Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-05-27 06:38:17

Rusko spáchalo sebevraždu

Mimozemšťani se už nemohli dívat na to, jak Rusko přepadlo Ukrajinu, a tak nabídli Ukrajině, že ji pomohou a zapůjčili na týden Ukrajině novou vojenskou technologii založenou na vymývání mozků nepřátel pomocí mimozemské technologie, zasažený nepřítel spáchá okamžitě sebevraždu, stačí na mapě jenom označit oblasti kde budou nepřátelům mozky přeprogramovány tak aby spáchali sebevraždu. Před… Číst dále »Rusko spáchalo sebevraždu

Čas načtení: 2024-09-14 18:00:01

Nejhorší zločin na dětech v Česku. Krkavčí matka zabila čtyři potomky, tvrdí, že si nic nepamatuje

„Když jsem vstoupil do obývací kuchyně, viděl jsem na zemi dětské tělíčko v krvi. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem dveře zavřel a jel na policii do Poličky,“ zněla výpověď zoufalého otce nejstaršího syna Romany Zienertové pro Blesk. Jaroslav Š. žil s rodinou v pronajatém domě v Širokém Dole na Svitavsku pouhých několik dní. Podle sousedů působili jako úplně normální rodina. Jednoho dne ale matka čtyř dětí spáchala čin, který v malé obci děsí lidi dodnes. Její příběh přinesli i autoři podcastu Opravdové zločiny, kteří uvedli, že kromě Dany Stodolové je Zienertová jedinou ženou odsouzenou v Česku na doživotí. Nejhorší akce Berdychova zločineckého gangu. Zlatník Toman trpěl hodiny Číst více Děti podřezala Romana Zienertová se 2. září 2011 zřejmě rozhodla, že spáchá i se svými dětmi takzvanou rozšířenou sebevraždu. Tři menší nechala doma, nejstaršího osmiletého chlapce poslala na nákup, aby jí v hrůzném činu nepřekážel. Nejmladší holčičce přitom byly pouhé dva měsíce. Tu zabila jako první, poté následovaly dvě starší děti ve věku dvou a čtyř let. Všechny tři děti měly podřezaná hrdla. Osmiletý syn zemřel po krátkém boji a neskutečné hrůze, kterou musel prožívat, když viděl mrtvá těla svých sourozenců. Poté vztáhla ruku na sebe. Chtěla si vzít i svůj život „Nejdřív si chtěla podřezat žíly, ale podle zdravotníků ty rány nebyly tak hluboké. Ona se neporanila tak vážně, aby vykrvácela,“ říká o následných událostech Václav Janata v podcastu Hlasy zločinu. Následně se vražedkyně pokusila oběsit, ani to se jí ale nepovedlo a záchranáři ji s vážnými zraněními letecky přepravili do nemocnice, kde ji zachránili. Ze svých činů se tak mohla zpovídat u soudu. Tam přišla s obhajobou, která se dala čekat. Podle svého tvrzení si nic nepamatovala. „Já vůbec nevím, pro mě to je neskutečné a nepochopitelné, nedovedu si představit, že bych někdy někomu ublížila, natož děckám,“ řekla u krajského soudu. Dokonce tvrdila, že zapomněla i na svůj předchozí život a nepamatuje si, že měla děti či partnera. U soudu pak dokonce předstírala i mdloby. Znalci matčinu teorii strhali Znalci ale matce na špek neskočili. Její tvrzení o ztrátě paměti označili za naprosto nesmyslné a řekli, že matka si na celou událost musí velmi dobře pamatovat. Nezdálo se jim ani to, že by zapomněla i velkou část předchozího života, s podobnou praxí se znalci nesetkávají. Žena, která měla pochybnou drogovou minulost, tak podle znalců zvolila rozšířenou sebevraždu jako únik před problémy s jejím tehdejším partnerem a otcem nejmladší holčičky. Sedm mobilů za den, pervitin a marihuana na cele. Realita ve věznicích je drsnější, než si myslíme Číst více Sebevražda jako únik „Žila v nejistotě, měla strach o děti, měla konflikty s bývalým i tehdejším druhem. Zřejmě to vyhodnotila jako bezvýchodnou situaci,“ řekl podle Blesku soudní znalec Petr Stožický s tím, že bohužel i takový hrůzný čin se dá vyhodnotit jako únik před smutnou realitou. Romana Zienertová u soudu dostala 30. května 2013 doživotní trest. Je umístěna ve věznici v Opavě, s novináři nekomunikuje. O nové projednání svého případu může požádat nejdříve v roce 2032.  Smutnou dohrou je i to, že její obhájce, kterého případ velmi zasáhl, o několik let později spáchal sebevraždu. Jak tvrdí i novináři ve výše zmíněném podcastu, jeho manželka nepřímo potvrdila, že jeho psychické zdraví narušil právě i případ, ve kterém hájil Zienertovou. KAM DÁL: Sedm mobilů za den, pervitin a marihuana na cele. Realita ve věznicích je drsnější, než si myslíme

Čas načtení: 2024-10-29 07:00:01

Střídavá péče. Co se stane, když jeden z rodičů přestane fungovat?

Když se matka s otcem rozumně nedohodnou, je na řadě soud. „Tehdy rozhoduje, jak aktivní bude druhý rodič. Hlavní roli zde hrají lékařské zprávy,“ tvrdí advokát Mgr. Michal Benčok. V tomto případě je namístě, aby rodič, který se nemůže nebo nechce o děti starat, poctivě platil výživné. Jak to vidí právník Prvotní je vždy zájem dítěte a v případě neschopnosti jednoho z rodičů se musí na tento zájem vždy brát zřetel. Podle zákona „změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu“. Když pak spolu matka s otcem nekomunikují a nespolupracují, má to vliv na vývoj dítěte. Rodič, který spolupracuje, je právě ten, komu soud dá zpravidla přednost pro výlučnou péči.  Není co zvažovat a je třeba jednat. „V takovém případě by se ale soud měl snažit zachovat dětem aspoň kontakt s rodičem formou styku, který bude v rámci možností co nejširší. Stát by se měl o situaci zajímat už před soudním řízením a hledat způsoby, jak rodiči pomoci, aby se dále mohl o své děti starat, než jej péče zbavovat,“ vysvětluje Ing. Aleš Hodina, dr. h. c. Někdy stačí pouze podpora psychologa nebo materiální pomoc. Pokud tedy nastane v životě jednoho z rodičů nějaká tragická situace nebo událost, která naruší vztahy s dětmi, druhá strana, která je na tom lépe, se pak ujme příležitosti, což je třeba ošetřit právnickou cestou. „Druhý rodič musí podat návrh k soudu na změnu péče – a to na výhradní. Soud jako takový přihlíží ke stanovisku OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) a také může přihlédnout i k názoru nezletilého. Problém ale bude stanovení výše výživného. Při střídavé péči je totiž nastavena tak, že si rodiče prakticky nic neplatí,“ vysvětluje Mgr. Benčok.   Romská babička dělá drahoty. V azylovém domě se cítí lépe než u dětí Číst více Sebevražda maminky Příběh maminky, která spáchala sebevraždu, je dobrý příklad toho, jak člověk může přijít o své děti. Zpočátku vše šlo jak na drátkách. Po rozvodu se oba rodiče rozumně domluvili na střídavé péči a vše dokonale fungovalo. Jeden týden byly děti u matky a druhý týden u otce. V životě maminky však jednoho dne nastala osudová tragédie.  V létě ubytovala ve svém velkém domě cizince z Brazílie, kteří k nám přicestovali poznávat památky a krásnou českou přírodu. Bohužel s nimi v kufrech doputovaly i štěnice. Když Brazilci odjeli, bylo všude ticho po pěšině. Na podzim si matka všimla, že po posteli leze nějaký hmyz, ale nepřikládala tomu větší význam. Radek Ptáček. Když odborník na duši spáchá sebevraždu Číst více Po roce v létě se s dětmi vrátila z dovolené, ulehla do postele, a když zhasla, pocítila, že po ní lezou nějaké potvory. Rozsvítila a zhrozila se. Štěnice! Došlo to tak daleko, že se rozlezly po celém baráku. Zavolala na pomoc odborníka, ale byl to podvodník, který hmyz po domě roznesl ještě víc a jenom z ženy tahal peníze. Po půl roce si objednala dezinsekční firmu a ta jí s politováním oznámila, že dřevěný dům musí zbourat. Žena se totálně zhroutila a spáchala sebevraždu, i když neúspěšnou. Nejenže přišla o střechu nad hlavou, ale ze žalu se dala na pití a děti logicky přešly do péče otce.  Tatínek se stal závislým na kokainu Druhý příběh se týká tragédie tatínka, který začal fetovat. Byl velmi pracovně vytížený, protože chtěl vydělat hodně peněz, aby se jeho děti měly dobře a dostaly, co si zamanou. Pracoval ve dne i v noci a kolikrát i 24 hodin. Někdy i několik dní nespal a relaxace pro něj byla neznámý pojem. Ani do hospody na pivko nechodil.  Měl jednoho rádoby kamaráda, který ho jednou pozval do jakéhosi pochybného baru. Ten kamarád byl drogový dealer, o čemž onen tatínek neměl zprvu ani tušení. Tenkrát v baru si spolu trochu přihnuli kořalky a tu se kamarádíček vybarvil. „Ty seš nějakej suchar. Nic s tebou není. Měl bych tady něco lepšího, než je tahleta whisky,“ řekl mu ten dealer. A ukázal mu igelitový pytlíček s bílým práškem. Unavený a nešťastný tatínek už na tom byl tak, že jej následoval na záchod a kokain si tam s ním šňupnul. Od té doby nastal v jeho životě kolotoč bez návratu. Nejprve pracoval a vydělával ještě víc než dřív. Ale zrádná droga si brzy vybrala svoji daň. Časem už to nezvládal a musel na léčení. To byl však pro matku dětí impuls, aby k sobě přetáhla své děti. „Stále přetrvává v té soudní judikatuře taková pověra, že tím vhodnějším a lepším pro výchovu, zejména dětí útlého věku, je zásadně matka. Zákon a mezinárodní úmluvy však říkají něco jiného. Říkají: Oba rodiče mají stejná rodičovská práva, jsou si rovni. Není možné jednoho z nich, dokonce jenom kvůli pohlaví, preferovat,“ vysvětluje JUDr. Pavel Rychetský, dr. h. c., předseda Ústavního soudu ČR. Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (občanský zákoník, stridavka.cz) KAM DÁL: Svatební slib u notáře. Láska je slepá, ale i ta má svůj rozpočet.

