Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-03 10:01:32

24. obrněná brigáda (klamných tanků) [1943-1944]

Autor: Admin Datum: 03.03.2024 10:01:32 Název:Name:24. obrněná brigáda (klamných tanků)24th Armoured Brigade (Dummy Tanks)Originální název:Original Name:24th Armoured Brigade (Dummy Tanks)Datum vzniku:Raised/Formed:23.08.1943Předchůdce:Predecessor:74. obrněná brigáda (klamných tanků)74th Armoured Brigade (Dummy Tanks)Datum zániku:Disbanded:26.05.1944Nástupce:Successor:87. obrněná brigáda (klamných tanků)87th Armoured Brigade (Dummy Tanks)Nadřízené velitelství:Higher Command: 23.08.1943-10.02.1944 Blízkovýchodní velitelství11.02.1944-16.05.1944 GHQ Tps Cyrenaieca17.05.1944-25.05.1944 Blízkovýchodní velitelství 23.08.1943-10.02.1944 GHQ Middle EastDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR GHQ Tps CyrenaiecaDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR GHQ Middle EastDislokace:Deployed: 23.08.1943-10.02.1944 ?, ? / 10.02.1944-16.05.1944 ?, ? / 17.05.1944-26.05.1944 ?, ? / Velitel:Commander:23.08.1943-26.05.1944 Jones, V. H. (Lieutenant Colonel)Náčelník štábu:Chief of Staff:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Joslen, H. F. (2003) [1960]. Orders of Battle: Second World War, 1939–1945. Uckfield, East Sussex: Naval and Military Press. ISBN 978-1-84342-474-1.

Čas načtení: 2024-03-03 09:56:12

87. obrněná brigáda (klamných tanků) [1944-1944]

Autor: Admin Datum: 03.03.2024 09:56:12 Název:Name:87. obrněná brigáda (klamných tanků)87th Armoured Brigade (Dummy Tanks)Originální název:Original Name:87th Armoured Brigade (Dummy Tanks)Datum vzniku:Raised/Formed:26.05.1944Předchůdce:Predecessor: 24. obrněná brigáda (klamných tanků) 24th Armoured Brigade (Dummy Tanks)Datum zániku:Disbanded:14.07.1944Nástupce:Successor: 24. obrněná brigáda (klamných tanků) 24th Armoured Brigade (Dummy Tanks)Nadřízené velitelství:Higher Command:26.05.1944-01.06.1944 Blízkovýchodní velitelství02.06.1944-07.07.1944 9. armáda08.07.1944-13.07.1944 Blízkovýchodní velitelství26.05.1944-01.06.1944 GHQ Middle East02.06.1944-07.07.1944 9th Army08.07.1944-13.07.1944 GHQ Middle EastDislokace:Deployed:26.05.1944-31.05.1944 ?, ? / 02.06.1944-07.07.1944 ?, ? / 09.07.1944-13.07.1944 ?, ? / Velitel:Commander:26.05.1944-14.07.1944 Jones, V. H. (Lieutenant Colonel)Náčelník štábu:Chief of Staff:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Joslen, H. F. (2003) [1960]. Orders of Battle: Second World War, 1939–1945. Uckfield, East Sussex: Naval and Military Press. ISBN 978-1-84342-474-1.

Čas načtení: 2025-05-16 13:54:22

Velitelství britských sil na Arabském poloostrově [1956-1961]

Autor: wlasto Datum: 16.05.2025 13:54:22 Název:Name:Velitelství britských sil na Arabském poloostrověBritish Forces Arabian PeninsulaOriginální název:Original Name:British Forces Arabian PeninsulaDatum vzniku:Raised/Formed:DD.MM.1956Předchůdce:Predecessor:Britské síly v AdenuBritish Forces in AdenDatum zániku:Disbanded:01.03.1961Nástupce:Successor:Blízkovýchodní velitelstvíMiddle East Command (Aden)Nadřízené velitelství:Higher Command:DD.MM.1956-01.03.1961 Blízkovýchodní velitelstvíDD.MM.1956-01.03.1961 Middle East CommandDislokace:Deployed:DD.MM.1956-01.03.1961 Aden, ? / Velitel:Commander:03.08.1960-01.03.1961 Elworthy, Charles (Air Marshal)Náčelník štábu:Chief of Staff:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/British_Forces_Aden

Čas načtení: 2024-01-03 17:00:00

Atentát na předáka Hamásu zvyšuje riziko velkého konfliktu

Hizballáh nyní stojí před osudovým rozhodnutím, natlakovaný blízkovýchodní kotel však vybuchnout nemusí

