Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-02 12:25:48

Umělecké předměty ze židovských galerií, muzeí a bytů se ve Francii v letech 1940 až 1944 kradly ve velkém

Už od roku 1997 probíhá ve Francii velká studie shromažďující informace o vykrádání židovských galerií, muzeí a bytů, jinak řečeno o antisemitské loupeži, která za plného souhlasu vichistické vlády probíhala v letech 1940 až 1944. O této kapitole druhé světové války se dlouho mlčelo, v poměru k šoa se tato skutečnost hlavně krátce po válce považovala ve Francii spíše jen za smutnou epizodu celé tragédie. To se ale změnilo, právě k tomu účelu vznikla v roce 1997 tzv. Mission Mattéoli, pojmenovaná po Jeanu Mattéoli, který stojí v jejím čele.  V březnu minulého roku byla v pařížském Mémorial de la Shoah poprvé zahájena výstava s názvem Le Marché de l´art sous l´Occupation (1940–1944), Obchod s uměleckými předměty za okupace (1940–1944). Výstava přinesla nová zjištění, například jakým způsobem byla tato loupež organizována, jak probíhala arizace, černý trh i dražba. A protože si v těchto dnes celá Francie připomíná osvobození Paříže 25. srpna 1944, je dobré si připomenout i skutečnosti připomínané už méně. Lévitan, Austerlitz a Bassano Expozice připomněla i tragické osudy židovských galeristů, starožitníků a sběratelů umění. A zároveň přiblížila i málo známé skutečnosti o tom, jak okupační moc v tomto punktu šla ruku v ruce s francouzskými antisemitskými institucemi, zejména s Commissariat général aux questions juives, C. G. Q. J., Vrchním komisariátem pro židovské otázky, ale i dalšími orgány vichistické státní správy. Expozice připomněla „Lévitan“, „Austerlitz“ a „Bassano“, pařížské pobočky koncentráku v Drancy, které se staly symbolem nacistické mega-loupeže, první byla specializovaná na nábytek, druhá na porcelán a třetí na vzácné látky. Jen stěhovací a skladovací firma Bedel, dodnes existující, skladovala už v roce 1942 dvacet obrazů z umělecké sbírky Maurice Rothschilda. A jen archiv Vrchního komisariátu pro židovské otázky obsahuje ve svém inventáři 60 tisíc položek o arizaci židovského majetku; 40 tisíc vyrabovaných bytů, 10 tisíc ukradených uměleckých předmětů a počet ukradených vzácných knih jde do milionů.        Göring a Rosenberg Své příležitosti se hned, jak přišel do okupované Paříže, chopil říšský maršál Göring, stejně jako stranický ideolog NSDAP Alfred Rosenberg, který už v roce 1940 založil organizaci Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg, ve Francii známou jako E. R. R. V roce 1943 byla už každá druhá pařížská galerie buď arizována, nebo vykradena. A lup putoval via třetí říše.   Ráno 17. července 1941 se na fasádě pařížského paláce Drouot, ve stejnojmenné ulici v devatenáctém okrsku, kde se dodnes nachází vyhlášená aukční síň, objevila cedule: Policejní prefektura oznamuje, že na žádost Komisařství pro židovské otázky platí pro všechny Židy absolutní zákaz vstupu do aukční síně. Cedule byla na výstavě mezi exponáty. Zlověstný zákaz však nestačil, najatí udavači slídili mezi přítomnými, zda se přece jen do aukční síně nějaký Žid nevetřel… Jedna z výstavních prostor v Mémorial de la Shoah působivě navodila atmosféru tehdejší aukční síně: rudé látkové tapety, hudební kulisa, umělecké exponáty a seznam děl zařazených do aukce, včetně jmenného seznamu původních majitelů… Franco-nazi salon Krátce po osvobození v roce 1945 napsal ve své příspěvku pro Action známý francouzský spisovatel Jean Dutourd, autor slavného románu Hrůzy Lásky, který vyšel v českém překladu A. J. Liehma, že aukční síň u Drouota byla opravdový franco-nazi salon. Už Le Journal des Arts ze 3. března 2017 psal o tom, jak v listopadu 1942 v pařížské galerii Charpentier u příležitosti vernisáže výstavy uměleckých předmětů pocházejících ze židovského majetku teklo šampaňské proudem. Tisk tehdy referoval, že výstavu poctila svojí návštěvou i Madame Suzanne Abetz, manželka německého velvyslance, provázel ji malíř Kees van Dongen, který expozici také slavnostně zahájil; na vernisáž přišla i spisovatelka Colette, herec Sacha Guitry a mnoho jiných významných osob… Fotografie z té slávy připomněla výstava, o níž píši.   Do věci se vložil i Picasso Nedávná expozice Obchod s uměleckými předměty za okupace 1940–1944, jak už jsem uvedla, přiblížila i chmurný osud mnoha židovských galeristů, sběratelů a obchodníků. Jeden z tehdejších nejvýznamnějších v této branži byl Paul Rosenberg (1881–1959), jeho známá galerie Rosenberg byla až do roku 1940 v rue de la Boétie v čísle 21 v osmém pařížském okrsku; ve své sbírce měl obrazy Braquovy, Mattisovy, Renoirovy i Légérovy. Galerista stačil ještě včas i s rodinou opustit Francii a uchýlit se do Ameriky. Poté, co emigrovali, byla roku 1941 fasáda jejich domu vyzdobena nadživotním portrétem maršála Pétaina a nápisem: Bojujeme proti Židům, abychom vrátili Francii její tvář. Dnes jsou na této adrese kanceláře a chmurnou historii domu nic nepřipomíná. Pro úplnost snad, že Rosenbergovou vnučkou je novinářka Anne Sinclairová, bývalá manželka kontroverzního politika Dominiqua Strausse-Kahna proslulého sexuálními skandály; ten z roku 2012 ho patrně stál prezidentský úřad. Na place Palais-Bourbon v centru města nad Seinou měl svoji galerii René Gimpel (1881–1945), který hned na začátku okupace uprchl na Côte d´Azur a vstoupil do odboje. Na výstavě byly vystaveny nezvratné důkazy o tom, že Gimpel byl zatčen na udání svého společníka, který mu dlužil peníze. Druhého července 1943 byl deportován a 3. ledna 1945 umírá v koncentráku Neuengamme poblíž Hamburku. Sběratelka umění Hedwige Zak, vdova po malíři Eugènu Zakovi, měla svoji galerii Rive gauche v rue de l´Abbaye; jako jedna z prvních vystavovala Kandinského a měla také sbírku latinskoamerických umělců. Krátce po okupaci byla deportována do Drancy, pak do Osvětimi, kde byla zavražděna v plynové komoře v den příjezdu. Jiný galerista Pierre Loeb (1897–1964) otevřel svoji galerii v rue Bonaparte 13, nedaleko dnešního sídla Českého centra i konzulátu. Loeb vystavoval Picassa, Matisse, Artauda i Giacomettiho. Patnáctého května 1941 byla jeho galerie aryanisée, novým majitelem se stal jeho společník Georges Aubry. V roce 1942 Loeb i s rodinou emigroval, válku přežil v Casablance, Havaně a ve Spojených státech. Po osvobození a návratu do Paříže chtěl pochopitelně svoji galerii zpět, jenže nový majitel mu ji odmítl vrátit. Do věci se vložil i Picasso, který všem s velkým nadšením oznámil: Pierre se vrátil a svoji galerii zase brzy otevře! Georges Aubry ustoupil. Jedenáctého července 1945 se opět galerie vrátila svému původnímu majiteli a slavnostně uvítala první návštěvníky. Washington 1998 V prosinci 1998 se konala ve Washingtonu konference, na které čtyřiačtyřicet států podepsalo deklaraci upravující podmínky restitucí v umělecké oblasti. A v roce 2018 předseda francouzské vlády Edouard Philippe slíbil, že učiní vše, aby v dohledné době došlo konečně k nápravě; mnoho kauz v tomto směru není ve Francii stále uzavřeno, o čemž svědčí i nedávno skončená výstava v Mémorial de la Shoah, jejíž pokračování se jistě uskuteční v dohledné době. Velká část materiálu totiž na své zpřístupnění veřejnosti ještě čeká. Doufejme, že další odkládání nenastane ani kvůli koronavirové krizi, ani kvůli nekonečným nepokojům, které opět sužují hlavní město, ani kvůli změně předsedy vlády: Edourda Philippa vystřídal Jean Castex, který se své funkce ujal v červenci letošního roku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-03 14:40:30

Patologické výkyvy nálady, strata energie či naopak nadmerný prílev energie. Ako inak sa ešte prejavuje bipolárna afektívna porucha? (rozhovor)

Psychiatrička Katarína Ďurčová-Typčuková z Nemocnice AGEL Zvolen v rozhovore pre agentúru SITA priblížila hlavné znaky a príčiny vzniku bipolárnej afektívnej poruchy. Priblížila tiež jej diagnostiku a vysvetlila tiež rozdiel medzi bipolárnou poruchou a cyklotýmiou. <b><br><br><br>Stretávame.....

Čas načtení: 2025-04-17 07:07:41

Ak by sa priblížila k Zemi, roztrhá tvoje telo na atómy. Teraz sa rúti galaxiou ako šialená

Existuje len jeden typ kozmického objektu, ktorý sa svojou extrémnosťou a exotickosťou môže porovnávať s čiernymi dierami. Sú to neutrónové hviezdy, ktoré sú ... The post Ak by sa priblížila k Zemi, roztrhá tvoje telo na atómy. Teraz sa rúti galaxiou ako šialená appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2026-04-05 20:48:07

Mise Artemis II se přiblížila k Měsíci. Astronauti mohou překonat historický rekord

Lidstvo se po více než padesáti letech opět výrazně přiblížilo k Měsíci. Posádka mise Artemis II se totiž dostala do klíčové fáze letu, kdy začíná dominovat gravitace Měsíce nad přitažlivostí... The post Mise Artemis II se přiblížila k Měsíci. Astronauti mohou překonat historický rekord first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2024-02-03 12:05:00

Host Lenky Vahalové: Elizabeth Kopecká: Song Summer Boyfriend byla satira a nikdo to nepochopil. Lidi mě s tím ztotožnili

Její sólovou kariéru naplno odstartovala účast v Česko Slovenské SuperStar. Zpěvačka Elizabeth Kopecká si písně také sama skládá, ráda by se přiblížila domácímu publiku a představila texty v češtině. S Lenkou Vahalovou mluvila nejen o hudebních plánech pro rok 2024, ale také o nepochopení nadsázky nebo zablokovaném Tinderu.

Čas načtení: 2009-08-27 00:00:00

Airride, aneb vzduchové podvozky

Ač většina z nás, jezdících s upraveným podvozkem, se asfaltu přiblížila, jsou i tací, co se přiblížili podstatně víc. Zároveň ale nemusí sledovat každý metr silnice s očekáváním smrti olejové vany.

Čas načtení: 2024-02-14 00:00:00

Hlaučo, Miroslav - Letnice

Přejít po vodě suchou nohou, lámat kámen hvízdáním, rozmlouvat s anděly a se sochami svatých – to všechno jsou pro obyvatele zapadlého městečka Svatý Jiří naprosto běžné věci. Na začátku 20. století žijí úplně odtrženě od světa, ale začínají pomalu tušit, že se přiblížila doba velkých technických zázraků, které nahradí ty jejich tradiční. Do městečka se vrací místní rodák Odysseus, považovaný dosud za mrtvého. Jako zkušený světoběžník pomáhá sousedům připravit se na nastávající převratné změny. Současně soupeří s mladším bratrem Tomášem o přízeň krásné a dočasně němé Julie, kterou Tomáš našel před pár lety polomrtvou v lese. Nebývalé vzrušení přinese také správní kontrola z hlavního města, před níž je třeba některé věci, včetně dosud fungujících zázraků, utajit. Všichni se v roce 1904 těší na skvělé nové století, v němž bude všechno krásné a šťastné i bez kouzel. Vše tak, jak to má být. Román s nápaditě využitými prvky magického realismu odkazuje na velká vyprávění minulosti od Odyssea přes Dona Quijota po Tristrama Shandyho. Datum vydání: 13.02.2024

Čas načtení: 2023-01-25 08:49:13

Na noční obloze můžete pozorovat kometu C/2022 E3, je vidět celou noc

Do středu sluneční soustavy se dostala kometa, která strávila dlouhé desítky tisíc let na okraji sluneční soustavy. Objekt s označením C/2022 E3 (ZTF) se podle propočtů naposledy přiblížil ke Slunci před téměř 50 tisíci lety. Poprvé byl spatřen u oběžné dráhy planety Jupiter loni v březnu. Slunci se kometa nejvíce přiblížila 12. ledna a 1. února proletí kolem Země.

Čas načtení: 2022-12-11 08:28:12

Exoplaneta 55 Cancri A e zřejmě vznikla dál od hvězdy, postupně se k ní ale přiblížila

Nová pozorování blízké dvojhvězdy 55 Cancri ukazují, že exoplaneta, která obíhá nejblíž její primární složku, má odlišný sklon oběžné dráhy než zbylé 4 planety. Planeta s označením e je jediná v systému, u které dochází k tranzitu, podle nových měření obíhá v podstatě nad rovníkem hvězdy. Nová data naznačují, že planeta zřejmě vznikla dál od hvězdy a postupně se k ní přiblížila.

Čas načtení: 2022-11-13 07:42:33

V blízké trpasličí galaxii byla objevena vzácná středně velká černá díra

K jejímu objevu pomohla událost AT 2020neh označovaná jako slapové narušení, při kterém černá díra roztrhá hvězdu, která se k ní příliš přiblížila. Právě to se stalo v jádru galaxie SDSS J152120.07+140410.5. Zničení hvězdy vyvolalo dočasné zvýšení její jasnosti, přehlušilo tak dočasně ostatní hvězdy v galaxii. Podle všeho se jednalo o centrální černou díru galaxie, tedy ekvivalent supermasivní černé díry Sagittarius A* v Mléčné dráze.

Čas načtení: 2022-05-25 10:22:03

Kolem Země dnes proletěla letos zatím největší planetka

V pátek odpoledne proletěla kolem Země letos největší planetka. Nese označení (7335) 1989 JA a přiblížila se na zhruba desetinásobek vzdálenosti Měsíce. Kolize se Zemí nehrozila a průlet neohrozil ani žádné družice na oběžné dráze. Průlet velkého tělesa byl nicméně skvělou příležitostí pro jeho průzkum pozemními observatořemi.