Čas načtení: 2024-11-03 11:00:01

Hvězda partičky Čurko má temnou rodinnou minulost. Jeho bratr vraždil, spekulace o kanibalismu

Měl pomáhat ke smrti lidem, kteří chtěli ukončit svůj život. Jde zřejmě o nejzáhadnější případ slovenské kriminalistiky, který ani po svém tragickém konci nezodpověděl zásadní otázky kolem hlavního aktéra, Mateje Čurka. Ten podle soudů zabil minimálně dvě ženy, další vraždy se mu nepodařilo prokázat.  Kafilerie na lidi. Orličtí vrazi chtěli v Praze vybudovat linku na likvidaci lidských těl Číst více V dětství pobodal kamaráda Matej Čurko se narodil v roce 1968 v Košicích. Stal se vojákem v záloze, pracoval jako ajťák a vzorně se staral o svou rodinu. S bratrem, nyní známým hudebním skladatelem, si v dětství nebyl příliš blízký, bližší vztah měl vždy k matce a babičce. Byl extrémně matematicky nadaný, ale ve škole patřil spíše mezi introverty. První náznak toho, že v jeho psychice nebude všechno v pořádku, přišel v jeho třinácti letech. Tehdy měl pobodat svého jedenáctiletého kamaráda ze sousedství. Putoval do psychiatrické kliniky, kde pobyl několik měsíců. „Ani na té klinice však nezjistili, že by měl mít sadistické, či dokonce nekrofilní sklony,“ říká v podcastu Hlasy zločinu Václav Janata, dlouholetý krimireportér. Servis sebevrahům Na takovou diagnózu zřejmě bylo příliš brzo. I v dospělosti se v počátku zdálo, že je vše v pořádku. Matej Čurko žil běžný život na malé slovenské vesnici. Nepřirozeně hodně času však trávil v chatovacích místnostech, což mu dokonce způsobilo problémy v zaměstnání. „Jak se později ukázalo, hledal na internetu lidi, kteří chtějí spáchat sebevraždu, a nabízel jim jakýsi servis, že tu sebevraždu provede za ně,“ dodává Jakub Kvasnička, specialista na kriminální případy, ve výše jmenovaném podcastu. Tímto způsobem mimo jiné narazil na švýcarského občana, který chtěl ukončit svůj život. Podal si inzerát Švýcar měl psychické problémy a rozhodl se pro sebevraždu. V jistém zákoutí internetu objevil bizarní inzerát „Kanibal hledá čerstvé mrtvoly, například oběti nehod nebo sebevrahy.“. Švýcar nejdříve inzerát považoval za vtip, nakonec ho ale přemohla zvědavost a s Čurkem si začal dopisovat. Ten ho postupně přesvědčil, že už ochutnal lidské maso a že touží sníst jeho penis. Posílal mu také fotografie kusů ženských těl s tvrzením, že jde o jeho práci. Zaslal mu dokonce fotografie jámy, kterou připravil pro jeho tělo. Švýcar nakonec souhlasil s osobním setkáním, tam ale došlo k tragédii. Místo oběti přišel policista Švýcar se nakonec zalekl a vše oznámil tamní policii. Ta kontaktovala své slovenské kolegy, a tak se stalo, že na setkání s domnělým kanibalem Čurkem vyrazil místo jeho budoucí oběti policejní agent. Na smluveném místě se měli setkat a Čurka zatknout. Na místě nebyl samozřejmě jen policejní agent, ale i policejní speciální jednotka s odstřelovačem. Ve chvíli, kdy Čurko dorazil na místo, si jej policejní agent ani nevšiml. Měl totiž dokonalé mimikry náhodného kolemjdoucího či turisty. Sedmkrát jej zasáhli Jakmile policista zjistil, že jde o podezřelého, okamžitě odhalil svoji identitu a pokusil se Čurka zatknout. V tu chvíli se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Čurko totiž vytáhl zpoza opasku zbraň a pokusil se policistu zastřelit. Vtom zakročili policisté ze speciální jednotky a několikrát Čurka postřelili. I když se lékaři po převozu Čurka do nemocnice snažili ze všech sil, na následky sedmi zásahů zemřel. Policista byl velmi vážně zraněn, ale přežil. Smrtí údajného kanibala se tak policejní práce velmi zkomplikovala. Hrůzný nález Nakonec po proniknutí do Čurkova počítače našli policisté hroby dvou žen poblíž Kysaku u obce Sokol, kde vrah s rodinou bydlel. Pomohly jim k tomu GPS souřadnice, které měl Matej Čurko v počítači uložené. Jde tak o jediné potvrzené oběti. Podle policie jich ale mohlo být podstatně více. Vyšetřovatelé objevili i děsivý oltář, kde Čurko zřejmě oběti vraždil. Případ měl však i zahraniční dohru. V Itálii například tamní policisté označili dalších osmadvacet žen, které se teoreticky mohly stát jeho oběťmi. Vzhledem k tomu, že Čurko zemřel, se už pravda nikdy neukáže. V domě v Rudné plnili orličtí vrazi sudy s oběťmi. Sousedé nic netušili Číst více Bratr: Je lepší, že to takhle skončilo Když se Marián Čurko dozvěděl o tom, co jeho bratr spáchal, byl v šoku. „Byli jsme s manželkou a našimi čtyřmi dětmi na výletě v Londýně. Právě jsme seděli v Hyde Parku, když mi máma volala, že se bratr zapletl do přestřelky. Brácha se věnoval sportovní střelbě a měl doma zbraně. Tak jsem si myslel, že měl asi problémy s nějakými vagabundy. V hotelu jsme pak ale na internetu zjistili, že jde o vraždu,“ řekl Marián Čurko deníku Nový Čas. „Říkali jsme si, dokonce i máma, že je to tak pro nás pro všechny lepší, když to takhle skončilo. Pozůstalým tak zůstane alespoň nějaká naděje, že to mohlo být jinak. Už se nikdo nedozví, jak to bylo ve skutečnosti a co ho k tomu vedlo,“ řekl vrahův slavný bratr. KAM DÁL: Trump se musí stát prezidentem! Jinak je to konec, tvrdí slavný vizionář.

Čas načtení: 2020-01-27 12:03:24

Literární vyhlídky (27. ledna až 2. února)

