Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-07 08:54:00

ČEZ opět varuje před podvodnými reklamami na sociálních sítích: Je to důmyslná past, nenechte se nachytat

Na internetu se objevila další vlna klamavých reklam, které zneužívají dobrého jména a značky společnosti ČEZ a jejích představitelů. Podvodníci v nich pracují s deep fake videi, kdy zneužívají záznamy z oficiálních akcí a televizního vysílání a pomocí umělé inteligence je upravují a namlouvají k nim nové texty. Videa lákající k bezpracným ziskům tak vypadají velmi přesvědčivě.

Čas načtení: 2024-06-12 06:30:52

Firmy v Česku dluhopisy často zneužívají a vydělávají jen obchodníci. To je špatně, říkají právníci

V západním světě je dluhopis standardní formou financování. V Česku nemá nejlepší pověst. Napravovat to chtějí v advokátní kanceláři Endors. Článek Firmy v Česku dluhopisy často zneužívají a vydělávají jen obchodníci. To je špatně, říkají právníci se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-08-25 05:16:00

Zkouší to přes Prachaře a Krause. Takhle podvodníci vytáhnou z důvěřivců peníze

Hned několik čtenářů se na Novinky.cz v posledních dnech obrátilo s varováním, že falešní novináři opětovně zneužívají vzhled a logo našeho zpravodajského serveru. Stejně jako v uplynulých měsících a letech si kyberšmejdi hrají na novináře. Zneužívají přitom herce Jakuba Prachaře i moderátora Jana Krause.

Čas načtení: 2024-09-21 17:00:25

Řidiči zneužívají aktivní asistenty řízení a zbytečně riskují. Čím více jich mají, tím méně mají pozornosti za volantem

Řada z nás svým způsobem žije v budoucnosti, kterou jsme dříve vídali jen ve filmech. Máme celý svět v kapse v telefonu a auta už dnes umí jezdit takřka sama. Jenže právě to se začíná ukazovat jako problém. Zákony zpravidla nedovolují, aby řidič nechal auto s aktivovaným autopilotem jet úplně samo. Někteří to ale nerespektují, […]

Čas načtení: 2024-10-03 13:39:17

Babiš radí s investováním? Tak kyberšmejdi oberou důvěřivce o miliony

Andrej Babiš (ANO), herec Martin Hofmann či moderátor Honza Dědek. Co mají tyto osobnosti společného? Jejich jména ve velkém zneužívají kyberšmejdi, kteří na internetu lákají na výhodné investice. Ve skutečnosti se ale snaží důvěřivce pouze oškubat, často přitom toho zneužívají také logo a jméno zpravodajského portálu Novinky.cz. A jak bohužel dokládají policejní statistiky, lidé kvůli nim skutečně přicházejí o miliony.

Čas načtení: 2025-01-15 10:40:33

Žaloba na Babiše? Falešní novináři tahají z důvěřivců peníze

V posledních dnech se na Novinky.cz obrátilo hned několik čtenářů s varováním, že falešní novináři opětovně zneužívají vzhled a logo našeho zpravodajského serveru. Stejně jako v uplynulých letech si kyberšmejdi hrají na novináře. Zneužívají přitom jméno předsedy hnutí ANO Andreje Babiše a z důvěřivců se snaží vylákat peníze.

Čas načtení: 2025-05-18 15:10:49

Deepfake videa: Zneužívají nejen obličeje známých lidí a mohou šířit dezinformace

Deepfake už dávno není jen technologická hříčka pro geeky. V rukou šikovných lidí se z něj stává nástroj, který dokáže změnit realitu. A právě to je důvod, proč nás začíná děsit. Nezůstává totiž jen u celebrit. Míří i na obyčejné lidi jako jsme my. The post Deepfake videa: Zneužívají nejen obličeje známých lidí a mohou šířit dezinformace first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-07-07 06:16:00

Sezónu letních dovolených zneužívají podvodníci i hackeři. Přibývají hlavně podvody na internetu (video)

Sezónu letních dovolených zneužívají podvodníci i hackeři. Přibývají hlavně podvody na internetu. Nepoctivci sázejí na nepozornost cestovatelů. Zakládají falešné stránky hotelů, zneužívají ubytovací platformy nebo zasílají falešné e-maily o

Čas načtení: 2025-12-02 07:57:00

Lidé, kteří věří falešným AI příspěvkům na sociálních sítích jsou téměř pětkrát náchylnější k podvodům, ukazuje nový průzkum Visa

Praha 2. prosince 2025 (PROTEXT) - Lidé, kteří si spletou AI‑generovaný obsah se skutečným, jsou téměř 5× častěji cílem a obětí podvodu (61 % vs. 12 %)Online podvody stojí českou ekonomiku odhadem 7,2 mld. Kč; 45 % poškozených přišlo o více než 5 910 KčPo zacílení podvodem 2,2 mil. Čechů omezilo nebo přestalo nakupovat online; více než třetina terčů je nyní opatrnějšíVisa posiluje boj proti podvodům investicemi do AI a vyzývá platformy, banky, obchodníky a tvůrce politik ke spolupráciSofistikovanost falešných reklam a AI podvodů na sociálních sítích rychle rostou a lidem stále častěji ztěžují rozlišit, co je pravda. Nový průzkum Visa ukazuje, že ti, kdo si spletou falešný, AI‑generovaný obsah se skutečným, mají téměř pětkrát vyšší pravděpodobnost, že podlehnou podvodu (61 % vs. 12 %). To potvrzuje přímou souvislost mezi digitální dezinformací a zranitelností lidí – a potřebu společného postupu pro obnovu důvěry v digitální platformy.V Česku Visa zjistila, že oběti online podvodů přicházejí o peníze v řádech miliard: odhadovaný roční dopad na ekonomiku činí 7,2 miliard korun, přičemž 45 % poškozených, kteří utrpěli finanční ztrátu, uvádí ztrátu vyšší než 5 910 korun. Dopady přesahují finance – přibližně každý sedmý (15 %) říká, že poslední podvod narušil jejich každodenní život.To, jak lidé pracují s obsahem online, hraje zásadní roli. Ti, kdo přeposílají příspěvky bez ověření, jsou častěji cílem i obětí podvodů než ti, kdo si informace ověřují (37 % vs. 22 %). Každodenní návyky – od čtení pouze titulků přes sdílení bez ověření až po důvěru v AI obsah – vytvářejí nová slabá místa, která podvodníci rychle zneužívají:Hlavní zjištění pro ČeskoLidé, kteří si spletou obsah generovaný AI se skutečným, mají pětkrát vyšší pravděpodobnost, že budou cíleni a podlehnou podvodu, než ti, kteří se nenechají zmást (61 % vs. 12 %).Online podvody oslabují důvěru spotřebitelů: 45 % obětí, které utrpěly finanční ztrátu, přišlo o více než 5 910 Kč; škody ve výsledku dosahují 7,2 miliardy Kč v české ekonomice.Více než třetina (35 %) lidí, kteří se stali terčem, je nyní opatrnější při online nakupování.2,2 milionu českých spotřebitelů omezilo nebo přestalo po zacílení podvodem nakupovat online.Ti, kdo sdílejí či zveřejňují obsah bez ověření, jsou častěji cílem i obětí podvodů než ti, kdo si informace ověřují (37 % vs. 22 %).57 % lidí zaznamenalo během posledního roku nárůst podezřelých či „podvodně“ působících reklam.25 % uživatelů alespoň někdy přeposílá příspěvky bez kontroly jejich pravosti.35 % lidí zřídka čte víc než titulek na sociálních sítích či zpravodajských webech, než si vytvoří názor.31 % dospělých v ČR věří, že AI ztíží rozpoznání podvodů na sociálních sítích.8 % uživatelů přiznává, že pro vlastní online bezpečnost nedělá nic.Přibližně každý sedmý (15 %) poškozený uvádí, že jejich poslední podvod narušil každodenní život.Dopady na chování a ekonomiku Rostoucí sofistikovanost online podvodů mění chování lidí na internetu a dopadá i na byznys. V Česku po zacílení podvodem 2,2 milionu spotřebitelů omezilo či zcela přestalo nakupovat online a více než třetina těch, kteří byli terčem, je při nákupu opatrnější – což obzvlášť dopadá na menší a neznámé značky.Jak Visa bojuje proti podvodům Visa kombinuje desítky let zkušeností s nejnovějšími technologiemi a úzce spolupracuje s bankami, obchodníky a digitálními platformami na obnově důvěry v online obchod. Umělá inteligence je dlouhodobě stěžejní součástí prevence podvodů – Visa přes 30 let využívá AI‑nástroje k zabezpečení plateb a k rychlé detekci podezřelého chování v reálném čase. Jen za posledních pět let investovala do technologií 12 miliard dolarů včetně chytrých AI systémů, které zastavují podvody dříve, než se dostanou k lidem.Společné řešení: platformy, firmy, uživateléKlíčová je koordinace napříč odvětvími — především se sociálními sítěmi. Je potřeba omezit dosah falešného obsahu, zvýšit transparentnost reklamy, lépe odhalovat podvodné inzerenty a posílit mediální a digitální gramotnost uživatelů.„Umělá inteligence mění způsob, jak žijeme a pracujeme — od online nakupování po to, jak hledáme informace. Zároveň však přináší nová rizika: podvodníci ji využívají k tomu, aby lidi oklamali a zneužili — zejména na sociálních sítích. Důsledky jsou reálné: ztracené peníze, čas i důvěra. S blížícími se slevovými nákupy Visa nasazuje chytré AI nástroje, které zastaví podvody ještě předtím, než se k lidem dostanou. Spolupracujeme také s bankami, obchodníky a platformami, aby lidé dokázali rozpoznat AI podvod a pochopili, jak funguje — čím více budou informovaní, tím hůř se podvodníkům bude dařit,” vysvětluje country manager Visa pro Českou republiku Petr Polák.O společnosti Visa a bezpečnostiVisa je dlouhodobým průkopníkem využití AI v prevenci podvodů a trvale investuje do technologií, které chrání platební systém a usnadňují bezpečné online nakupování. Jak rozpoznat podvod na sociálních sítích: 5 chytrých tipůOvěřujte zdroj. Podvodníci napodobují důvěryhodnost falešnými stránkami podniků, uhlazenými reklamami, AI „endorsementy“ celebrit a přesvědčivými osobními zprávami. Než kliknete, na chvilku se zastavte a zeptejte se: Je to důvěryhodné?Naléhavost je nejlepší přítel podvodníka. „Dárek zdarma“, „výjimečná sleva“ nebo „jen dnes“ mají vyvolat rychlé rozhodnutí. Zpomalte, ověřte si nabídku, projděte recenze a zkontrolujte oficiální web značky.Ověřujte odesílatele – ne jen profil. Přišla žádost o peníze či osobní údaje od „kamaráda“, influencera nebo firmy? Neberte to jako samozřejmost. Ověřujte nezávisle: zavolejte, použijte oficiální web, nebo kontaktujte podnik napřímo. Podvodníci často zneužívají skutečné účty.Zabezpečte se a nahlaste podezřelé. Zapněte si dodatečné zabezpečení (2FA/MFA), aktualizujte aplikace a zařízení a pravidelně kontrolujte soukromí. Narazíte‑li na podezřelou reklamu či účet, nahlas to platformě – a v případě peněz i své bance.Plaťte bezpečně — nebo vůbec. Nikdy neposílejte bankovní údaje přes sociální sítě. Pokud někdo žádá převod na účet, je to pravděpodobně podvod. Vždy používejte zabezpečené metody, jako je debetní či kreditní karta s ochranou kupujícího. Pokud to není možné, raději neplaťte. Kampaň Visa: Zastav se. Zpochybni. Ověř. Visa v kampani využívá AI‑generované vizuály, které ukazují, jak snadno lze uživatele oklamat. Cílem je probudit zdravou skepsi, přimět lidi na chvíli se zastavit a osvojit si jednoduché návyky, díky nimž budou o krok napřed před vyvíjejícími se hrozbami.O výzkumuVýzkum pro společnost Visa realizovala agentura Opinium v období srpen–září 2025. Průzkum zahrnoval 9 500 dospělých (18+) reprezentativních pro každý z 11 evropských trhů: Spojené království, Francie, Německo, Itálie, Španělsko, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Česko.O společnosti VisaVisa (NYSE: V) je světovým lídrem v digitálních platbách. Zprostředkovává transakce mezi spotřebiteli, obchodníky, finančními institucemi a vládními subjekty ve více než 200 zemích. Naším posláním je propojovat svět prostřednictvím inovativní, pohodlné, spolehlivé a bezpečné platební sítě, která pomáhá jednotlivcům, firmám i ekonomikám prosperovat. Další informace: visa.cz. Zdroj: Visa  

