Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-04-25 17:55:00

Bohemians - Sparta 2:0. Ztráta Letenských! Mercado vyloučen, pálili Ristovski a Hůlka

Fotbalisté Sparty nečekaně ztratili všechny body v Ďolíčku! Letenští nestačili na Bohemians, kteří zvítězili 2:0 po trefách Milana Ristovskiho a Lukáše Hůlky. V prvním poločase byl vyloučen John Mercado. Sparta nyní ztrácí v tabulce na vedoucí Slavii osm bodů. Redaktoři iSportu glosují finiš základní části. Sledujte ONLINE ZDE>>>

Čas načtení: 2024-02-24 17:09:18

Ostrava - Bohemians 1:1, hosté zahodili penaltu, hráli v deseti, přesto srovnali

Ostravští fotbalisté na minulé vítězství v Mladé Boleslavi nenavázali. Přitom v utkání 22. kola Fortuna ligy všechno hráli pro ně. Proti Bohemians vyhráli poločas, pak Letáček zlikvidoval pokutový kop a vzápětí byl hostům vyloučen Puškáč. Přesto domácí náskok neudrželi, střídající Huf vyrovnal v závěru po minutě na hřišti.

Čas načtení: 2024-02-24 17:09:18

Ostrava - Bohemians 1:1, hosté zahodili penaltu, hráli v deseti, přesto srovnali

Ostravští fotbalisté na minulé vítězství v Mladé Boleslavi nenavázali. Přitom v utkání 22. kola Fortuna ligy všechno hráli pro ně. Proti Bohemians vyhráli poločas, pak Letáček zlikvidoval pokutový kop a vzápětí byl hostům vyloučen Puškáč. Přesto domácí náskok neudrželi, střídající Huf vyrovnal v závěru po minutě na hřišti.

Čas načtení: 2024-02-29 17:36:00

Za loket třikrát stop. Bohemians bude chybět útočník Puškáč

Disciplinární komise potrestala fotbalistu Bohemians 1905 Davida Puškáče zákazem startu ve třech soutěžních zápasech za to, že v utkání 22. kola první ligy v Ostravě udeřil loktem do obličeje Jana Jurošku. Čtyři duely si nezahraje Lukáš Matějka z pražské Dukly, jenž byl vyloučen během pohárového čtvrtfinále v souboji druholigových celků proti Opavě.

Čas načtení: 2024-02-29 17:48:35

Fotbalista Bohemians 1905 Puškáč si za úder loktem nezahraje tři zápasy

Disciplinární komise potrestala fotbalistu Bohemians 1905 Davida Puškáče zákazem startu ve třech soutěžních zápasech za to, že v utkání 22. kola první ligy v Ostravě udeřil loktem do obličeje Jana Jurošku. Čtyři duely si nezahraje Lukáš Matějka z pražské Dukly, jenž byl vyloučen během pohárového čtvrtfinále v souboji druholigových celků proti Opavě. Ligová fotbalová asociace, která řídí české profesionální soutěže, to uvedla v komuniké na webu.

Čas načtení: 2024-02-29 17:36:00

Za loket třikrát stop. Bohemians bude chybět útočník Puškáč

Disciplinární komise potrestala fotbalistu Bohemians 1905 Davida Puškáče zákazem startu ve třech soutěžních zápasech za to, že v utkání 22. kola první ligy v Ostravě udeřil loktem do obličeje Jana Jurošku. Čtyři duely si nezahraje Lukáš Matějka z pražské Dukly, jenž byl vyloučen během pohárového čtvrtfinále v souboji druholigových celků proti Opavě.

Čas načtení: 2025-03-29 18:05:51

Bohemians remizovali s Teplicemi, Hilál zápas nedohrál

Fotbalisté Bohemians ve 27. kole Chance ligy remizovali v Ďolíčku s Teplicemi 1:1. Hosty poslal do vedení Trubač, za domácí srovnal Zeman. V 85. minutě byl po druhé žluté kartě vyloučen nejlepší střelec Bohemky Júsuf Hilál.

Čas načtení: 2025-07-21 12:20:08

Rozhodčí poškodili Baník. Komise okomentovala i spornou branku na Slavii

Komise rozhodčích při hodnocení vybraných situací z prvního kola fotbalové ligy uvedla, že úvodní branka Hradce Králové na Slavii platila správně. Našla ale chybu v utkání Bohemians s Baníkem Ostrava, kde měl být vyloučen domácí Lukáš Hůlka.

Čas načtení: 2025-07-21 13:00:00

Sojkův gól v Edenu platil podle komise rozhodčích správně, Hůlka z Bohemians měl být vyloučen

Úvodní gól v utkání mezi Slavií a Hradcem Králové v prvním kole nové sezony byl uznán podle komise rozhodčích Fotbalové asociace ČR (FAČR) správně. Nelze totiž prokázat, že by autor branky Alexandr Sojka na počátku akce opustil s míčem hrací plochu. K chybnému rozhodnutí naopak došlo v zápase Bohemians s Ostravou, domácí kapitán Lukáš Hůlka měl být po druhé žluté kartě vyloučen.

Čas načtení: 2025-08-11 18:00:00

Další stížnost na rozhodčí. Bohemians podali protest proti chybujícímu Orlovi

Bohemians 1905 podali protest proti výroku hlavního rozhodčího Pavla Orla, který v nedělním utkání čtvrtého kola první fotbalové ligy s Jabloncem vyloučil v 68. minutě Vlasije Sinjavského. Klub o tom informoval na webu. Komise rozhodčích v pondělí v komuniké uvedla, že estonský reprezentant neměl být vyloučen.

Čas načtení: 2024-03-06 16:04:07

SolidSun vyloučen z profesní asociace: kontroverze ve světě solární energetiky

Profesní asociace informovala své členy prostřednictvím newsletteru o vyloučení společnosti SolidSun. Tato informace se šířila i na sociálních sítích a redakce Obnovitelně.cz ji potvrdila prostřednictvím několika osob obeznámených se situací.... The post SolidSun vyloučen z profesní asociace: kontroverze ve světě solární energetiky first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2024-03-10 11:31:55

Manažer Brentfordu: Kai Havertz měl být už před vítězným gólem Arsenalu vyloučen za filmování

Útočník Arsenalu Kai Havertz sice svým gólem v 86. minutě rozhodl o důležitém vítězství Arsenalu 2:1 nad Brentfordem, podle manažera soupeře Thomase Franka ale měl být už předtím vyloučen za filmování. Frank tím poukazoval na situaci, která se odehrála o 20 minut dříve, kdy Havertz upadl v pokutovém území po souboji s Nathanem Collinsem.

Čas načtení: 2024-06-12 17:10:00

Komentář: ODS chce svého Turka. Tak si nechá Novotného

To, že Pavel Novotný nebyl vyloučen z ODS zrovna v úterý, je mnohem menší záhada než to, že nebyl vyloučen už dávno.

Čas načtení: 2024-09-19 19:20:28

Ščelokov, Nikolaj Anisimovič

Autor: Jirka Cooper Datum: 19.09.2024 19:20:28 Příjmení:Surname:ŠčelokovShchelokovJméno:Given Name:Nikolaj AnisimovičNikolay AnisimovichJméno v originále:Original Name:Николай Анисимович ЩёлоковFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:armádní generálArmy GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:doktor ekonomických vědDoctor of Economical SciencesŠlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:26.11.1910 Almaznaja / 26.11.1910 Almaznaya / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:13.12.1984 Moskva / 13.12.1984 Moscow / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- ministr vnitra SSSR (1966-1982)- člen ÚV KSSS (1968-1983)- minister of Internal Affairs of USSR (1966-1982- member of Central Committe of CSPU (1968-1983)Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - Hrdina socialistické práce (č. 19395)- 17.12.1982 byl sesazen z pozice ministra vnitra v důsledku rozsáhlého vyšetřování, během kterého vyšla najevo Ščelokovova rozsáhlá korupce a zneužití moci, kdy celková škoda státu byla vyčíslena na půl milionu rublů, 19.02.1983 spáchala sebevraždu jeho žena, 15.06.1983 byl vyloučen z ÚV KSSS, 06.11.1984 byl degradován, 07.12.1984 vyloučen ze strany a 12.12.1984 mu byla odebrána všechna vyznamenání (včetně Hrdiny socialistické práce), mimo ta získaná za války - spáchal sebevraždu - Hero of Socialist Labor (No. 19395)- on 17.12.1982 was demoted from position of minister of internal affairs due to big investigation, when was revealed his great corruption and abuse of power, when the damage to the state was counted about 500,000 rubbles, on 19.02.1983 his wife committed suicide, on 15.06.1983 was expelled from Central Committe of CSPU, on 06.11.1984 was demoted, on 07.12.1984 was expelled from the party and on 12.12.1984 was stripped of all awards (inclouding Hero of socialist labour), apart those received during the war - committed suicide Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:ru.wikipedia.orghttps://warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=9026shieldandsword.mozohin.ru

Čas načtení: 2025-12-25 16:20:34

Vánoční večírek? Roy Keane byl vyloučen, Gary Neville skončil v nemocnici

Vánoční večírky patří k tradičním oslavám nejen ve firmách, ale i ve sportovních týmech. Legendární záložník Roy Keane vzpomíná, jak byl z jednoho večírku vyloučen Sirem Alexem Fergusonem. Jeho spoluhráč Gary Neville dopadl mnohem hůře. Jejich kolega ze Sky Sports, Jamie Carragher, rovněž vzpomíná, co musel podstoupit jako nováček v Liverpoolu.

