Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-07-24 14:10:39

Slot7 Casino - Moderní online casino s 500+ hrami a štědrými bonusy pro CZ hráče

(zlindnes.cz) Hledáš automaty zdarma, které mají smysl, rozhraní bez zbytečností a bonusy, co fakt něco přinesou? Slot7 Casino se zaměřuje na hráče v CZ a kombinuje bohatou nabídku her s férovými podmínkami, funkčním mobilním webem a zákaznickou podporou, která nezmizí ve chvíli, kdy ji potřebuješ nejvíc. ...

Čas načtení: 2021-02-09 20:34:00

Nekupování zbytečností - aneb nekoupil jsem AppleTV (c) mozektevidi.net

Pokud jde o dražší věci tak než si produkt koupím, přidám si zboží na #wishlist neboli seznam zbytečností. A dlouze zvažuji, jestli jen chci nebo potřebuji. Udržitelný Rozvoj. Kategorie: recenze Pokračovat ve čtení článku (c) Mozektevidi.net

Čas načtení: 2024-04-11 09:10:49

Subaru BRZ pro závodníky se představuje. Má plecháče a interiér bez zbytečností i výbavy

Subaru BRZ ve druhé generaci opět přijíždí v puristické verzi Cup Car Basic pro majitele a řidiče, kteří chtějí čistokrevný sporťák bez příkras. Auto já plecháče na obyčejných gumách, interiér bez zbytečné výbavy, ale s bezpečnostním rámem. Pracovalo na něm oddělení STi. První i druhýá generace Subaru BRZ je zaměřena na řidiče a čistý řidičský […]

Čas načtení: 2025-01-07 01:45:35

Novoroční úklid – jak se efektivně zbavit zbytečností

Nový rok je skvělou příležitostí začít znovu s čistým štítem. A co takhle začít doma? Hromadění zbytečností je problém, který se týká většiny z nás, a právě novoroční úklid je […] Příspěvek Novoroční úklid – jak se efektivně zbavit zbytečností pochází z Príma receptář.cz

Čas načtení: 2024-04-12 18:00:23

Elon Musk zase vymýšlí zbytečnosti. Novinka na síti X vás nepříjemně překvapí

Někteří uživatelé sítě X obdrželi oznámení, že jejich modrá fajfka nepůjde skrýt Na svém profilu si ji mohou nechat zobrazit předplatitelé služby Premium Nedávno platforma dala fajfku také uživatelům s vysokým počtem ověřených sledujících Sociální síť X se po transformaci z Twitteru změnila po vícero stránkách, přičemž jednou z velkých změn byla větší propagace placených funkcí, takzvaného X Premium. Vzhledem ke kontroverzím aktuálního majitele Elona Muska se ne každý chtěl chlubit tím, že mu platí pravidelné měsíční platby, avšak zároveň nechtěl přijít o výhody, jako delší příspěvky či možnost úprav po publikování. Řešením byla možnost skrýt si modrou fajfku na profilu, která nově označuje uživatele, kteří si předplácí službu Premium. Přečtěte si celý článek Elon Musk zase vymýšlí zbytečnosti. Novinka na síti X vás nepříjemně překvapí

Čas načtení: 2024-11-21 08:42:10

Den za používání méně věcí

Zdá se, že každý den, který uplyne, vede k tomu, že se v našich životech hromadí stále více zbytečností. Nejnovější technické hračky, nejnovější kuchyňské vychytávky, nejnovější cokoliv, to vše musíme mít k dispozici...Horší je, že máme tendenci používat spoustu jednorázových nádob a papírových ručníků a prostě, no, zbytečnosti. To vše přispívá k... ...

Čas načtení: 2024-12-13 06:30:19

Neutrácejte za zbytečnosti. Zde je 5 skvělých mobilů do 5000 Kč (Vánoce 2024)

Redakce Mobilizujeme.cz vybrala ty nejzajímavější mobily, které dokážete koupit do cenové hranice 5 000 Kč. Vybírat lze z mnoha značek.Přečtěte si celý článek: Neutrácejte za zbytečnosti. Zde je 5 skvělých mobilů do 5000 Kč (Vánoce 2024)

Čas načtení: 2025-10-07 12:58:12

Podzimní detox bytu: Zbavte se zbytečností, které vás dusí

Podzim má v sobě zvláštní kouzlo. Venku se stmívá dřív, teplé večery se mění v chladné a my trávíme víc času doma. A právě proto je to ideální období udělat […] Příspěvek Podzimní detox bytu: Zbavte se zbytečností, které vás dusí pochází z Príma receptář.cz

Čas načtení: 2012-02-15 13:00:00

Nike SB Dunk Low Shrimp / Další novinka do rozkvetlého skateparku

Jaro 2012 se nezadržitelně blíží a co nevidět sleze ze skateparku sníh, začnou kvést blatouchy a podobné zbytečnosti, ale podstatné je, že budeme moct vyrazit na prkno pod širou oblohu. Proto je potřeba připravit vozový park, s čímž vám samozřejmě pomohou designéři Nike SB, kteří produkují opravdu ...

Čas načtení: 2014-06-09 23:00:00

10 zajímavých vychytávek, jak zařídit malý byt!

Bydlíte v malém bytě a připadáte si spíše jako v malé kleci? Přinášíme Vám několik tipů, jak opticky zvětšit byt a ještě mu dodat moderní nádech a šmrnc, aniž byste museli využívat služeb drahých architektů a bytových designérů! Začněte tím, že se zbavíte se zbytečností Trpíte chronickou potřebou ...

Čas načtení: 2015-09-11 05:00:00

Obnova smazaných dat aneb Jak se vrátit k nenavratitelnému

Stává se nám to často, v afektu smažeme něco, k čemu bychom se v budoucnu za normálního fungování rádi vrátili a pak už nevíme jak. Občas smažeme zbytečnosti o kterých ani nevíme, že kdy existovaly a pak přijde člen rodiny, že jsme mu/jí smazali důležitá data. Podíváme se pod pokličku nikoliv jak tě ...

Čas načtení: 2014-09-22 09:00:00

CCleaner – rychlý úklid počítače

CCleaner je kvalitní a tradiční nástroj pro odstranění zbytečností z disku a opravení registrů. Je snad tím nejznámějším programem pro údržbu počítače. Jak je na tom po těch letech? Je stále tak dobrý? Čtěte dále. V jednoduchosti je síla CCleaner byl vyvinut společností Piriform a původně byl urče ...

Čas načtení: 2008-01-11 22:00:00

CCleaner - čištění registru

Občas je třeba vašeho plechového miláčka vyčistit od balastu, neplatných registrů a jiných zbytečností, které akorát zpomalují systém a zabírají místo. Takovou službu nabízí spousta programů, ale jen pár je opravdu kvalitních. Na špici se dlouhodobě drží program s názvem CCleaner (Crap Cleaner). CC ...

Čas načtení: 2021-08-26 00:00:00

Léto přeje cestování a zavazadlům: jaké tašky a batohy jsou trendy?

