EUR 24,345 || 
JPY 13,032 || 
USD 20,751 || <img src="https://www.moviezone.cz/obr/YXJ0aWNsZU1haW4vMzAwOTQ3">Tomáš Vyskočil alias Thomas z webu Kinomaniak je odborník na tržby domácích filmů. A každý týden vám o nich bude psát na MovieZone.Velmi průměrný víkend zažila česká kina, souhrnná návštěvnost TOP 20 jen lehce přelezla 100 tisíc diváků. Do žebříčku sice proniklo 8 novinek, ale žádná z nich neměla...
Čas načtení: 2025-07-07 10:00:00
Amazon MGM Studios včera vydalo první trailer k jednomu z nejočekávanějších sci-fi filmů příštího roku. Spasitel (v originále Project Hail Mary) nás zavede na palubě vesmírné lodi téměř 12 světelných let od Země a představí nám učitele přírodopisu, který rozhodně netoužil stát se astronautem. V hlavní roli se představí Ryan Gosling, jehož postava má za […] Celý článek si můžete přečíst na Ryan Gosling zachraňuje lidstvo ve vesmíru. Film Spasitel láká na první trailer, půjde o mix Interstellaru a Marťana
\nČas načtení: 2019-07-29 06:45:16
Milan Urza: Zajímá mě téma náboženského fanatismu
Leitmotiv domácího vězení na první pohled spojuje nový román Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019) kupříkladu s poslední prózou Jakuby Katalpy Doupě. Ze srovnání těchto děl však méně známý autor vychází o poznání lépe – neotřelostí zápletky, silou atmosféry, bohatostí jazyka i mírou psychologizace hlavní postavy. Co vás inspirovalo k napsání románu Dům bez oken a jaká byla jeho geneze? Odjakživa jsem měl slabost pro zvláštní, atmosférické komorní příběhy, jako je Neonová bible J. K. Toolea nebo McEwanova Betonová zahrada, v nichž hraje ústřední roli dům jako mikrosvět, kde se sen prolíná s realitou. Chtěl jsem sám napsat takový příběh, který by působil jako tíživý sen, halucinace nebo dokonce psychedelický, trochu nepovedený trip. Samotný námět jsem v sobě nosil už mnoho let, než jsem se do něj v roce 2014 pustil a dalších dva a půl roku na něm pracoval. Komorní příběh chlapce vězněného celé roky vlastním otcem sice neoplývá velkým množstvím postav a odehrává se povětšinou v titulním domě, přesto však nepostrádá ani napětí. Velký podíl na tom má umně budovaná atmosféra, stojící na barvitém popisu prostředí i hrdinových pocitů a smyslových vjemů. Měl „dům bez oken“ svůj reálný předobraz? Samotný „pokojíček“, ve kterém hlavní postava stráví většinu života, měl v mojí fantazii podobu skutečného sklepa v mém rodném domě. Když jsem jako malý kluk zlobil, a že to bylo hodně často, někdy mě tam otec (který však jinak nemá s Otcem z mého románu zhola nic společného) na chvíli zavřel a nechal mě vyvztekat. Už tehdy jsem se zaobíral myšlenkou, co když mi už neotevře a já tu budu muset strávit zbytek života. Dům se zahradou v románu zase do detailu odpovídá zvláštnímu domu, který se mi opakovaně zjevoval a dodnes zjevuje ve snu jako dějiště nejrůznějších strašidelných příběhů. Bezejmenný hlavní hrdina, přinucený trávit část svého dětství a dospívání ve sklepě, se má podle svého otce, samozvaného kazatele, stát jakýmsi obnovitelem lidské rasy poté, co bude vnější „Zlosvět“ očištěn blíže neurčenou Apokalypsou. Náboženské motivy prostupují celou vaší literární tvorbou, čím to je způsobeno? Ve skutečnosti náboženské motivy hrají výraznou roli jen ve dvou mých románech, které shodou okolností oba vyšly, ale je pravda, že slouží coby silný inspirační zdroj mých písňových textů a poezie. Na jednu stranu mě zajímá téma náboženského fanatismu, v tom si jsou romány Dům bez oken a starší Jeremiášův vztek podobné. Na stranu druhou sama Bible je nevyčerpatelnou studnicí inspirace a v jejích alegoriích si libovali všichni moji zásadní autoři, od Nicka Cavea přes Leonarda Cohena až třeba po Pavla Zajíčka. Všichni z nich ale – tak jako já – tu biblickou inspiraci tak trochu překrucovali, polemizovali s ní, někdy i dováděli ad absurdum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Sám jsem chtěl v této souvislosti vzpomenout vaši novelu Jeremiášův vztek (Trigon 2014), líčící nelehký úděl novodobého proroka, rovněž teprve chlapce (byť obdařeného nedětskými atributy). Nevšední čtenářský zážitek mi tehdy trochu zkazil náhlý a až příliš otevřený konec – pokračování nechystáte? Ach, nedokončenost Jeremiášova vzteku, to je trochu bolestivá kapitola. Ta novela je totiž ve skutečnosti jen první částí zamýšleného příběhu. Tehdy jsem poprvé a naposledy v životě přistoupil k něčemu, co by se nemělo stávat: Nabídl jsem první část k vydání několika nakladatelstvím a dokončení odsunul na později, až jestli někdo projeví zájem. Jeremiášův vztek nakonec vyšel v pražském Trigonu až o neskutečných šest let později a já už na původní myšlenku nedokázal navázat. Vydavatelka s redaktorkou mě tehdy přesvědčily, že ten příběh obstojí i jako torzo, ba že jistá nedokončenost mu právě dodává zvláštní kouzlo. Pro mě je to ale dodnes otevřená otázka. Ačkoliv otcovo zdůvodnění chlapcovy internace v Domě bez oken nemůžeme brát vážně, neboť celý příběh o konci světa je v knize opakovaně zpochybňován, jejich už tak nejednoznačný vzájemný vztah zajímavým způsobem dále problematizuje. Už to není jen syn a vězeň podřízený svému otci a žalářníkovi, ale také vyvolený spasitel a jeho ochránce či průvodce. Ano, a čtenářovi jistě neujdou jemné nuance jejich zvláštního vztahu, nenávist smíšená s láskou, dokonce něhou. Nadto Otec sám je až na několik výjimek vlastně pozorný a obětavý „žalářník“, kterému toho nakonec nemůžeme zas až tolik vytknout. Kromě samotných už zmíněných náboženských motivů je asi zřejmé, že ve vztahu těch dvou jsem se pokusil načrtnout a prozkoumat otázky vztahu člověka a Boha, absolutna či vyšší moci. I my se obvykle vzpínáme k tomu, co nás stvořilo a co nás přesahuje, a přitom nám vlastně nikdo nedal jistotu, jestli to s námi to „něco“ myslí dobře nebo jaké jsou jeho záměry. Někdy se bavím představou, že Bůh je zlý potměšilý joker, který s námi provádí nějaký ulítlý experiment, a my mu za to tady na Zemi stavíme chrámy a skládáme své pokorné díky. Něco z těchto úvah jsem se pokusil prozkoumat i v Domě bez oken. Aby toho nebylo málo, objevují se zde také náznaky homoerotického puzení, ba dokonce incestu. Hrdinovy hry s jeho jediným kamarádem, oplývajícím podivným vzhledem i zálibami, mohou ve čtenáři vyvolat – stejně jako některé scény s otcem – až pocit znechucení. Přitom jste se ovšem při jejich líčení dokázal vyvarovat nemístné vulgarity. Ano, protože vulgarita by právě byla příliš návodná a rušila by onen pocit nejednoznačnosti, chtěl jsem zůstat jen u náznaků. Mám rád ambivalenci ve vztazích mezi postavami, kdy si čtenář láme hlavu nad tím, jestli se vlastně milují, nebo nenávidí; tak je to ostatně nezřídka i v samotném životě. A podobně nejednoznačně, jakoby zamlženě s postavami pracují i někteří moji oblíbení autoři, ať už zmíněný Ian McEwan, nebo Ladislav Fuks. Svůj příběh oživujete četnými retrospektivami a také střídáním vypravěčských perspektiv – ke slovu se tak nepřímo dostává rovněž postava otce, který se svému bezútěšnému životu snaží vtisknout punc výjimečnosti. Navzdory svým mnohdy pobuřujícím činům však není čistě zápornou figurou, člověku je ho občas spíše líto... Vážně líto? Tak to je pro mě trochu překvapivý pohled. Jedna z prvních čtenářek mého rukopisu se vyjádřila v tom smyslu, že si při četbě intenzivně přála, aby všechny postavy konečně umřely a celé to místo nejlépe ještě vyhořelo. Osobně jsem spíš příznivcem zápornějšího, nebo minimálně ambivalentního vztahu čtenáře k postavám knihy, vždycky mě spíš lákali záporní hrdinové, antihrdinové. Ale samozřejmě že i Otec v mém románu je nakonec postava nešťastná, možná trpící, a jako taková si zaslouží i nějaký ten soucit. Kromě expresivity a naturalismu vyniká váš styl rovněž bohatým jazykem, prozrazujícím notně sečtělého autora. Kdo patří mezi vaše oblíbence? Těší mě váš kompliment, nicméně za sečtělého autora se