EUR 24,240 
|| 
JPY 13,134 || 
USD 21,010 || Život se se zpěvačkou Annou K. v posledních letech rozhodně nemazlil. Dvakrát porazila vážné onkologické onemocnění, a aby toho nebylo málo, po téměř třiceti letech ji opustil partner Tomáš Vartecký. Nyní konečně znovu nabrala sílu a rozhodla se splnit si svůj sen.
Čas načtení: 2019-08-08 08:02:14
Henri-Pierre Jeudy: V dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu
V České republice se objevuje slovo kultura na veřejnosti jen v souvislosti s kocourkovskou přetahovanou o post ministra tohoto resortu. Povědomí o tom, že společnost jako celek je odpovědná za svou tvář, jíž kultura je, se vytrácí. Nestaráme se o to, jak vypadáme. Knihy jsou přitom jednou z nejúčinnějších věcí v péči o pleť národa. O duši nemluvě. U nás je situace pro malá nakladatelství velice svízelná, jen obtížně hledají finanční prostředky. Jakým způsobem funguje vaše nakladatelství? A proč jste se rozhodli věnovat této činnosti? K založení Châtelet-Voltaire nás vedlo přesvědčení, že psaní není jen individuální činnost, vášeň, ale také určitá výzva a odpovědnost vůči spisovatelské i čtenářské komunitě. V tomto zapomenutém venkovském kraji jsme si žádné iluze nedělali. Až tak zapomenutém jistě ne, místo přece už proslavila slavná dvojice Emilie du Châtelet a Voltaire, kteří zde žili na nedalekém zámku patřícím tehdy velice známé markýze Emilie du Châtelet, která proslula v matematice i fyzice… Máte pravdu, není to tak docela zapadákov. Naším záměrem je vydávat knihy příjemné na dotek a do ruky, zajímavou útlou knihu, která nenudí. Vydávat malou knihu jako výrazový prostředek, protože v dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu. Naše malá kniha je sama o sobě takovým poutníkem od jedné podoby ke druhé, vychází v různých žánrech, od aforismu po kroniku, od pamfletu po pocty, od manifestu po kritiku a od prózy k poezii… Velice často však naše publikace směřují k obraně regionální identity. Zajímavé na našich titulech je i to, že zachycují vztah, napětí mezi lokálním a globálním, perspektivu z pohledu „lokálního tradicionalismu“, který se chce logicky propojit a prosadit svoji univerzální myšlenku, která vzešla kdesi v zapomenuté díře. Naše nakladatelská strategie spočívá především v tom, že vytváříme jakousi „myšlenkovou líheň“ zahrnující autory i obyvatele daného teritoria; pohled starousedlíka a možnost, aby i on mohl vyjádřit nejen svoje myšlenky, byť i utopické, ale i svoje filozofické chápání svého territoire. Témata si autoři volí sami, my jen pokládáme otázky jdoucí „proti času“, proti kulturní uniformitě, dnes tak převažující. Châtelet-Voltaire si vede velice dobře ve všech směrech. Pokud vím, finančně vás podporuje příslušný region. Ano, dostáváme menší pravidelnou regionální podporu. Bohužel na vyplácení autorských honorářů nám mnoho prostředků už nezbývá; redakční práci, grafickou úpravu zajišťujeme sami. Ale musím podotknout, že čím dál více mají o naše knihy zájem i velká pařížská knihkupectví. Autory ale neproplácení autorských honorářů příliš neodrazuje, pokud vím. Ne, o autory nouzi věru nemáme. Píší pro naše nakladatelství rádi, včetně zahraničních literátů. Na podzim minulého roku jste v Saint-Dizier uspořádal konferenci na téma Velká válka, šílenství a surrealismus. V roce 1916 působil André Breton, pozdější papež surrealismu, jako asistent v tamní nemocnici, která dnes nese jeho jméno. Pečoval o vojáky, kteří na frontě utrpěli psychický šok, duševně onemocněli. Kromě toho, že vydáváme knihy, organizujeme také semináře a kolokvia. V létě 1916, jak jste řekla, přijímal medik André Breton vojáky v traumatických stavech. V nemocnici Saint-Dizier byl pověřen tím, že odhaloval simulanty, tj. vojíny, kteří se chtěli vyhnout bojům na frontě. Breton si tehdy uvědomil, že i simulace je skutečná, stejná jako realita, kterou pacient paroduje. Ve svých zápiscích zaznamenal vzpomínku, která se později stala legendou: Jeden voják mi vypravoval, jak v bojové linii zaujal dobře viditelnou pozici, svým ukazováčkem naznačoval směr, kudy granát poletí. Voják své gesto navíc doprovázel pískáním, na dálku tak dával znamení, kam granát přibližně dopadne. Ten voják chtěl padnout, ale zůstal naživu, jak Breton dále popisuje, zato jeho gesto se proměnilo v jakýsi rituál nebo tik, kterým jako by odvracel svoji smrt; způsob, jak irréaliser, zbavovat válku její reality, se proměnil v jeho zlý sen. Aniž bych byl přesvědčen o jeho šílenství, říká Breton v souvislosti s jiným pacientem, poznal jsem za války blázna, který nevěřil na válku. A v tom spočíval význam Bretonova působení v nemocnici pro poezii; přibližně v té době totiž objevil texty Sigmunda Freuda; propojil si je s tím, co už znal z psychopatologie, například jakým způsobem se postižení vyjadřovali; fascinovalo ho, jak vojínova řeč se vždy odchýlila, když měl odpovědět na položenou otázku, jeho odpovědi bývaly často zcela nekoherentní, např. vojáci nevěřili, že válka skutečně existuje… U postižených existoval určitý obranný mechanismus irréalisation skutečnosti. A právě ten mechanismus se později stal základem surrealistické tvorby, surrealismus tak v podstatě vznikl z krveprolití, které nelze ničím ospravedlnit. A v tom šíleném válečném kontextu se svět začal ptát, jaký je vztah mezi duševní nemocí a uměním, které přijalo jakousi eschatologickou podobu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A patrně tehdy začalo slovo surrealismus postupně, zato vehementně pronikat do běžné mluvy, ne? Ovšem. Slovo surrealismus se obecně prosadilo, dnes často odkazuje k tomu, co vybočuje z reality, jindy se používá jako synonymum toho, co považujeme za šílené v našem způsobu vyjadřování nebo ve vnímání věcí kolem nás. Francouzské vojáky Velké války jsme prohlásili za padlé za Francii, ale jen málokdy si uvědomuje, že to byli právě oni, jejichž prostřednictvím jsme dnes schopni skutečně akceptovat naše šílenství v situacích, kdy musíme vyjádřit, pojmenovat naši realitu extravagantním jazykem. Vaše nakladatelství se také věnuje tomu, co lze nazvat politické rituály v kraji Haute - Marne. Můžete českým čtenářům o tom něco říci? Châtelet-Voltaire se pochopitelně zajímá i o historické osobnosti pocházející z našeho kraje, buď se zde narodily, nebo delší dobu žily. Nejde nám o jejich literární portréty, životopisy, ale spíše se snažíme zachytit v našich publikacích, jak se tyto postavy proměnily v mýty a jak tyto mýty přežily až do současnosti. Vydali jsme například knihu Mýtus Louise Michelové (Clémence-Louise Michelová, řečená Louise Michel, 1830 až 1905, učitelka, anarchistka, velká bojovnice za ženská práva a významná postava Pařížské komuny, až do konce života byla pod policejním dozorem – pozn. autorky), Clemence-Louise se v kraji Haute-Marne proměnila v mýtus o „rudé panně“. A také jsme věnovali pozornost Janě z Arku, neboť její otec pocházel z Haute-Marne, z nedaleké vesnice Domrémy-la-Pucelle, která se díky tomu stala symbolem-mýtem. Cizinci i Francouzi toto místo hojně navštěvují. I to dnes vysvětluje, proč mnozí politici vyhledávají podobná „ztracená místa“ a snaží se je oživit svojí přítomností, považují je za inspirující a důležitá pro rozvoj a upevnění své politické kariéry. Politik tak chce vyvolat přesvědčení, že i on „vstupuje do dějin“. Není generál de Gaulle a jeho sídlo v Colombey - les-Deux - Églises ideálním příkladem toho, co jste právě řekl? Generál de Gaulle vždy, když měl učinit nějaké významné rozhodnutí, uchyloval se do Colombey-les-Deux- Églises. Po jeho smrti se vesnice stala lieu de pèlerinage, poutním místem. Už za svého života ten zasvěcovací rituál připravoval – je nutné vydat se z hlavního města a – „jít ho hledat“. Později si Marine Le Penová, lídr Národní fronty, vybrala ke svým politickým rituálům vesnici Brachay ležící v našem kraji, neboť zde má mnoho svých voličů. Té vesnici se začalo říkat zapomenutá Francie. Uvedený rituál, pojatý jako návrat k zemi, je jen staromódní karikaturou de Gaullova známého ceremoniálu. Jenže, Marine Le Penové se nikdy nepovedlo učinit z Brachay přitažlivý symbol, její pařížští obdivovatelé zde své mítinky nekonají. Platí, že symbolický odkaz místa nelze budovat násilně, ten předpokládá dlouhodobou spojitost s osobností politika; je třeba, aby se jeho historie v průběhu času pevně vepsala do daného místa, aby vznikla jakási parabolická postava osudu. Ve svých statích a knihách se průběžně zabýváte problémem soukromí v lidském životě (L´Absence de l´intimité, 2007). V dnešní době, literatuře, médiích se odhalování intimních věcí stalo posedlostí (lásky, manželství, nevěra, sexualita…). Ušetřeni nejsou ani ti, kteří už nežijí. I tam se slídí, co by se ještě hodilo. Knižní pulty jsou zavaleny autobiografiemi, deníky, rozhovory, zpověďmi všeho druhu. Privátní sféra se stala exhibition permanente… Jak toto vnímá sociolog? Žijeme ve společnosti, kde už dlouho převládá imperativní transparentnost. O nedostatku soukromí jsem už napsal knihu, o které jste se zmínila. Kromě obvyklých jevů vymezujících naši soukromou sféru, mám na mysli třeba náš domov, ochranu soukromých dat, by se měla intimita prožívat jako něco, co nemá být ani na očích, ani na doslech. Jenže naše intimita nemá vyznačený čas ani prostor, a proto se snadno stává součástí našeho veřejného prostoru; současný exhibicionismus je projevem intimity. A s nárůstem self-obrazů, které cirkulují na sociálních sítích, to ustavičné odhalování svého těla a citů, ta až hysterická touha po vlastní veřejné prezentaci – toť intimita ve věčné výloze. A důsledek je – naprostá ztráta jedinečnosti, druhé je stejné jako já, jako v klonické duplicitě. Více projekce, více