Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-29 18:00:01

Poslední, co v životě vidí, je sekačka. Tisíce srnek ročně přijde o život při senoseči. Ale už se jim blýská na lepší časy

Jde o desetitisíce nemohoucích nádherných mláďat ročně. Zvířata je nutno najít a přemístit do bezpečí a je také třeba zjistit, kdy se kde chystá senoseč. Pomáhají myslivci i drony s termovizí. O srny a jejich záchranu se stará také spolek Zachraň srnče před sekačkou. Čtidoma.cz vyzpovídalo jeho předsedkyni Irenu Křesákovou. Aféra Watergate: pád nejmocnějšího muže světa. Průběh případu Číst více Dobrovolníci i drony s termovizí Kolik srnčat přijde ročně o život? Statistiky udávají kolem 60 000 mláďat ročně. Při podrobnějších výpočtech bohužel možná i více.  Kolik jste během své činnosti zachránili živočichů? Odhadem 600 včetně letošní sezóny, která končí. Vychází vám vstříc státní orgány? Obávám se, že legislativa, co se týče ochrany zvěře, je velmi nedostatečná. Zákony existují, ale nejsou jasně dané a nikdo nekontroluje jejich plnění nebo efektivitu.  Spolupracujete s myslivci? Ano, většinou mají zájem o spolupráci a občas se k nám při akcích přidají. Někdy velmi aktivně, někdy méně, podle počtu myslivců v MS a času. Jak zjišťujete, kde bude probíhat senoseč? Máme dohodu o hlášení zemědělci, kteří hlásí mysliveckým spolkům, kde se pole nachází (zároveň honitba). Někdy nám to hlásí až myslivci, kterým to právě volal zemědělec. Jak by vám mohla veřejnost pomoci? Určitě tím, že si budou lidé všímat, jak v jejich okolí ochrana a prevence úmrtí mláďat při sečení probíhají, nebo se budou ptát zemědělců i myslivců a odkazovat je třeba na nejbližší skupinku, která je v jejich okolí, nebo se sami aktivně zapojí tím, že skupinku založí nebo se nabídnou jako dobrovolníci myslivcům nebo právě skupinkám (najdou je na mapě na našich stránkách www.zachransrnce.cz). Nyní sháníme často i piloty s licencí k dronům s termovizí. Pomáhají dobrovolníci i firmy Jednou ze společností, které spolku pomáhají, je i Farmíto, spolupráci Čtidoma.cz popsal Tomáš Grmela: „Naše společnost již druhým rokem spolupracuje s dobrovolnickým spolkem Zachraň srnče před sekačkou z.s. Kromě finančních darů jsme letos zakoupili a poskytli plně vybavený dron, který dobrovolníci každý den využívají při záchranných akcích. Dále pomáháme i s celkovou propagací této iniciativy a při náboru nových dobrovolníků. Právě nábor je jednou z priorit a jedná se zejména o piloty dronů. Záchranné akce vždy probíhají v koordinaci s myslivci i samotnými zemědělci.“ Dotace na senzorové lišty K ochraně srnčat se hlásí i samotné ministerstvo zemědělství, jeho mluvčí Čtidoma.cz řekl: „Ministerstvo zemědělství loni zavedlo pro zemědělce dotaci na senzorové lišty, které upozorní obsluhu žacího stroje na zvíře v porostu. Dále na nákup dronů včetně termokamery, které umožní zvíře v porostu odhalit. Na nákup senzorových lišt i dronů budou moci zemědělci požádat i letos, příjem žádostí proběhne předběžně v říjnu. K ochraně srnčat přispívají i dotace na plochu. Ministerstvo zemědělství ví o různých občanských iniciativách. Oceňujeme práci dobrovolníků, kteří spolupracují se zemědělci i s myslivci a srnčata v porostech vyhledávají. Je potřeba komunikovat ze strany zemědělců směrem k myslivcům, aby včas znali termín sečení, a mohli tak s dostatečným předstihem zajistit ochranná opatření. Samo ministerstvo tak také při různých příležitostech (jednání, konference, semináře, výstavy atd.) činí, a to i cestou orgánů státní správy myslivosti, tedy cestou krajských úřadů a obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, a veřejnost o této věci informuje.“ Propouštění zaměstnanců bez udání důvodu Číst více Pozadu nezůstávají ani myslivci Na názor myslivecké veřejnosti se Čtidoma.cz zeptalo i České myslivecké jednoty, jež nám zprostředkovala pohled pana Radka Podhoreckého, který je nejen myslivcem, ale i zemědělcem. „Je třeba zdůraznit, že donedávna se jednalo o velmi přehlížené téma, ačkoliv zákon o myslivosti ukládá zemědělcům i myslivcům povinnosti při ochraně mláďat při senosečích. Proč přehlížené téma? Protože z mnoha stran i médií je slyšet, že zvěř, včetně srnčí, je přemnožená, a jedná se bezmála o třídního nepřítele číslo jedna. Není to tak horké, a v případě srnčí zvěře je to dokonce vyloučené, s ohledem na její etologii a ekologii! Pokud je mi známo, činnost různých spolků, které se v této věci angažují, není podporována státem, ale naopak je podporována občanskou společností, což jasně ukazuje, zda veřejnost vnímá zvěř jako, ‚škůdce‘, nebo jako významnou přírodní hodnotu. Z toho vyplývá, že v zásadních hodnotách, což je zachování zvěře v naší kulturní krajině, je veřejnost spolu s myslivci ‚na jedné lodi‘, i když to tak někdy na první pohled nevypadá. Vnímáme dobrovolnické spolky jako vítané partnery pro myslivce, jak v záchraně mláďat, tak v zastání se existence zvěře v naší přírodě.“ Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tajemství Stínadel. Rychlím šípům je osmdesát

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-04 08:29:00

Česká telemedicína pokračuje v expanzi a růstu

Praha 3. června 2024 (PROTEXT) - Společnost MEDDI hub více než zdvojnásobila obrat a do konce roku nabídne své služby v 21 zemích na dvou kontinentech.Česká technologická společnost MEDDI hub, která stojí za vývojem úspěšné telemedicínské platformy MEDDI, dosáhla za rok 2023 obratu téměř 250 milionů korun, z toho 130 milionů korun v České republice. Jde o meziroční nárůst o 158 %. Obrat společnosti tvořily hlavně příjmy od korporátních klientů, kteří telemedicínskou aplikaci MEDDI app pořizují pro své zaměstnance jako součást programu zdravotní péče o zaměstnance a jejich rodiny. Mezi ně patří například Veolia, Hartmann-Rico, VISA, Notino, Generali Česká pojišťovna, Erste, České dráhy a další.Společnost v současné době nabízí své služby uživatelům v České republice, na Slovensku a ve čtyřech zemích Latinské Ameriky. Nyní ale plánuje významnou expanzi, když chce do konce roku rozšířit své působení do dalších zemí, jako je Německo, Itálie a vybrané země střední, jižní a východní Evropy. „Po úspěšném uvedení našich řešení pro lékaře a pacienty v Latinské Americe, na kterou jsme se soustředili poslední dva roky, se naše pozornost obrací zpět do Evropy. Se společností Veolia jsme podepsali memorandum o spolupráci, které nám umožňuje významně rozšířit naše geografické působení a aplikaci tak nabídnout milionům dalších uživatelů. Na konci letošního roku budeme fungovat v celkem ve 21 zemích na dvou kontinentech,“ říká Jiří Pecina, zakladatel a majitel společnosti MEDDI hub, a.s.Jako první jsou na řadě Maďarsko, Srbsko a Slovinsko, kde již byly podepsány smlouvy o dodávání telemedicínských služeb s téměř padesáti společnostmi a kde již probíhá implementace řešení MEDDI do programů zdravotní péče o zaměstnance a jejich rodiny. Spuštění služeb je plánované na září tohoto roku. Společnost bude na nových trzích nabízet své služby jak korporátní klientele, tak postupně i veřejnosti a zdravotnickým zařízením.V České republice funguje aplikace MEDDI app již od roku 2020. V současné době je v ní zaregistrováno více než 5 500 lékařů a 300 000 uživatelů. „Nyní společně se společností CompuGroup Medical plánujeme integrovat naše řešení do jejích informačních systémů, které využívá až 70 % českých ambulancí. Takže do konce tohoto roku bude mít většina lékařů k dispozici naše nástroje plně integrované v programu, který běžně používají,“ říká Jiří Pecina. Jen v loňském roce vyhledalo služby lékaře s pomocí aplikace MEDDI app přes 100 000 lidí. „V současné době tyto služby pro veřejnost dotujeme, protože téměř nejsou hrazeny pojišťovnami. Situace se ale postupně zlepšuje, pojišťovny začínají být vstřícnější a v přípravě jsou také potřebné legislativní změny,“ vysvětluje Jiří Pecina. O aplikaci MEDDI appMEDDI hub nabízí řešení jak pro lékaře, tak i pro pacienty, cílem je oběma ušetřit čas a zefektivnit péči. Aplikace MEDDI app zajišťuje bezpečné spojení lékaře a pacienta doslova kdykoliv. Jejím prostřednictvím je s pomocí videohovoru nebo chatu možné konzultovat jakékoliv nemoci či zdravotní potíže. Využití MEDDI app ale u spojování pacientů s lékaři zdaleka nekončí – aplikace umí například uchovávat nejrůznější zdravotnická data, je možné přes ni sdílet informace z chytrých hodinek lékaři nebo přes ni lékař může na základě online konzultace zasílat eRecepty. Díky spolupráci s Dr.Max je v aplikaci možné i zkontrolovat dostupnost léků a rezervovat si je na vybrané pobočce této sítě lékáren. Kromě verze pro veřejnost společnost MEDDI hub vyvíjí také specializované verze aplikace určené pro specifické skupiny pacientů. Jde například o pacienty trpící diabetem, nadváhou, onkologické pacienty nebo o nastávající maminky.O společnosti MEDDI hubSpolečnost MEDDI hub se rozvoji telemedicínské platformy MEDDI věnuje již od roku 2016. Jejím cílem je rozvíjet telemedicínu a digitalizaci zdravotnictví. Nabízí telemedicínská řešení pro veřejnost, především ale pro korporátní klientelu a zdravotnická zařízení.V roce 2020 se společnost MEDDI hub stala partnerem a dodavatelem telemedicínského řešení pro Masarykův onkologický ústav v Brně. Kromě dalších zdravotnických zařízení spolupracuje také s Ústavem pro matku a dítě v Podolí, kde byl úspěšně implementován pilotní telemedicínský program MEDDI Baby zaměřený na nastávající maminky.V roce 2021 započala expanzi na Slovensko a do zemí Latinské Ameriky. Expanze v současné době pokračuje rozšiřováním aktivit do dalších evropských zemí. Společnost MEDDI hub rovněž stojí za vývojem funkce BioScan, která umožňuje orientační dálkové měření fyziologického stavu pomocí aplikace MEDDI a čelní nebo hlavní kamery chytrého telefonu. Zdroj: Oxygen Communications  

Čas načtení: 2019-08-05 12:09:45

Ondřej Buddeus: Můj odchod je vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu Českého literárního centra

Ondřej Buddeus, dosavadní vedoucí Českého literárního centra (ČLC), jehož cílem je soustavná a systematická propagace české literatury a knižní kultury v zahraničí, podal výpověď. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny (MZK), pod kterou ČLC spadá, pověřil jeho vedením – zatím jen na rok – Martina Krafla, který je koordinátorem právě probíhajícího Českého roku kultury v Lipsku. Náhlý Buddeusův odchod samozřejmě vzbuzuje řadu otázek, stejně jako to, že na volné místo nebylo vyhlášeno výběrové řízení.   Co všechno stálo za vaším rozhodnutím rezignovat na funkci vedoucího ČLC?  Důvody své výpovědi jsem už publikoval na podnět redakce portálu iLiteratura.cz. Je jich celá řada a tím nejsymptomatičtějším je kolaps komunikace mezi ředitelem MZK Tomášem Kubíčkem a mnou. Není to v krátkých dějinách ČLC poprvé, kdy vedoucí centra odchází kvůli špatné komunikaci s vedením – totéž bylo také jednou z příčin odchodu Petra Janyšky. Nedobrá komunikace je samozřejmě banální důvod. To podstatné se ovšem skrývá ve spodní vrstvě: ředitel instituce má s ČLC jiné záměry než člověk, který má za úkol se svým týmem rozvíjet a provozovat agendu centra. Jaké? Od samého počátku fungování ČLC ve mně sílil dojem, že strategickým cílem ředitele je posilování značky MZK prostřednictvím současné české literatury a ČLC. V případě vedoucího ČLC je horizontem jeho práce podpora a propagace české literatury v zahraničí a práce pro ty, kteří jsou pro obraz české literatury v zahraniční nepostradatelní: autorky a autory, překladatelky a překladatele z češtiny, zahraniční nakladatele, literární agenty a organizátory literárních akcí. Nejde tedy o získávání institučního kapitálu, ale kvalitní službu. K čemu je české literatuře prospěšný instituční kapitál ředitele MZK? Nevím. V situaci, kdy ČLC není samostatná organizace, nýbrž spadá pod státní příspěvkovou organizaci s ředitelem, který vedoucímu centra nedává žádné pravomoci, je vaše práce závislá na tom, zda mezi nadřízeným a podřízeným existuje dobrá vůle ke spolupráci a důvěra. Navzdory slušným výsledkům centra nic takového nepanovalo a situace se vyhrotila natolik, že jsem v roli vedoucího nemohl dál fungovat. O mě osobně ale vůbec nejde, podstatnějším důvodem bylo, že se ke konci roku velmi pravděpodobně chystaly změny, které by vedly k tomu, že ČLC bude pouze servisní organizací veletržních aktivit MZK (jak tomu ostatně bylo s přípravou na hostování v Lipsku v letošním roce), a omezí se tím jeho fungování jako státní literární agentury. Můj krok je tedy vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu a myslím, že tím posledním, co jsem mohl pro centrum udělat – přitáhnout k němu a jeho fungování opět pozornost literární veřejnosti a dát jí tak symbolicky na zváženou, zda to, co by jinak proběhlo spíše plíživě a s vyloučením veřejnosti, akceptuje, nebo ne. Specifický přístup vedení MZK ke správě ČLC dobře ilustruje nedávné jmenování nového vedoucího bez výběrového řízení i to, že o ČLC se nyní hovoří jako o „pražské pobočce“, protože nový vedoucí úřaduje v Brně.    Výpověď jste podal na začátku května, aby váš nástupce, který by vzešel z očekávaného výběrového řízení, měl během léta čas se zapracovat. Nakonec vše nabralo daleko rychlejší spád a řízením ČLC byl (zatím jen na rok) pověřen Martin Krafl. Překvapila vás jeho volba? A co říkáte na její průběh? Volba nového vedoucího neproběhla, radě ČLC pouze bylo oznámeno, že se novým vedoucím stane Martin Krafl, což vzhledem k jeho roli při přípravě Lipska 2019 překvapivé není. Překvapilo mě spíš, že na jednání rady nebyl oznámen termín veřejného výběrového řízení. To je jediný správný postup u institucí typu ČLC – a postup v zemích se zažitou demokratickou kulturou standardní. I v případě, že obdobné literární centrum spadá pod větší organizaci – jako například ve Švédsku, kde je literární centrum součástí Swedish Arts Council –, je nemyslitelné, aby na vedoucí pozici konkurs vypsán nebyl. O tom, co probíhalo na radě ČLC, se můžete dočíst v reportážním článku předsedy Asociace spisovatelů a jednoho z radních Ondřeje Lipára také na iLiteratuře. Ukazuje, jakou fraškou jmenování nového vedoucího bylo: jednalo se o nachystané představení o čtyřech dějstvích, které předpokládalo pouze souhlas všech přítomných, nikoli diskuzi. Věc dokresluje i to, že členové rady nedostali program jednání předem, jak je zvykem, a rozsáhlé materiály o práci centra za rok 2018 obdrželi pouhé 2 dny před jednáním. Nemohli se tedy na jednání připravit a ani se dopředu orientovat v jeho průběhu. Ještě ilustrativnější byl moment, kdy Martin Krafl začal prezentovat novou koncepci centra, aniž by se s ní členové rady (neřku-li profesní veřejnost) měli možnost seznámit předem. Že se tak vůbec stalo, považuji za manipulaci radními.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Způsob jmenování Krafla nahrává kritikům Tomáše Kubíčka, ředitele MZK, která je jako příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR zřizovatelem ČLC. Kubíček podle některých rozhoduje jako suverén a nadto si sám ustavuje i Radu ČLC, jež má v současnosti tuším patnáct členů. Zvolení Krafla i jeho jednoletý mandát prý Rada ČLC odhlasovala nadpoloviční většinou hlasů, zatímco návrh na vypsání výběrového řízení naopak neprošel?  Rada ČLC je z povahy svého ustavení poradní orgán ředitele a má pouze doporučující funkci, její rozhodnutí ředitele právně nezavazují, protože na něm jako statutárním orgánu spočívá plná právní zodpovědnost. Jmenování M. Krafla do funkce vedoucího ČLC bylo jednostranným aktem vůle ředitele MZK. Tento krok je zcela legální, v krátké historii ČLC ovšem bezprecedentní (oba předcházející vedoucí vzešli z veřejného konkurzu), a o jeho legitimitě lze úspěšně pochybovat. To, že se část radních proti rozhodnutí postavila, způsobilo, že byl Kraflův mandát sice potvrzen nadpoloviční většinou, ovšem zároveň stanoven jako dočasný. Tatáž nadpoloviční většina pak samozřejmě neposvětila vypsání výběrového řízení, o němž menšina přes nevůli předsedy rady ČLC vyvolala hlasování. Předem plánovaný scénář jednání, jak odhaluje ve svém článku Ondřej Lipár, byl jiný: M. Krafl neměl být jmenován do funkce vůbec dočasně. To potvrdil v momentě, kdy i přes to, že rada rozhodla o dočasnosti mandátu, dál postupoval podle připraveného scénáře a prezentoval radě novou koncepci. Rada měla závěrem nejspíše diskutovat o obsahu nové koncepce a nikoli o tom, jestli je vůbec stanovení nového vedoucího bez konkurzu a obměna pětileté koncepce po dvou letech v pořádku.  Nelze se účinně stavět proti tomu, že ředitel MZK jedná ve své organizaci jako suverén, má k tomu veškeré pravomoci. Kritizovat lze jiné věci, například způsob prosazování vlastních rozhodnutí, která se opírají o předem zřízený konsenzus. Opakují se následující vzorce: 1. Dodržet formy transparentního kolektivního rozhodování (tj. zřizovat rady, komise apod.), ovšem obejít jejich smysl tím, že je rada vhodně poskládána tak, aby v podstatných věcech podpořila záměr ředitele (v tomto kontextu není nezajímavé odvolání Pavla Mandyse pro údajný střet zájmů z Rady ČLC na jaře tohoto roku, které rozložilo názorové síly v radě jednoznačněji ve prospěch nových záměrů), případně aby neměla dostatečné informace, eventuálně jí byla k diskuzi předložena druhořadá témata; 2. vyhnout se hlasování a nahradit ho diskuzí; 3. legitimizovat rozhodnutí na základě diskuze, která je považována za souhlas. Na posledním zasedání Rady ČLC tato strategie částečně selhala, protože byla vyvolána hlasování a část radních chtěla vést diskuzi o podstatných tématech. Pozoruhodný byl i moment, kdy se předseda komise pokusil sám vyvolat odhlasování nové koncepce, což ovšem i ti radní, kteří hlasovali pro jmenování M. Krafla, podpořit dost dobře nemohli. Chápu, jak je tato strategie účinná pro budování vlivu, šíření a legitimizaci vlastních rozhodnutí. Chápu také, že v hierarchicky strukturované organizaci je diskuze podřízených nad nějakým tématem a rozhodnutí na základě této diskuze účinnou a legitimní technikou řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se použije na orgán, jako je Rada ČLC, u něhož se přepokládá nezávislost, tak se s radními jedná obdobně jako se zaměstnanci MZK a ze strategie firemního řízení se stává nástroj ovlivňování.   Řada lidí se při zakládání ČLC podivovala nad tím, že má instituce se sídlem v Praze spadat pod Moravskou zemskou knihovnu v Brně, a nikoliv třeba pod pražský Institut umění. Bude podle vás nyní vliv MZK na chod ČLC ještě sílit? Ta konstrukce je stále ještě nelogická a obtížně zapamatovatelná pro kolegy v ČR i zahraničí, organizační strukturu musíte neustále vysvětlovat, stejně jako čelit otázce, proč je právě taková. Není totiž zvykem, aby instituce jako ČLC se sídlem například v Bratislavě spadala pod krajskou knihovnu v Košicích, pokud použiji příměr ze slovenských reálií. Ostatně to, že národní veletržní prezentace a státní literární agenturu provozuje knihovna, je, myslím, světové unikum. Na otázku, zda bude sílit vliv MZK na chod centra, nelze dost dobře odpovědět, je stále její čtvrtou sekcí, jakkoli tato situace měla být provizorní, jak píše ve svém komentáři k dění v ČLC na iLiteratuře Pavel Mandys, který byl při vyjednávání vzniku centra na ministerstvu kultury přítomen. To, co se nyní možná změní, je kultura komunikace centra s veřejností a těmi, pro něž má centrum fungovat – překladateli, autorskou komunitou, nakladateli, organizátory atd. To ovšem ukáže čas.    Martinu Kraflovi jsou zřejmě přičítány nemalé zásluhy jako programovému koordinátorovi – podle všeho úspěšného – projektu Českého roku kultury v Lipsku, jehož vrcholem byla prezentace české literatury na lipském knižním veletrhu. Jak se na jeho dosavadní působení ve službách MZK, potažmo české literatury díváte vy?  Pokud by bylo vypsáno výběrové řízení na nového vedoucího ČLC, M. Krafl by byl nepochybně jedním z nejserióznějších kandidátů. Nemyslím si, že by mi příslušelo posuzovat práci kolegy, k průběhu lipské prezentace jsem mu pogratuloval.    Nyní by mělo dojít k „dočasnému organizačnímu sloučení stávající činnosti ČLC a prezentace současné české literatury na zahraničních veletrzích zajišťované MZK“. Co to pro ČLC může znamenat? Obávám se dvojího: že se jedná o plíživou změnu, která vposledku povede k posílení veletržního oddělení MZK o úvazky a rozpočet literárního centra a k omezení jeho aktivit jako státní literární agentury. Děje se tak v situaci, kdy na veletržní prezentace České republiky už nejsou výjimečné prostředky přesahující 20 milionů Kč, jako to bylo na Lipsko. Evropské literární instituce typu ČLC mají běžně oddělení, které zařizuje veletržní prezentace, nikde to ovšem není tak, že veletržní oddělení vedle své specifické agendy provozuje činnost státní literární agentury. Nejistotu ve mně probouzí už sousloví „dočasné organizační sloučení“ – obávám se, že s dočasností tohoto sloučení to je obdobné jako s dočasným jmenováním nového vedoucího. Pokud budoucí vývoj moji obavu nepotvrdí, bude to jen dobře.    Udivilo mě, že vaše jméno figuruje i v obměněném seznamu členů týmu ČLC, kde jste uveden coby „koordinátor mezinárodní spolupráce“. Znamená to, že v práci pro centrum budete pod Kraflovým vedením pokračovat?  Ne, centrum opouštím s koncem července. Po podání výpovědi v květnu mi běží dvouměsíční výpovědní lhůta. Jsem vázán v pracovním poměru do jejího uplynutí, a do té doby zůstávám členem týmu ČLC.    Sám jste ovšem vyjádřil obavy z rozpadu stávajícího týmu ČLC na základě plánované personální restrukturalizace... Podle tiskové zprávy MZK chce M. Krafl představit za rok „novou strategii činnosti ČLC včetně jejího personálního zabezpečení“. Vzhledem k tomu, že literární centrum disponuje pěti úvazky a o něco menší tým M. Krafla byl původně sestaven dočasně pro lipskou prezentaci, moje obava byla, že se stávající kolektiv koordinátorek a koordinátorů pro jednotlivé oblasti řízeně zčásti rozpadne a bude nahrazen asistentkami M. Krafla. Co by to znamenalo pro kontinuitu práce centra, si lze domyslet. Byl jsem ovšem ujišťován, že záměrem není výměna stávajícího týmu.   Jak jste vlastně spokojen s dosavadním fungováním ČLC? Dařilo se podle vás naplňovat koncepci, kterou jste dával dohromady ve spolupráci se svým týmem a za přispění odborné veřejnosti?  Věřím, že ano. Srovná-li člověk koncepci dostupnou na stránkách Czechlit.cz a aktivity centra, může si obrázek učinit sám. Po dvou letech existence fungují programy pro překladatele, zahraniční nakladatele, autorky a autory, informační servis, rozsáhlý rezidenční program v ČR, reprezentační výjezdy spisovatelek a spisovatelů se podporují formou otevřené výzvy, kde mohou žádat zahraniční organizátoři i sami tvůrci, ČLC má také řadu přímých spoluprací se zahraničními literárními organizátory, spolupracuje se sítí Českých center například na Ceně Susanny Roth pro překladatelský dorost, organizuje semináře pro zahraniční studenty češtiny, vydává publikace on-line i tiskem, pořádá nakladatelské zájezdy i program pro veřejnost, má řadu kontaktů. Nově je také partnerem v evropském projektu CELA (Connecting Emergin Literary Artists) pro autory a překladatele na začátku tvůrčí kariéry. Podařilo se mi dojednat, že se stalo členem sítě ENLIT (European Literature and Translation Network), která sdružuje 22 evropských literárních institucí, jež podporují literaturu a překlad v zahraničí, a kde je zastoupena jako jediná země Visegrádu. Za dva roky se tedy dotáhlo k evropskému standardu a to je laťka, která by se měla držet i nadále. Naprostá většina evropských států má instituci podobnou ČLC už desetiletí, na Slovensku od roku 1995, v Norsku od roku 1978. V Evropě jsme ji založili jako jedni z posledních. Mám radost, že i v oblasti institucionální podpory literatury jsme se – řečeno s mírnou nadsázkou – nyní začlenili do EU.    Důraz se kladl zejména na podporu mobility – výjezdů tuzemských autorů za hranice a pobytů zahraničních tvůrců v ČR. I to vám prý bylo vytýkáno? Ano, s tím, že ČLC je literární cestovní kancelář. Další výtkou, která zaznívala na radě ČLC, bylo, že autorský výjezd do zahraničí nemá automaticky dopad v podobě nově přeložené knihy. S takovými výhradami samozřejmě nesouhlasím. Vznik a vydání nového překladu je dlouhodobý komplexní proces, který se neodehraje z roku na rok. ČLC se věnuje zvýšenou měrou podpoře autorských prezentací v zahraničí proto, že v systému, který v ČR aktuálně panuje (MK ČR zajišťuje grantovou podporu knih v překladu, MZK byla pověřena zajišťováním veletržních prezentací v zahraničí), je mobilita profesionálů (autorů a tvůrců knih, zahraničních překladatelů a bohemistů, zahraničních nakladatelů) a pohyb informací o české literatuře v podstatě systémovou nikou, to znamená přirozenou agendou centra. Optimální by bylo, kdyby toto všechno bylo pod jednou střechou, jako je tomu například v severských zemích či v Beneluxu, z řady důvodů to ale nejde. Například granty na podporu překladu a vydávání českých knih v zahraničí spadají pod MK ČR ze zákona.    Do konce letošního roku měla být připravena také koncepce české sekce ČLC. Domníváte se, že v její přípravě bude pokračovat i nový vedoucí? A v čem by měla činnost české sekce spočívat? Idea vzniku české sekce ČLC spadá do doby jeho vzniku, kdy ještě nebylo jednoznačně jasné směřování centra. Jedním z možných vzorů byl polský Institut knihy, který zajišťuje pobídky a programy pro polskou literaturu doma i v zahraničí. Vzhledem k rozpočtu a počtu zaměstnanců se ale velmi rychle vykrystalizovala identita ČLC jako státní literární agentury exportního typu. Pokud nedojde k navýšení rozpočtu a úvazků, s čímž nyní nelze počítat, byla by snaha o zřízení domácí sekce na úkor aktuálního fungování. V tomto bodě tedy ideálu koncepce z roku 2017 teď skutečně nelze vyhovět.    Co vám osobně přinesly dva roky strávené v čele ČLC? Spoustu zkušeností, jež všechny v tuhle chvíli asi ještě neumím pojmenovat a zhodnotit. Co mě napadá jako první: řadu skvělých kolegyň a kolegů, vědomí toho, že administrativní zátěž státních institucí nestojí v cestě realizaci skvělých věcí, je-li k nim dobrá vůle a počítá-li člověk s tím, že udělat něco ve státní sféře je nejméně třikrát pomalejší proces než v nestátním sektoru. Poznání, že prostředí, kde platí zákony Jante (deset přikázání formulovaných norským spisovatelem Akselem Sandemosem a poprvé publikovaných roku 1933 v jeho knize Uprchlík kříží svou stopu; pozn. red.) a chybí dialog, mi úplně nesvědčí i to, že přísně hierarchizované řízení a motivace stresem jsou dlouhodobě neefektivní. Utvrzení v tom, že profesionalita a empatie vůči těm, jimž má být služba nějaké instituce určena, je základem jejího dobrého fungování. Poznání, že racionalita a objektivní zdůvodňování jsou často jen rétorikou emocí... atd. A v neposlední řadě vlastně radost z toho, že ČLC už není jen abstraktní záměr, ale velmi konkrétní činitel v literárním provozu.  {/mprestriction}  Ondřej Buddeus (*1984) je básník, překladatel, redaktor, editor, někdejší šéfredaktor literárního časopisu Psí víno a dlouholetý kulturní organizátor. Absolvoval skandinavistiku (norština) a překladatelství (němčina), pobýval na zahraničních stážích především v Norsku a Německu. Spolupracoval s řadou kulturních organizací v ČR a napříč Evropou. Za svou debutovou sbírku 55 007 znaků včetně mezer (2011) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Dále je mj. autorem básnických sbírek Rorýsy (2012) a Zóna (2016) či spoluautorem knihy pro děti Hlava v hlavě (s Davidem Böhmem, 2013), oceněné ve své kategorii cenou Magnesia Litera, Zlatou stuhou i cenou pro Nejkrásnější české knihy roku. Od jara 2017 do léta 2019 byl vedoucím nově založeného Českého literárního centra.

