Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-04-19 13:58:35

Český rozhlas spouští pro mladé posluchače podcast o intimitě

Audioportál Českého rozhlasu mujRozhlas odstartoval novou podcastovou sérii Polštář. Influenceři Lukáš Lukefry Fritscher a Natálie Natyla Tolarová spolu s psycholožkou Kateřinou Štočkovou Vavrošovou v desetidílném podcastu otevírají a vysvětlují řadu intimních témat, která zajímají mladé posluchače. „Na úspěšnou vzdělávací podcastovou sérii Českého rozhlasu Filtr navazujeme podcastem Polštář určeným pro věkovou skupinu 12 až 14 let. Věříme, že se nám opět podaří oslovit tyto mladé posluchače prostřednictvím populárních influencerů a moderátorů Natyly a Lukefryho a také je zaujmout zajímavými tématy, o kterých se běžně nemluví,“ uvedla ředitelka Vývoje a výroby Iva Jonášová. „Hovořit s mladými lidmi otevřeně o sexu je nesmírně důležité, protože pokud se odpovědi na své otázky nedozví od nás, budou si je hledat jinde, často na internetu, kde mohou být informace zkreslené, nepravdivé či vulgární. Zároveň se jedná o prevenci rizikového chování, ale třeba i sexuálního obtěžování,“ doplnila psycholožka Kateřina Štočková Vavrošová, která v současné době působí v soukromé praxi v psychoterapeutickém centru Hladina. Tématy podcastu Polštář, která probírají influenceři společně s psycholožkou, jsou například první láska, tělesné změny, menstruace, LGBT problematika, intimita nebo bezpečné chování na internetu. Jednotlivé epizody desetidílné podcastové série Polštář se objeví každou středu na audioportálu mujRozhlas.

Čas načtení: 2024-02-15 11:04:00

Host Dopoledního expresu: Psychologická poradna: Vážné zdravotní diagnózy a jak se s nimi vyrovnat

O vážných diagnozách a o tom, jak se s nimi vyrovnat si povídáme s psycholožkou z oddělení klinické psychologie ústecké Masarykovy nemocnice Evou Svobodovou.

Čas načtení:

Do sexuální výchovy malých dětí nepatří nepravdy a tabu

Co hovory o sexualitě, které povedeme s malými dětmi, mohou obsahovat? Rozhovor s psycholožkou Marcelou Poláčkovou z organizace Konsent.

Čas načtení: 2023-11-09 16:22:35

Lékaři, právníci i studenti. Češi čím dál víc prahnou po kokainu

O rostoucí spotřebě této drogy s národním protidrogovým koordinátorem Jindřichem Vobořilem, psycholožkou Kateřinou Marklovou a novinářem Petrem Horkým. Debatu moderovala Silvie Lauder

Čas načtení: 2021-09-27 15:09:40

Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný

Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný. Tak by se dalo shrnout motto knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka Možná jste už na ni narazili. V nabídce na knižních pultech a v e-shopech je od září a záhy získala velmi pozitivní ohlasy čtenářů. Proč tomu tak je? Já a Anastázie s podtitulem Sedmikrásky pro dědečka totiž přichází ke čtenáři s vážnými tématy úplně jinou formou: pobaví, nepoučuje, nemoralizuje; je psána s nadhledem očima dítěte; a k vyústění obecně náročnějších témat zde dochází plynule s určitou dávkou napětí tak, jak je přináší sám život. Markétka chodí na první stupeň základní školy, učí se dobře, je hloubavá a ráda by mnohým věcem přišla na kloub. V knížce vidíme, jaké jsou v životě vnímané rozdíly na stejnou věc pohledem dítěte a dospělého. To, co se může zdát dítěti důležité či zajímavé, u dospělého může vyvolat opačné emoce. Markétka například ráda sleduje svět mezi sklíčky mikroskopu. Když se ve škole rozšířily vešky, neváhala a využila příležitost. Hned si jednu ulovila, aby se na ni mohla podívat pořádně zblízka. Pro rodiče pohroma, která přináší další starosti a práci navíc. Ale dítě nevnímá tyto starosti dospělých. Pro něho je to zážitek a zkušenost. Na stole stál můj nejoblíbenější přístroj, mikroskop, který jsem dostala k letošním Vánocům. Už jsem mezi sklíčky prozkoumala ledacos. Dokonce jsem studovala veš, kterou jsem našla mezi vlasy. Jakmile jsem ji však sevřela mezi sklíčka do svorek, rozplácla se. Ale stejně to byla báječná podívaná: pozorovala jsem průsvitné hnědočerné tělíčko, v němž byla červená stezka s drobnými paprsky. Měla jsem z toho opravdu velkou radost a trochu litovala, že můj mikroskop není profesionální a napojený na počítač, abych mohla tu veš ještě několikrát zvětšit do obřích rozměrů. A nejlépe aby byla živá, a ne zkroucená a placatá. Ale mamka moje nadšení bohužel nesdílela. Hned na mě vytáhla sprej a nasadila mi igelit na vlasy. „Kde to žijeme!?“ zlobila se. „Dvacáté první století a aspoň dvakrát do roka si přineseš ze školy vši! To za mého dětství nebylo.“ Díky její zvídavosti se tak malý čtenář dozví vtipnou formou řadu zajímavostí: o Sherlocku Holmesovi, o lodním šroubu, o buzole a kompasu, o rostlinách, které mohou kvést v zimě, o tom, proč ještěrky zahazují své ocásky, zatímco krokodýl nemůže a mnoho dalšího. Knížka se pečlivě věnuje dětským vztahům ve třídě. Ukazuje váhu opravdového přátelství, ale i sílu „nelhostejnosti“. Pokud si budeme všímat jen našich věcí, soustředíme se pouze na náš zájem a budeme přehlížet dění kolem sebe, mnohé nám unikne. A nemluvím tu právě o příjemných věcech každodennosti, ale o situacích, které naši pomoc vyžadují, i když se na první pohled mohou jevit jinak. V Markétčině třídě se nachází dívka, která na první pohled působí nepřátelsky, a podle toho děti reagují tak, že se s ní odmítají kamarádit. Co ovšem ve skutečnosti stojí za jejím chováním? Hloubka skutečného problému je děsivá a hlavní hrdinka spolu se svou rodinou a nejlepší kamarádkou mohou napomoci k řešení situace, která může přispět k lepšímu a zdravějšímu životu. Příběh je psán dětskýma očima a i když je v něm spousta legrace, tak ani vážné chvilky čtenáře nezatěžují. Pro něho je to dobrodružství a může asociovat se známými momenty z vlastního života: co sám prožívá, co se děje v jeho třídě a okolí. Třeba Já a Anastázie pomůže nebát se některá témata otevřít a netabuizovat: když bude někomu ze spolužáků ubližováno, děti budou vědět, že si o tom mohou doma nebo ve škole s paní učitelkou nebo psycholožkou popovídat. Tak ta naše Fintila ze školy se ve skutečnosti jmenuje Kačena Hubená a má prostě takovou náturu. Chce, aby si o ní všichni dospělí mysleli, že je úžasná, ale jinak pořád křičí a je na všechny zlá. Je to až neuvěřitelné, jak se dokáže v jednom okamžiku usmívat a během chvilky mračit a trojčit. Nikdo se s ní nechce kamarádit, asi taky proto, že je žalobníček. Když se k nám přistěhovala Mařenka Výjimečná, tak Fintilu ještě neznala. Bylo vedle ní volné místo – aby ne, když s ní nikdo nechtěl sedět – a Mařenka si k ní přisedla. Byla z toho nového prostředí celá vyplašená a vyplakala se o přestávce u Fintily. Fintila ji falešně utěšovala, ale jen proto, aby se co nejvíc dozvěděla. A o velké přestávce už začala zase tu svou písničku. Křičela na celou třídu, že Mařenka je mimino, když se rozbulí pro každou blbost, až to Mařenka nevydržela a utekla ze třídy. Zamkla se na záchodě a plakala ostošest. Tak děsný první školní den jí ta Kačena Hubená připravila. My holky, co máme rozum a všech pět pohromadě, jsme šly za Mařenkou a všechno jsme jí vysvětlily: že chyba není v ní, ale ve Fintile, že to má v hlavě prostě nějaký popletený, možná že na ni doma pořád křičí, a tak ona pak křičí ve škole, protože to prostě není možný, aby byl někdo od přírody takhle zlý a falešný. Mařenka se uklidnila a pak se přidala k partě holek, co chodí na malování, protože je opravdu výborná kreslířka, a už dokonce vyhrála nějaké soutěže. Takže je mi jasný, že lidi mají různé vlastnosti a že se v různých situacích chovají odlišně. Martina Boučková

