Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-11-04 11:56:48

Česká hymna zněla po deseti letech! Cítila jsem šťastné prázdno, hlásila dojatá šampionka

Lukáš Krpálek dál přidává vítězné turnaje do své ohromující sbírky, ale české judo má našlápnuto k úspěšným časům i po jeho éře. A mohly by být ve znamení žen. Po dvojnásobné evropské šampionce Renatě Zachové se v sobotu v Kišiněvě stala evropskou vládkyní do 23 let ve váze do 78 kg Julie Zárybnická. Na šampionátu zněla česká hymna po deseti letech a poprvé po ženské kategorii.

Čas načtení: 2026-04-13 12:30:35

To myslíš vážně? žasnou mladíci z Krpálka. Tělo má zmordované, kouče zničil na tréninku

Evropské šampionáty objíždí už šestnáct let, v listopadu oslavil pětatřicetiny. Judista Lukáš Krpálek ale stále nemá dost. Pořád si drží motivaci vítězit a získávat medaile. O svou osmou kontinentální se pokusí v neděli v Tbilisi.

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 13:10:09

Česko v karanténě a v Evropě

Epidemie má v českých zemích zatím relativně mírný průběh a co je důležitější, poměrně málo se u nás na COVID-19 umírá. Nesporně se pozitivně projevila dlouhodobá tradice všeobecného zdravotního a nemocenského pojištění, díky které máme solidní kapacity nemocnic včetně intenzivní péče a plicních ventilátorů, ale také rovněž napříč sociální stratifikací společnosti podchycené chronické nemoci zvyšující riziko vážného průběhu nemoci COVID-19. Česká republika patří mezi ty země Evropské unie, které poměrně rychle omezily volný pohyb obyvatel, zavřely obchody, divadla, knihovny a školy a zavedly povinné nošení roušek mimo vlastní domácnost. Zřejmě jsme si tím koupili čas, aby se mohlo připravit zdravotnictví, a můžeme dosti odůvodněně doufat, že čeští lékaři proto nezažijí strašlivé rozhodování svých italských, španělských a francouzských kolegů, koho léčit a koho uspat, protože pro všechny není dost přístrojů, ochranného materiálu a sil. Zvolili jsme tak pustošivé ekonomické ztráty, abychom ochránili ty, které COVID-19 zabíjí: staré lidi a lidi chronicky nemocné. Volbu sice formálně učinila vláda a politická reprezentace, ale jejich rozhodnutí by neznamenalo téměř nic bez masivního souhlasu společnosti; tak masivního, že před ním v prvních dvou týdnech zmlkli i ideologičtí fanatici volného trhu. Působivý symbol – domácí šití roušek Protiepidemická opatření by do značné míry zůstala na papíře, kdyby je naprostá většina obyvatel České republiky dobrovolně a pečlivě nedodržovala. Policie by je nedokázala při masivním porušování vynucovat. Ovšem, je zde ve hře strach o sebe a své nejbližší, ale mnohem více působí odpovědnost vůči druhým. Byl bych v pokušení hledat kořeny této dobrovolné disciplíny v přežívající středoevropské úctě k vědeckým autoritám, těm lékařským zvláště, dokonce i v českém ambivalentním vztahu k byrokracii, v oné překvapivé směsi posměšného odstupu a nevykořenitelného očekávání odborné způsobilosti vyšší byrokracie. V prvních dnech epidemie se lidé spontánně organizovali, dobrovolnická pomoc zajistila ohroženým seniorům, že nemuseli zbytečně riskovat a vycházet na ulici, ve většině měst a obcí najednou efektivně fungovala bezkonfliktní spolupráce ad hoc iniciativ a místních samospráv. Dělo se to všude v Evropě, české země ale dodaly jeden působivý symbol – domácí šití roušek. Trochu ve stínu tohoto symbolu zůstal mnohem zajímavější fenomén: v zemi, ze které po desetiletí mizí s výjimkou několika segmentů průmyslová výroba, se aktualizovala industriální tradice a začaly se vyvíjet a vyrábět chytré přístroje a ochranné pomůcky, někdy doslova na koleně, jindy v průmyslovém poloprovozu. Bylo by krásné uvěřit, že procitnutí potenciálu solidarity a vynalézavosti přežije. Krásné a pošetilé. Katastrofa jen na chvíli oslabila imperativy trhu a administrativně-politického systému. Brzy přijde normalizace, ostatně je dnes už vlastně v běhu. Trh určí, že se výroba v Česku nevyplácí, a když, pak ji nemohou organizovat slabé české firmy, ale jen dostatečně mocné nadnárodní korporace, a státní i samosprávná byrokracie začne opět pohlížet na spontánní iniciativy jako na potížisty. Obávám se, že se nevyhneme ani obvyklé reakci těch, kteří, protože je zklamala iluze o příslibu nové solidarity, popřou jako iluzi i onen obrovský význam, který měla spontánní solidarita v první fázi boje s pandemií. Jedno zlo, které dost často provází epidemie, COVID-19 do Čech a na Moravu nepřinesl. Nedošlo ke stigmatizaci některé z menšin jako nebezpečného nositele nákazy. Ve veřejném prostoru zašla v tomto ohledu zřejmě nejdál reportáž ČT, která spíše z hlouposti než zlého záměru překřtila COVID-19 na „čínskou nemoc“. Obecně xenofobové a rasisti v prvním měsíci epidemie spíše mlčeli, a pokud se strach z nemoci lokálně přetavoval do nenávisti, zaměřovala se zvláště v menších sídlech vůči lidem v cestovatelské karanténě a obyvatelům hlavního města. Vysoké riziko pro Evropskou unii Evropské systémy solidárních pojištění, státem iniciovaná územní struktura nemocnic a zdravotnických zařízení, relativně masivní a obvykle značně centralizovaný administrativní hygienický systém jednotlivých národních států, tato typicky evropská kombinace působí dokonce i při zohlednění nejpostiženějších evropských států (Italie, Španělska a Francie) jako nejvhodnější forma organizace umožňující minimalizovat ničivé dopady epidemií. Zvláště pokud ji doplní spontánní solidarita jednotlivých národních společenství. Přes uvedené sympatické rysy, respektive právě pro ně přináší současné evropské řešení vysoké riziko pro Evropskou unii. Vždyť to trvalo jen dva krátké březnové týdny a unijní státy oddělily téměř nepropustné hranice. Evropská komise se sice na chvíli pokusila trendu vzdorovat, ale jaksi nevýrazně a rezignovaně. A ovšem zbytečně, vždyť ty hranice vytvořila právě výše popsaná efektivní organizace zdravotnictví a administrativních prostředků, která začala potlačovat epidemii. Tato organizace se vždy plně váže na příslušný národní stát a také ona tak významná spontánní solidarita rostla z národně-občanského principu. Státy Evropské unie přijímaly rozhodnutí o uzavření svých hranic s rozpaky, donuceny mocí faktického. Pokud tu a tam někdo vyslovil obavu z xenofobie, s níž šovinističtí populisté demonstrují uzavíráním hranic nutnost chránit „naše“ před „cizáky“, pak se to levicovým a liberálním publicistům přihodilo spíše jako podmíněný ideologický reflex; a v souvislosti s EU působila tato obava nepřípadně, téměř směšně. Teprve Trumpovo populisticko-šovinistické hledání viníka toho, proč USA v boji s epidemií tak selhaly, a jeho výčet Číny, nezodpovědných Evropanů a nakonec „pročínské“ Světové zdravotnické organizace připomněly, že figura vytváření nepřítele zůstává nadmíru nebezpečná. Většina Evropanů považuje dočasné pozastavení volného přeshraničního pohybu osob za dobře odůvodněnou nezbytnost. Přes racionalitu rozhodnutí a jeho konsenzuální uznání je ovšem uzavření hranic vše, jen ne nevinné. V malé České republice postihlo zavření hranic přinejmenším desítky tisíc lidí – pendlerů dojíždějících za prací přes hranice. Nemáme ani tušení, o kolik lidí se jednalo v celé Evropské unii. Jde přitom jen o špičku ledovce; Evropu dnes pokrývá hustá síť nejrůznějších forem, ve kterých jednotlivci nacházejí obživu a odbornou realizaci, a tato síť se nedokáže z měsíce na měsíc přizpůsobit realitě tvrdých státních hranic. Totéž se týká zásobování a služeb. Tak jako u napadených jedinců posiluje nebezpečnost koronaviru předchozí chronické onemocnění, v případě Evropské unie dodává ataku pandemie smrtící potenciál chronicky neřešený problém prohlubování integrace. A právě jako přesvědčený stoupenec Evropské unie musím přiznat, že se jedná o smrtící kombinaci. Nejvíce postižené jsou nejzadluženější země Až přejde epidemie, zůstane nejistota, všichni budeme vědět, že se kdykoli může objevit nový vir a hranice se opět uzavřou. Tato nejistota nebude mimo jiné dobrá pro byznys, a proto zůstává otevřená šance, že by vznikla dostatečně silná evropská hygienická služba, unijní hmotné zásoby a krizový epidemický fond, snad i dohoda o vzájemné kooperaci při epidemii v některých zemích Evropské unie. Šance nevysoká, ale existuje. Lze dodat, že v USA zachytily statisticky významně vyšší podíl Afroameričanů a nejchudších vrstev mezi oběťmi epidemie, různé evropské systémy solidárního pojištění obdobnou distribuci dopadů nemoci do značné míry úspěšně eliminovaly. Mnohem beznadějněji vypadá jiný malér, který epidemie nemoci COVID-19 aktualizovala. Itálii, Španělsko a Francii postihla epidemii mimořádně ničivě a shodou okolností se zároveň jedná o tři v rámci Evropské unie mimořádně zadlužené země. Rozhodně nelze očekávat, že by v příštích letech mohly plnit maastrichtská kritéria. Itálie proto zcela racionálně obnovila diskusi o eurobondech, unijních dluhopisech. Jedná se o tržně zcela konformní řešení, které by dalo zemím Jihu možnost financovat svůj dluh za příznivějších podmínek, aniž by jim přitom poskytlo prostor pro nějaké nezodpovědné plýtvání. Itálie ovšem narazila na tvrdé odmítnutí. Uvažuje se sice o Marshallově plánu 2, ale podmínky, které se pro jeho využití zatím rýsují, by zahnaly Itálii pod podobnou kuratelu, pod kterou se před deseti lety ocitlo Řecko. Výčet trhlin v Evropské unii, které epidemie nemoci COVID-19 nemilosrdně nasvítila, by mohl pokračovat ještě dlouho bod za bodem. Působil by stále beznadějněji. Vnucovala by se otázka: Proč by Evropská unie v době strmého propadu světového hospodářství měla dokázat to, co nevyřešila v těch nejoptimálnějších podmínkách? Kupodivu, ta otázka vede k poměrně optimistické odpovědi: Protože ta řešení se mohla v Evropské unii v optimálních podmínkách odkládat.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-04 13:32:45

Francis Fukuyama: Identita. Volání po důstojnosti a politika resentimentu (ukázka z knihy)

V roce 2014 napsal Francis Fukuyama, že americké instituce jsou v úpadku, protože státu se ve stále větší míře zmocňují mocné zájmové skupiny. O dva roky později se jeho předpověď vyplnila poté, co se k moci dostala řada politických outsiderů, jejichž ekonomický nacionalismus a autoritářské tendence představují hrozbu pro destabilizaci celého mezinárodního pořádku. Tito populističtí nacionalisté usilují o přímé, charismatické spojení s „lidem“, definované obvykle v úzkých identitárních pojmech, jež umožňují lákat lidi, aby se zapojovali do různých zájmových skupin, a současně z nich velké části populace vylučovat. Univerzální uznání rovnosti, které je základem liberální demokracie, bylo stále častěji zpochybňováno užšími podobami uznání založenými na národě, náboženství, sektě, rase, etnicitě či genderu, což vyústilo do protiimigrantského populismu, vlny zpolitizovaného islámu, rozhořčeného „identitárního liberalismu“ univerzitních kampusů a vzniku bílého nacionalismu. Populistický nacionalismus, údajně založený na ekonomické motivaci, ve skutečnosti vyvěrá z požadavku na uznání, a nelze ho proto uspokojit pouze ekonomickými prostředky. Požadavek identity se nedá překonat; identitu musíme vytvářet způsobem, který demokracii spíše podporuje, než podkopává.   Ukázka z knihy: KAPITOLA 13 Národní příběhy Vytvářet teorie o národní identitě je obtížné, protože dnešní národy jsou vedlejším produktem složitých a chaotických historických bojů, často plných násilí a nátlaku. Tyto boje vyústily do vzniku národů, které jsou vhodnými platformami pro zakládání demokratických institucí, avšak i dnes jsou výsledky těchto procesů zpochybňovány a neustále se musejí vyrovnávat s demografickými, ekonomickými a politickými změnami. Ke vzniku národních identit vedou čtyři hlavní cesty. První je přesun lidí v souladu s politickými hranicemi určité země, buď vysláním osadníků do nových teritorií, násilným vyhnáním lidí žijících na určitém území, nebo prostě jejich zabitím – případně všemi třemi cestami najednou. Třetí cesta dostala v průběhu balkánských válek na začátku 90. let název etnická čistka a mezinárodní komunita ji oprávněně odsoudila. Avšak v minulosti docházelo k etnickým čistkám v mnoha zemích, včetně demokracií, jakými jsou Austrálie, Nový Zéland, Chile a Spojené státy. Tady všude osadníci násilně přestěhovávali nebo vyvražďovali původní obyvatele žijící na svých územích. Druhou cestou ke vzniku národa je přesunutí hranic tak, aby vyhovovaly jazyku a kultuře stávajícího obyvatelstva. Z historie víme, že toho lze dosáhnout buď sjednocováním, jako v případě Itálie nebo Německa v 60. a 70. letech 19. století, nebo rozdělováním, například když v roce 1919 Irská republika odešla ze Spojeného království nebo když v roce 1991 vyhlásila Ukrajina svou nezávislost na bývalém Sovětském svazu. Třetí cestou je asimilovat menšinové obyvatelstvo do kultury existující etnické nebo jazykové skupiny. Před dvěma sty lety byla Francie mnohojazyčným národem, ale v průběhu času různé místní jazyky, provensálštinu, bretonštinu, vlámštinu a další, postupně nahradila pařížská francouzština. Stejně tak se přistěhovalci do Argentiny nebo Spojených států – nebo spíše jejich děti – učili španělsky či anglicky, aby vyhověli převládající kultuře a posouvali se na vyšší pozice na společenském žebříčku. Zjevná etnická homogenita Číny, kde prý více než 90 procent obyvatelstva tvořili čínští Hanové, byla produktem dlouhé, tři tisíciletí trvající kulturní a biologické asimilace menšinového obyvatelstva. Čtvrtou cestou je přetvářet národní identitu tak, aby vyhovovala již existujícím rysům dané společnosti. Navzdory názorům mnoha nacionalistů nejsou „národy“ biologickými entitami existujícími odnepaměti; vytvářejí se společenskými procesy zdola nahoru a shora dolů. Ti, kteří národ utvářejí, mohou záměrně formovat identity tak, aby byly v souladu s charakteristikami a zvyky lidí. Příkladem jsou zakladatelé Indie, Gándhí a Néhrú, kteří se opírali o již existující „ideu Indie“, jež obsáhne mimořádně rozmanitou populaci této společnosti.116 Zakladatelé Indonésie a Tanzanie dokonce vytvořili nový národní jazyk, aby sjednotili své velmi různorodé společnosti.117 K utváření národní identity nejvíce přispívají pravidla týkající se občanství a pobytu, zákony o přistěhovalcích a uprchlících a školní osnovy veřejného vzdělání, podle nichž se děti učí dějiny svého národa. A stejně tak, jenže zdola nahoru, umělci, hudebníci, básníci, filmaři, historikové a běžní občané vyprávějí „národní příběhy“, jež popisují, odkud pocházejí a po čem touží. Jeden z nejnázornějších příkladů vytváření národa v demokratické společnosti přinesl film Invictus: Neporažený, který vypráví o světovém poháru v ragby, který se konal v roce 1995 v Jihoafrické republice. Nová demokratická Jihoafrická republika, jež se na začátku 90. let zbavila apartheidu, byla rasově i etnicky silně roztříštěná. Rozdělený byl i sport, v němž běloši fandili rugby a černoši hráli fotbal. První prezident republiky, vizionářský Nelson Mandela, chápal, jak je sport důležitý pro národní uvědomění, a záměrně se snažil získat mezi černošskými obyvateli fanoušky převážně bílého národního ragbyového týmu zvaného Springboks. A to i přesto, že jeho vlastní strana, Africký národní kongres, s tím nesouhlasila. Své stoupence k fandění Springboks donutit nemohl, musel je vábit a přesvědčovat. Pomohlo, že Springboks nakonec pohár vyhráli. Porazili velmi silný novozélandský tým All Blacks, což byl tým, který se sám snažil před každým zápasem přispívat k utváření svého národa maorským válečným tancem, zvaným haka. Po těchto čtyřech cestách se k cíli dá dojít mírumilovně a ve vzájemné shodě, nebo násilím a donucením. Historicky jsou všechny současné národy vedlejším produktem nějaké kombinace čtyř cest a všechny vycházejí z nějaké kombinace donucení a spontánního souhlasu. Výzvou pro dnešní liberální demokracie je řešit imigraci a narůstající rozmanitost a využívat při tom nějakou kombinaci třetí a čtvrté cesty – definovat otevřenou národní identitu, která vyhovuje reálné různorodosti ve společnosti, a nově příchozí této identitě přizpůsobovat. V sázce je zachování samotné liberální demokracie. Současné evropské úsilí za udržení národní identity zahájili zakladatelé Evropské unie Robert Schuman a Jean Monnet, kteří chápali, že příliš úzké etnické určení národní identity zapříčinilo v Evropě dvě světové války.118 Jako protilék vytvořili v roce 1951 Evropské společenství uhlí a oceli, jehož členy byla Francie, Belgie, Západní Německo, Itálie, Nizozemí a Lucembursko a které mělo zabránit novému vyzbrojení Německa a současně usnadňovat obchod a ekonomickou spolupráci v dříve celistvém regionu, který válka rozdělila. Společnost pro uhlí a ocel se postupně vyvinula v Evropské společenství a nakonec v Evropskou unii, jejímiž členy se postupně stalo dnešních dvacet osm států. Zakladatelé Evropské unie se záměrně snažili oslabovat národní identity na úrovni členských států ve prospěch jakéhosi „post-národního“ evropského vědomí, které mělo být obranou před agresivním etnickým nacionalismem první poloviny dvacátého století.119 Tito zakladatelé doufali, že ekonomická spolupráce učiní válku méně pravděpodobnou a že hned za ní bude následovat spolupráce politická. V mnoha ohledech dosáhli významných úspěchů – myšlenka, že Německo a Francie, dva hlavní protivníci světových válek, by spolu v budoucnosti začali opět válčit, se stala značně nereálnou. Jeden členský stát je rodištěm mladých, většinou vzdělaných Evropanů, ti získají vzdělání v druhém státě, vstoupí do manželství s někým z třetího státu a pracují na nejrůznějších místech uvnitř Evropské unie a v okolních státech. Jejich povědomí o tom, kde se narodili, nemizí, avšak jejich životy jsou svázány s Evropskou unií jako celkem. Není však jasné, zda „Evropa“ má nějakou identitu, která by byla silnější než staré národní identity, jež měla nahradit. Na úrovni členských států nebylo politicky přijatelné oslavovat národní identitu příliš hlasitě. To se týkalo především Německa a Španělska – jejich občané nemávali národními vlajkami, nezpívali národní hymny ani moc hlasitě nefandili svým sportovním týmům. Pro ně byla Evropa útočištěm, nikoli však místem, které by si sami vybrali. Jenže vedoucí představitelé EU nebyli v situaci, aby mohli investovat energii do budování alternativní nové identity.120 Společné evropské občanství nevytvořili – pravidla občanství zůstala v pravomoci jednotlivých členských států. Symboly příslušnosti k evropskému národu jako vlajka a hymna přišly pozdě a kvůli různorodosti svých členů neměla EU žádný společný vzdělávací systém zaměřený na principy občanství. Avšak největším neúspěchem byla demokratická zodpovědnost samotné Evropské unie. Nejmocnější institucí uvnitř EU byla Evropská komise, nevolený technokratický orgán, jehož hlavním cílem bylo prosazovat jednotný trh uvnitř Evropy. Ten se lidu zodpovídal pouze nepřímo, prostřednictvím Rady ministrů (Rady Evropské unie), jež zastupovala jednotlivé členské státy. Přímo volený Evropský parlament měl poněkud omezené pravomoci, a proto se mu nedařilo podstatně zvyšovat účast ve volbách nebo nadšení pro EU. Občané Evropy věděli, že pro ně jsou důležité volby na úrovni členských států a sem také směřovala jejich energie a zájem. Výsledkem bylo, že měli jen vágní pocit, že by EU patřila jim, nebo že by mohli kontrolovat instituce, které celé Evropě vládnou. Takže zatímco elity mluvily o „sjednocující se unii“, ve skutečnosti kolem jako nezvaní hosté kroužili duchové starších národních identit. Platilo to zejména pro starší, méně vzdělané voliče, kteří nemohli nebo netoužili využívat výhody nabízené novou Evropou. Tito duchové se začali zjevovat především v kritických momentech a pro EU jako celek představovali vážnou existenční hrozbu. Názorně to lze ukázat na krizi eura, kdy společná měna, zavedená v roce 1999, umožnila Řecku na začátku tisíciletí, v době ekonomického růstu, velmi marnotratné půjčky. Němci byli ochotní podporovat blahobyt u svých chudších evropských spoluobčanů, ale při splácení půjček k Řekům už takovou velkorysost neprojevili. Je pravda, že Řekové měli velmi odlišný přístup k úsporám, státnímu dluhu a blahovolným praktikám ve veřejném sektoru. S pomocí mezinárodních institucí, Evropské centrální banky a MMF, nedělalo Berlínu jako hlavnímu věřiteli Řecka žádné potíže zachovat se k Athénám značně tvrdě, což přetrvává dodnes. Krize měny uvnitř eurozóny odhalila hlubokou propast mezi severním a jižním křídlem EU; lidé na severu a jihu EU si dnes daleko více uvědomují své národní odlišnosti než před vypuknutím krize. (...)    116/ Hovoří o tom Sunil Khilnani, The Idea of India (Indická idea), New York: Farrar, Straus and Giroux, 1998. 117/ Příběh o vytvoření těchto národních jazyků viz Fukuyama, Political Order and Political Decay, 322–334. 118/ Tato část se opírá o mou přednášku pro Latsisovu nadaci „European Identity Challenges“ (Výzvy evropské identity). 119/ Teorii tohoto názorového proudu nastínil Jürgen Habermas; viz kromě jiného Habermas, The Postnational Constellation: Political Essays (Post-národní model: Politické eseje), Cambridge, MA: MIT Press, 2001; Habermas, „Citizenship and National Identity: Some Reflections on the Future of Europe“ (Občanství a národní identita: Pár úvah o budoucnosti Evropy), Praxis International 12 (1) (1993): 1–19. Viz také Ghia Nodia, „The End of the Postnational Illusion“ (Konec postnárodním iluzím), Journal of Democracy 28:5–19, duben 2017. 120/ O národní identitě v Evropě viz Kathleen R. McNamara, The Politics of Everyday Europe: Constructing Authority in the European Union (Politika každodenní Evropy: Vytváření moci v Evropské unii), Oxford: Oxford University Press, 2015.   Francis Fukuyama (*1952) je vědeckým pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů na Stanfordské univerzitě. Předtím učil na Škole pokročilých mezinárodních studií na Univerzitě Johna Hopkinse a na Škole veřejné politiky na Univerzitě George Masona. Fukuyama pracoval jako výzkumník v RAND Corporation a také působil jako zástupce ředitele vládní komise politického plánování. Je autorem knih Politický řád a politický úpadek, Konec dějin a poslední člověk, Velký rozvrat, Trust: Social Virtues and Creation of Prosperity (Důvěra: Sociální ctnosti a budování prosperity) a America at the Crossroads (Amerika na křižovatce). Žije se svou ženou v Kalifornii. Přeložila Marie Vlachová, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, 196 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-15 17:58:15

