Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-01-20 13:21:26

Literární vyhlídky (20. až 26. ledna)

Nadcházející týden přinese množství autorských čtení a knižních křtů v Praze i na dalších místech ČR. Hned několik nových titulů připomene autory, kteří nás před drahnou i zcela nedávnou dobou opustili – od římského klasika Ausonia přes Josefa Schiffnera z přelomu 19. a 20. století po předloni zesnulého Vojtěcha Varyše. Na závěr jako obvykle nabízíme několik knižních tipů.    POZVÁNKY 20. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Havlovo Prase, Kafkův šimpanz ... a jiná zvířena v dílech významných literátů. Jak se vyvíjelo vnímání zvířat u našich předků? Jaké místo v jejich myšlení zaujímali psi, mravenci nebo straky a co z těchto významů přetrvává dodnes? A může nám beletrie pomoci hledat k našim „ochlupeným bližním“ lepší vztah, než jaký převažoval v novověku? Kniha Imaginární zoologie (Pulchra 2019) přibližuje kulturní dějiny vybraných živočichů, od nejstarších mytických dob až po dnešek. Obecně souzní s Havlovým důrazem na to, že člověk není vládcem přírody, jen její součástí. Mimo jiné publikace ukazuje, jak se zlepšující se ekologickou uvědomělostí postupně vzrůstá i povědomí o tom, že každý živočich má svoje místo v ekosystému a v tomto smyslu je hoden ochrany i pozornosti, které se dostává stále širší škále žijících organismů i ze strany literátů. Nad knihou budou s jejím autorem Janem Lukavcem debatovat antropolog Lukáš Senft a literární vědec Pavel Kořínek.   21. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Botanik a rostlinný sociolog Jiří Sádlo se zabývá krajinou už několik desetiletí. A tak je více než pochopitelné, že s ní srostl natolik, že není možné je od sebe tak snadno odlišit – že už je jen těžko rozpoznatelné, kde končí Jiří Sádlo a kde začíná krajina. Nejinak je tomu i u jeho zbrusu nové knihy Krajina! (Kodudek 2019). Průchod okolím v příkladech, která na ploše osmi textů a sedmi míst (Jižní Čechy, Šumava, Vysočina, Polabí, Litoměřicko, Střední Čechy, Ralsko) vybízí čtenáře na cesty, na které ale je nutné se náležitě připravit. Praha / 19.00, Kavárna Liberál (zrcadlový sál) Křest básnické knižní prvotiny Jakuba Kujana Vigilie (Dauphin 2019). Autor se narodil roku 1983 v Mostě. Po dokončení střední průmyslové školy stavební bydlel dva roky v Praze. Po té studoval v Ústí nad Labem dějiny umění, filozofii a historii. Od roku 2001 hrál v punkové kapele Linka 23 a pak přesedlal do jazz-rockové kapely Tesilové vlny. Od svých 26 let se věnuje psaní poezie a krátkých próz. Jeho publikování nebylo nijak nápadné. Své první pokusy o poezii publikoval v internetovém časopisu Divoké víno, v pořadu Mirka Kováříka Zelené peří a v časopisu Host.  Praha / 19.00, Kavárna Liberál První Večer RR v novém roce nabídne audiovizuální performanci představující novou knihu Marka Vajchra Neviditelný rytíř aneb Rozbřesk imaginace (Revolver Revue 2019). Autor ve své další, esejistické knize ukazuje, jak Češi vytěsnili do zapomnění jednoho ze spoluzakladatelů národní kultury Josefa Schiffnera. Německy píšící úředník, žijící v Praze na přelomu 18. a 19. století, vydal četné popularizační spisy o české historii i anonymní prozaická díla. Zpracoval v nich většinu látek, které se téměř o století později objevily v Jiráskových Starých pověstech českých, pro Krameriovu obrozeneckou družinu tajně vytvářel texty, jejichž překlady jsou dodnes pokládány za první původní prózy novočeské literatury, je autorem nejstaršího známého záznamu pohádky O perníkové chaloupce i pozoruhodných verzí pohádek O Popelce a O Krakonošovi i prvního pojednání o dějinách Židů v Čechách či první prózy realisticky líčící osudy romské komunity. K romantické poetice se přihlásil tři dekády před Máchou, jemuž se postavy a motivy jedné Schiffnerovy prózy staly předobrazem pro zápletku Máje.   22. 1. Hradec Králové / 17.00, Knihovna města Hradce Králové Autorské čtení českého básníka a literárního kritika Ondřeje Hložka. Tento mladý autor má na kontě již pět básnických sbírek, z nichž je nejnovější Řez kamenem (Trigon 2019). Jeho texty se dostaly do sborníků Nejlepší české básně 2017 a 2018 a řada jeho děl je přeložena a publikována v několika jazycích. Praha / 17.00, Literární kavárna knihkupectví Academia Uvedení knihy Ausonius: Poslední legrace (Herrmann & synové 2019), prvního českého výboru z posledního římského klasika. Svědectví o paradoxně veselých koncích Říma uvede autor překladů a komentáře Martin C. Putna, vybrané verše spolu s ním přečte Nina Rutová. Pozvání přijal i básník Karel Šiktanc, jehož staré překlady, publikované kdysi pod pseudonymem, byly do knihy pojaty. Praha / 18.00, Dům čtení Autorské čtení z připravované knižní prvotiny Mariky Mariewicz Polynésie, která vyjde v polovině roku 2020 v nakladatelství Dauphin. Autorka studovala kulturní publicistiku. Kromě literární tvorby se zabývala psaním hudebních textů, skladbou a sólovým zpěvem, podílela se na organizaci literárních večerů. Její texty byly publikovány napříkla v Literárních novinách, Welesu, Tvaru, Protimluvu, H_aluzi, Pandoře, v almanachu Pavučina slov. Praha / 18.00, Ústřední knihovna (Klubovna) Další pořad z cyklu Literární salónek Nób(e)l. Na každém setkání je řeč o jedné knize nositele Nobelovy ceny za literaturu a o jedné knize laureáta jiné literární ceny. Je jen na vás, jestli si přečtete obě knihy, nebo jen jednu. Leden nese téma Hledání sama sebe. Jako hlavní autor – nobelista se bude probírat Patrick Modiano a jeho kniha Ulice temných krámků. Pro další inspiraci na téma paměti, zapomnění a ztracené identity doporučujeme například Kroužení (C.F. Tiller) nebo Dřív než půjdu spát (S. J. Watson). Ústí nad Labem / 20.00, Café Max Ve středu se do Café Max po třech letech vrátí Petr Stančík, tedy básník, prozaik, esejista, dramatik a textař, který je pověstný bezbřehou imaginací, vytříbeným stylem, neobyčejným vypravěčským talentem, pichlavým sarkasmem a hodně černým smyslem pro humor. Jeho román Mlýn na mumie z roku 2015 byl právem oceněn Magnesií Literou. Autorské čtení Petra Stančíka bude moderovat Radek Fridrich.   23. 1. Pardubice / 16.00, Krajská knihovna v Pardubicích Pořad z cyklu Setkání s osobností nabídne tentokrát seznámení se spisovatelkou Hanou Bergmanovou Klímovou (dcerou Ivana Klímy) a válečným veteránem Tomášem Lomem nad knihou Dobrodružství pana Wellingtona (Katzberg 2018, 2. vydání 2019). Plzeň / 17.00, Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje Autogramiáda a autorské čtení Jiřího Boudníka z jeho nové knihy A zalévej kytky /příběh uprchlíka/ (Tebenas 2019). Příběh dospívajícího chlapce z Plzně, který spolu s matkou a mladší sestrou zvolil v roce 1987 tajnou cestu za vysněnou svobodou. Jak těžké je zahodit všechny vztahy, kamarády, zázemí a vydat se na cestu bez možnosti návratu? Praha / 17.00, Literární kavárna knihkupectví Academia Představení knihy Oksany Pélenské Ukrajina mimo Ukrajinu (Slovanská knihovna 2019) - encyklopedického slovníku uměleckého, kulturního a veřejného života ukrajinské emigrace v meziválečném Československu (1919–1939). Knihu kromě její autorky představí historik Bohdan Zilynskyj a historička umění Anna Janištinová. Hořovice / 17.30, MKC Hořovice (Knihovna Ivana Slavíka) Vzpomínkové setkání při příležitosti 100. výročí narození básníka, překladatele a editora Ivana Slavíka (1920–2002). Vystoupí Štěpán Slavík, Petr Borkovec, Jiří Zizler, Ondřej Vaculík. Praha / 19.00, Klub Paliárka Cvičebnice tvůrčího psaní Terezy Verecké Piš, nebo střelím! (Argo 2019) patří k ojedinělým projektům svého druhu na českém trhu. V zásadě nikdo netuší, co to vlastně je. Tudíž se nakladatelství Argo rozhodlo psací knihu představit na křtu, který bude spojen s plněním některých cvičení z knihy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Uvedení českého překladu knihy Analfabet (Větrné mlýny 2019) spisovatele a intelektuálního gurua současného Slovenska Michala Havrana. Večerem, za osobní účasti autora i překladatele knihy Miroslava Zelinského, bude provázet Petr Vizina. Praha / 19.00, Goethe-Institut Prag Překladatelka Jitka Nešporová a moderátorka Tereza Semotamová budou bilancovat nad uplynulým rokem německé překladové literatury. Co vyšlo? Co naopak nevyšlo? Diskuse pro všechny, co nestíhají sledovat knižní novinky, ale chtějí být v obraze.  Praha / 19.30, Potrvá Vojtěch Varyš (1985–2018), enfant terrible české publicistiky, po sobě nezanechal pouze dlouhou řadu provokativních kritik a komentářů, ale také rukopis románu; nyní se kniha Na vrcholu zoufalství péčí nakladatelství Petr Štengl dostává do rukou čtenářů. Přijďte ji uvítat do Potrvá, poslechnout si ukázky v podání Martina Macháčka a zavzpomínat na doby, kdy v místním koktejlovém lístku figuroval „velký Varyš“. Ostrava / 20.00, Absintový klub Les V tradičním literárním pořadu Jakuba Chrobáka se můžete v lednu potkat s ruským prozaikem Venediktem Jerofejevem (in memoriam), autorem knihy Moskva – Petušky, která se stala kultovní pro ruský underground i základní pro ruskou postmodernu, ze které přečtou ukázky Přemysl Bureš a Šimon Krupa, a se slovenským spisovatelem Milo Janáčem, který se téměř z ničeho dostal s knihou Milo nemilo do finále nejprestižnější slovenské ceny Anasoft litera a získal Cenu čtenářů.   24. 1. Klatovy / 18.00, Městská knihovna Klatovy Básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil navštíví Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Časopisecky poprvé publikoval v roce 2007 v Divokém víně. Později se jeho texty objevily například v Hostu, v Almanachu Wagon, Psím víně, Tvaru, v antologii Nejlepší české básně 2009. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Třinec / 19.00, Knihovna Třinec (Café Čítárna) V pátek odstartuje 11. ročník Literárních večerů v Třinci a rovnou tím nejlepším, co se v české poezii objevilo v roce 2019. V Café Čítárna přivítají Dana Jedličku, který byl jedním z editorů ročenky Nejlepší české básně 2019 (Host 2019). Bude hledat odpovědi na otázky: V jaké kondici je česká literatura a především česká poezie? Proč jsou vybrané básně ty nejlepší za rok 2019? Co je spojuje a čím se odlišují Má šanci česká poezie objevit svou Rupi Kaur? Speciálním hostem bude ostravský básník, umělec a performer Marek Pražák.   NOVÉ KNIHY Lev Razgon: Zajatcem ve své vlasti (přeložil Michal Siažik, Pavel Mervart 2019) Memoárové vzpomínky ruského spisovatele a obránce lidských práv Lva Emmanuiloviče Razgona (1908–1999) nazvané Zajatcem ve své vlasti patří ke klasice tzv. lágrové literatury. Předkládaný výbor obsahuje dvanáct povídek, jejichž ústředním tématem je líčení atmosféry před zatčením, pobytu ve věznicích, transportu a života v táborech GULAGu. Autor mistrně propojuje perspektivu vlastního prožitku s příběhy konkrétních jedinců postižených masovým zatýkáním a terorem, stejně jako s příběhy těch, kteří se na této státem organizované mašinérii aktivně podíleli. Úvahy o mechanismech moci, útlaku a likvidaci obětí snesou srovnání s díly klasikům žánru – A. I. Solženicyna či V. Šalamova.   Jiří Franta: Singl (Labyrint 2020) Existenciální komiksové album nás zavádí do světa pražského třicátníka, který zrovna přišel o dlouhodobou přítelkyni. Co to znamená být singl v době, kdy všichni kolem zakládají rodiny? Je to štěstí, nebo prokletí? Co dělat? Vzpomínat na minulost, hledat sám sebe, snažit se redefinovat svou existenci? Mnoho otázek, málo odpovědí. Singl si svobodu nevybral, ale má jí. A díky ní zažívá příběhy, které by jinak nezažil. Podivuhodný výlet do Říma s kamarádem, který se nevydaří, jak měl. Krátký, zato intenzivní vztah s rasistickou fanynkou Baníku. A mnoho dalších obrazů, které se mu objevují v hlavě jako vzpomínky při očistné plavbě arktickým mořem. Singl je zkrátka jako ledovec, který čeká, až do něj narazí osudový Titanic.   Vojtěch Nevšímal: Tollenstein (přeložil Ondřej Cikán, Kétos 2020) Josef Váchal píše v Krvavém románu, že ještě lepší jsou Nevšímalovy Tajnosti hradu Tollenšteina. A skutečně jsou dobrodružství, jež prožívají statečný rytíř Achmed della Černý Kostelec, vůdce loupežníků Barbono Sombarro, zamilovaný voják Orso Tuberculoso a krásná Camelie téměř nepřekonatelná. Tento velezajímavý román, který takřka předjímá moderní multižánrovou prózu, byl zveřejněn v časopise Paleček roku 1876. Nyní vychází poprvé knižně, a to hned dvojjazyčně i s německým překladem.   „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech (Vydavatelství FF UK 2020) Tématem příběhů sebraných v této knize jsou životní peripetie staroseverských dvorských básníků doby vikinské (800–1066) a skandinávského středověku (1066–1397). Na rozdíl od známějších eddických písní či ság o Islanďanech, jejichž protagonisté pocházeli z úzce vymezených prehistorických či historických epoch, představují titulní postavy příběhů o skaldech podstatně barvitější historické spektrum. Najdeme mezi nimi nejstarší pololegendární tvůrce z počátku doby vikinské, skaldy velkých vikinských králů Knúta Mocného a Haralda Krutého, ale i pozdní básníky dožívající na královských a aristokratických dvorech Skandinávie vrcholného středověku. Kromě mnoha historických údajů a drobných postřehů o životě v době vikinské tak mohou příběhy ve svém celku demonstrovat i věc mnohem důležitější: jak zásadní roli hrála poezie v životě archaické skandinávské společnosti a jak se tato role v běhu věků měnila. Ač byly některé z příběhů o skaldech do češtiny přeloženy již dříve, teprve tato kniha dává českému čtenáři možnost seznámit se s tímto žánrem v úplnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-02 12:18:43

Literární vyhlídky (2. až 8. prosince)

První prosincový týden nabídne kromě řady autorských čtení a knižních křtů též několik diskuzí s literární tematikou a mnohdy i mezinárodní účastí. Do Prahy také zavítá francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, s nímž přinášíme rozhovor v prosincových Literárních novinách. A s hledem na blížící se Vánoce nešetříme ani tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 2. 12. Praha / Od 19.30 se v kavárně Divadla Na Prádle uskuteční večer spisovatelky Daniely Fischerové, nazvaný Matky, macechy a podivné rodinné vztahy v životě i v literatuře. Na klavír hraje a zpívá Přemysl Rut, čtou a besedují Hana Kofránková, Markéta Potužáková, Vratislav Jiljí Slezák, Václav Jamek, Michal Zahálka, Libor Vacek a René Nekuda. Praha / V 19.30 proběhne v kavárně Fra Malá česko-německá literární konfrontace, která představí tvorbu Heinze Helleho, Dagmary Kraus, Veroniky Bendové a Luboše Svobody. Moderují Jitka Nešporová a Petr Borkovec, překlad textů Kateřina Klabanová a Viktorie Hanišová. Praha / Od 20 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Rozhovory přes rozbouřené doby (Prostor 2019), přinášející dvanáct rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života předkládá reflexi „prostoru svobody“ v současné české společnosti. Pozvání na křest knihy a diskusi přijali disident a politik Luboš Dobrovský, bývalý studentský aktivista a spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, ústavní právník Jan Kysela, novinář a spisovatel Aleš Palán, politický komentátor Jiří Pehe, spisovatel Mark Slouka, dokumentaristka Olga Sommerová, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský a autoři rozhovorů Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Uvádí editorka knihy Denisa Novotná.   3. 12. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky, Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Na Radiu Wave moderuje pořad Hergot! a komentuje v rubrice Prolomit vlny. Klatovy / Od 18 hodin přivítá Městská knihovna Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básníka, prozaika a překladatele Pavla Kolmačku. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / V 17 hodin představí ve Ville Pellé svou novou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) spisovatelka a ilustrátorka Renáta Fučíková. Patrony knihy budou starosta Městské části Praha 6, Ondřej Kolář, diplomat a hebraista, bývalý kulturní atašé v USA, Robert Řehák, a vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství České televize a bývalý zpravodaj ČT ve Washingtonu, Michal Kubal. Praha / Od 18 hodin proběhne ve Francouzském institutu v Praze setkání se spisovatelem Pavlem Hakem a čtení z autorova románu Warax u příležitosti vydání jeho českého překladu (v překladu Zdeňka Humla vydal Milan Hodek v nakladatelství Paper Jam). Strhující příběh o válce, moci, bohatství a chudobě vyšel poprvé v roce 2009 ve Francii. Rozhovor s autorem přináší aktuální prosincové číslo Literárních novin! Praha / V 18 hodin se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskuteční První bilance 2019 – diskuzní setkání nad českou poezií a prózou uplynulých dvanácti měsíců. Debaty se zúčastní Markéta Kittlová, Jan M. Heller, Ondřej Horák a Jakub Chrobák. Moderuje Martin Lukáš. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Záviš Šuman s přednáškou na téma Apollinaire a jeho Pásmo. Bílovec / V 18 hodin zavítá do Městské knihovny Bílovec v rámci projektu Spisovatelé do knihoven vydavatelka, překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová. Těšit se můžete na perličky z překládání finské literatury, jaké to je organizovat knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, vydávat knihy a samozřejmě i psát. V druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. Od roku 2006 je místopředsedkyní Českého centra PEN klubu a čtyři roky byla členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu. Kromě románů píše také povídky, knihy faktu. Praha / Od 19 hodin proběhne na palubě (A)VOID Floating Gallery pražské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Vedle autora knihy vystoupí Mikoláš Chadima a MCH3 s řadou písní na Wernischovy texty, bohemistka Barbora Čiháková a kmotrové knihy – bývalý šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík a antikvář a literát Jan Placák. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice autorské čtení a besedu s bosenským básníkem a prozaikem Adinem Ljucou při příležitosti uvedení jeho knihy Stalaktit (Protimluv 2019). Besedovat s ním bude překladatel František Šístek, úvodem promluví nakladatel Jiří Macháček. Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor. Jako kdybychom při čtení básní sestoupili s autorem do hlubin tmy, kde pomalu odkapává voda z krápníků, jejíž rytmus sám řetězí slova, tempo a způsob výstavby věty. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční sedmé pokračování celovečerních rozhovorů o práci básníka. Tentokrát se Daniela Vodáčková bude ptát básníka a překladatele Jana Škroba, autora sbírek Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). Jejich rozhovor se bude dotýkat tematických okruhů, jako jsou jazyk, dikce, (ne)interpunkce; krajina, město, dystopie, tělo; přírodní lyrika vs. klimatická poezie; spoluvina a sociální soucit.   4, 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Café Kampus křest knihy básníka a výtvarníka Michala Matzenauera s názvem Haeffnerova lidová tvořivost opuštěná na počátku 19. století pro národní nespolehlivost (Paper Jam 2019). Sbírka přináší veselé a absurdní básně nejen o smutných věcech. Praha / Od 17.30 se v Kavárně Potrvá uskuteční křest nové knihy Felixe Boreckého Makabrózní povídky (Paper Jam 2019). Autor vychází z přirozené zvědavosti zabývat se smrtí a vkládá ji do kulis současné doby. Smrt je zde tematizovaná nikoliv jen jako cosi znepokojivého a strašného, jako cosi, co chce „lechtat nervy“, ale poukazuje se rovněž na tendenci ji cíleně vytěsňovat, tendenci, jež je v naší současnosti silnější než kdy dřív. Úvodní slovo pronese redaktor a editor Jan Šulc. Ukázku z knihy přečte herec Jiří Lábus. Večer hudebně doprovodí Camões House Band. Praha / V 18 hodin proběhne v Nakladatelství Meander křest nové knihy spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Lucie Dvořákové s názvem Jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů (Meander 2019). Jedná se o další díl ze série knih o jezevci Chrujdovi, pojednávající tentokrát o tom, jak – chvíle napětí – jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční křest knihy Krvavý cukr (přeložila Petra Johana Poncarová, Host 2019) a s ním spojená debata o problematice otroctví v britské literatuře, kultuře a dějinách. České vydání románu britské autorky Laury Shepherd-Robinsonové uvedou historička, etnoložka a přední česká odbornice na téma otroctví Markéta Křížová (SIAS), překladatelka a anglistka Petra Johana Poncarová (ÚALK) a Jana Glózová (nakladatelství Host). Praha / Ve 20 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena kniha Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019), která je uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení.   5. 12. Chomutov / Ve 14 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Působí na Rádiu Wave, kde moderuje pořady On Air, Startér a literární pořad Liberatura (s Karolínou Demelovou). Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Praha / Od 18 hodin přivítá Dům čtení (pobočka MKP) spisovatelku a překladatelku Pavlu Horákovou, držitelku ocenění Magnesia Litera 2019 za román Teorie podivnosti. Je autorkou dalších knih, například trilogie knih pro děti o Hrobařících, či knihy Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války. Překládá ze srbštiny a angličtiny. Patronát Domu čtení na rok 2020 jí předá stávající patron, básník Kamil Bouška. Praha / V 17 hodin nabídne Národní knihovna ČR (Klementinum), kde nyní sídlí český PEN klub, autorské čtení spisovatelky a scenáristky Terezy Brdečkové z jejího historického románu Zrcadlo Serafína (2016). Magický dobrodružný román se odehrává mezi Prahou, Paříží a Benátkami před vypuknutím třicetileté války. Píše se rok 1577 a kolem Země letí velká jasná kometa. V Čechách se ujímá moci Rudolf II., v Benátkách řádí mor. V rodině zrcadláře Paduana zemře nejstarší syn na otravu rtutí, a téhož dne najde v Praze brusič drahých kamenů Miseroni na zápraží novorozenou holčičku. Dá jí jméno Serafina, ale brzy ji musí přestrojit za chlapce… Krnov / Od 18 hodin zavítá do Městské knihovny Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, spisovatel a překladatel Michal Ajvaz, jeden z nejvýraznějších autorů porevoluční literární scény, který se řadí k představitelům magického realismu, žánru tradičně spojovaného s oblastí Latinské Ameriky, ve kterém se náš všední svět běžně prolíná se světem mystična a fantaskna. Svou první básnickou sbírku, překvapivě pojmenovanou Vražda v hotelu Intercontinental, napsal v roce 1989, od té doby pravidelně publikuje sbírky poezie, filozofické spisy a prózu, nejnovější z jeho děl – rozsáhlý román Města – vyšlo letos na podzim. Za svou práci byl také několikrát oceněn, je držitelem prestižní Ceny Jaroslava Seiferta nebo Magnesie Litery za knihu roku 2012. Brno / V 19 hodin proběhne v Domě Skleněná louka brněnské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Křtu se zúčastní i básník a nakladatel Martin Reiner a Martin Evžen Kyšperský, který některé Wernischovy texty zhudebnil, dále Martin Stőhr z nakladatelství Host a bohemistka Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin nabídne Kampus Hybernská večer nazvaný Bez pevných jistot. Německá a česká próza současnosti. Zkušenost autorek je jiná než autorů, liší se generačně, liší se lokálně, liší se osobním i kolektivním kontextem a historií, liší se podobou literárního prostředí, liší se podle přístupu a stylu autorství. Jak rychle proniká současnost do literárních textů? Nakolik lze osobní zkušeností vypovědět o prožívání celé generace? Co se děje s románovou formou v době messengerů? Česká literatura se v poslední době snaží výrazněji profilovat v německojazyčném prostředí, současná německá literatura je do češtiny překládána již tradičně. V čem se stýkají a v čem se míjejí, v čem jsou uzavřeny ve svých hranicích a v čem je překračují. O tom budou číst a diskutovat tři dvojice českých a německých spisovatelek a spisovatelů Tereza Semotamová, Viktorie Hanišová a Jan Němec (jejichž romány v posledním roce vyšly v německých nakladatelstvích) a jejich protějšky ze SRN Dilek Güngör, Paula Fürstenberg a Jörg-Uwe Albig.  Praha / Od 20 hodin v Knihovně Václava Havla básník Daniel Hradecký u příležitosti vydání své nové sbírky básní Přibližování dřeva (Perplex 2019) představí básně svoje i dalších autorů, spjatých s Litvínovem, Josefa Jedličky či Pavla Růžka. S autorem bude hovořit majitel nakladatelství Perplex Martin Kubík a také šéfredaktor a editor jeho knihy Dan Jedlička.   6. 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Kavárně Liberál křest debutové sbírky Dagmar Plamperové Z naší louky (Malvern 2019). Poezie Dagmar Plamperové je ztišená, minimalistická, ale o to silnější, neboť každé slovo tu má svou nezpochybnitelnou váhu. Konkrétní přírodní motivy se tu organicky prolínají s abstraktními osobními reflexemi, její obrazy mají jakousi křehkou, subtilní sílu a jsou stavěny s neobyčejným citem pro jazyk, jakož i pro vztahy mezi světem fyzickým a metafyzickým. Děčín / Od 19 hodin se v Baru Bodenbach uskuteční další (již osmý) večer českých prozaiček v Děčíně, který představí Veroniku Bendovou a její novou knihu Vytěženej kraj (Fra 2019). Dvojice jejích protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Praha / V 19.30 uvede v Božské Lahvici básnířka a teoložka Magdaléna Šipka svou debutovou básnickou sbírku Město hráze (Malvern 2019), která zahrnuje 31 rozsahem spíše kratších, poetikou a obsahem ovšem hutných básní. Ve sbírce se hojně objevují angažované motivy, poezie Šipky čerpá z autorčiny osobní občanské angažovanosti na poli sexuálních i etnických menšin a práva na město. Současně je to sbírka hluboce intimní a svým zacházením s básnickými obrazy bytostně lyrická. Úvodní slovo pronese básník a dramaturg Lahvice Matěj Senft, o knize promluví její redaktor a básník Kamil Bouška.   7. 12. Praha / Od 11 hodin proběhne v Knihkupectví Přístav uvedení nové knihy pro děti od Daniely Krolupperové s názvem Vánoční pohádka (Mladá fronta 2019) – laskavý vánoční příběh na motivy klasických českých pohádek. S pořádnou zimou, spoustou sněhu, vesničkou pod horami, hustými lesy i pekelnou branou ve skalách. A nebyli by to čerti, aby nekuli nekalé pikle. Ovšem dvě malé statečné děti – Maruška s Josífkem – se zlé moci nezaleknou a svým důvtipem se pokusí čerty přelstít.   8. 12. Praha / Ve 20 hodin bude žižkovský klub Punctum – Krásovka hostit Zimní večírek Psího vína. Zuzana Augustová zde představí knižní novinku Wolfram Höll: My jsme tři, kterou Psí víno vydalo se Studio Rote. Čtou Kamil Bouška, Zofia Bałdyga a David Fesl (performativní čtení), moderuje Ondřej Buddeus. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Karolína Světlá: Vesnický román (Host 2019 – edice Česká knižnice) Je tomu právě 150 let, co Vesnický román opustil Grégrovu tiskárnu. A ačkoli se tehdy zdálo směšné, že by se žena stala spisovatelkou, Karolina Světlá předstihla všechny české prozaiky, dokonce i Nerudu či Hálka, když plně ovládla kompozici moderního evropského románu. Mnohovrstevný příběh lásky a žárlivosti, oběti a sobectví, pokory a hamižnosti, situovaný do malebného Podještědí, však nekopíruje tradiční sentimentální šablony. Naopak odhaluje spletitost mezilidských vztahů: partnerských, mezigeneračních, sousedských i národnostních, a směřuje k nečekanému rozřešení. Smířlivému? Nebo tragickému? V dramatickém dialogu se tu střetává křesťanský svět ve své nesmiřitelné dichotomii katolictví a protestantství se světem lidových obyčejů, v nichž se každá z postav stává nositelem jedné výrazné vlastnosti či obhájcem určitého přesvědčení. Vypravěč zůstává nestranný a ponechává na čtenáři, aby sám promýšlel oprávněnost jejich postojů a jednání: Má člověk právo na osobní štěstí, nebo se musí vzdát svobody ve prospěch obecného řádu? Dokáže se vzepřít společenským konvencím? Smí překročit morální a etické normy? A boží zákony?   Irvine Welsh: Kalhoty po mrtvém (přeložil Rani Tolimat, Argo 2019) Další a patrně poslední návrat k hrdinům Trainspottingu ke čtenáři opět přivádí starou známou čtveřici – Marka, Begbieho, Simona, Spuda. Všichni jsou zas o něco starší, v nových životních rolích. Mark vydělává slušné peníze pořádáním tanečních parties; nikde nezakotvil, cestuje po celém světě, ale ve světě letišť a hotelů spokojenost a spočinutí nenachází. Z Franka Begbieho se překvapivě stal uznávaný umělec, který dokáže zapomenout na staré křivdy a při náhodném setkání už nemá potřebu se Markovi pomstít. Simon i Spud mají vlastní projekty na hraně zákona i za ní; černý obchod s lidskými orgány je ale velké sousto i na ně. Opětovné shledání někdejších přátel nevede k idylickému vzpomínání, ale ke sledu nehod a krizí, který nemůže dopadnout dobře. Jeden z nich z tohoto románu nevyvázne živý. Někdo z nich nosí kalhoty mrtvého muže.   Igor Malijevský: Otevřený prostor (Argo 2019) Otevřený prostor je temnou groteskou a zároveň autentickou sondou do podivuhodného korporátního světa. Na pozadí krátkých čtivých kapitol se postupně vrství zásadní faustovský příběh dnešní doby. Proč se hezkému počasí říká bombardování? Co je to francouzská ruleta? A kdy je deadline? Pro nezasvěcené čtenáře je kniha opatřena výkladovým slovníčkem korporátního jazyka.   Michal Havran: Analfabet (přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny 2019) Devadesátky v Bratislavě. Sex, drogy a okultismus v hlavním městě nicoty. Analfabet je generační román s dráždivou příchutí černého romantismu, zároveň vyznívá jako nenávistná pocta rodnému městu, městu-omylu, ideálnímu prostoru pro přípravu sebevraždy. Děj románu se odehrává v éře společenské transformace, v momentě, kdy se pádem starého režimu ve společnosti uvolňuje obrovská energie. Lidé ji však nehodlají využít k obnově svobody a duchovních hodnot, nýbrž k zuřivému pěstování konzumu. Této motivaci podléhá i spiritualita — stává se předmětem kšeftování a podvodů, je přetvořena ve falešný idol zoufalců toužících dát svému životu smysl. Společnost ovládají úspěšní predátoři, kdežto „ztracené existence“, neschopné aklimatizovat se na nové poměry, smutně živoří. Hrdinové románu patří k těm druhým. Razí si cestu mezi mafiány, prostitutkami, feťáky a šarlatány a jejich osudy se přitom nebezpečně stahují kolem jednoho ukradeného středověkého rukopisu. Rozbíhá se mystický příběh o knize s nerozluštitelným obsahem. Originální zpráva o střední Evropě, Slovensku a jeho metropoli může začít.   Ivan Acher: Nate tumáte (Dybbuk 2019) O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“   Ilana Shmueli: Zvolila jsem si život (přeložil Radek Malý, Archa 2019) Izraelská básnířka Ilana Shmueli (1924–2011) ve své poezii, kterou začala psát po desetiletích dlouhého mlčení, navazuje na odkaz poezie židovských autorů, kteří přežili holocaust a reflektují jeho zkušenost. Český výbor přináší její básně, ale také ukázky z memoárů a z posledních dopisů s Paulem Celanem. – Básnířka patří k posledním autorům, kteří ve svém díle nechali rezonovat literární odkaz židovsko-německé kulturní symbiózy východoněmeckého regionu Bukoviny s hlavním městem Černovicemi. Válečná léta prožila v černovickém ghettu, kde poznala básníka Paula Celana. Později emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Paula Celana, svého přítele z mládí, znovu potkala v Paříži roku 1965 a po letech intenzivní korespondence se stala jeho průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a také dvě sbírky originální a svébytné poezie psané v německém jazyce.   Krzysztof Bortnik, Libor Martinek (eds.): V duchu Edgara Allana Poea (přeložil Libor Martinek, Volvox Globator 2019) Antologie polské fantastiky známých i dnes méně známých polských autorů z přelomu 19. a 20. století. Mezi ty známé patří bezesporu dva polští nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Władysław Reymont a Henryk Sienkiewicz -, ke známým autorům rozhodně patří i Bolesław Prus. Mezi ty méně známé, ale stále velmi kvalitní se řadí například Karol Irzykowski nebo Stefan Grabiński, jehož dílo je v Polsku i u nás znovu objevováno a vydáváno. A je zde i několik zajímavých děl daleko méně známých polských literátů, kteří své řemeslo perfektně ovládali a jež můžeme spolu s těmi známějšími a proslulejšími s čistým svědomím zařadit mezi duchovní dědice díla E. A Poea.   Radim Kopáč, Jakub Šofar (eds.): Praha v množném čísle (Slovart 2019) Povídková antologie na téma: Jaké bylo hlavní město zkraje devatenáctého století a jaké je dnes. Jak se měnilo v překotném běhu dějin. Z jakých úhlů kdo Prahu portrétoval: oknem salonu, z ulice, v centru, na periferii. Jako stříbropěnnou, jako stověžatou, jako temnou, magickou, neviditelnou. Jak ji viděli obrozenci, jak romantici a realisté, jak pražští Němci jako Meyrink, Leppin nebo Kisch, jak plejáda autorů dvacátého století. Pětadvacet tematických textů, od Tyla a Světlé přes Čapka a Hrabala po Kahudu nebo Pachtovou. Vybrali a uspořádali Radim Kopáč a Jakub Šofar.   Žena filmového kritika (Listen 2019) Knižně vydané blogové příspěvky Ženy filmového kritika, jejichž autorka za ně byla nominovaná na prestižní literární cenu Magnesia Litera (a přesto si přeje zůstat v anonymitě), jsou vtipným, ironickým i nekompromisně sebeironickým – a nezdráháme se říct až allenovským – nahlédnutím do rodinného soužití ženy a muže, což většina lidí nad 30 let nejspíš důvěrně zná. Co ovšem už nezná, jsou specifika soužití ženy se zvláštním druhem muže: filmovým kritikem. Texty svými ilustracemi doprovodila umělkyně vystupující pod pseudonymem Toy_Box, pozoruhodná autorka komiksů, výtvarnice a malířka. – Zároveň s tištěnou knihou vychází Žena filmového kritika i jako audiokniha, kterou načetla Iva Pazderková.   Robert Musil: Muž bez vlastností (Radioservis 2019) Audiokniha Muž bez vlastností obsahuje román, který se setkal ve 30. letech s naprostým nepochopením. Teprve později byl prohlášen za největší německý román první poloviny 20. století. Monumentální román Muž bez vlastností zůstal nedokončen. V tomto díle vytvořil rakouský romanopisec a esejista Robert Musil (1880–1942) ironické deziluzivní panorama moderní společnosti a jejího myšlení, umístěné do prostředí císařské a královské rakousko–uherské monarchie. Vlna zvýšeného zájmu o Musilovo dílo propukla deset let po jeho smrti, po roce 1952, kdy vyšly zlomky a koncepty z jeho pozůstalosti a kdy nakladatelství Rowohlt zahájilo právě touto knihou vydávání Musilových sebraných spisů. Čte Jiří Hromada.   Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum 2019) Audiokniha Jakuba Szántó, válečného reportéra a zpravodaje České televize na Blízkém východě, přibližuje autorovy dramatické zážitky z frontových linií, teroristických útoků, revolucí i státních převratů. Původně vystudovaný historik své zážitky očitého svědka zasazuje do širšího dějinného kontextu a demytizuje práci žurnalistů uprostřed pohnutých situací a nepředvídatelného vývoje. Vedle strhujícího vyprávění dává nahlédnout i do niterných vztahů autora k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem. To vše balí do lehce sarkastického a sebeironického tónu, který odhaluje, nakolik je humor klíčovou ingrediencí pro práci i přežití v situacích, ze kterých normální člověk raději prchá. Čte David Matásek.   David H. Thoreau: Walden aneb Život v lesích (Radioservis 2019) Audiokniha Walden aneb Život v lesích obsahuje výjimečnou autobiografii amerického filozofa a básníka Davida H.Thoreaua (1817–1862), který je považován za zakladatele přírodního eseje v moderní světové literatuře. V letech 1845–1847 se dobrovolně nastěhoval do osamělé lesní chaty, kterou si postavil na břehu jezera Walden v americkém státě Massachusetts – a po sedmi letech pak vydal o tomto svém pobytu svědectví v podobě pozoruhodné knihy Walden aneb Život v lesích. Nejsou to však útržkovité deníkové zápisy pozorování přírody nebo záznamy osobních pocitů a dojmů; jde o výjimečnou duchovní autobiografii s promyšlenou kompozicí. „Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života. Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“ Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální... Čte Ladislav Mrkvička.

