Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-04-25 10:30:14

Přibyl se ujme funkce pražského arcibiskupa

V katedrále svatého Víta předá končící pražský arcibiskup Jan Graubner svatovojtěšskou berlu svému nástupci Stanislavu Přibylovi. Dojde tak oficiálně k výměně v čele arcidiecéze. Pozvánku na slavnostní liturgii dostalo zhruba osm set hostů. Účastní se jí biskupové z Česka i ze zahraničí, mezi hosty je i prezidentský pár. Lidé začali přicházet na uvedení nového arcibiskupa už asi dvě hodiny před obřadem.

Čas načtení: 2024-04-10 04:30:44

Proč je těžké přicházet s něčím novým?

Vše je v běhu a tak zde jsou příběhy kde běží děj a tyto příběhy jsou reálné nebo nereálné někdy je zde oboje, knihy a filmy jsou spojené s příběhy které čtenáře zajímají. Existuje zde i mnoho příběhů které jsou nám cizí a tak je neznáme a nechápeme, život každého člověka je složen z mnoha… Číst dále »Proč je těžké přicházet s něčím novým?

Čas načtení: 2025-08-05 00:00:00

Umělá inteligence otřese pracovním trhem. Každý by měl mít plán B, říká ekonom

Ředitelé firem pracujících na vývoji umělé inteligence (AI) začínají přicházet s konkrétními odhady, kdy, a hlavně v jakém rozsahu začnou lidé přicházet o práci. „Je velmi důležité si připustit, že můžu být nahrazen,“ podotýká hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil. Nejohroženější jsou podle něj obory, které pracují s velkými objemy dat. Jako jsou například finančnictví nebo zdravotnictví.

Čas načtení: 2025-08-05 00:00:00

Umělá inteligence otřese pracovním trhem. Každý by měl mít plán B, říká ekonom

Ředitelé firem pracujících na vývoji umělé inteligence (AI) začínají přicházet s konkrétními odhady, kdy, a hlavně v jakém rozsahu začnou lidé přicházet o práci. „Je velmi důležité si připustit, že můžu být nahrazen,“ podotýká hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil. Nejohroženější jsou podle něj obory, které pracují s velkými objemy dat. Jako jsou například finančnictví nebo zdravotnictví.

Čas načtení: 2024-01-04 19:30:40

Debata o euru

Občas se nám to stane. Otevře se debata. Tu s větším, tu s menším vkusem, ta o euru se ovšem otevřela vcelku vkusně, střízlivým projevem prezidenta (vyložte si to, jak chcete, obě verze podle mě platí). Debata o přijetí eura mi připomíná, jak jsem si šel onehdy skočit padákem. Stál jsem na kraji Anduly, koukal jsem poněkud vyvaleně z vrat, pode mnou byla o pár tisíc metrů níže pole a trochu tam foukalo. Začal jsem si potichu přeříkávat Litanii proti strachu, protože to je to, co pravému muži pomůže se zkoncentrovat na výkon. V takovou chvíli, říkal jsem si, potřebujete maximální rozvahu, koncentraci, soustředění. Je to moment esence chlapství a není světějšího momentu, než tenhle moment rozhodnutí. Pak mě dal někdo herdu pěstí do zad a já jsem z toho letadla vypadnul. O pár minut a metrů níže, jsem se na to přeptal instruktora. -“Si tam stál a čuměl. Člověk buďto skočí hned a je to vyřízeno a nebo se trápí tak dlouho, že už nestojí za to ani skákat. Kromě toho jsi blokoval všechny ostatní. Tak jsem tě vyhodil z letadla. Na tom nic víc nevymyslíš. A v klidu, poděkuješ příště.” Neexistuje žádná ekonomická úvaha, podle níž by se dalo spočítat, zda nám přijetí eura prospěje nebo uškodí. Jen si nalháváme, že bude možné se rozhodnout podle objektivních kritérií. Nebude. Neexistují na to žádné přesvědčivé studie, protože studovat ekonomiku z tak malého odstupu není průkazné. Nastahával jsem si všechny možné práce a studie, které k euru vznikly a to jak české, tak zahraniční, část jsem pročetl, další částí jsem nakrmil jsem jimi umělou inteligenci. Závěr je nejednoznačný. Jsme si vcelku jistí, že euro pomohlo rozjet krizi v Irsku, Portugalsku a Řecku, jenže také tušíme, že strukturální problémy v těchto zemích číhaly na spouštěč a je také pravděpodobné, že by tyto země prožily masakrální otřesy za COVIDu, zatímco takto se dvě vlny krize rozložily. Někteří ekonomové udávají, že euro mělo vyrovnat situaci mezi chudým jihem a bohatým severem Evropy, což se nestalo ve všech případech. Zatímco Španělsko rostlo nadprůměrně, Itálie si vedla prachbídně. Zatímco Česko euro nemá, Slovensko jej přijalo od roku 2009 a přitom jak vývoj exportu, tak HDP, je v obou zemích obdobný. Zatímco Španělsko rostlo více, Portugalsko méně. Zatímco tyto země se politicky vyvíjely v posledních dvaceti letech rozdílně, ekonomiku jim euro sbližovalo. Jenže co z toho usoudit? Je dobré, že studie umožňují ponořit se do detailu, ale je to nakonec zbytečné. Ze studií je zřejmé především to, že zemím, které neměly “tah na branku”, těm ani euro nepomohlo. Naopak se zdá, že aktivním zemím euro pomohlo. Jenže to nebylo to, co ve studiích někdo hledal. Co znamenalo být aktivní zemí? Znamenalo to zkoušet, pobízet, přicházet s novými koncepty nebo přenášet koncepty odjinud. A opouštět to, co nefungovalo. Euro není samospásné. To, zda jej přijmeme, nezmění zásadně v nejbližší době naši ekonomiku. Jen to dává signál, kde stojíme. A kde stojíme? Jsme země před strukturální krizí. Potrápila nás globalizace, nástup automatizace a AI nás potrápí ještě více. Jestli euro přijmeme nebo nepřijmeme, je ekonomicky jedno. Nejsme země, která by měla tah na branku, který by jej uměla využít. Jenže naše strategie v ekonomice vždy byla, vézt se za Německem. To nás dosud vysekalo ze všech problémů. A když se vezete na něčí ekonomice, má smysl mít stejnou měnu. Jsem pro euro.

Čas načtení: 2013-12-10 00:00:00

Nike Air Max 1 PRM / Barvy měnící tvar boty

Designové oddělení značky Nike Sportswear se snaží stále přicházet s novými modely a většina kousků je vypracována na jedničku, dnes si ovšem představíme legendární tenisky, které byly vyšperkovány nevšedními doplňky. Důkazem toho, že zajímavá barevná kombinace může ze zaběhlých sneakers vytvořit ...

