Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-13 18:00:01

Unesl náměstka Husákovy vlády a chtěl s ním prchnout do zahraničí. Nakonec skončil u těch nejhorších činů

Jozef Roháč je zločinec, který se svou osobností vymyká všem škatulkám, na které jsme zvyklí. Troufáme si říct, že je to snad jediný vrah, jehož básně a literární díla jsou ceněna osobnostmi, jako je slovenský spisovatel Martin Milan Šimečka. Život Roháče nezačal zrovna šťastně, své literární nadání si uvědomoval již v dětství, ale komunistický režim mu neumožnil studovat maturitní obor, pouze se vyučit. Práce opraváře zemědělských strojů rozhodně nebyla Roháčovým vysněným povoláním. Nejspíš zde začala jeho nenávist k režimu. Ta jej vedla k ojedinělému činu.  Nepochopitelná poslední slova: Ať žije komunistická strana, volal šéf StB, když ho soudruzi věšeli Číst více Pokusy o útěk  Roháč, kterému podsvětí přezdívalo Potkan, nebyl pro policii neznámou osobou. Měl za sebou bitky, krádež automobilu, také byl stíhán za pomluvu tehdejšího režimu či za nadávky policistům. Jeho skutečný „majstrštyk“ měl teprve přijít. Tehdy měl často říkávat: „Musím dřít jako kůň a stejně se nevyrovnám privilegované vrstvě.“ Jeho první pokus o překročení hranic byl tehdy v rámci zákona. Vyžádal si pas na cestu do Rakouska, ten mu, nejspíš k jeho překvapení, byl skutečně vydán, zbývalo dostat výjezdní povolení, na které stále čekal.   Roháč se však pochlubil v hospodě, že se z výletu do Rakouska rozhodně nehodlá vracet, a Státní bezpečnost měla uši všude. Pas mu byl zabaven a na nějaké vycestování mohl zapomenout. Tak zkrachoval jeho první pokus o útěk za hranice, své touhy po svobodném životě se však nikdy nevzdal. Svému snu byl ochoten nejspíš obětovat hodně, opustil rodinu a práci a začal vykrádat byty. Brzy potkal svého budoucího komplice Ernesta Rečku, ten měl problémy jednak vztahové, jednak také s policií a plán útěku mu přišel velmi vhod.   Číhání na papaláše  Pracovali s více plány, které postupně opouštěli, až zůstal jediný. Rozhodli se, že ukradnou auto s vládní SPZ, a aby se dostali přes hranice, došli k názoru, že bude lepší s autem unést i vládního činitele. Zaměřili se na konkrétního politika, Petera Colotku, kterého nějakou dobu sledovali. Zjistili, že má početnou ochranku, která jej prakticky neopouští. Svou pozornost tak namířili na jiného politika. Věděli, kde v centru Bratislavy parkují vládní černé Tatry, a rozhodli se počkat si, až do nějakého z nich nastoupí vládní činitel. Asi po půlhodině čekání se jim jejich přání splnilo. Přistoupili k vozu, vyhnali ven řidiče a vyjeli. Mezitím zjistili, kdo je jejich rukojmí – byl to náměstek Husákovy vlády MUDr. Imrich Hatiar. Auto bylo plné časopisů s lechtivou tematikou a Roháče nenapadlo nic jiného než je umístit do oken automobilu, aby nebylo vidět dovnitř. Petržalkou se prohánělo vládní auto s nahotinkami v oknech, které hledalo ulici Vídeňská cesta, jež vedla k hraniční závoře.  Jako z akčního filmu Když se skutečně dostali do hraničního prostoru, začalo dlouhé vyjednávání. Během něho Roháč pochopil, že jsou teprve ve zmíněném pásmu a rampa vedoucí na svobodu je ještě hodně vzdálená. Čekání bylo pro Roháče nesnesitelné, a tak najednou zařval z okýnka: „Pokud nás ihned nenecháte projet, tak pana náměstka střelím do nohy!“, načež se po chvilce skutečně ozval výstřel, mířil však do sedadla. Problém nastal v momentě, když se panu náměstkovi začalo dělat špatně, ukázalo se, že je kardiak a měl si vzít prášky. Roháč pohotově zakřičel z okýnka: „Hej! Budeme potřebovat náměstkovy léky, vodu, Marlbora a Sparty a hned!“ Kriminalista Ján Bazovský vzpomíná, jak museli poslat pro cigarety Marlboro do hotelu Kyjev, jelikož se jim je nikde jinde v Bratislavě nepodařilo sehnat, patrně neznali ty správné překupníky. Havlova amnestie mu dala svobodu, nakonec se stal prvním zločincem usvědčeným DNA Číst více Lidský faktor Věci jim do auta donesl český kriminalista Šnýdr. Nakonec jim otevřeli první bránu, zbývaly ještě dvě. Když jim Roháč pohrozil zabitím náměstka, otevřeli i druhou bránu, kolem nich se již však nepozorovaně rozmístili ostřelovači a v zákrytu čekalo obrněné auto Veřejné bezpečnosti. Napětí v autě i venku by se dalo krájet. Přerušil je až náměstek Hatiar, kterému donesené léky zjevně nepomohly a stresová situace se na něm začala velmi podepisovat. Svým únoscům řekl, že nyní je mu opravdu hodně špatně, a pokud zemře, bude to jen jejich vina. To bylo už i na Roháče moc. Nejspíš nechtěl nikomu ublížit, jen se za pomoci rukojmího dostat na svobodu. Přece jen jeho kariéra bezcitného vraha a nejspíš i změna hodnot začaly až v devadesátých letech. Nyní se rozhodl, že nebude riskovat život pana náměstka, a vzdal se spolu se svým komplicem policii.  Profesionální nájemný vrah Vysloužil si pobyt ve věznici Leopoldov, dohromady 15 let. Psal básně a spřádal plány do budoucna. Když nastala slavná leopoldovská vzpoura, byl to právě on, koho si vězni zvolili jako svého vyjednavače. Ve vězení se naučil, co ještě neznal, a pochopil, jak využít dovednosti, které už má. Například se na vojně naučil konstruovat bomby. Po propuštění se stal obávaným nájemným vrahem, kterého využívaly všechny skupiny, nejvíce pak tzv. Sýkorovci. Stál také za výbuchem Tutiho a jeho bratra. Když na mafiánské schůzce ponižovali ostatní bossy, měl to být Mikuláš Černák, který si ještě ten den objednal jejich vraždu právě u Roháče. Jeho specialitou bylo měnění identity, dá se tak vytušit, že převlékání do různých stylů oblečení a paruk jej i bavilo. Prý měl také zvyk, který však jednou nedodržel, a to se mu stalo osudným. Dvacet devět čepic Rád nosil čepice, proto také další jeho přezdívka byla Čapica. Prý si na každou vraždu koupil novou a nechal si ji. Při té poslední však odhodil kabát i kšiltovku. Další náhoda byla, když se v čepici našel vlas téměř plešatého Roháče a z něj bylo zjištěno jeho DNA. Když jej poté zatkli a provedli prohlídku v jeho vile, připomínající Okamurův zámek, našli zde 29 věšáků a na každém jednu čepici. Jestli každá z nich symbolizovala jednu Roháčovu oběť, ponecháme již na úsudku čtenáře. Roháč byl nakonec odsouzen na doživotí v Maďarsku, zde se v roce 2019 přiznal k šesté vraždě, v roce 2023 mu vyšla autobiografická kniha Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte. Ve vězení se věnuje zenovému buddhismu a nejspíš i poezii, za kterou byl v devadesátých letech oceněn mnoha slovenskými literáty.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Premiér Stanislav Gross před smrtí přiznal, kde vzal milion na luxusní byt. Omluvil se, že zklamal.