Čas načtení: 2021-08-10 15:20:01

Sedmý ročník festivalu Open House Praha přilákal více než 53 tisíc lidí. Největší zájem byl o vodárenskou věž v Michli

Festival Open House Praha se opět letos kvůli pandemii koronaviru uskutečnil v náhradním termínu, tentokrát od 2. do 8. srpna. Týdenní doprovodný program nabídl celou řadu akcí, které návštěvníkům přiblížily architekturu netradičním způsobem. Lidé se mohli plavit kolesovým parníkem Vltava, projet Kotěrovou tramvají s výkladem architekta Zdeňka Lukeše, užít si jedinečný komponovaný večer se současným tancem a večerní prohlídkou Laichterova domu nebo se zúčastnit debaty a projekce filmu na téma opuštěných staveb přímo na tribuně Velkého strahovského stadionu. „Překvapil nás velký zájem veřejnosti o doprovodný program 2021,“ říká ředitelka Andrea Šenkyříková a doplňuje: „Akce byly určené pro omezený počet zájemců, a přesto, že jsme jako pořadatel museli u většiny z nich kontrolovat potvrzení o bezinfekčnosti, všechny byly již na začátku festivalového týdne plně obsazené.“ Festival Open House Praha 2021 zaznamenal letos více než 53 tisíc návštěv festivalových objektů otevřených během víkendu i doprovodných programů ve festivalovém týdnu. „Oproti loňskému roku, kdy se festival také uskutečnil v náhradním termínu, pozorujeme opětovný nárůst návštěvnosti z let před vypuknutím pandemie. Letos dorazilo o polovinu více návštěvníků než v loňském roce,“ upřesňuje Šenkyříková.  Hlavní víkendový program nabídl k návštěvě nakonec celkem 79 objektů či prostorů, které nejsou obvykle přístupné. Festival otevřel letos celkem 26 novinek a již v sobotu se u několika z nich tvořily ráno fronty zájemců. „Abychom dodrželi aktuální vládní nařízení, omezili jsme zprvu velikost prohlídkových skupin u některých objektů. V průběhu víkendu jsme pak stejně museli kvůli velkému zájmu přikročit k jejich navýšení a kontrole bezinfekčnosti, aby návštěvníci nemuseli čekat příliš dlouho,“ vysvětluje Šenkyříková. „Největší zájem jsme zaznamenali u Vršovické vodárenské věže v Michli. Odvážlivci mohli vystoupat až do 42 metrů vysoké věže nebo sestoupit do podzemního vodojemu a dozvědět se tak více o této technické kulturní památce od architekta Jana Kotěry, jejíž rekonstrukce se právě dokončuje,“ dodává. Dalším z míst, které nalákalo k návštěvě velké množství zájemců, byla Umělecká zahrada ukrytá pod Nuselským mostem, která v době první republiky sloužila jako sochařský závod. „Je obdivuhodné, s jakým zápalem současný majitel zahradu postupně obnovuje. Jeho několikaletá snaha se pomalu přiblížila ke svému konci a nás nesmírně těší, že jsme mohli přispět k tomu, aby se o tomto místě s pohnutou historií lidé konečně dozvěděli,” říká Šenkyříková. Z dalších hojně navštěvovaných objektů to byl například palác ARA, Laichterův dům, Hotel International Praha, Šalounova vila, zahrady Černínského paláce, vodní dílo Štvanice nebo Kunsthalle Praha. Návštěvníci si mohli prohlédnout kromě tří vodárenských věží i několik podzemních krytů, dva zámky, bývalé lázně, sportovní areály, hvězdárnu, mlýn či hotely. Samostatným tematickým okruhem pak byly umělecké prostory a ateliéry. Organizátoři si také připomněli 150. výročí narození Jana Kotěry otevřením několika jeho pražský staveb. Akce k výročí zakladatele české moderní architektury budou pokračovat i na podzim. Informace o těchto programech budou zveřejněny na začátku září na www.openhousepraha.cz. Mottem letošního ročníku festivalu Open House Praha bylo Architektura pro všechny, vybrané prohlídky byly tlumočené do českého znakového jazyka, pro osoby se zrakovým hendikepem pak byly připraveny haptické plány a půdorysy budov a také 3D modely některých budov, které si mohli hmatem prozkoumat v rámci speciálních komentovaných prohlídek. Open House Praha je součástí mezinárodní sítě festivalů Open House Worldwide, které se konají v 50 městech po celém světě a jeho posláním je probouzet zájem veřejnosti o architekturu a město. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-29 20:13:04

Hector Tizón: Strasserova žena (ukázka z knihy)

Německý inženýr Strasser přijíždí do odlehlých končin severní Argentiny. Má zde řídit stavbu mostu, který spojí dvě místa, nikdo však dost dobře neví jaká. Se svou ženou Hilde, která ho doprovází, oba prchají z Evropy zmítané válkou ničící svět, přinejmenším ten, který znali. Ale tam, v oné zvláštní krajině, uprostřed horka a neustálého deště, mezi domorodci, kterým nerozumí a jimiž opovrhují, se střetávají s tím, čemu zřejmě chtěli uniknout ze všeho nejvíc: se vzpomínkami. A s myšlenkami na to, co už se nedá vrátit zpět. Hilde se upíná ke smyslné touze a stesku a k přemítání nad sebou sama a svým životem, zatímco Strasser dává průchod svým násilnickým choutkám, jež v něm do té doby dřímaly. Pak je tu Janos, Strasserův maďarský pomocník, pohybující se v těsné Hildeině blízkosti, který do jejich trojúhelníku vnáší napětí, jež by mohlo nadobro skoncovat s jejich životy, nebo je naopak obdařit hledaným smyslem. Ve snové, takřka epické atmosféře, která do děje vstupuje jako další postava, nám Tizón s jemným, vytříbeným lyrismem příznačným pro jeho prózu odhaluje nejasné tušení: že touha je látkou, z níž je utkáno ticho, opuštěnost a samota   Ukázka z knihy: V tom tak vleklém podvečeru kráčela po stezce vedoucí mezi lapachy. Muži se ještě nevrátili od řeky. Na konci verandy kdosi umístil svítilnu, aby přivábila hmyz poletující v rozsvíceném domě. Zaslechla Tilovu harmoniku a bezmyšlenkovitě vykročila k baráku. Vypadal opuštěně. Přiblížila se k malému oknu vedoucímu do zanedbané zahrady se suchým révovým loubím a chlebovou pecí. I uvnitř baráku se svítilo, mdlé světlo stěží prozařovalo bledý podvečer panující venku. Naklonila se do okna a spatřila ho, jak s harmonikou v klíně sedí shrbený u stolu. Zpíval nebo si tiše pobrukoval píseň, kterou buď dobře neuměl, nebo se teprve začínala rodit, opakoval její první sloky stále dokola a doprovázel je sténavými tóny nástroje. Tilo měl za uchem karafiát a na čele přilepený černý, lesklý pramen vlasů. Když jej tak pozorovala, najednou znovu cítila, že je sama sebou i jinou zároveň, a že to byla ta druhá, kdo šel až k baráku a potají se dívá, a když si to uvědomila, rovněž cítila, že jí to dělá dobře. Odjakživa snila o tom být sama sebou i jinou současně. Být dvěma, jednou, která bude dělat to, co se ona sama v hloubi duše necítí s to udělat, jednou, která bude trpět a užívat si za tu druhou, oběma dvěma najednou: jednou, která bude zbabělá, a druhou, odvážnou, aby ten druh vnitřní lži fungoval bez výčitek. Být jednou a současně i druhou pro intimní alibi rozkoše a bolesti a paměti a zapomnění. Tóny harmoniky hned v zárodku utichaly, někdy zněly tlumeně dál, a on pak na papír, který měl na stole, zapisoval verše, jež podle všeho skládal. Viděla světlo jeho očí upřeně zírajících do lampy, které záhy přivíral, zatímco si jakoby pro sebe zpíval, ale ona ničemu z toho nerozuměla, třebaže to znělo povědomě a libě. Chtěla na něj zavolat, ale když se pokusila více vzpřímit, stín, překrývající ten její, ji přiměl se přihrbit. Byla to stařena, která mlčky přistoupila k oknu a pomalu, leč rozhodně je zavřela, jakoby z ostychu či ze strachu. Hilde, tímto gestem udivená a ponížená, se chtěla rozběhnout pryč, ale stařena ji chytila za ruku a křikla: „Pojď!“ Když pak vedle sebe seděly na suchém kmeni mezi fíkovníky, stařena mlčela a nedívala se na ni, ale pak řekla:      „Však vím, jak ženy při poslechu hudby jihnou.“       Najednou měla pocit, jako by se do toho okamžiku vměstnal celý její dosavadní život, všechny její vzpomínky, představy a sny, věci smyšlené i skutečné, její obavy, zoufalství, její samota a její opuštěnost se vmžiku spojily v cosi nejasného a nezvyklého, co bylo všemi věcmi a všemi pocity najednou, jako promíchaný, živý a nepoužitelný obsah kufru dávno zapomenutého na půdě, a také cítila, že celý její život byl jakýmsi nutkáním, jakousi neurčitou a nezadržitelnou touhou stát se tím, kým zřejmě není.      A stařena ještě řekla: „My ženy se díváme na muže tak, jako se dívá do plamenů.“      Doposud ji držela za ruku, a když si to uvědomila, vylekaně či zahanbeně ji pustila.      „Chci jít,“ hlesla.      „Ano i ne,“ prohlásila stařena. „Jako lišáci.“       Teď Hilde plakala, ale necítila tíseň ani bolest. Obě nadále seděly na kmeni stromu a už byla noc.      „Co se to se mnou děje?“ chtěla vědět, a možná ani nečekala na odpověď.      Stařena řekla:      „Jazyk tvé hlavy a tvého srdce nejsou v souladu. Ale nejsi svéhlavá. Tažný kůň nemůže být lišák.“      Stařena se zdála být veselá, ačkoli její gesta a jemné posunky byly vážné a pomalé. Vzápětí dodala:      „Žena je vždycky hospodyní. Přistupuje k ohni, aby ho oživila, ne ho uhasila.“      „Chci už jít,“ řekla Hilde. „Je pozdě a je mi zima.“       Najednou se vrátil onen obraz padajícího sněhu za oknem. Její niterná samota tváří v tvář jiné stařeně, neurčitá bolest vidět, cítit, zapomenout, vzpomínat uprostřed mlhavého šumu světa, kde ji v jednom takovém podvečeru nemohlo nic zranit, skrytá, jakoby zemdlelá, během zlomku svého života chráněná a sebejistá, zatímco venku bylo všechno šedé, chladné a bouřlivé, třebaže se tu a tam ozývaly přerývané tóny harmoniky připomínající melodické chrčení, aby záhy utichly.      „Nesmíš poslouchat,“ řekla ta druhá.      Už se na ni nedívala, ani ji nedržela za ruku a vypadala starší a ubožejší či bezbrannější a bázlivější. Hilde zdálky viděla, jak se na verandě domu rozsvítila lampa, jako rodící se noc, jako uklidňující představa důvěrně známého břehu, kde je vše povědomé a pochopitelné, ale zároveň cítila potřebu tento okamžik završit, nenechat ho otevřený a bez odpovědi. Už byla noc, sotva na sebe viděly. A ona, která vždycky odmítala být chápána, kterou projevovaná shovívavost ostatních ponižovala, která pro sebe ubránila slast z vědomí své vlastní osamocenosti a odlišnosti, se teď naopak jaksi nepochopitelně cítila neúplná a osiřelá, a znovu vzala do rukou stařeninu dlaň, chladnou a tvrdou jako suchý hrozen, a zeptala se:      „Matko, co se to se mnou děje?“      Harmonika už nehrála. Noc byla bledá a zlověstná a stařena pravila:      „Nic. Přebývá ti to, co by ti mělo scházet. Jako všem ženám.“      Pak už ji nespatřila. Hilde nejprve vykročila směrem k světlu lampy v domě, a pak se k němu rozběhla.   Strasser se možná poprvé cítí zmatený. Začíná se domnívat, že ztrácí kontrolu nad situací a že nastávají další, nepředvídané okolnosti, které se snaží překonat provokací. Chce hrát vabank, buď všechno, nebo nic, i když v jádru touží možná prohrát, a právě v tom spočívá jeho slabost a netrpělivost. Necítí žádný klid.      Rozhodli se vytáhnout stůl a jíst ve stínu palem, naproti verandě obrácené na východ. U stolu seděli jen oni tři. Polévka byla jako obvykle první chod, s druhým chodem otálí. Kolem se potlouká a zdánlivě lhostejně slídí hubený tmavý kocour, který se k nim co chvíli připlíží, aby se hned zase vzdálil. Strasser sedí v čele stolu, příliš velkého pro tři osoby, Hilde a Janos každý z jedné strany, vedle něj. Kocour se přišourá a Janos hodí na zem kus chleba namočený v polévce. Když se jej kocour chystá sežrat, Strasser na něj dupne, kocour slabě zamňouká a odběhne. Tato gesta se dvakrát, třikrát zopakují. Hilde pozoruje s hlubokým zájmem oba muže, kteří se na sebe nedívají, třebaže se jeden před druhým mají na pozoru. Strasser stahuje rty do přihlouplého, otupělého úšklebku. Janos hodil na zem další kus chleba, ale kocour už k němu nepřiběhl, a tak zvíře zvedl ze země, položil je na stůl a strčil mu čumák do svého vlastního talíře, aby se napil polévky. Strasser se hlasitě zasmál a nepřestal se smát ani poté, co Hilde za Janosovými zády proklouzla pryč.   Jeden ze zedníků, kteří pracovali na nejvyšším pažení stavby mostu, spadl mezi kameny na břehu a zůstal nehybně ležet na zádech, s otevřenýma očima a vyděšeným pohledem, aniž ze sebe vydal bolestný výkřik či pronesl jedinou hlásku. Poté co byl na narychlo zhotovených nosítkách přenesen do baráku pro nádeníky, v podvečer zemřel. Ihned po skonání, když o tom ještě nikdo nevěděl, k němu přistoupila stará Eduviges a na boční straně krku mu otevřela malou ránu, dříve než by bylo pozdě a on už nemohl krvácet. Malý rudý pramínek mu skropil košili. To však stačilo. Věděla, že nejmilovanější mrtví jsou ti, kteří zemřou na vykrvácení, ti – chtěla říct –, z nichž život odplývá jako řeka, bez násilí a hádek, a kteří začínají umírat jakoby ve spánku či snění.      Znali jen jeho přezdívku, nikoli jeho jméno, a bděli u něj celou noc, kdy ležel na stole, dokud jeho kolegové nevyrobili rakev z téhož dřeva, jež používali pro výdřevu.      Chladné zimní sluneční světlo zaplavovalo podvečerní hřbitov. Průvod se šine po pěšině a nese rakev. Noc, kdy u něj bděli, byla jasná a studená, doprovázená lahvemi ginu, které si tito muži, pro něž je smrt jen běžnou událostí lidského života, podávali z ruky do ruky. Mrtvolu umyli vodou z řeky a rakev pak vyplnili květinami. Neměli jich dostatek, a tak je nahradili papírovými, které vyrobily ženy. Květiny a smrt, vždy smíšené, a papír, stejně tak pomíjivý jako život. Průvod byl všemi následován – na železniční stanici vyzváněly zvony – až k okraji jámy. A když se rakev pokoušeli spustit dolů, provazy se zpřetrhaly a rakev spadla prudce na dno a rozbila se. Nikdo nedokázal potlačit smích. Běželi pro hřebíky a nářadí a mrtvolu opět vytáhli nahoru. Znovu ji uzavřeli do rakve spolu s roztroušenými květinami a pak ji pomalu spustili do jámy. Někteří se pokřižovali. Hrob byl zaházen a pokryt kameny. Smrt coby podívaná zmizela.   Hector Tizón (1929–2012) byl argentinský advokát a diplomat, na sklonku života soudce ve své rodné provincii. Patřil mezi nejvýznamnější španělsky píšící romanopisce, jeho dílo bylo přeloženo do hlavních světových jazyků. V roce 1996 obdržel z rukou francouzského premiéra vyznamenání Rytíř řádu umění a literatury. Jeho román Luz de las crueles provincias (Světlo krutých provincií) obdržel roku 1999 cenu Dva oceány, jež se ve Francii udílí nejlepšímu latinskoamerickému románu. V češtině doposud vyšly jeho knihy Krásy světa, Dům a vítr, Muž odjinud, Starý voják a U kolejí.   Přeložil Jan Machej, nakladatelství Runa, Praha, 2020, 1. vydání, 110 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-16 13:06:48

