Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-26 11:11:13

Modernizovaná Škoda Octavia očima designérů. Proč jsou změny takové, jaké jsou?

Na první pohled decentní, na ten druhý velmi propracované. Takové jsou změny vzhledu mladoboleslavského bestselleru Škoda Octavia. Jak je popisují designéři? „Možná to tak na první pohled úplně nepůsobí, ale celá příď vozu je kompletně nová. Vše od hrany kapoty směrem dolů je přepracované,“ vysvětluje rozsah změn na přídi vozu Alexander Leicht, který měl modernizaci … Modernizovaná Škoda Octavia očima designérů. Proč jsou změny takové, jaké jsou? Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2022-02-22 13:40:12

Děda Miliarda, dvě jiné ukázky

Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. O stařečkovi s placatou čepicí A pak ji spatřila. I předzahrádku plnou barevných květin. Stará dřevěná okna nízko nad zemí s oprýskanými rámy. A vrata tak vysoká! Sotva dosáhla na kliku. Natahovala se na špičky, vypínala prsty. Co to je, abych se na ni nedosáhla? Vždyť přece nejsem žádný prcek! Je mi devět. Není přece žádná klika, která by byla tak vysoko. Jak se tak rozčílila a dupla si, jako by se najednou vytáhla a na kliku se dostala. Jenže brána stejně nešla otevřít. Vidět přes ni nebylo, ani žádná škvírka, která by ji napověděla, není-li někdo na dvoře. Já se tam ale musím dostat, řekla si sama sobě. Takhle to přece nemůže skončit! Jsem tady! Prošla jsem zelenou branou, mám na sobě jiné šaty a boty. Kouzlo funguje, takže když už jsem ty vrata našla, musím se přece dostat dovnitř! Zaklepala. A ještě jednou. Nedočkavě, znova. Copak hoří? A někdo byl na dvorku. A vrata otevřel. Stál tam trochu sehnutý stařeček s placatou čepicí na hlavě. Měl po tváři tisíce vrásek. Od úsměvu, od sluníčka a od věků. Pod brýlemi zářily světle modré oči. A po bradě až k uším měl krátká stříbrná střapatá vousiska. Taková, která jak se oholí, rychle dorostou. A při polibku škrábou. „Copak tu pohledáváš, děvenko?“ řekl ten roztomilý stařík ve velkých tmavých vyplandaných kalhotách na kšandy a v bílé košili s ohnutými rukávy. „Hledáš někoho?“ „Hledám,“ řekla Terezka odvážně. „Hledám tu mámy dědečka. Jardu!“ Jak se ten stařík hned usmál! Zadíval se Terce jasně do očí a pak ji svou vrásčitou scvrklou rukou pohladil po tváři. „Ty budeš určitě Terezka, že ano?“ „Ano! To jsem já,“ dmula se pýchou. „Však už se mi o tobě zdávalo. Jsem rád, že jsi konečně přišla,“ přivítal ji stařík. Poodstoupil pak trochu dál a pustil Terku k sobě na dvorek. Byl přesně takový, jak mamka vyprávěla. Po pravé straně stála ošumtělá chaloupka, po levé pak byl nízký domek. „Tady je tvoje dílna?“ zeptala se a ukázala na něj prstem. Jak tu ruku natahovala, všimla si přes špičku prstu, že u pumpy na studni se líně válí strakatá kočka. Pohnula trochu hlavou, aby si lépe Terku prohlédla. „Co sem lezeš?“ uslyšela Terka. „Ty jsi něco říkal?“ podívala se Terka na stařečka. „Já? Ne, mlčím jako ryba.“ „Divné. Jako bych slyšela ještě nějaký další hlas.“ Kočka vykulila oči, odfrkla si, protáhla se a seskočila ze studně. Chvíli jako nafrněná dámička pomalu kráčela, ale v mžiku se rozeběhla a zmizela kdesi v dálce. Možná to Terce jen připadlo, ale jako by od kočičího vztekání ve vzduchu poletovaly malé žhavé uhlíky.  „Chceš se podívat do mého království?“ Přikývla. Vedl ji po úzkém chodníčku podél domku. Odtud bylo možné nahlížet do špinavých oken. Ulpělo na nich spousta prachu a zaschlé hlíny. Vstupní bílé dveře byly už hodně oprýskané. A skleněná výplň celá umouněná, jako by ji někdo myl tím nejšpinavějším hadrem.  V předsíňce s červenou ušlapanou podlahou postávala spousta hliněných květináčů a džbánků. Byly vedle sebe i nad sebou vzorně seřazené. Vypadalo to, jako by tu stály už hodně dlouho. Protože nejen na nich, ale i na papírovou plachtu už napadala značná vrstva prachu. V rozích předsíně jako lehounké závoje vlály husté pavučiny. „Teda tady je věcí! Ale proč si tu někdy neuklidíš?“ čertila se Terezka. „Nebaví mě uklízení,“ podotkl dědeček. „Hm, mě taky ne. Ale pavouky bys vymést mohl.“ „Ale to nemohl, Terezko. To jsou moji pavouci splétači: pomáhají mi s nápady a jejich pavučiny zdobí mé království.“ „To teda nevím, já pavouky nesnáším.“ „Myslím si, že to je chyba. Divila by ses, jak jsou užiteční a nápadití,“ řekl a mrkl na ni levým okem, jako by to, co řekl, mělo znamenat něco mimořádného. „Mně se líbí asi jen takoví prťaví pavouci z Austrálie. Přezdívá se jim pavoučí pávi. Ti, když se chtějí předvést před svou nevěstou, tak zvednou takový závojek na zadečku a ono se to poskládá do obrázku připomínajícího modrého smajlíka s červenýma očima, pusou, nosem a obočím a kolem dokola mají ještě takové chloupky, jako by jim tam narostly zlaté vlasy. Takového pavouka bych nevymetla, protože je opravdu nádherný.“ „A ti moji nejsou sice žádní krasavci, ale zato dobří společníci a velcí pracanti. Když vyrábím vázičky, tancují po své síti, prodlužují své závoje a zpívají si u toho,“ poučoval děda. „Pavouci zpívat nedovedou!“ zamračila se Terka. Jenže její mračení vypadalo spíš dost legračně než vážně. „V tvém světě ne, v mém ano,“ usmál se děda. Pak se šouravým krokem přesunul na dřevěnou lavici k hrnčířskému kruhu. Chodil hodně pomalu. Nohy ani nezvedal, jen je táhnul po podlaze. Měl takové huňaté boty, takové chlupaté domácí pantofle. Sedl si za hrnčířský kruh, vzal do ruky hroudu hlíny a jak se kruh roztočil, pleskl s ní do středu. Rukama se přibližoval a hrouda se začala vzdouvat, růst a hladit, jako by tančila. A přitom… Terka to viděla! Z rohů stěn se začaly stahovat pavouci s dlouhými tenkými nohami, začaly plést další řadu závoje a jemným hláskem zpívali! Málem vykřikla, ale tuhle písničku znala! Začala si notovat. Děda zabrblal, že by ji to zpívání moc nedoporučoval, ale nebyl přes vrnění hrnčířského kruhu slyšet. Než se Terka nadála, měla pavouky na své hlavě a zádech. Hned si toho ale nevšimla a ti osminozí drobečkové začali zatím rychle plést dlouhý závoj, který se jí přilepil na vlasy, a jak rostl a usychal, vlál při tancování kolem ní, až se pavouci skoro neudrželi. A pak si toho teprve konečně všimla. Vykřikla tak hlasitě, že vykřikli i pavouci a rozutekli se pryč. Děda zastavil kruh. Nehotovou vázu hodil zpátky do velké nádoby. „Fuj, co to je, sundej to ze mě!“ „Sluší ti to, podívej se do zrcadla.“ Ukázal jí umouněné zrcadlo, opřené o dřevěný stůl. Pozorovala se s rozpaky. „Ale řekni mi, že na mě už není žádný pavouk! Že jsou všichni pryč!“ „Jsou pryč,“ uklidňoval ji. „Když si jen představím, že po mě lezli, brrrrr, hrůza. Fuj. Ale závoj je pěkný.“ „Když si s nimi začneš zpívat, jsou u tebe natotata. Až by dodělali závoj, upletli by ti třeba i šaty.“ A znovu na ni mrkl levým okem. Jak to vypadá v hrnčířské dílně Tahem závoj sundala a odložila přes židli. Rozhlédla se, zdali na ni někde pavouci nečíhají. Trochu přikrčená, vyděšená, aby snad odněkud ještě nevyskočili. Pak se rozhlédla po celé dílně. Úžasná místnost! Po pravé straně stála opravdová hrnčířská pec s tlustými dveřmi. Po levé dlouhý stůl podél oken a na něm spousta krásných věcí a drobného harampádí, které je potřeba, když se tvoří z hlíny kouzla. Dřívka a drátky, štětce, kelímky, provázky. A malé hrníčky, džbánky, sošky. Umačkaná šedá hlína na stole. Za pecí pak po pravici byly na zemi velké pytle plné hlíny a obrovské vázy a džbány. Tak velké jaké znala z příběhů o faraónech! Některé byly vysoké až k Terčině pasu, ale jiné ještě větší, že kdyby neměla kosti, snadno by se tam schovala. Ale právě kvůli tvrdým kostem, které by ji bránily vtlačit se do úzkého prostoru, to prostě nešlo. Škoda. „To je krása! Připomínají mi vázy z pohádek o faraonech. Víš, dědo, kdo je to faraon?“ „Jasně že vím, faraoni byli starověcí vládci Egypta. Jakpak by ne! A tam se hrnčířskému umění opravdu dařilo! Egypt je země suchá, ale nilské bahno, to bylo něco. Oni si jej dali do takové jámy, trochu ho prohnětli, jako když se připravuje těsto na kynuté buchty, pak do něho dali slámu, vodu a kravské lejno…“ „Fuj, dědo! Cože tam dali? Z takového nádobí bych teda jíst nechtěla!“ Děda se smál. „Ty si ze mě děláš legraci, že jo?“ „Nedělám, princezničko. Tohle je pravda pravdoucí,“ dušoval se děda. „Však počkej, až budu doma, podívám se hned na internet. Kravský fuj! A to pak brali do rukou?“ Prohlížela si další věci v dědečkově království. Byly tu regály a na nich neobvyklé keramické věci. Zvláštní pokřivené džbánky. Ale ne, že by se nepovedly. Ony byly takové schválně pokroucené. A zvířátka. A svícny. A hrníčky s víčkem. Jako by pro vodníka a jeho dušičky. Nebo pro živou vodu? Pro vodu z lázní ze zdravých pramenů? Terka nestíhala sledovat co je vpravo a co vlevo. Bylo to tu jako živé muzeum, na jehož konci včele stál hrnčířský kruh. Dřevěné sezení z prken. Kruh na motorek a po každé straně důležité věci. Hlína. Provázek. Dřívka. Voda. Houbička. „Máš to tu moc hezké, dědečku!“ řekla Terezka. „Tady bych mohla vytvořit tolik věcí!“ „Abych byl přesný, já jsem tvůj pradědeček,“ poznamenal stařík. „Ale můžeš mi říkat: dědo Jardo. Víš, já jsem doopravdy děda Miliarda.“ „A co to znamená?“ „To je tak: jsem přece milý Jarda, takže Miliarda.“ Terezka se usmála. „To je legrační, dědo. Můžu ti tak říkat? Můžu ti opravdu říkat dědo?“ Pohladil ji svou vrásčitou rukou po vlasech. „To víš, že jo. Na nějakém tom pra a pra nezáleží, stejně jsme rodina.“ „A naučís mě, jak se dělají opravdové hrnky?“ „To si piš. A moc rád. Někdo by měl pokračovat. Někdo by měl po mně začít dělat vlastní hrnečky a džbánky. Myslíš, že až budeš velká, že to dokážeš?“ „Dokážu,“ řekla hrdě Terezka. Tereza vždycky nějak uvnitř sebe cítí, že když člověk chce, tak by měl dokázat všechno. „Táta říká, že všechno jde a překážky jsou jen v hlavě.“ „Tak to je moudrý chlapík. Posaď se tu ke kruhu.“ „Mohu? Vlastně, jasně, ano, hned,“ zapištěla a už se usadila. „Dávej bedlivý pozor.“ Děda zapnul motorek, kruh se roztočil. Zvedl z nádoby kus vlhké hlíny, pomačkal ji v ruce a podal Terce. „Nejdřív si ji jen ohmatej, abyste se seznámili.“ Bylo to mokré a studené. „Pak ji silou dej doprostřed kruhu.“ Dala a hlína odletěla na druhý konec místnosti. Děda vzal další kus. „To se stává, teď ji tam dám já.“ Byl nad kruhem shrbený. Hlína pleskla o střed a držela a děda jí začal hladit. Pak ji pustil a ona tam pořád byla a všelijak se kroutila. Vzal Terezčiny malé ruce a přiložil je na hlínu. Studělo to. Bylo to zvláštní. Až to Terce roztáhlo úsměv od ucha k uchu. Děda jí pohyboval rukama tak, že hlína rostla a měnila tvar. A bude to hrníček? Bude to vázička? Nebo že by džbánek? „To jsou kouzla!“ užasla. Děda se pomalu usmál. „Copak kouzla. To je řemeslo. Já jsem jen hrnčíř… už pořádně sešlý starý hrnčíř. A hlavně děda Miliarda. Ale ty jsi chtěla hrneček, viď? Ne vázičku.“ „To nevadí, dědečku, já chci i tu vázičku!“ Děda zastavil kruh. Provázkem ji odříznul a postavil ji na desku, položenou na stole. Tereza už už po ní natahovala ruku. „Počkej, to ještě nejde. Ještě musí uschnout a pak se upéct. Dostane k tomu hezký kabátek, glazuru. Po ní se bude pěkně lesknout.“ „Takže vázy se pečou? A to jsem si myslela, že se pečou jen buchty nebo maso.“ Martina Boučková

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2022-05-03 18:23:21

Das ist (noch) kein totaler Krieg – polemika s D-Fensem

Vážení a milí, dostal jsem hned od několika čtenářů odkaz na D-Fensův prvomájový článek „Wollt ihr den totalen Krieg?“, ve kterém se provozovatel serveru vypořádává se současnou situací. A k tomu samozřejmě dotazy, co si o něm myslím. Jelikož nemá moc smysl na tak opakované otázky odpovídat separátně, a jelikož ten výše zmíněný článek podle mého názoru reprezentuje sice asi menšinovou, ale nezanedbatelnou perspektivu na pravici, rozhodl jsem se na něj zareagovat určitou polemikou. Nebude to kompletní rozbor „řádek po řádku“, to by byla nuda, a navíc by to bylo zbytečně nepřátelské. Ale některé ty věci vidím zásadně jinak a pokusím se vyargumentovat „proč“. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů Začněme těmi několika položkami, na kterých se shodneme. O těch nemá moc cenu se rozepisovat, „ano“ je kompletní věta. Dodám ale aspoň nějaké zpřesňující detaily. Text z původního D-Fensova článku bude vždy vysázen jako citát. „Doufám, že Ukrajinci Rusáky z jejich země vyženou, a to čistě jen proto, že tak je to správně.“ Yep. „A pokud chce někdo válčit tady v Čechách, ať se sebere a odjede tam, není to tak daleko a pan premiér slíbil abolici.“ Však jo, ostatně se tak i děje. Pokud vím, dobrovolníků je relativně málo, oni ostatně Ukrajinci berou jen lidi s vojenským výcvikem – což je v mladších generacích české populace vzácnost. „Vzhledem k antagonistické povaze konfliktu skončí konflikt, až jedné ze stran dojdou síly.“ Ano, je to opotřebovávací válka a ty vesměs končí vyčerpáním jedné ze stran. „To je ale zase než spekulace, ve skutečnosti nikdo neví, kde se soudruh Putin zastaví, stejně jako před třemi měsíci nikdo spolehlivě nevěděl, zda napadne Ukrajinu.“ Pravda, byť zde nutno říci, že toto je věc, kterou můžou ostatní státy svou aktivitou ovlivnit a také tak činí. Spekulacím se ale stejně nelze úplně vyhnout. D-Fens sám za chvíli spekuluje o tom, že nově vzniklá až pětiprocentní menšina Ukrajinců se už domů nikdy nevrátí. Taky je to spekulace, a ne zas tak jistá k tomu; hodně to bude záležet na tom, jak dlouho ta válka potrvá, jaký bude její výsledek, a kolik peněz se nalije do následné obnovy země. Pokud hodně, tak tam vzniknou zajímavá pracovní místa a zcela nová infrastruktura – může to hrát roli pull faktoru zpět. Život někde v Praze nebo Brně je proti Kyjevu či Charkovu dost drahý, a část těch lidí tam má (nepoškozený) nemovitý majetek. „…cenzuru prováděnou soukromými subjekty za laskavého dohledu bezpečnostních složek a provládních NGO v pozadí, vytváření Českomandnazoru, podporu udavačství a pronásledování lidí s nepovolenými názory včetně chlebíčkového teroristy.“ Ano, a kvůli tomu jsem se rozhádal i s řadou jinak solidních liberálů, protože tenhle proces, nebude-li zabrzděn, rozhodně neskončí u Ivanů šířících bludy na povel. Ten skončí mazáním skutečností a názorů nepohodlných panu ministrovi, tady funguje princip šikmé plochy docela spolehlivě. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů, které jsou dalšími kandidáty na likvidaci. Rusové překročili Rubikon Dobrá, tak se trochu podívejme na ty body, kde se naše perspektivy rozcházejí. Zásadní otázky na té celostátní úrovni jsou dvě. Otázka číslo 1: Je ve středně- až dlouhodobém zájmu ČR a potažmo i jiných států zpoza bývalé železné opony, aby si Rusko v té současné takzvané speciální operaci nabilo pěkně hubu a přišlo při ní o značnou část svých konvenčních sil? Na to já osobně říkám „ano“, jednak vzhledem k naší dlouhodobé historii s východem (však i D-Fens sám konstatuje, že z tohoto rohu nikdy nic pozitivního nepřišlo), jednak proto, že v tom Rusku se poslední léta systematicky kultivovala stará imperiální kultura, která ve zbytku Evropy dávno vymřela. Přečtete-li si například aspoň kus Základů geopolitiky od Alexandra Dugina, je to docela svistot, a přitom Dugin patří ke dvorním intelektuálům dnešní Ruské federace. Kdyby se reálně Moskva ve svém snažení omezila na nějakou tu Transnistrii, Krym a Donbas, asi by situace byla jiná. Ale po letech, kdy se celkem úspěšně soustředili na pouhé „rozesírání” v podobě drobných místních konfliktů, teď rozjeli mnohem větší válku a tím překročili Rubikon, který se nedá jen tak odpřekročit. Mají podstatně větší ambice, než by odpovídalo jejich schopnostem, což je u mocností vždycky průšvih. Tahle situace se dá korigovat v podstatě jen jedním způsobem, a to, že na té Ukrajině utrpí jejich staronové impérium porážku podobně jako v rusko-japonské válce (1905) nebo v první světové válce (1917). Taková porážka může, i když nemusí, vést k nezbytným reformám i přes jinak silně zakořeněnou potřebu zachovat tvář. Tak například o kus dál na Blízkém východě se sousední arabské státy nakonec naučily, že navážet se vojensky do Izraele se prostě nevyplatí. Bylo k tomu sice potřeba několik pokusů, ale nakonec tam ten mír, byť třeba chladný, přece jen nastal. Nicméně co se této otázky týče, skutečně lze mít zcela odlišné názory i mezi naprosto racionálními lidmi. Někdo třeba přikládá určitým rizikům větší váhu a určitým vyhlídkám váhu menší, pak mu to vyjde jako „ne“. Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let Otázka číslo 2, podmíněná: Pokud tedy na otázku číslo 1 odpovíme „ano“, jaká aktivní opatření má za tímto účelem Česká republika přijmout? Odpovídá tomu situace v médiích? Mezi „0“ (v podstatě nedosažitelný stav, už od 90. let máme nějaké vojenské mise ve světě) a „totaler Krieg“ (musíte-li jej opravdu vyhlásit, je to znamení, že jste v pěkném loji) je celé kontinuum možných stavů. To, co poněkud vadí i mně, je značná vzdálenost „dvou střelek“: v médiích je skutečně střelka panující atmosféry někde tak na dvou třetinách, kdežto naše reálné zapojení do ukrajinského válečného úsilí je tak na jedné pětině ciferníku. Na rozdíl od D-Fense z toho ale nechci odvozovat, že třída nějakých méněcenných pisálků systematicky manipuluje s lidmi nadšeným hýkáním v médiích, nebo že by opravdu chtěla vidět české pluky valit se skrze Donbas na bídného Rusa. Coby člen týmu Echo 24 znám různých pisálků dost, sám jsem jeden z nich (a D-Fens snad není? Pokud se pisálek vyznačuje hlavně psaním, tak on píše ostošest už asi dvacet let déle než řada kariérních publicistů). Z tohoto vzorku mně známých novinářů bych řekl, že vysvětlení je podstatně jednodušší a není třeba tam automaticky předpokládat zlou vůli a manipulativní úmysly. Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let. Většina z nás zažije něco takového jednou za život, asi jako přílet Halleyovy komety; na rozdíl od Halleyovy komety je to ale brutální a krvavý jev. Navíc máme díky technologii celkem unikátní proud videí a fotek přímo z bojiště, což má emocionální dopad. Někdo je v tomhle naprosto teflonový a steče to po něm, ale takové typy lidí zase většinou nejdou dělat do novin. Připočtěte skutečnost, že rok 1968 je tady dědičné trauma srovnatelné s Mnichovem, a že rozdíl proti dnešku je, že ti Ukrajinci teď (i když s významnou cizí pomocí!) udělali to, co tehdy naši předkové nikoliv, a co zde dodnes posiluje národní mindrák. Pak je ale celkem přirozené, že se daleko více a intenzivněji píše o válce než o pěstování cibulí nebo o oslavách Svátku práce. Samozřejmě by si ten novinář měl hlídat svoji dlouhodobou kredibilitu a pokud možno ověřovat informace z jiných zdrojů (u takového „Ghost of Kiev“ bylo celkem jasné, že jde o klasickou válečnou urbánní legendu srovnatelnou s naším protektorátním Pérákem), ale úplná emoční neutralita je asi v tak extrémní situaci nedosažitelná. Považoval bych ovšem skutečně za žádoucí, kdyby naši novináři trochu „zklidnili hormon“, a aby se ta naše mediální střelka vrátila aspoň do první půlky ciferníku, kde bezpečně trčí (a jen tak se nepohne) ta střelka reálná. Nepohnutelnost té reálné střelky je mimochodem dána hlavně tím, že na rozdíl od Britů či Poláků nemáme k žádné eskalaci svých závazků příslušné vojenské kapacity. S tím bezprostředně nikdo nic nenadělá, i kdyby se na vládě nebo v televizi řečnilo sebeohnivěji. Takové kapacity se budují léta, a za tu dobu se spektrum hrozeb beztak totálně promění. Neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství Dobrá, nyní k těm věcem totálně rozporným. Podívám se na tři. „Denně jsme tak zahrnováni nejrůznějšími detaily, jak ruská branná moc terorizuje civilní obyvatelstvo, krade jim majetek, mučí a popravuje zajatce a podobně. Na základě znalosti dějin různých dalších ozbrojených konfliktů z moderní historie jsem bohužel přesvědčený, že ukrajinská strana dělá to samé. Jen se o tom nedozvídáme, protože nám ji média idealizují. Ukrajinci jsou vykreslováni jako kreativní a čestní bojovníci, Rusové jako podlá pakáž. Jak naivní. Tohle je válka a všechny strany udělají všechno možné, aby se té druhé dostaly na kobylku.“ O pár řádek dál vyčítá D-Fens Ukrajincům, že „bez důkazů“ prohlašují referenda pořádaná Ruskem za zmanipulovaná. Tady ale činí totéž; to není konzistentní. Buď tedy ty důkazy máte, nebo odvozujete své přesvědčení na základě předešlých zkušeností. Ukrajinci nepochybně nejsou svatí, ale bojují na vlastním území. To jim vůči civilnímu obyvatelstvu zase dává trochu jiné motivace než útočníkovi. Platí to i v daleko extrémnějších scénářích. Vezmeme-li si třeba východní frontu za druhé světové války, tak frekvence různých znásilnění, rabování apod., kterých se na jaře 1945 dopustili někde kolem Odry ustupující Němci vs. postupující Sověti, nebyla ani přibližně stejná, a nebylo to přitom dáno tím, že by snad Třetí říše byla lidštější a mírumilovnější stát než SSSR. Ale ani ona nechtěla dělat takové věci vlastním občanům. Něco jiného jsou ti zajatci, tam si bohužel myslím, že se kompletní pravdu jen tak nedozvíme. Tam by ale bylo divné, kdyby k žádným zločinům typu poprav nebo mučení na ukrajinské straně nedošlo, vždyť i Spojenci na západní a italské frontě nějaké takové věci napáchali. (A to ani nemluvíme o Pacifiku, tam byla vzájemná nenávist válčících stran opravdu silná.) To bohužel od té války opravdu oddělit nelze. Mimochodem, z hlediska těch strategických cílů, tj. „dostat se na kobylku“, se zrovna excesivní ukrutnost nemusí vyplácet, a dokonce může být na škodu. Dává to protistraně motivaci bojovat do poslední kulky, i kdyby se třeba ocitla v situaci, kdy by bylo rozumnější se vzdát. Moderní zákony války nařizující slušné jednání se zajatci nemají jen etický základ. Je v nich i hodně poznaného pragmatismu, který je potřeba vynucovat i vůči vlastním vojákům; rozhodně neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství. Žádná událost není úplně izolovaná „Myslím, že žádný soudný člověk by neměl válku podporovat, za jakoukoli stranu, a to ani v případě, že zatím nekácí v jeho lese. Propojenost různých procesů a ekonomik má totiž za následek, že se v jeho lese kácí, jen to nevidí.“ Toť otázka. K rozpoutání války notoricky stačí jedna strana, všichni ostatní se v ní (nebo kousek vedle ní, což taky není příjemná pozice) ocitnou do nějaké míry vynuceně. I když se třeba předtím vztahy dlouho zhoršovaly, někdo ten Rubikon překročí jako první a ostatní na to musejí nějak reagovat. Válka je destruktivní už svojí samotnou podstatou a těch opravdu neutrálních hráčů, kteří dokážou dlouhodobě vycházet se všemi a nenaštvat nikoho, je poměrně málo. Taky to u nich mívá určité psychické následky, například určitá část dnešního švédského „hypersluníčkářství“ se dá vystopovat k mindráku ze skutečnosti, že za druhé světové války Švédsko notně zbohatlo na dodávkách surovin Třetí říši, kdežto sousedi si tu válku různou měrou odtrpěli. (Švýcaři mají v tomto směru kachní žaludky.) Lze si samozřejmě říci, že nám do Ukrajinců nic není a ať si je Putin pošlape dle libosti. Někdo si to zdůvodní ekonomickým pragmatismem, jako třeba v citovaném textu, někdo možná „koupí“ alternativní vysvětlení o tom, že ta Ukrajina Rusům vlastně patří právem. Ale nejsem si vůbec jist, nakolik se tímto postojem úspěšně vyhnete nějakému tomu „kácení ve vlastním lese” do budoucnosti. Světová politika se hraje na kola, žádná ta událost není úplně izolovaná, a dlouhodobá dějinná zkušenost říká, že projde-li agresorovi A, časem pokročí k nějakému B a později C – a někde v této abecedě dojdete k punktu, kdy se i ve vašem lese a na vašem území bude kácet ostošest. Jistotu samozřejmě nemáte, tu ohledně budoucnosti nikdy nikdo nemá, ale svoje rozhodování musíte založit na historickém precedentu, že „s jídlem roste chuť“ a země, která úspěšně pozřela jednoho či více svých sousedů, bude na mezinárodní scéně vystupovat o hodně bojovněji a agresivněji než dříve – protože získala (skutečností podložený) dojem, že se takový postup vyplácí, a že potenciální protivníci se nikdy na nic nevzmůžou. A takto bude nejspíš vystupovat i vůči vám. Pak je ovšem naopak celkem soudné snažit se ten proces zbrzdit nebo zastavit o něco dříve, než se k vám přiblíží „až na dostřel děla“. Je to jeden z důvodů, proč různé mezinárodní koalice vznikaly už ve starém Řecku, do kterého zase systematicky „lezla” sousední Persie. A vznikaly i mezi státy, které za jiných okolností měly dost nepřátelské vztahy mezi sebou (Sparta, Atény). Byla ruská armáda opravdu silná? „Rusko reálně disponuje silou, která už dávno měla srazit Ukrajinu na kolena.“ Tenhle druh tvrzení opakovaně slýchám od lidí starších 40 let, kteří si nosí v hlavě koncept Ruska coby nepřekonatelného medvěda a nějak nejsou ochotni jej opustit. Zároveň to často bývají lidé nedůvěřiví k médiím, stejně jako D-Fens, ba i více. (Opravdu to jde i více.) První problém je v tom přímém srovnání Ukrajiny a Ruska; dnes stojí za Ukrajinou reálně mnohem ekonomicky silnější koalice bohatých států, takže je to proxy válka jako vyšitá. Ale co ta druhá část výroku … kurňa, přátelé, odkud vlastně všichni víte, jakou Rusko reálně disponuje silou? Není to náhodou z médií? Nikdo z nás přece osobně inspektorem ruské armády nebyl. Všechno, z čeho v takových odhadech v mírové době vycházíme, jsou silně zprostředkované a profiltrované údaje odjinud. Podobně jako u soukromých firem, ani u armád se nedá jejich životaschopnost a funkčnost posoudit mimo krizové situace. Na přehlídkách lze předvést to nejlepší, co máte, a na veletrzích rozdávat krásné křídové letáky s impresivními čísly. V reálné krizi se ukáže, co se za nimi tedy skrývá ve skutečnosti. Jediným skutečně tvrdým a neošiditelným testem schopností ozbrojených sil je právě ta válka, a v ní zatím Rusové nepodávají nějaké extra výkony. K tomu se stačí podívat na mapy a časový vývoj, k tomu nemusíte slepě věřit nějakým propagandistům. * Nevěřím, že původní plán Kremlu byl ten, že se boje s regulérní ukrajinskou armádou potáhnou celé měsíce. Vybavujete si, jak státní agentura RIA Novosti už 26. února vydala a pak zase stáhla oslavný článek o tom, jak Rusko zavedlo na Ukrajině nový řád? Jistě, mohli jim to tam podvrhnout nějací hackeři, ale za pravděpodobnější scénář považuji, že jejich očekávání bylo, že organizovaný odpor se zhroutí během pár dní a zbydou maximálně nějací partyzáni v lese. * Nevěřím, že nepovedená expedice Rusů do bažin v okolí Kyjeva, kde pak při ústupu zanechali ohromné množství rozbité techniky (a Oryx měl problém to vůbec zpracovat), byla jen klamným manévrem na odvedení pozornosti odjinud. Na to byla krapet moc drahá. * Nevěřím, že Rusové počítali s potopením křižníku Moskva, nebo že současný postup-nepostup na Donbase či kolem Chersonu je vlastně záměr atd. * Nevěřím, že Rusům vyhovuje, že mediálně známé a široce oslavované jednotky jako VDV (parašutisté, kolem kterých panuje v Rusku slušný mediální kult) nebo Čečenci utrpěly na reálném bojišti krvavé ztráty. Zato se musím vracet ke knize Viktora Rezuna, píšícího pod pseudonymem Suvorov, která se jmenuje Můj život v sovětské armádě. Odehrává se o padesát až šedesát let v minulosti, ale je to „nářez“: víceméně v ní píše o obří Potěmkinově vesnici, ve které nic nefunguje, jak by mělo, strašně moc věcí se jenom předstírá, hodně se toho rozkrade, zašantročí, zanedbá, nadřízení se nezajímají o skutečný stav věcí – hlavně aby to vypadalo dobře navenek atd. Když jsem ji četl poprvé, říkal jsem si, že to možná trochu přibarvil pro západní publikum, aby se trefil do předsudků čtenáře. Ale současné výkony či nevýkony Rusů na Ukrajině jsou konzistentní s jeho líčením. A silovici, kteří dnes hrají rozhodující roli v Moskvě, jsou vesměs lidé, jejichž kariéra sahá až do pozdní sovětské éry. Kdyby v ruské armádě roku 2022 panovaly stejné poměry jako v té sovětské 60. let, asi by to nebylo zas takové překvapení. Nezmění-li se příliš samotné načálstvo, těžko čekat, že na úrovni řadového vojáka nebo řadového pluku to bude zcela jinak.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-01-14 10:18:42

Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno

Nová vláda zdědila schodek ve státním rozpočtu ve výši 419 miliard Kč. Tato částka je natolik vysoká, že ani nejlepší tým vyšetřovatelů by nemohl spolehlivě prokázat, kolik peněz z této ohromné sumy bylo rozkradeno, kolik neúčelně utraceno za nesmyslné projekty a soudní spory a kolik lidí rozličného sociálního postavení se na účet státu bezostyšně přiživovalo a stále ještě přiživuje. Dostupné důkazy totiž nestačí k obvinění anebo dokonce k odsouzení někoho z těch, kteří přímo kradli, podváděli anebo nějaké miliony „odkláněli“. Po dosavadních zkušenostech lze proto předpokládat, že podobné sebeobohacovací metody se budou opakovat i v příštích letech, aniž by proti nim kdokoliv účinně zasáhl. Nová vláda nyní stojí nad prázdnou státní pokladnou, avšak její zamýšlená úsporná opatření jsou poněkud chaotická a vzbuzují obavy. Chystá sice šetřit na slevách jízdného pro důchodce, studenty a žáky, avšak současně chce důchody valorizovat. V rámci úvah o zvýšení některých daní se musí také vypořádat s hlubokomyslným návrhem prezidenta republiky na zdanění všech důchodců, přestože on sám má nulové praktické zkušenosti s inflací a jeho příjem mnohonásobně převyšuje množství i kvalitu jím vykonané „práce“. Na hlasech voličů mu sice už nezáleží, avšak svým nápadem zřejmě způsobil takové zděšení, že tato „moudrost přesahující naše chápání“ byla z internetu raději vymazána, aby nezvyšovala zlost lidu, včetně jeho dosud věrných přívrženců. Vláda dále hodlá zmrazit platy státních zaměstnanců, avšak s perspektivou jejich opětovného budoucího zvýšení a nikoli snížení odpovídajícímu skutečně vykonané práci. Současně zvyšuje počty úředníků a zavedla i tři nová ministerstva, což také stěží povede k úsporám. Kromě toho je již nyní vydírána soudci a státními zástupci, kteří zmrazení svých platů kategoricky odmítají, vyhrožují soudními spory a stejně jako v minulých letech se domáhají jejich zvýšení s poukazem na to, že jinak bude ohrožena jejich nezávislost (že by to snad mohlo ospravedlnit braní úplatků?). Projevy slušnosti, skromnosti a společenské solidarity jsou jim totiž dlouhodobě zcela cizí. Nikoho ze současné vlády také nenapadlo, že by snad podobně jako v Dánsku bylo možno iniciovat zrušení senátu, zvláště když Dánsko je územně i počtem obyvatel přibližně stejně veliké jako Česko. A že by se snad dokonce uvažovalo o snížení počtu poslanců na polovinu a nahražení té druhé poloviny potřebným počtem tříčlenných odborných rad? Vždyť mnozí poslanci stejně o projednávaných záležitostech nic nevědí a spoléhají se na své draze placené asistenty a externí spolupracovníky. O míře zodpovědnosti některých poslanců k plnění svých povinností pak svědčí zejména přístup nově zvoleného poslance Farského, který v zájmu své budoucí kariéry (příští zvolení totiž zjevně neočekává) upřednostnil půlroční studijní stáž v USA, přičemž si poslanecký mandát hodlá ponechat a z USA prý přiletí pouze na důležitá hlasování (cožpak jiná hlasování jsou nedůležitá nebo dokonce zbytečná?). Zatímco tedy na jedné straně opět vyletí miliony a miliardy oknem, tíha šetření bude (jako obvykle) spíše přenesena na ty, kteří sami mají málo anebo nic, což je zejména době pandemie covidu a energetické krize zvláště bolestivé. Jak tedy chce vláda přesvědčit či dokonce přinutit občany k respektování úsporných opatření (včetně případného zvýšení daní), když k tomu nedokáže přinutit ani sama sebe, prezidenta republiky, senátory, poslance, soudce a státní zástupce? Úsporná opatření totiž musí začít především u těch, kteří žijí „nad poměry“ – nikoli u těch, kteří žijí v nouzi anebo na jejím samém pokraji. Jak se píše v Evangeliu svatého Lukáše: „A on řekl: I vám učeným v zákoně běda, neboť obtěžujete lidi břemeny nesnesitelnými, a sami se těch břemen jedním prstem svým nedotýkáte.“ Již v roce 1990 byl tehdejší generální prokurátor ČR upozorněn, že zamýšlené zvyšování platů prokurátorů je za dané situace nevhodné. Níže připojená argumentace byla sice tehdy přijata s krajní nelibostí, avšak nepozbyla aktuálnosti: * Je třeba si uvědomit, že současná ekonomická situace tohoto skutečně zuboženého státu není taková, aby se mohly radikálně zlepšít podmínky v rezortu, který sám o sobě nemůže ovlivnit budoucí zlepšení ekonomické situace. * V dnešní době jsou především naprosto nutné investice do perspektivního výzkumu a perspektivní výroby, do školství a do zdravotnictví. I když to není příjemné a populární, lze očekávat, že ostatní rezorty takové finanční zdroje mít nebudou. * Jsme v přechodném období a současná situace si vyžaduje od opravdu ukázněných občanů větší skromnost (i když je pravda, že velká většina občanů je skromná již až dost). Samozřejmě je však nutno zajistit, aby tato skromnost postihla všechny, kteří momentálně nemohou nijak ke zlepšení ekonomické situace státu přispět. V tehdejší době, těžce poznamenané politickou propagací chamtivosti a kořistnictví („peníze nesmrdí!“), nemohla tato slova padnout na úrodnou půdu. Dnes však snad všichni rozumní, slušní a perspektivně uvažující občané konečně pochopili, že ze všeho nejvíce potřebujeme národ zdravý, vzdělaný a vědomostně, dovednostně i technicky vyspělý. To je největší bohatství každého národa a ekonomický prospěch se poté dříve anebo později dostaví (někde to již pochopili a výsledky jejich cíleného úsilí vzbuzují obdiv). Vize o moudře řízené, spravedlivé a mravně vyspělé společnosti je přitom stará již tisíce let, avšak zištní vládci opojení pocitem moci ji nikdy nebyli a ani nebudou schopni realizovat. Středem jejich úsilí jsou totiž pouze oni sami. Konfuciánský filosof Sün-c´ napsal: „Touha po zisku a nenasytnost – to jsou vrozené vlastnosti člověka. Jestliže z tohoto zorného úhlu pohledu zkoumáme přirozenost člověka, stává se nám zřejmým, že člověk je od přírody zlý a jeho ctnosti se rodí teprve praktickou činností.“ Správně odhadl, že lidé budou vždycky stále stejní – tj. chamtiví, žraví a spíše ke zlu než k dobru naklonění. Mravní, právní i ekonomickou obrodu této společnosti proto nedokáží uskutečnit nejen naši politici, ale ani soudci a státní zástupci, zvláště když mnozí z nich destabilizují právní i mravní vědomí občanů a způsobují i mnohamilionové škody na vyplácených odškodněních za jejich nezákonná rozhodnutí. Jestliže tedy známe společenskou situaci i naše uctívače „zlatého telete“, je politická vize o účinném šetření podobná Platónově Utopii. Po dosavadních zkušenostech je totiž jasné, že ti, kteří si zvykli žít na „vysoké noze“, se nikdy dobrovolně neuskrovní a vždycky si najdou způsob, jak i sebemenší díru ve svém náročném rozpočtu vyplnit. Nebo snad nějaký občan opravdu věří tomu, že současní politici jsou schopni nastolit nejen rovný a spravedlivý společenský řád, ale i kázeň, skromnost, střídmost a zdrženlivost pro všechny? Vždyť tomu nevěří ani oni sami a nejenže by takto žít nedokázali, ale ani nechtěli! „Žádná vada není ošklivější než lakota, zvláště u předních mužů a správců obce. Neboť pokládat obec za pramen výdělku je nejen hanebné, ale i zločinné a bezbožné,“ psal již Marcus Tullius Cicero. Že by se snad naši vzdělaní a sečtělí politici spokojili pouze s četbou Machiavelliho pragmatického „Vladaře“ a nečetli politické a státotvorné úvahy Konfucia, Meng-c´, Sün-c´, Sókrata, Platóna, Aristotela, Cicerona, Seneky, Marka Aurelia, Kautilji, Ašóky anebo Nezámolmolka? To ještě nepochopili, že chce-li být politik poctivě úspěšný, musí být pro všechny své spoluobčany následováníhodným vzorem chování? Pokud však mnohým našim občanům stále ještě nevadí nemravná politická úspěšnost ani nemravné chování politiků, svědčí to nejen o dlouhodobé nepoctivé a zákeřné manipulaci s jejich myšlením, ale i o cíleném zanedbávání jejich mravní výchovy. Bez individuální i kolektivní skromnosti a přísné sebekázně se totiž nehneme z místa, budeme se stále více mravně, právně i ekonomicky propadat a záporný přetlak ve společnosti se bude zvyšovat. Nikdo ze současných politiků totiž není schopen realizovat prastarou vizi o skromnosti a sebekázni, protože peníze a moc jim zaslepily zrak a náš stát (obec) stále pokládají za svůj pramen výdělku (Cicero jejich budoucí chování odhadl správně). Jak tedy chtějí přesvědčit občany, aby byli skromní, střídmí a zdrženliví, když oni sami takoví nebudou? Jsou ale vůbec schopni být jiní? Kdo po dosavadních zkušenostech jejich slovům uvěří? „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!) Obliba populistických politiků vždycky rychle pominula, ale škodlivé důsledky jejich činnosti mohou přetrvat celá desetiletí. Důkazem jsou zejména naše „promyšleně zištné“ ekonomické i právní reformy z devadesátých let minulého století, které lze považovat za kořeny současné ekonomické, právní i mravní krize. Tehdy to všechno začalo, tehdy se „zhaslo“, aby se mohlo krást potichu a „potmě“, tehdy přestalo platit právo a nepoctivě získané peníze přestaly „smrdět“, tehdy vznikly zájmové „svazy známých“ s mafiánskými praktikami i vrstva zbohatlíků s vazbami na politiky, a tehdy se rozbujela i korupce a všechny ostatní nešvary provázející chamtivost. Ve skryté formě to všechno to přetrvalo dodnes, včetně lidí, kteří to všechno způsobili a nyní v klidu užívají výsledky své „práce“. Tento celospolečenský úpadek by sice mohly zvrátit naše děti, avšak musely by být cíleně vychovávány k takovým mravním hodnotám, aby jednou mohly úspěšně převzít kormidlo naší společnosti. Všichni však víme, že tomu tak není, protože už i děti propadly mámivému kouzlu peněz, za které si mohou koupit všechny ty nesmysly, které považují za nezbytné, ačkoliv ve skutečnosti jsou zcela zbytečné a mnohdy i zdraví škodlivé. Základní mravní hodnoty (včetně poctivosti, slušnosti, skromnosti a střídmosti) se totiž na žádné škole nevyučují (nejsou v osnovách), protože podle názoru politiků je mravnost přežitkem minulosti odtrženým od reality a racionálně i mravně myslící občané jsou pro ně největším nebezpečím.   Důsledky takové (ne)výchovy přitom vidíme téměř denně – hrubost, sprostota, arogance, násilí, brutalita a navíc se mládeži nechce pracovat, protože všude kolem sebe vidí mnoho těch, kteří si i bez práce velice dobře žijí. A najednou se politici diví, jak je to možné, že naše mládež takhle zvlčela. Kdo za to asi může? Kdo poskytoval mládeži následováníhodné vzory chování? Dokáže ji snad někdo za takové situace přimět ke skromnosti a sebekázni, když je všude kolem ní tolik lákadel a mravné chování (včetně poctivosti, slušnosti a skromnosti) nevidí ani u politiků a představitelů státu? „Zmatek a anarchii plodí ztráta mravních principů, pořádek a harmonii jejich dokonalý nadbytek,“ psal Sün-c´. Správná životní cesta jednotlivů i celých společností byla vytyčena již před zhruba před 4400 lety (Naučení egyptského prvního ministra Ptahhotepa) a desítky filosofů napříč věky i státy ji neustále oživovaly. Ve které dnešní škole se ale jejich učení vyučuje? Tato cesta je sice jasná, ale pro nepřipravené lidi je i extrémně obtížná – proto se jí tolik lidí vyhýbá. Ti však, kteří její podstatu pochopili a jsou rozumní, uvážliví, spravedliví, poctiví, skromní, střídmí, ukáznění, zdrženliví a trénovaní nouzí, zvládnou svoji pouť životem mnohem snadněji, než změkčilí rozmařilci, kteří jsou obtíženi penězi a majetkem. Takoví lidé totiž na cestě životem snadno zabloudí a zůstanou utopení „v bahně majetku“ (pravil Seneca) až do té doby, než je ta bažina pohltí a stráví – zvláště vydají-li se cestou lži, nepoctivosti, podvodu a zločinu. Budou-li však ti majetnější svým chováním a stále se zvyšujícími nároky popuzovat ty méně majetné anebo přímo chudé, budou se rozdíly mezi lidmi stále prohlubovat a vzroste i závist, zloba a nenávist. Výsledkem takového kolektivního záporného emočního přetlaku pak mohou být i sociální bouře, ohrožující i jejich původce. V minulosti se to stalo již mnohokráte a stát se to může znovu. Pokud by tedy k takové situaci došlo, byla by budoucnost tohoto národa i státu velice smutná. Budou tedy naši politici i přes vidinu všech těchto rizik stále provokovat občany svou rozmařilostí, trýznit je břemeny nesnesitelnými a lpět za zásadě římských císařů „Rozděl a panuj! (Divide et impera!)? Nebo snad takovou rozdělenou a frustrovanou společnost opravdu chceme? Snad by už naši politici při přípravě úsporných opatření mohli konečně začít myslet, protože „bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“ „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem!“, píše se již v indické učebnice moudrosti pro královské syny, zvaná Paňčatantra z asi 3. století našeho letopočtu.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. Titulek je výrokem římského státníka Marca Tullia Cicerona (106-43 př. n. l.).

