Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-11 10:30:46

Stylová a decentní: Samsung představil unikátní olympijskou edici Galaxy Z Flip 6

Novým olympijským telefonem je Samsung Galaxy Z Flip 6 V unikátní verzi má žluté tělo a speciální nacvakávací kryt Flipsuit Půjde o limitovanou záležitost, Samsung jej rozdá všem skoro 17 tisícům sportovců Stejně jako v minulosti, je i letos jihokorejský Samsung hlavním partnerem olympijských her. Nu a stejně jako v minulých letech, připravil i pro letošní olympiádu unikátní edici svého telefonu. Tu obdrží na památku všichni sportovci, kterých je zhruba 17 tisíc. Letos padl výběr na speciálně upravenou skládačku Galaxy Z Flip 6. Přečtěte si celý článek Stylová a decentní: Samsung představil unikátní olympijskou edici Galaxy Z Flip 6

Čas načtení: 2026-04-29 13:12:00

MND uvádí do provozu aktuálně největší bateriové úložiště v Česku. Pomůže stabilizovat síť a posílí energetickou bezpečnost.

Břeclav 29. dubna 2026 (PROTEXT) - Největší samostatně stojící bateriové úložiště v České republice dnes spustila společnost MND v Břeclavi. Zařízení o výkonu 12 MW a celkové kapacitě 31 MWh pomůže vyrovnávat výkyvy mezi výrobou a spotřebou elektřiny a posílí stabilitu přenosové soustavy. Právě bateriová úložiště jsou přitom jednou z klíčových technologií moderní energetiky – společně s posilováním energetické bezpečnosti mohou do budoucna přispět i ke snížení cen elektřiny pro domácnosti a firmy.MND, Moravské naftové doly, spustily v Břeclavi největší samostatně stojící bateriové úložiště v Česku (12 MW / 31 MWh). Zařízení pomáhá stabilizovat síť a vyrovnávat výkyvy mezi výrobou a spotřebou elektřiny. Celý systém je vybudován s důrazem na vysokou odolnost – počínaje zpevněným podložím až po vlastní hasicí zařízení, prvotřídní protibleskovou ochranu a modulovatelné osvětlení.BESS Břeclav bude sloužit také k obchodování s elektrickou energií pomocí tzv. ALGO tradingu – chytrého řízení pomocí AI modelů. Bateriová úložiště jsou klíčovou technologií moderní energetiky a mohou přispět ke snížení cen elektřiny. Letos MND spustí dalších 7 projektů a výrazně navyšuje investice do akumulace v Česku i zahraničí. Projekt začala společnost MND, která spadá do skupiny KKCG Karla Komárka, připravovat v roce 2023. Do bateriového úložiště v Břeclavi investovala téměř čtvrt miliardy korun bez využití dotací. Zařízení má plánovanou životnost zhruba 15 let. Výstavbu zajišťuje konsorcium českých firem BUILDSYS a IBG.Bateriové úložiště v Břeclavi je unikátní i robustnostní celého systému. Jednotlivé prvky jsou rozmístěny tak, aby se vzájemně neovlivňovaly a nezahřívaly. Každý kabinet má navíc svou vlastní klimatizaci. V případě poruchy lze vyměnit jeden článek, aniž by to omezilo provoz ostatních baterií. Celý objekt je nastaven tak, aby byl maximálně funkční a efektivní a mohl fungovat 24 hodin 365 dní v roce, tedy i v mrazu a horku, které u jiných baterií účinnost snižují. Marcel Dlask, náměstek ministra průmyslu a obchoduAkumulace energie je nezbytnou součástí moderní české energetiky. Znamená vyšší bezpečnost, větší stabilitu elektrizační soustavy a lepší využití obnovitelných zdrojů, jejichž role bude dál posilovat. Proto ji stát jasně podporuje – v legislativě prostřednictvím Lex OZE III i ve strategických dokumentech zaměřených na rozvoj flexibility. Cíl je zřejmý: do roku 2030 vytvořit v České republice podmínky pro navýšení kapacity akumulace až o 2 GW instalovaného výkonu. O to více vítám, že se v Česku postupně spouštějí nová bateriová úložiště, která tento cíl pomáhají naplňovat.Vedle Břeclavi bude společnost MND v letošním roce spouštět dalších sedm bateriových úložišť, například v Hodoníně, Blansku, Bruzovicích, Orlové a Mušově. Celkově chce mít v průběhu letošního roku v provozu baterie o výkonu zhruba 42 MW a kapacitě přes 108 MWh. Jen v letošním roce investuje společnost MND do této oblasti stovky milionů korun a s rozvojem bateriových úložišť počítá i v zahraničí, projekty připravuje například v Německu. MND tím výrazně navyšuje investice do akumulace energie a potvrzuje, že baterie považuje za jednu z klíčových oblastí svého budoucího byznysu.Jana Hamršmídová, ředitelka divize Energy MNDBateriové úložiště v Břeclavi o výkonu 12 MW a kapacitě 31 MWh je prvním ze sedmi projektů, které letos postupně uvádíme do provozu. Jde o významnou investici do technologie, která bude hrát stále důležitější roli v moderní energetice.Na bateriová úložiště zároveň navazují další obchodní aktivity MND, zejména využití flexibility na velkoobchodním trhu a poskytování služeb výkonové rovnováhy pro provozovatele přenosové soustavy, které jsou klíčové pro stabilitu sítě. Právě kombinace těchto služeb a práce s flexibilitou nám umožňuje tento segment dále rozvíjet jako plnohodnotný byznys. Letos proto pokračujeme v investicích do dalších bateriových úložišť v Česku, spustit chceme baterie například v Hodoníně, Blansku, Bruzovicích, Orlové nebo Mušově, a připravujeme i expanzi těchto projektů do zahraničí.Slavnostního uvedení do provozu se v Břeclavi zúčastnili zástupci MND – Jana Hamršmídová, ředitelka divize Energy, Michal Sasín, New Business Development Director, Martin Pich, ředitel divize Trading, dále pak Svatopluk Pěček, starosta Břeclavi, Martin Panáč, předseda představenstva Asociace AKU-BAT, zástupci dodavatelů Michal Petřík, CEO Buildsys a Aleš Zázvorka, majitel a generální ředitel společnosti IBG Česko a Milan Vojta, ředitel VAK Břeclav. Michal Sasín, New Business Development Director MNDBateriové úložiště v Břeclavi je pro nás první dokončenou stavbou v této části moderních energetických projektů a staveb. Je to první a zároveň naše největší samostatně stojící úložiště a představuje naši referenční stavbu – vlajkovou loď. Přípravě projektu jsme věnovali hodně pozornosti, samotná realizace stavby trvala rok a půl. Jedinečnost projektu spočívá zejména v koncepčním řešení – rozdělení úložiště do čtyř samostatných bloků a na míru našich potřeb vybudovaném řídícím systému (EMS). Velká pozornost byla věnována vysokému standardu všech použitých celků i komponent a důrazu na kvalitu prováděných prací. Celý systém je robustní, budovaný s ohledem na spolehlivý nepřetržitý automatizovaný dlouhodobý provoz. Následně chceme představit technologii bateriového úložiště podrobněji a v technických detailech a parametrech.Naše práce v budování BESS projektů v České republice intenzivně pokračuje. Například dalším zajímavým projektem, který právě dokončujeme, je bateriové úložiště přibližně o stejné velikosti 10 MW v Hodoníně, což je vzhledem k lokalitě naše srdcová záležitost. Do konce roku 2026 plánujeme dokončit ještě 7 projektů o celkové kapacitě přibližně 105 MWh.  Naše zkušenosti bychom rádi využili při rozšíření našich BESS projektů i v zahraničí, připravujeme projekty v Německu a na západní Ukrajině.Společnost MND bude úložiště v Břeclavi využívat i pro obchodování s elektrickou energií, do kterého se zapojují chytré autonomní ALGO modely, které běží v režimu 24/7. Tyto modely samostatně rozhodují, obchodují a řídí nabíjení a vybíjení baterií jak na volném trhu, tak při poskytování podpůrných služeb. Martin Pich, ředitel divize Trading MNDBaterii vnímáme jako flexibilní nástroj, který dokážeme efektivně využívat ve všech segmentech trhu s elektrickou energíí.tj. day ahead, intraday, bilancování odchylky MND, systémové odchylky ES ČR, a služby výkonové rovnováhy, tolik potřebné pro udržení stability sítě. Provoz baterie řídí pokročilé algoritmy, které v online režimu sbírají data o počasí, výrobě z obnovitelných i konvenčních zdrojů, dostupnost přeshraničních kapacit, sledují aktuální situaci v síti, vytvářejí predikce spotřeby a cen v reálném čase. Podle toho rozhodují, kdy elektřinu ukládat a kdy ji dodávat zpět do sítě. Díky tomu dokážeme propojit stabilizaci sítě s obchodním využitím a z jednoho zařízení vytěžit maximum. Tyto služby dnes poskytujeme nejen pro naše vlastní projekty, ale i pro další partnery. Martin Panáč, předseda představenstva Asociace AKU-BATBateriová úložiště dnes nejsou jednorozměrnou technologií, ale stojí na kombinaci několika výnosových modelů – od služeb výkonové rovnováhy přes krátkodobé obchodování až po pokročilou obchodní flexibilitu a tzv. revenue stacking. Právě schopnost kombinovat tyto služby je klíčová pro ekonomiku projektů. Nutným předpokladem jsou také srovnatelné podmínky s okolními státy, zejména pokud jde o nastavení síťových poplatků a dalších mechanismů podporujících tyto nové technologie.Z hlediska trendů vidíme jasný posun: baterie se stávají aktivním prvkem řízení soustavy. Stále větší roli hraje prediktivní a automatizované řízení, optimalizace podle cenových signálů a postupně také technologie typu grid-forming, které umožňují bateriím přímo podporovat stabilitu přenosové i distribuční sítě.Michal Petřík, ředitel společnosti BUILDSYSV rámci České republiky je BESS Břeclav svými parametry unikátní. Jeho výstavba byla výzvou hned v několika rovinách. Klíčovou pochopitelně byla volba technologií a vytvoření spolehlivého řídicího softwaru na míru. Neméně důležité však byly i veškeré další úkony, které zakázka ‚na klíč‘ obnášela – od vyřízení nezbytných povolení a přípravy technického návrhu přes velmi náročné zpevnění podloží až po finální testování úložiště a zajištění potřebných certifikací.Aleš Zázvorka, majitel a generální ředitel společnosti IBG ČeskoBateriová úložiště navrhujeme tak, aby jejich technické parametry co nejlépe odpovídaly potřebám zákazníka z pohledu kapacity, výkonu, bezpečnosti a obsluhy. Pro BESS v Břeclavi jsme kladli důraz na optimální kombinaci kapacity a výkony tak, aby nabízelo maximální flexibilitu a v budoucnu mohlo naplnit očekávání z hlediska návratnosti investice.Součástí širších aktivit MND v oblasti moderní energetiky je také nabídka pro majitele domácích fotovoltaik. MND jim poskytuje komplexní solární řešení, které kombinuje Solární účet pro výkup přebytků elektřiny za předem známých podmínek a doplňkovou službu Flexibilita, díky níž může domácnost získat odměnu za řízení baterie a přetoků elektřiny. Zákazníci tak mohou svou fotovoltaiku využít nejen k úsporám, ale i jako zdroj dodatečného příjmu. BESS Břeclav v číslech12 MW – instalovaný výkon 24 MWh – využitelná kapacita 31 MWh – celková instalovaná kapacita duben 2026 – zahájení provozu 15 let – plánovaná životnost zařízení 76 bateriových kabinetů – celkový rozsah technologie 4 samostatně řízené bloky (každý 3 MW)  Bateriová úložiště v Česku a zahraničí Česká energetika se rychle mění – roste podíl obnovitelných zdrojů, jejichž výroba kolísá podle počasí, a zároveň dochází k postupnému útlumu uhelných elektráren. To zvyšuje nároky na řízení sítě a vytváří větší rozdíly mezi výrobou a spotřebou.Bateriová úložiště tyto výkyvy vyrovnávají – ukládají elektřinu v době přebytku a vracejí ji zpět, když je jí nedostatek. Díky rychlé reakci v řádu sekund patří k nejefektivnějším nástrojům pro stabilizaci elektrizační soustavy.Bateriová úložiště jsou klíčovou součástí moderní energetiky.Stabilizují síť a pomáhají předcházet výkyvům a blackoutům Snižují náklady energetiky a oddalují investice do infrastruktury Pomáhají vyrovnávat ceny elektřiny mezi levnými a drahými hodinami Bez akumulace by bylo nutné stabilitu sítě zajišťovat dražšími zásahy, což by se promítlo do cen elektřiny pro koncové zákazníky.Česko je zatím v rozvoji velkých baterií na začátku.Instalovaná kapacita akumulace dosahuje přibližně 2,3 GWh Do roku 2030 se počítá až s 2 GW nových kapacit V zahraničí je rozvoj výrazně rychlejší:Globálně bylo v roce 2025 instalováno přibližně 315 GWh bateriové kapacity V Evropě patří mezi lídry Německo nebo Velká Británie, kde jsou baterie běžnou součástí energetického mixu Rozvoj akumulace je jedním z hlavních trendů energetiky a bude zásadní pro další rozvoj obnovitelných zdrojů i stabilitu sítě. O společnosti MNDMND Group je součástí skupiny KKCG, jejímž zakladatelem je český podnikatel Karel Komárek. Společnost se zaměřuje na různé oblasti v rámci energetického sektoru – od těžby ropy a plynu až po výrobu energie z obnovitelných zdrojů, jako jsou geotermální vrty nebo větrná energie, se zvláštním důrazem na technologie šetrné k životnímu prostředí. Společnost MND také zásobuje české domácnosti plynem a elektřinou. Kromě České republiky MND Group působí také na Ukrajině a v Německu.  