Čas načtení: 2026-04-10 13:27:00

Průlomová disciplinárka: trest i za filmování! Jiné borce kamery zachránily

Tři zajímavé verdikty padly na čtvrtečním zasedání disciplinární komise Středočeského krajského fotbalového svazu. Ta poprvé v historii potrestala hráče, který nafilmoval pád ve snaze zařídit svému týmu penaltu, naopak netrestala brankáře, který byl vyloučen za hrubý faul, který se ovšem ukázalo faulem vůbec nebyl. Speciální trest dostal i jeden z žáků, který byl vyloučen už v 1. minutě svého zápasu.

Čas načtení: 2026-04-19 17:23:00

Hradec - Slavia 2:1. Zkrat Bořila! Pražanům se ztenčil náskok, přišli o neporazitelnost

Slavia ve 30. kole Chance Ligy prohrála v Hradci Králové 1:2. Po dvou ztrátách v řadě se její náskok v čele tabulky na druhou Spartu ztenčil na pět bodů, navíc přišla o ligovou neporazitelnost. Při karetní absenci Tomáše Chorého nastoupil v útoku Erik Prekop a otevřel skóre proměněnou penaltou. Za „Votroky“ vyrovnal bývalý hráč Pražanů Mick van Buren. „Sešívaní“ nezvládli závěr zápasu, kdy byl nejprve vyloučen Youssoupha Mbodji. Z následného přímého kopu trefili domácí do ruky Erika Prekopa a kopala se penalta. Za následné protesty byl vyloučen Jan Bořil. Pokutový kop proměnil Vladimír Darida.

Čas načtení: 2026-04-19 17:23:00

SESTŘIH: Hradec - Slavia 2:1. Zkrat Bořila! Pražanům se ztenčil náskok na čele ligy

Fotbalisté Slavie ve 30. kole Chance Ligy prohráli v Hradci Králové 1:2. Po dvou ztrátách v řadě se jejich náskok v čele tabulky na druhou Spartu ztenčil na pět bodů, navíc přišli o ligovou neporazitelnost. Při karetní absenci Tomáše Chorého nastoupil v útoku Erik Prekop a otevřel skóre proměněnou penaltou. Za „Votroky“ vyrovnal bývalý hráč Pražanů Mick van Buren. „Sešívaní“ nezvládli závěr zápasu, kdy byl nejprve vyloučen Youssoupha Mbodji. Z následného přímého kopu trefili domácí do ruky Erika Prekopa a kopala se penalta. Za následné protesty byl vyloučen Jan Bořil. Pokutový kop proměnil Vladimír Darida.

Čas načtení: 2024-02-17 16:00:01

Nechal oběsit Heliodora Píku a chodil agitovat do školek. Nakonec sám Reicin skončil na šibenici

Konec života velkého šéfa obranného zpravodajství (OZ), divizního generála a agenta NKVD byl smutně symbolický. V komunistické straně neexistovalo přátelství, jedinec musel podřazovat všechny své osobní zájmy straně. Tak se stalo, že jednoho prosincového brzkého rána v roce 1953 nasazoval oprátku na krk Reicinovi jeho dlouholetý přítel, kterého protlačil na pozici kata.   Gottwald čistil vlastní stranu od likvidátorů, ale sám čelil útoku ještě větších radikálů Číst více Mladý agitátor  Reicinův život přitom začínal velmi nadějně. Jeho rodiče nebyli boháči, ale ani netrpěli bídou. Otec byl kantorem v synagoze a matka měla ateliér, kde prodávala bytové doplňky. Reicin vstoupil do KSČ již za první republiky, nebyl tedy poválečná „rychlokokvaška“. Pracoval s mládeží, chodil agitovat dokonce i do školek. Stal se komunistou v době, kdy to rozhodně nebylo výhodné, jak podotýká historik Jiří Bílek. Po gymnáziu studoval německou obchodní akademii. Z té byl později za distribuci ilegálních komunistických materiálů vyloučen. Od svých 17 let byl v hledáčku prvorepublikové policie. Používal falešné doklady na jméno Bruno Tyras a žil život jako vystřižený z bondovky. Mnozí z jeho rodiny nesouhlasili s ideály, které prosazoval. Jeho nevlastní strýc prý řekl: „Jen ať mi ten bolševík nepřijde do chalupy!“ Když se v komunistické straně rozhodovalo o jejím budoucím směřování, podpořil Gottwaldovo křídlo, tzv. karlínské kluky. Jeho sestřenice se nechala slyšet, že na něj má více vzpomínek z pankrácké věznice než z normálního života. Byl skutečně mnohokrát zatčen. Naposledy bezprostředně po okupaci nacistickými vojsky. Gestapo jej propustilo, nečekal dlouho a emigroval do Sovětského svazu. Z této epizody vzniklo pozdější obvinění, že Reicin mohl být agentem gestapa.   Vězněm v gulagu  Na rozdíl od Karla Vaše, který putoval po překročení sovětských hranic na tři roky do gulagu, Reicin byl přijat bez problémů. Ty mu nastaly v roce 1941, když nacistické Německo napadlo SSSR. Podle nových směrnic byli všichni, kteří měli německý nebo protektorátní pas, považováni za špiony a internováni v pracovních táborech. Reicin byl na základě tohoto nařízení v roce 1941 zavřen do lágru Oranki. Zde měl navázat spolupráci s tajnou službou Sovětského svazu NKVD. Jako její agent měl určité výhody a byl chráněn, aby nepřišel k úhoně. Na přímluvu divizního generála Heliodora Píky byl Reicin, ale i další českoslovenští vězni (mezi nimi i Vaš) propuštěni. Byl zařazen do nového pluku u Buzuluku. Jeho manželka Jozefa zde otevřela dětský domov poté, co viděla, kolik se po okolí potuluje bezprizorních dětí.   Účastník odboje  Ukázalo se, že Reicin měl tajný úkol, který byl pro něj daleko více než rozkazy nekomunistických důstojníků. Měl provádět uvnitř jednotky špionáž a přesvědčovat ostatní o své bolševické pravdě. Nikdy se také neúčastnil přímých bojů, byl sice zasažen při bitvě u Sokolova, ale zbloudilou střelou.   Všemocný pán nad armádou  Po válce začali komunisté obsazovat důležité pozice ve státě svými lidmi, a to ještě před únorem 1948. Bedřich Reicin byl postaven do čela nově zřízené vojenské zpravodajské služby zvané Obranné zpravodajství (OZ), jeho podřízeným se stal Karel Vaš. Rudá moc ve státě začala sílit a s ní i pravomoci bezpečnostních orgánů.   Reicin se dostal do čela komise pro prověřování generálů. Jeho skutečným záměrem bylo odstranit důstojníky, kteří byli pro komunisty nepohodlní. Tedy všechny demokraticky zaměřené nebo ty, kteří sloužili u britského letectva. Spisovatel Roman Cílek popsal ve své knize „Běda tomu, kdo vyčnívá z řady“ situaci, kdy dorazil k Reicinům na večeři podplukovník František Skokan se ženou. Vytýkal Reicinovi, že se spolu se svými soudruhy vzájemně povyšují, ale pro zraněné a mnohdy beznohé kamarády s fronty neudělají nic. Vše vyústilo v ostrou hádku. Když pak odcházeli, poznamenala Skokanova manželka, že jej patrně nechá Reicin zavřít. Bylo to ještě horší –podplukovník Skokan dostal trest smrti. Stejný osud přichystal i generálu Píkovi, který jej vysvobodil z gulagu. Husákovské Československo pořád může překvapit. Jak na něj vzpomíná bohém, kterému se nechtělo pracovat? Číst více Kruh hrůzy se uzavřel Hrůzovláda Bedřicha Reicina se chýlila ke konci. Měli z něj strach všichni, včetně straníků mimo armádu. Proslýchalo se, že si vede na vlivné členy strany spisy plné vyděračských materiálů. Byl zařazen do plánovaného procesu s protistátním centrem, v rámci něhož byl popraven i Rudolf Slánský. Celkem padlo 11 rozsudků smrti. Bedřich Reicin, kterého Klement Gottwald nazýval familiárně Fricek, měl v tomto procesu zastupovat prvek armády a také sionistickou, tedy židovskou složku. Zajímavé je, že příslušníci Státní bezpečnosti nashromáždili seznam skutečných kriminálních činů šéfa OZ, sovětští poradci je ale odmítli v procesu použít. Všechna obvinění, která se musel zpaměti naučit, byla vylhaná. Před smrtí napsal čtyři dopisy, ani v jednom z nich si ale nestěžoval. Jeden adresoval Gottwaldovi, ve kterém jej prosil o shovívavost k jeho rodině. Je možné říci, že v posledních chvílích projevil statečnost a lidskost. Bedřich Reicin zemřel rukou kata ve 41 letech.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL:Udělal lepší Československo, komunisté ho chtěli zlikvidovat. Kdo byl nepřítel státu Pavel Tigrid?

