Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-04-21 17:00:00

Proč si nerozumíme, i když mluvíme stejným jazykem

Čas načtení: 2025-01-13 09:00:00

Akademická sobota a zabitá neděle

Foto: Pavel Veleman“…mluvíme a mluvíme a mluvíme, a oni nerozumí, co říkáme, a oni mluví a mluví a mluví, a my z toho ničemu nerozumíme, nechceme ničemu rozumět, říkal jsem si….” (Thomas Bernard, Mýcení, str. 149, 1984) Proč to Pavle, pořád děláš? Není Ti směšné se dohadovat s nejlépe hodnocenými akademiky, zabývající se chudobou - Danielem Prokopem nebo Lucií Trlifajovou? Všichni jim děkuji ze sociální oblasti a zase ty na nich hledáš mouchy… Oni tě přece vždy argumentačně utlučou na svém San Siro a ty je na své hřišťátko nikdy nedostaneš - na ten tvůj legrační, zaštěnicovaný plácek, kde pořád řešíš klienty, praxi, instituce, úřady, morálku, neústupnost, radikalizaci… Copak to nevidíš?

Čas načtení: 2026-04-19 09:52:35

Násilí nevyřeší naše chyby podle Kouby

Proč si nerozumíme i když mluvíme stejným jazykem? Je to starý problém který se často řeší násilím, někdy dokonce i válkou nebo vraždou. Neustále přicházejí obchodníci s teoriemi co slibují zázraky ale zapomínají svoje sliby splnit v; náboženství, politice, podnikání, obchodě, vědě, psychice, umění, školství atd. Je fascinující (a zároveň tragické), že jazyk, který měl… Číst dále »Násilí nevyřeší naše chyby podle Kouby

Čas načtení: 2026-04-21 17:00:00

Proč si nerozumíme, i když mluvíme stejným jazykem

Čas načtení: 2025-05-24 07:45:32

Tajemné černé díry: Zatím jim úplně nerozumíme, ale podněcují naši fantazii

Černé díry i v současné době patří k největším záhadám vesmíru. Jsou neviditelné, nepředvídatelné a hrají zásadní roli pro naše chápání reality. A i když od jejich objevení uteklo už několik let a věda pokročila, stále zůstávají tajemstvím, které dráždí nejen naši zvědavost, ale i fantazii. The post Tajemné černé díry: Zatím jim úplně nerozumíme, ale podněcují naši fantazii first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-09-29 09:33:39

Mess-Ikonta 524/2 vs Canon EOS R50

Pravda, láska, svoboda, rovnost, štěstí atd. prochází procesem přizpůsobení realitě a tak vypadá a funguje logicky jinak než v minulosti, jenom to co je mrtvé a tím dokonalé se už nemění podle nové situace. když se díváme na staré černobílé němé filmy tak jim nerozumíme a stejně tak nerozumíme knihám co jsou staré více než… Číst dále »Mess-Ikonta 524/2 vs Canon EOS R50

Čas načtení: 2026-01-27 02:00:03

Ideologie jsou jako knihy, které chválíme ale kterým nerozumíme

Dlouho zde byl kult svatého člověka, který nám byl morálním vzorem a my jsme tento svatý vzor pokorně kopírovali mnoho století jako pitomé ovce. Každý člověk na světě byl a bude hříšným neznabohem, vše je zde založeno mnoho tisíciletí na vymývání mozků pomocí propagandy a cenzury! Všechny politické a ekonomické ideologie se ukázali jako pitomost, protože… Číst dále »Ideologie jsou jako knihy, které chválíme ale kterým nerozumíme

Čas načtení: 2026-02-24 04:00:39

Mess-Ikonta 524/2 vs Canon EOS R50

Pravda, láska, svoboda, rovnost, štěstí atd. prochází procesem přizpůsobení realitě a tak vypadá a funguje logicky jinak než v minulosti, jenom to co je mrtvé a tím dokonalé se už nemění podle nové situace. když se díváme na staré černobílé němé filmy tak jim nerozumíme a stejně tak nerozumíme knihám co jsou staré více než… Číst dále »Mess-Ikonta 524/2 vs Canon EOS R50

Čas načtení: 2026-01-27 02:00:03

Ideologie jsou jako knihy, které chválíme ale kterým nerozumíme

Dlouho zde byl kult svatého člověka, který nám byl morálním vzorem a my jsme tento svatý vzor pokorně kopírovali mnoho století jako pitomé ovce. Každý člověk na světě byl a bude hříšným neznabohem, vše je zde založeno mnoho tisíciletí na vymývání mozků pomocí propagandy a cenzury! Všechny politické a ekonomické ideologie se ukázali jako pitomost, protože… Číst dále »Ideologie jsou jako knihy, které chválíme ale kterým nerozumíme

Čas načtení: 2023-12-23 18:17:12

Kvantové počítače

Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo. Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený. Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité. Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula. Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují. Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné. Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu.  Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.  Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních. Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač. Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů. Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí. Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty. Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti. Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody. Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích. A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů? Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem. Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek. A co retro country Česko? Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny). Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám… Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí.  Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety). Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech. Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec. Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic. Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi. Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění.

Čas načtení: 2022-07-24 17:01:48

Kapusta a želva? Přinášíme 10 slov, kterým Slováci nerozumí

Klokan je kengura a velboud ťava. Která další slova způsobují nedoruzumění mezi Čechy a Slováky? Podívejte se na 10 slov, kterým nerozumí Slováci, a 5 slov, kterým nerozumíme my. V případě češtiny a slovenštiny snad ani nelze mluvit o jazykové bariéře. Nalezneme spíše jen malé množství jednotlivých slov a slovních spojení, kterým příslušníci jak jedné...

Čas načtení: 2021-09-05 00:00:00

Zlato mělo svůj význam nejen v minulosti, ale i nyní

Zájem o investování do zlata rozhodně není pouhá nostalgie. I dnes je efektivním nástrojem, jak ochránit své peníze před ztrátou své hodnoty, tedy před inflací. A ve srovnání s jinými investicemi je též ve výhodě. Investiční zlato Problémem mnoha investic dneška je, že jim vlastně vůbec nerozumíme ...