Čas načtení: 2021-10-15 20:16:26

Zašmodrchané řetězce II. – doprava

Milí čtenáři, zanecháme za sebou problémy s cenami energií (aspoň na chvíli; ony se, potvory, dost možná připomenou samy) a podíváme se na jinou záležitost, se kterou covidová epidemie notně zamávala: na celosvětové proudění zboží. Koneckonců, výrobky nestačí jen vyrobit, musíte je nějak dostat k zákazníkům. A k výrobě téměř čehokoliv potřebujete dovézt do továren další suroviny a polotovary. Přestane-li něco v tomto řetězci fungovat, začnou se efekty projevovat napříč ekonomikou a doputují i do míst, kde byste je nečekali. Příklad z osobní praxe: knihy píšu a vydávám čtvrtým rokem. Letos jsem ale poprvé narazil na situaci, kdy nebylo jisté, že na nové bude dost papíru (!) Nakonec tedy bylo, ale jiní autoři takové štěstí neměli a některé tituly před Vánocemi nevyjdou. Nečekaná situace v naší zemi, kterou ze třetiny pokrývají lesy, a na našem kontinentě, kde je místy lesů ještě daleko více, což? „Zácpy“ na námořních trasách Valná většina světového obchodu probíhá po moři a za pomoci standardních nákladních kontejnerů, jejichž použití značně zjednodušuje nakládání a vykládání lodí. Potíže tedy můžou nastat buď v přístavech nebo v logistice oběhu kontejnerů, a za covidu nastalo oboje. Čína, producent spousty laciného zboží, je poslední velkou zemí snažící se o „zero covid“ strategii, což znamená, že vyskytne-li se v nějakém pracovním týmu pozitivní jedinec, zavírají se celá pracoviště. V případě přístavů to znamená omezení jejich kapacity. K uzavření přístavů mohou ale vést i problémy s počasím, třeba očekávaný tajfun. Počasí, na rozdíl od covidu, zlobilo již dříve; kdyby šlo o jediný zdroj nepravidelností, systém by si s ním poradil. Ale připočte-li se do již poněkud narušených oběhových cyklů, vede k „zácpám“, které nyní před velkými přístavy vznikají. Aktuálně čeká před světovými přístavy celkem 584 lodí na vykládku. Velká zácpa se vyvinula například před významným přístavem v Los Angeles, který obstarává podstatnou část americko-asijského obchodu (snad skoro polovinu? Přesná čísla jsem nenašel, situace se rychle mění). V rekordní den čekalo před přístavem na odbavení 73 lodí a řešení zácpy musel koordinovat Bílý dům, který doufá, že ji pozvolna rozpustí díky nově zavedené práci v noci. Takové velké čekání je samozřejmě neefektivní, snižuje celkovou kapacitu dopravních řetězců; čím více času lodě prostojí, tím méně toho celkově odvezou. Poptávka po zaoceánské dopravě se ovšem mezitím zvýšila, takže výsledkem je, že cena za přepravu jednoho kontejneru vzrostla do dříve neslýchaných výšin. A nejen to; ceny dopravy ve směrech Asie -> Amerika a Amerika -> Asie se od sebe rozešly natolik, že nastala anomální situace, kdy se americkým firmám více vyplatilo posílat právě vyložené kontejnery zpátky do Číny prázdné, než se zdržovat nakládáním amerického zboží a komodit. A to se samozřejmě tím pádem také někde hromadí, třeba ve skladištích na pobřeží: další „ucpávka v tepně logistiky“. Nedostatek řidičů se netýká jen Británie Jedním z důvodů, proč se lodi zastavují před přístavy, je nedostatek lidí v navazujících profesích. Ubylo jak zaměstnanců v přístavech, tak i řidičů náklaďáků. Vyložené kontejnery se hromadí v přeplněných skladištích a čekají na odvoz déle než obvykle. Všichni jsme patrně zaznamenali kritický nedostatek řidičů ve Velké Británii, ale nejde o tak unikátní „brexitový“ problém, jak by se mohlo zdát. S nedostatkem řidičů bojují v USA i v Nizozemsku, také Němci hlásí, že jim řidičů ubývá: ročně jich odejde do důchodu 30 tisíc a pouze 15 tisíc nových nastoupí. (Mimochodem, ten posledně odkazovaný zdroj obsahuje zajímavý komentář člověka z oboru: práce řidiče z povolání je prý dnes pro mladé Němce nepřitažlivá mimo jiné proto, že náklaďáky jsou vnímány jako šeredné řvoucí obludy znečišťující životní prostředí, které na té silnici spíš překážejí. Zase něco, za co můžeme poděkovat německé straně Zelených. Bez obav, všechno jistě hladce zvládnou nákladní rikši, eh, kola.) COVID-19 tento pozvolný trend úbytku řidičů poněkud zostřil, protože část starších řidičů odešla do předčasného důchodu a zároveň začala váznout výchova nových: autoškoly byly v lockdownech vesměs zavřené a zkoušek se také konalo méně. Tím pádem se už tak nedostatečné „zmlazování“ řidičského cechu ještě zhoršilo a vznikl další „zub“ ve věkové struktuře celého odvětví. (Ostatně: v ČR máme teď průměrný věk řidičů z povolání 57 let, tedy ještě horší než Britové s jejich 55 lety – rozhodně bych se Londýnu s těmi našimi čísly nesmál, za pár let na tom můžeme být hůř než oni teď. Věřím, že brexit situaci vyhrotil dříve a prudčeji, než se čekalo, ale směřujeme tamtéž.) Na rozdíl od mnoha jiných úzkých hrdel ekonomiky se v tomto případě nedá počítat ani s úlevou způsobenou technologickým vývojem. Řidič z domova pracovat nemůže. A samořídící auto, které nám Elon Musk a jeho kamarádi slibovali už před mnoha lety, zatím není k dispozici a v nejbližších letech patrně ani nebude. (I když zde je nutno poznamenat, že nákladní auta jsou v tomto směru trochu dál – provoz na dálnicích není z hlediska počítače tak pekelně chaotický jako dění ve městech, kde zpoza každého kandelábru může vyběhnout dítě, pes nebo roztržitý jedinec čučící do mobilu.) Nejbližší roky budeme muset zcela jistě nějak „překlepat“ s ubývajícím počtem šedovlasých řidičů z povolání, kteří jsou i jako šedesátiletí ještě ochotni vyměňovat padesátikilové náhradní kolo ve čtyřicetistupňovém vedru, když jim praskne pneumatika někde ve venkovském Španělsku a nejbližší dílna je sto kilometrů daleko. No a pro úplnost bychom se měli zastavit ještě u letecké dopravy. I ta dostala skrze covidová omezení pořádnou ránu. Vzhledem k tomu, že jde o silně konkurenční odvětví, mívaly aerolinky už před epidemií poměrně nízkou ziskovost, typicky pod 10 procent. Covid jim úplně rozkopnul obchodní model, tržby roku 2020 poklesly na zhruba 40 procent roku předešlého a jednotlivé státy měly na vybranou mezi tím, sanovat „své“ firmy ze státního rozpočtu, nebo pozorovat, jak krachují. To se mimo jiné projevilo i na malém, ale přesto významném sektoru letecké nákladní dopravy. Dokud hustě létala osobní doprava, nebyl až takový problém „přiložit“ nějaké to cenné zboží do neúplně vytíženého osobního letadla. Teď jsou ale tyto příležitosti daleko vzácnější než dřív. Kamion je Belzebubův vynález Většina vyjmenovaných dopravních problémů se české ekonomiky samozřejmě také dotkne a projeví se v cenách nebo dokonce v dostupnosti zboží. Jsme moc zamotáni do evropských a světových obchodních řetězců na to, abychom měli nějakou výjimku. Po dlouhé roky se systém „just in time“, při kterém si firmy nedrží téměř žádné hmotné zásoby, považoval za nejlepší způsob, jak provozovat výrobu. Jenže JIT je postaveno na hladkém fungování světové dopravy a ta přestala fungovat. Důsledkem je kaskáda problémů v celém výrobním řetězci lidstva. Letošní předvánoční sezóna bude asi o něco slabší než ty předešlé. V levicově intelektuálních kruzích to nejspíš budou oslavovat jako nezbytnou redukci konzumerismu, ale fakt je, že ani Amazon, ani Alza na tomto problému nezkrachují. Problémy budou mít spíš menší e-shopy a kamenné obchody, pro které je nákupní sezóna v listopadu a prosinci dost zásadním prvkem pro holé přežití. A Česká republika s danou situací zase jednou nemůže téměř nic dělat. Musíme čekat, než se „sraženiny“ v cévním řečišti světového obchodního systému pozvolna “rozpustí”, což bude nějakou tu dobu trvat. Na tom moři se to pozvolna zlepší, jak vstoupí do hry nové lodě a nové kontejnery. Problém s úbytkem profesionálních řidičů zde na souši je o něco horší, mimo jiné proto, že je to hodně regulovaná činnost. Tady je vlastně jedno možné opatření, které by ČR mohla udělat: usnadnit výchovu nových řidičů z povolání a tiše doufat, že všichni po absolvování autoškoly neutečou do bohatších států. Ach ano, a nevzbuzovat v mládeži dojem, že kamion je Belzebubův vynález ničící planetu. Zatím se bez nich v té logistice neobejdeme. Kdo že to má v nové vládě dostat do ruky ministerstvo školství?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-25 14:07:21

Vánoce jako ekologická katastrofa (z archivu LtN)

V naší tekuté době ztrácejí věci svůj obvyklý pevný tvar a rozmlžuje se jejich smysl. Ani Vánocům se to nevyhnulo. Kdo dnes věří na Ježíška? Vypařil se z nich důvod, pokora i skromnost. Staly se z nich především hektické svátky konzumu a vlastností konzumu je, že nezná míru. Plýtvání tvoří jeho páteř. Plýtváme vším, jídlem, penězi, časem, energií i přírodními zdroji. Latinské slovo „profusio", tedy plýtvání, znamená v češtině také marnotratnost a mrhání, anglické „profusion“ se pak dá přeložit mimo jiné jako hojnost a nadbytek. Dává to smysl, plýtvat lze skutečně pouze, je-li něčeho víc než dost. Zažíváme tedy krizi z nadbytku? Psychologové tvrdí, že pocit štěstí a naplnění je s vlastnictvím spojen jen do určité míry.  Co nás tedy pudí hromadit, nečiní-li nás to šťastnějšími? Dalo by se odkázat na známé „Máme se tak dobře, až to špatně snášíme“. To by snad vysvětlovalo i, pro naše prostředí tak typickou, věčnou nespokojenost. Radost a uspokojení totiž předpokládají, že jsme schopni reflektovat svou situaci. Evidentně si tedy pohodlí a kvalitu života v české kotlině příliš neuvědomujeme. Angličtina zde opět disponuje krásně jednoduchým slovem „waste“, které v překladu znamená odpad, v přeneseném smyslu se ale užívá pro všechno, co je užité nebo vynaložené bezúčelně a bez rozmyslu. Neboli odpad jako produkt plýtvání vzniká naším neuvědoměním si, že ho vytváříme – vzniká jakoby mimoděk. Jan Patočka napsal, že „žádné hnutí životní, které na svůj prapor nenasadí myšlenku, rozum a pochopení, nevede k ničemu jinému než primitivismu“. S čím především dnes nakládáme primitivně? Blížící se Vánoce nás vhánějí do situace pro naši současnost nejtypičtější – plýtváme potravinami, tedy přírodními zdroji, ale také duchovními statky. Společně s nespotřebovaným jídlem vyhazujeme do koše vodu, půdu, hnojiva, energii a lidskou práci vynaloženou na jeho vypěstování a zpracování. Máte rádi na štědrovečerní tabuli bramborový salát? Na vypěstování kilogramu brambor je potřeba skoro tři sta litrů vody. Na kilo masa je to pak už patnáct tisíc litrů a na kilo čokolády dokonce sedmnáct tisíc litrů vody. Dokážete si to představit? Od stolu nevstaneš, dokud to nesníš! Většinová česká společnost si svůj životní standard zvykla automaticky považovat za samozřejmost. Příznivá ekonomická situace nás nenutí šetřit. Nakupujeme očima, oči jsou k žaludku bezohledné. Kocháme se hromadami jídla, které nemůžeme sníst. Celá jedna třetina produkce potravin končí v odpadkovém koši. Podle organizace Zachraň jídlo by vyplýtvané potraviny nakrmily všechny hladovějící lidi světa, a to hned několikrát. To, že dnes většinu potravin kupujeme navíc zabalenou, převážně v plastu, je další hřích proti planetě Zemi. Naše rouhání nezná míru. I naše blasfémie je opulentní. Víme a nevadí nám to, že až tři čtvrtiny ztrát vyprodukovaného jídla vznikají celosvětově ještě „před kuchyňským stolem“. V bohatém světě se klade důraz na svádění zákazníka. Spotřebitel nemá rád problémy, miluje vstřícnost a pohodlí. Velké problémy je proto třeba zamaskovat. Ty, které přímo nevidí, jako by se ho netýkaly. U těch menších, kterým každodenně čelí, mívá pocit, že jim rozumí a může je ovlivnit. Pocit, že má vliv na změnu, mu skýtá dokonce jistou míru uspokojení a vlastní důležitosti. Tento moment má pak šanci oslovit i širší společnost a následně i systém. Otázka „Skutečně to všechno sníme?“ by tak mohla zaznít před každým vstupem do supermarketu. Od marketérů ji však neuslyšíme. Příroda disponuje svou vlastní autonomií, kterou jako lidstvo, zdá se, začínáme už pomalu chápat. Od reflexe k činu vede ovšem dlouhá cesta. Na jejím počátku se po nás chce pokora, protože globální procesy neovládáme, naopak jsme jim podřízeni a musíme to plně respektovat. Příroda sama neplýtvá ničím, něco jako nepotřebný odpad v ní nenajdeme. Vyhazování jídla přitom není jen neúcta k potravě jakožto daru, ať už přírody nebo od Boha. Je to také neúcta k ostatním lidem, ke krajině a potažmo k planetě. Má obrovský negativní vliv na životní prostředí. Téměř 8 % uhlíkových emisí vypouštěných do atmosféry pochází z vyhozených potravin a jejich zpracování. V Evropské unii samotné jde o 170 milionů tun CO2 emisí. Skleníkové plyny přitom vznikají samozřejmě už při produkci samotné. Když jídlo vyhodíme, všechny tyto plyny jsme vyprodukovali naprosto zbytečně. Nad takovým plýtváním se tají dech. Nevyhazovat jídlo je tak jedna ze zaručených cest v boji proti změně klimatu, po které se můžeme navíc vydat úplně všichni, a to okamžitě.  Na půlnoční mši nepatří ekologické kázání, o půlnoci je pozdě, vše je nakoupeno. Svou ekologickou míru si v sobě nosíme každý den. Průzkumníci kontejnerů a popelnic by o její kvalitě mohli podat relevantní zprávu. A řekli by, že jedině bída by vyléčila naši slepotu a bezohlednost.  Více té něhy! V teple nadbytku se dobře zapomíná na soucit a solidaritu. Zvykli jsme si pokládat štěstí za privátní záležitost. Všeobsáhlá privatizace je znamením doby a nevyhnula se ani základním civilizačním hodnotám. Vánoce jsou dnes vlastně jediným časem, kdy se pokládá za povinnost vzpomenout na potřebné. Charita patří k dobrým zvykům a je celkem jedno, že se přitom hodně zpívá. Show uspokojí dobrodince, být ušlechtilý je snazší, když vás při tom někdo vidí. Zviditelněný dárce je spokojený dárce. Bible v knize Přísloví chválí „znamenitou ženu“, která „štědře otvírá svou dlaň ubohým a pomocnou ruku chudým nabízí“. City a soucitem se nedá plýtvat a nelze je tedy ani na někoho vyplýtvat. Nejblíže jsme si s druhými, když si uvědomíme, jak osudově nás spojuje možnost ponížení. City jsou skutečně „sustainable“, tedy udržitelné, schopny trvat po určitou dobu. V trvalé citové exaltaci by byl život nesnesitelný, ale stejně vražedná je i trvalá lhostejnost. T. G. Masaryk řekl, „humanita může být zkušeností potvrzena, nikoliv však vyvrácena“. Jde o důkaz mravní zralosti jedince, je-li schopen se starat a pečovat i o své okolí.  Vrátíme-li se ke vztahu přebytku a spokojenosti – není tedy rozumné hledat štěstí a naplnění právě ve sdílení? V soucitu a solidaritě? A třeba i v ohleduplném zacházení s přírodou a jejími zdroji? Vše nasvědčuje tomu, že i Vánoce a jejich skutečný smysl by měly projít důkladnou recyklací. Dá se ale sladit kouzlo mýtu se světem virtuálních realit? Neztratili jsme nenávratně schopnost zažít tajemství zrození člověka jako unikátní mystérium vesmíru? Nezavalili jsme toto jitřní okouzlení hromadou zbytečností, skládkou marného odpadu?    Text vyšel v Literárních novinách 12/2018. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-02 06:34:43

