Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-29 07:00:01

Kruté popravy historie: Ukřižování se jeví skoro jako procházka růžovou zahradou

V mnoha případech měl vzdor mučedníků tváří v tvář autoritě úředníků, králů a císařů ten výsledek, že byli považováni za zrádce. Mocní se pak pro ně dožadovali těch nejtvrdších možných trestů. Stránky historie jsou potřísněny krví mužů a žen, kteří umírali ve jménu víry. Stejně tak dlouhý je seznam způsobů, jakými byli sprovozeni ze světa. Podívejme se teď na několik z nich, zjistíme, že lidé jsou ty největší bestie, jaké kdy chodily po této planetě. Petr – ukřižován hlavou dolů Jedním z nejznámějších mučedníků je svatý Petr. Narodil se v Judeji v roce 1 našeho letopočtu a byl prvním papežem a jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů. Petra odsoudil k smrti římský císař Nero, proslulý svým bezohledným a brutálním zacházením s křesťany. V roce 64 vypukl v aréně Circus Maximus Velký požár Říma. Hořel téměř týden, a než byl uhašen, dostal se do deseti ze čtrnácti římských obvodů. Nero obvinil z požáru křesťany a Petr byl jedním z hlavních obětních beránků. Poprava stahováním z kůže měla svá jasná pravidla. Záleželo na každém detailu Číst více Petr žádal, aby byl ukřižován hlavou dolů, protože nevěřil, že by byl někdo hoden zemřít stejně jako Ježíš Kristus. Mnozí lidé dnes věří, že Petr je pohřben v kryptě pod bazilikou svatého Petra v Římě, ale to nebylo nikdy přesvědčivě prokázáno. Bartoloměj – stažen z kůže zaživa Svatý Bartoloměj, narozený v Galileji v 1. století, byl dalším z apoštolů Ježíše Krista. Byl umučen v Arménii kolem roku 68 našeho letopočtu. Tradiční příběh říká, že Bartoloměj strávil čas kázáním v západní Asii a obrátil se na krále Polymia, vládce starověké Arménie. To velmi rozzloblo králova bratra, který se obával, že tím naruší jejich vztah s Římany. Kníže nařídil Bartoloměje usmrtit. Zaživa byl stažen z kůže a poté sťat. Stahování z kůže jako prostředek popravy se obvykle provádělo pomocí nože, přičemž se dělaly krátké řezy a pak se postupně odlupovaly malé proužky kůže. Bartoloměj je často zobrazován v ruce s nožem, což symbolizuje jeho hroznou smrt a také jeho spojení s nožířskými profesemi, jako jsou řezníci a koželuhové. Vavřinec – grilován zaživa Svatý Vavřinec se narodil v Huesce v dnešním Španělsku v roce 225 a byl jedním ze sedmi římských jáhnů, kteří byli zodpovědní za pomoc římským chudým. Jednoho dne v roce 258 řekl chamtivý římský prefekt Vavřincovi, aby mu přinesl bohatství, o kterém věřil, že církev skrývá. Vavřinec shromáždil chudé z města a představil je prefektovi a řekl mu: „Tito lidé jsou pokladem církve.“ Prefekt to vzal jako urážku a nařídil Vavřince popravit. Pověřený úředník chtěl, aby Vavřinec skutečně trpěl, a tak přikázal, že má být položen na železný rošt a pod ním má být zapálen oheň. Když byl Vavřinec postupně grilován zaživa, modlil se, aby se Řím jednoho dne obrátil ke křesťanství a aby se tato víra rozšířila po celém světě.  Marciana – zabita zvířaty Svatá Marciana se narodila v dnešním Alžírsku někdy na konci 3. století. V roce 305 byla potrestána provinčními římskými úřady ve městě Caesarea jako jedna z mnoha obětí krvavých protikřesťanských perzekucí císaře Diokleciána. Marciana byla bita kyji a poté uvězněna v městské gladiátorské škole, kde ji podle jednoho viktoriánského spisovatele „Bůh zázračně ochránil“ před nebezpečím „pohanských gladiátorů“. Marciana byla poté zavřena do arény, pravděpodobně proti gladiátorům. Úřady se touto „zábavou“ snažily získat davy na svou stranu, což se povedlo. Pak nařídily, aby byl do amfiteátru poslán divoký býk, který ji páral a smýkal s ní. Nakonec na ni byl povolán leopard, který ji definitivně usmrtil. Kasián – zavražděn svými žáky Svatý Kasián z Imoly se narodil někdy ve 4. století pravděpodobně v Itálii. Byl učitelem na škole v Imole v severní Itálii. Popraven byl v roce 363 za to, že odmítl vzdát hold polyteistickému římskému náboženství, jak přikázal císař Julián zvaný Odpadlík. Zabít ho měli vlastní žáci, kteří se toho po letech tělesných trestů rádi chopili. Přivázali ho k dřevěnému kůlu a stoupli si dokola. Kasián pak podstoupil mučivou smrt – byl bodán, sekán a bit. Protože žádné z dětí nebylo dost silné, aby zasadilo smrtelnou ránu, trvalo mnoho hodin, než Kasián zemřel. Říkalo se, že žáci používali své ostré psací potřeby. John Houghton – pověšen, sťat a rozčtvrcen Svatý John Houghton, londýnský převor a jeden ze „čtyřiceti mučedníků Anglie a Walesu“, se narodil v Essexu kolem roku 1487. John byl odsouzen k smrti za to, že odmítl složit přísahu uznávající krále Jindřicha VIII. jako nejvyšší hlavu anglikánské církve. Byl pověšen, tažen koňmi a rozčtvrcen 4. května 1535 v Tyburnu. Před mučením objal kata, který byl tak dojat, že prosil převora za odpuštění. Než byl John oběšen, dostal před davem poslední šanci, aby přijal nadvládu krále. Odmítl s tím, že je „připraven a ochoten podstoupit každý druh mučení místo toho, aby popíral učení církve“. Když se mu kat chystal vyrvat srdce a spálit je, John údajně vykřikl: „Co uděláte s mým srdcem?“ Jeho tělo bylo poté rozsekáno na čtyři kusy a on byl sťat. Tyto části byly vystaveny na veřejných místech v Londýně. Ďáblovo zlato se dodnes těží. Je smrtelně nebezpečné a dělníci umírají ve velkém. Číst více Margaret Clitherow – rozdrcena k smrti Svatá Margaret Clitherow se narodila v Yorku kolem roku 1556 a svatořečena byla v roce 1970. Dne 10. března 1586 byla zatčena za ukrývání katolických kněží, což byl v alžbětinské Anglii vážný zločin. Odmítla podat obžalobu a řekla úřadům, že se nedopustila trestného činu, a proto je soud zbytečný. Běžným postupem, jak přinutit vězně k požadované odpovědi, bylo v této době „přitlačení“ těžkými závažími. Soudce v případě Margaret nařídil, že bude mučena k smrti, pokud neudělá to, co se po ní žádá. Margaret ale zjevně neměla v úmyslu ustoupit a řekla soudci, že děkuje Bohu, že jí vybral právě takovou smrt. Předpokládá se, že Margaret také odmítla prosit za své děti, které byly zřejmě také zatčeny a mučeny. Dne 25. března 1586 byla odvedena na veřejné místo v Yorku, svlékli ji donaha a nařídili jí lehnout si na malý ostrý kámen. Na místo byly přineseny velké, těžké dvěře z jejího vlastního domu a k nim bylo připevněno další závaží. O 15 minut později byla Margaret mrtvá. Zdroje: history.co.uk, thecharterhouse.org, catholic.org, britannica.com KAM DÁL: Nedostatek vitaminu B12 může vést k vážným nemocem. Perniciózní anémie je strašák.

