Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-17 13:00:01

Pancéřovaná vozidla poslala nákladní B 747 k zemi, posádka neměla šanci přežít

Nákladní letoun byl na cestě do Dubaje. Na jeho palubě bylo vedle ostatního nákladu i pět obrněných vojenských vozidel odolných proti minám (MRAP), která byla naložena na hlavní palubu letadla. Dvě z těchto vozidel vážila každé asi 12 tun a další tři vážila každé asi 18 tun. Na tomto letišti přistál stroj pro doplnění paliva. Během doplňování paliva byl kapitán informován o přetrženém popruhu, který našel jeden z ostatních členů posádky. Tomu však kapitán ani posádka nevěnovali patřičnou pozornost. Největší letadlo světa uneslo raketoplán a bylo i v Praze. Rusové ho zničili Číst více Plánovali strmé stoupání, přehnali to Server planecrash.fandom.com popisuje další průběh letu. Vzhledem k tomu, že letadlo odlétalo z nepřátelského prostředí, rozhodli se piloti provést strmé stoupání, aby se vyhnuli útokům raket země-vzduch odpalovaných z mobilních raketometů. B 747 však krátce po vzletu stoupal strměji, než posádka zamýšlela. V prudkém stoupání ztratil rychlost, a tedy i vztlak nutný k letu. Posádka se snažila korigovat úhel stoupání, ale letoun na ni nereagoval. Později se strmě bočně naklonil a jako by se zastavil ve vzduchu. Následoval nekontrolovaný pád a zkáza letounu i posádky.  Nahrávání hlasů v kabině se zastavilo devět sekund po vzletu Při pozdějším vyšetřování se zjistilo, že nahrávka hlasů v kokpitu letadla se náhle zastavila devět sekund po vzletu, to byl také čas, kdy letadlo začalo nekontrolovatelně stoupat a přestalo být ovladatelné. Co se v těchto sekundách stalo, nebylo tak jednoduché zjistit. Server airlive.net hovoří o vyšetřování nehody. Z nahrávky před přerušením vyšetřovatelé zjistili, že krátce před odletem, když bylo letadlo stále na rampě v Bagrámu, byl kapitán informován o přetrženém popruhu, který našel jeden z ostatních členů posádky, a posádka kokpitu diskutovala o možném posunu nákladu a zatížení letounu. To zřejmě způsobilo při posledním přistání přehřátí brzd letounu a nutnost čekat více než hodinu na jejich vychladnutí. Dodatečně se diskutovalo o opětovném zajištění nákladu před odletem. To mohlo být pro vyšetřovatele vodítkem. Tragická nehoda polského prezidentského letounu otřásla světem Číst více Vyšetřování trosek a simulace letu Zpráva amerického vyšetřovacího orgánu NTSB konstatuje, že během náklonu a rotace letadla při vzletu byly jeho výkony a pohyby zpočátku normální ve srovnání s údaji z předchozího vzletu a se základní simulací, která předpokládala letoun s podobným zatížením a konfigurací. Přestože celý let od vzletu do okamžiku nárazu trval asi 30 sekund, letové zapisovače přestaly zaznamenávat data během několika sekund po vzletu. Poslední 3 sekundy údajů letounu, které skončily, když letoun vystoupal do výšky asi 33 stop, ukázaly, že vzlet při nehodě se začal odchylovat od předchozího vzletu i od základní simulace a stoupal strměji. Nahrané videozáznamy zachytily letoun v prudkém stoupání s vysokým sklonem, než dosáhl svého nejvyššího bodu, přetočil se doprava, pak rychle klesal a havaroval téměř na plocho. Prudký sklon letounu a následná trajektorie svědčily o aerodynamickém pádu. Uvolnění nákladu jako téměř jistá příčina pádu Pro vyšetřovatele bylo právě náhlé odmlčení záznamových zařízení vodítkem. Tato zařízení se nacházejí v zadní části letounu. Průzkum trosek odhalil, že alespoň nejzadnější obrněný vůz se během vzletu uvolnil ze svého ukotvení, posunul se dozadu a poškodil nahrávací zařízení za zadní tlakovou přepážkou. Bylo zjištěno, že pohyb MRAP na zádi narušil také přinejmenším hydraulické systémy 1 a 2 a mohl se dostat do kontaktu se sestavou zvedáku stabilizátoru. To zcela vysvětlilo i to, proč posádka nemohla letoun ovládat. Zadní řídicí plochy se po nárazu zasekly v poloze stoupání a nebylo v moci posádky stroj dále ovládat do příčného sklonu. Pochybil dopravce i dohledové orgány Závěrečná zpráva konstatuje, že s ohledem na povahu nákladu a možnosti jeho upevnění bylo možné transportovat nikoliv pět obrněných vozidel, ale pouze jedno. Jako pravděpodobnou příčinu určila Národní rada pro bezpečnost dopravy nedostatečné postupy National Airlines pro upevnění speciálních nákladů, což mělo za následek nesprávné zabezpečení nákladu správcem nákladu. V důsledku se náklad na zádi pohyboval a poškodil hydraulické systémy č. 1 a 2 a součásti hnacího mechanismu horizontálního stabilizátoru, kvůli čemuž byl letoun neovladatelný. K nehodě přispěl nedostatečný dohled Federálního úřadu pro letectví nad manipulací National Airlines se speciálním nákladem. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tragédie prezidentského letounu. Otřásla světem.

Čas načtení: 2024-07-17 06:10:00

Deset let od sestřelení malajského letadla nad Ukrajinou. Není to jediný případ zásahu civilního letadla

Před deseti lety sestřelily ruské jednotky operující na východní Ukrajině civilní letadlo malajských aerolinek. Tragédie letu MH17 připravila o život 298 lidí. Šlo o nejhorší, ale bohužel ne jedinou nehodu svého druhu v historii letecké dopravy.

Čas načtení: 2025-07-26 10:00:00

Cestující dostal infarkt a zemřel na palubě letadla: Tělo po přistání záhadně zmizelo

Let z Turecka do USA ze poznamenala nejprve tragédie a následně nepochopitelná záhada. Jeden z pasažérů utrpěl během cesty infarkt a i navzdory první pomoci posádky na palubě zemřel. Po přistání v Chicagu však tělo beze stopy zmizelo. Neexistují ani žádné dokumenty o jeho příjmu nebo převozu.

Čas načtení: 2020-01-21 16:42:06

Ředitelka Památníku Lidice rezignovala na svou funkci. Nezpochybnila nález historika, že jedna z lidických žen udala židovskou podnájemnici

