Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-01 14:52:41

Zase ti mediální konšelé

Hned několikrát se v posledních dnech na přetřes znovu dostaly české mediální rady. Jednou Rada ČT nezvolila nové vedení, protože se do funkcí jaksi nikdo nehrne, či spíše nikdo v patovém složení rady nezíská stejně většinu. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) bude nejspíš muset svým bývalým a podle soudu před 17 lety neprávoplatně odvolaným členům vyplatit mnohamiliónové odškodné. A jeden z těchto úspěšných stěžovatelů, dnes radní ČTK Pavel Foltán pak před pár dny přispěl do série absurdit spojených s radami tím, že osobně přišel na videokonferenci do sídla ČTK, aby tak jednání (ve výsledku ale spíš sebe) znemožnil. Dlouhodobě se mezi odborníky na média, v médiích veřejné služby samotných i v parlamentu debatuje o jiných variantách volby členů těchto rad. Zdá se, že pokud poslanci nehodlají v příštích letech číst stále takto neutěšené zprávy, bylo by načase, aby skutečně s volbou mediálních kontrolorů něco udělali. Buď stanovili jiná kritéria a parametry, kdo má radním být a jaké má povinnosti, nebo aby podle současné legislativy volili odpovědněji. Sice už to kdysi zaznělo, ale některé věci je třeba opakovat tak dlouho, dokud se nezmění: Jedním z úskalí, kterým v této otázce v posledních letech čelíme, je to, že se do rad dostávají lidé buď blízce spojení se samotným médiem nebo vysloužilí politici. První mají uvnitř média, které mají kontrolovat, mnoho vazeb, a to všeho druhu, od projevů sympatií, až po ty opačné vedoucí nezřídka ve snahu o jakousi revanš z pozice moci. Druzí pak logicky i ve funkci radního udržují svou dřívější pozici politik-novinář, a zapomínají, že nyní jsou spíše ve vztahu kontrolor-kontrolovaný. V radě Českého rozhlasu tak dnes zasedá například dlouholetý manažer tohoto média Miroslav Dittrich, v radě ČT bývalý šéf ČT24 Roman Bradáč. Přeborníkem je nový televizní radní Vladimír Karmazín, který působil ve vrcholovém managementu jak ČT, tak ČRo. Z bývalých politiků v radě ČTK najdeme Michaelu Marksovou, v RRTV Ladislava Jakla, v radě ČRo Vítězslava Jandáka a v radě ČT například Zdeňka Šarapatku. Zarážející je také počet radních, kteří kontrolují médium, s nímž jsou či byli spojeni profesně v roli interpretů, umělců, autorů, častých hostů — třeba z osmi současných členů rady ČRo na vlnách rozhlasu v minulosti nějakým způsobem působilo šest. Takto zjevně tím či oním směrem zaujatí radní, kteří často veřejně deklarují, že jednají podle svého osobního zájmu a vlastního názoru a nikoli v souladu se zákonem, který radním ukládá nestrannost, relativizují samu logiku volby radních. Není-li zákon naplňován, buď musí být jeho naplnění vynuceno, nebo poslanci stojí před rizikem znevážení vlastního zákona. A to ani není třeba obsáhle mluvit o hned několika radních, kteří sice nikdy na žádné významné funkce v médiích veřejné služby nebo v politice nedosáhli, ale roli radního opakovaně podkopávají svými divokými veřejnými výroky, od kterých se pak rady jako takové musí poměrně klopotně distancovat. Vysvětlení, že radní mluví jako radní, když zasedá na radě, ale když po večerech píše do novin nebo mluví v televizi, tak je tam za sebe jako za občana, je asi tak logické jako, že doma jsem manžel a otec, ale za vrátky zahrady už jsem svobodný a bezdětný. Zkrátka a dobře, pokud poslanecká sněmovna nechce stále dokola vést diskusi o tom či onom podivném projevu nefunkčnosti mediálních rad, nekompetenci či zaujatosti jejích členů, o provázanosti manažerů médií veřejné služby s radními, kteří na ně mají dohlížet, bude muset chtě nechtě udělat dva kroky, jinak se bude dál točit v kruhu, a my s ní. Zaprvé při květnové dovolbě několika míst v radě ČT a jednoho v radě ČRo zvolit kandidáty, kteří nejsou se současnými managementy obou médií spojeni dlouholetými vazbami, ať takovými nebo onakými, ale ani vůči nim nejsou v apriorní opozici z dřívějších politických pozic nebo zjevně deklarovaných politických preferencí. A zadruhé, v novém volebním období pak začít diskusi o stavu mediálních zákonů u nás a s největší možnou mírou odpovědnosti je změnit. Případně v současné podobě zrušit a zvážit, zda takto komplikovaný systém jsme vůbec s to naplňovat. P. S. A mimochodem k té zákonem dané pestrosti, kterou by rady měly odrážet: Jistě, gender, věk, místo, kde člověk žije, nebo obor, ve kterém působí, nemusí být zárukou bůhvíjaké postojové a názorové pestrosti, ale stejně by současné, nekompletní rady České televize a Českého rozhlasu nemusely být tak výlučně pánské kluby složené z mužů nad čtyřicet, či spíš nad padesát let, převážně žijících a působících v Praze.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-09 13:00:00

Novou vedoucí partnerských vztahů s maloobchodníky v Unlimitail je Ivona Virtanen. Společnost tak rozšiřuje činnost v Německu a střední a východní Evropě