Čas načtení: 2021-07-10 10:35:42

Věčnost totalitního myšlení

Ačkoliv od listopadu 1989 již uplynulo 31 let, nelze říci, že žijeme ve stabilizované demokratické společnosti a totalitních návyků i deformací jsme se definitivně zbavili. Občas sice ještě doznívá kritika předlistopadových poměrů, avšak při porovnání se současnou praxí lze snadno dojít k poznání, že pokud někteří bývalí „totalitní“ úředníci, policisté, prokurátoři a soudci byli formalističtí, lhostejní, bezcitní a zpupní, jejich „demokratičtí“ následovníci nejsou o nic lepší a mnozí z nich by se dokonce ve všech minulých i současných totalitních režimech velice úspěšně realizovali. Povahové deformace a totalitní způsob uvažování se totiž změnou režimů nemění, protože „povaha je člověku démonem“ (Hérakleitos z Efesu, asi 544-484 př. n. l.). Od prvopočátků všech státních útvarů byl jejich základem zbytnělý pud po uznání a uplatnění. Tento pud se sice projevuje i v celé řadě jiných lidských aktivit (armáda, věda, technika, sport, podnikatelství apod.), avšak nejhorší podobu získal v náboženství, politice, státní správě a soudnictví. Každému režimu totiž dávají podobu sebestřední a mocichtiví lidé, kteří bytostně touží vládnout, rozkazovat, přikazovat, zakazovat anebo i trestat. Byli vždycky, stále jsou mezi námi a vždycky mezi námi budou, pokud se nerozumní, nevědomí a hloupí lidénechají oklamat a svými hlasy je budou podporovat. Současná trestní praxe o nic lepší než ta před rokem 1990 Paušální kritika všech příslušníků předlistopadového státního aparátu (úředníků, policistů, prokurátorů i soudců) je v mnoha směrech nespravedlivá. Kritici tehdejších poměrů se totiž mylně domnívají, že všechny aktivity státního aparátu bývalého režimu byly politicky motivované a jejich hlavním cílem bylo potlačování občanských svobod a upevňování totalitních poměrů. Je to nesmysl, neboť naprostá většina veškeré vyřizované agendy (stejně jako je tomu v současnosti) se týkala ryze nepolitických věcí – například stavebního řízení, převodů nemovitostí, přestupků, dopravních nehod, výtržnictví, rvaček, krádeží, loupeží, podvodů, zpronevěr, ublížení na zdraví, znásilnění, vražd apod. Ani v bývalém rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (tehdejší § 132 trestního zákona) nelze spatřovat nějakou formu cíleného odboje proti totalitnímu režimu, jak se po listopadu 1989 pokoušeli někteří zloději tvrdit (ostatně tito předlistopadoví rozkrádači národního majetku byli naprostými „troškaři“ a diletanty oproti rozkrádačům polistopadovým). V bývalém resortu prokuratury a justice sice působili i „třídně uvědomělí“ prokurátoři a soudci (osvědčené stranické kádry), kteří mnohdy s fanatickým revolučním nadšením stíhali, trestali anebo dokonce likvidovali skutečné anebo i domnělé „škůdce“ společnosti (ostatně podobně si počínali i středověcí inkvizitoři a nacističtí žalobci a soudci), avšak prostor pro jejich aktivity i tehdy omezený, neboť prvohlavové (tj. politicky motivované) trestné činy byly pouhým zlomkem procenta celkové kriminality. Zatvrzelost, urputnost, zaslepenost, bezcitnost, nekritičnost a fanatismus se změnou režimu nepominuly. Dnešním provinilcům sice už nehrozí mučení, hrdelní tresty ani nucené práce v uranových dolech, avšak principiálně není současná trestní praxe o nic lepší. Před rokem 1990 totiž byla kriminalita podstatně nižší a trestní zákon i trestní řád se neměnily po téměř třicet let, takže policisté, prokurátoři i soudci se v nich dokázali rychle orientovat a nemuseli se pokoušet o nějaké krkolomné právní experimenty, jak to dnes činí jejich následovníci. „Sprostým podezřelým“ ničí životy, práci a osobní vztahy Zatímco například v rámci politického boje proti neustále zvyšující majetkové kriminalitě je cíleně zvyšována finanční hranice pro trestní odpovědnost (čímž se z majetkových deliktů do 10 tisíc korun stávají pouhé přestupky), jsou naproti tomu kriminalizovány i takové činy, jejichž skutková podstata je mnohdy nesrozumitelná a společenská škodlivost (dříve společenská nebezpečnost) sporná a nepřesvědčivá. Přitom tresty za tyto nové „přečiny“ a „zločiny“ jsou mnohdy podstatně vyšší, než jaké byly kdysi ukládány za loupeže, krádeže, podvody, zpronevěry, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, smrtelné dopravní nehody, kuplířství, znásilnění apod. Stačí pouze připomenout nedávno uložený šestiletý trest odnětí svobody za pouhé dvě nerozvážné věty o schvalování teroristického útoku proti muslimům v Austrálii, ve kterých totalitně uvažující státní zástupci i soudci spatřovali vysoce nebezpečnou podporu terorismu. Takové drakonické tresty se přitom v minulém režimu nedávaly ani za hanobení hlavy státu, urážku veřejného činitele, protistátní vtipy anebo nedovolené opuštění republiky. Teprve odvolací soud pochopil, že prvoinstanční soudci se patrně zbláznili (či „utrhli od řetězu“) a za tento skutek uložil trest podmíněný. Staří praktici mají s čím srovnávat, a proto je při vynášení některých současných rozsudků až zamrazí, protože na ně zavane duch padesátých až sedmdesátých let minulého století. Některé dnešní policisty anebo státní zástupce (stejně jako jejich totalitně uvažující předchůdce) totiž vůbec nezajímají nějaké „archaické“ základy trestní odpovědnosti – rozhodujícím důkazem (stejně jako u středověké inkvizice) jsou pouze jejich vůle a chtění. Proto vytvářejí pokusné kauzy, neobtěžují se pečlivým dokazováním objektivní a subjektivní stránky trestného činu, pokoušejí se „protlačit“ k soudu kdejakou fantastickou smyšlenku a vůbec nehledí na to, že „sprostým podezřelým“ ničí životy, práci, osobní vztahy a dlouhodobě poškozují i jejich děti. Přesně to se ale dělalo i ve třicátých létech v SSSR, v padesátých létech u nás a děje se to dosud! Ten socialismus si totiž vždycky najde nějakou spřízněnou a totalitně uvažující mysl. Na lovu „skalpů“ Zkušenosti posledních let vedou k poznatku, že mnozí policisté, státní zástupci i soudci se snaží ulovit co nejvíce „skalpů“ významných osob, čímž se utvrzují ve svém pocitu významnosti, společenské nadřazenosti a morální převahy (nutno pouze připomenout, že morálka není totožná s mravností). Pro některé z nich jsou pak „lov“ a následné trestání jejich „úlovků“ skutečnou (scestnou) vášní, při které po určitém čase ztrácejí soudnost i lidskou tvář (takzvaná profesionální podezřívavost nebo též paranoidní psychická deformace). Naprosté většině současných státních zástupců i soudců totiž chybí cit pro spravedlnost, slušnost, přiměřenost a lidskost (ekvita), protože o těchto základních podmínkách pro spravedlivou a přitom lidskou aplikaci práva se nikdy neučili a nikdy o nich ani neuvažovali. Zejména jejich pohoršování nad lidskou zištností lze ve světle jejich vlastní zištnosti považovat za pokrytectví; stačilo totiž jen zaposlouchat se do jejich argumentů na podporu zvyšování platů státních zástupců a soudců a všem slušným občanům (z nichž mnozí žijí v obtížně představitelné nouzi) z toho muselo být špatně. Jak by se asi státní zástupci a soudci zatvářili, kdyby například obžalovaný úplatkář u soudu prohlásil: „Ano, přiznávám se, byl jsem chamtivý, podlehl jsem pokušení! Ale to jste vy všichni! Kdopak to volal, že když se vám nezvýší platy, bude ohrožena vaše nezávislost?“ Totalitní formalismus, striktní poplatnost nejasnému textu zákona anebo dokonce podvědomá zášť vůči údajným anebo skutečným provinilcům (nechuť, odpor, antipatie) se mohou velice snadno zvrtnout v urputnost, nelidskost a krutost, zvláště pokud je jimi potlačováno vlastní špatné svědomí. Pouze ten, kdo se oprostil od ambicí, prospěchářství, zištnosti a rozmařilosti a důsledně je vykořenil ze svého nitra, může nejen kvalifikovaně hodnotit cizí mravní pochybení, ale dokáže s nadhledem a pochopením vnímat lidské slabosti, vyjma neomluvitelného a surového kořistnictví, sobectví, krutosti a násilí. Pro takové skutky neexistuje ani omluva, ani pochopení. Pouze v takových případech je na místě příkladná tvrdost, která může (i když nemusí) zastrašit potencionální napodobitele takových jednání (generální prevence) a uspokojit trýznivý pocit křivdy poškozených (satisfakční funkce trestu). Pravému (ctihodnému) soudci však spíše než nelítostná spravedlivost (spravedlnost a spravedlivost také nejsou totéž!) sluší nejen pečlivá analýza niterné motivace pachatelů trestné činnosti (subjektivní stránky trestného činu), ale i pochopení, vlídnost a soucit vůči lidem, kteří až doposud žili řádným způsobem života a ve svém významném společenském postavení pouze momentálně selhali, aniž komukoliv konkrétně uškodili. Laik se diví, odborník žasne Nikdo není dokonalý a právo je pouze minimem mravnosti! Kdo je mravně dokonalý a zcela bez viny, nechť první hodí kamenem! Pro takové selhavší provinilce (zejména účastníky úplatkářství) je proto nejpříhodnější přísný trest peněžitý a trest zákazu výkonu funkce, ale k čemu může být dobrý dlouhodobý trest odnětí svobody, který je pro ně fakticky společensky i profesně likvidační? To totalitně uvažující státní zástupci a soudci tak lační po okázalém vítězství, pokoření a společenské likvidaci těchto provinilců? Co tím dokáží? To si opravdu myslí, že tresty odnětí svobody působí generálně výchovně? To jsou opravdu tak nedovzdělaní, že nevědí, jak je těžké ovládnout touhu po majetku v politickém prostředí, ve kterém se programově stírá rozdíl mezi dobrem a zlem? To nejsou schopni domyslet důsledky své farizejské „spravedlivosti“, která se tak snadno mění v bezcitnost a krutost? To chtějí zastrašovat představitele místní samosprávy, kteří si při křivolakém výkladu našich právních norem už nemohou být ničím jistí, přestože mají tu nejlepší vůli prospět své obci? „Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedovede tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem,“ píše Iosephus Flavius (37-100 n. l.) ve Válce židovské. Zištnost (ekonomická úspěšnost) je již od r.1989 politicky podporována a ani jediný polistopadový politik také nenabádal občany ani své spolustraníky ke skromnosti a poctivosti. Zbytnělý pud shromažďovací proto nelze potlačit pohrůžkou trestu ani trestem samotným. Pokud se tedy státní zástupci a soudci přesto domnívají, že to možné je (úvahu Iosepha Flavia patrně nikdy nečetli), pak jejich úsilí bude marné. Nelítostná a mstivá aplikace práva nepatří do Evropy, ale spíše do Afriky anebo na Střední východ. Civilizované a kultivované trestní řízení proto musí být vedeno moudře, uvážlivě, spravedlivě, poctivě, slušně, přiměřeně a lidsky (tj. mravně). Právě proto jsou mnozí dnešní domýšliví a sebejistí státní zástupci i soudci předmětem rozhořčené kritiky občanů, protože na rozdíl od jejich zdravého rozumu nemají ani špetku citu pro přiměřenost, vyváženost svých rozhodnutí (proporcionalitu) a vyšší spravedlnost (ekvitu), přičemž někteří z nich se chovají stejně jako bývalí prokurátoři Urválek a Polednová. Stačí jen pozorovat jejich chování, výsledky jejich práce anebo si poslechnout nebo přečíst jejich výroky (z nichž mnohé jsou matoucí, polopravdivé anebo přímo lživé), a „laik se diví, odborník žasne“. To je opravdu nezbytně nutné šířit kolem sebe nejistotu, strach a zděšení? Přestože v důsledku jejich mravní mělkosti, nerozumnosti a nevědomosti jsou nejzákladnější mravní i právní hodnoty mrzačeny a zašlapávány do špíny, bláta a prachu, ve své sebejistotě a pýše se patrně domnívají, že svými rozhodnutími donutí občany k (ustrašené) kázni a vybudují tak neochvějné pilíře svého vlastního totalitního právního státu (tutéž pomatenou představu měli i inkvizitoři, nacisté, komunisté a v současnosti ji předvádí i Kim Čong-un). Nespravedlnost, krutost, zášť a zloba Největší zneklidění vzbuzuje cílená, nepoctivá a zákeřná manipulace veřejným míněním, kdy jsou i z nedůvodně stíhaných osob pro korupci anebo nejrůznější (nezřídka smyšlené) hospodářské delikty vytvářeni zlí a zkažení nepřátelé státu, kteří vlastně mohou za všechny naše problémy. To všechno už tady ale bylo! Stejné nepřátele lidu totiž dělali i nacisté ze Židů a komunisté z kulaků, „keťasů“ a podvratných živlů. Značný podíl na této situaci mají i někteří novináři, kteří mají z utrpení jiných lidí škodolibou radost a jsouce motivováni snahou o své zviditelnění i niternou závistí, matou veřejnost polopravdami i lhaním a údajným viníkům přejí co nejvyšší tresty. Až příliš to připomíná padesátá léta, kdy záměrně zmanipulovaní lidé požadovali nejvyšší tresty pro údajné rozvraceče a škůdce republiky (ten socialismus si vás najde všude!). Není tedy pravdou, že historie se opakuje, opakují se pouze lidské chyby, nectnosti, totalitní myšlení a hlavně hloupost. Pokud tedy někoho uspokojuje utrpení jeho bližního a je ještě schopen alespoň minimální sebereflexe, měl by se sám nad sebou poctivě zamyslet anebo by měl urychleně požádat o pomoc psychologa nebo psychiatra. Pokud to totiž neučiní, bude jeho psychická deformace zákonitá a neodvratná. „S čím kdo zachází, tím také schází“. Jednou i současní „zdivočelí“ státní zástupci a soudci zestárnou a pokud budou vůbec někdy schopni sebekritického pohledu na svoji bývalou praxi, možná zjistí, že za celý život nic dobrého nevykonali, nikomu neprospěli a šířili kolem sebe jenom strach, nespravedlnost, krutost, zášť a zlobu. Nikdo jim nepoděkuje, nikdo si na ně v dobrém nevzpomene a skončí jako protivní, popudliví, podezřívaví a zahořklí důchodci, kteří budou svému okolí jenom na obtíž. O jednom takovém bývalém socialistickém soudci se vyprávělo, že když už hodně zestárl, tloukl prý na záchodě holí do podlahy a vynášel přitom rozsudky. Takové konce možná čekají i na některé soudce demokratické. Málokdo dokáže poctivě zhodnotit svůj život, očistit svoji mysl a prožít stáří s čistým svědomím. Pouze lidé emočně otupělí, fanatici, hlupáci a blázni však svědomí nemají, svých zlých činů nelitují a mnohdy jsou na ně ještě hrdí. Patřili mezi ně nejen fanatičtí nacisté a komunisté, ale patří mezi ně i někteří současní státní zástupci a soudci, kteří zlem nasákli (urputnost a zloba jim září z tváří) a se zlým prostředím se zcela ztotožnili.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-21 13:55:53

Boření stereotypů stereotypy aneb Filtr na konformisty

Milí čtenáři, jen málokdy začvachtám v českém rybníčku, ale rozhovor se současnou rektorkou brněnské Mendelovy univerzity Danuší Nerudovou za to stojí. Připomíná mi snahu vysušit bažinu zaváděním vody z jiného potoka. Jmenuje se Stereotypy nejde bořit silou, snažím se být ženám inspirací, říká Nerudová a má u mě jeden kladný bod, totiž, že aspoň nevolá po tvrdých kvótách. Aspoň něco, inspirovat vlastním příkladem je daleko méně násilné než jiné postupy. Paní rektorka v rozhovoru zcela neironicky říká věci jako: * „Když je kolektiv čistě mužský, tak je prostě jednooký, ženy mají jinou empatii a vidí jiné věci, které muži nevnímají.“ * A každá žena vede vnitřní boj a cítí tlak okolí, který od ní vyžaduje, aby byla dokonalá v práci, aby byla dokonalá matka, aby byla perfektně upravená.“ * „Ale jedním z důvodů je i to, že ženy velmi rády dělají věci na sto procent a chodí maximálně připravené.“ Jasně, všechny čtyři miliardy žen na světě mají empatii, cítí tlak na dokonalost své úpravy a dělají věci na sto procent… Neposilujete teď náhodou z pozice své funkce, paní rektorko, pouze jiné stereotypy? Toto totiž jsou stereotypy, vysázené pěkně vedle sebe jak květinky v záhonu. Opravdu je ironické, že ani sama novinářka, která rozhovor vedla, na to neupozorňuje. Přílišná deference před autoritou, řečeno učeně. Přitom za protipříklady není potřeba cestovat na opačný konec světa. Stačí počkat na trochu teplejší počasí a svézt se v Brně šalinou do nějaké horší čtvrti, abyste na pískovišti potkali kuřácký kroužek dam v teplákách, kterým je nějaký tlak na dokonalost oblečení, pracovního výkonu a péče o děti zjevně úplně ukradený. Abychom byli spravedliví, jejich mužíčci málokdy vypadají líp, jsou-li vůbec k vidění. V té base koneckonců někdo sedět musí. A chcete-li dělat terénní výzkum i v zimě, zavítejte místo toho do nějakého nonstopu, pokud jej zrovna covid nezavřel. Až se vaše oči přizpůsobí šeru a dýmu, zjistíte, že i zdejší kolektiv násosků má obvykle jistou diverzitu, genderovou i etnickou. Patrně proto se tak dobře umisťuje v celorepublikové soutěži O zlatý jaterní transplantát. Stereotypy šířené akademiky Ano, je to pustá ironie, ale zároveň také věcná námitka. V akademickém světě se takové pochybné generalizace o tom, jak jsou ženy stoprocentní, dělají snadno, protože neustále potkáváte velmi podobné typy lidí, vyfiltrované opakovanými síty přijímaček a jiných zkoušek, které navíc z nějakého důvodu neláká daleko chaotičtější soukromý sektor. Ale právě proto by akademici neměli šířit výše zmíněné stereotypy, a právě proto asi vesměs tak neslavně ztroskotávají, pokud jim pocit vlastní erudovanosti stoupne do hlavy a dají se na politiku. Jsou uzavřeni v takové profesní bublině, že jim schází povědomí o diverzitě sociální, kterou jinak vesměs chápe a zažívá každý starosta ze Zelné Brázdy a Kopníku pod Pařezem. Posledním příkladem budiž jistý ministr zdravotnictví, který během několika měsíců ve funkci zcela spálil svoji dřívější dobrou pověst odborníka na medicínu a patrně ani nechápe, jak moc jej teď obyvatelstvo nesnáší. Americký článek víry „jedinou diverzitu uctívati budeš, protože přináší výsledky“ ve skutečnosti zas tak samozřejmý není, a dokonce si myslím, že v takto generálním pojetí jde o vysloveně pseudovědecké tvrzení. Kdyby diverzita sama o sobě skutečně dávala tvůrčím kolektivům křídla, nebylo by potřeba ji subvencovat udělováním bonusových bodů při posuzování projektů nebo vytvářením speciálních komisí, které ji podporují. Nepotřebovala by neustálou psychickou podporu v podobě nějakých pozitivních řečí, letáků a proslovů, kterých je na tom Západě ještě více než u nás, a to přesto, že tam ta kampaň trvá podstatně déle a teoreticky by tedy měla mít lepší výsledky. Ve vědě funguje poměrně silná konkurence. Tým nebo instituce, které by se dobrovolně vzdávaly zřetelné a nepochybné výhody, by byly ve stejné pozici jako bojovník s lukem a šípy proti kulometu. Všechny armády světa už dávno přesedlaly z luku na kulomet a nikdo je k tomu nemusel vést za ručičku ani motivovat bodovým systémem nebo granty. Dokonce i ti severoameričtí indiáni ve skutečnosti v kontaktu s bělochy přezbrojili na pušky (pokud tedy měli šanci je sehnat, což vždycky neplatilo), i když jiných svých kulturních tradic se drželi pevně až do okamžiku definitivní porážky, leckdy i po ní. Taková je povaha souboje o zdroje, pro sentimentalitu v něm nebývá moc místa. A vědci, přes veškeré sladké řeči kolem, také bojují o citace, financování a všeobecný respekt svých kolegů, což jsou zatraceně omezené zdroje, jeden jako druhý. Na Floridě se nestárne rychleji Přitom skutečně je pravda, že nejlepší vědecké týmy světa dnes bývají smíšené, jenže ten řetězec příčin a následků může být zcela jiný, než jak se to tradiční diverzitní průmysl snaží předestřít. Odbočka stranou, která má ten problém v povrchním uvažování ilustrovat. Na Floridě je mnoho důchodců. Opravdu hodně. Ale pokud byste z toho odvodili, že se tam ve vodě vyskytuje něco, po čem místní obyvatelé předčasně stárnou, byli byste vedle jak ta jedle; skutečným důvodem je, že se tam ti starší lidé na „podzim svého života“ stěhují, protože floridské subtropické klima je příjemnější než mrazy někde v Minnesotě. Usuzovat, že Florida sama o sobě je gerontogenní prostředí, by byla čistá pseudověda. Podobně se Harvard nebo Cambridge můžou pyšnit skvělými vědeckými výsledky a ty výsledky vesměs vzešly od velmi různorodých týmů. (I když jejich složení bývá jiné, než by ti současní neorasoví teoretici chtěli; typicky je dnes ve špičkové vědě vysoké procento Východoasiatů.) Jenže Harvard nebo Cambridge vyzobávají nejlepší mozky po celém světě, takže různorodé složení jejich týmů je očekávatelným důsledkem toho, že dnes je cestování levné, většina hranic otevřená, a tudíž talentovaný Filipínec nebo Maďar má lepší šanci se k těm přijímačkám na Harvard vůbec dostavit a případně je udělat. Pak máte ve výsledném výběru směsku nejkvalitnějších lidí z celé skoro osmimiliardové planety; bodejť by nebyli různorodí. Ale to podivné vysvětlení, že takové týmy mají úspěch proto, že ženy, černoši atd. uvažují jinak, to se nepříjemně blíží tradici úplně klasického rasismu z 19. století. O něco málo (málo! viz dále) větší smysl by snad takové vysvětlení dávalo u jiných kultur než u těch povrchně fyzických atributů, jako je barva pleti nebo pohlaví. Kultury se od sebe opravdu hodně liší, a to nejenom mezinárodně. I u nás se Ostravsku říká „kraj razovity“, protože tam je opravdu společnost jiná než v Brně či Praze; no a takové Prajzsko, to jako kdyby svým charakterem vůbec nepatřilo k České republice. Ale snahu mít v každém vědeckém kolektivu aspoň jednoho Prajzáka, tu jsem ještě neviděl, i když by to statisticky vzato znamenalo, že laboratoř by byla vzorně uklizená a rozpočet vyrovnaný do halíře. Prajzáci jsou totiž prý vesměs hrozně pořádní, třeba to paní rektorku zaujme jako kladný stereotyp. (Ne, nejsem Prajzák.) Ale samozřejmě je otázka, jestli vzorně uklizená laboratoř je zas takovou výhodou. Nakonec Sir Alexander Fleming, vědec z nejlepších, prý objevil penicilin proto, že mu zplesnivěla zapomenutá miska s bakteriální kulturou, protože byl notorický bordelář. Kdyby mu ji nějaký doktorand z Ludgeřovic umyl, protože ho to jeho prajzská máma naučila, možná bychom byli o jeden objev chudší. Kulturní faktory samozřejmě můžou působit i záporně, proti směru, kterým chcete jít; vůbec nevím, kde se v řadách fandů diverzity bere to přesvědčení, že všechny nové prvky přinesené diverzitou do kolektivu mají nutně kladné znaménko. Klidně je možné, že kladné a záporné vlivy se navzájem vyruší. Navíc je tu určitý problém s tím, v čem přesně by ty odlišnosti měly pomáhat. Ve vědě se dnes většinou pohybujete tak daleko od normálního lidského světa, že tam těžko zatahovat nějaká vlastní kulturní specifika. Čím přesně pomůže údajná ženská empatie při studiu Velké Fermatovy věty? A rozumí Inuit mitochondriálnímu metabolismu líp než Španěl? Proč by měl? Ani jedna ta kultura žádné mitochondriální tradice nemá. Kdyby šlo o studium ledu a sněhu, tam bych ten potenciál pro náskok Inuita nad Španělem viděl. Umím si představit i to, že podobné efekty vznikají, pokud studujete jiné lidi. Někdo, kdo má zkušenost s náboženským půstem, asi bude vědět, jak reaguje lidský organismus na vyřazení toho či onoho prvku ze stravy, protože to prostě zamlada viděl na svých ortodoxních sousedech. Ale jakmile se dostanete do té zóny viditelné jen mikroskopem, nebo dokonce až na úroveň molekul, atomů a abstraktních vzorců, tam už začíná být to poučování o přínosnosti diverzity přetažené jak guma u tepláků, které jste si koupili s tím, že do nich přece zhubnete. (Tak si všímám, že v tomto textu se už podruhé vyskytuje slovo tepláky, inu, vliv karanténní garderoby.) Navíc je tu historie, někdy i velmi nedávná. Hodně velkých skoků ve vědě a technice stojí buď na práci jednotlivců, nebo jen velmi malých týmů, které zas tak různorodé nebyly. Poptávka po konformistech sílí Dnes to tak nevypadá, protože je v módě podepisovat pod články desítky různých lidí (to je zase vedlejší efekt principu „publish or perish“), což pak působí dojmem, že za tím či oním objevem stojí obrovský a různorodý dav. Ale reálně bývá u velkých projektů těch tahounů jen několik, běžně třeba dva nebo tři, kdežto ostatní zúčastnění hrají nepříliš kritickou roli tzv. přicmrndávačů; jejich práce je sice nenulová, ale na rozdíl od lídrů většinou relativně snadno nahraditelná. A můžeme vůbec o dvojici „tahounů“ říci, zda je dostatečně různorodá nebo ne? Vždyť jsou to jen dva lidi, tam budou osobní vztahy a vlastnosti hrát větší roli než nějaký statistický kulturní vliv. Článek začíná svojí délkou přerůstat rozumné meze, tak tedy poslední zastávka, zmíněná už v titulku. Celebrování diverzity má podle mého názoru i jiný efekt, kterého si rektoři a děkani mohou či nemusejí být vědomi. Je to filtr na konformisty, přesně ve smyslu Grahamovy eseje o konformismu. Pokud nastavíte uchazečům o zaměstnání v určitém podniku, třeba zrovna na té univerzitě, překážku v podobě nutnosti hlásit se k nějakým ideologickým principům („Oslavujme diverzitu, zdroj kvalitní vědy!“), vyfiltrujete si tím poslušnější jedince, kteří jsou v rámci budování kariéry ochotni sklonit hlavu před tím či oním požadavkem shůry. Ti, kdo se v daný moment začnou vzpouzet a zpochybňovat, by mohli dělat problémy i při jiných příležitostech. A to je pro vedení nepříjemná vyhlídka do budoucna; lépe je identifikovat a odradit, ne-li přímo vyřadit, pokud možno hned na vstupu. S tím, jak nám do akademické sféry pronikají korporátní manýry, sílí i poptávka po konformistech a konformismu, takže zavádění lakmusových papírků, které dokážou včas určit, kdo je kdo, by právě z hlediska vedoucích kádrů mělo perfektní smysl. Jestli to ale bude výhodné pro vědu samotnou, o tom bych trochu pochyboval. Ta většinou těžila z těch nekonformních typů.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-06 10:47:12