Jak podpořit nekonvenční vědce

Paul Graham se ve své eseji zmiňoval o univerzitách, které dříve sloužily jako útočiště nekonvenčních jedinců a o tom, že tuhle roli pozvolna vyklidily, minimálně v anglosaském světě. U toho bych se chtěl zastavit. Před mnoha lety jsem seděl na letní zahrádce se svým bývalým školitelem z matfyzu, profesorem K., a on mi líčil své mládí za časné husákovské normalizace. Byl tehdy odborným asistentem na matfyzu, a, dle jeho slov: „Držel jsem se tam zuby nehty, protože na katedře byli docela normální lidi, se kterými se dalo otevřeně mluvit. I ten místní komunista byl vcelku hodný a nikoho neudával. Kdežto venku, tam panoval duševní koncentrák.“ K. je hodně nezávislý jedinec. Když se po něm chtělo papírování, s oblibou vymýšlel různé švejkoviny, ze kterých si úřady zoufaly. Pokud tedy našel na tehdejším matfyzu útočiště, asi to nebyla náhoda. Samozřejmě i na MFF UK se tehdy musely absolvovat různé podivné předměty typu Dějiny mezinárodního dělnického hnutí, ale povaha tvrdých věd obecně neumožňovala zamořit je „bullshitem“ příliš. Chvála starosvětské tradice Magisterské studium na MFF UK jsem absolvoval v letech 1996-2001 a tehdy jsem se tam cítil jako ryba ve vodě. Jediný nedostatek, který ta škola měla, bylo naprosto mizivé množství spolužaček. Tehdejší charakter Univerzity Karlovy se trochu lišil od dnešního. Byl jaksi více starosvětský, jako by to byla (to teď myslím převážně dobře, abychom si rozuměli) směsice řeholního řádu a alchymistické lóže. Takové ty stereotypní věci jako taláry, tituly, insignie na krku hodnostářů, latina na diplomech, to se všechno zachovalo dodnes, ale tehdy působily trochu organičtěji. Součástí té starosvětské tradice bylo i vertikální uspořádání akademické obce, ve které byli řadoví posluchači nepochybně zcela dole. Mělo to svoje nevýhody. Například pokud se tehdy nějaký učitel rozhodl šikanovat studenta, těžko se tomu dotyčný ubránil. Pár takových jedinců bylo na každé fakultě. Ale většina učitelů svého postavení nezneužívala. A jedna z tehdejších hodnot, která poměry vylepšovala, bylo důsledné uznávání studentů coby dospělých lidí, kteří si svoje záležitosti řeší sami. Žádná infantilizace a sklon zacházet s nimi jako s dětmi. Pro prváky zvyklé na středoškolské poměry to byl tak trochu náraz, ale většinou se s tím srovnali dobře. Kdo ne, vyletěl. Sladce znějící závazky Na současných vysokých školách pozoruji trend, který je v anglosaském světě daleko rozvinutější: začínají pomalu přebírat korporátní manýry. Zatím ne úplně, je to pozvolný trend, ale skoro každá fakulta už si dělá nějaké P. R. navenek a to P. R. přestává být odlišitelné od P. R. běžného mobilního operátora nebo lobbovací firmy. Letáky na křídovém papíře, optimistické slogany, barevné obrázky z komerčních fotobank, všudypřítomné odkazy na sociální sítě, e-shopy s propagačními předměty. Tak schválně, poznali byste na čelní webové stránce Univerzity Karlovy, že nejde o nějaký běžný informační portál, ale o prezentaci unikátní, skoro sedm set let staré instituce? Latina, taláry a diplomy na ručním papíře z Velkých Losin nám ustoupily do pozadí. Školní web se ve snaze o maximální modernitu stal poněkud tuctovým. Příčiny tohoto vývoje jsou různé, ale asi v tom bude hrát roli skutečnost, že vysokých škol je dnes strašlivě mnoho (jen si to proklikejte – čtyři záložky) a pro mladého Čecha je navíc velice snadné studovat v zahraničí. Situace se tedy převrátila – místo aby se osmnáctiletý maturant ucházel o studium na vysoké škole, musí se ta škola tak trochu ucházet o něj. Potřebujete-li jako instituce provozovat P. R. navenek, zkopírovat korporátní přístup je asi to nejjednodušší, co můžete udělat, protože korporace to mají „zmáknuté“. Jejich prosperita záleží na tom, vloudit se lidem po celém světě úspěšně do peněženky, pokud možno nejen jednorázově, ale natrvalo. Která to nezvládla, ta už dnes nejspíš neexistuje. Jenže spolu s korporátním P. R. můžete importovat i další rysy typické pro velké firmy. A jelikož velké firmy jsou (v Grahamově smyslu) konvenční skrz naskrz, může adoptování jejich mentality poškodit vaši kapacitu nezávislého myšlení. Jeden z takových rysů je povrchní pozlátko, které s P. R. úzce souvisí. Velké firmy se hrozně rády viditelně hlásí k různým dobře znějícím heslům a kauzám, zejména když je to nijak neohrožuje a nic to nestojí (nasejřit čínskou komunistickou stranu si nedovolí víceméně nikdo, čest výjimkám). To je velmi konvenční vzor uvažování. Dalším takovým rysem je ohromný strach z negativní publicity. Existuje mýtus, že sloni se bojí myší. V případě velkých firem to není mýtus, bez téhle podivné přecitlivělosti by měl Digitální Moloch utrum. Povšimněte si, že ty dvě věci spolu souvisí. Čím více těch sladce znějících závazků si veřejně naložíte, tím více budou různí aktivisti sledovat, jestli jste při poskakování po panákovi současných společenských tabu neudělali přešlap, a vymáhat tresty v případě, že ano. No, a do podobné situace se dostane každá univerzita, která akceptuje tento druh korporátního myšlení. Čím více různých inkluzivit, udržitelností, společenských zodpovědností a misí si vetkne do štítu, tím většímu dozoru bude podléhat a tím více se bude bát, že ji někdo na sociálních sítích veřejně zostudí za porušení tohoto kodexu nějakým zaměstnancem X. A to je špatná zpráva pro heretiky a svébytné myslitele všeho druhu, kteří bez porušování kodexů nemohou žít. Právě proto by univerzity k tomuhle druhu žvanivě pozlátkového P. R. sklouzávat neměly. Držet ústa a krok Další záležitost, která působí jako faktor posilující konvenčnost na vysokých školách, je způsob financování projektů. V grantových systémech jste velmi závislí na tom, co si o vás myslí vaši kolegové sedící v různých komisích. To se dá trochu odbourat anonymizací žádostí, aby komise nevěděly, o kom právě rozhodují. Ale v menších oborech, kde je odborníků je pár, ta anonymizace moc dobře nefunguje – studují-li nějaký druh prvoků jen na dvou pracovištích široko daleko, dost snadno si domyslíte, která žádost je od koho. Kromě toho i tady dochází ke konvenčnosti aspoň na úrovni tématu, které projekt řeší (věda podléhá všelijakým módám), nemluvě o jeho provedení. Je-li váš tým genderově vyvážený, ocitnete se o pár bodíků blíže ke slíbené dotaci atd. Nu, a jste-li řadový vědec či profesor, pro kterého je grantový systém důležitým prvkem jeho kariéry, pak máte docela dobrou motivaci „držet ústa a krok“. Pokud byste se třeba zastali kolegy, kterého se rozhodla nějaká skupinka za jeho výroky zkoupat, mohlo by se stát, že s další žádostí o grant pohoříte… Běžní lidé mají na tenhle druh nebezpečí dobrá tykadla a zalézají do ulity jen při náznaku toho, že by se mohlo něco dít. Zkrátka, grantový systém má velké slabiny a pokud chceme podpořit nekonvenční vědce, měli bychom uvažovat nad nějakými alternativami. Alternativy financování menších projektů Alternativy mě napadají minimálně dvě. Ani jedna není úplnou náhradou, budou fungovat spíš u menších projektů. Urychlovač částic za miliardu eur tímhle způsobem postavit nejde. Ale menší projekty jsou také zajímavé a někdy se stanou semínkem velkého skoku vpřed. Ta první alternativa jsou ceny (prizes). Vesměs vypsané s konkrétním cílem a konkrétní částkou odměny, někdy jen pro vítěze, jindy pro tři nejlepší týmy atd. Nevýhoda tohoto postupu je, že jednotliví soutěžící musejí svoji aktivitu pokrývat z vlastních zdrojů; to je velké omezení a možná by součástí průběhu soutěže měl být třeba přístup k vybavené laboratoři či dílně. Na druhou stranu, tímhle způsobem vznikají naprosto originální konstrukce, třeba rukavice překládající znakovou řeč do slov. Hodně takových cen vypsala NASA, s velmi zajímavými výsledky; je možné, že právě tyhle ceny popostrčily soukromý sektor do závodu o vesmír. Podobně existuje například cena pro toho, kdo dokáže prodloužit život laboratorních myší (Methuselah Mouse Prize). Hlavním pozitivem tohoto přístupu je, že soutěžící se snaží vyrobit něco, co skutečně funguje, a ne hezkou závěrečnou zprávu pro grantovou komisi (ideálně ve formátu PowerPoint). Hlavním negativem je asi to, že sponzorů pro takové projekty je málo. Ale ten princip se mi velmi, velmi líbí. Kdybych byl miliardářem, ročně bych třeba deset milionů na takové vědeckotechnické soutěže vydal. Už jenom pro potěšení z toho, co ti lidi vymyslí. Další alternativa je crowdfunding, kdy zdrojem financování jsou tisíce obyčejných lidí – nemilionářů. Nemýlím-li se, tímto způsobem je financován projekt TAME, ve kterém bude profesor Nir Barzilai studovat otázku, zda metformin, běžný a levný lék nasazovaný při lehčí formě diabetu 2. typu, nemá náhodou nějaké omlazovací účinky na organismus. Oni totiž diabetici léčení metforminem vykazují nižší celkovou míru úmrtnosti, což je zajímavý efekt, naznačující vyspravení metabolismu. Crowdfunding je, na rozdíl od cen, také docela dobrý na projekty uměleckého rázu – vydávání knih, divadlo, publicistiku, hudbu apod. Řadí se sem projekt Substack, americký server pro nezávislé komentátory, který jim umožňuje vybírat příspěvky přímo od čtenářů a má je chránit jak před nátlakem redakcí, tak před snižováním úrovně obsahu při „honění kliků“. Útočiště tu našli komentátoři jako Andrew Sullivan, Matt Taibbi a Yascha Mounk, vesměs zajímaví, ale tzv. kontroverzní lidé. Víte-li, že máte příznivce, kteří za vámi stojí natolik, že jsou ochotni kvůli tomu mírně zredukovat svoje jmění, daleko snáze se vám čelí nepříznivým až agresivním reakcím od protivníků. To je něco, co žádný grant ani cena nahradit nemohou. Cesta crowdfundingu má jediné riziko, zato však veliké. Nesmí se stát, že by banky nebo firmy vydávající platební karty přistoupily plně na progresivní pravidla hry a začaly odmítat zprostředkování plateb na základě politicky motivovaných blacklistů. První vlaštovky už se objevily loni, i když neúspěšné. Dost možná se jim bude potřeba do budoucna bránit zákonem.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-11-02 10:16:54

Recenze bezdrátové nabíječky MIN PAD SQUARE Premium

Potřebujete nabíječku, ale nechcete se spokojit jen tak s něčím obyčejným? Pak zpozorněte. Dneska se totiž podíváme na docela unikátní záležitost. Čeká vás totiž recenze MIN PAD SQUARE, mimořádně zajímavé bezdrátové nabíječky, která dokáže zaujmout hned na první pohled. V čem tkví její kouzlo a dokáže poskytnout parametry srovnatelné se známějšími modely? To se budeme snažit zjistit. Co je MIN PAD? Spojení stylu a praktičnosti. Tak by se dala ve stručnosti charakterizovat řada bezdrátových nabíječek MIN PAD. Ty jsou výtvorem značky MIN, která je taky nabízí ve vlastním internetovém obchodě Minshop.cz. Značka MIN není žádný světový producent s obrovskou záplavou The post Recenze bezdrátové nabíječky MIN PAD SQUARE Premium first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2024-03-28 16:30:37

Pivo už „vaří“ umělá inteligence. Podle expertů je lepší než originál

Umělá inteligence dokázala vylepšit originální belgické pivo Výsledek nadchnul všechny odborníky, nápoj byl skutečně o poznání lepší Unikátní belgické pivo trapista patří bezesporu k nesmazatelnému dědictví evropského kontinentu. I v současnosti se připravuje při zachování tradičních postupů, používá se český slad a dohlíží se na to, aby pivo mělo správnou koncentraci cukru, kyselosti a alkoholu. I takovou konzervativní záležitost jako staroevropské pivo však může pozitivně narušit umělá inteligence. Přečtěte si celý článek Pivo už „vaří“ umělá inteligence. Podle expertů je lepší než originál

Čas načtení: 2024-04-16 15:46:35

Dva vlastňáky za dva kluby. Nešťastník z Budějovic přepsal ligovou historii

Zacílit dvakrát za sezonu do špatné branky? Poměrně unikátní záležitost. Ale zvládnout to za dva různé kluby? To už je na zápis do historických kronik. Jak na sociální síti X upozornil fotbalový historik Roman Jašek, obránce Českých Budějovic Florent Poloulo se vlastencem v sobotním utkání proti Liberci (3:2) stal prvním fotbalistou v historii české a československé nejvyšší soutěže, jemuž se takový kousek podařil. Svého brankáře totiž pokořil i v podzimním utkáním proti Slavii (0:1) ještě v barvách Mladé Boleslavi.

