EUR 24,360 || 
JPY 13,307 || 
USD 20,813 || Katastrofa v jaderné elektrárně Černobyl v dubnu 1986 zničila rozsáhlé území v Sovětském svazu, vyvolala na desítky let strach z atomu a měla i mnoho dalších negativních dopadů na celou Evropu.
Čas načtení: 2020-02-03 13:47:42
Po globální katastrofě se počet lidí na planetě ustálil na třech miliardách – a to doslova. Nikdo neumírá, pouze se po dokončení jednoho života reinkarnuje. Rodina a vlast nic neznamenají, společnost je globalizovaná a centrální mozek řídí její bezchybný chod a udržuje ji ve stavu permanentního štěstí. Každý systém ale jednou selže, a tak se narodí Zero, který se nikdy narodit neměl. Kdo je to? A co když je celý systém reinkarnací založen na lži? Anna Starobiněcová stvořila ve svém románu vizi komplexního světa, zjevně inspirovaného díly George Orwella nebo Aldouse Huxleyho. Zvláště paralely s Huxleyho Koncem civilizace jsou v knize jasně patrné, například v podobě zákazu užívání některých pro nás běžných slov. Fyzický svět, takzvaná první úroveň, je vnímán jako primitivní, vše podstatné se děje v sociu, virtuální realitě, jež ovládá životy obyvatel a nutí jim množství banálního obsahu. Ti, kteří se systému vymykají, jsou zavřeni v nápravných ústavech. A vše řídí entita Živoucího, jehož mír a harmonie nesmí být za žádnou cenu ohrožena. Kniha vychází v nakladatelství Kniha Zlín jako první svazek nové edice Alterum zaměřené na žánr sci-fi. Ukázka z knihy: Vítá Vás Světová historická datová banka „Renesance“ Pozor! Tato buňka obsahuje pouze soukromé dopisy a dokumenty. Tato buňka je pronajata na 120 let s možností následného prodloužení. Přístup k této buňce má výhradně její nájemce. Nájemci do osmi let věku je tato buňka nepřístupna. Zadejte svůj inkód. Děkujeme, inkód přijat. Přiložte svou elektronickou kartu nositele inkódu k osvětlené části obrazovky. Děkujeme, karta přijata. Přiložte levou ruku k osvětlené části obrazovky. Identifikace zamítnuta. Pozor! Zkontrolujte, zda se celá dlaň dotýká osvětlené části obrazovky a akci opakujte. Identifikace zamítnuta. Omlouváme se, přístup k této buňce byl zamítnut. Světová historická datová banka „Renesance“ předá PPS informaci o pokusu o vstup… Pozor! Sezení ukončeno. Zadali jste přístupový kód PPS 1. úrovně. Přístupový kód 1. stupně přijat. Přístupový kód 2. stupně přijat. Přístupový kód 3. stupně přijat. Třístupňový kód PPS se zpracovává… Tato buňka obsahuje pouze soukromé dopisy a dokumenty. Banka nenese odpovědnost za pravost informací uložených v dané buňce. Pozor! Třístupňový kód zpracován. Třístupňový kód přijat. Nyní můžete buňku otevřít jako host. Příjemné čtení. Smrt není. ČÁST PRVNÍ Hana Dokument č. 1 (osobní zápis nájemce) Září roku 436 po n. Ž. První den ubývajícího měsíce …Doktor, který mě vyšetřoval, nevypadal zpočátku příliš znepokojeně. Řekl jen, že se spojení přerušilo, takže bude potřeba vše zopakovat, omlouvám se, že jste musela čekat. Pak ztuhl a bez mrknutí oka se díval skrze mě. Zornice se mu nesystematicky rozšiřovaly a zužovaly v jakémsi trhavém rytmu. Potom se rytmus ustálil a on z nějakého důvodu zavřel oči. Jako by nedokázal udržet tři úrovně, ale u mediků to tak přece nebývá… To znamená, že pronikl hlouběji, ale proč…? Ve vyšetřovně to najednou zavanulo potem, zadržela jsem dech. Všimla jsem si, že se mu víčka, čelo i chřípí lesknou. Pomyslela jsem si, že je s ním nejspíš něco špatně, s tímhle doktorem, to on má na svědomí to přerušení, zatímco spojení je v naprostém pořádku… Když opět otevřel oči, měl ve tváři výraz, jako kdyby uviděl inkód Syna Řezníka nebo ani ne jeho inkód, ale jeho samotného – s úsměvem unaveného dříče a s páchnoucí zkrvavenou sekerou jako v seriálu Věčný zabiják. „Musím provést proceduru ještě jednou,“ řekl a já si všimla, že se mu třesou ruce. „Potřetí?“ Neodpověděl, jen mi z břicha odpojil jeden snímač a připojil jiný, který vypadal úplně stejně. Asi minutu jsme seděli mlčky, já v tom obrovském studeném křesle a on naproti mně. Uvažovala jsem, že jestli je tam uvnitř mě někdo z černé listiny, nějaký maniak třeba jako Syn Řezníka nebo Zkaženej, stejně ho neuvidím ani jedinkrát, budou ho držet v nápravném ústavu na samotce, budou ho třikrát denně krmit a neřeknou mu ani slovo, do smrti mu neřeknou ani slovo, a nikdy proto nepochopí, co se děje. Napadlo mě, jak je pokrytecké nazývat tyhle ústavy nápravnými. Nikdo se tam nikdy nesnaží nic napravit. Prostě je tam drží. Syté a mlčenlivé… Pak snímač pípl a doktor znovu počítal výsledek, který byl, podle všeho, stejný. Zeptala jsem se: „Děje se něco?“ Mlčel. „Je s dítětem něco špatně?“ Vstal a prošel se po vyšetřovně. „Jeho otce… znáte?“ Hlas se mu třásl jako plechovka piva kutálející se po asfaltu. „Ne. Je to festivalové dítě.“ „Oblékněte se,“ podíval se mimo mě, „a počkejte si na chodbě. Zavolal jsem pracovníka PPS.“ „Je vadné?“ „Co prosím?