Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-04-07 17:30:00

„Spálí i nás.“ Masakrování stád zpolitizovalo sibiřské farmáře

Míra lži a nedůvěry ruské vlády k vlastnímu obyvatelstvu připomíná chování sovětského vedení po výbuchu jaderného reaktoru v Černobylu.

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2020-02-11 06:23:30

Zemřel slovenský spisovatel Pavel Vilikovský. Slovákům se líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to, řekl před časem v rozhovoru pro Literární noviny

  Ve věku 78 let zemřel 10. února jeden z nejvýznamnějších současných slovenských spisovatelů Pavel Vilikovský, prozaik, esejista a překladatel. Při této příležitosti zveřejňujeme rozhovor, který s ním na pražském knižním festivalu Svět knihy v roce 2013 vedl Ondřej Mrázek.   Kniha Pes na cestě, jejíž český překlad jste před chvilkou představil na pražském Světu knihy, je podivuhodná hned v několika rovinách. První záhadou je její poněkud bajkovitý název. Jak vznikl? Zvláštní shodou okolností. Poslouchal jsem takhle jednou rádio, a vtom zaznělo v dopravním zpravodajství varování: Motoristé, pozor, na 27. kilometru dálnice D1, po cestě (cesta – ve slovenštině také ve významu: silnice, vozovka – pozn. aut.) pobíhá zoufalý pes. A to mě hned zaujalo, ta obdivuhodná věta zachycuje mimořádně zvýšenou citlivost ke psům a jejich citovému životu. Dlouho jsem si pak lámal hlavu, jak mohli vědět, že je ten pes zoufalý. No, a když jsem pak nevěděl, jak tu knížku nazvat, tak se mi to hodilo.   Vypravěč ve vaší knize je také zoufalý, celý život se jako redaktor s láskou věnoval knihám, a najednou má pocit, že celou tu profesi zrušili a o láskyplnou práci s textem dnes nikdo nestojí. Je to i váš osobní pocit? Od vypravěče si jako autor udržuji distanc, ve většině věcí s ním nesouhlasím, ale pocit toho úpadku, kdy redaktoři byli garanty čistoty jazyka, ten sdílím. Nejhorší je, že se tím, kromě jiného, kazí i myšlení. Nečistým jazykem se nakazí i myšlenky, všechno je to propojené. Řeč s sebou nese velice mnoho asociací, které se pak stávají jádrem společenské, a často i národní mentality.   Ta slovenská je ve vaší knize terčem břitké kritiky a sžíravé ironie. Jak na takové ozdravné píchnutí do vlastního hnízda reagovali jisté literární kruhy, zesměšněné nejgroteskněji? Ne, zatím jsem za své nepříjemné pravdy pěstí nedostal, jestli máte na mysli toto. Ale nikdy se nemá říkat nikdy. Možná je to jen proto, že mě na ulici nepoznali, nejsem díky bohu žádná celebrita. Ale vůbec nejspíš to bude tím, že tu knížku nikdo z těch lidí, kteří tam nejvíce dostávají na frak, nečetl. Asi už vůbec knihy nečtou.   Co vás tak rozčililo, že jste se rozhodl vyříkat si to jako Slovák se Slováky pěkně chlapsky, na rovinu? Musím se přiznat k tomu, že ta kniha nevznikla úplně spontánně, ale objednal si ji u mě vydavatel. Tedy abych nelhal, on si u mě objednal esej o Slovácích, jenomže já mám takovou vadu, na kterou mě poprvé upozornila už učitelka na střední škole. Tématem písemné maturity ze slovenštiny bylo „SNP ve slovenské literatuře“ a v závorce: úvaha. Učitelka mi tenkrát řekla: „Vilikovský, dej na to pozor, je to úvaha! Ne že mi zase napíšeš fejeton, jako vždycky.“ A tak to trochu dopadlo i s tou knížkou, ze které nakonec vylezl takový větší fejeton.   Až budou číst vaše spílání vlastnímu národu čeští čtenáři, budou možná nepříjemně překvapeni, jak vaše sarkastické šlehy pleskají i je. Nakolik jsou pro vás problémy, o kterých píšete, slovenské, a nakolik středoevropské? Se středoevropským prostorem to máte těžké. Na jednu stranu se pořád tak trochu cítíme být dědici jisté kulturní tradice, která nás spojovala a utvářela za Rakouska-Uherska. Ale jak to vlastně bylo, to už si nikdo nepamatuje, což ovšem neznamená, že bychom o tom nemohli fantazírovat.   Nakolik jste se při pranýřování slovenských zlozvyků inspiroval Thomasem Bernhardem, který neméně odvážně šil do Rakušanů? Bernhard mě dráždí jak v dobrém, tak i ve zlém. Vycházel jsem z jeho způsobu myšlení, ale potom už se na mě sesypala další a další témata, tak jsem se nechal vést textem, jak to mám ostatně při psaní nejradši.   Básník a esejista Ján Štrasser se nechal slyšet, že obdivuje vaši odvahu čelit obviňování od strážců všeho slovenského, že si „špiníte do vlastního hnízda“? Ano, tak se u nás oceňuje kritika do vlastních řad. Já ale považuji za přirozené, že se v první řadě starám o chyby vlastního národa. Starám se, protože u vlastních mě to dvojnásob trápí a bolí. A kdo jiný to měl tomu národu říci než jeden z nich? Jsem přesvědčen, že pro národ je to zdravější, než když se hledají viníci v jiných národech. Kdyby to řekl někdo jiný, HuráSlováci by hned spustili: „Podívejte se na ně – jak nás tihle Maďaři, Češi, nebo Poláci nenávidějí. To proto, že nám závidí!“ Mohou si na mne vymyslet, a asi co nevidět vymyslí, že jsem zaprodanec nebo kosmopolita, ale jisté oprávnění říkat jim do očí pravdu o vlastním národě, mi upřít nemohou.   Napsal jste, že Slovákům – a toto platí v nemenší míře i pro Čechy – nepomůže žádný systém, protože jakýkoli systém si tak zabydlí, zateplí vlastním smrádkem, znefunkční a přizpůsobí vlastnímu prospěchu, že jim je demokracie platná jako bezzubému párátko. Kde je podle vás ten zoufalý zakopaný pes? Nejvíce mě tíží a naši společnost rozežírá zevnitř úpadek morální, úpadek lidskosti. To odvrhování jakýchkoli základů morálky. Slovákům se třeba líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to. Místo, aby ho odsoudili, ještě ho obdivují. Tímto zlem je nakažená celá politika, veškeré iluze jsme ztratili i ohledně soudnictví, ta morální prázdnota a kulturní vyprázdněnost se šíří všude.   V románu Vlastní životopis zla, v němž zkoumáte podstatu zla v různých dobách a podobách, píšete, že „pokud jde o svobodu, v toho boha nevěříme, protože jsme ho nikdy nezažili“. Není tedy naděje ukrytá v tom, že se pokusíme svobodu vybojovat, spatřit a zažít? Víte, ono to zlo brnká na cosi v nás. Každý z nás má ty strunky trochu jinak naladěné, a tak jinak rezonují i na popud různých signálů a frekvencí zla. Reálný socialismus dokázal svým specifickým zlem brnkat na četné naše zlé struny, no a režim, který přišel po něm, v tomto brnkání nepřestal, jak jsme naivně věřili, nýbrž toto brnkání zdokonalil. Takže zlo funguje v naší společnosti velice spolehlivě, ať žijeme v socialismu, v kapitalismu, nebo v čemkoli jiném. Samozřejmě, že bychom se měli občas zastavit, narovnat záda a nahlas říci: na tuhle strunu nám ale fakt nebrnkejte, nebo se se zlou potážete! Jenomže Slováci nejsou zas takoví geroji, aby se otevřeně proti zlu vzbouřili. Problém je, že k tomu, aby se společnost trochu zkulturnila a zkultivovala, by bylo třeba pár let, nebo desítek let klidu, uchovat tyto poměry tak, jak jsou. Jenomže tyto poměry jsou nastaveny tak nesmyslně a zrůdně, že pokud je zachováme, tak jak jsou, reálně nás stáhnou až ke dnu. Je to začarovaný kruh. To už se dostáváme do roviny nejen slovenské nebo středoevropské, ale globální. V krizi je přece celý, anebo přesněji západní svět. Ano, i já občas musím těm příliš rozhořčeným připomínat, že korupce a další nepředstavitelně amorální věci se dějí všude, třeba i v Anglii, kterou si tak rádi idealizujeme. Zrovna nedávno jsem četl, jak si tamní ministryně vnitra nechala proplatit špunt do vany a jako asistenta zaměstnávala manžela – úplně jako na Slovensku, který si od parlamentu nechával proplatit pornografický kanál, že je asistent a potřebuje to k práci, protože se doma nudí. To jsou tak okaté případy, že člověk jen žasne. Ale stejně je tu jistý rozdíl, a tím je reakce, to zdravé pobouření, protože když se o tom v Anglii dozvědí, tak jsou pobouření pořádně. Vezmou si z toho ponaučení a ten člověk si už ani neškrtne. Zatímco u nás, jak už jsem říkal, je to běžná praxe a vychytralí zloději nejsou zatracovaní, ale obdivovaní.   Pojďme raději uniknout z neutěšené politické reality do literatury. Co si myslíte o tom, že se s překlady slovenských autorů do češtiny v poslední době roztrhl pytel? Za rok jich vyšlo více než za předchozích dvacet let od rozdělení Československa. Má podle vás překládání ze slovenštiny do češtiny smysl? Pro mě je to samozřejmě stále hodně kupodivu, protože já ani nevnímám, jestli čtu česky nebo slovensky. Chápu to tak, že to vyplývá ze situace, do které jsme dospěli. Nejspíš je to reakce na určitou poptávku. Pokud čtete v jazyce, kterému dobře nerozumíte, třeba literaturu faktu, není to ještě taková tragédie. Ale když čtete beletrii, tam už je to něco docela jiného. Tam už je důležitá hra s jazykem a jemnými významovými odstíny, a když se na každé páté slovo budete muset dívat do slovníku, brzy vás to přestane bavit. Okouzlení bude pryč. Takže já se domnívám, že snaha českých překladatelů zpřístupnit atmosféru slovenských knih smysl má.   