Mnoho neužitečného šumu kolem koronaviru. Podléháme mýlce, že můžeme žít bez rizika

Didier Sornette působí jako profesor na Vysoké škole technické v Curychu. Zabývá se především studiem rizika a patří v této oblasti mezi nejznámější vědce. Tematicky studuje rizika při zemětřeseních a jejich vlivu na jaderné elektrárny, ale zabývá se také diagnózami krizových jevů na finančních trzích. Na rozdíl od teorie o „černých labutích“ Nassima Taleba, považuje finanční krize principiálně za předvídatelné.     Pane profesore, už jste si koupil roušku proti koronaviru? Ne. Většina těchto roušek stejně proti ničemu nechrání. A vy roušku máte?   Ne. Ale to téma lidi znepokojuje. Oprávněně? Je třeba to relativizovat. Každý rok zemře v Číně zhruba 10 miliónů lidí, z toho zhruba 150 000 na normální chřipku. Ve Spojených státech ročně zemře na chřipku zhruba 30 tisíc lidí, celosvětově je toto číslo mezi 600 tisíci a jedním miliónem. U nejnovějšího koronaviru se jedná řádově o tisíce lidí. Novináři jako vy ale jejich význam zveličují: Jste součástí problému.   Tak to se omlouváme. Jako statistik nyní slyším mnoho hluku, mnoho neužitečného šumu. Když se podíváme na čísla, jedná se o masivní přehánění. Jako ekonom si ale současně uvědomuji význam pozornosti. Co vzbuzuje pozornost, toho je třeba využít. O jednom miliónu mrtvých, kteří zemřou ročně na chřipku, ale nečteme nic.    Je to tedy jen jedno velké přehánění? Ne, existují také další čísla. Třeba úmrtnost. U normální chřipky je mezi 0,1 a 0,01 procenta. U nejnovějšího koronaviru je zhruba dvě procenta, což je výrazně výše. To je znepokojující, ale není to ještě důvod k panice. Například u epidemie SARS byla tato kvóta kolem 10 procent a u španělské chřipky kolem 30 procent. Navíc oběťmi koronaviru byli lidé starší a nemocní. U zdravých osob, které se nakazily koronavirem byla úmrtnost hluboko pod dvěma procenty.   Lidé tedy podle vás přeceňují nově se objevivší rizika a podceňují ta existující? Ano. Počty úmrtí na tisíc obyvatel sice od roku 1960 klesají, ale svět je stále více propojen. Díky novým komunikačním formám vědí lidé okamžitě, když se někde stane něco špatného. Navíc k tomu přistupuje iluze o společnosti s nulovým rizikem.   Co tím máte na mysli? Život je riziko a riziko je život. Situace bez rizika se ve fyzice nazývá termodynamickou rovnováhou – a to znamená smrt. Člověk je ale trvale v nerovnováze a produkuje entropii. To je riskantní. Přesto podléháme mýlce, že můžeme žít bez rizika. Kdo chce ale odstranit všechna rizika, omezuje tím nejenom svobodu, ale znemožňuje také hledání nového. Bádat znamená vzít na sebe riziko hledat neznámé. Společnost, která chce stále více kontrolovat rizika, míří k záhubě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Není racionální u nových rizik přehánět? Jejich vývoj není koneckonců jasný. Co znamená racionální? Po teroristických útocích z 11. září 2001 se mnoho Američanů zřeklo létání. Přitom je létání nejbezpečnější formou dopravy, na rozdíl od automobilismu, který si žádá mnoho obětí. Je racionální, když reakce na nové riziko vede k tisícovkám obětí, které by jinak nezemřely?    Mohlo ale dojít k dalším atentátům… Racionální je, když vylezeme na strom, protože v houští něco chrastí. Nechceme riskovat, že na nás vyskočí lev. Je to sice dost nepravděpodobné, ale důsledky by byly fatální. Proto dojde k reakci, která je nadnesená. Ve světě lovců a sběračů funguje nejlépe princip předběžné opatrnosti. Problémem je, že dnes žijeme v komplexním vysoce technizovaném světě, lidský „software“ je ale stejný jako ve světě lovců a sběračů.   Dnes žijí lidé zdravěji, bohatěji a bezpečněji než kdykoliv předtím. Přesto často vzniká dojem, jako bychom žili ve strašlivém světě. V čem spočívá tento rozdíl mezi realitou a jejím chápáním?  Náš imunitní systém pracuje nejlépe, když podněty, které způsobují stres a vyžadují reakci, jsou vypnuté. Pak dosahujeme pokroku a jsme odolnější. Potřebujeme konstantní stres, abychom přežili. Když naproti tomu žijeme v nějaké bublině, hrozí nebezpečí.   Můžete uvést příklad takové bubliny? Vždycky mne překvapí, když pozoruji lidi při přecházení ulice. Dívají se na svůj smartphone a cítí se bezpečně jenom proto, že přecházejí přes vyznačený přechod. Pak jsou zcela překvapeni, že dochází k nehodám. Auta jsou to, co byly dříve šelmy. Je třeba být vždy připraven. Když přecházím přes ulici, běžím co nejrychleji, abych se dostal pryč z nebezpečné zóny.    Proč taková nepozornost? Lidé mají stále větší strach, že je zabije žralok nebo tygr, než že je přejede auto. Před našimi domy sice už tygři neběhají, ale strach v našem mozku zůstal. Evolučně nebyl nahrazen srovnatelným strachem z aut. Když si uvědomíme, že náš „software“ není aktuální, musíme tvrdě pracovat na naší převýchově. To je ale těžké.   Nedalo by se argumentovat tím, že přehnané vnímání rizika nás pohání kupředu, tím každé takové téma přesně pochopíme a promyslíme si protiopatření?  Druhá světová válka byla extrémně hroznou dobou a současně katalyzátorem inovací. Bylo možné přijít o všechno, proto jsme se pokoušeli tomu zabránit. Vzpomeňte si jen na závod kolem atomové bomby. Boom po válce se proto nedá vysvětlit jen znovuvýstavbou zničeného. Mnoho inovací se přelilo z vojenského do soukromého sektoru. Evropa z toho profitovala po desetiletí. Problémem je, že od sedmdesátých let se už žádný takový inovační boom neuskutečnil.    Cynicky řečeno: Potřebujeme válku, abychom byli opět inovativní?  Potřebujeme inovační úsilí a ochotu k převzetí rizika, jako bychom stáli před třetí světovou válkou, ale bez války. A v tom je dilema, bez války to nefunguje. Bylo by potřeba investovat do inovací zhruba 10 procent hrubého domácího produktu. Problém je, jak toho dosáhnout v mírových dobách bez pocitu neodkladnosti.   Možná k tomu přispěje změna klimatu… To je dost dobře možné. Žertem vždycky říkám, že by bylo potřeba útoku Marťanů, aby se lidstvo opět sjednotilo. Potřebujeme globálního společného nepřítele. Může to být změna klimatu nebo chybějící udržitelnost.   Existují regionální rozdíly v kultuře rizika? Vnímají se rizika jinak v Asii a jinak v Evropě?  Kulturní rozdíly jsou velké. Například v Číně se po tisíciletí přírodní katastrofy chápaly jako trest od císaře. Císař a elity platily za ochránce lidu. Pokud zklamaly, byly bohy nebo přírodou potrestány. Přírodní katastrofy proto často znamenaly konec jedné dynastie. Rizika ovlivňovala v Číně sociální dohodu mezi elitou a lidem. Takové spojení na Západě neexistuje.   Bojí se Evropané rizika? Není vůbec špatné bát se rizika. Já jsem také takový.   Zkoumáte také tzv. finanční bubliny? Podle všeobecného mínění se tyto bubliny dají poznat teprve tehdy, když prasknou. Vy říkáte, že se dají předpovědět. Dobrým příkladem pro takovou bublinu je nyní americký výrobce elektromobilů Tesla. Elon Musk je geniální v tom, jak dokáže řídit očekávání. Mnohé takové bubliny začínají s novou technologií, ale pak přijde okamžik, kdy všechno přestane fungovat. Bylo to tak například u internetové bubliny v roce 2000, kdy se očekávaly krátkodobě obrovské zisky. Na trzích a v hospodářství probíhá růst rychleji než exponenciálně. Když se ale míra růstu zrychlí superexponenciálně, nemůže to dlouho vydržet. Dojde ke změně režimu, ke krachu.    Nyní jsou akciové kurzy rekordně vysoko. Jsme v takové bublině? Musíte se ptát přesněji.   Mají se tedy akcie nyní prodávat? Ne. Může trvat dlouho, než taková bublina praskne. Alan Greenspan, bývalý šéf americké Federální banky, mluvil již v roce 1996 o iracionálním převisu na akciových trzích. Ale tato bublina praskla teprve v roce 2000. Doporučuji tedy surfovat na kurzové vlně, ale neseskočit z ní příliš pozdě. To ale vyžaduje metodu, disciplínu a odvahu.   Nassim Taleb formuloval koncept tzv. černé labutě. Vy jste ale přesvědčen, že se i zřídkavé jevy dají předpovídat. Mluvíte o dračích králích, statistických výjimečnostech s velkým vlivem. Nevzbuzujete tím iluzi úplné kontroly? Považuji teorii mého přítele Taleba za falešnou. Pro politiky je pohodlné, když mohou říkat, že se nedá nic předvídat. Tak se mohou zbavovat odpovědnosti. Elitám chybí odvaha a odpovědnost. Politici se přitom chovají zcela racionálně, když se krátkodobě soustředí na znovuzvolení a ne na dlouhodobé optimum pro společnost.    Jak posuzujete rozhodnutí opustit jaderné elektrárny? Německo se stalo rozhodnutím opustit jadernou energetiku největším znečišťovatelem v Evropě. Proč? Protože se budou znovu stavět uhelné elektrárny. Atomová energie je z pohledu CO2 nejčistější energií.   Ale jaderná energie má také svoje rizika. Analyzovali jsme více než tisíc případů, abychom mohli posoudit rizika. Při srovnání nákladů a výnosů jednotlivých zdrojů energie je uhlí nejhorší, jaderná energie patří k nejlepším. Ve Fukušimě zemřel kvůli ozáření jeden jediný člověk a bylo to ve všech médiích. Nic jsme ale neslyšeli o lidech, kteří při montáži solárních panelů na střechy spadli a zabili se.    Přesto se Švýcarsko a Německo rozhodly, že svoje atomové elektrárny uzavřou. Je to smutné, protože tyto země patří mezi nejdůvěryhodnější a jsou na vysoké technické úrovni. Jiné země – například Saúdská Arábie, Vietnam, Rusko a USA – ve využívání atomové energie pokračují, a je to tak dobře. Technologie atomových elektráren se vyvíjejí a rizika se zmenšují. Jsme v 21. století, ale naše rozhodnutí vycházejí ze stavu technologií sedmdesátých let minulého století. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Didier Sornette (*25. června 1957, Paříž) vystudoval v letech 1977-1981 francouzskou Ecole Normale Supérieure a v letech 1980-1985 univerzitu v Nice. Specializuje se na predikci krizí a extrémních událostí ve složitých systémech, na fyzikální modelování zemětřesení, fyziku komplexních systémů a tvorbu vzorů v časoprostorových strukturách. Je držitelem řady vědeckých ocenění a autorem a spoluautorem mnoha knih.

Čas načtení: 2022-04-26 09:00:56

Přemítání nad bojištěm III. – o mobilizaci a jejích nevýhodách

Milí čtenáři, po dvou dílech článku „Přemítání nad bojištěm” se ukázalo, že je potřeba napsat ještě díl třetí, původně neplánovaný. Dostal jsem totiž několik dotazů, či spíš připomínek, které se vesměs točí kolem téhož názoru: Rusko zkrátka v nouzi vyhlásí mobilizaci, odvede na vojnu miliony chlapů a utluče Ukrajinu hrubou silou. Žádná sofistikovanost není potřeba. A protože podobně laděný názor jsem nedávno slyšel i od jednoho dobrého známého, asi je čas zauvažovat na chvíli nad tím, jestli by taková mobilizace byla proveditelná a k něčemu. Pekelně obtížný logistický úkol Zdaleka nejmenší překážkou, která brání Rusku v mobilizaci sil, je zatím překážka právní. Kreml totiž stále udržuje fikci, že jde o „speciální vojenskou operaci”, ne o válku, a ruské právo umožňuje mobilizaci jen ve válce. To se nicméně dá obratem ruky změnit, doslova přes noc. Velká překážka to tedy není. Skutečně velká překážka je ale ta technická. Státy roku 2022 nemají ani zdaleka takovou praxi v provádění mobilizace, jakou měly státy roku 1922. Schopnost provádět mobilizaci milionů mužů upadla v armádních kruzích v podobné zapomnění, jako schopnost rajtovat na koni a mávat přitom šavlí. Kdysi to bylo naprosto samozřejmé umění, dnes už není. „Umění” proto, že zamyslíte-li se nad průběhem takové mobilizace, opravdu to není jednoduchá věc. Znamená to začít přesouvat po celé zemi miliony mužů naráz. Ale nejsou to jen muži, ale obrovské množství vybavení, které je doprovází. Na každé větší stanici po cestě musejí ty miliony branců dostat najíst; všichni musejí nafasovat výstroj, zbraně a munici; je nežádoucí, aby se jednotlivé jednotky nějak pomíchaly, což přitom při nějakém zmatení sledu vlaků zařídíte velmi snadno; je potřeba zajistit adekvátní lékařskou péči (i když na tom se dá šetřit – ale podlamujete tak morálku vojáků do budoucna). K takové plošné akci musí být připravený celý systém, který přitom po 99,9 procenta času leží ladem a není k ničemu. Navíc, nechcete-li sabotovat vlastní válečné úsilí, měli byste mít dobrou představu o tom, koho můžete vytáhnout z fabriky nebo kanceláře a poslat na frontu, aniž by tím budoucí výroba životně důležitého zboží utrpěla, a koho ne. Takový přehled se udržoval daleko lépe před sto lety, kdy lidé neměnili tak často ani práci, ani místo svého skutečného pobytu. Do toho všeho zasahují obvyklé fuckupy mírového i válečného charakteru: vykolejený vlak (aneb zkuste rychle zprovoznit trať někde v lese, když je zablokovaná převrácenými tanky, jež popadaly z vagonů), komunikační šumy, nevypočitatelné počasí. Jak se blížíte ke skutečnému místu bojů, narůstá pravděpodobnost, že vám do vašeho úsilí začne zasahovat i činnost nepřítele. Důležitý most zasažený raketou ze vzdálenosti 150 kilometrů (což takový HIMARS zvládne levou zadní i z dvakrát většího odstupu; Ukrajina je zatím nemá, ale klíčové slovo je „zatím”) může udělat v plánech naprostý chaos. Jinými slovy, všeobecná mobilizace je pekelně obtížný logistický úkol. Pozornost armád se přesunuje k vyspělé technice a profesionalizaci Státy roku 1922 toto všechno přesto nějak zvládaly, protože jednoduše musely. Tehdejší vojenské poměry byly takové, že bez kanonenfutru jste tu válku prohráli – a jediným možným způsobem, jakým si i nějaké Československo nebo Řecko mohlo zajistit dostatečné množství kanonenfutru, byla právě všeobecná mobilizace. Pokud vám nic jiného nezbývalo, museli jste do příslušných schopností investovat, konat velká pravidelná cvičení atd. Samozřejmě jen do té míry, jakou vám vaše ekonomika umožnila – na druhou stranu jste si to ovšem tehdy mohli dovolit, protože „sofistikované” zbraně typu letadel, raket a samohybných houfnic s chytrou municí, které dnes žerou velkou část vojenských rozpočtů, byly ještě v plenkách, případně neexistovaly vůbec. Dřevěný dvouplošník potažený plátnem koupíte o hodně levněji než stíhačku páté generace. Mimořádně dokonalé mobilizační plány mělo císařské Německo roku 1914, kde se kombinace militaristického státu a obsedantní byrokracie postarala o to, že všechno bylo rozkresleno a vypočítáno až na úroveň jednotlivých vlaků. Důležité železniční tahy vedoucí směrem k Francii a k Rusku byly včas zdvojkolejněny, a rychlost postupu Němců skrze napadenou Belgii také západní mocnosti značně zaskočila. „Naše” Rakousko-Uhersko už na tom tak dobře nebylo a projevovalo se to i poněkud ponižujícím detailem, totiž, že vojáci c. a k. armády museli jezdit na frontu v dobytčácích, kdežto říšští Němci měli k dispozici normální osobní vozy. Ale i tak se Rakušanům podařilo roku 1914 mobilizovat celkem rychle. Dnes se tahle struktura moc neudržuje a příslušné aktivity příliš nenacvičují, protože už to nebylo dlouho potřeba. Pozornost armád se čím dál více přesunuje k vyspělé technice a profesionalizaci sil, a tento trend sledovalo i Rusko. Poslední vyspělý stát, který si musí mobilizační mašinerii udržovat na špičkové úrovni, je Izrael, protože holt leží tam, kde leží, a přitom má míň obyvatel než Česká republika. Ale Izrael zároveň může těžit z toho, že je to malá země s kompaktním osídlením, kterou přejedete autem za pár hodin. To celou situaci poněkud zjednodušuje. V jomkipurské válce roku 1973 se hodně mobilizačních aktivit odehrávalo dokonce pěšky, protože málokdo byl ve sváteční den někde jinde než doma nebo v synagoze – a důstojníkům svolávajícím zálohy stačilo jít ode dveří ke dveřím. Ve většině států světa už se ale s nutností mobilizovat zas tak moc nepočítá, což se projevilo mimo jiné výraznou redukcí počtu „velkých manévrů”, do kterých byly svého času povolávány desetitisíce rezervistů, a které jako jediné mohou pravou všeobecnou mobilizaci aspoň trochu napodobit. Ani Rusové už s tím nemají takovou praxi, jakou míval ještě Sovětský svaz. A vezmeme-li v úvahu, jakými problémy trpěla ruská logistika kolem Kyjeva a Charkova, když šlo o zásobování řádově menšího množství mužů (z nichž navíc daleko větší procento byli profesionálové), nejeví se moc pravděpodobné, že by tentýž logistický systém byl schopen koordinovaně vrhnout na ukrajinské hranice dva tři miliony vojáků posbíraných z plošně nejrozlehlejší země světa a zásobit je v následujících měsících dostatkem nafty, jídla, nábojů a dopravních prostředků. I u stovky tisíc chlapů to přece viditelně „skřípalo”. Chcete-li na toto téma shlédnout dlouhé a poučné video, doporučuji tuto zhruba hodinovou přednášku od Australana chorvatského původu, který si na YouTube říká „Perun”. Více problémů než výhod Dejme tomu, že toto všechno se nějak podařilo a že ony dva tři miliony vojáků všelijakého věku a tělesného stavu se přece jen dostaly na frontu. Co ale s nimi? Tady se dostáváme k tomu, proč se dneska ta mobilizace zas tolik nedělá: protože „utlučeme je čepicemi” není ve světě roku 2022 životaschopná útočná strategie. To, co v takovém případě máte k dispozici, jsou převážně „levné” pěší jednotky, jejichž vybavení nestojí moc peněz (proto těch lidí také lze postavit do pole miliony!). Můžou střílet z pušek nebo kulometů na krátké vzdálenosti, ale jejich schopnost rychle manévrovat je značně omezená. Čtyřicetiletý rezervista s těžkou bagáží určitě neuběhne za noc padesát kilometrů lesem. Každý racionální nepřítel, který má k dispozici aspoň trochu slušné technické vybavení, na to zareaguje ústupem, pokud tedy má kam (vrátíme-li se k Izraeli, ten zrovna v tomto směru nemá moc možností a musí zadržet útok už poblíž svých hranic; tomu se říká nedostatek strategické hloubky). A jak tak půjdete (pomalu!) za ním, bude vás systematicky a přesně ostřelovat ze vzdálenosti několika desítek kilometrů, a zároveň ničit vaše zásobovací linie z týlu. To je ten fundamentální rozdíl proti roku 1914, kdy na frontu odjížděly milionové armády a pak se celá léta přetahovaly o 500 metrů rozblácené země. Válka se stala mnohem pohyblivější a těžká palba všeho druhu je daleko přesnější než dřív. Proti takové palbě je pěšák velmi zranitelný a masivní houfy pěšáků jsou zranitelné naprosto zoufale, aniž by ji mohly nějak opětovat. (Ptáte-li se nyní, proč tedy vůbec pěchota existuje i v moderních armádách: jako jeden z mnoha spolupracujících prvků doktríny kombinovaných zbraní. Svoje použití má, ale ne v mnohatisícových masách valících se na území nepřítele. Tyhle časy pominuly.) Podle mého názoru Rusové nemobilizují, protože by z toho měli více problémů než výhod. Větší riziko vzpoury mezi odvedenci, větší nespokojenost obyvatelstva, které ztrácí svoje blízké, řádově těžší zásobování milionů hladových krků na nepřátelském území, a výměnou za to zisk velmi omezené bojové kapacity navíc. Kdyby aspoň měli vyhlídky na to, že Ukrajincům začne docházet munice (asi jako pomalu docházela Finům v Zimní válce), ale momentálně to tak rozhodně nevypadá; naopak, dostávají toho vybavení ze Západu čím dál víc. Masy mobilizovaných pěšáků dnes nedokážou zajistit vítězství ani Rusům. Jejich případné vítězství na Donbasu budou muset zařídit buď zbytky profesionálních jednotek, nebo nikdo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-17 20:11:03

Inflace, ta neosobní lež – II.

