Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-12-06 11:35:40

Experti varují: Ochranný štít v Černobylu po útoku už neplní svou funkci

Ochranný štít jaderné elektrárny v Černobylu na Ukrajině již nemůže plnit svou hlavní bezpečnostní funkci kvůli poškození způsobenému dronem, uvedla v pátek Mezinárodní agentura... Článek Experti varují: Ochranný štít v Černobylu po útoku už neplní svou funkci se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2026-04-27 19:33:28

Kde byla radioaktivita z Černobylu v Česku nejvyšší?

Havárie v Černobylu (26. dubna 1986) způsobila, že radioaktivní mrak přešel přes tehdejší Československo třikrát (konec dubna a začátek května 1986). (Foto: ČHMÚ) Kontaminace... Článek Kde byla radioaktivita z Černobylu v Česku nejvyšší? se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-02-28 14:00:01

Špatně mu diagnostikovali rakovinu. Albert dostal obrovskou dávku radiace, aniž by o tom věděl

Kalifornský malíř domů Albert Stevens se v květnu roku 1945 dozvěděl, že má rakovinu žaludku a do půl roku zemře. Samo o sobě to bylo strašné, to nejhorší ho ale teprve čekalo. Odborníci se totiž v té době hojně zabývali myšlenkou, že by plutonium mohlo pomáhat zdraví člověka. Naneštěstí pro Stevense se lidé z tohoto projektu dozvěděli o něm a jeho (domnělé) rakovině v posledním stádiu. Dostal nejvíc ze všech lidí Nebohý muž se tak stal prvním člověkem, na kterém se dělaly pokusy, a získal označení „pacient CAL-1“. Dostal obrovskou dávku záření, směs plutonia-239 (0,75 mikrogramu) a plutonia-238 (0,2 mikrogramu). Plutonium-238 bylo vybráno proto, že se dalo dobře sledovat a analyzovat. Stevens v sobě měl nejvyšší dávku akumulovaného záření, jaké kdy člověk dostal (mnohem víc, než se tehdy pokládalo za smrtelnou dávku). Zmutovaní vlci v Černobylu mají zvláštní schopnosti, které mohou změnit léčbu rakoviny Číst více Stevens přitom nebyl řádně informován o tom, do jakých pokusů se vrhá. Pokud mu bylo řečeno, že mu má být aplikována radiace, neexistuje žádný důkaz, který by naznačoval, že k tomu dal svůj souhlas. Lékař dostal leukémii z ozáření Nedostatek informací poskytnutých Stevensovi byl samozřejmě etický problém, ale jak se později ukázalo, lékaři měli ještě jeden, a to daleko větší. Když se chtěl Albert odstěhovat, byl samozřejmě radioaktivní. Navíc by zmizel z dohledu. Takže aby mohli vědci pokračovat v monitorování úrovně radiace v jeho těle, rozhodli se, že mu budou platit 50 dolarů měsíčně za to, že zůstane v dosahu a bude nadále poskytovat vzorky své stolice.  Umíráme stále kvůli výbuchu Černobylu? Izotopy plutonia a americia jsou tu i po 35 letech Číst více Je pozoruhodné, že navzdory tomu, že byl Stevens vystaven 446násobku průměrné celoživotní expozice plutoniu, přežil dalších 21 let a zemřel na srdeční chorobu ve věku 79 let. Není bez zajímavosti, že doktor Joseph Hamilton, který pokusy na něm vedl, zemřel v devětačtyřiceti letech na leukémii, kterou pravděpodobně způsobilo ozáření z jeho práce. Zdroje: iflscience.com, 99science.org, ehss.energy.gov KAM DÁL: Odborníci našli neznámý svět kilometry pod řekou Amazonkou. Rozbory je zcela uzemnily.

Čas načtení: 2024-11-11 14:55:10

Rudý les se stal po katastrofě v Černobylu jedním z nejkontaminovanějších míst na světě

28. duben 1986 se stal dnem jedné z největších tragédií lidstva. V důsledku výbuchu v černobylské jaderné elektrárně, tzv. černobylské katastrofy, se do atmosféry a obrovských oblastí životního prostředí dostalo radioaktivní zamoření. A mezi nejvíce zamořená místa na světě od té doby patří i takzvaný Rudý les. The post Rudý les se stal po katastrofě v Černobylu jedním z nejkontaminovanějších míst na světě first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-02-14 09:32:45

Radiace je v normálu po zasažení sarkofágu v Černobylu dronem

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj uvedl, že útok ruského dronu zasáhl protiradiační kryt nad poškozeným reaktorem černobylské jaderné elektrárny. (Foto: X) Dodal, že noční úder... Článek Radiace je v normálu po zasažení sarkofágu v Černobylu dronem se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-03-10 05:00:00

Tim je dítětem Černobylu: Máma ho nazvala zrůdou, život si přesto užívá

Následky havárie v Černobylu si nese celý život, matka ho nazvala zrůdou. Tim Mason (27) přišel na svět pouze s jedinou vyvinutou končetinou. Matka byla totiž při nehodě v Černobylu vystavena vysoké radiaci! Syna nechala u dveří sirotčince. Ujala se ho adoptivní maminka, ale ta teď zemřela na zákeřnou nemoc. Tim se s těžkou situací vyrovnává.

Čas načtení: 2025-04-27 13:46:53

Po únorovém útoku ruského dronu jsou v Černobylu zpřísněna opatření

Od havárie atomové elektrárny v Černobylu uplynulo devětatřicet let. Bezpečnostní opatření v areálu jsou teď zpřísněna. Úřady k tomu přistoupily po únorovém útoku ruského dronu na kryt sarkofágu. Mezinárodní agentura pro atomovou energii opakovaně upozorňuje na přetrvávající rizika pro světovou jadernou bezpečnost v souvislosti s ruskou válkou na Ukrajině. V Černobylu natáčela zpravodajka ČT Ilona Zasidkovyčová.

Čas načtení: 2025-10-28 10:27:35

V Černobylu byli spatřeni psi s modrou srstí

Hned několik psů s modrou barvou srsti zaregistrovali ošetřovatelé v oblasti uzavřené zóny v Černobylu. Skupina s názvem Psi z Černobylu, která se stará o tamní psy, sdílela video, na kterém je vidět několik smeček, v nichž byl vždy alespoň jeden jedinec úplně modrý.

