Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-09-03 16:02:51

Jesmyn Wardová: Píseň zbloudilých duší (ukázka z knihy)

Píseň zbloudilých duší je zajímavou variací na román odehrávající se na cestě – intimní portrét jedné rodiny, ale i výpravný příběh o vedru, bahnu a umírání. Provází nás státem Mississippi minulosti i dneška a pozoruje na něm nelidskost v srdci příběhu samotné Ameriky. Třináctiletý Jojo se snaží chovat jako dospělý po vzoru svého dědy, kterému říká „taťko“. To od svého druhého dědy zaslechl v životě méně slov než od zvířat, jejichž řeči rozumí. Jojova mladá matka Leonie neustále bojuje sama se sebou i s okolím, a nemá proto na Joja ani na jeho mladší sestřičku čas. Nejvíce jí nedává spát drogová halucinace v podobě jejího zesnulého bratra. Jednoho dne však sbalí děti a vydá se vyzvednout Michaela, Jojova otce, z vězení. Tam už na Joja čeká další třináctiletý chlapec… Ukázka z knihy: JOJO Myslím, že vím, co je smrt. Myslím, že kdyby se měl lámat chleba, dokázal bych ji tváří v tvář ustát. A tak když taťka nadhodí, že by se mu šikla pomocná ruka, a já zahlédnu, jak si za řemen od kalhot zasouvá svoji věrnou černou kudlu, vyrážím za ním z baráku a dávám si pozor, abych se nehrbil a ramena měl jako podle pravítka – takhle chodí taťka. Dělám, že mám všechno na háku, aby měl za to, že jsem si těch třináct let patřičně zasloužil, aby věděl, že jsem připravenej vytahovat, co se vytahovat má, oddělovat vnitřnosti od svalů a soukat orgány ven z útrob. Chci, aby věděl, že nemám nahnáno z krve. Dneska mám narozeniny.             Ztlumím dveře, aby nenadělaly kravál, a lehce je zatlačím do rámu. Nechci totiž, aby se mamka s Kaylou probudily a zjistily, že nikdo není doma. Jen ať si pospí. Hlavně Kayla, moje sestřička, která se pokaždé, když je Leonie v práci, hodinu co hodinu probouzí, sedá si na postel a spouští křik na celé kolo. A mamce to taky bodne, protože je od chema vysušená a vykotlaná jako dub, do kterého se opírá slunce a vítr. Taťka se proplétá labyrintem stromů a s hnědou kůží a útlým, vyrýsovaným tělem vypadá jako kmínek mladé borovice. Co chvíli plive na rudou, vyprahlou zem, zatímco koruny stromů čechrá fujavice. Je chladno. Letošní jaro si holt postavilo hlavu, většinu dní byste tak na teplo čekali marně. Zima se tu drží jako loužičky na dně vany, ze které špatně odtéká voda. Mikina s kapucí mi jako na potvoru leží na podlaze Leoniina pokoje, kde sám spávám, ale i když mi tričko lehce profoukne, netřu si ruce. Kdyby mě měl rozhodit obyčejný chlad, vím, že bych při pohledu na to, jak taťka podřezává zvířeti hrdlo, ucukl a ušklíbl se. A to by mu, jak ho znám, neuniklo ani omylem.             „Jen ať malá hezky chrupká,“ prohlásí.             Náš dům, zepředu úzký a protáhlý, postavil taťka vlastníma rukama jenom kousek od cesty, aby tak zbylou porci pozemku mohl nechat zalesněnou. Na malých mýtinkách mezi stromy pak vybudoval ohradu pro prasata, kozí výběh a taky kurník. Abyste se dostali až ke kozám, musíte projít kolem prasečí ohrady. Hlína je tu černá a rozbahněná výkaly a od doby, kdy mi bylo šest a taťka mi jednoho dne napráskal za to, že kolem dokola pobíhám naboso, jsem do těchhle míst už s holýma nohama víckrát nevkročil. „Koleduješ si o červy,“ vyplísnil mě tehdy. Toho dne mi pak před spaním vyprávěl historky o tom, jak si s bráškama a sestřičkama jako malí hrávali bosí, protože měli jenom boty do kostela. Všichni do jednoho tehdy chytili červy, který si pak na dvorku v kadibudce lovili ze zadků. Taťkovi to sice neříkám, ale myslím si, že z takové eskapády si člověk vezme daleko větší ponaučení než z jakéhokoli výprasku.             Černý Petr padne na nebohou kozu, které taťka provleče krk oprátkou, než ji vyvede z chlívku. Ostatní kozy se rozmečí a začnou ho nahánět, otrkávat mu nohy a přežvykovat nohavice.             „Jedeš! Jedeš!“ vrčí na ně a kopanci je od sebe odhání. Vypadá to, jako by si mezi sebou rozuměly. Poznám to z toho, jak ostře taťku otrkávají, jak se mu zahryzávají do kalhot a nepřestávají ho za ně tahat. Myslím, že chápou až moc dobře, o čem smyčka kolem krku jejich družky vypovídá. Koza s bílým kožichem posetým černými fleky vrávorá ze strany na stranu a vzpírá se, jako by cítila, k čemu se schyluje. Taťka ji vleče kolem prasat, která se shlukují u plotu, chrochtají o sto šest a dožadují se jídla, a pak dál po cestě směrem ke kůlně stojící poblíž domu. Listy stromů mě plácají po pažích a drhnou mi kůži dosucha, takže mám ruce plné tenkých bílých škrábanečků.             „Proč to tu víc neprosvětlíš, taťko?“             „Těžko se tu manévruje,“ odpoví. „Navíc nestojím o čumily.“             „Zvířata je přece slyšet z dálky. Už od cesty.“             „Kdyby jim teď chtěl někdo něco provést, prozradí ho každičký šustnutí.“             „Ty myslíš, taťko, že by se nechala sebrat?“             „Ani nápad. To bys koukal, jak se taková koza dovede nakrknout, a prasata taky jen tak někdo neoblafne. Jakmile spatří kohokoli jinýho než svýho chlebodárce, zakousnou se do něj.“             Vejdeme do kůlny. Taťka uváže kozu ke kůlu v podlaze a zvíře na něj zaprská.             „Znáš ještě někoho, kdo hospodaří takhle pod širým nebem?“ zeptá se taťka. A má pravdu. Nikdo v Bois zvířata nechová. Ani na otevřeným prostranství, ani přímo u baráku.             Koza třese hlavou ze strany na stranu a přitom couvá. Snaží se vysmeknout z oprátky. Taťka ji obkročí a uchopí do kravaty.             „Velkýho Josepha,“ ujede mi. Už když to jméno vyslovím, bych nejradši odvrátil zrak, zabloudil pohledem ven z kůlny do jasně zeleného dne, ale přinutím se zírat na taťku a na to, jak zvířeti zvedá krk a připravuje ho na smrt. Taťka si odfrkne. Nechtěl jsem, aby mi to takhle ulítlo. Velký Joseph je můj bílý děda a taťka zase ten černý. S taťkou žiju od narození, zato svého bílého dědu jsem viděl všehovšudy dvakrát. Velký Joseph je kulatý a vysoký, vůbec se taťkovi nepodobá. Vlastně nevypadá ani trochu jako Michael, můj otec. (...) {loadmodule mod_tags_similar,Související}  William Faulkner prý kdysi řekl: „Abychom pochopili svět, musíme nejdříve poznat místo, jako je Mississippi.“ Nikdo jiný nám tuto znalost dnes nezprostředkuje lépe než Jesmyn Wardová (*1977). Není náhodou, že právě ona obdržela jako první spisovatelka americkou Národní knižní cenu hned dvakrát, a to za svůj druhý román Salvage the Bones (2011), který Vyšehrad též připravuje k vydání, a v roce 2018 právě za Píseň zbloudilých duší. S americkým Jihem je spjata od dětství a také se tam po studiu na Stanfordu i vrátila. Soustavně se věnuje literárnímu zpracování dnešní reality Afroameričanů, a to ve formě beletristické i faktografické (například memoárem Men We Reaped). Od roku 2014 přednáší na anglistice na Tulane University, kam přešla z University of South Alabama, kde vyučovala v programu tvůrčího psaní.   Přeložil Roman Jakubčík, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 320 stran.

Čas načtení: 2008-11-07 00:00:00

Misionář II: Dopis

Znáš mne a víš že k životu potřebuji společnost. Jak rád říkám - ve správném městě musí být i správná krčma. Místo, kam je radost večer zalézt, kde si někdy jen tak posadíš, jindy s někým prohodíš pár slov – zanadáváte si na život, zkritizujete panovníka, co jen vám to strach dovolí. A hlavně se tam dobře najíš a ještě lépe napiješ. Vím, že je to pro Tebe těžko pochopitelné, ale mám to skutečně rád. I v Neapoli je pár takových míst, přes den mrtvých, ve večerních hodinách kypící životem. Když jsem neměl jinou důležitější práci – a musím Ti říci, že by to musela být hodně důležitá práce – šel jsem do některé z hospůdek. Nejsem jsem tu dlouho, ale jsem tu dost dlouho na to, abych pár lidí znal – vím komu můžu trochu věřit, kdo je podrazák, kdo má zlý vopice a kdo po prohře kostek začne mávat nožem. Málokdy se stává, že ti co jsou nevrlí, když jsou napití, napití jsou a ti co rádi mávají nožem prohráli v kostkách. Ale i to se někdy stane. Bývají z toho zlé pranice a mnohdy někdo skončí na zemi, ze které se již nezvedne. To je vám pak všude vojáků a pokud ti nešťastníci, pod jejichž úderem či bodem, někdo vydechl naposledy, mají smůlu ještě větší a městské věznice zejí prázdnotou, patrně tam budou černat až do smrti. Nikdy jsem neměl v životě nějaké velké štěstí, ale teď si říkám, že ta moje smůla je nad hory vyšší. Při posledním tvrdém střetu jsem neutekl dost rychle a i když jsem za smrt nikoho nemohl, nebo o tom alespoň nevím, na někoho se to prostě hodit muselo a i já teď trávím veselé chvilky v smrdutých kobkách. Strava dobrá, konec konců jedl jsem i horší věci než suchou kůrku chleba. Člověku je tu alespoň teplo a sucho, tedy zatím, než přijde zima. Mou celodenní prací je ležet na pryčně a přemýšlet o životě. Abychom nepropadali trudnomyslnost – víš, ono se to po pár týdnech pozorování krys běhajících po podlaze a pavouků tkoucích pavučiny nahoře na stropě snadno stane – posílají nám sem kněze. Má nás přesvědčovat o nutnosti zbožného života, ale myslím, že mnohem raději, než aby nám kázal, si s námi jen tak posedí a popovídá. To je o mnoho milejší i nám. Je to trochu zvláštní patron, ten náš kněz. Už je trochu starší, ale vůbec ne hlavou. Nejsem žádný velký intelektuál, a tak o to víc ocením bystrý rozum. A to náš kněz opravdu má. Byl dost dlouhou dobu někde v Americe, prý tam obracel domorodce na pravou víru. To ho omlouvá, on je totiž skutečně moudrý, nikoho chytřejšího jsem v životě snad nepotkal, ale když má svou náladu, je hrozný podivín. Asi nejčastěji si povídáme o našich životech. Neměl o mnoho zajímavější život než já. Možná jsem Ti to nikdy nevyprávěl, ale když mi bylo dvacet let, utekl jsem z domova a dal se k vojsku. Bojoval jsem v tolika bitvách, že si ani na všechny vzpomenout nemůžu. Prvních pár let bylo příšerných. Celé noci jsem probděl, protože jsem se bál usnout, jen aby se mi zas nezdály sny o lidech, které jsem zabil, o městech, která jsem pomáhal vypalovat, o ženách, které jsem znásilnil. Vím, že se mne teď děsíš, teď když ti konečně píšu pravdu, ale také jsem vždy věděl, že jednou to přijít muselo a jsem rád, že to nejsem já, na koho teď koukáš, ale pouze papír. Jsou věci, proti kterým se člověk nedokáže bránit, byť je sebesilnější. Nedokázal jsem své skutky snést ani po roce, ani po dvou, ani nikdy jindy. Teď to vím – jen jsem si namlouval, že mne to co jsem provedl netrápí. Často jsem tomu i sám věřil, ale teď se mi zas zlé sny vrací. Kdyby mě sny tížily jen v noci. Ale oni se vrací i za bílého dne a já je odehnat nedokážu. Není pro mne vysvobození, jediné co mi pomáhá je nebýt sám. O to víc rád jsem, když kněz přijde. Teď je večer a znovu čekám, jestli zachrastí klíč v zámku a bachař ke mně starého misionáře Simonela pustí. Vím, že přijde, cítím to. Skutečně – netrvá to dlouho a tak dychtivě očekávaný zvuk se ozve. Odkládám pero, dopíšu to jen co odejde. Jsou ale chvíle, kdy mi ani moudrý kněz nepomůže. Pak zabřednu do svých ponurých vzpomínek ještě víc. Možná ti teď bude běhat mráz po zádech, jestli nechceš, nečti to, ale rád bych ti vyprávěl o jedné bitvě. Matně si vzpomínám, že jsem tehdy táhli pod praporem sicilského císaře kousek za hranicemi jeho říše a zabírali mu další území jeho nepřátel. Nevzpomenu si na jméno toho města, je to už opravdu dávno. Bitva byla rychlá a snadná. Nepřítel nás neočekával, jeho zvědové byli nejspíše nějací lemplové. Pokud není město včas varováno a začne se bránit až na poslední chvíli, většinou není problém jej dobýt. Rychle jsme vtrhli dovnitř. Dodnes si dobře vzpomínám na hrdinský čin jednoho z radních. Byl se s námi do poslední chvíle, i když věděl že je bez šance – bojovalo se v jednom z horních pater vysoké radnice – a celou dobu pomalu postupoval k otevřenému oknu. Když viděl, že zůstal sám živý a nezajatý, hodil meč po našem veliteli, který se s tím byl, tím způsobem, že na kapitánově tváři zůstal jen údiv. Pak sám rozrazil okno a vyskočil z výšky ven. Pak začalo obvyklé plenění a rabování. Bylo nám to sice přísně zakázáno, ale kdo dokáže zkrotit vojáka, který právě vyhrál boj? Ve sklepeních bylo mnoho sudů s dobrým vínem a pěkných žen také dost. I já si brzy našel pěkný kus a chystal jsem si ji odvléct někam trochu do soukromí. Měl už jsem nějaký ten korbel v sobě a když se tam objevil její fracek a snažil se ji ochránit od jistého, neudržel jsem se a tak za chvíli byla další krev prolita. Když nemůžu usnout, zjevuje se mi tvář toho kluka, když spím, zdá se mi o něm. Vidím jeho výraz – tvrdý, odhodlaný a přece ustrašený. Když jsem to vyprávěl knězovi, dlouho pak mlčel. Pak už promluvil toho dne naposledy a nejsem si jist, ale myslím, že pak pronesl něco jako kletbu, ne to není to pravé slovo, spíše proroctví: „Bude tě to mučit. Nedovedeš si dnes představit ta muka, i když již teď jsi málo z toho poznal. Nevím jestli se z toho zlého snu někdy probudíš, ale vím, že to sám nedokážeš.“ Příštího dne jsem se ho snažil zeptat jak to myslel, ale on mi tu jen se slabým úsměvem nechal svojí Bibli. Přečetl jsem si ji. Číst umím, některá latinská slovíčka jsem sice už z mladých let zapomněl, ale zjistil jsem, že si vzpomenu na víc než bych kdy čekal. Přečetl jsem si ji, ale pořád se mi sny zdály a tvář nemizela. Zkoušel jsem se i modlit. Sice nechápu k čemu mi můžou nahoře pomoci ty naučené fráze, asi k ničemu. Dlouho jsem to zkoušel, až jednoho dne jsem se opět kněze zeptal, co mám dělat. Je tu přeci, sakra, knězem, tak ať mi poradí. Nevybral jsem si ale správný den. Měl jednu ze svých nálad a začal vyprávět. Nějak takto: „Dlouho jsem si také myslel, že křesťan k životu potřebuje Bibli, otčenáš, latinské věty a pár dalších modliteb ke všem svatým. Nejenom že jsem si to myslel, myslel a myslí si to dodnes mnoho lidí. Pak jsem se vypravil do Jižní Ameriky. Dlouhá léta jsem obracel indiány na pravou víru. Dlouhá léta jsem se snažil vštěpit jim alespoň něco z našeho poznání. Měl jsem za to, že se mi to daří. Dlouho to tak vypadalo. Pak jsem odešel a vše zase vyšumělo do ztracena. Když jsem se po pěti letech vrátil, nebyl tam už křesťan nikdo. Dlouho jsem se tím trápil, nechápal jsem, jak jen jsem mohl selhat. Jak jsem mohl selhat já, jak mohli selhat mí drazí indiáni. Proč jen nezůstali i v těžkých chvílích pevní ve víře?“ Po tom co toto řekl se opět, jak měl ve zvyku, na dlouho odmlčel a potichu přemýšlel. Pak pokračoval: „Nemohl jsem s tím ale už nic dělat. Doma v Evropě mi umřela matka a tak jsem se první lodí vrátil. Smutek zde přehlušil smutek z Ameriky. Každý smutek ale jednou odezní a já jsem opět přemýšlel, kde jsem selhal. Pak jsem se stal farářem. V jedné malé vsi jsem dostal na starost pár oveček a snažil jsem se je přetvářet k obrazu Božímu. Také se mi z počátku zdálo, že se mi to daří. Pak ale přišlo zlo. Nevím proč jsem si tím tak jistý, ale myslím, že za to může don Musselli, hlavní je, že za čas se lidé začali sprostě pomlouvat, nikdo druhému nepřál nic dobrého, každý začal hrát jen svojí hru. Vytratilo se přátelství a přišla závist, touha po moci a po penězích. Znovu jsem si vyčítal, kde jsem mohl selhat. Předtím to tu také bylo, ale ne tolik a já měl za to, že jsem mnohé zničil. Jak se ale ukázalo, dokázal jsem to pouze potlačit. Pak jsem to pochopil. Víš, Bible je jen z půlky sbírka přikázání. Ta druhá je úplně o něčem jiném. Někdy se až zdá, že to co před tím mělo smysl je teď docela zbytečné. Nevím proč, ale jsme všichni pořád v té první půlce.“ Na dveře zaklepal netrpělivě bachař. „Jsem tu už moc dlouho musím jít.“ Víc už se mnou o tom nemluvil, já se ho zatím neptal. Teď ti píšu a svíce mi už pomalu dohořívá. Kněz mi sdělil, že mám docela dobrou šanci na to, že se odtud dostanu. Byl bych opravdu rád. Možná bych se rád vrátil tam k tobě a řekl to co jsem se předtím říct bál. Napiš zda smím. S pozdravem, Marconius Parcorri

Čas načtení: 2020-04-01 11:57:15

Anne Delaflotte Mehdevi: Divadlo světla. Román z barokní Prahy (ukázka z knihy)