Německý voják v Rudé armádě. Ukázka z románu Siegfrieda Lenze Přeběhlík

Více než 60 let čekal na své vydání román německého spisovatele Siegfrieda Lenze Přeběhlík, nečekaně nalezený dva roky po autorově smrti v jeho pozůstalosti. Příběh o německém dezertérovi do řad Rudé armády dopsaný v roce 1952 byl vzhledem k atmosféře studené války nakladatelstvím odmítnut a posléze upadl v zapomnění. Ironií osudu dnes totéž nakladatelství, kterému Lenz přes tuto zkušenost zůstal celý život věrný, na knize vydělává. Román se po svém vydání v roce 2016 stal v Německu bestsellerem a do dnešní doby už byl přeloženo do několika jazyků. Někteří recenzenti ho dokonce neváhají označit za vůbec nejlepší Lenzův román. Letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvede německá ARD jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera. Hlavní postavou románu je mladý voják wehrmachtu Walter Proska, který dezertuje k Rudé armádě poté, co je jeho jednotka rozprášena partyzány; sám však cítí potřebu vzepřít se vládnoucí „klice“. Charakter románu odpovídá představě, jakou si čtenáři v minulých desetiletích o autorovi vytvořili – napínavý příběh je plný zvratů, hrdina se ocitá v mezních situacích, které slouží autorovi k zamyšlení nad závažnými tématy: reflektuje otázku svědomí a odpovědnosti, morálky, vojenské a občanské cti; dotýká se také vlastenectví a německého nacionalismu, zpochybňuje vědomí povinnosti a „německé“ poslušnosti. Siegfried Lenz tvořil společně s Günterem Grassem, Heinrichem Böllem a Martinem Walserem literární kvartet, který formoval německou poválečnou literaturu po celá desetiletí. Lenz se zabýval zejména důsledky nacistické minulosti Německa, v češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány. Tím nejznámějším je Hodina němčiny z roku 1968 (česky 1974). Spisovatel v něm zpochybnil vyjádření, kterým stoupenci nacistického režimu po válce omlouvali své chování, totiž že „konali pouze svou povinnost”. Během druhé světové války působil Lenz ve válečném námořnictvu Třetí říše. Jen několik dní před kapitulací Německa z armády dezertoval a ukrýval se v Dánsku, kde ho zadržely britské jednotky. Válečné zkušenosti ho poznamenaly, uvědomoval si svůj podíl na nacistických válečných zločinech a cítil i vinu za to, že přežil válku, zatímco statisíce jeho vrstevníků padly v boji. Na univerzitě v Hamburku studoval filozofii, angličtinu a literární historii. Studia záhy přerušil, když se stal stážistou deníku Die Welt, kde působil jako redaktor. V roce 1951 se již v nově založené Spolkové republice představil jako slibný literární talent svým úspěšným debutem Es waren Habichte in der Luft (Ve vzduchu byli jestřábi). Ještě v dubnu téhož roku začal tehdy pětadvacetiletý Lenz psát svůj druhý román Přeběhlík, odehrávající se během posledního léta před koncem druhé světové války. Německý voják Walter Proska je vyslán na východní frontu k jednotce, která má za úkol zajistit bezpečnost železniční tratě hluboko v lese na polsko-bělorusko-ukrajinském pomezí. V bažinaté oblasti se hrstka mužů, decimovaná partyzány, vedrem a komáry, musí podrobovat stále absurdnějším a nelidským příkazům brutálního velícího důstojníka Williho Stehaufa. Čas plyne a vojáci, poznamenaní traumatickými zážitky, jsou ve své izolaci pronásledováni šílenstvím a strachem. Kterýkoliv kolemjdoucí může nést pod kabátem dynamit. Proskovo setkání s mladou partyzánkou Wandou a smrt kamaráda, intelektuála Žemličky, v něm vyvolávají pochybnosti o jeho přísaze věrnosti. Když se Rudá armáda přibližuje, Proska se stává válečným zajatcem a jediný způsob, jak se může zachránit, je dezertovat. Po kapitulaci Německa zahájí bývalý voják Proska kariéru v sovětské okupační zóně v Berlíně. Zde trpí nedůvěrou, která panuje v novém režimu, kde se s lidmi zachází jako s vyměnitelnými součástkami. Musí čelit skutečnosti, že Sověti likvidují „nepohodlné“ občany, což vede k dalšímu vážnému konfliktu svědomí… V románu se objevují autobiografické prvky – Proska se stejně jako Lenz narodil v bývalém pruském městě Lyck, nyní polském Ełku. Proska stejně jako Lenz dezertoval z německé armády. Jedna z kapitol Přeběhlíka zní jako pocta Ernestu Hemingwayovi, zejména jeho novele Stařec a moře, když Lenz vypráví příběh hornoslezského vojáka a obří štiky. Ve druhé části knihy, odehrávající se ve fiktivní kanceláři v sovětské zóně, poznáváme odkazy na dílo Franze Kafky. V románu hraje výraznou roli příroda. Jak píše překladatel Petr Dvořáček v doslovu: „…příroda není pouhým pozadím či podkladem děje, příroda tu je jeho integrální součástí, svým tajuplným způsobem se ho účastní, má vlastní projevy, mluvu, gesta, je obtížně zbadatelným protihráčem; žije svým zcela svébytným životem...“    Ukázka z knihy 2. kapitola V Provursku dostala malá lokomotiva napít. Nad její žhavé tělo přehoupli železný chobot, otočili velkým ručním kohoutem a do otevřeného boku se jí vevalil silný proud vody.      Proska slyšel šumění vody a přistoupil k rozbitému okýnku ve svém oddílu. Malinká bílá staniční budova s nějakým číslem na průčelí, zpustošené nádraží, dvě hromady dřeva; víc toho k vidění nebylo, protože vesnice sama ležela za listnatým lesem dobrou hodinu cesty od stanice. U vlaku hlídkoval strážný. Protože bylo horko, rozepnul si límec. Na zádech mu visela útočná puška se stejnou samozřejmostí, s jakou africká matka nosí svého kojence. Když došel na konec úzkokolejné soupravy sestávající z lokomotivy, zásobovacího a poštovního vagonu, otočil se, ani hlavu nezvedl a šoural se zpátky. To se několikrát opakovalo. Krajina působila dojmem obrovského opuštěného spáleniště; nikde žádný vítr, ani vzduch se nepohnul, ve vyschlém křoví nic nezašustilo.      „Budeme tady stát dlouho?“ zeptal se Proska, když se k němu strážný přiblížil.      „Dokud nepojedem dál!“      „Myslím, že lokomotiva potřebuje jen vodu.“      „Tak,“ opáčil strážný nevrle, „potřebuje, jo?“ Náhle zvedl hlavu a pohlédl dolů na prašnou cestu vedoucí do Provursku. Proska u okna se podíval stejným směrem a spatřil dívku, jak mává na vlak a rychle se blíží. Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stažený širokým pásem. Rychlým krokem došla na nádraží a zamířila přímo ke strážnému. Měla matně se lesknoucí rudé vlasy, drobný nosík a zelenomodré oči. Na nohou hnědé plátěné boty. „Co chcete?“ houkl strážný a zíral na její holé nohy.      „Pane voják…,“ řekla a zachvěla se. Postavila na zem hliněný džbán a na něj položila složenou pláštěnku.      „Máte v tom džbánu mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a přehodila si vlasy dozadu. Proska obdivoval profil jejích ňader.      „Vy asi chcete jet s náma,“ zeptal se strážný.      „Ano, maličký kousek, na rokytenská blata. Můžu vám za to dát peníze nebo…“      „Zmizte, ale rychle. Nesmíme nikoho brát. To byste ale měla vědět. Neptala jste se mě na to už jednou?“      „Ne, pane.“      „Vy jste Polka, co?“      „Ano.“      „Kde jste se naučila německy?“      V tom okamžiku malá lokomotiva dvakrát zapískala; jednou dlouze, jednou krátce. Strážný nechal dívku dívkou, vrhl zlostný pohled na Prosku a odešel dopředu. S klením si vylezl do proviantního vagonu, sedl si na bednu a zapálil si. Puška na zádech tlačila; nesundával ji, byl na to příliš líný.      Vzduch nad vyprahlou zemí se chvěl žárem.      Lokomotiva sebou trhla; zasténala a vlaková souprava se pomalu rozjížděla.      Dívka zvedla džbán, vzala pláštěnku a šla podél vlaku. Prosebně vzhlédla k Proskovi. Přiblížila se k němu na co nejmenší vzdálenost a zašeptala:      „Vemte mě s sebou, prosím!“      A asistent nedokázal odolat jejím očím, jejím vlasům, štíhlým holým nohám a vyzývavému profilu těch ňader. Prudce otevřel dveře, jednou nohou se postavil na stupátko a napřáhl ruku. Podala mu džbán a pláštěnku, sama naskočila a nechala ho, aby jí pomohl do vozu. Zavřel dveře a otočil se. Stála před ním, dívala se na něho a usmívala se.      „Vystoupím ještě před blaty,“ řekla, jako by se omlouvala.      Mlčel a hleděl na její silné zuby.      „Váš kolega se bude zlobit,“ šeptala.      Bylo mu zatěžko udržet ruce v kapsách.      „Zastřelí mě?“ zeptala se s úsměvem. Taky se usmál, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a řekl:      „Vemte si cigaretu. To vás trochu uklidní.“      „Já nekouřím.“      „Tak si aspoň sedneme.“      Posadili se. Kolena měl několik centimetrů od jejích.      Do oddílu dopadl paprsek slunce. Proska viděl, jak se vzhůru dolů točí prach. Mlčeli a poslouchali vzdychání malé lokomotivy a kolem rozbitého okna ubíhala krajina: louky a spálená políčka a malé březové háje a tu a tam slámou pokrytý domek, nad nímž někdy v suchém vzduchu nehybně stál sloup kouře. Na polích nikdo nepracoval a na loukách postávalo pár krav tupě hledících před sebe, jen jejich ocasy z lenivého zvyku co chvíli pleskly do kostnatého zadku a snažily se zahnat mouchy.      „Bydlíte v Provursku?“ zeptal se Proska.      „Ano, narodila jsem se tady.“      „Nikdy bych neřekl, že tady vyrůstají taková děvčata. Má váš otec taky krávy?“      „Můj otec byl polesný. Je mrtvý.“      „Už dlouho?“      „Dva roky.“      „Padl ve válce?“      „Já nevím. Před dvěma lety zastřelili v Provursku vojáka. Ráno za svítání přišli k nám do vesnice četníci. Šli dům od domu a hledali muže a pušky. Bydlíme na kraji vesnice a k nám přišli jako první. Táta už neměl čas se pořádně schovat. Ukryl se do skříně, a když přišli četníci, vodila jsem je po domě a všecko jsem jim ukazovala a už by byli málem odešli. Ale když jsme se vrátili do místnosti, kde stála ta skříň, musel si otec odkašlat a jeden četník vytáhl pistoli a čtyřikrát na skříň vystřelil; dvakrát nahoru a dvakrát dolů.“      „Tomu všemu bude už brzo konec,“ řekl Proska. Položila si ruce na stehna a komíhala nohama.      „Jste vdaná?“ zeptal se.      „Ne. Člověk by se neměl vdávat před osmadvaceti…“      „Proč ne?“      Dlouze na něho hleděla. Náhle sklouzla k němu, vzala jeho hlavu do svých horkých rukou a dýchla mu na čelo. Proskova ruka jí spočinula na ramenou, ona se mu však okamžitě zase vysmekla a posadila se na svoje staré místo.      „Chtěla jsem vám číst z čela.“      Řekl: „Tak, vy to tady umíte? A copak je tam vepsáno?“ – uhodil se dlaní do hlavy –, „co se z toho dá vyčíst?“ Nasála vzduch do plic, hruď se jí zvedala. Tajemně se na něj podívala, a jemu se znenadání zdálo, že by se mohl do jejích zelenomodrých očí zanořit jako do rybníka.      „Všechno bude dobré,“ řekla, „a možná taky ne.“      Zasmál se a řekl: „To je tam napsáno?“      „Přesně to,“ řekla.      „Tak to jsi malá věštkyně. A takovým věštcům jako tobě všechno rádi věříme. Jak se jmenuješ?“      „Wanda.“      „A kolik ti je let?“      „Dvacet sedm. A tobě?“      „Dvacet devět.“      „A jak se jmenuješ?“      „Walter,“ odpověděl.      „Walter a Wanda. Jestli mě tvůj kolega nezastřelí, ještě se potkáme.“ Rozpustile se zasmála.      „To je nesmysl,“ řekl Proska, „nic ti neudělá.“      Mlčeli a dívali se mimo sebe a naslouchali rytmu jedoucího vlaku: hm-ta-ta, hm-ta-ta, hm-ta-ta. A pomyslel si, že některá slova mají s tímhle rytmem cosi společného, slova melancholie hluboké jako propast, slova blažené touhy a uplynulého milostného štěstí. 24 Hm-ta-ta, hm-ta-ta: to znělo jako na-lo-ži nebo ně-kdy- -snad nebo mi-luj-mě nebo mys-líš-teď anebo lí-bej-mě.      V kupé začalo být nesnesitelné vedro. Proskovi vystoupil na čele pot, vyschlá ústa volala po tekutině. Podívala se na jeho pušku visící na háčku, černou hlaveň skloněnou.      „Už jsi s tím střílel?“ zeptala se.      Neodpověděl, zvedl se, přistoupil ke dveřím a vystrčil hlavu ven z okna. Proud vzduchu se mu zařízl do obličeje a strhával mu světlé vlasy dozadu. To ochlazení bylo příjemné. Cítil, že ho pozoruje, a říkal si: Kdybychom tak byli v Provursku zastavili někdy večer! Má jedinečná prsa. Jak jdou ty rudé vlasy a zelenomodré oči k sobě! Za dvě hodiny se setmí. Doufejme že…      Otočil se a zeptal se:      „Nevíš, jak dlouho bude vlak ještě potřebovat k blatům?“      „Čtyři hodiny, asi tak. Když se nic nestane.“      „A co by se mohlo stát?“      „Miny,“ řekla s úsměvem.      „Jak to víš?“      „Lidi ve vesnici si o tom někdy povídají.“      „V Provursku?“      „Ano. Odkud to vědí, nevím, ale někdy o tom mluví.“      „To vedro jim to prozradí,“ řekl, „ta svatouškovská obloha nebo vaše zplihlé stromy. Jak často hovoří lidé o vlakovém neštěstí?!“      „Každý den,“ řekla.      „Každý den vyletí do povětří vlak?“      „Ne. Ale když se to přihodí, mají si lidi týden o čem povídat. A pak se to stane zase.“      Sedl si vedle ní a přitiskl svou nohu k její.      „Kdy se tady naposledy vyhazovalo do povětří?“      „Před pěti dny.“ Otočila se k němu, položila mu své měkké paže na rameno, našpulila rty a řekla: „Jsem unavená. Z toho horka na mě jde lenost.“      Proska se vedle jejího ucha podíval k rozbitému oknu. Projížděli smíšeným lesem, který si už polovinu náspu železniční tratě vydobyl zpět a jako předvoj vyslal malé břízky, smrky a vrboví. Malá lokomotiva jednou krátce zapískala; nezdálo se, že sama ví, proč.      „Já mám z toho horka žízeň,“ řekl Proska. „Něčeho bych se napil. Studené pivo nebo – co to máš v tom džbánu? Mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a stáhla paže z jeho ramene.      „Nic na pití. V tom džbánu je můj bratr.“      Podíval se na hliněnou nádobu a řekl: „Co má zas tohle znamenat?“      „Nevěříš mi?“      Proska ji štípl do paže; nezdálo se, že cítí nějakou bolest.      „Teď se věštkyně proměnila v čarodějku. V blatech se obzvlášť dobře daří blatouchům; proč by tam neměl výtečně vyrašit i tvůj bratr? Chceš ho tam zasadit?