Čas načtení: 2021-01-16 16:54:26

Záviš Kalandra zůstává aktuální i dnes

Nedávno uplynulý rok byl rokem bilancování. Mimo jiná výročí jsme si připomněli i jedno z nejchmurnějších – sedmdesáté výročí politického procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice zahájeného 31. května 1950 v soudní budově na pražském Pankráci, který vešel do historie jako proces s Miladou Horákovu a spol. Bylo v něm souzeno třináct obžalovaných; padly vysoké tresty včetně nejvyššího – trestu smrti. Kromě Milady Horákové k němu byly odsouzeny i tři další nevinné oběti, mezi nimi i novinář a historik Záviš Kalandra. Právě vydaná kniha Zvon svobody (poprvé vyšla ve slovenštině v roce 1948, nakladatelství Sumbalon ji nyní vydalo česky) připomíná Kalandru jako významného intelektuála, autora několika pozoruhodných děl. Záviš Kalandra se narodil v roce 1902 v lékařské rodině ve Frenštátě pod Radhoštěm, maturoval ve Valašském Mezeřičí a ve studiu pokračoval na Filozofické fakultě UK. Přibližně od roku 1927 působil jako novinář, přispíval především do Rudého práva a levicové Tvorby, kterou redigoval Julius Fučík a v jejíž redakční radě působil Ladislav Novomeský, Karel Teige, Marie Majerová, Milena Krejcarová-Jesenská, Ladislav Štoll i Jaroslav Seifert. Záviš Kalandra se hlásil k avantgardě, k surrealistům; jeho přítel Karel Teige ho jistě v mnohém ovlivnil, často se spolu scházeli ve známé pražské kavárně Metro na Národní třídě, oblíbeným místem jak Štýrského, Toyen a celé avantgardy. Literární kritik Václav Černý vzpomíná, že Záviš Kalandra, historik, vysoce inteligentní a sympatický, poctivý chlapík, byl v Kostufru, Komunistické studentské frakci, čelnou osobností (Paměti I. 1921–1938, Atlantis, 1994). Už v předválečné době však Kalandra upadl u Gottwalda v nemilost: jedním z hlavních důvodů bylo, že Kalandra hned od počátku důrazně kritizoval stalinistické moskevské procesy. Odveta přišla rychle, po sedmém stranickém sjezdu v roce 1936 byl pro svoje postoje z Komunistické strany Československa vyloučen. V polovině ledna 1937 se Kalandra a Teige zúčastnili večeru klubu Přítomnost, který se konal u příležitosti vydání českého překladu knihy Andrého Gida Návrat ze Sovětského svazu (1936), v níž autor popsal otřesnou sovětskou realitu; Kalandra, Teige, malíř Guttmann, Slavík a básník Noha souhlasili s Gidem, proti byl Štoll, Clementis, Pujmanová i Václavek (Réa Michalová, Karel Teige, Kapitán avantgardy, Kant, 2016). V knize Anti-Gide, která vyšla hned v roce 1937, čteme jízlivá slova jejího autora Stanislava K. Neumanna: Náš pracující člověk neuvěří dnes nebo zítra Záviši Kalandrovi a Karlu Teigemu, poněvadž měšťácká intelektuálština je mu dokonale cizí. A o kousek dál píše o hromadné kalandrovštině, kterou Neumann považuje za toliko nepříjemnou jako vši. (Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí, 1937). Pro úplnost dodávám, že Stanislav K. Neumann zemřel už v roce 1947. Záviš Kalandra, jen o málo mladší než S. K. Neumann, si nenávist svých vrstevníků vysloužil už tím, že kritizoval socialistický realismus. Považoval ho za neblahý produkt stalinistického režimu, hrubým způsobem paralyzující tvůrčí svobodu. Krátce po vyloučení z KSČ začal spolupracovat s nekomunistickým tiskem, své statě a glosy publikoval především u Peroutky v jeho Přítomnosti, a dokonce založil i protistalinistický časopis Proletář. Tím si vysloužil titul „trockista“, ačkoliv jím ve skutečnosti nebyl – naopak sám s trockisty často a ostře polemizoval. Během okupace, přestože už nebyl členem KSČ, nebyl ušetřen nacistické perzekuce. Zatklo ho gestapo, kterému jen zázrakem uniklo, že byl členem odbojové skupiny V boj; Kalandra přežil koncentrák Sachsenhausen, Flossenbürg i Ravensbrück i pochod smrti do Schwerinu. Po osvobození se vrátil do Prahy a pokračoval v historickém bádání i publikační tvorbě. V listopadu 1949 však byl opět zatčen, StB ho zatkla jako trockistu, žaloba ho vinila, že sabotoval základní zájmy průmyslu, údajně tak činil prostřednictvím anglické tlumočnice, své přítelkyně Mary Bakerové, které předával své špionážní (sic) zprávy. Justiční vražda v inscenovaném procesu byla dokonána 27. června 1950, ze čtveřice odsouzených k trestu smrti šel na popraviště Záviš Kalandra jako první. Jeho žena, malířka Ludmila Rambousková-Kalandrová, vyčerpaná a zlomená i tím, že Klement Gottwald, kterého znala osobně, zamítl její žádost o milost, byť její manžel patřil kdysi k těm, kteří ho podporovali, zemřela na infarkt v roce 1952. A za násilnou smrt lze považovat i náhlé úmrtí Karla Teigeho; zasažen smrtí svého přítele, denně očekával i svoje zatčení. Teige zemřel rovněž na infarkt 1. října 1951. Den nato, 2. října, spáchaly sebevraždu jeho životní družka Josefina Nevařilová i dlouholetá milenka Eva Ebertová… Ale zpět k útlé knize Zvon svobody, jejíž název nepochybně inspiroval básník Josef Miloslav Hurban svým veršem Bije zvon svobody, /slyšte jej národy, / kdo jej nemiluje, zalituje. Dílo podobající se eseji je rozděleno do jedenácti kapitol, svůj závěrečný komentář nazval Martin Kučera Záviš Kalandra: iluze a skutečnost. Dílo je, jak Kučera píše, jedním z nejcennějších rezultátů českého marxistického historického myšlení vůbec. Hned v první kapitole Soud nad dějinami přináší autor zasvěcený pohled na emancipační snahy Slováků v období, kdy se formovaly moderní evropské národy, zajímá se o úsilí slovenského národa, o jeho uznání za plnou národní svébytnost, především za odstranění feudálního útlaku. A Kalandra v této kapitole připomíná, že maďarské Uhersko, které Kossuth chtěl vidět zářit jako „hvězdu na evropském nebi“, není možné poznat věru jinak než v rámci revoluční Evropy 1948. A právě roku 1948 věnuje autor velkou pozornost, napjatému vztahu mezi Maďary a Slováky. Kalandrovo dílo ani po dlouhých letech od svého vzniku na aktuálnosti mnoho neztratilo. Kalandra, levicový intelektuál, brojí ve Zvonu svobody i proti stávajícím sociálním poměrům, ostře na stránkách své knih kritizuje jen zdánlivě filantropické zákonodárství, chudinské zákony přikazující farnostem, aby se o příslušníka chudiny postaraly alespoň do té míry, aby neumřel hlady… A tehdy, jak píše, to byla přímá výzva pro agrární a průmyslové chlebodárce, aby vypláceli mzdy nedosahující ani životního minima. Zaměstnanci na půdě i v továrnách tak přestávali být skutečnými dělníky a stávali se důchodci péče o chudé. Kalandra tak přináší ve své knize cenné zamyšlení nejen nad fenoménem chudoby, ale i vlastní podstatou lidství. Jeho zájem je dokonce širší, analyzuje, formuluje i temné poměry ve Francii, panující zejména v průmyslových městech, navazuje tak na dílo ekonoma a politika vicomta Albana de Villeneuve-Bergemonta, který žil v Paříži v letech 1784 až 1850. Osobnost, jež vešla do francouzských dějin jako noble catholique, jako jeden z prvních, který kritizoval nelidské vykořisťování v manufakturách, zejména dětskou práci, a přispěl tak k přijetí prvních sociálních zákonů, právě pokud jde o legislativní úpravu dětské práce. Je autorem mnoha děl, jejichž základem byl catholicisme sociale, za všechna jmenuji alespoň Économie politique chrétienne z roku 1834, o kterou se Kalandra ve svém Zvonu svobody na několika místech opírá. Ve čtvrté kapitole nazvané Špatná stránka píše: V roce 1817 bylo z šedesáti sedmi tisíc pařížských dělníků dvacet dva tisíc bez práce – téměř celá třetina. Ale i plně zaměstnaní žili většinou v bídě; v nejprůmyslovějším kraji Francie, v Lille a okolí, dva dělníci z pěti nemohli vyžít ze svých mezd a šestina všeho obyvatelstva byla odkázána na chudinské podpory. (…) Kvalifikovaný dělník se tenkrát dožíval průměrně 28 let, dítě pomocného dělníka mělo matematickou naději dožít se devíti let. A na témže místě cituje Villeneuva-Bergamonta: Nová šlechta byla mnohem despotičtější a tisíckrát tvrdší, než byla šlechta středověká. (…) Obratem čarovného proutku narostly obrovské majetky. Tak vzniklo průmyslové poddanství. (…) Nevím, kdo dnes věnuje pozornost chudobě, pravice i levice tento problém pohodlně přesunula do kategorie nepodstatného stejně jako jiné sociální jevy, což může být stejně jako kdysi skrytá hrozba pro celou společnost… Zájem mnohých intelektuálů je soustředěn spíše na transakce politické, na zisk a spotřebu. Neúspěch je chápán jako důsledek lenosti. I přesto, že chudoba všude roste a prohlubuje se. A zvětšuje se i rozsah epidemií i jiných chorob s ní souvisejících. Svědomí vzalo za své. A myšlení klouže často jen po povrchu. Právě v tomto kontextu vyniká Zvon svobody svojí skvělou analýzou sociálních poměrů, a nejen českých a slovenských. Také Kalandrův přínos k české slovakistice je zcela zásadní, a to jak ve směru historickém a ekonomickém, tak i uměleckém. S přesností sobě vlastní dokázal zhodnotit i poměry v Rusku, varoval před rozpínavou politikou tamních vládců a ten obraz komparoval s nacionálně českým, maďarským a speciálně slovenským prostředím, jak v závěru zdůrazňuje Martin Kučera. Záviš Kalandra byl pozoruhodnou osobností, nastínil politickou situaci i sociální problémy lidského bytí, člověka ve vztahu ke společnosti, ke světu. Starostlivost o lidskou bytost v kontextu velkých i malých dějin byla pro něj typická. Jeho dílo je nadčasové. To, že bylo kdysi zavrženo, na tom nic nemění. Naopak. Zvon svobody má mnoho co říci každé generaci, i té dnešní. Tragické je, že jeho autor se stal obětí doby, kdy vzniklo, doby, která se navíc právě holedbala tím, že sociální problémy řeší. Záviš Kalandra však s námi svým dílem zůstává i v našem čase. A odolal tak zkáze. Kniha vychází ve zrevidované podobě a se zasvěceným komentářem, jak už kdysi doporučil slovenský básník a výtvarník Albert Marenčín. Historik Martin Kučera, dlouhodobě se zabývající českými a slovenskými dějinami stejně jako Kalandra, se ujal práce editora a dílo doprovodil svým zasvěceným komentářem.   Záviš Kalandra, Zvon svobody, Sumbalon 2020, editor Martin Kučera {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-20 10:36:53