Odvolání, nebo rezignace. To dal na výběr ministr kultury Lubomír Zaorálek ředitelce Památníku Lidice Martině Lehmannové poté, co jí vyčetl nedostatečou empatii pro jednání s přeživšími. Jde o to, že ředitelka vystoupila v reportáži České televize, která vycházela z práce historika Vojtěcha Kyncla, podle něhož matka jednoho z lidických dětí měla krátce před lidickou tragédií v roce 1942 nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová podaly po odvysílání proti reportáži stížnost. V plném znění zveřejňujeme rezignační prohlášení Martiny Lehmannové, stanovisko zaměstnanců i aktuální děkovný dopis Jany Bobošíkové ministrovi. Připojujeme i původní stížnost adresovanou České televizi.   Tiskové prohlášení ředitelky Památníku Lidice k její rezignaci  Několika přeživším vyhlazení obce Lidice se nelíbí výsledky odborného bádání nezávislého odborníka, neboť se osobně dotýkají jejich blízkých. Obvinili proto Památník Lidice i mě osobně jako ředitelku, že nectíme a překrucujeme fakta o lidické historii. Namísto podpory nezávislosti odborného poznání a často bolestivého vyrovnávání se s dějinami, což je kromě jiného úkolem této příspěvkové organizace ministerstva kultury, rozhodl ministr kultury Lubomír Zaorálek, že mám skončit ve funkci ředitelky památníku. Rezignaci jsem se nakonec rozhodla podat sama proto, že k ministrovi kultury již nadále nemám důvěru. Paměťová instituce Památník Lidice je velmi specifická. Připomíná historii, která je stále živá. Její odborná i popularizační práce je proto nesmírně důležitá zejména v situaci, kdy jsme opět svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války. Neustále se objevují cílené snahy o politizaci odkazu Památníku Lidice. O to důležitější je v takových časech podpora odborné práce a skutečné nezávislosti paměťových institucí ze strany zřizovatele. V této citlivé situaci mě zaskočil přístup ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který mě 20. ledna pozval na schůzku, během níž mi sdělil, že si mohu vybrat mezi rezignací a odvoláním. To je jeho řešení situace, která vznikla v návaznosti na reportáž České televize, odvysílané v červnu 2019. Ta obsahovala informace z materiálu, na němž v roce 2015 pracoval zaměstnanec Historického ústavu Akademie věd Vojtěch Kyncl. Podle tohoto archivního materiálu měla matka jednoho z lidických dětí krátce před lidickou tragédií nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Na tuto reportáž některé z přeživších lidických dětí reagovaly v listopadu 2019 otevřeným dopisem, v němž oznámily své ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Můj postoj k celé věci, který nebyl a ani nemohl být kategorický k žádné straně sporu, vnímali jako nepřátelský. V dopise adresovaném ústavním činitelům nařkli mě a Památník Lidice z neznalosti a překrucování faktů o lidické historii. S pisateli se ministr kultury Lubomír Zaorálek následně sešel a setkání s nimi ve snaze urovnat situaci jsem absolvovala i já. Jakkoli naprosto chápu emoce, které tyto informace mohly způsobit, není přípustné, aby paměťová instituce, kterou Památník Lidice je, badatelské výstupy okamžitě napadala nebo je ignorovala. Ve chvíli, kdy pro tento zásadní postoj nezávislosti a kritického myšlení nemám ve svém zřizovateli oporu, nemohu Památník Lidice jako ředitelka nadále vést. Svým přístupem ministr kultury bohužel snahám o politizaci odkazu Památníku Lidice nahrává. To jsou hlavní důvody mé rezignace k 21. 1ednu. Památník Lidice má obrovský význam pro Českou republiku i pro svět. Úkolem památníku je ale podávat historii v plné šíři, kriticky, neodmítat diskusi ani o věcech, které nejsou příjemné. Pokud mám zrekapitulovat své téměř tříleté působení, musím konstatovat, že pro Památník Lidice jsem dělala maximum možného. Do instituce jsem nastoupila v roce 2017, kdy se podařilo s Českou televizí domluvit speciální čtyřhodinový pořad o Památníku Lidice a důstojně jím připomenout 75. výročí vyhlazení obce Lidice. I díky této medializaci došlo v tomto roce k radikálnímu zvýšení návštěvnosti památníku. Společně s novým týmem se podařilo nastartovat mezinárodní zakotvení významné vědomostní soutěže pro děti a mládež „Lidice pro 21. století“. Soutěž rozvíjí znalosti historie a kritické myšlení. Vedle tradiční účasti dětí z Česka a Slovenska se jí v loňském roce nově úspěšně účastnily děti z Polska, letos ji rozšiřujeme do německy mluvících zemí. Podařilo se mi také rozvíjet a navazovat kontakty s obdobnými muzei a památníky po celém světě i v České republice. Do vysoce kvalitní sbírky současného světového umění jsme získali nové akvizice. Zahájili jsme kroky pro zápis jedinečné sbírky prací oceněných v rámci Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice do Centrální evidence sbírek ministerstva kultury. Zaměřili jsme se také na dlouhodobě neřešenou otázku vlastnictví pozemků v areálu pietního území. Na svou práci pro Památník Lidice jsem a zůstanu hrdá. Mgr. Martina Lehmannová, odstupující ředitelka Památníku Lidice   Prohlášení pracovníků Památníku Lidice My, níže podepsaní prohlašujeme, že nesouhlasíme s přijetím rezignace ředitelky Památníku Lidice, příspěvkové organizace Ministerstva kultury ČR, paní Mgr. Martiny Lehmannové. Ředitelka Památníku Lidice rezignovala po dlouhodobém nátlaku ze strany obce Lidice reprezentované starostkou obce, paní Veronikou Kellerovou a ze strany Českého svazu bojovníku za svobodu, reprezentovaného oblastní organizací Lidice, která je vedená paní Ing. Janou Bobošíkovou. Ministerstvo kultury se k nátlaku připojilo a paní Martinu Lehmannovou vyzvalo k rezignaci. Paní Bobošíková a paní Kellerová vedou dlouhodobou štvavou kampaň proti Památníku Lidice a jeho ředitelce. Situace vyeskalovala během roku 2019, kdy se, nejen mediální, útoky vůči ředitelce a vedení Památníku stupňovaly. Celá řada vykonstruovaných a absurdně vyhrocených kauz vedla k bezprecedentnímu nátlaku na osobu paní Martiny Lehmannové. Ministr kultury, Lubomír Zaorálek, se k nátlaku postavil tak, že pro zachování svého politického statu quo postavil ředitelku Památníku Lidice do situace, kdy si musela vybrat mezi rezignací a odvoláním. Práce odvedená paní Lehmannovou v pozici ředitelky Památníku Lidice a Památníku Ležáky pozvedla úroveň těchto celosvětově významných míst paměti. Paní Lehmannová svou činností přispěla k šíření významu památníků jako důležitých paměťových institucí, které v průběhu jejího působení vstoupily do progresivní éry reagující na výzvy 21. století. V době rostoucího extremismu ve společnosti mají lidé jako paní Lehmannová ve vedení těchto institucí své nezastupitelné místo. Žádáme, aby se Ministerstvo kultury nerozhodovalo ad hoc na základě nepodložených stížností, které jsou ze strany paní Bobošíkové a paní Kellerové opakovaně předkládány, a to jen kvůli vlastnímu politickému profitu a bez ohledu na profesní kvality a na vysokou úroveň odvedené práce. Chápeme jako nepřijatelné, aby byl vytvářen tlak ze strany ČSBS, obce Lidice a ministra kultury kvůli vykonstruované kauze, ve které byla Martina Lehmannová nucena k odsouzení a odmítnutí nezávislé vědecké práce. Pokud by tak učinila, popřela by demokratické, vědecké i občanské principy. Donucení k rezignaci tak vnímáme jako popírání historických faktů, politizaci vědy a kultury, a to za účelem „politického klidu“ ministra kultury. Žádáme, aby se v demokratickém státě 21. století neděly věci, jako je rezignace progresivní, profesionální a schopné ředitelky z politických důvodů. Věříme, že připojením se k tomuto vyjádření i Vy vyjádříte svůj postoj k situaci, která byla uměle vytvořena skupinou lidí, kteří sledují svůj vlastní politický profit a z osobních, nikoliv profesních důvodů, naplňují své cíle pomocí lží a manipulace. Toto prohlášení podpory sepisujeme a předkládáme my, zaměstnanci Památníku Lidice, kteří vyjadřujeme svou podporu paní Martině Lehmannové a věříme, že 30 let po Sametové revoluci ještě může pravda vítězit. Za zaměstnance Památníku Lidice: Bc. Filip Petlička, Michal Šutinský, Mgr. Stanislava Doleželová, Mgr. Viktor Janák, Mgr. Markéta Jonášová, Bc. Jitka Bůžková, Mgr. Roman Škoda, Mgr. Barbora Buchtelová, Ing. Dagmar Kosová, Sylva Novotná, Mgr. Michaela Brábníková, Mgr. Tereza Feltlová, Lenka Knorová, Petra Zahrádková, Dis.   Prohlášení Lidičtí děkují Děkujeme ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi a dalším ústavním činitelům včetně prezidenta republiky Miloše Zemana, předsedy Vlády České republiky Andreje Babiše, předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radka Vondráčka i zesnulého předsedy Senátu Parlamentu České republiky Jaroslava Kubery, že na základě zodpovědného vyhodnocení závažnosti dlouhodobého vývoje v Památníku Lidice přispěli k nápravě křivd páchaných na obětech lidické tragédie. Rezignace odstupující ředitelky Památníku Lidice navrací Památníku zřizovaném ministerstvem kultury obsah garantovaný Zřizovací listinou, neboť základním účelem Památníku Lidice byla a je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejich občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.“ Přeživším lidickým dětem pak jejich kroky navrátily důstojnost i víru v demokratické principy našeho státu. Zejména ministru kultury panu Zaorálkovi patří naše poděkování i z hlediska elementární lidskosti, ohleduplnosti a slušnosti: průkaznými argumenty nepodložené jednoznačné nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství vedlo k závažnému zhoršení zdravotního stavu její dcery, přeživšího lidického dítěte, paní Marie Šupíkové. Stejně jako ministr kultury jsme hluboce přesvědčeni, že bez přeživších a dlouhodobé spolupráce s nimi nemá Památník žádný smysl. Vážíme si proto toho, že Ministerstvo kultury jako zřizovatel Památníku Lidice přeživší chrání, cení si jejich názorů a jejich nelehkých životních osudů. Jsme rádi, že se ministr kultury Lubomír Zaorálek drží historické pravdy, respektuje ji, a důsledně dbá na to, aby nedocházelo k její relativizaci. Odchod Martiny Lehmannové, které přeživší nedůvěřují, tak otevírá možnost obnovení spolupráce přeživších lidických dětí s Památníkem Lidice. Zároveň však neznamená, že nebudeme nadále požadovat nápravu i u dozorových orgánů médií. V celé situaci, která donutila přeživší obrátit se na nejvyšší ústavní činitele České republiky, byla činnost odstupující ředitelky paní Lehmannové pouze jednou ze složek celého problému. Dále proto budeme usilovat o nápravu a narovnání situace i u těch subjektů, které – snad v dobré víře – šíří o lidických ženách a dětech spekulace vydávaná za fakta. V tomto našem úsilí za hledání a uchování nestranné historické pravdy budeme i nadále činit veškeré potřebné kroky v intencích právního řádu České republiky. To je totiž naší povinností vůči přeživším i zemřelým obětem lidické tragédie. Jana Bobošíková, předsedkyně OV ČSBS Lidice   Stížnost na Českou televizi Předsedkyně OV ČSBS Lidice Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová odeslaly dne 7. 8. 2019 k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Stížnost na porušení vyváženosti a objektivity vysílání ČT ze dne 10. 6. 2019 a žádost o zjednání nápravy. Česká televize v den 77. výročí vyhlazení obce Lidice německými nacisty odvysílala v rámci pořadu Reportéři ČT reportáž V předvečer tragédie. Tato reportáž obviňuje zesnulou lidickou občanku Alžbětu Doležalovou z údajného udavačství a lidické občany ze „záměrného zapomnění“ na tento – neprokázaný – čin. Stížnost poukazuje na porušení zásady vyváženosti a objektivity celodenního vysílání České televize. Domnělé udavačství paní Doležalové bylo opakovaně zpochybněno řadou historiků včetně archiváře Archivu hl. města Prahy Vojtěcha Šustka, badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary či vedoucího Oddělení využívání a evidence Národního archivního dědictví Státního oblastního archivu v Praze Mgr. Martina Sováka. Historik Vojtěch Kyncl, který v reportáži svůj výklad historie představil, navíc archivní zápis o zatknutí Štěpánky Mikešové prokazatelně neobjevil jako první: tento zápis byl znám nejpozději od roku 2002 např. historiku plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi či Jaroslavu Čvančarovi. Zápis v památníku četnické stanice Buštěhrad dále není právně relevantní a je historiky považován za zpochybněný a nevěrohodný. České televizi byly tyto údaje a tyto pochybnosti známy, přesto je autoři v rámci pořadu neuvedli a přispěli tak v den výročí tragédie k relativizaci německého nacistického zločinu. Stížnost proto vyzývá Českou televizi buď ke korigování uvedených tvrzení a následně omluvě, nebo k jednoznačnému a nezvratnému prokázání viny lidické ženy paní Doležalové na základě několika věrohodných a právně relevantních zdrojů v souladu se zásadami archívního bádání.

Čas načtení: 2026-02-06 15:00:43

Rodiče jim vzali telefony a ony vyskočily z okna: detaily tragédie, která mrazí

Tři mladé sestry tragicky zemřely po skoku z 9. patra bytového domu v Ghaziabádu poblíž Dillí Podle rodiny a policie byly závislé na korejské online hře, kterou jim rodiče zakázali Tragédie odhaluje nebezpečí digitální závislosti u dětí a volá po větší obezřetnosti rodičů Ve středu ráno kolem 2 hodin místního času se tři sestry – Nishika (16), Prachi (14) a Pakhi (12) – vrhly z balkonu 9. patra v rezidenční čtvrti Bharat City Society v Ghaziabádu v severní Indii. Policie našla v jejich pokoji deník s osmi stranami sebevražedných poznámek, kde popisovaly svou lásku k online hraní a posedlost korejskou kulturou. Rodiče jim omezili přístup k mobilu kvůli nadměrnému hraní, což je podle všeho dovedlo k tragickému činu. Informovala o tom indická stanice NDTV. Přečtěte si celý článek Rodiče jim zakázali mobil, tak vyskočily z okna. Dívky byly závislé na online hře

