Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-10-09 18:59:28

Výbor Kongresu: rozdělte digitální obry

Zpráva výboru amerického Kongresu hodnotí chování velkých IT firem jako zneužívání dominantního postavení a doporučuje použít proti nim antitrustové zákony. Podvýbor amerického Kongresu pro antitrustové, obchodní a regulační záležitosti vydal velmi rozsáhlou zprávu o závěrech z vyšetřování čtyř velkých IT firem – jednalo se o Amazon, Apple, Facebook a Google. Jde o výsledek dlouhého procesu, při kterém výbor zkoumal veřejné dokumenty, neveřejná data (například interní e-maily posílané mezi vysokými manažery prošetřovaných firem) a vyslechl řadu svědků, včetně ředitelů těchto firem, ale i firem jiných, které měly k jejich praktikám co říci. Zprávu najdete zde (PDF). Něco tak dlouhého (446 stran) je prakticky nemožné shrnout do jednoho článku snesitelné délky, ale přesto to zkusím, s odkazy na příslušné stránky dokumentu. Zpráva konstatuje, že všechny čtyři firmy se systematicky proviňují chováním, které vede k ohrožení hospodářské soutěže a činí vznik konkurence téměř nemožným. Co konkrétního jim tedy vyčítá? Kontrola nad trhy, kde zároveň samy prodávají Zmíněné firmy provozují velká tržiště (Google Play, Apple Store, Amazon), kde umožňují prodávat i produkty třetích stran. Samy však na těchto tržištích prodávají své vlastní produkty, které upřednostňují (strany 6, 7, 14, 16, 271, 361). Tento druh střetu zájmů byl v minulosti Kongresem řešen například u železničních kartelů, kterým bylo zakázáno přepravovat svoje vlastní zboží nebo zboží, v jehož výrobě byly zainteresovány (1893, PDF). Zneužití moci spočívá zejména v hrozbě vyřazení produktu z nabídky, které může být pro prodejce zničující (371), přičemž “pravidla jsou vymýšlena za pochodu a jednostranně”, ve znevýhodňování konkurenčních produktů, ve vynucování arbitrážních klauzulí, které znemožňují třetím stranám obrátit se na soud při řešení sporů (274). Tyto arbitráže bývají pro menšího partnera tak nevýhodné, že jich prakticky nikdo nevyužívá (274). Amazon zakazuje prodejcům kontaktovat koncové zákazníky (259), jeho proces řešení stížností je natolik neprůhledný a svévolný, že se jej firmy obávají více než státních soudů (273), ukazuje produkty třetích stran nepravdivě jako nedostupné, i když jsou skladem, pokud se chce pomstít (271). Apple vůbec neumožňuje existenci alternativních zdrojů softwaru pro svoje zařízení (iPhony, iPady), má naprostý monopol na zprostředkování aplikací vyrobených třetími stranami a neuvažuje o tom, že by konkurenční obchod s aplikacemi umožnil (96). Google sice instalaci aplikací z jiných zdrojů umožňuje, ale zakazuje konkurenčním obchodům důležité funkce, například automatickou aktualizaci aplikací (222). Jak Google, tak Apple nutí výrobce aplikací, aby pro prodeje v aplikacích využívali výlučně jejich vlastní platební portál a chtějí za to vysoké poplatky. Neumožňují jim použít jiné důvěryhodné platební portály, například PayPal. (99) Proti tomu je například trh s aplikacemi pro desktopové Windows velmi volný, nejste při jejich instalaci odkázáni ani na obchod Microsoftu, ani nemusíte platit za placené funkce jedním předepsaným způsobem, ze kterého by si Microsoft strhával poplatek. Masivní expanze do jiných oblastí obchodní činnosti Dříve úzce specializované firmy se postupně rozrostly natolik, že jejich aktivita pokrývá čím dál větší část digitálního trhu. Tomu úměrně narostla jejich síla. Jako hlavní příklad je uváděn Google, který byl původně čistě vyhledávacím strojem, vstupním portálem, který odkazoval na weby patřící jiným firmám či jednotlivcům. V současné době vykonává činnost na mnoha dalších polích, čehož dosáhl zejména akvizicemi (odkupem) jiných firem. Devět služeb provozovaných Googlem (Android, Chrome, Gmail, Google Search, Google Drive, Google Maps, Google Photos, Google Play Store, YouTube) má po více než miliardě registrovaných uživatelů každá. Data z nich Google integruje a analyzuje, což mu pomáhá dále posilovat jeho tržní dominanci (175). Amazon zase provozuje natolik velkou vlastní přepravní divizi, že už překonal objem balíků přepravovaných americkou poštou a během dvou let předstihne i UPS a FedEx (303). Čím dál větší procento výsledků z vyhledávání Googlem vede zase na stránky vlastněné Googlem nebo na reklamy zakoupené u Googlu, rozdíl mezi reklamami a organickými výsledky se stírá. Google přebírá obsah třetích stran a ukazuje jej přímo u sebe, aniž by nasměroval uživatele na stránky, které obsah shromáždily či vytvořily (184-187), což hraničí s porušením autorských práv. Když si firma Yelp stěžovala na tuto praktiku, pohrozil jí Google, že ji úplně odstraní z výsledků vyhledávání, což by Yelp zničilo (185). Při licencování Androidu výrobcům mobilů klade Google čím dál více podmínek, které mají zajistit dominanci jiných jeho služeb na mobilním trhu. Podmínky jsou čím dál tvrdší úměrně tomu, jak podíl Androidu na trhu chytrých telefonů narůstá (215). Počet povinně instalovaných aplikací Googlu na všech přístrojích s Androidem vzrostl z 12 na 30 (215). Přednastaveným prohlížečem musí být Google Chrome a přednastavenou vyhledávací službou Google Search (15). Když se firma Acer pokoušela o vyvinutí alternativního mobilního OS, pohrozil jí Google, že jí neumožní dále prodávat zařízení s Androidem, čímž zničil možnou konkurenci v zárodku (217). Antikompetitivní akvizice Všechny vyšetřované firmy eliminují konkurenci nákupem potenciálně soupeřících firem, dokud jsou ještě malé. („Killer acquisitions“, 11). Tato praktika vedla k tomu, že investoři odmítají investovat do začínajících firem, startupů, které by chtěly konkurovat velkým firmám („innovation kill zone“, 18, 47, 48). Šéf Applu Tim Cook se chlubil tím, že na vrcholu akviziční horečky kupoval Apple jednu firmu každé dva až tři týdny (339). Amazon vstřebal přes sto firem (263), Facebook minimálně 63 firem (169-170). Potřebují-li firmy zničit konkurenci či přimět ji k odprodeji, uvádějí na trh konkurenční výrobky za ztrátovou cenu – jako příklad je uváděn hlasový asistent Alexa (110, 122) nebo způsob, kterým Amazon koupil firmu Diapers.com (265) i za cenu 200 milionů dolarů ztráty. Facebook skrze nákupy jiných firem „vyčistil“ trh sociálních sítí natolik, že už řeší jenom vnitrofiremní konkurenci produktů, např. Instagram vs. původní Facebook, a otázkou vnější konkurence se příliš nezabývá (385). Jednostranné a svévolné chování, hrozba pomsty Velké firmy uplatňují na své partnery jiná pravidla než na sebe samotné (6-7), jednostranně je mění způsobem, který by v běžných obchodních vztazích byl nepřijatelný. Google skokově zvýšil cenu za využití Google Maps API tak, že z hlediska vývojářů vzrostla 1400 procent (241), a nově zakázal vývojářům, aby ve svých aplikacích používali vedle Google Maps i jiné mapy (146). Apple si průběžně vymýšlí nová pravidla „za chodu“, a to včetně nepsaných (370-371), třetí strany žijí neustále v obavě, co porušily (370). Některé firmy pozvané do Kongresu odmítly vypovídat kvůli strachu z možných následků (27). Advokát zastupující vývojáře aplikací vypověděl, že jeho klienti se obávají kritizovat Apple i v soukromé korespondenci mezi sebou (74). Amazon zakazuje některým svým prodejcům inzerovat, chce-li je vytrestat nebo přimět k povolnějšímu chování (315). Pokouší se donutit výrobní firmy, aby přestaly prodávat vlastními kanály a aby se staly pouze exkluzivními dodavateli zboží pro Amazon (260). V jednom případě údajně sdělil firmě, že nepřestane prodávat padělané verze jejích produktů, dokud si firma nekoupí reklamu za dva miliony dolarů (295). Poté, co se prokoušete cca 380 stránkami fantastického katalogu sviňáren, které jako by ilustrovaly tvrzení o tom, že moc korumpuje, dostanete se konečně k návrhům, co se situací dělat. V zásadě spadají do čtyřech kategorií. Rozdělení velkých společností, zákaz určitých činností Nejklasičtější antitrustové nástroje, používané už od 19. století. Znamenalo by to například oddělení Androidu nebo Apple Store do separátní firmy, oslabení původních kolosů rozřezáním na prvočinitele. Těm by zároveň bylo zakázáno expandovat do dalších oblastí podnikatelské činnosti. Je to tvrdý postup, ale v minulosti se osvědčil, takto byla například rozdělena telefonní společnost AT&T. Povinná interoperabilita a otevřené standardy dat Firmy by musely zákazníkům umožnit přenést si svá data ke konkurenci a musely by umožnit vzájemné propojení s konkurencí. Takhle to funguje třeba v mobilní telefonii: ze Samsungu si hladce zavoláte na iPhone, od T-Mobile na O2, a můžete si přenést telefonní číslo. Jednotný standard umožňuje zákazníkům odejít jinam, aniž by přišli o léta budovanou síť kontaktů apod. Podobné je to u e-mailu. Naštve-li vás Seznam, můžete odejít ke Gmailu; adresa vám sice nezůstane, ale můžete si i nadále dopisovat s kolegy a kamarády, kteří u Seznamu zůstali. Ale Facebook a spol. jsou „zahrady obehnané zdí“, které neumožňují komunikaci ven, mimo svoje panství. Uzavřené sociální sítě mají silnou tendenci k samovolné monopolizaci (145-146), protože lidé chtějí být tam, kde jsou jiní lidé. Povinná přenositelnost a interoperabilita by to změnily. Hrozba, že uživatelé začnou „hlasovat nohama“ a utíkat od nejvíce dominantních a své postavení zneužívajících kolosů někam jinam, by se tak zvýšila, což by zároveň dalo konkurenci šanci vyrůst. Plošný zákaz dalších akvizic Velkým IT firmám by podle názoru výboru Kongresu mělo být plošně zakázáno další nakupování menších firem. Výjimky by si musely vybojovat u federální obchodní komise (FTC) a prokázat, že jim nejde o potlačování konkurence. Výchozí předpoklad by byl ten, že jim o potlačení konkurence jde. Presumpce viny, ale v tomto případě vcelku podložená. Zákaz preferenčního a diskriminačního chování Nové úpravy zákona by měly velkým firmám zakázat to záhadné svévolné chování, se kterým jednostranně mění podmínky, vyhazují ze svých platforem smluvní partnery bez zjevného důvodu či vysvětlení, případně v rámci snahy je dotlačit k přijetí nevýhodného postavení. Nejsem si jist, nakolik je tohle realizovatelné – dobrý právník vymyslí nejednu fintu, kterou zákonodárci nepředpokládali – ale konkrétní návrhy bych si určitě vyslechl. Co myslíte, co z toho bude? Sněmovna reprezentantů je pod kontrolou demokratů, takže případné Bidenovo vítězství v nadcházejících volbách by tento názor nemělo zásadním způsobem změnit. Ale zároveň je jasné, že po takto nepříznivé zprávě nasadí příslušné firmy svoje lobbyisty do akce s trojnásobným platem a pětinásobnou naléhavostí. Napíchnout Godzillu na rožeň nebude zrovna jednoduchý úkol a tady jsou ty Godzilly hned čtyři.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-29 14:10:00

Holík odvrátil konec sezony. Na sedmý zápas se těším, říká zlínský útočník

Devět zápasů byl v play off gólově na nule. Dočkal se až v desátém, ve kterém hokejisté Zlína čelili hrozbě vyřazení. Vítězný zásah Petra Holíka protáhl Beranům sezonu minimálně do soboty, kdy se v Litoměřicích utkají o právo vyzvat Vsetín ve finále Chance ligy. „Jsem rád, že to padlo. Že jsem pomohl týmu body. Ale když příští zápas dá dva góly někdo jiný, budu stejně rád,“ oddechl si Holík poté, co Berani ve čtvrtek udolali kališníky 2:0 a vynutili si sedmý rozhodující mač.

Čas načtení: 2024-03-29 14:10:00

Holík odvrátil konec sezony. Na sedmý zápas se těším, říká zlínský útočník

Devět zápasů byl v play off gólově na nule. Dočkal se až v desátém, ve kterém hokejisté Zlína čelili hrozbě vyřazení. Vítězný zásah Petra Holíka protáhl Beranům sezonu minimálně do soboty, kdy se v Litoměřicích utkají o právo vyzvat Vsetín ve finále Chance ligy. „Jsem rád, že to padlo. Že jsem pomohl týmu body. Ale když příští zápas dá dva góly někdo jiný, budu stejně rád,“ oddechl si Holík poté, co Berani ve čtvrtek udolali kališníky 2:0 a vynutili si sedmý rozhodující mač.

Čas načtení: 2024-04-18 12:00:00

V čem selhali lídři Sparty? Duda se rozohnil nad Irvingem: Ku... To nejde!