“ „Moje dítě. Je moje Děťátko z černé listiny?“ „Eh… ne…“ Nakonec na mě pohlédl, ale tak nějak podivně, jakoby z dálky, dalekohledem, jako kdybych trčela někde na horizontu nebo jako kdybych byla v sociu, a ne tady, přímo před ním. „Ne, vaše Děťátko není z černé listiny.“ „Tak proč ten pracovník PPS? Co jsem udělala? Jakého jsem se dopustila narušení?“ „K tomu nemám kompetence,“ řekl nepřítomně a přestal si mě všímat nadobro. Zjevně ho zaměstnával jiný rozhovor v hluboké úrovni. Pracovník PPS si dal načas. Objevil se až asi po čtyřiceti minutách. Celých těch čtyřicet minut jsem na chodbě sledovala, jak do dveří vyšetřoven vcházejí nervózní, podrážděné samičky, vystrašené tím, co se za krátkou chvíli dozví, a jak se snaží připravit na nejhorší a urputně se upínají k poslední naději. Naděje z nich úplně vyzařuje. Mraky zhoubné naděje naplňují celou chodbu. Třeba se to obejde bez toho. Třeba to teď nebude. Třeba tam nic není. Opouštějí vyšetřovny jako vyměněné. Ty, u nichž šlo o planý poplach, vycházejí ladným a rychlým krokem tanečnic, působí štíhleji, jako by byly lehčí o prázdnotu, která je naplnila. Ostatní našlapují ztěžka, jako by najednou přibraly na váze. Jejich pohled je obrácený dovnitř, známý odevzdaný pohled, kterým posuzují a snaží se zahlédnout a pochopit tu zbytečnou věc, která v nich roste. Pokora, zodpovědnost, povinnost – řeknou jim zítra jejich psychoterapeuti. Pokora před Přírodou. Zodpovědnost vůči Děťátku. A povinnost vůči Živoucímu. Ano, je to těžké. Tyto tři pilíře harmonie vám přinášejí nepohodlí. Ale útěchu naleznete ve zbývajících třech. V radosti, stabilitě a nesmrtelnosti. A nyní vytvořme kruh, chytněme se za ruce a jednohlasně vše zopakujme: „Harmonie Živoucího je postavena na šesti pilířích: pokoře, povinnosti, zodpovědnosti, radosti, stabilitě, nesmrtelnosti.“ A nyní všichni společně řekněme: „Harmonie Živoucího záleží přímo na mně.“ Můj psychoterapeut se domnívá, že fyzický kontakt a jednohlasné opakování je nejúžasnější cvičení. Bolestné, ale prospěšné. Říká, že sborový tanec a zpěv je svým způsobem simulace. Při nich totiž mnohem jasněji než v sociu chápeš, že jsi součástí Živoucího… Při sborovém tanci se cítíš mnohem bezpečněji. Při něm nemáš strach ani z Pěti sekund tmy. „… Smrt není!“ Planetárník ztěžka dopadl do volného křesla vedle mě a k nohám si položil hranatý černý kufřík. Zrcadlová maska, kterou měl nasazenou na obličeji, byla lehce zkalená a flekatá. „Dneska je ale horko…“ „Jakého jsem se dopustila narušení?“ „Žádného.“ „Tak proč mě chcete podrobit výslechu?“ „Je to moje práce.“ Planetárník se na mě pozorně podíval, z výrazu jeho masky jsem vycítila jisté opovržení. „Prosím vás, nasaďte si to.“ Podal mi podobnou zrcadlovou masku, také ne příliš čistou. „Je opravdu nutné používat žvanila?“ „Zařízení pro vedení rozhovoru je povinné,“ zatřásl netrpělivě maskou v ruce. „Nasaďte si ji. Uvnitř je vše sterilní. Tak, děkuji, Hano… Nejde o žádný výslech, pouze o rozhovor…“ Maska byla studená. Studená a lepivá jako dotek hlubinné mořské řasy. „Nyní připojím vaši masku k zařízení pro vedení rozhovoru… Tak… A svoji taky… Hotovo. To jen proto, abychom měli náš rozhovor nahraný, nic víc.“ Jeho hlas se pod maskou najednou odporně deformoval, přeměnil se na jakýsi monotónní bzukot. „… Po skončení rozhovoru dostanete kopii stenografického záznamu. Zařízení pro vedení rozhovoru nemůže ani vám, ani vašemu… eh… plodu způsobit žádnou újmu, je vyrobeno z vysoce ekologického…“ „Jakého jsem se dopustila narušení?“ Také jsem bzučela jako rozbitý spínač elektrického zvonku u dveří. „Žádného.“ „Nechápu, co se děje.“ „Já také ne,“ usmál se zrcadlovými ústy. „Také tomu nerozumím. Především proto je třeba, abyste nám co nejpodrobněji popsala vše, co se týká vašeho… eh… plodu.“ „Je to festivalové dítě.“ „Žádal jsem podrobně…“ Chcete přerušit práci s dokumentem č. 1? ano ne Práce s dokumentem přerušena. Chcete přejít k dalšímu dokumentu, nebo ukončit práci s buňkou? Přechod k dokumentu č. 3… Anna Starobiněcová (*1978) je ruská spisovatelka, novinářka a scenáristka, věnuje se literatuře pro děti i dospělé a přezdívá se jí „ruská královna hororu“. Získala množství ruských i evropských ocenění, v roce 2018 například ocenění pro nejlepší autorku od Evropské společnosti science fiction. Její knihy byly přeloženy do mnoha evropských jazyků, ale vyšly také v Japonsku, Turecku či Spojených státech. Přeložila Adéla Koutná, nakladatelství Kniha Zlín, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 376 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2026-04-12 09:00:00
Československo pod radioaktivním mrakem. Před čtyřiceti lety hrálo hlavní roli počasí
Před čtyřiceti lety došlo k nejhorší katastrofě při provozu jaderných elektráren v historii. Šlo o Černobyl. O dopadech na Evropu do značné míry rozhodovalo počasí a také schopnost ho dostatečně dobře předpovídat.