Frankfurt nad Mohanem/Praha 9. července 2024 (PROTEXT) - Společnost Unlimitail, přední hráč na mezinárodní scéně retail medií, jmenovala na pozici Head of Retail Partnerships pro Německo a střední a výchoní Evropu (CEE) Ivonu Virtanen. Touto významnou posilou chce zdůraznit svůj závazek ke zkvalitnění a zároveň rozšíření svého působení na těchto klíčových trzích.O společnosti Unlimitail: Unlimitail je mezinárodní společnost specializující se na retailový marketing podporující značky a maloobchodníky v zavádění jejich retailovách mediálních strategií díky pokročilé technologii Epsilon Retail Media, která integruje onsite i offsite schopnosti. Unlimitail pomáhá maloobchodníkům otevírat mediální inventáře na jejich webových stránkách, což umožňuje značkám komunikovat se zákazníky přímo v místě nákupu a měřit účinnost jejich marketingových kampaní přímo na základě e-commerce prodejů. Unlimitail také nabízí možnosti rozšíření publika, aby značky mohly zpětně oslovit své zákazníky v digitálním ekosystému a přivést je zpět na web maloobchodníků k dokončení nákupu.Společnost se může pochlubit vedoucím postavením v Evropě a Latinské Americe s jedním z nejcennějších maloobchodních mediálních inventářů a maloobchodních dat, kdy využívá 2 miliardy zobrazení stránek měsíčně se schopností oslovit více než 160 milionů věrnostních zákazníků. Unlimitail těží z rostoucí sítě 28 partnerů s předními maloobchodníky jako jsou Carrefour, Kingfisher, La Redoute, MyOrigines, ShowroomPrivé, Iskaypet, Rakuten, ID Kids a mnoho dalších.Předchozí pracovní zkušenosti Ivony: Před příchodem do společnosti Unlimitail zastávala Ivona klíčové role v mediálním průmyslu v České republice a Německu, kde prokázala vynikající vedoucí schopnosti a strategickou vizi, zejména jako Country Manager pro Mediaplanet, Managing Director v Pecka Studio a nedávno jako Business Development Director DACH a CEE ve společnosti Epsilon, offsite řešení pro retail media, které používá Unlimitail. Díky jejím rozsáhlým zkušenostem s budováním úspěšných partnerství a znalosti v oblasti médií je zásadním přínosem pro růstovou strategii společnosti Unlimitail v Německu a CEE regionu.Ambice společnosti Unlimitail s tímto jmenováním: V tomto regionu již Unlimitail itegroval 5 maloobchodních partnerů, jejichž rozsáhlá síť se letos rozroste o nové partnery a v tomto čtvrtletí by měla aliance začít realizovat první kampaně.“Po konverzi našich prvních klientů v Německu a regionu střední a východní Evropy přichází jmenování Ivony v klíčovém okamžiku, kdy pokračujeme v získávání nových klientů,” uvádí Thibault Hennion, COO společnosti Unlimitail. “K dnešnímu dni se Unlimitail může pochlubit působivým portfoliem 28 maloobchodních partnerů, jejichž síť chceme dále rozšiřovat. Německo a CEE jsou jedním z našich prioritních regionů pro mezinárodní expanzi a my nemůžeme být pyšnější na to, že vítáme Ivonu, která pomůže tuto ambici naplnit.”Ivona, Head of Retail Partnerships pro Německo a CEE, dodává: “Jsem nadšená, že se mohu připojit k Unlimitailu v tak vzrušující době. Retail media mění reklamní prostředí a právem jsou označována za třetí a největší vlnu digitálního marketingu. Příležitosti pro evropské maloobchodníky jsou skutečně obrovské a já jsem velmi ráda, že se mohu připojit ke společnosti Unlimitail a pomáhát místním firmám využít jejich data a generovat tak další příjmy.”“Příchod našeho úspěšného obchodního modelu Unlimitail do střední Evropy představuje významný milník pro tuzemské maloobchodníky a jejich zákazníky. Umožňuje dlouho očekávané zjednodušení a konsolidaci prodeje a nákupu reklamy v prostředí retail médií,” říká Jaroslav Sodomka, Commerce Director, Publicis Groupe CZ. “Tato expanse nejen posiluje naší globální přítomnost, ale také zdůrazňuje naše úsilí pomáhat značkám zapojovat své zákazníky hlouběji a efektivněji napříč maloobchodníky a médii. Načasování je idální, protože souvisí s narůstajícím zájmem o modernizaci reklamních sítí mezi maloobchodníky a odpovídá potřebám značek dosáhnout svých zákazníků efektivně a kontrolovaným způsobem v místním maloobchodním prostoru.”Jmenování Ivony je důkazem ambicí Unlimitailu rozšířit své aktivity na německém a středovevropském trhu, což zapadá do globální ambice, stát se vedoucí společností v oblasti retail médií v Evropě, Brazílii a Argentině. O Unlimitail – powerhouse v retail médiích:Unlimitail je mezinárodní společnost poskytující značkám a maloobchodníkům možnost zjednodušené, jednotné a optimalizované implementace jejich mediálních strategií. Umožňuje lepší porozumění spotřebitelům, aktivaci cílených a omnichannel marketingových kampaní a také komplexní měření účinnosti kampaní, od většího zviditelnění až po růst prodeje.Společnost dnes na trhu vyniká svými zkušenostmi a špičkovou reklamní technologií Epsilon Retail Media, která sjednocuje možnosti onsite a offsite. Kromě toho Unlimitail nabízí globální dosah a vysoce kvalitní data díky 28 maloobchodním partnerům, což představuje více než 2 miliardy zobrazení stránek měsíčně databázi 160 milionů oslovitelných zákazníků po celém světě.Unlimitail’s communication department: communication@unlimitail.com Zdroj: Lion Communications  

Čas načtení: 2024-03-26 10:00:00

Mediální tendry 2023: Nejvíce získaly OMD a Knowlimits

Žebříček COMvergence přináší pohled na přesuny rozpočtů a úspěšnost mediálních agentur a sítí mediálních agentur ve výběrových řízeních na českém trhu v roce 2023.

Čas načtení: 2024-07-09 09:20:00

COMvergence: Největší mediálkou zůstává Knowlimits, sítí Omnicom

COMvergence aktualizovala žebříček mediálních agentur a sítí mediálních agentur podle reklamních objemů klientů za rok 2023.

Čas načtení: 2024-07-30 09:05:00

Recma: Na čele mediálek zůstává Knowlimits před OMD a PHD

Svůj řebříček mediálních agentur a sítí mediálních agentur za rok 2023 poskytla i Recma.

Čas načtení: 2024-11-28 14:00:00

Baxa chce zrušit povinnou registraci všech influencerů, RRTV prý vydá upřesňující pokyny

Ministr kultury Martin Baxa (ODS) chce zrušit část zákona o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání, konkrétně tu, která nařizuje povinnou registraci tvůrců obsahu na sociálních sítích. Zároveň požádá Radu pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), která minulý týden vydala stanovisko, že se každý influencer vydávající obsah za účelem zisku musí registrovat do evidence poskytovatelů audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání, aby upřesnila podmínky, koho se evidence bude týkat. Podle předsedy RRTV Václava Mencla se Rada problémem zabývá.

Čas načtení: 2024-12-31 09:35:00

Média 2024: Nové televize, boj o poplatky i zániky prvních deníků

Nové televizní stanice a pokračování rozvoje videa na vyžádání, změny v mediálních firmách Jaromíra Soukupa, zánik prvních tištěných deníků, diskuse o podobě mediální legislativy nebo rozvoj DAB+. To jsou některé z hlavních mediálních událostí v roce 2024.

Čas načtení: 2025-03-27 09:15:00

V novém byznyse loni uspěly Starcom, PHD a Wavemaker

Žebříček COMvergence přináší pohled na přesuny rozpočtů a úspěšnost mediálních agentur a sítí mediálních agentur ve výběrových řízeních na českém trhu v roce 2024.

Čas načtení: 2025-07-03 23:50:00

Největší mediálkou zůstává Knowlimits, největší sítí Omnicom

COMvergence aktualizovala žebříček mediálních agentur a sítí podle reklamních objemů klientů za rok 2024. Největší mediálkou podle objemu zůstává Knowlimits, největší sítí mediálních agentur Omnicom Media Group.

Čas načtení: 2025-07-11 06:13:32

Novinky ze světa AI #115: Musk vylepšuje Grok, Google má v Evropě problém

V poslední době se umělé inteligenci stále více daří splynout s řadou běžně dostupných technologií, jako je například internetové vyhledávání či chytrá domácnost. Řadě z těchto oblastí dominují služby společnosti Google, to by se ale již brzy mohlo změnit. Evropská unie tlačí na Google. Vadí jí nástroj AI Overviews Společnost Google čelí tlaku ze strany nezávislých mediálních vydavatelů. Ti se obrátili na Evropskou komisi se svou žádostí o zastavení funkce AI Overviews (v češtině Přehledy od AI), která podle nich agresivně snižuje návštěvnost jejich webových stránek. Koalice vydavatelů se domnívá, že na evropském trhu dochází k plošnému snížení návštěvnosti mediálních webů, a Google tak

