Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-04-01 07:21:22

Duchcov – město, kde pobýval Giacomo Casanova

Město Duchcov leží v severních Čechách v okrese Teplice a patří mezi zajímavá místa regionu. Mnoho lidí ho zná především díky zámku, kde poslední roky života strávil slavný dobrodruh Giacomo Casanova. Pokud plánujete výlet, najdete zde historické památky, příjemné parky i zajímavá místa v okolí Krušných hor. Duchcov – základní informace Informace Údaj Kraj Ústecký ... Celý článek > Příspěvek Duchcov – město, kde pobýval Giacomo Casanova pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2026-04-01 20:13:00

Duchcov clanek ok jen prehod misto puvodniho

Duchcov – město, kde pobýval Giacomo Casanova Město Duchcov leží v severních Čechách v okrese Teplice a patří mezi zajímavá místa regionu. Mnoho lidí ho zná především díky zámku, kde poslední roky života strávil slavný dobrodruh Giacomo Casanova. Pokud plánujete výlet, najdete zde historické památky, příjemné parky i zajímavá místa v okolí Krušných hor. Duchcov ... Celý článek > Příspěvek Duchcov clanek ok jen prehod misto puvodniho pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2025-08-15 17:22:00

Křeslo, na kterém zemřel Casanova. Zámek po opravě otevírá „proutníkův“ okruh

První zájemci mohou v sobotu 16. srpna na zámku v Duchcově na Teplicku navštívit nově zrekonstruovaný okruh nazvaný Casanova na zámku. Stane se tak u příležitosti výročí narození Giacoma Casanovy, jenž tu pobýval v posledních letech života.

Čas načtení: 2025-08-15 17:24:05

Křeslo, na kterém zemřel Casanova. Zámek po opravě otevírá „proutníkův“ okruh

První zájemci mohou v sobotu 16. srpna na zámku v Duchcově na Teplicku navštívit nově zrekonstruovaný okruh nazvaný Casanova na zámku. Stane se tak u příležitosti výročí narození Giacoma Casanovy, jenž tu pobýval v posledních letech života.

Čas načtení: 2026-04-01 07:21:22

Duchcov – město, kde pobýval Giacomo Casanova

Město Duchcov leží v severních Čechách v okrese Teplice a patří mezi zajímavá místa regionu. Mnoho lidí ho zná především díky zámku, kde poslední roky života strávil slavný dobrodruh Giacomo Casanova. Pokud plánujete výlet, najdete zde historické památky, příjemné parky i zajímavá místa v okolí Krušných hor. Duchcov – základní informace Informace Údaj Kraj Ústecký ... Celý článek > Příspěvek Duchcov – město, kde pobýval Giacomo Casanova pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2025-07-04 10:00:00

„Žádné jiné vysvětlení“: děti lékaře z Gazy zabitého při leteckém útoku konstatují, že jejich otec byl záměrně terčem izraelského útoku

 Rodina Dr. Marwana al-Sultana svědčí, že izraelský letecký útok „přesně“ zasáhl bytový dům, ve kterém kardiolog a jeho rodina bydlela.Děti Dr. Marwana al-Sultana, ředitele indonéské nemocnice v Gaze a jednoho z nejvýznamnějších lékařů v tomto území, uvedly,   že jejich otec byl záměrně terčem izraelského leteckého úderu, který ho ve středu zabil.Sultan zemřel, když izraelská raketa zasáhla bytový dům v Gaze, kde pobýval se svou rodinou po vysídlení ze severní Gazy. Při útoku zahynula také jeho manželka, dcera, sestra, celkem sedm lidí.Jeho přeživší dcera Lobna uvedla, že letecký útok byl zaměřen konkrétně na pokoj, ve kterém se její otec nacházel. „Všechny pokoje byly v pořádku, kromě toho jeho, raketa zasáhla přesně,“ řekla.Jeho syn Ahmed uvedl, že neexistuje „žádné jiné vysvětlení“ než to, že jeho otec byl záměrně terčem izraelské armády. Dodal také, že patra, kde pobýval jeho otec a jejich širší rodina, byla jediná část budovy zasažená při leteckém útoku.

Čas načtení: 2026-04-02 05:35:00

Dobrodružná povaha ho vytáhla z Česka. U protinožců žil ve vile, kde se konaly nemravné večírky

Už před lety propadl cestování. Díky možnosti pracovat na dálku pobýval delší dobu třeba v Africe či Asii, své nejdelší dobrodružství ale podnikl u protinožců v Austrálii. Nejmenší kontinent poznal Čech Martin Vlk opravdu zevrubně, celý ho totiž obkroužil autem a zároveň se coby dobrovolník dostal k zajímavým a nevšedním aktivitám. Například v Perthu pobýval a pracoval ve vile, kde se pořádaly swingers party.

Čas načtení:

5 nejkrásnějších míst ostrova Bali

Na ostrově Bali jsme pobýval jako digitální nomád dvarát a celkově zde strávil 2 měsíce svého života. Musím říci, že ostrov Bali je natolik krásný a nevšední, že bych se zde klidně přestěhoval, což možná jednou opravdu udělám. Svou nádhernou přírodou,…

Čas načtení: 2022-01-22 12:59:00

František Kalenda: Česko je nádherná země, ale místní klid může člověka někdy trochu ukolébat

Má slabost pro záhady a jejich řešení, zajímá ho historie a středověk jej přitahoval od dětských let. A právě do tohoto období zasazuje děje svých knižních příběhů. Na svém kontě má František Kalenda šest knih, a právě připravuje dva romány – jeden pro děti a druhý pro dospělé čtenáře. Psaní jej baví od dětství a k tomu je také velkým čtenářem.      „Psaní je pro mě celoživotní vášeň a nutnost,“ řekl jste v jednom rozhovoru a také jste přiznal, že jste psal odjakživa. Pamatuje si své první dětské „dílko“? Co to bylo? Co vás ještě v dětství bavilo a jaký jste byl kluk? Pamatuju, samozřejmě, že ano! Bylo mi nějakých jedenáct, dvanáct, když jsem strávil celé léto na chatě tím, že jsem na lavičce pod lípou popisoval jeden sešit za druhým. Dohromady možná dvě stě stran. Bylo to fantasy, nepokrytě vykrádající mého milovaného Tolkiena, takže se všemi elfy, trpaslíky a podobně. Takže jak je asi evidentní, bavilo mě v dětství psát. A číst, přečetl jsem všechno, co se dalo sehnat, od dobrodružných klasik od Karla Maye nebo Foglara až po romantické eposy Henryka Sienkiewicze. Nejspíš jsem se hlavně snažil utíkat z našeho světa, protože jsem byl malý, tělnatý a stydlivý kluk, který neměl mezi dětmi svého věku skoro žádné kamarády. Spíš mezi dospělými, a hlavně mezi těmi literárními postavami.   Proč jste si vybral studium na Fakultě humanitních studií UK, kde jste vystudoval humanitní vzdělanost a obecnou antropologii? Bylo to i tím, že vás vždycky zajímala historie? Určitě, do příběhů z historie, a hlavně ze středověku jsem byl zamilovaný odmalička. A na naší FHS se mi líbilo, že mi dovolí věnovat se i dalším zajímavým oborům, jako je sociologie, psychologie nebo právě antropologie. Takže mě lákala ta pestrost a taky jsem se nesmírně těšil na některé doslova legendární vyučující, jako byl pan profesor Sokol nebo můj pozdější školitel Martin C. Putna.   Během studií jste hodně pobýval na stážích v zahraničí v Anglii a v Brazílii. Co vám tyto pobyty daly? Hlavně rozhled. Měl jsem příležitost se seznámit s lidmi z celého světa, s jejich vlastními problémy a pohledy na život, prohlídnout si zblízka způsob, jakým fungují úplně jiné společnosti. To bylo nesmírně obohacující, protože Česko je sice nádherná a třeba oproti Brazílii velmi poklidná země, ale mám pocit, že ten místní klid může člověka někdy trochu ukolébat.   Působíte jako expert na Latinskou Ameriku. Spolupracujete také s Deníkem N, Forum 24 nebo ČRo Plus. Proč právě tato oblast? Do Latinské Ameriky, a především právě do Brazílie jsem se zamiloval už na první cestě v roce 2013. Je to oblast v tolika ohledech neuvěřitelně rozdílná od Česka, všechny prožitky a zkušenosti jsou v ní mnohem intenzivnější, což samozřejmě není vždycky dobře, jako například v případě nesrovnatelně rozšířenější kriminality. Ale miluju portugalštinu a španělštinu, miluju latinskoamerické spisovatele, hudebníky a umělce vůbec. A taky jsem měl vždycky slabost pro baroko, které je v Latinské Americe ještě o něco barevnější a dramatičtější, tak to jsou asi ty počáteční důvody mého okouzlení.   V roce 2011 jste debutoval historickým románem Despota, který se odehrává ve středověkém Řecku. Další román Ordál nás zavádí do středověké Transylvánie. Dětem jste věnoval román Pes, kocour a sirotek a vypráví o putování této podivuhodné trojice ze středověkých Čech skoro až na konec světa. Proč právě středověk? Čím vás toto období tak fascinuje, že se děje vašich knih v něm odehrávají? Jak už jsem naznačil, středověk mě přitahoval od dětských let. Nejdřív v tom bylo asi takové to typické klukovské nadšení pro odvážné rytíře, pak mě ale začaly fascinovat příběhy i všech možných dalších skupin, od mnichů až po kupce nebo právě pronásledované židy. Dnes mě středověk fascinuje hlavně tím, jak byla mentalita tehdejších lidí od té naší zároveň tolik vzdálená, a přesto v mnoha ohledech velmi podobná.   V letech 2016 až 2019 jste vydal trilogii Detektivní příběhy z doby Karla IV. (Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král a Šarlatové zmije) s „medikusem“ Siegfriedem z Wölfelsdorfu, jeho židovskou schovankou Rivkou neboli Klárkou a nevypočitatelným anglickým žoldákem Gabrielem z Yorku. Proč právě doba největšího českého panovníka a detektivní žánr? Detektivně laděné byly i moje předchozí příběhy, protože mám slabost pro záhady a jejich řešení, navíc jsem sám vždycky hrozně rád četl o vraždách a politických intrikách, ať už to bylo v historických románech nebo v kronikách popisujících skutečné události. No a období Karla IV. je samozřejmě neuvěřitelně vděčná doba, kdy jsme byli pro jednou tak trochu ve středu světa, kdy byla Praha centrem nejmocnější západokřesťanské říše, a kdy se tu setkávali lidé i myšlenky z celého světa.   Připravujete nový příběh? Píše se vám lépe pro dospělé nebo pro děti?  Připravuji dokonce hned dva – jeden pro dospělé a jeden právě pro o něco mladší publikum, který je inspirovaný starověkou řeckou mytologií. Takže pro jednou nepůjde o středověk. Psaní pro mladší čtenáře mě každopádně baví ještě o něco víc, protože mě u toho těší vidina, že z té knížky budu třeba zase jednou číst v nějaké škole, jako jsem to dělal u Psa, kocoura a sirotka. Asi nic mi nedělalo větší radost než právě číst pro děti a s dětmi.   Od dětství jste rád četl, jak jste někde přiznal, jako kluk jste měl rád Pána prstenů. A co rád čtěte dnes?   Fantasy už mě dnes moc nebaví, i když dodnes nedám dopustit nejen na Tolkiena, ale i na Zaklínače od Sapkowského nebo na úplně všechny knížky od Neila Gaimana. A nebude to asi moc originální, ale v posledních letech čtu ze všeho nejradši historické romány a detektivky. Třeba cokoli od Kena Folleta nebo Olgy Tokarczukové. Baví mě taky latinskoameričtí autoři, z nichž spousta byla přeložena do češtiny, třeba Mario Vargas Llosa píše neuvěřitelně čtivě.   Jak to máte s odpočinkem? Jak trávíte chvíle volna? Jelikož se psaním knížek primárně neživím, tak často právě tím, že buď píšu, nebo aspoň sbírám nějaké materiály a vymýšlím různé příběhové kličky. Pak se snažím co nejvíc číst a snad úplně nejradši v poslední době „čtu ušima“ – tedy poslouchám audioknihy a jsem taky obrovským fanouškem různých podcastů, například podcastu historiků Michala Stehlíka a Martina Gromana Přepište dějiny. A pokud to jen trochu jde, trávím co nejvíc času někde v přírodě. Na procházkách, projížďkách, výletech… Když jsem byl při prvním „lockdownu“ zavřený uvnitř betonového města, uvědomil jsem si, jak strašně moc mi příroda chybí. Nedokázal bych bez ní žít.   František Kalenda se narodil se 5. února 1990 v Praze. Vystudoval Fakultu humanitních studií UK v Praze (Bc. humanitní vzdělanost, Ph.D. obecná antropologie). Napsal knihy Despota, Ordál, Pes, kocour a sirotek, Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král, Šarlatové zmije. Učí na vysoké škole a pracuje jako redaktor v nakladatelství Bourdon.

Čas načtení: 2021-11-08 09:48:17

Miloš Urban: Zda budu psát něco dál, to opravdu nevím a je mi to jedno. Bylo toho dost

Spisovatel, překladatel, redaktor, jehož romány Santiniho jazyk a Hastrman byly zfilmované Miloš Urban, chystá na příští rok napínavý prvorepublikový příběh z prostředí ústředních pražských jatek, dnešní tržnice v pražských Holešovicích. Na svém kontě má hezkou řádku titulů, které jsou plné napětí, tajemství, s detektivní zápletkou nebo nás zavedou do historie. Jak sám říká: „Žánry se nechávám inspirovat, nikdy však svázat.“   Narodil jste se v Sokolově, od dvou let vyrůstal v Karlových Varech, čtyři roky s rodinou pobýval na ambasádě v Londýně. Jak na ten čas vzpomínáte a jaké to je mít bratra dvojče? Co vás v dětství bavilo a čím jste chtěl být? Pobyt v Anglii vás ovlivní víc než narození v Sokolově. Nic proti tomu městu, v posledních letech šlo hodně nahoru, ale já tam nikdy nežil ani nebydlel. Naši se přestěhovali z Doks do Chodova u Karlových Varů, poněvadž otec jako montér tam získal na sídlišti byt. Chodov spadal pod porodnici ve Varech, ale ta byla v té době v rekonstrukci, a tak se odehrál v Sokolově. Medicína v roce 67 neměla dnešní techniku, nebo aspoň ne v Sokolově, proto lékaři varovali matku, že dítě bude velké a rozhodli o porodu císařským řezem. A pak jsme se s bráchou narodili dva podměreční. To nám tak nějak zůstalo. Jinak abych byl upřímný, od nějakých sedmi let mi vadilo, že jsem dvojče. Cítil jsem se krutě nesvobodně a cestu k bratrovi jsem našel zas až ve středním věku. Jo, a chtěl jsem být popelářem, a pak jsem někde viděl agitační nástěnku, a chtěl být hutníkem.   Po gymnáziu jste vystudoval FF UK v Praze a po škole začínal jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta a od roku 2001 jste v nakladatelství Argo: Co je náplní vaší práce v nakladatelství? Vybírat tipy na překlad a vydání u nás. Většinu nápadů vedení zamítne, ono je to hrozně riskantní, když podnik musí zaplatit krvavou zálohu, a pak se třeba titul nechytne. Ale už jsem na to zvyklý. I na tu nespravedlnost, když my tady vydáváme často úplné marginálie v doufání, že se to prodá a něco nám to vydělá, a angloamerický svět nás vůbec nebere vážně jako tvůrce, jako někoho, kdo má co říct. Ale asi taky počítají, prostě by to tamní čtenáře nezajímalo, nebo některé jo, ale bylo by jich málo a kniha by se prodávala blbě. Samozřejmě vybírat tituly je spíše nepříjemné, když nevíte, jak si povedou. Příjemná je redakce překladu, pokud máte dobrého překladatele, to je pak uspokojivá týmová práce. Peklo naopak je, když je překladatel jaksi nedostatečný, ale on může být dobrý, ale prostě se nepotkal s daným textem. Jenže k tomu všemu je ještě obrovské množství administrativy, odpovídání na maily, aktualizování vnitřního informačního systému, který vás nutí určovat termíny vydání, ale to je někdy těžké a ošidné, občas nemožné. Plus musíte načítat, aspoň v mém případě, původní české texty. K tomu bych poznamenal, že je to dnes lepší než před lety, kdy 98 procent bylo nepoužitelných. Dnes bych odhadl, že se to o nějakých 20 procent zlepšilo. A to je dobrý vývoj. Češi, a hlavně Češky, se naučili/y psát. Konečně.   V roce 1998 jste debutoval jako spisovatel knihou Poslední tečka za Rukopisy a hned nato vyšel román Sedmikostelí. Od té doby jste napsal řadu hororových knih jako Hastrman, Stín katedrály, Lord Mord nebo KAR. Proč právě horor je pro vás tak fascinující? Někde jste přiznal, že jste se od malička rád bál věcí, které vás reálně neohrožují… a strach vás fascinoval od dětství. Já byl vždycky malý, bojavý, přecitlivělý. Všecko mě trápilo. Ale ohradil bych se vůči označení „horory“. Já s tím žánrem pracuju, ale i s jinými, detektivkou, tajemstvím, romancí, historickým románem. Nikdy to není jen to, nebo to. Žánry se nechávám inspirovat, nikdy však svázat. Je pravda, že strašidelný příběh nebo horor je mi nejbližší, ale to na věci nic nemění. Vždy se vyjadřuju k hororům v sobě. Akorát to v těch příbězích není moc poznat. Když jsem se bál reálných hrozeb, uchyloval jsem se k fantazii, ale byl to útěk, i když někdy tvůrčí. Měl jsem pocit, že když si vymyslím větší zlo, než které mi reálně hrozí – třeba šikana ze strany spolužáků nebo pedagogů –, nějak se s tím lépe vyrovnám. Ale pak to může působit až hystericky, třeba jako v KARu, který nikdo z mých karlovarských gymnaziálních spolužáků nepochopil. Jenomže šikana jako taková nemusí být jasná a vyslovená – stačí, když dítě má z učitele strach už proto, že učitel si vynucuje autoritu hrozbou, tj. výhrůžkami. A možná nejhorší na tom je, že ten učitel si někdy netroufne na vás, ale na někoho jiného, hlavně abyste to viděl a uvědomil si to.   Knihu Santiniho jazyk zfilmoval Jiří Strach, román Hastrman režisér Ondřej Havelka, na filmovou verzi čeká taká hororový příběh Sedmikostelí nebo román Michaela. Kniha Pole a palisáda má audio verzi a načetl ji Josef Sommer. Pracujete na novém příběhu? Kde nacházíte inspiraci pro své napínavé příběhy? Inspirace je v éteru, buď ji chytnete, nebo ne. A i z těch chycených se jen zlomek přetaví do knížky. Jestli ty zmíněné filmy vzniknou, je taky tam, mně na tom nezáleží. Psaní a film jsou tak odlišné světy, že nemá smysl v tomto v něco doufat nebo si přát. Já bych s psaním už klidně skončil, po KARu jsem myslel, že už nebude nic. Ale jelikož miluju pražské Holešovice, kde jsem žil deset let a teď se musel odstěhovat, pocítil jsem potřebu nějak se s touto čtvrtí pořádně rozloučit. A tak jsem zvolil prvorepublikový příběh z prostředí ústředních pražských jatek, dnešní tržnice. Vyjde to příští rok. Zda budu psát něco dál, to opravdu nevím a je mi to jedno. Bylo toho dost.   Na svém kontě máte také řadu překladů. Překládáte ještě? Překládám pro Argo Shirley Jacksonovou, titul Loterie a jiné povídky. Ty texty jsou staré, ale stále výjimečně dobré, naposled mě takové štěstí potkalo při překládání povídek Isaaca Bashevise Singera. Ono je potřeba se pořád něčím zabývat, když zrovna není nálada na psaní.   Stal jste se známým a úspěšným autorem a kniha Sedmikostelí byla přeložena do několika jazyků (němčiny, nizozemštiny, maďarštiny, ruštiny, slovinštiny, bulharštiny, angličtiny…), Hastrman a Stín katedrály vyšly třeba ve Španělsku a také Lord Mord vyšel anglicky. Jaký je to pocit držet v ruce svoji knihu v cizím jazyce? Spíš útrpný, když tam kniha neuspěje. Ale s tím já nic nenadělám.   Působíte jako redaktor, spisovatel a překladatel. Všechno je spojeno s psaním. Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, terapie, relax? Je to život. Nevím, co jiného bych dělal, ani nic jiného neumím, když do toho započítám ten překlad a redigování.   Dočetla jsem se, že jste náruživý čtenář. Co rád čtěte? Máte oblíbeného autora? Jako redaktor anglista musím neustále načítat anglicky psací autory, na víc mi moc nezbývá kapacita. Moje hvězdy jsou v poslední době dva Američani: Tom Franklin a Donna Tarttová.   Jak rád trávíte chvíle volna? V jednom rozhovoru jste řekl, že vaším velkým koníčkem je fotografování… Jo jo, něco jsem se naučil, ale pořád je to málo, aby v tom člověk dobrý. Nejtěžší je najít si téma. A tady se to vlastně vrací k tomu psaní…   Miloš Urban se narodil se 4. října 1967 v Sokolově jako Miloš Svačina a má bratra – dvojče Martina. Působí jako redaktor nakladatelství Argo, spisovatel a překladatel. Vystudoval FF UK v Praze (moderní filologie se zaměřením na literaturu na katedře nordistiky a anglistiky). Napsal knihy Poslední tečka za rukopisy, Sedmikostelí, Hastrman, Paměti poslance parlamentu, Stín katedrály, Santiniho jazyk, Pole a palisáda, Mrtvý holky, Michaela, Lord Mord, Boletus Arcanus, Praga Piccola, Urbo Kune, Přišla z moře, Závěrka, KAR. Je autorem divadelních her Trochu lásky a Nože a růže. Obdržel Cenu Mladé Fronty za překlad z angličtiny knihy Juliana Barnese Flaubertův papoušek a Cenu Magnesia Litera za román Hastrman.