Čas načtení: 2024-02-16 15:00:37

Zneužívají hackeři ChatGPT? Microsoft tvrdí, že ano!

Hackeři objevili různé způsoby zneužití AI    Hacknout AI je až znepokojivě jednoduché Na internetu jsme ve větším nebezpečí kvůli chatbotům Stejně jako další inovativní technologie, můžete i umělou inteligenci zneužít a páchat s její pomocí trestnou činnost. To si uvědomili i v Microsoftu a OpenAI, organizaci vyvíjející ChatGPT. A jak by měli konkrétně hackeři […] Celý článek si můžete přečíst na Zneužívají hackeři ChatGPT? Microsoft tvrdí, že ano!

Čas načtení: 2012-08-17 13:15:00

Pravidla pořádání soutěže na Facebooku

Na Facebooku jsou v České republice miliony lidí. Na světě miliardy. Většina lidí se přihlašuje každý den. Ať už jen aby nakoukli, co se kde mezi přáteli děje, ale také aby aktivně komunikovali. To je samozřejmě obrovský potenciál k online marketingu. Mnohé firmy toho využívají a dle pravidel Facebooku i zneužívají. Jaké pravidla soutěží na FB jsou? Pokud se nechcete dostat do problémů, vyplatí se je znát.

Čas načtení: 2022-02-12 07:01:07

Proč mám někdy cikány docela rád?