Barokní Praha, počátek 18. století. Slávek je jediným dítětem stavebního mistra, dílovedoucího, který pracuje pro význačné architekty, již na další staletí výrazně mění tvář města. Slávkova rodina přežije mor a před ním samotným se otevírá nadějná budoucnost, pak ho však málem připraví o život střet s kočárem. Slávek má štěstí v neštěstí: nehodu přežije s ochrnutýma nohama, ale kočár patří vzdělanému, uměnímilovnému a bohatému šlechtici, hraběti Františku Antonínu Šporkovi. Špork se stane Slávkovým ochráncem, pomůže mu získat vzdělání a posléze i práci. Slávek je uchvácen velikou novinkou – do Čech dorazilo barokní divadlo v celé své kráse. Baroko je hra plná světla i stínů, a jelikož je Slávek velmi vnímavý a vynalézavý mladík, najde své uplatnění právě v této hře. Starý muž Slávek v roli vypravěče provází čtenáře celým svým životem i celým stoletím plným nemocí, válek, ale také ohromného kulturního rozmachu. Barvité scény z pražských ulic i zákulisí divadel svědčí o autorčině hluboké znalosti naší historie, divadla i našeho hlavního města.   Ukázka z knihy: Mé tělo už mě porazilo. Ještě včera doktor říkal, že nádor, který mi roste na krku, rozežene. Lhář. Dobře vím, že tuhle světnici opustím jen proto, aby mě uložili na Olšanech. Co na tom, jsem starý, finita la commedia. Tedy téměř. Můj duch si s rozkoší vychutnává každý okamžik, kdy mu prastarý koráb z masa a kostí laskavě nabízí ochranu a dovoluje mu, aby se na něm ještě plavil.   Těkavé snění o tom či onom nepostačí k zahánění nudy ani bolestí, které už na mě dorážejí.   Dám-li se do psaní, budu muset co chvíli namáčet brk  v kalamáři, vnímat dotek pijáku zatíženého hřbetem ruky, budu slyšet škrabavé skřípění hrotu po papíře – tolik pohybového hýření! To mě zabaví, to už mě baví. Sedím na balkoně – z milosrdenství k bližním se zdržuji v jeho zadní části, protože kdyby mě spatřili, mohl bych je svým vzezřením vyděsit – a město mi hraje serenádu. Při pohledu odsud je to obraz exotický, jako by šlo o cizí zemi, kterou znám nanejvýš z komedií a oper. Ale právě takový výhled se mi naskýtá.             Ačkoli z místa, kde jsem, nic nevidím, slyším všechno, sluch jako zázrakem unikl podvratnému, jinak metodickému dílu stáří. A co slyším, to i vidím. Srdce rodného města tluče jen pár metrů pode mnou. Jak dobře to město znám! Ach, Praho...   Z ulice ke mně doléhají kroky Pražanů, žen, mužů, dětí, starců. Chodí v dřevácích nebo v jemných kožených střevících. Podle rytmu chůze poznám, jestli nesou něco objemného, nebo něco těžkého, nebo něco objemného a těžkého zároveň. Občas mi nějaká vůně, nějaké oslovení, nějaká maličkost prozradí, co ti lidé mají v koších, a z toho si pak vyvodím, odkud a kam jdou. Luštím nelibozvučnou vřavu z okolních tržišť stejně jako ojedinělé noční šelesty.             Doléhají ke mně hlasy, rozhovory. Vím všechno, co potřebuju vědět o tom, čím se město trápí. A stane-li se, že mi unikne nějaký článek v řetězu příčin a důsledků, dodá mi ho žena, která mi nosí jídlo, vylévá nočník a hubuje mě za to, že mám ve dne v noci okno dokořán, dokonce i když mrzne. Ona tvrdí opak, ale já trvám na tom, že když okno zavřu, uspíším svůj odchod na Olšany. Tolik se ho zas nebojím, ale abych ho urychloval, to ne!             Pod oknem procházejí muzikanti. Vím, kam mají namířeno. Do hospody U Trnků na Uhelném trhu. Vím, odkud jdou. Ze zkoušky v Nosticově divadle. Právě ono, před necelými třemi měsíci, uvedlo premiéru Mozartova Dona Giovanniho. Pro Mozarta křest, pro mě poslední představení. Nádherný večer! Nádherný! Nedokázal bych si představit hezčí spuštění opony za svým stoletím než ji spustit za Donem Giovannim. A nikdy bych nevěřil, že se jednou rozevře v tomto onačejším divadle, v divadle, kde konečně zní čeština. Stalo se, to divadlo i čeština rozpínají křídla jen pár kroků odsud. A já bych měl být nešťastný?   Všechny ty zvuky z ulice jsou cenné tím, co prozrazují o této chvíli, ale jsou víc než to, plynou jako bystřina, od níž se odráží moje paměť.             Ano, mysl mám ještě jasnou. V samotě, v níž hodlám strávit zbytek života, se budu bavit, popíšu, jak Praha prošla stoletím světel a stínů, a já s ní. Vyseknu něco jako poslední piruetu, poslední poklonu světu a srdci Prahy, jež splývá s tím mým. Poslední poklonu tělu, v němž budu ještě chvíli vystupovat, než mě smrt s konečnou platností povolá k sobě.   Vidím ještě obstojně, mám lupu a úspory dost velké na to, abych si pořizoval inkoust a papír. Co se týká voskovic, divadlo bylo štědré a na odchodnou mi jich darovalo slušnou zásobu, v té nejlepší kvalitě. Ručím za ni. Pro divadlo jsem je vybíral já.   Skonám dřív, než je všechny spotřebuju. Ale je dobře, že nějaké zůstanou, není-liž pravda, pro ty, kteří přijdou po mně.   PRVNÍ OBDOBÍ 1707–1724   Jmenuju se Slávek Sýkora a narodil jsem se 21. června 1707 na Uhelném trhu na Starém Městě pražském.   Otec pracoval pro architekty, kteří ho zaměstnávali, jako stavební mistr. Už jako malého klučinu mě brával s sebou a ukazoval mi své dílny. Jedna třeba zvelebovala měšťanský dům na Starém Městě, jiná zase stavěla kostel svatého Mikuláše na Malé Straně.             Otcovi tovaryši byli zedníci, kameníci, tesaři, sochaři. Mnozí sem přijížděli za prací z Itálie, německých zemí, a dokonce i z Francie. Taktovku drželi architekti jako Santini a Dientzenhofer. Sochaři, k nimž patřil obdivuhodný Braun i můj drahý Brokoff, pak jejich díla zkrášlovali. V Praze tenkrát první housle hrály stavitelské kruhy.             Město mého dětství pokrývala lešení. Rád jsem se díval, jak se Praha klube ze své staré kamenné skořápky. Cupital jsem vedle otce, s rukou zasunutou do jeho, nebál jsem se těžkých kol sklápěcích vozů, rachotu valících se kamenných kvádrů, zvonění kladiv o dláta, kamenných a dřevěných odštěpků, hlasitého pokřikování. V uších mi to tehdy znělo jako hudba!             Mezi dvěma objevitelskými vycházkami s otcem vyrašily na tom kterém paláci, na tom kterém kostele přestavovaném do módní podoby sochy Titánů, lidí ve smrtelných křečích, omdlévajících panen, andělů. Skomírající ponurá Praha se probouzela ze stoletého spánku, šňořila se zlatem a barvami. Moje město se vracelo do života právě ve chvíli, kdy jsem do něj vstupoval já. Jakožto hýčkaný a domýšlivý chlapec jsem se domníval, že celé to divadlo je určeno pro mě.             Kde se našlo tolik peněz? Přece v kapsách vítězných jezuitů a šlechtických rodů, rodů na vrcholu moci díky výnosům ze statků, o něž před téměř sto lety připravily české protestanty, a nejen je. Země Koruny české musely totiž dlouho a draze platit Svaté říši za svoje kacířství.             Prozatím si řekněme, že ačkoli venkov si v době mého dětství ještě pořád odpykával svoje hříchy, život v Praze, jak se zdálo, začínal znovu kypět. Šlechta odcházela ze svých panství na zimu do města a v zajetí dobové euforie si tam dávala stavět paláce ve stylu, který k nám přišel z Itálie.             Byl jsem malý a nezajímalo mě, kdo to všechno platí.             Účastnil jsem se slavnosti. Procházel jsem se ve starobylém, přesto stále plodném městě, ruku v ruce s otcem.   Otec uměl řezat a otesávat kámen, uměl kreslit, počítat a vést dělníky, s nimiž sám tvrdě pracoval.             Někteří z architektů, o nichž jsem se zmiňoval, se těšili nevšední pověsti. K bohatým zákazníkům, kteří si u nich objednávali stavební nebo zkrášlovací plány, lidé vzhlíželi s obdivem a bázní. Ale nenašel se nikdo, kdo by do paty vysokých kroucených sloupů z mramoru vytesal jména stavebníků. A tak vám povím, že jeden z nich se jmenoval Josef Sýkora.   *   Měl jsem to štěstí, že rodiče se něžně milovali. Dům nebyl nijak zvlášť velký, přesto by bývali mohli, když byl otec doma, pracovat odděleně. Ale když matka šila, sedala si k otci, a on, ať už kreslil plány nebo dotesával motiv, jenž měl posloužit dělníkům jako vzor, chodil s tou prací za ní, když vařila polévku či hlídala mazanec, který se pekl v malé troubě nad ohništěm. Ještě pořád do všech detailů vidím, jak vedle sebe sedávali.             Jakmile matka dokončila svoji práci, usedla na tutéž lavici u krbu a s prknem na kolenou přepisovala otcovy výpočty a plány.   Jmenovala se Ludmila. Otec jí říkal „Liduško“ nebo „krasavice“, a krásná opravdu byla.   Moje matka byla báječná matka. A nechovala se báječně jen ke mně. Chovala se tak ke všem, s nimiž měla co dělat. Musel jsem se s tím smířit už jako malý špunt, byť zprvu neochotně, prý proto, že jsem žárlil.             Až mnohem, mnohem později jsem zjistil, že matka kulhá. Otec jí vyrobil botu, která jí prodlužovala kratší nohu, ale doma si ji matka občas neobouvala. Jak jsem mohl být k jejímu postižení tak dlouho slepý? Při chůzi se totiž hodně kolíbala.             Tohle narušení dokonalosti, již matka jinak ztělesňovala, mi v den, kdy jsem si ho všiml, na celý zbytek života otevřelo oči. Od té doby jsem se už ničemu špatnému nedivil a už nikdy jsem neztrácel čas bědováním. Schopnost údivu jsem si raději vyhradil pro šťastné náhody, které vnášejí kouzlo do jinak smutného světa.   Maminka tedy kulhala, a stejně to byla ta nejkrásnější žena, jakou si jen lze představit, a přesto, že ji často trápily bolesti zad, i žena nejzářivější a nejvyrovnanější.             Říkala mi, tak jako spousta jiných matek svým dětem, „sluníčko moje“. Pravda je taková, že to ona mi předala část svého světla a taky trochu svých ženských vlastností. Jakožto muž dnešní doby, jenž po sobě zanechal pár zdatných levobočků, jejichž početní potomci pobíhají po městě, si tuhle intuici můžu připustit, a to tím spíš, není-liž pravda, že to nebudu muset nikomu vysvětlovat, neb se brzy vytratím z tohoto světa.   (...)   Anne Delaflotte Mehdevi (*1967) je francouzská spisovatelka. Narodila se v Burgundsku a dětství strávila na venkově. Věnovala se studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Anne se věnovala studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Na tu se měla v úmyslu orientovat především, setkala se ale se svým budoucím manželem a v roce 1993 s ním odjela žít do Prahy. Pomáhala mu zde vést mezinárodní knihkupectví s kavárnou U Knihomola, později se zde vyučila starému knihařskému řemeslu. Jejich tři synové navštěvovali české školy, kvůli jejich středoškolskému vzdělání pak rodina přesídlila zpět do Francie. V roce 2008 vyšel Anne Delaflotte Mehdevi první román Knihařka od brodu (La Relieuse du gué), celkem vydala sedm titulů; zatím poslední z nich je Divadlo světla (Le Théâtre de Slavek, 2018).   Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 432 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-27 08:02:27

Hacknuli nám víza aneb Proboha, jenom nezavádějte elektronické volby

To, co dva ruští matfyzáci provedli s vízovým systémem, ve mně vzbuzuje hluboké pochybnosti o fungování našeho státu. Ne, že bych je předtím neměl… Takže, bezpečnostní zpráva měsíce, ne-li roku: dva Rusové usedlí v Praze ovládli systém udělování českých víz ve Vietnamu tak, aby mohli dávat prioritu lidem, kteří zaplatili příslušné výpalné vietnamské mafii. Fungovalo to šest let. Coby člověku, který se léta zabýval počítačovou bezpečností, se mi ježí vlasy na hlavě. Toto jsem možná ani nechtěl vědět. Tenhle drak má dvě tlamy, jednu hroznější než druhou. Ta první spočívá v tom, že nešlo o jednorázové hacknutí, ale trvalý stav. To bohužel ukazuje, jaká kultura bezpečnosti IT na tom ministerstvu panuje. Nevyčítal bych nikomu – ani státu, ani firmě – že jej hacknuli jednou za dlouho. To se stane, 100 % bezpečné digitální systémy neexistují, neušli tomu Američané, Rusové, nikdo. Ale kdo má aspoň trochu pojem o ochraně dat, tak si zavede v organizaci mechanismy, které na takový útok mají přijít a zareagovat. Ideálně brzy, během pár hodin, maximálně během pár dní. Prostě takovou digitální kontrarozvědku, imunitní systém. Proti matfyzákům musejí stát jiní matfyzáci. Jinak to nejde, žádný magický recept na to není. (Omlouvám se všem dalším fakultám, které jsem tady teď nevyjmenoval. Já vím, že jste dobří. Ale tohle je nějaký slohový útvar, který musí mít spád.) Šest let? ŠEST LET? Abych si půjčil slova své vlastní literární postavy, majora Legnattiho z Krvavých levandulí: „To je kurva špatný!“ Nemyslím si přitom, že ti lidi, kteří pro vládu pracují, jsou líní nebo nekompetentní. Tipuji na něco jiného – nejspíš jich bude málo. Na bezpečnosti se snadno škrtá, navíc panuje tuhý boj o IT talenty se soukromým sektorem, který je ochoten je daleko lépe zaplatit a vůbec se o ně starat. Byl jsem před pár měsíci na návštěvě v jedné velké a proslulé antivirové firmě – tam se ti programátoři mají „jak prasata v žitě“. To jim stát nedokáže zajistit. Druhý průser spočívá v povaze útoku. Přátelé, drtivá většina ilegálních hackovacích aktivit jsou nenápadné, tiché krádeže dat. Prostě se ten útočník někam vloudí, exfiltruje ven, co může, a následně se za sebou snaží zamést stopy tak, aby se ani nepoznalo, že tam byl. Dost často se na to taky nepřijde, nebo až s velkým časovým odstupem. Jedna z věcí, o které se v takovém případě hackeři snaží, je to, aby se napadený systém nezačal chovat v žádném smyslu divně. Aby to prostě fungovalo jako dříve a nikdo si ničeho nevšiml – rozhodně ne amatéři, kteří ten systém v každodenním provozu používají. Řemeslně provedený hackerský útok může odhalit jedině profesionál, který o tom něco ví. Toto byla naprosto jiná kategorie útoku, naprosto drzé aktivní ovlivňování činnosti systému tak, aby dělal to, co si útočníci přáli. A jak nápadně! Permanentně přetížená telefonní linka pro normální lidské použití, hergot, to nikoho netrklo dřív? To je přeci dost výrazný symptom, že něco není v pořádku. Jak se praví v tom článku na Seznamu: v roce 2017 „sílilo podezření“, tak raději vypnuli starý systém a zavedli nový, který byl ihned znovu napaden – hm, když máte sílící podezření, asi je na místě spíš zkoumat, co se tedy konkrétně děje, ne? Ne jenom přehodit systém z jedné implementace na druhou. To podezření přeci znamená, že někde může být aktivní útočník, a ten se na to nevykašle jen proto, že se technologie změnila. Ten asi útočí z nějakého důvodu, který nepomine tím, že vyměníte servery. (V tomto případě byl motivem peněžní zisk). Ano, je možné, že příslušní lidi byli podplaceni, aby si toho nevšímali, ale moc tomu nevěřím. Ve službách vlády pracuje dost lidí na to, aby ani bohatá vízová mafie nedokázala snadno identifikovat a uplatit či zastrašit všechny. Nejlepší důkaz toho, že tam pracují nějací poctiví administrátoři, je nakonec to, že se na celou věc přišlo. Ale trvalo to zatraceně dlouho. Příliš dlouho, na to, jaká byla povaha útoku. Totálně si předělat systém používaný denně X lidmi k obrazu svému, to je i v hackerském světě chucpe. A to přitom podle toho popisu, který nám Seznam zprávy přinesly, ani nemůžu říci, že by ti dva maníci byli kdovíjaké high-tech komando. Jo, něco nepochybně uměli, ale státní složky velkých zemí mají ty schopnosti ještě řádově někde jinde. Návazná myšlenka tohoto článku: proboha, jenom nezavádějte elektronické volby. Opravdu ne. Na kolenou vás prosím. Ano, já vím, že to některé státy udělaly. Ne, nemyslím si, že by to byl dobrý nápad. Něco málo už jsem k tomuto tématu napsal zde a zpětně bych na tom nic neměnil. Zato bych rád něco dodal, a to nejen ve světle průšvihu, který vyplaval v systému udělování víz. Kdykoliv čtu něčí argumenty, proč hlasovat po internetu, narážím buď na naprosto bezobsažné fráze typu „je 21. století“ (A co? Já mám taky kalendář, vím to.) nebo na argumentaci typu „zvýší to volební účast“. Já jsem většinou hodný člověk, ale tady si nebudu brát servítky: toto je idiocie a ten, kdo tak vážně argumentuje, by si měl dát před zrcadlem pár facek. Snaží se totiž vyměnit mírný nárůst efektivity za zásadní bezpečnostní rizika, která se ani nedají úplně modelovat. Přirovnal bych to ke snaze ušetřit na nákupu nových pneumatik, když ty staré jsou totálně sjeté a meteorologové hlásí, že bude náledí. Efektivita + uživatelská přívětivost vs. Bezpečnost mají totiž při zpracování dat určitou tendenci jít proti sobě. Není to 100% pravidlo, má své výjimky, ale těch výjimek je málo. Chcete zase přirovnání? Je to asi stejně platné pravidlo, jako že lidi mají ve čtyřiceti letech více špeku na břiše a vyšší krevní tlak než ve dvaceti. Najdou se jedinci, kteří se tomuhle nepříznivému trendu dokážou vzepřít, ale je jich málo. A volby nejsou nic jiného než masové zpracování dat, u kterých se navíc snažíte uhlídat anonymitu a osobní výkon volebního práva, což je v IT opravdu těžký oříšek. Čím jednodušší a pohodlnější ten systém digitálního hlasování bude, tím větší pravděpodobnost, že v jeho bezpečnosti se budou skrývat závažné díry. Jenomže nebude-li pohodlný, zase jej lidi nebudou používat, tudíž by byl k ničemu. Umíte si představit, jaký dopad by na stav demokracie v této zemi mělo zjištění, že něco podobného, jako se stalo se systémem udělování víz, se stalo taky se servery, které zpracovávají výsledky elektronických voleb? Že by se jednoho dne ukázalo, že posledních šest let si s hlasováním mohl dělat nějaký Arťuchin, Zhang Li nebo třeba Johnson (dosaďte další jména podle svého oblíbeného globálního bubáka), co chtěl? Nezpůsobilo by to náhodou opravdu vážný úpadek důvěry v základní mechanismy fungování státu? My Češi už jsme beztak dost skeptičtí vůči tomu, jak to nahoře funguje. Toto by byla brána vedoucí k totálnímu cynismu a zahořklosti. Obzvlášť v tomto směru apeluji na Pirátskou stranu, která už se rozcvičuje k účasti ve vládě. Hele, já vím, že vy jste progresivní levice a já jsem stará konzerva. Je mi naprosto jasné, že se nemůžeme shodnout na migraci, eurohujeřině a podobných kontroverzních tématech. Ale toto je nadstranická záležitost, otázka fungování celého demokratického systému. Zrovna od vašich členů a příznivců jsem bohužel myšlenky na digitální hlasování slyšel často. Prosím vás snažně, Piráti, vyssss…te se na to. První, co je potřeba udělat, je důkladná revize zabezpečení všech IT systémů, které tento stát provozuje už teď. Jenom to by podle mého názoru zabralo tak pět let práce, protože to není jednorázový úkon, ale nastavení trvalého procesu, a těch lidí, kteří tohle dokáží udělat a dozorovat, není zas tak moc. Zahrňte do toho i medicínské a pojišťovenské databáze, superpopulární terč hackerů po celém světě. Do té doby, než bude tohle zajištěno na adekvátní úrovni, a to včetně nezávislých auditů (rozhodně se nesmí důvěřovat úředníkům, že budou dostatečně kontrolovat sami sebe), nemá ani smysl uvažovat o nějakých elektronických volbách. Zlatej papír. Ten se dá třeba spálit, ale nenápadně pozměnit miliony papírových lístků, a ještě odněkud z opačného konce planety, to opravdu nejde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-05 14:59:07

Claudia Piñeirová: Kapka štěstí (ukázka z knihy)