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-28 10:15:00

Chtěli jsme měnit svět podle svých rozmarů a gusta…

Když Albert Camus dokončil svůj slavný román Mor, netušil naštěstí, jak po šedesáti letech, které letos uplynuly od jeho tragické smrti, bude jeho dílo aktuální. Kniha vyšla v roce 1947 a v době, kdy ji připravoval, zapsal si do svého Zápisníku, který vyšel česky v Mladé frontě v roce 1999: Nemoc je kříž, ale možná také zábradlí. Ideální by nicméně bylo převzít od ní její sílu a nebrat její slabosti. Kéž je útočištěm, které činí silnějším ve chvíli, kdy to chceme. A je-li to třeba zaplatit utrpením a odříkáním, plaťme. Už platíme. Platíme za tolik sdílený mýtus, že všechna místa na světě jsou lehce zaměnitelná, že osobní historie, kultura, vztahy a jazyky nehrají významnější roli, že národní stát je zbytečný… Jenže – realita nás poučila, že je tomu jinak – právě k národnímu státu teď všichni vzhlížejí, aby pro ně udělal, co je v jeho silách. Protože navzdory jeho kritikům, dnes každý ví, že sdílené porozumění, vědomí toho, co nás spojuje, není zdaleka zanedbatelná hodnota. Chtěli jsme měnit svět podle svých rozmarů a gusta. Nechtěli jsme národní hranice, teď je máme za Olomoucí na Litovelsku i Uničovsku, mezi Lombardií i Benátkami, mezi Normandií i Paříží. Nový model člověka mondialisé, Evropana žijícího tady i jinde, mobilního, triumfujícího, zasáhla morová rána, žel doslova; místo turistů se selfíčky spěchají nyní liduprázdnými ulicemi zahalené beznosé tváře, jak za časů Nostradama, velkého odborníka na mor – jak příznačné…  A nejen to, Covid-19 rozechvěl i základy ekonomických katedrál nové Evropy. A o bruselských jednacích síních ani nemluvě, pandemie vyšla z módy, a tak proč s ní ztrácet čas? Bysnys, prebendy, benefity, toť přece už dávno lepší téma… A co trvá dlouho, přestává znepokojovat. V díle Alberta Camuse je mor určitou metaforou ohrožení světa, lidské existence v nejširším slova smyslu. Jeho Mor i po třiasedmdesáti letech od svého vydání stále nastavuje zrcadlo, zpětný obraz, příležitost k reflexi, zvláště dnes ve společnosti stále dravější a krutější globalizace. A Mor řeší právě to, jaký postoj zaujmout v okamžiku ohrožení. Autor na jednom místě výstižně konstatuje: Naši spoluobčané se umoudřili, přizpůsobili se, jak se říká, protože jiné východisko nebylo. Samozřejmě, že vědomí neštěstí a utrpení měli pořád, ale nepociťovali už jeho drásavý osten (…), a to je právě největší neštěstí, přivyknout zoufalství je horší než zoufalství samo. (…) Ti, kdo měli zaměstnání, vykonávali je doslova v morovém tempu, úzkostlivě a bez jiskry. (…) O něco dále píše o izolačních táborech, sanitárních důvodech… Nakonec se odloučení stává samozřejmostí. Všichni jsou posléze odkázáni na svoji samotu. Nekoresponduje snad Camusovo poznání s tím, co právě prožíváme? A já už jen dodávám, že z této zkušenosti není vyloučen nikdo – nemoc zasahuje horní i dolní patra společnosti. Zasáhla i francouzského ministra kultury Francka Riestera, média hlásí, že z nejhoršího je prý venku. Zato lékař z Lille takové štěstí neměl, Jean-Jacques Razafindranazy zemřel v sobotu 21. března. Dalších několik podobných úmrtí následovalo, seznam začíná být dlouhý. Své nakažení veřejně oznámil i Michel Barnier, paradoxně člověk, který kdysi v Evropské unii usiloval o vytvoření společných záchranářských sil s názvem Europaid… Během několika dnů a hodin je Evropa v úplně jiné realitě, stovky mrtvých, zavřené školy, úřady, centra zábavy, parky i hranice; země, města i obce ochromuje karanténa. Naše požadavky, touhy „všechno mít“ se zredukovaly na paralen a roušky. Město nad Seinou na svůj poslední mor v podobě španělské chřipky z roku 1920 dávno zapomnělo, zapomnělo dokonce i na chřipku hongkongskou, která si v roce 1968 vyžádala životy více než 31 tisíc obětí; nyní se nebezpečná epidemie do země opět vplížila. Francie, druhý domov Alberta Camuse, postupně vyhlašuje couvre-feu (Nice, Arras i Perpignan…), zákaz vycházení, smí se jen na formulář a jen není-li zbytí… Stejně, jak to slavný autor a nobelista už dávno popsal ve svém Moru, v příběhu, který umístil do Oranu svého rodného Alžírska.   Francie je v poslední době sužována migrací, teroristy i masovými protesty, a protože neštěstí nechodívá samo, tak se přidala i rychle se šířící smrtelná infekce. Co nedokázaly Žluté vesty, zvládl hravě Covid-19: o reformách už ani muk. Na programu jsou jiné starosti, třeba co s těmi, kteří kromě metra a chodníku jiný domov nemají? Kam s dalšími, provizorně přežívajícími ve stanech na periférii? Představa, že dodržují hygienická nařízení, je iluze; že pokuty a jiné postihy nezaberou, je jisté… Povolat armádu? Zavřít výrobu? Zachránit Air-France? Naléhavé otázky, těžké odpovědi.  V okamžiku, kdy pětadvacátého března dopisuji tyto řádky, je ve Francii hospitalizováno 11 539 infikovaných pacientů, z toho 2 827 v kritickém stavu, a dosud zemřelo 1 331 postižených nešťastníků. Zvláště v tomto kontextu nelze opomenout opatření české vlády, průběh epidemie nenabyl zatím takových rozměrů jako jinde. Zabiják Covid-19 jednou ustoupí, a nastane jakási pravda věcí, podobně jako nastala u přeživších v Moru. A doufejme, že poučeni z této zkušenosti nebudou jen lidé, které tragédie skutečně postihla, ti, kteří ztratili někoho ze svých blízkých… Doufejme, že tato událost prvního řádu nás opět naučí žít tam, kde jsme, v našem městě, obci, ve svém domově…  A doufejme také, že všichni si vezmou k srdci slova doktora Rieuxe, vypravěče a hlavní románové postavy Moru, jimiž autor své dílo končí: (…) čemu se člověk uprostřed katastrof naučí, je totiž, že v lidech je víc věcí hodných obdivu než zavržení. I u nás to platí. A zejména o těch, pro které starostlivost a empatii nejsou břímě. Možná tak lze nejlépe zabránit, aby jedna tragédie nevyvolala druhou, jak se (pře)často stává. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-11 06:23:30

Zemřel slovenský spisovatel Pavel Vilikovský. Slovákům se líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to, řekl před časem v rozhovoru pro Literární noviny