Čas načtení: 2024-06-28 11:20:00

Host Lucie Výborné: Unikátní objev českých potápěčů. „Tři ponory z pěti jsme jen makali,“ popisuje expedici Doubrava

Kromě toho, že máme v Česku tisíce nadšených potápěčů, máme taky Czech Diving Team, což je skupina, která je složena z technických potápěčů, historiků a dokumentaristů. Díky jejich potápěčským expedicím vzniklo několik dokumentárních filmů. Nyní se týmu podařila unikátní záležitost – objevil a identifikoval vrak ponorky z 1. světové války, a to velice výjimečný typ. Jak k identifikaci došlo? Hostem Lucie Výborné je člen týmu Roman Doubrava.

Čas načtení: 2025-02-20 14:20:00

Hokejistky budou mít na MS silnou podporu. Na české zápasy je téměř vyprodáno, těší Šindlera

Po necelém roce přivítá Česká republika druhý vrcholný hokejový šampionát. Unikátní záležitost, po květnovém MS mužů půjdou na scénu hokejistky. Mistrovství světa se koná od 9. do 20. dubna v Českých Budějovicích. Generální sekretář šampionátu Jiří Šindler je rád, že vstupenky se rychle prodávají a na Sokolském ostrově se připravuje fanzóna i pro fanoušky mimo Budvar arénu. Přímé přenosy ze šampionátu sledujte na ČT sport a ČT sport Plus.

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2023-12-27 07:07:00

14 tipů na silvestrovské pomazánky

Vánoční svátky a Silvestr samotný jsou hodně o jídle, co si budeme povídat. Řešíme, co uvařit, nebo nevařit a jak se nepřeplácat nebo zas naopak jak toho sníst co nejvíc, aby nám nebylo špatně a nepřibrali ani deko (hahaha) atd. Sedmi dní po Štědrém dni, kdy už naše bříška často křičí „pomoc, pomoc“, před námi stojí další jídelně náročný den a to Silvestr. Tápete, co připravit, abyste měli důstojné pohoštění na večer a třeba ochutnali něco nového? Připravit se toho dá vskutku nepřeberné množství od jednoduchých salátů počínaje, přes obložené chlebíčky, jednohubky až po složité lahůdky. Podle mě jsou často […] The post 14 tipů na silvestrovské pomazánky appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.

Čas načtení: 2021-03-12 17:06:10

Ayaan Hirsi Ali: Špatné svědomí Evropy aneb O hře na neporozuměnou

Milí čtenáři, Ayaan Hirsi Ali, význačnou kritičku islámu, asi nemusím zdejšímu obecenstvu příliš podrobně představovat. Jak jsem se dočetl, byla svého času označena za 46. nejvlivnějšího intelektuála na světě, což je jistě velmi dobré umístění. Před pár týdny vyšla v britském online časopise Unherd.com její esej „Špatné svědomí Evropy“, kterou jsem pro vás se svolením autorky a časopisu přeložil. Pojďme tedy na to. Špatné svědomí Evropy Já a můj devítiletý syn se občas bavíme něčím, čemu říkáme „hra na neporozuměnou“. Thomas: „Mami, já bych chtěl ještě hrát Mezi námi.“ Já: „No jistě, miláčku, mezi námi jsi přece vítán vždycky, na to se přece nemusíš ptát.“ Načež se Thomas zasměje, zvedne oči v sloup a trpělivě mi znovu vysvětluje, že Mezi námi je přece jméno počítačové hry. Jinými slovy, chce zase sedět u počítače. A já předstírám, že mu nerozumím. Hrát si, říkám, no to je dobrý nápad. A kterou hru by sis chtěl zahrát? A tak to jde dál a dál, tak dlouho, dokud se mu schválně „snažím nerozumět“. Samozřejmě mi jde o něco jiného: po celou tu dobu, po kterou se takhle přetahujeme, nesedí u počítače. Také ho těší, že se mu máma věnuje. Někdy mi to připadá jako užitečná taktika, jindy jako neškodná zábava. Když dnes poslouchám debaty o prolínání islámu a západu, nemohu si na naši hru nevzpomenout. Jediný problém je v tom, že tyto konverzace nebývají užitečné a není na nich vůbec nic zábavného. A dost často nadělají více škody než užitku. Nejlepší ilustrací této „Hry na neporozuměnou“ je imigrace z islámských zemí a otázka toho, jak by evropské společnosti měly tyto muslimské imigranty integrovat. První úmyslné neporozumění spočívá v předstírání, že nekvalifikovaní imigranti s minimálním vzděláním jsou pro vyspělé ekonomiky naprostou nezbytností. Progresivní „woke“ levice a její pomocníci rádi říkají, že vzhledem k poklesu evropské populace a porodnosti přece nemůže proti imigraci mladých a aktivních lidí nikdo nic namítat. Ti strašliví xenofobové, kteří se umanutě soustřeďují na náklady a výnosy – jinými slovy na to, kolik peněz imigranti společnost stojí a kolik do ní naopak přispívají – to prostě nechápou. Když upozorníte na rozsáhlou závislost imigrantů a dokonce i jejich dětí o generaci později na sociální podpoře, nebo když se dokonce odvážíte zmínit o vzniku četných sociálně vyloučených etnických a náboženských enkláv, dočkáte se optimistických líčení vyzdvihujících myšlenku, že ne všechna pozitiva se nedají přepočítat na peníze: přišla s nimi přece i nová, kulturně odlišná kuchyně, oděvy, pohledy a zvuky, takže si nyní původní obyvatelé mohou užívat exotických kultur podle chuti. Tomuto úmyslnému neporozumění je příbuzný i argument soucitu. Odmítněme tedy ekonomické imigranty, říkají někteří, a pusťme k nám jen ty, kteří mají nárok na azyl. Tím pádem je to je jen dočasné opatření do doby, než se jejich země vrátí k normálu. Ale z tohoto přístupu vznikají přehršle otázek. Jaký proboha vymyslíme proces, který dokáže odlišit lidi hledající ekonomické příležitosti od skutečných obětí násilí? Kdy se jejich země vrátí k normálu? Co budou azylanti dělat mezitím? A kdo to všechno zaplatí? Ti, kdo rádi hrají „Hru na neporozuměnou“, dokážou velmi efektivně odvádět pozornost. Potřebujete empatii, říkají. Představte si, že byste to byli vy nebo vaše rodina, kdo musí snášet hrůzy války. Není to tak dávno, co Evropa takovými hrůzami prošla. Poslali byste zpátky Židy, kteří prchají před začínajícím holokaustem? Tak jako tak, říkají nám, je to vlastně naše vina, že se tyto cizí společnosti rozpadají. Je to tím, že jsme je kolonizovali. Dokonce jsme v dobách před dekolonizací vydělávali na otrokářství. Tady je závěr „Hry na neporozuměnou“ jasný: morální pokání a náprava historických křivd jsou důležitější, než se pokoušet se racionálně analyzovat to, co před námi leží. Třetí podoba „Hry na neporozuměnou“ spočívá v tom, že se imigranti berou, jako by všichni byli stejní. To je částečně reakce na práci lidí jako je nizozemský sociolog Ruud Koopmans, který zkoumal otázku, proč je pro imigranty z muslimských společností o tolik těžší se integrovat v západních zemích než pro jiné. Proč se například libanonští křesťané v Austrálii asimilují daleko snáze než libanonští muslimové, když jejich stěhování proběhlo za prakticky těch samých podmínek? Anebo proč mají Bangladéšané a Pákistánci problém se integrovat ve Spojeném království, když Hindům a Sikhům se to daří a mnohdy se mají lépe než původní obyvatelstvo? Koopmans nasbíral průkazná data, která tyto trendy vysvětlují. Ale koho zajímají takové otázky, nebo dokonce tak nudná věc jako data? Cílem hry je neporozumět, smíchat nesouvisející, znejasnit situaci. Takže, pane Koopmansi, říkají jeho protivníci, pojďme si promluvit o tom, co jste tím vlastně myslel. Možná děláte empirickou práci, ale záleží na skutečné motivaci: ačkoliv tvrdíte, že jste sociální demokrat, jste ve skutečnosti rasista. A je vymalováno. Nemůžete se skrývat za argumenty o dělnické třídě, když ve skutečnosti svojí antisociální vědou pošpiňujete ty pravé proletáře světa. Konečně, ve své nejzákeřnější podobě, trvá „Hra na neporozuměnou“ prostě na tom, že všichni chceme to samé. Všichni chceme být svobodní a sobě rovní; všichni se chceme řídit zákony; všichni sdílíme ty samé základní hodnoty a všichni chceme respektovat důstojnost ostatních. Pro ty z nás, kdo věří, všichni se modlíme k tomu samému Bohu. Sekulární lidé se zase řídí tím samým rozumem. Až na pár nezapadajících jedinců – které má každá společnost – jsme všichni jen lidské bytosti. Na tento druh argumentace vždycky odpovídám stejně: ne každý sdílí ten samý koncept Boha. Jak jinak můžete vysvětlit existenci nenávistných kázání islamistů? Nebo to, jak pronásledují ženy, homosexuály, Židy a další? Co byste řekli obětem pákistánských muslimských prostitučních gangů nebo muslimským dívkám, které byly přinuceny k sňatku? Jestli se všichni modlíme ke „stejnému“ Bohu, co znamenají ty útoky nožem, usekávání hlav, vjíždění do davů nákladními davy, provázené pokřikem „Alláhu akbar“? Co Islámský stát a al-Kajdá? Radikální ideologie existují a nutně se s nimi musíme poprat. Zadržte, řeknou hráči „Hry na neporozuměnou“. To jsme si už přece ujasnili. Nezapadající jedinci jsou v každé společnosti, včetně té naší. Sexuální násilí proti ženám je celosvětový problém. A podíváte-li se na poslední zprávu britského ministerstva vnitra, tak její závěr zní, že celá ta krvavá záležitost kolem otrokářských prostitučních gangů nemá nic společného s Pákistánci a už vůbec ne s islámem. Kdo hraje tuhle „Hru na neporozuměnou“? Třída studentů při semináři z veřejné správy? Ne, jsou to naši volení političtí lídři, šéfredaktoři uznávaných novin, profesoři ze slavných univerzit a think tanků, vysocí úředníci a někdy i lídři EU. Tento druh konverzací o ožehavých otázkách se vede v parlamentních výborech, debatních klubech, mezinárodních seminářích a národních televizních stanicích. Prozkoumáte-li zápisy z těchto hovorů, přehrajete-li si nahrávky a přečtete početné zprávy, knihy a články, které za posledních třicet let pojednávaly o islámu, imigraci a integraci, a vynoří se vám tentýž obrázek: nekonečná „Hra na neporozuměnou“. Mezitím v Evropě počet imigrantů z islámských zemí vzrostl … kdo ví kam? V roce 2017 odhadovalo Pew Research Center, že podíl muslimů na evropské populaci by mohl vzrůst z 4,9 procenta někam mezi 7,4 (kdyby už žádná imigrace nebyla) a 14 procent (pokud by jí bylo hodně) roku 2050. I když už se dnes neberou krásy kulturního obohacení islámem s naivitou tak bezstarostnou – hlavně ve Francii ne – konec imigrace není na dohled. Hranice Evropy jsou i nadále prostupné a příčiny, které vedou lidi k tomu, aby odcházeli ze svých zemí, se stávají naléhavějšími. Dost možná je pro ty, kdo vždy hlásali, že všichni jsme vlastně ti samí lidé, určitým zklamáním, že vzniká tolik muslimských organizací a hnutí s cílem izolovat své komunity od zbytku společnosti. V některých zemích, jako ve Francii, se jim to podařilo do té míry, že přiměli samotného prezidenta k zavedení nových zákonů. Je to náznak, že už má Macron už má „Hry na neporozuměnou“ dost; ale přesto se dá jen těžko říci, že by byl lídrem v celoevropské změně postojů. Ve většině zemí se „Hra na neporozuměnou“ hraje dál. Proč? Jedna teorie říká, že evropská politická elita chce upřímně odčinit hříchy minulosti; dnešní lídři nechtějí opakovat chyby svých předchůdců. Další možnost je, že západní lídři ztratili důvěru západní civilizaci. Ta se dnes jeví jako jeden dlouhý řetězec hrůz: otrokářství, útlak, kolonialismus, genocidy, misogynie a masakry. Tím pádem nezbývají žádné hodnoty, které chránit před lidmi zvenčí a určitě nezbývá nic, do čeho by se měli imigranti integrovat. Třetí možné vysvětlení říká, že někteří evropští lídři chtějí skutečně odstranit hranice. Je to pro ně principiální záležitost a je jim jedno, kdo za budování planety bez hranic zaplatí jakou cenu. Ale já si myslím, že je tu ještě jedna příčina: neschopnost. Vcelku jednoduše, ani jeden z lídrů, jejichž zodpovědností je řešit problémy kolem muslimské imigrace a integrace, nemá tušení, co s tím dělat. Politici sedící kolem stolu třeba uznávají správné principy, ale nejsou schopni o nich přesvědčit ostatní. Někteří rozumějí drobným detailům problému, ale nedokážou vidět celek. A jako vždy a v každé velké a složité politické záležitosti, jsou tu i lídři, kteří papouškují zájmy organizovaných skupin, kterým současná situace vyhovuje. Řekla bych, že ti si „Hru na neporozuměnou“ užívají nejvíc. Neschopnost politiků je často maskována povrchní přitažlivostí fotografií zachycujících velká gesta, nebo bombastickými citáty ve stylu „nás bude soudit historie“. Ale samozřejmě dobře vědí, že historie o něčem nehlasuje. Historie nemá pravomoc někoho jmenovat do úřadu, tak ať si soudí, jak chce. Mezitím příliv imigrantů v posledních letech poněkud ochabl, ale do Evropy se stále snaží dostat velké množství lidí. I nyní během pandemie. Za poslední rok zaznamenala Evropa 336 tisíc prvních (tedy ne opakovaných tím samým člověkem, poznámka MK) žádostí o azyl a mezi lednem a listopadem také 114 300 ilegálních vstupů na evropské území. Podíváme-li se do budoucnosti, zdá se být nevyhnutelné, že s tím, jak se evropské země začnou vynořovat z covidových restrikcí a znovu otevírat své ekonomiky, některé africké země budou čelit nedostatku potravin a jiným ekonomickým problémům způsobeným epidemií. Není třeba být jasnovidcem k předpovědi, že do Evropy zamíří další masa mladých mužů. A jak se budou snažit překonat jižní a východní hranici EU, připravte se na projevy evropských politiků o tom, že se jedná o náhlý nápor a nepředvídatelnou krizi. Pak uvidíte, jak naši politici rozehrají „Hru na neporozuměnou“ nanovo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-12-12 06:36:57