André Glucksman: Temná vize evropské budoucnosti

V roce 2012 otiskly Literární noviny rozhovor s francouzským filozofem a politologem André Glucksmanem o Evropě a Evropské unii. Glucksman před pěti lety zemřel, ale jeho myšlenky jsou pozoruhodně aktuální i dnes. Text zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Pane Glucksmanne, máte ve světle intelektuální a existenciální zkušenosti, kterou jste ve 20. století jako antitotalitní myslitel získal, obavy o budoucnost Evropy? Nikdy jsem nevěřil, že s koncem fašismu a komunismu byla odvrácena veškerá nebezpečí. Dějiny se nezastavují na místě. Evropa nevystoupila z dějin ve chvíli, kdy zmizela železná opona, i když občas očividně chtěla, aby se tak stalo. Demokracie mají tendenci tragické rozměry historie přehlížet nebo na ně zapomínat. V tomto smyslu bych řekl: Ano, současný vývoj je extrémně znepokojivý.   Už od svých počátků před 60 lety evropské společenství takřka neustále klopýtá z jedné krize do druhé. Určité prohry a komplikace jako by patřily k jejímu normálnímu chodu. Éru moderní Evropy charakterizuje jakýsi neustálý náznak krize. Lze z toho vyvodit obecný závěr, že Evropa není státem nebo společenstvím v národním smyslu, které organicky roste pospolu. A nelze ji srovnat ani s městskými státy starého Řecka, které navzdory odlišnostem a rivalitám utvářely jednotný kulturní celek.   Evropské země pojí i společné kulturní aspekty. Existuje něco jako duch Evropy? Evropské země nejsou stejné, a proto je nelze strkat do jednoho pytle. Nespojuje je komunita, ale společenský model. Existuje totiž evropská civilizace a západní způsob myšlení.     Jaká jsou jeho hlavní témata? Už od Řeků – Sokratem počínaje přes Platona až po Aristotela – zdědila západní filozofie dva základní principy: člověk není měřítkem všeho a není imunní vůči selhání a zlu. Přesto je zodpovědný sám za sebe a za vše, co vykoná nebo čeho se zdrží. Dobrodružství lidstva je nepřerušená lidská tvořivost. Bůh její součástí není.   Omylnost a svoboda. Copak tyto dva základní aspekty evropské intelektuální historie nestačí k tomu, aby vznikla trvalá politická unie? Evropa nikdy nebyla národní entitou, ani v křesťanském středověku. Křesťanství bylo vždy rozdělené – Římané, Řekové a později protestanti. Evropský federální stát nebo evropská konfederace zůstávají vzdálenou metou, která zbytněla v abstraktnosti termínu samotného. Myslím, že je špatné jít tímto směrem.   Takže podle vás Evropská unie usiluje – jak politicky, tak i historicky – o utopii?   Otcové zakladatelé unie rádi oživovali mýty kolem Karla Velikého a dokonce po něm pojmenovali unijní cenu. Nicméně, byli to pravnuci Karla Velikého, kdo jeho impérium rozdělil. Evropa je jednotná ve své různosti, nebo rozdělená ve své jednotě. Ať už se na to budete dívat jakkoli, určitě není jednotným společenstvím z hlediska náboženství, jazyka nebo morálky.     A přesto existuje. Jaký závěr si z toho utváříte? Krize Evropské unie je symptomem evropské civilizace. Ta sebe samu nedefinuje na základě své identity, ale spíš podle své jinakosti. Civilizace nemusí být nutně založena na společné touze dosáhnout toho nejlepšího, ale spíš na vyloučení a tabuizování zla. Z historického hlediska je Evropská unie obrannou reakcí na hrůzu.   Negativně vymezená entita, která vznikla na základě zkušeností ze dvou světových válek? Ve středověku věřící při modlitbách zpívali: „Pane, chraň nás před zhoubou, hladem a válkou.“ To znamená, že společnost neexistovala ve jménu dobra, ale proti zlu.   V současnosti mnozí opakují, že hlavním smyslem je heslo „už nikdy další válku“.  Myslíte, že toto východisko má smysl i v době, když se hrozba války v Evropě rozplynula? Balkánské války v bývalé Jugoslávii nebo vražedné akce Rusů na Kavkaze zase nejsou tak dávného data. Evropská unie se dala dohromady, aby čelila třem zlům: odkazu Hitlera, holocaustu, rasismu a extrémnímu nacionalismu; sovětskému komunismu za studené války; a konečně kolonialismu, jehož se některé země evropského společenství musely bolestně vzdát. Tato tři zla umožnila zrod společného chápání demokracie, civilizačního ústředního motivu Evropy.   Je to nová a jednotná výzva, co nám dnes chybí? Kdyby se Evropa nechovala tak nepozorně, nebyl by velký problém ji definovat. Na počátku 50. let se zrodilo jádro Unie prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli, první nadnárodní aliance v těžkém průmyslu; jejím cílem bylo zabránit válce. Jak každý ví, jeho protějškem by dnes měla být Evropská energetická unie. Místo toho se ale Německo rozhodlo zahájit vlastní přechod na obnovitelné zdroje, bez ohledu na evropskou dimenzi. Každý proto dnes individuálně vyjednává s Ruskem o ropě a plynu, Německo bez ohledu na námitky Polska a Ukrajiny podepsalo smlouvu o výstavbě baltského plynovodu a Itálie se podílí na plynovodu South Stream z oblasti Černého moře.   Každá země tedy kráčí za svými vlastní zájmy, čímž bez ohledu na svazky a dohody přehlíží ducha Evropské unie? To je jen ponurý příklad kakofonie, která dokládá, kolik členských zemí není s to nebo ochotno zaujmout společný postoj vůči vnějším hrozbám a výzvám, jimž Evropa v globalizovaném světě čelí. Dotýká se to samotné nervové soustavy evropského civilizačního projektu, v němž by měl být každý schopen postarat se o sebe, a v němž ale všichni chtějí přežívat rovněž společně. Rusko pod Putinem to pak má jednoduché. Bez ohledu na všechny slabiny tohoto gigantu přírodních zdrojů, jeho schopnost působit škody zůstává nezanedbatelnou, čehož prezident Putin rád využívá. Evropská lehkomyslnost a zapomínání pak jen vytvářejí podmínky pro novou katastrofu, a to jak ekonomickou, tak i politickou.     Myslíte, že klopýtání Evropy pravidelně počínají selháním partnerství mezi Francií a Německem? Počátkem července to bylo jasně vidět na symbolické bezvýznamnosti oslav 50. výročí německo-francouzského usmíření, které se konaly v Remeši. Paní Merkelová si s panem Hollandem prakticky neměli co říci, kromě pár bezduchých vtípků o špatném počasí, které jako by vládlo všem jejich setkáním. Bylo to selhání podle všech standardů – intelektuálního, historického, filozofického i politického.     Patos a historický význam setkání prezidenta de Gaulla s kancléřem Adenauerem už nejspíš oživit nelze. Máte dojem, že vztahy mezi oběma zeměmi od té doby prostě upadly do triviálnosti?    Zestručnily se. Naše politické elity trpí intelektuální chorobou krátkozrakosti. Adenauer a de Gaulle přemýšleli ve zcela jiných dimenzích. Ohlíželi se na tři francouzsko-německé války, včetně dvou světových, a vzhlíželi k demokratickému sjednocení kontinentu a k překonání mocenského rozdělení, které bylo dohodnuto na konferenci v Jaltě v roce 1945. To byla hlavní hybná síla urovnání vztahů mezi Německem a Francií.   Tato vize se naplnila v roce 1990, po pádu Berlínské zdi. Vedla tehdejší eliminace vnější hrozby současně k rozvolnění vnitřní soudržnosti? Bývalý francouzský prezident Mitterrand a německý kancléř Kohl ji chtěli zpevnit měnovou unií. A ta je nyní, ironií dějin, zdrojem rozbrojů. Problém je ale hlubší. V roce 1990 se zdálo, že nastal konec dějin, a s ním jako by nastal konec hrozeb, soudů, ideologií, všech velkých střetů a debat. Právě tomu se říká postmoderní věk. Merkelová s Hollandem plavou v instantnosti postmodernismu, v němž ustupujeme od „velkých příběhů“ s jejich přesahy, jak říkal filozof Jean-François Lyotard. Dnes evropští lídři myslí a jednají v rytmu volebních období a průzkumů veřejného mínění.     Merkelová s Hollandem jsou v neustálém kontaktu a vztah mezi Francií a Německem připomíná rutinu starého manželského páru. Nemůže být přitom ale osvobození se od zátěže minulosti i výhodou? Člověk se nemůže od historie osvobodit. Na obzoru na něj čekají další zátěže. Pokud ten německo-francouzský pár chce odejít na odpočinek, měl by to říci. Pokud se ale Evropa nepohne kupředu, padne.   Během jejich jednání v Remeši tam kdosi znesvětil německé hroby z první světové války. Může eurokrize oživit démony minulosti? Nemyslím. Problémem Evropy není ožívání starých nepřátelství, ale pasivita. Lidé chtějí, aby jim ostatní dali pokoj. A právě takoví lidé nebudou vyhledávat žádné střety. Místo toho spíš nebudou dělat vůbec nic. To platí pro Francii, Německo i pro všechny ostatní.   V dějinách Evropy se neustále objevují stesky nad ztrátou vitality, nad dekadencí a úpadkem. Naštěstí přitom zrovna žijeme v nezvykle dlouhé éře míru a prosperity. Pokud nic jiného, alespoň to lze považovat za francouzsko-německý výdobytek. Jistě, už nežijeme neustále na pokraji globální politické a ideologické katastrofy, jak tomu bylo ve 20. století. Na okrajích Evropy ale dochází ke zneklidňujícím pohybům, jakými jsou třeba střety mezi stalinismem a starým evropským nacionalismem v Maďarsku a Rumunsku. A pak je tu zvláštní případ Řecka. Tahle země je svým způsobem ojedinělá, s hrůzně chaotickými dějinami po získání nezávislosti v roce 1830, stejně jako po roce 1945. Prožila si skutečnou občanskou válku i vojenskou diktaturu. V mnoha ohledech stojí Řecko proti Evropě, protože je protiněmecké, prosrbské a často proruské.     Evropská unie ale své kouzlo neztrácí a nikdo dobrovolně nechce vystupovat z eurozóny.   Sokrates říkal, že nikdo vědomě neudělá špatnou věc. Vykládám si to tak, že špatné věci se dějí za předpokladu, že se oslabuje vůle. Nezdá se mi, že by hledání řešení a cest ze současné finanční krize bylo nějakým nadlidským úkolem. Koneckonců, evropští lídři s řešeními přicházejí neustále.   Většinou ale navrhují jen cesty do Bruselu na další summit, přičemž ve stále kratších intervalech. Dál ale nevíme, jaké by ono řešení mělo být. Chybí tu globální perspektiva. Proto Evropská unie ztratila svou raison d'être. Způsoby zdokonalování unijních institucí a jejich přizpůsobování se potřebám lidí budou existovat vždy. Na nápaditost našich politiků a právníků se můžeme spolehnout. Výzva se skrývá jinde a je otázkou čistého přežití: Pokud se staré evropské národy nesjednotí a neutvoří společnou frontu, zaniknou.      Copak to evropští lídři nevědí? Pokud ano, tak proč potom předvádějí tak málo jednoty? V éře globalizace se otázka velikosti stala naprostou nutností. Paní Merkelová jistě cítí, že o osudu Německa se bude rozhodovat na evropském zadním dvorku. Proto po určitém váhání kývla na solidaritu, byť velmi uměřenou. Přitom ale dopustila, aby se Německo, Francie, Itálie a Španělsko v krizi rozešly. Pokud jsou ale naše země s to se pod tlakem finančních trhů rozdělit, zaniknou, a to jak jednotlivě, tak společně.     Chcete říci, že idea osudu evropského společenství stále ještě nezakořenila dostatečně hluboko? V praxi určitě ne. Globalizace přináší globální chaos a globální policajt, kterého dlouho hrály Spojené státy, už neexistuje. Jednotliví hráči možná nesměřují rovnou k válce, ale zároveň si navzájem nepřejí nic dobrého. Každý si hraje vlastní hru. Je to anarchistický zmatek, v němž se Evropa musí prosadit a čelit hrozbám s rozhodností. Hrozbou je Putinovo Rusko, které se snaží získat zpět něco z toho, co ztratilo. Hrozbou je Čína, byrokratický, otrokářský stát. Hrozbou je militantní islám. Evropa se znovu musí naučit přemýšlet v mezích nepřátelství. Například německý filozof Jürgen Habermas to ale nevidí, když říká, že dobře míněný kosmopolitismus může všechny spojit do globálního občanství.       Pro mnohé oblasti světa je Evropa dál pochodní svobody a lidských práv. Ideály a hodnoty ale nevytvářejí odpovídající vyhlídky. Evropské státy určitě mohou mít lákavou pluralitu hodnot, ale představovat je tak, jako by byly součástí nějakého katalogu, prostě nestačí. Místo toho je důležité, abychom se výzvám stavěli společně. Evropa ale setrvává ve stavu váhání, které se může čas od času proměnit přímo v pokrytectví. Výzvám se lze vyhnout dvojím způsobem: tím prvním je odvrátit zrak a tvářit se, že problém neexistuje. Tím druhým je fatalismus, tedy bezmocné pokrčení rameny na znamení, že se s problémem beztak nedá nic dělat. Velký historik Arnold J. Toynbee hodnotil vývoj kultur podle jejich schopností odpovídajícím způsobem reagovat na výzvy. A je dnes Evropa ochotná postavit se svému osudu? Mám obavu, že ne.    Je to důsledek špatného vedení? Je v tom víc. Je to rovněž otázka selhání intelektuálů, nezájem veřejnosti a izolacionismus. Podívejte se na volby v Evropě. Jakou roli v nich sehrává zahraniční politika a postavení Evropy ve světové hře? Před pár lety si EU stvořila vysokou představitelku pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku, Catherine Ashtonovou, a dala jí k ruce zvláštní agenturu s několika tisíci úředníky. Kde ale je paní Ashtonová, co dělá a kdo si jí všímá? Jednadvacáté století bude stoletím velkých kontinentů, které spolu buď vyjdou, nebo ne. Pokud Evropa do tohoto rozměru nevstoupí, upadne zpět do 19. století. V takovém případě bude veškerá naše politická aktivita vycházet ze vzdálených vzpomínek: Evropa, kontinent utrpení a nostalgie.   Jak oživit intelektuální energii? Němečtí a francouzští myslitelé dlouho žili ve stavu vzájemné fascinace. Lze říci, že to trvalo od francouzské revoluce do studentských bouří roku 1968.   Byl to zájem, který vzešel ze vzájemné rivality a soutěžení. Pečlivě jsme se na sebe dívali a dokonale se znali. V posledních dekádách ale došlo k určitému intelektuálnímu odcizení. Ve způsobu myšlení mezi námi byly rozdíly vždy. Hegel popsal Paříž v době osvícenectví jako „intelektuální zvířecí království“, v němž své myšlenky předkládal snad každý. Francouzi se s ním hádali a nadávali mu, protože byli na své odlišné názory a polemiky hrdí. Jejich diskuse měly něco společného s žurnalistikou a divadlem, ne už tolik s akademickou přesností. Němci zase pracovali na vysvětlování velkých systémů, pokoušeli se dojít k říši poznání, která by nahradila nedostatek jednoty v politice nebo náboženství. Dnes obě země dusí intelektuální deprese. Inteligence jako společenská třída ve Francii už neexistuje a na obou stranách hranice jí chybí soudržnost. Ztratila se v postmodernismu.   Takže ti, kdo se chtějí vyhnout velkým výzvám, dnes už nepotřebují žádné důležité narativy? Přinejmenším tak to postuloval Lyotard ve své vizi konce systémů a ideologií. Nicméně i neideologický postmodernismus je sám o sobě ideologií. Vnímám ho jako vtělení hnutí rozhořčených, rozhořčení coby morálního protestu, kterým ale rozhořčení zároveň i končí. Forma je obsahem. Připomíná mi to Oskara Matzeratha v Plechovém bubínku: Vidím, bubnuji a ten nesnesitelný svět se rozpadne na kousky.      Dětinská představa? Evropa je stále hřištěm mnoha idejí. Myšlení je ale tak fragmentované, tak zatížené váháním, že nepodstupuje ani skutečnou zkoušku. V tomto smyslu je zrcadlovým odrazem politiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-02 08:08:45