  Ve věku 78 let zemřel 10. února jeden z nejvýznamnějších současných slovenských spisovatelů Pavel Vilikovský, prozaik, esejista a překladatel. Při této příležitosti zveřejňujeme rozhovor, který s ním na pražském knižním festivalu Svět knihy v roce 2013 vedl Ondřej Mrázek.   Kniha Pes na cestě, jejíž český překlad jste před chvilkou představil na pražském Světu knihy, je podivuhodná hned v několika rovinách. První záhadou je její poněkud bajkovitý název. Jak vznikl? Zvláštní shodou okolností. Poslouchal jsem takhle jednou rádio, a vtom zaznělo v dopravním zpravodajství varování: Motoristé, pozor, na 27. kilometru dálnice D1, po cestě (cesta – ve slovenštině také ve významu: silnice, vozovka – pozn. aut.) pobíhá zoufalý pes. A to mě hned zaujalo, ta obdivuhodná věta zachycuje mimořádně zvýšenou citlivost ke psům a jejich citovému životu. Dlouho jsem si pak lámal hlavu, jak mohli vědět, že je ten pes zoufalý. No, a když jsem pak nevěděl, jak tu knížku nazvat, tak se mi to hodilo.   Vypravěč ve vaší knize je také zoufalý, celý život se jako redaktor s láskou věnoval knihám, a najednou má pocit, že celou tu profesi zrušili a o láskyplnou práci s textem dnes nikdo nestojí. Je to i váš osobní pocit? Od vypravěče si jako autor udržuji distanc, ve většině věcí s ním nesouhlasím, ale pocit toho úpadku, kdy redaktoři byli garanty čistoty jazyka, ten sdílím. Nejhorší je, že se tím, kromě jiného, kazí i myšlení. Nečistým jazykem se nakazí i myšlenky, všechno je to propojené. Řeč s sebou nese velice mnoho asociací, které se pak stávají jádrem společenské, a často i národní mentality.   Ta slovenská je ve vaší knize terčem břitké kritiky a sžíravé ironie. Jak na takové ozdravné píchnutí do vlastního hnízda reagovali jisté literární kruhy, zesměšněné nejgroteskněji? Ne, zatím jsem za své nepříjemné pravdy pěstí nedostal, jestli máte na mysli toto. Ale nikdy se nemá říkat nikdy. Možná je to jen proto, že mě na ulici nepoznali, nejsem díky bohu žádná celebrita. Ale vůbec nejspíš to bude tím, že tu knížku nikdo z těch lidí, kteří tam nejvíce dostávají na frak, nečetl. Asi už vůbec knihy nečtou.   Co vás tak rozčililo, že jste se rozhodl vyříkat si to jako Slovák se Slováky pěkně chlapsky, na rovinu? Musím se přiznat k tomu, že ta kniha nevznikla úplně spontánně, ale objednal si ji u mě vydavatel. Tedy abych nelhal, on si u mě objednal esej o Slovácích, jenomže já mám takovou vadu, na kterou mě poprvé upozornila už učitelka na střední škole. Tématem písemné maturity ze slovenštiny bylo „SNP ve slovenské literatuře“ a v závorce: úvaha. Učitelka mi tenkrát řekla: „Vilikovský, dej na to pozor, je to úvaha! Ne že mi zase napíšeš fejeton, jako vždycky.“ A tak to trochu dopadlo i s tou knížkou, ze které nakonec vylezl takový větší fejeton.   Až budou číst vaše spílání vlastnímu národu čeští čtenáři, budou možná nepříjemně překvapeni, jak vaše sarkastické šlehy pleskají i je. Nakolik jsou pro vás problémy, o kterých píšete, slovenské, a nakolik středoevropské? Se středoevropským prostorem to máte těžké. Na jednu stranu se pořád tak trochu cítíme být dědici jisté kulturní tradice, která nás spojovala a utvářela za Rakouska-Uherska. Ale jak to vlastně bylo, to už si nikdo nepamatuje, což ovšem neznamená, že bychom o tom nemohli fantazírovat.   Nakolik jste se při pranýřování slovenských zlozvyků inspiroval Thomasem Bernhardem, který neméně odvážně šil do Rakušanů? Bernhard mě dráždí jak v dobrém, tak i ve zlém. Vycházel jsem z jeho způsobu myšlení, ale potom už se na mě sesypala další a další témata, tak jsem se nechal vést textem, jak to mám ostatně při psaní nejradši.   Básník a esejista Ján Štrasser se nechal slyšet, že obdivuje vaši odvahu čelit obviňování od strážců všeho slovenského, že si „špiníte do vlastního hnízda“? Ano, tak se u nás oceňuje kritika do vlastních řad. Já ale považuji za přirozené, že se v první řadě starám o chyby vlastního národa. Starám se, protože u vlastních mě to dvojnásob trápí a bolí. A kdo jiný to měl tomu národu říci než jeden z nich? Jsem přesvědčen, že pro národ je to zdravější, než když se hledají viníci v jiných národech. Kdyby to řekl někdo jiný, HuráSlováci by hned spustili: „Podívejte se na ně – jak nás tihle Maďaři, Češi, nebo Poláci nenávidějí. To proto, že nám závidí!“ Mohou si na mne vymyslet, a asi co nevidět vymyslí, že jsem zaprodanec nebo kosmopolita, ale jisté oprávnění říkat jim do očí pravdu o vlastním národě, mi upřít nemohou.   Napsal jste, že Slovákům – a toto platí v nemenší míře i pro Čechy – nepomůže žádný systém, protože jakýkoli systém si tak zabydlí, zateplí vlastním smrádkem, znefunkční a přizpůsobí vlastnímu prospěchu, že jim je demokracie platná jako bezzubému párátko. Kde je podle vás ten zoufalý zakopaný pes? Nejvíce mě tíží a naši společnost rozežírá zevnitř úpadek morální, úpadek lidskosti. To odvrhování jakýchkoli základů morálky. Slovákům se třeba líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to. Místo, aby ho odsoudili, ještě ho obdivují. Tímto zlem je nakažená celá politika, veškeré iluze jsme ztratili i ohledně soudnictví, ta morální prázdnota a kulturní vyprázdněnost se šíří všude.   V románu Vlastní životopis zla, v němž zkoumáte podstatu zla v různých dobách a podobách, píšete, že „pokud jde o svobodu, v toho boha nevěříme, protože jsme ho nikdy nezažili“. Není tedy naděje ukrytá v tom, že se pokusíme svobodu vybojovat, spatřit a zažít? Víte, ono to zlo brnká na cosi v nás. Každý z nás má ty strunky trochu jinak naladěné, a tak jinak rezonují i na popud různých signálů a frekvencí zla. Reálný socialismus dokázal svým specifickým zlem brnkat na četné naše zlé struny, no a režim, který přišel po něm, v tomto brnkání nepřestal, jak jsme naivně věřili, nýbrž toto brnkání zdokonalil. Takže zlo funguje v naší společnosti velice spolehlivě, ať žijeme v socialismu, v kapitalismu, nebo v čemkoli jiném. Samozřejmě, že bychom se měli občas zastavit, narovnat záda a nahlas říci: na tuhle strunu nám ale fakt nebrnkejte, nebo se se zlou potážete! Jenomže Slováci nejsou zas takoví geroji, aby se otevřeně proti zlu vzbouřili. Problém je, že k tomu, aby se společnost trochu zkulturnila a zkultivovala, by bylo třeba pár let, nebo desítek let klidu, uchovat tyto poměry tak, jak jsou. Jenomže tyto poměry jsou nastaveny tak nesmyslně a zrůdně, že pokud je zachováme, tak jak jsou, reálně nás stáhnou až ke dnu. Je to začarovaný kruh. To už se dostáváme do roviny nejen slovenské nebo středoevropské, ale globální. V krizi je přece celý, anebo přesněji západní svět. Ano, i já občas musím těm příliš rozhořčeným připomínat, že korupce a další nepředstavitelně amorální věci se dějí všude, třeba i v Anglii, kterou si tak rádi idealizujeme. Zrovna nedávno jsem četl, jak si tamní ministryně vnitra nechala proplatit špunt do vany a jako asistenta zaměstnávala manžela – úplně jako na Slovensku, který si od parlamentu nechával proplatit pornografický kanál, že je asistent a potřebuje to k práci, protože se doma nudí. To jsou tak okaté případy, že člověk jen žasne. Ale stejně je tu jistý rozdíl, a tím je reakce, to zdravé pobouření, protože když se o tom v Anglii dozvědí, tak jsou pobouření pořádně. Vezmou si z toho ponaučení a ten člověk si už ani neškrtne. Zatímco u nás, jak už jsem říkal, je to běžná praxe a vychytralí zloději nejsou zatracovaní, ale obdivovaní.   Pojďme raději uniknout z neutěšené politické reality do literatury. Co si myslíte o tom, že se s překlady slovenských autorů do češtiny v poslední době roztrhl pytel? Za rok jich vyšlo více než za předchozích dvacet let od rozdělení Československa. Má podle vás překládání ze slovenštiny do češtiny smysl? Pro mě je to samozřejmě stále hodně kupodivu, protože já ani nevnímám, jestli čtu česky nebo slovensky. Chápu to tak, že to vyplývá ze situace, do které jsme dospěli. Nejspíš je to reakce na určitou poptávku. Pokud čtete v jazyce, kterému dobře nerozumíte, třeba literaturu faktu, není to ještě taková tragédie. Ale když čtete beletrii, tam už je to něco docela jiného. Tam už je důležitá hra s jazykem a jemnými významovými odstíny, a když se na každé páté slovo budete muset dívat do slovníku, brzy vás to přestane bavit. Okouzlení bude pryč. Takže já se domnívám, že snaha českých překladatelů zpřístupnit atmosféru slovenských knih smysl má.   Do jaké míry se jim to podle vás daří? Osobně jsem měl se Psem na cestě celkem štěstí. Dostal jsem shodou okolností ke zhlédnutí korektury, takže pár věcných omylů, které jsem našel, jsem stihl opravit. Slovíčko sem, slovíčko tam, to se dá omluvit, to není žádná tragédie. Horší je, když překladatel nemá cit pro tón, náladu a rytmus té knížky, to pak zabije všechno a bylo by lepší, kdyby se nenamáhal.   Myslíte si, že současný boom překladů může u českých čtenářů prolomit onu hradbu nezájmu a přezíravé ignorance vůči slovenské literatuře? Jsme zvyklí – jak Češi, tak Slováci – žít v takovém stereotypu, že hledíme s očekáváním na západ, zatímco na východ pohlížíme s obavami a despektem. Neříkám, že je to tak správné, ale obávám se, že to tak funguje. V tomto směru si nemyslím, že se český zájem o slovenskou literaturu může nějak zásadně rozvíjet, spíše jde jen o takový krátkodobý záblesk, který shoří jako sirka, leda by se stalo něco velkolepého v tom smyslu slova, že by v Hollywoodu zfilmovali nějaký slovenský román, – to by pak možná nějaký širší zájem vznikl. To nevytýkám Čechům, my to děláme také tak. Akorát jsme zvyklí číst v češtině. Světová literatura se na Slovensko dostávala hlavně v českých překladech, už od bratrů Čapků.   Za normalizace ale byly i knížky, které si Češi mohli přečíst pouze ve slovenštině... Ano, pár jich bylo, nejznámější je bezpochyby případ Pasternakova Doktora Živaga. Říkalo se, že na Slovensku to bylo volnější s cenzurou, což si nemyslím – spíše ti slovenští cenzoři nebyli tak dobře informovaní. Ale byla to chvíle, kdy byli dokonce i Češi ochotní číst ve slovenštině, to je pravda, i když velice brzy se opět ponořili do nezájmu.   Vy jste rodem Slovák, ale v žilách vám koluje i česká krev. Co přivedlo vašeho otce v prvních válečných letech na Slovensko, kde jste se narodil? To je jednoduché, láska k mé mamince. Když jsem se v roce 1941 narodil, otec, který do té doby přednášel na Komenského univerzitě v Bratislavě, už byl v Brně. Čeští profesoři byli za Slovenského státu „dáváni k dispozici říši“. Otec sice „dán k dispozici“ nebyl, ale ze solidarity odešel z fakulty a šel učit na Masarykovu univerzitu do Brna, jenomže to zase nemohl cestovat přes hranice na Slovensko. A pak v protektorátu zavřeli vysoké školy. Rodiče mi vyprávěli, jak jednou ve slovenském rozhlase hlásili, že protektorátní policie odhalila na Masarykově univerzitě nějakou odbojovou skupinu a jméno otce četli v seznamu popravených profesorů. Naštěstí se pak ukázalo, že se na ten seznam dostal omylem a popraven ani zatčen nebyl, ale maminka z toho byla samozřejmě naprosto konsternovaná. Nakonec všechno dobře dopadlo: matka dala otci ultimátum, že buď přijede za ní na Slovensko, nebo se rozvedou. Tak přijel na Slovensko.   V roce 1958 jste nastoupil na FAMU do Prahy. Chtěl jste být režisérem? Víte, to bylo takové náhlé hnutí mysli. Bylo mi sedmnáct let, byl jsem ještě úplný hlupáček. Původně jsem nechtěl jít na vysokou vůbec, byl to z mé strany takový druh rebelie vůči matce a všednímu chodu života. A měl jsem spolužačku, která řekla, že chce do Prahy na FAMU. Já jsem tenkrát vůbec nevěděl, že nějaká taková škola existuje, ale do kina jsem chodil a filmy jsem měl rád, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Shodou okolností mě přijali, ale tu moji spolužačku ne. Ročník nad námi byl mimořádně silný, chodila tam Chytilová, Menzel nebo Evald Schorm.   Seznámil jste se s nimi? No, vídali jsme je na chodbách a v kavárně, ale oni se s námi moc nebavili, přece jen už byli starší a něco měli za sebou. A já jsem byl navíc trochu uražený, že mě na té škole neučí umění, protože tenkrát jsem si myslel, že se umění dá naučit ve škole. Po roce jsem odešel, v sedmnácti jsem na Prahu ještě nebyl zralý. A chvála bohu, že to tak brzy skončilo, byla to výhra jak pro mě, tak pro československou kinematografii.   Na přelomu 50. a 60. let už začaly pukat ledy a společnost se pomalu, ale jistě probouzela. Jak na tu dobu vzpomínáte? Byl jsem mladý, takže se mi zdálo všechno růžovější a krásnější, ale navzdory tomu si dnes tu dobu neidealizuji, protože hlavní, co nakonec přinesla, byly dvě ohromné deziluze. Globální iluze našeho mládí tkvěla v bláhové naději, že zdroje jsou nekonečné, že můžeme čerpat vše, co nám příroda poskytuje, bez obav a bez omezení. A lokální československá iluze byla, že metodou postupných kroků dospějeme k nějakému lidštějšímu socialismu. Obě ty iluze, jak víme, na konci 60. let s velkým rachotem padly. Takže jsme s velkou trpkostí – jak už to u mladých lidí bývá – pochopili, že tři čtvrtiny zázraku 60. let byly naše sebeklamy.   Vy jste byl nicméně coby redaktor Slovenských pohledů v samém centru onoho kulturně společenského probouzení. Jak to tenkrát v redakci předního slovenského kulturního periodika vypadalo? Je pravda, že z hlediska tisku a knih, ale zejména kulturních periodik to byla zcela mimořádná léta. Všechno, co se ještě nedalo otevřeně řešit v politice, rozebíralo se v kulturní rovině a docela se to dařilo. Slovenské pohľady byly nejstarším středoevropským literárním časopisem, který existoval od roku 1860, takže bylo komunistům žinantní je zakazovat.   Jak tehdy vypadal literární život u vás v redakci? Jak už jsem říkal, byli jsme mladí a dosti hloupí a naivní, takže jsme se vrhli mimořádně divoce na debaty o kulturních a společenských problémech, často s velkým zápalem v nejbližší vinárně až do rána. Víte, dnes už ani nemám chuť, ani energii přispívat do nějakých literárních časopisů, protože to je všechno zamčené na sedm zámků, izolované. U nás to fungovalo tak, že redakce byla otevřeným místem setkávání a debat, lidé se po cestě zastavovali na kávu a kus řeči, zalétávali k nám do dveří a zase vylétávali jako včely z úlu. Je pravda, že při takové otevřenosti jsme se často bavili o hloupostech, ale zazněly i zajímavé a podnětné názory, co by se dalo dělat, napsat, zorganizovat. To už dnes asi není možné. Ačkoli třeba se mi to zdá, protože já nemám internet, jsem člověk odpojený, tak třeba to dnes všechno fičí těmi e-maily stejně živě... I když mám, upřímně řečeno, pocit, že to živé a lidské zaniklo. Hodně věcí a myšlenek, které vznikly při živém setkávání v redakci, ten příliv nápadů a inspirace – to asi na internetu jen tak nevznikne.   Přesto jde život dál. Sledujete ještě současnou slovenskou literaturu? Kupodivu ještě pořád ano.   A mohl byste našim čtenářům prozradit, které autory jste v poslední době četl se zvláštním požitkem? To bude trochu složitější, protože paměť už mi tolik neslouží, navíc už jsem toho v životě přečetl tolik, že ta má žízeň po čtení už není tak neukojitelná. Také jsem hodně překládal, a ani tato činnost se úplně bez čtení bohužel neobejde. Ale s požitkem jsem nedávno četl například Telegram od Stanislava Rakúsa, Vrtěti kostlivcem Petra Macziovského, rád čtu Janu Beňovou, Veroniku Šikulovou... Jsem překvapený, kolik se na Slovensku vyrojilo mladých autorů a hlavně autorek.   Žízeň po čtení už není neukojitelná, ale hlad po psaní vás naštěstí neopouští? No, víte, já nevím, jestli je to ještě hlad, nebo už jen takový zlozvyk, grafomanie. Už mi to tak samovolně trhá rukou. A přiznám se, že mě to uklidňuje. Už jsem nervózní důchodce a občas mě přepadne pocit, že život nemá smysl. Tak si někam zalezu a tam si píšu. Co mám taky jiného dělat?   Ke klíčovým dílům Pavla Vilikovského patří prózy Citová výchova v marci (1965, českým překladem z roku 1967 se autor také poprvé představil českým čtenářům), Eskalácia citu (1989), Večne je zelený (1989), Krutý strojvodca (1996) nebo Posledný kôň Pompejí (2001). Vydal také knihu esejů Vyznanie naivného milovníka (2004). Překládal z angličtiny (J. Conrad, W. Faulkner aj.). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-22 15:25:52

