Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-30 16:49:06

Jakub Dotlačil: V devadesátkách jako by se zastavily dějiny

Ve svém prvním románu Jiné životy Hynka Harra provedl Jakub Dotlačil čtenáře Prahou i Berlínem 60. let 19. století a zavedl jej mezi spiritisty a parapsychology, české vlastence, pruské dělníky i rakouské vojáky. Děj jeho nového románu Až zhasneme (Host 2019) se odehrává v českém masokombinátu koncem 90. let 20. století – a vlastně už je to také svého druhu historická próza.    Když před pěti lety vyšla vaše prvotina, žil jste i s rodinou v Nizozemsku, kde jste vyučoval jazykovědu. Kdy a kde jste psal svůj druhý román? Pořád v Nizozemsku. Stále tady žiju s rodinou a učím na univerzitě jazykovědu, jen posluchači se proměnili. Dřív jsem učil studenty jazykovědy a nederlandistiky, dneska především na bakalářském a magisterském programu Umělé inteligence.   Navzdory veskrze pozitivním ohlasům svého fantaskně historického románu Jiné životy Hynka Harra přicházíte nyní s prózou značně odlišného ražení. Co vás přimělo vyprávět zrovna příběh ilustrující divoký průběh české ekonomické transformace po roce 1989? Už když vyšly Jiné životy Hynka Harra, které se odehrávají v 60. letech 19. století, věděl jsem, že se příště nechci držet stejného období. Chtěl jsem psát o době porevoluční, a přitom ne o současnosti. Takže devadesátá léta, což je období v české literatuře v podstatě nereflektované. Výhoda byla, že jsem i tak mohl zůstat u stejného žánru jako v Hynku Harrovi. Devadesátá léta jsou skoro třicet let zpátky, takže román o nich už je dneska historická próza.     A našel byste mezi oběma svými knihami nějaké tematické paralely? Nevím, jestli mezi knihami, ale určitě mezi oběma obdobími. Obě epochy jsou literárně trochu zapomenuté. Ne že by o devadesátých letech nikdo nepsal, ale psalo se o nich hlavně, když tu byly. Takový ten bezprostřední záznam toho, co se kolem děje, například v prózách Jáchyma Topola, ale později nic, až na pár výjimek tu neexistuje reflexe oné doby. Totéž platí o druhé polovině 19. století, v níž se odehrávají Jiné životy Hynka Harra, i když nad absencí reflexe této doby se asi sotva někdo kromě mě dneska rmoutí. A ještě něco mají ta období společného, v obou jako by se zastavily dějiny. Chybí v nich touha vybudovat nějakou společenskou ideologii. Devadesátky jsou často vnímány jako vítězství liberální demokracie, tak výrazné, že už po něm v historii ideologií nemá nic přijít. Fukuyamův „konec dějin“. Ale podobný pocit byl živý už dřív. Je pro nás těžké smířit se s životem v současném společenském pořádku, ale ještě těžší představit si jiný společenský pořádek. Tohle zní jako něco, co jsme si mohli myslet v devadesátkách nebo co si myslíme dneska, ale jsou to slova Hugo von Hofmannstahla, rakouského spisovatele konce 19. a začátku 20. století.   Zápletka vašeho románu se točí kolem vytunelování fiktivních Oxfordských fondů a neskrývaně tak odkazuje k nechvalně proslulé kauze kolem Viktora Koženého a Harvardských investičních fondů. Je to pro vás natolik emblematický fenomén českých „devadesátek“, nebo se vám to spíše takříkajíc hodilo do krámu? Vidíte, nejste první, kdo v souvislosti s mojí knížkou zmiňuje Harvardské investiční fondy a Koženého, přitom příběh těch fondů v románu není inspirován Harvardskými fondy, ale CS fondy. Na Harvardské fondy odkazuje jen jedna drobnost v románu a pak samozřejmě ten Oxford v názvu, i když ten jsem tam chtěl mít hlavně proto, aby se ty fondy daly zkrátit na OF a abych zachytil to devadesátkové nadšení ze všeho západního a akademického. Toho druhého dobře využil Kožený u názvu svých fondů, které neměly s Harvardem nic společného. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Když jsem román začal psát, tak jsem si nemyslel, že jsou Harvardské fondy tak silným symbolem vykradených devadesátek. Vlastně jsem se o ně ani nijak nezajímal, díval jsem se na historii jiných podniků. Ale vzhledem k tomu, že jste už několikátý čtenář, který si příběh o krachu CS fondů spojil s Koženým, tak asi ano, HF a Kožený se skutečně stal zástupcem toho špatného, co na českých devadesátkách je.   Protagonistou bezmála detektivního příběhu jste učinil studenta bohemistiky na FF UK, který se ocitne na brigádě v masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Proč právě masokombinát? Tamní prostředí jste vylíčil nadmíru věrohodně a poměrně nelichotivě – máte s ním i nějakou osobní zkušenost? V roce 1996 nebo 1997 jsem byl na velmi krátké brigádě v masokombinátu. Nedávno jsem se potkal s jednou spolužačkou, která tam tehdy byla se mnou, a ta mi začala vyprávět nějakou příhodu o tom, jak jsme cpali do střívek párkovou směs. Vůbec nic mi to neříkalo. Nepamatoval jsem si z toho ani ň. Jediné, co mi zůstalo v hlavě, byla vzpomínka na jídelnu. Bylo úplně jedno, co tam vařili, ať už jste jedli ovocné knedlíky nebo buchtičky se šódó, všechno bylo neustále nacucané pachem po zpracovávaném masu. Takže jsem mohl použít vzpomínku na jídelnu, ale jinak jsem začínal víceméně od nuly. Když jsem se rozhodl, o čem román bude, navštívil jsem pár masokombinátů a setkal se s veterinářem ze Státní veterinární správy. S ním jsem pak probíral i konkrétní scény poté, co byly napsané. Četl jsem literaturu faktu, zhlédl videa. Ale spíš než detaily ve výrobě jsem chtěl zachytit dynamiku v takovém prostředí a pozici brigádníka, a k tomu jsem lovil ve vlastních vzpomínkách z jiných brigád, které jsem jako student absolvoval. Ne že bych se za svých studentských let zrovna předřel, ale odněkud se dalo brát: výkup lahví v hypermarketu, pytlování mouky v pražských pekárnách… K té první otázce, proč zrovna masokombinát. Chtěl jsem ho v románu mít, protože v masném průmyslu je přítomné morální dilema, které třeba v pekárnách nebo ve výkupu lahví chybí. Byznys je postavený na zabíjení zvířat. Je správné vydělávat na smrti? Není to nepřekonatelné dilema, spousta lidí nemá problém říci si, že jim masný průmysl nevadí, protože chtějí jíst maso a tak dále. Ale důležité pro mě je, že hodně lidí dříve nebo později musí dojít k nějakému vnitřnímu ospravedlnění, k zaujetí postoje. Protože ten román, ne v prvním plánu, ale pod povrchem, má jako téma vinu a zbavování se viny.   Těch několik červnových dní roku 1997, během nichž se hlavní děj románu odehrává, převrátí život vašeho hrdiny naruby, přesto se s ním loučíte víceméně happy endem. Odráží se v tom pověstný optimismus „devadesátek“? Ano, rozhodně. Už od začátku jsem věděl, že přes všechny peripetie chci příběh dotáhnout k šťastnému konci, protože ta doba happy-endová byla. Zároveň, i když je to šťastný konec, tak je dost nepravděpodobný, závěr je víc a víc přitažený za vlasy. Teoreticky se něco takového mohlo stát, když CS fondy zkrachovaly, tak spustily lavinu dalších krachů, které mohly mít takový absurdní důsledek, jak je popsáno v románu. Ale je to strašlivě nepravděpodobné! Je to dobrý konec, o jakém jsme si mohli snít, když jsme v té době žili a než jsme se srazili s realitou. Všimněte si taky, že ten dobrý konec nastane nezávisle na činech hlavního hrdiny. Kdyby nic nedělal, tak by to takhle dopadlo taky a nejspíš i líp. To, myslím, je pro spoustu lidí dneska taky takový pocit z devadesátek: kdybychom na některé věci radši nesahali, tak by to bylo snad lepší.   A jak vlastně na 90. léta vzpomínáte vy sám? Jako na dobu strávenou v České republice. Pro mě jsou devadesátky zvláštní tím, že je to moje poslední období v Čechách. Na jejich konci jsem odešel z Česka, nejdřív abych vystudoval v Norsku na magistra, potom jsem se odstěhoval do Nizozemí. Samozřejmě, že pořád od té doby sleduju, co se v České republice děje, čtu noviny, jezdím sem s dětmi na dovolenou. Ale už je to něco jiného. Česká republika, moje vlast, pro mě není jen prostor, je to i čas, země, která už teď neexistuje, ze které jsem odešel právě na konci devadesátek.   Ačkoliv se jedná v podstatě o „historickou“ prózu, zobrazený konflikt těch nahoře a těch dole se ukazuje být až nepříjemně aktuálním. V naší společnosti pořád vládne antagonismus a příkopy mezi jednotlivými tábory se stále prohlubují. Jak se díváte na sedmnáctý listopad, z něhož se „devadesátky“ zrodily a o němž ve své knize rovněž pojednáváte, ve světle jeho letošního třicátého výročí? To jsem rád, že jste tohle téma z románu vytáhl. Antagonismus a polarizaci jsem chtěl mít v textu tak trochu vypravěči navzdory. Myslím, že si ani on sám neuvědomuje, že je tady sám trochu vinen. Tím, jak třeba vnímá nebo spíš nevnímá své spolupracovníky v masokombinátu. Nejen, že jim nedokáže moc naslouchat, že jim nerozumí, navíc si svoji neschopnost ani neuvědomuje. Jen v několika momentech jako by se to zlomilo. Ale jsou to vždycky jen okamžiky, není to něco, co by hrálo dominantní roli v příběhu, co by vypravěče měnilo. Na sedmnáctý listopad se dívám jako na něco, co po vývoji v Maďarsku a Polsku a východním Německu muselo přijít a díkybohu přišlo a díkybohu v téhle podobě, a ne jako v Rumunsku. V tom románu je jedna pasáž, ve které hrdina rozebírá heslo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Dojde tam i k interpretaci toho hesla, nevím, jestli to je interpretace, kterou Havel myslel, ale ta interpretace pro mě není nesmyslná. Vypravěč dojde k závěru, že za tím heslem, i když se to na první pohled nezdá, stojí odmítnutí polarizace a antagonismu. Ta interpretace je můj pohled na sametovou revoluci a sedmnáctý listopad.   „Rok osmdesát devět byl revolučním rokem, kdy jsme znovuobjevili kouzlo buržoazie,“ říká váš hrdina a dodává, že hrdiny už nadále neměli být básníci, ale lidé, kteří chtěli vrátit zemi ztracenou střední třídu. Dnes nám – alespoň ve veřejném prostoru – zase citelně chybí básníci, nemyslíte? Ta hrdinova úvaha se dá číst sama o sobě, ale pro mě osobně byla myšlena jako kontrast s Kunderovým představením komunistické revoluce a padesátých let v knize Život je jinde. V Kunderově románu zosobňují revoluci právě básníci. Nemyslím si, že bych zrovna takové básníky potřeboval ve veřejném prostoru. Když už jsme ale u nějakých přání a nesplnitelných tužeb: asi by mi stačilo, kdyby se ve veřejném prostoru víc pohybovali lidé, kteří jsou empatičtí.   Proč jste se rozhodl podobně jako ve svém románovém debutu narušovat iluzi retrospektivního vyprávění replikami odkazujícími k budoucímu vývoji událostí? Líbí se mi, když vypravěč zaujme určitý odstup od svého vyprávění, hlavně ironický odstup, když je shozena třeba i dramatická linka příběhu a na moment se odhalí konstrukce stavby. Jsem velkým milovníkem například Ishiguroa a asi jsem v tomhle od něho trochu opisoval. Ale tohle samozřejmě není objev postmoderny. Je výborné, když E. T. A. Hoffman přeruší naprosto úžasnou, děsivou povídku Pískař skoro v nejpochmurnějším okamžiku, aby nám podstrčil interpretaci celé povídky a shrnul budoucí kariéru šíleného profesora a jeho vynálezu roky poté, co se uzavře příběh celé povídky.   Jak se vám na knize spolupracovalo s literární kritičkou formátu Evy Klíčové? Co jsem slyšel, roli odpovědné redaktorky knih z nakladatelství Host se spíše vyhýbá... Spolupracovalo se mi s ní velmi dobře. Byla konstruktivní, otevřená. Možná byla na mě až moc hodná. Ale ještě bych rád dodal, že i když byla v pozici odpovědné redaktorky, není jediná z Hostu, kdo mi hodně pomohl s konstrukcí románu. Mirek Balaštík má asi srovnatelný podíl.   Píšete už něco dalšího? Ano, píšu. Je to poprvé, kdy se snažím téma vymezit víc abstraktně. Mělo by to být o vztahu mezi pravdou a literární fikcí. Bude to moje elegie za postmodernismem v literatuře. {/mprestriction}  Jakub Dotlačil (*1979) vyrůstal v Roudnici nad Labem. Studoval bohemistiku a slovenistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti žije v Nizozemsku, kde vyučuje jazykovědu na univerzitě v Utrechtu. Je ženatý a má dvě děti. V roce 2014 debutoval prózou Jiné životy Hynka Harra, fantaskně historickým románem o První české parapsychologické společnosti a učiteli matematiky Hynku Harrovi. Nyní mu v nakladatelství Host vyšel druhý román Až zhasneme.