Čas načtení: 2024-11-26 10:07:00

Souček měl v Newcastlu skvělý pocit od začátku, o víkendu chce s West Hamem skolit Arsenal

Už před úvodním hvizdem pondělního utkání v Newcastlu měl Tomáš Souček silné tušení, že se West Ham po třech měsících dočká vítězství na stadionu soupeře. K výsledku 2:0 nasměroval londýnský tým už v 10. minutě jubilejním 30. gólem v Premier League a mimo jiné se zapsal do historie Hammers. Jako první záložník totiž dosáhl třicetibrankového milníku, aniž by k tomu potřeboval pokutové kopy. V dalším kole by rád oslavil skalp vicemistrů z Arsenalu.

Čas načtení: 2026-03-21 15:18:00

Nejzáhadnější sérioví vrazi: Od londýnské legendy po sběratele kostí!

Sériový vrazi patří mezi nejděsivější postavy historie. Jména jako Ted Bundy a Jeffrey Dahmer vyvolávají strach a znechucení už jen při pouhé zmínce. Existují však i zrůdy, které se policii nikdy chytit nepodařilo. Na mysl hned přijde například londýnský postrach Jack Rozparovač. Někteří z krvežíznivých fantomů však mohou být stále aktivní!

Čas načtení: 2024-02-28 09:00:00

Londýnský primátor Sadiq Khan čelí výhrůžkám smrtí od islamistických extremistů

Londýnský primátor Sadiq Khan Khan jako poslanec hlasoval pro sňatky osob stejného pohlaví (na rozdíl od České republiky!)  a jako starosta se zasazuje o práva homosexuálů.Zatímco ultrapravicoví extremisté jako Lee Anderson tvrdí, že londýnský primátor Sadiq Khan je v kapse muslimských extremistů (a Anderson za to byl vyloučen z Konzervativní strany), přicházejí informace, že ve skutečnosti čelí  Sadiq Kahn výhrůžkám od muslimských extremistů, že ho zavraždí.  Sadiq Khan má  od roku 2017 trvale policejní ochranu, která je obvykle vyhrazena hrstce vysokých ministrů  nebo královské rodině.Zdroj obeznámený s bezpečnostními opatřeními uvedl, že kromě toho, že Khan v současné době čelí hrozbám násilí ze strany krajní pravice, čelí také hrozbám ze strany islamistických extremistů.

Čas načtení: 2024-07-25 18:00:38

Samsung ohnul ikonický londýnský autobus. Z reklamy se stala nečekaná atrakce

Jihokorejský gigant ohnul ikony britské metropole Londýna Jedná se o povedenou reklamu na nové skládačky Galaxy Z Fold 6 a Galaxy Z Flip 6 Vystaveny budou až do konce týdne Reklamní sdělení se na nás v moderním světě valí prakticky z každého koutu, přičemž většina z nich příliš kreativní rozhodně není. Tu a tam se ale marketingovým expertům podaří vymyslet něco, co se opravdu povedlo a následně se stalo internetovou senzací. Tentokrát se o podobný kousek postaral jihokorejský gigant Samsung, který přišel s poměrně neotřelou kampaní, která doprovází zahájení prodeje nejnovějších skládaček Galaxy Z Fold 6 a Galaxy Z Flip 6. A vystačil si k tomu jen s autobusem. Přečtěte si celý článek Samsung ohnul ikonický londýnský autobus. Z reklamy se stala nečekaná atrakce

Čas načtení: 2025-03-03 08:03:53

Tusk popsal, jak dopadl londýnský summit o Ukrajině

Polský premiér Donald Tusk prohlásil 2. března na londýnském summitu věnovaném Ukrajině, že EU nemá jednotný postoj k vydání zmrazených ruských aktiv Ukrajině. (Foto:... Článek Tusk popsal, jak dopadl londýnský summit o Ukrajině se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2026-03-02 18:48:52

Komplikace pro hráče Tottenhamu: Pokud Spurs sestoupí, přijdou o polovinu platu

Londýnský Tottenham zažívá naprosto hororovou sezonu. Po nedělní bolestivé porážce 1:2 na hřišti Fulhamu se svěřenci trenéra Igora Tudora nebezpečně propadají tabulkou a reálně jim hrozí šokující pád z Premier League. Do konce ročníku zbývá odehrát pouhých deset zápasů a londýnský celek má k dobru jen čtyři body na osmnáctý West Ham. Sedmnáctý Nottingham Forest navíc na trápící se Kohouty ztrácí už jen dva body.

Čas načtení: 2026-03-30 05:34:00

Slavný mrakodrap Střep bude mít v Brně dvojníka. Zaujme useknutým vrcholem

Nejvyšší mrakodrap ve Velké Británii, londýnský The Shard překládaný do češtiny doslovně jako Střep, bude mít v Brně podobiznu. Aktuálně stavěný projekt Byty Křenová ve stejnojmenné ulici poblíž centra města londýnský mrakodrap částečně připomíná. První obyvatelé by se do nového bytového domu mohli nastěhovat začátkem příštího roku.

Čas načtení: 2013-11-23 00:00:00

G-Shock x maharishi GW-9400 / Solidně vybavené hodinky

Pokud se vám zdá, že jsou hodinky G-Shock příliš málo technicky propracované, následující kousek vám bude nejspíše vyhovovat, jelikož je vychytávkami prakticky prošpikován. Následující hodinky hodinky G-Shock GW-9400 má na svědomí londýnský designér maharishi, který rozhodně nešetřil výstředností. ...