\nČas načtení: 2020-02-09 16:04:12
Ve věku 86 let zemřel český filozof Erazim Kohák. Byl aktivní evangelíkem a angažoval se v ekologických otázkách. Byl členem čestné rady Hnutí Duha, v roce 1996 obdržel Cenu Josefa Vavrouška. V roce 2013 dostal od prezidenta Miloše Zemana Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Kohákova rodina odešla z Československa v roce 1948, on sám hned po roce 1989 vrátil, v polovině devadesátých let už natrvalo. „Vrátil jsem se, protože jsem nechtěl zůstat dlužníkem, ani nedobrovolným. Neobával jsem se, že bych opustiv zahynul. Vracel jsem se na vrcholu po čtyřiceti letech života a práce. Opouštěl jsem lesní samotu, která mi byla celoživotním domovem. Mohl jsem zůstat, stát se čechoamerickým spisovatelem či rovnou Američanem. Bylo by to snazší. Tolik života, tolik lásky bych nemusel obětovat návratem po čtyřiceti letech. Tolik bych si ušetřil, kdybych opustil národ, který mě vypudil, když mi bylo čtrnáct. Jen bych zůstal dlužníkem,“ řekl o tom (celý jeho esej Co dluží básník národu? si můžete přečíst ZDE). Spojenými státy byl v dětství okouzlen. Jak napsal v roce 2012 v Literárních novinách: "Na našich nových amerických sousedech neimponovala ani tak spotřební úroveň jako jejich zásadní demokratické rovnostářství. Na schůzích rodičovského sdružení seděli vedle sebe primář a automechanik, stejně jako na obecní schůzi. Ostatně v restauraci jak by smet. Snad to byl ještě dozvuk ekonomické krize, snad sdíleného válečného úsilí. Jenže s tou sebevědomou demokratickou rovností se setkal už de Tocqueville před sto lety. Měl jsem pocit, že jsem se ocitl v demokratické zemi, jak jsme ji chtěli budovat v Československu. V zemi dělníků, rolníků a pracující inteligence, jak tomu říkali doma. Jenže tady to bylo doopravdy. Moje první americká lekce byla, že demokracie znamená především sebevědomí občanské a lidské rovnoprávnosti." Neměl však rád reaganovskou éru: "Bolestně jsem sledoval, jak se ta nádherná rovnostářská Amerika poválečných let drolí pod náporem blahobytu. I tam se rozevíraly nůžky – a s nástupem prezidenta Reagana se otevírání sociálních nůžek stalo vládní politikou. Na vyšších příjmových úrovních dramaticky a opětovně klesalo zdanění, na úrovni prostých občanů stejně dramaticky klesaly společenské služby. Češi dodnes vnímají Reagana jako vítěze studené války – mimochodem zcela iluzorně, jak nedávno dokázala kniha Rachel Maddowové Drift. Skutečnost byla jiná. Demokratickou rovnoprávnost, naposledy heslo Jimmyho Cartera, za Reagana definitivně nahradil snobismus. Ta opojná demokratická Amerika mých prvních zámořských let přežívala jen v zákoutích a na mýtinách v konzumní džungli." Podobně pak vnímal vývoj po roce 1989 u nás. Ve zmíněném textu pro Literární noviny před volbami 2012 varoval: „Když jsem se po čtyřiceti dvou letech v exilu na jaře roku 1990 vrátil do Československa, znovu mě obklopil ten opojný pocit sebevědomé občanské rovnosti. Ocitl jsem se v zemi až neskutečně rovnostářské. Všichni jsme bydleli v podobných bytech v panelových domech – a všichni jsme na ně museli čekat: když mi OPBH konečně přidělil panelovou dvougarsonku, měl jsem pocit, že jsem konečně mezi svými. Všichni jsme brali zhruba stejnou zálohu a chodili pro stejnou dobírku, jezdili jsme do práce stejnou tramvají, chodili jsme na oběd do stejných restaurací III. cenové skupiny, chodili jsme na obvod ke stejnému doktorovi. Bylo to nádherné: snobismus se prostě nenosil, rovnoprávnost ano – že naše dvougarsonka přesahovala normu čtyřiceti metrů, platil jsem každý měsíc za tři nadrozměrné metry. Ovšem plně chápu, že to hluboce odpuzovalo mé spoluobčany, kteří měli za sebou na rozdíl ode mne čtyřicet let vynucované šedi a malicherného šikanování právě těmi „soudruhy, kteří se přihlásili podle Oběžníku organizace KSČ č. 2 ve Staré Vsi. Moji spoluobčané teď toužili po volbě, po pestrosti, po otevřenosti. (…) Teď míjejí restaurace, kam jsme kdysi chodívali se vší samozřejmostí. Dnes jsou jen pro ty movité a mocné. No co, čert to vem, uvaříme si doma. A dáme si jabčák z hořčičáků. Jenže ono nejde jen o restaurace a společenský snobismus. Jde o zdravotní péči, ústavou zaručenou. Dnes ji naše vládní koalice chce rozdělit na placenou a chudinskou. Jde o veřejnou dopravu – výnosné tratě mají převzít soukromí dopravci, běžnou dopravní obslužnost ať obstarají České dráhy…, pokud si ji kraje objednají. Vůbec nejzákladněji, jde o školství. O dostupnosti vzdělání ať prý rozhodne platební schopnost. A zas jsme, kde jsme byli: demokratickou společnost rovnoprávných občanů nahradí novodobá obdoba feudalismu. Zas vznikne společnost vzdělaných, movitých a mocných, pod ní vrstva jejích sluhů a přisluhovačů, a pod tou vrstva němých dříčů – bude-li potřeba, pak pod dozorem těžkooděných mušketýrů." Ve Spojených státech Kohák získal na filozofické a teologické fakultě Yale University v New Haven titul doktora (PhD.) v oborech filozofie a religionistiky, profesorem se stal na Bostonské univerzitě, kde dlouhá léta učil. Po rozpadu manželství v roce 1976 odešel do New Hampshire, kde si postavil dům na lesní mýtině dům. V ČR působil jako profesor filozofie na Filozofické fakultě a v Centru globálních studií Filosofického ústavu Akademie věd ČR. Erazim Kohák byl rovněž významným publicistou. Mimo jiné napsal knihy Zelená svatozář: Kapitoly z ekologické etiky, Oheň a hvězdy, Člověk, dobro a zlo, P.S. Psové či Průvodce po demokracii. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-02 21:37:42
