Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-17 17:45:00

Třinec - Motor 2:0. Obhájci slaví, ale... Vyndal Růžička kotouč z branky?

Obhájce titulu z Třince vstoupil v neděli do play off hokejové Tipsport extraligy. Po základní části třetí Oceláři uspěli proti Českým Budějovicím 2:0, čisté konto vychytal Marek Mazanec. Jenže... Při závěrečném tlaku Motoru vzal kotouč v brankovišti do rukavice Martin Růžička. Sudí jeho počínání neodhalili, proto nenařídili trestné střílení. Z dostupných záběrů se jeví, že puk třinecký veterán vytáhl z klece, ale prokazatelně za brankovou čarou vidět není. Rozhodující trefu tak obstaral v 54. minutě sváteční střelec Richard Nedomlel, do prázdné uzavřel skóre Andrej Nestrašil.

Čas načtení: 2024-03-17 17:45:00

Třinec - Motor 2:0. Obhájci slaví, ale... Jak to bylo v brankovišti?

Obhájce titulu z Třince vstoupil v neděli do play off hokejové Tipsport extraligy. Po základní části třetí Oceláři uspěli proti Českým Budějovicím 2:0, čisté konto vychytal Marek Mazanec. Při závěrečném tlaku Motoru se zdálo, že kotouč vzal v brankovišti do rukavice Martin Růžička, není to však zcela prokazatelné. Puk za brankovou čarou vidět není. Rozhodující trefu tak obstaral ve 44. minutě sváteční střelec Richard Nedomlel, do prázdné uzavřel skóre Andrej Nestrašil.

Čas načtení: 2024-04-17 23:50:00

Jihostroj ve finále zaskočil obhájce. Koukneme se do svědomí, burcuje Moník

Obhájce titulu vstoupil do finálové série volejbalové extraligy levou nohou. Lvi Praha před zaplněnou halou padli s Českými Budějovicemi 1:3 a přemožitele v nejvyšší domácí soutěži našli po 23 vyhraných zápasech v řadě. Série o titul pokračuje v sobotu na půdě Jihostroje a favorit bude muset výrazně přidat. „Chvílemi mi to od nás přišlo profesorské. Prohra snad přišla ještě včas a nastartuje nás,“ doufal Milan Moník.

Čas načtení: 2024-05-07 08:06:00

Denver v play off NBA prohrál s Minnesotou i podruhé, New York zdolal Indianu

New York - Obhájce titulu Denver prohrál v druhém kole play off NBA i druhý domácí zápas s basketbalisty Minnesoty, kterým v pondělí podlehl 80:106. New York vstoupil do série s Indianou domácím vítězstvím...

Čas načtení: 2024-05-07 08:25:00

Denver v problémech, s Minnesotou doma padl i podruhé. New York přestřílel Indianu

Obhájce titulu Denver prohrál ve druhém kole play-off NBA i druhý domácí zápas s Minnesotou, tentokrát 80:106. New York naopak vstoupil do série s Indianou vítězstvím 121:117. Rozehrávač Knicks Jalen Brunson se blýskl 43 body.

Čas načtení: 2024-05-07 08:33:07

Denver v play off NBA prohrál s Minnesotou i podruhé, New York zdolal Indianu

Obhájce titulu Denver prohrál v druhém kole play off NBA i druhý domácí zápas s basketbalisty Minnesoty, kterým v pondělí podlehl 80:106. New York vstoupil do série s Indianou domácím vítězstvím 121:117. Rozehrávač Knicks Jalen Brunson se blýskl 43 body.

Čas načtení: 2024-05-07 08:25:00

Denver v play off NBA prohrál s Minnesotou i podruhé, New York zdolal Indianu

Obhájce titulu Denver prohrál v druhém kole play off NBA i druhý domácí zápas s basketbalisty Minnesoty, kterým v pondělí podlehl 80:106. New York vstoupil do série s Indianou domácím vítězstvím 121:117. Rozehrávač Knicks Jalen Brunson se blýskl 43 body.

Čas načtení: 2024-06-11 09:19:00

ŽIVĚ: ME v atletice v Římě – Vadlejch si hned prvním hodem zajistil finále

Největší česká naděje Jakub Vadlejch vstoupil do atletického mistrovství Evropy na jedničku. Obhájce stříbrné medaile hodil v oštěpařské kvalifikaci hned prvním pokusem 83,36 metrů limit pro finále. Druhou polovinu desetiboje absolvuje Vilém Stráský. Oslabené čtvrtkařské štafety do finále nepostoupily. Muži skončili celkově třináctí. Ženy byly diskvalifikovány za chybu na druhé předávce Barbory Veselé, které upadl kolík. Nepostoupili ani sprinteři v závodě na 4x100 metrů, kteří se zařadili na 11. místo. Přímý přenos dopoledního programu sledujte na ČT sport a ČT sport Plus.

Čas načtení: 2024-06-11 09:19:00

Vadlejch si hned prvním hodem zajistil finále ME, Stráský je po osmi disciplínách dvanáctý

Největší česká naděje Jakub Vadlejch vstoupil do atletického mistrovství Evropy na jedničku. Obhájce stříbrné medaile hodil v oštěpařské kvalifikaci hned prvním pokusem 83,36 metrů limit pro finále. Jediný český vícebojař v soutěži Vilém Stráský je po osmi disciplínách desetiboje dvanáctý. Oslabené čtvrtkařské štafety do finále nepostoupily. Muži skončili celkově třináctí. Ženy byly diskvalifikovány za chybu na druhé předávce Barbory Veselé, které upadl kolík. Nepostoupili ani sprinteři v závodě na 4x100 metrů, kteří se zařadili na 11. místo.

Čas načtení: 2024-07-01 14:09:00

Alcaraze trápil na úvod Wimbledonu kvalifikant, Sabalenková odstoupila

Londýn - Obhájce titulu Carlos Alcaraz vstoupil do Wimbledonu výhrou 7:6, 7:5, 6:2 nad soupeřem z kvalifikace Markem Lajalem. Jednadvacetiletý španělský tenista s estonským vyzyvatelem bojoval téměř...