Čas načtení: 2021-01-06 18:55:45

Román Děti Volhy od Guzel Jachiny rozkrývá traumata sovětských dějin

Rusky píšící Tatarku Guzel Jachinu fascinuje zejména sovětská historie 20. až 30. let. „Je to zvláštní kombinace života a smrti,“ říká, „na jedné straně upřímná víra a naděje v budoucnost, na druhé straně tragédie, hrozné zločiny a genocida.“ Smrt vlastní babičky ji přiměla napsat román Zulejka otevírá oči. Následující román Děti Volhy věnovala autorka svému dědečkovi, vesnickému učiteli němčiny, jehož osud ji inspiroval. Seznamuje nás se světem Povolžských Němců ve 20. až 30. letech 20. století. Jednoduchý a skromný život ruského Němce Jakoba Bacha, šulmajstra v rodném Gnadentalu, postupně válcují klíčové události občanské války, hladomory a kolektivizace. V 18. století ruská císařovna Kateřina Veliká vyzvala Evropany, aby se přistěhovali, stali se ruskými občany a hospodařili na ruských pozemcích, přičemž si zachovali svůj jazyk a kulturu. Osadníci pocházeli hlavně z Německa a usazovali se v rozlehlé stepi na dolním toku Volhy. Po ruské revoluci vznikla Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců, která vydržela až do roku 1941. Krátce po napadení SSSR hitlerovským Německem byli Povolžští Němci kolektivně obviněni ze spolupráce s nepřítelem a následně deportováni do pracovních táborů na Sibiři a ve středoasijských svazových republikách, kde mnozí zemřeli. ASSR Povolžských Němců oficiálně zanikla, osud další etnické menšiny na území Sovětského svazu byl zpečetěn. Tolik fakta. Román Děti Volhy začíná v Rusku v roce 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Dvaatřicetiletý učitel němčiny Jakob Ivanovič Bacha. má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. V následujících hrůzách stalinského režimu Bach nedokáže ochránit ty, které miluje, jeho další existence je tragická, plná ztrát a neúspěchů. Nicméně Bachova pravá trajektorie je cesta k překonání vlastního já, během níž se ušlápnutý „prcek“ promění v silnou osobnost. A co víc, jeho něha a tvořivost nezmizí, pokračují v jeho nevlastním synovi. V Dětech Volhy lze vysledovat tři hlavní témata: folklór Povolžských Němců, bolševickou tyranii vůči etnické menšině a překonávání strachu prostřednictvím lásky a umění. „Chtěla jsem vyprávět o světě Povolžských Němců – živém, svébytném a opravdovém – o světe, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat,“ komentuje Jachina Děti Volhy. V této knize věnuje výrazně více pozornosti „otci národů“ J. V. Stalinovi. Přestože ho přímo nejmenuje, je snadno rozpoznatelný. „Bylo pro mě zajímavé pokusit se zprostředkovat způsob jeho myšlení, které fatálně ovlivnilo osud Povolžských Němců.“     Ukázka z knihy 1 Volha rozdělovala svět na dvě části.      Levý břeh byl nízký a žlutý, rovina přecházela do stepi, ze které každé ráno vstávalo slunce. Půda tady měla trpkou chuť a byla rozrytá od syslů, traviny rostly hustě a vysoko, ale stromy byly nízké a řídké. Za obzor ubíhaly lány a políčka melounů a dýní, pestrobarevná jako baškirská přikrývka. Podél vody byly nalepeny vesnice. Ze stepi vanulo horko a kořenná vůně – turkmenská poušť a slané Kaspické moře.      Jaká byla země na druhém břehu, nikdo nevěděl. Na pravé straně se nad řekou vršily mohutné hory a padaly kolmo do vody jako seříznuté nožem. V zářezech se mezi kameny drolil písek, hory však nesesedaly, ale byly každým rokem strmější a pevnější: v létě hrály modrozelenou barvou díky lesu, který je pokrýval, v zimě byly bílé. Za ty hory zacházelo slunce. Někde ještě dál, za horami, se prostíraly lesy, studené javorové a hluboké jehličnaté, velká ruská města s pevnostmi z bílého kamene, močály a průzračně modrá jezera s ledovou vodou. Z pravého břehu věčně vanul chlad – za horami oddechovalo vzdálené Severní moře. Někteří lidé mu podle staré paměti říkali Velké německé.      Šulmajstr Jakob Ivanovič Bach vnímal tuhle neviditelnou hranici přímo uprostřed volžské hladiny, kde měly vlny odstín oceli a černého stříbra. Avšak ta hrstka lidí, se kterými se dělil o své podivné myšlenky, byla v rozpacích, protože měla sklon vidět rodný Gnadental* spíše jako střed svého malého vesmíru, obklopeného volžskými stepmi, než jako pohraniční bod. Bach se nerad přel: každé vyjádření nesouhlasu mu způsobovalo duševní bolest. Trpěl, dokonce i když v hodině huboval lajdáckého žáka. Možná proto ho považovali za průměrného učitele: Bach měl tichý hlas, neduživou postavu a natolik nezajímavý vzhled, že se o něm nedalo říct vůbec nic. Jako ostatně o celém jeho životě.      Bach se probouzel každé ráno ještě za svitu hvězd a natažený pod prošívanou peřinou z kachního peří poslouchal svět. Tiché nesourodé zvuky cizího života plynoucího někde kolem něj a nad ním ho uklidňovaly. Po střechách se proháněl vítr – v zimě těžký, hustě nasycený sněhem a kroupami, na jaře pružný, vydechující vlhkost a nebeskou elektřinu, v létě zvadlý, suchý, promíchaný s prachem a lehkými semínky kavylu. Psi štěkali a vítali hospodáře, kteří vyšli na zápraží. Skot cestou k napajedlu bučel hlubokým hlasem (svědomitý kolonista nikdy nedá volovi nebo velbloudovi včerejší vodu z vědra nebo tající sníh, ale určitě ho dovede napojit k Volze – ještě dřív, než se nasnídá a pustí do další práce). Ve dvorech se začaly ozývat táhlé ženské písně – buď ke zkrášlení chladného rána, nebo zkrátka proto, aby zpěvačky neusnuly. Svět dýchal, praskal, hvízdal, bučel, duněl kopyty, zvonil a zpíval různými hlasy.      Zvuky jeho vlastního života byly do té míry nepatrné a nevýznamné, že si je Bach odvykl vnímat. V poryvech větru drnčelo jediné okno v místnosti (už loni bylo třeba sklo do rámu lépe usadit a spoje utěsnit velbloudí srstí). V dlouho nevymeteném komíně praskalo. Tu a tam se odkudsi zpoza pece ozývalo pískání šedivé myši (ale možná se mezi podlahovými prkny proháněl průvan a myš dávno chcípla a stala se potravou červů). To bylo patrně všechno. Poslouchat velký život bylo daleko zajímavější. Čas od času, když se Bach zaposlouchal, zapomínal dokonce, že i on sám je součástí tohohle světa; že i on by mohl vyjít na zápraží a přidat se k polyfonii hlasů: zazpívat něco hlasitého, plamenného, například kolonistickou píseň „Ach Wolge, Wolge...!“ nebo prásknout vchodovými dveřmi nebo aspoň obyčejně kýchnout. Ale Bach raději poslouchal.      V šest hodin ráno už stál oblečený a učesaný u školní zvonice s kapesními hodinkami v ruce. Počkal, až obě ručičky splynou v jednu linku – hodinová na šestce a minutová na dvanáctce –, a ze všech sil zatáhl za provaz: bronzový zvon zvučně odbíjel. Během dlouhých let dosáhl Bach v téhle činnosti takového mistrovství, že se zvonění rozléhalo přesně ve chvíli, kdy se minutová ručička dotýkala vrcholu ciferníku. O chvíli později – Bach to dobře věděl – se každý obyvatel kolonie otáčel za zvukem, smekal čepici se štítkem nebo obyčejnou čepici a šeptal krátkou modlitbu. V Gnadentalu začínal nový den.       Mezi povinnosti šulmajstra patřilo zvonit třikrát denně: v šest hodin ráno, v poledne a v devět večer. Dunění zvonu považoval Bach za svůj jediný důstojný vklad do hlaholící symfonie života kolem.      Bach počkal, až z boku zvonu skane poslední nejmenší vibrace, a pak běžel nazpátek do šulhausu. Školní budova byla postavena z kvalitních trámů pocházejících ze severu (kolonisté kupovali splavené dřevo, které se plavilo dolů po Volze z Žigulovských hor nebo dokonce z Kazaňské gubernie). Základy měla kamenné, kvůli pevnosti vymazané vepřovicemi, a střechu podle nové módy plechovou, která nedávno nahradila rozeschlá prkna. Rámy a dveře Bach každé jaro natíral sytě modrou barvou.      Budova byla dlouhá, po obou stranách měla šest velkých oken. Téměř celý vnitřní prostor zabírala učebna, v jejímž čele bylo vyhrazeno místo pro učitelovu kuchyňku a ložnici. Na stejné straně se nacházela i hlavní pec. Teplo z ní k vyhřátí prostorné místnosti nestačilo, a tak byla ke stěnám přilepená ještě troje železná kamínka a kvůli tomu bylo ve třídě neustále cítit železo: v zimě rozžhavené a v létě vlhké. V protilehlém rohu se zvedala katedra šulmajstra a před ní se táhly řady lavic pro žáky. V první řadě – „oslovské“ – seděli nejmladší žáci a ti, jejichž chování nebo píle dělaly učiteli starost; v dalších řadách seděli starší žáci. Ve velké třídě byla ještě rozměrná tabule s křídami, skříň naplněná kancelářským papírem a zeměpisnými mapami, několik masivních pravítek (používaných obvykle k jasnému záměru s výchovným účelem) a portrét ruského imperátora, který se tu objevil jenom na příkaz školní inspekce. Dlužno říct, že tenhle portrét působil jen zbytečné starosti: po jeho získání musel starosta vesnice Peter Ditrich předplatit noviny, aby – chraň bůh! – nepropásli zprávu o výměně imperátora v dalekém Petrohradě a neudělali si ostudu před další komisí. Dříve novinky z ruského Ruska přicházely do kolonie s takovým zpožděním, jako kdyby se nenacházela v srdci Povolží, ale v nějakém zapadlém koutě říše, takže k trapné situaci mohlo klidně dojít.      Když si Bach přál vyzdobit zeď obrazem velikého Goetha, nic z toho nebylo. Mlynář Julius Wagner, který obchodně často navštěvoval Saratov, sliboval, že „tam spisovatele najde, pokud se někde válí po krámech“. Ale protože mlynář žádnou vášní pro poezii nehořel a měl pouze mlhavou představu o podobě geniálního krajana, byl proradně oklamán: místo Goetha mu prohnaný vetešník podstrčil mizerný portrét chudokrevného šlechtice s podivným krajkovým límcem, okázalým knírem a špičatou bradkou, který mohl být považován leda tak za Cervantese, a to ještě při slabém osvětlení. Gnadentalský malíř Anton Fromm, proslulý výzdobou truhel a polic na nádobí, se nabídl, že knír a bradku přemaluje a dole na portrét, hned pod krajkový límec napíše tučně bílou barvou „Goethe“, Bach s tím však nesouhlasil. Tak zůstal šulhaus bez Goetha a nešťastný portrét byl malíři na jeho vlastní žádost věnován „pro uměleckou inspiraci“.      ... Když Bach splnil svou povinnost vyzvánět, roztopil pec, aby se třída před příchodem žáků vyhřála. A běžel se do svého koutku nasnídat. Co ráno jedl a pil, by nejspíš nedokázal říct, protože tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Jedna věc se dala říct naprosto jasně: místo kávy pil Bach „rezavou břečku podobající se velbloudí moči“. Přesně tak se vyjádřil starosta Ditrich, který k šulmajstrovi před pěti nebo šesti lety zašel v důležité záležitosti a sdílel s ním ranní stolování. Od té doby starosta na snídani víckrát nezašel (popravdě řečeno ani nikdo jiný), ale Bach si ta slova zapamatoval. Ale ta vzpomínka ho ani trochu neznepokojovala: k velbloudům choval upřímné sympatie.      Děti přicházely do šulhausu na osmou. V jedné ruce měly hromádku knih, v druhé otýpku dříví nebo pytlík s kyzjakem** (kromě platby za výuku kolonisté hradili vzdělání dětí i naturálními produkty – topivem pro školní kamna). Výuka trvala čtyři hodiny do polední přestávky a dvě hodiny po ní. Školu žáci navštěvovali svědomitě: za zameškání jakékoli poloviny vyučování platila rodina záškoláka pokutu ve výši tří kopejek. Učili se německý a ruský jazyk, psaní, čtení a aritmetiku; katechismus a biblické dějiny docházel vyučovat gnadentalský pastor Adam Händel. Žáci nebyli rozděleni do tříd, všichni seděli společně: některý rok bylo dětí padesát, jiný i sedmdesát. Někdy je šulmajstr rozděloval do skupin a každá měla jiný úkol, jindy zase recitovali a zpívali sborem. Společné studium bylo základní – pro tak široké a nezbedné posluchačstvo nejúčinnější – pedagogickou metodou v gnadentalské škole.      Za léta kantořiny, kdy každý rok připomínal ten předchozí a ničím neobvyklým se nelišil (leda snad že minulý rok opravili střechu a teď na učitelskou katedru přestalo kapat ze stropu), si Bach natolik zvykl pronášet ta samá slova a předčítat stejné úlohy ze sbírek, že se v duchu uvnitř vlastního těla naučil rozdvojovat. Jazyk opakoval další syntaktické pravidlo, ruka malátně plácala pravítkem po zátylku příliš hovorného žáka, nohy rozvážně nesly tělo po třídě, ale mysl... Bachova mysl dřímala, ukolébána vlastním hlasem a pravidelným pohoupáváním hlavy do rytmu rozvážných kroků. Vida, po nějaké době už neměl v ruce Volnerův Ruský jazyk, ale sbírku úloh od Goldenberga. A rty už nedrmolily o podstatných a přídavných jménech a slovesech, ale o pravidlech sčítání. A do konce hodiny už zbýval jen malý kus, necelá čtvrthodinka. Nebylo to skvělé?      Jediným předmětem, u kterého mysl získávala bývalou svěžest a čilost, byl německý jazyk. Bach se nerad dlouhou dobu věnoval krasopisu, rychle hodinu popoháněl k poetické části: Novalis, Schiller, Heine – básně se na mladé rozcuchané hlavy valily štědře jako voda v den koupele.      Láskou k poezii vzplanul Bach už v mládí. Tenkrát to vypadalo, že se neživí bramborovými plackami a melounovým želé, ale pouze baladami a chvalozpěvy. Zdálo se, že jimi dokáže nakrmit i všechny kolem sebe – proto se také stal učitelem. Dodnes když recitoval na hodině milované strofy, pociťoval na prsou, v krajině srdeční, chladivé obdivné chvění. Když potisící předčítal Poutníkovu noční píseň, jeho pohled směřoval přes školní okno, za nímž nacházel všechno, o čem psal veliký Goethe: jak mohutné tmavé hory na pravém břehu Volhy, tak věčný klid panující ve stepi na břehu levém. A on sám, šulmajstr Jakob Ivanovič Bach, stár třicet dva let, ve stejnokroji lesknoucím se od dlouhého nošení, se zalátanými lokty a nestejnými knoflíky, se začínající pleší a shrbený od nastupujícího stáří – kým jen byl, ne-li právě tím poutníkem, zcela vysíleným a ubohým ve svém zděšení z věčnosti...?      Děti učitelovu vášeň nesdílely: jejich tváře – rozpustilé nebo soustředěné v závislosti na jejich temperamentu – od prvních veršů získávaly náměsíční výraz. Jenský romantismus a heidelberská škola na třídu účinkovaly lépe než prášky na spaní; recitování veršů se možná dalo využít k utišení třídy namísto obvyklého okřikování a ran pravítkem. Snad jen Lessingovy básně popisující dobrodružství hrdinů známých z dětství – prasat, lišek, vlků a skřivánků – vzbuzovaly u těch nejzvídavějších žáků zájem. Ale i ti zanedlouho ztráceli nit příběhu líčeného přísnou a nabubřelou vznešenou němčinou.      Kolonisté si přivezli své jazyky v polovině osmnáctého století ze vzdálených historických vlastí – z Vestfálska a Saska, Bavorska, Tyrolska a Württemberska, Alsaska a Lotrinska, Bádenska a Hesenska. V samotném Německu, které se již dávno sjednotilo a nyní se hrdě označovalo za impérium, se nářečí vařila v jednom kotli jako zelenina ve vývaru a zruční mistři kuchaři Gottsched, Goethe a bratři Grimmové z nich nakonec připravili vybraný pokrm: spisovný německý jazyk. Ale v povolžských koloniích neměl kdo praktikovat „vybranou kuchyni“ – a místní dialekty se smísily do jednoho jazyka, prostého a poctivého jako cibulačka s kůrkami chleba. Ruštině kolonisté rozuměli s obtížemi: v celém Gnadentalu by se nenašla víc jak stovka jim známých ruských slov, jakžtakž našprtaných ve škole. Nicméně i tahle stovka slov stačila, aby prodali zboží na trhu v Pokrovsku.      ... Po vyučování se Bach zavíral ve své komůrce a ve spěchu hltal oběd. Bylo možné jíst i při nezavřených dveřích, ale zastrčená závora kdovíproč zlepšovala chuť jídla, které obvykle už stihlo vystydnout – a popravdě řečeno zmrznout. Za velmi mírný poplatek nosila matka jednoho žáka Bachovi jednou hrnec bobové kaše, podruhé misku mléčné nudlové polévky – zbytky včerejšího společného jídla početné rodiny. Bylo zapotřebí si s dobrou ženou samozřejmě promluvit a požádat ji, aby jídlo přinášela když ne horké, tak aspoň teplé, ale pořád nebylo kdy. On sám neměl čas si jídlo ohřát – přicházela nejvypjatější část dne: čas návštěv.      Pečlivě učesaný a znovu umytý scházel Bach ze zápraží šulhausu a ocital se na hlavním náměstí Gnadentalu, u podnoží velkolepého protestantského kostela z šedivého kamene s rozlehlým modlitebním sálem zdobeným krajkou špičatých oken a se zvonicí připomínající ostře ořezanou tužku. Zvolil si směr – v sudé dny směrem k Volze, v liché směrem od ní – a rychlým krokem rázoval po hlavní ulici, široké a rovné jako rozvinutý pruh kvalitního sukna. Kolem úhledných dřevěných domků s vysokými krytými verandami a vyřezávanými rámy oken a dveří (obložky u Gnadentalanů vypadaly vždycky svěží a veselé – byly blankytně modré, jahodově červené a kukuřičně žluté). Kolem plotů z hoblovaných prken se širokými vraty (pro povozy a sáně) a nizoučkými dvířky (pro lidi). Kolem loděk obrácených dnem vzhůru pro případ záplavy. Kolem žen váhami u studně. Kolem velbloudů přivázaných u krámku s petrolejem. Kolem tržního náměstí se třemi mohutnými jilmy uprostřed. Bach kráčel tak rychle a tak silně se rozléhaly válenky křupající ve sněhu nebo boty čvachtající v jarním blátě, až se zdálo, že učitele čekají desítky neodkladných záležitostí a každou z nich musí dát ještě dnes bezpodmínečně do pořádku. Tak to taky bylo.      Nejprve musel vylézt na Velbloudí hrb a přeměřit pohledem Volhu, táhnoucí se až za obzor: jakou barvu a průzračnost mají dnes její vlny? Není nad vodou opar? Krouží tam hodně racků? Pleskají ryby ocasem v hloubce, nebo blíž u břehu? To když bylo teplé roční období. A v zimě: jaká je tloušťka sněhové pokrývky na řece – neroztál někde na slunci třpytící se led?      Poté musel projít roklí, přejít Bramborový most a ocitnout se u Vojenského potoka, který nezamrzal ani v třeskutých mrazech, a napít se z něho: nezměnila se chuť vody? Podívat se do Prasečích děr, kde dobývali hlínu na poctivé gnadentalské cihly. (Nejdřív tuhle hlínu míchali jenom se senem. Jednou se jen tak z plezíru rozhodli přimíchat kravský hnůj a zjistili, že takové složení dodává cihlám pevnost kamene. Právě tenhle objev dal vzniknout nejznámějšímu místnímu pořekadlu: „Trocha hoven neuškodí.“) Po Lékořicovém břehu musel Bach dojít do rokle Tří volů, kde se nacházelo pohřebiště skotu. A pospíchal dál – přes Ostružinovou jámu a Komáří dolinu k Mlýnskému vršku a Pastorovu jezeru s Čertovým hrobečkem poblíž...      Když si během svých návštěv všiml Bach nějakého nepořádku – ukazatele na cestě pro saně zničeného sněhovou bouří nebo nachýlené podpěry mostu –, hned se tím trápil. Přehnaná starostlivost dělala Bachovi ze života peklo, protože jakékoli narušení obvyklého světa ho zneklidňovalo: oč byla jeho duše lhostejnější k žákům během vyučování, o to vášnivější a vznětlivější se stávala k předmětům a detailům okolního světa během procházek. Bach o svých pozorováních nikomu neříkal, ale každý den s napětím čekal, kdy se chyba napraví a svět se dostane do výchozího – patřičného stavu. Pak se uklidňoval.      Když kolonisté z dálky zahlédli šulmajstra – s věčně ohnutými koleny, strnulými zády a hlavou vtaženou mezi shrbená ramena –, někdy na něj volali a stáčeli řeč na školní úspěchy svých ratolestí. Avšak Bach, zadýchaný rychlou chůzí, odpovídal pokaždé neochotně a v krátkých větách: měl málo času. Na důkaz vytáhl z kapsy hodinky, zkroušeně na ně pohlédl a pokyvuje hlavou běžel dál, poté co spěšně ukončil započatý rozhovor.      Je třeba poznamenat, že existovala ještě jedna příčina jeho spěchu: Bach koktal. Tento neduh se u něj objevil před několika lety a šulmajstr jím trpěl výhradně mimo školu. Bachův trénovaný jazyk pracoval při vyučování spolehlivě – bez jediného zaváhání pronášel složitá slova vznešeného německého jazyka a snadno pronášel i takové pasáže, u kterých leckterý žák zapomněl i začátek, než si vyslechl konec. A ten stejný jazyk svého majitele najednou neposlouchal, když Bach přecházel při rozhovorech s lidmi z vesnice do nářečí. Kupříkladu recitovat nazpaměť úryvky z druhé části Fausta si jazyk přál. Ale říct vdově Kochové Ten váš klacek se zase ve škole ulejval! nechtěl ani trochu, zadrhával se na každé slabice a lepil se k patru jako velký a špatně uvařený nok. Bach měl pocit, že s léty se koktání zhoršuje, ale tohle jeho podezření bylo obtížné ověřit: s lidmi rozmlouval stále méně.      Po návštěvách (někdy kolem západu slunce a jindy už za soumraku) se unavený a překypující spokojeností vláčel domů. Nohy měl často mokré, ošlehané tváře mu hořely a srdce radostně tlouklo: vysloužil si za svou práci každodenní odměnu – hodinu večerního čtení. Poté co splnil poslední povinnost dne (udeřil do zvonu přesně v devět večer) a hodil na pec vlhké oblečení, zahřál si Bach nohy v umyvadle se spařenou mateřídouškou, napil se vařící vody, aby předešel nachlazení, a posadil se do postele s knihou – starým svazečkem v kartonové vazbě s napůl setřeným jménem autora na obálce.      Kroniky přesídlení německých rolníků do Ruska vyprávěly o dnech, kdy na pozvání carevny Kateřiny připluli na lodích první kolonisté do Kronštadtu. Bach dočetl až k pasáži, kdy se panovnice osobně objevuje v přístavu, aby uvítala odvážné krajany: „Děti moje!“ volá zvučným hlasem a rajtuje na koni před skupinou přesídlenců, zmrzlých po cestě. „Znovunalezení ruští synové a dcery! Dobrosrdečně vás vítáme pod našimi bezpečnými křídly a slibujeme vám ochranu a rodičovskou záštitu! Na oplátku očekáváme poslušnost a nadšení, neobyčejnou horlivost, neohroženou službu nové vlasti! A kdo s tím nesouhlasí, ať se hned otočí nazpátek! Lidé se zkaženým srdcem a slabýma rukama nejsou v ruském státu potřeba!“      Nicméně Bachovi se vůbec nedařilo pokročit za tuhle scénu pozvedající ducha: tělo unavené procházkou pod peřinou měklo jako vařený brambor politý horkým máslem; ruce držící knihu pomalu klesaly, víčka se klížila, brada padala na hruď. Přečtené řádky kamsi odplouvaly ve žlutém světle petrolejky, zněly rozmanitými hlasy a záhy umlkaly proměněné ve tvrdý spánek. Kniha vyklouzávala z prstů a pomalu sjížděla po peřině; úder předmětu spadlého na podlahu však už Bacha vzbudit nemohl. Byl by náramně překvapený, kdyby zjistil, že slavné kroniky čte přesně tři roky.      Tak plynul život – klidný, plný drobných radostí a malých obav, naprosto uspokojující. Svým způsobem šťastný. Bylo by možné nazvat ho dokonce počestným, kdyby nebylo jedné okolnosti. Šulmajstr Bach měl zhoubnou vášeň, které mu podle všeho nebylo souzeno se zbavit: miloval bouřky. Nemiloval je jako rozvážný malíř nebo spořádaný básník, který z okna domu pozoruje běsnění živlů a podněcuje svou inspiraci v burácení hromů a sytých barvách nečasu. Ó ne! Bach miloval bouřky jako nejhorší notorický pijan vodku z bramborových slupek, jako morfinista morfium.      Pokaždé – obyčejně k tomu docházelo dvakrát nebo třikrát za rok, na jaře a v časném létě – když se obloha nad Gnadentalem nalévala fialovou tíží a vzduch byl tak silně nabitý elektřinou, že dokonce i mezi přivírajícími se řasami jako by sršely namodralé jiskry, Bach cítil v těle zvláštní narůstající vření. Jestli to byla krev, která díky zvláštnímu chemickému složení prudce reagovala na vlnění magnetického pole, nebo slabé svalové křeče vznikající následkem opojení ozonem, Bach nevěděl. Ale jeho tělo bylo najednou cizí: kostra a svaly jako by se nevešly pod kůži a roztahovaly ji a hrozily, že ji protrhnou, srdce tepalo v hrdle a konečcích prstů, v mozku cosi hučelo a volalo. Bach nechal dveře šulhausu dokořán a vydal se za tím voláním – do travin, do stepi. Zatímco kolonisté kvapně sháněli dobytek do stád a zavírali ho do ohrad a ženy tiskly k hrudi nemluvňata a posbírané otýpky rákosí a utíkaly před bouřkou do vesnice, Bach jí šel pomalu naproti. Nebe nabobtnalé mračny, a kvůli tomu takřka přitisklé k zemi šelestilo, praskalo a burácelo; pak náhle bíle vzplanulo, vášnivě a temně zavzdychalo a padalo do stepi ve studených provazcích vody – začal liják. Bach si roztrhl výstřih košile, obnažil neduživou hruď, zaklonil hlavu a otvíral ústa. Proudy vody bičovaly jeho tělo a stékaly po něm, nohy při každém dalším zahřmění cítily chvění země. Blesky – žluté, modré a tmavě fialové – šlehaly stále častěji, buď nad jeho hlavou, nebo v ní. Vření ve svalech dosahovalo nejvyšší míry – s dalším nebeským úderem se Bachovo tělo roztříštilo na tisíc malých kousků a rozletělo po stepi.      Přicházel k sobě mnohem později, ležel v blátě, tvář měl celou poškrábanou a ve vlasech pichlavé lopuchové kuličky. Záda ho bolela, jako by ho někdo zbil. Vstal a vlekl se domů, obvykle zjistil, že všechny knoflíky ve výstřihu košile jsou vyrvané i s kořeny. Za ním zářila jasná duha, někdy i dvě, trhlinami mraků odplouvajících za Volhu proudil nebeský blankyt. Duše však byla příliš vysílená, než aby se kochala touhle krásou usmíření. Bach pospíchal k šulhausu, zakrýval si rukama díry na kolenou. Snažil se vyhýbat cizím pohledům, soužil se svou nicotnou vášní a styděl se za ni. Jeho zvláštní vrtoch nebyl jenom pohoršující, ale i nebezpečný: jednou kousek od něho zabil blesk krávu, která se vzdálila od stáda, jindy zase spálil osamělý dub. A také ho to začalo přivádět na mizinu: jaké měl přes léto výdaje jenom za knoflíky! Bach se však nedokázal ovládnout a kochat se bouřkou z domu nebo ze zápraží školy. Obyvatelé Gnadentalu o učitelových jarních ztřeštěnostech věděli a hleděli na ně shovívavě: „No dobrá, co si na něm člověk vezme – na tom vzdělanci!“ * Gnadental – v překladu z němčiny: požehnané údolí. ** Kyzjak – topivo nebo stavební materiál ze sušeného hnoje slisovaného se slámou.   Guzel Jachina (1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). V roce 2017 její román Zulejka otevírá oči, který se stal světovým bestsellerem a předlohou televizního seriálu. Za román Děti Volhy, dosud přeložený do sedmnácti jazyků, Jachina posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha.   Z ruského originálu Дети мои, vydaného Nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2018, přeložil Jakub Šedivý. Vydal Prostor v roce 2020, 416 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-11 17:50:11