Čas načtení: 2022-02-04 08:53:57

O táboře al-Húl, aneb jak těžko se řeší poválečné problémy v praxi

Milí čtenáři, minulý článek o tom, že se lidi nemají fixovat na představu občanské války, celkem předvídatelným způsobem píchl do vosího hnízda. Dočkal jsem se asi desítky obvinění, že tím chci nepřímo vyhlásit kapitulaci a všeobecné podvolení hordám barbarů. Co se nějakého defétismu týče, nic mi není vzdálenější, ale určitý typ lidí zkrátka nedokáže uvažovat jinak než na škále černá-bílá. Mají jednoduchý svět, ale neměnil bych s nimi. Reálný svět je plný složitých odstínů a my, co je vidíme, si někdy musíme zoufat nad tím, že je třeba některým jiným nedokážeme zprostředkovat. Ale naštěstí je spousta jiných lidí ochotna je vidět také, nebo si aspoň poslechnout něco o tom, jak vypadají. Pro takové čtenáře píšu rád. Tento článek bude vlastně jedním dlouhým pozastavením, které dobře ukazuje, jak bezvýchodné situace nastávají po válkách. Nikdo neví, co dělat s vdovami po bojovnících Islámského státu Předpokládám, že blízkovýchodní Kurdy nebude ani ten největší škarohlíd prohlašovat za národ zhýčkaný příliš dlouhým mírem a bohatstvím. Kurdistán, rozdělený mezi čtyři státy, opravdu není žádné Švédsko, aby tam kvetly a prosperovaly nějaké nereálné intelektuální koncepty; všechno je okamžitě korigováno nemilosrdnou realitou. Tam se žije s nohama na zemi a s prstem na spoušti zbraně. (Obrazně řečeno, samozřejmě. V praxi musíte mít ten prst těsně vedle, ale ne přímo v lučíku, abyste tu spoušť nestiskli omylem a neprovrtali si nohu, případně nezastřelili svého kolegu. Podle toho mimo jiné poznáte na fotkách běžnou nedisciplinovanou chátru od bojovníků, kteří mají nějaký skutečný vojenský výcvik. Ta první kategorie se strašně ráda fotí s prsty na spouštích, snad to mají odkoukané z filmů.) Kurdové vybojovali vítěznou válku proti Islámskému státu, kterou si nevybrali, ale byla jim vnucena. Šlo jim zkrátka o holé životy, a to je docela dobrá motivace bránit se ze všech sil. Nevybojovali ji úplně sami, dost jim pomohlo letectvo jiných mocností (kterému se zase nějaký jiný komentátor na Neviditelném psu smál); ale fakt je, že nesli velkou tíhu bojů. Což o to, dokud se bojovalo, byla to dobrá příležitost poslat ty nepřátele do jejich vysněného ráje, ale když boje skončily, nastal problém, co udělat se zajatci. Zhmotněním tohoto problému je obří tábor Al-Húl v severní Sýrii, kde je dnes zavřeno skoro šedesát tisíc lidí, vesměs žen a dětí pozůstalých po bojovnících Islámského státu. Sem tam se některé podaří vyexpedovat jinam, ale vzápětí je nahradí další a nikdo neví, co s nimi. Kurdové střeží tábor zvenčí, ale zevnitř tomu táboru vládnou fanatičky s vymytými mozky, příliš nebezpečné na to, aby je bylo možno jen tak vypustit do světa. Cizí státy, jejichž občané tvoří významné procento zajatců, vesměs dělají maximum pro to, aby si je nemusely vzít zpátky (samozřejmě, Němci se svojí obvyklou poslušností si je dovezli hezky domů; děkujeme, sousedi!). Jsem zvědav, jestli tam ten tábor bude stát ještě někdy v roce 2050, ale nevylučoval bych to. Palestinské tábory v Libanonu existují ještě déle. Středověký Čingischán by patrně situaci vyřešil tím, že by všechny ženy a děti v táboře uvrhl do otroctví (ženy v plodném věku se moc nezabíjely ani ve středověku, nové bojovníky potřeboval každý). Japonci roku 1940 by nejspíš udělali něco podobného, ne-li horšího, protože těm nebylo žádné svinstvo cizí. Ale moderní Kurdové jsou civilizovaný národ, který žádné otrokářství nepěstuje, a naopak stojí o to, vybudovat si mezi ostatními civilizovanými národy světa nějaké diplomatické vztahy a pověst. Tudíž nic takového dělat nebudou, i kdyby se mezi nimi třeba jedinci ochotní k podobným postupům našli. (Vždycky se najdou, vsaďte se, že v každém paneláku bydlí aspoň jeden člověk, kterému by takový systém vyhovoval.) No jo, ale co tedy dělat můžou? Protahovat status quo a nic víc. Taková je realita roku 2022. Máme štěstí, ale nemusí nám vydržet Celý problém násilného džihádu a onoho nenásilného, ale stejně nebezpečného a daleko masivnějšího podhoubí tichých sympatizantů, které jeho existenci umožňuje, se dá shrnout slovy, že na světě existuje značné množství nebezpečných lidí, o které žádný normální stát nestojí, ale zároveň není patrné, co s nimi vlastně dělat. V tomto směru je tábor al-Húl jenom zmenšenina světa jako takového. Deradikalizační programy moc dobře nefungují; ještě bych tomu byl ochoten věřit u mládeže, která se v průběhu dospívání chytá každé blbosti, ale pokud byl někdo teroristou ve třiceti letech, tak už věděl docela přesně, co dělá, a nejspíš jim minimálně v duchu zůstane až do smrti. Ideálním řešením takové situace, na které ovšem nemáme vědeckotechnické prostředky, by bylo vybudovat pro tyto lidi někde uprostřed Pacifiku jejich vlastní kontinent. Tam by si mohli zřídit šaríjský kalifát dle svého gusta, a přitom by se nacházeli bezpečně daleko od zbytku světa. To je bohužel sci-fi, takže reálně se děje to, že si je ty státy různě postrkávají kolem, jak to jen jde. Náš vlastní kontinent se bohužel stal jejich de facto dovozcem, protože stále ještě lpíme na pojetí azylové a migrační politiky formované tragédiemi druhé světové války a nechceme si přiznat, že se ta ušlechtilá tradice obrátila proti našim bezpečnostním zájmům. Ale i kdyby tato pošetilost zítra pominula, stejně si je žádné Alžírsko nebo Sýrie zpátky nepřeberou; proč by to taky dělaly? Mají svých problémů dost. V této prekérní situaci máme zatím to štěstí, že tu nemáme usazen příliš velký kontingent, ale to je štěstí, které nemusí vydržet, a všechny vlády budoucnosti by se měl maximálně snažit o to, aby se Česká republika nestala pro tento druh přistěhovalců něčím lákavá, neakceptovat žádné kvóty atd. Právě naopak. Jsou-li potřeba pracovní síly, vždycky se můžeme poohlédnout v zemích jako Vietnam. S integrací Vietnamců jsou tu bohaté zkušenosti, a i když naše kultury nesplynuly, vycházíme s sebou navzájem velmi dobře.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-12-30 17:32:13