Čas načtení: 2022-04-16 10:31:40

Nesnášíte cvičení? Hýbejte se pravidelně 10 minut denně

S příchodem jara vidíme venku mnohem víc cyklistů, běžců i lidí, kteří se jen tak procházejí. Hezké počasí nás přirozeně táhne ven a nechceme trávit dny zavření doma, když to není nutné. Ale to ještě neznamená, že máme rádi pohyb. Většina z nás jsou lenoši a ke sportování nebo náročnějšímu pohybu se jen stěží přemlouváme. Přitom není nutné dřít se hodinu někde v posilovně – podle vědců stačí pro náš zdravý život zhruba 10 minut aktivního pohybu denně.

Čas načtení: 2019-07-31 21:13:29

Začínáte hubnout? Nepotřebujete hned sport ani diety

Dřít se v posilovně, běhat, cvičit při každé příležitosti, všude chodit pokud možno pěšky a rychlým tempem a odolat i malé chvilce lenošivého posezení v zahradním křesílku nebo na gauči. To je tím extrémem, kterým se dnes hodně lidí bohužel řídí spolu s naprosto "zdravou" stravou bez špetky čehokoliv s obsahem tuku, cukrů a podobně. Ale tenhle způsob hubnutí baví jen málokoho a málokdo u něj také vydrží. Hubnout se dá přitom i jinak – bez přísných diet i tvrdošíjného sportování. Zejména pokud s hubnutím začínáte, oceníte jiný přístup než přehnanou snahu.

Čas načtení: 2019-07-29 20:30:12

Hubnout po čtyřicítce se dá. Jen nesmíte dělat klasické chyby

Hubnutí po čtyřicítce už nejde tak snadno, jako když vám bylo dvacet. To jste hubli téměř sami od sebe, nemuseli jste tolik dřít a pravidelně cvičit, nemuseli jste se příliš omezovat v jídle. Stačilo jen na chvíli vynechat sladkosti a tučné večeře a pár kilo bylo rázem dole. Ve čtyřiceti a vyšším věku už to takto snadno nefunguje, proto je řada žen (ale i mužů) ze svého těla nešťastných. Místo toho, aby na šli na hubnutí s rozvahou, dělají nevědomky jednu chybu za druhou.

Čas načtení: 2018-07-11 09:26:36

Jak zhubnout bezpracně až 10 kilo?

To je sen každého z nás – zhubnout, aniž bychom se museli jakkoliv snažit. Většinou si sice říkáme, že je to úplný nesmysl, protože na snižování váhy se musí chtě něchtě tvrdě dřít, ale představa je to hezká. A možná také reálná. Poradíme vám, jak na to.

Čas načtení: 2017-10-23 10:45:53

Posilovna není třeba, do kondice vás dostane i chůze

Máte pocit, že pokud nebudete procvičovat všechny možné svaly, nebudete se dřít v posilovně a nutit se do cvičení pětkrát týdně, nemůžete nikdy zhubnout? Jste na omylu. Podle expertů stačí obyčejná chůze – pokud víte, jak na ní, zformujete si díky ní postavu a zhubnete, aniž byste na to museli vynakládat přílišnou snahu.

Čas načtení: 2016-06-09 14:48:00

Spalování i hubnutí může být rychlejší. Jak na to?

Říká se, že někdo má rychlejší spalování a rychlejší metabolismus a někdo zase pomalejší. A prý s tím nic nenaděláme, zkrátka někomu se hubne mnohem snáze a bezpracněji a jiný se musí dřít a přemáhat. Ale není to pravda. Spalování se dá podpořit a zrychlit.

Čas načtení: 2013-12-04 11:40:13

Zpátky k cvičení - jak zvládnout návrat

Rozhodli jste se vrátit se do posilovny a začít na sobě "dřít"? Chcete se dostat do formy a ukázat se v té nejlepší kondici ostatním? Pak musíte vědět i na co si při návratu ke cvičení dát pozor.

Čas načtení: 2013-07-30 12:00:00

Proč se vyhnout všem dietám a hladovění?

Po krásné postavě bez sebemenšího ,,špíčku" a s vypracovaným břichem sní pravděpodobně většina žen. Jedny měly to štěstí, že se narodily s rychlým metabolismem, jiné musejí tvrdě dřít a odříkat si spousty dobrot, aby vypadaly podle svých představ a další svůj neustálý boj s dietami a cvičením nadobr ...