Čas načtení: 2021-05-21 18:10:13

Knižní lázně vyhlašují čtenářské pobyty pro veřejnost zdarma

Knižní lázně přicházejí s unikátní myšlenkou lázeňských čtenářských pobytů určených veřejnosti zdarma. Organizátoři projektu reagují na nepřehlédnutelné aspekty současné společnosti, jako jsou dopady pandemie COVID-19, hektický životní styl, masivní digitalizace světa či nedostatek kulturního vyžití. Zároveň chtějí poukázat na pozitivní přínos četby a kulturního života v klidném lázeňském prostředí. Ambasadory Knižních lázní jsou spisovatel Jaroslav Rudiš a komička Anna Polívková. Uzávěrka přihlášek pro srpnové pobyty bude 15. června, vyhlášení do konce června. Čtenářské lázeňské pobyty jsou určené především těm, kdo se cítí unaveni a touží relaxovat v kulturním prostředí lázní. Zájemci se mohou přihlásit vyplněním stručného dotazníku na www.kniznilazne.cz, v němž je třeba popsat jeden zážitek nebo den v období první vlny pandemie. Uchazeči musí dovršit věk osmnácti let v době přihlášení a prohlásit, že poslední rok prožili v České republice. Organizátoři ve spolupráci s Institutem lázeňství a balneologie vyberou tři nejzajímavější odpovědi, jejichž autoři získají čtenářské pobyty v délce jednoho nebo dvou týdnů letos v srpnu. Hlavní náplní a podmínkou pobytu bude četba knih, poznávání lázeňských měst a jejich kulturní život. Dějištěm letních rezidenčních pobytů se stane lázeňský trojúhelník – Mariánské Lázně, Karlovy Vary a Františkovy Lázně. Zahájením čtenářských pobytů Knižních lázní bude jarmark malých a středních nakladatelů a knihkupců, společenská akce s kulturním a vzdělávacím přesahem se odehraje od 31. července do 1. srpna v Mariánských Lázních. „Myšlenka uspořádání čtenářských pobytů Knižních lázní, kultivace ducha i těla, mě okamžitě nadchla. Před pár lety jsem sám týden pobýval v Mariánských Lázních, chodil na procházky a taky si hodně četl. Bylo to velmi osvěžující. Zkusím vybrat pár knížek jako takové malé doporučení. Už mám v hlavě pár tipů od J. W. Goetha po Franze Kafku. Z mých knih by se myslím dobře hodil román Grandhotel,“ říká ambasador projektu spisovatel a scenárista Jaroslav Rudiš. Ten pro účastníky čtenářských pobytů nejen vytvoří seznam doporučené četby, ale pro Knižní lázně připraví také autorské čtení z chystaného předkladu své první německy psané knihy Winterbergova poslední cesta. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-08 10:41:40

Galerie Jaroslava Fragnera vydává obsáhlou publikaci ke 100 letům vzájemné interakce japonské a české kultury

Galerie Jaroslava Fragnera vydává u příležitosti výstavy 1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného stejnojmennou publikaci. Rozsáhlý projekt se věnuje česko-japonskému fenoménu v architektuře z různých úhlů pohledu a v dosud nebývalém rozsahu. Přes dvacet českých i japonských historiků, teoretiků a architektů, kteří kromě architektury sledují také vazby v oblasti volného i užitého umění či krajinářské tvorby. Na 300 stranách je představena architektura v průběhu celého století, od japonských staveb Jana Letzela, Bedřicha Feuersteina a zejména Antonína Raymonda, jenž je označován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku, až po aktuální tvorbu mladé generace. V publikaci se kromě již zmíněných osobností čtenáři seznámí s ohlasy japonské tvorby u české avantgardy, vlivem vily Kacura v poválečném období, urbanistickým vývojem japonských velkoměst, utopickými vizemi superstruktur tyčících se nad městy ze šedesátých let, vztahem k umění nebo postojem k tradiční architektuře, regionalismu či udržitelnosti. Dotýká se významu sklářského umění, reflexe japonských zahrad, ale rovněž estetiky a architektury čajového obřadu, památkové péče nebo specifického pojetí prostoru ma. Vyjmenované tematické okruhy doprovází rovněž řada reprodukcí uměleckých děl a fotografií českých a japonských autorů. Čtenářsky zajímavé může být několik kapitol pojatých formou rozhovoru s architekty i teoretiky, například exkluzivní interview s Fudžimori Terunobuem a Vladimírem Šlapetou. Publikace vychází v češtině a angličtině. Od tohoto týdne jsou otevřeny veřejnosti i vnitřní prostory galerie a je tak přístupná kompletní výstava 1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného. Doposud bylo možné navštívit jen její část ve dvorním traktu Betlémské kaple. Výstava atraktivní formou mapuje intenzivní století vzájemného ovlivňování se české a japonské architektury. Najdeme zde desítky modelů, fotografií a uměleckých děl, mezi nimi mnoho unikátů, a celou řadu v Čechách dosud nevystavovaných japonských autorů a zároveň autorů českých, jejichž stavby byly realizovány přímo v Japonsku či jejich tvorbu japonská architektura významně ovlivnila. V galerii jsou vystaveny modely Kostela sv. Pavla v Karuizawě nebo Hudebního centra prefektury Gunma od legendárního architekta českého původu Antonína Raymonda, jenž je považován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku. Najdeme zde i další nové modely: repliku modelu slavného československého pavilonu pro Expo 1970 v Ósace architektů Viktora Rudiše, Vladimíra Pally a Aleše Jenčka, ale také nebo ikonickou Nakagin Capsule Tower (1972) či stavby Fudžimota Sóa nebo Atelieru Bow-Wow. Návštěvníky zaujme i Čajové místnosti Hikusugi-An a Dorobune-An, jejímž autorem je Fudžimori Terunobu. Přestože kontakty mezi Japonskem a Čechami začaly již v předmoderní době a jejich rozkvět významně podpořil mezinárodní fenomén „okouzlení Japonskem“ čili japonismus, intenzivní zájem o architekturu obou zemí začíná ve 20. letech 20. století. Dva roky po vzniku samostatné republiky byly navázány oficiální diplomatické vztahy, jimiž pokračovaly významné kontakty z 19. století (například chargé d´affaires Heinrich Coudenhove-Kalergi, jenž s japonskou manželkou pobýval na poběžovickém zámku). V té době zaznamenáváme systematické zkoumání japonské architektury na straně jedné a mapování české architektonické scény japonskými architekty na straně druhé. Jako mnoho dalších historických genealogií v naší historii, byly i česko-japonské vztahy zpřetrhány a znovu obnovovány. Výstava a zejména publikace přistupuje k tématu kriticky, autoři zachycují vliv jako jev oboustranný; v tomto smyslu může mít výstava i jakýsi dekolonizační charakter, protože exponuje problém stereotypů a dezinformací, a zároveň dává prostor oběma stranám v co nejvyšší možné rovnováze. Koncept výstavy se vědomě odvrátil od sledování lineární chronologie událostí. Časové posloupnosti se v koncepci přidržuje pouze náznakově. Namísto panoramatu dějin problematizuje několik významných témat, jako je japonská estetika nebo fenomén skla. Tento rámec umožnil vybrat a vystavit skupinu avantgardních architektů z minulosti i současnosti. Výstavu doplňují výtvarná díla Patrika Hábla, Jindřicha Zeithammla, Michala Cihláře, Marka Thera, Veroniky Richterové či Epose 257. Jakub Fišer pro výstavu vytvořil site specific instalaci – čajový pavilon. Součástí výstavy, která by ve spolupráci s Českým centrem v Tokiu měla být uvedena také v Japonsku, je rovněž na YouTube kanálu Galerie Jaroslava Fragnera volně dostupný krátký online videodokument představující výstavu a konkrétní díla přímo samotnými autory. Výstava Galerie Jaroslava Fragnera na Betlémské náměstí potrvá do 13. června. Informace o doprovodném programu jsou průběžně aktualizovány na www.gjf.cz a https://www.facebook.com/fragnerka.

Čas načtení: 2021-05-01 16:02:12

Šťastný konec spletitého procesu

Spolek Chamurappi z.s. občas poskytuje podporu žadatelům o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Poslední úspěšný případ skončil 30. dubna 2021 propuštěním na svobodu žadatele usnesením Okresního soudu Brno venkov. Avšak předcházely tomu události jinak nebývalé. Do řízení jsme se pustili jako do experimentu s vědomím, že nemusíme uspět. Náš chráněnec měl dlouhodobě přerušen výkon trestu ze zdravotních důvodů. Zkusili jsme, zda soud započítá přerušení výkonu trestu do doby, rozhodné pro podmíněné propuštění. Je to záležitost judikaturně téměř neprobádaná. Případ byl výjimečný také tím, že žadatel si přibral obhájce, i když se jednalo o řízení na návrh spolku Chamurappi z.s., v kterém běžně jednáme bez podpory advokáta: většina našich chráněnců by jej nezaplatila. Protože kmenovou věznicí žadatele byla Věznice Kuřim, požádali jsme u Okresního soudu Brno venkov o podmíněné propuštění po uplynutí poloviny trestu. Soud ale s námi vůbec nedebatoval a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4, kde ji převzal senát předsedkyně Jany Petrákové. Důvodem byla skutečnost, že žadatel se v okamžiku povolení přerušení výkonu trestu dostal na svobodu z Vazební věznice Praha-Pankrác, kde shodou okolností právě krátkodobě pobýval kvůli řešení svých zdravotních potíží. Počáteční vývoj případu u Obvodního soudu pro Prahu 4 byl nepříznivý: s návrhem jsme neuspěli hlavně z důvodu nezapočítání času, stráveného přerušením výkonu trestu. Nepředpokládal jsem, že stížnostní soud by mohl tuto otázku posoudit jinak než soud nalézací, proto jsem usnesení senátu Jany Petrákové nenapadl stížností. Ale žadatel se prostřednictvím obhájce odvolal. V této době zasáhl do řízení nepříjemně soudce Krajského soudu v Brně Michael Vrtek tím, že žadateli předčasně ukončil přerušení výkonu trestu a poslal jej zpět do kuřimské věznice. Nedbal při tom, že odsouzený podal žádost o prodloužení přerušení výkonu trestu. O žádosti vůbec nezačal jednat. Zasáhl tím nepříznivě do léčebného programu. Pak došlo k legislativním změnám, takže odsouzený mohl žádat o podmíněné propuštění již po uplynutí třetiny trestu. Zatímco jsme čekali na rozhodnutí stížnostního soudu, neztrácel jsem čas a podal jsem Okresnímu soudu Brno venkov návrh na podmíněné propuštění pana odsouzeného po vykonání třetiny trestu. Rozdíl mezi časem, skutečně stráveným ve vězení a třetiny uloženého trestu byl podstatně menší než ve výše uvedeném řízení, proto byla naděje na úspěch o malinko vyšší. Případ převzal senát předsedy Jiřího Večeři. Při prvním veřejném zasedání ho nenadchla myšlenka na zápočet doby strávené v přerušení výkonu trestu. Ale předseda senátu nám nabídl kavalírskou dohodu: odročil pokračování veřejného zasedání o pár týdnů na den, kdy již pan obžalovaný měl mít podmínku odpykání jedné třetiny trestu naplněnou časem stráveným ve vězení. Než jsme se dočkali pokračování veřejného zasedání, potěšil nás Městský soud v Praze usnesením senátu předsedy Jana Kadlece, jímž vyhověl stížnosti proti zápornému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4. Překvapivě rozhodl, že čas strávený v přerušení výkonu trestu lze započítat, pokud si odsouzený nenavodil zdravotní potíže úmyslně sám. Tím obživlo řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 a najednou jsme se ocitli ve zcela neobvyklé situaci: žádostí pana odsouzeného se souběžně zabývaly dva soudy, přičemž v jednom případě šlo o propuštění po polovině odpykaného trestu, v druhém po jedné třetině trestu. Soud Brno-venkov za těchto okolností zaujal vyčkávací pozici. Jednání odročil na neurčito. Naproti tomu senát Jany Petrákové, jemuž stížnostní soud rozvázal ruce svým právním názorem na možnost započítání času stráveného v přerušení výkonu trestu, s velkou chutí rozhodl o podmíněném propuštění odsouzeného na svobodu. Pak jsme ale narazili na státní zástupkyni Blanku Valsamisovou, jednu z posledních bývalých prokurátorek a členek KSČ ve vedoucím postavení. Usnesení obvodního soudu napadla stížností k Městskému soudu v Praze, jenž senátem předsedkyně Jaroslavy Liškové žádost o podmíněné propuštění pravomocně zamítl. Pokud se čtenářům zdá být jméno Jaroslavy Liškové povědomé, není to náhoda: psal jsem o jejím počínání v článcích o „soudním ping pongu“, v němž zrušila šest po sobě jdoucích zprošťujících rozsudků a vrátila věc zpět na 1. stupeň. V řízení se pak vystřídaly čtyři senáty a teprve ten poslední nahradil zprošťující rozsudek „plichtou“. Když jsem četl stížnost Blanky Valsamisové a usnesení Jaroslavy Liškové, usoudil jsem, že dámy nejsou obeznámeny s přelomovým ústavním nálezem z 28. listopadu 2018, jímž Ústavní soud sjednotil pravidla pro vyhodnocování žádostí o podmíněné propuštění. Nepovažuji to za zcela neobvyklý úkaz. V dané situaci nezbylo než vsadit na poslední kartu, tedy požádat předsedu senátu Jiřího Večeřu o nařízení veřejného zasedání. Argumentaci našeho návrhu jsme posílili analýzou výše zmíněného usnesení Městského soudu v Praze. Přesto jsme k veřejnému zasedání jeli v obavách, že pražské rozhodnutí bude mít nepříznivý vliv na myšlení brněnského senátu a také jsme se obávali jeho vlivu na státního zástupce. Ulevilo se mi teprve v okamžiku, kdy jsem vyslechl v závěrečné řeči státního zástupce návrh na propuštění žadatele. Konec dobrý, vše dobré. Na závěr dodávám, že dlouhé složité řízení, v němž opakovaně dochází k nenaplnění nadějí, klade vysoké nároky na psychiku nejen žadatelů, ale i jejich blízkých. Manželka žadatele, matka tří jejich dětí, jež s ním žije třicet let, několikrát připravovala hostinu na uvítanou. Dnes poprvé neměla navařeno a napečeno. Zasloužila by si medaili za statečnost. Soudní rozhodnutí nedopadá jen na obžalovaného, ale na všechny „jeho lidi“, kteří někdy strádají více než jejich blízcí za mřížemi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-11 09:48:06

Kniha Jezuita v Číně popisuje první závažné setkání dvou tisíciletých civilizací

Kniha Jezuita v Číně líčí životní dobrodružství Mattea Ricciho (1552-1610) ctěného jako symbol prvního setkání Evropy a Číny. Tento jezuitský misionář jako první Evropan dlouhodobě pobýval v Říši středu. Oplýval nejen silnou osobností, ale také výjimečnou pamětí, ovládal dokonale čínskou řeč a stal se i prvním překladatelem děl klasického čínského kánonu do latiny, prvním zprostředkovatelem čínské kultury Západu. Jezuita v Číně je zpráva o prvním závažném setkání dvou tisíciletých civilizací, text, který přibližuje pochopení současné Číny, Číny tisícileté, a snad i Číny budoucí. V této velmi důkladné biografii se autorce, uznávané historičce vědy, podařilo shrnout důležité peripetie nekonečné cesty, kterou Li Madou, jak je Ricci čínsky nazýván, v čínské zemi a kultuře na konci významné dynastie Ming podnikl. Portrét, který životopis načrtl, ukazuje energického, odvážného misionáře obdařeného silnou láskou k vědě a podivuhodnou intelektuální zvídavostí, díky níž pronikl do tajů konfuciánské filozofie, čínské mentality a zároveň významně přispěl k vývoji matematicko-astronomického poznání v tehdejším čínském světě. Na rozdíl od předchozích pokusů o Ricciho biografii tento životní příběh neglorifikuje hrdinu či světce, neupřednostňuje apoštola či vědce, nýbrž ukazuje Ricciho jako člověka, historické a lidské rozměry kolosálních výzev, kterým musel v Číně čelit. Možná nejzajímavějším objevem však bude, jak relevantní jsou Ricciho poznatky, které nám i dnes, navzdory dobovým předsudkům, umožňují osvětlení toho, co se děje v Číně současné.   Ukázka z knihy   Prolog: V hábitu mandarína Zhaoqing, Čína, 10. září 1583 Za Japonskem se rozkládá ohromná říše těšící se hlubokému míru, jež je podle portugalských obchodníků v otázkách uplatňování spravedlnosti na vyšší úrovni než kterýkoli z křesťanských států […] Číňané, které jsem zahlédl […] se velmi ochotně a se zapálením učí […] nic ovšem nenaznačuje,že jsou mezi nimi křesťané. František XaveriusJ   Audience Prefekt Wang Pan byl oděn v širokou tuniku z růžového hedvábí, na prsou mandarínský čtverec s delikátně propracovanou výšivkou dvou divokých husí. Rukávy měl dostatečně dlouhé a široké, aby zakryly ruce. Na bohatě zdobeném pásu visely ozdůbky ze stříbra, dřeva a slonoviny. Pokrývku hlavy, černou jako jeho kožené botky, tvořila tvrdá čepička s prohnutým okrajem, jenž po obou stranách směřoval k ramenům. Z šatu i postoje tohoto funkcionáře středního věku spravujícího jihočínský kraj velký jako menší italský stát čišela vážnost. Jeho vzezření nebylo otázkou osobního vkusu, náhody či touhy po okázalosti, nikoliv, vše odpovídalo přesnému protokolu stanovenému v hlavním městě, na dvoře císařově. Jisté detaily v ošacení, především druh ptáka vyšitého na náprsence, ukazovaly, že „mandarín“ – termín, kterým Portugalci označovali vysoké čínské hodnostáře, vzešlý ze slovesa mandar, tj. rozkazovat – zastával čtvrtý z devíti stupňů císařské byrokracie. Ačkoliv se nenacházel na samém vrcholu státní administrace, jeho moc stačila bohatě k tomu, aby v člověku tváří v tvář vyvolával silný pocit bázně. Seděl na trůnu s vysokými opěradly a impozantním lenochem, ruce opřené o stůl z tmavého dřeva, na němž ležely svitky pokryté damaškem. Na elegantním stojánku ze dřeva a malovaného porcelánu s motivem draka byly uloženy štětce s dřevěnou a bambusovou rukojetí různých velikostí, vedle jako obvykle ležel hlazený černý kámen na roztírání inkoustu spolu s ptáčkem z bílého jadeitu sloužícím jako konvička na vodu. Za prefektem se vyjímala knihovna s asymetrickým dělením, v které byly vystaveny modrobílé porcelánové vázy a nefritové sošky zdobené jemnou intarzií. Spolu s několika čínskými občany klečí před hodnostářem i dva mladí misionáři s evropskými rysy a vyholenou hlavou, v jednoduché tunice z šedé bavlny, ne nepodobné šatu buddhistických mnichů. Řeholníci sotva rozuměli nelehkému jazyku svých společníků, teprve se seznamovali s kulturou a zvyky této vzdálené říše ležící na samém okraji Orientu, tak odlišné od světa, který znali. Čína, s níž se nikoli bez obav pouštěli do křížku, byla zemí tajemnou a nevraživou, odmítající vstup cizincům, které považovala za nevzdělance a nepřátelskou hrozbu. Za pomoci tlumočníka a podle pravidel složitého ceremoniálu, jehož smysl jim unikal, se oba italští jezuité, Matteo Ricci a Michele Ruggieri, snaží získat od mandarína povolení k pobytu v jeho kraji. Rádi by též obdrželi pozemek ke stavbě domu a kostela, kde by v míru a v rámci platných zákonů uctívali svého Boha, Pána Nebe i Země. Je to slavnostní okamžik a datum 10. září roku 1583 si oba jezuité zapamatují na celý život. Po třiceti letech marného snažení, kdy se západní misionáři pokoušeli usadit se na území císařství, se první jezuitská mise v Číně dynastie Ming stává skutečností. Díky ní se otvírá jedno z nejdůležitějších období v kulturní výměně mezi Západem a Východem. Pro Mattea Ricchiho, jemuž bude za měsíc jednatřicet, začíná dobrodružství lidské, intelektuální a duchovní, které se nikdy neskončí.   Michela Fontana je vysokoškolská pedagožka na Università degli studi di Milano, publicistka a sinoložka. Po studiích matematiky se věnuje převážně historii věd. Držitelka Knight Science Fellowship na MIT, vítězka Glaxo Prize za úspěchy ve vědecké žurnalistice, Pirelli Internation Award za propagaci vědy a Grand Prix de la Biographie Politique z roku 2010 za životopis italského misionáře, překladatele, vědce a cestovatele Mattea Ricchiho. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-25 21:08:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz třetí: Nic zvláštního se nestalo

