Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-01-27 14:43:49

Martina Novotná: Psaní je pro mě především neskutečný relax

„Pro mě je psaní především neskutečný relax, únik od reality, kam za mnou nemůžou každodenní povinnosti a starosti,“ přiznává autorka knižní detektivní série Moravské příběhy Jakuba a Viléma, která se odehrává v období vlády Václava II, Martina Novotná. Letos jí vychází historická detektivka Prokletí hradu Mydlovar, v níž se poprvé objeví vyšetřovatelská dvojice voják Martin a panoš Bohdan.   Pocházíte z Karlových Varů a vyrůstala jste s bratrem. Od mala jste si ráda vymýšlela různé příběhy, které jste si pak psala, ale skončily na dně šuplíku. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období dětských her? Díky bratrovi, který je o pět let starší než já, jsem měla kolem sebe vždy hodně kluků. I proto mi byly bližší spíše chlapecké zábavy. Hodně času jsme trávili venku, hráli různé hry, lezli po stromech atd. Když jsme bydleli v Krhanicích, často jsme chodili i k řece a snažili se chytat ryby do holých rukou. Musím se pochlubit, že se mi to občas i podařilo (úsměv).   Vystudovala jste pražské česko-španělské gymnázium a pak Policejní akademii. Proč jste si vybrala právě studium kriminalistiky? V jednom rozhovoru jste řekla, že vás vždy lákaly různé záhady a jejich objasňování, a to byl jeden z důvodů… Myslím, že to byl do jisté míry důsledek dětství stráveného s knihami Karla Maye, kde bývá spravedlnost na prvním místě. Když jsem se pak rozhodovala, jakým směrem bych se chtěla v životě ubírat, padla volba na prosazování spravedlnosti. Však ono je to také taková záhada, objevovat, na čí straně vlastně je…   K psaní jste se nakonec po letech vrátila. Jelikož se zajímáte o historii, zvolila jste historickou detektivku. Na svém kontě máte již čtyři příběhy odehrávající se v období vlády Václava II. ze série Moravské příběhy Jakuba a Viléma. Na myšlenku napsat vlastní příběh vás, jak jste někde přiznala, přivedla americká spisovatelka Ingrid J. Parker, s níž si několik let píšete. První knížka Vražda nepočestné panny vyšla v roce 2020, i když původně jste o vydání neuvažovala a příběh psala jen tak pro sebe. Jaký to byl pocit, když jste ji pak vydanou držela v ruce?   Musím přiznat, že velmi zvláštní. Pořád jsem ji převracela v ruce a říkala si, že se mi to asi jen zdá, že za chvilku zazvoní budík a já se vzbudím.     Stvořila jste dvojici šlechticů – českého Viléma z Frejštejna, později se jmenuje Vilém z Cornštejna a potulného loutnistu, z něhož se vyklube významný španělský šlechtic Jakub de la Vega. Dočetla jsem se, že připravujete další příběh této dvojice. Kdy se na něj můžeme těšit a co o něm můžete prozradit? Další případ Jakuba a Viléma je v plánu, nicméně nyní dostala přednost jiná vyšetřovatelská dvojice, a to voják Martin a panoš Bohdan. Jejich první příběh by měl v nejbližší době vyjít v nakladatelství Fortuna Libri pod názvem Prokletí hradu Mydlovar. Jak již jméno napovídá, bude se odehrávat na málo známém hradě Mydlovaru, který stával kousek od Nymburka a dochází na něm k podivným úmrtím, jejichž objasněním je pověřen právě Martin.    Knihy Ďábel z Frejštejna, Vražda nepočestné panny a Prokletí jménem Rozálie mají také audio verzi a načetl je herec Milan Šmíd. Jak jste s ní spokojená a jaká byla s Milanem Šmídem spolupráce?  Spolupráce byla tak příjemná, že v současné době dokončuje již čtvrtou knihu s názvem Démoni minulosti, která by měla být na trhu do konce zimy.   Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, relax, terapie? Nebo od každého něco? Pro mě je psaní především neskutečný relax, únik od reality, kam za mnou nemůžou každodenní povinnosti a starosti. Moderní mluvou by se dalo říci, že je to určitá forma psychohygieny.   Při vysokoškolských studiích jste působila jako lektorka angličtiny a španělštiny na jazykových školách. Dnes učíte na ZŠ. Jak se vám kloubí práce učitelky a spisovatelky? Myslím, že tato povolání se výborně doplňují, celý život jsem pracovala s jazyky, to má vliv na vyjadřovací schopnosti či slovní zásobu. Což samozřejmě neznamená, že nikdy nemám pocit, že se nemůžu lidově řečeno vyžvejknout (úsměv). Práce učitele je přínosná i v tom, že se neustále setkávám s nejrůznějšími lidmi, kteří mi pak mohou být předlohou pro jednotlivé postavy či situace.   Vašimi oblíbenými autory, jak jsem zjistila, jsou Robert van Gulik, Ingrid J. Parker a Umberto Eco. A co současná literární tvorba? Je někdo, kdo vás oslovil, jehož knížky byste doporučila si přečíst? Ze současných autorů bych uvedla Vlastimila Vondrušku, především pak jeho sérii s Oldřichem z Chlumu. Knihy s královským prokurátorem patří k těm, které v mé knihovně nesmí chybět. Jsou to takové milé příběhy, kde dobro vítězí nad zlem, člověk si při jejich čtení skvěle odpočine. Pokud mám náladu na něco ostřejšího, sáhnu po sérii Kapitána Steina a notáře Barbariče od výborného slovenského autora Juraje Červenáka.   Co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce a hrnkem dobré kávy? Vzhledem k tomu, že se nám v listopadu narodil třetí syn, tak teď slovo relax ve svém slovníku příliš nemám (úsměv). Pokud se ale vyskytne chvilka volna, nejradši ji trávím tvůrčím způsobem. Mám ráda nejrůznější výtvarné techniky, nejbližší jsou mi korálky, ze kterých vyrábím jak šperky, tak nejrůznější dekorace.   Martina Novotná se narodila se 30. listopadu 1983 v Karlových Varech. V Praze vystudovala česko-španělské gymnázium a pak Policejní akademii obor Bezpečnostně-právní studia a kriminalistika (Mgr.). Rok působila na Katedře kriminalistiky jako odborný asistent. Nyní je učitelkou na ZŠ. Napsala knihy Ďábel z Frejštejna, Vražda nepočestné panny, Prokletí jménem Rozálie, Démoni minulosti. Je vdaná a má tři syny.

Čas načtení: 2021-08-07 13:49:03

Martin Paytok: V běžném životě neexistuje problém, který by nespravila trocha hydroxidu sodného

Martin Paytok není pro čtenáře fantastiky úplně neznámým jménem, zatím se s ním však mohli setkat pouze prostřednictvím povídek. Prokletí pro všechny, akční noirová detektivka, je jeho knižním debutem.   Jak byste představil čtenářům svou debutovou knihu? Základní myšlenka byla: Co kdyby Guy Ritchie natočil horor? Takže asi nějak tak. V jádru je to kriminálka ve stylu Sbal prachy a vypadni – jenom s více hřbitovy, viktoriánskými sídly a lidmi vylézajícími za deštivých podzimních nocí z hrobů.   Co vám bylo pro psaní inspirací? Využíváte při psaní skutečná místa nebo lidi? Lidi ve smyslu, že bych postavy přímo tvořil na základě svých známých, úplně ne. Spíš to beru ze sebe – třeba protagonisté jsou v tomhle konkrétním případě vlastně čtyři amplifikované charakterové vlastnosti autora. Což na mě tedy asi nevrhá úplně dobré světlo, ale… teď už je ta kniha venku, co? Sakra. Oproti tomu místa často skutečná jsou, a přestože jsem změnil jejich názvy, jsou myslím popsána dostatečně věrně, aby se dalo přijít na to, které město je Katův Hrob ve skutečnosti.   Tvůj příběh má trochu netradiční strukturu vyprávění, jak se vám s ní pracovalo? Výborně. Bylo to jako procházet se bos po čerstvě rozkvetlé louce… kdyby na ní místo kytek kvetly nože a injekční stříkačky. Ale seriózně – s nelineární strukturou jsem si hrál už v povídkách, a jasně, stanovit si takovéhle mantinely je autorsky dost restriktivní, ale zase vás to nutí přicházet na způsoby, jak sdělit, co potřebujete, na omezeném prostoru, což mě baví. Snad bude výsledek stejně zábavný i pro čtenáře.   V knize se objeví celkem dost způsobů, jak se zbavit mrtvoly. Používáte v životě běžně nehašené vápno, nebo byste dával přednost jiným metodám? V běžném životě neexistuje problém, který by nespravila trocha (nebo větší trocha) hydroxidu sodného. Prokletí pro všechny je žánrově rozkročené mezi českou akční školou a noirem. Jaké knihy a autoři váš styl formovali? Na začátku to byl zcela nepřekvapivě Jiří Kulhánek. Psát jsem sice začal předtím, než jsem ho četl, ale jakmile se mi do rukou dostali Vládci strachu (a poté i všechny jeho další knihy), samozřejmě jsem chtěl psát to samé jako on – a samozřejmě mi to nešlo. Naštěstí jsem brzy objevil Zabíjení a Asfalt (a poté i všechny další knihy) Štěpána Kopřivy, takže mi pro změnu mohlo nejít napodobování stylu jeho. Díky Rychlopalbě jsem si ale zamiloval detektivky, což vysvětluje ten noir. Nakonec mě ale, myslím, nejvíc ovlivnil Donald E. Westlake, respektive knihy s profesionálním zločincem Parkerem, jež psal pod pseudonymem Richard Stark. Starkova próza je – a od toho si ostatně zvolil právě tenhle pseudonym – velmi strohá, bez jediného nadbytečného slova. To je filozofie, co se při psaní snažím uplatňovat taky.   Vaše tvorba se zatím sestávala především z povídek v různých sbornících a do širšího povědomí jste se dostal díky své povídce v antologii O krok před peklem ze světa Kladiva na čaroděje. Na jaké další projekty se od vás čtenáři mohou těšit? Vlastně z povídek sestávala natolik, až bych se nebál říct, že z nich sestávala výhradně. Například koncem minulého roku mi vyšla povídka v česko-slovenské sci-fi sbírce Zajtra bude včera. A v nejbližší době to budou povídky zase – jedna by měla vyjít v antologii inspirované životem a prací Gregora Mendela, druhá v podobně důstojném sborníku Krásky a vetřelci a něco by se snad mohlo objevit i v Pevnosti. Pochopitelně mám rozepsaný druhý román, zasazený do stejného světa jako Prokletí pro všechny.   Martin Paytok (*1993) pochází z Jilemnice. Bývalý publicista, finalista literárních soutěží a holka pro všechno v jednom pražském nakladatelství. Řadu let strávil psaním o počítačových hrách a filmech pro inGamer.cz, web časopisu XB-1 a magazín SCORE. Jeho příběhy nesou vliv Donalda E. Westlakea, Gartha Ennise a kulhánkovské akční školy. Vyšly například ve sbornících Kladivo na čaroděje: O krok před peklem (2018), Zajtra bude včera (2020) nebo Krásky a vetřelci (2021). S povídkami Těžká noc a Profesionálové se čtenáři mohli setkat na stránkách časopisu Pevnost. Debutová kniha Prokletí pro všechny je kombinací noiru, horroru a české akční školy ve stylu Jiřího Kulhánka a Štěpána Kopřivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-02 10:30:01