Historický převrat třineckých hokejistů nepřestává mučit mysl sparťanského národa. Příznivci rudých barev zůstávají dál plni nechuti a zklamání ze ztracené semifinálové série, zdánlivě vyhrané při náskoku 3:0. Samo sebou, že špatní jsou z vyřazení i sami hráči, trenéři, vedení, komplet klub. Nový díl podcastu Zimák se podíval pod pokličku a velmi zevrubně probral rozdíly mezi vítěznou třineckou mentalitou a zakletou Spartou, která čeká na titul od roku 2007 a bude to muset vydržet minimálně 18 let.

Čas načtení: 2024-04-26 06:52:00

Carolina krok od postupu, Nečas nahrával. Tampě hrozí pohroma

Minimálně dvě série úvodního kola play off NHL by mohly mít rychlý konec. Hokejisté Caroliny zvítězili 3:2 na hřišti New York Islanders a s vedením 3:0 na zápasy je dělí jediná výhra od postupu do další fáze bojů o Stanley Cup. Asistenci si připsal český útočník Martin Nečas. Úplně opačné starosti než Hurricanes mají nyní v Tampě Bay. Hráči Lightning prohráli ve třetím duelu 3:5 s rivalem z Floridy a jen krok je dělí od pohromy v podobě bleskového vyřazení.

Čas načtení: 2024-04-26 06:52:00

SESTŘIHY: Carolina krok od postupu, Nečas 0+1. Tampě hrozí pohroma

Minimálně dvě série úvodního kola play off NHL by mohly mít rychlý konec. Hokejisté Caroliny zvítězili 3:2 na hřišti New York Islanders a s vedením 3:0 na zápasy je dělí jediná výhra od postupu do další fáze bojů o Stanley Cup. Asistenci si připsal český útočník Martin Nečas. Úplně opačné starosti než Hurricanes mají nyní v Tampě Bay. Hráči Lightning prohráli ve třetím duelu 3:5 s rivalem z Floridy a jen krok je dělí od pohromy v podobě bleskového vyřazení.

Čas načtení: 2024-06-07 17:26:55

Trenére, proč na Euro nejede Grealish? Southgate musel hráčům vysvětlovat vyřazení hvězdného záložníka

Šok, frustrace. Minimálně velké překvapení. Jinými slovy nelze pojmenovat nominaci anglické reprezentace na nadcházející evropský fotbalový šampionát. Trenér Gareth Southgate v 26členném seznamu opomenul nečekaně záložníka Manchesteru City Jacka Grealishe. Vyřazení 28letého křídelníka vyvolalo řadu reakcí na sítích a údajně i v kabině finalistů posledního Eura.

Čas načtení: 2024-08-16 10:37:46

KOMENTÁŘ: Vašulín nabral správný kurz. Novým Chorým ale zdaleka není

Fotbalová Plzeň potřetí v řadě pronikla na evropskou pohárovou scénu. Díky vyřazení Kryvbasu ve 3. předkole Evropské ligy má jistou minimálně účast v hlavní fázi Konferenční ligy. Oba zápasy s Ukrajinci rozhodla letní posila, útočník Daniel Vašulín. Trefil se i o víkendu v lize proti Karviné. Vyřešila snad Viktoria problém s odchodem klíčové ofenzivní opory Tomáše Chorého do Slavie?

Čas načtení: 2024-12-14 07:00:01

Vondráčková ve StarDance nemá co dělat. Strčte si pravidla třeba do ucha!

Od porotců StarDance sice dostali Lucie Vondráčková a její tanečník Lukáš Bartuněk tři desítky, nedostatek hlasů od diváků je však poslal domů. Soutěž opustili jako šestý pár. O pár hodin později se ovšem s velkou pompou vrátili, protože Patrik Hartl nemohl dál pokračovat. A šup, taneční pár proklouzl až do finále. Přesto, že už měl být dávno doma. A veřejnost se rozdělila na dva tábory. Ptáčková si rýpla do Vondráčkové Jedni Soně ze seriálu Ulice nemohou přijít na jméno ještě víc než předtím. „Na sociálních sítích jsem zaznamenal celou řadu komentářů, které Vondráčkovou posílají do horoucích pekel a tvrdí, že pravidla jsou k ničemu a Česká televize si je má strčit tam, kde slunce nikdy nesvítí. Jiní lidé Vondráčkové ale gratulují s tím, že soutěž zachránila. Kdyby se totiž odmítla vrátit, musel by nějak pokračovat indisponovaný Hartl. Za sebe mohu říct to, že návrat herečky byl zvláštní, a ještě podivnější bylo, že postoupila do finále,“ uvedl Pavel Rousek pro náš web. Zakažte dětem StarDance! Ebenův „humor“ neušetřil ani vozíčkáře včetně jeho manželky Číst více Vondráčková se právem bála „dvojího vyřazení“. I ona si musela pohrávat s myšlenkou, že když ji diváci poslali domů jednou, učiní tak znovu při nejbližší možné příležitosti. Nestalo se, místo ní si kufry zabalila Martina Ptáčková. Na cestě z pražského Výstaviště ji doprovázel nejen plyšový pštros, ale i poměrně provokativní transparent s nápisem: „Sbohem a šáteček. Odjíždím ze StarDance. Třeba se ale vrátíme zpátky.“ Na přímý dotaz pak odpověděla: „Třeba se ještě vrátíme, tady je možné všechno.“ Nepřímo si tak rýpla právě do Vondráčkové. Kdo vyhraje? Oskar Hes! Zatím to ale na návrat nevypadá. Minimálně ne do finále. Jisté samozřejmě je, že Ptáčková (jako všichni ostatní) zatančí ještě ve finálovém kole při společné choreografii. O celkový titul si to ale každopádně rozdají Oskar Hes, Marta Dancingerová a Lucie Vondráčková. „Můj favorit je Oskar Hes, byť bych to přál Martě Dancingerové. Neuvěřitelně maká, zlepšila se, což je viditelné i pro laika pouhým okem. Nicméně se obávám, že u televizních obrazovek v rámci StarDance sedí zejména ženy a ty mají svého miláčka jasného,“ uvažoval Rousek. Pravdou je, že Vondráčková má taneční průpravu. Odmalička se tanci věnuje, má za sebou celou řadu choreografií i vystoupení. „To ve StarDance nic neznamená. Tím spíš letos. Celý ročník je tak trochu postavený na hlavu. Vždyť se podívejte, kam až došla Martina Ptáčková. Přitom podle kurzových sázek měla jasně vypadnout hned v prvním kole.“ Rakušan se svou reality show ukázal smutnou tvář pohraničí: Prázdná policejní služebna, lidi bez zubaře a obchodu Číst více Jak to mají s Polívkou? Všichni „pozůstalí“ ve StarDance se už těší, až si konečně vydechnou. Tréninky na taneční soutěž začaly už v létě, program byl celou dobu hodně náročný. Ze všech tří finalistů si ale možná nejvíc oddychne Vondráčková, pro kterou mohl být návrat docela náročný. „Mnohokrát se spekulovalo, že její partner za ní nechodí, že se rozcházejí, pak zase scházejí atd. To nikomu nepřidá, ani tomu vztahu. Byť se mezi nimi pravděpodobně nic zvláštního neděje a jediným důvodem, proč Zdeněk Polívka za svou drahou nechodil tak často, je, že ho coby bojovníka MMA čeká už 29. prosince zápas s Radovanem Úškrtem. Tréninku podřizuje téměř vše,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Paradoxně přesto, že letošní StarDance ještě neskončila, Česká televize už loví tváře pro další ročník. Zatím se hovoří o jménech jako bývalý fotbalista Jan Koller, zpěvačka Bára Basiková a další. Jistého ale v tuto chvíli zřejmě není nic. Zdroje: autorský článek KAM DÁL: Paulová ze StarDance: Noční rande s tanečníkem a kila dole.

Čas načtení: 2026-02-17 17:30:00

Slovenská dřina před Německem, Regenda zůstal ležet: Potřebujeme do toho šlápnout

PŘÍMO Z ITÁLIE | Krasojízda s drobným zádrhelem, a teď šup na Slováky. Německo se po úterním vyřazení Francie v jasném poměru 5:1 pokusí navázat na olympiádu před osmi lety a z nejpřekvapivěji obsazeného čtvrtfinále znovu proniknout minimálně mezi čtyři nejlepší. Jenže slušně otevřená brána k dalšímu významnému zápisu se po čtyřech letech naskýtá i Slovensku. „Chceme jít dál. Děláme všechno, abychom postoupili,“ razí odhodlaně směr na klubové úrovni útočník Litvínova Matúš Sukeľ. Pavouk play off v ledním hokeji na ZOH 2026>>>

Čas načtení: 2019-08-19 12:18:43

Filmový festival Karlovy Vary nevrátil minimálně 27 milionů korun do státního rozpočtu, tvrdí NKÚ

Nejvyšší kontrolní úřad kritizuje ministerstvo kultury za to, že finančně podporuje Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Podle podmínek ministerstva nesmí být totiž z dotace realizován zisk, přičemž u MFF Karlovy  Vary "potenciál ziskovosti byl". Ostatně každoročně vykazoval v původním vyúčtování zisk 20 milionů, ovšem v následném opravném výkazu byla naopak vždy uvedena ztráta. Mezinárodnímu filmovému festivalu Karlovy Vary ministerstvo každým rokem poskytuje třicetimilionovou dotaci, což představuje zhruba 20 procent z přibližně 150 milionového rozpočtu. "Většinu výnosů tohoto projektu tvořily platby od smluvních partnerů. Ministerstvo kultury však i tento projekt s převahou příjmů od soukromých subjektů podpořilo významnou dotací a příjemce zavázalo k plnění standardních dotačních podmínek určených pro nestátní neziskové organizace, včetně nemožnosti realizovat zisk," konstatuje NKÚ. Kontrolní úřad mimo jiné zjistil, že minimálně v letech 2013 až 2017 poskytlo ministerstvo kultury podporu FSF Karlovy Vary (Film Servise Festival Karlovy Vary, a. s., organizátor festivalu) na základě nekompletně vyplněných žádostí. "Nebyla například vyplněna část o řešiteli projektu, chyběl popis projektu a určení odpovědné osoby. Ministerstvo žadatele nevyzvalo k doplnění chybějících údajů, ani jeho žádost nevyřadilo," uvádí NKÚ.   Minimálně ve stejných letech FSF Karlovy Vary každoročně vypracoval dvě verze vyúčtování, přičemž v opravných verzích neodůvodněně krátil příjmy projektu. Podle původních vyúčtování dosáhl vždy zisku a podle opravných verzí naopak vždy zaznamenal ztrátu. "Celkem za roky 2013 až 2017 vykázal FSF Karlovy Vary v původních vyúčtováních zisk ve výši 87,8 milionu Kč. Rozdíl ve zdrojích financování mezi původním a opravným vyúčtováním činil za roky 2013 až 2017 celkem 112,3 milionu Kč," zjistil NKÚ. FSF Karlovy Vary přitom měl vrátit zisk do státního rozpočtu, a to až do výše poskytnuté dotace. "V rámci mezinárodního filmového festivalu v roce 2016 dosáhl zisku minimálně 10 398 628 Kč, (přičemž jeho výše mohla činit až 21 495 000 Kč), v roce 2017 dosáhl zisku minimálně 11 279 467 Kč (přičemž jeho výše mohla činit až 25 631 104 Kč) a v roce 2018 dosáhl zisku minimálně  5 803 732 Kč. V tomto roce již FSF Karlovy Vary v reakci na probíhající kontrolu NKÚ vyhotovil pouze jedno vyúčtování, ve kterém však rovněž příjmy projektu krátil. Realizací projektů v letech 2016 až 2018 tak tento příjemce dosáhl skutečného zisku v souhrnné výši minimálně 27 481 827 Kč. V rozporu s podmínkami rozhodnutí a s rozpočtovými pravidly tyto prostředky nevrátil do státního rozpočtu," konstatoval NKÚ.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Ministerstvo kultury opodstatněnost krácení příjmů v opravných vyúčtováních vůbec neřešilo. "Na rozdíl od postupu u jiných příjemců probíhala komunikace  s FSF Karlovy Vary ohledně dvou verzí vyúčtování pouze telefonicky, přičemž ministerstvo žádné doklady o této komunikaci nedoložilo. Minimálně za roky 2013 až 2017 akceptovalo každoročně opravné verze vyúčtování, aniž by odstranilo pochybnosti o oprávněnosti a správnosti vykazování příjmů. MK neprověřovalo opodstatněnost významných každoročních změn ve vyúčtováních u příjemce, a to ani v rámci veřejnosprávní kontroly, kterou provedlo u FSF Karlovy Vary pouze jednou, a to v roce 2014," dodal NKÚ. Podle organizátorů MFF Karlovy Vary kontrolní úřad nesprávně vyhodnotil povahu festivalu. "Jsme přesvědčeni, že jsme při vyúčtování dotace postupovali zcela správně. Věříme, že se to v navazujících řízeních prokáže,“ uvedla na dotaz serveru iROZHLAS.cz mluvčí festivalu Uljana Donátová. Není to přitom poprvé, co NKÚ kritizuje organizátory za nakládání se  státními penězi. V roce 2004 kontroloři konstatovali, že "FSF KV vyplatil v letech 1999-2002 prostředky od ministerstva kultury ve výši 35 miliónů korun dodavatelům, které vybral bez výběrových řízení." 