Čas načtení: 2013-11-13 00:00:00

Liberty x Nike Air Max 1 / Kolekce Bourton Liberty Print

Módní londýnský dům Liberty snad všichni z nás znají, především díky kolaboraci se značkou Nike Sportswear, díky které někteří sneakerheads strávili bezesné noci před prodejnou. Je tedy logické, že oba labely ve spolupráci pokračují a nově také představují dvě barevné colorways modelu Nike Air Max ...

Čas načtení: 2013-10-18 00:00:00

Vans x Liberty Art Fabrics Holiday 2013 / Skvrna sem, skvrna tam

Londýnský módní dům Liberty se rozhodně nebojí jakéhokoliv experimentu, nyní se opět vrátil ke kolaboraci s ikonickou značkou Vans a výsledkem toho jsou dvě barevné kombinace sneakers Vans Era 59. Už brzy se můžete na dvě nové varianty legendárních nízkých sneakers těšit u vašeho prodejce Vans, i  ...

Čas načtení: 2013-02-11 00:00:00

Nike Air Force 1 Downtown / Porada v dílně Liberty

Již několikrát spolupracoval londýnský módní dům Liberty se značkou Nike Sportswear, výtvory ze společné dílny se staly velmi vyhledávanými a tak nám přijde logické, že tato spolupráce pokračuje. Většinou jsme u tohoto spojení labelů zvyklí na pestré materiály s rozmanitými vzory, ovšem u následuj ...

Čas načtení: 2012-07-15 13:00:00

Footpatrol x Converse / Kotníkové tenisky First String Pro Leather

Jak to vypadá, když se co tenisek Converse pustí londýnský obchod Footpatrol? Pokud vás tato otázka nějakou dobu trápila, máme na ni odpověď. Lidé z obou týmů si totiž sedli ke společnému rýsovacímu prknu a vytvořili fresh sneakers Converse First String Pro Leather. Tato kotníková klasika dostala ...

Čas načtení: 2011-10-07 00:00:00

ellesse x Harvey Nichols / Vaporizované kecky Marathon ‘84

Další kecky italského labelu ellesse jsou na světě! Tentokrát si je vzal na paškál londýnský obchod Harvey Nichols. Tentokrát došlo na model Marathon ’84, který díky svému vintage looku předčí mnohé modely ve své řadě. George Orwell měl svůj román 1984, obchod Harvey Nichols dal vzniknout těmto ke ...

Čas načtení: 2024-02-08 09:33:00

Jeden život: Recenze

Už pár dní je v kinech k vidění zpracování příběhu jednoho nenápadného Angličana, kterého jsme si tak trochu přivlastnili. Jde o důkladně popsaný a všeobecně dost známý příběh o tom, jak se jeden mladý londýnský makléř rozhodl na prahu druhé světové války pomáhat židovským dětem z Československa,...

Čas načtení: 2014-03-30 14:39:00

Nevěrní politici zažijí Peklo v hotelu Westminster

Uherské Hradiště - Londýnský hotel Westminster skýtá útočiště celé řadě nevěrných politiků. V kombinaci se zmateným personálem, puritánskou agitátorkou a hříšnou sekretářkou je na světě bláznivá komedie z pera současného britského autora Raye Cooneyho, přezdívaného Mistr frašky. Do pomateného hotelu se diváci podívají prostřednictvím Slováckého divadla v Uherském Hradišti.

Čas načtení: 2018-01-12 01:52:27

Novoroční předsevzetí aneb běháme ve Velké Británii

Autor článku: Jana A máme tu nový rok! Stejně jako v Čechách, i v Anglii si lidé na Silvestra dávají novoroční předsevzetí: přestat kouřit, více se věnovat rodině, zhubnout, začít běhat. Bylo-li vašim letošním novoročním předsevzetím zmíněné běhání a žijete-li v UK, je tenhle článek právě pro vás. Začínáme běhat v Anglii: Couch to 5k Mým letošním novoročním [...] Příspěvek Novoroční předsevzetí aneb běháme ve Velké Británii pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2022-03-29 09:08:32

Dopady války „tam nahoře”