Budete se divit, ale cikány mám někdy rád pro některé jejich dobré vlastnosti, kterých si u nich opravdu cením. Asi pro tolik, pro které je zas nemám rád. Takže to sice vyjde fifty fifty, ale je to upřímné. Tak jako mám pro něco rád nás, bílé gádžy, a pro něco je rád nemám. Jenže za to, proč cikány nemám nebo většina lidí nemá ráda, tak za to vlastně ani moc nemůžou. Můžeme za to totiž my, jak jsme si je našimi politickými režimy snažili asimilovat, přizpůsobit naší většinové populaci a nutili je opustit jejich tradice. Zakázali jsme jim kočovnictví, jejich tradice řemeslného kočování, kdy se živili jako kováři, kotláři, koňští handlíři, dráteníci, muzikanti, akrobati, vědmy, kořenářky, kartářky. Tak jako se něco podobného dělo s indiány, černochy, Eskymáky či Aboridžinci. Nahnali jsme je i bydlet do našich pravoúhlých domů, domnívaje se, že se změní a zapomenou na svá típí, maloky, chýše, stany, igloo, které pro ně vytvářely jejich domovy. A jen jsme se divili, že ty domy ničí a vybydlují, protože to jsou znaky jim cizí kultury, ke které nemají vztah. Podobně tak činili indiáni a ostatní nebílí, kteří v takových vládou jim přidělených domech chřadli a umírali. A stejně je to s tou naší neustálou snahou všude rozšiřovat a zavádět demokracii. Co taká rodová, klanová či kmenová společnost má společného s naší demokracií? Nic! Zhola nic! Je jí to cizí, nepřirozené a nepatřičné. A tak i ti cikáni dávají přednost svému rodu a klanu, svým baronům a vajdům než nějaké pofidérní demokracii. Tu jen chytře zneužívají, když se jim to hodí. A byli by blbí, kdyby to nedělali, když jim to vlastně nabízíme. Podobně černoši v Africe, indiáni v Americe, Arabové v Asii, Aboridžinci v Austrálii. My bílí máme neustále dojem a přesvědčení, že jak žijeme my, tak musí žít všichni na této Zemi. Jinými slovy si je chceme přizpůsobit, asimilovat, podrobit a časem vlastně i rozptýlit a zničit. Po vnější stránce s tím souvisí i ta nekonečná tahanice o označování etnik, která mnohdy hýbou až zbytečně vzájemnými vztahy, i když se občas nedivím. Jde totiž zpravidla o to, jak se slovo cikán nebo indián nebo černoch nebo Eskymák či Aboridžinec vysloví. Zda se vysloví s laskavostí a kamarádstvím v hlase nebo se zlostí a snahou urazit. Moji vnučku Aničku nenazývám jinak než vopicí, což by se mohlo zdát velmi urážlivé, ale divili byste se, jak to má ráda! Proč? Protože to říkám s laskavostí a s láskou. A podobně s laskavostí říkají třeba v Kolumbii černochům negro, negrito (černoch, černoušek), podobně jako tlusťochovi gordito (tlouštík), a nikdo se nečílí. Samozřejmě změna hlasu může vše změnit. Podobně pozdrav ty vole neznačí, že ten druhý je vůl a nejedná se o urážku. Naopak, ten vůl je můj velký kámoš. Mimochodem se tak oslovovali pánové Voskovec+ Werich. Zato výkřik ty volové, co to zas odhlasovali, je evidentní, že se v tom případě jedná opravdu o voly, i kdy jen o ty dvounohé (a z převážné většiny se jedná, bohužel, o politiky). Ostatně sama velmi hezká cikánka Renata Berkyová píše ve stejném smyslu jako já: „A i když sama preferuji Roma před Cikánem, dokážu si představit, že i Cikán může znít přátelsky a dotyčného neurazí.“ Původ všech těchto označení etnik, což jsou naše označení, tedy exonyma, pochází z neznalosti původních označení, tedy endonym. Sám název indián vznikl naší mýlkou, že Kolumbus údajně přijel do Indie, a tak jsme začali označovat všechny populace Nového světa jednotným obecným označením, které se jim nemusí líbit. Jasně, stovky a stovky etnik všech tří Amerik mají svá vlastní označení, což v překladu všechna ta endonyma znamenají většinou Lidé. A na ta svá pojmenování jsou pochopitelně jejich členové hrdí, jako my na to, že jsme Češi. Jenže jaksi to neomalené slovo indián je jednotícím prvkem všech původních, chcete-li nativních obyvatel Ameriky. Chceme-li si, my běloši, furt sypat popel na hlavu, jak jsme ten svět rozesrali dobyvatelskou a chamtivou koloniální politikou (což je však pravda), tak i název Ameriky je nesprávný a může být někým „korektně čistotným“ brán jako urážlivý, ale to bychom pak rozvrtali všechno na světě. Austrálie by se už nejmenovala Austrálie, Afrika Afrikou či Asie Asií. Indiáni jsou tedy obecně všichni členové tisíce kmenů Ameriky, jako Eskymáci jsou společným, ano naším bělošským názvem, exonymem, označena všechna příbuzná etnika dalekého severu, kde jsou mimo Inuitů i příbuzní Jupikové, Kalaallité, Inupiaté, Tunumuité. Takže v rámci módní vlny korektnosti současně prosazovaný název Inuité nezastupuje ta ostatní etnika dalekého severu, zato naše exonymum Eskymáci ano. Jasně, Požírači syrového masa může být bráno jako urážlivé, což se nedivím, ale je to jednotný název celé skupiny, který oni sami nemají. Podobně jako indiáni nemají svůj jednotný původní název. A podobně i slovem cikán zahrnujeme tímto naším bělošským exonymem všechny příbuzné skupiny a kmeny jako jsou různé skupiny Romů jako olaští Romové, ale i Sintiové (v Německu), Manušové (ve Francii), Kalderašiové (v Rumunsku), Kaleové (ve Finsku a ve Španělsku), Romaničelové (v USA a v Anglii), Lováriové (v Maďarsku), atd. Stejně jako cikáni by se mohli cítit nedobře naším označením třeba i Němci, že je pojmenováváme urážlivě Němci, tedy ti, kteří nevědí, jsou němí, když jsou podle nich správně Deutsch! Stejně tak bychom se mohli urážet pro cikánské označení nás „bílých“ jako gádžové, což se domnívám, že nám vůbec nevadí. A čeho si na cikánech opravdu cením? Že jsou stále po generace vynikající muzikanti, zpěváci a tanečníci. Poslouchat jejich písničky a rytmy je nádhera, je z toho cítit jejich přirozenost, jejich divoké touhy žít. Kdo rozumí romsky musí obdivovat i jejich bohatou lidovou slovesnost, pohádky, anekdoty, přísloví, které udržují po stovky let. A to je obdivuhodné! Vždyť z Indie vyrazili někdy před půldruhým tisíciletím. A to vše udržují pouze orální cestou, jako indiáni. A když se baví, tak se baví! Kdo nezažil jejich svatbu, tak neví, co to je svatba. Zažil jsem si ji ještě za totáče na jižním Slovensku. Byl jsem na mnoha svatbách nás gádžů, ale vše je na jedno brdo a nic moc. U nich bylo mraky lidí, spousty jídla a pití, dal jsem si do trumpety jako nikdy. A muzikanti se nezastavili, tancovalo se o sto šest, ve dne v noci, čardáš na zemi i po stolech a samozřejmě byla taky vostrá rvačka chlapů. Prostě pořádná svatba, jak se sluší a patří, na kterou se nezapomíná. A taky se říká, že kdo nepoznal cikánku, tak neví, co je to pořádná ženská posteli! A tomu taky věřím, i když nemám vlastní zkušenost a nevím, jestli to ještě stačím. Mají city a ty projevují a neumí je skrývat jako mnohdy my. My tomu decentně říkáme ovládání svých emocí. V Chánově či poblíž bych opravdu nerad bydlel. Jejich hlučnost a poflakování, nedostatečná hygiena a spousty odpadků kolem nich a vybydlování bytů, které jim do nekonečna nabízejí naše vlády s různými sociálními příspěvky nám i mne vadí a frustruje. Spolužití je tak komplikované, protože na sebe narážejí dvě rozdílné kultury s odlišnými hodnotami a prioritami. A kriminalita? Jistě velká, ale spíš ta drobná, i když je možná každodenní. Zato ta naše sice není každodenní, ale zato je velká a točí se v milionech a miliardách. Nejraději bych jim vrátil svobodu kočovnictví a prostor, kde by si žili podle svých tradic včetně zajišťování vlastního bydlení a existence. Tak jako to ještě mají někde někteří indiáni v „mé“ Amazonii, kteří nejsou (zatím!!) nuceni do žádného přizpůsobovaní většinové společnosti. A hlavně žádné podpory, které jen přinášejí povalečství, alkoholismus a drogy, jak to vidíme u tzv. civilizovaných indiánů amerických rezervací. Bohužel, nemáme ten prostor a nikdo už ani nechce kotle, podkovy, drátování, vykládání karet. Svět není jednoduchý. A jak říkám již desítky let, nejhorší varianta lidstva jako takového, je snaha o násilné míšení kultur, o jejich sjednocování, k čemuž stále dochází. A je i politicky podporováno falešnými snahami o to být všichni stejní. Ne! Každý z nás všech na této Zemi je přece jiný, i když jsme si všichni rovní. Tyto snaha o stejnost a jakousi politicky propagovanou rovnoprávnost, jsou jen zastírací chytrou hrou nadnárodních korporací o uniformitě a globalizaci, aby nás všechny jednodušeji ovládaly a mohly jednotně šatit a živit a hlavně nás „ždímat“! Chceme, aby se lidé menšinových skupin přizpůsobovali těm většinovým. Tedy, aby se cikáni či indiáni v Americe přizpůsobovali našim způsobům života, našim hodnotám, našim prioritám, i když jejich kultury to vidí jinak. A z toho logicky vyplývají komplikovaná soužití, protože menšinová etnika v životě vidí jiné cíle. Jistě, jsou jednotlivci, kteří se od svého etnika, své komunity oddělí, vyšvihnou a přijmou hodnoty většinové, naší společnosti. Z pohledu jejich komunity jsou vlastně zrádci, zaprodanci, z našeho pohledu jsou vzorem, podle kterého by měli ostatní následovat, ukázkou, že to jde. Jednotlivci ano, ale masa ne. Ti indiáni, kteří vývojem svých dějin dosáhli v předkolumbovské době obdělávání půdy a stali se usedlými zemědělci, jako v některých vysokých kulturách (Aztékové, Mayové, Inkové, Muiskové, Taraskové, Mixtékové, Toltékové, Quimbayové, atd.), „makali“ pro své vládce a po příchodu dobyvatel zas „makají“ pro své nové pány a nové vládce, a i když byli a mnohde stále jsou většinovou společností, jsou nuceni žít jako my. Tedy jako běloši. A tak je z těchto našich snah takový dort, který pekla kočička s pejskem. Tedy pěknej „bordel“ na Zemi. Jistě, za čas všichni splyneme v jedno společenství, za pár století, za pár tisíciletí, ale to spíš už lidstvo vyhyne. A čeho si u cikánů ještě vážím? Jejich pospolitosti, jejich vztahu k rodině, jejich vztahu k předkům, které uctívají. Veřejně se to pozná jednoduše v tom, že cikánské pohřby jsou nákladné a bohaté. Neškudlí na nich jako my. Jak je bohatá svatba, tak i pohřeb. Tak jako u indiánů. Pohřeb, to je důležitý přechodový rituál, který mi likvidujeme, protože se smrti za prvé bojíme a za druhé to chceme mít rychle za sebou a co nejlaciněji, neb škudlíme na našich příbuzných. Když jdete při dušičkách hřbitovem, tak na dálku poznáte cikánský hrob plný květů a svíček. Ty naše jsou někdy jak poloopuštěné. A to je velká chyba! Zapomínáním našich předků a příbuzných, kteří odešli do věčných lovišť dřív než my, zapomínáme nejen na naše rodiny, rody, ale i na naše tradice, na naši kulturu. A navíc cikán cikána nenechá padnout až na dno. Nevšimli jste si náhodou, že mezi bezdomovci není ani jeden z nich? Zvláštní, co? Člověk by předpokládal, že z toho množství chudejch cikánů, a přiznejme si, že jich je jistě víc než mezi námi gádži, bude mnoho bezdomovců. A ouhej! Není! Cikáni se totiž o své chudé cikány postarají. Cikáni jdou do nebe! A to my neumíme. Necháme padnout na samé dno i naše blízké příbuzné, i děti své rodiče, které jim dali život, jen pro mrzký peníz a vyženeme je na ulici. A to je velmi smutné, to mi na nás „bílých“ gádžech velmi vadí.