Čas načtení: 2024-02-21 13:13:33

Nová auta zdražují. Za poslední rok minimálně dvojnásobně proti inflaci

Kdo si v posledním roce kupoval nové auto, nemohl si nevšimnout. Většina nových aut zdražila, za poslední rok o pět až 15 % v závislosti na modelu. Zdražování tak bylo nad úrovní inflace, která v lednu dosáhla 2,3 procenta a v loňském roce podle Českého statistického úřadu činila 10,7 procenta. Faktem je, že ceny nových aut už … Nová auta zdražují. Za poslední rok minimálně dvojnásobně proti inflaci Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2025-01-28 19:44:46

Jak zakusit chuť luxusu? Průvodce světem ušlechtilých destilátů

Jak zakusit chuť luxusu? Průvodce světem ušlechtilých destilátů redakce Út, 01/28/2025 - 19:44 Nápoje a Koktejly Klíčová slova: cognac rum karibský rum Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Rum: Karibská perla přímo na váš stůl Rum je skutečnou esencí karibské kultury. Jeho výroba z cukrové třtiny či melasy je složitý proces, který se vyvíjel po staletí. Díky tomu se karibský rum pyšní svou sladkostí a výraznými ovocnými tóny.  Za jeho jedinečnou chutí stojí nejen řemeslo, které se předává z generace na generaci, ale i zdejší klima a půda. Každý z regionů, jako Jamajka, Barbados nebo Kuba, přispívá svými podmínkami k nezaměnitelnému charakteru místních rumů. Velkou roli hraje také proces zrání. Během let strávených v dubových sudech získává destilát svou jantarovou barvu a rozvíjí komplexní paletu chutí. Starší rumy jsou známé svým harmoničtějším a vyváženějším chuťovým profilem, kde se snoubí tóny vanilky, karamelu, exotického ovoce a vzácných dřevin. Koňak: Francouzská elegance v lahvi Cognac, u nás známý jako koňak, je francouzský klenot mezi destiláty. Francouzi si odjakživa chrání své umění a tradice, a proto výroba pravého koňaku podléhá přísným pravidlům. Vše začíná pečlivým výběrem hroznů, pokračuje dvojitou destilací v měděných kotlích a vrcholí dlouholetým zráním v sudech z limousinského dubu. S přibývajícími léty zrání se prohlubuje chuť i aroma destilátu. V nejstarších koňacích objevíte fascinující spektrum vůní a chutí, od sušeného ovoce přes květinové tóny až po jemné náznaky kůže a tabáku. Kvalita koňaků se dělí do několika kategorií: VS (Very Special) – koňak zraje minimálně 2 roky. VSOP (Very Superior Old Pale) – koňak zraje minimálně 4 roky. XO (Extra Old) – nejkvalitnější koňak zraje minimálně 10 let, přičemž věk byl v dubnu 2018 zvýšen z původních 6 let. Whisky: Skotská tradice v každé kapce Vedle rumů a koňaků zaujímá nezastupitelné místo v panteonu ušlechtilých destilátů také skotská whisky. Konkrétně single malt whisky představuje vrchol tohoto zlatavého moku. Vyrábí se výhradně z ječmenného sladu v jedné palírně a zraje minimálně tři roky v dubových sudech.  Podobně jako u karibského rumu i zde záleží na oblasti, kde se whisky vyrábí. Highlands nabízí robustní chuť s medovými a vřesovými tóny. Naopak Lowlands jsou známé lehčím charakterem s květinovými a citrusovými tóny.   Umění degustace: Jak na ni? Pokud si chcete luxusní destiláty vychutnat naplno, musíte si nejprve osvojit umění degustace. Během ní zapojíte všechny své smysly a objevíte chutě, které by jinak zůstaly nepovšimnuté. 1. Příprava Základem úspěšné degustace je vytvoření vhodného prostředí. Místnost by měla být dobře osvětlená, bez rušivých pachů a ideálně s pokojovou teplotou mezi 18 až 22 °C.  Nezapomeňte na volbu správné sklenice. Pro koňak či whisky volíme klasickou tulipánovou sklenici, zatímco pro rum je ideální širší tumbler nebo sklenice typu glencairn. 2. Vizuální hodnocení První krok degustace začíná pohledem. Nakloňte sklenici proti světlu a pozorujte barvu a průzračnost destilátu. U kvalitních karibských rumů můžete obdivovat odstíny od světle jantarové až po tmavě mahagonovou. Pro koňak je typické spektrum od světle zlaté po měděnou. 3. Aroma Přibližte nos ke sklenici nejprve ze vzdálenosti několika centimetrů a pomalu se přibližujte. Postupně vnímejte jednotlivé aromatické vrstvy: primární aroma – vychází ze základních surovin, jako je cukrová třtina (rum), hroznové víno (koňak) nebo obilí (whisky), sekundární aroma – vzniká během fermentace a destilace, terciární aroma – alkohol jej získává během zrání v sudech, které mu dodávají například tóny vanilky, karamelu, dubového dřeva nebo sušeného ovoce. 4. Chuťový profil Při ochutnávání si vezměte malý doušek a nechte jej chvíli na jazyku. Chuť kvalitního destilátu se bude vyvíjet postupně. Nejprve vnímáte prvotní chuťové tóny – u rumů často karamel a vanilku, u koňaku sušené ovoce a květinové tóny, u whisky může jít o med.  Následuje střední chuť, kde se rozvíjí hlavní chuťový profil, u rumů narazíte například na tropické ovoce a koření, u koňaku dubové tóny s náznakem hroznů, u whisky se mohou objevit různé tóny připomínající například vřes nebo kouřové aroma.  Závěr neboli finish může trvat několik minut a odhaluje skutečnou hodnotu destilátu. Jestliže se tóny postupně mění, znamená to, že jste si pořídili opravdu kvalitní kousek.  Pokud nevíte, kam za tradičními destiláty, navštivte e-shop Světdoutníků.com. Najdete zde široký výběr ušlechtilého alkoholu, pravé kubánské doutníky a luxusní doplňky. Přidat komentář Foto unsplash.com Destiláty jsou více než jen nápoje – přinášejí tradici, umění a příběhy, které sahají hluboko do historie. Připravili jsme pro vás průvodce, který vás provede světem ušlechtilých destilátů a nabídne inspiraci, ať už jste začátečník nebo skutečný znalec. Pojďme na to!

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-05-05 11:50:18

První krůčky Společnosti pro obranu svobody projevu aneb Co zatím děláme a kam směřujeme

Milí čtenáři, někteří z vás se dotazují, k čemu vlastně vznikla Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP), jaké budou její cíle a podobně. Je zajímavé, že spektrum komentářů přitom sahá od „řešíte pseudoproblém“ až po „všechno je ztraceno, děláte marnou práci“. Jak mnoha způsoby lze vidět jednu a tutéž situaci … to je ostatně jeden z půvabů svobody projevu, že se to člověk dozví. Ale se spoustou lidí to téma docela rezonuje. První věc: osobně si nemyslím, že je příliš brzy nebo příliš pozdě. Je tak zhruba „akorátní“ čas něco dělat. Vzhledem k jazykové i kulturní bariéře, která nás dělí od západních států, jsme byli nějakou dobu chráněni před náporem „wokeismu“, ale první vlnky začínají dorážet i k nám. Zatím se to projevuje spíš na sociálních sítích, třeba pozoruhodnou debatou o tom, zda se někdo smí identifikovat jako nebinární avokádo. Proč ne, každé avokádo ve svém okolí bych uvítal – mimo jiné na nich oceňuji, že nejsou zevnitř rudá. Za příznak pronikajících „woke“ vlivů z Británie či Ameriky považuji, že určitá část té „avokádové“ debaty se točila kolem myšlenkového konceptu, že „X-fobní“ (dosaďte si za X, co chcete) slova jsou nebezpečná, dohánějí lidi k sebevraždám apod., tudíž je nutno je trestat. Tento koncept už sem nějakou dobu proniká z míst, kde se rozšířil daleko více a kde má daleko větší vliv na rozhodování různých institucí. Divili jsme se nedávno, proč fotbalista Kúdela dostal za údajný rasistický výrok stopku na deset zápasů, kdežto Kemar Roofe za kopnutí brankáře Koláře do hlavy jen čtyři zápasy. Ale to je jen logický důsledek přesvědčení, že pravým zločinem je právě to rasistické slovo, kdežto nějaká nakopnutá lebka se vždycky dá aspoň trochu omluvit. Zejména pokud útočník, na rozdíl od oběti, patří do nějaké „systémově znevýhodněné“ škatulky. Myšlenka, že určitá slova jsou natolik zraňující a nebezpečná, že je nutné je potlačovat, nejlépe státní mocí, je smrtelným nepřítelem svobody projevu. Čím důsledněji bude aplikována v praxi, tím více se bude prostor pro debatu o těch skutečně kontroverzních tématech zužovat jen na nucený potlesk a nicneříkající fráze. Mám tedy za to, že je nejvyšší čas na šíření této myšlenky reagovat – nikoliv jejím potlačováním (to bychom nebyli lepší než oni), ale obhajobou alternativy, kterou je právě svoboda, a to i se všemi chaotickými efekty, které ji provázejí. Pokud to nikdo nebude dělat, Overtonovo okno se bude pomalu, ale jistě posouvat k vládě „pestrobarevného politbyra“, které bude možná pestrobarevné z hlediska povrchních vnějších atributů, ale zevnitř bude depresivně jednotně šedivé, asi jako neohozené paneláky pozdně normalizačních dob. Možnost diktovat ostatním lidem (a avokádům), co smějí a co nesmějí říkat, je pro lidi přitahované mocí velmi atraktivní. Určité procento populace bude vždycky dychtit po kontrole ostatních a zákony o projevech nenávisti apod. jim umožňují tuto touhu poměrně lacino realizovat – zvláště vzhledem ke gumovosti hranic mezi tím, co je ještě zákonem chráněná kritika a co už je zákonem stíhaná nenávist. Emoce žijí v hlavách lidí; v „nejlepším“ případě, který pro mě vůbec nejlepší (ba ani dobrý) není, dosáhnete toho, že se lidé budou před hrozbou kladiva zákona navenek chovat jako zbabělí pokrytci. A že ti odvážnější budou trestáni už jen tím, že je někdo bude vláčet po soudech, i kdyby je tam nakrásně nakonec pokaždé osvobodili. I táhnoucí se proces je svého druhu trestem. Z tohoto hlediska dává založení organizace, jejímž cílem je právě posouvání Overtonova okna opačným směrem, nejlepší možný smysl. Organizace toho vždycky dokáže zvládnout více než jednotlivec a ti protivníci také svoje organizace mají. Je potřeba, aby je něco vyvažovalo. Samozřejmě, jednotlivci tvořící organizaci se budou ve svých názorech lišit. Mým osobním snem je Česká republika, z jejíhož trestního zákona byly vymazány veškeré verbální trestné činy. Je možné, že se toho nedočkám, stejně jako se nějací ti kvakeři v 18. století nedočkali zrušení trestu smrti nebo zákazu otrokářství. (Ale větší cíl je zase lepší motivace; horolezci také chtějí vylézt na Mount Everest, a ne na kopeček za vesnicí.) Ne všichni v SOSP to vidí úplně stejně, ale nebrání nám to „táhnout stejným směrem“. Druhá věc: pole svobody projevu je neskutečně široké. Odpusťte nám, jestliže nepokrýváme všechno naráz. Zatím to se sotva založenou organizací ani nejde, bylo by to jako hrát fotbal na hřišti rozměrů 10×10 km s původním počtem hráčů. Nicméně časem se třeba naše kapacita bude rozšiřovat. Jen tak namátkou, ve zcela ideální situaci by SOSP měla pokrývat minimálně tato témata související se svobodou projevu: * Domácí trestněprávní záležitosti: změkčování či rušení paragrafů, nebo naopak snaha nepřátel svobody projevu o jejich zpřísňování a zavádění nových. Konkrétní kauzy stojící před soudem, právní podpora obžalovaných. * Dopady mezinárodního práva: uzavírání smluv, které oklešťují svobodu projevu, chystané regulace EU a jejich transpozice do našeho práva. * Sociální sítě coby de facto nové tržiště idejí, jehož sešněrování může praktickou svobodu slova občanů pěkně přidusit. * Kultivace svobody slova v soukromých organizacích, abychom neskončili ve světě, kde se konformismus vynucuje ekonomickým nátlakem místo trestněprávního. Šéf, který chápe, že nemá někoho vyhodit za kontroverzní výrok na Facebooku, je pro svobodnou budoucnost minimálně stejně důležitý jako dobré zákony. * Kultivace svobody slova v akademické sféře, která se na Západě ukázala být mimořádně citlivá vůči netolerantním formám utopismu (social justice über alles). * Vzdělávací akce, překlad myšlenek klasických liberálních autorů do moderního jazyka, možná i jejich transpozice do formy krátkých videí apod. pro generaci, která moc nečte. * „Hlídání hlídačů“ – kontrola práce factcheckerů, kteří ji potřebují úplně stejně, jako policie a celníci potřebují GIBS. Jak určitě uznáte, toto je práce minimálně pro padesát lidí. Tolik jich v SOSP v současné době nemáme a ani by nebylo dobré, abychom je hned sháněli. Stabilní organizace musí růst přiměřeným tempem a kvalita kolektivu se neměří počtem hlav. Zatím můžu konstatovat, že SOSP je různorodá tím způsobem, na kterém skutečně záleží – myšlenkově. Každý z jejích členů došel k myšlence bránit svobodu projevu z jiných pozic a každý se pohybuje v trochu jiné společenské bublině. Toto je vlastnost, kterou si doufám podržíme a snad ji ještě posílíme. Nemůžu toho moc prozradit, milí čtenáři, ale těch lidí, kteří jsou zhoršujícím se stavem věcí znepokojeni, je hodně a různými kanály nám to dávají vědět. Svým zakotvením pokrývají téměř celé politické spektrum. Třeba by se ani navzájem moc nemuseli, ale chápou, že umlčovat druhé nemá nic společného se sympatiemi a nesympatiemi, a že výsledný systém „tyranie ve jménu dobroty“ by nebyl milosrdný ani k jednomu z nich. To mi, starému skeptikovi, dodává aspoň trochu optimismu do budoucna. Nejsme sami a není nás ani pouhých pět, Zilvara z chudobince nepočítaje. Uvidíme, co se dá dělat. Něco určitě.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-08 05:06:04