“      Zapůsobila dojmem, že zvážněla, a uhlazovala si zelené šatičky nad koleny a střežila se pohlédnout mu do tváře.      „V tom džbánu je popel mého bratra. Nechali jsme ho zpopelnit ve Lvově. Byl železničář a vyletěl do povětří s jedním vlakem. Já jedu až do Tamašgrodu. Tam bydlí žena mého bratra. Požádala mě, abych jí popel přivezla.“      „Přišel tvůj bratr o život na téhle trati?“      „To já nevím.“      Proska jí položil ruku na rameno a hleděl neklidně na nicneříkající hliněnou nádobu. Měl pocit, jako by ho teď někdo trvale pozoroval, a čím víc se snažil tento pocit potlačit, tím úporněji a intenzivněji se v něm zabydloval. Zmocnil se ho jistý soucit s Wandou, a svými velkými, silnými prsty ji hladil po krku nahoru a dolů. Přitáhl si její hlavu a políbil ji do vlasů.      „To všechno brzy přejde,“ řekl upřímně. „Myslím, že všechno přes noc zmizí, tak jako to přes noc přišlo. Otevřeš okno – ne zítra, ale jednoho krásného dne –, a do očí tě uhodí slunce a popřeje ti dobrý den. V zahradě bude sedět kos, budeš ho poslouchat a zjistíš, že všecko se změnilo. – Myslíš, Wando, že se to takhle stane? Asi si to nedokážeš představit, viď? – Je ti teprve dvacet sedm a máš ještě celý rok čas.“      Mlčeli. Několik starých smrků, které s potemnělou důstojností žily těsně u náspu, k nim na okamžik lhostejně nahlédlo. Prsty jí bubnoval po klíční kosti, náhle je nechal sjet dolů a dotkl se jejího pravého ňadra. Okamžitě se vymkla jeho objetí, odsedla si od něho a výhrůžně se usmála. A tento úsměv mezi nimi stál jako magická překážka, jako nepřekonatelná bariéra.      „Chtěla bych teď spát,“ řekla.      „Můžeš se mi opřít o rameno,“ on na to.      „To mi připadá dost nebezpečné.“      „Dokud nepřikryješ ten džbán pláštěnkou, nic ti neudělám.“      „Tomu nerozumím.“ Asistent ukázal na džbán a vysvětloval: „Mám pocit, jako by se na mě ta věc dívala. Zdá se – mně aspoň –, že má oči. Připadá mi, jako by mě pořád někdo pozoroval. Dokážeš to pochopit?“      „Jestli to tak opravdu je,“ řekla, natáhla se po celé délce sedadla a položila mu hlavu do klína. Mile k němu vzhlédla a už zhluboka oddechovala.      „Spíš už?“ zeptal se po chvíli.      „Ano,“ odpověděla, „zdá se mi o tobě, a jak se zase uvidíme.“      „Je u toho tvůj bratr? Teda: Vidíš někde poblíž nás ten džbán?“      „Ne, jsme sami. Jsme velice sami – a je to nádherné. Nikdo nás nesleduje. Máme se rádi. Je u toho jen tvoje puška a dívá se na nás. Ale mlčí. Dokáže ta puška mlčet, ne?“      „Když to musí být. Spi, Wando, spi, a ať se ti něco zdá. – Ale mohla bys to mít ještě pohodlnější.“      Jak to jen vsedě šlo, svlékl si horní část uniformy, nadzvedl jí hlavu na klíně a složený kabát pod ni vsunul jako polštář.      „Děkuju pěkně,“ zašeptala.      Nic neřekl a hleděl na džbán. Říkal si: Kdybych jí tím nezpůsobil bolest, vyhodil bych tuhle pitomou věc z okna. Něco podobného se mnou ještě nikdy nikam nejelo. Jestli vlak vyletí do povětří, bude její bratr vířit vzduchem, a když bude mít holka štěstí, bude ho pak moct sklepávat z listů. Z břízy třeba prst, ze smrčku možná prst u nohy.      Na zádech mu naskočila husí kůže. Zvedl se, udělal pár kroků po oddílu a zastavil se u džbánu, stojícího v rohu a tiše se chvějícího v kývavých pohybech vlaku. Byla to jednoduchá, pravděpodobně doma vypalovaná nádoba s masivním uchem na straně. Otvor byl překryt pergamenovým papírem, a aby se papír neuvolnil, dívka anebo někdo jiný, kdo džbán zakrýval, ho obtočil tenkou, ale pevnou šňůrkou a její konce svědomitě svázal.      Rychle se po dívce ohlédl, a protože viděl, že nezvedá víčka a snaží se spát, energicky uchopil pláštěnku, rozmotal ji a hodil na džbán. Nezdálo se, že si něčeho všimla. Proska měl dojem, že se rázem opět cítí uvolněněji a odhodlaněji; natáhl ruce a přistoupil k oknu. Slunce ho zdravilo paprsky probleskujícími vrcholky stromů, na lesní půdě divoce kličkoval zajíc a pelášil pryč. Malá lokomotiva s rachotem vlekla svůj náklad smíšeným lesem. Myslel na lesnaté okolí Lycku, mazurského městečka, kde se narodil. Vonělo to tam přesně tak; stejným dojmem na něho svého času působil Borek, zvlášť tam, kde se dotýkal jezera Sunowo. Asistent objevil veverku, shlížející na vlak tmavýma, lesklýma očima.      Její vlasy mají skoro stejnou barvu jako kožíšek té veverky. Budu jí říkat Veverka.      Odvrátil se od okna. Ležela klidně na lavici, nohu přehozenou přes nohu, jednu ruku v klíně, druhou u úst. Opatrně k ní přistoupil, do dvou prstů vzal lem jejích šatů a trošičku povytáhl látku. Pak se ohnul a políbil ji na opálenou nohu, těsně nad kolenem. Pohlédl jí do tváře: měla zavřené oči, rty se jí zachvěly. Když se narovnal, řekla:      „Na ústa ne.“      „Myslel jsem, že spíš,“ řekl.      „Kdo mě políbí na ústa, toho čeká neštěstí.“      „Opravdu?“      „Dávej si pozor!“      „To mi nevadí. I s tím rizikem – “      „Nedělej to,“ řekla a zasmála se.      Nadzvedl jí hlavu a políbil ji. Polibek opětovala a ovinula mu paže kolem svalnaté šíje a zase ho jemně odstrčila.      „Za půldruhé hodiny bude tma,“ řekl. „Musíme se zase vidět.“      „Tys ten džbán zakryl.“      „Ano, už jsem to nemohl vydržet. Cítil jsem se nesvůj.“      „Dej tu pláštěnku zase pryč, prosím. – Za hodinu a půl bude tma.“      Proska jí lhostejně vyhověl, natáhl se na druhou lavici, pozvedl ruku Wandě na pozdrav a snažil se usnout. Ale spánek nestrpí povely a čím víc se muž snažil nechat smysly na pokoji a zapomenout na všecko kolem, tím byly jeho šance menší. Zamžoural na ni a tiše se zeptal:      „Veverko?“      „Cože?“ zeptala se.      „Ty taky nemůžeš spát, Veverko.“ „Co je to veverka?“      „To jsi ty.“      „Co že jsem?“ zeptala se malátně.      „Červenohnědé zvířátko se zvědavýma očkama a malýma špičatýma ouškama. Hraješ si ve stromech a uzavřela jsi přátelství se starým mrzoutským lískovým keřem. A škádlíš mladé větve a hecuješ je a dovoluješ jim, aby tě vystřelovaly do vzduchu. Ale v zimě, moje Veverko, v zimě spíš, a když máš hlad, sáhneš za sebe do zásobárny s oříšky…“      „Políbil jsi mě na ústa,“ řekla.      „Víš už, co to je veverka?“ zeptal se.      „Políbil jsi mě, přijde neštěstí.“ Řekla to s vlídnou vážností a jemu se zdálo, že nepoznává její hlas. Zneklidněl: zvedl se.      „Myslíš, že se něco stane s vlakem?“      „Varovala jsem tě – “      „A ty nemáš strach? Bylo by ti jedno, kdyby najednou…“      Sňal pušku z háčku, potěžkal ji v ruce, pohladil závěr a z chlebníku vyhrábl zásobník.      „Co chceš dělat?“ zeptala se a vleže ho pozorovala.      „Pro všechny případy,“ řekl a zasunul zásobník.      „Kolik je v něm nábojů?“      „Dost.“      Postavil odjištěnou zbraň do rohu a vystrčil hlavu z okenního otvoru.      „Co tam vidíš?“ zeptala se.      „Stmívání.“      „Je možné je vidět?“      „Chová se velmi bázlivě a člověk musí mít oči na stopkách, když chce zjistit, po kterých cestičkách se k nám krade. – Co bys říkala, kdybych musel střílet?“      „Proč to chceš vědět?“      „Vždyť by to byli tví lidé,“ řekl a zapálil si cigaretu.      „Co nevidět se na nás vrhnou.“      Přistoupil těsně k ní.      „Vstaň,“ řekl.      Zůstala ležet.      „Řekl jsem, abys vstala, Wando.“      „Jsem tak unavená. Za chvíli bude tma.“ Zmocnil se ho podivný neklid; vyjel na ni:      „Kdo se na nás vrhne? Co to znamená, tohle věštecké tlachání?“ „Komáři. Tady na blatech jsou spousty komárů!“      Zasmál se a byl přesvědčen, že ho tenhle smích osvobodil.      „Musíte chovat víc ptáčků, víš, pak by nebylo tolik komárů. Ale ve vaší zemi umírají ptáci velmi mladí. A těch pár, co jsem jich viděl, se cítí být osamělí a lítají smutně po obloze. Písničky se jim zadrhly v hrdle.“      „Dřív to bylo jiné,“ řekla.      „Já vím,“ řekl.      Malá lokomotiva ze sebe najednou vyrazila protáhlé chraplavé zapískání a zpomalila. Muž uchopil svou útočnou pušku a přiložil ji pažbou k boku.      „Do Tamašgrodu je ještě daleko.“      „To bych řekl,“ poznamenal.      „Nejspíš to každou chvíli začne.“      Vlak teď jel už jen krokem.      „Ve dne,“ řekl, „to dřepí jako sůvy ve svých hnízdech a neodvažují se ven. Ale sotva nastane soumrak, probudí se a dostanou kuráž. Sedí pod sukněmi noci, udělají si malé průzory a střílejí skrz ně jako za bílého dne.“      „Koho myslíš?“ zeptala se.      „Ty chlapíky, co vyhazujou vlaky do povětří.“      „Copak to nesmějí dělat?“      „Hele, buď radši zticha.“      Pomalu otevřel dveře jejich oddílu, vyklonil se a podíval se ve směru jízdy. Pak se otočil k ní a chvatně řekl:      „Musíš okamžitě zmizet. Rychle, to jsou polní četníci. Pravděpodobně budou kontrolovat vlak. – Tak dělej! Lehni si na svah pod tratí, přitiskni se k zemi a počkej. Dám ti znamení, až bude vzduch zase čistý. Musíš ven druhou stranou.“      Okamžitě byla na nohou a vrhla se ke dveřím.      „Zámek se zasekl,“ vykřikla zoufale.      Zvedl nohu a vší silou uhodil do kliky.      „Honem, Wando, musíš honem ven! Kdyby tě tu našli, bylo by to pro nás oba hodně nepříjemné.“      Vyskočila a hladce dopadla na svah náspu, ještě kousek sklouzla a lehla si na břicho.      Vláček popojel dalších padesát metrů, pak zaskřípěly brzdy.      Zatímco si oblékal blůzu uniformy, přemýšlel: Doufejme, že vlak doběhne. Není to ani padesát metrů. Snad mě nenechá ve štychu. Ale nemůže, protože tamhle stojí ten její džbán a nechala tady i pláštěnku. Já už tuhle zatracenou věc nemůžu ani vidět!      Zabalil džbán do pláštěnky a zastrčil ho až dozadu pod lavici. Sotva se napřímil, už k němu vystupoval četník.      „No tak,“ řekl, „všechno v pořádku? Můžu vidět tvůj cestovní příkaz?“      Proska mu podal zmačkaný, křížem krážem orazítkovaný papír.      „Kam máš namířeno?“      „Kousek od Kyjeva.“      „A odkud jedeš?“      „Z Lycku. Měl jsem dovolenou.“      „Kde je to hnízdo?“      „V Mazursku, sedmnáct kilometrů od polských hranic.“      „Od bývalých hranic,“ opravil ho četník a rozsvítil čtyřhrannou svítilnu, zavěšenou na prsou. Kužel světla nasměroval na ten kus papíru. Zkontroloval všechna razítka, do jednoho podpisu zapíchl zjizvený ukazovák a řekl: „Tohle je zřejmě Kilian, co?“ „Ano, přesně tak. To je můj kapitán. Ten to potvrzení podepsal. Mám pro něho balíček, od jeho ženy.“      „Tak ten balíček můžeš zase poslat zpátky. Kapitán to už má za sebou.“      „Padl?“      „To taky. Nějakej chrapoun ho trefil rovnou mezi oči.“      „Kdy to bylo?“      „Před čtyřmi dny. Měl jsem tam vepředu něco na práci. Nesli kapitána ještě dva kilometry na převaziště, ale tam se už ani neprobral.“      „A co mám teď dělat s tím balíčkem?“      „Co v něm je?“      „Jak mi řekla jeho žena, nátepník a zimní chrániče uší. V zimě mu nejvíc mrzly uši.“      „Teď už je skoro léto,“ řekl četník, „jestli myslíš, že bys příští zimu mohl ty chrániče potřebovat, tak si je rovnou nech.“      „Děkuju mockrát, mně umrzají jen nohy.“      Četník zvedl oči k obloze. „Měsíc je dnes nějak zvědavý, myslím, že bude mít na co koukat.“      „Ty si myslíš, že vlak vyletí do povětří?“      „Hlavně moc nevystrkuj hlavu z okna,“ řekl četník, vypnul baterku a zmizel.      Asistent se vrhl na druhou stranu oddílu. Očima ohledával svah náspu, Wandu nebylo nikde vidět. Okamžik počkal a pak tiše zavolal: „Veverko! Neslyšíš? Můžeš jít! Wando! Kde jsi? Tak už pojď!“ Nešla. Nevystupovala zpoza žádného stromu, jak doufal, a nezvedala se, jak si přál, ze svahu pod kolejemi.      Vlak sebou trhl. „Wando!“ zavolal Proska hlasitěji, „proč nejdeš!“      Vlak nabíral rychlost.      „Zase se uvidíme,“ volal muž, „brzy se setkáme.“      Zabouchl dveře, které předtím nechával otevřené v naději, že jí usnadní naskakování, a posadil se.      Zapomněla tady ten džbán a pláštěnku. Asi se bála víc, než chtěla připustit. V Tamašgrodu ten džbán odevzdám.      Muž vstal, vytáhl džbán a postavil ho před sebe. Na nádobu dopadalo světlo měsíce. Proskovi se zdálo, že na něj pomrkává.      „Nemám strach,“ mumlal si pod vousy, „nevyhodím tě z okna. Byla by to pro mě hračka, ale neudělám to. Budu ctít tvou lidskou důstojnost, i když už nejsi člověk. Ale byls člověkem, a toho já si určitě dokážu vážit. To mi věř.“      Muže se zmocnila prastará zvědavost, v hlavě ho začala pálit elementární otázka, z pochvy pomalu vytáhl dýku a naklonil se ke džbánu.      Musím se taky jednou podívat, jak člověk vypadá, když to dotáhne až sem. Tobě už nijak neublížím. Nebudeš se na mě zlobit, když si z tebe na špičku nože vezmu.      Zabodl dýku do pergamenového papíru zakrývajícího hrdlo, vyřízl do něho větší otvor a chvějící se rukou vytáhl nepatrný kopeček popela. Přičichl k němu, nebyl cítit nijak.      Mohlo to kdysi být stejně tak dřevo nebo tabák anebo papír.      Proska opatrně vstal a přidržel nůž u rozbitého okna. Proud vzduchu se na něj vrhl a popel rozmetal.      „Odpusť mi, jestli můžeš,“ houkl asistent.      Měl zlost, že se dívka nevrátila. Pomalu se zase posadil ke džbánu, a aniž chtěl, píchl do popela ještě jednou. Jenže bodák nepronikl příliš hluboko. Džbán byl popelem naplněn nejvýš z jedné třetiny.      Co to je? To přece zní skoro jako kov! Že by se pod popelem skrývalo ještě něco jiného? Možná že mě podfoukla, tahle věštkyně s pěknýma prsama. Koukneme se, co to pod tím popelem vězí. Ten její bratr mohl být stejně tak kus dřeva. Vzal džbán do obou rukou a přidržel ho z okna ven. Vítr popel vyhnal ven. Na dně nádoby se zaleskly čtyři dynamitové patrony!   Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009).   Nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první, z německého originálu Der Überläufer, vydaného nakladatelstvím Hoffmann und Campe v Hamburku v roce 2016, přeložil Petr Dvořáček, 284 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-22 17:54:41

