našim návštěvníkům vyprávět příběh bouřlivého 20. století, připomínat jeho zlomové okamžiky, ale i příběhy a životy obyčejných lidí. Století, které předznamenaly právě výstřely v Sarajevu,“ říká generální ředitel Národního muzea Milan Lukeš. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití. Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giuseppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou lingvistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl. Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s námi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-24 14:13:12

Odkud pochází tradice českých betlémů? (z archivu LtN)

Čas načtení: 2020-09-15 16:14:59

Putovní výstava o relikviáři svatého Maura navštíví Paříž a Belgii