Není všem oturbeným šestiválcovým dnům konec. Minimálně u BMW M3

Ze všech stran se na nás hrnou zprávy týkající se konce vysokovýkonných spalovacích motorů. A různí odborníci neustále varují, abychom je kupovali, dokud jsou, protože nebudou. Vypadá to ale, že minimálně u BMW M3 nemusíme nijak výrazně spěchat. Ne snad, že by se elektrifikace BMW netýkala. Ostatně, automobilka už má jasné plány na elektrickou M3 […]

Čas načtení: 2024-03-29 15:00:37

Víme, kdy Apple představí iPady. Dočkáme se minimálně čtyř nových modelů

Apple chystá na květen premiéru hned čtyř nových tabletů iPady Pro se dočkají OLED obrazovek, iPad Air dorazí ve dvou velikostech Levnější iPad a iPad Mini budou pravděpodobně upgradovány na podzim Od roku 2010 představoval Apple minimálně jeden iPad ročně, loni si ale firma z Cupertina vzala tabletovou pauzu. Z tohoto důvodu jsou pro tento rok velká očekávání – Apple by měl totiž v jeho průběhu obměnit kompletní portfolio iPadů. Původně se spekulovalo, že s odhalováním nových modelů začne už tento měsíc, nyní je skloňován jiný termín. Přečtěte si celý článek Víme, kdy Apple představí iPady. Dočkáme se minimálně čtyř nových modelů

Čas načtení: 2024-05-21 08:00:13

Gurman: V těchto třech zemích se již brzy začne prodávat Apple Vision Pro

Start prodejů AR/VR headsetu Vision Pro mimo USA minimálně v prvních třech zemích klepe na dveře. Myslí si to minimálně velmi dobře informovaný reportér Mark Gurman z Bloombergu, který již nedávno informoval o tom, že začne Apple prodeje headsetu po červnové WWDC postupně spouštět v celé řadě zemí. Do WWDC však dost možná čekat nebudeme. Podle Gurmana se totiž zdá, že minimálně v Singapuru, Velké Británii a Kanadě je start prodejů za dveřmi. […]

Čas načtení: 2024-08-23 05:06:44

Řidič naložené tatrovky za jízdy zkolaboval. Reakce náhodného svědka je minimálně na velkou poklonu

Policisté několikrát informovali o dopravní nehodě, která byla zapříčiněná tím, že do auta vlétla vosa. Řidiči pak často zmatkují, věnují se hmyzu a ne řízení, což bohužel často končí minimálně v příkopě. Ovšem policisté ze Znojemska řeší nehodu, ke které došlo poté, co řidiče vosa píchla. Dotyčný měl bohužel alergii a za volantem dostal anafylaktický […]

Čas načtení: 2025-02-06 08:38:00

Modrá přepravní stálice slaví 30 let: PPL plánuje rekordní jubilejní rok!

Praha 6. února 2025 (PROTEXT) - PPL se už 30 let s vášní stará o doručování zásilek do všech koutů republiky a od roku 2006 i Evropy. Za loňský rok doručila přes 60 milionů balíků. Letos chce překonat hranici 69 milionů. Neustále také rozšiřuje svou výdejní síť a zaměřuje se i na elektrifikaci svého vozového parku.Přední přepravní společnost PPL slaví jubilejní výročí, zásilky doručuje již od roku 1995. Začínala především jako služba přepravující balíky mezi firmami v době, kdy byly zásilkové služby na českém trhu novinkou. Dávno už má ale na trhu i mezi zákazníky pevné místo a pětkrát za sebou získala titul Nejdůvěryhodnější značka.Za uplynulých 30 let společnost vyrostla a prošla mnoha změnami. „Za tři dekády jsme jako společnost ušli obrovský kus cesty a přizpůsobili se světu, který se kolem nás rychle mění. Museli jsme reagovat na nástup moderních technologií, digitalizaci, pandemii COVID-19 a klást větší důraz na to, abychom podnikali odpovědně a ohleduplně k našemu okolí. S rozvojem našich služeb, českých e-shopů i tuzemské a zahraniční e-commerce se výrazně změnil také objem zásilek, které PPL každoročně převáží,“ říká Petr Horák, generální ředitel PPL CZ.Zatímco ve svých začátcích přepravovala společnost po Česku okolo 300 tisíc zásilek ročně, aktuálně zvládne zpracovat téměř trojnásobek tohoto objemu za jediný den předvánoční sezóny. Díky napojení na síť DHL je schopna doručit zásilky i po celé Evropě. Právě spojení s mateřskou společností DHL v roce 2006 zahájilo novou éru PPL, otevřelo možnosti v mezinárodní přepravě a společně s rostoucí poptávkou po zahraničních zásilkách přispělo k dalšímu růstu.„Snažit se nějak shrnout prvních 30 let PPL by vydalo minimálně na jednu velmi tlustou knihu, spíše na dvě. Zde bych tak chtěl říct především to, jak moc hrdý na PPL jsem. Na všechny lidi, kteří za ni stojí i v minulosti stáli, včetně mého táty při jejím startu. Naše modré srdce s vášní pro balíky tluče už 30 let a já bych si jen přál, aby vášeň nikdy nevyprchala a srdce takhle naplno jelo ještě minimálně dvakrát tolik let,“ uvádí Petr Horák.Růst, digitalizace i automatizaceZatímco při svém založení před 30 lety začínala PPL se sedmi krajskými depy, dnes jich ve své síti má 26. K tomu navíc dvě centrální moderní překladiště. To nejnovější z roku 2022 v Hradci Králové je vybaveno těmi nejšpičkovějšími stroji i ekologicky šetrnými technologiemi, které PPL pomáhají odbavovat stále rostoucí počet objednávek. Například tamní plně automatizovaná třídicí linka dokáže odbavit až 500 000 zásilek denně.„Když před třiceti lety můj otec se svými spolupracovníky službu rozjížděli, nebyli ještě k dispozici žádné automatické pásy, balíky se posouvaly po jednoduchých válečkových dopravníkových systémech. Byl to spíše takový lidský řetěz. Dnes nám pomáhají nejmodernější technologie, o kterých se tehdy nikomu ani nesnilo, a které naše služby posouvají a zrychlují mílovými kroky vpřed,“ popisuje Petr Horák.Rostoucí poptávku po jejích službách společnost zvládá i díky automatizaci procesů, digitalizaci i rozvoji sítě a typu výdejních míst. Těch má aktuálně PPL přes 6 700 ve všech krajích ČR.PPL jako zaměstnavatelV roce 1995, kdy PPL začínala, v ní pracovalo okolo 100 zaměstnanců. Dnes má společnost přes 1 500 pracovníků a spolupracuje s více než 2 000 řidiči po celé republice. „Jen díky našim zaměstnancům a řidičům je PPL tam, kde je dnes. Vážím si každého, kdo za těch 30 let naší firmou prošel a přiložil ruku k dílu, a obzvlášť těch, kteří jsou s námi už od samého začátku,” shrnuje Petr Horák.Za svou péči o zaměstnance a firemní kulturu letos společnost již počtvrté za sebou získala prestižní ocenění Top Employer. To hodnotí například kvalitu náborů, firemní kulturu, benefity i další klíčové oblasti. Pravidelně také obhajuje certifikaci Great Place to Work.PPL jako součást udržitelné logistikyUdržitelnost hraje v logistice stále větší roli, a PPL proto přichází s konkrétními kroky, jak být ohleduplnější k přírodě. Elektrickou energii odebírá ze 100 % z obnovitelných zdrojů, začala vybavovat depa solárními systémy a do konce desetiletí chce mít minimálně 60 % své flotily tvořeno vozy s elektrickým pohonem. Aktuálně už provozuje na 140 vozidel s alternativním pohonem.„Doba se mění a s ní se mění i PPL. Co však zůstává stejné je vášeň pro obor a snaha dělat naši práci na 100 %. Už teď se těším na to, co nás v příštích letech čeká, a jsem si jistý, že to společně zvládneme,“ uzavírá Petr Horák. Zdroj: PPL   

Čas načtení: 2025-10-31 12:13:18

Omezení v Lesní ulici v Jablunkově potrvá minimálně do ledna. Mohou za to hlavně cyklisté a bruslaři

Lesní ulice v Jablunkově bude omezená minimálně do ledna. Město staví nový chodník a ovál u školy. Cílem je bezpečnější provoz, průjezd zůstává zachován.

Čas načtení: 2018-10-19 15:41:06

Red Dead Redemption 2 bude vyžadovať minimálne 100 GB

O tom, že Red Dead Redemption 2 nebude malou hrou, sa vie už nejakú chvíľu. Nie je to ani mesiac, čo sme vás informovali, že PS4 Pre bundle odhalil veľkosť v podobe 105 GB. Realita je veľmi mierne odlišná, ako odhalil oficiálny web, ale o nič menej „pozitívna“. Pokiaľ si hru zaobstaráte na disku, tak […] The post Red Dead Redemption 2 bude vyžadovať minimálne 100 GB appeared first on GameZona.sk.

Čas načtení: 2018-12-04 08:43:31

Zvýšení minimální mzdy

Vláda schválila zvýšení minimální mzdy což je nejnižší přípustná výše odměny, kterou je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci za práci v pracovním poměru a v právních vztazích založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. V případě dohod se však hovoří pouze o minimální hodinové mzdě, nikoli o měsíční mzdě. Minimální mzda se pro rok 2018 zvýší ze současných 12 200 korun na 13 350 korun a u hodinové sazby ze 73,20 korun na 79,80 korun. Kromě minimální mzdy však nesmíme zapomínat na zaručenou mzdu. Zaměstnanci v pracovním poměru, jejichž mzda není sjednána kolektivní smlouvou, jsou chráněni před poskytováním příliš nízkých mezd mzdou zaručenou. Vykonávaná práce je odstupňovaná podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti do osmi jednotlivých skupin, přičemž pro každou z nich je stanovena nejnižší úroveň zaručené mzdy. Pro zaměstnavatele tak není závazná pouze minimální mzda, ale je třeba odměňovat minimálně na úrovni příslušných skupin mzdy zaručené. Obdobně jako u minimální mzdy je i zaručená mzda stanovena jak hodinově, tak měsíčně. Do mzdy nebo platu se pro tento účel nezahrnuje mzda nebo plat za práci přesčas, příplatek za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém prostředí a za práci v sobotu a neděli. Zaručená mzda se aktuálně nevztahuje na dohody konané mimo pracovní poměr. Skupina prací Hodinová zaručená mzda 2018 Hodinová zaručená mzda 2019 Měsíční zaručená mzda 2018 Měsíční zaručená mzda 2019 1 73,20 Kč 79,80 Kč 12 200 Kč 13 350 Kč 2 80,80 Kč 88,10 Kč 13 500 Kč 14 740 Kč 3 89,20 Kč 97,30 Kč 14 900 Kč 16 280 Kč 4 98,50 Kč 107,40 Kč 16 400 Kč 17 970 Kč 5 108,80 Kč 118,60 Kč 18 100 Kč 19 850 Kč 6 120,10 Kč 130,90 Kč 20 000 Kč 21 900 Kč 7 132,60 Kč 144,50 Kč 22 100 Kč 24 180 Kč 8 146,40 Kč 159,60 Kč 24 400 Kč 26 700 Kč Příplatek ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí je stanoven procentem ze základní sazby minimální mzdy. Od ledna 2019 bude činit nejméně 10 % z minimální mzdy 13 350 Kč, tj. alespoň 1335 Kč. Hodinová sazba příplatku pak vychází minimálně na 7,98 Kč.    Zvýšením minimální mzdy bude mít dopad i do dalších zákonů. 1. Dojde ke zvýšení minimálního vyměřovacího základu pro odvod zdravotního pojištění (částka 13 350 korun). Navýšit odvod pojistného budou muset i pojištěnci evidovaní v kategorii osob bez zdanitelných příjmů. 2. Zvýší se sleva na dani za umístění dítěte, tzv. školkovné, za rok 2019 na 13 350 Kč. 3. Zvýší se hranice příjmů, které musí být dosaženy pro nárok na výplatu daňového bonusu na dítě, tj. šestinásobek minimální mzdy (příští rok tedy 80 100 Kč), resp. měsíčně polovina minimální mzdy (příští rok tedy 6675 Kč) pro nárok na měsíční daňový bonus u zaměstnavatele. 4. Zvýší se limit pro osvobození pravidelně vyplácených důchodů (ročně je osvobozena částka do 36násobku minimální mzdy) na 480 600 Kč (pouze u nadstandardních důchodů – měsíční důchod by musel přesahovat částku 40 050 Kč).  

Čas načtení: 2007-12-23 22:00:00

Gears of War

Předělávky z konzolí většinou nedopadají nijak valně a hrát takové hry je minimálně utrpení. Pokud ale mají vývojáři snahu, může být předělávka minimálně stejně kvalitní jako originál. Hit roku na konzoli XBOX 360 je přesně takový. Gears of War je výtečný i na PC. Předělávky se ujmuli chlapíci z pol ...