Čas načtení: 2019-07-14 08:12:26

Roman Musil: V Plzni připravujeme první novostavbu muzea výtvarného umění v novodobých českých dějinách

Západočeská galerie v Plzni patří k nejvýznamnějším muzeím výtvarného umění nejen ve svém regionu, ale i v celé České republice. Její sbírky zahrnují díla od středověku až po současnost a mezi její klíčové kolekce patří české umění 19. až první poloviny 20. století, s mimořádně kvalitní a početnou sbírkou českého kubismu. Krajská galerie v Plzni byla ustanovena 7. června 1953 a od 1. ledna následujícího roku začala oficiálně plnit svoji roli.      Můžete se úvodem našeho rozhovoru – vím, že nelze vyjmenovat vše – pochlubit alespoň některými klíčovými díly, které máte ve svých sbírkách? Západočeská galerie spravuje řadu vynikajících děl, které patří do zlatého fondu českého výtvarného umění. Z těch absolutně klíčových bych zmínil alespoň tři: triptych Jana Preislera Jaro z roku 1900, které je považováno za vrcholné dílo českého umění přelomu 19. a 20. století a Jiří Kotalík jej velmi chtěl získat od tehdejšího ředitele naší galerie Oldřicha Kuby do sbírek Národní galerie v Praze, Bohuslava Kubišty Vzkříšení Lazara, 1911–1912, vrcholné dílo českého raného kubismu a Otto Gutfreunda Úzkost, 1912, jež je považována za první kubistickou sochu v Evropě. Výčet těchto děl je ale pouze nepatrným zlomkem z našeho mimořádně kvalitního sbírkového fondu, který má kolem 10 000 položek. Mohu říci, že máme zastoupeny téměř všechny důležité české autory od romantismu až po českou modernu. V posledních letech se ale programově snažíme rozšiřovat stávající fond nejen o díla ve zmíněném časovém období, ale také o tvorbu autorů po roce 1945. V rámci poslední nákupní komise jsme například získali díla Jiřího Trnky, Jiřího Johna, Adrieny Šimotové nebo Milana Maura.   Plzeň, ale i západočeský region měl štěstí na celou řadu osobností v oblasti výtvarné kultury, které přesáhly hranice kraje i České republiky. Máte i jejich díla ve svých sbírkách? Ano, to je pravda, mezi takové autory můžeme směle zařadit například Gottfrieda Lindauera, který se proslavil po roce 1874 na Novém Zélandu svými jedinečnými portréty potetovaných maorských náčelníků, jejich žen i žánrovými obrazy maorské komunity. V roce 2015, kdy byla Plzeň Evropským hlavním městem kultury, jsme tomuto umělci uspořádali v naší galerii velkou výstavu ve spolupráci s Auckland Art Gallery z Nového Zélandu, která vzbudila zaslouženou senzaci a patřila mezi naše nejúspěšnější projekty v dosavadní historii instituce. Dále musíme zmínit Ladislava Sutnara, jednu z nejvýznamnějších postav světového designu, uznávaného typografa, grafického designéra, malíře a vůbec avantgardního umělce, který těsně před válkou odešel do USA a zde působil až do konce svého života v roce 1976. A konečně ikona českého loutkového a animovaného filmu, ilustrátor a malíř Jiří Trnka, který svým dílem okouzlil celý svět. Ti všichni pocházeli z Plzně. Ve sbírkách máme bohužel zastoupeného pouze Jiřího Trnku. Ale jakmile postavíme novou budovu Západočeské galerie, máme přislíbenou dlouhodobou zápůjčku děl Ladislava Sutnara s motivy jeho proslulých Venuší. Pokud jde o Gottfrieda Lindauera, jeho dílo je zastoupené několika ukázkami z doby jeho plzeňského působení v Západočeském muzeu.   Proč nepředstavíte to nejlepší ze sbírek veřejnosti? V čem je problém? V tom, že z prostorových důvodů nemáme kde vytvořit stálou expozici. Galerie má sice dvě výstavní síně v krásných historických objektech, větší výstavní síň přestavěnou z původní středověké masné tržnice, dnes označovanou jako Masné krámy, a menší výstavní síň takzvanou „Třináctku“ v objektu, který má rovněž středověkou minulost. V obou je ale prostor pouze na krátkodobé výstavní projekty. O mnoho lépe to není ani s prostory pro doprovodné programy a vůbec s celkovým zázemím galerie pro veřejnost. Takže řada vynikajících děl, která se ukrývají v našich depozitářích, jsou k vidění jen příležitostně. A to je samozřejmě škoda. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Snahy o výstavbu nové galerie, kde by byla i stálá expozice, už tu ale několikrát byly?  Západočeská galerie od svého vzniku provizorně sídlila v prostorách Západočeského muzea. Proto bylo od počátku snahou prvního ředitele Oldřicha Kuby iniciovat stavbu její samostatné budovy. První pokusy spadají už do konce roku 1953, kdy Kuba jednal s tehdejším ministrem kultury Václavem Kopeckým, který mu uložil za úkol vytvořit s podporou Krajského národního výboru investiční záměr pro stavbu galerie. Přípravné práce na tomto projektu pokračovaly i v následujících letech, ale nakonec z toho bohužel sešlo, stejně jako z několika dalších pokusů, které v této věci neustále inicioval velmi agilní Kuba.    V současné době je ale situace pro výstavbu nové galerie daleko příznivější?  V polovině roku 2017 byl na zastupitelstvu Plzeňského kraje a na zastupitelstvu města Plzně schválen návrh Memoranda o spolupráci mezi Ministerstvem kultury ČR, Plzeňským krajem a Statutárním městem Plzní při realizaci výstavby nové budovy Západočeské galerie v Plzni. Ministerstvo se přitom zavázalo, že za konkrétně stanovených podmínek podpoří tento projekt až do výše 60 procent finančních nákladů. V současné době jsme podali žádost na MK ČR o investiční dotaci z programu Podpora rozvoje a obnovy materiálně technické základny regionálních kulturních zařízení, církví a náboženských společností. Tento závažný krok je novou nadějí pro to, abychom získali potřebné finanční prostředky a nová budova se konečně postavila.    Pokud se toto podaří, bude se jednat o něco výjimečného? Určitě ano. Bude to vůbec první novostavba muzea výtvarného umění, která by vznikla na území České republiky. Něco takového se nepovedlo v novodobých českých dějinách, ani za bývalého Československa, ba dokonce ani za Rakouska-Uherska.   Kdo je autorem projektu?  Autory vítězného návrhu jsou brněnští architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař, kteří patří v současné době k nejoceňovanějším ve své profesi. Stačí se podívat na jejich heslo do Wikipedie. V českém prostředí dlouhodobě přetrvával trend situovat galerie do historických budov, které ale vznikly pro úplně jiné účely. Typickým příkladem je Národní galerie v Praze, kde jsou sbírky se stálými expozicemi rozmístěny po celém městě, a to v bývalých prostorách středověkých klášterů, barokních a empírových paláců či v industriálním objektu. Novostavba určená pro využití sbírkotvorné instituce u nás ale není. Novostavba naší galerie by byla proto první vlaštovkou.    Nový objekt nebude ale asi pouhým prostorem pro stálou expozici? Z institucionálního hlediska je naprosto klíčové, aby objekt poskytnul zázemí pro všechny důležité provozy muzea umění 21. století. Kromě prostor pro stálé expozice a příležitostné výstavy získá Západočeská galerie v nové budově rovněž prostory pro centrální depozitář, restaurátorský ateliér, konzervátorské dílny, audiovizuální sál, knihovnu, knihkupectví, výtvarný ateliér pro pořádání edukačních programů, kavárnu a administrativní zázemí. Bude to multifunkční kulturní centrum pro vzdělávací aktivity i pro trávení volného času.    Mohl byste připomenout některé aktivity, ať už výstavy, kulturní počiny nebo výzkumné úkoly, které Západočeská galerie v posledních letech realizovala a které přesáhly svým významem hranice kraje? Západočeská galerie v Plzni obdržela v roce 2012 od Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jež je odborným a poradním orgánem vlády ČR, jako jediná krajská galerie v ČR status výzkumné organizace, což koresponduje s našimi odbornými aktivitami zejména na poli velkých badatelských výstavních a publikačních projektů. Rád bych zde v této souvislosti zmínil například projekty, jako Gabriel von Max, Orbis pictus Františka Kupky. Od symbolismu k reportáži, Rytmy+pohyb+světlo. Impulsy futurismu v českém umění, Mnichov, zářící metropole umění 1870–1918, již zmíněného Gottfrieda Lindauera nebo Z akademie do přírody. Podoby krajinomalby ve střední Evropě. Většina těchto projektů vznikla v mezinárodní spolupráci.Ten poslední jsme například připravili se Slovenskou Národní galerií, kde byla zmíněná výstava také v letošním roce úspěšně reprízována a v této spolupráci bychom i nadále rádi pokračovali.   Za vašeho působení vznikla v galerii samostatná sbírka architektury, které se do té doby nikdo nevěnoval. Důkazem toho byla i nedávná výstava „Pracovna republiky“. Jednalo se o vůbec první kompletní zpracování architektury Plzně meziválečného období. Sbírka architektury vznikla v roce 2009 a úzce souvisí s Petrem Domanickým, kterému jsem tehdy nabídl v galerii místo kurátora a možnost tuto sbírku fakticky vybudovat a vést ji. Od té doby pravidelně zařazujeme do naší výstavní dramaturgie výstavy věnované architektuře v Plzni a v západních Čechách a stejně tak se architektura stala nedílnou součástí i našeho akvizičního programu. V době, kdy jsme získali do správy jeden z nejzajímavějších objektů od Adolfa Loose a Heinricha Kulky v Plzni na Klatovské 110 a v současné době realizujeme už další fázi jeho rekonstrukce, plánujeme zde situovat Centrum pro výzkum architektury se zaměřením na zdejší region.    Závěrem bych se chtěl zeptat na Ladislava Sutnara… Tento světově uznávaný umělec, plzeňský rodák, který se postupně „navrátil“ do Plzně, tu dnes má nejen svoji Fakultu designu a umění na Západočeské univerzitě, ale také galerii, nadaci, čestný hrob a ke všemu je v Plzni i jeho sbírka obrazů Venuší, knih, designu porcelánu, skla a jeho největší evropský archiv. Když mě oslovil Josef Mištera, iniciátor a organizátor Sutnarova návratu do Plzně, děkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara s otázkou, jestli by nebylo možné v budoucí nové budově galerie nastálo vystavit kolekci Venuší, ani na okamžik jsem neváhal. Sutnar patří bezesporu mezi nejvýznamnější umělce narozené v Plzni, kteří, stejně jako jiní dva, již vzpomínaní plzeňští rodáci Gottfried Lindauer a Jiří Trnka, se výrazně prosadili v zahraničí. Unikátní kolekce pětadvaceti Venuší pochází ze sbírky umělcova syna Radoslava, který se ji rozhodl darovat „Sutnarově“ fakultě. Sutnar se tímto tématem zabýval od konce 50. let až do své smrti v roce 1976 a bylo zřejmé, že právě Venuše představují velmi důležitou kapitolu jeho uměleckého a tvůrčího života, byť dlouhou dobu nedoceňovanou. Jejich charakteristická geometrizující forma a pop-artová barevnost vyjadřují moderní životní postoje a nálady americké společnosti po polovině 20. století. Ostatně právě tehdy se mimo jiných stýkal také s Andy Warholem, jedním z předních představitelů pop-artu, a Philipem Pearlsteinem, malířem expresionistických aktů. V dnešní době mají tyto Sutnarovy práce mimořádnou hodnotu a Západočeská galerie by byla jedinou institucí v České republice, ale i v Evropě, která by je mohla trvale představovat veřejnosti. Bude-li postavena nová budova Západočeské galerie v Plzni, poskytneme bezesporu zázemí i pro tohoto autora světového významu. V horní části budovy chceme vybudovat jakýsi Sutnarův kabinet, kde bychom jeho obrazy Venuší trvale vystavili, ale zřejmě i další doklady jeho designového umění, např. knihy, které upravoval, hračky, sklo a porcelán.   {/mprestriction}  Autor je publicista a spisovatel.    Roman Musil (*1964) je historik umění, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Byl kurátorem Národní galerie v Praze (1990–1997), kde měl na starosti sbírky umění 19. století. Od roku 1998 až do jmenování ředitelem galerie v Plzni v roce 2007 pracoval na Ministerstvu kultury ČR. Je považován za předního znalce umění 19. a počátku 20. století. Z tohoto období má Západočeská galerie jednu z nejcennějších sbírek u nás.  

Čas načtení: 2024-02-27 18:16:00

Společnost HONOR představila na veletrhu MWC 2024 novou strategii využití umělé inteligence, vhodnou pro všechny situace

Barcelona (Španělsko) 27. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost HONOR uvádí celosvětově na trh telefon HONOR Magic6 Proa počítač HONOR MagicBook Pro 16, vybavený umělou inteligencí. Jejich prostřednictvím představuje své inovace, postavené na principech otevřené spolupráce, které nás uvádějí do éry umělé inteligence.Globální technologická značka HONOR dnes odhalila svou novou strategii, která pokrývá veškeré možnosti použití jejích zařízení. V souvislosti s ní představila nové možnosti spolupráce, které využívají umělé inteligence a lze je využívat v různých operačních systémech, umělou inteligenci na principu záměru, která se zaměřuje na interakce se člověkem, a také novou sadu chytrých zařízení, nabízených ve spolupráci s globálními partnery. Během svého klíčového vystoupení společnost HONOR oznámila nejen celosvětové uvedení telefonu HONOR Magic6 Pro, ale také svého nejnovějšího AIPC notebooku HONOR MagicBook Pro 16. Všechny tyto notebooky jsou vybaveny umělou inteligencí platformy společnosti HONOR, která umožňuje kvalitnější způsoby interakce, zaměřené na člověka."S ohledem na to, jakou rychlostí nové technologie vstupují do éry umělé inteligence, se společnost HONOR zavázala nabízet svým zákazníkům inovace zaměřené na člověka, které poskytují otevřené a zcela bezproblémové použití a řeší jejich přání i problémy," uvedl George Zhao, generální ředitel společnosti HONOR Device Co., Ltd. "Jsme nadšeni z možnosti oznámit celosvětové uvedení nových chytrých telefonů a počítačů značky HONOR, vybavených umělou inteligencí, které díky špičkovým možnostem zmíněné umělé inteligence nabízejí skutečně revoluční uživatelské zážitky a zároveň odstraňují překážky interakce mezi člověkem a zařízením."Objevte kouzlo umělé inteligence s telefonem HONOR Magic6 ProNejnovější přírůstek do prestižní řady vlajkových lodí HONOR Magic, model HONOR Magic6 Pro, se může pochlubit řadou vylepšení v oblasti fotografování, kvality displeje, výkonu i uživatelského zážitku podpořeného umělou inteligencí. Společnost HONOR, motivována svým zaměřením na inovace orientované na uživatele, také představila MagicOS 8.0, nejnovější verzi svého operačního systému na bázi systému Android, který nyní obsahuje plně vybavenou technologii umělé inteligence platformy HONOR a vůbec první mobilní uživatelské rozhraní na bázi záměru. HONOR tak zcela přetváří uživatelský zážitek při používání těchto zařízení a zavádí zcela nové multimodální způsoby, kterými mohou uživatelé s jejími chytrými zařízeními interagovat.HONOR Magic6 Pro, obohacený o funkce Magic Capsule a Magic Portal, uživatelům nabízí ještě individuálnější a intuitivnější zkušenosti. Jednoduchým klepnutím na lištu s oznámeními, která se nachází v horní části obrazovky, dojde k rozbalení prvku Magic Capsule. Ten nabízí další informace a související možnosti, čímž uživatelům poskytuje okamžitý přístup ke klíčovým zdrojům a eliminuje nutnost procházet více aplikací. Dosáhnout maximální produktivity a efektivity je tak ještě snazší. Funkce Magic Portal pak využívá potenciálu umělé inteligence, aby prostřednictvím těchto technologií uživatel porozuměl klíčovým faktorům chování uživatelů a způsobu, jakým spolu komunikují prostřednictvím zpráv, a složité úkoly zjednodušuje do jediného kroku. Umělá inteligence funkce Magic Portal například rychle rozpozná adresy v textové zprávě a přesměruje uživatele na Mapy Google. Možnost navigace tak mají doslova na dosah ruky. V případě sociálních médií jako Tiktok nebo Facebook také zjednodušuje přístup a sdílení a umožňuje uživatelům přeposílat podrobnosti o rezervacích nebo výsledky online vyhledávání pouhým přetažením. Kromě toho Magic Portal usnadňuje nakupování na základě obrázků a jednoduchým způsobem uživatele odkazuje na platformy, kde mohou požadované zboží najít a zakoupit.Díky spolupráci s partnery a vývojáři aplikací disponuje Magic Portal podporou více než stovky nejpoužívanějších aplikací z celého světa, což uživatelům poskytuje vysoce kvalitní zážitky při použití nejrůznějších platforem a zároveň zajišťuje, že uživatelé mohou využít plného potenciálu funkce Magic Portal v kombinaci se svými oblíbenými aplikacemi.První seznámení s možnostmi inspirativní práce s umělou inteligencíSpolečnost HONOR v době umělé inteligence usiluje o maximální otevřenost, navazuje spolupráci s oborovými partnery a usiluje o to, aby veřejnost získala přístup k ještě většímu množství špičkových technologií. Jakožto příklad možností blízké budoucnosti nabízí společnost HONOR ve svém zařízení HONOR Magic6 Pro technologii umělé inteligence s open-source jazykovým modelem LlaMA 2, která dokáže plnit funkce, jako jsou otázky a odpovědi, vytváření textu nebo porozumění čtenému textu v offline prostředí. Takováto spolupráce v rámci odvětví může vést k nápaditější budoucnosti pro uživatele.Společnost HONOR také převedla možnosti, které může v budoucnu na chytrých telefonech nabídnout funkce sledování pohybu očí, a ukázala možnost ovládání auta bez použití rukou. Za tímto účelem systém sledování pohybu očí za podpory umělé inteligence demonstrovala právě na zařízení HONOR Magic6 Pro. Celý tento experimentální koncept ukazuje, jakými konkrétními způsoby se může interakce mezi chytrými telefony s umělou inteligencí a vozidly vyvinout nad rámec ovládání prostřednictvím obrazovky nebo hlasu. Otevírá se zde tak oblast interakcí mezi člověkem a zařízením, která skýtá obrovské možnosti.Vyzkoušejte si sportovní fotografii profesionální úrovně, kterou nabízí kamerový systém Falcon společnosti HONOR, vybavený umělou inteligencíNa spotřebitele letos čeká vzrušující rok plný sportovních událostí, a proto byla pro společnost HONOR jednou z priorit snaha umožnit pořizování sportovních fotografií hodných zlaté medaile s ostřejšími záběry s kratšími expozičními časy. Nový a vylepšený kamerový systém HONOR Falcon, kterým je telefon HONOR Magic6 Pro vybaven, disponuje modelem umělé inteligence podpořeným databází, která je 28krát rozsáhlejší než u předchozí generace. Telefon nabízí také funkci HONOR AI Motion Sensing Capture, pokročilý algoritmus expozice snímku za podpory umělé inteligence, který dokáže snadno předvídat a následně ve velmi vysokém rozlišení zaznamenat rozhodující okamžiky. Pokročilé možnosti funkce HONOR AI Motion Sensing Capture fotoaparátu telefonu HONOR Magic6 Pro překonávají možnosti předchozí generace pokrytím širší škály sportů a aktivit, jako jsou například skoky, tanec nebo bojová umění, a ideálně se tak hodí pro zaznamenání vzrušujících okamžiků na sportovních akcích a závodech.Nejnovější kamerový systém HONOR navíc nově obsahuje pozoruhodný teleobjektiv s rozlišením 180 megapixelů (f/2,6, OIS) s 2,5násobným optickým zoomem a až 100násobným zoomem digitálním. HONOR Magic6 Pro je také vybaven 50 Mpx ultraširokoúhlým objektivem (f/2.0, EIS) a výkonným 50 Mpx hlavním objektivem s nastavitelnou clonou (f/1.4 a f/2.0, OIS), který zachytí i bleskurychlé pohyby s výjimečnou ostrostí bez kompromisů v detailech.Bezkonkurenční displej s ochranným sklem HONOR NanoCrystal ShieldHONOR Magic6 Pro je vybaven dosud nejodolnějším sklem displeje ze všech mobilních telefonů, které dále zvyšuje odolnost displeje proti pádu. Displej, jehož odolnost proti pádu byla ověřena certifikací SGS Five Star Overall Glass Resistance Ability v několika různých situacích, využívá pokročilé materiály s hustotou krystalů zvýšenou o 50 %. To zlepšuje ve srovnání s běžným sklem¹ až desetinásobně jeho schopnost absorbovat nárazy.Kromě odolnosti se HONOR Magic6 Pro může pochlubit špičkovým displejem LTPO Eye Comfort² o úhlopříčce 6,8 palce s nízkou spotřebou, který poskytuje výjimečné vizuální zážitky a zároveň díky celé řadě inovací zaměřených na uživatele klade zásadní důraz na jejich pohodlí. Mezi ně patří také technologie PWM regulace podsvícení s dosud nejvyšší frekvencí 4320 Hz, dynamického snižování jasu, přizpůsobitelného nočního režimu zobrazení a funkce Nature Tone.Výjimečný výkon, podpořený inovacemi v celé řadě oblastíTelefon HONOR Magic6 Pro je postaven na mobilní platformě Snapdragon 8 3. generace, která v těchto nových zařízeních zajišťuje 30% zvýšení výkonu procesoru a 25% zvýšení výkonu grafického akcelerátoru. Díky technologii Qualcomm® AI Engine jsou funkce umělé inteligence telefonu HONOR Magic6 Pro podporovány s výjimečnou plynulostí a stabilitou a ve srovnání s předchozími modely dosahují pozoruhodného zlepšení o celých 98 %. Mobilní platforma 3. generace Snapdragon 8 navíc zaručuje výjimečné herní zážitky při současné vynikající výdrži baterie a je vybavena celou řadou nových vylepšení, které výrazným způsobem mění představy uživatelů o tom, co doopravdy znamená vysoký výkon³.Společnost HONOR si uvědomuje narůstající důležitost výdrže baterie pro uživatele, kteří se spoléhají na dlouhou dostupnost svých zařízení, a je proto první značkou, která ve svých chytrých telefonech uplatňuje inovace v oblasti vývoje baterií, vyvíjené v dalších technologických oblastech. Inspirovala se proto revoluční oblastí výroby elektromobilů a model HONOR Magic6 Pro obsahuje zcela novou křemíkovo-uhlíkovou baterii HONOR druhé generace s čipovou sadou HONOR E1, která pečuje o správný provoz baterie a zvyšuje její energetickou účinnost. Baterie s kapacitou 5600 mAh4 vykazuje výjimečný výkon při nízkých teplotách. Uživatelé tak mohou i při teplotě -20 °C a aktuální kapacitě baterie pouhých 10 % přehrávat videa na YouTube po dobu 81 minut5. Díky technologiím 80W HONOR Wired SuperCharge a 66W HONOR Wireless SuperCharge6 mohou uživatelé nabít baterii telefonu HONOR Magic6 Pro na 100 % kapacity za pouhých 40 minut7, což umožňuje zařízení na cestách rychle nabít i těm nejaktivnějším uživatelům.Telefon HONOR Magic6 Pro, který potvrzuje vynikající kvality této pokročilé bateriové technologie, se v celosvětovém žebříčku výdrže baterií DXOMARK umístil na vynikajícím 1. místě poté, co dosáhl dosud nejvyššího hodnocení 157 bodů. Telefon HONOR Magic6 Pro obdržel v testech DXOMARK jako první v roce 2024 vynikající ohodnocení, a to hned v pěti kategoriích. Oceněn byl jeho výjimečný fotoaparát, zvuk a audio funkce, displej, baterie a také funkce pro pořizování selfie snímků.Umělá inteligence zajišťuje dokonalé možnosti propojení zařízení ve všech situacíchSpolečnost HONOR uvedla na trh svůj nejnovější notebook HONOR MagicBook Pro 16 s technologií umělé inteligence, který umožňuje inteligentní spolupráci s různými operačními systémy. HONOR MagicBook Pro 16 se špičkovým procesorem a grafickým akcelerátorem těží z vylepšení výkonu, které přináší umělá inteligence platformy HONOR. Díky technologii MagicRing navíc umožňuje snadné sdílení oznámení a synchronizaci materiálů mezi více chytrými telefony, počítači a tablety HONOR, a zajišťuje tak maximální pohodlí a snadnou dostupnost.Zmíněné možnosti spolupráce bez ohledu na konkrétní situaci přináší společnost HONOR také do světa kompaktnějších zařízení představením nejnovějšího tabletu HONOR Pad 9. Může se pochlubit působivým 2,5K displejem HONOR FullView8 s úhlopříčkou 12,1 palce s obnovovací frekvencí 120 Hz9 a zvukovým systémem s osmi reproduktory, který využívá technologii přizpůsobení reprodukce HONOR Histen. HONOR Pad 9 je pozoruhodný tablet s množstvím funkcí, který nabízí výjimečný uživatelský zážitek a osobitý design.Upoutávka na model PORSCHE DESIGN HONOR Magic6 RSRNa letošním veletrhu MWC společnost HONOR nejenom poprvé oficiálně představila skládací smartphone PORSCHE DESIGN HONOR Magic V2 RSR, ale pochlubila se také upoutávkou na chytrý telefon PORSCHE DESIGN HONOR Magic6 RSR, který rovněž ztělesňuje samotnou podstatu designů společnosti Porsche. Podrobnosti o tomto produktu a jeho dostupnosti na trhu společnost HONOR poskytne již brzy.Barevné varianty a cenyHONOR Magic6 Pro je určen pro uživatele, kteří dávají přednost elegantnímu, modernímu stylu a nadčasovému vzhledu, a bude k dispozici v černé variantě a v zelené variantě Epi Green10 v ceně od 1299 EUR. Model PORSCHE DESIGN HONOR Magic V2 RSR, který je poctou ikonickým vozům značky Porsche, je k dispozici v šedé variantě Agate Grey11 v cenách od 2699 EUR.HONOR MagicBook Pro 16 bude k dispozici ve variantách White a Midnight Black12 s dostupností od 2. čtvrtletí tohoto roku. Tablet HONOR Pad 9 bude nabízen ve dvou okouzlujících barevných provedeních, Space Grey a Cyan Lake13, a to za cenu 349 EUR.Další informace naleznete v internetovém obchodě společnosti HONOR na adrese www.hihonor.com.O společnosti HONORSpolečnost HONOR je předním světovým dodavatelem chytrých zařízení. Jejím cílem je stát se ikonickou globální technologickou značkou a prostřednictvím svých výkonných produktů a služeb vytvořit nový inteligentní svět pro každého. S neochvějným zaměřením na výzkum a vývoj vytváří technologie, které lidem po celém světě umožňují překonávat hranice a přináší jim svobodu dosáhnout a vykonat více. Značka HONOR nabízí celou řadu vysoce kvalitních chytrých telefonů, tabletů, notebooků a nositelných zařízení ve všech cenových kategoriích. Její inovativní a spolehlivé špičkové produkty pomáhají uživatelům stát se dokonalejšími verzemi sebe samých.Další informace naleznete na webových stránkách společnosti HONOR www.hihonor.com nebo prostřednictvím e-mailu na adrese newsroom@hihonor.comhttps://community.hihonor.com/https://www.facebook.com/honorglobal/https://twitter.com/Honorglobalhttps://www.instagram.com/honorglobal/https://www.youtube.com/c/HonorOfficial1 Údaje z laboratoří HONOR.2 Vlivem zaoblení rohů displeje má úhlopříčka displeje délku 6,80 palce v případě, že budeme uvažovat standardní obdélníkový profil (skutečná zobrazitelná plocha je o něco menší).3 Qualcomm a Snapdragon jsou ochranné známky nebo registrované ochranné známky společnosti Qualcomm Incorporated. Produkty se značkou Snapdragon a Qualcomm jsou výrobkem společnosti Qualcomm Technologies, Inc. nebo jejích dceřiných společností.4 Typická hodnota. Jmenovitá kapacita nevyjímatelné baterie je 5600 mAh.5 Údaje z laboratoří HONOR.6 Skutečný nabíjecí příkon se může v různých situacích vlivem inteligentního nabíjení lišit. Podívejte se na údaje o konkrétní situaci.7 Údaje z laboratoří HONOR.8 Vlivem zaoblení rohů displeje má úhlopříčka displeje délku 12,1 palce v případě, že budeme uvažovat standardní obdélníkový profil (skutečná zobrazitelná plocha je o něco menší). Displej HONOR FullView obecně odkazuje na obrazovky notebooků HONOR s úzkým rámečkem a vysokým poměrem obrazovky vůči okrajům. Podívejte se na údaje o konkrétním produktu.9 Obnovovací frekvence obrazovky se může lišit v závislosti na aktuálním použití. Obrazovka podporuje maximální obnovovací frekvenci 120 Hz. Obnovovací frekvence se může lišit v závislosti na rozhraní aplikace a herní obrazovce.10 Dostupnost barevných variant se může v závislosti na regionu lišit.11 Dostupnost barevných variant se může v závislosti na regionu lišit.12 Dostupnost barevných variant se může v závislosti na regionu lišit.13 Dostupnost barevných variant se může v závislosti na regionu lišit.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2346781/20240225220052.jpg KONTAKT: Yuteng Li, liyuteng@hihonor.com PROTEXT 