Pavel Hak: Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku

Francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, autor pětice románů a jednoho dramatu, dnes ve Francii patří k etablovaným literátům a jeho díla se těší nemalému ohlasu čtenářů i kritiky. Čeští čtenáři jej však teprve objevují – po oceňovaném románu Vomito negro se nyní českého vydání dočkal další jeho román Warax (Paper Jam 2019), dílo co do tématu i stylu podobně odvážné a v tuzemské prozaické produkci jen obtížně hledající srovnatelný protějšek.   Když jste v roce 1985 jako třiadvacetiletý mladík emigroval z Československa, měl jste za sebou dělnickou zkušenost v pražské Tesle, krátkou epizodu s členstvím v KSČ, odchod ze strany a vyloučení z prvního ročníku Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, práci nočního hlídače... Co vás definitivně přimělo k odchodu z rodné vlasti? Co pro mě byla opravdu prvořadá věc v roce 1985, to bylo vystoupit z KSČ poté, co jsem se dostal na žurnalistiku, a uzavřít tak ten svůj první střet – svoji první konfrontaci – s mocí. A s politickou dimenzí existence. Vyloučení ze žurnalistiky bylo nevyhnutelným následkem vystoupení z KSČ. Vystoupit z KSČ byla v té době „závažná věc“, odsuzovaná převážnou většinou lidí. Pro mě ale bylo klíčové jít až do konce této „morální krize“. Možnost emigrace jsem byl připraven obětovat. Po vyloučení ze žurnalistiky jsem pracoval jako noční hlídač na pražském předměstí – v družstvu v Jinonicích. A v podstatě jsem tam mohl zůstat, aniž bych byl z toho rozpolcený. Chtěl jsem emigrovat, číst a psát, ale mohl jsem také žít v Praze v těch podmínkách marginality, číst a pokoušet se psát při té práci nočního hlídače. Odjezd do Jugoslávie byla shoda náhod. Přejít nezákonně hranici mezi Jugoslávií a Itálií bylo otázkou vynalézavosti. A mít štěstí v tom daném okamžiku. Objevit se poté najednou v Itálii, to byla opravdu nezapomenutelná událost.   Jako noční hlídač jste začínal i v Paříži, kde od roku 1986 žijete. Čím vás tehdy střet s realitou života na Západě nejvíce zaskočil? A jak se vám nakonec podařilo vystudovat filozofii na Sorbonně? Zaskočený jsem se být necítil. Ale emigrant objeví tvrdé podmínky emigrace. Pozná, že je emigrant. Ztracený v cizině. Bez jazyka. Bez kontaktů. Vytržen ze všech zázemí. Mluvím o obyčejném emigrantovi. Pro Milana Kunderu, který byl hned pozván do Café de Flore, nebo pro Miloše Formana, jemuž Hollywood otevíral náruč, byla emigrace určitě úplně jinou zkušeností. Nicméně pokud přežijete, tak tahle dimenze existence a její zkušenost je nesmírně silná. Jako by byl člověk podruhé vržen do světa. Ale ne jako dítě – jako dospělý člověk. V podmínkách tvrdé reality. Svět vám ukáže, jaký je život. Jak funguje společnost. Za co je nutné bojovat. Vystudovat filozofii na Sorbonně byla věc, do které jsem investoval všechnu svou energii. Na studiu filozofie jsem opravdu trval. Na psaní byl čas. Studium filozofie byla vitální záležitost. Neodjel jsem za materiálním bohatstvím.   Nelitoval jste nikdy svého odchodu? S jakými pocity jste sledoval sametovou revoluci a následný společensko-politický vývoj u nás? Odchodu jsem nikdy nelitoval. Já chtěl odjet. Vidět svět. Aniž bych věděl, do čeho jsem se vrhal. Člověk jde do něčeho, aniž by věděl, do čeho jde: to je jedna z paradoxních podmínek života. Co bylo zásadním omezením života v komunismu? Útlak svobody myšlení. Nemožnost svobody projevu. Zákaz cestování. Zákaz vybočit z trasy předem narýsované Marxem, Engelsem a Leninem. O svobodu myšlení jsem začal bojovat už v Praze, když jsem se dal do čtení, když jsem se chtěl naučit myslet, když jsem chtěl začít psát. Nebo jak říkali rodiče: když jsem se zvrhl! A svobodu cestování jsem si vybojoval svým úprkem. Dnes ji všichni Češi mají. Ale myslet a tvořit, to znamená vždy vybočit z narýsovaných tras. Dnes stejně jako včera. Vidět pád Berlínské zdi, to ve mně vyvolalo velké emoce. A z pádu komunismu v Čechách jsem měl slzy v očích. Historie, nezadržitelný vývoj věcí a několik klíčových postav rozbořily to, co byl pro celé generace neotřesitelný ideologický blok. Což neznamená, že po roce 1989 hrozba totalitarismu zmizela ze světa. Demokracie není daná. O demokracii je neustále nutné bojovat. Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Zájem o literaturu a touhu psát jste si přivezl z Čech, ale hned svou první knihu jste napsal francouzsky. Jak obtížná byla cesta k vydání vašeho románu Safari, kterým jste – až v roce 2001 – debutoval? Jak říkáte: první román jsem publikoval až v roce 2001. To znamená, že ta léta mezi roky 1986 a 2001 byla plná úsilí o přechod z češtiny do francouzštiny. Nejprve jsem se věnoval pouze studiu filozofie. Po čtyřech letech studií jsem zanechal univerzity a vrátil se k psaní. A nastalo hledání toho, co a jak psát. A snažit se zvládnout nějakým způsobem cizí jazyk. Zvládnout jakýkoli jazyk – i svůj vlastní, rodný jazyk – se mi zdá obtížné. A psát, dát dohromady literární jazyk, nalézt literární styl, to je ještě úplně jiná záležitost. Jak v češtině, tak ve francouzštině.   Dnes máte na svém kontě pět románů a jednu divadelní hru, za které jste opakovaně sklidil uznání kritiky. Které z vašich děl se zatím dočkalo největšího čtenářského ohlasu? Myslím, že Sniper. Ale pro mě jako autora není čtenářský ohlas pouze počet prodaných knih a množství překladů. Pro některé z mých čtenářů, kteří se zajímají o témata současného světa, byl tím nejzajímavějším románem Warax. Čtenářský ohlas je důležitá věc, ale jako kritérium nejde uplatňovat na všechna literární díla. Některá z nich, a tedy i některé romány, jež mají podle mě literární hodnotu, mohou být náročná ke čtení. A z hlediska prodeje problematická. Na druhou stranu, když neprodáte nic, tak to neznamená, že se jedná o velký román. A že když prodáte v Americe milion výtisků, že se jedná o literaturu čistě komerční. Mám ale pocit, že dnes nakladatelé hledají a publikují hlavně „konvenční“ literaturu. A že „opravdová“ literatura je v těžké pozici. Přirozeně v literatuře se jedná o tu opravdovou literaturu. Namátkou bych jmenoval několik takových autorů ze začátku 20. století: Joyce, Kafka, Hašek, Céline, Faulkner, Artaud, Bataille...   Dosud poslední knihu, román Vomito negro, jste ovšem vydal již v roce 2011 – na čem od té doby pracujete? Je pravda, že od roku 2011 jsem nic nového nepublikoval. Ale píšu intenzivně. A tahle perioda se mi jeví jako velmi tvůrčí. Abych byl konkrétní, pracuji na jednom románu, který tematicky navazuje na Warax (téma současného světa). A poté pracuji na druhém románu, který bude mým „českým“ románem (napsaným ovšem i tak ve francouzštině). Ten „český“ román dlužím Česku, svému narození v Táboře, svému mládí v Praze: jelikož právě tehdy, kolem těch svých dvaceti let, jsem se dal – jak se říká – na umění, někde mezi ulicí Mánesovou na Vinohradech, ulicí Vrchlického kolem Klamovky, tehdejší kavárnou Slavia a bývalou Malostranskou kavárnou. Nějaká práce na literárních fragmentech, s pokusem o originální literární formu, mi vyvažuje práci na románech.   Právě zmíněným románem Vomito negro jste se také poprvé představil českým čtenářům, když jej v překladu Jovanky Šotolové vydalo v roce 2013 nakladatelství Torst. Veskrze pochvalné ohlasy provázel i jistý šok z vašeho specifického stylu, k nimž se vzápětí dostaneme. Vzbudila vaše tvorba podobné reakce i ve Francii? Při psaní Vomita negra jsem se vrátil ke stylu, který jsem hledal pro napsání Transu. Trans je příběh utečence z totality. Byl to tak trochu můj vlastní příběh. A tehdy jsem hledal, jak to napsat. Ne úplně ve stylu, kterým jsem napsal Snipera. Tematika Transu si vyžadovala něco nervóznějšího, napjatějšího, přímočarého, rychlého. Jako když utíkáte. To je přesně ono: najít styl, který může popsat útěk. Abyste se cítil, když čtete, jako ten uprchlík. Jako když prcháte. Úprk jako literární styl. Pro téma Vomita negra, v těch částech o současné společnosti, se mi ten styl zdál dobrým literárním řešením. Reakce na stylistické variace jsou přibližně stejné, jak ve Francii, tak v Itálii, nebo v Čechách.   Hlavním tématem dotyčného románu, k němuž odkazuje i jeho titul (vomito negro – lat. černé zvratky; jeden z projevů žluté zimnice, kterou trpěli otroci při převozech na lodích z Afriky do Ameriky; pozn. PN), je historický i novodobý obchod s lidmi. Proč právě toto téma? V té době jsem byl několikrát v Karibiku. Podmínky, v nichž tam ta mládež žije, například na předměstí v Pointe-à-Pitre, jsou tvrdé. A minulost, už i to 16. století, je tam přítomná v současnosti. To mě udeřilo. S tím, že 16. století – s objevem Ameriky – je momentem první globalizace světa. Obchod, byznys, kapitály, masivní přemístění obyvatel, toky pracovních sil, vykořisťovaní slabých mocnými, síly, které proměňují svět: tyto faktory propojovaly překvapivým způsobem 16. a 21. století. Ostatně tato tematika je přítomná i ve Waraxu. Síly, které určují vývoj, faktory, jež hrají klíčovou roli v historii, transformace světa, to jsou věci, které mě zajímají. Pokusit se napsat něco o aktuálním světě, o změnách, které se odehrávají před našima očima, to se mi zdá důležité. Je to určitá výzva: říct něco o světě, který nás obklopuje. Něco o tom, co žijeme, aniž bychom přesně věděli, co vlastně žijeme. Jaké síly řídí svět. Kdo a jaké faktory mají hlavní roli v současné společnosti. Tak jako John Dos Passos napsal v roce 1925 Manhattan Transfer. Ve Vomitu negru je jednou z hlavních os byznys spojený s otrokářstvím. Ve Waraxu zaujímá obdobnou pozici byznys spojený s válkou. Plus všechna ta další témata, jako média, emigrace, slumy, nebezpečí nukleární či ekologické katastrofy – a země obývaná lidstvem.   Karibský příběh bratra hledajícího všemi dostupnými prostředky unesenou sestru vyniká stejně jako vaše další romány množstvím naturalisticky popisovaných (ovšem nikoliv samoúčelných) sexuálních a násilných výjevů, jaké bychom čekali spíše v thrilleru nebo hororu. Je dnešní čtenářstvo už natolik otrlé, že by s ním méně extrémní obrazy nepohnuly? Sexuální a násilné výjevy jsou součástí světa. Extrémní obrazy odrážejí realitu. Umění musí mluvit o světě. Ukázat svět, jaký je. Ztvárnit realitu ve všech jejích aspektech. I těch hrůzostrašných. Vůle cenzurovat realitu je velmi zneklidňující jev. Tak jako vůle cenzurovat projev lidí. Rolí umění není pouze ukazovat všechny krásy světa, ale také všechna zvěrstva. Díla Homéra, Sofokla, Vergilia, Shakespeara ukazují svět ve všech aspektech. A jsou plná násilí a sexu. Sade byl určitě velkou událostí v literatuře. Je ale pravda, že od 19. století – po periodě osvícenství – začíná určitá cenzura. A dnes, jak říkáte, jsou témata sexu nebo násilí přijatelná v thrilleru nebo hororu. Pro mě ale v moderní literatuře spisovatelé jako George Bataille, Antonin Artaud, William S. Burroughs, Alain Robbe-Grillet, Pierre Guyotat, Hubert Selby Jr., Breat Easton Ellis jsou autory stěžejních děl, která popisují svět ve všech jeho aspektech, tedy i těch nejtěžších, nejproblematičtějších. Mluvit o světě takovém, jaký je, se mi zdá podstatné. Zradit realitu, nebo zavírat před ní oči, není řešení. Umělec musí čelit světu. Existence cenzury potvrzuje, že umění má sílu mluvit o světě.   Mezi témata, k nimž se ve svých prózách opakovaně vracíte, patří i nelehký úděl imigrantů, zvláště pak nelegálních přistěhovalců. Tedy téma, které dnes – v době tzv. evropské uprchlické krize – ještě nabylo na aktualitě. Jak se vás tato situace coby emigranta dotýká? Svět roku 1985 nemá vůbec co dělat se světem dnešním. Má emigrace byla individuální záležitostí. Emigroval jsem sám, bez nějaké sítě trafikantů. V emigračním táboře u Říma nás bylo ani ne deset Čechů. Tlak demografie z Afriky nebo z Asie nebyl žádný. Střet náboženství nehrál žádnou roli. Dnešní migrační toky, populační exploze, zájem velkých kapitalistů mít nedrahou pracovní sílu, cynismus oligarchie, která žije v ghettech bohatých, kde jim nehrozí žádné nebezpečí, zatímco obyčejný lid je vystaven střetu s vzrůstajícími komunitami a hrozbě ztráty území a identity, to jsou naprosto nové faktory, vyžadující politická řešení. Vládnoucí elita se nemůže spokojit s tím, že označí strach a konkrétní problémy lidí za populistická hnutí. To největší nebezpečí je propast mezi oligarchií a lidem.   Uprchlíci hrají stěžejní roli i ve vašem románu Warax z roku 2009, který právě vyšel česky v překladu Zdeňka Humla. Jeho děj jste zasadil na území blíže neurčeného Impéria a tamní megapole, která se pro jedny stává vysněnou zemí blahobytu, pro jiné nenáviděným symbolem útlaku. To druhé tedy alespoň tvrdí titulní hrdina ve snaze zatáhnout svou zemi do války a oživit tak vlastní byznys se zbraněmi. Mají si čtenáři za „politickým monstrem, které už více než sto let diktuje své hodnoty všem státům světa“, představit USA? To mi přijde jako dobrá hypotéza. Warax je fikce, která se neřadí do úplně realistické literatury. Ale pokud přivede čtenáře k zamyšlení nad politikou USA, tak proč ne. Éra Bushe byla určitě jednou z mých inspirací. Stejně tak jako Wall Street, americká média, zbrojařské závody, příčiny a dopady války vedené Spojenými státy. Po pádu Berlínské zdi se svět neuvěřitelně rychlým způsobem vřítil do nové éry. A zkusit napsat něco o této nové éře se stalo mým literárním námětem.   Zatímco v románu Vomito negro spolu jednotlivé dějové linie více či méně souvisejí, ve Waraxu nalezneme čtyři do značné míry samostatné příběhy, k nimž posléze přibude ještě pátý. Jako čtenář jsem přesto dlouho čekal, že se alespoň některé z nich propojí. Čím vás přitahuje podobný druh kompozice?  Měl by odrážet dnešní svět. Propojit ty čtyři příběhy přes postavy by nebylo tak těžké. Mně se ale jednalo o propojení – o nepřímé propojení – těch příběhů přes témata, ozvěny, vztahy mezi ekonomickými zájmy, dopady politických anebo finančních rozhodnutí, aniž by autoři těch rozhodnutí byli vždy fyzicky přítomní na místě jejich reálného dopadu. Hrdiny Waraxu nejsou pouze fyzické postavy, ale také zbrojařské závody, média, příčiny a následky politických zájmů a sil. Spálená zem může být výsledkem války, ale také ekologické katastrofy zapříčiněné politickou slepotou těch, co vládnou.   Nejen kvůli výše řečenému by mě velmi zajímalo, kteří autoři jsou vám osobně blízcí a proč? Sledujete i současnou českou literaturu? Ti, které jsem již jmenoval, ale i spousta dalších. Někdy i pouze pro jedinou knihu. Z těch současných například Pier Paolo Pasolini (Petrolio), Joan Didion (Play It as It Lays), Carlos Fuentes (Terra Nostra), Don DeLillo (Podsvětí), Tony Morrisson (Milovaná), Roberto Bolaño (Divocí detektivové), Bret Easton Ellis (Americké psycho), Jay McInerney (Brightness Falls), Jonathan Franzen (Rozhřešení). K české literatuře jsem se vrátil minulé léto. Přes klasiky, prozatím. Četl jsem Haška a Ostře sledované vlaky od Hrabala: silné texty. Švejk má své místo ve světové literatuře. A Ostře sledované vlaky jsou malé veledílo, mnohem silnější než ty typické Hrabalovy texty, jako je například Příliš hlučná samota.   Kterou ze svých dalších knih byste obzvláště rád viděl přeloženou do češtiny? Před lety se hovořilo o vydání románu Sniper (2002), ale z toho nakonec sešlo... Uvidíme, jak se k tomu postaví pan nakladatel Milan Hodek z Paper Jamu... {/mprestriction}  Pavel Hak (*1962) se narodil v jihočeském Táboře. V roce 1985 z Československa emigroval a od roku 1986 žije v Paříži. Ve Francii publikoval pět románů (Safari, 2001; Sniper, 2002; Trans, 2006; Warax, 2009; Vomito negro, 2011) a jednu divadelní hru (Lutte à mort, 2004) – všechna tato díla napsal ve francouzštině, některá z nich se dočkala vydání v dalších jazycích. Je laureátem literárních cen Prix Wepler (za román Trans) a Prix Littéraire des Jeunes Européens (za román Vomito negro). Česky dosud vyšly dva jeho romány, Vomito negro (Torst 2013) v překladu Jovanky Šotolové a Warax (Paper Jam 2019) v překladu Zdeňka Humla.