rozhodně nepovažuju. Ve společnosti literárních přátel bývám spíš ten, kdo jen poslouchá a nad sklenkou vína se jen tak neználkovsky usmívá. Prostě a jednoduše rád čtu. Už jsem zmínil několik jmen a k nim mohu ještě přidat Franze Kafku, Jaroslava Havlíčka, Milana Kunderu nebo současníky Cormaca McCarthyho či mého velkého oblíbence Michela Houellebecqua, který mě nedávno zase znovu odzbrojil svým posledním románem Serotonin. Váš nový román vyšel v renomovaném nakladatelství Torst a jeho redaktorem se stal uznávaný editor Jan Šulc. Jak to ovlivnilo výslednou podobu textu? To, že mi vyšla kniha v nakladatelství Torst a ještě v péči Jana Šulce, je pro mě malý zázrak, jehož si nesmírně vážím. Vždyť právě před zvonkem Torstu jsem jako patnáctiletý debutant nervózně přešlapoval se svým prvním rukopisem pod paží. Nicméně podobu textu to neovlivnilo vůbec, zůstal beze změny a bez zásahů, snad až na nějaké drobnosti. To je jistě dáno i mou profesionální deformací literárního redaktora – svoje vlastní texty se vždycky snažím dotáhnout do co nejvybroušenější podoby ještě před tím, než je někomu nabídnu. Vedle psaní se dlouhodobě pohybujete na hudební scéně, ať už jako frontman skupiny První hoře, nebo člen dua Kaspar Melichar. Vnímáte svou hudbu a literaturu jako spojité nádoby? Kromě toho, co jste zmínil, bych ještě rád poznamenal, že v současnosti dokončuju svou první sólovou desku pod jménem Milan Urza a počítám, že sólové tvorbě se budu teď věnovat stále intenzivněji. Spojité nádoby to pro mě jsou v tom smyslu, že ke svým písním si píšu vlastní texty, což je pro mě takové přirozené vyústění mých někdejších básnických začátků. Jinak jsou to ale dva odlišné světy, dvě polohy, které potřebuju k životu – divokost a extroverze hudebního prostředí a na druhé straně samota a ticho literární tvorby. {/mprestriction} Milan Urza (*1983) je znám jako zpěvák, kytarista a textař alternativní skupiny První hoře a folkového dua Kaspar Melichar, vystupuje rovněž sólově. Pracuje jako historik umění a literární redaktor. Knižně vydal sbírky poezie Uprostřed noci (2003), Pukliny (2008) a romány Slepá planeta (2011) a Jeremiášův vztek (2014). Nyní mu v nakladatelství Torst vyšel nový román Dům bez oken.
\nČas načtení: 2024-04-01 07:13:00
Tomka převezl bek. Nikdo nečekal, že se pustím do takové akce, svěřuje se Vála
Nečekaný spasitel. Už se na to nemohl zezadu dívat. A tak vyrazil do útoku, pardubický obránce Ondřej Vála projel litvínovskou obranou a své kolegy na druhé straně převezl. Pravda, jeho gól lze označit za šťastný, protože jeho bekhendová střela propadla Mateji Tomkovi mezi nohama do sítě. Nakonec jeho branka rozhodla první semifinálový duel.
\nČas načtení: 2024-12-06 16:00:01
Doběla rozpálený Kadyrov objíždí zajatce a nabízí jim sebevraždu
Kadyrov je kvůli ukrajinskému útoku vzteky bez sebe a rozjíždí bizarní mediální show. S ukrajinskými válečnými zajatci se podle svého oficiálního telegramového kanálu setkal ve středu před přímým přenosem, ve kterém ohlásil úder ukrajinského bezpilotního dronu na kasárna čečenských jednotek Achmat. Ačkoliv ruská armáda zásah nepotvrdila, Kadyrov to nepřímo udělal, když začal vyhrožovat Ukrajině používáním lidských štítů. Tváří v tvář ukrajinským válečným zajatcům padala z jeho úst silná slova. Veletoč Ramzana Kadyrova: Místo mstitele teď dělá Putinovi portýra Číst více Ty nechceš umřít? „Musíme je umístit na objekty, jejichž fotografie mají americké satelity, musíme je umístit na střechy těchto objektů, nechat je hlídat naše území,“ řekl Kadyrov tváří v tvář zajatcům. Pak se ale stalo něco, co je v civilizované zemi nepředstavitelné. Kadyrov jednomu z vězňů nabízí svoji zbraň, aby se zastřelil. „Dám ti zbraň, ty se zastřelíš a zemřeš jako hrdina,“ říká vězni, který ale není na kameře vidět. „Ne,“ odpovídá mu vězeň. „Ty nechceš umřít? On chce zabíjet, ale nechce sám zemřít. To se ve válce nestává. Zabíjíš a umřeš,“ říká svá moudra Kadyrov, který z praxe v ruské armádě zřejmě netuší, že někteří vojáci mohou válku přežít. „Musíš pochopit, že tohle není pohádka,“ vysvětluje čečenský vůdce. Živé štíty z Ukrajinců Kadyrov už dříve údajně zavedl praxi, kdy v každém čečenském strategickém objektu má být minimálně deset ukrajinských zajatců, aby při případném útoku ukrajinské armády zemřeli i oni. „Musíme je umístit na objekty, jejichž fotografie mají americké satelity, musíme je umístit na střechy těchto objektů, nechat je hlídat naše území,“ řekl Kadyrov podle vlastního telegramu. „V každém strategickém zařízení v republice, včetně ruské univerzity speciálních sil, je až deset ukrajinských zajatců. Kyjev, který se nám snažil ublížit, dnes zabil své vlastní vojáky,“ řekl Kadyrov po útoku dronu na kasárna čečenských jednotek Achmat, který emotivně ohlásil v přímém přenosu čečenské televize, jak píše nezávislý web oc-media.org. Ukrajinci trefili kasárna Doteď byly útoky ukrajinských dronů spíše výjimečné. První se odehrál na konci října ve městě Gudermes, kde zasáhl univerzitu speciálních sil, kterou Kadyrov pojmenoval po Vladimiru Putinovi. Ten včerejší ale zřejmě způsobil čečenským speciálním jednotkám poměrně výrazné škody vzhledem k tomu, co Kadyrov po útoku vyvádí. Škody, které napáchal, nejsou známé. Nezávislý ruský zpravodajský portál IStories uvedl, že dron zasáhl kasárna pluku v budově, kde bylo v roce 2017 údajně popraveno 27 Čečenců. Kyjev se k útoku nevyjádřil. Kadyrov se pochlubil Teslou s kulometem na střeše. Lhal, že mu vůz poslal Musk Číst více Kadyrov není spasitel Ruska Jednotky Achmat působí na Ukrajině od začátku války a podle analytika Jiřího Vojáčka nejsou pro Putina takovým přínosem, jak se Kadyrov často chvástá. „Je to pro Rusy vítaná pomoc, jsou to jistě ty z kvalitnějších jednotek, na druhou stranu nejsou příliš početné, takže by se bez nich válka na Ukrajině jistě obešla. Ve stovkách tisíc nasazených vojáků jsou achmatovci jen kapkou v moři,“ říká analytik pro Čtidoma.cz. KAM DÁL: Opatrně se spojkou! Ruská auta přišla kvůli sankcím o další vymoženost
\nČas načtení: 2025-05-08 07:45:40
Autor: Jirka Cooper Datum: 08.05.2025 07:45:40 Příjmení:Surname:HersingHersingJméno:Given Name:OttoOttoJméno v originále:Original Name:Otto HersingFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:fregatní kapitánFrigate CaptainAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:30.11.1885 Mylhúzy / 30.11.1885 Mülhausen / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:05.07.1960 Angelmodde / 05.07.1960 Angelmodde / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel U-21- commander of U-21Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - německé ponorkové eso 1. světové války s 36 potopenými obchodními loděmi (79 005 BRT), 4 válečnými loděmi (34 575 t) a 2 poškozenými obchodními loděmi (8 918 BRT)- přezdíván: "Ničitel bitevních lodí" nebo "Spasitel Dardanel" - 05.09.1914 potopil britský křižník HMS Pathfinder, jednalo se o první potopení nepřátelské lodi moderním torpédem v historii - german submarine ace of WWI with 36 merchant ships sunk (79,005 GRT), 4 warships (34,575 tons) and 2 merchant ships damaged (8,918 GRT)- nicknamed: "Destroyer of Battleships" or "Savior of the Dardanelles" - on 05.09.1914 sank the British cruiser HMS Pathfinder, first sinking of an enemy ship by a self-propelled locomotive torpedo Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/Otto_Hersinghttps://de.wikipedia.org/wiki/Otto_Hersinghttps://uboat.net/wwi/men/commanders/123.html
\nČas načtení: 2025-11-12 15:45:29
Strakovi nezlomily vaz jen výsledky. Prezident Košic vysvětlil odvolání Franze
Přišel do Košic jako spasitel, hned vyhrál první zápas. Po měsíci a třech dnech trenér František Straka ve slovenském klubu skončil. Téměř jako psanec. Prezident FC Košice Dušan Trnka v rozhovoru pro web denniksport.sk přiznal, že Straku neodvolal jen kvůli čtyřem porážkám v řadě.