Hrdinka románu se po dvaceti letech vrací do rodné Argentiny, odkud kdysi kvůli jedné tragické události uprchla. Je však jiná: vypadá jinak, má i jiný hlas. Dokonce má i jiné jméno. Poznají ji ti, kteří ji znali dříve? Pozná ji on? Mary Lohanová, Marilé Lauríaová nebo María Elena Pujolová – ta současná, i ta dřívější – se tak znovu ocitá na předměstí Buenos Aires, kde před lety založila rodinu a kde žila, dokud se nerozhodla zmizet. Ještě stále nechápe, proč se vrátila do minulosti, kterou chtěla navždy vymazat z paměti. Mezi očekávanými setkáními a nečekanými odhaleními však začíná pomalu chápat, že v životě někdy nerozhoduje ani osud ani náhoda, ale – stejně jako v případě jejího návratu – jen pouhá kapka štěstí.   Ukázka z knihy: Závory byly dole. Zastavila. Moje matka zastavila. Za dalšími dvěma auty. Výstražné cinkání narušovalo ticho podvečera. Tenkrát, ten den, jsem mu nevěnoval pozornost, ale dnes je slyším, teď, stále. Na železničním návěstidle blikalo červené světlo. Spuštěné závory, výstražné cinkání a červené světlo ohlašovaly, že tudy pojede vlak. Měl jet vlak. Ale žádný nejel. Dvě minuty, pět, osm minut a vlak stále nikde. Na zadním sedadle začali chlapci zpívat písničku, kterou se ten den naučili ve škole. Juan – můj spolužák – a já jsme zpívali: „Incy Wincy pavouček, upletl si domeček.“ Ta dětská písnička nijak nekonkurovala tichu podvečera panujícímu venku. Ona, moje matka, ty hlasy – naše hlasy – vstřebala do sebe, jako by byly její součástí. „Přihnal se deštíček a zbořil mu domeček.“ První z aut objelo závoru a přejelo trať. To před ní popojelo a zaujalo jeho místo. Čekala, aniž se posunula na místo, které se uvolnilo mezi jejím autem a tím, jež měla před sebou. „A pak vyšlo sluníčko a vysušilo mokříčko.“ V duchu si kladla otázku, proč řidič jako ten předchozí nepřejede přes trať – „A tenhle, proč nepřejede přes koleje?“ –, v téže chvíli, kdy se auto pohnulo, vstrčilo čumák do trati a zastavilo se. Třebaže řidiče neviděla, předpokládala, že se rozhlíží, aby se ujistil, že opravdu žádný vlak nejede – nebo jsem za to měl já. Jediné auto před námi se konečně rozjelo a přejelo trať. Moje matka zaváhala. Byla znepokojená, bála se, že do kina přijedeme pozdě. Maminka nás vezla do kina. Slíbila mi to předešlého dne, protože jsem ve škole vyhrál výtvarnou soutěž. „Incy Wincy je chytrý pavouček, upletl si nový domeček.“ Výstražný cinkot stále zněl, světlo blikalo. Teď už jsem tomu věnoval pozornost. Juan ne, ten stále zpíval. Moje matka otočila hlavu a podívala se na nás. „Mami, proč nepřejedeme přes trať?“ zeptal jsem se jí. „To nejedeme do kina?“ „Čekám, až pojede vlak,“ odpověděla mi. „Jaký vlak?“ zeptal jsem se. A ona na to: „Máš pravdu. Na jaký vlak to vlastně čekáme, když ty závory přece nikdy nefungují?“ Moje matka tedy vjela mezi obě závory, rozhlédla se na jednu a pak na druhou stranu a popojela dál. Když však přejela první kolej, auto se zastavilo, motor zaškytal a zhasl. I když se ho snažila několikrát nahodit, nerozběhl se. A tehdy jsem už neslyšel výstražné cinkání – ačkoli se ozývalo i nadále –, nýbrž chraplavý zvuk motoru, který se jí navzdory opakovaným pokusům již nepodařilo nastartovat. Matka hluboce vzdychla. Pohlédla na nás ve zpětném zrcátku. Byla úplně bledá, průzračně modré oči měla doširoka otevřené. Juan se smál. Já ne, věděl jsem, že matka nikdy takhle nebledne ani neotevírá oči tak doširoka. Znovu zkusila nastartovat, ale auto neposlechlo. Tehdy se poprvé ozvalo zahoukání vlaku. Táhlé, hlasité houkání. Matčina záda se napjala, ramena se vztyčila, ruce sevřely pevně volant, ale tu pravou z něj hned sundala, aby znovu zoufale otočila klíčkem. Juan se stále smál, radostně a s vervou kopal do prázdného sedadla spolujezdce před sebou, jako by to všechno byla jenom hra. I já bych si byl myslel to samé, že je to všechno jenom hra, kdyby přede mnou nebyla moje matka, bílá jako stěna, s vykulenýma, doširoka otevřenýma očima, tělo napjaté jako luk. Druhé zahoukání. Z matčiných úst sršely všemožné nadávky, které si nikdy nepřála, abych říkal. Juanovi se to velice líbilo a opakoval je. Třetí zahoukání, zahoukání, jež nikdy neutichne. Matka vyskočila z auta, lomcovala klikou u mých dveří, ale nemohla je otevřít. Křičela na mě: „Vytáhni ten čudlík!“ Okamžitě jsem ji poslechl. Věděl jsem, že když se mámě vraští obočí, je třeba ji ihned poslechnout, a tak jsem to udělal. Otevřela dveře na mé straně, rozepnula mi pás, silou mě vytáhla ze sedadla – ztratil jsem přitom tenisku – a táhla mě dozadu kolem auta. Čtvrté zahoukání, krátké, a pak páté a šesté. Matka lomcovala klikou u Juanových dveří. Byly zavřené, čudlík zastrčený. Zakřičela na něj, aby je otevřel. Podíval se na ni, ještě s úsměvem ve tváři, ale neotevřel. Matka na něj zařvala: „Otevři už!“ Juan nevěděl, co to znamená, když matka vraští obočí a přivírá oči, když křičí. Taky jsem bušil na jeho okénko. A na okamžik se zdálo, že Juan dveře otevře, protože natahoval ruku a sahal na čudlík, ale nakonec ho nevytáhl. Matka znovu zalomcovala klikou a prudce za ni zarvala. Tloukla do okénka a znovu, ještě zoufaleji, na Juana skrze sklo zařvala: „Otevři ty dveře!“ Juan se ale tak strašně vylekal, že už nedokázal poslechnout. Začal křičet a kopal do sedadla před sebou, už se na nás nedíval, nedalo se s ním komunikovat. Aniž by mě pustila, matka zatáhla za kliku u dveří spolujezdce, ale i u nich byl čudlík zamáčknutý. „Otevři ty dveře, do prdele!“ křičela marně na chlapce, který ji už nebyl schopen slyšet. A tak se nakonec smířila s tím, že Juan už ten čudlík nikdy nevytáhne. V posledním zoufalém pokusu mě znovu odtáhla zadem kolem auta s úmyslem vytáhnout Juana stejnými dveřmi, kterými vytáhla mě. Nedošli jsme tam. Moje bosá noha se zasekla ve škvíře pod kolejí, to nás na pár vteřin zdrželo, matka zatáhla, čímž se mi strhl nehet na palci. Řval jsem bolestí. Matka spatřila krev, živé maso, stržený nehet, ale nemohla mě utišit, musela naléhavě jednat, čemuž s odstupem času rozumím. Táhla mě s sebou za ruku, ale když už jsme téměř sahali na dveře, ozvalo se poslední zahoukání, které nikdy neutichlo, zahoukání, které slyším dodnes a které mě probouzí za nocí. Pak rána. Matka a já jsme se svalili na zem. A zatímco jsme leželi u kolejí, viděl jsem, jak vlak odnáší auto i s Juanem, mým kamarádem, uvnitř. Auto, sešrotované do koule, se vzdalovalo mezi koly vlaku, až se nakonec zastavilo. A maminka, jako by procitla z mdloby, zareagovala a nedopustila, abych se díval dál. Přitiskla si mou tvář na prsa tak pevně, že jsem se v jejím objetí nemohl ani pohnout. „Můj nehet, mami,“ zasténal jsem. To bylo vše, co jsem ze sebe dokázal vysoukat, jen „můj nehet“. Řekl jsem to několikrát. Nemohla mi nijak odpovědět, protože bezútěšně plakala. Zachycuji onen den. Už spoustu let hledám slova, jimiž bych okamžik onoho dne vylíčil. Vyprávění v průběhu času zdokonaluji. Z toho, co začalo několika málo slovy, krátkými větami, sotva jedním odstavcem, se nakonec stal tento text, jejž dnes odevzdávám. Vím, co se stalo, byl jsem tam. K původnímu textu jsem postupně dokázal přidat další drobnosti, barvy, zaslechnout cinkání, jež jsem tehdy nevnímal. Ale i kdybych ty detaily postrádal, i kdybych neměl slova, jimiž bych je popsal, vždycky jsem věděl, co se stalo. Věděl jsem a vím všechno, co moje matka udělala. Vím o jejím zoufalství, o její úporné snaze. Také vím o chybách, které se nakonec připojily k náhodě a měly za následek, že auto s chlapcem uvnitř rozdrtil vlak. A chápu to, dokážu pochopit chybu, která vyústí v tragédii. Sám sebe se ptám, co bych byl na jejím místě udělal já, a chápu to. Chápu matoucí vzkaz, jejž může předat nikdy nefungující závora, chápu tu nespravedlnost, že se matčino auto zastavilo v okamžiku poznamenaném neštěstím, chápu, že si můj kamarád neuvědomil naléhavost situace a že se ho pak zmocnila panika, jež mu nedovolila vytáhnout čudlík, chápu, proč matka nejprve otevřela moje dveře a až teprve poté se pokusila otevřít ty druhé. Chápu všechno, co zapříčinilo onu nehodu a Juanovu smrt. Navždy mě bude doprovázet to houkání vlaku, jež nepřestává znít, kopání do sedadla mého kamaráda, pach kroutícího se železa, mámin křik, hrůza, která ji přiměla obejmout mě tak pevně, že jsem málem ztratil dech, palec bez nehtu na noze chlapce, jenž krvácí. Všechno to chápu. I kdybych však tento příběh – můj příběh – měl vyprávět znovu a znovu, stále nemohu pochopit, proč mě moje matka opustila. Proč moje matka po tom všem, co jsme společně prožili, jednoho dne odešla a už se nikdy nevrátila.   Claudia Piñeirová (*1960) je argentinská spisovatelka, dramatička, televizní scenáristka, rovněž autorka próz pro děti. Za svou literární, divadelní a novinářskou tvorbu obdržela jak doma, tak i v zahraničí řadu prestižních ocenění. Je autorkou románů Las viudas de los jueves (Čtvrteční vdovy, 2005; vynikající dílo, za něž ve stejném roce získala Premio Clarín de Novela, jednu z nejvýznamnějších hispanoamerických literárních cen), Tuya (2005, česky: Tvá, 2012), Elena sabe (Elena ví, 2006), Las grietas de Jara (Jarovy trhliny, 2009), Betibú (2011), Un comunista en calzoncillos (Komunista v trenkách, 2013) či Las maldiciones (Kletby, 2017). Patří mezi nejpřekládanější argentinské spisovatelky, několik jejích románů bylo zdárně převedeno na filmové plátno.   Přeložil Jan Machej, nakladatelství Runa, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 200 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-12-30 19:31:33

Průzkum uživatelů valka.cz 2025 - vyhodnocení

Autor: Admin Datum: 30.12.2025 19:31:33 V letošním roce jsme provedli malý anketní průzkum mezi našimi čtenáři, a slíbil jsem jeho vyhodnocení. V první řadě děkuji všem, kteří se naší ankety zúčastnili! Bylo vás celkem 86 (platných hlasů) a anketu najdete i nadále v levém sloupci našich stránek, pokud jste snad zatím neodpověděli, ale chtěli byste nám dát o sobě trochu vědět. Stále hledáme cesty, jak pochopit, co naši čtenáři chtějí, proč k nám chodí a jak jim vyjít vstříc, a tak si dovolím parafrázovat známé to zvolání a konstatovat: "čtenáři sobě!". Nebo z vojenského "čtenář se stará, čtenář má" Samozřejmě nedokážeme nafouknout počty autorů článků lusknutím prstu nebo podobné zázraky, ale prosím bavme se o vašich i našich potřebách i touto formou.Zde jsou tedy syrová data k jednotlivým otázkám:1) Všech 86 doposud odpovídajících čtenářů jsou MUŽI. Komentář: Byť to není zas tak překvapivé číslo, přesto víme, že nejméně 15% našich čtenářů tvoří ŽENY. A budeme rádi, pokud se nám to číslo podaří ještě trochu navýšit. Znalost dějin, tedy naše část článků, je, řekněme slovy moderní doby, "genderově nevybíravá".2) Věková skupina našich čtenářůKomentář: stárneme. A naši čtenáři stárnou s námi. Mladší ročníky mají zábavu někde jinde, a mě osobně to velmi mrzí. Pamatuji báječné kolegy, tenkrát ještě -náctileté, kteří tu pomohli vybudovat to, co i po 27 letech nazýváme valka.cz. Bez nové krve to nepůjde. Ale na druhou stranu, i v důchodu se lidé internetu už nebojí a i tam se najde mnoho zdatných autorů, sběratelů a znalců! 3) Jak dlouho znáte server valka.cz?Komentář: I tady se ukazuje, že nové čtenáře nenacházíme v moderní době snadno.4) Jak často navštěvujete server valka.cz?Komentář: ani toto nepřekvapí. Kdo nás zná, ví, že kromě jednoho článku denně se tu každý den protočí desítky dalších témat a informací. Důležité je držet tep na prstu dějin!5) Kde jste se o nás dozvěděli?Komentář: Google a obecně vyhledávače, ale na stejné úrovni odkazy z jiných webů? To jsem upřímně nečekal. Statistiky návštěvnosti samozřejmě ukazují čísla trochu jiná, tam ten poměr je v nejlepším případě 80:20 ve prospěch vyhledávačů, ale také to ukazuje, že takoví lidé často přijdou jen pro tu jednu informaci a zase zmizí, zatímco příchozí z jiných, tématicky podobných webů, zůstávají.6) Víte, že na valka.cz jsou kromě článků i kategorizované skupiny témat?Komentář: Zde to beru jako jednoznačné potvrzení, že naše předchozí aktivita, zejména sloučení "fóra" a článků pod jednu doménu a střechu, se vyplatila, a že lidé vnímají tyto dvě části jako úzce propojené nádoby. Témat tu máme podstatně víc, než článků, ale často se jedná o datové karty, TTD, než o psaný text. Ale i syrová data jsou potřeba pro to, aby vznikla informace.7) Navštěvujete spíše články, nebo témata?Komentář: články vedou, jak by také ne. Ale ta datová analýza nad tématy je rozhodně něco, co budu dále rozvíjet a využívat to obrovské množství dat, které jsme tu již nashromáždili, a postupně budeme i dále doplňovat. Jen mě mrzí, že je to dost "buď, a nebo", tedy že se můžeme věnovat buď psaní nových článků, nebo doplňování témat. Není nás dost (a ruku na srdce, na takový objem dat nás nikdy dost nebude).8) Valka.cz vám slouží jako?Komentář: tady mě trochu mrzí, že se nenašel nikdo, kdo by připustil, že naše data využívá k další práci. Vím, že to tak v reálu určitě je, vím, že podle některých našich textů se i vyučuje, ale zajímalo by mě víc to praktické využití.9) Jste registrováni na valka.cz?Komentář: tak snad těch 20 zkonvertujeme brzy Samozřejmě, nemusíte se registrovat, valka.cz fungovala i bez toho (a pakliže, přežijeme dobu umělou (umělé inteligence), tak to tak i zůstane, byť přesun veškerého obsahu až za registraci je stále ve hře. Každopádně registrace přináší další možnosti, psát, komentovat, a nebo třeba pomocí Prémiového účtu mít valka.cz zcela bez reklam.Následující otázky byly podmíněny odpovědí "ano (jsem registrován)" u předchozího dotazu - bez registrace psát či vkládat logicky nemůžete... proto jsou počty odpovědí nižší.10) Přispíváte na valka.cz psaním článků?Komentář: pochopitelné. Ne každý má v sobě onoho básnického ducha, ne každý najde odvahu jít "se svou kůží na trh", byť jak dobře vím, vědomosti máte mezi sebou často takové, že při prostém osobním kontaktu zůstává nezřídka i čelist viset. Nedostatek autorů nás trápí asi nejvíc, a doufám, že doba se zas stočí od heslovitých výkřiků na sociálních sítích zpět k čitelnému psanému slovu.11) Přispíváte na valka.cz do témat?Komentář: potěšilo, že nikdo nenapsal, že neví, že to jde, nebo že neví, jak NATO. Vím, že to tak snadné samozřejmě není a pokud je tu někdo, kdo by se rád připojil, ale neví jak, stačí mi napsat na havelka@valka.cz email a rád vysvětlím a pomohu!12) Pokud byste se rozhodli přispívat na valka.cz psaním článků či témat, v jaké by to bylo oblasti?- útočná vozbaKomentář: jediný potenciální autor, jediná odpověď. A za mě, třikrát hurá, protože je to oblast, která se dá prozkoumávat snad do nekonečna!13) Na stupnici od 0 do 10, jaká je šance, že byste nás doporučili svému kolegovi či kamarádovi?Komentář: děkujeme. 14) Co se vám zde líbí?Komentář: nejčastěji se objevovalo "vše", "rozsah témat", "komplexní pokrytí", "kvalita a informační hodnota článků", "data a čtivost". Děkuji vám za odpovědi a všem kolegům za skvěle odvedenou práci!15) Pokud byste si měli vybrat jednu oblast, na kterou bychom se měli nově zaměřit, ať už technickou či obsahovou - libovolnou část z našeho spektra, jaká by to byla?- jazyk článků - více novějších článků- Rusko, Čína, Severní Korea- doplnění informací a článků- studená válka- druhá světová válka- gramatika - druhoválečné Japonsko- starověk, Řím, Egypt- Waffen SS- propojení s dalšími weby- faktické chybyKomentář: ano, tady jsme to slízli za ten náš "čechoslovakismus" - články česky, perexy slovensky, či naopak. Ale i o tom valka.cz je - jsme dva národy, které tu (co do počtu uživatelů) tahají jednou za ten delší konec, tu zas za ten kratší. Aktuálně je tu aktivních asi více kolegů slovenských, než českých (sic!), a každý pomáhá, kde to zrovna jde. A já jsem za to rád, že alespoň v této rovině zůstávají naše dva jazyky tak blízké, navzájem srozumitelné. Nepotřebujeme mít překladatele z jejich země a oni zas z naší, abych parafrázoval známou pohádku A tak nám to, prosím, odpusťte. I se zbytek postřehů a návrhů se zcela ztotožňuji a souhlasím! Nové články teď nejsou tak časté, jak bych si rád přál, ale o to víc jsem rád za "znovuobjevené" texty, napsané mnohdy před deseti, dvaceti lety, kolegy, kteří už tu s námi nejsou. Bez jejich vydání coby článků by zůstali zapadlé v hlubinách našich témat a dostalo by se jim pozornosti jen při přímém vyhledávání. A to by byla škoda. Nakonec i to propojení s ostatními weby - trochu to asi stojí na mě, ve vyhledávání a oslovování dalších kolegů "adminů", ať už od bunkrů nebo čehokoliv dalšího. Náš datový systém je v mnoha ohledech unikátní a myslím, že můžeme být nápomocni i v obsahové rovině, a nakonec i tím vzájemným "doporučením" si čtenářů držet náš menšící se zákop v zemi nikoho proti lavině umělé inteligence. A ad chyby - chyby se stávají, a kolegové vědí, jak jim dovedu leckdy některé "lajdáctví" pěkně omlátit o hlavu. Z chyb se člověk musí poučit, a v rámci systému, jako je ten náš, nastavit pravidla, abychom je maximálně eliminovali, ale nikdy to asi nebude úplně bez chyb, jakkoliv moc bych si to přál. Je to běh s časem, nově vznikající příspěvky kontrolovat po stránce obsahové, pravopisné, zdroje, data, ale i transkripci a transliteraci. A to je zase o lidech, rukou a očích. Nakonec já sám jsem více kontrolor, než třeba autor. A to mě, věřte, docela mrzí.16) Chcete nám vzkázat ještě něco?"děkuji", "jste super", "vydržte"...Komentář: my děkujeme! Nakonec je milé slyšet občas i to, že to děláme dobře, protože internet je v podstatě založen na tom, že se neustále poukazuje jen na to, co kdo kde má špatně. Poděkování se člověk dočká jen zřídka. Přitom napsat, že někdo něco dělá dobře, to dá jeho (často každodenní práci) úplně nový smysl. Všem kolegům tu veřejně vzdávám hold a dodávám, že pouze to, že budeme mít takto spokojené návštěvníky a pohodu mezi sebou, dává těmto stránkám smysl.No a to "méně článků ve slovenštině" jsem, věřím, vysvětlil v předchozím bodě

Čas načtení: 2026-02-15 13:56:47

Vim 9.2

Byla vydána nová verze 9.2 textového editoru Vim (Vi IMproved). Přináší vylepšené doplňování, podporu schránky ve Waylandu, podporu XDG Base Directory (konfigurace v $HOME/.config/vim), vylepšené Vim9 skriptování nebo lepší zvýrazňování změn. Vim zůstává charityware. Nadále vybízí k podpoře děti v Ugandě. Z důvodu úmrtí autora Vimu Brama Moolenaara a ukončení činnosti jím založené charitativní organizace ICCF Holland projekt Vim navázal spolupráci s charitativní organizaci Kuwasha.