Kniha Brigid Graumanové Loutkové divadlo strýčka Otta vyvolává ostražitost před přízrakem antisemitismu

Kdo uteče, všechno ztratí, ale zachrání se. Kdo nestihne utéct, nezachrání si ani holý život… A ten, kdo pochopí, že po válce nemá smysl se vracet tam, odkud před ní utekl, bude mít náskok a ušetří si další rozčarování a potíže… Tak by se daly charakterizovat osudy členů židovské rodiny, jež novinářka Brigid Graumanová sleduje v průběhu dvou století. Všichni její předkové byli běženci. Chudí lidé, kteří se dokázali na konci 19. století rychle vyšvihnout a zaznamenat pozoruhodný společenský vzestup. Irský dědeček vyšel z chudé chalupy a stal se prvním velvyslancem Irska ve Velké Británii. Český dědeček, jenž vyrůstal v Brně nad ševcovskou dílnou otce, se stal kapacitou mezinárodního práva ve Vídni. Graumanové se podařilo shromáždit sedm memoárů od rodinných příslušníků, jimž vévodí vzpomínka na strýce Otto Flattera, nadaného malíře, kterému se podařilo včas utéct před Hitlerem z Vídně do Londýna. V roce 1932 vyřezal a omaloval lepenkové figurky znázorňující některé členy rodiny. Jeho loutkové divadlo přečkalo dramata exilu a zachovalo se dodnes. Loutkové divadlo strýčka Otta vychází v době, kdy umírají poslední svědkové holokaustu, což představuje hrozbu, že toto téma přestane být vnímáno skrze konkrétní příběhy konkrétních lidí. I nebezpečí, že bude docela zapomenuto, což může vést k tomu, aby se něco podobného v historii opakovalo. Dílo Brigid Graumanové vyvolává znepokojení a vyzývá k bdělosti. „Velká tragédie druhé světové války tkví v tom, že jednak dosadila osoby s psychopatickými sklony do mimořádně silných mocenských pozic, jednak živila a rozšiřovala zvrácenost společenských systémů do té míry, že i obyčejní lidé začali být schopni páchat zlé skutky, a to dokonce s velkým zápalem,“ vysvětluje britský historik Keith Lowe, proč během žádného jiného válečného konfliktu nezemřelo tolik civilního obyvatelstva. Proto taky druhá světová válka tak silně zasáhla do rodinných historií – a v prvé řadě do těch židovských, včetně předků Brigid Graumanové. Autorka v knize Loutkové divadlo strýčka Otta vypráví dramata sedmi rodinných příslušníků. Dílo můžeme vnímat coby další svědectví o tom, jak druhá světová válka a holokaust vykloubila životy rodin. Možná někdo řekne, že takových příběhů četl již řadu. Ale v tomto případě oněch sedm osudů tvoří dohromady velký panoramatický celek. V knize Brigid Graumanové kupříkladu najdeme zmínku o lodi Arandora Star, jež odvážela za války z Liverpoolu do Kanady nepohodlné cizince – Britové bohužel nedokázali rozlišit mezi německými nacisty a německy mluvícími Židy, a tak skončili absurdně ve stejných sběrných táborech. Tato loď byla torpedována a cestující zemřeli. Členové autorčiny rodiny tomuto osudu naštěstí těsně ušli… „Přízrak antisemitismu patrně nikdy nezmizí,“ píše Graumanová, „a jako doklad svých obav předkládám tento příběh příslušníků běžné židovské rodiny…“   Ukázka z knihy Kapitola dvacátá druhá 1938 Motýlí chlapec Bus byl drobný chlapec, na svůj věk malý, a rychle se zadýchával. Na základní škole v Brně ho šikanovali němečtí spolužáci, zárodeční nacisti, kteří mu říkali „krevetka“ nebo „typický židáček“. Ale v sedmnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Československu a připravoval se k účasti na Olympijských hrách v Berlíně 1936. Z deseti bratranců v mé rodině byl jediným opravdovým sportovcem.      Lékař a kritik společenských poměrů Max Nordau, jenž s Theodorem Herzlem přišel s ideou sionismu, razil na konci 19. století termín Muskeljudentum (svalnaté židovstvo) ve smyslu cvičení na čerstvém vzduchu a rozvíjení tělesné zdatnosti mladých Židů. Inspiroval mimo jiné i zakladatele sportovního klubu Hakoah Vídeň s prvotřídním týmem fotbalistů, který cestoval po celém světě a měl své fanoušky od Ruska po Spojené státy.      Židovští zlatí medailisté v zemích bývalého Rakouska-Uherska se vyskytovali ve všech sportech, počínaje tenisem přes veslování a šerm až po zápas a vodní pólo. Makkabi, zastřešující sportovní organizace v liberálním Československu, čítala tucty sportovních klubů a sponzorovala ji vláda. Sportovní jednotu Hagibor v Praze proslavili její plavci.      V Hagiboru se Bus ocitl spíš náhodou. Když se rodiče přestěhovali z Brna do Prahy, aby tu otevřeli nový dům obuvi, dovolili mu odejít ze školy ve čtrnácti letech a pokračovat v samostudiu. Tak také učinil a trávil celé hodiny v městské knihovně. Zároveň navštěvoval poctivě atletický stadion.      „Jednoho studeného dne v září, když jsem vyšel z převlékací kabinky v kraťasech a vestě, se do mě dala zima a vůbec jsem se cítil mizerně. Začalo pršet. ‚Co tady ksakru dělám‘? řekl jsem chlapci, který tam stál. ‚Atletika mi nejde a ještě tady mrznu. Co to má za smysl?‘ Usmál se a řekl: ‚Se mnou je to úplně stejné. Víš co? Umíš plavat?‘ Řekl jsem, že ano. ‚No tak proč nevstoupíš do Hagiboru, to je židovský plavecký klub? Je to pod střechou a v teple.‘“      Busova matka Klára ho naučila plavat v Dunaji, když byl malý, v zimě chodili plavat do lázní Diana s železnou kopulí. První léto v Praze trénoval po svém, ale napřesrok, když porážel dorosteneckého mistra republiky, všiml si ho trenér. František Getreuer, přezdívaný Getre, byl sportovní hvězda, suverénní polyglot, který držel všechny národní rekordy ve volném stylu i jeden evropský. Vzal Buse pod svá křídla, přinutil ho trénovat několik hodin denně a připravil ho pro pražské mistrovství seniorů.      Zpočátku ještě nezažíval Bus dobré časy, ale byl rozhodnutý vytrvat. „Vypil jsem snad půlku vody ve Vltavě. Všechny svaly mě bolely a ramena jsem měl tak ztuhlá, že jsem chodil shrbený. ‚Tak dobrá,‘ řekl jsem si. ‚Ve škole jsem nestál za nic a v atletice jsem byl beznadějný. Ale plavat umím.‘“      V den mistrovství seděli rodiče v hledišti. „Mezi seniory, kteří byli skoro všichni nejméně o pět let starší, jsem vypadal jako dítě. ‚To budeš závodit s těmihle dospělými?‘ ptal se starostlivě otec. ‚Ovšem, a porazím je!‘ řekl jsem. A taky že jsem je porazil. Byl jsem teď nejlepší prsař v Praze.“      Při tréninku měl jednou příležitost sledovat dvě dánské plavkyně, kraulařku Ragnhild Hvegerovou a prsařku Inge Soerensenovou, v té době obrovský dvanáctiletý talent, jak plavou v plném tempu celých 200 metrů. Zjevně bez námahy pak vyskočily z vody a šly si kopat s míčem. Soerensenová se později stala dánským symbolem hnutí odporu proti německým okupantům.      „Nikdy předtím jsem nic takového u nikoho neviděl. Zavedený způsob na 200 metrů znamenal plavat 150 metrů středním tempem a sprintovat až posledních 50 nebo i méně.“ Bus se zeptal trenéra Soerensenové, jaké má časy, ale ten mu to neprozradil. Když si chtěl její čas změřit sám na stopkách, vyhnali ho.      „Věděl jsem jen to, že plavala o hodně rychleji než já. Jestliže to dokáže tahle dvanáctiletá, dokážu to také, rozhodl jsem se, a začal jsem plavat jako ona. Nebylo snadné udržet stejné tempo po celou dobu, ale viděl jsem, že to jde, a nakonec jsem to dokázal a znatelně si vylepšil čas.“      Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels spatřoval v berlínské olympiádě zlatou příležitost. Pouhých pár měsíců po přijetí norimberských zákonů zbavujících Židy základních práv byla zavedena diskriminační opatření. Český plavecký tým sestával téměř výhradně z Židů, členů pražského Hagiboru nebo bratislavského klubu Bar Kochba, a ti prohlásili, že se olympiády nezúčastní.      To rozlítilo vedení Československé sportovní federace do té míry, že plavce na rok vyloučilo ze všech soutěží. Pak se ale za ně postavila řada českých herců i Kafkův přítel, spisovatel Max Brod, a zákaz byl zrušen, takže stihli národní mistrovství v roce 1937. Bus byl na prázdninách v Lublani a hned, jak se dozvěděl, že může závodit, spěchal domů. Pár minut před startem vyskočil z tramvaje, roztrhl si oblek, natáhl plavky, skočil do vody – a vyhrál.      Bus sbíral dál medaile, ale Hitler rozdmychával nespokojenost mezi německy mluvící většinou v československém pohraničí a otevřeně Československu vyhrožoval. Hornatá oblast Sudet, kde žili Němci na okraji Československa, byla tvrdě postižena hospodářskou krizí a lidé zde byli snadnou kořistí populistického štvaní. Nálada v Praze byla odbojná. Hagibor zaslal všem členům dopis, v němž žádal, aby spolupracovali s policií při každé dobrovolné činnosti, již bude vyžadovat.      Uprostřed noci 21. května 1938 vzbudila Klára Buse a řekla mu, aby se šel hlásit na policejní stanici. „Mluvilo se o německém napadení. V noci bylo přikázáno zatmění a armádní světlomety pročesávaly oblohu.“ Bus čekal s hrstkou dalších chlapců na stanici do rozednění, kdy uslyšeli rachot tanků, jak startovaly motory, a potom s rámusem projížděly kolem, za nimi dlouhé kolony nákladních aut s vojáky. Ulice byly plné vojáků a ozbrojených policistů.      Vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci a tisíce vojáků a rezervistů se hlásily zázračně rychle a účelně ke svým jednotkám nebo v nejbližších kasárnách, aby odtud pokračovaly do obranných postavení na hranicích. Jeden četař zavedl Buse na křižovatku pod Pražským hradem a poručil mu řídit dopravu. „Bylo mi to teď jasné. Vykonával jsem důležitou práci, abych umožnil policii připojit se k vojsku na německých hranicích. Nakonec to bude hezký den. Měl to být poslední hezký den.“      Vojáci se od hranic brzo vrátili, pušky měli zabalené v černém flóru. Vypadali unaveně a poraženecky. Němci odtáhli. Bus se vrátil k tréninku, plaval bazény sem a tam, jenom paže, potom střídal krátké sprinty se středním prsařským tempem. Doma poslouchal s rodiči rozhlas. „Zprávy v češtině, zprávy z Německa, Británie, Francie. Věděli jsme, že bude válka, jenom jsme chtěli vědět kdy.“      Došlo mu tehdy, jak je strach nestálý. „Zjistil jsem, jako i později během války, že lidé se neumí bát dlouho. Někteří napětí neunesou a zhroutí se nebo spáchají sebevraždu, ale většina si zvykne docela rychle a strach potlačí.“      Podle Buse byla rodina blízko k emigraci do Bolívie. Nakonec se přece jen rozhodli odjet. Vnitrozemská andská země patřila k několika málo státům, které nabídly azyl tisícům utečenců, a přijala 20 000 Židů, jak se lze dočíst v knize Hotel Bolivia. Vyplnili žádosti a čekali, až dostanou víza, když celý plán ztroskotal; diplomat pověřený vystavováním víz byl propuštěn právě ve chvíli, kdy cestoval z La Pazu do Francie, a všechny papíry hodil do moře. Po tomto pokusu zůstat spolu jako rodina soustředil Fritz s Klárou veškeré úsilí k tomu, aby dostali do bezpečí jediné dítě.      Pod pevnou rukou prezidenta Edvarda Beneše bylo Československo v roce 1938 poslední baštou proti nacistům. Hory kolem země znamenaly překážku německé expanzi na východ a pevnosti stavěné od roku 1936 s pomocí francouzských konstruktérů Maginotovy linie byly takřka nedobytné. Země měla také mocnou výzbroj a zbrojní průmysl, zásobovala mimo jiné i Brity těžkými kulomety Bren. Tanky a letectvo patřily v Evropě k nejmodernějším a nejúčinnějším.      Němci ale pokračovali ve své kampani na odtržení sudetských území a Spojenci zapomněli na svůj slib bránit Československo proti německé agresi. Hitler vychrlil v projevu 12. září 1938 urážky na adresu Benešovy vlády a podnítil nacistickou revoltu v Sudetech, kde Němci rozbíjeli a ničili židovský majetek. Gedye z londýnských Timesů odjel do Karlových Varů a viděl tam hákové kříže, sklo a suť obchodů. Graumannovi měli ve Varech závod s obuví, ani ten nebyl ušetřen.      Hitler varoval Čechy, že nepředají-li Sudety do 1. října 1938, zabere je německá armáda silou. Dvacátého třetího října Československo znovu mobilizovalo, rezervisté spěchali na frontu. „Češi se nebáli postavit se obrovské přesile na obranu svobody,“ psal Gedye. „Bylo to i tím, že měli skutečnou svobodu, za niž stálo bojovat. Republika Masaryka a Beneše byla opravdovou demokracií a každý věděl velmi dobře, za co je třeba nasadit život.“      Krátce po tom, co Bus překonal československý rekord na 400 metrů prsa, předal mu tajemník jednoty dopis z londýnského klubu Makkabi. „Pořádali plavecký galavečer v lázních Goulston Street v londýnském East Endu. Dopis byl pozvánkou k účasti a k představení nového stylu motýlek.“      Od této chvíle v září 1938 šlo všechno rychle. Česká národní banka poskytla Busovi jednu libru šterlinků, víc nebylo povoleno. Klára mu koupila zlatý prsten a zlaté švýcarské hodinky Schaffhausen. Obnovili mu pas, a protože si nestihl opatřit vlastní fotografii, použili jednu bratrance Johna.      „Nejdůležitější ze všeho byl kufr. Muselo se do něj vejít dostatek oblečení, které mělo nějaký čas vydržet, protože jsem doufal, že v Británii nelegálně zůstanu. Neměl jsem povolení k emigraci, ani k návštěvě. Imigrační úřady měly rozhodnout, jak dlouho se mohu zdržet. Proto ta starost s kufrem: příliš mnoho věcí by vzbudilo podezření. Takže jeden dostatečně velký kufr s půltuctem košil a dvěma obleky, dva páry bot, nějaké spodní prádlo, plavky a moje alba a výstřižky z novin.“      Nějaký čas ještě běžel život normálně. Časně ráno chodil Bus na trénink, potom do Graumannova obchodu na rohu Příkopů a Václavského náměstí, poobědval, znovu šel trénovat na vojenskou plovárnu na Vltavě a zase do obchodu, kde zůstal do sedmi večer. A než se nadál, odjížděl z Wilsonova nádraží v Praze a vykláněl se z okna. „Máma stála na nástupišti, mávala na rozloučenou a usmívala se. Bylo deset hodin 27. září, studený slunečný den. Na sobě měla hnědý plátěný kabát s kožešinovým lemem, beztvarý hnědý klobouk a plstěné boty s gumovou podrážkou. V té chvíli jsem si uvědomil, že už ji nikdy neuvidím.“      Když Bus dojel do Calais, čekala v přístavu převozní loď. „Nebylo kam si sednout, loď byla přecpaná lidmi. Jakmile jsme vypluli, ozvalo se z amplionů hlášení, že se cizí státní příslušníci mají shromáždit na palubě k imigračnímu odbavení. Vznikla dlouhá fronta a postupovali jsme hrozně pomalu, s kufry v rukou. Jednoho po druhém nebo manželské páry volali do malé kanceláře. Zdálo se to nekonečné. Přede mnou byla jedna velice rozrušená Židovka. Zavolali ji dovnitř, a když za několik minut vyšla, plakala. Musí se vrátit toutéž lodí zpátky do Německa.“      Pak přišel na řadu Bus. „Vytáhl jsem pas. ‚Účel návštěvy?‘ ‚Byl jsem pozván na plavecké závody v Londýně.‘ ‚Jak máme vědět, že umíte plavat?‘ zeptal se imigrační úředník spíš zvesela. ‚Můžete se podívat do mého obrázkového alba, jsou v něm výstřižky z novin.‘ ‚Proč jste tak bledý, když jste tak dobrý plavec? Nemáte náhodou mořskou nemoc?‘ – znělo to znovu jako vtip, ale upíral na mě pátravý pohled. ‚     Trochu snad ano. V plaveckém bazénu nemáme vlny.‘ Dal mi do pasu velké razítko a zasmál se. ‚OK, věřím vám. Tři týdny. Jenom tři týdny. OK?‘“ Mořskou nemoc Bus neměl, ale už týden hladověl. Teď mířil do Londýna. Ostatní plavci z pražského Hagiboru takové štěstí neměli. V době, kdy se dalo uvažovat o vystěhování, zůstal plavecký šampion Getreuer v Praze, protože měl mentálně postiženého bratra a nechtěl ho opustit. Oba byli zavražděni v lágru, stejně tak skoro všichni z 300 členů klubu. Bus už nikdy nezávodil.      29. září září, dva dny po tom, co Busův vlak vyjel z Wilsonova nádraží, byly Sudety rozhodnutím Mnichovské mírové konference přisouzeny Hitlerovi, se souhlasem Británie, Francie a Itálie. Britští a francouzští diplomaté pak sdělili prezidentu Benešovi stanoviska svých vlád, že když se nepodřídí, bude Československo odpovědné za německou agresi. Vláda se raději rozhodla kapitulovat, než aby rozpoutala beznadějnou válku.      „Když přišla zpráva o kapitulaci,“ psal Gedye, „všechen lid se rozplakal. Doslova na každém rohu, ve všech dveřích, v každé hospodě, muži a ženy, oči zarudlé slzami hanby a vzteku.“ Pokud Busovi rodiče Fritz a Klára plakali také, pak museli slzet i úlevou z toho, že jejich syn zemi opustil.   Brigid Graumanová se narodila v roce 1953 v Ženevě irské matce a americkému otci. Dětství prožila ve Francii, Izraeli a Belgii. V Bruselu pracovala jako novinářka a dlouhé roky byla šéfredaktorkou anglického týdeníku The Bulletin. Vedla rozhovory s filmaři a architekty, spisovateli a hudebníky, a zprostředkovávala pro britská a americká média různorodá témata, jako je romská problematika, sociální politika nebo urbanismus.   Z anglického originálu Uncle Otto’s Puppet Theatre, vydaného v Bruselu v roce 2019, přeložil Josef Moník. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-04 16:48:06