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-11 08:40:42

Hledání levice v roce 1989: Pohled na reformní proud uvnitř KSČ

Od pádu komunistického režimu v Československu náš již dělí tři desítky let. Od té doby byla vydána řada publikací, studií různé kvality, které se tímto zlomem zabývají. Zde se soustředíme na málo známý obraz hledání a tápání skupiny lidí, kteří věnovali mnoho energie tomu, aby období přestavby směřovalo k reformě tehdejšího reálného socialismu, tehdy ještě komunistické strany, která již ztratila svoji funkci jako politická strana. Uvědomovali si, že s překonáním režimu zatíženého řadou historických problémů, křivd, včetně zločinů, může dojít i k eliminaci toho pozitivního, co bylo za dobu po r. 1948 vybudováno. Představovali významnou část intelektuálního potenciálu lidí, ať v řadách komunistické strany, či nekomunistické opozice, nejen šedé zóny. Historie tohoto proudu je dodnes prakticky nezmapována, pro veřejnost to pak zejména ve sdělovacích prostředcích vyznívá, jako by skutečně všechno bylo v rukou vítězů sametové revoluce.  Kdo je levice? Názory na to, kdo tehdy koho považoval za autentické levicové hnutí, se ovšem lišily. Za jediné autentické a důsledné síly levice v Československu krátce před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 byla podle stati v časopisu Levé alternativy „Polarita“ považována levicová politická hnutí, která vznikla jako nezávislé struktury ještě před listopadem 1989, tj. Levá alternativa, Československé anarchistické sdružení a Obroda – Klub za socialistickou přestavbu. Ty se nacházely zcela mimo komunistickou stranu. Možnosti a vliv levicové opozice v období akutní krize a rozpadu byrokratického socialistického systému nelze přeceňovat, je nutno si uvědomit, že ji představovaly nepříliš početné skupiny, zejména inteligence, které byly velice heterogenní. Samotný pojem levice, jakož i reformní komunisté byl pro veřejnost, která se podílela na statisícových mítincích v listopadových dnech roku 1989, do jisté míry vágním, zprofanovaným, rychle zastíněným občanskými hnutími v čele s Občanským fórem. Pojem levice byl spojován především s poraženým režimem. Byl to pojem v podstatě pro velkou část společnosti odepsaný. Nekonstituovaná, heterogenní levice tedy nemohla sehrát nějakou vysoce významnou roli. Navíc prohrála souboj o čas. V procesu rozpadu systému, který sám sebe deklaroval jako levicový a socialistický, byli představitelé části opozičních levicových skupin integrováni do občanské opozice jako celku (např. Obroda, vznikající sociální demokracie atd.), ve smyslu souborného hnutí. Institucionální krize postihla celou KSČ, ne tedy pouze její reprezentaci. Označením institucionální krize však budiž vyjádřeno, že nejde o totální kolaps této strany, která přestala být stranou politickou a stala se státostranou, ale právě o kolaps principů a fungování její organizační vybavenosti, výbuch neschopnosti nomenklatury, která sledovala jako každá jiná zájmová skupina své cíle. V nižších složkách se tento kolaps projevil ochabnutím aktivity, neschopností jakékoli racionální akce, v důsledku očekávání příkazu, či rozhodnutí „shora“, které však již nikdy nepřišlo. Domácí hospodářské potíže, narůstající krize sousedních států sovětského bloku, deklarovaný politický obrat vedení KSSS a zklamání z neochoty sovětských perestrojkových vůdců vyjádřit se k roku 1968 na základě teze o nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu, na straně druhé i mezinárodní situace, která se vyznačovala neústupností Západu a slábnutím sovětského bloku, rychle rozrušovaly kvazi stabilitu československého normalizačního režimu. I mezi původně jednotnými normalizátory se rozhořel urputný zápas o nové přerozdělení mocenských pozic.  Vývoj veřejného mínění v 80. letech Normalizační režim přestal plnit základní podmínku jakési nepodepsané, ale většinou akceptované „společenské smlouvy“, totiž zajištění trvalého růstu životní úrovně, a tím se i uvolňovala jeho materiální závislost a zainteresovanost na něm. Obyvatelstvo přestávalo mít zájem na jeho existenci, jak to naznačují i výsledky průzkumů veřejného mínění o vedoucí úloze KSČ. Tím se otevřeně začala projevovat kritičnost k politickému systému v ČSSR; téměř jedna polovina respondentů jej považovala za nedemokratický. Dlouhodobě narůstala nespokojenost se způsobem uplatňování vedoucí síly strany. Jestliže v roce 1986, kdy tato otázka byla poprvé položena, považovalo vedoucí úlohu KSČ za důležitou 67 % respondentů a 23 % za nedůležitou, pak v červnu 1989 odpovědělo kladně již jen 41 % a záporně 37 %. Na tuto otázku odpovídali občané i na přelomu listopadu a prosince 1989 (již v podstatně jiné atmosféře, kdy už se mohli vyjadřovat bez zábran). Souhlas s vedoucí úlohou KSČ vyslovilo pouze 14 % a nesouhlas celých 82 % respondentů. Sociolog Miroslav Vaněk dospěl k závěru: „Údaje za čtyři roky před sametovou revolucí potvrzovaly všeobecnou nespokojenost a odklon občanů od KSČ.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Akutní krize a rozpad režimu Pro kriticky založenou část komunistů byl nepřijatelný způsob, jakým vedení strany reagovalo na události v Polsku, nejnověji volby do Sejmu v červnu 1989, vývoj v Maďarsku, jeho způsob posuzování pozice vedení SED v čele s Erichem Honeckerem v NDR, způsob vyrovnávání se s faktem, že v zemi stoupá aktivita opozice, vliv disentu (zejména po uveřejnění Několika vět) i jakým způsobem vedení proti opozici postupuje. Souhrnně řečeno, se však již jednalo o něco jiného. Slovy Oskara Krejčího, tehdy politického poradce předsedy vlády Ladislava Adamce: „Na jaře 1989 se nevedl zápas o to, zda se byrokratický socialismus podaří udržet, ale o to, jakým způsobem odejde ze scény – zda v potocích krve, nebo dohodami u kulatého stolu“. Kolaps režimu byrokratického socialismu v Československu v roce 1989 byl součástí podstatně širšího geopolitického procesu, který již probíhal řadu let, šance obnovení socialismu byly ztraceny potlačením pražského jara a následným vývojem v 70. letech.  Reformní směry uvnitř komunistické strany a jejich osudy Je nutno souhlasit s obecným zjištěním Anny Grzymala-Busse, že reformní úsilí uvnitř KSČ v 80. letech prakticky prošlo bez ohlasu stranických orgánů, tím spíše veřejnosti. Převládala představa, že „KSČ byla stagnujícím, nereformovatelným hrochem, skutečným projevem zkostnatění po pražském jaru 1968 a následných stranických čistkách“. Autorka ovšem dodává, že i přes tristní situaci této státostrany vzniklo několik pokusů usilujících o reformy, resp. směřujících k reformám, pochopitelně v letech 80. Reformní proudy uvnitř KSČ, pokud je takto podmíněně nazýváme, protože jejich skutečný vliv na aparát a vedení byl velice slabý, až mizivý, představovaly spíše „ostrůvky“ tvořené jednotlivými skupinkami, jejichž kontakty, spojení, spolupráce, společné diskuze, s výjimkou v Praze, byly zprvu slabé. Tvrdé vystoupení jednotek VB proti demonstrantům na Václavském náměstí v Palachově týdnu v lednu 1989 vyprovokovalo řadu členů strany k napsání protestních dopisů, které adresovali přímo generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Mezi ostré kritiky náležel i Miloslav Ransdorf, vědecký pracovník Prognostického ústavu ČSAV, který se podílel na přípravě petice podepsané více vědeckými pracovníky v téže věci. Ransdorf zaslal i „přestavbový dopis“ L. Adamcovi, jehož jádrem bylo směřování „…k ústavním změnám a škrtnutí článku 4 ústavy“. V únoru 1989 zejména v Praze proběhla řada vášnivých diskuzí např. na ČVUT, mj. i v sále Dopravních podniků, kde se v rámci perestrojkové atmosféry ostře kritizovala neschopnost vedení KSČ využít manévrovací prostor, který stále existoval.  Jednotliví reformisticky orientovaní členové strany si byli vědomi své roztříštěnosti, neschopnosti vystoupit jako celek.  Stranické vedení připravovalo návrh nové ústavy, další hospodářské reformy, které měly být odstartovány v lednu 1990. Přípravy však probíhaly více utajeně, natož aby se o rozsahu reforem a jejich klíčových bodech veřejně a otevřeně diskutovalo. „Veřejnost se ovšem nedověděla o připravené ekonomické reformě, ani o návrhu ústavy, kde byly velkorysé garance politických a občanských svobod, včetně akceptování vídeňských konvencí o lidských právech. Skutečností je, že jejich přijetí Marián Čalfa spíše brzdil, stejně jako opuštění článku 4 Ústavy ČSSR,“ jak napsal Miloslav Ransdorf. Tyto nezveřejněné materiály nemohly mít pochopitelně žádný ohlas ve stále kritičtější veřejnosti, ve které se již zvedaly hlasy odporu, byť početně zdánlivě slabé. Naopak vedení strany postupně zostřovalo pronásledování snad jediného potenciálního partnera reformních komunistů, hnutí Obroda (klubu pro socialistickou přestavbu). Je zřejmé, že mezníkem pro vývoj nekomunistické opozice byla setkání Václava Havla s Alexanderem Dubčekem na jaře 1989 a tvrdý postup bezpečnostních orgánů proti Obrodě v červenci 1989. Společnost Bohumíra Šmerala Chronologicky nejdříve vcházel do povědomí (v rámci Prahy) diskusní klub, neformální sdružení levicově orientovaných občanů, převážně komunistů, které vzniklo v průběhu jara-léta 1989. V létě 1989 se rozhodli ustavit Společnost Bohumíra Šmerala. Ještě před tím skalní stalinisté zamýšleli vytvořit Společnost Klementa Gottwalda, což nenašlo velkou odezvu. Naopak myšlenka utvořit jádro pro reformu strany s odkazem na dílo a politickou činnosti B. Šmerala, významného představitele české sociální demokracie a zakladatele v dobách Rakouska-Uherska, KSČ ohlas měla. Její aktivní jádro opět tvořili někteří pracovníci Městské politické školy KSČ v Praze (v Praze – Karlín), Kabinetu politické výchovy (Karoliny Světlé), Miloslav Ransdorf z Prognostického ústavu ČSAV i z jiných výzkumných institucí mimo stranická zařízení, jakož i užšího okruhu dalších sympatizantů, ze všech částí společnosti, především intelektuálů všech profesí, resp. inteligence. Klub byl budován na neformálním základu. Počet členů dosáhl na podzim něco málo přes stovku osob, spojovaných především osobními vazbami. Prostor pro zasedání poskytla MPŠ KSČ v Karlíně. V průběhu roku 1989 probíhaly ve Společnosti neformální diskuse, přidávali se i další zájemci. Radim Valenčík získal skupinu lidí z Vysoké školy ekonomické, mezi nimi i Miroslava Ševčíka a další. Konflikty vznikaly kolem diskusí k programovým otázkám. V diskusích předkládal řadu konceptů a návrhů Miloslav Ransdorf. Požadoval v nich též zrušení výsledků stranických pohovorů z roku 1970, ustavení „opozice v rámci partaje“, možnost spolupráce s již existující Obrodou. V období do listopadu, pokud se nám podařilo zjistit, Společnost nevydala žádné prohlášení, jímž by se veřejně prohlásila za reformní skupinu, resp. zveřejnila své stanovisko k některým problémům, kterými společenský vývoj překypoval. Na podzim 1989 se klub připravoval k oficiálnímu ustavení, byly připravovány i základní programové dokumenty, jejichž autorem byl opět M. Ransdorf, ve spolupráci zejména s Rudolfem Převrátilem, Miroslavem Grossmannem, Pavlem Smutným a dalšími. V říjnu 1989 se v bytě M. Ransdorfa konala pracovní porada organizátorů, kteří se dohodli na oficiálním ustavení Společnosti. 14. listopadu 1989, kdy měl být rozpuštěn Prognostický ústav ČSAV (?) nadřízenými orgány (?), se vedení Společnosti dohodlo, že v průběhu dvou týdnů by se měla změnit v oficiální stranickou platformu. Je do jisté míry příznačné, že první oficiální vystoupení přišlo pozdě, v době, kdy již kritická slova Společnosti vyzněla zcela jinak. Zástupci klubu si totiž 13. listopadu objednali místnost v Domě politické výchovy MV KSČ na první veřejné zasedání klubu, a to na 27. listopadu. Termín byl směřován před den lidských práv 10. prosince, kdy se očekávalo vystoupení opozice. Byla to z pohledu snah reformních komunistů „fatální chyba“? V duchu „všechno pozdě?“ Ransdorf ve svých pamětech později připomněl, že v napjatých dnech, které následovaly po 17. listopadu, „pochopil, že KSČ nemá žádný krizový ani ústupový scénář. Moc vyvanula z budovy ÚV neskutečně rychle, až to opozici zaskočilo“. Demokratické fórum komunistů Události 17. listopadu 1989 podnítily členy klubu k urychlenému, ale opožděnému vystoupení. Řada z nich hned poté, co se dozvěděli, co se stalo onoho večera na Národní třídě, rozvinula velice intenzivní činnost. V prvním týdnu sametové revoluce, kdy na Václavském náměstí demonstrovalo denně až sto padesát tisíc lidí, členové Společnosti horečně diskutovali, snažili se zhodnotit situaci, připravovali programové prohlášení, zatímco vedení strany dále mlčelo. Členové Šmeralovy společnosti se sešli 27. listopadu, aby se dohodli na přejmenování společnosti na „Demokratické fórum komunistů“, jež mělo působit v rámci komunistické strany. Současně DFK vydalo prohlášení a programové teze. V prohlášení se mj. uvádělo: „Sympatie k myšlenkám socialismu mají v československé společnosti hluboké a mnohostranné kořeny. Avšak stalinský systém přinesl hořká zklamání a velké ztráty. Pokus o zásadní obrat v roce 1968, zdůrazňující neoddělitelnost socialismu a demokracie, vyvolal nové naděje na obrodu KSČ a společnosti a získal straně nebývalou podporu obyvatelstva. Ale tragická a neospravedlnitelná intervence armád Varšavské smlouvy a následující tzv. normalizace zasadila takovým snahám těžkou ránu. KSČ ze svých řad vyloučila tisíce občanů, kteří se pro obrodný proces angažovali. Nekompromisní nastolení monopolu moci znovu nadlouho oddělilo lid a stranu od privilegovaného vedení. Lží a zastrašováním byla umlčena většina členské základny strany a společnosti vůbec. Uvědomujeme si, že mezi členy strany je mnoho osobně čestných lidí s přirozenou autoritou, kteří nepropadli politické a morální korupci, zachovali si demokratické cítění i kritický odstup od politiky strany a nejednou jej vyjádřili. Většina však zatížila své svědomí tím, že nenašla odvahu otevřeně vystoupit se zásadním protestem proti diktátu, lži a pokrytectví. Jsou to poctiví dělníci, zemědělci, vynikající odborníci, pracovníci všech profesí. Bez jejich nadání a obětavosti se československá společnost může jen těžko obejít. Jsme vedeni snahou najít platformu pro jejich obrodnou iniciativu, pro svobodnou a starými předsudky nezatíženou diskuzí v období před sjezdem KSČ. Očekáváme, že tato platforma zároveň napomůže k rozchodu s těmi, kteří svými postoji a činy kompromitovali KSČ před veřejností.“ Období, kdy z KSČ odcházely statisíce členů (kteří byli jejími členy s velice diferencovanými motivacemi), další desetitisíce hledaly cestu pro pochopení vývoje, pro podporu společenských změn, tu však chápaly jako podporu společnosti sociálně spravedlivé. Na základě výzvy prvního prohlášení se hlásily do DFK tisíce osob. Údaje, které uvádí polská autorka Anna Grzymala zřejmě nejsou přehnané, tj. odhad mezi 10–60 000, i když bychom se klonili spíše ke středu uvedeného údaje. Dokumentují tak do určité míry stav tehdejší mysli ne nevýznamného počtu členů i nečlenů KSČ, levicově orientovaného, kritického intelektuálního potenciálu společnosti, kteří viděli význam zvratu po 17. listopadu do značné míry ve smyslu cesty socialistického, resp. sociálně demokratického rozvoje. Sympatizanti DFK (ještě stále uvnitř strany, ale co to znamenalo v dynamicky se vyvíjející situaci) se hlásili z řady míst v České republice, na Slovensku bylo zastoupení nižší, i vzhledem k poněkud jiné situaci. Mezi původní cíle skupiny, vtělené i do programového prohlášení náležela revize a přehodnocení roku 1968, smetení normalizačního Poučení z krizového vývoje. Současně byl položen požadavek přetvořit stranu v duchu reformních komunistických stran v Polsku a Maďarsku. V polovině prosince 1989 se DFK vyjádřilo pro přímé volby prezidenta republiky. 14. prosince demonstrovalo před budovou ÚV KSČ a redakcí Rudého práva. DFK mělo podle původních představ působit jako frakce v rámci komunistické strany, o dva týdny později se představy změnily v pojetí působení DFK uvnitř strany a mimo ni. Názory uvnitř se rychle diferencovaly, zejména v otázce, zda setrvat v KSČ, či odejít. Rudolf Převrátil a další se vyjadřovali pro činnost DFK mimo stranu, Ransdorf naopak prosazoval názor, že DFK musí zůstat v rámci KSČ a „podílet se na její přeměně, pokud možno být motorem tohoto procesu“. Cílem bylo otevřené pojetí komunistického hnutí, spojující úsilí o obnovu, současně s kontinuitou. Co se týká analýzy občanské společnosti, navazovaly v mnohém programové teze DFK zejména na myšlenky Antonia Gramsciho. Jedním z významných spoluautorů tezí byl Ransdorf. Programové teze DFK obsahovaly mnoho z filozoficko-politických úvah M. Ransdorfa. Zejména se jednalo o pasáže „Socialismus a moderní civilizace“ a „Socialismus a nová společenská racionalita“. V části, která se týkala hospodářské problematiky, Ransdorf rozvinul koncept československé hospodářské reformy pro 90. léta vypracovaný v Prognostickém ústavu. DFK v listopadových dnech 1989 vyvíjelo relativně silný tlak na modernizaci KSČ. „Sjezd bezvýchodnosti.“ Mimořádný sjezd KSČ 19.–20. prosince 1989 DFK vyvíjelo v hektických dnech po 17. listopadu velký tlak na modernizaci KSČ, své slovo se pokusilo pronést i na sjezdu KSČ, který probíhal 19.–20. prosince 1989 a jehož se zúčastnilo na 1 530 zvolených delegátů. Proběhl v nedávno zbudovaném pražském sjezdovém paláci (nyní Kongresové centrum). Režie tohoto jednání byla v rukou špičkových funkcionářů Socialistického svazu mládeže (SSM), zejména Vasila Mohority, Širokého. Sjezdu se zúčastnilo 50 zástupců DFK jako pozorovatelé. DFK vydalo v průběhu sjezdu několik čísel Sjezdového zpravodaje DFK). Zástupci měli ovšem velice malé možnosti prezentovat své názory z tribuny sjezdu. Byli často napadáni účastníky sjezdu jako rozbíječi strany, a to ve velice ostrých diskuzích. Přesto však DFK bylo jako takové vedením sjezdu méně a řadou delegátů daleko více respektováno a jeho tiskové konference byly sledovány se zájmem. DFK požadovalo na sjezdu frakční status, organizace DFK měly mít status základních stranických organizací, k dispozici jim měl být malý aparát, časopis, část finančních prostředků strany. Z těchto požadavků nebylo prakticky splněno nic. DFK svedlo neúspěšnou bitvu na sjezdu, těžko se mohlo prosadit, když kromě jediného vystoupení svého mluvčího nedostalo více slovo. Se závěry sjezdu DFK vyjádřilo nespokojenost. Mezi názory jednotlivých členů DFK, kteří se účastnili prosincového posledního sjezdu KSČ, byly značné názorové rozdíly, odpovídaly i onomu opožděnému hledání, jak reagovat na rychle se vyvíjející politický vývoj. DFK reagovalo na „sjezd bezvýchodnosti“ dalším kritickým prohlášením a rozhodnutím zahájit budování nových organizací DFK v regionech. Tento tlak však přišel pozdě, až po rozhodující události 17. listopadu, kdy výbuch občanské nespokojenosti (ať už byl iniciován nebo ne) rozmetal představy o reformních změnách. Dynamika společenských a politických změn nabrala zcela jiné tempo a postupně také orientaci, rychle se zde objevil nový, silný společenský proud. Pochopitelně v tomto proudu uvnitř komunistické strany mnozí členové strany, včetně některých jeho zakladatelů, viděli pouze určitý odrazový můstek, kterým by se dostali mimo stranu, a tak by se v očích kritické demokratické veřejnosti „očistili.“ Řada z nich se domnívala, že tempo polistopadové obnovy komunistické strany je pomalé, a proto přistupovali i k zakládání jiných politických subjektů. Samotné DFK se počátkem ledna 1990 začalo rozpadat, jeho vliv rychle slábl, sympatizanti přecházeli do jiných uskupení odštěpujících se od komunistické strany.  Tříkrálové jednání DFK 6. ledna 1990 Více než 2 500 sympatizantů a aktivistů z celé České republiky se sešlo na jednání 6. ledna 1990 v Praze. Přítomni také byli zástupci KSČ a Obrody. Atmosféra na setkání byla velice vzrušená. Ze zástupců Koordinačního výboru DFK zde byli mimořádně aktivní Rudolf Převrátil, Jaromír Sedlák, Pavel Smutný, Milan Maršálek, J. Maczner a Ladislav Zvolský.  Čilá aktivita DFK přišla jednoznačně pozdě. Výbuch občanské nespokojenosti smetl všechny představy o reformách starého systému a společenská změna nabrala zcela jiný kurs. Kromě toho bylo zřejmé, že řada lidí neviděla v tomto hnutí nic jiného nežli můstek jak vystoupit ze strany. Pro jiné bylo tempo obnovy komunistické strany příliš pomalé, částečně oprávněně. Po dlouhém váhání se Koordinační centrum DFK rozhodlo 26. ledna 1990 politický proud, který představovalo, budovat jako samostatnou moderní levicovou politickou stranu. Současně se formovalo několik skupin, které se pokusily představit své narychlo formulované programy se socialistickým zaměřením. Podle názoru členů strany „DFK byla houba, která umožňovala, aby se KSČM stala masovou stranou“. Zklamání z neúspěšného startu DFK vedlo k další diferenciaci. Nejdříve se odštěpila skupina, která si dala název Nezávislá levice, poté Československé demokratické fórum, které se jediné zúčastnilo parlamentních voleb v červnu 1990. Zřejmě největší část, především členstvo mimo Prahu, zůstalo v KSČ, nyní již KSČM. {/mprestriction}  Autor je historik a působí v Historickém ústavu AV ČR. 

Čas načtení: 2020-02-27 08:17:42

Čeští literáti se představí na knižním veletrhu v Paříži

Mezinárodní knižní veletrh Livre Paris 2020 je jedním z největších knižních veletrhů v Evropě, letos se koná 20.–23. března. Česká republika se jej zúčastní po dvanácti letech a představí francouzským čtenářům šest autorek a autorů: naši literaturu zastoupí Bianca Bellová, Jiří Grus, Vojtěch Mašek, Patrik Ouředník, Josef Pánek a Marek Toman. Francouzská knižní událost roku Livre Paris se koná v největším francouzském veletržním prostoru Porte de Versailles na jihu Paříže, navštíví ji každoročně více než 160 tisíc návštěvníků a představí se na ní téměř 3000 autorů z více než 50 zemí. Veletrh je koncipován nejen jako odborná akce, ale především jako výstava pro nejširší veřejnost. Českou účast na Livre Paris 2020 připravuje České literární centrum, sekce Moravské zemské knihovny v Brně, ve spolupráci s Guillaumem Bassetem, kurátorem připravovaného programu, který prezentaci ČR říká: „Vedle národního stánku chystáme bohatý program za osobní účasti autorů. Mezi ně bude pochopitelně patřit ve Francii nepřehlédnutelný Patrik Ouředník, dále vystoupí Bianca Bellová, držitelka Ceny Evropské unie za literaturu a Magnesie Litery za román Jezero, který vyšel ve Francii pod názvem Nami; Josef Pánek, rovněž laureát Magnesie Litery, jehož Láska v době globálních klimatických změn vyjde ve francouzštině u příležitosti veletrhu; stejně jako komiks Drak nikdy nespí, který přijedou představit dva z jeho tří tvůrců – Jiří Grus a Vojtěch Mašek. Všichni jsou autory nedávno do francouzštiny přeložených knih a na veletrhu se budou účastnit prezentací a debat. Kromě nich přijali pozvání i spisovatelé dosud do francouzštiny nepřekládaní, kteří zde představí svou tvorbu především profesionální nakladatelské veřejnosti, jako například Marek Toman.“ Moderování debat se ujmou mj. Jean-Gaspard Páleníček nebo Magdalena Platzová. Cílem účasti České republiky však nebude jen představení samotných literátů. „Na Livre Paris 2020 chceme podpořit vznik nových překladů české literatury do francouzštiny a vzbudit ve Francouzích větší zájem o naši současnou literaturu. Na veletrhu proběhne nejen vystoupení autorek a autorů v rámci čtení a besed, ale pro odbornou veřejnost připravujeme například debatu překladatelů či speed dating mezi nakladateli, překladateli a agenty. Na českém národním stánku bude vystavena kolekce nejkrásnějších českých knih ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví a česká literatura ve francouzském překladu, která se zde bude také prodávat. Veletržní program doplní doprovodné akce mj. v Českém centru Paříž pod záštitou velvyslance Michela Fleischmanna s prezentací potenciálních, dosud do francouzštiny nepřekládaných současných autorů, večerem české lyriky a literárním workshopem pro děti z České školy bez hranic,“ zdůrazňuje pověřený vedoucí Českého literárního centra Martin Krafl. Velmi zajímavou akcí z prezentace České republiky bude v sobotu 21. března debata nad bibliografií Milana Kundery. Účast potvrdili ministr kultury Lubomír Zaorálek, romanopisec a esejista Guy Scarpetta a Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny v Brně. „Je samozřejmě záměrem, že dvojjazyčnou publikaci o díle Milana Kundery, která současně tematizuje jeho příslušnost do francouzského a českého čtenářského okruhu, představíme na pařížském veletrhu. Kundera totiž patří do obou národních literatur, a navíc z nich vychází do kontextu literatury světové. Debatu, kterou pak na veletrhu nad jeho dílem povedeme, máme v úmyslu otevřít směrem k pojmenování různých způsobů čtení jeho románů, které vycházejí a současně vstupují do těchto dvou různých jazykových a kulturních zkušeností,“ vysvětluje Tomáš Kubíček. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-03 09:33:11

Tereza Horváthová: Člověk může udělat revoluci s pár lidmi

Až na konec světa zavede ve dnech 3. až 6. října návštěvníky Tabook. „Na konci světa“ je totiž jedno z jeho letošních témat. Tento táborský festival kvalitních malých nakladatelů vstupuje letos do svého osmého ročníku. Pořádá jej romanistka Tereza Horváthová se svým manželem, grafikem Jurajem Horváthem, kteří provozují nakladatelství Baobab.      Tak už poosmé. Co jste od Tabooku očekávali, když jste ho dělali prvně?  My jsme žádná očekávání neměli. Moje očekávání byla, že uděláme malý, komorní festival, a nečekali jsme, že se nám tak rozroste. Postupně si ale plníme některé sny, zvlášť co se týká ilustrace. Během těch osmi let jsme snad dokázali ukázat ty nejzajímavější lidi, kteří na evropské ilustrátorské scéně působí. Měli jsme tu velké výstavy Blexbolexe, Ataka, Henninga Wagenbretha, Gérarda Lo Monaka, Bjørna Rune Lie, Evy Lindström a mnoha dalších a podařilo se nám je konfrontovat s tím nejlepším, co se děje u nás...   Jak vybíráte nakladatele, kteří vystavují na Tabooku? Stane se, že někoho odmítnete? Stane. My chceme na festivalu Tabook ukázat to nejlepší, co v Čechách (i na Slovensku) vzniká. Ať už jde o knihy pro děti nebo dospělé, o filosofii, teologii, o prózu nebo poezii, tak se snažíme vybírat ty malé nakladatele, kteří věnují svým knihám absolutní péči. Ty, pro které je vydávání jejich životní projekt. Zveme ale i některé střední a větší nakladatele, někdy kvůli jejich specifickým edičním řadám a projektům. Tradičně jezdí Argo. Pro mě to podstatné z Arga není jejich běžná produkce, ale argovské historické řady, které dlouhodobě a pečlivě mapují terén středověkých a moderních dějin. Letos je jedním z našich témat „Snění o Americe“ a do debaty mimo jiné vstoupí právě autoři historických knih, kteří mapují cesty Evropanů na Západ, jejich sny i setkání s realitou...   Další témata Tabooku budou „Vysočina“, „Na konci světa“, „Vyprávění“ – proč? Letos jsme strávili tři měsíce na malinkém ostrůvku v Chorvatsku, a domu, kde jsme bydleli, se říkalo, že je to Kraj světa. Téma „na konci světa“ si člověk může vykládat různě: jako okraj, hranici, za kterou nic není, ale také místo, kam nikdo ani nepáchne, nebo kam se všichni bojí, místo zapomenuté nebo nějak odtržené,či naopak místo, které nám připadá nekonečně vzdálené a o němž sníme. Ve společnosti teď rezonuje i konec světa v ekologickém smyslu. Jako bychom se právě teď ocitli na nějakém okraji a před námi se prostírá jakési nepopsané pole budoucnosti. Co nám na tom konci světa zbyde? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co zažije na Tabooku člověk, který není ani nakladatel, ani teoretik ilustrace?  Vždycky říkám, že Tabook má několik vrstev. Jednu tvoří profesionální program pro lidi, pro které je kniha posláním a prací. Míním tím nakladatele, redaktory, editory, překladatele, knihovníky, knihkupce, učitele, studenty ilustrace... Ale další neméně důležitou vrstvou jsou všichni naši laičtí návštěvníci. Tabook je zároveň profesionální festival a festival, který je přístupný všem lidem. Od rodin s dětmi až po ty, kteří mají třeba jen rádi kulturu a chtějí se trochu povyrazit. Program nabízí širokou škálu čtení, setkání, debat, workshopů a specielních událostí. Nechybí koncerty a divadla ani čtení na pomezí performance, letos připravujeme nový formát – čtení v krajině. Plánujeme i čtení za rodinným stolem, což bude intimní setkání s autory, čtenáři, redaktory v táborských rodinách, které pro tu příležitost otevřou své dveře.   Asi je dobré říct, že všechny ty věci se dají obrazit pěšky. Není třeba studovat linky veřejné dopravy. To určitě ne. Tabook se odehrává v historickém centru s výhonky na různá skrytá krásná místa v dochodné vzdálenosti. Hlavní „stan“ je letos opět v klasicistní budově, kterou postavila v 19. století obec baráčníků, tedy ve Střelnici. První patro obsadí stánky více než sedmdesáti českých a zahraničních nakladatelů, v přízemí budou probíhat knihtiskové, výtvarné a literární dílny pro veřejnost a na mnoha jiných místech – na jevišti Divadla, v knihkupectví Jednota, v Dílně ad. – čtení, divadla, diskuse... Vždycky jsme chtěli zatáhnout do festivalu lidi, kteří tady žijí, a instituce, jež tady působí. Tradičně spolupracujeme s Městskou knihovnou (která sídlí pro změnu na Novém městě blízko botanické zahrady), kde probíhá specializovaný program pro knihovníky, ale i zvláštní program pro veřejnost.    Řada vystoupení se koná ve vinárnách či kavárnách – jak se k tomu majitelé staví? Jásají, že se prodá víc kafe a vína? Myslím, že mají Tabook rádi. Samozřejmě máme v Táboře blízké lidi, se kterými tradičně spolupracujeme, pomáhají nám dělat i festivalové kavárny a občerstvovny, ale vždycky se najde i někdo nový, o kom jsme nevěděli, nebo kdo něco otevřel a založil teprve nedávno. Někteří provozovatelé nás dokonce loni podpořili i malým finančním příspěvkem...   Jaká je podpora ze strany města? Město nás tradičně podporuje finančně (žádáme každoročně o grant na velké kulturní akce) a půjčuje nám i dvě městské galerie, Vodárenskou věž a Galerii U radnice, úzce spolupracujeme i s Odborem kultury, který nám ve všem vychází vstříc.   A co vyšší struktury, třeba ministerstvo kultury?  Ministerstvo kultury nás každoročně podporuje dost zásadní částkou. Zpočátku jsme byli hodně závislí na visegrádských grantech, ale nakonec jsme nechtěli žádosti „šít na míru“ visegrádským požadavkům. Už loni nás také začal trošičku podporovat i kraj, postupně si tedy nacházíme místo….   Autoři a nakladatelé ze Slovenska, Polska a Maďarska na Tabooku stejně tradičně bývají. Vždycky. Ale já nechci psát projekt jen proto, abychom odněkud vytáhli prachy. Jsem radši, když se pokryjí všechny věci, o které nám jde, než aby se některé upřednostňovaly.    Když se na to člověk podívá z hlediska podnikání, těžko asi můžete vybrat od nakladatelů tolik peněz, aby se vám vrátily. Co pro vás z Tabooku plyne? Proč ho chcete dělat? Ohledně financí nula od nuly pojde. Nakladatelé nám platí zcela symbolické částky, festival děláme pro ně. Jako nakladatel (tedy my jako Baobab) tu samozřejmě můžeme důkladně představit autory, které vydáváme, od ilustrátorů až po spisovatele. Vždycky jsem také chtěla propojit všechny lidi, kteří dobré knihy využívají ve své práci (učitele, knihovníky, lektory) s dobrými nakladateli. Tohle pole je v Čechách ještě málo poorané. Páteční dopoledne tak například věnujeme školám: probíhá paralelní Tabook pro školy. Podílí se na něm velká část našich hostů, spisovatelé, ilustrátoři, překladatelé vycházejí do škol a jinam do terénu.Kulturní osvěta mi vždy připadala důležitá. Hodně mi také záleželo na tom, abychom českou nakladatelskou scénu otevřeli ven, do světa… abychom ukázali, jaké skvělé věci tu vznikaly a vznikají. Teď se nám to ale celé rozrostlo do takových rozměrů, že skutečně uvažujeme, co nám to dává, jestli nám to nepřináší jen spoustu práce.    Slyším určitou pochybnost. Zajisté… Na druhou stranu, pro mě osobně (a myslím, že můžu mluvit i za Juraje) je asi nejdůležitější pracovní napojení na lidi, s nimiž to děláme. Na celý ten tým. To nejsou žádní profesionální produkční, jsou to všechno naši přátelé: ilustrátoři, autoři, kamarádi z Tábora i z daleka… Nakonec po dlouhých napjatých přípravách zažijeme krásné intenzivní tři dny, naplněné událostmi, spoluprací, hovory, setkáváním, a to jsou vlastně věci, které se nedají úplně docenit. Je to idealistická záležitost, ale vždycky se z ní pak něco urodí. Něco zajímavého, zvláštního, ale často i dost konkrétního. Uzavírají se tu různé pracovní (i nepracovní) svazky, rozjíždějí velké i malé podniky... Já si myslím, že i pro nakladatele Tabook funguje podobně. To je pro mě velmi podstatné.   Profese, jako jsou literární agenti, literární marketéři, budovatelé PR, lajfstajloví specialisté, jste zatím nezmínila.  Literární agenti už na Tabook léta jezdí, ve spolupráci s Českým literárním centrem pracujeme právě na propojování českých a zahraničních nakladatelů. No a v oblasti PR, reklamy, promo a lajfstajlu se opravdu moc nepohybujeme, neumíme to a možná ani umět nechceme… V Baobabu jsme nikdy nedělali placenou reklamu. Knihy, které vydáváme, propagujeme jiným způsobem, prostřednictvím živých setkání, výstav, čtení nebo malých kulturních událostí, a Tabook je toho samozřejmě součástí. My to tak děláme od začátku, kdy se to ještě tak moc nedělalo, dnes už je tenhle způsob „reklamy“ daleko běžnější. S kvalitní kulturou se dá přežít jen tehdy, když si člověk kolem sebe vytvoří široké okruhy obdobně naladěných lidí. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se tady vynořil nějaký šlechtic, který by vzal naše osvětové usilování za své, nebo nějaká osvícená firma, jež by nás chtěla podpořit. Nikoho takového jsme zatím nenašli. Každoročně nás ovšem podporují menší podnikatelé z Tábora, kteří prožívají Tabook s námi.   Jak konkrétně se snažíte knihy propagovat? Letos vychází pátý, závěrečný díl povídkového cyklu ruského prozaika Varlama Šalamova. Na Tabooku postavíme dřevěnou boudu, a v ní bude probíhat dvaasedmdesátihodinové nepřetržité čtení z jeho knih. Jeho povídky vycházejí všude po světě rozdrobené do povídkových souborů, české vydání je snad jediné, které respektuje Šalamovův původní záměr. Jeho povídky o sovětském gulagu, o Kolymě jsou jedny z nejsilnějších próz 20. století. Je třeba je připomínat. Stejně jako klasické texty, které se, zdá se, už moc nečtou. Kdo čte opravdu Tolstého, Stendhala, Rilka? Kdo čte doopravdy klasickou antickou literaturu? Přijde mi zajímavé vrátit se k pramenům, k základům čtení, ke klasickým textům nebo základním kamenům moderní literatury. Číst své oblíbené texty budou nakladatelé, redaktoři, autoři...za stolem v táborských rodinách.   Takže návštěvníci přijdou k někomu domů, zují se a sednou si v obýváku? Ten formát zavedl už náš oblíbený Jihlavský festival dokumentárních filmů, jmenuje se to myslím domácí kino. Lidé opravdu přijdou k někomu domů na promítání. Je tam většinou i tvůrce, režisér, scenárista, ale někdy i střihač nebo kameraman... My bychom chtěli, aby vybrané texty četli lidé, kteří na nich redakčně pracovali. Nebo jsou přímo autoři (spisovatelé, básníci), kteří ty texty mají rádi. Bude si tak možné vyslechnout interpretované čtení. (Nedávno jsme doma četli skvělé paměti Cannettiho, který v druhém díle líčí takováta čtení Karla Krause, jež zásadním způsobem ovlivňovala tehdejší vídeňskou kulturní obec.) Budou to jen komorní setkání, ale já si myslím, že ty nejdůležitější události se vždycky dějí v malých hnízdech, v jádrech, a že člověk může udělat revoluci s pár lidmi. Tak to jsou naše revoluční buňky. Domácí čtení.   Navíc v husitském Táboře, kde se četlo, o husitské gramotnosti se vyprávějí legendy. Nevím, jestli se tady četlo, je otázka, jestli se tady spíš nebojovalo a nepilo. Atmosféra Tábora je zvláštní, je tu pořád cítit, že je to město, které bylo postaveno na obranu, jako vojenský tábor. Jako by jím všichni ti lidé jenom procházeli. Ve srovnání s jinými, dobře „loženými“ kulturními městy. Nicméně, možná proto se tu daří právě tomu festivalu, který děláme.    Co se ilustrátorů na Tabooku týká, jak se vám daří získávat jména jako Manuel Marsol? Tento španělský ilustrátor je opravdu hvězda, získal například cenu na Veletrhu dětské knihy v Boloni. Jak už jsem říkala: měli jsme štěstí, že první výstavy tu měli významní autoři z Francie, Německa, Švédska.... A každý dobrý mladý ilustrátor rád přijede, když ví, že tu před ním vystavoval Blexbolex, David B., Kitty Crowther… Na Manuela Marsola jsme natrefili prostřednictvím jeho knihy, kterou jsme viděli před dvěma lety v Boloni a líbila se nám. Říkali jsme si, že by stálo za to mu ji vydat česky – a on se nám během té doby sám ozval, že by měl o společný projekt zájem, byla to pěkná souhra...   Na Tabooku je vždy k vidění současná frankofonní scéna, z čeho to vyplývá? Frankofonní knižní scéna (teď mám na mysli především v oblasti ilustrované knihy, autorské knihy a komiksu) je především hodně zajímavá, vrstevnatá a pestrá. Je tam obrovská škála tvůrců a nakladatelů, kteří dělají velmi odlišné věci, a vždycky je dělají perfektně. Zajímavé je, že i velcí nakladatelé pracují s autory původně z malých, alternativních nakladatelství. A podporují je, aby pro ně dělali velké projekty. Za posledních pětadvacet let se ve Francii navíc udál přerod dětské knihy.    Přerod od čeho k čemu? Od ilustrovaných pohádek (a někdy dost infantilních) k přemýšlení o celém světě, k mnohovrstevnaté škále knih od těch alternativních po dokonale zvládnuté velké obrazové knižní projekty pro nejširší čtenářstvo. Možná, že tomu, co vychází teď, by před pětadvaceti lety nikdo nerozuměl. Vyprávění obrazem je úplně jinde. Amůžeme tu zmínit třeba zásadní několikadílný komiks Davida B., který vypráví velmi silný lidský příběh jeho bratra postiženého epilepsií. A vypráví ho obrazem. A pak máte knížky, v nichž jsou jen intuitivně řazené obrazy, které nakonec tvoří nějaký absolutní celek (jako třeba knihy od průkopníka tohoto „žánru“ Blexbolexe Album lidí nebo Roční období), nebo drobné knížečky založené na malém vtipu, legraci, jazykovém nebo výtvarném fóru (základní řada nakladatelství Rouergue), kde je vlastně jenom jednoduchý příběh, a dají se číst s dětmi donekonečna. To všechno existuje vedle sebe, rozvoj obrazové knihy ve Francii je úžasný (a někdy až strašidelný).    A jak se posunuly v té frankofonní oblasti texty? Ve vašem nakladatelství Baobab jste vydali například knihy znamenitých francouzských autorů, jako jsou Timothée de Fombelle nebo Jean-Claude Mourlevat, a to jsou prózy. Mám ve Francii přítelkyni, která píše detektivky ze středověku, má čtyři děti a vždycky důkladně sledovala, co vychází. Ona o té proměně říká, že dnes se vydávají i pro děti a mládež rozsáhlé, několikadílné, dokonale odvyprávěné ságy. Jsou to napínavé, dobrodružné příběhy, které každého pohltí, knihy pro všechny generace. To dřív, alespoň podle ní, nebylo. Ale ve světové literatuře pro děti vychází široká škála příběhů: od „tematických“, spíš žurnalistických románků, přes různé detektivky a příběhy ze školního prostředí po různé rodinné ságy. Světová próza pro děti je neuvěřitelně rozmáchlá a bohatá.    A když srovnáte Francii se zbytkem Evropy? Ve Francii vychází množství kvalitních (i úplně hloupých) obrazových knih, ale tradice ilustrované prózy, knih „literárnějších“ na pomezí prózy a poezie, které se dětem předčítají před spaním, ta je přece jen přítomná spíš ve střední Evropě a východní Evropě. V tom jsme, myslím, výjimeční. Některé knihy z Baobabu nejsou pro francouzské nakladatele zajímavé, protože jsou příliš textové a texty jsou příliš literární. Nakladatelé hledají spíš „univerzální“ obrazové knihy. Někdy ke škodě věci. Ono tomu univerzálnímu dost často něco chybí. Tam jsme v úplně jiné fázi nebo poloze.    Stalo se během těch osmi let pořádání Tabooku něco, co vás příjemně nebo nepříjemně zaskočilo? Mě vždycky zaskočí, že i když se snažíme tady v Táboře hodně oslovovat profesionály, včetně učitelů, nakonec vždycky spolupracujeme jen s určitým okruhem lidí. Daří se nám ho sice pokaždé rozšiřovat, ale vlastně ještě pořád necítím z těch odborných profesí opravdu velký zájem. Na našich seminářích pro knihovníky a pro učitele vždycky vidím stejné okruhy lidí. Ale přikládám to samozřejmě tomu špatnému PR. Také u nakladatelů občas cítím rezervy. Máme nakladatele, kteří jsou úžasně činorodí, chtějí se podílet na programu a tak nějak „fungují“. Za ty jsem opravdu vděčná, bez nich bych to už asi dávno zabalila. A pak máme spící nakladatele. Přijedou, jsou tady rádi, líbí se jim tu, ale neinvestují žádnou energii navíc. No a pak je tu ilustrace, autorská obrazová kniha: zkrátka to, co nás nejvíc baví. Zatím se nám nedaří přitáhnout pozornost kunsthistoriků. Ilustrace je pořád vnímaná jako něco podřadnějšího než současné umění, což je naprostý nesmysl. Tato média jsou dlouhodobě nejsvobodnější, nejpestřejší a také nejpodceňovanější uměleckou scénou. Uklidňuje mě, že situace je podobná v celé Evropě. Ale myslím, že naše poctivé snažení má i své plody: vidíme tu před očima růst generace lidí, které jsme nějakým způsobem ovlivnili. A nejsou to rozhodně jen samotní ilustrátoři. Největší radost mám ale stejně z toho, když na Tabooku vystoupí na veřejnosti lidé, kteří normálně nejsou úplně vidět – nikoliv autoři, ale překladatelé, redaktoři, editoři, ilustrátoři, nakladatelé…. Ti pro mě představují největší skryté poklady české knižní scény. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Tereza Horváthová (*1973) je nakladatelka, redaktorka, překladatelka, spisovatelka, organizátorka. Vystudovala romanistiku na FF UK v Praze, obor francouzský jazyk a literatura. Roku 2000 založila se svým mužem Jurajem Horváthem nakladatelství knih pro děti Baobab. V roce 2011 vymyslela a zorganizovala první ročník mezinárodního festivalu malých kvalitních nakladatelů Tabook, který má za sebou sedm úspěšných ročníků. Kromě práce v nakladatelství píše knihy pro děti, prózu i poezii, nárazově také překládá a píše filmové scénáře. Iniciuje neziskové kulturní akce a věnuje se mírnému politicko-kulturnímu aktivismu. Za knihu Modrý tygr obdržela cenu Zlatá stuha pro rok 2005. Podle knihy vznikl stejnojmenný film v režii Petra Oukropce. Žije v Táboře, kde se svým mužem vychovává osm dětí.  