Poslední lednový týden bude na nejrůznější literární akce vskutku bohatý, a to nejen v české metropoli. Připomenutí se dočkají i někteří klasikové – Gustav Meyrink, Jaroslav Seifert, Wisława Szymborská, Ivo Vodseďálek nebo Jan Balabán. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé (audio)knižní novinky.   POZVÁNKY 27. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé – souboru cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo24.cz. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Večer uvede Jáchym Topol. Hosté: Tomáš Kafka a Zbyněk Petráček. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum v Praze Prezentace románu Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer (1920–1970), který je v Rakousku považován za kultovní dílo, byl úspěšně zfilmován, přeložen do desítek jazyků a po více než půl století se dočkal i českého překladu. Román je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce: Společně se svými přáteli vyrazí na výlet na loveckou chatu do Alp. Přátelé po příjezdu vyráží do nedaleké vesnice. Když se dlouho nevracejí, vydá se je hlavní hrdinka hledat. Uprostřed divoké přírody však narazí na neviditelnou zeď, za kterou se zdát být vše mrtvé. Odříznuta od okolního světa je postavena před nevyhnutelné základní otázky života… Jablonec nad Nisou / 19.00, galerie Pouzar&ová Literární večer věnovaný románu jabloneckého rodáka Štěpána Kučery Projekt Gilgameš. Ukázku z knihy přečte autor, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka. Večer bude zahájen v galerii a následně se přesune do prostoru přes ulici k Václavu Havlovi (Pražská 23), kde bude večer pokračovat čtením, recitálem a posezením. Praha / 19.30, Božská Lahvice Pořad nazvaný Očima Gustava Meyrinka: oživení mystiky v literatuře. Gustav Meyrink byl nejen mystický prozaik pražského okruhu, ale i zapálený hermetik, jehož život byl prodchnutý okultismem a do jisté míry se stal nesmrtelným. Přijďte se v nejedné alchymické povídce i nejvýznamnějším pražském románu 20. století Golem přenést do Prahy plné mystiky, tajemství a neexistujících zákoutích. Dramaturgem večera je Matěj Senft.   28. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Luxor (Václavské náměstí) Viktorie Hanišová svým románem Rekonstrukce završila trilogii, ve které rezonují témata mateřství, silných ženských postav i nefunkčních a poškozených vztahů. Byl to plán už od začátku a do jakých vod se vydá se svou další knihou? Autogramiáda a beseda s nadanou autorkou a překladatelkou proběhne v Paláci knih Luxor. Broumov / 17.30, Městská knihovna v Broumově Neformální posezení v Městské knihovně v Broumově s aktuálními rezidenty klášterního Literárního domku. Svá díla během besedy a autorského čtení představí spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý, autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, rovněž učebnic a odborných publikací, který do češtiny převedl například verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga, a Vlasta Dufková, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, která dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka, autorka básnické sbírky Čistec a prózy Bílé na bílém / Supinum. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Brna Aleš Palán, novinář, publicista, spisovatel, jeden ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, za knihu rozhovorů Být dlužen za duši a za román Ratajský les byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. V roce 2019 mu vyšel (mimo jiné) nový román Miss exitus. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy Přemysla Houdy s názvem Normalizační festival – původní monografie o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes považována za toxickou. Autor knihy se vyhýbá dichotomii mrtvé a živé vody a ukazuje, zda se dalo se šedivými slovy tehdejšího socialismu přece jen dělat něco smysluplného. S Přemyslem Houdou budou diskutovat politolog Pavel Barša, redaktorka a literární kritička Eva Klíčová a redaktor čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Debatu moderuje politolog a filozof Milan Znoj. Praha / 19.00, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy Ewald Murrer přečte ukázky ze své nejnovější knihy Noční četba (Aula 2019). „Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci,“ napsal mimo jiné o sbírce Petr Bílek. Praha / 19.30, Kavárna Fra Prozaik, novinář, filmový scenárista Ondřej Štindl bude číst ze svého právě dokončeného románu Až se ti zatočí hlava (Argo, jaro 2020). – Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.   29. 1. Praha / 17.17, MKP – Hradčany Jaroslav Seifert: Orfeus v baloně – dokumentární pořad o životě a literárním díle českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele. Číst, vyprávět a promítat bude Daniel Razím – literární autor a dokumentarista. Životní příběh dosud jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nabízí pozoruhodný příklad niterných lidských proměn a uměleckého zrání výjimečné tvůrčí osobnosti. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Diskusní večer Salonu Práva: Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti. Okraje republiky, okraje společnosti. Jak se na ně díváme, čeho si všímáme, co naopak pomíjíme? Jak vypadá periferie pohledem nejnovějších sociologických výzkumů? Jak se se zkušeností okraje vyrovnává česká a světová literatura, potažmo kultura? O tom všem budou diskutovat sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, který zároveň uvede svou novou knížku Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, a politoložka Kateřina Smejkalová, která se zabývá mimo jiné rolí periferie v současné kultuře. Diskusi bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večer věnovaný nedožitým narozeninám Jana Balabána nabídne ve své první části hru Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! V drobné úpravě této hry se tvůrci soustředí na vztah Vaška / Bezruče a Marie / Maryčky. Ve hře připravené jako inscenované čtení vystupují herci i neherci, ale všichni společně prožívají krásu i naléhavost textu. (Účinkují: Zuzana Truplová, Přemysl Bureš, Jakub Chrobák, Zdeněk Janošec Benda a spoluautor Ivan Motýl, režie Přemysl Bureš). Ve druhé části pak účinkující a další hosté vzpomenou na život a dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů přelomu tisíciletí. Praha / 19.00, Klub Varšava Křest povídkové sbírky autora a překladatele Vratislava Kadlece. Jeho prozaický debut Hranice lesa (Argo 2019) nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Ukázky z díla přečte autor ve spolupráci se spisovatelkou Ivanou Myškovou. Praha / 19.00, Dobrá trafika V rámci 72. literárního večera Slova mají křídla představí velkou ilustrovanou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) její autorka Renáta Fučíková a knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) představí její autor Petr Čornej. Večer moderují Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Praha / 19.30, Božská Lahvice Natálie Paterová je autorkou básnické sbírky Uvnitř kosti duha (2011). Po studiích češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračovala dále na Fakultě humanitních studií Karlovy university, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Své básně uveřejnila v řadě literárních časopisů, v Německu jí loni vyšel bilingvní výbor jejích textů s názvem Ohne option. V Božské Lahvici bude autorka číst ze své nové básnické sbírky Co když. Řeč o autorce pronese Marie Šťastná, která se podílela na redakci sbírky. Hostem bude také básník Jan Spěváček.   30. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Academia (Václavské náměstí) Monumentální biografie Jana Žižky získala 2. místo v anketě LN Kniha roku a stala se jednou z diskutovaných událostí nejen knižního světa. Nenechte si proto ujít setkání s jejím autorem Petrem Čornejem, předním českým historikem, který se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Prostějov / 17.00, Městská knihovna Prostějov Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová představí svůj román S Baťou v džungli, inspirovaný životem českého podnikatele Jana Antonína Bati. Životopisný příběh sestavený na základě rodinných vzpomínek, deníkových záznamů, dopisů a fotografií odráží dramatické události 20. století, které ovlivnily osudy celé Baťovy rodiny. Vsetín / 17.00, Masarykova veřejná knihovna Beseda a čtení spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové, autorky románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Probíhá v rámci festivalu „Literární jaro ve Vsetíně“. Praha / 18.00, Topičův salon Další literární večer v Topičově salonu bude věnován Wisławě Szymborské, polské básnířce, esejistce, literární kritičce a překladatelce francouzské literatury, která v roce 1996 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Z jejího díla přečte a autorku představí Zofia Bałdyga. Večerem provede Nikolai Ivaskiv. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Báseň jako bodnutí včelou: Pavel Kolmačka a Radek Štěpánek v Knihovně na Vinohradech. Autorské čtení poezie uvádí Robert Wudy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Tvorbu Ivo Vodseďálka (1931–2017) lze bez nadsázky označit za jeden z dosud neobjevených pokladů moderní české literatury. Širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý, v literární obci se ovšem těší až kultovnímu postavení – mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Vladimír Boudník či Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá řada literárních historiků a kritiků. Objemný, jedenácti set stránkový svazek Vodseďálkovy sebrané poezie Dílo 1949–1998 (Argo 2019) představí jeho editor Martin Machovec, spisovatel Jáchym Topol, filmařka a Vodseďálkova dcera Olina Kaufmanová a redaktor nakladatelství Argo Petr Onufer. Z autorova díla bude číst herec Karel Dobrý.   31. 1. Praha / 18.00, Edison Filmhub Čtení úryvků z knihy Žena filmového kritika (Listen 2019). S tím nejvybroušenějším přednesem můžete počítat v podání filmových publicistů, dramaturgů, kritiků a ředitelů kin. Čte Aleš Stuchlý, Pavel Sladký, Jiří Flígl a Jan Jílek. Moderuje Bára Šichanová.   1. 2. Děčín / 18.00, Cafe Prostoru Devátý díl Českých prozaiček v Děčíně. Pozvání tentokrát přijala Dora Kaprálová s knihou Ostrovy (Druhé město 2019). Tradičně s besedou po čtení.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petra Dvořáková: Vrány (Host 2019) Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?   Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (Galén 2020) Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali.   Tomáš Prokůpek: Sekora. Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020) Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně.   Radim Husák: Milenec zakletých žen (Větrné mlýny 2019) Sebrané texty Radima Husáka (1974–2007), teplického básníka, performera, hudebníka, prozaika, výrazné postavy alternativní kultury devadesátých a nultých let. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu. V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovy beletrie a deníkových záznamů.   Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl 2020) Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. – Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázku z knihy najdete ZDE.   Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020) Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.   Jaroslav Havlíček: Neopatrné panny (čte Martin Čevora, Čti mi! 2020) Soubor povídek Jaroslava Havlíčka, které jsou protkány ponurostí, skepsí a životními prohrami. Detailně vykreslené hrdinky hrají o svůj život se špatnými kartami, které jim byly rozdány. Havlíček není ke svým postavám vůbec milosrdný. Příběhy tak nabízejí autentický pohled na dobu, která je dnes často idealizovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-12 10:24:31