Petr Drulák: Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo

O Francouzi Jeanu-Claudovi Michéovi a jeho konzervativním socialismu jsme hovořili s českým intelektuálem a překladatelem Michéových Tajností levice Petrem Drulákem.   Co je konzervativní socialismus? Budeme-li se držet Michéova pojetí, jedná se o socialismus navracející se ke svým kořenům a odmítající ideu pokroku, podle které jakákoli novinka – technologická či společenská – je k dobru věci.   Zní to trochu nostalgicky. To bych neřekl. Není to nostalgie. Ta v sobě přece zahrnuje idealizaci starých časů a k tomu se nehlásím ani já, ani – a to je podstatnější – Michéa. On nepatří k těm, kteří by si idealizovali společnost devatenáctého století nebo snad dokonce společnost předrevoluční (před Francouzskou revolucí, pozn. red.). Říká pouze to, že původní socialismus měl určitého ducha a že tento duch se zastával lidí, jež kapitalismus dostal do naprosto neudržitelné situace. Socialistická obrana dělníků původně neměla s progresivismem nic společného, dokonce můžeme říci, že byla antiprogresivistická. Pokud už chceme konzervativní socialismus nazývat nostalgickým myšlenkovým směrem, pak tedy jen v tom smyslu, že nám připomíná, že tu je určitý pramen, který byl levicovým socialistickým hnutím v průběhu let silně znečištěn, možná docela vyschl. Příliš mnoho z něj každopádně nezbylo. Řeknu-li dnes, že jsem levičák a antiprogresivista, bude to vypadat jako protimluv.    Michéa oprašuje původní významy pojmů, budiž, jenže ty se přece v čase mění. To je sice pravda, ale položme si jednu důležitou otázku: Co se stalo s levicí v okamžiku, kdy přijala ideu pokroku?   Co se s ní stalo? Socialismus byl, říká Michéa, kolonizován liberalismem. V důsledku spojenectví s liberály byl socialismus vytunelován.   Dopovězme, že Michéa datuje počátek tohoto spojenectví do časů Dreyfusovy aféry. A tehdy dávalo smysl. U Michéy samozřejmě nenajdete, že se socialisté měli od Dreyfuse distancovat.   Mělo to podle něj být ale jen ad hoc spojenectví. Ale tak to bohužel nebylo. Spojenectví socialistů s liberály totiž pokračovalo a stalo se to, že společenský progresivismus postupně vytěsnil sociální otázku. V jisté chvíli levice začala mluvit v podstatě jen o lidských právech – o všech možných lidských právech, jen ne o právech sociálních. A to je problém. Michéa nenavrhuje nic jiného než vrátit se k původní agendě. Takže já sice souhlasím s tím, že časy se mění, ale současně si myslím, že sociální otázka je nadále velice aktuální – možná, že je ještě aktuálnější než v šedesátých nebo sedmdesátých letech na Západě.   Proč není stejně aktuální otázka práv žen nebo práv sexuálních menšin? Proč preferovat sociální otázku? Nepřu se s vámi, zdali jsou či nejsou vámi zmiňované otázky aktuální, otázka ale je, jsou-li to otázky, které by si měla klást levice.   Levice si je klást nemá? Tyto otázky už mají velmi dobře obsazeny liberálové, a ti – a na to nezapomínejme – tvoří v západních společnostech hegemonní složku. O zájmy všech vámi zmíněných skupin je proto dnes už dobře postaráno. Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} To není tak docela pravda – pečuje o ně krajní pravice. Hlavní dělnickou stranou ve Francii je dnes opravdu strana Marine Le Penové. To chceme?   Jak má socialista hovořit o právech sexuálních menšin? Genderová práva – opakuji – jsou dnes řešena s velkou pozorností.   Nemáte pocit, že jsou v poslední době novými politickými vůdci zatlačována? Nejsou zatlačována, nebo lépe – ve srovnání se sociální otázkou nejsou zatlačována ani trochu. Podíváte-li se do programů francouzských politických stran – a Michéa píše o Francii – pak sexuální menšiny ani ženy zatlačovány nejsou. Ti, kteří se bouří, protože je jejich život nesnesitelný, dnes přece nejsou sexuální menšiny, jsou to žluté vesty. To je, a to se shodneme, úplně jiná sociální skupina, a o nich teď mluvíme. Ale jistě, budujete-li politickou stranu, pak její program musí být komplexní, jenže si vždy musíte ujasnit, co má být jeho podstatou, a pro socialismus by podstatou měla být sociální otázka.   Michéa říká, že je třeba konečně se emancipovat od emancipace…  …já to vysvětlím. Michéa si všímá patologií emancipačního diskurzu, nezpochybňuje tedy emancipaci jako takovou – emancipaci devatenáctého a dvacátého století – ale to, co se dnes za emancipaci chybně vydává, čili onen všudypřítomný boj proti diskriminaci. To je důležité rozlišit; vyplývá to ostatně z kontextu Michéova textu.   Zmínil-li jste Le Penovou, do jaké míry má konzervativní socialista chápat xenofobní resentimenty strany, již vede? Vždyť možná právě těmi přitahuje voliče, které chce hájit i konzervativní socialista, nejvíce. Ujasněme si, co je a co není xenofobie. Problém levice spatřuji v tom, že jakýkoli kritický diskurz o menšinách, migrantech a cizincích je okamžitě označen za xenofobní, jenže tak to prostě není. Do Francie přicházejí lidé z Afriky, ale také ze střední a východní Evropy. Tito lidé snižují cenu práce. Je odpor proti příchodu těchto lidí tak nelegitimní? Já si to nemyslím. Řeknou-li tito lidé, že tuto konkurenci nechtějí a že by je před ní stát měl ochránit, je to naprosto legitimní. Samozřejmě, že někdo může namítnout, protože tato konkurence přichází zvenčí, že je to xenofobie, ale já to za xenofobii nepovažuji. Podstatou tohoto postoje je totiž boj o přežití v současné kapitalistické společnosti, a ti lidé chtějí přežít.   Nezasloužil se Západ o to, že Blízký východ vypadá tak, jak vypadá? Není v důsledku toho uzavření evropských hranic nemorální? Rozlišme věci typu války v Iráku; ta krizi skutečně vyvolala. Evropské velmoci byly proti, nicméně státy jako Česko jednaly ambivalentně. Vláda pro nebyla, prezident Havel však ano, takže tady vskutku určitá odpovědnost je. Ale pozor! Máme ještě země jako Libye nebo Sýrie, a tam už ta odpovědnost evropských velmocí za vzniklý chaos zas tak velká není. Evropské velmoci přece nevyvolaly arabské jaro. To byl autonomní vnitřní vývoj…   …nicméně tím, jak na ně zareagovaly, přispěly ke zhoršení situace. Ano přispěly, ale nebičujme se víc, než musíme. To, v jakém stavu je Střední a Blízký východ, není pouze výsledkem politiky externích faktorů, je to i důsledek vnitřního vývoje. Náš zájem je, aby byl tento region stabilní, ale to neznamená, že budeme přijímat všechny migranty, kteří z tohoto regionu přijdou. My na to prostě nemáme kapacitu.   Neměli bychom ale přijmout alespoň nějaký díl odpovědnosti? Přijmout díl odpovědnosti ale neznamená přijmout díl migrantů. Díl odpovědnosti znamená podpořit rozvoj v těchto zemích, ale současně musíme Evropě pomoci s obranou hranic před lidmi, kteří z těchto zemí přicházejí. To je naše odpovědnost – dělejme obojí.    Vraťme se k Michéovi. Ten říká, že kulturní liberalismus a ekonomický liberalismus jsou dvě tváře draka. Je třeba kulturní liberalismus odmítnout úplně, anebo je v něm určité jádro, jež máme bránit? Klasický liberalismus bývá spojován s obranou práv jednotlivce, a to je strašně důležité, já si však nejsem tak úplně jist, že je to skutečně něco, s čím přišel liberalismus.   Kdo s tím přišel? To, co je na liberalismu všeobecně přijímáno pozitivně – tedy to, že jednotlivec má jistou míru svobody, že si s ním stát nemůže dělat všechno, co chce – jsou věci, jež se v Evropě vyvíjely už od středověku; to znamená dávno předtím, než o liberalismu padla sebemenší zmínka. Mluvme proto raději o tom, že máme určité evropské dědictví toho, jak politická moc nakládá s člověkem – toto dědictví není nutně liberální dědictví. Je sice pravda, že liberalismus si část tohoto evropského dědictví osvojil, jenže k němu domyslel spoustu dalších věcí, jež z něj vytvořily onu stvůru, kterou dnes bohužel tak dobře známe. Já bych proto byl ve věci zachraňování liberalismu velice opatrný. Trochu mi to připomíná příběh marxismu. Marxismus si také z našeho evropského dědictví vzal některé důležité věci, například myšlenku sociální spravedlnosti, avšak domyslel je způsobem, který vedl k strašlivě destruktivním důsledkům; vzpomeňme bolševické hnutí.   Říká se o něm, že je to perverze marxismu… …a liberalismus je na tom ve vztahu k evropskému dědictví podobně jako bolševismus k marxismu. Řekněme to takto: Ne každá myšlenka, již liberálové hájí, je myšlenka špatná a zavrženíhodná – ani bolševici nepřišli jen se špatnými myšlenkami – ale jejich myšlenky se bohužel staly součástí systému, který je pervertoval. Mluvme tudíž o konkrétních věcech, které bychom měli zachraňovat, než to celé spadne, ale nemluvme o záchraně liberalismu jako takového. Máme ostatně svou vlastní zkušenost devadesátých let. Myšlenku sociální spravedlnosti okupoval komunismus, a tak se z ní po roce 1989 stalo sprosté slovo. A to bylo špatně. Ta myšlenka měla být od její komunistické perverze oddělena. Jinými slovy, liberalismus mluví i o některých věcech, které nejsou jen liberální, ale které reprezentují hlubší evropské dědictví. Ty zachraňme. Byla by škoda o ně přijít. Liberalismu škoda není.   Není zásluha liberálního hnutí, že se židé mohli v devatenáctém století emancipovat? Ve Francii je symbolem tohoto procesu Napoleon. Ten vytvořil právní rámec umožňující emancipaci židů. Byl Napoleon liberál? Nebyl. Podívejme se nejprve na to, jak Evropa – ta neliberální – už v osmnáctém a následně i v průběhu devatenáctého století přispívala ke svobodě a emancipaci, protože ona přispěla, a pak se teprve podívejme, jaký je onen liberální příspěvek. Pak teprve suďme. Nehrajme už, prosím, tu liberální hru, ve které si liberalismus přivlastňuje všechny svobody jednotlivce, lidská práva nebo obranu před státním útlakem. Liberalismus o tom všem sice mluví, ale zdaleka nebyl sám a zdaleka nebyl tím prvním, kdo se o všechny tyto věci zasazoval.   Co je obranou před globálním kapitalismem? Nejlepší obranou je globální akce – to je učebnicově správná odpověď.   To není tak úplně konzervativní odpověď. Není, ale ke konzervativismu se dostanete, když zjistíte, že globální obrana příliš dobře nefunguje a že jediné, co zbývá, je stát.   Národní stát? Jaký jiný?   Jsme součástí Evropské unie. Bylo by samozřejmě daleko efektivnější bránit se na úrovni Evropské unie…   …jenže to nejde? My to neustále zkoušíme. Několikrát do roka. Jenže většinou nakonec zjistíme, že na evropské úrovni se dohoda vyjednat nedaří, a tak se jde národní cestou. Pro mě je dobrým příkladem digitální daň. Francouzi s ní přišli do Bruselu, jenže tam jim to hodili na hlavu, a tak přijali po nějakém čase digitální daň vlastní; Češi mimochodem udělali totéž. Jenže pak přišli Američané a řekli: Podívejte se, jestli nás chcete takto danit, tak vás čeká to a to a to. A všichni to, co předtím schválili, zase zmrazují. Bohužel. Kdybychom digitální daň byli schopni přijmout na úrovni Evropské unie, bylo by to ideální, jenže Evropa je v této věci zablokovaná.   Protože je ve spolčení s globálním kapitalismem? Bohužel.   Je Evropská unie nepřítel? Není nepřítel. Evropská unie má spoustu vad, ale označit ji za nepřítele by bylo příliš snadné, protože co nám pak zbude?   Národní stát, o kterém jste mluvil. Můj argument zní takto: Zkoušejme věci na nadnárodní úrovni, to je v našem případě Evropská unie, ale když na evropské úrovni neuspějeme, pak přijměme národní řešení, protože říci, že musíme nejprve dojít k celoevropskému řešení, a než ho bude dosaženo, nedělat nic, je to nejhorší, co by se nám mohlo stát. A to se netýká jen otázek zdanění, ale třeba i otázek migrace.   Nebo koronaviru? I koronaviru. Dnes vidíme dvě naprosto odlišné strategie, jak se koronaviru postavit. Na jedné straně je strategie takzvaně středoevropská – česká, ale třeba i rakouská – jež považuje za zásadní, co nejvíce utlumit sociální interakci, a tím pádem šíření viru, a tato strategie se opírá o čínské řešení. Nevím, jestli je koronavirus v Číně vyřešen, ale ta čísla, která z ní přicházejí, jsou poměrně optimistická. Pak je tu ale například počáteční reakce Německa, která říká: Smiřme se s tím, že to všichni dostanou, a my to pak nějak přežijeme. To jsou dvě radikálně odlišné reakce a na evropské úrovni se nám je koordinovat nedaří. Co bychom tedy měli v takové situaci učinit? Přistoupit k národnímu řešení.   Jak moc se konzervativní socialismus stýká s tradičním konzervativismem? Především si myslím, že slovo konzervativní je stále „jen“ adjektivum a že substantivem je a zůstane socialismus, takže hlavním problémem konzervativního socialisty je kapitalismus. Je ale otázka, jak definujete konzervativismus. Po roce 1989, kdy u nás došlo k jeho obnově, byl konzervativismus definován neoliberálně. Žádné kritičtější vymezení vůči kapitalistickému systému nepřipadalo v úvahu. S takovým konzervativismem spolupracovat nelze. Na druhou stranu jsou ale i konzervativci, pro které kapitalismus problém představuje, a s nimi je spolupráce možná.    Jsou hranice důležité? Hranice jsou naprostou nutností. Tady je jasný rozdíl oproti progresivistům. V určité části liberálního spektra se z hranice stalo sprosté slovo, ale já si myslím, že na hranicích nic sprostého není. Hranice potřebujeme, ale to samozřejmě neznamená, že hranice mají být hermetické. Rozumná pozice je mít hranice, které budeme mít plně pod kontrolou, a to tak, že budeme schopni říci, koho do naší země pustíme a koho ne. Je to jako v rodině – i tam chcete mít kontrolu nad tím, kdo součástí rodiny je a kdo ne.   Měl by v Česku se pohybující konzervativní socialista spálit všechny mosty vedoucí k Respektu či Knihovně Václava Havla? Nemyslím, že by ho na druhé straně mostu čekalo něco dobrého.   Je to ten drak? Trochu omšelý, z hlediska politické váhy spíš skřet, ale pár zubů mu asi ještě zbylo. Ze strany té takzvaně pražské kavárny – nebo řekněme liberálních intelektuálních kruhů – je cítit obrovský despekt vůči periferii. Tito lidé jsou pro ně nemyté masy – masy zaostalé, nevzdělané. Něco takového je pro mě absolutně nepřijatelné.   Takzvaně pražská kavárna by vám zřejmě namítla, že máte až příliš velké pochopení pro masu. To je ta věčná debata, ale víte, když už jsme u toho, že to byl ten hlavní problém mezi pražskými disidenty a Václavem Klausem? Někteří z nich to pak i přiznali, když řekli, že jakmile vyjeli do regionů, ihned pochopili, že si s těmi lidmi, se kterými se tam setkali, nemají absolutně co říct. A Klaus? Ten byl do minuty pod tribunou a s každým si tam potřásl rukou.   Petr Rezek v eseji Pohled na Václava Havla zdola cituje Havlovy nelichotivé výroky o „sídlištních lidech“. Ti byli pro totalitní moc, jak říká, ideálem, zatímco lidé, jež potkal ve vězení, přečnívali – jeden třeba tím, že bodl svou ženu nožem, druhý tím, že bojoval za lidská práva. Oba se, na rozdíl od sídlištních lidí, podle Havla vymykali ideálu stádního totalitního člověka. To je přesně ono – ten despekt, o kterém mluvím. Havel si navíc asi myslel, že sídliště poznal, jenže on ho nepoznal. A s kým se Havel setkal ve vězení? S lidmi, kteří byli ve vězení většinou oprávněně, protože kradli nebo zabíjeli; jen někteří se v něm ocitli neoprávně, ale to nebyli, a to má Havel pravdu, lidé ze sídlišť. Ty Havel nikdy skutečně nepoznal – na rozdíl od Klause a Zemana, kteří je znají dokonale.   S čím na Michéovi nesouhlasíte? Řeknu vám nejprve, čeho si na něm cením, a pak to, v čem vidím jeho slabinu. Cením si toho, že jeho teoreticky podložený pohled na společnost má blízko k lidem, na které liberalismus – pravicový i levicový – zapomněl. Michéa je schopen díky své erudici jejich situaci analyzovat a vysvětlit, proč je jejich hněv vůči systému legitimní. To je hrozně cenné. Slabinou – a to nejen slabinou Michéy, ale slabinou v podstatě všech myslitelů – je alternativa. Co tedy s tím vším? Michéa nám nabízí víc otázek než odpovědí. Je tu sice Orwell a jeho tradice obecné slušnosti, je tu teorie Marcela Mausse o daru, který zakládá jiný typ vztahu, než jsou vztahy tržní nebo právní. To jsou dobré cesty, ale nejsou skutečnou alternativou, a to je problém, protože každý, kdo se staví do pozice radikálního kritika kapitalismu, by si měl velmi dobře rozmyslet, jak uspořádat nový ekonomický systém, aby to nepřineslo více škody než užitku. To u Michéy nenajdeme, takže já uznávám, že v něm jsou slepá místa.   Michéa podpořil žluté vesty, ale nezdá se, že by žluté vesty něčeho dosáhly… Michéa se zásadně neúčastní žádných veřejných debat a nepodepisuje petice, ale udělal jednu výjimku, a to byly vskutku dopisy, které napsal na podporu žlutých vest…   …které se ale nakonec nějak zvlášť nepovedly. Já si nejsem jist, že se nepovedly.   Vytratily se. Možná, že se vytratily, ale bylo to neuvěřitelně silné spontánní hnutí.   A jak tedy zatřáslo systémem? Vynutilo si na něm ústupky, i když uznávám, že z hlediska cílů, které žluté vesty měly, jsou mizivé, možná, že směšné, ale ostatní – všichni ostatní – nedosáhli ani těch několika směšných ústupků. Několik měsíců před žlutými vestami nastala mobilizace nejvýznamnějších odborových organizací, ale se systémem ani nehnuly. Systém jejich mobilizaci vůbec nevzal na vědomí. Jinými slovy, žluté vesty přece jenom něčeho dosáhly. Ale samozřejmě, chyběla jim ideologie, chyběla jim sebeorganizace, která by je dokázala přetavit v politickou sílu.   Skončily u výkřiku. Výkřik sice nestačí, ale výkřik je pořád lepší než mrtvolné mlčení.  {/mprestriction}  Petr Drulák (*16. září 1972) je profesor politologie. V letech 2004 až 2013 byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, poté dva roky prvním náměstkem ministra zahraničních věcí. Od roku 2016 do roku 2019 působil jako český velvyslanec ve Francii.