Čas načtení: 2024-02-17 12:50:25

Většina lidí má na hlavu papíry

Současná doba je o tom vědět a minimálně myslet, teoreticky by měla rodina a škola zajistit abychom věděli to co potřebujeme a tak bychom minimálně museli myslet, prakticky toho víme minimum a tak musíme neustále po celý život myslet abychom neměli problémy. Myšlení to je psychická práce s databázemi v nás a okolo nás, pokud… Číst dále »Většina lidí má na hlavu papíry

Čas načtení: 2022-04-24 10:57:15

Moskva pod hladinou aneb O (příliš?) drahých lodích

Potopení Moskvy, vlajkové lodi ruské černomořské flotily, je celkem ojedinělou událostí – a to hlavně proto, že průmyslově vyspělé státy proti sobě dnes válčí jen velmi zřídka. Tálibán ani Islámský stát žádnou flotilu neměly a stejně tak neměly schopnost útočit na flotily svých protivníků. Největším historickým úspěchem islámských teroristů na moři bylo poškození americké lodi USS Cole v adenském přístavu, což už je dlouho. Lodi pohybující se mimo přístav se vesměs takových improvizovaných útoků nemusejí bát vůbec. To znamená, že chceme-li srovnat současnou událost s nějakými podobnými, musíme se vrátit až do časů britsko-argentinské války o Falklandy (1982), kdy Britové potopili Argentincům křižník General Belgrano a Argentinci Britům hned několik lodí: HMS Sheffield, HMS Ardent, HMS Antelope, HMS Coventry, SS Atlantic Conveyor a vyloďovací plavidlo Sir Galahad. Ztráty na Galahadu byly obzvlášť velké: 48 mrtvých a řada přeživších zmrzačená na zbytek života. General Belgrano, na jehož palubě přišlo o život 323 námořníků (daleko více než na všech britských lodích dohromady), šel ke dnu po útoku britské ponorky Conqueror, která se za ním předtím nenápadně plížila po několik dní. Dá se tedy říci, že v tomto případě šlo aspoň o střetnutí podobně drahých a náročných systémů, protože ponorky nejsou o nic levnější než křižníky, spíše naopak. Většina britských plavidel byla potopena bombami svrženými z letadel. Ale opravdu velký strach naháněly Britům naváděné protilodní střely Exocet, které si Argentina nakoupila u francouzských výrobců a s jejichž optimálním použitím by mohla válku dokonce i vyhrát. (Udržovat vojenské operace v chodu více než 10 tisíc kilometrů od domovských břehů bylo pro Brity náročné a Argentinci měli šanci je porazit pouhým opotřebením.) Argentinci jich ovšem měli na začátku války k dispozici jen pět. Thatcherová nakonec přesvědčila francouzského prezidenta Mitterranda k tomu, aby zastavil další dodávky Exocetů nejen pro Argentinu, ale i pro další jihoamerické státy, které by je patrně ihned předaly do Buenos Aires. (Jakou formu to přesvědčování přesně mělo, to už se nedozvíme, minimálně ne do doby, než se koncem tohoto století otevřou staré archivy, a možná ani tehdy ne. Bývalý Mitterrandův psychoanalytik Ali Magoudi tvrdí, že Thatcherová vyhrožovala jaderným úderem na Argentinu, nebude-li po jejím. Důkazy pro to ovšem nemá a oba hlavní protagonisté jsou dávno mrtvi.) Poměr ceny protilodní střely a křižníku je nesrovnatelný To je zajímavá paralela k dnešní situaci. Už roku 1982 byla „chytrá“ protilodní střela, i když o několik generací starší než dnešní sofistikované vybavení, smrtelným nebezpečím pro lodi, jejichž pořizovací cena byla o několik řádů vyšší a jejichž ztráta znamenala pro příslušnou válčící stranu těžký problém. Podobně jako Moskva, i HMS Sheffield první úder Exocetem přežila a potopila se až při tažení do přístavu. V obou případech to nějakou dobu trvalo (u Moskvy jeden den viz update, u Sheffieldu dokonce šest dní). Na rozdíl od ztráty Moskvy ovšem Britové neměli problém přiznat, že šlo o práci nepřítele, i když několik trapných okolností přitom zůstalo takticky utajeno a vyšly najevo až po pětadvaceti letech. Update 16.4.2022 v 19:00: Jak dlouho trvala agónie Moskvy, to není zas tak jednoznačně známo, narazil jsem i daleko kratší údaje kolem pouhých dvou hodin. Fog of war. Přesně se to asi dozvíme až po skončení bojů. Konec update. Čerstvě potopená Moskva byla zdaleka největší lodí černomořské flotily, s výtlakem zhruba 11 tisíc tun. Na historické poměry to zase tolik není (německý Bismarck přesahoval 50 tisíc tun), ale na standardy dnešních křižníků to byla velká loď. Mimo jiné nesla fantastické množství protiletadlových střel, s jejichž pomocí mohla rozprostřít „ochranný deštník“ nad širokým okolím. Jestli byl tento protivzdušný deštník neproniknutelný, není úplně jisté. Pro velké stíhačky nejspíš ano. Ale podle šeptandy, která se šíří po internetu, prý odvedli Ukrajinci pozornost posádky dronem (nebo snad více drony) Bayraktar a když měli jistotu, že všichni operátoři radarů jsou zaujati něčím jiným, vystřelili po Moskvě dvě protilodní střely Neptun. Na zasažené lodi vypukl požár, zásoby munice začaly vybuchovat, a nakonec se při pokusu o odvlečení do přístavu potopila. Rusové tvrdí, že předtím úspěšně evakuovali posádku, což se vzhledem k těžkým škodám, které plavidlo předtím utrpělo, nezdá být úplně pravděpodobné. Evakuace posádky z hořící lodi bývá obtížná i v přístavu, natož pak daleko od břehu. Osobně bych tipoval, že tam valná většina námořníků zůstala. Každopádně vezmeme-li to čistě ekonomicky, poměr mezi cenami obou Neptunů a pár Bayraktarů (a to ani nevíme, jestli ty drony akci přežily nebo ne; střely určitě nepřežily) a cenou jednoho nového křižníku se srovnatelným vybavením, jaké nesla Moskva, je minimálně 1:100. Tento druh „výměn“ si dlouhodobě nemůže dovolit nikdo. Ani Američané by na něco takového neměli peníze. Role námořnictva v budoucích válkách bude nejistá Bránit se protilodním střelám je samozřejmě možné, ale vyžaduje to kvalitní výcvik, velmi dobré vybavení, a v ostré akci pak nesmíte udělat žádnou chybu; vystřelí-li proti vám nepřítel dvacet raket a vy zneškodníte jen devatenáct z nich, stejně jste nejspíš skončili. To je velice nepříjemný nepoměr. Pak je tu další věc, a to je rozsah ztrát na životech, pokud už ke katastrofě dojde. Zničený tank, to jsou maximálně čtyři mrtví vojáci. Sestřelené letadlo – jeden až dva piloti, pokud nejde o transportní letadlo naložené výsadkáři, pak může jít o pár desítek vojáků. Ale u potopené lodi může jít celkový “účet” do stovek až tisíců lidí; tragédie, která zasáhne mnoho příbuzných a přátel naráz, a která může naladit domácí obyvatelstvo proti válce. Z toho plyne, že role námořnictva v budoucích válkách bude poněkud nejistá. Pokud nebude na druhé straně stát nějaký Tálibán, ale stát schopný nasadit protilodní střely, musíte být připraveni na velké, drahé, a ještě navíc demoralizující ztráty (protože lodě jsou významný symbol národní suverenity a síly). Můžete se samozřejmě odsunout někam mimo dostřel protivníka, což znamená pár set kilometrů daleko, ale tím se zároveň vzdalujete od bojiště i vy – a tím pádem užitečnost plavidla pro vaši bojovou činnost poněkud klesá. Rakety typu Tomahawku sice dostřelí daleko, ale těch zase z podstaty věci nemůžete mít na palubě příliš mnoho. Suma sumárum, všechny velké státy budou muset po této válce řešit velmi podobnou otázku: jaká je optimální míra investice do námořních sil? Na úplný zánik námořnictva to samozřejmě nevypadá, protože pro logistiku, ostrahu domácích vod, ale i pro úkoly typu potlačování aktivity pirátů, pašeráků či teroristů budou lodě potřeba i nadále. Ale jestli bude “poměr ceny a výkonu” v případě velkých lodí stále ještě výhodný i v konvenčních válkách mezi vyspělými státy, nebo jestli se více vyplatí investovat do jiných zbraní a stavbu mořských kolosů naopak trochu utlumit…? Na to už asi nebude nijak jednoznačná odpověď.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-04-11 17:03:33

Elon Musk a Twitter – obtížné manželství, které je přesto asi potřeba

Milí čtenáři, odhlédneme na chvíli od té zcela konkrétní války, která se nám odehrává téměř za humny (a že je těžké odtrhnout od ní pozornost!), a podíváme se na chvíli někam jinam, do sféry válek kulturních a informačních. Nejbohatší podnikatel světa vstoupil do jedné z nejvýznamnějších sociálních sítí. Co z toho bude? V majetkové a řídící struktuře Twitteru totiž došlo k zajímavé změně. Elon Musk, momentálně nejbohatší člověk světa, koupil ve Twitteru devítiprocentní podíl. Nestálo jej to ani moc peněz, pouhé tři miliardy dolarů; to je pro něj asi tolik, jako kdybychom si my, běžní smrtelníci, zajeli na dovolenou do Chorvatska. Podle dohody s komisí SEC může dokupovat ještě další akcie, ale maximálně do 14,9 procenta celé firmy. Případné rozšíření podílu nad tuto mez by podléhalo dalšímu souhlasu SEC. Devět procent vypadá jako téměř zanedbatelný podíl, ale není. Ve skutečnosti se tím Musk stává největším individuálním akcionářem Twitteru; tak například bývalý ředitel Jack Dorsey vlastní dnes jen něco přes dvě procenta akcií firmy, kterou kdysi spoluzaložil – a přišel loni o své ředitelské místo na základě iniciativy poměrně malého investora, kterým byla firma Elliott Management. Musk také prakticky ihned získal křeslo v představenstvu (board of directors), které reprezentuje zájmy akcionářů. To už je konkrétní funkce s konkrétním vlivem. Z pohledu Twitteru je to menší zemětřesení, protože Musk předtím firmu opakovaně kritizoval za její přístup ke svobodě projevu. Bude se tedy snažit prosadit v Twitteru svoje, daleko liberálnější, standardy? Je to rozhodně možné. Pojďme ale o situaci chvíli uvažovat trochu šířeji. Musk nezapadá do klasického korporátního kapitalismu Elon Musk je poněkud zvláštní jedinec. Přitahuje jak nekritické obdivovatele, tak i zarputilé hatery, kteří jsou schopni sepsat nenávistný a pohrdavý komentář snad i o tom, jakou si dnes vzal košili. Svého nejmladšího syna pojmenoval X Æ A-Xii, což úplně nesvědčí o jeho duševní vyrovnanosti, a na Twitteru, kde má desítky milionů sledujících, se pouští do bizarních bitev, které občas končí i u soudu. Na druhou stranu Musk velmi zřetelně nezapadá do atmosféry klasického korporátního kapitalismu, kde šedivé myši v šedivých oblecích pronášejí do kamer přesně ty slogany, které jim P.R. oddělení poslalo ráno e-mailem, a nařizují přebarvit profilové fotky svých firem na sociálních sítích podle potřeby. Když Musk něco nebo někoho kritizuje, nebere si servítky. Má sklony k libertariánství a vypadá to, že si coby imigrant z Jižní Afriky (vyrostl za apartheidu) cení tradičních amerických svobod více než mnozí místní rodáci, kteří se začali klonit k představě, že je to spíš nebezpečné břemeno zděděné po starých mrtvých bílých mužích. Také je to workoholik, který sedí na (příliš?) mnoha židlích naráz. Ale minimálně dvě firmy, SpaceX a Teslu, vypiplal ze skromných počátečních rozměrů do významných celosvětových hráčů. SpaceX svého času (2002) založil a Teslu koupil v době, kdy to ještě byla zcela neznámá pidifirma (2004). Právě tahle schopnost táhnout podniky kupředu je asi důvodem, proč Muskův vstup do Twitteru akceptovali, i když kulturně do kalifornského prostředí naprosto nezapadá. Twitter má totiž problém. A dlouhodobý problém k tomu. Slabý Twitter, silný Facebook Twitter je při bližším pohledu ještě zvláštnější fenomén než Elon Musk. Za uplynulá léta nabyl kulturního vlivu, který mě upřímně vytáčí, protože vedl k důkladné infantilizaci jeho častých uživatelů. Novinářů je na Twitteru disproporčně mnoho a pohybujete-li se tam příliš často, snadno nabydete (mylného!!!) dojmu, že twitterový dav je nějaké reprezentativní zrcadlo světa a nejdůležitějším tématem roku je použití správných zájmen v konverzaci. Pak vás skutečné výsledky voleb zarážejí, matou a děsí, a hledáte rozhodující vliv nějakého Putina i tam, kde třeba není, protože jak je jinak vysvětlit? A to ani nechci rozvrtávat skutečnost, že je úplně šílené, když žurnalisté z povolání produkují články na téma „ministr M napsal na Twitteru X, a oni mu odpověděli Y, ach bože, to je hrozné!” a dostávají za ně nejspíš také zaplaceno. To bych čekal tak možná od méně čtených hobby-blogů, ale ne od serverů, které si říkají zpravodajské. Leč takové deformace mediálního prostoru jsme si navykli považovat za novou normu – a Twitteru samotnému to jistě vyhovuje. Nicméně přes tento kulturní vliv Twitter jako firma zřetelně stagnuje, zvlášť v porovnání s dalšími sociálními sítěmi. Od doby vstupu na burzu (2014) jeho tržní hodnota kolísala nahoru a dolů, ale v současné době je dokonce o něco nižší než tehdy, takže člověk, který do něj investoval roku 2014 nebo 2015, fakticky o peníze přišel (kvůli inflaci). To není něco, co byste čekali od velké sociální sítě, která vznikla v té nejlepší možné době, kdy se začínaly masivně šířit chytré telefony. A ve srovnání s Facebookem, jehož tržní hodnota se za podobné období zněkolikanásobila, je pokulhávání Twitteru velmi zřetelné. Proto také teď mohl Musk koupit skoro desetinu celého Twitteru za pouhé tři miliardy dolarů. Firma je hospodářsky poměrně slabá. Má značné tržby, poslední dobou dosahující pět miliard dolarů ročně, ale přesto moc nevydělává a asi pět let v kuse byla dokonce ve ztrátě. Dividendy zatím nevyplatila nikdy, což bývalo v IT světě běžné, ale pomalu se to mění. Není moc lákavé do takové společnosti investovat. Kdyby příčinou špatné ziskovosti byly velké investice do budoucnosti, byl by obrázek jiný, ale Twitter jako by zkameněl i v tomto ohledu. Nové funkcionality je málo a počet uživatelů už léta stagnuje na neuspokojivých 330 milionech lidí. (Facebook má skoro desetkrát tolik!) Pro dlouhodobou perspektivu firmy je extrémně znepokojující, že nepřitahuje mladé uživatele, mezi kterými dávno kraluje TikTok. Toto je asi hlavní důvod, proč je nyní Musk jedním z členů představenstva ve firmě, kterou tak veřejně kritizoval. Má to tam provětrat a dát zkostnatělé struktuře nějaký impuls k dalšímu rozvoji. Osobně bych čekal, že minimálně současný ředitel Parag Agrawal bude muset odejít. Nemá zas tak moc zkušeností, a i když v čele firmy nestojí dlouho (od listopadu 2021), předtím byl několik let technickým šéfem (CTO), takže zodpovědnost za současnou stagnaci leží částečně i na něm. Pokud ale Muskův příchod do Twitteru bude znamenat méně zákazů a méně mazání, bude jistě zábavné sledovat, kolik lidí opustí svůj dosavadní postoj „soukromá firma si u sebe přece může dělat, co chce” a začnou volat po tuhé regulaci s tím, že „není možné tak důležitý kanál nechat na hraní excentrickým miliardářům”. Neopustili-li jste ještě sociální sítě jako já, sbírejte screenshoty, abyste jim když tak jejich názorový zvrat mohli připomenout. Taky je to infantilní, ale aspoň je to sranda.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-03-01 09:57:04