Čas načtení: 2026-04-26 05:00:00

Režim Černobyl zlehčoval. Cyklisty poslal závodit do míst zasažených radiací

Před 40 lety informovala československá média o havárii v Černobylu s mírným zpožděním a převážně podle oficiálních sovětských zpráv. Veřejnost tak dostávala neúplný a uklidňující obraz události, zatímco radioaktivní mrak už zasáhl část Evropy. V téže době probíhal v Kyjevě Závod míru, jehož se účastnili i cyklisté z Československa, přestože oblast byla jen desítky kilometrů od zasaženého Černobylu.

Čas načtení: 2026-04-26 12:00:00

Jaderné havárie, o kterých se nemluví. Kolikrát svět málem zaplatil za elektřinu děsivě vysokou cenu?

Před 40 lety došlo v Černobylu k doposud nejhorší jaderné havárii v historii lidstva. Její okolnosti a důsledky jsou dobře známé díky bezpočtu knih, článků a dokumentů. Existují ale i katastrofy, o kterých se nemluví skoro vůbec. Proč dnes v debatách o energetické budoucnosti nepadají jména jako Kyštym, Windscale, Chalm, River nebo Forsmark? Jaké by byly následky událostí, kdyby se nepodařilo na poslední chvíli zabránit nejhoršímu?

Čas načtení: 2020-07-17 13:57:35

Když se mapa mění v beletristický žánr...

Mapa představuje zevšeobecněné rovinné zobrazení vybraných objektů a atlas tematickou sadu takových obrazů. Potud definiční suchopár. My ale víme, že nejpodstatnější je souvislost, kterou si z ní čtenář vyvodí, protože mu poskytuje osobitý náhled na duši zachyceného místa, jež jinak nelze plně poznat. Bez mapy totiž tápeme v temnotě jeskyně, jak cítil už Platón a jak popsala viktoriánská groteska Plochozemě: k nahlédnutí vyššího smyslu nám vždycky schází jedna geometrická dimenze. Báječným paradoxem dvourozměrných map je však zjištění, že díky oné informaci „shora“ vyprávějí i o našem třetím a čtvrtém rozměru, o půdorysu zjevných trendů či o tom, co se pod písky a zuby času v paměti lidstva drží silou vůle jako nenaplněná touha. A to je teprve podnět k neobyčejné inventuře roztříštěných faktů, jakou před lety uskutečnil Atlas literatury Malcolma Bradburyho, anebo přímo téma na román ve stylu Mapy mých světů Reifa Larsena. Není divu, že i další knihy protkávající slovo s jazykem kartografie jsou u nás stále vyhledávanější. Naznačují, jakých interakcí se ještě v literatuře tohoto století dočkáme. Vykótovat emoci Je stále pouze hrstka těch, kdo z oné souhry vydestilují maximum možného. A přesto německá prozaička Judith Schalanská vykřesala v Atlasu odlehlých ostrovů (česky 2011) plachou nádheru i z míst, kde není skoro nic, nanejvýš trosečník. Přehlídku „50 ostrovů, které jsem nikdy nenavštívila a nikdy nenavštívím“ pojala autorka planoucí výtvarnou vášní v duchu učení o gesamtkunstwerku. Nejkrásnější německá kniha roku 2009 – a v českém překladu vlajková loď všech příštích zeměpisných výbojů nakladatelství 65. pole – předložila črtu o tom, kam až se dá dotoulat přemýšlením na dálku v teple pokoje, jak doporučoval rokokový dobrodruh Xavier de Maistre s důrazem na to, co cestou objevíme. Byť nesmíme zůstat ostrovy sami pro sebe, jak ještě před ním varoval John Donne, je malinký námořní topos i útočištěm shakespearovské bílé magie, která spřádá sny o chvále pomalosti a ochotě živořit si po svém. Ano, leckdo jsme dnes vyprahlým plivanečkem souše uprostřed proudu, jenže v podrobném měřítku turistických speciálek, jímž se na majestát izolace zadívala tato konceptuální balada, je na soubor ostrovních samotářů přece jen skvostný pohled. Mapy kótují i jiné křivky emocí. Dějiny morbidnosti Oliviera a Sibylly Le Carrerových, podané formou Atlasu prokletých míst (65. pole 2017), zvou naopak k průzkumu lokalit všelijak děsivých, vykřičených a co do hustoty ponurosti i natolik beznadějných, že příchozímu nezbývá než spáchat sebevraždu. Nejsou to ale letopisy pokleslosti. Sledují, kolik neštěstí může někam seslat přebujelá fantazie, monstrózní strach z neznáma, mystika paranormálna či očividná neobyvatelnost jako v situacích, které nadchly Schalanskou. Ve prospěch východního exotična sice Le Carrerovi uleželé upírské tradice Evropy dost odbyli a ve zbytku se chovají etnocentristicky jako kdekterý jiný Francouz, leč vychutnejme si políčky sarkasmů, s jejichž pomocí komentují jednotlivá sletiště apoštolů Zla, ďáblova doupata i bestiální obdoby dopravní značky Průjezd zakázán. Popřípadě mýty zveličené „tichou poštou“ a mající vcelku prozaické vysvětlení, odrážející univerzální podebranost naší civilizace, jelikož už klínopisy raně biblické éry do světa hlásaly: Bylo líp. Vytříbená tradice britských nedělníků umožnila kartografu Nicku Middletonovi prezentovat obor i sloupkem, což je na Atlasu zemí, které neexistují (65. pole 2016) znát každým coulem, a navrch v průhledech skrz efektní pasparty. Vizuálně přitažlivá práce ozvláštnila jednobarevnost politických map jak fejetonistickou zkratkou, tak hravými průseky z dětského leporela. I na údaj o měřítku došlo, jakkoli autor traumata postižených neškáluje podle pravítka. Padesáti státním útvarům, jež nemají de iure uznaný status, přezdívá „země-nezemě“, jako by v nich prodléval Peter Pan, přestože odpovídají spíš novodobým krajinám stínů. Middleton zaznamenává přetrvávající stereotypy kolonialismu, který zemi dál štěpí, vměšování megalomanského souseda (převážnou měrou zamindrákovaného Ruska) a taky úřední přehmaty či iniciativy hojně vedené i bohulibými záměry. V globální vesnici, kde není nic jistého včetně linie státních hranic, narážejí tyto nepohodlné snahy o sebeurčení na lhostejnost OSN i na pýchu premiantských demokracií. A tak zatímco teritoria původních indiánských osadníků u prezidenta Trumpa opět spolehlivě neuspějí, snad se sen o nezávislosti brzy splní aspoň Grónsku. Katalogy úpadku a ztráty Když dva dělají totéž, nemusí z toho vyjít výsledek jako přes kopírák. Zásluhou filatelistické inspirace – a taky námořnické minulosti – sestavil norský architekt Bjørn Berge katalog Zemí, které zmizely (Kniha Zlín 2019) a přežívají leda v zaprášených sběratelských albech. Mapy sice v rozboru upozadil málem na velikost přiložených známkových rarit, jež kdysi tyto státy pyšně vyslaly do oběhu, nicméně o to víc jsou jeho postřehy pronikavější a datově podloženější. Bergeho ikonografie efemérnosti se s Middletonovou analýzou zneuznání nijak výrazněji nepotkává: zařazená položka tohoto díla coby stát existovala a byla tolerována. V jaké pitvorné tropické zemičce že to působil jánošík Sandokan, díky jakému vévodství se sjednotilo Německo a co proboha záhy nato pohledávalo v srdci Číny? Za vším, jak jinak, stojí hamižnost, velmocenské ambice a pomýlené machistické vize. Snáz než u předešlého soupisu tak tyhle medailony úpadku složí dohromady to, co bychom viděli až v časoměrném videu – jako by planeta Země byla sérií ustavičných státoprávních nezdarů a nesmiřitelných partikulárních zájmů, které takto pojatý náhled eviduje důkladněji než selektivní děravá paměť očitého svědka. Na mementu mori je založen i Atlas ztracených měst (65. pole 2020) Aude de Tocquevillové: defilé 44 „sídel duchů“ ponenáhlu se vracejících do lůna přírody, pokud už rovnou neudeřila pěstí jako v Pompejích. Zůstala jen pachuť vzpomínek na dobyvačnost, developerskou pošetilost, vyumělkovanost, ne-li odfláknutou víru ve světlonošskou budoucnost jako v Pripjati u Černobylu. Na svazku je nejcennější právě naprosto neerasmovská kazuistika bláznovství, když si ji ovšem svépomocí smontujeme, protože kniha rezignovala na zevrubnější shrnutí. Z map trčí francouzské popisky, což je řešení v mezinárodním soutisku levnější, zato daleko laciněji vyznívá sám přístup: stylistické cvičení průměrného průvodce, kde se nedostatek kreativity ředí opakováním, popkulturní argumentací a perexy vyzdvihují sdělení à la „Bohatý materiál představuje pro archeology hotový poklad“, tedy pravdy nosné spíš pro magazíny na křídě. Vědomí pomíjivosti tu asi pohltilo i chuť nořit se hloub – a to je oproti Schalanské rozdíl propastný jako hloubka sloje poetična, kterou mohla de Tocquevillová probádat. Tudy doufejme cesta kříženců krásného slova s atlasem nepovede, pakliže mladý žánr neustrne v poloze, kdy nás zase jen ubaví k smrti načechranou nudou. O mapách víme přece též to, že bývají poněkud ošemetnými průměty lidských přání a matou chybami zobrazení – například Antarktidou zakreslovanou v rovině většinou mimo reálné proporce. I to ale patří k projevům čilé zahraniční nabídky, jež je překladově k dispozici, než se odhodláme psát „mapovou beletrii“ vlastní. Můžeme putovat třeba po stopách iluzí o době předdějinné s doyenem francouzské esejistiky Gillesem Lapougem v Atlase ztracených rájů, můžeme se opájet kouzlem siločar vytvořených srovnávacími analýzami plánů světových podzemních drah. Kdyby byli ještě milovníci strukturovaných seznamů Eco a Borges naživu, určitě by se tetelili: atlas je hlavně myšlenková mapa, výpověď o stavu duše, která tak jako mnohý jiný obraz vydá za tisíc slov. A Ibsen by dodal, že ani tisíc slov převtělených v obraz nezanechá tak blahý dojem jako jeden skutek. Nejvyšší čas, aby česká literatura mapovala taky!   Autor je editor, publicista a překladatel. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-27 09:19:06