Diamant Naděje je prý prokletý. Vlastník drahokamu zemře, tak jako třeba Marie Antoinetta

Drahokam od svého objevení v 17. století mnohokrát změnil majitele. Údajně jej v nebroušené podobě koupil Jean-Baptiste Tavernier, francouzský obchodník s drahokamy. Už tady ale začíná „zápletka“, která kámen provází po celou dobu jeho známé existence. „Říká se, že Tavernier drahokam nikdy nekoupil, ale ukradl z hinduistické sochy v indickém chrámu. Odtud pramení historky o prokletí. Jakmile prý chrámoví starší zjistili, že diamant chybí, údajně uvalili kletbu na toho, kdo měl předmět v držení,“ vysvětloval Moravec. Školák šel kopat brambory a našel úžasný poklad. Kde se tam ale vzaly egyptské artefakty? Číst více Tragické události – opravdu jen náhoda? Ovšem Tavernier z toho vyšel v pohodě, kámen totiž stihl včas prodat. V roce 1668 ho od něj koupil Ludvík XIV. za 120 tisíc livrů, navíc obchodníka povýšil do šlechtického stavu. Kámen následně vybrousil dvorní klenotník Jean Pitau na 68 karátů, místo našel v ozdobné jehlici. „Zde už si můžeme říkat, že na prokletí něco může být. Král přišel o většinu potomků v době, kdy byli děti. On sám se naopak dožil požehnaného věku, což může být bráno jako prokletí. Dalším, kdo se drahokamem chlubil, byla Marie Antoinetta. A víme, že skončila na popravišti na dnešním náměstí Svornosti.“ Kámen byl ukraden v roce 1792 a putoval neznámo kde. V roce 1839 jej získal sběratel vzácných drahokamů jménem Henry Philip Hope, po kterém je diamant nyní pojmenován. Ten se ho však rychle zbavil, vlastnil ho pak jeho synovec Francis. Brzy přišel o veškerý majetek a nezbylo mu nic jiného než vzácný kámen prodat. „Koupil ho francouzský makléř Jacques Colot. Ale co osud nechtěl – krátce po uzavření obchodu zešílel a spáchal sebevraždu,“ uvedl Moravec. Koloběh smrti ale neskončil, naopak, roztočil se v dalším krvavém běsnění. Řecký obchodník Simon Montharides si klenot dlouho neužil. I s manželkou a dcerou přišel o život při nehodě, když se s nimi převrátil kočár. Pak tu máme mediálního magnáta Edwarda McLeana, který nechal diamant vložit do náhrdelníku a věnoval ho manželce. „Jejich syna brzy přejelo auto, dcera spáchala sebevraždu. McLean skončil v léčebně pro duševně choré, kde nakonec zemřel.“ Putin může použít jaderné zbraně. USA i Čína se válkou na Ukrajině učí, jejich střet by zasáhl i nás Číst více Na Titanicu nikdy nebyl Podle pověsti se mohl kolotoč smrti přetrhnout pouze v případě, že bude diamant nezištně darován. Což se stalo v roce 1958, když ho získal Smithsonův institut, což je komplex muzeí ve Washingtonu. „Daroval ho tam klenotník Harry Winston. Asi už nechtěl riskovat, že na kletbě třeba může být něco pravdy,“ dodal pro Čtidoma.cz Moravec. Navzdory své podobnosti s jiným, fiktivním diamantem – Srdcem oceánu, který nosila Kate Winslet v roli Rose DeWitt Bukater ve filmu Titanic z roku 1997 – diamant Naděje na osudné lodi nikdy neplul. Dnes je jeho hodnota více než 250 milionů dolarů, jak uvádí Chicago Diamond Buyer. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Ze skály nad Sázavou padá do řeky zlato. Kam se ještě můžeme vydat za opravdovými poklady?

Čas načtení: 2026-03-06 06:38:57

Prokletí Aurelie W. začne plesem a skončí nebezpečným spojenectvím

Romantasy novinka Prokletí Aurelie W. od autorky Annaliese Avery dorazí do českých knihkupectví 12. března. Román vydává nakladatelství Fragment a slibuje kombinaci magie, romantiky i temnějších prvků. Článek Prokletí Aurelie W. začne plesem a skončí nebezpečným spojenectvím se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2021-07-22 18:39:26

Jan Bauer: Psaní je pro mne jistým druhem závislosti

Napsal na dvě stovky knih a patří mezi naše nejplodnější autory. Díky jeho literárním hrdinům se můžeme v jeho historických detektivkách přenést do období panování císaře Karla IV. nebo do časů císaře Rudolfa II. S psaním začal Jan Bauer jako student, pak působil jako novinář a již řadu let je spisovatelem na plný úvazek a psaní se pro něj stalo, jak sám říká, jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti. Letos mu vychází kniha Ztracený diadém a příští rok Prokletí domu U Dvou růží z oblíbené série Případy královského soudce Melichara.   Narodil jste se v Jihlavě, ale vyrůstal v Českém Krumlově. Jak jste prožíval své dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Musím vás opravit. Z Jihlavy do Českého Krumlova jsem se s rodiči odstěhoval až ve svých 17 letech, rok před maturitou. Takže jsem vyrůstal v Jihlavě. Dětství v 50. letech minulého století bylo skromnější než dnes, neznali jsme počítačové hry a mobily, zato trávili spoustu času venku na čerstvém vzduchu, hrávali jsme fotbal, také na četníky a lupiče a na indiány a podnikali dobrodružné výpravy. Jako kluk jsem chtěl být námořníkem, cestovatelem, astronautem a také třeba archeologem, což mi vydrželo dost dlouho.   Po maturitě jste uvažoval o studiu žurnalistiky nebo sociologii v Praze, ale rodiče měli, jak jste někde řekl, strach, že byste pořádně nestudoval a hodně času trávil po hospodách a s dívkami, a tak jste nakonec v Českých Budějovicích vystudoval Vysokou školu zemědělskou a stal se z vás zemědělský inženýr. Proč jste si vybral právě zemědělskou školu? Bydleli jsme v Českém Krumlově vzdáleném od Českých Budějovic 25 kilometrů. A v Budějovicích byly tehdy jen dvě vysoké školy – pedagogická fakulta a provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské. Kantorem jsem být nechtěl a raději si vybral „hnojárnu“ a zpočátku do školy každý den dojížděl autobusem.   Psát jste začal již v roce 1964, když jste založil studentský literární časopis Dialog. Po škole jste v roce 1968 začal pracovat jako novinář v Zemědělských novinách. Jak vzpomínáte na svou novinářskou dráhu? Hned po promoci v červnu 1968 jsem nastoupil do krajského deníku Jihočeská pravda. Samozřejmě jsem se nadchnul pro tehdejší pražské jaro, ze všech sil jsem se snažil podpořit proces demokratizace, ale pak přijely tanky a s našimi sny byl konec. Když byla v roce 1970 v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích výstava o kontrarevoluci, měl jsem tam vitrínu se svými články. V jižních Čechách bych se dále v novinách neudržel. Proto jsem se raději „uklidil“ do Prahy, kde mne nikdo neznal, a se štěstím nastoupil do redakce Večerní Prahy. V Zemědělských novinách jsem začal pracovat až v roce 1973. O devatenáct let později, tedy v roce 1992, jsem patřil k zakladatelům bulvárního deníku Blesk, později krátce pracoval v Týdeníku Televize a po další přestávce ještě působil v dnes už neexistujícím deníku Super.   Jako spisovatel jste v roce 1978 debutoval knihou Uživí naše planeta lidstvo? Od té doby jste napsal řadu knih a dokonce psal pod ženskými pseudonymy Anna Březinová nebo Viola Slavíková. Jak k tomu došlo?  Nakladatel si ode mne objednal milostný historický román a domníval se, že by bylo lepší, kdyby ho podepsala žena – autorka. Těch milostných historických románů bylo nakonec asi dvanáct a pro veřejnost byla pod nimi podepsána právě Anna Březinová a v jednom případě Viola Slavíková.   Píšete literaturu faktu a historické detektivní romány, které jsou velice oblíbené. V sérii V tajných službách Otce vlasti, vás, jak jste někde řekl, inspiroval neobyčejný život císaře Karla IV. a tak aby to nebylo jenom o něm, stvořil jste jeho tajného agenta dominikána Pavla, který je hlavním hrdinou dvanácti pokračování. Co vás přivedlo k psaní právě historických detektivek? Inspiroval mne můj přítel a průkopník historických detektivek u nás Vlastimil Vondruška. A protože se mi příliš nelíbil jeho hrdina královský prokurátor Oldřich z Chlumu, připadal mi příliš idealizovaný, vytvořil jsem drsné chlapíky, jako jsou Jakub Protiva z Protivce, mnich Blasius a další, jimž nic lidského není cizí.    V další úspěšné sérii historických detektivek Rychtář Protiva a mnich Blasius se tato svérázná dvojice objevila ve dvou desítkách knih. Soudce Melichar se svým pomocníkem Božetěchem řeší zapeklité případy v oblíbené sérii Případy královského soudce a na vydání čeká příběh Ztracený diadém a na příští rok Prokletí domu U Dvou růží. Je vám některý z vašich literárních hrdinů blízký? Blízcí jsou mi všichni, zejména svým vysedáváním v krčmách, svérázným humorem a zálibou v něžném pohlaví. Trochu jinou kapitolou je dominikán Pavel ze série v Tajných službách Otce vlasti. V tomto případě jsem stvořil jakéhosi středověkého Jamese Bonda a čtenářský úspěch této řady mi potvrdil, že jsem se rozhodl správně.     Do časů císaře Rudolfa II. jste zasadil sérii Mordy v časech císaře Rudolfa II. s hlavním hrdinou mladým písařem zemského soudu Lukášem Tröblem z Květnice, jehož sedmý díl vyšel letos pod názvem Bratrstvo růžového kříže. A budou další příběhy? Samozřejmě. Doba panování císaře Rudolfa II. je pro autora velmi vděčná a poskytuje spoustu zajímavých námětů. Však už před časem jsem se touto dobou zabýval ve svém nejobjemnějším románu Zlatodějové.   V roce 1995 jste získal cenu Masarykovy akademie umění za sbírku povídek Špionova dcera. Založil jste literární soutěž Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek. Co vás k tomu vedlo? Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek nebyly soutěže, ale jihočeské literární ceny. Před lety jsem navrhl jejich zřízení, abych podpořil své kolegy a pomohl prestiži literatury v jižních Čechách. Ze stejného důvodu jsem v polovině 90. let minulého století inicioval každoroční setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany.   Někde jste řekl, že psaní knih byla pro vás původně doplňková záležitost. Čím je pro vás psaní dnes? To že jsem někdy řekl? To je zvláštní. Dnes je pro mne psaní jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti.   Jste velice oblíbený spisovatel, a jaký jste čtenář? Co rád čtěte? Odpočíváte také s knížkou v ruce? Jak rád trávíte chvíle volna? Čtenář jsem náruživý, i když před beletrií dávám přednost literatuře faktu a vůbec všem knihám o historii. Rád chodím s fenkou Bárou na procházky do legendami opředeného Branišovského lesa, který mám naproti svému bydlišti, rád posedím s přáteli u dobrého vína a také mám rád pěší túry po Šumavě či dobré doutníky. Dříve jsem rád jezdil na kole, ale vzhledem ke svému pokročilému věku jsem své kolo přenechal nejstaršímu vnukovi. Už jsem se na něm necítil bezpečně.    Jan Bauer se narodil se 11. dubna 1945 v Jihlavě. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. V letech 1968 až 1998 pracoval jako novinář v Jihočeské pravdě, Večerní Praze, Zemědělských novinách a v Blesku. Psal pod pseudonymy – Felix Krumlovský, Vojtěch Fišer, Anna Březinová a Viola Slavíková. Napsal zhruba 200 knih – literaturu faktu a hlavně historické detektivky. V roce 2017 obdržel od pelhřimovské agentury Dobrý den certifikát o vytvoření českého rekordu v počtu vydaných knih. Tehdy jich bylo 172. Založil setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany. Od roku 1998 žije v jižních Čechách, nejprve ve Vodňanech, kde obdržel čestné občanství, nyní v Českých Budějovicích. 