Dmitrij Rogozin, šéf ruské státní agentury Roskosmos, je známý svým občasným velkohubým vystupováním na Twitteru. Když například Spojené státy roku 2014, po ruské invazi na Krym, zaváděly sankce proti Rusku, doporučil jim, aby „dopravovaly své astronauty na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) pomocí trampolíny”. Tehdy totiž už raketoplány nelétaly (poslední byl vyřazen z provozu roku 2011) a žádný nový stroj schopný provozu s lidskou posádkou ještě USA neměly k dispozici. Takže američtí astronauti „jezdili nahoru” pouze díky ruskému Sojuzu. Samozřejmě to bylo chvástání, protože Američané tehdy platili za dopravu jednoho člověka na ISS a zpět dobrých 70 milionů dolarů a tato cenovka se postupně zvýšila až na 90 milionů dolarů; to byl příliš dobrý byznys, než aby se jej Roskosmos jen tak zbavoval, a ve srovnání s dneškem byly tehdejší sankce mírné. Létalo se tedy dále a Sojuzem se na ISS a zpátky svezla ještě řada Američanů. Dnes už USA náhradu mají, je to loď Dragon určená pro čtyři osoby. Nicméně Rogozin nedávno pohrozil temným osudem samotné Mezinárodní kosmické stanici: že prý se Rusové mohou postarat o to, aby se nekontrolovatelným způsobem zřítila zpátky na Zemi. A jelikož jsem dostal pár dotazů, jestli je něco takového možné, podíváme se na tuto Rogozinovu hrozbu důkladněji. A přidáme k ní několik dalších pozorování o budoucnosti v kosmu. Je čas řešit náhradu ISS Stručně: i když má Rogozinova hrozba reálný základ, úplně bezprostřední nebezpečí nám nehrozí. Rozebereme-li situaci podrobněji, tak ISS, nejdražší struktura světa, obíhá ve výši 400 kilometrů nad Zemí. Z hlediska nás lidí už tam panuje prakticky dokonalé vakuum, ve kterém by člověk bez skafandru nepřežil. Ale ve skutečnosti to není tak vysoko, aby tam ještě nebyly nějaké zbytky vzduchu. Sice velmi, velmi řídké, ale stejně jich je dost na to, aby tu obíhající stanici nepatrně zpomalovaly. A důsledkem toho zpomalování je, že se stanice neustále pomaličku přibližuje k Zemi. Kdyby se tenhle proces nechal jen tak běžet, ISS by se zhruba po roce někde opravdu zřítila. Kde přesně, to se dopředu ani nedá moc odhadnout. Mohla by to klidně být i obydlená oblast, včetně České republiky. A vzhledem k tomu, že ISS váží zhruba tolik, co desetivozový rychlík, samozřejmě nikdo nestojí o to, aby mu spadla na hlavu. Ani po kouskách ne. (Původně celistvý objekt by se při vstupu do atmosféry stoprocentně roztrhal na kusy odporem vzduchu.) Aby tenhle problém nenastal, „popotahuje se” celá stanice co chvíli zase trochu o něco výš, asi jako když si člověk popotahuje padající kalhoty. K tomu se používají právě ruské lodi, dočasně připojené ke stanici. Rusové by tedy teoreticky mohli svoji hrozbu splnit i prostou pasivitou: odletět a už se nevrátit, a řešte si to sami. To je to, čím hrozí Rogozin i za cenu ztráty vlastní ruské investice, protože Rusko se na stavbě ISS významně podílelo. Nicméně, jak už řečeno, ten proces orbitálního poklesu by nějakou dobu trval, odhadem jeden rok. Za tu dobu by ostatní země mohly improvizovat, například se pokusit o to, „popotáhnout” stanici pomocí čtyř nákladních lodí Cygnus a Dragon. Ty jsou sice podstatně slabší než Sojuzy, ale kdyby se od stanice oddělila její ruská část, patrně by to stačilo. Druhá možnost zní drasticky, ale zas tak drastická ve skutečnosti není: celou stanici obětovat a navést ji cíleně do oceánu, kde její zřícení nikoho neohrozí. Ona už vlastně ani neměla být v provozu, její původní životnost se počítala na 15 let. V současné době se konec činnosti ISS odhaduje na rok 2030, ale prodlužovat to nejspíše nepůjde a ani teď si v NASA nejsou úplně jisti, zda stanice do roku 2030 vůbec vydrží; poslední analýza prý hovořila o roku 2028. Celá struktura totiž stárne. Vesmírné prostředí je k ní nemilosrdné. Při svém oběhu kolem Země zažívá stanice ohromné kolísání teplot – na denní straně se její povrch rozpálí až na 120 stupňů, kdežto ve stínu Země panuje stejně silný mráz. K tomu připočtěte radiaci, vakuum, přirozené stárnutí takových materiálů, jako jsou gumová těsnění. Počítačové vybavení z 90. let mezitím také zastaralo. Od určité chvíle už takto zestárlá ISS nemusí být úplně bezpečná pro lidské posádky. Pozvolné „odcházení” jejích životně důležitých systémů je v podstatě jistotou. Nikdo přesně neví, kdy bude hranice únosného rizika překročena, ale jelikož o smrt svých astronautů žádná země nestojí, veškerá rozhodnutí budou činěna konzervativně. Což znamená, že je nejvyšší čas začít řešit její náhradu. O čemž se hovořilo už nějakou dobu před válkou. Rusové přestávají být významnými hráči No dobrá, to je ISS, jejíž osud se teď může vyvíjet různými směry. Co další následky, které plynou z roztržení stávajících vztahů mezi Roskosmosem a západními státy? Na trhu s komerčními lety do vesmíru, což znamená vypouštění satelitů, ztráceli Rusové podíl už předtím. Zhruba do roku 2013 byli významnými hráči, pak je ale dohnala a předehnala hlavně americká společnost SpaceX, jejímž raketám Falcon 9 nejsou Sojuzy schopné cenově konkurovat. Sojuz dokáže startovat za daleko horšího počasí než Falcon 9, ale to je spíš otázka trpělivosti. Jedinou skutečně vážnou nevýhodou Falconu 9 je omezená velikost satelitů, které lze s jeho pomocí vynášet. Samotná raketa je totiž „tenká jako tužka”, aby bylo možno ji převážet po dálnici. A to znamená, že se i s tahačem musí vejít pod dálniční mosty. Tím je ovšem její průměr omezen na 3,5 metru a na takto tenkou raketu nemůžete nasadit příliš široký náklad. Jednou z firem, která teď přechází od Roskosmosu ke SpaceX, je londýnský OneWeb, což je vlastně konkurent; OneWeb totiž buduje kosmický internet, podobný projektu Starlink. Nicméně společnost SpaceX se přesto rozhodla konkurenční satelity vynášet. Asi nejde jenom o altruismus. Firma SpaceX už dorostla do takových rozměrů, že jednoho dne by se o ni mohly začít zajímat antitrustové úřady, a vlídné chování ke konkurenci jí v takovém případě může pomoci. Každý problém je příležitost O jednu věc určitě svět kosmické techniky přijde, a to je využití ruských raketových motorů RD-180 na amerických raketách. Tato kombinace fungovala dobře po řadu let. Američané měli v plánu postupně nahradit ruské motory svými, konkrétně modelem BE-4 od Bezosovy firmy Blue Origin. Jenže vývoj motorů BE-4 má několikaleté zpoždění a zatím není úplně jasné, kdy a zda vůbec budou k dispozici. Tím se zdržuje i celý projekt nové rakety jménem Vulcan, která by jinak už nejspíš létala. (Firma Blue Origin je vůbec zajímavým příkladem toho, že za peníze nekoupíte všechno. Ačkoliv existuje už od roku 2000 a finančně ji zaštiťuje nejbohatší člověk světa, její technické výsledky za téměř čtvrt století nejsou nic moc. Na rozdíl od Muska má Bezos velký problém s tím, sehnat a udržet si ve firmě mladé inženýrské talenty.) Mezinárodní spolupráce ve vesmíru určitě touto válkou značně utrpěla. Na druhou stranu, každý problém je zároveň příležitost. Soukromé kosmické firmy – nejen ty americké – teď budou mít možnost předvést, co v nich vězí, a s čím novým dokážou přijít na trh.