Středověk versus koronavirus

Nejlepším spojencem infekce je stupidita. Dva krátké postřehy z asijského bojiště. Jižní Korea má poměrně dost nakažených, aktuální číslo zní 1595. Případy nejsou ovšem rovnoměrně rozloženy v populaci. Největší množství je jich koncentrováno ve městě Daegu, centru oné náboženské sekty, ze které se infekce rozšířila (Shincheonji Church of Jesus). U tisícovky členů, u kterých byly už testy provedeny a výsledky jsou hotové, je jich na virus pozitivních 82 procent. Tvoří tedy více než polovinu všech známých nakažených Jihokorejců. Naštěstí aspoň lídr sekty svolil k tomu, že předá úřadům utajované seznamy všech členů, kterých je podstatně více, než jsme se dříve dočetli – asi dvě stě tisíc. Vláda nyní bude prioritně testovat právě je. Írán hlásí dost divná čísla (celkový nepříliš vysoký počet nakažených, ale hodně úmrtí), která vzbuzují nejen u regionálních sousedů značné pochybnosti. Libanon, Kuvajt, Omán, Bahrajn, Irák, Pákistán, Afghánistán a Gruzie už dohromady zaznamenaly pár desítek případů importovaných právě z Íránu, což by napovídalo tomu, že rozšíření infekce v islámské republice je daleko větší, než její úřady přiznávají. Pracovníci univerzity v kanadském Torontu zpracovali statistický model na základě infekcí v sousedních státech (preprint zde, PDF), ze kterého jim vychází značně široký pravděpodobný rozsah 3770 až 53 470 nakažených Íránců, tedy mnohonásobně více než oficiálně přiznaných 139. Infekce v Íránu propukla ve svatém městě Kúm (Qom), což je jedno ze středisek masivní šíitské náboženské turistiky a bývalé sídlo ajatolláha Chomejního, dokud byl jen prostým vousáčem bez politické moci. Do íránských posvátných měst dorážejí ročně desítky milionů lidí a vláda je zatím odmítá zavřít. (Saúdská Arábie poněkud racionálněji přestala vydávat víza cizozemským poutníkům do Mekky.) Tudíž raději sousední státy zavírají hranice proti Íránu. Poutníci mimo jiné věří v léčivé působení svatých míst a součástí praktik je i hromadné líbání různých povrchů. Aspoň v tom už íránské úřady něco udělaly a na nejexponovanějších místech vztyčily mříže. Jinak má ale režim založený na islámu samozřejmě problém s tím, sdělovat lidem, že posvátné rituály mohou být nebezpečné. (Trochu mi to připomíná prvomájové průvody po explozi v Černobylu. Tehdy mi bylo necelých osm let a šeptanda se šířila, každý už tušil, že něco není v pořádku.) Ale nezoufejte, přátelé! Kúmský ajatolláh Tabrizian pro nás má řešení, se kterým se podělil na síti Telegram se stovkou tisíc svých fanoušků (jeho tipy pro zdraví můžete sledovat i pomocí placené aplikace na Androidu). Co tedy tento ctihodný učenec doporučuje široké veřejnosti? Pro boj s koronavirem je podle svatého muže důležitá cibule, jablka, řádné česání vlasů, a především pak potírat si řitní otvor fialkovým olejem. (Že jde o fialkový olej, upřesňují jiné zdroje.) Co bychom bez téhle moudrosti dělali. Teď se určitě vyprodá vata a fialkový olej. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-19 12:54:05