Zemřela herečka Jitka Pelikánová. Pro Itálii a západní společnost vůbec má Pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, říkala

Herečka, tanečnice a autorka Jitka Frantová Pelikánová zemřela ve věku 87 let v Římě. Jejím manželem byl politik a publicista Jiří Pelikán. Připomínáme ji rozhovorem, který poskytla Literárním novinám v roce 2014 při příležitosti vysílání filmové podoby jejího představení Moje pražské jaro v Praze na mezinárodní konferenci Itálie a československá svoboda 1968–1989. Rozhovor s ní vedla Dagmar Sedlická.   Pražské jaro roku 1968 je zvlášť pro mladou generaci vzdálenou historickou kapitolou. Jak je toto představení vnímáno v Itálii a jak u nás? A co vlastně stálo u nápadu tak staré vzpomínky vynést na světlo světa? K třicátému výročí Pražského jara Jiří Pelikán, tehdy již těžce nemocný, připomínal tuto důležitou část českých dějin na konferencích po celé Evropě. Když jsem mu řekla, že se musí šetřit, tak mně odpověděl: „Až potom, teď nemám čas, protože za 10 let už si na naše boje nikdo nevzpomene.“ Když se pak přiblížilo čtyřicáté výročí a já jsem byla už sama, pokládala jsem to za svoji morální povinnost. Úspěch byl tak velký, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Italské publikum v Římě, v prestižním Piccolo Teatro v Miláně, v Terstu na italských festivalech, ale také v divadle v Praze a Brně bylo doslova dojaté. Dostalo se mi i oficiálního ocenění ze strany italského prezidenta Giorgia Napolitana, který zaštítil moje představeni s L’Alto Patronato, je to prestižní patronát, což se stalo na divadelní představení vůbec poprvé. Byl přítomen na premiéře a následně mě vyznamenal vysokým řádem „Commendatore“ za zásluhy. Po tom všem, zájmu, dojetí i úspěchu jsem si teprve uvědomila důležitost toho představení zvlášť pro mladé publikum, pro které mnohé bylo objevné.   Jak byste tu důležitost popsala? Myslím nejen vzhledem k představení, ale i k samotným událostem Pražského jara – z dnešního úhlu pohledu? Mottem představení je citát ze Senecy: „Dokud bude existovat lidstvo, bude také chybovat.“ Důležité je vyvodit z chyb důsledky. Pelikán chtěl, aby se hlavně mladí poučili z chyb, kterých se v dobré vůli a víře dopustila minulá generace.  Ptáte se na smysl událostí Pražského jara? Pro Itálii a západní společnost vůbec má pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, protože znamenalo v celosvětovém měřítku začátek rozkladu mezinárodního, do té doby jednolitého komunistického hnutí. Pád Berlínské zdi a sametová revoluce, které se připomínají daleko častěji, byly logickým důsledkem Pražského jara.   Jak 21. srpen 1968 postihl váš osobní život? Především mě coby manželku Pelikána vyhodili z divadla Rokoko, odvážný ředitel karlínského divadla, kde jsem právě hostovala, mně sice nabídl novou smlouvu, ale brzy jsem měla zakázanou veškerou uměleckou činnost.   Jiří Pelikán se ještě oficiálně a na krátký čas stal v Římě kulturním atašé. Jak v té době vypadal váš život? Brežněv chtěl tehdy doslova Pelikánovu hlavu. Pokládal československou televizi za centrum kontrarevoluce. Proto byl Pelikán donucen odevzdat klíče od televize, byl vyloučen ze strany, zbaven poslaneckého mandátu a později i státního občanství. Bylo rozhodnuto odstranit ho do ciziny, aby nepřekážel v normalizaci. A tak byl jmenován prvním radou československého velvyslanectví v Římě zodpovědným za tisk a kulturu. Byl to děsivý skok nazpět. Atmosféra a myšlení tam byly jako v padesátých letech, což byl pro Pelikána zvláště po Pražském jaru velký šok. Funkcionáři ambasády museli bydlet pohromadě a vrátný pečlivě zapisoval každý pohyb a každou návštěvu. Všichni byli pod stálou kontrolou. Asi tak, jako byly v Sovětském svazu v hotelích „děžurné“. Nakonec se mi podařilo najít byt mimo tento objekt, který jsme si museli ale platit sami. Po deseti měsících, přesně 21. srpna 1969, byl Jiří odvolán a měli jsme se okamžitě vrátit do Prahy. Vzhledem k tomu, že Jiří mluvil šesti jazyky a měl velmi hluboké mezinárodní kontakty z doby, kdy byl prezidentem Mezinárodního svazu studentstva, po poradě s profesorem Šikem a Zdeňkem Hejzlarem a dalšími přáteli, bylo rozhodnuto, že v cizině může být užitečnější než doma. Nebyly to snadné roky. Ztratili jsme všechno. Zůstali jsme bez práce, bez peněz, bez dokumentů, bez znalosti jazyka a neustále pronásledovaní českou tajnou policií.   Jak v zahraničí vypadaly vaše nové divadelní začátky? Kdy a jak jste zvládla italštinu? V Itálii jsem nikoho neznala a nikdo neznal herečku Frantovou. Italsky jsem neuměla ani slovo. Přesto jsem na začátku měla štěstí. Díky znalosti němčiny jsem hrála v Německu, když jsem ještě žila v Praze. Měla jsem za sebou několik televizí, desítky programů v rádiu. Ale pak jsem na vlastní kůži poznala, že v exilu je najednou všechno jinak. Neměla jsem už záda kryta vykonanou prací, nebyla jsem host, jemuž se s úsměvem vše promine, včetně akcentu. Nic mi nedarovali.   Jak se dá naučit hrát ve čtyřech jazycích? V podstatě to je jednoduché. Je nutno jazyk studovat, učit se, učit se, učit. Ale na hraní to nestačí. To je jen technický základ. Aby člověk v té oné řeči mohl hrát, musí v té řeči myslet a cítit, a to se nedá naučit. Je to téměř nemožné. Prostě mě hodili do vody a řekli plav, tak jsem plavala. Dodnes, když dostanu novou roli, tak musím začít studovat o měsíc dříve než ostatní, abych se v řeči dostala na jejich úroveň. Naštěstí ráda studuji, baví mě to a když to pak zvládnu, tak jsem šťastná. Jednou mě jedna významná česká herečka řekla: Ty se máš, ty umíš jazyky… jenže člověk se je musí naučit a za tím jsou stovky hodin práce. A taky to stojí peníze, a ty pro nás byly v té době velký problém. A pak je nutno obstát ve světové konkurenci mezi herci, kteří hrají ve své mateřštině.   Jak fungovala italská pomoc české emigraci? To bylo složité. Vše vysvětluje podrobně Pelikán ve své poslední knize z roku 1999 Io, esule indigesto (Já nestravitelný exulant). Ve stručnosti: Pelikán na začátku doufal v politickou pomoc italských komunistů, protože na začátku odsoudili sovětskou invazi. Ale Rusové si na ně došlápli a oni ze dne na den otočili a postavili proti disidentům zeď. Dopisy odeslané Berlinguerovi, Occhettovi a dalším funkcionářům zůstaly bez odpovědi. Dokonce v září 1970 vysoký komunistický funkcionář Cossutta při oficiální návštěvě v Praze prohlásil, jak stojí v zápisech z této návštěvy, že: „Komunistická strana italská se rozešla s českými disidenty v exilu, že odsuzuje jejich stanovisko a že se nezúčastní žádného veřejného setkání ať už v rozhlase nebo televizi, kde by byli disidenti přítomni.“ O tom jsme věděli. Jedinou opravdovou politickou podporu našel Jiří v socialistické straně Bettina Craxiho, který díky finanční pomoci umožnil vydávání časopisu Listy, jenž byl tajně dopravován a rozšiřován v Československu. To se nemohlo líbit ani v Praze, ani v Moskvě, a tak udělali vše, aby ho zničili – známými metodami. Falšováním dokumentů, anonymními dopisy, dopisy s fotografiemi představujícími mrtvoly a nakonec, když psychologický nátlak neměl žádný efekt, poslali poštou balík s výbušninou do našeho bytu v Římě. Tento „dárek“ měl Pelikána definitivně zlikvidovat. Následně, díky své inteligenci a osobní a politické odvaze se rozhodl Craxi kandidovat Pelikána do prvních voleb do Evropského parlamentu. Pokládal za důležité, aby se dostal do Evropského parlamentu politik, který by reprezentoval utlačované země Ale to bylo až v roce 1979. Těch prvních deset let bylo skutečně velmi těžkých, a to pro oba.   Když se díváte zpět – jak moc vlastně politika ovlivňovala „harmonii vašeho života“? Na začátku našeho vztahu mi Pelikán řekl: Ty se mi nepleť do politiky a já se ti nebudu plést do divadla. Když vám ale domů začnou chodit balíčky s bombou, tak se to prostě začne jedno s druhým hodně proplétat. Život mě naučil zacházet s politikou tak, aby mi nebránila uskutečňovat vlastní sny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 11:22:13