Čas načtení: 2011-09-26 00:00:00

Hudební křeslo Natuzzi ve dvou variacích

Nábytkářský průmysl nás stále překvapuje a fascinuje novinkami, která mnohdy více připomínají předmět vypůjčený ze sci-fi. Nábytkoví designéři však musí neustále přicházet na trh s novinkami a věřit v to, že právě jejich výrobek bude ten, který se stane ikonou. Hudební křeslo není ve světě nábytku ...

Čas načtení: 2010-01-27 00:00:00

Dámské spodní prádlo i plavky z kolekcí 2010 / Spodní prádlo Leontýna

Přestože to venku rozhodně nevypadá na to, že by mělo začít přicházet jaro, je čas začít přemýšlet o dění v nejbližších měsících už dnes. Ptáte se, co že se má vlastně v nadcházejících měsících dít? Svátek zamilovaných se blíží Už příští měsíc, přesněji 14. Února 2010, nás čeká jeden z nejatraktiv ...

Čas načtení: 2022-10-20 15:19:40

Přehledně: firemní kultura, jak ji vytvořit a udržet

Bez správně nastavené firemní kultury společnost jen stěží udrží své zaměstnance motivované, ochotné přicházet s novými nápady a zlepšovat společnost. Jak nastavit firemní kulturu, jaké využít prvky firemní kultury, aby byla dlouhodobě udržitelná, vám ukážeme na konkrétních případech.

Čas načtení: 2020-11-27 09:05:06

Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě

Děsivá zkušenost historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem  Světoznámý historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy NEMOCNÁ AMERIKA. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Jeho aktuální a inspirativní dílo vydávají v českém překladu společně Paseka & Prostor. Timothy Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, málem zemřel na sepsi. I přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize NEMOCNÁ AMERIKA. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Timothy Snyder proslul jako bystrý vykladač nejzrůdnějších projevů historických totalitních systémů a kritik politických metod potlačujících svobodu a lidská práva. Ve své nové knize píše o událostech, které se dotýkají nás všech, a z osobní zkušenosti čerpá pro další ze svých úderných občanských apelů. Mezi prosincem 2019 a březnem 2020 se autor v prostředí několika amerických nemocnic obtížně vracel do života od hranic smrti. Zážitek, k němuž vůbec nemuselo dojít, způsobilo fatální zanedbání zdravotní péče. Historik však neviní lékaře ani zdravotní sestry, nýbrž zdravotní systém a rozvíjí četné argumenty pro zásadní změnu amerického zdravotnictví a jeho přiblížení evropskému modelu. Českému čtenáři bude znít líčení amerického zdravotnictví, ovládaného byznysem, jako varování. Právě tento systém může spolu s erozí demokratických institucí podle Snydera za selhání v boji s koronavirovou pandemií. Lidé umírají proto, že jsme zapomněli na jednu z podstatných hodnot, na solidaritu: „Ke svobodě potřebujeme zdraví a pro zdraví potřebujeme jeden druhého.“ Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, např. Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění. Ukázka z knihy str. 20 Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících ro ku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila. Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají.5 Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers.6 Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně. Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého. Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém. Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným. Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu. Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest. Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví. Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu. TZ

Čas načtení: 2021-11-14 11:24:28

Sluch máte jen jeden. Neničte si ho

Dokud o sluch nepřijdeme, dostatečně si ho nevážíme. Často posloucháme hlasitou hudbu, nejlépe přímo ze sluchátek. S nadšením navštěvujeme hudební koncerty s uřvanými repro bednami. Mnoho lidí z řemeslných profesí se ještě k tomu vystavuje značnému hluku ze stavby. A to vše v součtu znamená, že uši jsou přespříliš namáhané a o sluch začneme přicházet dříve než ostatní.

Čas načtení: 2012-01-23 00:00:00

Namíchejte si povinné ručení podle svého!

Povinné ručení sice musí platit všichni motoristé, ale konkurence jednotlivých poskytovatelů nutí jednotlivé pojišťovny přicházet se zajímavými nabídkami, ať už v ceně nebo za příplatek. Dá se tedy říct, že si snad každý dokáže vybrat takové povinné ručení, které mu bude „ušité na míru“. Zima klade ...

Čas načtení: 2020-06-10 00:00:00

Karavan na tažném zařízení vám dá svobodu. Jezděte s ním ale bezpečně

Kam a jak vyrazit na dovolenou? Tuhle otázku si klade a bude klást spousta lidí. Volba bude vlivem okolností trochu omezená, a i proto je důležité přicházet na nová řešení. Jedním z nich je vydat se po vlastech českých a moravských po vlastní ose. Jezdili nebo létali jste dosud do zahraničí? Zkuste ...

Čas načtení: 2016-07-01 00:15:00

Externí financování automobilů na vzestupu. Češi se stále více zajímají o operativní leasing a pronájem

Plánujete pořídit si vlastní nebo firemní vůz, ale nemůžete si dovolit takto velkou investici? Řešením může být operativní leasing. Kromě možnosti využívat automobil nabízí i jiné výhody, na což lidé začínají přicházet. Také proto začíná tento typ financování nákupu automobilu být čím dál více oblíb ...