Andrea Sedláčková dokončila celovečerní dokument o světově uznávaném fotografovi Antonínu Kratochvílovi

Filmový dokument zachycující dramatický životní příběh jedné z nevýznamnějších osobností české a světové fotografie Můj otec Antonín Kratochvíl začal vznikat při příležitosti Kratochvílových sedmdesátých narozenin. Režisérka v něm na slavného fotografa, držitele čtyř ocenění Word Press Photo, nahlíží také skrze jeho nejstaršího syna Michaela Kratochvíla, k čemuž odkazuje i název filmu. V průběhu natáčení dokumentu Antonín a Michael nafotili snímky, které budou ještě před uvedením filmu do kin k vidění od 20. března v rámci připravované stejnojmenné výstavy v Leica Gallery Prague. Film uvede do kin 2. dubna společnost Aerofilms. Filmaři natáčeli na několika místech světa. Začali v Lovosicích, kde se Kratochvíl v roce 1947 narodil, točili i ve Vinoři, kam byl v útlém věku Antonín s rodiči násilně přesídlen do pracovního tábora. Filmový štáb točil i v místě rakouského uprchlickém tábora v Traiskirchenu, první zastávce při Kratochvílově emigraci. Štáb neopominul také New York, přes který vedla Kratochvílova cesta k celosvětovému úspěchu. Točilo se i v Černobylu – místo jaderné katastrofy Antonín poprvé navštívil v roce 1996 a vrací se sem fotografovat dodnes. Natáčelo se i v Praze, kam se po letech života v USA fotograf nedávno se svou rodinou vrátil. Dokument Můj otec Antonín Kratochvíl vznikal od roku 2018 a dokončen byl před několika dny. Antonín Kratochvíl patří podle časopisu American Photo mezi sto nejzásadnějších osobností oboru. Spolupracoval s nejznámějšími časopisy světa, jako jsou například The New York Times, Newsweek, Time, Vogue, Esquire nebo The Rolling Stone, nikdy se však na dlouho nenechal strhnout ryze komerčními zakázkami. Sláva ho záhy omrzela a vydal se fotografovat zblízka válečné konflikty a utrpení v Africe, Iráku, Afghánistánu i Sýrii. Prošel skoro všemi světovými konflikty posledních desetiletí. „Když chceš dobře zafotit, musíš jet tam, kde se bojuje. Krev v botách, znáš to,“ říká Antonín Kratochvíl v první ukázce z filmu. Jako jeden z mála novinářů odjel například do Iráku ihned po zahájení invaze, stal se jedním z těch reportérů, kteří válku nemonitorovali pod ochranou spojeneckých vojáků v čele s Američany, fotil tak přímé dopady války na civilní obyvatelstvo. V drsných podmínkách dokázal zúročit celoživotní průpravu – sám byl v cizinecké legii, ve vězení a nějaký čas prožil na ulici. Fotografoval i v nebezpečném barmském vězení pro obchodníky s heroinem, ve špatně kontrolovaném území tamního Šanského státu se setkal i s jedním z největších místních drogových bossů. V jednom z nejchudších indických států Biháru fotil pro Rockefellerovu nadaci příběh nevolníka, který dřel pro svého pána v těžkých středověkých podmínkách. Tehdy ještě bez neprůstřelné vesty zaznamenal i krutosti na Haiti na začátku druhého tisíciletí, kdy po odchodu tehdejšího prezidenta Aristidea vypuklo krvavé povstání a vládla tam naprostá anarchie. Mezi nejdramatičtější Kratochvílovy zážitky patří i focení „toho, co zbylo z Tutsiů“ ve Rwandě, odtud šel fotit rovnou do uprchlických táborů do Zairu (dnešní Demokratická republika Kongo) kde se pohyboval mezi dětmi, kteří třeba celou noc leželi vedle mrtvol svých rodičů. Nikdy předtím neviděl tolik mrtvých, hromady mrtvol připomínaly tragédie v Buchenwaldu nebo Mauthausenu. Antonín Kratochvíl, na jehož životním příběhu je zajímavé, že odráží řadu důležitých historických mezníků posledních desetiletí světa, fotoaparátem zachytil kromě řady světových celebrit i svoje mrtvé rodiče. Za svou práci dostal desítky mezinárodních ocenění. Kromě fotografií krutých válečných konfliktů je známý i pro originální snímky Harveyho Keitela, George Clooneyho, Davida Bowieho či Johnnyho Deppa.