Čas načtení: 2019-09-23 16:44:32

Literární vyhlídky (24. až 29. září)

Poslední zářijový týden nabízí takové množství literárních akcí, že lze jen těžko doporučit pouze několik z nich. Proto si vás dovolíme přednostně pozvat na akci pořádanou Literárními novinami – středeční debatu nad Starými pověstmi českými Aloise Jiráska. Neméně bohatá je i nabídka zajímavých (audio)knižních novinek.   POZVÁNKY 24. 9. Praha / V Ústavu pro českou literaturu AV ČR proběhne v dolním přednáškovém sále od 14 hodin Den s Českou knižnicí. Setkání otevře ohlédnutí za svazky ročníku 2018 (E. Hostovský, J. Kainar, V. K. Klicpera. K. Havlíček a J. Hus). Představen bude 100. svazek České knižnice, nová edice románu Jáchyma Topola Sestra (více ZDE), o jehož přípravě promluví Daniela Iwashita (ÚČL). Slavnostně bude uveden poslední vydaný svazek edice, jímž jsou Staré pověstí české Aloise Jiráska. Nová grafická podoba ediční řady bude představena její autorkou Janou Vahalíkovou. O nových svazcích edukačního modulu Seminář České knižnice bude informovat jeho hlavní redaktor Robert Kolár (ÚČL) a o využití těchto výukových materiálů promluví Alena Švejdová (Anglické gymnázium v Praze). Olomouc / V 17 hodin zavítá do Vědecké knihovny Olomouc programátor a spisovatel Vojtěch Matocha, autor knihy Prašina (s ilustracemi Karla Osohy, Paseka 2018), nominované letos na cenu Magnesia Litera v kategorii knih pro děti a mládež či Cenu Jiřího Ortena, jejíž druhý díl se již připravuje k vydání. Praha / Od 18 hodin nabídne Pražský literární dům setkání s oceňovaným německým spisovatelem, dramatikem a překladatelem Gerhardem Falknerem, který zde představí svůj románový debut Apollokalypse, nominovaný v roce 2016 na Německou knižní cenu. Na stejnou cenu byl o rok později nominován i za svůj román Romeo und Julia. Moderuje Veronika Jičínská. Praha / V 18 hodin proběhne v Topičově salonu literární večer nazvaný O Demlovi bez iluzí Martin C. Putna. Demlův odkaz – esteticky působivý, ale morálně problematický – představí literární kritik a historik, prof. Martin C. Putna. Praha / Od 19 hodin se v Galerii Hollar uskuteční další z cyklu literárních večerů, věnovaný tentokrát Romanu Szpukovi – básníkovi, prozaikovi a jednomu ze „šumavských samotářů“, o nichž pojednává úspěšná kniha Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Úvodní slovo pronese Josef Straka. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude Kavárna Liberál hostit další z Večerů Revolver Revue, spjatý s představením podzimního čísla RR a jeho přílohy. Robert Krumphanzl promluví o pramenech k činnosti Jiřího Němce a o důvodech, proč se jí dnes zabývat. Z Jedné věty Elišky Vlasákové bude číst Jan Vlasák. Večerem provede Terezie Pokorná. Praha / Od 20 hodin proběhne v bubenečském Zasekáváku třetí Literární Zasekávák, tentokrát s básníkem, prozaikem a příležitostným výtvarníkem Kamilem Marcelem Hodáčkem, který letos vydal nový román s názvem Až úzko pomyslet (Kampe 2019). Rozhovor s autorem naleznete ZDE.   25. 9. Praha / V 17 hodin bude mít v Sálu Boženy Němcové Památníku národního písemnictví vernisáž výstava „Milan Kundera (neztracen) v překladech“, která původně vznikla k poctě devadesátin nejpřekládanějšího českého spisovatele a je věnovaná překladům knih a estetice jazyka Kunderových románů. Jedná se o putovní projekt Moravské zemské knihovny v Brně a v Praze bude k vidění poprvé. Praha / Od 18 hodin se bude v Kavárně Liberál konat křest monografie b jako brno (Druhé město 2019), o které pohovoří spisovatel a nakladatel Martin Reiner a Radek Wohlmuth, jehož kunsthistorický komentář knihu doprovází. Nejznámější brněnský streetartista Timo dokázal něco, co je v dnešním světě stále vzácnější: zaujmout širokou veřejnost i odborníky pouze svým dílem. Jeho poetické verše, „ikony“ či slogany si získaly s postupem času takovou oblibu, že se z Tima stal novodobý klasik, aniž k tomu potřeboval známosti nebo silný osobní příběh. Celkem jich existuje už několik stovek a jsou roztroušeny na mnoha místech nejen v Brně či v Praze. Praha / V 18 hodin budou Literární noviny v Klubovně Městské knihovny v Praze pořádat další z cyklu debat nad vybranými Knihami měsíce. Tentokrát půjde o nové vydání Starých pověstí českých Aloise Jiráska v edici Česká knižnice (Host 2019), o kterém budou diskutovat bohemista a pedagog Ondřej Hausenblas a novinářka a spisovatelka Alena Ježková, mimo jiné autorka převyprávění Starých pověstí českých. Moderuje šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek. Praha / Od 19 hodin proběhne ve VILE Štvanice křest nového románu Bianky Bellové Mona (Host 2019), který byl v příloze Literárních novin Biblio vyhlášen říjnovou Knihou měsíce. Kromě recenze knihy z pera Petra Bílka naleznete v Literárních novinách 10/2019 i obsáhlý rozhovor s autorkou. Říjnové Literárky vycházejí ve čtvrtek 26. 9. Hořovice / V 19 hodin představí svou tvorbu v Klubu Labe básnířka Simona Racková a básník a prozaik Michal Šanda, které hudebně doprovodí Petr Linhart. Úvodní slovo pronese Jitka N. Srbová. Praha / Od 20 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční literární večer revue Prostor, kde bude představeno nové 111. číslo revue s tématem „Nové polské mýty a příležitosti“. Kam se ubírá současné Polsko? Jak se žije v zemi, kde hlavní slovo hraje konzervativní populismus a katolická církev? Jaké jsou současné výzvy pro mladou uměleckou generaci a jak se v tomto prostředí daří nezávislé umělecké scéně? Nejenom těmto tématům se budou věnovat básnířky Ilona Witkowska (polská básnířka žijící v Sokołowsku) a Zofia Bałdyga (polská básnířka a překladatelka současné české a slovenské poezie žijící v Praze). Večerem provede Jan Jiřík. Ústí nad Labem / Ve 20 hodin nabídne Café Max autorské čtení Radka Fridricha z jeho nové sbírky Linie S1 (Perplex 2019). Dvojjazyčnou knihu tvoří básně, krátké prózy a črty, jejichž společným jmenovatelem je železniční linka S1: regionální trať propojující české a německé příhraničí. Po letech cestování z Děčína přes Bad Schandau do Drážďan a Míšně přetvořil autor své deníkové záznamy v pestrý soubor textů, v němž se jeho lyrický subjekt pohybuje jako vnímavý básník i znuděný pasažér. Náladové, lyrizující líčení se zde potkává s věcným popisem, každodenní přepravní banalita se stává výzvou pro autorovu imaginaci.   26. 9. Do českých kin ve čtvrtek 26. září vstoupí film Národní třída, který na motivy stejnojmenné knihy Jaroslava Rudiše natočil režisér Štěpán Altrichter. Kdysi tady všude byl jen temný les, dnes tu stojí panelákové sídliště. Právě tady je doma chlápek, kterému nikdo neřekne jinak než Vandam (Hynek Čermák). Žije sám v bytě na okraji Prahy a každý den doma cvičí, aby byl v kondici. Večer, když sídlištěm bloudí divoká zvířata, chodí se svými kumpány na jedno. Vandam se snaží udělat dojem na Lucku, která v sídlištní hospodě točí pivo. Často a rád se porve. Je znalec dějin a válek. Má pocit, že svět míří k zániku, že se schyluje k velké bitvě. A tak cvičí, aby byl na tu poslední rozhodující bitvu nachystaný. A taky k tomu vychovává Psycha, mladého kluka, se kterým natírá střechy panelových domů. Kumpáni z hospody Vandamovi přezdívají „národní hrdina“. Prý dal tehdy v Listopadu na Národní třídě dějiny jednou ranou do pohybu. Praha / Od 17 hodin proběhne v Knihovně Václava Havla vzpomínkový večer věnovaný letos zesnulému spisovateli, scenáristovi, publicistovi a bývalému politickému vězni Jiřímu Stránskému (více ZDE), který pořádá České centrum Mezinárodního PEN klubu. Uvádí Jiří Dědeček, účinkují členové PEN klubu, přátelé a kolegové. Praha / V 18 hodin se v Café Trojka uskuteční křest románu Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019). Autor přečte ukázky ze své knihy, která patří k nejzajímavějším letošním tuzemským prózám, a představí okolnosti jeho vzniku. Večer doprovodí písněmi z připravované desky. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení (pobočka Městské knihovny v Praze) v rámci projektu Spisovatelé do knihoven setkání se spisovatelem a překladatelem Michalem Ajvazem, průkopníkem magického realismu u nás, který zde bude číst ze svého připravovaného románu Města. Praha / V 19.30 bude v Božské Lahvici zahájen Večer environmentální poezie. V mořích plavou plastové kontinenty, plíce planety v Amazonském pralese hoří, v Kapském městě dojde voda. Podoba naší matky, Země, jak ji známe, se rozplývá před očima. V době globální klimatické krize, více než kdy jindy, mají váhu slova odborníků i básníků. Vždyť poezie má moc prorokovat i sílu léčit. S enviromentálními verši přijdou o přírodě promluvit a přečíst Lukáš Senft, Magdaléna Šipka a další   27. 9. Černošice / Od 18 hodin proběhne v Klubu Ferenc Futurista literární večer nazvaný Futuristické ozvěny Tvaru, pořádaný literárním obtýdeníkem Tvar, na němž vystoupí Pavel Zajíc, Ingrid Artezz, Ondřej Lipár (rozhovor s autorem naleznete ZDE) a Michal Tallo. Moderuje Lukáš Senft. Praha / V 19 hodin budou na palubě (A)VOID Floating Gallery představeny dva festivaly – Den poezie (více ZDE) a Literární pozdravy – a uvedena nová kniha Vojtěcha Vanera s názvem Přátelé od Najsky. Den poezie je největší básnický festival v České republice a letos se koná již po jednadvacáté. Proběhne ve dnech 10. až 24. listopadu a nabídne ve více jak 50 městech řadu autorských čtení, literárních setkání a diskuzí, literárních procházek a též pořadů pro děti.   28. 9. Olomouc / Divadlo hudby Olomouc bude hostit čtvrtý ročník básnické Ceny Václava Buriana s mezinárodní porotou (Petr Borkovec, Leszek Engelking, Sabine Eschgfäller, Ján Gavura, Tomáš Tichák a Tomáš Gabriel, j. h.), který přivede do Olomouce čtyři mimořádné hlasy soudobé lyriky z České republiky, Polska, Slovenska a letos poprvé i z Německa. V kategorii Za poezii jsou nominováni: berlínský básník a performer Max Czollek, Varšavanka Julia Fiedorczuk, slovenský básník Peter Prokopec a Olomoučan Lukáš Sedláček, básník a kytarář. Cenu v kategorii Za kulturní přínos pro středoevropský dialog převezme vynikající ukrajinský romanopisec, básník, novinář, rockový performer a bojovník za ukrajinskou demokracii Jurij Andruchovyč.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY On a je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým… Stejně jako v oceňované próze Jezero i v novém románu Mona (Host 2019) vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout. MUDr. Hynek Grábl, chirurg v příhraniční nemocnici, který už ani nedoufá, že by se jeho život ještě někdy mohl vyvíjet příznivěji. Kariéra špičkového odborníka na pražské klinice předčasně skončila kvůli jednomu karambolu s alkoholem a následky teď musí nést nejen on, ale i jeho věčně nespokojená žena a dospívající děti. Životní ani finanční účetnictví nevykazují příznivou bilanci a na horizontu zítřka se objevují všechny symptomy krize středního věku. Gráblova snaha nalézt východisko se však podobá spíš jízdě na horské dráze a často končí kocovinou. Pomůže mu milovaná profese, milenka nebo nová šance vrátit se k zajímavé operativě a kariérně růst? Na operačním sále i mimo něj se občas dá jen těžko poznat, kdo jakou hru hraje, kdo je vítěz a kdo poražený a kam povede další cesta. Nový román Petry Dvořákové s názvem Chirurg vydalo nakladatelství Host. Román Idiot (Akropolis 2019), do češtiny přeložený Lukášem Novákem, vypráví o strastech a slastech dospívání a formování osobnosti ve světě, který je opojný i zneklidňující zároveň, o dobrodružném odhalování záludností, které jsou zakódované v podstatě lásky i jazyka. Tápání člověka na prahu dospělosti v něm Elif Batumanová vykresluje pečlivě cizelovaným stylem, s velkou dávkou citlivosti, ale také ironického humoru. Českému čtenáři pak nabízí i zábavný a trochu nezvyklý pohled na čerstvě posttotalitní střední Evropu: hrdinčina cesta do Maďarska vypovídá jak o představách, které si Západ o našem regionu hýčkal, tak o nás samotných. Román Idiot byl v roce 2018 mezi třemi knihami nominovanými na Pulitzerovu cenu za beletrii. Nová povídková sbírka Michala Vrby Kolem Jakuba (Argo 2019) je svérázným autorským příspěvkem k věčnému literárnímu tématu malého člověka ve víru velkých dějin, příběhy konkrétních jednotlivců na pozadí dějinných zlomů a společenských přeměn, které zásadně zasáhnou do jejich života. Spojujícím prvkem je bod v krajině, rybník Jakub, který se každého z nich dotkne. Jednou je to válka se Švédy a v ní uvízlé děti, podruhé sedlák v malé osadě ohrožený přítomností Rudé armády, jindy dostihne politického prominenta revoluční spravedlnost. Podoba a úmysly hybatelů dějin však nejsou důležité tváří v tvář bezprostřednímu ohrožení holé existence člověka. V nakladatelství Academia vychází kolektivní monografie nazvaná Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“. Protagonisté, podniky a sítě knižního trhu v Čechách (1749–1848). Kniha a knižní trh se staly hybatelem i zrcadlem obrovských proměn, jimiž procházela habsburská monarchie od nástupu Marie Terezie až do revolučního roku 1848. Monografie představuje jeho hlavní protagonisty, podniky i profese podílející se na tehdejší knižní kultuře. Autoři sledují zapojení knižních profesionálů do tuzemských i zahraničních sítí a přibližují cesty, po kterých se knihy ubíraly k dramaticky se rozšiřující čtenářské veřejnosti. Kniha objasňuje strukturu intelektuální výměny a podoby komunikace v době, která sehrála určující roli v procesu utváření moderní veřejné sféry a formování novodobého národa. Rozsáhlý román Jana Štolby Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotická groteska z filmově-sportovního prostředí, vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. Absurdně fantaskní polohy se mísí s vážnými motivy přátelství, odchodu ze světa, kouzla lidské náklonnosti či neschopnosti nalézt správný rytmus. Scény přitažené za vlasy chtějí současně být i výpovědí o době; vyprávění ruší koláž sloganů z novin, obskurních příruček, fragmentů písní, trapných hříček či vtíravých asociací. Nejnovější román oceňovaného francouzského spisovatele Michela Houellebecqa Serotonin (2019), který do češtiny přeložil Alan Beguivin, si nyní zásluhou vydavatelství OneHotBook můžeme poslechnout v podobě devítihodinové audioknihy. Příběh zemědělského inženýra, který se zásobami antidepresiv odchází z Paříže na venkov bilancovat svůj život, načetl v režii Michala Bureše herec Otakar Brousek ml. Faktograficky laděný román Datha Turašviliho Džínová generace vypráví o tragické události ne tak dávné gruzínské historie. Dne 18. listopadu 1983 se skupina mladých lidí pokusila unést letadlo společnosti Aeroflot mířící z Tbilisi do Leningradu. Jejich cílem bylo vynutit si přistání v Turecku a uniknout tak bezvýchodnému životu v Sovětském svazu. Únos se nezdařil, vyžádal si několik nevinných obětí a jeho organizátoři neušli exemplárním trestům. Názor na jejich čin dodnes rozděluje gruzínskou společnost, podobně jako je tomu u nás v případě útěku bratrů Mašínových. Nakladatelství Větrné mlýny nyní Džínovou generaci vydalo rovněž jako audioknihu (délka nahrávky činí pět hodin), kterou načetli Vladimír Hauser a Kateřina Jebavá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-23 08:00:43