Cestovat a mít tašku, do které sbalíte alespoň dva páry tenisek, několik cool outiftů a k tomu ještě všechny další zbytečnosti, které na své cesty potřebujete je fajn. Nebo jen batoh, do nějž uložíte to nejnutnější. Vaše přání vám může splnit obchod s outdoorem Queens.cz, kde mimo oblečení najdete p ...

Čas načtení: 2022-02-21 20:27:15

Děda Miliarda, jak by mohla vypadat dětská knížka

Můj děda byl hrnčíř. I když je jasné, že ve skutečnosti byl mnohem víc. Říkal si “děda Miliarda”. To proto, že se jmenoval Jarda a byl miliardový. Stal se mou inspirací pro vytvoření dětského příběhu, knížky, která má 82 normostran. Původní verzi jsem napsala před mnoha lety; zhruba ve stejné době jako Tajemství dědečkova deníku. Dostalo se jí pěkného hodnocení v agentuře Mám talent a také od beta čtenářů. Rozšíření a další revize proběhla ve dvou etapách, naposledy v 2019. Následně také rukopis získal velmi pěkný ohlas v nakladatelství Mladá Fronta, kde setrval téměř dva roky. Ačkoliv jsme již vyhledávali i ilustrátora a vypadalo to na dobré cestě, nakonec k publikování nedošlo. Paní redaktorka Hana Vildová ke knížce uvedla: “Rukopis jsme projednávali a bohužel byl zamítnut, protože se bude dětská literatura v MF zásadně omezovat, moc se omlouvám, že to tak trvalo, kdyby to bylo na mně, rozhodla bych se jinak. Opravdu se omlouvám, moc mě to mrzí.” (12.10.2021) Podívejte se tedy aspoň na první kapitolu. A snad se někdy knížka dočká svého vydání. Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. Jak je to se Šamšulkou Na první pohled to bylo jedno z úplně obyčejných rán, do jakých jsme vstávali nesčetněkrát. Tereza klečela na židli a přes ledově chladná okna dětského oddělení v krajské nemocnici pozorovala prokřehlé lidi, jak se zimou choulí do kabátů a huňatých čepic. Někteří si skrývali brady a tváře do vysokých límců a dlouhých pletených šál. Až taková mrazivá zima byla, že když chtěli něco říci, z úst jim vycházela pára v podobě průsvitně bílých obláčků. Tváře měli červené, stejně jako uši, pokud si pořádně nenasadili čepici. V nemocničním pokoji zatím vládla Únava a Vyčerpání. Dvě neviditelné vlezlé víly, které stále hledají příležitost, aby si směly někoho svým objetím podmanit. Obě jsou si podobné jako sestry. Křehounké bytůstky, které se lehce nadnášejí nad zemí. Jejich drobná chodidla ještě nikdy nepocítila tvrdost podlahy, ani je nepošimrala stébla trávy. Únavy světle modré oči vyzařují z její bělostné pokožky jako osamělé pomněnky uprostřed sněhové přikrývky. Až ke kolenům jí spadají bílé vlnité vlasy s několika světle modrými melíry. Jakoby se tenké vodopády horských pramenů prodíraly sněžnou krajinou. Mnohokráte jsme již slyšeli, jak její tvář byla právě tou z posledních, kterou zesláblí horolezci spatřovali na nejvyšších vrcholcích hor, když se jejich těžké boty propadávaly do hlubokého sněhu a oni už mysleli, že nemají žádnou naději. Kolébala je svým krásným úsměvem k poslednímu spánku stejně falešně, jako starověké Sirény zbloudilé námořníky. Je nebezpečné podlehnout její půvabné tvářičce v tak bohem zapomenutých končinách, kde líčka už tak ztvrdla chladem, že je ani mráz nepoštípe. A madam Vyčerpání, jako by jí z oka vypadla. A přesto je svým způsobem odlišná. Její pleť je našedlá a vlasy v barvách černošedé. Při pohledu na ni člověk otvírá ústa a hluboce zívá. Cítí, jak ho tíží víčka, klesá hlava a tak bolí, jako by nesla obrovský balvan. Těžknou i ruce a nohy a celé tělo je najednou zcela neunositelné. Každý už určitě zažil ten pocit, kdy je téměř nezvládnutelné udělat jediný krok. Jako by nebylo ani možné se pohnout z místa. A největší úlevou by bylo jen si lehnout, oddechovat a spát. Tereza dýchala na okno. Na skle se díky páře vykouzlilo kolečko, které se zvětšilo v neforemnou mlžnou mapu. Pohledem skrz svět za zdmi dětského oddělení vypadal rozmazaný a pokřivený. Sledovala tak skrz šmouhu třeba postaršího pána v klobouku, který se opíral o svou hůlku. Jenže přes ten flíček jako by se rázem proměnil ve zkřivenou příšeru s protaženým pařátem, který se po Tereze natahoval a chtěl jí stáhnout do světa křivých věcí a myšlenek. Trpělivě se dívala, jak se k ní vehementně přibližuje a z očí mu plápolají vymyšlené plamínky hněvu, protože přece příšery nemohou být přátelské, a pak hned o chvilku později, jak obrázek opustil kolečko páry na okně, byl zase zpátky ve skutečném chladném světě normálních věcí. Odešel z té zadýchané mapy a kráčel dál pomalu po chodníku. On vlastně takhle šel po celou dobu a nemohl ani tušit, jak si ho před chvilkou Tereza představovala. Opíral se o svou hůlku, na okamžik se zastavil a pak se zčistajasna zadíval nahoru do oken prvního patra. Dívá se na mě? Ulekla se Tereza. Copak to mohl vědět? Pro jistotu se stejně přikrčila, aby nebyla z venčí vidět. Spíš však starce přilákala ta dětská zvědavá tvář, než by tušil, co se skrývá za Terezčinou fantazií. „Měla bys jít spát,“ podotkla mamka. Seděla na protější židli u stolu, který byl potažený pruhovaným omyvatelným ubrusem. Moc čistý ale nebyl. Zůstalo na něm několik otlačených koleček z hrníčků. „Nechce se mi.“ „Ale celou noc jsi probděla.