Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-29 19:00:01

Inkvizitor Čunek potírá telefony na školách

Jiří Čunek je ve své argumentaci nesmlouvavý. „Že používání mobilních telefonů dětem škodí, totiž opakovaně potvrzují nejrůznější studie. Všechny se shodnou na negativním vlivu mobilů na vývoj dětského mozku, který vede k omezené slovní zásobě, problémům s dlouhodobou pamětí, ale i zhoršené schopnosti empatie a navazování vztahů nebo poruchám spánku, úzkostem a depresím,“ uvádí vsetínský politik na svém Facebooku. Jenže to není tak docela pravda. Nechtěl cenzurovat, spekuluje Musk o zatčení otce Telegramu. Sám ale na Twitteru nadržuje Trumpovi Číst více Nehledě na to, že média často převezmou raději negativní zprávy než pozitivní, protože se prostě více čtou, je třeba podotknout, že Čunkovo tvrzení o stoprocentní shodě všech studií na tom, že mobily škodí, prostě není pravda. Stačí se podívat třeba na výsledky jedenácti studií, které nedávno představili vědci z Masarykovy univerzity. Jejich výsledky některé Čunkovy domněnky přímo vyvracejí a ukazují, že problematika vlivu smartphonů na lidskou psychiku není vůbec jednoznačná. Záleží tak na celé řadě vedlejších faktorů, hlavně na tom, co dítě na telefonu dělá. Průzkum: Mobil může mít i pozitivní vliv „Z našich výzkumů můžeme říci, že dopady používání technologií mohou být pro některé dospívající negativní, ale pro jiné pozitivní. Vliv používání technologií se liší v různých rovinách wellbeingu, jako je dobrá či špatná nálada, agresivita, míra sociální opory či zdravotní úzkostnosti nebo efekt na spánek dospívajících,“ říká k problematice David Šmahel, šéf výzkumných týmů, které studie prováděly. Jedna část dokonce mluví i o pozitivním vlivu používání smartphonu na lidský spánek. „Záleží také na konkrétní aktivitě, kterou adolescenti s technologiemi provádějí. Není možné mluvit obecně o ‚vlivu mobilů nebo technologií‘, protože každá aktivita může mít jiné dopady. Digitální technologie tedy nejsou dobré ani špatné, záleží, jak se používají,“ konstatuje šéf výzkumného týmu a varuje, že bychom se měli rozhodně vyhnout zjednodušením, morální panice a unáhleným závěrům. Tedy naprosto přesně tomu, co předvádí Jiří Čunek s vidinou jednoduše získaných hlasů. Rozhodnutí na základě jedné přednášky Web pedagogicke.info navíc zjistil s přesvědčivými důkazy, že Jiří Čunek překvapivě neležel roky v desítkách studií a neporovnával jejich výsledky mezi sebou. K rozhodnutí, že smartphony ve škole jsou zlo, mu totiž stačila jediná přednáška známého technologického alarmisty, který si na podobných přednáškách dělá kariéru a objíždí s nimi na nekonečném turné česká města. Jiří Čunek je z konzervativního křídla lidovců. Známý je třeba svým vyhnáním problémových Romů ze Vsetína, čímž si získal obrovskou krátkodobou popularitu. Pro přirovnání k inkvizitorovi, pro kterého jsou moderní technologie jako rouhačské knihy pro církev svatou, tak nemusíme chodit daleko. Tím, že z jeho iniciativy zamkneme mobily dětem do skříněk, žádný problém nevyřešíme, jen jej přesuneme mimo školu. Jak napovídají výsledky studie, velmi záleží na tom, co dítě na smartphonu dělá a jak jej využívá. A to se rozhodně nenaučí tím, že na něj bude koukat přes mřížku skříňky. Babiš nemá ani počítač Smysluplné využití technologií by spolu s informační gramotností mělo být jedním z předních zájmů současného školství. Jenže to naráží na problém – děti to nemá kdo učit. Starší učitelé prostě často smartphony buď sami nemají, nebo vůbec netuší, jaké možnosti mohou nabízet. Stejně tak to nemusí tušit ani Jiří Čunek a další státníci, kteří o budoucnosti našich dětí rozhodují. Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat třeba na šéfa multimiliardových firem a hnutí ANO Andreje Babiše, který si dodnes vystřihuje články z novin a neumí pracovat s počítačem. Měli by podobní lidé skutečně rozhodovat o technologické gramotnosti našich dětí? Nebylo by lepší děti učit, jak smartphony využívat rozumně a pomoci si s nimi v praktickém životě? Fanatický úředník na Slovensku přerušil divadlo. Rozklad demokracie tam bude rychlý, říká expert Číst více Líbivé řešení za obrovskou cenu Politici ražení Jiřího Čunka raději nabízejí líbivá řešení, která ukazují jednoduchého nepřítele ve formě chytrého telefonu a ještě jednodušší řešení ve formě kovové skříňky, kam jej před dětmi při vyučování zavřeme. Po školním zvonění mu jej dáme zpět a ať si s ním dělá, co chce, to přece není naše starost. Ani Jiřího Čunka. Hlas mnoha rodičů už totiž získal, a to za cenu technologické gramotnosti jejich dětí.

Čas načtení: 2019-11-24 19:36:13

William Earl Johns: Biggles od velbloudích stíhaček (ukázka z knihy)