Generál Vlasov, ze Stalinova miláčka jeho nepřítel

Generál Andrej Andrejevič Vlasov byl odkojen sovětským režimem. Původně sice studoval agronomii, ale při mobilizaci se dal do služeb Rudé armády a postupně stoupal po žebříčku vojenské hierarchie, až to dotáhl do funkce generála: zástupce velitele 37. armády při obraně Kyjeva, velitele 20. armády při obraně Moskvy a nakonec velitele 2. úderné armády na volchovském frontu, kdy měl za úkol prorazit německé obklíčení Leningradu. Byl jedním z nejmladších generálů Sovětské armády (stal se jím ve svých jednačtyřiceti letech) a Stalinovým oblíbencem. Byl jedním z mála, koho osobně přijímal a také řídil – i přesto, že formálně podléhal veliteli frontu Žukovovi. Počítal s ním jako velitelem stalingradského frontu. Proto všemožně usiloval, aby ho zachránil z německého obklíčení u Leningradu.  Tam Vlasovova armáda uvízla v nekonečných bažinách, téměř bez zdrojů potravin a střeliva, takže z původně stotisícové armády zahynulo 70 000 bojovníků. Zbytek těch, kteří přežili strašný hlad, možné utonutí v bažinách či uštípání miliardami komárů, upadl do německého zajetí. Stalin pro Vlasova poslal letadlo, speciální jednotky, partyzáni dostali příkaz ho najít a zachránit. Vlasov však odmítal opustit své vojáky stejně tak, jako to odmítal v Čechách, kde mu podobnou službu zachránit se nabízeli jak Němci, tak Američané. Nakonec Vlasova udal starosta jedné vesnice, v jehož stodole se generál schoval. Od Němců dostal za to krávu a ti Němci, kteří ho odvedli, mimořádnou dovolenou a velitel Železný kříž. Jak a kdy se Vlasov dostal na protisovětskou pozici? Je to poněkud sporné. Do myšlení člověka nepronikneme a navenek se Vlasov jevil až do bojů na volchovském frontu jako zcela loajální jak vůči Stalinovi, tak vůči celému sovětskému režimu. Ale takto loajální byli prakticky všichni sovětští občané. Neboť vyslovit se proti němu třeba i v úzkém kruhu přátel či dokonce v rámci rodiny se rovnalo sebevraždě.  Teprve v zajateckých táborech nastal ten vhodný okamžik, aby lidé začali hovořit zcela otevřeně o tom, co si skutečně myslí. Tak měl i Vlasov nekonečné rozhovory se svým přítelem, plukovníkem Bojarským a zejména se Strickfeldem, ruským Němcem, který v táboře působil jako pracovník oddělení wehrmachtu pro ruské záležitosti. Byla to zvláštní osoba, v podstatě nebyl svými vlastnostmi, myšlením ani Němec, ani Rus, na druhé straně považoval za svou vlast jak Německo, tak Rusko. Ve vinnyckém táboře byl proto, že hledal osobu vhodnou pro to, aby stmelila všechny ruské antisovětské jednotky, které živelně vznikaly už od léta 1941, od prvních porážek Sovětské armády a prvních statisíců sovětských zajatců. Wehrmacht si představoval, na rozdíl od Hitlera, že je všechny sjednotí a použije jako údernou sílu v boji proti SSSR. Dosud však chyběla výrazná osobnost, která by je sjednotila. Nemohl to být ani emigrantský politik, ani bělogvardějský důstojník, ale člověk, který by měl důvěru a autoritu u všech. Vysoce postavený generál ze Stalinova okolí, který upadl do zajetí a z přesvědčení přešel na druhou stranu. Nejdříve se pokusili přesvědčit Stalinova syna Jakova Džugašviliho (to bylo vlastní Stalinovo jméno), který byl v bojích zajat a shodou okolností byl také vězněn ve vinnyckém táboře. Ten to však kategoricky odmítl. Když byl poté přeložen do jiných zajateckých táborů, nakonec spáchal sebevraždu: vrhl se proti drátům s elektrickým proudem, které obepínaly tábor. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Strickfeldovi se zdál nejpřijatelnějším Andrej Andrejevič Vlasov. V táboře diskutoval s jinými sovětskými důstojníky velmi kriticky o Stalinově politice, represích, o tom, s jakými chybami vede válku a zejména jak je bezcitný k mnoha zbytečným obětem, které zavinily jeho až nesmyslné rozkazy. Stále měl před očima ty tisíce vojáků jeho armády, jak ti zcela bezdůvodně umírali v bažinách jen proto, že Stalin tvrdošíjně trval na tom, aby neustoupili ani o píď. Právě tehdy padlo jeho rozhodnutí, postavit se do čela boje proti Stalinovi. Nikoliv proti Rusku, ale za Rusko bez Stalina. Tak se ze Stalinova oblíbence stal jeho nepřítel.  Vlasov snil o milionové armádě, to by bylo reálné, protože jeho lidé agitovali především v zajateckých táborech a zajatci se k němu hlásili, věděli, že jinak, po osvobození, je stejně čeká jen smrt v gulagu nebo kulkou do hlavy.  Vzhledem k váhavosti Němců, a hlavně Hitlerovu odporu dát do ruských rukou německé zbraně (v té době by pro takovou armádu Němci stejně neměli ani zbraně, uniformy, proviant a další nezbytné prostředky) byl schopen vyslat na frontu jen jednu, Buňačenkovu divizi o dvaceti tisících mužích. Jen jednou zasáhla do bojů v dubnu 1945 u Frankfurtu nad Odrou, a to ještě bez úspěchu, síly byly příliš nerovné. Divize pak pomáhala při pražském povstání, dokud ji sama Česká národní rada nepožádala, aby z Prahy odešla. Stalo se tak v noci ze 7. na 8. květen.  Proč se vůbec Buňačenkova divize zapojila do pražského povstání?  Ruský historik Kirill Alexandrov, který se účastnil v Rudolfově galerii Pražského hradu slavnostního zasedání stoupenců Vlasova a historiků zabývajících se touto tematikou u příležitosti 70. výročí Pražského manifestu (14. listopadu 1944 jej vyhlásil Vlasov za přítomnosti K. H. Franka), mi uvedl, že objevil nový dokument – memorandum velitele německé posádky v Praze generála Toussainta Buňačenkovi. V něm ho varuje, že nebude-li sledovat určenou trasu – a ta měla dovést ruské vojáky k obraně Brna před náporem Sovětské armády, použije proti ní letectvo a dělostřelectvo. Buňačenko byl však rozhodnut táhnout na západ, k Američanům. Takže věděl, že stejně dojde k ozbrojenému střetu s Němci. Jelikož se v té době linie americko-německé fronty značně přiblížila, domníval se, že Prahu osvobodí Američané. To byl také důvod, proč následujícího dne přijal zástupce velitele pražského povstání generála Kutlvašra a projednal s nimi podrobný plán účasti vlasovců po boku pražských povstalců. To Prahu v mnohém zachránilo. Vlasovci nastoupili několika proudy, například od Zbraslavi po obou březích Vltavy. Z levého na Smíchov, kde si Buňačenko v Ringhoferově továrně zřídil svůj štáb. Po pravém břehu na Modřany a dál až na Pankrác. Vlasovcům se podařilo umlčet německá dělostřelecká postavení na Strahově a v Břevnově a obsadit ruzyňské letiště, odkud Němci chtěli vybombardovat Prahu. Vlasovci se zmocnili i dalších míst, třebaže měli přitom značné ztráty. Bez jejich pomoci mohla být Praha totálně zničena. V České národní radě se neustále řešilo, jak se k vlasovcům zachovat. Zejména Smrkovský za komunisty žádal, aby se s nimi zrušila veškerá spolupráce. Podle spojeneckých dohod Prahu mají osvobodit Rusové, ale ne ti vlasovští. Spolupráce s nimi by naopak mohla Sověty rozhněvat. Nakonec rada odhlasovala, že doporučí jejich odchod. Tak se Buňačenkova divize ocitla sice v americké zóně u Lnářů, ale Američané tuto oblast na několik dní opustili, aby vlasovce mohla zajmout, odvést a generalitu zlikvidovat Sovětská armáda. Vydání zrádců bylo dohodnuto už v Jaltě. Američané také nechápali, jak mohli bývalí sovětští vojáci zradit svého vrchního velitele a přidat se na stranu nepřítele. Nějaká komunistická ideologie jim byla cizí a z čistě vojenského hlediska byl zrádcem každý, kdo pozvedl zbraň proti svému vrchnímu veliteli. Cožpak by nějaký Američan bojoval proti svému prezidentovi? K tomu je třeba dodat, že Vlasov sám s Buňačenkovou účastí v pražském povstání nesouhlasil, ale nakonec mu dal volnou ruku. Řekl mu to osobně v Lounech, když se vracel ze štábu maršála Schörnera, který sídlil ve Velichovce u Hradce Králové. Chtěl své příslušníky, jichž bylo přes sto tisíc včetně divizí, které se teprve na boj připravovaly, stáhnout do Salcburku a odtud se vydat do Slovinska. Tam se chtěl spojit s balkánskými nacionalisty a tuto vojenskou sílu nabídnout spojencům ve třetí světové válce proti SSSR, s níž počítal. Pokoušel se ještě vyjednat odchod své armády do amerického zajetí s americkými veliteli, ale sotva se vypravil ze Lnářů směrem na Strakonice, kde sídlil generál Patton, kolonu zastavilo sovětské auto a Američané se odvrátili. Konec je znám: skončil se svými generály 1. srpna 1946 na šibenici. Dnes se některými ruskými historiky, například Kirillem Alexandrovem a Andrejem Zubovem, oceňuje dokonce jako vlastenec – bojoval přece za Rusko, i když proti Stalinovi a sovětskému režimu. Zubov byl v létě 2014 zbaven svých vedoucích funkcí poté, kdy se veřejně postavil proti anexi Krymu Ruskem. V posledních několika letech vyšla v Moskvě další díla o Vlasovovi. Jedním z nejznámějších autorů je generál Filatov, určitou dobu mluvčí místopředsedy ruské Dumy Žirinovského. Ten dokonce spekuluje o tom, že Vlasov byl „nejvlivnějším agentem“ GRU, tedy vojenské kontrarozvědky, že vůbec nebyl popraven, ale ještě dlouho žil pod cizím jménem kdesi v Rusku. Odvolává se zejména na archiv GRU, k němuž měl prý přístup, a na vlastní analýzy sice již zveřejněných dokumentů, avšak jimž jiní autoři nevěnovali takovou pozornost. V souvislosti s událostmi na kyjevském Majdanu v roce 2013 a 2014 se psalo, že tam na barikádách také bojovali banderovci a byli označováni jako fašisté. Nehledě na matení pojmů, fašismus nebyl totéž co nacismus, nelze o banderovcích tvrdit, že byli nositeli fašistické ideologie. Tak jako tím nebyl ani sám Vlasov.  Nikdy nikdo ho neslyšel zdravit Heil Hitler – ani na pražském shromáždění 14. listopadu 1944, kdy v přítomnosti K. H. Franka a dalších nacistických pohlavárů vyhlašoval svůj Manifest. Ani v tomto manifestu nenajdeme jediné slovo na podporu třetí říše nebo nacismu. To byl také důvod, proč například esesáčtí generálové mu v Praze vůbec nezatleskali, jak dokazuje dokumentární film, který byl tehdy natočen. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-11-20 20:15:42

