Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-12 15:05:00

Deník Metro: Už jste slyšeli, že se ekonomika odráží ode dna? Pleteme si pojmy s dojmy

V dnešním vydání deníku Metro jste si mohli přečíst o nadužívání fráze ekonomika se odráží ode dna i s názory některých zainteresovaných ekonomů a jazykozpytců. Redaktor Pavel Hrabica v něm mimo jiné cituje z mého trojdílného seriálu Nesmyslné politické fráze, které už ani nevnímáme. Číst dál...

Čas načtení: 2022-03-30 11:00:00

Konsensus ve střednědobém horizontu… Nesmyslné politické fráze, které už ani nevnímáme #3

Dnes završíme trilogii největších stupidit, které zaznívají z úst našich domácích politiků. Je roztomilou ironií, že právě v době, kdy usilovně hledají ztracený konsensus v souboji o nejlepší magickou formuli, kterážto jako mávnutím proutku ukončí palbu v ukrajinských městech. Číst dál...

Čas načtení: 2021-09-05 09:20:07

Boj o koryta

Řečtí filozofové Sókratés (469–399 př. n. l.) a Platón (427–347 př. n. l.) měli při hodnocení tehdejší athénské demokracie pravdu. Po vlastních zkušenostech s athénskými demokraty opojenými mocí totiž dospěli k závěru, že demokracie (tj. vláda lidu) je nejzkaženějším společenským zřízením, kterým končí jeden cyklus vývoje lidské společnosti a počínaje tyranidou začíná cyklus další. Oba přitom snili o osvícené vládě filozofů, avšak jejich iluze se nikdy nenaplnily. Filozofů je totiž málo, nechtějí se ušpinit v politickém bahně, většina společnosti jim nerozumí a ta její nejhorší část je navíc sprostě uráží a haní. Prozatím se však nikde nepodařilo nahradit demokracii smysluplnějším politickým systémem. Pomineme-li národy, ve kterých nemá demokracie tradici a které ani za tisíc let demokracii nepochopí (zejména v tradičních totalitách a teokraciích), základní demokratické principy se ani za tisíce let nezměnily – pouze nabyly nových forem, které by mnohdy svojí obludností překvapily i Sókrata, Platóna a Aristotela. Zmanipulovaná demokracie totiž umožnila totalitní vládu komunistů, fašistů, nacistů i islamistů, kteří sice demokracií pohrdali, avšak dokázali ji účelně využít k nastolení „demokratické“ hrůzovlády. Zištná služba sobě Po všech dosavadních historických zkušenostech (včetně našich) by tedy pouze homo dementus mohl uvěřit tomu, že všichni „demokratičtí“ uchazeči o politické funkce jsou moudří, uvážliví, spravedliví, poctiví, slušní, skromní, střídmí a zdrženliví, neboť tučné tváře i konta mnohých z nich hovoří o pravém opaku. Jejich dominantní snahou totiž není nezištná a vysoce kvalifikovaná služba občanům, ale zištná (byť nekvalifikovaná) služba sobě a případně i zainteresovanému „svazu přátel“, kteří je ve vlastním zájmu do významné politické funkce protlačuje. Skrytou podstatou volebního boje je tedy nelítostný „boj o koryta“. Kdyby existovala kouzelná zrcadla, která by pravdivě zobrazila povahové vlastnosti všech uchazečů o politické funkce, pak mnozí z nich by se před ně raději ani nepostavili a pokud by tak učinili, patrně by ustrnuli hrůzou nad tím, jaké temnoty se v jejich myslích skrývají. „Zeptejte se kohokoliv z nich, co dovede, a nikdo z nich nebude vědět, co říci. Ve svém ubohém životě nikdy nepotřebovali vlastní ruce… Nejsou k ničemu dobří… Žijí z nejhorších instinktů davu a jeho zvířecí řev hojí jejich nesplněné ambice,“ napsal ruský spisovatel Vladimír Jemeljanovič Maximov (1930–1995). Pokud si přiznáme surovou a poctivou pravdu, že lidská přirozenost je líná, chamtivá, žravá a motivovaná touhou po uznání, uplatnění a požitcích, bude nám okamžitě jasné, proč celá řada zcela neschopných lidí hledá své životní uplatnění v politice, která jim zajišťuje všechno to, čeho by při běžném způsobu života, a dokonce při poctivé práci (jaká hrozná představa!) nikdy nedosáhli. Existují sice politici, kteří se mohou prokázat řadou pozitivních aktivit, avšak na druhé straně existuje nepřeberné množství politiků, kteří se celým volebním obdobím „promlčí“, tiše se proplazí poslaneckou sněmovnou anebo senátem, neustále vyhledávají výnosné vedlejší funkce a prospěšné známosti a nejvýše na sebe upozorní nějakým příležitostným blábolem, hulvátstvím, opileckým výstupem anebo korupční aférou. Nepoučitelní voliči Základem politiky v jakémkoliv demokratickém státě vždy byly, jsou a budou nerozumnost, nevědomost, důvěřivost anebo i lhostejnost voličů, bez nichž by se k moci nikdy nemohli dostat lidé, kteří pro zodpovědné a kvalifikované plnění veřejných funkcí nejenže nemají potřebné filozofické, historické, psychologické a právnické vzdělání, ale ani zkušenosti a fyzické, psychické i mravní předpoklady. Přestože to rozumně uvažující člověk nedokáže pochopit, na nepoučitelné voliče pokaždé zabírají i takové předvolební sliby, které jsou evidentně účelové, nesmyslné, nesplnitelné, zavádějící anebo dokonce lživé (například notoricky používaný slib o potlačení korupce). Ono totiž stále platí latinské úsloví „Fide, sed cui fidas, vide!“ (Věř, ale komu věříš, měř!) „Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů. A demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo oligarchie,“ psal už Sókratés. Po každých volbách všichni „vítězové“ radostně křepčí ve svých (staro)nových prebendách (pokud to ovšem ještě fyzicky zvládnou) a protože jsou to povětšinou stále stejné a okoukané tváře, pak i kdyby milionkrát slibovali, že se v příštím volebním období konečně „polepší“, nemohou ani být jiní („Povaha je člověku démonem,“ tvrdil Hérakleitos z Efesu, asi 544–484 př. n. l.). Proto stále znovu a znovu vytvářejí podivuhodné politické prostředí, ve kterém opakovaně předvádějí svoji intelektuální i mravní nedostatečnost, nezodpovědně improvizují a experimentují, nenávistně se hádají, urážejí i podrážejí, anebo se nechávají obdivovat a ujišťovat, jak jsou jedineční a geniální. A protože každého z nich poctivá pravda o nich samotných uráží i dráždí, nikdy nedovolí, aby se tato pravda dostala do širokého občanského povědomí. Napříč „politickým spektrem“ se politici dokážou bezvýhradně shodnout jedině na zvýšení svých platů a na zachování své imunity. A protože mravní výchova je v tomto státě dlouhodobě a cílevědomě znevažována a zanedbávána, nelze předpokládat, že by zcela sami přirozenou sebevýchovou a sebekontrolou mohli dosáhnout takových pozitivních kvalit, které od nich občané očekávají a o kterých snili Sókratés i Platón. Je proto zpozdilý pozdní podiv nad tím, co nám poté tito „politici“ předvádějí, jak hovoří, jak se chovají a jakými právními normami nás obšťastňují. Ostatně při znalosti lidské psychiky je nutno poctivě přiznat, že převážná většina ostatních občanů by se při své nepříliš vyspělé duševní úrovni chovala na jejich místě zcela stejně anebo by se podobnému nemravnému chování velice snadno a rychle naučila. Historické zkušenosti totiž potvrzují poznatek, že i slušný člověk se může v nemravném společenském prostředí velice snadno zkazit, a dokonce se může dopustit činů, které s odstupem času sám nechápe a za které se z hloubi duše stydí. Lidé volí politiky, kteří jen slibují Většina lidí nerada myslí (nerozumnost), má ráda jednoduché pravdy (nevědomost) a nechá se snadno přesvědčit (naivita, důvěřivost a hloupost). Už před stovkami let to věděli rozliční vládcové, kněží, vojevůdci, buřiči i revolucionáři a velice dobře to vědí i současní politici, političtí dobrodruzi (avanturisté), náboženští věrozvěsti a podvodníci všeho druhu. Přes všechny neblahé historické zkušenosti proto mnozí občané i nadále důvěřují nejen potencionálním politikům, kteří prozatím nic nedokázali, jsou „nečitelní“ a pouze slibují, ale i (ne)osvědčeným politikům, kteří jsou „čitelní“ až příliš dobře a kteří již své (ne)schopnosti, nedostatečné odborné předpoklady i nulové mravní kvality (zejména záludnost a prolhanost) opakovaně prokázali. Protože evidentně není tolik kvalifikovaných a mravně vyspělých politiků, kteří by dokázali vytvořit fungující, spolupracující, sociálně cítící a obecně prospěšné zastupitelské orgány, podle Platónovy předpovědi se patrně bude výběr politiků soustavně zužovat až do nějaké mravně pokleslé formy samovlády. Mravná politika má směřovat k dosažení společenské stability a upevnění mravních hodnot. Přesný překlad starořeckého slovního spojení „polis-theá“ je totiž činnost prospěšná obci (polis). Politici však povětšinou občany klamou a ačkoliv předstírají, že mravní hodnoty považují za zásadní a dominantní, podle mravních hodnot se nechovají a mnohdy jimi dokonce okázale pohrdají jako přežitkem minulosti. Jejich největším nepřítelem by totiž byla myslící, konsolidovaná a spokojená občanská veřejnost, stabilní právní řád a fungující justice, policie i správní aparát. V takovém společenském prostředí by totiž byli zcela zbyteční a takové přehlížení jejich „velikosti“ by nesnesli. Proto aby na svoji potřebnost upozornili a zajistili si svoji (mnohdy velice pochybnou) existenci, * neustále si vymýšlejí problémy, které občany mnohdy ani netíží, * existující problémy zveličují anebo zlehčují, * podle své momentální potřeby přijímají zbytečné anebo nesmyslné právní normy, které občanům jejich život jenom komplikují, * intrikují a vzájemně se sledují i odposlouchávají, * navzájem o sobě šíří zlobné pomluvy a před občany se hanobí, * neustále se hádají, urážejí a šíří kolem sebe zlobu a nenávist, * politiky i občany rozeštvávají a tohoto rozvratu dovedně využívají, * s jakýmkoliv návrhem politické protistrany zásadně nesouhlasí, * politické protistraně a jejím představitelům záludně a nenávistně škodí, * oblíbené politiky se snaží pomluvit a společensky zlikvidovat, * lžou, demagogicky žvaní anebo účelově užívají polopravdy, * lehkovážně slibují nesplnitelné, aby uspěli ve volbách atd. Poctivá politická činnost je nevděčná služba Převážné většině politiků vůbec nezáleží na mravních hodnotách a stabilizaci společnosti, protože na prvním místě jejich hodnotového „žebříčku“ jsou oni sami. Jsou zcela odtrženi od reality a žijí ve svém vlastním světě, mnohdy v dobře hlídaných milionářských vesnicích. O problémy občanů se okázale a pokrytecky zajímají pouze před volbami, kdy jim vyvařují rozmanité „předvolební guláše“ a rozdávají různé pochutiny anebo květiny, aby pak na ně pro samé starosti o sebe sama a své rodinné příslušníky opět zapomněli. Mravně dokonalí politici neexistují. Pokud se pak přece jen některý politik přibližuje mravní dokonalosti, je ostatními mravně vyhaslými politiky považován za natolik nebezpečného, že je nutno jej co nejrychleji „zlikvidovat“ (tj. pomluvit, zesměšnit, křivě obvinit apod.). Ani sebedokonalejší politik proto nesmí očekávat, že se ostatní politici budou vůči němu chovat slušně, natož pak očekávat vděčnost – naopak stále musí počítat se zákeřností, nevděkem a s tím, že mu různí závistivci budou škodit. Mravný politik proto musí vykonávat svoji práci poctivě, nezištně a spíše by měl očekávat nevděk než ocenění či slávu. Poctivá politická činnost totiž vždycky byla, je a bude služba nevděčná (přízeň lidu je vratká) a slávy (včetně pomníku a nošení věnců) se dočká pouze ten politik, který včas zemře, přestane překážet a „dravcům“ uvolní své místo. Naše současná politika je hluboce prosáklá nemravností (zejména zištností, závistí a zlobou). Nemůžeme proto spoléhat na to, že se náhle jako zázrakem objeví osvícení a mravní politici. K mravnosti je totiž nikdo nevychovával, ve svém okolí viděli až příliš mnoho osvědčených a ekonomicky výnosných nemravností a někteří z nich jsou dokonce již druhou generací politiků, kteří byli k politické kariéře cíleně vychováni a na kterých výchova jejich rodičů zanechala nesmazatelné stopy. Každý uchazeč o politickou funkci, který chce opravdu nezištně sloužit svým spoluobčanům, by se proto měl inspirovat touto poučkou z indické učebnice moudrosti, zvané Patero ponaučení aneb Paňčatantra (5. stol. n. l.): „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem! Kdo na smetišti světa pilně pátrá po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí, ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s.