K 90 výročí narození spisovatele Oty Pavla vyšla rozsáhlá audiokniha jeho povídek
Ve čtvrtek 2. července by 90. narozeniny oslavil spisovatel Ota Pavel, který předčasně zemřel v roce 1973 ve věku nedožitých čtyřiceti tří let. K tomuto výročí vydává Supraphon na 2CD-MP3 i v digitálních formátech audioknihu, která obsahuje bezmála devět hodin nahrávek ze sedmdesátých až devadesátých let i zcela nové nahrávky z knihy Povídky ze šuplíku publikované teprve v roce 2004 při souborném vydání celého díla Oty Pavla v nakladatelství Slávky Kopecké. V audioknize Ota Pavel – Povídky Sedm deka zlata, Smrt krásných srnců, Kapři pro wehrmacht, Jak jsem potkal ryby, Moje první ryba či Zlatí úhoři v interpretaci Vlastimila Brodského, Rudolfa Hrušínského, Jiřího Sováka a Miroslava Horníčky. V kompletu je i dramatizace Pohádky o Raškovi z roku 2011, kde v režii Jana Jiráně hrají Josef Somr, Petr Vacek, Simona Stašová, Jaroslava Kretschmerová či Jiří Lábus. „Při editorské práci na Sebraných spisech Oty Pavla jsem objevila mnoho neznámých novinových článků autora, četnou korespondenci s bratry a především pak skvělé povídky, které za života spisovatele nevyšly v autorizované podobě, jen všelijak zmrzačené tehdejšími cenzurními zásahy. S pokorou a trvalým obdivem jsem tehdy uspořádala tuto pozůstalost do knížky Povídky z šuplíku,“ uvedla nakladatelka Slávka Kopecká ke knížce, ze které pro „výroční“ audioknihu bylo nahráno jedenáct povídek v podání mladých herců Radúze Máchy, Igora Orozoviče a Miloslava Königa. Judaistka, publicistka a vysokoškolská pedagožka Věra Tydlitátová u příležitosti vydání audioknihy napsala následující text. Planeta plná řek pro Otu Pavla Ota Pavel vydal několik knih už v šedesátých letech, kdy jeho hlavním žánrem byla sportovní reportáž. Již v této dosud poněkud opomíjené oblasti dokázal, že je citlivým pozorovatelem a zapáleným milovníkem sportu a jeho nadčasových hodnot. Věřil v očistnou moc sportovního úsilí, v jeho schopnost proměňovat člověka a dělat jej lepším. Sám byl aktivním sportovcem, krátce dokonce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale brzy u něj převládlo psaní. V letech 1949–1956 byl sportovním redaktorem v Československém rozhlase, mezi lety 1956 a 1957 v časopise Stadion a několik let v armádním týdeníku Československý voják. V roce 1964 doprovodil svým komentářem fotografickou publikaci horolezce Viléma Heckela Hory a lidé. Další dvě knihy se sportovní tématikou, Dukla mezi mrakodrapy vydaná rovněž v roce 1964 a Plná bedna šampaňského z roku 1967 jej už proslavily. K tématu sportu se vrátil ještě v roce 1974 knihou Pohádka o Raškovi. Nicméně opravdovým průlomem v jeho tvorbě byla řada autobiografických povídek z dětství, vzpomínky na hochštaplerského tatínka Lea, ustaranou maminku Hermínu, převozníka Proška a řadu lidí žijících okolo Berounky spolu s řekou a s rybami. A také na temná léta války, kdy tatínek a bráškové Jiří a Hugo byli v koncentráku, prošli tábory Terezín a Osvětim-Březinku a absolvovali pochody smrti a malý Ota se protloukal spolu s maminkou hladem, úzkostí a smutkem, kterým jeho dětství předčasně skončilo. Tento vrchol Pavlovy prózy tvoří knihy Smrt krásných srnců z roku 1971 a Jak jsem potkal ryby z roku 1974. Po válce se rodina opět shledala a všichni se radovali z míru a z nové doby, o níž si mysleli, že bude spravedlivější a šťastnější. Ota pracoval jako horník v Dubí u Kladna, pak absolvoval obchodní a jazykovou školu, maturitu složil v roce 1960. Tatínek Leo se vrhl nadšeně do budování socialistické vlasti, otřes z procesů padesátých let a absurdní hospodaření v družstvu jej však zlomily. Komunisté velmi rychle otevřeli oči všem naivkům. Povídky Běh Prahou a Prase nebude, byly právě pro tyto vzpomínky na vystřízlivění ze snu o spravedlivé společnosti zcenzurovány a po dobu komunismu nesměly vyjít. Přesto se skromný Ota Pavel stal legendou, a i když tomu sám nechtěl uvěřit, měl tisíce oddaných čtenářů. Nad jeho povídkami se nestyděli plakat ani chlapi. Až do sametové revoluce se Pavlova zakázaná díla šířila mezi lidmi v opisech jako samizdat a všechny necenzurované texty Oty Pavla vyšly až v roce 1991 v souboru Zlatí úhoři. Povídky Oty Pavla však byly už za komunistů po mnoha obtížích zfilmovány pod názvy Zlatí úhoři v hlavní roli s Vladimírem Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem. Pamětníci shodně dosvědčují, že Ota Pavel byl velmi citlivý člověk, neobyčejně sebekritický, co se týká psaní, tvořil těžko a mnohokrát přepisoval, ale ke druhým lidem byl neuvěřitelně laskavý. Když mu návštěvník pochválil cokoliv v bytě, Ota mu tu věc okamžitě daroval i přes odpor obdarovávaného. Po mnoho let udržoval navzdory vzdálenosti exilu pevné a hluboké přátelství s Arnoštem Lustigem, ten nyní po Otově smrti vydal knihu vzpomínek Okamžiky – Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla. Těžko říci, zda to byla vrozená dispozice, nebo soustavný a vysilující tlak poměrů jak za války, tak za komunismu, které musely na každého senzitivního člověka působit destruktivně, ale u tohoto geniálního spisovatele vyvolaly těžkou duševní poruchu, maniodepresivní psychózu. Při jejím náhlém záchvatu v roce 1964 na zimní olympiádě se Ota Pavel pokusil podpálit statek v horách nad Innsbruckem. Sám o tom píše v epilogu knihy Jak jsem potkal ryby toto: „Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mne to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staletí vykotlané zuby.