Příběh dvacetiletého muslima, který ve Vídni 2. listopadu 2020 zastřelil čtyři lidi a přes dvacet zranil, je na první pohled plný absurdit, které ve skutečnosti jsou samozřejmé. a) Jeho rodiče jsou považováni za bezproblémové lidi z naprosto normální rodiny. b) Jejich syn Kujtim Fejzulai se radikalizoval jako dospívající v mešitě ve vídeňské čtvrti Ottakring a byl zadržen cestou do Sýrie za džihádisty. c) Za to byl odsouzen k 22 měsícům vězení, v prosinci 2019 byl předčasně propuštěn – přesvědčil úřady o své deradikalizaci. d) V místě bydliště se choval slušně, v den vražedného útoku seniorce z domu pomohl s taškami plnými nákupu a měl dobrou náladu. Pokud se někomu zdá tento soubor informací poněkud absurdní, zdání klame. Je to celkem všední životopis mladého teroristy. Taková normální rodinka Vídeňský vrah je typický evropský islamistita z druhé (nastupuje již i třetí) přistěhovalecké generace. Tito lidé jsou relativně dobře integrovaní a nejsou spokojeni se sociální situací, cítí se na okraji, ačkoliv se již narodili v Evropě. Ale narodili se cizincům, přistěhovalcům. Identifikovali se s islamisty, kteří jim představují náhradní rodinu, se kterou si rozumí. Pokud jde o vídeňského rozsévače smrti, jeho rodiče emigrovali ze Severní Makedonie do Rakouska, kde si vyrobili spokojené dítě, dobře se učilo a skvěle hrálo fotbal. Jako každé dítě i toto se dostalo do období „systémové psychické poruchy“, jak lze s jistou nadsázkou nazvat pubertu. Na učilišti začal sympatizovat s islámským hnutím. Rodina dvacetiletého atentátníka pochází z vesnice Čelopek v Severní Makedonii. Proto měl vrah rakouské i severomakedonské občanství. Na Svobodné Evropě se objevilo povídání lidí z vesnice, odkud pochází rodina vraha, říkali například: „My tady Kujtima vůbec neznáme. Narodil se a žil ve Vídni v Rakousku. Ale znám dobře jeho rodiče a rodinu. A to nejsou žádní kriminálníci. V žádném ohledu,“ svěřil se reportérům RFE/RL islámský duchovní z Čelopku. Další lidé vypověděli o rodině: „Jsou to milí lidé. Byl jsem překvapen, když jsem slyšel ty zprávy… Nic takového bych od lidí z této rodiny neočekával. Tu osobu neznám. Ale na té rodině není nic špatného. Nikdo z vesnice proti nim nic nemá.“ Lze předpokládat, že rodiče o islamistickém magoření synáčka nic nevěděli, nanejvýš tušili, že „nějak blbne“. Vyplývá to i z informace, že rakouská kontrarozvědka BVT byla na vraha upozorněna, když ho matka v roce 2018 ohlásila jako nezvěstného. Měla o něho strach a měla proč. Ukázalo se, že se chce nechat zabít a sám zabíjet, protože byl na džihádistické pouti do Sýrie za radikály z IS. Čili příběh albánského muslima severomakedonské rodinné výroby z rakouské porodnice je všedním příběhem relativně tuctového islamistického vraha. Převýchova jako sázka do loterie „Byl to mladík, který hledal své místo ve společnosti a šel zjevně do nesprávné mešity. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl stát zabijákem,“ popsal podle BBC obhájce vídeňského radikála alias vraha Nikolaus Rast svého někdejšího klienta. Radikalizace mladíka vyvrcholila dvěma pokusy o útěk do Sýrie k Islámskému státu. Po tom druhém, kdy ho policie zadržela v hotelu na turecko-syrské hranici, a po deportaci do Rakouska, skončil před soudem. „V květnu 2019 byl můj klient odsouzený na 22 měsíců vězení za trestný čin teroristického spolčení, protože se chtěl připojit k Islámskému státu,“ vysvětlil jeho obhájce Rast pro německý deník Bild. Z vězení byl předčasně propuštěn kvůli jeho pozitivní prognóze do budoucnosti. Mysleli si, že je vyléčený. Očividně se mu podařilo oklamat lidi, řekl advokát. Podmínečné propuštění se jeví jako vážná chyba. Selhal stát, prý šlo o laxní přístup při převýchově. Ve skutečnosti se nic zvláštního nestalo. Otázka nápravy či převýchovy je zcela individuální záležitostí. Nezáleží na vychovatelích, psycholozích a podobných zaměstnancích v sociálně-pedagogickém systému. Jde o člověka, který je jimi grilován. Mladík byl na konci periody postpubescence. Psycholog Václav Příhoda v 2. díle Ontogeneze lidské psychiky psal o postpubescentech od 15 let do vyspělosti ve 20 roku života. Podle něj se v tomto období života u mladého člověka projevuje nadšení a zájem o nové, a co považuje za důležité, srovnává s ustálenými životními formami. Příhoda, ač to bylo v době socialismu, vyzdvihuje, že po vyučení šli mladí v 19. a začátkem 20. století na zkušenou do střední Evropy. Tím upozorňuje, že pestrá zkušenost, včetně zklamání z lidí, které tovaryš na zkušené poznal, mladému člověku pomohlo orientovat se… V různých kulturách zhruba od 15 do 20 let mladíci procházeli iniciačním obřadem. Rytířův syn od 15 let dostal meč, meč byl předtím posvěcen, bylo to spojeno se slávou a z dítěte se stal panoš. V 21 letech jako rytíř dosáhl plnoletosti. V obecnějším smyslu katolická církev k tomuto účelu měla biřmování, podobnou roli zastávaly i cechy. Neboť přinášely osvobození od rodiny, znamenaly společenskou a pohlavní svobodu. Samozřejmě to bylo spojeno s různými formami slavnostního týrání. Z těchto obřadů se udržel dodnes žert „dát hobla“, píše Příhoda. Něco jako iniciaci zažil švarný mladý vídeňský vrah také v islamistické mešitě ve Vídni. „Postpubescent, tedy človíček po 15 roku života, někdy přerůstá (fyzicky) své rodiče, a pokud pokračuje ve studiu, vzniká též „sebeklam učenosti, který ovlivňuje jejich společenské chování,“ uvádí Příhoda. Proto je revolta vůči rodičům a autoritám samozřejmý jev a „vzájemným neporozuměním mezi generačními vzdálenostmi, jakož i neuspokojeností energického dorostence s jakousi zatuchlostí a malostí primární společnosti.“ „V rodině se děje v malém, co se projevuje v národě ve velkém: mladí zamítají světový názor starých s příkrou bezohledností,“ píše Příhoda a dodává: „Přesto, že postpubescent již ve vědeckých otázkách prochází vědomím o nehotovosti a poměrnosti pravdy, zachovává si jeho myšlení o obecných problémech povahu absolutnosti, takže provokuje silným přesvědčením. Právě tato jednostrannost působí, že se úsudek vyslovený s absolutní platností zvrátí při setkání s novým faktem nebo s hlubokým zážitkem. Postpubescent pak snadno přeskočí ze silného přesvědčení k opačnému. “ Postpubescent se podle Příhody „snaží i o utváření pevného názoru na společnost, na třídu, na národ, na stát a na lidstvo. Také zde chce dojít samostatně k vlastnímu přesvědčení. Není si ovšem vědom, že je formován těmi, jejichž autoritu svrhuje, i těm, k nimž nabyl důvěry.“ Z výše citované je zřejmé, proč se nejvíce revolucionářů (bez ohledu na to jakou ideu právě milovali) rekrutovalo z mládeže v tomto věku. Proto se nelze divit ani tomu, že šel pozdější vídeňský vrah na zkušenou do světa. Někdo si vybere zelený boj proti klimatickým změnám, jiný džihádistickou báji realizovanou tehdy v Sýrii. Na otázku, jak se vlastně mladík dostal k Islámskému státu, odpověděl jeho bývalý advokát: „Bylo mu tenkrát osmnáct a měl hlavu plnou nesmyslů…“ Podobně se odtrhují od svých celospolečensky poslušných (spořádaných) rodičů potomci dlouhodobě usazených migrantů a ve svých mladických duších si zakládají virtuální islámský stát v EU. Nemají zkušenost rodičů, že z nehostinného místa, odkud utekli, i přes relativní chudobu se mají v Evropě lépe. Mladí chtějí prostor bohatých namyšlených a líných evropských pitomců ovládnout ve jménu Alláha. Jak rozkošná představa, že někteří by byli za to schopní i zemřít. V Islámském státu a Al-Kaidě mají svůj virtuální vzor. V Afghánistánu vidí, že odpor proti křesťanským psům se vyplácí, a satanská Amerika musí z Afghánistánu táhnout, odkud přišla… Jak dlouho u islamistických představ mládež vydrží, záleží na tom, kdy je nějaká jiná idea nebo lukrativní nabídka zkorumpuje do jiného modelu uvažování. Imáni a islamističtí aktivisté se snaží, aby zapálení pro Alláha vydrželo v mládeži nejen v mládí, ale i po 30. roce života. Proto za petrodolary se v západních zemích EU staví další a další mešity. Pokud jde o zpackanou převýchovu vídeňského teroristy, nestalo se nic zvláštního. Pokud má člověk zavřený za mřížemi v hlavě určitou legendu, kterou považuje za nejdůležitější směr svého myšlení, převýchova po této legendě sklouzává do nicoty. Nenáboženská pouze sociálně-psychologická převýchova u mladých delikventů bývá více úspěšná, protože mladý člověk se naučí ovládat sociálně výhodné dovednosti, se kterými potom lépe proplouvá džunglí světa dospělých. Horší to je u lidí, kteří se upnuli na nějakou náboženskou ideu. Ta je iracionální. Nelze ji sociálně-psychologickými sbíječkami z mozku člověka odtesat nebo převrstvit jinými dovednostmi. Onu psychologickou sbíječku by nejprve musel mladý člověk pustit přes závoru náboženské ideje. V nejobecnějším smyslu vězení člověka trestá především traumatem, že musí určitý čas zahnívat na blbém místě s blbými lidmi a pod dohledem uniformovaných a pro vězněného blbých dozorců. Pohodlná část vězňů se za mříže již nevrátí, protože se tam dostali jaksi nechtěně – neplatili alimenty, v opilosti přejeli člověka, někomu poněkud nadměrně rozbili hubu atp. Když noční můra ve vězení skončí, vrátí se zpět ke svému všednímu životu. Další skupina se poučila, že musí udělat všechno proto, aby dál žila co nejpohodlnějším životem a policie na ně neměla – to neznamená, že by striktně všichni zanechali trestné činnosti. Třetí skupina využije všech možných prostředků, aby se ve vězení dále poučila ve svém zločineckém řemesle, má čas přemýšlet o svých chybách a nových možnostech, chová se velmi spořádaně, uctivě, a vychovatelé mají z takových vězňů radost. O to dříve jsou z vězení venku na podmínku. Když opustí brány věznice, propuštěný si oddechne, popřeje v duchu všem bachařům a vychovatelům ve věznici, aby do rána chcípli, a s vyšší mírou poučenosti a opatrnosti jde konat to, co považuje pro sebe za nejrozumnější. To platí v rovině kriminální i ideologické. Po propuštění z vězení, ve kterém strávil budoucí terorista Kujtim necelý rok, měl nařízenou terapii ve sdružení Derad, které se zabývá takzvanou deradikalizací. „K tomu musel vyhledat pomoc probačního úředníka. Jenže se mu ho podařilo oklamat, protože něco zjevně nefungovalo. Jinak by se tak hrozný čin nestal,“ doplnil obhájce Rast. Pokud advokát říká, že „něco zjevně nefungovalo“, není třeba přičítat vinu probačnímu úředníkovi či sdružení Derad. Mladík na obou místech říkal to, co oni chtěli slyšet, oni byli spokojeni a mladý nadějný islamista měl klid. Aneb do hlavy člověka nevlezete, leda při pitvě. Člověk s dostatečnou mírou vědomé opatrnosti vychovatele a různé sociálně-psychologické terapeuty zahalí do mlhy jejich spokojenosti. Bude jim říkat, co chtějí slyšet. Pokud nepřijde policie nebo kontrarozvědka s reálnými informacemi o podezřelé činnosti sledované osoby, je džihádem navoněná lidská bytost pro bezpečnostní orgány neviditelná. Proto bych v probační a resocializační úrovni chyby spíše nehledal. Slušnost především Nic zvláštního ani není na tom, že neviditelný mladík kromě epizod s cestou na zabíjecí safari do Sýrie, ve svém chování nevybočoval z šedi průměru. Proto není nic zvláštního na svědectví sousedky, že šlo o milého usměvavého mladého muže. Proto jsme se mohli dočíst, že „Gordana Nikolicová potkala Fejzulaie přibližně šest hodin před tím, než se ozbrojený vydal do ulic rakouské metropole s úmyslem vraždit. „Vystoupila jsem v domě z výtahu, když zrovna scházel ze schodů. Hned ke mně spěchal, aby mi pomohl s taškami. Řekla jsem mu, že jsem v pohodě, ale on trval na tom, že mi pomůže a odnesl nákup až před dveře mého bytu,“ cituje britský Mirror seniorku. Po celou dobu se usmíval, vypadal šťastně a měl povídavou náladu. „Dělá se mi špatně z toho, že o chvíli později zabíjel lidi," svěřila se starší žena, která ho potkala v pondělí ve dvě hodiny odpoledne…“ Ale proč by neměl mít dobrou náladu? Vždyť byl plný toho, jak s vídeňskou sebrankou, která se bezbožně poflakuje po kavárnách a hospodách, pěkně zatočí, až se rozřehtá jeho samopal. A že může přitom náhodou zastřelit i muslimy? Nic jiného si nezaslouží, když se paktují s nevěřícími psy po kavárnách a hospodách. Kujtim Fejzulla se choval podobně jako každý slušný terorista. Ctil řád všedního dne místa, kde pobýval. (Podobně nenápadně a slušně se chovali i atentátníci předtím, než 11. září vlítli do newyorských mrakodrapů a do jednoho křídla válečnického Pentagonu.) Na posvátný čas odplaty se převlékl ze všedního oblečení (měl předtím na sobě sportovní bundu a černé volné kalhoty) slavnostní, respektive smuteční oblečení – byl celý v bílém. Měl u sebe pro svůj posvátně vražedný úkol dost munice do samopalu (útočné pušky), ale výsledek jeho snažení byl naštěstí dosti chabý – jenom čtyři mrtví a 22 zraněných. Neboť s výzbrojí a dostatkem munice mohl za sebou nechat desítky mrtvých. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k „malé účinnosti“ silně ozbrojených teroristů uvedl: „Ve vojenské nemocnici v Kábulu bylo začátkem března 2017 zabito 49 osob a zhruba 90 osob zraněno. … Střelci s automatickými zbraněmi mohou být teoreticky velmi úspěšní, protože mají dostatek munice. V kábulské nemocnici útočníci zasáhli asi 140 osob, ale shodou náhod jich zemřela jenom zhruba třetina. V nemocnici bylo asi 400 lůžek. Ani při střelbě automatickými zbraněmi není fatální účinek většinou mimořádně velký, protože dochází ke střelbě bez míření. Střelec se nesoustředí na mířenou střelbu, protože je ve stresu. Provádí cosi zcela mimořádného, s vědomím, že je jenom otázkou času, kdy bude zastřelen.“ Proto dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai v chaotické střelbě zastřelil jenom několik lidí.   Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-10 10:12:46

Stanislav Češka: Při psaní každé knížky myslím především na čtenáře, který investuje svůj čas do mého příběhu

Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka, jsou tři série detektivní tvorby spisovatele Stanislava Češky, který je také autorem pohádek O Mlsálkovi a knížky O plyšáčcích, která čeká na vydání. Třináctý příběh ze série Zločiny na Velké Moravě, nazvaný Případ mrtvého krále a věnovaný úmrtí krále Svatopluka, vychází před Vánoci.    Vyrůstal jste ve Šlapanicích u Brna a své první literární pokusy jste zaznamenal na škole, když jste psal poezii, texty písniček a krátké povídky. Už tehdy vás psaní bavilo? Čím jste chtěl být a jak vzpomínáte na své dětství? Na dětská léta ve Šlapanicích, městě východně od Brna s necelými 8000 obyvatel, vzpomínám moc rád. Odstěhovali jsme se odsud v roce 1969, když rodiče dostali družstevní byt v nově budovaném krásném brněnském sídlišti Lesná. Tehdy jsem chodil do osmé třídy ve šlapanické základce a mohl přestoupit do nové, supermoderní školy v Brně-Lesné. Ovšem k údivu všech kolem mě jsem to odmítl, byl za exota a půldruhého roku brzy vstával a pozdě odpoledne se vracel domů, protože jsem denně strávil dvě hodiny v autobusech a trolejbusech brněnské MHD cestami mezi Lesnou a Šlapanicemi. V té tehdy obstarožní šlapanické škole jsem se prostě mezi spolužáky a vynikajícími učiteli, kteří nám toho dali strašně moc, cítil náramně dobře. A do dneška na Šlapanice a jejich základní školu vzpomínám moc rád a rád se tam vracím. I když dnes už to je většinou pouze na hrob rodičů. Pokud jde o to psaní, tak v dobách základky to bylo spíš čtení všeho možného. Číst jsem uměl už při nástupu do první třídy a třeba v takových deseti letech se zájmem louskal příběhy Raymonda Chandlera. Ovšem četl jsem všechno možné. Ke psaní jsem se dostal až v dobách studií na brněnském gymnáziu na Křenové ulici. Byly to ovšem spíš takové neumělé pokusy – básničky, texty písniček na školní ples, také mi jednou četli povídku v brněnském rozhlase. Pak s maturitou tyhle pokusy ustaly. No, a čím jsem chtěl být? Už od dětských let mě moc bavilo vše kolem trolejbusů, autobusů, tramvají a vlaků. A potom také vše kolem cestování a poznávání cizích zemí. Ovšem nebyl jsem nějak vyhraněný humanitně nebo technicky. Když se blížil konec mých středoškolských studií a já se rozhodoval, co dál, měl jsem takové tři favority – studium geografie, žurnalistiky a matematiky, či fyziky. Všechno ovšem dopadlo trochu jinak.   Po gymnáziu v Brně jste vystudoval technickou kybernetiku na VUT v Brně a řadu let jste působil jako softwarový specialista a nějakou dobu jste pobýval také ve Vídni. Co Vvs přivedlo právě ke studiu tohoto oboru?   Do mých úvah o dalším studiu zasáhl strýc, který byl profesorem na strojní fakultě brněnské techniky. Upozornil mě na tehdy nový obor na elektrofakultě VUT Brno, technickou kybernetiku. S tím, že se jedná sice o jeden z tehdy nejtěžších vysokoškolských oborů, který nebude jednoduché vystudovat, mimochodem víc matematiky se tehdy učilo snad pouze na odborné matematice na univerzitě, ovšem pokud to zvládnu, budu mít o zajímavou budoucnost postaráno, jak mi strýc řekl. Byl to moudrý muž a já posléze pochopil, jak dobře jsem udělal, když jsem se řídil jeho radou. Toto studium opravdu lehké nebylo a jeho „specialitou“ bylo také to, že když jste „přežili prosívací síto“ v prvním ročníku, čekalo vás něco podobného ještě jednou v ročníku třetím, kde se začala učit tzv. „teorie řízení“, tedy řízení technologických procesů. To bylo něco, co se nedalo naučit, to jste museli pochopit a zkouška byla přímo „lahůdkou“. Několik hodin jste počítali návrh nějakého řídícího průmyslového systému, načež vás čekala ústní část, kde vás vyučující důkladně „rozebral“ a neomylně poznal, jestli „na to máte“. Nicméně studium to bylo náramně zajímavé, které nám skutečně dalo dobré základy pro náš další odborný život. Měl jsem navíc i to štěstí, že prvních deset let, co jsem pracoval doma, jsem uplatnil přesně to, co jsem se na technice naučil. Byl jsem například jedním z otců prvního plně automatického stroje, barvicího aparátu, v československém vlnařském průmyslu, který jsme vyvinuli na dnes už neexistujícím Výzkumném ústavu vlnařském, kde jsem tehdy pracoval. No, a když jsem posléze strávil osmnáct let u jednoho velkého mezinárodního koncernu ve Vídni, pracoval jsem už v trochu jiném oboru, ovšem díky základům z domova jsem s tím neměl nejmenší problém. Důkazem kvality studia v 70. letech na brněnské elektrofakultě bylo i to, že jsem si na přání zaměstnavatele také bez problémů nostrifikoval svůj inženýrský diplom na vídeňské Technické univerzitě.   K psaní jste se vrátil a napsal 26 pohádek o zajíčkovi a jeho kamarádech v knize O Mlsálkovi a na vydání čeká knížka O plyšáčcích s deseti příběhy sourozenců Haničky a Staníčka a jejich plyšových přátel. Jak se vám píše pro děti?  K tomu návratu došlo někdy v 80. letech minulého století, po seznámení s mojí manželkou, kdy vznikly pohádky o zajíčkovi Mlsálkovi. Nejprve jich bylo osm. Když je manželka četla dětem ve školce, kde učila, a pohádky se dětem líbily, psal jsem další, až jich nakonec bylo dvacet šest. Při tom psaní jsem ovšem zjistil, že psaní pro děti, pokud k němu tedy přistupujete zodpovědně, je ta nejtěžší spisovatelská disciplína. Musíte si dávat pozor na každé slovo. Příběh by měl být alespoň trochu výchovný, ovšem ne moc, aby děti nenudil. Měl by je především pobavit. A musíte si také dávat pozor na slovník, který používáte. Dobrá pohádka by měla přispět i k tomu, aby si děti rozšířily a osvěžily slovní zásobu. Když jsem ty pohádky napsal, narazil jsem ovšem na drobnou potíž. Věděl jsem, že jsou dobré, protože mi to jednak potvrdila jako expertka v oboru má paní jako učitelka, ovšem především měly úspěch u dětí. Opačné to však bylo u nakladatelů. Vzhledem k tomu, že jsem nevládl ani penězi, ani styky, nikdo o pohádky neměl zájem. Nakonec se však na mě usmálo štěstí, když začátkem tisíciletí začínalo vysílat Rádio Proglas. Tam pohádky moc krásně načetli a od té doby už několikrát reprízovali se slušným ohlasem u svých malých posluchačů. Část těch pohádek posléze zpracovali i v TV Noe.   Jako spisovatel jste se představil v roce 2010 knihou Starožitná smrt a tehdy se poprvé také objevil soukromý detektiv Stanislav Berka, který svůj zatím poslední 13. případ řeší v knize Smrt místostarosty (2020). Co vás přivedlo k psaní detektivek a jak se zrodil Stanislav Berka? Máte spolu něco společného kromě křestního jména Stanislav? Nápad na psaní detektivek a prvních 40 stran Starožitné smrti vznikl už ve Vídni. Když jsem napsal 26 pohádek, tedy povídek, řekl jsem si, že se zkusím pustit do románu. A když jsem přemýšlel, o čem budu psát, bylo rozhodnutí jednoduché – detektivka. Protože ten žánr miluji. A protože mám rád americkou drsnou školu, tak jsem si řekl, že zkusím napsat knihu tak, jak ji mám rád, ovšem „po brněnsku“. Protože prostě nemám rád takové to hraní si na světovost, když u nás vznikne detektivka „severská“ nebo třeba „z New Yorku“. Jsme prostě, jací jsme a měli bychom psát po našem a o sobě, protože v Americe nebo ve Skandinávii je dost místních autorů. Navíc jsem se rozhodl, že se mé knihy musí co nejvíc blížit realitě a musím se vystříhat nepřesností a někdy i pitomostí, kterými se detektivky mnohdy jen hemží. Takže jsem si něco nastudoval o policejní práci a při psaní mám vždy po ruce vysokoškolské učebnice kriminalistiky, soudního lékařství a případně i literaturu z jiných oborů, kterých se mé případy týkají. Když třeba „vraždím“ jedem, vždy si nastuduji maximum o dané problematice. A tak se zrodil Standa Berka. Bývalý šéf brněnské mordparty, který v turbulentních 90. letech podobně jako mnoho jiných schopných policistů znechucený věčnými „reformami“ od sboru odešel a stal se soukromým detektivem. Nechtěl jsem ovšem upadnout do obvyklých klišé žánru, takže Berka není chudý, rozvedený alkoholik, který je na kordy s policií, jak tomu zhusta u románových „soukromých oček“ bývá. Naopak, díky svému soukromničení můj Berka přišel k velkému majetku, takže může pracovat pro radost a dělat, co jej baví. Žije ve spokojeném vztahu se svojí partnerkou a se svými bývalými kolegy udržuje ty nejlepší vztahy a v posledních románech se dokonce k policii vrací. Tenhle odklon od klišé žánru mi mimochodem vytkl před lety jakýsi literární vědátor ve své bakalářské práci a dost mě tím pobavil. Původně jsem zamýšlel takovou hru se čtenářem v tom, že se Berka nebude jmenovat Berka, nýbrž Češka. Ovšem pak jsem zůstal pouze u stejného křestního jména. A společného toho máme dost, oba léta žijeme spokojeně se svojí partnerkou, Berka s přítelkyní, já s manželkou, oba máme rádi ony autobusy, trolejbusy, tramvaje, vlaky a jejich modely, oba máme rádi dobré jídlo a pití a oba také máme podobný náhled na svět kolem nás. Pouze má kariéra u policie trvala na rozdíl od Berky pouhou asi jednu minutu, což by bylo na jiné vyprávění.   Další detektivní sérii jste, díky svému velkému zájmu o historii, nazval Zločiny na Velké Moravě, kdy se v historické detektivce Případ úzké dýky v roce 2012 poprvé představili kníže Slavomír a jeho přítel viking Erik a svůj nejnovější případ řeší v knize Případ mrtvého krále, která vychází letos. Proč jste si vybral právě období Velké Moravy? Odpověď je jednoduchá. Když vyšly první dva příběhy Standy Berky Starožitná smrt a Hořká smrt a setkaly se vcelku se slušným ohlasem, řekl jsem si, že zkusím zabrousit také do žánru historické detektivky, která zažívá docela rozkvět. A protože jsem Moravan, Brňan, zajímám se nejen o politiku, kriminalistiku, ale i historii, vždy mě štvalo to, že Velká Morava je v dějepise takovou polozapomenutou kapitolkou mezi Sámem a svatým Václavem. A že pro většinu lidí začínají dějiny našeho státu někdy v desátém století na pražském Hradě. Jenže už o pěkných pár let dřív tu byla mocná říše s centry na Moravě a Slovensku, která se za dob krále Svatopluka stala dost významným hráčem i v celoevropském měřítku. A historie Velkomoravské říše pro nás může být poučná i dnes po téměř 1200 letech. Je totiž příkladem vlastenectví svých obyvatel, kteří dokázali obětovat své životy ve věčných bojích s Franky a posléze i Maďary za svobodu a suverenitu své země. Je ale také ukázkou toho, jak politikaření a bezohledný kariérismus některých jedinců dokáže škodit a ubližovat. A také je hodno našeho obdivu to, jaká umělecká díla tehdy dokázali naši předci vytvořit. Jak píše docent Galuška, úrovně řemeslné výroby, jaká byla na Velké Moravě, se v Čechách dosáhlo snad až o tři sta let později. K tomu všemu je historie té doby, byť o ní nevíme mnoho, nebo možná právě proto, prošpikována řadou tajemství. Jako je třeba to, které zmiňuji v 10. dílu svých velkomoravských příběhů Případu českého knížete. Že totiž možná Přemyslovci jsou vlastně potomci Mojmírovců, vládců Velké Moravy. Tedy, aby bylo jasno, zdůrazňuji to „možná“ a netvrdím, že tomu tak opravdu bylo. Bližší vysvětlení čtenář najde v historickém doslovu na závěr knihy. A tak jsem se rozhodl, že nebudu psát klasické historické detektivky, na jaké jsou čtenáři zvyklí. Že vytvořím sérii příběhů, které vás provedou nejvýznamnějšími padesáti lety historie Velkomoravské říše. Vždy si zde vezmu nějakou významnou historickou událost, kolem které vystavím kriminální příběh, který vám tu dobu zábavným způsobem přiblíží. Průvodci vám bude dvojice přátel – mojmírovský kníže Slavomír, skutečně zmiňovaný ve Fuldských letopisech, a viking Erik, věrný Slavomírův druh. Každou knihu vždy navíc uzavírá historický doslov, ve kterém čtenáři prozradím, co vzniklo v mé fantazii a jaká byla historická skutečnost.   Letos před Vánoci by měl vyjít třináctý díl této série Případ mrtvého krále věnovaný úmrtí krále Svatopluka.   Třetí série Brněnská mordparta vyšetřuje je inspirovaná současnými případy, které řeší brněnská krajská kriminálka v čele s šéfem Jaroslavem Motlem, která má zatím šest příběhů od Nezralé vraždy z roku 2016 po Oprávněnou vraždu (2020). Co vás přivedlo k psaní této série, v níž se inspirujete případy, které se odehrály v současné době? Už jsem řekl, že se ve svých knihách, současných i historických, snažím maximálně držet reality. V pátém Berkově příběhu, románu Krutá smrt zavedlo Berku vyšetřování do Bad Tölzu v Bavorsku. Potřeboval jsem si ujasnit práci bavorské kriminálky, abych o ní prostě nepsal nesmysly. Poslal jsem tedy zdvořilý dotaz prostřednictvím webového formuláře bavorské policie. Do dvou dnů mi přišla odpověď od šéfa „Polizeiinspektion“, tedy obvodního policejního oddělení z Bad Tölzu. Evidentně pobavený vrchní komisař mi ochotně zodpověděl mé dotazy a já mu pak napsal věnování do knížky, které jsem mu po vydání knihy ofotil a poslal, načež následovalo nadšené poděkování pana vrchního komisaře. O dva příběhy dál to potom byla Smrt z minulosti, která se odehrává v současnosti, ale také na konci 80. let minulého století, kdy byl mladý Berka už náčelníkem brněnské krajské mordparty v tehdy Veřejné bezpečnosti. Mám čtyřdílné Dějiny četnictva a policie, ze kterých jsem vyčetl tehdejší organizaci kriminálky u Veřejné bezpečnosti. Román se týká také Státní bezpečnosti, o které jsem literaturu také našel, takže se čtenář třeba podívá do skutečné kanceláře náčelníka II. správy StB. Jenže jsem zjistil, že vlastně nevím, jaká je struktura kriminálky dnes. Policie ČR sice má rozsáhlé webové stránky, ovšem tohle tam není. Tak jsem si řekl, že když mi odpověděla bavorská policie, jistě se na mě nevykašle policie jihomoravská. A nezklamal jsem se. Odpověď s požadovanými informacemi přišla od paní tiskové mluvčí do půl hodiny! A za dva dny následoval telefonát od šéfa brněnské mordparty, tedy brněnského „1. oddělení“, který mě pozval na návštěvu. Vzal jsem na ukázku pět svých románů s detektivem Berkou. Za dva týdny jsem přišel znovu a kolem mě se posadil pan plukovník a čtyři jeho kolegové, kteří mě zahrnuli chválou, až jsem se červenal. A od té doby si už tykáme a já chodím na brněnskou mordpartu na návštěvy více méně pravidelně. Skutečné případy brněnských kriminalistů se staly také inspirací pro některé z románů o detektivu Berkovi   Knížky vám vynesly také několik ocenění jak v literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce (3. cena za knihu Starožitná smrt v 6. ročníku, opět 3 cena v 8. ročníku za knihu Mnohomluvná smrt a kniha Hořká smrt vyhrála 7. ročník soutěže). Případ úzké dýky získal 3. místo v 2. ročníku literární soutěže nakladatelství MOBA Brněnský dukát. Co pro vás tato ocenění znamenají? Píše se vám lépe současná nebo historická detektivka? Ocenění jistě potěší. Co si budeme nalhávat, pochvala je milá. Ovšem, a teď nechci, aby to znělo namyšleně, ale co vám je platné hejno cen, když si vaše knihy nenajdou čtenáře. Knihy prostě nemůžete psát pro ceny nebo pro kritiky. Knihy se píší pro lidi, kteří si je půjčí v knihovně, dokonce do nich investují vlastní peníze a koupí si je v obchodě, a hlavně věnují čas jejich četbě. A já při psaní každé knížky myslím především právě na toho čtenáře, či čtenářku investující svůj čas a peníze do mého příběhu, cítím před nimi velkou zodpovědnost a snažím se je nezklamat. Ovšem pro mě to první ocenění románu Starožitná smrt mělo význam přímo osudový, protože odměnou byla smlouva na vydání románu. A já tak měl to štěstí, že jsem mohl nastartovat svoji spisovatelskou kariéru. Pokud jde o to, jaká detektivka se píše lépe. Samozřejmě ta současná a vymyšlená. Pokud jde o příběhy historické, vzhledem k tomu, že jsem elektroinženýr a pouze historik-amatér, znamená pro mě historická detektivka někdy i přímo detektivní práci navíc s nastudováním příslušných reálií.   Knížky věnujete své manželce Hance, která, jak jste někde řekl, je vašim prvním čtenářem a rádcem, ale i přísným a zároveň laskavým kritikem…  Přesně tak. Jak říkám, každý umělec potřebuje svoji múzu. Tou mojí múzou je má paní, se kterou se známe 37 let a letos před Vánoci oslavíme 36 let našeho manželství. Moje Hanka mi nejen poskytuje cenné rady a připomínky k mému psaní a je také vždy prvním čtenářem mých románů. Ona také vlastně může za to, že jsem spisovatel. Když jsme totiž byli v roce 1983 na svém třetím rande, vraceli jsme se vlakem z Nedvědice z výletu na hrad Pernštejn. Já se tehdy kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Což je pravda, ukecaný jsem od mala. Hanka, už tehdy učitelka mateřské školy, mi řekla, ať jí na místě, v kupé vlaku, vymyslím pohádku. A tak vznikl Mlsálek. Původně to ovšem byl dospělý zajíc, postava vcelku odpudivá, opilec, přímo ožrala, odpovědný vedoucí hospody Pod drnem. Jeli jsme totiž zrovna kolem jakéhosi pole. A později se potom ten opilec zmenšil a stal se z něj roztomilý zajíček, jedno oušku nahoru, druhé dolů, student zaječí mateřské školy.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? No jéje. Teď jsem už v penzi, takže bych odpočíval pořád. Do práce mě ovšem spolehlivě dokope blížící se termín u nakladatele. Rád chodím po procházkách, kolem Brna je moc pěkně. Také se rád podívám na zajímavý film, či seriál, hlavně detektivku. A manželka ze mě má legraci, když jí vždycky vysvětluji, že to či ono je pitomost a dělá se to jinak. Také se rád věnuji svému už zmiňovanému koníčku, hromadné dopravě a jejím dějinám. Což znamená, že se s chutí probírám také odbornými časopisy a knihami z oblasti dopravy. Čas si najdu také na zajímavou detektivku nebo jiný román. A samozřejmě je svátkem pro mě i moji paní výlet někam za Velkou Moravou.       Stanislav Češka se narodil v Brně 30. dubna 1955. Vystudoval technickou kybernetiku na Elektrofakultě VUT v Brně. Pracoval jako softwarový specialista a od roku 2010 je spisovatel detektivek. Série – Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka. Napsal 26 pohádek o zajíčkovi (O Mlsálkovi) a na vydání čekají pohádky O plyšáčcích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-16 14:08:23

U knihovny s Petrem Bílkem: O vychladlé knize, loveckém postřehu a anekdotických momentech ze života

Houellebecqovo svižné politické pábení v našich poměrech už poněkud vychladle, břitké pozorování Max Frische se i dnes čte s požitkem a Zdeněk Mahler zvolil v knize o Gustavu Mahlerovi velmi přístupnou popularizační rovinu.   Michel Houellebecq: Podvolení (Odeon 2015/ překlad Alan Beguivin) Zvláštní věc. Když jsem tuto knížku uviděl v regále městské knihovny, sáhl jsem pro ni a říkal si, že svého času to četli všichni a že si to dopřeju teď jaksi mimo tlačenici. Ale co to? Načal jsem text a měl jsem intenzívní pocit déjà vu. Zpočátku jsem to přikládal skutečnosti, že mi v hlavě uvízl Serotonin, který má podobnou atmosféru a který jsem četl vloni. Postupem četby jsem ovšem přišel na to, že Podvolení jsem skutečně četl a že si některé detaily pamatuji dost přesně, zatímco celek se mi vypařil. Knižní hit, k němuž se dokonce vyjadřovali i četní čeští politici, jsem asi kvůli davové hektice prostě potřeboval vytěsnit, což se stalo. Opět se potvrdila zásada, že to, co čtou všichni, číst nemám. Houellebecqovo svižné politické pábení neztratilo patrně svou štiplavost ve Francii, v našich poměrech však působí už poněkud vychladle, a kdyby autor nenavlékl svou novelu o konverzi hrdiny k islámu na kontrastní huysmansovský příklon ke katolicismu, bylo by dílo literárně chabé už při narození.   Max Frisch: Z berlínského diáře (Archa 2015/ překlad Magdalena Štulcová) Denní zápisky tohoto Švýcara tvoří zvláštní literární žánr. Na rozdíl od Deníků z různých let zvolil Frisch v tomto případě pojem diář a v závěti dovolil knižně vydat text až dvacet let po své smrti. Editoři provedli selekci toho, co našli v archivu po rozpečetění, a ryze soukromé sešity nepublikovali. V letech 1973 a 1974 pobýval autor v Západním Berlíně, kde si pořídil byt, a velmi intenzivně se zajímal o Berlín východní, kam zajížděl do nakladatelství Volk und Welt a kde navštěvoval četné východoněmecké kolegy. Nepředpojatě se snažil pochopit, o co tehdy v Německu šlo a jeho břitké pozorování se i dnes čte s požitkem. Jeho povahopisné charakteristiky Christy Wolfové, Güntera Kunerta, Wolfa Biermanna, Uweho Johnsona, Güntera Grasse nebo Alfreda Andersche fascinují psychologickou jemností a přímo loveckým postřehem. I narcismus, se kterým Frisch zaznamenává příznaky svého stárnutí, působí věrohodně.   Zdeněk Mahler: Krajan Gustav Mahler (Nakladatelství Slávka Kopecká 2009) Knížka doplněná zajímavým obrazovým materiálem měla tehdy připomenout 150. výročí narození hudebního génia a úkol splnila, protože autor (1928–2018) zvolil velmi přístupnou popularizační rovinu. Zdeněk Mahler se nepouští do muzikologických analýz, sleduje životopisnou linku se smyslem pro anekdotické momenty. Kdo by se chtěl dostat ke složité komponistově osobnosti blíže, mohl by vzít do ruky knihu Catherine Sauvatové Alma Mahlerová a vždycky budu muset lhát. Autorka sleduje Mahlera téměř výhradně ve vídeňském prostředí, což je pochopitelné stejně jako důraz Zdeňka Mahlera na klasikovy jihlavské kořeny. Škoda, že letošní 160. výročí komponisty nemohlo ze známých důvodů být využito v koncertních sálech s plnou parádou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 21:37:42

K 90 výročí narození spisovatele Oty Pavla vyšla rozsáhlá audiokniha jeho povídek