Čas načtení: 2020-12-16 12:35:20

John le Carré a zlatý věk špionážních románů

John le Carré byl velmistr špionážního románu a bohužel si myslím, že další takoví mistři už nebudou. Ne proto, že by kreativita lidstva upadala, ale proto, že kulisy světa se změnily. Celý ten žánr měl nejlepší podmínky k rozkvětu jen zhruba po jednu generaci, asi tak v období let 1950–1985. Z „velké čtyřky“ Britů, kteří psali o prostředí výzvědných služeb, už nyní zbývá jenom Frederick Forsyth. Za světových válek, které tomuto období předcházely, bylo přirozené psát spíše o vojácích v akci než o špionech v zákulisí. Také ten „džentlmenský“ rozměr celé věci byl v brutalitě krvavé války poněkud utlumen a chycené špehy čekal krátký a neradostný konec. Ani s výměnou za své kolegy polapené druhou stranou nemohli moc počítat, protože válčící státy se snažily potlačit vyzvědačskou aktivitu všemi prostředky, včetně odstrašujících poprav. Měla totiž až příliš konkrétní cenu v mladých životech, potopených lodích a tak dále. Studená válka, kdy se v samotné Evropě neválčilo a konflikt obou bloků se odehrával spíš na myšlenkové a diplomatické úrovni, byla pro romány Fredericka Forsytha, Johna le Carrého nebo Grahama Greena daleko lepším prostředím. I technika byla v té době přesně na té správné úrovni rozvoje. Čtenáře už bylo možno omráčit popisy fotografií ze špionážních družic, nasazením miniaturních kamer a mikrofonů, mikroteček a dalšího vybavení, ale zároveň ještě to sledování a fízlování nebylo tak všudypřítomné a plošné, aby zabraňovalo jejich hrdinům v každodenní činnosti. Dnes, v době kamerových systémů pokrývajících celá města, biometrických pasů, snadné analýzy DNA a databází sdílených mezi státy je daleko těžší někam nasadit člověka s, ehm, proměnlivou identitou, natož aby se nenápadně sešel s nějakým zrádným plukovníkem či členem politbyra v kavárně. Všichni za sebou neustále vytváříme digitální a zpětně prohledatelné stopy, včetně špionů. A tímhle směrem se také přesunulo sbírání tajných informací – infiltrace databázových systémů, hackování, všechno prováděno na dálku a v relativním bezpečí. Svým způsobem je to taky dobrodružství, ale popsat to čtivou formou laikům, to možná ani nepůjde. Nevím, zda se kdy dočkáme žánru jménem „hackerský román“ a jestli to budou bestsellery. Spíš asi ne. Hackeři moc lidským jazykem nevládnou, na rozdíl od ex-špionů, jako byli právě Forsyth a Carré. Ještě mě napadá jeden atribut, ve kterém se svět od časů studené války změnil. Už nerozumíme svým protivníkům. Východ a Západ, které zápasily o dominanci ve zlaté době špionážních románů, byly dvě větve rostoucí z jednoho civilizačního kmene. Oficiální doktrínou sovětského bloku byl marxismus-leninismus. A to byla naprosto evropská politická filozofie, zplozená tímtéž 19. stoletím jako její konkurenti. Lze se o tom přesvědčit i experimentálně. Vezměte nějakou tu vyřazenou rudou učebnici z VUML a čtěte. Místy se zasmějete, místy protočíte panenky, místy budete zívat nudou a místy budete mít chuť bušit pěstí do stolu (případně, jste-li upír, do víka své rakve). Ale vesměs budete chápat, o čem je ve kterém odstavci řeč, protože to psali lidi formovaní tímtéž kulturním okruhem. Po jedenáctém září 2001 se na čelní příčku žebříčku nebezpečí vyšvihl násilný džihád a někteří autoři tomu přizpůsobili svoji tvorbu. Frederick Forsyth napsal Afghánce, velice dobře řemeslně odvedené dílo, ale stejně tam proti jeho starším knihám něco schází: Hlubší pochopení těch vousáčů a toho, co je žene na smrt. Islám už je nám hodně cizí, je to jiný civilizační kmen, a neprojevuje se to jen v rituálech, ale i v jeho samotném myšlenkovém základě. Zase můžeme udělat praktický experiment. Islámský stát svého času vydával časopis Dabiq, psaný vzornou angličtinou a zpracovaný na profesionální grafické úrovni. Tady máte vzorek (Dabiq se těžko shání, protože různí poskytovatelé cloudových služeb jej mazali, jak jen mohli.) Když se do něj zanoříte, zjistíte, že nevíte, která bije. I když je to psáno anglicky, všude máte odvolávky na (pro nás) obskurní islámskou teologii a dost často vůbec není patrné – nám nevěřícím – co chtěl autor sdělit a kam svým výkladem míří. Toto se nebudu ani snažit překládat: „The effects of this ‘aqidah – which at first saw no difference between making takfir of a faction collectively and making takfir of its individual members – have become apparent on a practical level in the politics of war. And it’s not, as some heedless individuals think, that the organization’s policy is purely a military strategy. Rather, the reality is that they refrain from killing those whom they fear may be from the Muslims, whether soldiers of taghut or Rafidi Majus!“ Očividně je to nějaký důležitý argument o principech vedení války a o tom, kdo je pravý muslim a kdo ne (takfir), ale je nám to cizí, cizí, cizí. Jedna moje velice chytrá a šikovná kolegyně z Echa 24, která se mj. naučila slušně maďarsky a ani jí to netrvalo moc dlouho, zkoušela také číst Dabiq a porozumět mu. Pohořela zcela stejně jako já; toto by klidně mohlo být vysílání odněkud z Neptunu. No jo, ale když je druhá strana natolik nepochopitelná, těžko pak psát nějakou kvalitní literaturu o konfliktu s ní! Nevžije se do ní ani spisovatel, ani čtenář. Pak nutně musíte sáhnout k různým šablonovitým představám, a to ve špionážním žánru nikdy moc dobře nefunguje. Ten je o souboji lidských mozků, ne o stereotypních figurách. Ale to nevadí. Jako lidé a vlastně i celé civilizace, i literární žánry mají svůj životní cyklus. Můžeme být vděčni za všechno, co vzniklo. Za všechny ty příležitosti napjatě čekat na okamžik, kdy Šakal stiskne spoušť zabijácké pušky a kdy Richard Smiley konečně odhalí jméno nepřátelského „krtka“ ve své domovské organizaci. Knihy umírají jedině nezájmem čtenářů. A to znamená, že Forsythova či Carréova díla čeká ještě hodně dlouhý život. Budete-li mít několik hodin času – a vzhledem k téhle psí době se bohužel dá čekat, že ano – můžete je strávit třeba u několikadílného dramatu Tinker, Tailor, Soldier, Spy, natočeného na motivy stejnojmenné knihy Johna le Carrého. Bohužel jsem na YouTube našel jen anglickou verzi bez titulků, ale počeštěná podoba se pod jménem Jeden musí z kola ven dá najít na různých sdílecích serverech, třeba na Uloz.to. Mistrovská knižní díla mívají ten problém, že z nich při zfilmování často zbyde jen nepříliš vábná kostra, kterou pak režisér, aby to nějak napravil, ověší různými cingrlátky. V případě tohoto filmu se tak naštěstí nestalo a výsledek je minimálně stejně dobrý jako kniha sama. Pokud jste jej ještě neviděli – a knihu také nečetli – trochu vám ten zážitek závidím.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-14 13:01:31

Nová kniha kanadského Malcolma Gladwella dokazuje, že náš úsudek je často mizerný a jeho důsledky mohou být fatální