Svoboda slova je svobodou říkat věci, které někdo jiný nechce slyšet

Když jsem před pár dny vydal článek Z románu 1984 se stal policejní manuál, zakončil jsem jej úmyslně na ostrou notu, abych sklidil nějaké reakce a skutečně se mi jich dostalo. Vypíchl bych hlavně dvě (reakce, ne oči), kterých se bude týkat dnešní článek. První, nick filozof: "Autor článku jistě ví, že omezení svobody slova byla v Evropě zavedena právě kvůli zkušenost i s totalitními režimy, proto jimi argumentovat je poněkud manipulativní. Tato omezení podporovali všichni pováleční evropští liberálové, protože neviděli důvod, proč by měla být svoboda projevu dána lidem, kteří ji ostatním upírají. Holt liberalismus nemusí být jen ten americký. Nevidím jediný přínos v toleranci nacistických a bolševických projevů." A druhá, nick GreenRedfighter: "Pokud se ten případ doopravdy stal tak jak říkáte, tak to je samozřejmě špatně a dotčené orgány by to měly prošetřit. Pokud se bavíme o svobodě slova obecně, tak zcela jednoznačně nemohu souhlasit s tím, že by „liberál“ nikdy nemohl obhajovat její částečné potlačení. Pokud např. vyzývám k holokaustu a nebo jen rasisticky očerňuji nějakou skupinu lidí, tak už tím se dopouštím jednání, které někoho poškozuje. K tomu je už zcela ohraný výrok, že „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“. A nikdo nikomu nedává právo druhé verbálně omezovat. Celkově jde samozřejmě i v tomto o dosažení nějaké přijatelné hranice. To, co slýchám občas z anglosaského světa mi přijde často přitažené za vlasy. Ovšem u nás zas je veřejný prostor plný strejců, kteří jsou nadurdění, když jim někdo omezuje jejich „právo“ nadávat na Muslimy nebo Romy." Mám za to, že svoboda slova je pro naši civilizaci kriticky důležitým mechanismem. Její byť jen "částečné potlačení" považuji nežádoucí, a to i přes to, že může být vedeno zprvu dobrými úmysly. Jak praví německé přísloví "das Gegenteil von Gut ist gut gemeint": protikladem dobrého je „dobře myšlené“ (po česku říkáme, že dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel). Přičemž některé státy jsou na té cestě do železniční stanice Hluboká pod Zemí podstatně dále než my a ukazují nám v praxi, co by se mohlo stát i zde. Aby se ale odpověď neroztáhla odsud až do Užhorodu, omezím se na pět bodů. Obrat k zákazům a represím, které jsou v rozporu s kořeny liberalismu Bod první se týká té námitky o jednání, které někoho poškozuje. Ano, nejste-li úplně teflonový jedinec, asi vás urážky z cizích úst nějak vnitřně poškodí. Už zde bychom si měli všimnout jedné věci: z hlediska účinku na vnitřní stav člověka není rozdílu mezi tím, jestli jsou dotyčné urážky rasistického nebo jiného charakteru. Osobní útoky zaměřené vůči slabinám, za které nemůžete, dokážou být pěkně bolestivé. Spočítejte jen, kolik lidí se v diskusích naváží do VKml kvůli jeho deformované tváři, ač by se měli spíše vymezovat vůči jeho myšlenkám. Již zesnulý Ransdorf to také hodně schytával kvůli křivému úsměvu, ačkoliv by bylo bývalo daleko líp ho kritizovat za to, že je členem KSČM. Bohužel si myslím, že někteří z těch útočníků se považují za dobré Evropany a liberály. Lidská povaha má hodně temnějších stránek. Sám mám v tomhle směru pár osobních historických zkušeností, protože jsem po otci poloviční Bulhar, a to ani dnes není zrovna prestižní národnost. V Ostravě 90. let, kde jsem vyrůstal, teprve nebyla. Také jsem si občas na svoji adresu vyslechl něco, co se za rámeček nedává, i když většina lidí byla dost zbabělá na to, aby se nenechali přímo slyšet a dozvídal jsem se to jen skrze kamarády. Inu, Kokoti jsou věční. Naštěstí to nebylo moc časté. (Mimochodem, kdo tu knihu máte doma, podívejte se na jméno překladatele, možná budete překvapeni. Nejde o náhodnou shodu jmen, je to sám on.) Přesto považuji trestní zákon za příliš tvrdé kladivo k řešení takových verbálních ťafek, i kdyby byly sebehnusnější. Zdá se mi, že hodně lidí nedoceňuje, jak moc je trestní stíhání samo o sobě trestem – výslechy na policii, nutnost platit advokáta, soudy – i kdybyste nakonec byl osvobozen. Mám za to, že takovému trápení by měl být vystaven jenom člověk, který něco skutečně hmatatelného udělal, ne jen otevřel ústa a vypustil, co si myslí, i kdyby to byl verbální pšouk smrdící na sto honů. Je očividné, že v tomto se můžou názory různých lidí lišit a GreenRedfighter si zjevně myslí něco jiného. Pro mě je svoboda slova ale právě svobodou říkat věci, které někdo jiný nechce slyšet. Banální výroky žádnou ochranu nepotřebují. I v Číně můžete říci, že hrající si koťátka jsou roztomilá, aniž by vám něco hrozilo. Liberalismus to ze začátku své existence chápal a pěkným shrnutím tohoto postoje byla věta, kterou dokážu podepsat: "Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat." (Údajně je jejím autorem Voltaire, ale není to prokázáno.) Moderní liberálové se skutečně rozhodli od tohoto principu odvrátit, ale tím se vzdali kusu sama sebe a pak není divu, že jejich politický balíček působí trochu „cinknutě“ a neúplně. Asi jako pěkný a voňavý dort, ze kterého někdo ukousnul velké sousto – najednou už není tak přitažlivý. Myslím, že si toho všímají i voliči, kteří ve skutečnosti nejsou zas takové tupé stádo, jak se dnes rádo arogantně říká, zejména po nějakém referendu, které nevyšlo, jak mělo. Zvláště ti potenciální voliči liberálů o takových věcech, jako je ideologická konzistence, přeci jen přemýšlejí. A řekl bych, že mizerný stav preferencí "nominálně liberálních" stran v Evropě je zčásti způsoben právě tím obratem k zákazům a represím, které jsou v rozporu s kořeny liberalismu. Bohužel je pravda, že těch lidí, kteří s tím výše zmíněným údajně Voltairovým citátem hrubě nesouhlasí, je docela dost i v Americe, která chrání svobodu slova ústavním dodatkem. Čísla vzešlá z tohoto průzkumu libertariánského Cato Institutu nejsou úplně radostná: Zajímaly by mě hodnoty u nás, ale nenašel jsem je. V téhle souvislosti bych se ještě rád letmo dotknul onoho nedávného vyjádření čínské ambasády, že z ČR ve vztahu k hongkongským nepokojům zaznívají „chybné názory“. Hodně lidí se nad tím otřáslo hnusem, čemuž rozumím. Jenže: je opravdu tak velký rozdíl mezi "chybnými názory" a "nenávistnými projevy"? Schválně to v následujícím textu občas zaměním, aby bylo vidět, že to zas tak vzdálené koncepty nejsou. "Nenávist" je gumová kategorie Druhý bod, který mi na potlačování svobody slova ve jménu něčích citů vadí, je principiální nestabilita celé struktury. Ta je daná tím, že pojmy jako „rasismus“ nemají jasné ohraničení a jejich definice v průběhu posledních desítek let ohromně expandovala. Bývaly časy, kdy se pod pojmem rasismus rozuměla zákonná diskriminace typu „černí nesmějí jezdit v přední části autobusu“. Dnes se nálepka rasismu ocitá i na karikatuře Sereny Williams, kritice Meghan Markle za to, že příliš často létá privátním jetem nebo Trumpově tweetu o tom, že Baltimore je krysami zamořená díra, což opravdu je. Čímž vzniká de facto kasta bohatých a vlivných lidí, jejichž kritika je považována za projev nenávisti a rasismu. Tím samozřejmě oslabuje jakákoliv negativní zpětná vazba, protože málokomu se chce být veřejně nálepkován. (Malý myšlenkový experiment: představte si, jak by vypadala debata o klimatu a ekologii, kdyby Greta Thunbergová byla černé pleti. To by bylo nálepkovací peklo ještě daleko horší než to současné.) Toto nejsou podle mého názoru žádné ojedinělé excesy, ale zákonitý a očekávatelný proces, asi podobně, jako když hodíte míč na strmý svah a on se začne kutálet dolů, aniž by jej někdo musel popohánět. Vychází to z lidské povahy: dejte lidem do ruky obušek, který mohou dle libosti použít proti svým protivníkům, a začnou s ním mlátit. Ne všichni, samozřejmě. Je spousta rozumných lidí, kteří chápou, že princezna Meghan to schytává za své environmentální hyperpokrytectví a ne za to, že její matka byla černá. (Na ní samé to beztak není moc vidět.) Ale tón debaty bohužel určují spíš hysterici – ti, kteří tím obuškem rádi mávají. V souboji o společenskou dominanci je „rasová karta“ roku 2019 volným ekvivalentem dřívějšího obvinění z hereze. Bodejť by ji tedy bezskrupulózní jedinci nepoužívali, jak to jen jde. "Nenávist" je další taková gumová kategorie. Před deseti lety se o ní skoro nemluvilo. Dnes se toto slovo papouškuje v určitém typu médií neustále. Některé noviny nemůžete otevřít, aby z nich na podlahu nevypadlo tak pět až deset nenávistí různých velikostí a střihů. Můžete mi, GreenRedfightere, říci, kde začíná a kde končí nenávist? Nemůžete, protože to nejde. Na rozdíl od tuberkulózy nebo Středočeského kraje je to vágní emocionální pojem, který si každý představuje jinak a jeho aplikace je naprosto svévolná. Je úplně skvělé, když se pak ocitnete před vyšetřovatelem nebo soudcem a váš další život záleží na tom, jak si ten pojem vykládá on. Třeba se vám to nikdy nestane – ale jedinou garancí je to, že by „projevy nenávisti“ přestaly být trestné. V Británii, o které byl minulý článek, vidíme, k čemu vývoj směřuje: ke zcela subjektivnímu standardu, podle nějž je „nenávistným incidentem“ právě takový, který „oběť“ jako nenávistný vnímá a není to potřeba nijak dokazovat. Z něčího pohledu je to možná zlatý standard; já to považuji za děs, bránu psychopatům otevřenou. Justice kontaminovaná tímhle principem se velmi snadno stane nástrojem teroru a bezpráví proti nepohodlným lidem. Jak už výše řečeno, i vyšetřování samotné je svého druhu trestem. Každý rok se dozvíme z médií, že se situace ještě zhoršila Třetí bod, který mi v této souvislosti vadí, jsou institucionální změny. Jde minimálně o dva typy změn. Boj proti různým ­-ismům se neodehrává jen na osobní úrovni. Velmi rychle vzniknou celé struktury, které se mu věnují. Buď jsou to přímo úřady nebo nějaké nevládní organizace, kterým stát celou věc takříkajíc outsourcuje. Jaký je základní instinkt každé organizace? Přežití a expanze. To neplatí zdaleka jen v tomto oboru, to platí úplně všude. Na pomyslném opačném pólu stojí třeba vojensko-průmyslový komplex, před kterým varoval generál Eisenhower při odchodu z prezidentské funkce. Jakmile nějaký úkol začne vytvářet pracovní místa, vznikne množina lidí, kteří jsou na jeho pokračování existenčně závislí. Jinými slovy, další lobby, jejíž zaměstnanci se nacházejí ve střetu zájmů. U některých misí se dá aspoň změřit, že skončily. Vyhlásila-li WHO válku pravým neštovicím, bylo možno ověřit, že jich na světě ubývá, až došlo k úplné eradikaci. Tam je solidní šance, že nestvoříte začarovaný kruh požadující neustále další pravomoci a peníze. To ale není případ boje proti chybným  názorům/různým ­-ismům. Tam žádná nezávislá metrika neexistuje. Můžete počítat "incidenty", ale statistika založená na subjektivních dojmech nemá žádnou vypovídací hodnotu. A zkušenost říká, že vznikne-li síť institucí, která si vykořenění -ismů vetkne do jména, každý rok se budeme dozvídat z médií, že se situace ještě zhoršila, je velmi vážná a tím pádem je nezbytně potřeba zvýšeného úsilí (a peněz a restriktivnější legislativy). Tady zase máme určitou výhodu z toho, pozorujeme-li dění jinde. Podívám-li se dnes na USA a Británii, oba státy jsou dnes daleko posedlejší myšlenkou všudypřítomného, neviditelného a zničujícího systémového rasismu než v dobách, kdy jeden z nich kolonizoval čtvrt planety a v tom druhém běhal po ulicích Ku-Klux-Klan s připravenými oprátkami. Nemusíme ale nutně chodit za moře; u nás v ČR máme teď také daleko více organizací zabývajících se začleňováním apod. než v 90.letech, kdy na ulicích opravdu občas probíhaly krvavé bitky mezi skiny a jejich nepřáteli všech barev pleti. A jaké mají výsledky? Hergot, vždyť těch ghett za dlouhá léta vládou financovaného úsilí spíš přibylo. I v té Ostravě je to horší než dřív. Rvaček je míň (také zásluha kamer), ale podstatně více je viditelné chudoby a zoufalství. ČR devadesátých let byla celkově méně bohatá, ale nůžky mezi Vinohrady a Ostravou-Jih nebyly ani zdaleka tak rozevřené jako dnes. Tolik jeden institucionální vývoj. Pak je tu otázka policie a toho, zda náhodou nemá důležitější věci na práci. Vyšetřování trestných činů je úkol pro orgány, které mají omezené zdroje lidské i finanční. Čím více položek bude obsahovat trestní zákoník, tím větší náklad práce pro vyšetřovatele; a v dnešních časech, kdy se toho na sociálních sítích a v diskusích nažvaní neskutečné množství každý den, také nepřeberné množství potenciálně stíhatelných chybných názorů/projevů nenávisti, z nichž se nutně může zabývat jen malou podmnožinou. Čímž ještě navíc bude vzbuzovat dojem, že neměří všem stejným metrem. A ten je pro autoritu práva hodně korozivní. Povšimněte si, GreenRedfightere, že v Humberside, kde byl pan Miller policejně zkoumán za transfobii na Twitteru, došlo podle Telegraphu za poslední rok k nezanedbatelnému nárůstu počtu násilných trestných činů. A o těch se snad shodneme, že na kvalitu života obětí mají dramaticky větší vliv než chybné názory/tweety šířené po internetu. Není to náhodou tím, že se policie rozhodla honit "lacinější čárky", nebo že jí shora někdo doporučil, ať se verbálním deliktům věnuje více ve jménu sociální spravedlnosti? Zde bych opět považoval za nejjednodušší proškrtat trestní zákon a říci policii, ať věnuje svůj čas a úsilí reálným zlodějům a podvodníkům, kterých je bohužel stále docela dost a které zatím nestíhá potlačit natolik, aby mohla říci, že je čas se věnovat banálnějším skutkovým podstatám. (Kdo o tom pochybuje, ať si nechá v přízemním bytě pootevřené okno a odjede na dovolenou.) "Upřímnost" debaty o azylové a migrační politice Čtvrtým bodem je otázka vedlejších efektů. Žádné zákonné opatření není tak pěkně a čistě navrženo, aby "dělalo, co mělo" a "nedělalo, co nemělo". Vždycky nastávají nějaké jiné efekty, někdy možná zamýšlené, jindy naprosto neočekávané. Jeden příklad: v případě Evropy měla snaha o represi různých chybných názorů/-ismů po pár desetiletí nepochybně "mrazivý efekt" na upřímnost debaty o azylové a migrační politice, kdy zastánci restrikcí najednou jako by se nacházeli na nelegitimní půlce názorového spektra. Tím pádem se určitý typ mainstreamovějších politiků bál něco říkat a dělat. Tenhle mráz úplně nepřešel dodnes, i když realita už si vynutila určité korekce; ještě i teď se ale západní socialisté zmítají mezi strachem z toho, ztratit voliče a z toho, být onálepkováni vlastními soudruhy. (Viz: kauza Sarrazin.) Následky této zcela zbytečné závady v politické komunikaci budou řešit ještě další generace, které nám za to budou jistě nesmírně vděčné. Tím jsme se mimochodem také ocitli v paradoxní a značně pokrytecké situaci, kdy uplácíme Turky, Maročany či Libyjce za to, že nám dělají vnější ostrahu hranic. Což o to, ono je to i v jejich zájmu, protože dokonce ani v Turecku nejsou migranti z primitivnějších zemí kdovíjak populární. Ale dávalo by větší smysl, kdybychom vlastní politiku konali vlastními silami, ne ji přenechávali Erdoganovi či nějakým warlordům ze severoafrické pouště. Ochrana vlastních hranic je totiž, na rozdíl od policejního postihu chybných názorů/projevů nenávisti, základním definujícím úkolem státu už od dob Egypťana Sinuheta. Myšlenka není rtuťový teploměr, který bylo možné snadno zakázat Konečně se dostáváme k pátému a poslednímu bodu, kterým je účinnost. Tady bych rád reagoval k té námitce, že evropští liberálové podporují omezení svobody slova na základě zkušeností s totalitními režimy. Opravdu? Nevěřím ani na okamžik tomu, že by potlačování verbálních projevů určité myšlenky vedlo k tomu, že ona sama o sobě kdovíjak oslábne. Maximálně nějaký čas přežívá mimo viditelnou společenskou scénu. Myšlenka totiž není rtuťový teploměr, který bylo možné zakázat snadno, protože doma si jej člověk ze základních surovin neuplácá. Myšlenky se šíří mezi lidmi všelijakými způsoby bez ohledu na to, co si státy přejí. Historický tlak ze strany různých StB, Gestap a dalších organizací způsobil, že lidé v jejich skrytém šíření dosáhli značné dokonalosti. Největším nepřítelem myšlenky A není zákon, který by její šíření omezoval. Jsou jím myšlenky B,C,D až Z, které také soupeří o pozornost lidí, jenž je z principu omezená; nemůžeme stíhat sledovat všechno. A právě v téhle situaci vede oficiální zákaz k tomu, že zakázaná myšlenka dostane punc myšlenky zajímavé, které stojí za to věnovat aspoň chvíli času. Čerstvě to vidíme na kauze Tommyho Robinsona, který byl Facebookem prohlášen za neosobu. Troufnu si odhadnout, že tohle velké mazací tažení upozornilo na jeho existenci daleko více lidí, než kdyby ho anonymní Facebooková šlechta nechala být. Dneska to jméno znají i jedinci, které předtím ani nenapadlo se zajímat o detaily britské pouliční po(pu)litiky, a to v desítkách zemí světa. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Podíváme-li se do vzdálenější historie, je nápadné, jak málo se totalitním či autoritářským režimům dařilo potlačovat existenci a tajné šíření myšlenek, které prohlásily za zakázané. V Protektorátu se poslech nepřátelského rozhlasu trestal "káznicí nebo i smrtí", ale stejně skoro všichni věděli, co včera říkal Londýn. Kancléři Bach a Metternich se snažili zlikvidovat liberály a jejich myšlenky velmi důkladně, ale stejně bylo Rakousko-Uhersko o generaci později postaveno na základ relativně liberální ústavy, nad kterou by se oba pánové museli zhrozit. Římská říše pronásledovala křesťanství drastickými metodami, kterými dnešní evropské státy rozhodně nevládnou, ale stejně nakonec musela před jeho šířením kapitulovat. A vrátíme-li se opět do současnosti, státy EU mají vesměs ve svých trestních zákonících širokou škálu verbálních trestných činů, ale jejich původní politická vrstva je oslabena, kdežto tvrdá pravice se má čile k světu a středovější strany začínají přebírat její recepty, aby si udržely voliče. Kdybych měl odhadovat, proč tomu tak je, tak proto, že tento typ represí vyvolává selekční tlak. Myšleno v tom darwinovském slova smyslu. Pitomci si naběhnou a skončí, chytřejší jedinci začnou organizovat "disent", paralelní politické a společenské struktury, které se pak v případě krize (nebo třeba jen voleb) mohou ukázat životaschopnější než stávající model, už jen proto, že celou dobu své existence musely počítat s represemi. Nějaká krize vždycky přijde; není na světě politická ideologie, ani liberální, ani jiná, která by dokázala generovat schopné a poctivé politiky po sto procent času. A v takový čas všeobecného pochybování a nedůvěry má opozice u lidí kladné body už jen proto, že se ji zdiskreditovaní předchůdci snažili umlčet. Příklad z nedávné historie: víte, proč je dnes v Maďarsku u moci Viktor Orbán a proč měl dokonce dost sil k tomu, aby přepsal ústavu? Protože jeho předchůdce Gyurcsáni zcela zničil důvěryhodnost dříve dominantní socialistické strany, a "připravenému štěstí přálo".   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-17 00:08:36

Postavit se totalitě musí sami Rusové, míní Lipavský. Navalného označil za nejvýraznějšího Putinova oponenta

O současném Rusku lze nyní otevřeně mluvit jako o totalitě, reagoval na úmrtí opozičníka Alexeje Navalného český ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti). Postavit se Putinově režimu ale musí samotní Rusové, zdůraznil šéf diplomacie v pořadu Události, komentáře. Podle novinářky Petry Procházkové z Deníku N byl Navalnyj velký pragmatik a rozený lídr, nebyl však klasický demokrat-liberál. Za cíl si kladl hlavně vymýtit korupci a reformovat Rusko.

Čas načtení: 2021-06-28 14:10:07

Tři rozhovory aneb Krátké historky ze světa, který se trochu rozvolnil

Milí čtenáři, tak jsem pomalu začal plnit svůj plán „setkávat se v reálném prostoru s lidmi, které jsem v průběhu posledního roku viděl jen na obrazovce“. A mám z něj hned tři záznamy, které mě přiměly k zamyšlení. Rozhovor první „A“ je asistentka jednoho europoslance. Sešli jsme se v Costě nad čímsi tekutým a převážně sladkým. „Prosím tě,“ povídá mi A., „teď se v Bruselu projednávaly ty covid pasy, a to vzbudilo mezi voliči hrozný zájem, daleko větší než jakékoliv jiné téma. Během dvou dní mi dorazilo osm tisíc e-mailů. Jednu chvíli mi pípal nový e-mail každou vteřinu a notebook to nestíhal přijímat. Samozřejmě nikdo neměl šanci to číst.“ Ha! A to je přitom osm tisíc e-mailů jen mizivé procento toho, co by dorazilo, kdyby se k danému tématu chtěl vyjádřit aspoň každý desátý český volič. Když o tom začnete přemýšlet, vynořuje se vám před očima poněkud depresivní možnost, že celá ta pozvolná eroze demokracie a svobod nemusí být dána nějakými akcemi jejích protivníků – s těmi by se dalo něco dělat – ale že může být čistě matematické podstaty. Lidí na planetě přibývá. Mezinárodní soupeření nutí menší státy, aby koagulovaly do nějakých spojenectví, jinak si s každým jednotlivým z nich ty velké velmoci … však víte co. Jenomže ve stamilionových mraveništích, kde připadá jeden poslanec na několik set tisíc lidí, nemůže z principu existovat moc dobrý vztah mezi elektorátem a jeho zástupci. Historicky se demokracie měla tendenci rozvíjet spíše v malých společenstvích, ať už to byly městské státy nebo nějaké kmeny. Aténský Periklés se nemusel obávat toho, že mu dorazí osm tisíc e-mailů, a nejenom proto, že e-mail ještě neexistoval. Naproti tomu už velké antické říše byly převážně různými formami despocií. Hergot, tuhle myšlenku raději moc nerozvíjím, aby mě nezakousla ve spánku. Člověk si musí uchovat jistý optimismus, jinak by ho přestalo bavit cokoliv. Rozhovor druhý B. je novinář z jednoho víceméně liberálního média. „Člověče,“ říká mi B., „u nás v redakci vznikl naprosto jasný věkový předěl. Nejmladší spolupracovníci, kteří čerstvě vylezli ze školy, jsou tvrdě woke. Šéfredaktor-liberál tím není nadšený, ale vyhodit je nechce. Ten zlom na školách nastal někdy před pár lety.“ Máme jisté zpoždění za USA, jako obvykle, protože Bari Weiss popisovala tentýž jev v New York Times, ale s jinou mezí (cca o deset let výše). Máme ale zároveň určité včasné varování: kulturní válka amerického střihu nás nemine, stejně jako neminula Brity, Francouze nebo Němce. Šéfredaktor to asi nebude slyšet rád, ale chce-li zachovat publikaci, kterou řídí, jako názorové médium liberálního střihu, nemůže tam zaměstnávat wokeisty, protože mu jej zezdola zkonvertují jinam a nakonec nějakým způsobem shodí i jeho samotného. Mladých novinářů je dnes dost, snad i více než pracovních míst pro ně. Asi by neměl být problém mezi nimi najít skutečné liberály, kteří ještě vyznávají původní hodnoty liberalismu. Ale woke už liberálové nejsou. Vytvořili si svůj vlastní politický vesmír, ve kterém práva jednotlivce neznamenají vůbec nic (ostatně jako ten jednotlivec sám) a všechno, co se děje, je viděno jako zápolení různých rasových a sexuálních skupin o dominanci a podrobení. Osobně si myslím, že jednoho dne budou historici konstatovat, že někdy mezi lety 2015-2020 došlo k Velkému Schismatu, při kterém z masy liberalismu odpadla skupina woke progresivců a začala mezi oběma ideologiemi kopat příkopy a pálit mosty. Je to podobný proces, jakým bylo někdy před sto lety rozdělení sociálních demokratů a komunistů, jenom s tím, že nebudeme moci ukázat na přesný okamžik, kdy si Woko Haram založili vlastní strany. Oni to totiž obvykle nedělají; jejich metodou je právě infiltrace a postupné převzetí institucí vybudovaných někým jiným, což podle mého názoru čeká i výše zmíněné periodikum. V takovém případě tam ovšem B. nevydrží. Už pouhá skutečnost, že byl někde na veřejnosti viděn se mnou, by mladými revolucionáři mohla být použita proti němu – pokud se to dozvědí. Rozhovor třetí C. je starý kamarád. Myslím, že poprvé jsme se viděli roku 1998. Nemládneme, to ne, i když ani jeden z nás si zatím neostříhal svoji bujnou hřívu. „Změnil jsem práci,“ povídá C. u piva, „po sedmnácti letech! Nějaký manažer o tři úrovně výš rozhodl, že se bude šetřit a že na správu serverů na našem projektu je určen jeden člověk. Půl roku jsem měl nonstop pracovní pohotovost a nesměl jsem ani jít do hospody, kde by nebyl signál. Tak jsem s tím praštil. Najali místo mě nějakého mladíka, který na to taky bude sám.“ Podotýkám, že C.-ův bývalý zaměstnavatel je gigantická, mnohamiliardová firma, která poskytuje široce poptávané služby. Za covidu rozhodně neutrpěli, spíše naopak, protože jde o služby často používané při práci z domova. Peněz mají dost. Serverový systém udržovaný jedním jediným člověkem nedává smysl. Buď je nadbytečný, a pak je nejlepší ho zrušit. Nebo je důležitý, a v takovém případě potřebujete aspoň dva lidi, kteří mu rozumějí a průběžně se o něj starají, aby ani jeden nevypadl z obrazu a aby se oba dokázali vypořádat s nečekaným problémem, pokud nastane. V IT se používá pojem „autobusový faktor“, což je počet administrátorů či vývojářů, které musí přejet autobus, aby se systém stal neudržovatelným. Autobusový faktor rovný jedné je zatraceně špatná hodnota. Přesto existuje neustálá snaha přesně na těchto pracovních místech šetřit, protože funguje-li nějaký systém dostatečně dobře a bez výpadků, jeví se to manažerům shůry, jako že ti nerdi v kraťasech nic nedělají. Od toho není daleko k úvaze „darmožrout – vyhodit“ nebo aspoň „nepřijímat dalšího darmožrouta, stačí jeden“. Pak se o pět let později někdo jiný, případně dokonce ten samý člověk, velice diví, že hackeři z Filipín zašifrovali životně důležitou databázi a za její odšifrování chtějí výkupné v bitcoinech. Poslední rok je vůbec hodně bohatý na bezpečnostní incidenty v počítačové říši. Zajímalo by mě, za kolika z nich stojí tento druh šetření za každou cenu. Bez dostatečné údržby občas spadne i betonová budova, a na rozdíl od budovy není na zanedbaném počítačovém systému na první pohled vidět vůbec nic – žádné trhliny, žádné kymácení, žádné odpadávající dlaždice, žádné skřípání v základech a žádné zkřížené dveře, které se nedají dovřít. Prvního problému si dost často všimne právě až ten útočník, který se s jeho pomocí vláme dovnitř.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-12 19:40:06

Jiná forma bankrotu aneb O odpouštění dluhů

Nová Bidenova administrativa zvažuje odpuštění části studentských dluhů. Je to tak trochu úvaha ze zoufalství. Stávající systém je totiž patrně neudržitelný, ale co s ním? Jen, co se prostřídaly stráže v Bílém domě, přišla řada na úvahy o tom, že součástí úlev, které by měly pomoci ekonomice postižené covidem, by mohlo být odpuštění části dluhů na školném. Nejsou to zrovna malé dluhy, protože jen federální kase dluží 42 milionů Američanů celkem 1,54 bilionu dolarů; což je mimochodem za posledních pětadvacet asi osminásobný růst, a to i se započtením inflace. Pak jsou tu také soukromé půjčky na školné, jejichž objem je ovšem podstatně menší, jen něco přes 130 miliard dolarů. K nim ale bezprostřední moc Washingtonu nesahá, takže odpouštěcí debaty se točí hlavně kolem půjček federálních, které beztak tvoří asi 92 procent celé pyramidy studentských dluhů. Vysoké školy se v Americe obecně kloní doleva, školné je ale vesměs považováno za pravicový nástroj. Jak se tedy stalo, že převážně levicové instituce „ždímají“ svoje studenty skrze pravicové poplatky, a přitom z toho není (nebo aspoň zatím nebyla) revoluce, i když horkých hlav je na kampusech plno? Toto je jedna z těch otázek, na kterou jen tak neodpovíte, ale i tak si uvažování o ní zaslouží hezkých pár odstavců. Systém zralý na bankrot Začněme u konkrétních čísel a vývoje. Prudký růst školného v USA není pseudoproblém, na kterém by se točilo pár umanutých aktivistů. Naopak – nárůst školného výrazně překonává inflaci i růst průměrných mezd, dokonce i růst cen nemovitostí; jediným srovnatelně rostoucím sektorem jsou náklady na zdravotní péči. Fuč jsou ty časy, kdy bylo možné si na studium vydělat brigádami přes léto. Dnes jde v případě lepších škol o investici srovnatelnou s nákupem rodinného domu. Přitom je zajímavé, že i když náklady na školné razantně rostou, o platech běžných profesorů se to říci nedá. A nejen to, klasických kariérních míst (tenure-track), která směřují k profesorskému křeslu, v mladších generacích postupně ubývá a naopak počet učitelů fungujících na různé částečné úvazky a méně výhodné smlouvy roste. Ať na tom procesu vydělává kdokoliv, akademici to podle všeho nejsou. Ponoří-li se člověk do (často velmi zahořklých a zaťatých) on-line diskusí mladých Američanů o školném, shledá, že žádná univerzální shoda o příčinách vývoje nepanuje, ale několik bodů se opakuje velmi často. A tyto body dávají dohromady obrázek systému, který je popravdě na hromadný bankrot více než zralý. Posuďte sami. Když paraziti převládnou Bod první: jelikož osmnáctiletí maturanti nemají žádnou kreditní historii a většinou ani žádný majetek, který by mohli použít jako zástavu, měli by na normálním trhu problém půjčit si nějakou větší částku. Pro toho, kdo nemá bohaté nebo aspoň slušně zajištěné rodiče, by to byla těžko překonatelná překážka. Proto taky 92 procent peněz na školné půjčuje federální vláda. Jenže taková zdánlivá vstřícnost má vždycky háček, v tomto případě skutečnost, že dluhů na školném se nezbavíte ani osobním bankrotem, který je jinak v USA poměrně běžný (kolem 0,3 – 0,6 procenta populace ročně, podle toho, jak se vyvíjí ekonomika). Roku 2005 se tento princip rozšířil i na soukromé půjčky na školné, čímž běžné banky přestaly mít jakoukoliv motivaci zkoumat bonitu žadatele. Nicméně jedna věc se s mladými studentíky táhne, a to je poměrně vysoká úroková sazba. Za „špatnou“ sazbu se prý považují hodnoty přes 10 procent, čísla pod sedm jsou „snesitelná“. Samozřejmě, ono i pět procent úroku je ve skutečnosti docela dost, jenže lidský mozek nevnímá exponenciální křivku příliš intuitivně, což je jednou z příčin, proč se tolik lidí zadluží mimo svoje reálné možnosti splácet. Na školném i mimo něj. Bod druhý: mezi jednotlivými vysokými školami prý panuje poměrně intenzivní soupeření o nové studenty, zejména pak o ty zahraniční, kteří s sebou přinášejí nejvíce peněz. A jedním z prvků tohoto „závodu ve zbrojení“, kterým se školy ucházejí o budoucí studenty, jsou amenities čili vybavení, které přímo nesouvisí s poskytovanou výukou, ale jehož kvalita má přesvědčit uchazeče k tomu, že právě zde a ne jinde budou mít tu nejlepší college experience, „zážitek ze studia“. Co se tím míní? Špičkové koleje, tělocvičny, stadiony, gurmánské stravování, školní kina, plazmová televize na každém pokoji, lázně a sauny, mikrobusové linky jezdící po kampusu, abyste nemuseli moc chodit pěšky atd. Podle všeho je to opravdu významná konkurenční výhoda! O akademickou úroveň výuky se zajímá méně uchazečů než o to, v jak hezkém prostředí budou studovat, a lepší vybavení přitáhne více studentů. (Článek s výzkumem na toto téma.) Pro člověka odchovaného na „katově šlehu“ z čerstvě postkomunistické menzy to zní jako ráj na zemi, že? Jenže ráje na zemi prostě nejsou, nebo se v nich vždycky skrývá aspoň kousíček pekla. Na rozdíl od staré postele na větrem protahovaném Strahově jsou tyto luxusní podmínky hodně drahé. A student si je v pozdější etapě života zaplatí i s úroky, což mu zkomplikuje život způsobem, který si v těch osmnácti letech, kdy si vybíral školu podle prvního dojmu, patrně ani nedovedl představit. Tahle značně opožděná zpětná vazba je problém. Systémy, kde následky přicházejí velmi dlouho po příčinách, mají tendenci se destabilizovat. Špičkové vybavení kampusů má ještě jeden důsledek. K provozování a údržbě takových zařízení je potřeba další personál, čímž se dostáváme ke dnešnímu poslednímu bodu. Bod třetí: přebujelá administrativa. Jak? Drasticky. Úřednická místa rostla v posledních desetiletích daleko dramatičtěji než počet studentů a učitelů. (Článek ve Forbesu, druhý, třetí z Wall Street Journal, čtvrtý z New York Times). Tentýž problém mají ve Velké Británii, kde roku 2015 měly dvě třetiny univerzit více administrativních pracovníků než učitelů. Určité procento tohoto nárůstu má racionální zdůvodnění. Například takové IT oddělení, které roce 1970 patrně vůbec neexistovalo, má dnes se správou počítačových sítí dost práce a musí k tomu zaměstnávat nějaké kvalifikované pracovní síly. Ale o ty nejspíš nejde. Horší je to už s lidmi, kteří se starají právě o výše zmíněná luxusní zařízení typu zimních stadionů a saun. A pak je tu ještě kategorie zajisté nejvíce oblíbená mezi ctěnými čtenáři – ony vysloveně ideologické pozice, jako jsou různí proděkani pro diverzitu apod. Forbes píše, že Michiganská univerzita utrácí za „diverzitní“ pracovní místa zhruba 14 milionů dolarů ročně. Vychází to na 300 dolarů na studenta a semestr, což je částka, jejíž ušetření by sice dluhovou krizi nevyřešilo, ale zanedbatelná také není. Pravicově zaměřený blog Campus Reform zmapoval platy v této profesi a nejlépe placený diverzitní úředník, viceprezident Virginské univerzity pro různorodost a rovnost, má na výplatní pásce pěkných 349 tisíc dolarů ročně. Dobrý kšeft, nicht wahr? (V téhle souvislosti člověka napadne, zda to nakonec není tak, že každá společnost si časem vytvoří něco jako klerikální vrstvu, která žije z desátků poddaných a zároveň je poučuje o tom, jakých hříchů se ve svých bídných životech dopouštějí a co mají dělat pro své vykoupení – zejména pak poctivě platit další desátky.) Nicméně přemnožení administrátorů se zdaleka neomezuje jen na diverzitní sekor a skutečnost, že k nárůstu jejich počtu docházelo i za hospodářské krize po roce 2008, znepokojovala i tradičně liberální The Atlantic. A obří rozpočet rektorátu Kalifornské univerzity (686 milionů dolarů ročně pro více než tisíc zaměstnanců, kteří neučí) přiměl před pár lety kalifornské úřady k finančnímu auditu univerzity, i když Kalifornie je klasická bašta demokratů. Kdybych měl být drsný, řekl bych, že i v přírodě se ke každému hostiteli najde parazit a točí-li se v nějakém rozpočtu stamiliony, těžko zabránit určitému typu jedinců, aby se na něj snažili přicucnout. Stává se to v soukromém sektoru právě tak jako ve státním; ale většina soukromých firem daleko rychleji narazí na „meze možného“ a buď další infestaci zastaví, nebo se zhroutí. Pokřivené motivace Co říci na závěr? Možná, že byl původní záměr dobrý, ale tenhle systém podléhá Darwinovi a časem se vyvinul do něčeho, co vypadá naprosto neprůstřelně. Všichni významní hráči mají všelijak pokřivené motivace. Statisíce lidí je na současných poměrech existenčně závislých a budou silně lobbovat proti jakýmkoliv změnám, které by je mohly ohrozit. A studenti, kteří de facto nesou celou tuto vachrlatou konstrukci na svých ramenou, vesměs nemají ani zkušenosti, ani včasnou zpětnou vazbu potřebnou ke kvalitnímu rozhodování; v okamžiku, kdy je splátky úvěrů skutečně zasáhnou, už je příliš pozdě měnit podle toho své chování. A – paradox ze všech největší, na který bych rád výslovně upozornil některé české pravicové politiky a myslitele – systém školného vytvořil neuvěřitelný rezervoár slušně placených míst pro institucionální levici, která víceméně opanovala celý univerzitní sektor, což asi původním záměrem nebylo. Inu, Darwin, nikoliv Newton. Docela by mě zajímalo, kdy nastane nějaká ta typicky darwinovská krize daná vyčerpáním zdrojů. Je patrné, že tenhle proces nemůže pokračovat donekonečna, a to, co nemůže pokračovat donekonečna, jednoho dne skončí. Ale nevěřím, že by vše skončilo právě navrhovaným odpuštěním dluhů; i tam bude totiž mít rozhodující slovo Darwin a jeho pomocníci jménem „nečekané následky“.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-01 18:49:26