Čas načtení: 2022-06-01 17:47:43

Soud soukromé msty pokračuje

Od roku 2015 sleduji trestní řízení soudní u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem proti lékaři Jaroslavu Bartákovi, pykajícímu ve Věznici Rýnovice za mírně řečeno špatné chování k zaměstnankyním a napadenému v době výkonu trestu oznámením pro plánování nebezpečné trestné činnosti. Hlavní líčení bylo zahájeno již v roce 2014. Důkazem proti panu obžalovanému jsou jednak soukromé zápisky, jež mu ukradl spoluvězeň, recidivista Miloš Levko, ale hlavně videozáznam opileckých blábolů, který zmíněný recidivista pořídil na záznamovém zařízení, instalovaném v náramkových hodinkách. Na dodání hodinek do vězení a doručení záznamu a rukopisných záznamů tehdejšímu šéfovi pražské mordparty plukovníkovi Josefu Marešovi se podílela organizovaná skupina, jejíž členové působili ve věznici i mimo ni a mezi sebou volně komunikovali. Někdo měl zřejmě silný zájem vyřídit si s panem obžalovaným účty a zorganizoval vyvolání trestního řízení. Netrpím osobními sympatiemi k panu obžalovanému, ale jako vždy soudím, že i vrah má nárok na férový proces a toto řízení považuji za mimořádný příklad zneužití justice k nemravným soukromým účelům a důkaz, že trestní řízení si lze „objednat“, i když příjemce objednávky možná netuší, že se nechal zneužít k protiprávní akci. Navštívil jsem celou řadu soudních jednání v této věci, takže předsedkyně senátu Eva Drahotová si pamatuje název spolku Chamurappi a ví, že budu pořizovat zvukový záznam a možná tuší, že řízení doprovodím článkem. Poslední je z 24.dubna 2021. Délka procesu je mimo jiné výsledkem tvrdošíjnosti soudů. Obecné soudy věří tomu, že opilecké blábolení pana obžalovaného je vážně míněnou přípravou násilí proti poškozeným. Z počátku věřily i tomu, že pan obžalovaný připravuje útěk vrtulníkem z věznice na polské území, odkud jej měl dopravit soukromý tryskáč do Běloruska. Naproti tomu Nejvyšší soud ČR opakovaně zrušil jejich rozsudky, protože pochybuje o zákonnosti získání důkazů a nutí soudkyni Drahotovou k prohlubování dokazování. Některým požadavkům by paní předsedkyně mohla vyhovět pouze v případě, kdyby pachatelé akce „hodinky“ sdělili soudu, jak to všecko bylo. Vliv na prodlužování řízení má nekázeň a nemoci svědků a dlouhé „dodací lhůty“ znalců. Od 24.dubna 2021 do současnosti proběhlo jedno jednání, jež hned po zahájení paní předsedkyně ukončila a odročila kvůli neúčasti svědků. Další nařízená jednání soud odročil, aniž by je zahájil. Dvakrát jsem přicestoval do Liberce, abych až na místě zjistil, že se řízení nekoná. Jednou jsme před soudní síni čekali zbytečně i s obhájcem. Kvůli opakovaným rušením jednání jsem 26. března 2022 nakonec podal žádost o vysvětlení podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ač jsem při použití tohoto zákona už zažil ledacos, reakce zdejšího soudu mi vyrazila dech. Nejdříve mi z Ústí nad Lbem přišlo vyrozumění o místní nepříslušnosti a předání mé žádosti na libereckou pobočku. Do té doby jsem si myslel, že soud má sice dvě pobočky, ale jen jednu právní identitu. Z Liberce pak přišlo vyjádření úřednice k mé žádosti, podle něhož se „nejedná o žádost o informaci ve smyslu zákona č.106/1999 Sb., neboť dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací se povinnost poskytovat informace netýká“, Nesouhlasil jsem, podal jsem stížnost, na kterou dlouho nikdo nereagoval. Až po stížnosti předsedovi Vrchního soudu v Praze můj podnět vyřídila místopředsedkyně pro libereckou pobočku Daniela Zemanová, která potvrdila správnost rozhodnutí úřednice liberecké pobočky. Považuji to za přepjatý formalismus, proto předsedkyně senátu v průběhu zahajovací procedury důvody dané situace uspokojivě vysvětlila, aniž by ji k tomu kdokoli nutil. Co chtěla úřednice utajit, se dostalo na veřejnost. Zaznamenal jsem, že předsedkyně senátu tentokrát upozornila přítomné „zástupce sdělovacích prostředků a spolku Chamurappi“, že pořizování obrazových záznamů je přípustné jen na začátku jednání. Nedošlo tentokrát k obtěžování svědků a stran řízení pořizováním videozáznamů a fotografií během jejich vystoupení, jak tomu bývalo v minulosti. Zástupců sdělovacích prostředků nápadně ubylo, zato v soudní síni seděla skupina studentů a studentek. Myslím, že viděli slušně vedené jednání. Jednání soudu pak směřovalo k prohloubení znalostí o okolnostech získání důkazů proti panu obžalovanému. Tentokrát se neomluvil bývalý policista Josef Mareš, předvolaný na návrh státního zástupce k opakovanému výslechu. Nejdříve jej vyslýchala předsedkyně senátu. Na začátku výpovědi připustil, že kvůli rychlému spádu událostí, vyvolanému závažností informace o plánovaném trestném činu, neměl pro první rozhovor s recidivistou Levkem oficiální povolení. Na dotaz předsedkyně senátu upřesnil, že kvůli závažnosti obdržené informace ji předal liberecké policii velmi rychle. Vysvětlil dále, že smyslem jeho jednání s ním bylo vysvětlení, že sice jeho informaci obdržel, ale z důvodu místní příslušnosti ji předá liberecké policii. Asi se při té příležitosti nedověděl nic navíc. Státní zástupce byl zvědavý na zdroj jeho počátečních informací, ale dověděl se pouze, že to byla informace z prostředí a nezná osobu, která mu předala videozáznamy. Nadále si nepamatoval, v které restauraci měl odevzdat flashku se záznamy po jejím použití policií. Určitě nikomu neposkytl odměnu nebo jiné zvýhodnění za dodané podklady. Protože znal odsouzeného Rosenbauma z jiného řízení, ptal se ho, zda recidivista Levko není „pohádkář“. Hodně zvědavý byl obhájce Jan Vondráček, který si nastudoval záznamy z předcházejících výslechů pana svědka. Divil, proč se policista vyptával na recidivistu Levka, když věděl, že věc předá libereckým kolegům. Svědkovo vysvětlení bylo srozumitelné: chtěl mít jistotu, že nepředává „pohádku“. V té souvislosti se ale obhájce dověděl, že jediným účelem Marešova setkání s odsouzeným Rosenbauem nebylo získání informací o Levkovi. Chtěl pak vědět, zda se svědek při návštěvě věznice setkal také s jeho jmenovcem Marešem a dalším odsouzeným, a co s nimi řešil celé tři hodiny. Svědek mu vysvětlil, že značná část toho času připadá ne vyřizování úředních formalit a na čekání na předvedení odsouzených. Upozornil obhájce, že jezdil i do jiných věznic a ztráty času byly všude. Připomněl, že všude se musel podrobit stejné vstupní kontrole jako každý jiný návštěvník, což vždy spotřebovalo nějaký čas. Obhájce se vyptával také na různé další osoby, ale mnoho se nedověděl, protože svědek si již s odstupem času na některé podrobnosti nepamatoval. Když chtěl obhájce znát svědkovy důvody pro odchod od policie, předsedkyně senátu jej zastavila s tím, že to nesouvisí s objasňováním případu. Ale sama se zeptala, zda svědek opustil policii kvůli nějakému pochybení. Dověděla se, že odešel sám z vlastních důvodů a na rozloučenou se dočkal ocenění od policejního prezidenta. Jako poslední dostal příležitost k vyslýchání svědka pan obžalovaný. Zřejmě se domníval, že bývalý policista propašoval Levkovi hodinky s videozáznamovým zařízením. Snažil se tuto domněnku ověřit, ale neuspěl. Obecným rysem výslechu byla nezpůsobilost svědka odpovídat na otázky o věcech, které se staly před lety. Následoval opakovaný výslech svědka Milana Rosenbauma, vyžádaný státním zástupcem, uskutečněný ve formě videokonference z Vazební věznice Brno. Podařilo se jej uskutečnit po odstranění drobných počátečních technických potíží, jejichž příčinu odhalil všímavý příslušník eskorty.  Svědek měl dlouhodobé zdravotní potíže, pro které nebyl způsobilý výslechu. Byl to jeden z důvodů rušení plánovaných soudních jednání. V současnosti vykonává trest za drogovou trestnou činnost. Jeho trestní minulost je velmi pestrá. To se promítlo do jeho odpovědí na kladené otázky: často odpovídal, že se kolem něho dělo mnoho věcí, musel řešit mnoho různých problémů a s odstupem času si již odpověď nevybavuje. Protože se k otázce předsedkyně senátu vyjádřil, že neví o ničem novém od posledního výslechu, předala jej státnímu zástupci. Ten se především zajímal, zda svědek věděl od Levka o jeho rozhovorech s obžalovaným Bartákem. Odpověděl, že se o věci nejdříve dověděl ze sdělovacích prostředků, a teprve pak se o ní bavil s odsouzeným Levkem. Na otázku, zda se o věci Jaroslava Bartáka bavil s plukovníkem Marešem, odpověděl jednoznačně záporně. Hovořil s ním o různých jiných věcech, ale na podrobnosti si již nepamatuje. Určitě nevěděl nic o dodání hodinek do věznice. Potvrdil, že zná zájmovou osobu, na kterou se dotázal státní zástupce. Státní zástupce mu pak nechal přehrát záznamy jeho telefonických rozhovorů s dotyčným a žádal k nim vysvětlení. Šlo o rozhovory z roku 2013. První byl skutečně tajuplný, ale svědek jeho obsah objasnit nedokázal. V dalším padlo jméno ženy, které bylo cosi třeba poslat. Státní zástupce se opět nedočkal objasnění, kdo byla tato žena. V třetí nahrávce padlo mužské jméno, ale svědek samozřejmě nevěděl, kdo by to mohl být. V poslední ho společník upozornil na možnou návštěvu na další den, ale svědek vůbec netušil, o jakou návštěvu se mohlo jednat. Na vysvětlenou k rozhovorům Rosenbaum sdělil, že mu policisté nabízeli výhody za výpovědi proti plukovníku Marešovi, ale nabídku odmítl. V tomto okamžiku svědek vzbudil pozornost předsedkyně senátu, která se jej zeptala, zda ví, proč měla policie zájem o plukovníka Mareše, zda proti němu něco měla. Opět přesně nevěděl, o co se jednalo a zejména neměl důvod proti někomu křivě vypovídat, ostatně měl dost svých starostí. Předsedkyně senátu mu pak přečetla výsek z rozsudku, jímž byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. V návaznosti pak žádala o upřesnění doby, kdy byl v předmětném trestním řízení ve věznici odposlouchávaný. A zejména se znova tázala, zda a případně s kým rozmlouval o věci obžalovaného Bartáka, o hodinkách a podobně. Svědek si ale na nic nepamatoval. Předsedkyně senátu označila rozhovory ve zkoumaných odposleších za konspirativní a s odvoláním na své zkušenosti ze souzení drogových deliktů se dožadovala vyjádření, zda v nich mohlo jít o obchodování s drogami nebo o kauzu Jaroslava Bartáka. Ale opět nepochodila: kolem svědka se dělo moc věcí a řešil i legální záležitosti, týkající se podnikání jeho matky. Posléze se svědka zmocnil obhájce, který chtěl vědět, zda se svědek bavil s plukovníkem Marešem o Levkovi. Svědek to popřel a upřesnil, že policista s ním hlavně řešil věci násilné trestné činnosti. Nepamatoval si ale, že by o jeho návštěvách věděl předem. Zajímavou otázku položil pak pan obžalovaný Barták. Vztahovala se k události, která se stala v době, kdy se oba nacházeli s rodinami v návštěvní místnosti. Rosenbaum odhalil, že pod jeho stolem se nachází odposlechové zařízení. Pan obžalovaný chtěl vědět, čeho se měl odposlech týkat. Svědek vysvětlil, že odposlech si vyžádala protidrogová centrála. Jako další předstoupil před senát Radek Beneš, znalec v oboru informační a telekomunikační technologie, autor znaleckého posudku, založeného do spisu. Znalec se k posudku přihlásil, potvrdil, že na něm trvá. Vysvětlil, že byl vázán dvěma otázkami, které se týkaly hodnověrnosti záznamů, pořízených nějakým neznámým zařízením. Zjistil určitou nekonzistentnost záznamů na předložených nosičích dat. Zjistil, že zařízení po sobě nezanechalo stopy, z nichž by se dalo zjistit, o jaké zařízení šlo. Hodnověrnost záznamů utrpěla převedením dat z původního zařízení na další nosič. Obhájce zajímalo, proč záznamy nesou různá data pořízení. Znalec za nejpravděpodobnější důvod označil rozdílné datum kopírování záznamů nebo i změnu nastavení zařízení. Předsedkyně senátu zdůraznila, že klade laickou otázku a chtěla vědět, zda znalec zjistil, že by někdo se záznamy manipuloval. Dověděla se, že nikoli. Také pan obžalovaný chtěl vědět, zda znalec zjišťoval, zda nebylo se záznamy manipulováno. Program dne doplnilo čtení listin, zahájené seznámením s výpisy rejstříků trestů pana obžalovaného a svědka Rosenbauma a také jeho společníka, jenž není účastníkem ani svědkem tohoto řízení. Dále je zde dokumentace ke změnám obhájců, potvrzení o hospitalizaci svědků, znalecký posudek a jiné. Zajímavé je hodnocení chování pana obžalovaného Vězeňskou službou, vypovídající o jeho počátečních potížích při adaptaci na vězeňské prostředí a jejich pozdějším překonání. Samozřejmou součástí spisu jsou rozsudky z věci, v které pan obžalovaný vykonává trest. K listinám nebyly připomínky. Posléze si předsedkyně senátu upřesnila požadavky stran na doplnění dokazování. Pak rozhodla o odročení na den 5. srpna 2022. Do dalšího rozsudku je tedy ještě dosti daleko.