Čas načtení: 2007-08-14 00:00:00

Byl jsem v Tatrách, zapomenout se nedá…

Živý a zdravý jsem se vrátil z Nízkých Tater a jak jsem slíbil, napíšu sem něco o našem putování. Nízké Tatry jsou opravdu nádherné, je těžké je popsat. Krajina se může změnit během pár kilometrů tak, že si budete myslet, že jste se ocitli v krajině hobitů, nebo naopak, že jste se dostali do nekončícího divokého hvozdu. No prostě nádhera. Cesta do Tater je divoká… Z Nýrska jsem s Johanou a jejím otcem vyrážel autem okolo čtvrté hodiny. Johana lehce nestíhala, musela ještě nakoupit energetické zásoby. Až jsme konečně vyrazili, směr Horažďovice, odkud jsme měli všichni společně odjet autobusem do Prahy. Výjimečně jsme dorazili na autobusák jako první. Dlouho jsme ale čekat nemuseli, za chvilku dorazil Jenda s Jáňou, se špatnou zprávou, že Pavel s Markétou nepojedou, umřel jim děda. Nojo, holt život. Protože Pavel jet nemohl, byl jsem ve výpravě, kromě našeho vedoucího, jediný kluk. V těsném sledu dorazila i Lenka a s ní i stan, který jsem sice celou dobu vláčel na zádech, ale ani jednou jsme ho nepoužili. Už měl pomalu přijet autobus a s ním i Bětka, když Honzovi zazvonil telefon a my se dozvěděli, že Bětka nechala doma něco z jídla. Ó hrůzo… Přijela sice autobusem, ale její táta nás musel stíhat až do Strakonic, aby nám jídlo předal. Prý vypadal pěkně nasupeně. Ani se mu moc nedivím. Ale to už jsme seděli pěkně v teple autobusu a ujížděli do Prahy. Největší divočina v Čechách - Praha A tak jsme se dostali až do největší divočiny v Čechách, do Prahy. Po příjezdu jsme vlezli do metra ve stanici Anděl a hned jsme vykoupili krámek se sušeným ovocem. Času jsme měli dost, protože jako obvykle bylo shánění jízdenek problém. Nakonec jsme ale vyrazili a užili si trasu B, A, i C. Z Anděla jsme vjeli do stanice Karlovo náměstí, pak na Národní třídu a jako poslední stanice na trase B na Můstek. Zde jsme přestoupili na trasu A a náležitě si při tom užili jezdících schodů. Urazili jsme cestu do další přestupní stanice - do Muzea. Zase jsme si užili eskalátorů a jeli do poslední stanice na naší trase metrem, na Hlavák. Vylezli jsme a našli posledního člena naší výpravy, Marušku. Nic už nám nebránilo sednout na noční rychlík, směr Poprad. Přijíždíme na Slovač A tak začala dlouhá cesta až na Slovensko. Z cesty si moc nepamatuji, prospat se sice nedala, ale prodřímat ano. Možná si nic nepamatuji z toho důvodu, že nic k pamatování snad ani nebylo. Hned po ránu, okolo páté hodiny ranní jsme se mohli pokochat prvním pohledem na Tatry. Z Nízkých moc vidět nebylo, ale Vysoké, to je pastva pro oči. Kochali jsme se asi do šesti, kdy jsme konečně dorazili do naší konečné, do Popradu. Zde jsme vyskákali z vlaku a jali se hledat autobusové nádraží. Po zeptání jsme ho našli rychle a po pěti minutách jsme seděli v autobusu a jeli přes horské serpentiny do Vernáru, odkud jsme měli vyrazit konečně na pochod. Konečně v Tatrách A tak jsme šli. Sic nevyspalí a malátní, ale pořád se spoustou optimismu. Cestou jsme zabočili k potoku, kde jsme se opláchli po cestě a s chutí vyrazili zdolávat nejvyšší horu východní části Nízkých Tater - Kralovu hoľu. Pokud jste nikdy nebyli v pořádných horách nedovede si představit co to je zdolávat převýšení zhruba kilometru. Je to opravdu štreka, zvláště když si na zádech nesete proviant na týden a všechno, co člověk potřebuje v horách. Cestou jsme dojídali svačiny z domova. Cestou přes Martalůzku jsme se do plahočili až do na Kralovu hoľu. Ve výšce 1 946 metrů máte krásný výhled na celé východní Tatry, my z toho ale nic neměli, protože sotva jsme dorazili já a Jenda nahoru, strhla se první průtrž mračen. Holky byly o kus vzadu a promokly na kost. A do toho začaly kroupy. Pravá ukázka počasí na horách, před půl hodinkou svítilo sluníčko a my se potili do kopce. No ale co. Kralovu hoľu jsme zdolali. Už pod střechou jsme si udělali čaj na benzínovém vařiči, a málem vyletěli do vzduchu, protože ve vařiči shořelo těsnění a ten se změnil v časovanou bombu. Naštěstí se nám ho podařilo včas zhasit a my si vychutnávali první horský čaj. Byla asi jedna hodina a my jsme tu nechtěli zkejsnout, takže jsme jednotně odhlasovali, že chceme jít dál. Jak se jde v dešti Protože už přestalo pršet a rogalistům, kteří nestihli odletět před deštěm, se najednou létat nějak nechtělo vyrazili jsme dál. Opět svítilo sluníčko a my se začali zase potit. Horákovi (od hor, ne od přitroublého seriálu) je prý vždy buď zima, nebo ukrutné horko. My si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Už jsme šli po hřebenu, po kterém jsme měli jít až do konce. Bez problémů jsme se dostali na Strednou hoľu. S chutí vyrazili dál, šlo se chvíli opravdu pěkně. Problémy začaly těsně před horou Orlová. Ještě předtím jsme se ale dlouho mohli kochat pohledem; na vysokém nezalesněném hřebenu jsme viděli daleko a ta krása se nedá popsat. Těsně před Orlovou začala znovu průtrž mračen, tentokrát jsme se ale nemohli nikam schovat a navíc se do toho začalo nebe bouřit - blesky šlehaly jedna dvě. Teď došlo na naše pracně připravované pláštěnky a igelity, pod které jsme se schovali. Moc nám to ale nepomohlo a všichni, ještě v triku a kraťasech, začali klepat kosu. Bouřka přestala, a tak jsme se odvážili jít dál. Pršelo sice pořád, ale jít bylo lepší, než stát a čekat. O tom jsme se mohli přesvědčit, protože pršelo až do rána. A my šli a šli. Cestu mám mlhavou, pamatuji si akorát, že pořád pršelo, takže musím sáhnout po mapě a podívat se kudy jsme to vlastně šli. Z Orlové jsme se dostali na menší horu Bartková (1 790 m.n.m.) a pak začali scházet do Ždiarského sedla. Zde byla první útulňa, která však vypadala tak, že dole byla hlína a spousta odpadků a nahoře obsazená půda. Nám nezbylo nic, než jít dál. Museli jsme vystoupat na horu Andrejcová. Pořád v dešti, ale už o hodně menším, jsme se dostali k další útulně. A dobře jsme udělali, protože tady byla i kamínka a my si mohli usušit svoje mokré věci. První noc A tak jsme zakončili první den v Tatrách pořádnou večeří. Protože zde byla kamna, uvařili jsme si královsky. Jako první hod byly ovesné vločky, a o chvíli později spousta pudinku. Všechno jsme to zapili spoustou čaje s ještě větší spoustou cukru. Tady jsme vlastně potkali další turisty. Byli to ale nějací měkkotové, protože tu byli již druhou noc. Sice se snažili odejít, ale chytli je stejné deště jako nás a tak se vrátili. Po večeři jsme si vylezli nahoru na půdičku a vyspali se do dalšího dne. Odpočíváme… Protože Jenda usoudil, že jsme zvládli na první den moc velkou vzdálenost, nedošli jsme druhý den výpravy moc daleko. Když jsme se ráno probudili, sousedé pod námi se už balili a během pár minut jsme měli útulňu pro sebe. Jenda s Maruškou