Festival animovaného filmu Anifilm se stěhuje z Třeboně do Liberce

Osmnáct ročníků Mezinárodního festivalu animovaného filmu Anifilm proběhlo v jihočeské Třeboni, ten příští se ale uskuteční v severočeském Liberci. Podle organizátorů totiž už nestačila úroveň a kapacita festivalových prostor, limity byly překročeny i u ubytovacích a gastronomických služeb. Snaha o rozšíření kapacit a zázemí podle organizátorů ztroskotala kvůli zrušení projektu Dům animace třeboňským zastupitelstvem letos v dubnu. Na jeho vybavení město získalo dotaci 66 milionů korun a samo mělo investovat dalších 21 milionů. Nakonec ale dalo přednost rekonstrukci Bertiných lázní. Bálo se mimo jiné toho, že bude muset financovat provoz Domu animace nejméně pět let, aniž by dopředu mohlo odhadnout výši případného prodělku. „Podstatně menší expozice v Dome Štěpánka Netolického městu ročně prodělá 1,6 milionu korun,“ řekl k tomu třeboňský starosta Jan Váňa. A organizátoři městu take vyčítali, že festival dost nepodporuje ani jinak. „Rozpočet festivalu činí 13,5 milionu korun a radnice dává jen 400 tisíc, z nichž většinu zaplatíme zpět za nájmy městských prostor,“ stěžoval si na jaře ředitel Anifilmu Tomáš Rychecký. Příští ročník Anifilmu se proto uskuteční 5. až 10. května 2020 v Liberci. „Jsem rád, že náš kraj může hostit tak významnou událost, jakou přehlídka Anifilm je. Navíc by díky spolupráci s pořadateli festivalu mohla v libereckém zámku vyrůst stálá expozice, která by kromě animovaného filmu a světoznámých jmen, jakými jsou Hermína Týrlová či Jiří Trnka, přiblížila i herní průmysl. To je odvětví, které se nyní velmi dynamicky rozvíjí a já vnímám do budoucna potenciál například ve spolupráci s Technickou univerzitou,“ řekl hejtman Libereckého kraje Martin Půta. Programy festivalu budou v Liberci probíhat na mnoha místech: v kulturním centru Lidové sady, v kině Varšava, v prostorách Krajské vědecké knihovny a důležitým centrem festivalu se stane také Liberecký zámek. Festival jedná i s dalšími kulturními centry, připravuje se i dočasné letní kino v centru města. Anifilm v letošním roce přivítala přes devět tisíc návštěvníků, kteří mohli shlédnout přes 500 soutěžních i doprovodných filmů, přes 1500 filmových a herních profesionálů se zúčastnilo speciálních přednášek a prezentací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-10 16:38:21

Zvláštní způsoby štěstí – nová kniha literárního obojživelníka Bohumila Ždichynce

Jedním z literárně nejplodnějších českých lékařů je bezesporu Bohumil Ždichynec. Specialista na interní medicínu, vědecký pracovník, spisovatel, esejista, básník a také prozaik vedle knih na pomezí beletrie a literatury faktu publikuje eseje, sbírky poezie, články a povídky v časopisech a sbornících. Na sklonku letošního roku se čtenářům dostává do rukou Ždichyncova nová sbírka povídek Zvláštní způsoby štěstí, v níž jednotlivé příběhy nejsou datovány ani jinak časově určeny a dá se předpokládat, že jejich geneze měla nejspíše dlouhé trvání. Autora snad nejlépe vystihuje a hodnotí jeho dvorní recenzent a literární historik Vladimír Novotný, který ho nazývá literárním obojživelníkem. Při četbě jeho prozaických prací jsme svědky tvůrcova rozšířeného zřetelně empatického literárního mnohoživelnictví. K latentnímu umění básnit, k zakořeněnému umění filozofovat a meditovat či k umění prizmatem věčnosti se orientovat v civilizačních perspektivách tzv. třetí medicíny přistoupilo i sofistikované Ždichyncovo umění vyprávět. Do osobitého vypravování včleňuje i svébytné, až neslitovně hloubavé poselství o světě, v němž žijeme. Téměř v každé povídce jde o pozoruhodnou symbiózu beletristického vhledu a průniku do lidské psýchy a zároveň o vzácnou, schopnost propojení s přírodovědeckými poznatky a letitými medicínskými zkušenostmi. Vypravěčskou základnu povídek nejčastěji ztělesňuje neustále obměňovaná autorská kontradikce, která osciluje mezi navenek nezáhadnou všedností a tolik záhadnou a tajemnou nevšedností a nadčasovostí. Nejedná se o duchařské či ezoterické příběhy, ale o spisovatelovo vrstevnaté přemýšlení o životě, civilizaci, o skutečnu i neskutečnu, o tajuplné vazby mezi fantastickou minulostí, fantaskní současností a fantazijní budoucností. Analyticky laděné povídky zde mají cíleně aktuální zaměření a jsou koncipovány od přítomnosti k budoucnosti. S nadhledem vypravěče v nich autor sleduje záhadné, zákeřné a záludné kontury přibližující se post-novodobé skutečnosti a v mnoha obměnách představuje nejroztodivnější i nejzvláštnější způsoby člověčího štěstí. Nutno dodat, že čtenář je pak velice často vtažen do příběhů o nikdy se neuzavírajících a nezměrných podobách neštěstí. Stále moudřejší a zároveň stále nemoudrý je homo sapiens, neboť čím víc, oč usilovněji prahne po neexistujícím konečném štěstí, tím umanutěji si způsobuje například svou závislostí na digitální idiokracii již zmíněné nepřestajné neštěstí. Pisatelovy prozaické poutavé příběhy naléhavě tlumočí kategorické imperativy spjaté s civilizační i s individuální soudobou lidskou situací. Opojeni digitálními technologiemi ve slepnoucím zrcadle světa vidíme rozpad naší víry. Jak správně žít? Toulat se ulicemi globální vesnice zeměkoule, brouzdat internetem, odnikud nikam jen tak? Naše přítomnost je nejenom dobou dnes již samozřejmých technických vymožeností, dobou nebývalé hojnosti, ale zároveň dobou oplývající záhadami a tajemstvími v nás i kolem nás. Aniž si to uvědomujeme, naše přítomnost je základem pro naši budoucnost. Zatím je svět překrásný, neměli bychom ztrácet to, co jsme chtěli milovat. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukázka z knihy Kouzla, která zabíjí? Událo se to již před lety. Pamatuji si ale na ten moment, jako by se to stalo právě dnes. Bylo parné letní odpoledne. Šel jsem nemocničním parkem na klinicko-patologický seminář. Na lavičce v parku hrály děti květinové pexeso. Vedle nich stál černý muž v bílém plášti a zřejmě se bavil jejich zápalem pro hru. Všichni byli soustředěni. Náhle jedno děvče zvolalo: „Vyhrála jsem kouzlo!“ Jiná dívka jí podala plastovou lékovku se závitem. Děvče ji odšroubovalo a zhluboka nadechovalo obsah. „Džudžu!“ vykřikly děti sborově. Děvče pečlivě zašroubovalo lékovku a uschovalo ve školní brašně. V té chvíli se muž s ebenovým obličejem celý rozklepal a po tváři se mu řinuly potůčky potu. „Není vám dobře?“ zeptal jsem se. Teprve pak si mne všiml. „Moc špatná hra, u nás může znamenat smrt,“ vykoktal ze sebe. „Co znamená džudžu, odkud mohou znát české děti tento výraz?“ chtěl jsem vědět, ale neodpověděl. Uplynulo asi čtvrt roku, když jsme na velké vizitě rozebírali případ pacienta, který pravidelně – vždy o víkendu – dostával záchvaty angíny pektoris. „Proč zrovna o víkendu?“ zeptal jsem se sekundářů. „Nález na EKG je opakovaně normální. Byl očarován džudžu,“ řekl černý sekundář. „Jak to?“ podivil jsem se. „Má nějakou lahvičku, ze které čichá,“ odpověděl. Ukázalo se, že jde o inženýra, který pracuje v laboratoři továrny na výbušniny, kde se denně setkává s těkavými látkami, hlavně s nitroglycerinem. Nitroglycerin patří do skupiny léčiv známých jako nitráty, které předepisujeme pacientům s nemocemi srdce. V organismu se z léku uvolňuje oxid dusnatý, který rozšiřuje věnčité tepny zásobující srdeční sval. Jde o velmi rychlý a krátký efekt. V průběhu pracovního týdne pacientovo srdce tepalo, jako by byl maratonec, dostávalo totiž luxusní nabídku kyslíku. Udělali jsme pokus. Vysadili jsme pacientovi jeho lektvar a druhý den dostal muž srdeční záchvat a během bolesti na hrudi jsme zaregistrovali na jeho elektrokardiogramu změny, odpovídající takzvané Prinzmetalově variantě anginy pektoris. „Tak vidíte, žádné džudžu, šlo o abstinenční příznaky u člověka se zdravými věnčitými cévami po vynechání kontaktu s nitroglycerinem,“ řekl jsem na inspekčním pokoji černému doktorovi. Ten ale pochybovačně zavrtěl hlavou. Nepřesvědčil jsem ho. Dr. V. A. N. Roberts, africký lékař z Accry, absolvoval roční postgraduální stáž na interním oddělení nemocnice, kde jsem byl primářem. Respektoval mne v postgraduální výuce. Ale trvalo dlouhou dobu, než jsem získal jeho důvěru, abych se dověděl o praktikách džudžu. Když se jeho počáteční nedůvěra zlomila, vyprávěl mi zajímavé, pro Evropana až neuvěřitelné příběhy. Popisoval případy, kdy kmenové masky mágů z Ghany s kouzlem džudžu dokážou v obětech navodit mimořádnou beznaděj, až oslabí integritu vůle ovlivňované osoby, a ta pak zemře. „Dá se džudžu ztotožnit s černou magií?“ zeptal jsem se Afričana. „Není to pouze černá magie, ale ani religiózní záležitost, i když těchto praktik domorodé náboženství od prvopočátku používá,“ odpověděl V. A. N. Roberts. „Kouzlo džudžu je rozšířeno hlavně ve venkovských oblastech Toga, Burkiny Faso, Mali a u nás v Ghaně. Prapůvod těchto rituálů se pravděpodobně traduje od západoafrického kmene Dogonů, který dosud žije v hliněných chýších na pokraji skalního masivu Bandiagara v republice Mali. Lidé toho kmene se považují za potomky mimozemšťanů, kteří údajně přišli z planety AraTolo, obíhající jednu z hvězd Siria v souhvězdí Velkého psa. Dog star znamená anglicky Psí hvězda, proto se tento přírodní kmen označuje názvem Dogoni. Černý doktor o nich věděl hodně, protože kromě medicíny se zajímal také o astronomii. „Podle dogonské tradice mimozemšťané v dávných dobách začali místní kmeny učit zemědělství a řemeslům a pověděli jim o vesmíru. Oplodnili několik žen a jejich potomci stáli u zrodu nového druhu Nommo, jehož pokračovatelé jsou Dogoni.“ „Překvapují mne takové astronomické znalosti u lidí, kteří žijí stále primitivním způsobem života,“ namítl jsem. „To je právě záhadou,“ odvětil Afričan a pokračoval: „Dogoni neznají písmo. Astronomické vědomosti si po generace předávají pouze ústním podáním a prostřednictvím jeskynních kreseb. Je vědecky prokázáno, že nejstarší malby jsou staré i několik tisíc let. V posvátné dogonské jeskyni leží hluboké jezero, nad kterým byl uměle vytvořen komín na povrch. Na hladině vody lze jako teleskopem pozorovat noční oblohu. Podle dogonské tradice je Sirius trojhvězda. Původně ji tvořily čtyři hvězdy, z nichž jedna v dávnověku vybuchla a katastrofa smetla domovskou planetu. Její obyvatelé cestují vesmírem a hledají náhradní planety, které se snaží kolonizovat. Současná astronomie zná dvojhvězdí Sirius A a B, ale podle nových pozorování Siria A se zdá, že se v jeho jasném svitu možná skrývá ještě další hvězda.“ „Pokud by se to exaktně prokázalo, potvrdilo by se pouze to, co Dogoni odedávna znají,“ uvažoval jsem nahlas. „Zdá se být fantazií, že jim tyto vědomosti předali návštěvníci z vesmíru – nebo bude pravda úplně jinde?“ „Pohltit prázdnotu vesmíru, to se mi jeví jako spodní tón rituálů džudžu. Zombie jsou podle dogonské tradice mrtví bez duše, oživení pomocí magie nebo odhmotněné duše,“ pokračoval černý doktor. „Používají se amulety, což jsou pytlíčky, které mají uvnitř více složek. Základní složkou je rostlina, další složka je ze zvířete a třetí složkou je kámen. Příprava amuletu je spojena s obřadem, kdy božstvo napoví domorodému kouzelníkovi, co se má v konkrétním případě dát do určeného sáčku. Následně se pytlíček vykouří kadidlem, přičemž vykuřování odpovídá božstvu, kterému přísluší. Při tomto rituálu kouzelník dýchne na amulet a tím ho oživí.“ „Nedá se tato tradice z pohledu moderní vědy přejít mávnutím ruky?“ zajímal jsem se. „Kouzlo džudžu opravdu funguje, ač tomu jako Evropan nechcete uvěřit. Sám znám jeden silný příběh, kdy toto kouzlo tragicky zafungovalo. Naše rodina žije v hlavním městě, takže se s původní africkou přírodou už tolik nesetkáváme. Můj otec pracoval jako inženýr u jedné britské stavební firmy, která dostala jako zakázku postavit silnici z Accry do vnitrozemí. Hlavní inženýr vedl plán trasy přes velkou vesnici, která měla být do roka vyklizena. Když na místě vyměřovali silnici, dostal se do slovního střetu s místním kouzelníkem. ‚Zemřete ve chvíli, kdy se stavba přiblíží na dohled z vesnice,‘ proklel ho. Angličan se mu vysmál. Rok poté, když se stavba silnice přiblížila ke kouzelníkově vesnici, čtyřicetiletý zdravý inženýr, sportovec, který denně kondičně běhal –, za plného zdraví zemřel v noci na infarkt myokardu. Pitva ukázala, že ve věnčitých tepnách neměl žádné aterosklerotické pláty. Smrt způsobilo prokletí kouzlem džudžu, připravené mimo jiné práškem z vlasů ovlivňované osoby. Jejich malý vzorek získal kouzelník od sluhy inženýra. Ten ho později nenápadně uložil na kritické místo v ložnici inženýra s cílem u postižené osoby vyvolat úmrtí.“ „Hmm, byl to vlastně vrah. Odsoudili ho?“ otázal jsem se. „Kdepak, všichni to tušili, ale nikdo z Afričanů neřekl nic,“ řekl černý doktor. „Může stejný mág také pomoci?“ položil jsem otázku. „Ano, ve venkovských oblastech roli lékařů dosud zastávají tito domorodí kouzelníci. Mají velkou moc nad ostatními lidmi, protože mohou některé choroby vyléčit, ale také usmrtit. Proto se jich lidé bojí a zahrnují je dary, kouzelníci jsou na africké poměry poměrně movití,“ odvětil V. A. N. Roberts. Představoval jsem si soužití lidí na africkém venkově a pochopil, že při magii džudžu se mrtví nevracejí. Možná, že očarovaný člověk tuší něco, čemu se nedá zabránit. „Je žití souhrou magických skupenství?“ zeptal jsem se. „Domorodí lidé jsou veselí, proti nemocem a životním problémům mají kouzla. Rytmy a zpěvem popírají žal poukazem na slunce. Svým způsobem jsou šťastni. Život není matematicky přesný. Jsou zvláštní jevy mezi nebem a zemí,“ opáčil černý doktor. „Tento způsob lidské existence neposlouchá žádný současný zákon, pouze příkazy dané tradicí. Je obranou proti chudobě,“ dodal. Jak asi spal onu osudnou noc ten anglický inženýr? Rušilo ho něco? Co drásalo klid jeho srdce? Zdálo se mi, že prožívám Jákobův sen, v němž vidím žebřík sahající až do nebe, a posléze tajuplnou scénu, v níž Jákob zápasí možná se samotným bohem. „Mohl inženýr pocítit, jak smrt sahá na kliku jeho dveří?“ zajímal jsem se. „Zatímco v magii snu se proti očarovanému muži vzpínaly mraky, on možná snil obraz nad pracovním stolem ve své kanceláři, kde jeřábi nad Edwardovým jezerem tančili svatební tanec,“ řekl africký doktor. Mlčeli jsme. Jak se dá slovy formulovat ticho? napadlo mne. Představoval jsem si, že ve snu se vjemy toho muže stávaly částečným popřením úplné reality, až smrt prudce zasekla počítač času. „Tuhle zprostředkovanou vzpomínku na magii, v níž smrt má skrytou sílu a vede slepě navzdory realitě, mám na celý život,“ prohlásil posléze Afričan a v tom okamžiku jsem měl pocit, že moje já se rozpouští do ticha. Když na ten rozhovor vzpomínám, pomalu začínám kouzlu džudžu s odstupem času věřit. Třeba žijeme v podsvětí a do správného světa se teprve narodíme. Opak přírodního způsobu života – duchovní vyprázdnění a následnou civilizační, nootropní neurózu – prožíváme dnes v nejvyspělejších zemích euroatlantické oblasti. Pohltit prázdno. Ale jak? Tady a teď expandující virtuální svět jakoby podvědomě korespondoval s principem nevědomí. Cosi o tom napovídají počítačové hry. „Nejsou i ony amuletem jakéhosi kouzla džudžu?“ ptám se své doby. „Na iPadu otáčejí stromy hlavu za větrem, co není, ve větvích jsou umělí ptáci, co nezpívají. Za touto absurditou skryta touha oživlého dřeva, lavička v trávě, hovor milenců, kteří nemají kam jít. Láska pláče nerozdána, onehdy cestou z metra položil jsem peníz do klobouku slepci, který nevidí jeho hodnotu ani dárce. Před námi se rýsuje jako budoucnost přelidněný a rozkládající se svět, jenž překlopen do virtuálního prostoru nabízí variaci na kouzlo džudžu. Stát se facebookovým hlasem, co nelže, opájet se pocitem, že nesu poselství mrtvým?“ přemýšlel jsem. „Jak přežít nástrahy naší civilizace?“ rád bych se zeptal některého z mágů kouzla džudžu. Možná by mi odpověděl v tom smyslu, že musíme přijatelnějším způsobem odvrátit krizi vědomí, vrátit lidskou duši svým ukotvením k místu, kde jsme se narodili. Jinak euroatlantická civilizace zanikne.   Nakladatelství Aesculapus, Praha 2019, vázaná, 225 stran, česky, 1. vydání.  