Čas načtení: 2019-11-04 16:24:02

Policie odložila trestní oznámení exministra Staňka proti bývalým ředitelům Muzea umění Olomouc

Trestní oznámení na bývalé ředitele Muzea umění Olomouc Pavla Zatloukala a Michala Soukupa, které podal někdejší ministr kultury Antonín Staněk, policie odložila. Web Literarky.cz o tom informoval tiskový mluvčí Muzea umění Olomouc Tomáš Kasal. Ministr tvrdil, že pochybili v případě nákupu pozemků pro Středoevropské fórum Olomouc, policie ovšem dospěla k názoru, že se žádný trestný čin nestal. „Vyjádření policie mě nemohlo překvapit, vždyť celá záležitost s trestním oznámením byla od začátku nesmyslná,“ uvedl k tomu historicky první ředitel MUO Pavel Zatloukal. Už letos v dubnu se ke Staňkově kroku vyjádřil takto: „Bylo by jednodušší, ale mediálně určitě méně zajímavé, kdyby se pan ministr Staněk a jeho lidé podívali do šanonů na ministerstvu kultury, kde jsou všechny smlouvy schválené ministerstvem kultury i s doložkami ministerstva financí. Tím by celá tahle uměle nafouknutá bublina splaskla.“  Obdobně reaguje i Michal Soukup, kterého Staněk navíc odvolal z postu ředitele MUO. „Nic jiného jsem nečekal, neboť jsme se žádných ,závažných ekonomických pochybení‘ nikdy nedopustili,“ říká Soukup, který nyní zastává místo zástupce ředitele MUO. I on kritizoval Staňkův postup už letos na jaře: „Důvodem mého odvolání byly údajné chyby v hospodaření muzea, které zjistil audit Ministerstva kultury ČR. My jsme na všecky výtky reagovali, vyargumentovali jsme je, ale ministerstvo je smetlo bez jakéhokoliv zdůvodnění ze stolu. K tomu je nutné zdůraznit, že všechny naše kroky jsme vždy činili se souhlasem MK ČR a s péčí řádného hospodáře." Odložení trestního oznámení vítá také současný ředitel Muzea umění Olomouc Ondřej Zatloukal. „Je to první a zásadní krok k rehabilitaci nejen obou bývalých ředitelů, ale i celé instituce,“ uvádí Zatloukal. Vzhledem k tomu, že policie neshledala důvody k zahájení trestního řízení, není možné ve věci podat opravný prostředek. Ministr kultury Lubomír Zaorálek k tomu říká: „Jsem rád, že celá tato nešťastná záležitost je nyní definitivně uzavřena a vedení muzea se může opět plně soustředit na svou práci.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-08-08 09:00:11

Nejlepší paměťové (SD) karty do mobilu, tabletu, fotoaparátu či kamery

Interní paměť různých zařízení, jako jsou mobilní telefony, tablety, digitální fotoaparáty nebo akční kamery nejsou vždy zcela dostačující a řada uživatelů dříve nebo později pořizuje rozšíření v podobě paměťové karty. Jde o jednoduchý způsob, jak zvětšit paměťovou kapacitu přístroje o jednotky, desítky nebo i stovky GB. Tyto karty ale nejsou vždy úplně laciná záležitost. Nejen pro to je vhodné se nad výběrem trochu zamyslet. V dnešním textu vás proto provedeme výběrem nejlepší paměťové karty, seznámíme vás s nejdůležitějšími parametry a nabídneme krátké recenze spolehlivých výrobců. Paměťová karta je sice drobná záležitost, ale může v sobě uchovávat „tuny“ dat, ať už The post Nejlepší paměťové (SD) karty do mobilu, tabletu, fotoaparátu či kamery first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2024-03-24 16:00:01

Je to lék i jed, který ovšem prodlužuje život

Opium patří mezi velmi silná narkotika a získává se z nezralých makovic máku setého. Z makovic vytéká hustá mléčná šťáva, která na vzduchu tuhne a hnědne a obsahuje různé alkaloidy, mezi nimiž jmenujme zejména morfin nebo kodein. Opium dobré jakosti má žlutohnědou barvu, je dostatečně tvrdé a chutná hořce. Dnes je užívání opia sezónní záležitost a je důležité vědět, že makovice se dají koupit dokonce i na internetu.            Nejčastější opioidy jsou: buprenorfin (5,3 tisíce závislých) & heroin (3,1 tisíce závislých) Opium jako jed Z opia si narkomani dokáží vyrobit třeba heroin a další látky jako morfium a kodein. Těmto látkám se pak říká opioidy a četnost lidí, kteří je v Česku užívají, se pohybuje kolem 10 tisíc, jak je uvedeno ve Zprávě o nelegálních drogách v České republice. Užívání čistého opia, jež se získává z plodu bílého máku, je dnes sezónní záležitost, a to zvláště na začátku léta. Oblíbená maková pole v Praze lze nalézt třeba v Počernicích, Letňanech nebo Čakovicích, ale tato místa se každoročně mění. Někteří narkomani nelení a dají si tu práci, dojdou na makové pole, mák nasuší a následně si uvaří odvar nebo si vyrobí speciální směs. Jsou i tací, kteří si takto získanou látku aplikují injekčně. Existují narkomani, kteří nejsou závislí na opioidech, ale když je teplé období, využijí také makovou nabídku na poli, seberou zadarmo mák a na přilepšenou si udělají dobře. Z hlediska legislativy držení takto získaného opia není stíháno jako trestný čin, ale pouze jako přestupek.  Neuvěřitelné: opium měli dříve téměř v každé rodině. Podávali ho dokonce i malým dětem Číst více Turci jako mistři světa v opiu My v Evropě jsme na tom dobře, protože my pijeme jenom alkohol. Zato v Asii se v minulosti rozšířilo místo pití alkoholu kouření opia. Zvláště Turci jsou v jeho požívání experti. Turci ho nejenom kouří, ale též jedí a pijí. Kouření opia v Asii je jakýsi obřad, který má určitou etiketu a pravidla. Václav Rošický ve své knize popisuje orientální opiový rituál těmito slovy: „Kovovým nožíkem se z opia oddělí kousek 10–15 gramů mající, který se zakulatí a ku plamenu lampy přiblíží, aby opium nabubřelo, pak se na mističku položí a zapálí. Kouř táhne kuřák zvolna do sebe, nechá jej do plic vnikati a co možná nejdéle v ústech jej zadržuje, nežli jej zpět vydechne.“ Nebezpečná droga, nebo svačina? Česko jako maková velmoc Číst více Opium jako lék V minulosti lékaři opium uznávali jako velice účinný lék na nervy, ale též při průjmech nebo zácpě. V knize o narkotických látkách z počátku 20. století autor Václav Rošický chválí léčebné účinky opia: „Utišuje i bolesti duševní, jako zármutek a žal, a brání podání se zoufalství, neboť zde nastane jakýsi druh opojení, při kterém žádná bolest se nejeví.“ Je třeba mít na paměti, že opium není tak nevinné, neboť obsahuje morfium, což je čistý alkaloid z opia. Jelikož tato látka je silně návyková, často již po prvním požití nastává silná závislost. A ti, kdo morfium zkusili, nemohou spoléhat na to, že se ocitnuli v rajském světě opojení a tento pomíjející stav bude trvat věčně. Musí si uvědomit, že co nevidět přijdou abstinenční příznaky a chuť na další dávku. Opium jako takové se dnes v nemocnicích ani ambulantně nepoužívá, a to především proto, že opium je zaschlá šťáva. MUDr. Jana Gregorová z nemocnice Bulovka vysvětluje: „K léčbě bolesti se využívají samotné alkaloidy, jak kodein, tak morfin. Morfin v různých lékových formách: tablety, kapky, injekce. Výhodou je, že známe přesný obsah morfinu v léčivých přípravcích a lépe se terapie bolesti nastavuje.“ Alkaloidy z opia jako již zmíněný morfin, ale i jiné, například oxykodon, hydromorfon, fentanyl atd., lze získat pouze na recept označený jako „vysoce návyková látka“. Kodein se předepisuje na „klasický“ recept. Tímto způsobem se zamezuje zneužití těchto látek. Otázkou zůstává, zdali se to opravdu úspěšně daří. Narkomani na to jdou fikaně Každé narkotikum si dokáží toxikomani opatřit za každou cenu a opiové látky nejsou výjimkou. Lékaři vše prý mají pod kontrolou, jak tvrdí doktorka Gregorová z Bulovky: „Zacházení s vysoce návykovými látkami je v rámci zdravotnictví pod přísnou kontrolou a je ošetřeno jasnými pravidly danými legislativou, přesto zneužití těchto látek je možné.“ Narkomani si stejně naleznou ke své droze cestičku i přes přísná opatření. Doktorka Gregorová vysvětluje, jak je možné předcházet zneužití těchto látek: „Je důležité sledovat spotřebu vysoce návykových látek, které lékař předepíše. Měl by je psát jeden lékař nebo by o sobě měli lékaři vědět.“ Vymýtání čerta ďáblem Substituční látky: metadon jako přípravek „Magistraliter“ & buprenorfin jako přípravky „Subutex“ a „Ravata“             V posledních letech se ujalo vyhánět čerta ďáblem. Pokud je někdo závislý na nějakém narkotiku, lékař mu předepíše tzv. substituční látku působící jako antivir, která pacientovi umožní normálně žít a pracovat. Substituční látky jsou legální a patří sem především subutex a metadon. V tomto případě už narkoman není považován za narkomana, a pokud dbá na rady lékaře a bere lék podle doporučení, nemůže se předávkovat. Samozřejmě to by to nebyl člověk, aby si zase nepomohl, a tak i tyto substituční látky lze sehnat na černém trhu, a když se pak píchají injekčně, dá se jimi i předávkovat.  Opium a děti Opiem mohou být ohroženy všechny věkové skupiny dětí, a to i děti ještě nenarozené. Speciálně Blízký východ je spojený s otravami nebo smrtí dětí způsobenými opiem. Íránská studie Mohammada Moshiriho shrnutá v periodiku Iranian Journal of Toxicology zkoumala téma dětí a opioidů za různých okolností a za různých rizik. Zajímavé na této studii je zjištění, že jejich rodiče často drogy užívají a patří do sociálně slabých skupin obyvatelstva. Na případové studii, kdy byla zkoumána čtyřletá dívka, se tato skutečnost potvrdila. Z důvodu popálenin břicha a dolních končetin rodiče usoudili, že dívce pomůže právě opium přiložením na popálená místa. Výsledek však byl alarmující. Rodiče dívce nepomohli, a protože dívka účinky podaného narkotika nezvládla a vdechla zvratky do plic, nakonec tragicky zemřela. Opiové delirium Thomas de Quincey ve své knize doslova vyznává lásku k opiu, jež ho někdy povznáší do jiných, lepších světů, a jindy ho zase proklíná do pekel horoucích. Popisuje své sny a deliria a zpovídá se ze svých muk, která mu způsobilo právě opium. Míval opiové sny třeba o fantazijních stavbách, které časem přecházely k vodním a mořským deliriím za přítomnosti nejrůznější havěti. Ve své knize vypráví o svých stavech těmito slovy: „Hleděli na mě strnule, pokřikovali, šklebili se, štěbetali opice, papoušci, kakaduové.“ Zvláště krokodýli ho rádi ve spánku děsili: „Tak často mě pronásledoval ten ošklivý plaz ve snech…“ Každé delirium je jiné. Jako jsou deliria notorických alkoholiků, tak i konzumenti opia mají svá deliria. Zpravidla mívají sny, jsou veselí a nabuzení, a co je důležité, „rozpíná se jim mysl“ a ztrácí pojem o čase a prostoru.  Anglický filozof Quincey ve svém vyznání opiu vychvaluje jeho léčebné účinky. Zamýšlí se nad alternativou, že v mnoha případech může prodloužit život. V mládí měl tendence k souchotinám (tuberkulóze) a díky svému „zachránci" předešel předčasné smrti, jak sám tvrdil. Quincey považoval tuto látku za slunce ve svém životě, které pomáhá při horečce a má blahodárný vliv na život. Začal brát opium sice kvůli bolestem zubů a zmírnění zažívacích potíží, ale kdyby se včas neseznámil se svým zrádným kamarádem, pravděpodobně by tu dlouho nebyl.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vojna za komunistů brala sny i životy. Naučila vás maximálně fetovat a nenávidět, říká pamětník