Čas načtení: 2021-06-07 20:55:06

Hledání Zemanova nástupce jako řetěz trapasů

Hledání nástupce Pavla Zemana provázejí od počátku menší nebo větší trapasy. Prvním byl požadavek opozičních stran, aby jej vyhledala a jmenovala až vláda, vzešlá z podzimních voleb. Projevily tím nepotlačitelnou chuť podřídit obsazení funkce stranickopolitickým zájmům, jejichž uplatnění je ale v tomto případě absolutně nežádoucí. Prokázaly současně neznalost problematiky řízení soustavy státního zastupitelství, jejíž správa náměstkem-dočasným správcem by mohla způsobit snížení její výkonnosti. Je to další důkaz toho, že předáci opozičních stran jsou až na pár čestných výjimek zaslepeni touhou po moci, ale nemají jasnou představu o úkolech, jež by v případě získání vládní moci museli řešit a ani je to příliš nezajímá: důležité je dostat hračku-stát do rukou, a pak už se ukáže, co s tím. Většina z nich nemůže prokázat na významném díle z minulosti, že nebude vládnout hůře než Andrej Babiš a jeho lidé. Tvrzení, že vládnout hůře než Andrej Babiš ani nejde, a je tedy v podstatě jedno, kdo přijde na jeho místo, je ničím nepodložený volební slogan. Úloha nejvyššího státního zástupce se nesmyslně démonizuje Trapné je i odůvodnění požadavku úvahou o možném účinkování nového nejvyššího státního v kauze Čapí hnízdo. Jako by tím opozice chtěla říci, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný Babišovou vládou, bude zkorumpovaný a půjde panu obviněnému na ruku. Proti tomu můžeme namítnout, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný po volbách vládou bez Babiše bude zkorumpovaný a bude panu obviněnému škodit ze všech sil. Úloha nejvyššího státního zástupce se zde nesmyslně démonizuje. Politikům uniká, že je nadřízeným pouze pro zaměstnance Nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupce. Jeho pravomoc zasáhnout do tohoto případu je omezena na přezkum usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání. Nikdo neví, zda státní zástupce Jaroslav Šaroch opět řízení zastaví. Podá-li obžalobu, nejvyšší státní zástupce ztratí šanci a nabyde ji znova až po právní moci zprošťujícího rozsudku, kdy by mohl podat dovolání v neprospěch. Poněkud komicky působí počínání ministryně spravedlnosti Marie Benešové, které nenadálé uvolnění místa nejvyššího státního zástupce poskytlo příležitost, aby se nadmula důležitostí a začala hledat náhradu. Zmatení novináři podlehli dojmu, že je nejdůležitější osobou v řešení úkolu, a vlastně jen na ní záleží, kdo usedne na uvolněný trůn. Skutečnost, že nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda, zůstala ve stínu medializace jejích představ, jimiž se při hledání hodlá řídit: bude vybírat z kariérních státních zástupců pouze zkušené a odborně zdatné jedince a při výběru se bude radit pouze s vrchními státními zástupci. O mínění krajských státních zástupců nestojí, protože to jsou „mlaďoši“. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení Současná muzeální právní úprava skutečně staví ministryni spravedlnosti do postavení monopolního navrhovatele jmenování nejvyššího státního zástupce, aniž by určila postup, podle něhož má při výběru vhodného uchazeče postupovat. Neříká také nic o tom, zda vláda může její návrh nepřijmout. Dává tím Benešové možnost postupovat výše uvedeným způsobem, ač zdravý selský rozum říká, že při výběru uchazeče o tak významnou státní funkci je vypsání výběrového řízení naprosto nezbytné. Přitom paní ministryně osobně je spoluvinicí ztroskotání pokusů o modernizaci zákona o státním zastupitelství, která mohla povinné vyhlašování výběrového řízení zavést. Ponechání výběru nového nejvyššího státního zástupce pouze v rukou ministryně, zmítané animozitami a náklonnostmi k jednotlivcům, je tak dalším trapasem. Názor Benešové, že funkce nejvyššího státního zástupce má být obsazena co nejdříve, vychází z povahy soustavy státního zastupitelství a je opodstatněný. Státní zastupitelství je nestranický orgán, který se řídí zákonem stanovenými pravidly a na politické názory účastníků trestního řízení a jejich stranickopolitickou příslušnost nemá brát zřetel. Ale to je vše, co dobrého lze o jejím přístupu k úkolu říci. Spěch je zde na místě, ale vedle toho platí přísloví „práce kvapná málo platná“. Rychlost postupu by neměla jít na úkor objektivity. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení. Jeho vypsání v tomto případě by bylo zvlášť prospěšné vzhledem k mimořádnému významu funkce, ale také s přihlédnutím k osobnostním vlastnostem paní ministryně. Výběr nového nejvyššího státního zástupce bez výběrového řízení je dle mého laického názoru další trapas. Podle mediálních neověřitelných zpráv měl být jejím favoritem Zemanův první náměstek Igor Stříž, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, pronásledovatel odpíračů služby se zbraní v ruce, což je samo o sobě další trapas. Favorité prezidenta nejsou státní zástupci S náklonností ke Střížovi měla ale podle Lidových novin ze 4. června Benešová narazit u prezidenta republiky. Lidovky o tom přinesly téhož dne článek Martina Shabu. Na základě osobní zkušenosti nepovažuji novináře Shabu za důvěryhodný zdroj informací. Pokud by ovšem jeho článek nedopatřením přinesl pravdivou zprávu, byl by svědectvím dalšího trapasu. Prezident republiky nemá zákonnou pravomoc zasahovat do výběru nejvyššího státního zástupce a dle mého laického úsudku nerozumí problematice trestního řízení obecně a chodu státního zastupitelství zvlášť, takže by se k dané problematice neměl vůbec vyjadřovat ani neformálně. Toto konstatuji, ač shodou okolností by pan prezident vyhověl mým laickým názorům na nezpůsobilost Igora Stříže k výkonu funkce nejvyššího státního zástupce. Miloš Zeman by údajně viděl rád v čele státního zastupitelství Jeronýma Tejce, současného náměstka ministryně spravedlnosti. Jde tím přímo proti zásadě své poradkyně Benešové, která chce nového nejvyššího státního zástupce vybrat z kariérních státních zástupců. Jiný trapas spočívá v tom, že mediální fronta nebere rámusení Benešové úplně vážně a spekuluje o možném jmenování uchazečů, stojících mimo státní zastupitelství. Vyskytují se v té souvislosti nejčastěji dvě jména. Jednoho z nich, bývalého náměstka ministra spravedlnosti Daniela Voláka, novináři hned „vykádrovali“ jako bývalého náměstka Benešové. Ale Volák ve skutečnosti postupně a nikoli špatně sloužil třem ministrům a ze své svobodné vůle odešel do advokacie až po nástupu Heleny Válkové. Považovat jej za „blížence“ Benešové je zřejmý nesmysl. Dalším citovaným jménem je bona fide prezidentův favorit Jeroným Tejc, náměstek na ministerstvu spravedlnosti od ledna 2018, jinak zkušený legislativec a politik. Oba jsou odborně zdatní a dle mého soukromého poznání slušní lidé, ale mají společnou zásadní vadu: nejsou a nikdy nebyli státními zástupci. Co by měla udělat ministryně Myšlenka, že zlepšení poměrů ve státním zastupitelství má přinést nejvyšší státní zástupce, který do soustavy přichází zvenčí, není nová. Již na Pavla Zemana padla volba mimo jiné proto, že působil v Eurojustu a nebyl „spřízněný“ s různými „bratrstvy kočičí pracky“ uvnitř státního zastupitelství. Přiměřeně se myšlenka uplatnila také při hledání nového ředitele GIBS, kam ze řad státních zástupců přišel Radim Dragoun. Domnívám se, že v obou případech dosazení „příchozího zvenčí“ nepřineslo významné zlepšení ve fungování svěřených úřadů. Podle mého laického názoru při zachování současného postupu výběru nového nejvyššího státního zástupce hrozí výsledný trapas. Ministryně spravedlnosti by měla bez průtahů vypsat výběrové řízení. Kromě ní by členy výběrové komise měli být vedle vrchních státních zástupců také vrcholní představitelé soudnictví, advokacie a specializovaných zájmových organizací občanů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 10:38:40

