Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-14 05:18:00

RECENZE: Král Šumavy se vrací v až moc temném příběhu

Streamovací služba Oneplay, jež vznikla sloučením O2 TV a Voyo, uvádí svůj první Originál. Pokračování veleúspěšného seriálu Král Šumavy nás vrací do temných dob začátku komunistické vlády nad Československem a rozhodně mu nelze upřít snahu o navození ponuré atmosféry. Doplácí ale na přílišnou temnotu a stopáž. První díl je k vidění od pátku.

Čas načtení: 2024-09-10 09:00:00

Bezpečnost v kybernetickém světě, nad kterou se musí přemýšlet

Praha 10. září 2024 (PROTEXT) - Umělá inteligence se stala nedílnou součástí naší každodenní reality. Od algoritmů doporučujících filmy na streamovacích platformách až po složité systémy schopné diagnostikovat nemoci s přesností, která překonává lékaře. Až nedávno ale začala vyplouvat na povrch také významná rizika spojená s rostoucím používáním AI. Tím nejpalčivějším je nárůst kyberútoků, které se stávají stále sofistikovanějšími, což ztěžuje jejich detekci a obranu proti nim. Jak by měla vypadat regulace v oblasti AI? Jaké podvody jsou nejnebezpečnější? A proč je potřeba o umělé inteligenci nepřetržitě se vzdělávat? Nejen o tom debatovali přední čeští odborníci na kyberbezpečnost na vyhlášení cen Zlaté koruny.Nejvýznamnějším dokumentem, který bude v následujících letech vymezovat mantinely používání umělé inteligence v Evropě, je Akt o AI, který byl unijními ministry schválen v květnu letošního roku. Ten je podle místopředsedy vlády Ivana Bartoše, pro digitalizaci dobře uchopen: „V Aktu o umělé inteligenci jsme se snažili vyvážit několik principů. Nenasměrovat to do té dystopické budoucnosti, války strojů a umělých inteligencí, ale k tomu, abychom AI dokázali ochočit, rozvíjet a využít.“ Na implementaci mají členské státy dva roky a způsob, jakým se jí zhostíme, je podle Bartoše velmi důležitý. „Byl bych nerad, kdyby to dopadlo tak, že Amerika má AI, Čína má AI a my máme dobrou regulaci.“Před přílišnou regulací varoval na diskuzi Zlaté koruny i ředitel Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost Lukáš Kintr. „Kyberbezpečnost je jen jeden dílek, s použitím AI je spojena celá řada etických otázek. Byl by problém, kdybychom měli skvělou regulaci, ale na rozdíl od zbytku světa neuměli AI efektivně využít.“ S tímto výrokem souhlasil i profesor Michal Pěchouček. Ti, kteří nezvládnou AI vhodně využít, tak podle něj do budoucna znevýhodní své podniky i občany. Profesor jde ale ve svých úvahách ještě dál: „Regulace nemusí být podle mě nutně brzda inovace, ale může být i její akcelerací. AI je momentálně dodávaná velmi malým množstvím bohatých technologických firem a regulace může například pomoc k tomu, že se tento oligopol rozbije.“Diskutovaná byla vedle Aktu o AI také směrnice NIS 2 o kybernetické bezpečnosti. Mnoho českých firem totiž aktuálně kritizuje, že její chystaná implementace jde nad rámec pravidel, které stanovila Evropská unie a bude pro ně přílišnou zátěží. Téměř všichni přítomní se ale shodli na tom, že v této rovině je lepší být přísnější. „Žádný zákon není fér pro všechny, ale v dlouhodobém horizontu by neměl nikomu stranit. A ačkoliv to v komerčním světě nezní moc dobře, tak bezpečnost nemá cenovku. Tu buďto máte nebo ji nemáte,“ vysvětluje Bartoš.Jaká je v současnosti četnost útoků na ty nejsnazší cíle, jednotlivce, přiblížil divákům diskuze výzkum, který Zlatá koruna připravila s agenturou IPSOS. Podle něj čelila téměř polovina Čechů v poslední době nějaké jeho formě, nejčastěji takzvanému phishingu. Pětina z nich dokonce přišla o finanční prostředky. „Prototypem průměrné oběti kyberútoku v České republice je překvapivě muž v produktivním věku z Prahy nebo Středočeského kraje. Nejčastější hodina útoku je sedmá večer během svátku nebo víkendu, kdy lidé najednou otupí, a také v čase, kdy platíme daně a všichni jsou ve stresu,“ popsala svoje zkušenosti s kyberútoky z praxe COO Komerční banky Jitka Haubová. Podle ní bylo terčem útoku během loňského roku 70 tisíc jejich klientů a zhruba polovinu z nich se podařilo zvrátit díky detekčním systémům banky. V mezinárodním kontextu jsou ale tato čísla podle generálního ředitele Visa pro ČR, SR a Maďarsko Marcela Gajdoše pozitivní: „Bydlím tu patnáct let a jsem velmi hrdý, že Česko patří mezi státy s nejmenším množstvím podvodů na počet transakcí. To je zrcadlem toho, že jsou tu společnosti a finanční sektory, které velmi dobře ví, co z umělé inteligence chtějí vytěžit a lidé se tu vzdělávají.“Na otázku, jak se máme chovat, abychom se nenapálili, odpovídá Leader AI Institutu společnosti Deloitte Jan Hejtmánek jednoznačně: „Zodpovědně. Problém je, že děti každý rodič naučí, že se mají rozhlížet, než přejdou přes přechod, ale jak se chovat ve virtuálním světě, často vědí méně než ony.“ Podle Hejtmánka je pro spoustu lidí nepředstavitelné, jak těžko rozpoznatelné některé scamy dnes jsou. Podvodníci si ze střípků z našich sociálních sítí dokážou lehce poskládat, jakým způsobem k nám mají promlouvat a sestavit tak třeba email přesně nám na míru. Podle Marcela Gajdoše už dnes kreativita podvodníků téměř nezná meze. Popisuje, že mezi nejnebezpečnější podvody současnosti patří takzvané romance scamy. Jejich oběťmi jsou nejčastěji ženy, které uvěří tomu, že člověk, který s nimi chatuje nebo telefonuje, potřebuje pomoci, a někdy tak v návalu emocí podvodníkovi zašlou i miliony korun.Jakým způsobem vzdělávat o kyberbezpečnosti jednotlivé věkové kategorie bylo velkým tématem druhé části diskuze. Panelisté se shodli, že AI je tématem, o kterém se musí nutně dozvídat všichni občané, od dětí v mateřské školce až po důchodce. Na nejstarší generaci Ivan Bartoš aktuálně cílí originálně: „Snažím se teď do digitálního vzdělávání zapojit šest tisíc knihoven, aby pomáhali těm, kteří nikomu, kromě svého knihovníka, nevěří.“ Podle docenta VŠE Pavla Hnáta je neustálé zabývání se etickými aspekty použití umělé inteligence ve školství sice důležité, ale trochu tato debata zastiňuje to nejdůležitější: tedy podporu mladých lidí, aby se naučili technologii co nejlépe využít. „Jako zradu vnímám, že většina našich studentů je napřed, protože je pro ně technologie úplně přirozená, zatímco učitelé se musí teprve naučit jí důvěřovat.“To, v čem má česká společnost podle panelistů největší mezery je pochopení, že kyberbezpečnost už dávno není jen otázkou samotných technologií. Ochranné systémy jsou sice účinné, ale na čím dál sofistikovanější útoky samy nestačí. Nejlepší obranou je jejich spojení přímo s uživatelem. A právě proto je podle panelistů nutné se v oblasti AI stále vzdělávat. „Cybersecurity je problém, který řeší technologie a člověk zároveň. Člověk vždy musí přispět a být součástí rozhodnutí a sám o tom přemýšlet,“ uzavírá profesor Pěchouček. Zdroj: Zlatá korunawww.zlatakoruna.info ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2025-02-10 06:30:00

Snížená sazba DPH je horší než sociální dávky. Legalizuje odklon peněz do nesprávných rukou

Na straně vyšších příjmů do očí bije především dlouhý seznam daňových úlev neboli výjimek, jimiž je český daňový systém zaplevelen. Na jejich přílišnou početnost a přílišnou štědrost si opakovaně stěžoval mimo jiné bývalý prezident Miloš Zeman. Ať už jsme si o jeho odborné erudici a motivaci mysleli cokoliv, v tomto bodě měl jistě pravdu.

Čas načtení: 2025-02-12 15:00:39

Evropská unie do AI investuje přes 5 bilionů! Macron varuje před přílišnou regulací

Evropská unie investuje 206 miliard dolarů (cca 5,2 bilionu Kč) do umělé inteligence, aby konkurovala USA a Číně Iniciativa podpoří výstavbu gigatováren určených k tréninku AI modelů a rozvoj infrastruktury Kritici varují, že přísná regulace v EU by mohla brzdit inovace i přes vysoké investice Evropská unie oznámila investiční iniciativu ve výši 206 miliard dolarů, jejímž cílem je konkurovat USA a Číně v oblasti umělé inteligence. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen na summitu AI Action v Paříži v úterý představila plán, který zahrnuje 51 miliard dolarů nového financování vedle 154 miliard dolarů od soukromých investorů v rámci iniciativy European AI Champions Initiative. Přečtěte si celý článek Evropská unie do AI investuje přes 5 bilionů! Macron varuje před přílišnou regulací

Čas načtení: 2017-06-26 16:00:00

Jak na sanaci zdiva v případě, že se váš dům potýká se zvýšenou vlhkostí?