Čas načtení: 2025-09-05 13:01:00

PR jako strategický partner v éře AI

Praha 5. září 2025 (PROTEXT) - Umělá inteligence mění pravidla hry i v oblasti public relations. PR už není jen realizátorem komunikačních kampaní, ale stává se partnerem byznysu, který dokáže přispívat k růstu celé organizace. Témata vyplývající z červnové konference PR in Cannes, která byla součástí festivalu kreativního průmyslu Cannes Lions, byla v ČR shrnuta na semináři PR Brunch v PressCentru ČTK. Obě akce pravidelně pořádá společnost PRAM Consulting, a její řídící partner Patrik Schober poukazuje na to, jak se role tohoto odvětví dramaticky proměňuje.„Z debaty vyplývalo, že firmy dnes hledají sebevědomé partnery, kteří dokáží vyhodnocovat rizika, nastavovat udržitelnou strategii a zároveň podporovat obchodní cíle firmy. PR se tak posouvá za hranice samotné realizace kampaní a spojuje obchodní logiku, analytiku a kreativní storytelling,“ hodnotí Schober.Umělá inteligence byla označena za nástroj, který násobí schopnosti PR profesionálů. Zatímco rutinní činnosti přebírá technologie, odborníkům se otevírá prostor pro strategii a kreativitu. Týmy, které AI dokáží systematicky integrovat, už dnes zrychlují a zpřesňují své procesy. „Pro ČTK je AI jednou z klíčových oblastí do budoucna. A to jako nástroj při zpracování informací, kde důsledně uplatňujeme princip lidské kontroly a ověřených vstupů, ale i v rámci komunikačních služeb divize ČTK Connect. Řešíme, jak efektivně promítat distribuovaná tisková sdělení do SEO i výstupů platforem AI,“ říká ředitel strategie a rozvoje ČTK Petr Orálek.S nástupem generativní AI roste význam tzv. earned media – tedy obsahu, který je zveřejňován nezávislými médii nebo třetími stranami díky práci public relations manažerů, nikoli placené propagaci. Kvalitní články a studie se stávají zdrojem, ze kterého AI čerpá, což otevírá nové příležitosti pro PR agentury.I menší společnosti mohou s využitím tohoto obsahu konkurovat globálním hráčům. V této souvislosti se hovořilo také o pojmu GEO (generative engine optimization), který by mohl nahradit tradiční SEO a zaměřit se na optimalizaci obsahu pro AI systémy.Očekávání vzbudilo vystoupení Richarda Bagnalla z AMEC, které bylo překládáno v reálném čase do češtiny prostřednictvím Beey AI. Bagnal v Praze představil novou verzi Barcelonských principů 4.0. Ty pravidelně posouvají měření komunikace od zastaralých metrik k hodnocení skutečného dopadu. Zdůrazňují měřitelnost cílů, kombinaci kvalitativních a kvantitativních metod, komplexní hodnocení komunikace nebo etiku práce s daty. Díky tomu může PR prokazovat svou hodnotu na úrovni byznysu, nikoli pouze přes počet mediálních výstupů.Barcelonské principy jsou dostupné i v českém jazyce díky společnosti NEWTON Media, která poskytuje profesionální monitoring médií a mediální analýzy. „Mezinárodně uznávané zásady pro měření PR a firemní komunikace sledujeme jako člen asociace pro měření komunikace (AMEC) již od jejich vzniku a jejich aktualizaci pravidelně propisujeme do metrik a indexů, které jsou součástí našich kvalitativních mediálních analýz,“ dodává Magdalena Horánska, CEO NEWTON Media.Dále také zaznělo, že v éře dezinformací se PR stále více stává arbitrem důvěry. Transparentní storytelling, pozitivní rámování a práce s ověřenými daty pomáhají měnit postoje a ovlivňovat dlouhodobé chování. Úspěch dnes nestojí na velkých rozpočtech, ale na schopnosti vybudovat a udržet důvěru.Obě konference ukázaly, že obor je připraven aktivně transformovat komunikaci a využívat nové technologie k posílení svého strategického významu. Příští ročník PR in Cannes se uskuteční opět v červnu na stejném místě a nabídne pokračování debaty o budoucnosti odvětví.Autor článku: Adam Růžička Foto: Pavel ŠinaglZdroj: PRAM Consulting ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese https://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2025-09-28 09:55:00

Tržby slovenských mediálních agentur se zvyšují

Přinášíme přehled mediálních agentur na Slovensku, vývoj jejich tržeb, zisků a další změny za poslední rok.

Čas načtení: 2026-02-10 17:21:00

Komise žádá o zpětnou vazbu k přezkumu právních předpisů týkajících se audiovizuálních médií

Evropská komise zahájila veřejnou konzultaci s cílem posoudit dopad směrnice o audiovizuálních mediálních službách a prozkoumat možnosti jejího přezkumu. Směrnice o audiovizuálních mediálních službách koordinuje vnitrostátní právní předpisy v celé EU&hell

Čas načtení: 2022-06-15 13:06:47

Ondřej Aust (Médiář): V médiích jde především o to, aby vám lidi věřili

Hostem nového dílu Nejen o reklamě byl Ondřej Aust. Šéfredaktor zpravodajského oborového webu Médiář si s moderátorem Martinem povídal o tom, proč je print dnes už těžkopádný, v čem všem ho dnes dokáže předčit internet a digitální distribuce, jak to mají v redakci pracovně nastavené nebo proč se vyplácí ctít sezónnost. Print vs. digital. Média se postupně přesouvají do online prostředí. Jaký vliv to má na kvalitu novinářského řemesla? Internet se stal levnou distribuční platformou. Pro práci lidí v redakci je rychlost internetu ovšem zničující. Věci se dodělávají za běhu. Dřív byste počkal, až nasbíráte a ověříte všechny informace, a teprve pak to vydal. Dnes je to spíš vydávání na pokračování. Na druhou stranu, i nám se vyplatilo počkat si dva tři dny, sehnat další hlasy, dopracovat materiál, než jsme ho vydali. Důvěryhodnost webu je důležitá a na zájmu čtenářů se to projeví. Musíte mít ale opravdu velkou kázeň a vydržet informaci hned nevydat. Boj o rychlost je jasný a málokdo mu odolá. Psát na internet ovšem neznamená sednout ráno a chrlit kvanta textů, než večer padnete. Podle mě nejlépe funguje, když se průběžně dělá web a občas k tomu vydá print. Ne naopak. Navíc současná situace rozdělí už dost skomírající tiskový trh na tituly, které přežijí, protože je lidé budou číst, budou chtít je mít na papíře a ke značce se přimknou, když je silná. A pak na tituly, které jsou dělané jen setrvačně. Přijde očistný proces. Jak funguje Médiář? Jaké jsou Vaše úkoly, když jako redaktor ráno přijdete do práce? Ještě, než přijdu do práce, přijde hned po probuzení pomyslná rozcvička zkontrolováním mobilu. Ověřuju, jestli v šest ráno odešel newsletter a už koukám, co se mi do emailu sype. Do toho vás od práce odtahují nejrůznější tiskovky a akce, které se po covidu opět rozběhly. Všechna témata, která vám přijdou nosná, musíte mít pečlivě promyšlená. A je jedno, jestli jste v redakci dva nebo je vás 50. Musíte mít dobře propracovaný koncept daného média a podle toho jet. A co se nám v Médiáři také vyplácí, je ctít sezónnost. Na webu a obecně v médiích se témata periodicky opakují. Sezónu nemáte jen inzertní, ale také pozornost lidí se v průběhu roku mění. Práce na webu nikdy není hotová, ale třeba letní měsíce, kdy všichni jedou jen „na půl plynu“, jsou klidnější. Jak funguje spolupráce a synergie mezi Médiářem a mediálními domy? Před lety jsme řešili, jaká bude naše nabídka, díky které můžeme ekonomicky existovat. Než jsme tohle uspokojivě vyřešili a začalo to fungovat, jsem si říkal, že v momentě, kdy náš projekt nebude ekonomicky úspěšný, musíme si přiznat, že ho trh nechce. Takhle jednoduché to je. V obsahové rovině narážíme na to, že paradoxně žádný z mediálních domů, až na výjimky, si segmentu komunikace (který není malý!) nevšímá. My dnes spolu s dalšími kolegy sloužíme pouze jako doplněk, kde se mediální domy prezentují. Důležité je však zdůraznit, že segment této mediální i nemediální komunikace má obrat hodně přes 100 miliard Kč ročně. A mě udivuje, že jednotlivé mediální domy a deníky na rozdíl od zahraničních titulů, jako je například Guardian, si tak velkého segmentu nehledí. Speciálně u ekonomických titulů bych to čekal, protože segment komunikace není zanedbatelný a svým významem ho považuji za klíčový pro společnost. Mediálním domům tak uniká řada zajímavých témat, která by si navíc zasloužilo dostat do hlavního proudu. Jak vypadá marketing a PR vaší značky Médiář? Co děláte proto, abyste byli vidět a slyšet? Spoléhám na kanály, které jsou prosty algoritmů. V praxi to znamená, že se soustředím na naše kanály, jako je web a newsletter. Nepouštíme na web žádný programatik, kampaně děláme jednoduchým způsobem, dá se říct až analogovým. Je to tedy spíš brandová než výkonnostní komunikace. Co se týče komunikace směrem ke čtenáři, tak ano, je tam úlitba, protože nás mohou číst i na Facebooku, tam odkazy vkládáme víceméně pravidelně. Podíval jsem se, co přináší reálně Instagram, Linkedin a Twitter a konverze na web je v mizivých jednotkách procent. Proto se snažíme, aby si lidi zvykli chodit přímo na náš web. Pracujeme proto průběžně s jeho strukturou, každý den na webu aspoň jedna větší novinka a pokud možno původní. Denně odesíláme newsletter, který informuje o novinkách na webu a velmi dobře slouží také jako reklamní nosič. A co dalšího uslyšíte? Jak Ondřej nahlíží na ostatní oborové titulyJaké má Médiář plány do dalších letJak se Médiář staví k současnému fenoménu podcastů