„Kafkiáda“ v solárním byznysu

Říká se, že stát je špatný hospodář. Podíváme-li se na počínání českého státu ve vztahu k solárnímu byznysu, zdá se mi rčení slabé: stát se mi jeví jako chaot. Poznatky jsem postupně nasbíral jako vedlejší produkt při podpoře obhajoby Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, nyní již definitivně pravomocně zproštěných obžaloby z nezákonného jednání ve prospěch podnikatelské skupiny dr. Zemka. Aby stát splnil požadavky Evropské unie na rozvoj obnovitelných zdrojů energie, lákal investory na jejich budování nabídkou rozmařilé podpory. V listopadu 2010 ale nečekaně snížil výkupní cenu elektřiny pro zařízení uváděná do provozu od 1. ledna 2011 z dosud platných 12 250 Kč/MWhod. na 5 500 Kč/MWhod. Ohrozil tím existenci řady investorů: pokud si na financování výstavby fotovoltaických elektráren vzali úvěr, jehož splátkový kalendář stál na předpokládaném příjmu s cenou 12 250 Kč/MWhod., nevynášely by jim po snížení ceny elektrárny dost peněz na splátky a skončili by krachem. Zločinné záměry „solárních baronů“? Pak stát začal kriminalizovat podnikatele, kteří se nechali nalákat jeho nabídkami a v tísni, vehnáni státem do stavu ohrožení krachem, se snažili do 31. prosince 2010 získat licenci stůj co stůj. Kromě toho stát začal odebírat ve správním řízení již vydané licence a tím opět hnal podnikatele do krachu. Když pak zjistil, že podpora je skutečně rozmařilá, uvalil v roce 2011 na příjmy fotovoltaických elektráren mimořádnou solární daň ve výši 26 procent. Současně média a někteří politici začali vytvářet nepřátelskou atmosféru proti „solárním baronům“ bez rozlišování mezi spekulanty a seriózními investory. Tento terminus technicus ve skutečnosti sluší pouze spekulantům, kteří v investování do výstavby fotovoltaických elektráren našli příležitost k „vyprání“ peněz, nebo VIP jedincům, kteří získali podíly na společnostech provozovatelů fotovoltaických elektráren jako úplatek za protislužbu, či jiným šizuňkům. Sotva jej lze vztahovat na podnikatele, který ve výstavbě fotovoltaických elektráren našel efektivní využití brownfieldů ve svých továrnách, nebo pro něj výroba nosných konstrukcí pro fotovoltaické panely představovala v době krize náhradní program za dramatický pokles zájmu o jeho běžné výrobky. V trestním řízení stát nadřazoval svou představu o zločinných záměrech „solárních baronů“ nad prostou skutečnost. V panice, kterou vyvolalo cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 8. listopadu 2010, zaplavila úřad spousta žádostí o vydání licence, kterou nemohl do konce roku zvládnout. Kdo se chtěl dostat do pořadí ještě v roce 2010, musel se přihlásit o vydání licence s předstihem a vedle vyvinutí maximálního úsilí o dokončení výstavby připravit potřebnou dokumentaci. Vystavoval se ale riziku, že se z hlediska orgánů činných v trestním řízení, neznalých souvisejících procedur, mohou předstižné administrativní úkony jevit jako příprava na oklamání Energetického regulačního úřadu. K případnému oklamání by ovšem mohlo dojít pouze v případě, že by úřad z nějakých důvodů udělil licence bez ohledání provozovny na místě. Vysvětlovat to státním zástupcům a soudcům, kteří se vydali na hon na „solární barony“ v domnění, že páchají dobro, bylo prakticky nemožné: nikdo přece nemohl rozumět všemu lépe než oni, kteří nerozuměli ničemu. Úřady nechaly padat na hlavy investorů také individuální pochybení podřízených jednotlivců, podílejících se na přípravě žádosti na udělení licence pro fotovoltaické elektrárny. Tak například v případě jednoho investora Energetický regulační úřad až po udělení licencí zjistil, že k žádostem byly přiloženy padělky revizních zpráv. Bylo to důvodem k zahájení trestního stíhání, které se neomezilo na padělatele, ale postihlo i investora a další osoby z jeho okruhu, z nichž nikdo o padělcích nevěděl a ani vědět nemohl. A náhle, po více než pěti letech zcela bezpečného provozu elektráren soudci správního soudu kvůli pochybení jednotlivců s klidným svědomím odebrali licence dvěma elektrárnám a připravili tak investora o příjem, z něhož stále musí splácet miliardový úvěr. Mohli si to dovolit: za spáchanou škodu v řádu stovek milionů by jim prospěla převýchova k užívání zdravého selského rozumu v zařízeních Vězeňské služby ČR, ale jsou nedotknutelní. Nic než chaos Panika vyvolaná cenovým opatřením z listopadu 2010 zaslepila oči „honcům“ i žadatelům o licence, popřípadě jejich obhajobě. Nedoceněna zůstala odpovědnost státu za neoprávněné udělování licencí. Nejvyšším nástrojem posouzení způsobilosti elektrárny pro získání licence byla obhlídka zařízení na místě, provedená skupinou odborníků Energetického regulačního úřadu obeznámených s licenčním spisem, tedy zmocněnců státu. Jejich souhlas s udělením licencí byl úkonem státu, ale orgány činné v trestním i správním řízení si neuvědomovaly, že zmocněnci zatížili stát odpovědností. Pokud později vznikly nějaké pochybnosti o správnosti rozhodnutí o udělení licencí, úřady hledaly viníky všude jinde než u zmocněnců státu. Je přece věcí státu, že při prověřování způsobilosti elektráren k provozu neudělal vše tak, jak měl, a není spravedlivé, aby za jeho pochybení nesl odpovědnost investor. S odstupem času se mi jako laikovi zdá, že se v chaosu roku 2010 jak orgány činné v trestním řízení, tak obhajoba nestačily orientovat ve vývoji legislativy a přetahovaly se o nesmysly. Podmínky podnikání v oboru upravoval do všech podrobností energetický zákon a zákon na podporu obnovitelných zdrojů. Mimo jiné stanovil, že výkupní dotované ceny se nesmí meziročně snížit o více než pět procent, pokud se při daných pořizovacích cenách nezkrátí návratnost investice pod 11 let. Jedna z novelizací umožňovala dokončit rozestavěná zařízení za stávajících podmínek do 31. března 2011. Nikdo ale nezpochybnil zákonnost cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 8. listopadu 2010, které spolu s uvalením solární daně způsobilo snížení ceny o 54 procent. Pro mnohé investory byl pokles výkupní ceny na 5 500 Kč/MWhod. od 1. ledna 2011 likvidační. Návratnost jejich investic se odsunula teoreticky na 27 a více let, prakticky do nekonečna. Orgány činné v trestním řízení i správní soudy s jásotem bily vybrané investory ve fotovoltaice po hlavách s použitím podzákonného předpisu, aniž by se pozastavily nad tím, že podle zákonů jsou věci úplně jinak. Pro chaotičnost stavu, který panoval v oblasti řízení fotovoltaického byznysu, je příznačná skutečnost, že Energetický regulační úřad na popud zaměstnanců ČEZ vydal potichu v říjnu 2010 na svých internetových stránkách „výkladové stanovisko“ k cenovému rozhodnutí z roku 2009, které poskytlo návod k obcházení cenového výměru z roku 2010. Četné elektrárny, jež podle něj neměly nárok na cenu roku 2010, dle tohoto výkladového stanoviska prodávaly vyrobenou elektřinu za 12.250 Kč/MWhod. až do poloviny roku 2013. Podle Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vydáním „výkladového stanoviska“ nedošlo k trestnému činu. Pronásledování podnikatelů na základě zastaralých předpisů Neodpovědný stát tedy nejdříve vyvolal rozsáhlou investiční činnost, na jejíž podporu věnoval obrovské finanční prostředky, ale pak začal některá vybudovaná zařízení ničit a některé jejich investory posílat do vězení. V tomto jednání stále pokračuje. Ovšem vrcholným zásahem státu, jenž současné situaci ve fotovoltaickém byznysu dodává absurdní povahu „kafkiády“, je další novelizace energetického zákona, která je účinná od 1. ledna 2016 a která umožňuje provozovat energetická zařízení, včetně fotovoltaických elektráren, po dobu jednoho roku bez licence, a to pouze na základě oznámení zaslaného Energetickému regulačnímu úřadu. Někdo by měl spočítat, co by se stalo, kdyby legislativce v oboru energetiky „osvítil Duch svatý“ již v roce 2010 a přiměl je k odbourání byrokratických překážek pro podnikání v oboru fotovoltaického byznysu: kolik lidí by nemuselo do vězení, kolik elektráren by nemuselo zastavit provoz, o kolik miliard menší škody by správní soudci způsobili investorům. Na základě takové bilance by pak stát mohl přemýšlet o rehabilitaci nesmyslně trestně stíhaných investorů a jejich spolupracovníků a na odškodnění společností, jimž byly stejně nesmyslně odebrány licence. Samozřejmě by měl předejít pokračování pronásledování podnikatelů a provozoven, které probíhá na základě zastaralých předpisů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-30 06:08:22

U knihovny s Petrem Bílkem: O masakru mexických studentů a ruských tancích v Praze