“ Teprve po letech Jiří upřesnil, co se tehdy vlastně stalo. Ve sbírce povídek Oty Pavla Povídky ze šuplíku je na str. 21 zveřejněn fiktivní dopis Jiřího Pavla zesnulému bratru Otovi Aby lidé byli lidmi: „Dozvěděl jsem se a přečetl tu hrůzu a hnus před několika týdny, po třiceti sedmi letech. Neměl jsem o tom nikdy ani tušení…. V Innsbrucku, po hokejovém zápase se Švédy, kteří naši prohráli, jsi přišel do šatny, jako už často předtím. Hráči seděli skleslí, zoufalí, že pojedou domů bez medaile. Tys však věděl, že nemají pravdu, že skutečně získali bronz. Snažil ses jim to vysvětlit, říkals, jak je to fajn. Nevěřili ti. A jeden, prý bojovník a průšvihář řekl: "Ty Žide, jdi do plynu!"“ Ukázalo se, že sport očistnou moc nemá a nečiní lidi lepšími. Tato hrozná věta zlomila duševní zdraví Oty Pavla. Kvůli své těžké nemoci spisovatel musel odejít roku 1966 do invalidního důchodu. Opakovaně pobýval v psychiatrických léčebnách a prožíval peklo hlubokých depresí, z nichž se pokoušel vypsat, a hledal útěchu v rybaření. Vyprávěl o tom, že by se chtěl po smrti dostat na planetu, kde jsou jen řeky, rybníky a moře plné ryb. Zemřel předčasně 31. března 1973 v Praze ve věku nedožitých čtyřiceti tří let na srdeční infarkt. Nyní už nahazuje udici někde v čirém proudu plném žlutobílých kvítků lakušníku na své vlastní planetě a je šťastný. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-06 18:26:48
Knihu Jiřího Slívy Víno fatale je radost "degustovat"
Představovat čtenářům Literárních novin autora kresleného humoru, jehož kresby byly několik let neodmyslitelnou součástí jejich titulní strany, by asi bylo… dost naivní. Představovat někoho, kdo publikoval a publikuje nejen v našich, ale i předních světových časopisech a novinách, autora litografií, který má na svém kontě desítky výstav po celém světě, je zastoupen v desítkách galerií a soukromých sbírkách, ilustrátora, majícího ve svém portfoliu více než sedmdesát ilustrovaných knih a dvacet autorských knih litografií a kresleného humoru, toho, který má mnohá ocenění ze světových festivalů humoru, představovat básníka, píšícího básně nejen pro dospělé, ale i pro ty nejmenší děti, JIŘÍHO SLÍVU, jehož „výtvarné konto“ je naplněno až po okraj, je jako bych chtěl nosit Literární noviny jejich šéfredaktorovi. Na konci minulého roku vydal svoji zatím poslední knihu Víno fatale plnou kreseb a litografií o víně. Pro ty, kteří ještě neměli možnost knihu „degustovat“… malá ochutnávka. Degustace vína je rituál. K nalité sklence nejprve přičichnete, zatočíte sklenicí, poté si prohlédnete barvu vína proti světlu. Teprve až po chvíli, kterou dáte vínu, aby se otevřelo, jej ochutnáte. Poválíte lehce na jazyku, necháte vaše chuťové buňky absorbovat i tu nejmenší součást tvořící chuť a poté teprve víno polknete a hodnotíte. Nejprve vzhled, vůni a nakonec chuť. VZHLED: Už samotná obálka, které dominuje cihlově červená, okamžitě připomene mladé bordeaux vynikající kvality. Půvabná tanečnice s lahví a sklenkou červeného vína vás vyzve do víru výtvarného tance, který Slíva na sto čtyřiceti stranách kreseb, grafik a krátkých slovních hříček nabízí k „ochutnání“. Kvalita je okamžitě na první prolistování zřejmá. Autor respektuje kresbu v základní formě. Rukopis nezaměnitelný! Čistý! Vizuálně srozumitelný! Obsah vtipný, vkusný! VŮNĚ: Inspirace knihy vychází z vína, z nápoje, který jak sám autor v knize píše, „přináší dobrou náladu, sbližuje lidi, doplňuje a povyšuje ho, pomáhá umělcům přivolat múzy…Je v něm pravda a v rozumné míře i zdraví.“ Slíva vychází z reálií, ale i slov, které blízce i vzdáleně mají něco společného s tímto nápojem. Dokáže je, reálie a slova, spojit s obsahem v neočekávaný, překvapivý, ale smysluplný celek i tam, kde si tyto složky, jsou – li samostatně, vzájemně odporují. Paradox? Nesmyslnost jeho paradoxů je pouze zdánlivá. K pochopeni je potřeba určitého poznání, mít smysl pro absurditu, ironii, kontrast, hravost. Teprve potom můžete „ucítit“, a to nejen vizuálně, překvapivé pointy – „vůně“ – jeho kreseb. Ty jsou jako femme fatale, přitažlivé a svůdné „osudové ženy“, schopny svým šarmem až nadpřirozeně okouzlit, „vonět“ a podmanit si nejen milovníky vína, ale především milovníky výtvarného umění. CHUŤ: Slíva je znalcem vín, znalcem poezie života a snad i proto počítá s estetickým účinkem kresby, ale i obsahu. Rovnováha mezi kresbou a obsahem je dokladem o vyvážené chuti, bohaté, aromatické… jak říkají vinaři… „patro“ perfektně zrcadlí „nos“. A protože je nejen vynikající kreslíř a grafik, jehož kresba dosáhla už dávno vrcholu těch nejlepších vín, ale i básníkem a spisovatelem, jsou