Čas načtení: 2019-10-23 14:12:45

Jak soudili soudkyni, která se chlubila, že odklízí lidský odpad

Kárný senát Nejvyššího správního soudu pod předsednictvím Miluše Doškové soudil 22. října zlínskou soudkyni Ivetu Šperlichovou. Nebyl to zřejmě soud ledajaký, protože přilákal pozornost nejen regionálního tisku, ale i serveru Česká justice. Díky tomu veřejnost dostala pohotové informace, byť někdy lehce nepřesné. Dostavila se i veřejnost – malý hlouček obětí podjatosti paní kárně obviněné. Přitažlivost určitě dodala kauze osoba kárného žalobce, kterým byl sám předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal. Hlavním lákadlem byla ale paní kárně obviněná, která se v roce 2017 proslavila díky úniku zvukového záznamu jejího monologu na poradě senátu, v němž se chlubila, že odklízí lidský odpad, obhájce počastovala lichotkami jako „kripl“ či „blbeček“, důstojnou padesátnici označila za „hulákající mladou krávu“, teskně vzpomínala, jak dobře se soudilo v době předlistopadové a řeč trochu přikořenila výrazy, jež by kultivované dámě (tuto kvalifikaci jí rozhodně neupírám) z úst vypadnout neměly. Vyneslo jí to zásah Ústavního soudu, který ji uznal za podjatou. Důsledkem bylo zrušení dvou jejích rozsudků, odebrání případu z jejích rukou a vrácení věci procesně zpět na začátek. Státu to přineslo značné výlohy, proti nimž je uložený trest směšný. Její historický výrok ale nebyl důvodem k podání kárného návrhu, neboť záznam byl získán nezákonně. Přesto zmínky o něm zaznívaly v soudní síni v průběhu celého jednání. Kárný žalobce ji však žaloval kvůli tomu, že vynesla rozsudek nad obžalovaným, ačkoli musela vědět, že jej z důvodu podjatosti neměla soudit. Zpochybnila tím profesionalitu, nestrannost a důvěryhodnost justice.  Kdo přišel k soudu v naději, že uvidí soudkyni, jak trpí hájíc své počínání a kajíc se ze svých vin, dožil se zklamání. Paní kárně obviněná ve vztahu ke kárnému řízení neprojevila pokoru: sdělila prostě soudu, že využívá práva nevypovídat a k jednání se nedostaví. Vše ostatní pak nechala na svém obhájci, brněnském advokátovi Jaroslavu Brožovi, a v daný den soudila. Nicméně v písemném vyjádření ke kárné žalobě připustila, že neúmyslně selhala. Soud její přítomnost nevynucoval, byť jednáním v nepřítomnosti se vytratila část účinku kárného řízení. Kdyby se řadový obžalovaný obdobně postavil k obsílce k hlavnímu líčení v trestní věci, soud by si pro něj poslal policejní eskortu. Někteří soudci si ale přisvojují vyšší společenský status, než mají řadoví občané. Kárný žalobce ve svém vystoupení vytkl paní kárně obviněné, že v rozporu s ústavním nálezem se úmyslně nevyloučila z řízení, na které se rozhodnutí Ústavního soudu vztahovalo, a vynesla rozsudek. Tím vědomě porušila ustanovení trestního řádu a porušila tak povinnosti soudce, tedy ohrozila důvěru v nestranné a odborné rozhodování justice. Zmínil se o výše zmíněném zvukovém záznamu pouze jako o podkladu pro rozhodnutí Ústavního soudu o podjatosti. Navrhl, aby jí kárný soud uložil snížení platu o 10% na dobu šesti měsíců. Předsedkyně senátu přečetla stanovisko kárně obviněné, která v něm především vyjádřila lítost nad tím, že ohrozila důvěryhodnost justice. Bránila se pak proti používání výše zmíněného zvukového záznamu proti ní, protože byl pořízen na poradě senátu, která je tajná. Došlo tím k zásahu do jejích soukromých práv i do veřejného zájmu. Hájila se odkazem na subjektivní reakci na chování účastníků řízení. Vynesení rozsudku ve věci, v které se měla vyloučit, vysvětlila jako profesní nedůslednost, ale hájila se upozorněním na skutečnost, že pan odsouzený nebyl účastníkem ústavní stížnosti. Nepatřičnost jejího jednání nenamítal ani obhájce, ani přítomný státní zástupce. Usoudila, že byla dostatečně potrestána již ústavním nálezem a celý příběh považuje za trpkou zkušenost a poučení do budoucna. Připomněla různé své dobré skutky a dosavadní bezúhonnost. Přiložila několik dobrozdání o své činnosti. Obhájce Jaroslav Brož především zdůraznil, že nejde o případ neposlušnosti závazného pokynu soudcem. Projevil názor, že celá kauza je zatížena vlivem výše zmíněného zvukového záznamu. Namítl porušení zásady povahy porady senátu jako tajného jednání a porušení ochrany veřejné moci proti nezákonným zásahům. Z bezprávného jednání podle něj nemůže povstat právo. Také upozornil, že sám obžalovaný se proti jejímu postupu nebránil. Podle jeho názoru intenzita pochybení nedosahuje úrovně kárného provinění a návrh na snížení platu je nepřiměřený. Předsedkyně senátu pokračovala provedením listinných důkazů, připojených kárným navrhovatelem. V této souvislosti citovala z ústavního nálezu pasáž, v které Ústavní soud vyslovil přípustnost zásahu do osobnostních práv paní kárně obviněné zveřejněním výše zmíněné nahrávky a její použitelnost jako důkazu podjatosti. Předložila pak přehled hodnocení osobnosti kárně obviněné nadřízenými, která byla všechna vysoce kladná. Mimo jiné z nich vyplývalo, že dosud nebyla kárně obviněná. K její podpoře se pochvalně mimo jiných vyjádřila i její kamarádka Pavlína Nesvadbová, vedoucí místní pobočky Krajského státního zastupitelství v Brně. Je pozoruhodné, že hodnotitelé přehlédli některé hrubé justiční omyly, jež byly jejímu senátu prokázány v poslední době. Paní předsedkyně se ani slůvkem nezmínila, že kromě oficiální cestou podaných kladných vyjádření soud obdržel také podání, zaslané na doporučení kárného navrhovatele, které mohl pojednat jako nabídku svědectví, jež by ovšem bylo pro paní kárně obviněnou jednoznačně nepříznivé. Soud podlehl stavovské solidaritě a zřejmě z formálně právních důvodů je ani nezaložil do spisu. Kárný navrhovatel Pavel Šámal se v závěrečném návrhu vymezil proti některým výhradám obhájce. Zdůraznil, že paní kárně obviněná jednoznačně naplnila skutkovou podstatu kárného provinění, které je o to závažnější, že nezhodnotila správně význam ústavního nálezu. Její provinění je nepříjemné právě proto, že v současnosti ve veřejnosti zaznívají projevy nedůvěry k justici. Na dotaz předsedkyně senátu znova objasnil, proč její jednání považuje za úmyslné: znala ústavní nález a jeho důsledky, a přesto soudila. Navrhl pak, aby soud vyhověl jeho návrhu. Obhájce Jaroslav Brož označil vývody kárného žalobce o úmyslnosti jednání jeho mandantky za spekulace. Poukázal na to, že obhajoba přece připouští selhání z nedbalosti, nikoli však úmyslné porušení zákona. Dožadoval se přihlédnutí k subjektivním okolnostem jejího poklesku. Velmi mě pobavil výrokem, že paní kárně obviněná soudí ráda, a to spravedlivě. Po přestávce vyhlásila předsedkyně senátu rozhodnutí, jímž soud uznal, že se soudkyně Iveta Šperlichová dopustila žalovaného kárného provinění, a potrestal ji srážkou 10% z platu po dobu tří měsíců. V odůvodnění pak vysvětlila, že soud nepřisvědčil názoru kárného žalobce, že se poklesku dopustila úmyslně. Na závěr podotýkám, že hlouček zvědavců při debatě o přestávce velmi zaujala zpráva, že soudkyně dosud nikdy nečelila kárné žalobě. Je to ale pochopitelné. Svou roli hraje samozřejmě i bezradnost obviněných, kteří nevědí, jak hájit svá práva, i taktizování obhájců, kteří se bojí rozhněvat soudce či státního zástupce a raději si nestěžují. Vedle toho je významným činitelem stavovská solidarita kárných žalobců s pokleslými příslušníky jejich stavu. Příkladem je zrovna tento případ. Celá posloupnost kárných žalobců filtrovala kárné podněty proti ní od nejnižšího až po bývalého ministra Jana Kněžínka, který patrně usoudil, že „už je toho dost“. Jako nejvyšší kárný žalobce mohl sám podat kárný návrh a případně postavit kárně obviněnou mimo službu. Sice sám nekonal, ale předal štafetu předsedovi Nejvyššího soudu ČR. Skutků, jež by se daly posuzovat jako kárné provinění bylo podle mého laického názoru více, ale ty se zhodnocení kárným soudem nedočkaly. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Mocným nástrojem ochrany pokleslých jedinců je právní formalismus. Ten se projevil i v tomto případě v názoru, že tajně pořízená nahrávka, která unikla na veřejnost, nesmí posloužit jako důkaz v kárném řízení. Jako laik jsem přesvědčen, že myšlení soudce, který se takto projevuje, je natolik deformované dlouholetým výkonem funkce, že mu brání v nestranném posuzování věcí. Takový soudce je veřejným nebezpečím a neměl by soudit, byť se jinak může jednat o slušného, kultivovaného člověka. Obhajoba takových výroků emotivně náročným děním v soudní síni je nesmyslná, neboť soudce musí být psychicky tak ustrojen, aby se dokázal s nepříjemnostmi vypořádat a nepodléhal emocím. Ostatně v daném případě jsem byl na rozdíl od pana obhájce přítomen v soudní síni při kritických hlavních líčeních a žádný důvod k hysterii jsem nepozoroval. V případě „mladé krávy“, matky obžalovaného, kterého poslala soudkyně do vězení, mám pochopení, že neunesla psychické napětí a opustila soudní síň. Nikdo neměřil decibely jejího oslovení paní soudkyně, subjektivně bych „hulákání“ vyloučil a její následnou reakci předsedkyně senátu považuji za hysterickou. Ke způsobu, jakým se vyjadřovala k obhájcům, by měla podat vysvětlení. Chovali se slušně, jednali standardně, nedocházelo k významným slovním přestřelkám mezi nimi a soudkyní, pouze hájili obžalované, kteří se jí nelíbili. Z tohoto důvodu hodnotím průběh a výsledky kárného řízení jako další důkaz toho, že tlak na odpovědnost státních zástupců a soudců je nedostatečný a obtížně se prosazuje. To vede svými důsledky v krajním případě až k justičním přehmatům. Zlepšení nenastane, dokud stát neskoncuje se „samoobslužným“ dohledem nad etikou jednání státních zástupců a soudců, v kterém provinilce chrání stavovská solidarita, projevující se ve smířlivosti při posuzování jejich poklesků.