Čas načtení: 2020-09-16 19:54:46

Ministři Zaorálek a Petříček podepsali memorandum o prezentaci českého kulturního bohatství v zahraničí

Ministr kultury Lubomír Zaorálek a ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček ve středu 16. září podepsali memorandum o spolupráci obou resortů při podpoře a koordinaci prezentace české kultury v zahraničí. Podle mluvčí ministerstva zahraničí Zuzany Štíchové potvrdili ministři podpisem memoranda potvrdili důležitost role kultury v politice vnějších vztahů České republiky a zavázali se k zefektivnění spolupráce českých institucí na projektech v zahraničí.  Nově deklarovaná spolupráce ministerstev kultury a zahraničních věcí má rozvíjet kulturní diplomacii ve všech jejích aspektech se zájmem nejlepšího možného uplatnění české kultury v zahraničí.  „Od začátku mého působení na ministerstvu kultury mluvím o nutnosti posílit prezentaci naší kultury v zahraniční. Pravda, aktuální situace způsobena pandemii covid-19 nám kulturní výměnu značně znemožnila. Nicméně je nutné si stanovit parametry pro budoucí prezentaci, jakmile pandemie odezní a my se budeme moci vrátit k normálu“, řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek. Ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček dodal: „Je nepochybné, že česká kultura patří k našim nejlepším vývozním artiklům. Ministerstvo zahraničních věcí se prostřednictvím své sítě zastupitelských úřadů a ve spolupráci s příspěvkovou organizací Česká centra snaží co nejlépe využívat svých možností při prosazování národních zájmů. Pevně věřím, že podpis tohoto memoranda o spolupráci povede k ještě lepší koordinaci a větší efektivitě při zahraniční prezentaci jak české kultury, tak i České republiky jako celku.“ Memorandum vytyčuje oblasti spolupráce zejména v rámci kulturních a kreativních průmyslů, které již nyní přispívají k rozvoji ekonomiky a v budoucnosti budou získávat na významu. Oba resorty se proto v memorandu zavazují mj. k propagaci Česka jako destinace vhodné k natáčení filmů a podpoře české literatury v překladu v zahraničí. Ministerstva budou podporovat prezentaci českých umělců na významných mezinárodních veletrzích, stejně jako propagovat české památky a tradiční umění i řemeslo. Oba ministři si od podepsání memoranda slibují ucelenější působení České republiky při prezentaci kultury v zahraničí.   Text memoranda Preambule Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo kultury, vědomy si mimořádného významu kultury jako nezastupitelného faktoru posilování dobrého jména a mezinárodní vážnosti ČR pokládají za žádoucí nadále rozvíjet společnou podporu prezentace našeho kulturního bohatství v zahraničí včetně prezentace českého kulturního a kreativního průmyslu, a to též v zájmu posilování vazeb mezi českou společností a Evropou a světem. Obě ministerstva jsou připravena naplňovat strategii kulturní diplomacie, rozvíjející podporu a prezentaci české kultury v zahraničí v zájmu dalšího zefektivnění mezikulturního dialogu a dalšího posilování role kultury v politice vnějších vztahů České republiky.   Článek I – Vytvoření a nastavení činnosti společné Pracovní komise pro českou kulturní diplomacii Hlavním úkolem Komise bude vypracování budoucího akčního plánu kulturní prezentace ČR v zahraničí, který stanoví prioritní oblasti a sektory podpory české kultury ve světě, a to vždy na roční období s výhledem na další dva roky. Ve své práci bude Komise vycházet jednak z vládou schválené Koncepce české zahraniční politiky, jednak z principů vytyčených Ministerstvem kultury, jimiž se řídí státní kulturní politika, a také z priorit stanovených Komisí pro jednotnou prezentaci ČR. K účasti v uvedené Pracovní komisi budou vedle příslušných zástupců obou ministerstev a jejich příspěvkových organizací přizváni veřejně ustavení aktéři v oblasti kulturního exportu a zahraniční kulturní výměny. Akční plány budou předkládány ke schválení ministrům kultury a zahraničních věcí.   Článek II – Účinná spolupráce a koordinace mezi ministerstvy Obě ministerstva a jejich příspěvkové organizace budou usilovat o zvyšování efektivity řízení realizovaných zahraničních aktivit, o uzavírání společných dohod podle rozsahu či charakteru konkrétních akcí, či o participaci při exportu kulturních služeb, na jejichž základě budou moci vznikat společné kulturní projekty v zahraničí. Tyto činnosti budou vykonávat v souladu se svými kompetencemi dle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných úředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s vládou schválenými relevantními dokumenty, zejména se Státní kulturní politikou na léta 2015-2020 (s výhledem do roku 2025), Inovační strategií ČR 2019-2030 a Koncepcí jednotné zahraniční prezentace ČR. Obě strany potvrzují svoji vůli k úzké a efektivní spolupráci a koordinaci v zájmu nejlepšího možného uplatnění české kultury v zahraničí a šíření dobrého jména České republiky obecně.   Článek III – Oblasti spolupráce Kulturní a kreativní průmysly Kulturní a kreativní průmysly jsou klíčovým nástrojem prezentace ČR v zahraničí, a to díky specifickému potenciálu pro tvorbu vysoké přidané hodnoty, a díky možnosti využívat ve světě dobré jméno českých tvůrců, produktů či podniků při dlouhodobém budování značky České republiky a jejích součástí – obcí, krajů, podniků či institucí. MZV a MK, ve spolupráci s MPO, proto budou v rámci meziresortní Komise pro jednotnou zahraniční prezentaci ČR spolupracovat při péči o dobré jméno České republiky, při strategickém plánování národních výstav, expozic a dalších aktivit na zahraničních trzích a při posilování kulturní diplomacie.   Literatura Ministerstvo kultury bude, zejména prostřednictvím Českého literárního centra/Moravské zemské knihovny, podporovat prezentaci české literatury na významných knižních veletrzích prostřednictvím národních stánků a podporou vysílání autorů na autorská čtení, a to ve spolupráci se zastupitelskými úřady, s Českými centry. ZÚ a ČC pak budou, rovněž ve spolupráci s MK, podporovat šíření české literatury v překladu v zahraničí: tj. napomáhat koordinaci aktivit na ose autor/literární agent-překladatel-nakladatel a napomáhat účinné medializaci konkrétních knižních titulů vydaných v překladu.   Film Oba resorty se zasadí o prohloubení spolupráce se Státním fondem kinematografie, a to ve věci prezentace a propagace českých filmů a propagace České republiky jako destinace vhodné k natáčení. Spolupráce bude reflektovat principy audiovizuální v oblasti výroby, monetizace a distribuce v oblasti audiovize. Dále bude uzavřeno separátní memorandum o spolupráci mezi Státním fondem kinematografie, Národním filmovým archivem a Českými centry týkající se podpory prezentace českého filmu v zahraničí.   Neprofesionální umění a nemateriální kulturní dědictví Ministerstvo kultury podpoří ve svém dotačním programu účast amatérských těles na prestižních evropských a celosvětových festivalech a soutěžích. Obě ministerstva budou usilovat o hlubší spolupráci mezi Českými centry a organizacemi zabývajícími se touto částí kulturního dědictví. ¨ Obě ministerstva zintenzivní spolupráci v oblasti prezentace nehmotného kulturního dědictví ČR.   Výstavy a veletrhy Ministerstvo kultury bude podporovat národní prezentace na významných mezinárodních veletrzích tzv. „performing arts“, dále i v oblasti kulturních a kreativních průmyslů. Ministerstvo zahraničních věcí se v mezích svých možností bude podílet na podpoře českých prezentací a bude prostřednictvím zastupitelských úřadů a Českých center usilovat o smysluplné propojení s dalšími aktivitami v dotyčné destinaci. Ministerstvo kultury bude i nadále ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí podporovat prezentace českého umění a českých uměleckých sbírek, mimo jiné prostřednictvím národní prezentace v česko-slovenském pavilonu na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách.   Muzea Ministerstvo kultury bude podporovat ještě užší spolupráci mezi muzejními organizacemi Ministerstva kultury a Ministerstvem zahraničí, včetně Českých center, při podpoře českého kulturního dědictví v zahraničí s důrazem na postavení české kulturní identity a kulturního dědictví v evropském i celosvětovém kontextu.   Památky Oba resorty, jejich orgány a věcně příslušné příspěvkové organizace budou podporovat spolupráci v oblasti prezentace hmotného kulturního dědictví České republiky v zahraničí. Dané subjekty zváží podobu a míru využití hmotného kulturního dědictví pro propagaci České republiky a bohatosti jejího památkového fondu v zahraničí.   Krajanské spolky Obě strany budou usilovat o spolupráci s krajanskými spolky na úrovni kulturních aktivit, které přispívají k pozitivnímu obrazu České republiky. Ministerstvo kultury se bude podílet na metodické podpoře kulturních aktivit krajanských spolků, jakožto významné součásti našeho kulturního dědictví.   Spolupráce v oblasti rozvojové spolupráce Ministerstvo zahraničních věcí ve spolupráci s Ministerstvem kultury bude i nadále věnovat pozornost ochraně a obnově kulturního dědictví ve vládou stanovených cílových zemích humanitární, stabilizační a rozvojové spolupráce, a to bilaterální i v součinnosti s příslušnými mezinárodními organizacemi.   Spolupráce v oblasti ekonomické diplomacie Ministerstvo zahraničních věcí ve spolupráci s Ministerstvem kultury budou společně podporovat „vývoz“ české kultury a kreativního průmyslu jako nástroje pro posilování vnějších ekonomických vztahů ČR s pozitivními hospodářskými dopady pro ČR. Zapojení do Společného nástroje financování ekonomické diplomacie se formou cílených služeb a prezentace příležitostí v zahraničí zefektivní prezentaci české kultury a kreativního průmyslu v zahraničí. Zapojení kapacit zastupitelských úřadů a využití synergií ve formě společné mezirezortní spolupráce umožní aktivní a přitom finančně hospodárný přístup k podpoře české produkce výrobků a služeb spojených s daným odvětvím, zejména s přihlédnutím na cílenou podporu rozvoje jednotlivých regionů ČR.   Článek IV - Plány činnosti a kontaktní osoby Do konce kalendářního roku sjednají pověření zástupci obou ministerstev plán aktivit, v němž se stanoví úkoly, termíny a zodpovědné osoby. V prvním čtvrtletí dalšího roku proběhne vyhodnocení výsledků spolupráce v předešlém roce a výhled aktuálních projektů na daný rok. Za Ministerstvo zahraničních věcí se zmocňuje jednáním ředitel odboru veřejné diplomacie a krajanů. Za Ministerstvo kultury se zmocňuje jednáním ředitel odboru mezinárodních vztahů.   Článek V – Obecné závěry a podoba naplňování dohody Toto memorandum se uzavírá na dobu neurčitou. Změny a doplnění jsou možné ve formě číslovaných písemných dodatků podepsaných oběma stranami. Pro platnost dodatku se vyžaduje dohoda obou smluvních stran o celém jeho obsahu {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-12-04 09:25:00

Kyberagrese roste. Jednotná ochrana dětí začíná společnou změnou zákonů

Praha 4. prosince 2025 (PROTEXT) - Digitální svět nabízí dětem prostor pro vzdělávání a zábavu, ale zároveň přináší rizika, která nelze ignorovat. Vodafone vyzývá k mezisektorové spolupráci firem, neziskového sektoru a zákonodárců pro vytvoření bezpečnějšího on-line prostředí pro nezletilé. Spolu s Nadací Vodafone a organizací Save the Children proto vydává Bílou knihu, která reaguje na aktuální výzvy a představuje konkrétní kroky jež mají mimo jiné vést ke změně legislativy.Z nedávného průzkumu společnosti Vodafone[1] vyplynulo, že dvě třetiny dětí v Česku se nejvíce bojí, že jim někdo hackne telefon nebo počítač. Z podvodu a ztráty peněz má obavu 57 %. Víc než polovina dotázaných se také bojí, že někdo zveřejní a zneužije jejich fotky nebo je upraví pomocí AI za účelem zesměšňování. 47 % nezletilých má strach z nadávek a posměchu na sociálních sítích.On-line prostředí navíc přináší i genderově specifická rizika. Dívky čelí vyššímu tlaku na vzhled, sexuálnímu obtěžování a reputačním rizikům, zatímco chlapci se více setkávají s posměchem v online hrách.Alarmující data ukazuje také nejnovější průzkum organizace Safer Internet Centrum ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci. Ten uvádí, že agresivita mezi dětmi v on-line prostředí nabývá na intenzitě, kyberagresi zažily dvě třetiny.Data se shodují i v mezinárodním srovnáníPodobná data ukazuje i globální průzkum Nadace Vodafone. Zároveň upozorňuje, že digitální stresory, jako je kyberšikana, dezinformace, návykové funkce platforem a škodlivé srovnávání, přispívají k nárůstu úzkostí, depresí a problémů s chováním. Děti také často postrádají znalosti o ochraně dat, algoritmech a dezinformacích. Připraveni se necítí být ani učitelé."Mladí potřebují k růstu překážky, ale taky potřebují prostředí, kde mohou naplno rozvinout svůj potenciál, nikoli prostředí, které je ničí. Proto je nutné budovat prostor s pravidly, jež zároveň chrání i podporují. A klíčem je komunikace napříč generacemi - bez ní nevznikne bezpečí ani důvěra. A právě proto se mi líbí, že v tomto případě to konečně není 'o nich bez nich'. Dospělí totiž většinou ani netuší, co se v online světě skutečně odehrává," zdůrazňuje Marek Vrbík, člen Rady Českého telekomunikačního úřadu.Spolupráce veřejného a soukromého sektoru je klíčováDěti v současnosti nelze v online světě ochránit dostatečně. Chybí legislativa pro možnosti blokování nevhodného obsahu, účinná kontrola věku napříč platformami a další opatření, která by alespoň částečně přispěla k tolik potřebnému většímu digitálnímu zdraví dětí a mladých. Skupina Vodafone a Nadace Vodafone ve spolupráci s organizací Save the Children vydaly proto takzvanou Bílou knihu o ochraně dětí online.V ní vyzývají k mezisektorové spolupráci firem, neziskového sektoru a zákonodárců, která povede k zavedené účinné legislativy. V dokumentu jde o pět hlavních oblastí:Zavedení účinného a jednotného ověřování věku napříč platformami.Ochrana dětí před návykovými designovými prvky.Povinná odpovědnost platforem za bezpečnost dětí při využívání návykového designu.Možnost efektivního blokování nelegálního obsahu, zejména dětské pornografie.Systematická podpora digitálních dovedností a zdraví dětí, rodičů i pedagogů. "Ochrana dětí v online prostředí vyžaduje víc než jen individuální úsilí; potřebuje koordinovanou mezisektorovou spolupráci. Školy, technologické firmy, neziskové organizace, rodiče - ti všichni hrají klíčovou roli, ale pouze společně můžeme vytvořit online prostor, který bude bezpečný a zároveň bude podporovat duševní zdraví dětí. Ochranu a práva dětí proto musíme jednoznačně zakotvit v legislativě. Tato Bílá kniha je výzvou ke spolupráci pro všechny zainteresované strany, abychom společně zajistili zdravější digitální budoucnost," komentuje Violeta Luca, CEO českého Vodafonu, výzvu ke spolupráci definovanou v Bílé knize."Důslednější ochrana práv dětí v online prostředí je cestou k tomu, jak ochránit dětské duševní zdraví a zabránit nárůstu radikalizace a násilí ve společnosti. Děkuji všem partnerům, kteří chtějí bezpečnosti dětí na internetu věnovat své zdroje a kapacitu. Tento úkol je natolik náročný, že bez dobré spolupráce nemáme šanci jej úspěšně zvládnout," vítá snahu o spolupráci zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. [1] Sběr dat realizovala výzkumná agentura Ipsos. Jednalo se o kvantitativní výzkum CAWI. Dotazník byl zaslán rodičům, kteří ho předali svým dětem. N=520, Reprezentativní rozdělení respondentů. Dělení na chlapce a dívky a mladší (10-14 let) a starší (15-19 let) věkovou skupinu. Zdroj: Vodafone 

Čas načtení: 2024-04-18 06:42:00

Microsoft investuje 1,5 miliardy dolarů do společnosti G42 v Abú Zabí za účelem urychlení vývoje umělé inteligence a globální expanze

Abú Zabí (SAE)/Dallas (USA) 18. dubna 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - • Tato strategická investice posílí pozici SAE jakožto globálního centra pro vývoj a využití umělé inteligence a poskytne partnerům a zákazníkům další příležitosti k inovacím a růstu.• Společnosti G42 a Microsoft budou spolupracovat na zajištění odpovědného sdílení výhod bezpečných technologií umělé inteligence a možností cloudových řešení s rostoucími ekonomikami po celém světě.• V představenstvu společnosti G42 zasedne také místopředseda a prezident společnosti Microsoft Brad Smith.• Obě společnosti podpoří zřízení fondu pro vývojáře ve výši jedné miliardy dolarů.• Součástí této partnerské spolupráce je také první mezivládní bezpečnostní dohoda, v níž se obě strany zavazují dodržovat nejvyšší úroveň světových standardů v oblasti bezpečnosti a zabezpečení umělé inteligence.Společnost G42, přední technologický holding v oblasti umělé inteligence (AI) se sídlem ve Spojených arabských emirátech, a společnost Microsoft ve středu oznámily strategickou investici společnosti Microsoft do společnosti G42 ve výši 1,5 miliardy dolarů. Investice posílí spolupráci obou těchto společností při zavádění nejnovějších technologií umělé inteligence společnosti Microsoft a jejích vzdělávacích iniciativ v SAE a dalších zemích po celém světě. V rámci tohoto rozšířeného partnerství se členem představenstva společnosti G42 stane Brad Smith, místopředseda a prezident společnosti Microsoft.Tato rozšířená spolupráce umožní organizacím všech velikostí na nových trzích využívat výhody poskytované umělou inteligencí a cloudovými řešeními a zároveň zajistí, že tato řešení technologií umělé inteligence splňují nejvyšší světové standardy v oblasti bezpečnosti a zabezpečení.Investice společnosti Microsoft navazuje na dlouhodobou spolupráci obou těchto společností v oblasti umělé inteligence a digitální transformace a prohlubuje jejich vzájemný závazek v tomto strategickém partnerství pokračovat. Společnost G42 bude provozovat své aplikace a služby umělé inteligence na platformě Microsoft Azure a prostřednictvím partnerské spolupráce bude poskytovat pokročilá řešení umělé inteligence globálním klientům z veřejného sektoru a také velkým podnikům. Společnosti G42 a Microsoft budou také spolupracovat při zavádění pokročilých technologií umělé inteligence a digitální infrastruktury v zemích Blízkého východu, ve Střední Asii a v Africe. Těmto zemím tak zajistí rovný přístup ke službám, které řeší důležité vládní a obchodní problémy a zároveň zajišťují nejvyšší standardy bezpečnosti a ochrany soukromí.J. V. šejk Tahnún bin Zájid Ál Náhjan, předseda představenstva společnosti G42, řekl: „Investice společnosti Microsoft do společnosti G42 představuje klíčový okamžik na cestě růstu a inovací naší společnosti a poukazuje na strategické sladění cílů a jejich realizace mezi oběma organizacemi. Toto partnerství je důkazem našich společných hodnot a úsilí o zajištění pokroku, a podporuje aktivnější spolupráci a synergii v celosvětovém měřítku." Partnerství rovněž podpoří rozvoj kvalifikované a různorodé pracovní síly a talentovaných pracovníků v oblasti umělé inteligence, které následně rozšíří možnosti v oblasti inovací a konkurenceschopnosti nejen SAE, ale i širšího regionu, a to investicí jedné miliardy dolarů do rozvojového fondu pro vývojáře.  „Naše dvě společnosti plánují spolupráci nejen v samotných Spojených arabských emirátech, ale také při zavádění umělé inteligence a digitální infrastruktury a služeb v zemích s nedostatečnou péčí," konstatoval Brad Smith, místopředseda představenstva a prezident společnosti Microsoft. „V úzké koordinaci s vládami Spojených arabských emirátů i Spojených států využijeme kombinace prvotřídních technologií s těmi nejvyššími světovými standardy pro bezpečnou, důvěryhodnou a odpovědnou umělou inteligenci."Komerční partnerství pro obě vlády podporují také záruky ve formě vůbec první dohody svého druhu, zaměřené na uplatňování osvědčených postupů na světové úrovni s cílem zajistit bezpečný, důvěryhodný a odpovědný přístup k vývoji i nasazení umělé inteligence. Společnosti Microsoft a G42 budou úzce spolupracovat a v rámci své společné mezinárodní infrastruktury zvyšovat úroveň zabezpečení a dodržování předpisů. Obě společnosti budou postupovat v souladu s americkými a mezinárodními zákony a předpisy v oblasti obchodu, bezpečnosti, odpovědné aplikace umělé inteligence a integrity podnikání. Práce v těchto oblastech se řídí podrobnou mezivládní dohodou mezi společnostmi G42 a Microsoft, která byla vypracována v úzké spolupráci s vládami SAE a USA.Peng Xiao, výkonný ředitel skupiny G42, řekl: „Díky strategické investici společnosti Microsoft máme možnost pokračovat v našem úsilí o nasazení špičkových technologií umělé inteligence ve velkém měřítku. Toto partnerství významným způsobem posiluje naši přítomnost na mezinárodním trhu a představuje spojení jedinečných možností společnosti G42 v oblasti umělé inteligence s robustní globální infrastrukturou společnosti Microsoft. Společně tak nejen posouváme hranice našich vlastních aktivit, ale posouváme také laťku v oblasti inovací."Samer Abu-Ltaif, viceprezident společnosti Microsoft a prezident pro střední a východní Evropu, Blízký východ a Afriku , k tomu dodal: „Naše investice do společnosti G42 je důkazem o existenci úspěšného a dynamického technologického prostředí ve Spojených arabských emirátech i v širším regionu. Toto strategické partnerství má dobré předpoklady k tomu, aby našim zákazníkům a partnerům zpřístupnilo nové příležitosti, urychlilo inovace a podpořilo hospodářský růst. Ve spolupráci se společností G42 uvedeme ty nejmodernější technologie, které umožní zemím a trhům rozvíjet jejich digitální aktivity využitím možností cloudových řešení a umělé inteligence."Spolupráce mezi společnostmi G42 a Microsoft za poslední rok dosáhla hned několika milníků. Patří mezi ně také společný plán na vývoj na míru připravených řešení umělé inteligence pro veřejný sektor a průmysl s využitím rozsáhlého partnerského ekosystému a cloudových možností společnosti Microsoft, oznámený v dubnu 2023. V září 2023 uzavřely obě společnosti dohodu o uvedení komplexních cloudových řešení a spolupráci při zpřístupnění potenciálu pokročilých funkcí umělé inteligence na veřejné cloudové platformě Azure. V listopadu 2023 pak společnost Microsoft přišla s nabídkou arabského velkého jazykového modelu Jais společnosti G42 v rámci nově uvedené služby Azure AI Cloud Model-as-a-Service.O společnosti MicrosoftSpolečnost Microsoft (Nasdaq „MSFT" @microsoft) zajišťuje digitální transformaci pro éru inteligentního cloudu a inteligentního koncového řešení. Jejím posláním je zpřístupnit všem lidem i organizacím na světě více možností.O skupině G42G42 je technologický holding, který na pozici globálního lídra v oblasti umělé inteligence přichází s vizionářskými způsoby využití schopností těchto technologií pro zajištění lepší budoucnosti. Skupina G42, která se zrodila v Abú Zabí, dnes působí po celém světě a prosazuje využití umělé inteligence jakožto mocného nástroje pro dobré účely. Společnost G42 již dnes exponenciálně rozšiřuje možnosti lidských aktivit – od molekulární biologie až po průzkum vesmíru.Další informace naleznete na stránkách www.g42.aiKontakty pro médiaMicrosoftMicrosoft Media Relations, WE Communications for Microsoft, (425) 638-7777rapidresponse@we-worldwide.comG42Ulviyya Hasanzadeová, ředitelka firemní komunikace, G42ulviyya.hasanzade@g42.aiFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2388101/G42_Microsoft_Signing.jpg Logo – https://mma.prnewswire.com/media/2388100/G42_Logo.jpg 

Čas načtení: 2024-02-29 07:48:00

HONOR osvětluje na MWC budoucnost umělé inteligence v chytrých zařízeních

Barcelona (Španělsko) 29. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - HONOR, Qualcomm a GSMA společně propagují umělou inteligenci zaměřenou na člověka a zdůrazňují svůj závazek k otevřené spolupráci a ochraně soukromíGenerální ředitel společnosti HONOR Device Co., Ltd., George Zhao, se na veletrhu MWC Barcelona 2024 zúčastnil společně s dalšími špičkami v oboru podnětné panelové diskuse. Panelu s názvem „S člověkem na prvním místě: Hlavní zásady vývoje umělé inteligence pro chytrá zařízení" (Putting Humans First in AI Development: Key Considerations for Creating AI for Smart Devices) se zúčastnil také John Hoffman, výkonný ředitel organizace GSMA Ltd., a Alex Katouzian, generální manažer skupiny pro mobilní a výpočetní technologie a rozšířenou realitu ve společnosti Qualcomm Technologies, Inc.. Diskutující zde společně zdůraznili význam vytváření zařízení s umělou inteligencí, jejíž intuitivní fungování se zaměřuje na zkušenost uživatele a chrání jeho soukromí.„Věříme, že umělá inteligence v budoucnu přetvoří operační systémy a změní naše vztahy s chytrými telefony. Společnost HONOR hodlá rozvíjet svou AI strategii integrací umělé inteligence do systému MagicOS a všech zařízení HONOR, čímž vytvoří uživatelsky orientované prostředí přinášející potěšení s každou interakcí," popsal Zhao plány společnosti HONOR na vývoj zařízení s umělou inteligencí, která staví lidské potřeby na první místo.Důkazem odbornosti značky HONOR na poli umělé inteligence v zařízeních je uvedení operačního systému MagicOS 8.0, který plně integruje platformovou AI a jako první na trhu také uživatelské rozhraní založené na záměrech (IUI, intent-based user interface). MagicOS 8.0 se může dále pochlubit také funkcí doporučování zkratek na základě záměru Magic Portal, která uživatelům umožňuje snadné přepínání a využívání služeb mezi jednotlivými aplikacemi pomocí jediného přetažení. Funkce nyní podporuje 100 hlavních aplikací z celého světa.Společnost HONOR také ve spolupráci se společností Qualcomm demonstrovala využití open-source modelu Llama 2 na novém zařízení HONOR Magic6 Pro, které je ukázkou přínosů AI v zařízení i při offline fungování.Přijetí otevřeného ekosystémuSpolečnost HONOR je průkopníkem otevřeného ekosystému, do něhož zve ke spolupráci globální partnery, jako jsou právě Qualcomm a GSMA. „Rozvíjení otevřené spolupráce je tím, co nám umožní přinášet uživatelům funkce umělé inteligence v zařízeních," konstatoval Zhao.„Chceme ostatním tvůrcům usnadnit vývoj a inovace nad našimi platformami," vysvětluje Katouzian. „V oboru, který benefituje z otevřenosti a kooperace, je pro Qualcomm spolupráce s partnery zásadně důležitá. Věříme, že inovace a technologie mohou naše svazky jen prohloubit. Dokud budeme schopni inovovat a spolupracovat ruku v ruce s našimi partnery, náš potenciál bude bez hranic."John Hoffmann k tomu dodává: „Umělá inteligence přináší revoluci na všech frontách. Těší nás, že společnosti, jako je HONOR a Qualcomm, využívají technologii AI v zařízeních k inovacím chytré elektroniky a zlepšování lidských životů. Asociace GSMA navíc představila ve spolupráci se společností HONOR bílou knihu „6G Terminal Vision", který nastiňuje velkolepou vizi vývoje terminálů 6G v éře umělé inteligence a vytyčuje směr dalšího pokroku v tomto odvětví."Strategie AI zaměřené na člověka ve všech scénáříchPodle Zhaa nemá současná vlna průlomových objevů v oblasti AI v historii obdoby a přinese s sebou zásadní změny chytrých zařízení. Strategickým záměrem společnosti HONOR je začlenit AI do systému MagicOS, přinést první uživatelské rozhraní založené na záměrech (IUI) s novým jádrem, novým uživatelským rozhraním a propojeným ekosystém využívajícím AI do zařízení od chytrých telefonů až po PC a nabídnout tak uživatelům komplexní zkušenost propojující zařízení, aplikace i ekosystémy.„Platformové AI a velké jazykové modely (LLM) umožňují společnosti HONOR vytvořit zařízení, jako jsou např. AI PC a AI smartphony, která porozumí záměrům svých uživatelů, předvídají jejich potřeby a dokonale se zapojí do jejich každodenního života," popisuje Zhao. Dodal také, že čím více spotřebitel s těmito zařízeními pracuje, tím je jejich fungování lépe adaptované na jeho potřeby a nápomocnější.Alex také vyzdvihl probíhající přesun AI výpočtů z cloudu do osobních zařízení, včetně chytrých telefonů a počítačů. „Díky lepší kvantizaci či zmenšení modelů, spolupráci s našimi partnery, jako je právě HONOR, i dalšími průmyslovými partnery, jako jsou například výrobci operačních systémů, budeme schopni vzít tyto [cloudové AI] schopnosti a data a přesunout je ve větší míře do zařízení. Potenciál pro rozvoj umělé inteligence v zařízení je prakticky neomezený."Bezpečnost: Základ umělé inteligence„Existence AI se neobejde bez zabezpečení," prohlásil Zhao s poukázáním na princip PFAST, který společnost HONOR ve vývoji AI zastává – písmeno P zastupuje ‚Privacy' (soukromí), F ‚Fairness and Justice' (spravedlnost), A ‚Accountability' (odpovědnost), S ‚Security' (bezpečnost) a T ‚Transparency' (transparentnost). „Vyzýváme náš obor ke spolupráci na regulaci umělé inteligence, která zajistí soukromí a bezpečnost jednotlivců," apeloval. Zásadními iniciativami jsou v tomto směru technologie HONOR MagicGuard a získané certifikace ochrany osobních údajů, jako je například ePrivacySeal.6G a AI utváří budoucnostTechnologie 6G, poháněná rychlým pokrokem v oblasti umělé inteligence, s sebou přinese vzrušující možnosti, ale i náročné výzvy. V této souvislosti vydaly společnosti HONOR a GSMA během veletrhu MWC svou bílou knihu „6G Terminal Vision", tedy Vize terminálů pro 6G.Tento výhledový dokument, který byl vypracován s přispěním partnerů China Unicom, China Mobile, China Telecom, Du, Telstra a Inmarsat, nastiňuje vizi inteligentního světa s člověkem na prvním místě, zformovaného transformativními schopnostmi technologií 6G a AI. Dokument podrobně popisuje devět potenciálních scénářů, pět klíčových směrů výzkumu a čtyři typické funkce pro terminály 6G. Více informací o bílé knize najdete [zde].Zveřejněním této bílé knihy učinily společnosti HONOR a GSMA první krok v průzkumu budoucnosti 6G. Společnost HONOR apeluje na partnery z odvětví, aby spojili své síly, podíleli se na společném výzkumu a směřovali k průmyslovému konsenzu ohledně terminálů 6G.O společnosti HONORSpolečnost HONOR je předním světovým dodavatelem chytrých zařízení. Jejím cílem je stát se ikonickou globální technologickou značkou a prostřednictvím svých výkonných produktů a služeb vytvořit nový inteligentní svět pro každého. S neochvějným zaměřením na výzkum a vývoj vytváří technologie, které lidem po celém světě umožňují překonávat hranice a přináší jim svobodu dosáhnout a vykonat více. Značka HONOR nabízí celou řadu vysoce kvalitních chytrých telefonů, tabletů, notebooků a nositelných zařízení ve všech cenových kategoriích. Její inovativní a spolehlivé špičkové produkty pomáhají uživatelům stát se dokonalejšími verzemi sebe samých.Další informace získáte na webových stránkách společnosti HONOR www.hiHONOR.com nebo prostřednictvím e-mailu na adrese newsroom@hiHONOR.com.https://community.hiHONOR.com/https://www.facebook.com/HONORglobal/https://twitter.com/HONORglobalhttps://www.instagram.com/HONORglobal/https://www.youtube.com/c/HONOROfficialFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2348665/1.jpgKONTAKT: Yuteng Li, liyuteng@hihonor.com 