„Básníci umírají mladí. To není jen fráze. Průměrná délka života u básníků značně zaostává za délkou dožití dramatiků, romanopisců i autorů naučné literatury. Mají vyšší četnost ‚emočních poruch‘ než herci, hudebníci, skladatelé a spisovatelé. Kromě toho mají ze všech povolání nejvyšší míru sebevražd – oproti běžné populaci více než pětinásobnou,“ píše kanadský spisovatel a novinář Malcolm Gladwell ve své nejnovější knize Proč si nerozumíme. Co bychom měli vědět o lidech, které neznáme. Jako příklad básnického génia odsouzeného k záhubě uvádí Sylvii Plathovou. Analyzuje důvod její sebevraždy a dokládá, jak to bylo se sebevraždami svítiplynem obecně. V další kapitole se mj. zamýšlí, proč lidé skáčou z mostu přes Golden Gate. Na řadě dalších příkladů vysvětluje, že mnozí lidé se našim měřítkům vymykají a svým nepochopením můžeme jim i sobě přivodit mnoho nepříjemností a bezpráví. Současně radí, jak situaci předejít. Při rutinní dopravní kontrole provedené po spáchání banálního přestupku byla na texaské silnici zadržena mladá žena jménem Sandra Blandová. Právě přijela z Chicaga a chtěla začít nový život. O pár dní později spáchala ve vazbě sebevraždu. Co se tehdy mezi ní a zasahujícím policistou stalo? Dalo se tomu předejít? Podle Malcolma Gladwella rozhodně dalo. Případ Sandry Blandové je zářnou ukázkou toho, jak nesnadné je porozumět lidem, jež neznáme, a jak tragické důsledky případné nepochopení může mít. Na pečlivém rozboru několika skutečných událostí autor dokládá, v čem je způsob, jakým se snažíme posoudit záměry a povahu cizích lidí, chybný. Pokud totiž chyby, jež činíme, poznáme, můžeme se jich napříště vyvarovat. Kromě objasnění případu Sandry Bandové dojde i na vysvětlení, proč Neville Chamberlain nedokázal prohlédnout úmysly Adolfa Hitlera, v čem je složitý případ odsouzeného pedofila Jerryho Sanduskyho, proč seděla Amanda Knoxová několik let ve vězení za vraždu, přestože proti ní neexistovaly žádné spolehlivé důkazy, jak souvisí četnost sebevražd s dostupností konkrétních sebevražedných prostředků nebo v čem spočívá systémové selhání při výcviku amerických policistů.   Ukázka z knihy:  Kapitola 10. Sylvia Plathová 1.      Na podzim roku 1962 odešla americká básnířka Sylvia Plathová ze svého domku na anglickém venkově a zamířila do Londýna. Potřebovala začít znovu. Její manžel Ted Hughes ji opustil kvůli jiné ženě a nechal ji samotnou s jejich dvěma malými dětmi. Našla si byt v londýnské čtvrti Primrose Hill, v nejvyšších dvou patrech řadového domu. „Píšu z Londýna. Jsem tak šťastná, že ani nemohu mluvit,“ sdělila své matce. „A hádej co. Je to dům irského básníka W. B. Yeatse. Nad dveřmi je modrá pamětní deska, která oznamuje, že tady žil!“      V Primrose Hill psala brzy ráno, zatímco děti ještě spaly. Byla mimořádně produktivní. V prosinci dokončila básnickou sbírku a vydavatel jí řekl, že by mohla vyhrát Pulitzerovu cenu. Byla na cestě stát se jedním z nejuznávanějších mladých básníků světa – a její reputace by bývala v následujících letech jen rostla.      Jenže koncem prosince se na Anglii snesla hrozná zima. Byla to jedna z nejtřeskutějších zim za posledních 300 let. Bez přestání padal sníh. Lidé bruslili na Temži. Zamrzlo vodovodní potrubí. Vypadával proud a stávkovalo se. Plathová se celý život potýkala s depresemi a temnota se vrátila. Na Štědrý den ji přišel navštívit přítel a literární kritik Alfred Alvarez. „Vypadala jinak,“ vzpomíná ve své knize The Savage God (Krutý Bůh):      Vlasy, jež obvykle nosila pevně svázané v učitelském drdolu, měla rozpuštěné. Klesaly jí k pasu jako plachta, což jejímu bledému obličeji a vyzáblé postavě dodávalo podivně sklíčený a zadumaný vzhled. Připomínala kněžku, vyprázdněnou rituály vlastního kultu. Když přede mnou procházela po chodbě… její vlasy silně zapáchaly, jako zvířecí srst.      Byt byl strohý a chladný, zařízený jen minimálně, pro děti zde nebyla skoro žádná vánoční výzdoba. „Pro nešťastné lidi,“ napsal Alvarez, „je vánoční období vždycky nepříjemné: příšerné falešné veselí, jež se na člověka hrne ze všech stran, a neustálé řeči o laskavosti, míru a rodinném štěstí mají za následek, že se samota a deprese stávají takřka nesnesitelnými. Nikdy jsem ji neviděl tak napjatou.“      Oba měli po sklence vína a ona mu jako obvykle přečetla své nejnovější básně. Byly temné. Přišel nový rok a počasí se ještě zhoršilo. Plathová měla spory s bývalým manželem. Vyhodila ženu, která jí vypomáhala s domácností. Sbalila děti a odešla do domu Jillian a Gerryho Beckerových, kteří bydleli nedaleko. „Cítím se hrozně,“ řekla. Vzala si antidepresiva, usnula a vzbudila se s pláčem. To bylo ve čtvrtek. V pátek napsala bývalému manželovi vzkaz, který Hughes později nazval „dopisem na rozloučenou“. V neděli trvala na tom, aby ji Gerry Becker i s dětmi odvezl zpátky do jejich bytu. K večeru od nich odešel poté, co uložila děti do postele. Někdy během následujících pár hodin nechala Plathová dětem v pokoji vodu a jídlo a v ložnici jim otevřela okno. Napsala na papír jméno a telefonní číslo svého lékaře a dala jej do kočárku v chodbě. Pak si vzala ručníky, utěrky a lepicí pásku a utěsnila dveře do kuchyně. Pustila na kuchyňském sporáku plyn, strčila hlavu do trouby a vzala si život. 2.      Básníci umírají mladí. To není jen fráze. Průměrná délka života u básníků značně zaostává za délkou dožití dramatiků, romanopisců i autorů naučné literatury. Mají vyšší četnost „emočních poruch“ než herci, hudebníci, skladatelé a spisovatelé. Kromě toho mají ze všech povolání nejvyšší míru sebevražd – oproti běžné populaci více než pětinásobnou. Zdá se, že psaní poezie přitahuje raněné lidi nebo otevírá nové rány. A málokdo ztělesňuje obraz génia odsouzeného k záhubě tak dokonale jako Sylvia Plathová.      Plathová byla posedlá sebevraždou. Psala o ní, přemýšlela o ní. „Mluvila o sebevraždě stejným tónem, jakým hovořila o jakékoli jiné riskantní, náročné činnosti: naléhavě, dokonce zuřivě, nicméně zcela bez sebelítosti,“ napsal Alvarez. „Zdálo se, že na smrt pohlíží jako na fyzickou výzvu, kterou jako řadu jiných překonala. Ta zkušenost se ve své podstatě velice podobala… sjetí nebezpečného zasněženého svahu, aniž by člověk uměl pořádně lyžovat.“      Plathová naplňovala všechna kritéria zvýšeného rizika spáchání sebevraždy. Dřív už se o ni pokusila. Léčila se na psychiatrii. Byla Američanka žijící v cizí kultuře – odloučená od rodiny a přátel. Pocházela z rozvrácené rodiny. Právě ji opustil muž, kterého zbožňovala.      Tu noc, kdy zemřela, nechala Plathová u Beckerových kabát a klíče. Ve své knize o Plathové (každý, kdo ji byť jen okrajově znal, o ní napsal alespoň jednu knihu) to Jillian Beckerová interpretuje jako důkaz, že její rozhodnutí bylo definitivní:      Předpokládala, že jí Gerry nebo já v noci kabát a klíče doneseme? Ne. Nečekala, že ji na poslední chvíli zachráníme před smrtí, kterou si přivodila,a ani to nechtěla.      Koronerova zpráva uvádí, že Plathová vsunula hlavu do trouby tak daleko, jak to jen šlo, jako by byla rozhodnutá dovést svůj pokus do úspěšného konce. Beckerová pokračuje:      Ucpala skuliny pode dveřmi na podestu a do obývacího pokoje, plynové kohoutky otočila na maximum, pečlivě složila utěrku, umístila ji na dno trouby a položila na ni tvář.      Lze vůbec o jejích úmyslech pochybovat? Podívejte se, co napsala pár dní před tím, než si vzala život. Teď je ta žena dokonalá. Její mrtvé tělo má úsměv naplnění… její bosé nohy jako by říkaly: až sem jsme došly, máme to za sebou.      Když se podíváme na básně Sylvie Plathové a na její minulost a letmo nahlédneme do jejího nitra, myslíme si, že jí rozumíme. Je tu ovšem něco, na co zapomínáme – třetí chyba, kterou v souvislosti s neznámými lidmi děláme.   Malcolm Gladwell (* 1963) se narodil v Anglii, ale vyrůstal v Kanadě. Po studiu historie na University of Toronto pracoval téměř deset let jako reportér ve Washington Post, kde se zabýval různými tématy – obchodem, sociologií, psychologií, novými technologiemi či psychologií spotřebitele. Od roku 1996 byl kmenovým autorem časopisu The New Yorker. V roce 1999 získal National Magazine Award a v roce 2005 byl zařazen do seznamu 100 nejvlivnějších lidí světa, který každoročně zveřejňuje časopis Time. Česky vyšly jeho knihy Bod zlomu (2006), Mžik (2007), Mimo řadu (2009), David a Goliáš (2014) a Co viděl pes a jiná dobrodružství (2014).   Z anglického originálu Talking to Strangers. What We Should Know about the People We Don’t Know přeložil Pavel Pecháček, 328 stran + 40 ilustrací, vydalo nakladatelství Dokořán roku 2020 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-19 22:34:52

Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády (z archivu LtN)