“ „Za to já nemůžu,“ mračila se Tereza. Copak to je fér nutit člověka, aby šel spát, když je bílý den? Zlobila se. Ale pojďme si ji lépe představit: Za pár měsíců jí bude deset roků, má dlouhé tmavě hnědé vlasy a modré oči. Radši by na posteli skákala, než v ní spala. Spíš ji napadají otázky: Kdo ví, jak pružné jsou matrace v nemocnicích? Vyzkoušel už to někdo? Než aby někoho poslouchala. Do háje s poslušností! Pořád se něco nesmí, a něco dalšího musí. To Tereza by zavedla docela jiný pořádek. Vstávat brzy ráno? A proč? Ať si vstává, komu se chce. Do školy by se chodilo až na desátou, to už je člověk dobře vyspalý. Ale vlastně nakonec proč by se někam muselo? Vždyť ona ani nemá zapotřebí, aby do nějaké školy chodila. Tak to je. Když by někdo řekl: Terezko, to bys přece taky mohla být hloupá! Má hned pohotovou odpověď: kdepak mě mamka všechno naučí! Mamka taky chodila do školy, už to všechno zná, tak proč by jí to, co je potřeba, nemohla učit ona? Však oni si doma společně vystačí. Ona, mamka, taťka a k tomu si pořídí spoustu koček! To jsou totiž ta nejúžasnější zvířata na světě. A k dalším pravidlům. Proč si třeba uklízet pokoj? Jaký to má smysl, když se tam hned udělá nový nepořádek? To by nemohla nic dělat, aby tam zůstalo uklizeno. Proč má potom všechny ty hračky? Děti by si měly s hračkami hrát, ne je uklízet. To jim akorát tak zkazí náladu z hraní! Na světě je spousta zbytečností a špatně vymyšlených věcí a div je, že na to dospělí ještě nepřišli! Venku možná konečně napadne trochu víc sněhu, protože vločky se trpělivě snášejí z nebe a brzy se jistě rozsype celá nebeská peřina. A Tereza se má chystat na koulování a ne ležet v nevábném nemocničním pokoji. Nebo kdyby jí mamka aspoň vzala do nemocnice tablet. Čas by líp utíkal. Jenže na to nebylo v noci ani pomyšlení. Mamka, ta by měla jít taky spát. Kdepak Tereza! Ne nadarmo se říká, že děti mají o hodně víc energie než dospěláci. Však to Tereza vidí: mamce se pod očima táhnou fialovo šedé kruhy, opírá si bradu a kdyby to zdravotnímu personálu nevadilo, hned by si lehla do postele místo Terezy. „Tady nikdy neusnu,“ dodala Tereza ve chvíli, kdy mamce málem spadla brada na stůl. „To si jenom myslíš. Počkej, až tě zmohne únava. Já už sotva očima šilhám.“ Neviditelná víla se otočila směrem k matčiným slovům. A pak se lehce připlížila k jejím zádům. A začala ji hladit po vlasech. „Nepleť se mi tu,“ špitla víla Vyčerpání. „Podívej se na ty nádherné hluboké kruhy pod očima. A jak už ani nemůže udržet hlavu! A ani mi to nedalo moc práce.“ „Doufám, že ji nenapadne dát si…“ šeptala Únava. „Dala bych si kafe,“ podotkla mamka. „Přivolalas to,“ zlobila se Vyčerpání. „Terezko, skočím si na konci chodby do automatu. Budu moct ráda, když si lehneš do postele.“ Jenže tenhle pokoj vůbec není hezký. Je celý bílý a na zdech je vidět každý hrbol. Postele jsou kovové s nažehleným vypnutým povlečením, až to vypadá, jako by tu ležela prkýnka místo peřin. Přineste mi barvy, napadlo Terezu, hned bych tu zdi vymalovala jinak. Doprostřed bych nakreslila obrovského Tyranosaura. A v zástupu doktory a zdravotní sestry, jak ho obvazují celými kilometry obinadel. Někdo by stál na štaflích a strkal mu ještě do tlamy teploměr, a jiný se mu osvětleným zrcátkem na čele díval do ucha, jestli ho má vyčištěné, a vzadu by stála zdravotní sestra s obří injekcí a rošťáckým úsměvem od ucha k uchu. „Už je to lepší,“ dodala mamka, sotva se vrátila do pokoje. „Kruci,“ zamračila se Vyčerpání. „Nepodíváme se do jiného pokoje, Únavo?“ A obě víly zmizely. „Proč ještě nejsi v posteli?“ „Vypadá to tady hrozně. To se nemůžeme vrátit domů? Můžu přece ležet tam, ne?“ „Musíš tu zůstat na pozorování. A já tu s tebou budu ještě chvilku a pak už budu muset jet.“ „Tak to ne, mami, přece mě tu v tomhle bílém vězení nenecháš samotnou!“ „Do oběda určitě zůstanu a dost možná, že tě zítra už pustí.“ Položila se na tvrdou matraci. Na téhle asi jen tak skákat stejně nepůjde. „Co to máš?“ Mamka vytáhla z kabelky malou hračku. Byl to ošuntělý hubený králíček v pruhovaném pyžamu. Podala ho Terezce. Na chvíli se chtěla zatvářit, že jí taková stará obyčejná hračka nezajímá, jenže tohle je se Šamšulkou jinak. To není jen tak kdo ví jak obyčejná hračka. Když tátovi byli čtyři roky,  ležel v nemocnici kvůli operaci palce. Nemohl s ním hýbat. A tehdy mu jeho tatínek, dnes by to byl Terezčin děda, přinesl Šamšulku. Ona si na ten příběh pamatuje, vyprávěl jí ho několikrát. Nikdo tam s ním tenkrát nemohl v pokoji zůstat a protože byl malý, tak se prostě bál. A jeho táta mu tehdy řekl, že mu králíček pomůže s uzdravováním. Ten čas pak utíkal rychleji a on si opravdu myslel, že Šamšulka má na jeho brzkém propuštění velký podíl. Když se díváte na tu hračku, vypadá jinak než ostatní hračky z regálu v obchodech. Ty jsou prostě všechny dokonalé a barevné a lákavé. Ale tahle je křehká a dívá se na vás takovýma upřímnýma mrňavoučkýma očima, jako by sama potřebovala něčí pomoc. Je tak ošoupaná! Jenže je neopustitelná! Protože nese v sobě obrovský příběh. Ona si pamatuje, jak její dnes téměř dvoumetrový táta byl ještě malým klukem, jak rostl, jak si ji spolu s ostatními hračkami dával vedle sebe na polštář. Ona viděla i Terezčina dědu. Jenže Terezka ho nikdy nepoznala. Odešel dřív, než se narodila. Ale Šamšulka ho znal. Proto není Šamšulka jen tak obyčejná hračka. Ta tu musí s nimi zůstat napořád. Pak táta vyrostl a jednou ho dal Terezčině mamce. A aniž by si to uvědomil, daroval jí jednu z nejcennějších věcí, co měl. A možná že žádná taková jiná věc už ani není. POKRAČOVÁNÍ ZDE Martina Boučková Líbila se vám ukázka? Můžete mi napsat: facebook, e-mail admin@superrodina.cz, Instagram níže. Děkuji. Martina Boučková