identifikace, ale konstatování – podobnosti. Vizuální sdílení na smartphonu v nás vyvolává ošidný pocit být spolu. A je zvláštní, jak právě tato iluze intimního společenství nakonec způsobí, že člověk zapomene, že jde jen o exhibicionismus. Na webu jsou intimní deníky přístupné všem. A jejich počet stále roste. Tito diaristé, deníkáři vlastního života se navzájem čtou, sdílejí svůj svět každodenního psaní, společnou radost z toho, že nacházejí bezpočet podobných dvojic. Stud už není důvod k sebekontrole, dobrovolně zveřejňovaná tajemství jsou stejná stejným způsobem. A jak píše teoretička umění Anne Cauquelinová, čím více intimistů, tím více intimností. Potěšení z veřejně vyzrazených důvěrností se musí neustále konfrontovat, znásilnění intimity se považuje za výzvu. Výrok Nic neskrývám, vše je v mém životě transparentní je politické zaklínadlo, ačkoliv jde o děsivý výrok. Jak na ten problém nahlížíte? Jaký význam má uveřejnit fotografii bývalého, dnes již nežijícího prezidenta Václava Havla v posteli s jeho ženou, kterou při výročí jeho smrti uveřejnila letos 3. ledna Dagmar Havlová na Twitteru? Političtí lídři a hvězdy showbyznysu rádi zveřejňují svůj soukromý život jako výraz své morální transparentnosti. Kraluje tak estetický moralismus, skrze který musí být vše akceptováno, protože daná postava nic neskrývá. A sem patří i uvedená fotografie. Z mezilidských vztahů se vytrácí opravdovost, stejně jako spolehlivost, jak o tom píši v Absenci intimity. Mám dojem, že možná právě vaše nakladatelství „na vsi“ udržuje ještě jistá tajemství. Také si tu otázku často pokládám, zda to právě není naše nakladatelství v této odlehlé končině, které ještě udržuje auru tajemství. Kraj se čím dál více vylidňuje, lidé žijí izolovaně, přesto ale stále zapisují fragmenty svého života, kraje a ve svých zásuvkách uchovávají básně a příběhy, jako by chtěli ty vzkazy jednou vložit do lahve a vhodit do moře. Současná společnost zmítaná liberalismem ztrácí svoji stabilitu a stále více si klade otázky, jaká bude její budoucnost. Mnozí se obávají, že jejich kulturní identita je nebezpečně ohrožena. Básník Frédéric Tristan napsal: Tradice není návrat do minulosti vyšlé už z módy, ale stálá přítomnost našich kořenů v průběhu času. Co o tom soudíte? Globalizace dala kulturní dědictví k dispozici cestovnímu ruchu jako ideální prostředek mezikulturního univerzálního dialogu. Jenže nastalo soupeření. A na tuto válku identit, jednotlivé komunity reagovaly terapeuticky, a to tak, že začaly své kulturní dědictví folklorizovat. Nastalo sice určité zmírnění významu zděděného kulturního dědictví, jenže vyvstala také otázka, jak dalece by měly být kulturní znaky objektivizovány jako značky identity? Požadavek kulturní identity manifestuje jednak kolektivní vůli, aby byla zajištěna kulturní singularita, jistá obrana proti jiným kulturám, což není nic jiného než zábrana, aby se jednotlivé kultury navzájem příliš nepropojovaly; každá komunita má tak svoji vlastní kulturu, takže kulturní identita se stává určitým milníkem, vytyčuje území druhého, a brání tak riziku kontaminace kultur. Naštěstí i navzdory tomu, že etnické kultury zůstávají zachovány ve svých čtvrtích, města si stále uchovávají jak svoji živou heterogenitu, tak identitu. Lze dokonce říci, že – do jisté míry – zapomenout na „svoji“ kulturní identitu znamená otevření se světu. Stejně každé řízení mezikulturních vztahů nakonec vyústí v kontrolu obchodních transakcí a vazeb. A globalizace tak vede k deteriorizaci, k rozšiřování poststátního prostoru. Myslíte, že pocit ohrožení kulturní identity je stále silnější? Myslím, že je nemožné najít vyčerpávající definici, co vůbec znamená kulturní identita, už proto, že ta vždy vychází z rozdílných společných základů. Zahrnuje snad oživování národních kultur ve vylidněných regionech a v době internetu také ochranu před její krizí, před nejistou budoucností? Jisté není nic. Xenofobie usilující o potlačení identit, která nepochybně sílí, nechrání kulturní zvláštnosti, spíše je blokuje; blokuje prožívání toho, čím jedinec je. A možná i s tím souvisí ještě jedna moje malá poznámka: Nesní snad každý někdy o tom, že by byl rád někým jiným? Myslím, že bez určité hry na všudypřítomnost naší identity by byl náš život asi velice smutný. Jak to myslíte? Kdyby člověk neusiloval o svůj prostor, o svoji identitu, možná by se tak zbavil své šance na jisté obtíže, překážky, tedy těch okamžiků, kdy jsme překvapeni, že jme tak trochu cizí i sami sobě. Jak vnímáte hnutí „žlutých vest“, které začalo koncem loňského roku a pokračovalo i letos? Základní otázka zní: koho vlastně žluté vesty reprezentují? V regionu, který se postupně vylidňuje, plyne jejich zlost spíše z pocitu, že jsou přehlížené, opuštěné; řidiči za přední sklo, na viditelná místa umísťují složené žluté vesty, aby ukázali, že s hnutím sympatizují, tiše říkají „jsme s vámi“, což ale neznamená „můžete s námi počítat“. Žluté vesty nechtějí být považovány za „apolitiques“, tedy nikoliv v tom smyslu, že „nedělají politiku“, ale že už politikům nevěří, že politici už nereprezentují jejich zájmy; „mýtus přímé demokracie“ totiž drží pevně, zvláště když hrozí, že by mohl úplně zmizet, že by ho mohla nahradit rozhodovací moc technokratů. I když manifestanti nejsou ani tak početní, většina společnosti je velice podporuje. Nepochybně jejich síla spočívá v tom, že své rozhořčení jsou schopni sdílet kolektivně a vyjádřit ho velice teatrálně; vrhají se na scénu a zviditelňují více sebe než své činy. Kruhový objezd, kolem kterého se sdružují, nabyl jakýsi alegorický význam; na něm, na tom symbolickém místě, si hlasitě vybíjejí svoji zlost, tak, aby si každý mohl říci: s tím souhlasím, to je správná viditelná reprezentace. A navíc kolektivní zlost působí stejně nakažlivě jako panika, hlavně rozrušuje společenský řád. Avšak k tomu může stejně dojít jen symbolicky, neboť ekonomický systém, ve kterém žijeme, je schopen absorbovat vše, co ho ohrožuje. A „velká debata“, celonárodní diskuse, kterou Emmanuel Macron zahájil 18. března? Tak ta měla být jakousi třešničkou na dortu; zúčastnilo se jí šedesát univerzitních intelektuálů a lze říci, že probíhala přímo v maratónském tempu, začínala v přímém přenosu na France-Culture už v osm hodin ráno. Po pravdě musím říci, že mne to celé tak iritovalo, že jsem to nemohl vůbec vystát, to ponižování se, to žalostné zhroucení myšlenky. To, co je pro naši dnešní dobu značně příznačné, je – smrt kritického společensko-politického myšlení a triumf jeho absolutní zbytečnosti. Výklad žlutých vest nepotřebuje množství sociologických a filozofických analýz, ani novinářské komentáře. Skutečně kritické hodnocení není stejně možné, možné jsou jen samolibé intelektuální plky. V minulých dobách se tomu říkávalo „papouškování“, vždy omezující a znemožňující skutečnou diskusi. Všichni všechno vědí, všem je všechno jedno; jen pravidelný informační rytmus obměňuje atmosphère sociale, jen rychlost a efektivita sociálních sítí nám sděluje, co je a co bude. Faktografický fenomén žlutých vest, který na sebe vzal podobu „věčného protestu“, může okamžitě zmizet, stejně jako se může kdykoliv znovu objevit; ten jev vlastně anuluje jakoukoliv kritiku a svým způsobem ji i zesměšňuje. Politika nezmůže nic než jen „držet strnule své pozice“. A Macron, „snaživý žáček“, jak se mu říká, je samozřejmě připraven odpovědět na všechny otázky. Naštěstí mnozí intelektuálové odmítli účast v této pantomimické hře na filozofickou a politickou debatu. Proběhly volby do Evropského parlamentu, které vyhrála Marine Le Penová. Co o výsledku soudíte? Není to volba především proti Macronovi ? Výsledky evropských voleb v podstatě souvisejí s nedávnými protesty žlutých vest, které rovněž směřovaly proti reformní politice současné vlády. Reakce prezidenta Macrona nebyla vůbec přesvědčivá, a tak kolektivní hněv ovládl i volby. A samozřejmě že odpor proti Macronovi se v nich projevil. Můžeme dokonce říci, jako kdyby i další směřování Evropy bylo zdrojem všeho současného zla. To, co ale nyní přece jen odhalilo rozporuplnost žlutých vest, je „národní sjednocení“, které z volebního výsledku teď těží značný zisk, vždyť pocit trpkosti a nespokojenosti přece krystalizoval už dříve, a ony ho celé měsíce na „kruhových objezdech“ a po celé zemi veřejně vyjadřovaly. Naskýtá se ovšem i otázka, kterou si nutně musíme položit, zda svět sám a do jaké míry neprochází také „vlnami regrese“ motivujícími k tomu, aby se lidé postavili za ty, kteří reprezentují čím dál více jejich společenskou identitu? {/mprestriction} Autorka je spisovatelka. Henri-Pierre Jeudy (*13. 3. 1945, Paříž) je univerzitní profesor, sociolog, filozof, antropolog a spisovatel citlivě reagující na nejrůznější společenské a životní situace, vydal několik velice úspěšných titulů, za všechny jmenujme alespoň Pohádku o mrtvé matce, Umění být dědečkem i Absenci intimity. Působil rovněž jako sociolog ve Státním ústředí vědeckého výzkumu, specializoval se na dopad katastrof a strachu na člověka a společnost. Jeudy se kromě sociologie a své literární činnosti v posledních letech věnuje nakladatelské práci; v Cirey-sur-Blaise v kraji Haute-Marne založil spolu se svou ženou Monique a brazilskou básnířkou Claudií Marií Galerou, trvale žijící ve Francii, nakladatelství Châtelet-Voltaire, které vydává čtyři až šest titulů ročně. Publikace stejného menšího rozsahu i formátu vycházejí v jednotné grafické úpravě; témata jsou lokální, národní, historická, kulturní i sociologická a nechybí ani próza a poezie, namátkou jmenujme Legendy ze Saint-Dizier, Zachráněný ráj, Japonec v Horní Marně nebo Clairvaux, génius místa atd.