Čas načtení: 2014-12-12 00:00:00

Povídka z údolí

BYRON: „Chtěl bych být na své Vysočině!“ Obloha ještě svítila září zapadajícího slunce, ale koruny stromů, hustě naskládané vedle sebe, už dolů na cestu moc světla nepropouštěly. Ba ho bylo tak málo, že člověk na nerovné cestě musel dávat obzvlášť pozor, aby neupadl. Ptáci v korunách zpívali svou večerní píseň, vítr jim do toho hrál na varhany z listí, ale i to za chvíli utichlo a kolem bylo jen nehybné ticho. Sbíhal jsem z kopců do údolí a čím níže jsem se dostával, tím hlubší to ticho bylo, tím horší byla cesta a tím víc člověka svírala tma. Pospíchal jsem po známé pěšině v hustém porostu, pro nezkušené oči jen stěží rozeznatelné. Ostružiní chňapalo po nohách, ostré jehličí škrábalo po tváři a tak se každý snažil nestrávit zde ani o chvilku déle, než musel. Asi na půli cesty stál hostinec. Malá dřevěná chaloupka, už značně zašlá časem, se krčila pod mohutně vzrostlými buky. Stačilo přeskákat přes kameny v potoce a už hned člověk stál na zeleném paloučku zarostlém jemnou trávou protkanou kvítky čekanky. Na lavičce u okna, které propouštělo zevnitř slabou záři, seděl mladý - asi třicetiletý - muž. Odpočíval, nohy natažené před sebe, a poklidně bafal z malé dýmky. Usmál se, když mne zpozoroval přicházet. „Odkdy kouříš?“ zeptal jsem se ho namísto pozdravu. „Už to chvíli bude,“ odvětil. “To víš, na člověku se přichytí kdejaký zlozvyk, když se pohybuje v takové společnosti jako já.“ Pomalu natáhl a pak začal vypouštět pečlivě tvarovaná kolečka kouře, která pomalu klesala dolů a usazovala se mu v mlze u nohou. „Tady se stejně kouří nejlíp,“ poznamenal sám se sebou spokojený, „nahoře to táta nerad vidí a stejně to tam hned rozfouká vítr. Tady vytrhám pár těch tlustých hnědých kořenů, co o ně člověk zakopává, usuším a mám zas na delší čas vystaráno. V puse je to pak hnusný a hořký, ale aspoň ta pěšinka nezarůstá tak rychle.“ Usmál jsem se: „Nevím, co to povídáš, ale asi budeš mít pravdu, jako obvykle… “ — pohlédl jsem k oknu — „jde ještě s tebou?“ „Jde, jde. Teď tam v nějakém patoku utápí své bolístky a škrábance, ale on se z toho vyspí a zítra to zkusíme zas.“ „Zkusím ho trochu utěšit,“ poznamenal jsem a otevíral dveře do chalupy, „jak dlouho už ho vůbec tudy vláčíš?“ „Už to nějakou chvíli bude,“ odvětil s úsměvem. Vevnitř bylo příjemné teplo. Celou místnost slabě osvětlovala jedna lampa položená na velkém dubovém stolu. Uprostřed se za tuplákem choulila, hroutila a pofňukovala drobná postava. Jen mne uviděl vcházet, hned spustil. „Aspoň že ty tu jsi. Ty mne pochopíš, ty mi porozumíš. Ne ten lump, ten necita, ten mluvka, co sedí venku. Prý pojď se mnou, máš rád hory, dovedu tě do nich… vidíš támhleten obzor, ty namodralé — krásně je v nich, lépe než tady, tam se ti teprv bude líbit…“ Neměl jsem šanci zastavit vodopád jeho neštěstí a tak jsem si poslušně sedl a poslouchal. „Tam mi bylo dobře, že já chtěl víc… ale teď když už mi o těch horách tolik navyprávěl, tak se ani nemůžu vrátit — nemůžu! — to už bych pak nemyslel na nic jiného — a zkoušel jsem to, ne že ne!“ Z očí se mu začaly valit velké horké slzy. „Bylo mi tam dobře. Stál jsem na svém kopečku, díval se na hory v dáli, nechal se ovívat teplým vzduchem s vůní dálek… Budiž proklet ten den. — Ten den! — ten den, kdy mi to přestalo stačit!“ Otřel obličej, napil se, upřeně se na mne podíval a pak se mu v mysli vynořila nová vzpomínka a rozplakal se znovu. „Dobře mi tam bylo! Jenže pak se objevil, — a prý pojď se mnou, bude to fajn, dobrodružství. — Jo, ze začátku. To bylo kouzlo nového. Člověk se dostal do světa. A hlavně se sem, dolů, šlo snadno — z kopečka, to nebylo nic. — Jenže teď už tu čtyřicet let bloudíme v hnusným zasraným údolí! A v téhle barabizně. A pořád stejně tvrdá postel a pořád stejně hnusně zvětralý pivo!“ Nezaváhal a hned se toho patoku zhluboka napil. „Tady má člověk věčné rozedrané nohy, odřený obličej i ruce, jak pořád zakopává! Sem ani sluníčko za celý ty léta pořádně nezasvítilo. — Nechápu, jak může mít pořád tak dobrou náladu. A ten smrad z toho jeho hulení. Jak kdyby kouřil bláto!“ Celý ten jeho monolog mne náramně bavil a tak jsem neodolal, abych ho malinko nepoškádlil. „A co skála — horolezčíte, horolezčíte?“ Zakuckal se zlostí, smutkem a beznadějí. „Ani mi nemluv. Já to zkoušel, fakt. Ob den tam lezeme. Za ty roky znám ten kus šutru nazpaměť. Tam nahoře je to úplně hladký. A já, vždyť spadnu — a on na to, tak spadni — ale vždyť nemůžu, to bych se zabil — věř mi, v tom je ten fígl — v čem?!, rozsekat se tam dole napadrť!? — jóó! — to se mu směje, dole se mu to směje! — On je jinak fajn kluk, je na něj spoleh, ale tohle je moc, to po mně nemůže chtít. Prý že jiná cesta není… — — Tak ať ji kouká najít!! Ale já to jednou nevydržím — řeknu mu — tak já spadnu, fakt spadnu — a ať se on pak stará a zakopává mne tu někde, mne už to bolet nebude! MNE NE!“ Ze zbytku sil vyrazil poslední dvě slova a vyčerpaně položil hlavu na stůl. Pak se ještě naposledy zvedl a ospale poznamenal: „Bude to škoda, protože je s ním docela fajn… — — Ale jindy bych ho zabil.“ Za chvíli už na stole pochrupoval. Opatrně jsem vstal, abych spáče nevzbudil, vyšel ven a posadil se vedle muže s dýmkou. „Ono mu to dojde,“ poznamenal jsem po chvíli polohlasem. „Dojde.“ přitakal.