V Lidicích odehrává boj za nezávislost vědeckých organizací, tvrdí zaměstnanci Památníku Lidice. Za jeho ředitelku se postavila i poslední lidická žena

Vynucená rezignace ředitelky Památníku Lidic rozhořčila její podřízené. Podle nich nemohla odsoudit práci historika Vojtěcha Kyncla, který objevil dokument, že jedna z lidických žen nahlásila četníkům židovskou podnájemnici, protože by tím popřela základní odborné a vědecké principy. Za ředitelku se v dopise ministrovi kultury postavila i poslední přeživší lidická žena Jaroslava Skleničková. „Věřím a doufám, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky vykládány a účelově manipulovány,“ napsala mu. Zveřejňujeme stanovisko zaměstnanců i dopis Jaroslavy Skleničkové.   Výzva k podpoře nezávislosti vědy a kultury V Lidicích se teď odehrává boj o nezávislost. Týká se nejen této paměťové instituce, ale i všech ostatních vědeckých organizací. Právě proto se na vás obracíme s prosbou o vyjádření podpory. Paní ředitelka Lehmannová byla donucena ze svého místa odejít, a to za velkého nátlaku ze strany zástupce zřizovatele organizace, ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Odmítla totiž odsoudit a distancovat se od kvalifikované odborné práce a jejího autora, zaměstnance Historického ústavu Akademie věd Vojtěcha Kyncla jen proto, že jím zjištěné poznatky nezapadají do černobílé interpretace dějin Lidic. Odmítla to udělat proto, poněvadž by tím popřela základní odborné a vědecké principy. Jako zaměstnanci si velmi dobře uvědomujeme, že lidický památník je značně specifickou institucí tím, že se věnuje živým dějinám. Je to pro nás všechny vědomý závazek a privilegium, které nebereme na lehkou váhu. A právě to je předmětem situace, v níž se nacházíme. Součástí výše uvedené vědecké práce je i informace o tom, že jedna z lidických žen krátce před tragédií měla nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Dcera této lidické ženy je jedním z přeživších lidických dětí. Je pochopitelné, že informace týkající se její maminky, která byla prezentována v červnu 2019 v reportáži České televize, se jí osobně hluboce dotkla. Máme pochopení pro to, že v listopadu 2019 sepsala otevřený dopis, kterým se spolu se sedmi dalšími přeživšími lidickými dětmi obrátila mimo jiné na ministerstvo kultury a kterým oznámila ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Musíme se však bránit falešnému obvinění ředitelky Lehmannové a celého památníku z překrucování faktů o lidické historii. Jakkoli chápeme bolest, kterou bádání přineslo, jsme povinni bránit se nařčení, že se jedná o dehonestaci lidických žen a dětí. Autoři dopisu podali kvůli uvedené reportáži České televize stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta podnět po projednání odložila s tím, že zdroje použité v reportáži jsou doložené a spor je na úrovni historicko-vědeckého zkoumání. Následně se autoři dopisu vyjádřili médiím, že chtějí, aby ústavní činitelé „zjednali ve státní organizaci Památník Lidice nápravu.“ Tento bezprecedentní nátlak navíc přichází v situaci, kdy jsme zcela nově svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války, a kdy se objevují cílené snahy o politické zneužití Památníku Lidice. Problematické je i to, že jeden z osmi přeživších na otevřeném dopise podepsaných nám potvrdil, že uvedený dopis nepodepsal a že se od něj distancuje. Ředitelka Lehmannová se opakovaně pokoušela vzniklou situaci řešit, a to i přesto, že byla zprvu odmítána. Nevzdala se a kýžené schůzky se jí dostalo. Ve chvíli, kdy už bylo řešení na spadnutí, oznámila starostka obce Lidice Veronika Kellerová, která se jednání účastnila, že paní Marie Šupíková, které se celá věc dotýká osobně, potřebuje čas na rozmyšlenou a schůzku ukončila. Následně sama oznámila do médií, že dohoda se nekoná. Namísto urovnání napětí se tak paní starostka zasadila o jeho pokračování. Situace vyústila 20. ledna 2020, kdy byla Martina Lehmannová ministrem kultury postavena před volbu rezignovat, nebo být odvolána. Ministr Zaorálek se následně během tiskové konference vyjádřil, že mu jde o to „…jak vystupuje památník, nejde mi o zkoumání odborných věcí“. Je zcela nepřijatelné, aby se v takovéto situaci ministr nepostavil za svou příspěvkovou organizaci a nehájil její nestrannost. Rovněž je absurdní, když svůj tlak na odchod ředitelky nejen nepopírá, ale ještě jej vysvětluje jejím údajným nedostatkem empatie. Jako nejsmutnější na celé záležitosti vnímáme to, že Jana Bobošíková, předsedkyně místního Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) a starostka Veronika Kellerová ve svém tažení proti ředitelce Lehmannové zneužily přeživší lidické děti, které použily jako štít, proti kterému si nikdo se základy slušného vychování nedovolí vystoupit. Ministr Zaorálek bez ohledu na skutečnou podstatu celé záležitosti vyhověl tlaku ČSBS a obce Lidice a v zájmu vlastního klidu obětoval nejen ředitelku Lehmannovou, ale i nezávislost celého Památníku Lidice a jeho odbornou pověst. Z tohoto důvodu my, zaměstnanci Památníku Lidice, nechceme mlčet a přihlížet tomu, jak je role vědeckých a paměťových institucí relativizována, jak je historie a věda politizována a jak se pod tlakem určité skupiny lidí vytváří „Historie na přání“. Vyzýváme tedy všechny, kterým není vytrácení se svobody z veřejných institucí lhostejné, aby se připojili k našemu Vyjádření podpory ředitelce Památníku Lidice. Zároveň přikládáme vyjádření paní Jaroslavy Skleničkové, poslední žijící lidické ženy, abychom rozptýlili mylný dojem o tom, že všichni přeživší lidické tragédie jsou proti paní ředitelce. Naopak, z celkem 12 dosud žijících svědků lidické tragédie jich několik zcela jasně podpořilo právě lidický památník i s jeho odstupující ředitelkou. Filip Petlička, jménem zaměstnanců Památníku Lidice   Dopis Jaroslavy Skleničkové ministrovi kultury Vážený pane ministře, jsem poslední žijící lidická žena. Zažila jsem onu osudnou tragédii, ale také jsem v koncentračním táboře Ravensbrück poznala soudržnost lidických pozůstalých. S lítostí proto vnímám rozkol nás, posledních pamětníků těch událostí. Záleží mi na tom, jak jsou Lidice a historické události kolem nich prezentovány, záleží mi na hledání pravdy. Napsala jsem dvě knihy vzpomínek (první byla přeložena do němčiny a angličtiny), přes svůj věk spolupracuji s Památníkem, kdykoliv jsem požádána, a absolvuji besedy a přednášky. V Lidicích bydlím a dokud ještě žiji, chci ve jménu té historické pravdy pro Lidice pracovat.  Proto mě velmi znepokojila zpráva o rezignaci ředitelky Památníku paní Martiny Lehmannové. Paní ředitelka zřejmě neustála tlak lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), která sdružuje část přeživších lidických dětí a které předsedá paní Bobošíková. Byla zvolená na schůzi, kam jsem já ani další dvě tehdy ještě žijící „poslední ženy“ nebyly pozvány. Ze svazu jsme poté na protest proti tomuto způsobu volby vystoupily. Od té doby byl náš (nyní už jen můj) hlas svazem ignorován. Situace se vyostřila vloni v červnu po odvysílání kontroverzní reportáže České televize, která vzbudila nelibost některých pamětníků a vyvolala ostrou kritiku nejen vůči autorům, ale i vůči ředitelce Památníku, která v reportáži také neutrálně vystoupila. Spolupráce skupiny „lidických dětí“ s Památníkem zcela ustala. Účastnila jsem se schůzky, kde se paní ředitelka Lehmannová pokoušela situaci zklidnit, a také jsem apelovala na smíření ostatních pamětníků. Zůstala jsem však osamocená. Nevhodně načasovaná reportáž ČT, kterou ředitelka nemohla ovlivnit, posloužila k diskreditaci její osoby i její práce.  Já si však na činnost Památníku nemohu stěžovat. Z mého pohledu funguje dobře, důstojně a se vší zodpovědností. Věřím a doufám, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky vykládány a účelově manipulovány. Proto se také obracím na Vás, pane ministře, abych Vás o tom, co si o tom myslím já, poslední přeživší žena informovala. Velmi bych si proto přála, abyste rezignaci paní ředitelky nepřijal. S pozdravem, Jaroslava Skleničková {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-31 08:29:59

Milan Nápravník: Prokletá slast a jiné eseje (ukázka z knihy)