Pavel Janáček sestavil antologii netuctových románů pro ženy

Publikace Slzavé údolí není – navzdory slzavému názvu – ani málo k pláči. Spíš pro radost. Jde totiž o velmi promyšlený výbor ze sešitových Románů pod lampou a dvou podobných edic: Čtení pro ženy a Krásného románu. Deset takto reeditovaných textů devíti autorů (Ženy bez domova, Děvče ze stříbrného letounu, Slzavé údolí, Vesničko má pod Šumavou, Repetent, Jen chvilku štěstí, Ančina trnitá cesta, Holanovy dcery, Matka a Na proklaté půdě) se poprvé ocitlo na pultech již mezi roky 1938 a 1942. Autorka hned úvodem zařazených Žen bez domova (1940) Jaromíra Hüttlová (1893–1964) se narodila jako dcera učitelky a spisovatele Tobiáše Eliáše, známého jako T. E. Tisovský. Ten byl vrchním účetním radou zemského finančního ředitelství. Dva Jaromířini bratři se stali právníky a její starší sestra Miloslava obdržela roku 1916 doktorát za disertační práci o Charlesi Nodierovi. Jaromíra titul PhDr. získala rok nato díky disertaci z oboru římských dějin. Ani jediný z jejích sourozenců bohužel nepřežil válku. Jaromíra se už roku 1916 provdala za pruského důstojníka Willyho Johanna Hüttla a dvacet let nato ještě jednou – za Josefa Rybku, ředitele vršovického gymnázia, na kterém působila. Knižně debutovala studií Poklady egyptských hrobů (1919) a ve dvacátých letech se podílela na překladu šestidílného Brehmova ilustrovaného života zvířat; v letech třicátých už byla výraznou autorkou desítek dívčích a ženských románů, z nichž první se jmenuje Dáša, pražská studentka (1929). Všechna díla toho typu vydala mezi roky 1929 a 1947, zfilmován z nich byl Ideál septimy, zveřejňovaný původně v létě 1938 Listem paní a dívek. Za Protektorátu zprvu zařadili do Seznamu zakázaného a nežádoucího písemnictví pouze její knížku Majka cvičí čtvrthodinku (1938), ale od 9. září 1942 byl už cenzurou uvalen zákaz i na její jméno jako takové. A přece v letech 1940–1944 zveřejnila třináct románů v magazínu Čtení pro ženy. Pomohlo to, že ty pozdější podpisovala Rybková. Pavel Janáček upozornil i na fázi, v níž publikovala ve slovenštině. Roku 1953 se bohužel celé její dílo ocitlo na seznamu škodlivé a nepřátelské literatury, pročež bylo vyřazeno z knihoven; a teprve mezi roky 1991 a 2001 došlo k reedicím více než dvacítky jejích románů, někdy i opakovaným. Další z autorů antologie Miloš Kosina (1909–1966) zveřejnil letecký románek Děvče ze stříbrného letounu (1940) pod – poprvé při té příležitosti užitým – jménem Miloš Zeman, načež okamžitě následovalo Děvče na závodní dráze. RNDr. Jarolím Schäfer, autor „braku a legionářských legend“ Další z Janáčkem vybraných spisovatelů Jarolím Schäfer (1904–1967) byl Hanák. Maturoval v Olomouci (1925), Univerzitu Karlovu nedokončil a v letech 1930–1938 vyučoval na Zakarpatské Ukrajině. Napsal vlastivědu pro obecnou školu a roku 1933 debutoval hrou Hvězdička svobody. Následovala kniha Zborovští hrdinové (1937) a chlapecký román Jirka, kluk druhé roty (1938). Janáčkova antologie se zmocňuje jeho dílka Slzavé údolí (Večery pod lampou 1940). Jarolím Schäfer napsal i sbírku povídek Lidé od prastarého stolu (1943) a po válce romány Dědina ve vichřici (1946), Cesta Martina Kovandy (1947), Hanička z domku H7 (1948) či Pod československou vlajkou (1949). Roku 1950 si sice vydobyl titul RNDr., ale čtyři léta nato bylo hned sedm jeho titulů na indexu coby brak či legionářské legendy. „Jednotícím prvkem jeho literárních prací byla výchovnost, projevující se tendenční morální spekulací nebo osvětovým apelem v intencích státní ideologie,“ charakterizuje dílo tohoto autora Janáček a – thrilleru se blížící – Slzavé údolí je dodnes jedinou reedicí Schäferovy práce po listopadu 1989. Je paradoxní, že jde o jedinou jeho práci otištěnou původně v sešitové edici. Ilustroval ji z Punťových příhod dobře známý René A. Klapač (1905–1980). „Vesničko má pod Šumavou“ není jen píseň Další „podlampový“ román Vesničko má pod Šumavou (1940) byl roku 2018 reeditován hned dvakrát, a to jednak uvnitř naší antologie a poté i jako zmenšené faksimile prodávané s ní (v téže fólii). V květnu 1941 ministerstvo školství a národní osvěty zakázalo šíření této knihy mezi čtenáři do osmnácti let. Její autorkou Matylda Krausová-Holasová se narodila roku 1911, ale datum úmrtí není známo. Byla dcerou berního rady, maturovala v Kralupech (1930) a na právech na Univerzitě Karlově promovala roku 1935. Krom Vesničky známe od ní již jen drastickou vesnickou baladu Mezi penězi a láskou, zveřejňovanou na pokračování Listem paní a dívek (1941). Jak Janáček odkrývá, zahrnula vraždu (svržením chotě do studny), smrtelný úraz v továrně, početí dvou nemanželských dětí, znásilnění a sebevraždu. Ani Holasové nebyl po listopadovém převratu s touto aktuální výjimkou reeditován jediný text. Vilém Neubauer, hojně filmovaný autor Sextánky a Filosofky Máji Zato Vilému Neubauerovi (1892–1965) ano – a dostalo se mu také té cti, že Pavel Janáček umístil do antologie hned dvě jeho práce, a to románky Repetent a (navazující) Jen chvilku štěstí. Původně byly oba zveřejněny roku 1941 jako 67. a 68. sešit Večerů pod lampou. Sám Neubauer maturoval roku 1913 na Královských Vinohradech a v letech 1921–1939 a 1945–1949 pracoval na celním odboru ministerstva financí; jenom za okupace byl na Zemském úřadě a hospodářské komoře v Berouně. Oženil se s dcerou nuselského továrníka Antonína Vichra a od roku 1933 žili v nové vilce v Černošicích. Jeho tvorba dostávala prostor hlavně v časopisech. Ve Hvězdě československých paní a dívek zveřejňoval roku 1926 Román o Jarkovi a Věrce, v letech 1925–1927 ještě slavnější Sextánku. Roku 1927 vycházela Filosofka Mája a roku 1930 Osada mladých snů. V několika časopisech zveřejnil 14 románů a podle jeho čtyř knih vznikly filmy. Sextánka byla natočena dokonce dvakrát: jak pro němý, tak pro zvukový film. Ve Večerech pod lampou vydal Neubauer za necelé tři roky dalších 16 románů a ještě stačil stvořit jeden Rodokaps. Protože se však odmítal přihlásit k protektorátnímu režimu, byla mu literární činnost od roku 1942 znemožněna. Jako exemplární příklad braku bylo pak veškeré jeho dílo roku 1953 zařazeno na seznam škodlivé a nepřátelské literatury – a vyobcováno z knihoven. Teprve v devadesátých letech byly reeditovány nejznámější jeho romány. Záhadná Ema Satranová S jistotou Janáček nedokázal určit autora románku Ančina trnitá cesta (1940) ze Čtení pro ženy, který vyšel pod jménem Emy Satranové. Tato dáma publikovala až do roku 1944 a vydala v edici sedm titulů; roku 1942 dva další v Moderních románech a Večerech pod lampou. Snad se jedná o pseudonym, za kterým se skrývá Bernard Kurka (1894–1944). Po mamince byl tento muž Polák, i když pocházel z rakouského Scheideldorfu. Matka mu zemřela už roku 1900, takže vyrůstal u strýce a tety. Obecnou školu vychodil v Táboře, roku 1913 maturoval na Královských Vinohradech a šest let strávil v armádě. Stal se ředitelem kočovného divadla a mezi dobrodružné příběhy a fantastiku patří jeho romány Kruh přátel spiritismu (1923), Svět proti světu (1929) či Stíny z neznáma (1930). Napsal na třicet dramat (například Jeho poslední flám), skeče pro rozhlas a okolo padesáti románů. Roku 1930 zveřejňoval v Listu paní a dívek „gotický“ román pro ženy s antisemitskými motivy Dvě lásky Roberta Suka (knižně 1935 v Červené knihovně) a psal také westerny a krimi. Například pod jménem Edgar Wallhorst, ale dívčí romány co Olga Simonová. Za okupace náležel k předním autorům „aktivistické“ beletrie a jeho román Na křižovatce citů (1942) byl projevem loajality s nacisty po atentátu na Heydricha. Ona „křižovatka“ představovala překonání českého nacionalismu a zároveň přijetí nacionalismu árijského, kdy za odbojem stojí bývalý židovský továrník. Dne 25. prosince 1944 byl Bert Kurka nalezen zmrzlý v lese u Cholupic. U jednoho z prvních svých dívčích románů O Maruščino štěstí (1937) sice užil jména E. Satran, v kartotéce Ministerstva lidové osvěty ale postrádáme jakoukoli ženskou varianta téhož pseudonymu. Ani v dotazníku vyžádaném ministerstvem se k němu nehlásil a jen zmínil práci pro společnost Atlas vydávající Čtení pro ženy, v němž Ančina trnitá cesta vyšla. Za stalinismu bylo na indexu 21 jeho „škodlivých a nepřátelských“ titulů a tento „brak“ se vyřadil z knihoven. Z nepochybně jím sepsaných prací byly po roce 1989 reeditovány pouze čtyři westerny. Ale stojí skutečně za pseudonymem? Čtení pro ženy zveřejnilo přece také interview s Emou Satranovou, provázené její fotografií a uskutečněné v kavárně na Příkopech. Jak Janáček zdůrazňuje, rozhovor se ovšem až podezřele podobá „velkoměstské črtě“ a zahrnuje redakční prohlášení o programu edice hubící brak. Ema Satranová zde vysvětluje, proč píše pod pseudonymem. Práce v domácnosti jí nepřipadá s literaturou spojitelná: Je starostmi, zatímco psaní jest slavností. „Když píši, jsem sváteční člověk, který nemyslí ani trochu na roztrhané punčochy, neumyté nádobí anebo účet za elektriku,“ říká a dodává, že tvoří hlavně od deseti večer do jedné, a to s puštěným radiopřijímačem. „I když interview mohlo vzniknout jako mystifikace, nebyla podobná praxe v románových magazínech obvyklá,“ konstatuje Pavel Janáček. Takže? Musíme rozhodnout sami. Romány pro ženy psal i kabaretiér Jiří Červený Román Holanovy dcery (1942) vyhrál soutěž Večerů pod lampou, ale byli předem vyloučeni Židé a „míšenci“. Napsal ho pod vlastním jménem kabaretiér, písničkář a dramatik Jiří Červený (1887–1962), otec známé operní pěvkyně. V listopadu 1948 se kniha dostala opět do tiskárny, ale dostala se mezi čtvrt tisícovku dalších titulů, jejichž tisk byl zastaven během posledních týdnů roku. Už Červeného dědeček založil roku 1842 v Hradci (dodnes fungující) továrnu na dechové nástroje a prosadil ve městě divadlo. Jiří vystudoval práva (1910) a kancelář provozoval v letech 1923–1949. Již mezi roky 1909–1922 vystupoval se slavnou Červenou sedmou. Psal povídky a vytvořil román Máňa (1928). Kombinuje v něm erotiku s „komedií měšťanských námluv v intencích Ignáta Herrmanna“, charakterizuje toto dílo Janáček. Roku 1941 Máňu s cenzurními i jinými úpravami (a rozšířenou) přetiskly Večery pod lampou pod titulem Zahučaly hory. Do sešitových edic napsal Červený i čtyři další romány. Roku 1953 se Máňa či jeho kabaretní výstup Nechtěný hřích ocitly na indexu. Červeného vzpomínky jsou k nalezení v publikacích Červená sedma (1959) a Paměti Mansardy (1962). S dcerou Soňou je autorem biografie svého děda „Můjváclav“ (2001). Známá neznámá Gita Šponarová Životní data další autorky Gity Šponarové se Janáčkovi zjistit nepodařilo, ale v letech 1938–1941 vydala osmnáct románů a pohádky. Její díla měla právem prominentní postavení. Máme dnes sice k dispozici jedinou její fotografii, ale lze-li věřit zveřejněnému rozhovoru, psala od dětství a ve čtrnácti jí Divadlo na Vinohradech odmítlo veselohru. „Nedostupnost nezávislých biografických informací u autorky, jejíž jméno se v okruhu sešitových románových edic stalo pojmem, se může zdát nápadná,“ hodnotí to Janáček, „a podporuje hypotézu, zda v případě Šponarové nešlo o pseudonym jiného, třeba i známějšího spisovatele. Více okolností však zatím hovoří proti takovému výkladu a v sešitových románových edicích nemáme spolehlivě doloženu žádnou takovou mystifikaci, i když ji v autorském okruhu této antologie nemůžeme vyloučit u Emy Satranové. Románové sešity pro ženy se však v programových textech hlásily k představě literatury jako pravdy vyrůstající ze života. V souladu s tím akcentovaly vztah mezi publikovanými romány a osobní zkušeností autorů a autorek, který byl s podobnou mystifikační praxí obtížně slučitelný.“ V letech 1995–2000 bylo, dodejme, reeditováno Ivem Železným pět jejích románů, k nimž Janáček připojil v antologii Matku, „nejúspěšnější román léta 1938“. O malíři, který se stal horníkem a zase malířem Sborník uzavírá román Marie Tippmannové (1886–1965) Na prokleté půdě (Večery pod lampou 1941). Otec této autorky Jan Jadrný byl odborným učitelem a ředitelem více škol, ale po okupaci spáchal sebevraždu. Matka napsala několik her. Od roku 1907 studovala Marie s mladší sestrou Martou na malířské škole v Mnichově. Nedokončily ji a Marta pracovala po první světové válce na ministerstvu zahraničí, v letech 1926–1929 pak jako výkonná redaktorka týdeníku Hvězda československých paní a dívek. Poté převzala po Mileně Jesenské ženskou hlídku v Národních listech a vedla ji až do zastavení novin roku 1941. Napsala a vydala čtyři knihy. Roku 1910 se Marie vdala za advokáta Karla Tippmanna, jenž byl v letech 1918–1919 prvním českým starostou Lovosic. Na přelomu dvacátých a třicátých let se prosadila jako spisovatelka: první román Chci zvítězit jí na pokračování otiskoval týdeník Pražanka (1930). Vlastním nákladem vydala téhož roku Máminy pohádky. Od roku 1931 byla v Zemském zastupitelstvu. Po záboru Sudet odešli manželé z Lovosic, kde museli nechat veškerý majetek, a zakotvili v Hradci. Za Protektorátu napsala Marie do sešitových edic 27 románů (1940–1944), z toho patnáct do Večerů pod lampou. Její manžel zemřel v únoru 1945 a vdova se přestěhovala do Ústí k dceři. V letech 1948–1949 publikovala časopisecky román O chléb vezdejší, což je příběh malíře, který se stane horníkem, ale vlivem kolektivu opět malířem. Jméno Tippmannová se za stalinismu ocitlo na indexu a její práce byly kompletně vyřazeny z knihoven, takže teprve Ivo Železný reeditoval osm jejích románů. Jako i v jiných případech však eliminoval dějové odbočky, „nedějové“ partie i vysvětlení některých motivací. Zestručněny bývají v jeho reedicích také dialogy a děj je absolutizován na úkor jiných strukturních komponent epické prózy, především pak popisů a úvah postav. Ideologicky, kulturně či literárně výjimečná díla Pavel Janáček tohle všechno věděl a chtěl do antologie díla současně netuctová i typická, reprezentující vždy některou z žánrových anebo tematických linií. Texty, jež vybral, jsou vesměs ideologicky, kulturně či literárně výjimečné, výraznější a výmluvnější, než odpovídá průměru edic. A někdy i dovedněji odvyprávěné. Vrcholem „kompetence“ je pak román Jiřího Červeného, který má neuvěřitelných 23 vypravěčů, tedy cosi, nač nebyli zvyklí ani čtenáři neskonale náročnější literatury. Další texty se v antologii vyskytují také proto, že uceleně ztvárňují některé románové paradigma. Anebo je překvapivě variují. Ještě další jsou tu z toho důvodu, že naivně vyzrazují kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové pop-kultury. Výběr románů však je ohraničen médiem sešitových edic a záměrem dozajista nebylo vytvořit reprezentativní výbor z veškeré populární četby pro ženy, nýbrž jen z její výseče. Knižně a na pokračování publikovaná díla zůstala stranou a tímto přístupem se antologie odlišuje například od doposud jediného obdobného výboru Ach, ta láska (1984) Oldřicha Sirovátky, který ostatně čerpal z děl staršího data. Janáček zas pomíjí produkci vydanou před rokem 1937, kdy sešitové románové edice pro ženy neexistovaly. Sirovátka se mimo to nezdráhal vřadit do své antologie i milostnou scénu z ryze dobrodružného románu; oproti tomu Janáček respektuje díla jako autorsky individualizované výkony sui generis a poskytuje jim stejnou péči, jaká bývá věnována klasikům. Nezdůrazňuje nic z toho, čím se dnes ty práce mohou zdát archaické, nedokonalé či komické, a navíc akcentuje českou tvorbu, která byla přitom typická jen pro vlastní Večery pod lampou, zatímco jinde se vždy vynořovaly překlady. Pavel Janáček také ignoroval romány o cestování do ciziny, protože nejsou pro zkoumané období reprezentativní, a prvořadě mu šlo o „obyčejná“ dramata středostavovských domácností (jak to nazývá badatelka Dagmar Mocná). S Neubauerovou výjimkou jsou všichni zastoupeni jen jedním jediným dílem a v případě autorů známějších je to vždy práce známá méně. Janáček však přihlížel i k tomu, zda byl románek reeditován po listopadu 1989 – v tom případě jej znovu nevydal. A pokud přece zveřejňuje již reeditovaná díla (od Neubaurera, Hüttlové a Satranové), poprvé vycházejí bez pozdějších úprav. A našla se i další kritéria pro zařazení do antologie. Například Neubauerův cyklus je pandán k jeho Sextánce a titul Vesničky zas převzat z písně s textem Karla Šimůnka. A Matka vyšla ve stejném roce jako Matka Čapkova. Všechno začal německý nakladatel Martin Feuchtwanger Janáčkovy svazky o „rodokapsech“ a „večerech pod lampou“ (2018–2019), sourozencem jeho knihy Slzavé údolí je antologie rodokapsového čtení Eskadra obětovaných, jsou dnes skvělou obdobou Adamovičovy trojdílné kroniky české science fiction (2010–2014). A jelikož se příslib idylické chvíle na konci dne věnované intimní četbě, vyjádřený titulem Večery pod lampou, zapsal do kulturní paměti národa, přenesl editor to označení na celou skupinu sešitových řad. Málokdo přitom ví, že jejich počátek byl spojen s německým nakladatelem Martinem Feuchtwangerem, nejmladším bratrem spisovatele Leona Feuchtwangera, který byl nucen odejít z Německa, a protože jako cizinec nedostal v Praze nakladatelskou koncesi, spojil se na Příkopech s majitelem starobylého německého knihkupectví Gustavem Neugebauerem.   Jaromíra Hüttlová, Miloš Kosina, Vilém Neubauer, Jiří Červený, Jarolím Schäfer, Matylda Krausová-Holasová, Ema Satranová, Gita Šponarová, Marie Tippmannová: Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty napsal Pavel Janáček. Recenzovala autorka monografie Červená knihovna (1996), profesorka PhDr. Dagmar Mocná, CSc. Přílohou je faksimile Krásného románu č. 175 „Vesničko má pod Šumavou“ z 22. listopadu 1940. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR. Praha 2018. 848 stran