Čas načtení: 2020-01-12 15:18:15

O íránském odlivu mozků aneb vzpomínka na Mehrdáda

Írán přiznal, že omylem sestřelil ukrajinské letadlo. Proč mě to zas tolik nepřekvapilo… Tak nám vrchní představitelé íránské vlády kápli božskou, tedy Alláhovu: letadlo, na jehož palubě se nacházelo skoro dvě stě lidí, nespadlo skrze žádnou technickou závadu, ale po zásahu íránskou protivzdušnou obranou. Má to nějakou politickou dohru, americký prezident Trump tweetnul íránským občanům vzkaz v jazyce fársí (překlad zde) a v Teheránu probíhají protesty, které režim docela tvrdě potlačuje. Na Redditu jsem se dočetl, že jedno z hesel provolávaných demonstranty prý je „milujeme Trumpa“, což pokud je pravda, asi v příslušných redakcích zavaří pár mozků… Nicméně režim kvůli tomu asi nepadne, to bych se divil. Dneska chci psát o příbuzném tématu. Je jím íránský brain drain, čili odliv mozků. Od bývalého sovětského bloku se Íránská islámská republika liší jedním dost podstatným prvkem: nikdy příliš nekomplikovala svým vlastním občanům možnost vystěhovat se ven. Sám Chomejní svého času prohlásil něco ve smyslu „kdo nemá nervy na život v islámské revoluci, ať vypadne“ (přesný citát v angličtině), a podle toho se tamní stát dodnes řídí. Ono je to svým způsobem i mazané, protože tím zároveň vznikl jakýsi pojistný ventil zajišťující, že vevnitř Íránu nedojde ke kritické koncentraci disidentů a nepřátel režimu. Ti jsou převážně venku, za kopečky. Jenže vedlejším efektem této svobody pohybu je skutečnost, na kterou narazili svého času už soudruzi z NDR a kvůli níž pak vybudovali Berlínskou zeď: ze země utíká zcela disproporční množství mladých, schopných, vzdělaných lidí, kteří v ní nevidí budoucnost. Brain drain v Íránu je jeden z největších na světě, ne-li vůbec největší. Počet vysokoškoláků utíkajících každoročně ze staroslavné Persie činí 150–200 tisíc.  Jednoho z nich jsem osobně poznal už před dvaceti lety v Praze. Nedaleko Národní třídy byla jedna trafika, míval jsem tamtudy tehdy občas cestu a kupoval jsem si tam Ikarii. Časem mi ji tam začali schovávat, aby se náhodou nevyprodala, než dorazím. A v odpoledních hodinách, kdy jsem tam nejčastěji chodil, obvykle prodával Mehrdád. Mehrdád byl o pět let starší než já a přivydělával si v trafice ke studiu; byl tehdy čerstvým postgraduálem na jednom technickém oboru. Česky už docela mluvil, i když s brutálním pšísfukem. Jednou jsem ho pak potkal v čajovně (téhle) a asi tři hodiny jsme kecali. Jeho popis zážitků ze života v islámské republice byl pestrobarevný a vesměs děsivý. V roce 1997 vyhrál prezidentské volby v Íránu relativně umírněný klerik jménem Chatámí a naivní studenti si mysleli, že režim se teď bude liberalizovat. Jenže prezident v íránském politickém systému zas tolik moci nemá, ta spočívá hlavně v rukách vysokých ajatolláhů. Represivní složky daly mládeži brzy najevo, že žádné velké uvolnění se nekoná. Mehrdád, bytostný ateista a posluchač heavy metalu, se rychle ocitnul na nějaké černé listině a vymázl z rodné země právě včas. (Několik jeho kolegů z teheránské univerzity skončilo za mřížemi a ze studií byli v rámci jejich malého rouhačského kroužku vyhozeni všichni.) A jelikož Mehrdádova tetička se ještě někdy za šáha Pahlavího provdala do Československa, skončil v Praze. Poměry, které mi líčil, byly pro Čecha ve svobodné atmosféře 90. let poněkud šokující. Náboženská elita si byla zatraceně dobře vědoma toho, že studenti z velkých měst jsou její úhlavní a nesmiřitelní nepřátelé. A i když je nemohla zničit jako celek – kdo by pak udržoval vyspělejší části ekonomiky v chodu? – pohrdala jimi a nevynechala příležitost, aby jim ukázala, kdo je pánem. Pokud už se nějaký holobrádek ocitl v rukou policie pro podezření z protistátní činnosti, musel v rámci vyšetřování počítat minimálně s nakládačkou. A tím není míněno „pár facek“, ale „šest bachařů stojí kolem jednoho ležícího člověka a kope do něj jako do mičudy.“ Vůbec se nedivím, že život v takových politických poměrech motivuje každého jen trochu svobodomyslného člověka k tomu, aby sbalil kufry a vypadl ven. Zvlášť, když mu v tom vláda, na rozdíl od všeho ostatního, neklade žádné překážky. Nevím, co se nakonec stalo s Mehrdádem, ale jeho kolegů, uteklých vysokoškoláků, potkáte na západě spousty. (Ostatně to sestřelené letadlo bylo taky plné studentů, kteří se vraceli do Kanady.) Jsou nenápadní a nevyčnívají. Na rozdíl od některých jiných migrantských vrstev narazíte na jejich jména spíše v záhlaví vědeckých článků než na seznamu osob, po kterých momentálně pátrá kriminálka. (Výjimky samozřejmě jsou.) Málokdo z nich praktikuje islám, však taky utekli před nádherami islámské republiky. Holky a dámy nenosí šátek a nepřehánějí to s cudností. Takový hromadný útěk kvalitních lidí se ale nutně musí podepsat na fungování země, kterou opustili. Dokážu věřit tomu, že třeba ten zabitý generál Solejmání byl zrovna kompetentní člověk, který dokázal realizovat, co si zamanul. Ale nevěřím tomu, že v Revolučních gardách a podobných organizacích mají těch kompetentních lidí dostatek. Četl jsem někde na internetu jedovatou poznámku, že největší riziko íránské atomové bomby by bylo v tom, že by personálu vybuchla omylem pod rukama, a po sestřelu ukrajinského Boeingu se tomu už ani nemůžu úplně smát. Takoví kariérní odborníci s požehnáním státostrany svého času vyhodili do vzduchu reaktor v Černobylu. (A než mi připomenete, že Američané taky omylem sestřelili letadlo: ano, nejsou vůči tomu imunní a pár incidentů s atomovými bombami už měli, stejně jako ostatní.) V kontextu toho, že z Íránu uteklo až příliš mnoho vzdělaných lidí, mi také dává smysl to, jak brutální ten režim při potlačování nepokojů je. Myslím si, že nejde jen o dědictví oněch psychopatů, kteří v roce 1979 uchvátili moc. Ono to nejspíš bude i tím, že, na rozdíl od mnoha jiných autoritářských systémů, v Teheránu prostě nemají dost odborníků a psychologického know-how k tomu, aby dokázali svoji vlastní populaci manipulovat nějakými jemnějšími, méně násilnými způsoby. Konec konců se jim nepodařilo zprovoznit ani dostatečně účinný firewall pro filtrování nežádoucích informací zvenčí, takže třeba ten Trumpův tweet ve fársí se ihned rozletěl po celé zemi, ačkoliv je v bytostném zájmu režimu, aby se tak nestávalo… No, a kde scházejí mozky, tam musí držet vládu u moci obušky a kulky. Ale kdo s čím zachází, tím taky schází. Četli jste si ten seznam hesel, na který jsem odkazoval? Jedno z nich zní: „Běda vám, jestli se jednoho dne ozbrojíme.“ Pokud se to opravdu jednoho dne stane, tak ta další íránská revoluce nebude mít se sametem nic společného. Na to už ten stát zabil příliš mnoho vlastních lidí, a jejich příbuzní si to pamatují. Neudrží-li se ajatolláhové u moci, skončí u zdi stejně jako Ceausescu, pokud je ještě předtím rozběsněný dav neroztrhá na kusy. Samozřejmě to ti vousatí pánové vědí a podle toho také jednají. Nešťastný národe! No, s tím nic nenaděláme. Maximálně o tom můžeme mluvit. Ale je důležité, aby se o tom aspoň mluvilo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-19 13:00:01