Ve čtvrtek 2. července by 90. narozeniny oslavil spisovatel Ota Pavel, který předčasně zemřel v roce 1973 ve věku nedožitých čtyřiceti tří let. K tomuto výročí vydává Supraphon na 2CD-MP3 i v digitálních formátech audioknihu, která obsahuje bezmála devět hodin nahrávek ze sedmdesátých až devadesátých let i zcela nové nahrávky z knihy Povídky ze šuplíku publikované teprve v roce 2004 při souborném vydání celého díla Oty Pavla v nakladatelství Slávky Kopecké. V audioknize Ota Pavel – Povídky Sedm deka zlata, Smrt krásných srnců, Kapři pro wehrmacht, Jak jsem potkal ryby, Moje první ryba či Zlatí úhoři v interpretaci Vlastimila Brodského, Rudolfa Hrušínského, Jiřího Sováka a Miroslava Horníčky. V kompletu je i dramatizace Pohádky o Raškovi z roku 2011, kde v režii Jana Jiráně hrají Josef Somr, Petr Vacek, Simona Stašová, Jaroslava Kretschmerová či Jiří Lábus. „Při editorské práci na Sebraných spisech Oty Pavla jsem objevila mnoho neznámých novinových článků autora, četnou korespondenci s bratry a především pak skvělé povídky, které za života spisovatele nevyšly v autorizované podobě, jen všelijak zmrzačené tehdejšími cenzurními zásahy. S pokorou a trvalým obdivem jsem tehdy uspořádala tuto pozůstalost do knížky Povídky z šuplíku,“ uvedla nakladatelka Slávka Kopecká ke knížce, ze které pro „výroční“ audioknihu bylo nahráno jedenáct povídek v podání mladých herců Radúze Máchy, Igora Orozoviče a Miloslava Königa. Judaistka, publicistka a vysokoškolská pedagožka Věra Tydlitátová u příležitosti vydání audioknihy napsala následující text. Planeta plná řek pro Otu Pavla Ota Pavel vydal několik knih už v šedesátých letech, kdy jeho hlavním žánrem byla sportovní reportáž. Již v této dosud poněkud opomíjené oblasti dokázal, že je citlivým pozorovatelem a zapáleným milovníkem sportu a jeho nadčasových hodnot. Věřil v očistnou moc sportovního úsilí, v jeho schopnost proměňovat člověka a dělat jej lepším. Sám byl aktivním sportovcem, krátce dokonce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale brzy u něj převládlo psaní. V letech 1949–1956 byl sportovním redaktorem v Československém rozhlase, mezi lety 1956 a 1957 v časopise Stadion a několik let v armádním týdeníku Československý voják. V roce 1964 doprovodil svým komentářem fotografickou publikaci horolezce Viléma Heckela Hory a lidé. Další dvě knihy se sportovní tématikou, Dukla mezi mrakodrapy vydaná rovněž v roce 1964 a Plná bedna šampaňského z roku 1967 jej už proslavily. K tématu sportu se vrátil ještě v roce 1974 knihou Pohádka o Raškovi. Nicméně opravdovým průlomem v jeho tvorbě byla řada autobiografických povídek z dětství, vzpomínky na hochštaplerského tatínka Lea, ustaranou maminku Hermínu, převozníka Proška a řadu lidí žijících okolo Berounky spolu s řekou a s rybami. A také na temná léta války, kdy tatínek a bráškové Jiří a Hugo byli v koncentráku, prošli tábory Terezín a Osvětim-Březinku a absolvovali pochody smrti a malý Ota se protloukal spolu s maminkou hladem, úzkostí a smutkem, kterým jeho dětství předčasně skončilo. Tento vrchol Pavlovy prózy tvoří knihy Smrt krásných srnců z roku 1971 a Jak jsem potkal ryby z roku 1974. Po válce se rodina opět shledala a všichni se radovali z míru a z nové doby, o níž si mysleli, že bude spravedlivější a šťastnější. Ota pracoval jako horník v Dubí u Kladna, pak absolvoval obchodní a jazykovou školu, maturitu složil v roce 1960. Tatínek Leo se vrhl nadšeně do budování socialistické vlasti, otřes z procesů padesátých let a absurdní hospodaření v družstvu jej však zlomily. Komunisté velmi rychle otevřeli oči všem naivkům. Povídky Běh Prahou a Prase nebude, byly právě pro tyto vzpomínky na vystřízlivění ze snu o spravedlivé společnosti zcenzurovány a po dobu komunismu nesměly vyjít. Přesto se skromný Ota Pavel stal legendou, a i když tomu sám nechtěl uvěřit, měl tisíce oddaných čtenářů. Nad jeho povídkami se nestyděli plakat ani chlapi. Až do sametové revoluce se Pavlova zakázaná díla šířila mezi lidmi v opisech jako samizdat a všechny necenzurované texty Oty Pavla vyšly až v roce 1991 v souboru Zlatí úhoři. Povídky Oty Pavla však byly už za komunistů po mnoha obtížích zfilmovány pod názvy Zlatí úhoři v hlavní roli s Vladimírem Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem. Pamětníci shodně dosvědčují, že Ota Pavel byl velmi citlivý člověk, neobyčejně sebekritický, co se týká psaní, tvořil těžko a mnohokrát přepisoval, ale ke druhým lidem byl neuvěřitelně laskavý. Když mu návštěvník pochválil cokoliv v bytě, Ota mu tu věc okamžitě daroval i přes odpor obdarovávaného. Po mnoho let udržoval navzdory vzdálenosti exilu pevné a hluboké přátelství s Arnoštem Lustigem, ten nyní po Otově smrti vydal knihu vzpomínek Okamžiky – Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla. Těžko říci, zda to byla vrozená dispozice, nebo soustavný a vysilující tlak poměrů jak za války, tak za komunismu, které musely na každého senzitivního člověka působit destruktivně, ale u tohoto geniálního spisovatele vyvolaly těžkou duševní poruchu, maniodepresivní psychózu. Při jejím náhlém záchvatu v roce 1964 na zimní olympiádě se Ota Pavel pokusil podpálit statek v horách nad Innsbruckem. Sám o tom píše v epilogu knihy Jak jsem potkal ryby toto: „Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mne to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staletí vykotlané zuby.“ Teprve po letech Jiří upřesnil, co se tehdy vlastně stalo. Ve sbírce povídek Oty Pavla Povídky ze šuplíku je na str. 21 zveřejněn fiktivní dopis Jiřího Pavla zesnulému bratru Otovi Aby lidé byli lidmi: „Dozvěděl jsem se a přečetl tu hrůzu a hnus před několika týdny, po třiceti sedmi letech. Neměl jsem o tom nikdy ani tušení…. V Innsbrucku, po hokejovém zápase se Švédy, kteří naši prohráli, jsi přišel do šatny, jako už často předtím. Hráči seděli skleslí, zoufalí, že pojedou domů bez medaile. Tys však věděl, že nemají pravdu, že skutečně získali bronz. Snažil ses jim to vysvětlit, říkals, jak je to fajn. Nevěřili ti. A jeden, prý bojovník a průšvihář řekl: "Ty Žide, jdi do plynu!"“ Ukázalo se, že sport očistnou moc nemá a nečiní lidi lepšími. Tato hrozná věta zlomila duševní zdraví Oty Pavla. Kvůli své těžké nemoci spisovatel musel odejít roku 1966 do invalidního důchodu. Opakovaně pobýval v psychiatrických léčebnách a prožíval peklo hlubokých depresí, z nichž se pokoušel vypsat, a hledal útěchu v rybaření. Vyprávěl o tom, že by se chtěl po smrti dostat na planetu, kde jsou jen řeky, rybníky a moře plné ryb. Zemřel předčasně 31. března 1973 v Praze ve věku nedožitých čtyřiceti tří let na srdeční infarkt. Nyní už nahazuje udici někde v čirém proudu plném žlutobílých kvítků lakušníku na své vlastní planetě a je šťastný. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-29 12:20:16

Pierre Derlon: Okultní tradice Cikánů (ukázka z knihy)