Do jaké míry se jim to podle vás daří? Osobně jsem měl se Psem na cestě celkem štěstí. Dostal jsem shodou okolností ke zhlédnutí korektury, takže pár věcných omylů, které jsem našel, jsem stihl opravit. Slovíčko sem, slovíčko tam, to se dá omluvit, to není žádná tragédie. Horší je, když překladatel nemá cit pro tón, náladu a rytmus té knížky, to pak zabije všechno a bylo by lepší, kdyby se nenamáhal.   Myslíte si, že současný boom překladů může u českých čtenářů prolomit onu hradbu nezájmu a přezíravé ignorance vůči slovenské literatuře? Jsme zvyklí – jak Češi, tak Slováci – žít v takovém stereotypu, že hledíme s očekáváním na západ, zatímco na východ pohlížíme s obavami a despektem. Neříkám, že je to tak správné, ale obávám se, že to tak funguje. V tomto směru si nemyslím, že se český zájem o slovenskou literaturu může nějak zásadně rozvíjet, spíše jde jen o takový krátkodobý záblesk, který shoří jako sirka, leda by se stalo něco velkolepého v tom smyslu slova, že by v Hollywoodu zfilmovali nějaký slovenský román, – to by pak možná nějaký širší zájem vznikl. To nevytýkám Čechům, my to děláme také tak. Akorát jsme zvyklí číst v češtině. Světová literatura se na Slovensko dostávala hlavně v českých překladech, už od bratrů Čapků.   Za normalizace ale byly i knížky, které si Češi mohli přečíst pouze ve slovenštině... Ano, pár jich bylo, nejznámější je bezpochyby případ Pasternakova Doktora Živaga. Říkalo se, že na Slovensku to bylo volnější s cenzurou, což si nemyslím – spíše ti slovenští cenzoři nebyli tak dobře informovaní. Ale byla to chvíle, kdy byli dokonce i Češi ochotní číst ve slovenštině, to je pravda, i když velice brzy se opět ponořili do nezájmu.   Vy jste rodem Slovák, ale v žilách vám koluje i česká krev. Co přivedlo vašeho otce v prvních válečných letech na Slovensko, kde jste se narodil? To je jednoduché, láska k mé mamince. Když jsem se v roce 1941 narodil, otec, který do té doby přednášel na Komenského univerzitě v Bratislavě, už byl v Brně. Čeští profesoři byli za Slovenského státu „dáváni k dispozici říši“. Otec sice „dán k dispozici“ nebyl, ale ze solidarity odešel z fakulty a šel učit na Masarykovu univerzitu do Brna, jenomže to zase nemohl cestovat přes hranice na Slovensko. A pak v protektorátu zavřeli vysoké školy. Rodiče mi vyprávěli, jak jednou ve slovenském rozhlase hlásili, že protektorátní policie odhalila na Masarykově univerzitě nějakou odbojovou skupinu a jméno otce četli v seznamu popravených profesorů. Naštěstí se pak ukázalo, že se na ten seznam dostal omylem a popraven ani zatčen nebyl, ale maminka z toho byla samozřejmě naprosto konsternovaná. Nakonec všechno dobře dopadlo: matka dala otci ultimátum, že buď přijede za ní na Slovensko, nebo se rozvedou. Tak přijel na Slovensko.   V roce 1958 jste nastoupil na FAMU do Prahy. Chtěl jste být režisérem? Víte, to bylo takové náhlé hnutí mysli. Bylo mi sedmnáct let, byl jsem ještě úplný hlupáček. Původně jsem nechtěl jít na vysokou vůbec, byl to z mé strany takový druh rebelie vůči matce a všednímu chodu života. A měl jsem spolužačku, která řekla, že chce do Prahy na FAMU. Já jsem tenkrát vůbec nevěděl, že nějaká taková škola existuje, ale do kina jsem chodil a filmy jsem měl rád, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Shodou okolností mě přijali, ale tu moji spolužačku ne. Ročník nad námi byl mimořádně silný, chodila tam Chytilová, Menzel nebo Evald Schorm.   Seznámil jste se s nimi? No, vídali jsme je na chodbách a v kavárně, ale oni se s námi moc nebavili, přece jen už byli starší a něco měli za sebou. A já jsem byl navíc trochu uražený, že mě na té škole neučí umění, protože tenkrát jsem si myslel, že se umění dá naučit ve škole. Po roce jsem odešel, v sedmnácti jsem na Prahu ještě nebyl zralý. A chvála bohu, že to tak brzy skončilo, byla to výhra jak pro mě, tak pro československou kinematografii.   Na přelomu 50. a 60. let už začaly pukat ledy a společnost se pomalu, ale jistě probouzela. Jak na tu dobu vzpomínáte? Byl jsem mladý, takže se mi zdálo všechno růžovější a krásnější, ale navzdory tomu si dnes tu dobu neidealizuji, protože hlavní, co nakonec přinesla, byly dvě ohromné deziluze. Globální iluze našeho mládí tkvěla v bláhové naději, že zdroje jsou nekonečné, že můžeme čerpat vše, co nám příroda poskytuje, bez obav a bez omezení. A lokální československá iluze byla, že metodou postupných kroků dospějeme k nějakému lidštějšímu socialismu. Obě ty iluze, jak víme, na konci 60. let s velkým rachotem padly. Takže jsme s velkou trpkostí – jak už to u mladých lidí bývá – pochopili, že tři čtvrtiny zázraku 60. let byly naše sebeklamy.   Vy jste byl nicméně coby redaktor Slovenských pohledů v samém centru onoho kulturně společenského probouzení. Jak to tenkrát v redakci předního slovenského kulturního periodika vypadalo? Je pravda, že z hlediska tisku a knih, ale zejména kulturních periodik to byla zcela mimořádná léta. Všechno, co se ještě nedalo otevřeně řešit v politice, rozebíralo se v kulturní rovině a docela se to dařilo. Slovenské pohľady byly nejstarším středoevropským literárním časopisem, který existoval od roku 1860, takže bylo komunistům žinantní je zakazovat.   Jak tehdy vypadal literární život u vás v redakci? Jak už jsem říkal, byli jsme mladí a dosti hloupí a naivní, takže jsme se vrhli mimořádně divoce na debaty o kulturních a společenských problémech, často s velkým zápalem v nejbližší vinárně až do rána. Víte, dnes už ani nemám chuť, ani energii přispívat do nějakých literárních časopisů, protože to je všechno zamčené na sedm zámků, izolované. U nás to fungovalo tak, že redakce byla otevřeným místem setkávání a debat, lidé se po cestě zastavovali na kávu a kus řeči, zalétávali k nám do dveří a zase vylétávali jako včely z úlu. Je pravda, že při takové otevřenosti jsme se často bavili o hloupostech, ale zazněly i zajímavé a podnětné názory, co by se dalo dělat, napsat, zorganizovat. To už dnes asi není možné. Ačkoli třeba se mi to zdá, protože já nemám internet, jsem člověk odpojený, tak třeba to dnes všechno fičí těmi e-maily stejně živě... I když mám, upřímně řečeno, pocit, že to živé a lidské zaniklo. Hodně věcí a myšlenek, které vznikly při živém setkávání v redakci, ten příliv nápadů a inspirace – to asi na internetu jen tak nevznikne.   Přesto jde život dál. Sledujete ještě současnou slovenskou literaturu? Kupodivu ještě pořád ano.   A mohl byste našim čtenářům prozradit, které autory jste v poslední době četl se zvláštním požitkem? To bude trochu složitější, protože paměť už mi tolik neslouží, navíc už jsem toho v životě přečetl tolik, že ta má žízeň po čtení už není tak neukojitelná. Také jsem hodně překládal, a ani tato činnost se úplně bez čtení bohužel neobejde. Ale s požitkem jsem nedávno četl například Telegram od Stanislava Rakúsa, Vrtěti kostlivcem Petra Macziovského, rád čtu Janu Beňovou, Veroniku Šikulovou... Jsem překvapený, kolik se na Slovensku vyrojilo mladých autorů a hlavně autorek.   Žízeň po čtení už není neukojitelná, ale hlad po psaní vás naštěstí neopouští? No, víte, já nevím, jestli je to ještě hlad, nebo už jen takový zlozvyk, grafomanie. Už mi to tak samovolně trhá rukou. A přiznám se, že mě to uklidňuje. Už jsem nervózní důchodce a občas mě přepadne pocit, že život nemá smysl. Tak si někam zalezu a tam si píšu. Co mám taky jiného dělat?   Ke klíčovým dílům Pavla Vilikovského patří prózy Citová výchova v marci (1965, českým překladem z roku 1967 se autor také poprvé představil českým čtenářům), Eskalácia citu (1989), Večne je zelený (1989), Krutý strojvodca (1996) nebo Posledný kôň Pompejí (2001). Vydal také knihu esejů Vyznanie naivného milovníka (2004). Překládal z angličtiny (J. Conrad, W. Faulkner aj.). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-07 10:57:53

Od studia Zahy Hadid k vlastnímu architektonickému impériu: Příběh Jakuba Klašky

Jakub Klaška, narozený v Jindřichově Hradci, strávil čtrnáct let ve studiu světoznámé architektky Zahy Hadid, kde se stal klíčovou postavou. Nedávno však podnikl rozhodnutí vydat se na vlastní cestu. Od... The post Od studia Zahy Hadid k vlastnímu architektonickému impériu: Příběh Jakuba Klašky first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2026-04-09 23:06:25

Ortega podržel Nottingham: Porto nevyužilo šance, díky kurióznímu vlastnímu gólu uhrálo jen remízu

Porto neohroženě vládne nejvyšší portugalské soutěži, Nottingham se strachuje o holé přežití v Premier League. Mezitím oba bojují o prvenství v Evropské lize, kde se potkali ve čtvrtfinále. Úvod zápasu jednoznačně patřil Portu, ale díky hloupému vlastnímu gólu duel vítěze nemá.