už byli chvíli vzhůru, takže jsme se ze spacáčků dobatolili rovnou k snídani. Po snídani jsme u pramenů načepovali vodu na další etapu našeho pochodu a po sbalení vyrazili. Nejsem si jistý, ale myslím že Bětka už měla puchýř. Slunce krásně svítilo, takže jsme se brzo zapotili. Lezli jsme na horu s názvem Velká Vápenica. Když se tak dívám na mapu a porovnávám, co jsme ušli první den a co dny potom, docela se divím, i když vím, že Honza říkal, jak jsme ušli málo. Na některé úseky cesty si vzpomínám hodně těžko, ale myslím že na Heľpianském vrchu se zrodila naše hymna "Jeníkovi tchoříci". Na témže vrchu jsme potkali dva Čechy, dva muže okolo 60 let, kteří nám tvrdili, že na další úsek nezapomeneme do konce života. No v jejich věku je pochopitelné, že si to mysleli, nicméně my jsme sestup do sedla Priehybka zvládli v pohodě. Následný výstup na Veľkou Vápanici také, i když někteří na to určitě nezapomenou. V hustých polomech se dokonce jeden člověk málem ztratil. Sestup a výstup nás ale asi zdolal víc, než si myslím, protože i tvrďák jako Jenda nás nenutil jít dál, ale usídlili jsme se na lovecké chatce pod Kolesárovou. O její existenci nám řekli ti dva Češi, kteří nás tak strašili. Sami bychom ji ale asi nenašli, musel nám poradit strážce národního parku. Pro některé dozorce. Asi hlídal dál protože v chatce, kde se šlo dostat jenom na půdičku, se nakonec ubytovalo čtrnáct lidí. Naše skupina, já, Lenka a Bětka si mohla konečně uvařit sama na svém "skvělém" benzínovém vařiči. Těsnění bylo vyměněno, benzín dolit a my se mohli najíst. Už ani nevím co jsme jedli, ale určitě to bylo dobré. Kam dojdeme? Šli jsme spát brzo, protože Jenda chtěl zase jednou ujít větší kus. Vyspali jsme se celkem dobře. A ráno bylo památeční. Vařič sice ne a ne pořádně hořet, ale všechno toto jsme dohnali naším kuchařským uměním. Náš bujón se stal památným. A všechno to začalo docela nevině. Příběh jednoho bujónu Jenda s Maruškou jsou prostě ranní ptáčata, proto když se probudila naše vařičparta, jim se voda skoro už vařila a my jenom sondovali, co si dneska dají k snídani. A vysondovali jsme. Vařili něco na způsob rýže s ovesnými vločkami a spoustou kakaa. No a teď co my. Voda než se začne vařit, to bude trvat dlouho, soudili jsme, a pak se rýže musí vařit nejméně dvacet minut. Nastal čas pro improvizaci, a dodržení zásadních postupů. Naše heslo by mohlo znít asi: "Neriskuj zbytečně". A tak jsme si udělali polívku z masoxu a spoustu nudliček do toho. Nevím, proč se to stalo památným, ale nejspíše proto, že v tom byl dostatek soli. Pravda, ze začátku to bylo dost silné, ta sůl vyžrala z krku úplně všechno, ale pak už jsme to lačně polykali. A tak nakonec je z toho jasné, alespoň jedno, improvizace s dodržením zásadních postupů je hlavní, pak vzniká něco, co může být téměř nesmrtelné. On the road again Ale teď už zpátky k naší cestě. Někdy okolo osmé jsme vyrazili zpět nahoru na Kolesárovou a pak dál po hřebeni. Po severní straně je krásný výhled na Velký bok. Nastal další pochod, ze kterého si pamatuji jen málo a znovu musím koukat do mapy. Pomalu jsme vystoupali na Homoľku a pak začala dlouhá cesta lesem po vrstevnici. Byla tam spousta polomů a šlo se opravdu těžko. Šli jsme a šli až jsme se dostali do pozemského ráje. Celou dobu jsme šli pomalu možná proto, že všude bylo spousta borůvek, malin a brusinek a my se tímto dosycovali. Co na tom že se to v NP nesmí. Teď ale teprve začal ten pravý ráj. Šlo se úzkou pěšinkou a na každé straně nebylo nic jiného než maliny. Šli jsme rychlostí asi dva metry za minutu. Pomalu jsme se dopracovali až k další útulně, kde jsme spát neměli, ale Honza toho prý z mapy vyčetl víc než my, proto jsme tam raději zakotvili. Jak se pudí introverti A tak jsme přišli do útulni Ramža. Rozložený tam byl na jedné z paland nějaký Čech. My, samí mladí, jsme asi dělali dost velký kravál, takže sotva jsme přišli, začal se ten muž tvářit zkroušeně a když jsme naházeli bágly do chatky vzal do ruky mapu, chvíli se do ní díval a pak si sbalil saky paky a odešel. Introvert na dovolené jak vyšitý. Chatka vypadala vevnitř trochu jako chlívek, a taky to tam tak bylo cítit, proto jsme tam trochu poklidili a pak se začala pomalu chystat večeře. Holky šly na maliny a borůvky, my pro dřevo. Nakonec vznikly bramboráky s malino-borůvkovou omáčkou a oheň v kamnech. Prostě idylka. Nějak jsme začali debatovat o tom, kdo ještě do chatky přijde, nebo zda nikdo nepřijde. Nakonec sázku vyhrála Lenka s Johanou, které byly s tipem (3 Slováci) nejblíže pravdě (4 Slováci, jedna Slovenka). Přišli zrovna, když jsme hráli myšlený slovní fotbal a ohromně jsme se u toho bavili. Oni si mezitím vybalili a sedli si k nám, ale naše myšlenkové pochody nestíhali. Neměli šanci, protože jsme chvílemi nevěděli ani my o čem debatujeme. A my se prostě nemyjem! Večer jsme strávili společně se Slováky, kteří si museli pomáhat nějakým místním patokem v zelené lahvi, aby s námi udrželi krok. Postupně jsme zalehli, ale Slováci byli teď tak nabuzení svým pitím, že by s námi pořád debatovali. Johana je ale všechny rychle odradila další památnou větou: "My se nemyjem". Prý si o nás pak mysleli, že jsou to jenom čudné baby, jak to označil Jenda. Kapustová polévka, aneb trable holek se slovenštinou Ráno jsme se ještě se Slováky vyfotili a najedli se další až moc výživné potravy. Holt jsme jí nevařili my, ale Jenda na kamnech. A pak znovu a zas na cestu. Batohy se nám již zdály lehčí, byli jsme ale nevyspalí, protože jsme spali na maličké půdičce, kam jsme se stěží vešli, a navíc každé pohnutí bylo doprovázeno hlasitým vrzání prken. Ke všemu tam bylo hrozné horko, protože Slováci se báli medvědů a nechtěli nechat dveře otevřené. Museli jsme dnes dojít až na Štefáničku, aneb chatu generála Milana Rastislava Štefánika. Nejdřív jsme museli projít civilizací, v sedle Čertovica je pár horských chat a hotelů. Odtud bylo posláno pár pohledů. Na oběd jsme šli do jedné restaurace, kde jsme měli na výběr mezi kapustovou a držkovou polévkou. Nakonec bylo odhlasováno pro kapustovou, v poměru asi 4:3. Jenže ale těm, kteří hlasovali pro kapustovou polévku, nedošlo, že jsme na Slovensku a kapusta není nic jiného než prachobyčejné zelí. A tak jsem nakonec s Honzou polévky za ostatní dojídal. Pak už jsme byli narvaní k prasknutí a obsadili místní záchodky. Postupně jsme se vyprázdnili a mohli vyrazit dále. Kakao a karamel Sotva jsme ušli pár kroků z Čertovice, začala další z průtrží mračen. Museli jsme vyndat velký Maruščin igelit a všichni se pod něj na půl hodinky schovat než přešly nejhorší deště. Pak jsme opět stoupali dále a výše, stejně jako v Narnii. Na konci únavného stoupání jsme byli tak žízniví a touha po kakau byla tak silná, že jsme byli