Čas načtení: 2024-02-20 09:00:01

Prokletý most, ze kterého psi páchají sebevraždu. Zvířata se dobrovolně roztříští o skálu

Na první pohled by se mohlo zdát, že most Overtoun psy záhadně přitahuje, snad je i volá a říká jim, aby spáchali sebevraždu. „Nic takového se samozřejmě neděje. Pes sebevraždu nespáchá tak jako člověk. Ano, zaznamenali jsme v minulosti něco jako demonstrativní chování, kdy zvíře odmítalo z nějakého důvodu jíst. Nebo prostě jíst nemohlo, protože v sobě mělo parazity. Ale jít a skočit ze srázu, to určitě ne,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz odborník na chování psů Leoš Kopřiva. Pohřeb domácího mazlíčka na vlastní zahradě: Není to tak snadné, hrozí vysoká pokuta Číst více Je to „práce“ norků? Most byl několikrát zkoumán a vedou se diskuse o tom, proč právě toto místo psy tolik přitahuje. Teorií je hned několik, jen některé ale stojí za zmínku, protože mají alespoň trochu hlavu a patu. Podle některých lidí most zvířata přitahuje zejména v letních, suchých dnech, kdy se zvířata vrhají směrem na skály prakticky stále z jednoho a toho samého místa. Majitelé psů se vesměs shodli, že jejich miláčci změnili chování, začali být tišší, někdo to nazval posedlostí. Pes se pak rozeběhl a skočil. „Podle mého názoru jde o instinkt. Co jsem si o místě zjišťoval, tak pod mostem vede migrační trasa norků, kteří jsou velmi cítit, podobně jako tchoři. A jelikož norci se zde v padesátých letech minulého století přemnožili, což koresponduje s prvními hlášeními o psích sebevraždách, tak by to mohlo souviset,“ uvažuje Leoš Kopřiva. Z mostu shodil novorozence Někteří místní lidé v minulosti prohlašovali, že za psí šílenství mohou zvuky, které vydávají ponorky, respektive frekvence, které zvířata vyblázní. To ale není příliš pravděpodobné, stejně jako ani teorie o bílé paní, která na mostě straší a dohání k šílenství nejen zvířata, ale i lidi. Tito lidé také říkají, že se při procházce přes most cítí sevřeně, jako by je něco atakovalo. Vrah dvanáctileté Tiny je možná na útěku. Unesl ji z domu, kusy jejího těla se našly v lese Číst více Své tvrzení dokládají tím, že v roce 1994 duševně chorý a paranoidní Kevin Moy hodil z mostu svého novorozeného syna s tím, že to byl antikrist. „Tady bych spíš řekl, že šlo o regulérního magora, se psy to ale za mě nemělo nic společného,“ doplnil pro Čtidoma.cz Leoš Kopřiva. Ať je pravda jakákoli, téměř jisté je, že Dumbarton, který leží severozápadně od Glasgow, bude přitahovat lovce záhad. A kdo ví, kdo vlastně šíří legendy o mostu Overtoun, který byl postaven v roce 1800 rodinou Whiteových. Faktem totiž je, že je pro místní díky turismu docela dobrým zdrojem přivýdělku. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc.

Čas načtení: 2024-02-29 15:23:00

Krvavé drama na Písecku: Senior zavraždil exmanželku, zapálil auto a oběsil se

Policie ve čtvrtek po požáru chaty a auta na Písecku našla dva mrtvé lidi. Případ vyšetřuje i jako možnou vraždu a sebevraždu. U obětí byla nařízena soudní pitva. Senior měl ale údajně zavraždit bývalou partnerku, postřelit muže, založit požár a spáchat sebevraždu.