Čas načtení: 2026-04-20 18:45:22

Rychlá cesta k vlastnímu e-shopu, která dává smysl

Začít podnikat online nikdy nebylo jednodušší. Platforma Eshop-rychle.cz patří mezi oblíbená řešení pro ty, kteří... Článek Rychlá cesta k vlastnímu e-shopu, která dává smysl se nejdříve objevil na Profiblog.

Čas načtení: 2024-02-16 09:00:00

Bývalý íránský představitel naznačuje existenci programu vývoje jaderných zbraní

Teherán udržuje program jaderných zbraní, naznačil bývalý vysoký íránský představitel v rozhovoru vysílaném 12. února. Írán překročil "všechny prahy jaderné vědy a technologie", řekl Alí Akbar Sálehí, který dříve působil jako íránský ministr zahraničí (2010-2013) a šéf Íránské organizace pro atomovou energii (2009-2010, 2013-2021). "Zde je příklad: Představte si, co auto potřebuje; Potřebuje podvozek, motor, volant, převodovku. Ptáte se, jestli jsme vyrobili převodovku, já říkám, že ano. Vyrobili jsme motor? Ano, ale každý z nich slouží svému vlastnímu účelu."

Čas načtení: 2013-07-29 00:00:00

Překlenovací úvěr: rychlejší cesta k vlastnímu bydlení

Kdo dnes netouží po vlastním bydlení? Bude-li to prostorný dům za rušným velkoměstem, anebo jednoduchý byt v jeho centru, to je otázka, kterou si samozřejmě musí zodpovědět každý sám. My se v tomto článku naopak zaměříme na to, jak takové bydlení získat. Cest k vlastnímu domu anebo bytu vede hned ně ...

Čas načtení: 2015-09-11 00:45:00

Na co si dát pozor při koupi nemovitosti?

Přemýšlíte nad koupí nemovitosti k vlastnímu užívání, nebo máte v plánu pořídit byty k pronájmu? Ať už máte jakékoliv úmysly, měli byste před koupí znát, na co si dát pozor, a jak se vyvarovat řadě chyb, které mohou vést až ke ztrátě peněz. Tento článek vám poskytne přehled nejčastějších problémů sp ...

Čas načtení: 2024-02-14 16:00:55

Vektorová mapa Tater

PDF ke stažení a vlastnímu tiskuPeter Matula zveřejnil po čtyřleté práci svou vektorovou mapu Tater, nejen Vysokých, ale i Belianských. Inspirací byla pro autora i historická práce Joe Hlaváčka, ukončená v 80 letech minulého století.

Čas načtení: 2020-02-23 08:27:30

Hubnout jde líp, když se umíte motivovat sami

Možná už jste sami zjistili, že když se snažíte zhubnout kvůli někomu jinému, nepodaří se to. Nebo alespoň ne trvale, protože jednou své snahy zkrátka vzdáte. Hubnutí prostě jde lépe, když to děláte kvůli sobě, svému vlastnímu zdraví, zlepšení svého sebevědomí i pro zvýšení spokojenosti sami se sebou.

Čas načtení: 2024-02-16 10:21:25

Vyberte si anděla a získejte cennou radu, kterou pro vás má

Osobnostní testy jsou mocné nástroje, které nám umožňují objevit naše vnitřní já a lépe porozumět vlastnímu životu. Se schopností zvýšit sebeuvědomění a sebeúctu si můžeme vytvořit plán osobního rozvoje, objevit svůj potenciál a učinit svůj život úplnější. Tyto testy jsou klíčem k přijetí naší jedinečnosti a využití síly naší osobnosti. Andělé jsou často vnímáni jako entity, které […]

Čas načtení: 2011-06-29 00:00:00

Hypotéka od České spořitelny

Cesta k vlastnímu bydlení většinou vede přes banku a hypotéku. Česká spořitelna je jedním z ústavů, které hypotéky na bydlení poskytují. K čemu je hypotéka určena? Hypotéka od České spořitelny je produktem určeným k financování nemovitosti sloužící bytovým účelům. Konkrétně se poskytuje na nákup n ...

Čas načtení: 2011-06-20 00:00:00

Auta na splátky – jaké jsou možnosti?

Bez vlastního vozu se dnes řada lidí skutečně neobejde. Tím, co jim však může k této nezbytnosti stát v cestě, jsou finance. Jednou z možností, jak se k vlastnímu auto dostat, může být koupě na splátky. Auto na splátky – široký pojem Auto na splátky je v dnešní době skutečně široký pojem. Dříve se ...

Čas načtení: 2011-04-28 00:00:00

Franchising, cesta k podnikání

Franchising, česky franšízing je v poslední době stále oblíbenější a snadnější cestou k vlastnímu podnikání. Co je franchising? Franchising je koncept podnikání. Samotný pojem se definuje různě, v podstatě ale stále říká to stejné. Jedná se o způsob distribuce zboží, služeb nebo technologie. Podni ...