Čas načtení: 2024-04-16 10:20:00

Jaderná válka, obcování s kuřaty a pokrytectví. Seriál Fallout představuje definitivní konec původní slavné herní série

Dlouho platilo, že neexistuje dobrá herní adaptace, hovořilo se dokonce o prokletí. Prokletí mohlo za to, že film Super Mario z roku ‘93 je o dvou instalatérech, kteří se propadnou do cyberpunkové budoucnosti a střílejí z raketometů po robotech. Hraje tam Bob Hoskins, měli byste se na to někdy podívat. Na rozdíl od Falloutu, Super Mario o sobě ví, že má naprosto retardovaný scénář.

Čas načtení: 2024-06-03 12:52:00

V Kanadě je další prokletí, které je třeba zlomit. Tentokrát se týká McLarenu

Charles Leclerc v Monaku vyhrál a zlomil tak prokletí. V minulosti se mu na domácí trati nedařilo ve F1 a ani dříve ve F2. V Kanadě čeká na překonání prokletí tým McLaren.

Čas načtení: 2024-09-21 19:00:42

 TV+ novinky: Prokletí, válka a ty hlavní Emmy 

 TV+ nabízí originální komedie, dramata, thrillery, dokumenty a dětské pořady. Na rozdíl od většiny ostatních streamovacích služeb však už tato neobsahuje žádný další katalog mimo vlastní tvorbu. Ostatní tituly jsou zde k dispozici ke koupi nebo pronájmu.  Prokletí  Na rodině Vanderhouvenových není nic zvláštního až na to, že prokletí promění milujícího manžela a otce Alexe v kámen. Kvůli jeho záchraně jeho žena a děti podstupují vzrušující […]

Čas načtení: 2025-01-20 00:00:00

Co je „prokletí znalostí“ a kdo tímto problémem trpí a štve druhé

Jsou inteligentní, vzdělaní a vypracují se na nejrůznější posty. Mají však jeden vážný problém. Když mají druhým něco vysvětlit nebo sdělit, neumí to. Přitom si to vůbec neuvědomují. Takové situace označují psychologové jako „prokletí znalostí“. Kdy k tomuto „prokletí“ dochází a jak ho překonat, vysvětluje psycholog Jan Urban.

Čas načtení: 2025-08-24 11:10:34

Prokletí Cristiana Ronalda v Saudské Arábii stále pokračuje. Po dalším finále je stále bez trofeje

Cristiano Ronaldo a jeho prokletí v Saudské Arábii pokračuje. Po první výhře v superpoháru přišla ve finále prohra s Al-Ahli po penaltovém rozstřelu. Nepomohlo ani to, že ikonická sedmička proměnila. Mimo Evropu je tak Cristiano Ronaldo stále bez jediné trofeje.

Čas načtení: 2025-09-20 01:00:00

Svojanová, Jitka - Děti války

Mladí mágové se musí postavit zlu, magii i vlastním démonům – moderní fantasy pro ty, které už nebaví předvídatelné konce.\ Když mezi mágy vypukla náboženská válka, byli Yael, Charon a April teprve děti. Teď, na prahu dospělosti, konečně zažívají mír. Yael však při potyčce s obyčejným člověkem, který jí připomíná dávno ztraceného přítele, na něj nechtěně sesílá smrtelné prokletí. Aby ho zachránila, musí se vzepřít magii což se vůbec nezamlouvá ortodoxním mágům. Zlomit prokletí bude s nepřítelem v patách ještě obtížnější… Datum vydání: 19.09.2025

Čas načtení: 2026-02-19 02:00:00

Cole, Penn - Žár Věčného plamene

Válka začala. Každý chce Diem na své straně – nebo mrtvou. Po bouřlivé korunovaci se Diem ocitá uprostřed konfliktu mezi Dědici a Strážci. Na jedné straně stojí její noví přátelé a muž, jemuž začíná propadat. Na druhé pak smrtelní, které přísahala chránit. Diem musí balancovat na tenké hraně mezi loajalitou a zradou a najít způsob, jak ochránit ty, které miluje… i před sebou navzájem. Záhada kolem Diemina původu se začíná rozplétat a ona se spolu s Lutherem vydává na nečekanou cestu napříč říšemi Emarionu. V odpovědích se může skrývat klíč k ukončení války, ale pokud ho Diem chce nalézt, musí se postavit bolestivé pravdě o své matce, své krvi i svém osudu. Zatímco se rozpadají stará spojenectví a formují nová, Koruny upírají zrak právě na ni. Některé se mohou stát jejími největšími spojenci, jiné ji chtějí vidět mrtvou. Aby mohla Diem jejich krutovládu ukončit, musí rozeznat přítele od soka a zbudovat vlastní armádu, i kdyby to znamenalo riskovat úplně všechno. Protože na severu se zvedá síla, která může všechno změnit… Žár Věčného plamene je třetí knihou čtyřdílné fantasy série Prokletí Spřízněných. Tento romantický příběh plný magie, napětí a osudových rozhodnutí nadchne čtenáře románů Dvůr trnů a růží, Z krve a popela, Zmije a křídla noci či Čtvrté křídlo. Bonusová kapitola, aneb co v knize nezaznělo. Doporučujeme otevřít až po dočtení třetího dílu. Diem dál chrání ty, které miluje, ale jak její rozhodnutí vnímá tichý a uzavřený Luther? A co na to Taran, který promlouvá bez příkras, s humorem sobě vlastním? Dva odlišné pohledy, jedna bonusová kapitola: https://www.jota.cz/prokleti-spriznenych-luther Datum vydání: 19.02.2026

Čas načtení: 2011-03-23 00:00:00

Kubik SMS DreamCom - výborný software na odesílání SMS zpráv?

Kubik SMS DreamCom (KSD) patří mezi široce oblíbené aplikace, které jsou schopné odesílat skrze internet a placené/neplacené brány zprávy na mobilní operátory. Ne všechny takovéto počiny ale pracují korektně a některé ani nemají tu možnost posílání SMSek zdarma. Dokáže KSD prolomit toto “prokletí” a ...