Čas načtení: 2024-04-05 16:56:31

Před 30 lety spáchal sebevraždu Kurt Cobain. Bezpočtu dalších svým uměním zachránil život

Kurt Cobain patří k nejvýraznějším hudebním osobnostem 20. století. Jeho tragický příběh citlivého umělce, který neunesl tíhu světa, může být útěchou. Článek Před 30 lety spáchal sebevraždu Kurt Cobain. Bezpočtu dalších svým uměním zachránil život se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-23 16:15:01

Na vůdce varšavského odporu nachystali nacisté důmyslnou past. Židům nepomohla ani statečnost

Poláci za druhé světové války prokázali mnohokrát svou velkou odvahu. Ať už to bylo při napadení jejich země v září 1939 Německem, či ve varšavském povstání o pět let později. V dubnu 1943, před 81 lety, ukázali svou zarputilost varšavští Židé, kteří povstali proti svým zotročovatelům. Nervozita narůstá V roce 1940 rozdělili nacisté polské Židy, jichž bylo přes 3 miliony, do ghett, která však byla brzy přeplněna a podmínky v nich byly žalostné. Ještě v roce 1940 bylo založeno asi nejznámější ghetto, varšavské, kde se tísnilo téměř 400 tisíc lidí. Nejen varšavské ghetto trápily především nemoci, na které Židé často bez adekvátní lékařské péče umírali. Nemluvě o stálém hladovění. Z ghett byli Židé deportováni do vyhlazovacích koncentračních táborů, pro některé z nich to však znamenalo vzhledem k jejich zuboženému stavu doslova vysvobození. Seriál, který vládne internetu. Francouzský zloděj Lupin ukazuje českým kriminálkám, jak se to má dělat Číst více Ve varšavském ghettu začala již v roce 1942 narůstat nervozita, protože desetitisíce Židů nacisté odvlekli do vyhlazovacího koncentračního tábora Treblinka. Ze začátku obyvatelé ghetta nevěděli, že se jedná o vyhlazovací tábor, domnívali se, že ty, kteří tam byli převezeni, čeká pracovní lágr. Jenže to byla zásadní mýlka. Když v ghettu začaly probleskovat informace, že Židé dopravení do Treblinky se s největší pravděpodobností už nevrátí živí, bylo rozhodnuto o založení odbojové organizace, která měla vyvolat v příhodný okamžik ozbrojený střet s nacisty. Nerovný, ale statečný boj Židé dobře věděli, že život v ghettu je pouze přechodným a drtivou většinu lidí čeká mnohem horší osud. Ostatně německá okupační moc chystala zrušení varšavského ghetta již koncem roku 1942. Židé již striktně odmítali deportace do koncentračních táborů a byli připraveni bojovat s příslušníky jednotek Waffen-SS, gestapa, policie i armády. Napětí vyvrcholilo nejprve v lednu 1943, kdy do ghetta vtrhly stovky německých vojáků a byly zde napadeny soustředěnými útoky. Židé, kteří byli pouze slabě ozbrojeni (pár ukořistěných kulometů, Molotovovy koktejly a granáty), vojáky přece jen zahnali. Na druhé straně bylo jasné, že se schyluje k následnému velkému konfliktu. Nacistický kat Alois Weiss pracoval i v Praze. Zrůda bez svědomí, detaily nahánějí hrůzu Číst více Ten také nastal 19. dubna 1943, kdy nacisté měli v plánu začít s likvidací ghetta. Židé už byli na tento krok připraveni, ozbrojili se a německé vojáky a další jednotky zasypávali Molotovovými koktejly a pravidelnou střelbou. Na překvapené Němce také házeli granáty. První německou vlnu varšavští Židé odrazili. Němci si byli vědomi toho, že povstání musejí rychle zlomit, aby neinspirovalo jiná ozbrojená vystoupení Židů v dalších okupovaných státech. Německá taktika – spálená země Začala nemilosrdná pouliční vřava, vůdce povstání Mordechaj Anielewicz se soustředil na záškodnickou taktiku, to znamená přepadávání německých jednotek, které měly přesilu, partyzánský způsob boje a momenty překvapení. Spoléhali na důmyslné propojení domů a úkrytů, což z povstalců dělalo nesnadné terče. Němci zas používali taktiku spálené země, vypalovali budovy, aby z nich dostali varšavské Židy. Ti nezřídka museli v krajní nouzi vyskakovat z oken, kde je na ulici německé jednotky zastřelily. Nicméně bylo otázkou času, kdy Němci zužitkují svou převahu. Do 25. dubna 1943 zajali téměř 30 000 Židů. Do konce měsíce pak došlo k vypálení hlavních opěrných bodů povstalců a likvidaci jejich propracované infrastruktury. Až do posledního dechu Vůdčí figura povstání Anielewicz se snažil povzbuzovat své spolubojovníky až do posledního dechu. Sám však posléze přišel o život. Němci na něho a další nachystali důmyslnou past. Povstalci se schovali v hlavním bunkru, ale byli vypátráni. Jak se posléze ukázalo, sami se dostali do bezvýchodné situace. Německé jednotky věděly, že se v bunkru nachází Anielewicz, a chtěly jej za každou cenu zlikvidovat. Osmého května 1943 se přiblížily k bunkru s jasným plánem – postupně do něj vhánět otravný plyn, aby se jeho obyvatelé udusili. Anielewicz věděl, že se už smyčka stáhla tak nebezpečně, že osud povstání je zpečetěn. V posledním dopisu před smrtí přesto napsal: „Můj životní sen se splnil. Měl jsem možnost vidět židovské povstání v ghettu v jeho celé slávě.“ Anielewicz a další se nakonec otrávili, jiní spáchali sebevraždu. Jak ale píší jiné zdroje, například New World Encyclopedia, Anielewicz se svými spolubojovníky a přítelkyní hodlal spáchat sebevraždu v bezvýchodné situaci. Jeho tělo se nikdy nenašlo, jak dodává New World Encyclopedia, nicméně má se za to, že jeho ostatky byly převezeny do blízkého krematoria. V roce 1944 vyznamenala posmrtně vůdce povstání polská exilová vláda.  Nacistická ZOO v Buchenwaldu: Dozorci vodili své děti do míst, kde medvědi trhali vězně Číst více Povstalci však projevili velkou porci osobní odvahy, protože proti silnějšímu protivníkovi vzdorovali v podstatě až do 16. května, tedy necelý měsíc. Ten den Jürgen Stroop nařídil vyhodit do vzduchu historickou Velkou synagogu, která již nebyla po válce obnovena. Stroop informoval Hitlera, že německá armáda a další ozbrojené složky zajaly přes 50 tisíc Židů, zlikvidovala několik set bunkrů a úkrytů povstalců. Celkem bylo zabito asi 7 tisíc Židů, přibližně stejný počet nacisté deportovali do vyhlazovacích koncentračních táborů, hlavně Treblinky. Další desetitisíce Židů skončily svou životní pouť ve vyhlazovacím táboře Majdanek. Pomník statečným Statečným Židům, kteří svedli s přesilou urputný měsíční boj, byl postaven po válce pomník. Ten navštívil v roce 1970 západoněmecký kancléř Willy Brandt, který před památníkem poklekl. Tato událost vešla do dějin, protože uklidnila do té doby napjaté vztahy mezi Polskem a Západním Německem. Zdroj: history.com, Britannica KAM DÁL:  Děti házeli přes zeď a vyváželi v odpadcích. Irena Sendlerová dokázala za války nemožné.

Čas načtení: 2024-05-26 16:00:01

Miliardové konto ve švýcarské bance patřilo generálovi SS Kammlerovi. Ten po válce záhadně zmizel

Od začátku května 1945 se Kammler pohyboval na území Čech. Spolu se svým štábem se pokoušel zachránit veškerou dokumentaci o tajných německých projektech. Konec války jej údajně zastihl nedaleko Prahy. Dlouho se mělo za to, že zde spáchal sebevraždu nebo se nechal zastřelit svými podřízenými. Ve skutečnosti tím začíná příběh, který doposud nebyl objasněn. A jeho součástí je tajemství jeho obrovského konta ve švýcarské bance. Své úkoly plnil otročením deseti tisíců lidí Postavu Hanse Kammlera popisuje historyisnowmagazine.com. V roce 1944 byl Kammler pověřen dohledem nad německým projektem speciálních zbraní. Ten byl zaměřen především na konstrukci a vývoj proudových letounů V1, ME-262 a střel V-2. Ty byly Hitlerovou poslední nadějí, protože situace na obou frontách byla pro Německo katastrofální a spojenecké letectvo dominovalo a zasazovalo německému zbrojnímu průmyslu jednu ránu za druhou. Albert Speer navrhl, aby se německá výroba přesunula do bezpečných podzemních zařízení po celé Evropě. Tento úkol byl svěřen Kammlerovi, který toho dosáhl s využitím otrocké práce zajatců. Více než dvacet tisíc otroků pracovalo a umíralo v těch nejstrašnějších podmínkách. Pilot CIA nestihl po sestřelení nad Ruskem použít jehlu s jedem. Sověti jej vyměnili na Mostě špionů Číst více Architekt pecí v koncentračních táborech Přestože Hans Kammler nebyl architektem konečného řešení, byl podle historika Nikolause Wachsmanna „úzce zapojen do všech velkých stavebních projektů v Osvětimi“. Stejně jako jeho vrstevníci se provinil válečnými zločiny a napomáháním masovému vyhlazování v těchto táborech. Kammlerova přestavba krematorií v táborech umožnila zbavit se sto dvaceti tisíc těl měsíčně, což nacistům umožnilo urychlit jejich genocidní politiku. Jen v Osvětimi byl vyhlazen více než milion lidí. Jeho podíl na vražedném počtu nacistických obětí se jistě řadí k nejhorším a nejkrutějším. Tvrzení, že „holokaust by nebyl tak efektivní, kdyby nebylo Kammlera“ a že byl „nedílnou součástí evoluce masového vraždění“, se zdají být jeho spravedlivým hodnocením. Možná už vyjednával se spojenci dříve Vývoj a výroba V-2 byla během války soustředěna v areálu na ostrově Peenemünde, tam se také nacházeli všichni inženýři, kteří se na projektu podíleli. Další jejich osud popisuje server wilsoncenter.org. Odpoledne 1. dubna 1945 Kammler nařídil evakuaci asi 500 raketových inženýrů, kteří byli předtím přesunuti z Peenemünde do oblasti Nordhausenu, do bavorských Alp. Historik Michael J. Neufeld má podezření, že Kammler chtěl využít raketové experty jako páku pro vyjednávání o příměří. Ve skutečnosti je pravděpodobné, že pod vedením Kammlera, který stále předstíral věrnost Říši, byl od konce roku 1944 připravován transfer technologií, dokumentů a klíčového personálu V-zbraní do amerických rukou. Kammlerova „první smrt“ nedaleko Prahy Na počátku května 1945 se s kolonou svých podřízených vydal z Lince na sever. Jeho štáb byl ohlášen v koncentračním táboře v Litoměřicích. Podle svědectví se 7. května od svého štábu oddělil. Podle dříve uznávaných teorií Kammlerově koloně zkřížilo plány pražské povstání. Podle oficiální verze se Kammler zastřelil v lese nedaleko Jílového u Prahy. Jeho tělo se ale nikdy nenašlo. Mělo se za to, že sice svědectví o místě jeho smrti a přesném datu se rozcházejí, ale lze z nich vycházet. Až o desítky let později byly odtajněny dokumenty, z nichž je zřejmé, že byl ve skutečnosti 9. května zajat americkými silami a byl držen až do 30. května a vyslýchán. Podle nich také na konci května údajně utekl. I to byla klamná zpráva. Nesplnil rozkaz. Neposlechl, aby se zachránil Číst více Byl v moci Američanů, podruhé spáchal sebevraždu Podle již odtajněných dokumentů je zřejmé, že Kammler Američanům neutekl, ale byl i nadále v americké vazbě. Které oddělení se o něj „staralo“, kam byl odvezen, co prozradil o svých znalostech a co se s ním stalo později, zůstává neznámé kvůli nedostatku dosud odtajněných spisů. Podle jednoho z bývalých pracovníků Úřadu pro strategické služby USA Donalda W. Richardsona byl odvezen do Spojených států a byl i nadále vyslýchán. Kammler si údajně vzal život na podzim roku 1947. Ani pro to však nejsou žádné důkazy. Je jen zřejmé, že zvěsti o jeho sebevraždě nebo útěku do Sovětského svazu (které se také objevily) jen pomáhají zatemnit jeho další osud. A také zamezují možným nepříjemným otázkám, proč právě tento člověk nebyl nakonec vydán spravedlnosti a za své zločiny postaven před soud. Klíč k pohádkovému kontu je v Čechách O osobu Hanse Kammlera se začal v roce 2011 zajímat kontroverzní americký právník Edward Fagan, kterému údajná pravnučka tohoto nacisty, která žije v Praze, nabídla za miliony dolarů čísla účtů a hesla ke kontům ve Švýcarsku, které tam Kammler založil. Údajně jsou na nich uloženy stamiliony dolarů. Fagan svolal v Praze tiskovou konferenci, kde oznámil, že se zasadí o blokaci těchto účtů, neboť na nich mohou být nacistickým režimem uloupené peníze. Jméno Hanse Kammlera v té době rezonovalo také v českém tisku, zabýval se jím i server irozhlas.cz. Na tajném švýcarském kontu má být více než sedm set milionů dolarů Nebyl to jen americký právník, který byl osloven. Čtidoma hovořilo s mužem, kterému byly údaje o kontu také nabízeny. „Je pravda, že okolo roku 2010 se o tom kontu občas mluvilo. Také jsem dostal nějaké údaje o údajném kontu Kammler. Mělo na něm být v roce 1945 více než sedm set milionů dolarů, takže s úroky za ta léta by to bylo o mnoho více. Jen ten příběh byl maličko jiný. Podle něj měl skutečně v roce 1947 Kammler ze Spojených států zmizet. Pod jinou identitou měl žít na Slovensku. Pomohli mu k tomu nějací bývalí činovníci fašistického Slovenského štátu. A jednomu z nich před svou smrtí na začátku osmdesátých let údaje o tomto kontu předal jako tomu, kdo mu umožnil v klidu dožít, aniž by byla odhalena jeho pravá totožnost. Ale tohle byla asi jen smyšlená krycí historka. To nic nemění na tom, že Kammler byl skutečně záhadný člověk. A je pravdou, že informace, které měl, mohly být velice cenné, pokud by je chtěl prodat. A je také zřejmé, že za války disponoval značnou mocí, aby si nějaký majetek už tehdy mohl ‚odklonit‘. A tak je i možné, že v nějaké bance konto SV 13X-XXX-XX-63 skutečně existuje.“ Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Letadlo swingové ikony zmizelo: Glenn Miller.