Čas načtení: 2008-11-28 00:00:00

Výletník

Takhle to dopadá, když rodinu popadne tvořivá chvilka a začne se vymýšlet. To se toho pak jedinec s psavými sklony chytne a výsledek je všelijaký. Už mi zbývalo objet jen posledních pár chalup. Dvakrát do týdne jsem s dopisy, balíky, důchody i jinými věci, které lidé posílají poštou musel zajet k samotám, poschovávaných různě po okolních kopcích. Většinou tam bydleli starší lidé – žili tu celý život, neměli proč, by měli žít jinde. I když jsem byl sám z města, dobře jsem jejich pocity chápal. A kdybych nedával přednost pohodlí před krásou, vzrušením před pokojem asi bych si také vybral některý ze zdejších svahů a po večerech sedával na lavičce před chalupou a pozoroval západ slunce. Zdejší příroda byla a je krásná. Lidé už dnes nevědí co vlastně krása je. Podívají se na fotky z dalekých krajů, zavzdychají jak tam se musí krásně žít a zapomenou, jak krásný výhled je z kopečku za městem, jak pěkně je na jaře u řeky. Toho jsem si na zdejších lidech vážil. Když jsem objížděl usedlosti, viděl jsem, že jsou na světě i lidé, kteří mají klid na duši. Z dnešní objížďky mi zbývali už jen poslední dvě zastávky. „Sakra,“ ulevil jsem si, když se z motoru začal ozývat nepříjemný zvuk, připomínající mi, že poštovní auto není ani nejmladší, ani nejspolehlivější. Dobře jsem věděl co bude následovat. Pár metrů ujetých ještě ze setrvačnosti a pak nepříjemně dlouhé čekání na odtah. Zastavil jsem na okraji silnice a podíval se do motoru, zda není závada malicherných rozměrů. Nebyla. „Nazdar, Pavle. Zase mi ta poštovní kára vypnula,“ popisoval jsem mojí situaci kolegovi, sedícím si někde v teple u telefonu. Slíbil, že se hned vypraví, ale i tak jsem nemohl čekat, že přijede dříve než za dvě hodiny. Zdejší cesty jsou klikaté a za chvíli se začne smrákat. Opřel jsem se o auto a pozoroval, jak slunce pomalu klesá. „Užíváte si pohledu do kraje?“ ozvalo se náhle vedle mě, až jsem skoro povyskočil. Stál tam asi čtyřicetiletý muž, neviděl jsem ho tu nikdy před tím. Buď jak buď svým vzhledem do tohoto kraje seděl. Trochu zarostlý, trochu špinavý, větrem ošlehaný. V jeho očích bylo něco, co mi naznačovalo, že otázka bylo velmi ironická. Možná k tomu pomohlo to, že kapota auta byla dosud odklopená. „Jistě,“ neudržel jsem se a zasmál se, „a až se mi to tu přestane líbit, pustím tu zatracenou kraksnu rovnou z kopce dolů.“ Taky se usmál: „Aby vás pak nesoudili za zničení cizího majetku.“ „To by se mohlo snadno stát. Proto si to asi ještě rozmyslím.“ Muž zkoumal vnitřek motoru. Asi si taky se závadou nevěděl rady, jen pod fousy poznamenal něco o historickém modelu, ať to raději dáme prý do muzea. „Než abych vás tu nechal mrznout, měl bych vás raději pozvat ke mně. Není to daleko,“ nabídl mi po chvíli. „Musím říct, že bych nebyl proti,“ souhlasil jsem se zdvořilou nabídkou. Času jsem měl víc než dost, teplého oblečení o to méně. „Asi jsem se ještě nepředstavil. Josef Stihlkamm jméno mé.“ „Marek Komňanský,“ odpověděl jsem a potřásl si s známým neznámým rukou. Opravdu, k domu Josefa to nebylo daleko. Byl to spíše srub než dům, stranou od silnice, s krásným výhledem na údolí dole. V těchto končinách je vůbec těžké najít místo, které by tento klad postrádalo. Můj hostitel vešel dovnitř, jak bylo zde zvykem zámek zde byl jen na okrasu, postavil vodu na čaj a nabídl mi něco k zakousnutí. Zdvořile jsem odmítl a mezitím si prohlížel vnitřek místnosti. Vedle dveří, kterými jsme přišli, stála nízká lavice, před ní pár bot a na stěně pár kabátů. V rohu pak stála kamna, ve kterých vesele plápolal oheň. Další zeď byla zaplněná různými loveckými trofejemi a obrazy a uprostřed toho všeho byly zavřené dveře do další místnosti. U třetí zdi, té naproti dveřím vedoucím ven, stál velký poctivý stůl, deska z jednoho velkého kusu dřeva – zručně vyřezaná, stejně tak jako židle, stojící okolo stolu. Ač budily zdání tvrdého a nepříjemného posezení, sedělo se na nich pěkně. Za chvíli už klokotala voda v konvici. Josef přihodil nějaké bylinky a za chvíli už mi naléval do hrnečku. „Jestli by vám to nevadilo, raději bych si sedl ven. Nikdy se nenabažím toho západu slunce zde.“ Neměl jsem nic proti a rád jsem ho ven následoval. Svah byl nakloněn k západu, slunce krásně svítilo z posledních sil do očí a my tam tak jen seděli a mlčky pozorovali jak klesá. „Vy nejste zdejší, že? Nikdy jsem vás tu ještě neviděl ani o vás neslyšel,“ přerušil jsem dlouhé ticho. „Ne nejsem,“ tiše odpověděl, jakoby nechtěl okolní přírodu moc vylekat, „srub mám půjčený od dobrého známého, potřeboval jsem si odpočinout od všeho spěchu světa.“ Nenapadlo mě nic co bych mohl říct, a tak jsme znovu jen mlčeli. Pak Josef znovu promluvil: „Někdy si říkám, proč lidé tolik chvátají. Přemýšlím nad tím a říkám si, že musejí být hrozně nešťastní. I když se snaží sebevíc, i když sebevíc chvátají, nakonec zjistí, že nestihli nic.“ Opět jsem jen mlčky přikývl. Věděl jsem dobře, o čem mluví. Většinou o tom povídali spíše starší lidé – věděl jsem, že mají pravdu, říkal jsem si ale, že člověk takový je, zmoudří až ke stáru. Tento člověk měl štěstí, poznal, že nemá cenu se hnát brzy. „Jsem z velkého města. Večírky. Život. Užívání si. Všechno to dobře znám. A proto více a více obdivuji lidi, kteří žijí zde. V míru a pokoji. Už vědí co chtějí od života,“ souhlasil jsem. Zase jsme upadli do tichého zamyšlení. Ptáci už přestali zpívat a nastávalo pravé nefalšované noční ticho. Josef promluvil ještě tišeji než před tím: „Víte proč se lidé hádají?“ „Nevím,“ přiznal jsem se. „Je to jednoduché, zkuste nad tím chvilku přemýšlet.“ Snažil jsem se: „Povahou?“ „Nesvádějte to na povahu. Lidé si hrozně rádi myslí, že za své nedostatky nemůžou. Dnes vám kterýkoliv vědec rád potvrdí, že vůbec nemůžete za to jaký jste. Všechno jsou to geny. To víte, takhle je to příjemně vysvětlené. Ale trochu zbabělé a pokrytecké.“ Ač nerad, musel jsem opět souhlasit: „Máte pravdu. Stydím se za to, ale i já se často za tyto milé argumenty schovávám.“ „Kdo ne. Ale víte už tedy, proč jsou lidé na sebe takoví jako jsou?“ „Ne, netuším.“ „Tím že to mají v genech,“ tiše se zasmál vlastnímu vtipu, „ne, teď vážně. Možná jsme stvořeni schválně tak, aby v nás trocha té hádavosti byla. Ale lidé nechápou, že to nemá být ke zlu, ale k dobru. Je to sice nepříjemné, se s někým porafat, ale ten člověk je k vám upřímnější, aniž by chtěl.“ „Snad nechcete tvrdit, že se lidé hádat mají?“ podivil jsem se. „A proč ne?“ otázal se. „Nu, třeba proto, že to není příjemné?“ „Pravda, lidé nemají rádi to, co je bolí, svědí a odhaluje jejich slabá místa. Tím spíš by se občas pohádat měli. Není na tom přece nic špatného. Jedině když to pak opět zkazí lidé a hádky se stane zášť a ze zášti nepochopení nebo dokonce nenávist. Ale proč nakonec lidé začínají nenávidět?“ Na chvíli se odmlčel, ale já vycítil, že na tuto otázku si chce odpovědět sám. „Možná proto, že se to dotkne jejich pýchy, jejich dušičky, která nemá ráda, když jí někdo ukáže, jak je na tom špatně.“ „Nejste vy filozof?“ pousmál jsem se. „Nikoli, příteli. Filozofové se ptají, ale málokdy jsou schopní si odpovědět. Jsou to nešťastní lidé. Vás by snad netrápilo poznání, že věci nejsou tak jak by měli být a přesto byste nevěděl jak je změnit?“ „To máte pravdu.“ Pak jsem si vzpomněl na Pavla: „Mrzí mě to, ale už musím odejít. Každou chvílí pro mne přijede kolega a nerad bych nechal čekat. Můžu se u vás někdy příště ještě stavit?“ „Už tu budu jen chvilku.“ „Tak to je mi líto. Mějte se dobře.“ rozloučil jsem se s ním. „Vy taky, vy taky.“ Pavel už netrpělivě přešlapoval u mého auta. Vyprávěl jsem mu kde jsem byl, on mě však moc nevnímal - jen radostně řekl, že konečně můžeme jet a tak jsme jeli. Poslední dva domy si na svou poštu budou muset počkat, už je stejně moc pozdě. Budu k tam muset zajet zítra. I když jsem měl mít volno. V kanceláři už seděl Pavel a oznamoval mi nejčerstvější zprávy ze světa: „Prý někde nahoře hořelo. V jednom srubu. Bouchly kamna. Nejspíše tam uhořel nějaký muž.“

Čas načtení: 2022-03-22 14:42:23

Pohoršení vzbuzující Andrej Babiš

Čekal jsem napjatě, jak kunktátor Jaroslav Šaroch naloží s obviněním Andreje Babiše teď, kdy již není předsedou vlády, když kdysi dávno jeho trestní stíhání zastavil. Nejistota skončila: 21. března 2022 se národ dověděl, že Andrej Babiš čelí obžalobě, podané k Městskému soudu v Praze, kde napadla senátu předsedy Jana Šotta. K tomuto bodu se státní zastupitelství propracovalo po sedmi letech trestního řízení. Průtahy řízení jsou trestem samy o sobě.   Na událost pružně reagovala Česká televize krátkým pojednáním v pořadu Události, komentáře. O věci samé se diváci mnoho nedověděli, protože u tohoto případu kupodivu nedošlo k velkým únikům informací z přípravného řízení a obžaloba se dosud na veřejnost nedostala. Osvědčená „speciální mluvčí hnutí ANO“ profesorka trestního práva Helena Válková usvědčila státní zastupitelství ze šlendriánu upozorněním, že vymezení skutku v žádosti o vydání Andreje Babiše ke stíhání neodpovídalo skutečnému právnímu stavu řízení. Pozoruhodné bylo vystoupení místopředsedy vlády Mariána Jurečky, který projevil mravní pohoršení a Babiše znectil kvůli jeho vystoupení ve Sněmovně při projednávání žádosti o jeho vydání. Podle jeho názoru neměl Babiš dlouze napadat obvinění jako nástroj, určený k jeho vypuzení z politiky, ale pokorně se podrobit nezávislému soudu a nejlépe se vzdát mandátu a funkce předsedy ANO. Srovnal jej v jeho neprospěch s poslancem Bohuslavem Svobodou, který bez dlouhých řečí požádal o vydání. Jeho vystoupení nepřímo potvrzuje, že trestní stíhání Andreje Babiše má napravit to, co jeho protivníci nedokáží politickými prostředky: má být touto cestou vypuzen z politického života státu. Válková horlení Jurečky objektivizovala upozorněním na to, že Svoboda se domáhal vydání, protože ví s jistotou, že na něj čeká zprošťující rozsudek v ukončeném řízení, jehož se nemůže dočkat, kdežto Babiš má před sebou martyrium trestního řízení soudního s nejistým výsledkem. Vystoupení místopředsedy vlády Jurečky považuji za typickou ukázku myšlení politických pseudoelit, jehož základním stavebním kamenem jsou různá klišé neodpovídající skutečnému stavu věci. V tomto případě jde o klišé o důvěryhodnosti nezávislých soudů. Politiky nezajímá, jaká je skutečnost: považuje se za patřičné takto se vyjadřovat, aniž by se vědělo, o čem se mluví. Souhlasím s tím, že průběh většiny trestních řízení soudních je v souladu se zákonem a soudy vydávají spravedlivé rozsudky. Ale někdy dochází k výchylkám, jež se dokonce dají předjímat již na základě znalosti dřívějších výkonů předsedy senátu. Jsou přece známy případy zřejmě nespravedlivých rozsudků, které se podařilo napravit až po letech usilování. Jako příklad připomínám trestní stíhání bývalé místopředsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové, které senát Aleše Novotného odsoudil k trestu odnětí svobody na 8,5 roku, ale obě nakonec dosáhly zprošťujícího rozsudku, přičemž Schneidrová musela nejdříve strávit sedm měsíců ve vězení. Bohužel se stává, že ve vězení skončí nevinný člověk, a ne vždy se zdaří pokusy o nápravu. Je to ošklivá skvrna na štítě státu, jenž se sebevědomě prohlašuje za právní. Tato skutečnost politické pseudoelity nijak neznepokojuje, protože pár desítek tisíc odsouzených není významná voličská skupina. Případ Aleny Vitáskové nastavuje zrcadlo názorům, že obžalovaní mají opustit svá místa. Vybudovat si kariéru není snadné. Vzdát se jí kvůli nesmyslnému obvinění by bylo pošetilé. Pro Vitáskovou byl výkon náročné funkce v době, kdy se musela dostavovat k hlavnímu líčení, nesmírně namáhavý. Ale pokud by v době trestního stíhání rezignovala na funkci, znehodnotila by výsledky své práce za několik let. Přibližně totéž se týká Babiše. Ostatně jeho domnělý skutek je velmi starý a nemá nic společného s jeho veřejnou činností. Dne 9. března 2022 jsem vydal článek Meze soudcovské nezávislosti, v němž jsem se zamýšlel nad zdánlivým rozporem mezi soudcovskou nezávislostí a povinností respektovat právní názory odvolacího soudu. Shodou náhod jsem se v něm mimo jiné zabýval jednáním soudce Jana Šotta, jenž bude soudit Andreje Babiše. Nevylučuji, že pan soudce během let dozrál. Ale v procesu s bývalým ministrem dopravy Vítem Bártou byl přímo posedlý úmyslem jej odsoudit. Rozsudek zatížil právními vadami. Jeho zrušení odvolacím soudem jej popudilo, ale s reptáním se mu podřídil. Proslavil se pak podáním neúspěšného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona proti vlastnímu prvostupňovému rozsudku. Takový nápad neuplatnil patrně nikdo jiný před ním ani po něm. Jsou to náhody! Podnikatelský klan Zemků, Vitáskovou a Schneidrovou soudil Aleš Novotný, proslulý sklonem k ukládání drakonických trestů, Andreje Babiše a Janu Nagyovou (dříve Meyerovou) bude soudit Jan Šott, jenž v kauze Víta Bárty předvedl unikátní výkon. Ale nezbývá než věřit v nezávislost, nestrannost a objektivitu soudu. Projednání věci ve veřejném procesu před očima celého národa je nejlepším možným způsobem jejího uzavření. „Zametení pod koberec“ by zanechalo nepříjemná podezření.