Čas načtení: 2024-02-06 09:59:19

Zaklínač: Zrnko pravdy / Menší zlo [Jacek Rembiś, Andrzej Sapkowski / Crew]

Geralt objeví odlehlé sídlo, kde ho přivítá neobvyklý majitel – netvor s lidskými způsoby. Toto stvoření ho pozve dovnitř a povypráví mu příběh své rodiny, svou minulost a své prokletí.

Čas načtení: 2024-02-16 09:00:01

Krásná Sabina Laurinová v slzách. Zase je v tom chlap, to už je snad prokletí

„Sabina Laurinová má to štěstí, že její mladistvý vzhled a dětská duše jí umožňují ztvárnit role, které by se na první pohled mohly zdát vyhrazené pro mnohem mladší herečky. Její schopnost přesvědčivě se vžít do princeznovských rolí nejen dokazuje její hereckou všestrannost, ale také na ni vrhá jasné světlo. Sabina je totiž schopna přesvědčit diváky o pravosti svých postav, a to i v situacích, kdy hraje postavy, které jsou na první pohled vzdálené jejímu reálnému já,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz image coach a znalec českého showbyznysu Pavel Filandr. Nádherná princezna Eufrozína z Troškových pohádek Z pekla štěstí si však v reálném životě příliš spokojenosti neužila. Alespoň pokud jde o muže. „Dá se říct, že moje vztahy jsou takové pětiletky,“ konstatovala před časem smutně česká herečka. Přitom se ještě nedávno zdálo, že je prokletí konečně zlomeno a Sabina Laurinová zase bude zářit jako sluníčko. Jak to dělá, že nestárne? Seriál ZOO je pro mě dovolená, v každé jiné roli mě nechají umřít, říká Sabina Laurinová Číst více Image coach - jeho hlavním zaměřením je konzultovat s klientem oblékání (včetně poradenství s nákupem), osobní styl, řeč těla a etiketu - vede klienta procesem zhodnocení jeho životního stylu, pomáhá mu změnit  celkovou image Mluvilo se totiž o tom, že randí s bohatým podnikatelem, se kterým si opravdu „sedla“. Jenže uplynulo pár měsíců a po chlapíkovi není ani vidu, ani slechu. Zdá se, že jestli nešlo jen o fámy, hvězdě seriálu ZOO opět zůstaly oči pro pláč a možná i znovu zlomené srdce. Vypadá to, že někde je prostě velká chyba. Stejný den narození jako Bartošová V zákulisí českého showbyznysu už se objevila celá řada téměř konspiračních teorií, proč nemá Laurinová štěstí na partnery. Jedna z těch nejodvážnějších tvrdí, že je to tím, že se herečka narodila 8. dubna, tedy ve stejný den jako tragicky zesnulá a před smrtí životem velmi těžce zkoušená zpěvačka Iveta Bartošová. Nezní to sice příliš pravděpodobně, ale pro milovníky magie a astrologie může jít o docela dobré téma. Zlé jazyky pak tvrdí, že půvabná blondýnka je svým způsobem sobecká a hodně často musí být po jejím, což ne každý chlap unese. Otázka je, co je na tom pravdy, protože při pohledu na Sabinu Laurinovou by jen málokdo hádal, že bude ve vztahu dělat zbytečné vlny, nebo snad dokonce vyhledávat konflikty. „V českém uměleckém světě se najde jen málo osobností, které by dokázaly spojit v sobě talent, charisma a zároveň půvabnou skromnost. Mezi takové Sabina Laurinová bezesporu patří. Za léta své kariéry si získala srdce mnoha diváků. I když jsem s ní osobně nikdy nespolupracoval, musím uznat, že je to typ herečky, na kterou se nejen dobře dívá, ale jejíž výkony vždy stojí za pozornost,“ říká pro náš web Pavel Filandr.  Všichni její známí muži Těžko hledat pravdu. Chyba samozřejmě může být i ve výběru partnera, její ex ale vesměs nebyli žádní gauneři. Nejprve sedm let randila s hercem Michalem Dlouhým, ten jí ale nakonec prchnul za Lucií Vondráčkovou. Velmi vážně to pak vypadalo s frontmanem skupiny Kabát, Josefu Vojtkovi porodila dceru Valentýnu a k dokonalosti chyběly jen zásnuby a bujará veselka. Jenže člověk míní a osud mění, v tomto případě v podobě exmanželky Daniela Hůlky, tanečnice Libušky, za kterou zpěvák odešel. Zdálo se, že Laurinová má zlomené srdce a chlapa si k tělu jen tak nepustí. Až po několika letech oficiálně představila stomatologa Karla Kameníka, se kterým má dceru Maju. Zase pět víceméně pohodových let a pak rozchod a problémy s výší alimentů. O fondu, který vznikl jako reakce na Babiše a podle kterého se řídí, co si (ne)přečtete na Seznamu Číst více Ten největší šok ale přišel relativně nedávno v podobě její poslední veřejně přiznané známosti, kterou byl Petr. Zatímco se totiž scházel s herečkou a asi jí sliboval „hory i s horákama“, přivedl do jiného stavu svoji bývalou přítelkyni. Laurinová samozřejmě vztah ukončila okamžitě poté, co se to dozvěděla. Měla by jít na seznamku? Kdo ví, co bude dál. Třeba půjde jen cestou krátkodobých románků, jako ten z roku 2014, kdy to zahořelo mezi ní a zpěvákem Markem Ztraceným. Chvilkové poblouznění snad ale ani nestálo za řeč. Stejně jako údajné flirtování s hercem Markem Němcem. Ani z jednoho nic nebylo, snad kromě chvilkového pocitu, že není sama. Někteří lidé naznačují, že by rozhodně měla hledat mimo showbyznys, někteří jí doporučují seznamku či kývnout na nějakou nabídku, kterou dostává na sociálních sítích. Těžko říct, jestli právě toto je pro ni nejvhodnější. „Přestože je matkou dvou dětí, Sabina si zachovává svěžest a energii, které jsou pro její povolání tak důležité. Její schopnost skloubit rodinný život s profesní kariérou je obdivuhodná a ukazuje, že i v náročném uměleckém prostředí je možné najít rovnováhu,“ doplňuje Pavel Filandr. I z jeho slov tak vyplývá, že herečka podle všeho zvládne i další nástrahy, které jí život připraví. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Chyby v legendárních filmech jsou obrovské a zkazí celkový dojem. Pokud máte bystré oko.

Čas načtení: 2021-08-10 14:48:43

Na filmový festival v Karlových Varech přijedou oscaroví herci Michael Caine a Johnny Depp

Hostem 55. ročníku MFF Karlovy Vary bude britský herec, držitel dvou Oscarů, Evropské filmové ceny a více než čtyřiceti dalších ocenění, Sir Michael Caine. V rámci slavnostního zahájení letošního ročníku karlovarského festivalu převezme Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Festival navštíví také americký herec, producent a hudebník Johnny Depp. Během šesti desítek let trvající herecké kariéry vytvořil Michael Caine více než stovku rolí napříč filmovými a televizními žánry. Bohatost jeho filmografie je důkazem mimořádné herecké rozmanitosti, schopnosti vcítit se do postav, které ztvárňuje. Ať jde o hrdiny dramatických příběhů, například Muž, který chtěl být králem (1975, režie John Huston), Tichý hlas (1998, režie Mark Herman), stejně jako komedií jako je třeba Slečna Drsňák (2000, režie Donald Petrie) i akčních snímků, mezi něž patří „batmanovská“ trilogie Christophera Nolana Batman začíná (2005,) Temný rytíř (2008), Temný rytíř povstal (2012) nebo akční špiónská parodie Kingsman: Tajná služba (2014, režie Matthew Vaughn). Za herecké mistrovství si vysloužil mnoho ocenění. Když v roce 1987 získal prvního Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Woodyho Allena Hana a její sestry, proměnil tím již čtvrtou nominaci na Cenu Akademie (předchozí získal za filmy Alfie, Slídil a Rita). V roce 2000 byl Oscarem oceněn podruhé, tentokráte za úlohu v adaptaci literárního bestselleru Johna Irvinga Pravidla moštárny (režie Lasse Hallström). Na Oscara byl nominován také v roce 2003 za hlavní roli v dramatu podle novely Grahama Greena Tichý Američan (režie Phillip Noyce). Filmové verze mysteriózního dramatu Slídil mu přinesly zajímavou příležitost. V roce 1972 v původní adaptaci známé divadelní hry vytvořil v režii Josepha L. Mankiewicze roli milence manželky úspěšného spisovatele a za svůj výkon byl nominován jak na zmíněného Oscara, tak na Zlatý Globus. V roce 2007 se pak v remaku pod režií Kennetha Branagha sám objevuje v úloze cynického literáta. Jedinečným důkazem jeho vybroušeného hereckého projevu je úloha v hořké bilanční komedii Mládí (2015) režiséra Paola Sorrentina. Za ztvárnění slavného hudebního skladatele, který tváří v tvář osudu bilancuje vlastní životní prohry, byl Caine oceněn Evropskou filmovou cenou pro nejlepšího herce. Současně obdržel také čestnou cenu EFA za celoživotní dílo. V roce 1992 získal Řád britského impéria, a v roce 2000 byl královnou Alžbětou II. povýšen do rytířského stavu. Je rovněž držitelem tří Zlatých Globů a dalších osmi nominací na tuto cenu. Na MFF Karlovy Vary osobně uvede komediální drama Best Sellers (2021), celovečerní režijní debut režisérky Liny Roesslerové, v němž ztvárnil mrzutého stárnoucího spisovatele, který se vydává na poslední literární turné. Johny Depp pomáhá filmům získat kultovní status Bohatá kariéra Johna Deppa je ověnčena třemi oscarovými nominacemi, Zlatým glóbem, Cenou Screen Actors Guild pro nejlepšího herce, ale i čtrnácti vítězstvími v People’s Choice Award udílené filmovými fanoušky a nespočtem dalších cen a nominací na ně. Na velkém plátně debutoval v atmosférickém hororu Noční můra v Elm Street (1984). Od počátku Deppovy kariéry to byly jeho nezaměnitelné výkony, které řadě filmů pomohly získat kultovní status, jmenujme snímky Co žere Gilberta Grapea (1993), Arizona Dream (1993), Mrtvý muž (1995), Krycí jméno Donnie Brasco (1997) nebo Strach a hnus v Las Vegas (1998). V téže době také započal dlouholetou spolupráci s režisérem Timem Burtonem, který ho obsadil do Střihorukého Edwarda (1990) či Ospalé díry (1999). Johnny Depp se rychle zařadil mezi celosvětově nejžádanější herecké osobnosti. Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly (2003) mu vynesli první nominaci na Oscara, další dvě následovaly za Hledání Země Nezemě a Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007), když mu druhý jmenovaný vynesl i Cenu Screen Actors Guild pro nejlepšího herce. Neméně důležitá kapitola Deppovy kariéry začala v roce 2011, kdy poprvé okusil úlohu filmového producenta. Hugo a jeho velký objev (2011) režírovaný Martinem Scorsesem získal 11 oscarových nominací a vysloužil si chválu kritiků. V dalších letech produkoval snímky Temné stíny (2012), Mortdecai: Grandiózní případ (2015) a Minamata (2020), ve všech zároveň ztvárnil hlavní role. Z Deppovy stále se rozrůstající filmografie festival vybral dva jím produkované snímky: dokument Hrnec zlaťáků: Pár drinků s Shanem MacGowanem (2020) a drama Minamata (2020), v němž navíc ztvárnil hlavní roli. „Jsme nesmírně poctěni, že festival navštíví ikona současného filmu,” dodává prezident festivalu Jiří Bartoška. „Johnnyho Deppa obdivujeme dlouhodobě, bude nám proto ctí jej přivítat v Karlových Varech.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-28 13:36:10