Čas načtení: 2011-06-02 00:00:00

Rozhovor: Jesper Ullbing

Celkem mám v plánu dva rozhovory a oba už jsou v podstatě připravené. Budou mít hodně společného - zaměření vyzpovídaných osob. Tvoří takzvaný "space-art" - grafiku zaměřenou na vesmír, planety, mlhoviny a podobné věci. I já měl vždycky takový styl rád, obrázky Měsíce, Země a všech možných planet mi zdobí pozadí v počítači již dlouho… Všechny obrázky jsou k dispozici ve větším rozlišení na profilu Jespera (DeviantArt). Můžeš se nám krátce představit? Odkud jsi, co tě baví… Ahoj, jmenuji se Jesper Ullbing a žiji v docela malém městě ve Švédsku. Narodil jsem se v roce 1997 a mezi moje zájmy patří kromě grafiky také atletika, kterou provozuji třikrát do týdne. Také rád navrhuji mapy pro některé hry, v současnosti čekám na Cryengine 3, což je editor map pro Crysis 2. Také mne zajímá astronomie a počítače. Kdy jsi začal dělat grafiku? Jak jsi se k tomu vlastně dostal? A proč sis vybral právě zaměření na “space-art”? Umění mne vždycky zajímalo a také jsem byl vždy fascinovaný digitálními médii. Takže v létě 2009, když mi kamarád pověděl o programu na grafiku zadarmo, jsem začal objevovat počítačové umění. První výtvor na který si pamatuji, byl jednoduchý obrázek Země a Slunce. Upřímně nevím, proč jsem se rozhodl vytvářet grafiku s vesmírnými tématy. Asi jsem měl vždycky pro vesmír slabost. Kolik hodin denně strávíš při vytváření grafiky? V průměru kolem dvou a půl hodiny. Máš nějaké vzory v oblasti designu? Nějakého výtvarníka, malíře, grafika? Ano, pár jich mám. Někteří z mých přátel na DeviantArtu jsou úžasnými výtvarníky, ke kterým vzhlížím. Je těžké říct někoho konkrétního, ale možná že by to byl Greg Martin. Miluji jeho tvorbu! Obligátní otázka - kde hledáš inspiraci? Inspirace může přijít vcelku odkudkoliv, ale většinou se tak děje když odpočívám. Když napůl spím a napůl jsem vzhůru. Myslím, že mám nejlepší nápady protože nechávám myšlenky náhodně přicházet kdoví odkud. Pravděpodobně pochází z něčeho, co jsem viděl dříve, jako nějaký cizí obraz, nebo nějaké zajímavé události. Rád poslouchám hudbu, když odpočívám, takže hodně inspirace pochází i z hudby. Někdy mne inspiruje nějaký pořad o vesmíru a někdy nápady přicházejí, když pracuji. Který svůj kousek bys doporučil? Který je podle tebe nejlepší? To je těžké říct, ale jsou dva výtvory, které mám opravdu rád - “Ermerald” a “The Tree”. Podle mne jsou to nejlépe provedená díla. “The Tree” mám rád, protože se velmi podobá tomu, jak jsem si ho v hlavě představoval. Pak je tu ještě spousta dalších, jako například “Time”, “Ring” anebo “Iter”. Už tě potkal nějaký významnější úspěch díky tvé tvorbě? Nebo pořád čekáš? Pár přátel mne žádalo o nějakou práci, většinou se jednalo o věci jako loga a grafické návrhy. Zkoušel jsem prodat několik výtisků, ale bez úspěchu. Takže asi stále čekám. V čem svou grafiku tvoříš - jakým nástrojům dáváš přednost? Pro veškerou práci používám Photoshop. Občas používám i program na vytváření 3D grafiky, ale nepříliš často. A když kreslím, tak preferuji tablet. Jaké jsou tvoje plány do budoucnosti? Výstava? Revoluční výtvor? Nebo o něčem sníš? V budoucnosti bych rád studoval umění na nějaké umělecké škole, chci se snát natolik dobrým, abych se grafikou uživil. Ale zatím to dělám pouze pro zábavu a příliš na vydělávání peněz nemyslím. Užívám si to a to je důvod, proč to chci dělat.

Čas načtení: 2022-04-28 11:41:39

Festival MikuLOVE nabídne jednorázovou fúzi Už jsme doma a Hradišťanu

Už jsme doma a Hradišťan – společné vystoupení, při kterém dojde k propojení křehkosti a divokosti, folklórní subtilnosti a punkové zběsilosti a nepředvídatelnosti. Toto spojení bude vytvořené pouze pro 20+2. ročník festivalu MikuLOVE, který proběhne 26. a 27. srpna v areálu letního kina v Mikulově.  Hudebníci obou formací zahrají nově zaranžované skladby z repertoáru Už jsme doma i Hradišťanu a to v poměru přibližně půl napůl. Obsazení fúze bude přicházet s různými variacemi: zazní „hradišťanské“ verze písní Už jsme doma v podání samotného Hradišťanu, „užjsmedomácké“ verze Hradišťanu v podání samotných Už jsme doma, ale v různých kombinacích se propojí i jednotliví hudebníci nebo sekce napříč oběma kapelami. Hlavní část programu pak představí oba soubory spojené do jednoho, hrajícího ty či ony skladby společně. Aranží skladeb Už jsme doma se ujme Jiří Pavlica a skladeb Hradišťanu Miroslav Wanek. „Mohlo by se zdát, že dochází k setkání a propojení dvou zdánlivě odlehlých hudebních těles. Hradišťan se svou láskou k folklórní tradici, jemnými zvuky a často melancholickou náladou. A Už jsme doma, překypující energií a dravostí, punkovou zběsilostí a nepředvídatelností. Obě kapely ale spojuje několik aspektů – odvaha překračovat hranice, včetně těch svých vlastních, vysoká míra profesionality, láska k poezii, smysl pro melodičnost a silná citovost výpovědi,” vysvětluje Miroslav Wanek. Program druhého ročníku (+20) festivalu MikuLOVE nabídne několik desítek kapel a hudebníků. Vedle Už jsme doma a Hradišťanu jsou dalšími potvrzenými jmény Michal Ambrož & Hudba Praha, Znouzectnost, FLY – Vladimír Václavek trio, Echt!, První Hoře, Sturle Dagsland (Norsko), UZU (Japonsko), Helmutova stříkačka, Vložte kočku, Krásné nové stroje, Iritující pýchora, Čtvrt na smrt, Chór vážských muzikantov, BBP Podzemní orchestr, Velká Potreba (Slovensko), Drtikol, Samčo brat dážďoviek (Slovensko) nebo Choroš. Dějištěm festivalu se opět stane nově zrekonstruovaný amfiteátr letního kina v Mikulově, přilehlý park a další místa v tomto historickém jihomoravském městě. Návštěvníkům bude k dispozici stanové městečko a veškerý festivalový servis. Areál amfiteátru je bezbariérový.  MikuLOVE navazuje dramaturgií a podtitulem Festival nepopulární hudby na dvacetiletou tradici festivalu Eurotrialog, který do své smrti v roce 2019 pořádal v Mikulově hudebník, promotér, fotograf a dobrá duše alternativní hudby Romek Hanzlík. O dramaturgii se stará Romkův dlouholetý přítel a kolega z kapel FPB a Už jsme doma Miroslav Wanek. Pořadatelství převzali po domluvě s Romkovou životní partnerkou Ladou Kuruczovou jeho přátelé a kolegové Petr Pošvic a Radim Svatoň. Festival dává prostor nekomerční – nemainstreamové hudbě, umělcům ´okrajových´ žánrů, není pouze o zvučných jménech, ale i o mladých talentech. Ve svém názvu má zvýrazněno slovo LOVE (láska) a nejde jen o slovní hříčku – jde o symbolické vyjádření ducha celého festivalu, který je o lásce k hudbě, ale i o lásce mezi lidmi, o toleranci, hledačství, o respektu k ostatním a hlavně o fantazii bez limitů, o nekonečném objevování. Více informací na www.miku-love.cz.