Čas načtení: 2019-10-19 16:57:21

Trápení Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké pokračuje

Zatímco sdělovací prostředky věnovaly 15.října značnou pozornost vyhlášení rozsudku nad lékařem Jaroslavem Bartákem, umocněnou odvysíláním bohatých obrazových záznamů z hlavního líčení, následující den celkem v tichosti skončilo u Okresního soudu v Jihlavě dokazování a odezněly závěrečné řeči v dalším kroku pronásledování bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. Paní obžalovaná rozhněvala při výkonu své funkce mnoho lidí: neuspokojené zájemce o její funkci a jejich spojence, majitele solárních elektráren, jimž se postarala o odebrání licence, obchodníky s energiemi, jež připravila o peníze zablokováním zvyšování prodejních cen, a podněcovatele dalšího „dotačního tunelu“, jímž mělo být subvencování provozu bioplynových stanic, jež nepovolila. Dali jí pocítit, že se nevyplácí mocným sahat do kapes: od roku 2013 ji orgány činné v trestním řízení vláčí nejdříve po výslechových místnostech policie, pak po soudních síních. Aby si pojistili korunování úsilí o její vytlačení z funkce a o odeslání „do tepláků“, kromě stíhání, souvisejícího s vydáním licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group, ji začali pronásledovat kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu. Trestní stíhání jí ztěžovalo život po celou dobu výkonu mandátu předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Vesecká se při své práci nedopustila žádného pochybení Ani jedna z jejích kauz není dosud uzavřená a Alena Vitásková tak nadále žije na skřipci očekávání dalšího vývoje. Ve věci nepřímé účasti na kauze fotovoltaických elektráren ji senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně odsoudil k trestu odnětí svobody na dobu osm a půl roku let, ale Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Aspoň v této záležitosti si mohla konečně užívat klidu, ale nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, a tak se v listopadu znova postaví před senát Aleše Novotného. Hlavní líčení v této věci bylo zahájeno 2.června 2014. Trestní stíhání kvůli jmenování Renaty Vesecké vyvolal udavač z prostředí ČEZu, který má důvod považovat ji za škodnou. Vyústilo v obžalobu, podanou okresním státním zástupcem Kamilem Špeldou a následně v soudní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, kde se jím zabývá senát Zdeňka Chalupy. Uložil jí podmíněný trest, ale Krajský soud v Brně vyhověl senátem Haliny Černé odvolání státního zástupce a vrátil věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Obžaloba Kamila Špeldy stojí na tvrzení, že se Alena Vitásková dopustila trestného činu jmenováním Renaty Vesecké do funkce, pro kterou neměla zákonem předepsanou sedmiletou praxi v energetice. Státní zástupce dokonce usoudil, že vyplácením mzdy Renatě Vesecké způsobila škodu státu, protože pracovní úkony nekvalifikované místopředsedkyně jsou nulitní. Renata Vesecká skutečně praxi neměla. Neměl ji ani jeden z jejích předchůdců Blahoslav Němeček, který přišel do úřadu po roční praxi na ministerstvu obchodu a průmyslu a hned se stal jeho místopředsedou. Jenže za jeho časů tento požadavek ještě nebyl zakotven v zákoně. Nelze ale popřít skutečnost, že Renata Vesecká řádně docházela do zaměstnání a během svého působení se nedopustila žádného pochybení, čili její mzda byla podložena řádně vykonanou prací. Neměla praxi v energetice, ale jako bývalá nejvyšší státní zástupkyně měla nesporně velkou praxi ve vytváření právních norem, kterou by asi na žádné pozici v energetice nezískala. Vytváření norem přitom patřilo k velmi důležité části náplně činnosti Energetického regulačního úřadu. Ukázka právního formalismu Zákonodárce vymezil kvalifikační kritéria nekompromisně, ale asi jej vůbec nenapadlo, že by se o funkci mohl ucházet uchazeč se zcela mimořádnou kvalifikací, získanou ve funkci, která je náročnější a má vyšší prestiž než úřad místopředsedy Energetického regulačního úřadu. Odsouzení Aleny Vitáskové kvůli tomuto „pochybení“ považuji jako laik za příklad přepjatého právního formalismu, za který občas kritizuje obecné soudy Ústavní soud. Například podle ústavního nálezu sp. zn. I.ÚS 563/11 z 13. listopadu 2012: Pokud obecný soud aplikuje na daný případ právní předpisy sice formálně souladně s jejich textem, avšak odhlédne od reálných společenských vztahů, dopustí se přepjatého formalismu. Vrozená zdvořilost mi nedovoluje vyjádřit se jako laik k názoru Kamila Špeldy, že vyplácením mzdy „nekvalifikované“ Renatě Vesecké vznikla státu škoda. Jeho případné označení za projev přepjatého právního formalismu by vystihovalo jeho hrůznost zcela nedostatečně.   Alena Vitásková se hájí, že obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku bylo vzhledem k velikosti právního úseku úřadu a náročnosti agendy nezbytné pro zajištění hladkého chodu úřadu. Nedařilo se jí získat právníka s předepsanou kvalifikací, takže musela být ráda, když jí pomoc nabídla Renata Vesecká. V období před jednáním 16. října 2019 získal soud od Energetického regulačního úřadu kopie dopisů, jimiž se Alena Vitásková obrátila na různé složky resortu spravedlnosti s žádostí o pomoc při získávání právníků pro práci v jejím úřadě a s nimi dodejky z datové schránky. Posílily se tím pozice obhajoby, protože paní obžalovaná dopisy předložila již dříve, ale jejich adresáti, vyslechnutí jako svědci v tomto řízení, sice nevylučovali, že je dostali, ale nepamatovali se na ně a v archivech jejich úřadů se nenašly. K tomu dodávali, že by stejně nedokázali pomoci. Důkazy, získané přímo soudem od Energetického regulačního úřadu, jsou nezpochybnitelné. Pořeba právnických úkonů skutečně narostla Dne 16. října dospělo dokazování provedením dvou posledních výslechů ke konci. Svědkyně Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie, posílila účinek předložení výše zmíněných dopisů sdělením, že si pamatuje, že se paní obžalovaná obrátila na Soudcovskou unii se žádostí o pomoc při řešení personálních problémů. S paní obžalovanou se tehdy sešla. K jejímu svědectví nebyly žádné otázky. Paní obžalovaná ve vyjádření k němu vysvětlila, že soudci o práci na Energetickém regulačním úřadu neprojevili zájem. Následoval výslech svědka Otto Golda, bývalého místopředsedy Energetického regulačního úřadu. Soud jej již slyšel v první části hlavního líčení, ale podle pokynu odvolacího soudu jej musel předvolat znova. Předseda senátu, senát ani státní zástupce na něj neměli žádné otázky, proto předseda senátu přenechal jeho výslech obhájci Tomáši Gřivnovi. K jeho otázce na personální situaci v Energetickém regulačním úřadu svědek vysvětlil, že nebyla dobrá, nedařilo se získávat právníky k práci v úřadu. Nástup Renaty Vesecké byl dobrodiním. V této souvislosti kritizoval energetický zákon, jehož tvůrce zřejmě nepočítal s příchodem do úřadu pracovníka s výjimečnou kvalifikací a nadhodnotil důležitost praxe, získané přímo v oboru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Svědek přece jen vyvolal zájem státního zástupce, který ho zpytoval, zda měl právnické vzdělání. Svědek vysvětloval, že je sice neměl, ale nedostatek vyvažoval velkou manažerskou praxí. Státní zástupce se jej dále tázal, zda skutečně narostla potřeba právnických úkonů v Energetickém regulačním úřadu ve srovnání se dřívějším obdobím a dostal kladnou odpověď. Ověřil si, že svědek nastoupil do Energetického regulačního úřadu v roce 2013. Zjišťoval rozsah jeho kompetence a ptal se na názor na potřebnost obsazení funkce místopředsedy, řídícího právní úsek ústředí ERÚ. Svědek potřebnost potvrdil s tím, že až 90 procent úkonů úřadu má povahu právnického jednání. Předseda senátu pak účastníkům nabídl k seznámení některé listinné důkazy. Paní obžalovaná neměla zájem o vyjádření k výpovědi svědka a k předloženým listinám. Protože strany neměly další návrhy na dokazování, předseda senátu je prohlásil za ukončené a vyzval k závěrečným řečem, jako obvykle nejdříve státního zástupce. Podle státního zástupce stát utrpěl škodu Kamil Špelda se ve svém poměrně krátkém vystoupení držel názorové linie, kterou tvrdošíjně zastává od sdělení obvinění. Oporu hledal především ve zrušeném rozsudku zdejšího soudu, ale i v odůvodnění zrušujícího usnesení senátu Haliny Černé. Podle jeho názoru nové dokazování nepřineslo nic nového a bylo zbytečné. Prokázalo se, že Alena Vitásková hledala pro úřad právníky, ale pojem „místopředseda Energetického regulačního úřadu“ při tom nepadl. Všiml si ale, že jednání paní obžalované mělo nejen věcnou, ale i subjektivní stránku. Vysvětlil to ovšem tak, že jednala úmyslně a účinek jejího postupu skutečně nastal. Úvaha o motivaci nemá podle něj oporu v zákoně. K veřejně prospěšnému cíli nelze jít nezákonnými prostředky. Nesouhlasil ale se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho úvahami o způsobené škodě a trval na tom, že rozhodnutím Aleny Vitáskové stát utrpěl škodu. Navrhl pak, aby soud opakovaně vyhověl obžalobě a uložil paní obžalované nepodmíněný trest v trvání tři a půl roku. Kamil Špelda se nerozhlíží doprava ani doleva a nedbá společenských souvislostí. Jeho ocenění práce paní obžalované je v příkrém rozporu s míněním prezidenta republiky, který jí udělil státní vyznamenání. Obhájce Tomáš Gřivna poukázal především na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který se státní zástupce snažil zpochybnit. Sám se ovšem s některými úvahami odvolacího soudu také nemůže ztotožnit, a to s těmi, které jdou v neprospěch paní obžalované. Ze závěrů odvolacího soudu vyzvedl především konstatování, že jednáním Aleny Vitáskové nebyla státu způsobena škoda. Mohla by nanejvýš spočívat v rozdílu mezi platem místopředsedy a vrchního ředitele sekce, ale odvolací soud připouští, že ředitelský plat by mohl být vyšší než místopředsedův. Odvolací soud také uznal, že je třeba přihlížet k povaze pohnutky jednání paní obžalované. Státní zástupce tuto okolnost přehlížel již v přípravném řízení a v tomto směru ve svých úvahách pokračuje. Ostatně i zdejší soud v původním rozsudku konstatoval, že pohnutkou jednání paní obžalované nebyla snaha opatřit prospěch Renatě Vesecké. Funkci bylo třeba obsadit Tomáš Gřivna pak vyhodnotil výsledky výslechů svědků. Z části svědectví vyplývá, že v době, kdy Alena Vitásková řešila obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku prudce narůstal objem právní agendy úřadu, přičemž úsek byl nedostatečně obsazen a potřeba jeho odborného řízení rovněž vzrostla. Toto dokazování bylo v stávajícím řízení prohloubeno. Obhájce nesouhlasil s názorem státního zástupce, že snahy Aleny Vitáskové směřovaly pouze k náboru právníků obecně. Z výpovědí svědků vyplývá, že problému obsazení funkce místopředsedy si byli při jednání s ní vědomi. Nebylo možné problém vyřešit výběrem ze stávajícího kádru právníků. Svědci z větší části potvrdili potřebnost obsazení funkce. Potvrdili také efektivnost jednání Renaty Vesecké. Pozitivní hodnocení rozhodnutí Aleny Vitáskové o obsazení funkce místopředsedy Energetického regulačního úřadu vynesli oba poslední svědci: předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová a Otto Gold, bývalý místopředseda úřadu. Svědci Tomáš Lichovník, bývalý prezident Soudcovské unie a Lenka Bradáčová, bývalá předsedkyně Unie státních zástupců, si sice nepamatovali na dopisy Aleny Vitáskové, ale připustili, že nějaká jednání o řešení personálních problémů právního úseku úřadu proběhla. Obhájce se vyslovil i ke svědectvím, která byla pro Alenu Vitáskovou nepříznivá. Jejich nositeli byli bývalí příslušníci vedení Energetického regulačního úřadu, které nezvládlo „licenční boom“ v roce 2010, a po nástupu paní obžalované do funkce úřad opustili. V době, kdy Alena Vitásková rozhodovala o obsazení funkce místopředsedy, již v úřadě nepůsobili, takže jejich znalost poměrů je pochybná. Svědek Antonín Panák byl v minulosti sám místopředsedou úřadu, pověřeným řízením právního úseku, takže jeho popírání potřebnosti obsazení funkce je nevěrohodné. Svědek Blahoslav Němeček byl také místopředsedou úřadu a stal se jím, ačkoli v době nástupu měl za sebou pouze jednoroční praxi ministerského úředníka. Ve funkci setrval, i když později energetickým zákonem byla stanovena podmínka sedmileté praxe v oboru. Ze shrnutí výsledků dokazování podle obhájce vyplývá, že pohnutkou obžalované byl veřejný zájem o zajištění řádného chodu úřadu a jejím jednáním nevznikla škoda, ani nevznikl nikomu neoprávněný prospěch. Navrhl proto její zproštění a postoupení nároku Energetického regulačního úřadu na náhradu škody do občanskoprávního řízení. Pošlou nositelku státního vyznamenání do vězení? Alena Vitásková pak ve své závěrečné řeči uvedla, že si jistá, že se nedopustila trestného činu. Názor rozvedla v podstatě v souladu se závěry obhájce. Poukázala i na to, že na rozdíl od Blahoslava Němečka, který měl oprávnění zastupovat úřad navenek v plném rozsahu, pravomoc Renaty Vesecké směřovala jen dovnitř úřadu. Kritizovala skutečnost, že ještě po dvou letech od jejího odchodu materiální zájmy úřadu stále zajišťuje opatrovnice – jihlavská advokátka, ustanovená státním zástupcem. Své stanovisko pak stručně shrnula v posledním slově, v němž připomněla udělení státního vyznamenání prezidentem republiky. Předseda senátu po krátké poradě senátu vyhlásil odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku na 1. listopadu 2019. Paní obžalovaná po opuštění soudní síně projevila před novináři mírný optimismus. Některé z nich ale více než její osud zajímalo její vysoce estetické obutí. Výraz státního zástupce při opuštění soudní síně byl spíše zachmuřený. Předpověď rozhodnutí zdejšího soudu je obtížná. Myšlení soudců bývá sešněrováno jako do šněrovačky právním formalismem. Pokud převáží v jejich přístupu k výsledkům dokazování tato vlastnost, v zásadě vyhoví návrhu státního zástupce. Rozmnoží tak kuriozní rozsudky o odeslání nositelky státního vyznamenání do vězení. S větší mírou pravděpodobnosti můžeme odhadnout, co se bude dít po vyhlášení rozsudku: jedna strana se určitě odvolá, takže senát Haliny Černé dostane další příležitost.

Čas načtení: 2020-11-25 21:08:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz třetí: Nic zvláštního se nestalo