Roberto Bolaño píše v knize Amulet o událostech, které spojují Prahu a Ciudad de México, Steinbeckův humor má místy až rabelaisovský nádech a německý císař Vilém II. se války bál, nechtěl ji a byl k ní přinucen nesmyslně loajální vazbou na rakouské zájmy na Balkáně.   Roberto Bolaño: Amulet (Argo 2020/ překlad Anežka Charvátová) Latinskoamerické autory čítávám se zaujetím a někdy i s nadšením, tentokrát mne však tento mexickokatalánský Chilan (1953–2003) nedokázal strhnout a dočítal jsem novelu jen ze zvědavosti, jestli dílo nezvedne překvapivý konec. Navzdory tomu se dá říct, že Bolaño nezklame ty, kdo mají rádi obrazný amalgám minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a ty, kdo se nechají svést a jdou po cestě textu od jednoho dějového uzlíku ke druhému a nelámou si hlavu západnickou logikou. Masakr mexických studentů v roce 1968, který je odrazovým můstkem vyprávění, máme my pamětníci ve vzpomínce, i když jsme tehdy mysleli hlavně na ruské tanky v Praze. Mexickou a českou metropoli jako by ta neštěstí uvazovala v příbuzenství. Bolaño má pro rozbolavělost světa nejen tehdejšího velmi vyvinutý smysl.   John Steinbeck: Pláň Tortilla. Na plechárně (Odeon 1979/ překlad Martin Hilský) Prózy o chudých lidech prožívaly v minulém režimu konjunkturu, zatímco dnes střelka zájmu míří spíš na opačný konec sociální hierarchie. Vůbec mám dojem, že se doba s nobelistou z roku 1962 rozešla. Kabát těchto novel z let 1935 a 1945 působí na nepozorného čtenáře jako realistické vyprávění, obezřetnější vnímání však vychutná jejich báječnou ironii a hru s aluzemi. Steinbeckův humor má místy až rabelaisovský nádech a zcela nečekaně si nad některými pasážemi vzpomenete na našeho Vladislava Vančuru a jeho Rozmarné léto. Tahle Kalifornie nemá s Kalifornií, jakou známe z filmů, vůbec nic společného. Čiší z ní rustikálnost a pomalé, lenivé povalování na slunci je tu nejvítanějším způsobem existence, který překoná jen dostatek vína nebo whisky. Věřte, že spěch se nevyplácí ani při čtení.   Emil Ludwig: Vilém II. (Melantrich 1932/ překlad Karel Jíše) Vůbec nevím, jak jsem k tomuto zažloutlému svazku přišel. Ludwig (1881–1948) se proslavil svými monografiemi o titánech světové politiky i umění, má na svědomí i knihu o Masarykovi. Na císaře Viléma jde jako psycholog. Spíše než široká plátna evropské politiky ho zajímají rodinné propletence a intriky dvora. Zcela v rozporu s tradovanou verzí o německém militarismu, jenž zavlekl do první světové války rakousko-uherskou monarchii, dokládá autor celou knihou, že Vilém se války bál, nechtěl ji a byl k ní přinucen nesmyslně loajální vazbou na rakouské zájmy na Balkáně. Ludwig přesně zaznamenává, jak tělesný handicap poznamenal Vilémovo chování k lidem a jeho sebeobraz, a také s rozhořčením líčí, jak nikdo z aristokratickoúřednického panovníkova okolí nebyl s to sebrat odvahu a v klíčových momentech říci „Vaše Veličenstvo se mýlí“. Kývali i na nesmysly. Povinná četba pro monarchisty. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-06 15:27:24

Spolupředseda německé strany Die Linke Bernd Riexinger: Nikde v ústavě není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi

Bernd Riexinger je od roku 2012 spolu s Katje Kippingovou jedním ze spolupředsedů strany Die Linke (Levice) v Německu. Absolvoval studium bankovnictví a také v tomto oboru pracoval. Později se stal odborovým funkcionářem. Od roku 2017 je poslancem německého Spolkového sněmu.     Co má strana Levice proti bohatým, pane Riexingere? Máme něco proti rostoucímu rozdílu mezi bohatými a chudými. Chceme bohatství lépe rozdělovat. Neobyčejně bohaté lidi – milionáře a miliardáře – chceme více zdaňovat, aby měl stát více peněz pro veřejně prospěšné investice. Budete-li mít více než dva milióny, měli byste platit pětiprocentní daň z majetku. To považuji za snesitelné.    Daň z majetku je jenom jedno z vašich opatření na cestě k „demokratickému socialismu“. Ve vašem stranickém programu se píše o překonání „kapitalistického vlastnictví“.  Chceme posílit veřejné vlastnictví v ústředních oblastech, jako jsou vzdělání, zdravotnictví a sociální péče, doprava a také telekomunikace. Tam nemá privátní zájem o zisk co dělat. A u bydlení také ne.   Vlastnictví kterého bydlení chcete zestátnit? Nejde nám o majitele malých domků, nýbrž o velké koncerny, které mají více než 3 000 bytů.   Kdo vám dává právo požadovat cizí majetek? V ústavě nikde není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi. Anebo ničit klima. V ústavě naopak stojí, že majetek sociálně zavazuje. Musí být používán tak, aby z toho veřejnost něco měla.   Německá ústava povoluje znárodnění ve „prospěch celku“, to souhlasí. Co ale má vaše strana v úmyslu, to jde ještě dál. Požadujete, aby soukromé vlastnictví bylo podřízeno emancipačním, sociálním a ekologickým kritériím. Kdo bude tato kritéria určovat?  Jsou tam dva aktéři. Jednak jsou to politické strany v parlamentu, podle demokratické volby občanů. A pak jsme skutečně pro demokratizaci hospodářství. Demokratický socialismus neznamená: A teď všechno zestátníme! Chceme posílit spolurozhodování. Chceme podporovat družstevní vlastnictví a vlastnictví pracovních kolektivů. Pocházím ze Stuttgartu a tam jsem například navrhl, aby automobilka Daimler pomocí dodatečné dividendy umožnila zaměstnancům podílet se na firmě. Například s blokační minoritou 25 procent na celkovém kapitálu firmy by se mohlo zabránit tomu, aby se firma odstěhovala někam jinam.    Ještě jednou: Kdo vám dává právo předepisovat podniku změny ve vlastnických vztazích? Ničemu přece nebrání, aby si kdokoliv založil jakékoliv družstvo. Anebo firmu, která bude patřit zaměstnancům. To se také děje, ale jen u malých firem. A existuje také řada podniků, na kterých se podílí stát. Vzpomeňte si třeba na Volkswagen a podobné příklady jsou i ve Francii.   Pouhá existence polostátních koncernů ale přece není žádný argument. Máme dojem, že vaše strana má s myšlenkou svobodného podnikání zásadní problém. Proč by se měli například podnikatelé pokoušet o štěstí v Německu, pokud byste se dostali k moci? Museli by přece v každý okamžik počítat s tím, že jim stát do podnikání bude mluvit, nebo dokonce se vnutí jako spolumajitel.  Na druhé straně ale stojí otázka, proč by měly firmy stát mimo zákonná a demokratická rozhodnutí. Není možné zakládat žádnou firmu, která nedodržuje základní sociální a ekologické standardy, například minimální mzdu. Náš model by malým a středním firmám dokonce pomohl. Hodně bychom investovali, především do regionálních struktur. Zamyslete se například nad přestavbou automobilového průmyslu. Máme velké obavy, že jeho dodavatelé na to doplatí. Když například podnik se zhruba 60 zaměstnanci, který vyrábí vysoce kvalifikovaný díl pro karburátor, najednou o zakázku bez náhrady přijde, nebude mít kapitál, aby rychle vyvinul nový produkt. Velký subdodavatel jistě ano. Chybějící kompetenci si může dokoupit od podnikatele ve startupu. Ale ti malí potřebují státní fondy, které jim při přestavbě pomohou.    Stát by měl podniky uměle udržovat při životě? Ne uměle. Musí to být spojeno s novou orientací. Mimochodem, stát to u velkých podniků už dělá dlouho. Státní subvence jsou přece běžnou záležitostí.   Z perspektivy tržní ekonomiky je ale i to nesmyslné. Nebylo by spíš nesmyslné, abychom přišli o 30 tisíc pracovních míst? Buďme přece čestní: Ještě nikdy neexistovala svobodná tržní ekonomika, která by fungovala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Právě naopak. Nikdy nefungovala socialistická ekonomika. Už vůbec nemluvě o demokratickém socialismu.  Co my navrhujeme, to je podpořit nezbytně nutnou přestavbu hospodářství podle ekologických, sociálních a demokratických kritérií. Mohli bychom se poučit z chyb socialistických hospodářství. Hospodářské předpoklady pro něco takového jsou dnes přirozeně dále rozvinuté. Zatím jsme ještě neměli socialismus v průmyslově rozvinuté zemi.   Ale zkušenost je přece jednoznačná: Žádný model není tak úspěšný jako tržní ekonomika. Co je kritériem úspěchu? Světové hospodářské krize od roku 2008? Stovky miliard státních peněz, které plynuly do záchrany bank? Rostoucí sociální nerovnost? Oteplování Země? Trhy nevytvářejí žádnou spravedlnost. Trhy neberou ohled na přírodu. Tam musí zasáhnout stát. Také zastánci sociálně tržního hospodářství, které dlouhou dobu fungovalo, jsou pro zásahy do ekonomiky.    Ale pro to jsou i vámi tolik opovrhovaní neoliberálové také. Nemají žádný problém s tím, když se stanoví pravidla pro soutěž a když se rozbíjejí monopoly.  Neoliberalismus zkrachoval. To jsme viděli na finanční krizi. Všichni neoliberálové začali volat po státní pomoci pro banky.   Kteří neoliberálové to měli být? Tady u nás v Německu křičely banky o pomoc. Předtím ale požadovaly ještě více liberalizace.   Možná pochopili liberalismus špatně. Nemá být pro business, ale pro trh. Podnik, který se dostane do zadlužení vlastní vinou, se buď sám postaví na nohy, anebo ne. V liberálním modelu je jedinou úlohou státu zabezpečovat obchodní vztahy. A kromě toho co nejnižší daně a proti státní regulaci mezd. Tato politika převládala uplynulých 30 let a je neobvykle náchylná ke krizím.   