Čas načtení: 2024-02-17 04:44:00

Taková cenzura! Evropská unie překonala bolševiky. Petr Žantovský zjistil, jaká hrůza se chystá

TÝDEN V MÉDIÍCH Pod haldou vzletných slov o ochraně trhu a ochraně koncového uživatele internetu se skrývá poměrně transparentní cenzura nařízení Digital Services Act, které právě dneškem vstupuje v platnost. Některé jeho formulace by nevymyslel ani Václav Havel křížený s Járou Cimrmanem. V pravidelném přehledu mediálních zajímavostí se od Petra Žantovského také dozvíme, jak devět let v čím dál větším bahně třídního boje, nenávisti a válčení ovlivnilo novinářské hodnocení dvou dost podobných rozhovorů se světovými státníky.

Čas načtení: 2024-02-12 14:29:00

Středoškoláci si otestovali, jak rozumí médiím a zpravodajství

Ostrava 12. února 2024 (PROTEXT) - Studenti středních škol mají za sebou první kolo Mediální olympiády, národní soutěže v mediální a informačnígramotnosti. Průměrná úspěšnost v testu byla 49 %, což je vzhledem k jeho obtížnosti dobrý výsledek. Nejvíce správných odpovědí zaznamenaly otázky na pojmy clickbait, dopamin či na propagandu o „americkémbrouku“, nejvíce soutěžící potrápila teorie manipulativních metod nebo vlastnické struktury českých médií. Finalisté se setkají 26. a 27. března v Ostravě.Mediální olympiáda přilákala na 2500 zájemců ze všech 14 krajů České republiky. Průběžné výsledky ilustrují, jak si dnešní mladí lidé dokážou poradit s ověřováním důvěryhodnosti různých mediálních sdělení. Do soutěže se přihlásilo 713 týmů středoškoláků z 258 škol a zapojilo se 315 pedagogů, přičemž v ČR máme celkem 1280 středních škol.Společnost Scio, která je partnerem celé Mediální olympiády, se postarala o technické řešení on-line testování. „On-line kolo Mediální olympiády proběhlo naprosto hladce. Žádný ze stovek týmů se nesetkal s jakýmkoliv technickým problémem. Naše zákaznické centrum kontaktovaly jednotky účastníků s běžnými organizačními dotazy. Testové rozhraní si s počtem soutěžících poradilo zcela bez potíží, ostatně Národní srovnávací zkoušky dávají našim serverům zabrat mnohem více. Ihned po skončení olympiády proběhlo vyhodnocení a výsledky jsme organizátorům předali do druhého dne," uvádí Jáchym Vintr, Product Owner testovací platformy ScioLink.On-line vědomostního testu se v rámci 1. kola soutěže nakonec zúčastnilo 643 družstev. Zatímco technické řešení olympiády na platformě ScioLink se obešlo bez zádrhelů, jiné organizační či technické problémy znemožnily účast 10 % zájemců.Nejlépe z celé ČR si se 40 otázkami v limitu 30 minut poradili gymnazisté z Krnova. Nejvíce správných odpovědí zaznamenaly otázky na pojmy clickbait, dopamin či na propagandu o „americkém brouku“. Lze říci, že přecházejí do obecného povědomí. Naopak dotazy na konfirmační zkreslení, tzv. biasy, se ukázaly jako nejobtížnější a správně na ně dokázala odpovědět pouze 3 % soutěžících. Podobně studenty zaskočily definice žurnalistických žánrů či databáze Českých elfů.Test, který zvládli studenti v 1. kole Mediální olympiády, si nyní může na webových stránkách soutěže vyzkoušet kdokoliv.Hlavním pořadatelem Mediální olympiády je Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace Moravskoslezského kraje. „Musím ocenit, že se do soutěže věnované mediálnímu vzdělávání zapojilo opravdu veliké množství studentů z Moravskoslezského kraje, a navíc se skvělými výsledky. V prvním celorepublikovém kole se mezi deset nejlepších dostalo šest týmů z našeho regionu. To je obrovský úspěch, který může být důkazem, že se náš kraj skutečně významně posunul od těžkého průmyslu k novým technologiím. Všem našim nadaným středoškolákům gratuluji a týmu, který postoupil do finále, držím palce. Velmi si vážím práce našich pedagogů, kteří se s elánem věnují rozvoji dovedností mladých lidí,“ konstatuje Lukáš Curylo, náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pro kulturu a památkovou péči.Na pořádání Mediální olympiády se podílí Ostravská univerzita a Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK a Wikimedia CZ. Akce se koná pod záštitou prezidenta ČR Petra Pavla, ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové, europoslance Luďka Niedermayera, rektora Ostravské univerzity Petra Kopeckého, MŠMT a NÚKIB.„Panuje obecná shoda, že rozvíjet ve školách kritické myšlení je nezbytné; mediální vzdělávání má být prioritou. Každodenní realita ovšem za psanými plány zaostává, ačkoliv je mediální výchova průřezovým tématem Rámcových vzdělávacích programů. Pomáháme to měnit. Mediální olympiáda má ambici přitáhnout k mediální a informační gramotnosti více soustavné pozornosti pedagogů i studentů a zábavnou soutěžní formou je v tématu vzdělávat,“ říká organizátorka Pavlína Tassanyi z Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě.Do finále Mediální olympiády postupuje z každého kraje jeden tým. V březnu se finalisté osobně sejdou před odbornou porotou, aby vyřešili několik pestrých disciplín. Vítězové svůj úspěch oslaví zájezdem do Evropského parlamentu ve Štrasburku. Mediální olympiáda 2024: základní faktaOrganizátoři: Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, p.o., Ostravská univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK, Wikimedia CZZáštity: Prezident ČR Petr Pavel, ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová, poslanec Evropského parlamentu Luděk Niedermayer, rektor Ostravské univerzity Petr Kopecký, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnostMediální partner: Česká televizePartneři: SCIO, Ecomail, Nadační fond nezávislé žurnalistiky, Safer Internet Centrum ČR, Čeští elfové, JSNS.CZ, Kecy&Politika podcast, Svět techniky OstravaPrůběžné výsledky: Výsledky 1. kola Mediální olympiády 2024: Kompletní pořadí podle krajů, Absolutní pořadí, Pořadí podle typu školPodrobné informace: www.medialniolympiada.cz ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2022-06-09 06:34:03

Marek Skřipský: Za první republiky jsme za velmi krátký čas dokázali neuvěřitelně mnoho