Michaela Burdová: Psaní mi stále vytváří místa, kde mohu prožívat neuvěřitelné věci

Od dětství ráda kreslila a zbožňovala jednorožce. Bylo jí šestnáct let, když začala psát knihu Strážci dobra, která je prvním dílem z poutavé fantasy série Poselství jednorožců a série byla přeložena do několika jazyků. Obrovský úspěch u fanoušků měla také fantasy série Křišťály moci. A kniha Dcera hvězd je jednou z nejprodávanějších knih a Michaela Burdová, pro kterou je psaní prací a zároveň i koníčkem, právě pracuje na jejím pokračování. Kromě psaní se věnuje také malování, právě probíhá výstava jejich obrazů v Kavárně kočičí v Praze.   Vyrůstala jste nedaleko Příbrami v Sestrouni a od dětství vás bavilo kreslení a malování. Jak jste prožívala svá dětská léta? Čím jste chtěla být? Na dětství vzpomínám moc ráda, bylo naprosto úžasné. Hodně jsem si hrála venku, běhala po lesích, trávila čas se svými pejsky a jako jediná holka mezi klukama jsem si užila dost legrace. Hodně jsme si také hráli s bráchou. Už odmala jsem milovala zvířata a chtěla být veterinářkou, ale pak jsem zjistila, že nesnesu pohled na krev. Dlouho jsem toužila být mořskou zooložkou a bavilo by mě to i dnes.   Někde jste přiznala, že vás do patnácti let literatura ani knihy nezajímaly. Pak jste zhlédla film Pán prstenů a vše se změnilo. Zamilovala jste se do světa fantazie. Čím vás tento svět tak okouzlil? Asi úplně vším, všechno bylo tak nádherné a kouzelné, ale především ta příroda… a elfové. Chtěla jsem tvořit podobné světy, nořit se do nich a prožívat podobná dobrodružství se svými vlastními hrdiny.   Coby studentka Střední ekonomické školy jste v 16 letech začala „spřádat“ vlastní fantasy příběh a tak vznikl první díl ze série Poselství jednorožců, nazvaný Strážci dobra, který vyšel v roce 2008 spolu s druhým dílem Zrádné hory. O rok později vyšlo pokračování Záchrana Lilandgarie a celá trilogie vám v roce 2009 vynesla nominaci na Zlatou knihu. Co vás přivedlo k napsání této poutavé fantasy série? Nápad jsem měla v hlavě už v dětství. Ráda jsem kreslila a tvořila spoustu komiksů a zbožňovala jsem jednorožce. Pamatuji si, že jsem zkoušela komiks právě s jednorožci a pak jsem si řekla, že zkusím napsat příběh. V hlavě se mi všechno rojilo úplně samo, bylo to úžasné.   Série Poselství jednorožců byla přeložena do několika cizích jazyků. A další série Křišťály moci měla obrovský úspěch u fanoušků. Kniha Dcera hvězd je jednou z nejprodávanějších knih. Pracujete na něčem novém? Ano, mám napsanou novou temnou fantasy, zatím ji ještě doupravuji a doufám, že by mohla příští rok z jara vyjít. Pracovní název je Spojení duší – Znamení draka. Na mém webu si můžete prohlédnout první ilustrace a také ukázky a spoustu novinek se objevuje i na mé facebookové stránce. Také mám rozepsaný druhý díl Dcery hvězd.   Čím je pro vás psaní? Prací, terapii, koníčkem, nebo vším dohromady? Určitě prací i koníčkem. Dříve to byl hlavně únik před realitou, střední škola a celkově dospívání pro mě bylo hodně těžkým obdobím. Dnes jsem šťastná a utíkat už nepotřebuji, ale psaní mi stále vytváří místa, kde mohu prožívat neuvěřitelné věci.   Kde nacházíte inspirace pro své příběhy? Tak různě, někdy při procházce přírodou, někdy mě inspiruje postava ve filmu nebo nějaká věta v knize, kterou zrovna čtu.   Obálky vašich knih ilustruje Petr Vyoral, ale od Syna pekel se na svých knížkách posílíte i svými ilustracemi. Co vás přivedlo k ilustracím a co malování obrazů? Ilustrovat si vlastní knihy jsem chtěla dávno, ale bála jsem se to zkusit, a navíc kniha pak vycházela i finančně nákladněji. Pár obrázků se ale objevit mohlo, a tak jsem do toho šla. Malování obrazů je moje druhá velká vášeň, hodně maluji na přání domácí mazlíčky. Momentálně probíhá výstava mých obrazů v Kavárně kočičí v Praze, kam se můžete zajít podívat.   Jaká jste čtenářka dnes? Někde jste přiznala, že vašim oblíbeným autorem a velkým vzorem je J. R. R. Tolkien… To opravdu je. Dnes ale čtu převážně thrillery, hlavně o psychopatech, sériových vrazích a tak podobně… Asi potřebuji od fantasy pauzu…   Jak ráda trávíte chvíle volna? Je o vás známé, že jsem velká milovnice pejsků a žijete na statku obklopena různou zvěřinou…   Ano, žijeme s manželem na zrekonstruovaném statku, manžel se zabývá líhňařskou činností, takže kolem sebe máme spoustu drůbeže… S pejsky ráda chodím na procházky, miluju práci na zahradě, která mi zabírá většinu času, rádi cestujeme a výletujeme, trávíme čas s rodinou, chodíme do kina a já už se nemůžu dočkat, až vyrazím na nákupy nových hadříků.   Michaela Burdová se narodila se 8. září 1989 v Příbrami. Vystudovala Střední ekonomickou školu v Sedlčanech. Vystupuje také pod pseudonymem Nelien. Kromě psaní se věnuje také kreslení a malování. Píše fantasy literaturu pro děti a mládež. Napsala sérii knih Poselství jednorožců (Strážci dobra, Zrádné hory, Záchrana Lilandgarie, Snížkova dobrodružství), Křišťály moci (Zrada temného elfa, Hněv Pána ohně, Věž zkázy, Minotaurus, Terienina minulost), Syn pekel (Vlčí krev, V moci démonů), Volání sirény (Prokletí, Pomsta), a samostatné knihy Dcera hvězd, 4 kroky jak napsat knihu, Spojení duší – Znamení draka. Získala 3. místo v ceně dětí ankety SUK za rok 2009 za knihu Záchrana Lilandgarie, nominaci na Zlatou knihu 2009 za trilogii Poselství jednorožců a nominaci na Zlatou knihu 2009 v kategorie Autoři. Je vdaná a s manželem žije na statku. Více informací najdete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-05 19:31:38

U knihovny s Petrem Bílkem: O středoevropanství jako prokletí a mytologii reklam na čisticí prostředky