ochotní vypít potok rozbahněné vody po dešti, stékající z kopce. Už se těším až si dnes večer konečně vychutnám půl litru poctivého kakaa. Pak už se šlo celkem dobře a my mohli povídat o všem možném. A tak jsme se přes moje bratrance, pak spolužáky, balení na tábor dostali až k nejuniverzálnějšímu tématu na světě, k jídlu. Téma jídlo, je dokonalé. Můžete o něm mluvit jak dlouho chcete a pořád to má šmrnc. O tomto tématu jsme se bavili až do té doby, než se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m.n.m.). Ještě dvě stě metrů z kopečka a už jsme byli u Štefáničky. Začali jsme vášnivě diskutovat o tom zda je lepší postavit stan, nebo se dostat na mizinu ubytováním za 270 slovenských kaček. Jenda se v nás prý nemohl vyznat, nevěděl jestli jsme tvrďáci, co chtějí stan, nebo teplou vodu v chatě, každý chtěl obojí. Nakonec to musel rozhodnout za nás a šoupnul nás do chaty. Myslím, že nikdo pak nelitoval. Sušička na boty se hodila a dokonce i já si poprvé vyčistil zuby. Vlajka vlaje dál Večeři jsme si uvařili dole v chatě dohromady, vlastně neuvařili, nakrájeli a nařezali. Byly zbytky, salám se sýrem a chlebem. A samozřejmě dobře oslazený čaj. A protože jsme cukru měli opravdu moc, dali jsme si ho nasucho do hrnečků a jedli lžícemi. Opravdu dobrá vzpruha. Protože jsme byli tak nabytí energií, začali jsme vtipkovat. Pro potrápení hlav Tchoříků jsem vytáhl tento hlavolam: Co musím uznat, je vytrvalost, se kterou to někteří řešili do dalšího dne. Večeři jsme snědli a odebrali se vykonat hygienu. Teda, jenom někteří. Vyprali jsme si prádlo a Jendovi nezbylo nic jiného než vyvěsit naší vlajku. Trenky na ramínku vlály vesele v okně a rozveselovaly bratry Slováky. Nejvýše Dnes nás čekal památný den. Dostaneme se na Ďumbier. U většiny z nás to byla největší hora na jakou kdy vylezli. Pak hurá z Ďumbíku na Chopek, kde jsme si v kamenné chatě dali svačinu. Pak nastala zase dlouhá cesta, tentokrát navíc ještě v mlze. Jen občas se rozjasnilo. V sedle Poľany jsme viděli dost z blízka kamzíky a další stádo o kus dál. Pak jsme zase šli v mracích na Chabenec. Pak už to bylo krátké, měli jsme spát v chatě za 70 korun. Ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno rychle. Na svazích dolů k chatě byly borůvkové lány. Žádné stromy, nic, jenom spousta borůvek na zemi. Ihned jsme zalehli a hnuli se dál až po dlouhém naléhání. A tak jsme se dostali do nejzvláštnější stanice na naší cestě. Spali jsme v alupokoji, půda, se stěnami z alobalu byla opravdu "skvělá", moderní umění v horách. Chatu vedl starý notorik, proto se z chaty pro nás stala Chata u Notora. Co ale bylo fajn, že tam byly šachy. Po dlouhých dnech nedostatku přemýšlení jsem konečně uspokojil své mozkové závity. Šachy nás uchvátily, proto jsme si vyrobili i cestovní, které jsme později ještě zdokonalili. "Až to se mnou definitivně sekne" Večer byl i s muzikou v podání slovenského lidového zpěváka zpívajícího české písničky od českých populárních autorů např. od Nohavici. Slovenskou píseň si nepamatuji ani jednu. Noc byla prý ještě veselá. Na chatě zrovna vybírali v tu dobu latrínu, takže tam byli i makači, kteří byli prostě lidoví. Ráno ale zase pršelo. Pršelo vlastně celou noc, ale jak bych to mohl vědět, když jsem spal. Dali jsme si vločky v kakau a znovu energetickou bombu v podobě smíchaného cukru, kakaa a šumáku s vitamínem C. Vše jsme nasypali do hrnečku a jedli lžícemi. Fakt dobrý… Postupně pršelo čím dál tím méně a my zase vyrazili v mlze. Teď už jsme měli vlastně to nejtěžší za sebou, už jsme skoro jenom klesali. Překvapivě bylo nejtěžší stoupání na Malou Chochuli, protože se mezitím stačilo sejít o hodně níž, takže stoupání bylo dost velké. Pak jsme slezli do Hľadelského sedla, kde se opět spustil pořádný liják, ale naštěstí už jsme měli dobře nacvičenou taktiku, proto jsme zůstali relativně v suchu. Až do Donovan Nevím jestli jsem se úplně těšil, byl to takový zvláštní dobrý pocit - vědět, že už za chvíli budeš v civilizaci. Museli jsme ale ještě vystoupat na Kozí chrbát, na který se opravdu lezlo jak na kozu. Pak už přes malé kopečky dolů až do Donovan. Těsně před Donovany mne chytla zvláštní nálada, a myslím že jsem v ní nebyl sám, že domů ještě nechci a že všechno co jsem předtím měl rozdělané je méně důležité než se pořádně vychodit. Bylo to jako kdybyste jedli něco hodně dusivého, ale na konci zjistili, že to bylo hrozně dobré a že to za tu dusivost stálo. Civilizace byla na dohled, ale na dohled byla i Malá Fatra a s tímto pohledem i touha vylézt nahoru a dřít to. Bohužel nikdo nemůže mít všechno, Jenda musel vydělávat a rodiče by byli asi trochu vyjukaní, kdybychom na Slovensku zůstali ještě týden. Donovany mají krásnou autobusovou zastávku, v Čechách byste takovou našli asi jen těžko, ale autobusy u ní nestavějí. Čekali jsme od sedmi, zkoušeli jsme i stopovat, ale kdo by chtěl zastavit čtyřem lidem s batohy. Měli jet ještě dva autobusy do Ružomberoka, ale ani jeden z nich nezastavil. Co nám zbývalo, vlezli jsme do restaurace a pořádně se zasytili. Byli jsme tam až do zavíračky. Pršelo, jen se lilo a my museli někde přespat. Donovany asi prosperují, staveb k vybrání byla spousta a my ulehli do jedné z nich a prospali se. Back home Ráno nám už autobus zastavil a svezl nás až do Ružomberoka. Vlak do Prahy sice jel až v 22:10, ale my měli chuť improvizovat. Na tržišti jsme si každý koupil snídaní a svačinu na cestu. Naše skupina také dva melouny. Prostě to bylo fajn. Pak jsme jeli nejdříve do Púchova, kde jsme vytáhli a zdokonalili naše šachy. Čekat na vlak do Prahy jsme museli asi dvě hodinky. Pak jsme nasedli a jeli, jeli, a jeli zase zpátky domů.Většina pocitů se popisuje těžko a ani tyto pocity nebyly výjimka. Cestu jsme si ale náležitě užili (hlavně s kakaem :). V Praze začalo loučení. Bez Marušky jsme pak pokračovali opět metrem na autobus. Do Horažďovic už žádný nejel, jel jen do Strakonic a ten jel až za dlouho, takže jsme udělali naší oblíbenou činnost, skejsli v hospodě. Johana se potkala s sestřenicí a my si mohli v klidu dát zmrzlinu. Zmrzlina byla tedy bída. Pak zase cestovat. Nasednout do autobusu a nechat se vézt. Až do Strakonic. Tam nastalo další loučení, Lenka s námi už dál nejela. Poslední mohykáni si to pak valili autem až do Týnce, kde na nás už čekali naši odvozci. Každý příběh má svůj konec a my nemůžeme být jenom výjimeční. Možná jsem pouštěl své pocity moc volně, nicméně dost jsem zatajil, takže si o nás nedělejte obrázek. Píšu to další den a zdi mě při tom svírají a já se těším opět do divočiny. Co bude příště? Kdo ví, možná zase Tatry, nebo jiné Karpaty, nebo třeba Kanada či Island. Není to jen jít a jít. Není důležité, jak daleko dojdeme. Je důležité přijít s ně(č)(k)ím.