Čas načtení: 2022-05-24 08:55:36

Markéta Lukášková: Mám velkou představivost, což mi v běžném životě škodí

Svoji kariéru zahájila jako novinářka a jak přiznává, byla to taková horská dráha. Pak v roce 2017 vydala Markéta Lukášková svůj první román Losos v kaluži. Přišly další tituly a nejnověji připravuje knihu Co vás v dějáku nenaučili, která vychází z jejího podcastu Příběh, který se opravdu stal.   V dětství, které jste prožila v rodných Českých Budějovicích, jste dělala balet, tanec, volejbal. V jednom rozhovoru jste přiznala, že jste psát začala již na základní škole a snila o kariéře novinářky. Co vás ještě bavilo a jaká jste byla holčička? Existuje spousta videozáznamů toho, jak se jako čtyřletá někde předvádím, recituju nebo zpívám. Uměla jsem brzo mluvit a číst, a asi se mnou bylo trochu k nevydržení. S nástupem do školy jsem ale takovou spontaneitu trochu ztratila, ten exhibicionismus zmizel a já se spíš styděla. Z klavírních večírků mi bylo špatně a vystupování před lidmi jsem nesnášela. Trvalo mi roky, než jsem se odhodlala to přiznat v základní umělecké škole. Jinak jsem žila ve světě, kde bylo nemyslitelné nemít koníčky. Já i většina spolužáků jsme každé odpoledne trávili na kroužcích a myslím, že jsme ani tolik nepřemýšleli o tom, jestli nás to baví. Prostě se to tak dělalo. Ze všeho nejvíc mě bavilo tancování, do dneška mě ten pohyb fascinuje.   Sen jste si začala plnit a v Brně jste začala studovat na Masarykově univerzitě žurnalistiku, ale studia jste po dvou letech zanechala a odjela do Prahy, kde jste pracovala v televizi Z1. Pak jste postupně vystřídala řadu redakcí (Týden, Maxim nebo Faktor 5), byla jste šéfredaktorkou webu Reflex.cz. Pracovala jste v PR agentuře, dělala copywriterku, psala blog. Jak vzpomínáte na svoji novinářku kariéru? Byla to taková horská dráha. Chvíli psaní kravinek na nevážný web a najednou hození do vody a práce v Reflexu. Pak zas na chvilku trochu bulvár, poté agentura… zpětně jsem ráda, že jsem si zkusila snad kromě rádia úplně všechno a můžu z toho dnes čerpat. A bylo dobře, že se to odehrávalo mezi mými dvacátinami a třicátinami, v období, kdy se člověk hledá a potřebuje zažívat pořád něco nového. Dneska už bych ten tlak novinářské práce a nutnost „být pořád u toho“ asi nezvládala tak lehce.   Jak k tomu došlo, že vás oslovila redakce nakladatelství Motto k psaní knih? Jednoho dne mi napsala šéfredaktorka Motta zprávu na Facebooku. Znala moji práci a líbilo se jí, jak píšu články a statusy a cítila ve mně potenciál. Nebýt toho, asi bych nikdy nesebrala odvahu a motivaci napsat knihu. Přitom to absolutně dává smysl, psaní mi jde a mám velkou představivost, což mi v běžném životě spíš škodí (smích).   První knížka Losos v kaluži vám vyšla v roce 2017 a byla velice úspěšná a jako audio verzi ji načetly Libuše Šafránková a Jenovéfa Boková. Napsala jste k ní také filmový scénář. Pamatujete si na ten pocit, když jste svoje první knižní dítko držela v rukou? Stejně jako u všech událostí v životě, které mi připadaly až moc dobré. Pocit, že se to neděje mně, ale někomu jinému, že je to jen nějaký film, na který koukám. S odstupem můžu říct, že emocionálně mnohem silnější je moment, kdy knížku dopíšu. Když to ze mě spadne, kruh se uzavře a já vydechnu. Když ji pak o měsíce později držím v ruce, je to proti téhle extázi už jen takové šimrání.   Přišly další tituly jako Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát? Připravujete další příběh? Je to trochu závislé na tom, co zrovna řeším v životě, taky se často stane, že mě námět prostě napadne zničehonic, poté, co někdo řekne větu, nebo si přečtu titulek v novinách. A když je námět, vím, že zbytek už vymyslím. Přijde mi, že náměty si vybírají mě, než že já bych si vybírala z nich. Nestalo se mi, že bych před sebou měla deset témat a říkala si, hmm, tak co zpracuju? Vždy je jen jedno téma a nic jiného neexistuje. Další příběh se mi honí v hlavě, mám napsanou úvodní stranu, časem se k tomu dostanu a dopíšu zbytek.   Během pandemie covidu jste začala dělat podcasty s názvem Příběh, který se opravdu stal. Uvažujete o tom, že by z toho mohla vzniknout také knížka? Já o tom ani neuvažovala, ale Motto ano, navrhli mi to jako možnost, a nakonec taková kniha opravdu vznikne, vlastně zrovna vzniká. Bude se jmenovat Co vás v dějáku nenaučili a já o tom říkám, že to bude taková sranda učebnice.   Čím vás psaní naplňuje? Který z toho tvůrčího procesu je vám bližší? Psaní je pro mě terapie, i když se třeba nevypisuju z toho, co mě konkrétně trápí. Ta možnost formulovat myšlenky, udělat si ve věcech pořádek, vysvětlit sama sobě dění okolo nás skrz postavy a jejich příběhy, najít pointu tam, kde zdánlivě není. Pomáhá mi to popasovat se se světem. Obecně mám potřebu všechno nějak napasovat do příběhů. Dát všemu nějaký začátek, konec, rozuzlení, smysl. I proto jsem začala s podcastem, to je vlastně totéž, co dělám v knihách. Vyprávím.   Co ráda čtěte? Zaujala vás nějaká knížka, kterou byste doporučila k přečtení?        Nemám nějaký vyhraněný žánr, vím, že pozornost nejvíc udržím u něčeho napínavého. Mám s udržením pozornosti docela problém a začíst se mi trvá. V posledních letech se mě hodně dotkly knihy Fredrika Backmana, hlavně Medvědín. Neuvěřitelně lidské, opravdové, a přitom vlastně zdánlivě banální.   Máte rád aktivní nebo pasivní odpočinek? Když odpočívám pasivně, mívám špatné svědomí. To není dobře, vím to. Ale větší pocit uspokojení mám, když se jdu proběhnout, nebo na procházku se psem. Chtěla bych si umět dopřát válecí den, aniž by mi můj vnitřní přísný kantor říkal: neflákej se a běž něco dělat.   Markéta Lukášková se narodila19. července 1988 v Českých Budějovicích. Pracovala jako novinářka, copywriterka, fitness trenérka. Napsala knihy Losos v kaluži (vyšla také jako audiokniha a načetly ji Libuše Šafránková a Jenovéfa Boková), Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Provozuje podcast Příběh, který se skutečně stal. Je držitelkou Čestného uznání Ceny Miroslava Švandrlíka za knihu InTyMně.

Čas načtení: 2020-09-19 11:45:25

Veronika Černucká: Píšu braky, ale jsou to braky, od kterých se neodtrhnete

Své první články publikovala již na gymnáziu. A tak se rozhodla pro studium bohemistiky a politologie a přidala k tomu ještě speciální pedagogiku. Působila jako novinářka, učitelka speciální pedagog, a to vše dokáže Veronika Černucká coby autorka detektivního žánru dobře využít. Je duchovní matkou svérázného detektiva v sukních Tary, která se nejnověji představí v dalším příběhu, nazvaném Valčík pro mrtvé.   Jste rodačka z Teplic, vystudovala jste učitelství pro střední školy (český jazyk a literatura), základy humanitní vzdělanosti se zaměřením na politologii a speciální pedagogiku. A nějakou dobu jste také učila. Bylo vaše vzdělání dobrou průpravou pro psaní knih? Přiznám se, že mě vždycky strašně lákal svět žurnalistiky. Na gymnáziu jsem publikovala své první články, a protože jsem byla humanitně zaměřená, studium bohemistiky a politologie se ukázalo jako skvělá volba. Chtěla jsem zůstat v Teplicích, proto jsem studovala v Ústí nad Labem, kam jsem denně dojížděla vlakem. Už během studií jsem učila a zároveň psala do různých médií. Díky tomu se člověk naučí řemeslo a zapracuje na svém stylu psaní. Znám své slabiny a vím, v čem jsem naopak dobrá, a co mi sedí. Kdybych se dneska měla rozhodnout, zda budu jen novinářka, nebo jen učitelka, velmi bych váhala.   Již při studiu na vysoké jste publikovala v novinách a časopisech. Co vás přivedlo k psaní? Někde jste řekla, že prvním impulsem byla četba detektivky od Agathy Christie Vždyť je to hračka, a to vám bylo 11 let… Ano, to je pravda. Během čtení mi běhal mráz po zádech a já žasla nad tím, jak jsem se nechala napálit. Tehdy jsem si strašně přála, abych dokázala vymyslet podobně rafinované zápletky, které nikdo nevyřeší. Miluji knížky, čtu všechny žánry, ale zamotané detektivky ve stylu Agathy Christie jsou moje srdeční záležitost. Jako čtenář se snažím odhalit všechny autorovy fígle a jako spisovatelka doufám, že vás dokonale popletu spoustou falešných stop. V detektivkách jsem se našla a nemyslím si, že bych někdy experimentovala s jiným žánrem. Mně vyhovuje napětí, humor a záhady.   V roce 2011 jste debutovala detektivní povídkovou knížkou Noc, kdy jsem měla zemřít. A pak vyšla první detektivka nazvaná Tajemství sedmi ještěrek s detektivem v sukních, energickou Tarou, majitelkou detektivní agentury. Co vás přivedlo stvořit tohoto originálního detektiva?  Tara je inteligentní, vzdělaná, ale zároveň hodně svérázná. Je drzá, nenechá si nic líbit a neustále pomlouvá všechny policisty. Ona sama říká, že je jí něco přes třicet, což bylo v té době i mně. Moji kamarádi říkají, že má mnohé ze mě, ale nevím, jestli je to lichotka, nebo urážka. Tara je typ hrdinky, kterou si zamilujete, nebo nenávidíte. Na jednu stranu je arogantní, ale na druhou se dokáže bít za spravedlnost a nesnáší bezpráví. Myslím, že každý spisovatel by se měl ztotožnit se svým hrdinou, jinak to bude papírový panák bez života. Z toho důvodu bych nikdy nedokázala psát o vyhořelém postarším chlápkovi, který si neustále na něco stěžuje. Jestli bych zašla s Tarou na kafe? Tak to opravdu nevím.   Tara řeší případy i v knihách: Naše heslo Apokalypsa, Půlnoční vrah, Poslední modlitba, Přichází čas pomsty nebo Autogram pro vraha. Je vám Tara něčím blízká? Tara je praštěná, neuvěřitelně hubatá a nesnáší namyšlené týpky. Dokáže vás setřít jednou větou a ve všech knihách se zastává slabších. Protože je bohatá, nemusí před nikým hrbit záda. Když se jí něco nelíbí, řekne to a zjedná nápravu. Detektivky jsou pohádky pro dospělé a já si uvědomuji, že Tara je bytost, která by to v našem světě měla těžké. Jenže literatura je o tom, abychom díky ní snili. Kéž bychom byli všichni jako moje Tara. V novém příběhu Valčík pro mrtvé bude muset udělat několik hodně závažných rozhodnutí.   Kromě toho jste napsala i detektivní povídkové knihy: Právo na vraždu nebo Chuť na hřích. Co vás na psaní detektivek baví? Miluji zašmodrchané zápletky a baví mě hrát si se čtenáři jako kočka s myší. U klasických detektivních záhad musíte být poctiví a předložit čtenářům všechna vodítka k řešení. Jenomže vám nikdo nebrání v tom, abyste je schovali do hromady falešných stop. Detektivky jsou hra a souboj mezi čtenářem a autorem. Vy je chcete vyřešit a já udělám všechno proto, aby se vám to nepovedlo. Strašně závidím Agathě Christie to, jak dokázala vytvořit atmosféru plnou hrůzy. Já jsem spíš cynik a komik, takže se soustředím na humor a jízlivé hlášky. Nejvíc mě baví, když mi čtenář řekne: Tak toho jsem teda vůbec nepodezíral.   Jelikož jste maminkou dvou děti Martina a Kateřiny, neláká vás napsat něco pro děti? Děkuji, ale raději zůstanu u detektivek. Ty moje jsou občas nechutné nebo hodně drsné, ale spisovatel si může dovolit ledacos. Mohla bych uvažovat o detektivkách pro děti, ale nejsem si jistá, jestli by mrňousové zvládli mrtvolu s vyhřezlými vnitřnostmi a ve finále pointu založenou na incestu. Vím, po kterých žánrech je hlad a co chtějí čtenáři a nakladatelé, ale já si jdu svou vlastní cestou. Proč bych psala historický román ze druhé světové války, když můžu napsat detektivku? Vím, že netvořím umění, ale o to přece nejde. Jsem ráda, když můžu čtenáře pobavit. Ano, píšu braky, ale jsou to braky, od kterých se neodtrhnete. Syn nedávno napsal povídku o tom, jak maminka spálila večeři a jak přijeli hasiči, takže to psaní pro děti nechám na něm.   Působila jste jako novinářka, učitelka a speciální pedagog. Co vám daly tyto profese? Mám ráda lidi, zajímám se o ně a zajímají mě i jejich příběhy. Ráda si hraji se slovy a jsem nenasytná čtenářka. Jako speciální pedagog se setkáte s věcmi, které běžnému člověku připadají šílené. Myslím, že mám velké porozumění pro všechny, a snad i pokoru k životu. Vážím si lidí a baví mě, když je moje knížky baví. Doufám, že to nebude znít nějak nabubřele, ale když chcete psát, musíte rozumět lidem. Jen tak bude ve vašich knížkách člověčina, bez které to nikdy nebude ono. A vzhledem k finančnímu ohodnocení těchto oborů je asi jasné, že kvůli penězům to nedělám.   Jednou jste řekla, že detektivky milujete jako čtenář i jako autor a máte ráda detektivky s inteligentní zápletkou. Máte oblíbeného autora? Agatha Christie je stále nepřekonatelná. Zhltnu každou detektivku, která mi přijde pod ruku a spíše než oblíbeného autora mám oblíbené tituly. Společné mají to, že je nedokážu odložit a na konci zůstanu s pusou dokořán a říkám si, jak jsem mohla být tak hloupá, že jsem neviděla pravdu. Většinou odhalím triky detektivkářů a jsem šťastná jako blecha, když se to nepovede. Chcete-li názvy, tak doporučuji psychologické thrillery Náhradník z Knihy Zlín a Útočiště z Grady.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Teď budu za totální slepici, ale když se náhodou vyskytne chvíle volna, kdy nejsem s dětmi, tak vyrazím do nákupního centra a užívám si holčičí chvíle. Takové ty, kterým se posmívají chlapi, protože nedokážou pochopit, co je úžasného na tom jít si zkoušet oblečení, napatlat na sebe šminky a postříkat se litrem parfému. Jako jo, taška plná nových hadříků a kávička mě jednou za čas dokáže udělat šťastnou. Jinak klasika. Chodíme na vycházky s labradorem Maxem, jezdíme na koloběžce a několik měsíců si slibujeme, že začneme běhat. Už se těším, až porostou houby a až se syn naučí pořádně jezdit na kole, abych měla parťáka. Když děti usnou, vrhnu se na čtení. A to by bylo, abych za večer nepřečetla jednu nebo dvě detektivky.   Veronika Černucká se narodila se 10. 3. 1979 v Teplicích. V Ústí nad Labem na PF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně vystudovala učitelství pro střední školy (český jazyk a literatura) a pak základy humanitní vzdělanosti na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. A k tomu ještě speciální pedagogiku. Pracovala jako novinářka a učitelka. Její knihy vychází v tzv. „Zelené edici" – Původní česká detektivka v brněnském nakladatelství MOBA. S manželem Zdenkem Kunstem (pracuje jako strážník u MP v Oseku) a dvěma dětmi žije v Oseku, okres Teplice. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2019-10-09 19:32:31

Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti (ukázka z knihy)