U knihovny s Petrem Bílkem: O poťouchlé radosti ze šťavnatosti pozemského života a neřešitelném blízkovýchodním problému

Od monografie akademického malíře Petra Chalabalyse neodtrhnete, na Chaucerem se sami sebe ptáte, kde se ve chladné Anglii vzal, a v knize Jeruzalém stře(d)t světa se dozvíte, proč si na Jeruzalém činí nárok tři velká náboženství.   Pavel Hejduk: Petr Chalabala (Stylizace nakladatelský servis 2020) Monografie akademického malíře Petra Chalabaly (1946–1999), to je vizuální lahůdkářství. První dotek je drsný, jako bývá setkání s pravdou. Opakovaná procházka knihařsky precizně zpracovanou publikací rozčeří váš dosavadní kapitál obrazů a potřetí zjistíte, že se bez Chalabalovy nabídky jak vidět svět už nemůžete odtrhnout. Hejduk monografii textově nepřetěžuje, a přesto skicuje umělcův charakter pevnou rukou s využitím dobových mediálních ohlasů i názorů kolegů a ctitelů Chalabalova díla. Logické členění obsahu kráčí od studií k prvnímu cyklu obrazů z dělnických ubytoven, pokračuje tématy agrese a nemoci, přes účast na pařížském salonu přechází k litografiím, nezapomene ani na filmové plakáty, zdůrazní ženy ve všech podobách, předvede kresby, krajiny i realizace v architektuře. Předčasně zesnulý Chalabala patřil do novátorské generace, kterou tvořili mezi jinými třeba Rudolf Riedlbauch, Michael Rittstein, Jan Grim, Jiří Sopko, Jarmila Janůjová, Ivan Bukovský nebo Petr Šmaha. Hejduk přistupuje k jeho dílu s velikou úctou a monografii prodýchl volně na stránkách rozmístěnými verši Evy Válkové. Dynamičnost Chalabalových obrazů je třeskutá a jejich sytá barevnost nedopřává klidu. Rozprsknuté vlasy žen, stromy ve větru… svatba s větrnou nevěstou upomene na Oskara Kokoschku, těla někdy hoří a nebývají krásná. Dejte se inspirovat.   Geoffrey Chaucer: Canterburské povídky (e-kniha z Městské knihovny v Praze z roku 2019, text převzat z vydání v Odeonu roku 1970/ překlad František Vrba) Kdy jindy se podívat na zoubek klasice, když ne o Vánocích? V závěru roku se také vnucuje téma času a k ponoru do jeho hloubek vyzývá i zákaz vycházení. Aspoň nějaká procházka. Chaucer (1343–1400) byl renesanční muž se vším, co k tomuto pojmu patří. Zajímavý osud, nepřehledná šíře zájmů a znalostí, literární obratnost a poťouchlá radost ze šťavnatosti pozemského života. Veršování jednotlivých povídek je encyklopedií rýmových konfigurací a přehlídkou ustálených žánrových zvyklostí. S postupující četbou smekáte klobouk stále níž a níž před překladatelem Františkem Vrbou, jeho vynalézavost je nekonečná. Povídka odpustkáře začíná: „Když kážu, páni, v chrámu z kazatelny,/ chci, aby můj hlas všem byl slyšitelný,/ i hlaholím a jako zvon chci znět/ a to, co kážu, znám už nazpaměť./ Mám jedno téma, vždy zas a zas:/ Radix malorum est cupiditas.“ A jsme u chtíče (cupiditas) a jsme v renesanci, jak ji známe od Boccaccia. Člověk má chuť se ptát, kde se to v té chladné Anglii vzalo.   Gil Yaron: Jeruzalém stře(d)t světa. Historicko-politický průvodce (Vyšehrad 2016/ překlad Ruth J. Weininger) Pastuškové putovali do Betléma a Jeruzalém je hned vedle. Tuto knihu jsem četl, hned jak vyšla. Po čtyřech letech jsem si z ní nepamatoval nic. Stává se to. Když něco čtete v nevhodnou chvíli, když jste povrchní, když se necháváte rozptylovat, paměť to pozná a pomstí se vám. Snad mé nové úsilí vezme mozek jako omluvu. Byla by totiž škoda neuchovat si ve vědomí, že tzv. blízkovýchodní problém je neřešitelný. Politický folklór stále znovu zahajovaných jednání a vždy znovu troskotajících mírových dohod je školním příkladem lidské nepoučitelnosti. Gil Yaron (1973) je izraelský lékař a novinář. Velmi přehledně zdůvodnil, proč si na Jeruzalém a zejména na Chrámovou horu činí nárok židovství, křesťanství a islám. Ve všech třech případech jde o základ identity, kde jakýkoli kompromis znamená zradu. Nezbývá než smířit se s tím, že některé věci na světě jsou nezměnitelné. Kniha poučná i praktická pro poutníky do Svatého města. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-21 07:31:00