\nČas načtení: 2021-01-20 05:42:34
Dita Horochovská: Síla hlasu je neskutečná
S Ditou se známe již mnoho let. Narodila se s nádorem v páteři a kvůli tomu má nepohyblivé horní i dolní končetiny, je kvadruplegik. Dita je velká bojovnice. Počítač se naučila ovládat hlasem, sama se dokonce podílela na vývoji technologie. Byla vůbec první uživatelkou této technologie v ČR. Neskončila ale jen u sebe, pomáhá i druhým.
\nČas načtení: 2020-06-30 07:25:53
Online festival Pohoda in the Air od příštího čtvrtka 9. července do nedělního rána nabídne 50 slotů, z toho 31 koncertů. Jádro programu bude tvořit živý přenos z letiště Trenčín i jiných zajímavých míst, která nejsou návštevníkům Pohody běžně přístupná. Například letištní věž, její střecha, stará vojenská technika, hangár či požární nádrž. K tomu na festivalu zahrají speciálně připravené koncerty umělci doslova z celého světa, zastoupených bude totiž všech pět obývaných světadílů. Úvodní den otevře koncert afgánského ženského orchestru ZOHRA z Kábulu, po kterém vystoupí na letišti Trenčín Milan Lasica a Dorota Nvotová. Páteční program otevře svým vystoupením ochestr The Tap Tap, ke kterému se na prázdné letištní dráze přidá v kilometrovém tanci Radoslav Piovarči z EnKnapGroup. Debutové generační album předvede skupina Veľká potreba, z Atén zahraje objev řecké hudební scény Marina Satti & Fonés a své sedmnácté album v pořadí představí Raptor Koch. Světovou premiéru spojenou se křtem nového alba si odbudou romantici z Billy Barman, mimořádnou tvořivost v hudbě a též v tvorbě hudebních nástrojů ukážou hudební bojovnice a bojovníci ze slamů Kinshasy – konžská sestava Fulu Miziki. Po dlouhých sedmnácti letech hibernace si naživo zahraje elektronicko-dechový orchestr Neuropa. Po nich přijdou belgičtí Shht, ze svého autobusu se přihlásí Bazzookas a s prázdnotou letiště a světly si pohraje skupina Luvver. Jediným pódiem na letišti bude Garáž, symbolicky postavené na místě hlavního pódia. Po půlnoci na něm zahrají metalové kapely Besna a 7 minút strachu. V prostoru vyřazených vojenských zařízení odehraje svůj set Nina Pixel. Sobotní program otevře jediný veřejný koncert festivalu – na trenčínském náměstí zahraje ve světové premiéře Komorný orchester mesta Trenčín díla Vrbovských vítězů v aranžích Slava Solovica. Ze střechy letištní věže představí své nové album Stroon, debutové album Puntičkár na vyřazeném radaru předvede maďarsko-slovenská kapela Drť. V jednom setu se střetnou rappeři Čavalenky a Gleb. Koncert při západu slunce odehraje a odtančí festivalový oblíbenec Ventolin a ze sedmitisícového městečka La Junta pošle svou tvorbu outsiderská americká hvězda Space Lady. Zahrají také Midi Lidi a koncertem z Tel Avivu se přihlásí íránská zpěvačka Liraz. Hru se světly a letištní dráhou ukáže Blikající orchestr a ze Sydney se s novým albem představí Donny Benét. Program bude po půlnoci opět patřit tvrdším žánrům a elektronice. Album Epiphany v premiéře odehrají elektronici Tittingur, analogové mistrovství ukáže česká dvojice Oliver Torr & OGJ. V Garáži se představí punková kapela The Wilderness a úplně nové tváře slovenské scény – kapela Haďáci. V balónu propluje celým světem DJ Džbán. Hudebním vrcholem a zároveň tečkou za Pohodou in the Air bude Vítání slunce s Kronos Quartet. Díky geografické poloze a časovému posunu tak diváci uvidí nejen východ slunce nad trenčínským hradem, ale i jeho západ v San Franciscu. Kromě hudby nabídne Pohoda in the Air i nejrůznější debaty, performance, literaturu, film a vizuální umění. I v tomto případě bude festival využívat různé prostory letiště, instalace ale i letadlo nebo balón. Festival Pohoda in the Air budete moci sledovat na www.pohodafestival.sk, na facebookovém profilu a YouTube kanálu Pohody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2024-02-20 15:51:05
Na premiéře komedie Jen pravdu, drahý měl v publiku herec Josef Carda také podporu z rodiny. Nechyběl jeho syn Adam s přítelkyní Lucií. Influencerka a fotografka Lucie Levá je velká bojovnice, už podruhé bojuje s rakovinou.
\nČas načtení: 2024-03-08 11:30:52
Herečka Martina Preissová pomohla, když mu bylo nejhůř
Sáhla si na dno. Manžel Martiny Preissové (48) bojoval se závislostí na alkoholu a chtěl spáchat sebevraždu. Je velká bojovnice. To, co dokázala Martina Preissová (48), by mnoho li... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz
\nČas načtení: 2024-04-26 08:35:35
Každá chvíle je vzácná. Yvetta Blanarovičová sdílela dojemnou fotku s nemocnou maminkou
Yvetta Blanarovičová se s fanoušky podělila o své pocity, když sdílela fotografii se svou milovanou maminkou. Zpěvačka se svěřila s tím, že maminka je i přes nemoc velká bojovnice.
\nČas načtení: 2024-08-22 00:06:00
Siniaková opět otočila zápas a v Clevelandu si zahraje čtvrtfinále, Nosková postoupila v Monterrey
Že je velká bojovnice, opět prokázala Kateřina Siniaková. Česká tenistka si zahraje v Clevelandu čtvrtfinále, když ve druhém kole, stejně jako v prvním, dokázala otočit zápas s Jessicou Bouzasovou ze Španělska a zvítězila 2:6, 6:4 a 7:6. V turnaji, který je generálkou na poslední grandslam sezony US Open, třetí nasazená Češka už v úvodním kole otočila zápas ze stavu 1:5 ve třetím setu. Do čtvrtfinále postoupila také Linda Nosková, a to na turnaji v Monterrey v Mexiku.
\nČas načtení: 2024-11-02 05:00:00
Bojovnice s rakovinou a fotografka Lucie Levá (31) má za sebou mučivé chvíle. Po letní operaci jater ji čekala velká kontrola na onkologii, zda je vše v pořádku a rakovina se nevrátila… Teď statečná žena sdílela velmi emotivní video.
\nČas načtení: 2024-11-02 05:00:00
Bojovnice s rakovinou a fotografka Lucie Levá (31) má za sebou mučivé chvíle. Po letní operaci jater ji čekala velká kontrola na onkologii, zda je vše v pořádku a rakovina se nevrátila… Teď statečná žena sdílela velmi emotivní video.
\nČas načtení: 2024-12-07 07:00:01
Konec Dancingerové ve StarDance? Může za to její tanečník
StarDance je drsnou prověrkou nejen pro celebrity, ale i pro profesionální tanečníky. „Zdravím vás všechny z postele, dávám se dohromady. Děkujeme za podporu. Já vypotil tak čtyři litry. Tento týden bude velká výzva,“ napsal si před pár dny na sociální sítě Martin Prágr. Okamžitě se začalo mluvit o tom, že by tedy Marta Dancingerová mohla ze soutěže odstoupit. Byť je jasné, že tanečník udělá všechno pro to, aby se dal dohromady. Návrat Vondráčkové a zraněný Vodička Možné je ale asi úplně všechno. Tím spíš po tom, co jsme viděli v případě Patrika Hartla. „Osobně musím říct, že všechny soutěžící obdivuji. Ten nápor je šílený. Na fyzičku, ale i na psychickou kondici, ty stresy jsou neskutečné. Do toho si musíte připočítat i to, že všichni mají i soukromé životy. Známé tváře nejsou profesionální sportovci, pro které by byl tanec jako obživa, zaměstnání. Pořád je to v rovině koníčka, nebo snad výzvy,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz fotograf a znalec českého showbyznysu Pavel Rousek. Kostková skončí ve StarDance! Tohle nemůže ustát Číst více Je samozřejmě otázka, jestli další na řadě, pokud jde o odstoupení, bude právě Marta Dancingerová. Podle sázkových kanceláří je horkou adeptkou na celkový triumf hned po Oskaru Hesovi. Návrat Lucie Vondráčkové by v tomto ohledu neměl nic moc změnit. Martina Ptáčková stále patří mezi outsidery. Netřeba však připomínat, že bojovnice má tuto roli od prvního kola. Přesto je s Dominikem Vodičkou mezi nejlepšími čtyřmi páry. Mimochodem, už i Vodička hlásil zranění. Takže kdo ví, jak sobotní večer vůbec dopadne. „Nemohl jsem ani pokrčit nohu, jak to oteklo. Zašel jsem si radši na rentgen,“ popsal tanečník s tím, že naštěstí nejde o vazy. Jeho startu by tak snad nemělo nic bránit. Na druhou stranu může být limitován, což může znamenat, že nepodá stoprocentní výkon. Učitelka bije studenty, dívka se staví desítkám policistů. Nejsilnější okamžiky gruzínského boje za svobodu Číst více Hodně hvězd v minulosti odstoupilo Když byla řeč o soukromých životech, dost možná je to alfa a omega případného úspěchu. Či neúspěchu, logicky. „Kdo nemá správně nastavenou hlavu a nemá podporu z domova, nemá šanci. Partneři i další příslušníci jednotlivých rodin hrají zásadní roli. A zase jsme u Marty Dancingerové. Tam je to, zdá se, jako na houpačce. Jednou se říká, že ji Marek Pospíchal podporuje, podruhé, že už by ji chtěl mít doma. Čert aby se v tom vyznal,“ usmíval se Rousek. Jisté je, že i v předešlých ročnících StarDance se z nejrůznějších důvodů odstupovalo. „Třeba Mahulena Bočanová a Jaroslav Kuneš skončili, když si tanečník roztrhl sval v oblasti třísla. Jana Švandová se Zdeňkem Fenčákem zase ve čtvrtém kole požádali diváky, aby jim neposílali hlasy, protože jsou unavení. Václava Koptu zase rychle nahrazoval Richard Genzer atd. Zkrátka není to nic výjimečného,“ dodal pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Herec Dvořák byl tajně zvolen ministrem! Vláda je kompletní.