Vystudovaný historik a politolog Marek Skřipský si zkoušel práci učitele, dlouho působil jako redaktor v rádiu a dnes pracuje na ostravském magistrátu a k tomu píše knihy. V roce 2015 vydal první Případy inspektora Rádla. Letos vychází volné pokračování Ostravských mystérií nazvané Ostravský páter a druhý díl trilogie Archivy tajné války – Světy v plamenech, který napsal spolu Tomášem Bandžuchem.   Pocházíte z Ostravy, kde vlastně s výjimkou studií v Praze žijete celý život. Jak vzpomínáte na období dětských her? Co vás bavilo a čím jste chtěl být?  Měl jsem hezké dětství a myslím, že patřím k jedné z posledních generací, která ještě hromadně zažila „hokej s tenisákem,“ hry na vojáky, blbnutí na klepáči, střelbu ze vzduchovkového „flusbroku“ nebo urputné víkendové zápasy na škvárovém plácku „za barákem“. U toho všeho nesměla chybět voda se šťávou v umělohmotné flašce. Kromě toho jsem už odmalička hodně četl a zajímaly mě jak dějiny, tak mýty a pověsti. Svět jsem hodně vnímal přes mého bratra, o 12 staršího než já. Také mě ovlivnila památka mého dědy, který byl už ke konci první republiky důstojníkem z povolání. Zažil mobilizaci, odboj a střety s Hromenkovou sotní Ukrajinské povstalecké armády. Čím jsem chtěl být? Postupně policajtem, vojákem a historikem-badatelem ve stylu Indiana Jonese. (smích)   Co vás přivedlo ke studiu historie a politologie? Dějiny jsou mým koníčkem už od raného dětství, takže to nějak logicky vyplynulo, aniž bych cokoliv tlačil takzvaně na sílu. Ve čtvrtém ročníku univerzitních studií jsem si k historii ještě přidal bakalářskou politologii, také na Filozofické fakultě UK. Ne, že bych toho litoval, nicméně přijde mi, že politologie je velmi přeceňovaným „kecacím“ oborem. Dnes bych si jako druhý obor místo ní vybral etnografii.   Učil jste společenské vědy a pracoval v několika mediálních společnostech. V roce 2015 jste debutoval jako spisovatel knihou Případy inspektora Rádla, která je prvním dílem z detektivní série Jan Rádl a zavádí nás do doby první republiky. Proč právě detektivní žánr a zrovna toto období?    Dříve jsem učil a pak dlouho pracoval jako redaktor zpravodajství v rádiu. Byly to veselé, bohatýrské roky, nicméně každý mejdan jednou končí. Aktuálně pracuji na ostravském magistrátu v odboru kanceláře primátora. K vaší otázce: Rádlovy případy nejsou úplně klasickou detektivkou. Nejsou to Četnické humoresky, ani Hříšní lidé, ani Případy Velké Prahy. Sám, poněkud neohrabaně, říkám, že Rádlovy příběhy jsou „historickým detektivně špionážním thrillerem“. Hodně se do nich prolíná politika a zpravodajské hry či protihry. Čistě detektivní linka je v nich sice přítomná, ale místy slábne. Těch základních stavebních kamenů je více. První republika pro mě znamená jedno z mých oblíbených historických období. Aniž bych podléhal módní a svůdné masarykovské idealizaci, myslím, že to byla doba, kdy jsme za velmi krátký čas jako země dokázali neuvěřitelně mnoho. A to navzdory hospodářské krizi trvající skoro pět let z těch dvaceti, které byly první republice dopřány.   Někdejšímu legionáři Janu Rádlovi ze Zpravodajské služby, z něhož se stal vrchní inspektor, jste věnoval celkem čtyři knihy. Jak se vám Rádlovi příběhy psaly? Měl jste pro něho nějaký předobraz? Kdepak. Rádl žádný konkrétní předobraz neměl. Psaly se mi každopádně skvěle, šly svižně od ruky. Začal jsem je psát v dubnu 2013 jen pro sebe a své přátelé. Ti mě opakovaným naléháním přesvědčili, abych se pokusil o knižní vydání. Šestého března 2014 – to datum si pamatuji – přišla do mailu nabídka z nakladatelství MOBA na vydání Případů inspektora Rádla. Mé první knihy. Tím všechno začalo… Poslední Rádlův příběh jsem dopsal v únoru 2015.   Druhé světové válce se spolu s Tomášem Bandžuchem věnujete v plánované trilogii Archivy tajné války, jejíž první díl Úsvit černého slunce vyšel v roce 2021 a letos má vyjít druhý Světy v plamenech. Jak se vám spolupracuje při psaní knih? Je to jízda. Ale právě proto jsme do společného projektu šli. Bandžiho znám dlouhá léta právě ze studií v Praze. Čas od času se vídáme v Ostravě, Pardubicích nebo Praze. Naše společná historická fantasy vychází z určitého kreativního ping-pongu. Já něco napíšu – pošlu Bandžimu. Bandži něco napíše – pošle mně. Nikdo nikdy neví, co mu ten druhý připravil a musí na to reagovat. Jedinou podmínkou je, že si bez dohody nesmíme zabíjet hlavní hrdiny. Je to zábava, při níž člověk bystří mozek. Takže vlastně takové autorské sudoku. (smích)   Čím je pro vás psaní? Je to terapie, koníček, práce? Nebo od každého něco? A připravujete něco nového? Od každého trochu. Nejvíce asi koníček a nejméně práce. A někdy i únik. To jsem ovšem pochopil až za covidových lockdownů. Byli jsme nuceni omezovat běžné kontakty a návyky, které dělají společnost společností, hospoda zavřená, plavecký bazén zavřený, absurdní příkazy nosit roušku i na liduprázdné ulici… Tehdy jsem zjistil, jak moc mě psaní drží a jak mi pomáhá. Aby bylo jasno – nejsem žádný antivaxer, ani konspirační magor. Mám tři očkovací dávky a problémy s covidem nezpochybňuji. Tvrdím však, že plošné lockdowny nás poškodily více než samotná pandemie. Bylo to nejhorší možné řešení. Pokud jde o novinky, tak koncem listopadu vyjde u Strak na vrbě má kniha Ostravský páter. Jde o pokračování Ostravských mystérií, které je však natolik volné, že ho čtenáři mohou číst i bez jejich znalosti. Přibližně ve stejné době by měly Straky vydat právě druhý díl mé kooperativky s Bandžim.   Někde jste řekl, že vás baví historie, společensko-politické dění a sport. A jak to máte se čtením? Máte oblíbený žánr nebo autora? Čtení určitě stále patří mezi mé záliby. V současné době čtu nejčastěji v MHD při cestě do práce a z práce, ale divila byste se, kolik se toho dá za těch dvakrát dvacet minut přelouskat. Nepohrdnu beletrií ani odbornými nebo populárně naučnými věcmi. Z konkrétních autorů bych zmínil Bernarda Cornwella. Jeho – loni dokončenou – „anglosaskou ságu“ považuji za sérii naprosto dokonalých historických románů. Žánrově úplně jinou, avšak neméně geniální literaturu spatřuji v díle Jiřího Hájíčka. Selský baroko je skvost a povídkovou sbírku Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku snad nelze překonat. Mimochodem, s Jiřím Hájíčkem jsem se loni na podzim sešel v Českých Budějovicích a bylo to skutečně příjemné setkání. Tu „Tancovačku“ mi podepsal. S věnováním. Z autorů fantasy a hororu pak musím uvést lorda Dunsanyho, Howarda Lovecrafta a Roberta Howarda.   Je o vás známé, že jste ostravský patriot. Čím je vaše rodná Otrava tak jedinečná? Ostravu mám rád, nicméně bližší pouto cítím k Porubě, což je ostravský městský obvod, kde žiju. Do roku 1957 to byla samostatná obec. Když jsme u toho patriotismu, jsem především českým vlastencem. Za nejkrásnější kus Zeměkoule považuji Třeboňsko, kam dlouhodobě, pravidelně a rád jezdím. Mámin rod pochází z jižních Čech, v obci Hůrky je doložen už od 14. století. Pokaždé, když jsem na českém jihu, necítím se jako turista, ale jako někdo, kdo navštívil jakýsi mysteriózní, těžko uchopitelný, druhý domov. Ostrava jako taková unikátní vskutku je. Jde o kontrastní město, plné protikladů. Industriální dědictví tady stojí vedle zelených parků. Socialistická panelová zástavba vedle prvorepublikových kolonií. Procházíte se po sídlišti a za chvíli jdete tichým lesem. Když sednete do auta nebo vlaku, do hodiny zastavíte pod beskydskými vrcholy. Ostrava je takové bohaté menu. Každý si vybere. Vadí mi jen nedostatek historických památek a bezútěšné betonové džungle v některých obvodech. Pod těmi kvádry je pohřbená ta stará Ostrava. Můžete je zateplit barevnými fasádami, ale na podstatě nic nezměníte. Radši zavítám do „vesnických“ ostravských obvodů jako Pustkovec, Třebovice, Hošťálkovice, Martinov, Nová Ves… Ty jsou skutečně malebné. Byl jsem proto rád, když moje nejlepší kamarádka označila po své návštěvě rovněž mou Porubu za „takovou polovenkovskou“.   A co odpočinek? Jak rád trávíte chvíle volna? Dvakrát týdně chodím na kondiční plavání. Paradoxně mě v té vodě často napadají nové motivy ke psaní. V neděli rád vyrážím „na okruhy“, což jsou moje oblíbené vycházkové trasy o délce od 3,5 po 13 kilometrů. Čas od času zajdu v sobotu na střelnici, je to pěkný relax. Samozřejmě, o víkendech nezapomínám na svou oblíbenou hospůdku. Konec konců – občas v ní také čtu. A ještě častěji píšu. (Smích)   Marek Skřipský se narodil se 15. 7. 1982 v Ostravě. Vystudoval Filozofickou fakultu na UK v Praze. Vzděláním je historik a politolog. Je autorem série o Janu Rádlovi: Případy inspektora Rádla, Nové případy inspektora Rádla, Vysoké hry inspektora Rádla, Válka inspektora Rádla, série Ostravská mystéria: Ostravská mystéria a Ostravský páter (vyjde v roce 2022) a historického románu Strážník z Nového světa. Spolu s Tomášem Bandžuchech píšou trilogii Archivy tajné války, zatím vyšel Úsvit černého slunce (2021), druhý díl Světy v plamenech vyjde v roce 2022.