Vraťte mi Krocínovu kašnu

Vyprávěl mi jednou jeden přední zastánce obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, jak jim doma visel obrázek rynku i se sloupem a jak mu bylo vždycky líto, když tudy s tatínkem šli, že už tam sloup není a že by měl být. Tak už je a je po lítosti. Jenže já měl tetu… A ta teta měla doma grafiku rynku a na ní byla Krocínova kašna. A té tetě bylo líto, že už tam není. Ta kašna. Krásná, starší než Mariánský sloup. Z konce šestnáctého století. Vznikla na popud purkmistra Václava Krocína staršího z Drahobejle a vydržela tam vedle radnice a sloupu skoro tři století. Její stavba stála jenom o groš míň než celý Karlův most a jeden život dělníka. Byla z hnědočerveného sliveneckého mramoru a skládala se ze čtyř částí: stupňovitého podnoží, nádrže ve tvaru 13bokého dutého hranolu, středního sloupu pro vodotrysk a bočního sloupu pro vodovod na straně k radnici. Voda se nabírala z předsunuté vany, do níž proudila tlamou sochy delfína, a z vnitřní strany kašny tlamičkami dvanácti žab. Důmyslný systém vodovodu se klikatil po třech patrech pod sebou a proti sobě. Do toho sochy čtyř římských bohů, reprezentujících živly přírody: Jupiter jako oheň, Neptun voda, Héra vzduch a Pomosa s rohem hojnosti coby země. Navíc čtyři vodní panny, polobohové chrlící vodu, lví hlavičky a nahoře Tritón, který ale zanikl a nahradila ho plechová rakouská orlice. No nádhera. Kam se hrabe Hus. Vždyť ani nechrlí. Postupně chátrala, mramor propouštěl vodu, oprava by stála moře peněz, a tak ji roku 1862 nechal magistrát rozebrat a sochy z ní skončily v lapidáriu. Uvažovalo se už samozřejmě o její obnově. To by se teta radovala, a kdo ví, jestli v tom neměla prsty. Sochař Vlček s profesorem Sixtou udělali za první války kopii podle původních nákresů, ale nebyla doba na kašny. Chudák purkmistr Krocín se tak obnovy svého pomníku nedočkal a musí mu stačit erb na dřív jeho domě U Halánků, dnes Náprstkově muzeu, nebo vzpomínka na někdejší usedlost Krocínka. Přitom by každý pražský primátor měl mít snahu obnovit tuto památku na svého předchůdce, pokud chce, aby se také na něj po staletích vzpomínalo. A tak je čas přijít s iniciativou na obnovu Krocínovy kašny, už pro tu tetu a pro toho primátora Krocína. Jistě kunsthistorici napíšou spoustu petic o tom, že ve Slivenci se už mramor netěží a že by tedy materiál nebyl autentický, že by to nebyla ani kopie, protože se kašna nezachovala jako celek, takže není co kopírovat a také by jistě zaznělo dost argumentů o tom, že kašnu dnes už netřeba, když nám voda teče z vodovodu. Opřeni o nový Mariánský sloup z dříkem z Indie, bez soch ďáblů zápasících s anděly v zemi plné ateistů se takovým argumentům bude možno dlouho potutelně smát a chystat si slavnostní putnu, se kterou si jednou půjdeme zase pro vodu na rynek. Neměli jste mezi příbuznými nějakého úředníka, kterému chybí neogotická radnice? Milovníka chladných zbraní, kterému se stýská po budově zbrojnice (té by teda musel kousek uhnout Husův pomník, ale to se vejde)? Žijí ještě potomci Fricka Neugrünnera z Chebu, jehož zkomoleně nazvaný Krennův dům do roku 1901 stával tam, co je dnes parčík před chrámem sv. Mikuláše? A co pranýř? Nekřičí ten nejvíc po obnově?   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-09 11:00:01

Literární vyhlídky (9. až 15. března)

Nadcházející týden nabídne literární akce především v české metropoli, kde mimo jiné odstartuje série čtení autorů a autorek nominovaných letos v některé kategorii na cenu Magnesia Litera. V Praze se také bude diskutovat o rakouské literatuře roku 2019 a nevšední zážitek slibuje i francouzsko-český večer současné poezie. Na závěr jako obvykle připojujeme několik aktuálních knižních tipů.   POZVÁNKY 9. 3. Praha / 17.30, Cafe Jedna Křest knihy Mariky Pecháčkové Kdo chytá v síti (BizBooks 2020). Dokumentární knihu o zneužívání dětí na internetu pokřtí režisér a dramaturg Jan Gogola ml. a nakladatelka a dokumentaristka Barbora Baronová. V prostorách Cafe Jedna, kde se natáčela většina schůzek s predátory ve filmu V síti, se budete moci potkat s autorkou knihy Marikou Pecháčkovou, režisérem Vítem Klusákem nebo jednou z obsazených hereček. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech V Shakespearových hrách je próza něco jako zapomnění na Boha. Pro pozvané hosty – filozofku, herečku a režisérku Annu Luňákovou, spisovatele Ondřeje Macla a knižního redaktora a básníka Jana Grabce – je příznačné, že se sice zapletli s „posvátnou“ poezií, ale mnohem bezhlavěji se vrhají do vyhaslých kráterů prózy. Uslyšíte ukázky z rukopisů, jejichž společným jmenovatelem by mohla být nemoc (ale také experimentování, složitost či hrůza ze světla). Jana Grabce nepředstavitelně bolí zub, Anna Luňáková se mimo jiné inspiruje psychoterapií, Ondřej Macl zas rozvíjí zkušenost práce v chráněném bydlení na Černém mostě. Vstupte do světa, jehož nejnesnesitelnější nemocí je láska... Praha / 19.00, Kavárna Liberál Oskar Georg Siebert, respektovaný amatérský filmař, autor autobiografického románu Einmal ein Fremder, immer ein Fremder a jeho českého překladu Jednou cizincem, provždy cizincem, se narodil v roce 1942 v Berlíně. Od roku 1944 až do svého vystěhování v červenci 1976 žil s matkou a sourozenci v Československu. Ve své knize popisuje těžký úděl dítěte německého původu, chlapce bez otce, který postupně dospívá v aktivního cílevědomého muže usilujícího o návrat do svého rodiště, aby si zde vybudoval nový život. Pestrý, místy dobrodružný a politicky angažovaný život zvláště po srpnu 1968 učinil z Oskara Georga Sieberta protivníka totalitního režimu, „disidenta a nepřítele socialismu“. V červenci 1976 se za podpory Organizace pro lidská práva OSN natrvalo vystěhoval do Západního Německa. V Československu ale zůstala jeho matka i sourozenci, a tak své vazby na rodinu a na přátele ve „staré vlasti“ nepřetrhal. Při svých návštěvách Československa je však jako každý cizinec povinen hlásit se na oddělení pasů a víz, kde je často vyslýchán bezpečnostními orgány v civilu. Aby bylo „vytěžení“, jak zní hantýrka StB, dostatečné, byli na něj nasazeni nejen samotní příslušníci StB, špionážní služba z Mnichova, přátelé a kamarádi ze sportovního prostředí, kde se pohyboval, ale i jeho tehdejší manželka, která se stala aktivní informátorkou StB. Když tento zvýšený zájem StB o svou osobu prohlédl, ukončil okamžitě své cesty do ČSSR a přerušil i styky s dřívějšími kamarády. Teprve v listopadu 2018 se seznámil s tajnými spisy StB z Archivu bezpečnostních složek vedenými na jeho osobu. A rozhodl se, že i tuto etapu svého života literárně zpracuje. S nadhledem, ironií a suchým humorem líčí své zážitky a skutečné události jako příhody fiktivní postavy českého Němce či německého Čecha, Bruna Schwarze.   10. 3. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum Jaké reakce vyvolalo udělení Nobelovy ceny za literaturu Peteru Handkemu? Kdo obdržel Rakouskou knižní cenu za rok 2019? Už jste četli Hlavní město? Zeď? Tylla? Lásku za časů Mahlstadtského dítěte? O uplynulém roce rakouské literární scény budou diskutovat germanistka Dana Pfeiferová, překladatelka a literární publicistka Marie Voslářová a germanista a knihovník rakouské knihovny v Brně Richard Guniš. Diskusi moderuje překladatelka a literární kritička Jitka Nešporová.   11. 3. Praha / 18.00, Městská knihovna v Praze – pobočka Žižkov Setkání se spisovatelkou Simonou Bohatou, autorkou prózy Máňa a ti druzí (2017), která ve své nové knize Všichni sou trapný (Host 2019) sleduje životní útrapy dospívajících dětí z jedné žižkovské třídy na pozadí normalizačních osmdesátých let. Praha / 18.30, Francouzský institut v Praze Francouzsko-český večer současné poezie představí šest francouzských a českých básníků, spjatých svou tvorbou s Prahou, ať už se v Praze narodili, žijí zde nebo se do Prahy aspoň načas vrací. Své verše přečtou Guillaume Basset, Sylva Fischerová, Benoit Meunier, Jean-Gaspard Páleníček, Bertrand Schmitt, texty nedávno zesnulého Stanislava Dvorského bude číst básník Jakub Řehák. Básně zazní vždy v originále a budou promítnuty v českém, respektive francouzském překladu. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla V rámci prvního ze čtyř plánovaných autorských čtení tvůrců nominovaných letos v některé ze sedmi kategorií výročních knižních cen Magnesia Litera se představí David Böhm (A jako Antarktida – Litera za knihu pro děti a mládež), Daniel Hradecký (Přibližování dřeva – Moleskine Litera za poezii), Jan Němec (Možnosti milostného románu – Litera za prózu) a David Zábranský (Logoz – Litera za prózu). Uvádí Pavel Mandys z pořádajícího spolku Litera.   12. 3. Praha / 18.30, Excelsior Pub Autorské čtení teoretičky umění a spisovatelky Mileny Slavické z knihy Povídky jamrtálské (2010) a debata o Nuslích a jejich duši. Nusle jsou čtvrť, ze které není úniku. Je ohraničená železnicemi, skřípnutá v údolí a z Nuselského mostu její obyvatelé vidí jen syrové betonové břicho. Depresivní a melancholická povaha čtvrti se odráží ve vyprávění o milostném trojúhelníku Anny, Bavora a Aki Kakaby.   14. 3. Praha / 10.00–19.00, Knihovna Václava Havla Hospic Dobrého Pastýře pořádá v KVH velký charitativní knižní bazar, kterému předcházela celostátní sbírka knih, proto se můžete těšit na fantastický výběr knižních novinek i hodnotných klasických děl. Najdete zde českou i světovou beletrii, bestsellery, severské drama, dětskou literaturu, sci-fi, poezii, učebnice, životopisy, cestopisy, detektivky, kuchařky i esoteriku. Na své si přijde opravdu každý. Jednotlivé tituly pořídíte za 50 / 100 /150 korun, některé i za dobrovolný příspěvek, za nákup vám bude vystaveno potvrzení o daru.   15. 3. Hradec Králové / 13.00–18.00, Labyrint Divadla Drak „Veletrh“ dětských knih kvalitních českých nakladatelů: Baobab, Meander a Labyrint. Dílny, tvůrčí atrakce a čtení z nových knih v podání herců Divadla Drak. Hosty Dračtení budou spisovatelka Petra Soukupová (Klub divných dětí, Kdo zabil Snížka?) – ze své nové knihy bude číst od 17 hodin – a grafička Petra Jiroušková (Povíhádky z Bílé a Černé vody).   NOVÉ KNIHY Jan Štifter: Světlo z Pauliny (Vyšehrad 2020) Povídková sbírka o pohnutých osudech z jižních Čech. Tohle je svět, tak žij! Není na co čekat – co nechytneš, uteče, k čemu nepřivoníš, zvadne. I půvabnou jihočeskou osadu Paulinu pohltil les, místo komínů ční k nebi stromy a všude je hrobové ticho. Ze starého světa však přece jen něco přetrvalo: příběhy, jména a dávná rozhodnutí, která mají vliv na naši přítomnost.   Heinrich Heine: Cesta Harcem (přeložili Kamila Jiroudková a František Hrubín, Academia 2020) Na podzim 1824 se student práv Heinrich Heine vymanil z nezáživného univerzitního provozu v Göttingenu a podnikl pěší putování po středoněmeckém pohoří Harz. Z něj později vzešla první Heinova publikovaná próza a jeden z nejslavnějších cestopisných textů německé literatury, Cesta Harcem. Nadšení z pěší cesty divokou přírodou, společenská kritika a objevování radosti ze „skutečného“ života z ní čiší dodnes. Nevelké dílo mladého básníka v mnoha rysech předznamenává jeho pozdější tvorbu, vyznačuje se takřka impresionistickou bezprostředností a subjektivitou, je moderní v propojení polohy osobní a politické, romantické i realistické, ironické i poetické. Text, v němž se snoubí styl novinářský se svrchovaně literárním, významně ovlivnil podobu moderního fejetonu.   Milan Děžinský: Hotel po sezóně (Host 2020) Oceňovaný básník a překladatel střední generace získal za svou poslední sbírku Obcházení ostrova (2017) Magnesii Literu za poezii. Nyní přichází s netypickou novinkou, sbírkou dle vlastních slov „stvořenou z radosti i piety“, a dále pokračuje: „Při četbě těch skvělých básníků z první půle dvacátého století být uhranut a vlečen rytmem a melodií, kterým už dávno odzvonilo. Psát anachronické básně a vědět, že patří do jiného století, a přitom je nedokázat oslyšet. Nechat se inspirovat a z názvuků tvořit ohlasové básně, ba si i radostně a beztrestně plagiovat. Pustit si, pustit si svou bláznivou volnoběžku.“   John Boyne: Můj brácha se jmenuje Jessica (přeložila Anežka Mann, #booklab 2020) Na svého staršího bratra Jasona se Sam Waver mohl vždycky ve všem spolehnout. Sam ho zbožňuje, zdá se totiž, že Jasonův život je perfektní – je přátelský, oblíbený, skvěle hraje fotbal a holky se můžou přetrhnout, aby s ním mohly chodit. Ale jednoho večera svolá Jason celou rodinu a svěří se jim s tajemstvím, se kterým se potýká už nějakou dobu. Tajemstvím, které hrozí je všechny rozdělit. Jeho rodiče si před tím zacpávají uši a Sam to nedokáže pochopit. Protože co byste dělali vy, kdyby vám váš bratr řekl, že ve skutečnosti vůbec není vaším bratrem? Že je ve skutečnosti... vaší sestrou? Nový román od autora bestselleru Chlapec v pruhovaném pyžamu.   Ondřej Hložek: Na vratkých nohou / Trautes Heim (do němčiny přeložil Ondřej Cikán, Kétos 2020) Co je to vlastně „Útulný domov“, ptá se Ondřej Hložek ve svých cituplných, v rakouském Slezsku usídlených básních. Je to místo, kde nás málem zasáhl blesk? Vzpomínka na otce v ztrouchnivělé chatě uprostřed lesa? Nebo vila ve tvaru motýla na pískových základech? Svazek obsahuje dvě nové sbírky mladého opavského básníka, „Trautes Heim“ a „Řečí srn“, které vycházejí rovnou dvojjazyčně: česky a v německém překladu Ondřeje Cikána. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-09 14:34:27

Františka Hodonského doteky krajiny na zámku Dobrohoř

V privátním zámku Dobrohoř na okraji jihočeského Starého Města pod Landštejnem, dva kilometry od hranice s Rakouskem, vystavuje do 13. října obrazy a matrice k dřevořezům František Hodonský (* 1945), někdejší žák profesora Františka Jiroudka na Akademii výtvarných umění v Praze, pozdější mnoholetý umělecký pedagog, svébytný krajinář jihomoravských lužních lesů. „Malovat jak příroda sama“ – to je heslo z přední strany výstavního katalogu i nadpis úvodního textu Jaroslava Vanči. Přijměme je jako verbální figuru, již nemusíme brát doslova. Obsahuje, co je objektivně neuskutečnitelné. Jiné to ale bude, když je, to heslo, ze zájmu uchopíme jako příležitost k mluvě „zvenčí“. Malování způsobem, jakým to dělá příroda, je iluzorní výkon. Pohled do krajiny je vymezen třemi rozměry, kdežto obraz, realistický, stylizovaný i nadreálný, je plošnou zmenšeninou ohraničenou výškou a šířkou. Třetí rozměr je konstrukcí z umělcovy volby, optickým klamem z malířova důvtipu a hlavně z jeho znalosti řemesla. Chtít malbou dosáhnout optických a duchovních kvalit poskytovaných přírodou, je marnost. Průpověď „Malovat jak příroda sama“ však může být obratnou verbální ilustraci. Ano, František Hodonský to může myslet právě tak. Je třeba podřídit umělecké konání trvalému intenzívnímu úsilí, aby obrazy nesly co možná nejvíce z optické a duchovní krásy, jakou umělcův zrak a cit zasahuje příroda. Kdysi bývalo cílem krajinářů, přenést na obraz rozmanitost podob krajinné skutečnosti. Zhruba od třetí čtvrtiny 19. století malíři krajinu vnímali jako otevřený prostor, do něhož mohli hojně promítat své dojmy. Teď, vlastně už řadu desetiletí, je pro ně krajina převážně vnitřním modelem. Pověděno jinak: Malíř krajinu vnímá se soustředěným spojením rozumu i citu. Nemá však ambice povědět cokoli spolehlivého na téma věcnosti jejího vzhledu. Co vnímá smysly, je základní látkou pro zrod původního díla, tedy krajiny umělcova nitra, jejíž vazby s předlohou jsou skryty v hlubinných duchovních vrstvách. Malířský věcný popis, třeba i se všemi možnými stylizacemi v duchu lyriky nebo exprese, pozbyl smyslu. A je tu ještě jedno důležité hledisko. Kreace. Tedy akt, díky němuž věc (bytost) začíná existovat. Étienne Souriau ve své Encyklopedii estetiky o kreaci říká: …jednou z podstatných podmínek je, že vytvořené dílo musí být opravdu dostatečně nové. Pokud nové není, nejde o kreaci, ale o napodobeninu. V tomto smyslu se tu ovšem strmě tyčí jiné faktum, neexistence absolutní novosti. Každé umělecké dílo se více či méně podobá dílům předchozím. Takže tu může jít jen o jakýsi práh dostatečné novosti. Ta se etabluje i v rozvojových fázích tvorby soudržných skrze tvůrcovu osobnost. Tak je tomu, dle mého mínění, v celku dosavadního malířského a grafického díla Hodonského. Okruh Hodonského témat je úzký, stejně jako není rozsáhlý krajinný prostor lužních lesů jeho rodné jižní Moravy, kde pramení a v měkkém emočním zábalu je uchováno umělcovo porozumění přírodě, krajině, světu. Aktuální zámecká výstava s vhodným označením „výběr z ateliéru“ dobře informuje o proměnách autorovy tvorby v posledních letech. Od osobitého tvarování krajiny k plošně reliéfnímu podání velkých ploch, jež nabízejí možnost pomyslného vnímání krajiny v její proměňující se barevné signatuře, s pomyslným přesahem rámu, pro otevřenou mysl s radostným prožitkem krásy barev, v jejichž poli je život. Součástí Hodonského tvorby jsou vícebarevné dřevořezy. V grafice je definitivním dílem otisk matrice, u dřevořezu zpracované pro tisk z výšky. Hodonský však matrici šťastně povýšil na svébytné solitérní dílo. Po ukončení tisku v počtu originálů dle záměru matrici barevně interpretuje, vzniká závěsná polychromovaná reliéfní skulptura. Matrice je samozřejmě vůči „svému“ grafickému listy zrcadlově obrácená, navíc s ním nemusí být barevně totožná. Ve svém původním smyslu dosloužila, leč zrodila se do nové krásy. Bylo by chybou zmínit zámek Dobrohoř, místo konání výstavy Františka Hodonského, jen jednou větou. Pestrost tamního sezonního kulturního programu v režii soukromých majitelů vyžaduje zvýraznění. Zámek byl postaven v druhé čtvrtině 19. století. Původně patřil tyrolskému rodu Wenzel von Sternbach. Od roku 2013 je soukromým majetkem. Vlastníci pořádají umělecké výstavy koncerty, uvádějí divadelní hry. Příjemně překvapuje, co zmohou lidé s nadšením pro harmonii v dimenzích architektury a soudobého umění. Přesto, že zámek je stále ve stavební obnově (nyní především zvenčí), většina přístupných interiérů má vlídný vzhled s rámcem v pestrosti ukázek z různých výtvarných projevů. V propagační brožuře dostupné návštěvníkům (rozsahem a polygrafickou kvalitou není u soukromých galerií běžná) jsou barevné reprodukce a bohaté informace k letošním výstavám: Insitní umění, obrazy Ondřeje Kohouta, Evy Vones, Zuzany Veselé, Otto Plachta, Františka Doubravy a Jaroslava Doubravy, ilustrace Evy Sýkorové Pekárkové, práce designera Adama Sýkory, vizuální umělkyně Veroniky Drahotové, performerky Veroniky Šrek Bromové, plastiky Veroniky Oleríny, Kurta Gebaura, fotografie Petra Velkoborského a k výstavě hlavní, výběru z ateliéru díla Františka Hodonského. František Hodonský, Malovat jak příroda sama, Výběr z ateliéru, Obrazy a matrice k dřevořezům, Staré Město pod Landštejnem 160, zámek Dobrohoř. Výstava je přístupná do 13. října, otevřena je v září denně mimo pondělí od 10.00 do 18.00, v říjnu v sobotu a neděli od 10.00 do 18.00 {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-12-06 09:09:25