Čas načtení: 2020-12-06 16:09:53

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz šestý: Islámská migrační invaze jako trvale udržitelný útok

Dnešní islamistický militantní mor (tedy i ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem ve Vídni 2. listopadu 2020), má více méně počátek v tom, že se Saúdská Arábie chtěla zbavit ještě bigotnějších islamistů, než je státně uznávaný fundamentalismus wahhábismu. Potřebovala je exportovat mimo hranice saúdského království. Prosincová intervence sovětské armády v roce 1979 v Afghánistánu tyto islamisty bohatě zaměstnala. Když Sověti z Afghánistánu odjeli, mnoho bojovníků se v devadesátých letech přesunulo na různá lokální bojiště – Alžírsko, Bosna, Čečensko, Egypt, Filipíny, Kašmír či Náhorní Karabach. Saúdská Arábie se v devadesátých letech i nadále snažila od sebe odvrátit džihádistickou hrozbu a podporovala vývoz radikálního islamismu mimo své hranice, napsal Jan Kondrys v časopise Argument. Některé regiony islamismem doslova infikovány. Když bylo povstání poraženo, například v Čečensku, naivní demokraté v EU přijímali muslimské hrdlořezy alias Čečence jako politické migranty, které prý ohrožovala ruská despocie. Přitom Čečenci byli daleko horší než ruská bezpečnostní mašinérie. Začalo nepřetržité tažení islamistů, v Evropě využili chaosu při válečném rozpadu Jugoslávie, plus regionální války v Asii a Africe. Od konce 90. let 20. století jsou vytvořeny podmínky pro invazi nelegálních migrantů do EU. Rozvíjí se plíživě pod pláštíkem poskytnutí humanitární pomoci, což byl a je Trojský kůň islámu. Migrace jako válka nízké intenzity Masová invaze migrantů do EU začala „rozjezdem“ nejpozději v roce 2014, což jsme pocítili i v českém prostředí. Již na konci roku 2014 bylo zřejmé, že začal útok migrační vlny a že policie může zachytit jenom její menší část. Neomezená, masová a rychlá doprava po Evropě v rámci Schengenského prostoru nahrává nelegální migraci, pohybu teroristů a kriminálním skupinám, uvedl tehdy politolog a expert v oblasti extremismu Zdeněk Zbořil. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k tématu uvedl: Administrativní šéfové a lídři Evropské unie představují skupinu nekompetentních nebezpečných osob. Euroinstituce v Bruselu jsou pouze „výkonným orgánem“ kšeftařských korporací a lobbistických skupin, které nemají s voliči nic společného. Kdyby se politici EU chovali za války takovým způsobem jako za migrační krize let 2015–2017, následovala by obžaloba z vlastizrady a výjimečný trest. Typickým příkladem záměrné neschopnosti v režii EU je boj s pašeráky lidí ve Středozemním moři. Dokladem toho je i iluze o zastavování migrantů na moři. Námořní síly Evropské unie ve skutečnosti představují taxikáře nelegálních migrantů. Snaha zastavit nelegální migraci z Libye se nedaří. Pro svět to je jednoznačný signál zhroucení bezpečnostní architektury EU. Ve Štrasburku byla 15. prosince 2015 byla přijala Zpráva Evropské komise Evropskému parlamentu a Evropské radě o opatřeních navazujících na zasedání vysokých představitelů ohledně toků uprchlíků na západobalkánské trase, v níž neschopnost zastavit migranty komise omlouvá tím, že jejich „přesuny (migrantů) byly nejen nepředvídatelné a z hlediska rozsahu bezprecedentní, ale často k nim docházelo velmi rychle.“ Jenže na migračním útoku nebylo nic nepředvídatelného. Tento trend byl zřejmý již koncem roku 2014. Je to lež i proto, že na mobilizaci bezpečnostních sil k tvrdému zastavení lodí třeba i střelbou není potřeba více než jediný týden. Neschopnost EU odhaluje její vlastní dokument – zpráva Evropské komise z 25. ledna 2017 nazvané Migrace na trase přes centrální Středomoří, ve které je uvedeno, že na trase přes východní Středomoří bylo dosaženo maximálního počtu zaznamenaných nelegálních překročení hranic v roce 2015, šlo o celkem 885 tisíc osob. Po trase přes centrální Středomoří (především z Libye) podle italského ministerstva vnitra přistálo za rok 2015 celkem 153 842 osob a v roce 2016 ještě více – 181 436 osob. Nelegální migraci podporují samotné organizace EU a přímořské hraniční státy tím, že vydávají signál převaděčům i migrantům, že v případě nouze se o ně postarají. Tzv. záchrana osob se stává námořní taxislužbou. Podle zmíněné zprávy o migraci přes Středomoří bylo „od konce roku 2014 … v rámci operací Triton a Sophia na moři zachráněno více než 200 tisíc migrantů.“ Operace Triton byla zahájena agenturou Frontex v listopadu 2014 a byla zaměřena na ochranu hranic. Chybou bylo, že také pomáhala při pátracích a záchranných operacích. Přitom bezpečnost migranta je jeho vlastní soukromou záležitostí. Orgány EU projevily naprostou neschopnost, protože Námořní síly Evropské unie – Středomoří (operace EU NAVFOR MED SOPHIA) byly zřízeny (prý?) „v rekordním čase“ v červnu 2015 s cílem identifikovat, zachycovat a likvidovat plavidla a podpůrné prostředky, ale teprve od října 2015 přešla operace do druhé fáze, která umožňuje vstup na palubu plavidel na volném moři. Pokud docházelo k natolik bezprecedentnímu narušování státních hranic nelegálními migranty již od začátku roku 2015, opatření měla být přijímána bleskově. Skandální je, že orgány EU vědí o nelegální činnosti tzv. neziskových organizací při nelegální migraci již od roku 2014, ale dodnes proti tomu evropské policejní orgány systematicky nezasáhly. EU v roce 2017 sama uvedla: „Od konce roku 2014 začal aktivně provádět pátrací a záchranné akce v centrálním Středomoří také malý, ale rostoucí počet nevládních organizací. Devět nevládních organizací dnes za tímto účelem provozuje 14 lodí. Jejich činnost se zaměřuje na aktivity nedaleko Libye, kde s většími plavidly zajišťují plnohodnotné pátrací a záchranné akce, nabírají migranty a přivážejí je do italských přístavů. Menší nevládní organizace se zaměřují výlučně na záchranu, distribuci záchranných vest a poskytování naléhavé zdravotní péče v blízkosti libyjského pobřeží a spoléhají na větší plavidla, která pak migranty převážejí do italských přístavů…“ A ve stejné zprávě připustila, že organizace EU též přímo spolupracují s pašeráky tím, že přijaly jejich praxi: „Hlídkování, včetně pomoci při pátracích a záchranných činnostech, se postupně přesunulo z vod blízko italského území do vod blíže k Libyi. Jedním z přímých důsledků této skutečnosti byla změna obchodního modelu převaděčů. Ti stále častěji umísťují nelegální migranty a uprchlíky na laciné nafukovací čluny zcela nezpůsobilé k plavbě na moři, které nemají žádnou vyhlídku na dosažení italských břehů, a předpokládají, že budou v blízkosti libyjských teritoriálních vod nebo ještě v nich zachráněni. Skutečnost, že tyto čluny nyní činí 70 procent všech člunů opouštějících libyjské pobřeží, je důvodem, proč jsou cesty stále nebezpečnější.“ Přes své policejní a vojenské kapacity nejsou státy EU ochotny (i v návaznosti na aparát NATO) zastavovat tyto čluny na hranici libyjských vod a nuceně je vracet zpět k pobřeží. Prý to mohou jenom libyjské lodě… Že by tím došlo k narušení suverenity Libye, je zcela nesmyslný argument, protože vládní systém v Libyi je stále v rozkladu a nefunkční. Libye je ovládána dvěmi až třemi velkými skupinami s volnou návazností na spolupráci kmenových společenství. V takové situaci si jenom neschopní (tedy EU) nevynutí nejzákladnější pořádek třeba vyčleněním části libyjského pobřeží jako centrálního odkladiště zachycených migrantů. S tímto problémem se dokument z ledna 2017 vypořádal pouze s pomocí bezobsažné fráze: „S uznáním ústřední úlohy, kterou by libyjská pobřežní stráž měla hrát při řešení situace, je prioritou budování jejích kapacit.“ Islamistům pomáhá také EU a NATO – příklad ze Sýrie V roce 2014 již bylo jasné, že politici EU a USA fatálně chybovali, když podpořili syrský revoluční kvas. Dne 2. října 2014 americký viceprezident Joe Biden debatoval se studenty Harvardovy univerzity. Břetislav Tureček ve své knize Blízký východ nad propastí (2016) z Bidenova nezvykle otevřeného projevu cituje: „Už dlouho říkám, že naším největším problémem v Sýrii jsou naši regionální spojenci… Turci byli naší přátelé a já sám mám výborné vztahy s Erdoganem. Totéž Saúdové nebo Emiráťané a další. Ale co oni dělali? Byli tak odhodlaní odstranit Asada a v podstatě vyvolat sunnitsko-šíitskou válku, že pumpovali stovky milionů dolarů a desítky tisíc tun zbraní komukoliv, kdo by bojoval proti Asadovi. Takže zásobovány byly Fronta an-Nusra, al-Káida a extremistické skupiny džihádistů, kteří přicházeli z jiných částí světa… Možná si myslíte, že přeháním, ale podívejte se, co se děje. Až teď se všichni probudili, když se objevil takzvaný ISIS, což byla al-Káida v Iráku, odkud byla vyhnána a našla volný prostor ve východní Sýrii… který spolupracuje s an-Nusrou, již jsme před tím deklarovali jako teroristickou organizaci. A nám se nepodařilo přimět naše spojence, aby je přestali zásobovat…“ A o situaci po létu 2014 Biden řekl: „A teď Saúdská Arábie přestala (extremisty) financovat, umožňuje působení našich jednotek na svém území, Katařané přestali podporovat ty nejextrémnější teroristické organizace. A turecký prezident, starý přítel Erdogan, mi řekl: ,Měl jste pravdu, nechali jsme přes hranici přecházet příliš mnoho lidí…‘ A teď se Turci snaží hranici uzavřít.“ A jak to vidí nezaujatí lidé v samotné Sýrii? Vatikánský rozhlas požádal v březnu 2017 o vyjádření k situaci chaldejského biskupa Aleppa Antoina Auda: „Ozbrojené skupiny jsou v podstatě spokojené, když vidí destrukci syrského státu. A je jich mnoho. Ostatní čekají, co se stane. Existuje projekt na rozdělení Sýrie. Neustále se srovnáváme se situací v Iráku. Zpočátku jsme si mysleli, že není možné, aby se tato situace opakovala v Sýrii, ale nyní vidíme, že se děje totéž.“ Z toho vyplývá, že terorismus islamistů je usnadněn naprosto naivitou a neschopností EU a NATO. Jak řekl Audo o dva roky později v rozhovoru pro list Nederlands Dagblad: „Žádná občanská válka v Sýrii nebyla. Ozbrojené extremistické skupiny, pocházející ze všech koutů světa, se za podpory cizích států snažily zničit křesťanskou víru v zemi.“ Ačkoli se tehdy porážkou teroristů ISIS a Al Nusra na většině syrského území situace zlepšila, válka dosud neskončila. „Na severu Sýrie jsou problémy s Kurdy, s americkými a francouzskými jednotkami. …V provincii Idlíb se nyní usadilo mnoho bojovníků z ISIS a Al Nusra. Co bude s nimi?“ Evropské unie prodloužila 28. května 2020 restriktivní opatření vůči syrskému režimu o další rok, až do 1. června 2021, čímž se přidala ke Spojených státům americkým. Válka proti Sýrii na poli ekonomickém pokračuje, ale trvá i ta, která je vedena dodávkami zbraní džihádistickým žoldákům zejména v okolí města Idlíb v severozápadní Sýrii, kam se islamističtí bojovníci se svými ženami a dětmi již dříve přesunuli. Z Aleppa komentoval situaci pro Vatikánský rozhlas tamější františkán otec Firas Lufti: „Dva roky po osvobození Aleppa, v jehož historické části byli džihádisté usazeni, bylo toto město sjednoceno a nemluví se už o východním a západním Aleppu. Část těchto džihádistů se však nyní nachází nedaleko Aleppa, v provincii Idlíb, jež je baštou, kolem níž stále zuří boje ve snaze dobýt je zpět. Do Idlíbu se totiž uchýlilo několik set tisíc džihádistů a právě odtud jsou opět odpalovány rakety na civilisty. Obětmi jsou tedy opět děti a ženy. Džihádisté odpalují rakety, aby o sobě dali vědět a vyjádřili tak solidaritu s touto částí Sýrie.“ A dodal, že od počátku konfliktu byla média používána jako ta nejúčinnější zbraň: „Zejména Bílé přilby šířily mnoho lží. Nyní se opět vrací téma chemických zbraní jako záminka k dalšímu útoku proti Sýrii ve snaze zapojit svět a vytvářet mezinárodní mínění, které by v uvozovkách ospravedlnilo vojenskou intervenci, americkou či jinou. Legalizace takového manévru by situaci jenom zhoršila. Namísto hledání konkrétních politických řešení, dialogu a setkání se používá masivní násilí jako by tu existovala nějaká rezistence a neochota k míru. Lidé jsou touto válkou opravdu znechucení. …. Ze 160 tisíc křesťanů zůstalo v Aleppu necelých 30 tisíc, což dokresluje dramatičnost nynější situace.“ „Upadli jsme v zapomnění. Žádáme mezinárodní společenství, aby zrušilo sankce, které den za dnem Syřany ještě více ožebračují… poškozují obyvatelstvo jako celek. Lidé tu umírají hlady, nemáme léky, není práce,” řekl letos v červnu zpravodajské agentuře SIR apoštolský vikář pro katolíky latinského obřadu v Aleppu George Abou Khazen. Neznepokojuje ho pouze pokračování válečného konfliktu, který vstoupil do desátého roku, ani COVID-19. Syřany totiž postupně rdousí mezinárodní sankce a jejich účinky. Proto tvrdím, že islamistická invaze i projevy terorismu, obojí je podporováno naivitou a neschopností státu EU a NATO. Islamisté s pomocí války, která se rozvinula s pomocí islamistického násilí z protestního hnutí v Sýrii, jež bylo zpočátku bez náboženského kontextu, dali do pohybu běžence, kteří se stanou jejich kořistí, až se usadí ve státech EU. Fluktuace víry a fotbalového fandovství Z psychologicko-sociologického hlediska je islám dnes stejně nebezpečný, jako bylo křesťanství v době evropské kolonizace tzv. třetího světa. Ta probíhala s legendou, že Evropané přinášejí ve jménu svého boha domorodcům pokrok a spásu. Dnes se stejným alibi přicházejí islámské/islamistické státy, ale ve skrytu s nelegálními migranty jako invazními kolonizátory. Islamisté chtějí vnutit svou verzi boha i zbytku planety. Pokud ateisté útočí na náboženství s klasickým poukazem, že náboženství je opium lidu, mají pravdu v tom smyslu, že každá ideologie je opiem lidu. Jakákoliv ideologie v sobě má silný prvek iracionality – víry. Historicky je ověřeno (řečeno nadneseně), že demokracii ani víru nelze (v mnoha situacích) šířit bez kalašnikova s plným zásobníkem nábojů. Pokud jde o náboženský prožitek (víru), je možné očekávat u člověka během jeho života tři formy proměny chování: a) období niterné víry, b) období pochybností, až vlažné spoluúčasti ve formě fotbalového pohledu na víru (naše víra je lepší), c) lhostejnost vůči bohu a projevům jakékoliv víry v ateistickém smyslu slova. Člověk může projít těmito až protichůdnými postoji k víře během života i několikrát na základě svých momentálních životních prožitků. Čili: V určitém okamžiku se mohou lidé pro boha nadchnout, nebo alespoň svolit k tomu, že se zúčastní zabíjení ve jménu boha, protože tím posílí svůj kmen, národ či stát. Někdy (z ateistického hlediska) se takového konání zúčastní člověk ve jménu nějakého boha, pokud je za toto konání dostatečně zaplacen. Z bezpečnostního hlediska je nutné s proměnou lidských pocitů počítat preventivně dopředu jako s nejhorší možnou variantou chování. Proto se nelze divit, že na muslimy v Evropě hledíme jako na potenciální nebezpečí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2026-01-09 22:37:02

Oficiálně: Evropské auto roku 2026 vyhlášeno. Vyhrál Mercedes-Benz CLA, druhá je Škoda Elroq, třetí Kia EV4

Mercedes-Benz CLA je evropským autem roku 2026. Jaké je kompletní pořadí finalistů, celkové body, zákulisí hlasování v Bruselu i klíčové technické údaje CLA?