Nejostudnější závodník v olympijské historii není dopující Rus, ale císař Nero

Ruska Valijevová neprošla dopingovou kontrolou na mistrovství Ruska v prosinci 2021, vyšlo to však najevo právě až během olympiády v Číně. Byla dodatečně diskvalifikovaná a Rusko přišlo o zlato. Její právníci se sice snažili rozhodnutí vehementně zvrátit mimo jiné tvrzením, že když její dědeček chystal pro svoji tehdy patnáctiletou vnučku dort, upadl mu do něj jeho lék trimetazidin. Druhá verze obhajoby byla, že zbytky zmíněného léku zůstaly na prkénku, na které následně dezert pro krasobruslařku položil. Nevěřil tomu zřejmě vůbec nikdo včetně soudců Sportovního arbitrážního soudu. Ti potvrdili odebrání týmového zlata i čtyřletý zákaz činnosti pro Valijevovou. Olympijské hry a politické tragédie: Mnichovský masakr nebyl zdaleka jediným ohavným útokem Číst více Původní olympijské turnaje byly založené na hluboké náboženské tradici a byly věnované Diovi. Konaly se každé čtyři roky v Olympii v Řecku od roku 776 před Kristem. Sportovci trénovali celoročně, nedostávali žádné odměny, pouze jednoduchou korunu z olivové ratolesti. Zúčastnit se mohli pouze svobodní Řekové, ženám bylo zakázáno se dokonce jen dívat. Nechutné hry s císařem Vystupování a argumenty ruské krásky však nejsou ničím v porovnání s tím, co známe z historie. V roce 67 n. l. se konaly olympijské hry, které měly být oslavou chrabrosti a dokonalosti. Ve 29 letech se Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus, okouzlený láskou k řecké kultuře, ale i vlastní arogancí, rozhodl, že je pro nejlepší sportovce důstojným soupeřem. Pokud ještě tápete, o koho šlo, tak ano, o vládce římské říše. Což už samo o sobě bylo celkem problematické. Řecko ztratilo svoji nezávislost v polovině 2. století př. n. l., takže císařovo „infiltrování“ se do události, která byla v té době vnímána jako ryze řecká, bylo vnímáno s nevolí. Ale nejen v Řecku, samozřejmě i v Římě, kde se ozývalo mnoho hlasů lidí, kteří hry považovali za nechutné. Svléknout se do naha a předvádět se před řvoucí lůzou bylo zejména pro římskou šlechtu ponižující a nehodné císaře. Vymyslel si disciplíny na míru Záznamy neříkají, zda Nero soutěžil nahý, ale popisují, jak se do dějiště her vydal s obrovským doprovodem a od první chvíle dával jasně najevo, že on je ten nejlepší, když k tomu využíval svoji moc. Řeky rozlítilo už to, že císař požadoval, aby se hry konaly v době jeho příjezdu, nebral tak ohledy na čtyřletý cyklus, který známe dodnes.  Jestli si představujete ne zrovna hubeného Nerona, který holdoval lenošení a opíjení, jak běhá a skáče s osvalenými sportovci, nemusíte. Nic takového se nedělo, fyzické aktivity ho ani nelákaly. Naopak miloval umění a díky astronomickým úplatkům se tedy poezie, hra na lyru, zpěv a herectví zázračně staly olympijskými sporty v roce 67 našeho letopočtu. Nero zkrátka požadoval, aby byly do programu přidány disciplíny, ve kterých se považoval za experta. A pak se nechal prohlásit za vítěze každé z nich. Závody vozů a jasný vítěz Na rozdíl od mnoha jiných událostí, které Nero „vyhrál“, byly závody vozů skutečnou olympijskou kategorií. Závody dvou a čtyř koňských vozů se na hipodromu konaly od roku 680 př. n. l. Byly to jediné akce, které mohly mít vítězku, protože za vítěze byli považováni majitelé vozů nebo koní, nikoli účastníci. Válka Číny a USA je jen otázkou času, říká generál Šedivý. Může se stát globální a zasáhnout i Česko Číst více Nero se rozhodl vstoupit do závodu „čtyřkolek“. Jak název napovídá, jednalo se o vozy, které byly taženy čtyřmi koňmi. Nicméně, v dalším projevu neúcty k tradici, Nero nechal do svého vozu zapřáhnout hned deset zvířat. V jedné ze zatáček však ztratil kontrolu nad řízením a byl z vozu vyhozen. Ani to mu ale nezabránilo v tom, aby se prohlásil za vítěze.  Jeho triumfální návrat Zatímco se za něj všichni zúčastnění styděli, Neronův „úspěch“ na olympijských kolbištích posloužil k dalšímu rozdmýchání jeho ega. A to natolik, že se rozjel po celém Řecku a zúčastnil se tolika sportovních akcí, kolika jen mohl, a o každé z nich podal zprávu Senátu, jako by šlo o velké vítězství v bitvě. Mimochodem, skutečné bitvy, do kterých byl Řím v té době zapleten, nedopadly dobře. Když císař konečně ustoupil prosbám Senátu a vrátil se domů, požadoval veřejný průvod, v němž se předvádělo 1 808 cen za první místo. Škoda, kterou Nero způsobil řecko-římským vztahům, však byla obrovská. Zdroje: history.co.uk, olympedia.org, wisegeek.com KAM DÁL: Zmutovaní vlci v Černobylu mají zvláštní schopnosti, které mohou změnit léčbu rakoviny.