Před jednaosmdesáti lety u nás poprvé vyšel český překlad dobrodružného románu britského spisovatele Williama Earla Johnse Biggles od velbloudích stíhaček s ilustracemi Zdeňka Buriana. Následovalo více než 100 vydání bigglesovek, které podobně jako mayovky uchvátily zejména klukovské a mužské čtenáře. Jejich ilustrací se kromě Buriana zhostila řada českých umělců – např. Otakar Šembera, Pavel Andrýsek, Petr Barč či Jiří Wowk. Čtenáři si občas stýskali nad chybami v překladech letecké terminologie či že někteří z ilustrátorů nerespektovali odpovídající typy letounů nebo že ztvárnili Bigglese mnohem staršího, než měl být. Nakladatel Aleš Lederer se rozhodl vzdát hold dobrodružné klasice a oslovil mladého plzeňského ilustrátora Jana Stěhuleho (20) ve věku hrdiny Bigglese, aby vytvořil nové ilustrace. Tak vzniklo velkoryse pojaté vydání kompletně revidovaného českého překladu, poprvé s desítkami unikátních barevných ilustrací. „Ilustrovat Bigglese po Burianovi pro mě znamenalo výzvu i tlak. Burian patří k mým nejoblíbenějším ilustrátorům, je ikona. Nechtěl jsem ho kopírovat, to by nemělo smysl. Snažil jsem se ilustrace posunout k modernějšímu pojetí, aby zaujaly současné čtenáře. Využil jsem kombinaci fotek a textur,“ říká Jan Stěhule. „Svědomitě jsem nastudoval reálie včetně odpovídajících letadel,“ dodává.   Mezi nejslavnější britské ilustrátory bigglesovek patřil Howard Leigh (1896-1981), uznávaný umělec Aviation Art ve 30. letech, jenž ilustroval první vydání bigglesovek, celkem kolem dvaceti. Dále Leslie Stead (1899-1966), o němž se říká, že nakreslil Bigglesovu tvář na základě své vlastní. Vytvořil ilustrace k více než padesáti vydáním Bigglese. Titul Biggles od velbloudích stíhaček patří do legendární série více než stovky knih mapujících dobrodružství britského letce Jamese Biggleswortha za první a druhé světové války. Už od prvního českého vydání z roku 1938 obsahuje kniha tradičně povídky ze dvou Johnsových knih The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron.   Ukázka z knihy Profesor se vrací Algernon Montgomery udýchaně vpadl do důstojnické jídelny: „Bigglesi, kluci, Profesor je živ a zdráv. Přistál nouzově na druhý straně zákopů. Právě volali z velitelství perutě, že ho Němci hlásili jako válečného zajatce!“      Biggles vyskočil od stolu už při prvních slovech nadšeně vřískajícího Algyho: „Cože? Řekni to ještě jednou!“      „Je to docela možný. Jak jinak by Němci mohli znát jeho jméno?“      Biggles se usmál a poškrábal se na hlavě: „Já vím... ale pře kvapilo mě to! No, vlastně... Spoustu lidí už sestřelili, a přece se z hořícího letadla dostali ven. Jestli Profesor letěl dost nízko nad zemí, mohlo se mu podařit sklouznout po křídle, takže na před narazil na zem koncem křídla.“      Do místnosti přiběhl major Mullen. „Slyšel jsi to, Bigglesi? Mladý Henry Watkins se přece jen nezabil. Je na druhé straně!“      „Ano, pane majore,“ odpověděl Biggles. „Algy nám to právě řekl. Něco mi to připomíná. A teď se divím... divím se...“ zabručel Biggles a na čele mu naskočily vrásky, jak přemýšlel.      „Čemu se divíš?“ vpadl mu do řeči Algy.      „To, že Profesor padl do zajetí, mi něco připomíná – to je všechno... Víte, jak měl pořád nějaký nápady. Jednou mi říkal, že se diví, proč neexistuje nějaká organizace, která by na nějakým předem sjednaným místě sbírala důstojníky, který se dostali z německýho zajetí... Vzpomínáte si na tu přednášku, co nám uspořádal ten chlapík – jak se jenom jmenoval – zapomněl jsem už jeho jméno... kterej objížděl všechny letky a povídal nám, co máme dělat, kdybychom padli do zajetí? Vyprávěl nám o dvojitejch hraničních pásmech, o pohraničních hlídkách, o drátech napuštěnejch elektřinou, o strážních psech a o nesnadným přeplavání Rýna a tak dále. Seděl jsem vedle Henryho a ten se pak po přednášce vyptával toho plukovníka na různý věci. Plukovník mu řek, že skutečně není tak těžký dostat se z německého zajetí; spíš je těžký dostat se zpátky přes zákopy nebo trefit přes hranici. Právě tam že dopadli nejvíc lidí. Henry se ho zeptal, proč nemáme sjednaný nějaký místo, třeba pole, kam by mohla zaletět naše letadla a vzít tam zajatce na palubu. Plukovník řekl, že se o tom uvažovalo, ale problém je v tom, že je na naší straně tolik německejch agentů, že by se nepřítel ihned dozvěděl, který pole k tomu použijeme. První letadlo, který by tam zaletělo a přistálo, by zřejmě narazilo na ozbrojenou hlídku, která by na něj už čekala. Nebo by Němci mohli to pole zadrátovat a letadlo by se rozbilo, už když by tam přistávalo. A tak místo abysme dopravili jednoho důstojníka zpátky, přišli bysme o dalšího i o letadlo. Henrymu to ale nedalo spát, a tak mi jednou večer svěřil svůj nápad: Abysme všichni v letce pracovali ve dvojicích a každá dvojice aby si ujednala místo své schůzky za frontou. A opravdu mi ukázal pole, kam by přišel, kdyby ho zajali a on utekl... A že bysme poznali, jestli tam je, podle toho, že by se snažil udržovat malej ohníček v rohu pole. Ale ve skutečnosti je v tom místě těsně vedle sebe spousta polí, kde by se dalo přistát – je to podél lesa Langaarte na jeho východní straně. A když je teda v zajetí, rád bych se přesvědčil, jestli se mu skutečně podařilo utéct a dostat se na to pole. Snad by se z to ho zajateckýho tábora moh nějak dostat. Prófa by nevydržel v base ani pět minut, aniž by vypracoval nějakej úžasnej plán.“  ■ Mezitím zastavil před jídelnou automobil plukovníka Raymonda z velitelství peruti a za chvilku vstoupil do místnosti sám plukovník. Pokynul vesele Bigglesovi a ostatním důstojníkům a přešel k majoru Mullenovi, který stál u krbu. A major Mullen po krátkém rozhovoru s ním kývl na Bigglese, MacLarena a Mahoneyho, velitele svých rojů.      „Pánové, pan plukovník by rád věděl, proč jsme dosud nevypátrali tu novou německou bombardovací letku,“ začal velitel letky zachmuřeně. „Začíná to být vážné. Lítá k nám každou noc a nadělá za frontou a v zázemí vždycky pěknou paseku!“      „To nevíme, proč jsme ji dosud nevypátrali!“ odsekl Biggles. „Měli jsme v tomhle týdnu poplach každou noc. Já už z nedostat ku spánku šedivím... Ne, pane majore, nemohl jsem zjistit jejich letiště, to je pravda. Prohledal jsem každou píď země v okruhu šedesáti kilometrů. Jediná věc, kterou se můžu domýšlet, je, že Němci používají ony opuštěné hangáry, které měla Richtho fenova skupina, než se usadila se svým letištěm blíž k frontě.“      „Ne, tam nejsou,“ ozval se plukovník Raymond a zavrtěl hlavou.      „Jak to víte?“ zeptal se ho Biggles a zamračil se.      Plukovník Raymond jeho kázeňský poklesek nechal bez komentáře: „Víme to, a to stačí. Máme už svůj způsob, jak takové věci vypátrat.“      „Rozumím,“ odvětil Biggles. „Promiňte!“      „Pravda je, že bombardovací letouny jsou někde ve vašem úseku,“ prohlásil plukovník, „a je na vás, mládenci, abyste je vypátrali. Přece Němci nemůžou skrývat tak velká letadla někde ve vesnické stáji. Dejte se do toho, pánové! Čekám na vaše zprávy. Sbohem!“      Biggles se zamyšleně díval za odcházejícím plukovníkem. „Budeš čekat na naše zprávy... to se teda načekáš,“ procedil mezi zuby. „Němci si pro svý letadla pěkně vyhrabali podzemní úkryty, kde je nikdo neruší. Ale myslím, že se po nich budeme muset podívat trochu jinak. A co je vůbec s Profesorem? Kdo se mnou chce letět na druhou stranu podívat se, jestli Henry už zapálil ten svůj táboráček? Bude pryč už tak šest neděl. Pokud tam ještě není, budeme na to místo dávat pravidelně pozor, abychom viděli, jestli se neobjeví. Co kdybysme se tam mrkli dneska odpoledne? Je to kus cesty přes zákopy, takže čím víc nás tam poletí, tím to bude veselejší!“      „Já jdu s tebou!“ odpověděl MacLaren ihned. „A vezmu s sebou svoje kluky.“      „A já taky,“ usmál se Mahoney. „My poletíme všichni, celej roj!“      „To je od vás moc hezký!“ řekl Biggles a zvolal: „Algy! Harcourte! Připravte se na hlídkový let ve čtyři hodiny třicet! Poletíme pro našeho Prófu, abysme ho dopravili domů.“      „Jsi stejnej blázen jako Prófa!“ zabručel nesouhlasně Algy, ale oči se mu leskly a usvědčovaly ho ze lži.      „Máme půl minuty času – tak co máš v plánu?“ vyzvídal Mahoney.      „Myslím, že bude nejlepší, když nejdřív prostě zaletíme na druhou stranu a zjistíme, jestli tam Henry vůbec je.“      „Dejme tomu, že tam je – a co pak?“ otázal se MacLaren.      „Pak se vrátíme domů a rozhodneme, co máme podniknout. Nesmíme vzbudit moc pozornosti... Já si vezmu Algyho a Harcourta a budu se držet ve vejšce kolem patnácti set metrů. Ty, Macu, poletíš hned za mnou ve vejšce dvou tisíc nebo dvou tisíc pěti set metrů a Mahoney vystoupá se svejma lidma až do tří tisíc metrů. Poletíme rovnou přes zákopy a zpátky a nebudeme si ničeho a nikoho všímat... Jdeme na to!“ ■ Za chvilku už uhánělo přímo k zákopům devět velbloudů v do hodnutém rozestavení. Biggles měl Algyho u konce svého pravého a Harcourta u levého křídla a pohodlně se v sedadle uvelebil, neboť je čekal hezky dlouhý let na druhou stranu. Letadla se přehnala palbou protiletadlových děl přes zákopy a uháněla na nepřátelské území, přičemž se bedlivě rozhlížela po nepřátelských letounech.      Najednou se na obzoru objevilo půl tuctu nepřátelských trojplošníků a postavilo se proti nim, ale když Němci spatřili další anglické stíhačky vysoko nad sebou, rozmysleli si to a dali se chvatně na ústup.      Před letci se nejasně rýsovala dlouhá, rovná silnice vroubená rozptýlenými topoly a ztrácela se jako stříbrná stuha v modré dálavě, kde mizela v ohromném lese u Langaarte; ten se rozprostíral jako velká černá skvrna pod nimi. Když se Biggles přiblížil k lesu, změnil nepatrně kurz a potom začal opisovat širokou zatáčku, aby se dostal přes okraj lesa nad pole, jež si Henry kdysi vyhlédl.      Odsunul si brýle a zíral upřeně dolů na pole, ačkoli byl od něho ještě příliš daleko, než aby na něm mohl rozeznat podrobnosti. Občas se podíval kolem sebe; rozpaky se mu svraštilo obočí. „To je divný – německý děla nestřílejí!“ uvažoval, „a v tomhle úseku jich bejvalo vždycky plno. Asi je přestěhovali blíž k frontě...“      Nepřítomnost protiletadlového dělostřelectva vzbudila jeho podezření, aniž byl s to přesně říct proč. Zkrátka: nebylo to obvyklé. A cokoliv neobvyklého ve vzduchu nad Francií bylo v té době už samo o sobě podezřelé. Biggles se znovu pozorně zadíval dolů a potom se mu zatajil dech a překvapením zahvízdl. V odlehlé koutě dlouhého čtverhranného pole, které hraničilo s lesem, vystupoval do tichého večerního vzduchu skoro svisle tenoulinký sloupek bleděmodrého kouře.      „Tamhle je!“ řekl si trochu nedůvěřivě, neboť i když vyletěli kvůli Profesorovi, ve skutečnosti Biggles ani v nejtajnějším skrytu svého srdce nedoufal, že by Henryho plán vyšel. Obrátil hlavu, podíval se na Algyho a ukázal dolů. Algy rukou naznačil, že porozuměl.      Na chvilku se Bigglese zmocnilo pokušení riskovat přistání u lesa, ale slunce se už naklánělo k západu a na zem vrhalo dlouhé šarlatové stíny. Sice při své netrpělivosti toužil po vzrušení spojeném se záchranou Profesora, ale hlas rozumu ho varoval před ukvapeností.      „Když je tam dneska, bude tam i zítra!“ zauvažoval. Potom se náhle rozhodl a zamířil nazpět k zákopům. ■ „Tak co tomu říkáte, pánové?“ zeptal se Biggles ostatních velitelů rojů půl hodiny potom, co vylezli ze svých velbloudů.      „Jde o to, co v tý věci chceme podniknout,“ zabručel Mahoney vážně. „Přistát tam je strašně nebezpečný. Když si odmyslím nebezpečí léčky, stačí malej krtčí kopeček, abys na něm otočil letadlo podvozkem nahoru. A co pak?“      „Nech to na mně!“ řekl mu s důvěrou Biggles.      „Tak jak to vypadá?“ zvolal major Mullen, který k nim přiběhl z velitelství letky.      „Je tam na poli! Mám nápad, pane majore. Zítra ráno za prvního rozbřesku tam zaletíme všichni stejně jako dneska – až na to, že se budeme držet trošku výš. Jestli se celá naše letka začne nad lesem motat příliš nízko, seběhne se celá německá armáda, aby se podívala, co se děje. Proto jakmile dorazíme nad les, ty, Macu, odbočíš doleva a Mahoney doprava, ale budete mě mít pořád na očích. Algy a Harcourt budou kroužit přímo nad tím polem a budou udržovat nežádoucí návštěvníky pěkně stranou. Jestli tam Profesor je, vrátí se k nám na křídle mýho letadla!“      „A co kdybychom požádali o dvoumístný dvouplošník, aby tam pro něho zaletěl?“ vmísil se do řeči major.      „To by nebylo vhodné, pane majore. Než by se tam dostal, německé letectvo by na něj už čekalo. Němci vědí zrovna tak dobře, co se děje na naší straně zákopů jako na jejich vlastní, a čím míň lidí se o tom něco doví, tím líp pro nás. Profesor se na křídle může uvelebit dost pohodlně. Nedávno už jsem tak přece dopravoval jednoho cestujícího. Jakmile vzlétnu ke zpáteční cestě, všichni se ke mně připojte a vyrazíme směrem k zákopům. Jak se vám to líbí?“      „Mně se to zamlouvá,“ řekl MacLaren lakonicky.      „Mně taky,“ souhlasil Mahoney.      „Tak domluveno,“ pokývl Biggles spokojeně. ■ Velmi pozdě večer Biggles odhodil rozečtenou knihu, vstal a začal silně zívat. „Tak a teď si teda půjdu zdřímnout,“ prohlásil. „Nezapomeňte na ranní výlet! Poletíme odtud za svítání a...“ Náhle se zarazil a ztuhl. A spolu s ním také všichni přítomní důstojníci. Algy, který bušil do rozladěného klavíru v jídelně, se zastavil uprostřed taktu s rukama ve vzduchu. Po hlučení rozprávějících hlasů a smíchu se po celé místnosti náhle rozhostilo ticho, takže by bylo možné slyšet spadnout špendlík. Z velké dálky na frontě se ozývalo běžné, obyčejné hřmění děl. Ale kromě toho bylo slyšet ještě ostré výbuchy. Každý v místnosti věděl, že to jsou protiletadlová děla, jejichž šrapnely vybuchují vysoko na obloze.      „Letí k nám!“ zašeptal Biggles.      „Doufejme, že k nám neletí,“ zamručel Mahoney.      Dveře se rozevřely dokořán a do místnosti vrazil Wat Tyler. „Zhasněte světla, vy blbouni! Copak jste hluchý? Letí k nám bombarďáky. A vy si tady sedíte bez zatemnění, takže to vypadá, jako by tu blikal nějakej naváděcí maják. Zhasněte to, ale fofrem!“      Biggles se rozběhl ke dveřím: „Neměl bys bejt tak vystrašenej, Wate,“ reptal. „Pojď, podíváme se na ten ohňostroj!“      Když Biggles otevřel dveře dokořán, hluk zvenčí jako by stonásobně zesílil. Na několik kilometrů daleko byl vzduch zaplněn záblesky rudých pichlavých plamenů a výbuchy a tlumeným rachotem silných leteckých motorů.      „Jestli neletí na nás, tak určitě poletí nad námi,“ prohlásil Algy, „já si jdu hledat nějakou díru!“      „To bude asi pořádně hluboká díra, když si myslíš, že jí neublíží takový bomby, co vezou ty výtečníci,“ smál se Biggles. „A počkej, jdu s tebou!“      Kolem nich na zemi už byla úplná tma. Ani malinké světélko neprozrazovalo, že se tu nachází letiště. Připojil se k nim mírně udýchaný Harcourt, který se ustavičně díval nahoru na jiskřivé záblesky, teď už se přibližující s neúprosnou jistotou. Tucet světlometů pátral po obloze, jejich dlouhé bílé prsty po ní běhaly křížem krážem a protínaly inkoustově černou tmu. Hluboké dunění motorů bombardérů, jež znělo tak zlověstně už v dálce, dostalo nyní ještě hrozivější přízvuk.      Šrapnely protiletadlových děl vybuchovaly už skoro přímo nad nimi. Jako nějakým kouzlem se na obloze objevilo skvoucí bílé světlo, které šířilo oslnivou záři po celém letišti a viselo ve vzduchu zdánlivě úplně nehybně. Biggles skočil rychle do zákopu, který obklopoval nejbližší barák.      „Podívejte se,“ zařval, „jdou po nás. Němci shazujou padáčky s osvětlovacíma raketama!“      Bylo slyšet slabý nářek, jakoby hvízdání vzdálené lokomotivy, a Biggles si zalezl hlouběji do zákopu. „Tamhle letí!“ zakřičel, když se úpění proměnilo v ječivý skřek. Letci se bezděčně přikrčili, když se bomby přiblížily k zemi, neboť se zdálo, že jim padají rovnou na hlavy. Nedaleko od nich vyrazily do vzduchu oslnivé plamenné jazyky. Pak se ozval ohlušující výbuch a země se zachvěla.      „To bylo přespříliš blízko, než aby se mi to mohlo líbit!“ odvážil se Biggles vyhlédnout přes násep, ačkoliv se ozývalo skučení dalších padajících bomb. „Podívejte se, ty chlapi zasáhli hangár roje A!“ zařval. „Už hoří. A od něho chytne náš hangár – vítr vane směrem k němu. Pojďte, kluci!“ vyskočil Biggles směrem k hangárům, které zářily v přízračné záři klesajících světlic.      Také major Mullen vyběhl ze dveří své úřadovny: „Všichni ven!“      Nastal všeobecný úprk směrem k hořícím hangárům. Mračno hlíny vyskočilo s rudým zábleskem necelých padesát metrů před Bigglesem, kterého něco prudce srazilo k zemi. Začal v dusivých zplodinách výbuchu lapat po dechu, ale pak se vzchopil a zase se hnal kupředu.      Jedním pohledem rozpoznal, že pokoušet se o záchranu hangáru či letadel letky A je bezúčelné, protože plátno hangárů představovalo jediné praskající moře plamenů, vrhajících oranžovou záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech a ohnivý jazyk olizoval i střechu hangáru, kde byla uskladněna letadla letky C. Bylo to učiněné peklo rachotu a dýmu a plamenů. ■ Bigglesovi stékal po obličeji pot, ale přesto uchopil svého velblouda za ostruhu a začal jej táhnout na volné prostranství. Algy, Harcourt, letecký rotmistr a několik mechaniků mu přiběhli na pomoc a letadla letky C byla brzy vytažena na startovací dráhu. V noční tmě nad nimi začaly skřehotat neviditelné kulomety, jak němečtí kulometčíci do místa zkázy vyprazdňovali své zásobníky. Letecký mechanik, který stál nedaleko Bigglese, jako by překvapením vykřikl, s vytřeštěnýma očima se chvíli díval na velitele svého roje a potom se složil malátně na zem jako šaty sklouznuvší z věšáku.      „Dva muži sem, ale rychle!“ zvolal Biggles, „zaneste ho dolů k doktorovi!“ A pak se obrátil, aby se podíval, jak vypadají ostatní stroje. Ale jen zaúpěl, když poznal, že žádná z dalších dvou letek nemohla přes veškerou námahu zachránit už ani jediné letadlo. Neboť žár požáru byl tak prudký, že bylo nemožné dostat se blíž. Německá bombardovací letadla už skončila svou práci a vracela se domů.      „Teda musím říct,“ ukázal Biggles na řadu děr po bombách na letišti, „že bohužel odvedli dobrou práci. Byly to ty samý friedrichshafeny, o kterejch mluvil plukovník dnes odpoledne.“      Major Mullen mlčky přikývl: „Udělali tady moc pěknou práci. Ale udělal bys líp, kdyby ses šel trochu prospat. Zdá se, že s těmi třemi letadly, co nám zbyla na letišti, budeš mít v několika nejbližších dnech co dělat.“ ■      Právě svítalo, když Biggles, Algy a za ním Harcourt vyjížděli z hangáru na letiště a chystali se vyletět, což nebylo vzhledem ke stavu letiště, rozervaného bombami, nijak snadné. Z hangárů, či spíše z hromady zuhelnatělých trosek, které označovaly místo, kde kdysi stály, se ještě kouřilo.      Biggles se vztekle zašklebil, když otevřel škrticí klapku, neboť bylo docela možné, že se počet letadel schopných letu může brzy zmenšit na dvě z těch tří, která ještě letce zbyla. Neboť i přes onu pohromu se Biggles rozhodl, že se pokusí Profesora zachránit – pokud na něj ovšem bude opravdu čekat na místě schůzky. A pak by se dali do hledání brlohu bombardérů, které jim natropily tolik zla. Mezitím už všechna tři letadla vzlétla a zamířila směrem k Langaarte... ■ Velká skupina nepřátelských průzkumných letadel letěla na frontu, ale Biggles se jim uhnul do slunce a přeletěl nepozorovaně kolem nich. Hned potom se začal na obzoru jasně rýsovat jejich les, ještě zpola zahalený v závoji ranní mlhy. Biggles upřel nedočkavě zrak na tamní velké pole.      Úkol, který měl před sebou, patřil k těm, jež vyžadovaly rychlost a přesnost. Přistání by muselo proběhnout svižně a bez problémů, neboť by bylo nebezpečné opustit po přistání velblouda na déle než jednu minutu; nedalo se totiž s jistotou říct, čí oči budou pozorovat jeho přistání. Všechna tři letadla se teď ocitla bezprostředně nad polem a jejich velitel zdvihl ruku na znamení toho, že sletí k zemi.      Hřmot jeho motoru umlkl, když uzavřel plyn, a v nejbližším okamžiku klesal velbloud prudce k zemi. Vytáhl jej do vodorovného letu, vrhl rychlý pohled dolů, aby zjistil svou polohu, a pak začal znovu klesat asi do výšky sto padesáti metrů nad zemí, než letadlo opět vyrovnal a znovu posunul řídicí páku silně na stranu a padal po křídle jako kámen skoro svisle dolů. Pak stroj zase vyrovnal a klesal hladce na zem necelých padesát metrů od okraje lesa.      „To nebylo špatný!“ zašeptal sám k sobě a rozepnul si bezpečnostní popruhy; pak se napřímil a díval se upřeně k ohníčku v odlehlém koutě pole, který ještě stále kouřil. Všude bylo ticho. Nebylo vidět živou duši. Zklamaně se zamračil a obrátil pozornost na okolí.      Pohled, který se naskytl jeho očím, ho skoro porazil. Bylo to tak neočekávané, že jeho mozek odmítl pochopit obraz, který se v něm promítl. Bigglesovi poklesly čelisti a obočí se mu svraštilo, když se snažil pochopit, co se děje: ve vzdálenosti sotva padesáti metrů před ním zely tlamy tří obrovských hangárů, které byly pěkně uhnízděny v lese a dovedně, přímo s neuvěřitelným realismem zamaskovány větvovím. A uvnitř v hangárech se nezřetelně rýsovala letadla německé bombardovací letky. Mechanici, kteří se shlukli okolo nich, se dívali směrem k Bigglesovi se zřejmým úžasem a stejně vyvalenýma očima.      Ale to nebylo ještě to nejhorší. K Bigglesovi ze strany běžela skupina německých vojáků v polní šedi, kteří už urazili půl cesty mezi lesem a jeho velbloudem. Vedl je důstojník, který když spatřil, že ho Biggles zpozoroval, začal střílet z pistole.      Střela proletěla „hrbem“ velblouda a zelektrizovala Bigglese k horečné činnosti. Zabořil se do svého sedadla, zhluboka vydechl, postrčil páčky plynu a otevřel tak škrticí klapku naplno. Jeho velbloud vyrazil kupředu.      Přímo před ním byla řada stromů, které jak se zdálo, sahaly přímo do oblak; bylo zřejmě nemožné, aby se jim jeho stroj vyhnul. Proto otočil velblouda a zahnul po větru zpět nad pole. Bezděčně se schoulil v sedadle, když zazněla salva z pušek německých vojáků.      Ocas velblouda se nadzdvihl a jeho křídla nesla teď celou váhu, když tu jakýsi strašák vyskočil z okraje lesa a vletěl Bigglesovi do cesty, aby ho zadržel. Pilot bezděčně stočil letadlo na stranu, aby tomu zabránil. Ozval se příšerný rachot a praskot, když se kola utrhla a podvozek se zlomil. Nos velblouda se zaryl do země, kdežto ocas se překotil nejdříve nahoru a pak dopředu dolů v úplném přemetu přímo do změti létajících třísek z roztříštěné vrtule.      Když se velbloud otočil sedadlem dolů, zdálo se Bigglesovi, jako by nastal konec světa. Chvilku ležel tiše v troskách letounu a snažil se oživit svou ochromenou pohyblivost. Když se vzpamatoval, vyvinul šílené úsilí, aby se vyprostil z letadla. Jakási drátěná výztuha se mu napnula přes obličej a škrábla ho zle do oka, ale vůbec necítil bolest; klekl si na zem a škrábal se jako králík zpod trosek trupu, který dolehl skoro na zem. Vyprostil se právě včas, mrštil sebou na bok a zakryl si rukou obličej, aby se chránil před benzínem, který stékal z rozbité nádrže na horký motor a pak vybuchl a vzplanul s tlumeným praskotem a hukotem. Biggles mírně zakolísal a potom vrhl rychlý pohled přes rameno. K jeho zděšení byli Němci vzdáleni už necelých dvě stě metrů a rozvinuli se v rojnici, aby mu zatarasili cestu.      „Pojď sem! Na co tam pořád vejráš?“ zařval na něho jakýsihlas nedaleko.      Biggles se otočil a zadíval se vytřeštěnýma očima na postavu muže, který se před něho postavil. Neměl kdy, aby si všímal podrobností, ale přes rozedranou blůzu, rozcuchané vlasy a neupravený vzhled nebylo pochyby, že je to Profesor.      „Henry!“ vyrazil ze sebe Biggles přihlouple, neboť v rozrušení a překotném spádu událostí úplně zapomněl na pravý účel svého přistání.      „Padej za mnou, ty troubo! Utíkej do lesa!“ volal na něj Henry zuřivě a sám mu razil cestu tím, že se rozběhl a skočil do křoví nedbaje na trní a ostny.      Biggles ho slepě následoval, ale ještě si zcela neuvědomil, co vlastně dělá, a už shledal, že se ocitl na velké pasece, tak velké, jako bylo pole, které právě opustil. Rozhodil zděšeně rukama, protože se nedalo vůbec uvažovat o nějakém pokusu skrýt se na takovém otevřeném prostranství.      „Zpátky do lesa!“ vzkřikl chraptivě, ale ze rtů se mu vydralo jenom zaúpění, když spatřil šedavé uniformy mezi nimi a lesem – jediným místem možného úkrytu... ■ Uvědomil si, že zaslechl jakýsi hukot, a podíval se vzhůru, aby zjistil, co se děje. Mozkem mu bleskl paprsek naděje, když spatřil dva velbloudy, kteří kroužili nízko nad nimi. Už na ně zapomněl, ale teď si uvědomil, že nepochybně viděli tragický konec jeho stroje.      „Mohli by tu přistát? Je ta paseka dost velká?“ Tyto myšlenky z jeho hlavy okamžitě zatlačily všechno ostatní. Bylo zřejmé, že oba velbloudi mají v úmyslu se o to pokusit, neboť právě nyní sem klouzali bok po boku a jejich vrtule zasvištěly pár metrů nad Bigglesovou hlavou. „Pojď sem!“ vykřikl Biggles na Henryho a hnal se k letadlům. Oba velbloudi dosedli na zem asi o sto metrů dále, a aniž vyčkali, až k nim prchající doběhnou, otočili se jim v ústrety.      Chvějící se a prudce oddychující Biggles se natáhl jak dlouhý tak široký na spodní křídlo letounu Algyho a pevně uchopil jeho náběžnou hranu.      Byl příliš vyčerpán, aby mohl mluvit, a proto jen ukázal rukou vzhůru na znamení, že je připraven k letu. Jako ve snu zaslechl milý pronikavý řev Bentleyho rotačního motoru a cítil, jak kola podvozku narážejí na nerovnou půdu. A potom se letadlo zvedlo do výše... ■      Nedokázal vůbec odhadnout, jak dlouho ležel na křídle v ledovém vzdušném proudu vrtule přitlačen těsně k trupu, ale připadalo mu to jako věčnost. Byl na křídle posunut příliš daleko dozadu, než aby mohl vidět na zemi přes náběžnou hranu, takže nemohl zahlédnout, co se dole pod ním děje. Díval se upřeně kupředu třpytivými záblesky otáčející se vrtule a byl by rád věděl, kde jsou, a také, zda se i Harcourtovi podařilo vzít Profesora na křídlo.      Otočil pomalu hlavu a odvážil se podívat na Algyho, který mu dával výhružná znamení, aby zůstal ležet tiše, a pak ukázal doleva. Podíval se ve směru jeho nataženého prstu a spatřil ve vzdálenosti několika metrů druhého velblouda, na jehož křídle se krčil Prófa. Bigglesovi byla ve vzdušném proudu v rychlosti sto šedesáti kilometrů za hodinu hrozná zima, přestože měl na sobě leteckou kombinézu. A byl zvědav, zda Profesor ve svých rozedraných hadrech bude s to vydržet na křídle tak dlouho, než se dostanou na letiště.      Byl tak zabaven pozorováním svého druha v neštěstí, že ho náhlý skřehot kulometu zcela blízko něho k smrti vyděsil. „Matičko skákavá!“ zaúpěl. „Teď jsme v pěkný rejži!“ ■ Vtom se ozvala nová dávka výstřelů kdesi zcela blízko jejich letadla. Křídlo, na němž ležel, se náhle zachvělo, a poblíž jeho konce se v potahu objevila řada pěkně kulatých děr. Biggles se zpola vztyčil a pátravě se zadíval před sebe. Tři kilometry daleko vpředu byly klikaté čáry zákopů. Otočil krk, aby spatřil Algyho, ale ten se také díval přes rameno na bok.      Sledoval Algyho pohled a zatajil se mu dech, když spatřil Fokkerův trojplošník, který se snažil dostat do takové polohy, aby na ně mohl podniknout další útok. Nos velblouda se trochu sklonil k zákopům, ale pronásledovatele nesetřásl. A aby se situace ještě zhoršila, odkudsi zezadu nalétávaly další dva trojplošníky.      Biggles věděl, že jejich postavení je zoufalé, a vytušil, jaký pocit bezmoci musí zakoušet Algy – že na něj může fokker střílet, a on nemůže útok opětovat z obavy, aby při náhlém obratu neshodil svého druha z křídla letounu.      Teď už se blížily druhé dva fokkery a jeden z nich se natočil, aby napadl Harcourtova velblouda. Biggles zaskřípal vztekem zuby, když se nový fokker postavil na nos a letěl dolů k jejich ocasu, přičemž jeho kulomet zarachotil. Zdvihl pomalu hlavu, uchopil levicí vzpěru mezi křídly a pravou rukou sáhl do kabiny pilota tam, kde bývala obyčejně uložena signální pistole.      Spokojeně zabručel, když sevřel rukou pažbu pistole, a pak ji vytáhl ze schránky. Natáhl spušťadlo palcem pravé ruky a rychle zamířil na pilota ve fokkeru, který hleděl před sebe skrze mířidla kulometu.      Prásk! Německý pilot sebou prudce trhl, když se mezi jeho křídly zableskla žhavá koule rudého ohně, která za sebou nechávala pruh hustého kouře. Jeho hlava se vyklonila nad okraj kabiny a podívala se vzhůru a dolů a kolem dokola, aby zjistila původ této neobvyklé střely. Algy se zachechtal na důkaz svého souhlasu s touto taktikou a rychle podal Bigglesovi další světlici. Prásk! Druhá žhavá koule, teď zelená, přeletěla přes záď letounu.      Pilot fokkeru, který zřejmě neschvaloval tento nezvyklý způsob boje, nečekal na další střely, nýbrž se otočil rychle směrem k druhému velbloudu. Biggles se div nezakuckal radostí, když koule oranžového ohně, která pomalu měnila barvu do modra, zaplápolala nad Harcourtovým velbloudem. Němec spatřil, jak letí k němu, a uhnul před ní právě včas.      Biggles ihned pochopil, co se stalo: Profesor spatřil jeho první výstřel a řídě se jeho příkladem pokračoval ve střelbě Harcourtovou signální pistolí. Tři němečtí piloti nyní zaváhali, jako by dobře nevěděli, jak se v takové situaci zachovat. Pak se náhle obrátili a odletěli horempádem domů. Biggles, který vykukoval pod horním křídlem nad sebou, aby zjistil, co se stalo, spatřil několik britských letadel S.E.5, která se k nim rychle blížila. Když ho spatřil jejich velitel, přiletěl blíže a Biggles rozpoznal modrý kužel vrtule Wilkinsonova letadla – letadla přítele „Wilkse“ od 287. letky.      Neobvyklá podívaná na dva velbloudy v jednom letovém útvaru, jejichž piloti, jak se zdálo na první pohled, letěli každý na křídle, velitele „esépětek“ zřejmě překvapila, neboť je sledoval nazpět až na jejich letiště a přistál těsně za nimi. Wilkinson se mohl potrhat smíchy, když vyskočil ze svého sedadla a přiběhl k místu, kde si Biggles a Henry vzájemně poklepávali na záda.      „Co se děje?“ volal na ně. „Když chcete lítat ve dvojicích, proč se nedáte k letce s dvoumístnýma letadlama? Nebo tu nemáte dost letadel, abyste si mohli vyletět každej zvlášť?“      „To teda nemáme!“ ozval se Biggles. „Včera v noci sem přiletěly friedrichshafeny a pěkně nám to tu vysmejčily. Ale udělal bys líp, Wilksi, kdybys odletěl zpátky domů, budou tě potřebovat pro stíhací doprovod!“      „Doprovod? A pro koho?“      „Vyslídili jsme, kde vězí ty německé bombarďáky. Jdu teď rovnou zatelefonovat na velitelství a vsadil bych se, že tam naši pánové pošlou do hodiny všechny denní bombardéry v okruhu jednoho sta kilometrů. A ty budou potřebovat doprovod stíhaček. V poledne už asi z toho lesa vůbec nic nezbyde... Teď už chápu, proč tam neměli žádný protiletadlový děla!“ zvolal Biggles v náhlém záblesku procitnutí a obrátil se k Algymu: „Němci se nás pokoušeli napálit, abysme si mysleli, že tam není co hledat!“ ■ „To mi řekni, Henry,“ pokračoval později Biggles v hovoru, „jak se ti podařilo zapálit ten oheň, když kolem dokola bylo tolik Němců?“      „Já že jsem zapálil oheň?“ zvolal Profesor udiveně. „Co to povídáš? Já jsem nic takovýho neudělal.“      „Ale vždyť my jsme viděli oheň!“      „To byl jenom oheň z hořícího vyjetýho oleje, kterej měl na letišti bombardovacích letadel ukazovat směr větru, ty chytráku! Já jsem na to místo přišel právě ve chvíli, kdy jsi udělal na zemi ten nádhernej kotrmelec.“      „To snad není možný!“ vyjekl Biggles. „Když jsme včera večer viděli ten oheň, byli jsme si jistý, že tam jsi! Kdyby Němčouři nezapálili ten oheň, tak bysme se tam dneska nevraceli a ty bys tu teď nebyl... Co všechno tady člověk nezažije!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} William Earl Johns (1893–1968), letec a spisovatel, se zúčastnil první světové války jako pilot britských vzdušných sil. V závěru byl po sestřelení zajat Němci a ve vězení byl držen až do uzavření míru. Mezi válkami pracoval pro ministerstvo obrany a jako editor se podílel na několika odborných publikacích. V roce 1932 začal psát příběhy o Bigglesovi, kterých stihl za svůj život publikovat 102. Celkem napsal přes 160 různých titulů. Za druhé světové války cvičil piloty RAF, po ní se plně věnoval spisovatelské dráze. Jan Stěhule (1999) je absolventem grafického designu na Střední umělecko-průmyslové škole Zámeček v Plzni. Již od dětství se věnuje klasické kresbě a malbě, později se v plzeňském sdružení Animánie seznámil s tvorbou animovaných filmů. Animací se zabývá od roku 2012, spolupracoval na loutkovém filmu Pověst o Bílé paní, který získal v rámci festivalů v ČR několik ocenění. Jeho zájem o literaturu a knižní design vyústil ve studium na Západočeské univerzitě, kde si zvolil obor mediální a didaktická ilustrace. Spoluzaložil studentský časopis Enko, účastní se výstav výtvarného umění a grafického designu jako autor i jako kurátor.   Z anglických originálů Biggles. The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron vydaných nakladatelstvím John Hamilton v Londýně v roce 1932 a 1934, přeložil roku 1938 Antonín Kyzlink. Překlad upravil Radovan Beneš s přihlédnutím k úpravám Vladimíra Haralíka ve vydání v Mladé frontě roku 1969. Ilustrace Jan Stěhule. 436 stran + 93 ilustrací. Prostor 2019.

Čas načtení: 2024-05-22 00:00:02

Řídit e-shop jako firmu. Jak se to dělá? | Jiří Jemelka (JPF)

Řídit e-shop jako firmu. Je to dobrý nápad? A jak se to dělá? E-shop může být firma jako každá jiná, ale vnímají to tak e-shopaři doopravdy? The post Řídit e-shop jako firmu. Jak se to dělá? | Jiří Jemelka (JPF) first appeared on MladýPodnikatel.cz.

Čas načtení: 2025-02-06 18:20:49

FRA/IND - 155mm Trajan (vlečené dělo d/52)

Autor: Jiří Tintěra Datum: 06.02.2025 18:20:49 18.11.2023Arménská armáda si objednala blíže neuvedený počet 155mm děl Trajan. Dělo Trajan vzniklo usazením 155mm hlavně děla CAESAR na lafetu děla TR-F1. Ač se jedná o francouzskou techniku, tak výroby se ujala indická firma Larsen & Toubro Limited. Známé údaje - vývoj: Nexter Systems (2010), nyní KNDS France, Versailles - výroba: Larsen & Toubro Limited, Bombaj - uživatel: armáda Arménie Rozměry - hmotnost: neudána - obrysové rozměry: neudány Výkony - dostřel konvenční municí: 30 km - dostřel s aktivně-reaktivními ERFB-BB: 42 km - dostřel dálkovými střelami VLAP: 55 km - 3 výstřely do 30 sec. - 12 výstřelů do 3 minut - 42 ran za 60 minut Poznámka Z děla Trajan lze odpalovat francouzské řízené střely SPACIDO (Système à Precision Améliorée par Cinémomètre Doppler). Zdroj: defence-ua.com defence-ua.com www.janes.comg www.larsentoubro.com www.spsmai.com

Čas načtení: 2019-07-15 13:43:16

Dokumentární film Jiří Trnka: Nalezený přítel připomene život všestranného českého umělce

Na sklonku letošního roku uplyne padesát let od smrti Jiřího Trnky. Jeho život a tvorbu připomene při této příležitosti dokumentární film Joëla Fargese a Terezy Brdečkové Jiří Trnka: Nalezený přítel, který vznikl v česko-francouzské koprodukci a do kin přijde 28. listopadu. Dokument Jiří Trnka: Nalezený přítel je vyprávěn pohledem režiséra, který pátrá po osudu Jiřího Trnky, autora filmů jeho dětství, které viděl ve Francii jako malý v dělnickém kině, které promítalo východoevropskou animaci. Při svých cestách do Československa se v pozdějších letech seznámil s Terezou Brdečkovou a společně se snaží nalézt odpověď na otázku, kdo byl Jiří Trnka. Věnují se jeho nesnadným začátkům, ovlivněním českou loutkářkou tradicí, téměř osudově náhodnému přizvání k vedení studia animovaného filmu. Sledují jeho cestu za světovým úspěchem v 50. letech až k jeho konfliktu s komunistickým režimem na sklonku života. Jiří Trnka byl výtvarník, ilustrátor, spisovatel, scenárista, loutkář, sochař a jeden ze zakladatelů českého animovaného filmu, kterému se podařilo významně ovlivnit umělecké dění ve světovém měřítku. Začínal v Plzni v Divadle Spejbla a Hurvínka Josefa Skupy, v roce 1945 spoluzakládal studio kresleného filmu Bratři v triku, v roce 1947 založil Studio loutkového filmu Jiřího Trnky a stal se průkopníkem nové technologie. Díky němu vzniká slavná česká škola loutkové animace. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na Západě získává festivalové ceny a stává se výhodným vývozním artiklem. Komunistický režim na něm demonstruje, jak je humanistický a uměnímilovný. Trnka se nikdy nestane zaměstnancem, není v KSČ, dělá si, co uzná za vhodné. Je králem české knižní ilustrace i loutkového filmu. Jenže žije ve stínu totalitní moci, a to má své důsledky. V polovině šedesátých let se připravuje na svoje poslední dílo: krátký film Ruka, alegorii totalitní moci. Film získá cenu na festivalu v Annecy, ale narazí na domácí cenzuru. Film Jiří Trnka: Nalezený přítel v červnu získal na festivalu Il Cinema Ritrovato v Bolonicenu studentské poroty za nejlepší dokumentární film. Porota své rozhodnutí okomentovala následovně: "Rozhodli jsme se ocenit dokument, který nás nejvíce zasáhl svou schopností vyprávět zvláštním způsobem příběh, který jsme dosud neznali, a to emocionálním pohledem režiséra."