Magický realisus: Pedro Páramo

Na první pohled útlá knížka a snadno byste mohli podlehnout dojmu, že ji bude mít kvapem přečtenou. Ale ona se od těch, které znáte, značně liší: jako byste otvírali tajemnou truhlu světa magie, nejistot a pochyb. Autor vás nenechá vydechnout a stále vás nutí přemýšlet. Mohli byste se totiž snadno ztratit mezi přítomností a minulostí, mezi světem živých a mrtvých. “Čtení Pedra Párama je pro mě jako otevření malé mozaikové krabičky, jen abych zjistil, že je prázdná, kromě šepotu těch, kteří ji v minulosti otevřeli,” píše o knížce Suhayl Saadi (Independent) a definuje jej jako “psychotický román…, který dělá vše, o čem by člověk nemohl nikdy snít, pokud je omezován současným dogmatem tvůrčího psaní.” Eileen Battersby v Irishtimes o knížce mluví jako o “krátké postmoderní novele, vytvořené jako veršované drama odehrávající se v zrcadlovém sále.“ Děj je protkávaný vzpomínkami a dialogy živých i duchů. Juan Preciado slíbil umírající matce, že vyhledá svého otce, kterého nikdy nepotkal. Sotva ta slova vyslovil, neměl v úmyslu je nikdy naplnit. Do doby, než se mu začaly zdát zvláštní sny a on se vydal na cestu do Comaly, odkud pocházela jeho matka. Cestou potkává muže, který bičem popohání osly, a od něhož se dozvídá, že Pedro Páramo je už mrtvý. A sám je také Pedrovým synem. Možná to bude první moment, kdy se zastavíte, soustředíte se na pomyslný  neutrální bod kdesi vpředu a zeptáte se sami sebe: proč cesta za někým, s kým už se nejspíš, pokud je toto tvrzení pravdivé, nelze setkat? Comala je však ještě víc pochmurná a tesklivá. Je plná zvláštních zvuků a ticha. Tady nemáte nikdy žádnou jistotu, na koho právě narazíte, a zdali řeč, kterou vedete, je stále s živým člověkem. Všechno tu vibruje na hranici mezi životem a smrtí. A pak to hledání otce. Lze-li opomenout slib daný před smrtí, všeobecně by to mohlo probouzet pocit touhy naplnění k nalezení svých kořenů. Zasadit se do kompletní rodiny. Najít něco, co spojuje. Ale primárně si je těžké představit cestu, která vyústí v hledání tyrana, jenž sužoval celé okolí. Pedro Páramo se skví řadou špatných vlastností. Mohlo to být samotné varování už na začátku: “Ničeho se u něj nedoprošuj. Vyžaduj od něho, co nám patří. Co mi byl povinen dát, a nikdy nedal… Že na nás zapomněl, synku, to ať ti draze zaplatí,” říká matka na smrtelné posteli. A slova cizince, jaký je Pedro Páramo? “Živoucí zášť,” odpověděl muž. *** Na cestě Juan potká mnoho postav, se kterými vede řeč. To zvláštní ticho protrhávají zvuky nebo slova… „Tahle ves je plná ozvěn. Jako by byly schované v dutinách zdí nebo pod kameny. Když kráčíš, cítíš, že jdou ve tvých stopách. Slyšíš vrzání. Smích. Tuze starý smích, jakoby unavený smíchem. A hlasy opotřebované mluvením. To všechno slyšíš. Myslím, že přijde den, kdy tyhle zvuky zaniknou.“ Tohle mi říkala Damiana Cisnerosová, když jsme procházeli vsí. (…) „A ze všeho nejhorší je, když slyšíš mluvit lidi, jako by hlasy vycházely z nějaké spáry, a přitom znějí tak jasně, že je poznáváš. Zrovna teď jsem cestou míjela dům, kde bděli u mrtvého. Zastavila jsem se, abych se pomodlila otčenáš. Za chvilku se oddělila od ostatních nějaká žena a přišla mi říct: -Damiano! Modli se za mě, Damiano!-    Sundala si šátek a já poznala tvář své sestry Sixtiny. -Co tady děláš?- zeptala jsem se jí. Nato se odběhla schovat mezi ostatní ženské. Abys věděl, moje sestra Sixtina umřela, když mi bylo dvanáct. Byla nejstarší. A nás bylo doma šestnáct děcek, takže si spočti, jak dlouho je už mrtvá. A podívej se na ni, pořád se ještě toulá po tomhle světě. Takže se nepolekej, pokud uslyšíš i ozvěny z méně vzdálené doby, Juane Preciado.“ „Vám moje matka taky ohlásila, že přijdu?“ zeptal jsem se jí. „Ne. A vůbec, co je s tvou matkou?“ „Umřela,“ řekl jsem.”“Už umřela? A na co?”“Nedozvěděl jsem se na co. Snad na zármutek. Hodně vzdychala.”“To je zlé. Každý vzdech je jako doušek života, o který se člověk připravuje. Takže umřela?”“Ano. Asi byste to měla vědět.”“Proč bych to měla vědět? Už spoustu let nevím nic.” „Tak jak to, že jste mne našla?“ (…) „Jste živá, Damiano? Povězte mi, Damiano!“ A najednou jsem na tě prázdných ulicích stál sám. Z oken otevřených k nebi vyčuhovala pružná stébla trávy. Oprýskané zdi odhalovaly své zteřelé vepřovice. „Damiano!“ vykřikl jsem. „Damiano Cisnerosová!“ Odpověděla mi ozvěna: „…ano… sová!“ … ano … sová…!“ *** Anotace nakladatele: Juan Preciado se na přání své umírající matky vrací do její rodné vesnice. Namísto kdysi rajské Comaly však nalézá jen vyprahlé místo a postupně odhaluje, že život zde není nic víc než pouhá vzpomínka. Neskutečné se prolíná s každodenním a v mytickém prostoru se ruší protiklad života a smrti. Příběh se koncentruje kolem ambivalentní postavy Pedra Párama, jenž bezohledně vládne celému kraji a současně trpí nešťastnou láskou k Susaně San Juanové. Nejedná se však o běžné líčení tragického života mexického velkostatkáře – vyprávění se skládá z útržků dialogů a monologů těžko identifikovatelných hlasů, chronologický sled událostí je narušován vzpomínkami a vkládanými rozhovory z minulosti. Novela, jež měla původně nést titul Šepoty, je komponována z hlasů zemřelých, předestírá perspektivu pověrčivých mexických venkovanů a překypuje symbolickými figurami a odkazy. Pedro Páramo se brzy po svém vydání stal zásadním dílem hispanoamerické literatury, jehož vliv nacházíme u autorů, jako jsou Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa či Julio Cortázar. Juan Rulfo (1917–1986) bývá označován za opravdového tvůrce magického realismu, jehož díla inspirovala Gabriela Garcíu Márqueze při tvorbě ikonického románu Sto roků samoty. Narodil se ve středním Mexiku ve vyprahlém kraji Jalisco, jehož nehostinnost se odráží v mnoha jeho textech. Po smrti rodičů vyrůstal v sirotčinci, studium na právnické ani filozofické fakultě v Ciudad de México nedokončil a pracoval jako úředník. Jeho nepříliš rozsáhlá, ale o to významnější tvorba, jež se vyznačuje střídmým a hutným stylem, měla zásadní vliv na španělsky psaný román druhé poloviny 20. století. Rukopisy důkladně přepracovával a za svého života vydal pouze dvě knihy: soubor sedmnácti povídek Llano v plamenech (El llano en llamas; 1953) a román Pedro Páramo (1955). Po vydání Pedra Párama Rulfo spisovatelskou dráhu v podstatě opustil a začal se více věnovat fotografování, v roce 1964 byl podle jeho novely a scénáře Gabriela Garcíi Márqueze a Carlose Fuentese natočen stejnojmenný film El gallo de oro (Zlatý kohout). MB

Čas načtení: 2021-05-03 12:41:03

Fenomén devadesátek zmapuje celovečerní film, televizní dokument a kniha. I vaše vzpomínka může pomoci

Byla to doba plná euforie a nadějí, dekáda plná změn. Padla stavidla, svoboda byla všude a jakékoli mantinely byly tak daleko, že je mnozí ani nezahlédli. Dovalili se Rolling Stones, sovětským tankům zamával z pódia Frank Zappa, do Prahy se vrátil Ivan Král, zpod bývalého Stalinova pomníku začalo vysílat první soukromé rádio a Michael Stipe z R.E.M. se marně snažil zaplatit za smažák u stánku na Vranovské přehradě platinovou kreditkou. Devadesátá léta minulého století byla v historii naší kultury a zejména hudby mimořádnou a neopakovatelnou dobou. Z různých úhlů pohledu se tomuto fenoménu bude věnovat rozsáhlý projekt Devadesátky, který vzniká pod vedením filmového producenta Petra Kozy. Nejen pamětníci se mohou těšit na celovečerní film režiséra Radima Špačka a scenáristy Lukáše Csicselyho, šestidílný dokumentární televizní cyklus Jakuba Skalického a knihu hudebního historika a publicisty Radka Diestlera. Traduje se, že kdo si něco z devadesátek pamatuje, tak je doopravdy neprožil. Možná ale, že právě vy máte doma nějakou hmatatelnou vzpomínku, která může autorům Devadesátek pomoci. Autoři projektu prosí o pomoc s hledáním archivních materiálů z let 1990-1999, fotografie, plakáty, vstupenky, programy, soukromé nahrávky, audio i video záznamy z koncertů či parties v klubech i na festivalech (jejich digitalizaci si autoři zajistí), fanziny, časopisy a další memorabilie z tohoto období, včetně koncertů zahraničních interpretů na našich pódiích. Své tipy a bližší informace můžete zaslat na e-mail devadesatky@kozafilm.com. Petr Koza, producent a iniciátor celého projektu, zažil devadesátá léta jako dítě a teenager, emocionální impulsy té doby a objevování různých hudebních stylů však pro něj zůstaly klíčové. „Vracím se přes tehdejší hudbu ve vzpomínkách do doby, po které se mi stýská, ale nevím přesně, co bylo za tím vším. A to je pro mě vlastně klíč k otevření toho velkého příběhu a dlouhého vyprávění,” říká Koza a dodává: “Dalo by se říci, že jde o celkem nedávnou historii, ale čas letí rychleji, než se nám zdá a od roku 1990 už je to více než 30 let. Je to jeden z mnoha důvodu důkladně se do té doby ponořit a zachovat tu jedinečnost i pro budoucí generace.“ Režisér Radim Špaček, který se ujal režie celovečerního filmu, devadesátky prožil naplno. „Měla by to být nejen vzpomínka na naše mládí, ale i na pocit kolektivní euforie, která tehdy ovládla celou společnost, nic se nezdálo nemožné a optimismus byl k mání zdarma na každém rohu,” říká režisér k filmu, který bude rámován příběhem unaveného rockera – padesátníka Franty a jeho dvacetiletého synovce Petra. „Divoký́ a svižný́ styl odkazující na náladu devadesátek chceme eklekticky přetavit i do filmu, který́ tak může na každého působit jinak. Jako analýza, pomník, pohádka, monument, sci-fi či memento,” dodává Špaček. Šestidílný dokumentární televizní cyklus Jakuba Skalického, do jehož základního fundamentu bude patřit také mravenčí práce Radka Diestlera na přípravě knihy o české a slovenské hudební scéně 90. let zmapuje scénu té doby z více úhlů. Bude se zabývat kluby a festivaly, rozhlasovými a televizními pořady, časopisy a fanziny. Zmapuje činnost agentur a promotérů, připomene koncerty zahraničních hvězd u nás i první zkušenosti českých kapel v zahraničí. Probere mainstream i extrémní žánry a přinese pohledy na gramofonový trh a silné i obskurní příběhy na téma „jak se prodávala hudba”. Nezapomene ani na vizuální aspekty tehdejší dynamické doby, klipy, plakáty či typické prvky v oblečení. Časovým rámcem cyklu bude období od 3. prosince 1989 (slavný́ koncert Pro všechny slušný lidi) až po rok 1999. „V devadesátých letech jsme na ČT dělali pořad, který se jmenoval Paskvil. Vymysleli jsme ho to léto, co přijeli Pink Floyd. Bylo mi 21. Producentovi 19 let. Během měsíce jsme sehnali milion korun a za další měsíc začali točit. Pak jsme ho vysílali deset let. Mohlo by se tohle stát někdy jindy než v téhle dekádě?“ klade řečnickou otázku Skalický. Kniha Radka Diestlera by měla vyjít v příštím roce, filmové projekty plánují premiéru o dva roky později. Více na www.devadesatky.com. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-08 22:45:13

Markéta Pilátová: Nejraději mám knihy, které mi otevírají okna do jiného světa

Do světa literatury vstoupila Markéta Pilátová v roce 2007 a od té doby napsala několik knih pro děti i dospělé. K psaní se dostala již za pobytu ve španělské Granadě, když přispívala cestopisnými reportážemi do časopisu Respekt. Pak strávila dvanáct let v Latinské Americe, kde učila české krajany. Vrátila se do Čech a píše stále, právě má rozpracované dva náměty a dokončuje knihu pro děti.   Vaše prateta byla knihovnice a vaše babička milovnice knížek. Knížky jste měla tím jaksi předurčeny. Jaké bylo vaše dětství v rodné Kroměříži? Bylo to dětství plné knížek a sportování. Můj tatínek byl a je velký sportovec, který mě učil hrát tenis a lyžovat, chodila jsem stejně jako moje maminka do gymnastiky a dětství jsem trávila na tenisových kurtech zvaných Bajda. A když jsem zrovna netrénovala na tenise, nebo na lyžích tak jsem si četla, nebo hrála divadlo v dramatickém kroužku.   Co vás přivedlo ke studiu latiny, románských jazyků a historie? Moje maminka mi vždycky vyprávěla, že můj děda chtěl studovat historii, ale že byl z chudých poměrů a nemohl. To ve mně možná nějak zůstalo, ta vzpomínka na dědu, kterého jsem sice nikdy nepoznala, ale který chtěl být historikem. Ale historie mě zajímala vždycky, ráda jsem četla tlusté historické romány, hlavně o starém Řecku a Římě a myslím, že i proto jsem se pak přihlásila na latinu v kombinaci s historií. Jenže po bakalářské zkoušce z latiny jsem si říkala, že bude lepší naučit se nějaký živý jazyk, a tak jsem přestoupila na španělštinu a později jsem si ještě přibrala portugalštinu. Tyhle jazyky vychází z latiny, takže mi jejich studium přišlo logické.   Po studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci jste zde působila jako odborná asistentka a výměna učitelů vás zavála do španělské Granady, kde jste byla dva roky, pak jste dva roky učila v Brazílii a poté krajany v Buenos Aires a nakonec jste v Latinské Americe strávila dvanáct let. Jak na ten čas vzpomínáte?  Jako na čas, kdy se mi neskutečně rozšířil svět. A odnesla jsem si z toho pocit, že svět je ohromně zajímavý a plný nejrůznějších kultur a pohledů na skutečnost a že je obohacující se v té rozmanitosti smět pohybovat a vnímat ji.   Již za pobytu v Granadě jste začala psát cestopisní reportáže pro časopis Respekt. A v roce 2007 jste vstoupila do literatury románem Žluté oči vedou domů, za který jste byla nominována na Cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Román pojednává o hledání kořenů domova a je více autobiografický. Co vás vedlo k napsání první knihy? Asi pocit, že chci zachytit čas, který jsem trávila s českými krajany v Latinské Americe. Toužila jsem napsat jejich příběhy, které přede mnou ještě nikdo nezpracoval. Chtěla jsem, aby se neztratily, protože jsme měla a mám pocit, že jsou důležité, že jsou součástí naší české identity, našeho příběhu, přestože se odehrávali v dalekých zemích, kam tihle lidé museli z nejrůznějších důvodů odejít. A zároveň jsem věděla, že se většinou jedná o tzv. orální historii, která se nedá ověřit, že to, co mi moji známí a žáci vyprávěli, je částečně fikce, proto jsem se ty příběhy rozhodla zpracovat jako román.   Přišly další tituly a nejnovější kniha Senzibil vyšla v roce 2020. Podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? A připravujete další literární dílo?  Témata si vybírám dost intuitivně. Něco mě zaujme, ale pak si hodně dlouho rozmýšlím, jestli s tím námětem chci strávit několik let. Nepíšu moc rychle, svoje texty nechávám občas dost dlouho zrát v čase, a tak z hodně věcí, které mne zaujmou, vyberu něco, o čem jsem si jistá, že mě bude bavit psát i několik let. Teď mám rozpracované dva náměty – jeden je z konce devatenáctého století a příběh se odehrává v komunitě českých Němců z Liberecka, kteří odcházeli na jih Brazílie, aby tam káceli prales a zakládali komunity tzv. bohemios v Brazílii. A druhý je z oblasti Jeseníků, o lidech, kteří dokázali žít sami v horách, aby nemuseli dělat kompromisy. A dokončuji dětskou knížku z období osvobozování Velkých Losin. Měla by se jmenovat Bába Bedla.   Ve své literární tvorbě nezapomínáte ani na nejmenší, kterým jste věnovala několik publikací. Jak se vám píše pro děti a jaké jsou jejich reakce na vaše knížky? Psaní pro děti mi dává větší svobodu. Můžu si v nich dovolit mnohem fantasknější způsob uvažování než v románech. Reakce mám hezké, některé děti prý moje knížky i sbírají, podle knihovnic, které moje knížky dětem půjčují, je čtou hloubavější děti, které jsou introvertnější a mají rádi trochu složitější čtení a náměty.   Na svém kontě máte také sbírku poezie Zatýkání větru, básně jsou inspirovány vaším pobytem v Brazílii a Argentině a věnujete se také překladům ze španělštiny, zmiňme román Normy Lazo Věřící nebo či knihy stripů Macanudo od Ricarda Linierse. Zkoušela jste sama psát španělsky? Zatím ještě ne, ale teď jsem do španělštiny přeložila svou knihu pro děti Jura a lama a mám nabídku na to, abych napsala španělsky dětskou knihu. Asi to zkusím.   A jaká jste čtenářka vy? Jaká knížka vám udělá radost? Vždycky mi udělá radost kniha, která mne zavede do světů, kam bych se jinak sama nikdy nevypravila. Knihy, které mi otevírají okna do jiného světa, mám asi nejraději, mnohem méně jako čtenářka vyhledávám knihy z prostředí, které dobře znám. Nehledám v knihách zrcadla, v nichž by se nějak zrcadlila moje realita.   Několik let jste žila v zahraničí. Co pro vás znamená domov? Kde jej máte dnes? Domov je místo kde si vždycky můžu odložit hůl a klobouk, to řekl spisovatel Bruce Chatwin. Pro mne je to můj dům ve Velkých Losinách a ještě víc moje zahrada, v ní se cítím nejvíc doma.   Markéta Pilátová se narodila 1. února 1973 v Kroměříži. Vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci (románské jazyky a historii), kde pracovala jako odborná asistentka. Působila jako učitelka ve španělské Granadě, v Brazílii a v Buenos Aires v Argentině. Napsala knihy Žluté oči vedou domů, Má nejmilejší kniha (nominace na Cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého), Tsunami blues, Kulaté rány slov, Hrdina od Madridu, S Baťou v džungli, Senzibil a sbírku poezie Zatýkání větru. Je také autorkou knih pro děti Víla Vivivíla a stíny zvířat, Kiko a tajemství papírového motýla (nominace na Magnesiu Literu), Víla Vivivíla a piráti jižního moře, Kiko a tulipán, Jura a lama.        {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-07-13 16:13:12

Irra, Miroslav: Československé vojenské letectvo 1945-1950. Díl. 1. Organizační vývoj a personální výstavba