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2022-01-06 10:18:23

Novoroční projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila

Vážení a milí spoluobčané, jsem velmi rád, že vás dnes, 1. ledna, mohu pozdravit z českého Senátu a popřát vám šťastný rok 2022. Obvykle na Nový rok přemýšlíme o tom, co nás v tom roce minulém potkalo, co nám přinesl, co nám naopak vzal. A také přemýšlíme o tom, co nás čeká v tom roce, který právě začal. Pokud bych já měl rychle říci tři slova, která se mi vybaví, když přemýšlím o tom roce uplynulém, pak jsou to slova tornádo, solidarita a pomoc. Na úvod bych proto znovu chtěl vyjádřit velkou solidaritu, lítost a bolest nad tím, co postihlo za katastrofu a neštěstí část území jižní Moravy, zejména obyvatele obcí Hrušky, Moravská Nová Ves, Lužice, Mikulčice a také město Hodonín. Chtěl bych zároveň projevit velkou úctu a obdiv těmto obyvatelům, jak se s tou prvotní katastrofou a jejími důsledky vypořádali. Také chci velmi poděkovat, chci poděkovat všem, kteří pomáhali, záchranářům, hasičům, policistům, dobrovolníkům, samosprávám, institucím, úřadům a všem dalším, také všem dárcům, jak hmotných, tak finančních prostředků. Byla to úžasná vlna solidarity a pomoci. Je to naše velké bohatství, že v době, kdy nám zejména teče do bot, takto si dokážeme pomoci a prokázat takovou velkorysost a nezištnost. Přesto mi k tomu ještě dovolte dvě dle mého názoru důležité poznámky. Tou první poznámkou je, že to neštěstí a ta katastrofa pro mnohé lidi, obyvatele té části jižní Moravy, trvá, a proto, prosím, na to nezapomínejme. Nezapomínejme na tu každodenní solidaritu a každodenní pomoc, kterou oni i dnes potřebují. Já vím, je to určitě záležitost zejména orgánů státní správy, veřejné správy. Ale i vy, co můžete pomáhat, i dnes, tak, prosím, pomáhejte. Ta situace i dnes pro ty obyvatele tam není lehká. Ta moje druhá poznámka říká, že je zajímavé, že my v době, kdy nám tzv. teče do bot, si dokážeme pomoci, chováme se k sobě velmi hezky a slušně. Bylo by velmi dobré, přál bych si to moc, kdybychom i do našeho běžného života v roce 2022 trochu té slušnosti a solidarity a nezištnosti přenesli, protože se nám všem bude žít mnohem spokojeněji a lépe. Významnou událostí roku 2021 také byly volby do Poslanecké sněmovny. Přiznávám, že jsem měl trochu obavy, když jsem sledoval to volební zápolení, tu nesmiřitelnost někdy až na hraně toho, co považuji za přípustné, jak to bude vypadat po volbách. Co nastane, až budou vyhlášeny volební výsledky. Jsem velmi rád, že dnes mohu říci, že to vše dopadlo velmi dobře. Chci ocenit představitele všech volebních stran za to, že v uvozovkách to pomyslné předání moci proběhlo kultivovaně, bez napadání, bez mediálních přestřelek. Chci za to velmi poděkovat. V této souvislosti zmíním i to, že jsem Andreje Babiše za jeho kroky, za jeho vyjádření kritizoval, ale chtěl bych ocenit, chtěl bych ocenit to, jak odešel z pozice premiéra, jak přijal výsledek voleb. Považuji to za odpovědné a profesionální. Také bych chtěl říci a ocenit, že považuji za velmi důležité a pro naši společnost přínosné, jak se k povolebním vyjednáváním postavil Petr Fiala, současný premiér. Jsem přesvědčený, a věřím tomu, že právě jeho slušnost, korektnost, vystupování a neústupnost přispěly k tomu, že nakonec prezident České republiky Miloš Zeman akceptoval v plné podobě návrh na složení vlády tak, jak jej premiér Petr Fiala navrhl. Prezident Zeman tím naplnil ústavu a přispěl k důstojnému jmenování nové vlády. I to bych chtěl nyní a dnes ocenit. Zde bych také si dovolil stručnou poznámku k uplynulým diskusím o zdravotním stavu prezidenta Miloše Zemana. Je mojí povinností respektovat Ústavu, je mojí povinností hájit právo veřejnosti na informace. Je mojí povinností, abych jako člověk, abych jako ústavní činitel, neuhýbal a neohýbal své povinnosti. Proto je nutné a je mojí povinností, abych se choval správně, bez ohledu na to, zda jsem za to kritizován nebo naopak chválen. Panu prezidentovi bych potom chtěl popřát, aby se jeho zdravotní stav nadále zlepšoval a aby mohl naplno plnit své pracovní povinnosti. Výsledek voleb byl nakročením ke změně, ke změně v politické kultuře. Já bych byl rád, kdyby v roce 2022 tato změna politické kultury pokračovala. Pokud tomu tak má být, tak je důležité, abychom si zachovali slušnost, sebevědomou slušnost. Například prezident Václav Havel je vnímán jako slušný člověk, přesto Václav Havel nikdy neuhnul, a pokud bojoval za svobodu, tak byl ochoten obětovat i tu svobodu vlastní. Rovněž tak naši hrdinové, členové paravýsadku Anthropoid, byli ochotni riskovat svůj život za svobodu. Nezapomínejme na to, zkusme v tom roce 2022 nejen na to vzpomínat, ale také na to navázat svými vyjádřeními a třeba i svými činy nebo skutky. Pojďme ale dál, pojďme k současnosti, pojďme k našim současným problémům. Je velmi důležité, abychom udělali všechno pro to, abychom zkrotili to rychlé zadlužování naší země. Neměli bychom se chovat tak, že zachováme takové nepěkné dědictví našim dětem nebo třeba i vnukům. Také je velmi důležité, abychom zkrotili růst cen, zejména potom cen energií, protože by bylo velmi špatné, kdyby se některé vrstvy obyvatelstva dostaly do energetické chudoby. To vůbec nejdůležitější potom je, abychom zkrotili pandemii, protože pokud nezkrotíme pandemii, tak bude velmi těžké zastavit zadlužení a velmi těžké zastavit růst cen. Na tomto místě bych chtěl znovu poděkovat všem zdravotníkům a vůbec všem, kteří se starají o naši bezpečnost, o ochranu a pečují o naše zdraví. Zatímco dnes někteří mají volno, naši zdravotníci se starají o nemocné v našich nemocnicích. Je pro mě naprosto nepochopitelné a odsuzuji to, že někteří pacienti dokáží přesto být agresivní, jsou tu i další jedinci, kteří se nechovají tolerantně a správně k našim zdravotníkům. Velmi to odsuzuji a vyzývám všechny, aby to odsoudili společně se mnou, abychom toto chování nepřipustili. Pro nás všechny je nyní důležité, abychom se chovali odpovědně a vstřícně. Já jsem velmi rád, že jsem mohl již dostat třetí dávku vakcíny, považuji to za velmi důležité. Zároveň ale vyzývám k toleranci a respektu. Bojovat proti pandemii můžeme úspěšně jedině tehdy, když nebudeme bojovat proti sobě, ale budeme bojovat společně proti pandemii. V roce 2022 je před námi ještě jeden velký a odpovědný úkol. Česká republika bude předsednickou zemí Evropské unie. K Evropské unii se upínají velké naděje a mnohé se od ní očekává. Očekává se od ní, že bude zdrojem prosperity, očekává se od ní, že bude lídrem v boji proti klimatickým změnám, očekává se od ní, že bude schopna i mimo své území podporovat demokracii a svobodu. Česká republika bude tím, kdo bude v druhém pololetí roku 2022 vystupování Evropské unie a její jednání organizovat. Je to velká odpovědnost, je to velká příležitost. Máme šanci dokázat, že jsme sebevědomou zemí, která dokáže být i konstruktivní a tvůrčí, dokáže udělat věc, která je nezbytně nutná z důvodů politických, hospodářských, společenských. Dokáže, že se změníme.