Osobnost a knihy Marka Orko Váchy, to je svět, kde se běžně kladené a přijímané protiklady ukazují jako zdánlivé. Je křesťanským knězem a zároveň evolučním biologem. Jeho knihy zahrnují niterný prožitek člověka, který chce svět zakoušet jako nevyslovitelné tajemství, i přísnou argumentaci exaktního vědce. (Text, který původně vyšel v Literárních novinách 36/2011, zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu LtN. Vracíme se jím k článkům, které mají co říci, i když jsou staršího data.)   Vystudoval jste molekulární biologii a genetiku, jste katolický kněz. Čím se tyto oblasti mohou navzájem inspirovat? Nejsem si moc jistý, jak by víra mohla ovlivnit vědu, která má přísně specifikovaná pravidla a zajímá se o takový svět, který je měřitelný a vážitelný. Naopak věda může náboženský postoj člověka ovlivnit výrazně, konkrétně molekulární genetika nebo evoluční biologie, která říká, že stále vznikají nové druhy a že planeta je schopna jich generovat patrně nekonečné množství. Právě toto vnímám jako jiskru čehosi božského a jako inspiraci pro filozofii či víru. Svět je jeden a pravda vědy a pravda víry nejdou proti sobě. Rozpor mezi nimi je pouze zdánlivý a přinesl jej až komunistický režim. Světová veřejnost – církevní i světská – přijímá Darwinovu teorii řekněme 15 let po vydání Původu druhů. Věda, víra a umění jsou tři různé pohledy na svět, tři různé paprsky osvětlující tutéž skutečnost.   Nicméně na školách se učí, že kreacionismus a evolucionismus jsou dvě protichůdné teorie. Obecně tomu tak není, sám jsem dlouhá léta učil biologii na střední škole. Ten rozpor je dnes artikulován zejména v jižních státech USA, v tzv. Bible Belt, což jsou státy často baptistické a protestantské. Existuje řada vědců, kteří nepatří k té absolutní špičce, ale zato jsou publikačně velmi aktivní, a kteří říkají: „My jsme darwinisté, a proto ateisté.“ Nejznámější z této vrstvy biologů je Angličan Richard Dawkins, patří k nim i Ed Wilson, kterého si jinak velmi vážím a mám tu od něho několik fantastických knih, nebo autor Nahé opice Desmond Morris, psycholog Steven Pinker, filozof Daniel Dennett a další. A na druhé straně protestantští věřící typicky právě v oněch jižních státech USA říkají: „My jsme věřící, a proto darwinisté nejsme.“ Celý ten spor na mě působí dojmem, že se zde setkávají dvě náboženství a že si kreacionisti a evolucionisti v zásadě nemají moc co vyčítat. Obě strany chápou své přesvědčení velmi fundamentalisticky, mají své posvátné texty, ani jedna strana není přístupna diskusi, obě dvě se pokoušejí „evangelizovat“ veřejnost. Člověk v žádném případě nemůže souhlasit ani s jednou z těchto válčících stran.   Existují různé tendence obě teorie spojit – například Benjamin Kuras ve své knize Zakázané ovoce poznání přirovnává jednotlivé dny stvoření ke geologickým etapám. Jak se na podobný náhled díváte? Na to bych byl opatrný. Ano, nechybí názory, že v Genesis je evoluce naznačena. Ale při takovém výkladu bychom se brzy dostali do potíží. V Genesis v prvních třech dnech vznikají domény, a to oddělením – světla a tmy, vody nad klenbou a vody pod klenbou, vody a souše. Druhé tři dny se tyto domény zabydlují – už třetí den kupodivu existují zelené rostliny, teprve až čtvrtý den Slunce a Měsíc. Pátý den ptáci a ryby, šestý den vzniknou v jednom společném „balíčku“ zvířata a člověk. Vezměte si čtvrtý den, stvoření Slunce a Měsíce: z toho by vyplývalo, že Slunce není původcem světla, neboť to tu již bylo od prvního dne. Jsou stvořeny nečekaně pozdě a ani nemají jména, což lze zase chápat jako polemiku s Babylónií a jejími hvězdnými bohy. Rozdělovat šest dní na geologické epochy mi nepřipadá úplně ideální. Navíc evoluce není lineární přímka, její půdorys připomíná spíše rozvětvené křoví. Bylo by iluzorní hledat v Genesis pravdy přírodovědecké, Genesis spíše odpovídá na otázku, jak žít.   To je tedy způsob, jak mezi vírou a vědou, vírou a rozumem vykolíkovat pole? Z pohledu věřícího člověka je rozum dar Boží, tudíž používat ho je vcelku žádoucí a požehnané. Věda u nás na Západě dosáhla fantastických výsledků právě proto, že se rozhodla věnovat se výhradně oblasti měřitelného. Někdy v 17. století za Descarta a později Francise Bacona jsme se podívali z okna a řekli si: svět je nesmírně složitý, pestrý, vířivý – co kdybychom se podívali z okna přes brýle přírodních věd? Co kdyby nás od této chvíle začalo zajímat pouze měřitelno a vážitelno. Takže nás nebude zajímat krása východu slunce a estetická rovina skutečnosti, nebude nás zajímat duše ani Bůh, andělé ani peklo – neboť nic z toho nepohne rafičkou přístroje. To se ukázalo jako nesmírně užitečné. Co se týče víry, západní věda sama sobě naordinovala něco, čemu se říká metodologický agnosticismus, což znamená, že si uložila mlčení o fenoménech, jako je Bůh, peklo či lidská duše, a nehledá Boha ani pod mikroskopem, ani dalekohledem – tyto věci možná jsou, možná ne, ale materiálem vědy na to nelze přijít. V tomto ohledu je zajímavá myšlenka francouzského filozofa Lamartinea, který říká, že se Východu příliš nepodařilo odstřihnout rozum od světa mýtů a magična, zatímco Západu ano. Při vší úctě, dojde-li na lámání chleba, z malomocenství vás vyléčí spíš tvrdě materialistická západní věda nežli akupunktura. Stejně tak se vesmír chová spíš podle představ západních astronomů než jejich východních kolegů.   Podle katalánského teologa Xaviera Morlanse byl vědecký rozvoj usnadněn tam, kde společnost vyznávala monoteistická náboženství, na rozdíl od národů, kde má každá rostlinka svého boha. To zní pravděpodobně. Co se týče výzkumu rostlin a zvířat, někdy z něho běhá mráz po zádech. V 17. století Descartes zahrnul rostliny a zvířata mezi res extensa, chápal je jako biomechanismy – bête machine – a tak se k nim i přistupovalo: lidé lili zvířatům při pitvě za živa do žil vosk nebo olovo, aby zjistili, kam poteče. Jako když automechanik zkoumá motor. V naší lékařské etice, když jsme koncem 19. století smetli ze stolu lidskou duši, náhle vznikl i l’homme machine, člověk-stroj. Podobně říká Richard Dawkins, že jsme jen vehikly genů, mechanický stroj. V určité době do nás začnou odkapávat chemikálie, které způsobí, že se zamilujeme. A Steven Pinker dodá, že mozek je jen vlhký počítač, jehož jediným úkolem je namnožit geny, které ho vytvořily.   Evoluční teorie staví na tom, že život se vyvíjel postupně hromaděním nahodilých změn a jejich selekcí prostředím. Kde je v tomto prostoru náhody místo pro božskou kreativitu? Je důležité odlišit fakt evoluce a interpretaci evoluce, neboť evoluce je jev a např. Darwinova teorie je jedna z možných interpretací. Mimo jiné pro křesťana je velkou satisfakcí, že když před třiceti lety někdo polemizoval s Darwinem, tak byl tmář a papeženec, zatímco dnes se ukazuje, že v evoluci kromě přírodního výběru funguje i mnoho dalších mechanismů, o kterých se Darwinovi nemohlo ani snít. Dnešní dění je fascinující, např. epigenetika – ukazuje se, že pokud se organismus setkává ve svém prostředí s nějakým stálým tlakem, pak se tento tlak může někde u někoho projevit geneticky. Darwin předpokládá, že prostředí je jen selekční faktor, kde vyhrává ten, kdo má nejlepší oči, nejrychlejší nohy atd. Dneska se zdá, že prostředí hraje silnější roli, a pokud dlouhou dobu selektuje jedním směrem, pak se tyto změny patrně dokážou fixovat i geneticky. Darwin ani nemohl vědět, jak se dostávají do našich genomů geny horizontálním přenosem, tedy skrze viry nebo bakterie. Současná debata spočívá v tom, nakolik je Darwinova teorie univerzální a do jaké míry se zapojují i další hráči.   Stále ale zůstává otázka, kde v tomto prostoru, ve kterém panuje náhoda, můžete spatřit tvůrčí záměr. Jeden z důvodů, proč jsme tu, je přílet jednoho meteoritu na Yucatanský poloostrov před 65 miliony let. Co se dělo pak, se moc neví. Meteorit tam každopádně dopadl a byl spouštěcím mechanismem pro další události, jejichž důsledkem bylo podle jedné teorie vyhynutí dinosaurů, díky čemuž se savci dostávají do uprázdněných ekologických nik a ve třetihorách dochází k obrovské expanzi savců, včetně primátů a včetně člověka. Co může být na světě náhodnějšího než dopad meteoritu? Kdyby nedopadl, dnes tu my tři nesedíme. Takovýchto náhod je v evoluci člověka nepočitatelně. Dvě miliardy let zde byly bakterie, pak se stalo něco, čemu opět moc nerozumíme, a jedna bakterie sežrala druhou nebo na ní začala parazitovat a vznikly eukaryotické buňky, ze kterých vznikneme my. Proč ne dřív, proč ne později, proč vůbec? Nebyl důvod, aby k tomu došlo. Věřící člověk to interpretuje tak, že Bůh, který stojí mimo čas, působí i skrze tyto náhody.   