Předpokládejme, že se váš model prosadí a vy budete jednou sedět ve vládě. Bude si moci ten, který přes vysokou daňovou zátěž a nesčetnou regulaci zvládne dosáhnout majetku, tyto peníze ponechat? Určitě. Ale současná míra nerovnosti je pro společnost špatná, to říká dokonce světová banka. Neříkáme, že bohatství je zakázáno. Říkáme, že musí být přerozděleno.   Oskar Lafontaine a Sahra Wagenknechtová (významní politici strany Die Linke, pozn. redakce) si budou moci ponechat svoji vilu v Sársku? Ach ti? Ano.   Na strategickém kongresu vaší strany v Kasselu to ovšem znělo trochu jinak. Jedna z vašich členek tam fabulovala o zastřelení nejbohatších občanů jako o opatření pro ochranu životního prostředí. A vy jste mluvil o celospolečensky užitečné práci. Obojí vyvolalo značnou pozornost. Chtěla říci, že za problémy ochrany životního prostředí není zodpovědné jen jedno procento těch nejbohatších. Ale formulovala to naprosto neakceptovatelně a omluvila se za to. Pokoušel jsem se to zmírnit vtipem, který se ale nepovedl. To jsem jasně řekl a za svoje slova jsem se omluvil.   Byly tam ještě další pozoruhodné příspěvky. Jeden spolupracovník vaší frakce ve Spolkovém sněmu řekl, že v parlamentu jde koneckonců o to, zkasírovat státní peníze a převést je do hnutí, například do skupin Antifa. Slyšel jste to? Ano, slyšel. Ale neodpovídá to programu ani strategii strany Levice. Přirozeně je naším cílem získat demokratickou většinu. Od ostatních politických stran se odlišujeme tím, že aktivně podporujeme mimoparlamentní aktivity. Když milióny mladých lidí při Fridays for Future podporují ochranu přírody, má to enormní vliv na politiku. Najednou jsou všechny strany nuceny se tímto tématem zabývat. Chápeme se jako mluvčí těchto hnutí v parlamentu. Proto nevnímáme parlament jako jeviště, ale jako pole pro politiku.   Váš mladý soudruh to ale takhle vidí. Pro něj je Spolkový sněm jenom nástrojem. A když se podíváte na videozáznam z jeho vystoupení, nevidíte v sále nějaký viditelný odpor, jako tomu bylo u předchozího fantastického návrhu na zastřelení bohatých, což bylo později prohlášeno za vtip. Vnucuje se otázka: Jak radikální je vlastně vaše strana? Kolik vašich členů považuje parlamentarismus jen za nástroj a sní o revoluci. V diskusích jsou vyjadřovány různé názory, svobodně a bez cenzury. To je velký výdobytek demokracie. Jak jinak by mělo probíhat ve stranách vytváření názoru? A to je hlavní úkol stran v demokracii. Je to shoda, že v parlamentu usilujeme o demokratické většiny a koalice, které zajišťují většinu. Mimoparlamentní hnutí se nedají omezit na revoluci. Jsou to hnutí, která vyvíjejí tlak na poslance. A to je legitimní. Máme právo na demonstrace a shromažďovací právo. Mnoho pokroku v dějinách začínalo nikoliv v parlamentu, ale na ulici. A my jako politická strana to realizujeme. Zprávy, které citujete, jsou jednotlivosti. V naší straně jsou skupiny, které mají poněkud radikálnější představy. Straně Levice se podařilo, co zatím nezvládla žádná politická strana v Německu: Spojili jsme zcela rozdílné levicové politické proudy.   To by mohla o sobě tvrdit na pravé straně také Alternativa pro Německo (AfD).  AfD je protikladem toho, o co usiluje Levice. Chce omezit demokracii a vybudovat autoritativní struktury. Pracuje metodami štvanic a vymezování se proti menšinám. Levice považuje za hlavní lidská práva a otázku demokracie. V našem programu jde vždy o individuum.   Pokud tedy není tím individuem podnikatel… Nikdy jsme nesouhlasili s omezením základních demokratických práv, nebo s dohledem nad lidmi. Srovnání levé a pravé části politického spektra nefunguje, dokonce ani ve filosofii. Levici jde o ochranu jednotlivce a jeho svobodný rozvoj.   Teď to začíná být trochu popletené. Obě strany – AfD i Levice – na sebe vážou radikální živly. U AfD jsou to pravicoví radikálové a nepřátelé cizinců. U Levice jsou to lidé, kteří chtějí překonat parlamentarismus. Například „Marx 21“. To je trockistická síť, která podle Spolkového úřadu na ochranu ústavy usiluje o komunistické pořádky. Jejími členy jsou vedoucí představitelé vaší strany jako například místopředsedkyně Janine Wisslerová. Domnívá se, citujeme, že „beztřídní společnost se nedá zavést přes parlamenty a vlády“. Janine Wisslerová ale v hessenském zemském sněmu praktikuje parlamentarismus. A podle mého názoru úspěšně.   Citát vaší soudružky ale mluví jinak. Je to určitě vytrženo ze souvislostí. Takže ještě jednou: Levice chce parlamentní systém rozšířit, nikoliv omezit.   Jak radikální může váš člen být, než řeknete: To jde příliš daleko! Být radikální znamená jít ke kořenům. To nepovažuji za nic špatného. Tu hranici definují naše stanovy. Pokud někdo akceptuje násilí jako nástroj politiky, nemůže být akceptován. To je zcela jasné.   Nechte nás podívat se do blízké budoucnosti. Chtěli byste po volbách v roce 2021 vládnout společně se sociální demokracií a zelenými? Šance na levicovou změnu tu je a my chceme být jejím motorem. Ale nejde jen o pouhé vládnutí. Prosazujeme určitá kritéria: skutečný boj s chudobou, skutečnou regulaci mezd a pracovních podmínek. Že nebudeme schopni v koalici plně prosadit náš program, to je jasné. Ale musí to jít správným směrem. K čemu nejsme ochotni, to je současná politika sociální demokracie, plná triků. Chceme změnu politiky.   A obě ty strany by do toho šly? Nové vedení sociální demokracie jde správným směrem.   Je vám, pane Riexingere, 65 let. Zažijete ještě zavedení socialismu v Německu? Doufám. Často se poměry mění rychleji, než čekáte. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bernd Riexinger (*30. října 1955 v Leonbergu) je německý politik ze strany Die Linke. Dne 2. června 2012 byl spolu s Katjou Kippingovou jmenován spolupředsedou strany. Jako profesní bankéř byl Riexinger od roku 1980 do roku 1990 v podnikové radě Leonberger Bausparkasse. V roce 1991 se stal odborářem. V roce 2003 byl mezi iniciátory masových protestů proti Agendě 2010 spolkové vlády. V německých spolkových volbách v roce 2017 byl Riexinger jedním ze šesti levicových kandidátů zvolených do Bundestagu z Bádenska-Württemberska poté, co strana získala 6,4 procenta hlasů.