Čas načtení: 2021-09-22 09:41:19

Odcházení Angely M. z jiné perspektivy

Milí čtenáři, že se já a časopis Respekt ve svých perspektivách moc neshodneme, to asi nebude velké překvapení. Většinou ale jedeme po nezávislých liniích a každý řešíme jiná témata. Tentokrát nicméně pociťuji potřebu reagovat na komentář Tomáše Lindnera “Odchází paní nenahraditelná“, který líčí merkelovskou éru z velmi, podle mého názoru až neúměrně pozitivní perspektivy. Doplním jej tedy o perspektivu svoji; ony totiž i ty samé jevy se dají nahlížet ze zcela jiných úhlů pohledu. Ještě než se pustíme do jiných záležitostí: na začátku článku zmiňuje pan Lindner Adenauera, Kohla a Merkelovou vedle sebe jako tři velikány německé politiky. Myslím, že k tomu je potřeba dodat, že to byla právě Merkelová, která na přelomu tisíciletí Kohla vyšoupla z křesla čestného předsedy strany. Podařilo se jí tak získat vedoucí funkci, ale podkopla přitom židli svému vlastnímu mentorovi, který se jí v předešlých letech postaral o hladký vzestup do spolkové vlády a říkal jí „mein Mädchen“ (mé děvče). On měl Kohl tou dobou už namále, protože aféra kolem utajeného financování strany by jej nejspíš z pozice čestného předsedy sestřelila tak jako tak. Ale stejně by bylo bývalo ohleduplnější pohřbít kariéru bývalého prvního muže CDU a znovusjednotitele Německa nějakým důstojnějším způsobem než útočným dopisem otištěným těsně před Vánocemi 1999 v novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung, což bylo přesně to, co Merkelová tehdy udělala. Říká se, že lidé čekají od ostatních stejné chování jako od sebe samých, a podle toho k nim také přistupují. Za dobu své kariéry v nejvyšších funkcích Německa neprojevila Merkelová žádnou snahu vychovat si nějakého nástupce. Žádný „mein Junge“ ani „mein Mädchen“ po jejím boku neexistovali. Vrchní řady CDU se postupně zaplnily jejími loajálními podřízenými – poslušnými lidmi, kteří ji nijak neohrožovali a neprojevovali žádné nezávislé ambice. Pokud se mezi špičkou strany občas našel někdo, kdo by mohl být Merkelové konkurencí (Friedrich Merz, Roland Koch, Dieter Althaus, Ole von Beust, Karl-Theodor zu Guttenberg, Stefan Mappus, Norbert Röttgen), jeho kariéra vždycky skončila nějak neslavně. Někdy se zřetelným aktivním přičiněním věčné kancléřky, jindy bez něj; ono totiž stačí toho svého protivníka v pravý čas „nepodržet“, když kolem něj propukne nějaký skandál. Proč si Merkelová nevychovala žádného nástupce? Chtěla zůstat ve funkci až do své smrti nebo pokročilého stáří? Obávala se snad toho, že se osud otočí a její nástupce ji v nějaké slabé chvíli veřejně potopí stejně nemilosrdně, jako ona kdysi potopila Kohla? Do hlavy lidem nevidíme, ale ani jednu variantu bych nevylučoval. Merkelová se nevzdává své moci lehce ani dobrovolně, k rezignaci na funkci předsedkyně CDU ji její kolegové v zákulisí donutili až po několikátém špatném výsledku zemských voleb v řadě (Hesensko, říjen 2018). K tomu se ještě dostaneme, protože na budoucnost CDU měla tahle politika dost zásadní vliv. Merkelová nikdy nezariskovala Druhá položka, otrocký postoj vůči veřejnému mínění. Abych citoval pana Lindnera: „A Německo? Tam kancléřka Angela Merkel po pěti, deseti i 15 letech u moci pořád vévodila žebříčku nejoblíbenějších politiků.“ Ano, vskutku. Až do migrační krize roku 2015 vesměs platilo, že Merkelová řídí svoji politiku tak, aby nebylo ohroženo její postavení na vrcholu žebříčku nejoblíbenějších politiků. Pokud došlo ve veřejném mínění k nějakém otřesu, třeba roku 2011 po katastrofě ve Fukušimě, kancléřka se přizpůsobila, i za cenu postupu „odvolávám, co jsem odvolala“, v tomto případě k opakovanému vyhlášení útlumu jaderných elektráren, kterým přitom jen krátce předtím její vlastní vláda značně prodloužila dobu provozu. To není zrovna leadership, tomu se u některých jiných politiků dokonce říká „populismus“, že? Merkelová nastoupila do kancléřského úřadu po sociálně demokratickém politikovi Gerhardu Schröderovi, který převzal Německo v roce 1998 jako „nemocného muže Evropy“ a zavedl řadu nepopulárních reforem sociálního a pracovního práva, zvaných kolektivně Agenda 2010. V dané době byly asi nezbytné a „nakoply ekonomiku“, z čehož pak těžila právě jeho nástupkyně Merkelová, ale po osobní stránce zabolely řadu lidí a Schröderova politická kariéra na nich ztroskotala. Provádět bolestivé reformy zkrátka není recept na to, jak vévodit žebříčku nejoblíbenějších politiků, a Merkelová to také za svého funkčního období nikdy nezariskovala. Důsledkem této neochoty sáhnout na dlouhodobé problémy je třeba to, že stárnoucí SRN se až dosud nepokusila o vážnou reformu svého důchodového systému, jehož základní parametry nutně potřebují úpravu; to bude muset řešit někdo po Merkelové. I v dalších věcech, jako je třeba digitalizace, Německo dlouhodobě zaostává, ačkoliv by vzhledem ke své ekonomické síle vlastně mělo mít náskok. A německá armáda, Bundeswehr, je udržována v podinvestovaném a špatně řízeném stavu, i když poměry na mezinárodní scéně dávno nejsou tak klidné, jako byly na přelomu tisíciletí. Tam jde zase o to, že jakýkoliv militarismus je nepopulární mezi německou intelektuální levicí, která by proti posilování výdajů na armádu hlasitě protestovala. Z tohoto vzorce se zdánlivě vymyká „Wir schaffen das“, léto a podzim 2015, kdy se Německo otevřelo migračním proudům z rozvojového světa. To byla záležitost, která vedla k posílení AfD a oslabení CDU. Jenže přečtete-li si knihu Die Getriebenen (Štvanci) od redaktora Weltu Robina Alexandera, který se specializuje na dění ve spolkové vládě, začne se vám toto rozhodnutí jevit z poněkud jiné perspektivy: zavření hranic bylo už připraveno, ale kancléřka od něj v poslední chvíli couvla, protože měla obavu z možných následků, právních i mediálních. Tomu odpovídá i dnešní dvojaké vyjadřování německých politiků, kteří na jednu stranu vychvalují postoj SRN v roce 2015 a na druhou dodávají, že druhý takový rok už se nesmí opakovat. Takže věříme-li Alexanderovi, nešlo ani v tomto případě o hrdinské morální vzepětí proti veřejnému mínění, ale o strach z toho, že na německých hranicích se začnou opakovat scény, které už televizní diváci znali z čerstvě zadrátované srbsko-maďarské hranice. Tato kancléřčina neochota dělat cokoliv kontroverzního měla z české perspektivy aspoň jednu malou výhodu. Nikdo nás příliš do ničeho nenutil na evropské