Cikáni (stejně jako třeba Židé či Arméni), jsou lid, jenž se v historii se specializoval výhradně na poskytování služeb pro okolní zemědělské společnosti. Zajišťovali usedlíkům řadu jim nedostupných statků činností – magii a léčitelství nevyjímaje. Má to ovšem od počátku jeden háček: bez výjimky to vyvolávalo nepřátelství a zášť vůči nim, byli vydědění a pronásledování. Kniha Pierra Derlona nabízí českému čtenáři zcela ojedinělý vhled do tradic a zvyků kočovných cikánských kmenů, přehled magických a léčitelských praktik, způsobů tajné komunikace prostřednictvím šifrovaných značek, řeči rukou, ale i zvyků uvnitř rodin kočovníků. Autor v tomto prostředí pobýval od roku 1939, knihu vydal v roce 1975. Zaznamenal tak svědectví kultuře ve Francii i západní Evropě již zcela vymizelé, tím spíše v České republice, kde byli kočovní Cikáni násilně nuceni k usedlému způsobu života již koncem devatenáctého století, definitivně pak po komunistickém převratu.   Ukázka z knihy Do magického světa Cikánů jsem padl rovnýma nohama v roce 1939, přesně čtyři dny před vyhlášením války. Od té doby mě nepustil a já se nikdy nemohl zbavit způsobu existence, která mi byla přisouzena onoho dne, kdy jsem shrbený nad řídítky jízdního kola odjížděl z města Patay v kraji Eure-et-Loir za svými rodiči, do pětadvacet kilometrů vzdáleného Janvillu. Mockrát jsem po té cestě jel, důvěrně jsem znal každou zákrutu, každý meandr silnice. Obloha byla tenkrát nízká a začínalo se stmívat; nastal čas, kdy čiperné vodní ptactvo vystrkuje zobák z hnízda.             Kvůli silnému větru jsem musel šlapat se skloněnou hlavou a „ze sedla“. V jednom okamžiku jsem v příkopu zahlédl cosi tmavého. Zabraný do boje s protivětrem jsem si nevšiml podrobností, ale spatřený obrázek mě vyvedl z klidu, nakonec jsem se asi po dvou stech metrech otočil a vrátil zpět. Když jsem slezl z kola, uviděl jsem ve vodním kanálu topícího se muže. Rychle jsem ho vytáhl. Měl na sobě kalhoty a tmavohnědé, manšestrové sako oblečené na nahém trupu. Jakmile se vzpamatoval, mávl rukou směrem k silnici. Nerozuměl jsem! Díval jsem se tím směrem, seč jsem mohl, ale v padajícím soumraku jsem dokázal rozeznat jen panáky obilí vyjímající se na ocelově šedém pozadí.             Bylo mi devatenáct let. Byla to doba strachu a já stál v šeru s mužem, kterého jsem zachránil – jen já a on – a poslouchal slova, jež opakoval, aniž bych jim rozuměl:             „Běž za kolonou! Běž za kolonou!“             Vystoupal na násep, odkud uviděl řídítka mého kola, usmál se, vzal mě za ruku a řekl:             „Cikáni, tam, konvoj…“             Konečně mi to došlo, muže jsem nechal v zářezu zavlažovacího kanálu a naskočil na bicykl. Rval jsem se s větrem, jel jsem a jel, oběma rukama křečovitě svíral řídítka, svaly na stehnech tvrdé jako kámen. Pustá silnice přede mnou mi připadala nekonečná. Konečně jsem zahlédl houpající se svítilnu na zádi maringotky.             Byl jsem u cíle. Předjel jsem pojízdné obydlí a oslovil muže, kráčejícího vedle koně, jemuž na hřbetě seděl klimbající pes. Byla to zvláštní scéna. Přede mnou jelo ještě pět vozů, rychlost udával kůň v samém čele, ohromný peršeron, snad až přehnaně veliký ve srovnání s ostatními pinto koni zapřaženými do dalších maringotek. Řekl jsem:             „Nějaký muž se málem utopil v kanále, prosí vás o pomoc.“             O chvilku později zastavivší karavana sledovala můj odjezd v doprovodu muže, který na mě z neosedlaného koně křičel:             „Tak dělej! Dělej, ty lenochu!“ a zasypával mě takovými nadávkami, že je na tomto místě nemohu reprodukovat. Čas mi přišel dlouhý. Konečně jsme dorazili na místo. Zachráněný kouřil krátkou dýmku a nikdo by si nedokázal představit, že se ještě před půlhodinou, sotva o dva metry dál, topil v zavlažovacím kanálu.             Dodnes si pamatuji na slovo, jež vykřikl muž na koni v okamžiku, kdy poznal svého druha:             „Hartissi!“             Několikrát to jméno zopakoval, zatímco jeho druh těžce vstal a chytil se nás, abychom mu pomohli vylézt do svahu. Oči měl jako zahalené závojem, v pološeru mi v té troše světla ze svítilny mého kola připadaly skoro až neskutečné.             „Jmenuješ se Pierre,“ řekl mi neznámý, „dlouho jsem na tebe čekal, mám tě totiž zapsaného ve svém životě.“             Usmál se a krátkými, trhanými nádechy potáhl z dýmky. Teprve mnohem později, snad po deseti letech, jsem pochopil, jak velké úsilí ho stálo ji zapálit. „Muž, který se poddá bolesti,“ řekl mi tehdy, „který skloní hlavu, svěsí ruce a podlomí se mu kolena, není muž. Zejména když ostatní, kteří si ho zvolili za náčelníka, vidí, že se nedrží zpříma a nedokáže vstát.“             Hartiss, neznámý ze zavlažovacího kanálu, odmítl nasednout na koně svého druha; celou cestu urazil pěšky vedle mě.             „Jestli chceš, Hartissi, nechám ti koně a na gadžově kole pojedu oznámit ostatním, že jsi v pořádku.“             „Jeď, Rolphe, a vyřiď jim, že Pierre s námi stráví dnešní večer.“             Neodvážil jsem se odporovat a nechal Cikána odjet na svém kole. Kůň šel pravidelným krokem podél vodního příkopu. Připadal jsem si jako ve snu. Cikán vedle mě mlčel; zdál se pohlcený v myšlenkách; co chvíli jsem se k němu natočil, v šeru se střetl s jeho pohledem a pocítil jakousi úlevu, dojem klidu.             „O matku si starost nedělej,“ řekl zničehonic a položil mi ruku na rameno. „Její čas zatím nenastal, ještě ji čeká spousta smíchu i slz.“             Mužova mluva mě udivila; měl jsem pocit, že slyším starodávný jazyk, jako by ten, kdo se jím vyjadřuje, žil v minulém století. Pomyslel jsem si, že mnoho přečetl a archaické vyjadřování je výsledkem dlouhých chvil strávených nad knihami.             „Mýlíš se,“ pokračoval, „neumím číst.“             Vzpomínám si, že jsem ohromením zastavil. Muž ušel ještě pár kroků, potom mi položil obě ruce na ramena. V té chvíli tvář neznámého ozářily reflektory automobilu za mnou. V jediném okamžiku se mi do paměti navždy vtiskl intenzivní výraz toho člověka a já věděl, že mě má rád stejně intenzivně, jako jsem začínal mít já rád jeho.             „Nesmíš se na mě, Pierre, zlobit za to, že ti čtu v myšlenkách, mezi námi dvěma nejde o nic závažného ani neobyčejného; neobyčejno tvoří prosté věci, které lidé zahalují do tajemství. Život plyne jako voda z pramene, ale málokdo ví, kde má počátek.“             Nevědomě se mě zmocňoval jakýsi, dosud nepoznaný, půvab. S Cikány jsem se poprvé v životě setkal asi ve čtrnácti letech – o prázdninách u jednoho polesného jsem si hrál s malými Romy, jejichž náčelník se jmenoval Jean-Michel Mathias. Ale mezi náčelníkem kmene, jakým byl Jean-Michel Mathias, a Hartissem byl propastný rozdíl. Najednou mi všechno připadalo mimo čas, mimo veškerá měřítka. A měl jsem zřetelný dojem, že se dostávám mimo vše, co mi život dosud přinášel.             Když jsem mu říkal, jakou radost měli jeho přátelé z toho, že je živ a zdráv, odpověděl:             „Ani jeden z těch, které jsi před chvílí viděl, si nedělá starost o můj život. Jediné, co má pro ně cenu, jsou má slova, to, co chci říci a na co oni čekají. Zbytek jejich života bude záviset na tom, co řeknu. Pro ně…“ na chvilku se odmlčel, pak pokračoval: „pro nás představuji spravedlnost. Před čtrnácti dny jsem byl v Itálii, ani ne před měsícem ve Flandrech.“             Byl jsem jako opařený a mlčel. On dál mluvil:             „Vy máte soudce, advokáty, prokurátory. A tihle soudci nemají nic společného se souzenou osobou. U nás jsou soudci, advokáti nebo prokurátoři přátelé či příbuzní těch, které budou soudit. Když se u nás člověk vykonávající spravedlnost jednou zmýlí, už ji dál vykonávat nemůže.“             Dolehl k nám jakýsi ruch. Směsice štěkotu, ržání a dětského křiku; chvílemi jako činel práskla zvučná nadávka, přehlušená pronikavými ženskými hlasy. „Naši našli místo k táboření,“ řekl Cikán, „večerní odpočinek nám přijde k duhu, bratře.“             Hlasy začaly být rozlišitelné a záhy jsme slyšeli vrzání náprav maringotek.             Když nám k cikánskému konvoji nezbývalo ani dvě stě metrů, můj společník se zastavil a řekl mi:             „Jedna žena z těch, které poznáš, tě zná už dlouho; jmenuje se Sandra a její chování ti bude připadat zvláštní. Nesmíš se ale ničemu divit, přebývá totiž v samém srdci moudrosti a ví toho víc než já.“             Dosud klidný kůň poznal důvěrně známé zvuky, sešel z krajnice a podkovami v trysku rozezněl asfalt silnice. Běžely k nám děti; za nimi psi, průvod uzavírala, s hlavou u země, liška s useknutým ocasem; spolu s ní přicházela žena.             „To je Sandra!“ zvolal Hartiss a zopakoval: „Sandra!“             Sandra na mě v pološeru upřela pohled. Kolik jí mohlo být? Dýchalo z ní mládí; světlé, narezlé vlasy jí spadaly podél obličeje v pravidelných copech až na boky. Dlouhé šaty zvýrazňovaly její drobnou postavu; měla naprosto dokonalý krk a bílou pleť; oči jako by jí vymyla modř pramenů. Ruce s hbitými, avšak překvapivě krátkými prsty kontrastovaly se zbytkem nepopiratelně harmonické osoby. Usmála se a já zahlédl široké a bílé zuby; rty měla masité, stvořené pro rozkoš… a přitom tou dobou bylo Sandře přes padesát.             „No tak je tady,“ řekla, když nás spatřila, „ten tolik očekávaný společník!“             Měla svěží, ale nakřáplý hlas, konce vět, které vyslovila, zůstávaly jakoby zavěšené v prostoru, jako by nikdy nedomluvila, takže nikomu se nechtělo ji přerušovat.             Děti se na nás věšely, brebentily mezi sebou neznámým jazykem, vyskakovaly mému vyčerpanému druhovi na ramena.             Do jejich hlaholu znovu zazněl Sandřin hlas:             „Flixie, běž vyřídit do tábora, ať všichni mluví francouzsky. Že chci, aby dnes večer všichni mluvili francouzsky.“             Muž z příkopu vzal Sandru za paži a řekl:             „Každé tvé slovo, Sandro, je prostoupeno láskou a moudrostí.“             „Ale Hartissi!“ odpověděla hrdelním hlasem, „spíš bychom měli vzdávat pocty těm, kdo dávají či zvěčňují život. Není snad teď tenhle mladík tvým otcem, když ti daroval znovu život?“             Nějaká holčička se mě chytila za paži a pověsila se na ni; sklouzla po manšestru saka, vzala mě za ruku a už ji nepustila.             Vpravo ode mě vyšlehl do výšky plamen a odrážel se v kaluži. Vtom jsem uviděl tábor, maringotky, koně, muže, ženy, mladé i staré, všichni sledovali, jak přicházím.             Ve vzduchu se vznášel silný pach nafty a dřeva. Holčička mě držela za ruku. Muž z příkopu se Sandrou sledovali děti, kolem poskakovali psi.             Od skupiny se odpojil stařec a vyšel mi vstříc. Podal mi ruku, já gesto opětoval.             A tak mi na ramena padl, jako plášť utkaný ze stínu, magický svět Cikánů, a když se naše ruce spojily, stal jsem se člověkem, jímž jsem; cizincem tomu, čím jsem byl.   Stačí vstoupit do samého srdce záhadného a záhadné se změní v normální. Na nástupišti nádraží ve Voves jsem očima ulpíval na obličejích, v nichž se zračila úzkost. Jako by na všechny dolehla zasmušilá malátnost.             „Takže dohodnuto, Pierre, zítra jedeš za rodinou.“             „Sejdeme se za tři dny v Chartres, Sandra ti všecko vysvětlí.“             „Já mu to řeknu, Hartissi, řeknu mu to,“ přisvědčila Sandra, která šla s námi.             S železným lomozem a ohlušujícím syčením páry přijížděl vlak.             Sotva před pár hodinami na tábor dolehla novina. Válka… je válka! Bosý klučina se vrhnul na Hartisse, jenž ho vsedě na schůdcích maringotky sledoval, jak přichází.             „A je to tady, Pierre, je konec,“ řekl mi Hartiss, protože to věděl mnohem dříve, než malý kluk promluvil.             VÁLKA! Novina oběhla tábor a ani ne do minuty všichni stáli kolem Hartisse; znovu se rozezněl jazyk kmene, muži a ženy mluvili a mluvili; jeden mladý chlapec vzal muže, kterého jsem vytrhl z náruče smrti, za ruce. Přestože hovořil mně neznámým jazykem, pochopil jsem přibližný smysl:             „Sandra říkala, že dokud bude s námi, máme mluvit francouzsky.“             Na chvilku se rozhostilo ticho, přešlo jako mlha, a hovory se znovu rozproudily.             „Ano, vím o tom,“ řekl Hartiss mladému muži, jenž se ho na něco ptal, „do dvou týdnů budeš v bezpečí.“             Od skupiny se oddělil mladý Cikán.             „Herberte, za hodinu na cestě, a s ním sraz, víš kde, v Chartres, zítra v ‚noïlle‘.“             Potom vstal, vzal chlapce oběma rukama za ramena a přitiskl ho k sobě.             „Za čtrnáct dnů budeš v bezpečí, Frantzi.“             Frantz na mě vrhl vystrašený pohled. Hartissův hlas, dosud mírný, zahřměl jako hrom.             „Ten člověk je tvůj bratr, Frantzi, nemáš se čeho bát.“             Pochopil jsem. Vzpomněl jsem si na ohavná zranění, která si můj otec přinesl od Verdunu. A teď stojím tváří v tvář Němci, tedy nepříteli, a tento nepřítel se z důvodu, že jsem zachránil život cikánskému „čaroději“, stal mým „bratrem“.             Skupina se znovu dala do šeptání kmenovým jazykem.             „Říkal jsem francouzsky!“ okřikl je Hartiss.             Nad táborem znovu zavládlo tíživé ticho.             „Pomůžu ti sbalit si věci, Frantzi, ničeho se neboj,“ řekl jsem a popošel k němu.             Frantzovi bylo šestnáct, mně devatenáct. Byl první den příšerného masakru. Miliony lidí a tisíce cikánů měly zaplatit životem za šílenství jednoho jediného muže. Toho dne jsem uprostřed plání v Beauce svému cikánskému bratrovi pomáhal uprchnout ze země mých bratrů. Když z Herbertovy maringotky pádící k Chartres zbyla jen maličká tečka na obzoru, pochopil jsem, že už sám sobě nepatřím, že jsem se stal přijímaným člověkem; teď jsem si upřeně prohlížel tábor já.             Stáli přede mnou, jako by pózovali na svatební fotografii. Starci, děti, krásné dívky, jedna z nich s těžkými, havranově modrými copy a třemi klasy pšenice za levým uchem, bědný národ, svobodný, avšak neustále hnaný z jedné obce do druhé, odstavovaný na veřejná smetiště, na prostranství, kde se konaly trhy se zvířaty. Upíralo se na mě dvacet párů očí. Hartiss mě vzal za ruku a zašeptal:             „Nic jim neříkej, oni vědí.“             A nepadlo mezi námi jediné slovo. Skupina se rozešla, ženy odvedly své děti, zůstali jen muži. Byli čtyři: jedenasedmdesátiletý patriarcha Firmin, Arthuro, Solies a Sampion.             Ani ne za hodinu bylo rozhodnuto. Arthuro a Sampion, kterým hrozila mobilizace, se měli po železnici dostat do Aisne, sejít se tam se svými bratry Piercem a Wandolem a sdělit jim místo, cíl dlouhého, „sisteronského“ pochodu. Firmin za úsvitu zamíří spolu se ženami, dospívajícími a dětmi na jih.             A Sandra?             Zrovna přicházela, Sandra, přicházela. Její útlé nohy jako by klouzaly po mazlavé zemi utopené v ranní mlze. Její šedobéžové šaty s švestkově modrým proužkem se komíhaly v rytmu chůze.             „Půjdu s tebou, Firmine,“ sdělila podivně tlumeným hlasem, „s Arrakovci se sejdeme na sedmičce a s avronskými u Pařížské brány.“             Měl jsem pocit, že jsem náměsíčný, natolik mi vše kolem připadalo zvláštní. Obrázek Frantze se mi lepil k srdci jako výčitka, veškerá radost byla pryč. Moje kolo opřené o maringotku vzbuzovalo myšlenky na útěk. Asi dvanáct kilometrů odtud si moji rodiče museli dělat starosti, proč jsem nepřijel. Přišla ke mně Sandra.             „Útěk je útočiště zbabělců,“ řekla, „a lítost nachází místo jen v srdcích slabochů.“ Vzala mě za ruku. Zůstal jsem.             Zúčastnil jsem se všech příprav, a když se potom Hartiss objevil ve dveřích Firminovy maringotky, ulevilo se mi.             Vlak, který odvážel Arthura se Sampionem, mi zmizel z očí, ale v uších mi stále zněla jeho ozvěna. Na nástupišti nádraží ve Voves zůstala jen Sandra, tisknoucí se ke mně, a přednosta stanice, který úkosem sledoval podivný pár, který jsme tvořili.             Dalo se do jemného a nepříjemného deště, hustého a svírajícího jako anglická mlha.             „Pojďme,“ řekla Sandra a vzala mě za paži.             Cesta ubíhala jako důvěrně známá krajina. Za chvilku se v dálce objevil tábor. Osvětlené obdélníčky okének blikotaly jako lucerny na šífech.             Sandra mi paži stiskla ještě silněji. Kráčeli jsme mlčky; naše kroky klouzaly s vlhkým zvukem po mokré trávě.             Liška pod maringotkou se oklepala. Zachrastil řetěz, na němž byla přivázaná. „Klid!“ zašeptala Sandra.             Hbitě překročila kaluž, roztřesené zrcadlo, které deformovalo obdélník nažloutlého světla dopadajícího z Firminovy maringotky.             „Pojď dál,“ řekla mi z výšky tří schůdků své maringotky. Vstoupil jsem do přítmí jejího pojízdného obydlí. V tančících odlescích lampičky pod ikonami jsem si domýšlel vnitřek. Potom škrtla sirka; na okamžik se mi zjevil Sandřin obličej vlhký od deště, jako proměněný. Ale to už mi plamen v petrolejce odhalil tajemství úzkého příbytku.             Jako bych vkročil do místa mimo náš čas; všechno tam bylo zvláštní, strop, stěny pokryté různobarevnými látkami; žádná postel, ale v zadní části ležela spousta polštářů z látky a kůže. Skříň, která vypadala jako zavěšená na stropě. Před takto vzniklou alkovnou stál na měděném podnosu samovar třpytící se kovovým leskem. Vlevo nad ním se na tančící plamínek věčné lampičky z opalinového skla laskavě usmívaly dvě ikony. Z naftových kamínek vedle dveří vyzařovalo mírné, lahodné teplo. Uvnitř nebyl stůl ani židle, žádné kuchyňské nádobí, na háčcích viselo jen šest šálků z krvavě rudého porcelánu, které se zhouply při sebemenším pohybu maringotky. Na poličce stály vyrovnané keramické džbánky opatřené korkovými zátkami.             „A je to!“ řekla Sandra.             Jedním pohybem si svlékla pláštěnku, potom si pohrála s přezkou na opasku a nechala ze sebe sklouznout sukni. Objevila se přede mnou v jakýchsi pouzdrových šatech, jejichž horní díl jí sloužil jako korzet, když na sobě měla nabíranou sukni. Tu pověsila na věšáček skrytý za látkovým závěsem. Můj nepromokavý plášť a sako skončily hned vedle, a jakmile závěs klesl, mohl jsem obdivovat harmonii, která z tohoto podivuhodného místa vyzařovala. Nic nenarušovalo zdejší pořádek.             Pohodlně usazený v polštářích alkovny jsem sledoval Sandru, která přede mnou, vkleče u samovaru, připravovala čaj. Tu a tam vhodila do malého komínku jakási zrnka, podobající se krystalům. Stoupal z nich voňavý dým. Měl jsem pocit, že vdechuji vůni z ohromné kytice květů; neměla naprosto nic společného s tím, co jsem od té doby kdy vdechoval, jako například různé arabské či turecké přípravky; myslím, že musela pocházet z Indie.             Po prvním vypitém šálku čaje zazněl Sandřin přidušený smích. Očima se vpíjela do mého pohledu a já se snažil upínat se ke skutečnosti, natolik jsem si připadal mimo vše, co jsem byl dosud zvyklý vnímat.             „Člověk, který se brání snům, se brání životu,“ řekla, „když budeš chtít, můžeš v jediné hodině zažít to, co ti jinak život přinese za dvacet let. Chceš? Málo lidí tvého rodu poznalo to, co ti teď bude dáno prožít. Pokud souhlasíš, od téhle chvíle už nikdy nebudeš nemilovaný.“ Souhlasil jsem.             V maringotce přestala existovat skutečnost: Sandra začala mládnout. Účinky hypnózy? Očarování? Nedokážu to říci, ale odehrávalo se to přímo přede mnou, dalo se to nahmatat. Z padesátnice byla mladá dívka. Jen její hlas si uchoval charakteristickou intonaci, která ho odlišovala od běžných hlasů. A říkal:             „Už kdesi existuji. Jsem malá holčička, kterou poznáš až v den, kdy mě najdeš. Ta osoba se stane mým druhým já a bude nad tebou mít stejnou moc. Budete nezničitelní, a přece vás budou chtít zničit, budete se milovat, a přitom vás budou nenávidět, budete sami vdechovat vůni květin z vaší zahrady, budete silou, protože láskou, a gadžové, kteří se k vám obrátí, poznají ‚auru‘ lásky nebo nenávisti – podle toho, co sami ponesou v srdci.             A přitom vaše rty budou pro vás dvěma hranicemi.“             Nechápal jsem ta slova. Avšak o šestnáct let později jsem ve své ženě rozeznal onu mladou dívku, která měla tutéž tvář a stejný způsob bytí jako kočovná Cikánka Sandra.             Přikrýval nás jen stín. Občas knot lampičky pod ikonami zaprskal v mandlovém oleji a mne, v Sandřině náruči, pomaličku ovíval závan poznání.             Ráno jsem se probudil do skutečnosti. Se ztěžklými údy a znavenou šíjí jsem si náhle uvědomil, že oné noci došlo k čemusi výjimečnému. Ale k čemu? Sandra mi vařila čaj.             „Nebuď tak netrpělivý, vlčku. Čas přijde na konci času.“             Sen se rozplynul a žena, která se přede mnou věnovala kaž­dodenním činnostem, nabyla svého obvyklého zjevu. Její nahota mě nutila k úctě.             Kolik hodin, kolik dní jsem s ní takto strávil? Nevím; snad tři. Potom jsem se Sandřina těla už nikdy nedotkl. Když jsem však otevřel dvířka její maringotky, aniž jsem se otočil, jak mě o to žádala, plně jsem si uvědomoval, že má cesta je narýsovaná a že se jí mám nejen podřídit, ale přivítat ji jako odvěkého přítele.             Dnes, Sandro, provádíš svých osmdesát jar za hranicemi, jež je mi zakázáno překročit, ale skutečně jsem prožil vše z toho, co jsi jednoho dne předpověděla užaslému chlapci, s klidem, přesně jak jsem ti slíbil.             Vzpomínám si, Sandro, na tvé oči, jež jako dvě uhrančivá zrcadla vtiskávala do mé mysli pohybující se obrazy, abych si slovo od slova zapamatoval tvá proroctví. Řeklas mi: „Tvoji už za tebou nepřijdou, k sobě tě přijít nechají, ale nepřipustí tě na své oslavy, obřady, ani smuteční; jejich přátelé už nebudou tvými přáteli. Nebudou tě chápat, a proto jim tvé jednání přijde zvláštní. Další ti budou závidět a nenávidět tě. Tebe bude naopak na ramenou tížit tolik lásky, kolik jen málo lidí mělo to štěstí v životě snášet. Tvůj život bude naplněný jako vejce, nepoznáš ani lítost, ani výčitky. Ti, které budeš milovat, budou žít vyrovnaně. Přijdou za tebou lidé a poznají tě. Kvůli nim překročíš hranici krve, stanou se tvými bratry a ty díky nim projdeš zastávkami na cestě moudrosti, která vede k Tichu, protože jen v tichu pták pozná zpěv ptáka. Nebudou tě zvát ani na veřejné, ani na rodinné rady, ale lidé si k tobě budou pro radu chodit potají. Pro některé budeš špatný a budeš v nich vzbuzovat obavy; pro jiné budeš člověk, jejž následují krok za krokem a jenž se stává vzorem pro jejich vlastní život. A tak se budeš řídit opatrností, protože srdce lidí je jako ovocný sad a sklizeň velmi často závisí na zahradníkovi. Některé z tvých dětí ponesou znamení noci. Budou vědoucími štěpy stromu, který zasadíš. Všem, kdo ti způsobí zlo, se do sedmi let jejich rána vrátí zpět. Podvedli-li tě, budou podvedeni.             Poruší-li dané slovo, bude porušeno slovo dané jim. Budou tebou posedlí, ale ti, kteří tě budou milovat, budou milováni. Ve stáří, protože zestárneš, budeš mít šťastnou ruku a občas budeš i jasnozřivý. Přinutíš se k jistým ústupkům; radost se ti zabydlí v srdci až do konce tvých dnů a popel, který po sobě zanecháš, bude žhavější než oheň.“             To mi Sandra předpověděla pár dní poté, co jsem zachránil život čaroději Hartissovi. A tím to všechno začalo!   Pierre Derlon (1920 –?) se v devatenácti letech řízením osudu setkal s cikánským čarodějem a stařešinou Pietrem Hartissem. Toto setkání předurčilo jeho další život. Postupně se odcizil své gadžovské rodině i prostředí, které ho považovalo za „odpadlíka“. Žil s kočovnými kmeny, oženil se s Cikánkou, s níž měl dva syny. Živil se jako cirkusák, dvacet let vystupoval v kabaretech a varieté s cvičenými holubicemi. Po letech učení ho Pietro Hartiss zasvětil do mnoha tradic, okultních obřadů a pravidel kočovných kmenů, k nimž neměli přístup ani „obyčejní“ Cikáni, natož gadžové. Pierre Derlon napsal několik knih, z nichž Okultní tradice Cikánů, které se nyní po letech dostávají i k českému čtenáři, tvoří jakýsi vhled do duchovních a okultních praktik kočovných kmenů, jež ještě po druhé světové válce žily po způsobu svých předků. Nejedná se o přísně vědecké pojednání, ale o jakési líčení toho, co viděl a zažil formou osobních vzpomínek a pamětí, přesně v intencích věty, kterou mu jeho duchovní otec Hartiss řekl: „K porozumění života člověka z karavany nestačí karavanu sledovat, k tomu je potřeba žít jejím životem.“   Přeložil Tomáš Havel, nakladatelství Dauphin, 2020, 1. vydání, 256 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-12 16:03:21

Židovka, která udávala Židy nacistům. Ukázka z kontroverzní knihy Stella od Takise Würgera