\nČas načtení: 2026-03-18 16:45:00
Spasitel (Project Hail Mary) patří bezpochyby mezi nejočekávanější filmy první poloviny tohoto roku. Adaptace vychvalované knihy Andyho Weira (Marťan) na sebe poutala pozornost jak obsazením hvězdného Ryana Goslinga, tak silným režijním dohledem v podobě Phila Lorda a Chrise Millera a v neposlední ...
\nČas načtení: 2026-04-06 16:49:58
TOP 5 zajímavostí z nového sci-fi Spasitel
Spasitel (Project Hail Mary) patří k těm projektům, které si své publikum získaly ještě dávno před první klapkou.
\nČas načtení: 2026-04-22 11:20:00
Ryan Gosling: Rodina je mou nejlepší investicí
Kanadská hvězda září na hollywoodském nebi už tři desítky let. Ať jde o romantický muzikál, fantasy, akční thriller, či komedii, většinu rolí Ryana Goslinga hodnotí kritici i diváci na výbornou. Po filmech, které jsou postaveny výhradně na něm, jako byl První člověk, teď exceluje pohledný rodák z Ontaria ve velké sci-fi Spasitel.
\nČas načtení: 2025-07-07 10:00:00
Amazon MGM Studios včera vydalo první trailer k jednomu z nejočekávanějších sci-fi filmů příštího roku. Spasitel (v originále Project Hail Mary) nás zavede na palubě vesmírné lodi téměř 12 světelných let od Země a představí nám učitele přírodopisu, který rozhodně netoužil stát se astronautem. V hlavní roli se představí Ryan Gosling, jehož postava má za […] Celý článek si můžete přečíst na Ryan Gosling zachraňuje lidstvo ve vesmíru. Film Spasitel láká na první trailer, půjde o mix Interstellaru a Marťana
Čas načtení: 2019-12-24 07:15:21
Adresa: Josef a Marie. Sdělení: Dostavte se do Betléma ke sčítání lidu
Vánoční příběh přibližně známe, třeba jen z Betlémů, jichž je teď všude jak naseto. Josef s těhotnou Marií šli do Betléma na finanční správu, (aby zapsáni byli) protože EET tehdy ještě nebylo. Nechali to na poslední chvíli, Josef zřejmě někomu ještě dodělával střechu… A když si to v Betlémě vyřídili, přišla na Marii její chvilka. (Naplnily se dnové, aby porodila.) A protože takových opozdilců bylo hodně, měli v městečku všude plno. Tak ti dva museli vzít zavděk chlévem. (Neboť neměli místa v hospodě.) To je podstata příběhu, který většina lidí v Čechách o vánocích slaví. Někdo si ještě vzpomene na hvězdu, pastýře a pokoj lidem dobré vůle. Aby ten příběh získal závažnost (světovou) musí se říct, že to nemluvně čerstvě narozené je spasitel. (Nebo B. Gates?) Prostě člověk všeobecně známý, jako nakousané jablko, jako značka. To hodně důležité je pokračování toho vánočního příběhu, pokračování, co slavíme na jaře. Ale – aby to celé někdo vyprávěl už teď, v zimě, na to musí být Básník: Maria kojí syna… Až rozkrojíš jablko,/ poznáš, že daleko/ ještě je svítání./ Však noc se naklání… A teď – stačí několik veršů: Až jablko rozkrojíš/ z jadýrek bude kříž/ Osud se přiblíží, vidíš se na kříži/ tam umřeš/ jednou. (Ondřej Fibich, Vánoční svita) Ze čtyř předkládaných vyprávění o životě Ježíše (Marek Matouš, Lukáš a Jan) si může vzít každý co hledá, to svoje. Já jsem si z toho vzal, že donekonečna (v kostelech) opakované vyznání – a znovu přijde ve slávě/ soudit živé i mrtvé – je omyl. Soud nic nenapraví, v ničem nepomůže. A co teda pomůže, ty chytráku? Ty vole! Co pomůže? Věčná otázka. Hm. Já nevím. Nejsem spasitel. A mám radost, že od 21. prosince začíná přibývat světla. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-06-18 07:52:37
Moderní spasitel a prorok na internetu
Téma moderních spasitelů a proroků na internetu je fascinující a komplexní. V dnešním digitálním věku se setkáváme s mnoha osobnostmi, které si budují své „duchovní“ či „spasitelské“ image online. Moderní spasitelé a proroci jsou jedinci, kteří tvrdí, že mají zvláštní duchovní poznání, poselství nebo schopnosti. Mnozí z nich působí na internetu a sociálních médiích, kde mají… Číst dále »Moderní spasitel a prorok na internetu
Čas načtení: 2026-01-27 04:00:57
Po smrti se každý svatý spasitel automaticky dostane do ráje
1 Každý se snaží něco získat a zjišťuje že každý zisk má svoje výhody a nevýhody, z dálky vidíme jenom výhody a z blízka spatříme nevýhody, jde zde o příčiny a následky, podívejme se na život člověka v civilizaci, který nám přináší výhody a tím i nevýhody, nevýhody jsou jako stín, před kterým nikdo neuteče.… Číst dále »Po smrti se každý svatý spasitel automaticky dostane do ráje
Čas načtení: 2026-02-25 12:12:00
Po Marťanovi přichází Spasitel. Už i Ryan Gosling zachraňuje lidstvo. Z vesmíru
Do kin míří adaptace bestselleru Spasitel od Andyho Weira, muže, který nám naservíroval nezapomenutelného Marťana. Spasitel není jen další vesmírnou odyseou, je to emocionální horská dráha, která kombinuje vědeckou preciznost s nečekaně vřelým příběhem o přátelství, které překonává galaktické vzdálenosti.