Čas načtení: 2024-04-11 17:00:01

Mohl být Masaryk synem císaře Františka Josefa? Velké tajemství měla skrýt rychlá svatba

K myšlence, že by mohl být Masaryk synem rakouského císaře, prvně vedla poznámka v císařově diáři z počátku prosince 1849 – „Kropaczek erl.“ To bývá přeloženo jako „Kropáček vyřízeno“. Jaká může být náhoda, že Masaryk je synem Terezie Kropáčkové?  Nebýt Maffie, neexistuje Československo. Jeli v tom Masaryk i Beneš Číst více Negramotný kočí a kuchařka měli prezidenta Terezie Kropáčková se živila jako panská kuchařka v Hodoníně. Právě roku 1849 si vzala panského kočího Josefa Masaryka. Je snad možné, že právě tímto sňatkem mělo být vyřízeno těhotenství s císařem, které potřebovala skrýt? Budoucí první československý prezident se totiž narodil už v březnu 1850. Podle některých tak Terezie střežila velké tajemství. S kým syna doopravdy měla? Svým způsobem se právě ona řadí mezi nejzáhadnější postavy naší moderní historie.  Pro fámy, které se šíří už více než 100 let, svědčí také to, že je poněkud divné, aby negramotný kočí ze Slovenska, kterým původně Masarykův otec byl, měl tak talentovaného syna. Zbývalo jen pár let, než se z Tomáše stala obecně známá a vysoce postavená veřejná osobnost, univerzitní profesor, poslanec a nakonec zakladatel a první prezident nového státu. A tak snad právě to přispělo ke spekulacím, že Terezie Kropáčková ve skutečnosti počala syna s císařem Františkem Josefem. Železná panna: Hrozné utrpení, na které se nevydržel nikdo dívat. Kromě syna Saddáma Husajna Číst více I bratr Ludvík udělal kariéru Nutno však říct, že Tomáš nebyl jediným potomkem svých rodičů, a kromě Jana a Františka, kteří zemřeli krátce po narození, a bratra Martina, který padl ve Vídni během vojenské služby, udělal jeho bratr Ludvík velkou kariéru. Stal se úspěšným podnikatelem, kavárníkem, hoteliérem i knihtiskařem. V jeho podnicích se tehdy scházela elita, a kdo ho neznal, jako by snad ani nebyl. Byl přitom o čtyři roky mladší, a tak lze jen těžko předpokládat, že i on by měl jiného otce. I když, Terezie Kropáčková měla k císaři velmi blízko. Pocházela z měšťanské rodiny na Břeclavsku. V dětství mluvila německy a Masaryk ve svém prvním životopise údajně uváděl, že jeho matka je Němka. Ona sama se však narodila v roce 1813, kdy byla města německy spravována, české školy neexistovaly, ani tisk či divadlo. Češtinou se mluvilo převážně na venkově a rozhodně nešlo o jazyk vznešených a urozených.  Po otcově smrti si Kropáčková hledala přivýdělek v panské rodině jako kuchařka. O tom, že právě v této době se poznala s císařem, se kterým měla počít Tomáše, je přesvědčen například publicista David Glockner v knize Císařův prezident, kde nastínil možné vazby mezi československým prezidentem a císařem. Byli si vůbec podobní? Není sice doloženo, zda se mladý panovník během letních měsíců, kdy Terezie otěhotněla, na zámku zdržoval, je však velmi pravděpodobné, že sem zajížděl během svých příprav na tažení proti uherským vzbouřencům. Doložená je právě jeho návštěva v prosinci 1849, kdy měla být vyřešena záležitost „Kropáček“. Terezie se přitom vdávala už v srpnu, kdy byla téměř dva měsíce těhotná. „Právě tento záznam v císařově deníku živí už roky teorii, že Terezie Masaryková, dříve Kropáčková, otěhotněla s císařem a potřebovala se rychle vdát. Volba tak padla na kočího. Masaryk byl mimořádně schopný muž, který si svou noblesu nesl odjakživa s sebou. Představa, že by takový muž vzešel z chudých poměrů, je spíše bláhová. Na druhou stranu Kropáčková nebyla žádná chudinka, pocházela, z toho, co víme, z dobře situované rodiny,“ promluvil pro Čtidoma.cz historik Jan Koutný. Na další podivnosti poukázal už před lety také historik Petr Zídek, který o tom promluvil pro ČT24. Podle něj si bratři Masarykovi ani nebyli příliš podobní. David Glockner se ale věnuje i dalším náhodám, například faktu, že jeho otec Josef byl ještě v roce 1850 povýšen na panského kočího, a později dokonce spravoval Habsburkům hospodářství. Masaryk také studoval na německém gymnáziu v Brně, kde byl ubytovaný. To byla velmi drahá záležitost a jen těžko si lze představit, že by na to jeho rodiče při tehdejších poměrech měli. Na doporučení doučoval synky z prestižních rodin, stal se preceptorem v rodině policejního ředitele Le Monniera. Když s ním měl Masaryk později problém, byl Monnier zničehonic přeložen do Vídně.  Prokázat či vyvrátit tuto teorii mohla v roce 2017 Masarykova nejbližší příbuzná Charlotta Kotík, která žije v New Yorku. Přišlo jí to však urážlivé, a tak testy DNA odmítla. Záhada tak stále zůstává nevyřešena. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Legendární Laďka Kozderková otěhotněla se slavným alkoholikem. Před smrtí si uklidila vlastní hrob.

Čas načtení: 2024-05-03 09:00:01

Tajná svatba Evy Burešové? Forejt má máslo na hlavě a dost riskuje

Na konci loňského roku šla Eva Burešová za vedením televize Prima s tím, že chce okamžitě skončit. Plánovala si otevřít krámek s kartami a krystaly a mít klid. Jenže z toho sešlo, hodně rychle si to rozmyslela a „bylo jí vysvětleno“, že takhle tedy ne. „Působilo to, jako by rozmazlené dítě dupalo nožičkou tak dlouho, že něco chce, než dostalo od rodičů pohlavek,“ uvedl pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Tím to ale neskončilo. Chyby v seriálech Ulice a ZOO jsou obrovské. A Lež na pláži nudí trapností a neumětelstvím Číst více Na ZOO koukají, protože ji nesnášejí V mezičase vyšlo najevo, že seriál ZOO skončí, už padla poslední klapka. A Burešová přišla s tím, že si chce dát od seriálů pauzu, věnovat se divadlu a rodině. Ukázalo se však, že Prima chystá velký seriálový projekt, který by zřejmě měl nahradit ZOO. Asi jen „náhodou“ se najednou zdá, že brunetka se svým rozhodnutím opět tak trochu bere zpátečku. „Sama jsem zvědavá, jestli nepřijde nabídka, která mě tak odrovná, že hodím celou roční pauzu za hlavu. Může se stát cokoliv,“ řekla herečka. Někomu to může přijít i tak, že si říká o nabídku. Faktem je, že z Burešové se stala kometa. Ne všichni ji milují, nicméně i negativní reakce jsou stále to, co je pro jakýkoli televizní projekt potřeba. „Když nejsou emoce, není sledovanost. Vím o některých lidech, kteří se na ZOO dívali jen proto, že Evu nesnášejí. Pro Primu dobrá zpráva, sledovanost roste,“ usmíval se Rousek. Logicky by tak televize po své hvězdě mohla opět sáhnout, i když některé její manýry už se mohou zdát přes čáru. Svatba jako lukrativní záležitost Samozřejmě je ale pravdou, že i Burešová je jen člověk, kterého životem provázejí vrcholy a pády. „O její svatbě s Přemkem Forejtem se mluví už hodně dlouho. A nezdá se, že by se v tomto ohledu něco hnulo. Takže z toho může být vystresovaná. Tím spíš když se neustále píše, že má šéfkuchař všude možně milenky. To jednomu na pohodě prostě nepřidá. Nikdo se nemůže divit tomu, že občas někde ulétne nebo se nezachová ideálně,“ uvažoval Rousek. Aspirin snižuje riziko rakoviny tlustého střeva. Jde o desítky procent, říká docent Tachecí Číst více Téma veselky nedávno nakousla sama Burešová. Naznačila, že tajná svatba mohla proběhnout. „Možná bude a možná už třeba byla,“ odpověděla na dotaz, jestli někdy bude svatba. Podle odborníků na český showbyznys i zákulisních drbů se to však nezdá pravděpodobné. „Kdyby se vzali, už to ví celý národ. Za prvé by to asi nechtěli úplně tajit, protože to pro ně může být velmi lukrativní záležitost. A i kdyby, tak by to stejně dřív či později někdo prásknul.“ Podle Rouska má však v tomto ohledu dost másla na hlavě i sám Přemek Forejt. „Nevím samozřejmě, jak to spolu mají. Ale pokud někdy o svatbě uvažovali a on do toho hodil vidle, jak se často říká, tak to není úplně fajn přístup. Podle mě dost riskuje, že mu jednou uteče. Ale je to jejich věc, o tom žádná,“ dodal fotograf pro Čtidoma.cz. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Země má své superrychlé dvojče. Mohlo by nás ochránit před klimatickými katastrofami.

Čas načtení: 2024-06-07 09:18:00

Co nám říká nemoc nebo bolest těla?

Když se s námi něco děje, měli bychom své tělo vyslyšet, protže to, co říká, má příčinu úplně někde jinde. Uvádím několik případů, kdy tělo dává jasně najevo, co ho trápí. Kuří oka nejsou od malých bot, mívají je totiž i lidé s kvalitní obuví nebo chodící v sandálech či bosky. Jsou od problémů s močovými cestami.Rýmy jsou zaviněné stejným problémem, tedy močovými cestami, není to proto, že se nenosí šála.Záněty mandlí nevyléčíte tím, že je vytrhnete. Je třeba normalizovat funkci jater a slinivky břišní, tím se normalizuje kyselost či zásaditost sliznic a streptokok, či stafylokok nebude mít vhodné prostředí pro svou existenci a sám se z mandlí ztratí. Současně je třeba povzbudit funkci ledvin. Po antibiotikách sice méně odolný streptokok chcípne, ale ten odolnější přece jen v nějakém počtu přežije, a pokud jste současně neléčili prostředí, pak se znovu vykultivuje do plného počtu. Jenže už vzdoruje antibiotikům. Pokud mu pak ty mandle přece jen uštípnete, pak se prostě přestěhuje na kterékoliv jiné místo v těle.A máte další problém. Ale nikdy není na závadu omezit , nebo ještě lépe zastavit přísun sacharidů, kterými se ten streptokok nebo zlatý stafylokok a podobní prevíti vyživují. Nejspíš bude úřadovat bakterie. Zde si můžemne pomoci s Euniké Pink Grape a nakombinovat s Powerful Workerem. Křečové žíly nejsou "žilním" problémem. To jenom na žílách v určitých místech se demonstrují problémy jiných orgánů, nejčastěji jater, ledvin a močového měchýře. Křečových žil se nezbavíte odoperováním, a když, pak jen krátkodobě. Vrátí se. Je třeba léčit zmíněné orgány. A hlavně vysadit cukry.Malé mozkové příhody a "mrtvičky" nejsou chorobou mozku. Je to problém křehkých žil a mozek to jen "odnáší".Infarkty myokardu nejsou chorobou srdce, ale žil. Jenže chudák srdce. Praskání žil a tvorba modřin není z přebytku cholesterolu. Je to naopak z jeho nedostatku, a spravíte to mimo jiné právě konzumací vajec, pokud na ně máte chuť, nebo kůží z pečené drůbeže, i když to zní jako opak toho, co nám tvrdí bílá medicína.Lupénka a jiné dermatózy nejsou nemocí kůže. To se pouze na kůži projevuje přiotrávení člověka a špatná funkce čistících orgánů. Musí se léčit zvnitřku a mazání mastiček na kůži je jen doplněk, který pomáhá zacelovat ranky a zabraňuje škrábání.Krevní tlak vysoký nebo nízký není způsoben jen srdcem a žilami. Tlak je ovlivněn také játry (horní) a ledvinami (dolní). Srdce a žíly změnou tlaku ale trpí, jak jinak.Otoky kotníků nejsou od námahy nohou. Jsou od ledvin, močových cest, srdce a žil. Vliv srdce se více projevuje v létě, vliv ledvin převažuje v zimě, ale vždy je třeba léčit oba orgány, aby splaskly nohy.Lámavé a štěpivé nehty nejsou jen z nedostatku minerálů. Signalizují poruchu ledvin. Ledviny jsou zodpovědné i za stav vlasů. Bohužel oprava štěpících se nehtů trvá dlouho, také půl roku.Ulceróza, jinak vředová choroba, velmi často na dvanáctníku, není od nervů, jak se nám občas medicína snaží namluvit. Je od špatné funkce jater, a jejich partnera žlučníku, a to zejména na jaře. Zato podzimní vředy jsou od stejně špatné funkce slinivky. Je samozřejmě možná ještě varianta, že slinivka s játry jsou na tom už tak zle, že nerozeznají roční období a zlobí průběžně. Těch případů přibývá téměř kvadraticky. Léčba by měly být v podobě lehčích jídel, raději zeleninových, ale nejlepší je si dietu vyzkoušet ve smyslu "jím to, co mi dělá dobře." Čaje jsou jasné, budou to ty na játra a žlučník nebo na slinivku, popřípadě oboje, což je většinou lepší. Je vhodné je doplnit jitrocelem, který pomáhá hojit sliznici, případně řepíkem, nebo při dobré snášenlivosti i heřmánkem. Vředová choroba není způsobena ani bakterií Helicobacter pylori, jak se nám snaží namluvit někteří další lékaři. Tato bakterie je běžnou součástí naší žaludeční mikroflory, kde se vyskytuje v malém množství. Pokud dojde ke zhoršení funkcí jater či slinivky, nebo zvýšený přísun sacharidů, pak se zákonitě změní i kyselost či zásaditost (acidobazická reakce) na sliznicích a změní se složení mikroflory. Helicobacter se přemnoží, protože vznikne pro něj vhodné životní prostředí, které je  současně ale nevhodné pro sliznici dvanácterníku. Tudíž dojde k poškození sliznice téhož, a přemnožený Helicobacter je pouze doprovodným jevem, který ale ani zdaleka není prvotní příčinou.Bolestí v kyčlích se nezbavíte totální endoprotézou kyčelního kloubu. Zbavíte se jí léčením jater, žlučníku a žlučovodů a rozpuštěním žlučníkového bláta, písku a kaménků. Velmi důležitá záležitost je i stav močových cest a měchýře, zrovna ten se velmi podepisuje na stavu kyčlí, podobně jako žlučník. Léčení žlučníku neznamená jej uříznout! Pokud již k té endoprotéze došlo, nezlobte se na chirurga. Ten jen zachraňuje, co zpackal jeho kolega internista.  Proto základ všeho, co byste nejprve měli v případě problémů s tělem udělat je, vyčistit mu játra, plíce a ledviny, aby mohly začít samoléčebné procesy. Od toho je výborná kombinace Euniké Silver a Euniké Deparim.Tenisový loket není od námahy, ani pracovní, ani sportovní. Znamená to jen, že nejsou v pořádku střeva. Ale námaha to může ještě zhoršit, přirozeně. Loket vnitřní, to je blíže k tělu, je ovlivňován tenkým střevem a dvanácterníkem, a loket vnější, to je ten co se do něj vždycky praštíme, má nastarosti také střevo, ale tlusté. A aby to nebylo tak jednoduché, tedy vězte, že pokud vlastníte "tenisák" na pravém lokti, pak se do hry zapojily více játra a žlučník, případně žlučovody u těch, co již žlučník nemají. Levá strana je více ovlivněna slinivkou břišní, takže větší výskyt může být u cukrářů a poruch se stolicí, případně u hemeroidů.Parodontóza není od věku, jistě jste si všimli, že parodontózou trpí i mladí lidé, a že to tedy jen tím věkem nebude. Stejně tak i kazivost zubů a tvorba "hnisavých váčků", chobotů v dásních, je  způsobována kvalitou funkce vnitřních orgánů. Tyto funkce se u starších lidí postupně omezují a zpomalují, proto ta pověra o věku. Množství starších lidí však na parodontózu ani další zubní problémy netrpí, protože jejich vnitřní orgány dokáží fungovat a "vzdorovat věku", a naopak, i mladší orgány mohou být nemocné či jinak špatně funkční a jsou tu problémy u "mladších zubů". Takže řezáky se mohou kazit od ledvin a močového měchýře, za špičáky mohou játra se žlučníkem, předstoličky jsou ovlivněny slinivkou a žaludkem, stoličky ovládají plíce a tlusté střevo a zuby moudrosti mají ve správě srdce s tenkým střevem. Bolesti v kolenou mohou být od ledvin, močového měchýře, jater, žlučníku, slinivky nebo žaludku.Vždy je možno bezpečně rozeznat, od kterého konkrétního orgánu to je.Bolest přešla, když bylo koleno asi o dva měsíce starší.Artróza je obecné označení kloubních poruch, bolestí a deformací. Poruchy mohou být na kloubech malých i velkých kostí i páteře. Ale toto označení, ani současná léčba neurčuje příčinu, ani způsob odstranění. Problematická je i doba vznikání, která trvá léta, a doba léčby, která trvá ještě déle.Tedy spíše nám ukazuje, co bylo zanedbáno, ale při bolestech lze odpomoci působením na konkrétní orgány. Obecně vždy v tom lítají ledviny, ale podle jednotlivých kloubů se do hry zapojují další orgány.Při bolestech kloubů palce u ruky se jedná o plíce, ukazováček je tlusté střevo, prostředníček, prsteníček a malíček jsou žíly, srdce a tenké střevo. Zápěstní kloub na malíkové straně je tenkéstřevo,plíce, na palcové straně, blíže hřbetu ruky,tlusté střevo.Karpální tunely jsou kardiovaskulární záležitosti a stlačeným nervem.Bolest lokte je, když vynecháme úrazy, záležitost střev, stejně jako ramena. Bolest kotníku značí močové cesty a ledviny.Velký kloub pod palcem patří slinivce. A prsty u nohou od palce k malíčku ovlivňují slinivka,játra, žaludek, žlučník a močový měchýř.Bolest páteře může značit problém se skřípnutým nervem, špatnou plotýnkou ale i ledvinami.Kromě pročištění střeva a filtrů, je nutné se zaměřit na stravu. Tím začít. A když ji obohatíte o tříměsíční kúru Euniké for Woman nebo Euniké for Man a následně najedete na prevenci a budete se držet zdravého životního stylu s výváženým jídelníčkem, pak tělo se samo začne dávat do pořádku, zregenruje si problémy a vás bude tento nový styl života i bavit. Samozřejmě pohyb hraje vemi důležitou  roli.