New York osmdesátých let minulého století. Fiktivní příběh. Jisté dobře známé zavedené instituce, agentury a orgány veřejné správy. Veškeré postavy knihy jsou smyšlené, přesto fascinovaně sledujete přepečlivě zmapovaný pád Shermana McCoyea. Ačkoliv se děj odehrává v osmdesátých letech minulého století, kniha souzní s tématy soudobých zpráv. Je to příběh, který nikdy nezestárne a jeho zápletka je dechberoucí složitý stroj, jehož kolečka však do sebe perfektně zapadají.   Ukázka z knihy 1. Vládce vesmíru      Přesně v tom okamžiku, právě v takovém luxusním bytě na Park Avenue, kterými byl starosta tak posedlý… čtyřmetrové stropy… dvě oddělená křídla, jedno pro bílé anglosaské protestanty, kterým to patří, a druhé pro služebnictvo… ve vstupní hale klečel Sherman McCoy a snažil se připnout jezevčíka na vodítko. Podlaha haly z temně zeleného mramoru se zdála nekonečná a vedla dál a dál až k téměř dva metry širokému schodišti z ořechového dřeva vzpínajícímu se okázalým obloukem do hořejšího patra. Přesně ten typ bytu, u něhož jen při pouhém pomyšlení vzplanou v srdcích obyvatel celého New Yorku, a potažmo celého světa, plameny závisti a chamtivosti. Sherman však planul pouze naléhavým nutkáním ze svého super fantastického bytečku na půl hodiny vypadnout.      A tak tam klečí a zápolí se psem. Jak usoudil, jezevčík představoval jeho výjezdní vízum.      Při pohledu na nahrbeného Shermana McCoye v kostkované košili, khaki kalhotách a kožených mokasínech se silnou gumovou podrážkou byste nikdy nehádali, jak oslnivě většinou působí. Stále mlád… osmatřicetiletý… vysoký… téměř metr devadesát… parádní držení těla… parádní, skoro až pánovitě arogantní… stejné, jako má jeho tatík, známý Lev fi rmy Dunning Sponget… husté, nazrzle hnědé vlasy… dlouhý nos… výrazná brada… Tou svojí bradou, bradou rodu McCoyů, se pyšnil. I Lev měl stejnou, mužnou bradu, velikou a kulatou, takovou, jakou se honosili absolventi Yale na obrazech od Gibsona a Leyendeckera. Pohledná aristokratická brada, pokud by vás zajímalo, co si o ní myslel sám Sherman, také absolvent Yale.      V tom okamžiku však měl jeho vzhled oznamovat světu prosté: „Jdu jen vyvenčit psa.“      Zdálo se, že jezevčík ví, co ho čeká. Neustále se snažil před vodítkem uhýbat. Jeho krátké nožky na pohled klamaly. Když jste se ho pokoušeli chytit, proměnil se v tuhý šedesáticentimetrový svalnatý válec. Během potyčky po něm musel Sherman skočit. Dopadl na koleno a uhodil se o mramorovou podlahu. Bolest jej rozzuřila.      „No tak, Marshalle,“ mručel vztekle. „Stůj, sakra, klidně!“      Zvířátko znovu uhnulo a Sherman se znovu udeřil do kolena, a v tu chvíli nenáviděl nejenom tu chlupatou bestii, ale i svou ženu, protože ten snobsky okázalý lán mramoru se zde nacházel především kvůli její pomýlené představě o kariéře interiérové návrhářky. Malinkatá černá špička dámské lodičky –      – manželka stála přímo nad ním.      „Ty se ale umíš bavit, Shermane. Co to, pro boha živého, děláš?“      Aniž vzhlédl, odsekl: „Beru Marshalla na procháááázku.“      Slovo procházku se proměnilo v zaúpění, protože jezevčík se opět pokusil o úhybný manévr stranou a Sherman ho musel rychle obejmout paží kolem trupu.     „A víš, že tam prší?“      Stále bez vzhlédnutí: „Jo, vím.“ Konečně se mu podařilo připnout vodítko k obojku.      „Jsi na Marshalla najednou nějak hodný.“      Moment. To má být ironie? Má snad nějaké podezření? Vzhlédl. Ale usmívala se upřímně, vcelku vzato mile… vlastně moc hezky… Moje žena pořád vypadá dobře… jemné štíhlé rysy, velké zářivě modré oči, husté hnědé vlasy… Ale je jí čtyřicet!… S tím nic neudělá… Dneska pořád pěkná kost… Ale už zítra o ní budou říkat, jaká je to zachovalá ženská… není to její chyba… ale moje taky ne!      „Mám nápad,“ řekla. „Co kdybych vzala Marshalla ven já? Anebo řeknu Eddiemu. A ty půjdeš nahoru a přečteš Campbell pohádku před spaním? Udělalo by jí to velkou radost. Takhle brzy doma moc často nebýváš. Co ty na to?“      Upřeně se na ni podíval. Nejde o trik. Myslí to vážně. A přesto – šup šup šup – několik svižných tahů, pár pěkných větiček a… už je lapen! – zmítá se v oku pocitu viny a logiky! Aniž by se o to snažila.      Vědomí, že Campbell teď leží v postýlce – moje jediné dítě! – naprostá nevinnost šestileté dívenky! – a přeje si, aby jí přečetl pohádku… zatímco on teď dělá to, co dělá… ať už je to cokoliv… Pocit viny!… Skutečnost, že se většinou domů vracívá příliš pozdě a ani se s ní nevídá… Vina na vinu!… Zbožňuje Campbell! – miluje ji víc než cokoliv na světě!… a aby to bylo ještě horší – jak logicky to zní! Sladká tvářička, na niž právě hledí, patří manželce, která mu právě dala ohleduplný a pozorný návrh, logický návrh… tak logický, až mu vzal slova z úst! Na celém širém světě neexistovalo dost nevinných lží, jež by mohly nad takovou logikou zvítězit. A to se jen snaží být milá!      „No tak, běž,“ řekla. „Campbell bude mít takovou radost. O Marshalla se postarám.“      Svět se otočil vzhůru nohama. Co tady on, Vládce vesmíru, dělá? Klečí na podlaze, dohnán k tomu, že se pracně musí pokoušet vymýšlet nějaké nevinné lži, jež by přelstily logiku jeho manželky? Vládcové vesmíru se jmenovaly škaredé, obhrouble vypadající plastové panenky, se kterými si jeho, jinak dokonalá, dceruška tak ráda hrála. Panenky připomínaly skandinávské, posilovnou vymustrované bohy a měly jména jako Dracon, Ahor, Mangelred či Blutong. Dokonce i na plastové hračky vypadaly neobyčejně vulgárně. A přesto ho jednoho krásného dne – v záchvatu euforie poté, co neudělal nic jiného, než zvedl telefon a přijal objednávku na koupi dluhopisů s nulovým kuponem, které mu vzápětí vynesly provizi ve výši 50 000 dolarů – prostě jen tak tato fráze zničehonic napadla. Na Wall Street se on a pár dalších – kolik? – tři sta, čtyři či pět set jedinců? – stali přesně tímhle… Vládci vesmíru. Tady neexistovaly… naprosto žádné hranice! Pochopitelně by ho nikdy ani ve snu nenapadlo toto označení byť jen pošeptat živé duši. Nebyl cvok. Nicméně se té myšlenky nedokázal zbavit, pořád mu zněla v hlavě. A tak tady, pěkně prosím, Vládce vesmíru klečí na podlaze vedle psiska, svázán do kozelce vlídností, pocitem viny a logikou… Proč jí to (jakožto Vládce vesmíru) prostě nemůže normálně vysvětlit? Koukni, Judy, pořád tě miluji a miluji naši dceru, i náš dům a náš život miluji a nic na tom nechci měnit – jde jen o to, že já, Vládce vesmíru, mladý muž pořád v plné síle, kterému v žilách koluje horká krev, si čas od času, když se planety pohnou a přijde na mě nutkání, zasloužím dostat něco víc –      – ale věděl, že by žádnou z těchto myšlenek nikdy nedokázal vyslovit nahlas. A tak mu v hlavě začala kypět zášť… Svým způsobem si to zavinila sama, není -liž pravda… Ty ženské, ke kterým se teď, jak se zdá, upíná… takové… takové… a v tom okamžiku se mu v hlavě zrodilo přesné označení… společenské kostry… záměrně se udržují tak hubené, vyzáblé, že vypadají jako na rentgenových snímcích… kostry prosvícené světlem lamp… zatímco klevetí o interiérech a zahradních architektech… a chodí do posiloven a fitcenter s vychrtlými údy nacpanými do elastických přiléhavých legín… a to Judy nijak nepomáhá, že! Jen se podívejte na ten ztrhaný obličej a vyzáblý krk… zaměřil se na její obličej a krk… utahané… o tom není sporu… fitness kurzy… mění se v jednu z nich!      Tím v sobě dokázal vykřesat akorát tak dost zášti, aby mohl vzplát věhlasný divoký temperament McCoyů.      Cítil, jak mu zahořela tvář. Sklonil hlavu a řekl: „Judyyyyy…“ Řev lva zaznívající skrz stisknuté zuby. Dal k sobě palec, ukazovák a prostředník levé ruky a zvedl spojené prsty před zaťatou čelist. Z očí mu šlehaly plameny.      „Tak podívej… chystám – se – vyvenčit – psa… a – tak – vyvenčím – psa… je to jasný?“      Ještě ani nedomluvil, a už si uvědomil, že se chová naprosto nepřiměřeně… ale nedokázal se ovládnout. Ostatně v tom se skrývá tajemství prchlivosti rodu McCoyů… na Wall Street… kdekoliv… pánovitá přemrštěnost.      Judy stiskla pevně rty. Pohodila hlavou.      „Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné,“ řekla bezbarvým hlasem. Otočila se, přešla mramorem vykládanou halu a vyšla po honosném schodišti.      Pořád vkleče za ní hleděl, ale neotočila se. Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné. Právem ji usadil. Levou zadní. Ale bylo to mrzké vítězství.      Další bodnutí ostnu viny.      Vládce vesmíru se zvedl a podařilo se mu vsoukat do kabátu, aniž by pustil vodítko. Obnošený, leč působivý pogumovaný britský jezdecký plášť do deště zdobila spousta klop, řemínků a přezek. Koupil ho u Knouda na Madison Avenue. Kdysi považoval jeho ošuntělost za přesně to pravé, odpovídající tehdy tak módnímu stylu Starých bostonských křápů (1.). Teď už si tím nebyl tak jistý. Škubl vodítkem, vyšel s jezevčíkem ze vstupní haly do vestibulu a přivolal výtah.      Před dvěma lety se majitelé bytů v domě rozhodli nechat předělat výtahy na automatizovaný provoz, aby nemuseli nadále platit Irům a Portoričanům z Bronxu 200 000 ročně za čtyřiadvacetihodinovou obsluhu. Ten večer to Shermanovi zcela vyhovovalo. V tom ohozu s kroutícím se psiskem na vodítku se necítil na to, trčet ve výtahu s chlápkem oblečeným jako plukovník rakouské armády z roku 1870. Výtah se rozjel a zastavil o dvě patra níže. Browning. Otevřely se dveře a do výtahu vstoupila mohutná postava Pollarda Browninga s hladce vyholenou tváří. Browning si Shermana s jeho venkovským úborem a se psem změřil od hlavy k patě a beze stopy úsměvu pronesl: „No nazdar, Shermane.“      Slova „No nazdar, Shermane,“ visela na konci třímetrové tyče a v pouhých šesti slabikách hladce doručila celé poselství: „Ty, tvoje hadry a to tvoje zvíře jsou ostudnou skvrnou na mahagonových stěnách našeho nového výtahu.“      Sherman se vzteky neznal, ale sehnul se a zvedl psa do náruče. Browning byl předsedou bytového družstva domu. Typický hošík z New Yorku, jehož lůno jeho matky povilo již jako padesátiletého partnera firmy Davis Polk a prezidenta Městského sdružení. Bylo mu teprve čtyřicet, ale posledních dvacet let vypadal na padesát. Vlasy měl hladce sčesané dozadu přes kulatou lebku. Na sobě měl bezvadný tmavomodrý oblek bez poskvrnky, bílou košili a kostkovanou kravatu, ale žádný plášť do deště. Postavil se čelem ke dveřím výtahu, na chvíli pootočil hlavu, ještě jednou sjel Shermana pohledem, a beze slova se znovu otočil zpátky ke dveřím.      Sherman znal Browninga od dob, kdy spolu jako kluci chodili do Buckleyovy základní školy. Browning bývával tlustý, kyprý a panovačný malý snob, který už ve věku devíti let dokázal moc pěkně všechny obeznámit se senzační novinkou, že McCoy je jméno křupanské (a křupanská rodina) stejně jako Hatfi elds, zatímco to jeho, Browning, patří skutečným, kovaným Newyorčanům, potomkům původních holandských osadníků, již kolem roku 1600 osídlili území dnešního New Yorku. Volával na Shermana „Sherman McCoy, buranskej kovboj.“      Když výtah dojel do přízemí, podotkl Browning: „Víš o tom, že prší?      „Vím.“      Browning pohlédl na jezevčíka a zavrtěl hlavou. „Sherman McCoy. Přítel nejlepšího přítele člověka.“      Sherman cítil, jak opět brunátní. „To je všechno?“      „Co jako?“      „Měl jsi osm pater na to, abys vymyslel něco vtipnýho, a tohle je všechno?“ Mělo to vyznít jako vlídný sarkasmus, ale Sherman si uvědomoval, že pod uhlazenou hladinou doutná vztek.      „Netuším, o čem to mluvíš,“ řekl Browning a pokračoval v chůzi. Portýr se usmál, kývl na pozdrav a otevřel mu dveře. Browning vyšel z domu a pod ochranou markýzy nad vchodem došel až k přistavenému vozu. Čekající šofér mu otevřel dveře. Ani kapka nedopadla na jeho vyparáděná záda a on odplul, hladce a dokonale zmizel v roji zadních světel vozů směřujících dolů po Park Avenue. Elegantní obtloustlá záda Pollarda Browninga netížil žádný odrbaný jezdecký pršiplášť.      Ve skutečnosti jen krápalo a nefoukal vítr, ale jezevčík přesto nic takového nehodlal podstupovat. Začal se v Shermanově náručí kroutit. Ta malá bestie má ale sílu! Sherman postavil psa na koberec pod markýzou a s vodítkem v ruce vykročil do deště. Ve tmě vypadaly domy na protější straně ulice jako zasmušilá černá zeď zadržující rudě purpurové nebe nad městem, které hořelo jako rozpálené horečkou.      Páni, tady venku to nebylo zas až tak špatné. Sherman zatahal za vodítko, jenomže psík zaťal drápky do koberce.      „Tak pojď, Marshalle.“      Vrátný u dveří je sledoval.      „Myslim, že z toho není zrovna dvakrát vodvázanej, pane McCoy.“      „Ani já ne, Eddie.“ A to nezmiňuji ten tvůj komentář, řekl si v duchu Sherman. „Tak pojď, no tak… jdeme, Marshalle.“      To už stál Sherman na dešti a silně tahal za vodítko. Jezevčík se ani nehnul. Zvedl ho tedy, odnesl z umělohmotného koberce a postavil na chodník. Pes se pokusil zdrhnout zpátky ke dveřím. Sherman nemohl povolit vodítko ani o píď, jinak by se ocitl znova na začátku. A tak tam se psem stáli, každý na jednom konci napjatého vodítka, a tahali. Žabomyší válka mezi mužem a psem… na Park Avenue. Proč, kruci, nejde vrátný zpátky dovnitř tam, kam patří?      Sherman vší silou škubl vodítkem. Jezevčík se smýkl o několik centimetrů po chodníku. Bylo slyšet, jak o něj drhne drápky. Když potáhne dostatečně silně, třeba to vzdá a půjde za ním, aby nebyl vláčen.      „Tak pojď, Marshalle! Jdeme jenom za roh!“      Znovu škubl vodítkem a vší silou zatáhl. Pes popojel o necelý metr dopředu. Klouzal. Odmítal jít. Odmítal se podvolit. Zdálo se, že střed gravitace té potvory leží uprostřed zeměkoule. Jako by se Sherman snažil táhnout saně s pytlem cementu. Bože, jen se dostat kousek dál za roh. Nic jiného nepotřeboval. Proč se ty nejjednodušší věci – znovu prudce škubl vodítkem a nepřestával táhnout. Nakláněl se jako námořník ve vichřici. Pod pogumovaným kabátem mu začínalo být vedro. Po tváři mu stékal déšť. Jezevčík měl tlapky široce roztažené. Svaly na zádech mu vystupovaly. Zmítal sebou a škubal se ze strany na stranu. Krk měl natažený. Díky bohu, že alespoň neštěká! Klouzal po chodníku. Bože, bylo to slyšet! Bylo slyšet, jak mu o něj škrábou drápky. Nehodlal ustoupit ani o píď. Sherman s hlavou sklopenou a rameny vtaženými vláčel zvíře za sebou temnotou a deštěm po Park Avenue. Cítil, jak mu za krk stéká voda.      Dřepl si a psa zvedl. Koutkem oka přitom zachytil vrátného Eddieho. Pořád se dívá! Pes se začal kroutit a vrtět. Sherman zakopl. Podíval se dolů. Kolem nohou se mu obmotalo vodítko. Belhavě se s vodítkem kolem kotníků vydal po chodníku. Konečně se dostal za roh k telefonní budce. Postavil psa na zem.      Bože! Málem mu zdrhnul! Sherman chytí vodítko na poslední chvíli. Potí se. Vlasy má zmáčené deštěm. Srdce mu prudce buší. Navlékne si vodítko na ruku. Pes se pořád vzpírá. Vodítko se znovu omotává Shermanovi kolem nohou. Zvedne sluchátko a přidrží si ho ramenem u ucha. Vyloví z kapsy čtvrťák a vhodí ho do přístroje.      Vytočí číslo. Tři zazvonění. Ženský hlas: „Haló?“      To není Mariin hlas. Sherman usoudí, že musí patřit její kamarádce Germaine, té, od které si byt pronajímá.      Řekne tedy: „Mohu, prosím, mluvit s Marií?“      Žena odvětí: „To jsi ty, Shermane?“      Ježíš! Do prdele! Judy! Vytočil číslo vlastního bytu. Ohromením zkoprní!      „Shermane?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Zavěsí. Ach, panebože. Co má dělat? Vylže se z toho. Když se ho na to zeptá, řekne, že netuší, o čem mluví. Vždyť neřekl více než pět nebo šest slov. Jak by si mohla být jistá?      Ale to nebylo k ničemu. Pochopitelně, že si bude si jistá, bez debat! Navíc mu lhaní nikdy moc nešlo. Uvidí mu až do žaludku. Jenomže co jiného může dělat?      Stál tam v dešti a ve tmě vedle telefonní budky. Voda mu stékala za límec košile. Těžce oddychoval. Snažil se představit si, jak zlé to bude. Co udělá? Co mu řekne? Jak moc bude naštvaná? Tentokrát bude mít v ruce skutečně hmatatelný důkaz. Pokud bude chtít udělat scénu, má ji mít. Choval se vážně jako idiot. Jak mohl něco takového udělat? Spílal sám sobě. Veškerý vztek na Judy ho přešel. Dokáže se z toho vylhat, anebo to tentokrát skutečně podělal? Opravdu jí ublížil?      Zčistajasna si všiml postavy, blížící se k němu v mokrých černých stínech budov a stromů po chodníku. I na vzdálenost patnácti metrů si uvědomil hlubokou obavu, hluboce zakořeněnou v podvědomí všech obyvatel Park Avenue jižně od Devadesáté šesté ulice – mladý černoch, vysoký, vytáhlý, v bílých teniskách. Už je jen dvanáct metrů daleko. Deset. Sherman na něj upřeně hledí. No, dobrá, tak pojď! Já neustoupím! Tohle je moje teritorium! Neuhnu žádnému pouličnímu chuligánovi!      Mladík se najednou otočil o devadesát stupňů a přešel na chodník na druhé straně ulice. Když pohlédl na Shermana, chabé žlutavé světlo sodíkové výbojky pouliční lampy mu na chviličku ozářilo tvář. Přešel na druhou stranu! Takové štěstí!      Shermana McCoye ani na chviličku nenapadlo, že to, co mladík zahlédl, byl osmatřicetiletý běloch, na kost promočený chlap navlečený do nějakého militantně vypadajícího hubertusu olepeného řemínky a přezkami, který v náručí svírá divoce se zmítající zvíře a s očima navrch hlavy si mluví sám pro sebe.      Sherman stál vedle budky, zrychleně dýchal, téměř lapal po dechu. Co si teď počne? Cítil se natolik poraženecky, že měl chuť se rovnou vrátit domů. Jenže pokud se vrátí hned, bude to jasné, nebo ne? Nešel ven se psem, ale zavolat si. Navíc ať už Judy řekne cokoliv, není na to připraven. Potřebuje přemýšlet. Potřebuje poradit. Potřebuje dostat tu tvrdohlavou psí bestii někam do sucha.      A tak vytáhl z kapsy další čtvrťák a vylovil z paměti Mariino číslo. Soustředil se, vtloukl si ho do hlavy a pak jej s těžkopádnou rozvážností vytočil, jako by snad ten zvláštní vynález, telefon, používal poprvé.      „Prosím?“      „Marie?“      „Ano?“      Nehodlal nic riskovat. „To jsem já.“      „Shermane?“ Znělo to jako Šérméne. Nyní si byl Sherman jist. Tohle je určitě Maria. Ten typ jižanského dialektu, při kterém se některé samohlásky vyslovují dlouze a jiné krátce. Pojď sem bylo pocém, děcka byla děcká, prosím bylo prosim.      „Poslouchej,“ řekl, „za chvíli jsem u tebe. Stojím v budce jenom pár bloků daleko.“      Chvíli bylo ticho, které pochopil jako projev vyjádření jejího podráždění.      Nakonec: „Kde k čertu vězíš?“ Kdé k čértu vězíš?      Sherman se rozmrzele uchechtl. „Hele, hned jsem u tebe.“      Schodiště činžovního domu se pod Shermanovými kroky prohýbalo a sténalo. Jednotlivá poschodí ozařovaly nezakryté dvaadvacetiwattové kruhové zářivky, známé jako Svatozáře pana domácího, jež vrhaly na stěny natřené erární zelenomodrou barvou mdlou tuberkulózní záři. Sherman prošel kolem dveří s nespočetným množstvím zámků navrtaných v opile nerovnoměrných řadách nad sebou. Zámky měly bezpečnostní kryty proti vylomení, zárubně dveří kryly kovové pláty proti vypáčení a samotné panely dveří zakrývaly speciální desky zabraňující jejich vtlačení dovnitř.      