\nČas načtení: 2025-04-17 12:10:05
Tahák pro Eden. Oktagon oznámil pikantní titulové derby
Je tu druhý pokus. Elitní česko-slovenské bojovnice Lucie Pudilová a Lucia Szabová se utkají 14. června v rámci turnaje Oktagon 72 na fotbalovém stadionu v pražském Edenu, kde bude v sázce i prozatímní titul bantamové váhy. Souboj se povedlo domluvit, byť z něj kvůli onemocnění slovenské bojovnice loni v prosinci už jednou sešlo. „Nebude to moje nejtěžší soupeřka,“ povídá pro Sport.cz ostřílená Pudilová, jež triumfovala před necelými dvěma týdny na turnaji v německém Dortmundu proti Američance Brittney Cloudyové.
Čas načtení: 2014-03-09 19:13:55
Lidová legenda s tragikomickými prvky o "netradiční repríze" posledních hodin před upálení slavné bojovnice Johanky.autor: Stefan Canev režie a překlad: Světlana Lazarová hrají: Vilma Cibulková, Ladislav Mrkvička, Stanislav Lehký Lidová legenda s tragikomickými prvky o "netradiční repríze" posledních hodin před upálení slavné bojovnice Johanky. Žanetě, potulné herečce a rebelce, se nabízí možnost volby - plazit se a žít, nebo neplazit se a zemřít. Na cestě své duchovní proměny se stává "Johankou" a sama sobě "tvůrcem". Bůh a Kat, kteří Žanetu v její životní proměně utvrzují, jsou také velmi netypičtí: z Boha lásky a naděje se vyklube ubohý, nevraživý stařeček, který opovrhuje lidmi a světem kolem nás, rozpolcený Kat je v zabíjení až nepochopitelně altruistický a lidský. Současný a zcela paradoxní návrat k osudovým chvílím jedné již zmytologizované smrti nás přivádí k myšlence, že k hrdinství je třeba dozrát. "Inscenace Druhá smrt Johanky z Arku je jedno velké nadčasové životní divadlo! Bůh je dobrým dědečkem, Kat andělem, Johanka šaškem a všichni tři uvádí humorně filozofickou detektivní hru o současných komplexních problémech ve společnosti. Úžasné charaktery, fantastické herecké výkony!" Termín: 17.4. 2014 Read more...
Čas načtení: 2025-12-13 14:55:00
Bledá je dvakrát lepší než posledně, hlásí trenéři. Proč měli v přípravě strach?
Nejlepší česká bojovnice Tereza Bledá je zpět na půdě UFC. „Zdravá a dvakrát lepší,“ avizují trenéři. Při návratu po dvou a půl letech jde bývalé šampionce Oktagonu o angažmá s prestižní americkou ligou. Proti Kanaďance Jamey-Lyn Horthové Češka nastoupí v dosud nejlepší formě. „Vše zlé je pro něco dobré. Když měla zápasit před rokem, neměla zdaleka tak dobrou formu jako teď,“ podotýká André Reinders, trenér třiadvacetileté bojovnice.
Čas načtení: 2021-01-20 05:42:34
Dita Horochovská: Síla hlasu je neskutečná
S Ditou se známe již mnoho let. Narodila se s nádorem v páteři a kvůli tomu má nepohyblivé horní i dolní končetiny, je kvadruplegik. Dita je velká bojovnice. Počítač se naučila ovládat hlasem, sama se dokonce podílela na vývoji technologie. Byla vůbec první uživatelkou této technologie v ČR. Neskončila ale jen u sebe, pomáhá i druhým.
Čas načtení: 2021-07-17 12:42:24
Za okupace, kdy českému národu hrozila záhuba, německé úřady, úměrně s porážkami na východní i západní frontě, zesilovaly tlak proti zbytkům jazykové autonomie. Na gymnáziích se v roce 1944 zaváděly tzv. Wiederhohlungsstunden, opakovací hodiny, v nichž musela probíhat výuka v němčině i v předmětech jako dějepis, fyzika nebo zeměpis. Také vysvědčení bylo dvojjazyčné a stejný zákon postihl i všechny plakáty na česká divadelní představení, filmy, koncerty nebo sportovní akce. Přitom okupační úřady nepřišly na to, aby zrušily ženskou koncovku vlastních jmen jako nepřípustnou koncesi jazyku méněcenného slovanského jazyka. Spokojily se tím, že české herečky a zpěvačky vystupující na německých filmech nebo scénách se české přípony musely vzdát; tak vznikla Anny Ondra, Ada Goll, Lil Adina (Mandlová) nebo prosazovaná Lida Baarova, která dopadla lépe, protože se musela vzdát pouze dvou čárek. Němečtí spoluobčané, kteří nepropadli rasistickým předsudkům a kterým znalost češtiny umožnila lépe se vcítit do pocitů a mysli národa zbaveného historických i přirozených práv, oceňovali na naší mateřštině právě to, co němčina, angličtina ani francouzština není s to rozlišit. Max Brod, neocenitelný propagátor moderní české kultury, a Pavel Eisner, jemuž dokonalý bilingvimus umožňoval posuzovat češtinu z německé perspektivy a naopak, zdůrazňovali specifickou vlastnost češtiny, nejzápadnějšího a nejsložitějšího slovanského jazyka, totiž zdůrazňování rozdílů mezi mužským a ženským rodem. Tam, kde je tvar německého slovesa neutrální (war, ging) a rodový význam mu dodává teprve mužský nebo německý člen (er/sie war, ging), české byl–byla, šel–šla již obsahuje informaci o tom, zda jde o muže nebo ženu. Totéž prozrazují přídavná jména; koncovka ová u ženských jmen je nedílnou součástí jazykového systému a nikdo ji nemůže s odvoláním na osobní rozhodnutí měnit. Připomeňme ještě, jak se cizinci diví, že máme vokál, pátý pád, a že vidíme velký rozdíl mezi tím, když někoho oslovíme „pane Dvořáku“ nebo „pane Dvořák“, „Michale, vstupte“, nebo „Michal, vstupte“. Není to vymoženost jazyka, který i v oslovení respektuje hodnotu jména? Z hlediska češtiny, a nejen slovanských jazyků, je nepochopitelné, že angličtina není s to rozlišit zásadní rozdíl mezi „ty“ a „vy“, a při vlastních jménech zcela opomíjí rod, takže, neumožní-li nám to kontext, vůbec nemůžeme zjistit, jde-li o muže, nebo ženu. Ale z tábora propagátorů duhové vlajky už slyším, že právě to je přednost, protože rozlišování binárních rodů již patří do starého železa a dnes většina se musí přizpůsobit rozdrobeným menšinám. Bezpochyby to souvisí s návrhem zákona (v Německu jej prosazují Zelení, u nás nejspíš Piráti) o tom, že 14letí mohou bez svolení rodičů i bez lékařského vyšetření změnit své pohlaví. V jazyce – a bezpochyby i v biologii – každé porušení základní normy není ničím jiným než násilím proti přirozenému stavu věcí. Ten vznikl v průběhu tisíciletí, nevznikl náhodou, ani svévolným rozhodnutím nějaké mocenského centra. Ženy, které snesou být Eva Pokorny, Marie (Mary) Pištora (Pistora), Jeanne Ryba, Jana Starosta; ženy, které nepocítí aspoň trochu studu, když se o nich mluví jako o slečně Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta; kterým nevadí, když slyší, že potkaly přítelkyni Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta, a kterým je jedno, že lidé nebudou vědět, jak je mají oslovit (Pokorny, Pištoro, Rybo, Starostko) či zda mají jejich jména zásadně neskloňovat (angličtina jako vzor), nebo přece jen skloňovat (dopis od paní Pištory, Ryby, Starosty, či, nedej pámbu, Pištorové, Rybové, Starostové), tedy takové nepřechýlené ženy, která se konečně vymanily, jak nám některé vysvětlují, z předsudků patriarchátu („přestala jsem být majetkem otce“, prohlásila paní Rybová, pardon – Ryba) a konečně učinily něco ve prospěch stále nedostatečné emancipace žen, tedy ženy emancipované i od své mateřštiny, vypadávají z okruhu uživatelů českého jazyka a přihlašují se k obci lidí hovořících anglicky nebo jinou neslovanskou řečí. Vystupovat s touto vykastrovanou formou jména v českém prostředí znamená vysokou míru jazykového odcizení, které všechny Čechy a znalce češtiny zaráží a odpuzuje. Brod a Eisner viděli v zdůrazňování rodu v češtině více než jen pouhou formu, měli za to, že je to zvláštní citový příznak, který označili jako erotismus. Projevuje se to i v tvorbě podstatných a přídavných jmen: čeština dokáže z jednoho základu (učeně: lexikálního morfému) vytvořit celý vějíř slov různého významového, citového, příležitostného zabarvení. (Mimochodem: našli byste německý nebo anglický výraz pro obyčejné české slovo panenka?) Buď jak buď, naši západofilové a světoběžníci, kteří se zasazují o to, aby se české děti učily anglicky již od první třídy, kdy ještě zápasí s mateřštinou a teprve osvojují její spisovnou podobu, mohou být s novým jazykovým zákonem spokojeni – zase jsme se o krůček přiblížili vyšší, atlantické civilizaci. Že se tento zákon dopouští násilí na jazyce, který již během dvou tisíciletí překonal horší časy, jeho navrhovatelům a schvalovatelům nevadí. Neškodilo by jim, kdyby se seznámili s jedním významným žánrem českého písemnictví, totiž s obranami češtiny. Za první traktát tohoto typu můžeme považovat Proglas, předmluvu k prvnímu staroslověnskému překladu evangelia, který pořídil filozof Konstantin v 9. století. (Uvědomujeme si dnes, doceňujeme vůbec, že počátek všech spisovných slovanských jazyků vznikl na Velké Moravě?) Mezi dalšími ochránci českého jazyka najdeme významné osobnosti všech dob, vyznání a profesí. Zastavím se pouze u jedné z nich; je to historik Pavel Skála ze Zhoře, jehož jméno zaznělo u příležitosti čtyřsetletého výročí popravy 27 pánů na Staroměstském náměstí. On totiž, jako účastník povstání, který musel po bitvě na Bílé hoře emigrovat, zanechal nejobsáhlejší zprávu o stavovském povstání a jeho katastrofálních důsledcích. Když jsem se seznamoval se Skálovým životopisem a s jeho mimořádně bohatým literárním odkazem, narazil jsem na jeho spisek, v němž, vědom si ohrožení, jaké tehdy češtině hrozilo, vystupuje na její obranu. S humorem a ironií líčí pronikání německých slov a vazeb do tehdejší češtiny, která byla násilím vyhnána z oblastí vyššího společenského a kulturního života. Tak mě napadlo, jak by bylo dnes absurdní čekat od některého z našich exulantů – vzdělanců usídlených v Americe, Anglii nebo Kanadě satirickou obranu češtiny poškozovanou podivnými anglo-americkými barbarismy. V závěru ještě jedna kritická poznámka. Vůbec totiž nerozumím tomu, že dnes, kdy jsme svědky útoků proti převaze mužského rodu v češtině (přitom se zapomíná, jaké významné místo čeština uděluje ženskému rodu), ochránkyně ženských práv se bezhlavě zbavují koncovky, která zdůrazňuje jejich ženskou odlišnost, a nelogicky se ztotožňují s mužskou formou svého jména. Klade se řečnická otázka, jaká že to je síla, před kterou i bojovnice za ženská práva skládají své zbraně. Odpověď najdeme v Orwellovi, v pokoře před Velkým bratrem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-06-30 07:25:53