Hongkong Evropy aneb Pendrekové orgie v Katalánsku

Ve velkém procesu v Madridu dostali katalánští politici dohromady sto let vězení. Jejich odsouzení vyvolalo v Katalánsku nepokoje, tvrdě potlačované policií. Žaloba vinila politiky ze vzpoury, podvracení státu (sedición, pokud má někdo lepší překlad, ozvěte se) a zneužití veřejných financí při organizování samotného referenda, které bylo podle soudů nelegální. Španělský nejvyšší soud však ve svém rozsudku první skutkovou podstatu odmítl, protože podle něj nebylo nijak prokázáno, že by obžalovaní vyzývali k násilí. Tato skutečnost „ořezala“ udělené tresty zhruba na polovinu, protože za vzpouru by podle španělského trestního práva hrozilo 20–25 let vězení. Rozsudky mezi 9 a 13 lety jsou i tak na evropské poměry dost drastické, zvláště vezmeme-li v úvahu, že hodně západních zemí vůbec nenásilné „podvracení státu“ jako trestný čin nemá. (Sloupek Leonida Beršického v Bloombergu – až na nezbytné kopnutí do Poláků a Maďarů vcelku věcný.) To je paragraf typický spíš pro totalitní státy a v Československu jsme se jej také hned v roce 1990 promptně zbavili. Zůstalo nám jen rozvracení republiky, které zní podobně, ale je násilné; tedy to, co ani u soudu v Madridu Kataláncům „nepřišili“. Na lavici obžalovaných scházela osoba nejvyšší, bývalý katalánský premiér Carlos Puigdemont, který celý pokus o vyhlášení nezávislosti řídil a následně ze Španělska uprchl. Momentálně se nachází v Belgii, jejíž orgány řeší otázku, zda jej do Španělska vydat či ne. Sousední Německo jej svého času vydat odmítlo, protože považovalo obvinění z násilné vzpoury za neprokázané a španělské úřady do Německa jiné zdůvodnění pro zatčení Puigdemonta neposlaly. Podle španělského trestního práva není možné vést proces v nepřítomnosti obžalovaného, takže Puigdemont zatím nic „nevyfasoval“. Klasické odvolání je v tomto případě nemožné, ale je skoro jisté, že odsouzení a jejich obhájci se pokusí napadnout rozsudek ještě u Ústavního soudu, což může a nemusí dopadnout v jejich prospěch. Španělský právní řád zná také institut milosti, kterou uděluje král na návrh ministra spravedlnosti. To by podléhalo poradě celé vlády. Jelikož ovšem současná španělská vláda nezískala důvěru a v listopadu se budou konat předčasné volby (tento rok již druhé), je pravděpodobnost, že by ještě schválila udělení milosti v tak politicky palčivém případu, srovnatelná s pravděpodobností sněhové vánice v pekle. Už se, pravda, jednou stalo, že odcházející vláda na poslední chvíli omilostnila kontroverzního jedince – byla to Zapaterova vláda roku 2011 a požehnaným trestancem byl vrchní bankéř Banky Santander Alfredo Sáenz Abad. (Jeho milost byla později částečně zneplatněna rozsudkem Nejvyššího soudu.) Tehdy, v roce 2011, však bylo před volbami patrné, že socialisté je prohrají na celé čáře – a také prohráli, poměrem 45:29 vůči lidovcům. Update: Upozornil mne jeden čtenář, že odsouzení by své tresty vykonávali v Katalánsku a že by je mohla předčasně na podmínku propustit místní regionální vláda, třeba už po roce či dvou. Už předtím by nejspíš mohli požívat i výhod typu „propouštění domů na víkendy“, což je přeci jen daleko lepší než standardní věznice s ostrahou. Takže to „natvrdo“ v nadpisu článku se pravděpodobně nenaplní. Nicméně součástí takových trestů je i mnohaletý zákaz výkonu veřejných funkcí, který místní vláda zrušit nemůže. U vrcholných politiků je to docela zásadní překážka profesního života. Tento druh postihu byl původně zamýšlen proti korupci, která je ve Španělsku velkým problémem; teď je tedy užíván jinak. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Rozsudek vyvolal v Katalánsku pouliční protesty, davy dosáhly statisícových rozměrů, fotky a videa jsou jen těžko uvěřitelné. Současně došlo k různým akcím občanské neposlušnosti, jako třeba k zablokování barcelonského letiště, byla vyhlášena generální stávka, na některých místech vznikly barikády, policie zareagovala velice tvrdě. Katalánské separatistické hnutí se obecně pyšní svojí nenásilností (na rozdíl od baskického), ale tentokrát začalo přibývat i násilí ze strany demonstrujících. Když jsem vybíral titulek pro tento článek, říkal jsem si, zda to s tou formulací „Hongkong Evropy“ nepřeháním, ale některá ta videa jsou opravdu docela drsná. Čína to pořád ještě není, ale k téhle mezi by se snad západní státy neměly ani přibližovat. (Mimochodem, když už turecký reportér Ali Özkök, který se specializuje na blízkovýchodní konflikty, kritizuje chování španělské policie, je to docela vysoká laťka.) Zatím se situace nijak nezklidňuje, spíš naopak, protože násilnější individua, která se v takovém davu vždycky vyskytnou, podobné eskalace milují a berou je jako pobídku řádit ještě více. A těch policistů není tolik, aby dokázali zastrašit odhadem půl milionu stávkujících. I některé detaily jsou znepokojující. Použití gumových projektilů (ve většině Evropy zakázaných) vedlo u jednoho protestujícího ke ztrátě oka. A soud nařídil uzavření webových stránek a účtů na sociálních sítích organizace Tsunami democrátic, které sloužily ke koordinaci protestů. Zdůvodnění? Vyšetřování terorismu, jehož detaily jsou utajované. Mimochodem, vymazat Tsunami democrátic z internetu se zatím nepodařilo, na to je Španělsko moc malý pán. Nyní hostují na GitHubu, což je původně čistě technický server, kde programátoři z různých koutů sdílejí svůj open-source kód; dnes patří Microsoftu, ale zrovna tamní programátorská komunita patří k těm nejsvobodomyslnějším. Ani Twitter zatím neposlechl. Co k tomuhle šílenství dodat? Některé státy mají problém zvládat své vnitřní problémy, které přitom nejsou nijak unikátní. Separatistických hnutí je po Evropě asi dvacet, některá z nich významná (skotské, vlámské, jihotyrolské). Brexit samotný je jedna velká separatistická akce, navíc trpce rozdělující národ až na úroveň rodin. Ale i takové záležitosti umí většina zemí zvládat, aniž by hořely ulice, tekla krev a šatlavy se plnily podvraceči státu. Prostě se trochu kecá v parlamentu a na sociálních sítích létají nálepky, ale nic horšího. Současný stav v Katalánsku je jenom výsledkem dlouhé série chybných rozhodnutí – snahy potlačit separatistické tendence silou. Přitom vůbec není jasné, zda by v případném referendu o odtržení většina místních hlasovala pro. Snadno by to mohlo skončit jako ve Skotsku poměrem 45:55, protože v regionu žije dost lidí, kteří se za Katalánce ani nepovažují, nebo lidí narozených ve smíšených rodinách. Nezávislost podporují spíše bohatší vrstvy a etničtí Katalánci, kterých zase není tolik. (Něco jsem o tom psal zde, najděte si sousloví „katalánská otázka“, tam začínají čísla a grafy.) Ale Španělsko, pozůstatek velkého impéria, má natolik „zhužvenou“ ústavu, že uskutečnit takové referendum je prakticky nemožné – musel by s ním souhlasit celý zbytek Španělska. Což vzhledem k tomu, že Katalánsko je jedním z ekonomicky nejsilnějších regionů a jeho daně pomáhají udržet v provozu regiony jiné, zbytek Španělska prostě neudělá. Toto by se dalo řešit jedině změnou ústavy. Takže situace – v absenci reálného práva na politické sebeurčení – nutně časem zdegenerovala k občanské neposlušnosti na straně jedné a pendrekovým orgiím na straně druhé. To je chyba celého systému, to se nedá zažehlit poukazy na to, co je technicky vzato legální a co ne. Kdejaká sviňárna v historii byla legální. Přál bych si, aby v Bruselu měřili trochu rovným metrem a za tyhle akce kritizovali Španělsko aspoň stejně, jako Polsko a Maďarsko, ale raději víc. Protože přes všechny chyby, které strany jako PiS nebo Fidesz mají, zatím svoje země do takových těžkých krizí nedovedly. Obávám se ale, že se tak nestane. Španělští politici jsou totiž tzv. dobří Evropané. A mezi velmi tvrdé odpůrce katalánské nezávislosti patří Ciudadanos, „liberální“ strana, která sedí v Evropském parlamentu ve frakci Renew Europe s hnutím Emmanuela Macrona (a taky Andreje Babiše). Ach ano, Macron, další pendrekový král. Liberalismus s takovými výsledky je opravdu neprodejné zboží. Když už jste ti dobří Evropané, nechtěli byste jednat aspoň trochu po evropsku?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-16 05:02:13