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!

Čas načtení: 2020-12-16 13:03:42

Beztrestnost justičního zločinu

Pokud státní zástupce vyvolá účelově trestní stíhání nevinné osoby, které tím způsobí dlouhotrvající psychickou trýzeň a značné materiální škody, nepochybně se dopouští zneužití své pravomoci. Soudce, který vědomě převezme výsledky jeho zlovolného počínání, aby umožnil dosažení jeho cíle, se stává spolupachatelem. Oba zasluhují trest, ale toho se jim téměř nikdy nedostane, protože soustava státního zastupitelství a ministerstvo spravedlnosti zastávají názor, že beztrestně škodit obětem justičního bezpráví bez omezení je svatým právem škůdců v taláru. K jejich obraně používají účelové procesní postupy a vzájemně si kryjí záda, takže k potrestání nemůže dojít. Zneužívají práva vyhodnotit podání podle obsahu odlišně od záměru stěžovatele, takže návrh na kárné stíhání státního zástupce, bránícího prověření podezření na ohrožení osobní bezpečnosti občanů zločinci, se přehodnotí na pouhou stížnost na průtahy, která je samozřejmě bezpředmětná. Trestní oznámení na státního zástupce a soudce, jednajících ve spolupachatelství, se přehodnotí na stížnost na státního zástupce, čímž se znemožní postup proti soudci. Podnět k přezkumu vadného rozhodnutí státního zástupce se vyhodnotí jako opakovaná bezdůvodná stížnost, která skončí nevyřízená v koši. Na výzvu k vyloučení státního zástupce z řízení pro podjatost nemusí napadený vůbec reagovat s jistotou, že nadřízený orgán jeho nezákonné jednání zaštítí. Materiální pravda nehraje při vyhodnocování nepohodlných podnětů a stížností žádnou roli. Rozhodující je potřeba chránit pachatele zneužívání pravomoci. Klasickou ukázkou nepotrestaného justičního zločinu, jehož pachatelé mají zajištěnu ochranu soustavou státního zastupitelství a ministerstvem spravedlnosti, je trestní stíhání nevinných obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové, po mnoha letech poměrně nedávno ukončené. Jmenování Aleny Vitáskové předsedkyní Energetického regulačního úřadu (ERÚ) vyvolalo pobouření různých zájmových skupin „s máslem na hlavě“. Patřili k nim stoupenci bývalého vedení úřadu, kteří měli o obsazení funkce jinou představu. Báli se jí někteří majitelé fotovoltaických elektráren, kteří měli obavy, že přijdou o licence, nezákonně nabyté v nezvládnutém chaosu licenčního řízení v letech 2009–2010. A nepochybně vadila energetické mafii, kterou zastavením zvyšování cen elektřiny připravila o obrovské peníze. Jedním ze způsobů, jímž měla být z postavení předsedkyně ERÚ vypuzena, byla její kriminalizace. Její nepřátelé ale na ni nic stíhatelného neměli. Proto žalobce Radek Mezlík nejdříve vykonstruoval obvinění z trestného činu její podřízené a blízké spolupracovnice Michaely Schneidrové, která měla porušit zákon ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Pak začal Alenu Vitáskovou stíhat, protože nezastavila nezákonný postup Michaely Schneidrové. Navíc ji nařkl, že věděla o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st. a nepostarala se o její vyloučení z řízení pro podjatost. Aby si jeho oběti užily radostí trestního řízení do sytosti, přihodil je k osmi obžalovaným, stíhaným kvůli údajně nezákonnému postupu v licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša Sun a Zdenek Sun. ERÚ vydal licence v noci 31. prosince 2010. V té době ani jedna z nich netušila, že bude někdy působit v ERÚ a co ji tam potká. S vydáním licencí neměly nic společného. Skutková podstata jejich domnělých trestných činů byla nepatrným zlomkem celku, ale sloučení věcí je přinutilo strávit v soudní síni spoustu nadbytečného času a vyhnalo náklady na obhajobu do neúnosné výše. Radek Mezlík pak v obžalobě uplatnil nepravdivé tvrzení, že v době převzetí rozestavěného zařízení elektráren jednateli investujících společností od dodavatele do jejich vlastnictví tyto „nebyly ani zčásti dokončeny“. Vyvolal tím představu strašného zločinu, která mohla povzbudit soudce Aleše Novotného, aby vyhověl své zálibě v ukládání drakonických trestů. Dožadoval se pak desetiletého trestu pro Michaelu Schneidrovou a devítiletého pro Alenu Vitáskovou. Soudce byl nakonec shovívavější: oběma „nadělil“ po osmi a půl letech. Alena Vitásková měla štěstí, že ji Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby již počátkem roku 2017. Přesto se později dostala znova do soukolí trestního řízení díky zlovolnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jenž napadl dovoláním zprošťující rozsudek vrchního soudu, přičemž s materiální pravdou si také hlavu nelámal. Ale Michaela Schneidrová musela v květnu 2018 nastoupit do věznice ve Světlé nad Sázavou. Vyprostil ji 11. prosince 2018 Nejvyšší soud ČR, který zjistil, že její kriminalizované jednání nebylo trestným činem a vrátil její věc k novému projednání nalézacím soudem. Ponechal ji ovšem v nepříjemném postavení obžalované, provázeném existenčními nesnázemi, v němž pak musela žít ještě dva roky. Současně vrátil na první stupeň i věc Aleny Vitáskové. Krajský soud v Brně pak obě obžalované zprostil obžaloby. Jeho rozhodnutí ve věci Aleny Vitáskové nabylo právní moc okamžitě, ale Michaela Schneidrová si musela počkat ještě sedm měsíců na zamítnutí stížnosti státního zástupce Radka Mezlíka vrchním soudem. Zběsilý žalobce jistě věděl, že obecné soudy jsou vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, takže stížnost proti zprošťujícímu rozsudku nemá naději na úspěch. Nedbal toho, že postavení obžalované je spojeno se značnými existenčními potížemi a dal průchod potřebě ještě jednou ji potýrat. Zachoval se jako bezohledný surovec. Dnes je tedy napevno dáno, že 7–8letá justiční štvanice na Michaelu Schneidrovou a Alenu Vitáskovou byla nezákonným, věcně nepodloženým zásahem do jejich práv a svobod, a to zásahem úmyslným, cíleně vedeným k jejich vypuzení z ERÚ a k zahnání za mříže, odkud by již nikomu neškodily. Při jejich kriminalizaci se na materiální pravdu nebral ohled: každá lež byla dobrá. Není pouze jasné, zda žalobce projevil odbornou nezpůsobilost kriminalizací postupu Michaely Schneidrové, či zda věděl, že obvinění je „levé“ a přesto se řídil pravidlem, že účel světí prostředky. Jasnější je jeho postoj k Aleně Vitáskové: během celého hlavního líčení u Krajského soudu v Brně, jež trvalo od 4. června 2014 do 22. února 2016, nebyl proveden žádný důkaz o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st., natož o tom, že by Alena Vitásková o něm věděla. Hrůznost štvanice na nevinné obviněné dokresluje skutečnost, že Alena Vitásková, stíhaná od 13. března 2013, se domohla konečného pravomocného zproštění obžaloby až 13. listopadu 2019 a Michaela Schneidrová, stíhaná od 23. října 2012, až 24. června 2020. Jsem hluboce přesvědčen, že původci mnohaletého týrání obou obviněných úkony trestního řízení mají být povoláni k odpovědnosti. Jejich jednání bylo zřejmě nemravně účelové, nešlo jim o spravedlnost, ale o zneškodnění nepohodlných úřednic, chovali se k nim podjatě a nakonec i zpochybnili svou odbornou způsobilost. Zneužili svou pravomoc k nemravnému účelu. Mám však obavy, že stejně jako mnozí jiní pachatelé úmyslně vadných rozsudků odejdou jednou do důchodu ověnčeni vylhanými zásluhami. Ostatně Radek Mezlík má svou domnělou odbornou skvělostí posílit Úřad evropského žalobce. Pokusil jsem se pachatelům ke spravedlnosti trochu pomoci, ale neuspěl jsem. Chrání je všichni od státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v Olomouci přes státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a úředníky ministerstva spravedlnosti až k paní ministryni. Věděl jsem, že vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan své podřízené důsledně chrání bez ohledu na závažnost jejich nepřístojností, proto jsem spolu s trestním oznámením předložil podnět k vyloučení pro podjatost jeho a jeho úřadu. O podnětu nikdy nerozhodl a následně prokázal svou podjatost: Podnět postoupil k přehodnocení státnímu zástupci Petru Šeredovi, který rozhodl, že nejde o trestní oznámení, ale pouze o stížnost na státního zástupce. Tím automaticky vyloučil ze hry soudce Aleše Novotného. Podání pak postoupil dále na Nejvyšší státní zastupitelství. Na Ivo Ištvana jsem podal podnět ke kárnému řízení kvůli tomu, že se nevypořádal s námitkou podjatosti. Bránil se, že se jí nemusel zabývat, protože sám se trestním oznámením nezabýval. Jeho názor opapouškovali ministerští úředníci a na tom zůstalo. Ve skutečnosti jednal nezákonně již tím, že předal věc Petru Šeredovi, aniž by před tím rozhodl o námitce podjatosti. Na Nejvyšším státním zastupitelství se mého podání ujal státní zástupce Rudolf Misák, který „objevil Ameriku“. Výrok, že „elektrárny nebyly ani zčásti dokončeny“, je podle něj bezvýznamný, protože slovo „ani“ se do něj zřejmě dostalo písařskou chybou. To je ale v rozporu s materiální pravdou: výrok v inkriminované podobě se vyskytuje v obžalobě, zazněl v závěrečné řeči žalobce a v ústním odůvodnění rozsudku a nalézá se i v písemném vyhotovení rozsudku. Proto, i z dalších důvodů, jsem se obrátil na nejvyššího státního zástupce s podnětem k vykonání vnitřního dohledu nad činností státního zástupce Rudolfa Misáka. Když jsem se nedočkal žádné reakce, podal jsem paní ministryni stížnost na průtahy, která rovněž zůstala bez odezvy. Tím jsem vyčerpal dostupné prostředky. Nespravedlivé pronásledování nevinných obviněných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové určitě není jedinou nepřístojností v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a určitě nejsem jediný neúspěšný stěžovatel proti zvůli státních zástupců, soudců a s nimi všemi se solidarizujícími ministerskými úředníky i samotnou ministryní. Proti jejich souručenství nemá občan obranu. Beztrestnost pachatelů justičních zločinů se považuje za samozřejmé příslušenství jejich nezávislosti. A jejich oběti nemají právo na víc než na pár korun odškodnění, o které ovšem musí poprosit. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-21 12:28:45