Čas načtení: 2024-09-02 20:14:40

POL - SA-35 (samohybné protidronové dělo)

Autor: Jiří Tintěra Datum: 02.09.2024 20:14:40 SA-35 Polská firma PID-Radwar oznámila, že v Kielcích na MSPO 2024 představí samohybné dělo SA-35, které vychází z námořního děla AM-35K s programovatelnou municí, nezávislým optoelektronickým systémem sledování cíle ZGS-35 a smíšeným systémem řízení palby s radarem TUGA. Zbraň je usazena na tříosém podvozku Jelcz, řady 662. Tento bojový systém umožňuje častou změnu palebného postavení a ničení vzdušných cílů, jako jsou letadla, vrtulníky, řízené střely a bezpilotní letouny. SA-35 - pozemní verze odvozená od námorního děla, švýcarská licence - ráže: 35x228 mm - hmotnost zbraňového modulu bez munice: 3300 kg - náměr: -10° až 85° - odměr: 360° - rychlost střelby: 550 ran/min. - podávání munice: oboustranné, řetězové - kapacita zásobníků: 2x 100 ran - dostřel dálkový: 5000 m - dostřel výškový: 3500 m Poznámka Internetoví diskutéři poukázali na nevhodnou konstrukci nástavby, která před zbraní vytváří "mrtvé úhly" v náměru a odměru. Také se obávají, že lehký podvozek nezajistí stabilitu zbraně a vyvolané otřesy znemožní přesnou střelbu. Zdroj: defence-ua.com defence24.pl defence24.pl militaryleak.com www.pitradwar.com https://sa-35.com/ (video) www.facebook.com x.com https://x.com/goltarr/status/1327235025100738562 x.com zbiam.pl

Čas načtení: 2025-08-08 06:09:03

Žil v USA, dělá pro americké firmy a říká: Oni nepochybují, zda jsou skvělí. Tohle my neumíme

Partner poradenské agentury Deloitte Jiří Sauer rozumí nové ekonomice i americkému byznysu. A říká, že USA sice mají před EU náskok, ale to není vše. Článek Žil v USA, dělá pro americké firmy a říká: Oni nepochybují, zda jsou skvělí. Tohle my neumíme se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-12-23 23:53:37

USS Defiant (BBG 1 - projekt velkého bojového plavidla)

Autor: Jiří Tintěra Datum: 23.12.2025 23:53:37 22.12.2025Severoamerické námořnictvo chystá projekt stavby velkých bojových plavidel s názvem: Golden Fleet (zlatá flotila). Mají vzniknout bojové lodě třídy Trump, které budou vyzbrojeny děly, paprskomety (laser), raketami a kolejnicovými kanony (railgun). Novináři tvrdí, že se plánuje stavba 10 až 25 lodí. Jako první má být postavena loď s názvem Defiant (BBG-1). USNI předpokládá, že cena jednoho plavidla se bude pohybovat v rozmezí 10 až 15 miliard dolarů. Známé údaje třídě Trump - posádka: 650 až 850 osob Rozměry - výtlak: přes 34544 tun (34000 lt) - délka: 256 až 268 m (840-880 ft) - šířka: 32 až 35 m (105-115 ft) - ponor: 7,3 až 9.1 m (24-30 ft) Pohonná jednotka - pohon plavidla neupřesněn Výkony - rychlost plavby: přes 55 km/h (30 kt) Výzbroj Neznámý počet střel SLCM-N 12 - střel CPS 128 - střel v šachtách Mk.41 VLS 1x - 32Mj kolejnicové dělo (railgun) 2x - 127/62 děla Mk.45 2x - 300/600 kW laser Výzbroj sebeobranná 4x - 30mm děla Mk.384x - ODIN laser 2x - RAM systém 2x - protidronový systém 1x - letoun VTOL V-22 Zdroj: news.usni.org www.navy.mil

Čas načtení: 2025-12-23 23:53:37

22.12.2025 - USA: projekt velkého bojového plavidla USS Defiant (BBG-1)

Autor: Jiří Tintěra Datum: 23.12.2025 23:53:37 22.12.2025Severoamerické námořnictvo chystá projekt stavby velkých bojových plavidel s názvem: Golden Fleet (zlatá flotila). Mají vzniknout bojové lodě třídy Trump, které budou vyzbrojeny děly, paprskomety (laser), raketami a kolejnicovými kanony (railgun). Novináři tvrdí, že se plánuje stavba 10 až 25 lodí. Jako první má být postavena loď s názvem Defiant (BBG-1). USNI předpokládá, že cena jednoho plavidla se bude pohybovat v rozmezí 10 až 15 miliard dolarů. Známé údaje třídě Trump - posádka: 650 až 850 osob Rozměry - výtlak: přes 34544 tun (34000 lt) - délka: 256 až 268 m (840-880 ft) - šířka: 32 až 35 m (105-115 ft) - ponor: 7,3 až 9.1 m (24-30 ft) Pohonná jednotka - pohon plavidla neupřesněn Výkony - rychlost plavby: přes 55 km/h (30 kt) Výzbroj Neznámý počet střel SLCM-N 12 - střel CPS 128 - střel v šachtách Mk.41 VLS 1x - 32Mj kolejnicové dělo (railgun) 2x - 127/62 děla Mk.45 2x - 300/600 kW laser Výzbroj sebeobranná 4x - 30mm děla Mk.384x - ODIN laser 2x - RAM systém 2x - protidronový systém 1x - letoun VTOL V-22 Zdroj: news.usni.org www.navy.mil

Čas načtení: 2020-05-28 13:15:50

Nejkrásnější knihy loňského roku: Možnosti milostného románu, To je metro, čéče! či katalog Vrchovina, krabatina, mrchovina

Několikanásobné ocenění si za originální zpracování knih odnesla nakladatelství Host, Arbor Vitae a Nadační fond 8smička. Výsledky soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2019, kterou pořádá Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury ČR, byly vyhlášeny netradičně online.    Krásná literatura 1. místo Jan Němec: Možnosti milostného románu. Grafický desing Martin Pecina. Host. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Esteticky silný a funkční přístup k vizuálnímu řešení úpravy mainstreamové beletrie. Jednotlivé stavební prvky knihy: písmo, sazba, papír dělají přesně to, co mají – tedy přibližují příběh čtenáři. Jednoduché grafické metafory souzní a srozumitelně zrcadlí obsah: prolínání barev kruhů na obálce, barevná ořízka, podtržené litery v názvu titulu, barevné kruhy ve vstupu a černé u tiráže i odvážně vysazená anotace na zadní straně obálky. Na zajímavý výtvarný celek stačila typografova zkušenost a invence, obešel se bez ilustrací i fotografií. Péče o knihu a pozornost jí věnovaná jsou viditelné v každém detailu. Kniha jako celek baví, vytváří příjemný objekt, obyčejně neobyčejná grafická úprava.“   2. místo Ivan Motýl, Petr Szyroki: Struska. Grafický desing Jan Čumlivski. Větrné mlýny. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „Struska má soudržný design. Forma a obsah spolu úzce souvisejí. Drsný materiál přebalu skýtá hmatový vjem. Zářivá oranžová skrytá v klopě obálky evokuje stejně jako paleta tlumených barev hnědé, černé a bílé výrobu oceli, což je námětem této knihy. Uvnitř se ilustrace a typografické provedení rovným dílem kombinují překvapivým a buřičským způsobem. Ilustrace nemají jednotný styl, ale tvoří jeden útvar. Jejich spektrum má rozsah od rychlého tahu po plošný akvarel. Sazba užívá stejnou velikost písma a (téměř) bez teček nebo čárek proudí a poskakuje stránkami. I když se umístění grafiky jeví nahodilé, je velice přesné. Nákresy na přebalu odkazují na návod k použití a naznačují, jak se má publikace číst. Text představuje návod, jak v našem životě přeměnit plevel na pozitivní energii.“   3. místo: Jiří Hájiček: Muž na pokraji vzplanutí. Ilustrace Matěj Lipavský, grafický desing Lucie Zajíčková Kaňová. Host. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Útlý svazek komorní poezie Jiřího Hájíčka, oděný v růžovém pauzáku, na první pohled vypovídá o kultivovaném a vkusném grafickém pojetí Lucie Zajíčkové Kaňové. Minimalistický formát korespondující s celkovým charakterem knihy nabízí velkorysý prostor pro soubor krátkých zvukomalebných trojverší, která reflektují drobné imprese z autorových dnů. Vše doplněné o sfumatické ilustrace Matěje Lipavského v šedavých odstínech tvoří harmonické, komplexní dílo.“   Literatura pro děti a mládež 1. místo Milada Rezková: To je metro, čéče! Ilustrace Jan Šrámek, Veronika Vlková, grafický desing Anymade Studio. Paseka. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Skvělé a originální téma, poutavý příběh, spousta zajímavostí, ilustrací a komiksových vsuvek. Rafinovaně, přitom civilně upravená kniha je na první pohled poměrně nenápadná. Jakmile se ale začtete, objevíte kouzlo příběhu a přitažlivost tématu, oceníte vtipné použití infografiky z metra pro předěly kapitol, citlivou sazbu, příjemný papír i formát. Tato kniha je skutečně z mnoha úhlů pohledu výjimečná a svou nadčasovostí bude jistě oslovovat i další generace.“   2. místo Robin Král: Tonča a krasojezdec. Ilustrace Aneta Františka Holasová, grafický desing Toman Desing. Běžíliška. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Titul Tonča a krasojezdec je leporelo v nezvykle velkém formátu o čtrnácti stranách. Je velice vkusně a precizně provedeno. Na každé straně se odvíjí děj z cirkusového prostředí, jenž je dítěti velmi blízký. Krásné ilustrace na více než dvou třetinách stránky doplňují jednoduché verše vyjadřující děj. Leporelo je zhotoveno z velmi kvalitní lepenky, na kterou jsou nakašírovány jednotlivé tisky. Listy jsou spojeny plátnem. Leporelo je velice zajímavé a použitý odolný materiál odpovídá tomu, že bude dětmi neustále používáno.“   3. místo Pera Soukupová: Klub divných dětí. Ilustrace Nikola Logosová, grafický desing Martin Pecina. Host. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „V novele Klub divných dětí se příběh dělí do dvou částí, což se odráží v barvě knihy. Předsádky mají rozdílnou barvu, přední je modrá a zadní zelená, kdežto na stuhu záložky byla zvolena jako třetí barva žlutá. Titulní strany obou částí k těmto barvám odkazují a ilustrace obou částí knihy se k nim propracovaným způsobem vztahují také. Ilustrace jsou svěže mnohostranné, představují působivé spojení postav a abstraktních prvků. Rozvržení ilustrací probíhá v zajímavém rytmu: drobné kreslené prvky jsou rozptýlené a střídají se s kresbami celých stran. V typografické úpravě se dobře čitelná antikva vhodně kombinuje s velkými písmeny grotesk okrouhlého vzhledu. Toto písmo je využito v titulu, číslech stran a jako jediná iniciála v příběhu označující jedno z dětí, jedno z ‚divných dětí‘.“   Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky 1. místo Michal Konečný: Jak to ruplo. Ilustrace Barbora Straková, grafický desing Petr Škobrtal. TIC BRNO. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Vysvětlit mladé generaci složitost společenských a politických aspektů historických událostí je skutečně těžký úkol. Obzvlášť to platí v kontextu časově vzdálenější, ale nejdůležitější události v dějinách střední Evropy. Autoři (textu a projektu) Jak to ruplo vytvořili velmi zajímavý styl sdělení, jehož obsah nemá nic společného s typickými učebnicemi a jehož vizuální jazyk má daleko do bombastického tónu, a zároveň vybízí uživatele k přečtení. Dokumentární fotografie (často dramatické) se kombinují s typografií neformálních hodnot (např. neobvyklými a nekonvenčními druhy písma), humornými komiksy (které připomínají plakáty K. Rosmanyho, J. Votruby) a výraznou kompozicí. Konečně projekt Jak to ruplo otevírá prostor pro různé strategie čtení a díky tomu zvyšuje šanci, že se mladí dozvědí o soudobé historii České republiky.“   2. místo Anna Babanová: Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce. Grafický desing Jan Šiller. Gender Studies. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Tento titul můžeme považovat spíše za metodickou pomůcku. Vznikla na základě ročního výzkumu skupiny šestnácti učitelek prvního stupně základních škol. Originálně popisuje, jaké metody vedou k ověřování učitelských kompetencí, které podporují vzájemný respekt a principy rovnosti mezi dětmi a vzájemné sdílení informací a názorů mezi učiteli. Dále popisuje, jak děti učit, jak se stavět k tomu, že některé jsou jedinečné – méně nebo více schopné. Máme na mysli děti, které mají své specifické potřeby, pocházejí z různého rodinného a kulturního prostředí, cítí se v něčem jistě a v něčem nejistě. Kniha mapuje různé oblasti pedagogického působení na děti a představuje nové metody učení i postřehy ze zahraničí. Kniha je polygraficky zpracována jednoduše do twinové vazby. Velice dobře se dají otvírat jednotlivé listy a vzhledem k použité vazbě je můžeme otáčet až o 180 stupňů. S knihou se pracuje opravdu dobře. Obálka je zajímavě graficky zpracovaná, potažená laminovací folií a má zakulacené rohy.“   3. místo Jana Marešová: Proč umění? Ilustrace: David Kalika (Kakalík), grafický desing Klára Zápotocká (Studio Breisky). Máš umělecké střevo? Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Naučná publikace Proč umění? Odpovědi na nejčastější otázky kladené v galeriích je důkazem, že vizualita musí být brána vážně a nese s sebou názorový generační diskurz. Chytře promyšlená koncepce je v souladu s grafickou úpravou. Pomocí kontrastů v typografii, výraznou barevností se zajímavým doprovodným obrazovým materiálem v kombinaci s komiksovými stripy na dané téma odlehčuje a doplňuje tato publikace již tak dost teoreticky zatížené dějiny umění. Je jí vlastní pocit jednoduchosti a lehkosti. Při zevrubnějším ohledání divák však zjistí, že je mnohovrstevnatá a nechává prostor pro divákovu vlastní interpretaci. Pokud si tento ‚manuál‘ při návštěvě galerie nezapomenete doma, pomůže zodpovědět spoustu nevyjasněných otázek nejen teenagerům, ale i jedincům starším a pokročilým.“   Knihy o výtvarném umění 1. místo Michaela Pejčochová Posel z Dálného východu. Grafický desing Adéla Svobodová. Národní galerie Praha. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Život významného sběratele a propagátora asijského umění Vojtěcha Chytila přibližuje kniha Posel z Dálného východu, vázaná v plátně s čínskými motivy květin a ptáků v duchu tradičních dřevořezových alb. Po rozevření se kniha rozdělí na dva samostatné celky – fotografický blok rekonstruující Chytilovu sbírku a textový blok několikaletého výzkumu autorky Michaely Pejčochové. Kniha je ukázkou perfektního technického i grafického zpracování vytvářejícího přehledný celek, zároveň nabízí neokoukanou hru s materiálem, díky které odkazuje na knižní tradici mimoevropské kultury. Grafička Adéla Svobodová vždy dokáže vyextrahovat smysl projektu a proměnit jej do decentní, přitom však atraktivní vizuální podoby. Čtenář si tak uvědomuje, že v ruce skutečně drží exotický poklad.“   2. místo Lucie Česálková, Kateřina Svatoňová: Diktátor času. Grafický desing Jan Matoušek. Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Národní filmový archiv dbá nejen na kvalitu celuloidových pásků uložených v depozitářích, dává si záležet také na finální podobě publikací, které pod svou hlavičkou vydává. Obálka i vnitřní zpracování knihy plující na vlně televizního RGB spektra popisuje historii a fenomén Laterny magiky. Zcela se liší od české knižní produkce za poslední rok a publikace tak vyčnívá svou jednoduchou syntézou. Bohatý fotografický layout skvěle tlumočí, jak by měl vypadat onen legendární polyekran na papíře.“   3. místo Pavla Pečinková: Pracoval jsem mnoho. Grafický desing Barbora Toman Tylová, Tibor Vizi, Marek Šmidrkal (Toman Desing). Nadační fond 8smička. Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Souborné dílo Josefa Čapka s podtitulem Pracoval jsem mnoho I. Kresba je prvním ze čtyř dílů projektu Pracoval jsem mnoho, oeuvre-katalogu, celkového soupisu všech originálních výtvarných prací Josefa Čapka. Pokaždé, když vyjde publikace podobného typu, musí přející odborné i laické veřejnosti přejít mráz po těle, uvědomí-li si, jaké množství obrazového a textového materiálu, ale i spoustu odkazů, popisek a poznámek pod čarou muselo být zpracováno a zorganizováno do jednoho celku a kolik rozhodnutí musel grafik udělat pro to, aby kniha měla rytmus, kultivovanost, dobře uspořádanou vnitřní strukturu, byla čitelná a hlavně, aby dobře vypadala… Tento dvousvazkový katalog raisonné všechny výše zmíněné parametry s přehledem a jistotou splňuje a bezpochyby si zaslouží být oceněn.”   Katalogy 1. místo Vrchovina, krabatina, mrchovina (editor Miloš Doležal). Grafický desing Štěpán Malovec, Martin Odehnal. Nadační fond 8smička. Richard Jaroš, člen výtvarné komise: „Vrchovina, krabatina, mrchovina je dokonalým příkladem katalogu, který svojí formou maximálně koresponduje s obsahem výstavy. Materiálové řešení, volba typografie, ale i zušlechtění obálky velkoplošnou termoražbou kontrastující se zemitým kartónem, to vše dokonale a strukturovaně propojuje různorodý obsah poezie, rozhovorů, cestopisu a v neposlední řadě samotná umělecká díla.“   2. místo Alena Pomajzlová a kol.: Devětsil 1920–1931. Grafický desing Adéla Svobodová, Tereza Hejmová. Galerie hlavního města Prahy. Martin Mulač, člen výtvarné komise: „Katalog ke stejnojmenné výstavě zaujme již obálkou – modré plátno s čistou obrysovou devítkou, kde černý kruh působí jako oko a vtahuje nás jako pozorovatele do avantgardního světa. Dojem je podtržen ještě dvojím vydáním české a anglické verze. Intermediální síla knihy je výborná! Stejně jako výstava zaujme jak textovými studiemi, tak četnými reprodukcemi rozmanité tvorby Devětsilu (architektura, film, divadlo, scénografie, fotografie, kombinované techniky koláže, typografie, časopisy, …). Je to živý kabaret!“   3. místo Petr Nedoma: A Cool Breeze (editorky Martina Freitagová, Zuzana Kosařová). Fotografie Martin Polák, grafický desing Petr Bosák, Robert Jansa (20YY Designers). Galerie Rudolfinum. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Katalog se snadno přehlédnutelnou chladnou obálkou je suverénním a řemeslným dílem zkušených designérů. Připomíná, že je potřeba umět proměňovat ony desítky menších či větších designérských rozhodnutí, která stojí za vznikem jakékoliv knihy, ve svrchovanou demonstraci řemesla knižního úpravce, a to bez potřeby za každou cenu volit okázalá materiálová či formální řešení.“   Bibliofilie a autorské knihy 1. místo Petr Pazdera Payne: Malíř a mor / Le peintre et la peste. Ilustrace Jiří Šťourač, fotografie 4MAT Tábor, grafický desing Jiří Lammel. Arbor Vitae. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Patnáct celostránkových kreseb přírodním uhlem, založených na sugestivním podání valérů šedé, inspirovaných slavným románem Alberta Camuse Mor. Jejich autor Jiří Štourač jimi znovu potvrdil nejen svůj mimořádný výtvarný talent, ale v estetické rovině dokázal zakotvit i stále platné varovné memento, které právě dnes, v souvislosti s novou světovou epidemií, získalo nečekaně na aktuálnosti.“   2. místo Václav Jirásek: Auta. Ilustrace a fotografie Václav Jirásek, grafický desing Mikuláš Macháček. Artmap, Eastern Front. Emma Hanzlíková, člen výtvarné komise: „Václav Jirásek je fotografem, který si užívá pozici voyeura. Jeho soubor Auta je deníkem, sbírkou i archivem zároveň. Téměř tisíc vraků z celého světa roztříděných do osmnácti sešitů s poetickými názvy Floristi, Torza, Dřeváky, Noir, ... Výrazná typografie, surové fotografie i možnost variability vytvářejí zábavnou jednotku, která je ojedinělým a dotaženým autorským projektem. Očekávejme vol. 2, protože vraky bude Jirásek jistě lovit i nadále.   3. místo Vladimir Nabokov: Lolita. Grafický desing Nikola Janíčková (Take Take Take). Paseka. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Redaktorská a typografická kvalita Lolity dokazuje, že takzvaná bibliofilská vydání a autorské knihy mohou být nejen krásné, ale i k užitku Knižní desky, vazba, papír – a samozřejmě mikro- a makrotypografie – mají velmi dobrou designovou úpravu, provázanou s obsahem textu (slavný švýcarský typograf Jan Tschihold to nazýval „kongeniální typografií“).  To všechno potěší čtenáře tohoto Nabokovova díla.“   Odborná literatura 1. místo Tomáš Winter, Pavla Michalíková: Jdi na venkov! Grafický desing Tereza Hejmová, Adéla Svobodová. Arbor Vitae Societas, Artefactum – Nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Tato kniha je skvělým příkladem zpracování komplexního a rozsáhlého obsahu edukativního a odborného charakteru. Designérka si je vědoma výtvarného jazyka folkloru a tradicí lidové kultury. Z tohoto dokáže vytěžit a nacházet spoustu inspirace, kterou formálně převádí do drobných, hravých a líbivých detailů, které tuto knihu posunují od konvenční odborné publikace ke krásné knize. Číst a listovat o lidové tradici a výtvarné kultuře venkovského lidu nebyla nikdy větší radost. Ano, jdu na venkov!“   2. místo Petra Dočekalová a kol.: Jaroslav Benda 1882–1970, Grafický desing Radek Siduna. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Masarykova univerzita v Brně. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Dosud nezpracované téma písmové tvorby Jaroslava Bendy představuje zdařilá kolektivní monografie vznikající pod vedením Petry Dočekalové. Vhodně zvolená grafická úprava Radka Siduna nechává vyniknout charakteru Bendova typografického díla i grafického designu v jeho úplnosti. Publikace těší příznivce písmové tvorby na každé straně množstvím ukázek v modrých tónech i v originální barevnosti.“   3. místo Marie Jirásková, Pavel Jirásek: Umění loutky. Fotografie Karel Poneš, grafický desing: Redesing – Klára Kvízová, Petr Krejzek, Nakladatelství Karel Kerlický – KANT, Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Výpravná kniha trvalé hodnoty jak po stránce textové, tak jedinečné obrazové dokumentace. Dílo, které poprvé v úplnosti pojímá svérázný fenomén české loutky, její výroby, typologických proměn i jevištního provozu, a to od 19. století až do 50. let století minulého.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-08 10:56:17