Čas načtení: 2021-11-04 14:50:26

Bity versus papír aneb S čím se snáze podvádí

Nejčastější čtenářská námitka na poslední článek o zfalšovaných QR kódech se týkala mých úvah o digitálních volbách a zněla zhruba takto: „Vždyť s papírem se dá taky fixlovat, tak co? Haha!“ Tenhle druh poněkud povýšené, a přitom triviální námitky je většinou určen k tomu, aby autora textu či jiného diskutujícího tzv. nasejřil. Víceméně nikdo, kdo takové tvrzení vznáší, si upřímně nemyslí, že „i s papírem se dá podvádět“ by byla nějaká nová, nečekaná skutečnost, nad kterou ostatním poklesnou čelisti čirým údivem. Nicméně úplný nesmysl to také není, a tak si zaslouží aspoň menší komentář. Proč tedy raději papír, aspoň co se voleb týče? Papír je papír První a základní věc: papír je hodně stará technologie. Nejstarší dosud fungující papírna v Evropě stojí ve Velkých Losinách a pamatuje vládu Rudolfa II. Věk sám o sobě není vždycky zárukou kvality, ale v tomto případě mluvíme o zhruba 500 letech souboje mezi falzátory a podvodníky na jedné straně a jejich odpůrci na straně druhé. Tím vzniklo adekvátní penzum zkušeností, co všechno se s papírem dá dělat, jak se takové manipulace dají odhalit atd. Velmi dobře zabezpečené jsou například dnešní bankovky. Ačkoliv motivace vyrábět falešné peníze je v kriminálně smýšlející části populace extrémně silná, padělků je v oběhu tak málo, že se s nimi běžný člověk jen tak nesetká. Američané odhadují, že v USA samotných je jen jedna z několika tisíc bankovek falešná (PDF se zprávou ministerstva financí; situace v zámoří může být jiná). Udělat kvalitní padělek je zkrátka těžké, reálnou kapacitu na to mají jenom některé státy, a ty na tom zase vesměs nemají zájem. (Zajímavou historickou výjimkou byly nacistické padělatelské dílny za války.) Hlasovací lístky nejsou bankovky, ale do jisté míry je chrání právě skutečnost, že jsme na zacházení s papírem zvyklí a známe jeho charakteristiky. Umíme rozeznat texturu papíru i pouhým dotekem (troufám si říci, že kdyby uprostřed knihy byla jedna jediná stránka z jiného typu papíru, při listování naslepo ji najdete), poznáme většinu dodatečných úprav. Pokud někdo chce „rozhodit“ papírové hlasy, musí si vyrobit nějaké falešné hlasy nerozeznatelné na pohled a pohmat od hlasů pravých, nějak je vpravit do uren nebo podstrčit komisařům při sčítání a zároveň odstranit hlasy jiné, aby celkové součty obálek seděly. A hlavně: musí tak učinit ve značném měřítku. I kdybyste úspěšně překopali urny v jednom, deseti či padesáti okrscích, tak v poměrném volebním systému je to pořád málo, aspoň bavíme-li se o celostátních volbách. (V ČR máme přes 14 tisíc volebních okrsků.) To je ten důvod, proč ani drsňák jako Erdogan nedokázal udržet svoje lidi u moci ve velkých městech jako Istanbul a Ankara, ačkoliv o jeho skrupulích lze pochybovat. Kdepak, papírové volby s osobní účastí voličů u uren je snazší manipulovat jinými způsoby. Například tím, že určitým lidem znemožníte kandidovat (recept osvědčený v Íránské islámské republice), tím, že nějak zúžíte či naopak rozšíříte množinu voličů (třeba usnadněním voleb občanům trvale usedlým zahraničí nebo snadným udělováním občanství lidem, u kterých se dá čekat, že vám za to budou vděční), případně sednete k mapě a nakreslíte velice divoké okrsky s garantovanou převahou jedné strany, což je typická choroba amerického většinového systému, zvaná gerrymandering. Falšování fyzických hlasů se u papírových voleb vyplatí leda v případě takových volebních systémů či voleb, kde k zásadnímu zvratu stačí pár hlasů. Typicky proto, že oprávněných voličů je málo, a přitom rozhodují o něčem důležitém. Podíváte-li se na elaborátní protokol, kterým shromáždění kardinálů (konkláve) volí nového papeže, je patrné, že v minulosti museli mít někteří svatí mužové velmi nesvaté sklony – a těm bylo nutno zabránit: Kardinálové musí jméno kandidáta napsat pozměněným písmem, aby je nebylo možno identifikovat, a list přeložit. Potom každý kardinál zvedne viditelně lístek a odnese ho k oltáři, kde je urna přikrytá talířem. Položí svůj hlasovací lístek na talíř a překlopí ho do urny. Tento na první pohled zbytečně složitý způsob byl zaveden proto, aby bylo zřetelně vidět, že kardinál vložil do urny jen jeden lístek… Když jsou všechny lístky sečteny, zvolá jeden ze sčitatelů jména těch kardinálů, kteří získali hlasy. Jehlicí se propíchne každý lístek tam, kde je vytištěno slovo Eligo – a navléknou se všechny na nit. Po překontrolování jsou hlasovací lístky spáleny. Od 20. století jsou součty hlasů všech volebních kol zapisovány. Listiny se uchovávají ve vatikánském archivu v zalepené obálce, která může být otevřena jen na příkaz papeže. ZDROJ Ovládnout počítače je snažší Nyní k počítačovému světu. Jeho neblahým rysem je, že úspěšně napadené systémy mají tendenci kolabovat hromadně a úplně. Počítače obecně usnadňují práci, a tou usnadněnou prací někdy bývá nepřátelský útok. Existuje bonmot, že kdyby architekti stavěli budovy stejným způsobem, jakým programátoři programují software, dokázal by jeden jediný datel zbořit celá města, a poslední dobou to ani není taková sranda na poslech, jako bývala dřív. Digitálních datlů totiž razantně přibylo – a někteří z nich ani nejsou lidé, ale neúnavní softwaroví roboti oklovávající na dálku cizí systémy víceméně nonstop. Té hromadnosti a úplnosti útoku si můžeme všimnout na různých příkladech z praxe. Nedávno popisovaný Hitlerův (a Mickey Mousův) falešný covidový certifikát platil v celé Evropě a jeho pouhá existence zároveň zpochybnila spoustu dalších certifikátů. Když dojde k nějakému úniku z tajných databází, ve valné většině případů uteče ta databáze celá, ne jenom pár záznamů. Uloupí-li hackeři někde zajímavé dokumenty, vesměs přitom získají hromadu dat počítanou na gigabyty a terabyty, ne jenom pár souborů. Atd. To je pro dnešní počítače typické: buď se do nich nevlámete vůbec, a pak máte smůlu, nebo se vám ten průnik zdaří, a pak si s nimi obvykle můžete dělat, co chcete. Neříkám, že je to nějaký přírodní zákon se stoprocentní platností – není – ale obvykle to tak stejně je. Úspěšný útok typicky znamená získání práv administrátora nebo jiného vysoce privilegovaného uživatele, a ten může v systému dělat skoro cokoliv. A ten napadený počítač je při veškeré své výkonnosti a modernosti stále ještě příliš blboučký na to, aby rozeznal, že mu najednou dává rozkazy nějaký cizí pán. Technologie mohou způsobit více škody než užitku A to jsme se zatím bavili jen o aktivním, zlovolném hackingu. Spousta chaosu se dá napáchat i neúmyslně. Dokonce i víc, protože nekompetentnost a chyby v IT jsou daleko běžnějším jevem, než že si na vás zasedne Voloďa Ranař a předělá vám databáze ke svému potěšení. Jedna taková patrně neúmyslná katastrofa se odehrála loni v americkém státě Iowa. (Článek, další článek, ještě jeden). Při tamních demokratických primárkách se výsledky v jednotlivých okrscích zaznamenávaly na papír, ale strana se rozhodla pro hlášení výsledků do centrály nasadit novou mobilní aplikaci, dodanou firmou s legračně strašidelným názvem Shadow, Inc. Dříve se hlásily výsledky z jednotlivých okrsků telefonicky, ale musíme jít s dobou a modernizovat, ni? Ve srovnání třeba s českými celostátními volbami šlo jen o velmi skromné hlasování: 1600 okrsků a zhruba 170 tisíc hlasujících. Ale nový digitální systém nezvládl ani toto skromné zatížení. Aplikace byla špatně napsaná, hroutila se, zasílala nekonzistentní výsledky. Zoufalí sčítací komisaři zahltili telefonní linky do centrály. (Počet linek byl předem osekán, protože přece máme moderní aplikaci, že? Na co bychom potřebovali nějaké staromódní telefony…) Stejně zoufalá centrála doporučila komisařům zasílat ručně vyfocené výsledky e-mailem; dorazilo jich 700 a ve všelijaké kvalitě. Zatímco se čekalo na výsledky tohoto debaklu, začali příznivci jednotlivých kandidátů přicházet s různými divokými konspiračními teoriemi. Odhady o tom, kdo skutečně vyhrál, se různily. Ač byl studený únor, paranoia rozkvétala a dařilo se jí… Ve výsledku trvalo sčítání, právní tahanice a následný opětovný přepočet hlasů téměř celý měsíc a výsledky poměrně malého hlasování ze 3. února 2020 byly oficiálně ohlášeny 27. února 2020. Nikoliv, přátelé, toto není pokrok. V České republice jsme měli 5,5 milionu papírových hlasů odevzdaných během parlamentních voleb sečteno během několika málo hodin od chvíle, co se volební místnosti zavřely. Součástí racionálního použití technologie je i poznat to, kdy její nasazení přináší více škody než užitku, a tady je to podle mého názoru dost jasné.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-08-07 13:49:03