Čas načtení: 2024-04-29 09:22:00

V Praze se uskutečnilo historicky první česko-ukrajinské AI Fórum

Praha 29. dubna 2024 (PROTEXT) - Končí čtyřdenní návštěva ukrajinských expertů se specializací na téma umělé inteligence v Praze a okolí. V jejím rámci se třináctičlenná skupina ukrajinských odborníků z podnikatelských organizací, klastrů, univerzit i jednotlivých firem setkala se svými českými protějšky a absolvovala také program AI Fóra Česko & Ukrajina, které se konalo ve středu 24. dubna na Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR. Organizátorem celé mise bylo sdružení CzechInno, ze svých fondů ji podpořily Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR a Ministerstvo zahraničních věcí ČR.Nápad uspořádat misi specificky zaměřenou na téma umělé inteligence vzešel v loňském roce poté, co byla navázána intenzivní česko-ukrajinská spolupráce v oblasti prvních tří stěžejních témat podpory rozvoje digitálních inovací. Těmi jsou témata chytrých měst a regionů, chytré průmyslové výroby a kyberbezpečnosti. Rozšíření tematiky na oblast umělé inteligence pak bylo dalším logickým krokem, protože právě její vývoj souvisí jak s tematikou implementace nových technologií v průmyslu, ve veřejné sféře a má take nezanedbatelné kyberbezpečnostní konotace.“Intenzivní spolupráci s ukrajinskými partnery na poli podpory pronikání digitálních inovací do praxe ve firmách i veřejném sektoru jsme zahájili bezprostředně po začátku ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022,” komentuje historii vzájemné spolupráce výkonná ředitelka sdružení CzechInno Tereza Šamanová. “Překvapila nás nejen technologická vyspělost ukrajinských firem, které mohou svými novinkami vyvinutými i za podmínek, které na Ukrajině aktuálně panují, směle konkurovat svým zahraničním protějškům, ale zejména houževnatost a konzistentní přístup našich ukrajinských partnerů ke vzájemné spolupráci. Oba tyto aspekty nás neustále utvrzují v tom, že další prohlubování česko-ukrajinské technologické i obchodní spolupráce – a specificky např. na poli posilování kyberbezpečnosti a rozvoje umělé inteligence v nejrůznějších oblastech lidské činnosti – dává veliký smysl a jsme připraveni ji podporovat v našich aktivitách a projektech,” dodává Tereza Šamanová.Prahu a Dolní Břežany tak v tomto týdnu navštívilo celkem 13 ukrajinských expertů, jejichž cílem bylo nalézt své české protějšky pro společné projekty na podporu vývoje a implementace modelů umělé inteligence ve čtyřech oblastech: v průmyslu, péči o životní prostředí, zdravotnictví a ochraně veřejné bezpečnosti.Hlavním bodem programu mise bylo AI Fórum Česko & Ukrajina, které sdružení CzechInno ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR, které v rámci vlády drží v gesci rozvoj umělé inteligence, uspořádalo ve středu 24. dubna právě v Praze v budově ministerstva průmyslu.Hlavním cílem fóra byla podpora B2B spolupráce v oblasti umělé inteligence (AI) mezi Českou republikou a Ukrajinou. Akce nabídla informační platformu, možnost navázání kontaktů a networking pro zájemce z obou zemí. Svými úvodními slovy akci otevřeli zástupci české vlády – vrchní ředitel sekce EU a zahraničního obchodu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR David Müller a vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný. Oba zdůraznili, že součástí dlouhodobé a konzistenční podpory české vlády směřované na Ukrajinu je i podpora budování intenzivnějších obchodních vztahů a také podpora budování kapacit ukrajinských struktur ve vztahu k perspektivnímu vstupu Ukrajiny do EU. Za to jim i české vládě z ukrajinské strany poděkoval ve svém úvodním slovu chargé d’affaires Velvyslanectví Ukrajiny v Praze Vitalij Usatyj.“Rád bych zdůraznil, že pro zájemce o hlubší česko-ukrajinskou spolupráci jsou zde k dispozici dva programy v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, z nichž lze ihned podpořit společné česko-ukrajinské projekty: program Aid for Trade Ukraine, jehož cílem je pomoci Ukrajině s nápravou škod způsobených válkou prostřednictvím zapojení českých společností, a také program Capacity Building for Ukraine, který je zaměřen na předávání českého know-how nejen v oblasti integrace do EU,” uvedl k tomu vrchní ředitel Sekce EU a zahraničního obchodu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR David Müller. “Budeme se tedy, i v návaznosti na AI Fórum Česko & Ukrajina a na misi k tématu umělé inteligence, těšit na další prohlubování česko-ukrajinské spolupráce a na nové projekty podané do těchto programů,” uzavřel David Müller.Program akce následně představil škálu informací a zejména konkrétních tipů na prohloubení česko-ukrajinské spolupráce v oblasti strategické podpory rozvoje umělé inteligence a zejména jejího využívání v praxi v průmyslu i dalších oblastech.Lucie Schaffelhoferová z Ministerstva průmyslu a obchodu ČR představila čerstvě aktualizovanou Národní strategii umělé inteligence a z druhé strany vedoucí mise ukrajinských expertů Alexandre Yurchak – prezident Ukrajinské klastrové aliance a předseda ukrajinské Asociace inteligentní automatizace – shrnul aktuální situaci ve strategické podpoře i faktickém rozvoji umělé inteligence na Ukrajině: ta sice dosud nemá svou vládní strategii rozvoje umělé inteligence, ale ukrajinské firmy i výzkumné organizace jsou v oblasti vývoje i nasazení AI v praxi velmi aktivní a připravené k okamžité spolupráci se svými českými protějšky.V programu akce se následně představilo na patnáct konkrétních nabídek spolupráce z české i ukrajinské strany v oblasti nasazení umělé inteligence v průmyslu, ochraně životního prostředí, zdravotnictví i posilování veřejné bezpečnosti. Účastníky zaujal například projekt “Smart Bucha”, jehož cílem je - a to i s pomocí českých chytrých technologií - posílit bezpečnost obyvatel malých měst v okolí Kyjeva a zvýšit schopnost jejich okamžité reakce na abnormální či krizové situace. Inspirací pro něj byla loňská návštěva delegace k tématu chytrých měst a regionů v Plzni: tam jsou v návaznosti na iniciativu Správy informačních technologií města Plzně chytré technologie včetně zvukových detektorů s umělou inteligencí, chytrých kamer, dronů se strojovým viděním nebo robotů umožňujících prohledávání a záchranu osob v těžko přístupných prostorách součástí integrovaného záchranného systému kraje a systémů pro řízení dopravy v městě Plzni.Obsah akce shrnul ředitel spolku prg.ai Lukáš Kačena slovy: “Dnes jsme slyšeli spoustu tipů k prohloubení spolupráce, důležité je ale nezůstat jen u slov a přejít od nich k činům: pojďme tedy pokračovat v započaté spolupráci a prohlubovat ji na dalších společných projektech.”Příští misí ukrajinských expertů, kterou připravuje sdružení CzechInno za podpory ministerstva průmyslu a ministerstva zahraničních věcí, bude tematická mise věnovaná chytrému průmyslu. Její zástupci zamíří v říjnu na Mezinárodní strojírenský veletrh 2024 a v rámci svého programu navštíví výzkumné a firemní provozy v Brně a okolí s cílem identifikovat témata dalších společných česko-ukrajinských projektů.Mise ukrajinských expertů do ČR k tématu Umělá inteligence se uskutečňuje v rámci programu PROPED 2024, který podpořilo Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, MInisterstvo zahraničních věcí ČR a na jeho realizaci se podílí Velvyslanectví ČR v Kyjevě s organizační pomocí sdružení CzechInno.Konference AI Fórum Česko & Ukrajina je zařazena do kontextu podpory česko-ukrajinské B2B spolupráce v oblasti digitálních inovací, jejímž koordinátorem je na české straně sdružení CzechInno, na ukrajinské straně pak Ukrajinská klastrová aliance.Jejími hlavními tématy jsou chytrá města a regiony, chytrý průmysl, kyberbezpečnost a umělá inteligence. Ke všem těmto tématům jsou organizovány tematické mise, konference a bilaterální setkání odborníků s cílem identifikovat témata pro projekty obchodní i strategické spolupráce mezi Českem a Ukrajinou v bezprostřední souvislosti s tématem implementace digitálních inovací v oblasti průmyslu i do správy věcí veřejných.Ta může být podpořena např. z programů Aid for Trade - Ukraine nebo Capacity Building for Ukraine, které implementuje Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR.Zdroj: CzechInno ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-06-03 12:20:00

Honeywell umožňuje studentům Vysokého učení technického v Brně školení na pokročilých technologiích F-35

Brno 3. června 2025 (PROTEXT) - Společnost Honeywell (NASDAQ: HON) v pátek 30. 5. 2025 oznámila zahájení nové iniciativy ve spolupráci s Vysokým učením technickým v Brně (VUT). Studentům umožní školení na vysokotlakém systému studeného nástřiku – špičkové technologii využívané při údržbě bojových letounů F-35. Tato technologie nanáší vysoce pevné kovy a slitiny pomocí procesu, při němž je práškový materiál akcelerován na nadzvukovou rychlost. Na rozdíl od konvenčních metod nedochází během aplikace k tavení ani slinování materiálu, což umožňuje přesné a pevné opravy a výrazně prodlužuje životnost komponent.Tato dohoda podtrhuje závazek společnosti Honeywell k formování budoucnosti letectví. Díky partnerství s VUT budou mít studenti možnost se s touto inovativní technologií seznámit již během studia a vyzkoušet si její praktické využití. Honeywell již nyní vyrábí některé součásti systému řízení výkonu a teploty (PTMS - Power and Thermal Management System) pro letouny F-35. Společnost rovněž plánuje zřídit provoz pro údržbu a opravy těchto dílů ve svém závodě v Hlubočkách a díky poznatkům VUT bude moci analyzovat účinnost této technologie pro budoucí využití."Jsme rádi, že můžeme studenty podpořit na jejich profesní dráze v oblasti letectví tím, že jim nabídneme praxi v aplikaci této technologie," uvedla Zuzana Čižmárová, Industrial Participation Leader for Europe, Honeywell. "Program F-35 je klíčový pro obranné potřeby Evropy a jsme potěšeni, že můžeme spolupracovat s budoucími inženýry z České republiky na rozvoji lokálních schopností pro podporu letounů 5. generace.""Díky úzké spolupráci VUT v Brně s průmyslovými partnery, z nichž velmi důležité místo zaujímá společnost Honeywell, jsme schopni našim studentům a budoucím inženýrům poskytovat přístup k nejnovějším technologiím v různých oborech. Jsme hrdí na to, že se to týká i takových špičkových technologií, které se využívají u stíhaček poslední generace," uvedl děkan Fakulty strojního inženýrství Jiří Hlinka.Rozšíření dlouhodobé spolupráce společnosti Honeywell s VUT je jedním z výsledků dohody o průmyslové spolupráci v rámci projektu F-35, kterou v říjnu 2024 podepsaly společnosti Lockheed Martin a Honeywell. Na základě této dohody společnost Honeywell rozšíří své výrobní a opravárenské kapacity v Hlubočkách u Olomouce, kde vyrábí klíčové části systému PTMS pro letouny F-35. Tyto systémy kombinují funkce pomocné energetické jednotky, nouzového napájení, systému řízení prostředí a regulace teploty do jednoho integrovaného celku."Velmi si vážíme vzájemné spolupráce s Honeywell v oblasti studií, ale i výzkumu, zejména smluvního. Zvláště projekty v oblasti leteckých a vesmírných technologií, jíž se týká i tento projekt, posouvají naší vzájemnou spolupráci na vyšší úroveň a patří jednoznačně k prestižním aktivitám. Oceňuji zájem a úsilí společnosti Honeywell věnované spolupráci s naší technickou univerzitou, podpoře STEM vzdělávání a vytváření příležitostí propojujících akademický a průmyslový svět, věřím, oboustranně prospěšnou spoluprací," doplnil Ladislav Janíček, rektor VUT v Brně. Zdroj: HoneywellČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-11-21 15:51:00

V Čcheng-tu byl zahájen 18. veletrh spolupráce v oblasti obchodu a technologií mezi Evropou a Čínou

Peking 21. listopadu 2025 (PROTEXT) - Dne 20. listopadu byl v Čcheng-tu slavnostně zahájen 18. ročník veletrhu spolupráce v oblasti obchodu a technologií mezi Evropou a Čínou (dále jen „Europe–China Fair“), který pořádá Čínská obchodní komora pro mezinárodní obchod (CCOIC) a Evropská obchodní komora v Číně (EUCCC).Na slavnostním zahájení vystoupili Liu Ťien-nan, místopředseda Čínské rady pro podporu mezinárodního obchodu (CCPIT); Chen Zhiyong, náměstek primátora města Čcheng-tu; Raquel Ramirez Alexander, místopředsedkyně EUCCC a předsedkyně její jihozápadočínské sekce; a Dario Mihelin, velvyslanec Chorvatska v Číně. H.E. Cai Run, vedoucí čínské mise při EU, promluvil prostřednictvím videoposelství.Liu Ťien-nan ve svém projevu uvedl, že čtvrté plenární zasedání 20. ústředního výboru Komunistické strany Číny představilo ambiciózní plán hospodářského a sociálního rozvoje na příštích pět let, který přináší větší stabilitu a jistotu pro celý svět. Dodal, že CCPIT a CCOIC posílí svou roli jako most mezi vládou a podniky, mezi domácím a mezinárodním prostředím a mezi nabídkou a poptávkou. Budou podporovat čínské a evropské podniky při hledání nových oblastí spolupráce v investicích, obchodu, technologických inovacích a digitální ekonomice. Společně budou usilovat o stabilitu a hladký tok průmyslových a dodavatelských řetězců a o posílení globálního systému volného obchodu, čímž dále prohloubí hospodářskou a obchodní spolupráci mezi Čínou a Evropou.Veletrh, který probíhá od 19. do 21. listopadu v Centru pro obchod a inovace v rámci spolupráce Číny a Evropy (CCEC) v Čcheng-tu, se nese v duchu tématu „Vzájemná důvěra a propojenost, sdílený úspěch a prosperita“. Program zahrnuje slavnostní zahájení, plenární zasedání, kulatý stůl evropských a čínských podnikatelských sdružení, pět tematických oborových sekcí (energetika a ochrana životního prostředí; biomedicína; digitální a kulturní kreativita; zemědělství a potraviny; inteligentní robotika), výměny v rámci programu Linking Europe, B2B matchmaking a návštěvy průmyslových parků a předních podniků. Diskuze se zaměřují na bilaterální hospodářské a obchodní vztahy mezi Čínou a Evropou a na spolupráci v oblasti průmyslových a dodavatelských řetězců, s cílem posílit dialog mezi vládami a podniky, prohloubit koordinaci mezi Čínou a zahraničními partnery a vytvořit konsenzus pro další spolupráci.Letošní ročník veletrhu vynikal svým rozsahem, vysokou úrovní účastníků, zaměřením na špičkové obory a důrazem na praktickou spolupráci. Akce se osobně zúčastnilo více než 600 zástupců vládních institucí, podnikatelských sdružení, zahraničních diplomatických misí, předních podniků i odborníků a akademiků z více než 20 zemí. Mezi účastníky nechyběly významné čínské a mezinárodní firmy, včetně společností ze seznamu Fortune 500, jako jsou China Three Gorges Corporation, CATL, BGI Group, AstraZeneca, Bayer, SAP, BASF a Suez Group.Za pozornost stojí zejména velmi živé a úspěšné B2B matchmakingové setkání mezi čínskými a evropskými podniky. Zástupci 204 firem ze 15 zemí se zúčastnili celkem 257 individuálních obchodních schůzek zaměřených na obchod, investice a technologickou spolupráci v oblastech jako jsou nové zdroje energie, umělá inteligence, biomedicína, digitální technologie a kulturní kreativita, inteligentní výroba a zemědělství a potraviny. Výsledkem bylo 166 vyjádřených záměrů ke spolupráci.Veletrh Europe–China Fair byl spuštěn v roce 2002 z iniciativy Evropské komise a od roku 2006 se koná pravidelně v Čcheng-tu. Stal se jednou z předních platforem pro podporu investic, obchodu a technologické spolupráce mezi Čínou a Evropou, a to za široké účasti členských států EU a evropských podniků. Od svého vzniku přivítal více než 12 000 čínských a evropských společností, zprostředkoval přes 29.000 obchodních schůzek a vedl k více než 3200 vyjádřením o záměru spolupráce. Zdroj: China Chamber of International Commerce PROTEXT 

Čas načtení: 2020-11-30 12:23:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz pátý: Islamismus v EU jako poznaná nutnost

Teroristé, kteří mají chuť někomu uříznout hlavu, zastřelit ho nebo autem přejet během pár minut co nejvíce lidí, nejsou symbolem islamistické agrese. To jsou jenom nadržení pitomci, vykládající si džihád v EU zkratkovitě. Islamističtí vůdci je musí tolerovat, protože sice zvyšují protiislámské nálady v Evropě, na druhou stranu ale policejní protiopatření odhalují islamistických stratégům taktiku státu proti nim. Hovořit o radikalizaci islámu jako náboženství nelze. Radikalizuje se jenom část lidí, ti, kteří přijali nekompromisní verzi islamistického pohledu na svět. Přesto džihád nelze podceňovat. Když nějaký radikální směr získá moc, stačí ve společenství jedno procento těch, kteří mají moc, aby si přisvojili poslušnost zbývajících 99 procent. Džihád jako asymetrická válka Džihád je vydáván za povinnost muslimů. Všemi prostředky je třeba zdokonalovat sebe a šířit slova (víru) Proroka. Ze současného pojetí islamistů to znamená, že jde o šíření víry všemi prostředky – od propagandy přes ekonomické až po mocenské nástroje. Krajností je trestání nevěřících terorem. Džihád je vlastně asymetrickou válkou proti zbytku světa, tedy i proti EU. Přes nechuť sunnitských petrodolarových států Perského zálivu odhalit, že podporují asymetrickou válku džihádistů proti Západu, jde už o veřejné tajemství. Například Wikileaks v odhalených depeších ministerstva zahraničí v roce 2010 zveřejnila dokument, podle něhož Saúdská Arábie je největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jako je afghánský Taliban a Lashkar-e-Taiba. Extremistické organizace financují také Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty. „Je zapotřebí toho udělat více, vzhledem k tomu, že Saúdská Arábie zůstává klíčovou finanční základnou pro Al Kajdu, Taliban, LeT a další teroristické organizace“, konstatuje tajný dokument z prosince 2009, který podepsala americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. „Dárci v Saúdské Arábii jsou nejvýznamnějším zdrojem financování sunnitských teroristických organizací po celém světě,“ uvedla Clintonová. V souvislosti s tím není od věci následující: „Hrozba Islámského státu se přestává líbit původním donátorům syrských rebelů a ti tak svou pomoc omezují (Saúdská Arábie, Katar), nebo dokonce proti němu aktivně vystupují a usilují o jeho zničení (USA, evropské mocnosti). Celá situace je o to složitější, že někteří aktéři deklaratorně vystupují proti Islámskému chalífátu, ale nadále jej přímo či nepřímo podporují, nebo mu jinak pomáhají v jeho přežití a udržení (Saúdská Arábie, Katar, Turecko). Do toho zde dochází k zatažení dalších aktérů do bojů, které se jich dříve netýkaly, ale nyní pro ně představují významnou bezpečnostní hrozbu – Irák, Kurdové.“ (Islámský stát: aktéři konfliktu, jejich participace, motivy a cíle, Kraus Josef, Vojenské rozhledy, č. 2/2015) Osudné souvislosti terorismu směrem do budoucnosti ukazuje stať z článku Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu, který vyšel ve Vojenských rozhledech č. 3/2005: „Abychom porozuměli islámskému terorismu, musíme se obrátit k jeho teologicko-ideologickým kořenům. Ty můžeme vystopovat např. v Ládinově knize Amerika a třetí světová válka (America and The Third World War), jež vyšla v Londýně počátkem roku 1999. Píše se v ní, že „osudová konfrontace s Amerikou vedeným Západem nejen ve vojenské oblasti, ale i v oblasti kultury a náboženství je nevyhnutelná a velmi blízká. Je to v podstatě odpověď islamistů na proces globalizace: Bin Ládin tvrdí, že ve světle šíření různých megatrendů po celém světě se musí islamismus chopit iniciativy a vést džihád i v globálním měřítku. Džihád musí být vojenský, nikoli ekonomický nebo politický. Ekonomický bojkot Západu není možný, říká bin Ládin, dokud nebude dosaženo ekonomické soběstačnosti a nebudou vyvinuty náhradní produkty. Pokud je dopředu zajištěno opravdové náboženské povolení nebo fatva, jsou pro dosažení islamistického cíle legitimní jakékoli prostředky. 21. století se po globální válce stane stoletím islámu. Teroristické operace v různých částech světa, které jsou nyní přisuzovány bin Ládinovi, jsou ovšem ve skutečnosti sponzorovány různými islámskými státy a prováděny oddanými skupinami islamistů. Jejich členové jsou motivováni a poháněni teologicky, zabíjejí a umírají ve jménu islámského džihádu proti zbytku světa. Jsou ochotni strádat a položit život, aby vrátili muslimský svět zpět na cestu, která je podle nich jedině správná.“ Islamistická varianta značky Addidas zvaná Al-Káida zaměstnávala po 11. září 2001 „dobré muže špionážních služeb“ natolik, že jim uniká podstata problému: Spousta různých názvů skupin na různé úrovni spolupráce v krátkodobých teritoriálních variacích. Vytváří nebezpečné islamistické mraveniště v Asii, Africe a Evropě. Otázkou je, zda Al-Kaida je dnes v něčem dominantní, když mediální hvězdou je v současnosti Islámský stát, či spíše stín Islámského státu. Stále více se jeví, že mají „manažering“ džihádistických skupin pod palcem tajné služby islamistických států. Situace je o to horší, že bezpečnost Evropy zatím neohrožuje tolik terorismus, jako trvalá nelegální migrace. Kdo je nebezpečnější než vídeňský terorista? S odstupem řady dnů, co znamená vídeňský teroristický útok? Nic, co neznáme. Po útoku jako ve Vídni musí být militantní islamisté určitý čas značně obezřetní. Určité problémy mohou čekat i při tlaku nelegálních migrantů na evropské vnější hranice. Prověřování a přístup vůči migrantům bude tvrdší, ale i to po několika měsících poleví. Dílem se o to postarají hysterické reakce liberálních pseudohumanistů podporujících migraci cizinců. Tvrdší přístup bude nefunkční i proto, že nebude nelegálním migrantům razantně zabráněno v přístupu do Evropy odmítnutím přijetí lodí s nelegálními migranty. V podstatě byl vídeňský teroristický útok bezvýznamný. Kdo si na něj vzpomene za rok a půl? Ve skutečnosti teroristé jsou jenom vedlejším produktem islámské politické ofenzívy, džihádu. V EU islámská/muslimská ofenzíva se zaměřuje: 1) imámové a islamističtí aktivisté navazují a prohlubují kontakt se druhou a třetí generací muslimských přistěhovalců v EU a radikalizují je. S tím je spojena stavba mešit a zakládání muslimských dobrovolnických spolků, 2) vytváření politických organizací spolupracujících s vedením obce a státu, ale mezi muslimským obyvatelstvem působících skrytě islamisticky, 3) založení nebo podpora firem, které nejsou prvoplánově vnímány jako viditelně muslimské, ale fungují jako zpravodajské islámské rezidentury – střediska pro sběr a vyhodnocování regionálních informací o protiislámských a státních bezpečnostních aktivitách, 4) podpora ilegálních migrantů a snaha po legalizaci jejich pobytu ve spolupráci s tzv. sluníčkáři z většinové společnosti, Tyto aktivity představují až druhou linii islámské politické ofenzívy. První linie islámské politické ofenzívy Petrodolarové země Perského zálivu Saudská Arábie s Katarem, ale též Turecko, se podílejí na skrytém organizování migrační vlny do Evropy. Z jejich pohledu jde o misijní činnost, aby se náboženství Mohameda rozšířilo do celého vesmíru. Tyto státy skrytě podporují i některé islamistické nátlakové až teroristické skupiny, které vysílající své sympatizanty do Evropy jako nelegální migranty. Proti migraci muslimů ze střední Asie do Evropy nemá nic ani Írán. Nelegální migrace představuje dlouhodobý stabilní způsob posilování islámského vlivu v EU. Její náhlá mohla být koordinován i s pomocí rozvědek Turecka, Saudské Arábie a případně i dalších islámských aktérů. Rozvědky musí spolupracovat i s teroristickými skupinami, někdo totiž musí identifikovat potenciální příjemce „dárků“ a dohadovat jejich předávání. Bez práce rozvědek by Saúdská Arábie nebyla největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jak uvedla v tajném dokumentu z prosince 2009 tehdejší americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. Paralelní rozvědka Kromě rutinní zpravodajské práce v zahraničí, lze předpokládat, že v EU mají rozvědky islámských (či spíše islamistických) států ještě další úkol, kromě podpory migrace: Podporovat „paralelní rozvědku“ (druhá linie islámské politické ofenzívy) jen velmi volně navazující na vládní rozvědky petrodolarových států a Turecka. Paralelní rozvědkou lze nazvat skupinu, která bude mít na území cizího státu (v EU) na starosti sběr informací a koordinaci řady agentů a jejich informátorů v EU. Cíl: Vytvářet podhoubí pro rozšiřování islámského vlivu v EU. Protože jde o velmi citlivou činnost (cíl je nezákonný, doslova podvratný), která ale nebyla důležitá pro samotný Islámský stát, nemohla na tom pracovat oficiální rozvědka. Cílem paralelní rozvědky je korumpování politiků, státní a regionální správy, spolupráce s místním zločineckým podsvětím, příprava nepokojů, které by podpořily islamistické snahy po privilegovanou autonomii islámských komunit v EU. Vzhledem k tomu, aby Saúdská Arábie (a další islámské státy) financovala islámské extremistické organizace, můžeme si v tomto případě pod paralelní rozvědkou představit privátní rozvědku placenou ze soukromých zdrojů jako běžnou firmu. Sponzory jsou prostředníci, vlastní zdroje financí nedohledatelné. Islámské rozvědky a privatizovaná válka Již před lety Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničí Spojených států, hovořil o privatizaci zahraniční politiky: „Teroristické skupiny jsou v zásadě skupinami soukromými a nikoli státními. Jsou financované existujícími státy, ovšem jejich cíle se s cíli těchto států nekryjí. Některé ze současných zásad zahraniční politiky na ně nemohou platit. Na skupiny, které nemají co bránit, odstrašení neplatí. Při jednání se skupinami, které nechtějí kompromis, diplomacie nefunguje.“ (Západnímu světu hrozí rozpad, rozhovor s Henry Kissingerem, Lidové noviny, 14. května 2003) Proč by nemohla být také privátní rozvědka na straně islamistických států, když v Iráku pro USA kontraktoři shromažďovali také zpravodajské informace a prováděli vzdušný průzkum? Vždyť i všední bezpečnostní agentury kromě pultů centrální ochrany pro ostrahu objektů mohou nabízet i detektivní služby, a od nich je jenom krůček ke špionáži, ať hospodářské či jiné… Soukromá firma bude mít svou zcela legální činnost a také expertní skupiny s islamistickými úkoly. Budou mít za úkol připravit operační plány pro rozšíření vlivu islámu v regionu působnosti, ale i krizové plány pro výběr lokalit a zázemí k povstaleckým bojům. Privátní rozvědka jistě řeší i možnosti, jak uplatnit u firmy ryze komerční úkoly, které jsou v zájmu státu. Tím by se rozvědka v rámci firmy dostala blíže k provozu státních institucí. V případě podezření ze strany hostitelského evropského státu nikdo při prověrce firmy nezjistí nic podezřelého. Spolupráce ozbrojených skupin a teroristů s islámskými rozvědkami Pro rozvědky obecně jsou nejdůležitější informace. K jejich využití jsou k dispozici ne příliš inteligentní, ale výkonní lidé v rámci různých islamisticky orientovaných skupin, jako šiřitelé „pravověrné“ verze islámu. Násilné akce nejsou prioritou, protože lepší je obsadit území pokojně s použitím sociálně-politických prostředků. Jsou jenom alternativní složkou „misijní činnosti“ islamistických států. Násilný rozklad státní administrativy státu, jehož středem není islám, ale je pro netrpělivé místní islamisty odůvodněný. Administrativy islamistických států (a jejich rozvědky) spolupracují v případě nutnosti s různorodými ozbrojenými skupinami. Například Pákistán má složité vztahy s Tálibánem (který část bezpečnostního a politického aparátu podporuje) a různými teroristickými organizacemi. Situaci na paštunském území na hranicích s Afghánistánem Břetislav Tureček popisuje v knize Blízký východ nad propastí takto: „,Naprostá většina lidí tu Tálibánce upřímně nenávidí kvůli jejich barbarskému teroru, zabíjení nevinných…,‘ řekl mi na sklonku roku 2014 telefonicky jistý pákistánský novinář z Pešáváru. Zároveň tu ale málokdo věří armádě a tajným službám. Ty sice tvrdí, že bojují proti teroru, jenže zároveň stále některé džihádistické skupiny podporují – ať už proto, aby škodily Indii v okupovaném Kašmíru, nebo aby útočily v Afghánistánu.“ S důvěrou nemají nic společného ani vztahy mezi americkou CIA a pakistánskou tajnou službou ISI. CIA má dlouhodobě silné podezření, že ISI hraje na obě strany a tajně podporuje řadu islámských teroristických skupin. Podobně se vyvíjí i podpora džihádistů sunnitskými státy Perského zálivu. Podporovaly džihádisty proti Asadovi v Sýrii, i když to bylo rizikové a hlavním řezníkem se stal nezvladatelný Islámský stát. Rozvědky Saúdské Arábie či Turecka samozřejmě dopředu věděly, že v okamžiku, kdy pro ně již nebude podpora džihádistů (teroristů) výhodná, musí počítat s tím, že je teroristé za ukončení spolupráce potrestají občasnými útoky. Zároveň si ale dokázaly spočítat, že jejich frekvence bude malá a následky nevýznamné. Co to je pár desítek, nanejvýš pár stovek obětí atentátů? Maličkost… Spolupráci tajných služeb s ozbrojenými skupinami na Blízkém východě lze spatřovat ve třech rolích: První role – tajná služba jako řídící agentura: Typická je role Íránu, který viditelně organizoval spolupráci se šíitskými skupinami v jižním Iráku a Libanonu a širokou podporu ozbrojený jednotkám vládě v Sýrii.  Druhá role – Podmíněná spolupráce: Saúdskoarabská administrativa (spolu s dalšími zeměmi Perského zálivu) podporovala převážně sunnitské ozbrojené oddíly snažící se rozložit syrskou Asadovu armádu. Administrativy islamistických států (respektive jejich rozvědky) v takových případech vystupují jako zastánci podmíněné (regulované) podpory, jednají-li rebelské skupiny podle pokynů sponzora. Pokud se rebelské skupiny odchýlí od strategie prosazované sponzory, ozbrojené skupiny jsou varovány, že by mohly přijít o podporu. Chová-li se podle pokynů sponzorů část ozbrojenců, lze poslušnou část dále podporovat (i pod jiným názvem) jako novou skupinu v dohodnuté oblasti. Proto různé islamistické skupiny bojují i mezi sebou, než se dohodnou na určité spolupráci. Při štěpení rebelů mohou být „věrné“ skupiny pro sponzorské tajné služby tak slabé, že z nich vytvoří menší buňky a převedou je do zálohy pro okamžik, kdy je bude vhodné aktivovat. Nebo mohou být jako migranti posláni (i s rodinami) do Evropy. Třetí role – Spolupráce s rebely na ostří nože: Tajná služba vyhodnotí spolupráci se skupinou jako problémovou. Přesto je spolupráce možná, pokud momentálním cílem je společný zájem – například porážka syrských vládních jednotek prezidenta Asada. Za tímto účelem může tajná služba poskytnout problémové skupině peníze a zbraně v množství, které postačí jenom k místnímu momentálnímu boji (viz tichá podpora Islámského státu v Sýrii Saúdskou Arábií). K tomu lze dodat: V prvním pololetí 2015 Islámský stát podle svého prohlášení se přihlásil ke dvěma útokům v Saúdské Arábii. Podle TV CNN z 25. května 2015 byly útoky vedeny proti šíitům jako trest za to, že se usadili v sunnitských oblastech (v Saúdské Arábii je 85 až 90 procent občanů sunnité). To ukazuje na snahu teroristické skupiny vnést násilí a chaos do jiné země Blízkého východu po jejích úspěších v Sýrii, Iráku a Libyi. Z hlediska Evropy je zcela nepodstatné, kdo s kým na muslimském bojišti v Asii a Africe vytváří aktuální koalice, kdo proti komu, kde a kdy bojuje. Důležité je, že boje generovaly uprchlíky – nelegální migranty. Ozbrojenci ochotní bojovat podle potřeb islamistických států (a jejich rozvědek) představují v podstatě tři hlavní skupiny rekrutů: 1) místní vzbouřenci, vystupující proti okupační armádě cizáků a prozápadní vládě (například v Afghánistánu a Iráku) nebo proti autoritářskému režimu (jako v Libyi či Sýrii a prakticky kdekoliv v Asii a Africe), 2) islamisté přicházející bojovat jako nájemní bojovníci, 3) islamisté – horliví militantní psychicky narušení džihádisté, toužící zabíjet bezvěrce kdekoliv na světě – západní okupanty a různou chamraď jako židy, jezídy, křesťany. Z hlediska islámských alias islamistických rozvědek proto vídeňský muslimský terorista Kujtim Fejzullai je pouze netrpělivý idiot, jehož chaotická střelba zkomplikovala tiché vzlínání islámu a islamismu do rakouské společnosti. Nebýt Fejzullaiho, byla by islamisty plánovaná „integrace“ nelegálních migrantů do rakouského prostředí jednodušší. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-14 11:51:00