Čas načtení: 2021-12-04 19:31:45

B. M. Horská: Lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé

Je autorkou detektivní série Inspektorka Elen Jollyová, která má zatím tři díly – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti a další příběh se sympatickou anglickou policejní inspektorkou s českými kořeny, má již nějakou dobu rozpracovanou. Kniha Brouk ji vynesla Cenu Jiřího Marka a sama autorka píšící pod pseudonymem B. M. Horská je jedním z porotců literární soutěže o Cenu Havrana, za nejlepší detektivní povídku. Řadu let žila v Anglii a do Čech se vrátila před rokem a za svůj domov dnes, jak přiznává, považuje především Evropu.   Dočetla jsem se, že pocházíte z Plzně. Jaké bylo vyrůstat v západočeské metropoli? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Možná u mě pozitivní vzpomínky vytlačily ty negativní, ale vyrůstala jsem spokojeně. Určitě jsme nebyli nějaká tichá rodina. Hodně se mluvilo. Příbuzní vyprávěli o svých životních zkušenostech, často o různých útrapách z války a po válce, politických perzekucích, ale také o partách, ve kterých jezdili na motorkách stanovat na Šumavu. Motorky byly velmi důležité v životě maminky, která jezdila v padesátých letech terénní závody. Myslím, že jsem ty příběhy ráda poslouchala a ukládala do paměti, ale tehdy jsem raději žila svůj život – navštěvovala jsem různé kroužky, v dětství jsem závodně plavala, později jsem hrála košíkovou, jezdili jsme na hory. Bavilo mě číst knížky včetně detektivek i malovat. Myslím, že jsem hledala stále něco nového, co mě zaujme. V dětství jsem chtěla být archeoložkou jako Heinrich Schliemann a když už on objevil Troju, najít ještě něco jiného. Jenže záhy jsem si v hodinách dějepisu uvědomila, že nemám dobrou paměť na data. Plány jsem změnila a s kamarádkou jsme se snažily stát se v Praze filmovými herečkami. Nepřijali nás ani do konkurzu, s vysvětlením, že jsme byly ještě děti a z Plzně a natáčení s námi by bylo komplikované. Nápadů jsem měla hodně. Na gymnáziu mě hodně dlouho držela touha studovat psychologii na filozofické fakultě v Praze. Psycholožkou jsem se nakonec nestala, ale na psychologii postav se v knížkách snažím nezapomínat.   Co vás přivedlo k tomu, že jste vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze? Přestože mě rodiče nikdy neříkali, jaký obor mám studovat, nedoporučovali mi hlásit se na filozofickou fakultu z politických důvodů, protože bych měla malou šanci se tam dostat. Nakonec jsem podala přihlášku na přírodovědeckou fakultu, protože v přírodních vědách není žádná ideologie.   Ve studiu jste pak pokračovala krátce v Itálii, a hlavně v Anglii, a to v technicky orientovaných oborech. Vyzkoušela jste řadu zaměstnání, vedla jste malou laboratoř, pracovala jako servírka, překladatelka, editovala odborné texty a vysokoškolské učebnice, pracovala v administrativě výzkumného programu a byla i výzkumnice. Jak vás tato zaměstnání ovlivnila a kdy nastal zlom začít psát knížky? V Itálii jsem nestudovala, bydlela jsem rok s manželem a dětmi ve Florencii v době mateřské dovolené. Kromě navštěvování kurzu italštiny a florentských památek jsem tehdy moc času na jiné věci neměla. Moderní italská historie je plná záhadných momentů a protichůdně interpretovaných události, které často souvisí s organizovaným zločinem a politickým terorismem. Obdivuji sílu některých lidí, jako je například Roberto Saviano, temné síly rozkrývat a psát o nich. Takže i když mám Itálii moc ráda a ráda tam jezdím, je to také země, kterou mám spojenou se specifickou formou zločinu a historickými mystérii. Mezi Italy mám i velmi milé a blízké kamarády, téměř rodinu. Díky nim se tam chci po každé návštěvě znova vrátit. Ze Sicílie pochází komisař Montalbano, který je mi sympatický, protože má smysl pro spravedlnost a miluje dobré jídlo. Příběh mé knížky Rukavičky smrti se částečně odehrává na Sicílii a jídlo je také důležitou součástí děje. V období, než jsem napsala a vydala první knihu Pach smrti, jsem se hodně pohybovala mezi Českem, Velkou Británií a Itálií. V každé z těch zemí mám kamarády a dobré známé, se kterými udržuji kontakty. Vždycky mě hodně bavilo pozorovat rozdíly mezi tím, jak média v každé zemi různě informují nebo dokonce neinformují o stejných událostech a také poslouchat, jak v různých zemích lidé různě reagují na témata a události, které nás obklopují. Takže ta vlastní zaměstnání a činnosti mé psaní do jisté míry ovlivnily. Jako bývalá chemička mám v knihách určitě slabost pro různé jedy, ale hodně mě také ovlivnila komunikace s lidmi v různých prostředích, včetně těch pracovních. Myslím, že lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé. Zlom směrem k psaní nastal v době, kdy jsem se vzpamatovávala z osobní krize, která způsobila, že jsem se nemohla soustředit. Pomáhalo mi to, že jsem pracovala rukama. Po nějaké době mi to asi přestalo stačit, začal mě napadat příběh, který jsem si zapisovala. Manžel mě stále povzbuzoval, abych psala dál, až z toho vznikla první kniha. Možná na mě mělo vliv i to, že v té době se v Británii zahraniční detektivky staly hitem. V Británii moc literatury napsané v jiných jazycích než v angličtině nevychází. V knihkupectvích jsou jen dvě procenta překladových knih (ve Francii je to 40 procent a u nás ještě víc), ale detektivky se staly výjimkou. Hlavně ty skandinávské, ale i italské a islandské. Pro mě byly atraktivní v tom, že ty knihy a seriály kombinovaly napínavé příběhy s důležitými společenskými trendy a událostmi z moderní historie, díky nimž jsem se o místech, kde se odehrávaly, hodně dozvěděla. Tohle mě inspirovalo a uvědomila jsem si, že mám zkušenosti z několika zemí, které mi umožňují dělat něco podobného.   V roce 2013 jste se představila jako spisovatelka pod pseudonymem B. M. Horská. Proč jste si vybrala pseudonym a co znamenají iniciály B. M.? Používání pseudonymu se mi líbí a vyhovuje mi. Psaní knih člověka hodně pohltí a myslím i trochu změní. Mně pseudonym pomohl oddělit psaní knih od ostatních součástí mého života, které musely dál pokračovat. Pseudonym mi dává jistou míru svobody při psaní a mé občanské povolání není spojováno s mými knížkami. Mám dvě paralelní identity občanskou a autorskou – a to považuju za výhodu. Kdo mě zná osobně, mému pseudonymu i iniciálám rozumí, ale jinak jejich původ, myslím, není důležitý. Původně jsem chtěla pseudonym jiný a v mužském rodě, ale nakladatelství na něj nechtělo přistoupit. Takže to byl vlastně opak situace, kdy některé spisovatelky v 19. století musely psát pod mužskými pseudonymy, aby jejich knihy vůbec mohly vyjít.   První knížka ze série Inspektorka Elen Jollyová, která je Angličanka s českými kořeny, vyšla v roce 2013 pod názvem Pach smrti, a román je, jak jste v jednom rozhovoru řekla, první, který jste dotáhla do konce, protože před ním jste něco začala psát, ale nedokončila. Pak vyšly tituly Brouk a Rukavičky smrti. Proč jste si vybrala detektivní žánr, a dočkáme se dalšího napínavého příběhu s Elen? A je vám Elen něčím blízká? Pro mě detektivka představuje společenský román. Začala jsem psát v době, kdy v Anglii v televizi běžel seriál o detektivu Wallanderovi (podle knih Henninga Mankella) ve švédštině a s titulky. To byla velmi neobvyklá věc, která přitáhla mou pozornost. Většina Angličanů nemá ráda pořady v původním znění. Naprostá většina filmů a seriálů pochází z anglofonních zemí. Tenhle seriál byl mimořádně oblíbený. Ukazoval měnící se Švédsko neotřele, bez romantizování a stereotypů z reklam, prostřednictvím kterých jsme švédskou společnost byli zvyklí vnímat. Samotný detektiv Kurt Wallander je běžný člověk s citovým životem a zdravotními neduhy. Pak jsem si Mankellovy knihy přečetla a hodně mě jako autorku ovlivnily. Mám už dlouho rozepsanou další knihu, tak pevně věřím, že ji dokončím. Také to chci kvůli Elen, pro kterou mám slabost. Žije dlouho v cizině a je taková trochu opuštěná a vykořeněná. Nechci ji v takové situaci opustit.   Knížka Brouk vám vynesla Cenu Jiřího Marka a vy sama působíte jako porotce literární soutěže o Cenu Havrana. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit? Jako porotkyně Ceny Havran jsem několikrát hodnotila povídky zaslané do soutěže. Snažím se o to, abychom k hodnocení v porotě přistupovali zodpovědně. Představuji, si, že do soutěže posílám povídku já sama a jak bych sama chtěla, aby k ní porota přistupovala. Porotci neznají jména autorů povídek, které hodnotí. Do soutěže se přijímají povídky s různou úrovní a vypsaný styl nebo začátečnická úroveň se poznají. Proto samotný styl není pouze jeden ukazatel úspěšnosti v soutěži. Důležité je najít nápad, příběh, který mě zaujme. U každé povídky se sama sebe ptám, zda mě příběh zaujal natolik, že ji chci dočíst do konce, zda je příběh dost napínavý.   Jak to máte s četbou? Ráda také čtěte detektivky nebo si vybíráte raději jiný žánr? Detektivky mám ráda, ale dřív jsem jich přečetla víc. Knihy čtu na základě recenzí v médiích nebo doporučení od přátel. Hodně mě zaujala neapolská sága Eleny Ferrante, což je, mimochodem, také pseudonym. Hlavní hrdinky jsou vlastně vrstevnice mojí maminky. Opět jsem srovnávala – na jedné straně dospívání žen v chudé části Neapole a vzpomínky mojí mámy na dospívání v Plzni.   Jelikož řadu let žijete v Anglii v Milton Keynes, co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Můj domov je tady, v Česku, protože jsem se před rokem z Anglie odstěhovala. Nicméně po letech přejíždění ze země do země, přemýšlení a psaní o rozdílech v různých kulturách za svůj domov považuji především Evropu.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Mám několik konkrétních míst, kde se odreaguji a nacházím vnitřní klid. S věkem ho hledám stále intenzivněji. Ta místa mají blízko k přírodě. Strávit čas s dobrými přáteli je k nezaplacení, stejně jako zajít s manželem na výstavu nebo na koncert rockové hudby. Ráda pohovořím s našimi dospělými dětmi a jejich kamarády. Zajímá mě, jak mladí vidí svět. Vždy to tak nebylo, ale stále častěji mě ta setkání naplňují optimismem.   B. M. Horská pochází z Plzně. Vystudovala přírodovědeckou fakultu UK v Praze a v Anglii pokračovala ve studiu v technicky orientovaných oborech. Vystřídala různé profese. Je autorkou detektivního cyklu Inspektorka Elen Jollyová – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti. Knihu Brouk v audioverzi namluvila herečka Lucie Fiona Šternerová. Dostala Cenu Jiřího Marka za knihu Brouk. Působí také jako porotce v literární soutěži cen Havran. Řadu let žila s rodinou v Anglii v Milton Keynes a v roce 2020 se vrátila do Čech.