Milí čtenáři, jakmile vyšel první díl tohoto článku, ozval se mi jeden z vás a poněkud zkritizoval můj výběr cen energií coby reprezentativního problému spojeného s inflací. Zdražují totiž i potraviny, bydlení a tak dále. No dobrá, měl jsem k tomu nějaký důvod, a to byla „palebná příprava” na druhý díl článku. Mám totiž za to, že zrovna zvyšující se ceny energií můžou sehrát v inflační situaci roli „startéru”. Až se začne přidávat na mzdách... Začneme triviálním pozorováním s netriviálními důsledky: v severní půlce Evropy bývá v zimě zima, někdy značná. Nevíme, jak to s tou zimou bude letos. Bude-li mírná, nemusí se nic zvláštního dít, ale bude-li studená, může nastat následující scénář. (Stejně se musím „štípat”, abych uvěřil tomu, že v roce 2021 řešíme v Evropě tuhost zimy, ale to je cena za současný energetický mix.) Takže ten hypotetický, leč zcela dobře možný scénář. Krutá zima, vysoké ceny energií, a někdy v únoru či v březnu přijdou „seveřanským” odběratelům takové faktury za teplo a elektřinu, že už to začne přesahovat mez tolerance jejich rodinných rozpočtů. Lidé mají tendenci přizpůsobovat své výdaje svým příjmům, tudíž rezervy v jejich cashflow nebývají kdovíjak vysoké. Bydlení není levné nikde, řada středostavovských rodičů na Západě posílá svoje ratolesti do draze placených soukromých škol (protože ve státní škole hrozí přílišné, eh, kulturní obohacení ze strany spolužáků) atd. Co v takové chvíli ten příjemce faktury udělá? Přijde za svým zaměstnavatelem a řekne: „Toto už nejde, všechno zdražilo, potřebuji větší výplatu.” Kdyby panovala bída, mohl by se mu zaměstnavatel vysmát a odpovědět: „Budeš makat i za málo, člověče nevděčná, a budeš rád, že máš vůbec nějakou práci.” Jenže pracovní trhy v severní půlce Evropy jsou poslední roky spíš ve stavu, kdy je zaměstnanců nedostatek. Aneb, jak to před pár týdny řekl jeden můj známý: „Vždycky byl problém sehnat chytré lidi, ale teď už nejsou ani blbci.” Tím pádem ten zaměstnavatel nemá moc na výběr a bude mu muset opravdu přidat, aby nepřišel o kvalitního člověka a nevyzobnula mu jej konkurence. A přidá nejspíš nejen jemu, ale všem, nebo aspoň všem na srovnatelné pracovní pozici – aby to někdo nedal k soudu jako diskriminaci. Přidat jednomu a ostatním nikoliv by bylo moc destabilizující pro poměry na pracovišti. Takové přidávání na mzdách ovšem něco stojí, a ne každá firma je ochotna na takové extra výdaje „vyplácat” veškerý zisk, pokud vůbec takového zisku dosahovala. Tiskárnu na peníze samozřejmě taky nemá, takže logickým řešením je zdražit vlastní prodávané služby a zboží. V normální situaci by to bylo trochu riskantní, ale jestliže už stejně v celé zemi panuje atmosféra, že „zdražuje skoro všechno”, možná to trh nějak skousne. Jenže tím se zase posílí inflace čili ztráta kupní síly peněz. A někde jinde se jiní zaměstnanci a podnikatelé, kteří až dosud „drželi hubu a krok”, podívají na nové ceníky a usoudí, že teď musejí zdražit oni. A to zase rozhodí rozpočty jiných firem a zaměstnanců atd. atd. Tomu se, přátelé, říká inflační spirála, a pokud už se jednou rozjede, je extrémně těžké ji nějak zastavit. A rozjede-li se opravdu, můžeme pak veškerá vysvětlení ECB a podobných institucí o tom, že současná inflace je jen dočasná „špička v trendu” a brzy zase poklesne, políbit na rozloučenou a hodit do kamen. Nu, a ceny energií jsou pro takovou spirálu docela dobrý startér, protože na energiích se, zvlášť v zimě, nedá moc šetřit. Zmrznout nechcete a do práce taky jezdit musíte. V 70. letech 20. století byl prudký nárůst cen ropy spojen právě s takovou epizodou zvanou „stagflace” (= stagnace + inflace, úžasná kombinace, není-liž pravda?) Takže: pokud chcete odhadnout budoucí vývoj inflace, nevěnujte tolik pozornosti oficiálním prohlášením a sledujte raději vývoj mezd. Pokud začnou firmy ve Švédsku nebo v Nizozemsku přidávat svým zaměstnancům 10-15-20 procent, bude to „červená vlajka” jako hrom. Nástroj pro krocení inflace zůstane nevyužitý Běžným a popravdě asi jediným skutečně osvědčeným způsobem, jak tlumit už rozjetou inflaci, je zvýšení úrokových sazeb. To je v moderních ekonomikách úkol centrálních bank. Zvýšení úrokových sazeb není „opatření zadarmo”, může zchladit ekonomiku příliš a vyvolat recesi. Nicméně v případě potřeby se to dělá, například ČNB letos zvýšila úrokové sazby v červnu (málo), v září (středně) a v listopadu (docela razantně). Jenže Evropská centrální banka, nejdůležitější centrální banka v tomto koutě světa, nemá na rozdíl od ČNB k nějakému zvyšování úrokových sazeb politický prostor. Teoreticky tedy ano, je to nezávislá instituce, ale prakticky musí být extrémně opatrná, protože zvýšení úrokových sazeb v eurozóně by mohlo poslat do kolen silně zadlužené státy, jako je třeba Itálie. Vezmeme si teď tu Itálii jako vzorek problému, ale podobné problémy by mělo Španělsko, Francie, Belgie atd., jen v trochu menším měřítku. Nízké úrokové sazby umožňují Itálii, aby i přes své vysoké absolutní zadlužení (155 procent HDP!) nevydávala příliš mnoho peněz na placení úroků. Obsluha italského státního dluhu se v současné době pohybuje mezi třemi až čtyřmi procenty HDP, zatímco v časech slabé liry to bylo i více než 10 procent. Kdyby Evropská centrální banka zvýšila úrokové sazby podobně, jako to učinila naše ČNB, znamenalo by to, že by Itálie najednou nevydávala za obsluhu dluhu pouhé tři čtyři procenta svého HDP, ale třeba šest nebo sedm procent. To by byl drastický rozdíl a znamenal by nutnost: a) buď škrtat na sociálních výdajích, které už jsou v Itálii beztak dost seškrtané; nebo b) vzít si další půjčky na splácení úroků, což je klasická a většinou dost rychlá cesta do pekel; nebo c) sdělit investorům, že tentokrát nic nedostanou, a tomu se říká insolvence. A jelikož všechny tři scénáře jsou pro fungování EU explozivní, plyne mi z toho, že se nikdo ve Frankfurtu do žádného zvyšování úrokových sazeb nepohrne. Tím pádem ovšem zůstane nejúčinnější známý nástroj pro krocení inflace – nevyužitý. K tomu, abych předpověděl následky této očekávané pasivity přesně, mi schází ona příslovečná křišťálová koule. Mohu jen zopakovat větu ze závěru včerejšího prvního dílu: co se inflace příští rok týče, doufám v osm procent, ale duševně se raději připravuji na pětadvacet.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-03-29 07:49:46

Přísně střežené tajemství. Jezuité věřili na bohyně z ohně

Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur je jedinou muzejní institucí v České republice, která je cele zaměřena na hmotný i duchovní odkaz neevropských civilizací. Trvale tak upozorňuje na nezastupitelné místo mimoevropských národů ve světových dějinách. „Porcelán je zásadním vynálezem, který Čína dala světu,“ říká vedoucí sbírkového oddělení Helena Heroldová.   Můžete přiblížit vaši sbírku? V našich depozitářích je uchováno na tři tisíce ukázek keramiky a porcelánu. Máme neolitickou keramiku i porcelán z 20. století. Naše sbírka představuje průřez historií výroby keramiky a porcelánu v Číně. Například na jedné z neolitických keramických nádob najdete zřetelné otisky prstů člověka, který ji vyrobil. Máme také starověké malované nádoby. Potom nejstarší glazované s šedavými a hnědými polevami. Z čínského středověku máme nádoby, ale i větší plastiky, například koně či velblouda, glazované žlutou, hnědou, zelenou či modrou polevou. Dále máme řadu ukázek takzvaných seladonových polev, které mají zelenkavou barvu. Ty byly oblíbené v arabských zemích. Do Evropy se vozil modro-bílý porcelán. Ten můžete jako luxusní předměty vidět na zátiších evropských malířů již od 17. století. Nejvíce ukázek porcelánu je z 18. a 19. století. Jednak jde o nádoby s jednobarevnými polevami – červenou, zelenou, modrou –, jednak o porcelán malovaný barevnými emaily, které zobrazují figurální a žánrové scény. Sbírky obsahují též isingské čajové nádobí z červenavé hlíny, nacházející se na jihovýchodě země. A máme i několik ukázek produkce porcelánu z druhé poloviny 20. století.   Kde takové exponáty získáváte? Většina těch, které máme, do muzea přišla v padesátých a šedesátých letech, kdy se k nám dostaly starší sbírky ze soukromých majetků. V menšině jsou předměty získané již na konci 19. nebo na počátku 20. století.   Dárci nefungují? Nebo dražby? Dárci se objevují, ale jedná se obvykle o drobnosti. Hodně lidí má doma porcelán, který se dovážel z Číny na konci 19. a začátku 20. století. Takový můžete vidět třeba v obchodech se starožitnostmi. Abychom takovou věc koupili, musí být něčím zajímavá. Třeba jsme získali mističku z modro-bílého porcelánu z 19. století, kde je zobrazena zajímavá scéna – cvičení v lukostřelbě. Je tam znázorněn terč a lukostřelec v typickém postoji, neboť lukostřelci v Číně používali jinou techniku než současní sportovní střelci. Pokud jde o dražby, důležitá je akviziční politika muzea. Nemůžeme získat nebo nakoupit všechno, co je na trhu, jak to třeba bývalo v dobách, kdy muzea vznikala. V současné době pečlivě vybíráme.   V čem je čínský porcelán výjimečný? V první řadě tím, že ho vůbec Číňané vymysleli! Porcelán je úžasný materiál. Máme ho dnes spojený hlavně s jídelním nebo kuchyňským nádobím, ale uplatňuje se v architektuře a stavebnictví, medicíně a elektrotechnice, a to kvůli svým fyzikálním a chemickým vlastnostem, zejména odolnosti. Materiály na základě porcelánu využívá i vesmírný výzkum. S výrobou porcelánu byly v Číně spojeny i změny ve výrobních postupech. Dílenská výroba probíhala tak, že dělník opakoval jen jeden krok výrobního procesu. Jak se vyrábí celý výrobek, věděl jen mistr. Když se objevil porcelán v Evropě, užívání nádobí z porcelánu mělo značný vliv na společenské chování. Pití čaje, kávy a čokolády bylo společenskou událostí, kolem které se vytvářela určitá etiketa. Jak má vypadat interiér, kde se takové nápoje pijí, jak se k takové příležitosti oblékat, jak se mají lidé k sobě chovat a o jakých tématech je možné hovořit. Takto se v 18. a 19. století utvářely společenské salony a veřejné kavárny.   Proč vlastně Číňané nepoužívají pro specifický druh keramiky pálené za vyšší teploty označení „porcelán“? Ve slovníku sice najdete termín pro „porcelán“, ale Číňané na rozdíl od nás pojmenovávají typy výrobků podle regionů, dílen nebo vzhledu a pro ty poté mají vlastní termíny. Tajemství výroby porcelánu bylo pečlivě střeženo.   To se nemohlo stát, že by se nějaký dělník třeba prořekl? Výroba porcelánu se děla v dílnách, které byly skutečně rozsáhlé. Dělníci vykonávali vždy jen určitý úkon. Výrobky se používaly nejen v samotné Číně, ale vyvážely se do arabských zemí, jihovýchodní Asie i do Evropy, kde poptávka po nich velmi rostla. Porcelán byl symbolem luxusu. Jezuité, kteří v Číně velmi úspěšně působili a dodávali evropským panovnickým dvorům zprávy o této zemi, se snažili do tajemství výroby proniknout, ale ne vždy se to dařilo. A Číňané je úspěšně sváděli na scestí, o výrobě si vymýšleli různé legendy a Evropané jim je často věřili. Mnohdy ale prostě jen špatně interpretovali reálné poznatky. O výrobě porcelánu pak v Evropě referovali i tak, že v ohni se objevuje božstvo nebo bohyně, bez jejichž pomoci by se zboží nevypálilo. Nebo z neznalosti materiálů předávali chybné informace. Na druhou stranu ale do Evropy dodávali informace o organizaci výroby a prodeje, životě dělníků v dílnách a o městech, kde se dílny nacházely. Takové informace například neunikly Adamu Smithovi, zakladateli moderní ekonomie, když formuloval princip dělby práce.   Kudy tedy vedla cesta čínského porcelánu do českých zemí? Porcelán zprvu dováželi do Evropy Portugalci, avšak jejich obchodní teritoria záhy přejala Holandská východoindická společnost, založená roku 1602, která obchodovala se zeměmi dnešní Indonésie, jihovýchodní Asie, s Čínou a Japonskem. V prvních letech sedmnáctého století se na nizozemském trhu objevil čínský porcelán ze dvou zabavených portugalských obchodních lodí. Ačkoli byl dovozový porcelán v Evropě znám již dříve, dosud představoval pouze luxusní zboží, které si mohly dovolit jen bohaté šlechtické rody. Zmíněné dvě zásilky však zahájily masový dovoz čínského porcelánu do Evropy. O tom, že se čínský porcelán dostal až do Prahy, svědčí archeologický nález nádherné čínské porcelánové misky, která byla objevena v Praze na Starém Městě. Restaurátorům z Národního památkového ústavu se podařilo ze střepů slepit téměř celou nádobu, pocházející z 16. století.   Jak vypadal první porcelán dovážený do Evropy? První porcelán se v Evropě objevil ve čtrnáctém století. Evropa znala po dlouhou dobu jen nádobí ze dřeva, kovu a keramiky. Jakmile se ale začal dovážet ve velkém, ihned si získal oblibu. Hojně se dovážel porcelán s modrými malovanými dekory na bílém podkladu. Kobaltová modř se nanášela na nepálený podklad, který byl posléze pokryt průhlednou glazurou a vypálen za vysoké teploty. Dekory a tvary vycházely nejen z domácího prostředí, ale i z islámských výrobků, což ukazuje na prolínání ekonomických a kulturních vlivů v Asii. Zajímavé ale je, že exportní porcelán působí mnohdy poněkud neumělým dojmem. Dekory jsou jen jakoby načrtnuté, skoro by se dalo říct až odbyté. Jedna z teorií, proč tomu tak je, tvrdí, že takový porcelán původně nebyl ani určen k obchodním účelům, ale sloužil jako zátěž v lodích, které vozily daleko cennější komodity – hedvábí a koření. Podle jiných ale prostě takhle obvyklé výrobky v té době vypadaly.   Nevedl obchod s v té době tak luxusním zbožím ke snaze o výrobu padělků? Spíše napodobenin. Dokud nebyla technologie výroby porcelánu v Evropě známá, vyráběla se keramika pokrytá hustou bílou polevou, která se malovala typickými modrými dekory napodobujícími čínské zboží. Skutečný porcelán se evropští mistři naučili vyrábět až počátkem 18. století, a to až poté, co odhalili ono tajemství, tedy správné použití kaolinu. První porcelánové výrobky z evropských dílem napodobovaly velmi přesně čínské zboží. Postupně se začaly objevovat variace na čínská témata a nakonec vlastní tvary a dekory.   Lze tedy vůbec jednoduše rozeznat falzum od originálu? Nepomohou k určení pravosti výrobku značky, obvykle umístěné na jeho spodní části? Ty proslulé značky na čínském porcelánu mohou být přeceňované i značně podceňované. Někdy se to bere „vždyť je tam značka“ nebo se naopak jakákoli značka už předem odmítne. V každém případě nám však značky vyprávějí příběh toho kterého předmětu. Značku obvykle tvoří název éry panovníka, což udává dataci, nebo se používaly symboly – například dvojitý kruh či list. Značky mohou být modré, ale i červené, jsou zhotovené kobaltem pod polevou nebo emailem na polevě, jsou psané štětcem, oražené razítkem, tištěné nebo i vyražené či vyškrábané do hrubší hmoty nanesené na spodek nádoby. Nebo nemusí být výrobky značeny vůbec. Zboží z doby dynastie Ming (1368–1644) již nese jména éry panovníků, a to v podobě, jak ji známe i u následující dynastie Čching (1644–1911): „Vyrobeno v éře té a té za dynastie velkých Mingů (Čchingů).“ Ve dvacátém století se objevují značky a nápisy latinkou nebo s rokem výroby v čínských znacích. Problém nastává v tom, že se na počátku 20. století vyráběly napodobeniny staršího porcelánu i se značkami, které na první pohled vypadají skutečně jako pravé z dané doby. Potom se tedy zkoumá, jestli odpovídá barva, jak jsou psané jednotlivé znaky nápisu, zkrátka hledá se cokoli, co buď potvrdí, nebo nepotvrdí pravost značky. Odborníci studují značky na porcelánu dlouhá léta, porovnávají jednotlivé výrobky a jejich značky, vedou odborné diskuse. Zejména na trhu se starožitnostmi může hrát chybně určená značka velkou roli.   Čínský porcelán měl i vliv na design známých cibuláků... Je to tak. Asi všichni pamatujeme ze svého dětství typické modro-bílé talíře, hrnky... Tento dekor má původ u modro-bílého porcelánu z doby dynastie Čching. Je dokladem mezinárodního obchodu a kulturních vlivů mezi Asií a Evropou. Nejprve se v Míšni vyráběly napodobeniny modro-bílého porcelánu z Číny. Motiv skalky, z níž vyrůstá keřík s pivoňkami a granátovými jablky, se postupně proměnil tak, jak ho známe nyní. Z pivoňky se stala růže a z granátového jablka – cibule.   Jak Evropané v 17. a 18. století, kdy se u nás porcelánu začíná dařit, vnímali Čínu? Vzdělaní Evropané v 17. a 18. století Čínu poměrně dobře znali ze zpráv misionářů. Byla to pro ně ideální země dokonalého společenského řádu. Zejména osvícenští filozofové měli v Číně určitý vzor. Líbilo se jim například, že zemi spravovala úřednická vrstva. Úředníci byli vybíráni na základě státních zkoušek, osvícenci tam tedy neviděli šlechtu, jak ji znali z Evropy. V té době už byly k dispozici překlady čínské filozofie a některé myšlenky se dostaly do děl dobových evropských filozofů. První evropské porcelánové výrobky byly přesnými kopiemi čínského porcelánu, ovšem velmi záhy začali evropští tvůrci vymýšlet vlastní dekory. Například Johann Gregor Herold byl na počátku 18. století zásadní osobností ve výrobě porcelánu v Evropě. Byl to designér a malíř a v Míšni maloval typické hravé scény s postavami Číňanů, fantastickými ptáky, zvířaty a květinami.   A fungovalo to i naopak? Objevil se evropský vliv v Asii? Samozřejmě. Je to krásně vidět na předmětech z 18. a 19. století. Objevují se například tvary, které přišly z Evropy a byly původně čínské kultuře cizí. Například šálek s ouškem a podšálkem. Čínské misky na čaj ouška neměly. Nebo zlacené okraje nádob či soubory na čaj nebo kávu čítající tácek, šálky a konvičku. Čínské motivy se objevovaly v evropském rokoku a rokokové prvky zase u císařského dvora v Číně. Čínští řemeslníci zhotovovali podle pokynů evropských zákazníků nádobí a předměty zdobené šlechtickými erby či jezuitskými a zednářskými symboly. Porcelán zkrátka nádherně ukazuje, jak kultury světa byly a jsou propojené a jak se navzájem ovlivňují   Náprstkovo muzeum Původní soukromé muzeum zřídil v roce 1874 český vlastenec, mecenáš, politik a národní buditel Vojta Náprstek v bývalém rodinném pivovaru a palírně destilátů jakožto České průmyslové muzeum. Posléze se sbírky profilovaly jako národopisné a později se jeho aktivity zaměřily na mimoevropské kultury. Muzeum má velmi obsáhlý sbírkový fond, z něhož je pro veřejnost zpřístupněna pouze jeho malá část. Muzeum se nyní připravuje na rozsáhlou rekonstrukci. Budou vybudovány nové depozitáře pro muzejní sbírky. Budova na Betlémském náměstí bude celá určena pro novou muzejní expozici, která bude otevřena v roce 2027.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-16 17:56:36