Krištof Kintera: Fascinují mě čerti, sněhuláci a havrani (Z archivu LtN)

„Český čert je tak nějak umírněnější. Strčí vás sice do pytle, ale hned vás nerozseká na kusy a někde za rohem vás z toho pytle vysype. Nicméně je to posel temnot. Jeho existence nás nutí bát se udělat něco špatného, protože jinak na nás přijde a potrestá nás. Ten intenzivní pocit z dětství v nás přetrvává,“ řekl Krištof Kintera v rozhovoru s Ondřejem Mrázkem pro Literární noviny, který vyšel před osmi při příležitosti Kinterovy výstavy Výsledky analýzy v pražské Městské knihovně. Zveřejňujeme ho ve zkrácené podobě v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Z vašich objektů čiší šibalství, až dětinská radost z tvorby, ale i nelítostný výsměch naší uspěchané a přetechnizované společnosti. Výsledky vaší „analýzy“ dnešní doby jsou ovšem ve své podstatě varující a hluboce pochmurné. A tak bych vám rád položil otázku, kterou na výstavě pokládá jedna z vašich mluvících soch: „Ahoj, čau, hele, podívej, já vím, že tě to ani moc nezajímá, ale to neva. Poslouchej, potřeboval bych se tě zeptat, co si myslíš o budoucnosti lidstva? Jaký to tady za chvíli bude?“ Tak to jste mě hned na začátku zatlačil do hodně pochmurného kouta. Z toho se budu těžko vyhrabávat. Co na to říct? Nevymýšlím si dopředu, jak sochy mají působit, nechávám to zkrátka intuitivně proudit. Některé vyjdou ironické, jiné vyloženě veselé, a další jsou prostě ponuré a děsivé, s tím nic nenadělám. Není to dopředu vymyšlená strategie, je to spíš princip vypouklého zrcadla.   Nakolik v tomto směru ovlivňují váš pohled na svět vaše malé děti? Mám dvě dcerky, pětiletou a osmiletou, a to je samozřejmě naprosto neuvěřitelná zkušenost. Já se nad tím nerad nějak takto veřejně dojímám, protože, kdo děti nemá, tak ho to nedojme, a ti, kdo je mají, tak to sami znají. Je to skvělé, člověk má pocit, že se podílí na předávání štafety v čase. Ale pochopitelně najednou cítí daleko větší odpovědnost za svět, který tu těm dětem necháme.   Vaším hlavním tématem je stav současného světa: vymývání mozků, diktatura konzumu a kýče, agresivita reklamy. To jsou věci, ze kterých si i nejotrlejší vtipálek přestane dělat legraci ve chvíli, kdy dolehnou na jeho potomky. Jak to snášíte? Je to dost zlé. Trápí mě hlavně nemožnost to změnit. Umění sice je jistou zpětnou vazbou, jenomže taky samo o sobě nepřináší řešení. Můžete lehce nakousnout problém a něco kritizovat, nebo se tomu vysmívat, ale ve skutečnosti záleží hlavně na tom, jaký sám vedete život.   Myslíte život v pravdě? Jasně. Já třeba nemám pocit, že bych žil nějak příkladný ekologický život. Jezdím sice nejradši na kole, ale neobejdu se bez auta. Přece jen dělám trojrozměrné věci, navíc velice rozměrné. Na kole to nepoberu. Jsem si vědom své ekologické stopy. Stále častěji mi táhne hlavou, jak to vymyslet, aby se umění dalo použít jako nástroj nějakého vylepšení, byť sebemenšího. Zároveň ale nemám takový ten mesiášský pocit, že bych tím mohl zachránit svět, to mi přijde moc patetické. Ale třeba alespoň stáhnout pracháče a použít pak ty jejich prachy ku prospěchu lidí ve svém okolí, ve veřejném prostoru.   Pro sochaře, který stvořil desítky všelijak se pohybujících, očičkama blýskajících a mluvících soch, musí být zvláštní pocit přivést na svět vlastní děti. Plození a výchova dětí je vlastně taková trochu jiná sochařina, Adam byl přece taky uplácaný z hlíny. Přesně tak, akorát své děti raději do umění a priori netahám, k tomu si musí najít cestu sami. I když ta mladší už mi někdy leze do zelí. „Táto, měl bys udělat popelnici, která se sama otvírá. A měla by taky mluvit.“ Takže už jsou v tom možná taky trochu namočené.   A vy jste zase namočený v jejich dětském světě... Třeba to není náhoda, že vašimi oblíbenými motivy jsou poslední dobou sněhuláci a čerti? Možná, ale i kdybych děti neměl, asi bych si vzpomněl, jak jsem jako kluk stavěl sněhuláky, je to intuitivní návrat ke kořenům a archetypům, na kterých jsme vyrostli. Představte si, že napadne sníh. Najednou je všude kolem spousta materiálu a jakási úplně elementární energie nám velí udělat z toho sněhu kouli, druhou a třetí, postavit je na sebe, a najednou je tady figura, navíc tajemná a majestátní, na kterou se díváme odspodu. To je přece úžasné! No a čert je v tomto smyslu jenom kousek od sněhuláka. Je jednou z posledních živoucích, nebo spíše živořících archetypálních postav. K motivu čerta jsem se vrátil opravdu velice rád, dělat čerty mi přináší hodně radosti a potěšení.   Co vás na čertovi tak po čertech přitahuje? Jak to říct? No, je to vůl. Takový český, nablblý a patřičně zabedněný strážce morálky. Ten, kdo přináší trest.   Takže to není takový ten sympatický, rošťácký, ale neškodný čertík z pohádek? Ne. Musí z něj jít hrůza, že jo? Ale zároveň je pravda, že český čert je tak nějak umírněnější. Strčí vás sice do pytle, ale hned vás nerozseká na kusy a někde za rohem vás z toho pytle vysype. Nicméně je to posel temnot. Jeho existence nás nutí bát se udělat něco špatného, protože jinak na nás přijde a potrestá nás. Ten intenzivní pocit z dětství v nás přece přetrvává, já osobně jsem se z čerta málem počural strachy.   Převlékáte se na Mikuláše za čerta a strašíte vlastní dcerky? To si přece nemůžu nechat ujít. Dávám si na tom patřičně záležet. Mám třeba takový kouřostroj na dvanáctivoltovou baterku. Ocas, pytel, kouř, kopyto, brambory, uhlí. Ale převlek není to hlavní. Nejlepší čert je takový, který ani moc nemrmlá, ale přirozeně si získá autoritu už jen svou existencí v místnosti. Čerti se bohužel zaměřují jenom na děti – měli by si posvítit na dospělé!   Měl byste je vypustit do parlamentu nebo do Strakovy akademie... Přesně tak. Jak jinak jim naznačit, že je všeho do času? Kdo tu dnes v naší společnosti dělá čerta? Nikdo. Snad by to měla dělat policie, jenomže ta to dělá většinou blbě a mnohdy ne tam, kde by měla.   Jistou čertovskou přiblblost a zabedněnost jí ovšem upřít nelze? To ne, ale dělá to špatně. Myslím, že můžeme bez uzardění konstatovat, že policie neplní roli čerta dobře. Nedávno mě v souvislosti s čerty pobavila jedna příhoda. V Lidových novinách jsem viděl fotku Ratzingera s titulkem Papež na Kubě. No a ten Ratzinger na snímku měl takové černočerné oči a v tom taláru vypadal úplně jako čert. Převlečený za papeže. Strážce morálky jako strážce morálky.   Třeba to je převlečený čert? Ale odhalit ho dokázal až současný český sochař, který se specializuje na čerty. To by se mi líbilo. To ten Wojtyla tak tolik nevypadal, že?   Asi měl lepší maskéry. Čert je ale vlastně také démon. Jeden z vašich objektů nese název Démon růstu. Co vás k němu inspirovalo? No vidíte to! Už jsme zase zpátky u těch sněhových koulí. A u Vánoc. Blyštivé vánoční koule na stromeček se proměnily z čirého těšení se na Vánoce v symbol hrůzy, který nás od září atakuje ze všech výloh a zvěstuje mánii zběsilého nakupování. V těch koulích je všechna ta ošklivost, soudobé rokoko, pokleslost stylu doby. Tak jsem se rozhodl, že je použiji jako takovou molekulu a udělám z ní molekulární výron, jakéhosi nezmara neboli hydru, které když useknete nějakou část, tak hned zase doroste. Proto Démon růstu.   Takže jsem to mylně pochopil jako metaforu na kultovní neoliberální zaklínadlo o nutnosti neustálého zrychlování ekonomického růstu? V tom názvu je samozřejmě obsaženo i toto. Tím se právě dostáváme k něčemu, co je pro mě důležité, a totiž, že mé sochy mají názvy. Kladu na to velký důraz, protože název sochu ukotvuje. Někdy ty názvy opravdu těžce roním a trýzním se čekáním, kdy už mě to správné slovo nebo výkřik napadne, a jindy mám název ještě předtím, než je socha hotová.   Názvy soch seřazené za sebou tvoří jakousi surrealistickou báseň, která se vznáší nad výstavou. Tento literární rozměr vaší tvorby se zhmotňuje v jedné z výstavních místností, jejíž stěny jsou polepeny slogany, vytrženými z původních kontextů: „I am not you, Zimní gumy, weather is changing, Don’t think about money, I don’t want to have problems, hovno, bůh, believe it or not, Falus a.s., Idiots l.t.d., Don’t complain, We are all criminals.“ Jak jste k tomu došel? Nejsem básník, jen ta hesla vyplivuji, čímž zároveň lehce parafrázuji svět, který na nás takovými slovními plivanci útočí – svět reklamy. Vymýšlejí to celé týmy kreativců, kteří tím na nás na všechny šijí boudu. Tak si z nich dělám legraci.   Objektem na rozhraní sochy a básně je i váš krákoravě promlouvající havran na stromě. Jako by k vám přiletěl časem od Edgara Poa a zbláznil se z naší doby? Havrani mě naprosto fascinují. Jsou to úžasně chytří tvorové, navíc s působivým mytologickým pozadím. Havran dokáže imitovat zvuky, takže jsem mu vložil do zobáku okleštěný jazyk reklamních sloganů, jako „Let’s make thinks better“ nebo „Just do it!“ A z těchto žvástů, vytržených z kontextu, jsem se pokusil poskládat zprávu, která v zobáku havrana získá metafyzický nádech. Zkusil jsem uplést z toho slovního průjmu bič.   Uplést z hovna bič, to je také počin až archetypální. Vybíráte si témata civilizačně pochmurná i existenciálně depresivní, ale v samotném ztvárnění vašich objektů je patrný úsměvný nadhled. Jaký význam přisuzujete humoru ve své tvorbě? Dost zásadní. Myslím, že jako Češi jsme na to geneticky vybavení. Ten náš pivní distanc z nás na jednu stranu dělá tupé knedlíky, ale zároveň nabízí svobodu v úniku do ironie. Bez humoru by to tady nešlo, nejen v umění, ale ani v životě.   Nemáte pocit, že právě onen tradiční český humor, který dokáže démona proměnit v čerta, se z galerií i života vytrácí? Těžko říct, já si rád dělám ze života legraci a on ze mě taky. Je ale pravda, že takový ten laskavý humor, nebo i nelaskavý, ale s přesahem, který vás přinutí se zamyslet, je dnes válcován prvoplánovými fóry, křečovitě drsnými a cynickými hláškami. Moudrých anekdot se nám nějak nedostává.   Některé vaše sochy se svou funkcí blíží loutkám, sám jste se mimo jiné věnoval kolektivní performanci v divadelní skupině Jednotka, expandujete tvorbou do veřejného prostoru. Nakolik je pro vás důležité oslovovat obyčejné lidi mimo galerii a uměleckou smetánku? Nesmírně důležité. To je to, co mě vlastně nejvíc baví, když nachytáte nebo nějak jinak oslovíte člověka, který není vůbec zatížen takovou tou kunsthistorickou břečkou. V tom je pouliční divadlo velice inspirativní. Když jsme dělali s Jednotkou naše divadelní věci, byla to obrovská satisfakce. Přijedete do nějakého města nebo vesnice a tam to rozbalíte, děje se to přímo v tu chvíli, teď a tady, je to událost, která je neopakovatelná. Je skvělé, když vidíte, že lidé, kteří by nikdy nepřišli do galerie, protože jsou tak už a priori nastavení, se nechají nachytat.   Přiznám se, že jsem se v Městské knihovně taky nechal nachytat. Člověk vejde do galerie a najednou se ocitá v obchodě se smíšeným zbožím, kde si u paní pokladní můžete koupit pivo, prášek na praní nebo toaletní papír. Celou galerii jste přeoral, pobořil, vpustil do ní světlo. Jak se vám takový nápad prosazoval? Nic jednoduchého to nebylo, protože ta instituce je hodně zkostnatělá. Ale ve srovnání s Veletržním palácem zase nejsou ozbrojení, není tam žádná ABL ochranka. Takže vlastně paráda. Nakonec to klaplo. Věděl jsem, že musím být radikální, přemostit dusivou deku té instituce.   Architektonický oblouk rozhovoru se uzavírá, což je pravý čas položit vám znovu úvodní otázku, ze které jste se elegantně vyvlékl: Co si myslíte o budoucnosti lidstva? Vy si nedáte pokoj! No, po pravdě řečeno to s námi vypadá dost špatně, ale tak to bylo víceméně vždycky. Já věřím, že to nějak přemostíme, princip přežití je pořád zásadní a až nám opravdu poteče do bot, budeme schopni přešaltovat na nějaké nové metody. Do té doby vydrancujeme, co půjde, ale pak to snad zase nějak zachráníme, když do nás nenabourá nějaký meteorit. Ale kdo ví, jsou i tací, kteří si to nemyslí. Uvidíme letos v prosinci, jak říkali staří Mayové. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-24 19:36:13

William Earl Johns: Biggles od velbloudích stíhaček (ukázka z knihy)