V bezstarostných momentech, kdy v království boha a krále plodnosti Priapa vládl klid a mír, Sherman stoupal nahoru za Marií svižným krokem a s romantickým požitkem. Jak bohémské! Jak… skutečné to tady je! Jak dokonale vhodné pro chvilky, kdy Vládce vesmíru odhazuje upjaté dekorum Park Avenue a Wall Street a pouští ze řetězu své darebné hormony! Maria si garsonku, takzvané hnízdečko, umístěnou na konci chodby ve čtvrtém patře, pyšnící se skříní namísto kuchyně a další namísto koupelny, pronajímala od své přítelkyně Germaine – naprosto dokonalé místo. To Germaine byla zcela jiná kapitola. Sherman se s ní setkal dvakrát. Postavou připomínala požární hydrant a na horním rtu jí bujel divoký porost chlupů, v podstatě knírek. Sherman nepochyboval, že je lesba. No a co? Celé je to tak skutečné! Olezlé! Neřestné. New York sám. Příval ohně ve slabinách!      Ten večer však Priapus vypadl ze sedla. Ten večer na ramena Vládce vesmíru doléhala tíha toho ponurého, dříve honosného, typického činžovního domu New Yorku z tmavého pískovce.      Jedině jezevčík byl štěstím bez sebe. Křepce vláčel bříško nahoru po schodišti. Teplé, suché a důvěrně známé místo. Když Sherman stanul před Mariinými dveřmi, překvapeně zjistil, že nemůže popadnout dech. Potil se. Pod jezdeckou pláštěnkou, kostkovanou košilí a trikem měl tělo celé rozpálené.      Ještě než stačil zaklepat, dveře se pootevřely na třicet centimetrů a v nich stála Maria. Dveře nechala přivřené. Stála tam a měřila si Shermana od hlavy k patě, jako by se zlobila. Z očí nad dokonalými vysokými lícními kostmi sršely blesky. Krátké mikádo připomínalo černou kapuci. Našpulené rty vytvořily písmeno o. Znenadání se usmála a pak se začala chichotat. Z nosu jí vycházela malá frkání, jak se snažila smích potlačovat.      „No tak,“ řekl Sherman, „pusť mě dál! Jen počkej, až ti budu vyprávět, co se mi stalo.“      Nato Maria otevřela dveře dokořán, ale místo aby jej nechala vstoupit, opřela se o zárubeň, překřížila nohy, založila si ruce na prsou, upřeně hleděla na Shermana a chichotala se. Na nohou měla kožené lodičky s vysokým podpatkem a černobílým šachovnicovým vzorem. Sherman se v botách moc nevyznal, ale tušil, že tyhle jsou přesně podle poslední módy. Maria si oblékla velmi krátkou, na míru šitou bílou gabardénovou sukni, jež zdůrazňovala její štíhlý pas. Sukně končila dobrých deset centimetrů nad koleny a odhalovala nohy, v Shermanových očích nohy baletky. Bílá hedvábná blůzka odkrývala horní polokoule ňader. Ve světle malinké předsíňky působila její postava jako vystupující reliéf – ty tmavé vlasy, lícní kosti a nádherné rysy tváře, ty výrazně vykrojené rty, krémová blůza a krémová oblá ňadra a ty zářivé, tak nonšalantně překřížené nohy.      „Shermane…“ Šeeermené. „Víš co? Jseš rozkošnej. Přesně jako můj malej bráška.“       To Vládce vesmíru lehce otrávilo, nicméně vešel dovnitř, a když procházel kolem ní, řekl: „Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      Maria pohlédla dolů na psa, který očichával koberec, aniž by ve dveřích změnila postoj. „Nazdar, Marshalle!“ Máršalé. „Marshalle, ty jeden promočenej tlustej saláme.“      „Počkej, až ti povím…“      Maria se rozesmála a zavřela dveře. „Shermane… vypadáš, jako kdyby tě někdo právě… zmačkal,“ udělala rukama gesto připomínající muchlání papíru – „a zahodil.“      „Jo, přesně tak se i cítím. Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      „Úplně jako můj bráška. Každej den chodil ze školy domů s trikem vyhrnutým z kalhot a odhaleným pupíkem.“      Sherman se podíval dolů. Vskutku. Kostkovaná košile se mu vyhrnula z kalhot a byl mu vidět pupík. Zastrčil košili zpátky, ale jezdeckou pláštěnku si nesundal. Nechtěl si tu udělat pohodlí. Nemohl se příliš zdržet. A nevěděl úplně přesně, jak to Marii vysvětlí.      „Brácha se každej den ve škole porval…“      Sherman přestal poslouchat. Mariin bráška už ho unavoval, ani ne tak kvůli tomu, že tím naznačovala, že i on sám je dětinský, ale proto, že o tom pořád mlela. Na první pohled Maria Shermanovi nikdy nepřipadala jako ideál typické Jižanky. Vypadala spíš jako Italka či Řekyně. Ale žvanila jako Jižanka. Slova jí bez ustání vybublávala z úst. Pořád ještě mlela, když Sherman prohlásil: „Víš, zrovna jsem ti volal z budky. Chceš vědět, co se stalo?“      Maria se otočila a přešla pár kroků doprostřed bytu, obrátila se a zaujala pózu s hlavou skloněnou ke straně a s rukama v bok. Bezstarostným způsobem předsadila jednu nohu v lodičce na podpatku před druhou, narovnala ramena, lehce se prohnula v zádech, vypjala ňadra a řekla: „Všiml sis něčeho nového?“      O čem to sakra mluví? Sherman neměl na nic nového náladu. Přesto si ji pečlivě prohlédl. Má nový účes? Nějaký šperk? Kristepane, její manžel ji zasypával tolika šperky, kdo to má pořád sledovat? Ne, musí to být něco v pokoji. Těkal očima kolem. Místnost měla patrně kdysi před sto lety sloužit jako dětský pokoj. Nacházel se tu malý arkýř se třemi křídlovými okny a sedátkem pod nimi. Přeletěl zrakem nábytek… tři stejné staré židle z ohýbaného dřeva, stejný škaredý humpolácký dubový stolek s jednou nohou, stejná stará matrace na pružinovém roštu s přehozem z manšestru a třemi nebo čtyřmi kašmírovými polštářky, jež měly za úkol navozovat vzhled divanu. Celé to místo křičelo – nouzovka. Každopádně se tam ale nic nezměnilo.      Sherman zavrtěl hlavou.      „Vážně ne?“ Maria kývla hlavou směrem k posteli.      Teď to Sherman spatřil. Nad postelí visel malý obrázek v obyčejném rámečku ze světlého dřeva. Popošel o pár kroků blíž. Na obrázku byl nahý muž zezadu. Kresba načrtnutá hrubými tahy černé barvy, způsobem, jakým by snad mohlo malovat osmileté dítě, za předpokladu, že by osmileté děcko něco pohnulo k tomu, aby namalovalo nahého muže. Vypadalo to, že se muž sprchuje, alespoň nad hlavou měl něco, co mohla být hlavice sprchy, ze které se řinuly lajdácky načmárané černé čárky. Zdálo se, že se muž sprchuje v naftě. Byl opálený a na kůži měl nechutné šmouhy levandulové barvy připomínající spáleniny. Taková mazanice… Nechutné… ale z obrazu vyzařovala posvátná záře opravdového umění, a Sherman proto s upřímným ohodnocením zaváhal.      „Kdes to vzala?“      „Líbí se ti? Znáš ho?“      „Koho?“      „Filippa Chirazziho.“      „Ne, neznám.“      Usmívala se. „V Timesech o něm napsali celý článek.“      Sherman nechtěl vypadat jako ignorantský omezenec z Wall Street a znovu si začal to umělecké dílo prohlížet.      „No, má to jistou… jak bych to vyjádřil?… Přímost.“ Bojoval s touhou být ironický. „Kdes to vzala?“      „Filippo mi ho dal.“ Velmi radostně.      „Jak štědré.“      „Arthur si od něj koupil čtyři obrazy, úžasné, ohromné.“      „Ale Arthurovi ho nedal. Dal ho tobě.“      „Chtěla jsem taky jeden. Ty velké patří Arthurovi. Navíc, Arthur by nerozeznal Filippa od… od, nevím od koho, kdybych mu to neřekla.“      „Hm.“      „Tobě se nelíbí, viď?“      „Líbí. Ale popravdě řečeno, jsem vynervovanej. Zrovna jsem udělal zatracenou pitomost.“      Maria přestala pózovat a posadila se na okraj postele aspirující na divan, jako by říkala: „Tak dobře, jsem připravena tě vyslechnout.“ Dala si nohu přes nohu. Sukně se jí vyhrnula až do půlky stehen. A i když její nohy, ty její exkluzivní boky a stehna, zrovna teď nebyly na pořadu dne, Sherman z nich nedokázal spustit oči. V punčochách se leskly. Zářily. S každým pohybem se ta nádhera třpytila.      Sherman zůstal stát. Jak se chystal Marii vysvětlit, neměl moc času.      „Vzal jsem Marshalla na procházku.“ Marshall ležel natažený na koberečku. „Pršelo. A on se začal vzpouzet.“      Když se dostal k části s telefonem, i jen pouhým popisováním celé té události se znatelně rozrušil. Všiml si, že Maria rozrušení, pokud tedy nějaké cítila, úspěšné skrývá, ale Sherman se nedokázal zklidnit. Zaníceně se pustil do emocionálního jádra pudla, do toho, jak se cítil hned potom, co zavěsil – a Maria ho přerušila pokrčením rameny a lehkým mávnutím ruky.      „Shermane, o nic nejde.“ Šérmené, o nic nejdééé. ¨      Zíral na ni.      „Vždyť jsi jen telefonoval. Nechápu, proč jsi prostě neřekl: ,Ach, promiňte, volám přítelkyni Marii Ruskinové.‘ To bych udělala já. Nikdy se nenamáhám Arthurovi lhát. Neříkám mu každou kravinu, ale nelžu mu.“      Mohl by býval použít tak nestoudnou taktiku? Nechal si to projít hlavou. „Hmmmmm.“ ¨      Vyšlo to z něj jako zasténání. „Nevím, jak bych asi mohl jít večer v půl desátý ven s tím, že jdu vyvenčit psa, a pak zavolat a říct: ,Ach, promiň, já jsem vlastně šel ven, abych zavolal Marii Ruskinové.‘“      „Víš, jaký je mezi námi rozdíl, Shermane? Tobě je tvojí ženy líto, ale mně mýho muže ne. Arthurovi bude v srpnu dvaasedmdesát. Když si mě bral, věděl, že mám svoje přátele, a věděl, že mu nejsou sympatický, a on měl zase svoje kámoše a věděl, že ty nemám ráda já. Nemůžu je ani vystát. Všechny ty starý Židáky… Nekoukej na mě, jako bych řekla něco strašnýho! Takhle o nich mluví Arthur. O Židácích a o gójích a mně říká šiksa. Dokud jsem ho nepotkala, nikdy jsem nic z toho neslyšela. To já jsem ta, která si vzala Žida, ne ty, to já musela během posledních pěti let spolknout hromadu těchhle židovskej keců, a tak z toho můžu něco použít, když se mi zachce.“      „Řeklas mu, že tu máš svůj vlastní byt?“ „Pochopitelně, že ne. Řekla jsem ti, že mu nelžu, ale neříkám mu o všech prkotinách.“      „Tohle je prkotina?“      „Není to tak důležitý, jak si myslíš. Je to otrava. Majitel zas dělá povyk.“      Maria vstala, došla ke stolku, vzala z něj list papíru, podala ho Shermanovi a znovu si sedla na kraj postele. Byl to dopis od právnické fi rmy Golan, Shander, Morgan a Greenbaum pro paní Germaine Bollovou ohledně jejího postavení nájemce v bytě s regulovaným nájemným vlastněným společností s ručením omezením Winter Real Properties. Sherman se nedokázal soustředit. Neměl chuť to řešit. Maria pořád odbíhala od tématu. Připozdívalo se.      „Já nevím, Marie. To si musí vyřešit Germaine.“      „Shermane?“ ¨      Usmívala se s pootevřenými rty. Vstala. ¨      „Shermane, pojď sem.“      Popošel k ní několik kroků, ale nechtěl se dostat moc blízko.      Výraz na její tváři napovídal, že ona má na mysli velice blízko. „Ty si myslíš, že máš doma průšvih, ale vždyť jsi neudělal nic jiného, než zatelefonoval.“      „Ha. Já si nemyslím, že mám průšvih, já to vím.“      „No, dobře, takže, když už teda průšvih máš a zatím jsi nic neudělal, třeba bys možná něco udělat měl, protože teď už je to stejně jedno.“ ¨      Pak se ho dotkla.      Bůh Priapus, dosud k smrti vyděšený, povstal z mrtvých.      Natažený na posteli Sherman letmo pohlédl na jezevčíka. Ta bestie vstala z koberečku a šla k posteli. Dívala se na ně a vrtěla ocáskem.      Prokristapána! Nemůže čistě náhodou existovat nějaký způsob, jakým by pes mohl dát najevo… Něco, čím psi dávají najevo, že viděli… Judy se ve zvířatech vyzná. Dělala z každé Marshallovy nálady vědu, až to bylo odporné. Neexistovalo něco, co jezevčíci dělají, když se stanou svědky… Ale potom se jeho nervová soustava začala tavit a bylo mu to jedno.      Jeho veličenstvo, bůh, nejpradávnější z pradávných králů Priapos, Vládce vesmíru, necítil žádné výčitky svědomí.      Sherman si odemkl dveře a schválně tropil větší familiární hluk než obvykle.      „Hodný Marshall, moc hodný.“      Hlučně si svlékal pogumovaný kabát, cinkal přezkami a utrousil několik uf.      Po Judy ani vidu.      Z mramorové haly vedly dveře do obýváku, jídelny a malé knihovny. Každá místnost vyzařovala dobře známé světlo a vycházely z ní odlesky vyřezávaného dřeva, broušeného skla, krémově bílého hedvábí, glazurovaného laku a ostatních dechberoucích a nesmírně nákladných úprav, provedených jeho manželkou, tou aspirující dekoratérkou. Pak si všiml. Veliký kožený ušák, který normálně stál čelem ke dveřím do haly, byl otočen na druhou stranu. Těsně nad opěradlem vykukoval vršek Judyiny hlavy. Vedle křesla stála lampa. Vypadalo to, že si Judy čte.      Postavil se do dveří.      „Tak! Jsme zpátky!“      Žádná odpověď.      „Mělas pravdu. Promokl jsem a Marshall nebyl radostí bez sebe.“      Nepodívala se na něj. Z ušáku se ozval pouze její hlas.      „Shermane, když chceš mluvit s někým jménem Maria, proč místo toho voláš mně?“      Sherman vkročil do místnosti.      „O čem to mluvíš? Když chci mluvit s kým?“      Ten hlas: „Ale proboha živého. Nenamáhej se, prosím, lhát.“      „Lhát – o čem?“ Pak Judyina hlava vykoukla na jedné straně ušáku. Ten pohled, jaký mu uštědřila! Se srdcem v kalhotách se Sherman vydal směrem ke křeslu.      Tvář jeho ženy obklopená aureolou jemných hnědých vlasů byla stažená v čiré agonii.      „Judy, o čem to mluvíš?“      Nejprve nebyla rozčilením schopna slova. „Přála bych si, abys viděl, jak uboze se tváříš.“ „Já netuším, o čem to mluvíš!“      Pronikavý tón jeho hlasu ji rozesmál.      „Takže, Shermane! Vážně tu hodláš stát a tvrdit mi do očí, že jsi sem nevolal a nechtěl mluvit s někým jménem Maria?“      „S kým?“      „S nějakou malou štětkou, pokud bych musela hádat, jménem Maria.“      „Judy, přísahám Bohu, netuším, o čem mluvíš! Venčil jsem Marshalla! Já nikoho jménem Maria ani neznám! Někdo sem volal a chtěl mluvit s nějakou Marií?“      „Aaaach!“ Krátké zaúpění vyjadřující nevíru. Vstala a podívala se mu přímo do očí. „Stojíš tu přede mnou! Myslíš si, že nepoznám tvůj hlas v telefonu?“ ¨      „Možná poznáš, ale dnes večer jsi ho neslyšela. Přísahám Bohu.“      „Lžeš!“ Zle se usmála. „A jsi mizernej lhář. A mizernej chlap. Myslíš si, jak nejsi úžasnej, ale jsi tak ubohej. Lžeš, že je to tak?“      „Nelžu. Přísahám Bohu, vzal jsem Marshalla na procházku a vrátil se sem a prásk – jako, já skoro nevím, co říct, protože vážně netuším, o čem to mluvíš. Chceš po mně, abych souhlasil s negativním předpokladem.“      „Negativní předpoklad.“ Z noblesní fráze odkapávalo znechucení. „Byl jsi pryč dost dlouho. Stihnuls jí dát pusu na noc a pěkně ji uložit do postele?“      „Judy…“      „Stihnuls?“      Sherman odvrátil oči od jejího zuřivého pohledu, zvedl ruce dlaněmi nahoru a vzdychl.      „Poslouchej, Judy, ty se úplně… naprosto… neskonale mýlíš. Přísahám Bohu.“      Upřeně na něj hleděla. Najednou měla v očích slzy. „Ach, tak ty přísaháš Bohu. Ach, Shermane.“ Začínala popotahovat. „Já nehodlám – jdu nahoru. Támhle je telefon. Tak proč jí nezavoláš odsud?“ Hlas se jí zajíkal pláčem. „Je mi to jedno. Je mi to vážně fuk.“      Vyšla z pokoje. Slyšel, jak cestou ke schodišti klapají podpatky po mramorové podlaze. ¨      Sherman šel ke stolu a sesunul se do otáčecí židle od známého anglického návrháře Hepplewhitea. Zrak mu padl na římsu táhnoucí se podél stropu malého pokoje. Z bohatě vyřezávaného indického sekvojového dřeva vystupovaly reliéfy postav pospíchajících po městském chodníku. Judy si římsu nechala vyrobit v Hongkongu za omračující cenu… mých peněz. Pak se předklonil. K čertu s ní. Zoufale se snažil znovu rozdmýchat plameny oprávněného rozhořčení. Rodiče nakonec měli pravdu, že ano? Zasloužil si někoho lepšího. Judy byla o dva roky starší než on a jeho matka řekla, že to může být problém – což, způsobem, jakým to řekla, znamenalo, že to bude problém. A dal na ni? Kdepak. Jeho otec, pravděpodobně odkazuje na Cowlese Wiltona, který měl krátké nezdařené manželství s jakousi neznámou židovskou holkou, prohlásil: „Není zrovna tak snadné zamilovat se do nějaké bohaté dívky z dobré rodiny?“ A dal na něj? Ne, ne, kdepak. A všechny ty roky se Judy, dcera profesora historie ze Středozápadu – profesor historie ze Středozápadu! – chovala jako intelektuální aristokratka – jo, ale nevadilo jí přitom používat jeho peníze a jméno jeho rodiny, aby se dostala mezi tu svou novou společenskou smečku, rozjela to svoje dekoratérské podnikání a skandalizovala jejich jméno a jejich apartmá na stránkách těch sprostých levných plátků, jako byl ten o ženské módě zvaný W a Architectural Digest a další podobné, že? Ó, ne, ani na vteřinku! A co z toho má on? Čtyřicítku na krku hopkající neustále do fi tness centra – ¨      – a najednou ji spatří takovou, jako tenkrát poprvé v tu noc před čtrnácti lety ve Village v bytě Hala Th orndika se zdmi vymalovanými čokoládovou hnědou a ohromným stolem pokrytým obelisky a davem, o hodně více než bohémským, pokud tedy chápal výraz bohémský správně – tu dívku se světle hnědými vlasy a krásnými, velice krásnými rysy a rozevlátými sporými šaty, které tolik odhalovaly z jejího dokonalého útlého těla. A najednou cítí ten nepopsatelný způsob, jakým se spolu dokázali tak dokonale od všeho izolovat a zakuklit se v jeho malém bytě na Charles Street a v jejím bytečku na Západní devadesáté, imunní vůči všemu, co na něj uvalili jeho rodiče, Buckleyova základní škola, střední škola svatého Pavla a Yale – a vzpomněl si, jak jí řekl – v podstatě těmito slovy! – že jejich láska bude nade… vše –      – a teď čtyřicetiletá, vyzáblá a vyhladovělá, cvičením vymustrovaná téměř až k dokonalosti jde s pláčem do postele.      Znovu se ztěžka opřel. Jako tolik mužů před ním nedokázal ustát ženské slzy. Svěsil svoji ušlechtilou bradu až na límec. Sesul se hluboko do židle.      Bezmyšlenkovitě stiskl tlačítko na desce stolu. Žaluziové dveře na napodobenině skříňky z osmnáctého století vyjely nahoru a objevila se obrazovka televize. Další z počinů jeho drahé vzlykající dekoratérky. Otevřel zásuvku stolu, vyndal z ní dálkový ovladač a přístroj zapnul. Zprávy. Starosta New Yorku. Pódium. Rozhořčený černošský dav. Harlem. Potyčky a vřava. Veřejné nepokoje. Starosta se utíká ukrýt. Výkřiky… zmatek… vážně nesmyslné. Naprosto bezúčelné. Pro Shermana to mělo stejný význam jako lehký závan větru. Nedokázal se soustředit. Vypnul televizi.      Měla pravdu. Vládce vesmíru je ubožák, mizera a lhář. (1.) Boston Cracked Shoe look – populární styl mužů z vyšších vrstev v oblasti Nové Anglie během 50.–80. let minulého století. Záměrné nošení starých, neustále dokola spravovaných bot jako doplňku k velmi drahým oblekům. Jednalo se o jisté gesto skromnosti bohatých vzdělaných Američanů, kteří si mohli dovolit koupit cokoliv. (Pozn. překl.)   Tom Wolfe je autorem více než tuctu knih. Mezi nejznámější, u nás přeložená díla patří Kyselinovej test, Ohňostroj marnosti a Muž na vrcholu, a poté další, u nás nepřeložené tituly Im Am Charlotte Simmons a Back to Blood. V roce 2010 získal Tom Wolfe ocenění od Národní knižní nadace za vynikající přínos americké literatuře. Zemřel v roce 2018. Podle knihy Ohňostroj marnosti byl natočen stejnojmenný slavný film obsazený hvězdnými herci, jako jsou Morgan Freeman, Tom Hanks, Bruce Willis a Melanie Griffithová.   Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti. Bourdon 2019, vázaná.