Němečtí Turci se modlí za vítězství "jejich" armády

V německých mešitách kontrolovaných tureckým spolkem DiTiB proběhly modlitby za vítězství turecké armády. Tuto zprávu jsem postřehl už před pár dny, ale nejdřív jen skrze blogosféru. Čekal jsem tedy, zda s ní přijdou i pořádné zdroje, abych nešířil nějaký blud. Nyní tedy přišly:¨ Die Welt – Alláhu, veď naši slavnou armádu k vítězství! Kölner Anzeiger – Modlitba v mešitách DiTiBu za vítězství turecké armády v Sýrii Westdeutsche Allgemeine Zeitung – Modlitby za válku Die Tageszeitung – Modlitby za invazi Je to skoro až operetní stereotyp: „Ó Alláhu, veď naši slavnou armádu k vítězství!“, „Pane, pomož našemu proslulému vojsku svojí silou k vítězství!“, „Alláhu, požehnej nám a podpoř nás svým neviditelným vojskem!“ Samozřejmě vždy v turečtině; co na tom, že je to oficiálně Německo. Však se taky jasně mluví o naší armádě, ne o nějakém Bundeswehru. Organizace DiTiB podléhá kontrole turecké vlády, takže i s obsahem kázání byla Ankara srozuměna, pokud jej přímo nenařídila. Jelikož doma v Turecku posílá ústřední náboženský úřad do mešit „notičky“ s kázáními každý týden, je možné, že tahle myšlenka na modlitby za vítězství také dorazila do Německa přímo z Ankary. Pozvánka k modlitbám měla být doprovázena takzvanou vítěznou súrou (číslo 48, anglický překlad ZDE), kde se hovoří o rozdělování válečné kořisti, o tom, jak má Mohamed mobilizovat Araby do války proti nevěřícím a o pekelném ohni, který nevěřící čeká; a také o bolestivém trestu, který Alláh uvalí na muslimy, kteří by se zdráhali do války jít. Prostě ideální výběr meditativního textu pro multikulturní soužití. Mluvčí kolínské centrály DiTiBu Ayse Aydin užití „vítězné súry“ novinářům popřela, ale Tageszeitung shromáždil ze sociálních sítí dost příkladů toho, že buď neví, co říká, nebo lže. Bloger Akif Sahin píše, že takové kázání slyšel v Hamburku na vlastní uši. Militarizace se ostatně netýká jenom mešit, ale i sportu: turečtí fotbalisté si v posledních dnech zvykli salutovat před hrou (schválně si to rozklikněte, fotka agentury Reuters v článku je povedená) a nelámou si hlavu s tím, že jim to UEFA zakázala. Jsem zvědav, zda bude následovat nějaký citelnější trest, nebo zda mezinárodní fotbalový svaz zacouvá. Nu, nemůžu říci, že by mě to překvapilo. Sám Erdoğan svého času proslul tím, že ještě za sekulárního režimu recitoval na veřejnosti báseň: Mešity jsou naše kasárna, kupole naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci. Vůbec se vyplatí poslouchat, když politici takhle otevřeně hovoří o svých představách budoucnosti. Vzpomeňme například na Klementa Gottwalda, který v roce 1929 sdělil od řečnického pultíku buržoazním politikům, že se jezdí do Moskvy učit, jak jim zakroutit krkem – a o dvacet let později to také k jejich údivu a zděšení realizoval. Shodou okolností uplynulo od Erdoğanovy hrdé recitace básně o mešitách – kasárnách až k dnešku zhruba dvaadvacet let. A v Kolíně nad Rýnem stojí jedna taková duchovní kasárna, ze kterých jsou teď Němci v rozpacích. Tomu se dalo zabránit. Ale bohužel jsme kolektivní mistři v tom, neslyšet, co se nám nelíbí, dokud není pozdě. Z toho „jsme“ se nevyjímám, mně se to taky v některých oblastech opakovaně stává. Ale už před deseti-patnácti lety byli lidé, kteří na riziko výstavby takového svatostánku upozorňovali. Jedním z nich byl židovský intelektuál Ralph Giordano, který si to za svůj odpor proti stavbě hodně schytával. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Člověka, který strávil své mládí schováváním po hamburských sklepech, aby jej neodvlekli do vyhlazovacího tábora, nebylo možné obvinit přímo z nacismu, tak o něm tehdejší starosta Kolína Fritz Schramma (CDU) aspoň řekl, že „žene vodu na mlýny pravičáků“. Jestlipak by to řekl ještě dnes? Představa válečné modlitby za vítězství v ofenzivní válce je poněkud nechutná už z principu samotného; nejen, že chystám vykoupat v krvi, ale ještě žádám od pánaboha, aby mi k té vaně laskavě přichystal ručník a mýdlo. Nicméně je tu ještě jedna věc, která nejspíš modernímu Evropanovi vadí: my jsme to kdysi dělali taky a není to až tak dávno. Žehnání zbraním bylo běžné ještě za první světové války, a to i zde, v tehdejším Rakousku-Uhersku, i když je pravda, že nejvyšší autority jako papež s tím nechtěly mít nic společného (článek ZDE). Přičemž zrovna první světová válka byla asi tou nejzbytečnější a nejstupidnější, kterou evropská civilizace kdy vedla; dodnes jsme se z ní úplně nevzpamatovali (článek s úvahami na toto téma). Není divu, že dnes se nám tato praktika hnusí. Jsem zvědav, za jak dlouho k tomuto vývoji dojde i v Turecku. Ale podle toho, jak se to vyvíjelo tady v Evropě, bych čekal, že reálný posun ve společenských standardech nastane až tak po jedné či dvou těžkých vojenských porážkách, nebo takových vítězstvích, že by je král Pyrrhos poznal. Což se úplně vyloučit nedá. Atatürk a jeho kemalisté byli velkými nepřáteli toho, zaplétat se do blízkovýchodní politiky, a orientovali veškeré zájmy Turecka na západ. Dnešní prezident Erdoğan tenhle princip úplně opustil a snaží se budovat mocenské pozice právě ve zbytku muslimského světa. Ale jedna věc je diplomacie, druhá vojenská invaze. Zrovna ty invaze se v zemích typu Iráku a Sýrie většinou vyvíjejí jinak, než na generálním štábu čekali.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-12 06:23:51