Čas načtení: 2021-05-25 12:18:17

O nenávisti a o budování vzdušných zámků, ve kterých nelze žít. Odpověď na komentář Jana Moláčka v Deníku N

Jan Moláček, komentátor Deníku N, napsal před pár dny text Pseudoobhájci svobody slova ji utloukají dvojím metrem. Nenávist je ale nenávistí vždy, který v závěru zcela explicitně naráží na Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP) a to i odkazem na její stránky. Bohužel, jak je to u Deníku N zvykem, jejich články bývají zavřené za paywallem pro předplatitele. To znamená, že neseženete-li si někoho, kdo by vám tento komentář „odemknul“, neuvidíte plný rozsah textu, na který reaguji. To je jedna z velkých chyb paywallů pro předplatitele, které vytvářejí uzavřené zahrádky s vysokými zdmi a posilují vznik názorových bublin. (Na druhou stranu v tom teď jede skoro každé médium, tudíž těžko si stěžovat jen specificky na Deník N.) Jelikož na článek mají v Deníku N copyright, nemohu z něj zde přetisknout nějaké velké kusy, maximálně se můžu snažit parafrázovat jeho obsah a okořenit jej pár krátkými citacemi. Nuže, „výcuc“ páně Moláčkovy argumentace, doslovné citáty jsou tučnou kurzívou. * V Londýně pořvávali propalestinští aktivisté z aut různá násilná hesla. (Autor to explicitně nezmiňuje, ale jednalo se mimo jiné o „znásilněte Židům dcery“). * Významní politici to okamžitě odsoudili, londýnská policie zapojila ihned do akce vrtulník, konvoj vypátrala, zatkla a obvinila čtyři muže. * To je podle autora nepochybně správně. (Cituji: Až potud všechno v pořádku. Politici i úřady v Londýně zareagovali přesně, jak je v podobných případech třeba. Nelze jim než zatleskat.) * Nápadné prý je ale hrobové mlčení všech samozvaných „obhájců svobody slova“, kteří toto nijak nekritizovali, kdežto osob šířících nenávist vůči uprchlíkům, muslimům nebo gayům se zastávají. Kdyby tam podle autora seděl Tommy Robinson se svými kamarády a křičeli by „fuck the Muslims“, reakce samozvaných obhájců svobody slova na něj by ale byla přesně opačná. * Dalších několik odstavců se týká Dominika Duky a jeho žaloby proti brněnskému divadlu, které urazilo jeho náboženské cítění. Ta byla podle autora hlavním pokusem omezit svobodu slova v ČR za poslední dobu. * A závěrečný odstavec si dovolím ocitovat skoro celý: O svobodu slova v pravém smyslu, tedy o prostor a nástroje k otevřené a férové diskusi, jim totiž nejde. Chtějí pravý opak – bojí se hlasů, proti nimž nemohou v takové diskusi obstát. Především hlasů legitimně požadujících rovnost dosud podřízených, diskriminovaných a znevýhodněných. Ty mají zaniknout v záplavě nenávisti, které – a ničemu jinému – se pseudoobhajoba svobody slova snaží otevřít stavidla naplno. No, kde vůbec začít? Nejsme povinni komentovat všechno Psychoanalýza po internetu je rozšířený jev. Kdekdo o vás ví, co si myslíte a co chcete, a to lépe než vy sám. Jistota o temných záměrech těch druhých roste úměrně tomu, čím méně je skutečně znáte, a vrcholí v případě, že jste toho člověka nikdy osobně nepotkali. Nicméně pokrytectví je závažná námitka, tak se tedy budu věnovat meritu věci. Výčitka „hrobového mlčení“ je mimo. Ani Jan Moláček, ani Marian Kechlibar, ani kdokoliv další nejsou schopni komentovat všechno, dokonce ani všechno, co se semele v oblasti, která je zajímá. Nejen všechno, ba ani polovinu, třetinu, čtvrtinu ne… Ono se toho v dnešním širém světě, dokonce i v České republice, děje příliš mnoho na to, aby to jeden člověk nebo i jedna malá organizace stihli pokrýt. (Dokonce bych nesměle nadhodil myšlenku, že vlastně nikdo, ani ten nejslavnější novinář, by neměl propadat pokušení vyjádřit se úplně k čemukoliv. Brouk Pytlík nebyl Ondřejem Sekorou zamýšlen jako životní a profesní vzor. Ale to je trochu jiné téma a nebudeme se u něj zdržovat.) Naprostá většina publicistů, mne nevyjímaje, má i nějaké další životní zájmy a aktivity, tudíž nedokáže zpracovat ani deset procent témat vhodných ke zpracování. Devadesát procent by zůstalo nepokryto i tehdy, kdybyste byli naprosto neutrální bytosti, které nemají žádné vnitřní sympatie a antipatie, které to netáhne žádným směrem více než jiným (a to nejspíš nezvládal ani Buddha). Největším přirozeným omezením je právě kapacita, které mají jednotliví smrtelní lidé poměrně málo a musejí s ní nějak hospodařit, nechtějí-li totálně odstřelit kvalitu vlastní práce. Netýká se to jen svobody slova. Například jsem teď nenapsal žádný článek o šťavnatém tématu pohraničních strkanic s migranty v severoafrickém španělském městě Ceuta. Byla to zajímavá událost, která by si zasloužila rešerše ve španělském i marockém tisku, ale já jsem to prostě nestihl. Jestlipak z toho někdo usoudí, že mě téma migrace přestalo zajímat? Nebo že jsem dokonce tiše přešel na stranu Caroly Racketeové a svým mlčením signalizuji sympatii k těm, kdo tu hranici překračují? Nepřestalo a nepřešel, jenom jsem prostě musel věnovat čas něčemu jinému, urgentnějšímu. Nemám tušení, zda se k tomu tématu budu ještě moci vrátit; svět se mezitím nezastavil a budou se objevovat nová témata. (Sním o tom, že jednoho dne bude SOSP mít desetkrát tolik spolupracovníků co Deník N a bude moci řešit opravdu všechno, co se na našem rybníčku svobody projevu strhne. Ale zatím jsme víceméně čtyři a každý z nás čtyř dělá ještě něco jiného – ani jeden „full-time zaměstnanec“!) Osobně jsem na poličku témat, na která systematicky kašlu, zařadil mimo jiné všechny záležitosti týkající se lokálních církví a jejich hodnostářů. Jsem bytostný duchovní skeptik, kterého jakékoliv organizované náboženství vždycky v životě naprosto míjelo, a který považuje prorůstání církví s politikou za něco, co škodí oběma stranám. Proto nebudu řešit žádné věci kolem kardinála Duky ani nekardinála Halíka (jmenováni svými nejdůležitějšími tituly), byť vím, že některé lidi to zajímá a komentář by uvítali. Nicméně téma kolize islámu se západními společnostmi mě zajímá hodně a vyjadřuji se k němu relativně často. Tak co tedy s tlupou jedinců projíždějících se Londýnem a pokřikujících hesla o znásilnění židovských dcer? To je hlavní důvod, proč jsem si tentokrát ten čas našel a proč vlastně tuto reakci píšu. Stačí jedny volby, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám Žádné tleskání londýnské policii, o kterém Jan Moláček píše, by se v mém případě nekonalo. Honit vrtulníkem někoho za to, že něco hnusného pokřikoval, mi sedí spíš k husajnovskému Iráku nebo k Číně než k teoreticky liberálnímu západnímu státu, i když ten liberalismus se nám poslední dobou čím dál víc sbližuje s autoritářstvím, až z některých úhlů pohledu přestává být rozlišitelný vůbec. Přesvědčení, že takové věci se budou dít vždycky jen špatným lidem pronášejícím špatné věci a že se určitě nikdy nestane, že by zásahová jednotka vykopla dveře u vás v redakci, je pak v případě novináře z povolání poněkud krátkozraké. Stačí jedny volby k tomu, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám. Tady se vždycky vyplatí vzít toho politika, kterého nesnášíte nejvíce, a představit si, že tenhle druh pravomoci má v rukou. Brrr, že? Na trestnost samotného londýnského incidentu nemám jednoznačný názor, protože nevím, jak daleko či blízko bylo k tomu, aby dotyční mohli svoji výhrůžku realizovat. Moje osobní preferovaná hranice pro trestnost verbálního projevu se pohybuje někde kolem amerického kritéria incitement to imminent lawless action („podněcování k bezprostřední nezákonné činnosti“), které považuji za dobře zkonstruované