Macron, nepřítel islámu, čili “o proraženém krunýři”

Začneme trochu zeširoka, ale je to potřeba. Představte si někoho, kdo je takový ten klasický proevropský středolevý, nebo velmi-opatrně-středopravý liberál. Integrace, hurá, placení eurem, hurá, co to ta hloupá Británie provedla, fuj, atd. Je to trochu karikatura, ale reálného typu lidí. V západních státech jich je docela dost, u nás jak kde, podle pracoviště a strany. Podstatné je, že jsou to často lidé ve svém okolí vlivní. Lidé se rádi identifikují s jinými lidmi. Pouhé abstraktní myšlenky, i když sdílené, nedokážou vytvořit tak silné emocionální pouto. A na současné evropské politické scéně je v podstatě jenom jedna osoba, která na sebe tyhle prounijní emoce dokáže navázat – právě Emmanuel Macron. V Bruselu samotném nikoho takového nenajdete, to jsou instituce složené z nevýrazných šedých myší. Kdybyste předložili stovce náhodně vybraných Čechů skupinové foto a požádali je, aby na něm ukázali Ursulu von der Leyen nebo Michela Barniera, dost možná je nepozná ani ten jeden ze sta. Tam prostě příznivce EU nenajde žádnou personální kotvu, se kterou by se mohl nějak ztotožnit. Musí se ohlížet jinde. Macron naopak jako kotva slouží dobře, protože je vcelku mladý a fotogenický, a ještě pochází ze země, která dodnes považuje řečnické umění za důležitý atribut vrcholného politika. (To poslední diskvalifikuje prakticky všechny Němce, protože v Německu je vrcholná politika oborem “kožených ksichtů a šedých obleků”, technokratická a nudná, zdaleka nejnudnější ze všech velkých demokratických států.) Francouzi od svých politiků emocionální proslovy a vystupování na veřejnosti očekávají. To, že je teď zrovna francouzský prezident, který se postavil za právo kreslit karikatury Mohameda, terčem onoho klasického výhřezu vzteku na ulicích muslimských měst, pak možná dosáhlo něčeho, čeho za dlouhá léta snažení nedosáhli Ayaan Hirsi Ali, Hamed Abdel-Samad ani Salman Rushdie, nemluvě už o pidibloggerech, jako jsem já: proražení krunýře odmítavé nevědomosti určité části Evropanů, který dosavadní kritici islámu dokázali tak maximálně poškrábat. Nemám na to žádné exaktní měřítko, ale charakter debaty na sociálních sítích a jiných fórech, kam chodím na výzvědy, se proti loňskému roku hodně proměnil. Otřepaných hlášek o tom, že v Evropě jsme přece taky zplodili Breivika, značně ubylo. Dokonce i z vysloveně rudozelených kruhů se ozývají myšlenky typu “islámofašismus je taky druh krajní pravice a podle toho s ním musí být naloženo”. A nejen, že ozývají, ale sbírají lajky a pozitivní reakce od svých vlastních soudruhů. To by bylo dříve neslýchané. Nevěřím, že to způsobila jen uříznutá hlava učitele Samuela Patyho, i když hrůznost toho činu určitě některými lidmi otřásla. Ty útoky na Macrona, i když při nich neteče krev, nejspíš taky svůj účinek mají. Kdybych chtěl být prostořeký, řekl bych: sáhli liberálním Evropanům na proroka. Bude zajímavé pozorovat následky. Rozzuřený Pierre Croissant určitě nevyrazí s naostřenou bagetou na sraz tureckých imámů, ale nějaké nejspíš budou. Pár videí z pátku, abychom viděli, o čem je řeč, a pak půjdeme dál, do německých novin. Protimacronovská demonstrace v Neuköllnu, Berlín: V Londýně se protest sešel před francouzským velvyslanectvím (cca v čase 0:30 tomu řečníkovi úplně přeskakuje hlas, jak se zalyká poselstvím míru a lásky): Toto naštěstí není Londýn (nenechte se zmást double-deckery), ale Bangladéš: Mogadišo v Somálsku: A sestřih z různých měst: V Německu píchnul jako první do pomyslného vosího hnízda mladý sociální demokrat jménem Kevin Kühnert. Kühnert úplně nezapadá do schématu německé politiky coby nudné a předvídatelné činnosti. Sice je to (post)moderní levičák jako poleno a kariérní politik snad od třiadvaceti let věku, ale zároveň občas sáhne na nějaké to citlivé místo. Když se po posledních spolkových volbách nechali sociální demokrati zase jednou přemluvit k vytvoření velké koalice (GroKo), zvedl tehdy Kühnert rebelii a jezdil napříč Německem přemlouvat členy, ať to vetují. Začalo se tomu říkat Zwergenaufstand, povstání trpaslíků, a i když členská základna nakonec velkou koalici schválila (66 procenty hlasů), stejně to byla událost na německé poměry mimořádná. Nu, a 21. října letošního roku, hned po vraždě Samuela Patyho, napsal Kühnert do Spiegelu článek, ve kterém tvrdě kritizuje mlčení německé levice k nábožensky motivovaným brutalitám, zvlášť v kontrastu s tím, jak rychle je ochotna mobilizovat proti neonacistům. “Islamismus je naše největší slepá skvrna,” píše. “Naše hodnoty jsou pošlapávány, podřezávány nebo vyhazovány do vzduchu při každém atentátu. Jak to můžeme přehlížet a mlčet k tomu? Jsme podezřelí z toho, že dělíme oběti a pachatele na ty špatné a ty správné.” A rozebírá dále to, že nestačí odsuzovat terorismus, ale je potřeba se obrátit i proti těm, kdo jej podporují a schvalují. Kühnertův článek je hodně emocionální a přidal se k němu i Sascha Lobo, kmenový komentátor Spiegelu, který je jinak velmi doleva. Ještě zajímavější je ale sloupek Alana Posenera publikovaný v Zeitu pod názvem Islamismus nenávidí všechno, co je levici svaté: „Po útoku na synagogu v Halle jsem si oddechl, když se ukázalo, že pachatelem byl pravicový extremista a ne muslim. Ostudná reakce, ale musel bych se hodně mýlit, kdybych s ní byl sám. Někdy mám dokonce pocit, že mí přátelé na levici pociťují ze vzestupu nové pravice utajovanou radost. Tam jsou fronty jasné, symboly a hesla dávno připravené: Neprojdou! Přitom je islamismus jako ideologie v podstatě klerikální fašismus: nenávidí demokracii, ženy, homosexuály, Židy, vědu, radost, vlastně v jádru celý život. Vším, co levičáci a liberálové považují za svaté, islamismus pohrdá. Všechno, co nenávidějí, je zase islamismu svaté. V jeho očích jsme všichni kandidáti pro šibenici nebo kulku do týlu.“ Ejhle, to je ale koňská dávka nepříjemné a ničím neředěné reality, což? A ještě ke všemu vyšla v Zeitu, který obvykle kolem takových témat našlapuje velmi opatrně. Podobně znějící vzkaz by mohl na motáku z vězení Evin poslat nějaký ten íránský levičák, čekající na Chomejním nařízenou hromadnou popravu politických vězňů. Tím samým Chomejním, kterému při protišáhovské revoluci o devět let dříve íránská levice de facto pomohla k moci. Ano, realita se prosazuje sama. Ale že jí to kurňa trvalo. Samozřejmě je otázka, jestli už není příliš pozdě, ale nakonec musí být člověk vděčný i za tenhle mentální posun. Bez něj by totiž vyhlídky, zvlášť pro některé západní země, byly naprosto beznadějné.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-10-17 17:40:11

Z dopisů dvou dam: Ayaan odpovídá Sáře (II.)

Pokračování výměny dopisů ze serveru Letter.wiki. Milá Sáro, je mi potěšením pustit se s Tebou do rozhovoru na toto téma. Po nějakou dobu jsem si myslela, že jsem jediná, kdo vidí paralely mezi islamisty a „woke“ hnutím. Srdečně souhlasím s tím, že „woke“ hnutí má mnoho dogmat, rituálů, specializovanou kněžskou vrstvu a následovníky, podobně jako náboženství. V tomto smyslu rozumím tomu, že naše společné zkušenosti s excesy islámu nám budou užitečné. Musím nicméně přiznat, že mi trvalo déle než Tobě, než jsem progresivistické víře porozuměla. Striktní vyznavače islámu jsem viděla (a dodnes vidím) jako silně motivované, dobře vybavené, zákeřné a mimořádně nebezpečné, kdežto o progresivcích jsem si ze začátku myslela, že jsou to obyčejní protivní zbabělci, kteří chtějí islamistům ustupovat proto, protože se jich buď bojí, nebo proto, že chtějí ve volbách získat hlasy muslimů. Dokonce i termín „woke“ je pro mě relativní novinkou. Nejspíš jsem jej slyšela až roku 2018, určitě ne dříve. Mě „zrušili“ už mnohokrát. Dokonce už v roce 2006 sepsala skupina nizozemských profesorů a dalších známých intelektuálů kolektivní dopis požadující, abych byla umlčena, protože prý trpím fobiemi. Se svými nizozemskými a evropskými kolegy jsem se snažila, aby se přistěhovalecké menšiny do svých hostitelských společností asimilovaly. Tato snaha byla nespočetněkrát zmařena lidmi, kteří mluvili „woke“ žargonem. Na moji snahu postavit mimo zákon zmrzačování ženského genitálu (ženská obřízka, pozn. MK), dětské sňatky, nucené sňatky a násilí ze cti odpověděly některé feministky, že nesmíme imigrantům vnucovat své eurocentrické představy. Aktivisté a novináři začali používat argumenty, o kterých tvrdili, že vychází z multikulturních principů: že musíme respektovat zvyky, víru a obyčeje imigrantských komunit – i když se stávaly pro tamní ženy pastí, která je držela v chudobě, negramotnosti a vystavovala domácímu násilí. Vládní úředníci odložili dlouholeté normy a rozdávali sociální dávky mladým imigrantům, kteří odmítali pracovat na základě náboženských představ. Za tato desetiletí se v mnoha evropských zemích vynořily takzvané paralelní společnosti. Leč pomalu – bolestivě pomalu – se nálady změnily. Argumenty, se kterými jsem kdysi narážela na odmítnutí a společenskou likvidaci, dnes používá francouzský prezident Emmanuel Macron. Němečtí politici už neobhajují multikulturalismus; snaží se teď podporovat integrační programy, z důvodů o kterých píšu ve své nadcházející knize Kořist. Stejně tak si myslím, že se trendy proti „woke“ hnutí obrátí. A věřím, že se tak stane daleko rychleji, protože „woke“ hnutí není ani zdaleka tak pevná jako islám, jedno ze tří monoteistických náboženství světa, které odolaly všem nástrahám času. Jak už jsem zmínila, ze začátku jsem „woke“ hnutí nevěnovala pozornost. Díky lidem, jako jsou Helen Pluckrose, Peter Boghossian a James Lindsay, nyní vidím, že je o velmi specifickou a kvazináboženskou ideologii. Je zajímavé sledovat, jaký druh symbiózy se mezi islamisty a progresivci vyvinul. To můžeme probrat v jiném dopise. Prozatím bych chtěla odpovědět na tato Tvá slova: “Když jsem začala poprvé veřejně hovořit o islámu, rychle jsem zjistila … že ti, od kterých jsem očekávala, že budou na naší straně, na mne hledí s podezřením. Má kritika islámu byla založena na těch samých principech, o kterých liberálové tvrdili, že je zastávají, a přesto jsem od nich dočkala rychlého odmítnutí. Tohle chování mě zarazilo a zmátlo, a tak jsem se rozhodla jej prozkoumat blíže.” Vypadá to, že Ty i já jsme si „woke“ aktivisty spletly s liberály, ačkoliv to ve skutečnosti žádní liberálové nejsou. Našla jsem porozumění a podporu, a stále ji nacházím, mezi skutečnými liberály. Někdy jde o světoznámá jména jako Sam Harris, Richard Dawkins a zesnulý Christopher Hitchens. Možná si vzpomínáš, že Theo van Gogh byl zavražděn proto, že se snažil o emancipaci muslimských žen. Je i mnoho dalších skutečných liberálů – jejich jména by se sem ani nevešla – které jsem za uplynulá léta potkala v mnoha zemích a s nimiž se názorově shodujeme. Hovořím o rozdílu mezi skutečnými liberály a hnutím „woke“, protože si myslím, že Tvůj argument o tom, že hnutí „woke“ válku už vyhrálo, zmocnilo se impéria a my ostatní jsme utlačení rebelové, je mylný. Dokud existují skuteční liberálové, mají „woke“aktivisté k takovému vítězství daleko. Klíčové je uvědomit si, jak odolná filozofie liberalismu je – masivní síla institucí, které se vyvinuly na základě jeho principů, a síla myšlenek a ideálů univerzálních lidských práv, osobní svobody, posvátnosti života, vlády práva a práva na soukromý majetek, demokratického procesu, svobodného zkoumání světa, vědy a svobodného trhu. Islám se proti těmto myšlenkám – částečně úspěšně – po staletí bránil, ale za cenu toho, že muslimské společnosti napříč světem upadly do chudoby (kromě těch, které sedí na ropných zdrojích). Ale „woke“ hnutí nemá ani zdaleka tu sílu jako islám. Malý příklad, citace profesorky jménem Sunny Singhová, která vyučuje kreativní psaní na londýnské Metropolitní univerzitě. “Pravidelně dostávám pozvánky účastnit se debat na různých platformách. Vždycky odpovím „ne“. Protože debata je imperialistická kapitalistická bělošsky nadřazená cis heteropatriarchální technika, která proměňuje potenciální výměnu znalostí v nástroj vylučování a útlaku.“ Zdá se mi, že čím více „woke“ hnutí útočí proti skutečným liberálům – třeba na autorku J. K. Rowlingovou – tím více odhaluje fundamentální intelektuální prázdnotu své sekty a tím více povzbuzují skutečné liberály, aby přestali s appeasementem, který charakterizoval uplynulé desetiletí. Zkrátka, jsem optimističtější než ty, protože věřím, že obě bitvy – proti islamistům a proti „woke“ hnutí – můžeme vyhrát. A druzí z těchto dvou protivníků jsou ve skutečnosti daleko slabším nepřítelem. Těším se na Tvoji odpověď a vřele Tě zdravím, Ayaan Konec dopisu. Tolik tedy Ayaan Hirsi Ali, žena natolik silná, že ti, kdo jinak rádi mluví o tom, jak je nutno respektovat a obdivovat silné ženy, se raději tváří, jako by vůbec neexistovala. Chválabohu existuje; a i kdybychom ten boj jednoho dne třeba prohráli, byla čest bojovat po jejím boku. Co se dopisu samotného týče – nejsem úplně přesvědčen, že ta hranice mezi “skutečnými liberály” a “woke aktivisty” je tak přehledná a jasná, abychom o nich mohli mluvit jako o dvou zcela odlišných množinách lidí. Zrovna Rowlingová, o které Ayaan Hirsi Ali mluví jako o příkladu skutečné liberálky, na mě působí spíš jako někdo, komu byla “woke” mentalita docela blízká, ale komu ten pomyslný vlak dalších a dalších přibývajících tabu prostě ujel, takže ji teď z “woke” strany nenávidí jako zrádce věci, nikoliv jako principiálního oponenta. Třeba jí křivdím, ale klasický liberál vypadá podle mého názoru trochu jinak. Druhá věc, kterou bych paní Ayaan v jejím optimismu vytknul, je podcenění celkové agregované síly hnutí a jeho prostředků. Skoro určitě má pravdu, když jednotlivce typu profesorky Singhové považuje za žabaře, pod jejichž narcisismem a bezbřehou arogancí se skrývá duševní prázdnota. Je nepravděpodobné, že by se tento druh lidí v případě opravdového ohrožení k něčemu vzmohl; to takový Abú Bakr al-Bagdádí, zakladatel Islámského státu, to byl jiný kalibr. (Mimochodem – brzy budeme slavit jeho roční smrtniny. Doporučuji tak učinit u dobré lahve vína, která je samozřejmě haram.) Jenže i hrající si děcko může zničit celý kontinent, dáme-li mu na hraní odpalovače jaderných raket. A tihle divní jedinci mají v rukou velkou moc, protože infiltrovali různé důležité instituce – velké firmy, univerzity, politické strany, státní správu… Z čehož plyne, že na rozdíl od al-Bagdádího a jeho následovníků nemusejí mít příliš mnoho osobní odvahy k tomu, aby prosadili, co chtějí. Osobně si myslím, že slabina “woke” hnutí je jinde. Většina autoritářských režimů si projde horkou revoluční fází, při které se jednotlivé skupinky navzájem eliminují, a nakonec zůstane jen jedna vítězná frakce, pod jejíž vládou nastoupí nehybná zkostnatělost. Zrovna ten islámský svět svého času v této myšlenkové paralýze skončil na hezkých pár set let, než jím otřáslo ohrožení ze strany rychle se rozvíjejících evropských mocností. K takovému usazení a zkostnatění zatím ve “woke” kruzích nejsou vidět žádné sklony, ani tam, kde už ta ideologie de facto vládne. Vzhledem k tomu, že efektivní moc nevykonávají nějaké formálně pomazané hlavy, ale skupinky internetových aktivistů, neexistuje přirozený stabilizační mechanismus. Vždycky se najde někdo, kdo se pokusí trumfnout současný status quo něčím ještě šílenějším. Tahle spirála hysterie nakonec “woke” hnutí přivede ke kolapsu, protože je neudržitelná. Jiná otázka je, co zůstane po něm. Takový reálný socík už je 31 let minulostí, ale leccos nám tu zanechal. V tom fyzickém i duševním slova smyslu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-12 14:05:06

Digitální Moloch v ulicích aneb Pouze bez historie lze být tím správným primitivem

Dostávám poslední dobou od čtenářů e-maily s nejčerstvějšími událostmi, které se strhly kolem Black Lives Matter, často s dotazem, co si o všem to boření a rabování myslím a proč už jsem něco na toto téma nenapsal. Inu, přátelé, sleduji to také, ale musím říct, že čirý objem toho šílenství překonal moje kapacity to vstřebat a zpracovat. Aspoň dočasně; ale zasloužíte si komentář, tož tady je. Je to skoro přesně pět let od chvíle, co jsem napsal článek Digitální Moloch, a zpětně vzato bych na něm změnil jen jednu věc. Podcenil jsem tehdy skutečnost, jak moc se ten dav dokáže zradikalizovat na základě skutečnosti, že tahle myšlenková linie zatím neměla moc velký úspěch ve volbách. To, že v nedávné minulosti vyhráli volby lidé jako Johnson nebo Trump, je pro ty pravé věřící spíš důvod k tomu, aby ještě přitvrdili. Sektářské chování Komentátor Ross Douthat, kterého zatím ještě nevyhodili z New York Times (ale jeho šéfeditor James Bennet už letěl a myslím, že Douthata to v nejbližší době čeká taky), ve svém sloupku píše o „nástupnické ideologii“, která už se ani nesnaží tvářit nějak liberálně a jejímž cílem je ten liberalismus nahradit. Je chaotická a agresivní, vnitřně nestabilní a bez lídra. Její jednotlivé podgrupy jsou schopny se skoro na povel, „lusknutím prstů“, obrátit proti sobě a zatnout do sebe zuby se stejnou zuřivostí, jakou běžně uplatňují proti vnějším protivníkům. Jednotlivé skupiny soupeří o to, kdo bude na totemu ušlechtilých obětí útlaku nejvýše, přičemž i dříve zavedené a dominantní skupině neustále hrozí tvrdý pád z místa na slunci až do kategorie systémových nepřátel. Mezi těmito dvěma protipóly je pramálo prostoru, jak vám potvrdí každá feministka obviněná z transfobie. Douthat se ve svém článku lehce otírá i o skutečnost, kterou já bych zdůraznil více. Tohle hnutí má totiž nápadně náboženské až sektářské rysy, i když postrádá jak centrální deitu, tak nejvyššího klerika. Točí se kolem dvou věcí, které jsou pro sekty dost typické: kolem dědičné viny (bělochů) a rituální očisty (svrhávání a pomalovávání soch bez ohledu na to, koho představují, vyhazování lidí z práce, stahování filmů z archivů). Do toho pseudonáboženského charakteru perfektně zapadají i takové ty obřady typu hromadného poklekávání, ať už na ulici nebo ve veřejných budovách. (Mimochodem, všimli jste si, za co vyhodili toho mladého výzkumníka Davida Shora z práce? Za to, že si dovolil sdílet odborný článek o tom, že v 70. letech vedly násilné nepokoje k poklesu preferencí Demokratické strany a vítězství Nixona ve volbách.) Ve Velké Británii přebral tenhle typ lidí dočasně kontrolu nad labouristickou stranou, drtivě prohrál loňské volby a teď se realizuje v pouličním virválu, ale bezprostřední nebezpečí od nich nehrozí, i když některé sochy (třeba ta Churchillova) byly raději zakryty proti vandalům. V USA je demokratická strana infiltrovaná dost podobně, ale s tím, že na podzim zvítězit reálně může. Demografie obou zemí je naprosto jiná. Donald Trump není tak zběhlý v reálpolitice jako Boris Johnson, nasírá více lidí, a koronavirová krize zamíchala s dříve silnou ekonomikou natolik, že ještě nevíme, jestli se dokáže do podzimu vzpamatovat. Obecně má americká ekonomika tendenci se zotavovat rychle, ale výjimek bylo v historii dost. Vymazání z digitálního světa  Představa „digitálního Molocha“ u pák moci v USA je poněkud strašidelná, zejména když si člověk uvědomí, kolik moci se na internetu mezitím soustředilo do rukou velkých korporací jako Google, které jsou vesměs naprosto na straně demokratů. (Jak moc? Tenhle obrázek ukazuje dary, které dali zaměstnanci jednotlivých firem politickým stranám před volbami do kongresu roku 2018. Pěkná monokultura, připomínající výsledky voleb v ČSSR dávné paměti. Zdroj.) Dokud jsou spolu prezidentská exekutiva a Google, Facebook či Twitter na kordy, tak to docela jde. Horší varianta je ta, že se do Bílého domu spolu s novým prezidentem nastěhují příznivci cancel culture a začnou si s velkými firmami vytvářet nějaké neoficiální dohody o tom, kdo a jak má skončit na nějaké doživotní černé listině. Dnešní internet je centralizovanější, než si myslíme. Ocitne-li se například vaše doména na nějakém seznamu spammerů, nepošlete nikomu ani e-mail, respektive ho ten dotyčný nedostane, protože jej antispamová ochrana smaže už po cestě. Zatím se takové likvidační mechanismy používaly převážně nestranně, ale dostanou-li je do ruky nějací bezskrupulózní fanatici bojující za Jedinou Pravdu, samozřejmě je s radostí použijí k tomu, aby své odpůrce vymazali z digitálního světa. K tomu, aby vám nefungovala platební karta, nemohli jste komunikovat e-mailem, používat moderní smartphone, spustit si vůbec Windows atd. stačí, aby se na takovém postupu dohodlo jen cca 10 velkých firem. Ano, dá se to fyzicky přežít, ale je to postih, který by spoustu lidí přesvědčil k tomu, že mlčeti zlato. Zejména, pokud by se začal uplatňovat nejen proti samotnému disidentovi, ale i proti příbuzným, dětem atd. Tenhle mechanismus už svého času různá totalitní hnutí vyladila do dokonalosti. Kdo není s námi, je proti nám No, konec spekulací o možné digitální dystopii blízké budoucnosti. Zpátky k současnosti. Už jsme zmiňovali, že jedna ze slabin, které tohle hnutí má, je ta neustálá připravenost požírat se mezi sebou navzájem. „Diverzita“, která je v něm uctívána jako jedno z přikázání, je zároveň slabinou. Ideologická hnutí bývají v praktické politice nejsilnější, dokážou-li se aspoň na nějaký rok-dva sjednotit za jedním lídrem a jednou sadou principů. V téhle postmoderní kakofonii žádný takový trend nevidím. Druhá slabina je, že vlastně nevíme, kolik lidí souhlas s tímhle tažením jenom předstírá – ze strachu. Jedním z hesel, které se v téhle souvislosti hojně užívají, je „Silence is violence“ (Ticho je násilí), což znamená, že probíhá-li nějaký boj, spojencem nepřítele je i ten, kdo jenom mlčí a stojí opodál. (Vysvětlení.) Samozřejmě je to jen nové vtělení hesla „Kdo není s námi, je proti nám“, ale kopírovat až takhle doslova nacisty by přeci jen bylo příliš trapné. Z toho ale plyne, že ani skutečnost, že si někdo na svůj Instagram či Facebook připíchne černou ikonku, neznamená nutně, že jde o upřímný projev souhlasu. Taky to může být ekvivalent sovětské vlaječky v okně na výročí VŘSR – gesto, které má přesvědčit vševidoucí dozorovatele, že tenhle jedinec nepatří na seznam podezřelých. (Zajímavý, leč placený článek jedné Němky žijící v Bostonu. Její vlastní dcera jí řekla, že by nikdy nešla na schůzku s klukem, který se zřetelně a jasně nepřihlásil k Black Lives Matter. To samé jí řekl sousedův syn: musím být vidět na demonstracích, pokud mám mít v létě aspoň nějakou šanci na schůzky. Trochu to připomíná Kunderův Žert.) Testem reálných poměrů tak nakonec zase můžou být jen přímé a tajné volby. V malém jsme tenhle jev viděli už u brexitu. Řev místo myšlení Článek začíná být dlouhý, tak tedy jen poslední poznámka na závěr. Týká se titulku. Tenhle druh ideologie má veškeré důvody mít hrůzu z historie a snažit se ji vymazat. Jestliže deset let stará poznámka na sociálních sítích může být záminkou k okamžité likvidaci, co teprve dvacet let stará kniha nebo třicet let stará událost. Tím, že vymažete vzpomínku na to, že se něco stalo, se zároveň zbavujete nutnosti rozhodovat o tom, zda je „čistá“ nebo „hříšná“, zda o ní smíte mluvit kladně, nebo zda je určena k zatracení. Už vůbec se nemusíte zabývat otázkou, jestli reální lidé nejsou zevnitř složitější, než jak by je chtělo vidět současné morální pozérství. Kde nic není, ani smrt nebere. Toto je zároveň ta nejlepší a nejpřímočařejší cesta stát se duševním primitivem. Někým, kdo jenom reaguje na bezprostřední podněty, nejlépe řevem, a nemusí přemýšlet, protože k tomu přemýšlení nemá žádný materiál. Všechno „nevhodné“ dávno skončilo v díře zapomnění. Je dost šílené, že tenhle druh mentality se dnes kultivuje právě na univerzitách, které měly být centrem vědění, debaty a uchovávání znalostí. To je jedna z ironií života… Osobně si myslím, že i tuhle vlnu šílenství ta naše civilizace přežije, přežila už horší věci. Ale na přežití všech jejích institucí bych rozhodně nevsadil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-26 11:17:18

Radovan Lovčí: Překvapuje mne, s jakou nechutí se lokální historici stavějí k výzkumu moderních dějin, zvláště komunismu