Jako majitelé rodinného domu se můžete dostat do situace, kdy zjistíte, že se v něm hromadí vlhkost. Ta nejenže snižuje komfort a kvalitu bydlení, ale má při dlouhodobějším působení i řadu negativních důsledků na váš zdravotní stav. Pokud zjistíte, že zdivo domu trpí přílišnou vlhkostí, je na místě ...

Čas načtení: 2008-07-20 05:45:00

JPEG Resampler

Možná to znáte. Chcete odeslat například e-mailem obrázek ve formátu JPG, ale obrázek má přílišnou velikost. V tomto článku si ukážeme, jakým způsobem lze velikost zmenšit za pomoci programu JPEG Resampler. Výběr obrázků Po instalaci se zobrazí na pohled přehledné a jednoduché okno programu JPEG R ...

Čas načtení: 2020-05-17 09:14:27

Za některé bolesti může psychika, nepřecházejte je

Když nás něco bolí, protože upadneme, poraníme se nebo si natáhneme přílišnou aktivitou svaly, tak jasně víme, co a proč nás trápí. Fyzický důvod bolesti lze proto většinou velmi dobře léčit a můžete takovýmto trablům do budoucna i snadno předcházet. Ale některé bolesti a problémy jsou psychosomatického původu, tedy jejich příčina tkví „v naší hlavě“. Je lepší neřešit je a čekat, až přestanou, nebo není radno podceňovat je?

Čas načtení: 2017-10-23 10:45:53

Posilovna není třeba, do kondice vás dostane i chůze

Máte pocit, že pokud nebudete procvičovat všechny možné svaly, nebudete se dřít v posilovně a nutit se do cvičení pětkrát týdně, nemůžete nikdy zhubnout? Jste na omylu. Podle expertů stačí obyčejná chůze – pokud víte, jak na ní, zformujete si díky ní postavu a zhubnete, aniž byste na to museli vynakládat přílišnou snahu.

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-10-08 19:53:36

Za co dostala Louise Glücková Nobelu cenu za literaturu? Přečtěte si ukázku

Sedmasedmdesátiletá básnířka Louise Glücková má na svém kontě 12 sbírek a několik svazů esejů o poezii. Ve svých knihách se inspiruje dětstvím, rodinným životem a vztahem s rodiči a sourozenci, ale také mýty a klasickými motivy. Švédská akademie ocenila, že ve svém díle „mění existenci jedince v existenci univerzální". V češtině vyšly Glückové dvě sbírky. První byla Divoký kosatec (česky Opus), za kterou obdržela v roce 1993 Pulitzerovu cenu. Dějištěm sbírky je autorčina vlastní zahrada, v jejíž intimitě i živě evokované realističnosti se setkávají, na způsob polyfonní hudby prolínají a doplňují tři hlasy: hlas lidské postavy, hlas rostlin a hlas Boha. Druhou přeloženou svírkou je Noc věrnosti a ctnosti (česky Argo) z roku 2014; autorka za ni byla mj. dostala Národní knižní cenu za poezii. Spíše než o sbírku samostatných básní se jedná o propojené příběhy, jež sice vycházejí z autorčina života, ale mají mnohem obecnější dopad. „Jako by člověk s každou básní procházel jakýmsi snovým portálem, který ho pokaždé zanese na jedno a totéž místo, jen jinak rozestavěné. Společným jmenovatelem všech básní je setkání s neprozkoumaným a neprozkoumatelným světem mrtvých, který může i nemusí být tím naším, s věcmi, které jsou nám všem dobře známé, ale teď se na ně díváme v neznámém světle,“ píše se v anotaci k této knize.   Ukázka z Noci věrnosti a ctnosti Příběh jednoho obyčejného dne 1. Dnes ráno mě jako obyčejně vzbudily úzké proužky světla procházejícího žaluziemi, a ze všeho nejdřív mě napadlo, že podstatou světla je neúplnost – Představil jsem si, jak asi vypadalo, než se zarazilo o žaluzie – jak mu určitě zmařily všechny plány, jako když se lidská mysl otupí přílišnou dávkou léků.   2. Krátce poté jsem zjistil, že sedím u úzkého stolu; po pravé ruce mi ležely zbytky menší snídaně. Hlavou mi kroužila slova, bujarou rozjařenost střídalo hluboké zoufalství – Ale jestli je podstatou času změna, jak se z něčeho může stát nic? Na to jsem se ptal sám sebe.   3. Dlouho do noci jsem přemítal za stolem, dokud jsem neměl hlavu tak ztěžklou a prázdnou, že jsem si prostě musel lehnout. Ale nelehl jsem si. Místo toho jsem si podložil hlavu rukama zkříženýma na holém dřevěném stole. Hlava mi spočívala na rukou jako ptáčátko v hnízdě. Bylo období sucha. Slyšel jsem, jak odbíjejí hodiny, třetí, pak čtvrtou – A tehdy jsem začal rázovat po pokoji a zakrátko i v ulicích, jejichž zatáčky a ohyby jsem tak dobře znal z nocí, jako byla tahle. Chodil jsem kolem dokola a podvědomě napodoboval rafičky hodin. Podíval jsem se dolů a boty jsem měl pokryté prachem. Měsíc i hvězdy vybledly. Ale hodiny na kostelní věži pořád zářily do tmy –   4. A tak jsem se vrátil domů. Dlouho jsem stál nad schody před dveřmi a odmítal otočit klíčem. Vycházelo slunce. Vzduch ztěžkl, ne proto, že by teď snad byl hustší, ale proto, že už nebylo co dýchat. Zavřel jsem oči. Byl jsem rozpolcený mezi strukturu protikladů a narativní strukturu –   5. Pokoj se od mého odchodu nezměnil. V rohu stála postel. Pod oknem stál stůl. Na okno se vrhalo světlo, dokud jsem nevytáhl žaluzie – pak se rozprostřelo po místnosti tak, jak se mihotalo mezi rozložitými stromy. Překlad Tereza Vlášková {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 06:24:03

Shaun Bythell: Zpověď knihkupce (ukázka z knihy)