Čas načtení: 2020-09-30 17:39:10

Michaela Klevisová: Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní

Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka, které jí vynesly knihy s kriminalistou Bergmanem, jehož nejnovější případ Drak spí, vyšel letos, je velkou milovnicí koček a právě jím věnovala také tři knížky. Díky otci spisovateli a mamince novinářce má Michaela Klevisová psaní v genech.   Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste na jejím okraji v rodině spisovatele a dramatika Vladimíra Klevise a novinářky. Jak vzpomínáte na své dětství a jak vás ovlivnilo psaní rodičů? Také jste chtěla psát? Rodiče pořád něco psali a bavili se o tom. Táta se přátelil se spoustou spisovatelů, scházeli se u nás doma a povídali si o svých rukopisech. Takže mi dlouho připadalo, že když někdo řekne „jdu pracovat“, znamená to, že bude něco psát. Pamatuju si, jak mě jednou na návštěvě u kamarádky šokovalo, že nemají doma ani jeden psací stůl. Naši měli každý jeden a já svůj vlastní dostala ve čtyřech letech. V pěti jsem se sama naučila číst a psát – rukou i na psacím stroji. Dodnes mám schovaný rukopis o morčatech, samozřejmě plný hrubek, který jsem naťukala na stroji ještě dřív, než jsem šla do první třídy. V pubertě jsem se ale od téhle linie odklonila, vyrostlo ze mě totiž hodně živé a společenské dítě. Neuspokojovalo mě sedět doma a číst si nebo psát příběhy. Raději jsem chtěla něco zažívat, potřebovala jsem zábavu, akci, lidi, přírodu – jezdila jsem s partou na vandry, chodila ke koním. Tehdy jsem se chtěla stát třeba veterinářkou, psycholožkou, fotografkou… Na žurnalistice jsem si pak vybrala specializaci fotografická tvorba. Ale stejně jsem se nakonec k psaní vrátila, asi zvítězily geny…   Vystudovala jste žurnalistiku a v tomto oboru také stále působíte a píšete o knižních novinkách a psychologické články pro Cosmopolitan. V roce 2007 jste jako spisovatelka debutovala detektivní knížkou Kroky vraha s kriminalistou Bergmanem. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby? Měla jsem období, kdy jsem hodně četla klasickou britskou detektivku. P. D. Jamesovou, Ruth Rendellovou, Dicka Francise… Pak jsem jednou v knihovně zjistila, že už mám od svých oblíbených autorek a autorů všechno přečtené. Z toho vzešlo rozhodnutí zkusit něco v tomhle stylu napsat sama. Tak vznikly Kroky vraha. A protože jsem za svoji prvotinu hned dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku, byla to velká motivace napsat další krimi příběh. Od začátku mě ale při psaní mnohem víc než linie o vyšetřování baví psychologická rovina. Ráda popisuju osobní životy postav a jejich vzájemné vztahy, důvody, proč se chovají tak, jak se chovají. Knihu začnu psát vždy až ve chvíli, kdy mám do hloubky zpracované postavy, jejich charakteristiky a příběhy. Vražda stojí na okraji, popisuju ji velmi věcně a stručně, stejně jako její vyšetřování. Hlavní jsou lidé a jejich osudy. Snažím se, aby byli opravdoví a čtenář měl při čtení pocit, že je osobně zná. Takže jsem si už mockrát kladla otázku, jestli jsem nakonec neudělala chybu, když jsem se pustila do psaní detektivek. Už dlouho mě láká napsat prostě román bez kriminální linie. Právě s ním začínám.   Vašim hlavním literárním hrdinou je šéf pražského oddělení vražd Josef Bergman, který své zapeklité případy řeší také v knihách Zlodějka příběhů, Dům na samotě, Ostrov šedých mnichů, Zmizelá v mlze, Sněžný měsíc a nejnověji Drak spí. Měla jste nějaký předobraz, podle kterého jste začala psát kriminalistu Bergmana? Je vám něčím blízký? Vždycky mi byl sympatický inspektor Adam Dalgliesh z knih P. D. Jamesové, jeho klid a úroveň. Také jsem měla ráda seriál Vraždy v Midsomeru, uklidňovala mě stylizovaná atmosféra anglického venkova i rozvážný inspektor Barnaby. Chtěla jsem také mít ve svých knihách inteligentního, klidného, vyrovnaného a empatického vyšetřovatele bez vnitřních démonů, ovšem ne kopii výše zmíněných detektivů, ale opravdového a uvěřitelného českého kriminalistu. Představila jsem si člověka, se kterým bych dokázala dlouhodobě vycházet, a vyšel mi z toho Bergman. Je mi blízký tím, že si na nic nehraje, je sám se sebou srovnaný, je schopen empatie a pokory vůči životu. Vyzařuje přirozenou autoritu, aniž by dělal velká gesta, dokazoval si svou sílu a trousil obhroublé hlášky. Jsem s ním moc spokojená, ráda se k té postavě vracím.   Podle čeho mu „vybíráte“ případy, které bude řešit, buď doma se svými podřízenými kapitánem Adamem Danešem a kapitánkou Sylvii Sedlákovou, nebo soukromě na dovolené? Obvykle ze všeho nejdřív vymyslím prostředí, kde se bude děj odehrávat. Až pak přemýšlím, co by se tam mohlo stát. Nápady obvykle přicházejí intuitivně, najednou si představím určitou postavu a výsek jejího života nebo nějaký její myšlenkový pochod, aniž bych přesně věděla, odkud to ke mně přišlo. Občas mě inspiruje nějaká zpráva v médiích, tak to bylo třeba v případě Sněžného měsíce. Věděla jsem, že chci napsat příběh z Beskyd, kde mě fascinují staré roubenky v horách, ve kterých ještě staří lidé žijí prostým stylem života, na jaký jsou zvyklí. Je to mizející svět, který jsem chtěla zachytit. Zápletka se ale nakonec zrodila na základě článku o tom, že pytláci v Beskydech postřelili rysici, která následně zemřela hlady, a zůstala po ní v lesích koťata. Z frustrace a zoufalství z lidské bezohlednosti a bezcitnosti vykrystalizoval nápad napsat detektivku, ve které půjde mimo jiné i o pytláctví. Trochu jiné to bylo s poslední detektivkou Drak spí – nápad na příběh z jihočeských Sudet jsem nosila v hlavě už řadu let. Vždycky jsem ale nakonec rozepsala jinou detektivku. Tím pádem jsem na rozmýšlení toho příběhu měla opravdu hodně času, což mu, myslím, nakonec prospělo.   V roce 2008 jste za svoji prvotinu Kroky vraha získala Cenu Jiřího Marka pro nejlepší detektivní knihu roku a stala jste se nejmladší držitelkou tohoto ocenění v ČR. Stejnou cenu vám vynesl taky váš třetí román Dům na samotě. Co to pro vás znamená? Obě ceny mě motivovaly k dalšímu psaní. Jinak jsem se totiž zpočátku setkávala s obrovským despektem vůči žánrové literatuře. Lidé se mě ptali, proč jsem se rozhodla psát „jen“ detektivky, nebo mi nějaký novinář sdělil, že se mu moje knížka sice líbí, ale krimi literaturu ze zásady nerecenzuje. To bylo frustrující. Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní. Já se přitom od začátku snažila o kvalitní literaturu.   Kromě detektivek jste napsala také tři knížky plné příběhů „o kočkách a jejich lidech“ – Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo. Jak se vám „kočičí příběhy“ psaly a bude něco nového? Kočičí příběhy pro mě byly vyloženě za odměnu – pustila jsem se do nich, protože jsem si potřebovala odpočinout od detektivního žánru a všeho negativního, co k němu patří. Kočky miluju, život bez nich si neumím představit. Ráda poznávám podobně střelené lidi, povídám si s nimi a zjišťuju, jak moc máme společného. Nedávno jsem se třeba u regálu s kočičím krmením v samoobsluze dala do řeči se starší paní. Povídaly jsme si tam snad čtvrt hodiny a oběma nám bylo líto, že už musíme jít. Rozjasnilo mi to den. Příběhy vyslechnuté při podobných setkáních jsem si roky zapisovala, přidala k nim svoje vlastní a udělala z nich tři knížky. Než nashromáždím další, potrvá to asi ještě několik let. Nejde to uspěchat.   Kde všude nacházíte inspiraci pro psaní? Vlastně na každém kroku. Pozorně poslouchám, co si lidé vyprávějí, jak na sebe vzájemně reagují, domýšlím si jejich vztahy, problémy, osudy… Večer si pak zapisuju, co mi během dne blesklo hlavou – v tu chvíli se to třeba do momentálně psané knihy nehodí, ale jednou se z toho může stát důležitá pasáž do další knížky. Baví mě psát příběhy z různých míst – při práci pak v duchu vlastně cestuju. Je to ideální způsob, jak strávit zimu: sedět u počítače, ale v duchu se při tom toulat třeba v Holandsku nebo Norsku u moře, po kopcích v Beskydech nebo po lesích v České Kanadě. Jednou věcí jsem si ale téměř jistá: nejspíš nikdy nenapíšu příběh z centra velkého města. Není to totiž moje oblíbené prostředí a především ho moc dobře neznám. Sice jsem vyrostla v Praze, jenže v klidné periferní čtvrti se zahradami. S kamarádkami jsme po škole lítaly po lese, nejspokojenější jsem byla u prarodičů na venkově. A v dospělosti jsem nikdy nebyla kavárenský typ. V centru Prahy jsem moc času nestrávila, spíš jím jen občas z nutnosti rychle proletím. Často se mě lidi ptají, kdy pošlu Bergmana vyšetřovat na Malou Stranu nebo Staré město. Tak to asi nikdy.   Patříte mezi nejoblíbenější autorky detektivek. Jaká jste čtenářka vy? Obdivujete P. D. Jamesovou, která stvořila detektiva Adama Dalglishe... P. D. Jamesovou jsem hodně četla mezi dvacítkou a třicítkou, všechny její knihy jsem slupla několikrát. Ovšem od doby, co detektivky sama píšu, už je moc nečtu. A současná krimi produkce plná nesmyslného násilí až sadismu je mi vyloženě odporná. Mám své oblíbené autory, ke kterým se vracím, to je třeba irský prozaik William Trevor, podle mě geniální autor s citem pro detail a atmosféru příběhu. Byl jedním z laureátů na Nobelovu cenu za literaturu, přitom u nás je docela podceňovaný, v češtině nevyšly zdaleka všechny jeho knihy. Baví mě dánská prozaička Helle Helle, norský autor Per Petterson, norská autorka Hebjorg Wassmo. Vlastně jsou to samí severští autoři, možná to má něco společného s mojí láskou k severským zemím. Všichni jsou důkazem, že severská literatura nemusí být ani trochu drsná a krutá, ale může být plná citu a emocí. A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna? Byly doby, kdy jsem byla opravdu přepracovaná. Psala jsem měsíčně deset až dvanáct článků pro časopis, překládala knihy z angličtiny, do toho psala své vlastní, ze všech stran na mě doléhaly termíny. Když jsem se loni tři měsíce nemohla vyhrabat z obyčejné virózy, šla jsem do sebe a uvědomila si, že někde musím polevit. Od roku 2017, kdy mi vyšla kniha Zmizela v mlze, už bych se bývala uživila jen jako spisovatelka, ale setrvačností jsem dál jela ve starých kolejích. Tak jsem si řekla: A dost. Dnes už píšu pro časopis jen pár článků pro radost a věnuju se hlavně svým knihám. Je to úleva. Období, kdy intenzivně píšu od rána do noci a myslím jenom na příběh, může vystřídat několik týdnů, kdy jenom odpočívám. Ideálně na zahradě s kočkami nebo na procházkách po lese. Když potřebuju přivolat inspiraci, vyrazím chodit do přírody sama. Právě při procházkách anebo taky za volantem auta ke mně přichází úplně nejvíc nápadů na další knihy. Anebo když topím v kamnech na dřevo. Nevím proč, ale když škrtnu sirkou a poslouchám, jak oheň začíná praskat, vždycky hned začnu přemýšlet nad knížkou, kterou právě píšu.   Michaela Klevisová se narodila v Praze 22. 6. 1976. Otec spisovatel Vladimír Klevis a maminka Naďa byla novinářkou. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Píše do časopisů. Věnuje se překladům beletrie z angličtiny. Píše detektivky s kriminalistou Bergmanem. Dvakrát obdržela Cenu Jiřího Marka.  

