EUR 24,360 || 
JPY 13,307 || 
USD 20,813 || Radost z vráceného majetku, ale i starost, co s ním dál, provázely takzvanou malou restituci, která byla na jaře roku 1991 v plném proudu. Stát v rámci ní vracel zhruba sto tisíc vyvlastněných nájemních domů, menších nebo středních rodinných podniků, hotelů, restaurací, dílen, pil nebo mlýnů. I když podle zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd z roku 1990 měli dosavadní uživatelé povinnost původním majitelům nabídnout k odprodeji veškeré zařízení, někdy byly prostory v době vracení prázdné.
Čas načtení: 2025-04-09 11:24:00
Do vozidla se vloupali i pro krabičku cigaret
DOMAŽLICKO – Policejní vyšetřovatel zahájil trestní stíhání dvou mužů, kteří se měli dopouštět majetkové trestné činnosti, především vykrádat vozidla na Domažlicku. Oba obvinění jsou stíháni na svobodě. Doporučujeme řidičům a majitelům automobilů, aby si svá vozidla řádně zabezpečili a nenechávali v nich žádná „lákadla“ pro zloděje.
\nČas načtení: 2009-12-02 00:00:00
Majetkové daně patří mezi všeobecně nejméně známé daně. Je tomu i přesto, že jsou v podstatě nejstarší součástí našeho daňového systému a v průběhů své existence neprošly většími, zásadnějšími změnami. Základní charakteristika majetkových daní Majetkové daně, jak už název napovídá, jsou daně odvád ...
Čas načtení:
I tak by se dal nazvat nápad Národní ekonomické rady vlády (NERV) v ohledu nového doporučení pro vládu naší země. První myšlenkou ohledně daní, kterou právě nyní obdrželo ministerstvo je fakt o navýšení majetkových daní. Majetkové daně Majetkové daně jsou totiž podle expertů jedny z nejnižších v okolí. Jde především o daň z nemovitosti, kterou řada expertů navrhuje dlouhodobě zvýšit, jelikož [...]
Čas načtení: 2023-10-28 20:30:00
Víte, v jakých situacích vám pomůže majetkové pojištění?
Spousta rodin, párů i single osob, žije v rodinném domě nebo v bytě bez toho aniž by měli uzavřené majetkové pojištění. Důvodem je většinou to, že neví, v jakých situacích je možné jej použít, a že se do těchto situací hravě a kdykoli může dostat každý z nás. Pojďme si k pojištění majetku, ale také ...
Čas načtení: 2024-03-20 16:00:01
Zločinec Pomeranč přejel muže jeho vlastním autem. Policisté jej dopadli, když si holil zrzavé vlasy
Případ, jemuž se budeme věnovat, se vymykal všem loupežným přepadením, která do té doby kriminalisté řešili. Podezřelá smrt řemeslníka ve vesnici blízko Mělníka se kriminalistům propojila se zjištěním jejich kolegů z majetkové trestné činnosti. Nehoda, nebo vražda? Vše začalo jednu květnovou středu v roce 2012 na malém vesnickém náměstí ve Velvarech. Policisté dostali hlášení, že zde měl být přejet člověk při nepovedené krádeži. Operační důstojník sedící u sluchátka se doptával na detaily. Situaci nakonec vyhodnotil tak, že o nehodu v tomto případě nepůjde. Na místo se vydal kriminalistický pár (jak v práci, tak v životě) Jiří a Dagmar Šnýdrovi. Zmatené seniorce zasadil desítky ran nožem. Mstil se za kastraci, Jiřímu Markovičovi ale neunikl Číst více Krádež s krvavým koncem Když dojeli na místo, uviděli ležícího muže se zkrvaveným obličejem, krev na první pohled tekla také z úst. Vedle něj ležela krabička cigaret, která vypadala, že je něčím roztržená. První pomoc se pokusili dát svědci a přivolaný policista, bohužel se již onoho muže nepodařilo zachránit ani po příjezdu sanitky. Dvojice policistů z vražd začala s vyšetřováním, o svědky neměli nouzi. Byli to jednak lidé, kteří nakupovali v samoobsluze, jednak prodavači a kolemjdoucí. Zvláštní znamení: zrzavé vlasy Vše se seběhlo podle svědků následovně. Přejetý muž si byl v obchodě koupit čerstvý chleba, jako to dělával několikrát týdně. Když už stál ve frontě na pokladně, zakřičel, že mu někdo právě krade auto. Rozběhl se ke své dodávce a snažil se zloděje vytáhnout ven, při čemž mu roztrhl mikinu. Zloději se povedlo ujet, předtím však přejel majitele vozu stojícího před dodávkou. Vyšetřující policisté dostali docela dobrý popis pachatele, což jim výrazně usnadnilo práci. Kriminalisté dle vyjádření Jiřího Šnýdra už tehdy věděli, že jde určitě o vraždu. Všichni svědci se shodli, že to byl mladší muž s výrazně zrzavými vlasy. Pomeranči na stopě Bylo vyhlášeno pátrání po neznámém pachateli a po ukradené dodávce. Jednotlivá kriminalistická oddělení spolu úzce spolupracují a manželé Šnýdrovi se začali zajímat, jestli mezi pachateli majetkové trestné činnosti v okolí není osoba odpovídající popisu. Měli štěstí, jejich kolegové měli právě rozpracovanou skupinu, která působila po celém Středočeském kraji a specializovala se na krádeže aut a obchodování s drogami (pervitinem a marihuanou). Zrzavý mladík, kterého hledali, měl být jejím členem a byl známý pod přiléhavou přezdívkou Pomeranč. Vrah zapomněl, že zabíjel. Trojnásobnou vraždu v Klučově objasnili až po 13 letech Číst více Kriminalisté nakonec dostali tip, kde se onen muž nachází. Ani zloději a feťáci, kteří se s ním znali, nechtěli mít nic společného s vraždou. Zásahová jednotka překvapila pachatele, zrovna když byl v koupelně a holil se, snažil se změnit si vizáž, aby jej někdo podle popisu nepoznal. Dokonce si oholil i vlasy. Při prvním výslechu řekl policistům absurdní historku o tom, že to byl vlastně on, kdo se snažil zabránit krádeži. Na své výpovědi trval i poté, co mu vyšetřovatelé předestřeli, že přejetý muž byl majitelem auta. Také sveřepě popíral, že by si vůbec všiml, že někoho přejel. Vyšetřovatelé přitom věděli, že nebohého řemeslníka nepřejel omylem, ale proto, aby se zbavil pronásledovatele. Auto jako zbraň Policisté společně se státním zástupcem a soudním znalcem připravili pokus, který měl vyvrátit jeho tvrzení, že si muže pod koly nevšiml. Pachatel Roman Hubený se rozhodl rekonstrukce zúčastnit. Požádali jsme o nezávislé vyjádření experta na bezpečnost na silnicích a učitele autoškoly Jaroslava A. Ten tvrdí, že je zcela vyloučeno, aby si řidič nebyl vědom toho, že přejel lidské tělo. Ke stejnému závěru došli vyšetřovatelé i při rekonstrukci, která se konala přesně na místě vraždy, dokonce se povedlo manželům Šnýdrovým zajistit i dodávku, která se stala vražednou zbraní. Kriminalista Šnýdr pro rozhlas poznamenal, že si nevzpomíná, že by do té doby bylo auto považováno za smrticí zbraň. Tuto skutečnost, že auto bylo použito jako zbraň, nakonec potvrdil i soud. Vrah Roman Hubený za svůj čin dostal 18,5 roku. Zdroj: autorský článek (autor čerpal také z přednášek kriminalistů a časopisu Ministerstva vnitra Policista) KAM DÁL: Nostradamus viděl věci, které se Čechů přímo dotknou. Souhlasí s tím i generál Šedivý
Čas načtení: 2025-06-14 07:27:00
Americký prezident Donald Trump zveřejnil své první majetkové přiznání v novém funkčním období. Uvádí v něm mimo jiné příjmy z rodinných aktivit v oblasti kryptoměn v řádu desítek milionů dolarů a další majetkové podíly, napsala agentura Reuters.
Čas načtení: 2025-06-14 07:11:00
Trump vydělal na kryptoměnách desítky milionů, mnohem víc dodá jeho meme coin
Americký prezident Donald Trump zveřejnil své první majetkové přiznání v novém funkčním období. Uvádí v něm mimo jiné příjmy z rodinných aktivit v oblasti kryptoměn v řádu desítek milionů dolarů a další majetkové podíly.
Čas načtení: 2025-06-14 08:25:00
Trump zveřejnil majetkové přiznání: Na kryptoměnách vydělal přes miliardu! Co další příjmy?
Americký prezident Donald Trump zveřejnil své první majetkové přiznání v novém funkčním období. Uvádí v něm mimo jiné příjmy z rodinných aktivit v oblasti kryptoměn v řádu desítek milionů dolarů a další majetkové podíly, napsala agentura Reuters.
Čas načtení: 2025-06-14 08:11:23
Trump zveřejnil majetkové přiznání. Vydělal přes miliardu na kryptoměnách
Americký prezident Donald Trump zveřejnil své první majetkové přiznání v novém funkčním období. Uvádí v něm mimo jiné příjmy z rodinných aktivit v oblasti kryptoměn v řádu desítek milionů dolarů a další majetkové podíly, napsala agentura Reuters.
Čas načtení: 2023-07-28 08:50:50
Jak na oheň nebo záplavy? Raději si dobře pojistěte majetek!