Čas načtení: 2016-12-12 22:59:47

Tipy na dárky které pomáhají hubnout

Vánoce jsou přede dveřmi a pokud stále nemáte tušení, jaké dárky koupit blízkým, pořád ještě máte čas. Zbytečností má doma každý spoustu, ale co koupit aby to skutečně udělalo radost a navíc prospělo? Máme pro vás několik tipů, který pomůžou i příští rok udržet fit.

Čas načtení: 2015-04-06 00:00:00

Jak a za co ušetřit?

Jak jste na tom se svými financemi? Možná byste mohli někde ušetřit. Kde? Co třeba přestat kupovat zbytečnosti, neplatit zbytečně moc za telefon, nebrat si půjčku na nesmysly? 1. Neutrácejte zbytečně Než si něco koupíte, podíváte se jestli to někde nemají levnější. To je logické, protože se snažít ...

Čas načtení: 2015-01-19 00:00:00

Půjčkový byznys. Pozor na mikropůjčky!

Lidé často zapomínají, že půjčovat by si neměli na zbytečnosti. Například na dovolenou si půjčit nepotřebujete. Nemáte na ni? Tak na žádnou prostě nepojedete! Pokud ale opravdu potřebujete půjčku a to rychle, můžete využít banku nebo firmy, které vám půjčí. V druhém případě vás to ovšem vyjde draho ...