Zemřel chilský spisovatel Luis Sepúlveda. Stal se obětí covid-19

Chilský spisovatel, režisér, novinář a politik Luis Sepúlveda zemřel ve věku 70 let. Byl prvním pacientem s diagnózou covid-19 ve španělské provincii Asturie, kde žil, a jedním z prvních pozitivně testovaných v celé zemi. Sepúlveda se začal cítit špatně 25. února, dva dny po účasti na literárním festivalu Correntes dÉscritas, který se konal v Póvoa de Varzim v severním Portugalsku. Byl 48 dní hospitalizován dní v nemocnici v Oviedu, po většinu času byl napojen na ventilátor na jednotce intenzivní péče. Postupně se přidávaly další zdravotní komplikace, až svůj boj s nemocí Sepúlveda 16. dubna v 10:18 prohrál. Luis Sepúlveda od útlého mládí rád cestoval, nejprve s batohem na zádech po Chile a okolních zemích, později po celém světě. V roce 1969 dostal pětileté stipendium na studium dramatického umění v Moskvě, odkud byl po pěti měsících vyloučen „pro nevhodné chování“ za svůj styk s disidenty. V Chile pak vedl studentské hnutí, za vlády Salvadora Allendeho řídil literární řadu, v níž vycházela nejlepší díla světové literatury. Po vojenském převratu byl byl dvakrát zatčen a odsouzen za „zradu a podvratnou činnost“ na doživotí. Byl na dva a půl roku vězněn, Amnesty International pro něj nakonec vymohla změnu trestu na osm let vyhnanství. Po propuštění žil se svou rodinou v exilu v Evropě, naposledy v Gijónu ve španělské Asturii. Několik let cestoval po státech Latinské Ameriky, nějakou dobu strávil také na lodi Greenpeace. Luis Sepúlveda byl autorem řady knih, v českém překladu jich vyšlo šest. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o jeho próze Stín někdejšího času napsal: „Chilský autor tak jako mnoho jeho píšících krajanů se pokouší rozseknout gordický uzel historie své domoviny, jímž je zvolení Allendeho za prezidenta a jeho svržení Pinochetovým pučem v roce 1973. Následné kruté perzekuce namířené proti levici a odchody do exilu tu zůstávají v pozadí. Hrdinové se po obnovení demokracie vracejí v Sepúlvedově próze z různých evropských zemí a svou změněnou vlast najednou nepoznávají. Nejsou schopni navázat vztah s běžným životem a jejich myšlenky se potácejí ve starých ideologických schématech. Jejich vytrženost se projevuje až komickým lpěním na spikleneckých metodách bývalých ilegálních akcí. Kamínek do latinskoamerické mozaiky.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-07 16:17:39

Zemřel uznávaný historik Jan Křen, specialista na česko-německé vztahy

Ve věku 89 let zemřel uznávaný historik a pedagog Jan Křen, specializující se na česko-německé vztahy, mimo jiné autor knihy Dvě století střední Evropy, oceněné v roce 2006 Magnesií Literou v kategorii naučné literatury. Jan Křen věnoval soužití Čechů a Němců kromě řady jiných prací knihu Konfliktní společenství: Češi a Němci 1780-1918, která se stala jedním z nejúspěšnějších děl české historiografie. „Když Češi byli menšinou v Rakouskou, ale většinou v českých zemích, Němci byli menšinou v českých zemích a většinou v Rakousku, i když nebyli nadpoloviční většinou, měli jenom sedmatřicet procent. Tohle jsou strašně složité problémy. Vlastně tady se dostávají do konfliktu dvě menšiny, ne jeden velký a jeden malý. Dvě menšiny a menšinový boj to je známý, to je ten nejhorší. Nejtěžší, to je obecné, proto, poněvadž ta menšina za prvé nemůže se stát většinou, čili je odsouzena a za druhé má neustále obavy o svou existenci. A tohle to zostřovalo, ačkoli ve skutečnosti nešlo ani o existenci českých Němců ani o existenci Čechů, tak si to ale obě strany myslely," řekl o vztahu obou národů před 15 lety v rozhovoru pro BBC.  Jan Křen vystudoval začátkem padesátých let historii na Fakultě společenských věd Vysoké školy politické ÚV KSČ, kde se poté věnoval dějinám I. republiky, KSČ a československého odboje za 2. světové války. Pro nesouhlas s okupací byl vyloučen ze strany, musel v roce 1970 odejít ze školy a až do roku 1989 pracoval jako dělník. Stal se jedním ze zakládajících členů Charty 77. Po revoluci spoluzakládal Institutu mezinárodních studií a stal e jeho prvním ředitelem. Byl rovněž jedním z iniciátorů založení Česko-německé komise historiků, jejímž cílem je prostřednictvím zkoumání společných dějin Čechů a Němců přispět ke vzájemnému porozumění a pochopení minulosti a jejíž české sekci mnoho let let předsedal. "Česko-německé vztahy byly odedávna ze sudetské strany zatíženy balvanem údaje, že při odsunu přišlo o život čtvrt miliónu lidí. Třináct let jsem byl z české strany předsedou česko-německé komise historiků. Jsem hrdý na to, že komise ve zvláštní mezinárodní vědecké konferenci, mimochodem navržené z německé strany, toto falzum vyvrátila a dospěla k závěru, že obětí bylo 25 tisíc (v tom 6000 sebevražd) a s výhradou možných dalších 5000. Naše část příslušné komuniké doplnila politováním i nad tímto proti minulým cifrám vlastně nevelkým údajem. Pokud jde o odsun, který nebyl jen vyhnáním, je už dnes passé včetně možnosti návratu či majetkového odškodnění, ale uzavřít tuto tragédii nelze a jediným východiskem je nedokonavý vid: nestačí odsoudit, ale nutné je odsuzovat, ne omluvit, ale omlouvat, a ne vyřešit, ale řešit, řešit, řešit, jako je tomu i v případě dnešních migrantů," řekl před pěti lety v rozhovoru pro Novinky.cz.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-28 10:15:00