Čas načtení: 2020-11-14 19:49:57

Americké volby II. – o hlasování poštou

V právě proběhlých prezidentských volbách v USA padl rekord: přes sto milionů hlasů bylo doručeno poštou. Jelikož celkově hlasovalo zhruba 150 milionů lidí, znamená to, že dvě třetiny hlasů byly odevzdány na dálku. Vzhledem k trvající epidemii to není zas takové překvapení, ale stejně je to novinka. Nikdy dříve se nestalo, že by většina hlasů v prezidentských volbách padla absenčně. Ještě v roce 2016 jich bylo jen 33 milionů, tedy zhruba čtvrtina. Z toho také plyne, mírně řečeno, daleko složitější vývoj po volebním dni. Dokud platilo, že valná většina hlasů se v okamžiku ukončení voleb nachází v urnách, daly se i v zemi velikosti Spojených států spočítat poměrně rychle a druhý den ráno už bylo patrné, kdo vyhrál. Z každého pravidla jsou nějaké výjimky; v roce 2000 se Bush a Gore dostali na Floridě do extrémně těsného závodu, který nakonec musel řešit Nejvyšší soud, a šlo přitom o hodně, protože právě chybějící floridští volitelé rozhodovali o tom, kdo vyhraje. Ale většinou bývalo jasno hned, respektive velmi brzy. Letos jsme v situaci, kdy několik důležitých států viselo v nejistotě hned po několik dní. Lví podíl na tom mělo právě pomalé sčítání hlasů zaslaných poštou. Jelikož Trumpova kampaň na tomto vývoji pozvolna tratila, chce napadnout případy těsných výsledků u soudu. Když si pak stávající prezident stěžoval na údajné podvody u voleb v přímém přenosu, několik televizí jej vypnulo, což je událost, která rozhodně vyhrocenou atmosféru v USA nevylepší. Ptají se mě čtenáři, zda bych jako absolvent matematického oboru dokázal namodelovat pravděpodobnosti, jestli došlo v tom či onom státě k volebnímu podvodu nebo ne. Odpověď zní, že nedokázal. Jednak mým oborem byla algebra, od statistiky a pravděpodobnosti značně vzdálená, asi stejně jako letadlo od ponorky (oboje má trup, motor a tím podobnost končí). Jednak toto je obtížný úkol i pro statistiky samotné, a to i za předpokladu, že mají k dispozici dobrá a úplná data. Toto není náhodný přírodní jev probíhající podle relativně jednoduchých pravidel, ale snaha modelovat dění v jednotlivých komunitách, které se od sebe svými zvyky a politickou orientací zásadně liší. Velká města jako Milwaukee budou hlasovat zcela jinak než rurální provincie, ale velké rozdíly budou i v jednotlivých čtvrtích těch měst. Pokud zde čekáte můj verdikt “ano/ne”, musím vás zklamat. Raději toto rozhodnutí přenechám americkým soudům, které se aspoň můžou opřít o svědky a zkoumání přímo na místě. Zrovna ten soudní systém je tam ideově daleko vyváženější než třeba univerzity, takže úplnou apriorní nedůvěru k němu nemám. K čemu nedůvěru a odpor mám, je samotný princip hlasování poštou, a pokusím se v následujícím textu předložit své důvody. Počítání zaslaných hlasů je pomalé První problém s hlasováním poštou vidíme naprosto zřetelně. Počítání takto zaslaných hlasů je pomalé, a to i v malých jurisdikcích. Z těch států, jejichž sčítání trvalo dlouho, má většina míň obyvatel než Česká republika. Zaokrouhleno na nejbližší milion – Wisconsin šest milionů, Michigan 10 milionů, Arizona sedm milionů, Nevada tři miliony, Georgie 10 milionů, jenom Pennsylvánie se svými 13 miliony počet obyvatel ČR přesahuje. (To není specificky americký problém, i počítání absenčních hlasů v rakouských prezidentských volbách trvalo roku 2016 docela dlouho, skoro celý den, ačkoliv jich byla výrazná menšina, jen yhruba 700 tisíc ze 4,5 milionu. Jak dlouho by to trvalo v ČR?) Hlavní důvod bývá na straně pošty, která čelí všude na světě podobným problémům. V konkurenci velkých balíkových firem jako DHL se stává čím dál méně ekonomicky životaschopnou, vyžaduje různé druhy státní pomoci, a tudíž byla personálně ořezána natolik, že i bez epidemie koronaviru jí doručování zásilek nějakou dobu trvá. Natož pak při epidemii, když část těch pošťáků také sedí doma v karanténě, ne-li nemocná, a ten zbytek musí dřít na 150 procent. Poštovní hlasování pak znamená, že skokově vzroste počet přepravovaných obálek, takže systém je dočasně přetížený. Pak není divu, že se doručování obálek s hlasy zpožďuje a zákony s tím musejí počítat. Toto je při současném stavu veřejných rozpočtů napříč světem téměř neřešitelný problém. Místy do toho ještě zasahují lokální specifika. Například ve státě New York platí pravidlo, že volič, který už odhlasoval poštou, si může svůj hlas rozmyslet a jít hlasovat ještě jednou osobně. To ovšem znamená vyřadit jeho poštou zaslaný hlas ze sčítání, aby nehlasoval dvakrát. Což jde (viz dále k identifikaci hlasů), ale teprve v okamžiku, kdy ten jeho poštovní hlas skutečně dorazí, na což je stanovena poměrně velkorysá lhůta sedmi dní. Má to psychologické následky, které zase docela dobře vidíme. Nervozitu, napětí, nedůvěru, paranoiu, zvlášť když se výsledek získaný z volebních uren začne postupným započítáváním hlasů z pošty výrazně měnit. Závažné záležitosti, jako jsou právě volby, by měly být vyřízeny pokud možno rychle. Táhne-li se nejistota do konečného rozhodnutí celé dny, je to trápení. V ČR to sčítání zatím zvládáme během pár hodin, rovněž proto, že nám v tom pošta nedělá guláš. Erodování principu tajné volby Poštou zasílané hlasy potřebují nějaký dohled a trasování. Kdyby je voliči posílali běžnou anonymní zásilkou, otevíraly by se tím zcela neskutečné možnosti zneužití. Je tedy nutno mít nějakou představu, který hlas přišel od koho, a také je nutno voliče ujistit, že jeho hlas se neztratil a byl řádně přijat volební komisí. V americké praxi se na zasílanou obálku dává unikátní kód, s jehož pomocí lze pohyb obálky s hlasem sledovat. Vevnitř je pak další, anonymizující obálka. Jenže tím, že na obálku obsahující jeden konkrétní hlas dáte trasovací kód, malilinko erodujete princip tajné volby. Ne katastrofálně, ale přece jen to jde proti zásadě anonymity více než klasické hlasování do urny. Koneckonců s tou obálkou potom někdo zachází a v jednu chvíli má v ruce jak tu vnější obálku, která obsahuje údaj o vaší identitě, tak tu podobálku, ve které se nachází váš anonymizovaný hlas. Někteří voliči se například můžou domnívat, že takovou dvojobálku je možné nějak “prosvítit” a zjistit, jaký hlas se nachází uvnitř, aniž byste ji rozlepovali. (Spíš si myslím, že to nejde, aspoň ne v dostatečně masovém rozsahu potřebném k ovlivnění voleb.) Jiní zase třeba nemusejí důvěřovat kvalitě lepidla, které má zajišťovat nedotknutost zaslaného hlasu až do dne sčítání. To je zcela realistická námitka, protože problém v podobě milionové série obálek s mizerným lepidlem postihl i volby u našich rakouských sousedů. Dokud úřady vybírají dodavatele podle principu nejnižší možné ceny, asi se riziku fušerství nedá úplně vyhnout – skutečně kvalitní bezpečnostní obálky vyjdou draho. Bohužel právě fušerství dokáže napáchat vážné problémy i v systémech, které jsou teoreticky vymyšleny velmi dobře. Dokonce i vesmírná firma SpaceX nedávno musela odložit start rakety, protože subdodavatel pořádně nevyčistil nově dodané součástky motorů od ochranného laku. Naštěstí se na to přišlo včas díky anomálním hlášením senzorů, a ne až zřícením stroje. Právě proto bych považoval za lepší provozovat systémy, které nejsou tak závislé na kvalitě všech dodaných materiálů. Jestli se při počítání hlasů na okrsku zlomí levná erární tužka, na tom zas tolik nesejde. Prostor pro paranoiu se rozšiřuje Třetí kategorii problémů s hlasováním poštou tvoří záležitosti, které nejsou pro volby na dálku zcela unikátní, ale pro které se při takové formě hlasování otevírá širší prostor, protože volič nemusí být přítomen ve volební místnosti a žádná neutrální strana nesleduje, jak jeho hlasování proběhlo. Osobní výkon takového hlasování je těžší ověřit. V americké praxi musí obvykle volič obálku podepsat tak, jak to odpovídá podpisovému vzoru na seznamu voličů. Shodu podpisu posuzují komisaři, kteří hlas zpracovávají, přičemž v případě neshody můžou lístek buď vyřadit rovnou, nebo se snažit zjistit stav věcí jinými způsoby, třeba kontaktovat voliče a chtít po něm nějaké dodatečné potvrzení, že to poslal opravdu on. Neshoda podpisu byla při amerických prezidentských volbách roku 2016 nejčastější příčinou neplatnosti zaslaného hlasu (zdroj, PDF). Letošní hodnoty zatím neznáme, je na to moc brzy. V USA bývá navíc mezi poštovními hlasy více hlasů vyhodnoceno jako neplatných než mezi hlasy odevzdanými osobně. Ani v jednom případě to není gigantické číslo (dvě procenta versus jedno procento), ale při velmi těsných výsledcích voleb, kdy rozdíl v daném státě činí třeba jen pár desetin procenta, může tato skutečnost opět vzbuzovat v prohrávající straně paranoiu. Což je právě to, co nechcete, nebo byste aspoň neměli chtít. Podpis na obálce navíc nutně neznamená, že ten volič hlasoval sám a podle svého svědomí. Právě ta absence neutrálních členů volební komise na scéně v tomto případě docela vadí a činí možné zneužití snazším. Volič mohl třeba k určitému hlasování být donucen despotickým rodinným příslušníkem, nebo svůj hlas pěkně v klidu domova prodat za nějaký ten peníz, nebo mohlo jít o člověka dementního, který už pořádně neví, co dělá. Když se v Rakousku šířilo hlasování poštou, stěžovali si roku 2010 Zelení, že vídeňská radnice ovládaná tehdy sociálními demokraty nechala hromadně vystavit hlasovací karty pro pacienty geriatrického ústavu. To je zrovna úkon, který můžete vykládat buď velmi laskavě (hodná radnice pečuje o seniory a snaží se jim ulehčit občanský život), nebo taky velmi nelaskavě (nacpe to tam za ně spřízněný personál, každý hlas pro starostu dobrý). A zase: prostor pro paranoiu se tím rozšiřuje, což by mělo být nežádoucí. I kdyby šlo jen o promile hlasů, člověk nerad existuje s pocitem, že systém, na němž závisí rozdělení politické moci, má takové slabiny. Volby mají sloužit lidem, ne robotům Integrita hlasování je fascinující a staleté téma. Když se začtete do elaborátního protokolu, kterým kardinálové v konkláve odevzdávají své hlasy pro budoucího papeže, dospějete k názoru, že v minulosti museli být někteří svatí muži pěkní křiváci. Jinak by se s vymýšlením obřadu, při kterém je mimo jiné nemožné vytřepat z rukávu kardinálského roucha do mísy nějaký ten hlas navíc, nikdo neobtěžoval. Jsem přesvědčen, že jedním z velkých problémů dneška je rostoucí nedůvěra lidí v systémy, ve kterých žijí. Takovou nedůvěru nejde, na rozdíl od kverulujícího prezidenta, jen tak vypnout tlačítkem KONEC PŘENOSU. Na chvíli se tímto způsobem dá zatlačit z obrazovek kamsi mimo dosah zraku veřejnosti, ale neviditelné proudy podemílají břehy minimálně stejně intenzivně jako ty viditelné. Měli bychom se tedy snažit tuhle nedůvěru zredukovat – a nejlepší cesta je opevňovat používané postupy tak, aby bylo co nejobtížnější je zneužít. S tím ale nepomůže, že v televizi bude každý den nějaká šedivá brada přednášet na téma “Věřte nám, protože my jsme přece ti dobří”. To může vyvolat leda tak opačnou reakci. Uvedu jeden příklad takového možného vylepšení v našem stávajícím volebním systému, který je založený na osobním hlasování. Jeden čtenář, Alois Vitásek (představuje se jako bývalý Pirát s tím, že tu bývalost mám zdůraznit), mi poslal následující příběh: když svého času řešili otázku integrity voleb, přišli na to, že by mohli zápis volební komise s okrskovými výsledky vyfotit, strojově analyzovat a srovnat s tím, co visí na volby.cz. To je dobrý nápad a dokonce bych jej ještě rozšířil. V dnešní době, kdy v každé volební komisi sedí několik lidí s chytrými telefony, by bylo technicky snadné vyfotit úplně každý zápis o výsledcích sčítání z celé republiky, včetně podpisů celé komise, a vyvěsit jej na stránku volby.cz hned vedle výsledků z daného okrsku, města, kraje. Takže by si každý zájemce mohl nejen prohlédnout tabulku se součty za Dolní Lhotu nebo Temné Praskolesy, ale zároveň i zápis komise, která správnost těchto výsledků potvrdila na své svědomí. Takový postup by důvěryhodnost počítání hlasů v očích veřejnosti posiloval, protože s každým výsledkem zobrazeným na stránkách byste zároveň viděli podpisy konkrétních živých lidí, kteří za něj ručí. Za tenhle dodatek k českému volebnímu zákonu bych klidně lobboval a hlasoval. Ale za hlasování poštou tak s čistým svědomím učinit nemohu. Jeho zastánci často šermují technokratickými argumenty typu zvýšené účasti; ale hergot, na těch psychologických rozměrech přece taky záleží. Ty volby mají sloužit lidem, ne robotům.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-23 22:08:31