Ke známému skotskému knihkupci, majiteli labyrintového obchodu nacházejícího se v malebném přímořském městečku, i nadále bohužel chodí lidi. Projevují zdánlivý zájem o knihy a literaturu, tak mu nezbývá nic jiného než jejich chování tak nebo onak strpět. Jak je ale možné, že nechápou rozdíl mezi knihovnou a knihkupectvím? Jiní zase klidně dovnitř vnášejí – do čerstvě uklizeného obchodu! – bahno nebo tam vstupují i se svými mokrými psími miláčky či spíše psy baskervillskými. Pohybují se nemotorně a shazují knihy, za což se nikdy neomluví. Drze smlouvají a dožadují se slevy jen proto, že je kniha trochu plesnivá. A teď ještě ta Italka! Slovo jí není rozumět, jen všechny v bílých rukavicích autoritativně diriguje a chudáka majitele nutí provádět cvičení na záda. Není tedy divu, že už toho na něj bývá příliš. Naštěstí ale má kde na všechna svá knihkupecká příkoří zapomenout a vydává se na ryby, plave v moři, jezdí na kole po Vysočině nebo zajde na pivo do hospody. Alespoň na chvíli pryč od všech těch „čtenářů“… Kniha Shauna Bythella navazuje na úspěšný Deník knihkupce.   Ukázka z knihy  BŘEZEN   Musím zdůraznit, že všichni knihkupci jsou poctiví. Nic jiného by mě ani nenapadlo tvrdit. Někteří z nich jsou však opatrnější než jiní. Pan Pumpherston často umožní zákazníkovi koupit něco za babku, ale je příliš chytrý na to, aby mu to řekl: pokaždé ho nechá, ať na to přijde sám, protože dobře ví, že tomu tak stejně vždycky bude. Jedině tento způsob zaručuje ty správné výsledky. AUGUSTUS MUIR, DŮVĚRNÉ MYŠLENKY JOHNA BAXTERA, KNIHKUPCE   Svým popisem knihkupců jakožto „poctivých“ projevuje Augustus Muir snad až přílišnou velkodušnost. I v této branži najdete, jako kdekoli jinde, podvodníky, ale jen málokteří začnou podnikat s knihami v naději, že se tím obohatí. Snad to právě tak i myslel: že to není podnikání, od kterého většina z nás, co jsme si ho vybrali, očekáváme enormní finanční kompenzaci. Má to však jiné přínosy. Ve své knize Drobnosti ze starého knihkupectví, vydané roku 1904, poznamenal R. M. Williamson: „Těch pár, kteří prodejem knih zbohatnou, nelze srovnávat s mnoha dalšími, pro které to nikdy nebude znamenat více než jen skromné 72 živobytí. Nejšťastnější v tomto podnikání nejsou ti nejbohatší, ale naopak ti nejspokojenější, ti, kteří své zaměstnání milují a možnost kupovat a prodávat knihy považují za velké privilegium.“      Zvláštní je, že s těmi nejchamtivějšími lidmi se setkávám nejčastěji při výkupu knih. Jsou to ti, kteří se snaží, aby z knihkupce při prodeji své sbírky vyždímali každou poslední penny, zároveň ale stejní zákazníci při nákupu knih cenu stlačí až na samou marži. A jakkoli to nepochybně představuje dobrý smysl pro obchod, nese to s sebou určitou kyselou pachuť, protože v tom není ani špetka férovosti. A naopak zákazník, který je spokojený s tím, co mu za jeho knihy nabídnu, se při nákupu nepokusí cenu snížit. Stejně jako pan Pumpherston i já těmto zákazníkům s radostí zlevním celkovou částku z dvaadvaceti liber na dvacet, aniž by mě o to sami žádali, na rozdíl od těch, kteří snížení požadují, přičemž poukazují na mírné poškození, jako je malé natržení obálky. Moje odpověď v těchto případech zní vždy asi takto: „Ano, obálka je mírně poškozená, už jsem to započítal do ceny knihy. Proč bych ji měl za stejnou vadu snížit dvakrát?“ To je pak obvykle přiměje zmlknout, ale jsou i tací, co nic nekoupí, dokud nemají pocit, že se jim podařilo usmlouvat slevu. To je ten nejhorší druh lidí, s kterými se setkávám. Mám dojem, že jim v zásadě nejde o tu nicotnou libru, kterou tím uspoří; je to o pocitu moci. Chtějí, aby to byli oni, kdo rozhoduje, a ať jste obchodník s antikvárním nábytkem, zemědělský dodavatel nebo prodáváte auta, zákazník tu potřebuje mít pocit, že při obchodní transakci má navrch. Takovíto lidé pak vyžadují při koupi dvou knih „množstevní slevu“, v restauraci nikdy nenechávají spropitné, nebo se vychloubají, že jeli na dovolenou na místo, kde předtím došlo k teroristickému útoku, „protože je to levnější“.      Z mého pohledu knihkupce je hlavním trikem při koupi být férový a konzistentní. Pokud v této branži získáte pověst oděrače, rychle se to o vás rozšíří a váš přísun materiálu vyschne. Sám jsem zrušil několik obchodů jen proto, že prodávající požadoval víc, než jsem byl ochotný zaplatit — mnozí z nich se ke mně ale nakonec vrátili, poté co to zkoušeli u několika dalších obchodníků a byli zklamáni. Myslím, že většina knihkupců je v tom stejná. Mohu upřímně říci, že neznám nikoho, kdo by za vzácnou a cennou knihu zkoušel zaplatit jen pár liber.     PONDĚLÍ 2. BŘEZNA   Objednávky online: 7 Nalezené objednávky: 6   Sedm objednávek, všechny z Amazonu.      V deset mě přišel navštívit Jeff, divoký muž, který žije v Doon of May — jakési komuně v lese, kterou před lety založil. Je to zcela slušný člověk, myšlenkově zaměřený proti stávajícímu politickému zřízení. Vypadal, že ho něco trápí, a nerozhodně přešlapoval na místě. Nakonec z něj vylezlo, že mu byla nabídnuta značná peněžní částka za dřevo z pozemku jeho komuny, a on nyní čelí té problematické představě, že by se měl stát kapitalistou.      Hned jak Jeff odešel, nastala půlhodinová sněhová vánice. Zcela neočekávaně v ní uvízl Kapitán, který se krátce po jejím skončení objevil zcela zasněžený na prahu.      Po obědě přistoupil k pultu zákazník, v ruce třímal knihu o vyšívání. Řekl: „Nechci tu knihu koupit, ale našel jsem ji v oddělení filatelie, což se mi pro ni zdá jako naprosto nevhodné místo.“   Pokladna celkem 68,99 liber 8 zákazníků     ÚTERÝ 3. BŘEZNA   Objednávky online: 2 Nalezené objednávky: 1   Pouze jedna objednávka z Amazonu a znovu žádná z Abe. Monsoon nepochybně vykazuje další technickou závadu. Před několika lety jsme za počátečního nadšení (které se brzy změnilo v lhostejnost a nyní je z toho nesmírná nechuť) začali prodávat knihy online. Používáme databázi nazývanou Monsoon, přes kterou spravujeme naše zásoby, nahráváme informace na webové stránky a získáváme objednávky.      Postarší žena se mě zeptala: „Mohl byste mi sundat z police támhleten výtisk paní Beetonové a říci mi jeho cenu a datum vydání?“ Udělal jsem, jak žádala, jenom aby mi oznámila: „Stejné vydání mám doma. Teď už vím, kolik stojí.“ Asi zavedu daň za plýtvání časem.   Pokladna celkem 39,49 liber 5 zákazníků     STŘEDA 4. BŘEZNA Objednávky online: 1 Nalezené objednávky: 1   Dnes v obchodě pracovala Nicky, mohl jsem tedy zajet do Glasgow hodit knihy do sběru. Před odchodem jsem ji požádal, aby zatímco budu pryč, uklidila na stole a vytvořila výlohu.      V půl třetí jsem dorazil do Smurfit Kappa a krabicemi knih z dodávky naplnil čtyři velké plastové nádoby (každá pojme asi dvacet krabic). Obsah nádob je pak vyklopen na dopravní pás, rozřezán na kousky a zabalený poslán k recyklaci do Číny nebo Birminghamu, v závislosti na mezinárodní ceně papíru.      Nicky mě požádala, abych jí, když už budu v Glasgow, našel v bazaru se stavebninami nějaké okenice, takže když jsem skončil se sběrem zamířil jsem tam. Nakonec jsem — po dlouhém ježdění okolo, kdy jsem nechtěně jel na červenou — to místo našel. Okenic tam bylo velké množství. Na požádání mi řekli, že jsou pětasedmdesát liber za pár. Zavolal jsem Nicky, abych zjistil, jestli je s cenou spokojená: „Eh? Cože? Nechybí jim tam náhodou desetinná čárka?“ Odjel jsem s nepořízenou.      V šest jsem se vrátil do obchodu, abych zjistil, že ho Nicky obšťastnila svým obvyklým chaosem, hromady knih byly na podlaze, na stole i pod ním. V radikálním odklonu od svého běžného chování se ale řídila mými instrukcemi a vytvořila novou výlohu. Ta sestávala z matoucí kombinace knih o golfu, kinematografii a politice.      Spojení pětihodinového řízení a namáhavého vyndávání krabic z dodávky mým problémům se zády rozhodně neprospělo.      V těchto měsících se obchod zdá být vytíženější než obvykle, snad proto, že zima byla tak mírná. Většina našich zákazníků je v penzi a neradi řídí na náledí, déšť jim ale zjevně nevadí.   Pokladna celkem 61 liber 7 zákazníků     ČTVRTEK 5. BŘEZNA Objednávky online: 3 Nalezené objednávky: 3   E-mail dnes ráno:   Ahoj, rád bych věděl, jestli nemáte nějaké knihy od Paula Bartona. Našel jsem je na internetu uCube Cart. Nevlastním platební kartu, loni jsem jim tedy napsal, jestli bych si knihy mohl koupit i bez ní. A víte, co ten člověk udělal? Dopis mi vrátil zpátky, aniž by ho četl, jen na obálku přidal spoustu hloupých nesmyslů. Žádné vysvětlování, omluva, nic. Myslím, že je to od něj velmi sprosté! Vypadá to, že není k zastižení. Musí být snad ve vězení nebo v nějaké instituci. Vy toho muže znáte? Napsal jsem mu několik e-mailů, ale neodpověděl mi. Možná odpoví vám. Velmi podivné! Děkuji.   Nejsem si jist, kolik lidí by — po obdržení svého dopisu vráceného a neotevřeného — usoudilo, že zamýšlený adresát musí být ve vězení. Člověka by jistě napadlo několik daleko jednodušších vysvětlení, v neposlední řadě to, že sám odesílatel tohoto e-mailu by měl být v „nějaké instituci“.      Šel jsem na zahradu pro něco zeleného do výlohy s tématem zahradničení a zjistil, že začala kvést chryzantéma. Květy vypadají asi den krásně, pak náhle zhnědnou. Země je pro ně příliš zásaditá, přesto se každý rok znovu snaží vyhnat do květu.      Počítač v obchodě se přes noc restartoval a antivirový program odstranil něco z Monsoonu, takže teď nejde otevřít. Netuším proto, jestli máme nějaké objednávky. Napsal jsem jim, jelikož ale sídlí v oregonském Portlandu na západoamerickém pobřeží, jsou za námi o sedm hodin pozadu.   Pokladna celkem 60,49 liber 8 zákazníků     PÁTEK 6. BŘEZNA Objednávky online: 2 Nalezené objednávky: 2   Dnes Nicky. Zabrala facebookovou stránku obchodu a vytvořila typicky matoucí post:   Dobré ráno! Jako ptáček si to s písničkou v srdci letím do práce, abych pak byla vyplísněna za nákup knih za 45 liber, zatímco VZZ by za ně dal 175. Spokojený zákazník, spokojená já, nabručená trubka… pardon, chtěla jsem říct „šéf“.   VZZ je přezdívka, kterou pro mě Nicky nyní používá a je to zkratka pro „Velkou zrzavou záhadu“. „Trubka“ je pro nezasvěcené skotská nadávka, nejzdvořilejší interpretace by byla „absolutní idiot“. Jednou z dnešních objednávek byla kniha s názvem Moskva má plán. Překrásná obálka, jsem si jistý, že se panu Putinovi bude líbit.      Od Monsoonu jsem obdržel e-mail s přihlašovacím kódem, aby se mohli na dálku napojit na můj počítač a opravit problém. Kvůli časovým rozdílům to znamená, že databáze byla většinu dne spadlá, a Nicky tak nemohla zanést náš fond na internet.   Pokladna celkem 64,34 liber 7 zákazníků     SOBOTA 7. BŘEZNA   Objednávky online: 0 Nalezené objednávky: 0   Dopoledne jsem jel do Maybole (asi hodina cesty), abych se podíval na soukromou knihovnu. Nachází se v domě, který patří jedné vdově. Už jsem tu kdysi byl, tenkrát tu měli výtečný antikvární materiál. Dnes tam ale nebylo nic větší hodnoty, snad kromě výtisku Soud s Jamesem Stewartem z roku 1753 — který je ve Skotsku známý jako vražda u Appinu. Právě na tomto příběhu založil Robert Louis Stevenson děj svého Únosu. Výtisk stejného vydání — možná dokonce i ten samý — koupil kdysi v knihkupectví v Inverness Stevensonův otec a dal ho svému synovi — tím bylo zasazeno semínko, z nějž později vzejde Únos. Stevenson na toto vydání knihy dokonce i nepřímo odkazuje, když svého protagonistu (jedinou důležitou postavu, která není založena na reálné osobě) nazve David Balfour: Soud s Jamesem Stewartem tehdy vydalo nakladatelství Hamilton a Balfour.      Odpoledne přišel do obchodu bývalý voják jménem Adam Short. Už 366 dní putuje proti směru hodinových ručiček podél pobřeží Spojeného království. Potřeboval na noc postel, uložili jsme ho tedy do skladu, což navzdory primitivním podmínkám místa přijal s radostí. Nemohu si pomoci, ale načasovat si putování tak, aby se na severu ostrova ocitl v době, kdy jsou dny nejkratší a počasí nejhorší, nemusel být ten nejrozumnější nápad.   Pokladna celkem 215,97 liber 17 zákazníků      PONDĚLÍ 9. BŘEZNA   Objednávky online: 3 Nalezené objednávky: 3   Vzbudil jsem se za zvuku skučícího větru a deště bičujícího do okna ložnice. Když jsem otevřel obchod, všiml jsem si, že do jednoho okna zatéká a voda kape na knihy ve výloze. Abych ji zachytil, popadl jsem v kuchyni nějaké pánve, pak jsem zapálil v krbu a deset minut se okolo něj choulil v marné snaze se zahřát.      Krátce po otevření vešla dovnitř skupina osmi mladších, asi pětadvacetiletých lidí a hodinu si ho prohlíželi. Nikdo z nich si nic nekoupil.      V deset se stavila Tracy (Královská společnost pro ochranu ptáků), aby použila naši wifi. Dopoledne strávila sezením u krbu a hledala si práci. Pokladna celkem 55 liber 7 zákazníků   Dybbuk, 2020, přeložila Markéta Hofmeisterová, vázaná, 352 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 15:42:44