Čas načtení: 2026-02-25 12:12:00
Po Marťanovi přichází Spasitel. Už i Ryan Gosling zachraňuje lidstvo. Z vesmíru
Do kin míří adaptace bestselleru Spasitel od Andyho Weira, muže, který nám naservíroval nezapomenutelného Marťana. Spasitel není jen další vesmírnou odyseou, je to emocionální horská dráha, která kombinuje vědeckou preciznost s nečekaně vřelým příběhem o přátelství, které překonává galaktické vzdálenosti.
Čas načtení: 2026-03-12 13:03:04
Recenze: Spasitel neboli Project Hail Mary je legrační, dojemný i napínavý film o jednom z nejlepších filmových přátelství. Článek Přesně takový film jsme v dnešní době potřebovali. Skvělé sci-fi s Ryanem Goslingem vás naplní nadějí se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2026-03-13 14:46:00
Konec světa se blíží, Slunce vyhasíná a pomoc může přijít z vesmíru, líčí film Spasitel
Pražské kino IMAX hostilo slavnostní premiéru nového filmu Spasitel, očekávaného sci-fi dobrodružství natočeného podle bestselleru spisovatele Andyho Weira, autora úspěšného románu Marťan.
Čas načtení: 2026-03-13 15:00:00
Když hoří svět, není nic lepšího než jít se podívat na jeho spásu. Zničí nás astrofágové, nebo AI?
Dva filmy o možném konci světa v kinech, dva pokusy o záchranu světa. Po podivném, střeleném, neučesaném filmu Zlom vaz, bav se, nezemři přichází do kin Spasitel. Bavme se tedy katastrofami, které se nás zatím tolik nedotýkají, když zprávy ze světa jsou samy jako hororový seriál.
Čas načtení: 2026-03-17 17:30:56
Spasitel se vrací. Třetí díl Duny se ukázal v novém traileru, láká na Pattinsona i napínavé souboje
Timothée Chalamet. Ale také Zendaya, Robert Pattinson nebo Anya Taylor-Joy. Vyšel trailer k filmu Duna: Část třetí, který láká na hvězdné obsazení. Článek Spasitel se vrací. Třetí díl Duny se ukázal v novém traileru, láká na Pattinsona i napínavé souboje se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2026-03-24 13:55:21
Spasitel – vesmírná odysea pro začátečníky
Učitel přírodopisu ze základní školy se s pořádnou amnézií probouzí jako poslední přeživší na vesmírné lodi kdesi v nekonečném kosmu. Postupně se rozpomíná na vlastní osobnost i poslání mise, která má zachránit Zemi. Článek Spasitel – vesmírná odysea pro začátečníky se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.
Čas načtení: 2026-03-30 15:41:00
Nejlepší LEGO v březnu je zároveň nejlepší sci-fi film roku? Postavte si Spasitele
Úspěšný román Andyho Weira se dočkal filmového zpracování i vlastní stavebnice. LEGO Spasitel (11389) přináší detailní model lodi Hail Mary, se kterou se Ryan Gosling vydává zachránit vyhasínající Slunce. Je to nejlepší březnová novinka k nejlepšímu sci-fi filmu roku? Podívejte se sami.
Čas načtení: 2026-01-27 04:00:57
Po smrti se každý svatý spasitel automaticky dostane do ráje
1 Každý se snaží něco získat a zjišťuje že každý zisk má svoje výhody a nevýhody, z dálky vidíme jenom výhody a z blízka spatříme nevýhody, jde zde o příčiny a následky, podívejme se na život člověka v civilizaci, který nám přináší výhody a tím i nevýhody, nevýhody jsou jako stín, před kterým nikdo neuteče.… Číst dále »Po smrti se každý svatý spasitel automaticky dostane do ráje
Čas načtení: 2020-05-22 13:58:46
Dynamika současného světa, kterou nejčastěji nazýváme globalizace, spočívá na předpokladu, že je nezbytné vyrábět, prodávat a kupovat, obíhat a směšovat. V „otevřené společnosti“ je chování viru velmi konformní: chová se jako všichni ostatní, cirkuluje. Najednou jsme však svědky toho, že ze dne na den se hranice opět vytyčují – a to nejen ty evropské, ale také hranice národních států, měst a regionů, uzavírají se dokonce i části měst. Zahalování tváří rouškou se najednou stává výrazem zodpovědnosti a solidarity, zatímco ještě nedávno byla zahalená tvář bezpečnostním rizikem a výrazem neochoty sdílet společnou identitu národního státu. Za potlesku společnosti se začínáme jako jednotlivci znovu svazovat s jedním místem a přijímáme omezení pohybu. Najednou se stejně jako v roce 2008, kdy svět ochromila finanční krize, stávají národní státy řešením situace, která má jak globální příčiny vzniku, tak i globální důsledky. Paradoxně jsme v té ochromující podívané na pandemii svědky podivuhodného oživení státu. V jakémsi ironickém zvratu je entita, kterou označujeme jako národní stát a jehož smrt byla tragicky oslavována při nesčetných příležitostech, znovu ve středu dění. Tentokrát však jako spasitel! Válečné metafory V okouzlení rolí státu jako zachránce a ochránce obyvatelstva se potom zpochybňování procesu vyhlašování výjimečných stavů, případně věcných důvodů, které k takovému vyhlášení vedou, či jednotlivých nařízení státu při řešení nákazy obyvatel, považuje za nejvyšší formu rouhání. Vlády národních států jsou znenadání oslavovány za to, jakým způsobem pečují o zdraví obyvatel, a výjimky z pravidel právního státu jsou posvěceny přitakávajícím veřejným míněním ve jménu naší bezpečnosti, kterou najdeme právě uvnitř hranic národních států. Touha najít efektivní ochranu před virem SARS-CoV-2 může otevřít dveře nebezpečí jinému – dominanci expertního diskurzu v rozhodování výkonné moci, tedy rozhodování, které se neopírá o fikci legitimity. Vztah mezi odbornými názory tzv. nezávislých odborníků a rozhodnutí přijatými národními exekutivami je v tomto ohledu klíčovým momentem. Role vědeckých pracovníků a jejich poznatků při formulaci národních strategii boje s virem vyvolává totiž zajímavé ústavně-právní otázky politické odpovědnosti a legitimity přijímaných opatření. Současná pandemie tak vrhá světlo na dlouhodobý problém liberálních demokracii, tedy na vztah mezi legitimitou a legalitou a zejména na narůstající roli legality při legitimizaci kroků exekutivy a oslabování demokratických složek rozhodování, které zavazuje společnost jako celek. Všimněme si například, jak často političtí představitelé hovoří o „válce s virem“. Válečné metafory doprovázející přemítání o pandemii jsou následně argumentačním společníkem při procesu uplatňování konkrétních opatření, která mají za cíl vytvořit sémiotickou atmosféru legitimizující výjimečný stav. Jsme totiž trvale vystaveni něčemu, co lze nazvat info-demie. Vidíme strašnou propast pandemie, v níž rukou neviditelného nepřítele nacházejí smrt naši milovaní, kteří nemají přístup ke kolabujícím jednotkám intenzivní péče. Taková realita nám potom neumožňuje uvažovat o hlubokých etických a politických důsledcích mimořádné situace, v níž poslední týdny žijeme. Jedinou smysluplnou a přijatelnou reakcí, která zbývá jak jednotlivci, tak státním aparátům je boj o vlastní přežití. Naléhavost situace totiž vyžaduje jednat, nikoliv přemýšlet – potřebujeme jistoty, nikoliv zbytečné spekulace. Společnost se v takové atmosféře potom velmi ochotně odevzdává expertnímu jazyku a politice zdraví, kterou tento jazyk evokuje jako legitimizační nástroj, a postupně nahrazuje současnou ideologií liberální demokracie, jež se musí opírat o mnohem širší spektrum faktorů zajišťujících její hegemonické postavení. Lék, nebo jed? Otázka, kterou formuluje Agamben, tedy zda je (tendence k) vyhlašování výjimečných stavů příznakem dlouhodobějších tendencí ve způsobech vládnutí a řešení