Čas načtení: 2019-08-13 17:52:36

Předhodí Západ Erdoganovi kurdskou Rojavu jako oběť na oltář setrvání Turecka v NATO?

Za zády Kurdů se Američané dohodli s Turky na zřízení bezpečnostní zóny na území kurdské autonomní oblasti Rojava na severu Sýriie. Z pásma, jehož hloubka zatím není známá, by měly být odsunuty kurdské jednotky YPG/YPJ, které nesly hlavní tíhu bojů proti Islámskému státu (IS). Tím by se velká kurdská města jako Kamišlí a Kobání stala bezbrannými proti turecké anexi nebo přesunutí tisíců džihádistů z Turecka. Kurdská autonomie v oblasti Rojava by zřejmě vzala za své rovněž. Ve středu 7. srpna se USA a Turecko prakticky dohodly, že umožní vznik "nárazníkové zóny" mezi Tureckem a Sýrií dlouhé 400 kilometrů. O její šířce zatím není nic známo. "Jde o diplomatické vítězství Turecka a jasný ústup USA, čehož důsledky bude třeba ještě zhodnotit. Po dohodě mezi partnery NATO, uzavřené ve středu, o zřízení ,bezpečnostní zóny‘ na území syrských Kurdů zvané Rojava reagovaly finanční trhy značným posílením turecké liry – i když v pátek nebyly oznámeny žádné podrobnosti o dohodě. Turecká vláda se tak výrazně přiblížila svému cíli, což je ‚vyčistit‘ syrský příhraniční prostor od kurdských milic YPG, které označuje jako ‚teroristy‘, a obsadit nové oblasti," konstatuje Frank Nordhausen v článku na webu Frankfurter Rundschau z 12. srpna nazvaného Sýrie – Turecko a USA se dohodly – nyní hrozí nová válka, který zatím nejlépe vystihl podstatu současné situace. Turecko žádnou bezpečnostní zónu nepotřebuje Syrský režim vyjádřil ostrý protest, což některým (i českým) komentátorům stačilo, aby dohodu oslavovali s tím, že bylo zabráněno válce. Podle jednoduchého hesla, že když je Bašár Asad proti, musí to být dobré. Ano, dohoda zabránila bezprostřenímu vpádu turecké armády do západní části Kurdistánu spadající pod Sýrii, tedy Rojavy, ale za jakou cenu, to ještě nikdo neví. Erdoganovy plány jsou ale dostatečně známé na to, aby si někdo dělal iluze. Protože se cítí "ohrožen" syrskými Kurdy a jejich milicemi, potřebuje nutně Kurdy od hranic s Tureckem vyhnat a nastěhovat tam syrské uprchlíky blíže neurčeného složení, kterých je v Turecku asi 3,6 milionu – těch legálních – a na které obyvatelstvo Turecka reaguje stále neliběji. Dokonce to Erdoganovi poradci vyhodnotili jako jeden z důvodů, proč vládnoucí Strana spravedlnosti a pokroku (AKP) ztratila v letošních komunálních volbách některá velká města včetně Ankary a Istanbulu. To je hlavní nebezpečí "bezpečnostní zóny", kterou po zuby ozbrojené Turecko nutně potřebuje na obranu před "kurdskými teroristy". Už to, že USA v oficiálním komuniké k dohodě vyjádřily pochopení pro obavy svého partnera v NATO, ukazuje, že plně akceptují absurdní turecké argumenty. Turecko ve skutečnosti žádnou bezpečnostní zónu nepotřebuje – hranice má opevněné, ohrazené zdí, na každých sto metrech je hlídka, za zdí druhá největší armáda v NATO. Kurdské milice ani Svobodné demokratické síly (SDF), které hrály rozhodující roli v pozemním boji proti tzv. Islámskému státu, nemají nejen plány, ale ani prostředky na to, aby vpadly do Turecka. Ani partyzánský boj není díky důkladnému opevnění možný, dokonce i s pašováním je konec. Rodiny rozdělené zdí se už nemohou stýkat. Erdogan potřebuje odvrátit pozornost od domácích ekonomických problémů, přemístit až 700 tisíc syrských uprchlíků z vnitřního Turecka a hlavně – obává se politických důsledků vzniku kurdského kvazistátu na území Sýrie. Získaná území dobrovolně nevrátí "Zatím je stále zdá obtížné si představit, že Washington umožní turecké armádě překročit hranici s Rojavou bez omezení a vytvořit tak podmínky podobné těm ve dvou již existujících protektorátech Ankary v Sýrii. Pokud však Američané nehrají jen o čas, ale skutečně se skloní se před invazí tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, znamená to druhou zradu kurdských spojenců YPG v boji proti teroristickým milicím ‚Islámský stát (IS)‘. Washington v roce 2018 nezastavil turecký útok na kurdský kanton Afrín. Od té doby tam turečtí vojáci společně se syrskými džihádisty vyhánějí kurdské a křesťanské obyvatele a usazují syrské Araby," pokračuje Frank Nordhausen. Není ale až tak nemožné, že to USA nakonec připustí, jak ukazuje naše vlastní historie. Už mnohokrát mě v souvislosti s Kurdistánem napadla podobnost s Mnichovskou dohodou. O nás bez nás. O Kurdech bez Kurdů. O Sýrii bez Syřanů. Vynucené odstoupení území a posléze začlenění do jiného státního celku. U kurdského Afrínu a arabské oblasti Jarabulus, oficiálně patřící k provincii Aleppo, je to už dané. Turecko území, která jednou získalo, dobrovolně nevrátí. Je úplně jedno, jak široké domluvené "nárazníkové pásmo" bude. Velká města s většinovým kurdským obyvatelstvem a správní centra – jako Kobání a Kamišlí – leží ve vzdálenosti stovek metrů či několika kilometrů od hranic. Jejich ztráta by znamenala zánik autonomního území Rojava i konec uspořádání, kde, ať si o tom myslíme co chceme, existují demokratické struktury a emancipace žen jinde na Středním východě většinou nemyslitelná. Islámský stát se reorganizuje Francouzský web Humanite.fr zveřejnil článek Pierra Barbancey o "dohodě za zády Kurdů", kde cituje stanovisko Kurdské demokratické rady ve Francii: "Pro Kurdskou demokratickou radu ve Francii je nepřijatelná konkrétně ztráta velkých měst autonomní správy severní a východní Sýrie od Dêrika po Kobání. Zóna by procházela hlavním městem Kamišlí/Qamishli. Tato oblast by se dostala pod tureckou kontrolu Erdogana a jeho diktátorskou moc. Mimochodem, umožnilo by to turecké moci převzít kontrolu nad vzácnými ropnými poli Rumeilan poblíž hranic." Ropa se vždycky hodí. Turecko pilně obchodovalo s IS a mnoho lidí tam na kradené syrské ropě zbohatlo, včetně Erdoganovy rodiny. Takhle by jim zdroje zůstaly. To vše se děje v době, kdy nejen syrští Kurdové varují, že Islámský stát zovu sílí. Hannes Heine píše v článku na webu Tagesspiegel.de: "Syrští Kurdové varují před obnovením Islámského státu (IS) a hrozícím  hromadným útěkem džihádistů. Podle informací Tagesspiegelu se příznivci IS reorganizují v zadržovacích střediscích v kurdské autonomní zóně v severní Sýrii a v úkrytech ve východním Iráku. O víkendu byli údajně napadeni američtí vojáci v irácké Ninawě, jeden Američan údajně zabit. Regionální vláda kurdské autonomní zóny v sousední severní Sýrii se také připravuje na turecký útok. Kurdsko-asyrsko-arabské jednotky SDF by pak byly přesunuty na téměř 600 kilometrovou hranici s Tureckem – a staženy z vnitřku, kde jsou aktivní buňky IS. Syrští Kurdové také drží přibližně 12 tisíc bojovníků IS a 75 tisíc příbuzných, kteří by pravděpodobně byli v případě války s Tureckem propuštěni." Není náhoda a není to ani poprvé, kdy se IS reorganizuje v době hrozícího tureckého útoku. Turecko de facto bylo a je spojencem IS, obchodním a ideologickým určitě. A rozeznat umírněné džihádisty v tureckém žoldu od těch neumírněných, kterých je v tureckém žoldu tak jako tak nejméně 40, je podle syrských zdrojů těžko splnitelný úkol. V době, kdy hrozí znovuzrození IS, dovolí Západ Turecku zakročit proti Kurdům, spojencům v koalici proti Islámskému státu, ve jménu členství Turecka v NATO? To vojska NATO obsadí část Sýrie, nejen Turecko. To NATO umožní útěk desetitisíců džihádistů a rozhoření nové války. Zbrojařské koncerny (včetně ruských), které vyzbrojují všechny strany konfliktu, budou spokojené. Erdogan vydírá a vyhrožuje Ještě jednou Frank Nordhausen: "Syrští Kurdové však nejsou bezbranní. Za velkých obětí hráli stěžejní roli v porážce IS a mohou mobilizovat 100 tisíc zkušených bojovníků. Ohlásili plány na otevření fronty podél 600 kilometrové hranice v případě tureckého útoku a mají moderní americké zbraně. Je také dost dobře možné, že si na pomoc povolají syrský režim. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Otevření nové fronty v syrské válce a soustředění syrských uprchlíků v nárazníkových zónách vytváří nové konflikty. V Sýrii není nutná žádná dvoustranná bezpečnostní zóna, ale realizovatelné mírové řešení, které zahrnuje všechny strany – samozřejmě i Kurdy. Světová komunita v současné době sleduje syrské utrpení pouze apaticky pomocí humanitárních agentur OSN. O to výraznější je ticho Evropské unie ohledně konfliktu, který přímo ovlivňuje její zahraniční prostor. Protože nová válka v Sýrii znamená mnoho nových uprchlíků." Erdoganova taktika zkrátka nemá chybu. Tu vydírá, tu vyhrožuje, že vypustí uprchlíky a kdyby náhodou došli, promptně si vyrobí další. Vydírá Evropu, vyhrožuje Američanům a slibuje Putinovi. A od všech kupuje zbraně. A všichni mu baští z ruky. Vynikající taktika autokrata, který se netají svými plány na vytvoření novoosmanské říše. A v tom mu IS rozhodně nepřekáží, naopak. Kdo však v prostoru vadí, jsou Kurdové. Už tam podle dohod po první i druhé světové válce vlastně dávno neměli být.... Jsou černým svědomím "civilizovaného světa". Jejich zkázou přivodíme ale i tu svou. Jak řekl francouzský dobrodruh a spisovatel Patrice Franceschi, který delší dobu strávil v syrské Rojavě, pro web Franceinter.fr: "Když vidíte, co Turci, spojenci Daesh, dělali po celou válku, je třeba říci, je to tak, můžeme se o Kurdy jen bát, o naše přátele, naše spojence a vše, co představuje jejich sociální projekt: demokracie, rovnost pohlaví, sekularismus atd. (...) Daesh (IS) je stále stejně hrozivý, tam stejně jako tady. Když opustíme turecké hradby, které byly zřízeny za posledních několik let, najdeme tam jen Daesh a pak terorismus ve Francii, protože je vše spojeno."