Český chemik rozpuštěný a vypuštěný aneb Jak zničit padesátiletou kariéru během pár dní

Aniž by to česká média příliš zaujalo – z větších novin jsem našel jen článek a komentář na Deníku – jeden šikanózní mlýn zrovna mele našeho krajana, a to ne krajana ledajakého. Je jím jednasedmdesátiletý chemik Tomáš Hudlický. Hudlický působí v Kanadě. Jeho rodiče roku 1968 utekli před sovětskými tanky za oceán, leč sovětská mentalita nakonec starého profesora dohnala. Tomáš Hudlický se stal terčem kvůli svému článku, který chtěl vydat v německém žurnálu Angewandte Chemie (Aplikovaná chemie). Je to spíš článek názorový, jako to u nestorů oboru bývá. Článek prošel oponentním řízením (peer review) a byl určen k publikaci. Pak si ovšem někdo všiml kontroverzních pasáží a předhodil autora davu. Žurnál okamžitě článek stáhnul, takže si na jeho stránkách ani nepřečtete, o co se vlastně jednalo; našel jsem ale kopii v PDF na tchaj-wanském serveru Sci-Hub (v angličtině). Zdá se, že popravčí pasáže jsou dvě. Ta první: „V posledních dvou desetiletích obdržely mnohé skupiny “preferovaný status” (a to přes to, že je přijímáno podstatně více žen a menšin). Preference pro jednu skupinu vede nevyhnutelně k nevýhodám pro jinou. Každý kandidát by měl mít stejnou příležitost získat místo, bez ohledu na to, jak se sám identifikuje. Přijímací praxe, která sleduje rovnost výsledků, je kontraproduktivní, pokud vede k diskriminaci nejvíce kvalifikovaných kandidátů. Tato praxe také vedla k zavádění povinných „tréninků“ na téma rovného zacházení, inkluze, různorodosti a diskriminace“. (Už jenom tato pasáž se rovná těžkému rouhání, za které lze ve správných teokraciích očekávat čtvrcení a lámání kolem.) A druhá pasáž je dokonce jenom citát Michaela Polanyiho: „Předávání dovedností. Výcvik a výuka nové generace profesionálů musí probíhat v rámci správných vztahů mezi “mistry a učni”, aniž by došlo k rozředění standardů. Polanyi jmenoval dvě podmínky, za kterých k tomuto předávání dojde: za prvé, nedojde-li k předání dovedností po tři generace, jsou ztraceny navěky a za druhé, musí existovat “bezpodmínečné podřízení” učně mistrovi. To platí nejen ve vědách, ale i ve výtvarnictví, hudbě a bojových uměních.” Hm. Jako osoba značně nepoddajná a svéhlavá bych s učitelem, který vyžaduje „bezpodmínečné podřízení“, asi nikterak harmonickou dvojici nevytvořil; navíc si myslím, že se občas vyplatí zpochybňovat zajeté postupy předešlých generací. Ale reakcí duševně normálního člověka na takový odstavec by mělo být nanejvýš pousmání pod fousy, pokud ty fousy má. V případě Angewandte Chemie to pousmání nebylo. Redakce po krátkém, leč nepochybně intenzivním vyšetřování stáhla Hudlického článek, rozvázala spolupráci s oběma lidmi, kteří jej revidovali a schválili, a potrestala dva editory. Inu, chcete-li důkladný Ordnung, u Němců se nezklamete. (Pokud nejde o Stuttgart v noci nebo Kolín nad Rýnem v jiné noci, nebo, nebo…) Toto je jejich obřadná omluva v angličtině. A zde je pokračování, včetně slibů o tom, že se bude více dbát na svatou diverzitu. 16 ze 44 odborných poradců časopisu odstoupilo od spolupráce s ním. Zde je jejich dopis, který odsuzuje “rasistické a sexistické názory”, mluví o potřebě “drastické změny”, včetně zajímavé a paranoidně znějící poznámky, že “toto se nestalo náhodou”. Jestliže jsem jako teenager vyrůstající v opojně svobodných 90. letech 20. století nechápal, jak mohli lidé za Stalina a Gottwalda podepisovat dopisy volající po přísném potrestání škůdců a zrádců a doprovázené požadavky zavádět sovětské postupy, scelovat lány, jarovizovat pšenici, plnit plán výroby tužek, dostavět co nejrychleji Novou huť a rekordně rubat uhlí atd., tak teď už to chápu. Bohužel máme problém, který nepůjde snadno řešit. Jako vždy ve mně hlodají pochybnosti, do jaké míry se zase jedná o teror malé, ale agresivní skupinky. Koneckonců dalších 28 členů téhož orgánu neodstoupilo a nikde není psáno, že někdo z těch šestnácti signatářů to nepodepsal ze strachu, že by jinak byl další na řadě. Předseda Mao, jehož sochy se snad také brzy dočkáme (přeci by Lenin nezůstal sám jako kůl v plotě), tuhle situaci popisoval čínským příslovím: „Zabij kuře, abys nahnal opici strach.“ Navíc jsem narazil na tenhle článek na vědeckotechnickém portálu Americké chemické společnosti, kde autor hovoří o Hudlického článku s citelným despektem, ale komentáře vypnuté nejsou. A valná většina těch komentujících straní ne-li přímo Hudlickému, tak aspoň svobodě projevu a diskuse bez touhy likvidovat ostatní. Ejhle, ona ta akademická sféra asi zas tak jednotná nebude. U nás, jak již zmíněno, se věc moc neřeší, což je škoda. Kromě Deníku jsem našel ještě tenhle komentář na stránkách Věda a výzkum, jehož autorka Marcela Linková opatrně naráží na to, že pojem „bezpodmínečné podřízení“ by taky mohl znamenat sexuální zneužívání, ale nahlas to neřekne: „Jak si vyložit výraz unconditional submission nechám na představivosti každého z nás. Určitě to ale bude vyvolávat silné reakce u osob, které v akademickém prostředí zažívají sexuální násilí včetně sexuálního obtěžování, ponižování a znásilnění. Prevalence genderově podmíněného násilí v akademickém prostředí je velice vysoká (doporučuji právě publikovanou zprávu Stálé pracovní skupiny pro gender ve vědě a inovacích a návazný policy brief k tématu genderově podmíněného násilí), včetně českého prostředí. Možná jde pouze o nešťastnou volbu slov. V současném prostředí – kdy se kromě genderových nerovností opět dostává do popředí téma rasové a etnické diskriminace a násilí v USA i jinde ve světě – je to volba fatální. Co si pomyslet o této argumentaci, nechám na představivosti každého z vás… Mám na akademiky otázku. Co myslíte, jak dlouho vůbec v dnešní atmosféře vydrží fungovat pojem „impaktovaný časopis“? Pokud začala být meritokracie považována za projev sexismu, rasismu a institucionálního útlaku, čekal bych, že jej nahradí něco jako „sociálně impaktovaný časopis“, kterému budou přidělovány bodíky podle etnického složení přispěvatelů, a ne podle toho, jaké výsledky prezentují. Aspoň ta anglosaská sféra k tomu má notně nakročeno. (Oxfordská univerzita právě prohlásila, že bude dekolonizovat matematiku. Zní to, jako by věty a důkazy těžili pod bičem bílého muže ubozí otroci někde v dolech. A to ani nemluvíme o příšerných poměrech pod generálem Trojúhelníkem, o kterém dnes někteří bigotní jedinci tvrdí, že byl Rovnostranný, ale každý správný progresivec dobře ví, že šlo o Pravoúhlého lotra.) Zároveň ale nevidím možnost, že by na tenhle druh uvažování přistoupili akademici všude na světě. I v ČR proti tomu bude odpor. (Prorektor Univerzity Karlovy Jan Konvalinka se Hudlického zastal.) Možná je v tom i příležitost. Třeba některé ty kapacity utečou sem, tedy za předpokladu, že výbor ERAC pro gender ve vědě a inovacích nezíská přílišnou moc.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-31 16:08:52