Čas načtení: 2011-05-02 00:00:00

Velikonoce 2011: místy přísně střeženými

Píše se rok 2011, zima, přes veškerá prvotní očekávání mírná, už za okny pomalu mizí. My sedíme k večeru kolem stolů v bývalé hájovně na Zlaté Studně. Týden, který jsme tu trávili, se chýlí ke svému konci. Nám to ještě nedochází, asi tak jako trvá dlouho pochopit, že léto je pryč a přes podzim sem již nakukuje zima. Pomalu se rozjíždíme do svých domovů. Se vzpomínkou na srdci, se šrámy na těle. Na měsíc, měsíc a pár týdnů nás to zase vyplivlo do života školy, povinností, zbytečností a starostí. V tu dobu se již ale pomalu rozhýbává mohutné soukolí. Velikonoce jsou na dosah a s přípravou mise do neprozkoumaných zákoutí pomáhá polovina Šumavy. A opravdu to bylo tak. Z jistých tradičních důvodů připadlo zorganizování velikonoční výpravy zase na mne. Pokud naši historii trochu sledujete, možná si i pamatujete počty lidí na předchozích velikonočních výletech. Úplně první se udál roku 2008. Tenkrát jsme do sněhu a nepohody vyrazili čtyři. O rok později nás jelo o jednoho víc. A loni jsme byli opět ve čtyřech. To jen abyste pochopili nemalý rozdíl mezi organizováním předchozích výprav a té letošní. Letos nás totiž jelo jedenáct. Ale vezmu to od začátku. Krátce po skončení Zlaté Studny mi napsala Jáňa. Kromě toho, že jsme zhodnotili a zanalyzovali skončivší akci, jsme začali osnovat i plány na Velikonoce. Jáňa poznamenala, že Luboš Novotný ví o nějaké chatce na Šumavě a navrhla toho využít. A tak slovo dalo slovo, párkrát jsme si s Lubošem zavolali a on dokázal sehnat klíče od dvou chatek. A protože mne velice zajímalo, jak vypadají a taky jsem nechtěl někam jen tak jet naslepo, vyrazil jsem se na ně podívat. Šel jsem ještě s Ondrou a Vojtou a během celodenního pochodu jsme je zvládli obejít. Zjistili jsme, že první z nich, Hrabůvka, je na nás až příliš luxusní, ale na krásném místě. Druhá byla kousek od jezera Laka a byla dost malá, ne tolik luxusní, ale s jistým osobitým kouzlem. Volba tedy padla na tu první. Pomalu jsem začal obesílat pozvánky všem možným lidem, kteří s námi buď byli na Zlaté Studně nebo někdy před tím nebo nám prostě padli do oka a my si na ně vzpomněli. Vidina krásné chaty asi zabrala a jak už jsem psal, jelo nakonec jedenáct lidí. Kromě starých ostřílených Tchořů - mne, Jáni, Bětky a Kláry a těch už také dost ostřílených Sváti, Áni S., Ondry a Vojty s námi poprvé jel Jéňa Vaňkát a Áňa Štrunců a pokud mne paměť neklame, tak byla poprvé i Bláňa Spěváčků. Den první Doprava na chatu probíhala ve dvou skupinách. Já vedl tu, která to měla blíž přes Špičák, Jáňa vedla partu z Horažďovicka. Slíbila, že taky něco napíše, tak se snad dozvíte i jak probíhala jejich cesta. My vyšli od Novotných ze Špičáku, přesně podle plánu, těsně po osmé. Vystoupali jsme až na Pancíř. Tam jsme našli kešku, kterou se nám nepodařilo najít, když jsme tam byli posledně. Cestu jsme už znali, od Tomandlova křížku po vrstevnici a přímo, přes bažinky a potůčky, až na chatu. Asi půlhodinky jsme si tam hráli s kohoutky a uzávěry, než konečně začala téct na chatě voda a my mohli dát vařit čaj. Jen co se nám to povedlo, dorazila i druhá skupina a všichni jsme se začali postupně na chatě zabydlovat. Holky se zmáčkly do většího pokoje, kluci měli dost prostoru ve druhém. Mám takové tušení, že jsme dali lehký oběd a vyrazili na průzkum. Kláře, která neměla dost sil a povolení od doktora na chození s námi, jsme svěřili hlídání chaty a vaření večeře. Sami jsme se vydali směrem ke třetí chatě. Od té jsme klíčky neměli - je totiž už určená ke zbourání a ani se do ní příliš nesmí. Což je celkem škoda, ze všech těchto chatek je úplně na nejhezčím místě. Pak jsme to švihli přes kopec Sup na kopec Javorná. Cestou jsme hráli tu hru, jak jeden má píšťalku a když zapíská, ostatní se musí co nejrychleji poschovávat a vydrželo nám to až na samotný vrchol. Tam jsme objevili "Knihu návštěv", což na takovém malém kopci celkem překvapí. Samozřejmě jsme se náležitě podepsali a pokud někdy na tento kopec zavítáte, určitě si náš záznam dohledejte. Je ze čtvrtka 21. dubna 2011. Cestou zpátky jsme pocítili to, že jsme si nevzali žádné pití ani svačinu. Slabší jedinci začali okusovat lišejníky, žvýkat kořínky a podobné věci. Ti silnější jenom začali básnit o jídle, jak bývá zvykem. Když se nám podařilo natrefit na potůček, nikdo si nedělal starosti o své zažívání a všichni si vychutnali pramenitou vodu Šumavy. Po návratu do chaty jsme vytáhli stolek ven a opekli si párky nad ohněm. Hrály se také Aktivity. Ukazování, popisování a kreslení všeho možného i nemožného. Pak zašlo slunko, začala být zima a my se stáhli dovnitř. Hráli jsme ověřené hry - zvířata a vraha. Vrah je klasika, zvířátka už se také pomalu ohrála, navíc jsme byli unaveni čerstvým povětřím a tak jsme šli docela brzo spát. Druhý den Jak jinak začít, než rozcvičkou a dobrou snídaní, že? Mám za to, že byly chleby s něčím nahoru. Tento den nás čekal velký výlet. Sice jsme neměli úplně jasno kudy půjdeme, zato jsme měli jasno, kam chceme dojít - na Polom. Zamávali jsme Kláře a přes vysoce chráněné oblasti to napálili přímo na Gerlovu Huť. Pak jsme chvilku šli po značených trasách, za zatáčkou jsme ale opět vskočili do lesa a začali se prodírat na první vrchol - Tok (1 023). Oklepali jsme větvičky, které se na nás nachytali při průchodu solidním hustníkem a začali zase zbíhat dolů. Tentokrát se nám podařilo natrefit na jakýsi průsek a až na asfaltku se celkem dalo jít. Měli jsme namířeno na Sklářský vrch (1 195). Vzali jsme to proto opět lesem vzhůru, tentokrát byl naštěstí pěkně vzrostlý. Až na konci se to pokazilo, a tak jsme tento vrchol jenom obešli a pustili se rovnou na Polom (1 295). A na Polom je stoupání opravdu pěkné. Ale ten výhled z něj… Chvilku jsme se váleli na měkké trávě a užívali si pocit zdárného dobytí. Pak jsme sešli k odpočívadlu Nad Polomem (celou dobu jsem měl za to, že to bylo Pod Polomem, možná jenom jiná mapa…) Protože jsme věděli, že budeme chodit po horách celý den, vzali jsme i plynovou bombu na uvaření polévky. Nesl jsem to já ve vypůjčeném batohu. Zhruba v tu dobu, kdy jsme scházeli z Polomu, mi došlo, že jsem zapomněl vzít