Před jednaosmdesáti lety u nás poprvé vyšel český překlad dobrodružného románu britského spisovatele Williama Earla Johnse Biggles od velbloudích stíhaček s ilustracemi Zdeňka Buriana. Následovalo více než 100 vydání bigglesovek, které podobně jako mayovky uchvátily zejména klukovské a mužské čtenáře. Jejich ilustrací se kromě Buriana zhostila řada českých umělců – např. Otakar Šembera, Pavel Andrýsek, Petr Barč či Jiří Wowk. Čtenáři si občas stýskali nad chybami v překladech letecké terminologie či že někteří z ilustrátorů nerespektovali odpovídající typy letounů nebo že ztvárnili Bigglese mnohem staršího, než měl být. Nakladatel Aleš Lederer se rozhodl vzdát hold dobrodružné klasice a oslovil mladého plzeňského ilustrátora Jana Stěhuleho (20) ve věku hrdiny Bigglese, aby vytvořil nové ilustrace. Tak vzniklo velkoryse pojaté vydání kompletně revidovaného českého překladu, poprvé s desítkami unikátních barevných ilustrací. „Ilustrovat Bigglese po Burianovi pro mě znamenalo výzvu i tlak. Burian patří k mým nejoblíbenějším ilustrátorům, je ikona. Nechtěl jsem ho kopírovat, to by nemělo smysl. Snažil jsem se ilustrace posunout k modernějšímu pojetí, aby zaujaly současné čtenáře. Využil jsem kombinaci fotek a textur,“ říká Jan Stěhule. „Svědomitě jsem nastudoval reálie včetně odpovídajících letadel,“ dodává.   Mezi nejslavnější britské ilustrátory bigglesovek patřil Howard Leigh (1896-1981), uznávaný umělec Aviation Art ve 30. letech, jenž ilustroval první vydání bigglesovek, celkem kolem dvaceti. Dále Leslie Stead (1899-1966), o němž se říká, že nakreslil Bigglesovu tvář na základě své vlastní. Vytvořil ilustrace k více než padesáti vydáním Bigglese. Titul Biggles od velbloudích stíhaček patří do legendární série více než stovky knih mapujících dobrodružství britského letce Jamese Biggleswortha za první a druhé světové války. Už od prvního českého vydání z roku 1938 obsahuje kniha tradičně povídky ze dvou Johnsových knih The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron.   Ukázka z knihy Profesor se vrací Algernon Montgomery udýchaně vpadl do důstojnické jídelny: „Bigglesi, kluci, Profesor je živ a zdráv. Přistál nouzově na druhý straně zákopů. Právě volali z velitelství perutě, že ho Němci hlásili jako válečného zajatce!“      Biggles vyskočil od stolu už při prvních slovech nadšeně vřískajícího Algyho: „Cože? Řekni to ještě jednou!“      „Je to docela možný. Jak jinak by Němci mohli znát jeho jméno?“      Biggles se usmál a poškrábal se na hlavě: „Já vím... ale pře kvapilo mě to! No, vlastně... Spoustu lidí už sestřelili, a přece se z hořícího letadla dostali ven. Jestli Profesor letěl dost nízko nad zemí, mohlo se mu podařit sklouznout po křídle, takže na před narazil na zem koncem křídla.“      Do místnosti přiběhl major Mullen. „Slyšel jsi to, Bigglesi? Mladý Henry Watkins se přece jen nezabil. Je na druhé straně!“      „Ano, pane majore,“ odpověděl Biggles. „Algy nám to právě řekl. Něco mi to připomíná. A teď se divím... divím se...“ zabručel Biggles a na čele mu naskočily vrásky, jak přemýšlel.      „Čemu se divíš?“ vpadl mu do řeči Algy.      „To, že Profesor padl do zajetí, mi něco připomíná – to je všechno... Víte, jak měl pořád nějaký nápady. Jednou mi říkal, že se diví, proč neexistuje nějaká organizace, která by na nějakým předem sjednaným místě sbírala důstojníky, který se dostali z německýho zajetí... Vzpomínáte si na tu přednášku, co nám uspořádal ten chlapík – jak se jenom jmenoval – zapomněl jsem už jeho jméno... kterej objížděl všechny letky a povídal nám, co máme dělat, kdybychom padli do zajetí? Vyprávěl nám o dvojitejch hraničních pásmech, o pohraničních hlídkách, o drátech napuštěnejch elektřinou, o strážních psech a o nesnadným přeplavání Rýna a tak dále. Seděl jsem vedle Henryho a ten se pak po přednášce vyptával toho plukovníka na různý věci. Plukovník mu řek, že skutečně není tak těžký dostat se z německého zajetí; spíš je těžký dostat se zpátky přes zákopy nebo trefit přes hranici. Právě tam že dopadli nejvíc lidí. Henry se ho zeptal, proč nemáme sjednaný nějaký místo, třeba pole, kam by mohla zaletět naše letadla a vzít tam zajatce na palubu. Plukovník řekl, že se o tom uvažovalo, ale problém je v tom, že je na naší straně tolik německejch agentů, že by se nepřítel ihned dozvěděl, který pole k tomu použijeme. První letadlo, který by tam zaletělo a přistálo, by zřejmě narazilo na ozbrojenou hlídku, která by na něj už čekala. Nebo by Němci mohli to pole zadrátovat a letadlo by se rozbilo, už když by tam přistávalo. A tak místo abysme dopravili jednoho důstojníka zpátky, přišli bysme o dalšího i o letadlo. Henrymu to ale nedalo spát, a tak mi jednou večer svěřil svůj nápad: Abysme všichni v letce pracovali ve dvojicích a každá dvojice aby si ujednala místo své schůzky za frontou. A opravdu mi ukázal pole, kam by přišel, kdyby ho zajali a on utekl... A že bysme poznali, jestli tam je, podle toho, že by se snažil udržovat malej ohníček v rohu pole. Ale ve skutečnosti je v tom místě těsně vedle sebe spousta polí, kde by se dalo přistát – je to podél lesa Langaarte na jeho východní straně. A když je teda v zajetí, rád bych se přesvědčil, jestli se mu skutečně podařilo utéct a dostat se na to pole. Snad by se z to ho zajateckýho tábora moh nějak dostat. Prófa by nevydržel v base ani pět minut, aniž by vypracoval nějakej úžasnej plán.“  ■ Mezitím zastavil před jídelnou automobil plukovníka Raymonda z velitelství peruti a za chvilku vstoupil do místnosti sám plukovník. Pokynul vesele Bigglesovi a ostatním důstojníkům a přešel k majoru Mullenovi, který stál u krbu. A major Mullen po krátkém rozhovoru s ním kývl na Bigglese, MacLarena a Mahoneyho, velitele svých rojů.      „Pánové, pan plukovník by rád věděl, proč jsme dosud nevypátrali tu novou německou bombardovací letku,“ začal velitel letky zachmuřeně. „Začíná to být vážné. Lítá k nám každou noc a nadělá za frontou a v zázemí vždycky pěknou paseku!“      „To nevíme, proč jsme ji dosud nevypátrali!“ odsekl Biggles. „Měli jsme v tomhle týdnu poplach každou noc. Já už z nedostat ku spánku šedivím... Ne, pane majore, nemohl jsem zjistit jejich letiště, to je pravda. Prohledal jsem každou píď země v okruhu šedesáti kilometrů. Jediná věc, kterou se můžu domýšlet, je, že Němci používají ony opuštěné hangáry, které měla Richtho fenova skupina, než se usadila se svým letištěm blíž k frontě.“      „Ne, tam nejsou,“ ozval se plukovník Raymond a zavrtěl hlavou.      „Jak to víte?“ zeptal se ho Biggles a zamračil se.      Plukovník Raymond jeho kázeňský poklesek nechal bez komentáře: „Víme to, a to stačí. Máme už svůj způsob, jak takové věci vypátrat.“      „Rozumím,“ odvětil Biggles. „Promiňte!“      „Pravda je, že bombardovací letouny jsou někde ve vašem úseku,“ prohlásil plukovník, „a je na vás, mládenci, abyste je vypátrali. Přece Němci nemůžou skrývat tak velká letadla někde ve vesnické stáji. Dejte se do toho, pánové! Čekám na vaše zprávy. Sbohem!“      Biggles se zamyšleně díval za odcházejícím plukovníkem. „Budeš čekat na naše zprávy... to se teda načekáš,“ procedil mezi zuby. „Němci si pro svý letadla pěkně vyhrabali podzemní úkryty, kde je nikdo neruší. Ale myslím, že se po nich budeme muset podívat trochu jinak. A co je vůbec s Profesorem? Kdo se mnou chce letět na druhou stranu podívat se, jestli Henry už zapálil ten svůj táboráček? Bude pryč už tak šest neděl. Pokud tam ještě není, budeme na to místo dávat pravidelně pozor, abychom viděli, jestli se neobjeví. Co kdybysme se tam mrkli dneska odpoledne? Je to kus cesty přes zákopy, takže čím víc nás tam poletí, tím to bude veselejší!“      „Já jdu s tebou!“ odpověděl MacLaren ihned. „A vezmu s sebou svoje kluky.“      „A já taky,“ usmál se Mahoney. „My poletíme všichni, celej roj!“      „To je od vás moc hezký!“ řekl Biggles a zvolal: „Algy! Harcourte! Připravte se na hlídkový let ve čtyři hodiny třicet! Poletíme pro našeho Prófu, abysme ho dopravili domů.“      „Jsi stejnej blázen jako Prófa!“ zabručel nesouhlasně Algy, ale oči se mu leskly a usvědčovaly ho ze lži.      „Máme půl minuty času – tak co máš v plánu?“ vyzvídal Mahoney.      „Myslím, že bude nejlepší, když nejdřív prostě zaletíme na druhou stranu a zjistíme, jestli tam Henry vůbec je.“      „Dejme tomu, že tam je – a co pak?“ otázal se MacLaren.      „Pak se vrátíme domů a rozhodneme, co máme podniknout. Nesmíme vzbudit moc pozornosti... Já si vezmu Algyho a Harcourta a budu se držet ve vejšce kolem patnácti set metrů. Ty, Macu, poletíš hned za mnou ve vejšce dvou tisíc nebo dvou tisíc pěti set metrů a Mahoney vystoupá se svejma lidma až do tří tisíc metrů. Poletíme rovnou přes zákopy a zpátky a nebudeme si ničeho a nikoho všímat... Jdeme na to!“ ■ Za chvilku už uhánělo přímo k zákopům devět velbloudů v do hodnutém rozestavení. Biggles měl Algyho u konce svého pravého a Harcourta u levého křídla a pohodlně se v sedadle uvelebil, neboť je čekal hezky dlouhý let na druhou stranu. Letadla se přehnala palbou protiletadlových děl přes zákopy a uháněla na nepřátelské území, přičemž se bedlivě rozhlížela po nepřátelských letounech.      Najednou se na obzoru objevilo půl tuctu nepřátelských trojplošníků a postavilo se proti nim, ale když Němci spatřili další anglické stíhačky vysoko nad sebou, rozmysleli si to a dali se chvatně na ústup.      Před letci se nejasně rýsovala dlouhá, rovná silnice vroubená rozptýlenými topoly a ztrácela se jako stříbrná stuha v modré dálavě, kde mizela v ohromném lese u Langaarte; ten se rozprostíral jako velká černá skvrna pod nimi. Když se Biggles přiblížil k lesu, změnil nepatrně kurz a potom začal opisovat širokou zatáčku, aby se dostal přes okraj lesa nad pole, jež si Henry kdysi vyhlédl.      Odsunul si brýle a zíral upřeně dolů na pole, ačkoli byl od něho ještě příliš daleko, než aby na něm mohl rozeznat podrobnosti. Občas se podíval kolem sebe; rozpaky se mu svraštilo obočí. „To je divný – německý děla nestřílejí!“ uvažoval, „a v tomhle úseku jich bejvalo vždycky plno. Asi je přestěhovali blíž k frontě...“      Nepřítomnost protiletadlového dělostřelectva vzbudila jeho podezření, aniž byl s to přesně říct proč. Zkrátka: nebylo to obvyklé. A cokoliv neobvyklého ve vzduchu nad Francií bylo v té době už samo o sobě podezřelé. Biggles se znovu pozorně zadíval dolů a potom se mu zatajil dech a překvapením zahvízdl. V odlehlé koutě dlouhého čtverhranného pole, které hraničilo s lesem, vystupoval do tichého večerního vzduchu skoro svisle tenoulinký sloupek bleděmodrého kouře.      „Tamhle je!“ řekl si trochu nedůvěřivě, neboť i když vyletěli kvůli Profesorovi, ve skutečnosti Biggles ani v nejtajnějším skrytu svého srdce nedoufal, že by Henryho plán vyšel. Obrátil hlavu, podíval se na Algyho a ukázal dolů. Algy rukou naznačil, že porozuměl.      Na chvilku se Bigglese zmocnilo pokušení riskovat přistání u lesa, ale slunce se už naklánělo k západu a na zem vrhalo dlouhé šarlatové stíny. Sice při své netrpělivosti toužil po vzrušení spojeném se záchranou Profesora, ale hlas rozumu ho varoval před ukvapeností.      „Když je tam dneska, bude tam i zítra!“ zauvažoval. Potom se náhle rozhodl a zamířil nazpět k zákopům. ■ „Tak co tomu říkáte, pánové?“ zeptal se Biggles ostatních velitelů rojů půl hodiny potom, co vylezli ze svých velbloudů.      „Jde o to, co v tý věci chceme podniknout,“ zabručel Mahoney vážně. „Přistát tam je strašně nebezpečný. Když si odmyslím nebezpečí léčky, stačí malej krtčí kopeček, abys na něm otočil letadlo podvozkem nahoru. A co pak?“      „Nech to na mně!“ řekl mu s důvěrou Biggles.      „Tak jak to vypadá?“ zvolal major Mullen, který k nim přiběhl z velitelství letky.      „Je tam na poli! Mám nápad, pane majore. Zítra ráno za prvního rozbřesku tam zaletíme všichni stejně jako dneska – až na to, že se budeme držet trošku výš. Jestli se celá naše letka začne nad lesem motat příliš nízko, seběhne se celá německá armáda, aby se podívala, co se děje. Proto jakmile dorazíme nad les, ty, Macu, odbočíš doleva a Mahoney doprava, ale budete mě mít pořád na očích. Algy a Harcourt budou kroužit přímo nad tím polem a budou udržovat nežádoucí návštěvníky pěkně stranou. Jestli tam Profesor je, vrátí se k nám na křídle mýho letadla!“      „A co kdybychom požádali o dvoumístný dvouplošník, aby tam pro něho zaletěl?“ vmísil se do řeči major.      „To by nebylo vhodné, pane majore. Než by se tam dostal, německé letectvo by na něj už čekalo. Němci vědí zrovna tak dobře, co se děje na naší straně zákopů jako na jejich vlastní, a čím míň lidí se o tom něco doví, tím líp pro nás. Profesor se na křídle může uvelebit dost pohodlně. Nedávno už jsem tak přece dopravoval jednoho cestujícího. Jakmile vzlétnu ke zpáteční cestě, všichni se ke mně připojte a vyrazíme směrem k zákopům. Jak se vám to líbí?“      „Mně se to zamlouvá,“ řekl MacLaren lakonicky.      „Mně taky,“ souhlasil Mahoney.      „Tak domluveno,“ pokývl Biggles spokojeně. ■ Velmi pozdě večer Biggles odhodil rozečtenou knihu, vstal a začal silně zívat. „Tak a teď si teda půjdu zdřímnout,“ prohlásil. „Nezapomeňte na ranní výlet! Poletíme odtud za svítání a...“ Náhle se zarazil a ztuhl. A spolu s ním také všichni přítomní důstojníci. Algy, který bušil do rozladěného klavíru v jídelně, se zastavil uprostřed taktu s rukama ve vzduchu. Po hlučení rozprávějících hlasů a smíchu se po celé místnosti náhle rozhostilo ticho, takže by bylo možné slyšet spadnout špendlík. Z velké dálky na frontě se ozývalo běžné, obyčejné hřmění děl. Ale kromě toho bylo slyšet ještě ostré výbuchy. Každý v místnosti věděl, že to jsou protiletadlová děla, jejichž šrapnely vybuchují vysoko na obloze.      „Letí k nám!“ zašeptal Biggles.      „Doufejme, že k nám neletí,“ zamručel Mahoney.      Dveře se rozevřely dokořán a do místnosti vrazil Wat Tyler. „Zhasněte světla, vy blbouni! Copak jste hluchý? Letí k nám bombarďáky. A vy si tady sedíte bez zatemnění, takže to vypadá, jako by tu blikal nějakej naváděcí maják. Zhasněte to, ale fofrem!“      Biggles se rozběhl ke dveřím: „Neměl bys bejt tak vystrašenej, Wate,“ reptal. „Pojď, podíváme se na ten ohňostroj!“      Když Biggles otevřel dveře dokořán, hluk zvenčí jako by stonásobně zesílil. Na několik kilometrů daleko byl vzduch zaplněn záblesky rudých pichlavých plamenů a výbuchy a tlumeným rachotem silných leteckých motorů.      „Jestli neletí na nás, tak určitě poletí nad námi,“ prohlásil Algy, „já si jdu hledat nějakou díru!“      „To bude asi pořádně hluboká díra, když si myslíš, že jí neublíží takový bomby, co vezou ty výtečníci,“ smál se Biggles. „A počkej, jdu s tebou!“      Kolem nich na zemi už byla úplná tma. Ani malinké světélko neprozrazovalo, že se tu nachází letiště. Připojil se k nim mírně udýchaný Harcourt, který se ustavičně díval nahoru na jiskřivé záblesky, teď už se přibližující s neúprosnou jistotou. Tucet světlometů pátral po obloze, jejich dlouhé bílé prsty po ní běhaly křížem krážem a protínaly inkoustově černou tmu. Hluboké dunění motorů bombardérů, jež znělo tak zlověstně už v dálce, dostalo nyní ještě hrozivější přízvuk.      Šrapnely protiletadlových děl vybuchovaly už skoro přímo nad nimi. Jako nějakým kouzlem se na obloze objevilo skvoucí bílé světlo, které šířilo oslnivou záři po celém letišti a viselo ve vzduchu zdánlivě úplně nehybně. Biggles skočil rychle do zákopu, který obklopoval nejbližší barák.      „Podívejte se,“ zařval, „jdou po nás. Němci shazujou padáčky s osvětlovacíma raketama!“      Bylo slyšet slabý nářek, jakoby hvízdání vzdálené lokomotivy, a Biggles si zalezl hlouběji do zákopu. „Tamhle letí!“ zakřičel, když se úpění proměnilo v ječivý skřek. Letci se bezděčně přikrčili, když se bomby přiblížily k zemi, neboť se zdálo, že jim padají rovnou na hlavy. Nedaleko od nich vyrazily do vzduchu oslnivé plamenné jazyky. Pak se ozval ohlušující výbuch a země se zachvěla.      „To bylo přespříliš blízko, než aby se mi to mohlo líbit!“ odvážil se Biggles vyhlédnout přes násep, ačkoliv se ozývalo skučení dalších padajících bomb. „Podívejte se, ty chlapi zasáhli hangár roje A!“ zařval. „Už hoří. A od něho chytne náš hangár – vítr vane směrem k němu. Pojďte, kluci!“ vyskočil Biggles směrem k hangárům, které zářily v přízračné záři klesajících světlic.      Také major Mullen vyběhl ze dveří své úřadovny: „Všichni ven!“      Nastal všeobecný úprk směrem k hořícím hangárům. Mračno hlíny vyskočilo s rudým zábleskem necelých padesát metrů před Bigglesem, kterého něco prudce srazilo k zemi. Začal v dusivých zplodinách výbuchu lapat po dechu, ale pak se vzchopil a zase se hnal kupředu.      Jedním pohledem rozpoznal, že pokoušet se o záchranu hangáru či letadel letky A je bezúčelné, protože plátno hangárů představovalo jediné praskající moře plamenů, vrhajících oranžovou záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech a ohnivý jazyk olizoval i střechu hangáru, kde byla uskladněna letadla letky C. Bylo to učiněné peklo rachotu a dýmu a plamenů. ■ Bigglesovi stékal po obličeji pot, ale přesto uchopil svého velblouda za ostruhu a začal jej táhnout na volné prostranství. Algy, Harcourt, letecký rotmistr a několik mechaniků mu přiběhli na pomoc a letadla letky C byla brzy vytažena na startovací dráhu. V noční tmě nad nimi začaly skřehotat neviditelné kulomety, jak němečtí kulometčíci do místa zkázy vyprazdňovali své zásobníky. Letecký mechanik, který stál nedaleko Bigglese, jako by překvapením vykřikl, s vytřeštěnýma očima se chvíli díval na velitele svého roje a potom se složil malátně na zem jako šaty sklouznuvší z věšáku.      „Dva muži sem, ale rychle!“ zvolal Biggles, „zaneste ho dolů k doktorovi!“ A pak se obrátil, aby se podíval, jak vypadají ostatní stroje. Ale jen zaúpěl, když poznal, že žádná z dalších dvou letek nemohla přes veškerou námahu zachránit už ani jediné letadlo. Neboť žár požáru byl tak prudký, že bylo nemožné dostat se blíž. Německá bombardovací letadla už skončila svou práci a vracela se domů.      „Teda musím říct,“ ukázal Biggles na řadu děr po bombách na letišti, „že bohužel odvedli dobrou práci. Byly to ty samý friedrichshafeny, o kterejch mluvil plukovník dnes odpoledne.“      Major Mullen mlčky přikývl: „Udělali tady moc pěknou práci. Ale udělal bys líp, kdyby ses šel trochu prospat. Zdá se, že s těmi třemi letadly, co nám zbyla na letišti, budeš mít v několika nejbližších dnech co dělat.“ ■      Právě svítalo, když Biggles, Algy a za ním Harcourt vyjížděli z hangáru na letiště a chystali se vyletět, což nebylo vzhledem ke stavu letiště, rozervaného bombami, nijak snadné. Z hangárů, či spíše z hromady zuhelnatělých trosek, které označovaly místo, kde kdysi stály, se ještě kouřilo.      Biggles se vztekle zašklebil, když otevřel škrticí klapku, neboť bylo docela možné, že se počet letadel schopných letu může brzy zmenšit na dvě z těch tří, která ještě letce zbyla. Neboť i přes onu pohromu se Biggles rozhodl, že se pokusí Profesora zachránit – pokud na něj ovšem bude opravdu čekat na místě schůzky. A pak by se dali do hledání brlohu bombardérů, které jim natropily tolik zla. Mezitím už všechna tři letadla vzlétla a zamířila směrem k Langaarte... ■ Velká skupina nepřátelských průzkumných letadel letěla na frontu, ale Biggles se jim uhnul do slunce a přeletěl nepozorovaně kolem nich. Hned potom se začal na obzoru jasně rýsovat jejich les, ještě zpola zahalený v závoji ranní mlhy. Biggles upřel nedočkavě zrak na tamní velké pole.      Úkol, který měl před sebou, patřil k těm, jež vyžadovaly rychlost a přesnost. Přistání by muselo proběhnout svižně a bez problémů, neboť by bylo nebezpečné opustit po přistání velblouda na déle než jednu minutu; nedalo se totiž s jistotou říct, čí oči budou pozorovat jeho přistání. Všechna tři letadla se teď ocitla bezprostředně nad polem a jejich velitel zdvihl ruku na znamení toho, že sletí k zemi.      Hřmot jeho motoru umlkl, když uzavřel plyn, a v nejbližším okamžiku klesal velbloud prudce k zemi. Vytáhl jej do vodorovného letu, vrhl rychlý pohled dolů, aby zjistil svou polohu, a pak začal znovu klesat asi do výšky sto padesáti metrů nad zemí, než letadlo opět vyrovnal a znovu posunul řídicí páku silně na stranu a padal po křídle jako kámen skoro svisle dolů. Pak stroj zase vyrovnal a klesal hladce na zem necelých padesát metrů od okraje lesa.      „To nebylo špatný!“ zašeptal sám k sobě a rozepnul si bezpečnostní popruhy; pak se napřímil a díval se upřeně k ohníčku v odlehlém koutě pole, který ještě stále kouřil. Všude bylo ticho. Nebylo vidět živou duši. Zklamaně se zamračil a obrátil pozornost na okolí.      Pohled, který se naskytl jeho očím, ho skoro porazil. Bylo to tak neočekávané, že jeho mozek odmítl pochopit obraz, který se v něm promítl. Bigglesovi poklesly čelisti a obočí se mu svraštilo, když se snažil pochopit, co se děje: ve vzdálenosti sotva padesáti metrů před ním zely tlamy tří obrovských hangárů, které byly pěkně uhnízděny v lese a dovedně, přímo s neuvěřitelným realismem zamaskovány větvovím. A uvnitř v hangárech se nezřetelně rýsovala letadla německé bombardovací letky. Mechanici, kteří se shlukli okolo nich, se dívali směrem k Bigglesovi se zřejmým úžasem a stejně vyvalenýma očima.      Ale to nebylo ještě to nejhorší. K Bigglesovi ze strany běžela skupina německých vojáků v polní šedi, kteří už urazili půl cesty mezi lesem a jeho velbloudem. Vedl je důstojník, který když spatřil, že ho Biggles zpozoroval, začal střílet z pistole.      Střela proletěla „hrbem“ velblouda a zelektrizovala Bigglese k horečné činnosti. Zabořil se do svého sedadla, zhluboka vydechl, postrčil páčky plynu a otevřel tak škrticí klapku naplno. Jeho velbloud vyrazil kupředu.      Přímo před ním byla řada stromů, které jak se zdálo, sahaly přímo do oblak; bylo zřejmě nemožné, aby se jim jeho stroj vyhnul. Proto otočil velblouda a zahnul po větru zpět nad pole. Bezděčně se schoulil v sedadle, když zazněla salva z pušek německých vojáků.      Ocas velblouda se nadzdvihl a jeho křídla nesla teď celou váhu, když tu jakýsi strašák vyskočil z okraje lesa a vletěl Bigglesovi do cesty, aby ho zadržel. Pilot bezděčně stočil letadlo na stranu, aby tomu zabránil. Ozval se příšerný rachot a praskot, když se kola utrhla a podvozek se zlomil. Nos velblouda se zaryl do země, kdežto ocas se překotil nejdříve nahoru a pak dopředu dolů v úplném přemetu přímo do změti létajících třísek z roztříštěné vrtule.      Když se velbloud otočil sedadlem dolů, zdálo se Bigglesovi, jako by nastal konec světa. Chvilku ležel tiše v troskách letounu a snažil se oživit svou ochromenou pohyblivost. Když se vzpamatoval, vyvinul šílené úsilí, aby se vyprostil z letadla. Jakási drátěná výztuha se mu napnula přes obličej a škrábla ho zle do oka, ale vůbec necítil bolest; klekl si na zem a škrábal se jako králík zpod trosek trupu, který dolehl skoro na zem. Vyprostil se právě včas, mrštil sebou na bok a zakryl si rukou obličej, aby se chránil před benzínem, který stékal z rozbité nádrže na horký motor a pak vybuchl a vzplanul s tlumeným praskotem a hukotem. Biggles mírně zakolísal a potom vrhl rychlý pohled přes rameno. K jeho zděšení byli Němci vzdáleni už necelých dvě stě metrů a rozvinuli se v rojnici, aby mu zatarasili cestu.      „Pojď sem! Na co tam pořád vejráš?“ zařval na něho jakýsihlas nedaleko.      Biggles se otočil a zadíval se vytřeštěnýma očima na postavu muže, který se před něho postavil. Neměl kdy, aby si všímal podrobností, ale přes rozedranou blůzu, rozcuchané vlasy a neupravený vzhled nebylo pochyby, že je to Profesor.      „Henry!“ vyrazil ze sebe Biggles přihlouple, neboť v rozrušení a překotném spádu událostí úplně zapomněl na pravý účel svého přistání.      „Padej za mnou, ty troubo! Utíkej do lesa!“ volal na něj Henry zuřivě a sám mu razil cestu tím, že se rozběhl a skočil do křoví nedbaje na trní a ostny.      Biggles ho slepě následoval, ale ještě si zcela neuvědomil, co vlastně dělá, a už shledal, že se ocitl na velké pasece, tak velké, jako bylo pole, které právě opustil. Rozhodil zděšeně rukama, protože se nedalo vůbec uvažovat o nějakém pokusu skrýt se na takovém otevřeném prostranství.      „Zpátky do lesa!“ vzkřikl chraptivě, ale ze rtů se mu vydralo jenom zaúpění, když spatřil šedavé uniformy mezi nimi a lesem – jediným místem možného úkrytu... ■ Uvědomil si, že zaslechl jakýsi hukot, a podíval se vzhůru, aby zjistil, co se děje. Mozkem mu bleskl paprsek naděje, když spatřil dva velbloudy, kteří kroužili nízko nad nimi. Už na ně zapomněl, ale teď si uvědomil, že nepochybně viděli tragický konec jeho stroje.      „Mohli by tu přistát? Je ta paseka dost velká?“ Tyto myšlenky z jeho hlavy okamžitě zatlačily všechno ostatní. Bylo zřejmé, že oba velbloudi mají v úmyslu se o to pokusit, neboť právě nyní sem klouzali bok po boku a jejich vrtule zasvištěly pár metrů nad Bigglesovou hlavou. „Pojď sem!“ vykřikl Biggles na Henryho a hnal se k letadlům. Oba velbloudi dosedli na zem asi o sto metrů dále, a aniž vyčkali, až k nim prchající doběhnou, otočili se jim v ústrety.      Chvějící se a prudce oddychující Biggles se natáhl jak dlouhý tak široký na spodní křídlo letounu Algyho a pevně uchopil jeho náběžnou hranu.      Byl příliš vyčerpán, aby mohl mluvit, a proto jen ukázal rukou vzhůru na znamení, že je připraven k letu. Jako ve snu zaslechl milý pronikavý řev Bentleyho rotačního motoru a cítil, jak kola podvozku narážejí na nerovnou půdu. A potom se letadlo zvedlo do výše... ■      Nedokázal vůbec odhadnout, jak dlouho ležel na křídle v ledovém vzdušném proudu vrtule přitlačen těsně k trupu, ale připadalo mu to jako věčnost. Byl na křídle posunut příliš daleko dozadu, než aby mohl vidět na zemi přes náběžnou hranu, takže nemohl zahlédnout, co se dole pod ním děje. Díval se upřeně kupředu třpytivými záblesky otáčející se vrtule a byl by rád věděl, kde jsou, a také, zda se i Harcourtovi podařilo vzít Profesora na křídlo.      Otočil pomalu hlavu a odvážil se podívat na Algyho, který mu dával výhružná znamení, aby zůstal ležet tiše, a pak ukázal doleva. Podíval se ve směru jeho nataženého prstu a spatřil ve vzdálenosti několika metrů druhého velblouda, na jehož křídle se krčil Prófa. Bigglesovi byla ve vzdušném proudu v rychlosti sto šedesáti kilometrů za hodinu hrozná zima, přestože měl na sobě leteckou kombinézu. A byl zvědav, zda Profesor ve svých rozedraných hadrech bude s to vydržet na křídle tak dlouho, než se dostanou na letiště.      Byl tak zabaven pozorováním svého druha v neštěstí, že ho náhlý skřehot kulometu zcela blízko něho k smrti vyděsil. „Matičko skákavá!“ zaúpěl. „Teď jsme v pěkný rejži!“ ■ Vtom se ozvala nová dávka výstřelů kdesi zcela blízko jejich letadla. Křídlo, na němž ležel, se náhle zachvělo, a poblíž jeho konce se v potahu objevila řada pěkně kulatých děr. Biggles se zpola vztyčil a pátravě se zadíval před sebe. Tři kilometry daleko vpředu byly klikaté čáry zákopů. Otočil krk, aby spatřil Algyho, ale ten se také díval přes rameno na bok.      Sledoval Algyho pohled a zatajil se mu dech, když spatřil Fokkerův trojplošník, který se snažil dostat do takové polohy, aby na ně mohl podniknout další útok. Nos velblouda se trochu sklonil k zákopům, ale pronásledovatele nesetřásl. A aby se situace ještě zhoršila, odkudsi zezadu nalétávaly další dva trojplošníky.      Biggles věděl, že jejich postavení je zoufalé, a vytušil, jaký pocit bezmoci musí zakoušet Algy – že na něj může fokker střílet, a on nemůže útok opětovat z obavy, aby při náhlém obratu neshodil svého druha z křídla letounu.      Teď už se blížily druhé dva fokkery a jeden z nich se natočil, aby napadl Harcourtova velblouda. Biggles zaskřípal vztekem zuby, když se nový fokker postavil na nos a letěl dolů k jejich ocasu, přičemž jeho kulomet zarachotil. Zdvihl pomalu hlavu, uchopil levicí vzpěru mezi křídly a pravou rukou sáhl do kabiny pilota tam, kde bývala obyčejně uložena signální pistole.      Spokojeně zabručel, když sevřel rukou pažbu pistole, a pak ji vytáhl ze schránky. Natáhl spušťadlo palcem pravé ruky a rychle zamířil na pilota ve fokkeru, který hleděl před sebe skrze mířidla kulometu.      Prásk! Německý pilot sebou prudce trhl, když se mezi jeho křídly zableskla žhavá koule rudého ohně, která za sebou nechávala pruh hustého kouře. Jeho hlava se vyklonila nad okraj kabiny a podívala se vzhůru a dolů a kolem dokola, aby zjistila původ této neobvyklé střely. Algy se zachechtal na důkaz svého souhlasu s touto taktikou a rychle podal Bigglesovi další světlici. Prásk! Druhá žhavá koule, teď zelená, přeletěla přes záď letounu.      Pilot fokkeru, který zřejmě neschvaloval tento nezvyklý způsob boje, nečekal na další střely, nýbrž se otočil rychle směrem k druhému velbloudu. Biggles se div nezakuckal radostí, když koule oranžového ohně, která pomalu měnila barvu do modra, zaplápolala nad Harcourtovým velbloudem. Němec spatřil, jak letí k němu, a uhnul před ní právě včas.      Biggles ihned pochopil, co se stalo: Profesor spatřil jeho první výstřel a řídě se jeho příkladem pokračoval ve střelbě Harcourtovou signální pistolí. Tři němečtí piloti nyní zaváhali, jako by dobře nevěděli, jak se v takové situaci zachovat. Pak se náhle obrátili a odletěli horempádem domů. Biggles, který vykukoval pod horním křídlem nad sebou, aby zjistil, co se stalo, spatřil několik britských letadel S.E.5, která se k nim rychle blížila. Když ho spatřil jejich velitel, přiletěl blíže a Biggles rozpoznal modrý kužel vrtule Wilkinsonova letadla – letadla přítele „Wilkse“ od 287. letky.      Neobvyklá podívaná na dva velbloudy v jednom letovém útvaru, jejichž piloti, jak se zdálo na první pohled, letěli každý na křídle, velitele „esépětek“ zřejmě překvapila, neboť je sledoval nazpět až na jejich letiště a přistál těsně za nimi. Wilkinson se mohl potrhat smíchy, když vyskočil ze svého sedadla a přiběhl k místu, kde si Biggles a Henry vzájemně poklepávali na záda.      „Co se děje?“ volal na ně. „Když chcete lítat ve dvojicích, proč se nedáte k letce s dvoumístnýma letadlama? Nebo tu nemáte dost letadel, abyste si mohli vyletět každej zvlášť?“      „To teda nemáme!“ ozval se Biggles. „Včera v noci sem přiletěly friedrichshafeny a pěkně nám to tu vysmejčily. Ale udělal bys líp, Wilksi, kdybys odletěl zpátky domů, budou tě potřebovat pro stíhací doprovod!“      „Doprovod? A pro koho?“      „Vyslídili jsme, kde vězí ty německé bombarďáky. Jdu teď rovnou zatelefonovat na velitelství a vsadil bych se, že tam naši pánové pošlou do hodiny všechny denní bombardéry v okruhu jednoho sta kilometrů. A ty budou potřebovat doprovod stíhaček. V poledne už asi z toho lesa vůbec nic nezbyde... Teď už chápu, proč tam neměli žádný protiletadlový děla!“ zvolal Biggles v náhlém záblesku procitnutí a obrátil se k Algymu: „Němci se nás pokoušeli napálit, abysme si mysleli, že tam není co hledat!“ ■ „To mi řekni, Henry,“ pokračoval později Biggles v hovoru, „jak se ti podařilo zapálit ten oheň, když kolem dokola bylo tolik Němců?“      „Já že jsem zapálil oheň?“ zvolal Profesor udiveně. „Co to povídáš? Já jsem nic takovýho neudělal.“      „Ale vždyť my jsme viděli oheň!“      „To byl jenom oheň z hořícího vyjetýho oleje, kterej měl na letišti bombardovacích letadel ukazovat směr větru, ty chytráku! Já jsem na to místo přišel právě ve chvíli, kdy jsi udělal na zemi ten nádhernej kotrmelec.“      „To snad není možný!“ vyjekl Biggles. „Když jsme včera večer viděli ten oheň, byli jsme si jistý, že tam jsi! Kdyby Němčouři nezapálili ten oheň, tak bysme se tam dneska nevraceli a ty bys tu teď nebyl... Co všechno tady člověk nezažije!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} William Earl Johns (1893–1968), letec a spisovatel, se zúčastnil první světové války jako pilot britských vzdušných sil. V závěru byl po sestřelení zajat Němci a ve vězení byl držen až do uzavření míru. Mezi válkami pracoval pro ministerstvo obrany a jako editor se podílel na několika odborných publikacích. V roce 1932 začal psát příběhy o Bigglesovi, kterých stihl za svůj život publikovat 102. Celkem napsal přes 160 různých titulů. Za druhé světové války cvičil piloty RAF, po ní se plně věnoval spisovatelské dráze. Jan Stěhule (1999) je absolventem grafického designu na Střední umělecko-průmyslové škole Zámeček v Plzni. Již od dětství se věnuje klasické kresbě a malbě, později se v plzeňském sdružení Animánie seznámil s tvorbou animovaných filmů. Animací se zabývá od roku 2012, spolupracoval na loutkovém filmu Pověst o Bílé paní, který získal v rámci festivalů v ČR několik ocenění. Jeho zájem o literaturu a knižní design vyústil ve studium na Západočeské univerzitě, kde si zvolil obor mediální a didaktická ilustrace. Spoluzaložil studentský časopis Enko, účastní se výstav výtvarného umění a grafického designu jako autor i jako kurátor.   Z anglických originálů Biggles. The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron vydaných nakladatelstvím John Hamilton v Londýně v roce 1932 a 1934, přeložil roku 1938 Antonín Kyzlink. Překlad upravil Radovan Beneš s přihlédnutím k úpravám Vladimíra Haralíka ve vydání v Mladé frontě roku 1969. Ilustrace Jan Stěhule. 436 stran + 93 ilustrací. Prostor 2019.