Příběh dvacetiletého muslima, který ve Vídni 2. listopadu 2020 zastřelil čtyři lidi a přes dvacet zranil, je na první pohled plný absurdit, které ve skutečnosti jsou samozřejmé. a) Jeho rodiče jsou považováni za bezproblémové lidi z naprosto normální rodiny. b) Jejich syn Kujtim Fejzulai se radikalizoval jako dospívající v mešitě ve vídeňské čtvrti Ottakring a byl zadržen cestou do Sýrie za džihádisty. c) Za to byl odsouzen k 22 měsícům vězení, v prosinci 2019 byl předčasně propuštěn – přesvědčil úřady o své deradikalizaci. d) V místě bydliště se choval slušně, v den vražedného útoku seniorce z domu pomohl s taškami plnými nákupu a měl dobrou náladu. Pokud se někomu zdá tento soubor informací poněkud absurdní, zdání klame. Je to celkem všední životopis mladého teroristy. Taková normální rodinka Vídeňský vrah je typický evropský islamistita z druhé (nastupuje již i třetí) přistěhovalecké generace. Tito lidé jsou relativně dobře integrovaní a nejsou spokojeni se sociální situací, cítí se na okraji, ačkoliv se již narodili v Evropě. Ale narodili se cizincům, přistěhovalcům. Identifikovali se s islamisty, kteří jim představují náhradní rodinu, se kterou si rozumí. Pokud jde o vídeňského rozsévače smrti, jeho rodiče emigrovali ze Severní Makedonie do Rakouska, kde si vyrobili spokojené dítě, dobře se učilo a skvěle hrálo fotbal. Jako každé dítě i toto se dostalo do období „systémové psychické poruchy“, jak lze s jistou nadsázkou nazvat pubertu. Na učilišti začal sympatizovat s islámským hnutím. Rodina dvacetiletého atentátníka pochází z vesnice Čelopek v Severní Makedonii. Proto měl vrah rakouské i severomakedonské občanství. Na Svobodné Evropě se objevilo povídání lidí z vesnice, odkud pochází rodina vraha, říkali například: „My tady Kujtima vůbec neznáme. Narodil se a žil ve Vídni v Rakousku. Ale znám dobře jeho rodiče a rodinu. A to nejsou žádní kriminálníci. V žádném ohledu,“ svěřil se reportérům RFE/RL islámský duchovní z Čelopku. Další lidé vypověděli o rodině: „Jsou to milí lidé. Byl jsem překvapen, když jsem slyšel ty zprávy… Nic takového bych od lidí z této rodiny neočekával. Tu osobu neznám. Ale na té rodině není nic špatného. Nikdo z vesnice proti nim nic nemá.“ Lze předpokládat, že rodiče o islamistickém magoření synáčka nic nevěděli, nanejvýš tušili, že „nějak blbne“. Vyplývá to i z informace, že rakouská kontrarozvědka BVT byla na vraha upozorněna, když ho matka v roce 2018 ohlásila jako nezvěstného. Měla o něho strach a měla proč. Ukázalo se, že se chce nechat zabít a sám zabíjet, protože byl na džihádistické pouti do Sýrie za radikály z IS. Čili příběh albánského muslima severomakedonské rodinné výroby z rakouské porodnice je všedním příběhem relativně tuctového islamistického vraha. Převýchova jako sázka do loterie „Byl to mladík, který hledal své místo ve společnosti a šel zjevně do nesprávné mešity. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl stát zabijákem,“ popsal podle BBC obhájce vídeňského radikála alias vraha Nikolaus Rast svého někdejšího klienta. Radikalizace mladíka vyvrcholila dvěma pokusy o útěk do Sýrie k Islámskému státu. Po tom druhém, kdy ho policie zadržela v hotelu na turecko-syrské hranici, a po deportaci do Rakouska, skončil před soudem. „V květnu 2019 byl můj klient odsouzený na 22 měsíců vězení za trestný čin teroristického spolčení, protože se chtěl připojit k Islámskému státu,“ vysvětlil jeho obhájce Rast pro německý deník Bild. Z vězení byl předčasně propuštěn kvůli jeho pozitivní prognóze do budoucnosti. Mysleli si, že je vyléčený. Očividně se mu podařilo oklamat lidi, řekl advokát. Podmínečné propuštění se jeví jako vážná chyba. Selhal stát, prý šlo o laxní přístup při převýchově. Ve skutečnosti se nic zvláštního nestalo. Otázka nápravy či převýchovy je zcela individuální záležitostí. Nezáleží na vychovatelích, psycholozích a podobných zaměstnancích v sociálně-pedagogickém systému. Jde o člověka, který je jimi grilován. Mladík byl na konci periody postpubescence. Psycholog Václav Příhoda v 2. díle Ontogeneze lidské psychiky psal o postpubescentech od 15 let do vyspělosti ve 20 roku života. Podle něj se v tomto období života u mladého člověka projevuje nadšení a zájem o nové, a co považuje za důležité, srovnává s ustálenými životními formami. Příhoda, ač to bylo v době socialismu, vyzdvihuje, že po vyučení šli mladí v 19. a začátkem 20. století na zkušenou do střední Evropy. Tím upozorňuje, že pestrá zkušenost, včetně zklamání z lidí, které tovaryš na zkušené poznal, mladému člověku pomohlo orientovat se… V různých kulturách zhruba od 15 do 20 let mladíci procházeli iniciačním obřadem. Rytířův syn od 15 let dostal meč, meč byl předtím posvěcen, bylo to spojeno se slávou a z dítěte se stal panoš. V 21 letech jako rytíř dosáhl plnoletosti. V obecnějším smyslu katolická církev k tomuto účelu měla biřmování, podobnou roli zastávaly i cechy. Neboť přinášely osvobození od rodiny, znamenaly společenskou a pohlavní svobodu. Samozřejmě to bylo spojeno s různými formami slavnostního týrání. Z těchto obřadů se udržel dodnes žert „dát hobla“, píše Příhoda. Něco jako iniciaci zažil švarný mladý vídeňský vrah také v islamistické mešitě ve Vídni. „Postpubescent, tedy človíček po 15 roku života, někdy přerůstá (fyzicky) své rodiče, a pokud pokračuje ve studiu, vzniká též „sebeklam učenosti, který ovlivňuje jejich společenské chování,“ uvádí Příhoda. Proto je revolta vůči rodičům a autoritám samozřejmý jev a „vzájemným neporozuměním mezi generačními vzdálenostmi, jakož i neuspokojeností energického dorostence s jakousi zatuchlostí a malostí primární společnosti.“ „V rodině se děje v malém, co se projevuje v národě ve velkém: mladí zamítají světový názor starých s příkrou bezohledností,“ píše Příhoda a dodává: „Přesto, že postpubescent již ve vědeckých otázkách prochází vědomím o nehotovosti a poměrnosti pravdy, zachovává si jeho myšlení o obecných problémech povahu absolutnosti, takže provokuje silným přesvědčením. Právě tato jednostrannost působí, že se úsudek vyslovený s absolutní platností zvrátí při setkání s novým faktem nebo s hlubokým zážitkem. Postpubescent pak snadno přeskočí ze silného přesvědčení k opačnému. “ Postpubescent se podle Příhody „snaží i o utváření pevného názoru na společnost, na třídu, na národ, na stát a na lidstvo. Také zde chce dojít samostatně k vlastnímu přesvědčení. Není si ovšem vědom, že je formován těmi, jejichž autoritu svrhuje, i těm, k nimž nabyl důvěry.“ Z výše citované je zřejmé, proč se nejvíce revolucionářů (bez ohledu na to jakou ideu právě milovali) rekrutovalo z mládeže v tomto věku. Proto se nelze divit ani tomu, že šel pozdější vídeňský vrah na zkušenou do světa. Někdo si vybere zelený boj proti klimatickým změnám, jiný džihádistickou báji realizovanou tehdy v Sýrii. Na otázku, jak se vlastně mladík dostal k Islámskému státu, odpověděl jeho bývalý advokát: „Bylo mu tenkrát osmnáct a měl hlavu plnou nesmyslů…“ Podobně se odtrhují od svých celospolečensky poslušných (spořádaných) rodičů potomci dlouhodobě usazených migrantů a ve svých mladických duších si zakládají virtuální islámský stát v EU. Nemají zkušenost rodičů, že z nehostinného místa, odkud utekli, i přes relativní chudobu se mají v Evropě lépe. Mladí chtějí prostor bohatých namyšlených a líných evropských pitomců ovládnout ve jménu Alláha. Jak rozkošná představa, že někteří by byli za to schopní i zemřít. V Islámském státu a Al-Kaidě mají svůj virtuální vzor. V Afghánistánu vidí, že odpor proti křesťanským psům se vyplácí, a satanská Amerika musí z Afghánistánu táhnout, odkud přišla… Jak dlouho u islamistických představ mládež vydrží, záleží na tom, kdy je nějaká jiná idea nebo lukrativní nabídka zkorumpuje do jiného modelu uvažování. Imáni a islamističtí aktivisté se snaží, aby zapálení pro Alláha vydrželo v mládeži nejen v mládí, ale i po 30. roce života. Proto za petrodolary se v západních zemích EU staví další a další mešity. Pokud jde o zpackanou převýchovu vídeňského teroristy, nestalo se nic zvláštního. Pokud má člověk zavřený za mřížemi v hlavě určitou legendu, kterou považuje za nejdůležitější směr svého myšlení, převýchova po této legendě sklouzává do nicoty. Nenáboženská pouze sociálně-psychologická převýchova u mladých delikventů bývá více úspěšná, protože mladý člověk se naučí ovládat sociálně výhodné dovednosti, se kterými potom lépe proplouvá džunglí světa dospělých. Horší to je u lidí, kteří se upnuli na nějakou náboženskou ideu. Ta je iracionální. Nelze ji sociálně-psychologickými sbíječkami z mozku člověka odtesat nebo převrstvit jinými dovednostmi. Onu psychologickou sbíječku by nejprve musel mladý člověk pustit přes závoru náboženské ideje. V nejobecnějším smyslu vězení člověka trestá především traumatem, že musí určitý čas zahnívat na blbém místě s blbými lidmi a pod dohledem uniformovaných a pro vězněného blbých dozorců. Pohodlná část vězňů se za mříže již nevrátí, protože se tam dostali jaksi nechtěně – neplatili alimenty, v opilosti přejeli člověka, někomu poněkud nadměrně rozbili hubu atp. Když noční můra ve vězení skončí, vrátí se zpět ke svému všednímu životu. Další skupina se poučila, že musí udělat všechno proto, aby dál žila co nejpohodlnějším životem a policie na ně neměla – to neznamená, že by striktně všichni zanechali trestné činnosti. Třetí skupina využije všech možných prostředků, aby se ve vězení dále poučila ve svém zločineckém řemesle, má čas přemýšlet o svých chybách a nových možnostech, chová se velmi spořádaně, uctivě, a vychovatelé mají z takových vězňů radost. O to dříve jsou z vězení venku na podmínku. Když opustí brány věznice, propuštěný si oddechne, popřeje v duchu všem bachařům a vychovatelům ve věznici, aby do rána chcípli, a s vyšší mírou poučenosti a opatrnosti jde konat to, co považuje pro sebe za nejrozumnější. To platí v rovině kriminální i ideologické. Po propuštění z vězení, ve kterém strávil budoucí terorista Kujtim necelý rok, měl nařízenou terapii ve sdružení Derad, které se zabývá takzvanou deradikalizací. „K tomu musel vyhledat pomoc probačního úředníka. Jenže se mu ho podařilo oklamat, protože něco zjevně nefungovalo. Jinak by se tak hrozný čin nestal,“ doplnil obhájce Rast. Pokud advokát říká, že „něco zjevně nefungovalo“, není třeba přičítat vinu probačnímu úředníkovi či sdružení Derad. Mladík na obou místech říkal to, co oni chtěli slyšet, oni byli spokojeni a mladý nadějný islamista měl klid. Aneb do hlavy člověka nevlezete, leda při pitvě. Člověk s dostatečnou mírou vědomé opatrnosti vychovatele a různé sociálně-psychologické terapeuty zahalí do mlhy jejich spokojenosti. Bude jim říkat, co chtějí slyšet. Pokud nepřijde policie nebo kontrarozvědka s reálnými informacemi o podezřelé činnosti sledované osoby, je džihádem navoněná lidská bytost pro bezpečnostní orgány neviditelná. Proto bych v probační a resocializační úrovni chyby spíše nehledal. Slušnost především Nic zvláštního ani není na tom, že neviditelný mladík kromě epizod s cestou na zabíjecí safari do Sýrie, ve svém chování nevybočoval z šedi průměru. Proto není nic zvláštního na svědectví sousedky, že šlo o milého usměvavého mladého muže. Proto jsme se mohli dočíst, že „Gordana Nikolicová potkala Fejzulaie přibližně šest hodin před tím, než se ozbrojený vydal do ulic rakouské metropole s úmyslem vraždit. „Vystoupila jsem v domě z výtahu, když zrovna scházel ze schodů. Hned ke mně spěchal, aby mi pomohl s taškami. Řekla jsem mu, že jsem v pohodě, ale on trval na tom, že mi pomůže a odnesl nákup až před dveře mého bytu,“ cituje britský Mirror seniorku. Po celou dobu se usmíval, vypadal šťastně a měl povídavou náladu. „Dělá se mi špatně z toho, že o chvíli později zabíjel lidi," svěřila se starší žena, která ho potkala v pondělí ve dvě hodiny odpoledne…“ Ale proč by neměl mít dobrou náladu? Vždyť byl plný toho, jak s vídeňskou sebrankou, která se bezbožně poflakuje po kavárnách a hospodách, pěkně zatočí, až se rozřehtá jeho samopal. A že může přitom náhodou zastřelit i muslimy? Nic jiného si nezaslouží, když se paktují s nevěřícími psy po kavárnách a hospodách. Kujtim Fejzulla se choval podobně jako každý slušný terorista. Ctil řád všedního dne místa, kde pobýval. (Podobně nenápadně a slušně se chovali i atentátníci předtím, než 11. září vlítli do newyorských mrakodrapů a do jednoho křídla válečnického Pentagonu.) Na posvátný čas odplaty se převlékl ze všedního oblečení (měl předtím na sobě sportovní bundu a černé volné kalhoty) slavnostní, respektive smuteční oblečení – byl celý v bílém. Měl u sebe pro svůj posvátně vražedný úkol dost munice do samopalu (útočné pušky), ale výsledek jeho snažení byl naštěstí dosti chabý – jenom čtyři mrtví a 22 zraněných. Neboť s výzbrojí a dostatkem munice mohl za sebou nechat desítky mrtvých. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k „malé účinnosti“ silně ozbrojených teroristů uvedl: „Ve vojenské nemocnici v Kábulu bylo začátkem března 2017 zabito 49 osob a zhruba 90 osob zraněno. … Střelci s automatickými zbraněmi mohou být teoreticky velmi úspěšní, protože mají dostatek munice. V kábulské nemocnici útočníci zasáhli asi 140 osob, ale shodou náhod jich zemřela jenom zhruba třetina. V nemocnici bylo asi 400 lůžek. Ani při střelbě automatickými zbraněmi není fatální účinek většinou mimořádně velký, protože dochází ke střelbě bez míření. Střelec se nesoustředí na mířenou střelbu, protože je ve stresu. Provádí cosi zcela mimořádného, s vědomím, že je jenom otázkou času, kdy bude zastřelen.“ Proto dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai v chaotické střelbě zastřelil jenom několik lidí.   Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-14 12:11:55