sirky. Školácká chyba. Byli jsme tedy bez polévky. Chleby, co jsme měli, byly už snědeny a v břiše začínalo pomalu kručet. Ani Jánina komunikace s projíždějícími Němci nebyla úspěšná, zapalovač neměli. A tak jsme byli o hladu. Nějakou dobu jsme se váleli okolo odpočívadla, nahřívali se na rozpáleném asfaltu a spali. Pak nastal čas pro návrat. Tentokrát jsme to vzali po pěkných cestách, už žádné husté neprostupné lesy. V protékajícím potoku jsme doplnili vodu a zvesela si to vykračovali domů. Od Gerlovky jsme nechtěli jít trapně stejnou cestou, jako jsme šli ráno. A tak jsme to vzali nejdříve směrem na Hoffmanky a pak hodně dlouho azimutem. Potkali jsme asi jen tři bažinky, dva potoky a jeden neprostupný hustník. Skoro pohodlnější než po cestě. Večer jsme patrně opět hráli nějaké hry. Možná, že ten večer začaly holky mlátit hrníčky o stůl. Na FB kolovalo jeden čas video, malou představu můžete získat i z fotky. Vůbec ten stůl si dost při naší návštěvě prožil. Když se do něj nemlátilo hrnky, tak se mlátilo rukama. Určitě jsme měli taky něco k večeři, ale to po mně nechtějte, možná to byla čočka, možná taky ne. Když se setmělo, začali se hrát upíři. My máme rádi hry, při kterých se vzájemně mordujeme a upíři byli v tomhle skvělí. V zhasnutém baráku vás pár upírů se syčením nahání, škrtí a vy musíte bez hlesu padnout k zemi. Jakmile o vás zakopne nějaký normální člověk, zakřičí mrtvola, rozsvítí se a hra se přeruší. Samozřejmě jde o to, odhalit všechny upíry. Veliká sranda je to i z toho důvodu, že se pohybujete v naprosté tmě a tak se občas stane, že potkáte zeď, kde byste ji rozhodně nečekali. Po výletě jsme byli ale jaksepatří stahaní a tak netrvalo dlouho a všichni skončili ve svých postýlkách. Třetí den Tento den jsme měli celkem jasný úkol - musíme naštípat co nejvíce dřeva a tím si svůj pobyt zde zaplatit. Měli jsme připravené nařezané špalky, od těch malých a příjemných, po velké a nezdolné. Jenže sekyrky jsme měli jen tři a to ke všemu pouze jednu pořádnou a tak to rozhodně nebyla práce pro všechny. Rozhodlo se, že kluci zůstanou na chatě a budou štípat, jen budou třísky odletovat. Trochu problém byl program pro holky. Jen tak flákat se na chatě, to nejde. Naštěstí ale toužily po civilizaci a tak souhlasily s tím, že si udělají výlet do Rudy, dokoupí zásoby a hlavně sušenky. Trochu jsem se divil jejich nadšení, na kterém se možná přičinilo i moje prohlášení, že za chvíli budou zpátky. A tak vyrazily. Na chatě jsme mezitím štípali a štípali, užívali si sluníčka a odpočívali. Stihli jsme naštípat skoro všechno, málo toho nebylo. Co se všechno přihodilo holkám na jejich cestě možná někdy odhalí Jáňa. Každopádně se za chvíli nevrátili. Nevrátili se ani na oběd. Vrátili se až k večeru, správně unaveny, ale se sušenkami v batohu. Ty byly nakonec už dlouho předem očekávány. Večer jsme si opět dali nezbytnou dávku her a zábavy, co povídat. Čtvrtý den Čtvrtý den, den poslední. Byla neděle. Holky byly unavené po včerejším výletu a moc se jim nikde trajdat nechtělo. Zato kluci měli energie přespříliš a nutně potřebovali opustit chatu. Nakonec jsme se všichni vypravili směrem na Suché studánky. To byl vytoužený Ondrův cíl, protože se tam kdesi v ruinách starého statku měla skrývat keška1. Vycházkovým krokem jsme se dostali až k rozcestí Na Suchých studánkách. Pěkné místo na kopci, vidí se z něj daleko. A hluboko pod kopcem ležely ony Suché studánky. Holkám se to pochopitelně sbíhat nechtělo a tak se samy vydaly směrem na hřebenovku a na Pancíř. My kluci si to doslova seběhli dolů a jali se hledat. Ruin jsme tam našli dost, ale kešku žádnou. Po chvíli jsme usoudili, že je to marné a začali opět stoupat tím krpálem vzhůru. Bylo krásně, na duben celkem horko, vidět bylo široko do kraje. Kousek za rozcestím Na suchých studánkách, na tom rozcestí, jak jsme se rozdělili, stála kaplička. Kupodivu byla odemčená. Mezitím, co jsme prozkoumávali její obsah, oběhl Ondra ruiny kousek od kapličky. A jak jinak. Kešku tam našel. To víte, že jsme trochu prskali. Výškový rozdíl mezi Suchými studánkami a Na suchých studánkách jsme dobře pocítili. U Tomandlova křížku jsme se potkali s holkami, které už se vracely z Pancíře. Nikam dál se jim nechtělo a tak i přesto, že bylo teprve poledne, jsme se otočili směrem k domovu. A protože bylo opravdu krásně, vytáhli jsme karimatky před chatu a užívali si hřejivých slunečních paprsků, četli místní sbírku Reflexů, novin a vlastní povinné četby. Měli jsme ještě spoustu jídla. Samozřejmě se nám nechtělo tahat si to zpátky domů. A tak se celé odpoledne vařilo, peklo a smažilo a večeře se skládala ze tří chodů, případně čtyř, jak kdo chtěl. Mezi vybranými pochoutkami byla tuším bramborová kaše s cibulkou a salámem, těstoviny - na sladko nebo se zbytkem cibulky, půl litru trochu řidšího pudingu pro každého, zbytek gulášové polévky od včera. Večer měla být jakási stezka odvahy a tak jsem ji šel ještě za šera připravit. V chatě se mezitím opět škrtili - hráli na upíry. Když už byla úplná tma, šel jsem zapálit navigační svíčky. V té chvíli mi došlo, že jsem to asi trochu přepískl. Postupně si trasu všichni prošli - průměr byl nějakých dvacet minut. Nikdo se naštěstí neztratil a tak jsem někdy kolem třetí hodiny mohl jít posbírat dohořívající svíčky a taky si lehnout. Pátý den Pátý den, den poslední. A to už znáte. To je pokaždé stejné. Nejdřív se všichni sbalí, mezitím se udělá snídaně, dojí se poslední zbytečky. Následně se vynesou batohy před chatu a začne se uklízet. Všichni pobíhají po baráku sem a tam, sbírají zapomenuté ponožky a kalhoty. Nakonec se provedou takové ty technické věci - zastaví se voda, naposledy se spláchne záchod, zkontroluje se, jestli je všude zameteno a vytřeno a pak se slavnostně zavřou okenice a chata se zamkne. A pak se vyrazí. Ondra s Vojtou odběhli jako první, aby ještě stihli pomlázku. Já s Jéňou jsme vyrazili za nimi, směr Špičák, na vlak. Holky na druhou stranu, na Velhartice a do Čermné. Ty měly cestu zpět patrně nejzajímavější, ale o tom už nic nevím. Velikonoce za námi. Vzpomínek, fotek, zážitků nadosmrti dost. Taková malá krabička. Sbírání kešek teď dost letí. Pro přesnost, správně je to geocaching. ↩