Pět policejních „pé“

Práce policistů vzbuzovala vždy kontroverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho, například: * principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci, * bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována, * nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí, * vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů, * vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána, * ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy, * bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné, * vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly, * zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění, * obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod. Pozitivních hodnocení práce policie je mnohem méně, například: * pokud se podaří urychleně dopadnout nebezpečného zločince, * pokud časté policejní hlídky v rizikových oblastech sníží výskyt násilné kriminality, * pokud policie rychle a rázně zasáhne proti narušitelům veřejného pořádku, * pokud se policii podaří vypátrat odcizené předměty apod. Převážná část policejních úkonů se však pohybuje v různých odstínech „šedi“ – od téměř úspěchu (pouze něco nevyšlo) až po téměř skandální pochybení, které je z taktických důvodů zamlčováno anebo zlehčováno (těch pochybení stále přibývá). Konkrétní problémy policie mají několik příčin: * od praxe odtržený velitelský sbor, * nedostatečná odborná příprava policistů, * nedostatečná průběžná metodická školení, * nedostatečná dozorová a metodická činnost státních zástupců, * neúčast státních zástupců při vyšetřovacích úkonech, * neúčast státních zástupců na pracovních poradách policie, * nejednotné výklady právních norem, * vysoké riziko skandalizace případných pochybení policistů, * zhoršující se psychický stav policistů – lajdáctví, lhostejnost, arogance, paranoia, * psychické vyčerpání, ztráta motivace. Přesnější rozbor všeobecných problémů policie je zpracován v článku Dialektika konkrétní policejní praxe (Kriminalistický sborník 5/2000). Stručný rozbor uvádím níže. Velitelský sbor policie je plný plukovníků i generálů, kteří už dávno zapomněli na své policejní začátky, vysedávají pouze v kancelářích, snaží se udržet ve funkci co nejdéle a konkrétní policejní činnost je jim zcela lhostejná. Zažil jsem jednoho takového plukovníka (ředitele) ve slušivém civilním obleku, který na všechny moje náměty reagoval poukazem na to, který z ostatních ředitelů udělal tu anebo onu chybu a on se takových chyb chce vyvarovat. To nebyl policista, ale úzkoprsý úředník třesoucí se o svoji židli. Vůbec ho nezajímala podstata věci – pouze pozoroval ostatní ředitele a dával si pozor, aby neudělal takové chyby, jaké udělali oni. Jeho „profesní růst“ přitom stále ještě pokračuje, protože jeho otec (též bývalý plukovník policie) mu od počátku „dláždil cestu“ a uvedl ho do policejního „svazu známých“. Vědomosti mnohých policistů neodpovídají společenské potřebě. Nejsou připravováni k samostatné rozhodovací činnosti a protože je mezi nimi notoricky známo, že v případě chybného úkonu (byť i dobře míněného) je nikdo „nepodrží“, snaží se vyhýbat řešení problematických situací a někdy i úmyslně „zahrávají věci do outu“ (slangově se jim říká „zazdívači“). V praxi to vypadá tak, že manipulují se svědeckými výpověďmi tak, aby danou věc nemuseli řešit, anebo přemlouvají oznamovatele vloupání a krádeží, aby na prošetření svých oznámení netrvali, protože pachatele se chytit nepodaří a jenom jim přidělávají zbytečnou práci a zhoršují statistické údaje o počtu neobjasněných případů. Metodická školení neobsahují návody k řešení konkrétních ani modelových situací (obvykle je totiž vedou teoretici bez konkrétních praktických zkušeností). Neustále se proto setkáváme s nepřesvědčivými anebo zcela chybnými vyhodnoceními dané situace. Vyšetřovatelé mají mnohdy předem jasnou představu o tom, co vyšetřit chtějí anebo nechtějí (tj. pouze jednu vyšetřovací verzi, což je notorický nešvar všech policejních sborů) a této představě pak přizpůsobují opatřené důkazy. Nedokáží myslet nad papírem, neumějí zpracovat plán vyšetřování, plán výslechu obviněných i svědků a popíší mnoho stránek protokolů, ze kterých je pak použitelná pouze nepatrná část. Mnohokrát jsem jim na poradách připomínal, že jsou vyšetřovatelé a nikoli zapisovatelé, a mnohdy navíc zapisovatelé velice špatní. Nic se za uplynulá léta nezměnilo. Dozorová a metodická činnost státních zástupců je téměř nulová. Státní zástupci totiž tvrdí, že policisté mají procesní samostatnost a oni proto nemají povinnost jim radit anebo je metodicky řídit. Mnohdy proto pouze čekají na chyby policistů, které jim pak s povýšeným nadhledem vytýkají a tím prohlubují averzi policistů vůči státním zástupcům. Zahájení skryté války je to nejhorší, co může policisty i státní zástupce potkat. Téměř žádný státní zástupce si ve svém pocitu profesní povýšenosti neuvědomuje, že je s policisty „na jedné lodi“ a není tedy možné, aby každý vesloval jinam. Každý okresní státní zástupce by měl jednou měsíčně navštívit všechna obvodní oddělení policie ve svém rajonu i oddělení vyšetřování, provést tam prověrku veškerého spisového materiálu (něco hloubkově, něco namátkově) a vydat konkrétní pokyny. Policisté musí vidět, že státní zástupce má o jejich práci zájem a na její kvalitě mu záleží. Když jsem v roce 1994 nuceně opustil státní zastupitelství, náčelník tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování mi telefonoval a doslovně prohlásil: „Teprve teď vidím, jak jste to s námi dobře myslel!“ Státní zástupci se až na výjimky nezúčastňují vyšetřovacích úkonů, zvláště v zimě a v noci. Vůbec si neuvědomují, že tím oslabují důvěru policistů v jejich schopnosti a vědomosti. Vždycky jsem se držel zásady „Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“ Osobně jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřovacích úkolů ve dne, v noci i v třeskutém mrazu. Kdykoliv mne policisté (ve dne i v noci) požádali o radu anebo pokyn, vždy jsem jim byl k dispozici. Pokud policisté vidí, že státní zástupce se žádným úkonům nevyhýbá a opravdu s nimi „táhne za jeden provaz“, začnou pracovat s nadšením a jsou schopni vyvinout i mimořádné pracovní nasazení (například provést fotodokumentaci nepřehledného místa dopravní nehody z vrtulníku, převést zločince letadlem do Bratislavy a zpět apod.). Státní zástupci (až na výjimky) vůbec nechodí na pracovní porady policie (je to pod jejich úroveň). Okresní státní zástupce by přitom měl mít vždy složku „závadové evidence“ a na pracovní poradě by měl projednávat konkrétní pochybení. Současně by však měl mít složku „pozitivní evidence“ a měl by konkrétně pochválit správně odvedenou práci. Výklad právních norem je nejednotný. Protože však na okrese (nebo i kraji) pouze dozorový státní zástupce ví, jaké důkazy musí při hlavním líčení předložit, pro policisty musí být závazné pouze jeho výklad a konkrétní pokyny. Proto jsem již před více jak 40 lety vytvořil teorii „pěti policejních „pé“ – přesnost, pevnost, pečlivost, poctivost a pracovitost. Už tehdy jsem policistům říkal (a když to nevypadá právě vhodně, poctivě to i po takové době přiznávám): „Všimněte si, není tam inteligence – od toho jsem tady já! Já vám řeknu, co uděláte, vy to uděláte přesně a pečlivě, jak to říkám, a u soudu to projde. U soudu budu totiž sedět já a nikoli vy!“ Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu potvrdit, že kdykoliv začal policista příliš myslet, téměř vždy vymyslel nějakou hloupost. Nejhorší (bohužel) byly nápady mnohých policejních doktorů a magistrů, kteří mnohdy neuměli ani napsat plán vyšetřování. Myšlenkové pochody policistů se totiž musí hlídat, aby někam neuletěly. Policistům se to zpočátku nelíbilo (obvykle se tak pět let „stavěli na zadní“), ale pak zjistili, že je to pro ně nesmírně výhodné a když udělají přesně to, co jsem jim nařídil, vždycky je „podržím“ a vždycky za to přeberu odpovědnost. Přitom jsme řešili případy takového druhu, které dokonce jednou skončily dvěma doživotními tresty odnětí svobody (mezinárodně sledovaná loupežná vražda v Rakousku, jejíž pachatele jsme dopadli částečně v Čechách a částečně na Slovensku). Jsou policisté poctiví, kteří disponují vysokými mravními kvalitami (včetně uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a lidskosti), policisté lajdáci i policisté toužící pouze po zviditelnění a vyšší funkci. Policisté jsou však přesně takoví, jaký je okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce. Uvážlivý státní zástupce přesně ví, co může u soudu prokázat a s čím může vyrukovat obhajoba, zatímco státní zástupce dobrodruh se snadno pustí za lákavým cílem, bez ohledu na to, zda je schopen tuto kauzu u soudu „ustát“. To se prostě stát nesmí. Pokud je totiž státní zástupce nezodpovědný experimentátor, snadno svede na scestí i policisty, kteří se naivně domnívají, že je v případě neúspěchu podrží a přizná svoji osobní odpovědnost. Nikdy se to nestalo a ani nestane. Schopný státní zástupce musí být schopen rozpoznat perspektivní, poctivé a pracovité policisty a bezpodmínečně se musí zastat takového policisty, který za mimořádné situace zvolil takový postup, který pak v klidu kanceláří kritizují lidé, kteří si tuto situaci vůbec nedokáží představit. Pokud to státní zástupce nedokáže, vážně naruší důvěru policistů ve svoji osobu a poškodí jejich mravní i právní vědomí. Důsledkem všech shora uvedených nedostatků dochází postupně u velké řady policistů k deziluzím, psychické únavě a ztrátě motivace. Proto nezřídka policii opouštějí i schopní a mravně vyspělí policisté, kteří nehodlají snášet neschopnost svých nadřízených a nesmyslnou šikanu ze strany státních zástupců anebo tisku. Policisty přitom před nezodpovědnými novináři musí s největší rozhodností hájit především okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce, neboť pouze on je na svěřeném území garantem zákonnosti. Pokud totiž budou policisty hájit pouze jejich nadřízení (nebývá to ovšem zvykem, většinou je potopí a ještě jim „šlápnou na hlavu“), novináři řeknou, že policisté drží při sobě. Není proto nic důležitějšího a obecně výchovnějšího, když poctivou práci policie obhájí přímo státní zástupce. Psychické vyčerpání jsem zažil nejen u policistů, ale i u sebe. Jako dopravní prokurátor jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřování smrtelných dopravních nehod a někdy se mi o mrtvých i zdálo. Vím tedy velice dobře, jakému psychickému tlaku jsou policisté vystaveni a jaká psychická nebezpečí jim hrozí – například chorobná podezřívavost, popudlivost, cynismus, otupělost apod. Mnozí lidé si vůbec nedokáží představit, za jakých podmínek policisté mnohdy pracují. Policejní práce je obtížná a vždy jsem si vážil policistů, kteří přesně postupovali podle „pěti policejních pé“. Někteří se tímto způsobem natolik vypracovali, že byli schopni precizně (a úspěšně!) vykonat i takové úkony, o kterých se mnohým policejním plukovníkům a generálům může jen zdát. S mnohými jsem spolupracoval velice rád, vážil jsem si jich a oni si zase vážili mne. Snad největším vyznamenáním pro mne bylo, kdy mne po mnoha létech potkal jeden bývalý dopravní policista a řekl mi: “Pane doktore, s úctou a láskou vzpomínám!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-22 13:58:46

Farmakon

Dynamika současného světa, kterou nejčastěji nazýváme globalizace, spočívá na předpokladu, že je nezbytné vyrábět, prodávat a kupovat, obíhat a směšovat. V „otevřené společnosti“ je chování viru velmi konformní: chová se jako všichni ostatní, cirkuluje. Najednou jsme však svědky toho, že ze dne na den se hranice opět vytyčují – a to nejen ty evropské, ale také hranice národních států, měst a regionů, uzavírají se dokonce i části měst. Zahalování tváří rouškou se najednou stává výrazem zodpovědnosti a solidarity, zatímco ještě nedávno byla zahalená tvář bezpečnostním rizikem a výrazem neochoty sdílet společnou identitu národního státu. Za potlesku společnosti se začínáme jako jednotlivci znovu svazovat s jedním místem a přijímáme omezení pohybu. Najednou se stejně jako v roce 2008, kdy svět ochromila finanční krize, stávají národní státy řešením situace, která má jak globální příčiny vzniku, tak i globální důsledky. Paradoxně jsme v té ochromující podívané na pandemii svědky podivuhodného oživení státu. V jakémsi ironickém zvratu je entita, kterou označujeme jako národní stát a jehož smrt byla tragicky oslavována při nesčetných příležitostech, znovu ve středu dění. Tentokrát však jako spasitel! Válečné metafory V okouzlení rolí státu jako zachránce a ochránce obyvatelstva se potom zpochybňování procesu vyhlašování výjimečných stavů, případně věcných důvodů, které k takovému vyhlášení vedou, či jednotlivých nařízení státu při řešení nákazy obyvatel, považuje za nejvyšší formu rouhání. Vlády národních států jsou znenadání oslavovány za to, jakým způsobem pečují o zdraví obyvatel, a výjimky z pravidel právního státu jsou posvěceny přitakávajícím veřejným míněním ve jménu naší bezpečnosti, kterou najdeme právě uvnitř hranic národních států. Touha najít efektivní ochranu před virem SARS-CoV-2 může otevřít dveře nebezpečí jinému – dominanci expertního diskurzu v rozhodování výkonné moci, tedy rozhodování, které se neopírá o fikci legitimity. Vztah mezi odbornými názory tzv. nezávislých odborníků a rozhodnutí přijatými národními exekutivami je v tomto ohledu klíčovým momentem. Role vědeckých pracovníků a jejich poznatků při formulaci národních strategii boje s virem vyvolává totiž zajímavé ústavně-právní otázky politické odpovědnosti a legitimity přijímaných opatření. Současná pandemie tak vrhá světlo na dlouhodobý problém liberálních demokracii, tedy na vztah mezi legitimitou a legalitou a zejména na narůstající roli legality při legitimizaci kroků exekutivy a oslabování demokratických složek rozhodování, které zavazuje společnost jako celek. Všimněme si například, jak často političtí představitelé hovoří o „válce s virem“. Válečné metafory doprovázející přemítání o pandemii jsou následně argumentačním společníkem při procesu uplatňování konkrétních opatření, která mají za cíl vytvořit sémiotickou atmosféru legitimizující výjimečný stav. Jsme totiž trvale vystaveni něčemu, co lze nazvat info-demie. Vidíme strašnou propast pandemie, v níž rukou neviditelného nepřítele nacházejí smrt naši milovaní, kteří nemají přístup ke kolabujícím jednotkám intenzivní péče. Taková realita nám potom neumožňuje uvažovat o hlubokých etických a politických důsledcích mimořádné situace, v níž poslední týdny žijeme. Jedinou smysluplnou a přijatelnou reakcí, která zbývá jak jednotlivci, tak státním aparátům je boj o vlastní přežití. Naléhavost situace totiž vyžaduje jednat, nikoliv přemýšlet – potřebujeme jistoty, nikoliv zbytečné spekulace. Společnost se v takové atmosféře potom velmi ochotně odevzdává expertnímu jazyku a politice zdraví, kterou tento jazyk evokuje jako legitimizační nástroj, a postupně nahrazuje současnou ideologií liberální demokracie, jež se musí opírat o mnohem širší spektrum faktorů zajišťujících její hegemonické postavení. Lék, nebo jed? Otázka, kterou formuluje Agamben, tedy zda je (tendence k) vyhlašování výjimečných stavů příznakem dlouhodobějších tendencí ve způsobech vládnutí a řešení nenadálých situací různého typu, je v této chvíli naprosto zásadní. Vyhlášení výjimečného stavu totiž přitahuje celou řadu parazitických jevů, jichž se je třeba vyvarovat. Agamben považuje reakci na COVID-19 za vyústění dlouhodobé tendence nepřiměřených státních kroků činěných ve jménu zdraví a bezpečnosti populace. Agambenovu kritiku současných opatření je třeba chápat především jako kritiku dlouhodobých tendencí v liberálně demokratických státech. Přijetím takových opatření, jako je celostátní karanténa, ve jménu zajištění bezpečnosti a ochrany před virem, totiž vytlačujeme běžné fungování vlády založeného na demokratických mechanismech ze spektra možného a postupně jej nahrazujeme přechodem k trvalejšímu výjimečnému stavu, v němž může být velmi rychle zásadním způsobem (nevratně) narušena řada občanských svobod. Taková ústavněprávní a politická strategie potom podle Agambena pouze reflektuje již existující posun liberální demokracie směrem k tzv. expertokracii. Vyhlašování výjimečného stavu je právě takovým pharmakonem, o kterém mluví Platón, my se zde budeme inspirovat Derridovou interpretaci jeho textu v eseji La pharmacie de Platon[1] . Starořecké slovo pharmakon je paradoxní a lze jej přeložit jako „droga“, což znamená „lék“ i „jed“. Derrida sleduje významy přiřazené k pojmu pharmakon v Platónových dialozích: lék, jed (lék nebo nemoc nebo jeho příčina), droga, recept, kouzlo, medicína, umělé zbarvení, malovat atd. Derrida k tomu poznamenává, že tato substance, jež je zároveň lékem i jedem, svoje uživatele především vtahuje do specifického diskurzivního pole, které reflektuje jeho významovou ambivalenci. Tato významová ambivalence a důležitost kontextu, ve kterém je pharmakon podáván, představuje zajímavý nástroj, pomocí něhož lze nahlížet vyhlášení výjimečného stavu, uzavření hranic a zavedení povinnosti nosit roušky, případně jiné ochranné pomůcky. Jistě, všechna tato opatření lze považovat za administraci léku, ale pouze z jednoho velmi specifického úhlu pohledu z celé té škály, kterou Derrida vykreslil. Výjimečný stav představuje odklon od „normální“ politiky a zavádí do politického života prvek neznámého. Zatímco většina komentářů k výjimečnému stavu v České republice se zaměřuje na procedurální aspekty. Takové úvahy nepřinášejí do debaty, kterou zde vedeme příliš nového – ano, principy, na nichž stojí liberální demokracie a právní stát, bychom měli bránit před, nazvěme to například, nesystémovým přístupem české vlády. Takové úvahy ale neberou v potaz důsledky přijímání takových rozhodnutí za hranicemi procedurálních pravidel právního státu. Otázky, které otevírá Derridova analýza Platónova textu, nám mohou pomoci tuto oborovou myopii překonat. Jistě, otázka, zda opatření přijatá exekutivou státu působí jako jed, nebo jako lék, je bezpochyby spíše otázkou naší pozice ve vztahu k druhům mocenských vztahů, které v liberálně demokratických státech nacházejí, než něco, co bychom měli brát jako absolutní hodnotu. Pro mnoho občanů bude rozdíl mezi tím, zda přijatá opatření jsou spíše lékem, nebo jedem procesních pravidel liberální demokracie, nepochybně málo důležitý. Avšak například při pohledu z hlediska sociálně-ekonomického dopadu se pak mohou rozdíly mezi různě zvolenými přístupy zdát méně akademické, a proto i mnohem podstatnější, a to bez ohledu na rozdíly v ideologiích, které bývají často hnacím motorem politických komentářů. Výjimečný stav jako politický koncept Co je tedy tím elementem, který odlišuje jed od léku? Obecně považujeme výjimečný stav za rozchod s normální politikou, politickou praxí nebo ústavním pořádkem země, jak je tedy chápeme v těch tzv. demokracií západního typu. Způsob přijímání rozhodnutí v době trvání takového stavu vychází z existující krizové situace, případně z rozšířeného přesvědčení o existenci takové krize. Vyhlášení takového stavu potom posiluje myšlenku, že demokracie jako režim nefunguje, což na oplátku posiluje pocity rozčarování, odcizením a opuštění liberální demokracie jako perspektivního projektu. Tento text s použitím Agambenových myšlenek naznačuje, že musíme o výjimečném stavu přemýšlet nejen jako o krátkém časovém okamžiku nebo náhlé „události“, ale jako o politickém konceptu, který se vedle jiných konceptů postupně prosazuje do běžného lexikonu každodenní politiky. Diskutování o výjimečném stavu izolovaně od podmínek, které ho doprovázejí, nás pouze vede zpět do bludiště definičních diskusí o tom, zda toto opatření mělo být přijato s tímto nebo tímto právním ustanovením atd. Ve stále nejistějším světě tak může napříště expanze rozsahu a normalizace výjimečného stavu být již jen logickou reakcí na každou podobnou situaci. V tomto krátkém textu jsem se pokusil pokrýt možná příliš široké pole. Navrhuji nicméně, že dva hlavní způsoby, jak se o opatřeních přijatých vládou diskutuje, tedy otázka přiměřenosti nebo proporcionality, chcete-li, a otázka dodržovaní procesních pravidel právního státu, jsou možná příliš ploché nebo reduktivní, než aby dokázaly zachytit to, co je na současné situaci podle mého názoru zásadní.   [1] Derrida, J., "Plato's Pharmacy" In: Dissemination, translated by Barbara Johnson, Chicago, University of Chicago (1981)   Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-10-07 08:25:25