Start nové lodi Dragon 2 je převratným krokem

Příznivci letů do vesmíru měli v sobotu 30. května velký den. Počasí na březích Floridy se trochu umoudřilo a umožnilo start nové lodi Dragon 2 i s dvojčlennou posádkou. Sledoval jsem přípravy ke startu na online kanálu SpaceX. Oba astronauti, pánové kolem padesátky, se zubili jako kluci, kterým bylo právě slíbeno lízátko a jízda na kolotoči. Taky bych se zubil. Tohle je to pravé dobrodružství. Z geopolitického hlediska nastala pro kosmické lety doba zaslíbená, protože tu zase máme nějaké soupeření velmocí o světovou dominanci, což silně podněcuje technologické závody. V moderní době se vždycky vyplácelo mít převahu v nějaké technice, která umožňuje dálkovou projekci síly – na začátku 20. století to byly velké lodě (dreadnoughty), později letadla a první rakety, ještě takové, které nedokázaly dosáhnout oběžné dráhy. Dnes to nejspíš bude vesmír. Nejde jenom o klasickou špionáž a zbraně, ale i o šíření informací, protože tyhle souboje velkých států mají vždycky nějakou informační rovinu. Západní svět si snad podrží nějakou svobodu slova a tisku (i když za to budeme muset bojovat). Proniknout naopak informačně dovnitř Číny bude mnohem těžší, ale zrovna převaha na oběžné dráze by k tomu mohla být užitečná. Z vesmíru se dá vysílat leccos, včetně kritických až podvratných zpráv, a současné čínské vedení je kontrolou nad informacemi natolik posedlé, že tím ukazuje svoji Achillovu patu. Americký kosmický program v uplynulých letech málem odumřel na přílišnou byrokracii a nedostatek chuti podstupovat nějaké další riziko. Nejlépe na tom byl sektor kosmických sond vysílaných k planetám, planetkám a kometám; tam nejde o lidské životy a vědátoři jsou hraví a vynalézaví už z podstaty. Nejhůře na tom byly velké projekty jako Constellation a SLS, jejichž vývoj zaběhl do desítek miliard dolarů ještě předtím, než vzlétl první prototyp. Jeden čas to vypadalo, že kombinace politického mikromanagementu, stabilních penězotoků k velkým firmám jako Boeing či Northrop Grumman a přílišného „držení se u zdi“ tu NASA buď úplně zabije, nebo – a to spíš – ji ponechá v jakémsi položivém stavu, kdy to bude agentura hodně drahá, z vojenských důvodů sice nezrušitelná, ale zároveň nepříliš efektivní. No, zdá se, že tenhle scénář byl odvrácen, a to právě tím, že si ve Washingtonu uvědomili, že musejí pustit část kontroly z ruky. Jedním z problémů dřívějšího stavu byla neustálá snaha úředníků dohlížet na každý detail každého procesu. Byl to pochopitelný důsledek dvou havárií raketoplánů, které stály celkem 14 životů. Ale zároveň se tímhle způsobem zabije jakákoliv inovace. Na diskusních fórech, kde se setkávají příznivci kosmonautiky, koluje neověřitelná historka. Zní takto: když se firma SpaceX pustila do práce na lodi Dragon 2, vyjádřila NASA přání nasadit jim do výroby nějakých 300 trvale přítomných inspektorů. Ze SpaceX prý odpověděli, že tři by měli stačit. Nakonec se dohodli na třiceti. Na internetu vždycky potkáte zapšklé lidi, kteří pociťují potřebu shodit jakýkoliv výkon, kterého někdo dosáhl. (Tuhle povahu jim opravdu nezávidím.) I kolem letu Draka se jich vyrojilo víc než dost a jejich hlavní argumentační linie je, že s lidmi se létalo už předtím, tak co že se vlastně oslavuje. Nuže, důvody jsou tyto: a) Ta loď je úplně nová, a to i designově, nejen datem výroby. Nejde jen o opatrné vylepšování starých modelů, jako jsou Sojuzy nebo raketoplány, ale o stroj, který je od samého počátku postaven na současných technologiích. K tomu byl už nejvyšší čas. Ona ta moderní technika má sice taky svoje problémy (například pochytání softwarových chyb požírá čím dál významnější část času stráveného vývojem), ale létat donekonečna na strojích, které zkonstruovali ještě naši dědečci, bylo poněkud ubíjející. A drahé, čímž se dostáváme k druhému bodu: b) Jak nosné rakety Falcon, tak kosmické lodi Dragon vyšly na relativně málo peněz, částečně byly financovány ze soukromých prostředků a jejich provoz by měl být o dost ekonomičtější než dřív – což znamená možnost létat daleko, daleko častěji, než jsme byli zvyklí. Podle NY Post dostala SpaceX za uplynulé desetiletí ze státních peněz celkem 3,1 miliardy dolarů, což jsou ve srovnání s dřívějšími kosmickými projekty vyslovené drobné. Měsíční projekt Apollo by při započítání inflace vyšel asi na 150 miliard dnešních dolarů a čtyřicet let provozu raketoplánů na 209 miliard dolarů. Samozřejmě se ty tři projekty nedají úplně jednoduše srovnat, každý měl jiné cíle; ale roční náklady se srovnat dají a z nich plyne, že lety na Falconu jsou jak pro daňového poplatníka, tak i pro větší soukromé zákazníky cenově snesitelné, kdežto Apollo či raketoplán představovaly velký a dost možná neudržitelný luxus i pro federální kasu USA. No, a cena je přitom naprosto kritický faktor pro další rozvoj. S drahými hračkami si nutně bude hrát jen pár nejbohatších kluků na pískovišti. Čím cenově dostupnější se ta technologie stane, tím víc se bude rozvíjet, až bude jednoho dne samozřejmou součástí našeho světa. Takový vývoj od supertechnologie k všudypřítomnému jevu už jsme v posledních desetiletích zažili a změnil nám život. Kdyby počítače navěky zůstaly ve velkých klimatizovaných sálech a k jejich provozování by byly potřeba celé týmy, tak byste teď, well, určitě četli něco zcela jiného. I politika nebo zpravodajství by vypadaly úplně jinak. Doufám, že kosmická technologie časem zlidoví podobným způsobem, a že start Draka představoval malý krok k tomuhle cíli. Ten šípkový zámek v podobě velkých státních agentur potřeboval trochu probudit.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 17:26:01