Martin Paytok: V běžném životě neexistuje problém, který by nespravila trocha hydroxidu sodného

Martin Paytok není pro čtenáře fantastiky úplně neznámým jménem, zatím se s ním však mohli setkat pouze prostřednictvím povídek. Prokletí pro všechny, akční noirová detektivka, je jeho knižním debutem.   Jak byste představil čtenářům svou debutovou knihu? Základní myšlenka byla: Co kdyby Guy Ritchie natočil horor? Takže asi nějak tak. V jádru je to kriminálka ve stylu Sbal prachy a vypadni – jenom s více hřbitovy, viktoriánskými sídly a lidmi vylézajícími za deštivých podzimních nocí z hrobů.   Co vám bylo pro psaní inspirací? Využíváte při psaní skutečná místa nebo lidi? Lidi ve smyslu, že bych postavy přímo tvořil na základě svých známých, úplně ne. Spíš to beru ze sebe – třeba protagonisté jsou v tomhle konkrétním případě vlastně čtyři amplifikované charakterové vlastnosti autora. Což na mě tedy asi nevrhá úplně dobré světlo, ale… teď už je ta kniha venku, co? Sakra. Oproti tomu místa často skutečná jsou, a přestože jsem změnil jejich názvy, jsou myslím popsána dostatečně věrně, aby se dalo přijít na to, které město je Katův Hrob ve skutečnosti.   Tvůj příběh má trochu netradiční strukturu vyprávění, jak se vám s ní pracovalo? Výborně. Bylo to jako procházet se bos po čerstvě rozkvetlé louce… kdyby na ní místo kytek kvetly nože a injekční stříkačky. Ale seriózně – s nelineární strukturou jsem si hrál už v povídkách, a jasně, stanovit si takovéhle mantinely je autorsky dost restriktivní, ale zase vás to nutí přicházet na způsoby, jak sdělit, co potřebujete, na omezeném prostoru, což mě baví. Snad bude výsledek stejně zábavný i pro čtenáře.   V knize se objeví celkem dost způsobů, jak se zbavit mrtvoly. Používáte v životě běžně nehašené vápno, nebo byste dával přednost jiným metodám? V běžném životě neexistuje problém, který by nespravila trocha (nebo větší trocha) hydroxidu sodného. Prokletí pro všechny je žánrově rozkročené mezi českou akční školou a noirem. Jaké knihy a autoři váš styl formovali? Na začátku to byl zcela nepřekvapivě Jiří Kulhánek. Psát jsem sice začal předtím, než jsem ho četl, ale jakmile se mi do rukou dostali Vládci strachu (a poté i všechny jeho další knihy), samozřejmě jsem chtěl psát to samé jako on – a samozřejmě mi to nešlo. Naštěstí jsem brzy objevil Zabíjení a Asfalt (a poté i všechny další knihy) Štěpána Kopřivy, takže mi pro změnu mohlo nejít napodobování stylu jeho. Díky Rychlopalbě jsem si ale zamiloval detektivky, což vysvětluje ten noir. Nakonec mě ale, myslím, nejvíc ovlivnil Donald E. Westlake, respektive knihy s profesionálním zločincem Parkerem, jež psal pod pseudonymem Richard Stark. Starkova próza je – a od toho si ostatně zvolil právě tenhle pseudonym – velmi strohá, bez jediného nadbytečného slova. To je filozofie, co se při psaní snažím uplatňovat taky.   Vaše tvorba se zatím sestávala především z povídek v různých sbornících a do širšího povědomí jste se dostal díky své povídce v antologii O krok před peklem ze světa Kladiva na čaroděje. Na jaké další projekty se od vás čtenáři mohou těšit? Vlastně z povídek sestávala natolik, až bych se nebál říct, že z nich sestávala výhradně. Například koncem minulého roku mi vyšla povídka v česko-slovenské sci-fi sbírce Zajtra bude včera. A v nejbližší době to budou povídky zase – jedna by měla vyjít v antologii inspirované životem a prací Gregora Mendela, druhá v podobně důstojném sborníku Krásky a vetřelci a něco by se snad mohlo objevit i v Pevnosti. Pochopitelně mám rozepsaný druhý román, zasazený do stejného světa jako Prokletí pro všechny.   Martin Paytok (*1993) pochází z Jilemnice. Bývalý publicista, finalista literárních soutěží a holka pro všechno v jednom pražském nakladatelství. Řadu let strávil psaním o počítačových hrách a filmech pro inGamer.cz, web časopisu XB-1 a magazín SCORE. Jeho příběhy nesou vliv Donalda E. Westlakea, Gartha Ennise a kulhánkovské akční školy. Vyšly například ve sbornících Kladivo na čaroděje: O krok před peklem (2018), Zajtra bude včera (2020) nebo Krásky a vetřelci (2021). S povídkami Těžká noc a Profesionálové se čtenáři mohli setkat na stránkách časopisu Pevnost. Debutová kniha Prokletí pro všechny je kombinací noiru, horroru a české akční školy ve stylu Jiřího Kulhánka a Štěpána Kopřivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-15 12:56:01