Čas načtení: 2024-02-22 11:00:01

Poprava stahováním z kůže měla svá jasná pravidla. Záleželo na každém detailu

Stahování z kůže bylo způsobem, který nejenže znamenal obrovskou bolest pro usmrcovaného, také to ale bylo velmi efektivní v tom kontextu, že kdo tento druh popravy viděl, nekalosti si rychle rozmyslel. A jako mnoho věcí ve starověkém světě i stahování z kůže mělo pravidla a neprovádělo se jen tak halabala. Začalo se naříznutím nohou Z logiky věci vyplývá, že šlo o stažení kůže z těla člověka. Jenže jak na to, kde začít? Nejprve se pokud možno ostrým nožem (nebylo to vždy pravidlo) nařízly nohy, hýždě a trup. Mistři svého řemesla tak docílili toho, že se kůže z těla odstraňovala neporušená, pěkně v celku. Vynikali v tom Římané, ale i Osmané a další, stažení z kůže bylo zkrátka oblíbenou „disciplínou“ prakticky po celém světě. Useknutá hlava stále žije, potvrdili vědci. Z jejich důkazů vás bude bolet za krkem Číst více Například králové asyrské říše v letech 911–609 př. n. l. rádi stahovali své nepřátele, zejména povstalecké vůdce. Tato praxe byla nejen zdrojem pýchy, ale představovala i naprosté podrobení nepřítele. Tzv. Rassamský válec je záznamem vojenských činů krále Aššurbanipala ze 7. století před naším letopočtem. V jedné pasáži se píše: „Jejich mrtvoly pověsili na kůly, svlékli z nich kůži a přikryli jimi městské hradby.“ Smrt roztaveným olovem Ale jak už jsme zmínili v úvodu, fantazii se meze nekladou a člověk je opravdu bestie, pokud jde o vymýšlení utrpení pro jiné lidi. Ve starověkém Izraeli právo Mojžíše popisovalo šestatřicet zločinů, které se trestaly smrtí. Ti, kdo se provinili krvesmilstvem a cizoložstvím s vdanou dcerou člena kněžského řádu, byli popraveni upálením – ovšem ne zvenčí na hranici, jak si možná představujeme. Tady šlo o mnohem sofistikovanější proces. Odsouzenec byl za prvé uškrcen provazem dvěma svědky, kteří byli součástí případu. Používalo se měkké lano, protože bylo jaksi považováno za humánní nezpůsobovat další utrpení hrubým materiálem. Což úplně neodpovídalo dalšímu kroku – když škrcení způsobilo, že viník lapal po dechu, do hrdla mu nalili roztavené olovo. Zmutovaní vlci v Černobylu mají zvláštní schopnosti, které mohou změnit léčbu rakoviny Číst více Bez končetin rozříznut v pase A komu by to snad nestačilo, mohl zavítat do Číny, kde se popravovalo podle starého způsobu „pěti bolestí“ (mimochodem v této zemi se to praktikovalo až do 18. století). Na vlastní kůži bolest pocítil Li Si, vůdce ranné imperiální Číny. Politik a filozof měl tu smůlu, že se znelíbil mocnému poradci Zhao Gaovi, který se s ním nepáral. Páral ho totiž někdo jiný. Nejprve byl odsouzenému uříznut nos, pak noha, poté ruka. Následně byl zbaven penisu a varlat a nakonec byl v pase přeříznut na polovinu. Gao takto nechal popravit celou rozvětvenou rodinu Li Siho až do třetího kolene v souladu se starověkou čínskou praxí kolektivního trestu. Ve velkém finále popravčí použil velmi velký nástroj s čepelí, aby rozřezal ubohého vězně na dvě části v pase, přičemž mu chyběly životně důležité orgány. Smrt tedy byla velmi pomalá a extrémně trýznivá.  Zdroje: history.co.uk, brittannica.com, asanet.org KAM DÁL: Vojna za socialismu: Mazáci zkoušeli různé věci, dnešní mladí by to potřebovali, říká pamětník.

Čas načtení: 2024-03-23 06:00:01

Putin není ani zdaleka sám, tvrdí generál Šedivý. A Baba Vanga viděla, že se na Ukrajině nezastaví

Vladimir Putin bude pánem světa, věštila Baba Vanga. Pokud bychom na to přistoupili, tak se dá očekávat, že na Ukrajině zvítězí a bude jeho armáda postupovat dál. S tím by souviselo i další proroctví bulharské vědmy o tom, že v roce 2024 svět postihne globální konflikt katastrofických rozměrů, použity podle ní mají být biologické i jaderné zbraně. Podobně hovořil i její francouzský „kolega“ Nostradamus. Baba Vanga však podle všeho „neplácala“ jen tak do větru. Spisovatelka Judith Joyce ve své knize „The Weiser Field Guide to the Paranormal“ uvedla, že Baba Vanga, vlastním jménem Vangelija Pandeva Dimitrova-Gušterova, předpověděla například rozpad Sovětského svazu, přesné datum Stalinovy smrti, katastrofu v Černobylu, útoky z 11. září, ničivé tsunami v roce 2004 a spoustu dalších událostí včetně brexitu. S letouny F-16 se stala chyba, říká generál Šedivý. Ukrajinská ofenzíva vázne, optimismus není na místě Číst více Katastrofa pro Ukrajinu Můžeme si o tom myslet cokoli. V případě Vladimira Putina a jeho touhy expandovat se na stranu Bulharky přiklání i řada odborníků. „Netají se tím, že chce obnovit slávu a moc ruského impéria. Podcenit ho by bylo chybné. Různí analytici na začátku války na Ukrajině tvrdili, že se Rusko zhroutí, dojdou mu rakety apod. Upozorňoval jsem na to, že to je mylný předpoklad. Dnes se to potvrzuje,“ řekl Čtidoma.cz bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky generál Jiří Šedivý. Za své vzaly i optimistické úvahy o tom, že Ukrajinci útočníky ze svého území vyženou. To se ale stát nemusí. „My i ukrajinské vedení musíme být připraveni na to, že nebude v silách Ukrajiny okupační armádu ze svého území vytlačit. Obránci budou stát před rozhodnutím, co dál. Nelze zdevastovat vlastní národ, uvrhnout ho do bídy a beznaděje. Pro Ukrajinu by to znamenalo katastrofu. Snahy a přání Ukrajinců vyhnat Rusy ze svého území jsou sice legitimní, ale cena je tak obrovská, že ztrácí smysl,“ vysvětlil odborník. Slovensko Putinův režim posiluje Putina samozřejmě posiluje například další odmítání pomoci Ukrajině ze strany USA. „Ta je přitom klíčová nejen pro bojeschopnost ukrajinské armády,“ má jasno Šedivý. Jsou tu ale i další „berličky“ na podporu ruského diktátora, například dění na Slovensku. Slovenský ministr zahraničí Blanár dokonce jednal se svým ruským protějškem Lavrovem, který je na sankčním seznamu. Služky se zbavily svých zaměstnavatelů. Jejich čin však našel i zastánce Číst více Zřejmě (zatím) není možné tvrdit, že by se Slovensko stalo spojencem Ruska. Zároveň by ale bylo naivní si myslet, že Putina nikdo nepodporuje. Je to právě naopak, na jeho stranu se oficiálně staví řada zemí, další kují pikle neoficiálně. „To je jeho eso v rukávu. Zdaleka není osamocen. Čína, Írán, Severní Korea, Indie a řada dalších států stojí po jeho boku. Nezapomínejme ani na africké země či státy Středního východu. Prochází to prakticky bez povšimnutí, nikdo se tomu příliš nevěnuje, pokud jde o média. Pro Putina je to ale zásadní nejen ekonomicky, ale i morálně.“ Nelze samozřejmě tvrdit, že třetí světová válka je stoprocentně „za rohem“ a jiné alternativy neexistují. Šance vyhnout se katastrofě podle všeho ještě existují. Ale prakticky každým dnem se jejich počet snižuje. Věřme však, že alespoň v případě třetí světové války se Baba Vanga pletla. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tereza Brodská jako módní ikona? Odborník rozebral tajemství herečky ze seriálu ZOO.