Online festival Pohoda in the Air od příštího čtvrtka 9. července do nedělního rána nabídne 50 slotů, z toho 31 koncertů. Jádro programu bude tvořit živý přenos z letiště Trenčín i jiných zajímavých míst, která nejsou návštevníkům Pohody běžně přístupná. Například letištní věž, její střecha, stará vojenská technika, hangár či požární nádrž. K tomu na festivalu zahrají speciálně připravené koncerty umělci doslova z celého světa, zastoupených bude totiž všech pět obývaných světadílů. Úvodní den otevře koncert afgánského ženského orchestru ZOHRA z Kábulu, po kterém vystoupí na letišti Trenčín Milan Lasica a Dorota Nvotová. Páteční program otevře svým vystoupením ochestr The Tap Tap, ke kterému se na prázdné letištní dráze přidá v kilometrovém tanci Radoslav Piovarči z EnKnapGroup. Debutové generační album předvede skupina Veľká potreba, z Atén zahraje objev řecké hudební scény Marina Satti & Fonés a své sedmnácté album v pořadí představí Raptor Koch. Světovou premiéru spojenou se křtem nového alba si odbudou romantici z Billy Barman, mimořádnou tvořivost v hudbě a též v tvorbě hudebních nástrojů ukážou hudební bojovnice a bojovníci ze slamů Kinshasy – konžská sestava Fulu Miziki. Po dlouhých sedmnácti letech hibernace si naživo zahraje elektronicko-dechový orchestr Neuropa. Po nich přijdou belgičtí Shht, ze svého autobusu se přihlásí Bazzookas a s prázdnotou letiště a světly si pohraje skupina Luvver. Jediným pódiem na letišti bude Garáž, symbolicky postavené na místě hlavního pódia. Po půlnoci na něm zahrají metalové kapely Besna a 7 minút strachu. V prostoru vyřazených vojenských zařízení odehraje svůj set Nina Pixel. Sobotní program otevře jediný veřejný koncert festivalu – na trenčínském náměstí zahraje ve světové premiéře Komorný orchester mesta Trenčín díla Vrbovských vítězů v aranžích Slava Solovica. Ze střechy letištní věže představí své nové album Stroon, debutové album Puntičkár na vyřazeném radaru předvede maďarsko-slovenská kapela Drť. V jednom setu se střetnou rappeři Čavalenky a Gleb. Koncert při západu slunce odehraje a odtančí festivalový oblíbenec Ventolin a ze sedmitisícového městečka La Junta pošle svou tvorbu outsiderská americká hvězda Space Lady. Zahrají také Midi Lidi a koncertem z Tel Avivu se přihlásí íránská zpěvačka Liraz. Hru se světly a letištní dráhou ukáže Blikající orchestr a ze Sydney se s novým albem představí Donny Benét. Program bude po půlnoci opět patřit tvrdším žánrům a elektronice. Album Epiphany v premiéře odehrají elektronici Tittingur, analogové mistrovství ukáže česká dvojice Oliver Torr & OGJ. V Garáži se představí punková kapela The Wilderness a úplně nové tváře slovenské scény – kapela Haďáci. V balónu propluje celým světem DJ Džbán. Hudebním vrcholem a zároveň tečkou za Pohodou in the Air bude Vítání slunce s Kronos Quartet. Díky geografické poloze a časovému posunu tak diváci uvidí nejen východ slunce nad trenčínským hradem, ale i jeho západ v San Franciscu. Kromě hudby nabídne Pohoda in the Air i nejrůznější debaty, performance, literaturu, film a vizuální umění. I v tomto případě bude festival využívat různé prostory letiště, instalace ale i letadlo nebo balón. Festival Pohoda in the Air budete moci sledovat na www.pohodafestival.sk, na facebookovém profilu a YouTube kanálu Pohody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-23 17:59:42
Nejvíce nominací (tři) v třináctém ročníku komiksových cen Muriel posbíral komiks spisovatele Jiřího Šimáčka a kreslíře Jána Lastomírského Článek II, který vypráví o atentátu na Heydricha a následných represích. Zaměřuje se přitom na trochu opomíjeného hrdinu té doby – kaplana Vladimíra Petřeka, který poskytl parašutistům útočiště v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a zaplatil za to životem. Po dvou nominacích má nostalgický pastiš Pavla Čecha O Červenáčkovi, který s melancholií i humorem nachází titulního hrdinu v situaci, kdy jeho kamarádi z Rychlých šípů dospěli a už o klukovské hry nemají zájem, či černobílý thriller Traum, který jeho autor Tomáš Motal vydává jako nepravidelnou sérii ve vlastním nakladatelství. V loni zavedené kategorii nejlepších komiksů pro děti se opět objevuje seriál Petra Kopla Morgavsa & Morgana z časopisu Čtyřlístek, který loni dostal i knižní podobu, nominaci má také loňský vítěz této kategorie Honza Smolík, tentokrát za knižní komiks Liška Kuliška. Začínajícím tvůrcům je určena kategorie Cena Magnesia za nejlepší studentský komiks: zde jsou zastoupeny práce studentů pražské VŠUP (Jakub Plachý za fiktivní komiksovou reportáž Jak žijí dnes a Barbora Satranská za Spořilov)) a od studentky plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Alice Břečkové za osobně laděný vzpomínkový příběh Děda. ¨ Kromě dalších kategorií jako nejlepší krátký či překladový komiks bude vyhlášena také kategorie přínos českému komiksu a nový člen komiksové síně slávy. Tím se stane Ivo Pechar, významný scenárista komiksových seriálů v 70. a 80. letech, mimo jiné autor ke scénářům sci-fi komiksů Profesor Dugan a Pavouk Nephila a klukovských příběhů Havraní doga či Stopař. Cenu České akademie komiksu pro nejlepší komiks roku svým hlasováním vyberou členové tohoto profesního spolku, v němž jsou sdruženi komiksoví tvůrci, teoretici a nakladatelé. ČAK byla založena v červnu roku 2018, aktuálně má 76 členů a jejím předsedou je literární a komiksový historik Pavel Kořínek. Ceny Muriel se udílejí pod tímto názvem od roku 2007. Vítěze oznámí moderátorky Ester Geislerová a Johana Švarcová 6. února v pražském kině Bio Oko. Nominace se zdůvodněním Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Pavel Čech za O Červenáčkovi Pavel Čech se ve své tvorbě často a rád vrací do světa Rychlých šípů, poprvé tak ale učinil na větší ploše celé komiksové knihy. Podařilo se mu využít mezery v kánonu, která dlouho provokovala k vlastnímu domýšlení, a nabízí svěží nostalgickou výpravu do minulosti, a to jak v rovině jednotlivce, tak i domácího komiksu jako celku. Ondřej Kavalír, Vojtěch Mašek a Karel Osoha za Návrat Krále Šumavy 2: Agent-chodec Druhý díl trilogie je pro hodnocení vždycky složitý, protože neotevírá, ani neuzavírá příběh. Agent-chodec přesto ukazuje, že Ondřej Kavalír a Vojtěch Mašek se v Návratu Krále Šumavy osvobozují od adaptované předlohy a k velkému finále se snaží dospět vlastní cestou. Karel Osoha je jim v tom svým filmovým viděním a znalostí komiksové řeči zdatným pomocníkem. Jiří Šimáček a Ján Lastomirský za Článek II. V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo. Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Ján Lastomirský za Článek II. Ján Lastomirský dává v Článku II. vyniknout vlastní expresivní práci s figurou, kresba ale zcela slouží příběhu a umocňuje jeho dopad. Není jen ilustrací bez názoru, ale nese v sobě svébytnou a sebevědomou sílu výpovědi. Sugestivně na čtenáře přenáší znepokojivé lidské drama, jehož obrazy ve čtenáři doznívají dlouho po přečtení komiksu. Tomáš Motal za Traum Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů. Ticho762 za Trikolora Ticho762 střídá v Trikoloře několik výtvarných poloh, pohybuje se od dětské roztomilosti přes realistický dokument s jistou formou nadsázky až k expresivnímu podání. Vždy hledá způsob, jakým docílit, aby dějová linka měla v kresbě sebevědomého partnera. Výsledný koktejl je vizuálně zábavný a umožňuje přitáhnout čtenáře k historickému tématu. Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Pavel Čech za O Červenáčkovi Loňský sborník krátkých příběhů k poctě Rychlým šípům ukázal, že navazovat na Foglarův odkaz dnes vůbec není snadné. Pavel Čech zvolil formu nostalgického příběhu o konci jedné éry a dokázal pocit posledních návratů do mizejícího světa působivě evokovat tím, že se pohybuje na hraně foglarovské stylizace a jejího nostalgického reflektování. Taťána Rubášová za William & Meriwether 2: Neočekávaný robotí exodus Knihy o Williamovi a Meriwetherovi jsou v rámci současného českého komiksu pozoruhodným formátem, kde text vystupuje vůči obrazu samostatněji, než je obvyklé. Přesto Rubášová a Janíček vytváří kompaktní celek. Rubášová přitom v jednoduchém vyprávění vtipně pracuje se stylizací a pozicí vypravěče, který bezděčně odkazuje k našemu světu. Jiří Šimáček za Článek II. Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou. Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Marek Berger za Octobriana – Hadí plémě Kult polobožské bojovnice proti patriarchátu osvěžil svým komiksem Octobriana – Hadí Plémě Marek Berger. Příběh postavený na akci si často vystačí bez bublin a nezapře autorovu animátorskou profesi. Dynamická práce se střihem, cit pro scenérie společně s osobitě tónovanými barvami jsou hlavními klady dvaatřicetistránkového komiksu. Tomáš Motal za Traum Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost. Václav Šlajch za Lulenka a poslední přání S aluzí na světoznámé knihy o dětech (ale ne nutně pro děti) ve svém třístránkovém komiksu Lulenka a poslední přání suverénně pracuje Václav Šlajch. Alenka v říši divů nebo Cínový vojáček rezonují v panelech, které jsou surrealistickým snem těžícím z autorovy hravé imaginace. Retrostyl posunuje celý komiks k mnohovrstevnatosti významů a připomíná autorovy začátky, kdy kreslil především tuší. Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři. Petr Kopl za Morgavsa & Morgana Dobrodružství zkušené čarodějky a její nadané malé učednice od Petra Kopla jsou dětským čtenářům dobře známá ze stránek časopisu Čtyřlístek. V souborných knihách Dračí chůvy a Živelné měňavice se ukazuje, že zdánlivě epizodické příběhy jsou rozvrženy tak, aby rozvíjely poutavé vyprávění i na větší ploše. Ocenit lze suverénní dynamickou kresbu, sympatické hrdinky a humor, který dětského čtenáře v žádném případě nepodceňuje. Honza Smolík za Liška Kuliška Příhody lišky Kulišky a jejího kamaráda mývala Zívala mají švih a spád. Svou krátkostí a nekomplikovaností cílí na menší děti a bodují jak přehlednou, výraznou kresbou, tak jazykovou hravostí a vděčnými členicími předěly v podobě úkolů a hádanek po každé kapitole. Liška Kuliška je dobrým příkladem toho, že ani knížka pro nejmenší čtenáře nemusí být infantilní. Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) Lukáš Fibrich za Mourrison Kocour Mourrison dosáhl plnoletosti! Tedy, hrdina je sice pořád stejně ztřeštěný, ale seriál ve kterém vystupuje, vychází v časopise ABC už 19. rokem. Za tu dobu vyrostl i formátově a patří mu celá stránka, přesto nepřestává být v prvé řadě anekdotou. Lukáš Fibrich stále nemá nouzi o vtipné nápady a neztrácí ani hravost ve vztahu k samotné komiksové formě. jaz za Opráski sčeskí historje Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme! Jan Pomykač za Pas faux pas Přestože web Komiksárium, kde strip Jana Pomykače čtyři roky hostoval, ukončil činnost, Pas faux pas pokračuje dál, alespoň na Facebooku. Nepřestává těšit svými vyladěnými kresbami a bavit osobitým humorem, který dokáže být slovní i situační, ale především neotřelý a subtilně vtipný. Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů. Paseka za Essex County Grafický román Essex County Jeffa Lemirea je velkou splátkou dluhu domácím čtenářům. Komiks, který přepsal kanadské literární dějiny, když zvítězil v anketě o román desetiletí, vypráví o obyčejných Kanaďanech. Ti si život komplikují hlavně nekomunikováním, potlačováním citů a násilím. Lemire neomlouvá životní prohry a kotrmelce svých hrdinů, naopak je čtenářům představuje s porozuměním, které jim je přibližuje. Trystero za Sabrina Sabrina je jedním z nejzásadnějších komiksů současnosti, vstupující navíc na český trh již s nominací na prestižní literární Bookerovu cenu. Kniha do komiksového formátu působivě absorbuje současná média i společenské frustrace. U českého vydání je navíc třeba ocenit odvahu tento náročný kus u nás prakticky neznámého autora vydat tak brzy po původním vydání. Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Martina Knápková za Mrtvej svět Enid a Rebecca se těsně po střední bezcílně potloukají rodným maloměstem, čekají, co jim život přinese, a čas si krátí vyhlašováním drobných válek namachrovaným čůzám a trapáckým pozérům všeho druhu. Komiks Daniela Clowese Mrtvej svět, který se stal předlohou slavného filmu, přetéká cynickou adolescentní chandrou a nabízí překladatelskou výzvu, které se Martina Knápková, zejména prostřednictvím sarkasticky přezíravého slovníku obou hrdinek, zhostila výtečně. Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil. Richard Podaný za Kosmo knedlíci Violet je obyčejná holka z obyčejné vesmírné přívěsové kolonie, jejíž táta je obyčejný vesmírný těžař velrybího trusu a máma obyčejná módní návrhářka. Violetčina mise za záchranou otce z velrybího žaludku je po jazykové stránce hotovou záplavou slovních hříček, mluvících jmen a zvukových i jiných efektů. Překlad Richarda Podaného činí z díla Craiga Thompsona hutnou pastvu pro oči a pobízí čtenáře k luštění i těch nejdrobnějších nápisů, aby mu z mimořádně vtipného a invenčního převodu neuniklo ani písmenko. Cena Magnesia za Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.) Alice Břečková za Děda Alice Břečková dokázala ve svém komiksu Děda citlivě a více než důstojně uchopit náročné téma odcházení člověka. S formální stránkou komiksu přitom autorka pracuje suverénně a její komiksová řeč umocňuje uvěřitelné a v neposlední řadě lidsky intimní vyprávění. Jakub Plachý za Jak žijí dnes Jakub Plachý ve svém komiksu Jak žijí dnes nastavuje vtipnou dokumentární formou zrcadlo různým postavičkám z domácí komiksové historie. Staví je do polohy stárnoucích hvězd, se kterými si život často tragicky pohrál. Mimořádně svěží dílko svým námětem vyvolává ve čtenáři pocit, že by chtěl v této fikci pokračovat dál. Barbora Satranská za Spořilov Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-08-08 08:02:14
Henri-Pierre Jeudy: V dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu
V České republice se objevuje slovo kultura na veřejnosti jen v souvislosti s kocourkovskou přetahovanou o post ministra tohoto resortu. Povědomí o tom, že společnost jako celek je odpovědná za svou tvář, jíž kultura je, se vytrácí. Nestaráme se o to, jak vypadáme. Knihy jsou přitom jednou z nejúčinnějších věcí v péči o pleť národa. O duši nemluvě. U nás je situace pro malá nakladatelství velice svízelná, jen obtížně hledají finanční prostředky. Jakým způsobem funguje vaše nakladatelství? A proč jste se rozhodli věnovat této činnosti? K založení Châtelet-Voltaire nás vedlo přesvědčení, že psaní není jen individuální činnost, vášeň, ale také určitá výzva a odpovědnost vůči spisovatelské i čtenářské komunitě. V tomto zapomenutém venkovském kraji jsme si žádné iluze nedělali. Až tak zapomenutém jistě ne, místo přece už proslavila slavná dvojice Emilie du Châtelet a Voltaire, kteří zde žili na nedalekém zámku patřícím tehdy velice známé markýze Emilie du Châtelet, která proslula v matematice i fyzice… Máte pravdu, není to tak docela zapadákov. Naším záměrem je vydávat knihy příjemné na dotek a do ruky, zajímavou útlou knihu, která nenudí. Vydávat malou knihu jako výrazový prostředek, protože v dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu. Naše malá kniha je sama o sobě takovým poutníkem od jedné podoby ke druhé, vychází v různých žánrech, od aforismu po kroniku, od pamfletu po pocty, od manifestu po kritiku a od prózy k poezii… Velice často však naše publikace směřují k obraně regionální identity. Zajímavé na našich titulech je i to, že zachycují vztah, napětí mezi lokálním a globálním, perspektivu z pohledu „lokálního tradicionalismu“, který se chce logicky propojit a prosadit svoji univerzální myšlenku, která vzešla kdesi v zapomenuté díře. Naše nakladatelská strategie spočívá především v tom, že vytváříme jakousi „myšlenkovou líheň“ zahrnující autory i obyvatele daného teritoria; pohled starousedlíka a možnost, aby i on mohl vyjádřit nejen svoje myšlenky, byť i utopické, ale i svoje filozofické chápání svého territoire. Témata si autoři volí sami, my jen pokládáme otázky jdoucí „proti času“, proti kulturní uniformitě, dnes tak převažující. Châtelet-Voltaire si vede velice dobře ve všech směrech. Pokud vím, finančně vás podporuje příslušný region. Ano, dostáváme menší pravidelnou regionální podporu. Bohužel na vyplácení autorských honorářů nám mnoho prostředků už nezbývá; redakční práci, grafickou úpravu zajišťujeme sami. Ale musím podotknout, že čím dál více mají o naše knihy zájem i velká pařížská knihkupectví. Autory ale neproplácení autorských honorářů příliš neodrazuje, pokud vím. Ne, o autory nouzi věru nemáme. Píší pro naše nakladatelství rádi, včetně zahraničních literátů. Na podzim minulého roku jste v Saint-Dizier uspořádal konferenci na téma Velká válka, šílenství a surrealismus. V roce 1916 působil André Breton, pozdější papež surrealismu, jako asistent v tamní nemocnici, která dnes nese jeho jméno. Pečoval o vojáky, kteří na frontě utrpěli psychický šok, duševně onemocněli. Kromě toho, že vydáváme knihy, organizujeme také semináře a kolokvia. V létě 1916, jak jste řekla, přijímal medik André Breton vojáky v traumatických stavech. V nemocnici Saint-Dizier byl pověřen tím, že odhaloval simulanty, tj. vojíny, kteří se chtěli vyhnout bojům na frontě. Breton si tehdy uvědomil, že i simulace je skutečná, stejná jako realita, kterou pacient paroduje. Ve svých zápiscích zaznamenal vzpomínku, která se později stala legendou: Jeden voják mi vypravoval, jak v bojové linii zaujal dobře viditelnou pozici, svým ukazováčkem naznačoval směr, kudy granát poletí. Voják své gesto navíc doprovázel pískáním, na dálku tak dával znamení, kam granát přibližně dopadne. Ten voják chtěl padnout, ale zůstal naživu, jak Breton dále popisuje, zato jeho gesto se proměnilo v jakýsi rituál nebo tik, kterým jako by odvracel svoji smrt; způsob, jak irréaliser, zbavovat válku její reality, se proměnil v jeho zlý sen. Aniž bych byl přesvědčen o jeho šílenství, říká Breton v souvislosti s jiným pacientem, poznal jsem za války blázna, který nevěřil na válku. A v tom spočíval význam Bretonova působení v nemocnici pro poezii; přibližně v té době totiž objevil texty Sigmunda Freuda; propojil si je s tím, co už znal z psychopatologie, například jakým způsobem se postižení vyjadřovali; fascinovalo ho, jak