Čas načtení: 2019-11-25 08:53:12

Rozhořčený výkřik Aleny Vitáskové

V těchto dnech přichází na knižní trh další kniha Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Autorka ji nazvala Krvavé slunce pod gilotinou. Kdyby ji nazvala Žaluji, nebylo by to originální, ale daleko srozumitelnější a výstižnější: je to vášnivá obžaloba pokleslých jedinců v řadách policie, státního zastupitelství a justice, kteří ji pronásledují od jara 2013, a vládnoucího systému, jenž umožňuje bezohledné zneužívání orgánů činných v trestním řízení k ničení životů nevinných lidí, kteří překážejí „mafiánským“ rejdům. Dopsala ji 13. září 2019, dle svých slov „v černý pátek pro českou justici“, tedy v den uveřejnění zprávy o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Tehdy ještě žila v nejistotě o dalším vývoji její „fotovoltaické“ kauzy. Zneklidňoval ji zlovolný zásah nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal v její neprospěch dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Měla sice naději, nikoli však jistotu, že senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se podřídí právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR a zprostí ji obžaloby, ale do hlavního líčení 13. listopadu 2019, na němž pak skutečně došlo k pravomocnému zproštění, bylo ještě daleko. Základem vyprávění je faktograficky a chronologicky přesný (až na pár nepodstatných drobností) popis vývoje jejího pronásledování od sdělení obvinění až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce v její neprospěch způsobem, který ve výsledku vedl k dokonalejšímu odůvodnění jejího zproštění Vrchním soudem v Olomouci. Největší pozornost věnuje trestnímu řízení u senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně, v němž byla stíhána za to, že nezabránila spoluobžalované Michaele Schneidrové zastavit řízení o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků. Ale popisuje i trestní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, který ji stíhá za jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Zvláštní pozornost věnuje trapným úvahám jihlavského okresního státního zástupce Kamila Špeldy o tom, že plat Renaty Vesecké je škoda, způsobená státu, protože její pracovní výkony měly kvůli její nedostatečné kvalifikaci nulovou hodnotu. Alena Vitásková by podle jeho názoru měla škodu uhradit. Autorka líčí i průběh trestního stíhání její podřízené, bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ, spoluodsouzené Michaely Schneidrové. Obě dámy si na začátku odnesly od senátu Aleše Novotného kruté tresty 8,5 roku odnětí svobody. Zatímco Alenu Vitáskovou zprostil Vrchní soud v Olomouci obžaloby, Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest. Nezbylo jí než nastoupit výkon trestu v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou, odkud ji na základě dovolání jejího obhájce po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR a vrátil ji do postavení obžalované. Ocitla se pak sice rázem zcela bez prostředků, ale svoboda jí přesto chutnala sladce. Nepříjemných zážitků ji mohl ušetřit ministr spravedlnosti Robert Pelikán stížností pro porušení zákona, ale nepřejícní úředníci odmetli podnět ke stížnosti k přezkumu na státní zastupitelství. Měla i jistou naději na milost prezidenta republiky, který ale chuť pomoci ztratil, když si přečetl ostudný pamflet v její neprospěch, který mu podstrčil hradní právní expert Václav Pelikán (pozn.: není příbuzný s Robertem Pelikánem). Na tomto základě pak autorka staví vylíčení kruté psychické trýzně, kterou jí trestní stíhání způsobilo. Sugestivně popisuje vracející se sen, v němž prožívala vyvedení z vězeňské cely na popraviště a viděla svou vlastní popravu gilotinou. Na jiném místě se vrací k motivu snu o čekání na vpuštění do věznice, který v době své senátorské volební kampaně použila v „modré brožurce“ Na prahu vězení. Tam jí na cestu nezvonily okované podpatky eskorty, ale trápilo ji škodolibé šeptání jejích nepřátel, kteří se tísnili za jejími zády. Na to vše navazují různé hodnotící soudy o jednání úřadů a jednotlivců, kteří jí po celou dobu škodili, snažíce se vystrnadit ji z postavení, v němž mohla šlapat na jejich penězovody. V té souvislosti rozvíjí i některé „konspirativní“ teorie, zmiňuje se o různých věčně odkládaných trestních oznámeních a bez servítků jmenuje pachatele různých hospodářských či administrativně právních nepřístojností. Dopouští se i drobných právních nepřesností, jejichž význam na pozadí toho, co musela prožít, je nicotný. Lze to chápat jako projev posttraumatického syndromu, vyvolaného víceletým trýzněním. Ovšem její vyprávění se dosti podstatně liší od optimistických zpráv vrcholných představitelů státního zastupitelství a soudnictví o skvělých poměrech v trestním řízení. Jako celek to je úděsný obraz. Celé „fotovoltaické“ řízení stojí od počátku v podstatě na nesmyslné domněnce, že důvodem k vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v noci 31. prosince 2010 byly padělané revizní zprávy a předčasně podepsané předávací protokoly o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví investora, přičemž elektrárny nebyly ani zčásti dostavěné. Kvůli tomu bylo obžalováno osm lidí, kteří se podíleli na přípravách předložení žádostí o licence, a k nim orgány činné v trestním řízení přihodily výše zmíněné dámy, ač z celkového objemu jednání se jich týkal jen nepatrný zlomek. Ve skutečnosti výše zmíněné listiny byly jen formálními přílohami licenční žádosti a ERÚ ani investor nebyli oprávnění zkoumat pravdivost revizních zpráv. Investor si je v žádném případě neobjednal. Rozhodující roli v řízení o vydání licencí sehrála tříčlenná komise ERÚ, která posoudila stav elektráren na místě a rozhodla, že jsou způsobilé k vydání licencí. Její členy orgány činné v trestním řízení nestíhaly, pouze je použily jako svědky obžaloby. V trestním stíhání Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké jde o formální pochybení, spočívající v tom, že předsedkyně ERÚ ji do funkce dosadila, ač neměla energetickým zákonem vyžadovanou praxi v energetice. Je ovšem otázka, zda mohl zákonodárce počítat s možností, že právník s vysokou kvalifikací nejvyššího státního zástupce bude ochoten vykonávat daleko méně významnou a méně náročnou funkci v ERÚ. Přehlíží se, že Alena Vitásková ji jmenovala v nouzové situaci, kdy se jí dlouhodobě nedařilo zastřešit právní útvar právníkem přiměřené úrovně a už vůbec se nemluví o tom, že „nekvalifikovaná“ Renata Vesecká zvládla funkci bezchybně. Kvůli takovým „proviněním“ ztěžovaly orgány činné v trestním řízení výkon funkce regulátorce trhu s energiemi, jejíž práce měla dopady až do životních nákladů občanů. A nejde jen o tlaky, vyvíjené přímo na ni, ale i na stovky hodin, které museli za státní peníze věnovat úředníci ERÚ k uspokojování požadavků policie. Nyní již bezpečně víme, že podle právního názoru Nejvyššího soudu ČR Alena Vitásková a Michaela Schneidrová se nedopustily trestného činu. Jejich víceleté pronásledování a s tím spojené psychické trýznění byly tedy zcela zbytečné. Na místě je otázka, kdo ponese odpovědnost za nesmyslné týrání obou dam. Pravděpodobná odpověď zní, že nikdo: v současných podmínkách mají jejich trýznitelé zaručenu beztrestnost. Alena Vitásková si v knize všímá i jisté podobnosti mezi jejím případem a pronásledováním Andreje Babiše. Také jeho obtěžování nakonec státní zástupci po letech „odtroubili“. Vzali tak organizátorům štvanic na něj hlavní argument, který používali bez ohledu na presumpci neviny. Jeho funkce je podstatně náročnější než funkce předsedkyně ERÚ, a proto jeho odvádění od plnění pracovních úkolů mohlo mít daleko horší důsledky. Je zde ovšem nepřehlédnutelný rozdíl, který autorka příliš nezdůrazňuje: zatímco každý měl možnost sledovat přímo v soudní síni, jak se věci kolem ní vyvíjejí, v případě Andreje Babiše se musíme spokojit se skutečností, že neveřejné rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání má hodnotu pravomocného rozsudku. Asi se nikdy nedovíme pravdu o tom, co po čtyřech letech vyšetřování přivedlo státního zástupce Jaroslava Šarocha a jeho nadřízeného Martina Erazíma k zastavení trestního stíhání. Má to neblahý politický důsledek: pokud někdo věří, že státní zástupci poskytli předsedovi vlády neoprávněnou výhodu, není čím mu jeho víru vyvrátit. I v tomto případě mi visí na rtech otázka, kdo a zda vůbec někdo bude odpovědný za to, že víceletým trestním stíháním podpořil opozici a různé neziskové organizace v pronásledování předsedy vlády, které zastavení trestního stíhání v žádném případě zpětně neposvětilo. Autorka si podstatně méně uvědomila přesah jejího příběhu do příběhů Alexandra a Zdenka Zemkových a úředníků, kteří na pokyn zaměstnavatele připravili k podpisu předávací protokoly. O nesmyslnosti důvodů k rozpoutání celé štvanice jsem se zmínil výše. V každém případě Alena Vitásková napsala zajímavou knihu, nad jejímž obsahem by se měli zamyslet všichni, kdo mají možnost a povinnost zabránit opakování podobných nešvarů v trestním řízení v budoucnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-29 00:00:00