Stíhání Aleny Vitáskové kvůli solárním elektrárnám je u konce

Kdysi veřejností pozorně sledované trestní stíhání Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a její podřízené Michaely Schneidrové časem téměř upadlo v zapomnění. Zatímco v počátcích procesu zvláště na Alenu Vitáskovou dotírali při příležitosti hlavních líčení novináři jako sršni a do soudní síně chodila veřejnost, předsmrtná agonie procesu proběhla u Krajského soudu v Brně ve dnech 12. a 13. listopadu téměř nepozorovaně. Proces těžce postihl dlouhý úsek života obou dam. Jejich trestní stíhání začalo již na jaře 2013. Hlavní líčení u zdejšího soudu začalo 2. června 2014. Obě odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu osmi a půl let za mřížemi. Osud Aleny Vitáskové byl pak poněkud příznivější. Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Ale nedočkala se klidu, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, přičemž se neštítil použít nepravdivé argumenty. Daleko horší osud potkal Michaelu Schneidrovou. Vrchní soud jí sice poněkud zmírnil trest, ale naopak ji zatížil trestem peněžitým. S jeho usnesením jí přišel příkaz k nástupu trestu. V těžké chvíli jí přišla na pomoc Televize Barrandov, která rozvířila její případ a Jaromír Soukup na něj v Týdnu s prezidentem upozornil Miloše Zemana. Na Hrad přišlo několik žádostí o milost. Na ministerstvo spravedlnosti dorazil podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Její obhájce podal v její prospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Běh záchranných opatření byl ale příliš pomalý, takže ubohé odsouzené nezbylo než nastoupit trest ve věznici na přiléhavé adrese Rozkoš 990. Vzhledem k trvalé nechuti Miloše Zemana k udělování milostí cesta k záchraně přes stížnost pro porušení zákona byla nadějnější a nejméně stejně rychlá. Bylo v silách ministerstva, tehdy řízeného Robertem Pelikánem, podat stížnost ve velmi krátké době a současně požádat Nejvyšší soud ČR o přerušení výkonu trestu. Ale ministerští úředníci „zneškodnili“ podnět ke stížnosti pro porušení zákona osvědčeným způsobem: odmetli jej k posouzení na Nejvyšší státní zastupitelství. Prezident republiky nad omilostněním Michaely Schneidrové skutečně uvažoval. Nechal si ale věc přezkoumat právním odborem své kanceláře. Výsledkem přezkumu byl ostudný paskvil, nekritická směska tvrzení z odůvodnění rozsudků, „vylepšená“ nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila včas do výkonu trestu. Prezident republiky po seznámením s ním přirozeně myšlenku na omilostnění opustil. Cesty obou dam opět spojil Nejvyšší soud ČR v řízení k podaným dovoláním. Oběma vyhověl a vrátil oba případy k novému projednání na Krajský soud v Brně. Jeho vyhovění nejvyššímu státnímu zástupci spočívalo – zjednodušeně řečeno – v pokynu, aby soud lépe odůvodnil zproštění, uskutečněné Vrchním soudem v Olomouci. V podstatě Nejvyšší soud ČR Pavlu Zemanovi sice vyhověl, ale tak, že účelu dovolání (uložení aspoň podmíněného trestu) nedosáhl. Ve věci Michaely Schneidrové Nejvyšší soud ČR rozhodl, že skutek, za který byla odsouzena, není trestným činem, a nařídil její okamžité propuštění z vězení. Po sedmi měsících zbytečného utrpení se mohla vrátit na svobodu. Nejvyšší soud ČR tím ale nepřímo posílil důvody pro zproštění Aleny Vitáskové, protože byla odsouzena za to, že nezabránila Michaele Schneidrové ve spáchání jejího „zločinu“, jenž nebyl trestným činem. Za těchto okolností zahájil předseda senátu Aleš Novotný 12. listopadu 2019 v devět hodin hlavní líčení k projednání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Průběh byl hladký. Po patnácti minutách vyřizování formalit předseda senátu prohlásil dokazování za skončené a vyzval k přednesení závěrečných návrhů. Nejvíce se namáhal žalobce, který svou řeč drmolil z papíru plných sedmnáct minut. Připustil, že postavení obžalované Aleny Vitáskové je po zprošťujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v podstatě jasné. V případě Michaely Schneidrové se snažil obhajovat původní rozsudek a polemizoval s názory Nejvyššího soudu ČR. Pomáhal si odkazy na rozsudky správních soudů. Nakonec přednesl neuvěřitelný návrh, ignorující skutečnost, že Nejvyšší soud ČR popřel trestnost jednání paní obžalované: požadoval, aby soud uznal paní obžalovanou vinnou a zachoval jí trest sedmi let vězení, uložený odvolacím soudem, popřípadě aby ji odsoudil za nedbalostní trestný čin. Josef Bartončík, obhájce Michaely Schneidrové, v logicky členěném, spatra proneseném projevu se vypořádal během osmi minut jak s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, tak s námitkami státního zástupce. Poukázal na to, že Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodovací procesy zdejšího i vrchního soudu a konstatoval, že jejich závěry při posuzování skutkové podstaty jsou vadné z hlediska správního práva. Připomněl, že Nejvyšší soud ČR zaujal stejné postavení také v obdobném případě obžalovaného Jaroslava Vítka. Odmítl snahu státního zástupce využít v neprospěch jeho mandantky rozhodnutí správních soudů: nejsou použitelná jako důkaz, protože pocházejí z jiného řízení. Zejména upozornil, že právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro zdejší soud závazný. Protože Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že skutek obžalované Michaely Schneidrové není trestným činem a na základě obdobného hodnocení kauzy obžalovaného Jaroslava Vítka zdejší soud rozhodl o zproštění, obhájce pro ni rovněž požadoval zproštění. Tomáši Gřivnovi, obhájci Aleny Vitáskové, stačily dvě minuty. S ohledem na soulad zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR navrhl zproštění. Obě dámy se vzdaly práva na přednesení závěrečné řeči i posledního slova. Následovala krátká přestávka, po ní odročení na další den za účelem vyhlášení rozsudku. V 9:54 bylo „vymalováno“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vyhlášení rozsudku proběhlo v nepřítomnosti obžalovaných. Aleš Novotný četl rozsudek 47 minut. Obě obžalované zprostil obžaloby. Odvolal se na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, který jeho senátu jinou možnost nenabídl. V odůvodnění ale s názory Nejvyššího soudu polemizoval a obhajoval původní rozhodnutí svého senátu do hloubky a šíře, přesahující dílčí příběhy obou obžalovaných čili dotkl se případu chomutovských fotovoltaických elektráren. Jeho gestikulace a mimika občas naznačovaly, že prožívá krušné chvíle. Státní zástupce Radek Mezlík se s rozsudkem smířil jen částečně: vzdal se práva odvolání ve věci Aleny Vitáskové, ale na místě se odvolal proti zproštění Michaely Schneidrové. Odvolání hodnotím jako zoufalý čin. Odvolacímu soudu rovněž nezbyde než se podřídit právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR na jednání paní obžalované. Odvolání zřejmě nevyhoví. Státní zástupce sice zrušení zprošťujícího rozsudku nedosáhne, ale vlastními prostředky Michaelu Schneidrovou potrestal nesystémovým trestem, který psané právo nezná: zatížil ji vnucením života v nejistotě po dobu nejméně několika měsíců – jako by nebylo dost toho, že nevinná žena musela kvůli justičnímu přehmatu strávit sedm měsíců ve vězení. Jeho zásah nikomu neprospěje, ale zproštěné obžalované kromě psychického strádání přinese také materiální újmu: stav obžalované s neukončeným trestním řízením podstatně ztěžuje její postavení na trhu práce. Čtyři morality na závěr: 1. Výsledkem tohoto řízení je zjištění, že senát Aleše Novotného odsoudil rozsudkem z 22. února 2016 dvě nevinné dámy ke krutému trestu osm a půl let vězení. Rozptyl mezi výměrou zrušeného trestu a zproštění činí z původního rozsudku exces. Pro plné pochopení jeho hrůznosti je na místě si uvědomit, že v souvislosti s trestním řízením dámy prožily šest let psychického strádání a nevinná Michaela Schneidrová navíc musela strávit sedm měsíců ve vězení. K tomu přidejme skutečnost, že stát zřejmě bude muset zproštěným obžalovaným zaplatit značné odškodné. I když jde o exces, soudci za něj nebudou volání k odpovědnosti, bez ohledu na napáchané škody, na jejichž finančním zahlazení se nebudou podílet, protože soudcovský stav si vymohl právo na beztrestnost nesprávných rozhodnutí. Nelze vyloučit, že si senát Aleše Novotného v budoucnosti povede stejně jako v tomto případě a bude plodit další zmetky. Tento případ je jeden z mnoha, které ospravedlňují volání veřejnosti po zvýšení tlaku na odpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky. Mezi všemi společenskými skupinami se těší největší ochraně, větší než příslušníci politických pseudoelit. 2. Dalším výsledkem je zjištění, že požadavek Michaely Schneidrové a jejích zastánců na rychlou záchrannou akci k odvrácení nutnosti nastoupit trest, měl oporu v racionálních úvahách o nesmyslnosti jejího odsouzení. Z toho následně plyne, že všichni, kdo měli pravomoc pomoci a nepomohli, by si měli posypat hlavu popelem. 3. Šest spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se nedomohlo dovoláním zvratu ve svém osudu. Nicméně vývoj v případě obou dam vyvolává otázku, zda senát Aleše Novotného skutečně v jejich případě rozhodoval bezchybně. 4. Znepokojující jsou stále další případy státních zástupců, kteří se považují za jediné spravedlivé a povyšují se nad soudy. Nejde jen o Radka Mezlíka, který se odmítl podřídit závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR. Jsou i další: například jihlavskému státnímu zástupci Kamilu Špeldovi nestačí dvojí výrok nalézacího soudu a k němu výrok tří soudců z povolání v odvolacím senátu, aby pochopil, že mzda Renaty Vesecké za bezchybně odvedenou práci nemůže být škodou, způsobenou státu. Nebo státní zástupce Jan Lelek se nemůže smířit s právním názorem již třetího senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 v šestém zprošťujícím rozsudku v řízení, jež trvá již sedm let, a znova se odvolal. Případ jako celek zasluhuje analýzu kompentními orgány, která by měla vyústit v přijetí souboru opatření, jež by zmenšila pravděpodobnost opakování podobných excesů.

Čas načtení: 2024-04-05 20:41:43

Nejedná se o parodii. Toto je 70letý trans obhájce ze Seattlu

70letý trans obhájce (obhájkyně, pozn.red.) ze Seattlu se stal virální, kvůli svému nevšednímu vzhledu. (Foto: X) Sedmdesátiletá transgenderová veřejná obhájkyně v Seattlu ve státě... Článek Nejedná se o parodii. Toto je 70letý trans obhájce ze Seattlu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2021-05-01 16:02:12

Šťastný konec spletitého procesu

Spolek Chamurappi z.s. občas poskytuje podporu žadatelům o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Poslední úspěšný případ skončil 30. dubna 2021 propuštěním na svobodu žadatele usnesením Okresního soudu Brno venkov. Avšak předcházely tomu události jinak nebývalé. Do řízení jsme se pustili jako do experimentu s vědomím, že nemusíme uspět. Náš chráněnec měl dlouhodobě přerušen výkon trestu ze zdravotních důvodů. Zkusili jsme, zda soud započítá přerušení výkonu trestu do doby, rozhodné pro podmíněné propuštění. Je to záležitost judikaturně téměř neprobádaná. Případ byl výjimečný také tím, že žadatel si přibral obhájce, i když se jednalo o řízení na návrh spolku Chamurappi z.s., v kterém běžně jednáme bez podpory advokáta: většina našich chráněnců by jej nezaplatila. Protože kmenovou věznicí žadatele byla Věznice Kuřim, požádali jsme u Okresního soudu Brno venkov o podmíněné propuštění po uplynutí poloviny trestu. Soud ale s námi vůbec nedebatoval a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4, kde ji převzal senát předsedkyně Jany Petrákové. Důvodem byla skutečnost, že žadatel se v okamžiku povolení přerušení výkonu trestu dostal na svobodu z Vazební věznice Praha-Pankrác, kde shodou okolností právě krátkodobě pobýval kvůli řešení svých zdravotních potíží. Počáteční vývoj případu u Obvodního soudu pro Prahu 4 byl nepříznivý: s návrhem jsme neuspěli hlavně z důvodu nezapočítání času, stráveného přerušením výkonu trestu. Nepředpokládal jsem, že stížnostní soud by mohl tuto otázku posoudit jinak než soud nalézací, proto jsem usnesení senátu Jany Petrákové nenapadl stížností. Ale žadatel se prostřednictvím obhájce odvolal. V této době zasáhl do řízení nepříjemně soudce Krajského soudu v Brně Michael Vrtek tím, že žadateli předčasně ukončil přerušení výkonu trestu a poslal jej zpět do kuřimské věznice. Nedbal při tom, že odsouzený podal žádost o prodloužení přerušení výkonu trestu. O žádosti vůbec nezačal jednat. Zasáhl tím nepříznivě do léčebného programu. Pak došlo k legislativním změnám, takže odsouzený mohl žádat o podmíněné propuštění již po uplynutí třetiny trestu. Zatímco jsme čekali na rozhodnutí stížnostního soudu, neztrácel jsem čas a podal jsem Okresnímu soudu Brno venkov návrh na podmíněné propuštění pana odsouzeného po vykonání třetiny trestu. Rozdíl mezi časem, skutečně stráveným ve vězení a třetiny uloženého trestu byl podstatně menší než ve výše uvedeném řízení, proto byla naděje na úspěch o malinko vyšší. Případ převzal senát předsedy Jiřího Večeři. Při prvním veřejném zasedání ho nenadchla myšlenka na zápočet doby strávené v přerušení výkonu trestu. Ale předseda senátu nám nabídl kavalírskou dohodu: odročil pokračování veřejného zasedání o pár týdnů na den, kdy již pan obžalovaný měl mít podmínku odpykání jedné třetiny trestu naplněnou časem stráveným ve vězení. Než jsme se dočkali pokračování veřejného zasedání, potěšil nás Městský soud v Praze usnesením senátu předsedy Jana Kadlece, jímž vyhověl stížnosti proti zápornému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4. Překvapivě rozhodl, že čas strávený v přerušení výkonu trestu lze započítat, pokud si odsouzený nenavodil zdravotní potíže úmyslně sám. Tím obživlo řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 a najednou jsme se ocitli ve zcela neobvyklé situaci: žádostí pana odsouzeného se souběžně zabývaly dva soudy, přičemž v jednom případě šlo o propuštění po polovině odpykaného trestu, v druhém po jedné třetině trestu. Soud Brno-venkov za těchto okolností zaujal vyčkávací pozici. Jednání odročil na neurčito. Naproti tomu senát Jany Petrákové, jemuž stížnostní soud rozvázal ruce svým právním názorem na možnost započítání času stráveného v přerušení výkonu trestu, s velkou chutí rozhodl o podmíněném propuštění odsouzeného na svobodu. Pak jsme ale narazili na státní zástupkyni Blanku Valsamisovou, jednu z posledních bývalých prokurátorek a členek KSČ ve vedoucím postavení. Usnesení obvodního soudu napadla stížností k Městskému soudu v Praze, jenž senátem předsedkyně Jaroslavy Liškové žádost o podmíněné propuštění pravomocně zamítl. Pokud se čtenářům zdá být jméno Jaroslavy Liškové povědomé, není to náhoda: psal jsem o jejím počínání v článcích o „soudním ping pongu“, v němž zrušila šest po sobě jdoucích zprošťujících rozsudků a vrátila věc zpět na 1. stupeň. V řízení se pak vystřídaly čtyři senáty a teprve ten poslední nahradil zprošťující rozsudek „plichtou“. Když jsem četl stížnost Blanky Valsamisové a usnesení Jaroslavy Liškové, usoudil jsem, že dámy nejsou obeznámeny s přelomovým ústavním nálezem z 28. listopadu 2018, jímž Ústavní soud sjednotil pravidla pro vyhodnocování žádostí o podmíněné propuštění. Nepovažuji to za zcela neobvyklý úkaz. V dané situaci nezbylo než vsadit na poslední kartu, tedy požádat předsedu senátu Jiřího Večeřu o nařízení veřejného zasedání. Argumentaci našeho návrhu jsme posílili analýzou výše zmíněného usnesení Městského soudu v Praze. Přesto jsme k veřejnému zasedání jeli v obavách, že pražské rozhodnutí bude mít nepříznivý vliv na myšlení brněnského senátu a také jsme se obávali jeho vlivu na státního zástupce. Ulevilo se mi teprve v okamžiku, kdy jsem vyslechl v závěrečné řeči státního zástupce návrh na propuštění žadatele. Konec dobrý, vše dobré. Na závěr dodávám, že dlouhé složité řízení, v němž opakovaně dochází k nenaplnění nadějí, klade vysoké nároky na psychiku nejen žadatelů, ale i jejich blízkých. Manželka žadatele, matka tří jejich dětí, jež s ním žije třicet let, několikrát připravovala hostinu na uvítanou. Dnes poprvé neměla navařeno a napečeno. Zasloužila by si medaili za statečnost. Soudní rozhodnutí nedopadá jen na obžalovaného, ale na všechny „jeho lidi“, kteří někdy strádají více než jejich blízcí za mřížemi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-26 05:33:28