Drzé pravdy Davida Zábranského se nekrotí před nahotou a o totemické komponenty demokracie si klidně opírají smeták a Baarův Jan Cimbura nám připomíná, že bychom neměli ztrácet schopnost nechat se oslovit lidskou autenticitou ani v literatuře.   David Zábranský: Republika (Větrné mlýny 2020) Čas našich životů překrývaný s důslednou zlomyslností Májinými závoji politických aktualit. Lidé přicházející na svět s předem danými parametry jako automobily různých značek z výrobní linky. Ani celoživotní úsilí nezbaví lidské exempláře cejchu místa, kde se narodily, kým byly vychovány a s kým vyrostly. Lidem z Východu se točí pohled věčně a marně na Západ nebo na Jih. Středoevropanství jako prokletí a nerozlomitelné pouto. Zábranský hbitě zaznamenává politické události v současných Čechách i na Slovensku a jeho šikovný talent je vyostřuje v provokaci. Groteska a někdy i málo vkusná karikatura ho baví, nenechává se krotit kompoziční kázní, ani konvenční motivickou skladbou prózy. Jeho drzé pravdy se nekrotí před nahotou a o totemické komponenty demokracie si klidně opírají smeták. Tak čteme, že investigativní žurnalistika zhusta se pídí jen po dokladech podpírajících předpojatosti pátračů, že tu neplatí presumpce neviny, že osobní averze jsou nejlepší navigací. Povýtce privátní motivace novinářů se povyšují na nosné principy demokracie, a dokonce za její obnovu a posilování. Viz zvolení bývalé manželky šéfredaktora úhlavního média za prezidentku. Z přesvícené scény médií a politiky bolí oči, a přede všemi ty, které čekaly literaturu.   Friedrich Nietzsche: Zrození tragédie čili helénství a pesimismus (Elektronické vydání v Městské knihovně Praha, 24. září 2019/ překlad Otokar Fischer) „Odkud plyne umělci povinnost, aby se přizpůsoboval moci, jejíž síla tkví jen v její početnosti?“ Kniha vznikla v letech 1870 až 1871, autor nemohl tudíž tušit nic o tlaku mas, jemuž je umění v dnešní době podrobováno, nic o lajcích a množství přátel na sociálních sítích, nic o influencerech, kteří jako v drtičích citrusových plodů pouštějí šťávu k vteřinovému použití a věčnému zapomenutí. Doba bez mýtu je bezdomovectví, praví klasik, a ani umění v ní nedosáhne dále a výš než k nápodobě jevů a uctívání jejich jedinečnosti bez zřetele k univerzalitě života a její potřebnosti. Mýty počínající heroickými vášněmi a boji se přestěhovaly dnes do mytologie reklam na čisticí prostředky, ve kterých svádějí svůj boj detergenty s nečistotami. Mýtus vystřídala věda, tragický pocit života vplynul do optimistické vize stále efektivnějšího ovládání přírody a nakonec jejího nahrazení dokonalými technologiemi. Co s námi bude, až se i tento příkrov mámení rozplyne?   Jindřich Šimon Baar: Jan Cimbura (Elektronické vydání v Městské knihovně Praha, 3. listopad 2011) Už vidím ten pošklebek ironie. Cimbura? A v tomto kontextu? Cosi chatrně starožitného, soucitně ironicky chápaného, dětinská naivita. Promíjím všem, protože tím dosvědčují, že tento román nikdy v životě neměli v rukou. Kdo postál u kostelíka v Krtni, kdo se zasnil pod ořechem před farou v Ořechu, kdo si prošel Baarův domek v Klenčí, měl by pokračovat na cestě k lidské tváři těchto krajin, měl by, šťastně pootevřen určitému typu češství, bez předsudků a školských strusek začít číst Baarovy texty. Literatura zemité opravdovosti sice zpočátku vyžaduje jistou dávku vůle k nudě, ale když člověk zapomene na svůj dnešní zpovrchnělý vkus, na svou závislost na zábavnosti, na svou zpovykanost ironií, na ohoblovanou češtinu, na progresivismus, rozevře se před ním pevná stupnice pozitivních hodnot ovládaných opratěmi selství. Moudrá vyváženost vztahu člověka k přírodě je zde až klasicky sošná. Autorova náboženskost je daleka katolické ofenzívnosti, má blízko k proudům francouzského písemnictví, jak je známe pak později například do Jeana Giona. Topos Putimi vám každý štamgast hbitě spojí se Švejkem a jeho anabází, se svíčkou v poledne byste ale museli hledat někoho, kdo není rodák a kdo si vybaví ten představový komplex, jenž na tímto místem vztyčil J. Š. Baar svým Cimburou. Neměli bychom ztrácet schopnost nechat se oslovit lidskou autenticitou ani v literatuře. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-15 16:38:23

Cenu Jiřího Ortena dostala Hana Lehečková za novelu Svatá hlava

Cenu Jiřího Ortena pro talentované autory obdržela 15, září Hana Lehečková za novelu Svatá hlava. „Novela Hany Lehečkové je poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší „normálnosti“,“ napsala o knize porota v čele s literárním teoretikem Petrem A. Bílkem. Hlavní hrdina novely Svatá hlava nemá tátu, nemá práci, nemá přátele, v malé pohraniční vsi poznává krušný rodinný život v dluzích, šikanu, výsměch okolí, domácí násilí. Ale když vezme do rukou propisku a sešit, už není chudáček, ale svatý člověk obdařený nadpřirozenými schopnostmi. Zná smysl života a má tu moc zachránit celý svět. Novela vykreslující život na pomezí reality a bludů poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše. „Za tu dobu, co se věnuji vlastní autorské tvorbě, jsem zjistila jednu věc: když jde o tvorbu pro dospělé, „normální“ příběh mě prostě nebaví. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale vždycky ze mě nakonec vypadl nějaký podivný literární útvar balancující na hranici dětské naivity a halucinačních stavů. Taková je i Svatá hlava,“ říká Hana Lehečková. Hana Lehečková (*1990) pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. Autorsky se věnuje především rozhlasovým hrám a pohádkám pro děti (Johana a továrna na sny, Eliáš Říha zachraňuje svět ad.), její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního živě čteného Hajaju. Okrajově se věnuje i dramatické tvorbě (Švandovo divadlo: V(ý)chod, Divadlo Letí: Trollí matka). Knižně debutovala v roce 2018 s titulem Co se děje v Podpostelí, Svatá hlava je její první knihou pro dospělé. Pracuje jako literární redaktorka v nakladatelství a dodělává si doktorát na DAMU. Na Ortenovu cenu bylo přihlášeno 24 knih, do užšího výběru se dostaly tři. Kromě Svaté hlavy šlo o román o hiphopové komunitě Malej NY Přemysla Krejčíka a báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka. Laudatio ke knize od členky poroty Pavly Horákové Knihy mají tu moc přenášet nás do jiných světů, teleportovat do jiných časů, krajin, prostředí, společenských vrstev. A některé nás dovedou uvádět i do cizích duší. Zvláštním zážitkem pak je, když nás vpustí do myslí, které se vymykají obecným představám o normě, do nitra lidí na okraji, vyloučených pro svůj původ, pro svůj hendikep či pro své skutky – lidí, od kterých v životě leckdy raději dáváme ruce pryč, abychom se jejich údělem náhodou nenakazili. Ve Svaté hlavě Hany Lehečkové se ocitáme přímo uvnitř takového člověka a musíme se jeho životem pomyslně umazat celí. Do vínku dostal poruchu intelektu a osobnosti, neúplnou rodinu, bídu, nevraživé sousedy. Nemá společenské brnění v podobě jmění, vztahů nebo postavení, které nám ostatním pomáhá obstát ve vnějším světě, a nezbývá mu než si svůj svět vyztužit zevnitř. Pomocí náboženských dogmat a vlastního mravního kodexu, ritualizace činností, různých výčtů, počtů a pravidelnosti. Bez nich se jeho svět bortí, mysl se cyklí. Ponor do „slabé duše“ autorka zprostředkovává svébytnými výrazovými prostředky. Pomocí jazyka nenapodobuje, nýbrž od základu vytváří uvěřitelný, komplexní a soudržný vnitřní svět vypravěče, do kterého se jen občas prolamuje ten vnější v podobě ozvuků médií, výroků sousedů, vrstevníků, učitelů nebo jiných autorit. Proud vyprávění je až meditativní, text bez interpunkce chvílemi připomíná monotónní žalozpěv, svébytný jazyk vypravěče se zadírá pod kůži, jeho melodie se rozeznívá v čtenářově hlavě, stává se jeho vnitřní řečí, div že nenavozuje změněný stav vědomí. Vypravěč nás svou vemlouvavostí a vtíravostí přesvědčuje o své výjimečnosti, i když racionálně víme, že realita je jiná. Proměňuje se kadence řeči, klidné pasáže střídají běsy a blouznění, jeho mysl se tříští a znovu skládá, myšlení je ulpívavé, nutkavé. To výborně zrcadlí i psychotická grafika, chybějící interpunkce, střídání fontů a velikostí písma, odsazování řádků, užívání kurzívy nebo kaligramů. Cestou z prokletí vyloučenosti je pro hrdinu Svaté hlavy představa vlastní výlučnosti. Stačí nepatrná obměna hlásek a přeskupí se i vlastní sebepojetí. Takto nenápadná může někdy být hranice mezi šílenstvím a genialitou, velikášstvím a vyvoleností, bludem a vnuknutím. Vypravěč osciluje mezi mesiášskou a ďábelskou polohou, skrze něž však prosvítá jistá ryzost. Vidí náš svět skoro jako dítě a díky tomu nám o něm nevědomky přináší překvapivá svědectví, zároveň mluví se sugestivností manipulátorů, kteří dovedou strhnout ostatní díky tomu, že svým bludům sami beze zbytku věří. Autentická víra je totiž chytlavá, charismatická. Díky víře je i obecní blázen ve svém světě král. A je to právě víra, i když jiná než hrdinovo osobité pojetí křesťanství, totiž víra ve stvořitelskou moc slova, co jej nakonec vysvobodí – v závěru je hrdina proměněn právě silou slova. Svatá hlava je kniha jakoby jedním dechem vyprávěná a jedním dechem ji lze i přečíst. Je to kniha výjimečná nejen pozoruhodnou prací s jazykem, ale i prací s psychologií – hrdinovou i čtenářovou. Z objektivního pohledu máloco může vyvolávat sympatie k postavě, které se téměř veškeré její okolí štítí, avšak Haně Lehečkové se podařilo stvořit antihrdinu, s nímž upřímně prožíváme jeho myšlenkové a citové zvraty a cítíme úctu k jemu zraněnému lidství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-01 09:37:59