Úvahy o velkém přesunu amerických vojsk

Američtí diplomaté začali hovořit o možném přesunu amerických vojenských sil z Německa jinam. Jedním z kandidátů je Polsko. Od poloviny září 1944, kdy jednotky US Army překročily hranice tehdejší Třetí říše nedaleko města Aachen, trvá americká vojenská přítomnost na území Německa až dodnes. Ještě za Reagana přesahoval počet vojáků 300 000. Valná většina amerických sil v Evropě se nacházela právě v Západním Německu, které bylo hraničním státem NATO. Po skončení studené války přestala být masivní přítomnost Američanů v SRN důležitá a došlo k rychlé redukci; když bezprostřední hrozba velkého konfliktu pominula, začaly státy utrácet za něco jiného, než za zbrojení (mírová dividenda). V současné době je v Německu nějakých 35 tisíc amerických vojáků. To ale neznamená, že tam nezůstala důležitá infrastruktura. Moderní způsob vedení války není už tak náročný na „masy pěchoty“ a čím dál více využívá autonomních bojových prostředků řízených na dálku; jedním z nich jsou třeba drony, bezpilotní letouny, a vskutku to vypadá, že část amerických dronových operací v Africe je řízena z centra AFRICOM ve Stuttgartu. (Takové informace obvykle vojáci ani nepotvrzují, ani nevyvracejí, takže je na novinářích, aby je nějak „vyčmuchali“.) Tutéž roli, ale pro blízkovýchodní bojiště, nejspíš hraje velká letecká základna v porýnském Ramsteinu. Skrze vojenskou nemocnici ve městě Landstuhl zase relativně nedávno procházely cesty vážně zraněných vojáků z Iráku a Afghánistánu domů do Ameriky. Politicky vzato byla americká vojenská přítomnost v Německu vždycky poněkud nepopulární. Nacionalisté a národovecky ladění konzervativci ji brali jako palčivou připomínku velké válečné porážky; uznávali sice, že je to lepší varianta než stát se součástí NDR, ale takové rozumové úvahy k žádné lásce nestačí. A moderní německá levice vyznává antimilitarismus jako velmi důležitý stavební kámen své politiky. Jde přitom nejen proti US Army, ale i proti Bundeswehru. Je to mimochodem jeden z mnoha bodů, ve kterém se německá a česká politická kultura zásadně odlišují. U nás se na armádu tzv. kašle = šetří se na ní, ale prestiž vojenského stavu v očích obyvatelstva za poslední dobu výrazně vzrostla. Dokonce to vypadá, že se vojáci z povolání brzy dostanou do první desítky profesí, v současné době si jich váží kolem padesáti pěti procent obyvatel ČR (zdroj, PDF). Kdežto v Německu je „Offizier“ úplně na dně, váží si jej jen jeden z deseti Němců. Spory mezi Američany a Němci ohledně toho, zda Německo dostatečným způsobem finančně přispívá na vlastní obranu, ve skutečnosti začaly už dříve. Na sklonku své kariéry v Bílém domě pošťuchoval Evropany do většího utrácení i Barack Obama. (Mimochodem nositel Nobelovy ceny míru, kterou dostal po několika měsících v úřadě.) Rozdíl mezi Obamou a Trumpem spočívá hlavně v tom, že Trumpova administrativa je ochotna to verbální pošťuchování doplnit konkrétními sliby (či výhrůžkami, podle toho, jak se na to díváte) toho, co se stane, nebudou-li její požadavky naplněny. V případě Němců už nějakou chvíli visí ve vzduchu možnost, že by Američané naplnili mnohaleté požadavky demonstrantů a začali německou půdu opouštět. Ne ovšem podle principu „Ami go home“, ale spíše „Ami go east“, protože o jejich vojenskou přítomnost stojí Polsko. Podle Stratforu připadá v úvahu minimálně pět lokalit. Ještě nedávno byly ale plány skromné, zahrnující jen cca 1000–1500 amerických vojáků. {loadmodule mod_tags_similar,Související} To se může změnit. Vyjádření amerického velvyslance v USA Richarda Grenella o tom, že je „skutečně urážlivé“, aby Američané dále udržovali v Německu skoro padesát tisíc osob (zhruba třetina z toho jsou civilní zaměstnanci), když Němci utrácejí svoje obchodní přebytky za sebe sama, je vcelku čitelnou hrozbou; zejména když vzápětí americká velvyslankyně v Polsku Georgette Mosbacher oznamuje na Twitteru, že by přesun Američanů do Polska uvítala, a to všechno krátce předtím, než se Trump má vypravit na návštěvu Dánska a Polska. Možná je to jen vyjednávací taktika. Nicméně v Německu opravdu není armáda populární; poslední průzkum, který jsem našel (z dubna 2019) říká, že Němci odmítají navýšení současných výdajů na obranu v dost jednoznačném poměru 59:27. Na vnitropolitické úrovni hrají čím dál větší roli zelená témata (vesměs dosti drahá), koaliční SPD dokonce navrhuje opustit princip vyrovnaných rozpočtů („schwarze Null„) a začít podporovat klimatickou politiku novými dluhy. Nová ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauer sice volá po postupném navýšení vojenského rozpočtu na dvě procenta HDP, ale v tomhle požadavku se jí nedostalo podpory ani od vlastních kolegů z CDU, takže se zdá, že jde o tzv. volání na poušti. Za pravděpodobnější tak považuji, že se Američané připravují na možnost, že během dvou let zasedne v Berlíně zelený kancléř, dokonce možná v rudo-rudo-zelené koalici (třeba menšinové). Taková vláda by nejspíš měla k vojenským závazkům v rámci NATO ještě podstatně vlažnější vztah než ta současná. Dva roky jsou „tak akorát“ čas k tomu, přemístit nejdůležitější infrastrukturu jinam. Třeba zrovna k našim severním sousedům. Pak už je ovšem otázka, v jakém smyslu – kromě toho čistě papírového – by ještě Německo a USA zůstaly spojeneckými zeměmi. Poslední dobou to vypadá spíš na odluku od stolu a lože.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-23 21:23:58

Izrael zachvátila vlna válečné turistiky. Na místa teroristických útoků míří davy návštěvníků

Místa loňských teroristických útoků v Izraeli jsou stále častěji cílem turistů. Davy návštěvníků směřují například do oblasti u hranic s Gazou, kde se konal taneční festival a Hamás tam povraždil 364 lidí. Turisty zajímá také město Sderot na jihu země. Místní obyvatelé z toho nejsou nadšení, protože touží znovu normálně žít, zjistil blízkovýchodní zpravodaj ČT David Borek.

Čas načtení: 2024-03-01 09:00:00

Černý čtvrtek: Izraelský masakr v Gaze zabil více než stovků civilistů a stovky dalších zranil

Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (UNOCHA) informuje o velkém masakru, který spáchala izraelská armáda v černý čtvrtek 29. února 2024 na jihu okupovaného města Gazy.  UNOCHA uvádí, že ministerstvo zdravotnictví Gazy "oznámilo, že v časných ranních hodinách 29. února bylo na silnici Al Rašíd Road jihozápadně od města Gazy zabito 104 Palestinců a 760 jich bylo zraněno". UNOCHA upozorňuje, že skutečný počet mrtvých bude pravděpodobně vyšší, protože zdravotnické týmy se snaží zvládnout situaci s omezenými prostředky pro poskytování kritické péče. K incidentu došlo ve chvíli, kdy se tisíce Palestinců shromáždily kolem nákladních automobilů převážejících zásoby, když je podle prvních mediálních zpráv údajně zasáhly dělostřelecké granáty a střelba. Izraelská armáda přiznala, že její vojáci do davu stříleli, a také uvedla, že k většině obětí došlo v důsledku dopravní zácpy a incidentů, při nichž byli lidé sraženi nákladními automobily," píše blízkovýchodní expert Juan Cole.  