a osvědčené v mnohaleté právní praxi za oceánem. Bohužel toto kritérium neuplatňuje ani Velká Británie, ani Česká republika, v obou případech jsou zákony podstatně tvrdší. V případě Británie mi to může být jedině líto, je to jejich věc. V ČR bych ale rád přispěl ke změně. Úkolem státu není potlačovat projevy emocí Kdybychom tedy žili v mém ideálním světě, v případě londýnských křiklounů by rozhodoval právě pojem imminent, čili bezprostřední, bezprostředně hrozící. Byli ti dotyční v pozici, že měli reálnou možnost své výhrůžky téměř ihned realizovat? Dejme tomu v židovské čtvrti a bez přítomnosti policie, která by tomu zabránila? Pokud ano, byli by za hranou zákona. Pokud nikoliv, nechť řvou. Ano, nechť řvou … Na rozdíl od mnoha liberálů dneška si nemyslím, že by mělo být úkolem státu potlačovat projevy jakýchkoliv emocí, a to včetně té tabuizované nenávisti. Dokonce tento trend umělé sanitizace verbálního prostoru považuji za velmi nebezpečný, podobný tomu, když se rodiče snaží vychovávat své děti ve sterilním domově a venku otírají každou houpačku dezinfekcí. To, že vás někdo nenávidí, je docela užitečná, potenciálně dokonce život zachraňující informace. Zastánci kriminalizace verbálních projevů říkají, že od výhrůžek vede cesta k pogromům. Já si myslím, že potlačením zjevných výhrůžek si zajistíte leda tak to, že ten budoucí pogrom vás zasáhne nečekaně. Víceméně všechny západoevropské státy se snaží potlačovat hate speech zákonem, ale k žádnému rozkvětu lásky a porozumění mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva to nevedlo. Paralelní společnosti jsou vidět na každém rohu. Samozřejmě, reakce zastánců je nadále posilovat příslušné zákony; znáte to s tou definicí šílenství, která mluví o dělání těch samých věcí a očekávání jiných výsledků? Z pohledu hypotetického londýnského Žida bych chtěl mít jasný přehled o tom, jestli sdílím životní prostor s lidmi, kteří chtějí znásilnit moje dcery, kolik jich je, kde hlavně žijí, kolik dalších jim tleská a povzbuzuje je atd. Rovněž bych chtěl vědět, kteří jiní lidé takové myšlenky opravdu, z vlastního přesvědčení odmítají – a ne jenom proto, aby si pro ně nepřišla verbální policie. Ale nyní jako ten londýnský Žid můžete pouze odhadovat, čí zdvořilé vystupování je opravdové a čí je jenom přetvářkou kvůli hrozbě represe. Náhubek nasazený zákonem vás připravil o důležitou informaci a o schopnost se na základě ní rozhodovat. Umožnit reálným emocím, a to včetně nenávisti, se ukázat veřejně, je bezpečnější než budovat vzdušné zámky založené na lži. V tomto případě jde o lež o harmonické, navzájem se obohacující multikulturní společnosti, pod níž ale stále hnisají tisícileté konflikty, ještě důkladně posílené zvýšenou pohyblivostí obyvatelstva a snadnou komunikací napříč planetou. „Nejlepší dezinfekce je sluneční světlo“ (Louis Brandeis, americký soudce) a sluneční světlo má v tomto případě podobu svobody projevu, která nejlíp ukáže, jak vypadají reálné, nikoliv vysněné poměry kolem nás. Na ty se pak dá nějak reagovat. Zakázat lidem určité projevy je pak něco jako přelepit si na palubní desce auta určité kontrolky černou lepenkou, aby vás jejich svícení neznervózňovalo. Tím se ten motor nespraví. Odvrácenou stránkou této svobody je v tomto případě uvědomění, že navzájem se obohacující multikulturní společnost je opium lidstva, nebo aspoň jeho intelektuální vrstvy. A to je velmi bolestivé a nevítané uvědomění. Kdyby se každý antisemita v Londýně mohl bez zábran veřejně vyjádřit, možná by se londýnská židovská komunita raději odstěhovala do Izraele, protože by si jej vyhodnotila jako bezpečnější. Kdyby se každý turecko-kurdský, arménsko-ázerbajdžánský nebo indicko-pákistánský konflikt ihned otevřeně přenesl do londýnských kanceláří a dílen, poněkud by to zpochybnilo prozíravost těch politiků a intelektuálů, kteří hlásají, že v různorodosti je síla a jediným problémem ohrožujícím budoucí Utopii jsou zaostalí evropští nacionalisté. A jejich důvěryhodnost by utrpěla šrámy. Nevím, kolik procent policejní a justiční aktivity v historii lidstva bylo vynaloženo na zakrytí problémů a děr v dominantních ideologiích různých států, ale málo to nebude. Současné požadavky na potlačování projevů nenávisti na mě působí jako instance téhož jevu. Svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje Ještě jedna závěrečná poznámka k nenávisti, tak často skloňované v současném tisku a televizi. Ve fyzice platí zákon zachování hmoty. Psychologie tak tvrdé zákony nemá, ale ze současné publicistiky mám dojem, že zákon zachování nenávisti platí taky. Pokud se jedna forma stane tabu (dejme tomu otevřený rasismus), přeorientují se konformní jedinci na jinou, společensky stále akceptovatelnou, ale se zachováním intenzity prožitku. Dost nápadné je, že současní bojovníci proti nenávisti nejsou žádné pozitivní hippie-typy, které by objímaly stromy a čistily kolemjdoucím čakry. Společensky přijatelnou je i v liberálních kruzích nenávist politického charakteru: blbí voliči strany X a politika Y, kéž by je covid schvátil. Lidi, kteří se tomuhle oddávají nejvíce, vás poučí o tom, že nesmíte tolerovat netoleranci (což je drasticky zjednodušený výklad daleko složitější a méně jednoznačné myšlenky Karla Poppera). Ale stejně si při pohledu na tu vášeň kladete otázku, proč o tom svém „drajvu“ aspoň na chvíli nezapochybují. Negativní myšlenky a emoce jsou přece naprosto běžné i mezi lidmi, kteří sami sebe považují za pokrokové. I ten páně Moláčkův článek je psán ze zřetelně negativní perspektivy. Nedokážu přesně určit, jestli je to odpor, nenávist, hnus, pohrdání, nebo nějaká procentuální směsice všeho naráz, ale to, že „nás“ (SOSP) nemá rád a připisuje nám ty nejhorší možné motivy konání, je patrné každému, kdo si to přečte. Celým tím textem dává najevo, jak nás nesnáší. Kdyby měl být konzistentní, musel by teď nasadit náhubek sobě samotnému. Politické přesvědčení sice není vrozená a neměnná vlastnost, ale politicky motivované konflikty měly v historii Evropy podobné následky jako konflikty motivované etnicky či nábožensky. Pokud jsou projevy nenávisti z principu špatně a nebezpečné, proč by ta politická měla mít výjimku? Jestliže součástí logiky potlačování nenávisti je argument, že například popírání holokaustu může vést k dalšímu holokaustu, neměl by vedle něj stát argument, že rozněcování nenávisti mezi levicí a pravicí povede k dalšímu opakování španělské občanské války…? Byla snad ta španělská občanská válka něčím podstatně lepší, že si ji můžeme dovolit riskovat znovu? Aby bylo jasno, já si to nemyslím. Vztah mezi negativními emocemi a násilnými konflikty nepovažuji za takto jednoduchý. Dokonce si myslím, že negativní emoce můžou sloužit jako užitečný varovný mechanismus, který další eskalaci včas zabrání. A považuji za zcela správné, že pan Moláček nemusí předstírat, že mě má rád. Přeji mu maximální možnou svobodu projevu, ještě větší, než jakou teď podle zákonů České republiky oba máme. Ale pokud si to někdo opravdu upřímně myslí, pak jediným logickým závěrem je jít objímat ty stromy a nenavážet se do druhých lidí, ať už z jakéhokoliv důvodu. Pokud opravdu někdo věříte v to, že veřejné projevy negativních emocí k nějakým lidem – nenávist, pohrdání atd. – mohou vést až k násilí, občanské válce a popravčím četám, nepodílejte se na tom. Jinak se těžko můžete vyvyšovat nad jiné. Nic jako svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-14 10:26:05