Autor: agnes Datum: 13.07.2025 16:13:12 Název knihy:Name of the book:Československé vojenské letectvo 1945-1950. Díl. 1. Organizační vývoj a personální výstavba-Autor:Author:Irra, MiroslavMísto vydaní:Published in:ChebNakladatelství:Publisher:Svět křídelRok vydání:Year of Publication:2005Počet stran :Pages:831 ISBN10:ISBN10: 80-86808-33-5ISBN13 :ISBN13:-Fotografie obálky:Cover:- Obsah:Content: Obsah: Poděkování autora Místo úvodu Část I: Květen 1945 - únor 1948 1. Východiska a předpoklady 2. Organizační výstavba: teorie, úvahy a plány versus realita a) Volba optimálního organizačního modelu b) “Konečná” mírová organizace letectva c) Vývoj do února 1948 3. Zahraniční letci v obnoveném čs. letectvu 4. Letectvo v “Akci B” Přílohy к části I: 1. Stav letectva u 3. letecké oblasti v červenci až září 1945 2. Skutečný stav čs. letectva к 30.10.1945 3. Uzemní působnost velitelství letectva oblastí a rozmístění letectva - skutečný stav na počátku r. 1946 4. Skutečný stav letectva v období 1946-1.8.1947 5. Organizace a působnost Hlavního štábu - velitelství letectva v letech 1945-46 6. Organizace V. odboru MNO letecko-technického v r. 1946 7. Organizace Velitelství letectva po reorganizaci v r. 1947 Část II: Únor 1948 - konec r. 1950 1. Důsledky únorových událostí v letectvu 2. Organizační vývoj do konce r. 1950 3. Akce Dl Přílohy к části II: 1. Přehled personálních opatření vůči příslušníkům čs. letectva v letech 1948-1950 2. Seznam čs. letců, kteří opustili ČSR nebo se nevrátili ze zahraničí v době od 25.2. do 31.12.1948 3. Soudně stíhaní letci v letech 1948-1952 4. Věznění a zavraždění letci v letech 1948-1954 5. Organizace Velitelství letectva а V. odboru MNO v r. 1948 6. Organizace Velitelství letectva а V. odboru MNO v r. 1949 7. Čs. letectvo - stav a organizační změny v letech 1948-1950 8. Územní působnost leteckých okruhů od 15.12.1948 do 31.12.1950 Část III: Letectvo a veřejnost Část IV: Vyšší velitelství a útvary čs. letectv a v letech 1945-1950 1. Velitelství leteckých oblastí, velitelství letectva oblastí a velitelství leteckých sborů 2. Letecké divize 3. Letecké pluky stíhací a bitevní 4. Letecké pluky zpravodajské 5. Ostatní letecké útvary 6. Pozemní útvary letectva 7. Vědecký letecký ústav Přílohy к části IV: 1. Organizace a počty velitelství letectva oblasti 2. Organizace a počty velitelství leteckého sboru 3. Organizace a počty velitelství letecké divize 4. Organizace a počty leteckého pluku stíhacího 5. Organizace a počty leteckého pluku bitevního 6. Organizace a počty leteckého pluku zpravodajského 7. Organizace a počty LDS a LDP 8. Organizace a počty cvičné letky, dčlostřelecké letky, Stíhací letky 5 9. Organizace, počty a působnost letištní peruti a letecké základny 10. Organizace a počty letištních správ11. Organizace a počty leteckého náhradního pluku 12. Organizace a počty leteckých skladů Část V: Personální výstavba čs. letectva v období 1945-1950: 1. Možnosti a problémy 2. Výcvik personálu a) Pilotní přeškolovací kursy b) Výcvik a výchova nového personálu c) Letecký výcvik u útvarů d) Bojová pohotovost a střelecký výcvik e) Letecká taktická cvičení 3. Letecké školy a kursy a) Letecká vojenská akademie, Škola na důstojníky letectva v záloze b) Letecké učiliště c) Vojenská odborná škola pro letecké mechaniky d) Letecká přípravná škola e) Letecká spojovací škola f) Letecké střelecké učiliště g) Stíhací výcvikové středisko h) Kurs pilotů dvoumotorových letadelPřílohy к části V: 1. Plánované a skutečné počty personálu čs. letectva 2. Školy a kursy letectva v období 1945-1950 3. Velitelský sbor čs. letectva 4. Funkcionáři čs. letectva v letech 1945-1950. Část VI: Svědectví doby President к letcům Vzpomínka genmjr. v. v. Ing. Karla Mrázka Třetí tumus Navigátorem na Mosquitu Poválečná křídla Tak šel čas Vzpomínka na Leteckou spojovací školu Slavnostní první vzlet nových čs. pilotů Slovo mají žáci Nejmohutnější mezinárodní letecký den Založení sdružení zahraničních letců Zvláštní rozkaz ministra národní obrany Prokletý únor Z pamětí absolventů 5. turnusu První poručíci letectva jmenováni Obrana lidu 21.6.1948 Akce Dl Vzpomínka Jiřího Maňáka Historie jednoho úletu Úlet Svědectví genmjr. Jana Prokopa o věznění v počátcích komunistického režimu Genmjr. let. v. v. Karel Mrázek vypráví o mjr. let. Josefu Bryksovi Jeden z mnohých Vzpomínka Zdeňka Kýkala Armádní rozkaz ke Dnu československého letectva Letecká vojenská akademie 1.7.1949 až 30.6.1951. Péče o zdraví Před jmenováním nových poručíků letectva Přehled vojenských hodností Slovenského štátu v letech 1939-45 a přibližné porovnání s hodnostmi čs. branné mociPřehled vojenských hodností čs. branné moci v letech 1945-1950 Přehled použitých zkratek Prameny -Anotace:Anotation:--Recenze:Review:--

Čas načtení: 2021-03-05 19:47:46

Rozsvícení svíček připomene vyhlazení Terezínského rodinného tábora v Osvětimi

Tradiční pietní akce Vzpomínka na BIIb, která připomíná vyhlazení tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi v roce 1944, se uskuteční i letos. V pondělí 8. března v 17.45 hodin bude navázán hudební telemost mezi nádražím Bubny a ministerstvem zahraničních věcí v Praze. Svíce za zesnulé se následně symbolicky rozzáří před Černínským palácem i na místě paměti bývalého vyhlazovacího tábora v Osvětimi – Birkenau, odkud byli vězni rodinného tábora vyhnáni na smrt. Při vyhlazení rodinného tábora v Osvětimi v noci z 8. na 9. března 1944 přišlo o život téměř 4000 žen, mužů i dětí. Tato největší hromadná vražda v historii Československa byla koncem falešné naděje, kterou dostali obyvatelé tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi – Birkenau označovaného jako BIIb. Podle vzpomínek spisovatele a překladatele židovského původu Pavla Stránského z knihy Poslové obětí tuto sekci koncentračního tábora nacisté založili jako zástěrku za účelem manipulace s veřejným míněním. Měla posloužit jako alibi, když se objevily zprávy o organizovaných masových vraždách v Osvětimi. V září roku 1943 dopravili nacisté do tohoto tábora dva transporty z Terezína, v prosinci téhož roku dva další a poté tři v květnu roku 1944. Každý transport měl zůstat v táboře šest měsíců a pak zemřít v plynových komorách. Zaplynované měli nahradit „čerství“ vězni, aby případná komise Mezinárodního červeného kříže zjistila, že jsou vězni v „dobrém“ stavu. Většina obětí byla deportována do terezínského ghetta přes nádraží Bubny. V onu osudnou noc z 8. na 9. března 1944 odvezli nacisté – až na malé výjimky – všechny dosud žijící vězně ze zářijového transportu do plynu. Jednalo se celkem o 3792 bývalých československých občanů, kteří jsou tak dodnes velkým symbolem dvojité zrady vykonavatelů nacistické koncepce konečného řešení židovské otázky. „Vzpomínku na BIIb měl Památník ticha k březnovému datu zajištěnou s velkým hudebním programem již vloni. Na poslední chvíli byl koncert kvůli první vlně pandemie odvolán a přeložen na červencové datum, kdy připomínáme definitivní likvidaci rodinného tábora. Také letos připravujeme koncert na červenec. Považujeme za podstatné připomenout i 8. březen jako významné datum naší válečné historie,“ říká Pavel Štingl z Památníku ticha. Pietní akce začne v 17.45 hodin předtočenou vzpomínkou přímo z nádraží Bubny, jejíž součástí bude Wiegala (ukolébavka) od Ilse Weberové v podání mezzosopranistky Edity Adlerové. Studenti Gymnázia Přírodní škola přednesou parafrázi Ježkova blues Svět naruby nazvanou Kufr naruby přizpůsobenou pro jedno ze svých terezínských představení. V 18 hodin naváže online stream z prostranství před Černínským palácem, kde po úvodu zvláštního zmocněnce ministerstva zahraničních věcí pro holocaust Roberta Řeháka zazní houslové sólo ze sonáty Viktora Ullmanna a báseň Františka Basse Zahrada. Vzpomínka vyvrcholí rozsvícením celkem šesti svící, červeným zabarvením světel osvěcujících Černínský palác a ve stejný okamžik se rozsvítí svíčky i na autentickém místě bývalého „lágrbaráku“ BIIb v Birkenau. Jedna bude svíce zapálena za všechny oběti holocaustu a pět dalších za oběti vyhlazení rodinného tábora. „V dnešní těžké době daleko více chápeme utrpení oněch nevinných dětí, žen a mužů. Minulost se nám najednou více zpřítomňuje a vede nás k povinnosti připomínat a učit se zvláštní citlivosti a ostražitosti ke všem projevům, které by mohly vést k podobným hrůzám. Kéž bychom dokázali v sobě najít takovou sílu, solidaritu a odvahu, kterou v lágrech mnozí prokazovali vůči druhým tváří tvář smrti,“ říká Robert Řehák, zvláštní zmocněnec pro holocaust, mezináboženský dialog a svobodu vyznání.  Celou vzpomínkovou akci bude možné živě sledovat na online kanálu ministerstva zahraničních věcí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-29 12:45:44

Vzpomínka na likvidaci tzv. Terezínského rodinného tábora se uskuteční na místě bývalého Radiotrhu a ve Veletržním paláci

Pietní akce nazvaná Vzpomínka na BIIb věnovaná smutnému datu naší historie – největší jednorázové masové vraždě v historii Československa v roce 1944 se měla konat v březnu. Nově se uskuteční v úterý 14. července v 17.30 hodin. Začne komorní hudební předehrou u pamětní desky před bývalým Parkhotelem na Praze 7. V 18.30 hodin vyvrcholí slavnostním koncertem Bennewitzova kvarteta ve Velké dvoraně Veletržního paláce. V tzv. Terezínském rodinném táboře v Osvětimi přišlo v roce 1944 ve dvou fázích o život téměř 7500 vězňů. Vzpomínka na BIIb bude letos začínat přímo na místě paměti, kde martyrium pražských Židů začalo. Nástupní místo pro deportované občany Prahy židovského původu bylo ve veletržním areálu Radiotrh v sousedství Veletržního paláce, kde později vyrostl Parkhotel. V prostředí, kde byly za první republiky nabízeny zázraky elektronického průmyslu, si přesídlovací centrála RUSHA SS pronajala jednu z hal pro registraci. Odtud byly osoby povolané do transportů vypravovány ve čtyřstupech na nádraží Bubny. Likvidace tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi měla v první etapě téměř 4000 obětí. Byla to největší jednorázová genocida československých občanů v naší historii. Ve druhé vlně 10. až 12. července 1944 zahynulo 3500 zbylých vězňů a tábor BIIb byl zlikvidován. Šlo o konec falešné naděje, kterou dostaly židovské rodiny, jež sem byly deportované postupně od září 1943. Podle vzpomínek spisovatele a překladatele židovského původu Pavla Stránského z knihy Poslové obětí tuto sekci koncentračního tábora nacisté založili jako zástěrku za účelem manipulace s veřejným míněním. Měl pravděpodobně posloužit jako alibi, když se objevily zprávy o organizovaných masových vraždách v Osvětimi. V září roku 1943 dopravili nacisté do tohoto tábora dva transporty z Terezína, v prosinci téhož roku dva další a poté tři v květnu roku 1944. Každý transport měl zůstat v táboře šest měsíců a pak zemřít v plynových komorách. Při vstupu do Velké dvorany Veletržního paláce bude možné zhlédnout výstavu Památníku ticha zpracovanou z fotografií Jana Lukase s texty Ondřeje Kundry Druhý život Vendulky V. Vstup na pietní akci i koncert je zdarma. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-13 07:59:54

Uvěřitelné povídky Zdenky Ulčové-Gallové

Jedna z významných českých a evropských specialistek v oboru lidské neplodnosti Zdenka Ulčová-Gallová (*1954) se občas nachází v psaní beletrie – a zveřejnila nedávno svoji třetí knihu, povídkový soubor Šampuska. Na rozdíl od titulů předchozích Čekání na Kateřinu (2001, znovu 2007) a Nedosáhneme na nebe (2012, napsáno ve spolupráci s Jaroslavou Gallovou) se nyní dají v textu výrazněji registrovat autobiografické kořeny. Podobné prvky má většina z třiceti povídek, nicméně na to nelze docela spoléhat: některé jsou fikcí. Na to může upozorňovat třeba již dávnější doba, do které je spisovatelka zasazuje, ale i jiné aspekty často nehrají. Jde o jakési regulérní klamání tělem a my se musíme mít neustále na pozoru, abychom tvůrkyni neztotožnili s vypravěčkou či hrdinkou některé z epizod. Autorka se každopádně nespokojila se vzpomínáním a umně beletrizuje. Příběhy stahuje na co nejmenší prostor a dopřává jim pointy. A chybí-li náhodou taková pointa, byla by násilím, jak vycítíme. Zdenka Ulčová-Gallová má dobrý odhad na to, kdy sekvenci z daného prostředí ukončit a kdy a kde ji naopak začít. Ví také, co ze životaběhu vyhodit, co pominout, čím neotravovat. A disponuje smyslem pro nenásilné metafory. Povolání lékařky chtě nechtě prosakuje do textu s jakousi samozřejmou vitalitou optimismu a klidné dobroty. Od studentských let se autorka pilně propracovává vlastní historií a od svého rodiště se dostává i k velmi četným cestám světem. Vedle Německa či Rakouska putujeme tak spolu s ní do vícera zemí v kapitolách-povídkách Vzpomínka na Alžírsko, Přivítání v Íránu, Washington, Brazilské intermezzo, Vzpomínka na Island a Grónsko, Japonec v lese, Dnešní španělština, Měsíc v Itálii, Dánská odysea a Cambridge, Cesta z Oxfordu, Setkání v Izraeli, Austrálií ve dvou. Pisatelka si ovšem dala pozor, aby nevytvářela pouze další cestopis. Anebo jen kytici referencí z lékařských sympozií. A historek z natáčení. Ani zdaleka se nevnímá jako celebrita a úspěšně se radši popasovala s náročnou formou krátké povídky. Některé přitom sice vypráví v první osobě, nicméně v mužském rodě. Umným řetězením epizod svého života vznikl nakonec útvar blížící se až střihovému románu a i při jisté poklidnosti zahrnul přesně ve dvou třetinách i velmi šokující, děsivou sekvenci. Ta se pro změnu odehraje ve Švýcarsku, v Basileji a líčí se tu šílenství vědce – provázané s událostmi, které předcházejí rozvodu. Děj tohoto příběhu je situován do roku 1968. Z každé kapitoly je znát především skromnost, se kterou se však autorka představuje také jako úspěšná vysokoškolská pedagožka a laureátka řady cen. I původkyně mnoha publikací odborných. Ale nehřeší na to. V literárním světě, je-li nějaký, umí tento svůj kredit až bezstarostně odložit. Ne, každý by totéž neudělal. Zdenka Ulčová-Gallová sice těží i z vlastní specializované práce (ta se nedá zcela ignorovat, protože jí uspokojivě naplnila život), avšak efekt většiny textů vzniká spíš dík zdařilému vykreslení vztahů. Často by úplně stejně fungovaly i bez ohledu na odborné aspirace jejich zaznamenavatelky, vysnívatelky. Povídkový charakter knihy se autorka nebojí sem tam roztříštit sekvencemi přiznaně vzpomínkovými, avšak stručnost je stálý arbitr. Příběh je ctěn, čtenář s ním, a povětšinou narážíme na příběhy s přesahy. Takovým je dokonce i kapitola Zkušenosti s kočkami, zahrnující český překlad pasáže z autorčiny – anglicky psané – povídky My bicycle Mustang history (1987). Zdenka Ulčová-Gallová ve své NEODBORNÉ práci zdárně psychologizuje (dokonce i ve chvíli, kdy zachycuje svého kolegu, básníka Miroslava Holuba) a vždy jejím povídkám uvěříte. Nestaví logiku na hlavu. A pokud ano, pouze tak, jak to sám život občas provádí, když nás zrovna prahne semlít. Je přínosné si pročíst tento epizodický záznam nostalgií prodchnutých pohledů na život, toto líčení ne vždy lehkého světa od dětství let šedesátých až takřka do současnosti.   Ukázka z knihy I když jsme žili velmi skromně, rodiče nám dopřávali vše, co bylo v době našeho dětství v Hořovicích dostupné. Sestra Jaroslava krásně malovala, vynikala jako tatínek nejen v matematice, ale i v šachu. Byla trochu pomalejší, měla medvídkovitou postavičku, od dětství ráda jedla a často se pohybovala v blízkosti kuchyně. Maminka usoudila, že jí kroužek vaření jedině prospěje a že její nádherné obrázky budou předlohou třeba i k výtvorům z látky, a tak ji nasměrovala do kroužku šití. Hraní na housle jí moc nešlo, protože moje sestra neměla a nemá žádný hudební sluch. Mně doma říkali třeštiprdlo, Zdendulí, neklidko; bývala jsem tak temperamentní, že ani ve škole už nevěděli, jak moji energii zkrotit. Tak jsem byla zařazena na gymnastiku, tenis, výuku cizích jazyků. Na hru na akordeon. Běhala jsem často po loukách, sestavovala herbář v českém a latinském jazyce, občas přinesla domů ještěrku, mloky a ježka, zkoumala močové krystaly těchto zvířat i našich rodičů a kamarádek ve vypůjčeném školním mikroskopu značky Meopta a pečlivě zaznamenávala rozdíly nálezů. Bylo mi čtrnáct let a moje první ucelenější vědecká práce se jmenovala Vliv délky spánku na menstruační cyklus. Sestavila jsem velmi podrobné tabulky, do kterých jsem zapisovala délku spánku a přesné termíny měsíčního krvácení. Moje o tři roky mladší sestra Jarunka vždycky čekala, až budu pravidelně oddychovat, zapsala čas a zbytek jsme spolu dopočetly ráno po probuzení. Barevnými tečkami jsme na závěr jednotlivých dnů označovaly nálady: červená barva znamenala veselou náladu, modrá normální, černá smutek. A tak jsme měřily a zapisovaly celý rok, pak vyhodnotily a výsledky s přiloženou dokumentací přihlásily k účasti na přírodovědné olympiádě naší základní školy v Hořovicích; škoda, že z druhé části vědomostní soutěže jsme ztratily dva body. Ale stejně se pak naše duo radovalo z druhého místa a odměny, knihy Letem nad Československem. Ve vitrínce nad psacím stolem jsem vystavila portréty z časopisu ABC: doktora Alberta Schweitzera, Marii Jolliot-Currie a bezejmenného lékaře v bílém plášti držícího v rukou kojence. Četla jsem často a opakovaně knihy o Africe od Friče, Holuba, Hanzelky a Zikmunda: dávno rozhodnuta, že jednou budu lékařkou. Afriku jsem si vysnila, drsnou romantiku reportáží z nemocnice Lambaréné jsem hltala nekriticky. Moc jsem si přála pokračovat v práci svých vzorů, ale bylo mi třináct čtrnáct let a představy se míchaly se sny, všechno bylo ještě strašně daleko a svět jsem pozorovala obrovskými růžovými brýlemi…   Zdenka Ulčová-Gallová: Šampuska. Ilustrace Barbara Bednářová. Petrklíč 2019. 160 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-28 18:20:41

Olga Stehlíková: Kařut & Řabach (ukázka z knihy)