Napáchají nezměrné škody během několika málo minut. Je to vidět na rozsáhlých požárech na řeckém ostrově Rhodos, ale ne jinak je tomu u nás. Když vládne oheň, máloco mu odolá. Obdobně při velkých deštích, záplavách nebo bouřích dochází k závažným důsledkům na majetku. Mnozí se proto ptají, jak svůj majetek ochránit? Jaká opatření provést, aby nedošlo ke škodám? Jedno je jisté, přírodním živlům se jen těžko poroučí, mnohem vhodnější je sjednat kvalitní pojištění. Základem je kvalitní pojištění Zamezit přírodním katastrofám nelze, stejně jako není možné nikdy zaručit, že nedojde k záplavám nebo například k vodovodní havárii. I přes zabezpečovací systémy a instalaci kamer všeho druhu se mohou dostat do domu zloději a domácnost vykrást. Právě pro všechny tyto případy je vhodné mít uzavřené kvalitní majetkové pojištění, které případné škody nahradí. U pojištění majetku se nejčastěji volí mezi dvěma pojistnými produkty, což může být pro část klientů velmi matoucí. Naštěstí existuje pojistka, která řeší veškeré škody komplexně. Jeden pojistný produkt Jak ochránit dům, byt či rekreační nemovitost? Nebo dokonce ještě nedokončenou stavbu? Odpovědí je komplexní pojištění od SV pojišťovny. Pojistit si majetek online lze snadno jen na základě identifikačních údajů a znalosti obytné plochy v metrech čtverečních. Po zadání všech informací do webového formuláře se vypočte automatický pojistná částka. Tímto způsobem nehrozí riziko podpojištění, v ceně tohoto pojištění je zahrnuto pojištění nemovitosti i domácnosti, k tomu pojištění občanské odpovědnosti. Klid za všech okolností Sdružené pojištění kryje základní a katastrofická rizika, oproti jiným produktům zahrnuje rozbití skla z jakékoli příčiny, zkrat na elektromotorech nebo pojištění elektroniky bez limitu. Benefitem produktu je pojištění občanské odpovědnosti, které se hodí v rozličných situacích. Může jít o vytopení sousedů, poškození cizího notebooku kávou v restauraci nebo drcnutí na promenádě při jízdě na kolečkových bruslí s následným zraněním dotyčné osoby. Velkým pozitivem je celosvětová platnost a ochrana celé rodiny s možností připojištění psa nebo koně. <p>The post Jak na oheň nebo záplavy? Raději si dobře pojistěte majetek! first appeared on Elegantní bydlení.</p>
Čas načtení: 2016-07-07 01:00:00
Jak postupovat v případě zadluženého dědictví
Nabytí dědictví už dávno neznamená jen radostné majetkové přilepšení dědice. S ohledem na velké množství zadlužených Čechů rostou i případy, kdy dědicům zůstanou po zemřelém pouze dluhy.
Čas načtení: 2022-04-11 17:03:33
Elon Musk a Twitter – obtížné manželství, které je přesto asi potřeba
Milí čtenáři, odhlédneme na chvíli od té zcela konkrétní války, která se nám odehrává téměř za humny (a že je těžké odtrhnout od ní pozornost!), a podíváme se na chvíli někam jinam, do sféry válek kulturních a informačních. Nejbohatší podnikatel světa vstoupil do jedné z nejvýznamnějších sociálních sítí. Co z toho bude? V majetkové a řídící struktuře Twitteru totiž došlo k zajímavé změně. Elon Musk, momentálně nejbohatší člověk světa, koupil ve Twitteru devítiprocentní podíl. Nestálo jej to ani moc peněz, pouhé tři miliardy dolarů; to je pro něj asi tolik, jako kdybychom si my, běžní smrtelníci, zajeli na dovolenou do Chorvatska. Podle dohody s komisí SEC může dokupovat ještě další akcie, ale maximálně do 14,9 procenta celé firmy. Případné rozšíření podílu nad tuto mez by podléhalo dalšímu souhlasu SEC. Devět procent vypadá jako téměř zanedbatelný podíl, ale není. Ve skutečnosti se tím Musk stává největším individuálním akcionářem Twitteru; tak například bývalý ředitel Jack Dorsey vlastní dnes jen něco přes dvě procenta akcií firmy, kterou kdysi spoluzaložil – a přišel loni o své ředitelské místo na základě iniciativy poměrně malého investora, kterým byla firma Elliott Management. Musk také prakticky ihned získal křeslo v představenstvu (board of directors), které reprezentuje zájmy akcionářů. To už je konkrétní funkce s konkrétním vlivem. Z pohledu Twitteru je to menší zemětřesení, protože Musk předtím firmu opakovaně kritizoval za její přístup ke svobodě projevu. Bude se tedy snažit prosadit v Twitteru svoje, daleko liberálnější, standardy? Je to rozhodně možné. Pojďme ale o situaci chvíli uvažovat trochu šířeji. Musk nezapadá do klasického korporátního kapitalismu Elon Musk je poněkud zvláštní jedinec. Přitahuje jak nekritické obdivovatele, tak i zarputilé hatery, kteří jsou schopni sepsat nenávistný a pohrdavý komentář snad i o tom, jakou si dnes vzal košili. Svého nejmladšího syna pojmenoval X Æ A-Xii, což úplně nesvědčí o jeho duševní vyrovnanosti, a na Twitteru, kde má desítky milionů sledujících, se pouští do bizarních bitev, které občas končí i u soudu. Na druhou stranu Musk velmi zřetelně nezapadá do atmosféry klasického korporátního kapitalismu, kde šedivé myši v šedivých oblecích pronášejí do kamer přesně ty slogany, které jim P.R. oddělení poslalo ráno e-mailem, a nařizují přebarvit profilové fotky svých firem na sociálních sítích podle potřeby. Když Musk něco nebo někoho kritizuje, nebere si servítky. Má sklony k libertariánství a vypadá to, že si coby imigrant z Jižní Afriky (vyrostl za apartheidu) cení tradičních amerických svobod více než mnozí místní rodáci, kteří se začali klonit k představě, že je to spíš nebezpečné břemeno zděděné po starých mrtvých bílých mužích. Také je to workoholik, který sedí na (příliš?) mnoha židlích naráz. Ale minimálně dvě firmy, SpaceX a Teslu, vypiplal ze skromných počátečních rozměrů do významných celosvětových hráčů. SpaceX svého času (2002) založil a Teslu koupil v době, kdy to ještě byla zcela neznámá pidifirma (2004). Právě tahle schopnost táhnout podniky kupředu je asi důvodem, proč Muskův vstup do Twitteru akceptovali, i když kulturně do kalifornského prostředí naprosto nezapadá. Twitter má totiž problém. A dlouhodobý problém k tomu. Slabý Twitter, silný Facebook Twitter je při bližším pohledu ještě zvláštnější fenomén než Elon Musk. Za uplynulá léta nabyl kulturního vlivu, který mě upřímně vytáčí, protože vedl k důkladné infantilizaci jeho častých uživatelů. Novinářů je na Twitteru disproporčně mnoho a pohybujete-li se tam příliš často, snadno nabydete (mylného!!!) dojmu, že twitterový dav je nějaké reprezentativní zrcadlo světa a nejdůležitějším tématem roku je použití správných zájmen v konverzaci. Pak vás skutečné výsledky voleb zarážejí, matou a děsí, a hledáte rozhodující vliv nějakého Putina i tam, kde třeba není, protože jak je jinak vysvětlit? A to ani nechci rozvrtávat skutečnost, že je úplně šílené, když žurnalisté z povolání produkují články na téma „ministr M napsal na Twitteru X, a oni mu odpověděli Y, ach bože, to je hrozné!” a dostávají za ně nejspíš také zaplaceno. To bych čekal tak možná od méně čtených hobby-blogů, ale ne od serverů, které si říkají zpravodajské. Leč takové deformace mediálního prostoru jsme si navykli považovat za novou normu – a Twitteru samotnému to jistě vyhovuje. Nicméně přes tento kulturní vliv Twitter jako firma zřetelně stagnuje, zvlášť v porovnání s dalšími sociálními sítěmi. Od doby vstupu na burzu (2014) jeho tržní hodnota kolísala nahoru a dolů, ale v současné době je dokonce o něco nižší než tehdy, takže člověk, který do něj investoval roku 2014 nebo 2015, fakticky o peníze přišel (kvůli inflaci). To není něco, co byste čekali od velké sociální sítě, která vznikla v té nejlepší možné době, kdy se začínaly masivně šířit chytré telefony. A ve srovnání s Facebookem, jehož tržní hodnota se za podobné období zněkolikanásobila, je pokulhávání Twitteru velmi zřetelné. Proto také teď mohl Musk koupit skoro desetinu celého Twitteru za pouhé tři miliardy dolarů. Firma je hospodářsky poměrně slabá. Má značné tržby, poslední dobou dosahující pět miliard dolarů ročně, ale přesto moc nevydělává a asi pět let v kuse byla dokonce ve ztrátě. Dividendy zatím nevyplatila nikdy, což bývalo v IT světě běžné, ale pomalu se to mění. Není moc lákavé do takové společnosti investovat. Kdyby příčinou špatné ziskovosti byly velké investice do budoucnosti, byl by obrázek jiný, ale Twitter jako by zkameněl i v tomto ohledu. Nové funkcionality je málo a počet uživatelů už léta stagnuje na neuspokojivých 330 milionech lidí. (Facebook má skoro desetkrát tolik!) Pro dlouhodobou perspektivu firmy je extrémně znepokojující, že nepřitahuje mladé uživatele, mezi kterými dávno kraluje TikTok. Toto je asi hlavní důvod, proč je nyní Musk jedním z členů představenstva ve firmě, kterou tak veřejně kritizoval. Má to tam provětrat a dát zkostnatělé struktuře nějaký impuls k dalšímu rozvoji. Osobně bych čekal, že minimálně současný ředitel Parag Agrawal bude muset odejít. Nemá zas tak moc zkušeností, a i když v čele firmy nestojí dlouho (od listopadu 2021), předtím byl několik let technickým šéfem (CTO), takže zodpovědnost za současnou stagnaci leží částečně i na něm. Pokud ale Muskův příchod do Twitteru bude znamenat méně zákazů a méně mazání, bude jistě zábavné sledovat, kolik lidí opustí svůj dosavadní postoj „soukromá firma si u sebe přece může dělat, co chce” a začnou volat po tuhé regulaci s tím, že „není možné tak důležitý kanál nechat na hraní excentrickým miliardářům”. Neopustili-li jste ještě sociální sítě jako já, sbírejte screenshoty, abyste jim když tak jejich názorový zvrat mohli připomenout. Taky je to infantilní, ale aspoň je to sranda. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2021-07-10 10:35:42