vojínova řeč se vždy odchýlila, když měl odpovědět na položenou otázku, jeho odpovědi bývaly často zcela nekoherentní, např. vojáci nevěřili, že válka skutečně existuje… U postižených existoval určitý obranný mechanismus irréalisation skutečnosti. A právě ten mechanismus se později stal základem surrealistické tvorby, surrealismus tak v podstatě vznikl z krveprolití, které nelze ničím ospravedlnit. A v tom šíleném válečném kontextu se svět začal ptát, jaký je vztah mezi duševní nemocí a uměním, které přijalo jakousi eschatologickou podobu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A patrně tehdy začalo slovo surrealismus postupně, zato vehementně pronikat do běžné mluvy, ne? Ovšem. Slovo surrealismus se obecně prosadilo, dnes často odkazuje k tomu, co vybočuje z reality, jindy se používá jako synonymum toho, co považujeme za šílené v našem způsobu vyjadřování nebo ve vnímání věcí kolem nás. Francouzské vojáky Velké války jsme prohlásili za padlé za Francii, ale jen málokdy si uvědomuje, že to byli právě oni, jejichž prostřednictvím jsme dnes schopni skutečně akceptovat naše šílenství v situacích, kdy musíme vyjádřit, pojmenovat naši realitu extravagantním jazykem. Vaše nakladatelství se také věnuje tomu, co lze nazvat politické rituály v kraji Haute - Marne. Můžete českým čtenářům o tom něco říci? Châtelet-Voltaire se pochopitelně zajímá i o historické osobnosti pocházející z našeho kraje, buď se zde narodily, nebo delší dobu žily. Nejde nám o jejich literární portréty, životopisy, ale spíše se snažíme zachytit v našich publikacích, jak se tyto postavy proměnily v mýty a jak tyto mýty přežily až do současnosti. Vydali jsme například knihu Mýtus Louise Michelové (Clémence-Louise Michelová, řečená Louise Michel, 1830 až 1905, učitelka, anarchistka, velká bojovnice za ženská práva a významná postava Pařížské komuny, až do konce života byla pod policejním dozorem – pozn. autorky), Clemence-Louise se v kraji Haute-Marne proměnila v mýtus o „rudé panně“. A také jsme věnovali pozornost Janě z Arku, neboť její otec pocházel z Haute-Marne, z nedaleké vesnice Domrémy-la-Pucelle, která se díky tomu stala symbolem-mýtem. Cizinci i Francouzi toto místo hojně navštěvují. I to dnes vysvětluje, proč mnozí politici vyhledávají podobná „ztracená místa“ a snaží se je oživit svojí přítomností, považují je za inspirující a důležitá pro rozvoj a upevnění své politické kariéry. Politik tak chce vyvolat přesvědčení, že i on „vstupuje do dějin“. Není generál de Gaulle a jeho sídlo v Colombey - les-Deux - Églises ideálním příkladem toho, co jste právě řekl? Generál de Gaulle vždy, když měl učinit nějaké významné rozhodnutí, uchyloval se do Colombey-les-Deux- Églises. Po jeho smrti se vesnice stala lieu de pèlerinage, poutním místem. Už za svého života ten zasvěcovací rituál připravoval – je nutné vydat se z hlavního města a – „jít ho hledat“. Později si Marine Le Penová, lídr Národní fronty, vybrala ke svým politickým rituálům vesnici Brachay ležící v našem kraji, neboť zde má mnoho svých voličů. Té vesnici se začalo říkat zapomenutá Francie. Uvedený rituál, pojatý jako návrat k zemi, je jen staromódní karikaturou de Gaullova známého ceremoniálu. Jenže, Marine Le Penové se nikdy nepovedlo učinit z Brachay přitažlivý symbol, její pařížští obdivovatelé zde své mítinky nekonají. Platí, že symbolický odkaz místa nelze budovat násilně, ten předpokládá dlouhodobou spojitost s osobností politika; je třeba, aby se jeho historie v průběhu času pevně vepsala do daného místa, aby vznikla jakási parabolická postava osudu. Ve svých statích a knihách se průběžně zabýváte problémem soukromí v lidském životě (L´Absence de l´intimité, 2007). V dnešní době, literatuře, médiích se odhalování intimních věcí stalo posedlostí (lásky, manželství, nevěra, sexualita…). Ušetřeni nejsou ani ti, kteří už nežijí. I tam se slídí, co by se ještě hodilo. Knižní pulty jsou zavaleny autobiografiemi, deníky, rozhovory, zpověďmi všeho druhu. Privátní sféra se stala exhibition permanente… Jak toto vnímá sociolog? Žijeme ve společnosti, kde už dlouho převládá imperativní transparentnost. O nedostatku soukromí jsem už napsal knihu, o které jste se zmínila. Kromě obvyklých jevů vymezujících naši soukromou sféru, mám na mysli třeba náš domov, ochranu soukromých dat, by se měla intimita prožívat jako něco, co nemá být ani na očích, ani na doslech. Jenže naše intimita nemá vyznačený čas ani prostor, a proto se snadno stává součástí našeho veřejného prostoru; současný exhibicionismus je projevem intimity. A s nárůstem self-obrazů, které cirkulují na sociálních sítích, to ustavičné odhalování svého těla a citů, ta až hysterická touha po vlastní veřejné prezentaci – toť intimita ve věčné výloze. A důsledek je – naprostá ztráta jedinečnosti, druhé je stejné jako já, jako v klonické duplicitě. Více projekce, více identifikace, ale konstatování – podobnosti. Vizuální sdílení na smartphonu v nás vyvolává ošidný pocit být spolu. A je zvláštní, jak právě tato iluze intimního společenství nakonec způsobí, že člověk zapomene, že jde jen o exhibicionismus. Na webu jsou intimní deníky přístupné všem. A jejich počet stále roste. Tito diaristé, deníkáři vlastního života se navzájem čtou, sdílejí svůj svět každodenního psaní, společnou radost z toho, že nacházejí bezpočet podobných dvojic. Stud už není důvod k sebekontrole, dobrovolně zveřejňovaná tajemství jsou stejná stejným způsobem. A jak píše teoretička umění Anne Cauquelinová, čím více intimistů, tím více intimností. Potěšení z veřejně vyzrazených důvěrností se musí neustále konfrontovat, znásilnění intimity se považuje za výzvu. Výrok Nic neskrývám, vše je v mém životě transparentní je politické zaklínadlo, ačkoliv jde o děsivý výrok. Jak na ten problém nahlížíte? Jaký význam má uveřejnit fotografii bývalého, dnes již nežijícího prezidenta Václava Havla v posteli s jeho ženou, kterou při výročí jeho smrti uveřejnila letos 3. ledna Dagmar Havlová na Twitteru? Političtí lídři a hvězdy showbyznysu rádi zveřejňují svůj soukromý život jako výraz své morální transparentnosti. Kraluje tak estetický moralismus, skrze který musí být vše akceptováno, protože daná postava nic neskrývá. A sem patří i uvedená fotografie. Z mezilidských vztahů se vytrácí opravdovost, stejně jako spolehlivost, jak o tom píši v Absenci intimity. Mám dojem, že možná právě vaše nakladatelství „na vsi“ udržuje ještě jistá tajemství. Také si tu otázku často pokládám, zda to právě není naše nakladatelství v této odlehlé končině, které ještě udržuje auru tajemství. Kraj se čím dál více vylidňuje, lidé žijí izolovaně, přesto ale stále zapisují fragmenty svého života, kraje a ve svých zásuvkách uchovávají básně a příběhy, jako by chtěli ty vzkazy jednou vložit do lahve a vhodit do moře. Současná společnost zmítaná liberalismem ztrácí svoji stabilitu a stále více si klade otázky, jaká bude její budoucnost. Mnozí se obávají, že jejich kulturní identita je nebezpečně ohrožena. Básník Frédéric Tristan napsal: Tradice není návrat do minulosti vyšlé už z módy, ale stálá přítomnost našich kořenů v průběhu času. Co o tom soudíte? Globalizace dala kulturní dědictví k dispozici cestovnímu ruchu jako ideální prostředek mezikulturního univerzálního dialogu. Jenže nastalo soupeření. A na tuto válku identit, jednotlivé komunity reagovaly terapeuticky, a to tak, že začaly své kulturní dědictví folklorizovat. Nastalo sice určité zmírnění významu zděděného kulturního dědictví, jenže vyvstala také otázka, jak dalece by měly být kulturní znaky objektivizovány jako značky identity? Požadavek kulturní identity manifestuje jednak kolektivní vůli, aby byla zajištěna kulturní singularita, jistá obrana proti jiným kulturám, což není nic jiného než zábrana, aby se jednotlivé kultury navzájem příliš nepropojovaly; každá komunita má tak svoji vlastní kulturu, takže kulturní identita se stává určitým milníkem, vytyčuje území druhého, a brání tak riziku kontaminace kultur. Naštěstí i navzdory tomu, že etnické kultury zůstávají zachovány ve svých čtvrtích, města si stále uchovávají jak svoji živou heterogenitu, tak identitu. Lze dokonce říci, že – do jisté míry – zapomenout na „svoji“ kulturní identitu znamená otevření se světu. Stejně každé řízení mezikulturních vztahů nakonec vyústí v kontrolu obchodních transakcí a vazeb. A globalizace tak vede k deteriorizaci, k rozšiřování poststátního prostoru. Myslíte, že pocit ohrožení kulturní identity je stále silnější? Myslím, že je nemožné najít vyčerpávající definici, co vůbec znamená kulturní identita, už proto, že ta vždy vychází z rozdílných společných základů. Zahrnuje snad oživování národních kultur ve vylidněných regionech a v době internetu také ochranu před její krizí, před nejistou budoucností? Jisté není nic. Xenofobie usilující o potlačení identit, která nepochybně sílí, nechrání kulturní zvláštnosti, spíše je blokuje; blokuje prožívání toho, čím jedinec je. A možná i s tím souvisí ještě jedna moje malá poznámka: Nesní snad každý někdy o tom, že by byl rád někým jiným? Myslím, že bez určité hry na všudypřítomnost naší identity by byl náš život asi velice smutný. Jak to myslíte? Kdyby člověk neusiloval o svůj prostor, o svoji identitu, možná by se tak zbavil své šance na jisté obtíže, překážky, tedy těch okamžiků, kdy jsme překvapeni, že jme tak trochu cizí i sami sobě. Jak vnímáte hnutí „žlutých vest“, které začalo koncem loňského roku a pokračovalo