O děsivé zkušenosti historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem vypráví kniha Nemocná Amerika

Historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, musel i přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize Nemocná Amerika. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Během svého pobytu v nemocnici zažil Snyder pacienty s příznaky podivné infekce dýchacích cest. Tehdy ještě oficiálně žádný koronavirus v USA nebyl a samozřejmě na něj nebyl nikdo testován. Snyder popisuje následné selhání amerického zdravotnického systému a Trumpovy administrativy tváří v tvář pandemii. Výsledkem je znepokojivý portrét systému, v němž je pacient poslední prioritou.   Ukázka z knihy Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících roku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila.      Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají. Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers. Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně.      Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého.      Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém.      Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným.      Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu.      Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest.      Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví.      Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu.   Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, například Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění.   Z anglického originálu Our Malady: Lessons in Liberty from a Hospital Diary, vydaného nakladatelstvím Crown v New Yorku roku 2020, přeložila Johana Ringelová, 184 stran, vydaly Nakladatelství Paseka a nakladatelství Prostor 2020.

Čas načtení: 2020-03-12 16:02:10

Z koronavirového bojiště aneb Něco k aktuální situaci v Evropě

Minulý článek s překladem zprávy italského lékaře z Bergama vzbudil na českém internetu naprosto neskutečnou reakci. Když se virálně šíří článek o viru, je to docela pěkný paradox. Vzhledem k situaci nezbývá než na něj navázat. Je to po celé Evropě oprávněně téma číslo jedna. Začneme zase v Itálii, kde 12. března zavřeli v podstatě všechno kromě obchodů s potravinami a lékáren. V každé krizi má někdo smůlu, že do ní spadne dříve, a v tomto případě to Italové odskákali za nás. Máme za nimi určité zpoždění, takže je čas věnovat pozornost tomu, co se děje u nich. V diskusích, které se rozvinuly pod minulým článkem, jsem občas narážel na skepticismus ve stylu „vždyť si to ten doktor taky mohl vymyslet“. Kéž by… Ono těch zpráv z Lombardie je víc a všechny jsou konzistentní; z Milána a okolí se stal Wu-chan Evropy. Tady jsou třeba k poslechu zprávy z lékařské skupiny na WhatsAppu (s anglickými titulky), tady je rozhovor popisující skutečnost, že lékaři už si musejí vybírat, komu vůbec poskytnou pomoc a komu ne. Profesor Giacomo Grasselli z Milána poskytl videorozhovor britské veřejnoprávní stanici Channel 4 a říká v něm, že situace je horší než po výbuchu bomby, protože bomba vybuchne jednou, kdežto tohle se opakuje každý den. Podle výrazu tváře se dá soudit, že už pár dní pořádně nespal. (Jeden jeho kolega právě na Covid-19 zemřel, bylo mu 67 let.) Starosta města Bergama Giorgio Gori vzkazuje na Twitteru, že sledovat počet pacientů léčených na jednotkách intenzivní péče je zavádějící. Nové pacienty už není kam dávat a jsou ponecháni bez léčby, zemřít. A bývalý ministerský předseda Itálie Matteo Renzi (PD) poslal prostřednictvím CNN vzkaz zbytku světa. Naléhá v něm, aby ostatní státy nepodceňovaly nebezpečí, neztrácely čas a nedělaly ty samé chyby, jaké udělala Itálie. V tom si myslím, že má pravdu. Vývoj v jiných evropských státech, aspoň co se počtu případů týče, nápadně připomíná Itálii, jen se zpožděním o několik dnů. Před pár dny jsem narazil na tento graf, který mapuje počet případů v Německu a v Itálii. Plynulo z něj, že Německo sleduje Itálii s odstupem osmi dnů. (Nutno ale upozornit, že v Německu je zatím podstatně méně úmrtí.) Další a aktuálnější graf ukazuje hned několik vybraných států Evropy a nárůst počtu případů v nich, a to včetně dnů zpoždění za Itálií. Podle těchto dat je odstup mezi Itálií a dalšími státy zhruba jeden až dva týdny. Zdá se, že těch států, které jedou po mastné skluzavce za Italy, je docela dost. Mimochodem, dobrým zdrojem aktuálních čísel pro Evropu je tento spreadsheet na Google Docs. Vypovídající hodnotu pro dnešní den to má vždycky až k večeru, když jsou tam zaneseny údaje ze všech států. Zatím to byla pěkná, čistá exponenciála. Dosavadní reakce ve zbytku Evropy jsou hodně různorodé. Německo jako by váhalo, zatím tam ani plošně nezavřeli školy, i když kancléřka sdělila poslancům CDU/CSU, že se může nakazit 60–70 % obyvatelstva. Desátého března se beze všeho konalo například velké fotbalové utkání Lipsko–Tottenham, na stadion přišlo čtyřicet tisíc diváků. (Lipsko vyhrálo 3:0.) Podobně i Francie, kde počet případů rychle roste, jako by si nechtěla situaci úplně připustit. Prezident Macron šel šestého března se svojí ženou veřejně do divadla; dost možná, že Matteo Renzi při své kritice narážel přesně na tuhle jeho akci. O víkendu se má konat v celé Francii