Ačkoliv od listopadu 1989 již uplynulo 31 let, nelze říci, že žijeme ve stabilizované demokratické společnosti a totalitních návyků i deformací jsme se definitivně zbavili. Občas sice ještě doznívá kritika předlistopadových poměrů, avšak při porovnání se současnou praxí lze snadno dojít k poznání, že pokud někteří bývalí „totalitní“ úředníci, policisté, prokurátoři a soudci byli formalističtí, lhostejní, bezcitní a zpupní, jejich „demokratičtí“ následovníci nejsou o nic lepší a mnozí z nich by se dokonce ve všech minulých i současných totalitních režimech velice úspěšně realizovali. Povahové deformace a totalitní způsob uvažování se totiž změnou režimů nemění, protože „povaha je člověku démonem“ (Hérakleitos z Efesu, asi 544-484 př. n. l.). Od prvopočátků všech státních útvarů byl jejich základem zbytnělý pud po uznání a uplatnění. Tento pud se sice projevuje i v celé řadě jiných lidských aktivit (armáda, věda, technika, sport, podnikatelství apod.), avšak nejhorší podobu získal v náboženství, politice, státní správě a soudnictví. Každému režimu totiž dávají podobu sebestřední a mocichtiví lidé, kteří bytostně touží vládnout, rozkazovat, přikazovat, zakazovat anebo i trestat. Byli vždycky, stále jsou mezi námi a vždycky mezi námi budou, pokud se nerozumní, nevědomí a hloupí lidénechají oklamat a svými hlasy je budou podporovat. Současná trestní praxe o nic lepší než ta před rokem 1990 Paušální kritika všech příslušníků předlistopadového státního aparátu (úředníků, policistů, prokurátorů i soudců) je v mnoha směrech nespravedlivá. Kritici tehdejších poměrů se totiž mylně domnívají, že všechny aktivity státního aparátu bývalého režimu byly politicky motivované a jejich hlavním cílem bylo potlačování občanských svobod a upevňování totalitních poměrů. Je to nesmysl, neboť naprostá většina veškeré vyřizované agendy (stejně jako je tomu v současnosti) se týkala ryze nepolitických věcí – například stavebního řízení, převodů nemovitostí, přestupků, dopravních nehod, výtržnictví, rvaček, krádeží, loupeží, podvodů, zpronevěr, ublížení na zdraví, znásilnění, vražd apod. Ani v bývalém rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (tehdejší § 132 trestního zákona) nelze spatřovat nějakou formu cíleného odboje proti totalitnímu režimu, jak se po listopadu 1989 pokoušeli někteří zloději tvrdit (ostatně tito předlistopadoví rozkrádači národního majetku byli naprostými „troškaři“ a diletanty oproti rozkrádačům polistopadovým). V bývalém resortu prokuratury a justice sice působili i „třídně uvědomělí“ prokurátoři a soudci (osvědčené stranické kádry), kteří mnohdy s fanatickým revolučním nadšením stíhali, trestali anebo dokonce likvidovali skutečné anebo i domnělé „škůdce“ společnosti (ostatně podobně si počínali i středověcí inkvizitoři a nacističtí žalobci a soudci), avšak prostor pro jejich aktivity i tehdy omezený, neboť prvohlavové (tj. politicky motivované) trestné činy byly pouhým zlomkem procenta celkové kriminality. Zatvrzelost, urputnost, zaslepenost, bezcitnost, nekritičnost a fanatismus se změnou režimu nepominuly. Dnešním provinilcům sice už nehrozí mučení, hrdelní tresty ani nucené práce v uranových dolech, avšak principiálně není současná trestní praxe o nic lepší. Před rokem 1990 totiž byla kriminalita podstatně nižší a trestní zákon i trestní řád se neměnily po téměř třicet let, takže policisté, prokurátoři i soudci se v nich dokázali rychle orientovat a nemuseli se pokoušet o nějaké krkolomné právní experimenty, jak to dnes činí jejich následovníci. „Sprostým podezřelým“ ničí životy, práci a osobní vztahy Zatímco například v rámci politického boje proti neustále zvyšující majetkové kriminalitě je cíleně zvyšována finanční hranice pro trestní odpovědnost (čímž se z majetkových deliktů do 10 tisíc korun stávají pouhé přestupky), jsou naproti tomu kriminalizovány i takové činy, jejichž skutková podstata je mnohdy nesrozumitelná a společenská škodlivost (dříve společenská nebezpečnost) sporná a nepřesvědčivá. Přitom tresty za tyto nové „přečiny“ a „zločiny“ jsou mnohdy podstatně vyšší, než jaké byly kdysi ukládány za loupeže, krádeže, podvody, zpronevěry, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, smrtelné dopravní nehody, kuplířství, znásilnění apod. Stačí pouze připomenout nedávno uložený šestiletý trest odnětí svobody za pouhé dvě nerozvážné věty o schvalování teroristického útoku proti muslimům v Austrálii, ve kterých totalitně uvažující státní zástupci i soudci spatřovali vysoce nebezpečnou podporu terorismu. Takové drakonické tresty se přitom v minulém režimu nedávaly ani za hanobení hlavy státu, urážku veřejného činitele, protistátní vtipy anebo nedovolené opuštění republiky. Teprve odvolací soud pochopil, že prvoinstanční soudci se patrně zbláznili (či „utrhli od řetězu“) a za tento skutek uložil trest podmíněný. Staří praktici mají s čím srovnávat, a proto je při vynášení některých současných rozsudků až zamrazí, protože na ně zavane duch padesátých až sedmdesátých let minulého století. Některé dnešní policisty anebo státní zástupce (stejně jako jejich totalitně uvažující předchůdce) totiž vůbec nezajímají nějaké „archaické“ základy trestní odpovědnosti – rozhodujícím důkazem (stejně jako u středověké inkvizice) jsou pouze jejich vůle a chtění. Proto vytvářejí pokusné kauzy, neobtěžují se pečlivým dokazováním objektivní a subjektivní stránky trestného činu, pokoušejí se „protlačit“ k soudu kdejakou fantastickou smyšlenku a vůbec nehledí na to, že „sprostým podezřelým“ ničí životy, práci, osobní vztahy a dlouhodobě poškozují i jejich děti. Přesně to se ale dělalo i ve třicátých létech v SSSR, v padesátých létech u nás a děje se to dosud! Ten socialismus si totiž vždycky najde nějakou spřízněnou a totalitně uvažující mysl. Na lovu „skalpů“ Zkušenosti posledních let vedou k poznatku, že mnozí policisté, státní zástupci i soudci se snaží ulovit co nejvíce „skalpů“ významných osob, čímž se utvrzují ve svém pocitu významnosti, společenské nadřazenosti a morální převahy (nutno pouze připomenout, že morálka není totožná s mravností). Pro některé z nich jsou pak „lov“ a následné trestání jejich „úlovků“ skutečnou (scestnou) vášní, při které po určitém čase ztrácejí soudnost i lidskou tvář (takzvaná profesionální podezřívavost nebo též paranoidní psychická deformace). Naprosté většině současných státních zástupců i soudců totiž chybí cit pro spravedlnost, slušnost, přiměřenost a lidskost (ekvita), protože o těchto základních podmínkách pro spravedlivou a přitom lidskou aplikaci práva se nikdy neučili a nikdy o nich ani neuvažovali. Zejména jejich pohoršování nad lidskou zištností lze ve světle jejich vlastní zištnosti považovat za pokrytectví; stačilo totiž jen zaposlouchat se do jejich argumentů na podporu zvyšování platů státních zástupců a soudců a všem slušným občanům (z nichž mnozí žijí v obtížně představitelné nouzi) z toho muselo být špatně. Jak by se asi státní zástupci a soudci zatvářili, kdyby například obžalovaný úplatkář u soudu prohlásil: „Ano, přiznávám se, byl jsem chamtivý, podlehl jsem pokušení! Ale to jste vy všichni! Kdopak to volal, že když se vám nezvýší platy, bude ohrožena vaše nezávislost?“ Totalitní formalismus, striktní poplatnost nejasnému textu zákona anebo dokonce podvědomá zášť vůči údajným anebo skutečným provinilcům (nechuť, odpor, antipatie) se mohou velice snadno zvrtnout v urputnost, nelidskost a krutost, zvláště pokud je jimi potlačováno vlastní špatné svědomí. Pouze ten, kdo se oprostil od ambicí, prospěchářství, zištnosti a rozmařilosti a důsledně je vykořenil ze svého nitra, může nejen kvalifikovaně hodnotit cizí mravní pochybení, ale dokáže s nadhledem a pochopením vnímat lidské slabosti, vyjma neomluvitelného a surového kořistnictví, sobectví, krutosti a násilí. Pro takové skutky neexistuje ani omluva, ani pochopení. Pouze v takových případech je na místě příkladná tvrdost, která může (i když nemusí) zastrašit potencionální napodobitele takových jednání (generální prevence) a uspokojit trýznivý pocit křivdy poškozených (satisfakční funkce trestu). Pravému (ctihodnému) soudci však spíše než nelítostná spravedlivost (spravedlnost a spravedlivost také nejsou totéž!) sluší nejen pečlivá analýza niterné motivace pachatelů trestné činnosti (subjektivní stránky trestného činu), ale i pochopení, vlídnost a soucit vůči lidem, kteří až doposud žili řádným způsobem života a ve svém významném společenském postavení pouze momentálně selhali, aniž komukoliv konkrétně uškodili. Laik se diví, odborník žasne Nikdo není dokonalý a právo je pouze minimem mravnosti! Kdo je mravně dokonalý a zcela bez viny, nechť první hodí kamenem! Pro takové selhavší provinilce (zejména účastníky úplatkářství) je proto nejpříhodnější přísný trest peněžitý a trest zákazu výkonu funkce, ale k čemu může být dobrý dlouhodobý trest odnětí svobody, který je pro ně fakticky společensky i profesně likvidační? To totalitně uvažující státní zástupci a soudci tak lační po okázalém vítězství, pokoření a společenské likvidaci těchto provinilců? Co tím dokáží? To si opravdu myslí, že tresty odnětí svobody působí generálně výchovně? To jsou opravdu tak nedovzdělaní, že nevědí, jak je těžké ovládnout touhu po majetku v politickém prostředí, ve kterém se programově stírá rozdíl mezi dobrem a zlem? To nejsou schopni domyslet důsledky své farizejské „spravedlivosti“, která se tak snadno mění v bezcitnost a krutost? To chtějí zastrašovat představitele místní samosprávy, kteří si při křivolakém výkladu