Čas načtení: 2020-05-29 19:56:57

Spisovatelka Lucie Faulerová: Sourozenectví vnímám jako mimořádné a jedinečné pouto

Přestože své nominace na cenu Magnesia Litera a Cenu Jiřího Ortena za prozaický debut Lapači prachu v roce 2018 nakonec neproměnila, Lucii Faulerové přinesl zájem čtenářů i kritiků. O to zajímavější bude sledovat osud jejího nového románu Smrtholka – s předešlou knihou v lecčems příbuzného –, který právě vyšel v nakladatelství Torst.   Vrátím se ještě k vašemu prvnímu románu Lapači prachu, jehož hlavní hrdinku porota Magnesia Litery – na kterou jste byla nominována v prozaické kategorii – označila za „ženu kumulující životní pochybnosti celé jedné mileniální ženské generace“. Jaké to je, stát se autorkou generačního románu? A usilovala jste o to vůbec?  Tedy pokud je Anna představitelkou současné generace žen, docela nás lituju. Neusilovala a ani mě popravdě nenapadá, jak by se s takovou premisou dalo něco psát. S tím tvrzením nemůžu souhlasit ani ho popřít, nedokážu to takto zkrátka nahlédnout.   Přestože se o Lapačích prachu psalo jako o pozoruhodném debutu, v kategorii určené objevům roku jste nominována být nemohla, protože jste se již předtím podílela na knize BRNOX (s Kateřinou Šedou a Alešem Palánem), oceněné pro změnu Literou za publicistiku. Nebylo vám trochu líto, že jste se coby začínající prozaička vinou soutěžních pravidel ocitla mezi mnohem zkušenějšími autory, kde vás nadto bylo nominovaných rovnou šest?  Když jsem se od nakladatele dozvěděla, že nemůžu být nominovaná na objev, líto mi to bylo. Rozhodně jsem ale nelitovala svého podílu na BRNOXU ani jeho ocenění, jen jsem nepředpokládala, že bych se mohla objevit mezi zavedenými autory. Z toho jsem pak měla samozřejmě radost, ale zároveň jsem se cítila nepatřičně, trochu jako podvodnice.    Napomohly čtenářskému a mediálnímu ohlasu Lapačů prachu nominace na Magnesia Literu a Cenu Jiřího Ortena? Dočkal se vás první román nějakých překladů (dočetl jsem se o chystaném německém vydání)?  Napomohly, po nominacích jsem zaznamenala takovou druhou vlnu zájmu, vycházely nové recenze, víc médií stálo o rozhovor, kniha se dotiskovala. Ujala se mě skvělá literární agentka Maria Sileny, díky ní kniha vyšla ve španělském překladu, v příštím roce má vyjít v Německu.   Zapojila jste se i do projektu Spisovatelé do knihoven, který organizuje Asociace spisovatelů. Ale v seznamu jejich členů jsem vás nenašel... Není v tom žádný konkrétní důvod, jen se z méně či více relevantních důvodů vyhýbám jakémukoliv členství v oficiálních uskupeních. Málokdy se mi stane, že bych se v rámci nějakého programu podepsala pod všechny body. Což neznamená, že bych proto třeba ani nechodila k volbám, ale mám-li být čehokoli členem, myslím, že musím kompletně souznít se vším v rámci onoho sdružení. Možná jsem ale jen líná, protože to pro mě představuje taky velkou míru zodpovědnosti a informovanosti v dané věci.    Před pár dny vám vyšel druhý román, opět v nakladatelství Torst a znovu s „rozbitou“ hlavní hrdinkou. Jaká vlastně byla geneze Smrtholky? Zásadní bylo, když jsem se doslechla o sebevraždě dívky, k níž se v knize vícekrát vracím. Tenkrát jsem netušila, proč mě ten případ tak dráždí. Do toho jsem měla v hlavě dívku, které se dějí bizarní úrazy, ale nevěděla jsem proč. Pátrala jsem po tom pak asi čtyři pět let čistě v mojí hlavě. A když jsem už věděla, o co mi jde, a pustila se do psaní, vyplynula forma a představa o kompozičním členění textu. To mi ale nešlo skládat lineárně, potřebovala jsem to vidět ve větších souvislostech a počítač na to nestačil. Proto jsem si průběžně vytiskla, co jsem napsala, rozložila to před sebe na zem a skládala to jako mozaiku, podle toho, co mělo být kdy odkryto nebo jaké řazení líp fungovalo.   Nakolik ovlivnily podobu vaší nové knihy a její vydání vnější okolnosti, tedy epidemie COVID-19 a opatření podniknutá za účelem jejího zastavení? A jak jste vy osobně prožívala nucenou karanténu?  Jen jsme s Viktorem Stoilovem zvažovali, zda kniha vyjde podle plánu na jaře, nebo jestli počkáme na podzim. Viktor to nechal na mně a já čekat nechtěla. Karanténa mě zastihla v Kalifornii u přítele a díky tomu, že tolik věcí najednou nebylo možných, jsme vymýšleli aktivity, které by nás v normální situaci asi vůbec nenapadly. Takže jsem navzdory všemu uvízla v poměrně dobrodružné izolaci.   A jak vnímáte dopady krize na český knižní trh a profese spjaté s literaturou? Dotklo se to i vašeho zdroje obživy? Doufám, že ztráty budou co nejmenší, nebo že se pak všechny postižené podniky a subjekty zpátky „zresuscitují“. Na druhé straně by to mohlo snad vést i k tomu, že se začnou vymýšlet nové platformy a alternativní řešení, které naopak literatuře pomůžou, zviditelní ji jinak. Já taky samozřejmě nemám vůbec jistotu, jestli bude o mou knihu stejný zájem, jaký by mohl být, kdyby tato situace nenastala. Ale právě proto jsem si ji přála vydat teď… Pokud se to nezkusí, pokud se budou věci vlivem okolností zastavovat, tak to k ničemu dobrému nepovede.  Já jsem na volné noze, a někdy až nebezpečně příliš volné, podílím se na více věcech najednou a někdy je naopak těžší práci najít, takže jsem docela zvyklá na určitou nejistotu ohledně zdrojů obživy. Zatím mám na čem pracovat a zatím i žiju a to, co bude dál, budu řešit především potom, až se budu moct vrátit zpátky do ČR.   Děj románu Smrtholka jste vystavěla na půdorysu hrdinčiny surreálné cesty vlakem, za jehož okny se promítají vybrané scény z jejího života. Celé to evokuje zkušenost člověka stojícího na prahu smrti, ale konec příběhu zůstává v tomto ohledu otevřený... Já jsem až téměř do konce nevěděla, jak příběh přesně zakončím. Takže ta určitá otevřenost vyplynula nějak sama, neplánovaně. Podle mě je ale konec zároveň z určitého pohledu uzavřený. Přišlo mi, že jsem sdělila přesně to, co jsem měla, víc už nebylo třeba.   