Čas načtení: 2020-04-08 08:35:06

Pomohla v době koronavirové epidemie v něčem Evropská unie?

Otázka v titulku je vlastně zbytečná. Není žádnou mimořádnou odvahou ani projevem zvlášť pronikavého myšlení říci, že Evropská unie v čase koronaviru úplně vymizela. Ti, kteří EU milují, ji teprve dnes začínají za tuto absenci postojů kritizovat. My, kteří ji vážně, seriózně, společensko-vědně, nikoli tedy pouze politicky, kritizujeme celá desetiletí, teď toto téma nevyhrocujeme. Není pro nás na pořadu dne. Nevidíme důvod právě dnes žádat Czexit jako někteří dnes radikální jedinci nebo politická seskupení. My EU jako myšlenku nadnárodní struktury, nadřazené členským státům, odmítáme celá desetiletí. Co je teď nového? Ukázalo se, že - nutnost rychlých rozhodnutí a okamžitých opatření vymazala důvod téměř nonstop konaných, velmi nákladných summitů evropských politiků (a tisíců úředníků kolem nich); - národní stát se osvědčil jako nejvíce akceschopná organizace řízení společnosti; - národní vlády potřebují jednat doma, summity v Bruselu je zdržují; - hledání nadnárodního konsenzu v situaci každodenního mikromanagementu chodu států není jen nemožné. Je vyloučené; - vlády národních států jsou demokraticky zvolená tělesa a jednají v souladu s většinovou vůlí svých občanů. Sledují ochranu zájmů těchto občanů – ne zájmů nadnárodních institucí v Bruselu; - lidé si přejí řešení, která berou v úvahu národní (tedy jejich konkrétní) zájem. Případnému volání po „evropské solidaritě“ skrze evropské instituce rozumí jako požadavku neupřímnému a falešnému; - z praktického života lidé vědí, že si nejdříve musí uspořádat své věci, až potom přijde čas na něco víc; - je panevropská solidarita tím menší, čím větší nebezpečí hrozí (zdůraznil P. Robejšek na Neviditelném psu); - nikdo z „národních politiků“ se EU nedovolává a nic od ní nechce (snad jen s výjimkou našeho ministra zahraničí); - lidé si samozřejmě uvědomují, že existence EU něco stojí, že jsou to i jejich peníze; - hranice, které EU Schengenem prakticky zrušila, znovu prokázaly svou funkčnost; - svoji existenci dnes EU brání hlavně argumentací, že „její oslabování a rozvrat organizuje Rusko“ a jeho pátá kolona v jednotlivých zemích. Je to sice hloupé, ale v zemích jako Česká republika nebo Polsko, o pobaltských zemích ani nemluvě, to může být argumentace účinná; - EU se prokázala být – což jsme říkali již při krizi let 2008-2009 – projektem pro dobré počasí. V krizi je zcela nefunkční. Proto nevadí, že nefunguje. Kdyby v současné krizi instituce EU konaly, snadněji by se odhalila jejich schopnost či neschopnost (záleží na pozorovateli – nevycházejme z předpokladu, že to všichni vidí stejně jako my). Takové odhalení by u veřejnosti vedlo k rychlejšímu pochopení, a tudíž i k rychlejší diskreditaci samotné podstaty této nadnárodní struktury. Žádné odumírání EU se nekoná. Je to spíše opačně – až se převalí to nejhorší, až se „medicínsky“ státy s koronavirem vypořádají, evropské instituce si vynutí svoji „hvězdnou hodinu“. Přijde jejich čas, kdy svoji existenci zdůvodní čímsi jako „celoevropskou rekonstrukcí“, která – podle nich – nemůže být řízena chybujícími národními vládami, které budou navíc koronavirovou krizí vyčerpané, oslabené a u části veřejnosti zdiskreditované. Přijde doba „velké evropské solidarity“ řízené orgány EU a velmocemi. To bude ten nejhorší důsledek koronaviru. Vzniknou další „záchranné finanční valy“, znovu bude nastolen požadavek (tentokráte výrazně silnější) „evropské koordinace hospodářských a sociálních politik a jejich harmonizací“. Vše bude organizováno Evropskou komisí. Evropský parlament bude pouze fíkovým listem této politiky, ale rychle si „sáhne“ po více pravomocích. Situace bude usnadněna těmito okolnostmi: - národní vlády, jejich rozpočty i obyvatelstvo budou vyčerpané, ekonomický pád bude větší, než se předpokládá, stejně jako rozvrat veřejných financí. V takovém prostředí se evropské demagogii bude dařit dobře; - k návratu EU na scénu pomůže přetrvávající atmosféra šoku z koronaviru (obáváme se, že její vyvanutí bude trvat dlouho); - evropské elity udělají cokoli, aby prokázaly nárok na svoji existenci; - Evropský parlament (a Evropská komise) budou ovládány zelenými „všech politických barev“ i po koronaviru; - místní „prounijní páté kolony“ (nejrůznější neziskové politické organizace, proevropští aktivisté, již vytvořené zájmové vrstvy žijící z produktů současných unijních ideologií) získají obrovský prostor pro své aktivity; - neexistence silných, důvěryhodných, přesvědčivých lídrů a jejich politických stran v jednotlivých členských zemích bude vodou na mlýn prounijních aktivistů a politiků. Diskreditace silných a odvážných národních lídrů bude zesilovat. Náš závěr je jednoznačný. Nesmíme dopustit, aby Evropská unie pokračovala v současné podobě. Zásadní revizi je třeba podrobit hlavní unijní projekty – Schengen (likvidace hranic) a euro (společná měna). Radikálně musí být změněna dělba práce mezi Bruselem a členskými státy. Nebo také nemusí, ale pak to s námi i dále půjde s kopce.   Převzato z webu Institutu Václav Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-12-05 19:02:29

Ministři dopravy v Bruselu diskutovali o právech cestujících, evropské automobilové politice i zákazu řízení s celoevropským účinkem

Ministři dopravy v Bruselu diskutovali o aktuálních návrzích v oblasti dopravy a o tom, jak vyvážit konkurenceschopnost a klimatické ambice evropského automobilového sektoru. Shodli se mimo jiné na společném znění návrhů předpisů zaměřených na lepší prosazování práv cestujících ve všech druzích dopravy a na zajištění práv cestujících v souvislosti s cestami různými dopravními prostředky. Přijali […]

Čas načtení: 2025-03-20 09:30:00

Digitální transformace Ukrajiny: TAYLLORCOX klíčovým auditorem

Praha 20. března 2025 (PROTEXT) - Prezident Volodymyr Zelensky opakovaně zdůraznil, že digitální transformace je jednou z nejvyšších priorit. Ukrajina usilovně pracuje na sblížení legislativních i technických standardů EU. A to jak na vnitrostátní úrovni (Digitální Ukrajina, mobilní občanka DIIA), tak ve vztahu k evropské integraci.TAYLLORCOX auditorem MONOBANK, první banky na Ukrajině s EU certifikacíPoprvé v historii získala jedna z největších ukrajinských bank MONOBANK (Universal Bank) prestižní certifikaci eIDAS.Pod touto zkratkou, celým názvem „electronic IDentification, Authentication and trust Services“ se skrývá evropské nařízení, které stanovuje pravidla pro elektronickou identifikaci a důvěryhodné služby (např. elektronické podpisy, pečetě a časová razítka).V praxi to znamená, že držitelé této certifikace splňují nejpřísnější standardy elektronické identity, elektronických podpisů a pečetí na dokumentech.Ukrajinská ekonomika odolává válce díky digitální transformaciElektronické služby na Ukrajině efektivně omezují byrokracii a „na jeden klik“ odstraňují prostor pro úplatky. Válka ukázala, že digitální kanály jsou rovněž klíčové pro celkovou odolnost ekonomiky.V Evropské unii tyto služby využíváme pro komunikaci s úřady skrz datové schránky, bankovní identitu, portál občana, online notářsky ověřené dokumenty a další služby, které upravuje právě nařízení eIDAS.Úspěšné obájení eIDAS před Auditorem TAYLLORCOX je nyní potvrzeno „zalistováním“ Národní bankou Ukrajiny (NBU) na oficiální Trust List kvalifikovaných poskytovatelů důvěryhodných služeb.Monobank investovala i do digitálního propojení s vládní aplikací a elektronickou občankou Diia. To umožňuje klientům ověření identity, podepisování dokumentů a založení účtu zcela online.MONOBANK od této chvíle může provozovat digitální důvěryhodné služby na úrovni 'Vysoká', což je nejvyšší úroveň elektronické identifikace. Tato certifikace je nejlepším příkladem bezpečných digitálních služeb pro občany, podnikatele a bankovní systém celkově.„A to jsme stále na začátku velké digitální transformace Ukrajiny. Brzy představíme další kroky, které posunou digitalizaci na úroveň, o kterou se snažíme v EU,“ uvedl ředitel sekce eIDAS Ing. Ivo Pacovský z TAYLLORCOX.“MonobankJe první ukrajinská banka fungující výhradně přes mobilní aplikaci. Vše vyřídíte bez fyzických poboček a zdlouhavého papírování. V bankovním sektoru přinesla řadu inovací:Snažší přeshraniční službyBezkontaktní platby Apple PayBankovnictví dostupné i mimo velká městaZaložení účtu online se vzdáleným ověřením pomocí digitální občanky DiiaTaké se stala symbolem moderního fintech. Během prvního roku ruské invaze platformu využilo přes 5 milionů lidí k darování prostředků na obranu Ukrajiny a sbírky přesáhly 1 miliardu dolarů.Ukrajina se tak stala PRVNÍ ZEMÍ mimo EU zařazenou na evropský list důvěryhodných poskytovatelů, což nám umožňuje ověřovat ukrajinské elektronické podpisy a pečetě na dokumentech.Dodržování EU standardů na Ukrajině zvyšuje důvěru v nové fintech služby. Monobank a v budoucnu i další banky tak mohou svým klientům garantovat, že transakce a dokumenty budou právně uznány a zabezpečeny stejně jako v celé EU. Prezident Volodymyr ZelenskyjZelensky vidí v digitální transformaci zásadní nástroj pro reformu veřejné správy, posílení transparentnosti a přiblížení Ukrajiny k EU. A to se neobejde bez sladění státu s nařízením eIDAS a principy evropské eID.Prezident sjednotil 90 ukrajinských zákonů s evropskými standardy v oblasti elektronické identifikace a důvěryhodných služeb. Tento krok významně akceleruje integraci do jednotného digitálního trhu EU.Zelenského politikaMaximalizuje počet úředních úkonů, které lze vykonat on-lineMinimalizuje byrokratickou zátěž a korupční rizika digitální transformacíUsnadňuje podnikání a otevírá trh zahraničním investorům podle standardů EU Ministr pro digitální transformaci Mychajlo FedorovVicepremiér a ministr pro digitální transformaci, je hlavním architektem těchto změn. A vyzval ostatní ukrajinské banky k digitalizaci.Ve válečném stavu jsou elektronické identifikační nástroje a platformy jako Diia „nejbezpečnější možností“, jak provozovat služby a podnikání.Bankovní sektor díky digitalizaci udržel kontinuitu – většina operací díky eIDAS principům přešla do online prostředí, což zajistilo nepřerušené služby i v krizových situacích.Pod jeho vedením vznikla vládní občanka Diia, kterou využívá více jak 70% ukrajinských uživatelů chytrých telefonů (22 milionů občanů). Ukrajina se díky těmto projektům stala lídrem v digitalizaci.Je dokonce jedinou zemí mimo EU zapojenou do pilotního projektu Evropské digitální peněženky (EUDI Wallet), což podtrhuje značnou vyspělost. Po úspěšném zavedení eID na domácí půdě Fedorov plánuje nasazení a vzájemné uznávání elektronických identit, či podpisů s EU v režimu eIDAS 2.0 TAYLLORCOX (Conformity Assessment Bodie)Je původem francouzsko - švýcarský certifikační orgán. A nyní evropská auditorská špička s důrazem na ověřování plnění EU standardů, bezpečnosti a spolehlivosti digitální transformace.Na Ukrajině působí v roli klíčového Auditora a bude nadále úzce spolupracovat na všech úrovních digitalizace. Mezi strategické instituce patří Diia a Národní banka Ukrajiny (NBU) spolu s Ministerstvem digitální transformace. Společným cílem je bezpečné připojení dalších ukrajinských bank a organizací do systému evropské digitální identity. Ing Radek Nedvěd, partner TAYLLORCOX: Ukrajina má obrovský potenciál stát se nejvíce digitalizovanou zemí na světě. Přes válečný stav se jim daří současně budovat infrastrukturu i právní rámec, který odolává extrémním bezpečnostním hrozbám a kybernetickým útokům.Aleš Pilný, partner TAYLLORCOX: Integrace digitálních systémů Ukrajiny a EU pokračuje rychlým tempem a tato země je připravena stát se plnohodnotnou součástí evropské digitální ekonomiky. Neznám stát, který by dokázal tak rychle stále kompatibilnější s unijními předpisy a standardy. Kontakt:Aleš Pilný | TAYLLORCOXales.pilny@tayllorcox.comwww.tayllorcox.com www.tx.cz  

Čas načtení: 2020-01-08 09:29:38

Bruno Maçães: Čína vytváří nový světový pořádek – síť založenou na hospodářském tlaku

S již druhým fórem o Pásmu a stezce chtěl Peking dále posunout svoji velkou zahraniční a hospodářskou iniciativu Pásmo a stezka. Není to ale jen infrastrukturní projekt, domnívá se politolog Bruno Maçães, bývalý portugalský ministr pro evropské záležitosti.    Pane Maçãesi, máme se čínské inciativy Pásmo a stezka obávat? Iniciativa Pásmo a stezka mění svět. Na Západě musíme být připraveni na zlomy a změny. A na to, že ve světě ztrácíme vliv. Projekt Pásmo a stezka je projektem, který rozšiřuje moc Číny.    Chce Čína dominovat světu? Je to čínský plán, jak vytvořit nový světový pořádek. Nebude to koloniální říše podle evropského stylu. Lepší srovnání je americký světový pořádek: síť moci, která je založena na hospodářských vztazích a hospodářském tlaku. Nejedná se proto jen o jakousi iniciativu, ale nový politický a světový pořádek.   Proč je tedy Pásmo a stezka označována za iniciativu?  Slovo „Iniciativa“ se v čínském popisu neobjevuje. Myslím, že ho Číňané v angličtině používají proto, aby celá záležitost dostala spíše technický a hospodářský charakter. Politické a kulturní souvislosti mají být spíše v pozadí. Ale v poslední době jsem při rozhovorech s úředníky a politiky v Pekingu zjistil, že v angličtině stále častěji mluví jen o Pásmu a stezce a výraz iniciativa vynechávají.   Nápadné je, že Peking má prakticky pro každou zemi ve světě místo v Pásmu a stezce – kromě USA. Je to plán, který je zaměřen proti USA? Čínské úřady by to nikdy neřekly, ale mně se to zdá zřejmé. Pásmo a stezka sice není jako takové zaměřeno proti USA, ale proti americké moci a světovému pořádku, který je formován USA. Peking chce dosáhnout toho, že do poloviny tohoto století bude svět veden Čínou a USA jako stejně silnými mocnostmi.   Co to znamená pro západní demokracie, pro Švýcarsko, pro Evropu? Všechno to směřuje ke světu, ve kterém Evropa bude silněji navázána na Čínu než na USA. Možná se Amerika stane stále více ostrovem, který si pochvaluje svoji suverenitu, aniž by přitom musela brát ohledy na ostatní. To se například ukazuje, jak Washington nechce být závislý v telekomunikační oblasti 5G na Číně. Na rozdíl od toho Evropa může s větší závislostí na Číně žít. A doufat, že Čína jako protislužbou bude do určité míry závislá na Evropě. Neboť Evropa je částí stejného superkontinentu jako Čína: Eurasie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} V Evropské unii se ovšem objevují obavy, že Čína se bude pokoušet členské země proti sobě rozehrávat. Jedná Peking podle známé formule Rozděl a panuj? Čínskou strategii bych spíše popsal jako rozdělit a připoutat. Čína se obává silné Evropy, která je stejně jako USA geopolitickým rivalem. Pekingu je proto rozdělená Evropa, se kterou může navazovat různé hospodářské vztahy, milejší.   Může se vůbec demokratická Evropa se svými dlouhotrvajícími rozhodovacími procesy postavit Číně, která je centrálně autokraticky řízena? Čína by se mohla stát podnětem pro evropskou integraci. Poprvé po sedmdesáti letech po skončení druhé světové války je Evropa konfrontována s ohrožením, které by ji mohlo donutit stát se politickou unií nebo federativním státem.    Je tedy Čína společným nepřítelem, který dovede Evropany k tomu, že se sjednotí? Přesně. Možná právě proto nemáme v Evropě doposud politickou unii, protože neexistovalo žádné existenční ohrožení. Ani Sovětský svaz nebyl takovým ohrožením, protože jsme měli vždy USA jako bezpečnostního garanta v zádech. Třeba budeme jednou Číně vděčni za to, že nás donutila semknout se. Už nyní se obraz Číny v Evropě silně změnil.   Jaké změny zaznamenáváte? Je to vědomí toho, že Čína je ekonomické ohrožení. Čína se posunula do technologických oblastí, ve kterých by měla být Evropa vedoucí. Najednou mají evropské firmy problémy uzavírat obchody v třetích zemích v těch oblastech, kde byly dosud dominantní. Když se dříve v Africe jednalo o to, kdo postaví továrnu, elektrárnu nebo železnici, dostávaly zakázky většinou evropské firmy…   …a teď jim to seberou Číňané. Ano, Evropa pochopila, že konkurence se stala tvrdší a Čína už proniká do oblastí, které byly dříve vyhrazené Evropě. Zejména pro Německo to nebylo příjemné probuzení. Ukazuje se také, že Peking mění v Evropě politiku. Například země jako Maďarsko nebo Řecko už v otázkách lidských práv podporují čínskou pozici, která se výrazně odlišuje od evropské. To je skutečný šok. V poslední době bylo takových šoků více.   Mluvíte o lidských právech. Ta vidí Čínská lidová republika úplně jinak než Evropa. Pozoruji, že se Evropa stále méně zajímá o lidská práva v Číně. Když evropští diplomaté při jednání s čínskými protějšky předkládají svoje požadavky, nemluví už o lidských právech tak jako třeba před deseti lety. Mluví o hospodářském přístupu, anebo o roli čínského státu v ekonomice. Už nevěříme tomu, že můžeme udělat Čínu „západní“. Stačí nám, když Čína dodržuje určitá základní pravidla hospodářské soutěže.   Při pohledu na mapu Eurasie vás nevyhnutelně napadne Rusko. Jakou roli hraje Rusko v novém Čínou prosazovaném světovém pořádku? Rusko se musí rozhodnout. Může se stát mostem mezi Čínou a Evropou, anebo velkým prázdným prostorem. Někteří ruští politici a intelektuálové se obávají, že západní část Ruska absorbuje Evropa a východní – tedy části Sibiře a Dálného východu – Čína. Sice ne politicky, ale hospodářsky. V energetických otázkách už dnes vidím, jak Rusko rozehrává svoji pozici uprostřed: Pokouší se vybudovat trh s energiemi, kde je hlavním producentem a Čína a Evropa jsou hlavními spotřebiteli. Na tomto trhu má Rusko kvazi monopol a může oba spotřebitele proti sobě rozehrávat.   Ale vztah Ruska k Evropě je zatížen… Myslím si, že bude záležet na nástupci Putina, aby ty vztahy zlepšil. Současně musí Moskva prohlubovat i vztahy s Pekingem. Tak by se mohlo Rusko stát zemí, která bude z nového světového pořádku nejvíce profitovat.   Po ruské anexi Krymu Evropa uvalila na Rusko sankce – a to se okamžitě posunulo blíže k Pekingu a začalo se zajímat o Pásmo a stezku. Jak se má Evropa v tomto trojúhelníku s Čínou a Ruskem chovat? Musíme se s našimi sousedy Čínou a Ruskem nějak dohodnout. Evropa nemůže jednoduše říci: „Nemáme tyto oba režimy rádi a nechceme s nimi nic mít.“ To je americká pozice. Evropa naproti tomu musí být pragmatičtější, dosahovat kompromisů a nezbytně zabránit tomu, aby došlo k alianci mezi Čínou a Ruskem.   Označujete Čínu a Rusko jako sousedy Evropy. Tak to ale v Evropě nevidí mnoho lidí… To je nový euroasijský svět. Naši sousedé nejsou Německo nebo Francie, nýbrž Rusko a Čína, ale také Indie a dokonce Indonésie. Proto by se evropští diplomaté neměli učit jen francouzsky nebo německy, ale nezbytně také rusky a čínsky. Evropa nemůže v žádném případě přerušit vztah s Čínou, i když nás Amerika k tomu bude nutit. Potom by se Čína spojila s Ruskem a bude tady opět mentalita studené války. Je v našem zájmu tomu zabránit.   Čína hovoří v souvislosti s Pásmem a stezkou stále o tom, že pro zúčastněné země se jedná o win-win situaci. Je to více než jen krásná rétorika? Snažme se být féroví. Je pro mne těžké najít zemi, které by se kvůli Pásmu a stezce vedlo hůř než před pěti lety. Jistě, určité země jsou zadlužené, ale to byly už předtím. Pákistán potřeboval doposud už 21 programů Mezinárodního měnového fondu, a není to vinou Pásma a stezky, že teď potřebuje další. Džibuti se zatížilo dluhy, ale má teď nejlepší přístav v Africe. Přirozeně je mnoho zemí, které profitovaly málo. A Čína profitovala více než přijímající země. Ale to vyplývá z logiky procesu.   Není příliš brzy chtít rozhodovat o úspěchu nebo neúspěchu Pásma a stezky? K velkému testu dojde zhruba za deset let. Pak se budeme moci ohlédnout a říci, zda tady jsou úspěchy. Západní rozvojový model na mnoha místech selhal. Na jiných místech, například v Jižní Koreji, ukázal ohromující výsledky. Čína musí v příštích deseti letech předvést podobný úspěch. Ne 20 zemí, ale jeden nebo dva jasné úspěchy jsou potřeba.   Které země mohou posloužit jako takové úspěchy? Myslím, že Etiopie je na dobré cestě. Je ovšem nutné říci, že je to především díky Etiopii samotné. Ale Čína se na tom podílí, na rozdíl od Evropanů a Američanů, kteří jsou tam nepřítomni. Vidím také Kazachstán jako křižovatku a už zmíněné Džibuti. A Pákistán je také malým krokem k úspěchu.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bruno Maçães (*1974) je politolog a bývalý ministr pro evropské otázky v portugalské vládě. Nyní pracuje jako autor v Pekingu. Jeho knihy „The Dawn of Eurasia – on Trail of the New World Order“ a „Belt and Road – a Chinese World Order“ se zabývají geopolitickými změnami, které jsou vyvolány čínským vzestupem.