jeho kresby a grafiky – vinoaforismy – bezesporu i velice zajímavými literárními útvary. Nezapřou v sobě množství „zbytkového cukru“ i Slívovy typické hravé „kyselinky“, hloubku a délku kreslířských kořenů, ale i vynikající ročník 73 do kterého autor „dozrál“, tak jak je tomu u těch nejlepších vín! Nepřestává mi překvapovat tím, kolik se toho dá z jeho kreseb načíst. Ano, jeho kresba je dnes archetypem nejen výtvarného umění, ale i literatury. Svědčí o tom ilustrace knih, jeho poezie, ale především samostatné kresby a litografie. P.S. Přiznám se, delirium tremens, „třesoucí šílenství“ jsem dostal už po „vypití“ čtyřiceti pěti stran. Nemusíte mít ale strach, účinek knihy je individuální. Autor je výtvarný teoretik a spisovatel. Víno fatale, Jiří Slíva, Nakladatelství Slovart, Praha, 2019. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-14 07:00:01
Vikinga zakousla useknutá hlava, právníka zabil důkaz. I další bizarní úmrtí stojí za to
Smrt některých významných osobností historie byla skutečně velmi nešťastná. Věděli jste například, že vás může nepřítel zabít i poté, co jste mu vzali život a jeho hlavu si vítězoslavně připnuli k nohám? Ano, i tohle se stalo. „Zakousla“ ho hlava bez těla Hrůzostrašný vojevůdce Vikingů Sigurd Eysteinsson se stal pravděpodobně jediným člověkem v historii, kterého „zakousla“ hlava bez těla. Během dobývání severního Skotska Nory se na konci 9. století stal hrabětem z Orknejí. Jeho agresivní válčení mu vyneslo označení „Sigurd Mocný“, ale jedno z jeho nejkrutějších vítězství se ukázalo být také posledním. Sigurd měl spor se šlechticem s přezdívkou Bucktoothed (Ozubený) a oba se dohodli, že to vyřeší střetem čtyřiceti mužů proti čtyřiceti. Drsné popravy historie: Snědení hmyzem zevnitř zaživa kupodivu není to nejhorší Číst více Viking však podváděl, na bojiště si přivedl dvojnásobný počet válečníků. Sigurd vyhrál, dnes bychom řekli v „suchém triku“, a nebohému Skotovi usekl hlavu, kterou si následně připevnil k sedlu jako trofej. Když triumfálně odjížděl pryč, Sigurd se nohou škrábl o jeden ze zubů vyčnívajících z uříznuté hlavy. Rána se infikovala a Sigurd zemřel – možná jediný vojevůdce v historii, kterého zabil někdo, koho předtím porazil. Smrt hrochem Menes, považovaný za úplně prvního faraona, měl působivý životopis i podle měřítek svých kolegů vládců. Kromě toho, že se mu asi před 5 000 lety připisovalo sjednocení Egypta, prý popularizoval používání papyru a jednou unikl smečce běsnících psů tím, že jel na krokodýlovi přes jezero jako na surfovém prkně (OK, tohle byla pravděpodobně jen legenda, ale my tomu chceme věřit). Vůdce takového rozsahu si zasloužil galantní, hrdinskou nebo epickou smrt. Místo toho byl – podle egyptského kněze a kronikáře Manetha – zabit rozzuřeným hrochem. No, takže tak. To byl konec muže, který založil Egypt. Vražedná hudba Možná není známý jako Bach a Händel, ale Jean-Baptiste Lully byl významný barokní skladatel, který se proslavil operami a duchovní hudbou. Bohužel hudba také znamenala jeho zkázu. Při dirigování představení v roce 1687 udržoval rytmus tím, že bouchal o podlahu dřevěnou holí (ekvivalent dnešních dirigentských taktovek). Náhodou se udeřil do vlastní nohy takovou silou, že ránu postihla gangréna. Lully odmítl amputaci končetiny, protože miloval tanec. Gangréna se zhoršila a dirigent zemřel. Je ironií, že koncert, který v inkriminovaný den dirigoval, byl napsán na oslavu nedávného zotavení krále Ludvíka XIV. Sama sebe upálila Rakouskou arcivévodkyni Mathildu v roce 1867 nezabilo kouření, ale samotná cigareta. Osmnáctiletá aristokratka se měla provdat za následníka italského trůnu. Její zářivá budoucnost však skončila katastrofou, když se jednoho červnového večera rozhodla zakouřit si v paláci Hetzendorf ve Vídni. Arcivévodkyně totiž uslyšela kroky svého otce, který jí kouření zakázal, a rychle schovala cigaretu za zády. Hořící špička se dotkla ozdobných gázových šatů, které měla na sobě, a zapálila je. Plamen se proměnil v doslova ohnivou kouli, která Mathildu „objala“. Uhořela tak přímo před zraky své rodiny. Válka je na spadnutí. Měl bych větší šanci přežít než můj syn, říká pamětník socialistické vojny Číst více Smrt důkazem v soudní síni Právník, člen americké Sněmovny reprezentantů a prominentní politická osobnost během americké občanské války (zuřivý zastánce Jihu), to byl Clement Vallandigham. Lidé si ho však pamatují hlavně kvůli jeho netradiční smrti. V roce 1871 se ujal případu obžalovaného, který byl obviněn ze zabití kohosi v barové rvačce. Vallandigham měl v úmyslu dokázat, že se oběť ve skutečnosti omylem zastřelila, když vytahovala pistoli z kapsy. Zatímco při snídani probíral strategii s kolegou právníkem, rozhodl se Vallandigham událost zopakovat s použitím údajně nenabité zbraně přímo u soudu. Až na to, že pistole byla skutečně nabitá, a když zmáčkl spoušť, střelil se do břicha. Vallandigham zemřel následující den, když se rána infikovala. Ale jeho originální demonstrace důkazu alespoň zprostila jeho klienta viny. Zdroje: history.co.uk, billofrightsinstitute.org, britannica.com KAM DÁL: Špatně mu diagnostikovali rakovinu. Albert dostal obrovskou dávku radiace, aniž by o tom věděl.