Prozaik a badatel PhDr. Radovan Lovčí (*11. 4. 1977) žije dnes v Plasích a studuje v Praze. Je absolventem historie na FF UK a spoluautorem i autorem takřka dvaceti knih. Odbornými studiemi přispěl pak do vícera historických sborníků. Letos mu vyšla satira Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku.   Co nyní píšeš? To utajím, ale řeknu, co jsem už dopsal. Prózu, která je příhodami roztržitého, ráčkujícího profesora klimatologie z Plzně. Posléze se dokonce stane nástupcem – neotesaně vystupujícího – prezidenta. To dílo jsem tvořil už v letech 2011-2017 a možná je měl dokončit dřív.   Proč? Roku 2017 vyšla kniha Jakuba Horáka Kočky jsou vrženy a již od roku 2013 běžel politicko-satirický seriál Kancelář Blaník. Je to trochu podobné. A já si náhle připadal jako Cimrman, který přichází pozdě.   Letos ti vyšla satira Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku napsaná v plzeňstině. Co víc, do roka má vyjít publikace s marketingově (snad) ještě údernějším názvem Hovno z Nerudovy ulice. Vedle bizarních postav z esoterně-léčitelské oblasti – se v ní mihne fiktivní prezident, a to ješitný profesor a držitel bezpočtu čestných doktorátů: Narcis Káďa. V obou případech jde o texty, které jsem začal připravovat po ukončení působení u Frause a během svého zdravotního výpadku, kdy mi odstranili část slinivky.   Což nebyla procházka růžovým sadem. Ne. Tři čtvrtě roku jsem prožil ve stavu, kdy nebylo jasné, zda mám rakovinu a do dvou let nezemřu; již jsem měl dokonce za to, že mé knihy post mortem vydají mí mladší bratři.   I jako doktor filozofie znovu studuješ? Malý doktorát mám od roku 2004 a je nepřímým výsledkem magisterské práce o Alici Masarykové (600 stran). Na FF UK ji rovnou uznali za práci rigorózní, stačilo složit PhDr. zkoušku. Iniciativa vyšla od učitelů, nemusel jsem nic rozšiřovat, ani psát novou práci jako ti, kdo o PhDr. titul jevili iniciativní zájem sami. V praxi ale doktorát nepoužívám, jen při oficiálních příležitostech jako přednášky a odborné články, a plné zuby mám lidí, kteří mohou mít smrt z toho, když je neoslovíte titulem nebo funkcí.   A tzv. velký doktorát? Do toho jsem se pustil loni po odchodu od Frause a zdravotním výpadku. V kraji jsem nenacházel profesní výhled, v pražských institucích taky ne. Ještě jinde ultimativně vyžadovali „Ph.D.“ jako něco, bez čeho se s tebou u konkurzu vůbec nebudou vybavovat. Pracovat mimo obor se mi nechtělo, to by mě psychicky zabilo dřív než ta slinivka, a bádání v historii beru jako povolání, ne zaměstnání; ač vím, že se v dnešní pragmatické době ty pojmy mylně pokládají za synonyma. Navíc mám vztah patriota k Plzeňsku, hluboce tu kořením. Ale jako regionální historik jsem se realizovat nemohl a ve 42 letech zase „vletěl“ do studií. Pendluji mezi Plasy a Prahou. Jak dopadnu, netuším. Měl jsem se narodit pár set kilometrů dál na západ, tam lze z doktorandského stipendia slušně žít a bádat; zde leda živořit. Dost studentů školu ani nedotáhne, neskloubí práci a velmi náročné studium. Může se stát, že bude ex-doktorand i ze mě, vše je otevřené.   Jaká tě lákají témata? Tématem mé Ph.D. studie je život Vojty Beneše (1878–1951), což je pro mne srdeční záležitost. Pocházel z Kožlan, které leží 15 kilometrů od Plas, kde bydlím. Úspěšný beletrista, bratr prezidenta Edvarda Beneše, účastník tří odbojů. Sociální demokrat. Hledal střední cestu mezi asociálním kapitalismem první republiky a extrémem komunistické diktatury. Zkoumám ho jako plzeňské téma a je mi blízký politicky: oba jsme nalevo, i česká společnost aktuálně řeší, jak kultivovat divoký polistopadový kapitalismus bez extrémně levicových rizik a jak vybudovat podobu ohleduplného západního sociálního státu, k němuž máme, žel, na hony daleko. I kdybych nestíhal školu, Vojtu Beneše dopracuji. Jen by se jednalo o běh na víc let, protože během dovolené člověk moc nevybádá, to mám ozkoušené. Po škole budu hledat nový domov spojený s profesním uplatněním. Na Plasku a Plzeňsku výhled postrádám, snad bude působištěm některá historická instituce Prahy. Z platu historika se dá i tam skromně přežít, ale na byt či prostorný pronájem člověk může zapomenout. Třeba mě ale přijme jiný kraj než tento. A nesmí zradit zdraví, aby mě místo dopsaných knížek a nového působiště nečekala márnice.   Vrať se, prosím, ke své dosavadní produkci. V určité fázi jsem se pokládal výlučně za historického publicistu, odborného spisovatele. Už jako dítě a student jsem si ale vymýšlel pohádky, povídky, kreslené vtipy. Až na vysoké jsem s tím praštil, skoro vše spálil a rozhodl se, že se budu věnovat jen historii. K ní mě vedly i spletité rodové osudy zahrnující i několik muklů za stalinismu a perzekuci během normalizace. Bez pádu režimu bych nevystudoval ani gympl, byli jsme protikomunistická, příliš katolická rodina. To mělo kádrové důsledky pro víc generací. Do drobného historického psaní jsem se pustil už za studií na FF UK a diplomová-rigorózní práce o Alici mi vyšla knižně. A mimochodem, Masarykovi byli přáteli mého vzdáleného zbirožského strýce, básníka J. V. Sládka. Dvacáté století, první prezident, emancipace žen, to jsou mé obory. Emancipace mi připadá jako zajímavé téma. Jenže nabízené platy vědeckých pracovníků v Praze nestačí na nájem garsonky, tak jsem se vrátil. Muzejničina je podle mě nejlepší volba, zatímco při archivařině máš přístup k jedinečným dokumentům, ale psát si můžeš leda po práci. Jenže během konfrontace s řadou muzeí, archivů a památkářů jsem byl konfrontován s nezvykle uzavřeným, nevstřícným prostředím. Při mé naivitě trvalo, než mi došlo, že zatímco pro kantory a školitele z UK jsem byl kolega a pokračovatel, tady jsem konkurent. Co mě šokovalo, že to někteří ani neskrývali. Ale dozvídal jsem se přátelské rady, že se mám vrátit do Prahy, kde mi bude nejlépe. Aniž bych zaslechl jediný objektivní důvod, proč jiní mohou mít privilegium pracovat v kraji.   Rivalita! I pár pozitivních, přátelských výjimek bylo – a drobná, žel externí spolupráce s dvěma muzei. Ale tyhle lidi mohu počítat na prstech. Zažil jsem řadu absurdních historek. Na konkurzu mi otloukli o hlavu, že nemám vystudovaný obor archivnictví, ale jen historii, že ovládám pouze čtyři světové jazyky, ale neumím francouzsky. Hned pak přijali dva kolegy, kteří neudávali ani ty čtyři jazyky a žádný nebyl franštinář, ba neabsolvovali archivnictví a jeden neměl vystudovanou historii. Kdo chce psa bít… O další konkurz už jsem se tam nepokoušel. Nemělo to cenu.   A jinde? Opakovaně jsem přesvědčoval ředitele s komunistickou minulostí a publikační tvorbou, kterou mu soudruzi před rokem 1989 kvitovali pozitivně, aby mě podpořil při snaze zabývat se na Plzeňsku dějinami 20. století a komunistické totality. Nic. Obecně mě překvapuje, s jakou nechutí se lokální historici (nejenom na Plzeňsku) stavějí k výzkumu moderních dějin, zvláště komunismu. Pro ně to je současnost. Na mých univerzitách měli odvahu detailně vrtat do všeho a padesátá ani sedmdesátá léta pro ně současností nebyla. Během pendlování mezi Prahou a Plzeňskem, mezi UK a lokálními institucemi, mívám dojem, že přejíždím z jednoho mentálního světa do jiného. Kolikrát jsem si mezi čtyřma očima vyslechl dobře a přátelsky míněnou radu kolegů, ať nejsem zbytečně radikální. Proč chci šťourat do doby nedávno minulé, proč se nezajímám o 18. století. Dlouhodobé uplatnění ve sférách, o které jsem měl nejvážnější zájem, bylo passé. Skončil jsem v jiné profesi a léta si připadal jako zakázaný historický spisovatel. Nechápal, co bych ještě měl dokázat, aby se mi někde otevřely dveře. Nechápali to ani mí kantoři z FF UK. Občas jsem od některých vyslechl: „Patřil jste k nejlepším studentům v ročníku, už jako mladý jste napsal knihu, jste doktor filozofie a dál ve svém volnu podle možností píšete. Co by u vás doma ještě, proboha, chtěli? Profesuru?“ Já: „Abych se vrátil do Prahy, kde mi bude nejlépe.“ Jenže to v mé ekonomické situaci nešlo. A dál? Psaní ani historii jsem věšet na hřebík nehodlal. Ve volnu jsem začal recenzovat a vytvářel dílčí historické studie, i když na potřebné bádání k jedné kolikrát padly dvě tři dovolené. V čase volna jsem se pustil i do psaní historických knih pro unitáře, k nimž jsem přestoupil od katolíků; do jejichž archivu a knihovny jsem měl přístup o víkendech. A náhle jsem církevní historik.   Naposled ti vyšla knížka o vztahu unitářství k Charlottě Masarykové (2019). A předtím? Pozitivní ohlas mezi akademiky měly i Ženy proti proudu (2018) o pionýrkách duchovenské služby mezi unitáři, univerzalisty a kongregacionalisty v anglosaských zemích. Vzal jsem zpět i studentské předsevzetí skončit s beletrií a vrátil se k povídkám, ač většinu teprve zvolna připravuji. Jen něco vyšlo ve sbornících. A nežertuji, když říkám: nebuďte autory absurdních historek, když jste jich tolik zažili.   Co práce redaktora? Nakladatelství Fraus pro mě bylo pracovním exilem. Chtěl jsem dlouhodobě archivařit nebo muzejničit a marně prosil různé ředitele i jen o středoškolský post s nižším platem. Bylo to passé s dvěma výjimkami, ale nebylo dobře možné tam z Plas dojíždět, a proto jsem musel odmítnout. Především ovšem dodnes nevěřím, že byly ty nabídky míněny vážně, ne jako zlomyslný vtip.   Napadlo mě: Co kantořina? Mě minula kvůli slabým hlasivkám. K Frausovi jsem nastupoval s tím, že zůstanu dva tři roky a půjdu o dům dál; nakonec to bylo 14 let.   Člověk plánuje, bůh se směje. Dodal bys ještě něco k práci redaktora? Investoval jsem, nutno říct, léta života do akutních oprav domu v Plasích, měl jsem půjčky, na léta se stal nestěhovatelným. Zůstával jsem v nakladatelství, ale redaktořina je v jednom směru nesmírně frustrující. Nemůžeš sám psát, do zblbnutí opravuješ cizí texty a vytváříš scénáře knih, které píší druzí. Ale nebyla to neúspěšná etapa: stal jsem se součástí týmu, připravoval moderní učebnice dějepisu a nebyl odříznut od historie, což by mě čekalo při úřednické dráze. Dělal jsem na didaktických, metodických příručkách, pracovních sešitech, populárně-naučné literatuře pro mládež, tři mnou redigované publikace obdržely prestižní mezinárodní ocenění. Dvě ceny z Frankfurtu – za učebnice Dějepis 6 a Hudební výchova 6 a 7 – a jedna cena z Essenu za knihu Známky. Nejednalo se o samozřejmost, která by se týkala každého redaktora u Frause, a snad to nezní jako vytahování, vždyť řada lidí v mém okolí o těch cenách ode mě dodnes neslyšela. Občas odpadl autor, nezbylo než suplovat. Přišel jsem k nezamýšlené autorské spoluúčasti na 11 učebnicových publikacích. Léta u Frause byla náročná časově, plná stresu, který se mi podepsal na zdraví. Někdo si myslí, že redaktořina je pohodová, klidná profese. Opak je pravda. Když ven pustíš prózu, kde necháš pár chyb, je to hloupé, ale přežiješ. Když ovšem totéž uděláš v učebnici, kterou dostanou do ruky desetitisíce žáků, je to pořádný malér, který se může dostat do televize. Proto musíš být maximálně pintlich. I překlep vadí, pořád jsi na jehlách, uděláš chybu, pustíš do tisku starší verzi, neohlídáš sazeče, ten pomíchá texty, grafické vrstvy v mapách. Najednou by mohl do stoupy jít náklad za půl milionu. Kde vezmeš peníze? Musíš stíhat termíny. Veletrh, začátek školního roku nikdo neposune. Máš odborně schopného autora, ale neumí pořádně psát. Přepíšeš knížku větu po větě, takže se z práce netrhneš dřív než za tmy, a ještě ji taháš na víkendy a dovolené. Kdo nezažil, nepochopí. Nemluvě o povinných multikulturních, genderových, minoritních a jiných požadavcích, kdy konečně hotovou učebnici překope tucet rádců. Zvláště pro dějepis to platí. Historie je politikum. Někteří zástupci minorit se neshodnou ani mezi sebou, natož s autory, a tak je celý kvartál smiřuješ: redaktor učebnic musí být i diplomat. Nakonec je přece venku jakýs takýs politicko-korektní výsledek, ale bez předchozí shody a recenzního posvěcení ti ministerstvo školství nedá doložku. Rád bych o tom jednou sepsal něco samostatně. Jsem víc liberál než konzervativec a částečnou oprávněnost politické korektnosti uznávám, ale občas se to žene do krajností. Co jsme zažili s relativně apolitickou hudebkou! O tom by vznikl absurdní román. Politická korektnost vítězila nad prostou logikou, racionalitou.   A víra v Boha? Sám bych se neoznačil za věřícího. Jen věřit nestačí. Boha (někdo užije pojem Zdroj) je zapotřebí cítit, zakusit, prožívat niterně, v mystickém spojení. K tomu má každý otevřenou cestu. Osobní zkušenost je víc než víra. I když ztratíme všechny blízké, přátele, majetek, postavení, ba zdraví, život, i když zakusíme bezpráví, tak nás od boží lásky nemůže nikdo odříznout; ani od pomoci vyšších duchovních, nemateriálních entit. Může nás zato oddělit vlastní slepota.   Prodělal´s podobnou osobní zkušenost? V šestnácti při nenadálém kolapsu jsem prožil oddělení od těla. I kdybych o věci duchovní nejevil v životě zájem, kvůli tomu zážitku bych nikdy nemohl být materialistou.   Radovan Lovčí: Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku. Ilustroval a obálku graficky zpracoval Matyáš Souček. Spolupráce na obálce Jan Souček. Vydalo nakladatelství Powerprint. Praha 2020. 96 stran.

Čas načtení: 2020-04-02 08:08:45

Petr Drulák: Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo

O Francouzi Jeanu-Claudovi Michéovi a jeho konzervativním socialismu jsme hovořili s českým intelektuálem a překladatelem Michéových Tajností levice Petrem Drulákem.   Co je konzervativní socialismus? Budeme-li se držet Michéova pojetí, jedná se o socialismus navracející se ke svým kořenům a odmítající ideu pokroku, podle které jakákoli novinka – technologická či společenská – je k dobru věci.   Zní to trochu nostalgicky. To bych neřekl. Není to nostalgie. Ta v sobě přece zahrnuje idealizaci starých časů a k tomu se nehlásím ani já, ani – a to je podstatnější – Michéa. On nepatří k těm, kteří by si idealizovali společnost devatenáctého století nebo snad dokonce společnost předrevoluční (před Francouzskou revolucí, pozn. red.). Říká pouze to, že původní socialismus měl určitého ducha a že tento duch se zastával lidí, jež kapitalismus dostal do naprosto neudržitelné situace. Socialistická obrana dělníků původně neměla s progresivismem nic společného, dokonce můžeme říci, že byla antiprogresivistická. Pokud už chceme konzervativní socialismus nazývat nostalgickým myšlenkovým směrem, pak tedy jen v tom smyslu, že nám připomíná, že tu je určitý pramen, který byl levicovým socialistickým hnutím v průběhu let silně znečištěn, možná docela vyschl. Příliš mnoho z něj každopádně nezbylo. Řeknu-li dnes, že jsem levičák a antiprogresivista, bude to vypadat jako protimluv.    Michéa oprašuje původní významy pojmů, budiž, jenže ty se přece v čase mění. To je sice pravda, ale položme si jednu důležitou otázku: Co se stalo s levicí v okamžiku, kdy přijala ideu pokroku?   Co se s ní stalo? Socialismus byl, říká Michéa, kolonizován liberalismem. V důsledku spojenectví s liberály byl socialismus vytunelován.   Dopovězme, že Michéa datuje počátek tohoto spojenectví do časů Dreyfusovy aféry. A tehdy dávalo smysl. U Michéy samozřejmě nenajdete, že se socialisté měli od Dreyfuse distancovat.   Mělo to podle něj být ale jen ad hoc spojenectví. Ale tak to bohužel nebylo. Spojenectví socialistů s liberály totiž pokračovalo a stalo se to, že společenský progresivismus postupně vytěsnil sociální otázku. V jisté chvíli levice začala mluvit v podstatě jen o lidských právech – o všech možných lidských právech, jen ne o právech sociálních. A to je problém. Michéa nenavrhuje nic jiného než vrátit se k původní agendě. Takže já sice souhlasím s tím, že časy se mění, ale současně si myslím, že sociální otázka je nadále velice aktuální – možná, že je ještě aktuálnější než v šedesátých nebo sedmdesátých letech na Západě.   Proč není stejně aktuální otázka práv žen nebo práv sexuálních menšin? Proč preferovat sociální otázku? Nepřu se s vámi, zdali jsou či nejsou vámi zmiňované otázky aktuální, otázka ale je, jsou-li to otázky, které by si měla klást levice.   Levice si je klást nemá? Tyto otázky už mají velmi dobře obsazeny liberálové, a ti – a na to nezapomínejme – tvoří v západních společnostech hegemonní složku. O zájmy všech vámi zmíněných skupin je proto dnes už dobře postaráno. Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} To není tak docela pravda – pečuje o ně krajní pravice. Hlavní dělnickou stranou ve Francii je dnes opravdu strana Marine Le Penové. To chceme?   Jak má socialista hovořit o právech sexuálních menšin? Genderová práva – opakuji – jsou dnes řešena s velkou pozorností.   Nemáte pocit, že jsou v poslední době novými politickými vůdci zatlačována? Nejsou zatlačována, nebo lépe – ve srovnání se sociální otázkou nejsou zatlačována ani trochu. Podíváte-li se do programů francouzských politických stran – a Michéa píše o Francii – pak sexuální menšiny ani ženy zatlačovány nejsou. Ti, kteří se bouří, protože je jejich život nesnesitelný, dnes přece nejsou sexuální menšiny, jsou to žluté vesty. To je, a to se shodneme, úplně jiná sociální skupina, a o nich teď mluvíme. Ale jistě, budujete-li politickou stranu, pak její program musí být komplexní, jenže si vždy musíte ujasnit, co má být jeho podstatou, a pro socialismus by podstatou měla být sociální otázka.   Michéa říká, že je třeba konečně se emancipovat od emancipace…  …já to vysvětlím. Michéa si všímá patologií emancipačního diskurzu, nezpochybňuje tedy emancipaci jako takovou – emancipaci devatenáctého a dvacátého století – ale to, co se dnes za emancipaci chybně vydává, čili onen všudypřítomný boj proti diskriminaci. To je důležité rozlišit; vyplývá to ostatně z kontextu Michéova textu.   Zmínil-li jste Le Penovou, do jaké míry má konzervativní socialista chápat xenofobní resentimenty strany, již vede? Vždyť možná právě těmi přitahuje voliče, které chce hájit i konzervativní socialista, nejvíce. Ujasněme si, co je a co není xenofobie. Problém levice spatřuji v tom, že jakýkoli kritický diskurz o menšinách, migrantech a cizincích je okamžitě označen za xenofobní, jenže tak to prostě není. Do Francie přicházejí lidé z Afriky, ale také ze střední a východní Evropy. Tito lidé snižují cenu práce. Je odpor proti příchodu těchto lidí tak nelegitimní? Já si to nemyslím. Řeknou-li tito lidé, že tuto konkurenci nechtějí a že by je před ní stát měl ochránit, je to naprosto legitimní. Samozřejmě, že někdo může namítnout, protože tato konkurence přichází zvenčí, že je to xenofobie, ale já to za xenofobii nepovažuji. Podstatou tohoto postoje je totiž boj o přežití v současné kapitalistické společnosti, a ti lidé chtějí přežít.   Nezasloužil se Západ o to, že Blízký východ vypadá tak, jak vypadá? Není v důsledku toho uzavření evropských hranic nemorální? Rozlišme věci typu války v Iráku; ta krizi skutečně vyvolala. Evropské velmoci byly proti, nicméně státy jako Česko jednaly ambivalentně. Vláda pro nebyla, prezident Havel však ano, takže tady vskutku určitá odpovědnost je. Ale pozor! Máme ještě země jako Libye nebo Sýrie, a tam už ta odpovědnost evropských velmocí za vzniklý chaos zas tak velká není. Evropské velmoci přece nevyvolaly arabské jaro. To byl autonomní vnitřní vývoj…   …nicméně tím, jak na ně zareagovaly, přispěly ke zhoršení situace. Ano přispěly, ale nebičujme se víc, než musíme. To, v jakém stavu je Střední a Blízký východ, není pouze výsledkem politiky externích faktorů, je to i důsledek vnitřního vývoje. Náš zájem je, aby byl tento region stabilní, ale to neznamená, že budeme přijímat všechny migranty, kteří z tohoto regionu přijdou. My na to prostě nemáme kapacitu.   Neměli bychom ale přijmout alespoň nějaký díl odpovědnosti? Přijmout díl odpovědnosti ale neznamená přijmout díl migrantů. Díl odpovědnosti znamená podpořit rozvoj v těchto zemích, ale současně musíme Evropě pomoci s obranou hranic před lidmi, kteří z těchto zemí přicházejí. To je naše odpovědnost – dělejme obojí.    Vraťme se k Michéovi. Ten říká, že kulturní liberalismus a ekonomický liberalismus jsou dvě tváře draka. Je třeba kulturní liberalismus odmítnout úplně, anebo je v něm určité jádro, jež máme bránit? Klasický liberalismus bývá spojován s obranou práv jednotlivce, a to je strašně důležité, já si však nejsem tak úplně jist, že je to skutečně něco, s čím přišel liberalismus.   Kdo s tím přišel? To, co je na liberalismu všeobecně přijímáno pozitivně – tedy to, že jednotlivec má jistou míru svobody, že si s ním stát nemůže dělat všechno, co chce – jsou věci, jež se v Evropě vyvíjely už od středověku; to znamená dávno předtím, než o liberalismu padla sebemenší zmínka. Mluvme proto raději o tom, že máme určité evropské dědictví toho, jak politická moc nakládá s člověkem – toto dědictví není nutně liberální dědictví. Je sice pravda, že liberalismus si část tohoto evropského dědictví osvojil, jenže k němu domyslel spoustu dalších věcí, jež z něj vytvořily onu stvůru, kterou dnes bohužel tak dobře známe. Já bych proto byl ve věci zachraňování liberalismu velice opatrný. Trochu mi to připomíná příběh marxismu. Marxismus si také z našeho evropského dědictví vzal některé důležité věci, například myšlenku sociální spravedlnosti, avšak domyslel je způsobem, který vedl k strašlivě destruktivním důsledkům; vzpomeňme bolševické hnutí.   Říká se o něm, že je to perverze marxismu… …a liberalismus je na tom ve vztahu k evropskému dědictví podobně jako bolševismus k marxismu. Řekněme to takto: Ne každá myšlenka, již liberálové hájí, je myšlenka špatná a zavrženíhodná – ani bolševici nepřišli jen se špatnými myšlenkami – ale jejich myšlenky se bohužel staly součástí systému, který je pervertoval. Mluvme tudíž o konkrétních věcech, které bychom měli zachraňovat, než to celé spadne, ale nemluvme o záchraně liberalismu jako takového. Máme ostatně svou vlastní zkušenost devadesátých let. Myšlenku sociální spravedlnosti okupoval komunismus, a tak se z ní po roce 1989 stalo sprosté slovo. A to bylo špatně. Ta myšlenka měla být od její komunistické perverze oddělena. Jinými slovy, liberalismus mluví i o některých věcech, které nejsou jen liberální, ale které reprezentují hlubší evropské dědictví. Ty zachraňme. Byla by škoda o ně přijít. Liberalismu škoda není.   Není zásluha liberálního hnutí, že se židé mohli v devatenáctém století emancipovat? Ve Francii je symbolem tohoto procesu Napoleon. Ten vytvořil právní rámec umožňující emancipaci židů. Byl Napoleon liberál? Nebyl. Podívejme se nejprve na to, jak Evropa – ta neliberální – už v osmnáctém a následně i v průběhu devatenáctého století přispívala ke svobodě a emancipaci, protože ona přispěla, a pak se teprve podívejme, jaký je onen liberální příspěvek. Pak teprve suďme. Nehrajme už, prosím, tu liberální hru, ve které si liberalismus přivlastňuje všechny svobody jednotlivce, lidská práva nebo obranu před státním útlakem. Liberalismus o tom všem sice mluví, ale zdaleka nebyl sám a zdaleka nebyl tím prvním, kdo se o všechny tyto věci zasazoval.   Co je obranou před globálním kapitalismem? Nejlepší obranou je globální akce – to je učebnicově správná odpověď.   To není tak úplně konzervativní odpověď. Není, ale ke konzervativismu se dostanete, když zjistíte, že globální obrana příliš dobře nefunguje a že jediné, co zbývá, je stát.   Národní stát? Jaký jiný?   Jsme součástí Evropské unie. Bylo by samozřejmě daleko efektivnější bránit se na úrovni Evropské unie…   …jenže to nejde? My to neustále zkoušíme. Několikrát do roka. Jenže většinou nakonec zjistíme, že na evropské úrovni se dohoda vyjednat nedaří, a tak se jde národní cestou. Pro mě je dobrým příkladem digitální daň. Francouzi s ní přišli do Bruselu, jenže tam jim to hodili na hlavu, a tak přijali po nějakém čase digitální daň vlastní; Češi mimochodem udělali totéž. Jenže pak přišli Američané a řekli: Podívejte se, jestli nás chcete takto danit, tak vás čeká to a to a to. A všichni to, co předtím schválili, zase zmrazují. Bohužel. Kdybychom digitální daň byli schopni přijmout na úrovni Evropské unie, bylo by to ideální, jenže Evropa je v této věci zablokovaná.   Protože je ve spolčení s globálním kapitalismem? Bohužel.   Je Evropská unie nepřítel? Není nepřítel. Evropská unie má spoustu vad, ale označit ji za nepřítele by bylo příliš snadné, protože co nám pak zbude?   Národní stát, o kterém jste mluvil. Můj argument zní takto: Zkoušejme věci na nadnárodní úrovni, to je v našem případě Evropská unie, ale když na evropské úrovni neuspějeme, pak přijměme národní řešení, protože říci, že musíme nejprve dojít k celoevropskému řešení, a než ho bude dosaženo, nedělat nic, je to nejhorší, co by se nám mohlo stát. A to se netýká jen otázek zdanění, ale třeba i otázek migrace.   Nebo koronaviru? I koronaviru. Dnes vidíme dvě naprosto odlišné strategie, jak se koronaviru postavit. Na jedné straně je strategie takzvaně středoevropská – česká, ale třeba i rakouská – jež považuje za zásadní, co nejvíce utlumit sociální interakci, a tím pádem šíření viru, a tato strategie se opírá o čínské řešení. Nevím, jestli je koronavirus v Číně vyřešen, ale ta čísla, která z ní přicházejí, jsou poměrně optimistická. Pak je tu ale například počáteční reakce Německa, která říká: Smiřme se s tím, že to všichni dostanou, a my to pak nějak přežijeme. To jsou dvě radikálně odlišné reakce a na evropské úrovni se nám je koordinovat nedaří. Co bychom tedy měli v takové situaci učinit? Přistoupit k národnímu řešení.   Jak moc se konzervativní socialismus stýká s tradičním konzervativismem? Především si myslím, že slovo konzervativní je stále „jen“ adjektivum a že substantivem je a zůstane socialismus, takže hlavním problémem konzervativního socialisty je kapitalismus. Je ale otázka, jak definujete konzervativismus. Po roce 1989, kdy u nás došlo k jeho obnově, byl konzervativismus definován neoliberálně. Žádné kritičtější vymezení vůči kapitalistickému systému nepřipadalo v úvahu. S takovým konzervativismem spolupracovat nelze. Na druhou stranu jsou ale i konzervativci, pro které kapitalismus problém představuje, a s nimi je spolupráce možná.    Jsou hranice důležité? Hranice jsou naprostou nutností. Tady je jasný rozdíl oproti progresivistům. V určité části liberálního spektra se z hranice stalo sprosté slovo, ale já si myslím, že na hranicích nic sprostého není. Hranice potřebujeme, ale to samozřejmě neznamená, že hranice mají být hermetické. Rozumná pozice je mít hranice, které budeme mít plně pod kontrolou, a to tak, že budeme schopni říci, koho do naší země pustíme a koho ne. Je to jako v rodině – i tam chcete mít kontrolu nad tím, kdo součástí rodiny je a kdo ne.   Měl by v Česku se pohybující konzervativní socialista spálit všechny mosty vedoucí k Respektu či Knihovně Václava Havla? Nemyslím, že by ho na druhé straně mostu čekalo něco dobrého.   Je to ten drak? Trochu omšelý, z hlediska politické váhy spíš skřet, ale pár zubů mu asi ještě zbylo. Ze strany té takzvaně pražské kavárny – nebo řekněme liberálních intelektuálních kruhů – je cítit obrovský despekt vůči periferii. Tito lidé jsou pro ně nemyté masy – masy zaostalé, nevzdělané. Něco takového je pro mě absolutně nepřijatelné.   Takzvaně pražská kavárna by vám zřejmě namítla, že máte až příliš velké pochopení pro masu. To je ta věčná debata, ale víte, když už jsme u toho, že to byl ten hlavní problém mezi pražskými disidenty a Václavem Klausem? Někteří z nich to pak i přiznali, když řekli, že jakmile vyjeli do regionů, ihned pochopili, že si s těmi lidmi, se kterými se tam setkali, nemají absolutně co říct. A Klaus? Ten byl do minuty pod tribunou a s každým si tam potřásl rukou.   Petr Rezek v eseji Pohled na Václava Havla zdola cituje Havlovy nelichotivé výroky o „sídlištních lidech“. Ti byli pro totalitní moc, jak říká, ideálem, zatímco lidé, jež potkal ve vězení, přečnívali – jeden třeba tím, že bodl svou ženu nožem, druhý tím, že bojoval za lidská práva. Oba se, na rozdíl od sídlištních lidí, podle Havla vymykali ideálu stádního totalitního člověka. To je přesně ono – ten despekt, o kterém mluvím. Havel si navíc asi myslel, že sídliště poznal, jenže on ho nepoznal. A s kým se Havel setkal ve vězení? S lidmi, kteří byli ve vězení většinou oprávněně, protože kradli nebo zabíjeli; jen někteří se v něm ocitli neoprávně, ale to nebyli, a to má Havel pravdu, lidé ze sídlišť. Ty Havel nikdy skutečně nepoznal – na rozdíl od Klause a Zemana, kteří je znají dokonale.   S čím na Michéovi nesouhlasíte? Řeknu vám nejprve, čeho si na něm cením, a pak to, v čem vidím jeho slabinu. Cením si toho, že jeho teoreticky podložený pohled na společnost má blízko k lidem, na které liberalismus – pravicový i levicový – zapomněl. Michéa je schopen díky své erudici jejich situaci analyzovat a vysvětlit, proč je jejich hněv vůči systému legitimní. To je hrozně cenné. Slabinou – a to nejen slabinou Michéy, ale slabinou v podstatě všech myslitelů – je alternativa. Co tedy s tím vším? Michéa nám nabízí víc otázek než odpovědí. Je tu sice Orwell a jeho tradice obecné slušnosti, je tu teorie Marcela Mausse o daru, který zakládá jiný typ vztahu, než jsou vztahy tržní nebo právní. To jsou dobré cesty, ale nejsou skutečnou alternativou, a to je problém, protože každý, kdo se staví do pozice radikálního kritika kapitalismu, by si měl velmi dobře rozmyslet, jak uspořádat nový ekonomický systém, aby to nepřineslo více škody než užitku. To u Michéy nenajdeme, takže já uznávám, že v něm jsou slepá místa.   Michéa podpořil žluté vesty, ale nezdá se, že by žluté vesty něčeho dosáhly… Michéa se zásadně neúčastní žádných veřejných debat a nepodepisuje petice, ale udělal jednu výjimku, a to byly vskutku dopisy, které napsal na podporu žlutých vest…   …které se ale nakonec nějak zvlášť nepovedly. Já si nejsem jist, že se nepovedly.   Vytratily se. Možná, že se vytratily, ale bylo to neuvěřitelně silné spontánní hnutí.   A jak tedy zatřáslo systémem? Vynutilo si na něm ústupky, i když uznávám, že z hlediska cílů, které žluté vesty měly, jsou mizivé, možná, že směšné, ale ostatní – všichni ostatní – nedosáhli ani těch několika směšných ústupků. Několik měsíců před žlutými vestami nastala mobilizace nejvýznamnějších odborových organizací, ale se systémem ani nehnuly. Systém jejich mobilizaci vůbec nevzal na vědomí. Jinými slovy, žluté vesty přece jenom něčeho dosáhly. Ale samozřejmě, chyběla jim ideologie, chyběla jim sebeorganizace, která by je dokázala přetavit v politickou sílu.   Skončily u výkřiku. Výkřik sice nestačí, ale výkřik je pořád lepší než mrtvolné mlčení.  {/mprestriction}  Petr Drulák (*16. září 1972) je profesor politologie. V letech 2004 až 2013 byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, poté dva roky prvním náměstkem ministra zahraničních věcí. Od roku 2016 do roku 2019 působil jako český velvyslanec ve Francii.