Čas načtení: 2024-11-15 13:30:38

Meta dostává od Evropské unie další flastr. Kvůli Marketplace zaplatí 20 miliard

Společnost Meta dostala od Evropské komise další pokutu Za zneužití dominantního postavení s platformou Marketplace zaplatí 20 miliard Svým chováním na trhu prý poškozuje konkurenci, například i český Bazoš Evropská komise (EK) udělila americké společnosti Meta další astronomickou pokutu. Důvodem je porušování antimonopolních pravidel Evropské unie tím, že propojuje platformu Facebook s internetovým tržištěm Marketplace. Zaplatit musí v přepočtu skoro 20 miliard korun. Přečtěte si celý článek Meta dostává od Evropské unie další flastr. Kvůli Marketplace zaplatí 20 miliard

Čas načtení: 2025-07-15 16:30:06

Apple může slavit. Vyhnul se masivnímu zdanění v Evropské unii, tedy aspoň prozatím

Evropská komise z plánovaných daní vyňala návrh na digitální daň z online služeb Ta by firmám jako Apple, Google nebo Meta přinesla plošné extra zdanění na eurounijním trhu Zahraniční média o tom hovoří jako o výhře Donalda Trumpa a jeho svěřenců nad EU Na půdě Evropské komise došlo k zásadnímu zlomu v připravovaném plošném zdanění velkých technologických firem (tzv. Big Tech). V nejbližší době k nařízení nové daně nedojde. Jednou z firem, která se extrémnímu zdanění vyhnula, je i americký Apple. Radost v Cupertinu je však pouze částečná, protože členské státy Evropské unie (EU) mohou po Applu vyžadovat extra zdanění i bez plošného nařízení z Bruselu. Přečtěte si celý článek Apple může slavit. Vyhnul se masivnímu zdanění v Evropské unii, tedy aspoň prozatím

Čas načtení: 2026-02-07 14:15:00

Evropské fórum podnikání přivítalo přes 150 účastníků. Debatovalo se o budoucnosti podnikání i AI

Praha 7. února 2026 (PROTEXT) - Více než 150 účastníků z akademického prostředí, praxe i z řad studentů navštívilo 19. ročník mezinárodní konference Evropské fórum podnikání  (EFP) s podtitulem Business Beyond Tomorrow. Konference pořádaná NEWTON University se zaměřila na to, jak budou evropské firmy, instituce a vzdělávací systém reagovat na rychlý nástup umělé inteligence, technologických inovací, klimatických závazků a širších společenských změn.Napříč odbornými vystoupeními zaznívalo, že technologie a umělá inteligence samy o sobě nejsou cílem, ale nástrojem. Klíčovou roli v podnikání budoucnosti budou podle řečníků hrát především lidské schopnosti, zejména odolnost, empatie, schopnost spolupráce, kritického myšlení, ale také kvalitní vzdělání.„Experti sdíleli celé spektrum možností, které se firmám díky AI, inovacím a smart ekosystémům otevírají. Co se ale prolínalo celou konferencí, byl návrat k ryze lidskému základu. Skutečným jmenovatelem úspěchu v nové éře budou především odolnost, empatie, mezilidská komunikace a vzdělání, doplněné o nezbytnou znalost algoritmů AI,“ uvedla Dr. Ludmila Hruban, předsedkyně konference.AI, udržitelnost a strategické rozhodováníUmělá inteligence patřila k hlavním tématům konference. Mikołaj Pindelski se ve své keynote věnoval strategickému řízení v době inteligentních rozhodovacích systémů a upozornil, že AI zásadně mění způsob nastavování firemních cílů i práce s daty. Neven Vrček se zaměřil na limity technologického optimismu a zdůraznil, že digitalizace sama o sobě automaticky nezaručuje růst produktivity.Udržitelnost a chování spotřebitelů analyzoval Prof. Sebastian Zips z Hochschule Zittau Görlitz, který představil srovnávací výzkum z Německa a Česka. Výsledky ukázaly, že udržitelnost se postupně stává běžnou součástí spotřebitelského rozhodování, nikoli okrajovým tématem.Podnikání, leadership a lidský rozměr změnVýznam práce s lidmi a řízení změn otevřela Ivana Novotná, která představila využití etického auditu v procesech organizační transformace. Joanna Żukowska z Warsaw School of Economics se věnovala roli koučinku při rozvoji podnikavosti zaměstnanců a jeho vlivu na inovativní chování a vnitrofiremní iniciativy.Otázky rovnováhy mezi pracovním a osobním životem u mladé generace otevřela Renáta Ježková, která upozornila na rostoucí význam podpory work life balance u zaměstnanců generace Z jako klíčového faktoru dlouhodobé udržitelnosti pracovních týmů.Resilience a sociální podnikání v krizových kontextechZávěrečná keynote Prof. Alony Revko z University of Oxford se zaměřila na budování odolných ekosystémů sociálního podnikání v extrémních podmínkách Evropy. Na příkladech z válečných a krizových regionů upozornila na roli důvěry, spolupráce a univerzit při obnově ekonomik a komunit.Konference nabídla paralelní odborné sekce v anglickém, českém a slovenském jazyce i posterovou část. Všechny vědecké příspěvky prošly přísným double blind recenzním řízením a vybrané studie budou dále publikovány v souladu s mezinárodními publikačními standardy.Evropské fórum podnikání 2026 se uskutečnilo v prostorách pražského Kongresového centra a NEWTON University za účasti řečníků a účastníků z Česka, Slovenska, Polska, Německa, Chorvatska a dalších evropských zemí. Evropské fórum podnikáníEvropské fórum podnikání je mezinárodní platforma pro výzkum podnikání, strategického řízení a inovací. Letošní ročník je zaměřen na strategické otázky evropské konkurenceschopnosti, roli univerzit v inovacích a dopady technologické transformace. Zdroj: Vysoká škola NEWTON   

Čas načtení: 2021-03-12 17:06:10

Ayaan Hirsi Ali: Špatné svědomí Evropy aneb O hře na neporozuměnou

Milí čtenáři, Ayaan Hirsi Ali, význačnou kritičku islámu, asi nemusím zdejšímu obecenstvu příliš podrobně představovat. Jak jsem se dočetl, byla svého času označena za 46. nejvlivnějšího intelektuála na světě, což je jistě velmi dobré umístění. Před pár týdny vyšla v britském online časopise Unherd.com její esej „Špatné svědomí Evropy“, kterou jsem pro vás se svolením autorky a časopisu přeložil. Pojďme tedy na to. Špatné svědomí Evropy Já a můj devítiletý syn se občas bavíme něčím, čemu říkáme „hra na neporozuměnou“. Thomas: „Mami, já bych chtěl ještě hrát Mezi námi.“ Já: „No jistě, miláčku, mezi námi jsi přece vítán vždycky, na to se přece nemusíš ptát.“ Načež se Thomas zasměje, zvedne oči v sloup a trpělivě mi znovu vysvětluje, že Mezi námi je přece jméno počítačové hry. Jinými slovy, chce zase sedět u počítače. A já předstírám, že mu nerozumím. Hrát si, říkám, no to je dobrý nápad. A kterou hru by sis chtěl zahrát? A tak to jde dál a dál, tak dlouho, dokud se mu schválně „snažím nerozumět“. Samozřejmě mi jde o něco jiného: po celou tu dobu, po kterou se takhle přetahujeme, nesedí u počítače. Také ho těší, že se mu máma věnuje. Někdy mi to připadá jako užitečná taktika, jindy jako neškodná zábava. Když dnes poslouchám debaty o prolínání islámu a západu, nemohu si na naši hru nevzpomenout. Jediný problém je v tom, že tyto konverzace nebývají užitečné a není na nich vůbec nic zábavného. A dost často nadělají více škody než užitku. Nejlepší ilustrací této „Hry na neporozuměnou“ je imigrace z islámských zemí a otázka toho, jak by evropské společnosti měly tyto muslimské imigranty integrovat. První úmyslné neporozumění spočívá v předstírání, že nekvalifikovaní imigranti s minimálním vzděláním jsou pro vyspělé ekonomiky naprostou nezbytností. Progresivní „woke“ levice a její pomocníci rádi říkají, že vzhledem k poklesu evropské populace a porodnosti přece nemůže proti imigraci mladých a aktivních lidí nikdo nic namítat. Ti strašliví xenofobové, kteří se umanutě soustřeďují na náklady a výnosy – jinými slovy na to, kolik peněz imigranti společnost stojí a kolik do ní naopak přispívají – to prostě nechápou. Když upozorníte na rozsáhlou závislost imigrantů a dokonce i jejich dětí o generaci později na sociální podpoře, nebo když se dokonce odvážíte zmínit o vzniku četných sociálně vyloučených etnických a náboženských enkláv, dočkáte se optimistických líčení vyzdvihujících myšlenku, že ne všechna pozitiva se nedají přepočítat na peníze: přišla s nimi přece i nová, kulturně odlišná kuchyně, oděvy, pohledy a zvuky, takže si nyní původní obyvatelé mohou užívat exotických kultur podle chuti. Tomuto úmyslnému neporozumění je příbuzný i argument soucitu. Odmítněme tedy ekonomické imigranty, říkají někteří, a pusťme k nám jen ty, kteří mají nárok na azyl. Tím pádem je to je jen dočasné opatření do doby, než se jejich země vrátí k normálu. Ale z tohoto přístupu vznikají přehršle otázek. Jaký proboha vymyslíme proces, který dokáže odlišit lidi hledající ekonomické příležitosti od skutečných obětí násilí? Kdy se jejich země vrátí k normálu? Co budou azylanti dělat mezitím? A kdo to všechno zaplatí? Ti, kdo rádi hrají „Hru na neporozuměnou“, dokážou velmi efektivně odvádět pozornost. Potřebujete empatii, říkají. Představte si, že byste to byli vy nebo vaše rodina, kdo musí snášet hrůzy války. Není to tak dávno, co Evropa takovými hrůzami prošla. Poslali byste zpátky Židy, kteří prchají před začínajícím holokaustem? Tak jako tak, říkají nám, je to vlastně naše vina, že se tyto cizí společnosti rozpadají. Je to tím, že jsme je kolonizovali. Dokonce jsme v dobách před dekolonizací vydělávali na otrokářství. Tady je závěr „Hry na neporozuměnou“ jasný: morální pokání a náprava historických křivd jsou důležitější, než se pokoušet se racionálně analyzovat to, co před námi leží. Třetí podoba „Hry na neporozuměnou“ spočívá v tom, že se imigranti berou, jako by všichni byli stejní. To je částečně reakce na práci lidí jako je nizozemský sociolog Ruud Koopmans, který zkoumal otázku, proč je pro imigranty z muslimských společností o tolik těžší se integrovat v západních zemích než pro jiné. Proč se například libanonští křesťané v Austrálii asimilují daleko snáze než libanonští muslimové, když jejich stěhování proběhlo za prakticky těch samých podmínek? Anebo proč mají Bangladéšané a Pákistánci problém se integrovat ve Spojeném království, když Hindům a Sikhům se to daří a mnohdy se mají lépe než původní obyvatelstvo? Koopmans nasbíral průkazná data, která tyto trendy vysvětlují. Ale koho zajímají takové otázky, nebo dokonce tak nudná věc jako data? Cílem hry je neporozumět, smíchat nesouvisející, znejasnit situaci. Takže, pane Koopmansi, říkají jeho protivníci, pojďme si promluvit o tom, co jste tím vlastně myslel. Možná děláte empirickou práci, ale záleží na skutečné motivaci: ačkoliv tvrdíte, že jste sociální demokrat, jste ve skutečnosti rasista. A je vymalováno. Nemůžete se skrývat za argumenty o dělnické třídě, když ve skutečnosti svojí antisociální vědou pošpiňujete ty pravé proletáře světa. Konečně, ve své nejzákeřnější podobě, trvá „Hra na neporozuměnou“ prostě na tom, že všichni chceme to samé. Všichni chceme být svobodní a sobě rovní; všichni se chceme řídit zákony; všichni sdílíme ty samé základní hodnoty a všichni chceme respektovat důstojnost ostatních. Pro ty z nás, kdo věří, všichni se modlíme k tomu samému Bohu. Sekulární lidé se zase řídí tím samým rozumem. Až na pár nezapadajících jedinců – které má každá společnost – jsme všichni jen lidské bytosti. Na tento druh argumentace vždycky odpovídám stejně: ne každý sdílí ten samý koncept Boha. Jak jinak můžete vysvětlit existenci nenávistných kázání islamistů? Nebo to, jak pronásledují ženy, homosexuály, Židy a další? Co byste řekli obětem pákistánských muslimských prostitučních gangů nebo muslimským dívkám, které byly přinuceny k sňatku? Jestli se všichni modlíme ke „stejnému“ Bohu, co znamenají ty útoky nožem, usekávání hlav, vjíždění do davů nákladními davy, provázené pokřikem „Alláhu akbar“? Co Islámský stát a al-Kajdá? Radikální ideologie existují a nutně se s nimi musíme poprat. Zadržte, řeknou hráči „Hry na neporozuměnou“. To jsme si už přece ujasnili. Nezapadající jedinci jsou v každé společnosti, včetně té naší. Sexuální násilí proti ženám je celosvětový problém. A podíváte-li se na poslední zprávu britského ministerstva vnitra, tak její závěr zní, že celá ta krvavá záležitost kolem otrokářských prostitučních gangů nemá nic společného s Pákistánci a už vůbec ne s islámem. Kdo hraje tuhle „Hru na neporozuměnou“? Třída studentů při semináři z veřejné správy? Ne, jsou to naši volení političtí lídři, šéfredaktoři uznávaných novin, profesoři ze slavných univerzit a think tanků, vysocí úředníci a někdy i lídři EU. Tento druh konverzací o ožehavých otázkách se vede v parlamentních výborech, debatních klubech, mezinárodních seminářích a národních televizních stanicích. Prozkoumáte-li zápisy z těchto hovorů, přehrajete-li si nahrávky a přečtete početné zprávy, knihy a články, které za posledních třicet let pojednávaly o islámu, imigraci a integraci, a vynoří se vám tentýž obrázek: nekonečná „Hra na neporozuměnou“. Mezitím v Evropě počet imigrantů z islámských zemí vzrostl … kdo ví kam? V roce 2017 odhadovalo Pew Research Center, že podíl muslimů na evropské populaci by mohl vzrůst z 4,9 procenta někam mezi 7,4 (kdyby už žádná imigrace nebyla) a 14 procent (pokud by jí bylo hodně) roku 2050. I když už se dnes neberou krásy kulturního obohacení islámem s naivitou tak bezstarostnou – hlavně ve Francii ne – konec imigrace není na dohled. Hranice Evropy jsou i nadále prostupné a příčiny, které vedou lidi k tomu, aby odcházeli ze svých zemí, se stávají naléhavějšími. Dost možná je pro ty, kdo vždy hlásali, že všichni jsme vlastně ti samí lidé, určitým zklamáním, že vzniká tolik muslimských organizací a hnutí s cílem izolovat své komunity od zbytku společnosti. V některých zemích, jako ve Francii, se jim to podařilo do té míry, že přiměli samotného prezidenta k zavedení nových zákonů. Je to náznak, že už má Macron už má „Hry na neporozuměnou“ dost; ale přesto se dá jen těžko říci, že by byl lídrem v celoevropské změně postojů. Ve většině zemí se „Hra na neporozuměnou“ hraje dál. Proč? Jedna teorie říká, že evropská politická elita chce upřímně odčinit hříchy minulosti; dnešní lídři nechtějí opakovat chyby svých předchůdců. Další možnost je, že západní lídři ztratili důvěru západní civilizaci. Ta se dnes jeví jako jeden dlouhý řetězec hrůz: otrokářství, útlak, kolonialismus, genocidy, misogynie a masakry. Tím pádem nezbývají žádné hodnoty, které chránit před lidmi zvenčí a určitě nezbývá nic, do čeho by se měli imigranti integrovat. Třetí možné vysvětlení říká, že někteří evropští lídři chtějí skutečně odstranit hranice. Je to pro ně principiální záležitost a je jim jedno, kdo za budování planety bez hranic zaplatí jakou cenu. Ale já si myslím, že je tu ještě jedna příčina: neschopnost. Vcelku jednoduše, ani jeden z lídrů, jejichž zodpovědností je řešit problémy kolem muslimské imigrace a integrace, nemá tušení, co s tím dělat. Politici sedící kolem stolu třeba uznávají správné principy, ale nejsou schopni o nich přesvědčit ostatní. Někteří rozumějí drobným detailům problému, ale nedokážou vidět celek. A jako vždy a v každé velké a složité politické záležitosti, jsou tu i lídři, kteří papouškují zájmy organizovaných skupin, kterým současná situace vyhovuje. Řekla bych, že ti si „Hru na neporozuměnou“ užívají nejvíc. Neschopnost politiků je často maskována povrchní přitažlivostí fotografií zachycujících velká gesta, nebo bombastickými citáty ve stylu „nás bude soudit historie“. Ale samozřejmě dobře vědí, že historie o něčem nehlasuje. Historie nemá pravomoc někoho jmenovat do úřadu, tak ať si soudí, jak chce. Mezitím příliv imigrantů v posledních letech poněkud ochabl, ale do Evropy se stále snaží dostat velké množství lidí. I nyní během pandemie. Za poslední rok zaznamenala Evropa 336 tisíc prvních (tedy ne opakovaných tím samým člověkem, poznámka MK) žádostí o azyl a mezi lednem a listopadem také 114 300 ilegálních vstupů na evropské území. Podíváme-li se do budoucnosti, zdá se být nevyhnutelné, že s tím, jak se evropské země začnou vynořovat z covidových restrikcí a znovu otevírat své ekonomiky, některé africké země budou čelit nedostatku potravin a jiným ekonomickým problémům způsobeným epidemií. Není třeba být jasnovidcem k předpovědi, že do Evropy zamíří další masa mladých mužů. A jak se budou snažit překonat jižní a východní hranici EU, připravte se na projevy evropských politiků o tom, že se jedná o náhlý nápor a nepředvídatelnou krizi. Pak uvidíte, jak naši politici rozehrají „Hru na neporozuměnou“ nanovo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-10-16 12:26:30