Čas načtení: 2024-03-03 10:03:31

24. obrněná brigáda (klamných tanků) [1944-1944]

Autor: Admin Datum: 03.03.2024 10:03:31 Název:Name:24. obrněná brigáda (klamných tanků)24th Armoured Brigade (Dummy Tanks)Originální název:Original Name:24th Armoured Brigade (Dummy Tanks)Datum vzniku:Raised/Formed:14.07.1944Předchůdce:Predecessor:87. obrněná brigáda (klamných tanků)87th Armoured Brigade (Dummy Tanks)Datum zániku:Disbanded:29.09.1944Nástupce:Successor:13. záložní jednotka13th Reserve UnitNadřízené velitelství:Higher Command: 14.07.1944-23.07.1944 Blízkovýchodní velitelství24.07.1944-11.08.1944 -12.08.1944-17.09.1944 Vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil (SHAEF) 14.07.1944-23.07.1944 GHQ Middle East24.07.1944-11.08.1944 -12.08.1944-17.09.1944 Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force (SHAEF)Dislokace:Deployed: 14.07.1944-23.07.1944 ?, ? / 24.07.1944-11.08.1944 na moři / at sea, ? 12.08.1944-28.09.1944 ?, ? Velitel:Commander:14.07.1944-29.09.1944 Jones, V. H. (Lieutenant Colonel)Náčelník štábu:Chief of Staff:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Joslen, H. F. (2003) [1960]. Orders of Battle: Second World War, 1939–1945. Uckfield, East Sussex: Naval and Military Press. ISBN 978-1-84342-474-1.

Čas načtení: 2024-03-04 08:48:56

Egyptský sultanát [1171-1250]

Autor: buko1 Datum: 04.03.2024 08:48:56 Název:Name:Egyptský sultanátSultanate of EgyptOriginální název:Original Name:-Hlavní město:Capital:Káhira (1171–1174; 1218–1250), Damašek (1174–1218)Cairo (1171–1174; 1218–1250), Damascus (1174–1218)Státní zřízení:Government System:aboslutní monarchieabsolut monarchyNejvyšší představitelé:Heads of State:Dynastie Ajjúbovců Ozbrojené složky:Armed Forces: ? ?Rozloha:Area:- km2- mi2Geografická poloha:Location:severní Afrika, blízkovýchodní AsieNoth Arfica, Near East AsiaSousední státy:Neighbouring Countries:--Vznik:Independence:DD.MM.1171 Fátimovský chalífátDD.MM.1171 Fatimid CaliphateZánik:Dissolution:DD.MM.1250 Stát Turků (Mamlúcký sultanát)DD.MM.1250 State of the Turks (Mamluk Sultanate)Národnostní složení:Ethnic Groups:--Vlajka:Flag:Znak:Coat of Arms:-Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/Ayyubid_dynasty

Čas načtení: 2024-03-14 00:01:00

Vinohradská 12: Svědectví z Gazy

Gaza z místa. Získali jsme svědectví Lékařů bez hranic přímo z Rafáhu. A informacemi o aktuálním dění ho doplní blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu. Tady je Vinohradská 12 se Stanislavem Havlíčkem a Štěpánem Macháčkem. Ptá se Matěj Skalický.

Čas načtení: 2024-04-07 20:00:00

Netanjahu válku schválně prodlužuje. Čeká na Trumpa, říká britský analytik

„Izrael okupací palestinských území jen vytváří další bezpečnostní hrozby,“ komentuje válku v Gaze britský expert na blízkovýchodní konflikt Robert Geist Pinfold. V rozhovoru pro iDNES Premium vysvětluje, proč izraelská operace stále trvá a proč ji Benjamin Netanjahu chce prodlužovat.

Čas načtení: 2024-04-14 07:38:55

Klus a Halík by měli ubrat. O Izraeli padají bláznivé a nemravné výroky, míní novinář

Blízkovýchodní expert: Operace v Pásmu Gazy je tvrdá. Nazývat to etnickou čistkou nebo ganocidou je ale bláznivé

Čas načtení: 2024-04-19 08:03:00

V Íránu se ozvaly exploze, Izrael podle amerických médií zaútočil na leteckou základnu

Izraelský útok na Írán dnes brzy ráno podle listu The New York Times (NYT) zasáhl leteckou základnu poblíž středoíránského města Isfahán. Íránská média informovala o explozích v důsledku práce protivzdušné obrany. Případný rozsah škod zatím není znám. Blízkovýchodní země v některých oblastech dočasně pozastavily provoz letišť.

Čas načtení: 2024-04-20 09:08:34

Slepá mapa Blízkého východu: Izrael najde skoro každý, ale co Libanon či Jordánsko?

Zkuste si, zda na mapě poznáte Izrael i další blízkovýchodní země.

Čas načtení: 2024-05-09 16:37:00

Gaza může Bidenovi zlomit vaz. Zbraní na invazi má Izrael dost, říká politolog

Spojené státy se rozhodly pozastavit dodávku zbraní do Izraele. Zásadní vliv na bojeschopnost židovského státu by to ale podle politologa Jiřího Lacha mít nemělo. Blízkovýchodní konflikt má zato potenciál k narušení americké politiky a plánů Joea Bidena na obhájení pozice v úřadu, řekl v rozhovoru pro TN Live amerikanista Jiří Pondělíček.