Naznačený styl vyprávění se odráží v mozaikovité kompozici a vyznačuje se rychlým střihem a střídáním časových rovin. To spolu s dalšími použitými vyprávěcími prostředky (opakování a variování motivů i textových pasáží) činí váš román velmi dynamickým. Jsou pro vás coby autorku výsledné tempo a rytmičnost vyprávění hodně podstatné? Ano, hodně. Já to tempo cítím, když píšu, jde to vždy ruku v ruce s tím, co vyprávím a jak to vyprávím, a baví mě hledat všechny možné prostředky, kterými to v danou chvíli můžu zkusit obsáhnout. A pak je pro mě rytmus podstatný i v rámci celku. Vlastně tak trochu potřebuju, jakkoli absurdně to zní, aby pro mě celé vyprávění fungovalo jako hudební skladba. Když jsem psala Smrtholku, narazila jsem na skladbu Infra 5 od Maxe Richtera, a hned jsem věděla, že přesně takhle pro mě ta kniha plyne, že tohle je Mariina jízda vlakem a všechny její výhledy z okna. Tu skladbu jsem pak nasávala opakovaně a možná bych to bez ní takhle vůbec nenapsala.   Značné kouzlo má pro vás očividně též intertextovost – nejenže každou část knihy uvádí nějaké motto, ale řadu dalších knih a uměleckých děl zmiňujete i v rámci vyprávění a pozornější čtenář tu dokonce nalezne odkaz k příběhu z vašeho předešlého románu... Chtěla jsem tak nějak spolu s Marií Anně zamávat na pozdrav. Koneckonců nastavila jsem oběma fikčním světům pravidla, tak si to jakožto jejich Bůh můžu dovolit.   Jedním z leitmotivů Smrtholky je Morana, kterou vaše hlavní hrdinka Marie v dětství „zachrání před smrtí“ a neblahého pocitu z její přítomnosti se nemůže zbavit ani v dospělosti. Jaký význam má pro vás a vaši tvorbu folklor a lidová slovesnost? Ke Smrtholce jsem původně sbírala řadu slovanských mýtů, ale měla jsem taky obsáhlý sběr sebevražd a ezoteriky a nechtěla jsem to celé příliš překombinovat. Pohádky a folklor mě fascinují svou archetypálností, univerzálností, nebo tím, kolik vrstev mohou mít. Pohanská mytologie je pro mě něčím ještě zajímavější, často jsou to velmi temné příběhy, ve kterých se zobrazují naše nejniternější strachy.   Titul vaší knihy nelže, smrt tu potkáváme na každém kroku – počínaje názvem hrdinčiny rodné obce Mršina (jak vás to napadlo?) a její obsesí v podobě sebevražd a s nimi spjatých příběhů a statistik konče. Jak vypadaly rešerše k takové knize? Když existují obce jako Onen Svět, Hroby nebo Šukačka, co by nemohla být Mršina? To mé rešeršování dost pravděpodobně připomínalo obsesi sebevraždami. A ezoterikou. K sebevraždám jsem dohledávala statistiky, články, vědecké práce, pročítala knihy, které mapují historii a způsoby sebevražd, filozofická pojednání o dobrovolném ukončení vlastního života. Hovořila jsem s terapeutem, policejní psycholožkou a asi nejpřínosnější v tomto ohledu bylo setkání s Martinem Peškem z iniciativy LUCTUS, která se zabývá psychosociální péčí o pozůstalé a kde se on zaměřuje i na rodiny sebevrahů. V rámci průzkumu ezoteriky jsem absolvovala několik seminářů. Samozřejmě jsem pak všechna nasbíraná fakta nebo zkušenosti nevyužila, o to mi ani nešlo, ale obě témata, byť každé jiným způsobem, mě začala zajímat natolik, že jsem jimi strávila moře času.   Hodně jste si vyhrála i se zvukovou stránkou svého textu, zvláště pokud jde o hrdinčin specifický neduh, na který je krátká i logopedie... Na to jsem si vytvořila takovou speciální fonetickou abecedu, podle které jsem se učila mluvit.   Stejně jako v Lapačích prachu zde líčíte vztah dvou sester, tentokrát má ovšem namísto dlouholetého komplikovaného soužití podobu tragicky ukončeného souznění. Čím vás motiv sesterství tak fascinuje? Řekla bych, že je to spíš motiv sourozenectví. Vnímám to jako mimořádné a jedinečné pouto. Sourozence spojují stejné kořeny, výchova, zásadní životní momenty, a přitom to každého poznamená trochu jinak. V tom, co sourozenecký vztah posiluje nebo naopak oslabuje, je něco, co je zakořeněno hlouběji v rodině, často v tom, co ovlivnili přímo rodiče – ať už vědomě či nevědomě – a co nikomu jinému nemůžete nikdy plně předat. Právě proto, že s vámi nikdo jiný nesdílí tu determinující zkušenost a nevyrostl ve stejném zázemí.   Tak teď se musím zeptat, jestli mluvíte z vlastní zkušenosti, nebo jste jedináček?  Mám staršího bratra a starší sestru. Nevím, jestli bych jako jedináček byla schopná tu výjimečnost sourozeneckého pouta vnímat. Z toho důvodu chápu, že moje schopnosti vcítit se do vztahu rodiče k dítěti budou pravděpodobně limitované, jelikož tu přímou zkušenost zatím nemám. Ačkoli mám ve svém životě hrstku skvělých fakanů, vůči kterým mateřské city chovám.    Svou hrdinku jste obdařila množstvím nezvyklých zálib, od zvuku vrznutí židle pod dosedajícím tělem přes vyhledávání náhodného tělesného kontaktu v davu cizích lidí až po četbu návodů všeho druhu. Jste také v nějakém ohledu „divná“?  Myslím, že divnost je relativní a že jsme všichni více či méně divní, máme své perverznosti, iracionální fóbie, libůstky nebo kompulzivní projevy. Já mám od všeho něco, ale myslím, že většinu času působím docela příčetně.   Jak už jsem naznačil, vaše prózy i jejich protagonistky jsou dosti osobité, zajímal by mě váš literární vkus? Není vyhraněný, spíš velice různorodý. Potřebuju být vtažena, ale zda toho autor dosáhne tématem, stylem vyprávění, zajímavou zápletkou nebo vším dohromady, mi je celkem jedno. Asi mě víc baví osobití autoři, knihy, které se něčím vymykají, ale zároveň nemám ráda výraznou originalitu, pokud je samoúčelná.   A nějaké vaše konkrétní čtenářské objevy z poslední doby? Nedávnými objevy byly knihy Zvláštní problém Františka S. od Petra Šabacha a Tatitatitati od Tamáse Jónáse. V tuto chvíli mám rozečteny dvě skvělé knihy – povídky Petra Borkovce a pak se pokouším číst v originále knihu Maxe Portera, v českém překladu se jmenuje Žal je to s křídly. To je pro mě úplné zjevení. Akorát si budu muset po dočtení pořídit české vydání, jelikož úroveň mojí angličtiny za úrovní jazykové kvality knihy zoufale zaostává.   A o čem bude vaše příští kniha? To zatím nevím. V hlavě už se něco chystá, ale počkám si, až se to rozbují.   Lucie Faulerová (*1989) se narodila v Pardubicích, vystudovala bohemistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a žije v Praze. Redakčně a editorsky se podílela na knihách Kateřiny Šedé BRNOX. Průvodce brněnským Bronxem (2016) a UNES-CO aneb Divadýlko pro turisty (2019). Za svůj prozaický debut Lapači prachu (Torst 2017) byla nominovaná na Magnesia Literu a Cenu Jiřího Ortena. Právě vydaná Smrtholka je jejím druhým románem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-09 12:28:27