Čas načtení: 2020-03-09 11:00:01

Literární vyhlídky (9. až 15. března)

Nadcházející týden nabídne literární akce především v české metropoli, kde mimo jiné odstartuje série čtení autorů a autorek nominovaných letos v některé kategorii na cenu Magnesia Litera. V Praze se také bude diskutovat o rakouské literatuře roku 2019 a nevšední zážitek slibuje i francouzsko-český večer současné poezie. Na závěr jako obvykle připojujeme několik aktuálních knižních tipů.   POZVÁNKY 9. 3. Praha / 17.30, Cafe Jedna Křest knihy Mariky Pecháčkové Kdo chytá v síti (BizBooks 2020). Dokumentární knihu o zneužívání dětí na internetu pokřtí režisér a dramaturg Jan Gogola ml. a nakladatelka a dokumentaristka Barbora Baronová. V prostorách Cafe Jedna, kde se natáčela většina schůzek s predátory ve filmu V síti, se budete moci potkat s autorkou knihy Marikou Pecháčkovou, režisérem Vítem Klusákem nebo jednou z obsazených hereček. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech V Shakespearových hrách je próza něco jako zapomnění na Boha. Pro pozvané hosty – filozofku, herečku a režisérku Annu Luňákovou, spisovatele Ondřeje Macla a knižního redaktora a básníka Jana Grabce – je příznačné, že se sice zapletli s „posvátnou“ poezií, ale mnohem bezhlavěji se vrhají do vyhaslých kráterů prózy. Uslyšíte ukázky z rukopisů, jejichž společným jmenovatelem by mohla být nemoc (ale také experimentování, složitost či hrůza ze světla). Jana Grabce nepředstavitelně bolí zub, Anna Luňáková se mimo jiné inspiruje psychoterapií, Ondřej Macl zas rozvíjí zkušenost práce v chráněném bydlení na Černém mostě. Vstupte do světa, jehož nejnesnesitelnější nemocí je láska... Praha / 19.00, Kavárna Liberál Oskar Georg Siebert, respektovaný amatérský filmař, autor autobiografického románu Einmal ein Fremder, immer ein Fremder a jeho českého překladu Jednou cizincem, provždy cizincem, se narodil v roce 1942 v Berlíně. Od roku 1944 až do svého vystěhování v červenci 1976 žil s matkou a sourozenci v Československu. Ve své knize popisuje těžký úděl dítěte německého původu, chlapce bez otce, který postupně dospívá v aktivního cílevědomého muže usilujícího o návrat do svého rodiště, aby si zde vybudoval nový život. Pestrý, místy dobrodružný a politicky angažovaný život zvláště po srpnu 1968 učinil z Oskara Georga Sieberta protivníka totalitního režimu, „disidenta a nepřítele socialismu“. V červenci 1976 se za podpory Organizace pro lidská práva OSN natrvalo vystěhoval do Západního Německa. V Československu ale zůstala jeho matka i sourozenci, a tak své vazby na rodinu a na přátele ve „staré vlasti“ nepřetrhal. Při svých návštěvách Československa je však jako každý cizinec povinen hlásit se na oddělení pasů a víz, kde je často vyslýchán bezpečnostními orgány v civilu. Aby bylo „vytěžení“, jak zní hantýrka StB, dostatečné, byli na něj nasazeni nejen samotní příslušníci StB, špionážní služba z Mnichova, přátelé a kamarádi ze sportovního prostředí, kde se pohyboval, ale i jeho tehdejší manželka, která se stala aktivní informátorkou StB. Když tento zvýšený zájem StB o svou osobu prohlédl, ukončil okamžitě své cesty do ČSSR a přerušil i styky s dřívějšími kamarády. Teprve v listopadu 2018 se seznámil s tajnými spisy StB z Archivu bezpečnostních složek vedenými na jeho osobu. A rozhodl se, že i tuto etapu svého života literárně zpracuje. S nadhledem, ironií a suchým humorem líčí své zážitky a skutečné události jako příhody fiktivní postavy českého Němce či německého Čecha, Bruna Schwarze.   10. 3. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum Jaké reakce vyvolalo udělení Nobelovy ceny za literaturu Peteru Handkemu? Kdo obdržel Rakouskou knižní cenu za rok 2019? Už jste četli Hlavní město? Zeď? Tylla? Lásku za časů Mahlstadtského dítěte? O uplynulém roce rakouské literární scény budou diskutovat germanistka Dana Pfeiferová, překladatelka a literární publicistka Marie Voslářová a germanista a knihovník rakouské knihovny v Brně Richard Guniš. Diskusi moderuje překladatelka a literární kritička Jitka Nešporová.   11. 3. Praha / 18.00, Městská knihovna v Praze – pobočka Žižkov Setkání se spisovatelkou Simonou Bohatou, autorkou prózy Máňa a ti druzí (2017), která ve své nové knize Všichni sou trapný (Host 2019) sleduje životní útrapy dospívajících dětí z jedné žižkovské třídy na pozadí normalizačních osmdesátých let. Praha / 18.30, Francouzský institut v Praze Francouzsko-český večer současné poezie představí šest francouzských a českých básníků, spjatých svou tvorbou s Prahou, ať už se v Praze narodili, žijí zde nebo se do Prahy aspoň načas vrací. Své verše přečtou Guillaume Basset, Sylva Fischerová, Benoit Meunier, Jean-Gaspard Páleníček, Bertrand Schmitt, texty nedávno zesnulého Stanislava Dvorského bude číst básník Jakub Řehák. Básně zazní vždy v originále a budou promítnuty v českém, respektive francouzském překladu. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla V rámci prvního ze čtyř plánovaných autorských čtení tvůrců nominovaných letos v některé ze sedmi kategorií výročních knižních cen Magnesia Litera se představí David Böhm (A jako Antarktida – Litera za knihu pro děti a mládež), Daniel Hradecký (Přibližování dřeva – Moleskine Litera za poezii), Jan Němec (Možnosti milostného románu – Litera za prózu) a David Zábranský (Logoz – Litera za prózu). Uvádí Pavel Mandys z pořádajícího spolku Litera.   12. 3. Praha / 18.30, Excelsior Pub Autorské čtení teoretičky umění a spisovatelky Mileny Slavické z knihy Povídky jamrtálské (2010) a debata o Nuslích a jejich duši. Nusle jsou čtvrť, ze které není úniku. Je ohraničená železnicemi, skřípnutá v údolí a z Nuselského mostu její obyvatelé vidí jen syrové betonové břicho. Depresivní a melancholická povaha čtvrti se odráží ve vyprávění o milostném trojúhelníku Anny, Bavora a Aki Kakaby.   14. 3. Praha / 10.00–19.00, Knihovna Václava Havla Hospic Dobrého Pastýře pořádá v KVH velký charitativní knižní bazar, kterému předcházela celostátní sbírka knih, proto se můžete těšit na fantastický výběr knižních novinek i hodnotných klasických děl. Najdete zde českou i světovou beletrii, bestsellery, severské drama, dětskou literaturu, sci-fi, poezii, učebnice, životopisy, cestopisy, detektivky, kuchařky i esoteriku. Na své si přijde opravdu každý. Jednotlivé tituly pořídíte za 50 / 100 /150 korun, některé i za dobrovolný příspěvek, za nákup vám bude vystaveno potvrzení o daru.   15. 3. Hradec Králové / 13.00–18.00, Labyrint Divadla Drak „Veletrh“ dětských knih kvalitních českých nakladatelů: Baobab, Meander a Labyrint. Dílny, tvůrčí atrakce a čtení z nových knih v podání herců Divadla Drak. Hosty Dračtení budou spisovatelka Petra Soukupová (Klub divných dětí, Kdo zabil Snížka?) – ze své nové knihy bude číst od 17 hodin – a grafička Petra Jiroušková (Povíhádky z Bílé a Černé vody).   NOVÉ KNIHY Jan Štifter: Světlo z Pauliny (Vyšehrad 2020) Povídková sbírka o pohnutých osudech z jižních Čech. Tohle je svět, tak žij! Není na co čekat – co nechytneš, uteče, k čemu nepřivoníš, zvadne. I půvabnou jihočeskou osadu Paulinu pohltil les, místo komínů ční k nebi stromy a všude je hrobové ticho. Ze starého světa však přece jen něco přetrvalo: příběhy, jména a dávná rozhodnutí, která mají vliv na naši přítomnost.   Heinrich Heine: Cesta Harcem (přeložili Kamila Jiroudková a František Hrubín, Academia 2020) Na podzim 1824 se student práv Heinrich Heine vymanil z nezáživného univerzitního provozu v Göttingenu a podnikl pěší putování po středoněmeckém pohoří Harz. Z něj později vzešla první Heinova publikovaná próza a jeden z nejslavnějších cestopisných textů německé literatury, Cesta Harcem. Nadšení z pěší cesty divokou přírodou, společenská kritika a objevování radosti ze „skutečného“ života z ní čiší dodnes. Nevelké dílo mladého básníka v mnoha rysech předznamenává jeho pozdější tvorbu, vyznačuje se takřka impresionistickou bezprostředností a subjektivitou, je moderní v propojení polohy osobní a politické, romantické i realistické, ironické i poetické. Text, v němž se snoubí styl novinářský se svrchovaně literárním, významně ovlivnil podobu moderního fejetonu.   Milan Děžinský: Hotel po sezóně (Host 2020) Oceňovaný básník a překladatel střední generace získal za svou poslední sbírku Obcházení ostrova (2017) Magnesii Literu za poezii. Nyní přichází s netypickou novinkou, sbírkou dle vlastních slov „stvořenou z radosti i piety“, a dále pokračuje: „Při četbě těch skvělých básníků z první půle dvacátého století být uhranut a vlečen rytmem a melodií, kterým už dávno odzvonilo. Psát anachronické básně a vědět, že patří do jiného století, a přitom je nedokázat oslyšet. Nechat se inspirovat a z názvuků tvořit ohlasové básně, ba si i radostně a beztrestně plagiovat. Pustit si, pustit si svou bláznivou volnoběžku.“   John Boyne: Můj brácha se jmenuje Jessica (přeložila Anežka Mann, #booklab 2020) Na svého staršího bratra Jasona se Sam Waver mohl vždycky ve všem spolehnout. Sam ho zbožňuje, zdá se totiž, že Jasonův život je perfektní – je přátelský, oblíbený, skvěle hraje fotbal a holky se můžou přetrhnout, aby s ním mohly chodit. Ale jednoho večera svolá Jason celou rodinu a svěří se jim s tajemstvím, se kterým se potýká už nějakou dobu. Tajemstvím, které hrozí je všechny rozdělit. Jeho rodiče si před tím zacpávají uši a Sam to nedokáže pochopit. Protože co byste dělali vy, kdyby vám váš bratr řekl, že ve skutečnosti vůbec není vaším bratrem? Že je ve skutečnosti... vaší sestrou? Nový román od autora bestselleru Chlapec v pruhovaném pyžamu.   Ondřej Hložek: Na vratkých nohou / Trautes Heim (do němčiny přeložil Ondřej Cikán, Kétos 2020) Co je to vlastně „Útulný domov“, ptá se Ondřej Hložek ve svých cituplných, v rakouském Slezsku usídlených básních. Je to místo, kde nás málem zasáhl blesk? Vzpomínka na otce v ztrouchnivělé chatě uprostřed lesa? Nebo vila ve tvaru motýla na pískových základech? Svazek obsahuje dvě nové sbírky mladého opavského básníka, „Trautes Heim“ a „Řečí srn“, které vycházejí rovnou dvojjazyčně: česky a v německém překladu Ondřeje Cikána. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-06 11:13:43

Literární vyhlídky (6. až 12. ledna)

První literární akce nového roku na sebe nenechaly dlouho čekat, zatím se však povýtce jedná o nabídku české metropole. Vedle představování nových knih se bude i bilancovat (loňská severská literatura z Arga, rok 2019 v tuzemské literatuře vůbec) a vzpomínat (na Josefa Škvoreckého nebo Evu Stehlíkovou). Nakonec jako obvykle připojujeme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY 6. 1. Praha / V 17 hodin budou ve Werichově vile představeny dvě nové básnické sbírky Aleny Vávrové. Knihy Tři čtvrtě na smrt / Viertel vor Tod a Vnitřní úsměv uvede předseda Českého centra PEN klubu Jiří Dědeček, role moderátora se zhostí Petr Jančařík. Přítomen bude mj. ilustrátor první jmenované sbírky Jiří Slíva, majitel nakladatelství Paper Jam Milan Hodek a Miroslav Marek, prezident agentury Dobrý den. V rámci programu přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky i Milena Fucimanová, k vidění bude též dadaistický balet v podání Patrika Linharta. Praha / Od 19 hodin v Knihovně Václava Havla představí básník, spisovatel, rozhlasový dramatik, publicista BBC a Rádia Svoboda Igor Pomerancev obrazovou knihu pěti autorů s názvem Amputace, věnovanou tragédii války na východní Ukrajině. Amputace je víceúčelová metafora pro odříznuté části těla, pro území státu i lidské vědomí. Hrdiny básnické sbírky Igora Pomeranceva Amputace je dvanáct vojáků-dobrovolníků, kteří šli bránit svou vlast a vrátili se z války bez končetin. Součástí večera bude i promítání záběrů z filmového dokumentu Igora Pomeranceva a Lýdie Starodubcevové Amputace (2017). Svou tvorbu představí také další autoři antologie, Boris Chersonskij a Ljudmila Chersonskaja. Básnická sbírka spisovatele Borise Chersonského Mše za časů války (2014) byla bezprostřední básnickou reakcí na šok z „amputace“ Krymu a nevyhlášené války v Donbasu. Tématu rusko-ukrajinské války se věnuje i ukrajinská básnířka Ljudmila Chersonskaja. Český čtenář má poprvé možnost seznámit se s její tvorbou z výběru básní sbírky Přeskočit příkop (2018). Svými dojmy z cesty na východní Ukrajinu v roce 2014 přispěje i překladatelka a psychiatrička Džamila Stehlíková. Uvádí ředitel KVH Michael Žantovský. Praha / V 19.30 zavítá do prostoru39 Josef Šebek, odborný asistent Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty UK, aby zde představil svou novou knihu Literatura a sociálno. Bourdieu, Williams a jejich pokračovatelé (Vydavatelství FF UK 2019). Monografie se zaměřuje na dva současné směry sociálně kontextového studia literatury: teorii literárního pole Pierra Bourdieua a kulturní materialismus Raymonda Williamse a Alana Sinfielda. Českému čtenáři je představuje jako komplementární modely: teorie literárního pole počítá s existencí relativně autonomního mikrosvěta literatury, zatímco kulturní materialismus vychází z přesvědčení o plném začlenění literárního textu do široce chápaného sociálna. O knize bude s autorem diskutovat student komparatistiky Martin Šplíchal.     7. 1. Praha / Od 18.30 proběhne v Knihovně Václava Havla čtení z korespondence manželů Škvoreckých, které spolu s KVH pořádá Společnost Josefa Škvoreckého a české centrum Mezinárodního PEN klubu. V rámci večera bude vytvořen prostor i pro hudbu, která nerozlučně k oběma Škvoreckým patří. Součástí akce je rovněž výstava Prima sezóny Josefa Škvoreckého, jejímž autorem je Václav Krištof a kterou zapůjčila Městská část Praha 4. Praha / V 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení Josefa Straky, vystudovaného psychologa, organizátora a moderátora literárních akcí a autora dvou básnických sbírek z devadesátých let (a… jiné časy, Proč) a knih básnicko-prozaických textů Hotel Bristol (2004), Město Mons (2005), Kostel v mlze (2008). V roce mu vyšla kniha Malé exily a roku 2018 pak Cizí země – kniha fragmentárních básnivých próz. Uvádí Robert Wudy.   8. 1. Praha / Od 18 hodin se v Domě čtení uskuteční beseda na téma „Česká beletrie v roce 2019“. Dramaturg programu Domu čtení a spisovatel Josef Straka pohovoří o tom, čím žila česká literatura v minulém roce, připomene proběhlé literární události, festivaly a knižní veletrhy a upozorní též na to, co se chystá v roce 2020.   9. 1. Praha / V 19 hodin proběhne v kavárně Liberál literární večer nazvaný Argo na severu, který za účasti překladatelů a překladatelek Marty Bartoškové, Jany Holé, Zdeňka Lyčky a Anežky Melounové Křístkové představí čtyři severské tituly vydané v nedávné době nakladatelstvím Argo: norský fragmentární román Gunsteina Bakkeho V očekávání, emotivní příběh ze Švédska To jsme byli my Golnaz Hashemzadeh Bonde, odvážnou grónskou zpověď Homo sapienne Niviaq Korneliussen a drsný román z prostředí laponského podsvětí Mikka-Pekky Heikkinena Sobí mafie. Moderuje Hana Zahradníková, redaktorka nakladatelství Argo, ukázky přečte Michal Švec ze Skandinávského domu. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Ščigol čtení Bronislavy Volkové z její nové dvojjazyčné sbírky Vítr na kolenou / Вiтер на колiнах, která přináší česko-ukrajinské vydání reprezentativnho výboru z autorčiny lyrické tvorby, v níž se existenciální bezpodmínečnost propojuje se smyslovou metafyzičností, imaginace s intelektem, individuální neodbytnost s vědoucí lakoničností. Bronislava Volková prožila většinu svého aktivního života v americkém exilu jako profesorka bohemistiky a slavistiky na Indiana University, je autorkou více než třiceti knih, členkou českého a amerického PEN klubu, kolážistkou, sémiotičkou a překladatelkou. Pořadem bude provázet překladatel a vydavatel knihy Mykola Martynjuk. Praha / V 19.30 se bude v kavárně Potrvá vzpomínat na loni zesnulou Evu Stehlíkovou, největší českou znalkyni antického dramatu a divadla, světově známou teatroložku a klasickou filoložku, inspirativní pedagožku a kritičku s pronikavě bystrým úsudkem a velkým smyslem pro humor. Připomenuty budou její postřehy o současném i dávném divadle, břitké glosy i vynikající překlady, se zvláštním zřetelem na její dílo poslední: Dramatické spisy Senekovy, jež postupně vydává nakladatelství Větrné mlýny. Provázejí Michal Zahálka, teatrolog a (zejména divadelní) překladatel z francouzštiny a angličtiny, a Pavel Drábek, anglista, teatrolog, profesor na University of Hull, editor Senekova dramatického díla. Účinkují Hana Kofránková, Josef Somr, Pavel Drábek, Markéta Potužáková ad., hudba Přemysl Rut.   11. 1. Praha / Od 20 hodin proběhne v Balbínce křest nových vydání knih Ivana Martina Jirouse a Filipa Topola. Básně z Jirousovy sbírky Magorova mystická růže zarecituje Sbor břežanských kastrátů, Jáchym Topol pak přečte ukázku z knížky Filipa Topola Mně 13 a zároveň se stane jedním z kmotrů. Druhým bude Sváťa Karásek. Účast přislíbili také Františka Jirousová a ilustrátor Jirousovy knížky Libor Krejcar. Večer zakončí svými písněmi opět Sbor břežanských kastrátů.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Alejandro Jodorowsky: Kdeže ptáče nejlíp pěje (přeložili Marvin Lee Beck a Martin Švehlík, Malvern 2019) Román z roku 1992 je považován za vrchol dosavadní prozaické tvorby tohoto polyedrického autora původem z jihoamerického Chile. V sevřené narativní formě se zde díky autorově originální, bájivé fantazii rozvíjí příběhy několika generací autorových sefardských a aškenázských židovských předků, kteří na své pouti ze středověkého Španělska, přes Itálii, Litvu a Ukrajinu až do Argentiny a Chile počátku dvacátého století procházejí soustavnou řadou bizarních událostí, v nichž se mísí historie, mýtus, šílenství a surrealistická fantasmagorie. Vyprávěním defilují zázrační rabíni, šarlatáni, podvodníci, světci, cirkusáci, anarchisté, tanečníci, básníci, policisté, prostitutky, panovníci a politici, celé panoptikum postav pevně propojených vyprávěním, které s obdivuhodnou lehkostí a podmanivým magnetismem mísí evropskou historii s kánony chasidských legend a latinskoamerického magického realismu.   Alexandr Grin: Nachové plachty (přeložila Zdeňka Psůtková, Dauphin 2019) Nachové plachty jsou příběh o lásce, víře a moři, příběh krásný až srdce zajiká. Nádherná kniha Alexandra Gina, opěvovaná bratry Formany i Ivanem Martinem Jirousem, nyní vychází v novém hávu tak, aby činila radost a libost duchu, oku i duši, a sice v grafické úpravě a s ilustracemi Františka Štorma.   Marek Šindelka: Chyba (Odeon 2019) Druhé vydání Šindelkova románu přináší novou, kompletně přepracovanou verzi stejnojmenné prózy z roku 2008. Černý obchod s ohroženými květinami s postupujícím vymíráním druhů závratně vzrostl. Zrodila se móda, kterou začala vzývat především nová vrstva bohatých. Vodní a zemědělští baroni třetího světa. Nová ekonomická elita. Kryštof poznal kupce, co si nalhávali, že tak pro další generace zachraňují to, co se ještě zachránit dalo. Poznal jiné, kteří nezachraňovali nic, jen se smutně opájeli všemi těmi dávnými tvary a vůněmi.   Petra Dvořáková: Dědina (čtou P. Tomicová, D. Kaplanová, J. Vyorálek, J. Dulava, J. Tesařová, R. Hájek a I. Uhlířová, OneHotBook 2019) Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti.   Arto Paasilinna: Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude (čte Otakar Brousek ml., Audiotéka 2019) Kniha začíná jednoho všedního odpoledne v Helsinkách. Mladého novináře přejede auto. Zemře, ale vzápětí se probudí jako duch. S živými lidmi už rozmlouvat nemůže, zato dokáže číst jejich myšlenky. Také se může zamilovat – ale jeho vyvolená musí předtím zemřít. Roztáčí se typický paasilinnovský kolotoč groteskních příhod, dobrodružství a dalekých i blízkých cest. Tentokrát však nejsou na pomezí skutečnosti, nýbrž za její hranicí. Žádní duchové přece neexistují! Nebo ano? Možná jich je mezi námi víc, než si myslíme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-18 13:07:29

Poznámka k BBC a jejím poplatkům

I do českých médií se dostala informace o tom, že nový britský premiér zvažuje „okrouhat“ koncesionářské poplatky BBC. Pár detailů ale ve skládačce schází. BBC může přijít o peníze, protože není nestranná, říkají noviny. A vskutku, stanice, na které si chvíli zamoderovala i Greta, si letos udělala hodně nepřátel; její pokrytí předvolební kampaně podráždilo ve vzácné shodě konzervativce, labouristy i liberální demokraty, tedy strany, které dohromady dostaly přes 80 procent hlasů. (Můj názor: jde-li kritika ze všech stran spektra, nemusí to být nutně důkaz nestrannosti, ale také třeba neprofesionality.) Stálo by za to zmínit aspoň dvě okolnosti, které tuto debatu přiostřují. Za prvé, licenční poplatek je poměrně vysoký a hodně jej zvýšila právě labouristická vláda v letech 1997–2010; tehdy rostl v podstatně každoročně. Ale velký skok nastal i za Thatcherové, což by člověk tak úplně nečekal. (Je pravda, že v 70. a 80. letech byla velká inflace.) Od roku 2020 má být částečně zrušena výjimka, podle které neplatí licenční poplatky domácnosti, kde aspoň jeden člen má více než 75 let. To by mohlo postihnout až tři miliony domácností, takže toto rozhodnutí určitě BBC přátele ve veřejnosti nenadělalo. Současný poplatek za příjem barevného vysílání je 154 liber na rok, tedy zhruba 4600 Kč. Je tedy dvakrát dražší než ten český, protože na rozdíl od českého pokrývá naráz televizi i rádio. Na evropské poměry je to poměrně drahá služba, i když německojazyčné národy vybírají ještě podstatně více. Nelze tak zcela přehlédnout, že třeba Netflix je o dost levnější, a přitom také produkuje docela dost „svého“ originálního materiálu. Co ale činí poplatky pro BBC extra kontroverzními, je ta druhá skutečnost, totiž že jejich neplacení je trestný čin. Na rozdíl od jiných nezaplacených poplatků (třeba za parkování) či jiných dluhů (elektřina, plyn) se neplatiči licenčních poplatků v Anglii a Walesu dostávají před trestní soud nižšího stupně (magistrate court) a vznikne jim záznam v rejstříku trestů. (Skotsko má o poznání lidštější režim.) Více než desetina všech trestních řízení před nižšími soudy jsou právě případy dlužných poplatků. Nezaplatíte-li poplatky a pokutu ani po procesu, skutečně můžete jít i sedět, i když těchto zatvrzelců je málo. O dekriminalizaci neplacení poplatků se uvažovalo už před několika lety, ale kupodivu to tehdy těsným poměrem 178:175 zablokovala Sněmovna lordů, která navrhované změny odmítla. Jedním ze zastánců (co-sponsors) zamítací iniciativy byl … bývalý ředitel BBC Michael Grade, od roku 2011 doživotní baron za konzervativní stranu. Pokud by se Johnsonova nová vláda rozhodla licenční poplatky buď dekriminalizovat, nebo úplně zrušit, nejspíš by opět narazila na nesouhlas lordů, ale ten může Dolní sněmovna snadno přehlasovat, chce-li. (Lordi nemohou zablokovat zákony natrvalo, a to už od roku 1911.) Že se tak minule nestalo, byla hlavně otázka toho, že během tří měsíců měly být volby – a jejich výsledkem nakonec bylo směřování k brexitovému referendu, které se pro veřejnost stalo důležitějším tématem. Tentokrát je o brexitu ovšem již rozhodnuto, takže na téma „BBC a poplatků“ nejspíš přijde znovu řeč i na nejvyšší úrovni. Pro chudší domácnosti, jako jsou třeba právě ty na severu v rozbořené „rudé zdi“, by zrušení poplatků jistě představovalo příjemný peníz navíc. Výsledek celé věci si ale netroufám předpovědět. Síly „pro“ i „proti“ jsou velké. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-16 13:45:13

Literární vyhlídky (16. až 22. prosince)