Peroutka jede z flámu do Čerčan

O Ferdinandu Peroutkovi se píše většinou vážně. Je to škoda. Protože k němu vždy patřilo i to, co sám nazýval lehkým životním stylem. A nebýt toho, možná bychom dnes byli ochuzeni o jedno stěžejní Peroutkovo dílo — Budování státu. Před devadesáti lety, nejspíš někdy v létě roku 1930, si totiž Peroutka vyrazil na flám a ten skončil nápadem. Nápadem, který za tři roky přivedl k realizaci a zůstal po něm jako to hlavní, co nám nakonec odkázal. V exilu na vlnách Rádia Svobodná Evropa Peroutka vzpomínal, jak k nápadu na Budování státu vlastně došel. Když T. G. Masaryk vydal v Anglii své válečné vzpomínky nazvané Světová revoluce, změnil londýnský vydavatel titul na Budování státu, protože pochyboval o tom, že šlo skutečně o revoluci. Peroutkovi se nicméně titul zdál přesný pro to, co o více než deset let později zamýšlel napsat. Obsažnou kroniku prvních let samostatné republiky, aby jednou pro vždy bylo sepsáno, jak stát vznikal, jak se rodil a ustavoval. Psát Peroutka začal na podzim 1930, první sešit vyšel v roce 1933, a pak po tři roky vycházelo Budování státu v sešitech na pokračování. Knihu nikdy nedokončil, měla mapovat vývoj republiky od roku 1918 do roku 1925, kdy měl za to, že je stát dobudován, protože pro ideu Československé republiky začali být získáváni také zdejší Němci, které až do té doby válcovala nová česká reprezentace. Když byl ale u svazku s rokem 1922, přišlo ohrožení republiky na konci třicátých let a bylo jasné, že všechno bude jinak, než se zdálo. Stát dobudován nebyl. V roce 1930 tomu ale ještě mnoho nenasvědčovalo. Peroutka, jak vzpomínal, žil tehdy „dost neortodoxním životem; po mnoho let jsem nešel spát dřív než ve tři, ve čtyři, v pět ráno, a někdy ani to nám nestačilo a vyjeli jsme si ještě někam ven za Prahu, obyčejně na Zbraslav, a vraceli se domů hodně pozdě. Jednou jsem byl s jedním přítelem v Lucerně a pak jsme se rozhodli, že pojedeme rovnou z flámu místo domů do Čerčan.“ V publikaci Deníky, dopisy, vzpomínky, vydané u nás po roce 1989, ovšem chybí Peroutkova slova pronesená ve Svobodné Evropě, že s sebou na výlet s kamarádem ještě vzali slečnu, která v Lucerně prodávala hostům květiny. Zjevně veselá společnost nad ránem dorazila k vrchu Chlum, který stojí nad Čerčany, k místu, kam na letní byt jezdíval mladočeský politik Eduard Grégr. Historické reminiscence se tu v rozednívajícím se dni dostaly na mysl také Peroutkovi. „Když se člověk dívá z Chlumu do údolí, tak nějakým způsobem to člověku připadá jako staroslovanská krajina. Také blízká vesnička působí tajemně staroslovansky. A tak při pohledu na to začalo se ve mně vzmáhat nějaké historické vědomí. A pak jsme šli po jakési cestičce a já přemýšlel, jak je asi stará, a nic bych se nedivil, kdyby ta cestička byla stará tisíc let.“ Byla to cesta mezi Chlumem a Čtyřkoly. Když do nich došli, uvědomil si Peroutka, jak moc se v české krajině prolíná český a německý prvek a jak výsledek bez jednoho i druhého je už jen těžko možný. Právě podle Grégra existovaly Čtyřkoly od 11. století, ale tehdy se jmenovaly Věrady. Za Marie Terezie to během germanizace přejmenovali na Vierrad nebo Vierräder a když to později zase Češi měnili po svém, neznali už Věrady, ale přeložili obec jako Čtyřkoly. Takto pohroužen do historických reminiscencí vrátil se Peroutka domů, a i když nespal už více než šestatřicet hodin, začal sbírat materiál pro Budování státu z parlamentních protokolů. Dva dny na to se s nápadem svěřil Masarykovi. S ním pak v létě v Topolčiankách probírali historii republiky od roku 1918 do roku 1925. Později Masarykovu roli převzal Beneš, a jak Peroutka poznamenává, ten byl ještě neúnavnější. Ostatně odraz Benešových postojů a pohledů na vznik státu je v knize dobře patrný, například ve své době ve skandální kapitole o Milanu R. Štefánikovi, která jednoho ze zakladatelů státu vykreslila nejen v obdivných barvách. Materiál Peroutka sbíral a sepisoval tři roky a od roku 1933 postupně vydával sešitové vydání. To mělo za následek, že kniha z počátku budila spíš očekávání než ohlas, protože nebylo jasné, co z toho bude. I když existují vzpomínky například na žert Karla Čapka, který se údajně Peroutky ptal, jak to s tím vznikem státu vlastně dopadne? Peroutkovo nasazení ale bylo nepopiratelné — psal v té době do Lidových novin, každý týden vydával svou revue Přítomnost, a ještě půl sešitu Budování státu. Někdy práci nechal na poslední chvíli, a tak některé kapitoly vznikaly například na Medvědí boudě o zimní dovolené nebo po barech. Každopádně před devadesáti lety začalo vznikat nad ránem na kopci Chlum u Čerčan dílo, bez kterého se dodnes mapování prvních let samostatného státu jen těžko obejde. Možná je načase, aby si zase nějaký spisovatel vyrazil na flám do Lucerny.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-22 13:24:42