Čas načtení: 2024-04-04 12:37:00
Rozsudek za skladování bílého fosforu v Rajhradě. Přečtěte si, jak soud rozhodl
Za skladování devatenácti tun bílého fosforu v Rajhradě u Brna i nezabezpečenou manipulaci s nebezpečným odpadem si Petr Jaroš odsedí dvacet měsíců ve vězení. Rudolf Mazánek a Jan Chovanec odešli od soudu s podmínkou v trvání čtyřiceti a čtyřiceti osmi měsíců.
Čas načtení: 2024-08-13 06:34:17
Jak vydělat na propadech burz? A proč jít do důchodu ve čtyřiceti? Známí investoři mají odpovědi
Třetí ročník konference Money Maker se blíží, odehraje se 6. a 7. listopadu. První den bude prakticky zaměřený, nebudou chybět ani velká byznysová jména. Článek Jak vydělat na propadech burz? A proč jít do důchodu ve čtyřiceti? Známí investoři mají odpovědi se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-11-03 16:19:18
Jak jít ve čtyřiceti do důchodu, co plánuje Radek Kašpárek a jak porostou ceny bytů
Je tady další vydání newsletteru Weekly. Najdete v něm rozhovor s michelinským šéfkuchařem, investorem Lukášem Nádvorníkem nebo šéfem Finepu. Článek Jak jít ve čtyřiceti do důchodu, co plánuje Radek Kašpárek a jak porostou ceny bytů se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-02-11 06:28:09
Po škole začal vést domov pro seniory a teď radí: Řešte své stáří už ve čtyřiceti
Dostat dnes babičku do domova pro seniory je podle Matěje Lejsala čistá loterie. Za dvacet pět let bude pro péči ve stáří potřeba o polovinu víc lidí. Článek Po škole začal vést domov pro seniory a teď radí: Řešte své stáří už ve čtyřiceti se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-10-24 05:14:00
Brno mělo vlastní Las Vegas. Boby centrum udávalo rytmus devadesátkám
Plejáda barev, světel a fascinace Západem. Po čtyřiceti letech za železnou oponou se Brňané vrhli do víru svobody a nových zážitků. Diskotéky Boby centra lákaly tisíce lidí, konala se zde finále Miss České republiky, technoparty i oslavy Silvestra. Připomeňte si divoké devadesátky a jejich pozlátko prostřednictvím původní brožury. Na bezmála čtyřiceti snímcích spatříte brněnské Las Vegas ve zcela původním hávu.
Čas načtení: 2024-02-14 04:30:00
Lenka Filipová slaví sedmdesátiny. Navždy bude součástí příběhu Céline Dion
Patří mezi stálice českého popu. Sedmdesáté narozeniny ve středu slaví zpěvačka, šansoniérka, kytaristka, hudební skladatelka a textařka Lenka Filipová, která si stále cílevědomě sestavuje kvalitní a posluchačsky atraktivní repertoár. Prorazila písní Zamilovaná, která se i po čtyřiceti letech řadí mezi její největší hity.
Čas načtení: 2024-02-17 21:46:00
Palát přihrál před 70 tisíci fanoušky na dva góly, Mrázek chytil čtyřicet střel
Ondřej Palát přispěl v utkání NHL pod širým nebem dvěma přihrávkami k výhře hokejistů New Jersey 6:3 nad Philadelphií. Zápas sledovalo 70 328 diváků. Petr Mrázek pomohl čtyřiceti zákroky k vítězství Chicaga 3:2 nad Ottawou. Hokejisté Los Angeles zdolali Boston 5:4 v prodloužení i díky 28 zásahům Davida Ritticha. Za poražené si připsali po jedné asistenci David Pastrňák a Jakub Lauko.
Čas načtení: 2024-02-18 07:40:00
Palát bodoval při utkání pod širým nebem, Rittich vychytal Boston
Ondřej Palát přispěl v utkání NHL pod širým nebem dvěma přihrávkami k výhře hokejistů New Jersey 6:3 nad Philadelphií. Zápas sledovalo 70 328 diváků. Petr Mrázek pomohl čtyřiceti zákroky k vítězství Chicaga 3:2 nad Ottawou. Los Angeles zdolal Boston 5:4 v prodloužení i díky 28 zásahům Davida Ritticha. Za poražené si připsali po jedné asistenci David Pastrňák a Jakub Lauko.
Čas načtení: 2024-02-18 06:59:00
Palát přihrál v utkání pod širým nebem na dva góly, Mrázek chytil čtyřicet střel
New York - Ondřej Palát přispěl v utkání NHL pod širým nebem dvěma přihrávkami k výhře hokejistů New Jersey 6:3 nad Philadelphií. Zápas sledovalo 70.328 diváků. Petr Mrázek pomohl čtyřiceti zákroky...
Čas načtení: 2011-01-06 00:00:00
Vuzzle Chair, to je křeslo z kamenů
Vysoký design hraje v moderním světě velkou roli, a tak není divu, že se čím dál tím více integruje i do interiéru. Představitelem nadstandardního a funkčního designu je variabilní křeslo Vuzzle, které je složeno ze čtyřiceti šesti jednotlivých kamenů. Autorem netradičně pojatého křesla je korejský ...