Webbův dalekohled narazil na záhadu: Tři „rubíny“ v raném vesmíru

Webb hleděl do vesmíru starého asi 600 až 800 milionů let. Našel tam trojici „rubínů,“ které podobně jako Kameny nekonečna nedávají smysl v našem chápání vzniku a vývoje vesmíru. Zřejmě jde o exotické „protogalaxie“ s nesmyslně starými hvězdami a nesmyslně gigantickou černou dírou, v nichž je množství hvězd odpovídající Mléčné dráze natlačeno do prostoru pár set světelných let. Noční můra kosmologů.

Čas načtení: 2024-07-18 17:18:30

Pět řidičských nešvarů, které nás štvou. Přidáte nějaké další?

Na silnicích trávíme opravdu velké množství času a bohužel stále častěji potkáváme spíše „držitele řidičských oprávnění“ než řidiče. Někteří šoféři nesmyslně zmatkují a nepřemýšlí hlavou, jiní zase naprosto ignorují základní pravidla. Dali jsme proto dohromady pět nejčastějších řidičských nešvarů, které nám opravdu hodně „pijí krev“. Přidáte k nim nějaké další? Nesmyslné parkování Ano, víme, že s […]

Čas načtení: 2024-08-02 07:06:27

2 hodnotové akcie obchodované až v nesmyslné slevě

FTSE 100 roste a analytici odhalují dvě podhodnocené akcie, které mají obrovský potenciál růstu. Objevte důvody, proč se tyto akcie vyplatí sledovat. Článek 2 hodnotové akcie obchodované až v nesmyslné slevě z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-10-04 00:00:10

Značka „pozor labutě“ vykouzlí úsměv, tři přikázané směry nad sebou jen naštvou

Někdy pobaví, jindy působí nesmyslně. Na dalším místě je jich tolik, že to je jak malý les. Dopravní značky. Je jich tak moc, že už mnohdy působí spíš kontraproduktivně a člověk je nestíhá ani všechny sledovat. Potvrzují to i dopravní experti. Redakce iDNES.cz vyrazila do ulic měst napříč celou republikou, aby hledala například ty nesmyslně umístěné, nečitelné, ale i jinak zajímavé.

Čas načtení: 2024-11-19 14:51:04

Black Friday drtí ceny příslušenství. Nabíječky, tagy i powerbanky jsou nesmyslně levné

Black Friday na mp.cz je v plném proudu a s dalším týdnem přichází i nová vlna slev. A právě ty padly na nejoblíbenější příslušenství značek Fixed a Epico. Doslova za pár stovek seženete parádní nabíječky, smart trackery, držáky do aut nebo třeba powerbanky. Přečtěte si celý článek Black Friday drtí ceny příslušenství. Nabíječky, tagy i powerbanky jsou nesmyslně levné

Čas načtení: 2025-01-16 12:03:15

Máte volné peníze? Tyto 3 akcie se obchodují v nesmyslné slevě!

Zajímavých příležitostí je na dnešním přepáleném trhu jako šafránu. Přesto se však najdou zvučná jména, která se nyní obchodují poblíž svých ročních minim. Tady jsou! Článek Máte volné peníze? Tyto 3 akcie se obchodují v nesmyslné slevě! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-02-15 17:00:52

Absolutní hyenismus. Parta vandalů nesmyslně ničila auta, u hořícího vozidla pak na oko litovali majitele

Motiv vandalů bývá často nesmyslný, hloupý a zbytečný. Ovšem to, co předvedla parta mladých lidí u dálnice D8 je ještě horší. I policisté přiznávají, že takový rozsah nesmyslného počínání dlouho neviděli. Jde i tři mladé lidi, dva muže ve věku 22 a 25 let a 24letou ženu. Na cizím majetku si nejspíš vybíjeli svou zlost, […]

Čas načtení: 2025-03-20 11:12:54

Waze se porouchal: Uživatele posílá nesmyslně dlouhými cestami

Waze má problémy s navigací. Uživatelé hlásí, že aplikace navrhuje delší a horší trasy. Lednová aktualizace nepomohla a Google zatím mlčí.Přečtěte si celý článek: Waze se porouchal: Uživatele posílá nesmyslně dlouhými cestami

Čas načtení: 2025-03-28 16:44:20

Naše babičky neutrácely v drogerii za nesmyslné přípravky. Tento zázrak ze spíže používaly na všechno

V dnešní době jsou dlouhé zástupy mužů i žen ochotné utrácet nemalé množství peněz za kosmetiku i jiné přípravky z oblasti drogerie, které mnohdy ani nedisponují nijak zvláště pozitivními účinky. Naše babičky si přitom dokázaly vyrobit široké spektrum zkrášlovacích i jiných přípravků z ingrediencí, které jsou velice snadno dostupné a nachází se v celé řadě českých domácností. The post Naše babičky neutrácely v drogerii za nesmyslné přípravky. Tento zázrak ze spíže používaly na všechno first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-07-15 12:00:40

Řekněte si o nižší plat! ChatGPT dává ženám nesmyslné rady při žádosti o povýšení

Sexismus je problém nejen v reálném světě, ale také pro umělou inteligenci Ta pouze na základě pohlaví dává uživatelům odlišné rady Pokud se ptáte AI na to, o kolik peněz si říci, bude částka výrazně menší Umělá inteligence, která je nejčastěji reprezentovaná modelem ChatGPT od Open AI, se stále více prosazuje v našich každodenních životech. Ostatně když si s něčím nevíme rady, proč se na to nezeptat AI? Ano, odpovědi je potřeba vždy brát se značnou rezervou, nicméně pokud opravdu tápeme, může nás umělá inteligence alespoň navést správným směrem. Je ovšem potřeba dát si pozor i na jednu věc, u které většina uživatelů nejspíše netušila, že AI bude trápit – sexismus. Přečtěte si celý článek Řekněte si o nižší plat! ChatGPT dává ženám nesmyslné rady při žádosti o povýšení

Čas načtení: 2025-09-20 11:01:00

Rajchl v Ostravě ignoruje Dny NATO. Z mravních důvodů

Severoatlantická aliance se přeměnila v obchodního zástupce zbrojařských firem, jenž nás nutí nesmyslně utrácet. Jejím cílem je zvyšovat zisky a ceny akcií amerických a německých zbrojních korporací. Nesmyslně žene na smrt stovky obyčejných Ukrajinců. Jindřich Rajchl (PRO) vysvětlil, proč se nezúčastní dnů NATO v Mošnově.

Čas načtení: 2025-10-18 08:00:34

Návrat Vertu ve velkém stylu? Telefon za tři miliony má aligátoří kůži i umělou inteligenci

Značka Vertu přivádí na trh svůj nejnovější luxusní smartphone Pyšní se vlajkovou výbavou a šifrovanou komunikací s AI agenty Za novinku můžete dát 100 tisíc korun, ale klidně i 100 tisíc dolarů Značka Vertu, která je známá jako výrobce luxusních a nesmyslně drahých telefonů, představila nový luxusní a nesmyslně drahý telefon. Jmenuje se Vertu Agent Q, jeho premiéra se odehrála v londýnském obchodním domě Harrods. To je také místo, kde je možné tento telefon zakoupit, připravte si však pořádný balík peněz. Přečtěte si celý článek Návrat Vertu ve velkém stylu? Telefon za tři miliony má aligátoří kůži i umělou inteligenci