Ministryně versus místopředsedkyně Evropské komise

Pod nenápadným nadpisem Benešová jednala s prezidentem Zemanem, s rozpočtem ministerstva je spokojená uveřejnila Česká justice 14. října článek, z jehož úvodní a rozsahem nejvýznamnější části se dovídáme o nevoli, kterou v paní ministryni vyvolala jakási zpráva Evropské komise o právním státě v České republice. Chce se kvůli ní sejít s místopředsedkyní EK Věrou Jourovou.  Je to svérázný projev redakční politiky: titulek článku skrývá nejdůležitější část obsahu. Zejména zde chybí podrobnější informace o tom, o jakou zprávu se jedná a kde se lze s její obsahem seznámit. Česká justice o ní žádnou zprávu nepřinesla, natož aby ji zveřejnila. Je to příznačný přístup k informování veřejnosti a Česká justice v tom není sama. Řeč je o zprávě Evropské komise, vydané 30. září pod názvem Právní stát: první výroční zpráva o stavu právního státu v celé Evropské unii, tedy o dokumentu nepochybně významném. Do referování o něm či o jeho zpřístupnění veřejnosti se ale nikdo nehrne. Je dostupný na internetových stránkách zdejšího zastoupení Evropské komise. Poněkud podrobnější zprávu o znepokojení paní ministryně přináší server Euraktiv v článku Podle Benešové není zpráva EK o právním státu v ČR přiléhavá, chce se sejít s Jourovou. Z kusých informací z obou článků se zdá, že Marii Benešovou zpráva popudila, protože mimo jiné pojednává o útocích na nezávislost soudců a Věra Jourová k ní čerpala informace jen ze zpráv neziskových organizací, zatímco s paní ministryní nikdo nemluvil. Nedivil bych se, kdyby zpráva o neziskových organizacích jako o jediném informačním zdroji byla pravdivá, neboť od orgánů resortu spravedlnosti by se EK mnoho nedověděla o nepřístojnostech, snižujících kvalitu našeho právního prostředí: ty jsou vycvičeny na jejich zastírání a na ochranu pokleslých soudců a státních zástupců. Po seznámení s předmětnou zprávou ale znepokojení paní ministryně nerozumím. Řekl bych, že je vůči poměrům v České republice docela šetrná a nenacházím v ní žádné obvinění z ohrožování nezávislosti soudců. Četl jsem ji ovšem v českém překladu. Je možné, že Marie Benešová četla anglický originál a že jeho formulace jsou ostřejší. Budu zvědav na výsledek jejího jednání s paní místopředsedkyní EK. Obávám se, že vnitřní ustrojení obou dam neposkytuje předpoklad k navázání vztahů hlubokého vzájemného porozumění. Věra Jourová je jednou z obětí pokleslých orgánů činných v trestním řízení. Z nezákonné vazby si asi odnesla nezhojitelný šrám na duši. Naproti tomu myšlení Marie Benešové je jistě ovlivněno dlouholetým působením v prokuratuře a státním zastupitelství a nákloností k represivnímu pojetí výkonu spravedlnosti. Kód  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-10 16:16:14

Předsedkyně Evropské komise Von der Leyenová: zvažujeme zahájení kroků vůči Německu

Reakcí Evropské komise na rozsudek německého ústavního soudu může být i řízení pro porušení smluv. Kauza rozsudku z Karlsruhe, o kterém pojednával minulý článek, má pokračování. Německý europoslanec za stranu Zelených, Sven Giegold, napsal při příležitosti Dne Evropy otevřený dopis předsedkyni EK Ursule von der Leyen, ve kterém vyzývá Evropskou komisi k zahájení kroků vůči Německu kvůli porušení smluv. Nesmí být pochyb, na které straně Evropská komise a všechny evropské instituce stojí. (Plný text dopisu v anglickém překladu najdete na Giegoldových stránkách.) Předsedkyně EK na tento dopis odpověděla. Podle ní se obsah rozhodnutí analyzuje, a na základě této analýzy budou podniknuty další kroky, včetně možné procedury proti Německu, jak poslanec požadoval. Rozsudek ústavního soudu vyvolává otázky, které se dotýkají jádra evropské suverenity, píše se dále v dopise. Měnová politika unie je její výlučnou záležitostí. Evropské právo má přednost před národním právem a rozsudky Evropského soudního dvora jsou pro všechny národní soudy závazné. Přeloženo do lidštiny, hlídači nepotřebují hlídání, zejména pak ne od členských států. Ohlídají se sami, děkujeme. (Vlastně ani to děkujeme tam není.) Bude zajímavé sledovat, jestli tato situace skončí nějakým „tvář zachraňujícím kompromisem“, o kterém se v Giegoldově dopisu také píše, nebo jestli ECB bude požadavky z Karlsruhe prostě ignorovat a nechá tříměsíční lhůtu uplynout. Pak by bylo na německých ústavních soudcích, zda „zalezou do boudy“ nebo se pokusí „kousnout“. Ale celá ta představa vysoce postaveného politika (Giegolda) píšícího do Bruselu žádost své krajance o podniknutí kroků vůči jejich společné vlasti za to, že ústavní soud si dovolil něco posoudit negativně, ta je tak pěkně, roztomile hnusná … Ona je jedna cesta, jak by se tenhle problém dal řešit právnicky čistě, a Giegold o ní nepochybně ví – přetřásá se totiž občas v německém tisku coby hypotetická možnost. Šlo by navrhnout pro SRN zcela novou ústavu coby náhradu dnešního Grundgesetzu – a zakotvit v ní jasně a explicitně princip podřízení německého ústavního práva tomu evropskému. Pak už by nebylo pochyb, kdo má v tomhle sporu navrch. Jenže taková nová ústava by musela projít celonárodním referendem, což by nejspíš neprošla. Ani řadoví Němci totiž takoví nadšenci do další evropské integrace nejsou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-23 12:34:36

Čínské řešení

Strach z neznámého, který doprovází pandemii nového koronaviru, je přirozený a mnohdy je i mobilizující – utváří ale nevhodnou atmosféru pro věcnou analýzu. Až jednou přijde čas na hodnocení boje proti koronaviru COVID-19, postup Číny zaujme přinejmenším ve dvojím směru: (a) zastavení epidemie doma; (b) zásobování zbytku světa zdravotnickým materiálem, jako jsou roušky, respirátory, testovací soupravy, ventilátory, ale i zkušenostmi. Disciplína a solidarita Neprodleně v návaznosti na poznání povahy koronaviru jako nové infekční choroby uzavřela čínská vláda ohnisko nákazy, a to hned po dvou liniích. První uzavřenou oblastí bylo město Wu-chan s téměř devíti miliony obyvatel, druhá linie postupovala po hraniční čáře provincie Chu-pej, což znamenalo izolaci téměř 60 milionů lidí. Až potud nic tak moc originálního. Jenže poté začalo něco, co nepoznaly ani sever Itálie, ani Kalifornie. V uzavřené oblasti začala rychlá výstavba velikých nemocnic pro zasažené novým koronavirem. Ne jako izolační odkladiště, ale jako zařízení plné moderní lékařské techniky. Zároveň začala masová doplňková výroba potřebných ochranných pomůcek, lékařských nástrojů a přístrojů. A ze všech částí Číny zamířil do izolovaných oblastí vojenský i civilní zdravotnický personál – podle Global Times od 24. ledna do 8. března nastoupilo do první linie v provincii Chu-pej v 8346 týmech 42 tisíc kvalifikovaných pomocníků z ostatních regionů Číny. Není bezvýznamné, že prezident Si Ťin-ping převzal osobní odpovědnost za vedení „lidové války proti koronaviru“, ale dokázal zároveň uvolnit prostor pro iniciativu ostatních. Takto se podařilo v Číně dostat epidemii pod kontrolu. V Evropské unii byl zvolen jiný přístup. Když se objevilo ohnisko nákazy v severní Itálii, rozjeli se odtud nakažení turisté domů a pomohly vytvářet nová ohniska nemoci. Žádná pomoc alespoň vzdáleně srovnatelná s tou, která v Číně proudila do provincie Chu-pej, z Evropské unie na sever Itálie nesměřovala. A co více: nerozjela se na potřebnou úroveň masová výroba nezbytných sanitárních pomůcek a lékařské techniky. Bruselská centrála na takové akce nemá ani instrumentář, ani kapacity. První reakcí z Evropské komise byla kritika členských států za uzavírání hranic. Hranice evropských států jsou ale přirozenou, tradiční a srozumitelnou linií obdobně jako hranice provincií v Číně. Na rozdíl od Číny však v Evropské unii začal konkurenční boj o lékařské a zdravotnické pomůcky. Evropská unie jako celek nebyla schopná stanovit jednotnou politiku – třeba v podobě dohody o dodávkách z Číny. Proto se státy začaly starat o sebe samy. Stejně jako při migrační krizi. K uzavření vnějších hranic EU došlo až v návaznosti na uzavírání hranic členských států – a poté, kdy z Washingtonu zazněl pokyn uzamknout vzdušný prostor USA. Bruselu nechyběly jen materiální a finanční zdroje – především selhal lidský faktor, tedy úředníci, komisaři, státníci. Stále víc se ukazuje, že Evropská unie není instituce do nepohody. Pocity mnohých před týdnem vyjádřil srbský prezident Aleksandar Vučić, když řekl že „evropská solidarita neexistuje. Byla to pohádka na papíře“ – a požádal o pomoc Čínu. Tápající Bílý dům Odlišné reakce než v Pekingu bylo možné sledovat z Washingtonu. Prezident Donald Trump začal tím, že počátkem února ujistil spoluobčany, že Spojeným státům žádné velké problémy nehrozí, a následně jim sdělil, že Američané jsou nejlepší. Chyba byla dvojí, obdobně jako u pohlavárů Evropské unie. Předně modely chování virů naznačovaly, že se Spojené státy nemohou nákaze vyhnout. Nejde jen o to, že prohlášení měla být opatrnější – především byly promeškány dva měsíce vhodné na přípravu. Druhou chybou bylo podcenění tlaku médií, která při honu za senzacemi šíří strach a v okamžiku, kdy se obavy rozprostřou, nejhorší chybou státníka je nekonat. Zvláště v USA, kde je veřejnost víc než v Evropě náchylná k davovému chování a pistolnickému řešení problémů. Iniciativu přebírají guvernéři jednotlivých států; z Kalifornie hlásí, že Národní garda dostala na starost hlídání skladů potravin. O víkendu se Spojené státy vyhouply na třetí příčku v počtu zemí nakažených koronavirem. Po prvních naivních prohlášeních z Bílého domu následovala celá řada radikálních kroků, a to nejen na hranicích. Protože ani americký prezident nemá příliš mnoho nástrojů, jak ovlivnit výrobu, uvolnil na stimulování ekonomiky jeden bilion dolarů. Odkud je uvolnil, není zcela jasné – už nyní činí dluh federální vlády USA téměř 23,6 bilionů dolarů… Fungování postmoderního kapitalismu je stále záhadnější. To ale platí i o chování americké veřejnosti. Přestože v posledních dnech výzkumy veřejného mínění hlásí nárůst důvěry k prezidentovu jednání, otázkou je, jak tomu bude v listopadu. Třeba při nárůstu nezaměstnanosti a v případě, kdy se cena ropy udrží na současné, pro americké těžaře nestravitelné hladině. Zvláště, když volební průzkumy už několik měsíců unisono signalizují výhru demokratického prezidentského kandidáta Joe Bidena. Velký skok Podle Světové zdravotnické organizace potřebuje lékařský personál v první linii boje proti novému koronaviru měsíčně 89 milionů masek, 30 milionů plášťů, 1,59 milionů ochranných brýlí, 76 milionů párů rukavic a 2,9 milionů litrů dezinfekce na ruce. Kdo to vše vyrobí? Čína, která se v prvních dnech epidemie na svém území potýkala s nedostatkem tohoto materiálu, dokázala během několika týdnů nejen uspokojit vlastní potřeby, ale změnila se i na globálního dodavatele. Zdaleka se nejedná pouze o speciály létající do Česka či na Slovensko. Podle zprávy čínského ministerstva zahraničí z konce minulého týdne pomáhala Čína se zvládáním koronaviru na mezivládní úrovni v 82 zemích, kooperovala s Africkou unií a Světovou zdravotnickou organizací. Provinční orgány Číny spolupracovaly s místními orgány jiných zemí, například v Jižní Koreji, Japonsku či Itálii. Řada čínských firem a nevládních organizací poskytovala pomoc v zahraničí po vlastní linii. To vše v době, kdy nejvíce nakažených novým koronavirem je stále ještě v Číně. V pozadí této schopnosti Číny cíleně využít zdroje a pomáhat je kombinace tří skutečností: dlouhodobé utváření rezerv, udržení nástrojů strategického řízení v rukou vlády a kompetentní vedení země. Současná Čína dokáže měnit postupy v souvislosti se změnou situace a učit se i na vlastních chybách. Neexistuje ve světě chudší region, než je subsaharská Afrika. Podle Mezinárodního měnového fondu byl v roce 1980 – tedy ve chvíli, kdy Peking zahájil politiku reforem a otevírání se světu – hrubý domácí produkt na hlavu v Číně 3,9krát nižší než v tomto africkém regionu. Loni byl ten čínský 4,6krát vyšší než HDP per capita subsaharské Afriky. Příští rok, tedy ke stému výročí založení čínské komunistické strany, bude v této zemi zcela vyhlazena chudoba; boj proti ní pokračuje i ve chvíli, kdy tato země zaměřila prvořadou pozornost na potírání nového koronaviru. Rozumná národohospodářská politika vyžaduje přístup bez ideologických předsudků, které vzývají tu výlučně státní vlastnictví, onde zase na úroveň boha pozvedly trh. Právě racionální politika vedla k tomu, že Čína je dnes zemí s největšími finančními rezervami a stala se továrnou světa. V době, kdy se ze Západu vyvážela reálná ekonomika do zemí s levnou pracovní silou a tolerantními ekologickými pravidly, Čína ji přivítala – a učila se. Podle článku Koronavirus by mohl přetvořit globální řád, který pro Foreign Affairs napsali Kurt Campbell, bývalý náměstek ministra zahraničí USA, a Rush Doshi z Brookings Institution (česká rešerše zde), dnes více než 95 % antibiotik v USA nese značku Made in China. Říše středu se stává globálním vzorem transformace výroby na zelenou ekonomiku a je na čele v zavádění umělé inteligence v zemědělství, průmyslu i ve službách. Čína nepřestává být globální továrnou, ale zároveň je nejdynamičtějším inovačním centrem. Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO), která mimo jiné registruje podané žádosti o patenty, uvádí, že pouze Čína překročila milion těchto žádostí za rok – což ilustruje i připojená tabulka. Porovnání chování Číny a USA během pandemie ukazuje změny globálního uspořádání názorněji než statistická data o hrubém domácím produktu. Na skutečnost, že Spojené státy se dostaly v boji s koronavirem do stínu Číny, reaguje Donald Trump podrážděně – se zarputilostí svárlivého kluka na pískovišti neustále opakuje „čínský“ místo „nový“ koronavirus či COVID-19. Jedná tak navzdory dotazům na tiskových konferencích v Bílém domě a po protestech z Pekingu. Jistě najde své papoušky i v Praze. Tato snaha přejít do ofenzivy proti realitě zavání rasismem, což je hrozba, před kterou počátkem února v souvislosti s koronavirem svorně varovaly český internetový časopis !Argument a slovenský server Slovo. Je víc než pravděpodobné, že se po pandemii převalí přes Západ mohutná vlna propagandistických útoků na Čínu. Bude třeba vymazat z veřejné paměti, jak čínský hospodářský zázrak pomáhal všem v zápase s pandemií. Žádná mediální kampaň ale nemůže nic změnit na faktu, že se ekonomické i vojensko-strategické těžiště přesouvá do oblasti Tichého a Indického oceánu. Je třeba se této situaci přizpůsobit – nefňukat a co nejvíce globální změny využít pro české i slovenské národní zájmy.   Autor je politolog. Text původně vyšel na webu !Argument.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-05 12:34:30