našich právních norem už nemohou být ničím jistí, přestože mají tu nejlepší vůli prospět své obci? „Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedovede tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem,“ píše Iosephus Flavius (37-100 n. l.) ve Válce židovské. Zištnost (ekonomická úspěšnost) je již od r.1989 politicky podporována a ani jediný polistopadový politik také nenabádal občany ani své spolustraníky ke skromnosti a poctivosti. Zbytnělý pud shromažďovací proto nelze potlačit pohrůžkou trestu ani trestem samotným. Pokud se tedy státní zástupci a soudci přesto domnívají, že to možné je (úvahu Iosepha Flavia patrně nikdy nečetli), pak jejich úsilí bude marné. Nelítostná a mstivá aplikace práva nepatří do Evropy, ale spíše do Afriky anebo na Střední východ. Civilizované a kultivované trestní řízení proto musí být vedeno moudře, uvážlivě, spravedlivě, poctivě, slušně, přiměřeně a lidsky (tj. mravně). Právě proto jsou mnozí dnešní domýšliví a sebejistí státní zástupci i soudci předmětem rozhořčené kritiky občanů, protože na rozdíl od jejich zdravého rozumu nemají ani špetku citu pro přiměřenost, vyváženost svých rozhodnutí (proporcionalitu) a vyšší spravedlnost (ekvitu), přičemž někteří z nich se chovají stejně jako bývalí prokurátoři Urválek a Polednová. Stačí jen pozorovat jejich chování, výsledky jejich práce anebo si poslechnout nebo přečíst jejich výroky (z nichž mnohé jsou matoucí, polopravdivé anebo přímo lživé), a „laik se diví, odborník žasne“. To je opravdu nezbytně nutné šířit kolem sebe nejistotu, strach a zděšení? Přestože v důsledku jejich mravní mělkosti, nerozumnosti a nevědomosti jsou nejzákladnější mravní i právní hodnoty mrzačeny a zašlapávány do špíny, bláta a prachu, ve své sebejistotě a pýše se patrně domnívají, že svými rozhodnutími donutí občany k (ustrašené) kázni a vybudují tak neochvějné pilíře svého vlastního totalitního právního státu (tutéž pomatenou představu měli i inkvizitoři, nacisté, komunisté a v současnosti ji předvádí i Kim Čong-un). Nespravedlnost, krutost, zášť a zloba Největší zneklidění vzbuzuje cílená, nepoctivá a zákeřná manipulace veřejným míněním, kdy jsou i z nedůvodně stíhaných osob pro korupci anebo nejrůznější (nezřídka smyšlené) hospodářské delikty vytvářeni zlí a zkažení nepřátelé státu, kteří vlastně mohou za všechny naše problémy. To všechno už tady ale bylo! Stejné nepřátele lidu totiž dělali i nacisté ze Židů a komunisté z kulaků, „keťasů“ a podvratných živlů. Značný podíl na této situaci mají i někteří novináři, kteří mají z utrpení jiných lidí škodolibou radost a jsouce motivováni snahou o své zviditelnění i niternou závistí, matou veřejnost polopravdami i lhaním a údajným viníkům přejí co nejvyšší tresty. Až příliš to připomíná padesátá léta, kdy záměrně zmanipulovaní lidé požadovali nejvyšší tresty pro údajné rozvraceče a škůdce republiky (ten socialismus si vás najde všude!). Není tedy pravdou, že historie se opakuje, opakují se pouze lidské chyby, nectnosti, totalitní myšlení a hlavně hloupost. Pokud tedy někoho uspokojuje utrpení jeho bližního a je ještě schopen alespoň minimální sebereflexe, měl by se sám nad sebou poctivě zamyslet anebo by měl urychleně požádat o pomoc psychologa nebo psychiatra. Pokud to totiž neučiní, bude jeho psychická deformace zákonitá a neodvratná. „S čím kdo zachází, tím také schází“. Jednou i současní „zdivočelí“ státní zástupci a soudci zestárnou a pokud budou vůbec někdy schopni sebekritického pohledu na svoji bývalou praxi, možná zjistí, že za celý život nic dobrého nevykonali, nikomu neprospěli a šířili kolem sebe jenom strach, nespravedlnost, krutost, zášť a zlobu. Nikdo jim nepoděkuje, nikdo si na ně v dobrém nevzpomene a skončí jako protivní, popudliví, podezřívaví a zahořklí důchodci, kteří budou svému okolí jenom na obtíž. O jednom takovém bývalém socialistickém soudci se vyprávělo, že když už hodně zestárl, tloukl prý na záchodě holí do podlahy a vynášel přitom rozsudky. Takové konce možná čekají i na některé soudce demokratické. Málokdo dokáže poctivě zhodnotit svůj život, očistit svoji mysl a prožít stáří s čistým svědomím. Pouze lidé emočně otupělí, fanatici, hlupáci a blázni však svědomí nemají, svých zlých činů nelitují a mnohdy jsou na ně ještě hrdí. Patřili mezi ně nejen fanatičtí nacisté a komunisté, ale patří mezi ně i někteří současní státní zástupci a soudci, kteří zlem nasákli (urputnost a zloba jim září z tváří) a se zlým prostředím se zcela ztotožnili. JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-08 10:18:45
Pandemie koronaviru se v mnoha bodech zásadně liší od předcházejících krizí, které Evropská unie překonala. Virus změní společenství států a před jednotlivé země postaví jednu tragickou otázku. „V jakých zvláštních časech žijeme,“ napsal mi můj španělský přítel. Ano, zvláštní jsou skutečně. Nevíme, kdy pandemie skončí, nevíme, jak skončí, a nyní můžeme jen spekulovat o dlouhodobých politických a hospodářských důsledcích. V čase krize jsme infikováni nejistotou. Ale tato krize má přinejmenším sedm lekcí, kterými se odlišuje od předchozích. 1. Tou první, kterou můžeme už nyní určit, je skutečnost, že koronavirus si na rozdíl od finanční krize v letech 2008/2009 vynutí návrat silného státu. Po krachu Lehman Brothers věřili mnozí pozorovatelé, že nedůvěra v trh vyvolaná krizí povede k větší důvěře v stát. Nebyla to žádná nová koncepce. 1929 po vypuknutí světové hospodářské krize požadovali lidé silné státní zásahy, aby se vyrovnalo selhání trhu. V sedmdesátých letech minulého století tomu bylo naopak: Lidé byli zklamáni ze státních zásahů a věřili znova trhu. Paradoxem 2008–2009 je, že nedůvěra v trh nevedla k volání po větších státních zásazích. Nyní ale koronavirus přivede stát ve velkém rozsahu zpět. Lidé spoléhají na vládu, že organizuje kolektivní obranu proti pandemii, a spoléhají se na vládu, i když jde o záchranu narušeného hospodářství. Efektivita vlády bude nyní měřena podle její schopnosti změnit denní návyky lidí. 2. Druhou lekcí je, že koronavirus nechá znovu obnovit mýtus hranice a přispěje k tomu, že role národního státu uvnitř Evropské unie opět posílí. Je to už vidět na uzavření mnoha hranic a na tom, že všechny vlády v Evropě se nyní koncentrují na vlastní obyvatelstvo. Za normálních poměrů by členské státy nerozlišovaly mezi národnostmi pacientů v jejich zdravotním systému, ale v této krizi dostávají pravděpodobně přednost před ostatními vlastní občané (vztaženo nejen na přistěhovalce z jiných regionů světa, ale také na Evropany s pasy EU). Koronavirus tedy posílí nejenom nacionalismus jako takový, ale i etnický nacionalismus. Aby přežili, budou vlády vyzývat občany stavět zdi nejenom mezi státy, ale také mezi jednotlivými osobami, protože nebezpečí infekce vychází z lidí, kteří se nejčastěji potkávají. Největší riziko představuje ne ten cizí, ale ten nejbližší. 3. Třetí lekcí, kterou nám epidemie koronaviru poskytuje, se vztahuje k důvěře v odborné znalosti. Finanční krize a imigrační krize v roce 2015 vyvolala v obyvatelstvu velkou nespokojenost s experty. Tento stav, který v uplynulých deseti letech byl velkým úspěchem populistických politiků, se mění. Mnoho lidí je velmi ochotno věřit expertům a naslouchat vědě, když se jedná o jejich vlastní život. Dá se to už poznat na rostoucí legitimitě, kterou krize propůjčila odborníkům, bojujícím proti viru. Profesionalita je opět v módě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} 4. Čtvrtá lekce je záležitostí interpretace, ale je přesto velmi důležitá. Bohužel umožnil koronavirus zvýšit atraktivitu autoritářství velkých dat, která používala čínská vláda. Jistě je možné čínské vedení vinit z nedostatečné transparentnosti, protože pomalu reagovalo na šíření viru. Ale schopnost a efektivita čínského státu, s jakou reagoval na pohyby a chování občanů, je ohromující. V současné krizi občané stále srovnávají opatření vlastní vlády a jejich účinnost s opatřeními jiných vlád. Neměli bychom se divit, když Čína vyjde z této krize jako vítěz a USA jako poražený. 5. Pátá lekce se týká krizového managementu. Vlády se v zacházení s hospodářskými krizemi, utečeneckou krizí a s teroristickými útoky naučily, že jejich největším nepřítelem je panika. Pokud by lidé po teroristickém útoku museli dlouhé měsíce měnit svoje denní zvyky a nemohli opouštět svoje domovy, dosáhli by tím teroristé svých cílů. Totéž platí o finanční krizi 2008/2009: Pokud by občané tehdy změnili svoje chování, byly by náklady krize ve většině případů vyšší. Poselství těch, kteří rozhodují, proto bylo: Zachovejte klid! Žijte dále! Ignorujte riziko! A nepřehánějte! V dnešní krizi ale musí vlády svoje občany vyzvat ke změně chování tím, že mají zůstat doma. Úspěch vlád do značné míry závisí na jejich schopnosti přesvědčit občany, aby dodržovali pokyny. „Žádnou paniku!“ je v krizi s koronavirem falešné poselství. Aby se podařilo pandemii utlumit, měli by lidé propadnout panice – a změnit drasticky svůj životní způsob. 6. Šestou lekcí je, že koronavirus bude mít silný vliv na mezigenerační konflikty. V souvislosti s debatami o klimatické změně a riziky s ní spojenými vyčítala mladší generace starším, že jsou příliš egoističtí a neuvažují vážně o budoucnosti. Koronavisus tuto dynamiku obrací: Starší občané jsou mnohem náchylnější k této infekci a cítí se ohroženi mladšími generacemi, aby změnili svůj životní způsob. Tento mezigenerační konflikt by se mohl přiostřit, pokud by krize trvala dlouho. 