Monografie zpřístupňuje výbor deseti textů Milana Nápravníka z let 1978 až 2016. Čtenář si tak udělá představu o zaměření esejisticko-kritického díla surrealistického autora, které je českému publiku v úplnosti dosud neznámé. Název knihy postihuje jednu z otázek, které Nápravník učinil předmětem svého zkoumání: Nebyl pud k moci původně pudem ke slasti? Nedošlo k metamorfóze erotické touhy v touhu po ovládání, jež se v rámci soudobé civilizace uskutečňuje prostřednictvím vztahu podřízenosti a nadřízenosti? Autor se ve svých pracích opakovaně vrací k pojmu ideologie a vlivu náboženských nebo politických ideologií na životy velkých lidských kolektivů. Na rozdíl od soudobých tendencí, jež význam faktoru ideologie spíše přehlížejí, chce identifikovat její historické, ale i mytologické podloží. Součástí výboru je rovněž kalendárium autorova života a fotografická příloha.   Ukázka z knihy: ÚVAHY O NÁBOŽENSTVÍ A IDEOLOGII I – Poznámky k hlouposti Španělský filozof minulého století, José Ortega y Gasset, napsal: „Často jsem si kladl otázku, zda je nepochybné, že pro jisté lidi patřilo vždy mezi nejkrutější životní útrapy muset se stýkat a jednat s hloupými bližními. Jak je však možné, že nikdo nikdy – pokud vím – nepomyslel na to, napsat studii Esej o hlouposti?“63             Ta otázka je vskutku zarážející.             Nevyhýbá se analytická i společenská věda pojmu hloupost snad proto, že je příliš vágní, hovorový, příliš nevědecký? Proto, že ho nelze dost dobře klasifikovat, a je proto pro vědecké zkoumání málo vhodný? To by mohlo hrát a zajisté to hraje svou úlohu. Ale jsou jiné pojmy, pro něž by mohla platit námitka neurčitosti stejným právem, a přece se jimi zabývá jak filozofie, tak modernější psychologie, například pojem inteligence.             Anebo se skrývá v pojmu hloupost zvláštní, mysteriózní nebezpečí, jemuž se moudrý duch instinktivně vyhýbá, z neurčité anebo i oprávněné obavy, že by jím mohl být sám postižen? Nebylo by možné, že je pojem hloupost jednou z Pandořiných skříněk, kterou otevřít by pro zvídavého znamenalo nutnost doznání se k vlastní hlouposti?             Dobrá. Předpokládejme jako axiom: Hloupost není nic, co by se týkalo jen těch druhých, jak si většina z nás ze sebelásky namlouvá. Jak víme, není hlupáka, který by se rozpakoval označit za hlupáka svého soukmenovce, předpokládaje, že on sám – jenž hlupství druhého rozpoznal – hlupákem není. A dodejme z lásky k symetrii něco, co lze na základě předchozího tušit: Není člověka tak všestranně inteligentního, aby nebyla kdesi v jeho domě skryta třináctá komnata hlouposti.             Jak už víme z lidových pohádek, nemusí být vesnický hloupý Honza, trulant, Tonda Vyskoč, který je všem pro smích, nakonec hlupákem. Čím to? Je to tak. Jsou autismem vybavení lidé, kteří se neumějí například ani sami obléci, a přesto se po jediném přečtení naučí zpaměti mnoha tisícům objemných knih, jejichž texty jsou schopni bez chyby odříkávat od kterékoliv stránky. Dokážou z hlavy odmocňovat desetimístná čísla a řešit integrální rovnice. Po jediném pohledu na panorama velkoměsta dokážou toto panorama do všech detailů nakreslit atd. Ve srovnání s takovými výkony se může každý z nás cítit být hlupákem, a přece má i ten nejhloupější z nás proti autistovi tu výhodu, že dokáže dojet z centra svého rodného města tramvají domů. Autista tento úkol řešit schopen není.             Symbolem geniálních lidí se stal na počátku minulého století právem teoretický fyzik Albert Einstein, který na gymnáziu propadal z matematiky. Ve svých 26 létech objevil obecnou a v následném roce speciální teorii relativity a po zbytek svého života se snažil marně dokázat, že ve vesmíru neexistuje princip náhody. Proslulou větou „Bůh nehraje v kostky“ definoval svou hloupost.             Jen hloupý člověk se diví hlupákům pro jejich hloupost. A jen hloupý člověk si nechce připustit, že i přes své tři akademické tituly a eventuálně i Nobelovu cenu existují celé kognitivní i kombinatorní sféry, v nichž je hloupý jako školák. Neboť získat doktorát na univerzitě dbalé svého jména není snadné. Kdyby však byla inteligence a její spodní hranice zvaná hloupost integrální, nemohl by tento doktor věřit v Boha anebo trvat dokonce na doslovnosti bible. Jsou takoví. Kde se berou?             Hloupost je vlastnost lidského rozumu, která zasahuje příslušníky Homo sapiens sapiens napříč všemi sociálními třídami, rasami a etniky, a dokonce – což asi připadá většině z nás nejpodivnější – i napříč všemi stupni vzdělání.             Definovat hloupost je složité. Protože hloupost má mnoho příčin.             Klasické řecké drama často poukazovalo na Osud anebo na zlovůli bohů jako na příčiny lidských tragedií. Tak jedno z nejznámějších řeckých dramat, Sofoklův Král Oidipus, bylo důsledkem prokletí, za něž hrdina dramatu nenesl žádnou vinu. Ne vždy. Už i autoři starořeckých mýtů věděli, že tragédii může způsobit také hloupost pocházející z těžké poruchy sebehodnocení. Ve skutečnosti se kořeny většiny tragédií, jak individuálních, tak i společenských, napájejí z podzemních vod hlouposti.             Zkusme se jen letmo rozhlédnout kolem sebe. Neštěstí lásky, rodinné tragédie, zmařené životy, zločiny, politické tragédie, války… Jdeme-li až k prvopočátkům těchto a jiných neštěstí, často se přesvědčíme, že tam leží hloupé rozhodnutí, nerozvážný, hloupý čin, hloupé přesvědčení, hloupá umíněnost ať už jednotlivců, anebo celých kolektivů, rodin, politických sdružení anebo národů.             Dějiny jsou většinou vytvářeny hloupými představami. Představami nedomyšlenými, představami v kauzálním smyslu naneštěstí snadno pochopitelnými, ale zároveň neschopnými nahlížet většinu možných alternativ potenciálních důsledků.             V říši hlouposti se často prosazují hloupá rozhodnutí takříkajíc „wider besseres Wissen“, tj. navzdory relativně dobrým znalostem situace, prosazují se rozhodnutí vědomě špatná jen proto, aby se zachovala kontinuita, aby se vyhovělo tradici, aby rozhodovatelé neztratili tvář, aby nemuseli přiznat předcházející chyby atd. Správné poznání je ignorováno z neskonale hloupých prestižních důvodů. Bažiny hlouposti moci jsou smrtelně nebezpečné i tehdy, když už jen zahnívají. II – Selhání levicového myšlení Když jsem se vrátil koncem osmdesátých let po dvaceti létech poprvé do země, v níž jsem se narodil, pochopil jsem z chování svých českých přátel a také jsem to v malém článku tehdy do novin napsal: „Před veškerou zanedbanou a rozpadávající se architekturou, před zaostávající výrobou a distribucí, před všemi těmito a podobnými zjevnými symptomy úpadku předcházejícícho režimu to je především společenská psychologie, kterou devastovalo padesát let útlaku, jejž lidé v této zemi prodělali. O rozsahu této devastace si snad žádný z nás, a především ten, kdo nemá možnost srovnání a porovnání, nemůže udělat představu.“64             Opadané fasády na Národní třídě v Praze bude možné opravit snadno. Opravit opadanou psychologii lidí deformovaných padesáti léty absurdního totalitarismu bude mnohonásobně nesnadnější.             Bohužel jsem se nemýlil.             Po takzvané sametové revoluci kdosi ze zahraničí skoupil velkou část českých sdělovacích prostředků a domestikoval ty, kteří v nich pracovali. Bylo to provedeno čistě a rychle, v rámci volné konkurence svobodného kšeftu, v němž sice neexistoval ještě český kapitál, ale to je podle liberální etiky jen jeho věc. Poučený exulant, pan Boris Čelovský, se zděsil a varoval. Vydal vlastním nákladem knihu,65 v níž se snažil vysvětlit míru katastrofy. Jako historik se zahraniční zkušeností věděl totiž proč. Marně. S podobnými záležitostmi zcela nezkušená česká politika nehnula ani brvou. Zvítězil hloupý ideologický argument: Jde přece o svobodnou tržní soutěž. Že by mohl třeba nějaký americký koncern koupit ve Francii Le Monde anebo Le Figaro, listy ovlivňující veřejné mínění, je nepředstavitelné. To sebevědomým českým politikům zleva ani zprava tehdy nedocházelo. Tak byla otevřena dokořán vrata k ideologickému zglajchšaltování veřejného mínění. Kdo česká média dnes skutečně vlastní, ví asi už jen málokdo.             Za dob stalinismu bylo jen málokomu, snad jen přívržencům nonkonformní levice jasné, proč se politika Sovětského svazu a jeho satelitů kryje socialistickou frazeologií, ačkoliv o autentickém socialismu nemohlo být v těchto zemích ani řeči. Někteří nezkorumpovatelní levicoví intelektuálové, jako byl Francouz André Breton anebo Čech Karel Teige, sice už ve třicátých létech tušili, že tu byla za socialismus vydávána primitivní oligarchická monopolní diktatura, všestranně zaostalá a zakonzervovaná v představách devatenáctého století. Jenomže kapitalismus se choval v první polovině dvacátého století, jež vyústila v celosvětovou hospodářskou krizi a vzápětí poté v druhou světovou válku, při své honbě za maximálním ziskem tak absurdně, že měla myšlenka socialismu, o jehož sovětské praxi si lidé mimo jeho hranice vytvořili zcela falešné, idealizující představy, jako alternativa k stávajícímu systému velkou přitažlivost.             Po druhé světové válce byla prestiž Sovětského svazu ještě posílena nepopiratelně velkými oběťmi a zásluhami ve válce proti hitlerovskému nacismu a jeho Třetí říši. Nicméně byl a i po válce zůstal stalinistický sovětský systém oligarchickou totalitaritou, jež měla nejenom strašlivé politické, ale navíc i katastrofální ekonomické defekty. Je sice možné analyticky vysvětlit vznik defektní sovětské ekonomiky založené na absurdním centrálním plánování a její synonymitu s pojmem „socialismu“ u neobjektivních západních kritiků, ale o to se nikdo, pokud vím, dosud ani nepokusil. Proč, je celkem pochopitelné: Jestliže vydávala sovětská oligarchie svou ideologii a ekonomiku za socialistickou, mohlo to být jejím odpůrcům jen vhod. Především její ekonomika byla natolik scestná, že poskytovala spolu s politickými defekty stalinistického systému zastáncům systému západního velkokapitálu skvělý a téměř nevyčerpatelný argumentační fundus.             Levice, jež na západ od Labe dlouho snila mezi oběma válkami a ještě dlouho po roce 1945 o uskutečnění socialismu v Sovětském svazu, ideologicky zlenivěla. Tísněna demagogickými obviněními z trockismu a revizionismu, stejně jako inferiorním schématem, podle nějž byla idea správná, ale lidé, kteří ji uskutečňovali, špatní, si nechtěla připustit, že je sovětský systém prakticky antisocialistický, a spočinula tak ráda na vavřínech předestlaných sovětskou propagandou. Od té chvíle nemusela dialekticky dál myslet. Její myšlení se stalo formální, dichotomické a imobilní. Marxovo myšlení, jež bylo zredukováno do citátů a z kontextů vytržených „věčných pravd“, bylo pojímáno scholasticky, staticky a bez ohledu na jeho historickou determinitu.             Repetitio není jen mater studiorum, ale často také petrificatio stupiditas. A zkamenělé Marxovy citáty, jež byly donekonečna bezmyšlenkovitě omílány jako súry koránu, se toho staly fatálním dokladem. Filozofické a sociologické debaty levice se přizpůsobovaly sovětské propagandě a staly až neuvěřitelně anachronickými. Vláda stranické oligarchie v Sovětském svazu a jeho satelitech byla pranýřována z levé strany s výjimkou Trockého jen občas, solitérně intelektuály, jakými byli André Gide anebo André Breton. Svobodnou západní levicí byla vzata vážněji na vědomí teprve pět let po Stalinově smrti, v roce 1957, knihou jugoslávského disidenta Milovana Djilase Nová třída.66 Knihou sice teoreticky nikoliv bezespornou, nicméně však průkopnickou a svou základní tezí realitě velmi blízkou. 63/ J. Ortega y Gasset, Vzpoura davů [překl. V. Černý, J. Forbelský, Praha: Naše vojsko, 1993, s. 69]. 64/ „Vůle k odvaze“, interview s J. Gabrielem, Zemědělské noviny, č. 85, 10. 4. 1990, s. 9. 65/ Viz B. Čelovský, Konec českého tisku?, Šenov u Ostravy: Tilia, 2001. 66/ Viz M. Djilas, Nová třída, překl. R. Vlach, Zürich: Demos Buch und Kunst, 1977. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Surrealistický básník, malíř a fotograf Milan Nápravník (1931–2017) vystudoval dramaturgii na pražské FAMU v padesátých letech a v roce 1960 nastoupil jako dramaturg pořadů České televize pro děti a mládež. Po okupaci republiky v roce 1968 emigroval. Na podnět Güntera Grasse mu bylo uděleno roční akademické stipendium v Německé spolkové republice. Od poloviny osmdesátých let byl malířem, sochařem a uměleckým fotografem ve svobodném povolání. Často pobýval v Indonésii, kde se soukromě věnoval etnologickým studiím na ostrovech Kalimantanu, Javě, Sulavesi a Bali a v Irian Jaja. V devadesátých letech žil střídavě v Praze a Kolíně nad Rýnem, po roce 1996 se natrvalo vrátil do Německa. Napsal několik sbírek poezie (debutoval v roce 1962 ineditně vydanou básní Moták). S pražským surrealistickým okruhem spolupracoval již od druhé poloviny padesátých let. Od roku 1989 pravidelně publikoval v Analogonu. Po odchodu do exilu se těžiště Nápravníkových aktivit přesunulo k malbě, fotografii a sochařství a rovněž k bádání v oblasti dějin ideologií a náboženství, později zúročené v esejistické tvorbě. K vydání připravil Ladislav Fanta, nakladatelství Academia, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 236 stran.