Koronaglobal ve Spojených státech a Spojeném království

Rok 2020 začal novou pandemií. Žijeme v době environmentálních katastrof, v době intenzivních transnacionálních a lokálních interakcí, obchodu, transkontinentálních výrobních a spotřebních sítí, masového turismu a obecné mobility lidí. Tyto globalizační tendence se začaly šířit do světa z USA a Velké Británie od osmdesátých let. Mluvíme o kompresi času a prostoru. A právě díky této nebývalé mobilitě se šíří nový koronavirus. Kvůli nové globální pandemii ale dochází k náhlému omezení mobility a otevřenosti, státy postupně omezují pohyb osob jako ve výjimečném stavu. Podobně jako ve válkách musí lidé omezit vycházení a trávit celé dny v sociální izolaci. Nemohou vyrážet do obchodních středisek, nemohou cestovat, nemohou do kaváren a restaurací a hospod, nemohou na stadiony a na sportovní závody, do kadeřnických salonů atd. Pro mnoho lidí zvyklých denně konzumovat se to zdá být strašlivým omezením jejich svobody. „Já především“ Právě USA si toto omezení patrně nebyly schopny připustit, karanténní omezení se prosadila patrně se zpožděním. Navíc působí komplexita federálního uspořádání organizace a správy a rovněž velká a rozmanitá populace s třídní a rasovou stratifikací, s velkými sociálními rozdíly a sociální nerovností. V současnosti je v USA přes půl milionu nakažených virem (583 444) a přes 20 tisíc osob na nákazu zemřelo (23 463). Nejvíce pandemie řádí ve státě New York se 172 358 nakažených a 8 600 mrtvých. Zároveň jen během jednoho dne (10. dubna) zde zemřelo 2 108 osob! (Worldometer: 13. duben 2020). Rovněž ve Velké Británii došlo k velkému epidemickému růstu zejména po 16. březnu – s celkovým počtem nakažených 88 621 a 11 329 zemřelých. V Kanadě je to 23 318 nakažených a 653 zemřelých. V Austrálii je 6400 nakažených a 61 úmrtí. Na Novém Zélandě je to 1 330 nakažených a čtyři úmrtí. (Worldometer: 13. duben 2020). Bylo to způsobeno nejspíše přílišnou sklerózou veřejné sféry, slabými zdroji ve veřejné zdravotní infrastruktuře spolu se souvisejícím dlouhodobým oslabením podpory veřejných potřeb a politikou státních škrtů ve jménu vyrovnaného rozpočtu. Patrně působila subjektivně rovněž hédonická laxnost mnoha obyvatel, kteří se nechtěli disciplinovaně omezit. Liberální etická norma „Já především“ takto mnohé vychovávala na základě doktríny o tom, že neexistuje něco jako společnost, existují jen jedinci. Atomizovaní jedinci pozdního postindustrialismu se stále více prekarizovanou existencí, často ovládaní dluhem, se obtížně orientují ve světě a podléhají mediální manipulaci. V americké společnosti existuje mnoho jedinců, kterým není blízká disciplinovaná poslušnost k nařízením vlády.     Bagatelizace pandemie Obecně je možno konstatovat, že se projevila notorická praxe v kapitalismu, v níž problémy celé společnosti vyprodukované vyráběnými riziky má vyřešit stát – ovšem jen za podmínky, že bude zachován růstový motor a zisky soukromého byznysu. Byznys často vydělává na managementu rizika i na katastrofách (tzv. disaster capitalism). V těchto podmínkách nelze snadno zmobilizovat masu jedinců k nebývalé disciplíně a solidaritě ohledů, kterou katastrofa epidemie celospolečensky vyžaduje. Disfunkce společnosti a absence sociální solidarity kvůli individualizaci a nízké sociální kohezi se projevují v důsledku rychlé polarizace sociálních nerovností v soudobém globálním kapitalismu. V konkrétních podmínkách a situačních kontextech je možno zkoumat selhání institucí, osob v pozici rozhodovat, či selhání (kapitálem zneschopnělého) státu jako systému. Roli hrají metody austeritního vládnutí spojené s neoliberální vírou v malý a laciný stát. Díky politice dlouhodobých škrtů veřejných výdajů bylo oslabeno národní zdraví a celospolečenské zdravotní ochrany a bezpečnosti. V USA nemá 27,5 milionu lidí žádné zdravotní pojištění. Všeobecná zdravotní péče je zajištována infrastrukturou veřejného zdravotnictví, na němž závisí i bohatí. Množství služeb a výkonů je privatizováno, takže i pojištěné osoby se bojí být nemocné, často otálí s návštěvou zdravotního zařízení a čekají, až se stav zhorší. V New Yorku došlo nedávno ke zrušení dvaceti tisíc nemocničních lůžek kvůli škrtům ve veřejné sféře. Neoliberální „small government“ způsobil prodlení, v němž mezitím rychle došlo k nakažení lidí v komunitách, ačkoli jak americké, tak britské vládnoucí špičky bagatelizovaly koronavirus jako svého druhu jenom chřipku. Prezident USA omezil přístup k základní zdravotní péči pro imigranty žádající o povolení k pobytu s tím, že mají být soběstační. Také černošské komunity nemají snadný přístup ke zdravotní péči. Navíc v afroamerické komunitě je tradiční nedůvěra ke zdravotnictví. Trumpova administrativa se snažila od počátku krize dopad zlehčovat v obavách o zajištění důvěry investorů (kapitálu) a také kvůli znovuzvolení Trumpa prezidentem pro druhé období. Podobně i v Británii v čele s konzervativní vládou Borise Johnsona docházelo k bagatelizaci a pandemie byla ve stínu Brexitu. „America first!“ v pirátském hávu Kromě toho pronikají zprávy o tom, že CIA i další zpravodajské služby tajně varovaly před pandemií, koronavirus byl nazván „čínským“ a „cizím“. Britský premiér zase kázal o „stádní imunitě“, v níž má být populace vystavena infekci najednou, aby se ho zbavila. Promoření populace náhle a masově navozuje obraz středověké morové rány a sociální darwinismus přežití silnějšího. V USA na pandemii reaguje stát fiskálně, ekonomicky i direktivně. Federální rezervní systém zahájil 3. března sérii snižování úrokových sazeb a začal nakupovat zpětně cenné papíry. O tři dny později začal prezident sociálně-ekonomickou výpomoc a podepsal příděl 8,3 miliardy dolarů na vývoj léku proti koronaviru a na boj s pandemií. Kritici viní tuto politiku ze slepoty ke globalitě pandemie a ke vzájemné propojenosti světa, kde nelze pandemii léčit doma a pokračovat v politice sankcí a agresí v ostatním světě; dokonce Trump obhajoval zabavení ochranných pomůcek ve prospěch amerického státu mimo jeho území. Heslo „America first!“ se naplnilo v pirátském hávu. Demokraty ovládaná Sněmovna reprezentantů 13. března schválila zákon o zavedení bezplatného testování, dotace Medicaid programu a zvýšení podpor v nezaměstnanosti. Prezident nakonec vyhlásil mimořádný stav a rozdělil 50 miliard jednotlivým státům a oblastem. Senát ovládaný republikány 18. března schválil návrh Sněmovny a další den navrhl nový balíček. Začal spor o další kroky. Dne 23. března byl schválen zákon s částkou 2,2 bilionu dolarů, v jejímž rámci je 250 miliard vyčleněno na přímé platby jedincům a rodinám s nejnižšími příjmy, 350 miliard je na půjčky pro malé podniky, 25 miliard na dávky pojištění v nezaměstnanosti a 500 miliard na půjčky firmám v nouzi. O pomoc v nezaměstnanosti požádalo více než sedm milionů lidí – zatím. Nový start, nebo úpadek? Na závěr zmiňme ještě otázky o bumerangových efektech souvisejících s negativním postojem americké vlády k Pařížské dohodě z klimatické konference organizované v roce 2015. Je možno chápat koronavirovou krizi jako varování před důsledky devastace planety Země a souvisí to s klimatickou krizí a s dogmatem panského postoje ke zvířatům a rostlinám? Může donekonečna pokračovat koexistence lidského pravěkého pojídání divokých zvířat, industriální produkce masa a ekologická krize zrychleného vymírání živočišných druhů? Selhala demokratická kontrola militarizace vědecko-technického rozvoje, zejména aplikace biomedicinského a genetického inženýrství, ale též farmaceutického průmyslu, jejichž produkty jsou také epidemické virové mutace? Je krize velký experiment na lidech, je to případ nezamýšlených vedlejších důsledků „slepého“ pokroku technovědy v zájmu vydělávání velkých zisků? A tak bychom mohli pokračovat v kladení otázek, na něž hledat odpovědi opravdu není lehké. Je jisté, že v blízké budoucnosti obrovsky naroste jistota našich nejistot, každodenně si lidé uvědomí, že žijeme v rizikové společnosti, která má globální rozměry. Nikdo dnes přesně neví, jak dlouho bude ve světě řádit virová epidemie. Již dnes vidíme sílící očekávání masy obyvatel, že instituce budou plnit funkce ochrany jistot přežití. Bezpečnostní ohrožení zesiluje potřebu (znovu) budovat stát. To se již projevuje v podobě finančních injekcí do ekonomik, v plánech na převzetí oborů a odvětví do znárodněného rámce, ve snahách o větší investování do veřejných potřeb a do udržení lidské společnosti v relativně funkční podobě. V demokratickém ustavení je ideálem budování státu zdola společnou iniciativou spoluobčanů. Jestliže se k bezpečnostním ohrožením započítá pandemie, ekonomický úpadek většiny zemí, hrozby válek a ekologická devastace, pak racionální reakcí by mělo být rychlé a účinné semknutí se a spolupráce všech v novém budování celosvětového globálního vládnutí, nikoli vojenské konfrontace a boj o nadvládu a o nedostatkové zdroje. Již dnes se potvrzuje poznání, že lidský svět vyžaduje zásadní změny. Zda budou znamenat zlepšení a nový start či rozkvět, nebo naopak úpadek, to bude záviset na nás i na budoucích generacích.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-23 11:59:31