GORDIC podporuje vzdělanostní ekonomiku na Vysočině, uzavřel strategickou smlouvu s VŠPJ

Jihlava 14. května 2024 (PROTEXT)  Podpisem smlouvy Gordic posouvá spolupráci s Vysokou školou polytechnickou Jihlava na strategickou úroveň a stává se oficiálním smluvním "Strategickým partnerem VŠPJ"Na konci dubna 2024 uzavřely v Jihlavě společnost GORDIC a Vysoká škola polytechnická Jihlava (VŠPJ) smlouvu o strategickém partnerství, která prohlubuje dosavadní dlouhodobou spolupráci zejména v klíčových oblastech rozvoje vysoké školy. Smlouvu svým podpisem stvrdili Jaromír Řezáč, jednatel a generální ředitel společnosti GORDIC, a rektor VŠPJ Zdeněk Horák.VŠPJ byla první veřejnou vysokou školou neuniverzitního typu v České republice a stále zůstává jedinou veřejnou vysokou školou se sídlem v Kraji Vysočina. Studijní programy bakalářského a magisterského typu v prezenční i kombinované formě studia zde navštěvuje přes 2000 studentů.Gordic je předním českým tvůrcem a dodavatelem informačních systémů, jehož produktové portfolio a služby zahrnují informační systémy určené pro veřejnou správu, včetně uznávané platformy GINIS, kterou využívá více než 6000 organizací veřejné správy.Smluvní strany si přislíbily vzájemnou spolupráci a aktivní podíl na rozvoji pracovišť VŠPJ, aktualizaci výuky, vytváření a rozvoji synergií v místní územní působnosti a obecné podpoře činností, které zvyšují prestiž školy a zájem uchazečů o studium. GORDIC se dále zavázal, že se bude aktivně zapojovat do identifikace atraktivních témat studentských prací a podílet se na jejich řešení a že se bude věnovat činnostem vedoucím ke zvyšování povědomí o kvalitě studia a výzkumu na VŠPJ v odborné komunitě i mezi širokou veřejností.GORDIC dlouhodobě podporuje vzdělávání na VŠPJ, účastní se odborných konferencí, sponzoruje studentské soutěže a zajišťuje odborníky pro výuku na škole. Vzdělávání bylo vždy pro generálního ředitele Jaromíra Řezáče prioritou: "Úroveň a kvalita vzdělání zásadním způsobem ovlivňuje život každého jednotlivce i kvalitu života v regionu jako celku. Vysoká škola polytechnická již 20 let výrazným způsobem přispívá ke zvyšování vzdělání a odbornosti lidí na Vysočině v mnoha důležitých oborech, a za to jí patří velké poděkování.""Partnerstvím se rozumí dlouhodobá spolupráce formalizovaná smlouvou, přičemž nejvyšší formou tohoto partnerství je právě strategické partnerství, které jsme uzavřeli s firmou GORDIC. Velice si vzájemné spolupráce cením a věřím, že tato smlouva povede k dalšímu vzájemnému prohloubení našich vztahů," uvádí rektor VŠPJ Zdeněk Horák."Strategickým partnerům nabízíme řadu výhod, které z tohoto typu partnerství plynou. Jedná se například o prioritní právo výběru témat studentských prací, možnosti prezentace partnera v budově školy a při významných akcích pořádaných VŠPJ nebo i možnosti zapojení do projektových záměrů VŠPJ. My od nich pak očekáváme významný přínos v aktualizaci naší výuky, řešení reálných praktických zadání našimi studenty, poskytování odborníků do praktické výuky a v neposlední řadě výzkumnou spolupráci s nadstandardními výsledky," vysvětluje koncept strategického partnerství rektor Zdeněk Horák.Vzájemně si organizace mohou být nápomocné i v jiných oblastech. Řada produktů a služeb vyvíjených společností GORDIC je pro interní potřeby vysokých škol zajímavá. Především se jedná o spisovou službu, řešení v oblasti kybernetické bezpečnosti nebo využití průmyslového blockchainu (Diplomachain), který zabraňuje falšování důležitých dokumentů, diplomů či certifikátů a který je již nyní implementován ve spisové službě GINIS.Ve stejný den podepsala strategické partnerství s VŠPJ také firma Optokon. Společně se společností GORDIC nabízí vysokým školám komplexní pomoc v oblasti řešení kybernetické bezpečnosti a plnění náročných požadavků vyplývajících z evropské bezpečnostní směrnice NIS2. GORDIC a Optokon společně dodávají software a řešení pro zabezpečení infrastruktury IT škol a nabízí jim doplňující odborné služby, vč. podpory.Doplňující zdroje:Tisková zpráva VŠPJO GordicuRyze česká společnost Gordic s.r.o. již od roku 1993 vytváří prostor a nástroje pro srozumitelnou komunikaci lidí a organizací. Vizí předního českého tvůrce a dodavatele informačních systémů je propojená společnost, ve které bezpečné technologie usnadňují život. Produktové portfolio a služby společnosti Gordic zahrnují informační systémy určené pro veřejnou správu, včetně uznávané platformy GINIS, kterou využívá více než 6000 organizací české veřejné správy; otevřené modulární informační systémy pro soukromý sektor, včetně DMS, řešení fyzické i kybernetické bezpečnosti a integrační platformy pro ovládání IoT technologií a efektivní sběr dat. V oblasti IoT se Gordic angažuje zejména v technologiích pro chytré budovy prostřednictvím dceřiných společností HDL Automation a MyMight. Gordic je také iniciátorem a provozovatelem platformy KYBEZ, která je založena na dobrovolné spolupráci akademických, státních i komerčních a mediálních institucí z oblasti IT a telekomunikací a jejímž cílem je osvěta v oblasti kybernetické bezpečnosti a obrany.Pro více informací navštivte stránky www.gordic.cz nebo sledujte Gordic na LinkedINu a Facebooku.Zdroj: Gordic ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-08-08 16:12:00

Indosat Ooredoo Hutchison otevírá největší operační centrum digitální inteligence v jihovýchodní Asii, které přináší novou éru telekomunikací s nativní umělou inteligencí

Jakarta (Indonésie) 8. srpna 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Indosat Ooredoo Hutchison (Indosat, IOH) si připisuje významný milník na své cestě k digitální transformaci v podobě otevření nejmodernějšího operačního centra Digital Intelligence Operations Center (DIOC). Toto vyspělé zařízení představuje významný pokrok v závazku společnosti Indosat využívat umělou inteligenci (AI) k poskytování výjimečných služeb více než 100 milionům zákazníků v celé Indonésii.DIOC slavnostně otevřel prezident, ředitel a generální ředitel společnosti Indosat Ooredoo Hutchison Vikram Sinha, představenstvo a zmocněnec a také prezident společnosti Huawei pro asijsko-pacifický region Simon Lin s představenstvem, aby tak zdůraznili strategickou spolupráci obou společností. DIOC bude sloužit jako nervové centrum síťových operací společnosti Indosat, které bude poskytovat informace v reálném čase a proaktivní správu služeb pro zajištění optimálního výkonu a spolehlivosti sítě. Toto inovativní zařízení v sobě spojuje tradiční síťové operační centrum (Network Operations Center, NOC) s operačním centrem služeb (Service Operations Center, SOC) a představuje novou éru inteligentního řízení sítí a služeb, která posouvá digitální budoucnost Indonésie.Prezident, ředitel a generální ředitel společnosti Indosat Ooredoo Hutchison Vikram Sinha uvedl: "Dnešním otevřením operačního centra Digital Intelligence Operations Center zahajujeme novou kapitolu v příběhu společnosti Indosat Ooredoo Hutchison. Toto zařízení je ztělesněním naší ambice stát se telekomunikační společností nativní umělé inteligence, vybudované na nejmodernějších technologiích a inovativních řešeních. Díky DIOC nezlepšujeme pouze výkonnost sítě, ale od základů měníme způsob, jakým poskytujeme služby našim zákazníkům. Integrací pokročilých technologií a podporou talentů nastavujeme nová měřítka v oblasti výkonu sítě a spokojenosti zákazníků. Tato spolupráce je klíčovou součástí realizace našeho poslání propojit a posílit každého Indonésana prostřednictvím digitálního připojení."DIOC navíc disponuje novými pokročilými funkcemi, jako je Real-time Network Insights, které společnosti Indosat umožňují přejít od reaktivního řešení problémů k proaktivnímu managementu služeb a využívat data v reálném čase k optimalizaci výkonu a spolehlivosti sítě. Kromě toho DIOC poskytuje End-to-End Service Management – komplexní správu všech služeb včetně výkonu, zkušeností s aplikacemi a kvality, která umožňuje společnosti Indosat rychle řešit problémy zákazníků a zvyšovat jejich spokojenost. Schopnost DIOC integrovat analýzu dat a špičkové technologie pak ve výsledku dokáže stimulovat nepřetržité inovace na základě dat (Data-Driven Innovation), které společnosti Indosat umožňují vyvíjet nové, zákaznicky orientované produkty a služby, a stát se tak lídrem v oblasti rozvoje digitálních služeb.Slavnostní otevření střediska rovněž zdůraznilo prohlubující se partnerství společností Indosat a Huawei. Společným cílem obou partnerů je zlepšení síťové infrastruktury, urychlení digitální transformace a výchova špičkových talentů, které se stanou hnacím motorem digitální budoucnosti Indonésie. Pokročilá ICT řešení a vedoucí postavení společnosti Huawei pomohou společnosti Indosat vybudovat automatizovanou a inteligentní síť orientovanou na budoucnost, která jí zajistí potřebnou flexibilitu při adaptaci na dynamické digitální potřeby zákazníků.Prezident společnosti Huawei pro asijsko-pacifickou oblast Simon Lin se k této spolupráci vyjádřil následovně: "Otevření operačního centra digitální inteligence IOH představuje převratný úspěch, který značí novou éru společného budování inovačního centra a zavádění inteligentní sítě. Tato spolupráce navazuje na naše dlouhodobé strategické partnerství se společností Indosat a je důkazem našeho společného závazku trvale poskytovat výjimečné síťové služby. Jakožto technologický inovátor, průkopník v oboru a lokální spolupracovník, který má v tomto regionu své kořeny, je společnost Huawei připravena využívat svá inovativní řešení, aby pomohla svým zákazníkům zajistit udržitelný obchodní úspěch a konkurenceschopnost. Společně tvoříme digitálnější, propojenější a inteligentnější budoucnost Indonésie."Společnost Indosat již na své cestě k digitální transformaci učinila významné pokroky a dosáhla významných výsledků. Ve spolupráci se společností Huawei prostřednictvím centra řízených služeb a provozu dokončila konsolidaci sítě zaměřenou na zkušenosti (experience-centric network consolidation), přičemž výrazně zlepšila kvalitu sítě a uživatelskou zkušenost. Nezávislé testování třetí stranou prokázalo podstatné zlepšení výsledků společnosti Indosat ve venkovských, městských a příměstských oblastech, kde se rychlost stahování meziročně výrazně zvýšila o 44,1 % ve venkovských oblastech, o 43,5 % ve městech a o 43,9 % v příměstských oblastech, což přispělo k vyšší spokojenosti zákazníků a výkonnosti sítě. Zvýšilo se také pokrytí obyvatelstva zajišťované společností Indosat, a to o 12,7 milionu osob.Zavádění strategií transformace sítě a osvojování nejmodernějších technologií, které jsou spojeny s úzkou spoluprací s globálními partnery, jsou rozhodujícím předpokladem pro poskytování vynikajících zákaznických zkušeností. Společnosti Indosat a Huawei se proto vydaly na společnou cestu prohlubování spolupráce se zaměřením na síťovou infrastrukturu, provoz sítě a kultivaci talentů. Společnost Indosat také vytváří otevřené a spolupracující prostředí úzkou spoluprací s mezinárodními organizacemi, jako je TM Forum, s cílem rozvíjet inovace a zkoumat nové uživatelské scénáře s dalšími globálními lídry v oboru."Společnost Indosat pokračuje v zavádění inovativních technologií, jako jsou digitální dvojčata sítí, AI/ML a automatizace a zůstává i nadále odhodlána katalyzovat digitální budoucnost Indonésie. Využitím našeho rozsáhlého síťového dosahu a zaváděním technologií nové generace se společnost Indosat snaží propojit vše od jednotlivců až po podniky a rozvinout tak plný digitální potenciál Indonésie," uzavřel Vikram.O společnosti Indosat Ooredoo HutchisonSpolečnost Indosat Ooredoo Hutchison (Indosat, IDX: ISAT) má ambici stát se nejpreferovanější digitální telekomunikační společností v Indonésii. Společně se svými dceřinými a přidruženými společnostmi poskytuje Indosat mobilní služby, řešení v oblasti ICT (informačních a komunikačních technologií), datová centra, optické sítě Fiber to the Home (FTTH), elektronické platební služby, finanční služby a další digitální služby. Vyšším záměrem společnosti Indosat je posilovat postavení Indonésie a v duchu myšlenky Gotong Royong chce být hlavním aktérem při realizaci tohoto cíle a přinášení smysluplných změn.Odmítnutí odpovědnostiTento dokument může obsahovat finanční informace a výsledky některých provozních činností a může obsahovat řadu prognóz, plánů, strategií a cílů společnosti Indosat Ooredoo Hutchison, které nepředstavují prohlášení o historických skutečnostech, jež budou v souladu s platnými právními předpisy považovány za výhledová prohlášení. Výhledová prohlášení podléhají rizikům a nejistotám, které mohou vést k tomu, že skutečné události a budoucí úspěchy společnosti Indosat Ooredoo Hutchison se budou lišit od těch, které jsou v prohlášeních očekávány nebo naznačeny. Nelze poskytnout žádnou záruku, že výsledky, které společnost Indosat Ooredoo Hutchison očekává nebo které jsou v těchto prohlášeních naznačeny, budou dosaženy.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2477155/Indosat_Ooredoo_Hutchison.jpg KONTAKT: Další informace získáte zde: Steve Saerang, senior viceprezident – ředitel korporátní komunikace, steve.saerang@ioh.co.id    

Čas načtení: 2025-03-05 09:13:00

MWC Barcelona 2025: Huawei představuje globální ukázky spolu se zákazníky a s partnery uvádí na trh 10 odvětvových řešení

Barcelona (Španělsko) 5. března 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - – Od vize k činům: Zrychlení průmyslové inteligenceBěhem veletrhu MWC Barcelona 2025 uspořádala společnost Huawei Vrcholnou schůzku k průmyslové digitální a inteligentní transformaci 2025. Sešli se na ní globální zákazníci a partneři, aby společně prozkoumali inovativní postupy průmyslové digitální a inteligentní transformace. Společně se svými odvětvovými zákazníky představila společnost Huawei 83 globálních ukázek průmyslové digitální a inteligentní transformace pro 71 klíčových scénářů. Kromě toho společnost Huawei a její partneři společně představili 10 významných řešení pro urychlení inteligentní transformace v různých odvětvích, jako je veřejný sektor, vzdělávání, finance, elektroenergetika, doprava, ropa a plyn, chemický průmysl a maloobchod.Společnost Huawei navrhla čtyři klíčové cesty k urychlení průmyslové inteligenceSpolečnost Huawei se domnívá, že globální průmyslová odvětví rychle postupují směrem k inteligenci a jsou připravena být jedním z největších příjemců éry umělé inteligence. Leo Chen, firemní náměstek a ředitel pro podnikové prodeje společnosti Huawei, ve svém hlavním projevu zdůraznil čtyři klíčové cesty, které jsou nezbytné pro urychlení inteligentní transformace napříč průmyslovými odvětvími. Uvedl: „Zaprvé musíme hluboce integrovat technologie do průmyslových scénářů a vytvořit cílovou architekturu informační a komunikační technologie (ICT) pro průmyslovou inteligentní transformaci na základě požadavků odvětví, obtížných bodů a vývojových fází. Za druhé, musíme vybudovat pokročilou infrastrukturu ICT orientovanou na umělou inteligenci, abychom podpořili exponenciální růst pracovního využití umělé inteligence. Zatřetí, musíme vyvinout vysoce výkonné produkty AI, které se bezproblémově integrují s modely s otevřenými zdroji, vylepšit řetězce nástrojů pro vývoj AI a spolupracovat s oborovými partnery. To umožní AI přejít od technického předvádění k široké, inkluzivní dostupnosti a urychlit transformaci v odvětvích, jako je zdravotnictví a vzdělávání. A za čtvrté, musíme cíleněji školit talenty v oblasti ICT."Maják, který vede obor vpřed. Huawei představil 83 globálních ukázek a 10 významných řešení pro průmyslovou inteligenciHuawei podniká kroky, kterými demonstruje své odhodlání nabízet zákazníkům zkušenosti z první ruky. Ve spolupráci s globálními zákazníky z různých odvětví představila společnost Huawei 83 globálních ukázek, které pokrývají 71 klíčových scénářů průmyslové digitální a inteligentní transformace. Tyto ukázky jsou přístupné zákazníkům po celém světě a poskytují jim cenný odkaz pro jejich cestu k transformaci.Společnost Huawei navíc neustále prohlubuje spolupráci s partnery napříč odvětvími a společně s nimi inovuje. Na tomto summitu představila společnost Huawei 10 hlavních řešení vyvinutých společně s partnery s cílem urychlit průmyslovou inteligenci: řešení pro inkluzivní konektivitu – digitální vesnice, řešení pro digitalizaci veřejných služeb, řešení pro digitální školení, řešení pro odolnost finančních datových center, řešení pro inteligentní distribuci 2.0, řešení pro inteligentní železniční nádraží a stanice, řešení pro inteligentní víceúrovňové řízení provozu přístavů, řešení pro inteligentní centrální zpracovatelská zařízení, řešení pro inteligentní chemii a řešení pro inteligentní maloobchod 2.0.Aby společnost Huawei lépe umožnila inkluzivní zavádění umělé inteligence v každém odvětví, uvedla na trh zařízení pro odvozování umělé inteligence, která podporují více než 50 hlavních velkých modelů. Nasazením těchto zařízení AI mohou zákazníci v oboru snadněji přistupovat k aplikacím AI a zavádět je a postupovat směrem k inteligentnější budoucnosti.S cílem vzdělávat talentované pracovníky v oboru ICT, kteří integrují odvětvové scénáře a technologie, společnost Huawei také spustila program Průmyslová elita ve třídě ICT pro podnikové zákazníky; a Pokročilý vzdělávací program pro talenty v oboru ICT pro univerzity.Globální zákazníci a partneři sdílejí inovativní postupyCiyong Zou (Cch'-jung Cou), zástupce generálního ředitele a výkonný ředitel Ředitelství pro technickou spolupráci a udržitelný průmyslový rozvoj UNIDO (Organizace OSN pro průmyslový rozvoj), pronesl na akci úvodní řeč. Uvedl, že „spolupráce UNIDO a Huawei je důkazem síly spolupráce více zainteresovaných stran. Společnost Huawei se významně podílí na projektu AIM Global a hraje klíčovou roli při urychlování udržitelného zavádění nejmodernějších technologií. Tato partnerství posilují naše společné přesvědčení, že technologie musí sloužit lidstvu – nikoli naopak. Při pohledu do budoucna se musíme řídit třemi zásadami: spravedlností, udržitelností a spoluprací. Rovnost zajišťuje, že z digitální transformace budou mít prospěch všichni, udržitelnost zajišťuje, že technologie přispějí k ekologičtější budoucnosti, a spolupráce zajišťuje, že žádná země, odvětví ani podnikatel nezůstanou pozadu."Mahmoud Bin Ahmed, obchodní ředitel firmy Integrated Dawiyat, zdůraznil, že „jako dceřiná společnost firmy SEC je Dawiyat plně integrovaným poskytovatelem digitální infrastruktury, bereme vlákna jako strategická aktiva na podporu SEC pro vysoce spolehlivé digitální energetické služby a strategii 10Gbps společnosti v Saúdské Arábii. Jedno vlákno pro více služeb může posílit více než jen energii, zavazujeme se poskytovat inteligentní síťovou komunikaci s prvotřídním uživatelským zážitkem a využít naši přední světovou neutrální infrastrukturu pro růst digitální ekonomiky v Saúdské Arábii."Gil Brasileiro Fernandes, manažer ICT služeb společnosti Petrobras, zdůraznil: „Pro společnost Petrobras nejsou digitální inovace jen volbou, ale cestou k efektivnější, bezpečnější a udržitelnější budoucnosti. Společnost Petrobras věří, že digitalizace můžeme dosáhnout pouze investicemi do robustní a nastavitelné infrastruktury na podporu digitálních operací; upřednostňováním řešení, která zvyšují efektivitu a bezpečnost provozu; využíváním inteligentních zařízení na podporu mobility a spolupráce a přeměnou konektivity v konkurenční výhodu."Miguel López-Valverde, ministr pro digitalizaci obce Madridu ve Španělsku, uvedl: „V rámci procesu digitální transformace Comunidad de Madrid prostřednictvím Strategie digitalizace 2023-2026 nově formulovala svou vizi, poslání a hodnoty s jasnou orientací na občany a podniky, které se tak stávají skutečnými protagonisty. Comunidad de Madrid bude vedoucím regionem digitalizace v Evropě."Guillaume Portier z oddělení náboru pracovníků firmy VusionGroup, řekl: „Ve společnosti VusionGroup se snažíme pomáhat budovat udržitelnější budoucnost prostřednictvím digitalizace fyzických obchodů, neboť ty v tomto ohledu hrají klíčovou roli. Díky spolupráci se společností Huawei navrhujeme inovace, které slouží tomuto účelu a mají větší dopad na podnikání a společnost."Průkopnická integrace digitálních a inteligentních technologií a odvětvových scénářůVýstavní plocha Huawei Enterprise Business o rozloze 1200 m2 zahrnuje tři témata: Zrychlení průmyslové inteligence, Inovativní infrastruktura u ICT a Partnerská spolupráce pro vzájemný úspěch. Výstava zdůrazňuje hloubkovou integraci digitálních a inteligentních technologií s průmyslovými odvětvími a společné inovace a postupy společnosti Huawei i jejích globálních partnerů a zákazníků.Kromě toho společnost Huawei uspořádala speciální akci pro své partnery na komerčním trhu a v oblasti distribuce, kde představila řešení pro běžné scénáře, zařízení s umělou inteligencí, nástroje a digitální platformy, které podporují snadnou údržbu a poskytování služeb, a také simulovaný obchod HUAWEI eKit. To umožnilo komerčním partnerům a konstruktérům exkluzivní a pohlcující zážitek prostřednictvím interaktivních a hloubkových výměn.Veletrh MWC Barcelona 2025 se koná v areálu Fira Gran Via v Barceloně ve Španělsku od 3. do 6. března. Během akce vystavuje společnost Huawei Enterprise Business v rámci tématu Zrychlení průmyslové inteligence, přičemž její stánek se nachází v objektu 1H50 v hale 1. Další podrobnosti naleznete na adrese https://e.huawei.com/eu/events/branding/mwc.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2633221/Huawei_MWC.jpgFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2633222/Huawei_MWC_2.jpgKONTAKT: hwebgcomms@huawei.com   

Čas načtení: 2025-09-15 09:24:00

Byl spuštěn pilotní projekt propojení přeshraničních QR plateb mezi Čínou a Indonésií

Peking 15. září 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Dne 11. září 2025 oznámila společnost UnionPay International (UPI) ve spolupráci se svými partnery pilotní spuštění propojení přeshraničních QR plateb mezi Čínou a Indonésií, a to pod dohledem obou centrálních bank.Při zahajovací ceremonii v Pekingu byla předvedena pilotní transakce prostřednictvím indonéské mobilní platební aplikace. V Jakartě zase vybraní uživatelé úspěšně provedli transakce pomocí aplikace UnionPay a Alipay naskenováním QRIS, jednotného QR kódu v Indonésii. Během této zkušební fáze mohou vybraní uživatelé z pevninské Číny provádět QR platby pomocí těchto dvou čínských mobilních platebních aplikací u více než 40 milionů obchodníků s QRIS v Indonésii. Současně mohou pilotní obchodníci v sítích UnionPay a Alipay v Číně přijímat QR platby z 22 hlavních indonéských mobilních platebních aplikací.Je důležité poznamenat, že zmíněná zkušební fáze je v současnosti omezena pouze na vybrané účastníky a obchodníky. Očekává se, že propojení přeshraničních QR plateb bude plně funkční během roku 2025, jakmile bude zkušební fáze dokončena.Propojení přeshraničních QR plateb, klíčový projekt realizovaný mezi Čínou a Indonésií v modelu vládní spolupráce, postupuje pod vedením obou centrálních bank stabilně. V lednu 2025 podepsala UPI memorandum o spolupráci s Indonéskou asociací platebních systémů (ASPI), společností Ant International a pobočkou Bank of China (Hong Kong) v Jakartě. Následně UPI uzavřela samostatné dohody o spolupráci se čtyřmi indonéskými platebními sítěmi – Rintis, ALTO, Artajasa a Jalin – stejně jako s Ant International a Alipay, čímž byla urychlena implementace projektu.V souladu s dohodou mezi oběma centrálními bankami budou přeshraniční QR platby mezi Čínou a Indonésií vypořádávány v příslušných místních měnách. Toto uspořádání nejenže v budoucnu usnadní zkušenost s přeshraničními mobilními platbami pro obyvatele obou zemí, ale také pomůže obchodníkům rozšířit jejich zákaznickou základnu. Projekt navíc představuje důležitý krok v úsilí společnosti UnionPay vytvořit nový čtyřstranný model ve spolupráci s průmyslovými partnery, který přispěje k oboustranně výhodné spolupráci v odvětví a zároveň podpoří rozvoj společnosti.Dosud společnost UnionPay dosáhla nebo usiluje o propojení přeshraničních QR plateb se sítí platebních systémů ve 19 zemích a regionech mimo čínskou pevninu. V budoucnu bude UnionPay pokračovat v rozšiřování propojení pro přeshraniční platby.KONTAKT: oushuting@unionpayintl.com

Čas načtení: 2025-10-22 14:45:00

Pao-tching v provincii Čaj-nan u příležitosti desátého výročí Pařížské dohody spouští iniciativu „Čínsko-evropská spolupráce pro rozvoj bezuhlíkových okresů"

Pao-tching (Čína) 22. října 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - U příležitosti desátého výročí Pařížské dohody Čína oficiálně představila své nové národně stanovené příspěvky (NDC) a zahájila iniciativu mezinárodní spolupráce AI+, která propojuje digitální a zelenou transformaci v rámci vize společné budoucnosti. Současně se 20. října v městě Pao-tching v provincii Chaj-nan uskutečnila mezinárodní konference „Od závazků k realizaci: kroky provincie Chaj-nan v procesu COP", kterou společně uspořádala Lidová vláda autonomního okresu Pao-tching Li a Miao, Čínská společnost pro udržitelný rozvoj a Institut pro klima a udržitelný rozvoj v Ning-jüanu (Chaj-nan). Akce se zúčastnilo více než sto zástupců mezinárodních organizací, čínských a evropských vlád, výzkumných institucí a podniků, kteří společně diskutovali o tom, jak mohou místní samosprávy hrát klíčovou roli při naplňování příspěvků NDC.Pao-tching: zkušební pole pro čínské NDC na okresní úrovniJako jediný okresní celek v Číně zařazený do Zóny čínsko-evropské spolupráce v oblasti zelených a digitálních inovací využívá Pao-tching výhod Svobodného přístavu Čaj-nan, včetně nulových cel, nízkých daňových sazeb a zjednodušeného daňového systému, a také usnadněného přeshraničního toku dat. Tím vytváří jedinečné podmínky pro mezinárodní spolupráci a propojování zelené a digitální transformace. Nachází se v oblasti, která má ambici stát se největším svobodným přístavem na světě, a Pao-tching si zde již vybudoval pevné základy pro další rozvoj zelené i digitální přeměny.Mezi hlavní opatření Pao-tchingu podporující přechod k nulovým emisím uhlíku patří:• Podpora elektrifikace, zvyšování energetické účinnosti a rozvoje integrovaných energetických služeb v klíčových odvětvích – v průmyslu, stavebnictví, dopravě a cestovním ruchu – s cílem snížit uhlíkovou náročnost;• Zvyšování kapacity přirozených pohlcovačů uhlíků, především deštných pralesů a údolích řek, aby se dosáhlo rovnováhy mezi snižováním emisí a zachycováním uhlíku;• Vybudování platformy pro správu „uhlíkového účtu a rozpočet", která bude v souladu s mezinárodními standardy;• Pilotní zavedení vzájemného uznávání s evropským uhlíkovým vyrovnávacím mechanismem EU CBAM, jehož cílem je nabídnout vyhovující a nákladově efektivní řešení pro dodavatelské řetězce.Světoví lídři v oblasti klimatu ocenili „pao-tchingské řešení"• Sie Čen-chua, první zvláštní vyslanec Číny pro otázky změny klimatu, uvedl, že v rámci nové etapy čínských NDC a na základě společného čínsko-evropského prohlášení o klimatu představuje praktická spolupráce Pao-tchingu s evropskými partnery nejen klíčové opatření k posílení vlastního udržitelného rozvoje a k naplnění cílů výstavby Svobodného přístavu Čaj-nan a bezuhlíkového ostrova, ale zároveň přínos „pao-tchingského řešení" k celosvětové vizi bezuhlíkového rozvoje prostřednictvím konkrétních projektů.• Laurence Tubianaová, zvláštní vyslankyně COP30 pro Evropu a generální ředitelka Evropské klimatické nadace (European Climate Foundation), zdůraznila, že naplnění cílů Pařížské dohody musí vycházet ze silné místní akce. Vyzdvihla Pao-tching jako inspirativní příklad a ocenila hodnotu projektu při podpoře spolupráce mezi vládou, akademickou sférou, průmyslem a evropskými partnery. Dodala, že zkušenosti provincie Čaj-nan by mohly posloužit jako model pro další ostrovní ekonomiky.K diskusi u kulatého stolu s názvem „Utváření nového paradigmatu globálních měst budoucnosti a správy klimatu" se sešla Beate Trankmannová, stálá zástupkyně Rozvojového programu OSN (UNDP) v Číně, Cai Yaoze, starosta Pao-tchingu; Ji Weidong, profesor Šanghajské univerzity Ťiao-tchung a spolupředseda Globální sítě OSN pro umělou inteligenci (UNU Global AI Network); Peter Ling-Vannerus, vedoucí zastoupení banky SEB v Pekingu; Cong Ronggang, profesor Pekingského technologického institutu; Gary Zhao, generální ředitel společnosti BRE China; a Duncan Yu, generální ředitel společnosti Withings pro Asii. Společně diskutovali o pěti „Cestách od závazků k činům" – ukazatelích, financích, technologiích, správě a scénářích – a zaměřili se na to, jak převést globální klimatické ambice do konkrétních městských řešení, která budou měřitelná, financovatelná, realizovatelná, řiditelná a prakticky uchopitelná.„AI+" posiluje čínsko-evropskou spolupráci v oblasti klimatuKonference zdůraznila klíčovou roli umělé inteligence v oblasti správy klimatu. Řešení v rámci iniciativy „AI+", jejichž příkladem je velký model umělé inteligence „Zidong Taichu" (C'-tung Tchaj-čchu), se dnes široce uplatňují v oblastech, jako je správa na okresní úrovni, preventivní zdravotnictví, digitální ekonomika a zelené finance.Mezi vlajkové projekty představené na konferenci patří:• Podpora inteligentního navrhování budov ve všech fázích jejich životního cyklu s cílem vytvářet zelené, zdravé a chytré prostředí pro život;• Integrace zdravotnických nositelných technologií do místních komunit, pracovního prostředí a zdravotnických zařízení s cílem vytvořit propojený systém od testování a certifikace technologií až po jejich praktické nasazení, čímž se usnadňuje vstup evropských firem digitálního zdravotnictví na čínský trh.Vlajkové projekty „3+7+4" spojují Čínu a Evropu v rozvoji zelených a digitálních inovacíV rámci konference proběhl „Akcelerační kemp evropských partnerů", na němž byly stvrzeny dohody o realizaci vlajkových projektů „3+7+4", zaměřených na podporu čínsko-evropské spolupráce v oblasti zelených a digitálních inovací.• 3 projekty na nejvyšší úrovni řízení: vytvářejí replikovatelný model rozvoje „oceán–ostrov s nulovými emisemi a vysokou odolností" a komplexní soubor nástrojů zahrnující politické rámce, normy, legislativu, finance a sdílení znalostí.• 7 mezinárodních průmyslových projektů: zaměřuje se na digitální terapii, zelené a nízkouhlíkové stavební a komunitní standardy, inteligentní zdravotní komunity pro všechny věkové skupiny, integrované systémy zelené energie a řízení uhlíku a budov s využitím umělé inteligence. Projekty jsou realizovány ve spolupráci s evropskými partnery s cílem společně vyvíjet špičkové mezinárodní standardy a demonstrační projekty.• 4 pilotní vlajkové projekty: zaměřují se na rozvoj přeshraniční zdravotní péče, konceptů „zdraví s negativní uhlíkovou stopou", přírodní terapie a technologie aktivního zdraví, s cílem vytvořit infrastrukturu odpovídající globálním standardům.Evropská města a instituce jsou vyzvána, aby se připojila k druhé vlně partnerství. (Odkaz: https://gdip.cgsda.org/)Akční plán: od vize k realizaciLi Meng, předseda Čínské společnosti pro udržitelný rozvoj a bývalý náměstek ministra vědy a technologií Číny, vyzdvihl čtyři hlavní priority: vzájemné uznávání standardů, právní rámce, finanční inovace a etické záruky při využívání umělé inteligence v oblasti klimatu. Zároveň představil hlavní akční plán Inovační zóny Pao-tching pro nadcházející rok, který zahrnuje:• zahájení projektu vědecké infrastruktury pro aktivní zdraví a platformy pro převod klinického výzkumu v provincii Čaj-nan,• vývoj a zavedení digitální platformy Pao-tching pro správu uhlíku 2.0,• zavedení certifikačního označení Čínsko-evropská zdravá komunita 1,5 °C,• zveřejnění indexu zelených digitálních inovací Pao-tching.Postřehy odborníků• Mu Kerui, tajemník stranického výboru autonomního okresu Li a Miao Pao-tching v provincii Čaj-nan, představil inovativní přístupy a pilotní projekty, které Pao-tching rozvíjí při vytváření modelů městské odolnosti vůči klimatickým změnám v přímořských a ostrovních oblastech, a to z pohledu městské správy a udržitelného rozvoje.• Qiao Jieová, členka Čínské akademie inženýrství a výkonná viceprezidentka Pekingské univerzity, představila dopady změny klimatu na reprodukční a dětské zdraví. Vysvětlila význam využití umělé inteligence v podpoře zdraví v průběhu celého života v kontextu globálních klimatických změn a uvedla, že praktické zkušenosti z Inovační zóny Pao-tching mohou přispět k vytvoření nového modelu celoživotní aktivní péče o zdraví.• Yuan Feng, proděkan Fakulty architektury a urbanismu Univerzity Tchung-ťi, vyšel ze vztahu mezi „snižováním emisí a zdravím" a představil koncept „designového myšlení + aktivního zdraví" prostřednictvím inteligentních architektonických systémů, které pomáhají Pao-tchingu vybudovat globální demonstrační centrum pro aktivní zdraví a klimatickou obnovu.• Jonas Törnblom, zakládající předseda Švédsko-čínské aliance pro zelené technologie a spoluředitel Čínsko-evropského inovačního centra pro udržitelný rozvoj (CEIC), uvedl, že CEIC bude podporovat vzájemné uznávání standardů a postupů mezi Čínou a Evropou.• Xu Bo, ředitel Ústavu automatizace Čínské akademie věd, představil široké možnosti využití multimodálního velkého modelu „Zidong Taichu" v rámci správy na okresní úrovni. Zdůraznil, že iniciativa „AI+" představuje hnací motor pro budování bezuhlíkového Pao-tchingu.• Peng Yiting, předseda společnosti Asia Allied Infrastructure Holdings, zdůraznil zásadu „nejprve plánování, poté rozvoj vedený standardy" a vyzval k současnému prosazování digitální a zelené transformace, která by z Pao-tchingu učinila jak „továrnu inovací", tak „výstavní síň" zelených technologií.• Tang Huaová, generální ředitelka Úřadu pro mezinárodní hospodářský rozvoj provincie Čaj-nan, zdůraznila, že moderní průmyslový systém „4+5+3+2" provincie Čaj-nan vytvoří široké příležitosti pro mezinárodní spolupráci.• Erik Berglof, hlavní ekonom Asijské banky pro investice do infrastruktury (AIIB), podpořil spolupráci veřejného a soukromého sektoru při investicích do přírodní infrastruktury. Poukázal na potřebu řešit změnu klimatu prostřednictvím propojení „klima–příroda–lidské zdraví" a ocenil integrovaná řešení Pao-tchingu založená na využívání přírodních zdrojů.Dvě neveřejná jednání zahájila činnost pracovních skupin pro klíčové oblasti:• Vzájemné uznávání uhlíkových standardů: neutrální a inkluzivní paradigma pro městskou správu založenou na umělé inteligenci – byla založena Asijská regionální pracovní skupina pro vzájemné uznávání uhlíkových standardů.• Udržitelné právní mechanismy pro oceánské a ostrovní regiony – byla zřízena Pracovní skupina pro právní výzkum klimatu na ostrovech.ZávěremPřed deseti lety zakotvila Pařížská dohoda společný závazek – udržet globální oteplování pod hranicí 1,5 °C. Dnes, o desetiletí později, na tuto výzvu odpovídá Pao-tching v provincii Čaj-nan svým novým příspěvkem NDC a dynamikou uzavření celního režimu Svobodného přístavu Čaj-nan v roce 2025. Zároveň vyzývá mezinárodní partnery ke společné výstavbě okresů s nulovými emisemi uhlíku. Jde o výzvu přetavit závazky v činy, nechat technologie zakořenit a proměnit přínosy zelené transformace v konkrétní užitek pro obyvatele Číny i Evropy.Na shledanou v Pao-tchingu. Na shledanou v Evropě. Na shledanou na COP30.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2801324/image.jpgFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2801325/image.jpgFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2801326/image.jpgFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2801327/image.jpgFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2801328/image.jpgKONTAKT: Ting Qu, tingqu@cgsda.org 