Čas načtení: 2019-08-15 11:40:30

Česká televize letos připomene především srpen 1969, mimo jiné uvede dosud nevysílaný koncert Karla Kryla

Česká televize připomene srpnové události z let 1968 a 1969 vysíláním posledního filmu Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad, dokumenty Okupace 1968 a Československo: Portrét tragédie nebo televizní premiérou koncertu Karla Kryla v Norsku a záznamem festivalu Midem v Paříži, kde vystoupili Hana Hegerová, Golden Kids nebo Yvonne Přenosilová. Jakub Železný v pořadu Dnes před 50 lety divákům přiblíží události z 21. srpna zpravodajským pohledem tak, jako by se odehrávaly v aktuálním čase. „Tentokrát se zaměříme na tragický den naší moderní historie, na 21. srpen 1969, od nějž uplyne již padesát let. Ano, není to překlep, je to o roce 1969. Tedy o dni hanby, kdy nikoli sovětští okupanti, ale jejich čeští a slovenští kolaboranti brutálně rozehnali demonstrace k prvnímu výročí okupace a neváhali při tom zavraždit pět mladých lidí, včetně dítěte. Ukážeme místa, kde došlo k největším střetům s komunistickou mocí, zkombinujeme dobové záběry s rozhovory s pamětníky i experty,“ popisuje moderátor Jakub Železný podobu chystaného vydání pořadu Dnes před lety.  Program 21. srpna doplní zpravodajství pravidelnými vstupy z Václavského náměstí moderovanými Jiřím Václavkem a Romanem Fojtou. V jedenáct hodin dopoledne uvidí diváci přímý přenos pietního aktu před budovou Českého rozhlasu, svého speciálu se večer dočká i 90´ČT24. Česká televize také uvede v televizní premiéře dokumentární film Okupace 1968, který vznikl v koprodukci veřejnoprávních televizí Česka, Slovenska, Bulharska a Polska. Díky rozmanitému pohledu pěti režisérů ze zemí bývalé Varšavské smlouvy vznikl film, který vedle sebe staví svědectví obyčejných vojáků a generálů. Odlišný pohled na Pražské jaro 1968 přinese také americký dokument Československo: Portrét tragédie. Americký reportér tehdy zpovídal před příjezdem sovětských tanků československé politiky, ekonomy, umělce i běžné kolemjdoucí. Filmař Jan Chleboun zase doplňuje svým stejnojmenným půlhodinovým dokumentem knihu Tomáše Chvátala a Iva Navrátila Plíživá kontrarevoluce v Semilech 1968. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Televizní stanice ČT art připomene výročí dvěma unikátními záznamy. Vůbec poprvé uvidí televizní diváci v Česku recitál Karla Kryla z roku 1969 a vystoupení československých hudebních hvězd včetně Karla Gotta, Marty Kubišové, Heleny Vondráčkové, Václave Neckáře nebo Hany Hegerové z druhého ročníku canneského festivalu Midem.  „Jsem rád, že můžeme oba raritní koncerty, které natočila francouzská, respektive norská televize, nabídnout v premiéře našim divákům. Od sebe je odděluje necelý rok a půl, ale vyzněním a náladou tisíce světelných let. Optimismus a uvolnění našich zpěváků v Cannes v lednu 1968 doslova hmatatelně kontrastuje se smutkem a beznadějí Karla Kryla v Norsku zjara roku následujícího. Oba koncerty dělí sovětská invaze a oba jsou kromě uměleckého zážitku cenné právě oním nechtěným svědectvím toho, čím musela naše země na konci šedesátých let projít,“ vysvětluje výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl.

Čas načtení: 2024-02-22 13:00:01

Krutý osud legendy: Se Štěpničkou se komunisté nemazali, ztráta manželky ho málem zabila

Slavná herečka Jiřina Štěpničková chtěla v padesátých letech minulého století uprchnout z Československa se synem Jiřím v náručí. Padla však do léčky agentů StB a místo na svobodu putovala na patnáct let do vězení v Pardubicích. Nikdy se však nevzdala a možná právě po ní Jiří Štěpnička zdědil vnitřní sílu a odhodlání překonat i nejsložitější období. „V srdci české kultury, kde se zrodili nezapomenutelní umělci, kteří svým talentem obohatili nejen naše divadelní prkna, ale i filmové plátno, vyniká jedna hvězda zvláště jasně. Pan Štěpnička je nejen ikonou českého filmu a divadla, ale i vyhledávaným dabérem a rozhlasovým vypravěčem. Tento charizmatický umělec patří mezi elitní charakterové herce, jejichž počet je v našem malém Česku bohužel na úbytě,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz Pavel Filandr. Za vraždu tří komunistů v Babicích režim pověsil jedenáct lidí. Většinu z nich bezdůvodně Číst více Image kouč - Jeho hlavním zaměřením je konzultovat s klientem oblékání (včetně poradenství ohledně nákupu), osobní styl, řeč těla a etiketu. - Vede klienta procesem zhodnocení jeho životního stylu, pomáhá mu změnit  celkovou image. Strach, že se rodině něco stane Štěpničkův život vlastně tak trochu kopíruje bezpočet velkých rolí, které ztvárnil. Odráží tragédie i radosti. Schopnost ztvárnit mnoho výrazných rolí dokazuje, že je skutečným mistrem svého řemesla. „Jeho osobní charizma a hlas, který propůjčuje světovým hercům, jsou prostě dokonalé. A není divu, že si jeho přítomnost na scéně nebo na plátně vždy vyžádá vaši plnou pozornost. Ale co dělá Jiřího Štěpničku opravdu výjimečným, je jeho charizma a šmrnc. Jeho přirozený šarm a schopnost vtáhnout publikum do děje jsou neuvěřitelné. Je to chlap, který ušel kus cesty životem a na této cestě nasbíral nejen životní moudrost, ale i uměleckou hloubku, kterou tak ochotně sdílí s námi všemi,“ usmívá se vyhledávaný image kouč. Drsné dětství však Štěpničku podle mnohých poznamenalo v tom smyslu, že žije v neustálém strachu, že se něco pokazí a že se s jeho rodinou něco stane. Což se bohužel čas od času vyplní. V roce 2008 na tom byl opravdu špatně, když se jeho syn Jakub pokusil o sebevraždu. Nikdo vlastně dodnes neví, co ho k tomu vedlo. Říkalo se však, že si to herec kladl za vinu. Ztráta milované manželky Nejhorší rána pro sympatického herce přišla v roce 2022, když mu zemřela milovaná žena Jana, se kterou strávil sedmapadesát let. Nikdo je nikdy neviděl se hádat, vzájemně se podporovali a žili jeden pro druhého. „Nevím, jak to zvládat, Jana mi všude schází, ale přes všechny problémy se mi umírat ještě nechce,“ uvedl herec pro Blesk.  Jenže právě to se málem stalo, když na tom byl po odchodu partnerky psychicky tak špatně, že spadl pod tramvaj. Naštěstí vyvázl „jen“ s ošklivými podlitinami a modřinami. Pro Blesk přiznal, že byl duchem nepřítomný a nešťastný ze ztráty manželky. V jeho slovech byla znát obrovská bolest, kterou si procházel. Tragédie legendární Zdeny Hadrbolcové: V den svatby hořce plakala, umírala téměř sama Číst více Naše životy jsou díky němu lepší Přes všechny útrapy však nezapomněl rozdávat radost, což vždycky uměl dokonale. „Pan Štěpnička je skutečným pokladem českého umění, umělcem, kterého stojí za to sledovat na každém jeho kroku, ať už v divadle, nebo na filmovém plátně. Jeho práce obohacuje naše životy, přináší nám radost, smích, ale i zamyšlení. Ať už jste fanouškem divadla, filmu, nebo dokonce rozhlasových her, Jiří Štěpnička vás nikdy nezklame. Jeho dar umění je skutečným důvodem k oslavě a my jako národ bychom měli být hrdi, že mezi námi máme takovou legendu,“ doplňuje pro Čtidoma.cz Pavel Filandr. Štěpničkův talent, cit pro umění a sebeprezentace nikdy nevyjdou z módy. Nejen jeho fanoušci věří, že svůj nezaměnitelný styl ještě dokáže vtisknout mnoha rolím. A je vlastně jedno, jestli to bude v Národním divadle, nebo v „béčkovém“ seriálu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nejostudnější závodník v olympijské historii není dopující Rus, ale císař Nero.