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-09-22 09:41:19

Odcházení Angely M. z jiné perspektivy

Milí čtenáři, že se já a časopis Respekt ve svých perspektivách moc neshodneme, to asi nebude velké překvapení. Většinou ale jedeme po nezávislých liniích a každý řešíme jiná témata. Tentokrát nicméně pociťuji potřebu reagovat na komentář Tomáše Lindnera “Odchází paní nenahraditelná“, který líčí merkelovskou éru z velmi, podle mého názoru až neúměrně pozitivní perspektivy. Doplním jej tedy o perspektivu svoji; ony totiž i ty samé jevy se dají nahlížet ze zcela jiných úhlů pohledu. Ještě než se pustíme do jiných záležitostí: na začátku článku zmiňuje pan Lindner Adenauera, Kohla a Merkelovou vedle sebe jako tři velikány německé politiky. Myslím, že k tomu je potřeba dodat, že to byla právě Merkelová, která na přelomu tisíciletí Kohla vyšoupla z křesla čestného předsedy strany. Podařilo se jí tak získat vedoucí funkci, ale podkopla přitom židli svému vlastnímu mentorovi, který se jí v předešlých letech postaral o hladký vzestup do spolkové vlády a říkal jí „mein Mädchen“ (mé děvče). On měl Kohl tou dobou už namále, protože aféra kolem utajeného financování strany by jej nejspíš z pozice čestného předsedy sestřelila tak jako tak. Ale stejně by bylo bývalo ohleduplnější pohřbít kariéru bývalého prvního muže CDU a znovusjednotitele Německa nějakým důstojnějším způsobem než útočným dopisem otištěným těsně před Vánocemi 1999 v novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung, což bylo přesně to, co Merkelová tehdy udělala. Říká se, že lidé čekají od ostatních stejné chování jako od sebe samých, a podle toho k nim také přistupují. Za dobu své kariéry v nejvyšších funkcích Německa neprojevila Merkelová žádnou snahu vychovat si nějakého nástupce. Žádný „mein Junge“ ani „mein Mädchen“ po jejím boku neexistovali. Vrchní řady CDU se postupně zaplnily jejími loajálními podřízenými – poslušnými lidmi, kteří ji nijak neohrožovali a neprojevovali žádné nezávislé ambice. Pokud se mezi špičkou strany občas našel někdo, kdo by mohl být Merkelové konkurencí (Friedrich Merz, Roland Koch, Dieter Althaus, Ole von Beust, Karl-Theodor zu Guttenberg, Stefan Mappus, Norbert Röttgen), jeho kariéra vždycky skončila nějak neslavně. Někdy se zřetelným aktivním přičiněním věčné kancléřky, jindy bez něj; ono totiž stačí toho svého protivníka v pravý čas „nepodržet“, když kolem něj propukne nějaký skandál. Proč si Merkelová nevychovala žádného nástupce? Chtěla zůstat ve funkci až do své smrti nebo pokročilého stáří? Obávala se snad toho, že se osud otočí a její nástupce ji v nějaké slabé chvíli veřejně potopí stejně nemilosrdně, jako ona kdysi potopila Kohla? Do hlavy lidem nevidíme, ale ani jednu variantu bych nevylučoval. Merkelová se nevzdává své moci lehce ani dobrovolně, k rezignaci na funkci předsedkyně CDU ji její kolegové v zákulisí donutili až po několikátém špatném výsledku zemských voleb v řadě (Hesensko, říjen 2018). K tomu se ještě dostaneme, protože na budoucnost CDU měla tahle politika dost zásadní vliv. Merkelová nikdy nezariskovala Druhá položka, otrocký postoj vůči veřejnému mínění. Abych citoval pana Lindnera: „A Německo? Tam kancléřka Angela Merkel po pěti, deseti i 15 letech u moci pořád vévodila žebříčku nejoblíbenějších politiků.“ Ano, vskutku. Až do migrační krize roku 2015 vesměs platilo, že Merkelová řídí svoji politiku tak, aby nebylo ohroženo její postavení na vrcholu žebříčku nejoblíbenějších politiků. Pokud došlo ve veřejném mínění k nějakém otřesu, třeba roku 2011 po katastrofě ve Fukušimě, kancléřka se přizpůsobila, i za cenu postupu „odvolávám, co jsem odvolala“, v tomto případě k opakovanému vyhlášení útlumu jaderných elektráren, kterým přitom jen krátce předtím její vlastní vláda značně prodloužila dobu provozu. To není zrovna leadership, tomu se u některých jiných politiků dokonce říká „populismus“, že? Merkelová nastoupila do kancléřského úřadu po sociálně demokratickém politikovi Gerhardu Schröderovi, který převzal Německo v roce 1998 jako „nemocného muže Evropy“ a zavedl řadu nepopulárních reforem sociálního a pracovního práva, zvaných kolektivně Agenda 2010. V dané době byly asi nezbytné a „nakoply ekonomiku“, z čehož pak těžila právě jeho nástupkyně Merkelová, ale po osobní stránce zabolely řadu lidí a Schröderova politická kariéra na nich ztroskotala. Provádět bolestivé reformy zkrátka není recept na to, jak vévodit žebříčku nejoblíbenějších politiků, a Merkelová to také za svého funkčního období nikdy nezariskovala. Důsledkem této neochoty sáhnout na dlouhodobé problémy je třeba to, že stárnoucí SRN se až dosud nepokusila o vážnou reformu svého důchodového systému, jehož základní parametry nutně potřebují úpravu; to bude muset řešit někdo po Merkelové. I v dalších věcech, jako je třeba digitalizace, Německo dlouhodobě zaostává, ačkoliv by vzhledem ke své ekonomické síle vlastně mělo mít náskok. A německá armáda, Bundeswehr, je udržována v podinvestovaném a špatně řízeném stavu, i když poměry na mezinárodní scéně dávno nejsou tak klidné, jako byly na přelomu tisíciletí. Tam jde zase o to, že jakýkoliv militarismus je nepopulární mezi německou intelektuální levicí, která by proti posilování výdajů na armádu hlasitě protestovala. Z tohoto vzorce se zdánlivě vymyká „Wir schaffen das“, léto a podzim 2015, kdy se Německo otevřelo migračním proudům z rozvojového světa. To byla záležitost, která vedla k posílení AfD a oslabení CDU. Jenže přečtete-li si knihu Die Getriebenen (Štvanci) od redaktora Weltu Robina Alexandera, který se specializuje na dění ve spolkové vládě, začne se vám toto rozhodnutí jevit z poněkud jiné perspektivy: zavření hranic bylo už připraveno, ale kancléřka od něj v poslední chvíli couvla, protože měla obavu z možných následků, právních i mediálních. Tomu odpovídá i dnešní dvojaké vyjadřování německých politiků, kteří na jednu stranu vychvalují postoj SRN v roce 2015 a na druhou dodávají, že druhý takový rok už se nesmí opakovat. Takže věříme-li Alexanderovi, nešlo ani v tomto případě o hrdinské morální vzepětí proti veřejnému mínění, ale o strach z toho, že na německých hranicích se začnou opakovat scény, které už televizní diváci znali z čerstvě zadrátované srbsko-maďarské hranice. Tato kancléřčina neochota dělat cokoliv kontroverzního měla z české perspektivy aspoň jednu malou výhodu. Nikdo nás příliš do ničeho nenutil na evropské úrovni, dokonce i ty kvóty jsme dokázali opakovaně odrazit, což není jen zásluha našich politiků, ale i toho, že do jejich prosazování Němci nešli s plnou silou. Zároveň ale tato taktika váhavého střelce uprázdnila politický prostor silám, které tak zdrženlivé rozhodně nebudou. Třeba Zeleným, hnaným vizí hořícího světa. A tím se dostáváme k dalšímu bodu merkelovského dědictví, pro dnešek poslednímu. Voličskou základnou CDU jsou důchodci CDU je po šestnácti letech merkelovské hegemonie polomrtvá strana. Nenajde-li se někdo jako Sebastian Kurz, kdo by se ji pokusil oživit od základu, budeme moci časem škrtnout i to „polo“. Chybějící nástupce, který by dokázal dosahovat aspoň kohlovské popularity a výsledků kolem 35 až 40 procent, je jen nejvýraznějším příznakem celkového úpadku strany. Zde zase ocituji Tomáše Lindnera, jen z jiné perspektivy: „Kampaň založená čistě na důvěře v osobnost kancléřky…“ Ano, zase má pravdu, a zase na tom nevidím nic pozitivního. Na kult Merkelové totiž doplácela právě její strana, které se začalo posměšně říkat Kanzlerinwahlverein (kancléřčin volební spolek). CDU jako organizace ztratila tvář, ztratila ideologický obsah, drive k tomu, cokoliv významného dělat. Být v jejích řadách výraznou osobností se stalo nebezpečným, protože taková osobnost by mohla jednoho dne ohrozit postavení stranické šéfky. Věta „Volím CDU, protože usiluje o …“ se stala víceméně nedoplnitelnou, protože CDU přestala mít zřetelný politický charakter. Stala se extenzí Angely Merkelové. Jedním z důsledků je, že CDU má velmi slabé postavení mezi mladými Němci, mezi kterými jednoznačně dominují Zelení. I když podobný trend existuje v celé Evropě – mladí často tíhnou k idealistické levici – v Německu je tento nepoměr až extrémní, zatímco například rakouská ÖVP si mezi mladými drží solidní zastoupení. (Kdo chce tyto poměry zkoumat detailně, nechť si vyhledá „Wahlverhalten nach Alter“ a vyleze na něj spousta grafů z různých německých i rakouských voleb.) Je to tím, že dnešní CDU se o mladé ani nijak neuchází. Její jedinou spolehlivou voličskou základnou jsou důchodci. Nic ve zlém, důchodci patří k národu stejně jako mladí. Ale velká státotvorná strana, kterou dříve CDU byla, by se měla snažit vyvažovat zájmy všech voličských skupin. Průměrný věk člena CDU byl roku 2019 rovných 61 let (Zelení mají 48). Pokud se nezdaří trend stárnutí členské základny zvrátit, bude za deset let problém vůbec najít nějaké kandidáty v produktivním věku do městských rad a zemských sněmů. (V tom, pravda, nejsou sami, CSU i SPD jedou po úplně stejné šikmé personální ploše.) Část voličů nespokojených s nevýrazným charakterem strany přeběhla k FDP, která se nyní může pyšnit preferencemi přes 10 procent a podstatně živějším stranickým vedením. FDP přitom svého času byla úplně „na odpis“, protože je to strana koketující s klasickým libertariánstvím anglosaského střihu, které není v Německu příliš populární; v letech 2013 až 2017 ani nebyla zastoupena ve Spolkovém sněmu. Z hlediska budování koalic a vlastního vlivu byl ale pro CDU za éry Merkelové zdaleka nejhorším vývojem vznik a růst AfD. Všichni dřívější pravicoví němečtí politici, Adenauerem počínaje a Kohlem konče, věděli velmi dobře, že německý nacionalismus nezmizel a že těch voličů vždycky bude dost na to, aby se s nimi muselo počítat. Nějakým způsobem s nimi dokázali vycházet, aniž by jim přitom přepustili vysloveně dominantní roli. Veterán bavorské politiky Franz Josef Strauß popsal tento princip slovy: „Rechts von uns ist nur noch die Wand.“ (Napravo od nás je už jen zeď.) Tohle pravidlo Merkelová porušila a vytvořila tak pro své nástupce hned dvě komplikace. Jednak poměrně silnou stranu, která posbírala všechny nespokojence v Německu, a přitom s ní ostatní středopravicové subjekty nechtějí jít do koalice, což pak vede k nutnosti vytvářet velmi divná stranická uskupení na zemských scénách. Jednak zřetelně definovanou skupinu obyvatel, která dává svůj hlas „principiální opozici“ i s jasným vědomím, že jimi volená strana bude ostrakizována ostatními a nebude se podílet na vládní činnosti; takové věci děláte jen tehdy, pokud se cítíte od země, ve které žijete, poněkud odcizen. V bývalé NDR má tato voličská skupina cca 20 až 25 procent, což je docela vysoké procento. Z něčeho takového by si Strauß rval vlasy. Takové odcizené podmnožiny lidí jsou státu potenciálně nebezpečné. Prázdná slupka bez ideového obsahu Paní nenahraditelná, jak ji nazval Tomáš Lindner, si svoji nenahraditelnost pojistila hlavně tím, že dokázala všem svým možným náhradám včas vzít vítr z plachet. Co se jemu jeví jako vítaná stabilita, připadá mně jako nebezpečné zkostnatění ve světě, který se od roku 2005 zásadně změnil. Merkelová převzala jednu z nejúspěšnějších pravicových stran Evropy, vyštípala z ní všechny konkurenční talenty a myšlenkově ji vykleštila natolik, že z ní zbyl jen zaběhnutý mechanismus pro technokratický výkon moci. Z okolí CDU vymizeli intelektuálové schopní formulovat konzervativní myšlenky a vize pro budoucnost. To něco málo pravicové intelektuální aktivity, co ještě v Německu zbylo, se koncentruje buď kolem libertariánství, nebo na národovecky orientované části spektra, která je od zbytku politické scény izolovaná ve své vlastní bublině a v podstatě z ní ani nechce ven. Tímto intelektuálním úpadkem, kterému předsedala, ohrozila Merkelová budoucnost své strany, protože taková prázdná slupka bez ideového obsahu není přitažlivá pro mladé lidi a může se spolehnout jen na kmenové voliče, Stammwähler, kterých ovšem přirozenou cestou ubývá. A uvolnila tak německou politickou scénu pro triumfální nástup Zelených. Ti mají myšlenek a vizí až až. V této mizérii máme krapet štěstí v podobě toho, že Zelení asi nedokáží vzniklou situaci naplno využít. Krunýř jejich identitárních dogmat je svazuje natolik, že si do čela kandidátky raději postavili osobu správného genderu než někoho schopného, kdo by dovedl jejich stranu k 30 až 35procentnímu vítězství a kancléřskému postu. Ale to není zásluha Merkelové, to je nezávisle udělaná chyba jiných lidí. Vůbec si nejsem jist, zda škody, které utrpěla CDU na svém charakteru, půjdou ještě nějak napravit. Ale odchod Merkelové do politického důchodu skýtá aspoň maličkou naději, že se do toho někdo bude moci pustit. Popravdě se tak mělo stát už před čtyřmi lety.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-04-13 12:45:42