7. Sedmou lekcí je, že vlády budou v určitém okamžiku nuceny k rozhodnutí, zda zabrání pandemii a zničí ekonomiku, anebo akceptují ztrátu mnoha lidských životů, ale zachrání hospodářství. Krize ovšem zdánlivě potvrdila obavy antiglobalistů: Uzavřená letiště a lidé v izolaci by mohli znamenat konec globalizace. Paradoxním způsobem by ale mohla nová antiglobalistická hybnost oslabit ty populistické aktéry, kteří – i když mají v mnohém pravdu – nenabízejí žádná řešení. Krize s koronavirem také dramaticky změní reakci Evropské unie i na všechny krize, se kterými byla v uplynulém desetiletí konfrontována. Rozpočtová disciplína už není ani v Berlíně ekonomická mantra a neexistuje žádná evropská vláda, která by se nyní zasazovala za otevření hranic pro uprchlíky. Je nutné vyčkat, jak přesně se tato krize projeví na budoucnosti evropského projektu. Už teď je ale jasné, že koronavirus zpochybnil některé základní předpoklady, na kterých Evropská unie stojí. {/mprestriction} Přeložil Miroslav Pavel z měsíčníku Cicero. Původně vyšel text na ecfr.eu, což je European Council on Foreign Relations (ECFR). Ivan Krastev se narodil 1. 1. 1965 v bulharské Lukovici. Vystudoval univerzitu v Sofii. V současnosti řídí Centrum pro liberální stra-tegii v Sofii a je také členem vídeňského Ústavu pro vědu o lidech. Zde vede výzkum budoucnosti demokracie. Působil ještě v řadě dalších vědeckých institucí v Evropě. Od roku 2015 píše pravidelně sloupky pro mezinárodní vydání New York Times. Letos v březnu obdržel cenu Jeana Améryho za evropskou esejistiku. Jeho hlavním dílem z poslední doby je esej After Europe (Soumrak Evropy), kterou vydal v roce 2017 a zabývá se především rozdělením Evropy nejen na Sever a Jih, ale také na Západ a Východ, což by podle jeho názoru mohlo evropský kontinent politicky roztrhnout. Zodpovědné jsou za to podle něj elity, které se odtrhly od přání a názorů většinové společnosti, především v otázce migrace. Krastev patří k nejvlivnějším veřejným intelektuálům současné Evropy a jeho brilantně formulované paradoxy nacházejí ohlas také ve Spojených státech. V přístupu k hodnocení současné západní společnosti nepřestává upozorňovat na dvojznačnost revolucí, které proběhly ve druhé polovině dvacátého století a vytvářely dnešek. Zaprvé upozorňuje, že lidskoprávní problematika nastolená v šedesátých letech má v důrazu na osvobozené individuum vliv na sociální soudržnost a negativně ovlivňuje takové entity, jako jsou národ, stát nebo rodina. Zadruhé ukazuje, jak liberalismus osmdesátých let měl kromě zjištění, že stát neví všechno líp, také negativní důsledky v růstu ekonomické nerovnosti. Zatřetí se snaží doložit, že konec studené války znamenal kromě obrovské úlevy a nadějných očekávání také konec strachu politických elit, které ke svému vládnutí už nepotřebují občany, jejichž tlaku se předtím obávaly kvůli udržení vnitřní stability tváří v tvář komunismu. Pokud jde o krizi demokracie, vidí rizika v tom, že až dosud vždy znamenalo rozšíření demokracie také snížení majetkové nerovnosti, což probíhá v současné době přesně naopak. K volání po větší transparentnosti jako záchraně demokracie podotýká, že i tady je proces dvojznačný: větší světlo způsobuje také větší stín. Moderní vládnutí je podle něj managementem nedůvěry.
Čas načtení: 2020-01-23 11:59:31
Daniel Prokop: Slepé skvrny (ukázka z knihy)
Pracovat, mít osobní život, udržovat si přehled o politickém a společenském vývoji a přitom se nezhroutit – to občas může vypadat jako nadlidský úkol. Zvlášť v době, kdy jsou politické kampaně postaveny spíše na emocích než na informacích, médii se šíří dezinformace a společnost namísto problémů, jako je budoucnost práce či podoba vzdělávání, řeší bulvární kauzy svých představitelů. Analytik Daniel Prokop v knize Slepé skvrny pohlíží na problémy a výzvy současného Česka i světa. Neřešená chudoba a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, nárůst populismu a neschopnost na něj reagovat, mýty o veřejném mínění zastiňující realitu – to vše souvisí s klesající důvěrou Čechů v demokracii a s její životaschopností ve stále složitější realitě. Ukázka z knihy: KAPITOLA PRVNÍ: CHUDOBA Sociální bydlení dlužíme dětem Česko nepatří mezi nejchudší země. Patří spíš k zemím, kde se chudoba nejvíce přenáší do života dětí, například tak, že chudoba rodiny více než jinde ovlivňuje úspěšnost dětí ve škole. Nebo tím, že u nás každý rok 1 800 dětí ve věku do tří let končí v kojeneckých ústavech – u dvou třetin z nich přitom hrají roli právě sociální důvody. Proč tomu tak je? Jedna z odpovědí se už roky válí pod stolem českých premiérů a ministrů. Je to nedokončený a neschválený zákon o sociálním bydlení, který by pomáhal rodinám v bytové nouzi. Ne každý chudý člověk je špatný rodič. Nouze však zvyšuje možnost výskytu jevů, které děti poškozují: horší výživa v raném dětství, stres, rozpad domácnosti, nedostatek rozvojových aktivit a menší životní aspirace lidí okolo dítěte. A pak je tu ono bydlení. Dlouhodobé americké a francouzské výzkumy ukázaly, že mezi chudými mají horší výsledky ve škole ty děti, jejichž bydlení je neuspokojivé. Rizikové je zejména hromadné bydlení spojené s velkým hlukem, stresem a absencí soukromí a nestabilita bydlení vedoucí k častým změnám škol, kam děti docházejí. Jak je to v Česku? Podle zprávy organizace Lumos se u nás v bytové nouzi nachází přes dvacet tisíc dětí. Zhruba čtyřicet procent z nich žije s rodinami a matkami na ubytovnách a v azylových domech. Šedesát procent bydlí v bytech, kde chybí základní vybavení jako teplá voda, koupelna či kuchyň, nebo přespávají u známých. Desítky tisíc dalších dětí pak žijí v lehčích formách špatného bydlení – často se stěhují, hrozí jim ztráta bydlení kvůli tomu, že rodiče nezvládají platit nájem, do jejich bytu zatéká či není dost vytopený. Velký výzkum Medianu z roku 2015 pro Nadaci Sirius na 6 500 rodinách s dětmi přitom dokládá, že v Česku existuje také vztah mezi bydlením a problémy dětí ve škole, a to i v rámci desetiny nejchudších rodin. Mezi nimi rovněž platí, že výrazně častěji trpí školními problémy děti z těch chudých rodin, které se často stěhovaly, bydlely na ubytovnách či v azylových domech nebo v extrémně přeplněných bytech. Můžete namítnout, že je to tím, že všechny tyto problémy se týkají lidí s nízkým vzděláním, nezaměstnaných nebo těch, u nichž je neuspokojivé bydlení důsledkem rozpadu domácnosti. A podstatnou roli zde hrají právě tyto okolnosti, nikoli kvalita bydlení. Tato námitka však padá, protože i při kontrole všech těchto faktorů nekvalita bydlení dvojnásobně zvyšuje šanci, že děti budou mít potíže ve škole. Jako u každého sociálního problému je to samozřejmě složitější – u stěhování záleží na frekvenci. Bydlení může mít často spíše nepřímý vliv: na zdraví dítěte či na školní docházku, kterou může ovlivňovat vzdálenost bydlení od školy. Hlavně život na ubytovně představuje pro děti prostředí nižších aspirací, horšího životního stylu, vyššího výskytu závislostí a také omezené sociální vazby s okolím. Ať už jsou však vlivy přímé, či nepřímé, důsledky řešíme velmi náročně v rámci vzdělávání. Podle zpráv ombudsmanky navíc stále platí, že část dětí skončí v kojeneckém ústavu kvůli tomu, že rodina ztratí bydlení. Dítě umístěné v kojeneckém ústavu stojí stát šedesát až osmdesát tisíc korun měsíčně. Azylové domy, kam se po ztrátě bydlení dostávají matky s dětmi a žijí v nich i několik let, přes dvacet pět tisíc měsíčně. Život v předražených ubytovnách stát dotuje miliardami ročně na příspěvcích a doplatcích, a proto je současný systém absurdní i z finančního hlediska. Avšak daňoví poplatníci netuší, kolik na neexistenci efektivní politiky bydlení doplácejí. Čistě tržní mechanismy přitom situaci asi hned tak nevyřeší. V Česku je extrémně vysoký podíl vlastnického bydlení, který stát podpořil slevami na daních a privatizací svého bytového fondu. Nájemních bytů je málo a některé skupiny jako matky samoživitelky, Romové či důchodci jsou na trhu s nimi znevýhodněni – jak vinou opatrnosti pronajímatelů, tak kvůli neschopnosti splatit vstupní kauce. Výstavba zejména ve velkých městech nestačí uspokojovat poptávku. Velká část bytového fondu je neobsazená a nerekonstruovaná, ale vlastníkům se díky rostoucím cenám nemovitostí vyplatí je v tomto stavu ponechávat coby investici do budoucna. Bude tedy asi potřeba přijmout zákon o sociálním bydlení, který by definoval bytovou nouzi a stanovoval, kdo a jakým způsobem má lidem v takové nouzi pomoci. Někteří politici z takového zákona mají strach, ale podle výzkumu agentury Median z roku 2017 ho podporuje okolo sedmdesáti procent Čechů a většina voličů všech politických stran. Detaily zákona vnímají rozdílně, ale shodují se na tom, že jednou z jeho prioritních cílových skupin mají být rodiny a samoživitelky s dětmi. Právě na ně také cílí programy housing first, které jako první pomoc poskytují právě bydlení. U samostatně žijících bezdomovců totiž možná má smysl postupný návrat, u rodin s dětmi je naopak potřeba co nejrychlejší stabilizace a návrat do společnosti. Poslední verze zákona o sociálním bydlení, která spadla pod stůl v roce 2017, měla mnohé nedostatky a vyznačovala se polovičatostí a přílišnou rozmáchlostí. Polovičatost spočívala v tom, že zákon obcím nepřikazoval, ale spíše doporučoval poskytnout bydlení lidem v nouzi. A také v tom, že na sociální byt jste měli nárok až po šesti měsících bytové nouze – samoživitelka by tedy musela opustit nájemní bydlení a přežít minimálně rok v