Čas načtení: 2024-02-26 12:22:00

Vražda mámy a dvou dětí v Hořovicích: Sousedé promluvili o konfliktech a alkoholu!

Obrovská tragédie otřásla středočeskými Hořovicemi. Policisté uvnitř jednoho z bytů našli tělo Lindy (†33), jejího syna (†7) a dcery (†4). Vyšetřovatelé následně začali pátrat po partnerovi Lindy Tomášovi, jehož našli bez známek na Břeclavsku. Sousedé vypověděli, že dvojice měla mezi sebou neshody, při nichž hrál velkou roli alkohol, kterému měl muž holdovat. K případu se vyjádřil i místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Skopeček, který bydlí jen kousek od místa rodinné tragédie.

Čas načtení: 2024-03-06 13:00:01

Facka za oscarový film: Josef Somr urazil vlastního otce. Poslední roky života byly trápením

Ponížení, jakého se Tomáš Somr, otec známého herce, od svého syna v roce 1966 dočkal, nemohl dlouho přenést přes srdce. Právě v tom roce se totiž dostal do kin snímek Ostře sledované vlaky, který dokonale popsal „obyčejné hrdinství“ lidí, kteří se za druhé světové války odhodlali k vlastnímu protestu proti nacistické okupaci. Tragédie Jana Třísky: Záhadnou smrtí si splnil sen, dodnes se ale spekuluje o sebevraždě Číst více Žádná filmová přetvářka Problém byl v tom, že takoví hrdinové bývali ve svém životě obyčejní lidé se všemi svými člověčími radostmi i starostmi. Právě tak je v příběhu popsán jak hlavní hrdina mladý železničář Miloš Hrma v podání Václava Neckáře, tak i výpravčí Ladislav Hubička, jehož roli svěřil režisér a spoluautor scénáře Jiří Menzel herci Josefu Somrovi.  Urážka všech železničářů Čím mohla tak úspěšná role, která přispěla dokonce k zisku Oscara v přelomovém roce 1968, Tomáše Somra tak rozčílit? On sám byl totiž celoživotním železničářem, a tak se mu zdálo, že jeho syn svojí filmovou sukničkářskou postavou celý tenhle úctyhodný stav, a zvláště pak samotného svého otce, znevážil. A to se neodpouští – lépe řečeno odpuštění trvalo poměrně dlouho. A došlo dokonce i na políček. Nehleděl přitom na nadání a úspěchy svého syna, který byl nejen vynikajícím hercem, ale také nadaným hudebníkem, který nádherně zpíval, hrál na klavír i na cimbál, jak popisovala v pořadu Českého rozhlasu Lída Engelová. Pro něj to byl zkrátka syn, který si zasloužil důsledně vyčinit.  Otec film odsoudil, Američané ho ocenili Jak je vidět, rodiče vždy měřili úspěchy svých dětí trochu jiným metrem než ostatní. A tak zatímco doma byl z filmu jen problém, americká Akademie filmového umění a věd jej o dva roky později vyznamenala Oscarem jako nejlepší cizojazyčný film. Možná i to, spolu s poněkud netradičním pojetím hrdinů, vedlo k dalšímu problému. S filmem kromě Somrova otce začali mít velké problémy také komunisté, jejichž moc se kvůli tankům vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 znovu upevnila. A tak film putoval na dalších dvacet let do trezoru. Bez ohledu na Oscara…  Záletníka zahrál výborně Ve filmu ztvárnil Josef Somr nenapravitelného milovníka žen a scéna, kde razítkuje pozadí krásné Zdeničce Svaté (zahrála si ji Jitka Zelenohorská) se stala doslova kultovní. Jak to ale měl herec se ženami ve svém vlastním životě? I o tom vypráví pořad České televize. I když nebyl velký záletník, v jeho životě se jich objevilo víc. Zajímavé ale je, že k oltáři se prvně vydal až těsně před osmdesátkou.  Zdeněk Svěrák dostal za film Na samotě u lesa neuvěřitelnou odměnu. Nebyla jeho, tak přišel trest Číst více První žena mu utekla za Polívkou V době, kdy poznal svoji první stálou partnerku a velkou lásku Evelynu Steimarovou, už měl za sebou natáčení Ostře sledovaných vlaků a mnoha dalších filmů. Herečku si zamiloval i s její dcerou z předchozího vztahu a byla z toho láska, která neměla skončit. Jenomže osud si to představoval jinak, a tak se v roce 1978 při natáčení Balady pro banditu Evelyna zamilovala do Bolka Polívky. Nebyla to ale žádná letní láska „na place“, která by se časem vytratila. A tak došlo k rozchodu a Josef Somr zůstal sám. Své milované ženě její zradu dlouhá léta nemohl odpustit.  Na věk nehleděl… Zatímco Evelyna Steimarová byla o jedenáct let mladší než Josef Somr, jeho další partnerka Zuzana Šavrdová byla naopak o jedenáct let starší. I když spolu spokojeně žili až do hereččiny smrti v roce 2011, nikdy se nevzali. Do manželství pak ale herec nakonec přece jen vstoupil. Když řekl své „ano“ jediné manželce Aleně, kterou před veřejností a hlavně pozorností médií urputně chránil, bylo mu 78 let. Manželství do konce života Tohle manželství vydrželo deset let, až do jeho odchodu ze života. Většina doby, kterou prožil se svojí poslední láskou, už ale byla pro herce velkým trápením. Zdraví jej zrazovalo čím dál tím víc a o to více si vážil pomoci a opory své ženy. V době covidové pandemie se proto raději zcela uzavřel do soukromí, jak potvrdil také server CNN Prima News. Jeho tělo už ostatně vypovídalo službu a v roce 2022 herec vydechl naposledy. Bylo to v sanatoriu v Nové Vsi pod Pleší a příčinou měla být rakovina plic. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Životní tragédie bouřliváka Pavla Landovského: Se životem na vozíku se nikdy nesmířil.

Čas načtení: 2024-03-26 20:05:00

Masakr u Moskvy: Proč Putin promluvil až další den? Schovával se i v jiných národních krizích

Teroristický útok na koncert v Krasnogorsku u Moskvy: 18 hodin. Teroristé v Beslanu obsadili školu a vzali děti za rukojmí: Další den. Tragédie ponorky Kursk se 118 mrtvými námořníky: 4 dny. Ruský prezident Vladimir Putin se prezentuje jako akční vůdce, ovšem s reakcemi na celonárodní krize a tragédie si dává načas.

Čas načtení: 2024-04-11 23:48:00

Tragédie pro Uniswap. Došlápla si na něj SEC a token UNI ztratil 20 %

Decentralizovaná burza Uniswap má problém. Americká Komise pro cenné papíry na ni plánuje podat žalobu. Proč se tak děje, co to pro burzu znamená a jak na to sám Uniswap reaguje? Článek Tragédie pro Uniswap. Došlápla si na něj SEC a token UNI ztratil 20 % z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-04-23 11:59:00

Hrůza v Macoše: Do propasti skočili dva muži! Jeden se měl před tím ještě zastřelit

Skoncovat se životem skokem do propasti Macocha v Moravském krasu se rozhodl v pátek muž, údajně vězeňský dozorce z věznice v Kuřimi. Těsně před pádem měl ještě proti sobě obrátit zbraň! Další lidská tragédie se tu odehrála jen o tři dny později! V pondělí tu život skokem do propasti ukončil další nešťastník!

Čas načtení: 2024-05-27 06:06:11

Tragédie v zábavním parku: Požár v Indii si vyžádal životy nejméně 27 lidí

Tragický požár v zábavním parku ve městě Rajkot v západoindickém státě Gujarat si vyžádal životy nejméně 27 lidí, včetně dětí. K požáru došlo během víkendového odpoledne, kdy park obvykle navštěvují rodiny, které si užívají prázdniny, píší deníky Sky a Indianexpress. The post Tragédie v zábavním parku: Požár v Indii si vyžádal životy nejméně 27 lidí first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-30 20:53:00

Otec zapomněl malého syna v autě. Chlapeček zemřel na přehřátí organismu

Obrovská tragédie se stala ve francouzském regionu Alsasko. Šestnáctiměsíční chlapeček zemřel poté, co ho jeho otec zapomněl na zadní sedačce auta a odešel do práce. Dítě strávilo v rozpáleném autě na parkovišti několik hodin. Rodiče se podle francouzských médií z tragédie psychicky zhroutili a jsou v péči psychologů.

Čas načtení: 2024-06-07 08:45:37

Přesně před rokem vyhodili Rusové do povětří vodní elektrárnu Kachovka. Ukrajina zveřejnila video zaplavené oblasti k výročí tragédie

V noci na 6. června 2023 ruští útočníci vyhodili do povětří přehradu Kachovka, což mělo za následek lidské oběti, ztracené domovy a vážné důsledky pro životní prostředí. The post Přesně před rokem vyhodili Rusové do povětří vodní elektrárnu Kachovka. Ukrajina zveřejnila video zaplavené oblasti k výročí tragédie first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-10 09:11:52

Tragédie ve Španělsku: dva muži se utopili při záchraně dvou malých tonoucích dětí

Dva cizinci, 46letý muž z Polska a 52letý muž z Británie, přišli o život při snaze zachránit dvě děti ve věku 6 a 7 let, které volaly o pomoc poté, co je odnesl mořský proud v Guardemar del Segura, píše TodoAlicante. The post Tragédie ve Španělsku: dva muži se utopili při záchraně dvou malých tonoucích dětí first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-26 10:45:12

Češi dnes hrají finále turecké trilogie. V roce 2008 i 2016 to byla fotbalová tragédie, co Euro 2024?

Duel Česko vs. Turecko na evropském šampionátu, to už tady jednou bylo, ne? Kdyby jednou, ale dokonce dvakrát! A nedopadlo to dobře. Co potřetí? Článek Češi dnes hrají finále turecké trilogie. V roce 2008 i 2016 to byla fotbalová tragédie, co Euro 2024? se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-07-17 15:06:00

Královská tragédie: Panovník Jiří III. pomalu zešílel

Král Jiří III. byl uznávaný a svědomitý panovník, který vládl Anglii téměř 60 let (1860-1720). Přesto je bohužel, a možná nespravedlivě, nejvíce vzpomínán pro svůj nemilosrdný pád do šílenství na sklonku života. Zájem o jeho šílenství vedl k fiktivním zobrazením na jevišti i plátně, nejznáměji v dlouho hrající hře Alana Bennetta „Šílenství krále Jiřího“. The post Královská tragédie: Panovník Jiří III. pomalu zešílel first appeared on Pravda24.