Čas načtení: 2019-10-09 19:32:31

Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti (ukázka z knihy)

New York osmdesátých let minulého století. Fiktivní příběh. Jisté dobře známé zavedené instituce, agentury a orgány veřejné správy. Veškeré postavy knihy jsou smyšlené, přesto fascinovaně sledujete přepečlivě zmapovaný pád Shermana McCoyea. Ačkoliv se děj odehrává v osmdesátých letech minulého století, kniha souzní s tématy soudobých zpráv. Je to příběh, který nikdy nezestárne a jeho zápletka je dechberoucí složitý stroj, jehož kolečka však do sebe perfektně zapadají.   Ukázka z knihy 1. Vládce vesmíru      Přesně v tom okamžiku, právě v takovém luxusním bytě na Park Avenue, kterými byl starosta tak posedlý… čtyřmetrové stropy… dvě oddělená křídla, jedno pro bílé anglosaské protestanty, kterým to patří, a druhé pro služebnictvo… ve vstupní hale klečel Sherman McCoy a snažil se připnout jezevčíka na vodítko. Podlaha haly z temně zeleného mramoru se zdála nekonečná a vedla dál a dál až k téměř dva metry širokému schodišti z ořechového dřeva vzpínajícímu se okázalým obloukem do hořejšího patra. Přesně ten typ bytu, u něhož jen při pouhém pomyšlení vzplanou v srdcích obyvatel celého New Yorku, a potažmo celého světa, plameny závisti a chamtivosti. Sherman však planul pouze naléhavým nutkáním ze svého super fantastického bytečku na půl hodiny vypadnout.      A tak tam klečí a zápolí se psem. Jak usoudil, jezevčík představoval jeho výjezdní vízum.      Při pohledu na nahrbeného Shermana McCoye v kostkované košili, khaki kalhotách a kožených mokasínech se silnou gumovou podrážkou byste nikdy nehádali, jak oslnivě většinou působí. Stále mlád… osmatřicetiletý… vysoký… téměř metr devadesát… parádní držení těla… parádní, skoro až pánovitě arogantní… stejné, jako má jeho tatík, známý Lev fi rmy Dunning Sponget… husté, nazrzle hnědé vlasy… dlouhý nos… výrazná brada… Tou svojí bradou, bradou rodu McCoyů, se pyšnil. I Lev měl stejnou, mužnou bradu, velikou a kulatou, takovou, jakou se honosili absolventi Yale na obrazech od Gibsona a Leyendeckera. Pohledná aristokratická brada, pokud by vás zajímalo, co si o ní myslel sám Sherman, také absolvent Yale.      V tom okamžiku však měl jeho vzhled oznamovat světu prosté: „Jdu jen vyvenčit psa.“      Zdálo se, že jezevčík ví, co ho čeká. Neustále se snažil před vodítkem uhýbat. Jeho krátké nožky na pohled klamaly. Když jste se ho pokoušeli chytit, proměnil se v tuhý šedesáticentimetrový svalnatý válec. Během potyčky po něm musel Sherman skočit. Dopadl na koleno a uhodil se o mramorovou podlahu. Bolest jej rozzuřila.      „No tak, Marshalle,“ mručel vztekle. „Stůj, sakra, klidně!“      Zvířátko znovu uhnulo a Sherman se znovu udeřil do kolena, a v tu chvíli nenáviděl nejenom tu chlupatou bestii, ale i svou ženu, protože ten snobsky okázalý lán mramoru se zde nacházel především kvůli její pomýlené představě o kariéře interiérové návrhářky. Malinkatá černá špička dámské lodičky –      – manželka stála přímo nad ním.      „Ty se ale umíš bavit, Shermane. Co to, pro boha živého, děláš?“      Aniž vzhlédl, odsekl: „Beru Marshalla na procháááázku.“      Slovo procházku se proměnilo v zaúpění, protože jezevčík se opět pokusil o úhybný manévr stranou a Sherman ho musel rychle obejmout paží kolem trupu.     „A víš, že tam prší?“      Stále bez vzhlédnutí: „Jo, vím.“ Konečně se mu podařilo připnout vodítko k obojku.      „Jsi na Marshalla najednou nějak hodný.“      Moment. To má být ironie? Má snad nějaké podezření? Vzhlédl. Ale usmívala se upřímně, vcelku vzato mile… vlastně moc hezky… Moje žena pořád vypadá dobře… jemné štíhlé rysy, velké zářivě modré oči, husté hnědé vlasy… Ale je jí čtyřicet!… S tím nic neudělá… Dneska pořád pěkná kost… Ale už zítra o ní budou říkat, jaká je to zachovalá ženská… není to její chyba… ale moje taky ne!      „Mám nápad,“ řekla. „Co kdybych vzala Marshalla ven já? Anebo řeknu Eddiemu. A ty půjdeš nahoru a přečteš Campbell pohádku před spaním? Udělalo by jí to velkou radost. Takhle brzy doma moc často nebýváš. Co ty na to?“      Upřeně se na ni podíval. Nejde o trik. Myslí to vážně. A přesto – šup šup šup – několik svižných tahů, pár pěkných větiček a… už je lapen! – zmítá se v oku pocitu viny a logiky! Aniž by se o to snažila.      Vědomí, že Campbell teď leží v postýlce – moje jediné dítě! – naprostá nevinnost šestileté dívenky! – a přeje si, aby jí přečetl pohádku… zatímco on teď dělá to, co dělá… ať už je to cokoliv… Pocit viny!… Skutečnost, že se většinou domů vracívá příliš pozdě a ani se s ní nevídá… Vina na vinu!… Zbožňuje Campbell! – miluje ji víc než cokoliv na světě!… a aby to bylo ještě horší – jak logicky to zní! Sladká tvářička, na niž právě hledí, patří manželce, která mu právě dala ohleduplný a pozorný návrh, logický návrh… tak logický, až mu vzal slova z úst! Na celém širém světě neexistovalo dost nevinných lží, jež by mohly nad takovou logikou zvítězit. A to se jen snaží být milá!      „No tak, běž,“ řekla. „Campbell bude mít takovou radost. O Marshalla se postarám.“      Svět se otočil vzhůru nohama. Co tady on, Vládce vesmíru, dělá? Klečí na podlaze, dohnán k tomu, že se pracně musí pokoušet vymýšlet nějaké nevinné lži, jež by přelstily logiku jeho manželky? Vládcové vesmíru se jmenovaly škaredé, obhrouble vypadající plastové panenky, se kterými si jeho, jinak dokonalá, dceruška tak ráda hrála. Panenky připomínaly skandinávské, posilovnou vymustrované bohy a měly jména jako Dracon, Ahor, Mangelred či Blutong. Dokonce i na plastové hračky vypadaly neobyčejně vulgárně. A přesto ho jednoho krásného dne – v záchvatu euforie poté, co neudělal nic jiného, než zvedl telefon a přijal objednávku na koupi dluhopisů s nulovým kuponem, které mu vzápětí vynesly provizi ve výši 50 000 dolarů – prostě jen tak tato fráze zničehonic napadla. Na Wall Street se on a pár dalších – kolik? – tři sta, čtyři či pět set jedinců? – stali přesně tímhle… Vládci vesmíru. Tady neexistovaly… naprosto žádné hranice! Pochopitelně by ho nikdy ani ve snu nenapadlo toto označení byť jen pošeptat živé duši. Nebyl cvok. Nicméně se té myšlenky nedokázal zbavit, pořád mu zněla v hlavě. A tak tady, pěkně prosím, Vládce vesmíru klečí na podlaze vedle psiska, svázán do kozelce vlídností, pocitem viny a logikou… Proč jí to (jakožto Vládce vesmíru) prostě nemůže normálně vysvětlit? Koukni, Judy, pořád tě miluji a miluji naši dceru, i náš dům a náš život miluji a nic na tom nechci měnit – jde jen o to, že já, Vládce vesmíru, mladý muž pořád v plné síle, kterému v žilách koluje horká krev, si čas od času, když se planety pohnou a přijde na mě nutkání, zasloužím dostat něco víc –      – ale věděl, že by žádnou z těchto myšlenek nikdy nedokázal vyslovit nahlas. A tak mu v hlavě začala kypět zášť… Svým způsobem si to zavinila sama, není -liž pravda… Ty ženské, ke kterým se teď, jak se zdá, upíná… takové… takové… a v tom okamžiku se mu v hlavě zrodilo přesné označení… společenské kostry… záměrně se udržují tak hubené, vyzáblé, že vypadají jako na rentgenových snímcích… kostry prosvícené světlem lamp… zatímco klevetí o interiérech a zahradních architektech… a chodí do posiloven a fitcenter s vychrtlými údy nacpanými do elastických přiléhavých legín… a to Judy nijak nepomáhá, že! Jen se podívejte na ten ztrhaný obličej a vyzáblý krk… zaměřil se na její obličej a krk… utahané… o tom není sporu… fitness kurzy… mění se v jednu z nich!      Tím v sobě dokázal vykřesat akorát tak dost zášti, aby mohl vzplát věhlasný divoký temperament McCoyů.      Cítil, jak mu zahořela tvář. Sklonil hlavu a řekl: „Judyyyyy…“ Řev lva zaznívající skrz stisknuté zuby. Dal k sobě palec, ukazovák a prostředník levé ruky a zvedl spojené prsty před zaťatou čelist. Z očí mu šlehaly plameny.      „Tak podívej… chystám – se – vyvenčit – psa… a – tak – vyvenčím – psa… je to jasný?“      Ještě ani nedomluvil, a už si uvědomil, že se chová naprosto nepřiměřeně… ale nedokázal se ovládnout. Ostatně v tom se skrývá tajemství prchlivosti rodu McCoyů… na Wall Street… kdekoliv… pánovitá přemrštěnost.      Judy stiskla pevně rty. Pohodila hlavou.      „Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné,“ řekla bezbarvým hlasem. Otočila se, přešla mramorem vykládanou halu a vyšla po honosném schodišti.      Pořád vkleče za ní hleděl, ale neotočila se. Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné. Právem ji usadil. Levou zadní. Ale bylo to mrzké vítězství.      Další bodnutí ostnu viny.      Vládce vesmíru se zvedl a podařilo se mu vsoukat do kabátu, aniž by pustil vodítko. Obnošený, leč působivý pogumovaný britský jezdecký plášť do deště zdobila spousta klop, řemínků a přezek. Koupil ho u Knouda na Madison Avenue. Kdysi považoval jeho ošuntělost za přesně to pravé, odpovídající tehdy tak módnímu stylu Starých bostonských křápů (1.). Teď už si tím nebyl tak jistý. Škubl vodítkem, vyšel s jezevčíkem ze vstupní haly do vestibulu a přivolal výtah.      Před dvěma lety se majitelé bytů v domě rozhodli nechat předělat výtahy na automatizovaný provoz, aby nemuseli nadále platit Irům a Portoričanům z Bronxu 200 000 ročně za čtyřiadvacetihodinovou obsluhu. Ten večer to Shermanovi zcela vyhovovalo. V tom ohozu s kroutícím se psiskem na vodítku se necítil na to, trčet ve výtahu s chlápkem oblečeným jako plukovník rakouské armády z roku 1870. Výtah se rozjel a zastavil o dvě patra níže. Browning. Otevřely se dveře a do výtahu vstoupila mohutná postava Pollarda Browninga s hladce vyholenou tváří. Browning si Shermana s jeho venkovským úborem a se psem změřil od hlavy k patě a beze stopy úsměvu pronesl: „No nazdar, Shermane.“      Slova „No nazdar, Shermane,“ visela na konci třímetrové tyče a v pouhých šesti slabikách hladce doručila celé poselství: „Ty, tvoje hadry a to tvoje zvíře jsou ostudnou skvrnou na mahagonových stěnách našeho nového výtahu.“      Sherman se vzteky neznal, ale sehnul se a zvedl psa do náruče. Browning byl předsedou bytového družstva domu. Typický hošík z New Yorku, jehož lůno jeho matky povilo již jako padesátiletého partnera firmy Davis Polk a prezidenta Městského sdružení. Bylo mu teprve čtyřicet, ale posledních dvacet let vypadal na padesát. Vlasy měl hladce sčesané dozadu přes kulatou lebku. Na sobě měl bezvadný tmavomodrý oblek bez poskvrnky, bílou košili a kostkovanou kravatu, ale žádný plášť do deště. Postavil se čelem ke dveřím výtahu, na chvíli pootočil hlavu, ještě jednou sjel Shermana pohledem, a beze slova se znovu otočil zpátky ke dveřím.      Sherman znal Browninga od dob, kdy spolu jako kluci chodili do Buckleyovy základní školy. Browning bývával tlustý, kyprý a panovačný malý snob, který už ve věku devíti let dokázal moc pěkně všechny obeznámit se senzační novinkou, že McCoy je jméno křupanské (a křupanská rodina) stejně jako Hatfi elds, zatímco to jeho, Browning, patří skutečným, kovaným Newyorčanům, potomkům původních holandských osadníků, již kolem roku 1600 osídlili území dnešního New Yorku. Volával na Shermana „Sherman McCoy, buranskej kovboj.“      Když výtah dojel do přízemí, podotkl Browning: „Víš o tom, že prší?      „Vím.“      Browning pohlédl na jezevčíka a zavrtěl hlavou. „Sherman McCoy. Přítel nejlepšího přítele člověka.“      Sherman cítil, jak opět brunátní. „To je všechno?“      „Co jako?“      „Měl jsi osm pater na to, abys vymyslel něco vtipnýho, a tohle je všechno?“ Mělo to vyznít jako vlídný sarkasmus, ale Sherman si uvědomoval, že pod uhlazenou hladinou doutná vztek.      „Netuším, o čem to mluvíš,“ řekl Browning a pokračoval v chůzi. Portýr se usmál, kývl na pozdrav a otevřel mu dveře. Browning vyšel z domu a pod ochranou markýzy nad vchodem došel až k přistavenému vozu. Čekající šofér mu otevřel dveře. Ani kapka nedopadla na jeho vyparáděná záda a on odplul, hladce a dokonale zmizel v roji zadních světel vozů směřujících dolů po Park Avenue. Elegantní obtloustlá záda Pollarda Browninga netížil žádný odrbaný jezdecký pršiplášť.      Ve skutečnosti jen krápalo a nefoukal vítr, ale jezevčík přesto nic takového nehodlal podstupovat. Začal se v Shermanově náručí kroutit. Ta malá bestie má ale sílu! Sherman postavil psa na koberec pod markýzou a s vodítkem v ruce vykročil do deště. Ve tmě vypadaly domy na protější straně ulice jako zasmušilá černá zeď zadržující rudě purpurové nebe nad městem, které hořelo jako rozpálené horečkou.      Páni, tady venku to nebylo zas až tak špatné. Sherman zatahal za vodítko, jenomže psík zaťal drápky do koberce.      „Tak pojď, Marshalle.“      Vrátný u dveří je sledoval.      „Myslim, že z toho není zrovna dvakrát vodvázanej, pane McCoy.“      „Ani já ne, Eddie.“ A to nezmiňuji ten tvůj komentář, řekl si v duchu Sherman. „Tak pojď, no tak… jdeme, Marshalle.“      To už stál Sherman na dešti a silně tahal za vodítko. Jezevčík se ani nehnul. Zvedl ho tedy, odnesl z umělohmotného koberce a postavil na chodník. Pes se pokusil zdrhnout zpátky ke dveřím. Sherman nemohl povolit vodítko ani o píď, jinak by se ocitl znova na začátku. A tak tam se psem stáli, každý na jednom konci napjatého vodítka, a tahali. Žabomyší válka mezi mužem a psem… na Park Avenue. Proč, kruci, nejde vrátný zpátky dovnitř tam, kam patří?      Sherman vší silou škubl vodítkem. Jezevčík se smýkl o několik centimetrů po chodníku. Bylo slyšet, jak o něj drhne drápky. Když potáhne dostatečně silně, třeba to vzdá a půjde za ním, aby nebyl vláčen.      „Tak pojď, Marshalle! Jdeme jenom za roh!“      Znovu škubl vodítkem a vší silou zatáhl. Pes popojel o necelý metr dopředu. Klouzal. Odmítal jít. Odmítal se podvolit. Zdálo se, že střed gravitace té potvory leží uprostřed zeměkoule. Jako by se Sherman snažil táhnout saně s pytlem cementu. Bože, jen se dostat kousek dál za roh. Nic jiného nepotřeboval. Proč se ty nejjednodušší věci – znovu prudce škubl vodítkem a nepřestával táhnout. Nakláněl se jako námořník ve vichřici. Pod pogumovaným kabátem mu začínalo být vedro. Po tváři mu stékal déšť. Jezevčík měl tlapky široce roztažené. Svaly na zádech mu vystupovaly. Zmítal sebou a škubal se ze strany na stranu. Krk měl natažený. Díky bohu, že alespoň neštěká! Klouzal po chodníku. Bože, bylo to slyšet! Bylo slyšet, jak mu o něj škrábou drápky. Nehodlal ustoupit ani o píď. Sherman s hlavou sklopenou a rameny vtaženými vláčel zvíře za sebou temnotou a deštěm po Park Avenue. Cítil, jak mu za krk stéká voda.      Dřepl si a psa zvedl. Koutkem oka přitom zachytil vrátného Eddieho. Pořád se dívá! Pes se začal kroutit a vrtět. Sherman zakopl. Podíval se dolů. Kolem nohou se mu obmotalo vodítko. Belhavě se s vodítkem kolem kotníků vydal po chodníku. Konečně se dostal za roh k telefonní budce. Postavil psa na zem.      Bože! Málem mu zdrhnul! Sherman chytí vodítko na poslední chvíli. Potí se. Vlasy má zmáčené deštěm. Srdce mu prudce buší. Navlékne si vodítko na ruku. Pes se pořád vzpírá. Vodítko se znovu omotává Shermanovi kolem nohou. Zvedne sluchátko a přidrží si ho ramenem u ucha. Vyloví z kapsy čtvrťák a vhodí ho do přístroje.      Vytočí číslo. Tři zazvonění. Ženský hlas: „Haló?“      To není Mariin hlas. Sherman usoudí, že musí patřit její kamarádce Germaine, té, od které si byt pronajímá.      Řekne tedy: „Mohu, prosím, mluvit s Marií?“      Žena odvětí: „To jsi ty, Shermane?“      Ježíš! Do prdele! Judy! Vytočil číslo vlastního bytu. Ohromením zkoprní!      „Shermane?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Zavěsí. Ach, panebože. Co má dělat? Vylže se z toho. Když se ho na to zeptá, řekne, že netuší, o čem mluví. Vždyť neřekl více než pět nebo šest slov. Jak by si mohla být jistá?      Ale to nebylo k ničemu. Pochopitelně, že si bude si jistá, bez debat! Navíc mu lhaní nikdy moc nešlo. Uvidí mu až do žaludku. Jenomže co jiného může dělat?      Stál tam v dešti a ve tmě vedle telefonní budky. Voda mu stékala za límec košile. Těžce oddychoval. Snažil se představit si, jak zlé to bude. Co udělá? Co mu řekne? Jak moc bude naštvaná? Tentokrát bude mít v ruce skutečně hmatatelný důkaz. Pokud bude chtít udělat scénu, má ji mít. Choval se vážně jako idiot. Jak mohl něco takového udělat? Spílal sám sobě. Veškerý vztek na Judy ho přešel. Dokáže se z toho vylhat, anebo to tentokrát skutečně podělal? Opravdu jí ublížil?      Zčistajasna si všiml postavy, blížící se k němu v mokrých černých stínech budov a stromů po chodníku. I na vzdálenost patnácti metrů si uvědomil hlubokou obavu, hluboce zakořeněnou v podvědomí všech obyvatel Park Avenue jižně od Devadesáté šesté ulice – mladý černoch, vysoký, vytáhlý, v bílých teniskách. Už je jen dvanáct metrů daleko. Deset. Sherman na něj upřeně hledí. No, dobrá, tak pojď! Já neustoupím! Tohle je moje teritorium! Neuhnu žádnému pouličnímu chuligánovi!      Mladík se najednou otočil o devadesát stupňů a přešel na chodník na druhé straně ulice. Když pohlédl na Shermana, chabé žlutavé světlo sodíkové výbojky pouliční lampy mu na chviličku ozářilo tvář. Přešel na druhou stranu! Takové štěstí!      Shermana McCoye ani na chviličku nenapadlo, že to, co mladík zahlédl, byl osmatřicetiletý běloch, na kost promočený chlap navlečený do nějakého militantně vypadajícího hubertusu olepeného řemínky a přezkami, který v náručí svírá divoce se zmítající zvíře a s očima navrch hlavy si mluví sám pro sebe.      Sherman stál vedle budky, zrychleně dýchal, téměř lapal po dechu. Co si teď počne? Cítil se natolik poraženecky, že měl chuť se rovnou vrátit domů. Jenže pokud se vrátí hned, bude to jasné, nebo ne? Nešel ven se psem, ale zavolat si. Navíc ať už Judy řekne cokoliv, není na to připraven. Potřebuje přemýšlet. Potřebuje poradit. Potřebuje dostat tu tvrdohlavou psí bestii někam do sucha.      A tak vytáhl z kapsy další čtvrťák a vylovil z paměti Mariino číslo. Soustředil se, vtloukl si ho do hlavy a pak jej s těžkopádnou rozvážností vytočil, jako by snad ten zvláštní vynález, telefon, používal poprvé.      „Prosím?“      „Marie?“      „Ano?“      Nehodlal nic riskovat. „To jsem já.“      „Shermane?“ Znělo to jako Šérméne. Nyní si byl Sherman jist. Tohle je určitě Maria. Ten typ jižanského dialektu, při kterém se některé samohlásky vyslovují dlouze a jiné krátce. Pojď sem bylo pocém, děcka byla děcká, prosím bylo prosim.      „Poslouchej,“ řekl, „za chvíli jsem u tebe. Stojím v budce jenom pár bloků daleko.“      Chvíli bylo ticho, které pochopil jako projev vyjádření jejího podráždění.      Nakonec: „Kde k čertu vězíš?“ Kdé k čértu vězíš?      Sherman se rozmrzele uchechtl. „Hele, hned jsem u tebe.“      Schodiště činžovního domu se pod Shermanovými kroky prohýbalo a sténalo. Jednotlivá poschodí ozařovaly nezakryté dvaadvacetiwattové kruhové zářivky, známé jako Svatozáře pana domácího, jež vrhaly na stěny natřené erární zelenomodrou barvou mdlou tuberkulózní záři. Sherman prošel kolem dveří s nespočetným množstvím zámků navrtaných v opile nerovnoměrných řadách nad sebou. Zámky měly bezpečnostní kryty proti vylomení, zárubně dveří kryly kovové pláty proti vypáčení a samotné panely dveří zakrývaly speciální desky zabraňující jejich vtlačení dovnitř.      