Čas načtení: 2024-03-30 07:30:01

Generál Šedivý varuje před střetem USA a Číny. Předpověď temné budoucnosti

Baba Vanga věštila jadernou katastrofu, svět měla zasáhnout už v roce 2023. Podle některých lidí se možná „jen“ o rok spletla a k apokalypse dojde letos. „Rusko na Ukrajině opravdu může vést intenzivní válku s rizikem eskalace ve válku jadernou,“ řekl Čtidoma.cz bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky generál Jiří Šedivý. Není to ale jediný katastrofický scénář. Naše životní úroveň by klesla Bulharská vědma totiž „viděla“ vzestup Číny. Mimochodem, to samé předpovídal i její francouzský „kolega“ Nostradamus. Znamenat by to mohlo neodvratitelný střet s USA. Že zdaleka nejde pouze o teoretickou rovinu, potvrdil i Šedivý: „Stratégové v USA zcela vážně s možností vojenského střetu s Čínou počítají,“ řekl bývalý elitní voják s tím, že první měření sil se dá zřejmě očekávat ohledně Tchaj-wanu, kde komunistická země už nějakou dobu stupňuje napětí. Ke střetu s USA v Jihočínském moři bylo už několikrát velmi blízko. Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc Číst více I toto poměřování „svalů“ by v konečném důsledku mohlo skončit jadernou válkou ve vší její hrůze. „Konflikt by krok za krokem eskaloval. A ano, mohl by svět uvrhnout do jaderné katastrofy. V každém případě by ale nastal těžko předvídatelný chaos, ekonomiky rozvinutých zemí na obou stranách by se rapidně snížily. Včetně ekonomické síly České republiky. Došlo by k výraznému snížení životní úrovně.“ Na Ukrajině se učí Čína i USA Je také potřeba vidět, že Čína a Rusko už nějakou dobu úzce spolupracují. Asijská země bedlivě sleduje Putinovo počínání na evropském bojišti, mapuje chyby Západu. „Číňané samozřejmě sledují, zda a jak jsou americké zbraně ve službách Ukrajiny účinné proti ruským silám. Faktem je, že jak Čína, tak i USA se na Ukrajině do jisté míry učí. Také NATO z tohoto konfliktu musí analyzovat maximum možného.“ Také je logickým předpokladem, že k Číně (potažmo k Rusku) by se přidávaly další státy, jako je třeba Írán. „Putin rozhodně není osamocen a Si Ťin-pching už vůbec. Těch indicií je celá řada. Vzpomeňme třeba na nedávné společné námořní cvičení Ruska s Čínou a Jihoafrickou republikou. Ukazuje to na společné globální zájmy Ruska a Číny,“ uvedl generál Šedivý pro Čtidoma.cz. Před virem Epsteina–Barrové není úniku, způsobuje mononukleózu i rakovinu. Lék zatím neexistuje Číst více Kdo byla Baba Vanga? Je tedy otázka, jestli se předpověď o jaderné katastrofě Baby Vangy naplní. Jisté však je, že slepá bulharská mystička během svého života učinila mnoho predikcí, které se bohužel vyplnily. Jen namátkou útoky na USA 11. září, smrt princezny Diany, Brexit nebo havárie v Černobylu. Letos by mělo podle ní nastat střídání na britském královském trůnu. A podívejte se, co se v Londýně děje, Karel III. má rakovinu. Bulharská jasnovidka byla od dětství slepá. Svoji schopnost vidět budoucnost údajně získala během tornáda, které ji připravilo o zrak. Bulharský car Boris III. a sovětský vůdce Leonid Brežněv s ní prý osobně konzultovali některé své kroky. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Kdo vzal život chlapci, jehož tělo našli nacpané v krabici?

Čas načtení: 2024-04-18 05:17:00

Jaderné výzvy a ignorování zkušenosti z Černobylu

Katastrofa Černobylské jaderné elektrárny v roce 1986 byla nejvážnější jaderná havárie a událost globálního významu. A byla vážnou lekcí pro lidstvo, která vedla k přehodnocení technologického optimismu a poznání hranic technologického rozvoje. Havárie nastolila otázky ohledně rizik jaderné energie, její bezpečnosti a odpovědnosti za ni. Kvůli havárii v Černobylu se ukázalo, že civilní jaderná zařízení představují zvýšené nebezpečí, které nelze snížit na nulu, a nikdo se nemůže cítit zcela bezpečně. Riziko spojené s civilními jadernými zařízeními není „eschatalogickým ekofatalismem“ a civilní jaderná zařízení jsou součástí rizikové společnosti, jak ji definoval Ulrich Beck ve své knize „Riziková společnost: Na cestě k nové modernitě“.

Čas načtení: 2024-04-25 22:50:00

22:50 Černobyl: Nová svědectví

Ničivé explozi v Černobylu 26. dubna 1986 předcházelo množství zásadních chyb, zdokumentovaných v nově odtajněných spisech KGB. Americký dokumentární cyklus[online]