Drsný, avšak citlivý příběh Židovky Stelly Goldschlagové, oběti nevýslovných krutostí, kterou posléze nutili působit nevýslovné krutosti jiným. Příběh z nacistického Německa založený na skutečných událostech nastoluje dilema, zda má člověk zradit raději sám sebe, nebo vlastní rodinu. Píše se rok 1942. Do Berlína přijíždí Friedrich, tichý mladík původem od Ženevského jezera. Ve výtvarné škole se tu setkává s Kristin, která ho vodí po tajných jazzových klubech a pije s ním koňak. Dostane od ní první polibek a může si vedle ní namlouvat, že válka je někde daleko. Jednoho rána mu však Kristin zaklepe na dveře zraněná a přizná, že mu neřekla pravdu. Ve skutečnosti se jmenuje Stella a je Židovka. Gestapo ji odhalilo a nutí ji k ďábelské dohodě: bude-li udávat ukrývající se Židy, zachrání své rodiče.   Ukázka z knihy: V roce 1922 soudce poslal Adolfa Hitlera za výtržnictví na tři měsíce do vězení, anglický výzkumník objevil Tutanchamonův hrob, James Joyce publikoval román Odysseus, ruská komunistická strana si za generálního tajemníka zvolila Josifa Stalina a já jsem se narodil.             Vyrůstal jsem poblíž městečka Choulex u Ženevy, ve vile se vzrostlými cedry, sedmnácti akry půdy a plátěnými závěsy na oknech. Ve sklepě ležela planše, na které jsem se učil šermovat. V podkroví jsem se zase učil podle pachu rozeznávat kadmiovou červeň a neapolskou žluť a jaký je to pocit, když dostáváte nařezáno ratanovým klepačem.   Tam, odkud pocházím, se na otázku, co jste zač, odpovídá jmény rodičů. Já bych mohl říct, že otec ve třetí generaci řídil koncern, který z Itálie dovážel samet. Mohl bych říct, že matka byla dcerou německého velkostatkáře, jenž kvůli přílišnému pití armagnacu přišel o majetek. „Propil ho,“ říkávala matka, což ovšem nijak nesnižovalo její hrdost. S oblibou vyprávěla, že na jeho pohřeb přišlo celé vedení „černého reichswehru“.             Večer matka zpívala ukolébavky o padajících hvězdách, a když byl otec na cestách a ona zaháněla samotu pitím, nechávala v jídelně odsunout ke zdi stůl, vytahovala šelakové gramodesky a tančila se mnou vídeňské valčíky. Musel jsem se hodně natahovat, abych jí rukou dosáhl na lopatku. Říkala, že dobře vedu. Věděl jsem, že lže.             Říkala, že jsem nejkrásnější chlapec v Německu, přestože jsme v Německu nežili.             Někdy mi dovolila, abych jí česal vlasy hřebenem z buvolího rohu, který jí přivezl otec, a nabádala mě, že mají být jako hedvábí. Mámila ze mne slib, že až se jednou ožením, budu své manželce česat vlasy. Prohlížel jsem si matku v zrcadle, seděla přede mnou se zavřenýma očima a vlasy se jí třpytily. Slíbil jsem jí to.             Když mi přicházela do pokoje popřát dobrou noc, přikládala mi obě dlaně na tváře. Když jsme chodili na procházky, držela mě za ruku. Když jsme zlézali kopce a ona nahoře vypila sedm osm vrcholových panáků, byl jsem šťastný, že ji smím při sestupu podpírat.             Matka byla umělkyně, malovala. V hale nám visely dvě její malby, oleje na plátně. Zátiší velkého formátu, představující tulipány a hrozny. A malý obraz, pohled zezadu na nějakou dívku s rukama založenýma na bedrech. Dlouho jsem si ten obrázek prohlížel. Jednou jsem se pokusil proplést si prsty jako ta dívka. Nepodařilo se mi to. Matka zobrazila zápěstí tak nepřirozeně zkroucená, že by si přitom každý skutečný člověk polámal kosti.             Často mluvila o tom, jaký ze mě bude veliký malíř, a jen zřídkakdy o tom, jak sama maluje. Kdykoli se připozdilo, vyprávěla, jak snadné prý bylo malovat za jejího mládí. Jako dívka se ucházela o přijetí na Všeobecnou malířskou školu vídeňské umělecké akademie a při zkoušce ztroskotala na kresbě uhlem. Možná ji odmítli také proto, že v té době nesměly na akademiích studovat téměř žádné ženy. Věděl jsem, že se na to nemám vyptávat.             Po mém narození si matka umínila, že budu akademii ve Vídni nebo alespoň Akademii výtvarných umění v Mnichově navštěvovat místo ní. Hlavně jsem se měl mít na pozoru před vším podřadnějším, před Feigeho a Strassburgerovou uměleckou školou v Berlíně nebo Röverovou kreslířskou školou v Hamburku, to prý jsou židácké pelechy.             Matka mi ukázala, jak se drží štětec a jak se míchají olejové barvy. Snažil jsem se, protože jsem ji chtěl potěšit, a pokračoval jsem v učení, i když jsem byl sám. Zajeli jsme si do Paříže podívat se na Cézannovy obrazy v Galerie nationale du Jeu de Paume a matka řekla, že když někdo nakreslí jablko, musí vypadat jako od Cézanna. Směl jsem jí šepsovat plátna, ruku v ruce jsem s ní procházel muzea a snažil se všechno udržet v paměti, když u některého obrazu chválila hloubku barev a u jiného kritizovala perspektivu. Malovat jsem ji nikdy neviděl.   *   V roce 1929 se zhroutila newyorská burza, ve volbách do saského zemského sněmu získala NSDAP pět z devadesáti šesti křesel a do mého rodného města přijel krátce před Vánocemi povoz.             Sanice klouzaly po sněhu. Na kozlíku seděl cizí muž v kabátě z tmavozeleného lodenu, dlouhém až na zem. Otci se ho nikdy nepodařilo najít, ani za pomoci četnictva. Nikdy se nevysvětlilo, proč onen muž vezl vedle sebe na kozlíku kovářský vlček.             Bylo nás asi tucet chlapců a na náměstí u kostela jsme házeli sněhové koule na kovového kohouta na věži.             Nevím, kdo hodil na kočího jako první. Sněhové koule létaly křížem krážem a rozbíjely se o dřevěný přístřešek na voze. Jedna zasáhla muže do spánku, myslím, že ta moje. Doufal jsem, že ostatní chlapci mě za to budou mít rádi. Muž sebou ani netrhl.             Přitáhl poníkovi uzdu. Dal si přitom načas, slezl z kozlíku, pošeptal zvířeti něco do ucha a zamířil k nám. Zastavil se před námi, na límec mu kapala tající voda. Byli jsme mladí, neutekli jsme. Strachu jsem se musel teprve naučit. Kočí držel v ruce něco krátkého, kovaného, temného.             Mluvil myslím němčinou z kantonu Uri, dialektem, který jsme v našich krajích slýchali jen zřídka.             „Kdo to do mě našil?“ zeptal se tiše a prohlížel si nás. Slyšel jsem, jak mi pod nohama vrže sníh, byl přemrzlý a třpytivý. Vzduch páchl mokrou vlnou.             Otec mi říkal, že pravda je znamením lásky. Že pravda je dar. Tehdy jsem si byl jistý, že tomu tak je.             Byl jsem dítě. Měl jsem rád dárky. Co je láska, jsem nevěděl. Udělal jsem krok vpřed.             „Já.“             Hrot kovářského vlčku mi projel pravou tváří u čelistního kloubu a roztrhl mi obličej až ke koutku úst. Přišel jsem o dvě stoličky a půlku řezáku. Vůbec si to nepamatuji. První vzpomínka je až ta, že se dívám do matčiných šedých očí. Seděla u mého nemocničního lůžka a popíjela čaj s žitnou pálenkou, který si nalévala z termosky. Otec byl na cestách.             „Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo s rukou, kterou maluješ,“ řekla. Pohladila mi prsty.             Tváří jsem měl provlečenou nit namočenou v karbolce. Rána se mi zanítila. V následujících týdnech jsem se živil slepičím vývarem, který mi denně připravovala naše kuchařka. Zpočátku mi bujon prosakoval mezi stehy.   Léky mě otupovaly. Teprve když jsem se podíval do zrcadla, pochopil jsem, že mě kočího úder připravil o schopnost vidět barvy.             Někteří lidé neumějí rozlišit červenou a zelenou, já jsem ztratil všechny barvy. Karmín, smaragdová, fialová, purpur, azurová, plavá, to pro mě byla už jen jména různých odstínů šedé.             Lékaři by mluvili o cerebrální achromatopsii, poruše barevného vidění, která se někdy dostavuje u starších pacientů po mozkové mrtvici.             To se spraví, říkali by.             Matka mi položila na kolena náčrtník a přinesla mi krabici pastelek. Nechala ji prý dovézt z Curychu, abychom mohli i v nemocnici pokračovat ve výuce.             „Barvy jsou pryč,“ oznámil jsem jí. Věděl jsem, jak důležité pro ni malování je.             Matka naklonila hlavu, jako by mě neslyšela.             „Mami, promiň, já… já už nevidím barvy.“             Zavolala lékaře, musel jsem se podívat na pár obrázků a do očí mi nakapali jakousi tekutinu.             Doktor matce vysvětlil, že se to někdy stává a že to přece není tak zlé, vždyť představení v biografu jsou beztak černobílá.             „Odpusť mi to, mami,“ žadonil jsem, „odpusť mi to, prosím. Mami?“             Lékař prohlásil, že jen zázrakem mi v obličeji zůstala neporušená pleteň lícního nervu. Kdyby se poškodila, nemohl bych mluvit a z úst by mi kapaly sliny. Pronesl něco o dítěti štěstěny. Matka seděla vedle mě. Pila velkými doušky.   *   Matka poslala otci do Janova telegram. Jel zpátky celou noc.             „Moje vina,“ řekl jsem.             „Vina vůbec neexistuje,“ namítl.             Zůstal v nemocnici a spal u mě na kovovém lehátku.             Matka lamentovala: „Co si lidi pomyslí?“             Otec ji okřikl: „Máme si s tím lámat hlavu?“             Když mi v jizvě tepalo, vyprávěl mi pohádky, které slyšel na cestách za obchodníky se sametem z Péšávaru. Daroval mi starou kovovou krabičku z Haify, zdobenou motivy růží, víčko šlo špatně otevřít a otec řekl, že pokud třikrát přejedeme prstem po jejím okraji proti směru hodinových ručiček, splní se nám přání. Matka prohlásila, že jestli ta cetka nezmizí, odejde ona.             Už se mě téměř nedotýkala. Když jsem ji na procházce vzal za ruku, lekla se. Když mi dávala dobrou noc, zůstávala stát ve dveřích a dívala se z okna, přestože venku byla tma. Otec se znovu vypravil na cesty.             Krátce po mém zranění se matka jednou zpila tak, že zůstala ležet v jídelně a já ji musel spolu s kuchařkou odnést do jejího pokoje.             V noci sama vycházela na horské pastviny a doma se občas na dva dny zamykala se svými plátny. Bylo mi osm a nevěděl jsem, jestli to není kvůli mně.   *   Mým nejoblíbenějším místem se stalo jezero za minoritským klášterem. Na jedné straně ho lemovala zeď porostlá mechem a na druhé skalní stěna.             Polehával jsem u něj v rákosí a kouřil cigarety z tabáku, který jsem vydrolil z otcových doutníků. Kuchařka mě naučila, jak se na klacek, provázek a ohnutý hřebík loví siveni. Potom ryby vykuchala, naplnila je sekaným česnekem a petrželkou, načež jsme je na břehu opekli na ohníčku a ještě horké snědli.             Kuchařka mi také ukázala, jak se vysává nektar ze šeříkových květů.             Pomáhal jsem jí s pletením vánočky a nosil jí do domu konev s mlékem nadojeným na pastvinách. Někdy jsme vylovili škraloup a podělili se o něj.             V době, kdy si ostatní chlapci nacházeli kamarády a vodili si je domů, jsem věděl, že u nás to nejde, protože je tam matka. Snad jsem tu samotu vydržel jenom díky tomu, že mi nemohlo chybět to, co jsem neznal.             Matka pila arak, který se zakalil, když ho zalila ledovou vodou. Představoval jsem si, že pije mléko. Nad jezero vedlo dřevěné molo, které ve slunečním žáru vrzalo. Jednou na podzim jsem stál na samém krajíčku, stmívalo se a já házel po vodě žabky. Když na mě kuchařka ani otec neměli čas a matka pila několik dní v kuse, připadal jsem si neviditelný.             Prohlížel jsem si skalní stěnu a říkal si, proč jsem nikdy nikoho neviděl seshora skočit.             Vyškrábal jsem se po stěně nahoru, přidržoval jsem se přitom travnatých drnů a skalních výčnělků. Z vrcholu jsem dohlédl až na dno jezera, bylo vidět pohupující se vodní řasy. Rozběhl jsem se k okraji skály a skočil. Tvrdě jsem narazil koženými podrážkami, voda mi zahučela v uších, byla studená. Když jsem se vynořil na hladinu, špatně se mi dýchalo, měl jsem ale ještě dost vzduchu na to, abych ze sebe vyrazil výkřik. Sledoval jsem vlny, které ve vodě vyvolal náraz mého těla.             Když jsem vstoupil do kuchyně, odkapávala mi z nohavic na dlažbu voda. Kuchařka právě válela těsto a zeptala se mě, čí to byl nápad. Nevěděl jsem, co na to mám říct. Padat přece člověk může jenom sám, pomyslel jsem si. Opřel jsem se o horká kamna. Kuchařka plácla rukou do kachlí, až mouka zaprášila. Podala mi ručník.             Večer si mě dal zavolat otec. Když byl doma, sedával většinou v knihovně. Četl rád a dlouho, ruské romány, haiku, orientální filozofii.             Věděl jsem, že otec s matkou se nemilují.             Žmoulal jsem v prstech klásek rákosových květů, který jsem utrhl na břehu.             „Páteři říkají, že jsi skočil,“ začal otec.             Přikývl jsem.             „Proč?“ zeptal se.             Mlčel jsem.             „Víš, že mlčení je někdy horší než lhaní?“             Přitáhl si mě na područku ušáku.             Poslouchali jsme tikot hodin.             „Jak to, že padat je tak krásné, tati?“             Dlouho přemýšlel. Začal si tiše broukat nějakou melodii. Po pár minutách toho nechal. „Protože jsme hloupí,“ odpověděl.             Mlčeli jsme společně.             Zavrtěl hlavou. Ruce na mých ramenou mu ztěžkly, byl cítit jako jeho knihy.             „Copak je, chlapče? Tenhle pohled znám.“             „Matce je dobře?“             Zhluboka se nadechl.             „Matka…“ začal. Zkřivil obličej. „Tvoje matka… všechno je v pořádku, buď na ni hodný.“             Chápal jsem, co má na mysli a že bude lepší mlčet. Mlčení bylo mým způsobem pláče.             „Vydržíme to,“ řekl otec a položil mi ruku na zátylek.             Přikývl jsem. Díval se na mě. Věděl jsem, že to nebyl můj poslední skok.   Takis Würger (*1985) studoval žurnalistiku v Hamburku a v současnosti pracuje jako spisovatel a redaktor týdeníku Der Spiegel, pro nějž působil také jako válečný zpravodaj. Coby reportér pobýval například v Afghánistánu, Bangladéši, na Ukrajině a v Iráku a za svou práci získal několik prestižních ocenění. Za román Klub (2017, česky 2019) obdržel na Mezinárodním literárním festivalu lit.COLOGNE cenu za nejlepší debut a byl nominován na literární cenu Aspekte, kterou uděluje německá televizní stanice ZDF. Román se stal bestsellerem stejně jako druhá kniha Stella (2019), jež u čtenářů a kritiky vzbudila nejen obrovský zájem, ale i kontroverze.   Takis Würger bude hostem Světa knihy Praha 2020, kde bude mít společnou besedu s Alenou Mornštajnovou.   Přeložila Iva Kratochvílová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, váz., 207 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-06 08:56:53

Stanislav Struhar: Nevysvětluji a nepoučuji, je to na čtenáři

Stanislav Struhar se jako knihkupec snaží vystavovat na pultech vídeňského knihkupectví náročnější literaturu, i když obchodní zájmy velí upozorňovat hlavně na bestsellery. Stejné soustředění na podstatná, nesamozřejmá témata projevuje jako autor. Ač pochází z někdejšího Československa, dnes už je etablovaným rakouským spisovatelem píšícím německy. Povídková kniha Cizinci (Volvox Globator 2019) je zároveň jeho jedenáctou knihou vycházející česky. Ve svých textech pracuje soustavně s tematikou mezilidských vztahů, zvláště v otevřené, mnohonárodnostní společnosti. Cizinci v jeho textech cítí odcizení ve vztazích, ale i v prostředí, které je obklopuje. Nic není samozřejmé, ledacos se dá zpochybnit, nikoli ale touha po porozumění. Stylistická čistota, úsporné vyprávění podtrhuje dramata skrytá pod povrchem.   Když jste jako emigrant připutoval do Vídně, jak se to projevilo ve vašem psaní? Ve Vídni jsem (po předchozích básních) začal psát prózu, česky. Nejprve povídku Všechny milované barvy, potom jsem se pustil do románu Opuštěná zahrada, který se odehrává ve Vídni a pojednává o vídeňské rodině žijící v mondénní vile poblíž zámku Schönbrunn. Prarodiče tam vychovávají mladého chlapce, který ztratil matku a bratra. Jsou k němu emocionálně chladní, takže si ten chlapec vytváří svůj vlastní svět v prvním patře oné velmi ponuré vily. Opuštěná zahrada vyšla v České republice v roce 2004 a teď, po dalších asi patnácti letech, se chystá její vydání v němčině.   Co vás k tomu tématu vedlo? Mondénní vila mi nejde úplně dohromady s představou toho, co asi zažíval emigrant, který do Vídně nedávno dorazil.  Mě k tomu právě také vedl ten pocit odloučení, odcizení.    Proč jste vlastně odešel s manželkou do emigrace? Já toužil odejít už od mládí, ještě než jsem poznal svou ženu. Žil jsem ve zlínském undergroundu, na okraji společnosti, už tehdy jako cizinec. Toužil jsem po jiném životě. Na dobu dospívání jsem měl špatné vzpomínky. Byl jsem neustále pod kontrolou, ve městě mě zastavovali policajti s oslovením: „Dobrý den, pane Struhař, mohl byste nám ukázat občanský průkaz?“ A když jsem se jich zeptal, proč ověřují moji identitu, když znají moje jméno, tak to brali jako útok.    V čem se to lišilo ode dneška? Kontrolovali mě vždy na takových místech, kde bylo co nejvíc lidí, na náměstí v době, kdy všichni chodili do práce. Tam mě zastavili, abych měl pocit, že jsem nějaký zločinec.    Jak reagovali lidé kolem? Dívali se takovým tím odsuzujícím způsobem: Kdo to je, co je zač, co udělal?   Takže nejhorší byla ta ostuda? Jednou na mě jeden policajt dokonce pustil psa. Strčil do něj nohou a ten pes se na mě vrhl. Měl sice železný košík, takže jsem měl akorát ruce plné modřin, ale stejně… Kdykoli se někde pořádal festival nebo jsme se s přáteli scházeli, ti takzvaní nenápadní či vzorní občané okamžitě volali policii, která se záhy dostavila. Říkal jsem si, že v této společnosti se nejspíš nic nezmění, a chtěl jsem pryč. Kdybychom tam zůstali se ženou déle, tak jsme možná neodešli. Nebo kdyby přišel převrat dřív. Ale ani jeden jsme nevěřili, že by k něčemu takovému mohlo dojít.   Jak ten zlínský underground vypadal? Stýkali se tam lidé, kteří milovali hudbu, literaturu, celkově kulturu, samozřejmě takoví se stanou v určité společnosti brzy nápadnými, nejen proto, že se tenkrát nosívaly delší vlasy. Důvodem byly i reakce okolí, ti spoluobčané měli vždycky strach, že se při našich setkáních děje něco protistátního, nebezpečného. Hudebně to byly kapely jako Plastic People, DG 307, totéž co v Praze, jenže Praha byla daleko větší. Dokážu si představit, že v Praze to bylo daleko silnější než v nějakém Zlíně. Tam byl člověk okamžitě nápadný a žádná protestní skupina tam neměla dlouhého trvání.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jste utíkali? Ta cesta byla náročnější, než jsme si mysleli. Dostali jsme povolení zúčastnit se zájezdu do Jugoslávie. Napodruhé, po třech letech, a pod podmínkou, že náš syn zůstane doma. Od emigrantů jsme měli informaci, že o slučování rodin se stará Červený kříž, a dosud byly děti spolehlivě, maximálně do tří měsíců, předány rodičům do emigrace. Nevěděli jsme ale, že v roce 1988 už Červený kříž s Československem nespolupracoval. Neměli jsme se to odkud dozvědět. Řekla nám to až úřednice v uprchlickém táboře v Rakousku a byl to pro nás šok. My jsme nemohli zpátky, protože by nás zavřeli. Samozřejmě jsme se začali obracet, kam se dalo. Na Mezinárodní společnost pro lidská práva, na UNESCO, na rakouské ministerstvo zahraničí. Jenže v Československu všechny žádosti prostě ignorovali.   Kolik bylo synovi? Když jsme odcházeli, tak tři roky... V tomhle celém neštěstí bylo jediné štěstí, že zůstal u prarodičů mé ženy, kde už předtím často pobýval. Měli domek a zahrádku, kde si často hrál. Zůstal v prostředí, které pro něj bylo důvěrně známé. A další velké štěstí bylo, že za dvacet měsíců došlo k převratu. Jenže ani potom ho pořád ještě nechtěli pustit. V prosinci 1989 tam stále ještě seděli úředníci, kteří doufali, že se to ještě zvrátí, a my jsme se přes známé chartisty snažili dosáhnout toho, aby mu dali povolení k vystěhování. Dali mu ho až v lednu 1990. Uviděli jsme se s ním až po roce a půl.   Kde žije váš syn dnes? Ve Vídni. Do České republiky nejezdí, nemá tam žádné kontakty. Je jako z mých povídek: Vídeňák s českými kořeny. Je knihkupec, jako já.   A zažívá totéž, co vaši hrdinové? Protože se jmenuje jako já, Stanislav, tak je podle jména jasné, že není tak úplně Rakušan. Často ho na to upozorňují, ať už formou srandy, nebo jen tak mezi řečí. A to ačkoli mluví bez přízvuku. Česky mluví jen málo.   A jak to syn řeší? To mu přece musí připadat úplně absurdní. Vadí mu to. Že by se nad tím rozčiloval, to ne, jsou ale momenty, kdy mu to není příjemné.    Jak se Opuštěná zahrada liší od Cizinců, kteří teď vycházejí česky?  Povídky v knize Cizinci, která právě teď vyšla v České republice, jsem napsal už v němčině. I v nich jde ale o určité pocity odcizení, osamění. Kniha Cizinci obsahuje dvě povídky, jež vyprávějí o životě dvou mladých mužů, jejichž rodiče přišli kdysi do Rakouska jako uprchlíci. Protagonista první povídky Daniel se narodil ve Vídni v české rodině, ten druhý protagonista, Tillmann, se přistěhoval do Rakouska jako malé dítě se svými rodiči z tehdejšího východního Německa, z DDR. Oba neudržují se zeměmi, odkud pocházejí, žádný kontakt. Jsou to rakouští státní občané. Jejich jediným domovem je Vídeň, a přesto dochází k situacím, kdy se jim připomíná, že nejsou odtamtud. Jinými slovy: Musí se cítit jako Rakušani, kteří nejsou těmi pravými Rakušany.    Probíhají tady rozhovory na toto téma často? Skutečně tu jsou lidé, a bohužel poslední dobou jich přibývá, kteří se snaží rozlišovat ty pravé Rakušany a naopak ty, kteří mají nějaké imigrační pozadí. Nedávno se tu dokonce objevila tendence, že by se na úřadech mělo uvádět nejen jméno rodičů, ale také to, odkud člověk pochází. Okamžitě začala diskuse: Ale k čemu to je? Proč? Z jakého důvodu? A tyto věci právě přinášejí politici a strany, které mají nacionalistické tendence.    Slouží vaše texty jako výraz nesouhlasu s tímto vývojem? Já jsem se spíš snažil na tuhle problematiku určitým jemným stylem upozornit, podobně jako jsem to dělal v jiných prózách. Nechtěl jsem to ale dělat agresivně. Pro mě byly vždycky hodně důležité mezilidské vztahy, mírumilovné soužití mezi lidmi, mírumilovné prolínání kultur, a ne nějaká politika. Šlo mi o to, aby to čtenář z toho textu cítil a měl možnost nenápadně nad těmito otázkami přemýšlet. Nevysvětluji. Nepoučuji. Nechávám prostor čtenáři.   Jak se protagonisté Cizinců cítí mezi Rakušany? Daniel se jednou náhodou setká s Vídeňačkou o pět let starší než on, Sigrun. Strávila pěkné dětství na okraji Vídně, ale když dospívala, její matka spáchala sebevraždu, Sigrun se dozvěděla, že její otec matku podváděl se sousedkou, a pak se od otce odstěhovala a neměla s ním už žádný kontakt. Ke vztahu k Danielovi přistupuje hodně opatrně. Zachovává si od něj odstup, ale brzy zjišťuje, že Daniel je jiný, než jak ho odhadla. Vzniká mezi nimi hlubší vztah, ovšem Sigrun má před Danielem tajnosti. Bojí se mu říci, že pracuje u policie. A Daniel se s ní setká na demonstraci proti nacionalistům, jenže v řadách policistů. A Tillmann, hrdina druhé povídky, se náhodně seznámí s Češkou Dominikou, která pochází z Břeclavi a její velký sen byl, že ve Vídni začne nový život. Ten sen se jí zhroutil. I Tillmann zažívá určitou krizi, v krizi je i celá jeho rodina, oddělená od příbuzných v Lipsku, ale Dominika to dokáže změnit.    Jak se vám daří sladit práci s psaním? Ve Zlíně jsem pracoval v sociálních službách, ale tady jsem na konci devadesátých let začal pracovat jako knihkupec v jednom z největších řetězců v německojazyčných zemích, a jsem tam dodnes. Teď už na zkrácený úvazek, takže mám ideální příležitost věnovat se literatuře. Tohle zaměstnání mi hodně pomohlo. Dodalo mi jako autorovi trochu sebevědomí. A také mi pomohlo při studiu němčiny, já jsem se německy učil intenzivně, ale jak jsem se ocitl obklopen literaturou a množstvím nejrůznějších uměleckých forem, literárních proudů, a byl jsem donucen intenzivně číst, tak jsem díky tomu postupem času docílil toho, že můžu i v němčině psát literární texty. Také vidím, jaká literatura vychází a jak na ni lidé reagují, jak se prodává.   Jaká literatura se hodně prodává? Co jsem byl v evropských městech a mohu tedy srovnávat, tak je to asi stejné jako v České republice. Velká nakladatelství, která dominují trhu, jsou propojena s agenturami v evropských zemích. Často jsem vídal tituly jak v České republice, tak třeba ve Francii, i tady v Rakousku, od stejných autorů, kdy bylo zjevné, že je za tím práce agentur, které tyto tituly prosazují. Hodně jsou to kriminální romány, zábavná literatura. Jako knihkupec vím, že jsou čtenáři, kteří takovou literaturu chtějí.   A jak se k ní stavíte? Nečtu ji. Ta literatura se ale musí brát vážně a je nutné ji prezentovat. Ovšem stává se, že když z té novinky třeba postavíme celou stěnu a pak ji po mně někdo chce, nevím o ní, a přitom je přede mnou celý měsíc vystavená. Mám ale kolegy, kteří se v tom vyznají, tak odkazuji zákazníky na ně, a oni je odkazují na mě, když dojde na trochu závažnější literaturu. Ta se prodává složitěji. Knihkupec si musí rozmyslet, jak ji prezentovat. Já na tyto knihy dávám štítky, na které napíšu nějaké doporučení. Jednu, dvě věty, na kterých ale pracuji třeba týden. Tyto knihy jsou brány do rukou, jsou otevřeny – a někdy jsou i koupeny.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel. Stanislav Struhar (*1964) se narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval až v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla, Důvěrně známé hvězdy domova, Barvy minulosti, Opuštění a Dar naděje. Koncem roku 2019 vydalo nakladatelství Volvox Globator v překladu Markéty Klikové jeho nejnovější knihu Cizinci.