Bojovník Procházka vyrazil za obry, narazil i na Végha. Dávají si pořádně do těla

Příprava před další zápasem v UFC graduje a nejúspěšnější český bojovník MMA Jiří Procházka vyrazil dřít i do jiných končin, než je zvyklý. Společně s trenéry si to v tomto týdnu namířil do nejpopulárnějšího slovenského gymu OFA, kde se při trénincích setkává i s neméně slavným Slovákem Attilou Véghem, jehož čeká důležitá červnová Odveta století proti Karlosu Vémolovi. „Dávají si kvalitně do těla,“ popisuje trenér Ilja Škondrič.

Čas načtení: 2024-03-09 21:27:00

Hrenák čelil děsu, Liberec přesto utekl hrobníkovi. Neděle bude ještě těžší…

Prohráváte po domácích zápasech předkola 0:2 a jedete obracet do Olomouce, která vás v Liberci nečekaně dusila. Žádná lehká písemka. Ale vedete, všechno dobrý. A pak to přijde. Gól, jaký fakt nechcete dostat. Po odrazu od mantinelu, kdy si ho gólman srazí za záda. A hned další. Z vedení je ztráta 1:2, pak 2:3 a před vámi poslední třetina… Bílí Tygři se obdivuhodně semkli, otočili v ní na 4:3 a v neděli na Hané budou dřít o pátý duel. Ten se případně odehraje v úterý. „Ukázali jsme, že v kabině máme charakter,“ potěšilo gólmana Dávida Hrenáka.

Čas načtení: 2024-04-16 07:30:16

Alkohol přispěl ke vzniku komplexnějších společností

Má pravdu bonmot, že lidé začali pěstovat obilí kvůli pivu, protože než se dřít na poli, to by člověk radší umřel hlady, ale pivo přece jen nějak motivovalo? Nakolik společné opíjení se umožňuje generovat důvěru mezi „cizinci“ a tím propojovat společnost ve větším měřítku? Na otázky odpovídá evoluční antropolog Václav Hrnčíř, Ph.D. který pracuje na …

Čas načtení: 2024-04-24 14:02:00

Jak Céline Dion bojuje s nevyléčitelnou nemocí? Dře na sobě pětkrát týdně

Kanadská zpěvačka Céline Dion se v rozhovoru pro módní časopis Vogue France rozpovídala o tom, jaký je život se vzácnou autoimunitní poruchou zvanou Stiff-person syndrome (říká se jí také syndrom ztuhlého člověka). Svěřila se, že musí dřít pětkrát týdně, aby se udržela v kondici. Promluvila o vnitřní síle a odhodlání. Odpověděla také na otázku, zda ji ještě někdy fanoušci spatří na pódiu. Na obálce zapózovala v bílých šortkách a košili nahoře bez.

Čas načtení: 2024-04-24 14:02:00

Jak Céline Dion bojuje s nevyléčitelnou nemocí? Dře na sobě pětkrát týdně

Kanadská zpěvačka Céline Dion se v rozhovoru pro módní časopis Vogue France rozpovídala o tom, jaký je život se vzácnou autoimunitní poruchou zvanou Stiff-person syndrome (říká se jí také syndrom ztuhlého člověka). Svěřila se, že musí dřít pětkrát týdně, aby se udržela v kondici. Promluvila o vnitřní síle a odhodlání. Odpověděla také na otázku, zda ji ještě někdy fanoušci spatří na pódiu. Na obálce zapózovala v bílých šortkách a košili nahoře bez.

Čas načtení: 2024-05-10 14:20:19

Číňanka chtěla po podřízených, aby pracovali do vyčerpání. Dostala vyhazov

Výroky schvalující pracovní kulturu, která nutí zaměstnance dřít až do vyčerpání, stály šéfku PR čínské firmy Baidu pracovní místo.

Čas načtení: 2024-05-13 18:00:01

Unesl náměstka Husákovy vlády a chtěl s ním prchnout do zahraničí. Nakonec skončil u těch nejhorších činů