Čas načtení: 2019-09-18 09:26:22

Mariusz Szczygieł: Není (ukázka z knihy)

Reportáž Mariusze Szczygieła s názvem Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v nyní vydané knize Není, se objevila nejprve v novinové příloze. Druhý den tehdejší polský premiér Donald Tusk řekl, že po jejím přečtení celou noc nespal. Když za ni autor posléze přebíral Cenu Andrzeje Woyciechowského, předával mu ji tehdejší prezident Bronisław Komorowski, jenž pronesl: „Nespal nejen Tusk, ale ani já.“ Snad je tím jasně naznačeno nejen postavení literární reportáže v Polsku, ale rovněž postavení Mariusze Szczygieła v polské společnosti, význam, který získal skrze psané slovo. Polský autor je ostatně dostatečně znám i českým čtenářům především díky knize Gottland, ale i dalším titulům. V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily. Píše také o svém stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Mohlo by se přitom zdát, že jedním z příznaků literární reportáže je hledání pravdy. Ovšem, jak říkávají někteří historici, není nic horšího než pamětníci… Problematičnost snahy přiblížit se skrze vzpomínky ke skutečnosti naznačuje v jednom textu rovněž Mariusz Szczygieł: „Známý neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, se detailně pamatoval na evakuaci při bombardování Londýna. Po letech vyšlo najevo, že byl tenkrát mimo Londýn a o tom bombardování mu psal bratr v dopise. Polovina lidí si bohužel pamatuje události, které se nikdy nestaly. Odborníci na umělou inteligenci z Harvardu píší, že by nechtěli mít ve svých informačních systémech tak nespolehlivý mechanismus, jako je lidská paměť.“ Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike. Ukázka z knihy: JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu, tolik napracoval.      Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanáctém. A tak je tady naposled, počtvrté.   Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž o tobě v Praze. Jak by měla vypadat?      No, tak to tam musí být moje příjmení a křestní jméno – Szczygieł Jerzy. A ten text musí být lehký, ne těžký, protože v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zajímavý a úchvatný.      Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve, měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát.      Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl!   Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s českou dechovkou přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství.      To je ono!      Cože?      No, mládnu, říká tatínek od televizoru.      Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatínek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí vesele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě takovou radost, tu už v nich církev zabila.      V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek, v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován.      Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká: Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstupenka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco, kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to tenkrát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečinkami a řekl, aby mu prodali jízdenku?      Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatínek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi. To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vůbec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen takovej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej, protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek, že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe. Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé, u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže.      Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami, ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí, nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou.      Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text.      Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let. Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do našeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte, propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A když se vidíte v těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, jenomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský, a tak to harakiri děláte těm druhejm?      Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci neposlouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat, tak ať nám ten pán nekazí chuť k jídlu. Pověz mu, že čeština je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovanských jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina.      Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro maminku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy, je tak šťastný, že ani neví co říct.      Dvě kosy?      Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem projdou a člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem pomaloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž.      Pláž?      Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek. Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje. Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece jedeme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli chodit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené. A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhlédnout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád.      Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel moderní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to koupil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlušují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom. Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr. Gaga“ – psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi primárním instinktem a neovládají své pohyby vůlí. Ale představení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a potom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju, že odteď budu dobrý člověk.      Proč odteď? ptá se maminka.      Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost.      Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat nahlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevišti ticho, tak se v hledišti nemluví.      A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by mě prosím tě slyšel?      Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na jejich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek, stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout. Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která posluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí těleso a rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: světové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi složili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte, že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni na kolena před jeho láskou…“ Anebo Killing Me Softly with His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohlašují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor, uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“ a ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevypátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se zřetelným vé na začátku. CD spolkli a vypustili ze sebe jako cédéčko, DVD jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji, natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to, že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají? Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku.      Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenectví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník, než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. století přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z jedenadvacátého století přece jen vidím mravní nadřazenost v Káefcíčku.      Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek.      V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik. Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem.      Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý, protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou. Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubistická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zajímavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné!      I když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví. Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly, jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí odrážet chvění doby.      Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka?      Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak učený a nikdy jsi neslyšel slova Franz a Kafka? Tatínku, a co ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten domeček, kde bydleli.      Proč ještě jednou?      Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl ukládat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát.     Až už nebudu vidět vůbec. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mariusz Szczygieł (1966), spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je členem polského Institutu reportáže (www.instytutr.pl), v jehož nakladatelství vydávají dokumentární literaturu i českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011), Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016). Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014–2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem přeloženým do devatenácti jazyků a ověnčeným mnoha cenami. V roce 2014 například označil spisovatel Julian Barnes v deníku The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Za reportáž Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v jeho knize Není, byl Mariusz Szczygieł vyhlášen Novinářem roku 2013. Z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová, 304 stran, vydala nakladatelství DOKOŘÁN a JAROSLAVA JISKROVÁ – MÁJ roku 2019, první vydání v českém jazyce.

Čas načtení: 2025-03-20 07:10:00

Jak najít kompromis mezi tím, co chci a tím, co se ode mě očekává?

Ahoj, potřebovala bych poradit. Ve škole se snažím učit co nejlépe, chodím na gymnázium a dávám do toho hodně energie. I když se učím, často mám nakonec horší známku, než bych chtěla. Připadá mi, že bych mohla dokázat víc, protože když jsem byla mladší, měla jsem samé jedničky. Teď mám na vysvědčení občas dvojky, a beru to moc špatně. Občas mám pocit, že si nezasloužím všechno, co v životě mám, i když mám ráda sebe i své okolí a jsem na sebe pyšná. Mám velké plány do budoucna, ale škola mě někdy zpomaluje v mých cílech. Třeba bych raději vstávala o pár hodin později a šla spát později, protože jsem spíš noční sova. Kvůli tomu spím málo, ale nejde to jinak. Kamarádi si z toho dělají srandu, a i když vím, že to nemyslí vážně a nevadí mi to, někdy mě to přiměje nad tím přemýšlet. Jen od sebe očekávám hodně a budu očekávat ještě víc, protože vím, že jsem skvělá… ale mám pocit, že na sebe někdy tlačím až moc a nejsem si jistá, jestli je to správné. Nechci, aby mě škola brzdila v mých snech, ale zároveň vím, že je důležitá. Jak najít rovnováhu mezi tím, co chci, a tím, co se ode mě očekává? Jak si nastavit zdravější přístup k učení a výkonu, abych si tolik nevyčítala, když se mi něco nepovede tak, jak bych chtěla? A hlavně – jak dosáhnout lepších známek bez toho, abych se přetěžovala? Budu ráda za jakoukoli radu. Děkuji! Anonymka, 13 let, 8. třída.

Čas načtení: 2026-02-23 14:20:00

Zpověď slovenského hokejového fanouška: Víc jsme udělat nemohli

„Velmi dobře vím, kdo je na Slovensku ve vládě. Vím, kdo je ve vedení hokejového svazu. Vím, co jsou hráči z KHL zač. Jen si nemyslím, že to znehodnocuje čtvrté místo,“ píše slovenský novinář Samo Marec v ohlédnutí za olympiádou.

Čas načtení: 2026-03-25 19:24:58

Vim Classic

Jelikož vývojáři editorů Vim a Neovim začali při vývoji využívat LLM, Drew DeVault se rozhodl forknout Vim a vytvořil projekt Vim Classic. Vychází z Vimu 8.2.0148, tj. těsně před zavedením Vim9 skriptování.

Čas načtení: 2024-01-30 16:30:00

Houpačky: Slušný vychování: Párkrát se mi povedlo podat někomu ruku, ale pak mi bylo hrozně špatně

„Když mě vedli na OSPOD, mluvili o mně, že jsem chyba v systému. Že jsem dokázala tak dlouho žít v silně devastujícím prostředí a nikdo si toho nevšiml. Ale já vím, že já nejsem ta chyba v systému, ale že ten systém má chyby. Hrozně bych chtěla, aby mě měl někdo rád. Ale vím, že mě nikdo rád nemůže, protože nemám ráda sebe,“ říká Dita v podcastu Slušný vychování.

Čas načtení: 2023-12-21 15:03:52

Je super s ním partnerku dráždit – vibrátor s dvojitým silikonem Front Row Purple (RECENZE)

Dvojitý silikon, hmm, jak to asi bude vypadat? Co od toho mám čekat? Jednoduchý silikon nestačí? Bude to stát za to? To jsou jen některé z otázek, které mě napadaly než jsem krabičku s vibrátorem otevřela. Tedy dvojitý silikon, to je skutečně pecka na dotek. Nikdy jsem se nesetkala s tak měkkým vibrátorem a musím […] Článek Je super s ním partnerku dráždit – vibrátor s dvojitým silikonem Front Row Purple (RECENZE) je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Drtivý útok na klitoris od vibrátoru We-Vibe Thrill – RECENZE Chci tebe, nebo tebe? Už vím, chci oba… najednou! Partnerský vibrátor We-Vibe 4 RECENZE Vibrátor Miss BI – tahle slečinka útočí dvěma zbraněmi – RECENZE

Čas načtení: 2024-01-28 13:05:11

Kdy už budeš řídit?

aneb jak se rozjezdit po autoškole Já vím, já vím, tohle téma na internetu figuruje snad tisíckrát, ale neuškodí se podělit i o mé zkušenosti. Nevím jestli jsem byla jediná, která měla možnost jezdit autem až rok po tom, co jsem…

Čas načtení: 2019-11-10 09:04:31

Pokračování: Nebyl to jen sen?

Čtení na pokračování, díl devátý Předchozí díl zde A už jsme byly zpátky. Čas na hodinách na mobilu nás obě překvapil. Neuběhla ani minuta. Jako bychom nikde nebyly! Je to vůbec možné? Když jsme vybíhaly z tělocvičny po chodbě pryč, školník si nás všiml. „Markétko!“ zvolal. „Já vím, po chodbě se neběhá.“ A zpomalila jsem. Alča běžela až před školu. Měla vytřeštěné oči a sotva popadala dech. I když věděla, že se to všechno stalo, pořád jí něco uvnitř říkalo, že je to vlastně tak nějak bláznivé. Nejspíš potřebovala někoho, kdo by ji štípl do ruky, aby věděla, že to nebyl jen sen. „Počkej, Markétko, je všechno v pořádku?“ zeptal se pan školník. Ale já jsem ho neslyšela. Taky jsem měla zvláštní pocit, jako by mi srdce strašně nahlas bušilo a přehlušovalo všechen okolní lomoz. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout! Vždyť jsem se před chvílí vrátila z minulosti. Dokázaly jsme to! My jsme to dokázaly! Hučelo mu v myšlenkách. Pak jsem se zastavila. V ruce jsem svírala malý meč a papír s adresou. Všechno bylo skutečné! Pozorovala jsem ty dvě věci a přemýšlela a hloubala a dumala a možná to na mně bylo až příliš okatě vidět, protože se mě mladší spolužák hned zeptal. „Na co myslíš? Zapomněla jsi něco?“ A pak si všiml hračky: „Co to máš?“ Jeho otázky mě probraly z přemýšlení k životu, až jsem sebou trhla. „To jsem dostala od jednoho kluka. Ale to už je dávno.“ Ono se řekne, že se viděli před chvilkou, ale ve skutečnosti, když se takhle člověk zamyslí, to taky klidně může být třicet let! Rozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím Alču. Skrývala se za stromem a ukazovala na mě, abych k ní šla. „Počkej,“ volala jsem. „Já se ještě musím na chvilku vrátit,“ dodala jsem a otočila se zpátky do školy za panem školníkem. Pak jsem mu vyprávěla příběh o Markovi a lidech na náměstí, o klukovi, co nesl velkou vlajku, o tom, že jsme našli páníčka pro zatoulaného jezevčíka a že to nebylo vůbec jednoduché (!), že jsem viděla opravdu starou minci, a že vím, co je kinofilm. „Bylo to neuvěřitelný!“ Mávala jsem rukama po prostoru a oči mi zářily. „Byla jsem tam se svou nejlepší kamarádkou a opravdu jsme si to užily! Chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat, že jste mi to tajemství prozradil.“ „Tak to ses dozvěděla hodně, Markétko. Já jsem tenkrát chodil už do práce. Bydlil jsem na malém městě, ale když přišla tahle doba, tak jsme se s ostatními kamarády sbalili a jeli do Prahy. Tehdy se sešlo na Václavském náměstí na dvěstě tisíc lidí. A z jednoho z balkonu tam poprvé promluvil Václav Havel. Já jsem ho tehdy ještě neznal. Byla tam neuvěřitelná atmosféra. Měli jsme pocit, že děláme něco opravdového a velikého.“ „Dělali jste dějiny,“ vzpomněla jsem si. „To je přesný. Ano, dějiny jsme dělali. Pak jsme jeli ještě několikrát do Prahy. Měl jsem pocit, že je nás čím dál víc. Nebylo vůbec vidět, kde je začátek a konec. Na začátku prosince se otevřely hranice, které dříve strážili vojáci ve zbrani. Najednou mohli lidé vycestovat do Rakouska, ale také se sem konečně mohli vrátit ti, kteří měli do naší země zakázaný vstup. Třeba se vrátil Karel Kryl. To byl zpěvák a takový rebel. Jeho písničky jsem měl moc rád.“ „Ale proč sem někteří lidé nemohli jezdit? A my nesměli ven?“ „To se budete teprve učit ve škole. Tehdy stát chtěl všechno kontrolovat a kdo nesouhlasil, toho se chtěl nějak zbavit.“ Představila jsem si zemi, jak v ní žijí poslušní roboti, kteří když ráno zazvoní budík, vylezou poslušně z postele, všechno dělají přesně podle řádu a večer se zase zapojí do zásuvky, aby se přes noc nabili pro další poslušný den. Ale tím kabelem přichází do spánku slova: musíš poslouchat, musíš poslouchat. A pak jsou tam i takoví roboti, kteří se rozhodnou, že nepotřebují nabíječku, aby byli druhý den svěží, že jim k tomu stačí jen spánek, a kabel odstřihnou. V tu chvíli se stanou lidmi a nikdo jim už nenašeptává, co mají dělat, a oni se rozhodují sami. Ulice už nejsou stejně rovné, ale klikaté a různých směrů a oni musí sami přemýšlet, kterou cestou se vydají. A ať je jejich rozhodnutí potom dobré nebo špatné, to už je jen na nich. Je to o hodně těžší přijít na to sám, než jen se řídit pokyny. A není lepší mít život lehčí? Nebo těžší, ale svůj? Podrbala jsem se na bradě. „A co to druhé děvče? Proč tu není teď s tebou?“ zeptal se pan školník. „Čeká na mě venku. Je to opravdu nejlepší kamarádka. Kdo ví, jestli bychom bez ní Haryka zachránili! Pomáhala mi ho vytáhnout z té díry. Ale víte, co bych ještě chtěla vědět? Kde je teď Marek? Jestli bych ho mohl zase vidět?“ Další pokračování zde Obrázky: pixabay.com, wikipedie.cz

Čas načtení: 2019-11-10 08:00:50

Bonusový příběh: Já a Anastázie; Cesta do země malovaných plakátů

Čtení na pokračování I. VELKÉ TAJEMSTVÍ Po chodbách se běhat nemá. Je to ve školním řádu a je to škoda. Protože jsou dlouhé s kluzkým povrchem a snadno k tomu svádějí. Myslím, že kdyby dospělí doopravdy nechtěli, aby se po nich běhalo, klouzalo a skotačilo, tak by je takové nestavěli. Klidně by mohli být krátké, úzké a s překážkami. Alča umí dělat hvězdy. Vypne ruce, vypne nohy a přetočí se dokola, jako by pro ni neplatila žádná gravitace. A chce se naučit i salto vzad. Stejně jako velcí kluci venku vzadu za hřištěm. Natahali si tam staré matrace, které kdosi vyhodil, a trénují každé volné odpoledne. Jenže teď už je docela pozdě. Ve škole skoro nikdo není. Děti odešly z kroužků, jen já jsem se trochu zdržela. A když jsem stála na té chodbě a kolem dokola nikdo, chtěla jsem to zkusit. Aspoň jednou. Jaké to bude, když se rozeběhnu a sklouznu? Jak dlouho pojedu? Kdyby na mých podrážkách byla modrá barva, jak dlouhou by udělala čáru? A tak jsem se pořádně rozeběhla a zvedla ruce a svištěla a v tu chvíli ze schodiště vystoupil pan školník. Podíval se na mě tím svým typickým výrazem. Už má hodně prošedivělé vlasy a husté obočí. Ale když se dívá vážně, jako by se mu ty chloupky na obočí rozčíleně vztyčily. On není vůbec zlý, chce jen vypadat strašně důležitě, abychom ho nebrali na lehkou váhu. Protože po školních chodbách se opravdu běhat nemá! Ne nadarmo je to ve školním řádu. Snadno by se mohl stát úraz a kdo by pak chtěl ležet doma s nohou v sádře, když by mohl zase někde jinde něco jiného podnikat. Trochu jsem se zastyděla. Já vím, že mě to strašně lákalo, ale být přistižená, to je jiný pocit. Chtěla jsem to trochu napravit, aby si nemyslel, že jsem jen nějaká uličnice, a tak jsme spolu prohodili pár vět. „Já si myslím, že být školníkem je super práce. A navíc jsem slyšela, že taky školníci ve škole bydlí. A to si pak ani nemusíte vařit, že jo? Protože ve škole je navíc jídelna. A když potom všichni odejdou, tenhle celý obrovský barák máte jen pro sebe. Musíte si žít jako král! Tolik místností! Jako komnat na zámku! Kdybych já bydlela ve škole, tak bych se třeba večer chodila dívat do přírodopisného kabinetu. Mají tam dokonce vycpaná zvířata! Lepší jsou živá, to dá rozum. Ale tohle je taky nevídané! Nebo bych chodila do tělocvičny a houpala bych se na kruhách a nebo bych…“ „Nebo bys klidně běhala po chodbách a nikdo by tě nezastavil,“ smál se školník. Já jsem si ale dovedla představit noční dobrodružství v ještě mnohem lepším provedení: co takhle brázdit chodby na bruslích? Nebo na skateboardu jako Bart Simpson? Klidně by se tu mohly konat tajné noční závody, nebo strašlivě strašidelné exkurze. V přírodopisném kabinetu mají totiž ještě opravdového kostlivce v životní velikosti! Kdyby ho někdo v noci potkal uprostřed temné chodby, to by bylo! Takových možností, co se tu nabízí! Proč to ještě nikoho nenapadlo? Myslím, že pan školník je správný chlapík. On je to ve skutečností táta paní učitelky Doubkové ze 4.B. Někdy to je trochu legrace, když paní učitelka odchází do kabinetu a on na ni volá Anežko, stav se pak u mě, mám pro tebe tu ořechovou roládu, jak máš ráda. Děti se pak chichotají. Když je hodina, tak sedí vážně a bojí se, aby nedostaly pětku. A pak přijde přestávka a paní učitelka se na pana školníka usmívá. To je takový jiný úsměv než na kohokoliv jiného. Na rodiče se vždycky díváme jinak než na cizí lidi. A pak mi pan školník řekl o VTŠ, což je zkratka pro Velké Tajemství Školníků. „Ale slib mi, že to nikomu neřekneš. Tohle je závazné VTŠ, to se nesmí dostat mezi lidi! Víš, co by se všechno mohlo stát?“ V tu chvíli se pan školník tvářil dost přísně, až se mu zase naježilo obočí. Věděla jsem, že tohle je opravdu opravdu důležité. Ale musela jsem dodat: „Je mi to jasné, ale upřímně…“ „Copak ty neumíš udržet tajemství? Přece už nejsi žádné malé dítě.“ „Kdepak! To já umím! Kdyby se soutěžilo, kdo to nejdéle vydrží, jistojistě bych vyhrála! Nikdo by ho ze mě nevypáčil, ani kdyby mě mučili. Když se řekne slib, tak to platí a basta. Jenže zůstat s tajemstvím úplně sama je trochu smutný. Kdybych ho tak mohla sdílet se svou nejlepší kamarádkou, bylo by to naše společné tajemství. A s tím už se dají dělat věci!“ „Nejlepší kamarádka, říkáš, Markétko? Tak pokud je to opravdová upřímná kamarádka, právě taková, kterou člověk pozná možná jednou, dvakrát za život, pak ano, můžeš ji to říct. Společně tak budete mít možnost zažít úžasná dobrodružství, na která se nikdy nezapomíná. Markétko, buď ale zodpovědná. S takovým tajemstvím je spojena velká moc. Dávej pozor, ať to tobě a tvé kamarádce přinese jen to nejlepší a nikomu neuškodí. A teď mi tady opravdu a upřímně slib, že nikomu dalšímu, co je to VTŠ a jak funguje, za žádných okolností nevyzradíte.“ Slibuji,“ řekla jsem a na důkaz důležitosti okamžiku jsem si olízla prsty. Nemohla jsem se dočkat! To bude dobrodružství! V čem tedy vlastně spočívá Velké tajemství školníků? „V místech, kde v tělocvičně stojí cvičební nářadí, se v některých školách skrývá pod malým nenápadným koberečkem tajný teleportační kanál. Na světě jich je prý něco kolem stovky a poznáš je tak, že jsou na podlaze žlutou barvou označené dvě lidské stopy. Když se na ně postavíš a nebudeš se chvíli hýbat, odnesou tě pryč do úplně cizí školy a ještě k tomu v docela jiném čase, než je teď. Nevýhoda je, že to nemůžeš ovládat jako třeba stroj času. Ten kanál si dělá, co chce. Než se naděješ, jsi v tu chvíli docela někde jinde a můžeš jen hádat, kde a co se píše za rok.“ „Tak to je luxusní!“ zapištěla jsem radostně. „A jak se pak dostanu domů?“ „Stejným způsobem. Musíš se postavit na tytéž stopy a ty, naštěstí, tě jako zpátečním lístkem vrátí domů. Aspoň tuto cestu nepopletou.“ „Já už asi vím, co tu děláte po nocích,“ zachichotala jsem se. „Tak si tak říkám, že až budu velká, nebylo by špatné být školníkem. Teda vlastně v mém případě školnicí.“ Udržet tajemství, to dá vskutku práci. A vědět o něčem tak neuvěřitelném a nevyzkoušet to, to už je doslova nadlidský úkol. Naštěstí jsem se tímhle trápit nemusela. Pan školník mi ho nesvěřil pro nic za nic. Druhý den po obědě byla tělocvična zcela prázdná, a tak jsem se domluvila s Alčou, se svou nejlepší kamarádkou, kterou člověk potká možná jednou, dvakrát za život, že bychom mohli tuhle prapodivnost vyzkoušet. Ani mě nenapadlo, že bych do toho šla sama. Přeci jen bez Alči by to byl jen poloviční zážitek. Ne nadarmo se říká: ve dvou se to lépe táhne. A dva dají dohromady více nápadů a dostanou-li se do nějaké šlamastiky či nebezpečí? Prostě jedna druhé pomůžeme! Protože taky přece platí, že v nouzi najdeš přítele. Vždycky je lepší užít si dobrodružství ve dvou nežli sám. A slib je slib! To je pravda! A toto tajemství bude dvojnásobně stvrzené a ohlídané. Jen já, Markéta Vstřícná a Alena Moravcová! Když jsem odhalily přesně to místo, o kterém mluvil pan školník, uvědomily jsme si, že stopy tu jsou jen pro jedny boty. Chvíli jsem dumala, ale pak jsme se na sebe s Alčou významně podívaly a jako by do nás najednou trklo: Je přece jasné, že pokud bych si na ně nejprve stoupla já a chvilku po mně Alča, mohlo by to každou z nás odnést jinam? Ale! Když jedna vyleze druhé na záda, tak se obě přeneseme najednou na stejné místo! Heureka! Naprosto geniální! Pokračování zde Obrázky: pixabay.com