Střípky z bojiště

Oči z orbitu vidí všechno. Válečný konflikt na Ukrajině je za dlouhé desítky let první, kdy mají obě bojující strany přístup k přílivu špionážních dat ze satelitů na oběžné dráze: Rusové napřímo, Ukrajinci skrze západní státy. Kromě toho se využívá letecká technika jako AWACS, E-8 atd., která „dohlédne” stovky kilometrů daleko a užitečné informace může dodávat i z polského nebo rumunského vzdušného prostoru. Samozřejmě do toho zasahuje počasí a podobné vlivy, ale i tak se nejspíš vyvinula situace, kdy je víceméně nemožné utajit před nepřítelem jakékoliv plány zahrnující větší množství těžké techniky. Moment překvapení byl ve válečných dějinách jedním z nejdůležitějších prvků, kterými vojevůdci dosahovali vítězství. Bez něj máte k dispozici v podstatě jenom attrition čili pomalé opotřebování (extrémní příklad: západní fronta za první světové války, ale i různé městské guerrilly, například bitva o Groznyj), nebo, – můžete-li jí ovšem vůbec dosáhnout – naprosto drtivou převahu, shock and awe. Zatím se zdá, že k tomu druhému schází Rusům vybavení a o to první se snaží spíše Ukrajinci proti nim. (Z kabinetu civilizačních absurdit: afghánský Tálibán vyzval Rusy a Ukrajince k mírovým jednáním. Vypadá to, že i islámští fanatici mohou občas projevit záblesky smyslu pro černý humor.) Soumrak tanků? Tanky, symbol moderní války, u nás také okupace Československa roku 1968. Vypadá to, že v momentálních bojích na Ukrajině hrají spíše roli pohyblivého terče a ne zbraně, jejíž nasazení vyhrává bitvy. Fotek a videí zničených konvojů koluje po internetu dost, i když pozor na to, že některé jsou z jiných konfliktů (narazil jsem například na videa z roku 2014). Pokud je ale zničená technika označena bílým písmenem Z, V nebo O, mělo by jít o aktuální záběry. Může jít o chyby v taktice, ale hlavním rozdílem od Guderianových dob je asi hlavně to, že jakákoliv obrněná technika se stala nesmírně zranitelnou vůči inteligentním střelám nové generace, jako jsou americký FGM-148 Javelin a britsko-švédská NLAW, jejichž elektronické mozky se snaží zasáhnout nejslabší místo cíle (typicky tak, že si jej nadletí a pak to vezmou kolmo do věže). Tyto střely fungují na principu fire-and-forget a navíc na vzdálenost několika set metrů. Jinými slovy, ten pěšák, který je odpaluje z ramene, se nemusí příliš přibližovat k nepřátelské koloně, a po jejich odpálení může vzít nohy na ramena, pardon, zaujmout výhodnou krycí pozici někde opodál. Také jsou poměrně levné (NLAW stojí jen asi půl milionu korun), zejména pak ve srovnání s tím zasaženým a zničeným tankem. Škoda na vozidle totiž vesměs bývá totální. Tanky byly vždycky zranitelné ze strany letectva nebo dělostřelectva, ale existence takových zbraní mezi řadovou pěchotou dost zásadně mění rovnováhu sil v neprospěch těžké techniky. Javelinů a NLAW mají Ukrajinci stovky a od západních zemí průběžně dostávají další. Obtíže zásobování Logistika, logistika, logistika. Napoleon Bonaparte kdysi slavně prohlásil, že „amatéři mluví o strategii, profesionálové o logistice“. Dnes je jeho výrok ještě důležitější než dřív. Ukrajina je obrovský kus země, podstatně větší než Francie. Ovládnout byť jen část takového území znamená neskutečné nároky na logistiku. Bojující jednotky musejí dostávat neustálý přísun munice a paliva, musejí být podporovány mechaniky atd., protože každá technika se občas kazí. Čím těžší stroj, tím více žere pohonných hmot. Tank T-72, jehož modernizovanou verzi provozuje česká armáda, váží necelých 50 tun a v těžkém terénu spotřebuje až 800 litrů na 100 kilometrů, na silnici zhruba polovinu. Vezená zásoba paliva je přitom „jen” něco kolem 300 litrů, což znamená, že dojezd takového tanku na jednu nádrž je ještě o mnoho horší než u proklínaných elektromobilů. A tím pádem musí být tankové jednotky neustále zásobovány palivem, jinak se prostě někde zastaví. (K velké radosti nějakého střelce s Javelinem, který se skrývá v ostružiní o tři sta metrů dále.) Ale posílat zásobovací konvoje napříč rozsáhlým teritoriem o desítkách tisíc kilometrů čtverečních, které ještě není vyčištěno a kde se v křoví, bažinách a lesích pohybuje nepřátelská pěchota, to znamená koledovat si o velké problémy. Dokonce už v časech mušket a kyrysníků to bylo nebezpečné; rakouský generál Ernst Gideon von Laudon zaskočil roku 1758 pruskou válečnou mašinerii u Olomouce tím, že v bitvě u Domašova přepadl a zničil pruský trén, roztahaný skoro na padesát kilometrů. Bez zásob nezbylo Prusům než nechat pevnost Olomouc být. Dnes je to samozřejmě o to horší, že cisterny s naftou hoří, na rozdíl od volských povozů, velice dobře, a moderní Laudonové mají k dispozici „hračky” typu tureckých dronů Bayraktar. Toto by mohlo vysvětlovat, proč se všechny ruské síly nacházející se v okolí ukrajinských hranic zatím nezapojily do boje. Zásobovat takovou masu mužů a vybavení „na pochodu” je velmi obtížný úkol. Nebezpečí demoralizace Morálka. Extrémně těžko měřitelná veličina, ne nutně rozhodující (s holýma rukama by byla k ničemu), ale přesto významná. Zatím se nezdá, že by ruští vojáci projevovali nějaké velké nadšení z toho, že táhnou na sousední slovanský národ, kdežto Ukrajinci mají veškeré důvody se bránit. A ani to nevypadá, že by civilní obyvatelstvo na východě Ukrajiny masově „vítalo osvoboditele” jako v Praze roku 1945; kdyby se tak dělo, nepochybně už bychom ta videa viděli. Mezi profesionály toto nehraje takovou roli, ti mají válčení v popisu práce, ale pro devatenáctileté brance je povědomí, že byli posláni padnout kamsi k sousedům bez nějakých dobrých důvodů, docela významné. U nás v roce 1968 byli sovětští branci kontaktem s běžným obyvatelstvem, které ovládalo základy ruštiny, demoralizovaní a sovětské velení je nakonec muselo vystřídat. Další vlna už šla do uzavřených kasáren, aby neměla žádný styk s běžnými Čechoslováky. Taková izolace bude samozřejmě na Ukrajině nemožná, tam mluví rusky každý. Starlink zasahuje Starlink. Společnost SpaceX o víkendu aktivovala pro Ukrajinu systém globálního internetu Starlink, o kterém jsem se zmiňoval v článku o válkách robotů. Starlink zatím není hotov, satelitů na oběžné dráze je jenom asi 1 500 z plánovaných několika desítek tisíc kusů, ale na základní pokrytí to stačí. Slabiny jsou spíš jinde; k optimálnímu provozu jsou potřeba pozemní střediska, která na Ukrajině zatím neexistují, ale jsou v Polsku, Litvě a Turecku, což by mělo na západní půlku Ukrajiny stačit. Také je potřeba dodat koncové pozemní stanice (antény) pro každé místo připojení. Ty už jsou prý na cestě. Z dosavadních zpráv mi není patrné, jestli Starlink bude na Ukrajině sloužit jen civilním nebo i vojenským účelům. Každopádně je to první test systému „v akci”, protože se dá čekat minimálně nějaký hackerský souboj o jeho funkčnost. Také to znamená, že pro Rusy bude daleko obtížnější nějakým způsobem „vypnout” datové sítě a proudění obrazového materiálu do světa. Starlinkové terminály se dají napájet i z dieselagregátu a jsou nenápadné. A zničit flotilu satelitů na oběžné dráze by bylo faktické vyhlášení války NATO (nemluvě o tom, že 1 500 satelitů ani tak jednoduše nezničíte). Ruská propaganda bez šance Poslední poznámka, která se vůbec nebude líbit panu ministru Rakušanovi: z dosavadního průběhu konfliktu nemám vůbec pocit, že by celá ta slavná ruská propagandistická / dezinformační kampaň něčeho reálného dosáhla. Dokonce bych řekl, že její konkrétní výsledky jsou chabé. Na Ukrajině samotné, která byla hlavním terčem masírky, armáda normálně bojuje a ani rusky mluvící civilisti neprojevují žádné nadšení z ruských vojáků ve svých městech. K žádnému podkopání a zhroucení morálky nedošlo. Ve zbytku Evropy a USA chodí na proruské demonstrace naprosto mizivé množství lidí. Dokonce i Čína se tváří neutrálně a s velkou radostí v tom nechá Rusy vykoupat. Oni to zas takoví geopolitičtí přátelé nejsou. Západní parlamenty vesměs schválily veškerou pomoc Ukrajině včetně vojenského materiálu, která tam taky v hojné míře proudí. Přijaté finanční sankce jsou docela tvrdé. Německý kancléř právě ohlásil, že Bundeswehr dostane dodatečných 100 miliard eur a většina Spolkového sněmu mu tleskala, čemuž bych při tradičním pacifismu německé levice ještě před týdnem nevěřil. Jestli jsou všechny ty Sputniky, Aeronety a spol. tak mocné a oblbující nástroje, kde mají nějaké skutečné výsledky? Vyvadila a jeho prťavý spolek? Řetězové e-maily v mailboxech důchodců? To kurňa přeci nemá žádnou vojenskou ani politickou hodnotu. Hodnotu by mělo, kdyby měli na své straně třeba čtvrtinu poslanců v parlamentech apod., nebo kdyby se jim podařilo vybudovat organizaci podobnou britské Campaign for Nuclear Disarmament, která kdysi opravdu dokázala mobilizovat do ulic statisíce lidí a zablokovat vojenské transporty apod. Kdyby pod jejich vlivem západní parlamenty odmítly Ukrajině pomoci a omezily se na přání všeho dobrého. Kdyby Elon Musk prohlásil, že žádný Starlink Ukrajincům nezapne atd. Ale nic z toho se jim v okamžiku, kdy jim jde o opravdu zásadní věc, zjevně nedaří. Ještě jednou: kecy na internetu se nepočítají, těch dokáže i zanedbatelná menšina vygenerovat neskutečné množství. Ale při ovlivňování konkrétní činnosti západních států, vlád, armád, firem atd. se Rusům nepodařilo dosáhnout žádných úspěchů. Největší vliv na situaci měl nakonec, jak se dalo očekávat, klasický kšeft (ropa, plyn, investice na cizím území), protože kvůli němu se pár dní váhalo, jestli Rusy vykopnout ze systému SWIFT, nebo ne. Ale to není úspěch propagandy, to jsou prachy, ty fungovaly úplně stejně už v renesanční Itálii. Ona je ta válka opravdu nesmyslná až blbá. Proto jsem si do poslední chvíle taky myslel, že nebude. Ale když už teď je, tak to vyžaduje opravdu velmi specifický typ člověka, aby ty Putinovy teorie o neonacistickém ukrajinském státě, který nemá právo na existenci, „sežral”. A lidé, kteří je opravdu „sežerou”, vesměs nejsou v pozici, aby něco ovlivnili. Tuto poznámku činím hlavně proto, abychom nepropadali pocitu, že máme na krku něco jako novou Sudetoněmeckou stranu, kterou podporuje 30 procent obyvatelstva a která má za cíl rozbití a uchvácení našeho státu. To by bylo velké ohrožení (a popravdě už neřešitelné, ČSR v roce 1938 měla prostě smůlu), ale tam zkrátka nejsme. Ani nikde poblíž. Kdyby ta pátá kolona byla opravdu početná, bylo by to vidět i někde jinde než internetových diskusích: v novinách, v parlamentech, na radnicích atd. Znám zhruba deset echt přesvědčených rusofilů a odhadem dvacet dalších lidí, kteří si s tou kremelskou linií občas zakoketují, ale nikoliv smrtelně vážně. Ale v těch stovkách lidí, které jsem za život blíže poznal, je to titěrná menšina. Většina českého obyvatelstva je k plechové hubě Kremlu minimálně stejně skeptická jako na konci komunismu. To, že jsme skeptičtí i vůči vlastním politikům nebo fungování EU, to se s tím nijak nevylučuje. To je naše národní povaha. Proto také nevidím důvod, proč se kvůli ruské propagandě vzdávat vlastních občanských svobod. Jestli tu Rusové za posledních dvacet let nedokázali zverbovat významnou pátou kolonu, která by jim dokázala v kritickém okamžiku (a tohle je kritický okamžik Putinovy vlády, kam se na tuhle válku hrabou nějaké české prezidentské volby) reálně pomoci, po tomhle přepadu Ukrajiny se jim to už tuplem nepodaří. Tahle akce znechutila i řadu těch lidí, kteří až dosud seděli na postranní čáře. Ruská „soft power” ve střední Evropě na tom v nejbližších letech bude hodně špatně.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-06-14 10:14:07