Chtěli jsme měnit svět podle svých rozmarů a gusta…

Když Albert Camus dokončil svůj slavný román Mor, netušil naštěstí, jak po šedesáti letech, které letos uplynuly od jeho tragické smrti, bude jeho dílo aktuální. Kniha vyšla v roce 1947 a v době, kdy ji připravoval, zapsal si do svého Zápisníku, který vyšel česky v Mladé frontě v roce 1999: Nemoc je kříž, ale možná také zábradlí. Ideální by nicméně bylo převzít od ní její sílu a nebrat její slabosti. Kéž je útočištěm, které činí silnějším ve chvíli, kdy to chceme. A je-li to třeba zaplatit utrpením a odříkáním, plaťme. Už platíme. Platíme za tolik sdílený mýtus, že všechna místa na světě jsou lehce zaměnitelná, že osobní historie, kultura, vztahy a jazyky nehrají významnější roli, že národní stát je zbytečný… Jenže – realita nás poučila, že je tomu jinak – právě k národnímu státu teď všichni vzhlížejí, aby pro ně udělal, co je v jeho silách. Protože navzdory jeho kritikům, dnes každý ví, že sdílené porozumění, vědomí toho, co nás spojuje, není zdaleka zanedbatelná hodnota. Chtěli jsme měnit svět podle svých rozmarů a gusta. Nechtěli jsme národní hranice, teď je máme za Olomoucí na Litovelsku i Uničovsku, mezi Lombardií i Benátkami, mezi Normandií i Paříží. Nový model člověka mondialisé, Evropana žijícího tady i jinde, mobilního, triumfujícího, zasáhla morová rána, žel doslova; místo turistů se selfíčky spěchají nyní liduprázdnými ulicemi zahalené beznosé tváře, jak za časů Nostradama, velkého odborníka na mor – jak příznačné…  A nejen to, Covid-19 rozechvěl i základy ekonomických katedrál nové Evropy. A o bruselských jednacích síních ani nemluvě, pandemie vyšla z módy, a tak proč s ní ztrácet čas? Bysnys, prebendy, benefity, toť přece už dávno lepší téma… A co trvá dlouho, přestává znepokojovat. V díle Alberta Camuse je mor určitou metaforou ohrožení světa, lidské existence v nejširším slova smyslu. Jeho Mor i po třiasedmdesáti letech od svého vydání stále nastavuje zrcadlo, zpětný obraz, příležitost k reflexi, zvláště dnes ve společnosti stále dravější a krutější globalizace. A Mor řeší právě to, jaký postoj zaujmout v okamžiku ohrožení. Autor na jednom místě výstižně konstatuje: Naši spoluobčané se umoudřili, přizpůsobili se, jak se říká, protože jiné východisko nebylo. Samozřejmě, že vědomí neštěstí a utrpení měli pořád, ale nepociťovali už jeho drásavý osten (…), a to je právě největší neštěstí, přivyknout zoufalství je horší než zoufalství samo. (…) Ti, kdo měli zaměstnání, vykonávali je doslova v morovém tempu, úzkostlivě a bez jiskry. (…) O něco dále píše o izolačních táborech, sanitárních důvodech… Nakonec se odloučení stává samozřejmostí. Všichni jsou posléze odkázáni na svoji samotu. Nekoresponduje snad Camusovo poznání s tím, co právě prožíváme? A já už jen dodávám, že z této zkušenosti není vyloučen nikdo – nemoc zasahuje horní i dolní patra společnosti. Zasáhla i francouzského ministra kultury Francka Riestera, média hlásí, že z nejhoršího je prý venku. Zato lékař z Lille takové štěstí neměl, Jean-Jacques Razafindranazy zemřel v sobotu 21. března. Dalších několik podobných úmrtí následovalo, seznam začíná být dlouhý. Své nakažení veřejně oznámil i Michel Barnier, paradoxně člověk, který kdysi v Evropské unii usiloval o vytvoření společných záchranářských sil s názvem Europaid… Během několika dnů a hodin je Evropa v úplně jiné realitě, stovky mrtvých, zavřené školy, úřady, centra zábavy, parky i hranice; země, města i obce ochromuje karanténa. Naše požadavky, touhy „všechno mít“ se zredukovaly na paralen a roušky. Město nad Seinou na svůj poslední mor v podobě španělské chřipky z roku 1920 dávno zapomnělo, zapomnělo dokonce i na chřipku hongkongskou, která si v roce 1968 vyžádala životy více než 31 tisíc obětí; nyní se nebezpečná epidemie do země opět vplížila. Francie, druhý domov Alberta Camuse, postupně vyhlašuje couvre-feu (Nice, Arras i Perpignan…), zákaz vycházení, smí se jen na formulář a jen není-li zbytí… Stejně, jak to slavný autor a nobelista už dávno popsal ve svém Moru, v příběhu, který umístil do Oranu svého rodného Alžírska.   Francie je v poslední době sužována migrací, teroristy i masovými protesty, a protože neštěstí nechodívá samo, tak se přidala i rychle se šířící smrtelná infekce. Co nedokázaly Žluté vesty, zvládl hravě Covid-19: o reformách už ani muk. Na programu jsou jiné starosti, třeba co s těmi, kteří kromě metra a chodníku jiný domov nemají? Kam s dalšími, provizorně přežívajícími ve stanech na periférii? Představa, že dodržují hygienická nařízení, je iluze; že pokuty a jiné postihy nezaberou, je jisté… Povolat armádu? Zavřít výrobu? Zachránit Air-France? Naléhavé otázky, těžké odpovědi.  V okamžiku, kdy pětadvacátého března dopisuji tyto řádky, je ve Francii hospitalizováno 11 539 infikovaných pacientů, z toho 2 827 v kritickém stavu, a dosud zemřelo 1 331 postižených nešťastníků. Zvláště v tomto kontextu nelze opomenout opatření české vlády, průběh epidemie nenabyl zatím takových rozměrů jako jinde. Zabiják Covid-19 jednou ustoupí, a nastane jakási pravda věcí, podobně jako nastala u přeživších v Moru. A doufejme, že poučeni z této zkušenosti nebudou jen lidé, které tragédie skutečně postihla, ti, kteří ztratili někoho ze svých blízkých… Doufejme, že tato událost prvního řádu nás opět naučí žít tam, kde jsme, v našem městě, obci, ve svém domově…  A doufejme také, že všichni si vezmou k srdci slova doktora Rieuxe, vypravěče a hlavní románové postavy Moru, jimiž autor své dílo končí: (…) čemu se člověk uprostřed katastrof naučí, je totiž, že v lidech je víc věcí hodných obdivu než zavržení. I u nás to platí. A zejména o těch, pro které starostlivost a empatii nejsou břímě. Možná tak lze nejlépe zabránit, aby jedna tragédie nevyvolala druhou, jak se (pře)často stává. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-23 06:16:30