Čas načtení: 2017-01-22 00:00:00
Historie šperkařské značky Tous se začala psát již v roce 1920 a to v jednom malém obchodě ve španělském městě Manresa. Původně se jednalo o rodinné šperkařské podnikání rodiny Tous a dnes má tato značka již více než 500 prodejních míst ve více než čtyřiceti zemích světa. Produkty této značky se vyz ...
Čas načtení: 2009-09-21 00:00:00
Psí móda: Rozmazlujte své psí mazlíčky! / Psí oblečky
Psí móda je trend, který se do Evropy dostává ze dvou směrů. V Japonsku lidé utratí za své mazlíčky běžně kolem čtyřiceti tisíc korun měsíčně a v USA lidé nakupují módní oblečky pro psy i přesto, že je to pro ně často zbytečná a nepříjemná věc ve třiceti stupňovém vedru. V našich podmínkách však kro ...
Čas načtení: 2009-01-09 00:00:00
Ještě nemáte svůj svetr? Zkuste dámské svetry Esprit
Letos jsou v kurzu svetry jak krátké, tak i dlouhé. Máte proto větší možnost výběru a vždy tak budete in. Ovšem musíte vědět, kde nakupovat. Máme pro vás radu, a to Esprit. Esprit je světová módní značka zastoupena ve více než čtyřiceti zemích světa. Značka by se dala popsat jako lifestylová značka, ...
Čas načtení: 2024-02-14 23:53:54
Jak vyléčit děti z nepříjemného kašle homeopatiky?
Jak vyléčit děti z nepříjemného kašle homeopatiky? redakce St, 02/14/2024 - 23:53 Nemoci a Léčba Klíčová slova: homeopatika kašel u dětí jak na kašel jak vyléčit kašel Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Čaj na kašel Vyzkoušet můžeme i různé bylinné směsi, které se prodávají přímo určené na průdušky a plíce, dýchání. Pomoci může i sušený tymián, tedy balíček, který najdeme mezi kořením v obchodech. Tymián opět povaříme, stejně jako výše uvedenou cibuli, a co nejteplejší čaj z něj podáváme. Množství volíme asi lžíci tymiánu na 0,3 dcl vody. Homeopatika a „větrové“ masti Před třiceti, čtyřiceti lety nám maminky a babičky mazaly na prsa mentolový bílý krém s názvem Pamela. I dnes se dají koupit v lékárnách takové masti, které pomohou odkašlávat. Výborná jsou i homeopatika. Pro děti můžete koupit buď homeopatický sirup na suchý, dráždivý kašel, který se podává 5 – 3 x denně v množství dle věku dítěte. Je ale nutné nepodávat jej zároveň s klasickými léky a půl hodiny před a po podání nejíst, ideálně ani nepít. Homeopatický sirup STODAL je pak určen na oba typy kašle. Pokud by se situace po třech dnech užívání nelepšila, je dobré nasadit klasické léky. Homeopatická léčba je šetrná a ideální např. tehdy, když děti nedávno léky dobraly a nechcete jejich organismus zatěžovat léky dalšími. Je možné kombinovat i dvoje různá homeopatika, a to např. sirup a tabletky. Kvalitní homeopat vám poradí na míru jak homeopatika, tak jejich frekvenci užívání a množství. Cena homeopatik se odvíjí dle aktuální nabídky, ovšem např. sirup STODAL stojí aktuálně více než 250 Kč, pokud se vám jej nepodaří koupit za akční cenu. Přidat komentář Po čas zimních měsíců bývají naše ratolesti doslova zkoušeny rozmary počasí, bacily, viry, jinými nemocnými dětmi ve školce, škole… Jestliže začne dítko pokašlávat, měli bychom zpozornět a hned nasadit něco, co kašel může zažehnat. Skvělý je např. cibulový čaj, který je snadné připravit z čerstvé cibule, kterou povaříme ve vodě. Osladit můžeme po vychladnutí medem.
Čas načtení: 2021-09-28 09:07:34
Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat. Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě. Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí. A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl. Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den. Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného. Dnes ráno to bylo jiné. Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět. Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by? Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou. Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce. „To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů. „Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“ „Co tím myslíte?“ „Chápu… ve vašem stavu…“ „Jak v mém stavu?“ nasupěla se. „Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“ „Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé? „Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“ „Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala. „Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem. „Co prosím?“ „Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“ Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“ „Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru. „Co prosím?“ Jako bych to dnes už neslyšel. „Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“ Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec: „Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“ S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl. Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí. Stála u dveří 312, klepala, zvonila. „Tak už je otevřete,“ vrčel jsem. „Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali. „Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“ „Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“ „O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky. Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána. „Na vás zavolám policii!“ křičela. „Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs? „Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“ „Připomíná mi to mor ve středověku.“ S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“ „Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená. „Historicky se také nechávali lidé zazdít…“ „Cože?“ „Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“ „Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala. Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta? Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu. „Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu. „Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí. „Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“ „Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“ „A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“ „Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“ „A chcete vědět, co já si myslím?“ Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo. „Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl. „A na to jste přišla jak?“ „Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“ „Detaily…“ „Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“ Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna. „Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo. „Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se. Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil. „Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“...
Čas načtení: 2019-07-29 20:30:12
Hubnout po čtyřicítce se dá. Jen nesmíte dělat klasické chyby
Hubnutí po čtyřicítce už nejde tak snadno, jako když vám bylo dvacet. To jste hubli téměř sami od sebe, nemuseli jste tolik dřít a pravidelně cvičit, nemuseli jste se příliš omezovat v jídle. Stačilo jen na chvíli vynechat sladkosti a tučné večeře a pár kilo bylo rázem dole. Ve čtyřiceti a vyšším věku už to takto snadno nefunguje, proto je řada žen (ale i mužů) ze svého těla nešťastných. Místo toho, aby na šli na hubnutí s rozvahou, dělají nevědomky jednu chybu za druhou.