úrovni, dokonce i ty kvóty jsme dokázali opakovaně odrazit, což není jen zásluha našich politiků, ale i toho, že do jejich prosazování Němci nešli s plnou silou. Zároveň ale tato taktika váhavého střelce uprázdnila politický prostor silám, které tak zdrženlivé rozhodně nebudou. Třeba Zeleným, hnaným vizí hořícího světa. A tím se dostáváme k dalšímu bodu merkelovského dědictví, pro dnešek poslednímu. Voličskou základnou CDU jsou důchodci CDU je po šestnácti letech merkelovské hegemonie polomrtvá strana. Nenajde-li se někdo jako Sebastian Kurz, kdo by se ji pokusil oživit od základu, budeme moci časem škrtnout i to „polo“. Chybějící nástupce, který by dokázal dosahovat aspoň kohlovské popularity a výsledků kolem 35 až 40 procent, je jen nejvýraznějším příznakem celkového úpadku strany. Zde zase ocituji Tomáše Lindnera, jen z jiné perspektivy: „Kampaň založená čistě na důvěře v osobnost kancléřky…“ Ano, zase má pravdu, a zase na tom nevidím nic pozitivního. Na kult Merkelové totiž doplácela právě její strana, které se začalo posměšně říkat Kanzlerinwahlverein (kancléřčin volební spolek). CDU jako organizace ztratila tvář, ztratila ideologický obsah, drive k tomu, cokoliv významného dělat. Být v jejích řadách výraznou osobností se stalo nebezpečným, protože taková osobnost by mohla jednoho dne ohrozit postavení stranické šéfky. Věta „Volím CDU, protože usiluje o …“ se stala víceméně nedoplnitelnou, protože CDU přestala mít zřetelný politický charakter. Stala se extenzí Angely Merkelové. Jedním z důsledků je, že CDU má velmi slabé postavení mezi mladými Němci, mezi kterými jednoznačně dominují Zelení. I když podobný trend existuje v celé Evropě – mladí často tíhnou k idealistické levici – v Německu je tento nepoměr až extrémní, zatímco například rakouská ÖVP si mezi mladými drží solidní zastoupení. (Kdo chce tyto poměry zkoumat detailně, nechť si vyhledá „Wahlverhalten nach Alter“ a vyleze na něj spousta grafů z různých německých i rakouských voleb.) Je to tím, že dnešní CDU se o mladé ani nijak neuchází. Její jedinou spolehlivou voličskou základnou jsou důchodci. Nic ve zlém, důchodci patří k národu stejně jako mladí. Ale velká státotvorná strana, kterou dříve CDU byla, by se měla snažit vyvažovat zájmy všech voličských skupin. Průměrný věk člena CDU byl roku 2019 rovných 61 let (Zelení mají 48). Pokud se nezdaří trend stárnutí členské základny zvrátit, bude za deset let problém vůbec najít nějaké kandidáty v produktivním věku do městských rad a zemských sněmů. (V tom, pravda, nejsou sami, CSU i SPD jedou po úplně stejné šikmé personální ploše.) Část voličů nespokojených s nevýrazným charakterem strany přeběhla k FDP, která se nyní může pyšnit preferencemi přes 10 procent a podstatně živějším stranickým vedením. FDP přitom svého času byla úplně „na odpis“, protože je to strana koketující s klasickým libertariánstvím anglosaského střihu, které není v Německu příliš populární; v letech 2013 až 2017 ani nebyla zastoupena ve Spolkovém sněmu. Z hlediska budování koalic a vlastního vlivu byl ale pro CDU za éry Merkelové zdaleka nejhorším vývojem vznik a růst AfD. Všichni dřívější pravicoví němečtí politici, Adenauerem počínaje a Kohlem konče, věděli velmi dobře, že německý nacionalismus nezmizel a že těch voličů vždycky bude dost na to, aby se s nimi muselo počítat. Nějakým způsobem s nimi dokázali vycházet, aniž by jim přitom přepustili vysloveně dominantní roli. Veterán bavorské politiky Franz Josef Strauß popsal tento princip slovy: „Rechts von uns ist nur noch die Wand.“ (Napravo od nás je už jen zeď.) Tohle pravidlo Merkelová porušila a vytvořila tak pro své nástupce hned dvě komplikace. Jednak poměrně silnou stranu, která posbírala všechny nespokojence v Německu, a přitom s ní ostatní středopravicové subjekty nechtějí jít do koalice, což pak vede k nutnosti vytvářet velmi divná stranická uskupení na zemských scénách. Jednak zřetelně definovanou skupinu obyvatel, která dává svůj hlas „principiální opozici“ i s jasným vědomím, že jimi volená strana bude ostrakizována ostatními a nebude se podílet na vládní činnosti; takové věci děláte jen tehdy, pokud se cítíte od země, ve které žijete, poněkud odcizen. V bývalé NDR má tato voličská skupina cca 20 až 25 procent, což je docela vysoké procento. Z něčeho takového by si Strauß rval vlasy. Takové odcizené podmnožiny lidí jsou státu potenciálně nebezpečné. Prázdná slupka bez ideového obsahu Paní nenahraditelná, jak ji nazval Tomáš Lindner, si svoji nenahraditelnost pojistila hlavně tím, že dokázala všem svým možným náhradám včas vzít vítr z plachet. Co se jemu jeví jako vítaná stabilita, připadá mně jako nebezpečné zkostnatění ve světě, který se od roku 2005 zásadně změnil. Merkelová převzala jednu z nejúspěšnějších pravicových stran Evropy, vyštípala z ní všechny konkurenční talenty a myšlenkově ji vykleštila natolik, že z ní zbyl jen zaběhnutý mechanismus pro technokratický výkon moci. Z okolí CDU vymizeli intelektuálové schopní formulovat konzervativní myšlenky a vize pro budoucnost. To něco málo pravicové intelektuální aktivity, co ještě v Německu zbylo, se koncentruje buď kolem libertariánství, nebo na národovecky orientované části spektra, která je od zbytku politické scény izolovaná ve své vlastní bublině a v podstatě z ní ani nechce ven. Tímto intelektuálním úpadkem, kterému předsedala, ohrozila Merkelová budoucnost své strany, protože taková prázdná slupka bez ideového obsahu není přitažlivá pro mladé lidi a může se spolehnout jen na kmenové voliče, Stammwähler, kterých ovšem přirozenou cestou ubývá. A uvolnila tak německou politickou scénu pro triumfální nástup Zelených. Ti mají myšlenek a vizí až až. V této mizérii máme krapet štěstí v podobě toho, že Zelení asi nedokáží vzniklou situaci naplno využít. Krunýř jejich identitárních dogmat je svazuje natolik, že si do čela kandidátky raději postavili osobu správného genderu než někoho schopného, kdo by dovedl jejich stranu k 30 až 35procentnímu vítězství a kancléřskému postu. Ale to není zásluha Merkelové, to je nezávisle udělaná chyba jiných lidí. Vůbec si nejsem jist, zda škody, které utrpěla CDU na svém charakteru, půjdou ještě nějak napravit. Ale odchod Merkelové do politického důchodu skýtá aspoň maličkou naději, že se do toho někdo bude moci pustit. Popravdě se tak mělo stát už před čtyřmi lety.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.