V jedné knize říkáte, že evoluční biologie je krásná věda, která nám otevírá oči pro tajemno. Co tajemného nám třeba ukazuje? Třeba to, že stále vznikají nové druhy, planeta generuje nové vlny života, což mi filozoficky připadá famózní. Současných asi 10 až 30 miliónů druhů organismů je jedno promile všech druhů, které tu kdy byly. Steve J. Gould říká velmi hezky, že kdybychom si život na Zemi představili jako magnetofonovou pásku, vrátili ji na začátek a zkusili ji přehrát znova, tak život vykvete do úplně nových větví. Náš scénář byl jenom jeden z mnoha, které se mohly odehrát. Možná tu mohly být jen bakterie, dokud se Slunce neroztáhne a nespálí je. Otázka také je, jestli by život mohl existovat na bázi jiného atomu než uhlíku. Život se mohl vyvinout milióny různých cest. A další věc – zkuste si představit, že onen závoj vědomí, který člověk protrhl jako první, protrhne jednou ještě nějaký další druh. Ať už by to byl delfín nebo šimpanz nebo někdo jiný. Jsme opravdu tak strašně výluční? Vzali bychom takový druh do party? Proč by ne? Před pár lety byl v Indonésii objeven druh homo floresiensis, o němž nevíme nic moc přesného, ale v zásadě se má za to, že to byl jeden z post-homo-erectus, kterému se v nitru nepřístupných ostrovů podařilo přežít invazi moderních lidí. Jeho lebka, která byla nalezena, je stará 18 tisíc let – což je v podstatě včera. To znamená, že tu poměrně nedávno běhaly dva druhy lidí. Teď je otázka, co by se stalo, kdybychom onoho homo floresiensis našli živého. Strčíme ho do zoo mezi šimpanze a orangutany, nebo mu dáme občanku, volební právo a povinnou školní docházku? Tady biologie přistihla filozofii dosti nepřipravenou.   Nejen zde. V souvislosti s rozvojem genetiky a rozluštěním kódu DNA se dnes hovoří o možné ztrátě odpovědnosti člověka, který je zkrátka k lecčemu geneticky „předurčen“ či disponován. Ano, to je námět na knížku. Dnes už známe i soudní procesy, které byly změněny díky genové argumentaci. V Evropě padl průlomový rozsudek v roce 2009, kdy Maročan Abdelmalek Bayout nožem pobodal a zavraždil jiného muže. Obhajoba si nechala udělat genetický profil obviněného a argumentovala tím, že má několik mutací, včetně dnes slavné a dobře prozkoumané mutace v genu pro MAO-A, který souvisí se sklony k agresivnímu chování. Soud na tuto argumentaci slyšel a snížil vrahovi trest odnětí svobody o rok. Tento případ vyvolal obrovskou diskusi mezi genetiky a známý britský genetik Steve Jones přišel se zajímavým a zcela logickým argumentem: Dobře, pokud chceme kvůli mutacím snižovat lidem tresty, tak si prosím uvědomme, že i mezi námi existuje vysoké procento lidí, kteří mají jednu velmi škodlivou mutaci. S touto mutací máte 16krát vyšší pravděpodobnost, že skončíte v kriminále než lidé, kteří tuto mutaci nemají. Devět vražd z desíti mají na svědomí právě lidé s touto mutací. Ta mutace se jmenuje chromozom Y…!  Všichni muži by teď měli relevantně argumentovat: Měli byste mi snížit trest, protože jsem si nevybral svoje pohlaví, byl jsem sem vržen a nebyl jsem tázán. A protože mám chromozom Y, jsem agresivní, násilnický a soupeřivý. Podobně argumentovat by ale mohli vlastně všichni odsouzení, muži i ženy. Mohli by říct: Musíte mě osvobodit, jsem ve vězení za vraždu nebo krádež, ale ve svém genomu mám nepochybně nějakou mutaci, na kterou jste ještě nepřišli – vždyť genetika je ještě v plenkách – kdybych ji neměl, tak tady určitě nejsem.   Takže člověk jako genetický l’homme machine bez vůle, odpovědnosti a svobody rozhodování. S tím souvisí vznik něčeho, čemu Jonathan Sacks říká společenstvo obětí, kdy my dnes na jedné straně rozšiřujeme prostor svých svobod, kam až to jde, vyhlašujeme nová a nová práva na kde co, ovšem v případě, že se něco pokazí, to nikdy není naše vina. Amerika už zná soudní procesy, kdy se pozdní příchody do práce svalovaly na chronic lateness syndrome. My v České republice zase máme nemoc, které se říká prokrastinace, což je chorobné odkládání úkolů. Dříve se tomu říkalo lenost. Společnost obětí mi připadá jako hrozně zhoubná, protože je vždycky po ruce někdo, na koho můžeme svalit svou odpovědnost – prostředí, geny, výchova. Vliv genů a prostředí nelze vyloučit, navzdory jejich diktátu je tady ale něco, co snad můžeme nazvat svoboda.   Co se týče vaší knihy, často jsem se setkala s reakcemi, že je temná či depresivní. Není to tím, že od křesťanského autora, nota bene od kněze, se očekávají spíše „růžové“ pravdy, ujištění o Božím milosrdenství a lásce? Samozřejmě se to očekává. Otázka ale zní, jestli v životě máme dělat věci, které se od nás očekávají. Je pravda, že se to čeká, a já si nejsem úplně jistý, jestli mě čeká nějaká zářná církevní kariéra. Někdy mám dojem, že se v tomto státě církev chápe jako určitá politická strana, která cosi hlásá a od níž se žádá, aby všichni její členové hlásali to samé. Nejde ale přeci o to, abychom měli dresy nějakých týmů a kopali za ně. Jestli to tady všechno k něčemu má být, tak máme být především lidé, kteří se ptají, jak to s tím světem je, jaký je smysl věcí, je-li jaký. A kam nás to tázání dovede – zda k ateismu, agnosticismu nebo ke křesťanství – to je jen jeden z možných závěrů.   Tázání ale vyžaduje určité úsilí… Já myslím, že právě proto tolik lidí vstupuje do sekt a extremistických politických stran. Protože tam vám řeknou, jak to je, jaká je pravda a kdo je přítel a kdo nepřítel. Nabízí vám černobílé vidění světa. Ono je velice pohodlné pomodlit se tu svou dávku modliteb a jít v neděli do kostela s pevnou vírou, že jsem spasen. Je jednoduché uzavřít se do přesvědčení, že když budu splňovat určitá pravidla a dělat to a to, tak je všechno v pořádku a po smrti jdu do nebe… Ale co když to tak není?   V poslední době se hovoří o krizi kněžství. Téměř polovina farností v České republice není obsazena místním knězem. Čím je to způsobené? Současná krize kněžství souvisí s tím, že se mnoho mladých lidí ptá: pokud chci žít kontemplativní život, tak proč bych si ho neprožil v manželství. Druhý vatikánský koncil v 60. letech řekl, že smyslem manželství nejsou děti, ale že manželství usiluje o posvěcení partnera a děti jsou tedy až na dalším místě. Jinými slovy hluboký mystický kontemplativní život lze vést i na opačné straně klášterní zdi. A pokud chci jít opravdu „na dřeň“, jsou tady řeholní řády. Další věc je, že kněžskému povolání v současnosti chybí prestiž. Dříve mohlo být kněžství vnímáno jako určitý sociální katapult: člověk najednou získal prestižní povolání, lidé ho začali oslovovat „důstojný pane“ a finance se hrnuly. Dnes podepisujete poslušnost biskupovi v tom smyslu, že nevíte, jestli budete ve své farnosti ještě příští týden, máte to za 10 tisíc čistého a sociální prestiž na úrovni politiků a uklízeček. Kromě toho kněžství dosti tvořivě mixuje řekněme vojenskou poslušnost se zaměstnáním strážce majáku. Na jedné straně mám být poslušný biskupům, což je argumentováno prostřednictvím náboženské vertikály, na straně druhé ke svému kolegovi to nemám jako do vedlejší kanceláře, ale často i několik desítek kilometrů. Takže se kněží z lidského hlediska ocitají často osamělí.   Co je vlastně na kněžském životě nejtěžší? To je, myslím, velmi individuální. Pro mě osobně je to právě ona osamělost.   Kde tedy kněz čerpá oporu? To záleží na každém člověku. Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády. Když člověk žije úplně sám, má našlápnuto k tomu, aby se z něho stal po všech stránkách jezevec. Jednak co se týče aspektů každodenního života, za druhé se z člověka stává, co se týče víry, malinko neřízená střela. Jsem vděčný za to, že mám spoustu kamarádů, kteří mě neváhají říct velmi ostrá slova, pokud mají dojem, že někam ujíždím. Je neobyčejně zdravé mít někoho, kdo vám řekne: teď se chováš jako debil, protože to člověka udržuje v reálu. V manželství tento servis svému muži poskytuje 10krát až 12krát za den manželka, ale mně se může maximálně stát to, že za mnou někdo přijde a řekne mi, že jsem měl hezké kázání – protože když je špatné, lidi si to nechají pro sebe. Tak se může stát, že žiju v jakési bublině, iluzi o tom, jaký jsem chlapík. Člověku někdy chybí zrcadlo… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-10 17:53:03