první kolo komunálních voleb, také dobrá příležitost, jak se vzájemně infikovat. Někdy je situace až absurdní, například ve městě Landerneau proběhlo několikatisícové celoevropské shromáždění cosplayerů, kteří si hrají na šmouly, a které místní starosta odmítl zrušit. Uf, chápu, že v dnešní době je povznášející potkat někoho, kdo je modrý v ksichtě, aniž by to bylo tím, že se dusí, ale kdo ví, co budou účastníci téhle akce říkat za čtrnáct dní… Menší státy reagují různě. Dánsko, kde začal počet nakažených prudce růst, zareagovalo velmi podobně jako Česká republika a omezuje veřejný život. Belgie či Švýcarsko jsou ale daleko váhavější a například ve švédském hlavním městě Stockholmu přestali testovat ty pacienty, kteří nepatří do rizikové skupiny a nejsou hospitalizováni – což znamená, že jejich čísla budou proti realitě podsazená. (Už teď má Švédsko podstatně více případů než ČR, ačkoliv počtem obyvatel se víceméně rovnáme.) Vůbec je zajímavé, že rychlost a intenzita reakce států v téhle krizi neodpovídá tomu, jak jsou seřazeny na žebříčku podle bohatství a obecné vyspělosti. Relativně málo je postiženo třeba Mongolsko, které leží hned vedle Číny a které přijalo protiepidemická opatření hodně rychle. Naproti tomu od takových USA by člověk čekal větší manévry, zatím provedly jen deset tisíc testů ve více než třísetmilionové populaci, což je strašně málo. No dobře, šíří se nám to, šíří. Co dál? Říká se, že vojenské štáby se vždycky připravují na tu minulou válku, a dost možná je tomu tak i v případě koronavirové epidemie. Nejlepší výsledky totiž zatím mají kromě Jižní Koreje také Tchaj-wan, Hongkong a Singapur, tři země, které byly výrazně zasaženy původním SARSem roku 2003. V jejich případě se „minulá válka“ ukázala být dost podobná té dnešní, tudíž tamní zdravotní systémy a úřady vědí lépe než ty naše, co se osvědčilo a co tedy dělat. Vyplatilo by se kopírovat od nich ty nejúčinnější postupy, i když naše obyvatelstvo zdaleka není tak disciplinované jako to jejich. Česká vláda je zatím docela proaktivní a mám z jejích opatření daleko lepší dojem než z těch německých, francouzských či španělských. Hybnou silou je v tomto případě skoro určitě profesor Roman Prymula, náměstek ministra zdravotnictví a epidemiolog. Jako mají některé státy smůlu, mají občas i kliku, že na správném křesle sedí člověk, který věci rozumí. V tomto případě jsme kliku podle všeho měli. Zastavme se ještě na chvíli u pojmu „zplošťování křivky“. Jde o to, že skoro cokoliv negativního, a to včetně epidemie, je snesitelnější, pokud není náraz příliš prudký a proces probíhá pozvolněji. Sejít po schodech je úplně něco jiného než vypadnout z okna, i když technicky vzato se vaše tělo v obou případech jen přemístilo o pár pater níž. Malý příklad z epidemie španělské chřipky roku 1918. Americká města Filadelfie a St. Louis vzala věc za zcela opačný konec a průběh byl naprosto jiný. Tehdy dvoumilionová Filadelfie doplatila na to, že její starosta odmítl zrušit slavnostní pochod. Nakazilo se na něm obrovské množství lidí a situace se zhoršila natolik, že v nejhorších chvílích zamořoval ulice puch z neodklizených, hnijících těl obětí a fungování města se nebezpečně přiblížilo naprostému kolapsu. Starosta St. Louis naopak vyhlásil restriktivní opatření včas, a to údajně i přes velký odpor místních podnikatelů. Epidemie ve městě proběhla podstatně méně dramatickým způsobem. Smrt si také vybrala svoji daň, ale ani zdaleka tak vysokou, jako ve Filadelfii. Čtenář Aleš Kofránek napsal k tomuhle tématu následující komentář, u kterého stojí za to se zastavit: „Chápu potřebu zploštění té křivky, na druhou stranu, pokud budeme mít křivku sice plochou, ale pokud to bude za cenu v podstatě zastavení ekonomiky na půl roku, tak je otázka, co nakonec vyjde hůř, protože z toho může vzniknout globální krize, nové konflikty atd. Proto by podle mě měla být nějaká hranice, kdy se už řekne, že donekonečna zpřísňovat se ta opatření nedají.“ Nuže, vidím to trochu jinak. Potřeba „zploštění křivky“ je sice důležitá, ale v těch výše zmíněných státech jako Singapur a Tchaj-wan se to podařilo i bez toho, aby obětovali svoji ekonomiku. Lidi jsou přeci jen docela vynalézaví a po počátečním chaosu a ztrátách začnou přicházet na způsoby, jak situaci zlepšovat. Hodně aktivit se teď zautomatizuje a přesune na internet. (Třeba se konečně dočkáme i pořádného a uživatelsky přátelského systému datových schránek pro všechny občany!) Vyrobí se dostatečný počet roušek a respirátorů, které přeci jen šíření infekce zpomalují – ne sice dokonale, ale každá trocha je dobrá. Dopravní podniky postupně přijdou na to, jak lépe a efektivněji čistit prostředky MHD. Budou schváleny první léky (nadějně vypadá remdesivir, látka, za jejímž vznikem stojí tým pod vedením českého vědce Tomáše Cihláře) atd., atd. Tahle současná situace skutečně trochu připomíná válku, ale to není nutně jenom špatně. Válka byla v moderní době vždycky významným urychlovačem vědeckotechnického pokroku a v téhle konkrétní válce je aspoň celé lidstvo na té samé straně (až na ojedinělé idioty, vždycky se najdou). Vůbec bych nepodceňoval naši kolektivní schopnost se i z takových složitých problémů nějak „vylízat“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.