Debata o přechylování není záležitostí jazyka, ale ideologie

Aktuální debata o přechylování s sebou nese silná prohlášení, jako že každý by měl mít právo jmenovat se, jak chce, nebo že přechylování je ponižování žen, protože vyjadřuje ženskou podřízenost mužům. Vskutku? Debata o ženských příjmeních není ničím novým. Už Jan Neruda takto v 70. letech 19. století popisoval Čechy o 50 let později ovládané ženami a předvídal opačný model: „Antonín Procházčin, putzmacher. František Proščin, modista. Josef Landin, modista. Člověk by si myslil, že je někde na Rusi, kdyby nevěděl, že ti obchodníci mají jméno dle toho, které ženě náležejí. Právě tak jako támhle Václav Zubaté, Jan Dlouhé, Jiljí Červené.“ Pavel Eisner k tomu v knize Chrám i tvrz dodává: „Všímavý Neruda (ale) cítil, že fantasmagorií je vlastně i náš životní normál – že totiž žena, pokud by šlo o její příjmení, nikdy, ani na vteřinu od kolébky do hrobu, není prostě svá, pro sebe a za sebe, nýbrž je něčí, vždy je -ová.“ Boj proti mýtu Pavel Eisner v krátké poznámce vlastně potvrzuje námitku, že přechýlené příjmení je přivlastňování ženy mužem. „Položili jste si otázku, jaký význam má ono -ová v ženském příjmení? Znamená přece, že dotyčná paní je Hamáčkova, Babišova a Okamurova či Klausova, že vám jako vaše manželka podléhá, že je vaše, že vám není rovna, že jste jejím pánem,“ napsala Tereza Brdečková v Deníku N.  Jenže jazykovědci tvrdí, že jde jen o mýtus. Ani ve staré češtině totiž neplatilo, že by tato přípona jednoznačně vyjadřovala vlastnictví. „Příponou -ová se samozřejmě nepřivlastňuje, tu si insitní filologové pletou s příponou -ova. Přípona -ová vyjadřuje jen vlastnost, přináležitost, barvy fial-ová, růž-ová, losos-ová příslušným kytkám nebo rybě barvu nepřivlastňují, jsou ‚jenom jako ony‘: barva růžová je barva ‚jako růže‘. Analogicky paní Nováková je ‚jako pan Novák‘, oba rovnoprávně (!) patří k rodině, v níž muži se jmenují Novák, ženy Nováková. A do mýtu o přivlastňování se už vůbec nehodí přípona -á u mužských příjmení typu Novotný; paní Novotná je nepřivlastňovací přídavné jméno.“ Jinými slovy: kdysi skutečně existovala v hovorové češtině přivlastňovací přípona -ova pro nesezdané ženy, to ale neznamená, že -ová je přivlastňovací. Onu zmiňovanou příslušnost k rodině ostatně můžeme někde ještě zaslechnout i ve tvarech mužského příjmení, když se říká třeba Pepa Novákovic. Pokud tedy někdo chce, aby se ženská příjmení nemusela přechylovat i kromě dnes stanovených výjimek, měl by přinést opravdové argumenty a nestavět na údajných křivdách. Dlouhá desetiletí je přitom hlavní autoritou v oblasti přechylování jazykovědkyně Miloslava Knappová. Ženy tedy utlačují ženy, chtělo by se ironicky poznamenat. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mohu se jmenovat, jak chci  Dalším silným argumentem je tvrzení, že člověk má právo jmenovat se, jak chce. „Svoboda volby je však u nás – přinejmenším v otázce jmen – setrvale přehlížena, což dokumentují i poněkud bizarní předpisy toho, jak se může, a naopak nesmí jmenovat dítě, nebo jak se může přejmenovat dospělý. Volání po takové svobodě je traktováno jako jakýsi módní výstřelek či projev iracionality (bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva za celou věcí vidí neracionální, ‚emotivní‘ důvody). Nejvíce energie se tak věnuje vysvětlování, proč není možné současnou situaci změnit,“ napsal ředitel Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK Jan Chromý v Deníku Referendum. Volání po svobodě jmen ovšem nějaké mantinely mít musí. „Jméno není jen osobní věc, ale i poznávací znamení pro společenství. A jako takové musí být srozumitelné a použitelné. Kdybychom opravdu měli mít právo označovat se jakkoliv, mohl by se někdo jmenovat ‚Hrmtzvfffgggjkmdndll‘ nebo ‚)€‘. Špatně by se oslovoval ve škole, zdržoval by při každém jednání na úřadě, nedalo by se vyvolat v IKEe, když by se mu v dětském koutku rozbrečelo dítě. A tisíc dalších věcí. Protože prostě jméno je funkční nástroj a slouží jako interface mezi jednotlivcem a společenstvím. A pokud jako takové funguje pro jednu z těch stran špatně (třeba pro to společenství), je to interface na nic,“ napsal na webu Literarky.cz publicista Štefan Švec. Jeden nechce být úplně jízlivý, ale nedávno měl dohru příběh dívky, kterou rodiče chtěli pojmenovat Půlnoční bouře, za což jim úřady dítě na chvíli dokonce odebrali. „Šestnáctiletá dívka z Klatovska odešla dobrovolně z domova, aby mohla chodit do školy. Její rodiče totiž žijí nekonvenčním způsobem života a dceru do lavice nepustili. Vědomosti tak nabírala jen při domácím vzdělávání, které ale nebylo dostačující,“ napsal loni o této dívce v únoru server iDnes.cz. Ironický úsměv pak v tomto kontextu vzbuzuje věta jedné české spisovatelky ve facebookové diskusi: „Z neobvyklýho jména si dítě může udělat přednost, s tuctovým jménem se člověku docela těžko prosazuje.“ Jak Češi „komolí“ jména cizinců Snahy o nepřechylování příjmení žen-cizinek se ve veřejné diskusi objevily už před třiceti lety. „V poslední době se občas objevují ve veřejnosti názory, že přechylování příjmení (tj. tvoření ženských příjmení z mužských pomocí přípon -ová, -á) je jev poplatný minulému politickému režimu; příjmení se jím prý komolí a nositelky přechýlených příjmení, zejména cizího původu, se tím zneuctívají,“ napsala Miloslava Knappová roku 1992 v Naší řeči.  Jenže český jazyk vlastně „komolí“ kdekoho a kdeco (Nejezdíme snad do Paříže? A na druhou stranu – opravdu zahraniční průvodci používají slovo Praha?). Dnes už nepoužíváme jméno Vilém Shakespeare, ale jiné takové adaptace se vžily a stále se užívají, jak za všechny svědčí Karel (správně Karl) Marx, Bedřich (správně Friedrich) Engels a Vladimír (správně Vladimir) Iljič Lenin. A nemusíme sahat jen mezi revolucionáře, i když je v současnosti snaha počešťovat cizí jména menší než v minulosti, stále mluvíme o královně Alžbětě (ovšem zároveň o princi Charlesovi, což bude jednou pro autory historických knih malý oříšek). A cizí jména „komolíme“ už tím, že je skloňujeme, a to samozřejmě nejen u žen. Nepřechylovat cizí ženská příjmení se snaží časopis Respekt a jde mu to. Ovšem na druhou stranu jeho texty ukazují všechna úskalí nepřechylování, především fakt, že příjmení pak nelze skloňovat, což s sebou nese potřebu dál přidávat k němu další slova. Ostatně to navrhuje jako jedno z řešení i Jan Chromý: „Mohly by vznikat víceznačné výpovědi typu Allen porazila Hulsen. (…) V řadě případů je víceznačnost nežádoucí, ale to lze snadno ošetřit, přičemž k tomu existují různé prostředky: křestní jména (skloňují-li se: Clara Allen porazila Marii Hulsen), sloveso, které je spojeno s předložkou (Allen zvítězila nad Hulsen), různá přídavná jména (skvělá Allen porazila Hulsen; Allen porazila mátožnou Hulsen) atd.“  Jako teorie je to pěkné, nicméně v praxi narazíte na obtíže, které nikomu mimo akademickou sféru a rozumbrady na facebookových diskusích nepřijdou na mysl. Tím může být třeba titulek, na který máte právě tři slova. Když napíšete Allen porazila Hulsenovou, je váš problém vyřešen za pár vteřin. Pokud nesmíte přechylovat, je Allen porazila Hulsen vyloučeno, neb nevíme, která kterou porazila. Určitě to lze nahradit titulkem Clara Allen vyhrála, leč tím čtenáře ochudíte o informaci, že zvítězila nad svou největší soupeřkou. (Mimochodem, v knize Kultura genderově vyváženého vyjadřování lingvistka Jana Valdrová spolu s dalšími píše: „Nejsou-li označováni muži křestními jmény, bylo by nevhodné takto označovat ve stejném mediálním produktu ženy“. Jeden by řekl, že to situaci dále komplikuje…) A pokud nepřechylování rozšíříme ve větším měřítku na česká příjmení, tak bych nechtěl být editorem bulvárního deníku, který čtenáři musí na první straně jasně oznámit, že Gott miluje Vondráček. A fakt, že se ve škole budou muset učit, že věta „Novák s Peškovou šly“ může být správně, svým vnukům nezávidím (jistě se to ale objeví jako argument, proč y/i v příčestí minulém zrušit). Mluvíme, jak nám zobák narostl S masivním nepřechylováním ženských jmen zkrátka český jazyk zatím nepočítá. Určitě existují možnosti, jak tento problém vyřešit, ale ty jsou – přiznejme si – ne úplně praktické. „Zákon by přirozený vývoj českého jazyka neměl urychlovat,“ řekla v roce 2013 tehdejší předsedkyně senátní ústavní komise Eliška Wagnerová, když návrh na možnost nepřechylovat česká ženská příjmení připravila ODS. A to vystihuje celý problém nejlépe. Nikdo z rodilých mluvčích neřekne, že Allen porazila Hulsen nebo že mu volala Novák. Všichni použijí český jazyk tak, aby jim co nejpřesněji a nejsnadněji umožnil říci druhému člověku podstatnou informaci. „Odborné instituce i média by měly napřít své úsilí směrem k hledání cest, jak respektovat právo na odlišnost a zároveň využít bohatý jazykový potenciál češtiny. Je na čase si uvědomit, že zejména ve světě médií jsou kreativita a rozmanitost výhodou,“ napsala před deseti lety Helena Skálová z Gender Studies, o.p.s. Jeden si spíše myslí, že máme využívat kreativitu rodilých mluvčích. Až se v běžném jazyce objeví náznaky řešení, jak problémy s nepřechylováním ženského příjmení snadněji vyřešit, bude cesta otevřena.  {/mprestriction}  Autor je novinář.

Čas načtení: 2019-08-29 08:45:14

Hanuš Karlach: Pitvornosti mrzačící mateřštinu na nás doléhají ze všech stran

Novodobé české písemnictví se rozvinulo díky překladům. Překlady klíčových děl světové literatury měly přímý vliv na poetiku českých autorů i ve dvacátém století. Také mnohý současný český spisovatel by potenku pískal, kdyby si jeho inspirace tu a tam nemohla loknout ze zahraničí. Přesto si dnes překladatelů vážíme málo. Skoro vůbec. Rozhodl jsem se tento trend nepodporovat. Rozhodl jsem se představit v Literárních novinách nějakou překladatelskou osobnost. Rozhodl jsem se pro Hanuše Karlacha. Pak jsem se podíval na jeho heslo a okamžitě jsem pochopil, proč surrealisté tak milovali náhody. Hanuš Karlach se 29. srpna dožívá osmdesáti let.    Celoživotně se věnujete překladům beletrie z německého jazyka. Změnily podle vás v současné době internetové překladače tradiční vnímání překladatelské profese? Nejdříve a především prosím, aby se vědělo: Jsem člověk letitý tak, že už na něm málem roste mech, osoba mající takřka veškerou profesní činnost už téměř za sebou; dnes je módou říkat takovým jedincům „výběhová série“. Abych si nekazil ty pečlivě chráněné zbytky umu, příliš onu více techniku než od ní vzdálené mozkové vypětí nesleduji. A když se tu a tam podívám, co to obnáší, jde mi hlava kolem a tělo do vrtule, co je také s jazykem možné. Doufám jen, že ona mladší překladatelská generace má proti zmíněné technice vypěstovanou pancéřovou imunitu. Je to i pro ni zjevně těžké, ony ty pitvornosti mrzačící mateřštinu doléhají ze všech stran, vykukují z každé třeba i málo tušené spáry jazykového provozu.  Když srovnáte literární život v německé jazykové oblasti s českou situací, jaké jsou rozdíly? To je otázka na širou sféru přelévající se daleko do stran od slovesného umění; jsa členem německého centra PEN klubu, mám tu končinu dosti na očích a se žalem konstatuji, že kulturní život, a tudíž i ten literární, má tady k dispozici lepší, tj. dobře fungující systém, rámec, kostru. Literární domy, domovy pro literáty, funkce „městských písařů“, dotované soutěže takové i onaké, bohatá soustava literárních vyznamenání a cen, a tak dále. – Jen mám neodkladný a tak trochu i škodolibý dojem, že v té zemi s více než osmdesáti milióny obyvatel zájmy, činnost i šířené výsledky v kultuře jako takové, tj. v umění, a tedy i v literatuře, existují a odehrávají se v jedné vrstvě aktérů a konzumentů, spíše starších, ve vrstvě, která je až izolována od vrstvy řekněme spodní, a početnější, která svůj způsob dejme tomu jisté duchovní – ne, lépe bude říci vnitřní – existence spatřuje ve sportu, v pop music, v „adrenalinovém“ počínání a tak dále. Že tuhle vrstvu třeba ona vyšší ve svých opusech i zrcadlí, to ona neví. Nebo nezajímá ji to. Což naštěstí neznamená, že dotyčné opusy nemají ohlas nejenom v oné vyšší vrstvě, ale místy i v té nižší. Za pomoci seriózních médií se o ní ten nebo onen „nepříznivec vyšší kultury“ (tedy v tomto případě literatury) tu a tam třeba i dozvídá. Tyhle komunikační interstratové průniky jsou k mé lítosti častější, to „prorůstání“ směrem dolů podle mého názoru stále ještě brání usychání toho kulturního vršku; takže úhrnem řečeno, s lítostí řečeno, je na tom německá kultura, takže tady literatura, i ve svém ohlasu do všech stran země trochu lépe než toho času ta u nás. Nepraví se v Německu na každém rohu: Tohle nečtu, to jsem nečetl, na to nemám kdy, to je na mě moc složité, a podobně. Měl jste v rukou současné německé překlady české beletrie? Jaká je podle vašeho názoru jejich kvalita? Je úroveň německé bohemistiky skutečně tak povážlivá, jak před lety napsala historička Eva Hahnová? V této věci asi selžu: současnou českou literaturu znám pouze děravě, a její překlady do německého jazyka už neznám vůbec. Naposledy jsem měl jakés takés povědomí o (výjimečných) kvalitách německých verzí děl Bohumila Hrabala (paní Rothové a Karlheinze Jähna). Současnou německou bohemistiku vlastně neznám; naposledy jsem se s ní setkal někdy počátkem devadesátých let v Göttingenu, a tam měla dosti vysokou úroveň, jako vůbec tamní slavistika.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vypráví se o vás, že prý pravidelně jistou dobu pobýváte v nějakém bavorském klášteře. Jde o konsolidačně kontemplativní proceduru, nebo naopak o intenzivní soustředění na práci? To tedy, jak pravívá jeden náš politik, je jakési nedorozumění. Trochu historie: v roce 1967 jsem měl to štěstí, že jsem mohl pobývat a studovat ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam jsem získal sympatie profesora Paula Stöckleina, s ním jsem se pak vzhledem k srpnové invazi 1968 a poté normalizaci viděl až po listopadu 1989; ten nám zařídil pravidelný letní (a posléze i vánoční) pobyt v Garmischi-Partenkirchenu. Tam jsou dva překrásné kostely, svatého Antonína (františkánský poutní) a Nanebevzetí panny Marie (v tom se na její svátek v srpnu odbývá vždy obrovská slavnost); poznali jsme v obou svatostáncích několik milých a přátelských duchovních. Poblíž tohohle městečka je podobné městečko zvané Oberammergau, znalcům se hned rozsvítí; ano, je to ono místo, kde se odehrávají každých deset let pašijové hry, proslulé v celém světě. Samozřejmě tam tu a tam zajedeme; a na cestě je další proslulost, benediktinský klášter Ettal. Tam také občas vedou naše kroky, vznosně řečeno. Ale že bychom pobývali v některé takové klauzuře, to je opravdu mýlka.  Jak byste charakterizoval svůj lidský i profesní vztah ke Günteru Grassovi? Jak na vás zapůsobilo jeho pozdní doznání hříchu z mládí týkající se jeho účinkování ve Waffen SS? S Günterem Grassem jsem se seznámil tuším v roce 1990 na Dobříši u příležitosti posledního zasedání Skupiny 47, známého to sdružení předních německých literátů; to Grass už věděl, že překládám jeho Potkanku. Záhy, u dalších překladů, jsme se sblížili úžeji, tykali jsme si. – Grass, jak známo, vždy po publikaci některého dalšího svého díla a před jeho překlady do mnoha jazyků zval na něco jako instruktáž své „dvorní“ překladatele. Takové setkání vždy stvrdilo jeho naprosto pozitivní strukturu osobnosti, přátelskost, trpělivost, humor. Nikdy nikomu nic nevytýkal, ač se ho kolegové ptali někdy na věci takříkajíc banální. Měl jsem to štěstí, že jsem, člen německého PEN klubu, tehdy ještě dvou PEN klubů, západoněmeckého a východoněmeckého, byl zvolen do komise pro sjednocení těchto dvou institucí. Měl jsem tu vzácnou příležitost, že jsem byl s Grassem i tady v úzkém styku. Museli jsme překonávat nedůvěru, ba odmítavá stanoviska některých literátů, kteří se nechtěli smířit s oním splynutím. Ale Grass a další s naší drobnou pomocí dosáhli nakonec sjednocení do jednoho PEN klubu. K tomu doznání mladistvého hříchu se mu vyčítalo, že je podníceno jakousi marketingovou tendencí v pozadí; nemyslím si to, spíše se mi zdá, že u vědomí, že se mu v životě „připozdívá“, chtěl být posléze zcela čistý ve smyslu jakési soukromé vyváženosti zásluh a poklesků. Zásluh, jak známo, bylo hodně. Jeho sláva se zrovna nedotýkala hvězd, ale sahala až za oceán. Znovu připomenu jednu příhodu: Šli jsme za jeho pobytu v Praze spolu přes Staroměstské náměstí. Na lavičkách tam posedávali američtí studenti. Když jsme se k nim přiblížili, jeden vyskočil a vyhrkl: „Look! Is it possible? It´s Günter Grass!“ Jistě jste na to odpovídal už mnohokrát, ale přesto se k tomu vracím. Proč jste zavedený titul centrálního díla Karla Krause Poslední dny lidstva přeložil jako Poslední chvíle lidstva? Ano, už jsem to několikrát vysvětlil. „Tag“, tedy „den“, má v německém originále (ostatně v českém jazyce rovněž) i metaforický přesah, není to pouhý časový údaj. Znamená i cosi jako neexaktně determinovanou etapu, v níž se odehrává cosi důležitého, přelomového, pozitivního i negativního. Překladatel za první republiky ponechal výraz „den“ (až starosvětsky „dnové“) zjevně také pro dvouslabičnost nezbytnou kvůli akcentově údernému názvu. Kdo si ovšem hru přečte, sezná, že jde vskutku o údobí přesahující dny. A podle mého názoru výraz „chvíle“ jaksi zintenzivňuje všechno, co se v onom líčeném časoprostoru děje.  Které dílo ze současné, ale i klasické německé literatury byste si ještě rád přeložil a proč? Pokud budeme nazývat „klasickou“ už i literaturu dvacátého století, pak se upínám spíše k ní. Předloni jsem sice přeložil dramatickou burlesku básníka a spisovatele Volkera Brauna, mého kamaráda, „Demos“, reagující na problémy tehdejšího Řecka. Ale jinak toho času soustřeďuji svou „tvůrčí“ pozornost na dílo spisovatele, který je u nás znám velice skrovně, ačkoliv je to jeden z pilířů moderní německé literatury: na Alfreda Döblina. Toho poněkud širší obecenstvo u nás zná nanejvýš z jeho románu „Berlín, Alexandrovo náměstí“, hlavně díky jeho zfilmované podobě; o jeho do češtiny přeložených románech „Milost se neuděluje“, „Valdštejn“ nebo „Amazonka“ se ví dost málo. A to jsou přitom díla, která podle obecného názoru evropských teoretiků stvořil autor, „jehož stylotvorný vliv na způsob líčení německých romanopisců po roce 1945 lze srovnat pouze s vlivem Franze Kafky“. Günter Grass jej pokládal za svého učitele, za mistra, jemuž on, tehdy především výtvarný umělec, vděčil za to, že vůbec začal psát; Grass také vytvořil Döblinovu chrestomatii, založil posléze i Döblinovu literární cenu (její první laureátkou byla Libuše Moníková). – Já toho času prahnu po tom, moci přeložit Döblinovo pozdní dílo, tetralogii „Listopad 1918“, které bylo jako celek publikováno teprve před několika lety a mezi odborníky zapůsobilo jako zjevení; je to jakási syntéza historické, psychologické, politické i vysoce privátní literatury, syntéza, která předestírá pronikavý pohled na dění kolem první světové války a kolem turbulencí, revolucí, katastrof a soukromých neštěstí jejich aktérů veřejně se exhibujících i naopak zahalených do ticha soukromí. Je to jakási neuvěřitelně plastická, zneklidňující, ostře vtíravá explikace proudů sahajících až do současnosti. Už na tom pracujeme s nakladatelstvím Academia.  Domníváte se, že pozornost, kterou čeští nakladatelé věnují překladům z německé literatury, je dostatečná a založená na promyšlené strategii, nebo spíše náhodná a podřízená komerčním hlediskům? Jaký vliv na volbu překládaných titulů mají sami překladatelé? Pracují na objednávku, nebo přicházejí s vlastními tipy? Žel podle mého názoru platí to, co formulujete v druhé části otázky: Není tu promyšlené strategie, schází – asi zprvu ve školách všech stupňů, ale především pak v nakladatelských domech – chybí o znalosti opřené vědomí diachronního i synchronního rámce, povědomí, co bylo v dávnější i v té čerstvější minulosti významné s logickým přesahem do dneška, jaká panuje (nebo by měla panovat) hierarchie kvality jako determinujícího systému napříč dějinami; chybí, jsouc vytlačeno někam na periferii obecné pozornosti, to, čemu Goethe říkal „světová literatura“; tu nahrazují pomíjivé, často jepičí „events“, dnes hlučně zmiňované, zítra už zapomenuté opusy. – Přehršel domácích i zahraničních cen a vyznamenání tuto pomíjivost nenahradí. – Pokud jde o kolegy překladatele, ti spíše přicházejí s vlastními tipy, ta objednávka se vynoří až poté, když se svým návrhem šťastně uspějí.  Měl jste v životě, pokud jde o vaše germanistické působení, nějaký výrazný vzor? Který z vašich učitelů na vás měl největší vliv? To byl především a hlavně profesor Eduard Goldstücker (vidíte, kde je v tomto případě dnes to dějinné povědomí?), který byl přísný, nesmlouvavý u zkoušek, ale prezentující studentům právě ono vědomí goethovské světové literatury, kloubící německé literární tvůrce s tvořením podobné povahy daleko za hranicemi Německa, osvětlující příčiny toho a onoho jevu, směřování, stylu v širokých nadnárodních souvislostech; a co do profesorství zkoušející začasté třeba tak, až se student – rád – ocitl v dlouhotrvající debatě a rovnoprávné disputaci. – Profesor Goldstücker incioval v pražské germanistice studium pražské německé literatury; podnítil historicky proslulou liblickou konferenci o Franzi Kafkovi, která se pokládá za jakýsi spolupodnět pozdějšího „pražského jara“. Druhým takovým mým vzorem byl Kurt Krolop, člověk obrovsky vzdělaný, předávající vědomosti studentům s nenuceným humorem (semináře s námi konával i na lodičkách po Vltavě). Ten působil na Filozofické fakultě v oněch šedesátých letech téměř jako v emigraci z koženě striktní NDR. Eduard Goldstücker mu tehdy obstaral československé občanství; o ně Krolop žel přišel po vstupu vojsk, musel se vrátit do NDR, dostalo se mu nevýznamného místa v jednom berlínském nakladatelství, a dobyl si posléze zaslouženého významu také díky rakouským kolegům, kteří velice nahlas podporovali jeho studie o Karlu Krausovi. – Profesor Goldstücker po invazi Varšavské smlouvy emigroval, získal profesuru na univerzitě v Brightonu a přednášel na vysokých školách po celém světě. Když se po listopadu 1989 vrátil do Prahy a nabídl své vědomosti a zkušenosti Karlově univerzitě, řeklo se mu, že ho není zapotřebí. Tato necitelnost byla ke škodě přinejmenším české germanistiky.  Moníková, Faktor, Rudiš od nás, k tomu zástup autorů z bývalého SSSR, Balkánu a Turecka, kteří začali psát německy. To ovlivňuje německou literaturu tematicky. Posouvá se nějak i co do jazykového materiálu? Neposouvá, protože se posouvat ani objektivně nemůže. Důvod je zřejmý: Tito „přistěhovalci“ (to prosím není termín nijak zneucťující) do nemateřštiny, která bude nebo už se stala jejich přístavištěm, drží se přinejmenším dost dlouho kánonické němčiny, jazyka to země, po niž prahnou; jazyka, který z objektivních důvodů ovšem znají slušně pouze z jeho spíše spisovné podoby. Do podoby řeči, kterou budou nadále beze zbytku používat, mohou ze své původní mateřštiny do ní přispět ve smyslu takového nebo onakého homogenního obohacení jen stěží. Takže ta původní podoba jazyka, do něhož „přistěhovalci“ vplynuli, se v zásadě nemění. Dokonce se dá říci, že někteří z těch, co do ní přiemigrovali, cítí potřebu zabývat se jí do hloubky, pronikat do jejích kořenů jakousi etymologickou cestou, a vnořovat se do ní z jejího vnitřku. Takovým „badatelem“ byl třeba Elias Canetti, původem vlastně Bulhar; toho jsem překládal zcela nedávno. – Pokud se tohle dá nazvat jakýmsi „posunem stran jazykového materiálu“, pak jedině tak, že jde o něco jako částečný objevitelský průnik do již dávno existujícího. – Až si oni „příchozí“ tuto původně nemateřštinu osvojí beze zbytku, tak, že jí budou moci tvořivě kouzlit, budou ji mít stejně za nástroj tvorby nijak neopatřený výdobytky jejich někdejší mateřštiny.  Jaký je váš názor na vztah rakouské a německé literatury? Liší se zásadně nebo ve skutečnosti tvoří jeden celek německého písemnictví? Řekl bych, že ten vztah se odbývá nikoli v rovině jazykové. Jde spíš o reálné obsahy, které se v té které literatuře líčí. Tam jsou diference povstávající z lišícího se časoprostoru naprosto logické. Avšak pokud jde o prostředek, jímž se tato diference prezentuje, jazyk, tam jsou ony lišivé prvky příliš částečné na to, aby se mohlo říci, že existuje jakási němčina a rakouština, jedna i druhá podoby naprosto rozdílné. Tak to není: rakouská němčina se od té německé odlišuje jen ve slovní zásobě (vzhledem k nestejným reáliím jev zcela pochopitelný), v několika obratech, idiomech, vazbách; ale celkově a plošně jsou tyto dvě geografické verze téhož obecně vzato víceméně stejné. – Jedna od druhé se liší teprve v individuálních výkonech jednotlivých tvůrců; ale to jde o styl, um, o užití jazyka, nikoliv o jazyk sám; tam nehraje žádnou roli, jde-li o autora rakouského nebo německého (ono se ostatně zhusta stávalo a často doposud stává, že ten nebo onen spisovatel, básník, dramaturg a podobně přesidluje z Rakouska do Německa a naopak, žije v jakémsi „duálu“, který co do jazyka vede – individuálně! – spíše k mísení detailních rozdílů, pokud se v jeho dosavadním působení nějaké jazykově jevily (tj. užíval-li ve své původní domovině řeč, která byla posléze jeho cílem v přesídlení), k jejich splývání s novým – vlastně ani tak ne novým – řečovým okolím. Tedy: zásadně se díla německé a rakouské literatury takto neliší. – To už, mohu-li to tu digresívně uvést, se liší třeba americký jazyk od anglického daleko spíše. Anglisté jistě vědí, že se v Británii některé americké filmy opatřovaly anglickými titulky, aby diváci v Anglii všechno chápali. Sám jsem to ve zmíněné zemi zažil.  Když přehlédnete tu dlouhou řadu svých překladů, kterého si ceníte nejvíc a z jakých důvodů? To je otázka, jaká se začasté klade a na niž dotazovaný většinou nedokáže dost dobře odpovědět. Což je i můj případ: Musím se přiznat, že je to v téhle věci se mnou jako s rodičem, který má několik dětí a neumí odpovědět na případný dotaz, které má raději. Protože v různosti oněch potomků je jeho láska k nim stejná vůči všem. Jedno víc, druhé méně, něco takového pro něj neexistuje. – Se mnou je to podobné; spíše tak, že po zvládnutí překladu toho nebo onoho díla se raduji právě nad tím zvládnutím. Tvůrci děl, která jsem domestikoval, jsou často tak odlišní, že nějaký láskyplný vztah k nim prostě dominuje radostné uspokojení, „že se to asi povedlo“.  Vidíte, literatura – jako i jiné druhy umění – je nekonečně pestrobarevná, v mnoha jedinečných a neopakovatelných podobách; ať se člověk do ní ponoří kdekoliv, je vždy jiná; ve svých opusech bezbřeze barvitá a široce nestejná; je – doložitelně – navýsost obtížně postižitelná kterýmkoliv specialistou usilujícím o stejnorodou úhrnnost, kdykoliv usiluje o doložení skupinového směřování ve smyslu toho a onoho -ismu. To je na ní to přitažlivé, ta pozitivní unikavost. Přitažlivost pro ty, kdo o ni kdy zavadí.  Pokud jde o mne, nemohu nebýt vděčen té výsadě, v jaké krásné společnosti jsem se to díky literatuře ocitl. V jaké to krásné společnosti jsem doposud prožíval a prožívám svůj život. {/mprestriction}  Hanuš Karlach (*29. srpna 1939, Praha) je český filolog, redaktor a překladatel, jemuž byla v roce 2015 udělena Státní cena za překladatelské dílo. Vystudoval na přelomu 50.–60. let 20. století v kombinaci němčinu, ruštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po absolvování postgraduálního studia na univerzitě Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem pracoval jako redaktor v tehdejším nakladatelství Odeon, kde měl na starost vydávání německojazyčných autorů. Mimo jiné přeložil díla Ernsta Theodora Amadeuse Hoffmanna, Franze Werfela, Karla Krause, Güntera Grasse, Volkera Brauna, Christy Wolfové, Christopha Heina, Gottfrieda Benna, Adalberta Stiftera aj.