nenadálých situací různého typu, je v této chvíli naprosto zásadní. Vyhlášení výjimečného stavu totiž přitahuje celou řadu parazitických jevů, jichž se je třeba vyvarovat. Agamben považuje reakci na COVID-19 za vyústění dlouhodobé tendence nepřiměřených státních kroků činěných ve jménu zdraví a bezpečnosti populace. Agambenovu kritiku současných opatření je třeba chápat především jako kritiku dlouhodobých tendencí v liberálně demokratických státech. Přijetím takových opatření, jako je celostátní karanténa, ve jménu zajištění bezpečnosti a ochrany před virem, totiž vytlačujeme běžné fungování vlády založeného na demokratických mechanismech ze spektra možného a postupně jej nahrazujeme přechodem k trvalejšímu výjimečnému stavu, v němž může být velmi rychle zásadním způsobem (nevratně) narušena řada občanských svobod. Taková ústavněprávní a politická strategie potom podle Agambena pouze reflektuje již existující posun liberální demokracie směrem k tzv. expertokracii. Vyhlašování výjimečného stavu je právě takovým pharmakonem, o kterém mluví Platón, my se zde budeme inspirovat Derridovou interpretaci jeho textu v eseji La pharmacie de Platon[1] . Starořecké slovo pharmakon je paradoxní a lze jej přeložit jako „droga“, což znamená „lék“ i „jed“. Derrida sleduje významy přiřazené k pojmu pharmakon v Platónových dialozích: lék, jed (lék nebo nemoc nebo jeho příčina), droga, recept, kouzlo, medicína, umělé zbarvení, malovat atd. Derrida k tomu poznamenává, že tato substance, jež je zároveň lékem i jedem, svoje uživatele především vtahuje do specifického diskurzivního pole, které reflektuje jeho významovou ambivalenci. Tato významová ambivalence a důležitost kontextu, ve kterém je pharmakon podáván, představuje zajímavý nástroj, pomocí něhož lze nahlížet vyhlášení výjimečného stavu, uzavření hranic a zavedení povinnosti nosit roušky, případně jiné ochranné pomůcky. Jistě, všechna tato opatření lze považovat za administraci léku, ale pouze z jednoho velmi specifického úhlu pohledu z celé té škály, kterou Derrida vykreslil. Výjimečný stav představuje odklon od „normální“ politiky a zavádí do politického života prvek neznámého. Zatímco většina komentářů k výjimečnému stavu v České republice se zaměřuje na procedurální aspekty. Takové úvahy nepřinášejí do debaty, kterou zde vedeme příliš nového – ano, principy, na nichž stojí liberální demokracie a právní stát, bychom měli bránit před, nazvěme to například, nesystémovým přístupem české vlády. Takové úvahy ale neberou v potaz důsledky přijímání takových rozhodnutí za hranicemi procedurálních pravidel právního státu. Otázky, které otevírá Derridova analýza Platónova textu, nám mohou pomoci tuto oborovou myopii překonat. Jistě, otázka, zda opatření přijatá exekutivou státu působí jako jed, nebo jako lék, je bezpochyby spíše otázkou naší pozice ve vztahu k druhům mocenských vztahů, které v liberálně demokratických státech nacházejí, než něco, co bychom měli brát jako absolutní hodnotu. Pro mnoho občanů bude rozdíl mezi tím, zda přijatá opatření jsou spíše lékem, nebo jedem procesních pravidel liberální demokracie, nepochybně málo důležitý. Avšak například při pohledu z hlediska sociálně-ekonomického dopadu se pak mohou rozdíly mezi různě zvolenými přístupy zdát méně akademické, a proto i mnohem podstatnější, a to bez ohledu na rozdíly v ideologiích, které bývají často hnacím motorem politických komentářů. Výjimečný stav jako politický koncept Co je tedy tím elementem, který odlišuje jed od léku? Obecně považujeme výjimečný stav za rozchod s normální politikou, politickou praxí nebo ústavním pořádkem země, jak je tedy chápeme v těch tzv. demokracií západního typu. Způsob přijímání rozhodnutí v době trvání takového stavu vychází z existující krizové situace, případně z rozšířeného přesvědčení o existenci takové krize. Vyhlášení takového stavu potom posiluje myšlenku, že demokracie jako režim nefunguje, což na oplátku posiluje pocity rozčarování, odcizením a opuštění liberální demokracie jako perspektivního projektu. Tento text s použitím Agambenových myšlenek naznačuje, že musíme o výjimečném stavu přemýšlet nejen jako o krátkém časovém okamžiku nebo náhlé „události“, ale jako o politickém konceptu, který se vedle jiných konceptů postupně prosazuje do běžného lexikonu každodenní politiky. Diskutování o výjimečném stavu izolovaně od podmínek, které ho doprovázejí, nás pouze vede zpět do bludiště definičních diskusí o tom, zda toto opatření mělo být přijato s tímto nebo tímto právním ustanovením atd. Ve stále nejistějším světě tak může napříště expanze rozsahu a normalizace výjimečného stavu být již jen logickou reakcí na každou podobnou situaci. V tomto krátkém textu jsem se pokusil pokrýt možná příliš široké pole. Navrhuji nicméně, že dva hlavní způsoby, jak se o opatřeních přijatých vládou diskutuje, tedy otázka přiměřenosti nebo proporcionality, chcete-li, a otázka dodržovaní procesních pravidel právního státu, jsou možná příliš ploché nebo reduktivní, než aby dokázaly zachytit to, co je na současné situaci podle mého názoru zásadní. [1] Derrida, J., "Plato's Pharmacy" In: Dissemination, translated by Barbara Johnson, Chicago, University of Chicago (1981) Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-07-29 06:45:16
Milan Urza: Zajímá mě téma náboženského fanatismu
Leitmotiv domácího vězení na první pohled spojuje nový román Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019) kupříkladu s poslední prózou Jakuby Katalpy Doupě. Ze srovnání těchto děl však méně známý autor vychází o poznání lépe – neotřelostí zápletky, silou atmosféry, bohatostí jazyka i mírou psychologizace hlavní postavy. Co vás inspirovalo k napsání románu Dům bez oken a jaká byla jeho geneze? Odjakživa jsem měl slabost pro zvláštní, atmosférické komorní příběhy, jako je Neonová bible J. K. Toolea nebo McEwanova Betonová zahrada, v nichž hraje ústřední roli dům jako mikrosvět, kde se sen prolíná s realitou. Chtěl jsem sám napsat takový příběh, který by působil jako tíživý sen, halucinace nebo dokonce psychedelický, trochu nepovedený trip. Samotný námět jsem v sobě nosil už mnoho let, než jsem se do něj v roce 2014 pustil a dalších dva a půl roku na něm pracoval. Komorní příběh chlapce vězněného celé roky vlastním otcem sice neoplývá velkým množstvím postav a odehrává se povětšinou v titulním domě, přesto však nepostrádá ani napětí. Velký podíl na tom má umně budovaná atmosféra, stojící na barvitém popisu prostředí i hrdinových pocitů a smyslových vjemů. Měl „dům bez oken“ svůj reálný předobraz? Samotný „pokojíček“, ve kterém hlavní postava stráví většinu života, měl v mojí fantazii podobu skutečného sklepa v mém rodném domě. Když jsem jako malý kluk zlobil, a že to bylo hodně často, někdy mě tam otec (který však jinak nemá s Otcem z mého románu zhola nic společného) na chvíli zavřel a nechal mě vyvztekat. Už tehdy jsem se zaobíral myšlenkou, co když mi už neotevře a já tu budu muset strávit zbytek života. Dům se zahradou v románu zase do detailu odpovídá zvláštnímu domu, který se mi opakovaně zjevoval a dodnes zjevuje ve snu jako dějiště nejrůznějších strašidelných příběhů. Bezejmenný hlavní hrdina, přinucený