Čas načtení: 2024-12-29 16:00:33

Adore Play with me II od Sexy Elephanta – RECENZE podtlakového stimulátoru na klitoris

Tak tyto “savíky” tedy stimulátory s tlakovou stimulací pomocí membrány Theresa zbožňuje. To znamená, že tento kousek není první který ve sbírce máme. Jack tyto stimulátory rád používá při Theresy znehybnění k prodlužování rozkoše edgingem. Rozbalování / první pohled Stimulátor dorazil v úhledné krabičce. Vzhledem k povaze hračky není na balení co vytknout. Klasická magnetická […] Článek Adore Play with me II od Sexy Elephanta – RECENZE podtlakového stimulátoru na klitoris je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Diamant do kabelky se silou (Růžového) Slona! – 2 RECENZE podtlakového stimulátoru na klitoris Sexy Elephant Adore Diamond Srdcová záležitost pro každou z nás? Adore Heartbeat tlakový vibrátor na klitoris – RECENZE Satisfyer Pro Traveler – elegán pro každou z nás = RECENZE stimulátoru klitorisu

Čas načtení: 2025-01-06 09:49:59

Jak si vybrat plesové šaty?

Jak si vybrat plesové šaty? redakce Po, 01/06/2025 - 09:49 Móda Klíčová slova: plesové šaty šaty na ples společenské šaty střevíce obuv na ples plesová obuv Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Jaké šaty se hodí na ples? Nejdříve si řekněme, jaké jsou „správné“ plesové šaty. Protože jde o sváteční a výjimečnou událost, měly by být slavnostní. Některé plesy na své pozvánce či letáku uvádí, jaké šaty „můžete“ mít. Často je určeno, aby byly šaty pod kolena či dlouhé, to zvláště, když jde o skutečně honosný ples ve velkých městech, ve velkých prostorech, jako je Bobbi Brno, Ples v opeře a podobně. I midi a dlouhé šaty se ale mohou značně lišit. Především látkou, střihem, řešením vrchní části šatů a délky rukávů. Plesové šaty pro obézní i štíhlé, stačí správně vybrat Ženy, které jsou korpulentní, ale mají krásnou pokožku, si mohou s klidem dovolit šaty s velkým výstřihem na zádech i v dekoltu. Vypasovaný model zvýrazní pas, dá na odiv ňadra. Šaty by ale neměly být příliš sexy, jakoby laciné. Pro ženy extrémně hubené mohou být krásné např. šaty s dlouhými rukávy v midi či dlouhé délce. Často se stydí za své hubené ruce a nohy, které skryjí. Pokud to není váš případ a postavu máte hezky štíhlou, můžete si dovolit šaty jakéhokoli střihu, z jakékoli látky, s volánky, flitry, krajkové, saténové, šifonové… Je to jen na vás. I tady můžete ale podtrhnout tu část těla, kterou považujete za nejhezčí. Nádherně na plese působí upnuté šaty v dlouhé délce, princeznovské šaty, bohaté krajkové šaty, které nikde jinde neuplatníte, možná tak na svatbě. Čemu se vyhnout? Příliš krátké a vyzývavé šaty se na plesy nehodí. Žádná žena by neměla mít šaty, z nichž jí při ohnutí se vykukuje kus zadečku, nebo se jí prsa derou ven z velkého výstřihu. Chce to soudnost i v materiálu. Naprosto průsvitné šaty jsou sice nepřehlédnutelné a ukáží, jak krásnou máte postavu, ale ples není místem, kde se soutěží v sexy modelech. Můžete zvolit šaty, v nichž jste sexy, ale nikoli takové, které působí jako z lechtivého filmu. Střevíčky na ples Skutečně střevíčky. Ty jsou na ples nejvhodnější. Třpytivé nebo tělové, béžové, nenápadné, případně v barvě šatů. Vyhněte se letním sandálům na platformě, stejně jako obuvi s rovnou podrážkou, i když jde o vzdušné sandály. Na ples bychom měly obouvat střevíčky na podpatku, případně lodičky či obuv na podpatku s otevřenou špičkou. Podpatek, alespoň malý, je ale nutností. Přílišná extravagance na plese jen tehdy, když je to dáno předem Někdy je ples veden ve stylu extravagance. Setkat se ale můžete i s vintage plesy, hippies atd. V takovém případě se podívejte na obrázky z dané doby, v daném stylu a inspirujte se modely, které se tehdy nosily. Na běžný ples ale volte klasiku. Doplňky k plesovým šatům Jestliže máte šaty bez ramínek, je dobré si koupit obdélníkový šifonový šátek, jemnou pelerínu, boa, bolero nebo podobnou drobnou záležitost, která má ale velký smysl. Plesové šaty by měly být pohodlné, ať už plánujete jen sedět a jde pro vás o formální záležitost, nebo chcete večer protančit. V případě, že děláte jen doprovod, směle si kupte šaty delší, u nichž budete konec poponášet v ruce. Jestliže si ale chcete užít tance, zvolte spíše šaty kratší. Přidat komentář foto pixabay text redakce Blíží se sezóna plesů, a tak spousta žen i mladičkých dívek hledá plesové šaty nebo večerní šaty dle svých představ. Někdy se ale bohužel naše postavy liší od toho, jaké šaty bychom rády nosily. Většinou ale stačí, když vybereme trochu jiný střih, někde látku přidáme a někde ubereme, zvolíme jinou kombinaci látek nebo šaty z látky jedné a šaty lichotí každé z nás, ať už je postavy běžné, korpulentní či extrémně hubené.

Čas načtení: 2022-08-08 09:00:11

Nejlepší paměťové (SD) karty do mobilu, tabletu, fotoaparátu či kamery

Interní paměť různých zařízení, jako jsou mobilní telefony, tablety, digitální fotoaparáty nebo akční kamery nejsou vždy zcela dostačující a řada uživatelů dříve nebo později pořizuje rozšíření v podobě paměťové karty. Jde o jednoduchý způsob, jak zvětšit paměťovou kapacitu přístroje o jednotky, desítky nebo i stovky GB. Tyto karty ale nejsou vždy úplně laciná záležitost. Nejen pro to je vhodné se nad výběrem trochu zamyslet. V dnešním textu vás proto provedeme výběrem nejlepší paměťové karty, seznámíme vás s nejdůležitějšími parametry a nabídneme krátké recenze spolehlivých výrobců. Paměťová karta je sice drobná záležitost, ale může v sobě uchovávat „tuny“ dat, ať už The post Nejlepší paměťové (SD) karty do mobilu, tabletu, fotoaparátu či kamery first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2025-03-06 12:14:32

Pulzátor a vibrátor 2v1, takže Adore Tippy od Sexy Elephanta – RECENZE

Není pochyb o tom, že obrovskou konkurencí pro klasické vibrátory se staly pulzátory. Zaměřuje se na ně mnoho výrobců a slibuje nekončící uspokojení. Multifunkční hračka Adore Tippy slibuje na co jen si vzpomenete a mimo jiné i to nekončící uspokojení díky účinkům podtlaku na klitoris.  Kromě funkce pulzátoru ale nabízí i mnoho vibračních programů na […] Článek Pulzátor a vibrátor 2v1, takže Adore Tippy od Sexy Elephanta – RECENZE je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Vzrušující Handsfree pulzátor s výběžkem na klitoris Pulzie Bunny (RECENZE) Stimulátor Engily Ross Lizer – ,,lízátko“ které nelze nemilovat v RECENZI Srdcová záležitost pro každou z nás? Adore Heartbeat tlakový vibrátor na klitoris – RECENZE

Čas načtení: 2025-03-13 09:20:00

Z pandemie jsme udělali záležitost léčení a zapomněli na prevenci, říká Smejkal

Uvědomili jsme si, že pandemie je celospolečenská záležitost a musí do ní mluvit ekonomové, sociologové, politici, lidé, kteří jsou odborníci na komunikaci a další, uvedl v Událostech, komentářích epidemiolog a infektolog z IKEMu Petr Smejkal v souvislosti s pětiletým výročím pandemie covidu. „My jsme z toho udělali trošku lékařskou záležitost a to nebylo dobře," dodal.

Čas načtení: 2025-07-02 15:53:00

„Smrt IDF!“ skandovali. Kapela Bob Vylan teď čelí zákazu koncertů po světě, pražská Archa „situaci řeší”

Hudební duo Bob Vylan se dočkalo ostrých reakcí na své vystoupení na Glastonbury, kde zazněla protiizraelská a antisemitská hesla a výhružky. Britská policie už uvedla, že záležitost vyšetřuje. Americké ministerstvo zahraničí pak uvedlo, že skupině odebralo víza a nebude tak moci uspořádat plánované americké koncerty. V Německu už skupině koncert zrušili. Duo má v září vystoupit i v Praze. Pořadatelé koncertu celou záležitost nyní řeší.

Čas načtení: 2025-07-16 21:37:55

Rakousko – tradiční tyrolský gröstl

Ochutnat chutě světa, to nás vždycky bavilo. Nejlépe, pokud to bylo v nějaké lokální špeluňce, kde jedli především místní. A tak pro vás nám připravený tradiční tyrolský gröstl – rakouskou dobrotu ze zbytků, kterou si můžete dát v nejposlednější hospodě, ale také jako luxusní jídlo. Tradiční tyrolský gröstl, si snadno připravíte doma a je vlastně jedno, jestli si ho dáte s hovězím, vepřovým nebo drůbežím masem. The post Rakousko – tradiční tyrolský gröstl appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.

Čas načtení: 2025-07-26 07:50:21

Vyvolávání duchů: Trendy záležitost, která může vyvolat strach i úzkosti

Zatímco pro někoho je vyvolávání duchů zábavnou halloweenskou aktivitou, pro jiného se může stát zážitkem s trvalými psychickými následky. Ať už jde o klasické spiritistické seance, nebo moderní aplikace napodobující Ouija tabulky, stále častěji se mluví o tom, že spiritismus není nevinná zábava. The post Vyvolávání duchů: Trendy záležitost, která může vyvolat strach i úzkosti first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-08-20 09:33:08

Květáková carbonara

Spaghetti carbonara jsou naprostou klasikou a u nás doma se řadí mezi naprosté jistoty, co se oblíbenosti jídel týká. Jejich jemnost a krémovost je vyhlášená. Čím je pak vyjímečná květáková carbonara? Věřte mi, že květák dovede dodat pokrmu skvělou chuť a posunout tak celý koncept carbonary ještě o kousek dál. Jestliže tedy nevíte, co s květákem, pojďte si tuto lahůdku se mnou připravit. The post Květáková carbonara appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.

Čas načtení: 2025-11-21 10:11:00

Staří Egypťané měli opium jako denní záležitost

TLDR: Je libo aromaterapii na steroidech? 2500 let stará alabastrová váza naznačuje, že různé formy opia byly užívány běžně a ve velkém. Studie tuna. V nové studii vědátoři rozebrali 2 500 let starou alabastrovou vázu ze starověké Persie, na které je víc nápisů než na zdi hajzlíku – našli tam popisky akkadsky, persky, elamsky, ale […] The post Staří Egypťané měli opium jako denní záležitost appeared first on VĚDÁTOR.