O zbraních, dezinformacích a světě, který změnil tvář

Eurokomisařka Jourová poskytla Lidovkám dlouhý rozhovor pod názvem Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní. Poslední dobou je to druhý rozhovor s ní na podobné téma, který čtu; ten první vyšel na Aktuálně.cz pod titulkem Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová. Doporučuji nejdřív oba důkladně přečíst, než půjdeme dále. Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o „polopovinných normách“, „neblahém dopadu na vývoj společnosti! a „případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací“. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření? Nemám na to definitivní odpověď, ale nějaké důvody mě napadly. Devadesátky. Doba, kdy „jsme vyhráli natrvalo“. Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody. Velká část současné evropské elity prožila v „devadesátkách“ své mládí. Týká se to i Věry Jourové, která je ročník 1964. Jsem o čtrnáct let mladší než ona, ale také jsem samozřejmě ty devadesátky prožil a vnímal jejich atmosféru. Nikdo už ji z nás úplně nedostane – a to je součást problému, který dnes máme. Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko, na primitivní periferii. Zkrátka, devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že „jsme vyhráli natrvalo“. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen k drobnému ladění různých nedokonalostí. Návrat k multipolaritě To, co se stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návrat k multipolaritě. Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost. Bohužel právě ty usekané hlavy a budovy vyhozené do vzduchu svádějí k povrchní a falešně uklidňující představě, že jde jen o problém s „pár procenty násilných extremistů“ a odvádějí pozornost od jeho myšlenkové podstaty. Daleko širší podhoubí tichých sympatií, ze kterého ti násilní extremisté vyrůstají, není tak nápadné. (Ale řekl bych, že zrovna ta bezuzdná brutalita bude tím, na co celé to hnutí jednoho dne dojede. Ve světě usekaných hlav a explodujících bomb se nedá natrvalo žít. Náboženské masakry v raně novověké Evropě taky skončily oboustranným vyčerpáním z utrpěných ztrát. Jiná věc je, že ten proces může trvat sto let.) Ale chaotická islámská vzpoura vůči západní modernitě byla jenom začátkem vývoje. Čína roku 2021 má úplně jiné strategické záměry a postavení než Čína roku 1991. Nedaleká Indie, dřív úplně ignorovaná, projevuje poslední dobou minimálně ambici vyšplhat se do první pětky velmocí světa; zatím je nám vcelku přátelská, ale funguje si po svém a rozhodně nejde o civilizaci západního typu, i když některé principy (třeba volby) od nás přebrala. No a Rusové se sebrali z úplného dna, na kterém leželi právě v těch devadesátkách, a zase v tom klubu světových mocností aspoň „přicmrndují“, i když o své bývalé síle z dob Sovětského svazu si můžou leda nechat zdát. Být zkrátka lepší Najednou prostě opět máme konkurenci a ten konkurenční boj se samozřejmě z 99 procent odehrává na ideologické úrovni. Jak jinak taky? Velmoci si nemůžou dovolit pustit se do skutečné války mezi sebou, aniž by riskovaly vyhlazení celé planety; na to jsou dnešní zbraně příliš ničivé. Můžou se pouštět do zástupných konfliktů v chudých částech světa, ale to je zase velmi logisticky náročné a dost drahé. Fuč jsou ty časy, kdy jste mohli vystavit nějaké korzárské listy a nechat aktivní soukromníky, ať nepříteli (levně!) vyrabují námořní konvoj. Jenže my na tento druh ideologického konfliktu nejsme připraveni. Zaskočil nás, a tím „nás“ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří. Dřívější generace západních politiků ty zkušenosti měly. Adenauer, Churchill, Thatcherová, de Gasperi, Kennedy i Reagan; všichni byli na svět, ve kterém západní civilizace musí vést neustálý ideologický konflikt se svými protivníky, zvyklí jako na přirozený stav věcí. A místo „umlčet jejich propagandu“ volili vesměs jiný postup: „být zkrátka lepší“. (Třetí říše trestala poslech nepřátelského rozhlasu káznicí nebo i smrtí. Britská ani americká vláda poslech německé propagandy nijak neomezovaly.) Nekonečná hra na kočku a myš Tady si myslím, že je důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování, sankce atd., než aby se spoléhala na naši civilizační odolnost. „Děti devadesátek“ nejsou na tento druh konfliktu zvyklé. Žily v příjemné atmosféře vítězství vybojovaného předešlými generacemi a nemají ani základní průpravu, co dělat, když je to vítězství zase ohroženo. A jejich očím plným strachu se ten protivník jeví jako větší a nebezpečnější, než skutečně je. Pak je přirozené, že rychle sahají po „velkých kanónech“ v podobě represe. Když je někdo okolnostmi poprvé strčen do boje, nedůvěřuje vlastním schopnostem a snaží se je nahradit hrubou silou. Ale to je chyba. Jedna z těch skutečně silných stránek západní civilizace – důvěra v sílu osobní svobody a zodpovědnosti – je tím zmrzačena a v efektivitě represe se samozřejmě s těmi tradičními autoritářskými režimy nemůžeme měřit. (Doufejme, že to tak i zůstane.) Měl bych k tomu nějaké protiargumenty. Asi tyto: 1. Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji „cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci“, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne. 2. Toto je Evropa, ne Čína. Téma svobody projevu a odporu k mocenskému dozoru nad ní je tu jedním ze středobodů politické debaty minimálně od vynálezu knihtisku (1450), ne-li déle. Vaše myšlenka sanitizace informačního prostoru tady bude narážet na tuhý odpor, stejně jako na něj narážela v těch dřívějších dobách, kdy se o podobnou kontrolu snažili králové nebo církev. A nikdy se zatím nestalo, že by paternalistické autority zvítězily na celé čáře a natrvalo. Myšlenka, že mi stát nemá co kecat do čtení a psaní, je tu silně zakořeněná a bude umírat ztuha. 3. Když už jsem v poslední větě zmínil ten „stát“: ten konflikt se nedá obejít tím, že tu rozhodovací moc přehodíte na nějaké jiné organizace a že pod příslušnými rozhodnutími nebude podepsána EK nebo jiný orgán veřejné moci, ale Chytří a spravedliví, v.p.s. Běžný člověk není zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že taková organizace jedná ve vašem zastoupení a že je motivována s vámi být zadobře. 4. Smiřte se s tím, že určité procento lidí bude kverulovat bez ohledu na situaci a že je na svoji stranu nikdy doopravdy nezískáte. Dokonce i kdybyste odváděla perfektní práci a tři čtvrtiny národa vás milovaly, nějaká podmnožina lidí vás nebude mít ráda, ba ani celý ten stát nebude mít ráda. Tak jako všichni neposlouchají jeden typ hudby a nejedí jedno jídlo, tak nebudou všichni spokojeni s daným politickým uspořádáním, včetně demokracie. To je normální jev, a to jsou samozřejmě ti, kteří budou „poslouchat cizí rozhlas“ nejvíce. 5. Pokud vaší odpovědí na „vysílání cizího rozhlasu“ je „rušička“, rozjíždíte nekonečnou hru na kočku a myš, kterou už předtím rozjel kdekdo, včetně bývalé ČSSR nebo Íránské islámské republiky. A ta hra nemá trvalého vítěze. I v tom Íránu je otázka chvilky zjistit, co zase Velký satan říkal o zkorumpovaném ajatolláhovi. A to i přesto, že metody tam používané jsou daleko drastičtější, než jaké kdy může zavést Evropská komise do svých polopovinných norem. 6. Pak je určité, daleko větší procento lidí, které můžete získat na svoji stranu, ale tím, že jim budete naslouchat a pokusíte se reagovat na to, co slyšíte. To je třeba otázka azylové a migrační politiky. Kolik procent Evropanů fandí činnosti Caroly Racketeové a různých spolků vozících plaváčky od afrických břehů? Kolik procent je proti ní? Víte to aspoň, nebo jste to ani nezkoumali? Není to náhodou pole, které by nějací Rusové nebo Číňani nemohli využívat ke své propagandě, kdyby EU začala dělat jinou politiku, bližší k názorům svého vlastního obyvatelstva? Zdá se mi, že dánský postup fungoval v tomto směru docela dobře; proč si zbytečně odcizujete lidi, kteří by třeba byli s vámi? Aby němečtí Zelení mohli i nadále snít svůj multikulturní sen? 7. Tak jako tak, podstatou demokracie je, že občas dopadne hlasování proti vám. V rozhovoru pro Aktuálně si, paní Jourová, stěžujete, že „bezskrupulózní lež vyhrává volby a referenda“ a zmiňujete přitom brexit. Prosím Vás, úplně ten samý názor o bezskrupulózní lži vyhrávající volby má hodně lidí na vítězství hnutí ANO s Babišem v čele. To určitě dobře víte – vždyť v ANO jste od roku 2013 členkou. Abyste byla konzistentní, můžete udělat jen dvě věci: buď přiznat bezskrupulózním lhářům právo vyhrávat volby a referenda (a po svém vítězství třeba … nominovat eurokomisaře), nebo nějak zaškrtit Babišovi nadcházející volební kampaň a pak se vzdát křesla, do kterého vás dosadil. Neumím si totiž představit spravedlivý hodnotící systém, ve kterém by britští Leavers byli za větší lháře a demagogy než váš pan předseda. Tak, pro dnešek jsem hotov – a zvědav na to, na jakých seznamech se zase ocitnu. Update 13.6.2021 v 19.00: Upozornil mne hned zkraje jeden čtenář, abych moc neidealizoval chování západních spojenců za druhé světové války, a to konkrétně poukazem na Rooseveltovu internaci Japonců. Byli mezi nimi i vlastní občané japonského původu a nikdo moc nezkoumal jejich skutečnou loajalitu, což byla pěkná sviňárna. Touché, je to pravda. Zase tak černobílá ta historie není. Ale nepřátelská rádiová propaganda skutečně nebyla potlačována zákonem, a to ani mezi vojáky na frontě. (Británie byla v dosahu celá; do kontinentálních USA německé rádio nedoléhalo, ale k americkým vojákům v Evropě a severní Africe pochopitelně ano.) Což si podle mého názoru zaslouží pochvalu. Update 2: Ano, Věře Jourové bylo v roce 1989 právě 25 let, to není těžké spočítat. Ale mám za to, že člověk se intelektuálně formuje zhruba do třiceti let věku. Navíc lidem, kteří sledovali západní zdroje, muselo být nejpozději od roku 1987 patrné, že ten sovětský blok je nestabilní. Setrvalý trend rozhodně nebyl ve prospěch Biľaků, Živkovovů a Honeckerů, i když ještě byli u moci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-24 15:11:04

Celibát katolických kněží by měl být zrušen, píše ve své nové knize církevní historik Hubert Wolf