trávit část svého dětství a dospívání ve sklepě, se má podle svého otce, samozvaného kazatele, stát jakýmsi obnovitelem lidské rasy poté, co bude vnější „Zlosvět“ očištěn blíže neurčenou Apokalypsou. Náboženské motivy prostupují celou vaší literární tvorbou, čím to je způsobeno? Ve skutečnosti náboženské motivy hrají výraznou roli jen ve dvou mých románech, které shodou okolností oba vyšly, ale je pravda, že slouží coby silný inspirační zdroj mých písňových textů a poezie. Na jednu stranu mě zajímá téma náboženského fanatismu, v tom si jsou romány Dům bez oken a starší Jeremiášův vztek podobné. Na stranu druhou sama Bible je nevyčerpatelnou studnicí inspirace a v jejích alegoriích si libovali všichni moji zásadní autoři, od Nicka Cavea přes Leonarda Cohena až třeba po Pavla Zajíčka. Všichni z nich ale – tak jako já – tu biblickou inspiraci tak trochu překrucovali, polemizovali s ní, někdy i dováděli ad absurdum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Sám jsem chtěl v této souvislosti vzpomenout vaši novelu Jeremiášův vztek (Trigon 2014), líčící nelehký úděl novodobého proroka, rovněž teprve chlapce (byť obdařeného nedětskými atributy). Nevšední čtenářský zážitek mi tehdy trochu zkazil náhlý a až příliš otevřený konec – pokračování nechystáte? Ach, nedokončenost Jeremiášova vzteku, to je trochu bolestivá kapitola. Ta novela je totiž ve skutečnosti jen první částí zamýšleného příběhu. Tehdy jsem poprvé a naposledy v životě přistoupil k něčemu, co by se nemělo stávat: Nabídl jsem první část k vydání několika nakladatelstvím a dokončení odsunul na později, až jestli někdo projeví zájem. Jeremiášův vztek nakonec vyšel v pražském Trigonu až o neskutečných šest let později a já už na původní myšlenku nedokázal navázat. Vydavatelka s redaktorkou mě tehdy přesvědčily, že ten příběh obstojí i jako torzo, ba že jistá nedokončenost mu právě dodává zvláštní kouzlo. Pro mě je to ale dodnes otevřená otázka. Ačkoliv otcovo zdůvodnění chlapcovy internace v Domě bez oken nemůžeme brát vážně, neboť celý příběh o konci světa je v knize opakovaně zpochybňován, jejich už tak nejednoznačný vzájemný vztah zajímavým způsobem dále problematizuje. Už to není jen syn a vězeň podřízený svému otci a žalářníkovi, ale také vyvolený spasitel a jeho ochránce či průvodce. Ano, a čtenářovi jistě neujdou jemné nuance jejich zvláštního vztahu, nenávist smíšená s láskou, dokonce něhou. Nadto Otec sám je až na několik výjimek vlastně pozorný a obětavý „žalářník“, kterému toho nakonec nemůžeme zas až tolik vytknout. Kromě samotných už zmíněných náboženských motivů je asi zřejmé, že ve vztahu těch dvou jsem se pokusil načrtnout a prozkoumat otázky vztahu člověka a Boha, absolutna či vyšší moci. I my se obvykle vzpínáme k tomu, co nás stvořilo a co nás přesahuje, a přitom nám vlastně nikdo nedal jistotu, jestli to s námi to „něco“ myslí dobře nebo jaké jsou jeho záměry. Někdy se bavím představou, že Bůh je zlý potměšilý joker, který s námi provádí nějaký ulítlý experiment, a my mu za to tady na Zemi stavíme chrámy a skládáme své pokorné díky. Něco z těchto úvah jsem se pokusil prozkoumat i v Domě bez oken. Aby toho nebylo málo, objevují se zde také náznaky homoerotického puzení, ba dokonce incestu. Hrdinovy hry s jeho jediným kamarádem, oplývajícím podivným vzhledem i zálibami, mohou ve čtenáři vyvolat – stejně jako některé scény s otcem – až pocit znechucení. Přitom jste se ovšem při jejich líčení dokázal vyvarovat nemístné vulgarity. Ano, protože vulgarita by právě byla příliš návodná a rušila by onen pocit nejednoznačnosti, chtěl jsem zůstat jen u náznaků. Mám rád ambivalenci ve vztazích mezi postavami, kdy si čtenář láme hlavu nad tím, jestli se vlastně milují, nebo nenávidí; tak je to ostatně nezřídka i v samotném životě. A podobně nejednoznačně, jakoby zamlženě s postavami pracují i někteří moji oblíbení autoři, ať už zmíněný Ian McEwan, nebo Ladislav Fuks. Svůj příběh oživujete četnými retrospektivami a také střídáním vypravěčských perspektiv – ke slovu se tak nepřímo dostává rovněž postava otce, který se svému bezútěšnému životu snaží vtisknout punc výjimečnosti. Navzdory svým mnohdy pobuřujícím činům však není čistě zápornou figurou, člověku je ho občas spíše líto... Vážně líto? Tak to je pro mě trochu překvapivý pohled. Jedna z prvních čtenářek mého rukopisu se vyjádřila v tom smyslu, že si při četbě intenzivně přála, aby všechny postavy konečně umřely a celé to místo nejlépe ještě vyhořelo. Osobně jsem spíš příznivcem zápornějšího, nebo minimálně ambivalentního vztahu čtenáře k postavám knihy, vždycky mě spíš lákali záporní hrdinové, antihrdinové. Ale samozřejmě že i Otec v mém románu je nakonec postava nešťastná, možná trpící, a jako taková si zaslouží i nějaký ten soucit. Kromě expresivity a naturalismu vyniká váš styl rovněž bohatým jazykem, prozrazujícím notně sečtělého autora. Kdo patří mezi vaše oblíbence? Těší mě váš kompliment, nicméně za sečtělého autora se rozhodně nepovažuju. Ve společnosti literárních přátel bývám spíš ten, kdo jen poslouchá a nad sklenkou vína se jen tak neználkovsky usmívá. Prostě a jednoduše rád čtu. Už jsem zmínil několik jmen a k nim mohu ještě přidat Franze Kafku, Jaroslava Havlíčka, Milana Kunderu nebo současníky Cormaca McCarthyho či mého velkého oblíbence Michela Houellebecqua, který mě nedávno zase znovu odzbrojil svým posledním románem Serotonin. Váš nový román vyšel v renomovaném nakladatelství Torst a jeho redaktorem se stal uznávaný editor Jan Šulc. Jak to ovlivnilo výslednou podobu textu? To, že mi vyšla kniha v nakladatelství Torst a ještě v péči Jana Šulce, je pro mě malý zázrak, jehož si nesmírně vážím. Vždyť právě před zvonkem Torstu jsem jako patnáctiletý debutant nervózně přešlapoval se svým prvním rukopisem pod paží. Nicméně podobu textu to neovlivnilo vůbec, zůstal beze změny a bez zásahů, snad až na nějaké drobnosti. To je jistě dáno i mou profesionální deformací literárního redaktora – svoje vlastní texty se vždycky snažím dotáhnout do co nejvybroušenější podoby ještě před tím, než je někomu nabídnu. Vedle psaní se dlouhodobě pohybujete na hudební scéně, ať už jako frontman skupiny První hoře, nebo člen dua Kaspar Melichar. Vnímáte svou hudbu a literaturu jako spojité nádoby? Kromě toho, co jste zmínil, bych ještě rád poznamenal, že v současnosti dokončuju svou první sólovou desku pod jménem Milan Urza a počítám, že sólové tvorbě se budu teď věnovat stále intenzivněji. Spojité nádoby to pro mě jsou v tom smyslu, že ke svým písním si píšu vlastní texty, což je pro mě takové přirozené vyústění mých někdejších básnických začátků. Jinak jsou to ale dva odlišné světy, dvě polohy, které potřebuju k životu – divokost a extroverze hudebního prostředí a na druhé straně samota a ticho literární tvorby. {/mprestriction} Milan Urza (*1983) je znám jako zpěvák, kytarista a textař alternativní skupiny První hoře a folkového dua Kaspar Melichar, vystupuje rovněž sólově. Pracuje jako historik umění a literární redaktor. Knižně vydal sbírky poezie Uprostřed noci (2003), Pukliny (2008) a romány Slepá planeta (2011) a Jeremiášův vztek (2014). Nyní mu v nakladatelství Torst vyšel nový román Dům bez oken.