Daniel Prokop: Slepé skvrny (ukázka z knihy)

Pracovat, mít osobní život, udržovat si přehled o politickém a společenském vývoji a přitom se nezhroutit – to občas může vypadat jako nadlidský úkol. Zvlášť v době, kdy jsou politické kampaně postaveny spíše na emocích než na informacích, médii se šíří dezinformace a společnost namísto problémů, jako je budoucnost práce či podoba vzdělávání, řeší bulvární kauzy svých představitelů. Analytik Daniel Prokop v knize Slepé skvrny pohlíží na problémy a výzvy současného Česka i světa. Neřešená chudoba a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, nárůst populismu a neschopnost na něj reagovat, mýty o veřejném mínění zastiňující realitu – to vše souvisí s klesající důvěrou Čechů v demokracii a s její životaschopností ve stále složitější realitě.   Ukázka z knihy:   KAPITOLA PRVNÍ: CHUDOBA   Sociální bydlení dlužíme dětem             Česko nepatří mezi nejchudší země. Patří spíš k zemím, kde se chudoba nejvíce přenáší do života dětí, například tak, že chudoba rodiny více než jinde ovlivňuje úspěšnost dětí ve škole. Nebo tím, že u nás každý rok 1 800 dětí ve věku do tří let končí v kojeneckých ústavech – u dvou třetin z nich přitom hrají roli právě sociální důvody. Proč tomu tak je? Jedna z odpovědí se už roky válí pod stolem českých premiérů a ministrů. Je to nedokončený a neschválený zákon o sociálním bydlení, který by pomáhal rodinám v bytové nouzi.             Ne každý chudý člověk je špatný rodič. Nouze však zvyšuje možnost výskytu jevů, které děti poškozují: horší výživa v raném dětství, stres, rozpad domácnosti, nedostatek rozvojových aktivit a menší životní aspirace lidí okolo dítěte. A pak je tu ono bydlení. Dlouhodobé americké a francouzské výzkumy ukázaly, že mezi chudými mají horší výsledky ve škole ty děti, jejichž bydlení je neuspokojivé. Rizikové je zejména hromadné bydlení spojené s velkým hlukem, stresem a absencí soukromí a nestabilita bydlení vedoucí k častým změnám škol, kam děti docházejí.             Jak je to v Česku? Podle zprávy organizace Lumos se u nás v bytové nouzi nachází přes dvacet tisíc dětí. Zhruba čtyřicet procent z nich žije s rodinami a matkami na ubytovnách a v azylových domech. Šedesát procent bydlí v bytech, kde chybí základní vybavení jako teplá voda, koupelna či kuchyň, nebo přespávají u známých. Desítky tisíc dalších dětí pak žijí v lehčích formách špatného bydlení – často se stěhují, hrozí jim ztráta bydlení kvůli tomu, že rodiče nezvládají platit nájem, do jejich bytu zatéká či není dost vytopený. Velký výzkum Medianu z roku 2015 pro Nadaci Sirius na 6 500 rodinách s dětmi přitom dokládá, že v Česku existuje také vztah mezi bydlením a problémy dětí ve škole, a to i v rámci desetiny nejchudších rodin. Mezi nimi rovněž platí, že výrazně častěji trpí školními problémy děti z těch chudých rodin, které se často stěhovaly, bydlely na ubytovnách či v azylových domech nebo v extrémně přeplněných bytech.             Můžete namítnout, že je to tím, že všechny tyto problémy se týkají lidí s nízkým vzděláním, nezaměstnaných nebo těch, u nichž je neuspokojivé bydlení důsledkem rozpadu domácnosti. A podstatnou roli zde hrají právě tyto okolnosti, nikoli kvalita bydlení. Tato námitka však padá, protože i při kontrole všech těchto faktorů nekvalita bydlení dvojnásobně zvyšuje šanci, že děti budou mít potíže ve škole.             Jako u každého sociálního problému je to samozřejmě složitější – u stěhování záleží na frekvenci. Bydlení může mít často spíše nepřímý vliv: na zdraví dítěte či na školní docházku, kterou může ovlivňovat vzdálenost bydlení od školy. Hlavně život na ubytovně představuje pro děti prostředí nižších aspirací, horšího životního stylu, vyššího výskytu závislostí a také omezené sociální vazby s okolím.             Ať už jsou však vlivy přímé, či nepřímé, důsledky řešíme velmi náročně v rámci vzdělávání. Podle zpráv ombudsmanky navíc stále platí, že část dětí skončí v kojeneckém ústavu kvůli tomu, že rodina ztratí bydlení. Dítě umístěné v kojeneckém ústavu stojí stát šedesát až osmdesát tisíc korun měsíčně. Azylové domy, kam se po ztrátě bydlení dostávají matky s dětmi a žijí v nich i několik let, přes dvacet pět tisíc měsíčně. Život v předražených ubytovnách stát dotuje miliardami ročně na příspěvcích a doplatcích, a proto je současný systém absurdní i z finančního hlediska. Avšak daňoví poplatníci netuší, kolik na neexistenci efektivní politiky bydlení doplácejí.             Čistě tržní mechanismy přitom situaci asi hned tak nevyřeší. V Česku je extrémně vysoký podíl vlastnického bydlení, který stát podpořil slevami na daních a privatizací svého bytového fondu. Nájemních bytů je málo a některé skupiny jako matky samoživitelky, Romové či důchodci jsou na trhu s nimi znevýhodněni – jak vinou opatrnosti pronajímatelů, tak kvůli neschopnosti splatit vstupní kauce. Výstavba zejména ve velkých městech nestačí uspokojovat poptávku. Velká část bytového fondu je neobsazená a nerekonstruovaná, ale vlastníkům se díky rostoucím cenám nemovitostí vyplatí je v tomto stavu ponechávat coby investici do budoucna.             Bude tedy asi potřeba přijmout zákon o sociálním bydlení, který by definoval bytovou nouzi a stanovoval, kdo a jakým způsobem má lidem v takové nouzi pomoci. Někteří politici z takového zákona mají strach, ale podle výzkumu agentury Median z roku 2017 ho podporuje okolo sedmdesáti procent Čechů a většina voličů všech politických stran. Detaily zákona vnímají rozdílně, ale shodují se na tom, že jednou z jeho prioritních cílových skupin mají být rodiny a samoživitelky s dětmi. Právě na ně také cílí programy housing first, které jako první pomoc poskytují právě bydlení. U samostatně žijících bezdomovců totiž možná má smysl postupný návrat, u rodin s dětmi je naopak potřeba co nejrychlejší stabilizace a návrat do společnosti.               Poslední verze zákona o sociálním bydlení, která spadla pod stůl v roce 2017, měla mnohé nedostatky a vyznačovala se polovičatostí a přílišnou rozmáchlostí. Polovičatost spočívala v tom, že zákon obcím nepřikazoval, ale spíše doporučoval poskytnout bydlení lidem v nouzi. A také v tom, že na sociální byt jste měli nárok až po šesti měsících bytové nouze – samoživitelka by tedy musela opustit nájemní bydlení a přežít minimálně rok v azylovém domě, než se její situace vyřeší. Během té doby se už ale dvakrát až třikrát přestěhovala a děti musely měnit školy – s ohledem na ně už zkrátka bylo pozdě. Třetí polovičatostí zákona bylo, že nezaručoval, že sociální byty nebudou vznikat vedle sebe a nedojde ke stejné segregaci chudých, jen v lepších a levnějších bytech.             Naopak příliš rozmáchlý byl zákon v definici, kdo má na sociální bydlení nárok. Měly to být rodiny a lidé z ubytoven, azylových domů a bez standardního domova. Ale kromě toho i domácnosti, které dávají na bydlení více než čtyřicet procent svých příjmů a poté jim zbude maximálně 1,6násobek životního minima. Tyto parametry splňovala například rodina se dvěma dětmi do šesti let, která má čistý příjem dvacet pět tisíc korun a za nájem dá deset tisíc. Taková rodina trpí nedostatkem, ale pokud žije v levnější lokaci, není extrémně chudá. Bohužel v Česku této definici odpovídá asi desetina populace. Kritici této podoby zákona tak namítali, že by vznikl přetlak žadatelů o byt a v důsledku dlouhé fronty, za něž by se platilo efektivitou pomoci. Pro posouzení tohoto argumentu chybí informace, kolik lidí z oné desetiny, která na něj má nárok, by vůbec mělo o sociální byt zájem. Riziko je tu však vzhledem k počtu využitelných bytových jednotek velké.             Příjmově založenou definici lze kritizovat i z jiných stran. Netýká se rodin, které ji těsně nesplní, ale na trhu s byty jsou nějak diskriminované či z jiných důvodů nemohou najít kvalitní bydlení. Netýká se to jen Romů. Jedním z problémů například u matek samoživitelek je neschopnost hradit vstupní kauci za nájem. Samoživitelka se dvěma malými dětmi a čistým příjmem devatenáct tisíc včetně všech podpor a alimentů, která platí za bydlení osm tisíc, definici nesplňuje. Zbývá jí „moc“ peněz. Její bydlení je však dost možná nekvalitní – a na kauci ke slušnému bytu bude šetřit hodně dlouho. Ale i kdyby na ni měla, pronajímatelé se jí a rizika nesplácení bojí.             Podle části kritiků by tak bylo správné nárok na sociální bydlení podmínit rovněž nedostatečností bydlení aktuálního – jeho velikostí, stavem, základní vybaveností, stabilitou. Tyto faktory souvisejí s potížemi dětí ve škole či se zdravím mnohem více než to, zda domácnost dává na nájem třicet pět či čtyřicet pět procent příjmu. Naopak by se mohla uvolnit příjmová definice, aby do ní „spadla“ také naše bezradná samoživitelka. Takový systém by cíleněji mířil na řešení problémů v oblasti bydlení místo na řešení chudoby jako takové.               Nicméně lidem lze s bydlením pomáhat i jinými způsoby, například takzvanými dávkami v okamžité mimořádné pomoci. Sociálka už dnes může samoživitelce či rodině dát jednorázově patnáct tisíc na splacení nájemní kauce. I kdyby se jen pětině takových rodin podařilo udržet v nájemním bydlení, bylo by to řádově levnější než jim platit azylové domy, dětem pěstouny a kojenecké ústavy či řešit sociální bydlení. Český stát se však bojí, a proto nárok na takovou okamžitou dávku musíte prokazovat dlouhé měsíce.             Draze zaplacená neschopnost včas pomoci je obecně symptomem českého sociálního systému. Naučili jsme se řešit problémy tím, že je vytlačíme za naše hradby. Včasná pomoc je vidět a vyžaduje odpovědnost. Když rodiny a matky přesuneme do azylových domů, ubytoven a ústavů a miliardové náklady rozpustíme v rozpočtu, nikdo si ničeho nevšimne.             Problémem je také to, že náklady na neexistenci sociálního bydlení nese většinou stát. Ať už v provozu všemožných institucí, či v miliardových doplatcích a příspěvcích na bydlení. V případě schválení zákona o sociálním bydlení by se část nákladů přesunula na obce. Ty se tomu ovšem brání, protože jsou v komfortní situaci: za jejich neaktivitu platí někdo jiný. Kdyby se obcím dalo o deset miliard z daní více a musely by hradit zmíněné příspěvky a služby, asi by začaly levné obecní byty používat více a včas.             Bylo by také dobré zvážit současnou extrémní podporu vlastnického bydlení. Daně z nemovitosti jsou u nás skoro nejmenší z celé OECD a slevou na hypotéku můžete na daních stále ušetřit dvanáct tisíc korun ročně. Stát takto každý rok vydá přes miliardu, která jde z velké části střední a vyšší třídě. Na druhé straně Česká národní banka asi správně omezuje poskytování hypoték, aby na ně nedosáhli žadatelé s nízkými příjmy. Těm tak ale nezbude ani vlastnické, ani „vyprodané“ nájemní bydlení. Přesměrování každé miliardy, která má takto negativní vedlejší účinky, do rekonstrukce obecních bytů či včasné pomoci s bydlením by zachránilo stovky rodin a ulehčilo rozpočtu.             Smysl má i diskuse o cíleném zdanění nemovitostí, jež může mít hodně podob: od danění druhé vlastněné nemovitosti přes danění prázdných nemovitostí po progresivní daně podle ceny nemovitostí. Jenže v Česku spoléháme na vysoké zatížení práce a mizivé majetkové daně, což jednak odrazuje od práce a také to neodráží skutečnost, že většina nerovností u nás je majetková, nikoli příjmová. Někde se danit musí, tak proč ne tam, kde můžeme podporovat uvolňování prázdných bytů na trhu? To přece není žádný komunistický výmysl. Ostatně guvernér České národní banky Jiří Rusnok či liberální sociolog bydlení Martin Lux, kteří o těchto daních mluví, nejsou zrovna komunisté.             Daň z prázdné nemovitosti ve Francii vedla dlouhodobě k uvolnění třinácti procent prázdných bytů na trh a ve Vancouveru se to podle předběžných údajů týkalo patnácti procent. Vzhledem k odhadu počtu prázdných bytů v Praze by to znamenalo uvolnění čtyř až šesti tisíc bytů. To sice dlouhodobě bytovou krizi nevyřeší, ale na pár let by ji mohlo zmírnit, a navíc přinést desítky milionů na opravu obecních bytů a sociální bydlení. Je otázka, zda tyto přínosy vyváží nechtěné zatížení lidí, kteří s byty nespekulují. Rozhodně to však není tak neefektivní nástroj, jak se před evropskými volbami v roce 2019 snažil médiím namluvit šéf developery sponzorované TOP 09.             Hlavně bychom však neměli vše slepě blokovat rétorikou zásluhovosti, která jakoukoli slabost přisoudí osobnímu selhání, které zpětně opravňuje nepomáhat. Tato logika má tři typy problémů. V extrémní podobě vždy narazí na to, že bychom museli zrušit i veřejné školství, zdravotnictví a obecní služby – aby nepřebíraly náklady za to, že se rodina „nezasloužila“ a dítě je více nemocné a horší ve škole. Děti navíc za své bydlení nemůžou – možnost „zasloužit se“ o svou budoucnost bychom jim asi neměli brát dřív, než si ji uvědomí. A za třetí, není pragmatická, protože i neřešit problémy něco stojí – neúspěch ve vzdělávání se promítá do vyšší nezaměstnanosti, chudoby, dávek, zdravotních problémů. Oblíbená metafora pravice říká „žádný oběd není zdarma“. Je to velká a mnohem univerzálnější pravda, než si její apologeti vůbec uvědomují. Ani odmítnutí včasného obědu zdarma, tedy brzké pomoci a prevence dalších problémů, totiž není oběd zdarma.   Daniel Prokop (*1984) je sociolog zaměřující se na politický a sociální výzkum. Je odborníkem na kvantitativní metody a zavedl řadu inovací v českých volebních výzkumech. Působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Za seriál analytických článků o české společnosti „Úvod do praktické sociologie“, zveřejňovaných v Salonu Práva, získal v roce 2016 Novinářskou cenu.   Nakladatelství Host, Brno, 2019, 1. vydání, brož., 256 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-22 12:45:00