Miroslav Pavel: Literární noviny bez investora nepřežijí

Vydavatel Miroslav Pavel hledá investora nebo partnera pro Literární noviny. V opačném případě nevylučuje jejich zastavení, říká v rozhovoru.   Vaše společnost Litmedia převzala vydávání Literárních novin v roce 2009, tedy v době, kdy se i v českých médiích začaly odrážet dopady globální ekonomické recese. Jak vývoj Literárních novin za jedenáct let hodnotíte? Začínali jsme jako týdeník, což se ukázalo jako obtížně financovatelné, především kvůli vysokým nákladům na tisk a redakci. Roční ztráty jsme měli v rozmezí 8-9 mil. Kč. Přešli jsme proto na měsíčník, a to bylo dobré rozhodnutí, protože ztráty se začaly snižovat. Ze dvou důvodů: snížili jsme tiskové a personální náklady a začali jsme dělat speciální přílohy, které se do Literárních novin vkládají. Výsledky za loňský rok ještě nejsou uzavřené, ale vypadá to, že ztráta by mohla být v rozmezí 400-500 tisíc Kč, což je prakticky vyrovnané hospodaření. To je řádově jinde než dřívější ztráty. Je to teď prakticky otázka dalšího zvýšení výnosů.   V čem pomohly speciální přílohy? Pomohly finančně, protože jsme se na jejich vydávání spojili s partnery, kteří je financovali. Jsou to tematické, ne komerční přílohy. Myslím, že jsme tehdy objevili určitou mezeru na trhu. Troufám si říct, že nikdo se tak rozsáhle konkrétním kulturním tématům nevěnoval.   Vedle toho ale pravidelně vydáváte několik svých redakčních příloh. Kolik je to tedy dohromady s přílohami tematickými? Pravidelně vydáváme knižní přílohu Biblio, která se věnuje knižnímu trhu. Pak jsou to přílohy Interview, kde přinášíme přeložené rozhovory ze zahraničního tisku, a také Harmonie života. Věnuje se alternativní medicíně, životnímu stylu a v malé míře obsahuje i komerční inzerci.  Všechny ostatní přílohy vznikají ad hoc, udělali jsme jich minimálně sto. Poptávka po nich je poměrně velká – jsou zaměřené na profily národních literatur, věnovali jsme se např. rakouské, švýcarské, německé nebo čínské literatuře. Ale nejde jen o literaturu, ale také o další kulturní témata. O historii. Je to velmi pracovně náročné, taková příloha se připravuje i půl roku. Je potřeba vymyslet téma, najít partnera a autory a pochopitelně na ni sehnat finance. Partnery jsou většinou nadace nebo ambasády. Například u současné německé literatury to byl Česko-německý fond vzájemné spolupráce a Goethe-Institut, švýcarskou přílohu jsme připravili za podpory nadace Pro Helvetia, která propaguje Švýcarsko v zahraničí. V přípravě máme teď nejméně tři tematické přílohy tohoto typu.   Většina tištěných médií bojuje především v posledních letech s klesajícími prodeji. Jak se v případě Literárních novin vyvíjel prodaný náklad? Literární noviny tiskneme stále v nákladu deset tisíc kusů, z ekonomického pohledu je to málo. Bezproblémové financování z prodeje novin by vyžadovalo, abychom prodávali minimálně 12 tisíc výtisků. K dosažení takového cíle nám ale chybí vydavatelské struktury.   To znamená, že pro financování Literárních novin jsou dnes důležitější partneři, se kterými se spojujete na přílohách, o kterých jste mluvil, spíš než příjmy, které získáte od předplatitelů? Ano, podíl příjmů od partnerů je vyšší než od předplatitelů a z volného prodeje. Loňské zlepšené výsledky souvisejí také s tím, že jsme těchto příloh vyrobili víc.   Hrají nějakou roli ve financování Literárních novin jejich webové stránky? Menší příjmy z webu máme, ale zatím nepokryjí ani personální náklady na web. Uvažovali jsme o tom, že bychom část webu zpoplatnili, ale nejsem si jist, že by to fungovalo. Ještě jsme to nerozhodli. Je to obecně složité, názorových webů je hodně. Web ale určitě svůj význam má.   Ještě v předloňském roce jste vkládali knižní přílohu Biblio do regionálních mutací Deníku skupiny Vltava Labe Media. Mělo to odezvu? Experimentovali jsme s tím, jak zvýšit zásah. Zadavatelé, kteří inzerují v příloze Biblio, požadují, aby se příloha dostala k většímu počtu lidí. Zkoušeli jsme ji proto vkládat do Deníku (vychází v nákladu 110 tisíc kusů, pozn. red.). Inzerenti ale zase argumentovali tím, že čtenáři Deníku nejsou ti, kteří si často kupují knihy. Nevím, díval jsem se do dat Media projektu, který analyzuje sociodemografické profily čtenářů, a nemyslím si to.  Poté jsme vkládali Biblio do Lidových novin. Nakladatelům se to líbilo, ale na inzerci to mělo velmi malý vliv. Nerozumím tomu, protože Lidovky jsou velmi kvalitním deníkem. Vklad je pro nás nákladná záležitost a ekonomicky nám to nevycházelo, tak jsme to ukončili. Můj dojem je, že to souvisí s celkovou situací na knižním trhu. Dochází k masivní koncentraci nakladatelů i knihkupců. Zejména ti menší pak začínají bojovat o přežití.   Veškeré ztráty z vydávání pokrýváte sám? Podle informací ve výroční zprávě byla kumulovaná ztráta v roce 2017 asi 60 mil. Kč. Je to tak, jsou to všechno moje „bývalé“ peníze, které jsem vydělal jako spolumajitel Economie.   Ministerstvo kultury nedávno zveřejnilo seznam kulturních periodik, kterým pro letošní rok udělí státní podporu. Literární noviny si pro letošek nepožádaly. Podporu pro rok 2019 ale nezískaly proto, že podle odůvodnění komise „časopis nevykazuje ztrátu, dotace ze státního rozpočtu mohou být uvolněny pouze pro ztrátové projekty“. Jak si to vysvětlujete? Co k tomu říct? Ztrátu jsme v okamžiku podání žádosti měli, i když se trvale zmenšovala. Argument, že jsme na tom dobře, je proto legrační. Nebo argument, že málo píšeme o literatuře. Biblio podle tvrzení úředníků nejsou Literární noviny. To je ale nesmysl, Biblio je pravidelnou součástí Literárních novin. Na jednání komise jsem předloni byl a měl jsem z něho velmi rozpačitý dojem. Polovina naslouchala, z druhé poloviny čišela téměř nenávist. Poslední ministr, který nám něco dal i přes negativní stanovisko příslušné komise, byl ministr Herman. To je možná trochu paradoxní, protože s církvemi jsme nezacházeli kolem restitucí zrovna v rukavičkách. Nedávno jsme se náhodou potkali a srdečně jsme se tomu společně zasmáli.   Příjmy na základě spolupráce s kraji nebo s jinými veřejnými institucemi ale čerpáte… Nejedná se přímo o dotace. Nabízíme konkrétní projekty příloh, které pak oslovená instituce zaplatí ze svého rozpočtu. Když se projekt nelíbí, nic nedostaneme. Je to cenný příspěvek, ale celé náklady pokrýt samozřejmě nemůže.   Jaké roční náklady jsou zapotřebí k tomu, aby vydávání Literárních novin nebylo ztrátové? Ročně by bylo potřeba zhruba 12 milionů Kč, abychom byli schopni financovat i určitý rozvoj. Jde především o personální náklady, náklady na tisk, marketink, distribuci a nájem.   A z klasické komerční inzerce nemáte žádné příjmy? Docela funguje inzerce v příloze Harmonie života. Kromě alternativní medicíny jde také o galerie a aukční síně. Klasická imidžová inzerce „Kupte si auto!“ u nás není.   Proč? Kvůli tomu, že Literární noviny vychází v malém nákladu? Malý náklad v kombinaci údajně s tím, že nemáme cílovou skupinu, kterou by inzerenti chtěli oslovit. Jednou za dva roky si děláme vlastní čtenářskou anketu a vyplývá z ní, že máme atraktivní čtenáře. Lidi středního věku, vzdělanější, kteří mají velmi slušné pozice na úrovni středního a vyššího managementu, většinou mají vyšší než průměrné příjmy. Takže by je inzerce tohoto typu mohla oslovit. Myslím, že agentury i klienti jdou cestou nejmenšího odporu a nehledají neběžný typ médií.   Nevadí inzerentům to, že jste se rozhodli spolupracovat s čínskými novinami na spolupráci několika příloh a textů o Číně? Předloni nás oslovily velké čínské noviny Kuang-ming ž-pao, které se zaměřují na kulturu a vědu, jestli bychom nechtěli spolupracovat. Výsledkem bylo, že jsme loni udělali několik tematických příloh o současné čínské literatuře, výtvarném umění o čínském vývoji za posledních čtyřicet let, ale třeba také o čínském čaji. Čína se za uplynulých čtyřicet let stala supervelmocí, do velké míry odstranila chudobu a myslím si, že bychom se měli zabývat tím, proč se tak stalo a jak toho dosáhla. Bohužel, česká politická scéna je rozdělená na lidi typu profesorky Lomové, nebo senátora Fischera, kteří Čínu zásadně odmítají, a na druhé straně na lidi kolem prezidenta Zemana, kteří Čínu respektují, ale nedokážou širší veřejnosti svůj postoj důvěryhodně vysvětlit. A to také není optimální. Chybí tady věcný pohled na Čínu, o který jsme se pokusili. Zle jsme to ale pocítili. Vedlo to i k tomu, že někteří klienti s námi kvůli tomu nechtěli spolupracovat. Jakýkoli výpadek je pro nás nepříjemný. Když pročítám například německé politologické publikace, které se Číně věnují, tak vidím, že to nejsou žádní obdivovatelé Číny, ale respektují, že je velká a úspěšná. Měli bychom pochopit, proč to tak je a jak s Čínou vycházet.   Ve výsledku vám ale tato spolupráce nepomohla? Ne. Nějaké peníze jsme z toho měli, ale efekt byl spíš negativní Původně bylo v plánu ve spolupráci pokračovat i letos, ale nakonec jsme se nedohodli. Jako téma jsme například navrhovali čínskou kinematografii. Je to nesmírně velké odvětví. V ateliérech v Číně natáčejí kromě místních filmů i mnozí zahraniční producenti. My jsme chtěli toto téma představit formou reportáže. Představa čínské strany byla pojata spíše ideologicky, tak jsme se nedohodli.   Když se podíváte zpět na jedenáct let, co vydáváte Literární noviny, a srovnáte je s řízením vydavatelství Economia a Vltava Labe Media, které jste předtím vedl, tak co je náročnější? Vydávat specializované periodikum nebo deníkové tituly, navíc v době, kdy se trh proměňuje? To jsou nesrovnatelné věci. Náš hlavní problém je, že máme jeden malý titul, ale musíme mít strukturně stejné vybavení jako větší vydavatelé – mít někoho, kdo dělá inzerci, distribuci nebo web. Ale protože titul je tak malý, tak režijní náklady jsou příliš vysoké. Není to ani v tom, že titul je specializovaný. Economia měla řadu specializovaných titulů, ale kombinace velkých titulů, které nesou hlavní režijní zátěž, a malých, funguje. U nás fungovat nemůže.   Co by vám pomohlo? Pomohla by nám spolupráce s velkým vydavatelstvím. Několikrát jsem se o to pokoušel, ale velcí vydavatelé z toho mají obavy.   Proč? Nevím přesně. Když jsem o tom jednal s jedním výkonným manažerem, zeptal se mne, co by z toho měl. Literární noviny nikdy nebudou vysokonákladovým titulem, ale mohou vhodně doplnit portfolio vydavatelství. A nabízejí poměrně dost možností marketinkové komunikace, kterou my sami těžko můžeme využít. Různé konference, čtenářské soutěže, besedy. Nechci nikoho podezírat, ale je v tom možná trošku politická obava. Nejsme názorově klasický mainstream a naše články a rozhovory se snaží obrážet celé spektrum názorů. A to se dnes zrovna nenosí. Zkoušel jsem všechny velké vydavatele, ale nedospěli jsme k dohodě. Pro mě osobně bylo těch jedenáct let trochu zábavou, vrátil jsem se k psaní a k překládání. Už to ale takto nebude udržitelné, pokud se nepodaří najít někoho, kdo by převzal moji roli investora i vydavatele, nebo pokud se nepodaří včlenit Literární noviny do většího vydavatelství.   Myslíte, že jste vnímáni jako levicové médium? Nemyslím si, že jsme levicoví, to se traduje z dob Jakuba Patočky (bývalý šéfredaktor Literárních novin, pozn. red.). Pokud jsme levicoví, tak levicoví konzervativci. Spíš se na řadě věcí domluvím s Václavem Klausem než s lidmi kolem sociální demokracie.   Pokud by se nějaký investor nebo partner objevil, jste ochoten se z vydávání úplně stáhnout? V příštím roce budu mít 80 let. Jsem ještě aktivní, ale věk se už začíná hlásit. Ano, byl bych ochoten z vydávání vystoupit. Během letošního roku to musím rozhodnout, už se mi nechce do novin dávat velké peníze. Nevylučuji ani to, že Literární noviny zastavím. Ve své historii ostatně měly etapy, kdy nevycházely. Je možné, že na chvíli zmizí a až bude společenská poptávka, tak se můžou znovu objevit. Svět je stále složitější. Týká se to kultury, ekonomiky, vědy a samozřejmě politiky. Zatím nevidím na českém trhu titul, který by se programově pokoušel tuto situaci reflektovat. V tom je stále trvající šance pro Literární noviny.   Bylo by řešením výrazně změnit obsah a profilaci Literárních novin? Změny obsahu zvažujeme průběžně. Každé číslo je svým způsobem originál. Velmi často přemýšlím o tom, jak noviny rozvíjet. Souvisí to i s novináři. Je málo těch, kteří jsou ochotni věnovat textům více času. Pokoušeli jsme se třeba získat české spisovatele, aby pro nás psali reportáže. Neměli o to zájem. Je to pracné. Podařilo se nám rozšířit redakční kolektiv o Přemysla Houdu z Lidových novin, který bude v tomto směru zřejmě posilou, nebojí se náročnějších témat, včetně zajímavých rozhovorů.   Je u nás vůbec publikum, a tedy prostor pro takový titul? V Česku je řádově jeden milion lidí s vysokoškolským vzděláním. Odhaduji, že takových 250-300 tisíc lidí by mohlo mít zájem o sofistikovanější pohled na kulturu, svět a politiku. Za těch jedenáct let se podařilo značku Literárních novin oživit, dostat ji znovu po různých peripetiích do povědomí čtenářů. Je to určitě dobrý základ pro jejich další existenci. A znovu zdůrazňuji: Svět kolem nás bude stále komplikovanější. Najít si v něm místo jako jednotlivec i jako společenská entita – například Česká republika – bude čím dál tím složitější. Kvalitní měsíčník v tom může sehrát, jak je vidět například na trzích v západní Evropě, docela zajímavou roli.   Miroslav Pavel začínal jako ekonomický novinář deníků Práce a Mladá fronta, byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas s okupací. V letech 1988–89 byl mluvčím vlády, patřil k hlavním poradcům tehdejšího premiéra Ladislava Adamce. V prosinci 1989 byl krátce ředitelem Československé televize. Na jaře 1990 založil společnost Economia a byl jejím generálním ředitelem. Od června 2008 se stal generálním ředitelem tehdejšího vydavatelství Vltava Labe Press. Z této pozice odešel v roce 2011. Vydávání Literárních novin převzal od června 2009.   Autorka je šéfredaktorkou zpravodajského webu MediaGuru, který se zaměřuje na reklamu, média a marketing. Rozhovor původně vyšel na tomto webu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-20 21:03:54