Anonymní dopis černošského profesora: Neodvažuji se proti myšlenkám BLM veřejně ozvat

Článek přináší přeložený text dopisu, jehož autorem je anonym, který podle vlastního tvrzení vyučuje historii na univerzitě v Berkeley a je černoch. Toto tvrzení nemůžeme nijak ověřit. Maximum, co se dá usoudit z dopisu samotného, je to, že jde o vzdělaného člověka, který umí správně používat nepříliš běžné výrazy (cogent, axiomatic, exogenous, orthodoxy, marshaled, abrogation, grotesque, jus solis, Cleo). Před dopisem samotným považuji za nezbytné umístit některé vysvětlivky, protože odkazované jevy a pojmy nemusejí být českému čtenáři srozumitelné. Pár vysvětlivek White supremacy – přeložil jsem jako „nadřazenost bílých“ nebo „princip bílé nadřazenosti“, podle kontextu. Otevřeně už tenhle princip dávno nikdo v mainstreamu nehlásá, takže se tahle nálepka začala používat pro kdeco. Poslední dobou se v americké veřejné sféře tenhle pojem užívá s naprostou samozřejmostí, která mi připomíná frekvenci pojmu „buržoazní reakce“ v materiálech z Gottwaldovy éry. Nigerijští Američané – Evropana může překvapit, že autor dopisu uvádí právě Nigerijce jako vzornou menšinu, když my zde máme poněkud jiné zkušenosti. Rozdíl je v charakteru migrace. Do USA dorážejí z Nigérie spíše vzdělanější lidé a legální cestou, na rozdíl od Evropy, která trpí hojnou divokou migrací přes Středozemní moře. Podobně je to s Araby, zmiňovanými v textu dále. (V USA žije také mnoho arabských křesťanů původem z Egypta, Sýrie či Libanonu, kteří bývají v diaspoře velmi úspěšní. Jedním z nich je třeba Nassim Nicholas Taleb.) Diverzita (diversity) – různorodost, další hojně uctívaný abstraktní princip, ale v progresivně levicovém pojetí se tím myslí hlavně různorodost etnická. Méně už pak „třídní“ a ještě podstatně méně politická. Na to si také autor dopisu stěžuje hned zpočátku. Strýček Tom – postava z románu Chaloupka strýčka Toma. V politickém kontextu je to označení či spíše urážka pro černochy, kteří „s radostí posluhují bílým“ a sami sebe považují za méněcenné. Prakticky se ovšem na levici hojně používá pro černochy, kteří se veřejně hlásí k republikánské straně a jsou levicí vnímáni jako „kolaboranti s nepřítelem“. Axiomatická pravda – podobně jako v matematice základní princip, o kterém se nediskutuje a na kterém se staví veškerá další teorie. V sociálních vědách ovšem „axiom“ nemá daleko k pojmu „dogma“. Ta-Nehisi Coates – prominentní černý publicista, známý například požadavkem na finanční reparace za otrokářství. Domovní lupiči (home invaders) – nevím, zda pro to máme v češtině odborný termín, ale jde o vloupání do obydlí, když je jeho obyvatel doma. Jelikož takoví lupiči bývají v USA často ozbrojeni, riziko, že to skončí znásilněním, vraždou atd., je nezanedbatelné. Internace Japonců – když po Pearl Harboru vypukla válka s Japonskem, nechal prezident Roosevelt pozavírat Japonce do detenčních táborů. Nikoliv jen občany Japonska (internace občanů nepřátelského státu ve válce je běžným jevem), ale i americké občany japonského původu. Kdo je Japonec, to bylo definováno rasově, například v Kalifornii stačila pouhá jedna šestnáctina japonské krve. Dnes je na tuto událost pohlíženo jako na klasickou rasově motivovanou křivdu. Potomci německých imigrantů, kterých byly tou dobou v USA celé miliony, nikdy internováni nebyli. Soft bigotry of low expectations – přeložil jsem jako „předsudky o naší neschopnosti“. Jde o pejorativní pojmenování představy, že určité etnické skupiny nejsou schopny postarat se samy o sebe a dosáhnout životního úspěchu bez systematického postrkávání a uhlazování cesty ze strany dobře smýšlejících lidí zvenčí. Konec vysvětlivek. Následuje dopis anonyma ze serveru Medium.com. Dopis kolegům z univerzity v Berkeley Vážení profesoři X, Y, Z. Jsem jeden z vašich kolegů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Potkali jsme se osobně, ale dobře vás neznám. Kontaktuji vás jako anonym, za což se omlouvám. Obávám se totiž, že přihlásil-li bych se k tomuto emailu, přišel bych o místo a zároveň o šanci sehnat v budoucnu jiné místo v oboru. Ve zprávách, které jste poslední dobou rozesílali po naší katedře, jste se hlásili k našemu slibu respektovat diverzitu, ale jsem čím dál více znepokojen tím, že ve věci současných protestů a toho, jak na ně reaguje naše komunita, žádná různorodost názorů neexistuje. Ve vámi poskytnutých odkazech a zdrojích nenacházím ani jeden solidní protiargument nebo odlišný náhled na nepoměrně malé zastoupení černochů v akademické sféře nebo na jejich nepoměrně nadměrné zastoupení ve statistikách trestního práva. Vysvětlení, se kterým vaše dokumentace přichází, opomíjí všechny příčiny kromě jedné: za problémy černé komunity mohou běloši. V případě fyzické absence bělochů je na vině plíživá nákaza bílé nadřazenosti a systémového rasismu, jež tráví mozky a duše Američanů stejně jako jejich instituce. Vůči tomuto vysvětlení přesvědčivě protestovaly už různé střízlivé hlasy, včetně příslušníků černé komunity samotných, například Thomase Sowella a Wilfreda Reillyho. Tito lidé nejsou ani rasisté, ani „strýčkové Tomové“. Jsou to inteligentní vzdělanci, kteří odmítají koncept, jenž upírá černým lidem schopnost nezávislého myšlení a konání a systematicky přenáší zodpovědnost za problémy černošské komunity na jiné. Tento názor ovšem v komunikaci Kalifornské univerzity zcela chybí. Tvrzení, že potíže, se kterými se černošská komunita potýká, jsou zcela kauzálně vysvětlitelné vnějšími faktory ve formě systémového rasismu bělochů, principu nadřazenosti bílých a jinými způsoby, kterými bílí diskriminují černé, zůstává velice spornou hypotézou, kterou by měli historici vehementně zpochybňovat. Místo toho je chápána jako axiomatická pravda, určující naše jednání, a to bez ohledu na své hluboké nedostatky nebo fakt, že jejím podtextem je absolutní nesvéprávnost černých. Tato hypotéza přetváří naši instituci a naši kulturu, přičemž mimo úzkou a striktně dozorovanou sféru nedává žádný prostor pro nesouhlas. Existuje i jiný pohled. Máte-li čas, seznamte se prosím s dokumenty, které přikládám k tomuto e-mailu. Argumentace, kterou předkládá BLM a jejich spojenci, ve valné většině případů spočívá na jednotlivých událostech (jako například většina emočně nabitého článku autora Ta-Nehisi Coatese), nebo má zcela jasně sloužit předem určeným cílům. Jako příklad druhého zmíněného problému uvažme počet uvězněných černých Američanů. Vysoký podíl černých vězňů je obvykle užíván jako argument, že trestní právo je protičernošské. Ale tím samým způsobem bychom mohli usoudit, že trestní právo je ještě daleko více zaměřeno proti mužům. Skutečně chceme charakterizovat trestní právo jako systémovou mizandrickou konspiraci proti nevinným americkým mužům? Doufám, že jste si sami vědomi, jak moc je nutné potlačit kritické myšlení k tomu, aby se dala podobná úvaha obhájit.   