Čas načtení: 2024-05-28 11:00:01

Žena, která žije na ulici, vypráví svůj příběh: Dejte mi pokoj s chlapama. To si pověsím kámen na krk a je to to samý

Říká, že je samorost a vždy tomu tak bylo. Už jako holka ve škole byla tvrdá a vyhrála nejednu rvačku. Ani kluci si na ni netroufli. „Na mě si nedovolili nikdy,“ tvrdí pro Čtidoma.cz Marta. Kolikrát se zastala šikanovaného dítěte a dala násilníkovi nakládačku. Je ale velice smutné, že skončila, jak skončila.  Bojí se o invalidní důchod Život tomu tak chtěl a vážně onemocněla. Je totiž náměsíčná a zároveň má potíže se štítnou žlázou.  Snad psychické onemocnění způsobila nešťastná láska a Marta zatrpkla natolik, že o mužích už nechce ani slyšet. „Dejte mi pokoj s chlapama. To si pověsím kámen na krk a je to to samý.“ Útěk mezi bezdomovce. Příběh osudové chyby ženy z ulice Číst více Dostala třetí stupeň invalidního důchodu. Je to její jediný příjem a bojí se, aby o něj nepřišla. Proto nevydělává. „Ani načerno se nepokouším. Ani na brigádu. Protože kdyby mi sebrali 14 000 Kč, nevím, co bych dělala.“ Práce se neštítí a dovede vzít do ruky třeba krumpáč nebo tesařské náčiní. Trpký život mezi bezdomovci ji zocelil a udělal z ní ženu bez ženskosti, která se spoléhá jen a jen na sebe.  V mládí jí hrozil vykřičený dům Jako dívka se zamilovala do kluka, který o ni upřímně nestál a zneužíval její osamělost. Přišla s ním o panenství a jeho chování a následující zrada ji přiměly zavřít dveře před všemi dalšími chlapy. Na lásku zanevřela a spoléhala se pouze na sebe. Z luxusu a koncertních sálů do bláta pražských ulic: Alenu zcela ovládal partner, bez něj se ocitla na dlažbě Číst více Bohužel holý fakt, že je pouze slabá žena, ji málem dovedl do nevěstince. Tehdy se ještě oblékala jako žena a líčila se. Nebyla ošklivá, ale zase to nebyla žádná velká krasavice. Stalo se, že se dostala do finanční tísně, a stála tenkrát na rozcestí. Jednoho dne seděla na lavičce, pokuřovala a oslovil ji neznámý postarší pán a ptal se jí co a jak. Marta se rozplakala a postěžovala si, jak má těžký úděl. „Ten chlípný dědek mi začal dělat návrhy, ale já jsem ho odpálkovala, jak je mým zvykem.“ Ten pán se ale nenechal jen tak odbýt a nějakou dobu ji všude pronásledoval. Poskytl jí i adresu nevěstince, kde mohla najít dočasné útočiště. Marta naštěstí zvolila jinak a nyní je z ní holka, která se neztratí, ačkoliv je sama.  Nikdy by si nesáhla na život Ačkoliv nezažila opravdovou lásku a nepoštěstilo se jí mít děti, váží si života, který miluje, a cení si sebe sama. „Kdyby se člověk neměl rád nebo kdyby si sebe nevážil, tak já nevím. To by bylo hodně špatný.“ Zkrátka je spokojená se svým osudem a užívá si samotu. Dušuje se, že nikdy by nespáchala sebevraždu. Jelikož je věřící, tento čin je pro ni velký hřích. „Život si člověk nedal, tak si ho nemá právo vzít.“ Na to, aby spolykala prášky nebo skočila pod vlak, nemá odvahu ani žaludek. „A když spáchá člověk sebevraždu, tam nahoře se s ním vůbec nebaví.“ Jednou si postaví srub Již dlouhá léta se potuluje po noclehárnách a ubytovnách. Nechce tak žít do smrti a má krásný sen. Chce si postavit dřevěný srub a založit zeleninovou zahrádku. Představuje si, že vedle srubu bude dýchat les plný vůní a překvapení. U domku postaví boudu, kde na ni bude čekat věrný pes. Ženy na ulici jsou silné a jsou schopné všeho, aby přežily. Marta si zajisté v budoucnu splní svůj sen a dožije svůj život s pejskem. „Postavím si srub. To není těžký. Něco bytelnějšího. Ono je to trošku složitější, ale vyplatí se to, protože pak to stojí třeba dvacet let.“ Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Přídavkům na děti odzvonilo. Ministerstvo zabije čtyři mouchy jednou ranou.

Čas načtení: 2024-06-01 10:10:35

Z obchodního domu v centru Zlína skočil muž, zřejmě spáchal sebevraždu

Záchranné složky včetně zdravotníků a hasičů zasahují v centru města Zlína. Podle počáteční zprávy z místa došlo k tragické události, kdy muž spadl ze třetího patra obchodního centra Zlaté jablko a na místě bohužel svým zraněním podlehl, píše iDNES. The post Z obchodního domu v centru Zlína skočil muž, zřejmě spáchal sebevraždu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-07-02 10:30:01

Diamant Naděje je prý prokletý. Vlastník drahokamu zemře, tak jako třeba Marie Antoinetta

Drahokam od svého objevení v 17. století mnohokrát změnil majitele. Údajně jej v nebroušené podobě koupil Jean-Baptiste Tavernier, francouzský obchodník s drahokamy. Už tady ale začíná „zápletka“, která kámen provází po celou dobu jeho známé existence. „Říká se, že Tavernier drahokam nikdy nekoupil, ale ukradl z hinduistické sochy v indickém chrámu. Odtud pramení historky o prokletí. Jakmile prý chrámoví starší zjistili, že diamant chybí, údajně uvalili kletbu na toho, kdo měl předmět v držení,“ vysvětloval Moravec. Školák šel kopat brambory a našel úžasný poklad. Kde se tam ale vzaly egyptské artefakty? Číst více Tragické události – opravdu jen náhoda? Ovšem Tavernier z toho vyšel v pohodě, kámen totiž stihl včas prodat. V roce 1668 ho od něj koupil Ludvík XIV. za 120 tisíc livrů, navíc obchodníka povýšil do šlechtického stavu. Kámen následně vybrousil dvorní klenotník Jean Pitau na 68 karátů, místo našel v ozdobné jehlici. „Zde už si můžeme říkat, že na prokletí něco může být. Král přišel o většinu potomků v době, kdy byli děti. On sám se naopak dožil požehnaného věku, což může být bráno jako prokletí. Dalším, kdo se drahokamem chlubil, byla Marie Antoinetta. A víme, že skončila na popravišti na dnešním náměstí Svornosti.“ Kámen byl ukraden v roce 1792 a putoval neznámo kde. V roce 1839 jej získal sběratel vzácných drahokamů jménem Henry Philip Hope, po kterém je diamant nyní pojmenován. Ten se ho však rychle zbavil, vlastnil ho pak jeho synovec Francis. Brzy přišel o veškerý majetek a nezbylo mu nic jiného než vzácný kámen prodat. „Koupil ho francouzský makléř Jacques Colot. Ale co osud nechtěl – krátce po uzavření obchodu zešílel a spáchal sebevraždu,“ uvedl Moravec. Koloběh smrti ale neskončil, naopak, roztočil se v dalším krvavém běsnění. Řecký obchodník Simon Montharides si klenot dlouho neužil. I s manželkou a dcerou přišel o život při nehodě, když se s nimi převrátil kočár. Pak tu máme mediálního magnáta Edwarda McLeana, který nechal diamant vložit do náhrdelníku a věnoval ho manželce. „Jejich syna brzy přejelo auto, dcera spáchala sebevraždu. McLean skončil v léčebně pro duševně choré, kde nakonec zemřel.“ Putin může použít jaderné zbraně. USA i Čína se válkou na Ukrajině učí, jejich střet by zasáhl i nás Číst více Na Titanicu nikdy nebyl Podle pověsti se mohl kolotoč smrti přetrhnout pouze v případě, že bude diamant nezištně darován. Což se stalo v roce 1958, když ho získal Smithsonův institut, což je komplex muzeí ve Washingtonu. „Daroval ho tam klenotník Harry Winston. Asi už nechtěl riskovat, že na kletbě třeba může být něco pravdy,“ dodal pro Čtidoma.cz Moravec. Navzdory své podobnosti s jiným, fiktivním diamantem – Srdcem oceánu, který nosila Kate Winslet v roli Rose DeWitt Bukater ve filmu Titanic z roku 1997 – diamant Naděje na osudné lodi nikdy neplul. Dnes je jeho hodnota více než 250 milionů dolarů, jak uvádí Chicago Diamond Buyer. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Ze skály nad Sázavou padá do řeky zlato. Kam se ještě můžeme vydat za opravdovými poklady?