V bezstarostných momentech, kdy v království boha a krále plodnosti Priapa vládl klid a mír, Sherman stoupal nahoru za Marií svižným krokem a s romantickým požitkem. Jak bohémské! Jak… skutečné to tady je! Jak dokonale vhodné pro chvilky, kdy Vládce vesmíru odhazuje upjaté dekorum Park Avenue a Wall Street a pouští ze řetězu své darebné hormony! Maria si garsonku, takzvané hnízdečko, umístěnou na konci chodby ve čtvrtém patře, pyšnící se skříní namísto kuchyně a další namísto koupelny, pronajímala od své přítelkyně Germaine – naprosto dokonalé místo. To Germaine byla zcela jiná kapitola. Sherman se s ní setkal dvakrát. Postavou připomínala požární hydrant a na horním rtu jí bujel divoký porost chlupů, v podstatě knírek. Sherman nepochyboval, že je lesba. No a co? Celé je to tak skutečné! Olezlé! Neřestné. New York sám. Příval ohně ve slabinách!      Ten večer však Priapus vypadl ze sedla. Ten večer na ramena Vládce vesmíru doléhala tíha toho ponurého, dříve honosného, typického činžovního domu New Yorku z tmavého pískovce.      Jedině jezevčík byl štěstím bez sebe. Křepce vláčel bříško nahoru po schodišti. Teplé, suché a důvěrně známé místo. Když Sherman stanul před Mariinými dveřmi, překvapeně zjistil, že nemůže popadnout dech. Potil se. Pod jezdeckou pláštěnkou, kostkovanou košilí a trikem měl tělo celé rozpálené.      Ještě než stačil zaklepat, dveře se pootevřely na třicet centimetrů a v nich stála Maria. Dveře nechala přivřené. Stála tam a měřila si Shermana od hlavy k patě, jako by se zlobila. Z očí nad dokonalými vysokými lícními kostmi sršely blesky. Krátké mikádo připomínalo černou kapuci. Našpulené rty vytvořily písmeno o. Znenadání se usmála a pak se začala chichotat. Z nosu jí vycházela malá frkání, jak se snažila smích potlačovat.      „No tak,“ řekl Sherman, „pusť mě dál! Jen počkej, až ti budu vyprávět, co se mi stalo.“      Nato Maria otevřela dveře dokořán, ale místo aby jej nechala vstoupit, opřela se o zárubeň, překřížila nohy, založila si ruce na prsou, upřeně hleděla na Shermana a chichotala se. Na nohou měla kožené lodičky s vysokým podpatkem a černobílým šachovnicovým vzorem. Sherman se v botách moc nevyznal, ale tušil, že tyhle jsou přesně podle poslední módy. Maria si oblékla velmi krátkou, na míru šitou bílou gabardénovou sukni, jež zdůrazňovala její štíhlý pas. Sukně končila dobrých deset centimetrů nad koleny a odhalovala nohy, v Shermanových očích nohy baletky. Bílá hedvábná blůzka odkrývala horní polokoule ňader. Ve světle malinké předsíňky působila její postava jako vystupující reliéf – ty tmavé vlasy, lícní kosti a nádherné rysy tváře, ty výrazně vykrojené rty, krémová blůza a krémová oblá ňadra a ty zářivé, tak nonšalantně překřížené nohy.      „Shermane…“ Šeeermené. „Víš co? Jseš rozkošnej. Přesně jako můj malej bráška.“       To Vládce vesmíru lehce otrávilo, nicméně vešel dovnitř, a když procházel kolem ní, řekl: „Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      Maria pohlédla dolů na psa, který očichával koberec, aniž by ve dveřích změnila postoj. „Nazdar, Marshalle!“ Máršalé. „Marshalle, ty jeden promočenej tlustej saláme.“      „Počkej, až ti povím…“      Maria se rozesmála a zavřela dveře. „Shermane… vypadáš, jako kdyby tě někdo právě… zmačkal,“ udělala rukama gesto připomínající muchlání papíru – „a zahodil.“      „Jo, přesně tak se i cítím. Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      „Úplně jako můj bráška. Každej den chodil ze školy domů s trikem vyhrnutým z kalhot a odhaleným pupíkem.“      Sherman se podíval dolů. Vskutku. Kostkovaná košile se mu vyhrnula z kalhot a byl mu vidět pupík. Zastrčil košili zpátky, ale jezdeckou pláštěnku si nesundal. Nechtěl si tu udělat pohodlí. Nemohl se příliš zdržet. A nevěděl úplně přesně, jak to Marii vysvětlí.      „Brácha se každej den ve škole porval…“      Sherman přestal poslouchat. Mariin bráška už ho unavoval, ani ne tak kvůli tomu, že tím naznačovala, že i on sám je dětinský, ale proto, že o tom pořád mlela. Na první pohled Maria Shermanovi nikdy nepřipadala jako ideál typické Jižanky. Vypadala spíš jako Italka či Řekyně. Ale žvanila jako Jižanka. Slova jí bez ustání vybublávala z úst. Pořád ještě mlela, když Sherman prohlásil: „Víš, zrovna jsem ti volal z budky. Chceš vědět, co se stalo?“      Maria se otočila a přešla pár kroků doprostřed bytu, obrátila se a zaujala pózu s hlavou skloněnou ke straně a s rukama v bok. Bezstarostným způsobem předsadila jednu nohu v lodičce na podpatku před druhou, narovnala ramena, lehce se prohnula v zádech, vypjala ňadra a řekla: „Všiml sis něčeho nového?“      O čem to sakra mluví? Sherman neměl na nic nového náladu. Přesto si ji pečlivě prohlédl. Má nový účes? Nějaký šperk? Kristepane, její manžel ji zasypával tolika šperky, kdo to má pořád sledovat? Ne, musí to být něco v pokoji. Těkal očima kolem. Místnost měla patrně kdysi před sto lety sloužit jako dětský pokoj. Nacházel se tu malý arkýř se třemi křídlovými okny a sedátkem pod nimi. Přeletěl zrakem nábytek… tři stejné staré židle z ohýbaného dřeva, stejný škaredý humpolácký dubový stolek s jednou nohou, stejná stará matrace na pružinovém roštu s přehozem z manšestru a třemi nebo čtyřmi kašmírovými polštářky, jež měly za úkol navozovat vzhled divanu. Celé to místo křičelo – nouzovka. Každopádně se tam ale nic nezměnilo.      Sherman zavrtěl hlavou.      „Vážně ne?“ Maria kývla hlavou směrem k posteli.      Teď to Sherman spatřil. Nad postelí visel malý obrázek v obyčejném rámečku ze světlého dřeva. Popošel o pár kroků blíž. Na obrázku byl nahý muž zezadu. Kresba načrtnutá hrubými tahy černé barvy, způsobem, jakým by snad mohlo malovat osmileté dítě, za předpokladu, že by osmileté děcko něco pohnulo k tomu, aby namalovalo nahého muže. Vypadalo to, že se muž sprchuje, alespoň nad hlavou měl něco, co mohla být hlavice sprchy, ze které se řinuly lajdácky načmárané černé čárky. Zdálo se, že se muž sprchuje v naftě. Byl opálený a na kůži měl nechutné šmouhy levandulové barvy připomínající spáleniny. Taková mazanice… Nechutné… ale z obrazu vyzařovala posvátná záře opravdového umění, a Sherman proto s upřímným ohodnocením zaváhal.      „Kdes to vzala?“      „Líbí se ti? Znáš ho?“      „Koho?“      „Filippa Chirazziho.“      „Ne, neznám.“      Usmívala se. „V Timesech o něm napsali celý článek.“      Sherman nechtěl vypadat jako ignorantský omezenec z Wall Street a znovu si začal to umělecké dílo prohlížet.      „No, má to jistou… jak bych to vyjádřil?… Přímost.“ Bojoval s touhou být ironický. „Kdes to vzala?“      „Filippo mi ho dal.“ Velmi radostně.      „Jak štědré.“      „Arthur si od něj koupil čtyři obrazy, úžasné, ohromné.“      „Ale Arthurovi ho nedal. Dal ho tobě.“      „Chtěla jsem taky jeden. Ty velké patří Arthurovi. Navíc, Arthur by nerozeznal Filippa od… od, nevím od koho, kdybych mu to neřekla.“      „Hm.“      „Tobě se nelíbí, viď?“      „Líbí. Ale popravdě řečeno, jsem vynervovanej. Zrovna jsem udělal zatracenou pitomost.“      Maria přestala pózovat a posadila se na okraj postele aspirující na divan, jako by říkala: „Tak dobře, jsem připravena tě vyslechnout.“ Dala si nohu přes nohu. Sukně se jí vyhrnula až do půlky stehen. A i když její nohy, ty její exkluzivní boky a stehna, zrovna teď nebyly na pořadu dne, Sherman z nich nedokázal spustit oči. V punčochách se leskly. Zářily. S každým pohybem se ta nádhera třpytila.      Sherman zůstal stát. Jak se chystal Marii vysvětlit, neměl moc času.      „Vzal jsem Marshalla na procházku.“ Marshall ležel natažený na koberečku. „Pršelo. A on se začal vzpouzet.“      Když se dostal k části s telefonem, i jen pouhým popisováním celé té události se znatelně rozrušil. Všiml si, že Maria rozrušení, pokud tedy nějaké cítila, úspěšné skrývá, ale Sherman se nedokázal zklidnit. Zaníceně se pustil do emocionálního jádra pudla, do toho, jak se cítil hned potom, co zavěsil – a Maria ho přerušila pokrčením rameny a lehkým mávnutím ruky.      „Shermane, o nic nejde.“ Šérmené, o nic nejdééé. ¨      Zíral na ni.      „Vždyť jsi jen telefonoval. Nechápu, proč jsi prostě neřekl: ,Ach, promiňte, volám přítelkyni Marii Ruskinové.‘ To bych udělala já. Nikdy se nenamáhám Arthurovi lhát. Neříkám mu každou kravinu, ale nelžu mu.“      Mohl by býval použít tak nestoudnou taktiku? Nechal si to projít hlavou. „Hmmmmm.“ ¨      Vyšlo to z něj jako zasténání. „Nevím, jak bych asi mohl jít večer v půl desátý ven s tím, že jdu vyvenčit psa, a pak zavolat a říct: ,Ach, promiň, já jsem vlastně šel ven, abych zavolal Marii Ruskinové.‘“      „Víš, jaký je mezi námi rozdíl, Shermane? Tobě je tvojí ženy líto, ale mně mýho muže ne. Arthurovi bude v srpnu dvaasedmdesát. Když si mě bral, věděl, že mám svoje přátele, a věděl, že mu nejsou sympatický, a on měl zase svoje kámoše a věděl, že ty nemám ráda já. Nemůžu je ani vystát. Všechny ty starý Židáky… Nekoukej na mě, jako bych řekla něco strašnýho! Takhle o nich mluví Arthur. O Židácích a o gójích a mně říká šiksa. Dokud jsem ho nepotkala, nikdy jsem nic z toho neslyšela. To já jsem ta, která si vzala Žida, ne ty, to já musela během posledních pěti let spolknout hromadu těchhle židovskej keců, a tak z toho můžu něco použít, když se mi zachce.“      „Řeklas mu, že tu máš svůj vlastní byt?“ „Pochopitelně, že ne. Řekla jsem ti, že mu nelžu, ale neříkám mu o všech prkotinách.“      „Tohle je prkotina?“      „Není to tak důležitý, jak si myslíš. Je to otrava. Majitel zas dělá povyk.“      Maria vstala, došla ke stolku, vzala z něj list papíru, podala ho Shermanovi a znovu si sedla na kraj postele. Byl to dopis od právnické fi rmy Golan, Shander, Morgan a Greenbaum pro paní Germaine Bollovou ohledně jejího postavení nájemce v bytě s regulovaným nájemným vlastněným společností s ručením omezením Winter Real Properties. Sherman se nedokázal soustředit. Neměl chuť to řešit. Maria pořád odbíhala od tématu. Připozdívalo se.      „Já nevím, Marie. To si musí vyřešit Germaine.“      „Shermane?“ ¨      Usmívala se s pootevřenými rty. Vstala. ¨      „Shermane, pojď sem.“      Popošel k ní několik kroků, ale nechtěl se dostat moc blízko.      Výraz na její tváři napovídal, že ona má na mysli velice blízko. „Ty si myslíš, že máš doma průšvih, ale vždyť jsi neudělal nic jiného, než zatelefonoval.“      „Ha. Já si nemyslím, že mám průšvih, já to vím.“      „No, dobře, takže, když už teda průšvih máš a zatím jsi nic neudělal, třeba bys možná něco udělat měl, protože teď už je to stejně jedno.“ ¨      Pak se ho dotkla.      Bůh Priapus, dosud k smrti vyděšený, povstal z mrtvých.      Natažený na posteli Sherman letmo pohlédl na jezevčíka. Ta bestie vstala z koberečku a šla k posteli. Dívala se na ně a vrtěla ocáskem.      Prokristapána! Nemůže čistě náhodou existovat nějaký způsob, jakým by pes mohl dát najevo… Něco, čím psi dávají najevo, že viděli… Judy se ve zvířatech vyzná. Dělala z každé Marshallovy nálady vědu, až to bylo odporné. Neexistovalo něco, co jezevčíci dělají, když se stanou svědky… Ale potom se jeho nervová soustava začala tavit a bylo mu to jedno.      Jeho veličenstvo, bůh, nejpradávnější z pradávných králů Priapos, Vládce vesmíru, necítil žádné výčitky svědomí.      Sherman si odemkl dveře a schválně tropil větší familiární hluk než obvykle.      „Hodný Marshall, moc hodný.“      Hlučně si svlékal pogumovaný kabát, cinkal přezkami a utrousil několik uf.      Po Judy ani vidu.      Z mramorové haly vedly dveře do obýváku, jídelny a malé knihovny. Každá místnost vyzařovala dobře známé světlo a vycházely z ní odlesky vyřezávaného dřeva, broušeného skla, krémově bílého hedvábí, glazurovaného laku a ostatních dechberoucích a nesmírně nákladných úprav, provedených jeho manželkou, tou aspirující dekoratérkou. Pak si všiml. Veliký kožený ušák, který normálně stál čelem ke dveřím do haly, byl otočen na druhou stranu. Těsně nad opěradlem vykukoval vršek Judyiny hlavy. Vedle křesla stála lampa. Vypadalo to, že si Judy čte.      Postavil se do dveří.      „Tak! Jsme zpátky!“      Žádná odpověď.      „Mělas pravdu. Promokl jsem a Marshall nebyl radostí bez sebe.“      Nepodívala se na něj. Z ušáku se ozval pouze její hlas.      „Shermane, když chceš mluvit s někým jménem Maria, proč místo toho voláš mně?“      Sherman vkročil do místnosti.      „O čem to mluvíš? Když chci mluvit s kým?“      Ten hlas: „Ale proboha živého. Nenamáhej se, prosím, lhát.“      „Lhát – o čem?“ Pak Judyina hlava vykoukla na jedné straně ušáku. Ten pohled, jaký mu uštědřila! Se srdcem v kalhotách se Sherman vydal směrem ke křeslu.      Tvář jeho ženy obklopená aureolou jemných hnědých vlasů byla stažená v čiré agonii.      „Judy, o čem to mluvíš?“      Nejprve nebyla rozčilením schopna slova. „Přála bych si, abys viděl, jak uboze se tváříš.“ „Já netuším, o čem to mluvíš!“      Pronikavý tón jeho hlasu ji rozesmál.      „Takže, Shermane! Vážně tu hodláš stát a tvrdit mi do očí, že jsi sem nevolal a nechtěl mluvit s někým jménem Maria?“      „S kým?“      „S nějakou malou štětkou, pokud bych musela hádat, jménem Maria.“      „Judy, přísahám Bohu, netuším, o čem mluvíš! Venčil jsem Marshalla! Já nikoho jménem Maria ani neznám! Někdo sem volal a chtěl mluvit s nějakou Marií?“      „Aaaach!“ Krátké zaúpění vyjadřující nevíru. Vstala a podívala se mu přímo do očí. „Stojíš tu přede mnou! Myslíš si, že nepoznám tvůj hlas v telefonu?“ ¨      „Možná poznáš, ale dnes večer jsi ho neslyšela. Přísahám Bohu.“      „Lžeš!“ Zle se usmála. „A jsi mizernej lhář. A mizernej chlap. Myslíš si, jak nejsi úžasnej, ale jsi tak ubohej. Lžeš, že je to tak?“      „Nelžu. Přísahám Bohu, vzal jsem Marshalla na procházku a vrátil se sem a prásk – jako, já skoro nevím, co říct, protože vážně netuším, o čem to mluvíš. Chceš po mně, abych souhlasil s negativním předpokladem.“      „Negativní předpoklad.“ Z noblesní fráze odkapávalo znechucení. „Byl jsi pryč dost dlouho. Stihnuls jí dát pusu na noc a pěkně ji uložit do postele?“      „Judy…“      „Stihnuls?“      Sherman odvrátil oči od jejího zuřivého pohledu, zvedl ruce dlaněmi nahoru a vzdychl.      „Poslouchej, Judy, ty se úplně… naprosto… neskonale mýlíš. Přísahám Bohu.“      Upřeně na něj hleděla. Najednou měla v očích slzy. „Ach, tak ty přísaháš Bohu. Ach, Shermane.“ Začínala popotahovat. „Já nehodlám – jdu nahoru. Támhle je telefon. Tak proč jí nezavoláš odsud?“ Hlas se jí zajíkal pláčem. „Je mi to jedno. Je mi to vážně fuk.“      Vyšla z pokoje. Slyšel, jak cestou ke schodišti klapají podpatky po mramorové podlaze. ¨      Sherman šel ke stolu a sesunul se do otáčecí židle od známého anglického návrháře Hepplewhitea. Zrak mu padl na římsu táhnoucí se podél stropu malého pokoje. Z bohatě vyřezávaného indického sekvojového dřeva vystupovaly reliéfy postav pospíchajících po městském chodníku. Judy si římsu nechala vyrobit v Hongkongu za omračující cenu… mých peněz. Pak se předklonil. K čertu s ní. Zoufale se snažil znovu rozdmýchat plameny oprávněného rozhořčení. Rodiče nakonec měli pravdu, že ano? Zasloužil si někoho lepšího. Judy byla o dva roky starší než on a jeho matka řekla, že to může být problém – což, způsobem, jakým to řekla, znamenalo, že to bude problém. A dal na ni? Kdepak. Jeho otec, pravděpodobně odkazuje na Cowlese Wiltona, který měl krátké nezdařené manželství s jakousi neznámou židovskou holkou, prohlásil: „Není zrovna tak snadné zamilovat se do nějaké bohaté dívky z dobré rodiny?“ A dal na něj? Ne, ne, kdepak. A všechny ty roky se Judy, dcera profesora historie ze Středozápadu – profesor historie ze Středozápadu! – chovala jako intelektuální aristokratka – jo, ale nevadilo jí přitom používat jeho peníze a jméno jeho rodiny, aby se dostala mezi tu svou novou společenskou smečku, rozjela to svoje dekoratérské podnikání a skandalizovala jejich jméno a jejich apartmá na stránkách těch sprostých levných plátků, jako byl ten o ženské módě zvaný W a Architectural Digest a další podobné, že? Ó, ne, ani na vteřinku! A co z toho má on? Čtyřicítku na krku hopkající neustále do fi tness centra – ¨      – a najednou ji spatří takovou, jako tenkrát poprvé v tu noc před čtrnácti lety ve Village v bytě Hala Th orndika se zdmi vymalovanými čokoládovou hnědou a ohromným stolem pokrytým obelisky a davem, o hodně více než bohémským, pokud tedy chápal výraz bohémský správně – tu dívku se světle hnědými vlasy a krásnými, velice krásnými rysy a rozevlátými sporými šaty, které tolik odhalovaly z jejího dokonalého útlého těla. A najednou cítí ten nepopsatelný způsob, jakým se spolu dokázali tak dokonale od všeho izolovat a zakuklit se v jeho malém bytě na Charles Street a v jejím bytečku na Západní devadesáté, imunní vůči všemu, co na něj uvalili jeho rodiče, Buckleyova základní škola, střední škola svatého Pavla a Yale – a vzpomněl si, jak jí řekl – v podstatě těmito slovy! – že jejich láska bude nade… vše –      – a teď čtyřicetiletá, vyzáblá a vyhladovělá, cvičením vymustrovaná téměř až k dokonalosti jde s pláčem do postele.      Znovu se ztěžka opřel. Jako tolik mužů před ním nedokázal ustát ženské slzy. Svěsil svoji ušlechtilou bradu až na límec. Sesul se hluboko do židle.      Bezmyšlenkovitě stiskl tlačítko na desce stolu. Žaluziové dveře na napodobenině skříňky z osmnáctého století vyjely nahoru a objevila se obrazovka televize. Další z počinů jeho drahé vzlykající dekoratérky. Otevřel zásuvku stolu, vyndal z ní dálkový ovladač a přístroj zapnul. Zprávy. Starosta New Yorku. Pódium. Rozhořčený černošský dav. Harlem. Potyčky a vřava. Veřejné nepokoje. Starosta se utíká ukrýt. Výkřiky… zmatek… vážně nesmyslné. Naprosto bezúčelné. Pro Shermana to mělo stejný význam jako lehký závan větru. Nedokázal se soustředit. Vypnul televizi.      Měla pravdu. Vládce vesmíru je ubožák, mizera a lhář. (1.) Boston Cracked Shoe look – populární styl mužů z vyšších vrstev v oblasti Nové Anglie během 50.–80. let minulého století. Záměrné nošení starých, neustále dokola spravovaných bot jako doplňku k velmi drahým oblekům. Jednalo se o jisté gesto skromnosti bohatých vzdělaných Američanů, kteří si mohli dovolit koupit cokoliv. (Pozn. překl.)   Tom Wolfe je autorem více než tuctu knih. Mezi nejznámější, u nás přeložená díla patří Kyselinovej test, Ohňostroj marnosti a Muž na vrcholu, a poté další, u nás nepřeložené tituly Im Am Charlotte Simmons a Back to Blood. V roce 2010 získal Tom Wolfe ocenění od Národní knižní nadace za vynikající přínos americké literatuře. Zemřel v roce 2018. Podle knihy Ohňostroj marnosti byl natočen stejnojmenný slavný film obsazený hvězdnými herci, jako jsou Morgan Freeman, Tom Hanks, Bruce Willis a Melanie Griffithová.   Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti. Bourdon 2019, vázaná.