Michal Jareš a Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní

Kriminální žánr se u nás těší setrvalé čtenářské oblibě již nějakých 150 let, dosud jsme však postrádali ucelený přehled stěžejních plodů tohoto žánru a jeho vývoje v tuzemské literatuře. Nápravu sjednala až kniha Dějiny české detektivky (Paseka 2020), za níž stojí dva na slovo vzatí odborníci, Michal Jareš a Pavel Mandys, a která se sama čte takřka jako detektivka.    Čím vás osobně přitahuje kriminální žánr a v čem spatřujete příčinu jeho trvalé obliby? Michal Jareš: Jaroslav Velinský v jednom z rozhovorů napsal, že v případě detektivky lidé čtou rádi o tom, čeho se bojí. Možná bych to doplnil, že čtou také rádi o tom, co v jejich běžném životě není a nikdy nebude, třebas i s náznakem nějaké mystiky, tajemství, nějakého divného přesahu. Dnes je literární kriminálka spojovaná zejména s vraždou, přičemž prim hraje sériový vrah nebo psychopat, který po sobě zanechává co nejbrutálnější stopy násilí. Ono by to tak nemělo být, ale když napíšete „běžnou“ detektivku o vraždě uskutečněné kvůli pár stovkám nebo ve chvíli, kdy někomu bouchly saze, je to vlastně málo pikantní a „zajímavé“. A k té osobní části – kriminální žánr mě přitahuje realismem, odpočinkem, humorem, záhadou, spoluřešením, poznáváním práce nějakých odvětví, které člověk nemá šanci jinak poznat. Pavel Mandys: Já se přidám také s těmi typickými rysy: napětí, dynamika děje, záhada, jasné rozuzlení, obecně přísná realističnost. Rád střídám žánry, pak se čtení knih nikdy neomrzí.    Kde se vzal nápad sepsat Dějiny české detektivky, jak dlouho trvala práce na rukopisu a proč vyšel právě v nakladatelství Paseka? Michal Jareš: To je spíš vše otázka náhody – s Pavlem jsme se tu a tam bavili o detektivkách, on o nich psal, já je tak nějak sleduji dlouhodobě spíš z toho historického hlediska a z hlediska populárních žánrů, tak se to nějak střetlo. Jen psaní zabralo kolem dvou let, ale berte to tak, že to třeba u mne vznikalo po odpolednech a víkendech mimo vlastní pracovní nasazení. A předcházely tomu roky čtení… Pavel Mandys: Napsal jsem předmluvu k povídkové sbírce Praha noir, kde jsem dějiny české detektivky stručně zrekapituloval, a jeden z autorů, kteří tam měli povídku, literární historik Michal Sýkora, mě trochu žertem vyzval, abych se do toho pustil důkladněji. Tak jsme se potkali s Michalem Jarešem a dohodli se, že se do toho dáme spolu. V Pasece to vyšlo právě proto, že předtím vydali také Prahu noir.   Jak si vysvětlujete, že ani po bezmála 150 letech přítomnosti detektivního žánru u nás se neobjevily pokusy o nějaký ucelený přehled jeho české odnože?  Michal Jareš: Ony se objevují, ale nejsou nijak uceleně pojednané do jedné knihy. Najdete řadu pěkných přehledů dobových, třeba Vilém Hejl má výbornou analýzu, do českého prostředí po svém zasahují Cigánek i Grym i Škvorecký, jsou tu přehledové úvody k antologiím i články po časopisech… ale soustředěné do jedné příručky „pro školu a dům“ to zatím nebylo. Je to dané i roztříštěnou komunitou, která se táhne napříč čtenáři všech věků a sociálních skupin, není nějak extra stmelena jako třeba scifisté. Pavel Mandys: Pro akademické historiky to je možná příliš profánní oblast, pro ostatní zase příliš rozlehlá. U některých domácích prací jsem měl pocit, že prostě autoři přečetli hodně detektivek, pak si vybrali ty lepší a něco o nich napsali. My jsme chtěli být důkladní a systematičtí.   Rozdělili jste si jako autoři nějak jednotlivé etapy historie pojednávaného tématu, nebo jste opravdu všechno psali společně? A jak se vám na knize spolupracovalo? Michal Jareš: Bylo to rozdělené podle zájmových oblastí, takže začátky jsem psal spíš já, pak převzal štafetu Pavel, ale tu a tam jsem mu něco doplnil, a takhle to pokračovalo dál a dál, přičemž někde nevím, co vlastně kdo psal, protože se to četlo navzájem a ještě nám pak do toho vstupoval Pavel Janáček. Zároveň byla jména, co jsme si chtěli napsat, takže celek je porůznu promíchaný. Ale musíte taky počítat s tím, že já osobně píšu trochu liberečtinou, takže je potřeba to, co vznikne, překládat do jazyka, kterému rozumí i lidé „ze za kopce“. A spolupráce byla fajn, osobně jsem zvyklý na to, že jsem spoluautorem. Pavel Mandys: Já doplním, že Michal si převážně vzal na starosti okraj všeho druhu: sešitové publikace až po vyložený brak ve třicátých i sedmdesátých letech, krajská nakladatelství, dokonce letmo i časopisy. To obdivuji, já psal spíše o těch zásadnějších autorech a dílech, která se dají číst i nyní.   V čem podle vás tkví přínos české detektivky žánru jako takovému a které atributy bývají nejčastěji spojovány s postavami českých literárních detektivů? Michal Jareš: Příznačný je vpád humoru a parodie: samozřejmě že ho nacházíme třeba už v uvolněných povídkách Leblankových s Arsénem Lupinem, toliko lupičem-gentlemanem, z počátku 20. století, ale je to takové francouzsky galantně navoněné, až pitomoučké. U nás se to stalo na dlouhou dobu nedílnou součástí žánru, později i díky Fikerovi a jeho následovníkům, vybroušené do dokonalosti díky wisecrackům a podivuhodně bizarním situacím. Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní. Cílevědomě s tím pracoval nejen Karel Čapek, ale i „brakový“ Eduard Fiker, přidávali se i autoři v šedesátých letech v čele se Škvoreckým. Až od sedmdesátých let parodické rysy začínají z české detektivky mizet.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na výraz wisecrack jsem v knize narazil vícekrát, bohužel bez dalšího vysvětlení. Existuje vůbec něco jako detektivkářský slang, potažmo jeho česká verze?  MJ: Existuje množství dobových slovníčků, které vycházely třeba v Československém kriminalistovi ve třicátých letech, aby se porozumělo jazyku světských. Zároveň autoři typu Jardy Kavalíra (vlastním jménem J. F. Němeček) v reportážních knihách jako S hasákem napříč Evropou tohle využívali bohatě. Ve čtyřicátých letech vznikal jiný typ osobité mluvy v rámci drsné školy, s českým ekvivalentem právě v tom mixu profesním a čórkařském a poučeném na dobově populární filmové crazy komedii: ostatně kasařský slang typu káča se stal běžným a běžně srozumitelným. To je jeden typ slangu. A pak tu máme například označení typu cliftoni, dobově ještě v osmdesátých letech běžné označení pro vyšetřovatele. Ale to, na co se ptáte, tedy detektivkářský slang, asi samostatně neexistuje a hodně termínových věcí přebíráme z angličtiny, protože zasahuje žánrově větší pásmo populáru než jen detektivky a dotyčné výrazy už jsou u nás zaběhnuté v komiksu nebo sci-fi.  PM: Konkrétně výraz wisecrack bývá spojován s Chandlerem a suchými vtipy, které trousí Phil Marlowe. U nás je výtečně oslavila a zároveň zparodovala divadelní hra Mazaný Filip.   Na začátku vymezujete několik subžánrů – např. whodunitky, drsná škola, noir, pitavaly, retrodetektivky, historické detektivky. Při letmém pohledu na dnešní produkci se zdá, že každý z nich má stále svůj okruh čtenářů. Je nějaký subžánr, který by se dal dnes označit za mrtvý? MJ: Těžko říct – trochu spí třeba špionážní podoba žánru, jak to udělala naposledy například Kate Atkinsonová v Přepisu. Stejně jako už dlouho nebyl viděn takový ten inteligentní dobrodruh a zloděj à la Fikerův hrdina Ted Brent, který spíš provokuje svého protivníka od policie, než aby zabíjel. PM: Ve světě se pořád píše všechno, naopak se to ještě dál tříští na další subžánry. U nás trochu scházejí zlodějské romány.   Kdy se v původní české kriminální próze poprvé objevila postava detektiva? A které postavy „pátračů“, jak je nezřídka titulujete, považujete v dějinách tuzemské detektivky za nejvýznamnější a z jakého důvodu? MJ: To je pořád trochu v mlze: víme, že třeba Josef Štolba v povídce Clarkson, detektiv ze sedmdesátých let 19. století už označuje vyšetřovatele jako detektiva. Ale je podle mého názoru jisté, že úplné začátky mohou být v nějaké kalendářové povídce, stejně jako v nějakém původním krváku o pár let dříve. Ovšem pokud se budeme bavit o návratném pátračovi, tak je to samozřejmě Léon Clifton, nejznamenitější detektiv rané éry české detektivky. Už z toho důvodu bych ho zařadil do nějaké pomyslné pětky, do které bych dále vsunul Klubíčka Emila Vachka, kapitána Exnera od Václava Erbena, Otu Finka Jaroslava Velinského a za mne ještě komisaře Bludičku od Miloše Kosiny, byť mu na záda dýchá třeba Horác Hany Proškové i Borůvka Josefa Škvoreckého… PM: Vzniku české detektivky jsme věnovali několik kapitol, stejně tak hledání prvního českého detektiva mezi do té doby dominujícími napodobeninami anglických nebo amerických hrdinů. To prvenství je obecně přisuzováno Emilu Vachkovi a jeho inspektoru Klubíčkovi, který se poprvé objevil v Tajemství obrazárny z roku 1927, ale byly tam i předchozí pokusy, jen méně úspěšné.   