Nejen u nás, i na planetě Praminda má velkou důležitost hláska Ř. Dvojčata Kařut a Řabach si musejí pohlídat nejen ji, ale také jeden druhého. Jak to dopadne s uneseným Kařutem? Najdou jeho blízcí cestu k Hoře zapomnění? A kdo je strašlivý Hun-gen-dung? Napínavé dobrodružství i veselé putování do temné sluje a zpátky domů začínají. Ukázka z knihy: ŘABACH ŠEL A SVĚT MU PŘIPADAL PUSTÝ ANEB JAK SE PŘIDALI KROKORAF A ŽIRADÝL Řabach putoval prakrajinou a připadala mu pustá, nevlídná a cizí. Bez brášky všechno zešedlo a potemnělo, ačkoli jsme řekli, že na Pramindě tma není, takže si musel svítit lucernou, protože Blikavec řekl, že dětem nesvítí, kam by přišel, kdyby pracoval zadarmo, nemluvě o tom, že pracuje marně. Řabachovi se zdálo, že pořád zakopává a naráží, že na něj útočí podivné stíny a že je hrozně sám. Navíc zjistil, že se mu to nezdá. Že sám opravdu je. Když zakopl podesáté, posadil se a opřel si hlavu o nějakou praboudu, která se zrovna namanula za kopcem. Jenže v praboudě se cosi hýbalo a brzy to začalo i řinčet. Rámusilo to a kolotalo, a nakonec se z praboudy vykolíbala dvě prapodivná stvoření. Byli to Krokoraf a Žiradýl. Krokoraf má zuby jako český krokodýl, ale místo šupinaté kůže hebkou srst a tělíčko se mu tělí na dlouhých žirafích nožkách. Krokoraf mluví výborně nespisovně, a navíc hezky k věci. Do písku snáší veliká vejce, z nichž se brzy klubou malí krokoráfkové. Tedy, vylíhnou se, pokud vajíčka rychle nepřipraví na ohništi. To je z nich pak vynikající lahůdka, kterou obzvlášť Žiradýl velmi miluje. Hrozné, že? Žiradýl vypadá jako česká žirafa, dlouhý krk a hnědé skvrny, ale nožičky má hrabavé jako želva nebo krtek a mluví plynule spisovně. Používá ale velmi rád slovní vatu. To jsou takové výplně jako do polštáře: věty taková vata změkčí, ale většinou pak nemají žádný význam. To, co chce Žiradýl říct, si tudíž musíte z jeho řečí procedit ušním řešátkem. Krokoraf říká, že Žiradýlovu řeč napadli zvlášť zákeřní zelení slovní paraziti, kteří se dále množí a zahušťují, čímž zcela překrývají původní významy, které chtěl Žiradýl sdělit. Proti těmto slovním parazitům však není žádné obrany ani očkování, ačkoli se Vědecké oddělení planety Praminda, pobočka Prapraha, laboratorně snaží. Žiradýl má ke svačině nejradši ropuchy, ale těch je na Pramindě nedostatek, a tak se většinou musí spokojit s tím, co mu Krokoraf ve chvílích laskavosti uvaří. Někdy to není moc k jídlu, ale jindy to jsou hotové pralinky. Většinou jsou ovšem zase vajíčka, které Krokoraf sám snese.   Krokoraf miluje škraloup, na ten on nešetří chválou. Housky, ty baští jen ztvrdlé, běda, jak nedrhnou v hrdle! Banány musí být hnědé, to potom radostí přede. Jí jenom sýr, který okorá: zvláštní má chutě, ten Krokoraf.   Tak tahle básnička musí být o nějakém jiném Krokorafovi, všechno tomu nasvědčuje. Krokoraf s Žiradýlem se mají rádi, ovšem tak nějak zvláštně. Pořád na sebe pokřikují, hádají se, ale než se stihnou popraprat, vždycky se obejmou a usmíří. Kdyby vás to zajímalo, tak Krokoraf se hádá rád a na světě je v umění hádání jednoznačně nejlepší Žiradýl. Od Prajedle získali v tomto oboru četné medaile a všelijaká vyznamenání.* Řabach se namanul zrovna v okamžiku, kdy jedna z tahanic vrcholila: „Nemám tě rád, neuklízíš a nepomáháš mi v kuchyni. Akorát vždycky vyjíš celou spižírnu, a na mě nic nezbude! Pak nemám bejt tak hubenej – podivej, jak se mi třesou nožičky! Sem celej slaboučkej a křehoučkej!“ lamentoval Krokoraf a zatřásl svou hustou srstí. „Ale jdi ty, ergo, chuderenko! Vždyť máš takříkajíc zubiska, žes bys mohl – nebojím se to říct – prostě praskály lámat! Co ti pořád, abych tak řekl, vadí, že si rád poležím a přispím, však ty taky nemusíš ustavičně kmitat jak Oscilka, kdo se vlastně má na to, povězme si to upřímně, koukat!“ přisadil si Žiradýl. „Proč tak zhurta, kumpáni?“ vyrušil je Řabach. „Však se jistě nic tak strašného nestalo, vy si jen neumíte poradit se vztekem. Co kdybyste se posadili a pověděli mi hezky v poklidu, co vás tolik žere?“ To tedy z Řabachovy hlavy nebylo, takhle jim radila Řeřicha, když se prali s bratrem. Ale dalo se to s úspěchem použít právě teď. Řabach se u toho zkusil tvářit stejně smířlivě jako maminka. Zkusil se tvářit dokonce nadvěcně, jenže tu zrovna žádnou věc po ruce neměl, aby se nad ni důstojně zatvářil. „Mě nic nežere,“ opáčil nezaujatě Krokoraf, „zatim sem celej nesnědenej – jen tendlencten, co ho tu furt vopečovávam, mně vždycky všecko, ehm…, sní, protože já teda mluvim slušně. A kromě toho, my si se vztekem umíme poradit dost dobře, čéče. My se s nim radíme imrvére, to jako furt. A navíc, špatně tomu rozumíte, kámo. My se hádáme s láskou! Je to naše tó, nejvoblíbenější činnost, jó.“ „Ale to není, a v tomto bodě se mnou budete jistě souhlasit, žádná pravda! On mi pořád vyváří, že se to do mě ani takříkajíc nevejde. Podívejte, příteli, jak bych tak řekl, jaké mám přece kulaťoučké bříško, není-liž pravda? A přitom jsem od přírody jemný, až bych si dovolil upřesnit, decentní. Jak já k tomu přijdu? A, když už jsme tedy u toho, jak vy jste sem přišel? Podle všeho jste ve své podstatě taky pěkně kulatý, abych to zjednodušil. Jestlipak vás nějaký kuchtík, pokud proti tomu nic nenamítáte, poněkud, jak já často a rád říkám, nevykrmuje, jen co je pravda…“ „Ani tě neznáme, milej panáčku,“ přidal se smířlivě Krokoraf a pohladil Žiradýla po krku. „Nedáš si čaj? Právě vodbila padesátá hodina. Vhodnej čas něco teplýho popít. Tak poďte dál, ať nám nevynesete hádáníčko, a nezírejte těma třema kukadlama tak překvapeně!“ Řabach šel, čaje popil, nějaké ty dobroty pojedl a nakonec byl i uložen, odpočat a vyspán. Předtím Krokorafovi s Žiradýlem povykládal, co se stalo a že mu bříškového brášku odnesl na břehu Magnetického toku strašlivý Hun-gen-dung. Krokoraf s Žiradýlem se celí otřásli, ale nepolekali, jen na sebe nenápadně mrkli. O Hun-gen-dungovi totiž věděli své. Jen tomu našemu Řabachovi to své neprozradili, a dělali, jako by to děsivé jméno slyšeli právě poprvé. A vám taky nic neřeknou, až pak a kdoví jestli. Na druhý den Krokoraf Řabachovi na slunečním praprsku usmažil ke snídani dvě vajíčka z vlastní snůšky a pravil: „Helejce, kámo. Ty to s náma umíš, my to teda musíme umět s tebou. To je logický. Co kdybysme tě na tý tvý dobrodružný cestě za bratrem doprovázeli?“ Žiradýl snědl z Krokorafova vajíčka žloutek, protože bílek on nerad, zatímco Krokoraf jí prakticky jen bílky a jinak už nic: „Už mám takříkajíc sbaleno!“ zvolal. „Takže v zásadě nás po pravdě řečeno nemůžeš odmítnout, brachu!“ zakýval z výšky hlavou. „To není špatný nápad. Rád vás, kamarádíčkové, vezmu s sebou. Ve třech se nám třeba půjde líp, to jsem žvejkal v nejedný pohádce. Znáte třeba tu O ředkvi v bouři? Nebo Jak Oldřich zařídil přetlak v komoře?“ A tak vyrazili, a byli tři.    KDYŽ SE KAŘUT PROBRAL Z MDLOB Hun-gen-Dung funěl a supěl, jak Kařuta vlekl přes pradoly a pralesy k sobě do jeskynního doupěte. Prachsprostě u toho nadával: „Uch, uch, u všech čečetek! Jestli já tu hlásku s háčkem nad r ještě jednou uslyším, tak se neznám! To si budu úplně cizí! Nechutné, vpravdě nechutné! Ten kluk bude můj a bude chodit na mé školení Svět bez háčkovaného r – lepší svět,“ supěl cestou do vršku. V každé jeho stopě se svíjelo a všelijak kroutilo hejno žvižounů, kteří se Kařutovi strašlivě posmívali, jak se říká: na každém kroku. Ale Kařut byl dočista omdlelý. Z toho smradu se nedalo nic jiného dělat. Když se probral, ležel v jakési noře nebo spíš v kamenné jeskyni, kde byla tma a vlhko a okolo si něco třemi hlásky podivně pošuškávalo:   Šupity šepty šušky šuf, šupity šluk, on je tu kluk! Šepty šušky tajnosti, je to dobrák od kosti! Šepty šept a špity k tomu, unesl ho Huňák z domu! Šuškandička šuškaranda, snad s ním bude ňáká švanda!   Kařut chvíli mžoural, než si jeho očka navykla na tmu. Pravou tmu! Tu Kařut ještě nikdy v životě neviděl. Když se rozkoukal, zahlédl na vlhkých kamenech něčí ocásek. Mrskal se jako hádek, vedle druhý, a nakonec i třetí sebou opodál švihnul. Potom na Kařuta zasvítily tři páry žlutých očí pichlavých jak špejle a ozvalo se chichotání: „Pět nožiček, viděli jste to někdy?“ „No vážně, má jednu navíc!“ „A schází mu ocásek, nemá vůbec žádnou oháňku!“ A šepotali zas ty své šuškandy. „Mám, co mám! A ten váš ocásek mi ani neschází. K čemu vy ho vlastně máte?“ ohradil se statečně Kařut. Ti tři neviditelní se zase začali pochichtávat a ze smíchu dokonce i pištěli. Kařutovi ty hlásky začaly připomínat pramyši. „On se ptá, k čemu je kanům ocásek! On je hloupý!“ „A kdo vůbec jste? Myši? A kde jsem já?“ „Myši?! No dovol! My jsme kani. Já jsem sám Nadkan.“ „Já jsem Kan. Nejsem sám.“ „A já jsem jenom Podkan, ale nikdo se mi tu vysmívat nebude.“ Kařut už ve tmě viděl celkem slušně, a zdálo se mu, že se tedy moc nespletl. Ti tři vskutku hodně připomínali myši, akorát byli o dost větší a měli každý jinou čepičku. Nadkan měl spíš královskou korunu, Kan měl klobouk a Podkan obyčejnou čapku. „Aha, pánové, tak mě asi těší, nedá se nic jinýho dělat. Já se jmenuju Kařut.“ Kanové vypískli jak píšťalky, když uslyšeli Kařutovo jméno. Začali si zacpávat ouška a zběsile pobíhat po jeskyni. „Tak tu hlásku už nikdy nesmíš vyslovit! U nás je zakázaná! To by ti Hun-gen-dung dal!“ „No právě,“ posteskl si Kařut, „právě že ten už mi dal. Teda vlastně nedal, on mě vzal. Unesl mě, když jsme se s bratříčkem (na to slovo zas kani začli zběsile pobíhat), když jsme se s bratříčkem zrovna napájeli u Magnetického toku. Normálně mě sebral. A to se nesmí. A ještě mi vyhrožuje, že budu muset k němu na školení! A strašně u toho všeho smrdí!“ „Tak podívej se…,“ prapravil uvážlivě Nadkan. „Teď už víme, prrrroč tě tu máme. Tak za prrrvé: pít z Magnetického toku jest zakázáno. Za drrrruhé, ty jsi tu na prrrrevychování. Musíš se naučit, že háčkované r se prostě nedělá. To je nezdvorrrrilé a nezdrrrravé. Škodí uším i hlasivkám. Můžeš z toho chytit i prrrýmu, prrravši a čerrrvenku. Za trrretí: ty se tu u nás naučíš, že bez háčkovaného r je svět mnohem hezčí. A když bys ho náááhodou potrrrreboval – vidíš –, vystačíš si i bez háčku – a každý ti beztak rrrozumí.“ „To tedy nevím. U nás v Prapraze a vůbec na celé Pramindě jsme na naše ř dost hrdí. Já bych si ho, s dovolením, nechal. To by mě maminka ani nepoznala,“ a už začal Kařoutek málem natahovat moldánky, kdopak ví, co to ty moldánky jsou a jak se natahují, když si vzpomněl na Řeřichu, svou milovanou, laskavou a především jedinou maminku. A hned za ní se vynořila vzpomínka na sestřenku (víte kterou). Kařutovi proběhlo tělem mrazení – jako by se ta vzpomínka trošku potrhala. Tady ho už nikdo nenajde. Sto sáhů a ještě jedno sáhnutí pod zemí. Sto loktů a ještě jedno koleno k tomu pod povrchem, který už Kařoutek nikdy neuvidí. Sto palců a jeden malíček od maminky. Do smrti smrťoucí tu bude zašantročený s těmi přerostlými myšáky, kteří nenávidí jeho pěkné ř. „Pánové kani, poraďte mi, prosím, jak se odtud můžu dostat?“ zkusil to přece jen. Kanové se zase začli ošklivě chichotat: „Odtud se nedostane nikdo, to by tě musel prrrrrijít vysvobodit ten, kdo tě má na světě nejrrrrradši, ten, kdo tě zas vytáhne na světlo. A nejdrrrrív by tě musel najít. Jenže to bys ho musel myšlenkou prrrritáhnout,“ řekl Nadkan. „A v tom je prrrrávě ta potíž,“ přerušil ho Kan. „Prrrrotože nejvzácnější vzpomínky u nás v Horrrre zapomnění vyprrrrchají. Blednou a blednou pokaždé, když si je znovu vybavíš. A nakonec…“ „… nakonec,“ přidal se i Podkan, „nakonec na své milé zapomeneš docela. Tak to u nás prrrrostě chodí. My jsme možná taky drrrrív na někoho vzpomínali, ale teď už si nevzpomenem, na koho.“ Kařoutek se rozplakal už úplně: „Takže čím víc si budu vzpomínat na maminku, brášku a sestřenku, tím míň si na ně vzpomenu příště?“ „Sestrrrrenku, ksakrrru! Ale nakonec nebudeš tak hloupý, ačkoli nemáš ocas,“ zamyslel se Nadkan a pohladil vouskama svůj ocásek hnedle u kořínku.   JAK ŘABACH, KROKORAF A ŽIRADÝL ŠLI PO ČUCHU Když se tři noví kamarádi vydali na cestu, nevěděli, kterou si mají vybrat, a tak zůstali stát u rozcestí za Ohňovou loukou. Kudy se tak kráčí za bratříčkem? Podél Magnetického toku? Okolo pralouky? Směrem k pralesu? Krokoraf s Žiradýlem se úplně zapomněli pohádat. „Jak mám jít, když nevím kam?“ stýskal si Řabach, „Hun-gen-dung strašně smrděl a dupal a já jsem se tak bál, aby si neodnesl i mě, že jsem se ani nepodíval, jakým směrem si Kařoutka odtáhl. Já vím, že to není zrovna statečné, ale to jsem se mu měl nabídnout? Stejně by mě už neunesl, no nemyslíte? … Neměli byste pro mě radu?“ ptal se zkroušeně Krokorafa s Žiradýlem. Ti na sebe po očku mrkli, protože jinak se ani mrkat nedá, ale neprozradili zase nic. „Já bych věděl. Co kdybysme se zeptali v prapralese Prajedle? Ta přece ví všecko.“ „To je, nebojím se to říct, výborný nápad, Krokorafe, nezbývá než zkonstatovat, že jděmež!“ prapravil Žiradýl. A přitom se na Krokorafa uculoval jak culík. Jako by něco věděl. K Prajedli to měli větší kousek, jen co něco malého zakousli. Krokoraf cestou nachytal pár praropuch, ale bylo mu jich líto, a tak se rozhodl, že je nesní, nýbrž zabalí s sebou pro strýčka Příhodu, nebo spíš pro tetu Náhodu, kdyby na tyto příbuzné cestou narazili. „Dej nás tady do pytlíčku a pořádně nás namokři, abychom se nevysušily, a my tedy s vámi půjdeme,“ nechaly se slyšet ropušky. „Až na nás budeš mít chuť, tak křikni, abychom stačily vyskočit a utéct.“ „Tak dobře,“ řekl Žiradýl, „je to, dá se říct, dohodnuté. Ale teď už, pokud proti tomu nic nemáte, nekvákejte, nastává totiž bez nadsázky důležitý okamžik, totiž nacházíme se, což bych rád zdůraznil, praprávě takříkajíc u kořenů Prajedle, když se to vezme kolem a kolem. A když se to vezme z druhé strany, nacházíme se tam taky.“ „Ale ale, koho nám to sem páníčkové vedou? Jestlipak to není ten zlobivý synáček Řeřichy? A kde máš toho druhého nekňubu, pandrholo?“ obořila se na Řabacha Prajedle, protože znala své pramindské. „Jdu za vámi, milá Prajedle, abych vás poprosil o radu. Mohla byste mi prosím říct, kam šel Hun-gen-dung s mým bratrem a třeba i proč?“ poklonil se Řabach slušně Prajedli. „Ach, to je zlá věc,“ zašuměla Prajedle teskně jehličkami. „Jestli ti Hun unesl bratříčka, budeš ho dlouho hledat, a nevím nevím, zda ho najdeš. To bys ho musel mít opravdu rád. A musel bys ho mít rád moc, aby tě bratrská láska k němu zavedla. Ale proč já bych ti vlastně pomáhala? Kdo se moc ptá, ten má v puse otazníky! Vždyť ty jsi mě ani ve větvičkách nepodrbal, žádné úslovíčko na občerstvenou nedonesl! Mluviti zlato, mlčeti za to!“ „Ehm ehm, abych tak řekl,“ ozval se Žiradýl. „My jsme tu jaksi, což by nemělo uniknout vaší pozornosti, také.“ „Však vás vidím, Krokorafe s Žiradýlem. A doufám, že jste tomu hošíkovi nekloudnému nic neřekli. Chytrému napověz, na hloupého mrkni!“ „Žádnej strach, Prajedle, my víme svý. Ani slovíčko,“ ujistil velkou stromovou dámu Krokoraf. „Dobře tak. Nesmíte mu prozradit ani rožek toho tajemství, jinak byste všecko pokazili. Nesmíte mu cestu ukázat.“ Řabach se podivoval, chtěl se ptát, co Krokoraf s Žiradýlem vědí a jak je to možné, ale netroufl si. Místo toho se vyškrábal na Prajedli a začal ji pořádně drbat mezi větvičkami. A ještě tady a ještě sem.   Jelenovi pivo nelej. Kuna nese nanuk. Sob běžel bos. V elipse spí lev. Jedu kýbl býku dej! Je blbej.   Dobrý, co?!“ Prajedle se ošívala: „Už jsem řekla dost.“ „Nesu i spoustu přísloví,“ zoufal si Řabach, „poslouchejte:   Protiklady se přitahují. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Když se kácí les, tak lítají třísky. Komu se nelení, tomu se zelení. Mrtvý prd ví.   „To je dobré! Kuna nese zmrzlinu. Je hloupý. Otrav býka! Komu se jelení, tomu se zelení! Odvážného šiška hřeje. Protiklady se vytahují! Když se kácí les, tak se to nesmí! Láska hodně vynáší! Mrtví – teď si nejsem jistá. Oprapravdu pěkné. Tak dobře. Něco ti povím,“ pokývala Prajedle spokojeně větvemi. „Musíš věřit, že Kařoutka najdeš. Musíš věřit, že jsi statečný a silný, že víš, kde je a jak tam dojít. Když tomu uvěříš, uvidíš, že to tak i bude. Dobře sis na cestu společníky vybral, pravdaže, chachá! Lepší sis ani vybrat nemohl!“ A Prajedle rozšuměla všechny své větve a smíchy se protáhla v kmeni. „A teď už jdi, nemáš času nazbyt. Kdo pozdě chodí, za nos se vodí! Kařut je v nebezpečí a moc tě potřebuje!“ A pak Prajedle zašuměla svou povídačku: „Tak Prajedle, vy mi vážně neporadíte?“ zkusil to Řabach, když už byla Prajedle tak ulechtaná, že nemohla popadnout dech. „Ale já jsem si pro vás nachystal i palindromy. Ty se čtou zepředu stejně jako zezadu, samé lesní:   Když se bratři rádi mají, ačkoli se nevidí, tak se zase uhlídají, jelikož se návidí. Hun-gen-dung ho unes v Horu zapomnění, Řabach zítra, snad dnes láskou svou to změní. Čím víc budeš, bratře milý, na Kařuta vzpomínat, tím dřív, možná už za chvíli, najdeš Hunův hrozný hrad. Nic se neboj strachu svého, Řabachu, ty nejsi sám, na bratříčka odvážného čeká Kařut oklamán!   Na ta slova Řabach už nečekal ani chvíli, a rozběhl se směrem ke kopcům v dáli. Na nejvyšším vrcholku se třpytil černý praprašan. A tak už ani neslyšel konec té Prajedliny básně.   Nepozná ho, bratr smutný, bojovat s ním bude chtít, slziček napláče putny, Kařut nechce odejít!   * Krokoraf je nejpyšnější na jejich společný diplom Za šťavnatost hádky na téma vaření s přechodem k pranici, kterou si tehdy vydobyli proti silným sourozeneckým týmům z Magnetického Předpolí. Ale Žiradýl samozřejmě tvrdí, že diplom je výlučně jeho.   Olga Stehlíková se narodila roku 1977 v Příbrami. Maturovala na gymnáziu, vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FF UK v Praze. Působí na volné noze jako básnířka, časopisecká a knižní redaktorka, jazyková lektorka, editorka a literární kritička. Orientuje se především na současnou českou poezii a prózu. Podílela se na přípravě desítek knih, autorsky debutovala sbírkou Týdny (2014), za kterou obdržela Magnesii Literu za poezii. Experimentální titul vejce/eggs (2017), který vytvořila spolu s hudebníkem Tomášem Braunem, obsahuje 101 dvojverší a propojuje poezii, překlad a hudbu. V roce 2018 publikovala dvě knihy: nejprve sbírku Za lyrický subjekt, kterou napsala společně s Milanem Ohniskem pod pseudonymem Jaroslava Oválská, pak svoji samostatnou sbírku Vykřičník jako stožár. V loňském roce jí vyšla dvojice knih pro děti Kluci netančej! a Kařut a Řabach a básnická kniha O čem mluví Matka, když mlčí.  Žije v Praze. Ilustrovala Barbara Šalamounová, nakladatelství Běžíliška, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 168 stran.