Nová podcastová platforma nabízí původní český obsah od krimi žánru přes intimní horor po vztahovou Terapii sdílením

Podcastová platforma Audionaut odstartovala 8. dubna premiérou krimi série Pohřešovaná. Následně nabídne vztahovou Terapii sdílením Ester Geislerové a Josefiny Bakošové v režii Johany Ožvold. Připravuje se i biografický podcast Goťák od hudebního publicisty Pavla Klusáka. Nové volně dostupné seriály najdete na bude www.audionaut.cz. S nápadem na spuštění vlastní nezávislé podcastové platformy přišel už před nějakou dobou producent Vratislav Šlajer ze společnosti Bionaut, která se zabývá výrobou hraných, animovaných a dokumentárních filmů či seriálů. Mezi nimi například seriály Svět pod hlavou, Dáma a král, celovečerní film Pouta nebo internetový seriál #martyisdead. Nyní, kdy jsou uzavřená kina a výrazně poklesla audiovizuální výroba, se mohou lidé se svými oblíbenými tvůrci či původním českým obsahem setkávat třeba právě prostřednictvím podcastů. „V Bionautu se snažíme propojovat tvorbu různých forem a žánrů, takže rozšířit naše porfolio o audio tvorbu nám přišlo jako krok správným směrem. V aktuální době, kdy je navíc omezeno filmové natáčení, je audio tvorba jednou z možností, jak se nezastavit a pokračovat v produkci zajímavých projektů,“ říká Vratislav Šlajer. Nyní si lidé mohou na Audionautu poslechnout první dva díly osmidílného seriálu Pohřešovaná režiséra Petra Hátleho, který zkoumá okolnosti jednoho z nejzáhadnějších případů novodobé kriminalistiky – dosud nevyřešeného zmizení čtrnáctileté Ivany Koškové na Liberecku. Hátle v Pohřešované oživuje dvacet let starý příběh a dnes již promlčenou kauzu. Posluchači se tak mohou vydat po stopách pohřešované a dozvědět se o případu víc – kdo vlastně Ivana byla, kudy vedla cesta, na které byla spatřena naposled. Režisér odkrývá hypotézy, které policie tehdy prošetřovala, a zamýšlí se, jak se s odstupem času změnila jejich relevance. Obsahem jsou i rozhovory s rodinou, policejními vyšetřovateli, učiteli, spolužákem, policejní psycholožkou nebo novinářkou, která se případu podrobně věnovala. Trailer si můžete pustit ZDE.  Nové epizody Pohřešované budou uváděny každou středu. Následně Audionaut nabídne první díly Terapie sdílením navazující na stejnojmenný projekt na sociálních sítí. V podcastové vztahové terapii moderátorky Ester a Josefina zkoumají, jak naše vztahy formuje onlineová komunikace. V každém díle se zaměřují na jeden konkrétní fenomén, jako třeba rozchod přes sms nebo body shaming (tj. diskriminace tělesných odlišností) na internetu. „Spolupracujeme s výraznými tvůrci, kteří mají zkušenost s tvorbou pro rozhlas nebo s filmovým dokumentem,“ zdůrazňuje dramaturgyně Eva Pjajčíková. Jednou z tváří Audionautu je například Brit Jensen známá jako spoluautorka první české podcastové detektivky Matematika zločinu odkrývající zákulisí českého soudnictví nebo jako autorka radiodokumentu Peklíčko o české mikulášské tradici. Za oba projekty získala řadu cen a pro Audionaut aktuálně chystá intimní hororovou sérii s názvem Anatomie strachu. Ti, kdo by chtěli tvůrce podpořit finančně, mohou přispět měsíční částkou ve výši tři, pět nebo deset dolarů prostřednictvím platformy Patreon. Díky příspěvku je možné navíc získat exkluzivní obsah – přednostní poslech, neveřejný obsah, newslettery a v budoucnu i setkání s autory či účast na natáčení. Podporovatelé si například mohou pustit kompletně celou sérii Pohřešované už nyní. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-11 15:07:28

Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. Vyšla kniha o dětských hrách „předmobilové“ éry

Autorku publikace Retrohraní Alici Kavkovu lze nazvat herní archeoložkou. Sbírá, třídí, zkouší a popisuje dětské hry a často jsou to zrovna ty, které sama hrávala jako tzv. Husákovo dítě. Taková kniha tu chyběla, i když asi nepřekročí nepominutelné encyklopedie skautského vůdce a nedávného devadesátníka Miloše Zapletala (*12. ledna 1930), kterému tu právem patří úvodní kapitola Herní guru světového formátu. Zapletal shromažďoval fakta o dětských hrách nejméně po čtyři desetiletí (jeho Velká encyklopedie her vycházela již v letech 1985–1988) a podnikal dokonce za tím účelem cesty po světě. Studie lovil a překládal z mnoha archivů, články objevoval v odborných i starých časopisech. Při tom všem psal beletrii či překládal práce E. T. Setona. Byl i Foglarovým přítelem, výtečným způsobem editoval několik jeho děl (vybral texty z jím psaných táborových kronik) a vzpomíná na něj ve svazku Záhady a tajemství Jaroslava Foglara (2007). Alice Kavková chtěla kolem roku 2017 uskutečnit s Milošem Zapletalem rozhovor právě o tom, jak hry sepisoval, ale odmítl. Sama tazatelka ovšem dávala vícero let tvář vlastní sbírce her, která se dost podobá publikacím jako Tesilové kavalerie (2010) či Folklor atomového věku (2011), a která se ještě nápadněji přimyká k trilogiím Po práci legraci či Retrománie, z nichž ta druhá je odvozena z úspěšného televizního seriálu. Tyto publikace samozřejmě neglorifikují minulou dobu (i technologicky dávno překonanou), ale ani zbrkle nepopírají sílu nostalgie. Kniha Alice Kavkové se přitom láme do dvou částí: na líčení her realizovaných „bez pomůcek“ a na soupis těch „s pohyblivými pomůckami“. A tak se pomyslně ocitáme uprostřed důlku, do něhož jsou cvrnkány hliněné a skleněné kuličky, opět hrajeme „školku“ s míčem, ale i se švihadlem, a „přebíráme“ z jiných rukou provázek. Mezi oddíly navíc autorka vklínila oddíl Her s babičkou a dědečkem a řadí doň dnes již opravdu zapomenuté „drápky“ a vrhcáby. Příkladem her „bez pomůcek“ jsou zábavy ještě i mých vlastních dětských let, jejichž průběh jsem si v určitém momentu dospívání také raději zaznamenal, ale jmenujme jen ty nejznámější: Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum; Honzo, vstávej; Na babu; Chodí pešek okolo, nedívej se na něho; Škatulata, hejbejte se; Kámen, nůžky, papír; Na fanty; Na sochy; Karasi, raz-dva-tři; Přijela babička z Číny; Tichá pošta; Vadí-nevadí; Polívka se vaří, maso na talíři; Všechno lítá, co peří má; Krvavý koleno. V mládí jsme všichni měli pocit, že TOHLE přece nelze zapomenout, takže je zhola zbytečné to někam zaznamenávat, až notoricky známé hry let šedesátých či ještě sedmdesátých přece v každém uvízly. Ale to mohl být omyl a Alice Kavková vykonala záslužný čin i tím, že napsala kapitolu Rozpočítadla a říkačky – i odsud uveďme aspoň pár příkladů: Plave mýdlo po Vltavě, jakou barvu asi má?; Jede vláček, motoráček, kolik vozů asi má?; Ententýka, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky; Enyky, benyky, kliky bé, ábr, fábr, domine (respektive „ábe, lábe, domine); Piky, piky na hlavu, já na tu hru nehraju; Žalobníček žaluje, pod postelí maluje, žalobníčku nežaluj, pod postelí nemaluj! Překvapivě rozsáhle však zasáhl svět her i někdejší fenomén céček a jiní čtenáři třeba užasnou, nakolik variabilní je „prosté“ skákání panáka. Varianta Nebe, peklo, ráj, kam tě, duše, dám, totiž je pouze jednou z mnoha verzí, mezi kterými dokonce narazíme i na tzv. Nebe nad Berlínem. Knihu doplňují dva rozhovory: s klinickou logopedkou Kristinou Horníkovou (www.logopediemodrany.cz) a s profesionální terapeutkou a psycholožkou Eliškou Antoš Bachovou (www.divnozenka.cz). Autorka Alice Kavková je manželkou původce knihy Hacknutá čeština Martina Kavky (jejímž spoluautorem je Michal Škrabal), původně vystudovala herectví a sedm let se pohybovala po prknech divadel. Hrála vedle jiných v Řeznické i Pod Palmovkou; pak se stala televizní reportérkou a pracovala například v pořadu Střepiny. Nu, a za času mateřské dovolené se pustila do blogu www.maminator.cz. O přesahu její činnosti do výše zmíněných vizuálních médií svědčí také následující poděkování: „Děkuji mnoha lidem z pražského Braníku, že si se mnou celá léta hráli, skákali gumu, přebírali provázky, testovali hry a točili videa. Karin Maturové díky za vznik virálního videa na můj tablet a Janě Verzichové a Zuzce Uzlové za společné přebírání provázku a skákání gumy. Naše videa mají na youtube statisíce zhlédnutí a na facebooku miliony. A díky, že jste mi na natáčení, focení i hraní půjčovali děti: bez pořádného testování a pěkných fotek a videí bych nikdy nedokázala „krmit“ sociální sítě a náš magazín. Ani tato kniha by nikdy nevznikla.“   Alice Kavková: Retrohraní. Přes 200 her z doby, kdy nebyly mobily. Ilustrace Lukáš Fibrich. Odpovědná redaktorka Jarmila Frejtichová. Ve společnosti Albatros Media v Praze vydalo nakladatelství CPress v Brně. 2019. 208 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-22 18:00:00

Studovna: ADHD, stres a úzkosti. Co trápí vysokoškoláky a jak si pomoct?

Jak jsou na tom studující s duševním zdravím? „V praxi se často setkáváme s působením stresu a vyrovnáváním se s ním,“ říká lékař a výzkumník Matěj Kučera, který přišel do Studovny společně s psycholožkou a výzkumnicí Andreou Včelákovou z NÚDZ mluvit o duševním zdraví vysokoškoláků.