Čas načtení: 2012-05-02 00:00:00

Drama v Domažlicích

Předmluva Drama v Domažlicích proběhlo v sobotu 28.4. s celkovým počtem dvanácti účastníků a dvou organizátorů. Byla to jakási jednodušší šifrovačka spojená s pár akčními prvky (které se příliš nepovedly). Hra byla založená na následujícím příběhu. Jediné, co k vyřešení úkolu potřebujete je dobrý nápad a mapa Domažlic. Celá story je trochu upocená - chtěl jsem z toho udělat veledílo, ale trochu jsem nestíhal, málo spal a tak vzniklo, co vzniklo… 1. stanoviště Slunce pomalu klesalo k obzoru a svítilo muži přímo do očí. Příliš to nevnímal, jen bez přemýšlení sáhl po stínítku a pokračoval v rychlé jízdě. Spěchal. Seděl za volantem celý den a pomalu se blížil k cíli své cesty. Vyrazil jakmile obdržel zprávu, zastavil jen párkrát. Ve městě snížil rychlost jen nepatrně, první křižovatkou projel za hlasitého troubení ostatních aut, které jakoby ani neslyšel. Pak přeci jen trochu zpomalil, aby se rozhlédl po názvech ulic. Nic mu neříkaly, nebyl ve městě už pár desítek let. Ulice, které tenkrát znal, se teď patrně jmenovaly docela jinak. Zastavil u chodníku: "Dobrý den," zavolal na pána stojícího na chodníku, "potřeboval bych poradit, jak se dostat…" Zbytek věty se ztratil v hluku projíždějícího kamionu. Patrně neslyšel, pomyslel si a chystal se otázku zopakovat, když tu pán spustil. "V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli," odmlčel se. "Promiňte, ptal jsem se…", zkusil to znovu muž sedící v autě. "Já vím, já vím, vždyť vám to povídám," usmál se člověk se na chodníku, "Teď pozorně poslouchejte, kudy dál: Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu - ale v duši věčný máj, šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy, šel pouští - a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. Na shledanou, " a pokračoval pomalu dál svou cestou. Muž v automobilu procedil mezi zuby něco nepříliš slušného, ale protože v dohledu nebyl nikdo další, koho by se mohl zeptat, seděl a přemýšlel. Pak se podíval na ceduli s názvem ulice, usmál se, pomalu projel pár ulicemi a na konci jedné zastavil a zamířil k vrátnici. Řešení je v poznámkách pod čarou.1 2. stanoviště "Dobsrý den," oslovil muž z automobilu sleečnu za okénkem, "jsem Mareš, Marek Mareš. Přijel jsem…" "Čtvrté patro, pokoj 234," slečna ani nevzhlédla. Marek se chvíli pokoušel najít výtah, po chvíli to ale vzdal a raději vyběhl po schodech. Před pokojem se vzastavil. Zhluboka se nadechl a zaklepal. "Tak jsi dorazil," uvítala ho ve dveřích žena, která vypaedala, jako kdyby pár nocí nespala. Tvář měla strhanou, kruhy pod očirma, vlasy se snažila narychlo uhladit. Marka překvapila barva její kůže, připomínala mu starý zežloutlý papír. Příliš nezdržoval a pokračoval rovnou do pokoje. Byl průměrně zařízený a vypadal udržovaně, Marek ale ihned zaznamenal zatuchlý zápach místnosti. Uprostřed stáhla postel. "Jak je mu?" zepřtal se ženy, která mu otebvřela. Neodpověděla, do očí jí vrhkly slzy a ona schovala obličej do dlaní. Marek pokročil blíže k posteli, u které seděl muž držící starce za ruku. "Neměl jsi jezdit," otočil se muž na Marka. "Je to můj otec," odvětil. "Ty jsi svého otce távno ztratil. Zřekl ses ho. Zřekl jsi se nás všech!" Marek neodporoval. Tiše stál a díval se na umírajícího muže na posteli. Ten pomalu otevřel ooči a prázdným pohledem se zahleděl před sebe. "Už tu je?" zašeptal tiše. "Ano, tati, přijel." odpověděl muiž u postele. "Marku, já ti odpustil," pokračoval tedy pomalu, "usmiřte se s bratrem. Co bylo moje, bude vaše. Buďte zajedno a pokračuvte v mém díle. To je mé poslední přání. A teď běžte, chci být sám." Řešení opět pod čarou.2 3. stanoviště Lidé pomalu procházeli brankou, nasedali do aut a odjížděli. Obloha byla šedá, foukal studený vítr a nikdo proto zbytečně nepostával - i smuteční kondolence byly dnes nezvykle stručné. "Jak dlouho tu ještě zůstaneš?" zeptal se Marka bratr. Oba stáli před brankou a podávali si ruce s odcházejícími. "Pár dnů, možná týden." "Jestli chceš, můžeš se z hotelu přesunout k nám domů, místa máme dost," navrhl bratr. "Díky, brácho, ale raději ne. Rád se vracívám v nocích pozdě," usmál se Marek, "všiml jsem si, že Vlastě není úplně nejlépe a tak vám raději nechám váš klid." "Dobře, jak chceš," na chvíli se odmlčel. "S Vlastou se to táhne už déle," odkopl kamínek do křoví, "navíc teď pár nocí špatně spala, vždyť víš. Říká mi, že to není nic vážného, ale já už jí moc nevěřím - poslední dobou jezdí čím dál víc do nemocnice. Tak ať mi neříká, že to nic není. Alespoň že Adam je už starší, už se o sebe postará sám." "To je dobře. Kolik už mu vlastně je?" pokračoval Marek v konverzaci, i když bylo na první pohled znát, že si oba povídají jen z povinnosti. "Za měsíc mu bude jedenáct." Chvíli postávali mlčky a vyprovázeli poslední odcházející. Jakmile odešel i poslední, nasedli do auta a vraceli se domů. "Chceš zavést k hotelu?" "Jo." Ze schodů ještě Marek zamával na projíždějící auto a pak vkročil dovnitř. Pomalu vycházel po schodech. Pokoj měl skoro až nahoře a výtah opět nikde nenašel. "To je zvláštní," pomyslel si, když se seshora podíval na točité schody, "asi moderní architektura." Řešení pod čarou.3 4. stanoviště To, že otcovu poslední vůli nedodrží, bylo Markovi jasné od prvního okamžiku. Celé jeho podnikání považoval za ztrátu času. Kdysi to chtěl zkusit. Rozjet obchody podle svých představ. Brzy ale narazil a protože nechtěl ustoupit ani on ani jeho otec, skončilo to dvacetiletým vyhnanstvím. Dodnes si na ten den vzpomínal. Chtěl se svého dědictví co nejdříve zbavit a že se to Lukášovi, jeho bratrovi, nebude líbit, si byl jistý. Vždycky to byl jen tátův poslíček, pomyslel si a nahlas si odfrkl. Ničeho nedosáhl a s jeho vedením půjde podnik do bankrotu. Dříve nebo později. Tím si byl jist. Stačilo pár telefonátů, aby obvolal několik svých známých, sehnal důležité kontakty a pustil se do vyjednávání. To míval nejraději. Když se do toho pustil, dokázal nakupujícího zatlačit tak do kouta, že raději na jeho návrh přistoupil, i když byl pro něho nevýhodný. Tentokrát však doufal, že bude mít celou transakci co nejdříve z krku. První zájemce nebydlel daleko. Marek se rozhodl, že nebude vyjíždět s autem z garáže a raději si udělá po městě kratší procházku. Marek dorazil na místo ještě dříve očekával. Před domem seděl na silnici chlapeček a kreslil si cosi křídou po zemi. Markovi se to na první pohled zdálo jako jakýsi druh skákacího panáka, ale když se na kresbu díval déle, už si tím tolik jistý nebyl. "Zajímavé, hochu, a co to je?" nedalo mu to, aby se nezeptal. "To, to, to nic není. Nic!" odpověděl překvapeně chlapeček a rychle zmizel v domu. Řešení pod čarou.4 5. stanoviště "Tak jsme dohodnuti," seriózně oděný pán vstal a podával Markovi ruku, "pokud chcete, mám již připravenou smlouvu, stačí už jen doplnit drobnosti a můžeme to podepsat, ať to máme z krku, co říkáte?" Radostí téměř zpíval vše, co řekl. Právě mu padla do klína celá konkurence, kterou ve městě ještě vůbec měl. Nečekal, že se bude dědic podniku tak rychle chtít své části zbavit a ještě za takovou nízkou částku. Nezískal sice většinu, ale i se získanou částí měl v podniku velké slovo. "Co kdybychom se na to něčeho napili?" nabízel s úsměvem sklenku. "Rád, proč ne." nenechal se Marek příliš dlouho přemlouvat. Chvíli v tichosti vychutnávali hnědou tekutinu, s rozkoší ji převalovali v ústech a znalecky přikyvovali. "Čím se vůbec vy, pane Mareši, zabýváte?" otázal se pán po chvíli. "Ale to víte, doba je těžká, musím brát, co je. Chvíli pomáhám tam, chvíli onde. Naštěstí mám pár přátel, kteří mi rádi pomohou. Nemohou příliš, jenom občas. Domluvit zakázku, vyjednat kontrakt, uzavřít obchod," odpověděl Marek trochu úlisným tónem. "Chápu, je dobře mít přátele na správných místech," mrkl na něho pán za stolem, "také bych občas ocenil mít pár známých." "Za menší provizi, proč ne…" Pán se hlasitě zachechtal: "Vy se mi líbíte, pane Mareši. Myslím, že spolu budeme moci ještě párkrát dobře spolupracovat." Marek s úsměvem přikývl a chvíli tiše upíjel ze sklenky. "Máte zajímavý kalendář," poznamenal, když jeho zrak utkvěl na předmětu na stěně. "A, ano, čísla, to je moje záliba." "Dávají nějaký smysl, nebo je to pouze umělecký výtvor?" "Jistě, mají smysl. Pro každý měsíc musí být vybrána správná čísla. Jsou čísla krásná a méně krásná, jsou čísla sudá a čísla lichá. Některá čísla mají svůj vlastní význam." "Ach tak," odtušil a raději se už více neptal. 139173957139577917395779173957199937193755319373 131322335791359871359173102113193740202401913997 197392493791734869371937007371734243797395391777 119739283739302960337192837113744039373933937393 133939988933001970239364713939902039173391719939 539173554034491539049489335933350423333915359331 139339935424551955144495757153539102202489191999 139173957139577917395779173957199937193755319373 Srpen Řešení pod čarou.5 6. stanoviště "Nechceš někam hodit?" Žena se překvapeně ohlédla, aby zjistila, kdo na ni mluví. "To bys byl hodný," odpověděla, jakmile muže v autě poznala, "myslela jsem, že už jsi odjel." "Chtěl jsem, ale obchodní záležitosti mne trochu zdržely. Musel jsem se zbavit dědictví, to víš." Žena ustrnula. "Tys to prodal?" zeptala se po chvíli tiše. "Jo. Nebudu nic předstírat, ale po těch pár dnech si s tvým mužem nerozumím o nic víc než před dvaceti lety. Brácha dokáže spoustu věcí, jen obchodovat ne. A tak se nechci dívat, jak jde podnik od desíti k pěti. Radši ať se s tím trápí někdo jiný." "Bude zuřit, víš to. Nabídl jsi mu vůbec svůj podíl?" Marek se usmál: "A co bych z toho měl? To bych mu ho mohl rovnou darovat. Kam vůbec chceš odvézt?" "Sem," řekla a podala mu mapku: Náhle jí ruka vystřelila k břichu a z úst se jí vydralo bolestné zaskučení. "Jsi v pořádku?" otočil se na ni znepokojeně Marek. "Jsem, jsem. Ale jeď, prosím, jeď rychle…" Řešení pod čarou.6 7. stanoviště "On to udělal! On to udělal!" běhal Lukáš, Markův bratr po pokoji, "jak si to mohl dovolit?" Do cesty mu přišla židle, kterou nasupeně odkopl stranou. Hned za ní letěly všechny papíry, které prudkým pohybem shodil ze stolu. "Uklidni se," řekla Vlasta potichu. "Uklidni se? Jak se můžu uklidnit? Teď, když mi vlastní bratr vrazil kudlu do zad? Mizera! Blbec!" Následovala ještě řada horších označení. Lukáš stále pobíhal po pokoji ode zdi ke zdi. Pak prudce otevřel skleněnou skříňku a nalil si skleničku plnou až po okraj. Vypil ji až do dna. "Debil jeden!" V rychlém sledu následovala ještě druhá a třetí sklenička. "Bude se smažit jako Hus. Bude se topit a neřekne ani slova! Já mu dám, já mu ukážu. Bude se plazit prachem dole po zemi." Náhle mu v očích zasvítilo: "Zastřelím ho!" "Přestaň," ozvala se Vlasta ještě potišeji, ale Lukáš ji neslyšel. "Zastřelím ho!" zařval hlasitěji. Pak se zachechtal a zařval to ještě jednou. Během toho, co se přehraboval v zásuvkách stolu se stále smál. Vyndal na stůl černou krabičku, otevřel ji a potěšeně se usmál. "To bude divadlo!" řekl a vyběhl za dveří. Vlasta pomalu vstala a došla do kuchyně. Tam si vzala hrst prášků a zapila je sklenicí vody. Pak si povzdychla a začala vytáčet číslo na telefonu. Řešení.7 8. stanoviště Dostali jste se až na samý konec dnešního příběhu. Jste překvapeni? Já velice. Nyní máte možnost zahrát si na Hercula Poirota. Zapojte své šedé buňky mozkové a označte vraha. Samozřejmě musíte, stejně jako pan Poirot, poskytnout náležité vysvětlení. Ale to už pro vás bude, po celodenních útrapách a bojováním s šiframi, legrace. Řešení, dole.8 Asi není překvapením, že řešení spočívá v dvou básních, které slyšel pán v autě jako nápovědu k cestě. První je úryvek z Máchova Máje, to by nemělo být až tak těžké poznat. Druhý básník není až tolik profláklý - nicméně pro gymplány z Klatov by to měla být hračka. Jedná se o Jaroslava Vrchlického, vlastním jménem Emila Frýdu. Pokud se podíváte na mapu Domažlic, nalezneta tam sousedící ulice Máchova a Vrchlického. Pokud půjdete nejdříve Máchovou, pokračovat budete až na konec ulice Vrchlického, dojdete až k penzionu pro důchodce. Tam bylo schováno pokračování.  ↩ Druhá šifra byla patrně nejjednodušší. V textu se nacházelo očividně moc překlepů na to, aby to byla náhoda. Stačilo poskládat za sebe všechna písmenka, která byla špatně, aby byla vidět zpráva: "sever hřbitov". Po pohledu do mapy bylo opět jasno - zhruba na severu Domažlic se nachází židovský hřbitov. ↩ Tentokrát to bylo těžší. Všimnout si bylo potřeba několik věcí - zaprvé jsou některá políčka bílá, jiná kostičkovaná. Dále jsou některá oddělená jednoduchou čárou, jiná dvojitou. Pak také schodiště netvoří spirálu, ale soustředné kružnice. A pak už je to jednoduché - první nápad je vždy vyzkoušet morseovku. A kupodivu je to nápad správný. Bílá políčka jsou tečky, tmavá políčka jsou čárky, dvojitá čára odděluje písmena a v každém mezikruží je právě jedno slovo. Po převedení vychází zpráva "hriste 500 metru". ↩ Čísla evokují vzpomínky na staré spojování, kdy vždy vyšel nějaký obrázek. Tady to bylo něco na tento způsob, jen o malinko komplikovanější. Nestačilo spojovat čísla. Musely se spojovat středy příslušných kružnic. Potom se z čmáranice vylouplo "BUS 4". ↩ Opět něco jednoduššího. Na první pohled je převaha lichých čísel. Sudé musíte chvilku hledat. Když si je zabarvíte, vyleze vám z obrázku kód "WC". Co s tím už není těžké domyslet. Srpen ještě napovídá přibližný směr (jihovýchod). ↩ Opět nic složitého, stačilo se dobře podívat na mapu a ulice Domažlic opravdu na jednom místě podobný tvar tvořily. Jen byl trochu jinak otočený. Cílovým místem pak byla nemocnice. ↩ Tentokrát zaujmou slova psaná kurzívou: Hus, topit, dole. Co by mohla znamenat? Opět pomůže pohled do mapy - nedaleko se nachází Husův park. A v něm dva rybníčky, k čemu jinému by mohlo vést "topit"? Poslední slovíčko naznačuje, že se bude jednat o ten jižnější. ↩ S odhalením vraha začneme pěkně od konce. Kdo je oběť? V příběhu se vyskytují celkem tři živí muži. Marek, Lukáš nebo neznámý kupce podílu. Obchodníka z toho vynecháme - Lukáš by sice měl motiv vraždit, ale není zmínka o tom, že by identitu kupce znal, to, že bratr svůj podíl prodal, mu prozradila manželka. Další na pořadí je sám Lukáš. Proč by to nemohl být on? U oběti nebyla nalezena žádná zbraň, alespoň o tom není zmínka. Pistoli by si někdo musel odnést s sebou. To ještě není nic nemožného. Jenže kdo by měl motiv? Marek? Patrně by ničeho nedosáhl. Pak tu kupec podílu, ten by motiv měl, ale slabý - sice by odstranil druhého vlastníka podniku, ale neměl by žádnou jistotu, že podíl získá. Ten tedy také ne. Poslední možností je manželka. A opět chybí motiv. Poslední možnou obětí je Marek. A je to asi možnost nejpravděpodobnější. Lukáš se dokonce vyjadřuje tak, že to vypadá, jako kdyby ho během pár minut měl zastřelit. Jenže oběť není zastřelena, je zabodnuta nožem. Proč by Lukáš měnil zbraň? Navíc vyběhl z domu v celkem silném afektu, patrně by Marka ani neměl šanci najít, možná by z něho dříve naštvání vyprchalo. Kdo může být vrahem dál? Kupec podílu k tomu také žádnou motivaci nemá. Zbývá manželka Lukáše, Vlasta. Z příběhu víme, že je vážně nemocná - má silné bolesti břicha, zežloutlou kůži. Jezdí často do nemocnice. Vypadá unaveně, pohuble. Těžko dohadovat, co za nemoc má, nejvíce to vypadá na rakovinu slinivky břišní, u které není příliš mnoho šancí na přežití. Vlasta tedy patrně ví, že umírá. Vidí manžela, který je silně odhodlán k vraždě, k vraždě vlastního bratra, který je černou ovcí rodiny už dlouhá léta a Lukáš k němu nic necítí. Bratra neměl v lásce, teď ho vyloženě nenávidí. Co by se stalo, pokud by na Marka náhodou narazil a zastřelil ho? Těžko by mohl vraždu zatajit. Jistých by tak měl pár let natvrdo. S manželkou, která umírá, a synem, kterému bude teprve jedenáct. Vlasta se tedy rychle rozhoduje. Zavolá Markovi a domluví si s ním schůzku. Možná se ho nejdříve snaží přesvědčit, aby z města odjel. Kdo ví. Je možné, že Marek nebere hrozbu vážně a Vlasta je donucena okolnostmi ke krajnímu řešení. Zachránit synovi alespoň otce. …to je autorské řešení. Samozřejmě k soudu bychom potřebovali důkazů o něco více. Pokud s řešením nesouhlasíte, ocením alternativní pohled ;) ↩