O mostech, zdech a pokličkách přiklápějících vroucí kotle

Netušil jsem, že tweet pana Bartoše mě inspiruje k dalšímu článku, ale stalo se. Delší zamyšlení o tom, co EU toleruje a co ne. Politika je umění možného, což znamená, že kdo se začne moc hlásit k nějakému vznešenému idealismu, nutně časem zabředne do pokrytectví. To ještě není samo o sobě taková hrůza a dalo by se s tím žít… Osobně si více cením těch politiků, kterým různá hladká a krásná slova z úst tak snadno neskáčou, a kteří jsou naopak ochotni přiznat, že podstata jejich činnosti má veškerý půvab syrového prejtu rozházeného po kuchyňské lince. Ale ve svých jednačtyřiceti letech jsem se dávno smířil s tím, že lepší to nebude. Pro politiky, kteří usilují o status morální (a moralizující) figury, tu vždycky bude existovat jistý trh. To je ta část politického spektra, kterou v minulých staletích pokrývali kazatelé. Za normálních okolností na polemiky s nimi kašlu, času je málo a spousta knih ještě čeká na napsání. That said, tentokrát mám pocit, že páně Bartošův názor, že současná EU je rodina stavějící mosty mezi národy, si přeci jen zasluhuje podrobit kritickému pohledu a zamyšlení. Tahle a podobné formulace se totiž opakují až příliš často, aniž by se zároveň spravedlivě dodalo, že výjimky existují, a že jsou dost bolestivé. Je patrné, že poválečné evropské struktury postavily jeden skutečně významný „most“, a to ten francouzsko-německý. To, že si tyto dva státy konečně přestaly jít po krku, je nepochybně kladný jev. Můžeme se dohadovat, do jaké míry na tom měla podíl okupace Německa spojeneckými silami a následná hrozba expanze sovětského bloku směrem k Rýnu, ale určitě se na tom podílely i evropské integrační procesy. Už Charles de Gaulle a Konrad Adenauer se upřímně snažili předejít další válce mezi svými státy, ideálně nejen na pár let, ale napořád. Spousta dalších konfliktů nám tu ale vesele žije a doutná, a to i těch tradičních, celá staletí starých. (Raději ani moc nebudu zabředávat do otázky soužití původní populace s přistěhovalci, o tom jsem už napsal jedny Krvavé levandule.) V některých případech se zhoršují. Jako by se občas to stavění mostů nějak zanedbalo. Touha po návratu parádních uniforem a nakroucených knírů  Začněme zase na chvíli u toho Gibraltaru. Španělsko je na evropské poměry obrovská země, jedna z největších v EU. Má půl milionu kilometru čtverečních a skoro padesát milionů obyvatel. Nedostatkem půdy ani lidí tedy rozhodně netrpí. Kdyby se Španělům podařilo vymoci po Britech nějakou tu sdílenou suverenitu nad Gibraltarem, vzrostlo by jejich území o zhruba 0,001 % a populace o 0,06 %. Jinými slovy, žádný velký zisk z toho mít nemůžou. Tím spíše působí to neustálé vracení se k otázce suverenity nad Gibraltarem dojmem jakési duševní regrese do období parádních uniforem, nakroucených knírů a holínek dupajících po dláždění. Tedy přesně toho, co by EU měla krotit a utlumovat, protože takových potenciálních ohnisek konfliktů je na mapě Evropy habaděj. Stačí si vzít libovolný historický atlas a sledovat, jak se ty hranice v průběhu uplynulých staletí kroutily jak žížaly. Tři sta let stará okupace Gibraltaru je přitom v zásadě dávná historie, máme tu i daleko čerstvější a bolestivější jizvy. Z hlediska moderního Španělska jde navíc o naprosto zástupný problém. Hlavním úkolem španělských politiků by mělo být dát svoji zemi aspoň trochu dohromady, ať v ní mladá generace vidí nějakou budoucnost a neutíká po tisících do ciziny. Možná by stačilo zvýšit životní úroveň průměrného Španěla aspoň na dvě třetiny té gibraltarské. Ovšem v tomto úkolu jim zisk onoho malého, i když bohatého poloostrova nijak nepomůže. Tím se jde chvíli prsit na přehlídkách a sjezdech, nic víc; bylo by to vítězství s příchutí marnosti. Člověk by pomalu čekal, že EU, ona nositelka myšlenky budování mostů mezi národy, se bude snažit tuhle myšlenku španělským politikům nějak vštípit. A že by od roku 1986, kdy se Španělsko stalo její součástí, by s touto výukou mohla mít určitý úspěch… Nestalo se, respektive žádný úspěch není na španělské politické scéně vidět. Levice či pravice, obě se ženou po Gibraltaru jako slepice po flusu, aniž by je trápila myšlenka, že je to už po staletí domov zcela cizích lidí, kteří s nimi nechtějí mít nic společného. Provokace Donalda Tuska Pojďme dál. Skotsko, rebelská část Spojeného království. Není žádným tajemstvím, že ve Skotsku mají lepší vztah k EU než v Anglii a při brexitovém referendu tam Remain vyhrálo nad Leave vcelku jednoznačným poměrem 62:38. Není ani tajemstvím, že ve Skotsku existuje poměrně významné hnutí za nezávislost, i když na rozdíl od toho brexitového referenda se nedá říci, že by mělo jednoznačně navrch. V průzkumech veřejného mínění jsou zatím tábory separatistů a unionistů skoro vyrovnané a těžko říci, jak by s těmito poměry zakývala kampaň. No, tak v téhle situaci začne Donald Tusk prohlašovat, že nezávislé Skotsko bude nadšeně přivítáno v unii. Co je tohle, když ne provokace? Podle britského ústavního uspořádání je další referendum o skotské nezávislosti výlučnou záležitostí Westminsteru, nepatří mezi devolvované pravomoci, o kterých by rozhodoval Edinburgh. Má snad Boris Johnson začít oplácet Tuskovi tím, že bude pošťuchovat Nizozemce nebo Dány k odchodu z EU s tím, že je pak uvítá třeba v Commonwealthu? To by bylo řevu! A přitom by to bylo právně průchodnější, protože o vystoupení z EU si podle Lisabonské smlouvy aspoň ta země může rozhodnout sama. Pro úplnost, kdyby to čtenáře zajímalo: já jsem zastánce toho, poskytnout Skotům možnost hlasovat o nezávislosti znova. A to zhruba v roce 2024, protože to už bude deset let od minulého referenda, a hlavně bude roku 2024 ten po-brexitový vývoj trochu jasnější. Zcela upřímně si přitom myslím, že nakonec do té nezávislosti nepůjdou. Proč? Protože hlavní, kdo tohle téma tlačí, je Skotská národní strana (SNP), která má nejspíš už svůj zenit za sebou. SNP žila dlouho z glorioly protestní strany, která to od řečnického pultu tak krásně nandává těm pitomým Anglánům. Jenže teď už je SNP ve Skotsku nějaký čas u moci, musí tedy skutečně zajišťovat fungování státu, a ono jí to praktické vládnutí zas tak moc nejde. Kritizovat je jedna věc. Dělat to pak sám skutečně lépe – druhá, podstatně obtížnější. No, a nezávislost by znamenala svěřit těmhle lidem osud Skotska kompletně do rukou, což si podle mého názoru i nemálo skotských nacionalistů důkladně rozmyslí. Na Anglány se sice někde v glasgowském pubu dobře nadává, ale přeci jenom vybudovali jednu z ekonomických velmocí světa a mají potřebné know-how k tomu, jak ji kormidlovat skrze lepší i horší časy; a skotské hospodářství začalo s tím anglickým srůstat v roce 1707, tedy zatraceně dávno. (Aby si to český čtenář lépe představil: to ještě Marie Terezie ani nebyla na světě.) Proto si myslím, že v tomhle případě zvítězí pragmatismus a určitá nedůvěra, kterou Skotové – stejně jako Češi – k vrchnosti chovají. Ono se to totiž týká i jejich vlastní vrchnosti. Ta sice měla zpočátku k dispozici určité období hájení, ale to už pozvolna pomíjí. Samozřejmě je těžké takové věci říkat s jistotou dopředu, ale toto si myslím. Každopádně je vidět, že Tusk, vysoce postavený činitel EU, nemá v tomhle případě problém „stavět mosty mezi národy“, a to povzbuzováním separatistických hnutí u sousedů. Belgie je dysfunkční stát Nechejme Skotsko Skotskem. Pojďme se podívat na takovou Belgii, jednu z ústředních zemí EU, kde sídlí řada evropských institucí. Belgie je dysfunkční stát, živící opravdové pluky politiků obývajících nepřehlednou změť federálních, komunitních a provinčních sborů. Vztahy mezi Valony a Vlámy jsou tak vřelé, že dát po volbách dohromady vládu je úkol pro Chucka Norrise zkříženého s Batmanem. Fragmentace jde tak daleko, že hlavní město Brusel má šest separátních policejních sborů se šesti různými šéfy, kteří odmítají centralizaci do jedné organizace, i když by to efektivitě policejní práce ve městě velikosti Prahy dosti prospělo. I to je ovšem pokrok, ještě před časem bylo těch vzájemně nezávislých sborů totiž devatenáct. Tahle patová situace se za poslední desítky let nijak nezlepšila, spíše se zhoršuje úměrně tomu, jak valonská část federace hospodářsky pokulhává. Valonsko bylo centrem těžkého průmyslu, ten dávno zkolaboval, zato silná socialistická hnutí přežila a požadují přerozdělování peněz z kapes Vlámů, kteří mají daleko silnější podnikatelskou kulturu, a tudíž jsou bohatší. Valoni si od Vlámů vymohli zhruba sedm miliard euro ročně, což „dárce“ pochopitelně dosti nasírá. Není tedy divu, že v posledních volbách do vlámského parlamentu (2019) šlo o to, zda vyhrají nacionalisti (N-VA), nebo ještě větší nacionalisti (Vlámský blok). Nakonec tedy ti první. Jak to, že představitele Evropské unie neznervózňuje tento neutěšený stav, panující všude kolem jejich úředních budov? Proč se nesnaží ty dva znenáviděné národy nějak smířit? Katalánci nejsou evropský národ? Poslední zastávka dnešní cesty: opět Španělsko. Baskové si v rámci království vybojovali rozsáhlou autonomii; do jaké míry v tom hrála roli brutální teroristická kampaň, se můžeme dohadovat, ale já si myslím, že dost podstatnou. Katalánci se rozhodli pro nenásilí a podle toho je s nimi taky zacházeno. Katalánsko-španělské vztahy jsou daleko horší než před deseti či dvaceti lety a momentální situace je opravdu k pláči a vzteku zároveň. Obuškové orgie, které rozpoutala policie na separatistech, si ve střední Evropě snad ani neumíme představit. Několik význačných politiků skončilo mezi čtyřmi mosty … eh, zdmi. Zrovna teď se v Evropském parlamentu přerozdělují křesla, protože po odchodu Britů došlo ke změně číselných poměrů. Španělská delegace vyfasovala jedno křeslo navíc. Měla by ho dostat katalánská politička Clara Ponsatí, jenže španělské úřady prohlásily její křeslo za „dočasně uprázdněné“, protože se nedostavila do Španělska na jakési komisionální předvolání. Nedostavila se z dobrého důvodu, protože jí hrozí, že ji tam zavřou. Evropský parlament v tomto případě uštědřil Španělsku facku, když Claru Ponsatí jako poslankyni stejně uznal. Toto ostatně není první takový případ. Dva současní katalánští poslanci EP (Puigdemont a Comín) totiž žijí v Belgii v exilu, a třetí, Junqueras, s nimi nezasedá, protože holt sedí. Hádejte, kde a za co. Dívám-li se na toto, jeví se mi názor bývalého šéfa EK Jeana-Clauda Junckera, že jde o vnitřní záležitost Španělska, jako naprostá fraška a výsměch celé té myšlence o budování mostů mezi národy. Katalánci snad nejsou evropský národ, nebo co? Abych nějak zamířil ke konci tohoto dlouhého přemítání. Mám dojem, že EU v takových situacích, jako je ta belgická či španělská, kašle na nějaké budování mostů. Prostě ten kotel přiklopí pokličkou a tváří se, že se nic neděje. Funguje to tak dlouho, dokud ten přetlak uvnitř není moc silný (Katalánsko), nebo dokud nezačne být výhodné tu pokličku zase sundat (Gibraltar). Asi nebude úplná náhoda, že přesně ten samý princip svého času evropské politické špičky uplatňovaly u problémů, které doprovázejí koexistenci původního obyvatelstva a převážně muslimských paralelních společností. Tam se postupovalo úplně stejně: přiklopit kotel pořádnou pokličkou, utěsnit její okraje verbální kolomazí v podobě slov jako „rasismus, xenofobie, islamofobie“, aby se jí každý bál dotknout a umazat se, a tvářit se, že vevnitř se nic neděje a všichni se krásně kulturně obohacujeme navzájem. Nevyšlo to, problémy se vyhrotily do té míry, že už se nedají schovávat. Násilné incidenty těžko odmávnout a někteří lidi mají dostatek pudu sebezáchovy na to, aby se ani verbálními nálepkami nenechali odradit. Časem se změněné situaci přizpůsobili i středoví pragmatici jako Sebastian Kurz – a vyhrávají s tím volby. Aspoň nějaká kladná změna, ale na idealistické budování mostů mezi národy Evropy nevěřím. Možná to tak kdysi někdo upřímně myslel; jenže současný establishment má tuhle myšlenku v paži. To už jsou zcela jiné typy lidí než ti, kteří kdysi dávali dohromady Evropu z válečných trosek a sovětský medvěd jim přitom bručel za zády. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-30 19:54:40

První ženy v čele evropských institucí. Přijde s nimi změna?

Ursula von der Leyenová si jako kandidátka na funkci předsedy Evropské komise stoupla ve Štrasburku za řečnický pult a představila europoslancům svou vizi pro evropskou exekutivu na následujících pět let. Ten samý den později odpoledne odhlasovali europoslanci napříč frakcemi, přestože velmi těsně, její nominaci. Hlavou Evropské centrální banky má být Christine Lagardeová, bývalá francouzská ministryně financí a od roku 2011 šéfka Mezinárodního měnového fondu.  Pro obě instituce je to za celou jejich existenci poprvé, co v jejich čele stane žena. To je sice skvělé, nicméně ne až tak důležité. Hlavní bude, co se pod jejich vedením bude v Unii dít. Zatím to ale vypadá, že ani jedna z dam nový vítr do Evropy nepřinese.  „Musíme bojovat za budoucnost, než abychom bojovali vzájemně proti sobě. Mé poselství pro vás všechny je: spolupracujme konstruktivně, protože potřebujeme budovat jednotnou a silnou Evropu,“ prohlásila von der Leyenová po svém zvolení. Dcera evropského úředníka, lékařka, matka sedmi dětí, od roku 2013 německá ministryně obrany. Je centristka, eurofederalistka a zastánkyně společné evropské armády. Její projev před europarlamentním plénem, kterým se snažila na poslední chvíli dostat na svou stranu stále nerozhodnuté poslance, byl přesně v tom duchu smířlivý a nekonkrétně klouzal po prioritách napříč politickým spektrem. Úspěšně, zdálo by se. Vyneslo to nakonec 383 „ano“, těsně nad potřebnou absolutní většinou 374 hlasů, která je ke zvolení potřeba. Není tedy jen první žena v čele Komise a první pocházející z Německa za víc než půl století, což vyzdvihla německá kancléřka Merkelová. Je také první potvrzená většinou, co se dá spočítat na prstech. Při 22 poslancích, kteří se hlasování zdrželi, to znamená 327 poslanců, kteří zvedli ruku proti ní. Samozřejmě většina je většina, ale je to poněkud hořkosladké vítězství. A to z několika důvodů.  Co za to?  Von der Leyenová musela chtě nechtě při lovu hlasů nerozhodnutých poslanců oslovit nemainstreamové a nesystémové politické skupiny. Vyvstává tedy otázka, co jim za jejich podporu slíbila. Její „opomenutí“ zmínit ve svém půlhodinovém projevu Článek 7 napovídá, že podpora členů polské vládní strany nebo italského Hnutí pěti hvězd bude něco stát.  {mprestriction ids="1,2"} Nová šéfka Komise doplnila chybějící téma výroky typu, že místo ukazování prstem by se kontrolní mechanismy měly zavést ve všech členských zemích. Na rozdíl od hlavně středoevropskými státy zamítnutého socialisty Franse Timmermanse, který maďarskou a polskou vládu ostře kritizoval, je to velmi umírněný přístup. Snahu o zobjektivnění a hlavně zmírnění velmi vyhrocené debaty jí samozřejmě nelze vyčítat. Uvidíme ale, jestli i tak někam povede.  Nerozhodnuté Socialisty přesvědčila von der Leyenová deklarací podpory udržitelného růstu, boje proti chudobě a závazné strategie v oblasti rovnosti pohlaví. V sociálně demokratické frakci přesto panovaly v otázce její podpory opravdu značné neshody. Už před volbou ji naproti tomu podpořili evropští lidovci a také liberálové. Proti ní se naopak musela obrátit část její vlastní politické rodiny, s největší pravděpodobností právě kvůli slibům, jimiž si získala jejich nepříliš milované kolegy.  Další velkou překážkou pro chod její Komise budou parlamentní počty. Nový předseda David Sassoli sice prohlašuje, že „občané přišli k volbám, protože jsou proevropští a věří, že hlasováním mohou věci změnit. Evropský parlament musí nyní tato očekávání naplnit,“ Parlament je ale nejroztříštěnější od roku 1979 a pevnější koalice proevropských stran je spíše nepravděpodobná. Nejsilnější skupiny lidovců a Sassoliho socialistů již nedají dohromady absolutní většinu. Funkčnost parlamentu bude záležet i na dalších frakcích, zejména na posílených liberálech a zelených. Nejkonkrétnější návrhy přednesla von der Leyenová v oblasti klimatické politiky. Součástí jejího „Green Deal for Europe“ má být dokonce přeměna části Evropské investiční banky na „klimatickou banku“. Zelené investice by tak mohly v průběhu desetiletí dosáhnout i bilionu eur. To by mělo výrazně pomoci dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů v Evropě, ne o 40 %, na kterých se shodla Komise a Parlament, ale o 50 až o 55 %, a to do roku 2030.  Stará dobrá Christine Christine Lagardeová, známá jako „rocková hvězda“ mezinárodních financí, teď vbíhá na evropské pole. „Ženské prvenství“ pro ni není novinkou. Poté, co pracovala na různých ministerských postech, nahradila ve funkci Dominique Strauss-Kahna jako první ženská šéfka Mezinárodního měnového fondu (MMF). To je snad méně překvapivé než fakt, že nemá ani ekonomické vzdělání ani zkušenosti z reálné ekonomiky. Na rozdíl od svých předchůdců nevedla žádnou centrální banku, což by se nabízelo jako základní předpoklad. Měla na starost francouzské ministerstvo financí, tedy politickou funkci, a zmíněný měnový fond, který se podle některých pod jejím vedením velmi politizoval. Christine Lagardeová má ale obrovské zkušenosti administrativní a komunikační. Myslet si přitom, že ECB může stát naprosto mimo, oddělena od politiky, je přeci jen asi mírně naivní. Nebude tedy nakonec opravdu stačit výborný manažer? Podle Karla Svobody, analytika z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, to může být výhoda i nevýhoda: „Samozřejmě, od centrálního bankéře se tak nějak čeká, že je z bankovního prostředí, že perfektně rozumí řízení centrálních bank atd., problémy a výzvy, které se čekají, ale mohou vyžadovat neortodoxní řešení. Christine Lagardeová může právě tady využít zkušenosti z politiky, kterých nemá málo.“ Christine Lagardeová bude každopádně potřebovat dostatek pragmatismu a dobrou vyjednávací taktiku (to u ní jistě nebude problém) v době, kdy evropští vesměs populističtí politici hlásají, že finanční instituce mají dělat méně, nikoliv více.  {/mprestriction}  {loadmodule mod_tags_similar,Související}