Poslední předvánoční týden nabídne kromě několika literárních akcí i pár vánočních večírků, počínaje čtvrtkem se však i spisovatelé a redaktoři začnou věnovat horečnatým přípravám na nadcházející svátky. Odmlčíme se na čas také my s našimi Literárními vyhlídkami. Tak tedy šťastné a veselé Vánoce, bohatou knižní nadílku a všechno nejlepší do nového roku!  POZVÁNKY 16. 12. Hradec Králové / V 17 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven publicista a spisovatel Aleš Palán, autor či spoluautor více než dvou desítek knih. Jeho kniha rozhovorů Raději zešílet v divočině byla loni vyhlášena Knihou roku v Lidových novinách (ukázku z pokračování nazvaného Návrat do divočiny najdete ZDE), letos mu mimo jiné vyšel nový román Miss exitus. Praha / Od 18 hodin bude v Jan Čejka Gallery představena kniha Josefa Šebka Literatura a sociálno. Bourdieu, Williams a jejich pokračovatelé (Vydavatelství FF UK 2019). Autor se v ní zaměřil na dva současné směry sociálně kontextového studia literatury: teorii literárního pole Pierra Bourdieua a kulturní materialismus Raymonda Williamse a Alana Sinfielda. Českému čtenáři je představuje jako komplementární modely: teorie literárního pole počítá s existencí relativně autonomního mikrosvěta literatury, zatímco kulturní materialismus vychází z přesvědčení o plném začlenění literárního textu do široce chápaného sociálna. Praha / V 19 hodin proběhne v Knihovně Václava Havla prezentace knihy Olgy Houskové Rodinné album (Paper Jam 2019), která v krátkých textech, fotografických portrétech a rodinných momentkách osobitým způsobem zachycuje dvacáté století z pohledu fotografky Olgy Houskové (1919–2015), která spolu se sestrou dvojčetem vyrostla v prostředí avantgardy první republiky, dospívala v kruzích kolem časopisu Mladá kultura a během války provozovala se sestrou fotoateliér, kde se vedle dětské a portrétní fotografie věnovaly odbojové činnosti a pomoci židovským přátelům, z nichž mnozí zahynuli v koncentračních táborech; později působila řadu let jako fotografka Divadla na Vinohradech. – O vzpomínkách, paměti, fotografii, fenoménu rodinného alba a o rodinné a „velké“ historii promluví Vlasta Dufková, Anna Housková, Mariana Machová a Josef Moucha. Úryvky z knihy přečte Táňa Fischerová, večer uvede Jan Šulc. Praha / Od 19 hodin se v redakci A2 (Na Květnici 700/1a, Nuselská sokolovna, Praha 4) uskuteční Čtenářský klub A2: Vlast a terorismus. Co stojí za přitažlivostí a mezinárodním úspěchem čerstvě přeloženého španělského románu Vlast (přeložil Vít Kazmar, Akropolis 2019), který zpracovává téma baskického separatismu a terorismu? Daří se Fernandovi Aramburu (rozhovor s autorem ZDE) v příběhu dvou rodin zprostředkovat perspektivu obou stran konfliktu? A měli bychom od románu očekávat i přiblížení kořenů nedávno zaniklé organizace ETA? Která z rovin knihy je skutečně „univerzální“, a která především „baskická“? Je důležitější pravda, nebo usmíření? – V posledním letošním Čtenářském klubu budou diskutovat překladatel Vít Kazmar, redaktorka Anna Tkáčová a kritik Jan Bělíček, moderovat bude Michal Špína. Praha / V 19 hodin zavítají do Kavárny Liberál německý galerista, filmař a filmový producent, nakladatel a spisovatel Michael J. Wewerka a český malíř, grafik, spisovatel, básník a muzikant David Cajthaml.   17. 12. Praha / Od 16 hodin proběhne v Ústavu pro českou literaturu AV ČR prezentace knihy Petra Hrušky Daleko do ničeho: Básník Ivan Wernisch (Host 2019). Autor ve své monografii interpretuje mnohovrstevnaté a na mystifikaci založené Wernischovo dílo. Sleduje nejen veškerou básníkovu činnost předkladatelskou, publicistikou či ediční, ale též umělecký a historický kontext, ve kterém dílo vznikalo. Publikace zachycuje Wernischovo dílo také jako inspiraci pro další umělce (divadelníky, výtvarníky i hudebníky) a obsahuje též ohlasovou bibliografii Wernischova díla. Praha / V 17 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena kniha Tomáš G. Masaryk: Hilsneriáda. Texty z let 1898–1900 (Masarykův ústav AV ČR 2019). 24. díl Spisů TGM zahrnuje ve dvou svazcích Masarykovy tištěné práce z let 1898–1900, zaměřené především na témata sociologická, osvětová a politická. Řada více než třiceti prací v tomto rámci dokumentuje autorovo vystoupení proti rituální pověře a antisemitismu a jeho statečný polemický postoj v rámci tzv. hilsneriády. Jeho úběžníkem byla otázka vzdělávání davu, vztahu mezi žurnalistikou, inteligencí a charakterem národního celku, potřeba orientace veřejnosti, každého „jen poněkud myslícího člověka“, snaha o proměnu českého veřejného prostoru. – Večer uvedou Marie Bahenská a Jan Zouhar, promluví vedoucí redaktor Spisů TGM Jiří Brabec a editor publikace Luboš Merhaut. V rámci programu zazní ukázky z Masarykových textů, které přečte Petr Nárožný. Brno / V 18 hodin přijde do Moravské zemské knihovny podpořit charitativní antikvariát pro Nadační fond onkologie spisovatel, novinář a scenárista Jan Němec. Držitel Ceny Evropské unie za literaturu 2014 (za román Dějiny světla) vydal letos na podzim novou knihu Možnosti milostného románu – „román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku“ (recenzi si můžete přečíst ZDE, rozhovor s autorem ZDE). Besedu bude moderovat Jana Glózová z nakladatelství Host. Po besedě bude následovat autogramiáda. Brno / Od 19 hodin začne u Tří ocásků autorské čtení poezie. Přijede Magdalena Šipka teoložka a aktivistka, která představí svou aktuální sbírku Města hráze (Malvern 2019). Svou aktuální tvorbu i loňskou sbírku Peníze poté připomene básník Pavel Zajíc. Praha / V 19.30 vypukne v kavárně Fra vánoční večírek v latinskoamerickém duchu s hispanistkou a překladatelkou Anežkou Charvátovou, která představí básně, prózy a nové překlady dané provenience.   18. 12. České Budějovice / Od 18 hodin nabídne literární kavárna Měsíc ve dne Literární šleh s Lidmilou Kábrtovou – čtení a besedu s autorkou knih Koho vypijí lišky a Místa ve tmě. Ostrava / V 18 hodin začne v Mirror Pubu kurtoazní vánoční večírek Protimluvu. Na programu večera bude již tradiční neformální setkání s redaktory revue a jejich autorské čtení, uvedení nového čísla Protimluvu 4/2019 či knižní bazar. Součástí večera bude také literární čtení autorů nejnovějšího čísla revue (Kristýna Svidroňová a další). Praha / Od 19.30 proběhne v karlínské kavárně Bazén další z Večerů Tvaru, tentokrát na téma Ozvěny surrealismu. Na programu bude scénické čtení veršů Zdeny Tominové, Joyce Mansourové a Zuzany Lazarové v podání Anny Luňákové a Ondřeje Macla. Moderuje Lukáš Senft. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Anna Maria Ortesová: Žalostící stehlík (přeložil Jiří Pelán, RUBATO 2019) Román je příběhem tří mužů ze Severu — knížete Nevilla, obchodníka Nodiera a sochaře Duprého, kteří přijíždějí do barvami hýřící Neapole napoleonské doby, aby se zde setkali se svým osudem. Na první pohled je tu evokován idylický čas konce 18. století, dosud jen málo dotčený Velkou revolucí, čas, v němž je místo pro bizarní kompars, dobré city a rokokově senzuální vychutnávání života. Tento svět je však, jak se záhy ukazuje, velmi křehký a má svůj fantastický a mysteriózní rub. Na širokém plátně plyne nakonec před našima očima anarchický proud stále přepisovaných obrazů, jejichž úběžníkem je mytická figura Stehlíka: nedefinovatelné bytosti, jež je hlasem nejednoznačných životních energií, radostí i bolestí, a má nejblíže k těm, jejichž prosté bytí a intuitivní vnímání života dosud nepohltila racionální civilizační schémata.   Olga Stehlíková: O čem mluví Matka, když mlčí (Dobrý důvod 2019) Básnířka, redaktorka a literární publicistka Olga Stehlíková, která za svůj debut Týdny získala cenu Magnesia Litera za poezii, přichází v roce 2019 s provokativní básnickou skladbou, která je osobitým příspěvkem k diskusím týkajícím se tématu celosvětové environmentální krize, kolapsu biodiverzity a klimatické změny. Slovo si jejím prostřednictvím bere sama Matka, planeta Země.   Petra Soukupová: Klub divných dětí (čtou Patricie Solaříková Pagáčová, Matyáš Valenta, Kristýna Podzimková a Robert Hájek, OneHotBook 2019) Mila a má ráda pavouky, vlastně všeobecně hmyz, nebo spíš všechna zvířata; umí se „ztratit ze světa“, stačí se na něco soustředit, a vše kolem přestane existovat. Petr chodí už do čtvrté třídy, ale vypadá jako prvňák; hezky maluje a v noci… nemůže spát, bojí se totiž tmy, nebo spíš toho, co se v ní může skrývat, a když konečně usne, zdají se mu hrozné sny. Katka nemá mnoho přátel, možná proto, že je ošklivá a… tlustá; s lidmi se do hovoru moc nepouští, raději si čte, tak je nejšťastnější. Franta je mrzák, teda postižený, jak se to říká, má nemocné nohy a bez berlí se neobejde; chcete vědět, co ho baví? koukněte se na jeho YouTube profil. Tito čtyři hrdinové na začátku nejsou ani přátelé, spíš divné děti, co spolu tráví čas. Pak ale společně naplánují útěk z domova a zažijí něco, na co se nezapomíná.   Terry Pratchett: Nohy z jílu (čte Jan Zadražil, OneHotBook 2019) Do Ankh-Morporku, největšího města Zeměplochy, vtrhl sychravý Prvopodzim. Sir Samuel Elánius i jeho Městská hlídka jsou už zase v pohotovosti, neboť v mlhavých uličkách se vrší tajemství, která je záhodno rozluštit. Stihnou to strážníci s vrchním velitelem dřív, než to odskáče další bezbranný stařík? A komu ti kmeti vlastně tolik vadí? Ke všemu ve městě přibývá sebevražd golemů a kdosi se pokusil o vraždu patricije. Hlídka se pouští do pátrání, ačkoli zpočátku nemá nejmenší tušení, jak vysoká hra se tu hraje. Do spiknutí je zřejmě zapleten i jeden z jejích členů – a aby toho nebylo málo, potíže uvnitř jednotky se stupňují…

Čas načtení: 2019-12-09 12:16:59

Literární vyhlídky (9. až 15. prosince)

Nadcházející týden přinese množství zajímavých literárních akcí – kromě Prahy bude v tomto směru aktivní zejména Ostrava. O víkendu pak proběhne další zimní Knihex v pražském Studiu ALTA, který kromě produkce menších nakladatelů nabídne i bohatý doprovodný program. A několik tipů na nové knihy či audioknihy naleznete jako obvykle na konci našeho přehledu.   POZVÁNKY 9. 12. Ostrava / V 18 hodin bude v Antikvariátu a klubu Fiducia uvedena kniha Daleko do ničeho (Host 2019) – monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Praha / Od 18 hodin proběhne v knihovně Libri prohibiti křest knihy Prokop Voskovec: Kusy domů a jiné texty (Paper Jam 2019). Posmrtnou sbírku básníka, shrnující nejvýznamnější cykly z jeho díla i neznámé básně z jeho pařížské literární pozůstalosti, představí editor knihy Stanislav Dvorský. Dále budou číst Petr Král, Jan Gabriel a Jakub Řehák.   10. 12. Praha / V 17 hodin prosloví v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Claire Madl přednášku „Dva pražští nakladatelé a knihkupci mezi evropským obchodem, habsburským státem a lokálním angažováním se“. Paralelní dráhy dvou knihkupců činných v Praze v 70. a 80. letech 18. století, Wolfganga Gerleho a Michaela Samma, umožňují sledovat, jak původem cizí knihkupci zakotvili v Čechách a významně zde přispěli k rozvoji psaného slova a literárního života v interakci s habsburským státem, místními autory a čtenářstvem. Praha / Od 17 hodin nabídne Židovské muzeum s Praze projekci autorského dokumentu Evy Lustigové Tvoje slza, můj déšť: Přítomnost Arnošta Lustiga (2012), který zaznamenává živou formou setkání a osobní rozhovory s jejím otcem. Světově uznávaný spisovatel v něm s typickým humorem vzpomíná na dětství přerušené nacistickou okupací, zkušenost z koncentračního tábora, počátky své spisovatelské dráhy, pobyt v Izraeli a USA či na celoživotní přátelství s Otou Pavlem. Po promítání filmu bude následovat beseda s jeho tvůrkyní. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky: Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Praha / Od 18 hodin proběhne v kavárně a knihkupectví Řehoř Samsa představení unikátního vydání sbírky Guillaume Apollinaire: Kaligramy (Garamond 2019) v překladu Petra Šrůty, který bude přítomen. Jedná se o vůbec první české zpracování celých Kaligramů, jak je Apollinaire napsal a nakreslil. O Apollinairovi promluví prof. Jiří Pelán z FF UK, verše zarecituje herec Vladimír Polívka. Praha / V 19 hodin bude v knihkupectví a literární kavárně Volvox Globator uvedena jediná známá básnická sbírka H. P. Lovecrafta. Básně přednese překladatel Vicki Shock, hudbou ho doprovodí ilustrátor knihy František Štorm (elektronika) a Michal Hrubý (basklarinet). Sbírka básní Houby z Yuggothu (Fungi from Yuggoth) obsahuje věnec sonetů, šestatřicet tematicky i dějově provázaných textů, stylově mezi Petrarkou a Shakespearem, napsaných z valné většiny v devíti dnech na přelomu let 1929 a 1930. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení francouzského básníka Guillauma Basseta. Jeho prvotina Oheň tvých blízkostí (2017) vyšla dvojjazyčně, v češtině (v překladu Marie Dudilieux) a ve francouzském originálu. Básníka uvede a české překlady Marie Dudilieux přečte Robert Wudy Praha / V 19.30 představí v kavárně Fra spisovatel Petr Borkovec svou novou knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019). Většina sloupků, fejetonů, „ranních úvah“, dopisů a drobných próz v této knížce byla napsána v letech 2017–2019. Téměř všechny byly publikovány v novinách, časopisech, na internetových portálech a v rozhlase. Praha / Od 19.30 proběhne v kulturním centru Prostor39 křest knihy Ondřeje Macla Výprava na ohňostroj (Petr Štengl 2019). Jedná se o román-reportáž s básnickými prvky na téma Evropské unie a mladých lidí. Laureát Ceny Jiřího Ortena v nové knížce reflektuje svůj roční dobrovolnický pobyt pod záštitou Evropského domu Bordeaux-Aquitaine v roce 2015/16, kdy zároveň zkoušela srdce Evropy tzv. migrační krize, a on nevěděl, co se sebou...   11. 12. Praha / V 18 hodin nabídne Malá vila Památníku národního písemnictví setkání s oceňovaným britským dramatikem Justinem MacGregorem, který přijel do Prahy pracovat na divadelní hře Vaclav’s Prague Spring Blues. Jeho otec byl členem Královské shakespearovské společnosti, která v roce 1964 odehrála v Praze Krále Leara s Paulem Scofieldem v hlavní roli. Setkání s Václavem Havlem mnohým hercům změnilo život. O tom, co předal Václav Havel hercům a oni jemu, pojednává hra Justina MacGregora. Večerem provází spisovatel a komentátor David Vaughan. Texty v překladu Tomáše Míky čte Kajetán Písařovic. Praha / Od 18 hodin začne v sídle nakladatelství Meander vánoční večírek, v jehož průběhu se dočká křtu kniha autorské dvojice Jan Nejedlý a Jaromír Plachý s názvem Hororová čítanka (Meander 2019). Těšit se můžete na čtení hrůzo-humorných hororových příběhů Jana Nejedlého a vtipné ilustrace na přání od Jaromíra Plachého, svařák, cukroví a živou hudbu. Praha / V 19 hodin představí v Literární kavárně Týnská básník Ewald Murrer svou novou sbírku Noční četba (Aula 2019) a z knihy obsahující 100 epických básní přečte ukázky. Praha / Od 19 hodin nabídne Café Jedna křest knihy Barbory Baronové Ženy o ženách (wo-men 2019) a setkání s českými dokumentaristkami. Publikace představuje rozhovory s třiceti ženami, které v Česku vytvářejí dokumentární obsah. Vedle filmařek se jedná o žurnalistky, umělkyně, socioložky, historičky, spisovatelky nebo kurátorky, které tematizují svou práci, kreativní přístupy, etiku, vztahy s dokumentovanými osobami nebo aspekty dokumentární práce. Praha / V 19 hodin proběhne v Kampusu Hybernská autorské čtení Jáchyma Topola z románu Sestra. Autorovu četbu doplní komentáři editorka nového vydání, které vyšlo letos v edici Česká knižnice, Daniela Iwashita. Řeč bude o jazyce románu, o jeho postupné genezi a variantách v prvním a druhém vydání a v neposlední řadě o významu díla v tvorbě Jáchyma Topola i v české literatuře. Moderuje Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena dvojice knižních novinek z produkce nakladatelství Trigon. V Gersinově knize Hvězdářova žiletka s ilustracemi Jana Reisingera se střídají básně s básnickými prózami vycházejícími ze snové obraznosti, kterou však velmi netypicky provází slovní askeze a nechuť k bájení i zbytečným dekoracím. Poému Mount Anne Ladislava Slezáka zdobí šité ilustrace Zdeňky Saletové. Večerem provází redaktorka Božena Správcová, hudební doprovod Mikoláš Chadima. Praha / Ve 20 hodin nabídne kulturní centrum Prostor39 setkání s překladateli Martinem Ritterem a Martinem Pokorným a s germanistkou Veronikou Jičínskou, které si klade za cíl představit dosavadní české překlady textů Waltera Benjamina a zpřítomnit specifika Benjaminova jazyka. Pozornost bude tudíž soustředěna zejména k třísvazkovému výboru, které pro nakladatelství OIKOYMENH připravil Martin Ritter, a k novému překladu Benjaminova spisu Původ německé truchlohry Martina Pokorného, stranou by však neměly zůstat ani překlady starší (výbory Dílo a jeho zdroj a Agesilaus Santander).   12. 12. Ostrava / Od 18 hodin zavítají do Antikvariátu a klubu Fiducia coby hosté čtvrtého pořadu Debutů spisovatelé Ondřej Macl a Ivan Motýl. Ondřej Macl získal za svou prvotinu Miluji svou babičku víc než mladé dívky (2017) Cenu Jiřího Ortena. Originální debut je intimní montáží života, jemuž kromě autentického citu nechybí groteskní nadhled, na kterém je taktéž založena autorova druhá kniha ironických žáčkovských variací K čemu jste na světě (2018). Ivana Motýla spojuje s Ondřejem Maclem zapálení pro performativní realizování vlastní básnické tvorby. Po sbírce Zloděj ve sklenici (vlastním nákladem, 1991), vydává (společně s malířem a sochařem Petrem Szyrokým, který na večeru vystoupí společně s autorem) „oficiální“ prvotinu Struska (2019), která je nesena na expresivní imaginativnosti, kráse i surovosti života. Večerem provázejí básník Roman Polách a literární historička Iva Málková. Praha / V 18 hodin proběhne v Židovském muzeu v Praze večer na téma „Joseph Roth: Dlouhá cesta z Haliče do Paříže“. O spisovateli, od jehož úmrtí letos uplynulo osmdesát let, promluví germanista a překladatel Tomáš Dimter v rozhovoru s ředitelem Pražského literárního domu Davidem Stecherem. Praha / Od 19 hodin se v kavárně Čekárna uskuteční křest dvou nových titulů spisovatele Petra Motýla, které vyšly v nakladatelství Malvern – prozaické knihy Bohemiana 1988–2019, v níž glosuje malé i velké události českých dějin posledních třiceti let, a básnické sbírky To by se mi líbilo, která skládá počet z dosavadního autorova života, v rovině spirituální i ryze pozemské.  Praha / V 19 hodin proběhne v pražském Goethe-Institutu další Překladatelský čtvrtek s Terezou Semotamovou (moderátorka) a spisovatelem a editorem Petrem Borkovcem. – V roce 2017 připravil Goethe-Institut v Praze cyklus večerů, představující hlavní témata, trendy a aktéry české a německé básnické scény a vybízející k diskuzi o shodných rysech i rozdílech obou básnických světů. Kurátory celoročního cyklu, který nesl název Tady a teď, byli Dagmar Leupold a Petr Borkovec. Antologie Šest německých básníků, která vychází v nakladatelství Fra, přináší překlady poezie šesti autorů, kteří v rámci cyklu četli a debatovali. Praha / Od 19 hodin zavítají do Knihovny na Vinohradech básníci Pavel Novotný a Jaromír Typlt se svojí proslulou halekací „Bö eM Wö inscenací“ klasické fónické básně Ursonate Kurta Schwitterse, významného představitele dadaismu. Uvádí Robert Wudy. Ostrava / V 19 hodin budou v Galerii výtvarného umění v Ostravě představeny nové knihy autorů Protimluvu, Martina Šenkypla a Václava Maxmiliána. Oba přijdou číst a debatovat o svých nových sbírkách – Václav Maxmilián přečte básně ze sbírky Pobřeží a Martin Šenkypl básně ze sbírky Černý vesmírný popel. Praha / Od 19.30 zavítá do kavárny Fra dvojice slovenských autorů – Ivona Pekárková a Peter Brezňan. Moderuje Eva Tomkuliaková.   13. 12. Ostrava / V 16.30 proběhne v Antikvariátu a klubu Fiducia prezentace nové knihy o poutních písních na Moravě v době barokní s názvem Horo krásná, spanilá! (Host 2019). Jan Malura a Jakub Ivánek z Filozofické fakulty Ostravské univerzity vydali knihu o poutních písních, které v 17. – 19. století užívali Moravané a Slezané při svém nábožném putování. Praha / Od 17 hodin nabídne knihkupectví Přístav setkání s básníkem, esejistou, prozaikem, výtvarníkem, historikem umění a poutníkem Josefem Kroutvorem, spisovatelem, básníkem a publicistou Milošem Doležalem a operním režisérem Davidem Radokem. Součástí literárního večera bude i výstava z tvorby Josefa Kroutvora a Davida Radoka. Praha / V 17.30 se v Kampusu Hybernská uskuteční maraton čtení romských autorů, kteří představí své povídky na duchařské téma. Od 19 hodin pak začne slavnostní křest společné knihy O mulo! Povídky o duchách zemřelých (Kher 2019). Herečka Bára Hrzánová přečte jednu z povídek, ilustraci v reálném čase na její motivy bude vytvářet a na projekční plátno přenášet Martin Zach, o hudební doprovod se postará klavírista Robert Ferenc. Program a diskusi moderuje Karolína Ryvolová.   14. 12. V sobotu i v neděli Studio ALTA vždy od 10 do 20 hodin hostit další knižní jarmark Knihex – setkání nakladatelů a čtenářů pod jednou střechou s cílem podpory menších nakladatelů a jejich produkce. Připraven je také pestrý doprovodný program. V sobotu zde budou mimo jiné představeny knihy Marka Tomana a Magdaleny Rutové Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse, poctivého piráta ve službách madam L. (od 12 hodin), druhý díl knihy Vojtěcha Matochy Prašina s podtitulem Černý merkurit (od 12.30) či kniha Ivana Klimeše Antonín Vaverka: Mé vzpomínky od zlaté Prahy až po americké hvězdy (od 17 hodin) a od 19 hodin též nové číslo magazínu Lógr (s hudebním vystoupením Hany Lundiakové alias Stinky).   15. 12. Nedělní program Knihexu nabídne kupříkladu panelovou diskuse o knižní distribuci (od 11 hodin), které se zúčastní zástupci menších nakladatelství a knihkupectví: Bára Baronová z wo-men, Petr Januš z Rubata, Karolina Voňková za Knihex a Lipnik, Zuzana Šuleková z Pipasiku a za knihkupce dorazí Josef Jindrák z Polí5, moderovat bude Anna Štičková z nakladatelství Nová beseda. Z knižních novinek se zde představí druhý díl komiksové trilogie Návrat Krále Šumavy s podtitulem Agent chodec (od 15 hodin) nebo kniha Big Joe (od 16 hodin), autobiografie legendárního zápasníka Josefa Šmejkala, známého po světě jako Big Joe. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Ondřej Macl: Výprava na ohňostroj aneb o Evropské unii a mladých lidech (Petr Štengl 2019) Román-reportáž s básnickými prvky o Evropské unii a mladých lidech. Hlavní hrdina Ondřej absolvuje vysokou školu a ocitá se na pracovním úřadě. Chmurná představa příliš jisté budoucnosti ho nutí k útěku – stane se dobrovolníkem Evropského domu ve francouzském Bordeaux. Společně s dalšími deseti rychlokvašenými „ambasadory“ má za úkol šířit evropské hodnoty, představovat svou zemi dětem ve školách, pomáhat při sportovních událostech včetně fotbalového Eura... V době, kdy propuká tzv. migrační krize, Ondřej utíká před národem, před rodinou i před svou dívkou Andreou, paralyzován jakýmsi ohňostrojem, který ho trhá zevnitř na cáry.   José Donoso: Obscénní pták noci (Malvern 2019) Obscénní pták noci je román, který nemá obdoby. José Donoso kdysi přiznal, že při jeho psaní trpěl nesnesitelnými bolestmi – a pochopil, že pokud knihu nedokončí, nikdy se jich nezbaví. Výsledný „totální román“ se mezitím stal textem, o kterém se píší celé disertace. Moc a bezmoc, mužství a ženství, ošklivost a krása, skutečnost a sen, řád a chaos, tvář a maska, bujnost a úpadek, bída a bohatství – každá z těchto opozic by vydala na několik pojednání i za předpokladu, že by do sebe nebyly v knize tak nesmlouvavě zaklesnuté. V sevření těchto rozporů zaznívá slábnoucí hlas Humberta Penalozy, který tráví své dny v polorozpadlém domě mezi dožívajícími stařenami a sám se stává jednou z nich. Na líci světa neuspěl, a tak se usadil na jeho rubu, po boku „lidské suti“, aby sám sebe jednou provždy popřel. Jde ale jen o jednu z mnoha proměn, jimiž postavy Obscénního ptáka noci procházejí.   Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo 2019) Muž, kterému straka ukradla jméno, tváře mizející v mlze, tajemné tělo za koupelnovou zdí a porouchaný automat na kávu jako příčina námořní katastrofy – ale též neschopnost sdělit svým nejbližším vlastní pocity, dětské křivdy zažrané pod kůží, rozchody visící jako těžký mrak nad letními dny, strach z otevřených dveří a šmátrání po autenticitě protékající mezi prsty. Bukové listí, zvířecí hřbitůvky a hvězdy na konci světa. – Prozaický debut Vratislava Kadlece nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy.   Guillaume Apollinaire: Kaligramy (překlad Petr Šrůta, Garamond 2019) Apollinairovy Kaligramy jsou obrazové básně, verše zapsané do obrazů, které mají znázorňovat. Mnoho básní by bez výtvarného uspořádání bylo pro čtenáře nepochopitelných. K tomuto ojedinělému pokusu o zapsání poezie vedlo Apollinaira jeho kubistické a futorologické přesvědčení, které hlásal v předválečné Paříži v kruhu umělců, i jeho úzké přátelství s Pablem Picassem. Apollinairova hra s překvapivými obrazy a souvislostmi v mnohém ovlivnila poezii 20. století. Poprvé vyšly Kaligramy až po Apollinairově smrti v roce 1918 a obsahují 80 básní, rozdělených do šesti oddílů. Přestože ovlivnily mnoho českých básníků, nebyly Kaligramy nikdy přeloženy do češtiny v původním grafickém zobrazení celé. Existuje pár básní přepsaných do obrazů zejména od Jiřího Konůpka, ale nikdo se nepokusil o obtížné převedení překladu do obrazců u celé sbírky. Autorem prvního českého překladu Kaligramů je básník, překladatel a pedagog Petr Šrůta.   Barbora Baronová: Ženy o ženách (wo-men 2019) Kniha Ženy o ženách: Intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu přináší dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti ženami tvořícími v Česku dokumentární obsah. Vedle filmařek jsou v knize zahrnuty také umělkyně, žurnalistky, vědkyně, socioložky, historičky, kurátorky nebo spisovatelky. V rozhovorech představují svůj pohled na dokumentární tvorbu, hovoří o etice, vztazích s dokumentovanými osobami, motivacích k tvorbě, financování, terapeutickém potenciálu dokumentu, cenzuře i o svém postavení v branži, respektive ve společnosti. Kniha obsahuje mj. rozhovory se spisovatelkou Petrou Dvořákovou, slovenskou filmařkou Zuzanou Piussi, literátkou Alenou Wagnerovou, autorkou filmových časosběrů Helenou Třeštíkovou, filmařkou Lindou Kallistovou Jablonskou, aktivistkou a filmovou dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou, autorkou celovečerních filmových dokumentů Olgou Sommerovou, novinářkou a spisovatelkou Juditou Matyášovou nebo žurnalistkou a humanitární pracovnicí Petrou Procházkovou.   Judith Hermannová: Lettipark (čte Kateřina Jebavá, Větrné mlýny 2019) Audiokniha Lettipark obsahuje povídkový příběh, který napsala Judith Hermannová. Jak blízko můžeme být lidem, které milujeme? Fotograf sleduje svého adoptivního syna, se zájmem i odstupem zároveň, jeho žena ten pohled vidí, a tím by se to mohlo celé pokazit. Starý muž vzpomíná na cestu na ostrov Nantucket, poslední společnou výpravu s přáteli a do domu, který je zatím jen nahrubo postavený, slovy se kreslí do vzduchu. Žena vypráví o jednom dni u jezera, o jednom neštěstí a možná i o jedné velké lásce. Dítě poprvé v životě spálí věc, která pro něj byla dlouho důležitá. – Postavy Judith Hermannové jsou někdy úplně bezbranné. O to intenzivnější jsou jejich setkání s jinými, milovanými nebo cizími lidmi. Tyto momenty nastávají bezděčně, bez vzruchu a pod povrchem vyvolávají existenciální tíhu. Judith Hermannová používá málo slov a mezi nimi se odehrávají neuchopitelné věci.   Stephen King: Osvícení (čte Petr Jeništa, OneHotBook 2019) Audiokniha Osvícení obsahuje hororový příběh od Stephena Kinga. Horský hotel Overlook se nachází v nejpůvabnějším koutě státu Colorado a zvlášť v zimě budí dojem klidu. Wendy Torrenceová si v něm touží nejen odpočinout, ale také docílit zlepšení narušených rodinných vztahů. Naproti tomu její manžel Jack, zkrachovalý učitel a nevyléčený alkoholik, vzal práci mimosezonního správce tohoto zařízení jako příležitost uniknout životní smůle. Ani jednoho by nenapadlo, jakým hrůzám tady bude muset čelit jejich pětiletý „osvícený“ syn Danny, kterému se v liduprázdných pokojích zjevují mrtví hosté, střílející mafiáni či oživlé zahradní dekorace. Číhá tu čiré zlo právě na ně? Možná, i když ani jejich předchůdci nedopadli na téhle ponuré štaci právě nejlíp…

Čas načtení: 2019-10-29 08:32:57

Literární vyhlídky (29. října až 3. listopadu)