Vzkaz Danielu Stachovi o konci světa

Sedím a vzpomínám, co vyprávěli moudří Mayové, ale také ostatní indiánští mudrci ze všech tří Amerik. Byli ze stovek a stovek kmenů pro nás z větší míry zcela neznámých, z dob dávných i ze současnosti. Byly jich tisíce, statisíce a stále jich jsou stovky a stovky. I když se každý z nich oblékal, či se dnes obléká zcela různě, každý se zdobí a maluje jinak, každý loví jinou zvěř a pěstuje jiné plodiny, každý mluví jinou řečí, každý si staví jiné obydlí, někteří žijí vysoko v studených horách, jiní v teplých džunglích, přesto všichni hovoří, cítí, myslí, vědí stále stejně to samé. Člověk, a zvlášť běloch je nenapravitelný tvor, který si neváží darů přírody a drancuje ji pro svůj větší blahobyt, aniž by na ni, na Matku Zemi někdy pomyslel, aniž by ji někdy poděkoval, aniž by s ní měl slitování, aniž by se před ní pokorně sklonil, aniž by řídil svůj život podle jejích zákonů, které zaručují stále přežívání. Nechtěli jsme přežívat jak indiáni. Bylo nám to málo. Chtěli jsme mít víc a stále víc, chtěli jsme kořistit a drancovat. Jenže svět, univerzum, je živý řízený organismus, který špatnosti nashromážděné našimi činy a staletými dějinami potřebuje vyčistit. Tito mudrci, chcete-li šamani, kněží, proroci, filozofové, se nám to snaží již mnoho desítek let vysvětlit jednoduchými, obyčejnými slovy, ale my jim nerozumíme. Nechceme jim rozumět. Co nějaká láska k Zemi? Co to je? Co nějaká láska k vodě? Co to je? Co nějaká láska k darům přírody? Co to je? To přece není žádný byznys, žádná komodita ani žádná burza světa s ní neobchoduje. To se přece neprodává. Jistě, to se nezváží, ani nekoupí ani neprodá. My si vše jednoduše vezmeme bez Lásky. Spirituální svět, duchovní fenomény nejsou vidět, a proto se tomu všemu vysmíváme. Pro každého indiána jsou mnohem důležitější ty hodnoty, které nejsou vidět. Pro nás je to naopak a zase se tomu jen vysmíváme, zvlášť když se nám to snaží vysvětlit nějaký ušmudlaný stařeček v nějakých hadrech, který nemá ani vindru a žádný majetek. Říkáme si, že je to nějaký chudák. Raději mu dáme almužnu, pomůžeme mu a budeme mít dobré svědomí. Ne on, ale my potřebujeme pomoc. On je šťasten a spokojen. My všichni potřebujeme prohlédnout, zejména ta naše slavná euroatlantická civilizace, která si o sobě pyšně myslí, že je vládcem světa. Nechci zde podtrhávat, že o tomto nebezpečí možného konce naší civilizace vlastní vinou píšu a přednáším pár desítek let. Rád bych, abychom se vzpamatovali, abychom pochopili, že neustálý ekonomický růst ničí nejen naši Zem, ale potažmo a paradoxně nás samotné. Rád bych, abychom pochopili, že žádný technologický rozvoj nás nezachrání, ba naopak, jak říkal Albert Einstein, ta technologie nás zahubí. Jistě, technologie v rozumné míře nám pomáhá, ale ne ta, která se utrhla z řetězu. To je už jen samá šalba a klam, jak fata morgána. Jenže to ty nadnárodní megakorporace nechtějí vědět, pro ně je hlavně dravý byznys, ať to stojí cokoliv, včetně života obyčejných lidí. To ony se chtějí stát vládci světa pomocí technologie, třeba jako umělé inteligence, zabudovaných čipů do našich těl, které z nás udělají pouhé poslušné pindíky na světové šachovnici, neřku-li otroky. A my této moci a těmto plánům podléháme a máme dojem, že to vše fantasticky funguje a něco z toho spadne i na náš stůl. Rád bych, abychom se vzpamatovali, aby nám došlo, že neustálý technologický růst ničí naši lidskou podstatu a tím pádem i Matku Zemi. Stali se z nás predátorští dravci, nelítostní žraloci, kteří na Matku zapomněli, zradili ji. Lidé! Vždyť my jsme z ní přece vyrostli, je naší matkou, ale my se k ní chováme jako k maceše. Nikdo to nechce slyšet, protože se vlastně nic neděje. Pořád to šlape. Pořád ta propast není vidět, a tak se řítíme stále dál, vzhůru a vpřed. Ano, pořád to šlapalo. Až do včerejška. A náhle je tu čas k zastavení, k zamyšlení. Jistě, ne u těch v první linii. Kamkoliv volám k známým a přátelům, jsou až paradoxně vděční za tu chvíli klidu, když se vše zastavilo. Mají čas k přehodnocení svého života, někteří se vrátili k svým dětem či k starým rodičům, které zanedbávali, jiní si dělají pořádek ve svých věcech, na chalupách, doma, jiní pracují na něčem, na což předtím neměli čas. Jsme svědky i návratů k činnostem, o které bychom včera ani nezavadili. Prostě jako by se svět den ze dne změnil. Mění se nám priority. To určitě. Ze spousty do včerejška důležitých věcí jsou dnes prkotiny. Vlády na celém světě zlehka vyhazují miliardy, což nikdy nečinily. Že by začal boj o přežití? Všichni k pumpám je heslo na naší lodi plující po rozbouřeném moři. Ti u těch pump, ti v první linii, díky Bohu, ti makají za nás všechny. Díky jim! Vzpomínám na rok 2012, kdy jsem byl v TV Horizont, na pořad, který tehdy moderoval příjemný klučina Daniel Stach. Bavili jsme se o konci světa podle mayského kalendáře. Samozřejmě, že tomu pořádně nerozumím. Kdo taky? Jen tuším, jen podvědomě tuším, že tato indiánská moudra, která vycházejí z obrovsky niterné a tisícileté znalosti Matky přírody i celého kosmu a jeho mechaniky, s kterými byli v blízkém duchovním porozumění, nám nesdělují žádné lži. Indiáni nám jednoduše nikdy nesdělovali žádné lži. Nemají důvod, proč by to dělali. A tehdy, jak si matně vzpomínám, jsem Danovi řekl, že nejde o nějaký konec světa, kdy se bude bortit zeměkoule na tisíce kousků, ale že se možná, možná, možná, bude jednat o nějakou změnu, očistu. O očistu v nás? Že vstoupíme do očištěného nového světa? Možná tak nějak jsem to řekl. A jako by se to dělo. Kamarádi, když se se mnou dnes loučí v telefonu, říkají na shledanou v nových časech. V časech, kdy vše bude jinak. V časech, kdy už nebude nic, jak bývalo. Ani neříkáme jako Honza Masaryk z Londýna, na shledanou v lepších časech. Třeba to lepší časy nebudou, materiálně porovnávaje s tím naším, tedy už bývalým časem, kdy jsme se pyšně rozvalovali v luxusu a v rozcapenosti jsme se cpali borůvkami v lednu, kdy jsme jídlo v duchovní prázdnotě a bez posvátného vztahu vyhazovali v metrácích do popelnic, kdy jsme museli mít ty nejnovější modely čehokoliv, aniž by ty starší ztratily svoji funkčnost. Jistě, někteří ne, ale popelnice a sběrové dvory vypovídají své. Ten svět, který nás čeká, bude zřejmě zcela jiný. Dá-li Bůh. Určitě bude bez rozcapenosti, bez těch symbolických borůvek v lednu, určitě si budeme všeho mnohem víc vážit a rozmýšlet si něco vyhodit jen tak, jako dosud. Ano, určitě budeme skromnější. Doufám. Doufám, že se konečně ponaučíme, že dojde ke všeobecné katarzi. K tomu jsem v posledních třech letech intenzivně vyzýval jako k jedinému řešení naší budoucnosti, ale jako bych hrách na zeď házel. Raději se demonstrovalo, aby to někdo zařídil. Ne, to my sami to musíme zařídit. Určitě budeme i víc rozjímat o své existenci, o duchovním rozměru Všehomíra. A to je i cesta k nápravě naší společnosti, naší Země. Anebo jsem jen nenapravitelný a naivní snílek? Zřejmě právě toto měli na myslí ti moudří Mayové se svým koncem světa, aby přišel svět nový. Aby přišly nové časy! A tak bych možná dnes Danu Stachovi odpověděl asi o trochu jasněji, i když ne o moc. My bílí stále tápeme a jsme zanedbaní v duchovních cestách Univerza. Vstoupíme do jiného kosmického světa, do nových časů? Mayové se možná v těch mnoha tisíciletých výpočtech spletli o kosmetických osm let. Co to je osm let proti stáří vesmíru?! Kdo ví. Nejde o to malovat čerta na zeď. Jde o to si uspořádat svůj život a své nové priority, což si troufám říct, že se mnoha miliónům z nás právě stává. Buďme klidní a přijměme vše jako dar k naší změně, k naší katarzi. Jistě, já a mnozí z mé starší generace možná nepřežijí, ale jde hlavně o naše děti, o nové generace, aby byly moudřejší, než jsme byli my. Ne, aby byly bohatší, jak jsme si vždy přáli. Ale aby tento svět řídily mnohem lépe než my. A tak si to přáli a přejí indiánští mudrci, kterým jsme měli již dávno naslouchat: „Udržujte naši zem čistou i pro své syny a dcery…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-20 13:50:00