Vezmeme-li v úvahu, kolik kdo páchá násilných zločinů, není černých vězňů více než bílých. Tato skutečnost byla opakovaně dokázána v různých jurisdikcích a různých státech. A přesto vidím, že moje vlastní oddělení nekriticky opakuje myšlenku, která upírá černochům schopnost vlastního samostatného myšlení a konání a nahrazuje ji myšlenkou na ústřední roli bělochů, která očividně vyhovuje touze katedry naložit si „břímě bílého muže“ a prosazovat myšlenku bělošské viny. Tvrdíme-li, že trestněprávní systém se řídí principem nadřazenosti bělochů, tak jak je možné, že podíl Asiatů, Indů a Nigerijců na vězeňské populaci je výrazně nižší než u bělochů? To je ale divná bílá nadřazenost. Dokonce i američtí Židé jsou uvězněni podstatně méně často než bílí ne-Židé. Myslím, že je fér říci, že běžný zastánce nadřazenosti bílé rasy pohrdá Židy. A přesto tito údajní zastánci nadřazenosti bělochů zavírají bělochy do vězení daleko častěji než Židy. Nic takového se ve vaší literatuře nezmiňuje. Ani stopa snahy o vysvětlení, s výjimkou vágních formulací a osobních invektiv. „To je evergreen rasistů,“ „Představa vzorné menšiny je typická pro nadřazenost bílých,“ „Pouze fašisti mluví o zločinech, kteří páchají černoši na jiných černoších“, až k naprostému znechucení. Takový druh výroků není protiargumentem; jsou to prostě odsudky, jejichž smyslem je umlčet a kádrovat debatu. Každý opravdový historik ihned rozpozná tradiční nástroj, kterým napříč dějinami autoritářské režimy, ideologie a náboženství držely hlasy kritiků pod pokličkou. Má rozdrtit různorodost a vyhnat kulturu kritického uvažování z našeho pracoviště. Čím dál více se po nás chce, abychom se připojili a schvalovali velice sporný pohled hnutí BLM na historii, a prezentuje se to tak, že za tímto pohledem stojí katedra jako jeden muž. Zejména etnické menšiny jsou agresivně nuceny zaujmout tentýž postoj. Jakákoliv zdánlivá jednotnost je dána tím, že nesouhlas by u pracovníků, jejichž pozice není pevná, téměř jistě vedl k vyhazovu a vyhnání. Přitom počet takových zaměstnanců je nemalý. Já sám se neodvažuji proti myšlenkám BLM veřejně ozvat. Političtí představitelé, univerzitní administrativa, profesoři s definitivou, velké firmy a média nás masivně zavalují údajnou názorovou jednotou a trest za nesouhlas může mít v současné nejisté ekonomické situaci vážné následky. Jsem si jist, že kdyby tento e-mail byl podepsán mým jménem, přišel bych o práci a o veškeré budoucí příležitosti pracovat ve svém oboru, ačkoliv tomu, co píšu, věřím, a jsem schopen doložit každé zde napsané slovo. Naprostou většinu násilí, kterým černá komunita trpí, spáchají sami černoši. Kvůli těmto neviditelným obětem se prakticky žádné pochody nepořádají, nedrží se veřejné minuty ticha a rektoři, děkani a šéfové kateder Kalifornské univerzity nepíšou žádné srdceryvné dopisy. Poselství je jasné: na životech černochů záleží jen tehdy, pokud je zabili běloši. Násilí mezi černochy je očekávané a neřešitelné, zatímco násilí ze strany bělochů vyžaduje vysvětlení a řešení. Prosím, zpytujte vlastní srdce, abyste pochopili, jak nesmírné předsudky se v tom skrývají. Není dovoleno hovořit o ne-černých obětech násilí ze strany černochů, ačkoliv vůči poměrům v populaci je jich více než černých obětí ze strany nečernochů. Toto je mimořádně hořká pilulka zejména v oblasti sanfranciského zálivu, kde násilnosti spáchané černochy na Asiatech už přerostly v opravdovou epidemii. Do té míry, že sanfranciská policie radí Asiatům, aby si přestali věšet amulety pro štěstí na dveře, protože přitahují pozornost (v naprosté většině černých) domovních lupičů. Domovních lupičů, jako byl George Floyd. Tato reálná, každodenní skutečnost násilí v USA, není tématem žádných pochodů ani slzavých e-mailů od vedoucích kateder, nepodpoří ji McDonalds ani Walmart. Na katedře historie není naše mlčení jen odklonem od povinnosti osvětlovat pravdu; je to  odmítnutí této povinnosti. Tvrzení, že násilí mezi černochy je způsobeno nepřátelským chováním úřadů, otrokářstvím a dalšími křivdami, je převážně historického rázu. Právě historici by tedy měli vysvětlit, proč internace Japonců nebo masakry evropských Židů nevedly ke stejné dysfunkčnosti jejich komunit a ke špatným školním výsledkům mezi americkými Japonci a Židy. Po 11.září byli démonizováni američtí Arabové a v současné době Číňané. Obě tyto skupiny však dosahují nadprůměrných výsledků prakticky ve všem, co lze měřit, stejně jako američtí Nigerijci, kteří jsou shodou okolností také černé pleti. Právě historici by měli na tyto anomálie upozorňovat a vést o nich diskusi. Ale v atmosféře, která nyní zavládla na naší katedře, není žádná diskuse možná. Vysvětlení už je dáno, nesouhlas s ním je rasistický, a prací historiků je hledat další a další důkazy pro to, proč je správné. Toto je výsměch našemu povolání. Nejvíce ze všeho mne znepokojuje, že naše katedra jako by se stala součástí volebního úsilí demokratů a demokratické strany vůbec. Abych to vysvětlil, uvažte, co se stane, přispějete-li na hnutí BLM, organizaci, kterou katedra historie hájí a protežuje ve svých e-mailech. Všechny dary BLM jsou okamžitě přesměrovány na charitu ActBlue, což je organizace, jejímž primárním cílem je financovat volební kampaně kandidátů za demokratickou stranu. Darovat dnes něco na BLM znamená nepřímo financovat letošní prezidentskou kampaň Joea Bidena. To je groteskní, vzhledem k tomu, že americká města postižená nejhorším mezičernošským násilím a násilím na černoších ze strany policie mají v drtivé většině radnice a starosty z řad demokratů. Samotné Minneapolis se nachází v rukou demokratické strany již více než pět desítek let; „systémový rasismus“ tam byl vybudován dlouhou řadou demokratických politiků. Povýšený a pohrdavý přístup, který lídři demokratické strany projevují vůči černošské komunitě a který je patrný například z prakticky každého výroku Joea Bidena na adresu černochů, přímo garantuje permanentní stav utrpení, roztrpčení, chudoby a s tím spojené ublíženecké politiky, čímž se jednak zcela ničí úroveň americké politické diskuse, jednak životy černochů. A dar určený BLM přitom financuje volební kampaň lidí jako je starosta města Minneapolis Jacob Frey, za jejichž vlády se města propadala do násilí. Je absurdní, jakým způsobem si hnutí založené v dobré víře a snaze o policejní reformu, a taktéž naši katedru, přivlastnila jedna politická strana. Ještě horší je, že v akademických kruzích neexistuje způsob, jak se tomu postavit. Nechci posluhovat Straně a vy byste také neměli. Naprostá sladěnost velkých firem, které