Čas načtení: 2021-04-21 19:58:50

Aleš Palán znovu radí Bohu, jak vylepšit svět

Spisovatel Aleš Palán si loni „odskočil“ od úspěšných knižních rozhovorů a vyrukoval s kapesní knížkou Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět. S laskavým humorem v ní radí samotnému Stvořiteli, co by mohl zdokonalit. A nyní přišel s pokračováním Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět ještě líp. Je to známý vtip: Chcete Boha pobavit? Vyprávějte mu o svých plánech. Ale možná se stejně dobře baví, když si čte dalších čtyřicet Palánových rad, jak má vylepšit svět ještě o něco víc. A možná mu je četl už přes rameno, když je zrovna psal. Radit něco pánu Bohu sice zavání pýchou, ale Palánův nejvyšší arbitr má přímo čapkovské rysy, takže lidský svět mu není vzdálený ani cizí, má pochopení pro naše omyly, chyby a slabosti, i pro tyhle naše pošetilosti. A třeba je takový i ve skutečnosti... „Je to ode mě hezké, že pokračuju. Když se už konečně našel někdo, komu je jasné, jak vylepšit svět, byla by škoda, aby si to nechával pro sebe,“ píše v úvodu svých dalších „zlepšováků“ Palán. „Mé nedávné rozhovory v knize Nevidím ani tmu jsou podle některých příliš vážné. Tahle kniha bude zase příliš veselá. V průměru je tedy vše úplně akorát.“   Ukázka z knihy Dobrá odpověď Ta anketa se jmenuje Dobrá kniha. Vychází každoročně už řadu let v Katolickém týdeníku; jde o obdobu Knihy roku známé z Lidových novin. Tam i tam hlasují oslovené osobnosti činné zejména v kultuře a vyzdvihují tři tituly vydané v uplynulém roce.      V Katolickém týdeníku vše organizuje můj kamarád Jan Paulas. Literátům, překladatelům, teologům a filozofům pokládá následující dotaz: „Které tři knihy vydané v minulém roce Vám udělaly největší radost?“ Tak nějak mimo soutěž se asi rozumí, že nikdo nebude hlasovat pro titul, který sám napsal, přeložil, editoval nebo který byl vydán v nakladatelství, kde pracuje. Nebudeme přece chválit vlastní peří, jsme skromní a skromnost nás zdobí.      Tak to fungovalo, dokud Honza jeden rok neoslovil mou další kamarádku Marii Svatošovou. Ano, to je ta lékařka, která v Česku založila hospice. Marie se s tím nepárala ani tentokrát, dala hlas jen jedné knize (to pravidla připouštějí) – a to své vlastní! Loni jednu knihu napsala, ta byla vydána a je to právě ona, která jí udělala největší radost.      V redakci ovšem vypuklo dilema, což berme jako eufemismus pro mírné zděšení. Mezi respondenty téhle ankety bývá dost autorů, ale všichni dosud poslušně hlasovali pro tituly napsané jinými autory. Kam by to došlo, kdyby lidi začali hlasovat sami pro sebe? Co ale s tím Mariiným hlasem? Ta její kniha je zajímavá, ano, hlasovalo pro ni i dost jiných, ale takhle to přece nejde. Nejlepší by bylo, kdyby to sama nějak změnila, ale jak jí to říct, aby se neurazila? Zapeklitá situace…      Kamarád Honza věděl, že se kamarádím i s Marií, tak se obrátil na mě, jestli bych to nezkusil nějak vyjednat. „Je to žinantní, ale vypadalo by to fakt blbě, kdyby paní doktorka hlasovala sama pro sebe. Mohl bys to s ní zkusit nějak opatrně probrat?“ hovořil ke mně pan redaktor. Já ale věděl, že opatrně našlapovat rozhodně nemusím. Marie je velmi přímý člověk, a je proto možné s ní hovořit zpříma. Věděl jsem, že to vezme v pohodě, rozhodně se neurazí.      Opravdu to tak bylo. „Aha! Tak ony tam nemají být vlastní knihy! Tak to beru zpět, pošlu ti mailem nějaké své zážitky z četby, doporučím ti několik skvělých knih. Ale když se mě redakce ptala, jaká kniha mi udělala největší radost, tak to prostě byla ta moje.“      Za pár hodin došel opravený tip a anketa Dobrá kniha byla zachráněna. A mně docvaklo, že spousta respondentů v mnoha předchozích ročnících soutěže zřejmě vůbec nepochopila zadání. Marie ho dost možná uslyšela jako první.      Pokud mi vyšla kniha, kterou jsem sám napsal, sám se s ní trápil a dal do ní kus Aleše, přece není možné, aby mi větší radost udělal ilustrovaný výbor Karafiátových Broučků?! Redakce se přece neptala na nejlepší knihu, ale na největší radost. A pokud to už někdo před Marií pochopil přesně a správně, odpověděl falešně: Přece nebudu hlasovat sám pro sebe, to by bylo trapné. Trochu radosti jsem měl přece i ze Starých pověstí beduínských, tak tam napíšu je.      Takhle se to pytlíkovalo léta, dokud Marie Svatošová neuslyšela přesně, na co se jí redakce ptá, a neodpověděla po pravdě. Ejhle člověk!      Ty, který rozumíš člověčí radosti, prosím tě právě o tohle. Slyšet jasně, co kdo říká, a nekontaminovat svou reakci konvencemi či obavami. Být schopen reagovat přímo a pravdivě, bez nejistot, že to může někomu připadat nevhodné. Jinak bychom přestali naslouchat a zapomněli, jaké je to, být sám sebou. Kvůli konvencím se přece člověk dobré odpovědi vzdát nesmí. Kvůli nikomu.   Žula nad zlato V životě jsem se naučil spoustu věcí, a drtivou většinu z nich jsem záhy zapomněl. Jsem tomu celkem rád. Škola, jak jsem ji zažil, byla na principu osvojování vědomostí a jejich následného zapomínání asi přímo založena – jinak si to neumím vysvětlit. Kantoři nás měli tedy správně zkoušet nejen z toho, co všechno víme, ale po úspěšném absolvování zkoušky taky proklepnout, jestli jsme to úspěšně zapomněli. „Jmenuj pět básnických sbírek Jarmily Glazarové. Víš, opravdu to víš? Tak to je s tebou nahnuté.“      Chápu, že u takových zkoušek by se dalo velmi snadno podvádět, člověk by ani nepotřeboval tahák, a tak by se neobešly, Vševědoucí, bez tvé laskavé přítomnosti za katedrou. Jen ty nám totiž vidíš až do ledvin. Možná ale nemáš pedagogické minimum, a tak to asi vázne na tomhle.      Zapomínání je totiž velmi ozdravný proces. Pokud si budeme celý život pamatovat nejen přesné datum bitvy u Thermopyl, ale třeba i to, jak se nám sousedovic kluci posmívali, když jsme dali omylem vlastní gól, nepůjde se nám životem právě snadno, poneseme toho s sebou zkrátka zbytečně moc.      Ideální by bylo, pokud by si člověk mohl vybrat, nač zapomenout a co si v kebuli podržet. Tady bys nám Ty, který si prý pamatuješ i to, co se teprve stane, mohl velmi prospět. Ne, že by ty Thermopyly současného člověka nějak ohrožovaly, pokud si je pamatuje, ale třeba tam zabírají místo pro něco aktuálnějšího. Ono je velmi snadné schovat se do historie. Říká se, že kdo ji nezná, je nucen prožít ji znovu, ale ten, kdo je v minulém lapen, je na tom velmi podobně, žije zkrátka včerejškem – a tím nemyslím zdaleka jen antiku, ale i ty soukromé bitvy v rodinách a vztazích, o kterých naštěstí alespoň ty učebnice mlčí.      Osobně si pamatuju spoustu věcí, které jsem nikdy v životě nepoužil. Třeba morseovku. Jednotlivé volací znaky umím, ale kdyby na mě někdo spustil tečky a čárky frekvencí strakapouda, nepochopil bych zhola nic. Morseovkově totiž čtu velmi pomalu. Naučil jsem se ji pomocí mnemotechnických pomůcek, tedy slov s příslušným počátečním písmenem a vhodně sestavenými krátkými a dlouhými slabikami. Znáte to taky: akát, blýskavice… Zrada přitom čeká hned u třetího písmena, u C. -.-. si zapamatujeme pomocí slova cílovníci. Budiž, viděl ale už někdo ze čtenářů cílovníka? Třeba jen dočista malého, úplného cílovníčka. A ví někdo, co je to herdek za profesi nebo koníčka? Je to snad někdo, kdo čeká v cíli? A proč to dělá? Je to opak startéra, který pouští závodníky na trať? Jsou to snad ti sympatičtí mladíci a mladice, kteří čekají na atletickém oválu na zpocené běžce s ručníky, lahví nějakého pitiva a pro vítěze navíc s kytkou? Nevím…      Čárka, tečka, čárka, tečka. Co s takovou vědomostí? Mohl bych si na procházkách vyťukávat morseovku na čelo, ale třeba by to někdo pochopil docela jinak. Nebo bych se mohl dát k námořníkům. Nejdřív bych se ale musel vyptat, jestli i tam užívání teček a čárek dávno nevyhynulo.      Další mou znalostí, která je mi úplně na nic, je rozpoznávání nerostů. Ty umím na jedničku i po letech, kdy jsme je probírali v biologii. Měli jsme v kabinetu krásné kousky těchto přírodnin (oproti zajícovi nemusely být ani vycpané) a já je rozeznal bez chybičky. Jak na to? Velmi snadno.      Žula je nahoře hezky hladká, ale na boku má dvě ostré hrany, trochu jako kamenné růžky. Rula je placatá a uprostřed má prohlubeň, že by do ní šla nalít trocha vody. Ortorulu bych poznal už z dálky: vypadá jako malá pyramida, jen rohy má zaoblené, celá je trochu zdrclá, Cheopsovi by se nelíbila, ale mně postačuje. Ano, takhle jsem se to naučil. Jednotlivé exponáty, ze kterých nás zkoušeli, jsem se nabifloval podle jejich tvarů.      Umím to dodnes skvěle, ale je mi to k ničemu. Zejména v posledních letech chodím do přírody poměrně často, ale nikdy jsem o žulu nezavadil, rulu nezahlédl a ortorula, která je tak nápadná, snad dokonce mezitím úplně vymizela. Je to škoda, umím rozpoznat spoustu nerostů, ale jsou zřejmě tak vzácné, že na ně nikdy nenarazím. Asi jako zlato, možná ještě víc. Všude se přitom válí spousta šutrů neznámých tvarů a velikostí, kdo ví, jestli o nich vědci vůbec vědí, možná to budou úplně nové druhy.      Naučil jsem se tím netrápit, ale přece jen: Buď mi, Stvořiteli přírodnin, tyhle zbytečnosti vymaž z paměti a nahraď je třeba slovíčky z němčiny, nebo to vezmi za druhý konec a žulu mi ukaž. Prostě zase nějakou stvoř! Planeta to určitě ještě unese. Mohl bys stvořit i ty cílovníky, pokud to tedy nejsou ti zachmuření chlapíci, kteří čekají s ručníkem v cíli toho největšího závodu zvaného život, ty mi prosím ještě neukazuj.      Mimochodem, Bože: Co je to ta blýskavice?   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět a kniha rozhovorů s šesti ženami o nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, Nevidím ani tmu.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-25 14:07:21

Vánoce jako ekologická katastrofa (z archivu LtN)