2020 versus 1665 aneb Jak málo se za tu dobu v některých myslích změnilo

Článek „Muslimští směnárníci v Praze zahání koronavirus modlitbou“ mi okamžitě připomněl jedno klasické dílo anglické literatury, a sice Deník morového roku od Daniela Defoa. Poslyšme názor Tarika, směnárníka, kterého vyzpovídaly Lidové noviny: „Popravdě, nebojíme se,“ říká Tarik Al-Kaisi ze směnárny v Jindřišské ulici. Lidovky.cz se tam vydaly zjišťovat, zda v tomto prostředí, kam si zahraniční turisté chodí měnit bankovky, nepanuje strach z nákazy. „Je známo, že jsme Arabové a u nás se pravidelně pětkrát denně modlíme. Tím se očišťujeme, a to je hodně důležité,“ vysvětluje Tarik. Tolik tedy vyjádření za rok 2020. Nyní dejme slovo anglickému spisovateli Danielu Defoeovi, který je u nás znám jako autor příběhů trosečníka Robinsona Crusoea, ale napsal toho víc, mimo jiné knihu jménem Deník morového roku, která pojednává o velkém londýnském moru (1665–66). Její originální text je volně šiřitelný a najdete jej například na portálu Gutenberg. Je to tři sta let stará angličtina, takže omluvte případné drobné chyby v překladu, ale význam citované pasáže je jasný: „Pak mi vyprávěl o zlých následcích, které měla víra Turků a Mohamedánů v Asii a v dalších místech, která navštívil (neboť můj bratr, který je obchodníkem, se před několika lety navrátil z cest po cizině, jak už jsem říkal, jeho poslední zastávkou byl Lisabon) a jak, věříce v předurčení a v to, že konec každého člověka je jasně dopředu stanoven a nezměnitelný, chodili bezstarostně do míst, kde řádí infekce, a mluvili s nakaženými, takže umírali po deseti i patnácti tisících týdně, zatímco evropští a křesťanští obchodníci, kteří se stáhli do ústraní, převážně ušli nákaze.“ Jinými slovy, ona myšlenková propast, se kterou bojujeme dnes, se rozevírala už v sedmnáctém století, kdy se v řadě míst Evropy ještě pronásledovaly čarodějnice… Odborník na anglickou literaturu mi teď může vytknout, že Defoeovi bylo v době velkého londýnského moru pět let, takže je to dílo napsané zpětně, na základě zkušeností jiných lidí. Na to zase řeknu já, že už Defoeův otec James Foe byl londýnský obchodník (merchant) a jeho zcestovalý syn se potatil. (Strýc Henry Foe, který asi posloužil jako vzor pro vypravěče H.F. z Deníku morového roku, byl zámožný sedlář a nejspíš sám také prodával zámořské zboží; viz životopis spisovatele dostupný na Google Books.) Kontaktu s jinými národy a civilizacemi měl Defoe za svůj profesní život dost, což je znát i z jeho díla, a postřehy tohoto typu si vymýšlet nemusel. Tohle může být vůbec zajímavá příležitost, při které se zase jednou ukáže, které myšlenkové vzorce jsou dlouhodobě funkčnější než jiné. V Jižní Koreji teď vyskočil celkový počet nakažených zejména kvůli šíření mezi členy podivné křesťanské sekty o necelých deseti tisících členech. Ta věří v duchovní uzdravování do té míry, že její členové nesmějí na bohoslužbách ani nosit brýle – a jsou povinni navštěvovat svůj svatostánek i jako nemocní. Na Redditu jsem narazil na tvrzení, že už přes tisíc z nich má příznaky konzistentní s infekcí. (Originál je bohužel v korejštině a překladač moc nezafungoval.) Ona svého času ta modernita nepřevládla nad svými konkurenty úplně náhodou. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-18 11:42:24

Hvězdné léto: Na poslední chvíli

Londýnský taxikář John Brown si dvacet let tajně užívá života se... | Praha 3 - (2024-08-02 19:00:00 - 2024-08-02 00:00:00)

Čas načtení: 2024-02-21 16:00:00

LM ONLINE: Calzonova premiéra proti Barceloně, Arsenal hraje v Portu

Středeční program osmifinále Ligy mistrů nabízí zápas Porta s Arsenalem. Oba týmy hájí ve svých soutěžích třetí příčku. Portugalci mají na čelo sedmibodové manko, zatímco londýnský klub i díky pěti výhrám v řadě ztrácí jen dva body. Ve druhém utkání na sebe narazí týmy Diega Maradony Neapol a Barcelona. Italský mistr půjde do utkání s novým trenérem Francescem Calzonou, který nadále zůstává trenérem slovenské reprezentace. Kouč Katalánců Xavi naopak avizoval, že ani triumf v Lize mistrů ho nepřesvědčí, aby zůstal. Kdo se přiblíží postupu? ONLINE přenosy z utkání sledujte na iSport.cz