Z četných literárních pozvánek pro tento týden si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Bianky Bellové Mona. Zajímavou diskusi slibuje také dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, pořádaná v Ústavu pro českou literaturu. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 29. 10. Praha / V 17.30 zavítá do pobočky MKP na Proseku dvojice českých literátek – těšit se můžete nejen na Teorii podivnosti spisovatelky, publicistky a rozhlasové redaktorky Pavly Horákové, ale i na flamenkové Tance básnířky, recenzentky a editorky Simony Rackové. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Olga Lomová s přednáškou na téma Tu Fu. Praha / V 19 hodin proběhne v klubu Zázemí křest knihy daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019). K nedožitým 90. narozeninám Dorothee Sölle poprvé v češtině vychází výběr z poezie této pozoruhodné německé teoložky v překladu Magdaleny Šipky. O autorce a jejím díle promluví doc. Ivan Štampach, ukázky básní přečte Magdalena Šipka a Jan Škrob. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení laureátů česko-slovenské soutěže Básne / Básně 2019. Moderuje Michal Tallo. Trutnov / Ve 20 hodin zavítají do Kina Vesmír spisovatelé Ondřej Hübl a Petr Stančík, aby zde představili svou nejnovější tvorbu a podebatovali se čtenáři třeba o tom, jaké to je dostat cenu Magnesia Litera nebo zda je lepší mít pseudonym.   30. 10. Praha / Ve dnech 30. a 31. října se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR bude konat dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, kterou ÚČL AV ČR pořádá společně s Ústavem slovenskej literatúry SAV. Více informací o konferenci naleznete ZDE. Praha / Ve středu všechny srdečně zveme na další debatu nad Knihou měsíce října podle redakce Literárních novin, věnovanou tentokrát novému románu Bianky Bellové Mona (Host 2019). Diskuse proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) a kromě šéfredaktora LtN Petra Bílka coby moderátora se jí zúčastní Klára Fleyberková, slovesná dramaturgyně ČRo 3 – Vltava a redaktorka knihy Mona, a Jan M. Heller, literární kritik, editor, překladatel a ředitel Nakladatelství AMU. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE. Brno / Od 18 hodin pořádá Moravská zemská knihovna Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir. Do moravské metropole zavítá jedna z nejznámějších a nejoceňovanějších islandských spisovatelek současnosti, která loni obdržela Cenu Severské rady za literaturu za román Nad propastí byla tma (2018) – více ZDE. Kromě něj se čeští čtenáři měli příležitost seznámit s dalšími dvěma jejími knihami, Výhonkem osmilisté růže (2012) a Listopadovými motýly (2017). Debatě s autorkou bude předcházet představení toho nejlepšího, co nabízí současná islandská literatura v českých překladech. Moderuje Jan Marek Šík, ukázky přečte herečka Kateřina Jebavá. Tlumočeno autorčinou překladatelkou do češtiny Martinou Kašparovou. Praha / V 18 hodin nabídne Akademie výtvarných umění v Praze pořad nazvaný Posledních 30 let emancipace / Literární sekce _ AVU 220. V anotaci akce se píše: „Tělo Akademie a její druhý jazyk. Jazyky poezie, principy slovesné živelnosti, hybná síla řeči namířená k místům, která se objevují jinak než v laboratoři akademické reflexe. Odstředivé zkoumání jazyka: od pevného jádra k tekutému okraji významu. Přehlídka současné poezie z AVU jako performativní slovník živých jazyků.“ Vystoupí Kristina Lániková, Axis (Elena Pecenova, Marie Feryna), Michal Blecha, Ondřej Buddeus, Jakub Štourač, Stanislav Zábrodský, Laura Trenčanská, Tomáš Vaněk, Susanne Kass, Boris Ondreička.   31. 10. Praha / Od 17 hodin proběhne v Americkém centru křest audioknihy Povídky na tělo (Tebenas 2019). Šestnáct příběhů z pera Martiny Formanové načetlo sedmnáct interpretů. Najdete mezi nimi osvědčené profesionály, stejně jako několik jmen nových či překvapivých. Některé z nich budete moci potkat osobně na křtu. Praha / V 17 hodin zavítá do Národní knihovny ČR spisovatelka Věra Nosková, aby zde představila svou novou knihu Život není korektní (Klika 2019), obsahující patnáct delších povídek inspirovaných příběhy, které jsou svědectvím o životě, myšlení, citech a pošetilostech současníků. Praha / Od 19 hodin se ve Vzducholodi Gulliver (DOX) uskuteční diskuse na téma Proč utíkáme pryč z každodenního života? Proč prcháme z civilizace? A jak do toho všeho zapadají módní lifestylové koncepty hygge, lagom či sisu ze Skandinávie? Pozvání přijala islandská spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttir, držitelka prestižní Ceny Severské rady za literaturu a autorka románů Výhonek osmilisté růže, Listopadoví motýli a Nad propastí byla tma, a dánská spisovatelka a psycholožka Andrea Hejlskov, autorka knihy Náš velký útěk, knižně vydaných zápisků z jejího blogu o životě ve švédské divočině. Moderuje Helena Stiessová, tlumočeno do češtiny. Praha / V 19 hodin zavítá do Božské Lahvice básník Jan Škrob, který zde přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky Reál, nominované letos na Cenu Jiřího Ortena. Zazní ale i jeho nové, environmentálně laděné básně. Večer uzavře diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19 hodin proběhne v Goethe-Institutu křest nového překladu Rilkova Korneta (Kētos 2019). Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho, jejíž první verzi napsal Rainer Maria Rilke, když mu bylo 23 let, je v německojazyčném prostředí cosi jako Máchův Máj u nás: Kultovní báseň o mladé lásce a zbytečné smrti, složená s nejvyšší zvukomalebností a „moderní“ obrazotvorností. Česko-rakouský filolog, básník a překladatel Ondřej Cikán, představí svůj nový český překlad Rilkova Korneta a pohovoří se znalkyní Rilkova díla Alenou Bláhovou. Moderuje Tereza Semotamová.   1. 11. Praha / V 18 hodin začne u fontány na Náměstí Kinských komentovaná procházka nazvaná Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho. Na přelomu let 1966 a 1967 strávil několik týdnů v Praze finský prozaik, básník a překladatel Pentti Saarikoski. Ve Finsku už tehdy patřil k hlavním hlasům nastupující spisovatelské generace, ale většina ho přesto znala spíš jako nevázaného bohéma, zaníceného levicového aktivistu, pověstného sukničkáře a nepolepšitelného alkoholika, kterého tato neřest nejednou přivedla na hranici deliria. Do Prahy Saarikoski vyrazil, aby se zde setkal se svou tehdejší láskou, východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch. Čekání si zkracoval alkoholem, bloumáním po městě, rozhovory s místními i s cizinci, a především psaním nekonvenčních deníkových záznamů, které finsky vyšly poprvé roku 1967 a od té doby si našly desítky tisíc nadšených čtenářů. Česky vyšel Čas v Praze (Aika Prahassa) poprvé roku 2017 v nakladatelství dybbuk. Po stopách Saarikoskiho pražského pobytu a jeho neotřelého textu se vydáte s českou překladatelkou Lenkou Fárovou, cestou vás bude čekat několik zastavení a čtení ze Saarikoskiho knihy Čas v Praze v podání herce Libora Stacha. (Zájemce organizátoři prosí o rezervaci účasti na procházce e-mailem na info@skandinavskydum.cz. Počet účastníků je omezen.) Praha / Od 19 hodin se v Kavárně Liberál uskuteční autorské čtení Jana Štolby z jeho nového románu Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotické grotesky z filmově-sportovního prostředí, která vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY První básnická knížka básníka, pedagoga a vynikajícího nakladatelského editora Marka Staška, nesoucí název Texty o domě a událostech (Pavel Mervart 2019) vznikla v první polovině osmdesátých let – a přitom dodnes nebyla řádně vydána. V roce 1991 ji jako dnes již zcela nedostupnou bibliofilii v několika výtiscích vydal Jiří Suchý ve svém nakladatelství Klokočí na volných listech, tu ovšem při nejlepší vůli není možno považovat za vydání. Marek Stašek se ve své prvotině představuje jako velice pečlivý, jemný básník s citem pro všední skutečnost, výrazově přesný, civilní a přitom nezastírající své tíhnutí k epice, k vyprávění příběhu, k zachycení skrytě dramatického děje. Sbírka je na první pohled nenápadná, psaná zdrženlivě, o to více však po letech vynikne v kontextu doby, v níž vznikala. Již samotný fakt, že nemohla být v době svého vzniku vydána tiskem, svědčí o tom, že za Staškovými věcnými pozorováními je skryt mnohem širší obraz doby, než by se na první pohled mohlo zdát. Autor v této knize nalezl svou výrazovou polohu, svůj jazyk a básnickou nenapodobitelnost, které pak dále rozvíjel ve své tvorbě. Svazkem Magorova oáza (Torst 2019) se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997–2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová. Ivana Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích (Argo 2019), za něž letos získala Cenu Evropské unie za literaturu a které do češtiny přeložila Martina Bekešová, popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Kniha Zánik pražského ghetta (Pražské příběhy 2019) přináší novelu spisovatele Josefa Veselého, která začíná takřka domáckým líčením poměrů v někdejším židovském městě, nyní páté pražské čtvrti, postupně se však mění ve strhující líčení, jež nabízí skvělé popisy zániku ghetta a jeho leckdy podivných postav. Zánik pražského ghetta vyšel poprvé v roce 1917 a podobnost se slavným románem Gustava Meyrinka Golem nelze přehlédnout. Josef Veselý vykresluje dnes již neexistující domy a ulice. V jeho líčení se střídají obrazy plné vášní, alkoholu a prostituce. Vše vrcholí brutální a bezohlednou asanací starého židovského města vylíčenou očima zdejších obyvatel. Druhý text, Krvavé historky z ghetta aneb Nezapomenutelný večer doktora Preiningera, současného autora Dana Hrubého pak seznamuje čtenáře s poměry, jaké v ghettu panovaly, i debatou, jež se kolem asanace vedla. Kniha laureátky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové s názvem Modlitba za Černobyl je sestavena z rozhovorů s lidmi, jejichž život černobylské neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Audioknižní verzi, kterou nyní v digitální podobě vydala Audiotéka (délka nahrávky 14 hodin 30 minut), načetli Lucie Kožinová, Zdeněk Mahdal, Eliška Beňová a Matěj Macháček. Rozsáhlý román Radky Denemarkové Hodiny z olova, inspirovaný autorčinými pobyty v Číně, který ve své knižní podobě letos získal ocenění Magnesia Litera pro Knihu roku, nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu v digitální podobě (délka nahrávky 29 hodin a 28 minut) a v podání Šárky Vondrové a Luboše Ondráčka. Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.

Čas načtení: 2019-10-14 10:33:45

Literární vyhlídky (14. až 20. října)

Nadcházející týden přinese kromě řady zajímavých literárních setkání a autorských čtení i dvě významné mezinárodní literární akce – Festival spisovatelů Praha a ostravský ProtimluvFest. Výběr knižní tipů nám tentokrát usnadnila bohatá nabídka blížícího se Velkého knižního čtvrtka.   POZVÁNKY 14. 10. Brno / V 17 hodin bude v konferenčním sále Moravské zemské knihovny slavnostně uvedena publikace Ivan Blatný: Čtyři knihy (Druhé město a Host 2019), kterého se zúčastní Martin Reiner, Martin Stöhr a Tomáš Kubíček. Verše Ivana Blatného zarecituje herec Národního divadla Brno Michal Bumbálek. Součástí bude rovněž zahájení výstavy Ivan Blatný – 100 let. Praha / V 19 hodin zavítají do Knihovny na Vinohradech básníci Tomáš Míka a Vít Janota. Během večera budou nejen číst ze svých básní, ale i společně hrát na saxofony. Básník, prozaik a překladatel Tomáš Míka naposledy publikoval sbírku Textové zprávy (2016). Básník, překladatel a hudebník Vít Janota je autorem osmi básnických sbírek, z nichž ta poslední s názvem Víkend v jakémsi Švýcarsku (2016) mu vynesla nominaci na cenu Magnesia Litera. Uvádí Robert Wudy.   15. 10. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Martin Bažil s přednáškou na téma Vergilius a Aeneis. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra setkání se spisovatelkou Sylvií Richterovou, které bude moderovat Adam Borzič. Prozaička, básnířka a literární teoretička žije od roku 1971 v Itálii, po sametové revoluci střídavě i v Praze. Je držitelkou Výroční ceny Nadace Český literární fond za prózu (1994) a Ceny Toma Stopparda (2017). Mezi její poslední tituly patří román Každá věc ať dospěje na své místo (2014), Eseje o české literatuře (2016) a básnická sbírka Slyšet obrazy (2018).   16. 10. V české metropoli začne ve středu 16. října další ročník Festivalu spisovatelů Praha s tématem „Krása spasí svět“, který potrvá do 20. října. Letošní program, odehrávající se z větší části v hlavním sále Senátu PČR, nabídne mimo jiné řadu autorských čtení a diskuzí, kterých se zúčastní mj. Patrizia Cavalli, Nancy Huston, Junot Díaz, François Jullien, Arnon Grunberg, David Zábranský, Jan Němec nebo Michael Cunningham. Praha / Od 19 hodin proběhne v Kampusu Hybernská křest českého vydání knihy Williama Butlera Yeatse Vize (Academia 2019). Spis A Vision z roku 1925 lze považovat za vyvrcholení celoživotní tvůrčí práce tohoto irského básníka, dramatika a nositele Nobelovy ceny za literaturu a základní zdroj jeho pozdní filozoficko-symbolické poezie. Kniha spojuje Yeatsův zájem o irský folklor, mystiku a ezoterické vědy, ale i o filozofii, politiku a samozřejmě básnickou tvorbu. V rámci večera vystoupí překladatelé Martin Štefl, Martin Světlík a Martin Hilský a zazní ukázky z Yeatsovy prózy i poezie. Praha / V 19 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena nová básnická sbírka Ondřeje Hložka Řez kamenem (Trigon 2019) s ilustračním doprovodem Matěje Lipavského. Autor se obrací nejen k historii a topografii svého rodného kraje, ale také k Bohu. Vnímá rozpad soudržného, určitým řádem nadaného života společnosti a svádí svůj individuální zápas o lidskou důstojnost i příčetnost tváří v tvář nepřízním osudu. Knihu představí redaktorka Božena Správcová, hosty autora budou básnířky Alžběta Luňáčková a Alžběta Johanka Petrová. V Ostravě začne 16. října již 13. ročník mezinárodního literárního festivalu ProtimluvFest, zaměřeného především na literaturu zemí Visegrádu a jejich současných autorů. Festival trvající do 18. října se odehraje na třech místech – v Antikvariátu a galerii Fiducia, Domě umění a Centru Pant – a zúčastní se jí mimo jiné enfant terrible polské poezie Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki z Polska, slovenský prozaik Marek Vadas ze Slovenska, maďarský básník a performer Gábor Gyukics i řada českých literátů včetně prozaičky Anny Bolavé. Praha / Od 18 hodin nabídne Knihkupectví Přístav setkání se spisovatelkou Pavlou Horákovou a její autorské čtení z románu Teorie podivnosti (2018), za který letos získala cenu Magnesia Litera. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE.   17. 10. Praha / Od 17 hodin nabídne Uměleckoprůmyslové museum v Praze setkání s vybranými autory knižních novinek, které vycházejí 17. října v rámci dalšího Velkého knižního čtvrtka. Pozvání přijali Aleš Palán a Johana Pošová, Juraj Červenák, Tomáš Šebek, Michal Ajvaz, Vojtěch Matocha, Pavel Čech, Martin Selner, Martin Sodomka, Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová. Pořadem provází Petr Vizina. Cheb / V 18.15 proběhne v Městské knihovně v Chebu křest nové knihy Aleny Vávrové – básnické sbírky Tři čtvrtě na smrt (Paper Jam 2019) s ilustracemi Jiřího Slívy, věnované městu Františkovy Lázně, J. W. Goethovi (270 let od jeho narození), Komorní hůrce a věčné touze. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční pod názvem „Poezie klimatické nouze“ benefiční čtení pro hnutí Rebelie proti vyhynutí (Extinction Rebellion), kterého se zúčastní básníci, jimž je environmentální, apokalyptická a eschatologická poezie bytostně blízká: Adam Borzič, František Dryje, Kolja Ivaskiv, Miroslav Olšovský, Olga Stehlíková, Max Ščur, Magdaléna Šipka, Básník Ticho. Autoři promluví o svém vztahu k současnému stavu věcí v klimatické politice, prozradí, co mají na srdci a jaká je jejich uhlíková stopa. Součástí večera bude prezentace nové básnické sbírky Maxe Ščura Arytmie (Pavel Mervart 2019). Praha / V 19.45 nabídne Kavárna Mezi Řádky v rámci cyklu Poezie Mezi Řádky autorské čtení básníka Jakuba Řeháka, mj. autora sbírek Dny plné usínání či Past na Brigitu, a spisovatele Petra Motýla, mezi jehož nejnovější tituly patří sbírky Některé příběhy, 2 000 000 piv, básnický výbor Jako černá perla v uhlí, uspořádaný Petrem Králem, nebo prózy Doktor Pilka si kope hrob a Kosí srdce. Uvádí Ondřej Linhart. Praha / Od 20 hodin proběhne v kavárně Potrvá další večer z cyklu Koštování literatury, jehož hostem bude významný anglista a překladatel z anglického jazyka Miroslav Jindra (*1929), který bude číst své překlady básní Leonarda Cohena, včetně v Čechách dosud nevydaných textů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid. Pokračování prozaického debutu Vojtěcha Matochy Prašina s podtitulem Černý merkurit vychází v nakladatelství Paseka opět s ilustracemi Karla Osohy. Vypravěč knihy slíbí manželce svého dávného přítele Štěpána, že se ve Stockholmu pokusí najít záhadný fialový flash disk, který Štěpána podivnou hrou náhody uvrhl do stavu duševní trýzně a který je zároveň jedinou věcí na světě, jež může jeho zoufalství utišit. Flash disk už ve Stockholmu není, vypravěč se vydává po jeho stopách dál a jeho pátrání se nakonec mění v cestu kolem světa: ze Švédska jej zavede do Norska a pak do Nizozemska, Irska, Francie, na východní a západní pobřeží Spojených států, do Japonska a Polska. Na své cestě se setkává s mnoha lidmi a poznává jejich osudy, naslouchá vyprávění o proměňující se soše a o jedlé mozaice, o součástkách ze záhadného stroje, o zrodu románu z jedné věty v knize zakoupené na trhu v Soulu a o hudební skladbě, která vznikla jako doprovod tance stínu na zdi, o tragickém konci francouzské oceánoložky, o literárním díle výstředního bavorského starosty, o cestě firmy Blue Pegasus na západ, o náboženství, které se zrodilo v internetu… Nový román oceňovaného prozaika a esejisty Michala Ajvaze s názvem Města vydává nakladatelství Druhé město. Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak (nakladatelství Prostor) najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy se postarala Johana Pošová. Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v románu Temná dcera (přeložila Alice Flemrová, nakladatelství Prostor) nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity. Čtenáři Hobita a Pána prstenů vědí, že J. R. R. Tolkien zasadil tyto příběhy do propracovaného světa, jehož kořeny sahají do mnohem hlubší minulosti. Některé příběhy z dávnověku jeho světa známe díky úsilí Christophera Tolkiena, který otcovy příběhy rekonstruuje z rukopisných verzí. Po Silmarillionu, Nedokončených příbězích a Húrinových dětech tak nyní přichází Pád Gondolinu (přeložila Stanislava Pošustová-Menšíková, nakladatelství Argo), pojednávající o boji dvou nesmiřitelných mocností: Morgotha, který je vtělením zla, a Ulma, Pána vod, který je druhým nejmocnějším z božských Valar. Morgoth usiluje o zničení města Gondolin, jež vystavěli Noldor, elfové, kteří se vzepřeli bohům a opustili bájný Valinor. Jeho úhlavním nepřítelem je Turgon, vládce Gondolinu, ukrytého před Morghothem mocí kouzel. Ulmo své záměry prosazuje skrze Tuora, kterého dovede do Gondolinu, kde Tuor dosáhne významného postavení, ožení se s Turgonovou dcerou a zplodí s ní syna Eärendila. Když se v Gondolinu najde zrádce a Morgoth město najde a zničí, Tuorovi i s rodinou se podaří uprchnout; jeho potomkové pak účinkují v pozdějších obdobích tolkienovské mytologie – například jeho vnuk Elrond, kterého známe z bojů o Prsten. Audioknižního vydání se dočkal povídkový soubor Martiny Formanové Povídky na tělo (vydavatelství Tebenas), které spojuje společné téma – partnerské a intimní vztahy v nejrozmanitějších podobách. S pochopením a humorným nadhledem líčí mnohdy bizarní situace a trapasy, v nichž se ocitáme v důsledku konfrontace našich snů, cílů a záměrů s realitou. Střetává se tu nejen ženský svět s mužským, ale i naše představy o sobě a o druhých se skutečným a často nahodilým chodem světa. Texty načetli Lucie Juřičková, Simona Postlerová a Martin Zahálka.

Čas načtení: 2019-09-30 13:54:45

Literární vyhlídky (30. září až 6. října)

První říjnový týden nabídne celu řadu zajímavých literárních setkání nejen v Praze a především další ročník oblíbeného táborského festivalu Tabook – rozhovor s jeho zakladatelkou Terezou Horváthovou si mimochodem můžete přečíst v aktuálním čísle Literárních novin. Nouze není ani o lákavé knižní novinky, z nichž pro vás vybíráme několik tipů.   POZVÁNKY 30. 9. Praha / Od 17 hodin proběhne v pobočce MKP Korunní literární podvečer tří mladých autorek – blogerky Michaely Dočkalové, absolventky Literární akademie Veroniky Brožkové a držitelky ocenění Máchova růže a vydavatelky Náměsíčníku Alžběty Bublanové. Praha / V 19 hodin nabídne pražský Goethe-Institut u příležitosti Mezinárodního dne překladatelů, který připadá na svátek sv. Jeronýma, projekt Překladatelkám přes rameno, nabízející jedinečný vhled do práce překladatelů literárních textů, kteří jinak pracují spíše skrytě. Dvě překladatelky – Viktorie Hanišová a Marie Voslářová – budou paralelně pracovat na témže německém textu, který bude vybrán z knih nominovaných na letošní Německou knižní cenu. Publikum vše sleduje na plátně, kam se promítá to, co se děje na obrazovkách překladatelů a navíc má možnost klást otázky a ovlivnit výsledek. Večerem provází Ondřej Buddeus. Praha / Od 19 hodin se v Kavárně Liberál uskuteční večer věnovaný novému románu Štěpána Kučery Projekt Gilgameš (Druhé město, 2019). Ukázku z knihy přečte herečka Andrea Daňková, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka.   1. 10. Ústí nad Labem / V 17 hodin zavítá do Vědecké knihovny UJEP spisovatelka s bulharskými kořeny Bianca Bellová, autorka cenami ověnčeného románu Jezero, které nedávno vyšel v nakladatelství Host nový román Mona. Rozhovor s autorkou přináší říjnové číslo Literárních novin, kde najdete i recenzi dotyčné knihy. Praha / Od 19 hodin proběhne v Městské knihovně v Praze Večer Analogonu, během něhož bude představeno 88. číslo časopisu Analogon s tématem Zlato času. Vystoupí zde Max Ščur, básník a přispěvatel časopisu, který sestavil a přeložil antologii Radikální buddhismus, a Andran Abramjan, který pojedná o zdánlivě absurdní literárně-folklorní hříčce arménského spisovatele Hovhannese Thumanjana, jež se v podstatě přímo dotýká kvantové fyziky. Moderuje František Dryje. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční první z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Jako první zde promluví Zuzana Špicová o Mahábháratě. Pardubice / Od 19 hodin bude Klub 29 (malá scéna Divadla 29) hostit křest nového románu Přemysla Krejčíka Malej NY (Host 2019) s podtitulem „thriller o českým hip hopu“, plného odkazů na soudobou hudební scénu a životní styl subkultur. Praha / V 19 hodin bude na palubě (A)VOID Floating Gallery představena prozaická prvotina Tomáše Vaňka, která vychází v nakladatelství Take Take Take pod názvem Hra na život. Autor z ní přečte několik kratších textů, kde se erotizovaným jazykem pokouší zachytit cosi nestoudného, co zůstává spíš mezi řádky. Praha / Od 19.30 proběhne v kavárně Fra autorské čtení Miroslava Olšovského z jeho nové básnické sbírky Tahiti v hlavě (Fra 2019). Úvodní slovo pronese Vratislav Färber, který o sbírce napsal: „Nepíšeme, nežijeme, ba ani neumíráme podle abecedy. Naše promluva je roztrhaná. I my jsme fragmentární… Miroslav Olšovský (*1970) hledá možnosti, tj. jazyk – kterým lze v této situaci vypovídat. Jak vypovědět to, co není úplné, i to, co téměř není. Zároveň zkoumá, co pro nás – v této situaci – znamená psát a pojmenovávat.“   2. 10. Praha / V 17 hodin se v Knihkupectví Luxor na Václavském náměstí uskuteční slavnostní křest nové knihy autora bestsellerů Gottland a Udělej si ráj Mariusze Szczygieła s názvem Není (překlad Helena Stachová, Dokořán a Máj 2019). Kmotrem knihy bude Zbigniew Czendlik, jako host vystoupí Tomki Němec, autor fotografie na titulní straně knihy. Moderuje Lucie Zakopalová. Praha / Od 18 hodin představí v Domě čtení svou tvorbu básnířka, architektka a urbanistka Anna Beata Háblová, autorka tří sbírek básní a populárně naučné knihy Města zdí, která pojednává o obchodních centrech a jejich vztahu ke městu. Letos jí v nakladatelství Host vyjde kniha Nemísta měst, která se formou povídek a esejů věnuje pomíjivým a opomíjeným místům. Kromě čtení básní se tak můžete těšit na stručný vhled do současné problematiky architektury, která nás dennodenně ovlivňuje, aniž bychom si to uvědomovali.   3. 10. Ve dnech 3. až 6. října proběhne v Táboře již po osmé Tabook, festival kvalitních malých nakladatelů, který nabídne jako obvykle bohatý program pro milovníky knih a kultury, a to pro děti i dospělé. Více než sedmdesát českých a zahraničních nakladatelů bude vystavovat svou pestrou produkci ve spolkovém domě Střelnice, často za osobní přítomnosti vydavatelů a autorů. Po celé čtyři dny budou k vidění výstavy českých i světových ilustrátorů, poběží výtvarné a knižní dílny, přednášky a divadelní představení. Číst se bude nejen pod střechou, ale také v krajině. Ze zahraničních autorů přijede například oceňovaný španělský ilustrátor Manuel Marsol, francouzský ilustrátor Étienne Beck a jeho domovské nakladatelství Frémoc, dále knihtiskaři: autor aktivistických plakátů Amos Kennedy z Detroitu a Martin Amstutz, tvůrce jediných svobodných novin, listu Wochenblatt, ze Švýcarska. Festival zaměřený na ilustrovanou a obrazovou knihu přinese také výrazný dětský program, včetně dětských čtení, která poskytnou prostor rodičům. Z českých autorů přijedou například Karol Sidon, Jan Němec, Petr Borkovec či Miroslav Petříček. K vyzkoušeným festivalovým lokacím, tedy táborským kavárnám a vinárnám, klubům i divadlu Oskara Nedbala, nově přibydou čtení přímo v bytech táborských rodin. Hradec Králové / V 17 hodin zavítá do Knihovny města Hradec Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník a hudebník Jonáš Zbořil. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. V jeho dílech se závažné potkává s banálním, intimní s otevřeností, interiérové zátiší s hlučnou městskou periferií. Praha / Od 17 hodin se v Knihovně Václava Havla uskuteční pořad nazvaný Abychom se nezbláznili – Mladí mezi Palachem a Chartou. O dospívání v náročné době, rebelantství, konformismu, touze po lásce a svobodě za všudypřítomného dozoru strany a vlády, budou hovořit bývalí spolužáci z Gymnázia Vysočany, mimo jiné sochař Martin Patřičný (jeho fejetony můžete pravidelně číst na webu Literárek) a spisovatel Alexandr Popov. Debatu moderuje publicista Martin Schulz. Praha / V 18 hodin zavítá do Domu čtení v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Pavel Kolmačka, jeden z nejvýznamnějších tuzemských autorů narozených v šedesátých letech. V jeho textech se obdivuhodně snoubí spirituální rozměr naší existence s popisem mikrodetailů naší každodenní situace a situací. Praha / Od 19 hodin proběhne ve Vodárenské věži Letná pořad nazvaný Jak a proč se mluví ve Star Wars nebo Hře o trůny? Do Prahy přijede švédský odborník na umělé jazyky Yens Wahlgren, který se ve své knize Stopařův průvodce po galaxii jazyků: Fantastická lingvistika od Tolkiena po Klingony (překlad Olga Bažantová, Paseka, 2019) zabývá takovými fenomény, jako jsou Star Wars, Hra o trůny, Star Trek, Pán prstenů nebo komiksy s Tintinem. Začne se promítáním krátkých ukázek z filmů s Wahlgrenovým komentářem. K následující debatě se přidá literární historik Petr A. Bílek, moderovat ji bude Jan Lukavec a o tlumočení ze švédštiny se postará Marie Voslářová.   4. 10. Praha / V 16 hodin odstartuje v sídle Společnosti Franze Kafky autorské čtení časopisu Ink, kde svou tvorbu představí členové redakce, pravidelní přispěvatelé i nové talenty, jmenovitě Marek Cieslar, Jakub Haubert, Jan Michálek, Franta Václavík, Theodora Voráčková a Sára Zeithammerová. Při příznivém počasí akce proběhne na terase ve vnitrobloku, při nepříznivém v knihovně. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Je pravda života a pravda literatury. Jedinečná zkušenost a touha najít její smysl. A přestože o lásce bylo řečeno nejspíš vše, každá generace ji prožívá trochu jinak. Nový román Jana Němce Možnosti milostného románu (Host, 2019) je knihou o lásce. Na první pohled příběh velkého milostného vzplanutí a peripetií šestiletého partnerského vztahu. To skutečné drama se však odehrává jinde. V umanuté a trýznivé potřebě pochopit, proč to skončilo. A protože spisovatel má jediný nástroj, jsme svědky toho, jak na rozvalinách milostného vztahu vzniká milostný román. Jak je každý zážitek a konflikt nasvěcován z různých stran, jak se na něj přikládá šifrovací mřížka jiných textů, od Božské komedie po efemérní zprávy bulváru… a jak se skutečnost vzpírá a to podstatné stále znovu uniká mezi prsty. A sledujeme i to, jak se autor mění v románovou postavu a v poctivém zápase překračuje hranice tělesné i myšlenkové intimity.  Polárník, panovnice i prezident, tři ostrozrací vládci světů s vlastními pravidly, vlastní choreografií a vlastním jazykem, mají překvapivé průniky. Všichni šermují s mocí a zoufale je přitahuje tvořivost. Nový román Anny Zonové Polárník, panovnice a prezident (Pulchra, 2019) vybízí čtenáře k hledání odpovědí na otázky, do jaké míry je člověk ovlivněn prostředím, v němž se narodí, a zda je schopen změnit svoje společenské postavení pouze svojí vlastní aktivitou. Zachycením osobnostní mobility polárníka, panovnice a prezidenta v jejich sociálních vrstvách a přechodem mezi nimi autorka vykresluje lidské charaktery, které lze následně převézt i do obecné polohy. Tři osoby s rozdílnou životní motivací a vytýčenými cíly, s odlišnou vůlí, s nestejnými pravidly, jež svazují jejich životy. Dokáží je žít podle svého, nebo zkameněli v zajetí vlastní falešné představivosti? Sedmačtyřicetiletý Ingwer Feddersen se vrací do své rodné vesnice. Musí tu ještě srovnat účty. Babička Ella pomalu přichází o rozum a dědeček Sönke se odmítá vzdát rodinného hostince, který už má stejně jako celá vesnice nejlepší léta za sebou. Jediné, co se z minulosti dochovalo, je místní zvyk úzkostlivě dodržovat polední hodinu, která však zároveň symbolizuje hodinu poslední. Kdy vlastně začal venkov upadat? V sedmdesátých letech minulého století, kdy po pozemkových úpravách zmizely nejprve remízky a pak se ztratili i ptáci? Když se velké statky rozrostly, zatímco ty malé zanikly? Když Ingwer odešel studovat do Kielu a opustil prarodiče i jejich hostinec? Román Dörte Hansenové Polední hodina vydalo v překladu Viktorie Hanišové nakladatelství Host. Odvážná a šokující zpověď se vrací k událostem z prosince roku 2012. Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou a našel znovu sám sebe, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou. Autobiografický román Dějiny násilí (překlad Sára Vybíralová, Paseka, 2019) lze číst jako detektivní příběh naruby, vysloužil si srovnání se slavným dílem Chladnokrevně Trumana Capoteho, s tím rozdílem, že zde je klíčový pohled oběti. Louis se pohybuje mezi minulostí a současností, kombinuje věcnost policejní zprávy s upřímností deníku. Znovu se mu podařilo nahlédnout běžný rasismus a homofobii francouzské společnosti, zároveň si ponechal prostor k úvahám o agresivitě a o tom, jak dalece se může lišit vylíčení jedné skutečné události. Audiokniha nazvaná Souhvězdí Gulag Karla Pecky a vydaná Danielem Pagáčem ve spolupráci s vydavatelstvím Tebenas obsahuje vybrané povídky Karla Pecky v podání Miroslava Táborského a Lukáše Hlavici. Dvanáctihodinová nahrávka obsahuje drsné „jáchymovské povídky“ Na co umírají muži, na Nerudu s úctou navazující Malostranské humoresky, vyloženě kafkovskou povídku Čtvrtý vítač a vtipnou, až reportážní příhodu o záchraně legendární hradčanské restaurace U Černého vola partou štamgastů důchodového věku Spiknutí dobrodějů.