Dvořák: Jsou Češi až příliš opatrní v utrácení? Naopak, jsou chytří

Ochota Čechů utrácet má na ekonomku zásadní vliv. Nyní šly nákupy dolů a zpět se dostanou asi až příští rok. Není to ale až přílišnou opatrností, naopak, Češi jsou ve spoření velmi racionální, píše v komentáři ekonom Tomáš Dvořák.

Čas načtení: 2024-02-22 16:20:00

Podívejte se: Takhle zemědělci najeli na hraniční přechod

Nespokojení zemědělci vyrazili se svou technikou na hraniční přechody i do vnitrozemí. Chtějí upozornit na přílišnou byrokracii, nastavení dotací i příliš levné dovozy potravin ze zahraničí.

Čas načtení: 2024-03-18 16:00:05

Ujčík: Flynn nese odpovědnost, ale Moravčík si za zranění zčásti může sám

Play off hokejové extraligy už má za sebou včetně předkola dvacet zápasů. Disciplinární komise přitom rozdala už jedenáct trestů. Co druhé utkání se tak objeví zákrok, který přesahuje rámec pravidel. Předseda komise Viktor Ujčík v tom spíš než zákeřnější hru vidí až přílišnou motivaci hráčů. Pro Sport.cz se rozpovídal také o posledních dvou trestech pro libereckého Flynna a brněnského Ščotku.

Čas načtení: 2024-03-21 06:00:00

Konečně PCIe 5.0 SSD, které nepeče? Hynix Platinum P51 má nový zcela vlastní řadič a dá až 13,5 GB/s

Hynix měl jedny z nejméně papajících výkonných PCIe 3.0 a PCIe 4.0 SSD, takže jeho SSD s rozhraním PCI Express 5.0 ×4 dost možná vyřeší problémy s přílišnou spotřebou, která tato nejvýkonnější úložiště stíhá.

Čas načtení: 2024-03-21 07:09:03

Proč je dominance technologických akcií značným rizikem pro vaše investice?

Investice do indexu S&P 500 dnes může znamenat přílišnou expozici vůči několika technologickým akciím s velkou tržní kapitalizací, známým jako velkolepá sedmička. Proč se jedná o značné riziko? Článek Proč je dominance technologických akcií značným rizikem pro vaše investice? z webového portálu Finex.cz.