Tajemství Bachovy hudby odhaluje kniha Hudba na nebeském hradě

Johann Sebastian Bach je jedním z nejnepochopitelnějších skladatelů v dějinách. Jak mohl tak vznešenou hudbu složit člověk, který vypadá tak obyčejně, tak neprůhledně – a občas netečně? John Eliot Gardiner v dětství každý den míjel jeden ze dvou autentických portrétů J. S. Bacha na schodech v domu svých rodičů. Od té doby jej studuje a provádí jeho dílo a dnes je považován za jednoho z největších žijících skladatelových interpretů. V knize Hudba na nebeském hradě podrobně vysvětluje myšlenky, z nichž Bach čerpal, popisuje, jak pracoval, jak je jeho hudba konstruována a jak dosahuje svých účinků. A píše také o tom, jaký byl Bach člověk.   Ukázka z knihy Hned po zahájení práce se Bachovy úvahy zabývaly harmonií. Zedler definoval univerzální harmonii jako „konformitu a harmonii všech věcí, protože ve světě se vše děje společně, a to ve vztahu jak k příčině, tak k následku“. Bach dodává: „Generální bas je nejdokonalejší základ hudby […] který vede ke správně znějící harmonii (Harmonie), ke slávě Boží a k přípustnému potěšení duše.“ Emanuel Bach popisuje tuto zaujatost podobným způsobem: zásadním aspektem otcova zájmu o harmonii byla plnohlasost (Vollstimmigkeit), jinými slovy způsob, jakým byl zahrnut kontrapunkt. Tady jsme opravdu u jádra věci, tedy u překročení vertikálních a horizontálních rovin zvuku. Určitě nikdo před Bachem nevyužíval tento průsečík takto plodně (a po něm tak činilo jen málo skladatelů): melodie se opírá o rytmus, který je obohacen kontrapunktem a spojuje se k vytváření harmonie, jež je složena z konsonance a disonance, které zachycuje posluchačův sluch. Podíváme-li se z jiného pohledu, je ohromující, jak harmonický pohyb podle všeho nese plný náklad melodických nápadů na vlastních ramenou. To vše je samozřejmě z teologického pohledu vysoce symbolické. Upozorňuje to na skutečnost, že slovo Vollkommenheit – kromě toho, že znamená „dokonalost“ – má ještě podtón „úplnosti“. Tento koncept vyváděl z míry nejhlasitějšího Bachova kritika Johanna Adolpha Scheibeho, jenž měl za to, že moderní skladatelé „pouze umísťují pod melodii doprovodné hlasy“. Dokonalost pro Bacha znamená znalost „nejskrytějších tajemství harmonie“. Jeho dovednost při jejich objevování byla vášní – téměř posedlostí – a „nikdo nedokázal dospět k tolika invenčním a neznámým myšlenkám z jinak zdánlivě suchých triků, jako se to dařilo jemu“. O procesu osvojení si těchto dovedností se můžeme dočíst v různých komentářích roztroušených ve spisech Emanuela Bacha. V zásadě nemluví ani tak o tom, co spustilo úvodní jiskru (inventio) v otcově mysli, spíše představuje záplavu způsobů, kterými ji otec rozvíjel (elaboratio):   Byl v zásadě samouk a učil se studiem „děl slavných a zdatných skladatelů své doby a z plodů své reflexe o nich“. „Skrze vlastní studium a přemýšlení se už v mládí stal čistým a zdatným skladatelem fug.“ Když hrál novou skladbu z listu, tak „díky skvělé znalosti harmonie“ byl schopen okamžitě změnit trojhlasou texturu na úplný kvartet – a to vše „na základě řídce číslovaného partu continua […] činil tak v dobré náladě a věděl, že by mu to skladatel neměl za zlé“.   „Když poslouchal bohatou a mnohohlasou fugu, dokázal záhy říct – po prvních vstupech témat –, jaké kontrapunktické prostředky bude možné použít a které z nich skladatel má použít. Stál jsem vedle něj a on mi tlumočil své domněnky, a když se jeho očekávání naplnila, radostně mě dloubnul.“ Jako šachový velmistr dokázal Bach předvídat všechny další myslitelné kroky. Bylo by zajímavé se dozvědět, zda někdo takto přesný a tak bezpečně si jistý figurami a strukturami byl zvyklý tyto schopnosti uplatnit i v jiných oblastech (existovala například nějaká „harmonie“ ve způsobu, jakým vedl své účty a účetnictví?). Bach byl zřejmě jedinečný v tom, jak odhaloval prchavost božské jiskry, která pro něj, jak říká Dreyfus, byla základem hudební a lidské zkušenosti a jíž se pilně ve své náročné práci věnoval. Další zdroj, který uváděl do pohybu jeho imaginativní schopnosti podobné bodu 3, známe ze zápisu, jejž v roce 1741 zaznamenal někdo z Gottschedova okruhu. Theodor Leberecht Pitschel mohl mít na mysli výhradně Bacha seniora („onen slavný muž, který se v našem městě těší nejvyššímu uznání“), když ukazuje, že „nespěchá […] zalíbit se ostatním […] své tóny mísí až poté, co zahraje něco z tištěné či napsané stránky, co je podřadnější než jeho myšlenky, a uvede [tak] do pohybu sílu své představivosti [Einbildungskraft]. Jeho nadřazené myšlenky však jsou důsledkem těch podřadných.“ To je podobné praxi Händelově. Oba si půjčovali hudební nápady jako pobídku k větší invenci, ovšem s drobným rozdílem. Bach adaptoval Vivaldiho ritornelové návrhy a permutovaná fugová témata předchozí generace, jednoznačně největší díl jeho výpůjček ovšem pochází z jeho vlastních děl. Dochází tak k rozšíření a transformaci, což vše představuje jeho hledání dokonalosti. Naproti tomu Händel si z vlastního díla vypůjčoval hlavně zřejmě z toho důvodu, aby ušetřil čas a trápení. „Vykrádal“ ovšem jiné skladatele mnohem extenzivněji než Bach, zejména poté, co dosáhl středního věku. Dokázal však tyto „výpůjčky“ transformovat tak radikálně, že v zásadě vypadaly jako nové. Odtud pochází popis, který se připisuje Williamu Boyceovi, a sice že Händel „si bere od druhých pouhé kamínky, ale vyleští je tak, že jsou z nich diamanty“. * * * Když na stole ležel nový text, musel Bach uvážit, jaká je jeho forma a v jaké míře ji bude nucen replikovat v hudebních strukturách, nebo zda ji může svobodně změnit. Na rozdíl od Johanna Kuhnaua nebyl Bach talentovaným lingvistou, tudíž mu rada předchůdce – máš-li za úkol zhudebnit text v próze, měl bys uvážit daná slova i v dalších jazycích a odtud si vzít inspiraci – nebyla moc platná. Existovalo-li blízké porozumění mezi ním a libretistou, takové problémy přirozeně většinou nevznikaly. Například jeho spolupráce s mladou, dvakrát ovdovělou salonní lipskou básnířkou Christiane Mariane von Zieglerovou, byla intenzivní, ale netrvala dlouho, možná proto, že změnil text devíti jejích kantát, aby vyhovovaly jeho vlastnímu záměru (viz kapitola 9). Jejich původní tvar se objevil, až když je v roce 1728 vydala. Jednoznačně nejčastějším Bachovým literárním partnerem byl Christian Friedrich Henrici, který se obvykle uvádí pod pseudonymem Picander. Buď proto, že se podvolil, nebo na základě vyjednávání Bach obvykle připustil, aby počet Picanderových veršů rozhodl o počtu vět, do nichž pak svou hudbu „nalil“. To také umožňovalo, aby přízvukové vzorce textu diktovaly výběr metru, ovlivňovaly rytmus jeho tematických motivů a poněkud nepřímo i výšku, tonalitu, a dokonce instrumentaci. To vše vyplývalo z Bachova čtení textu a bylo s ním v základní shodě a víceméně odpovídá poněkud růžovému Emanuelovu líčení otcových metod, když komponoval „kostelní věci“ (Kirchensachen): „Pracoval oddaně, řídě se obsahem textu, aniž by přitom podivně překrucoval slova či některá z nich zdůrazňoval na úkor celkového smyslu, jejichž důsledkem se často objevují směšné myšlenky, jež někdy vyvolávají obdiv lidí, kteří se považují za znalce, přitom však jimi nejsou.