Čas načtení: 2025-11-17 19:38:00

Huawei Digital Finance přivádí partnery k významnému vystoupení na SFF 2025 a podporuje inteligentní transformaci v globálním finančnictví

Singapur 17. listopadu 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Na singapurských Slavnostech finančních technologií 2025 (SFF 2025) přednesl Jason Cao, generální ředitel finančního oddělení Huawei Digital, úvodní projev s názvem Překročit hranice digitálních technologií: směrem k financím s využitím umělé inteligence. Zdůraznil inovace společnosti Huawei v oblasti agentů na základě různých scénářů, platforem umělé inteligence, datových a znalostních platforem a infrastruktury, které řeší klíčové výzvy spojené s přijetím umělé inteligence ve finančnictví. Společnost Huawei chce s využitím systematických inženýrských schopností pomáhat finančním institucím urychlit jejich inteligentní transformaci.Cao poznamenal: „Inteligentní éra se bude vyznačovat hyperpersonalizací. Umělá inteligence ve finančnictví dosáhla kritické fáze a klíčem je její hluboké začlenění do klíčových výrobních procesů a obchodních scénářů, kde může přinést skutečnou obchodní hodnotu. Aby si finanční instituce v příštím desetiletí zajistily konkurenční výhodu, měly by využít umělou inteligenci k podpoře strukturální transformace svých pracovních postupů."V uplynulém desetiletí odstranila finanční digitalizace bariéry času a vzdálenosti, ale stále se řídila pravidlem 80/20 neboli 80 % zdrojů sloužilo 20 % klíčových uživatelů. V příštím desetiletí AI bude propagovat model „jedna osoba, jeden tým" a díky AI superasistentům jako primárnímu servisnímu portálu poskytne každému jednotlivci schopnosti celého týmu. „Budoucí finanční služby se budou vyvíjet od doporučování produktů přímo jednotlivcům k jejich směrování k osobním superasistentům. Ti, kteří povedou tuto změnu a budou poskytovat hyperpersonalizované služby, získají náskok," zdůraznil Cao. Dodal, že strukturální transformace poháněná umělou inteligencí se rozšíří do všech aspektů, včetně modelů finančních služeb, modelů spolupráce, rozhodování o rizicích a infrastruktury.Vytvoření čtyřvrstvého systematického řešení pro dosažení inteligence ve všech scénáříchCao nastínil dvě cesty, kterými se globální finanční instituce ubírají k rozvoji aplikací založených na umělé inteligenci: Velké instituce budují matici agentů, poskytují AI asistenta pro každou roli a důvěryhodného AI poradce pro každého zákazníka; malé a střední instituce se zaměřují na scénáře s vysokou hodnotou, jako je úvěrování, a rychle nasazují agenty, aby dosáhly inteligentních procesů. K dnešnímu dni již společnost Huawei pomohla globálním finančním zákazníkům nasadit více než 500 případů použití AI, které zahrnují kancelářské práce, provoz, marketing, řízení rizik a zákaznický servis. To pomáhá zákazníkům zvýšit jejich vnitřní efektivitu, poskytovat větší hodnotu koncovým uživatelům a působit jako přechod od jednotlivých scénářů k systematickým, komplexním řešením.Společnost Huawei umístila svou inteligentní výpočetní platformu do centra systematického řešení zahrnujícího výpočetní výkon, platformy, inženýrství a scénáře. Aby splnila požadavky na vysokou souběžnost a nízkou latenci v oblasti AI inferencí, vyvinula společnost Huawei špičkovou platformu výpočetního výkonu. Tento základ podporuje správu dat AI v rámci celého podniku prostřednictvím jednotné znalostní a datové platformy, integrované s platformami finančních agentů a postupy v oblasti datového a modelového inženýrství, které společně tvoří uzavřenou smyčku end-to-end (E2E) schopností AI. Díky spolupráci s globálními partnery v ekosystému společnost uvolňuje Huawei plný technologický potenciál, aby urychlila nasazení AI ve scénářích s vysokou hodnotou.V rámci scénáře inteligentního mobilního bankovnictví vyvinuly společně Huawei a jedna významná čínská banka inovativní architekturu inteligentních mobilních služeb nové generace. Tato architektura, založená na inteligentní výpočetní infrastruktuře a platformách umělé inteligence, využívá hierarchickou spolupráci více agentů, dlouhodobé ukládání paměti a optimalizaci výkonu E2E napříč hardwarem a softwarem. Tím bylo dosaženo přesnosti rozpoznávání záměru vyšší než 90 % a latence pouhých 1,2 sekundy, což bance pomáhá přejít od pasivní reakce k proaktivním službám.Do budoucna bude společnost Huawei nadále stavět na své vedoucí platformě výpočetního výkonu, systematických znalostech v oblasti umělé inteligence, strukturovaném rozvoji ekosystému a nových modelech společné tvorby se zákazníky a partnery. Tyto iniciativy posílí zapojení zákazníků, zlepší řízení rizik a podpoří transformaci podnikání E2E, čímž se dále zakotví aplikace umělé inteligence založené na hodnotách ve finančním odvětví a pomůže se finančním institucím urychlit efektivní zavádění umělé inteligence.Spolupráce s dalšími partnery programu RongHai za účelem vytvoření nového finančního ekosystému založeného na umělé inteligenciBěhem této akce podepsala společnost Huawei společně se třemi partnery programu RongHai – Neuxnet, Speakly AI a TrustDecision – strategické dohody o spolupráci s přední saúdskoarabskou finanční institucí Atmaal. Partnerská síť programu Ronghai společnosti Huawei se také dále rozšiřovala o tři nové členy: CMA, která poskytuje stabilní platební služby pro centrální banky po celém světě; Instadesk, která nabízí inteligentní odchozí volání zákazníkům a marketingové funkce; a MagicEngine, která poskytuje vývoj modelů, inferenci a služby pro finanční instituce. Stále více ceněných partnerů v oblasti finančních řešení urychluje globální spolupráci se společností Huawei.Prostřednictvím programu Ronghai si společnost Huawei klade za cíl společně s globálními partnery vytvořit „klastr šesti schopností" za účelem systematického budování ekosystému umělé inteligence v rámci finančního produkčního toku. To zahrnuje vývoj modelů, agentní inženýrství, znalostní báze odvětví a aplikace založené na scénářích, přičemž se optimalizuje efektivita nasazení umělé inteligence prostřednictvím synergie hardwaru a softwaru E2E.Vzhledem k tomu, že finanční odvětví přechází od digitalizace k digitální a inteligentní transformaci, bude společnost Huawei i nadále posilovat spolupráci v oblasti inovací se svými zákazníky a partnery, přičemž se zaměří na přetvoření finančních pracovních postupů a rozvoj ekosystému. Tyto snahy umožní umělé inteligenci překročit hranice technologických možností a dosáhnout významného zvýšení produktivity, čímž se otevře nová kapitola v oblasti inteligentních financí.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2824286/Jason_Cao_CEO_Huawei_Digital_Finance_BU.jpg KONTAKT: Hongli Gao, gaohongli@huawei.com 

Čas načtení: 2026-03-24 08:30:00

Visa spouští v Evropě program Agentic Ready. Podnítí obchodování skrze AI agenty

Praha 24. března 2026 (PROTEXT) – Společnost Visa (NYSE: V), globální lídr v oblasti digitálních plateb, spouští nový světový program Visa Agentic Ready. Ten pomůže připravit platební ekosystém na nastupující éru obchodování, ve které budou nákupy i platby stále častěji dělat agenti s umělou inteligencí. Program bude spuštěn nejprve v Evropě. Navazuje na iniciativu Visa Intelligent Commerce – strategický rámec společnosti Visa pro rozvoj důvěryhodných obchodních řešení založených na umělé inteligenci ve velkém měřítku. V první fázi se Visa Agentic Ready zaměří na to, jak jsou banky na inovaci připravené. Poskytne jim jasně strukturovaný rámec pro testování a ověřování transakcí prováděných digitálními AI agenty. Testování proběhne v úzké spolupráci se společností Visa a vybranými obchodníky, aby bylo možné ověřit, jak mohou takové transakce fungovat bezpečně, ve velkém měřítku a v kontrolovaném produkčním prostředí. Zapojené banky si tak přímo vyzkouší, jak mohou AI agenti na obchodních platformách bezpečně zahajovat a dokončovat transakce jménem spotřebitelů – a to při zachování důvěry, kontroly a ochranných mechanismů, na nichž síť Visa již dlouho stojí.  „Vzhledem k tomu, jak umělá inteligence čím dál víc ovlivňuje způsob, jakým lidé nakupují, musí se přizpůsobovat i platební systémy,“ uvedl František Jungr, ředitel produktové divize Visa pro střední a východní Evropu. „Program Visa Agentic Ready má evropským bankám nejprve pomoci připravit se na bezpečné a škálovatelné platby iniciované AI agenty postavené na infrastruktuře, které lidé již důvěřují,” dodal.Design na míru pro Evropu stojí na již existujících základechPřestože je Visa Agentic Ready globálním programem, jeho první spuštění proběhne v Evropě. Právě zde totiž široké využívání tokenizace, přístupových klíčů (passkeys) a pokročilých metod ověřování vytváří silný technologický základ pro obchodování pomocí AI agentů. Tyto technologie jsou navíc dobře zavedené i v rámci globální sítě společnosti Visa. V počáteční fázi se bude testovat, jak platby prováděné AI agenty fungují v praxi – v reálném prostředí vydavatelů karet. První fáze pomůže ověřit, že takové transakce zůstávají bezpečné, spolehlivé a mohou probíhat bez problémů dál i ve velkém měřítku. Od průpravy k reálnému nasazení Zavedení obchodování prostřednictvím AI agentů v širokém měřítku vyžaduje koordinaci napříč celým platebním ekosystémem. Společnost Visa proto vítá, že se do programu Agentic Ready již zapojila řada jejích klientů. Program umožňuje partnerům v kontrolovaném produkčním prostředí testovat platby prováděné AI agenty a ověřovat jejich fungování přímo v reálném provozu u vybraných obchodníků. Díky tomu mohou lépe pochopit, jak v praxi fungují platby iniciované AI agenty. Zároveň pomáhá posilovat důvěru v tyto nové způsoby placení, které se postupně posouvají od konceptu k reálnému využití. Iniciativa je součástí širší vize společnosti Visa, která směřuje k inteligentnímu a programovatelnému obchodování. V něm důvěryhodné přihlašovací údaje a schopnosti platební sítě umožňují, aby se platby přizpůsobovaly potřebám, situaci i nastaveným pravidlům uživatele – bezpečně a flexibilně. S tím, jak se nákupní proces stále více automatizuje, tento přístup zajišťuje, že AI agenti mohou plynule jednat jménem spotřebitele, zatímco samotní lidé si nad svými transakcemi zachovávají jasnou a plnou kontrolu. Mezi první partnery zapojené do programu Visa Agentic Ready patří Alpha Bank, Banca Transilvania, Bank Leumi, Bank of Cyprus, Bank of Valletta, Barclays, CAL, Commerzbank, Cornèrcard, DZ Bank, Erste Bank Oesterreich (součást Erste Group), Eurobank Limited, HSBC UK, MAX, Millennium BCP, Nationwide Building Society, Nexi Group, Piraeus Bank, Raiffeisen Bank International, Revolut a Banco Santander. Další partneři se k programu připojí v průběhu jeho rozšiřování. Program Agentic Ready navazuje na dosavadní spolupráci s partnery v Severní Americe, Asii a Tichomoří, na Blízkém východě a v Latinské Americe. Cílem je postupně přenést obchodování s využitím AI agentů do praxe a zpřístupnit ho lidem i firmám po celém světě.  Citace partnerů:   Yaron Tiktin, zástupce generálního ředitele a vedoucí Divize pro spotřebitele, CAL: „V době, kdy umělá inteligence mění způsob, jakým lidé vyhledávají, hodnotí a porovnávají služby a produkty, se očekává, že agentní AI zásadně promění i způsob, jakým provádějí platby kartou. Zapojení společnosti CAL do programu Visa Agentic Ready přináší chytřejší, bezpečnější a plynulejší platební zkušenost a zároveň posiluje důvěru v digitální platební systémy. Tento krok představuje další milník ve budování spolehlivé a pokročilé infrastruktury pro novou generaci digitálního obchodování.“ Panagiotis Divriotis, ředitel oddělení Karet a Osobních půjček, Alpha Bank: „Alpha Bank spolupracuje se společností Visa na programu Agentic Ready s cílem dále zlepšovat zákaznickou zkušenost při transakcích – aby byly rychlejší, chytřejší a bezpečnější. Tento krok je součástí našich dlouhodobých investic do špičkových technologií a potvrzuje závazek banky přinášet zákazníkům skutečnou hodnotu.“ Oana Ilaş, zástupkyně generálního ředitele pro Retailové bankovnictví, Banca Transilvania: „V Banca Transilvania jsme hrdí, že se můžeme zapojit do programu Visa Agentic Ready a podílet se na utváření budoucnosti inteligentních a bezpečných plateb. S tím, jak obchodování řízené umělou inteligencí zrychluje, se zaměřujeme na to, aby z něj měli prospěch jak spotřebitelé, tak firmy – prostřednictvím plynulých, důvěryhodných a škálovatelných platebních řešení. Spolupráce se společností Visa a předními evropskými obchodníky nám umožňuje inovovat odpovědně a přinášet novou generaci plateb iniciovaných AI agenty do praxe.“Amir Rosen, ředitel pro umělou inteligenci, Bank Leumi: „Obchodování prostřednictvím AI agentů se rychle posouvá od konceptu k realitě. Díky spolupráci se společností Visa v programu Agentic Ready pomáhá Bank Leumi zajistit, aby se platby řízené umělou inteligencí rozvíjely způsobem, který propojuje inovace s důvěrou a bezpečností, na které jsou zákazníci ve finančním systému zvyklí.“Oliver Haibt, člen divizní rady, Commerzbank: „Agentní obchodování představuje důležitý milník ve vývoji digitálního obchodování. V Commerzbank jsme hrdí, že na této inovaci spolupracujeme se společností Visa.“Alessandro Seralvo, generální ředitel Cornèrcard: „Podpora této nové iniciativy společnosti Visa odráží naši ambici zůstat v čele inovací a neustále zlepšovat způsob, jakým naši držitelé karet platí a nakupují.”Dr. Imke Jacob, generální ředitel DZ BANK AG: „Obchodování prostřednictvím AI agentů zásadně mění způsob, jakým lidé platí. Spoluprací se společností Visa chceme pomáhat utvářet tento nový směr a přinášet inovace, které našim zákazníkům nabídnou chytřejší a plynulejší platební zkušenost.“Max Clary und Aldringen, obchodní ředitel Erste Bank Oesterreich: „Jako rakouský lídr v oblasti inovací se soustředíme na to, abychom našim klientům nabízeli bezpečná, smysluplná a moderní řešení, která jim usnadňují každodenní bankovní zkušenost. Nakupování prostřednictvím AI agentů vnímáme jako další slibný krok ve vývoji digitálního nakupování. Vidíme v něm velký potenciál, jak reagovat na měnící se očekávání našich klientů v stále více digitálním světě.“Sagit Dotan, generální ředitelka, Max: „Jde o významný krok pro celé odvětví a jsme rádi, že můžeme být součástí tohoto pilotního projektu. MAX spolupracuje se společností Visa na programu Agentic Ready s cílem přinášet našim zákazníkům více hodnoty, větší jednoduchost a více inovací. Vstupujeme do nové éry, ve které agentní obchodování mění způsob, jakým lidé vybírají a realizují své nákupy, a společně se společností Visa vytváříme novou generaci chytrých, snadno použitelných a posilujících zákaznických zkušeností.“Christian Segersven, obchodní ředitel, Issuing Solutions, Nexi Group: „Vstupujeme do nové éry, ve které má umělá inteligence potenciál zásadně proměnit platební ekosystém a přinést zákazníkům ještě větší hodnotu. S rostoucí komplexitou tohoto prostředí zároveň roste tlak na banky i firmy, aby přicházely s pokročilými řešeními pro vydávání karet připravených na agentní platby. Nexi si klade za cíl zůstávat lídrem v oblasti platebních inovací a aktivně spoluutvářet budoucnost agentních plateb v Evropě. Naše partnerství se společností Visa tuto strategii dále posiluje a potvrzuje naši vedoucí roli v rozvoji digitálního obchodu.“Rom Jackson, vedoucí produktového oddělení (Card Payments), Revolut: „S tím, jak se umělá inteligence stále více zapojuje do procesu nakupování, je potřeba, aby se tomu přizpůsobovala i samotná platební infrastruktura. Díky spolupráci se společností Visa na rozvoji obchodování prostřednictvím AI agentů zajišťujeme, že jak lidé, tak AI agenti mohou provádět bezpečné, rychlé a spolehlivé platby kartami Revolut Visa. Jsme hrdí, že můžeme s Visa na tomto projektu spolupracovat a umožnit našim zákazníkům naplno využívat potenciál umělé inteligence, aniž by se měnila úroveň bezpečnosti, kterou od plateb očekávají."Zájemci o účast v programu Visa Agentic Ready mohou kontaktovat svého account manažera Visa a požádat o další informace. O společnosti Visa      Společnost Visa (NYSE: V) je jedním ze světových lídrů v oblasti digitálních plateb a zpracovává transakce mezi spotřebiteli, obchodníky, finančními institucemi a vládami ve více než 200 zemích. Naším posláním je propojovat svět prostřednictvím inovativní, spolehlivé a bezpečné platební sítě, která umožňuje jednotlivcům, podnikům a ekonomikám prosperovat. Ve společnosti Visa věříme, že inkluzivní ekonomika, která spojuje všechny a všude, přináší prospěch všem a zajišťuje budoucnost pohybu peněz. Více informací se dozvíte na stránkách Visa.cz. Zdroj: Visa

Čas načtení: 2021-12-17 10:15:32

Kauza Hrubec – globální spory a místní akademické souvislosti

Zatímco ještě nedávno si humanitní a sociální vědci občas stěžovali, že jsou politiky většinou přehlíženi a ignorováni, v poslední době se naopak stává, že je o některé z nich až příliš velký zájem. Dokonce se objevují pokusy pokusy o cenzuru. a potlačení. To je nesporně varovný signál. Skutečností je, že se nově nastavují vztahy mezi velmocemi – USA, Ruskem a Čínou. V Česku se tak rozezněly různé „zpěvy nenávisti“. Jeden z nich míří na Čínu. Zapadá do toho i letošní podzimní akademicko-mediální kauza filozofa a sociologa Marka Hrubce, která otevírá v jeho případě otázku ohrožení svobody vědeckého bádání pod ideologickými a politickými sinofobními vlivy. Literární noviny a jejich web Literárky.cz se do toho trochu namočily, a proto jsme se pokusili vše rekapitulovat. Kauza velmi výstižně vypovídá o horkém současném tématu rozsáhlého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“, který Marek Hrubec donedávna vedl a proč už ho vést nesmí. Případ lze dobře zrekonstruovat na základě dosavadních vyjádření zúčastněných aktérů, včetně stanoviska Filosofického ústavu a M. Hrubce, a série článků na webu Aktuálně.cz a v dalších médiích. Kauza začala koncem října 2021, kdy na Akademii věd zaznělo zpochybnění Literárních novin a webu Literárky.cz jako vhodného prostoru pro uveřejnění audio-rozhovorů pracovníků a spolupracovníků Hrubcova výzkumného programu. Vzápětí o věci začal psát web Aktuálně.cz, který se profiluje svým zpravodajským, politickým a obchodním zaměřením, včetně kritiky předchozí středo-levicové české vlády, Ruska, Číny a dalších zemí. Je pochopitelné, že portál navazuje na politické a komerční preference svého vlastníka Zdenka Bakaly, amerického a českého podnikatele žijícího ve Švýcarsku. To je samozřejmě v prostředí plurality názorů možná profilace. Jen takový profil není možné vydávat za neutrální, zvláště toto médium zveřejňuje občas také manipulativní a vyhrocené články. Web Aktuálně.cz zpochybnil mimo jiné i publikování překladů článků z čínských novin v Literárních novinách. Skutečnost je taková, že Literární noviny byly důležitým médiem již v 60. letech při demokratizaci socialismu a jsou dodnes známy svojí názorovou pluralitou a publikováním nejen českých textů, ale také překlady článků z různých zemí. Literární noviny publikovaly rozhovory například z Die Zeit, La Stampa nebo Der Spiegel. Také byly vydány tematické přílohy o národních literaturách a kulturách, například o švédské, dánské, norské, německé, čínské, izraelské ad. Noviny jsou po dlouhá leta platformou na uveřejňování článků řady významných vědců z Akademie věd i odjinud, přičemž Marek Hrubec byl vloni dokonce ředitelem Filosofického ústavu oceněn Cenou za popularizaci za rok 2020 za napsání a editování článků právě v Literárních novinách a v překladech do angličtiny a čínštiny. Těžko zde tedy vidět nějaký problém. Avšak zatímco vedení ústavu publikování článků Marka Hrubce v Literárních novinách a dalších médiích vloni ocenilo, teď pod tlakem mediální kauzy je už nepovažuje za vhodné. Není takovéto zpochybňování toho, co a kde publikuje, snahou o klasickou ideologickou cenzuru? Nepřipomíná to až příliš návrat k praktikám dřívějšího režimu? Web Aktuálně.cz ale šel ještě dál. Nejde jen o svobodu publikace. Web upozorňuje například na mezi vědci známý fakt, že Marek Hrubec je podobně jako jiní respektovaní vědci ze zemí střední Evropy členem mezinárodní akademické rady China-CEE Institute, který je legálně registrován v Maďarsku. Individuálně za svoji osobu se jednou za rok zúčastňuje zasedání rady a doporučuje, jak dále provádět výzkum. Čeští vědci byli webem Aktuálně.cz zpochybněni kvůli spolupráci s maďarským institutem a tím nepřímo s čínským státem, neboť tento institut  zprostředkovaně komunikuje s Čínskou akademií společenských věd. Avšak vědci na Akademii věd ČR mají tuto spolupráci zajištěnou také nezprostředkovaně pomocí smluv s Čínskou akademií věd a Čínskou akademií společenských věd (a s dalšími institucemi v mnoha zemích) pro společnou realizaci projektů, podobně jako řada jiných vědeckých institucí v EU, USA a jinde ve světě. Paradoxní je, že zprostředkovaná spolupráce vadí, ale nezprostředkovaná přímá a intenzivnější nikoli. Neznalost věci zaslepuje. Spolupráci mezi českou a čínskou vědou podpořil naposledy letos v září v rámci spolupráce Číny a zemí střední Evropy na Zhongguancun Forum také český velvyslanec v Pekingu, který připomněl, že to jsou smlouvy mezi Čínskou akademií společenských věd, Čínskou akademií věd a Českou akademií věd, které umožňují mobilitu vědců. Opět tedy ani na tomto bodu není nic problematického. Web Aktuálně.cz přitom rád odsuzuje různé instituce kvůli tomu, že spolupracují s údajně podezřelými čínskými organizacemi nebo firmami. Jak jsme již psali v našem článku, podobně tento web v listopadu kritizoval také jednu vysokou školu v Českých Budějovicích za spojení s čínskou firmou Huawei, o níž také uvedl, že je podezřívaná ze špionáže. Vysokou školu v Českých Budějovicích napomínal za to, že si od této firmy vzala finanční dar na vzdělávání a stipendia pro studenty. Přitom sám tento web paradoxně bere peníze za uveřejnění reklamních textů právě o firmě Huawei (uveřejněných jen o tři dny později po kritice budějovické školy), kdy už podezření ze špionáže Aktuálně.cz asi přestalo vadit. Kritika se mění v pokrytectví. Dalším bodem, na který web Aktuálně.cz upozorňuje, je že pro zmíněný maďarský institut píše externě analýzy jeden badatel z Filosofické fakulty UK, který měl ve svém mládí před šesti lety neuvážené nacionalistické projevy. Soud, který celou záležitost projednával, nicméně dospěl k závěru, že tento mladý muž bude mít čistý trestní rejstřík a musí na něj být pohlíženo jako na neodsouzeného. Poté se stal běžným studentem a výzkumníkem, který byl integrován do společnosti a proměnil své politické názory. Také tento bod tedy ústí do prázdna. Skutečným problémem ovšem je, že web Aktuálně.cz předstírá, že je nestranný a nereprezentuje ničí zájmy. Opak je pravdou. Web se jako svého zdroje odvolává například na web Sinopsis spadající pod AcaMedia. Tato společnost je ale většinově financována z National Endowment (NED). NED má nechvalnou pověst kvůli problematickému zasahování do vnitřních poměrů různých zemí na mnoha kontinentech. Allen Weinstein, který zakládal NED, o své organizace uvedl: „Mnoho toho, co dnes provádíme, se před 25 lety uskutečňovalo tajně prostřednictvím CIA.“ To jistě není nic nestranného. V rámci plurality názorů je samozřejmě možné, že někdo prosazuje zájmy USA za finance USA, jen by se neměl v českých médiích tvářit neutrálně a měl by otevřeně přiznat tyto zahraniční zájmy. Navíc to jsou v současné kauze o Číně zájmy zastaralé, neboť vyjadřují hlavně dřívější konfrontační tón „America First“ Donalda Trumpa, který je nyní americkou administrativou kultivován a umírňován. Ostatně mnoho amerických občanů, vědců, novinářů i politiků je k tomuto konfrontačnímu přístupu velmi kritických. A kdo platí Marka Hrubce? Oproti různým názorovým skupinám, které v České republice prosazují zahraniční zájmy, je Marek Hrubec placen z českých zdrojů Akademie věd a přispívá českým a evropským zájmům v rámci globální spolupráce. Na rozdíl od lidí, kteří rozdmýchávají spory, Marek Hrubec na základě vědeckých rozborů ve svých odborných i novinových textech přispívá k odstraňování globálních konfliktů. Lze snadno zjistit, že pracuje pomocí metody interkulturního dialogu a koncepce multilaterálních vztahů mezi různými zeměmi s identifikací společných hodnot a aktivit. Zároveň je znám svým zájmem o odstraňování chudoby a modernizační cesty, jež k tomu vedou v Evropě, Africe, Číně, Latinské Americe i jinde. Hrubcovo stanovisko, ať už prezentované ve vědeckých textech nebo popularizačně v novinových článcích, je v souladu také se závěry řady významných vědců a se záměry Organizace spojených národů, která je obecně respektována jako globální garance mezinárodních norem a objektivnosti. Generální tajemník Antonio Guterres například píše o vztahu Číny a Afriky, na níž se Hrubec poslední léta zaměřoval: „Fórum o spolupráci Číny a Afriky je ztělesněním dvou velkých priorit OSN: prosazování férové globalizace a podporování rozvoje, který nikoho nenechá za systémem mezinárodních vztahů, který je založen na pravidlech za podpory silných multilaterálních institucí“; „Čína dosahuje pozoruhodného rozvoje v posledních letech, s bezprecedentním odstraňováním chudoby, a já doporučuji její závazek sdílet své úspěchy prostřednictvím různých iniciativ a jmenovitě Pásu a cesty (Belt and Road)“. V čem je tedy problém? Mnozí lidé se podivují, proč pod ideologickými a politickými tlaky mediálního případu v Aktuálně.cz došlo v Akademii věd České republiky k odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu realizovaného na řadě ústavů. Až do mediální kauzy, která nic nového nepřinesla, byl Hrubec se svými vědeckými týmy pozitivně hodnocen. Ve zprávě Filosofického ústavu se uvádí, že se teď případem bude zabývat etická komise. Legitimní je v tomto okamžiku otázka, proč se nejprve odvolávalo a teprve nyní se bude zkoumat. Platí snad presumpce viny? Doufejme, že etická komise dospěje k závěru o neadekvátním odvolání. Marek Hrubec odmítá omezování svobody vědeckého bádání, jak mu tuto svobodu garantuje Listina základních práv a svobod, jež je součást ústavního pořádku ČR. Jistě lidé a instituce mohou projevovat své etické a jiné názory, ale ty by společně s různými českými a zahraničními vlivy neměly narušovat ústavně garantované svobodné vědecké bádání. To si mnozí dobře uvědomují. Už se vzedmula vlna na podporu Marka Hrubce, kdy své podpůrné dopisy na Akademii napsali osobnosti z Česka a dalších zemí v Evropě, Americe i Asii, přičemž dopisy slovenských vědců byly také publikovány, například zde a zde. Doufejme, že etická komise dospěje byť i dodatečně k tomu, že Marek Hrubec bude moci znovu vykonávat všechny činnosti na Akademii věd jako dříve. Anebo muset některé nyní nepohodlné vědecké aktivity praktikovat už jen jako disident? To by asi byla pozoruhodná vizitka pro zdejší Akademii věd a pro ČR na mnoho následujících let. Nicméně i kdyby tady na Marka Hrubce definitivně dopadl takový bezprecedentní nátlak, mohl by se více realizovat v zahraničí, neboť zakládal a rozvíjel globální studia v Česku a střední Evropě a vědecky se dobře etabloval na více kontinentech. V některých zemích v některých obdobích bylo lákavé být reformistou, protože bylo možné se podílet na transformaci společnosti. Například v éře Gorbačovovy reformistické perestrojky ve střední a východní Evropě nebo v posledních 40 letech v Číně, kdy proběhla výrazná reforma směrem k tržnímu socialismu. V jiných zemích se ale transformace společnosti zadrhává a aktuální situace vytvářejí disidenty. Snowden nebo Assange by mohli vyprávět. Hlavně od globální ekonomické krize 2008 začínají být občané v našem civilizačním okruhu čím dál tím více nespokojeni, protože se mnohým z nich zhoršuje jejich životní úroveň. Jejich hlas však není některými vládami vyslyšen, spíše začíná být potlačován. To dopadá i na vědce. Začíná čas utahování šroubů a nového disentu? Ale nekončeme pesimisticky. Jak říkal Mahátma Gándhí na základě své zkušenosti: „Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.“ Zdá se, že se teď u nás dostáváme do té předposlední fáze.