Čas načtení: 2024-07-17 11:00:01

Letecká katastrofa: Zadlužený skladník chtěl zabezpečit rodinu, z nebe kvůli tomu spadlo 43 lidí

Pro Američany a leteckou dopravu byl šok, když vyšetřování ukázalo příčinu nehody. Ukázalo se, že se jednalo o sebevraždu a vraždu. Sedmadvacetiletý skladník Francisco Gonzales žijící v San Franciscu se rozhodl, že své životní trable vyřeší tím nejhorším možným způsobem. Výstřel únosce znamenal pro československého pilota smrt, únosce sám ukončil svůj život Číst více Rozvod a dluhy Francisco Gonzales, bývalý člen filipínského jachtařského týmu na olympijských hrách v roce 1960, byl v poslední době před havárií „rozrušený a v depresi“ kvůli manželským a finančním potížím. Rozešel se se svou ženou Patricií a byl velmi zadlužený, přičemž téměř polovina jeho příjmu jako skladníka v obchodním domě musela být použita ke splátkám více půjček. Gonzales sám řekl svým příbuzným i přátelům, že „zemře buď ve středu 6. května, nebo ve čtvrtek 7. května“. Na letišti uzavřel dvě životní pojistky Když nastupoval v San Franciscu do letadla, byl již zřejmě rozhodnut svůj život ukončit. Nikdo neví, co mu běhalo v hlavě, faktem je, že před odletem ještě v San Franciscu uzavřel dvě životní pojistky, každou na 105 tisíc amerických dolarů. Po cestě do Rena se ke svému činu ještě neodhodlal, přiletěl do městečka Rena. To je vlastně takovým malým Las Vegas, které navštěvují pro jeho nevelkou vzdálenost (na americké poměry) především hráči ze San Francisca a okolí. Celou noc hrál. Později při vyšetřování jeden ze zaměstnanců kasina vypověděl, že sám Gonzales řekl: „… je mi jedno, kolik vlastně prohraju, protože zítra už to nebude důležité.“ Letoun dispečerům zmizel Kapitánem letu 773 z Rena do San Francisca byl kapitán Ernest „Ernie“ A. Clark, kterému pomáhali první důstojník Ray Andress a letuška Margaret Schafer. Po rutinním letu nad Sierrou Nevadou letadlo provedlo mezipřistání ve Stocktonu v Kalifornii, kde vystoupili dva cestující a nastoupilo deset pasažérů, čímž se celkový počet cestujících a členů posádky zvýšil na 44. Přibližně 10 minut po odletu ze Stocktonu obdrželo středisko Oakland Air Route Traffic Control Center zkomolenou rádiovou zprávu a radarový cíl představující letadlo zmizel. S pistolí a granátem v ruce se pokusil unést letadlo. Pak ale okradl cestující a vyskočil Číst více Zkomolená zpráva byla šokující výpovědí o posledních minutách stroje Při vyšetřování nehody se v laboratoři podařilo poslední hlášení z letadla rozluštit. Odvysílal jej druhý pilot a znělo takto: „Kapitán je zastřelen, jsem postřelen… snažil jsem se pomoci… (nebo snažte se pomoci).“ Letečtí vyšetřovatelé a agenti FBI nalezli v troskách revolver Smith & Wesson ráže .357 Magnum obsahující šest použitých nábojů. Pitva prokázala, že oba piloti byli zastřeleni a únosce spáchal sebevraždu. Svědci poblíž oblasti letecké nehody popisovali extrémní a náhlé změny polohy letu 773 spojené s nevyzpytatelnými zvuky pohonné jednotky. Druhý pilot se tak zřejmě po nějakou dobu, než ztratil vědomí, pokoušel situaci zvládnout. Vyšetřovatelé zkoumali i trosky letounu Kromě zbraně objevili vyšetřovatelé, kteří zkoumali trosky, také část kovové trubky z rámu kapitánova sedadla. Měla prohlubeň, kterou způsobila vystřelená kulka. U letadla Fairchild F-27A byla kabina pro cestující oddělena od kokpitu předním nákladovým prostorem s jedinými dveřmi vedoucími z kabiny pro cestující do nákladového prostoru. Ty tak sloužily i jako dveře kokpitu. Vyšetřovatelé se domnívali, že Gonzales vtrhl do nákladového prostoru a začal střílet na Clarka a Andresse, kteří seděli na místě kapitána a prvního pilota. Letecký úřad zareagoval Po tomto kriminálním činu přijal FAA (letecký úřad USA) určité změny částí 40, 41 a 42 civilních leteckých předpisů. Tyto dodatky, které vstoupily v platnost 6. srpna 1964, požadovaly, aby dveře, které oddělují kabinu pro cestující od prostoru pro posádku, byly u všech pravidelných leteckých dopravců a komerčních letadel během letu zamčené. Výjimka z pravidla byla pouze při přistání nebo vzletu u některých letadel, kde dveře do kokpitu vedou zároveň k nouzovému východu pro cestující. Tato nehoda byla první sebevraždou-vraždou v letecké dopravě s takto vysokým počtem obětí. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Kapitán neměl pro únosce pochopení. Jeho tělo vyhodil z letadla

Čas načtení: 2024-08-08 06:42:58

Štěstí a smysl života jsou propojené

Štěstí dává životu smysl, nešťastný člověk myslí na sebevraždu. Štěstí a smysl života jsou propojené, ale každý člověk se s těmito pocity vypořádává jinak. Pro někoho může být štěstí klíčem k pocitu smyslu, zatímco jiní mohou hledat smysl v jiných aspektech života, jako jsou vztahy, kariéra nebo osobní růst. Pocit neštěstí a myšlenky na sebevraždu… Číst dále »Štěstí a smysl života jsou propojené

Čas načtení: 2024-08-20 05:55:00

Kramný zavraždil vlastní dceru. Experti řekli, proč musela zemřít i malá Klárka

Petru Kramnému záleželo jen na něm samém a přestože chtěl před jedenácti lety zavraždit v Egyptě manželku, odnesla to i malá dcera Klárka. Podle odborníků ale dívka mohla přijít o život i kvůli nešťastné náhodě, přestože elektrický proud měl skoncovat s její matkou. Další z variant je, že mělo jít o rozšířenou vraždu a sebevraždu celé rodiny, přičemž Kramný si sebevraždu nakonec rozmyslel.

Čas načtení: 2024-09-10 00:01:00

„V Česku probíhá divoká eutanazie, mám osobní svědectví“

V návaznosti na nedávnou sebevraždu herce Karla Heřmánka a vlastně i na smrt Alaina Delona budeme mluvit o stále nevyřešeném tématu, našem právu na eutanazii. Ta je povolená jen v hrstce států světa, kromě Nizozemska například v Belgii, Lucembursku, Kolumbii či Kanadě. Více zemí včetně Rakouska, Švýcarska či Švédska dovoluje asistovanou sebevraždu. V Česku eutanazie ani asistovaná sebevražda legální nejsou.

Čas načtení: 2024-09-19 19:20:28

Ščelokov, Nikolaj Anisimovič

Autor: Jirka Cooper Datum: 19.09.2024 19:20:28 Příjmení:Surname:ŠčelokovShchelokovJméno:Given Name:Nikolaj AnisimovičNikolay AnisimovichJméno v originále:Original Name:Николай Анисимович ЩёлоковFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:armádní generálArmy GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:doktor ekonomických vědDoctor of Economical SciencesŠlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:26.11.1910 Almaznaja / 26.11.1910 Almaznaya / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:13.12.1984 Moskva / 13.12.1984 Moscow / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- ministr vnitra SSSR (1966-1982)- člen ÚV KSSS (1968-1983)- minister of Internal Affairs of USSR (1966-1982- member of Central Committe of CSPU (1968-1983)Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - Hrdina socialistické práce (č. 19395)- 17.12.1982 byl sesazen z pozice ministra vnitra v důsledku rozsáhlého vyšetřování, během kterého vyšla najevo Ščelokovova rozsáhlá korupce a zneužití moci, kdy celková škoda státu byla vyčíslena na půl milionu rublů, 19.02.1983 spáchala sebevraždu jeho žena, 15.06.1983 byl vyloučen z ÚV KSSS, 06.11.1984 byl degradován, 07.12.1984 vyloučen ze strany a 12.12.1984 mu byla odebrána všechna vyznamenání (včetně Hrdiny socialistické práce), mimo ta získaná za války - spáchal sebevraždu - Hero of Socialist Labor (No. 19395)- on 17.12.1982 was demoted from position of minister of internal affairs due to big investigation, when was revealed his great corruption and abuse of power, when the damage to the state was counted about 500,000 rubbles, on 19.02.1983 his wife committed suicide, on 15.06.1983 was expelled from Central Committe of CSPU, on 06.11.1984 was demoted, on 07.12.1984 was expelled from the party and on 12.12.1984 was stripped of all awards (inclouding Hero of socialist labour), apart those received during the war - committed suicide Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:ru.wikipedia.orghttps://warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=9026shieldandsword.mozohin.ru

Čas načtení: 2024-10-15 10:45:19

Po rozchodu ubodal dívku, pak zabil sebe. Policie šetří tragédii ve Frýdku-Místku

Kriminalisté ve Frýdku-Místu vyšetřují vraždu a sebevraždu. Podle prvotních informací muž ubodal svou už bývalou přítelkyni kvůli rozchodu a pak spáchal sebevraždu.