i letos? Základní otázka zní: koho vlastně žluté vesty reprezentují? V regionu, který se postupně vylidňuje, plyne jejich zlost spíše z pocitu, že jsou přehlížené, opuštěné; řidiči za přední sklo, na viditelná místa umísťují složené žluté vesty, aby ukázali, že s hnutím sympatizují, tiše říkají „jsme s vámi“, což ale neznamená „můžete s námi počítat“. Žluté vesty nechtějí být považovány za „apolitiques“, tedy nikoliv v tom smyslu, že „nedělají politiku“, ale že už politikům nevěří, že politici už nereprezentují jejich zájmy; „mýtus přímé demokracie“ totiž drží pevně, zvláště když hrozí, že by mohl úplně zmizet, že by ho mohla nahradit rozhodovací moc technokratů. I když manifestanti nejsou ani tak početní, většina společnosti je velice podporuje. Nepochybně jejich síla spočívá v tom, že své rozhořčení jsou schopni sdílet kolektivně a vyjádřit ho velice teatrálně; vrhají se na scénu a zviditelňují více sebe než své činy. Kruhový objezd, kolem kterého se sdružují, nabyl jakýsi alegorický význam; na něm, na tom symbolickém místě, si hlasitě vybíjejí svoji zlost, tak, aby si každý mohl říci: s tím souhlasím, to je správná viditelná reprezentace. A navíc kolektivní zlost působí stejně nakažlivě jako panika, hlavně rozrušuje společenský řád. Avšak k tomu může stejně dojít jen symbolicky, neboť ekonomický systém, ve kterém žijeme, je schopen absorbovat vše, co ho ohrožuje. A „velká debata“, celonárodní diskuse, kterou Emmanuel Macron zahájil 18. března? Tak ta měla být jakousi třešničkou na dortu; zúčastnilo se jí šedesát univerzitních intelektuálů a lze říci, že probíhala přímo v maratónském tempu, začínala v přímém přenosu na France-Culture už v osm hodin ráno. Po pravdě musím říci, že mne to celé tak iritovalo, že jsem to nemohl vůbec vystát, to ponižování se, to žalostné zhroucení myšlenky. To, co je pro naši dnešní dobu značně příznačné, je – smrt kritického společensko-politického myšlení a triumf jeho absolutní zbytečnosti. Výklad žlutých vest nepotřebuje množství sociologických a filozofických analýz, ani novinářské komentáře. Skutečně kritické hodnocení není stejně možné, možné jsou jen samolibé intelektuální plky. V minulých dobách se tomu říkávalo „papouškování“, vždy omezující a znemožňující skutečnou diskusi. Všichni všechno vědí, všem je všechno jedno; jen pravidelný informační rytmus obměňuje atmosphère sociale, jen rychlost a efektivita sociálních sítí nám sděluje, co je a co bude. Faktografický fenomén žlutých vest, který na sebe vzal podobu „věčného protestu“, může okamžitě zmizet, stejně jako se může kdykoliv znovu objevit; ten jev vlastně anuluje jakoukoliv kritiku a svým způsobem ji i zesměšňuje. Politika nezmůže nic než jen „držet strnule své pozice“. A Macron, „snaživý žáček“, jak se mu říká, je samozřejmě připraven odpovědět na všechny otázky. Naštěstí mnozí intelektuálové odmítli účast v této pantomimické hře na filozofickou a politickou debatu. Proběhly volby do Evropského parlamentu, které vyhrála Marine Le Penová. Co o výsledku soudíte? Není to volba především proti Macronovi ? Výsledky evropských voleb v podstatě souvisejí s nedávnými protesty žlutých vest, které rovněž směřovaly proti reformní politice současné vlády. Reakce prezidenta Macrona nebyla vůbec přesvědčivá, a tak kolektivní hněv ovládl i volby. A samozřejmě že odpor proti Macronovi se v nich projevil. Můžeme dokonce říci, jako kdyby i další směřování Evropy bylo zdrojem všeho současného zla. To, co ale nyní přece jen odhalilo rozporuplnost žlutých vest, je „národní sjednocení“, které z volebního výsledku teď těží značný zisk, vždyť pocit trpkosti a nespokojenosti přece krystalizoval už dříve, a ony ho celé měsíce na „kruhových objezdech“ a po celé zemi veřejně vyjadřovaly. Naskýtá se ovšem i otázka, kterou si nutně musíme položit, zda svět sám a do jaké míry neprochází také „vlnami regrese“ motivujícími k tomu, aby se lidé postavili za ty, kteří reprezentují čím dál více jejich společenskou identitu? {/mprestriction} Autorka je spisovatelka. Henri-Pierre Jeudy (*13. 3. 1945, Paříž) je univerzitní profesor, sociolog, filozof, antropolog a spisovatel citlivě reagující na nejrůznější společenské a životní situace, vydal několik velice úspěšných titulů, za všechny jmenujme alespoň Pohádku o mrtvé matce, Umění být dědečkem i Absenci intimity. Působil rovněž jako sociolog ve Státním ústředí vědeckého výzkumu, specializoval se na dopad katastrof a strachu na člověka a společnost. Jeudy se kromě sociologie a své literární činnosti v posledních letech věnuje nakladatelské práci; v Cirey-sur-Blaise v kraji Haute-Marne založil spolu se svou ženou Monique a brazilskou básnířkou Claudií Marií Galerou, trvale žijící ve Francii, nakladatelství Châtelet-Voltaire, které vydává čtyři až šest titulů ročně. Publikace stejného menšího rozsahu i formátu vycházejí v jednotné grafické úpravě; témata jsou lokální, národní, historická, kulturní i sociologická a nechybí ani próza a poezie, namátkou jmenujme Legendy ze Saint-Dizier, Zachráněný ráj, Japonec v Horní Marně nebo Clairvaux, génius místa atd.
Čas načtení: 2024-02-09 11:30:00
Herkules byl idolem nejedné dívky. Byl takovým mužským protějškem bojovnice Xeny. Chlap, který měl nadlidskou sílu, již se nebál použít, aby naplnil svou vizi světa. Pojďme si ho připomenout.
Čas načtení: 2024-02-19 14:27:00
Ovace pro Sáblíkovou: S kotníkem skoro nemohla do brusle
Rychlobruslařka Martina Sáblíková pokračuje v neuvěřitelné medailové tradici. Z mistrovství světa v Calgary se vrátila stejně jako loni s dvěma bronzy za závody na 3000 a 5000 metrů. Osmnáctý rok po sobě tak stála na globálním vrcholu sezony na stupních vítězů. A ukázala srdce nezdolné bojovnice. Po šampionátu prozradila, že závodila s notně oteklým kotníkem. I proto si užila velké ovace publika, kde měla spoustu fanoušků. Co MS ukázalo?
Čas načtení: 2024-02-19 09:52:00
Zjizveni [Emily McIntire / Red]
Scar jako utlačovaný bratr, Mufasa jako neschopný vládce, Sarabi jako mladá bojovnice prahnoucí po pomstě – vítejte ve světě, ve kterém se hranice mezi dobrem a zlem stírá, kde naši hrdinové nejsou takoví, jací se zdají...
Čas načtení: 2024-02-19 12:00:00
Millie Bobby Brown: hvězda Stranger Things bude bojovat s drakem
Herečka Millie Bobby Brown slaví 19. února dvacáté narozeniny a jako dárek si brzy nadělí premiéru dobrodružného fantasy filmu, v němž se představí v roli bojovnice.
Čas načtení: 2024-02-20 05:00:00
Nová Putinova milenka? Internetová cenzorka Jekatěrina (39) je čerstvě na seznamu sankcí EU
Podle spekulací na sociálních sítích a v různých médiích má ruský prezident Vladimir Putin zase jinou milenku. Zmiňuje se Jekatěrina Mizulinová (39), dcera senátorky, internetová cenzorka a bojovnice proti LGBT lidem.
Čas načtení: 2024-02-20 15:51:05
Na premiéře komedie Jen pravdu, drahý měl v publiku herec Josef Carda také podporu z rodiny. Nechyběl jeho syn Adam s přítelkyní Lucií. Influencerka a fotografka Lucie Levá je velká bojovnice, už podruhé bojuje s rakovinou.
Čas načtení: 2024-03-03 12:00:00
Superhrdinka Octobriana konečně našla svoji duši
Někdejší bojovnice za pravé komunistické ideály se po více než půlstoletí poprvé představuje v uceleném příběhu
Čas načtení: 2024-03-05 14:27:01
Dívčí válka 5 [Kóiči Óniši / Argo]
Uzdravená Šárka, bojovnice v řadách husitského vojska, vypomáhá jako sanytrník. Jezdí městem a sbírá lidské výkaly, abyz nich vyráběla surový krystalický ledek (dusičnan draselný),základní surovinu pro výrobu černého střelného prachu.
Čas načtení: 2024-03-08 11:30:52
Herečka Martina Preissová pomohla, když mu bylo nejhůř
Sáhla si na dno. Manžel Martiny Preissové (48) bojoval se závislostí na alkoholu a chtěl spáchat sebevraždu. Je velká bojovnice. To, co dokázala Martina Preissová (48), by mnoho li... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz
Čas načtení: 2024-03-13 11:12:00
Výbuch po Klausovi a Zemanovi na ČT přinesl „odhalení o fialovcích“
Vystoupení exprezidentů Václava Klause a Miloše Zemana, kde v rámci oslav výročí vstupu do NATO mluvili i o válce a míru na Ukrajině, přineslo výbuch mezi kruhy „pražské kavárny“. Bojovnice za Ukrajinu, předsedkyně SÚJB Dana Drábová, byla zděšena, že Česká televize takový rozhovor může vysílat. Jiní žádali přímo zásah Rady ČT, aby „se něco podobného neopakovalo“. Podle komentátora Petra Holce naježenost na včerejší vysílání ČT vypovídá o samotných kriticích. „Za jejich reakci na vystoupení exprezidentů Miloše Zemana a Václava Klause v České televizi jim ale musíme poděkovat, protože tady nám fakt jen potvrdili, jací totalitní šílenci to jsou,“ sdělil ParlamentnímListům.cz
Čas načtení: 2024-03-22 11:30:00
Xena: Ověřte si v našem kvízu, zda si ještě pamatujete na největší hrdinku a bojovnici
Xena, mocná princezna bojovnice s temnou minulostí, se vydává vykoupit samu sebe. K ní se připojí maloměstská bardka Gabrielle. Společně putují starověkým světem a bojují za větší dobro proti nelítostným válečníkům a bohům.
Čas načtení: 2024-03-25 10:51:09
Ženská bitva jako z hororu. Zkrvavená Polka skončila s děsivou ránou na čele
Tvrdost boje, která ve tváři zanechala pořádnou spoušť. Neklidné usínání totiž po víkendovém souboji v rámci turnaje Oktagon 55 v německém Stuttgartu měla polská bojovnice Karolina Wojciková. Krutá bitva s Australankou Jacintou Austinovou její obličej doslova zalila krví, z klece navíc odešla s pořádnou dírou na čele, jejíž rozsah následně zdokumentovala i na sociálních sítích.