zneužívají lidi, s hnutím BLM by pro vás měla být varovná, a přesto si toho nikdo nevšímá, snad dokonce úmyslně, nebo se to v nejhorším případě dokonce bezostyšně oslavuje. Jsme užitečnými idioty nejbohatší vrstvy, poklonkujeme Jeffovi Bezosovi (zakladatel a ředitel Amazonu, pozn. MK) a dalším současným otrokářům. Firma Starbucks, pro kterou sklízejí kávu na plantážích skuteční černí otroci, podporuje BLM. Firma Sony, která používá kobalt vytěžený v podmínkách ještě horšího otrokářství, a navíc ještě často dětskými otroky, podporuje BLM. A vypadá to, že totéž činíme i my. Absence jakékoliv pochybnosti a oponujících hlasů to umožňuje. „Budiž světlo“, jak pokrytecké. Existuje i početná skupina těch, kterým lze říci snad jen „kšeftaři s rasou“: šejdíři všech barev kůže, kterým rozdmýchávání ohňů rasových konfliktů svědčí a zajišťuje jim pracovní místa v administrativě, v charitách, v akademické sféře a je cestou k vlastnímu politickému podnikání. Vzhledem k tomu, jaký přístup nyní naše katedra zaujala k povinnosti hledat pravdu, můžeme se nyní považovat za školicí středisko pro tento typ podvodníků. Jejich aktivity rozkládají společnost a ničí jakoukoliv naději na budoucí harmonické soužití mezi jednotlivými rasami tvořícími náš národ. Kolonizovaly naši politiku a instituce. Řada těchto hlasů bez jakékoliv ironie požaduje segregaci. Kdyby měl dnes na naší univerzitě promluvit Martin Luther King, nejspíš by jej nazvali strýčkem Tomem. Vychováváme budoucí lídry, kteří deklarují úmysl zničit jednu z mála úspěšných multietnických společností v moderních dějinách. Právě v době, kdy se Čínská lidová republika, etnonacionalistická, agresivně rasově šovinistická země s nulovou imigrací, která neuděluje občanství podle místa narození, snaží sama sebe představit na světové scéně jako alternativa k USA. Ptám se vás: je to moudré? Děláme správnou věc? Pomalu se dostávám k závěru. Naše univerzita a naše katedra opakovaně vyzdvihly památku George Floyda. Floyd byl zločinec recidivista, který jednou mířil na těhotnou černošku střelnou zbraní. Vloupal se do jejího domu s gangem dalších zločinců a zamířil zbraň na její těhotné břicho. Pro ženy ve své komunitě byl postrachem. Zplodil a opustil řadu dětí, aniž by se staral o jejich výživu či výchovu, což znamená selhání v jedné z nejzákladnějších rolí slušné lidské bytosti. Bral drogy a občas je prodával, byl to podvodník žijící na úkor svých poctivých a pracujících sousedů. A přesto činovníci Kalifornské univerzity a historici z její katedry historie tohoto násilného zločince oslavují a pozdvihli jeho jméno téměř do seznamu svatých. Muže, který ubližoval ženám, černým ženám. S plnou podporou naší katedry historie, amerických korporací, většiny mainstreamových médií a nejbohatších elit USA se z něj stal hrdina naší kultury, pohřbený ve zlaté rakvi, a jeho pozůstalí byli zasypáni dary a chválou. Tedy ti, ke kterým se zaživa hlásil. Na Američany je vyvíjen společenský nátlak, aby před tímhle násilným a brutálním misogynem klečeli. Generace mladých černých mužů je tlačena k tomu, aby se identifikovali s Georgem Floydem, jedním z nejhorších exemplářů naší rasy a celého lidstva. Stydím se za svoji katedru. Řekl bych, že se stydím i za vás (myšlen patrně adresát e-mailu, poznámka MK), ale třeba se mnou souhlasíte a jenom se bojíte, stejně jako já, co by následovalo po vyřčení pravdy. Pokud lidé musejí klečet, aby si udrželi práci, nedá se z toho usoudit, co si skutečně myslí. Pro váhu mých myšlenek by to nemělo mít žádný význam, ale stejně to pro jistotu napíšu: nejsem běloch, má kůže je barevná. Moje rodina se stala obětí zločinců jako byl Floyd. Velmi dobře víme, s jakým pohrdáním k nám demokrati přistupují. Ponižující předpoklad, podle kterého jsme moc hloupí na to, abychom dokázali studovat přírodní vědy a inženýrské obory, že k jakémukoliv posunu v životě potřebujeme vnější pomoc a nižší nároky, je nám důvěrně znám. Leckdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší jednat s otevřenými fašisty, kteří by mi aspoň řekli do očí, že mě považují za podčlověka, a kteří by nejspíš nebyli příslušníky mé vlastní rasy. Všudypřítomné předsudky o naší neschopnosti a neustálé opakování toho, že řešení problémů mých bližních spočívá výlučně v rukou bělochů a nikoliv ve vlastní tvrdé práci, nás duševně ničí. Žádná jiná skupina Američanů není tak systémově demoralizována ze strany svých údajných spojenců. Celé generace černých dětí jsou učeny, že pouze pláčem, žebráním a pokřikem získají almužnu od bělochů stižených pocitem viny. Nic by nedokázalo dokonaleji zničit jejich vyhlídky na budoucnost, zejména pokud se pocit viny bělochů jednoho dne vyčerpá, nebo pokud v Americe jednoho dne běloši „dojdou“. Kdyby tomuhle byli podrobeni Američané japonského, židovského nebo čínského původu, dnes by čínské či japonské čtvrti nevypadaly jistě o nic lépe než nejhorší místa v Baltimore nebo St.Louis. Katedra historie Kalifornské univerzity v Berkeley je nyní součástí mašinerie, která o černoších šíří ničivé a ponižující stereotypy. Doufám, že pochopíte, jaká frustrace se za mým e-mailem skrývá. Nepodporuji BLM. Nepodporuji ukřivděnou politiku demokratické strany ani skutečnost, že se na naší katedře Strana stala hegemonem. Nesouhlasím s tím, aby si Strana přisvojovala moji rasu, jak to nedávno znepokojivým způsobem učinil v rozhovoru Joe Biden (patrně jde o toto, poznámka MK). Být černochem a volit demokraty není totéž. Odsuzuji způsob, kterým zemřel George Floyd, a připojuji se k volání po větší zodpovědnosti policie a po reformách toho, jak funguje. Ale nebudu ani předstírat, že George Floyd byl někým jiným než násilným misogynem, brutálním člověkem, který zemřel stejně brutálním způsobem, jakým žil. A chci také ochránit historii. Múza Cleo není pokornou služkou politiků ani korporací. Stejně jako my, i ona je svobodná. Univerzita: Dopis jde proti našim hodnotám Konec dopisu. Katedra historie v Berkeley na jeho vydání zareagovala tweetem, ve kterém se píše: „Do oběhu se dostal anonymní dopis, údajně napsaný profesorem z katedry historie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nemáme žádné důkazy, že by jej skutečně napsal člen katedry historie. Odsuzujeme tento dopis: jde proti našim katedrálním hodnotám a našemu závazku rovného zacházení a inkluze.“ (zvýrazněno MK) Checht. Jako by pisatelům tweetu nedocházelo, že právě tahle sudičská atmosféra by mohla být velmi dobrým důvodem, proč raději zůstat v anonymitě. Ale nakonec jsou to akademici. Což nutně neznamená „bystří a sebekritičtí lidé“. I kdyby ano, ve velkých organizacích se oceňuje názorová konformita. S tou ještě nikdy nikdo nenarazil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-04 08:50:14