“ Emanuel ovšem nepopisuje, jak to vypadalo, když se jeho otec rozhodl se podvolit méně. Lišila-li se Bachova interpretace lekcionáře od Picanderovy (či poetické parafráze nebo expozice jiného libretisty) a jeho vlastní myšlenkové modely vedly k alternativní struktuře, nebyl vždy nakloněn tomu, aby se podřídil. V takových případech Bach v plné míře odhaluje celou šíři vlastních hudebních ambicí, a to interpretovat text a najít význam ve světě kolem sebe. V tomto bodě mu žádný autor ani libretista nemohl zabránit použít jeho přirozené nadání, aby jak říká Birnbaum, získal „imaginativní vhled do hlubin světské moudrosti“. Jeho riskantní strategie mohly vést k naprostému ignorování konvenčních náležitostí (propriety) ve výstavbě poetického textu – kniha pravidel je pomyslně defenestrována a končí kdesi dole na ulici. Někteří kritici takové procedury považovali za nepřípustné, prokazovaly jeho tvrdohlavost a umíněnost. Hlavu si s ní lámali i ti nejnadšenější podporovatelé, kteří mnohem ochotněji než on souhlasili s konvenčními koncepty toho, co je „přirozené“ a „rozumné“. Emanuelův popis otcových melodií je nesen jistou zmatečností, ale i obdivem: hovoří o nich jako o „podivných, ale vždy rozmanitých. Invenčně jsou bohaté a nepodobají se žádnému jinému skladateli.“ Jedním takovým příkladem, kdy Bach vzal věci do vlastních rukou, je takzvaná Smuteční óda (Trauer-Ode, BWV 198). Tuto kontroverzní objednávku realizoval k bohoslužbě po smrti královny Kristýny Eberhardýny, kurfiřtky saské. Ta měla politický rozměr. Královna Kristýna byla v Sasku široce uctívána, neboť na rozdíl od zesnulého manžela a syna, kteří konvertovali ke katolicismu (což mnoho lidí v té době považovalo za cynickou snahu vyhovět podmínkám polské koruny), ona zůstala věrna luteranismu. Bachova hudba je důstojná, hluboce působivá, má atmosféru. První věta se stylisticky a emočně podobá úvodnímu chóru Matoušových pašijí, uvedených jen několik měsíců předtím. Zádušní bohoslužba byla sloužena v univerzitním kostele 17. října 1727, partitura byla ovšem dokončena až 15. října, čímž zbývaly pouze dva dny na opis partů a zkoušení. Bach zhudebnil text jako kantátu, složenou ze sborových částí, árií a recitativů. Ocitl se tak na tenkém ledě. Univerzitní kostel nepatřil k jeho oblíbeným místům, navíc nezhudebňoval slova nějakého starého kantátového nádeníka, ale respektovaného univerzitního profesora Johanna Christopha Gottscheda, vůdčího obhájce reformy písemnictví, který byl v Lipsku oslavován jako představitel racionální literatury. Problém byl v tom, že z jeho smuteční ódy se vyklubala mdlá směsice banalit, falešného sentimentu a směšno-vznešených rýmů. Bach prostě ignoroval formální uspořádání přísně osmiveršových strof s pravidelným rýmovým schématem (abba) i Gottschedovy narážky v textu týkající se náležitého zhudebnění. Jeho provinění spočívalo nikoli v lhostejnosti ke vznosnému tónu Gottschedova textu, ale ve způsobu, jakým ho nahradil a zatlačil do pozadí. Johann Adolph Scheibe, který byl dle očekávání nadšeným Gottschedovým obdivovatelem, nás zpravuje o tom, jak měl text zhudebnit – měl se vyhnout všem výstřelkům, například modulaci do vzdálených tónin či „použití nekonečné masy metafor a figur“. Ovšem právě díky těmto metaforám a figurám je Bachova hudba tak působivá. Při jedné příležitosti, kdy mu Gottsched nabízí nadprůměrné čtyřverší – „Třesoucí hlas zvonů / k znepokojení přivede naše duše neklidné / svým rozhoupaným bronzem / nám kosti i cévy pronikne“ –, odpovídá Bach památným způsobem. Čekali bychom, že bude napodobovat zvuk pohřebních zvonů, on ovšem přichází s mimořádnou instrumentální paletou: páry fléten, hobojů, (neobvykle) viol da gamba a louten vedle smyčců a continua. Úžasné je ovšem to, co s těmito kontrastními instrumentálními barvami provede v pouhých jedenácti taktech. Nejprve uvede každou z jedenácti vrchních linek jednu po druhé, přičemž každá evokuje zvon jiné velikosti – od nejmenšího ztvárněného stepujícím vyzvánění fléten k drženému zvuku zvonů střední velikosti u hobojů a oparu smyčců v pizzicatu až k hlubokému, sytému zadunění větších zvonů v gambách a continuu, které znějí zlověstně v pravidelných kvartách a kvintách. V tomto okamžiku jsme se posunuli od zmenšeného septakordu D v hoboji prostřednictvím malé septimy do c moll a k noně na e. Poté, pod třetím obratem dominantního septakordu na cis, přichází náhlý (a podle standardů té doby nepřípustný) otřes zpět od eis k a v basu a pak zvony jeden po druhém ve stejném pořadí, v jakém začaly, také zmizí. Tato tonální analýza zřejmě napovídá, že s královninou smrtí čas přestal fungovat ve své obvyklé Bohem dané pravidelnosti – a s jejím odchodem se přirozený svět ocitl vzhůru nohama. Scheibova či Matthesonova přímá i nepřímá kritika, i když je ohraničena jejich konceptuálními omezeními, nabízí ve svém úhrnu měřítko, podle něhož lze posoudit míru neporozumění Bachově hudbě: jak mohl tak zatvrzele ignorovat jejich snahy racionalizovat a katalogizovat náležité a sluchu lahodící kompoziční styly? Lze si pouze představit, jak nezáživná by byla Scheibova „správná“ reakce ve vztahu ke zhudebnění tohoto textu. Pravdou je, že stylistická nevhodnost (impropriety) je znamením Bachova přístupu k invenci v kultuře, která nebyla vybavena k tomu, aby si poradila s jeho originalitou. O Scheibem Birnbaum říká, že se „snažil zhnusit Bachova díla jemným uším“. Imaginativní bohatost Bachovy hudby – jedna z kvalit, kterou dnes obdivujeme a vychutnáváme si ji (možná v důsledku toho, co jsme se naučili z pozdějších kompozic) – se tvrdě střetávala s kulturními hodnotami jeho doby a podrývala široce přijímané myšlenky dekora. Matthesonovu a Scheibovu kritiku zhoršoval fakt, že oba byli průměrní skladatelé. Mattheson se nejprve jevil slibně) brzy však utekl k teoretickým spisům. Některé jsou sice bystré a pomáhají zaplňovat mezery v poznání, jak skladatelé v té době fungovali, Mattheson se však stal tlučhubou ohromující pompéznosti a nadutosti. Scheibe působí jako zahořklá lidská skořápka, stravovala ho závist a liboval si v zesměšňování a pomlouvání kolegů. Jeho pohrdání neunikl ani Mattheson, ač obhajoval podobně „vědecký“ přístup k hudbě. Scheibe ovšem svou kritiku velmi ochotně odvolal v okamžiku, když ten, na něhož jeho kritika cílila, projevil byť jen sebemenší zájem jeho hudbu provozovat. K tomu došlo až poté, co nešťastnou náhodou přišel o oko při práci se svým otcem, varhanářem v Lipsku. Měl vzdělání hudebníka, ale nepodařilo se mu získat ani jedno varhanické místo, o něž se ucházel (včetně místa ve Freibergu roku 1731, kam ho doporučil sám Bach), takže se vedle skladatele rozhodl stát i hudebním kritikem. Roku 1737 publikoval článek, v němž pranýřoval Bachovu hudbu jako „bombastickou“ a „zmatenou“ a hovořil o něm pejorativně jako o „muzikantovi“ (Musikant, správný termín by byl Musikus, tedy ten, který použil v názvu čtrnáctideníku Critischer Musikus, jejž založil).   Sir John Eliot Gardiner (* 20. dubna 1943) vystudoval historii, arabštinu a středověkou španělštinu na King's College v Cambridge. V roce 1966 založil sbor Monteverdi Choir, v roce 1978 soubor English Baroque Soloists a v roce 1990 Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Natočil více než 250 alb, z nichž většinu vydaly společnosti Deutsche Grammophon nebo Philips Classics. Řada nahrávek získala významná odborná ocenění, včetně dvou Grammy. Několikrát dirigoval i Českou filharmonii. Naposledy 29. listopadu 2020 na jednom z adventních koncertů bez publika (kvůli probíhající pandemii koronaviru.   Dauphin 2021, přeložil Tomáš Jajtner, brožovaná, 704 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-18 13:52:45