Česko-německé představení Zeď nám spadla reflektuje 30. výročí pádu železné opony

Divadelní představení Zeď nám spadla / Fall Mauer Fall s nemilosrdným humorem zkoumá́, co se nám stalo před třiceti lety a jak to ovlivňuje naše životy dnes, i když občas nerozumíme ani sami sobě. Vznik představení inicioval 1. Česko-německý kabaret To téma / Das Thema, realizace probíhala ve spolupráci s improvizačním divadlem Ernst von Leben z bavorského Bambergu a multižánrovou česko-německou umělkyní Hedou Bayer ze saského Chemnitz. Společně vytvořili osobní mozaiku událostí z doby před třiceti lety a současnosti, v níž nechybí prvky improvizačního, vizuálního a pohybového divadla. Mezinárodní ansámbl umělců vyšetřuje: Kde jsme byli tenkrát? Kde jsme teď? Kam spadla opona? Propásli jsme něco? Východní blok je minulostí, komunismus v muzeu, NDR a ČSSR v dokumentacích a v nostalgii zahalené. Ale 30 let po roce 1989 téma hranic není historií. Je to stále přítomný element naší současnosti, podnět pro nespočet biografií, synonymum pro rozdělený svět. My sami jsme živoucí historií, která vypadá jinak, než jsme čekali. Příběhy a zkoumání vlastních dějin pobaví sebeironií a absurdností osudu a zároveň zamrazí ve snaze tomu všemu lépe porozumět. V hledáčku je vždy člověk se svou osobní zkušeností a určitě nejde o politiku. Anebo ano? Představení Zeď nám spadla / Fall Mauer Fall se divákům poprvé představí 11. prosince v 19:00 v pražském Divadle Na zábradlí. Po tuzemské premiéře následuje 17. a 18. prosince uvedení v Bambergu (Haas-Säle) a 19. a 20. prosince v Chemnitz (Theater Komplex). Hra je dvojjazyčná – česko-německá – pro porozumění obsahu postačí znalost jednoho z těchto jazyků. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení:

Závislostní chování dětí a dospívajících - prevence a léčba

[skoleni-kurzy.eu] Akreditace: MPSV - A2021 - 1121-SP - VP, Závislosti, jejich druhy, rizika, prevence a léčba - úvod do problematiky Říkáme, že nerozumíme světu dětí a dospívajících. Ale to je nesmysl, ten svět si nevytvořily děti, ale my dospělí, ve většině případů ze zištných důvodů. ...Aliaves Co., a.s.

Čas načtení: 2024-03-23 18:00:00

Buchert: Slovákům rozumíme méně než oni nám. Současné politické přestřelky vztahy nezničí, bylo hůř

Aktuální politické přestřelky mezi českou a slovenskou vládou vybízí k zamyšlení, jaké jsou vlastně vztahy našich dvou národů. Se Slováky toho máme mnoho společného, ale v současné debatě je kladen důraz především na rozdíly. Jak se vyvíjel náš vztah? Kdy bylo jasné, že projekt Československo nebude fungovat? A v čem si spolu nerozumíme? I na tyto otázky odpovídá Viliam Buchert, který má ke Slovensku silný osobní vztah.

Čas načtení: 2024-04-05 00:00:00

Andělská poselství na pátek: Raci, učte se pomocí zábavy, Střelci, uklidněte rozbouřenou mysl

Andělé nás nabádají, abychom se ptali na vše, čemu nerozumíme, a zajímali se o co nejvíce témat. Zkušenosti, jež nabydeme, můžeme předávat dál. Pomoci druhým lidem již nebude tak těžké, porozumíme-li jejich zájmům i způsobu přemýšlení. A lidé kolem nás začnou více respektovat.

Čas načtení: 2024-07-19 00:01:00

Vinohradská 12: Střelba na FF UK: Nové střípky

***UPOZORNĚNÍ: Tato epizoda se věnuje případu střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.*** Získali jsme nové střípky k tragické události na Filozofické fakultě. Odpovídají na některé z otázek, které ke třem hodinám před střelbou máme. Bílá místa ale v příběhu zůstávají. V epizodě otevřeně popisujeme, jak jsme k informacím přišli a čemu stále nerozumíme. Vypráví Matěj Skalický.