V naší tekuté době ztrácejí věci svůj obvyklý pevný tvar a rozmlžuje se jejich smysl. Ani Vánocům se to nevyhnulo. Kdo dnes věří na Ježíška? Vypařil se z nich důvod, pokora i skromnost. Staly se z nich především hektické svátky konzumu a vlastností konzumu je, že nezná míru. Plýtvání tvoří jeho páteř. Plýtváme vším, jídlem, penězi, časem, energií i přírodními zdroji. Latinské slovo „profusio", tedy plýtvání, znamená v češtině také marnotratnost a mrhání, anglické „profusion“ se pak dá přeložit mimo jiné jako hojnost a nadbytek. Dává to smysl, plýtvat lze skutečně pouze, je-li něčeho víc než dost. Zažíváme tedy krizi z nadbytku? Psychologové tvrdí, že pocit štěstí a naplnění je s vlastnictvím spojen jen do určité míry.  Co nás tedy pudí hromadit, nečiní-li nás to šťastnějšími? Dalo by se odkázat na známé „Máme se tak dobře, až to špatně snášíme“. To by snad vysvětlovalo i, pro naše prostředí tak typickou, věčnou nespokojenost. Radost a uspokojení totiž předpokládají, že jsme schopni reflektovat svou situaci. Evidentně si tedy pohodlí a kvalitu života v české kotlině příliš neuvědomujeme. Angličtina zde opět disponuje krásně jednoduchým slovem „waste“, které v překladu znamená odpad, v přeneseném smyslu se ale užívá pro všechno, co je užité nebo vynaložené bezúčelně a bez rozmyslu. Neboli odpad jako produkt plýtvání vzniká naším neuvědoměním si, že ho vytváříme – vzniká jakoby mimoděk. Jan Patočka napsal, že „žádné hnutí životní, které na svůj prapor nenasadí myšlenku, rozum a pochopení, nevede k ničemu jinému než primitivismu“. S čím především dnes nakládáme primitivně? Blížící se Vánoce nás vhánějí do situace pro naši současnost nejtypičtější – plýtváme potravinami, tedy přírodními zdroji, ale také duchovními statky. Společně s nespotřebovaným jídlem vyhazujeme do koše vodu, půdu, hnojiva, energii a lidskou práci vynaloženou na jeho vypěstování a zpracování. Máte rádi na štědrovečerní tabuli bramborový salát? Na vypěstování kilogramu brambor je potřeba skoro tři sta litrů vody. Na kilo masa je to pak už patnáct tisíc litrů a na kilo čokolády dokonce sedmnáct tisíc litrů vody. Dokážete si to představit? Od stolu nevstaneš, dokud to nesníš! Většinová česká společnost si svůj životní standard zvykla automaticky považovat za samozřejmost. Příznivá ekonomická situace nás nenutí šetřit. Nakupujeme očima, oči jsou k žaludku bezohledné. Kocháme se hromadami jídla, které nemůžeme sníst. Celá jedna třetina produkce potravin končí v odpadkovém koši. Podle organizace Zachraň jídlo by vyplýtvané potraviny nakrmily všechny hladovějící lidi světa, a to hned několikrát. To, že dnes většinu potravin kupujeme navíc zabalenou, převážně v plastu, je další hřích proti planetě Zemi. Naše rouhání nezná míru. I naše blasfémie je opulentní. Víme a nevadí nám to, že až tři čtvrtiny ztrát vyprodukovaného jídla vznikají celosvětově ještě „před kuchyňským stolem“. V bohatém světě se klade důraz na svádění zákazníka. Spotřebitel nemá rád problémy, miluje vstřícnost a pohodlí. Velké problémy je proto třeba zamaskovat. Ty, které přímo nevidí, jako by se ho netýkaly. U těch menších, kterým každodenně čelí, mívá pocit, že jim rozumí a může je ovlivnit. Pocit, že má vliv na změnu, mu skýtá dokonce jistou míru uspokojení a vlastní důležitosti. Tento moment má pak šanci oslovit i širší společnost a následně i systém. Otázka „Skutečně to všechno sníme?“ by tak mohla zaznít před každým vstupem do supermarketu. Od marketérů ji však neuslyšíme. Příroda disponuje svou vlastní autonomií, kterou jako lidstvo, zdá se, začínáme už pomalu chápat. Od reflexe k činu vede ovšem dlouhá cesta. Na jejím počátku se po nás chce pokora, protože globální procesy neovládáme, naopak jsme jim podřízeni a musíme to plně respektovat. Příroda sama neplýtvá ničím, něco jako nepotřebný odpad v ní nenajdeme. Vyhazování jídla přitom není jen neúcta k potravě jakožto daru, ať už přírody nebo od Boha. Je to také neúcta k ostatním lidem, ke krajině a potažmo k planetě. Má obrovský negativní vliv na životní prostředí. Téměř 8 % uhlíkových emisí vypouštěných do atmosféry pochází z vyhozených potravin a jejich zpracování. V Evropské unii samotné jde o 170 milionů tun CO2 emisí. Skleníkové plyny přitom vznikají samozřejmě už při produkci samotné. Když jídlo vyhodíme, všechny tyto plyny jsme vyprodukovali naprosto zbytečně. Nad takovým plýtváním se tají dech. Nevyhazovat jídlo je tak jedna ze zaručených cest v boji proti změně klimatu, po které se můžeme navíc vydat úplně všichni, a to okamžitě.  Na půlnoční mši nepatří ekologické kázání, o půlnoci je pozdě, vše je nakoupeno. Svou ekologickou míru si v sobě nosíme každý den. Průzkumníci kontejnerů a popelnic by o její kvalitě mohli podat relevantní zprávu. A řekli by, že jedině bída by vyléčila naši slepotu a bezohlednost.  Více té něhy! V teple nadbytku se dobře zapomíná na soucit a solidaritu. Zvykli jsme si pokládat štěstí za privátní záležitost. Všeobsáhlá privatizace je znamením doby a nevyhnula se ani základním civilizačním hodnotám. Vánoce jsou dnes vlastně jediným časem, kdy se pokládá za povinnost vzpomenout na potřebné. Charita patří k dobrým zvykům a je celkem jedno, že se přitom hodně zpívá. Show uspokojí dobrodince, být ušlechtilý je snazší, když vás při tom někdo vidí. Zviditelněný dárce je spokojený dárce. Bible v knize Přísloví chválí „znamenitou ženu“, která „štědře otvírá svou dlaň ubohým a pomocnou ruku chudým nabízí“. City a soucitem se nedá plýtvat a nelze je tedy ani na někoho vyplýtvat. Nejblíže jsme si s druhými, když si uvědomíme, jak osudově nás spojuje možnost ponížení. City jsou skutečně „sustainable“, tedy udržitelné, schopny trvat po určitou dobu. V trvalé citové exaltaci by byl život nesnesitelný, ale stejně vražedná je i trvalá lhostejnost. T. G. Masaryk řekl, „humanita může být zkušeností potvrzena, nikoliv však vyvrácena“. Jde o důkaz mravní zralosti jedince, je-li schopen se starat a pečovat i o své okolí.  Vrátíme-li se ke vztahu přebytku a spokojenosti – není tedy rozumné hledat štěstí a naplnění právě ve sdílení? V soucitu a solidaritě? A třeba i v ohleduplném zacházení s přírodou a jejími zdroji? Vše nasvědčuje tomu, že i Vánoce a jejich skutečný smysl by měly projít důkladnou recyklací. Dá se ale sladit kouzlo mýtu se světem virtuálních realit? Neztratili jsme nenávratně schopnost zažít tajemství zrození člověka jako unikátní mystérium vesmíru? Nezavalili jsme toto jitřní okouzlení hromadou zbytečností, skládkou marného odpadu?    Text vyšel v Literárních novinách 12/2018. {loadmodule mod_tags_similar,Související}