Čas načtení: 2020-01-26 13:39:37

Jiří Lábus sedmdesátiletý

V neděli 26. ledna se křepkým sedmdesátníkem stal Jiří Lábus, jeden z nejlepších žijících českých komiků. V mnohém byl odkojen rozhlasem. Rád jej poslouchal, napodoboval, dodnes jej poslouchá a rovněž jej odtamtud můžeme slýchat. Nejvíce v nekonečném improvizovaném rozhlasovém sitcomu s Oldřichem Kaiserem, se kterým vytvořil nezapomenutelnou komickou dvojici. Díky své mamince, která byla sestřičkou pracující pro „závodního“ lékaře Národního divadla, zhlédl tam Jiří Lábus takřka všechny dávné a slavné Radokovy a Krejčovy inscenace. V začátcích kariéry bral dost malé filmové role, od čehož upustil teprve v momentě, kdy se jeho filmografie rozrostla. Hrál například ve slavné komedii Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a dokonce již z roku 1971 je televizní adaptace divadelního představení absolventů čtvrtého ročníku DAMU Žebrácká opera. Tam exceluje s přitažlivou Kateřinou Macháčkovou. Rok nato se mihl v televizním filmu Jak to bylo v Únoru? a po absolvování DAMU (1972) hrál v libereckém Studiu Ypsilon, se kterým přešel roku 1978 do Prahy. Všem utkvěl jako koktající lotr z památné adaptace Twainovy předlohy Páni kluci (1975), jejíž scénář psal ještě Jan Procházka, a za jeho první snímek pro kina bývá označována kriminálka Zatykač na královnu (1973). Už tam získal jednu z hlavních rolí, koktavého šoféra. Následovaly vážné i nevážné filmy Milenci v roce jedna, Maturita za školou, Profesoři za školou, Smrt mouchy (role příslušníka Veřejné bezpečnosti), Případ mrtvých spolužáků (role úředníka), Noc klavíristy, Hra o jablko (hrál bratra hlavní hrdinky), Den pro mou lásku, Zítra vstanu a opařím se čajem, Proč nevěřit na zázraky (role kolaboranta), Jak se točí Rozmarýny (člen filmového štábu), Hop – a je tu lidooop, Křehké vztahy (nepoctivý vrchní), Jak rodí chlap (další z mnoha Lábusových „esenbáků“), Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, Drsná Planina (voják), Princové jsou na draka, Krakonoš a lyžníci, Blázni, vodníci a podvodníci (bratr hrdinky ztvárněné zde Dagmar Veškrnovou). V jeho filmografii je i pověstný díl Mimikry z Třiceti případů majora Zemana, ve kterém rovněž hraje Oldřich Kaiser, Jiří Lábus tu ztvárnil lennonkami zdobeného zpěváka hitu „Bič boží“ Borůvku, což považuje za svoji chybu a omluvil se za ni. Přibližně od roku 1980 a seriálu Arabela či komedie o podvodném prodejci Karlštejna Harry Jelínkovi Velká sázka o malé pivo je ovšem Jiří Lábus natolik znám, že fakticky získal šanci si role vybírat, a jak upozorňuje ve své knize Český film Miloš Fikejz (15. ledna uplynul rok od jeho smrti), pozoruhodnými se staly zvláště Lábusem zosobněné figury ve filmech Vladimíra Michálka, adaptaci Kafkova Nezvěstného (1994) a Demlova Zapomenutého světla (1996), kde ztvárnil kolaborujícího faráře. Z téhož roku je role ve Švankmajerových Spiklencích slasti. Proslul však i co dabingový mistr (MASH) a mluví mimo jiné Marge Simpsonovou. I v soukromí je vnímavým, byť často dosti spěchajícím čtenářem. A vedle dalších knih načetl pro děti také první díl Harry Pottera. Zvlášť díky už víc než tisícidílnému seriálu o rodině Tlučhořových se Jiří Lábus rovněž stal spoluautorem vícera knih (tj. přepisů toho improvizovaného cyklu) a sám byl celkem upovídaným objektem zájmu knižních publikací Zuzany Maléřové Psáno v kóji (1991) či Jana Czecha Lábus: malý Gatsby (1993) a Kaiser, Lábus a Rodinka Tlučhořových (2004). Kvůli roli ve zmiňovaném Zatykači pro královnu si Jiří Lábus udělal řidičský průkaz, ale nejezdí. Proč? „Nedokážu se soustředit,“ řekl Milanu Tesařovi z Reflexu. „Jsem si jist, že bych se jednou za volantem zamyslel a došlo by k tragédii.“ Když roku 2002 točil film Na psí knížku, vozil v několika záběrech Ivu Janžurovou. Není to vidět, ale musela mu řadit, sám jen točil volantem a tiskl chodidlem spojku. Už koncem roku 1979 vyprávěl časopisu Pionýr (a Janě Černé) o své dětské kamarádce Janě, kterou znal snad už z mateřské školky. I ze školy. Když měli prázdniny, pobýval pak na chatě za Prahou, a když rodiče ráno odjeli do práce, patřilo jejich hrám celé dopoledne. Jana ovšem trpěla bájivou lhavostí, a jelikož věděla, že Jiří miluje malilinkaté hračky, slíbila mu jednou miniaturní ledničku s mlékem a vuřty vevnitř. Ledničku, která se po otevření rozsvítí. Jak jen se na ni těšil. Trvalo to víc než den. Každá minuta mi připadala nekonečná. Odpoledne jsem to už nevydržel. Jana mi u své babičky otevřela a klidně prohlásila: „Já jsem si to jen tak vymyslela.“ A já ji měl tak rád, že jsem jí věřil! Neumíte si představit, jak OPRAVDOVĚ jsem byl NEŠŤASTNÝ. Ale s odstupem času bych si přál, aby mě stále potkávala jen takováto „opravdová neštěstí“, která ovšem tenkrát pro mě byla takto životně důležitá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-17 09:04:55

Ze’ev Rosenkranz (ed.): Cestovní deníky Alberta Einsteina (ukázka z knihy)

Na podzim roku 1922 se Albert Einstein vydal na skoro šestiměsíční cestu na Blízký, Střední a Dálný východ, během níž přednášel o teorii relativity v Číně, Japonsku či Palestině a nakonec ve Španělsku. Edice jeho cestovních postřehů zahrnuje i faksimile deníkových stránek a dokládá fyzikův zájem nejen o vědu, ale i o filozofii, umění a politické dění, zachycuje Einsteinova setkání s významnými osobnostmi, vědci či státníky i důležité události: audienci u španělského krále, inaugurační přednášku na místě budoucí Hebrejské univerzity v Jeruzalémě nebo zahradní slavnost u japonské císařovny. Zápisky jsou často velmi detailní, byť psané svérázným telegrafickým stylem. Proslulý fyzik si cestovní deník vedl pouze pro vlastní potřebu, díky tomu z něj však můžeme vyčíst mnohé o dosud neznámých, protikladných stránkách jeho osobnosti: Einstein cítí silný odpor k nacionalismu, ale pevně věří v národní charakter; sympatizuje s utlačovanými a stydí se za svoji účast na jejich vykořisťování, ale hlásí se k orientalismu; pociťuje rozpaky nad osudem některých domorodých národů, ale podporuje „osvícenou“ formu kolonialismu. Cesta na Východ se pro Einsteina však zároveň stala možností k introspekci jeho vlastní identity a jeho cestovní deníky dokazují, že rozpoznat sebe sama v Jiném a svou vlastní Jinakost v sobě nebylo vždy jednoduché ani pro tak mimořádnou osobnost, jakou Albert Einstein nepochybně byl.   Ukázka z knihy:   HISTORICKÝ ÚVOD Tahle cesta je úžasná. Jsem nadšen Japonskem a Japonci a jsem si jist, že budete i Vy. Navíc taková námořní cesta je vynikající zkušenost pro každého hloubavého člověka – podobně jako klášter. K tomu si přimyslete mazlivé teplo u rovníku. Z nebe líně skapává teplá voda a šíří klid a pochrupávání, o čemž svědčí tento dopisek.   Albert Einstein Nielsi Bohrovi, poblíž Singapuru, 10. ledna 1923   Edice Předkládaná edice představuje úplný cestovní deník Alberta Einsteina z jeho půlroční cesty na Dálný východ, do Palestiny a Španělska od října 1922 do března 1923. Faksimile každé jednotlivé stránky z originálního deníku byla doplněna překladem do angličtiny (z něj vychází přítomný český překlad – pozn. red.). Odborný poznámkový aparát umožňuje identifikaci osob, organizací a míst zmíněných v deníkových záznamech, objasňuje záhadné odkazy, nabízí doplňující údaje k událostem, o nichž se v deníku mluví, a poskytuje podrobnosti o autorově itineráři, které v deníku neuvedl. Třebaže deník je poutavým historickým pramenem, v němž si Einstein zaznamenal bezprostřední dojmy, může být ze své podstaty pouze dílkem mozaiky umožňujícím rekonstrukci jeho cesty. Za účelem získání komplexnějšího obrazu podnikl editor rešerše v dobovém místním tisku píšícím o Einsteinově návštěvě a další informace vytěžil z fyzikových osobních spisů, ze soudobých diplomatických zpráv, článků a pozdějších vzpomínek a reminiscencí účastníků. Edice zahrnuje rovněž Einsteinem autorizované doplňující dokumenty, které nabízejí širší souvislosti jeho cestovního deníku: dopisy a pohlednice posílané z cesty, projevy, které Einstein pronesl během zastávek, a články, jež napsal o svých dojmech z navštívených zemí, a to jak během cesty, tak i po jejím skončení.             Deník byl poprvé v úplnosti publikován ve 13. svazku Sebraných spisů Alberta Einsteina (The Collected Papers of Albert Einstein, CPAE) v roce 2012. Pro účely této edice byl anglický překlad obsažený ve 13. svazku CPAE podstatně zrevidován.             Překlady vybraných částí cestovního deníku vyšly již dříve: Část deníku vztahující se k Einsteinově pobytu v Japonsku se objevila v japonštině v roce 2001. Záznamy z pobytu v Palestině byly v roce 1999 publikovány v hebrejštině a zápisky ze španělské části cesty vyšly v anglickém překladu v roce 1988. Stručný výtah z deníku byl publikován také v roce 1975.   Cestovní deník Tento deník je jedním ze šesti cestovních zápisníků, které si Einstein vedl. Z jeho první zámořské cesty do Spojených států, na jaře 1921, se žádný deník nedochoval. Ve skutečnosti nevíme, zda si na této cestě vůbec záznamy pořizoval. Další Einsteinovy deníky se dochovaly z cesty do Jižní Ameriky od března do května 1925 a z jeho tří dalších cest do Spojených států. Pobýval tehdy v průběhu tří za sebou následujících zimních semestrů, 1930–1931, 1931–1932 a 1932–1933, na Technologickém institutu v kalifornské Pasadeně. Jedná se o celkem pět zámořských cest, nicméně zápisníků je šest, neboť z poslední cesty se dochovaly dva.             Cestovní deník, jejž nyní držíte v ruce, byl zapisován do sešitu se 182 linkovanými stranami. Deníkové záznamy se objevují na 81 linkovaných stranách, za nimiž následuje 82 linkovaných nepopsaných stran a 19 linkovaných a jedna nelinkovaná strana výpočtů. Tyto výpočty si Einstein zapisoval z druhé strany tohoto dokumentu (tj. ze zadní strany cestovního deníku) a obráceně vůči deníkovým záznamům. Výpočty do edice zahrnuty nebyly.             Deník nám nabízí vůbec první poutavý vhled do Einsteinovy cestovní zkušenosti. Psal denně, přičemž občas doplňoval text rozličnými obrázky zajímavých pozorování – např. sopek, lodí či ryb. Poznamenával si jak okamžité dojmy ze svých cestovních zkušeností, tak i delší reflexe z četby, postřehy o lidech, s nimiž se setkal, a o místech, jež navštívil. Uvažoval v deníku také o vědě, filozofii, umění a příležitostně i o současných světových událostech. Záznamy jsou mnohdy velmi detailní, ale psané svérázným a (snad kvůli nedostatku času) telegrafickým způsobem. Jeho charakteristiky jednotlivců, které na cestě potkal, jsou často velmi výstižné; dokázal postihnout jejich osobnost a zvláštnosti pouhými několika – často humornými či neuctivými – slovy. O tom, proč si Einstein začal konkrétně na tomto výletu vést deník, můžeme jen spekulovat. Nejpravděpodobněji to měl být záznam jak pro něj, tak také četba pro jeho dvě nevlastní dcery, Ilse aMargot, které zůstaly doma v Berlíně. Můžeme si být jisti, že deníky nebyly určeny pro budoucí generace či k publikování.             Historie tohoto deníku je fascinující. Poté co se nacisté v lednu 1933 chopili moci a Einstein se rozhodl zůstat v zahraničí, odnesl jeho zeť – německo-židovský literární kritik a editor Rudolf Kayser – Einsteinovy osobní dokumenty (včetně tohoto cestovního deníku) z jeho berlínského bytu na francouzské velvyslanectví a zařídil jejich převoz do Francie v diplomatickém zavazadle. Odtud byly poslány lodí do Princetonu vNew Jersey, kde se Einstein usadil.             V poslední vůli a závěti z roku 1950 jmenoval Einstein svého věrného přítele Otto Nathana a svou dlouholetou sekretářku Helen Dukasovou správci pozůstalosti a Nathana jako jejího jediného vykonavatele. Po Einsteinově smrti v dubnu 1955 se Dukasová stala první archivářkou jeho osobních listin.             V únoru 1971 byla podepsána dohoda mezi Estate of Albert Einstein (Pozůstalostí A. Einsteina) a nakladatelstvím Princeton University Press za účelem vydání obsáhlé edice Einsteinových spisů a korespondence. Světlo světa tak spatřil projekt The Collected Papers of Albert Einstein, jehož hlavním editorem byl v roce 1976 jmenován profesor fyziky John Stachel. Za rok se ukázalo, že Otto Nathan se Stachelem jako editorem není spokojen. Nathan nejprve navrhl, aby byl Stachel propuštěn, poté však přišel s nápadem jmenovat trojici editorů včetně Stachela. Když nakladatelství Princeton University Press nadále podporovalo Stachela coby jediného editora a Nathanovy požadavky zamítlo, sáhla Estate of Albert Einstein k právním krokům. Jelikož se strany nedokázaly dohodnout, dostala se záležitost nakonec na jaře 1980 před arbitrážní soud v New Yorku, který rozhodl ve prospěch nakladatelství. Právní služby a arbitrážní řízení přišly Estate of Albert Einstein velmi draho. Proto se její správci rozhodli, že některé Einsteinovy osobní dokumenty prodají. Na počátku osmdesátých let požádal Otto Nathan newyorského vydavatele a bibliofila Jamese H. Heinemana z Heinemanovy nadace, zda by nechtěl zakoupit materiál z Einsteinova archivu. Heinemanova nadace již dříve (1976) koupila Einsteinův vědecký rukopis o třiceti pěti stranách. V „evidenční poznámce“ Nathan napsal, „že prostředky budou využity k úhradě právních výdajů v souvislosti se soudním procesem proti Princeton University Press a na zaplacení arbitráže“. V říjnu 1980 koupila Heinemanova nadace od Estate of Albert Einstein tři důležitá Einsteinova pojednání a věnovala je Pierpont Morgan Library (nyní The Morgan Library & Museum) v New Yorku. V červenci 1981 požádala Estate of Albert Einstein dva prodejce autografů o ocenění několika Einsteinových rukopisů včetně tohoto cestovního deníku. Jeden ocenil jeho tržní hodnotu na 95 000 dolarů, zatímco druhý na pouhých 6 500 dolarů. Měsíc poté Heinemanova nadace deník od Estate of Albert Einstein za neznámou cenu zakoupila a okamžitě jej uložila ve sbírce „Dannie and Hettie Heineman Collection“ v Pierpont Morgan Library, kde se nachází dosud. Přeložil Aleš Valenta, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, 376 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-15 16:35:49

Národní galerie představí Václava Hollara poprvé jako kreslíře

Po dvanácti letech se Václav Hollar vrací do výstavních sálů Národní galerie Praha. Palác Kinských představí od 22. listopadu 2019 do 23. února 2020 jako první na světě výstavu jeho rozsáhlé kreslířské tvorby. „Václav Hollar je jedním z nejvýznamnějších grafických umělců 17. století. Byl však neméně skvělým kreslířem. Národní galerie poprvé v takovéto šíři představuje i tuto veřejnosti ne tolik známou stránku jeho tvorby. V paláci Kinských bude k vidění na 200 jeho kreseb,“ uvádí ředitelka Sbírky kresby a grafiky a kurátorka výstavy Alena Volrábová. Kresby Václav Hollara jsou mistrné a půvabné, mnohdy jemně kolorované. Komorní umělecká díla, kterých je po světě známo bezmála 450, jsou v současnosti uložena v mnoha významných světových sbírkách. „Kresby většinou nebyly primárně vytvořené pro veřejnou prezentaci, navíc jsou velmi křehké a citlivé na světlo, proto je nelze běžně vidět. Dodnes nebyla uspořádána výstava zaměřená na Hollarovo kreslířské umění. Tento dluh tedy napravujeme a představujeme výběr těch nejlepších kreseb nejen z našich sbírek,“ dodává Alena Volrábová. Václav Hollar se v Praze roce 1607, odkud v roce 1627 zamířil nejdříve do Německa, kde po několika létech potkal anglického diplomata Thomase Howarda, hraběte z Arundelu a odešel s ním v roce 1636 do Anglie, kde se usadil. V době anglické občanské války strávil Hollar osm let v Antverpách, ale v roce 1652 se vrátil do Londýna. Na konci svého dlouhého tvůrčího období ještě v roce 1699 navštívil marocké město Tanger. Ze všech míst, kde pobýval, si pořídil své záznamy – kresby, zejména krajin, měst, také lidí. Hollar zemřel v Londýně v roce 1677. Většinu z celkem 187 vystavených děl jsou zápůjčkami z Velké Británie – z Britského muzea v Londýně, z královských sbírek ve Windsoru, nebo ze sbírky vévody z Devonshiru v Chatsworthu, či z knihovny John Rylands Library Univerzity v Manchesteru a dalších. Z mnoha významných německých zapůjčitelů budou představeny například kresby z Kupferstichkabinett v Berlíně, Hamburger Kunsthalle, Kunsthalle Karlsruhe a jiných. Představeny budou také významné zápůjčky z vídeňské Albertiny, z Rijksmusea Amsterdam, nebo z Musea Plantin-Moretus v Antverpách. Hollarovo nezaměnitelné kreslířské mistrovství bude na výstavě možné porovnat také s kresbami jeho předchůdců z okruhu císaře Rudolfa II., se současníky – například Karlem Škrétou, Mathäem Merianem st., nebo Rembrandtem van Rijn – a s dalšími Hollarovými následovníky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}