Čas načtení: 2024-08-09 10:51:00

Ministerstvo zdravotnictví připravuje změnu vyhlášky, která by v Česku zcela znemožnila prodej elektronických cigaret

Praha 9. srpna 2024 (PROTEXT) - Ministerstvo zdravotnictví ČR připravuje novelu vyhlášky o elektronických cigaretách. Z návrhu vyplývá, že jeho cílem je zakázat nejen všechny příchutě (kromě tabáku), ale i sladidla a další složky, které jsou doposud v náplních běžné. Ukládá také další požadavky na vzhled a barvu náplní i samotných e-cigaret. Návrh se týká pouze vapingu, nemá vliv na klasické cigarety ani jiné nikotinové výrobky. Podle Komory elektronického vapování (KEVAP) to znamená úplný zákaz celého sektoru, protože bez uvedených složek jsou náplně zcela neprodejné."Jsme v šoku. Ministerstvo bez jakéhokoliv varování nebo konzultace chce fakticky zakázat e-cigarety v Česku. V tichosti připravuje změnu technické vyhlášky, jejímž důsledkem bude zánik vapování jako takového,“ říká Robert Hrdlička, předseda Komory elektronického vapování. "Tabákovou příchuť v současnosti užívá naprosté minimum lidí a bez dalších složek, které chce ministerstvo taky zakázat, bude zcela neprodejná. Právě v omezení dovolených látek vidíme největší problém. Ministerstvo tím v podstatě určuje, jak má tabák chutnat, a to naprosto amatérsky a bez znalostí – hrozí, že to bude zcela nepoživatelné,“ dodává Hrdlička.Návrh a jeho důsledky jsou v přímém rozporu s tím, jak se k problematice méně rizikových alternativ kouření stavěla vláda ČR ve svém programovém prohlášení a ve všech koncepčních a strategických textech, které schválila. V září začne navíc definitivně platit nový systém spotřební daně, která má další čtyři roky postupně narůstat. "Chování státu je naprosto nelogické a zmatené. Nejprve tato vláda prohlásí, že chce e-cigarety jako méně škodlivé používat k omezení počtu kuřáků. Loni pak schválí daň, která bude rychle růst a za dva roky už bude nejvyšší v EU. A od příštího roku chce Ministerstvo zdravotnictví vaping zakázat plošně. Nerozumíme tomu,“ diví se Hrdlička.Hrozí přechod uživatelů ke klasickým cigaretám či nákupům v zahraničíV současnosti užívá e-cigarety okolo 11 % populace. Hrdlička k tomu uvádí: "Vážně si někdo myslí, že milion vaperů ze dne na den přestane? Stane se něco jiného – lidé si budou náplně buď sami míchat, nebo je pašovat ze zahraničí. Stát zcela přijde nejen o budoucí výnos spotřební daně, ale i o to, co do státního rozpočtu platíme na daních a odvodech nyní. V součtu jde o 6 – 8 miliard každý rok,“ varuje Hrdlička.Dostupnost e-cigaret s různými příchutěmi hraje klíčovou roli při přechodu kuřáků na méně škodlivé alternativy, potvrzuje to i spoluzakladatel KEVAP Jan Válek. "Příchutě jsou důležitým aspektem atraktivity vapingu a pomáhají kuřákům se od cigaret oprostit. Jejich úplný zákaz bude mít drastické dopady na veřejné zdraví,“ vysvětluje Válek a dodává: "Aktuální návrh nejenže říká ‚dovolené jsou jen tabákové příchutě', ale všichni výrobci je navíc musí dělat z několika málo látek, což je absurdní,“ dodává.Nesystémový a diskriminační přístupNávrh vyhlášky se nevztahuje na další nikotinové výrobky. Například klasické cigarety jednotné balení mít nemusí. "E-cigarety jsou prakticky nejméně rizikovou náhražkou kouření, což potvrzují studie i čeští a zahraniční odborníci. Je proto naprosto nesystémové, když stát zruší jednu kategorii a ostatní nechá bez povšimnutí,“ říká Hrdlička. "Souhlasíme s rozumným omezením obalů, aby nebyly lákavé pro mladistvé, ale nikoli, aby měly opět větší omezení než normální cigarety,“ dodává Válek.Komora elektronického vapování apeluje na ministerstvo, vládu i Parlament, aby zastavili tento nepromyšlený návrh. "Víme, že se řeší problém nadužívání vapingu u nezletilých – a je to dobře. Stát, ač na to má nástroje, dosud neumí vynutit zákaz prodeje lidem pod 18 let, který naši členové úzkostlivě dodržují. Inspekce může udělovat drastické pokuty nebo zakázat činnost firmě, která to poruší. Víme ale, že se o to vůbec nesnaží. Lze zvážit i tzv. licencovaný prodej, který omezí dostupnost a zlepší šanci na dohled nad trhem. Ani to ovšem úředníky nenapadlo,“ říká Hrdlička.Novela vyhlášky, kterou Ministerstvo zdravotnictví ČR připravilo, ještě projde formálním připomínkovým řízením. Šanci vyjádřit se k němu ovšem nebudou mít experti, adiktologové ani širší odborná veřejnost. Vyhláška je totiž jen technický nástroj, který není předkládán ani vládě či parlamentu. KEVAP je přesvědčen, že právě nedostatek koncepční, odborně podložené a promyšlené diskuse je příčinou tohoto návrhu.O KEVAPuKomora elektronického vapování je dobrovolné sdružení prodejců elektronických cigaret a souvisejícího příslušenství v ČR a na Slovensku. Sdružení vzniklo za účelem sjednotit výrobce, distributory a prodejce výrobků pro elektronické vapování. Mezi jeho činnost dále patří kontrola kvality zboží či podpora prodejců i uživatelů e-cigaret. Členové komory jsou vázáni přísnými pravidly, proto v prodejnách označených logem KEVAP nenajdete levné náhražky elektronických cigaret a e-liquidů bez potřebných atestů. Více na: www.kevap.cz Zdroj: KEVAPČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení:

Aktuality ze mzdové a personální oblasti 2025

[skoleni-kurzy.eu] Získejte kompletní přehled o změnách ve mzdové oblasti a zeptejte se na cokoliv! „Tak se to na nás všechno nahrnulo a nyní už nerozumíme tomu co bylo na začátku-, to jsou časté úvody vašich dotazů. Díky nim, vím co vás trápí a kde často chybujete. Školení bude jako vždy zaměřeno zejména na praktické příklady a nikoli jen šedou teorii. * Seminář je určen pro začínající i pokročilé mzdové účetní, personalisty, případně vedoucí zaměstnance, kteří chtějí získat ucelený přehled nad tuto širokou problematikou a být v souladu s legislativními postupy. Program Růst průměrné mzdy pro účely důchodového pojištění a její vlivy Rozhodný příjem pro zdravotní pojistné   Rozhodný příjem pro nemocenské pojistné Vliv na minimální a zaručené mzdy atd.     Změny v pracovněprávní oblasti Flexi novela ZP samorozvrhování pracovní doby, plány dovolených, nové příplatky, prolomení zaměstnání na stejný druh práce u jiného PPV, další výjimka u pravidla 3x a dost u doby určité, změna pravidel zkušební doby, změny výpovědních dob, práce mladistvých, nepřetržité odpočinky, výplata v jiné měně, navazování PPV pohledem dovolené, .   2 novely ZP + konsolidační balíček a jeho změny = výrazný vliv na DPP a DPČ stručná rekapitulace, vaše dotazy a mé odpovědi   Vzory dokumentů zdarma   Průměrná mzda pro účely zaměstnanosti a její vlivy     Zvýšení minimální mzdy a nejnižších úrovní zaručené mzdy - platu Doplatek do nejnižší úrovně zaručené mzdy a platu   Správný výpočet průměrného výdělku a jeho ochrana nesmí být nižší než nejnižší úroveň zaručené mzdy   Upozornění na časté chyby     Změny v zákoně o daních z příjmů Rekapitulace Stravovacích příspěvků a jejich osvobození   Krátce k benefitům   Praktické zkušenosti k výše uvedeným záležitostem     DPP od ledna 2025 Speciální rozhodný příjem, proces registrace, pravidla, dopad do nemocenského pojištění   Vazba na daně a ostatní souvislosti     Nemocenské pojistné Zopakování pravidel typů zaměstnání   Zaměstnání malého rozsahu   Specifické situace při nočních směnách při DPN     Změny ve zdravotním pojištění Minimální vyměřovací základ   Odpočet u poživatelů invalidních důchodů v r. 2025 a podmínky pro uplatnění     Změny v oblasti srážek ze mzdy Normativní náklady na bydlení   Pozor na novou součinnost zaměstnavatel od 1. července 2024   Příklady ke srážkám ze mzdy včetně náhradního výživného     Dotazy a diskuse     ...InAkademia s.r.o.