Surovost otalárovaného lháře

Ve středu 24. června proběhlo u Vrchního soudu v Olomouci řízení, jež snad ukončilo osmiletou kalvárii po policejních služebnách, soudních síních a vězeňských celách, kterou musela podstoupit Michaela Schneidrová, bývalá ředitelka licenčního odboru Energetického regulačního úřadu, dlouholetá spolupracovnice Aleny Vitáskové. Její trápení souvisí s kauzou vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group o silvestrovské noci v roce 2010. Bývalý místopředseda Energetického regulačního úřadu Antonín Panák dodatečně zjistil, že revizní zprávy, přiložené k žádostem o licence, jsou padělané. Oznámil to policii. Případ se dostal do rukou iniciativního policisty Pavla Pinky, který vyšetřování rozšířil na celou proceduru licenčního řízení. Mezitím se vyměnilo vedení Energetického regulačního úřadu: odešel dosavadní předseda Josef Fiřt, jehož vedení nezvládlo licenční boom v roce 2010. Na jeho místo nastoupila Alena Vitásková, která vypudila zbytek neúspěšného vedení a přivedla Michaelu Schneidrovou, kterou po čase jmenovala ředitelkou licenčního odboru. Tím začalo její neštěstí. Pavel Pinka neomezil svůj zájem na účastníky licenčního řízení ze Silvestra 2010, ale zaujala jej také Michaela Schneidrová, která se v roce 2012 postavila do cesty pokusu o odnětí licencí. Dne 12. října 2012 jí sdělil obvinění a 13. března 2013 sáhl také po její nadřízené, Aleně Vitáskové. Dozor nad policejním vyšetřováním vykonával státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík. Přestože obě dámy neměly s vydáním licencí ze 31. prosince 2010 nic společného, a dokonce tehdy ani netušily, že budou někdy pracovat v Energetickém regulačním úřadě, obžalobou je připojil ke stíhaným účastníkům licenčního řízení. Postaral se jim tím o neúnosné prodloužení řízení a navýšení nákladů na obhajobu: podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale z velké části se zúčastnily a zejména musely po celou dobu platit obhájce. V obžalobě Radek Mezlík nehorázně a účelově lhal: tvrdil, že 29. listopadu 2010 investující společnosti protokolárně převzaly od dodavatele zařízení elektráren, ačkoli nebylo ani zčásti dokončeno. Ač šlo o dokument určený k prokázání vlastnictví elektráren investory, prohlásil převzetí nedokončených zařízení za úkon k oklamání Energetického regulačního úřadu. Byl to úhledný kámen posuzování závažnosti provinění všech obžalovaných: všichni se dopustili strašného zločinu tím, že se snažili získat licence pro elektrárny, které nebyly „ani zčásti dokončeny“. Ve skutečnosti elektrárny byly z větší části dokončeny a v den vydání licencí byly na investici za více než jednu miliardu korun jen nedodělky za pár tisíc, které na provozuschopnost neměly vliv. Alenu Vitáskovou žalobce nařkl, že nevyloučila Michaelu Schneidrovou jako podjatou z řízení, protože měla osobní vztah k majitelům elektráren. To byla další lež: žádný důkaz o takovém vztahu nebyl podán. Projednáním obžaloby se zabýval senát předsedy Aleše Novotného Krajského soudu v Brně. Hlavní líčení začalo 4.června 2014. Tvrzením o nedokončenosti a podvodném úmyslu investorů nahrál žalobce Radek Mezlík na smeč Aleši Novotnému, který jeho lež o nedokončenosti převzal do výrokové věty rozsudku ze 22. února 2016. Získal tak mravní ospravedlnění pro uložení vysokých trestů za „strašný zločin“. Obě dámy ocenil stejně: na 8,5 roku odnětí svobody. Obě podaly odvolání. Odvolací Vrchní soud v Olomouci rozhodl až 17. ledna 2018. Vypustil z výrokové věty rozsudku slova „ani zčásti“, ale nevyvodil z toho důsledky ve smyslu snížení celkové hladiny trestů. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, Michaele Schneidrové snížil sice trest na sedm let, ale „vylepšil“ jej vyměřením peněžitého trestu, na jehož splacení by stejně neměla prostředky. Michaela Schneidrová podala prostřednictvím obhájce Josefa Bartončíka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. A proti osvobození Aleny Vitáskové podal dovolání nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Dovolání nemá odkladné účinky. Michaela Schneidrová se dostala do situace, v které musela počítat s tím, že s rozsudkem přijde příkaz k nástupu trestu. Proběhly pokusy o její záchranu. Spolek Chamurappi podal v její prospěch podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Aparát ministerstva vyvolal průtahy, jimiž ministr Robert Pelikán přišel o možnost o podnětu rozhodnout. Michaelu Schneidrovou podpořil Jaroslav Soukup, který jí umožnil vystoupení v TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ Miloše Zemana, který slíbil, že o něm bude přemýšlet a nechá si obstarat informace. Spolek Chamurappi podal ve prospěch Michaely Schneidrové žádost o milost, kterou v dohodě s ministrem Robertem Pelikánem poslal přímo na Hrad. Dohodou s ministrem se ovšem nedal zmást ředitel právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václav Pelikán. Žádost obratem vrátil na ministerstvo a prezidentovi naservíroval kompilát z rozsudků, který byl samozřejmě pro paní odsouzenou nepřátelský. Navíc ji nařkl, že nenastoupila do výkonu trestu v zákonné lhůtě. To již ale Michaela Schneidrová mařila život v domě smutku na „vtipné“ adrese Rozkoš 990, tedy ve věznici ve Světlé nad Sázavou. Štěstí se na ni nečekaně usmálo 11. prosince 2018, kdy senát Vladimíra Jurky Nejvyššího soudu ČR projednal podaná dovolání a její rozsudek zrušil s tím, že její žalované jednání nebylo trestným činem. Vrátil její věc a případ Aleny Vitáskové zpět Krajskému soudu v Brně. Senát Aleše Novotného rozhodl znova až 13.listopadu 2019. S odvoláním na právní názor Nejvyššího soudu obě dámy zprostil obžaloby. Státní zástupce Radek Mezlík „spolkl“ zproštění obžaloby Aleny Vitáskové, ale proti rozhodnutí ve prospěch Michaely Schneidrové se odvolal. Projevil přání, aby byla shledána vinnou aspoň nedbalostním trestným činem a odsouzena aspoň k podmíněnému trestu. Jeho počin byl předem beznadějný. Kromě toho, že obžaloba proti ní stála od začátku na nesmyslech, právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro obecné soudy závazný, což platí i pro odvolací soud. Proto bylo Mezlíkovo odvolání předem určeno k zamítnutí. Nemohlo mít jiný účinek než prodloužení týrání nespravedlivě stíhané Michaely Schneidrové. Při posuzování chování státního zástupce Radka Mezlíka musíme vzít do úvahy, že Michaela Schneidrová se sice díky zásahu Nejvyššího soudu ČR dostala 11. prosince 2018 na svobodu, ale zůstala nadále v postavení obžalované. Mělo to mimo jiné za následek, že zůstala bez prostředků. Energetický regulační úřad ji zpět do pracovního poměru nepřijal, neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti ani na sociální dávky. Její postavení na pracovním trhu bylo mizerné. Nezanedbatelné jsou ovšem i psychologické dopady dlouhodobého života ve strachu a nejistotě o budoucnosti. Blahodárné účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 11.prosince 2018 se mohly naplno projevit od 13. listopadu 2019, kdyby to nezmařil státní zástupce Radek Mezlík. Vzhledem k beznadějnosti odvolání a necitelnosti k účinkům dlouhodobého života v postavení obžalované považuji postup státního zástupce Radka Mezlíka za surovost, spáchanou na ženě, na jejímž nespravedlivém odsouzení má spoluvinu. Z toho důvodu jsem 15. listopadu 2019 zaslal nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi podnět k zahájení kárného řízení se státním zástupcem Radkem Mezlíkem. Neuspěl jsem: podnět putoval na Mezlíkovo „domovské působiště“, kde se mu samozřejmě dostalo ochrany. Vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan 7. ledna 2020 samozřejmě rozhodl ve prospěch hříšníka. Požádal jsem o přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Tentokrát se ujal funkce kárného žalobce a zamítavé rozhodnutí mi sdělil dopisem 9. března 2020. Z obou zamítavých rozhodnutí je zřejmé, že zmíněným kárným žalobcům vůbec nevadí, že se Radek Mezlík fakticky dožadoval, aby se Vrchní soud v Olomouci vzepřel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, což je ze zákona nepřípustné. Mimoprávní účinky jeho počínání vůbec nebrali na zřetel, na rozdíl od ministryně Marie Benešové jejich ničivé dopady do životů nespravedlivě stíhaných vůbec nevnímají. Obhajovali tím vlastní představu o své nadřazenosti nad soudy, nad obviněnými a všemi účastníky trestního řízení. Pokud nedokázali správně vyhodnotit beznadějnost Mezlíkova odvolání a včas jej nezastavili, zpochybnili úroveň své odborné zdatnosti. Vše výše uvedené bylo uživatelům zdravého selského rozumu jasné od samého počátku. Při odvolacím řízení odvolání státního zástupce Radka Mezlíka propadlo. Usnesení senátu Ivo Lajdy Vrchního soudu v Olomouci ze 24. června 2020 potvrdilo správnost laického úsudku, ale je ostudou i pro oba zde zmiňované kárné žalobce. V krátkém odůvodnění předseda senátu zdůraznil závaznost právního názoru Nejvyššího soudu ČR pro obecné soudy a poukázal na nesprávnost Mezlíkova požadavku, aby Krajský soud v Brně sjednotil právní názory v dané věci Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, neboť k tomu nemá pravomoc. Pro úplnost uvádím, že souběžně s Michaelou Schneidrovou se dostal před soud její předchůdce Jaroslav Vítek. Jedna z „jeho“ elektráren se nacházela „ve stavu zrodu“. Přesto jej Krajský soud v Brně odsoudil pouze k třem letům podmínečného trestu. Žaloval jej ovšem jiný žalobce než Michaelu Schneidrovou a jeho věc se nedostala do rukou Aleše Novotného. Odvolací soud trest potvrdil. Nejvyšší soud ČR ale rozsudek zrušil a vrátil věc zpět na Krajský soud v Brně. Tam pak došlo k novému zproštění, jež se sice státnímu zástupci nelíbilo, ale měl rozum a neodvolal se. Shodný konečný výsledek věcí obou obžalovaných potvrzuje, že se Nejvyšší soud ČR nemýlil. Tři soudní rozhodnutí tedy potvrzují, že Michaela Schneidrová byla od počátku stíhána nespravedlivě. Naproti tomu v jejich světle se ukázalo, že tři výše zmínění státní zástupci pohrdají Nejvyšším soudem, považujíce se za jediné držitele pravdy v trestním řízení, a přisvojují si nárok na beztrestnost za nedůvodné ničení lidských životů. Státní zástupce Radek Mezlík navíc beznadějným odvoláním zpochybnil svou odbornou způsobilost. Paní ministryně by měla věnovat jejich jednání zaslouženou pozornost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-19 21:00:47