Koruna času. Získali jsme prostor pro změnu

Je dnes možné psát vůbec o něčem jiném? Nevím. Otevřu stránku Seznamu a už se to valí, jako Rolling Stones. Otevřu facebook a je to podobné. Jen jaksi pestřejší, protože protkáno černobílými fotkami mladších verzí daných uživatelů. Což hezky komentuje jeden z mnoha vtipů, kterých jsou sítě také plné: pár dní, co zavřely kosmetické salony a kadeřnictví, ukazují ženy své 20 let staré fotky. Ale tedy vážně a k tématu. Vlastně je to celé nesmírně fascinující, nemyslíte? Jak v podstatě celý svět ovládla nepatrná, očím neviditelná breberka, s poetickým druhovým jménem Koronavirus. Ano, ten je nyní králem, vládne světu, vládne hlavně lidským myslím. A na trůn jsme jej dosadili my sami. Možná hlavně náš strach. Oprávněný či neoprávněný – to je předmětem mnoha dohadů, spekulací, výzkumů, moudrých vyjádření expertů. Problém je v tom, že ona vyjádření jsou na celé škále stupnice. Od rýmy, lehké chřipky, přes něco jako chřipka, ale více infekční, po katastrofické scénáře odpovídající spíše řádění dýmějového moru. Stejně tak je to s opatřeními, která jsou v mnoha ohledech naprosto nevídaná a stejně tak nevídané je, jak se jim lidé v podstatě bez odporu podřizují. U nás třeba roušky. Dokonce se pokutuje, když ji nemáte. Přitom jejich použití v běžném, tedy přesněji nouzovém, životě je stejně tak diskutabilní. Tedy pokud nejste v nemocnici – kde vám zase mimochodem skoro k ničemu nejsou, protože nedostatečně chrání, či na místě s větším shromážděním lidí jako jsou např. obchody. Ale protože je možné, že mohou zpomalit rychlost infekce, a to je nyní prý potřeba, tak jsou nakázány. Do toho čteme výzkumy a expertizy, které tvrdí pravý opak – tedy, že je třeba populaci nemocí promořit a získat imunitu. Jiní vědci říkají zase, že to je nepodložené – není prý nijak jasné, že člověk po absolvování nemoci získá imunitu. A tak dále a tak dále. Příkladů jsou hromady, ale není smyslem tohoto textu je všechny vyjmenovávat. Stejně jako se zabývat vlnou různých dohadů, pří, konspirací, domněnek jak vir vznikl, zda za tím byl nějaký záměr a pokud ano, tak jaký. Chci poukázat, a nejsem zdaleka první, kdo si toho všiml, na jeden ze základních rysů těchto informací, totiž na jejich protikladnost. I mezi odborníky. Zkrátka a dobře ono se skoro nic jasně neví. Žijeme teď realitu nejistoty v přímém přenosu. Ono ne, že by tu jinak nejistota nebyla, ale nebyla tak zjevná a my jsme si ji raději nepřipouštěli. Žili jsme vlastně ve vatičce zřetelně nastavených vzorců fungování společnosti.  Obdobně se nyní nasvítila smrtelnost – což je další téma, které současný král světa vytáhl na jasné denní světlo vědomí. Mám dojem, že virus je buddhista. Jednou ze základních tezí Buddhovy nauky je konstatování pomíjivosti. Vše je podrobeno neustálé změně. Proměně. A vše složené se zase rozpadne. Nic na tomto světě není jisté. Jistá je pouze smrt a i její čas je zahalen – rouškou, nejistoty. Jedna buddhistická zenová škola má celou meditační praxi a filozofii založenou na jediném slově: nevím. Mám pocit, že tento stav nyní zažívám vcelku často. Ne, že by se mi v mysli jaksi automaticky nekonšelovaly různé myšlenky a přesvědčení, jak to s tím virem a všemi opatřeními, je. Ale když se pak nad tím hlouběji zamyslím – tak prostě nevím. Nevím, jak to s korunovaným vládcem opravdu je, nevím, zda a jaký mají smysl opatření na jeho sesazení. Stejně tak nevím kdy a jakou se mi podaří pořešit práci, když dosavadní nejsou možné. Nevím, jak dlouho vydrží peníze. Nevím, zda se chytí stromky, které jsem zasadil, nevím, zda nepomrzly při jarních mrazících. Nevím, jaké bude zítra počasí, a nevím, jak a kdy zemřu a jak a kdy zemřou mí blízcí. Nejistota je teď tak úžasně nahá! Je ohromnou výzvou se k ní vztáhnout. Často se lidé utíkají do předpokládaného bezpečí, které jim má poskytnout stát. Vedeni strachem, obavami přijímají bez odporu opatření, která by je jindy vyhnala do ulic. Snažíme se věřit ve smysl a účinnost těchto opatření, i když jsou stejně jako vše jiné předmětem nejistoty. A lidé, kteří je nějak zpochybňují, jsou někdy i předmětem odsouzení. Leckteří politici této situace využívají až zneužívají. Nejistota je ovšem právě i brána možností. Náš starý známý svět zničehonic zmizel. Jak snadno! Je tu jakýsi mezičas. Karanténa. Možná inkubace. Líheň nových možností, nápadů, záměrů, vizí. Tedy prostor pro změnu – nedílnou to sestru nejistoty. Možná jste zachytili zprávy, že díky útlumu lidské činnosti se někde zlepšilo ovzduší, řeky jsou čistší, protože továrny stojí. Země si vydechla – a možná si nejeden z nás položil otázku, kdo je vlastně na planetě virem. A kdo má oči a chce tak to vidí. Vidí, že nepotřebujeme tolik produkovat a spotřebovávat. Obdobně jako jste možná zahlédli grafy kolik lidí zemře na důsledky podvýživy v porovnání s čísly nynější epidemie. Stejně jako by stálo za to se podívat na počty lidí umírajících na civilizační choroby, na něž má zásadní vliv právě otrávené prostředí a neurotický životní styl. Otázka samozřejmě je, čemu všemu dovolíme vyklubat se z tohoto zlatého vejce. Zda třeba skutečnou praktickou celospolečenskou snahu o zlepšení, uzdravování životního – tedy našeho, prostředí. Protože nyní je vidět, že když se chce, tak jde skoro vše. Či naopak jaksi automaticky a nenápadně si necháme líbit setrvání různých restriktivních opatření, jako např. sledování přes mobily - protože přece bezpečnost. Kdo je další nedílnou družkou nejistoty? Je to naděje. Naděje na příznivé děje. Tak uvidíme, která vejce vysedíme, kterou budoucnost si zvolíme. Chovám si naději, že je to stále na nás. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-19 14:02:00

Antivirus: Antivirus: Místo programu v počítači vir. Při stahování si dávajte pozor na podvodné inzeráty

Potřebujete vyplnit PDF formulář, upravit fotky nebo připravit prezentaci. Nemáte potřebný program v počítači, a tak si ho do vyhledávače zadáte. Z nabídnutých odkazů ho stáhnete a nainstalujete. Asi klasický postup nás všech, ale věděli jste, že právě toto zneužívají kyberzločinci? Poslechněte si pořad Antivirus.

Čas načtení: 2024-02-20 09:45:00

Trump by měl strávit zbytek života za mřížemi, prohlásila Sharon Stone

Bývalý americký prezident Donald Trump, který se znovu uchází o prezidentskou funkci, by měl sedět do konce života ve vězení. V Berlíně, kde se koná mezinárodní filmový festival Berlinale, to řekla americká herečka Sharon Stone. Kritizovala zároveň nedostatečné vzdělání americké společnosti, čehož podle ní zneužívají někteří politici.

Čas načtení: 2024-02-20 10:04:33

Trump by měl strávit zbytek života za mřížemi, prohlásila Sharon Stone

Bývalý americký prezident Donald Trump, který se znovu uchází o prezidentskou funkci, by měl sedět do konce života ve vězení. V Berlíně, kde se koná mezinárodní filmový festival Berlinale, to řekla americká herečka Sharon Stone. Kritizovala zároveň nedostatečné vzdělání americké společnosti, čehož podle ní zneužívají někteří politici.

Čas načtení: 2024-02-20 18:00:46

Zařízení Apple jsou nyní terčem útoků hackerů! O peníze můžete přijít velmi snadno!

Už ani systém iOS není před hackery v bezpečí   Útočníci využívají důmyslné metody, proti kterým je obrana velmi obtížná Útoky jsou kvůli AI ještě nebezpečnější S hackováním a obavami o ztrátu citlivých dat se bohužel nyní setkáváme snad každý den. Nedávno jsme psali o tom, že útočníci pro svou činnost zneužívají YouTube a ChatGPT. Každá služba […] Celý článek si můžete přečíst na Zařízení Apple jsou nyní terčem útoků hackerů! O peníze můžete přijít velmi snadno!