Čas načtení: 2019-06-19 13:58:35

V Ležákách připomenou 77. výročí vyhlazení této osady

V pátek 21. června se v Ležákách uskuteční 9. ročník branného závodu Memoriál Karla Kněze a v neděli 23. proběhne Pietní vzpomínka k 77. výročí vyhlazení této osady. Osada Ležáky byla vyhlazena nacisty 24. června 1942. Tato krutá pomsta měla za následek smrt 51 obyvatel osady. Hned v osudný den bylo na pardubickém popravišti zastřeleno 33 lidí, další popravy pokračovaly 25. června a 2. července. O život přišlo dalších pět ležáckých obyvatel a více než 40 členů pardubické odbojové organizace. A 11 dětí z Ležáků našlo smrt v plynových vozech ve vyhlazovacím táboře Chelmno. Konce války se dožily pouze dvě ležácké děti – sestry Marie a Jarmila Šťulíkovy vybrané na převýchovu do Německa. Osada byla vyrabována, vypálena a kompletně srovnána se zemí. Vrchní strážmistr Karel Kněz byl velitelem četnické stanice ve Vrbatově Kostelci, do jejíhož rajonu spadaly Miřetice a Dachov, tedy i ležácký mlýn a osm domků osady Ležáky. Představoval jednoho z nejvýznamnějších příslušníků tamější odbojové skupiny „Čenda“, založené zde již v roce 1939. Kvůli obavě o svou rodinu si Karel Kněz vzal život ráno 22. června, dva dny před vyhlazením Ležáků. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na památku Karla Kněze se každoročně pořádá branný závod pro mládež, jehož cílem je vzbudit zájem nejmladší generace o historii památných míst souvisejících s nacistickou represí na území České a Slovenské republiky. Memoriálu se mohou zúčastnit pětičlenná družstva základních škol prvního a druhého stupně na území České a Slovenské republiky.   Program Memoriál Karla Kněze (21. června) 9:00: Prezence zúčastněných družstev v Louce u Vrbatova Kostelce 9:45: Pietní vzpomínka u pomníku Karla Kněze v Habrovči 10:00: Start prvního družstva od pomníku Karla Kněze v Habrovči 10:00 – 14:00: Prohlídka výstavy „Stavíme nové Lidice“ – Minigalerie Památníku Ležáky 10:00 – 14:00: Ukázka historické bojové techniky a zbraní Centrum zabezpečení oprav Lázně Bohdaneč a 43. výsadkového praporu Chrudim, spojená s ukázkou techniky Policie ČR Pardubického kraje, prezentace Posádkového velitelství Praha v Památníku Ležáky  10:15 – 12:30: Plnění úkolů na stanovištích v Památníku Ležáky a předání vyplněných bodových karet do recepce muzea 11:00 – 13:00: Oběd pro soutěžící dle doběhu družstev 12:30 – 13:00: Ukázka práce policejních psovodů na pietním území v Památníku Ležáky 13:05 – 13:10: Průlet nadzvukového letounu Grippen z 21. základny taktického letectva Čáslav 13:15 – 13:50: Ukázka výcviku parašutistů spojená se seskokem do prostoru Památníku Ležáky  14:00: Vyhlášení výsledků 14:30: Ukončení branného závodu   Program Pietní vzpomínky k 77. výročí vyhlazení Ležáků 08:30 – 09:15: Mše u muzea celebrovaná generálním vikářem Mons. Janem Pasekou 09:00 – 09:50: Příjezd hostů na parkoviště, snídaně v restauraci 09:15 – 09:35: Předání Pamětních odznaků Památníku Lidice v muzeu 09:35 – 09:55: Přesun hostů na seřadiště k věncům před muzeem 09:55 – 10:00: Odchod s věnci k pomníku "Kniha obětí" 10:00 – 10:40: Kladení věnců delegacemi u pomníku "Kniha obětí" 10:40 – 10:42: Státní hymna 10:43 – 10:50: Čtení jmen zavražděných obyvatel Ležáků 10:50 – 10:55: Přivítání účastníků ředitelkou Památníku Lidice Martinou Lehmannovou 10:55 – 11:00: Hlavní projev předsedy vlády Andreje Babiše 11:00 – 11:10: Projev předsedy Československé obce legionářské Pavla Budínského 11:15 – 11:20: Vystoupení dětského pěveckého sboru Zvoneček Slatiňany 11:20 – 11:25: Zapálení Ohně (bez) naděje 11:20 – 11:25: Seskok vojenských parašutistů do prostoru u mohyly 11:25 – 11:30: Poděkování účastníkům a rozloučení Po celý den je vstup do muzea Památníku Ležáky zdarma.

Čas načtení: 2024-04-30 13:00:54

Vzpomínka na Eurotel. Operátor O2 představil nový design a slogan

O2 od května spustí zbrusu nový design značky, který se promítne do komunikace se zákazníky Součástí toho je nový slogan, nová barva i font a čtyři jasně stanovené pilíře firemní strategie Více ze života. Tak zní hlavní slogan operátora O2, se kterým chce vstoupit do přízně zákazníků od května letošního roku. Součástí nové komunikace s veřejností není jen nový claim, ale také mírně upravená modrá barva. V příštích letech se chce operátora zlepšovat v segmentu kyberbezpečnosti, kvality sítě, samoobslužné aplikace a propojení s dalšími značkami PPF Group v rámci platformy Unity. Přečtěte si celý článek Vzpomínka na Eurotel. Operátor O2 představil nový design a slogan

Čas načtení: 2024-05-01 17:00:05

Co metr, to uchovaná vzpomínka. I letos se poběží pro Paměť národa a zapomenuté hrdiny

Devátá benefiční akce Běh pro Paměť národa se opět podívá do celé republiky. Každý tak bude moci běžet za ty, na jejichž příběhy je dobré vzpomínat. Článek Co metr, to uchovaná vzpomínka. I letos se poběží pro Paměť národa a zapomenuté hrdiny se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-05-28 19:30:32

Recenze Poco F6 Pro: báječná vzpomínka na legendární Pocophone

Poco F6 Pro přichází na český trh jako nový „zabiják vlajkových lodí“ Zní to jako klišé, ale skutečně nabízí příkladný poměr ceny a kvality S de facto vlajkovou výbavou startuje na ceně 14 999 Kč včetně DPH Čínskou značku Poco, která spadá pod křídla Xiaomi, zná většina zákazníků zejména jako výrobce velmi levných telefonů ve střední třídě. Skuteční pamětníci si však vzpomenou, že Xiaomi pod touto žlutě oddělenou značkou vyráběla prapůvodně telefony, které se označovaly jako „zabijáci vlajkových lodí“. Ano, mám na mysli první Pocophone F1. Přečtěte si celý článek Recenze Poco F6 Pro: báječná vzpomínka na legendární Pocophone

Čas načtení: 2024-11-12 09:34:47

Vzpomínka na kolony u Žabovřesk v Brně. Video.

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Vzpomínka na kolony v Brně na VMO mezi Žabovřeskami a Pisárkami….. Již od středy to bude jen vzpomínka…!:-)) Motoristé nejen zBrna se již velmi a velmi těší!:-))   Nebo ZDE.  

Čas načtení: 2024-11-24 06:00:00

Vzpomínka na Máru Stegbauera

Tentokrát máme jednu hodně smutnou zprávu. V neděli 21. července opustila nečekaně tento svět známá postava české konopné scény Marek Stegbauer. Zemřel ve věku 39 let u ohně pod hvězdami na chalupě uprostřed brdských lesů. Marek působil od roku 2012 ve společnosti Naarden, kde se díky své pracovitosti stal minoritním společníkem. Marek žil naplno, miloval přírodu a měl nezdolnou sílu prát se s osudem. Následně se věnoval prodeji CBD květů a poslední léta pracoval jako obchodní zástupce předního světového producenta hnojiv, společnosti Atami. Marek žil naplno, miloval přírodu a měl nezdolnou sílu prát se s osudem. Celé české konopné komunitě bude moc chybět. The post Vzpomínka na Máru Stegbauera appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2025-06-13 11:31:28

Akční vzpomínky na rallye mezi vinicemi, Rallye Hustopeče. Videa.

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Akční vzpomínky na rallye mezi vinicemi, tedy jihomoravskou Rallye Hustopeče, vyhlášenou mnoha  pěknými šotolinovými  úseky.   Na hustopečské šotolině … Video. Vzpomínka na Rally Hustopeče 2023. Videa. Vzpomínka Rally Hustopeče 2024. Videa. Draví Urbani v akci v Hustopečích 2023. Video. Kamera a střih : Pavel Jelínek, motor-MAX   A mimochodem

Čas načtení: 2025-07-22 09:10:57

Vzpomínka na devadesátky v elektrickém kabátě. Volkswagen přichází s limitovanou edicí ID.3 GTX FIRE+ICE

Volkswagen oživuje legendu z 90. let. ID.3 GTX FIRE+ICE je limitovaná edice s výkonem 326 koní a designem inspirovaným kultovním Golfem Fire and Ice.

Čas načtení: 2025-07-24 20:15:33

Absolutní nostalgie! Vyzkoušejte si legendární Windows XP ve webovém prohlížeči

Stýská se vám po 25 let starých Windows XP? Nově si je můžete vyzkoušet přímo ve webovém prohlížeči Jedná se o překvapivě funkční dílo, které obsahuje spoustu původní grafiky a zvuků Letos v říjnu skončí bezplatná softwarová podpora Windows 10, ovšem je víc než pravděpodobné, že tento systém bude žit ještě dlouhé roky poté – spoustě uživatelů vyhovuje, je léty prověřený, stabilní a funguje prakticky na jakémkoliv hardwaru. To samé ostatně platilo i pro jeho předchůdce, zejména Windows 7 a Windows XP – tyto systémy byly nesmírně populární a přežívaly dlouhé roky po ukončení oficiální podpory. Přečtěte si celý článek Nostalgická vzpomínka! Vyzkoušejte si legendární Windows XP ve webovém prohlížeči

Čas načtení: 2025-08-17 14:00:55

Manuál ve Ferrari: vzpomínka na minulost nebo sen o návratu?

Ferrari manuál neplánuje, ale úplně nevylučuje. Historie, důvody i šance, že se do nových vozů vrátí klasické řazení.

Čas načtení: 2023-11-04 13:38:31

Antisemitismus od řeky až k moři

Vzpomínka na křehký Izrael mizí v zapomnění

Čas načtení: 2009-08-25 00:00:00

True 13th Anniversary Collection / Oblečení True

Firma True slaví třináct let od svého vzniku a k této událostí vydává nové kolekce oblečení. V kolekci můžeme najít několik trik, mikin, čepice a boty od Nike. Sneakers z této kolekce jsou výtvorem, který společně vytvořili s Nike. Nike Trumara budou k dostání za 96 $, a to jako vzpomínka na rok, k ...

Čas načtení: 2013-03-06 00:00:00

Plavky H&M pro léto 2013

Je to trochu brzo – sotva se nám začalo oteplovat a vysvitlo sluníčko, v katalozích a lookboocích se začaly objevovat plavky. Ale proč ne?! Každého milovníka léta to potěší, vzpomínka na teplé letní dny, dovolenou u moře nebo večerní posezení s přáteli u vína, dokážou zvednout náladu. Pojďme se tedy ...

Čas načtení: 2020-12-06 09:09:25

Magický realisus: Pedro Páramo

Na první pohled útlá knížka a snadno byste mohli podlehnout dojmu, že ji bude mít kvapem přečtenou. Ale ona se od těch, které znáte, značně liší: jako byste otvírali tajemnou truhlu světa magie, nejistot a pochyb. Autor vás nenechá vydechnout a stále vás nutí přemýšlet. Mohli byste se totiž snadno ztratit mezi přítomností a minulostí, mezi světem živých a mrtvých. “Čtení Pedra Párama je pro mě jako otevření malé mozaikové krabičky, jen abych zjistil, že je prázdná, kromě šepotu těch, kteří ji v minulosti otevřeli,” píše o knížce Suhayl Saadi (Independent) a definuje jej jako “psychotický román…, který dělá vše, o čem by člověk nemohl nikdy snít, pokud je omezován současným dogmatem tvůrčího psaní.” Eileen Battersby v Irishtimes o knížce mluví jako o “krátké postmoderní novele, vytvořené jako veršované drama odehrávající se v zrcadlovém sále.“ Děj je protkávaný vzpomínkami a dialogy živých i duchů. Juan Preciado slíbil umírající matce, že vyhledá svého otce, kterého nikdy nepotkal. Sotva ta slova vyslovil, neměl v úmyslu je nikdy naplnit. Do doby, než se mu začaly zdát zvláštní sny a on se vydal na cestu do Comaly, odkud pocházela jeho matka. Cestou potkává muže, který bičem popohání osly, a od něhož se dozvídá, že Pedro Páramo je už mrtvý. A sám je také Pedrovým synem. Možná to bude první moment, kdy se zastavíte, soustředíte se na pomyslný  neutrální bod kdesi vpředu a zeptáte se sami sebe: proč cesta za někým, s kým už se nejspíš, pokud je toto tvrzení pravdivé, nelze setkat? Comala je však ještě víc pochmurná a tesklivá. Je plná zvláštních zvuků a ticha. Tady nemáte nikdy žádnou jistotu, na koho právě narazíte, a zdali řeč, kterou vedete, je stále s živým člověkem. Všechno tu vibruje na hranici mezi životem a smrtí. A pak to hledání otce. Lze-li opomenout slib daný před smrtí, všeobecně by to mohlo probouzet pocit touhy naplnění k nalezení svých kořenů. Zasadit se do kompletní rodiny. Najít něco, co spojuje. Ale primárně si je těžké představit cestu, která vyústí v hledání tyrana, jenž sužoval celé okolí. Pedro Páramo se skví řadou špatných vlastností. Mohlo to být samotné varování už na začátku: “Ničeho se u něj nedoprošuj. Vyžaduj od něho, co nám patří. Co mi byl povinen dát, a nikdy nedal… Že na nás zapomněl, synku, to ať ti draze zaplatí,” říká matka na smrtelné posteli. A slova cizince, jaký je Pedro Páramo? “Živoucí zášť,” odpověděl muž. *** Na cestě Juan potká mnoho postav, se kterými vede řeč. To zvláštní ticho protrhávají zvuky nebo slova… „Tahle ves je plná ozvěn. Jako by byly schované v dutinách zdí nebo pod kameny. Když kráčíš, cítíš, že jdou ve tvých stopách. Slyšíš vrzání. Smích. Tuze starý smích, jakoby unavený smíchem. A hlasy opotřebované mluvením. To všechno slyšíš. Myslím, že přijde den, kdy tyhle zvuky zaniknou.“ Tohle mi říkala Damiana Cisnerosová, když jsme procházeli vsí. (…) „A ze všeho nejhorší je, když slyšíš mluvit lidi, jako by hlasy vycházely z nějaké spáry, a přitom znějí tak jasně, že je poznáváš. Zrovna teď jsem cestou míjela dům, kde bděli u mrtvého. Zastavila jsem se, abych se pomodlila otčenáš. Za chvilku se oddělila od ostatních nějaká žena a přišla mi říct: -Damiano! Modli se za mě, Damiano!-    Sundala si šátek a já poznala tvář své sestry Sixtiny. -Co tady děláš?- zeptala jsem se jí. Nato se odběhla schovat mezi ostatní ženské. Abys věděl, moje sestra Sixtina umřela, když mi bylo dvanáct. Byla nejstarší. A nás bylo doma šestnáct děcek, takže si spočti, jak dlouho je už mrtvá. A podívej se na ni, pořád se ještě toulá po tomhle světě. Takže se nepolekej, pokud uslyšíš i ozvěny z méně vzdálené doby, Juane Preciado.“ „Vám moje matka taky ohlásila, že přijdu?“ zeptal jsem se jí. „Ne. A vůbec, co je s tvou matkou?“ „Umřela,“ řekl jsem.”“Už umřela? A na co?”“Nedozvěděl jsem se na co. Snad na zármutek. Hodně vzdychala.”“To je zlé. Každý vzdech je jako doušek života, o který se člověk připravuje. Takže umřela?”“Ano. Asi byste to měla vědět.”“Proč bych to měla vědět? Už spoustu let nevím nic.” „Tak jak to, že jste mne našla?“ (…) „Jste živá, Damiano? Povězte mi, Damiano!“ A najednou jsem na tě prázdných ulicích stál sám. Z oken otevřených k nebi vyčuhovala pružná stébla trávy. Oprýskané zdi odhalovaly své zteřelé vepřovice. „Damiano!“ vykřikl jsem. „Damiano Cisnerosová!“ Odpověděla mi ozvěna: „…ano… sová!“ … ano … sová…!“ *** Anotace nakladatele: Juan Preciado se na přání své umírající matky vrací do její rodné vesnice. Namísto kdysi rajské Comaly však nalézá jen vyprahlé místo a postupně odhaluje, že život zde není nic víc než pouhá vzpomínka. Neskutečné se prolíná s každodenním a v mytickém prostoru se ruší protiklad života a smrti. Příběh se koncentruje kolem ambivalentní postavy Pedra Párama, jenž bezohledně vládne celému kraji a současně trpí nešťastnou láskou k Susaně San Juanové. Nejedná se však o běžné líčení tragického života mexického velkostatkáře – vyprávění se skládá z útržků dialogů a monologů těžko identifikovatelných hlasů, chronologický sled událostí je narušován vzpomínkami a vkládanými rozhovory z minulosti. Novela, jež měla původně nést titul Šepoty, je komponována z hlasů zemřelých, předestírá perspektivu pověrčivých mexických venkovanů a překypuje symbolickými figurami a odkazy. Pedro Páramo se brzy po svém vydání stal zásadním dílem hispanoamerické literatury, jehož vliv nacházíme u autorů, jako jsou Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa či Julio Cortázar. Juan Rulfo (1917–1986) bývá označován za opravdového tvůrce magického realismu, jehož díla inspirovala Gabriela Garcíu Márqueze při tvorbě ikonického románu Sto roků samoty. Narodil se ve středním Mexiku ve vyprahlém kraji Jalisco, jehož nehostinnost se odráží v mnoha jeho textech. Po smrti rodičů vyrůstal v sirotčinci, studium na právnické ani filozofické fakultě v Ciudad de México nedokončil a pracoval jako úředník. Jeho nepříliš rozsáhlá, ale o to významnější tvorba, jež se vyznačuje střídmým a hutným stylem, měla zásadní vliv na španělsky psaný román druhé poloviny 20. století. Rukopisy důkladně přepracovával a za svého života vydal pouze dvě knihy: soubor sedmnácti povídek Llano v plamenech (El llano en llamas; 1953) a román Pedro Páramo (1955). Po vydání Pedra Párama Rulfo spisovatelskou dráhu v podstatě opustil a začal se více věnovat fotografování, v roce 1964 byl podle jeho novely a scénáře Gabriela Garcíi Márqueze a Carlose Fuentese natočen stejnojmenný film El gallo de oro (Zlatý kohout). MB

Čas načtení: 2015-09-18 11:32:45

Recept: vepřové maso na karamelové mrkvi

Maso s mrkví zná asi každý ze školní jídelny a vzpomínka to obvykle nebývá nejpříjemnější. Právě proto přinášíme dnešní recept. Dietní maso může být i vepřové a v kombinaci se zeleninou máme hned ukázkově zdravý oběd.