Čas načtení: 2024-02-24 19:28:13
Spasitel Kane: Anglický kanonýr dvěma góly zařídil klíčovou výhru Bayernu nad Lipskem
Thomas Tuchel po předchozích katastrofických výsledcích oznámil, že po sezóně na lavičce Bayernu skončí. Mezitím přišla další ohromně těžká prověrka v podobě Lipska. Zápas byl opravdu vyrovnaný a vypadalo to, že skutečně skončí remízou. Jenomže to by tu nemohl být Harry Kane, který v nastavení z voleje zajistil Bavorům ohromně důležitou výhru.
Čas načtení: 2024-02-28 18:30:00
Stínový duce a spasitel běžných lidí, na které vláda kašle, Jindřich Rajchl se už nemohl dívat na utrpení českých občanů, kteří trpí válkou na Ukrajině, a proto po dlouhém uvažování podepsal ukrajinskou kapitulaci.
Čas načtení: 2024-03-04 16:00:01
Pravda o Ježíšovi se církvi líbit nemusí. Ale už nemá smysl to dále tajit
Učení Ježíše Krista je pro miliardy lidí po celém světě mnohdy jediným majákem, jehož světlo je vede v jinak temných dnech. Jim je vlastně úplně jedno, do jaké míry jsou informace, které dostávají, pravdivé, nebo zda jde o smyšlené příběhy. To je naprosto v pořádku. Přesto není od věci se podívat na to, že některé věci zkrátka nesedí nebo se dají vyložit několika způsoby. Ježíš měl bratry a sestry. Vážně? Nový zákon výslovně zmiňuje, že Ježíš měl bratry zvané Jakub, Joses, Juda a Šimon, spolu s nejméně dvěma sestrami, které nejsou jmenovány. Každopádně z brášky nejsou nijak paf, jednu chvíli ho dokonce kritizují, že své učení dělá tajně. Zde je důležité poznamenat, že křesťané se liší v přesné povaze svého vztahu s Ježíšem. Narodil se Kristus Pán! To ano, ale kdy vlastně? Neshodnou se ani odborníci Číst více Mnozí věří, že byl skutečně dítětem Marie a Josefa, který byl počat tradičním způsobem. Ovšem řada křesťanů se domnívá, že Marie byla celý život pannou. Podle tohoto myšlenkového směru by pak byla slova „bratři“ a „sestry“ používána v širším smyslu a odkazovala buď na Ježíšovy bratrance, nebo nevlastní sourozence (potenciálně Josefovy potomky z předchozího manželství). Ježíš jako dítě zmizel Marie a Josef doslova ztratili Ježíše, když byl malý chlapec, což je přinutilo začít ho hledat. Tato pozoruhodná událost je jediným z příběhů z Ježíšova dětství v evangeliích. Začíná tím, že Marie, Josef, 12letý Ježíš a několik jejich přátel a příbuzných navštíví Jeruzalém. Později, když se skupina vrací zpět, Marie a Josef zjistí, že syn mezi nimi není. Tři dny pátrají v Jeruzalémě a nakonec ho najdou v chrámu, jak „sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a klade otázky“. Když Marie chlapce napomíná, Ježíš její obavy nesdílí a nechápe, že kvůli jeho zmizení bylo tolik povyku a trápení. Je tu ale rozpor, řada křesťanů tento příběh ignoruje kvůli Desateru, kde jedno z přikázání říká: „Cti otce svého a matku svou.“ Což by ale Ježíš nečinil, pokud by někam „zmizel“. Ježíš si nevybral všechny apoštoly Je dobře známo, že Ježíšovými nejbližšími následovníky bylo dvanáct apoštolů. Často se však zapomíná, že apoštolem se stal i třináctý muž, kterého však Ježíš nevybral. Navíc se do „funkce“ dostal jen díky losu. Po Ježíšově vzkříšení a výstupu do nebe se apoštolové museli vypořádat se zcela světskou administrativní záležitostí. Zrada Jidáše Iškariotského na Ježíši (a jeho následná smrt) znamenala, že jedenáct zbývajících apoštolů muselo zaplnit volné místo. Když už Ježíš nebyl mezi nimi, aby vybral toho správného muže, apoštolové jmenovali dva kandidáty, kteří pak o toto místo losovali. Vítěz, muž jménem Matyáš, se tak stal jediným apoštolem, kterého Ježíš osobně nevybral. Ježíš se objevil ve Starém zákoně (možná) Tak jak to tedy je, jak to církev vykládá? Opravdu se Ježíš objevil ve Starém zákoně? Mnozí z prvních křesťanských teologů si to mysleli a tato teorie má i dnes své zastánce. Zaměřuje se na záhadnou postavu jménem Anděl Páně, která navštěvuje Abraháma, Mojžíše a další významné „hráče“ Starého zákona. Anděl Páně je tajemný, dokonce kontroverzní a zdá se být mocnější a autoritativnější než ostatní andělé. Ve skutečnosti se otevřeně ztotožňuje s Bohem. „Slibuji svým vlastním jménem,“ řekl anděl Mojžíšovi v jednu chvíli. Mohl být anděl starověkou podobou Ježíše předtím, než se „stal“ člověkem? Je to jistě fascinující teorie, jejíž zastánci často poukazují na to, že Anděl Páně se již v Novém zákoně neobjevuje, možná proto, že nyní existuje v podobě Ježíše Nazaretského. Kdo ví… Kristus nebylo jeho příjmení Často slyšíme, jak je Syn Boží označován jako Ježíš Kristus, a proto je pochopitelné, že lidé mohou předpokládat, že jeho příjmení bylo „Kristus“. Co na to říct – nebylo. Kristus nebylo příjmení, ale spíše titul, vycházející z řeckého slova Christos, což znamená „Pomazaný“ nebo „Vyvolený“. Když se tedy Bible zmiňuje o Ježíši Kristu, ve skutečnosti o něm mluví jako o Mesiáši, Bohem vyvoleném. Jaké měl tehdy příjmení? Ve skutečnosti žádné neměl, protože lidé v té době neměli formální příjmení jako my teď. Místo toho byli identifikováni jménem svého otce nebo odkud přišli. Například Ježíš byl často označován jako Ježíš Nazaretský nebo Ježíš, syn Josefův. Ježíšova rodina měla k dokonalosti daleko Na planetě není člověk, který by v určité fázi svého života nezažil rodinné drama. Mohli byste však předpokládat, že Spasitel se narodil do rodiny bez takových problémů. Pravda je však této představě na hony vzdálená. V jednom bodě Písma Ježíš mluvil k velkému zástupu. Jeho slova začala znepokojovat jeho rodinu, a to natolik, že se ho pokusili odtáhnout a tvrdili: „Zbláznil se.“ Mohli byste si myslet, že Syn Boží bude mít plnou podporu svých nejbližších, ale nebylo tomu tak vždy. Pohled do Ježíšova rodokmenu také odhaluje některá nečekaná překvapení – prostitutky, cizoložníci, podvodníci. Zkrátka mnoho vyloženě pochybných postav. 10 nejhorších skandálů katolické církve za posledních pár let. Papež František se za některá zvěrstva omluvil, stačí to? Číst více Marie byla přítomna Ježíšovu ukřižování Zatímco příběh o Ježíšově smrti a události kolem ní jsou poměrně známé, možná vás překvapí, že u jeho ukřižování byla přítomna i jeho matka Marie. Podle Jana (19:25–27): „Když se o něj vojáci nestarali, Ježíšova matka, jeho teta Marie, Kleofášova manželka, a Marie Magdalena stály u paty kříže. Ježíš u ní viděl svou matku a učedníka, kterého miloval. Řekl své matce: ‚Ženo, tady je tvůj syn.‘ Potom učedníkovi: ‚Tady je tvoje matka.‘ Od té chvíle ji učedník přijal za svou vlastní matku.“ I když na kříži trpěl agónií, Ježíšovy myšlenky stále patřily lidem kolem něj. Jak nám tato pasáž říká, Ježíš nařídil svým učedníkům, aby se o Marii starali a jednali s ní, jako by byla jejich vlastní matkou. Zdroje: history.co.uk, washingtonpost.com, ffrf.org KAM DÁL: Žena náhle vzplála a uhořela. Plameny šířil její vlastní tuk, okolí bylo téměř nedotčené.