Svět kde jsou soudy už všude zbytečné

Představte si to že by se zrušila profese advokáta a každý by měl u soudu jako svého obhájce vševědoucího boha, jak by to dopadlo když by soudci nemohli díky dogmatismu chybovat? Pokud by se zrušila profese advokátů a každý by měl jako svého obhájce vševědoucího boha, mělo by to hluboké a rozsáhlé důsledky pro soudní… Číst dále »Svět kde jsou soudy už všude zbytečné

Čas načtení: 2024-06-29 20:10:00

Obhájce titulu končí. Švýcarsko nedalo Italům šanci

Obhájce titulu Itálie je mimo hru. Švýcarsko nedalo šanci bezzubé Itálii a pokračuje ve své jízdě na EURO 2024. Svým presinkem a výbornou mezihrou Švýcaři deptali své soupeře už v základní skupině. Mužem zápasu byl jednoznačně Ruben Vargas, který byl strůjcem dnešního velkého vítězství. Jeho příspěvek v dnešním zápase dal fanouškům možnost zavzpomínat na předchozí EURO, kde v osmifinále slavili postup přes Francii.

Čas načtení: 2024-07-13 06:00:00

Jede se Bohemia rally, vedení v MČR hájí Stříteský

V nezvyklé roli obhájce vítězství i lídra průběžného pořadí mistrovství České republiky se postaví na start Bohemia rally Dominik Stříteský. Čtyřiadvacetiletý jezdec, který si loni v Mladé Boleslavi připsal premiérový triumf v domácím šampionátu, má po dvou závodech o šest bodů více než obhájce titulu a desetinásobný šampion Jan Kopecký. Třetí je zatím Adam Březík, který vyhrál předešlou Rallye Hustopeče. Živé vstupy ze závodu odvysílá o víkendu ČT sport, respektive ČT sport Plus.

Čas načtení: 2024-07-30 18:20:00

LOH ONLINE, 4. den: Prskavec je v semifinále! Krejčíkovou čeká Slovenka

Úterní program letní olympiády ve Francii nabízí další české zástupce. Obhájce zlata Jiří Prskavec uspěl v kvalifikaci vodního slalomu, čímž svrdil postup do semifinále. Finále vybojovala BMX riderka Iveta Miculyčová. Česká tenistka Barbora Krejčíková postoupila do čtvrtfinále dvouhry. V bazénu se opět ukázala Barbora Seemanová, když volným způsobem na trati 100 metrů prošla šťastně rozplavbou do semifinále z rezervního 17. místa. Obhájce zlata z Tokia Jiří Lipták skončil už v kvalifikaci. Kompletní dění v Paříži sledujeme průběžně ONLINE.

Čas načtení: 2024-07-30 20:30:00

LOH ONLINE, 4. den: Prskavec je v semifinále! Louda drží naději na postup

Úterní program letní olympiády ve Francii nabízí další české zástupce. Obhájce zlata Jiří Prskavec uspěl v kvalifikaci vodního slalomu, čímž svrdil postup do semifinále. Finále vybojovala BMX riderka Iveta Miculyčová. Česká tenistka Barbora Krejčíková postoupila do čtvrtfinále dvouhry. V mužském deblu uspěla dvojice Tomáš Macháč a Adam Pavlásek a míří do čtvrtfinále. V bazénu se opět ukázala Barbora Seemanová, když volným způsobem na trati 100 metrů prošla šťastně rozplavbou do semifinále z rezervního 17. místa. Obhájce zlata z Tokia Jiří Lipták skončil už v kvalifikaci. Kompletní dění v Paříži sledujeme průběžně ONLINE.

Čas načtení: 2024-08-08 19:40:26

Francouzská jízda pokračuje, domácí srazili Německo a jsou ve finále

Francouzští basketbalisté porazili v semifinále olympijského turnaje světové šampiony Němce 73:69 a zahrají si po třech letech znovu o zlato. Obhájce stříbra z Tokia táhl v bouřlivé atmosféře pařížské haly Bercy autor 17 bodů Guerschon Yabusele. Jeho spoluhráč Isaia Cordinier přidal 16 bodů. Němcům nepomohlo ani 18 bodů rozehrávače Dennise Schrödera. „Les Bleus“ narazí buď v repríze posledního finále na obhájce zlata z USA, nebo na Srbsko. Jejich duel začne ve 21:00.

Čas načtení: 2024-08-13 07:00:01

Dvojí metr Andreje Babiše: Když byl obviněný, držel se zuby nehty, svoje lidi ale v průšvihu potopí hned

Všichni jsme si rovni, ale někteří z nás jsme si rovnější. Asi tak by se dala shrnout politika hnutí ANO v momentě, kdy má některý z jeho členů problém. Když nejde o vysokého činitele strany a jeho jméno začne vyvolávat v mediálním prostoru negativní konotace, zvláště ve spojitosti s korupcí, má takový člověk v podstatě jen jednu jistotu – v hnutí ANO brzy skončí. Pokud tedy není Andrej Babiš nebo někdo z jeho blízkých spolupracovníků. Babiš Hrabáče odepsal předem Skvěle je to vidět na současné kauze chomutovského primátora Marka Hrabáče. Ten totiž obrazně řečeno teprve seděl v policejním autě cestou na stanici, a šéf hnutí Andrej Babiš už jej odepsal. Přes iDnes.cz lakonicky vzkázal, že „pokud bude Hrabáč mezi obviněnými, ANO se s tím vypořádá okamžitě a rázně“. Žádná podpora spolustraníka, žádná presumpce neviny, nic takového se nekonalo. O den později bylo jisto – Hrabáč v ANO končí a jeho jméno bude vyškrtnuté z první příčky ústecké kandidátky hnutí bez náhrady. Babiš má problém: Jeho jedničku v Ústeckém kraji sebrala policie, náhradníka nestihne Číst více Když má průšvih Babiš, nic se neděje Babiš tak předvádí naprosto obrácený postup oproti tomu, kdy byla obvinění vznesena proti němu. Ze svých funkcí neodstoupil ani při podezření, ani při obvinění, a dokonce ani při tom, kdy byl kvůli kauze Čapí hnízdo přímo obžalován. Tehdy vznikl jeden z jeho výroků, který bude jako příklad arogance moci předkládán ještě velmi dlouho. „Já vám jenom chci říct, že nikdy neodstoupím. Nikdy. Nechť si to všichni zapamatují. Nikdy,“ řekl Babiš tehdy novinářům, když odlétal do Bruselu a na domácí půdě se právě neřešilo nic jiného než kauza Čapí hnízdo, kterou tehdy opozice spojovala s existencí jeho vlády. Šéfův obhájce Nacher mlčí Babišův stranický kolega a věrný obhájce na sociálních sítích, poslanec Patrik Nacher, by o tom mohl natočit jeden ze svých pořadů s přiléhavým názvem Dvojí metr. Tentokrát by ale musel tepat svého šéfa a čert ví, zda by neskončil stejně jako Hrabáč. Toho si samozřejmě všimli i komentátoři na sociálních sítích. „Pan Nacher ještě nepřišel na nějakou kloudnou odpověď k momentální situaci. Nehoňte ho. Má toho nad hlavu. ANO je stádo korupčníků a on se musí ohánět. Babišovo rčení ‚veď kradnů všici‘ nemusí voličům stačit,“ opírali se na Twitteru do Nachera. Exkandidát na pražského primátora pak přišel pouze s lakonickým komentářem. „Velký kňů, natočte si to sám,“ vzkázal Nacher kritikům dvojího metru. Fiala nenosí českou vlaječku, vaří z vody Babiš. Sám to táhne s Rakušany, kteří blokují naše jádro Číst více Babišovy voliče to nezajímá Redakce Čtidoma oslovila politologa Jana Charváta s otázkou, jaký vliv to může mít na výsledek zářijových voleb do Senátu a krajských zastupitelstev. Podle něj však Babišovy voliče podobný skandál příliš neovlivní. „Moc je to nepoškodí. V minulosti už jsme podobné věci viděli, ta důvěra a ochota volit Andreje Babiše prostě vyplývá z jiných pohnutek, než je jeho čistota. Ten jejich argument je v zásadě vždy podobný: Všichni kradou, tak co se děje, proč by se to mělo řešit v případě Babiše a jiných ne,“ říká politolog a opakuje, že skandál na chomutovské radnici zřejmě dopad na výsledek mít nebude. Zda se jeho předpovědi vyplní, bude možné vidět už 21. září. KAM DÁL: Lajdácké, ukvapené. Ministr Bartoš přesto odmítá vyvodit osobní odpovědnost za zpackanou digitalizaci stavebního řízení.

Čas načtení: 2025-04-09 09:58:00

Překvapení u odvolacího soudu s Janem Cimickým (76): K soudu se nedostavil on ani jeho obhájce!

Když v listopadu loňského roku Obvodní soud pro Prahu 8 psychiatru Janu Cimickému (76) uložil pětiletý trest vězení a desetiletý zákaz vykonávání lékařské praxe, hovořil o tom jeho obhájce jako o prvním poločasu. Druhý poločas měl začít ve středu. Městský soud měl projednat odvolání, které proti rozsudku Jan Cimický prostřednictvím svého obhájce podal. K velkému překvapení všech se tak ale nestalo.

Čas načtení: 2025-04-09 09:58:00

Odvolací soud s Janem Cimickým (76): K soudu se nedostavil on ani jeho obhájce!

Když v listopadu loňského roku Obvodní soud pro Prahu 8 psychiatru Janu Cimickému (76) uložil pětiletý trest vězení a desetiletý zákaz vykonávání lékařské praxe, hovořil o tom jeho obhájce jako o prvním poločasu. Druhý poločas měl začít ve středu. Městský soud měl projednat odvolání, které proti rozsudku Jan Cimický prostřednictvím svého obhájce podal. K velkému překvapení všech se tak ale nestalo.

Čas načtení: 2025-07-23 17:51:00

Trýznivá vražda starosty: Střelili ho do hlavy hřebíkovačkou? Obhájce u soudu zuřil nad policejními postupy!

Soud kvůli vraždě starosty Myslinky Přemysla H. (†51) míří do finále, ve středu se přednášely závěrečné řeči. Podle státní zástupkyně vraždu pomocí hřebíčkovačky a železné tyče zosnovala starostova exmanželka Martina H. (41). Její obhájce i sama obžalovaná toto tvrzení odmítají. Obhájce v emotivní závěrečné řeči vyčetl plzeňským vyšetřujícím policistům jejich postupy, naznačil, že mohli jednat podjatě.

Čas načtení: 2025-09-16 12:32:00

Řezník (56) ze žárlivosti střelil manželku do hlavy jateční pistolí!? Soud mu snížil trest

Vrchní soud v úterý snížil trest pro šestapadesátiletého řezníka z Kolína, který se svou ženu pokusil zavraždit jateční pistolí. Podle nového rozsudku si má odsedět 13 let. Krajský soud jej už letos v květnu potrestal 15 lety odnětí svobody, proti čemuž se obžalovaný odvolal. Řezníkův obhájce Jiří Sehnal argumentoval velmi špatným zdravotním stavem svého klienta, který podle něj není schopen chápat smysl uloženého trestu. Obhájce proto požadoval, aby soud nechal zpracovat ústavní znalecký posudek.

Čas načtení: 2024-02-17 21:29:58

Leverkusen opět zvítězil a vyrovnal rekord Bayernu. Schick se neprosadil

Leverkusen s Patrikem Schickem v základní sestavě porazil v německé fotbalové lize domácí Heidenheim 2:1 a díky 32. soutěžnímu zápasu bez prohry v řadě vyrovnal rekord Bayernu Mnichov. Na obhájce titulu mají svěřenci Xabiho Alonsa v čele tabulky už osmibodový náskok, bavorský velkoklub se v 25. kole utká až v neděli s Bochumí.