Čas načtení: 2024-04-15 15:29:21

Elonga hlídá vaše zdraví. Stačí jí pár minut denně. A takhle to dělá

Snímač na ruku Elonga a aplikace v chytrém telefonu vyhodnotí s využitím spektrální analýzy hladinu stresu a regeneraci organizmu. Měření trvá jen pár minut a moc vás nezdrží. Přehled k odpočinku a doporučení k tréninku [...] Článek Elonga hlídá vaše zdraví. Stačí jí pár minut denně. A takhle to dělá se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-08-29 19:00:01

Inkvizitor Čunek potírá telefony na školách

Jiří Čunek je ve své argumentaci nesmlouvavý. „Že používání mobilních telefonů dětem škodí, totiž opakovaně potvrzují nejrůznější studie. Všechny se shodnou na negativním vlivu mobilů na vývoj dětského mozku, který vede k omezené slovní zásobě, problémům s dlouhodobou pamětí, ale i zhoršené schopnosti empatie a navazování vztahů nebo poruchám spánku, úzkostem a depresím,“ uvádí vsetínský politik na svém Facebooku. Jenže to není tak docela pravda. Nechtěl cenzurovat, spekuluje Musk o zatčení otce Telegramu. Sám ale na Twitteru nadržuje Trumpovi Číst více Nehledě na to, že média často převezmou raději negativní zprávy než pozitivní, protože se prostě více čtou, je třeba podotknout, že Čunkovo tvrzení o stoprocentní shodě všech studií na tom, že mobily škodí, prostě není pravda. Stačí se podívat třeba na výsledky jedenácti studií, které nedávno představili vědci z Masarykovy univerzity. Jejich výsledky některé Čunkovy domněnky přímo vyvracejí a ukazují, že problematika vlivu smartphonů na lidskou psychiku není vůbec jednoznačná. Záleží tak na celé řadě vedlejších faktorů, hlavně na tom, co dítě na telefonu dělá. Průzkum: Mobil může mít i pozitivní vliv „Z našich výzkumů můžeme říci, že dopady používání technologií mohou být pro některé dospívající negativní, ale pro jiné pozitivní. Vliv používání technologií se liší v různých rovinách wellbeingu, jako je dobrá či špatná nálada, agresivita, míra sociální opory či zdravotní úzkostnosti nebo efekt na spánek dospívajících,“ říká k problematice David Šmahel, šéf výzkumných týmů, které studie prováděly. Jedna část dokonce mluví i o pozitivním vlivu používání smartphonu na lidský spánek. „Záleží také na konkrétní aktivitě, kterou adolescenti s technologiemi provádějí. Není možné mluvit obecně o ‚vlivu mobilů nebo technologií‘, protože každá aktivita může mít jiné dopady. Digitální technologie tedy nejsou dobré ani špatné, záleží, jak se používají,“ konstatuje šéf výzkumného týmu a varuje, že bychom se měli rozhodně vyhnout zjednodušením, morální panice a unáhleným závěrům. Tedy naprosto přesně tomu, co předvádí Jiří Čunek s vidinou jednoduše získaných hlasů. Rozhodnutí na základě jedné přednášky Web pedagogicke.info navíc zjistil s přesvědčivými důkazy, že Jiří Čunek překvapivě neležel roky v desítkách studií a neporovnával jejich výsledky mezi sebou. K rozhodnutí, že smartphony ve škole jsou zlo, mu totiž stačila jediná přednáška známého technologického alarmisty, který si na podobných přednáškách dělá kariéru a objíždí s nimi na nekonečném turné česká města. Jiří Čunek je z konzervativního křídla lidovců. Známý je třeba svým vyhnáním problémových Romů ze Vsetína, čímž si získal obrovskou krátkodobou popularitu. Pro přirovnání k inkvizitorovi, pro kterého jsou moderní technologie jako rouhačské knihy pro církev svatou, tak nemusíme chodit daleko. Tím, že z jeho iniciativy zamkneme mobily dětem do skříněk, žádný problém nevyřešíme, jen jej přesuneme mimo školu. Jak napovídají výsledky studie, velmi záleží na tom, co dítě na smartphonu dělá a jak jej využívá. A to se rozhodně nenaučí tím, že na něj bude koukat přes mřížku skříňky. Babiš nemá ani počítač Smysluplné využití technologií by spolu s informační gramotností mělo být jedním z předních zájmů současného školství. Jenže to naráží na problém – děti to nemá kdo učit. Starší učitelé prostě často smartphony buď sami nemají, nebo vůbec netuší, jaké možnosti mohou nabízet. Stejně tak to nemusí tušit ani Jiří Čunek a další státníci, kteří o budoucnosti našich dětí rozhodují. Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat třeba na šéfa multimiliardových firem a hnutí ANO Andreje Babiše, který si dodnes vystřihuje články z novin a neumí pracovat s počítačem. Měli by podobní lidé skutečně rozhodovat o technologické gramotnosti našich dětí? Nebylo by lepší děti učit, jak smartphony využívat rozumně a pomoci si s nimi v praktickém životě? Fanatický úředník na Slovensku přerušil divadlo. Rozklad demokracie tam bude rychlý, říká expert Číst více Líbivé řešení za obrovskou cenu Politici ražení Jiřího Čunka raději nabízejí líbivá řešení, která ukazují jednoduchého nepřítele ve formě chytrého telefonu a ještě jednodušší řešení ve formě kovové skříňky, kam jej před dětmi při vyučování zavřeme. Po školním zvonění mu jej dáme zpět a ať si s ním dělá, co chce, to přece není naše starost. Ani Jiřího Čunka. Hlas mnoha rodičů už totiž získal, a to za cenu technologické gramotnosti jejich dětí.

Čas načtení: 2025-06-17 09:00:44

Recenze Asus ProArt P16: nenápadný elegán s výkonem herního děla

Špičkový výkon zajišťuje procesor AMD Ryzen AI 9 HX 370 a grafická karta RTX 5070 Dominantou je fenomenální dotykový 4K OLED panel s precizními barvami Testovaná konfigurace vychází na 97 490 Kč s DPH, což bude pro většinu zájemců zásadní překážka Asus ProArt P16 s označením H7606WP je dalším představitelem prémiové řady notebooků pro digitální tvůrce, designéry či video editory. Kombinuje poměrně decentní matně černý hliníkový design, uvnitř však ukrývá dvanáctijádrový AMD Ryzen AI 9 HX 370 a grafickou kartu NVIDIA GeForce RTX 5070. Působivou výbavu završuje dotykový 4K OLED displej s precizním podáním barev. Tato kombinace špičkového hardwaru se samozřejmě promítá do ceny, která tento stroj řadí do nejvyšší ligy. Dokáže si Asus obhájit prémiovou cenovku? Přečtěte si celý článek Recenze Asus ProArt P16: nenápadný elegán s výkonem herního děla

Čas načtení: 2026-02-24 14:26:39

Jen 873 kusů: Ducati Formula 73 dělá ze Scrambleru sběratelský café racer

Ducati představila nadčasovou limitovanou edici Formula 73. Jde moderní městský café racer, který svými elegantními liniemi a výraznou osobností interpretuje rebelského ducha 70. let. Tento [...]

Čas načtení: 2026-05-06 06:21:56

AI dělá chyby a autisté je dokážou najít. Z jejich jinakosti dělá Češka ve svém startupu přednost

„I nejpokročilejší vývojářské týmy musí manuálně odstraňovat duplicity a řešit případy, kde automatizace selhává,“ říká Irena Zatloukalová. Článek AI dělá chyby a autisté je dokážou najít. Z jejich jinakosti dělá Češka ve svém startupu přednost se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-02-25 07:28:00

Lucie Macháčková: Necítím se komfortně, když za mě někdo platí

Co dělá stand-up komička, když se lidé na jejím vystoupení nesmějí? Co dělá matka, když si krátce po příchodu miminka zlomí páteř? A co dělá single žena, když chce najít muže? Lucie Macháčková tohle všechno ví, protože se ve stejných situacích ocitla také. Některé přetavila do knih, jiné do vystoupení a na některé už raději jenom vzpomíná

Čas načtení: 2024-03-05 10:30:49

Pozor na tuto aktualizaci! Z telefonů Xiaomi, Redmi i Poco dělá těžítka

Neonovější aktualizace pro zařízení od Xiaomi, Poco a Redmi vyvolává uživatelům vrásky na čele Namísto nových funkcí či opravy chyb uvede jejich telefon do nekonečně smyčky restartů Xiaomi problémy přiznalo a vadnou aktualizaci již stáhnulo z oběhu Softwarové aktualizace bývají zpravidla velmi očekávané, neboť přinášejí nové funkce či opravují různé chyby. Tu a tam se ale stane, že nový update nejenže žádné chyby neopraví, ale dokonce nějaké další vytvoří. To je také případ poslední aktualizace od čínského výrobce Xiaomi, který majitelům jejich telefonů a také těch od dceřiných značek Poco a Redmi způsobuje poměrně nepříjemné problémy – s trochou nadsázky se dá říci, že z nich dělá jen drahá těžítka. Přečtěte si celý článek Pozor na tuto aktualizaci! Z telefonů Xiaomi, Redmi i Poco dělá těžítka

Čas načtení: 2024-05-04 23:30:32

Prodej • Re: P: brúska BPH20NA

U toho lítacího nože ta tuhost není taková jako třeba u hlavy, a ten materiál ho prostě odtláčí, nakonec to může každej zkusit rukou oproti hodinkám na to zapůsobit. Tam kde jsou otvory pro ventily nebo spalovací komory (podle hlavy, ten nůž vyjede z materiálu a prosedne a jak znova narazí tak se zase odtlačí, ale to už nějakou cestu v řezu urazil. Když se pak taková hlava dá na brusku, tak právě v těch místech kde nůž prosedne v komoře nebo ventilu jsou po směru prosedliny.Samozřejmě, záleží na tuhosti stroje co to dělá, na tuhosti toho udělátka, na řezných podmínkách. Netvrdím že v určitý konfiguraci to nemusí být úplná katastrofa. Ono to dělá povrch pěknej, a kdo by to pak zkoušel brousit že.. Proto třeba hlavy brousím. Bloky který nenarvu do brusky tak frézuju velkou hlavou. Hlavy se se frézovat dají, i v profesionálních podmínkách se to tak děje, ale vždycky je to hlavou, ne flycutrem. Ale je to jen můj poznatek, samozřejmě ať si to každej dělá jak uzná za vhodný. Jen jsem reagoval na bruska x flycuter.Statistiky: Napsal od DwPetr — 4. 5. 2024, 10:30

Čas načtení: 2024-05-22 00:00:02

Řídit e-shop jako firmu. Jak se to dělá? | Jiří Jemelka (JPF)

Řídit e-shop jako firmu. Je to dobrý nápad? A jak se to dělá? E-shop může být firma jako každá jiná, ale vnímají to tak e-shopaři doopravdy? The post Řídit e-shop jako firmu. Jak se to dělá? | Jiří Jemelka (JPF) first appeared on MladýPodnikatel.cz.

Čas načtení: 2024-05-30 05:06:16

Tohle dělá na železničním přejezdu špatně skoro každý. Otravuje tím ostatní a koleduje si o pokutu

Řidiči v Česku mají s železničními přejezdy řadu problémů. Někteří ignorují červené světlo, další dokonce spuštěné závory. Existuje ale jedna věc, kterou u železničního přejezdu dělá špatně skoro každý. Nejen, že si tím koleduje o pokutu, která ve správním řízení nemusí být z nejnižších, ale navíc obtěžuje ostatní řidiče. Řeč je o správném použití světlometů […]

Čas načtení: 2024-06-22 07:00:01

S kým žije Zuzana Vejvodová? O „paní Columbové“ se ví jen velmi málo

Herečka ze seriálu Jedna rodina Zuzana Vejvodová si vztah úzkostlivě tají. Možná proto, že má za sebou nevydařené manželství s hercem Pavlem Nečasem, se kterým má syna Jonáše. „Zajímavé na tom je, že jejich rozvod se provalil až po mnoha měsících. Vejvodová má talent nejen na herectví, ale i na skrývání svého soukromí,“ usmíval se znalec českého showbyznysu a fotograf Pavel Rousek. Došlo to dokonce tak daleko, že se Nečas oženil v době, kdy si většina lidí myslela, že stále žije s Vejvodovou. Bylo to hlavně díky tomu, že rozvod hereckého páru proběhl v klidu bez veřejného kydání špíny. Dohodli se na všem, včetně péče o potomka. Vydra opustil manželku, s Bouškovou je spojila tragédie. Zachránil ho duch maminky Číst více Soukromí si pečlivě střeží O jejím současném partnerovi se toho ví jen velmi málo. Sama herečka prozradila, že se živí jako IT odborník a že jiskra přeskočila v době, kdy už se nějakou dobu znali. „Zkrátka jsem úplně obyčejně potřebovala opravit počítač. A už to bylo.“ Do společnosti s ní nechodí, takže se čas od času objeví spekulace, že se rozešli, že má herečka někoho jiného apod. „Nemyslím si, že by to tak bylo. Podle toho, co Vejvodová občas utrousí, je zřejmé, že jim to funguje docela dobře. Může jí být úplně jedno, o čem se mluví. Naopak to dělá docela chytře.“ Fotograf naráží na to, že má herečka klid od šťouralů, kteří by rozebírali její soukromý život. Jasně, čas od času se objeví výše zmíněné spekulace, ale to je všechno. „Většina známých herců či hereček se více či méně smířila s tím, že jejich život je veřejný se vším všudy. Veřejnost zná jejich partnery, minulé i budoucí milence. Vejvodová tomuhle zdárně uniká. Samozřejmě i díky tomu, že její aktivita na sociálních sítích je minimální,“ uvažoval Rousek. Rodině dává přednost před kariérou? Hereččiným dědečkem byl hudební skladatel a kapelník Jaromír Vejvoda, autor světově proslulé polky Škoda lásky. Tatínek Josef Vejvoda je taktéž poměrně známým hudebním skladatelem, bubeníkem a dirigentem. A její sestra Monika vystudovala skladbu a dirigování na konzervatoři, poté skladbu na HAMU. Umělecké geny tak dostala do vínku měrou vrchovatou, byť se později vydala vlastní cestou. „Je zvláštní, že k hudbě prakticky vůbec neinklinovala, i když ta ji samozřejmě ovlivňovala celé dětství. Zásadní však je, že dělá, co ji baví. K tomu byla vedena a myslím, že to vyšlo skvěle.“ Podle Rouska Vejvodová zatím naplno nerozvinula svůj talent. „Pár pohádek, filmů. Nikdy ale úplně nezazářila, neudělala díru do světa, jak se říká. Nejvíc ji vlastně známe díky seriálům Ulice a Jedna rodina, což rozhodně nejsou žádná veledíla. Může to být i tím, že kariéru nestaví na první místo a dává přednost rodině a spokojenému vztahu. Zase je to o tom, že dělá, co jí přijde nejlepší a co ji naplňuje,“ dodal pro Čtidoma.cz fotograf. Zdroj: autorský článek s využitím uvedených zdrojů KAM DÁL: Třetí těhotenství Perkausové může znamenat její konec na Primě. Nahradí Borhyovou?

Čas načtení: 2024-07-18 06:26:22

Toužení po seberealizaci dělá z kariéristů sebestředné blbce

Seberealizace je problém většiny lidí na světě, protože zisk je možný díky tomu že jiný má ztrátu, není to jenom problém lidí, je to i problém všeho co zde funguje jako inteligentní systém. Toužení po seberealizaci dělá z kariéristů sebestředné blbce, následkem jsou logicky konflikty a války a snaha uniknout z reality do iluzí, jenže …Pokračovat ve čtení Toužení po seberealizaci dělá z kariéristů sebestředné blbce

Čas načtení: 2024-09-06 06:42:55

Od urbanismu ke lžičce na kafe. Architekt Požár je pes na detail, ať už dělá panelák, nebo health club

Hlavní architekt studia Delicode momentálně dělá na ultramoderním fitness klubu, co roste v pražských Holešovicích. Zkušeností má ale spoustu. Článek Od urbanismu ke lžičce na kafe. Architekt Požár je pes na detail, ať už dělá panelák, nebo health club se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-10-10 11:43:00

Konečně dělá Apple USB-C AirPods - recenze na sluchátka 4. generace (c) mozektevidi.net

Koupil jsem si další bezdrátová sluchátka. Nemám jich už moc? Jaká bluetooth sluchátka mám a jak je používám? Kategorie: recenze Pokračovat ve čtení článku (c) Mozektevidi.net

Čas načtení: 2025-01-30 18:06:12

Jak na správné skladování vajec? Tuto chybu dělá většina Čechů

Možná už jste si někdy všimli, že jsou v obchodě vejce často skladována mimo chladicí boxy. Vzhledem k tomu se může nabízet otázka, zda je to takto opravdu správně, nebo zda vejce patří do lednice. Ostatně, při skladování této suroviny dělá většina z nás několik zásadních chyb, kterým je na místě se vyhnout. The post Jak na správné skladování vajec? Tuto chybu dělá většina Čechů first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-02-06 18:20:49

FRA/IND - 155mm Trajan (vlečené dělo d/52)

Autor: Jiří Tintěra Datum: 06.02.2025 18:20:49 18.11.2023Arménská armáda si objednala blíže neuvedený počet 155mm děl Trajan. Dělo Trajan vzniklo usazením 155mm hlavně děla CAESAR na lafetu děla TR-F1. Ač se jedná o francouzskou techniku, tak výroby se ujala indická firma Larsen & Toubro Limited. Známé údaje - vývoj: Nexter Systems (2010), nyní KNDS France, Versailles - výroba: Larsen & Toubro Limited, Bombaj - uživatel: armáda Arménie Rozměry - hmotnost: neudána - obrysové rozměry: neudány Výkony - dostřel konvenční municí: 30 km - dostřel s aktivně-reaktivními ERFB-BB: 42 km - dostřel dálkovými střelami VLAP: 55 km - 3 výstřely do 30 sec. - 12 výstřelů do 3 minut - 42 ran za 60 minut Poznámka Z děla Trajan lze odpalovat francouzské řízené střely SPACIDO (Système à Precision Améliorée par Cinémomètre Doppler). Zdroj: defence-ua.com defence-ua.com www.janes.comg www.larsentoubro.com www.spsmai.com

Čas načtení: 2025-03-19 00:00:35

Jak se dělá zákaznická péče v B2B byznysu? | Patrik Babinec (Skladon)

Jak se dělá zákaznická péče v B2B byznysech a jak co nejvíc zvýšit retenci vašich klientů? O tom si budu povídat s Patrikem Babincem - spoluzakladatelem Skladonu. The post Jak se dělá zákaznická péče v B2B byznysu? | Patrik Babinec (Skladon) first appeared on rostecky.