Jozef Roháč je zločinec, který se svou osobností vymyká všem škatulkám, na které jsme zvyklí. Troufáme si říct, že je to snad jediný vrah, jehož básně a literární díla jsou ceněna osobnostmi, jako je slovenský spisovatel Martin Milan Šimečka. Život Roháče nezačal zrovna šťastně, své literární nadání si uvědomoval již v dětství, ale komunistický režim mu neumožnil studovat maturitní obor, pouze se vyučit. Práce opraváře zemědělských strojů rozhodně nebyla Roháčovým vysněným povoláním. Nejspíš zde začala jeho nenávist k režimu. Ta jej vedla k ojedinělému činu.  Nepochopitelná poslední slova: Ať žije komunistická strana, volal šéf StB, když ho soudruzi věšeli Číst více Pokusy o útěk  Roháč, kterému podsvětí přezdívalo Potkan, nebyl pro policii neznámou osobou. Měl za sebou bitky, krádež automobilu, také byl stíhán za pomluvu tehdejšího režimu či za nadávky policistům. Jeho skutečný „majstrštyk“ měl teprve přijít. Tehdy měl často říkávat: „Musím dřít jako kůň a stejně se nevyrovnám privilegované vrstvě.“ Jeho první pokus o překročení hranic byl tehdy v rámci zákona. Vyžádal si pas na cestu do Rakouska, ten mu, nejspíš k jeho překvapení, byl skutečně vydán, zbývalo dostat výjezdní povolení, na které stále čekal.   Roháč se však pochlubil v hospodě, že se z výletu do Rakouska rozhodně nehodlá vracet, a Státní bezpečnost měla uši všude. Pas mu byl zabaven a na nějaké vycestování mohl zapomenout. Tak zkrachoval jeho první pokus o útěk za hranice, své touhy po svobodném životě se však nikdy nevzdal. Svému snu byl ochoten nejspíš obětovat hodně, opustil rodinu a práci a začal vykrádat byty. Brzy potkal svého budoucího komplice Ernesta Rečku, ten měl problémy jednak vztahové, jednak také s policií a plán útěku mu přišel velmi vhod.   Číhání na papaláše  Pracovali s více plány, které postupně opouštěli, až zůstal jediný. Rozhodli se, že ukradnou auto s vládní SPZ, a aby se dostali přes hranice, došli k názoru, že bude lepší s autem unést i vládního činitele. Zaměřili se na konkrétního politika, Petera Colotku, kterého nějakou dobu sledovali. Zjistili, že má početnou ochranku, která jej prakticky neopouští. Svou pozornost tak namířili na jiného politika. Věděli, kde v centru Bratislavy parkují vládní černé Tatry, a rozhodli se počkat si, až do nějakého z nich nastoupí vládní činitel. Asi po půlhodině čekání se jim jejich přání splnilo. Přistoupili k vozu, vyhnali ven řidiče a vyjeli. Mezitím zjistili, kdo je jejich rukojmí – byl to náměstek Husákovy vlády MUDr. Imrich Hatiar. Auto bylo plné časopisů s lechtivou tematikou a Roháče nenapadlo nic jiného než je umístit do oken automobilu, aby nebylo vidět dovnitř. Petržalkou se prohánělo vládní auto s nahotinkami v oknech, které hledalo ulici Vídeňská cesta, jež vedla k hraniční závoře.  Jako z akčního filmu Když se skutečně dostali do hraničního prostoru, začalo dlouhé vyjednávání. Během něho Roháč pochopil, že jsou teprve ve zmíněném pásmu a rampa vedoucí na svobodu je ještě hodně vzdálená. Čekání bylo pro Roháče nesnesitelné, a tak najednou zařval z okýnka: „Pokud nás ihned nenecháte projet, tak pana náměstka střelím do nohy!“, načež se po chvilce skutečně ozval výstřel, mířil však do sedadla. Problém nastal v momentě, když se panu náměstkovi začalo dělat špatně, ukázalo se, že je kardiak a měl si vzít prášky. Roháč pohotově zakřičel z okýnka: „Hej! Budeme potřebovat náměstkovy léky, vodu, Marlbora a Sparty a hned!“ Kriminalista Ján Bazovský vzpomíná, jak museli poslat pro cigarety Marlboro do hotelu Kyjev, jelikož se jim je nikde jinde v Bratislavě nepodařilo sehnat, patrně neznali ty správné překupníky. Havlova amnestie mu dala svobodu, nakonec se stal prvním zločincem usvědčeným DNA Číst více Lidský faktor Věci jim do auta donesl český kriminalista Šnýdr. Nakonec jim otevřeli první bránu, zbývaly ještě dvě. Když jim Roháč pohrozil zabitím náměstka, otevřeli i druhou bránu, kolem nich se již však nepozorovaně rozmístili ostřelovači a v zákrytu čekalo obrněné auto Veřejné bezpečnosti. Napětí v autě i venku by se dalo krájet. Přerušil je až náměstek Hatiar, kterému donesené léky zjevně nepomohly a stresová situace se na něm začala velmi podepisovat. Svým únoscům řekl, že nyní je mu opravdu hodně špatně, a pokud zemře, bude to jen jejich vina. To bylo už i na Roháče moc. Nejspíš nechtěl nikomu ublížit, jen se za pomoci rukojmího dostat na svobodu. Přece jen jeho kariéra bezcitného vraha a nejspíš i změna hodnot začaly až v devadesátých letech. Nyní se rozhodl, že nebude riskovat život pana náměstka, a vzdal se spolu se svým komplicem policii.  Profesionální nájemný vrah Vysloužil si pobyt ve věznici Leopoldov, dohromady 15 let. Psal básně a spřádal plány do budoucna. Když nastala slavná leopoldovská vzpoura, byl to právě on, koho si vězni zvolili jako svého vyjednavače. Ve vězení se naučil, co ještě neznal, a pochopil, jak využít dovednosti, které už má. Například se na vojně naučil konstruovat bomby. Po propuštění se stal obávaným nájemným vrahem, kterého využívaly všechny skupiny, nejvíce pak tzv. Sýkorovci. Stál také za výbuchem Tutiho a jeho bratra. Když na mafiánské schůzce ponižovali ostatní bossy, měl to být Mikuláš Černák, který si ještě ten den objednal jejich vraždu právě u Roháče. Jeho specialitou bylo měnění identity, dá se tak vytušit, že převlékání do různých stylů oblečení a paruk jej i bavilo. Prý měl také zvyk, který však jednou nedodržel, a to se mu stalo osudným. Dvacet devět čepic Rád nosil čepice, proto také další jeho přezdívka byla Čapica. Prý si na každou vraždu koupil novou a nechal si ji. Při té poslední však odhodil kabát i kšiltovku. Další náhoda byla, když se v čepici našel vlas téměř plešatého Roháče a z něj bylo zjištěno jeho DNA. Když jej poté zatkli a provedli prohlídku v jeho vile, připomínající Okamurův zámek, našli zde 29 věšáků a na každém jednu čepici. Jestli každá z nich symbolizovala jednu Roháčovu oběť, ponecháme již na úsudku čtenáře. Roháč byl nakonec odsouzen na doživotí v Maďarsku, zde se v roce 2019 přiznal k šesté vraždě, v roce 2023 mu vyšla autobiografická kniha Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte. Ve vězení se věnuje zenovému buddhismu a nejspíš i poezii, za kterou byl v devadesátých letech oceněn mnoha slovenskými literáty.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Premiér Stanislav Gross před smrtí přiznal, kde vzal milion na luxusní byt. Omluvil se, že zklamal.

Čas načtení: 2024-05-29 15:27:00

Daly se výsledky hokeje a celkové pořadí odhadnout ekonomicky?

Sportovní výsledky bývají kombinací tvrdé dřiny a trochy štěstí. Na první pohled by ekonomické bohatství nemělo hrát zásadní roli. Dřít dokáže i chudý sportovec, někdy dokonce možná i více. Slyšeli jsme o těžkých ekonomických poměrech, ve kterých s...

Čas načtení: 2024-05-29 15:27:00

Daly se výsledky hokeje a celkové pořadí odhadnout ekonomicky?

Sportovní výsledky bývají kombinací tvrdé dřiny a trochy štěstí. Na první pohled by ekonomické bohatství nemělo hrát zásadní roli. Dřít dokáže i chudý sportovec, někdy dokonce možná i více. Slyšeli jsme o těžkých ekonomických poměrech, ve kterých s...

Čas načtení: 2024-06-20 05:00:00

Sedm věrných z Kremlu: Putinovi bodyguardi si vysloužili vysoké státní funkce

Studovat, chodit na stáže, pomáhat v kampaních, dřít ve firmách či úřadech? V ruské politice je snadnější cesta k politické kariéře. Vede přes posilovnu, střelnici a ochrannou službu FSO. Prezident Vladimir Putin má velkou důvěru nejen ke svým někdejším kolegům z KGB - do vysokých funkcí povýšil i řadu svých bodyguardů. Přinášíme přehled sedmi nejprominentnějším.