Čas načtení: 2019-07-13 23:06:56

Přehlídku aktuální německé literatury najdete ve speciální příloze Literárních novin

Součástí aktuálního čísla Literárních novin 7/2019, které je právě v prodeji, je speciální příloha Německá literatura. Vznikla za podpory Česko-německého fondu budoucnosti (www.fondbudoucnosti.cz) a ve spolupráci s Goetheho institutem v Praze. Obsahuje ukázky z tvorby deseti autorů, jejichž díla vyšla v českých překladech v několika posledních letech. Zveřejňujeme úvodní text přílohy, jehož autorem je germanista a literární kritik Jakub Ehrenberger. "Na dotaz, co čtenáři nabízí současná německá literatura, se dá odpovědět jednoduše: Především nebývalou tematickou šíři a pestrost autorských hlasů. Je libo trochu adrenalinu mezi fotbalovými chuligány? Anebo by čtenář raději nahlédl do pracovny maniodepresivního spisovatele? Německá literatura mu umožňuje obojí a ještě mnohem víc. Obsáhnout všechny soudobé trendy by vydalo na celou knihu a na některé autory a témata by se ani tak nedostalo. Následující řádky, zaměřující se na tvorbu posledních let, tak pouze pootevírají pomyslná dvířka. Vstoupit už do nich musí každý čtenář sám. Jizvy minulosti Není pochyb o tom, že na německém trhu už řadu let sílí volání po autenticitě. Mnoho spisovatelů se tak odklání od rozmáchlých fiktivních příběhů a stále častěji se uchyluje k vlastnímu životu coby námětu svých textů, případně k literární rekonstrukci životů svých blízkých. Téma na sebe bere řadu podob od pouhých (auto)biografických výpůjček přes knižní reportáže až po čistokrevné romány na motivy skutečných událostí. Kupříkladu rodačka z ukrajinského Kyjeva Katja Petrowskaja (*1970) v próze Vielleicht Esther (Možná Ester, 2014) mapuje pohnuté osudy vlastní židovské rodiny. Autorka pátrala v archivech, zpovídala příbuzné a pozvolna sestavila životopisy předků, mezi nimiž nechybí prastrýc popravený v Sovětském svazu za atentát na německého velvyslaneckého radu, dědeček přeživší koncentrační tábor Mauthausen a několik příbuzných zavražděných nacisty v kyjevské rokli Babí Jar. Velmi podobný typ knihy vynesl roku 2017 Cenu Lipského knižního veletrhu Natasche Wodinové (*1945). Sie kam aus Mariupol (Přišla z Mariupole, 2017) je literárním záznamem spisovatelčina pátrání po příběhu její matky, která byla za války v Německu nuceně nasazená. Když bylo dívce deset let, vzala si Jevgenija Jakovlevna Ivaščenko život, aniž by o ní její dcera věděla o moc víc, než co by se vešlo na malý list papíru. Wodin se o matčinu minulost vždy zajímala, podrobnosti však dlouhá léta zůstávaly zahaleny v mlze. Teprve před několika lety narazila na internetu na zásadní stopu, která jejímu snažení dala nový směr. Na knihu Wodinová loni navázala svazkem Irgendwo in diesem Dunkel (Někde v té temnotě, 2018), v němž se zabývá postavou svého otce. Osudy vlastního otce se zčásti inspiroval také Ralf Rothmann (*1953) při psaní (proti)válečného románu Zemřít na jaře (Im Frühling sterben, 2015, č. 2017). Rothmann v něm líčí poslední měsíce války prostřednictvím příběhu sedmnáctiletého Waltera, jenž se v únoru 1945 jen zčásti dobrovolně přihlásí k Waffen-SS. Coby řidič zásobovací jednotky se tak stává přímým svědkem řádění ustupujících vojáků wehrmachtu a hnisajících jizev, které válečný konflikt ve zbídačené krajině i krví nasáklé společnosti zanechává. Rothmann přitom není autor, který by se zalekl brutálnosti předkládaných scén. Do pozdějšího období přenáší čtenáře prozaik a nesmlouvavý komentátor literárního dění Maxim Biller (*1960) v loni vydaném svazku Sechs Koffer (Šest kufrů, 2018, české vydání připravuje Argo). Pražský rodák z rusko-židovské rodiny, který s rodiči a sestrou roku 1970 emigroval do Německa, v něm pod rouškou fikce rekonstruuje příběh vlastní rodiny. V centru stojí vypravěčovo bezmála detektivní pátrání po viníkovi zatčení a popravy jeho dědečka, moskevského překupníka s valutami a šmelináře, jehož obchody byly trnem v oku sovětskému režimu. Zradil jej někdo z rodiny? Billerův román mj. výborně ilustruje atmosféru strachu a nesvobody v socialistickém Československu. Na vlastní dětství a zejména postavu zásadového otce vzpomíná v útlém svazku Herkunft (Původ, 2014) matador německé literatury Botho Strauß (*1944). Jeho osobní vzpomínky na ješitného „muže starého ibsenovského formátu“, který v první světové válce přišel o oko, nikoliv však o důstojnost, jsou plné detailních postřehů a přibližují čtenáři období 40. a 50. let lépe než leckterý mnohasetstránkový román. Palčivá současnost Autobiografie se ale přirozeně nemusejí nutně navracet pouze do období dětství a dospívání pisatelů. Do bezprostřední současnosti čtenáře v intimní zpovědi Svět v zádech (Die Welt im Rücken, 2016, č. 2018) zavádí oceňovaný prozaik a dramatik Thomas Melle (*1975). Melle trpí bipolární poruchou a během let si prošel už trojicí silných maniodepresivních vln. V jejich průběhu ztratil přátele i tvář, nadělal dluhy, rozprodal majetek, pokusil se dvakrát o sebevraždu a skončil mj. v policejních poutech a na psychiatrické léčebně. O tom všem autor vypráví bez obalu. Neškemrá o soucit, nýbrž střízlivě analyzuje projevy nemoci ve snaze přiblížit ji čtenáři. Sympaticky se navíc svému bláznění i zoufání sám pošklebuje. Dmitrij Kapitelman (*1986), jenž s rodiči v polovině 90. let přesídlil z rodné Ukrajiny do Německa, aniž by uměl jediné slovo německy, v autobiografickém debutu Das Lächeln meines unsichtbaren Vaters (Úsměv mého neviditelného otce, 2016) popisuje nejen těžké začátky na nové škole, ale též pozdější hledání sama sebe a vlastní židovské identity během cesty do Izraele. Tím výčet autorů píšících přiznaně autobiografické či vzpomínkové texty nicméně zdaleka nekončí. O tom, že téma letí, nejlépe svědčí nedávná novinka prozaika s bosenskými kořeny Saši Stanišiće (*1978). Po humorně laděném, ryze německém vesnickém románu Noc před oslavou (Vor dem Fest, 2014, č. 2016) a sbírce nevšedních všednodenních povídek Fallensteller (Stavitel pastí, 2016) se totiž Stanišić v esejistickém svazku Herkunft (Původ, 2019) rozpomíná na vlastní dětství, útěk z válkou zmítané Jugoslávie a pozdější socializaci v Heidelbergu. Hned několik autorů zmíněných výše se nenarodilo v Německu, nýbrž v zahraničí a do Německa je později zaválo soukolí nejrůznějších událostí. Tvůrců, pro něž je němčina druhým jazykem, v Německu neustále přibývá a zpravidla dokážou díky svému rozkročení mezi vícero kulturami vnést do literatury svěží vítr. Jednou z nich je i prozaička ázerbájdžánského původu Olga Grjasnowa (*1984), s jejíž tvorbou se čeští čtenáři mohli seznámit díky překladu debutu Rus je ten, kdo miluje břízy (Der Russe ist einer, der Birken liebt, 2012, č. 2016). Pořádný rozruch způsobil i autorčin v pořadí třetí román Gott ist nicht schüchtern (Bůh není nesmělý, 2017), v němž s pomocí paralelně vykreslených osudů dvojice mladých Syřanů, lékaře Hammoudiho a začínající herečky Amal, zachycuje propuknutí občanské války v Sýrii. Text překvapuje nejen nebývalou silou výpovědi, ale též detailní znalostí reálií. Situací na Blízkém východě se s lehce odlišným akcentem ve svých prózách dlouhodobě zabývá též Abbas Khider (*1973). Vlastní zkušenost běžence promítl i do fiktivního příběhu Iráčana Karima, protagonisty politického románu Ohrfeige (Facka, 2016). Dospívající Karim má brzy nastoupit do armády, kde by se kvůli vzácné tělesné anomálii takřka s jistotou stal obětí sexuálního zneužívání. Rozhodne se proto s pomocí převaděčů raději uprchnout do Evropy. V Německu je však brzy konfrontován nejen s ubíjející nudou na ubytovně pro žadatele o azyl, ale též s falešností vlastních snů o novém životě. Řez životem Kdekdo by z předchozího výčtu mohl nabýt chybného dojmu, že současná německá próza je poněkud monotematická, místy snad i egocentrická. Všude čpí válkou a špatně srostlými jizvami po příkořích minulosti, případně bolestivě syká nad přítomností. Kde že je slibovaná pestrost? Samozřejmě to němečtí autoři umějí i jinak. Dlouhodobé popularitě se těší románové biografie slavných osobností. Několik jich vyšlo i v minulých letech, mezi nimi také román Klause Modicka (*1951) Koncert bez básníka (Konzert ohne Dichter, 2015, č. 2016). Rodák z dolnosaského Oldenburgu v něm nakukuje do vily secesního malíře a designéra Heinricha Vogelera, stojící uprostřed malebné umělecké kolonie ve Worpswede poblíž Brém. V ní svého času pobýval i poněkud nabubřelý básník Rainer Maria Rilke, nedá se ale říct, že by tam byl vždy srdečně vítaným hostem. Komu se biografický žánr zamlouvá, má v češtině možnost sáhnout též po obdobně pojatých grafických románech Reinharda Kleista (*1970). Na překlad z téže kategorie naopak čekají životopisné romány Markuse Orthse (*1969) Max (2017) a Feriduna Zaimoglua (*1964) Evangelio (2017). Zatímco Orths vykresluje osudy významného dadaisty a surrealisty Maxe Ernsta s pomocí šestice umělcových múz, Zaimoglu svůj pozoruhodný, třebaže nikoliv nekritický portrét kazatele a reformátora Martina Luthera staví na výpovědi fiktivního lancknechta. O tom, jak vysokou tepovou frekvenci může mít život v dnešním Německu, se čtenář dozvídá z prvotiny Philippa Winklera (*1986) Chuligán (Hool, 2016, č. 2017). Heiko Kolbe je oddaným fanouškem fotbalového Hannoveru 96 a za svůj klub se nebojí i rvát. A to doslova. Čtenář se tak po jeho boku stává součástí party fotbalových rowdies. Winklerův text nicméně není pouze sociální sondou mezi opomíjenou skupinu obyvatel, ale současně i příběhem o sžíravém osamění a touze někam patřit. Lesk a bída básníků Tristní je v tuzemsku už řadu let recepce současné německé lyriky. Patřila-li za socialismu poválečná německá poezie k vyhledávaným partnerům básnického dialogu a zdrojům inspirace, s nástupem 90. let její kulturní vliv pohasl. Objeví-li se tu a tam nějaký český překlad, pak pouze časopisecky či při příležitosti autorského čtení v rámci některého z nepočetných festivalů poezie. Alespoň rozvířit klidné vody se nedávno pokoušel pražský Goethe-Institut programovou řadou „Tady a teď“ věnovanou německé a české poezii. V rámci jednotlivých diskusních večerů v Praze vystoupily špičky žánru, mj. Marcel Beyer (*1965), Marion Poschmannová (*1969) či Jan Wagner (*1971). Český čtenář tak alespoň nakrátko dostal výjimečnou příležitost seznámit se v obrysech s tvorbou této silné střední generace, k níž by dále patřili třeba Nico Bleutge (*1972) či Lutz Seiler (*1963). Jenže pozornost by si zasloužily i mladší poetické hlasy, např. Nora Bossongová (*1982) či Nadja Küchenmeisterová (*1981). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jenže kde nic, tu nic. Pakliže se přece jen některý tuzemský překladatel pustí do převodu poezie, volí zpravidla návrat k modernistickým autorům, případně sáhne po zavedeném, dnes už kanonizovaném jménu. V češtině díky tomu před pár lety vyšla alespoň starší alegorická báseň Zánik Titaniku (Der Untergang der Titanic, 1978, č. 2015) jednoho z posledních žijících bardů poválečné scény Hanse Magnuse Enzensbergera (*1929). Milovník poezie si přesto zoufat nemusí. Četné ukázky lze nalézt na webových stránkách lyrikline.org, jen se jimi zájemce musí proklikat. Reprezentativní antologie německé poezie konce 20. a počátku 21. století, která by v kompaktní podobě přiblížila soudobé trendy a tvůrce, je při současných prodejích lyriky spíše jen zbožným přáním. Nezřídka se mezi germanisty a překladateli žehrá na nedostatek zájmu ze strany českých nakladatelů, případně čtenářů. Ano, knih německé provenience by u nás mohlo vycházet víc, jejich potenciál zůstává nevyužit. Ale kde není dostatečná poptávka, není logicky ani nabídka. Současně nicméně není třeba stavět barikády a bít na poplach. Vždyť jen v letošní knižní sezóně vyšlo hned několik titulů, jež mohou oslovit široké spektrum čtenářů. Na pultech se objevila mj. mozaikovitá románová prvotina oslavovaného dramatika Rolanda Schimmelpfenniga (*1967) Jednoho jasného, mrazivého rána v lednu na začátku 21. století (An einem klaren, eiskalten Januarmorgen zu Beginn des 21. Jahrhunderts, 2016, č. 2019), rozmáchlý historický opus z období třicetileté války Tyll (2017, č. 2019) úspěšného prozaika Daniela Kehlmanna (*1975) či Olga (2018, č. 2019) Bernharda Schlinka (*1944), příběh životem zkoušené učitelky z chudých poměrů. Po několikaletém půstu se navíc tuzemský trh dočkal také nového překladu z díla novelistky Herty Müllerové (*1953). Román Liška lovec (Der Fuchs war damals schon der Jäger, 1992, č. 2019) se na příkladu učitelky Adiny navrací k zobrazení pocitů strachu a nedůvěry za Ceaușeskovy komunistické hrůzovlády, tedy tématu, jemuž se autorka věnovala už v próze Srdce bestie (Herztier, 1994, č. 2011). Při výběru, pro který titul se rozhodnout, snad čtenáři dobře poslouží i následující stránky. Stačí vstoupit."    O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem  predplatne@literarky.cz nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.