azylovém domě, než se její situace vyřeší. Během té doby se už ale dvakrát až třikrát přestěhovala a děti musely měnit školy – s ohledem na ně už zkrátka bylo pozdě. Třetí polovičatostí zákona bylo, že nezaručoval, že sociální byty nebudou vznikat vedle sebe a nedojde ke stejné segregaci chudých, jen v lepších a levnějších bytech. Naopak příliš rozmáchlý byl zákon v definici, kdo má na sociální bydlení nárok. Měly to být rodiny a lidé z ubytoven, azylových domů a bez standardního domova. Ale kromě toho i domácnosti, které dávají na bydlení více než čtyřicet procent svých příjmů a poté jim zbude maximálně 1,6násobek životního minima. Tyto parametry splňovala například rodina se dvěma dětmi do šesti let, která má čistý příjem dvacet pět tisíc korun a za nájem dá deset tisíc. Taková rodina trpí nedostatkem, ale pokud žije v levnější lokaci, není extrémně chudá. Bohužel v Česku této definici odpovídá asi desetina populace. Kritici této podoby zákona tak namítali, že by vznikl přetlak žadatelů o byt a v důsledku dlouhé fronty, za něž by se platilo efektivitou pomoci. Pro posouzení tohoto argumentu chybí informace, kolik lidí z oné desetiny, která na něj má nárok, by vůbec mělo o sociální byt zájem. Riziko je tu však vzhledem k počtu využitelných bytových jednotek velké. Příjmově založenou definici lze kritizovat i z jiných stran. Netýká se rodin, které ji těsně nesplní, ale na trhu s byty jsou nějak diskriminované či z jiných důvodů nemohou najít kvalitní bydlení. Netýká se to jen Romů. Jedním z problémů například u matek samoživitelek je neschopnost hradit vstupní kauci za nájem. Samoživitelka se dvěma malými dětmi a čistým příjmem devatenáct tisíc včetně všech podpor a alimentů, která platí za bydlení osm tisíc, definici nesplňuje. Zbývá jí „moc“ peněz. Její bydlení je však dost možná nekvalitní – a na kauci ke slušnému bytu bude šetřit hodně dlouho. Ale i kdyby na ni měla, pronajímatelé se jí a rizika nesplácení bojí. Podle části kritiků by tak bylo správné nárok na sociální bydlení podmínit rovněž nedostatečností bydlení aktuálního – jeho velikostí, stavem, základní vybaveností, stabilitou. Tyto faktory souvisejí s potížemi dětí ve škole či se zdravím mnohem více než to, zda domácnost dává na nájem třicet pět či čtyřicet pět procent příjmu. Naopak by se mohla uvolnit příjmová definice, aby do ní „spadla“ také naše bezradná samoživitelka. Takový systém by cíleněji mířil na řešení problémů v oblasti bydlení místo na řešení chudoby jako takové. Nicméně lidem lze s bydlením pomáhat i jinými způsoby, například takzvanými dávkami v okamžité mimořádné pomoci. Sociálka už dnes může samoživitelce či rodině dát jednorázově patnáct tisíc na splacení nájemní kauce. I kdyby se jen pětině takových rodin podařilo udržet v nájemním bydlení, bylo by to řádově levnější než jim platit azylové domy, dětem pěstouny a kojenecké ústavy či řešit sociální bydlení. Český stát se však bojí, a proto nárok na takovou okamžitou dávku musíte prokazovat dlouhé měsíce. Draze zaplacená neschopnost včas pomoci je obecně symptomem českého sociálního systému. Naučili jsme se řešit problémy tím, že je vytlačíme za naše hradby. Včasná pomoc je vidět a vyžaduje odpovědnost. Když rodiny a matky přesuneme do azylových domů, ubytoven a ústavů a miliardové náklady rozpustíme v rozpočtu, nikdo si ničeho nevšimne. Problémem je také to, že náklady na neexistenci sociálního bydlení nese většinou stát. Ať už v provozu všemožných institucí, či v miliardových doplatcích a příspěvcích na bydlení. V případě schválení zákona o sociálním bydlení by se část nákladů přesunula na obce. Ty se tomu ovšem brání, protože jsou v komfortní situaci: za jejich neaktivitu platí někdo jiný. Kdyby se obcím dalo o deset miliard z daní více a musely by hradit zmíněné příspěvky a služby, asi by začaly levné obecní byty používat více a včas. Bylo by také dobré zvážit současnou extrémní podporu vlastnického bydlení. Daně z nemovitosti jsou u nás skoro nejmenší z celé OECD a slevou na hypotéku můžete na daních stále ušetřit dvanáct tisíc korun ročně. Stát takto každý rok vydá přes miliardu, která jde z velké části střední a vyšší třídě. Na druhé straně Česká národní banka asi správně omezuje poskytování hypoték, aby na ně nedosáhli žadatelé s nízkými příjmy. Těm tak ale nezbude ani vlastnické, ani „vyprodané“ nájemní bydlení. Přesměrování každé miliardy, která má takto negativní vedlejší účinky, do rekonstrukce obecních bytů či včasné pomoci s bydlením by zachránilo stovky rodin a ulehčilo rozpočtu. Smysl má i diskuse o cíleném zdanění nemovitostí, jež může mít hodně podob: od danění druhé vlastněné nemovitosti přes danění prázdných nemovitostí po progresivní daně podle ceny nemovitostí. Jenže v Česku spoléháme na vysoké zatížení práce a mizivé majetkové daně, což jednak odrazuje od práce a také to neodráží skutečnost, že většina nerovností u nás je majetková, nikoli příjmová. Někde se danit musí, tak proč ne tam, kde můžeme podporovat uvolňování prázdných bytů na trhu? To přece není žádný komunistický výmysl. Ostatně guvernér České národní banky Jiří Rusnok či liberální sociolog bydlení Martin Lux, kteří o těchto daních mluví, nejsou zrovna komunisté. Daň z prázdné nemovitosti ve Francii vedla dlouhodobě k uvolnění třinácti procent prázdných bytů na trh a ve Vancouveru se to podle předběžných údajů týkalo patnácti procent. Vzhledem k odhadu počtu prázdných bytů v Praze by to znamenalo uvolnění čtyř až šesti tisíc bytů. To sice dlouhodobě bytovou krizi nevyřeší, ale na pár let by ji mohlo zmírnit, a navíc přinést desítky milionů na opravu obecních bytů a sociální bydlení. Je otázka, zda tyto přínosy vyváží nechtěné zatížení lidí, kteří s byty nespekulují. Rozhodně to však není tak neefektivní nástroj, jak se před evropskými volbami v roce 2019 snažil médiím namluvit šéf developery sponzorované TOP 09. Hlavně bychom však neměli vše slepě blokovat rétorikou zásluhovosti, která jakoukoli slabost přisoudí osobnímu selhání, které zpětně opravňuje nepomáhat. Tato logika má tři typy problémů. V extrémní podobě vždy narazí na to, že bychom museli zrušit i veřejné školství, zdravotnictví a obecní služby – aby nepřebíraly náklady za to, že se rodina „nezasloužila“ a dítě je více nemocné a horší ve škole. Děti navíc za své bydlení nemůžou – možnost „zasloužit se“ o svou budoucnost bychom jim asi neměli brát dřív, než si ji uvědomí. A za třetí, není pragmatická, protože i neřešit problémy něco stojí – neúspěch ve vzdělávání se promítá do vyšší nezaměstnanosti, chudoby, dávek, zdravotních problémů. Oblíbená metafora pravice říká „žádný oběd není zdarma“. Je to velká a mnohem univerzálnější pravda, než si její apologeti vůbec uvědomují. Ani odmítnutí včasného obědu zdarma, tedy brzké pomoci a prevence dalších problémů, totiž není oběd zdarma. Daniel Prokop (*1984) je sociolog zaměřující se na politický a sociální výzkum. Je odborníkem na kvantitativní metody a zavedl řadu inovací v českých volebních výzkumech. Působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Za seriál analytických článků o české společnosti „Úvod do praktické sociologie“, zveřejňovaných v Salonu Práva, získal v roce 2016 Novinářskou cenu. Nakladatelství Host, Brno, 2019, 1. vydání, brož., 256 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-20 07:05:15
Trochu dražší vysílačky neb Povedená soutěž Generálního ředitelství cel
V roce 2017 vypsalo Generální ředitelství cel soutěž na nákup vysílaček za téměř 35 milionů korun. O žádnou soutěž však nešlo, zadávací podmínky byly totiž ušity na míru jen jedinému dodavateli, firmě KonekTel. Cena chystaného obchodu byla nejméně trojnásobně předražena. Cílem Kverulanta bylo zrušení fingované soutěže, a to se mu podařilo, když Úřad pro ochranu hospodářské soutěže na základě jeho podání v září 2018 soutěž zrušil. Následně celníci vypsali novou, skutečně férovou soutěž, a tu vyhrála firma GES-ELECTRONICS s cenou 15 milionů korun. V roce 2017 vypsalo Generální ředitelství cel soutěž na nákup vysílaček. To bylo zrušeno a pak znovu vyhlášeno s termínem pro podání nabídek do 16. ledna 2018. V obou případech byly zadávací podmínky ušity na míru jen jedinému dodavateli vysílaček firmě KonekTel. A nikdo jiný se také do soutěže nepřihlásil. K úspěšné účasti v soutěži bylo třeba potvrzení výrobce, že uchazeč vůbec může vysílačky zadavateli dodat. Už tato podmínka, dle Kverulantových informací, vyloučila všechny ostatní partnery Motorola, protože nikdo jiný než KonekTel by býval potvrzení výrobce stejně nedostal. Podmínka obsahující předložení prohlášení o shodě dodávaných zařízení na trh EU vylučuje všechny další výrobce, protože technologii P25 do EU dodává pouze Motorola. Další těžko splnitelnou podmínkou pro dodavatele z ostatních zemí EU je existence servisního střediska na území ČR. Za diskriminační lze považovat i požadavek na dodání vzorků, které by pro potenciální dodavatele znamenalo nutnost velké a nejisté investice do technologie s velmi omezeným uplatněním. Jde o milióny Ve specifikaci zakázky je dodávka 360 kusů ručních vysílaček a dodání a montáž 260 kusů vozidlových vysílaček za předpokládanou cenu 56 milionů korun. To vše ve vskutku speciálním standardu P25, který používají bezpečnostní složky v USA a který v ČR prodává jen firma KonekTel. V Evropě se pro tento účel používají jiné systémy, zejména technologie DMR a TETRA. Tyto technologie jsou zcela srovnatelné, schopné P25 plně nahradit a díky konkurenci mohou být i výrazně levnější. Celníci kdysi patrně dostali několik vysílaček systému Motorola P25 darem od ambasády USA, ale již dávno nastal čas se ze závislosti na jediném dodavateli vymanit. Závislost na jediném dodavateli se nejen v české kotlině stala takovým fenoménem, že pro ni existuje speciální termín, „vendor lock-in“. Na celém výběrovém řízení byla také velmi podezřelá skutečnost, že podle specifikace radiostanic uvedené v zadávací dokumentaci není k vysílačkám poptávána funkce šifrování, GPS ani ManDown (funkce „ležící muž“ aktivuje nouzový stav v případě, že se vysílačka dostane do vodorovné nebo převrácené polohy a setrvá v ní po určitou dobu). Celníci pouze požadují, aby vysílačky měly možnost tyto funkce v budoucnu doplnit. Patrně i velký fanoušek otevřenosti státní správy bude souhlasit, že funkcionalita šifrování je pro celníky naprosto klíčová. Radiostanice pro systém P25 lze velmi pohodlně odposlouchávat skenerem v ceně cca 12 tisíc korun. Pokud si tedy celníci skutečně koupili vysílačky od KonekTelu, nejspíš by následovalo výběrové řízení na zabezpečení nových vysílaček proti odposlechu. A jediným možným dodavatelem by byl naprosto nepřekvapivě nejspíš opět pouze KonekTel. Mimochodem, radiostanice již zmíněného systému DMR, které jsou rovněž používány bezpečnostními složkami, mají digitální šifrování jako základní funkci, kterou není třeba zvlášť připlácet. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Půjdeme před soud? V únoru 2018 Kverulantovi přišel dopis, ve kterém mu advokátní kancelář KonekTelu vyhrožuje soudní žalobou, pokud tuto kauzu ze svých stránek do osmy dnů nestáhne a neuveřejní KonekTelem předepsanou omluvu. Ani jedno z toho Kverulant samozřejmě neudělal, a pokud by ho KonekTel skutečně žaloval, nebyla by to patrně první podobná soudní pře, kterou by Kverulant vyhrál. Kverulant se v lednu 2018 obrátil na generálního ředitele Generálního ředitelství cel Milana Poulíčka a v dopise ho požádal, aby výběrové řízení zrušil. Ten Kverulanta požádal o schůzku a společně se svými podřízenými tendr na vysílačky obhajoval. Kverulanta však brigádní generál Poulíček a ani jeho podřízení naprosto nepřesvědčili, a proto podal podnět k zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele z moci úřední k Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, přestože ho poplatek za podnět k antimonopolnímu úřadu přišel na 10 tisíc korun. Kverulant doufal, že ÚOHS nařídí celníkům fingovanou soutěž zrušit, a to se také stalo. To ale nebylo to jediné, na co Kverulant antimonopolní úřad upozornil. Zákon o zadávání veřejných zakázek od října 2016 zakázal zadávat veřejné zakázky společnosti s nezaknihovanými akciemi. Požadavek na zaknihování akcií uchazečů, které jsou akciovými společnostmi, byl přijat s cílem zvýšení transparentnosti veřejných zakázek a posílení boje proti korupci. To zejména z důvodu, že u zaknihovaných akcií je eliminován prostor pro zakrytí jejich skutečných vlastníků, neboť pro zaknihování akcií je nezbytné, aby akcionáři měli zřízeny speciální majetkové účty evidující zaknihované akcie. A firma KonekTel tuto zákonnou podmínku začala splňovat až dne 15. 11. 2017, kdy došlo k zápisu změn v obchodním rejstříku. Přesto firma KonekTel vyhrála nejméně 17 zadávacích řízení za více než 30 milionů korun, i když z nich měla být okamžitě vyloučena. Nezničitelný KonekTel Zanedlouho po tom, co Kverulant podal podnět na ÚHOS, vyšlo najevo, že firma KonekTel má za 130 milionů dodat i vysílačky pro Hradní stráž. I v tomto případě byl nejspíš porušen zákon. Jak už bylo řečeno, firma KonekTel zákonnou podmínku o transparentním vlastníkovi začala splňovat až 15. listopadu roku 2017. Tedy téměř dva měsíce po původním termínu na odevzdání přihlášek. Kverulant v této věci podal v březnu 2018 další podnět k antimonopolnímu úřadu. Krátce po tomto podání reportoval o problematickém hradním nákupu Ekonomický deník a přinesl i stanovisko Ministerstva obrany, které výběr organizovalo. Termín uzávěrky soutěže údajně nebyl posunut, aby se mohla zúčastnit problematická firma KonekTel, ale důvodem pro posunutí termínu pro podání nabídek prý byly dvě žádosti od firmy pd com o vysvětlení zadávací dokumentace. Jenže podle zjištění Ekonomického deníku firma pd com nejspíš ani nesplňovala technickou kvalifikaci veřejné zakázky, kterou ministerstvo obrany podmiňovalo prokázáním seznamu významných zakázek od září 2014 do září 2017, jejichž hodnota byla alespoň 60 milionů korun. Z výpisu z obchodního rejstříku firmy pd com vyplývá, že byla založena 31. října 2014, má základní kapitál pouhých 1 000 korun a v roce 2015 vykázala tržby 139 tisíc korun. Jak firma pd com hospodařila v roce 2016, není zřejmé, jelikož ve sbírce listin na internetu není uvedena účetní uzávěrka za rok 2016. Nepřímým důkazem je také to, že právě protěžovaný KonekTel byl jedinou firmou, která se do tendru nakonec přihlásila. Kverulantova snaha zastavit expanzi rozežraného státu byla úspěšná. Z důvodu porušení zákona o zadávání veřejných zakázek v září 2018 zrušil ÚOHS výběrové řízení na dodávku 360 kusů ručních vysílaček a dodání a montáž 260 kusů vozidlových vysílaček. Také celníkům uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 30 000 korun. Úřad dal za pravdu Kverulantovi, který od začátku tvrdil, že o žádnou soutěž nešlo, protože zadávací podmínky byly ušity na míru jen jedinému dodavateli. ÚOHS v rozhodnutí uvádí: „Úřad konstatuje, že zadavatel při zadávání veřejné zakázky nedodržel zásadu zákazu diskriminace stanovenou v § 6 odst. 2 zákona, když omezil v rámci požadavku podle § 79 citovaného zákona v článku VI. Podmínky kvalifikace zadávací dokumentace dispozici sídlem servisního střediska pouze na území České republiky, čímž stanovil zadávací podmínky v rozporu se zákonem.“ Ještě před Vánocemi v roce 2018 celníci vypsali nové výběrové řízení. Opět bylo možno nabízet jen technologii P25. Do soutěže se přihlásil KonekTel s cenou 19 220 953 korun a GES-ELECTRONICS s cenou 14 989 480 korun. Celníci na konci léta 2019 vybrali levnější GES-ELECTRONICS a uzavřeli s ním smlouvu. Celníci s vydáním rozhodnutí o vítězi soutěže dlouho váhali, což svědčí pro teorii, že oželet tunel pracně budovaný s KonekTelem bylo těžké. Jisté je však to, že Kverulant tento tunel zastavil a donutil erár ušetřit 20 milionů korun z kapes daňových poplatníků. {/mprestriction}
Čas načtení: 2019-11-07 06:26:19
Sonda do historie českého tunelování
Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny k OKD předložila po dvou letech práce svoji závěrečnou zprávu plénu Sněmovny. Komise popsala průběh „skryté“ i deklarované privatizace důlního podniku a jako celek jej označila výčtem trestných činů, které jsou lidově označovány jako tunelování. Členové komise navrhli podat 14 trestních oznámení na bývalé členy vlád, manažery OKD i pozdějšího vlastníka dnes už opět zestátněné firmy. Pachatelé známí Zpráva vyšetřovací komise na 28 stranách stručně a přehledně popisuje celou historii privatizace OKD a jejího částečného opětovného zestátnění, které následovalo po vyhlášení insolvence. Ve 23stránkové příloze členové komise navrhují podat trestní oznámení na bývalého ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého (ODA), bývalého ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci Jiřího Skalického (ODA), bývalého předsedu výkonného výboru Fondu národního majetku České republiky (FNM) Romana Češku (ODA), bývalého šéfa sekce majetkových účastí FNM Pavla Šandu, kteří měli zavinit ztrátu majority státu ve firmě během procesu zvyšování a snižování základního jmění. Bývalého ministra financí Bohuslava Sobotku (ČSSD) a bývalého ministra průmyslu a obchodu Milana Urbana (ČSSD) komise navrhuje stíhat za umožnění vyvádění peněz a hmotného majetku z tehdy polostátní firmy manažery. Bývalého nejvyššího šéfa OKD Viktora Koláčka poslanci navrhují stíhat nejen za privatizační podvody, ale i za účast na vyvádění majetku z firmy nelegálními cestami. Komise navrhuje trestní stíhání i pro bývalého skutečného majitele OKD a firem, které ji po celou dobu privatizace fakticky ovládaly, Zdeňka Bakalu. Za mnohonásobné tunelování, které je ve spolupachatelství popsáno i u skutků ostatních zúčastněných podezřelých. Mezi osoby, které by si měla vzít znovu do rukou Policie ČR, státní zastupitelství a případně posléze i soudy a v případě odsouzení i Vězeňská služba poslanci řadí advokáty Richarda Wagnera, Karla Goldemunda a Radka Pokorného. Posledně uvedený je i široké veřejnosti znám jako vlivný lobbista napojený na bývalého ministra financí Bohuslava Sobotku. Společně jako advokátní kancelář PWG měli nevýhodně radit Ministerstvu financí a vládě při procesu deklarované privatizace OKD. Poslanci je zároveň viní z toho, že byli ve střetu zájmů, protože současně pracovali i pro firmy Zdeňka Bakaly, který OKD přes nastrčené osoby skutečně ovládal. Poslanci nezapomněli ani na některé vyšší státní úředníky, kteří se v průběhu procesu privatizace dolů měli podílet na vzniku až 40miliardové ztráty pro stát. Za všechny ostatní navrhují stíhat bývalého vrchního ředitele odboru pro správu majetkových podílů státu na Ministerstvu financí Tomáše Uvíru. Společně s advokátem Tomášem Matějovským je mu kladeno za vinu, že umožnil podvodné vyvedení 44 tisíc bytů OKD a řadu dalších transakcí, kterými byly z firmy vyváděny peníze. Za jejich hlavní zločin však poslanci považují lhaní vládě a Evropské komisi, které se zabývaly oceněním hodnoty menšinového státního podílu v OKD. Poslanci navrhují