Čas načtení: 2019-07-14 08:12:26

Roman Musil: V Plzni připravujeme první novostavbu muzea výtvarného umění v novodobých českých dějinách

Západočeská galerie v Plzni patří k nejvýznamnějším muzeím výtvarného umění nejen ve svém regionu, ale i v celé České republice. Její sbírky zahrnují díla od středověku až po současnost a mezi její klíčové kolekce patří české umění 19. až první poloviny 20. století, s mimořádně kvalitní a početnou sbírkou českého kubismu. Krajská galerie v Plzni byla ustanovena 7. června 1953 a od 1. ledna následujícího roku začala oficiálně plnit svoji roli.      Můžete se úvodem našeho rozhovoru – vím, že nelze vyjmenovat vše – pochlubit alespoň některými klíčovými díly, které máte ve svých sbírkách? Západočeská galerie spravuje řadu vynikajících děl, které patří do zlatého fondu českého výtvarného umění. Z těch absolutně klíčových bych zmínil alespoň tři: triptych Jana Preislera Jaro z roku 1900, které je považováno za vrcholné dílo českého umění přelomu 19. a 20. století a Jiří Kotalík jej velmi chtěl získat od tehdejšího ředitele naší galerie Oldřicha Kuby do sbírek Národní galerie v Praze, Bohuslava Kubišty Vzkříšení Lazara, 1911–1912, vrcholné dílo českého raného kubismu a Otto Gutfreunda Úzkost, 1912, jež je považována za první kubistickou sochu v Evropě. Výčet těchto děl je ale pouze nepatrným zlomkem z našeho mimořádně kvalitního sbírkového fondu, který má kolem 10 000 položek. Mohu říci, že máme zastoupeny téměř všechny důležité české autory od romantismu až po českou modernu. V posledních letech se ale programově snažíme rozšiřovat stávající fond nejen o díla ve zmíněném časovém období, ale také o tvorbu autorů po roce 1945. V rámci poslední nákupní komise jsme například získali díla Jiřího Trnky, Jiřího Johna, Adrieny Šimotové nebo Milana Maura.   Plzeň, ale i západočeský region měl štěstí na celou řadu osobností v oblasti výtvarné kultury, které přesáhly hranice kraje i České republiky. Máte i jejich díla ve svých sbírkách? Ano, to je pravda, mezi takové autory můžeme směle zařadit například Gottfrieda Lindauera, který se proslavil po roce 1874 na Novém Zélandu svými jedinečnými portréty potetovaných maorských náčelníků, jejich žen i žánrovými obrazy maorské komunity. V roce 2015, kdy byla Plzeň Evropským hlavním městem kultury, jsme tomuto umělci uspořádali v naší galerii velkou výstavu ve spolupráci s Auckland Art Gallery z Nového Zélandu, která vzbudila zaslouženou senzaci a patřila mezi naše nejúspěšnější projekty v dosavadní historii instituce. Dále musíme zmínit Ladislava Sutnara, jednu z nejvýznamnějších postav světového designu, uznávaného typografa, grafického designéra, malíře a vůbec avantgardního umělce, který těsně před válkou odešel do USA a zde působil až do konce svého života v roce 1976. A konečně ikona českého loutkového a animovaného filmu, ilustrátor a malíř Jiří Trnka, který svým dílem okouzlil celý svět. Ti všichni pocházeli z Plzně. Ve sbírkách máme bohužel zastoupeného pouze Jiřího Trnku. Ale jakmile postavíme novou budovu Západočeské galerie, máme přislíbenou dlouhodobou zápůjčku děl Ladislava Sutnara s motivy jeho proslulých Venuší. Pokud jde o Gottfrieda Lindauera, jeho dílo je zastoupené několika ukázkami z doby jeho plzeňského působení v Západočeském muzeu.   Proč nepředstavíte to nejlepší ze sbírek veřejnosti? V čem je problém? V tom, že z prostorových důvodů nemáme kde vytvořit stálou expozici. Galerie má sice dvě výstavní síně v krásných historických objektech, větší výstavní síň přestavěnou z původní středověké masné tržnice, dnes označovanou jako Masné krámy, a menší výstavní síň takzvanou „Třináctku“ v objektu, který má rovněž středověkou minulost. V obou je ale prostor pouze na krátkodobé výstavní projekty. O mnoho lépe to není ani s prostory pro doprovodné programy a vůbec s celkovým zázemím galerie pro veřejnost. Takže řada vynikajících děl, která se ukrývají v našich depozitářích, jsou k vidění jen příležitostně. A to je samozřejmě škoda. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Snahy o výstavbu nové galerie, kde by byla i stálá expozice, už tu ale několikrát byly?  Západočeská galerie od svého vzniku provizorně sídlila v prostorách Západočeského muzea. Proto bylo od počátku snahou prvního ředitele Oldřicha Kuby iniciovat stavbu její samostatné budovy. První pokusy spadají už do konce roku 1953, kdy Kuba jednal s tehdejším ministrem kultury Václavem Kopeckým, který mu uložil za úkol vytvořit s podporou Krajského národního výboru investiční záměr pro stavbu galerie. Přípravné práce na tomto projektu pokračovaly i v následujících letech, ale nakonec z toho bohužel sešlo, stejně jako z několika dalších pokusů, které v této věci neustále inicioval velmi agilní Kuba.    V současné době je ale situace pro výstavbu nové galerie daleko příznivější?  V polovině roku 2017 byl na zastupitelstvu Plzeňského kraje a na zastupitelstvu města Plzně schválen návrh Memoranda o spolupráci mezi Ministerstvem kultury ČR, Plzeňským krajem a Statutárním městem Plzní při realizaci výstavby nové budovy Západočeské galerie v Plzni. Ministerstvo se přitom zavázalo, že za konkrétně stanovených podmínek podpoří tento projekt až do výše 60 procent finančních nákladů. V současné době jsme podali žádost na MK ČR o investiční dotaci z programu Podpora rozvoje a obnovy materiálně technické základny regionálních kulturních zařízení, církví a náboženských společností. Tento závažný krok je novou nadějí pro to, abychom získali potřebné finanční prostředky a nová budova se konečně postavila.    Pokud se toto podaří, bude se jednat o něco výjimečného? Určitě ano. Bude to vůbec první novostavba muzea výtvarného umění, která by vznikla na území České republiky. Něco takového se nepovedlo v novodobých českých dějinách, ani za bývalého Československa, ba dokonce ani za Rakouska-Uherska.   Kdo je autorem projektu?  Autory vítězného návrhu jsou brněnští architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař, kteří patří v současné době k nejoceňovanějším ve své profesi. Stačí se podívat na jejich heslo do Wikipedie. V českém prostředí dlouhodobě přetrvával trend situovat galerie do historických budov, které ale vznikly pro úplně jiné účely. Typickým příkladem je Národní galerie v Praze, kde jsou sbírky se stálými expozicemi rozmístěny po celém městě, a to v bývalých prostorách středověkých klášterů, barokních a empírových paláců či v industriálním objektu. Novostavba určená pro využití sbírkotvorné instituce u nás ale není. Novostavba naší galerie by byla proto první vlaštovkou.    Nový objekt nebude ale asi pouhým prostorem pro stálou expozici? Z institucionálního hlediska je naprosto klíčové, aby objekt poskytnul zázemí pro všechny důležité provozy muzea umění 21. století. Kromě prostor pro stálé expozice a příležitostné výstavy získá Západočeská galerie v nové budově rovněž prostory pro centrální depozitář, restaurátorský ateliér, konzervátorské dílny, audiovizuální sál, knihovnu, knihkupectví, výtvarný ateliér pro pořádání edukačních programů, kavárnu a administrativní zázemí. Bude to multifunkční kulturní centrum pro vzdělávací aktivity i pro trávení volného času.    Mohl byste připomenout některé aktivity, ať už výstavy, kulturní počiny nebo výzkumné úkoly, které Západočeská galerie v posledních letech realizovala a které přesáhly svým významem hranice kraje? Západočeská galerie v Plzni obdržela v roce 2012 od Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jež je odborným a poradním orgánem vlády ČR, jako jediná krajská galerie v ČR status výzkumné organizace, což koresponduje s našimi odbornými aktivitami zejména na poli velkých badatelských výstavních a publikačních projektů. Rád bych zde v této souvislosti zmínil například projekty, jako Gabriel von Max, Orbis pictus Františka Kupky. Od symbolismu k reportáži, Rytmy+pohyb+světlo. Impulsy futurismu v českém umění, Mnichov, zářící metropole umění 1870–1918, již zmíněného Gottfrieda Lindauera nebo Z akademie do přírody. Podoby krajinomalby ve střední Evropě. Většina těchto projektů vznikla v mezinárodní spolupráci.Ten poslední jsme například připravili se Slovenskou Národní galerií, kde byla zmíněná výstava také v letošním roce úspěšně reprízována a v této spolupráci bychom i nadále rádi pokračovali.   Za vašeho působení vznikla v galerii samostatná sbírka architektury, které se do té doby nikdo nevěnoval. Důkazem toho byla i nedávná výstava „Pracovna republiky“. Jednalo se o vůbec první kompletní zpracování architektury Plzně meziválečného období. Sbírka architektury vznikla v roce 2009 a úzce souvisí s Petrem Domanickým, kterému jsem tehdy nabídl v galerii místo kurátora a možnost tuto sbírku fakticky vybudovat a vést ji. Od té doby pravidelně zařazujeme do naší výstavní dramaturgie výstavy věnované architektuře v Plzni a v západních Čechách a stejně tak se architektura stala nedílnou součástí i našeho akvizičního programu. V době, kdy jsme získali do správy jeden z nejzajímavějších objektů od Adolfa Loose a Heinricha Kulky v Plzni na Klatovské 110 a v současné době realizujeme už další fázi jeho rekonstrukce, plánujeme zde situovat Centrum pro výzkum architektury se zaměřením na zdejší region.    Závěrem bych se chtěl zeptat na Ladislava Sutnara… Tento světově uznávaný umělec, plzeňský rodák, který se postupně „navrátil“ do Plzně, tu dnes má nejen svoji Fakultu designu a umění na Západočeské univerzitě, ale také galerii, nadaci, čestný hrob a ke všemu je v Plzni i jeho sbírka obrazů Venuší, knih, designu porcelánu, skla a jeho největší evropský archiv. Když mě oslovil Josef Mištera, iniciátor a organizátor Sutnarova návratu do Plzně, děkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara s otázkou, jestli by nebylo možné v budoucí nové budově galerie nastálo vystavit kolekci Venuší, ani na okamžik jsem neváhal. Sutnar patří bezesporu mezi nejvýznamnější umělce narozené v Plzni, kteří, stejně jako jiní dva, již vzpomínaní plzeňští rodáci Gottfried Lindauer a Jiří Trnka, se výrazně prosadili v zahraničí. Unikátní kolekce pětadvaceti Venuší pochází ze sbírky umělcova syna Radoslava, který se ji rozhodl darovat „Sutnarově“ fakultě. Sutnar se tímto tématem zabýval od konce 50. let až do své smrti v roce 1976 a bylo zřejmé, že právě Venuše představují velmi důležitou kapitolu jeho uměleckého a tvůrčího života, byť dlouhou dobu nedoceňovanou. Jejich charakteristická geometrizující forma a pop-artová barevnost vyjadřují moderní životní postoje a nálady americké společnosti po polovině 20. století. Ostatně právě tehdy se mimo jiných stýkal také s Andy Warholem, jedním z předních představitelů pop-artu, a Philipem Pearlsteinem, malířem expresionistických aktů. V dnešní době mají tyto Sutnarovy práce mimořádnou hodnotu a Západočeská galerie by byla jedinou institucí v České republice, ale i v Evropě, která by je mohla trvale představovat veřejnosti. Bude-li postavena nová budova Západočeské galerie v Plzni, poskytneme bezesporu zázemí i pro tohoto autora světového významu. V horní části budovy chceme vybudovat jakýsi Sutnarův kabinet, kde bychom jeho obrazy Venuší trvale vystavili, ale zřejmě i další doklady jeho designového umění, např. knihy, které upravoval, hračky, sklo a porcelán.   {/mprestriction}  Autor je publicista a spisovatel.    Roman Musil (*1964) je historik umění, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Byl kurátorem Národní galerie v Praze (1990–1997), kde měl na starosti sbírky umění 19. století. Od roku 1998 až do jmenování ředitelem galerie v Plzni v roce 2007 pracoval na Ministerstvu kultury ČR. Je považován za předního znalce umění 19. a počátku 20. století. Z tohoto období má Západočeská galerie jednu z nejcennějších sbírek u nás.  

Čas načtení: 2024-02-27 18:16:00

Společnost HONOR představila na veletrhu MWC 2024 novou strategii využití umělé inteligence, vhodnou pro všechny situace

Barcelona (Španělsko) 27. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost HONOR uvádí celosvětově na trh telefon HONOR Magic6 Proa počítač HONOR MagicBook Pro 16, vybavený umělou inteligencí. Jejich prostřednictvím představuje své inovace, postavené na principech otevřené spolupráce, které nás uvádějí do éry umělé inteligence.Globální technologická značka HONOR dnes odhalila svou novou strategii, která pokrývá veškeré možnosti použití jejích zařízení. V souvislosti s ní představila nové možnosti spolupráce, které využívají umělé inteligence a lze je využívat v různých operačních systémech, umělou inteligenci na principu záměru, která se zaměřuje na interakce se člověkem, a také novou sadu chytrých zařízení, nabízených ve spolupráci s globálními partnery. Během svého klíčového vystoupení společnost HONOR oznámila nejen celosvětové uvedení telefonu HONOR Magic6 Pro, ale také svého nejnovějšího AIPC notebooku HONOR MagicBook Pro 16. Všechny tyto notebooky jsou vybaveny umělou inteligencí platformy společnosti HONOR, která umožňuje kvalitnější způsoby interakce, zaměřené na člověka."S ohledem na to, jakou rychlostí nové technologie vstupují do éry umělé inteligence, se společnost HONOR zavázala nabízet svým zákazníkům inovace zaměřené na člověka, které poskytují otevřené a zcela bezproblémové použití a řeší jejich přání i problémy," uvedl George Zhao, generální ředitel společnosti HONOR Device Co., Ltd. "Jsme nadšeni z možnosti oznámit celosvětové uvedení nových chytrých telefonů a počítačů značky HONOR, vybavených umělou inteligencí, které díky špičkovým možnostem zmíněné umělé inteligence nabízejí skutečně revoluční uživatelské zážitky a zároveň odstraňují překážky interakce mezi člověkem a zařízením."Objevte kouzlo umělé inteligence s telefonem HONOR Magic6 ProNejnovější přírůstek do prestižní řady vlajkových lodí HONOR Magic, model HONOR Magic6 Pro, se může pochlubit řadou vylepšení v oblasti fotografování, kvality displeje, výkonu i uživatelského zážitku podpořeného umělou inteligencí. Společnost HONOR, motivována svým zaměřením na inovace orientované na uživatele, také představila MagicOS 8.0, nejnovější verzi svého operačního systému na bázi systému Android, který nyní obsahuje plně vybavenou technologii umělé inteligence platformy HONOR a vůbec první mobilní uživatelské rozhraní na bázi záměru. HONOR tak zcela přetváří uživatelský zážitek při používání těchto zařízení a zavádí zcela nové multimodální způsoby, kterými mohou uživatelé s jejími chytrými zařízeními interagovat.HONOR Magic6 Pro, obohacený o funkce Magic Capsule a Magic Portal, uživatelům nabízí ještě individuálnější a intuitivnější zkušenosti. Jednoduchým klepnutím na lištu s oznámeními, která se nachází v horní části obrazovky, dojde k rozbalení prvku Magic Capsule. Ten nabízí další informace a související možnosti, čímž uživatelům poskytuje okamžitý přístup ke klíčovým zdrojům a eliminuje nutnost procházet více aplikací. Dosáhnout maximální produktivity a efektivity je tak ještě snazší. Funkce Magic Portal pak využívá potenciálu umělé inteligence, aby prostřednictvím těchto technologií uživatel porozuměl klíčovým faktorům chování uživatelů a způsobu, jakým spolu komunikují prostřednictvím zpráv, a složité úkoly zjednodušuje do jediného kroku. Umělá inteligence funkce Magic Portal například rychle rozpozná adresy v textové zprávě a přesměruje uživatele na Mapy Google. Možnost navigace tak mají doslova na dosah ruky. V případě sociálních médií jako Tiktok nebo Facebook také zjednodušuje přístup a sdílení a umožňuje uživatelům přeposílat podrobnosti o rezervacích nebo výsledky online vyhledávání pouhým přetažením. Kromě toho Magic Portal usnadňuje nakupování na základě obrázků a jednoduchým způsobem uživatele odkazuje na platformy, kde mohou požadované zboží najít a zakoupit.Díky spolupráci s partnery a vývojáři aplikací disponuje Magic Portal podporou více než stovky nejpoužívanějších aplikací z celého světa, což uživatelům poskytuje vysoce kvalitní zážitky při použití nejrůznějších platforem a zároveň zajišťuje, že uživatelé mohou využít plného potenciálu funkce Magic Portal v kombinaci se svými oblíbenými aplikacemi.První seznámení s možnostmi inspirativní práce s umělou inteligencíSpolečnost HONOR v době umělé inteligence usiluje o maximální otevřenost, navazuje spolupráci s oborovými partnery a usiluje o to, aby veřejnost získala přístup k ještě většímu množství špičkových technologií. Jakožto příklad možností blízké budoucnosti nabízí společnost HONOR ve svém zařízení HONOR Magic6 Pro technologii umělé inteligence s open-source jazykovým modelem LlaMA 2, která dokáže plnit funkce, jako jsou otázky a odpovědi, vytváření textu nebo porozumění čtenému textu v offline prostředí. Takováto spolupráce v rámci odvětví může vést k nápaditější budoucnosti pro uživatele.Společnost HONOR také převedla možnosti, které může v budoucnu na chytrých telefonech nabídnout funkce sledování pohybu očí, a ukázala možnost ovládání auta bez použití rukou. Za tímto účelem systém sledování pohybu očí za podpory umělé inteligence demonstrovala právě na zařízení HONOR Magic6 Pro. Celý tento experimentální koncept ukazuje, jakými konkrétními způsoby se může interakce mezi chytrými telefony s umělou inteligencí a vozidly vyvinout nad rámec ovládání prostřednictvím obrazovky nebo hlasu. Otevírá se zde tak oblast interakcí mezi člověkem a zařízením, která skýtá obrovské možnosti.Vyzkoušejte si sportovní fotografii profesionální úrovně, kterou nabízí kamerový systém Falcon společnosti HONOR, vybavený umělou inteligencíNa spotřebitele letos čeká vzrušující rok plný sportovních událostí, a proto byla pro společnost HONOR jednou z priorit snaha umožnit pořizování sportovních fotografií hodných zlaté medaile s ostřejšími záběry s kratšími expozičními časy. Nový a vylepšený kamerový systém HONOR Falcon, kterým je telefon HONOR Magic6 Pro vybaven, disponuje modelem umělé inteligence podpořeným databází, která je 28krát rozsáhlejší než u předchozí generace. Telefon nabízí také funkci HONOR AI Motion Sensing Capture, pokročilý algoritmus expozice snímku za podpory umělé inteligence, který dokáže snadno předvídat a následně ve velmi vysokém rozlišení zaznamenat rozhodující okamžiky. Pokročilé možnosti funkce HONOR AI Motion Sensing Capture fotoaparátu telefonu HONOR Magic6 Pro překonávají možnosti předchozí generace pokrytím širší škály sportů a aktivit, jako jsou například skoky, tanec nebo bojová umění, a ideálně se tak hodí pro zaznamenání vzrušujících okamžiků na sportovních akcích a závodech.Nejnovější kamerový systém HONOR navíc nově obsahuje pozoruhodný teleobjektiv s rozlišením 180 megapixelů (f/2,6, OIS) s 2,5násobným optickým zoomem a až 100násobným zoomem digitálním. HONOR Magic6 Pro je také vybaven 50 Mpx ultraširokoúhlým objektivem (f/2.0, EIS) a výkonným 50 Mpx hlavním objektivem s nastavitelnou clonou (f/1.4 a f/2.0, OIS), který zachytí i bleskurychlé pohyby s výjimečnou ostrostí bez kompromisů v detailech.Bezkonkurenční displej s ochranným sklem HONOR NanoCrystal ShieldHONOR Magic6 Pro je vybaven dosud nejodolnějším sklem displeje ze všech mobilních telefonů, které dále zvyšuje odolnost displeje proti pádu. Displej, jehož odolnost proti pádu byla ověřena certifikací SGS Five Star Overall Glass Resistance Ability v několika různých situacích, využívá pokročilé materiály s hustotou krystalů zvýšenou o 50 %. To zlepšuje ve srovnání s běžným sklem¹ až desetinásobně jeho schopnost absorbovat nárazy.Kromě odolnosti se HONOR Magic6 Pro může pochlubit špičkovým displejem LTPO Eye Comfort² o úhlopříčce 6,8 palce s nízkou spotřebou, který poskytuje výjimečné vizuální zážitky a zároveň díky celé řadě inovací zaměřených na uživatele klade zásadní důraz na jejich pohodlí. Mezi ně patří také technologie PWM regulace podsvícení s dosud nejvyšší frekvencí 4320 Hz, dynamického snižování jasu, přizpůsobitelného nočního režimu zobrazení a funkce Nature Tone.Výjimečný výkon, podpořený inovacemi v celé řadě oblastíTelefon HONOR Magic6 Pro je postaven na mobilní platformě Snapdragon 8 3. generace, která v těchto nových zařízeních zajišťuje 30% zvýšení výkonu procesoru a 25% zvýšení výkonu grafického akcelerátoru. Díky technologii Qualcomm® AI Engine jsou funkce umělé inteligence telefonu HONOR Magic6 Pro podporovány s výjimečnou plynulostí a stabilitou a ve srovnání s předchozími modely dosahují pozoruhodného zlepšení o celých 98 %. Mobilní platforma 3. generace Snapdragon 8 navíc zaručuje výjimečné herní zážitky při současné vynikající výdrži baterie a je vybavena celou řadou nových vylepšení, které výrazným způsobem mění představy uživatelů o tom, co doopravdy znamená vysoký výkon³.Společnost HONOR si uvědomuje narůstající důležitost výdrže baterie pro uživatele, kteří se spoléhají na dlouhou dostupnost svých zařízení, a je proto první značkou, která ve svých chytrých telefonech uplatňuje inovace v oblasti vývoje baterií, vyvíjené v dalších technologických oblastech. Inspirovala se proto revoluční oblastí výroby elektromobilů a model HONOR Magic6 Pro obsahuje zcela novou křemíkovo-uhlíkovou baterii HONOR druhé generace s čipovou sadou HONOR E1, která pečuje o správný provoz baterie a zvyšuje její energetickou účinnost. Baterie s kapacitou 5600 mAh4 vykazuje výjimečný výkon při nízkých teplotách. Uživatelé tak mohou i při teplotě -20 °C a aktuální kapacitě baterie pouhých 10 % přehrávat videa na YouTube po dobu 81 minut5. Díky technologiím 80W HONOR Wired SuperCharge a 66W HONOR Wireless SuperCharge6 mohou uživatelé nabít baterii telefonu HONOR Magic6 Pro na 100 % kapacity za pouhých 40 minut7, což umožňuje zařízení na cestách rychle nabít i těm nejaktivnějším uživatelům.Telefon HONOR Magic6 Pro, který potvrzuje vynikající kvality této pokročilé bateriové technologie, se v celosvětovém žebříčku výdrže baterií DXOMARK umístil na vynikajícím 1. místě poté, co dosáhl dosud nejvyššího hodnocení 157 bodů. Telefon HONOR Magic6 Pro obdržel v testech DXOMARK jako první v roce 2024 vynikající ohodnocení, a to hned v pěti kategoriích. Oceněn byl jeho výjimečný fotoaparát, zvuk a audio funkce, displej, baterie a také funkce pro pořizování selfie snímků.Umělá inteligence zajišťuje dokonalé možnosti propojení zařízení ve všech situacíchSpolečnost HONOR uvedla na trh svůj nejnovější notebook HONOR MagicBook Pro 16 s technologií umělé inteligence, který umožňuje inteligentní spolupráci s různými operačními systémy. HONOR MagicBook Pro 16 se špičkovým procesorem a grafickým akcelerátorem těží z vylepšení výkonu, které přináší umělá inteligence platformy HONOR. Díky technologii MagicRing navíc umožňuje snadné sdílení oznámení a synchronizaci materiálů mezi více chytrými telefony, počítači a tablety HONOR, a zajišťuje tak maximální pohodlí a snadnou dostupnost.Zmíněné možnosti spolupráce bez ohledu na konkrétní situaci přináší společnost HONOR také do světa kompaktnějších zařízení představením nejnovějšího tabletu HONOR Pad 9. Může se pochlubit působivým 2,5K displejem HONOR FullView8 s úhlopříčkou 12,1 palce s obnovovací frekvencí 120 Hz9 a zvukovým systémem s osmi reproduktory, který využívá technologii přizpůsobení reprodukce HONOR Histen. HONOR Pad 9 je pozoruhodný tablet s množstvím funkcí, který nabízí výjimečný uživatelský zážitek a osobitý design.Upoutávka na model PORSCHE DESIGN HONOR Magic6 RSRNa letošním veletrhu MWC společnost HONOR nejenom poprvé oficiálně představila skládací smartphone PORSCHE DESIGN HONOR Magic V2 RSR, ale pochlubila se také upoutávkou na chytrý telefon PORSCHE DESIGN HONOR Magic6 RSR, který rovněž ztělesňuje samotnou podstatu designů společnosti Porsche. Podrobnosti o tomto produktu a jeho dostupnosti na trhu společnost HONOR poskytne již brzy.Barevné varianty a cenyHONOR Magic6 Pro je určen pro uživatele, kteří dávají přednost elegantnímu, modernímu stylu a nadčasovému vzhledu, a bude k dispozici v černé variantě a v zelené variantě Epi Green10 v ceně od 1299 EUR. Model PORSCHE DESIGN HONOR Magic V2 RSR, který je poctou ikonickým vozům značky Porsche, je k dispozici v šedé variantě Agate Grey11 v cenách od 2699 EUR.HONOR MagicBook Pro 16 bude k dispozici ve variantách White a Midnight Black12 s dostupností od 2. čtvrtletí tohoto roku. Tablet HONOR Pad 9 bude nabízen ve dvou okouzlujících barevných provedeních, Space Grey a Cyan Lake13, a to za cenu 349 EUR.Další informace naleznete v internetovém obchodě společnosti HONOR na adrese www.hihonor.com.O společnosti HONORSpolečnost HONOR je předním světovým dodavatelem chytrých zařízení. Jejím cílem je stát se ikonickou globální technologickou značkou a prostřednictvím svých výkonných produktů a služeb vytvořit nový inteligentní svět pro každého. S neochvějným zaměřením na výzkum a vývoj vytváří technologie, které lidem po celém světě umožňují překonávat hranice a přináší jim svobodu dosáhnout a vykonat více. Značka HONOR nabízí celou řadu vysoce kvalitních chytrých telefonů, tabletů, notebooků a nositelných zařízení ve všech cenových kategoriích. Její inovativní a spolehlivé špičkové produkty pomáhají uživatelům stát se dokonalejšími verzemi sebe samých.Další informace naleznete na webových stránkách společnosti HONOR www.hihonor.com nebo prostřednictvím e-mailu na adrese newsroom@hihonor.comhttps://community.hihonor.com/https://www.facebook.com/honorglobal/https://twitter.com/Honorglobalhttps://www.instagram.com/honorglobal/https://www.youtube.com/c/HonorOfficial1 Údaje z laboratoří HONOR.2 Vlivem zaoblení rohů displeje má úhlopříčka displeje délku 6,80 palce v případě, že budeme uvažovat standardní obdélníkový profil (skutečná zobrazitelná plocha je o něco menší).3 Qualcomm a Snapdragon jsou ochranné známky nebo registrované ochranné známky společnosti Qualcomm Incorporated. Produkty se značkou Snapdragon a Qualcomm jsou výrobkem společnosti Qualcomm Technologies, Inc. nebo jejích dceřiných společností.4 Typická hodnota. Jmenovitá kapacita nevyjímatelné baterie je 5600 mAh.5 Údaje z laboratoří HONOR.6 Skutečný nabíjecí příkon se může v různých situacích vlivem inteligentního nabíjení lišit. Podívejte se na údaje o konkrétní situaci.7 Údaje z laboratoří HONOR.8 Vlivem zaoblení rohů displeje má úhlopříčka displeje délku 12,1 palce v případě, že budeme uvažovat standardní obdélníkový profil (skutečná zobrazitelná plocha je o něco menší). Displej HONOR FullView obecně odkazuje na obrazovky notebooků HONOR s úzkým rámečkem a vysokým poměrem obrazovky vůči okrajům. Podívejte se na údaje o konkrétním produktu.9 Obnovovací frekvence obrazovky se může lišit v závislosti na aktuálním použití. Obrazovka podporuje maximální obnovovací frekvenci 120 Hz. Obnovovací frekvence se může lišit v závislosti na rozhraní aplikace a herní obrazovce.10 Dostupnost barevných variant se může v závislosti na regionu lišit.11 Dostupnost barevných variant se může v závislosti na regionu lišit.12 Dostupnost barevných variant se může v závislosti na regionu lišit.13 Dostupnost barevných variant se může v závislosti na regionu lišit.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2346781/20240225220052.jpg KONTAKT: Yuteng Li, liyuteng@hihonor.com PROTEXT 

Čas načtení: 2024-03-27 09:49:00

Cognizant pokračuje ve spolupráci se společností Pon IT

Teaneck (New Jersey) 27. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Cognizant pokračuje ve spolupráci se společností Pon IT na další správě a optimalizaci cloudových služeb Rozšířená spolupráce umožní společnosti Cognizant pokračovat v poskytování služeb správy cloudové platformy pro společnost Pon IT a mnoho jejích provozních společností s cílem vylepšit její agilitu, intuici i inovace. Společnost Cognizant (Nasdaq: CTSH) dnes oznámila obnovení dlouhodobé spolupráce se společností Pon IT, která je součástí nizozemské rodinné nadnárodní společnosti Pon Holdings. Tato spolupráce umožní společnosti Cognizant pokračovat v poskytování služeb cloudového managementu pro společnost Pon IT a její provozní společnosti. V příští fázi spolupráce bude společnost Cognizant pokračovat v implementaci dalších optimalizací, které by měly umožnit společnosti Pon IT využívání výhod agilní, intuitivní a integrované cloudové platformy. Během šestileté spolupráce společnost Cognizant transformovala infrastrukturu společnosti Pon IT a vytvořila agilní platformu, která využívá sílu automatizace. Společnost Cognizant, která provozuje mnoho různých společností v různých odvětvích, v rámci obnoveného vztahu pokračuje v práci na cloudové platformě pro řízené služby. Jejím cílem je umožnit společnosti Pon IT přístup ke sdíleným funkcím a procesům a k datům na vyžádání a jejich využívání. Tato platforma je navržena tak, aby společnosti Pon IT přinášela stabilitu a efektivitu. "Jsme rádi, že nás náš partner, společnost Cognizant, bude podporovat i nadále. Těšíme se, že budeme moci navázat na naši stávající spolupráci," říká Ton van Dijk, CIO společnosti Pon Holdings. "Jsme přesvědčeni, že díky našim vzájemným znalostem a zkušenostem můžeme nadále vylepšovat naši stabilní a osvědčenou platformu." Saket Gulati, ředitel pro severní Evropu ve společnosti Cognizant, říká: "Máme velkou radost, že můžeme pokračovat ve spolupráci se společností Pon IT a poskytovat správu služeb pro její cloudovou platformu i další pomoc. Během naší dlouholeté spolupráce jsme s týmem společnosti Pon IT pracovali na modernizaci a optimalizaci cloudové platformy, abychom získali obchodní hodnotu, kterou tato technologie poskytuje. Podniky, které využívají cloudová řešení, získávají konkurenční výhody, jako je vyšší efektivita, agilita, inovace a škálování, a to díky skvělým přínosům cloudových řešení. Těšíme se na další spolupráci se společností Pon IT." O společnosti Pon Holdings Pon je rodinná nadnárodní společnost s ročními tržbami přesahujícími 10 miliard eur. Společnost Pon sídlí v Nizozemsku a zaměstnává přibližně 15.000 lidí na 34 trzích na šesti kontinentech. Společnost Pon, která zastupuje řadu prestižních značek prostřednictvím více než 110 společností, působí ve čtyřech odvětvích: automobilový průmysl, cyklistika, těžká technika a dodávky energie a zemědělství. Posláním společnosti Pon je posunovat lidi, města i průmysl vpřed - efektivně a udržitelně. Viz také https://pon.com O společnosti Cognizant Společnost Cognizant (Nasdaq: CTSH) buduje moderní podniky. Našim klientům pomáháme s modernizací technologií, změnami interních procesů i transformací zkušeností, aby si v rychle se měnícím světě dokázali udržet náskok. Společně zlepšujeme každodenní život. Více se dozvíte na www.cognizant.com nebo @cognizant. Pro další informace kontaktujte: EMEA / APAC / Amerika: Christina Schneider christina.schneider@cognizant.com Indie: Rashmi Vasisht rashmi.vasisht@cognizant.com Logo – https://mma.prnewswire.com/media/1794711/Cognizant_Logo.jpg