Katolická církev zavazuje své kněze k životu bez manželství a bez pohlavního styku. To má však fatální vliv na nedostatek kněží. Odhaduje se, že od šedesátých let se jich na celém světě vzdalo svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Stále více farností už nemá vlastního faráře. Kniha münsterského církevního historika Huberta Wolfa Celibát podrobuje celibát analýze. Sleduje historii celibátu, zpochybňuje jeho ospravedlnění a nachází důvody, proč by měl být zrušen.  Wolf v knize Celibát zaměřil svoji pozornost na problematiku tohoto mocenského nástroje katolické církve. „Jeden z důvodů k celibátu, o němž se zřídka hovoří otevřeně, je stabilizování hierarchického systému katolické církve. S mužem, který by měl ženu a děti, by církevní vrchnost nemohla hýbat jednoduše jako se šachovou figurkou a přesouvat ho celé roky bez udání důvodů z jednoho místa na druhé,“ píše Wolf. „V dnešní době je tato poslušnost sice povýšena na spirituální úroveň, jenže zůstává stejně jako dříve nevysloveným nosným sloupem systému katolické církve.“ Wolf poukazuje na to, že celibát v římskokatolické církvi nebyl vždy jedním ze základních aspektů kněžství, a připomíná, že apoštolové a poté biskupové, kněží a jáhni, již byli povoláni Ježíšem a posléze řídili vývoj rané církve, byli obvykle ženatí. Celibát se začal výrazně prosazovat až 300 let po Kristu. Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, respektive na přelom 19. a 20. století. Celý klerický systém katolické církve je podle Wolfa zpochybnitelný: katolická církev jako absolutní monarchie je výmyslem devatenáctého století, jenž za současných podmínek ztrácí svou důvěryhodnost. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu.   Ukázka z knihy 1 Tabu padlo Nedostatek kněží a obvinění ze zneužívání nutí Vatikán začít mluvit o celibátu. Řím, 4. dubna 2014. Papež František poskytuje audienci biskupovi brazilské diecéze Xingu Erwinu Kräutlerovi. Oba muži si navzájem políbí ruku a prsten, jak je v Jižní Americe při pozdravu zvykem. Atmosféra je víc než uvolněná a biskup informuje papeže o situaci původního obyvatelstva v Amazonii: devadesát procent křesťanských obcí jeho diecéze nemůže v neděli pravidelně slavit eucharistii, sedmdesát procent tak může dokonce činit jen třikrát do roka, protože prostě nejsou kněží. Poté Kräutler vypráví Františkovi o vysvěcení jedné kaple v odlehlé farnosti, kam sám jako biskup odcestoval. Když se otevřely dveře malého kostelíka, ocitl se Kräutler v šoku, protože tu chyběl oltář. Okamžitě upozornil na to, že slavnost eucharistie přece stojí v centru víry i katolického života v obci; na to mu představená obce odpověděla, že to ví samozřejmě taky. „Jenže my tu máme slavnost eucharistie dvakrát třikrát do roka … takže žádný oltář nepotřebujeme.“ Pro těch několik případů se může dát dovnitř stůl.      Biskup a papež se shodnou na tom, že „se tu něco rozpadá“, že v oblasti Amazonie dochází k „fatálnímu odvykání eucharistii“. Jednatřicet kněží se nemůže na území větším než Spolková republika Německo starat o osm set křesťanských obcí. František a biskup zvažovali možnosti řešení. Kräutler připomíná návrh jihoafrického biskupa Fritze Lobingera, aby byly obce bez kněze v budoucnu vedeny kolektivně jakýmisi teams of elders, variantou rady starších, a tyto muže a ženy „pak rovněž vysvětit na kněze, aby mohli spolu se svou obcí také slavit eucharistii.“ Řeč přijde i na téma viri probati – tedy ženaté muže, kteří se osvědčili v manželství i povolání a kteří by měli být vysvěceni na kněze. Audience končí slavnou papežovou větou, aby mu biskupské konference připravily „odvážné“ návrhy.      Soukromá audience v této atmosféře a otevřený rozhovor o nedostatku kněží, celibátu a svěcení ženatých kněží a vdaných žen by za předchůdců papeže Františka byly sotva možné. Celibát byl považován za „zářící drahokam“ v koruně církve, jenž principiálně nesměl být zpochybňován. Dobří katolíci se o něm nebavili. V debatě mezi pastýři a nejvyšším pastýřem beztoho nebyl tématem. Kdo se odvážil byť jen promluvit o povinnosti kněžského celibátu, tomu bylo rychle upřeno právo na pravověrnost. To bylo téma pro kritické teology, pro „neoficiální církev“, pro kněze-odpadlíky, kteří se vzdali svého úřadu kvůli ženě, pro ženy kněží, pro děti kněží a v neposlední řadě pro romány a filmy.      Intimní vhledy do sexuálního života andělů v sutaně a s kolárkem jsou zárukou řvavých titulků nejen bulvárního tisku. Filmy a filmové série o kněžích, kteří se musejí rozhodnout mezi láskou k nějaké ženě a láskou k Bohu, se stávají výnosnými trháky. Katolická církev by tento problém ráda zamlčela, faktem ale je, že svůj úřad kvůli nutnosti dodržovat celibát opustilo mnoho tisíc kněží po celém světě. Pokořujícímu procesu zbavení kněžských povinností a převedení do laického stavu se přitom podrobí jen minimum z nich. Jenom tímto procesem, probíhajícím na úrovni diecéze a vedeném římskou Kongregací pro bohoslužbu a řád svátostí, jež nakonec předkládá papeži své doporučení oficiálního rozhodnutí, lze konstatovat neplatnost svěcení a kněz může být navrácen do laického stavu. Teprve poté je knězi – již coby laikovi – dovoleno uzavřít platný církevní sňatek.      Odhaduje se, že se od šedesátých let vzdalo na celém světě svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent kněží. Jenom v Německu by to bylo, vycházíme-li z celkového počtu okolo 14 000 duchovních, několik tisíc. Oficiální čísla nejsou, což je příznačné, k dispozici. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, kněžské semináře doslova vymírají, řada diecézí nemá proto mnoho let vlastní kněžské svěcení. Studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Pastorační situace se mezitím drasticky zhoršila, stále více farností už nemá vlastního faráře. Těch několik málo zbývajících duchovních si stále častěji připadá jako „pastorační velkopodnikatelé, cestující se svátostmi a držitelé celibátu“. Místo aby přemýšleli o podmínkách přístupu k úřadu, hledají biskupové spásu ve stále větších duchovních jednotkách, pastoračních prostorech a katolických spolcích – nebo v kněžích z Indie, Polska a Afriky, kteří přicházejí z naprosto odlišného kulturního okruhu a jen zřídka dostatečně ovládají němčinu.      Jinak tomu bylo ještě na druhém vatikánském koncilu, který probíhal v letech 1962 až 1965. Tehdy se biskupové, minimálně během neveřejných diskusí v příslušných komisích, zeširoka dohadovali o spojení celibátu s kněžským úřadem a uvažovali o flexibilnějším pojímání závazku celibátu. Když však poté chtěli pojednávat o celibátu na koncilním plénu samotném, zasáhl papež Pavel VI. a dal zřetelně najevo, že pokládá za nevhodné mluvit o něm veřejně. Tímto krokem papež znemožnil biskupům shromážděným na koncilu, aby o tématu rozhodovali, a toto rozhodnutí strhl na sebe. Rok a půl po konci koncilu prohlásil papež, odvolávaje se na jemu náležející učitelský úřad, zcela lapidárně, „že stávající závazek celibátu musí být také i nyní spojen s kněžským úřadem“.      Němečtí biskupové se měli zcela držet tohoto předpisu. Typické je jejich chování během synody ve Würzburgu, která se konala jako „společná synoda biskupství Spolkové republiky Německo“ od roku 1971 do roku 1975 s cílem realizovat závěry druhého vatikánského koncilu. Poté, co došlo během katolického dne v Essenu roku 1968 k bouřlivým sporům mezi katolickými laiky a německými biskupy kvůli naléhavým a nezbytným reformám – šlo zejména o povolení antikoncepční pilulky, její regulaci a odstranění závazku celibátu –, chtěli biskupové na würzburské synodě dostat všechno znova pevně pod kontrolu.      Když synoda připravovala závěr týkající se pastorační služby v obci, objevil se nepřeklenutelný rozpor mezi většinou synody a německými biskupy. Laikové argumentovali tím, že se katolická církev v Německu nachází, pokud jde o pastoraci, v nouzové situaci, protože je příliš málo kněží a mnoho duchovních má „lidské problémy“ s celibátem. Požadovali proto svěcení viri probati. Německá biskupská konference nato povolila o zamýšleném závěru vůbec diskutovat jenom v „závislosti na tom, že bude otázka přístupu ženatých mužů ke kněžství“ prozatím pominuta. V závěrečném textu samém musela proto synoda vysvětlit, že na podkladě pokynu německých biskupů z 13. dubna nesmí „v této otázce přijmout žádné rozhodnutí“. Zcela obecně se tam proto mluvilo o přezkoumání nových přístupů ke kněžství a zazněla formulace: „Obecně se proto uznává, že si výjimečné a nouzové pastorační situace mohou žádat svěcení mužů, kteří se osvědčili v manželství a povolání.“      A tak němečtí biskupové úspěšně nasadili náhubek, předepsaný Pavlem VI., také laikům. Ani na velkých sebeprezentacích německého laického katolicismu, na katolických dnech, se už po würzburské synodě téma prakticky neobjevilo. Pokud vůbec přišlo na přetřes, pak spíše během „katolického dne zespoda“.      Jenže celibát nebyl tématem pouze v Německu. Na skoro všech národních synodách po druhém vatikánském koncilu bylo slyšet hlasy požadující svěcení ženatých mužů na kněze, od Jižní Ameriky přes Švýcarsko a Rakousko až po Nizozemsko. Na rozdíl od Německa se nizozemští kardinálové důrazně vyslovili pro to, aby byli „ženatí muži připuštěni ke kněžskému úřadu a kněží, kteří byli vyloučeni kvůli sňatku, byli znova navráceni svému úřadu“. Řím reagoval ostře, nizozemské biskupy usadil, krok za krokem vyměnil celý episkopát země a nahradil ho zastánci celibátu. Strategie Říma nakonec vyšla.      Převažující většina biskupů se totiž v následujících desetiletích držela kurií předepsané linie, jak dokládá množství pastýřských listů, prohlášení a rozhovorů. Podpory se jim dostávalo především od Jana Pavla II., jenž opakovaně podtrhoval, že církev bude trvat na „drahokamu“ celibátu, a všechny námitky proti svobodnému stavu kněží odmítal jednoduše s argumentem, že jsou „cizí evangeliu, tradici i učení církve“. Objevily se jen osamocené výjimky jako např. rottenburský biskup Georg Moser, jenž připustil vótum své diecézní synody z let 1985/86, v němž byl vznesen požadavek k Německé biskupské konferenci, „aby znova promyslela kněžské svěcení mužů osvědčivších se v manželství a povolání a podnikla nezbytné kroky“.      Padesát let bylo téma zrušení příkazu celibátu a alternativních přístupů ke kněžství přinejmenším pro hierarchii katolické církve tabu. Podíváme-li se přece jen na několik náhodně zvolených vyjádření vrchních katolických pastýřů z října 2018, jako bychom se ocitli v alternativním filmu: kardinál státní sekretář Pietro Parolin, druhý muž ve Vatikánu, vysvětluje v rozhovoru z 2. října 2018, že „celibát kněží … lze docela dobře zpochybnit“. Parolin zdůraznil, že církevní učení není monolit, nýbrž „živoucí organismus, který roste a vyvíjí se“. Už v roce 2013 potvrdil, že celibát nepředstavuje „žádné dogma“, nýbrž „tradici církve“, pročež je diskuse o něm veskrze možná. Předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx žádal 5. října 2018 v Římě u příležitosti zahájení magisterského studijního programu Safeguarding of Minors, aby se o celibátu vedla otevřená debata. Arcibiskup mnichovský a freisinský uvedl skandál se zneužíváním jako příčinu toho, že se církev musí v poctivé diskusi postavit mnoha otázkám, k nimž patří „zneužívání moci a klerikalismus, sexualita a sexuální morálka, celibát i výchova kněží“. Arcibiskup bamberský Ludwig Schick uvedl 8. října 2018, že je možné uvažovat o dispenzi od celibátu; osvědčení muži by mohli být tímto způsobem zbaveni překážky manželství, jež stojí v cestě svěcení. A dokonce apoštolský nuncius v Německu, arcibiskup Nikola Eterović, prohlásil v jednom interview pro Herder Korrespondenz: „Celibát není tabu.“ On osobně je sice proti odstranění celibátu, ale „v této otázce“ neexistuje „žádné jednoznačné řešení. Musíme prostě diskutovat o tom, co je pro církev nejlepší.“      Pokud jde o důvody, proč by se tak najednou mělo diskutovat o tomto tématu, můžeme na základě vyjádření kardinálů a biskupů uvést konkrétně především tři motivy: nutnost vyrovnat se se skandály vyvolanými sexuálním zneužíváním, potřebu odstranit prudce narůstající nedostatek kněží a zmírnit systémovou a strukturální krizi katolické církve.      Výzvy papeže Františka k odvážným návrhům se chopili alespoň latinskoameričtí biskupové z oblasti Amazonie. V Římě půjde na podzim roku 2019 na biskupské synodě s názvem „Amazonie – nové cesty pro církev a komplexní ekologii“ rovněž o katastrofální nedostatek kněží na severu Brazílie. Biskupové by měli navrhnout kněžské svěcení minimálně ženatých mužů. Bude-li se debatovat také o připuštění žen k církevním úřadům, není zřejmé.      Tabu padlo. V katolické církvi se má opět otevřeně a bez předsudků debatovat o svobodném stavu kněží i o odstranění závazku celibátu – a sice v celé církvi počínaje papežem přes kardinály, biskupy, teoložky i teology až po věřící. V tomto smyslu je třeba následujícím tezím z církevních dějin rozumět jako příspěvku vyzývajícímu k poctivé diskusi ve smyslu „platonsko-aristotelské a scholastické praxe argumentace“, podle níž „je nějaké mínění označeno jako ‚teze‘ pouze tehdy, je-li zastáváno někým, kdo je připraven je racionálně obhájit“.   Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. jako příklad uveďme knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vyšly knihy Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic a Konkláve. Tajemství papežské volby.   Z německého originálu Zölibat. 16 Thesen, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck. v Mnichově roku 2019, přeložila Daniela Petříčková, 200 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}