trestně stíhat i členy orgánů – tedy představenstev a dozorčích rad společností NWR a OKD. Ve své zprávě je sice neuvádějí po jménech, ale jedním z adeptů nového kola policejních výslechů je i bývalý hlavní vyjednavač ČR o vstupu ČR do EU, pozdější eurokomisař a donedávna místopředseda Evropského parlamentu Pavel Telička (zvolen za ANO). Spolu s dalšími spolupachateli měl umožnit tak intenzivní vyvádění peněz z firmy i prostřednictvím výplat dividend v době, kdy byl podnik ve ztrátě, že to nakonec vedlo až k vyhlášení insolvence OKD. Poslanci v souvislosti s krachem důlní firmy navrhují stíhání i auditorů společnosti KPMG, kteří měli podle poslanců vystavováním nepřesných a zkreslených auditních zpráv tunelování firmy umožnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pachatelé neznámí Vyšetřovací komise nezapomněla ani na oblíbeného „neznámého pachatele“. Přestože se poslancům podařilo získat i dokumenty, jež byly doposud z neznámých důvodů nepřístupné i policistům, kteří případy v minulosti vyšetřovali – např. dokumenty a záznamy z jednání vlád, které o privatizaci rozhodovaly – tak se jim nepodařilo zcela objasnit všechny skutečnosti. Bílé místo v popisu děje tvoří období vlády úřednického premiéra Josefa Tošovského. Nyní předsedy Institutu finanční stability, který je součástí Banky pro mezinárodní zúčtování se sídlem v Basileji. Jde o mezinárodní smlouvou zřízenou nadnárodní instituci, jejíž zaměstnanci požívají výsad plné diplomatické imunity podle Vídeňské úmluvy o diplomatických vztazích. Této imunity je nelze zbavit a nelze je ani vydat k trestnímu stíhání do jakékoli země. Natož předvolat k výslechu. Dokumenty a záznamy z tohoto přechodného období mezi premiéry Václavem Klausem (ODS) a Milošem Zemanem (ČSSD), kteří se později vystřídali i ve funkci prezidenta republiky, jaksi „záhadně zmizely“. Nekalé praktiky, které vedly k pádu naší největší důlní společnosti, členové vyšetřovací komise shrnuli do podezření ze spáchání trestných činů: - zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 bývalého trestního zákona (č. 140/1961 Sb.), - poškození cizích práv podle § 181 odst. 3 nového trestního zákoníku (č. 40/2009 Sb.), - podvodu podle § 209 trestního zákoníku, - porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku, - porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 trestního zákoníku, - poškození věřitele podle § 222 trestního zákoníku, - zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákoníku, - způsobení úpadku podle § 224 trestního zákoníku, - zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 trestního zákoníku, - zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku a - maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 3 trestního zákoníku. Zločin přitahuje zločin Za tímto zdánlivě suchým výčtem hospodářských trestných činů, jejichž spáchání poslanci dokázali nebývale stručně a přesně popsat, se skrývá obrovské množství další kriminality. S vytunelováním OKD bylo spojeno propouštění, jaké oblast dnes zahrnutá do Moravskoslezského kraje nepamatovala od dob velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století. I v případě zaměstnanců, kteří o práci nepřišli, došlo během procesu transformace podniku na akciovou společnost, její následné privatizace a na ni navazující bankrot k nebývalému poklesu životní úrovně. Horníci se během let z příjmového hlediska propadli z úrovně elity společnosti, kam se řadili během doby socialismu, na pozici špatně placené těžké manuální práce. Placené tak mizerně vzhledem k její náročnosti, že velkou část občanů ČR na pracovních místech nahradili dovážení zahraniční zaměstnanci. Ruku v ruce s hlubokým ekonomickým a sociálním propadem celého regionu, který provázel dobu postupného mnohaletého krachu OKD, do oblasti pronikly i nejtěžší formy nehospodářské kriminality. Raketový nástup alkoholismu a narkomanie provázel nebývalé rozšíření obchodování s drogami a pančovaným alkoholem. Metanolový jed, který nejhůře řádil právě v okolí bývalých těžních věží OKD, je jen jedním z veřejně známých zločinů kapitalismu, které přímo souvisí s rozpadem OKD. Dělení teritorií pro obchod s drogami provázely i série vražd. Mnoho lidí deprivovaných ztrátou zaměstnání a nemožností je znovu najít a na to navazující ztrátou životních perspektiv umřelo pomalou smrtí lidově označovanou „uchlastání“ nebo „ufetování“ se. Se zánikem sociálních jistot v regionu nadprůměrně vzrostl podíl rozpadu manželských a partnerských vztahů. V mnoha případech provázený násilnými trestnými činy jako znásilnění, týrání partnerů nebo svěřené osoby – tedy dětí. Na rekordní úroveň v kraji během dlouholeté krize stoupla i sebevražednost. I tyto jevy, které jsou zachyceny v jiných statistikách, jdou za pachateli vytunelování OKD. Jimi se však poslanci vzhledem k zadání Sněmovny nemohli zabývat. Trnitá cesta spravedlnosti I přesto současná vyšetřovací komise, jejíž činnost skončí projednání závěrečné zprávy Poslaneckou komisí, došla zatím nejdál v historii parlamentního vyšetřování. Podařilo se jí kromě popsání trestných činů nalézt právní vadu v procesu privatizace bytů OKD. Ministerstvu financí dala podnět k podání žaloby na neplatnost vyvedení 44 tisíců bytů z majetku OKD. Je otázka, zdali se při tempu práce našich soudů některý z poškozených nájemníků dožije pravomocného rozsudku ve věci. Určitou zvláštností české metody práce parlamentních vyšetřovacích komisí je fakt, že navrhují podat policii trestní oznámení. Vyšetřovací komise má podle trestního řádu status orgánu činného v trestním řízení. Má všechny pravomoci, které trestní řád dává policejním orgánům. Poslancům při práci pomáhají vyšetřovatelé přidělení z Policie ČR. I přes závěry o spáchání popsaných trestných činů však komise hodlá případy opětovně předat jiným policejním složkám k došetření. V jiných zemích vyšetřovací komise – například Senátu USA na základě zjištěných skutečností provádí přímé obvinění podezřelého. A následně podává veřejnému žalobci (obdoba našeho státního zástupce) návrh na podání obžaloby k soudu. Cesta k potrestání tohoto zločinu bude zřejmě ještě hodně dlouhá. Třetí vlna privatizace Nyní OKD ovládá stát, ale opět hrozí, že by o firmu mohl divokou cestou přijít. V květnu 2017 soud poslal doly do insolvence. Věřitelé si přihlásili u insolvenčního správce pohledávky za 17 miliard Kč. Další pohledávky za 12 miliard Kč od firmy NWR, která OKD ovládala, insolveční správce neuznal. Podle jeho názoru pravomocně schváleného soudem vznikly s účelem pokračování v trestné činnosti označované jako tunelování. Následně byl vypracován plán reorganizace firmy, který soud schválil 23. 11. 2017. Soud umožnil reorganizaci, tedy pokračování v těžbě s tím, že do firmy vstoupí majetkově stát. Ministerstvo financí odkoupilo za 80 milionů zůstatky dluhů po jejich zkrácení schváleném soudem. Po přeměně na stoprocentní podíl v nástupnické firmě 4. 4. 2018 stát OKD znovu plně ovládl. Vláda do firmy napumpovala nové peníze ve formě státních záruk, které umožnily firmě pokračovat v těžbě a prodeji uhlí. Další vlnu skryté privatizace otevřel Krajský soud v Ostravě 23. 10. 2019. V zatím nepravomocném rozhodnutí prohlásil za platné pohledávky londýnské pobočky Citibank. Původně šlo o dluhopisy firmy NWR, za něž ručila její tehdy dceřinná firma OKD. V minulosti je insolvenční soud prohlásil za neplatné, protože vznikly způsobem, který je porušením zákona. Pokud by odvolací soud potvrdil rozhodnutí Krajského soudu, tak by dnes fungující zdravá státní firma mohla znovu spadnout do bankrotu. Nebo by stát musel zaplatit celou pohledávku dřívější Bakalovy firmy, která v minulosti ovládala OKD. Třetí možností je, že by se Citibank z rozhodnutí soudu mohla stát novým majitelem firmy cestou vyrovnání. {/mprestriction} Autor je publicista.
Čas načtení: 2024-02-21 00:00:00
Rozvádíte se? Víme, jak se počítá vypořádání mezi manželi a jak se zohlední změna hodnoty majetku
Vypořádání nemovitosti a dalšího majetku manželů při rozvodu je matematická úloha. Vstupuje do ní řada údajů. Zdánlivě je to jednoduché, pasiva a aktiva se odečtou, a to celé dělí dvěma. Jenže vypořádání v praxi pak jednoduché není. Například nemovitosti často nelze dělit. Nebo co když jeden z manželů zdědil prostředky a přispěl s nimi na koupi společného majetku? A co když majetek v čase nabyl nebo ztratil na hodnotě? Podívejme se podrobně na další rodinné, majetkové a finanční patálie manželů Novotných.
Čas načtení: 2024-02-23 13:00:00
Rekapitulace jedné kauzy: Co nasvítil Fialův zapomenutý „skoromilion“?
Před měsícem jsme na Seznam Zprávách poukázali na děravé majetkové přiznání premiéra Petra Fialy. Od části čtenářů a politiků jsme si vyslechli slova o pseudokauzičce, nastavované kaši či varianty fráze o komárovi a velbloudovi.
Čas načtení: 2024-02-23 22:38:00
Súd nariadil Trumpovi za nafukovanie majetku zaplatiť s úrokmi 454 miliónov dolárov
Podľa sudcu firma Trump Organization niekoľko rokov vytvárala nepravdivé majetkové priznania v snahe zaistiť si lepšie podmienky na pôžičky alebo poistenie.
Čas načtení: 2024-02-25 15:14:00
Policisté dopadli muže, který v Praze opakovaně vykrádal provozovny
Koncem minulého roku začali kriminalisté evidovat opakovaná vloupání do stánků, kamenných prodejen a občerstvení. Pachatel si z provozoven odnášel finanční hotovost a drobnou elektroniku. Nebylo výjimkou, že vloupání provedl i několikrát za noc. Případem se zabývají policisté z oddělení objasňování majetkové trestné činnosti.