Čas načtení: 2024-03-21 07:00:01
Pravda o biblických příbězích se církvi líbit nemusí. Ale neexistuje důvod, proč to tajit
Ve jménu Boha bylo spácháno nespočet vražd. Jen namátkou genocida části původních obyvatel dnešní Střední a Jižní Ameriky, kdy (nejen) španělští conquistadoři neváhali decimovat bezbranné domorodce. Dalších příkladů je mnoho a mnoho. Už zde je možné si položit otázku, proč by se dobrotivý Bůh díval, jak trpí a umírají nevinní. O tom ale možná až někdy příště. Pojďme se podívat na samotnou Bibli. Bible není literatura faktu Pravdou je, že kdybychom k ní přistupovali jako k „literatuře faktu“, daleko bychom nedošli a stejným způsobem bychom mohli pohlížet třeba na celý antický svět – bylo nebylo? Nebo na egyptskou královnu Kleopatru – víme o ní hodně, ale kde je její hrob, kde je mumie? Jak to s ní vlastně bylo a existovala vůbec? Když tedy přijmeme skutečnost, že Bible je jakýmsi souborem příběhů, které se mohly, ale nemusely stát, žilo by se nám asi docela dobře. Pravda o Ježíšovi se církvi líbit nemusí. Ale už nemá smysl to dále tajit Číst více Zabij svého syna, abys dokázal, že mě miluješ: Bůh řekl Abrahámovi, aby zabil svého syna a dokázal tak, že miluje Boha. Abrahám zvedl nůž, chystal se to udělat a Bůh svůj příkaz zrušil – potěšen, že by to Abrahám udělal. Zní vám to jako morální a dobrotivý Bůh? Jenže jde o Bibli, o Knihu knih, kterou se řídí miliony lidí po celém světě, církev ji dodnes dává jako příklad, kterým se mají lidé řídit. Takže si prostě zaslouží hlubší rozbor. A hned narazíme na to, že Bible je vlastně posbíraná z různých příběhů, které se (možná) odehrály dávno předtím, než bylo Písmo sepsáno. Asi se shodneme, že nejznámější je příběh Ježíše Krista. Ale… to už tady přece bylo! Bible a její opsané příběhy Už Asklepios přece uzdravoval nemocné, křísil mrtvé a byl znám jako spasitel a vykupitel. Nenarodil se náhodou Herkules bohu a smrtelnici a nechodil následně po světě, aby vykonával dobro? A co třeba Dionýsos (doslova Syn Boží), který se narodil ženě, aniž by tato měla sex s mužem? Navíc byl zobrazován na oslu, dělal zázraky, byl zabit a následně vzkříšen, aby se stal nesmrtelným. Nebo Osiris, jehož syn Horus byl známý jako „světlo světa“ či „pastýř“. A jeho symbolem je… kříž. Máme tu také Krišnu, kterého se po narození pokusil zabít místní vládce, ale jeho rodiče varoval božský posel, takže utekli. Z mladíka vyrostl jakýsi prostředník mezi bohem a člověkem. A opravdu je jen náhoda, že moudré lidi vedla hvězda, která se rozzářila při jeho narození? V neposlední řadě také Myrtha, který se narodil 25. prosince, jeho narození sledovali pastýři, ti mu nosili dary, a aby toho nebylo málo, měl dvanáct učedníků. Poslední jídlo, soudný den, jeho následovníci si říkali „bratři“, nahoře nebe, dole peklo atd. Mohli bychom se podívat i na současníka Ježíše jménem Apollonios z Tyrany, který vykonával zázraky (uzdravil zmrzačené, navracel zrak apod.), narodil se z panny, což předpověděli andělé. Byl ukřižován, vstal z mrtvých a zjevil se svým učedníkům. Byl znám jako „syn Boží“, protože měl v nebi sedět na trůnu vedle otce. Bible je plná nesrovnalostí Dokonce i samotná Bible obsahuje řadu nesrovnalostí, které její věrohodnosti nijak nepřidávají. Například je téměř jisté, že s panenstvím Marie to nebylo tak horké. Už proto, že hebrejské slovo „almah“ neznamená panna, což si lidé mysleli a myslí. Ve skutečnosti to popisuje „mladou ženu ve věku na vdávání“. Navíc existuje celá řada indicií, že Ježíš měl sourozence. Když se podíváme na Ježíšovo andělské poselství, v Matoušovi 1:20 se říká, že anděl mluvil k Josefovi. V Lukášovi 1:28 promluvil k Marii. Jak to tedy bylo? Máme tu malinko zmatek. Stejně jako když dobrotivý Bůh říká, že zabíjení je špatné. Přesto obhajuje genocidu (Exodus 34:11–14, LV 26:7–9). Nález starých mincí možná vysvětlí smrt půl milionu Židů a změní pohled na historii Číst více Není žádným tajemstvím, že v Bibli jsou uvedeny dva různé rodokmeny Ježíše, nedává to ale smysl. Jeden je totiž veden skrz Josefa, což je zvláštní, protože není Ježíšovým otcem. Proč dávat genealogii prostřednictvím někoho, kdo s vámi není příbuzný? A co třeba pesach? Je přece všeobecně známé, že Bůh je vševidoucí a vševědoucí. Pokud je to pravda, proč tedy potřeboval, aby si lidé označovali své domy krví, aby uvnitř nezabili své děti? Slavný příběh o Noemově arše je také značně děravý (naštěstí ne samotná loď). Píše se, že na loď byl umístěn pár od každého zvířete na Zemi. Když na chvíli zapomeneme na skutečnost, že příběh pochází přímo z Eposu o Gilgamešovi, jak se mohli starat o tolik zvířat? Jen s jídlem by měli docela honičku. A jak zabránili jedovatým hadům, aby uštkli další zvířata? A kde vzali lední medvědy, aligátory a tisíce dalších zvířat, která nežijí na Blízkém východě? Není to o Bohu, ale o lidech Mohli bychom pokračovat ještě hodně, hodně dlouho. Mohli bychom řešit, proč Bůh neustále mluví o vraždách, genocidě a znásilňování, proč nechá trpět miliony lidí na světě v chudobě, proč nechá umírat děti ad. Ale! Rozpory a nemorálnost v biblických příbězích nejsou důkazem toho, že Bůh je špatný nebo zlý, ale spíše jde o to, že si ho vymysleli lidé, stejně jako tisíce jiných bohů, na které jsme byli zvyklí, ale už v ně nevěříme. O tom to celé je. Ne o Bohu, ale o lidech, kteří „božské“ příběhy sepisovali. Ti byli různí, měli své strasti a starosti, strach, ale i sny a vize. A samozřejmě i paměť. To vše se do Bible promítlo. Není to špatně… Jen to tak prostě je. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Poslední vteřiny života: Vědci náhodou natočili, jak to všechno člověk vnímá.
Čas načtení: 2024-03-28 09:30:00
Z podceňovaného mezi nejlepší. Martínez pomáhá díky adidasu amatérům
Léta patřil ke druhé, možná i třetí brankářské garnituře. Jakmile ale dostal šanci, chytil ji. A už nepustil. Naopak, z Emiliana Martíneze se stal fotbalový brankář světové úrovně. Z nechtěného náhradníka v Arsenalu argentinský spasitel na mistrovství světa v Kataru. Jak dokázal trnitou cestu urazit? Především díky skvělému zvládání tlaku, kterému se pro adidas věnuje studie firmy neuro11, jež chce za pomoci zkušeností profesionálů pomáhat i amatérům. „Musíte si věřit! Nesmíte dopustit, aby se vám soupeř dostal do hlavy,“ uvádí brankář.