Při pohledu na jména autorů i zápletky rané české kriminální prózy může čtenář lehce nabýt dojmu, že se jedná o produkci překladovou. A anglicky znějících pseudonymů využívali tuzemští spisovatelé při psaní detektivek s oblibou i v letech pozdějších. Co je k tomu vedlo? MJ: Hlavně odůvodněné tvrzení, že detektivka z českého prostředí s českými postavami není pro čtenáře tak zajímavá. Raději si přečtete příběh z exotického prostředí lázní Bath než z lázní Libverda, i když může být zápletka a úroveň stonásobně lepší. PM: Narazili jsme přitom na zajímavý článek Josefa Bečky z roku 1934, který se domníval, že čeští autoři se zdráhali vytvářet kladné detektivy z českých policistů, protože u veřejnosti ještě i dlouho po vzniku samostatné republiky přetrvával obraz policie jako služebné složky rakouské monarchie. Neboli policista byl pro běžné čtenáře více špicl než neohrožený ochránce spravedlnosti.   Tuzemská detektivní produkce zahrnovala v každé době vedle titulů kvalitních či alespoň v nějakém ohledu zajímavých i množství čtiva podprůměrného, ba i díla vyložených grafomanů, jako byl například Sláva V. Jelínek. Jak se vám pročítala tvorba takových autorů? MJ: V případě autorů, jako byl Sláva V. Jelínek, je to vyloženě potěšení: najdete tam totiž nejen úplně všechno, na co jste schopni jen pomyslet, ale autoři jdou ještě mnohem, mnohem dál – už jen názvy knih jako Muž s kocouřím čelem vás nenechají chladné. Styl může kolísat, ale ten gejzír bizarností nenajdete jen tak někde. Učebnice pro hledání neznámých kořenů postmoderny! Pokud půjdeme blíže k současnosti, tak třeba v edici Magnet se dodnes skrývají poklady hodné festivalu otrlého čtenáře. Myslím, že jistá část badatelů by v budoucnosti právě v tomhle všem mohla najít jak perly, tak i svině.   Na detektivku bývalo častokrát pohlíženo skrz prsty, ať už z hlediska estetického, či ideologického. Přesto se do tohoto žánru pustil i nejeden autor tzv. vysoké literatury, počínaje Karlem Čapkem a Josefem Škvoreckým konče. Mělo jim to hodně dobových čtenářů a/nebo kritiků za zlé? PM: Neřekl bych. Samozřejmě – F. X. Šalda se jízlivě vysmál Peroutkově obdivné recenzi na Povídky z jedné kapsy, ale to souviselo spíš s tím, jak vnímal Čapka i Peroutku. Ale jinak byly recenze na detektivky od takzvaně „seriózních“ autorů (kromě Čapka vlastně i Emil Vachek, později pak Karel Michal, Josef Škvorecký a Jan Zábrana, Eduard Valenta) vesměs dosti vstřícné, recenzenti oceňovali, že se do opovrhovaného žánru pustil někdo skutečně dobrý. Většinou ostatně tyto texty patří v historii české detektivky k těm nejlepším.   Jaké místo zaujímají v dějinách českého kriminálního žánru ženy – jako autorky i coby hlavní hrdinky? MJ: Pokud to budeme sledovat od příběhů Ady Paulsenové, která se chvíli snažila šlapat na paty Léonu Cliftonovi, tak zaujímají místo zajímavé, ale klasicky spíše hledající své místo na slunci. Nástup Hany Proškové, Mileny Brůhové, Evy Kačírkové nebo Anny Sedlmayerové až po dnešní autorky, jako je Michaela Klevisová, je pěkný, tendence vzestupná. Ale zároveň pořád nevím, zda tohle parcelování na ženskou a mužskou není jen něco umělého – buď je próza dobrá, nebo špatná. PM: Česká detektivka byla a dodnes je výrazně maskulinní záležitost. I když už ji psaly autorky, tak si volily převážně mužské detektivy. Platí to přitom i o těch současných: v knihách Michaely Klevisové či Ivy Procházkové vesměs pátrají muži. Ale lepší se to, pátračky mají ve svých románech B. M. Horská, Zdenka Hamerová nebo Marie Rejfová. A samozřejmě je tu Michal Sýkora s už i televizně proslulou komisařkou Výrovou.   Když už tu padla zmínka o televizi – obvykle panuje názor, že filmové či seriálové adaptace obecně zaostávají za svými knižními předlohami. Napadá vás nějaký případ z oblasti kriminálního žánru, kdy tomu bylo podle vašeho mínění naopak? MJ: Pokud bychom sahali do posledních let a cizích vod, tak třeba seriál Babylon Berlin je podstatně lepší než Kutscherova knižní předloha. A vlastně mám raději kvůli atmosféře předělávku Hejcmanova románu Dům za duhovou zdí než samotnou knížku – myslím film Dům ztracených duší (1967, režie Jiří Hanibal), protože vizuálně zachycuje neuvěřitelně dobře ponurou kliniku psychiatrické léčebny. PM: Z českých filmů je zajímavý vývoj takzvaných „kalašovek“ od režiséra Petra Schulhoffa. Už adaptace Fikerovy špionážní detektivky Kilometr 19 nazvaná Strach je oproštěna od některých naivních špionážních prvků předlohy. Scénáře dalších filmů série už vůbec nevycházely z Fikerových předloh, jsou civilnější, realističtější a lepší, vrcholem je asi Po stopách krve z roku 1969. Na Fikerovu obranu je ale potřeba dodat, že romány s kontrarozvědčíkem Kalašem psal v době tuhého stalinismu a musel je přizpůsobovat dobovému diktátu.   Čas od času se v dějinách české detektivky objevily pokusy o kolektivní dílo, od Příběhu na pokračování (1928) přes novelu Mrtvý mluví... (1937–1938) a Vraždu v redakci (1964) až po kriminální román Šest nevinných, který v roce 2015 sepsala šestice autorů dokonce naživo v knihkupectví. Stojí za tím přirozený sklon detektivkářů k jisté hravosti, nebo jak si to vysvětlujete? MJ: Spíš si to vysvětluji tím, že psát kolektivní román je v počátku fascinující zábava, která ale vždy na konci ukazuje, že se nedá ukočírovat jinak než tím, že to pak někdo musí vzít za své a dopsat a dořešit – ostatně lze v této situaci připomenout třeba slovenského Rogera Krowiaka. A pokaždé ve jmenovaných figurují hlavně nedetektivkáři, které takový výlet vytrhne z jejich škatulky.   Ke kterým starším českým autorům detektivek se rádi vracíte a koho jste si oblíbili z těch současných?  MJ: Z těch starších určitě k Fikerovi, Škvoreckému se Zábranou, zároveň mám vlastně v něčem hodně rád i Edgara Collinse, Miloše Kosinu a F. H. Šuberta. A samozřejmě cliftonky a rodokapsy, mé prokletí, můj kryptonit… Ze současných se těším na Štěpána Kopřivu a vlastně mi nevadí Martin Goffa, i když ho nestíhám číst. PM: U Fikera čtenář pokaždé objeví cosi nového, je to autor, který se neomrzí. Čapkovy povídky jsou nadčasové tím, jak chytře usazují schémata a klišé detektivky do střídmé reality. A současné detektivky recenzuji v internetovém časopise iLiteratura.cz, takže se snažím objevovat nové autory i sledovat ty zavedené. Slušnou úroveň si dlouhodobě drží Klevisová, Sýkora, Goffa nebo Iva Procházková, překvapit umějí mladí autoři a těším se, až zase něco vydá Nela Rywiková. Obecně mi přijde, že současná scéna je sympaticky pestrá.   Kromě Dějin české detektivky jste oba editory antologií spjatých s detektivním žánrem. Jaký ohlas měli u tuzemských čtenářů Lupiči nedobytných pokladen, představující české detektivní povídky z přelomu 19. a 20. století, a jak si vede u nás i v zahraničí již zmíněná kniha Praha noir, která vyšla jako pražský příspěvek do edice vydávané jedním americkým nakladatelstvím? MJ: Jestli měli Lupiči nedobytných pokladen nějaký větší ohlas, nevím – on asi ani prodej nebyl nějak závratný, kdo by chtěl koneckonců číst sto let staré detektivní povídky… Ale pár hlasů, co se ke mně dostalo, znělo vcelku spokojeně (čímž na dálku pozdravuji rodinu Zachovu). PM: Praha noir je nepřekvapivě úspěšnější v Česku než v zahraničí, přinejmenším co do počtu prodaných výtisků. Ale i americké nakladatelství v podstatě vyprodalo původní náklad (nepříliš vysoký i na české poměry) a koncem loňského roku sbírka vyšla také v Polsku. V americkém tisku vyšly i nějaké recenze, ale byly to spíše glosy – sice pochvalné, ale nijak zvlášť důkladné. Čeští recenzenti se převážně rozdělili do dvou táborů: ryzí detektivkáři chválili první část knihy, a naopak místy odsuzovali tu druhou, kde v některých povídkách tradiční detektivní schéma schází. A recenzenti takzvané vážné literatury naopak ocenili tuto druhou polovinu.   Česká sekce Asociace autorů detektivní literatury uděluje od roku 1996 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Kterému loňskému titulu byste ji vy osobně přiřkli a proč? MJ: Díky práci na detektivkách jsem vlastně pořádně nestíhal loňskou produkci načíst. Takže co třeba Křížová palba od Štěpána Kopřivy? Pro tu pomalost a pro to, že umí napsat po Blodkovi „crime operu“ v studni… PM: Já taky loňskou produkci kvůli dokončování Dějin dost zanedbal, takže se raději zdržím hlasování.   A vy sami jste se napsat detektivku nikdy nepokusili? MJ: Ale jasně že jo, od abstraktní polohy inspirované Brautiganovým Sněním o Babylonu až po nějaké ty trochu utajeně šuplíkové povídky… Co by člověk nezkusil, když už píše o nějaké věci, kterou má rád. PM: Já nikdy. {/mprestriction}  Michal Jareš (*1973) je literární historik, kritik, editor a básník. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, je mj. spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu (2003), Dějiny československého komiksu 20. století (2014) a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se zabývá např. dějinami komiksu, populární literatury, českých nakladatelství a samizdatu nebo českou a slovenskou literaturou. V rámci žánru uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen (2015), pro nakladatelství Academia chystá knihu o cliftonkách.    Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem internetového literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury (2012) a 2x101 knih pro děti a mládež (2013) a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir (2016).