Čas načtení: 2019-07-09 08:41:08

Zesnulý Josef Koutecký: Medicína je plná zázraků, stejně jako celý život

V pátek 5. června zemřel v nedožitých 89 letech Josef Koutecký,  lékař, chirurg a zakladatel dětské onkologie v Československu. Kromě toho, že byl vynikajícím lékařem, se angažoval také v oblasti kultury: mimo jiné byl členem Rady Národního divadla, Nadace Národní galerie a Nadace Českého svazu výtvarných umělců grafiků Hollar. Chceme ho připomenout ukázkou z knižního rozhovoru Osm múz mého života, dialogu s novinářkou Martinou Riebauerovou (vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2016).    Přemýšlel jste nad tím, proč je rakovina mezi všemi nemocemi takové tabu? Lidé se stále často bojí i jen vyslovit to slovo. Samozřejmě. Je to dáno dvěma okolnostmi. Tou první je, že nádory – a neříkejte prosím rakovina, nemám to rád – provázejí lidstvo od jeho vzniku a vesměs vždycky špatně skončily. Dostaly tudíž punc nevyléčitelného onemocnění, provázeného utrpením a bolestí. Tento mýtus vyvolává u lidí děs, kvůli němuž se někteří, když se dozvědí diagnózu, zhroutí, či dokonce zasebevraždí. Zažil jsem to i u rodičů nebo prarodičů, kterým jsme řekli, že dítě má nádor. Druhý důvod spočívá v biblické legendě o hadovi jako zvířeti slizkém, podlém, a nebezpečném, který svedl pramáti Evu, aby utrhla a jedla jablko z jediného zakázaného stromu Poznání, Eva pak svedla Adama – jak by ne? – a Pán Bůh je vykázal z ráje. Zmíněná a přetrvávající představa o hadech je ovšem úplný nesmysl, a já vím, co říkám, protože jsme jich měli doma i třiačtyřicet najednou. Hadi vůbec nejsou slizcí, a když jim nešlápnete na krk, tak vám nic neudělají. Samozřejmě jedovaté hady jsme nepěstovali. Ale v mysli mnoha lidí je nádor jako ten zlý had.   Proto také nesnášíte slovo rakovina? Přesně. To mi nesmí student říct, a já jsem jinak velmi hodný examinátor. Nádorů je několik set druhů. A každý má jiné biologické vlastnosti. Kožní karcinom je například v devětadevadesáti a půl procentu nezhoubného charakteru. Necháte jej vyříznout a pacient je vyléčený. Naopak zhoubný nádor mozkového kmene nebo slinivky břišní mívá často fatální prognózu. A teď řekněte slovo rakovina pacientovi, který má v podstatě nezhoubný nádor. Je-li jen trochu psychicky labilní, okamžitě propadne beznaději.   Jak to slovo vzniklo? Termín „karkinoma" použil poprvé slavný řecký lékař Hippokrates. Žil u Středozemního moře a všiml si, že na zvířata, která při odlivu nestačila utéci do moře a uvízla na písčině, se vrhli krabi a začali je svými klepety požírat. Jejich kusadla Hippokratovi připomněla klinický obraz, který je někdy patrný na povrchu ženského prsu stiženého nádorem. Na kůži jsou červené pruhy tvořené mízními cévami, naplněnými nádorovými buňkami. A protože tamní krab se jmenuje Carcines maenas, vyslovil Hippokrates poprvé ono řecké "karkinoma". Z něho se později stalo latinské "carcinoma". Ve staročeštině se začalo říkat rak a z raka se stala rakovina. Ale uvědomte si, že zoologicky je to absolutní nesmysl, protože krab a rak jsou úplně jiná zvířata. Takže pokud už bychom to tak chtěli nazývat, museli bychom říkat krabovina. Od Hippokratových dob je ostatně ikonografickým symbolem nádoru krab.   Já si ovšem ještě pamatuji, kdy se pacientům neříkalo vůbec nic. Moje babička diagnózu neznala, ale všichni okolo ano. Jak se na to zpětně díváte? Lékaři tak ono tabu vlastně spoluvytvářeli. Tehdy to tak prostě bylo. Dneska se pacientovi říká pravda a důvod je jednoduchý. Valná většina pacientů ví, že jde na onkologii, ví, co to je, protože kdyby nic jiného, tak si to najde na internetu. To, čemu jsme říkávali zbožná lež, už dnes není moderní. Používali jsme ji také proto, že jsme nádory neuměli vůbec léčit. Jak jsem řekl, když jsem začínal, přežívala tři procenta dětí.   Jak se sdělovala diagnóza dětem? Rodičům se říkala pravda vždycky, dětem ne. Samozřejmě to vyvolávalo velké problémy v dospívajícím věku, kdy dítě přestává být dítětem, ale zdaleka ještě není dospělým. Je mu patnáct, šestnáct, sedmnáct a je na oddělení, kde kamarádi umírají. Potkávali se, psali si a najednou konec. Přestali se setkávat, přestaly přicházet dopisy. Kde je? Umřel. A já mám stejné onemocnění, napadalo je. Mnohé děti cítily, že to s nimi jde z kopce. Postupně slábly a začaly tušit, že se z toho nedostanou. A tak se samozřejmě někdy zeptaly: „Pane profesore, umřu?"   Co jste na to odpovídal? Říkal jsem: "Je to vážné, ale děláme, co můžeme, a pokusíme se to všechno zvládnout." Je samozřejmě těžké takto mluvit s šestnáctiletou dívkou. A stále jsou pacienti, kteří – a teď mluvím o dospělých – to nechtějí vědět. My jim pravdu nevnucujeme. Pokud ji vědět chtějí, řekneme jim ji se vším, co je k dispozici. Máte nádor, ale nádorů je mnoho, některé jsou moc špatné a jiné lepší. My uděláme všechno, co budeme moct. Bude to provázeno tím či oním, musíte s námi spolupracovat, pokusíme se to zvládnout a máte šanci. Můžeme obecně říct i prognózu. Ale jak dopadnete vy, nikdy dopředu nevíme. Protože lékař, který dopředu někomu řekne, že mu zbývají dva, tři měsíce, je pro mne špatný doktor. Měl jsem pacienty, o nichž jsem si myslel, že přežijí rok, a oni umřeli za čtrnáct dní, a měl jsem takové, kde jsem byl přesvědčený, že umřou za krátkou dobu, a žijí dodnes. Každý jsme jedinečný.   Byl jste někdy svědkem zázraku? Něčeho, co jste si jinak než jako zázrak neuměl vysvětlit? Byl. Existují dva zázraky. Zázrak z hlediska církevního, ale teď nemám na mysli tyto zázraky.   Ani já se na ně neptám. A pak skutečně existují situace, kdy jsem si byl něčím skálopevně jist, a najednou to bylo úplně jinak. A já jsem žasnul a nepřestal žasnout. To se v medicíně opravdu stává. Medicína je plná zázraků, stejně jako celý život.   Nějaký příklad? Měli jsme holčičku se zhoubným nádorem v malé pánvi. Operovali jsme ji, ozařovali, podávali chemoterapii. Tehdy se užívala a ještě dnes užívají cytostatika, která mají jednu svízelnou komplikaci. Může vzniknout těžký zánět sliznice močového měchýře, a ten zánět se projevuje těžkým krvácením. Takže pacient vlastně jako by močí krev. U té holčičky to trvalo už řadu dní, jen si představte to obrovské množství krve. To jsem měl ještě stanici na klinice profesora Kafky. Radil jsem se s ním a on řekl: "Nedá se nic dělat, močový měchýř musí pryč, jinak nám vykrvácí." Dnes už se to řeší jinak, ale tehdy se měchýř odstranil a močovody se svedly do tlustého střeva, takže časem děti stejně umíraly na vzestupnou infekci ledvin. Ale jiná varianta nebyla. Vypsali jsme tedy děvčátko k operaci. Byla středa, v 8,15 jsme měli začít. V šest ráno jsem byl na klinice, abych si holčičku ještě prohlédl. A sestra, která měla noční službu, mi hlásí: "Pane primáři, já nevím, jak je to možné, ale Mařenka, nebo jak se ta holčička jmenovala, od včerejška čurá úplně čistou moč." Skutečně, to dítě od té doby nemělo stopu krve v moči, aniž bychom cokoli udělali. Kdyby to přestalo krvácet o den později nebo kdyby byla vypsaná na operaci v úterý místo ve středu, tak by byla bez močového měchýře a dnes už dávno mrtvá. Nevím proč, nevím, jak se to stalo. Zkrátka jako když utne. Řekněte tomu jinak než zázrak.   Třeba velmi silná vůle žít a pevná víra, že prostě nemohu umřít? Věříte tomu? Pokud onou vírou myslíte schopnost nepodlehnout onemocnění a bojovat s ním, tak na takovou schopnost samozřejmě věřím. Vím také o případech nevyléčitelně nemocných lidí, kteří tu dávno neměli být, ale zemřeli až ve chvíli, kdy bylo splněno něco, co splněno být mělo. Pamatuji vdovu, která oproti všem předpokladům žila a starala se o svého syna, než odpromoval a stal se soběstačným. Zemřela několik dní po jeho promoci. Stejně tak bývá pravidlem, že takové ty zlobivé a neposedné děti se léčí snáze než děti, které sedí v koutku a naříkají. Malé děti samozřejmě nevědí, co je to nádor a že je na světě něco konečného. Znají mrtvou a živou vodu, vědí, že stačí pár kapek a mrtvý vstane. Že Šípková Růženka procitne po kouzelném polibku prince. Až s postupem věku dítě pozná, že když mamince natrhá na louce kytici, kvítka v teplé ručičce zvadnou a už se nikdy nenarovnají. Že pes, kterého přejelo auto, už nikdy nebude běhat. Pak mu umře dědeček, babička, děti se odstěhují od rodičů. Život není nic jiného než postupná izolace. První izolace je porod. Druhou izolací je odstavení od prsu. A takhle následuje jedna izolace za druhou. Naše charaktery a spolu s nimi i kvalita života se utvářejí tím, jak se s těmito izolacemi vyrovnáváme. To platí i pro nemoci. A vůbec nejhorší izolací je umírání v osamocení. To by nikdy neměl lékař nebo sestra dovolit zvláště u pacienta, který nikoho nemá nebo za nímž už nikdo nechodí. Víte ale, jak je to dneska se stářím. Člověk umírá, tak mu uděláme jen to nejnutnější, i návštěv je méně a méně. To je ta nejhorší izolace, jaká člověka může v životě potkat. Bohužel byli i rodiče, kteří, když jejich děti začaly umírat, jezdili na návštěvy méně a méně.   Protože to neunesli? Buď, nebo se rozhodli pro – psychologové tomu říkají takovým ošklivým slovem – reinvestici. Ještě, než dítě zemřelo, začali investovat do nového života a obracet svůj zájem k něčemu, co je povede dál. My pro to máme pojem předčasná izolace. Zažil jsem skutečně takové rodiče. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Měl jste pro ně pochopení? Ne. Naprostá většina lidí chce svému blízkému, a dítěti tím spíš, dosloužit, jak se říká, do posledního dechu. Proto i tehdy, když jsme měli zakázány návštěvy kvůli obavám z infekce, jsme u umírajících dětí vždycky zařídili izolovaný pokoj, kam měli rodiče přístup. U malinkých dětí je to ještě o něco složitější. Ony nedávají vinu za to, že jsou vytrženy z domova a musí ležet v nemocnici, kde jsou podrobovány někdy i bolestivým vyšetřením a léčebným postupům, lékařům. Kladou ji rodičům, protože rodiče jsou tady přece od toho, aby je chránili. To rodiče je dali do nemocnice, rodiče je nechají, aby jim doktoři dělali to a ono. Zažil jsem maminku, která byla u umírajícího dítěte od rána do večera, ale večer musela domů za druhým potomkem. A když odcházela, tak ji dítě proklínalo. Představte si tu hrůzu. Odcházela a nevěděla, jestli ho ráno ještě uvidí, přesto odcházela s tím, že jí dítě nadávalo a obviňovalo ji z toho, že umírá.   Jak jste tohle zvládal vy? Špatně. Samozřejmě to ze mě nespadlo tím, že jsem zavřel dveře své pracovny. Často jsem s tím byl i doma. Jak víte, já miluju muziku. Chodili jsme na koncerty a já je v jednu dobu neprožíval tak, jak bych měl, protože mi hlavou stále běžela nějaká tragédie z kliniky. Pak jsem se toho zbavil, protože takhle doktor fungovat nemůže. To bych se musel rovnou zasebevraždit

Čas načtení: 2024-10-04 17:00:01

Křesťan Výborný bojoval za zvyky židů a muslimů. Dokud mu to nezarazili ochranáři

Chtěl snížit byrokracii a málem z Česka udělal ráj nehumánních porážek zvířat. Ty provádějí v souladu se svou vírou židé a muslimové, podle jejichž pravidel nesmí být zvíře při porážce uspané tak, jako je běžnou zvyklostí. Doteď takové porážky byly možné jen pro potřeby náboženských obcí, podle návrhu Výborného ministerstva by to mohl dělat téměř každý, kdo by od muslimských či židovských organizací dostal povolení. Lidovci bojují o přežití. Politička s nahými fotkami by je mohla zachránit, říká expert Číst více Udělal to i kvůli kandidatuře na šéfa lidovců? Paradoxní je, že něco takového prosazuje (a argumentuje omezením byrokracie) ministerstvo vedené křesťanskými demokraty a člověkem, který ohlásil kandidaturu na jejich šéfa. Ústupky muslimům a židům totiž ještě žádný křesťanský demokrat body mezi svými nezískal, spíše naopak. Je to i důvod, proč Výborný den předtím, než ohlásil svou kandidaturu na předsedu KDU-ČSL, halal a košer porážky zavrhnul? Těžko říct, ale nemožné to rozhodně není.  Zvíře netrpí, tvrdí Bendl Podle navrhovatelů zákona, mezi kterými je třeba i bývalý ministr zemědělství a středočeský hejtman Petr Bendl, není taková rituální porážka pro zvíře žádným utrpením. „Pokud je halal/košer porážka provedena správně, zvíře ztrácí vědomí okamžitě a nic necítí. O ukrutném utrpení v tomto případě nemůže být řeč,“ napsal už dříve na svůj facebookový profil. S tím ale zásadně nesouhlasí organizace na ochranu zvířat.  Pekarová vyrazila do boje s ochránci „Porážky bez omráčení způsobují zvířatům hroznou bolest. Po podříznutí hrdla zůstávají až několik minut při plném vědomí a všechno cítí. Stává se, že se před smrtí dusí vlastní krví. Nedopusťme, aby se Česko stalo velmocí rituálních porážek, která zásobuje další země,“ uvádí Pavel Buršík z Obránců zvířat. Podle současného zákona se takové porážky v Česku dělat mohou, nikoliv však pro komerční účely, ale pouze pro potřeby daných náboženských obcí. I tak ale podle údajů Obránců zvířat bylo podobným způsobem zabito 119 ovcí, více než 60 000 kuřat, 135 kachen a 144 kusů skotu, jak píše portál zemedelec.cz. Kdyby zákon prošel, tato čísla by letěla raketově vzhůru. A jak se zdá, shoda nebyla ani ve vládní koalici. Jedním ze zásadních odpůrců návrhu na rozvolnění podmínek pro takové porážky byla i Markéta Pekarová Adamová, šéfka TOP 09. Dokonce problematice věnovala i příspěvek na svém instagramovém profilu. „Můžu vás ubezpečit, že pro tohle rozhodně hlasovat nebudu a udělám všechno pro to, aby tenhle pozměňovací návrh neprošel. Protože si taky myslím, že je to nehoráznost,“ nechala se slyšet jindy smířlivá politička. Ta se nikde netají tím, že je věřící katolička, k víře si podle svých slov našla cestu až v dospělém věku. Zřejmě se ale křesťanskými pravidly řídí více než ministr Výborný. Marek Výborný: Zeman si vyřizuje historické křivdy a chce hrát roli, která mu nepřísluší. Babiš se ho bojí Číst více Zvířata teď zabíjejí v Polsku a Turecku V současném stavu se tak česká zvířata za halal a košer porážkami vyvážejí do zemí, kde je takové zabíjení ve velkém povoleno legislativou, v praxi je to většinou (také katolické) Polsko a Turecko. „I pro našeho chovatele to má větší přínos, protože on to zvíře tady prodá, masný průmysl ho tady zpracuje a maso zvířete rituálně poraženého je exportováno chladicím vozem do toho Turecka. Je to určitě jednodušší než vozit živé kusy,“ uváděl k tomu na tiskovce ministr s tím, že chce, aby výdělek z porážek zůstal u českých chovatelů a zpracovatelů.

Čas načtení: 2021-09-28 09:07:34

Stroncova poslední whiskey

Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat. Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě. Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí. A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl. Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den. Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného. Dnes ráno to bylo jiné. Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět. Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by? Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou. Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce. „To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů. „Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“ „Co tím myslíte?“ „Chápu… ve vašem stavu…“ „Jak v mém stavu?“ nasupěla se. „Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“ „Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé? „Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“ „Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala. „Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem. „Co prosím?“ „Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“ Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“ „Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru. „Co prosím?“ Jako bych to dnes už neslyšel. „Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“ Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec: „Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“ S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl. Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí. Stála u dveří 312, klepala, zvonila. „Tak už je otevřete,“ vrčel jsem. „Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali. „Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“ „Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“ „O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky. Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána. „Na vás zavolám policii!“ křičela. „Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs? „Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“ „Připomíná mi to mor ve středověku.“ S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“ „Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená. „Historicky se také nechávali lidé zazdít…“ „Cože?“ „Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“ „Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala. Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta? Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu. „Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu. „Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí. „Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“ „Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“ „A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“ „Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“ „A chcete vědět, co já si myslím?“ Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo. „Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl. „A na to jste přišla jak?“ „Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“ „Detaily…“ „Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“ Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna. „Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo. „Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se. Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil. „Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“...