Jørn Riel vypráví vtipné, drsné, ale i roztomilé příběhy ze země věčné zimy a ledu

Grónsko. Největší ostrov světa, fascinující místo, které nepřestává lákat dobrodruhy. Právě do Grónska zamířil dánský spisovatel a námořník Jørn Riel s čerstvým diplomem z Námořní akademie v Kodani v kapse. Během cest zaznamenával realistické i fantastické historky místních rybářů a příběhy o životě v dánských loveckých stanicích podél grónského pobřeží, kde se uprostřed drsné přírody a trudné samoty nadmíru daří podivínům všeho druhu. Knížka Arktické safari a jiné povídky z Grónska v překladu Roberta Novotného je prvním českým výborem grónských povídek Jørna Riela. Polární země je plná života a proměnlivosti. Neexistují tu žádné překážky kromě těch ze strany živlů, žádní poručníci kromě přírody a žádné zákony kromě těch, na kterých se jeden s druhým dohodnou. Lidé tam nejsou jiní, ale vzhledem k okolnostem možná jsou trochu šťastnější. Lovci v čele s urostlým Madsem Madsenem, výřečným Bjørkenem z Bjørkenova hradu či věčně podřimujícím Valfredem projevují obdivuhodnou otrlost tváří v tvář hladovým ledním medvědům a běsnícím živlům, neskryjí ale ani křehkou citlivost vůči zdánlivě všedním prožitkům a mlhavým vzpomínkám na ženy. Ve svérázné komunitě s vlastními pravidly osamělí lovci nacházejí vzájemné pochopení, hravý humor i pevná přátelství.   Ukázka z povídky Studená panna Mads Madsen měl po dovolené, a tak nadcházející zima ubíhala na stanici rychle. Zažil na jihu spoustu různých věcí a vzpomínkami na ně bavil sebe i svého parťáka Černého Williama. Když se mu vzpomínky začaly z hlavy vytrácet, vymýšlel si, aby se nenudili, nové zážitky, které byly kupodivu šťavnatější i zábavnější než ty skutečné. Jednoho večera, kdy mluvili o všem možném, si ke svému vlastnímu překvapení vymyslel Emu. „Mluvili jsme o ženských,“ utrousil jen tak, „a to člověka obveselí i poučí.“  Vcucnul svůj dlouhý knír a zamyšleně si ho cumlal. „To víš, Williame, když se člověk dostane do vlhkýho a teplýho jižního vzduchu, něco se v něm změní. Zapomene na významnější a důležitější věci a začne se zajímat o maličkosti, jako jsou například ženy.“ Tady Mads Madsen udělal řečnickou pauzu a dal tak Williamovi příležitost, aby se na toto téma přeladil. Zavedl řeč na fenomén, který byl ve světě severovýchodního Grónska vzácný, neřkuli nedosažitelný, a věděl, že s tímto výbušným tématem se musí zacházet opatrně. Žena se v Arktidě stává vzdálenou a snovou postavou, o níž se nejčastěji hovoří obraty vágními a opatrnými. Jen velice zřídka lze zaslechnout, že by se o této bytosti mluvilo výrazy hrubými či prasáckými. Všichni lovci měli nějaký ten malý vztah, který byl hezký a fajn, ale nejradši si ho nechávali pro sebe. Mads Madsen vlastně chtěl říct něco o ženách všeobecně, býval by vyprávěl o nějakém drobném, hmatatelném zážitku, který, dokud trval, byl báječný, ale na druhou stranu bylo zrovna tak báječné z něj vyváznout. Pak se ale zničehonic vyloupla Ema. Vzešla z jeho fantazie hotová a připravená k použití dřív, než si to sám uvědomil.   Jørn Riel (1931) strávil většinu života na cestách, v kontextu současné dánské literatury je jedním z nejnadanějších vypravěčů. Jeho román Før morgendagen (Před zítřkem) se v Kanadě dočkal filmové adaptace a jeho povídky z Grónska v jsou překládány do mnoha jazyků. V roce 2010 získal za svoji tvorbu Velkou cenu Dánské akademie.   Vydává Garamond, z dánštiny přeložil Robert Novotný, 296 stran.