Ve Švýcarsku zemřel olomoucký malíř Radoslav Kutra

Ve věku nedožitých 95 let zemřel v neděli 19. ledna ve svém druhém domově ve švýcarském Lucernu olomoucký malíř Radoslav Kutra. Oznámil to jeho syn Petr Kutra. Malíř, kreslíř, grafik, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby, teoretik a vysokoškolský pedagog Radoslav Kutra se narodil 13. března 1925 v Holici u Olomouce (dnes součást města). Po studiích na olomoucké České reálce zamířil na Akademii výtvarných umění v Praze (1945–1949, prof. Karel Minář a Vlastimil Rada), odkud byl v roce 1949 vyloučen (rehabilitován v roce 1968). V letech 1965–1968 externě vyučoval malbě a kresbě na katedře výtvarné teorie a výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého, v roce 1968 začal učit na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Na začátku prosince téhož roku odešel do švýcarského exilu, kde v roce 1973 založil vlastní výtvarnou školu Kunstseminar Luzern, kterou vedl až do roku 1985, kdy odešel do důchodu. Radoslav Kutra se začal zúčastňovat kolektivních výstav od roku 1945, samostatně vystavoval od roku 1957. Jeho díla jsou zastoupena ve veřejných sbírkách Muzea umění Olomouc, Galerie výtvarného umění v Ostravě, švýcarského města Solothurn i v soukromých sbírkách v Česku, Švýcarsku, Itálii a Německu. Byl členem Svazu československých výtvarných umělců (1958–1968), Skupiny Experiment (1959–1960, s Františkem Dvořákem, Milošem Jemelkou a Jaroslavem Uiberlayem), Tvůrčí skupiny MJ (1967–1969), Gesellschaft schweizerischer Maler, Bildhauer und Architekten (od 1971). Jako teoretik vydal knihy Die Schule des Sehens. Frankfurt am Main, Peter Lang 1994. – Viditelný čas. Praha, Arista 2003. – Slovník školy vidĕní. Brno, Soliton 2005. Muzeum umění Olomouc uspořádalo rozsáhlou retrospektivu díla Radoslava Kutry k jeho osmdesátinám v roce 2005. V roce 2013 pak připravilo ve spolupráci s Galerii Caesar v jejích prostorách výstavu jeho obrazů vytvořených v letech 2002–2012. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-19 10:01:09

Podle Erika ten Haga si rozhodčí vychutnávají Casemira

Že umí Casemiro hru i pořádně přitvrdit, to je známá věc už z doby, kdy hrával za Real Madrid. Nikdy ale nebyl vyloučen. Za rok a půl v Manchesteru United už byl ale ze hry poslán několikrát a rozhodčí na něj nahlíží jinak. Podle Erika ten Haga ale až přehnaně. Nizozemský kouč tvrdí, že rozhodčí jsou na Casemira doslova šílení. Kdo ale na zápasy kouká, nemůže s ním souhlasit.

Čas načtení: 2024-02-22 23:00:00

Sparta - Galatasaray 4:1. Bravo! Letenští slaví postup do osmifinále EL

Senzace, Sparta slaví postup do osmifinále Evropské ligy! Letenští v odvetě prvního kola play off porazili Galatasaray Istanbul 4:1 a smazali manko z prvního utkání (2:3). Mužstvo Briana Priskeho vedlo po rychlé trefě Angela Preciada, hosté srovnali zásluhou Abdulkerima Bardakciho. Ve druhé půli ovšem byl vyloučen Kaan Ayhan a Sparta přesilovku brzy využila – góly střídajícího Indrita Tuciho a Lukáše Haraslína posunuly Letenské v Evropě dál, v nastavení ještě zvýšil Jan Kuchta. Sledujte pozápasové studio iSport.cz s bývalým ligovým záložníkem Tomášem Kučerou.

Čas načtení: 2024-02-23 06:23:46

Haraslín: Gól? Střílel jsem jako na tréninku. Vyrovnali jsme se světovým hráčům

Byl hlavní postavou v situacích, které zásadně pomohly fotbalové Spartě ke skolení Galatasaraye Istanbul v Evropské lize (4:1). Za stavu 1:1 záložníka českého mistra Lukáše Haraslína ostře prošlápl Kaan Ayhan a po intervenci VAR byl vyloučen. V přesilovce pak slovenský bombarďák vstřelil postupový gól. „Vystřelil jsem jako na tréninku,“ líčil Haraslín.

Čas načtení: 2024-02-24 17:09:18

Ostrava - Bohemians 1:1, hosté zahodili penaltu, hráli v deseti, přesto srovnali

Ostravští fotbalisté na minulé vítězství v Mladé Boleslavi nenavázali. Přitom v utkání 22. kola Fortuna ligy všechno hráli pro ně. Proti Bohemians vyhráli poločas, pak Letáček zlikvidoval pokutový kop a vzápětí byl hostům vyloučen Puškáč. Přesto domácí náskok neudrželi, střídající Huf vyrovnal v závěru po minutě na hřišti.