Čas načtení: 2024-03-14 03:05:00

03:05 Uchem jehly

Setkání Zbigniewa Czendlika s psycholožkou, psychoterapeutkou a také vedoucí bezplatné Linky seniorů Kateřinou Bohatou (2019). Režie L. Cmíral[online]

Čas načtení: 2024-03-15 16:00:01

Kolínský gang dopadl až ostravský kriminalista Valerián. Hlavní kat bandy chce ven z vězení

Chtěl bych nechat zahrát mému oblíbenému vyšetřovateli Luboši Valeriánovi. I když budu pravděpodobně odsouzen na doživotní rekreaci v pevnosti Mírov, tak jsem na něj nezanevřel. Takto zněl dopis, který poslal Biederman do rádia. Skladba, kterou chtěl zahrát, byla „Včera mě někdo trefil“ od Daniela Landy.  Jako z amerického filmu  Pro kriminalisty začal celý případ koncem ledna 1997 ve Valašském Meziříčí. Byli přivoláni k mrtvole zastlané v posteli, kterou našla pokojská hotelu Apollo. Po ohledání ztotožnili mrtvého s podnikatelem Tomášem Bleierem. Byl ubodán několika ranami nožem, poté jej někdo zastlal do postele, zvenčí zamkl a zalomil klíč – tato fakta policisté měli.  Hned ze začátku jim přálo pověstné kriminalistické štěstí a krom stop po ohledání se jim přihlásil svědek. Všiml si Renaultu, který měl SPZ zamazanou hlínou, jinak byl však celý čistý. Vypadalo to, jako by tam hlínu někdo schválně nalepil. Starší pán přistoupil k autu a značku očistil, vše si zapamatoval a sdělil policistům. Ti na základě tohoto svědectví zjistili, že auto patří jistému Karnošovi, který však měl bydliště na opačné straně republiky. Poslední stopou byl elektronický diář zavražděného podnikatele. Tam si zapsal, že má schůzku s jakýmsi Biedermanem.   Tři násilníci připravili o život kuchaře přímo v restauraci. Hosté ji pak v krutém žertu přejmenovali Číst více Přišla si pro ně ostravská zásahovka Policisté nelenili a rychle ověřili všechny informace. Zjistili, že osoba Oty Biedermana není policii úplně neznámá. Dozvěděli se od kolegů, že chodí ozbrojený a v rodné obci často s kumpány střílí do dopravních značek jako do terčů. Vážnější delikt neměl, tohle však kriminalistům stačilo.   Biederman a spol. byli překvapeni ve svých domech, kam si pro ně zašla zásahovka. Poté je vrtulníkem transportovali do budovy ostravské kriminálky. Při zásahu byl Biederman ještě arogantní, jak se však vzdalovali jeho rodnému kraji a mířili do cizí Ostravy, kde údajně nikdy předtím nebyl, jeho sebejistota slábla. Po přistání nezačal výslech příliš slibně. Ostatní členové „změkli“, bylo vidět, že jako jednotlivci jsou nejistí a ztrácí svou aroganci. Všichni mluvili, jen Oto Biederman mlčel. Rozpovídal se až poté, co mu vyšetřovatelé předestřeli, že ostatní členové shazují veškerou vinu na něj. Nečekané přiznání  Skutečnost, že ostatní obvinili právě jeho a hodili jej tak „přes palubu“, výrazně přispěla k tomu, že se rozpovídal. Přiznal vraždu podnikatele ve Valašském Meziříčí, popsal celý děj a řekl, které osoby byly s ním. Co následovalo poté, vyšetřovatele Luboše Valeriána zaskočilo, začal se přiznávat k účasti na dalších vraždách.   Dohromady (s vraždou v hotelu Apollo) jich bylo pět. Popsal nečekaně brutální činy. Spolu s ostatními měl na svědomí vraždu vrátného v pražském obchodním domě Krone Josefa Dovhaniče, který se bránil svým vrahům do posledního dechu. Kromě topení a pálení byly na jeho těle nalezeny snad všechny známky násilí. Pokoušeli se jej udusit, zastřelit, ubodat a přeříznout mu žíly. Když po obrovském utrpení nebohý vrátný zemřel, odnesli si odtud asi 2 miliony korun.   Největší mafiánský zátah své doby se stal v Česku. Po razii u Holubů nám gratulovala dokonce FBI Číst více Bezcitné devadesátky Dále zavraždili svého kumpána, údajně proto, že je podvedl. Šéf a mozek gangu Ivan Vrábel chtěl pozemek, o kterém věřil, že mu bude po vraždě kumpána připsán. Biederman zastřelil svého bývalého komplice u sebe doma, a to ve chvíli, kdy jeho rodiče koukali v obýváku na televizi. Jeho matka v dokumentu Zabijáci s.r.o. tvrdí, že nic neslyšela. Podle experta na zbraně blízkého redakci je to však těžko uvěřitelné, střelba ze samopalu Škorpion je v uzavřené místnosti hlasitá. Poté jej členové gangu bez větších obav, že je někdo zahlédne, zakopali za Biedermanovým domem. Zastřelili také na parkovišti kamaráda, který měl podle nich zbytečně moc peněz. Na rozdíl od nich si je vydělal poctivě, byl výrobcem rukavic. Poslední na seznamu obětí je nebohý čerpadlář, otec dvou dětí, kterého zastřelil Biederman, ačkoliv mu muž vydal hotovost a vzdával se. Údajně měl udělat nějaký pohyb, který Biedermana vyprovokoval, a tak mu prostřelil hlavu. Řádění gangu se stalo názornou ukázkou uvolněnosti morálky v devadesátých letech. Kdo je Oto Biederman? K partě zločinců se dostal přes bezpečnostní agenturu SAFE-GUARD, kterou vedl Ivan Vrábel. Předtím pracoval v lihovaru a žil bezúhonným životem ve Tlustovousech. Svůj čas dělil mezi dvě party – střelecký klub, se kterým chodil i na čundry, a lidi kolem SAFE-GUARD. Ti jej, podle jeho slov, nakonec úplně přetáhli. Jeho rodiče na syna nikdy nezanevřeli.   Osobnost Oty Biedermana kriminalisty zaujala a oni nejspíš zaujali jeho. Oblíbil si hlavně vyšetřovatele Luboše Valeriána, při rozhovoru s ním byl zcela upřímný, musel si uvědomovat, že jeho výpověď mu přinese nejpřísnější trest. Také vybočoval svou láskou k poezii. Zapisovatelkám a asistentkám, se kterými se v rámci úkonů na policii setkal, posílal milostné básně. Nyní má rakovinu a snaží se dostat z vězení ven, aby alespoň zemřel na svobodě. Mluvit s ním měl možnost krimi reportér Prima CNN Jakub Kvasnička, který jej navštívil ve vězení. Biederman vyjádřil lítost a také říkal, že ani po dlouhých sezeních s vězeňskou psycholožkou a probírání jeho života nezjistil, proč tak hluboko klesl.   Část básně, kterou psal ještě během procesu: ...to je konec mého přání  Snad ještě úspěšně lumpíků chytání  Jen tak bokem, bez předsudku  Rád bych vás viděl obě u rozsudku. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc

Čas načtení: 2024-03-27 10:38:00

Krize muže spočívá v jeho samotě

S psycholožkou Eliškou Remešovou o roli mužů v proměňující se společnosti, zaseknuté generaci a vzorech, které zatím chybí

Čas načtení: 2024-03-28 06:47:00

Pomlázka není povinná, myslet musíme především na své bezpečí, říká psycholožka

Co nám dnes říkají Velikonoce, jaké poselství si z nich odnášíme a jestli je nutné se držet tradic, tak o tom se v Ranním brífinku bavíme s psycholožkou Hanou Mezerovou. Vkládaný objekt typu Podcast: Pomlázka není povinná, myslet musíme především na...

Čas načtení: 2024-03-29 00:04:00

„Tlak aktivistů je obvyklou strategií.“ Stažení knihy o „transgenderové mánii“ rozděluje společnost

Zpráva o stažení knihy Nevratné poškození, kterou mělo vydat nakladatelství Albatros Media, rozděluje společnost. Kniha americké publicistky a spisovatelky Abigail Shrierové s podtitulem "Jak naše dcery propadají transgenderové mánii" se na český trh nedostane, protože by podle vydavatele mohla poškodit transgenderovou komunitu. Stažení knihy kritizuje bývalý ministr školství a financí Ivan Pilip nebo sexuolog Vladislav Chvála se svojí manželkou, klinickou psycholožkou Ludmilou Trapkovou…

Čas načtení: 2024-04-25 12:42:03

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky znepokojila přednáška s psycholožkou.

Čas načtení: 2024-04-25 13:05:00

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky znepokojila přednáška s psycholožkou.

Čas načtení: 2024-04-25 14:48:20

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky znepokojila přednáška s psycholožkou.

Čas načtení: 2024-04-25 14:48:20

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky znepokojila přednáška s psycholožkou.